Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky
Bakalářská diplomová práce
2014
Veronika Pilátová
Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky Baltistika
Veronika Pilátová
Žena ve finské detektivní literatuře od roku 1990 po současnost Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Michal Kovář, Ph.D.
2014
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ………………………………………… Podpis autorky práce
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce Mgr. Michalu Kovářovi, Ph.D. za cenné připomínky a rady a také svým nejbližším za podporu a trpělivost.
Úvod ........................................................................................................................................... 7 1.
Historie detektivní literatury........................................................................................... 9 1.1.
Zrod a předchůdci detektivního ţánru v 19. století ..................................................... 9
1.2.
Arthur Conan Doyle .................................................................................................. 10
1.2.1. 1.3.
Postava Sherlocka Holmese a Dr. Jamesa Watsona ........................................... 10
Detektivní terminologie ............................................................................................. 11
1.3.1.
Definice detektivního ţánru a jeho zásady ......................................................... 11
1.3.2.
Detektiv .............................................................................................................. 12
1.4.
Detektivní ţánrové typy (subţánry) .......................................................................... 13
1.4.1.
Klasické detektivní příběhy ................................................................................ 13
1.4.1.1. 1.4.2.
Drsná škola ......................................................................................................... 14
1.4.2.1.
2.
3.
Vědecká metoda .......................................................................................... 13
Odklon od vědecké metody ........................................................................ 14
1.4.3.
Policejní romány ................................................................................................ 15
1.4.4.
Postmodernistická detektivka ............................................................................. 15
Žena v literatuře ............................................................................................................. 16 2.1.
Ţenské autorky detektivní literatury 19. a první poloviny 20. století ....................... 17
2.2.
První finské a severské autorky, které se otázkou ţeny v minulosti zabývaly .......... 18
Finský kontext pro rozvoj detektivní literatury .......................................................... 20 3.1.
Situace na finské literární scéně 80. a 90. let............................................................. 20
3.2.
Průkopníci detektivního ţánru ve Skandinávii .......................................................... 21
3.3.
Počátky finské detektivní literatury ........................................................................... 21
3.3.1. 3.4.
Detektivní subţánry zastoupené ve Finsku ............................................................... 23
3.4.1. 3.5.
80. a 90. léta ve finské detektivní literatuře ....................................................... 22
Tradice policejních románů ................................................................................ 23
Naisdekkarit ............................................................................................................... 24
3.5.1. 4.
Feministická detektivka...................................................................................... 25
Žena ve finské detektivní literatuře od roku 1990 po současnost .............................. 26 4.1.
Stručný nástin jednotlivých knih a jejich zařazení .................................................... 26
4.1.1.
Zasněţená ţena ................................................................................................... 26
4.1.2.
Finské pouto ....................................................................................................... 27
4.1.3.
Vrah na party ...................................................................................................... 27
4.2.
Typická ţenská vyšetřovatelka .................................................................................. 28
4.2.1.
Profesionálka vs. amatérka ................................................................................. 28
4.2.2.
Emancipovaná svobodná a nezávislá ţena ......................................................... 29
4.2.2.1.
Maria Kallio ................................................................................................ 29
4.2.3.
Dobrá kondice .................................................................................................... 30
4.2.4.
Zločin stojící blíţe ţeně...................................................................................... 31
4.3.
Další charakteristiky vyobrazovaných postav ........................................................... 31
4.3.1.
Pocity samoty ..................................................................................................... 31
4.3.1.1. 4.3.2.
Slabé ţeny .......................................................................................................... 33
4.3.2.1. 4.3.3.
4.4.
Místo, ve kterém hrdinka vystupuje............................................................ 34
Cizinci ................................................................................................................ 34
4.3.3.1. 4.3.4.
Osamocení jako cena za samostatnost ........................................................ 32
Prostitutky a kuplíři..................................................................................... 35
Muţi vyobrazeni ţenami a muţi samotnými...................................................... 35
Další znaky ţenské detektivky .................................................................................. 36
4.4.1.
Kritika společenských poměrů ........................................................................... 36
4.4.2.
Tradiční romantická zápletka ............................................................................. 37
Závěr ........................................................................................................................................ 38 Použitá literatura.................................................................................................................... 40 Primární literatura ................................................................................................................ 40 Sekundární literatura ............................................................................................................ 40
Úvod Detektivka je v současnosti velmi populární literární ţánr. Historicky je ţánrem poměrně mladým, utvářejícím se aţ ke konci 19. století a patřícím zpočátku spíše muţským autorům a čtenářům. V posledních několika desetiletích však dochází k trvale vzrůstající oblibě detektivní literatury nejen u ţenských autorek, nýbrţ i u čtenářek. Obdobný vývoj je patrný i ve Finsku. Cílem této práce je charakterizovat ţenino místo ve finské detektivní literatuře. K tomu účelu vyuţiji tři finské detektivky, na nichţ poukáţu na kvality, které ţena do prostředí finských detektivek přináší. Práci jsem rozdělila do čtyř kapitol, z nichţ první tři jsou teoretické. V teoretické části bude nastíněna historie detektivní literatury a její předchůdci a současně bude představen nejuznávanější literární detektiv Sherlock Holmes se svým pomocníkem Watsonem. Právě jejich charaktery se staly prototypem pro řadu dalších hrdinů, proto není moţné je opomenout. Následně se budu zabývat detektivní terminologií. Zaměřím se na moţné definice ţánru a také na dříve uznávané zásady správné detektivky. Dále přistoupím k rozdělení detektivní literatury na základní ţánrové typy. V následující kapitole práce přejdu k problematice ţeny v literatuře. Představím první autorky detektivní literatury pocházející z Anglie, jejichţ význam spočívá především ve faktu, ţe do detektivek jako první zařazují psychologické úvahy. V další části se zmíním o ţenách z finského prostředí, které se zaslouţily o obraz silné a emancipované ţeny v literatuře. Pro poslední teoretickou kapitolu bude stěţejní kniha Scandinavian crime fiction a kapitola Kun dekkareista tuli hovikelpoisia z díla Kurittomat kuvitelmat. Johdatus 1990-luvun kotimaiseen kirjallisuuteen. Ty mi pomohou popsat nejen historii detektivní literatury v severských zemích, ale především pochopit severskou, potaţmo pak finskou detektivní literaturu s pro ni tolik příznačným sociálně-kritickým podtextem. V neposlední řadě se zaměřím na subţánry typické pro finskou detektivku a blíţe charakterizuji policejní romány. Představím také naisdekkarit1, v jejímţ rámci definuji feministickou detektivkou. V praktické části se jiţ věnuji ţeně ve finské detektivní literatuře od počátku 90. let 20. století. Pro analýzu příznačných znaků pro naisdekkarit mi poslouţí tři knihy: Zasněžená žena Leeny Lehtolainen, Vrah na party Outi Pakkanen a do třetice román Finské pouto Pekky Hiltunena. Právě na nich mimo jiné představím typickou ţenskou vyšetřovatelku a rysy
1
Ţenské detektivky
7
vedlejších postav. Na závěr se zaměřím na postavy cizinců a na příkladu prostituce nastíním zmíněnou kritiku společenských poměrů.
8
1. Historie detektivní literatury 1.1.
Zrod a předchůdci detektivního žánru v 19. století
První detektivní náměty můţeme spatřovat jiţ v Ezopových bajkách či orientálních pohádkách, skutečný rozvoj detektivní literatury však přichází aţ se vznikem moderní městské civilizace 19. století a se vznikem profesionální policejní sloţky, která vyšetřuje zločiny (Mocná a Peterka, 2004: 108). Během 30. let 19. století se v Evropě, především v Anglii, objevuje literatura, která nese prvky pozdějšího detektivního ţánru. V roce 1830 anglický novelista Edward BulwerLytton vydává knihu s názvem Paul Clifford, která pojednává o romantickém příběhu silničního lupiče. Tato kniha bývá někdy označována jako první anglický detektivní román (Fido, 2005: 106). Detektivní náměty se ovšem objevují i u řady jiných autorů. Nese je v sobě také tvorba Charlese Dickense. Ten ve svých dílech úspěšně pracoval s motivem tajemství, který následně spojoval se zločinem (Cigánek, 1962: 78). Ve Francii můţeme spatřovat detektivní náměty jiţ ve 40. letech v Balzacově Lidské komedii. Za pravého otce moderní detektivky je bezpochyby povaţován americký spisovatel Edgar Allan Poe. Poe napsal sice pouze pět detektivních povídek, v jeho třech povídkách2 napsaných v průběhu 40. let se však setkáváme s postavou Auguste Dupina, amatéra intelektuála odtrţeného od běţného ţivota, jenţ je pro vývoj klasického detektivního hrdiny zásadní (Cigánek, 1962: 83). Poe dal navíc prostřednictvím postavy Dupina vzniknout detektivní metodě, kterou odvodil ze zákonů indukce, analýzy a textové kritiky. Současně pouţívá logickou pravděpodobnost. V povídce Vraždy v ulici Morgue se setkáváme s později často vyuţívaným prvkem detektivní literatury, a to záhadou zamčeného pokoje (Fido, 2005: 108). Přesto od Poeovy tvorby aţ do začátku 60. let 19. století detektivní literatura spíše upadá a nic seriózního se nepíše. V Anglii nastává zlom v roce 1862, kdy autor pod pseudonymem Charles Felix vydá knihu s názvem The Notting Hill Mystery. The Notting Hill Mystery je následně bráno jako první skutečná anglická detektivka (Fido, 2005: 106). Dílo je psáno formou dopisů a od knihy Paul Clifford z 30. let se liší zejména tím, ţe vyšetřování vraţdy a pátrání po vrahovi je zde jiţ ústředním tématem. K neméně důleţité
2
Vraždy v ulici Morgue (1841), Tajemství Marie Rogêtové (1842), Ukradený dopis (1845)
9
události dochází ve Francii. V roce 1866 tam spisovatel Émile Gaboriau vytvořil z detektivní povídky román, v jehoţ středu stojí velký detektiv, jenţ vyšetřuje zločin v prostředí zevrubně popisovaném a především realistickém (Škvorecký, 1965: 24). Ve Spojených státech se během 70. let dostávají na trh s literaturou tzv. deseticentové romány3. Jedná se o čtenáři značně oblíbené, levné a nenáročné příběhy, ve kterých se objevuje forma detektivního románu a thrilleru. Především díky snadné dostupnosti deseticentových románů dochází k propagaci detektivního ţánru a k jeho vzrůstající oblibě mezi čtenáři napříč všemi sociálními spektry (Fido, 2005: 107). Právě Poeovy postupy, jeho hrdina Dupin, Émile Gaboriau, předešlí autoři i skutečnost, ţe se detektivní literatura stávala stále populárnější mezi širší veřejnosti, významně ovlivnili a přispěli k pozdější tvorbě historicky snad nejslavnějšího spisovatele detektivní literatury A. C. Doylea a ke skutečnému rozvoji detektivního ţánru jako ţánru svébytného.
1.2.
Arthur Conan Doyle
Tvorba Arthura Conana Doyla (1859–1930) představuje zásadní milník pro vznik moderní detektivní literatury. Doyle ve svých povídkách vytvořil postavu Sherlocka Holmese, jehoţ charakter a styl řešení záhad značně ovlivnil jeho následovníky. První román, ve kterém se proslulý detektiv objevil, Doyle napsal v roce 1882 a nesl název Studie v Šarlatové4. Doyle se však tvorbě detektivní literatury nechtěl plně věnovat a jiţ v roce 1893 v povídce Poslední problém5 nechal Holmese zemřít. V roce 1902 v povídce Pes baskervillský6 se nicméně k postavě oblíbeného detektiva pod tlakem veřejnosti opět vrátil. Poslední detektivní román s postavou Holmese Doyle napsal v roce 1915 (Procházka a Stříbrný, 1996: 239).
