Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky Baltistika
Lucie Matušková
2. infinitiv ve finštině a způsoby jeho překladu do češtiny ve Waltariho novele Cizinec přichází Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Petra Hebedová
2014
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
...................................................... Podpis autora práce
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Petře Hebedové za cenné podněty a rady při tvorbě mé diplomové práce a také svým nejbližším, rodině a přátelům za jejich lásku, trpělivost a podporu.
OBSAH 1. ÚVOD........................................................................................................................... 06 2. INFINITIV OBECNĚ................................................................................................. 07 2.1 CO JE TO INFINITIV?........................................................................................... 07 2.2 INFINITIVY VE FINŠTINĚ................................................................................... 07 2.2.1 Počet infinitivů............................................................................................. 07 2.2.2 První infinitiv............................................................................................... 08 2.2.3 Třetí infinitiv................................................................................................ 09 2.2.4 Čtvrtý infinitiv............................................................................................. 10 2.2.5 Tzv. pátý infinitiv.........................................................................................11 2.3 KRITÉRIA INFINITIVU – CO JE A NENÍ INFINITIV....................................... 12 3. DRUHÝ INFINITIV................................................................................................... 13 3.1 TVOŘENÍ................................................................................................................ 13 3.2 SLOVESNÉ TYPY................................................................................................. 13 3.3 TVARY 2. INFINITIVU V INESSIVU A INSTRUKTIVU.................................. 15 3.3.1 Inessiv.......................................................................................................... 15 3.3.2 Instruktiv...................................................................................................... 16 3.4 DRUHÝ INFINITIV V INESSIVU........................................................................ 17 3.4.1 Temporální konstrukce................................................................................ 17 3.4.1.1 Subjekt v temporální konstrukci............................................................ 18 3.4.1.2 Objekt v temporální konstrukci............................................................. 20 3.4.2 Zvláštní využití............................................................................................ 21 3.5 DRUHÝ INFINITIV V INSTRUKTIVU................................................................22 3.5.1 En-konstrukce.............................................................................................. 22 3.5.2 Status-konstrukce......................................................................................... 24 3.5.3 Temporální a modální konstrukce............................................................... 25 3.6 LEXIKALIZOVANÉ TVARY............................................................................... 26 3.6.1 Adpozice...................................................................................................... 26 3.6.2 Přísloví a slovní spojení............................................................................... 27 3.7 VÝSKYT................................................................................................................. 28 4. PŘEKLAD DO ČEŠTINY.......................................................................................... 28 4.1 PŘÍKLADY TVARŮ 2. INFINITIVU V INESSIVU............................................. 29 4.1.1 Podřadné spojení – vedlejší věty..................................................................29 4.1.2 Souřadné spojení – hlavní věty.................................................................... 36 4.1.3 Předložkové vazby....................................................................................... 38 4.1.4 Adjektivum.................................................................................................. 41 4.2 PŘÍKLADY TVARŮ 2. INFINITIVU V INSTRUKTIVU.................................... 43 4.2.1 Souřadné spojení – hlavní věty.................................................................... 43 4.2.2 Podřadné spojení – vedlejší věty..................................................................47 4.2.3 Předložkové vazby....................................................................................... 50 4.2.4 Adjektivum.................................................................................................. 52 4.2.5 Přechodník................................................................................................... 54 4.2.6 Příslovce....................................................................................................... 55 4.2.7 Další způsoby překladu................................................................................ 57 4.3 Shrnutí......................................................................................................................58
-4-
5. ZÁVĚR......................................................................................................................... 60 6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY....................................................................... 61
-5-
1. ÚVOD Ve své bakalářské práci se budu věnovat 2. infinitivu ve finštině – jeho tvoření, využití a způsobům překladu tohoto tvaru do češtiny. 2. infinitiv patří do kategorie jmenných tvarů sloves, kam se kromě infinitivů řadí také participia. Počet participií je ve finštině pevně daný – existují dvě aktivní a dvě pasivní participia, záporné participium a tzv. agentní participium. S počtem infinitivů je to trochu složitější a názory se v tomto ohledu mohou značně rozcházet, proto se i této problematice budu v práci stručněji věnovat. Ve finštině se dá nezpochybnitelně hovořit o minimálně třech infinitivech a do tohoto výčtu spadá i 2. infinitiv. S ním se ve finštině můžeme setkat ve dvou základních podobách – ve tvaru inessivu a instruktivu, přičemž inessivní tvar se může vyskytovat jak ve tvaru aktivním, tak pasivním. 2. infinitiv má v jazyce – zejména v jeho psané podobě – široké využití. Tím nejvýznamnějším je bezpochyby tzv. temporální konstrukce (temporaalirakenne), která slouží k nahrazování vedlejších vět časových. Další využití 2. infinitivu je vyjadřování způsobu nebo dvou souběžně probíhajících dějů. Tvar 2. infinitivu je patrný také v řadě finských adpozic, kde se jedná o tvary lexikalizované, a vyskytuje se také v některých ustálených spojeních nebo příslovích. První kapitolu své práce chci věnovat infinitivu obecně, ráda bych zde vysvětlila, co to infinitiv vlastně je a stručně rozebrala jednotlivé druhy finských infinitivů včetně jejich základního využití. Součástí bude také podkapitola věnující se již avizovanému počtu infinitivů. V dalších kapitolách se už budu věnovat výhradně 2. infinitivu – nejprve se zaměřím na jeho tvoření a základní tvary (inessiv, instruktiv) včetně jejich využití, dále se chci věnovat zvláštnímu využití 2. infinitivu a v neposlední řadě také jeho výskytu. Poslední kapitola bude pro práci stěžejní. Budu v ní rozebírat překlad 2. infinitivu do češtiny – k tomu bych ráda využila Waltariho dílo Cizinec přichází (Vieras mies tuli taloon), které je na tvary 2. infinitivu velmi bohaté. Cílem mojí práce je co nejkomplexněji rozebrat 2. infinitiv a způsoby jeho využití ve finštině, včetně těch méně rozšířených a známých. Dále bych chtěla ukázat rozmanité možnosti překladu 2. infinitivu do češtiny a zjistit, zda některý ze způsobů při překladu převládá. Stěžejními zdroji pro mou bakalářskou práci budou zejména Velká finská gramatika (Iso suomen kielioppi1) od Auli Hakulinen a kolektivu a Finská gramatika (Suomen kielioppi2) od Aarniho Penttily, dále budu používat také dvě učebnice finštiny (Finština nejen pro samouky3 od Hilkky Annikki Lindroos a Suomen kielen tikapuut4 od Heikkiho Kangasniemiho). Pro rozbor překladu tvarů 2. infinitivu bude sloužit Waltariho novela Cizinec přichází (Vieras mies tuli taloon5) jak v původním znění, tak v českém překladu od Jana Petra Velkoborského6.