1.2.1. Postava Sherlocka Holmese a Dr. Jamesa Watsona Přestoţe se Doyle při tvorbě svých hlavních hrdinů nechal jistě ovlivnit Poem a jinými, byli to právě Doylovi hrdinové, kteří se stali významnou šablonou pro jeho další pokračovatele, a to i přesto, ţe se Doyle soustředil na charakteristiku svých postav jen pramálo.
3
V angličtině dime novels, obdobu dime novels v českém prostředí představují šestákové romány A Study in Scarlet (1882) 5 The Final Problem (1893) 6 The Hound of the Baskervilles (1902) 4
10
Inspirace Poeovým intelektuálním hrdinou Dupinem je zřejmá, přesto má Sherlock Holmes plno jedinečných vlastností, které jeho předchůdce neměl. Sherlock Holmes je sebevědomým hrdinou, který se postupně propracuje od detektivního poradce k práci soukromého detektiva, jenţ pohrdá policií. Nemůţeme mu jistě upřít odvahu při střetu s nebezpečím, ku prospěchu je mu jistě i fakt, ţe se výborně vyzná v Londýně. Zároveň vyniká talentem pro převleky a maskování, které mu při pátrání napomáhají. Kdyţ to není on, jsou to jeho přátelé, které při pronásledování zločinců či vzbuzení rozruchu na ulici hojně vyuţívá. Holmes se velmi zajímá o vědu, miluje klasickou hudbu, hraje na housle a čte kvalitní literaturu, coţ je silně v kontrastu s Watsonovou zálibou v literatuře brakové. Je aktivní a štíhlý. Oproti Watsonovi má netradiční křestní jméno, které jako by mělo zdůrazňovat jeho výjimečnost. Výstiţnou charakteristiku Holmese nacházíme u Fida, jenţ poznamenává, ţe Doyle Holmese představuje „jako muže intelektuálně nadřazeného celému okolí, jako člověka, jenž je schopen řešit záhady, s nimiž si nevíme rady ani my, ani policie“ (Fido, 2005: 67). Jeho přítelem a kolegou je James Watson. Watson je povoláním lékař. V dílech vystupuje jako roztrţitý podivín. Watson trpí neznalostí ohledně dat a oproti Holmesovi, který jimi spíše pohrdá, má slabost pro ţeny (Ulman, 2010: 29–33). Rozhodně nedisponuje ţádnými jedinečnými schopnostmi, přesto jeho přítomnost Holmese obohacuje. Vztah Holmese a Watsona pojí silné přátelské pouto. Holmes je muţ uzavřený do sebe, ale přesto si k Watsonovi najde cestu, a později se doktor stává jedním z jeho klíčů k úspěchu. Holmes v jeho přítomnosti často nahlas přemýšlí a Watson ho svými dotazy, poznámkami a projevy úţasu často přivede na správnou stopu. Ve velké části detektivních povídek Watson vystupuje v roli vypravěče příběhu.
1.3.
Detektivní terminologie
1.3.1. Definice detektivního žánru a jeho zásady Jak uvádí Mocná a Peterka detektivka je: „jeden z klíčových žánrů populární epiky, líčící proces objasňování ztajemněného zločinu“ (Mocná a Peterka, 2004: 106). Funkce ţánru je zábavná. Čtenář společně s detektivem si vytváří svá hypotetická podezření a snaţí se přijít na to, kdo je vrah. Čtenáři k tomu napomáhá i propracovanější charakteristika vedlejších postav. Kompozice je promyšlená, autor pouţívá princip retardace, kdy odkládá identifikaci vraha. Rovněţ uplatňuje skrytou anticipaci, kdy indicie o tom, kdo je vrah, jsou do textu vloţeny tak, aby neupoutaly čtenářovu pozornost. Na konci příběhu dochází k rekapitulaci 11
událostí a motivů mezi detektivem a vrahem (Mocná a Peterka, 2004: 107). Jiná definice oproti výše uvedené zmiňuje také to, ţe detektivní literatura je literatura fiktivní, zaobírající se nějakým způsobem zločinem či rizikem a z něho vyplývajícím strachem. Zločinem můţe být vraţda, zabití i jiný akt násilí, rovněţ jím můţe být hospodářská kriminalita nebo jen moţnost spáchání trestného činu (Lappalainen, 2002: 126). Zásady správné detektivky byly popsány na přelomu 19. a 20. století spoustou autorů, v mnohém se lišily a především často nebyly dodrţovány. Uvedu alespoň některá pravidla, která v roce 1929 zformuloval anglický teolog a autor detektivních příběhů Ronald Knox: 1.
Zločinec musí být někdo, o němţ je zmínka brzo na začátku příběhu, avšak nesmí to být nikdo, jehoţ myšlenky bylo čtenáři umoţněno sledovat.
2.
Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny.
3.
K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí, aniţ ji hned neodhalí také čtenáři.
4.
Pachatel nesmí být sám detektiv.
5.
Duchem chudý přítel detektivův, jeho Watson, nesmí zatajit ţádné myšlenky, které se mu honí v hlavě (Škvorecký, 1965:60).
1.3.2. Detektiv Slovo detektiv se poprvé objevilo v roce 1856 v Oxfordském slovníku anglického jazyka a je definováno takto: „člověk, jehož úkolem je odhalovat osoby a věci dovedně skryté“ (Fido, 2005: 87). Z hlediska literárního můţeme sledovat jistý vývoj charakteru detektiva. Původní detektiv je prakticky totoţný s Holmesem. Jeho charakteristika postrádá celistvost. Je to intelektuální hrdina s výbornými pozorovacími schopnosti stojící opodál dění. Je také postavou oproštěnou od citů. Často vedle něj stojí méně chápavý a schopný partner, jenţ se stává prostředníkem mezi čtenářem a detektivem, ten bývá také povětšinou vypravěčem (Mocná a Peterka, 2004: 106). Ke konci 19. století proniká do povědomí společnosti soukromý detektiv. Těsně po jeho zrodu je na něj pohlíţeno s odporem, jelikoţ je společností brán jako práskač, který hledá nekalosti u svých spoluobčanů (Fido, 2005: 87). Postupně se soukromý detektiv dostává i do detektivní literatury a mění se celkový pohled na něj. Detektivem se následně stává i obyčejný detektiv z řad policie či člověk, jemuţ zločin zasáhl do ţivota. V průběhu 20. století se k detektivovým schopnostem často přidává um proniknout do lidské psychiky (Mocná a Peterka, 2004: 106).
12
1.4.
Detektivní žánrové typy (subžánry)
Jiţ v roce 1926 Cigánek uvádí: „Vývoj detektivní literatury je určován v podstatě ze dvou stran: předně z jejího vnitřního vývoje, řešením vnitřních literárních problémů, techniky, za druhé zvenčí, vývojem celé společnosti, jejíž skutečnost odráží, působením společenského řádu, jeho práva, spravedlnosti, vztahu ke zločinu i vlivu klasické literatury“ (Cigánek, 1962: 147). Tato charakteristika nám dává tušit, ţe detektivní literatura nemohla ustrnout se svým Holmesem a Watsonem, ale její vývoj reagoval na dobové problémy a pokračoval několika rozlišnými směry.
1.4.1. Klasické detektivní příběhy7 Klasické detektivní příběhy vycházejí z tradice E. A. Poea a jsou historicky nejstarší. Zpravidla se opírají o postavu hlavního detektiva, jenţ vyniká bravurním deduktivním talentem. Tento talent detektiv uplatňuje při řešení sloţité hádanky. Ta se často překvapivě, avšak logicky vyřeší. Rozvoj klasických detektivních příběhů je spojen s Velkou Británií. Velmi oblíbeným se ţánr stal mezi anglickými autorkami. Ty do něj stále častěji přivádí postavu amatérského detektivka, jemuţ kromě deduktivního talentu pomáhá při řešení záhady zvědavost a schopnost být ve správný čas na správném místě. Mezi první představitelky tohoto ţánru patří například Dorothy Leigh Sayersová, jeţ psala detektivní příběhy z divadelního prostředí, či Agatha Christie (Mocná a Peterka, 2004: 109). Úzce se vznikem klasických detektivních příběhů souvisí rozvoj přírodních, induktivních věd.
1.4.1.1.
Vědecká metoda
V detektivní literatuře konce 19. a především počátku 20. století je patrný dobový obdiv k induktivní metodě, vědeckým objevům a celkově přírodním vědám (Mocná a Peterka, 2004: 108). To vše se na tvorbě především muţských autorů té doby podepisuje. Doylův Holmes se o vědu nadmíru zajímá, jeho pracovní stůl je plný vědeckých nástrojů a současně disponuje rozsáhlými vědomostmi z různých vědních oborů. Holmes se kupříkladu snaţí vylepšit test na zjišťování krevních skvrn pomocí látky, která reaguje pouze na hemoglobin. Zastává také Bertillonovu metodu zaloţenou na identifikaci pomocí mnoţství údajů o tělesných proporcích. Jeho rozsah znalostí je ovšem mnohem širší. Zajímá se i o paleografii, cizojazyčnou literaturu či matematiku (Fido, 2005: 30–31). Velký přínos spatřují hrdinové 7
Ve finštině arvoitusdekkarit, tzv. tajemné detektivky, v angličtině whodunnit "kdo to udělal"
13
detektivní literatury té doby také v pozorování vnějších detailů. Holmes zastává názor, ţe díky pozornému studiu zevnějšku cizí osoby je člověk schopen dojít k řadě uţitečných poznatků. Důraz je zároveň kladen výhradně na zdravý rozum. Čistá racionalita představuje tu nejvyšší hodnotou, a jelikoţ mozek vládne srdci, je rozumu vše podřízeno. Láska a city jsou s ním v rozporu. Toto tvrzení koresponduje i s Holmesovým názorem, který se o lásce zmiňuje především s pohrdáním a pohrdá také samotnými ţenami (Ulman, 2010: 29–33).
1.4.2. Drsná škola8 Drsná škola vznikla ve 20. letech 20. století ve Spojených státech kolem časopisu Černá maska9. Objevuje se zde nový typ hrdiny, jenţ je okolím často povaţován za outsidera a snaţí se obvykle s pouţitím násilí domoci spravedlnosti. Podstatný je morální úsudek. Důraz je kladem na popis prostředí, v počátcích této školy se zpravidla jedná o americké velkoměsto, v němţ jsou přítomny místní gangy. V díle je zpravidla patrný sociálně kritický podtext, ten představuje největší odlišnost od klasických detektivních příběhů, které s výjimkou ţenských autorek nejsou zpravidla společensky nijak zainteresované (Mocná a Peterka, 2004: 109). K představitelům této školy patří levicově smýšlející autor Dashiel Hammett a jeho následovník Raymond Chandler s postavou Philipa Marlowa. Tito autoři zahrnují zločin do společenských souvislostí. Chandler ve svých detektivkách píše o provázanosti podsvětí a policie, kdy sám policista bývá často do zločinnosti zapojen, a tudíţ o neschopnosti prostého člověka domoci se spravedlnosti (Cigánek, 1962: 103).
1.4.2.1.
Odklon od vědecké metody
Vznik této školy ovlivnila značně první světová válka. Ta překopala lidské myšlení, které se odprošťuje od kategorické víry v přírodní vědy a poznatelné zákonitosti, jeţ ve světě panují. V lidských ţivotech se najednou objevuje násilí, osudy lidského ţivota jsou často věcí náhody a jsou velmi vrtkavé. Ukazuje se, ţe nejen logika, ale i iracionální, emocionální síly vládnou světem, proto se nesmí přehlíţet. Dostávají se tedy i do samotné literatury (Morris, 2000: 44). Výraznou změnou oproti Holmesovi je také to, ţe cit k ţeně se pro detektiva stává nepostradatelný, a jiţ ne detektivův pomocník, ale sám detektiv se stává vypravěčem.