1
HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 2 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963. 3 LINDROOS, Hilkka Annikki. Finština nejen pro samouky. Praha: LEDA, 2002. 4 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut. Tampere: Tampere University Press, 2007–2010. 5 WALTARI, Mika. Vieras mies tuli taloon. Juva: WSOY, 1978. 6 WALTARI, Mika. Cizinec přichází. Praha: Knižní klub, 2005.
-6-
2. INFINITIV OBECNĚ 2.1 CO JE TO INFINITIV? Infinitiv se ve finské gramatice považuje za neurčitý slovesný tvar, který oproti tvaru určitému (finitnímu, časovanému tvaru slovesa) postrádá některé slovesné kategorie. Jsou to zejména kategorie času, způsobu a osoby. Poslední jmenovanou kategorii však u části infinitivních tvarů vyjádřit lze, nikoli však způsobem pro slovesa typickým, tj. osobní koncovkou. Osobu lze vyjádřit stejně jako u substantiv pomocí posesivního sufixu.7 Infinitiv je nominální (jmenný) tvar slovesa, což znamená, že je to tvar ze slovesa odvozený a zachovávající si tudíž některé vlastnosti typické pro slovesa, ale kromě nich také částečně přebírá vlastnosti jmen. Je to zejména schopnost přibírat pádové koncovky a posesivní sufixy, dále potom fakt, že ve větách figurují ve stejných úlohách jako jména. Ze slovesných vlastností si infinitivní tvary ponechaly zejména schopnost vázat na sebe pro slovesa typická rozšíření, jako například objekt nebo příslovečná určení.8 Důležitou vlastností společnou všem infinitivním tvarům je jejich znak (tunnus)9. Každý infinitiv má svůj vlastní znak, který slouží jako základní rozlišovací prvek mezi jednotlivými infinitivy, ale – mimo jiné – také mezi infinitivem a určitým tvarem slovesa.
2.2 INFINITIVY VE FINŠTINĚ 2.2.1 Počet infinitivů Určit počet infinitivů ve finštině může být poměrně problematické. Tradičně se počítalo s pěti infinitivy, od tohoto pojetí se ale postupně začalo ustupovat a v novějších gramatikách se už uvádějí infinitivy pouze tři. Posunu ve vnímání toho, co ještě infinitivem je a co už jím naopak není, nahrává zejména fakt, že používání tvarů 4. a 5. infinitivu je velmi specifické, tyto tvary se vyskytují řídce a jsou zastaralé. Suomen kielioppi – äänne- ja sanaoppi10 od Setäly a Sadeniemiho rozlišuje stejně jako dvě další gramatiky o něco mladšího vydání (Suomen kielioppi11 od Penttily a Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi 12 od Laaksonen a Lieko) pět infinitivů, přičemž tzv. 5. infinitiv není ani v jedné z nich stavěn na roveň čtyřem předchozím. Podle Laaksonen a Lieko je tento tvar
7
HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 490. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 8 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str. 92 9 Finská terminologie rozlišuje mezi termíny tunnus a pääte, pro které v češtině existuje pouze termín koncovka. Tunnus (dalo by se přeložit jako „znak“) je jazykový prostředek značící nějakou mluvnickou kategorii a nevyskytující se samostatně. Pääte (koncovka) je potom druh znaku, který se vyskytuje na konci slova (ve finštině se tedy jedná o osobní a pádové koncovky). V práci budu pracovat s termínem tunnus, který budu do češtiny překládat jako znak. (HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php) 10 SETÄLÄ, E. N. a SADENIEMI, Matti. Suomen kielioppi – äänne- ja sanaoppi. Helsinky: Otava, 1972. 11 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963. 12 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988.
-7-
občas nazýván jako delší tvar 3. infinitivu13 a jako určitý druh třetího infinitivu jej uvádí také Setälä a Sadeniemi. Ti o něm mluví jako o deminutivním tvaru 3. infinitivu v adessivu s posesivním sufixem.14 Iso suomen kielioppi (2004) už naopak jednoznačně hovoří pouze o třech infinitivech, o kterých navíc nehovoří jako o prvním, druhém a třetím infinitivu, ale pojmenovává je na základě jejich znaků jako A-infinitiv, E-infinitiv a MA-infinitiv.15
2.2.2 První infinitiv 1. infinitiv je nejrozšířenějším a nejužívanějším finským infinitivem. Jeho znakem je A16, případně jeho další podoby dA; tA, lA, rA, nA; a (t)A odvíjející se od různých slovesných tříd v závislosti na zakončení slovesného kmene, ke kterému se znak infinitivu připojuje.17 1. infinitiv má dvě základní podoby – základní a tzv. dlouhý tvar. Základní tvar bývá označován také jako obecný infinitiv, jedná se o slovníkový tvar. Tzv. dlouhý tvar potom za infinitivní znak navíc připojuje pádovou koncovku translativu (-kse-), ke které se následně pojí ještě posesivní sufix. Základní tvar 1. infinitivu je potom historický lativ, který ztratil svou koncovku -k, její historická přítomnost však i nadále ovlivňuje chování tohoto tvaru. Na místě ztracené koncovky zůstává ráz, který se realizuje při kontaktu infinitivního tvaru s následujícím slovem a to tzv. rajageminaatio (hraniční geminace).18 Základní tvar (slovesný kmen + znak infinitivu) sano-a, etsi-ä; juo-da, syö-dä; nous-ta, opiskel-la, pur-ra, men-nä; halu=t=a 19 Dlouhý tvar (slovesný kmen + znak infinitivu + transitiv + posesivní sufix) sano-a-kse-ni, etsi-ä-kse-si; juo-da-kse-en, syö-dä-kse-mme; nous-ta-kse-nne, opiskel-la-kse-en, pur-ra-kse-ni, men-nä-kse-si; halu=t=a-kse-en 1. infinitiv má velmi širokou a rozmanitou škálu využití. Jak už bylo řečeno, jedná se zejména o slovníkový tvar, který je v učebnicích finštiny také výchozím tvarem pro tvoření dalších finských slovesných časů a způsobů.20 Základní tvar 1. infinitivu vyžaduje také řada slovesných vazeb (např. sloveso alkaa „začít, začínat“ se pojí s 1. infinitivem: Aurinko alkaa paistaa. – Slunce začíná svítit.)21. Kromě těchto funkcí potom existuje řada zvláštních a často ne příliš užívaných tvarů, například krátký tvar 1. infinitivu ve spojení s časovaným slovesem 13
LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str. 95 14 SETÄLÄ, E. N. a SADENIEMI, Matti. Suomen kielioppi – äänne- ja sanaoppi. Helsinky: Otava, 1972, str. 107 15 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 120. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 16 Označení A odpovídá variantám a/ä. 17 Problematice jednotlivých slovesných tříd ve finštině se budu věnovat v kapitole o 2. infinitivu. 18 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 120. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 19 Překlady sloves: říct, hledat; pít, jíst; vstávat, studovat, kousat, jít; chtít 20 Například tvary přítomného času slovesa puhua (mluvit) získáme odtržením infinitivního znaku a a přidáním osobních koncovek k takto získanému slovesnému kmenu (minä puhu-n, sinä puhu-t, hän puhu-u, me puhu-mme, te puhu-tte, he puhu-vat). Slovesný kmen, se kterým se zde pracuje, se dá získat i z jiných infinitivních tvarů, v učebnicích se využívá 1. infinitiv proto, že je také slovníkovým tvarem. 21 JÖNSSON-KORHOLA, Hannele a WHITE, Leila. Tarkista tästä – suomen sanojen rektioita suomea vieraana kielenä opiskeleville. Helsinki: Finn Lectura, 1999.