8 9
Ve finštině kovaksikeitetty dekkari, anglicky hard-boiled fiction The Black Mask
14
1.4.3. Policejní romány Charakteristickým rysem policejních románů je, ţe se zaměřují na vzájemné policejní vztahy, důraz je kladen na policejní postoj a postup vůči zločincům, jeţ jsou při vyšetřování pouţity. Autor popisuje zevrubněji jednoho aţ dva vyšetřovatele z policejního týmu a dává nám tím moţnost nahlédnout do jejich ţivotů. Tato původně americká forma se velmi dobře ujala v severské10 detektivní literatuře, kde si vydobyla od 70. let 20. století své vůdčí postavení. Severská forma nepřijala americkou předlohu plně, ale začlenila do ní své kulturní a společenské souvislosti (Andres, 2011: 4).
1.4.4. Postmodernistická detektivka Postmodernistická detektivka je charakteristická aţ pro konec 20. století. Postmodernismus často bývá negativně označovaný jako směr, který reaguje na modernismus. V detektivní literatuře vyuţívá metatextové prostředky, přesné hranice ţánru jsou zrušeny, detektivní literatura začíná být paralelní dalším literárním ţánrům nebo si propůjčuje jejich rysy. Charakteristické pro postmodernistickou detektivku je také to, ţe v ní přestávají existovat tabu témata a hojně pracuje s oblíbeným tématem 90. let, jímţ je problém vlastní identity (Lappalainen, 2002: 129–130).
10
Mluvím-li o severské literatuře, myslím tím literaturu zemí Finska, Švédska, Dánska, Norska a Islandu.
15
2. Žena v literatuře Ţena jakoţto autorka v období vzniku prvních detektivních povídek, tedy v 2. polovině 19. století, neměla v literatuře své pevné zastoupení. Do literatury pronikala jen málokdy a navíc se povětšinou musela vypořádat s celou řadou nástrah. Důleţitou roli sehráli kritici, kteří velkou měrou přispěli k negativnímu názoru na ţenskou literaturu. Zpravidla se dle nich jednalo o literaturu bez formy, postrádající řád, literaturu iracionální a přecitlivělou. Kritici mnohdy zároveň poukazovali na skutečnost, ţe za ţeninu přirozenou činnost povaţují rození dětí a zajišťování chodu domácnosti, a jen ţeny nešťastné dle nich cítí potřebu psát (Morris, 2000: 49–54). Podobně jako kritici hodnotili ţenské autorky, tak většina spisovatelů stereotypně vyobrazovala ţenu v literatuře. Jiţ v 19. století Charlotte Brontë ve svém románu píše, ţe o submisivní pozici ţeny se zaslouţili muţští autoři, často velcí spisovatelé, kteří ji zkresleně ve svých dílech zobrazovali, a tudíţ ospravedlňovali její podřazené postavení nejen na místě autorky, nýbrţ i na místě postavy z knihy (Morris, 2000: 26). Podobně se vyjadřuje i Simone de Beauvoir11 v knize Druhé pohlaví (1949). Muţ jakoţto autor vidí ţenu jako jinakou, přičemţ hodnotou je právě on. On do ţeny promítá své obavy a úzkosti o nemuţnosti a dále i své sny o ţeně. Ţena je na základě toho v literatuře vyobrazena jako křehká, silně emocionální a názorově nevytříbená, muţ je pak přesným opakem, je silný, racionální a pevný (Morris, 2000: 27). Ospravedlnění muţských autorů můţeme nacházet v tom, ţe literární dílo málokdy vzniká za autorovy plné kontroly, tudíţ si autor nemusí sám uvědomovat skryté obsahy. Navíc to často byly i samy ţenské autorky, jeţ ve své literatuře šířily výše zmíněnou stereotypní představu o ţenách (Morris, 2000: 41). Přestoţe společnost na konci 19. století předpokládala, ţe univerzální čtenář je stejně jako autor muţ, a ţenská literatura i ţenské hrdinky byly zpravidla kvůli tomu kritikou shazovány, pár velikánek do literárního světa proniklo. V následujících kapitolách proto nejprve přestavím ţeny, které jiţ ke konci 19. století pronikly do ţánru detektivní literatury a jejichţ význam je pro další generace detektivních autorek neopomenutelný. Posléze se zaměřím na první velikánky finské, potaţmo severské literatury, jejichţ počet je tradičně vysoký a v evropském kontextu spíše ojedinělý. Právě tyto autorky do literatury přinesly obraz silné a svobodné hrdinky, který se stal inspirativní pro jejich pokračovatelky. 11
Simone de Beauvoir (1908–1986) francouzská feministická myslitelka a spisovatelka
16
2.1.
Ženské autorky detektivní literatury 19. a první poloviny 20. století
Jiţ v 70. letech 19. století se stává ve Spojených státech známou Anna Katherine Green, která napsala řadu detektivních románů. První román s názvem The Leavenworth Case vyšel v roce 1878, tedy o deset let dříve, neţ Holmesovy příběhy. Zároveň se jednalo o první detektivní román sepsaný ţenou. Často je právě Green označovaná jako matka detektivních příběhů. Slavnější se však stala tvorba ţenských autorek anglického původu. Tyto jedny z prvních ţen publikující detektivní literaturu vycházely z tradice Doyla, přesto přinášely do detektivní literatury něco svébytného a především nového, a to psychologické úvahy (Cigánek, 1962: 109). Jednou z těchto ţen byla Agatha Christie (1890–1976). Christie napsala během svého ţivota 70 detektivních románů, a je tak označována za královnu detektivek. Svým stylem navazuje na tradice klasických detektivních ţánrů, kdy je vyšetřována tajemná vraţda. Její zápletky vynikají výbornou propracovaností, která vede čtenáře k odhalení vraha. Odehrávají se zpravidla na anglickém venkově, postavy patří do vyšších společenských kruhů. Christie byla ve svých dílech v počátku své tvorby antisociální, postupně však do literatury vkládá hledisko společenských poměrů a mravních vztahů, její detektivové se neomezují pouze na všímání si nepatrných detailů z okolí, ale zároveň pouţívají svůj psychologický cit pro zjištění charakteru podezřelých (Cigánek, 1962: 112–113). Jiţ v jejím prvním románu Záhada na zámku Styles12 se objevuje postava bývalého belgického policisty Hercula Poirota (Procházka a Stříbrný, 1996: 363). Hercule Poirot má několik společných rysů s Holmesem. Je bystrý, je neúnosně sebevědomý, elegantní, navíc si potrpí na pořádek a pohrdá venkovem. I on má stejně jako Watson svého pomocníka, tímto pomocníkem je kapitán Arthur Hastings. Hastings má obdobně jako Watson slabost pro ţeny, je milý, ale zároveň trochu natvrdlý (Fido, 2005: 114). Další její známou detektivní amatérkou je stará dáma, slečna Jane Marplová. Ta dokáţe případy intuitivně rozřešit pouze na základě vyprávění. Agatha Christie je důleţitou ţenou i z hlediska toho, ţe jako první porušila některé zásady ţánru. V díle Vražda milionáře Ackroyda13 z vypravěče udělala vraha (Procházka a Stříbrný, 1996: 363) nebo velmi šikovně a vědomě rozvíjí metodu falešné stopy (Cigánek, 1962: 80). 12 13
The Mysterious Affair at Styles (1921) The Murder of Roger Ackroyd (1934)
17
Další nepochybně význačnou ţenou je Dorothy Leigh Sayersová (1893–1957). V jedenácti dílech Sayersové se setkáváme s postavou detektivního nadšence lorda Petera Wimseyho. Tento válečný hrdina je opět v mnohém podobný Holmesovi. Stejně jako Holmes i Wimsey má svého parťáka sluhu Buntera, který je na rozdíl od Watsona myšlenkově bystřejší (Cigánek, 1962: 111). Sayersová se v detektivkách soustřeďuje na neobvyklé způsoby vraţdy (Fido, 2005: 115), navíc dokáţe výborně vylíčit meziválečnou atmosféru v britské společnosti. V dílech reflektuje společenské otázky, zabývá se kupříkladu ekonomickými problémy, které způsobují nezaměstnanost, prohlubujícími se sociálními rozdíly i pokleslou morálkou, jeţ ve společnosti panuje (Procházka a Stříbrný, 1996: 585). Mezi další anglické autorky první poloviny 20. století můţeme zařadit také Alice Campbell či Margery Allingham, jeţ do svých detektivek postupně promítají i psychologické motivace jednotlivých aktérů (Cigánek, 1962: 107, 114).
2.2.
První finské a severské autorky, které se otázkou ženy v minulosti zabývaly
Kořeny otázek genderové politiky se v severské literatuře objevují uţ v průběhu 2. poloviny 19. století. V Norsku jiţ v roce 1854–55 vydává Camilla Collett realistický román s názvem Dcera vrchního14. Nejen ţe se jedná o první norský román vůbec, ale současně je prvním dílem, jeţ se zaměřuje na soudobé společenské problémy, mezi něţ patří i sňatky z rozumu (Humpál, 2006: 38). Ve Finsku vychází první román z pera ţeny aţ roku 1858, přestoţe dokončen byl jiţ ve 40. letech. Román nese název Paní Catharina Boije a její dcery15 a jeho autorkou je feministicky laděná Fredrika Runeberg (1807–1879). Právě Runeberg se stává ve Finsku první ţenou, jeţ se zabývá otázkami ţenské emancipace, a díky ní se do literatury dostává silná
a
samostatná
ţena.
Nesmíme
opomenout
ani
básnířku
Christinu
Reginu
von Birchenbaum, která společně s Runeberg do literatury vpravila obraz ţeny jako individuální bytosti (Lassila a Moster, 1998: 3). Další významnou ţenu pro Finsko představovala Minna Canth (1844–1897). Tato autorka nejen, ţe zasáhla do vývoje finského realismu, ale zároveň se aktivně angaţovala v kulturním ţivotě. Byla jednou z těch, jeţ bojovaly za volební právo ţen či za právo studia na univerzitě bez dalších výjimek (Parente-Čapková, 2006: 392). V dílech přikládala důraz 14 15
Amtmandens Døttre, do češtiny přeloţeno r. 1913 Fru Catharina Boije och hennes döttrar
18
na společenské problémy a rozpory. Často radikálně reagovala na ţenskou problematiku a jejich práva; kupříkladu v dramatu Dělníkova žena16 poukazuje na zamítnutí zákona, který měl ţenám umoţnit disponovat s vlastním majetkem, v díle Hanna (1886) se soustřeďuje na rozdíly v postavení ţen z různých společenských vrstev, v knize Zrádný útes17 se věnuje vztahu mezi mateřstvím a sexualitou (Parente-Čapková, 2006: 380–381). V centru jejího zájmu stojí i problém nezaměstnanosti či nevhodné pracovní podmínky dělníků. I v první polovině 20. století se objevují ve Finsku ţeny vyjadřující se k ţenské problematice. Jednou z takových je L. Onerva. Tato finská prozaička a básnířka se zaobírá rolemi, které jsou ţeně připisovány, a jejím místem v soukromé a veřejné sféře. V románu Inari (1913) je hrdinkou knihy vědkyně, jeţ není schopna svou profesní kariéru sloučit s ideály ţenství, jejichţ naplnění od ní společnost očekává (Parente-Čapková, 2006: 392–393). Další autorkou je Maria Jotuni. Jotuni ve svých dramatech zdůrazňuje nerovnost mezi muţi a ţenami a neustálý boj mezi nimi. Jak uvádí Čapková, Jotuni zároveň tvrdí, ţe: „manželství je obchodem, v němž si muž kupuje služebnou a žena přijatelný společenský statut“ (Parente-Čapková, 2006: 397). Za svá vyjádření si vyslouţila negativní výroky kritiky, která je označila za vulgární. V neposlední řadě jmenuji z finského prostředí Hellu Wuolijoki, v jejichţ dílech se objevují silné ţenské postavy a oproti nim stojící slabé muţské. Takové vyobrazení je někdy bráno jako reakce na krizi tradičních modelů maskulinity v moderním světě (Parente-Čapková, 2006: 410). Nejsou to ovšem jen ţeny, které se kritikou domácích poměrů a především otázkou nerovného postavení ţen a muţů zabývají. Mezi muţské aktivisty jistě patří dánský kritik a esejista Georga Brandese (1842–1927). Také Henrik Ibsen (1828–1906) v dílech satiricky poukazuje na obecně uznávaná pravidla související s manţelstvím nebo tabu témata jako eutanazie, incest či pohlavní nemoci (Humpál, 2006: 38–44).