-8-
olla (být) vyjadřuje děj, který se téměř stal (Minä olin unohtaa koko jutun. – Málem jsem na celou záležitost zapomněla.)22 nebo krátký tvar 1. infinitivu předcházející časovanému slovesu, kdy časované sloveso blíže specifikuje činnost vyjádřenou infinitivem (Hän vain istua jökötti paikoillaan. – Jen nehnutě seděl na svém místě.).23 Dlouhý tvar 1. infinitivu se potom využívá zejména pro vyjádření účelu nebo záměru, se kterým je nějaká činnost vykonávána. Tuto vlastnost využívá také tzv. finální konstrukce (finaalirakenne), která slouží k nahrazování vedlejších vět účelových uvozovaných spojkou jotta (aby; př. 1). Některé tvary finální konstrukce se postupem času lexikalizovaly a objevují se ve větách ve funkci adverbiále, kdy vyjadřují vztah mluvčího k vyřčenému. Jedná se zejména o tvary muistaakseni „pokud si pamatuji“, tietääkseni „pokud vím“, luullakseni „jak si myslím“, ymmärtääkseni „pokud rozumím“ nebo nähdäkseni „jak vidím“.24 Nahrazují tedy větu vedlejší podmínkovou uvozovanou spojkami jos, nebo sikäli kuin (pokud; př. 2). Na rozdíl od finální konstrukce však není nutné, aby byl v hlavní větě stejný subjekt jako v nahrazované větě vedlejší. Stejně jako krátký tvar má i dlouhý tvar 1. infinitivu řadu dalších specifických a méně užívaných funkcí, jejichž výčet by však vydal na samostatnou práci. Finální konstrukce 1) Minä lähdin Suomeen, jotta opin suomea. → Minä lähdin Suomeen oppiakseni suomea. (Odjela jsem do Finska, abych se naučila finsky.) Lexikalizované tvary 2) Jos muistan oikein, se tapahtui maanantaina. → Muistaakseni se tapahtui maanantaina.25 (Pokud si to pamatuji správně, stalo se to v pondělí.)
2.2.3 Třetí infinitiv 3. infinitiv je dalším hojně využívaným finským infinitivem. Jeho znak mA se připojuje ke slovesnému kmenu, který je vždy v silném stupni.26 Tvar 3. infinitivu se vyskytuje v mnoha různých podobách – pojí se se šesti finskými pády (inessiv: -ssA, elativ: -stA, illativ: -An, adessiv: -llA, abessiv: -ttA, instruktiv: -n) a stejně jako 2. infinitiv může tvořit také pasivum (pasivum se u 3. infinitivu vyskytuje ve tvaru instruktivu, tento tvar je však zastaralý a vyskytuje se jen vzácně).27 Možné tvary 3. infinitivu (slovesný kmen + znak infinitivu + příslušná pádová koncovka) - luke-ma-ssa, luke-ma-sta, luke-ma-an, luke-ma-lla, luke-ma-tta, luke-ma-n, (lue-tta-ma-n) 28 - syö-mä-ssä, syö-mä-stä, syö-mä-än, syö-mä-llä, syö-mä-ttä, syö-mä-n, (syö-ttä-mä-n) - opiskele-ma-ssa, opiskele-ma-sta, opiskele-ma-an, opiskele-ma-lla, opiskele-ma-tta, opiskele-ma-n, (opiskel-ta-ma-n)
22
KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 123 23 Tamtéž. 24 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 1607. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 25 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str. 95 26 S výjimkou velmi zřídka se vyskytujícího pasivního tvaru, který se řídí pravidly pro tvoření pasiv. 27 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str. 94 28 Překlad slovesa: číst
-9-
- halua-ma-ssa, halua-ma-sta, halua-ma-an, halua-ma-lla, halua-ma-tta, halua-ma-n, (halut-ta-ma-n) 3. infinitiv nachází ve finštině hojné využití, což ostatně předurčuje už velké množství jeho podob. 3. infinitiv v inessivu (př. 3) nejčastěji vyjadřuje dva souběžné děje. Může však také poukazovat na činnost, která brzy začne nebo kterou hodláme začít dělat. 3. infinitiv v elativu (př. 4) se zase používá pro děj končící nebo pro děj, k jehož naplnění nedojde. Illativní podoba 3. infinitivu (př. 5) se nejčastěji pojí se slovesy vyjadřujícími pohyb pro vyjádření začátku děje, existuje ale také řada dalších sloves pojících se s tímto tvarem (např.: oppia „učit se“, opettaa „učit“, jäädä „zůstat“, jättää „zanechat“, pyytää „prosit“, käskeä „přikázat“), následuje také za adjektivem, kterému předchází časované sloveso olla (být). 3. infinitiv ve tvaru adessivu (př. 6) nejčastěji vyjadřuje způsob nebo prostředek, jakým je nějaká činnost vykonávána, ve tvaru abessivu (př. 7) zase poukazuje na absenci nějakého děje. 3. infinitiv v abessivu se také často vyskytuje v různých ustálených spojeních. Tvar 3. infinitivu v instruktivu může být jako jediný také pasivní, tyto tvary jsou ale velmi vzácné a zastaralé29, jazykové učebnice je například už vůbec neuvádějí. Příklady užití 3. infinitivu 3) Olin kirjastossa lukemassa.30 – Byla jsem v knihovně a studovala 4) Matti tulee pelaamasta jääkiekkoa.31 – Matti přišel z hokeje. 5) Tule meille illalla saunomaan!32 – Přijď se k nám večer saunovat! 6) Lapsi oppii leikkimällä.33 – Dítě se učí hraním si. (tím způsobem, že si hraje) 7) Yritä olla tekemättä virheitä!34 – Pokus se nedělat chyby!