16 17
Työmiehen vaimo (1885) Salakari (1887)
19
3. Finský kontext pro rozvoj detektivní literatury 3.1.
Situace na finské literární scéně 80. a 90. let
Finská literatura je historicky velmi mladá. K jejímu rozvoji došlo aţ v průběhu 19. století, přesto se dokázala rozvinout velice hbitě. Důleţitým milníkem se pro Finsko samotné i pro jeho literaturu stal konec sovětské éry v 90. letech, který přinesl mnoho změn. Byl příčinou finské hospodářské krize, jelikoţ země byla nucena změnit strategii svého zahraničního obchodu. Příjemnější změnou bylo například to, ţe rozpad Sovětského svazu přinesl konec cenzury a autocenzury literatury, která byla pro Finsko tolik charakteristická zejména za doby vlády prezidenta Kekkonena18 (Parente-Čapková, 2006: 440–441). Příznačných rysů pro Finsko 90. let je nicméně mnohem více. V souvislosti se vstupem země do Evropské unie v roce 1995 a jeho vstupem do měnové unie v roce 1998 vyvěrá ve finské společnosti otázka, zda je moţné si zachovat národní identitu ve světě, který se rychle sjednocuje a globalizuje (Parente-Čapková, 2006: 440). Globalizace a vymanění se Finska z provinčnosti se promítá i do literatury, kde se častěji neţ dříve začínají objevovat lidé nefinského původu (Parente-Čapková, 2006: 452). S oblibou se finští autoři zabývají společensko-politickými otázkami a kritickou analýzou finské společnosti. V jejich dílech se objevují genderová témata a hlouběji se zaobírají okrajovými skupinami společnosti. Doba 90. let je dále poznamenána rychlým technickým pokrokem, rozvojem komunikačních a informačních technologií, které se odráţí v tom, ţe někteří autoři svá díla začínají publikovat na internetu, či ve faktu, ţe vzniká „nový“ jazyk, a to jazyk internetové komunikace mladé generace. Současně se objevují díla, která reagují na vpád techniky do lidských ţivotů silně negativně. Jedním z těchto negativistů je Pentti Linkola, jenţ předpokládá ekologickou katastrofu a snaţí se přijít na způsob, který by lidem zabránil ničit přírodu a přemnoţovat se (Parente-Čapková, 2006: 443). Mimoto v literatuře často dochází k rozrušování hranic mezi ţánry a literatura se pohybuje někde na pomezí beletrie a literatury faktu. Tento rys je patrný zejména ve finském detektivním románu. Dvě věci se ve finské literatuře ovšem znatelně s příchodem 90. let nemění. Zaprvé fakt, ţe i nadále ve finské literatuře publikuje velké mnoţství ţenských autorek. Zadruhé pak to, ţe přední postavení mezi ţánry si stále zachovává román, coţ dokládá i skutečnost, ţe kaţdoročně udělovaná
18
Urho Kaleva Kekkonen, prezident Finska 1956–1982
20
literární cena Finlandia19, je od roku 1993 udělována jen románům (Parente-Čapková, 2006: 441).
3.2.
Průkopníci detektivního žánru ve Skandinávii
Nils Nordberg tvrdí, ţe se ţánr severské detektivní literatury tvořil jiţ od 19. století. Za první detektivní příběh tohoto regionu označuje dílo norského spisovatele Maurita Hansena z roku 1839 Mordet på Maskinbygger Roolfsen, které bylo vydáno dva roky před prvním Poeovým detektivním příběhem (Arvas a Nestingen, 2011: 3). Později se hojně překládala literatura Arthura Conana Doyla či Émile Gaboriaua. Tito spisovatelé, jejich metody a jejich detektivové měli značný vliv na první spisovatele detektivek v severských zemích. Za první velké průkopníky severské detektivní literatury, jeţ definují její osobitý styl, lze označit manţele Maj Sjöwall a Pera Wahlöö ze Švédska. Ti mezi léty 1965–1975 vydali sérii deseti policejních románů o vyšetřování policejního týmu z oddělení vraţd. Sjöwall a Wahlöö v románech nejenţe líčí ţivot hlavní postavy Martina Becka a ţivot několika dalších policistů, kteří pracují v rámci jednoho vyšetřovacího týmu, ale rovněţ do díla úspěšně zahrnují ideologickou a politickou kritiku. Soustřeďují se také na fašizující tendence v policejní byrokracii Švédska a na kritiku národních institucí. Od 70. let 20. století tak vzniká populární severský policejní román, který si svým pesimistickým obsahem, jenţ odráţí neschopnost o nápravu věcí, záhy vydobyde své dominantní postavení v regionu. Severský policejní román však není zcela novou formou, pouze adaptací amerického ţánrového typu ve švédském a obecně severském kontextu. O inspiraci americkým subţánrem svědčí i fakt, ţe Sjöwall a Wahlöö překládali novely z 87. okrsku20 amerického spisovatele Ed McBaina. McBainovy knihy vypovídají o vyšetřovacím týmu i o jejich osobním ţivotě, přičemţ se v rámci vztahů soustředí především na vztah italského detektiva Steva Carelly a jeho hluchoněmé ţeny Teddy (Arvas a Nestingen, 2011: 3).
3.3.
Počátky finské detektivní literatury
Jak uvádí Arvas a Nestingen, první detektivní literatura byla ve finském prostředí publikována v roce 1910, zatímco ve Švédsku tomu bylo jiţ v roce 1893 (Arvas a Nestingen, 19 20
Finlandia-palkinto je nejprestiţnější finskou literární cenou udělovanou od roku 1984. The 87th Precinct Mysteries, psané od roku 1956
21
2011: 4). Na svůj rozvoj si nicméně detektivní ţánr ve finském prostředí musí ještě řadu let počkat. K prvnímu rozkvětu dochází během válek se Sovětským svazem21. Zmatené pocity z války, bída a strádání s ní spojené měly velký vliv jak na vyšší produkci detektivek, tak na zvýšený zájem čtenářů o tento literární ţánr (Arvas a Nestingen, 2011: 5). V tomto období začíná na detektivní půdě tvořit Mika Waltari (1908–1979). První detektivku s názvem Kdo zavraždil paní Skrofovou22 vydává v roce 1938, později přidává ještě další dvě - Omyl komisaře Palmua a Hvězdy to řeknou23 (Hejkalová, 2007: 65). V jeho detektivní tvorbě se setkáváme s helsinským komisařem Palmuem. Palmu představuje typického detektiva klasických detektivních příběhů, krapet roztrţitého, přesto člověka s citem pro nepatrné detaily, velmi bystrého a se skvělou pamětí. Po ruce je mu mladý nezkušený pomocník, v mnohém opět podobný Doyleovu Watsonovi. Stejně jako Watson je i on vypravěčem příběhů. Vraţdy, které se ve Waltariho detektivní trilogii odehrály, mají něco společného, zprvu vypadají jako nešťastné náhody a vrah většinou pouţívá falešné stopy pro jejich zakrytí.
3.3.1. 80. a 90. léta ve finské detektivní literatuře Důleţitým rokem pro finskou detektivku se stává rok 1984, kdy vzniká Finský detektivní spolek24 a také jejich noviny s názvem Ruumiin kulttuuri (Lappalainen, 2002: 127). Opravdový rozkvět severské literatury, potaţmo té finské, začíná však ještě o něco později, a to s příchodem 90. let. Od té doby se stává ţánr mezi čtenáři stále oblíbenějším a detektivní literatura se začíná mohutně rozvíjet. Podstatné také je, ţe si buduje své výsadní postavení nejen na území svého regionu, ale i v oblastech mimo něj. Neztrácí se ani na americké půdě, kde jsou často k cizojazyčné literatuře lhostejní (Arvas a Nestingen, 2011:1). Příznačný je téţ zvýšený vědecký zájem o detektivní literaturu. Vznikají disertační práce zabývající se místem detektivky v literatuře. Ke konci 90. let se začínají konat detektivní semináře a rozličné kulturní události s detektivní literaturou spojené. V neposlední řadě se objevují práce vzdávající holt velikánům světové detektivní literatury. Raitio Risto vydává na počátku 90. let knihu na počest Agathy Christie Agathan vuosisata, Leena Lehtolainen posléze vydává dílo Kuka ja miksi? zaobírající se spisovatelkou Dorothy L. Sayersovou. Nezapomíná se ani na autory drsné americké školy. V roce 1994 dochází 21
Zimní válka (talvisota) 1939–1940, pokračovací válka (jatkosota) 1941–1944 Kuka murhasi rouva Skrofin (1938) 23 Komisaario Palmun erehdys (1940), Tähdet kertovat, komisaario Palmu (1962) 24 Suomen Dekkariseura 22
22
k vydání díla Varjomiehen jäljillä představující Dashiella Hammetta (Lappalainen, 2002: 127–128). Během 90. let je publikováno také přes 200 finských detektivek. Ke zvýšení prestiţe detektivního ţánru ve Finsku přispěl i Matti Yrjänä Joensuu, jenţ se v roce 1993 se svým dílem Harjunpää ja rakkauden nälkä25 dostal mezi kandidáty na prestiţní cenu Finlandia udělovanou nejlepšímu finskému románu. Ačkoliv dílo cenu nevyhrálo, pro finskou detektivní literaturu to byl značný úspěch (Lappalainen, 2002: 125).
3.4.
Detektivní subžánry zastoupené ve Finsku
S vývojem detektivní literatury ve Finsku konce 20. století a počátku století 21. jsou spojeny všechny světové ţánrové typy zmíněné v 1. kapitole. Najdeme v ní detektivky tvořené v tradici klasických detektivních románů i drsné školy. Velkou oblibu si získávají policejní romány a v posledních desetiletích i postmodernistické detektivky. V duchu postmodernistické tradice detektivek tvoří Pentti Kirstilä. Kirstilä na počátku 90. let napsal dvě postmodernistické detektivky Imelda (1992) a pokračování Elektra (1993). Kromě zločinu se zde objevuje problém identity, vášně a ţárlivosti (Lappalainen, 2002: 129). Současně se okrajově ve finské literatuře objevuje subţánr historických detektivek26. Jedním ze zástupců píšících v duchu středověké detektivky je Juha Ruusuvuori se svým dílem Kaniikki Lupus (1993). Mezi ţenami píše historické detektivky Sirpa Tabet. Stále však pro finskou detektivku platí, ţe je především realistická, odehrávající se v dnešní době a dnešním čase (Lappalainen, 2002: 131). Dalším charakteristickým znakem je, ţe finskou detektivku 90. let 20. století málokdy najdeme v čistých rysech jednoho subţánru, dochází ke kombinaci více typů a její zařazení bývá díky tomu poněkud obtíţné (Lappalainen, 2002: 127).
3.4.1. Tradice policejních románů V severském kontextu detektivní literatury si svébytné přední místo ke konci 20. století vydobyly policejní romány. Do roku 1990 byl tento subţánr typicky převáţně muţským ţánrem. V jeho tradici však od 90. let začínají tvořit i ţenské autorky, které do něj přináší své ţenské hrdinky a genderovou problematiku. Proto se zaměřme na jejich zevrubnější charakteristiku.
25
Harjunpää a hlad po lásce Historické detektivky jsou subţánrem velmi těţko zařaditelným. Stojí na pomezí mezi historickým románem a detektivním ţánrem. Finské historické detektivky jsou zpravidla ovlivněny postmodernistickým románem Umberta Eca Jméno růže z roku 1980 (Lappalainen, 2002: 131). 26
23
V policejních románech se setkáváme s policejním týmem, tedy týmem osob, jenţ je plný individualit. Setkáváme se zde s policisty rozdílného věku, pohlaví a rozmanitých zkušeností. Často jsou v něm zastoupeny i odlišné rasy nebo policisté jiného etnického původu. Tyto osoby však spojuje jednotný úkol. Tímto úkolem je společnými silami obnovit a udrţet společenský řád. Takový policejní tým sloţený z rozlišných osob pak představuje jistý mikrokosmos, který je odrazem společnosti (Arvas a Nestingen, 2011: 36). V tradici Sjöwall a Wahlöö a jejich Martina Becka se v popředí objevuje jeden detektiv, jenţ je součástí týmu, jeho povahové rysy a soukromý ţivot jsou popsány barvitěji neţ ţivoty jiných. Autoři policejních románů také zdůrazňují rutinu a obyčejnost policejní práce, kdy díky trpělivosti týmu při pátrání dochází k dopadení pachatele. Současně zdůrazňují rovnocenné postavení všech členů týmu (Arvas a Nestingen, 2011: 37).
3.5.
Naisdekkarit
Finským slovem naisdekkarit můţeme označit všechnu detektivní literaturu, která je buď napsaná ţenami, nebo ve které je alespoň ţena ústřední postavou. Přestoţe ţenská literatura má ve Finsku bohatou tradici a bohatou měrou se podílí na obrazu kulturní literatury jiţ od konce 19. století, situace ţenských autorek v detektivním ţánru byla poněkud jiná. Význam ţenských detektivek vzrůstal ve Finsku velmi pozvolna a většího úspěchu se dočkal aţ během 90. let. Do té doby ţenské autorky tvořící v duchu naisdekkarit byly kritiky hodnoceny spíše negativně a jejich tvorba nešla moc na odbyt. Důvodem bylo, ţe detektivní literatura byla tehdy určena převáţně muţskému čtenářskému publiku a ţe ţenské detektivky byly hodnoceny na základě parametrů převáţně muţských kritiků (Lappalainen, 2002: 139). Během 90. let se ve Finsku však objevuje více neţ 70 ţen píšících detektivní literaturu. Obecně se dá říci, ţe tyto autorky pokračovaly v odkazu feministických autorek přelomu 19. a 20. století a zapracovaly do svých detektivek silnou emancipovanou ţenou. Z hlediska ţánrových typů tyto autorky nevytvořily jednotnou skupinu a jejich tvorba je poněkud odlišná. Najdeme mezi nimi autorky, které pokračovaly v duchu tradice klasických detektivních příběhů. Mezi takové můţeme zařadit Pirkko Arhippu, která patří k jedné z mála autorek, jeţ začala publikovat jiţ v 60. letech a do dnešní doby napsala přes 21 detektivek. Jinou podobnou ţenou je Outi Pakkanen, jeţ začala psát v 70. letech. Další skupinu autorek tvoří ty, jeţ původně psaly díla v tradici drsné školy a postupně se začaly soustřeďovat především na charakteristiky svých hrdinů. V neposlední řadě se objevuje tradice policejních 24
románů, v jejímţ duchu tvoří kupříkladu Leena Lehtolainen. Právě Lehtolainen výraznou měrou přispěla ke zvýšení prestiţe naisdekkarit v 90. letech. V roce 1997 dostala jako první ţena cenu Vuoden johtolanka27 za svou detektivku Zasněžená žena28 (Lappalainen, 2002: 140). Nejsou to ovšem jen ţenské autorky, zřídka se objevují témata blízká pro ţenskou detektivní lieraturu i v muţské tvorbě. Například jiţ v roce 1993 napsal Pertti Hemánus detektivku s názvem Kuka halusi murhata professorin?29 V ní se setkáváme s takovými tématy jako slabou pracovní morálkou, marnivostí či sexuálním obtěţováním (Lappalainen, 2002: 129). V duchu naisdekkarit je napsáno i Finské pouto30 Pekky Hiltunena.
3.5.1. Feministická detektivka V rámci naisdekkarit si můţeme vymezit také poddruh feministickou detektivku. Feministická detektivka představuje literaturu, která zdůrazňuje a kritizuje nerovnost pohlaví a zároveň v sobě nese odhodlanost k feministickým změnám v politice. Ve feministických detektivkách se setkáváme se ţenami, jeţ zpravidla nevidí rodinný ţivot jako slučitelný s tím pracovním, proto tyto hrdinky povětšinou rodiny nezakládají a naplno se věnují jen své práci (Lappalainen, 2002: 140). Ve Spojených státech si feministická detektivka vydobývá své místo jiţ v 70. letech 20. století. První spisovatelkou tvořící v tomto duchu je Marcia Muller, ta v roce 1977 publikuje detektivku se soukromou vyšetřovatelkou Sharon McCone. V 80. letech se objevuje na scéně Sara Paretsky a Sue Grafton. Všechny tyto autorky zasazují feministickou detektivku do tradice drsné školy a jsou to právě jejich hrdinky a jejich sexuální a genderová politika, která následně ovlivňuje nejen tvorbu Leeny Lehtolainen, ale třeba i Leily Simonen.
27
Vuoden johtolanka–palkinto je ocenění udělované od roku 1985 za domácí uměleckou práci na poli detektivky. Můţe se udělovat nejen za literaturu, ale rovněţ za televizní zpracování či za jinou oblast uměleckého charakteru. Cílem ceny je upozornit na domácí uměleckou detektivní tvorbu. 28 Luminainen (1996) 29 Kdo chtěl zavraždit profesora (1993) 30 Vilpittömästi sinun (2011)
25
4. Žena ve finské detektivní literatuře od roku 1990 po současnost V této kapitole se budu věnovat finské ţenské detektivní literatuře, potaţmo její odnoţi, feministické detektivce. Zaměřím se na ţenské protagonistky vystupujících v dílech psaných ţenami, v jednom případě na detektivku psanou muţem, ukáţu na nich charakteristické rysy naisdekkarit konce 19. století a počátku 20. století a porovnám je s muţskými hrdiny muţských autorů. K tomu účelu vyuţiji tři detektivní knihy zmíněné jiţ v úvodu.
4.1.
Stručný nástin jednotlivých knih a jejich zařazení
4.1.1. Zasněžená žena Zasněţená ţena je román Leeny Lehtolainen, jehoţ hlavní hrdinkou je policejní inspektorka Maria Kallio. Tato energická ţena vyšetřuje vraţdu, jeţ se stala na zámečku Rosberga, který nese pověst militantního feministického panství. Na zámečku se Kallio objevuje několik dnů před vraţdou, kdy zde vede dvě přednášky o ţenách jako objektech kriminálních zločinů a vztazích mezi ţenami a policií. Jiţ tehdy má tedy moţnost setkat se s většinou všech pozdějších podezřelých. Důkladněji je poznává však aţ poté, co jí Aira, jedna z obyvatelek zámečku, nahlásí zmizení své neteře Eliny a majitelky zámečku v jedné osobě. Elina je později nalezena nedaleko zámečku mrtva. Seznamujeme se s policejním týmem, v němţ je Kallio jedinou ţenou. Poznáváme ţeny ze zámečku, jeţ jsou často ve sloţité ţivotní situaci, i přítele zavraţděné, známého básníka Joonu. V neposlední řadě pronikáme důkladněji do osobního ţivota Kallio, proţíváme okamţik její svatby a moment, kdy zjistí, ţe je těhotná. Detektivka kromě jasných znaků policejního románů v sobě nese rysy i klasické detektivky, kdy je vyšetřována záhadná vraţda, všichni podezřelí do poslední chvíle mnoho tají a na konci dochází k rozuzlení, kterému jsou všichni přítomni. Zároveň v tradici severských detektivek v sobě nese dílo problematické otázky ţivota v dnešním Finsku a nedostatky právního řádu. V neposlední řadě se v díle objevují znaky feministické detektivky. Například prostřednictvím lesbických vedlejších postav jsou prezentovány alternativní způsoby výchovy dítěte. 26
4.1.2. Finské pouto Tento krimi román finského spisovatele Pekky Hiltunena se odehrává v londýnském prostředí. Setkáváme se v něm s Finkou Liou Pajalou, grafičkou jednoho londýnského magazínu. Ta jednoho dne projíţdí autobusem kolem místa, kde je o chvíli předtím v autě nalezena mrtvola. S Liou tato událost hluboce otřese a o oběť z auta se začne zajímat. Do toho poznává v jednom londýnském baru Finku Mari. Tato ţena vlastní Studio, ve kterém dává společně se čtyřmi pomocníky do pořádku veřejné věci, které jsou podle ní na špatné cestě. Postupně se z těchto dvou ţen stávají přítelkyně, jejichţ vztah je nicméně nastaven asymetricky. Lia do chodu Studia začíná postupně pronikat a zapojuje se do akce, jejímţ úkolem je politicky zničit předsedu extrémně pravicové strany Fair Rule Arthura Frieda. Současně jí Mari drobně pomáhá s odhalením vraha oběti z auta. Z Lii se stává detektivní amatérka, zjišťuje, ţe zavraţděnou je Lotyška, zkouší se o Lotyšsku dozvědět co nejvíce a v rámci pátrání po vrahovi navštěvuje baltské obchody v Londýně, striptýzový podnik a dokonce se vydává za vrchním policistou Peterem Gerrishem, který má vraţdu na starosti. V nejedné situaci se ocitá ve velkém nebezpečí, ovšem ze všeho vyvázne ţiva a závěr v sobě nese happyend. Nejen, ţe odhalí vraha, ale zároveň pomůţe pár lotyšským prostitutkám, dceři a matce první oběti na jejich cestě za osamostatněním se a vymaněním se ze spárů kuplířů. Současně dopomáhá Mari zničit Arthura Frieda. Dvojice Mari a Lii nám můţe v mnohém připomínat klasickou detektivní dvojici v tradici Holmese a Watsona. Především Mari je v lecčem Holmesovi podobná. Stejně jako on je velmi inteligentní, rychle si osvojuje nové znalosti, má cit pro všímání si maličkostí, všechny své kroky má předem velmi dobře promyšlené a v úspěchu ji napomáhá i široká síť kontaktů. Stejně jako Holmes ráda věci zatajuje. Navíc má ovšem něco, co si nedá logicky vysvětlit. Mari dokáţe lidi výborně odhadnout a leckdy vidí, co si ostatní myslí i co za chvíli řeknou. Vyniká tedy něčím, co by se dalo nazvat čtení v lidech. Najednou se tak zdá, jako by celý její úspěch stál pouze na této její iracionální dovednosti. Kniha opět přináší podání kritického obrazu společnosti, tentokrát však obrazu společnosti londýnské, která je v řadě věcí podobná té finské.
4.1.3. Vrah na party31 V tomto detektivním románu napsaného Outi Pakkanen se nejdříve setkáváme s Laurou Halonen, jakoţto úspěšnou nastávající čtyřicátnicí, která vydává svou první knihu, 31
Kuolema käy jatkoilla (1997)
27
jeţ se záhy stane bestsellerem. Máme také moţnost seznámit se s dalšími postavami, které vstupují do Lauřina ţivota. Je mezi nimi záhadná ţena s panenkou v kočárku Maria a muţ na vozíčku Markus, Moona jakoţto Lauřina osobní manaţerka, Karri, její bývalý muţ a investigativní novinář Tero. Mezi další patří její milenec Ikka Halmen se svou ţenou a dcerou a v neposlední řadě také ilustrátorka Lauřiny knihy Anna. Tyto všechny osoby se setkávají na společném narozeninovém večírku Laury, na němţ je Laura zabita. Vyšetřování vraţdy se ujímá komisař Matti Martikka, není to ovšem on, ale Anna, jeţ přijde vraţdě na kloub. Dílo obsahuje ty nejčistější znaky klasických detektivních románů, tajemnou vraţdu a překvapivé rozuzlení. Od předešlých dvou děl se liší zejména tím, ţe se pohybuje v jakémsi vakuu vytrţeném od problémů společnosti. Popisuje jen velmi povrchně úzkou střední vrstvu. V centru zájmu pak stojí vztahy mezi jednotlivými postavami, důkladně je v díle mimo jiné popisováno také centrum Helsinek.
4.2.