2.2.4 Čtvrtý infinitiv Za 4. infinitiv lze považovat tvar s koncovkou -minen, který se tvoří od slovesa připojením koncovky -minen ke slovesnému kmenu v silném stupni. Koncovka -minen se tedy dá považovat za znak 4. infinitivu. Tento tvar se dá vytvořit od každého finského slovesa, vytvořené tvary lze však považovat za infinitivy pouze v omezeném počtu případů. Jedná se zde o konkrétní konstrukce, které jsou navíc už zastaralé a místo nich se v dnešní finštině používají konstrukce jiné. Pouhým připojením znaku -minen vzniká obyčejné slovesné substantivum, které označuje činnost popisovanou slovesem, z něhož je odvozené (např. kirjoittaa „psát“ → kirjoittaminen „psaní“). Toto vzniklé substantivum se chová jako všechna ostatní jména – má plné jmenné skloňování a může na sebe vázat jakákoli rozšíření typická pro substantiva.35
29
LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str. 94 30 LINDROOS, Hilkka Annikki. Finština nejen pro samouky. Praha: LEDA, 2002, str. 161 31 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str. 20 32 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str. 21 33 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 21 34 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 22 35 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str. 94–95
- 10 -
Základní tvar (slovesný kmen + -minen) puhu-minen36, etsi-minen; syö-minen; mene-minen; halua-minen
nouse-minen,
opiskele-minen,
pure-minen,
Případy, kdy lze o tvaru na -minen hovořit jako o 4. infinitivu, jsou tři a souvisí s využitím tohoto tvaru. V prvním případě se jedná o spojení tvaru 4. infinitivu v nominativu s časovaným slovesem olla (být). Tímto způsobem může být ve finštině vyjádřena nutnost (Minun on myöntäminen, että minä olin väärässä. – Musím přiznat, že jsem se mýlila.).37 Druhý případ, kdy lze hovořit o 4. infinitivu, je spojení jeho tvaru v partitivu opět s časovaným slovesem olla (být). V tomto případě jde o vyjádření možnosti, nemožnosti nebo zákazu (Onko häneen luottamista? – Dá se na něj spolehnout?).38 Poslední případ využití je postavení tvaru 4. infinitivu v partitivu, ke kterému je navíc připojen posesivní sufix, za stejné časované sloveso. Tímto způsobem se vyjadřuje nepřetržitý děj (Me juoksimme juoksemistamme. – Běželi jsme a běželi. / Běželi jsme bez ustání.).39 Totéž lze v podstatě vyjádřit prostým zopakováním časovaného slovesa (Me juoksimme ja juoksimme.). Tvary 4. infinitivu mají velmi specifické využití, které je podmíněno konkrétními konstrukcemi. Ty jsou navíc podle novějších gramatik – Iso suomen kielioppi (2004)40 a Suomen kielen ääne- ja muoto-oppi (1988)41 – považovány za zastaralé. Kromě toho existuje ve finštině velmi produktivní tvar podobný 4. infinitivu. Jsou to slovesná substantiva odvozená od sloves pomocí sufixu -minen, který je stejný jako koncovka 4. infinitivu. Zde se už ale mluví o slovotvorbě, odvozováním totiž vznikají plnohodnotná substantiva. Na základě těchto důvodů je tedy přirozené, že se od označování tvarů na -minen za 4. infinitiv upouští.
2.2.5 Tzv. pátý infinitiv Existence 5. infinitivu je ve srovnání se čtvrtým ještě spornější. V novějších finských gramatikách už, stejně jako 4. infinitiv, ani tvar tzv. 5. infinitivu nebývá počítán mezi nominální slovesné tvary, ani ty starší jej však nestavěly na roveň zbývajícím infinitivům. Tvar 5. infinitivu lze získat připojením znaku -mAisillAAn ke slovesnému kmenu v silném stupni. Už označení celé připojované části jako znaku je však trochu problematické, jednotlivých znaků a koncovek se zde nachází totiž poněkud více a rozcházejí se i názory na to, co který ze znaků vlastně označuje. Za samotný znak tzv. 5. infinitivu by snad šla považovat část -mAisi-, ke které je následně připojena ještě koncovka adesivu (-llA-) a posesivní sufix příslušné osoby. Pokud bychom rozebrali ještě samotný znak, jeho první část (-mA-) samozřejmě odpovídá znaku 3. infinitivu, liší se ale názory na to, co označuje tvar -isi-. Ten lze označit za znak kondicionálu, autorky Laaksonen a Lieko jej ale naopak rozebírají jako část odvozovacího sufixu -inen a znak plurálu -i-.42
36
Překlad slovesa: mluvit KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 123 38 Tamtéž. 39 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 123 40 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 41 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988. 42 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str. 95 37
- 11 -
Jednotliví autoři se liší také v obecném pohledu na tento tvar. Jak už bylo zmíněno, autorky Laaksonen a Lieko ve své knize uvádějí, že tento tvar může být někdy označován jako delší 3. infinitiv43, Setälä a Sadeniemi potom označení 5. infinitivu nepoužívají vůbec a tento tvar uvádějí jako jakýsi deminutivní tvar 3. infinitivu.44 Česká učebnice finštiny pak tento tvar uvádí jako „konstrukci s -mAisi“ (-mAisi rakenne)45, což se jeví jako vcelku logické označení. Většinou se však mluví o 5. infinitivu, jak je tento tvar označován třeba také v Kangasniemiho učebnici.46 Tvar tzv. 5. infinitivu (slovesný kmen + -mAisillAAn) kerto-maisillani, löytä-mäisilläsi; syö-mäisillään; tule-maisillamme; punnitse-maisillanne 47 Tento tvar se ve finštině používá pouze v jedné konstrukci, kdy před tvarem 5. infinitivu stojí časované sloveso olla (být). Tato konstrukce označuje děj, který se právě děje, nebo který se téměř/málem stal (Lapsi oli putomaisillaan ikkunasta. – Dítě málem vypadlo z okna. / Olin lähtemäisilläni, kun tulit. – Zrovna jsem se chystal odejít, když jsi přišel.).48 Jedná se tedy opravdu spíše o jakousi konstrukci, navíc poměrně vzácně se vyskytující, než o plnohodnotný nominální slovesný tvar.