Typická ženská vyšetřovatelka
4.2.1. Profesionálka vs. amatérka Charakteristickým znakem pro finskou ţenskou detektivní literaturu 90. let je odklon od detektiva amatéra k profesionálovi, který se často v rámci policejního týmu zabývá vraţdou. Tento trend potvrzují zejména finské autorky, jejichţ literární detektivní produkce nesahá hlouběji neţ do 80. let (Lappalainen, 2002: 140). Příkladem nám můţe slouţit postava Marie Kallio od Leeny Lehtolainen či Susanny Teräsvuo32 od Leily Simonen. S ţenou profesionálkou se však setkáváme i v produkci starší autorky detektivní literatury Pirkko Arhippy, která nám představuje svou hrdinku komisařku Varpu Ahava, jeţ má problémy s pitím. V tradici detektiva amatéra, jenţ je charakteristický zejména pro anglické autorky tradičních detektivních příběhů, jakými jsou Agatha Christie či Sayersová, pokračuje kupříkladu Outi Pakkanen. Její hlavní hrdinka grafička Anna Laine nám v mnohém připomíná slečnu Marplovou Agathy Christie. Anna nepostrádá zapálení pro vyšetřování a sama se vydává vstříc vraţdě, které chce přijít na kloub. Prospívá jí být vnějším pozorovatelem. Ku prospěchu Anně jistě je, ţe se zajímá o osudy lidí a indicie k rozřešení vraţdy se k ní často samy dostávají. 32
Postava Susanny Teräsvuo se objevuje v pěti jejich detektivkách: Naisen kosto (1998), Mustaa samettia (1999), Lapsitappajat (2000), Suska (2005), Loistava lähtö (2011).
28
Podstatným rysem starších finských detektivních autorek je také skutečnost, ţe svým amatérským pátráním ţena často pomáhá muţskému policistovi, někdy tak podporuje v pátrání svého vlastního manţela (Lappalainen, 2002: 144). Podobně se děje i případě Anny. Ta pomáhá vrchnímu inspektorovi Martikkovi, který je vyřešením vraţdy pověřen, jeho postava je však v knize upozaděna. Anna je v díle také jednou zmíněna jako komisařův Watson, přesto je toto označení nepřesné, jelikoţ se s Martikkou nepodílí na dopadení vraha společně, nýbrţ Anna odkrývá vraha samostatně. I v případě Lii hrdinky z Finského pouta se opět jedná o amatérské pátrání po vrahovi. Podobně jak Annu, tak i Liu ţene kupředu zvědavost, v případě Lii navíc umocněná touhou po spravedlnosti. Přes všechny tyto případy je amatérka v současných naisdekkarit spíše výjimkou.
4.2.2. Emancipovaná svobodná a nezávislá žena Ve finské detektivní literatuře 90. let se na pozici vyšetřovatelek setkáváme zpravidla se silnými a samostatnými ţenami. Kolem nich se vyskytuje drtivá převaha muţských kolegů, jimţ se ţeny snaţí vyrovnat. Současně se v roli vyšetřovatelek prosazují častěji svobodné matky (Lappalainen, 2002: 140-141). Postava Marie Kallio je jako ţenská vyšetřovatelka ve finské detektivní produkci v tomto ohledu typická.
4.2.2.1.
Maria Kallio
Maria Kallio je profesionální policistka, emancipovaná ţena, jeţ miluje svou svobodu. Platí za ţenu drobně přelétavou, v minulosti nevydrţela nikdy dlouho u jednoho vztahu ani u jedné práce. Touţí být suverénní, všechno vědět, do práce se vrhá bezhlavě a občas zbytečně riskuje. Někdy se ovšem dostává do situací, ve kterých si neví rady s emocemi druhých, především s jejich smutkem. Je členkou feministické organizace Unie ţenských práv a organizace Seta33. Ke svému vzezření sama Kallio poznamenává, ţe se hodně liší od tradiční představy o policistech. Jednak jsem ţena. Dál jsem malá, měřím jen několik centimetrů přes sto šedesát […] Moje tělo je legrační směsí křivek a svalů. Mám dětsky kulatý obličej a ráda se oblékám mladistvě a neformálně, takţe po mně občas při nákupu alkoholu chtějí občanku, i kdyţ je mi uţ přes třicet (Zasněžená žena, 2008: 12). 33
Seksuaalinen tasavertaisuus, finská organizace jejímţ cílem je rovnost bez ohledu na sexuální orientaci osoby a její pohlaví.
29
Kallio se přesto od jiných ţenských vyšetřovatelek něčím liší. Přestoţe zmiňuje, ţe ji dříve bylo cizí, co se pokládalo za přirozené a bytostně ţenské, nakonec klasickou ţenskou roli začíná alespoň částečně naplňovat. Prvně tím, ţe se po dvou a půl letém vztahu provdává za svého přítele Anttiho. Na její touze po samostatnosti a svobodě to ovšem nic nemění. Tuto skutečnost podtrhuje i tím, ţe si ponechává své příjmení Kallio a stále nehodlá podřizovat práci rodině. Ţivot jí nicméně mění jiná událost, a to nechtěné těhotenství. Budoucí ţivot matky v ní probouzí otázky typu, čemu ve svém ţivotě dát přednost – rodině, nebo práci. Postupně si uvědomuje, ţe to bude práce, jeţ bude muset ustoupit do pozadí. V téhle věci je Kallio ojedinělá. Většina jiných protagonistek finských autorek pokračuje v tradici amerických autorek, jejichţ hlavní hrdinky rodiny nezakládají a naplno se věnují práci. To lze vidět na příkladu Susanny Teräsvuo, která má sice ideální věk na zaloţení rodiny, po rodině touţí, ale potenciální mateřství vidí v ostrém rozporu s kariérou (Lappalainen, 2002: 141). Společné ovšem všechny tyto hrdinky mají to, ţe se otázkou naplnění ţenské role a schopností skloubit ji s profesním ţivotem hluboce zaobírají. Kallio tomu ovšem dává jiný rozměr a jiţ v další knize Krev v jezeře34 ukazuje, ţe s pomocí manţela lze skloubit práci a rodinu, ač často s obtíţemi.
4.2.3. Dobrá kondice Charakteristické pro ţenské představitelky je také to, ţe se udrţují obvykle ve velmi dobré kondici. Kallio navštěvuje posilovnu, současně provozuje jogging a v rámci osobní ochrany navštěvuje policejní střelnici. Dobrou kondici má i Lia z Finského pouta, která pravidelně chodí ve své čtvrti běhat, a navíc zmiňuje, ţe k dobré kondici jí napomáhá i pravidelný sex. Běh je pro obě ţeny však stěţejní. Marii umoţňuje plně fungovat v práci, v případě Lii se hodí v momentech, kdy se dostává do nebezpečí. Obě hrdinky také zmiňují jeho důleţitost při uvolnění a odplavení stresu z těla. Tradice záliby v provozování joggingu sahá aţ k americkým představitelkám. V tomto ohledu se zásadně ţenské hrdinky liší od svých muţských protějšků, policistů figurujících v detektivkách psaných muţi. Muţský detektiv finské muţské literatury je zpravidla muţ středního věku, který si své kondice nikterak nehledí, často trpí nadváhou, ke které se přidávají i další zdravotní problémy (Lappalainen, 2002: 144).
34
Veren viima (2004)
30
4.2.4. Zločin stojící blíže ženě Charakteristickým rysem pro ţenské detektivky je dále to, ţe zločiny i samotní zločinci jsou vyšetřovatelkám blíţe. Vyšetřovatelka nedokáţe stát tak neochvějně mimo zločin jako je tomu v klasických detektivkách či ve většině detektivek psaných muţi, ale zločin jí obvykle nějakým způsobem zasahuje do ţivota (Lappalainen, 2002: 143). Současně se s oběťmi hrdinky částečně ztotoţňují. Opět si můţeme tento znak ukázat na příkladu Marie Kallio. Maria se svým kolegou Palem se dostává do nesnází v momentě, kdy z vazby uprchne Markku Halttunen, muţ kterého Maria a Palo vyslýchali a na základě jejichţ výslechů se dostal do vězení. V momentě, kdy se dostává na svobodu, touţí se Kallio i Palovi pomstít. Nakonec se Halttunen Pala zmocní jako rukojmího a Palo přestřelku Halttunena s policií zaplatí ţivotem. To Kallio nese velmi těţce. Uvědomuje si, ţe po Palovi zůstalo šest dětí, které ztratily tátu, navíc Palova nejstarší dcera ze šoku potratila. Svým způsobem se cítí vinna za to, ţe ona přeţila a Palo nikoliv, nechybělo totiţ málo a mohla to být ona, kdo se stal Halttunenovým rukojmím. To vše ji vede k otázkám, zda riskantní policejní práce bude pro ni ta pravá, aţ se stane matkou, protoţe nebude zodpovídat jen za svůj ţivot, ale i za ţivot a bezpečí svého dítěte. I Lia cítí obdobné pocity. Kdyţ jednoho dne při cestě do práce spatří auto, ve kterém jsou nalezeny trosky lidského těla, a postupně se dozvídá více podrobností o násilné vraţdě, přemýšlí o tom, ţe zločin můţe tak stejně kdykoliv zastihnout i ji. Do podobné situace se i nakonec skutečně dostává, kdyţ při sledování kuplíře Jansona je jím s pistolí přiloţenou na zádech přinucena k tomu, aby nasedla do kufru jeho auta a odjela s ním. V tu chvíli se Lie derou do hlavy vzpomínky na dvě jeho oběti: „Musím vlézt do kufru auta, stejně jako Daiga Vitola a Anita Klusa. Zemřu tam“ (Finské pouto, 320). Později její chod myšlenek pokračuje: „Donutili Anitu běhat, když po ní stříleli. Já nebudu běhat. Nebudu běhat, i když mi to Jansons přikáže. Ale vydržím se nerozběhnout, když po mě bude střílet?“ (Finské pouto, 325). Lia vyvázne z nebezpečí ţiva, přesto se srovnání s oběťmi neubrání.
4.3.
Další charakteristiky vyobrazovaných postav
4.3.1. Pocity samoty Hrdinky knih bývají často osamoceny. Toto osamocení se netýká jen hlavních hrdinek, vyšetřovatelek.
31
Na osamocení můţeme nahlíţet ze dvou perspektiv. Tou první je osamocení na pracovišti, kdy je ţenské pohlaví v menšině oproti muţskému. Druhý typ osamocení představuje osamocení v ţivotě a s ním spojený pocit prázdnoty. Situaci ţen u policie nám nastiňuje promluva Kallio. […] S výjimkou Ströma jsem s kolegy vycházela dobře, přestoţe jsem pořád byla jediná ţena na oddělení. Naštěstí v sousedních odděleních a u pořádkové policie bylo několik bezvadných holek, s nimiţ jsem jednou týdně chodila hrát volejbal. Uţ jsem si v práci nepřipadala tak exoticky jako v policejní škole a hned po promoci, uţ jsem nebyla jenom představitelka menšiny (Zasněžená žena, 2008: 32).
To, ţe ţeny na pracovišti jsou spíše raritou, vyvěrá z faktu, ţe se dostávají do prostředí, které bylo dříve typicky muţské. Situace se sice pozvolna mění, ale jak jiţ bylo zmíněno výše, převládající představa společnosti o pravém policistovi je stále ta, ţe jím je muţ, nikoliv ţena. Současně tak i hrdinka Lia se dostává v redakci Level do převáţně muţského prostředí, kde představuje jednu ze dvou ţen v třináctičlenném týmu. Její šéf fakt muţské převahy v týmu vysvětluje na základě toho, ţe jsou to převáţně muţi, kteří se více zajímají o politiku, proto magazín zaměstnává více muţů. Naráţíme zde tedy na to, ţe jsou stále rozdělovány práce na ty typicky muţské a typicky ţenské a ţena do policie ani do seriózního časopisu popisujícího společenské dění ještě zcela nepatří. Na postavě Lii si můţeme představit i druhý typ osamocení. Lia přijela z Finska do Londýna mimo jiné proto, aby utekla od své minulosti a od své rodiny. V Londýně ji ovšem čeká samota, na své kolegy působí uzavřeně a málokoho si připustí k tělu, coţ způsobuje, ţe i kdyţ ji ostatní respektují a mají svým způsobem rádi, drţí si od ní také odstup. Ţádného pravého důvěrného přítele tudíţ nemá. Toho nachází víceméně aţ v další ţeně z Finska Mari. Mari je však tajemná a jejich kamarádství kvůli tomu občas naráţí na překáţky. I hrdinka další knihy Anna je osamocená, společnost jí dělá jen jezevčík Justus.
4.3.1.1.
Osamocení jako cena za samostatnost
V detektivkách často můţeme spatřovat, ţe osamocení souvisí s něčím ještě trochu jiným. Představme si nyní blíţe dvě ţeny Lauru Halonen z knihy Outi Pakkanen a Elinu Rosberg z knihy Leeny Lehtolainen. Laura Halonen je bezdětná čtyřicátnice, plně svobodná a soběstačná. Má sice milenecký poměr s ředitelem nakladatelství, ale tvrdí, ţe po pevném svazku, natoţ 32
po manţelství, netouţí. I přes nadbytečná kila je velmi sebevědomá a díky vydání erotické knihy navíc i velmi úspěšná. Elina je Lauře v mnohém podobná, je majitelkou zámečku Rosberga, na kterém si vybudovala terapeutické centrum pro ţeny v nouzi. K problémům přistupuje věcně a váţně, jen tak nic ji nerozhodí a své svobody a samostatnosti se nechce vzdát. Podobně jako Laura i Elina má vztah s partnerem spíše volný. Chodí spolu sice jiţ přes dva roky, ale navštěvují se zřídka a kaţdý má svůj vlastní ţivot. Charakteristické pro tyto ţeny také je, ţe nerady mluví o sobě a svých citech. Přesto však jejich nezávislost a uzavřenost v sobě skrývá jistá úskalí. I kdyţ si to ve většině případů nepřipouštějí, pociťují často tyto hrdinky pocity osamocení a z jejich jednání někdy cítíme, ţe se v nich potřeba samoty a zároveň pospolitosti pere. Osamocení je tedy moţno brát jako daň za nezávislost. Ještě něco má Laura s Elinou společného. To, ţe vystupují jako ţeny nezávislé, úspěšné, bohaté a svobodné pro ně představuje jisté riziko. Právě díky tomu se stávají trnem v oku jiným a někdo je ze závisti můţe zavraţdit.
4.3.2. Slabé ženy V opozici k silným ţenám stojí v dílech ţeny poddajné. Pro tyto postavy je typické, ţe se ocitají v menších rolích a často u nich v průběhu děje dochází k proměně, vzpouře či alespoň pokusu o vzpouru. Jejich slabost je často spojena s plněním ţivotního údělu svědomité matky a ţeny, nebo alespoň s tím, ţe je nad nimi silný a rozhodný muţ, který je řídí. Obvykle jsou tyto hrdinky slabé jen do momentu, kdy se muţi vzepřou. Jednou z takových je Kristi Halmen z knihy Outi Pakkanen. Kristi je nerozhodná, slušná ţena s nedostatkem sebevědomí, která jen reprezentuje svého manţela a málokdy vyjadřuje svůj názor. Roli matky a manţelky plní svědomitě, přesto se nesetkává s vděkem své dcery, ani manţela, který si vydrţuje milenku. Kristi představuje typickou konzervativní ţenu, která vše podřídila rodině, zapomněla se věnovat sama sobě a není s touto situací spokojená. Občas se u ní sice objeví snaha realizovat se bez manţela a jen tak si sama vyjít do společnosti, ale ukazuje se, jak sloţité to pro ţenu, která ţila řadu let jen pro druhé a jejíţ jedinou uznávanou hodnotou bylo být dobrou matkou a ţenou, je. Další podobnou ţenou je Johanna Säntti z knihy Zasněžená žena. Kdyţ se s Johannou komisařka Kallio poprvé střetává, Johanna má na sobě usedlé oblečení ponurých barev, vlasy má vyčesané do drdolu, působí velmi plaše a poddajně. Jejím velkým trápením se stalo to, ţe má zakázaný styk s vlastními dětmi. Její manţel ji dokonce obviňuje, ţe potratem zabila
33
jejich poslední dítě. Johanna totiţ patří k lidem, kteří vyznávají laestadianismus35, její manţel je kazatel a potrat je zde brán za hřích. Johanna se ovšem v průběhu vyvíjí. Ze zamlklé ţeny, za kterou mají všichni tendenci mluvit, se stává ţenou rozhodnou, jeţ věří, ţe své děti vybojuje zpátky. Současně se odhodlá k podání ţádosti o rozvod a k definitivnímu opuštění prostředí, ve kterém ţila. Změna její povahy se odráţí i ve stylu oblékání a líčení.
4.3.2.1.
Místo, ve kterém hrdinka vystupuje
Ve finské detektivní literatuře se často setkáváme se stereotypním vyobrazováním toho, ţe prostředí, ze kterého hrdinka pochází, má vliv na její povahu. Obvykle jsou ţeny z venkovského prostředí líčeny jako jemné a slabé, plně podřízené svému muţi, kdeţto ţeny z měst jako silné, na muţích nezávislé a obecně svobodné. Jedním z takových případů je právě výše zmíněná Johanna. Johannin příchod do města mění její myšlení i ji samotnou. Podobných případů v ţenské detektivce najdeme nespočet. Cílevědomé hrdinky odcházejí za kariérou a vzdělaností do velkoměsta, ve své rodné krajině zanechávají svou konzervativní početnou rodinu a s ní i pocit černé ovce rodiny, jelikoţ jejich rodina stále bere za hlavní ţenino poslání mít manţela a děti. Nemá-li je, nemá podle nich nic. To je případ jak Mari, tak i Lii či politické redaktorky televizních zpráv z knihy Zasněžená žena Tarji Kivimäki.
4.3.3. Cizinci Vymanění Finska z provinčnosti počátkem 90. let a důsledek globalizace se odráţí i v literatuře, ve které se objevuje více cizinců. Přestoţe nezasahuje jen literaturu ţenskou, je i v ní podstatným rysem. Jak jiţ bylo zmíněno výše, postava cizince začíná pronikat do vyšetřovacích policejních týmů, jelikoţ policejní tým často reprezentuje etnický obraz společnosti. Velký počet rozlišných skupin cizinců spatřujeme ve Finském poutu. Londýn, jakoţto hlavní dějiště knihy je nám prezentováno jako moderní velkoměsto přistěhovalců. Město, v němţ ţijí dvě Finky Mari a Lia, irský vrchní policista Peter Gerrish, dále také prostitutky a kuplíři z Lotyšska. Nejběţněji jsou však cizinci v detektivních dílech vyobrazováni jako zločinci či oběti. Ve finské literatuře se pak zpravidla objevuje velké mnoţství ruských a pobaltských 35
Laestadianismus je severská protestantská denominace, odnoţ pietismus. Laestadiáni ve Finsku patří k jedné z nepřísnějších sekt. Nejčastěji ţijí kolem severního pobřeţí Botnického zálivu, kde lidé s tímto vyznáním tvoří 70 % obyvatel. Odmítají umělé potraty, za hříšnou berou i televizi a předmanţelský sex.
34
přistěhovalců, kteří vystupují typicky ve třech typech rolí. Prvním typem jsou agenti smrti neboli kuplíři, dalším prostitutky a poslední typ, nejméně zastoupený, představují věčně nespokojení muţi ze střední vrstvy (Andres, 2011: 120).
4.3.3.1.
Prostitutky a kuplíři
Prostitutky tvoří stěţejní skupinu cizinek, jeţ se v díle vyskytuje. V knize Zasněžená žena se setkáváme s finskou prostitutkou Millou, zpravidla jsou to však ţeny z Ruska či obecně z východních post-sovětských zemí, které na západ přišly s vidinou lepší budoucnosti. Vlastně i Milla tvoří v podniku pro muţe menšinu, v drtivé většině případů jsou její kolegyně z východu. Většina těchto cizinek prostitutek ani neumí finsky. Motivací ţen k odchodu do západních zemí a k práci prostitutky je očekávání lepších pracovních podmínek a vyššího výdělku. Některé z ţen ve své rodné zemi za sebou zanechaly nevydařenou minulost, mnohem častěji však ţeně v jejím rodišti zůstávají milující rodiny, které se pak snaţí na dálku finančně zabezpečit a výdělek si pro ně schovávají. Cizinky prostitutky jsou v dílech často stereotypně vyobrazovány jako krásné, ale současně jako zneuţitelné, bezbranné a týrané, vţdy se nicméně najde některá, která dostane odvahu vzbouřit se svému kuplíři. Takovou jsou i dvě ţeny z Finského pouta. Jejich pasáci se s nimi však vypořádají po svém a brutálně je zabijí, jejich zohyzděná těla mají působit jako výstraha pro ostatní prostitutky. Kuplíř do západní země povětšinou přichází spolu s prostitutkami také z východu, o dívky se stará a má nad nimi v cizí zemi současně veškerou moc. Prostitutky nemají prakticky ţádný přehled o okolním světě, ten jim je přiblíţen především prostřednictvím kuplířů. Ti jsou v dílech vyobrazováni jako krutí, agresivní a bohatí muţi, povětšinou zavalití a plešatí.
4.3.4. Muži vyobrazeni ženami a muži samotnými V ţenských dílech se setkáváme s velmi odlišnými muţi. Představme si alespoň základní dva typy muţů, jenţ se v naisdekkarit objevují. První skupinu tvoří muţi, kteří jsou dokonalými rodinnými typy. Takoví muţi většinou stojí po boku silných a nezávislých ţen. Právě takovým je manţel Kallio Antti. Antti je hodný, starostlivý muţ, jenţ si svatbu přál více neţ Maria a který se i na jejich budoucí dítě těší více neţ ona. I bývalý manţel Laury Karri je muţ s měkkými rysy, submisivní a skromný. Osamocení, které po rozvodu vzniklo, mu na rozdíl od Laury nevyhovuje. Dalším znakem těchto muţů je finančně málo ohodnocená práce. Antti pracuje na univerzitě a má svou špatně placenou práci velmi rád. Karri je se svou 35
prací v antikvariátu, jeţ mu nevynáší nikterak vysoký příjem, spokojený a nehodlá na ní nic měnit. Druhou skupinou muţů, často v naisdekkarit vyobrazovanou, tvoří šovinisté. Takovým je například kolega Kallio Pertti Ström. Ström podceňuje nejenom Kallio, nýbrţ veškeré ţeny, oplývá tvrdým vyjadřováním a je hádavý. Moţná ještě více neţ k ţenám je nedůvěřivý k zţenštilým muţům, nemá totiţ rád, kdyţ někdo nevypadá podle jeho představ. K otázkám sexuálního zneuţití se vyjadřuje tak, ţe je to chyba ţeny, která muţe svedla, ale následně mu nebyla povolná. Halttunen je dalším příkladem šovinistického muţe. Jeho patologická nenávist k ţenám pramení ze skutečnosti, ţe ho otec v mládí zneuţíval, matka tomu přihlíţela, ale nikdy nezabránila. V dospělosti se tak ţenskému pohlaví mstí a na ţenách páchá násilí. Muţští policisté v dílech ţen i muţů jsou často popisováni jako muţi rozvedení. Jejich povaha je popisována Kallio následovně: Většina policistů byli pořád ještě typičtí finští muţi, jimţ nejsou dovoleny jiné city neţ nenávist a vztek, závist, sexuální touha a radost, kdyţ se jim narodí syn nebo kdyţ se Finové stanou mistry světa v hokeji. Do citové škály rozhodně nepatří strach, i kdyţ kaţdý z nás se někdy něčeho bojí (Zasněžená žena, 2008: 120).
V ţenské detektivní literatuře se však toho o moc více o muţích policistech nedozvídáme. V literatuře psané muţi je pak typicky vyobrazován policista jako přepracovaný muţ ve středním věku, který se kromě své práce musí starat i o své nefungující manţelství nebo o výchovu svých dětí z manţelství jiţ rozpadlého. Častěji je také vylíčena jeho nevěra jako únik od rozkolu, který vzniká mezi ním a jeho ţenou (Lappalainen, 2002: 144).