2.3 KRITÉRIA INFINITIVU – CO JE A NENÍ INFINITIV Definice infinitivu by se dala shrnout tak, že je to tvar ležící na pomezí mezi jménem a slovesem – částečně se totiž chová jako sloveso, částečně ale jako jméno. Na rozdíl od sloves nevyjadřuje čas ani způsob a nemá osobní koncovku. Naopak stejně jako jména má alespoň částečné pádové a posesivní skloňování. Pro všechny infinitivy je potom společný také infinitivní znak, který vlastně ze slovesa infinitiv dělá. Je to jakýsi znak určující moment, od kterého se sloveso přestává chovat jako sloveso a přebírá částečné jmenné skloňování. Z toho vyplývá také to, že například znak pasíva (vyskytuje se u 2. infinitivu v inessivu a u 3. infinitivu v instruktivu), který je typickou slovesnou kategorií, se ke tvaru připojuje ještě před infinitivní koncovkou.49 Z hlediska absence osobních koncovek, nemožnosti vyjádřit čas a způsob a naopak možnosti částečného pádového a posesivního skloňování by se mezi infinitivní tvary daly i nadále počítat také tvary 4. a 5. infinitivu. O existenci jejich infinitivního znaku už by se ale dalo diskutovat – koncovka -minen sloužící k vytvoření 4. infinitivu je už dnes vnímána spíše jako slovotvorný sufix a u znaku pro tzv. 5. infinitiv -mAisillAAn se dá obecně hovořit o kombinaci více různých znaků. Hlavními kritérii, proč tyto tvary už nejsou řazeny mezi infinitivy, jsou však specifické konstrukce, ve kterých se využívají. Ty jsou navíc v dnešní finštině tak řídce se vyskytující a zastaralé (často bývají nahrazovány jinými konstrukcemi se stejným významem), že nemá cenu kvůli těmto výjimečným případům držet tyto dva tvary nadále mezi infinitivy. 43
Tamtéž. SETÄLÄ, E. N. a SADENIEMI, Matti. Suomen kielioppi – äänne- ja sanaoppi. Helsinky: Otava, 1972, str. 107 45 LINDROOS, Hilkka Annikki. Finština nejen pro samouky. Praha: LEDA, 2002, str. 298 46 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 124 47 Překlady sloves: vyprávět, najít, jíst, přijít, vážit 48 LINDROOS, Hilkka Annikki. Finština nejen pro samouky. Praha: LEDA, 2002, str. 298 49 KARLSSON, Fred. Finsk grammatik. Helsinky: SKS, 1991, str. 33–35 44
- 12 -
3. DRUHÝ INFINITIV 3.1 TVOŘENÍ Tvoření 2. infinitivu ve finštině funguje na stejném principu, jako tvoření ostatních finských infinitivních tvarů. Potřebujeme tedy slovesný kmen, ke kterému přidáme znak 2. infinitivu – e. Tento znak se přidává k silnému slovesnému kmenu, u sloves s konsonantním kmenem potom ke kmenu tomuto. Při tvorbě tvarů 2. infinitivu je důležité si uvědomit existenci několika slovesných typů. Na základě příslušnosti k těmto typům se finská slovesa chovají a i v případě tvoření tvarů 2. infinitivu má tato příslušnost vliv na konečnou podobu těchto tvarů. Čistě jako e funguje znak 2. infinitivu pouze v případě jednoho slovesného typu, další podoby infinitivního znaku jsou potom (paralelně s 1. infinitivem) de; te, le, re, ne; a (t)e. Zjednodušeně se dá říci, že k vytvoření tvaru 2. infinitivu stačí nahradit znak 1. infinitivu A znakem pro 2. infinitiv e. U sloves, jejichž vokalický kmen končí na e, dochází před připojením znaku 2. infinitivu ke změně tohoto e na i (např. lukea „číst“: luke- → luki-e-). Zvláštností a výjimkou z pravidelného tvoření jsou potom tvary, které se užívají hlavně v poezii. Jedná se o stažené tvary s diftongy zejména od sloves sanoa „říct“, laulaa „zpívat“ a itkeä „plakat“, které mají pro 2. infinitiv v inessivu zvláštní tvary sanoissa, laulaissa a itkeissä (oproti pravidelným tvarům: sanoessa, laulaessa a itkiessä).50 Další zvláštností je potom používání konsonantních kmenů u sloves, která se běžně skloňují jako jednokmenová (s vokalickým kmenem). Jedná se zejména o slovesa joutaa „mít čas, moci“, tietää „vědět“ a taitaa „umět, dovést“, která se mohou ve tvaru 2. infinitivu v instruktivu vyskytnout v podobě jouten, tieten a taiten (oproti pravidelným tvarům: joutaen, tietäen a taitaen).51 Tato slovesa se v minulosti vyskytovala i s konsonantním kmenem, od jehož užívání se později ustoupilo. Některé jeho pozůstatky, jako například v těchto příkladech, jsou však patrné i v dnešním jazyce.
3.2 SLOVESNÉ TYPY Počet slovesných typů ve finštině se může dle různých autorů lišit. Iso suomen kielioppi (2004)52 a také Kangasniemiho učebnice (2007)53 rozlišují 4 slovesné typy
50
SETÄLÄ, E. N. a SADENIEMI, Matti. Suomen kielioppi – äänne- ja sanaoppi. Helsinky: Otava, 1972, str. 106 51 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str. 94 52 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 120. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 53 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – alkeistaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str. 81
- 13 -
(verbityypit), některé z nich (typ 3 a 4) se dají rozdělit ještě na podtypy (alatyypit) a vznikne tak tedy celkem 7 různých skupin, které se od sebe vzájemně více či méně odlišují.54 Za první slovesný typ se dají považovat slovesa, jejichž slovesný kmen končí na jeden vokál. K tomuto typu se řadí většina finských sloves. Znakem 1. infinitivu u těchto sloves je A a pro druhý infinitiv tedy paralelně pouze e. Právě u této skupiny dochází při tvoření tvarů 2. infinitivu od sloves, jejichž vokalický slovesný kmen je zakončený na e, ke změně tohoto e na i. 1. infinitiv puhu-a etsi-ä luke-a
2. infinitiv puhu-eetsi-eluki-e-
Druhým slovesným typem jsou slovesa, jejichž kmen je zakončený na dva vokály. Znakem 1. infinitivu je zde -dA, v případě 2. infinitivu -de. Do této skupiny patří také tři slovesa, která se při běžném časování chovají jako nepravidelná – tehdä „dělat“, nähdä „vidět“ a käydä „navštěvovat, chodit“.55 Co se tvarů 2. infinitivu týče se však chovají stejně jako ostatní slovesa z této skupiny a v tomto případě se tedy dají považovat za pravidelná. 1. infinitiv juo-da syö-dä näh-dä
2. infinitiv juo-desyö-denäh-de-