4.4.
Další znaky ženské detektivky
4.4.1. Kritika společenských poměrů Kritika společenských poměrů není znakem jen ţenských detektivek, ale je i pro ni stejně jako pro literaturu severskou charakteristická. Zabývá se rozličnými otázkami, mnohdy se věnuje cizincům, ve Finském poutu se objevuje kupříkladu zmínka o imigračním právu, dále jsou zmiňovány poměry v sektách, otázka potratů, kriticky se také hodnotí menšina ţen v některých profesích a sloţitost do muţských profesí proniknout. Zevrubně tematizovaná je prostituce, ta je popisována i v detektivkách Zasněžená žena a Finské pouto.
36
Hlavní motivem vyobrazování prostitutek a jejich kuplířů je kritické poukázání na právní a ekonomické nedostatky postsovětských států, rozšířená prostituce Lotyšek je pak „vinou špatného hospodářského stavu Lotyšska“ (Finské pouto, 141). Současně vyobrazování obchodu s prostitutkami má za cíl poukázat na selhání finského sociálního státu, který nedokáţe profesionálnímu zločinu zabránit. Kallio fungování kuplířství popisuje následovně: Nevěděla jsem přesně, jak ve Fanny Hill fungují soukromá vystoupení. Slyšela jsem ale, ţe mnohé jiné erotické restaurace obcházejí zákaz kuplířství tím, ţe dívky mají takzvaně přerušovanou pracovní dobu. Prodávat sám sebe není nezákonné, a proto pracovní doba končí dívce v okamţiku, kdy si ji zákazník po striptýzové show chce koupit. Do toho, co dívka dělala ve svém volnu mimo pracoviště, nikomu nic nebylo. Kdyţ dívka zákazníka obslouţila, nejčastěji ve sluţebním bytě nedaleko restaurace, vrátila se a znovu začala běţet pracovní doba. Tenhle systém by se dal napadnout jedině s pomocí zákoníku práce, ale dosud se tím nikdo nezabýval (Zasněžená žena, 2008: 220).
Současně se velké procento těchto prostitutek do západních zemí dostalo s padělanými doklady. Jejich dovozu do země napomáhají také lehce překročitelné hranici mezi Ruskem, postsovětskými zeměmi, Finskem a jinými státy EU. Situaci popisuje prostitutka Elina: „Dovoz nových prostitutek do země byl teď mnohem snazší, když se Lotyšsko stalo součástí Evropské unie“ (Finské pouto, 283). I otevření hranic tedy napomáhá tomu, ţe nezákonná východoevropská prostituce je ve Finsku, potaţmo v Anglii, stále přítomná. Obě dvě výše zmíněné knihy kriticky poukazují na to, ţe se o kuplířství moc dobře ví, nicméně není nikdo, kdo by ho zastavil nebo se jím alespoň více zabýval.
4.4.2. Tradiční romantická zápletka Tradiční romantická zápletka představuje další rys ţenské detektivní literatury odlišující ji od literatury muţské. Jiţ výše jsme zmínili, ţe především v dílech starších autorek vystupují amatérské vyšetřovatelky. Amatérky zločin zpočátku samostatně zkoumají a nakonec se často zamilovávají do muţského policisty, jenţ má oficiální vyšetřování na starosti. Jelikoţ jsou jejich city vzájemné, nezřídka končí jejich románek svatbou (Lappalainen, 2002: 143). Někdy naopak profesionální policistka vzplane citem k podezřelému. To je případ i Marie Kallio, jeţ svého pozdějšího muţe Anttiho poznává při vyšetřování, kdy ho vyslýchá jako jednoho z podezřelých.
37
Závěr Cílem této práce bylo popsat kvality, které ţena do finské detektivní literatury od začátku 90. let 20. století přináší. Pro chápání kontextu v celé jeho šíři proto bylo nezbytné zaměřit se na detektivní literaturu jiţ od jejího zrodu v 19. století, poukázat na příznačné rysy detektivek a také na postupnou ţánrovou diferenciaci. Z práce je patrné, ţe ve finské ţenské detektivní literatuře nalezneme všechny její základní subţánry. Zejména starší finské detektivní autorky vychází z nejhlubší tradice Arthura Conana Doyla a klasických detektivních příběhů. Jiné autorky zcela jasně ovlivňuje drsná americká škola a policejní romány. V neposlední řadě jsou ve finském prostředí okrajově zastoupeny postmodernistické detektivky a také obtíţně zařaditelný ţánrový typ historických detektivek. Ve finských detektivkách nicméně stále obvykle převládá realističnost. Charakteristické pro ni rovněţ je, ţe se v ní různé subţánry vzájemně prolínají. Ţenskou detektivní tvorbu ve Finsku ovlivnilo hned několik faktorů. Zajisté to byly první anglické autorky detektivní literatury z přelomu 19. a 20. století. Díky nim se do detektivky dostává amatérská vyšetřovatelka. Tyto ţeny jako první současně do detektivní literatury zařazují společenskou kritiku a psychologickou motivaci hrdinů. Opomenout rovněţ nesmíme význam finských autorek tvořících ke konci 19. a první poloviny 20. století. Fredrika Runeberg byla první ţenou, která se ve finské literatuře začala vyjadřovat k otázce rovnoprávnosti. Na ni navázaly Minna Canth, L. Onerva či Maria Jotuni. Kromě kritiky nerovného postavení mezi muţi a ţenami jejich význam tkví ve skutečnosti, ţe se zaslouţily o nový obraz ţeny v literatuře. S jejich tvorbou vstupuje do literárního světa ţena silná a emancipovaná. Soudobé ţenské detektivky jsou také značně ovlivněny americkými autorkami feministických detektivek ze 70. a 80. let 20. století. Všechny tyto okolnosti přivádí do detektivek typické ţenské hrdinky. Na pozici hlavních vyšetřovatelek se obyčejně objevuje ţena silná, na muţi nezávislá. Tato ţena zpravidla nezakládá rodinu; má-li vztah, je to vztah volný. Oproti detektivům muţských autorů se udrţuje v dobré kondici, příznačné pro ni je, ţe chodí pravidelně běhat. Obvykle se jedná o profesionální policistku. Tento příklon k profesionální vyšetřovatelce je typickým znakem současných naisdekkarit, přesto zejména u starších autorek je postava detektivní amatérky stále přítomná. Odlišujícím prvkem ţenských detektivek také je, ţe zločin
38
stojí blíţe ţeně. Vyšetřovatelka s obětí často soucítí, srovnává se s ní a rovněţ se sama dostává někdy do nebezpečí. Další ţenské postavy vyskytující se v detektivkách se dají jednoduše rozdělit do dvou skupin na ţeny slabé, poddajné a ţeny silné a svobodné. Ţeny silné a svobodné se zpravidla musejí potýkat s pocitem osamocení a také tím, ţe jejich úspěšnost a dostatek sebevědomí popuzuje jiné, kteří je pak ze závisti mohou zabít. Ţeny slabé se ocitají v menších rolích. Zpravidla fungují řadu let v područí svých manţelů, mnohdy se však rozhodnou svůj ţivot změnit. Většinou je s jejich charakterovou proměnou spojena i změna prostředí, ve kterém ţijí. K tomu se váţe stereotypní vyobrazování města a venkova, kdy na venkově setrvávají většinou ţeny slabé, ve městě pro změnu ţijí ţeny silné. V soudobých
naisdekkarit
jsou
široce
zastoupeni
také
cizinci.
Nejvíce
reprezentovanými cizinci jsou kuplíři a prostitutky. Právě na fungování kuplířství je v dílech mnohdy vyobrazena společenská kritika. Ta se nese severskou detektivní literaturou jiţ od poloviny 60. let 20. století a navazuje zejména na odkaz Maj Sjöwall a Pera Wahlöö ze Švédska. Kritikou kuplířství to ovšem u ţenských autorek nekončí. V dílech nastiňují i problémy sekt či otázku potratů. Závěrem je nutno říci, ţe naisdekkarit představují literaturu, na niţ má vliv mnoho různých činitelů. Právě kombinace těchto rysů z ní od 90. let 20. století utváří něco zcela osobitého.
39
Použitá literatura Primární literatura DOYLE, Arthur Conan. Studie v šarlatové. 1. vyd. Brno: Tribun, 2007, 102 s. ISBN 978-80-87139-85-1. HILTUNEN, Pekka. Finské pouto. 1. vyd. Překlad B. Špronglová. Praha: Argo, 2013, 411 s. ISBN 978-80-257-0801-9. LEHTOLAINEN, Leena. Krev v jezeře. 1. vyd. Překlad M. Hejkalová. Havlíčkův Brod: Hejkal, 2010, 280 s. ISBN 978-80-86026-92-3. LEHTOLAINEN, Leena. Zasněžená žena. 1. vyd. Překlad M. Hejkalová. Havlíčkův Brod: Hejkal, 2008, 282 s. ISBN 978-80-86026-56-5. PAKKANEN, Outi. Vrah na party. 1. vyd. Překlad E. Osinová. Brno: MOBA, 2008, 269 s. ISBN 978-80-243-3261-1. WALTARI, Mika. 3x komisař Palmu. 2. vyd. Překlad J. P. Velkoborský. Praha: Odeon, 1989, 534 s. ISBN 01-028-89.
Sekundární literatura ARVAS, Paula a Andrew NESTINGEN. Scandinavian crime fiction. Cardiff: University of Wales Press, 2011, 194 s. ISBN 9780708323311. Dostupné také z: http://www.ebrary.com. CIGÁNEK, Jan. Umění detektivky: o smyslu a povaze detektivky. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1962, 410 s. ISBN chybí. FIDO, Martin. Svět Sherlocka Holmese: fakta a mýty o největším detektivovi všech dob. 1. vyd. Brno: Jota, 2005, 143 s. ISBN 80-7217-370-7.
40
HEJKALOVÁ, Markéta. Fin Mika Waltari: doba, život a knihy světoznámého spisovatele. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Hejkal, 2007, 199 s. ISBN 978-80-86026-40-4. HUMPÁL, Martin. Literatura v dánštině, norštině a švédštině. In: Moderní skandinávské literatury 1870-2000. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006, s. 15-313. ISBN 80-246-1174-0. LAPPALAINEN, Päivi. Kun dekkareista tuli hovikelpoisia. In: Kurittomat kuvitelmat. Johdatus 1990-luvun kotimaiseen kirjallisuuteen. 2. vyd. Turku: Turun yliopisto, 2002, s. 125-150. ISBN 951-29-2304-1. LASSILA, Pertti a Stefan MOSTER. Finská literatura psaná ženami: ženy ve finské literatuře. Helsinki: Institut pro finskou literaturu, c1998, 19 s. MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, 699 s. ISBN 80-7185-669-x. MORRIS,
Pam.
Literatura
a feminismus. 1. vyd.
Brno:
Host,
2000, 232 s.
ISBN 80-86055-90-6. PARENTE-ČAPKOVÁ, Viola. Finská literatura. In: Moderní skandinávské literatury 1870-2000. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006, s. 367-452. ISBN 80-246-1174-0. PROCHÁZKA, Martin a Zdeněk STŘÍBRNÝ. Slovník spisovatelů: anglická literatura, africké literatury v angličtině, australská literatura, indická literatura v angličtině, irská literatura, kanadská literatura v angličtině, karibská literatura v angličtině, novozélandská literatura, skotská literatura, waleská literatura. 1. vyd. Praha: Libri, 1996, 756 s. ISBN 80-85983-04-4. ŠKVORECKÝ, Josef. Nápady čtenáře detektivek. 3. vyd. Praha?: Interpress magazin, 1990, 176 s. ISBN chybí. ULMAN, Richard. Dílo a Sherlock Holmes, letmá pitva. 1. vyd. Praha: R. Ulman, 2010, 35 s. ISBN 978-80-254-6839-5.
41
42