Třetí slovesný typ tvoří slovesa, která mají kromě vokalického kmene (vzniká přidáním e ke konsonantnímu kmenu, např. tul-la → tule- „přijít“) také kmen konsonantní. Ten může být u této skupiny sloves zakončený na s, l, n nebo r. Na základě tohoto zakončení se tento typ dá rozdělit ještě na dva podtypy.56 Prvním podtypem jsou slovesa s konsonantním kmenem končícím na l, r nebo n, u kterých je potom znak infinitivu tvořený stejným konsonantem a příslušným vokálem, tj. -lA, -rA nebo -nA u 1. infinitivu a -le, -re nebo -ne u 2. infinitivu. Druhý podtyp potom tvoří slovesa s konsonantním kmenem končícím na s, u nichž je znakem 1. infinitivu -tA, respektive -te u infinitivu druhého. 1. infinitiv tul-la pur-ra men-nä nous-ta
2. infinitiv tul-lepur-remen-nenous-te-
54
KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – alkeistaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str. 81 55 Slovesa tehdä a nähdä mají navíc oproti pravidlu před koncovkou infinitivu konsonant. 56 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – alkeistaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str. 81
- 14 -
Nejproblematičtějším slovesným typem je čtvrtý. Patří do něj tzv. verba kontrakta (supistumaverbit). Jsou to slovesa se staženým kmenem a není u nich proto zřejmá morfematická hranice mezi slovesným kmenem a infinitivním znakem. Jejich tvary nelze vždy jednoznačně rozložit na kmen a koncovku. Tato slovesa mají jak vokalický, tak konsonantní kmen, který končí na t, totéž t se však vyskytuje i ve znaku infinitivu. Nelze se tedy jednoznačně přiklonit k žádné straně, aniž by to nezpůsobilo problémy v následném výkladu. Původně měla tato slovesa uprostřed koncového dlouhého vokálu konsonant δ, který později vypadl a došlo ke stažení kmene. Z vokálů se potom stal dlouhý vokál, nebo skupina vokálů.57 Jako znak 1. infinitivu se u této skupiny tedy udává -(t)A, jako znak 2. infinitivu potom -(t)e. Kangasniemiho učebnice (2007)58 a Iso suomen kielioppi (2004)59 tento typ dále dělí na tři podtypy. Prvním z nich jsou slovesa, kde infinitivnímu znaku60 předchází jakýkoli vokál kromě e nebo i. Vokalický kmen těchto sloves vzniká rozšířením o vokál A (např. halu-ta → halua- „chtít“). Druhý podtyp tvoří slovesa, u kterých je před znakem infinitivu i. Jejich vokalický kmen pak vzniká rozšířením o -tse- (např. tarvi-ta → tarvitse- „potřebovat“). Posledním podtypem je malá skupina sloves, u kterých infinitivnímu znaku předchází e. Jejich vokalický kmen získáme rozšířením o -ne- (např. vanhe-ta → vanhene- „stárnout“). Těchto sloves je ve finštině málo a většinou označují změnu stavu. Většina z nich se pojí s neživotným subjektem, a proto se vyskytuje pouze ve tvaru 3. osoby.61 Slovesa všech tří podtypů však mají společný konsonantní kmen zakončený na t, který je právě tím stěžejním pro tvoření tvarů 2. infinitivu. 1. infinitiv halu-(t)-a tarvi-(t)-a vanhe-(t)-a
2. infinitiv halu-(t)-etarvi-(t)-evanhe-(t)-e-
3.3 TVARY 2. INFINITIVU V INESSIVU A INSTRUKTIVU Tvar 2. infinitivu v jeho základní podobě pouze s infinitivním znakem se ve finštině nevyskytuje. Za infinitivním znakem následuje vždy ještě pádová koncovka a to buď koncovka inessivu, nebo instruktivu.
3.3.1 Inessiv Inessiv je pádem s nímž se u 2. infinitivu setkáme nejčastěji. Jedná se o vnitřní lokální pád, který označuje, že něco někde je. Vytvoření tvaru 2. infinitivu v inessivu je velmi jednoduché – k základu s infinitivním znakem e se jednoduše přidá koncovka inessivu -ssA. 57
HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 330. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 58 Tamtéž. 59 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 120. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 60 Pro zjednodušení zde počítejme jako infinitivní znak -tA. 61 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 75. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php
- 15 -
1. infinitiv puhu-a luke-a syö-dä tul-la men-nä halu-(t)-a
2. infinitiv v inessivu puhu-e-ssa luki-e-ssa syö-de-ssä tul-le-ssa men-ne-ssä halu-(t)-e-ssa
Při používání tvarů 2. infinitivu v inessivu v praxi se navíc často setkáme s připojením dalšího sufixu – posesivního. Ten na slovesném tvaru označuje subjekt a jeho připojování se řídí danými pravidly, o nichž bude řeč v příslušné kapitole. Posesivní sufix konkrétní osoby se připojuje za inessivní koncovku.
1. os. 2. os. 3. os.
singulár sano-e-ssa-ni sano-e-ssa-si sano-e-ssa-an
plurál sano-e-ssa-mme sano-e-ssa-nne sano-e-ssa-an
2. infinitiv v inessivu se může vyskytovat také v pasivu. Spolu s tvarem 3. infinitivu v instruktivu je to tedy jediný infinitivní tvar, který tvoří pasivum, přičemž u 3. infinitivu se jedná o tvary zastaralé a vzácně se vyskytující. U 2. infinitivu v inessivu je pasivum daleko běžnější a s těmito tvary se lze stále poměrně často setkat. Tvoření pasivních tvarů 2. infinitivu v inessivu se řídí pravidly pro tvoření pasiva. Pasivní koncovka -(t)tA se připojuje ještě před samotný znak 2. infinitivu a využívá slabého vokalického kmene, u sloves s konsonantním kmenem potom kmen konsonantní. 2. INFINITIV V INESSIVU aktivní tvar pasivní tvar kerto-e-ssa kerro-tta-e-ssa syö-de-ssä syö-tä-e-ssä tul-le-ssa tul-ta-e-ssa men-ne-ssä men-tä-e-ssä halu-(t)-e-ssa halu-(t)-ta-e-ssa tarvi-(t)-e-ssa tarvi-(t)-ta-e-ssa
3.3.2 Instruktiv Tvar 2. infinitivu v instruktivu je oproti tvaru v inessivu méně používaný. Tvoří se opět pouhým přidáním instruktivní koncovky -n ke slovesnému kmenu s infinitivním znakem e. Instruktiv je ve finštině pádem marginálním, vyjadřuje způsob nebo prostředek děje. Při skloňování jmen se vyskytuje téměř vždy v kombinaci se znakem plurálu i (tedy koncovka instruktivu má potom tvar -in), u tvarů 2. infinitivu se vyskytuje ve své původní podobě.
- 16 -
1. infinitiv puhu-a luke-a syö-dä tul-la men-nä halu-(t)-a
2. infinitiv v inessivu puhu-e-n luki-e-n syö-de-n tul-le-n men-ne-n halu-(t)-e-n
Pasivní tvar u 2. infinitivu v instruktivu neexistuje, v ojedinělých případech se může vyskytnout posesivní sufix. Ten se přidává za koncovku instruktivu, dochází tak ale k jejímu pohlcení posesivním sufixem (koncovku tedy u těchto tvarů není možné vidět) a posesivní sufix tak následně ovlivňuje také střídání stupňů u slovesných typů 2 a 3 (např. nähdä „vidět“: nähden → nähteni; kuulla „slyšet“: kuullen → kuulteni)62.
3.4 DRUHÝ INFINITIV V INESSIVU 3.4.1 Temporální konstrukce Hlavním a také nejrozšířenějším využitím tvarů 2. infinitivu v inessivu (jak aktivních, tak pasivních, s posesivními sufixy i bez nich) je tzv. temporální konstrukce (temporaalirakenne)63. Tato konstrukce se používá k nahrazování kladných vedlejších vět časových uvozovaných spojkou kun „když“ (kun-lauseet) pro vyjádření současnosti děje vedlejší a hlavní věty, případně k vyjádření následnosti děje vedlejší věty po ději věty hlavní.64 Příklady: 65 8) Kun tulin kotiin, kello oli jo paljon. → Tullessani kotiin kello oli jo paljon. (Když jsem přišel domů, bylo už moc hodin.) 9) Marja itkee usein, kun hän katselee surullista elokuvaa. → Marja itkee usein katsellessaan surullista elokuvaa. (Marja často pláče, když se dívá na smutný film.) Vyjádření současnosti se potom dá rozdělit na tři typy. U prvního typu máme dva punktuální děje, které mohou více či méně vyjadřovat dějovou současnost (Mies loukkaantui törmätessään raitiovaunuun. „Muž se zranil, když narazil do tramvaje.“). Ve druhém typu vyjádření je děj hlavní věty zahrnut i ve větě vedlejší, která zde potom větu hlavní časově ohraničuje (Mitä he ajattelivat syödessään? „O čem přemýšleli, když jedli?“). U třetího typu vyjádření je naopak děj vedlejší věty – zejména pokud je vyjádřen punktuálním slovesem – zahrnut i ve větě hlavní (Jenny Paulaharju oli nelikymmenvuotias, tukeva naisihminen saadessaan mieheltään Samuli Paulaharjulta nimipäivälahjaksi toukokuussa 1920 62
PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 243 Tato konstrukce bývá často označována jako 1. temporální konstrukce z důvodu odlišení od druhého typu této konstrukce (2. temporální konstrukce), která se používá pro vyjádření předčasnosti. 64 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 55 65 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 54 63
- 17 -
polkupyörän. „Jenny Paulaharju byla čtyřicetiletá silná žena, když v květnu 1920 dostala od svého muže Samuli Punaharjuly k svátku kolo.“).66 Jak už bylo řečeno, temporální konstrukcí se dají nahrazovat pouze věty kladné. Záporné věty tedy není možné touto konstrukcí nahradit, stejně tak nelze temporální konstrukci použít pro nahrazení speciálních větných konstrukcí jako jsou posesivní (Minulla on aikaa. „Já mám čas.“), výsledkové (Minusta tulee lääkäri. „Stane se ze mě lékař.“) nebo nesesivní (Minun täytyy oppia. „Musím se učit.“) větné konstrukce.67 Ve finské terminologii se temporální konstrukce řadí k tzv. lauseenvastikkeet, což jsou konstrukce, kterými je možné nahradit větu se slovesem ve finitním tvaru. Z hlediska finské syntaxe funguje temporální konstrukce jako atribut (määrite)68 hlavní věty a to ve funkci příslovečného určení, v tomto případě času. Vzhledem k tomu, že vytvořením temporální konstrukce dochází ke změně z věty na infinitivní konstrukci a také ke změně syntaktických vztahů uvnitř nově vzniklého větného celku, má to dopad také na interpunkci – temporální konstrukce se od zbytku věty neodděluje čárkami. Netvoří samostatnou jednotku, ale je součástí – atributem – věty hlavní. Z hlediska syntaxe je také důležité postavení temporální konstrukce vzhledem k případným příslovečným určením, které ji dále rozvíjejí. Pokud se ve větě vyskytuje pouze krátké příslovečné určení, může stát jak před, tak za tvarem 2. infinitivu v inessivu (např.: Tullessani kotiin / Kotiin tullessani olin todella väsynyt. „Když jsem přišel domů, byl jsem opravdu unavený.“). Pokud je však příslovečné určení delší, je přípustné jen postavení za infinitivním tvarem (např.: Tullessani kotiin raskaan työpäivän jälkeen olin todella väsynyt. „Když jsem přišel po náročném pracovním dni domů, byl jsem opravdu unavený.“).69
3.4.1.1 Subjekt v temporální konstrukci Temporální konstrukce má ve většině případů také subjekt, který se rovná subjektu věty vedlejší, kterou tato konstrukce nahrazuje. Jelikož se jedná o infinitivní konstrukci, nemůže být subjekt vyjádřen na slovesném tvaru pomocí slovesných osobních koncovek. V případě infinitivů se dá mluvit o nominálních slovesných tvarech a s tím částečně koresponduje vyjadřování subjektu v temporální konstrukci. Subjekt temporální konstrukce se vyjadřuje pomocí genitivu a/nebo posesivního sufixu70, který je typický právě pro jména. Na základě vyjádření subjektu rozlišujeme několik skupin. Pokud je v hlavní i v nahrazované vedlejší větě stejný subjekt, pro vyjádření subjektu temporální konstrukce se používá pouze posesivní sufix příslušné osoby (-ni, -si, -mme, -nne, -an). Subjekt hlavní věty může být vyjádřen osobním zájmenem (př. 10) nebo vlastním 66
HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 544. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 67 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 543. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 68 Määrite je větný člen nebo jeho část blíže určující – buď popisem nebo doplňující informací – slovo nebo slovní spojení, ke kterému se váže. (HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php) 69 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 58 70 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 543. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php
- 18 -
jménem (př. 11) v nominativu, může mít ale také jiný než nominativní tvar v případě, že je hlavní věta tvořena nesesivní (subjekt ve tvaru genitivu; př. 12) nebo posesivní (subjekt ve tvaru adessivu) konstrukcí. Pokud je vlastní jméno subjektem věty vedlejší a tento stejný subjekt je ve větě hlavní vyjádřen zájmenem, je nutné při tvoření temporální konstrukce vlastní jméno převést na místo subjektu hlavní věty, aby zůstal význam věty zachován (př. 13).71 Příklady:72 10) Minä laulan usein, kun minä olen suihkussa. → Minä laulan usein ollessani suihkussa. (Když se sprchuji, často si zpívám.) 11) Ville soittaa aina minulle, kun hän tarvitsee apua. → Ville soittaa aina minulle tarvitessaan appua. (Ville mi volá vždycky, když potřebuje pomoc.) 12) Sinun pitää olla varovainen, kun (sinä) ajat. → Sinun pitäa olla varovainen ajaessasi. (Když řídíš, musíš být opatrný.) 13) Kun Kalle heräsi, hän tunsi itsensä sairaaksi. → Herätessään Kalle tunsi itsensä sairaaksi. (Když se Kalle vzbudil, cítil se nemocný.) Pokud je subjekt hlavní a nahrazované vedlejší věty rozdílný, přičemž subjekt ve vedlejší větě je vyjádřen osobním zájmenem, je subjekt temporální konstrukce vyjádřen pomocí osobního zájmena v genitivu a posesivního sufixu příslušné osoby na infinitivním tvaru. U 1. a 2. osoby singuláru i plurálu lze tvar osobního zájmena v genitivu vynechat, protože z hlediska významu věty nehraje roli (př. 14). U 3. osoby singuláru i plurálu však tyto tvary kvůli rozlišení čísla vynechat nelze (př. 15). Příklady:73 14) Pekka vain hymyili, kun (minä) kerroin hänelle tästä. → Pekka vain hymyili (minun) kertoessani hänelle tästä. (Pekka se jen usmíval, když jsem mu o tom říkal.) 15) Muut pitivät hauskaa, kun hän nukkui. → Muut pitivät hauskaa hänen nukkuessaan. (Když spal, ostatní se bavili.) Pokud je subjekt hlavní a nahrazované vedlejší věty rozdílný, přičemž subjekt ve vedlejší větě je vyjádřen jinak než osobním zájmenem, je subjekt temporální konstrukce vyjádřen pouze pomocí genitivu (subjekt vedlejší věty v genitivu), posesivní sufixy se nepoužívají. Příklady:74 16) Kun Maija laittoi ruokaa, minä kävin suihkussa. → Maijan laittaessa ruokaa minä kävin suihkussa. (Sprchoval jsem se, když Maija vařila.) 17) Kesä on ohi, kun muuttolinnut lähtevät. → Kesä on ohi muuttolintujen lähtiessä. (Léto je pryč, když stěhovaví ptáci odletí.) Kromě výše zmíněných případů, kdy vedlejší věta a tedy i temporální konstrukce mají subjekt, existují také takové případy, kdy vedlejší věta a tedy ani temporální konstrukce, která 71
KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 55–56 72 Tamtéž. 73 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 56–57 74 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 56
- 19 -
ji nahrazuje, subjekt nemají, případně je nevyjádřený. Sem spadají tzv. neosobní (impersonaalinen) věty. Takové věty vyjadřují nějakou obecnou platnost (podle toho někdy také tzv. obecné (geneerinen) věty), jejich subjekt je nevyjádřený (nollasubjekti) a nevztahují se ke konkrétní osobě (tzv. nollapersoona), finitní sloveso je ve tvaru 3. osoby singuláru. Subjekt hlavní věty (pokud je) se nedá vždy považovat za původce děje vyjádřeného vedlejší větou, resp. temporální konstrukcí. Jelikož zde subjekt není (není vyjádřen), nevyskytuje se zde žádný genitivní subjekt ani se nepřipojuje ke tvaru 2. infinitivu v inessivu žádný posesivní sufix.75 Příklady: 18) Kun vanhenee, niin viisastuu. → Vanhetessa viisastuu.76 (Když (člověk) stárne, stává se moudřejším.) 19) Kun syö, ei saa puhua. → Syödessä ei saa puhua.77 (Když se jí, nesmí se mluvit. / Při jídle se nemluví.) 20) Kun tanssii, kroppa rentoutuu. → Tanssiessa kroppa rentoutuu.78 (Když se tančí / Při tanci tělo odpočívá.) Dalším případem, kdy se ve větě nevyskytuje subjekt, je vedlejší věta vyjádřená pasívem. Při tvoření temporální konstrukce se pak použije pasivní tvar 2. infinitivu v inessivu. Ani zde nemůže být řeč o genitivním subjektu nebo posesivních sufixech. Významově se potom tato věta často blíží obecným větám, ne však nutně vždy. Pasivní tvar zde poukazuje na nějakého blíže nespecifikovaného živého původce děje (na nějakou blíže nespecifikovanou osobu). Příklady:79 21) Kun esittäydytään, sanotaan nimi selvästi ja kuuluvasti. → Esittäydyttäessä sanotaan nimi selvästi ja kuuluvasti. (Při představování se jméno říká jasně a slyšitelně.) 22) Kalle ei ole koskaan paikalla, kun häntä tarvitaan. → Kalle ei ole koskaan paikalla häntä tarvittaessa. (Kalle není nikdy k zastižení, když ho (někdo) potřebuje / je potřeba.)
3.4.1.2 Objekt v temporální konstrukci Temporální konstrukce patří mezi infinitivní konstrukce, které mohou mít nezávisle na stavbě celé věty genitivní objekt. Těmto konstrukcím (kromě temporální sem patří ještě referativní a finální konstrukce) je společné to, že mají genitivní subjekt a/nebo u nich může osobu subjektu vyjadřovat posesivní sufix.80
75
HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 1357. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 76 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 57 77 Tamtéž. 78 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 1357. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 79 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 57 80 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 938. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php
- 20 -
Může zde tedy dojít k tomu, že ve výsledné větě máme dva členy – subjekt a objekt – ve stejném pádu (genitivu), což se ve finštině běžně nestává. Například nesesivní konstrukce, která má stejně jako konstrukce temporální subjekt v genitivu, objekt v genitivu nemívá. U temporální konstrukce to však možné je (např.: Minun avatessani oven huoneessa ei ollut ketään.81 „Když jsem otevřela dveře, v místnosti nikdo nebyl.“).82 Na pád objektu v temporální konstrukci nemá vliv dokonce ani zápor v hlavní větě (vedlejší věta musí být při převádění na temporální konstrukci vždy kladná). Je to způsobeno tím, že temporální konstrukce funguje ve větě jako atribut (määrite), a v takovýchto infinitivních konstrukcích většinou nedochází ke změně pádu objektu v závislosti na záporné hlavní větě, tj. i přes zápor v hlavní větě zůstává objekt konstrukce totální (např.: Hän ei ole pelikelpoinen vielä tänään Namikan kohdatessa Korihait. „Není schopný hrát ještě ani dnes, kdy se utkají týmy Namikka a Korihait.“).83 U pasivních tvarů, kde se obecně ve finštině totální objekt s výjimkou určitých případů spíše nevyskytuje, platí pro temporální konstrukce podobná pravidla. Ani zde není totální objekt běžný, vyloučený však není (např.: Avun vastaanottaja on keskeissä asemassa määriteltäessä toiminnan tavoitteet ja valittaessa keinot, Iloniemi vaatii. „Příjemce pomoci je ve stěžejním postavení, když se určují cíle činnosti a vybírají způsoby, žádá Iloniemi.“). 84 Pasivní tvar vytvořený z transitivních sloves (mohou mít objekt) se potom vyskytuje bez objektu za předpokladu, že se objektem rozumí některý z členů hlavní věty (např.: Mitä kypsempi ja pehmeämpi camembert ostettaessa on, sitä helpommin se muuttuu valuvaksi kuumennettaessa. „Čím zralejší a měkčí při nákupu (když se kupuje) camembert je, tím jednodušeji se při ohřívání (když se ohřívá) rozteče.“). Na podobném principu fungují i tvary pyydettäessä „když se o to požádá / na požádání“ a kysyttäessä „když se na to zeptá (někdo)“.85
3.4.2 Zvláštní využití Specifické využití nachází tvary 2. infinitivu v inessivu v řečnických otázkách a zvoláních.86 Těmito tvary mluvčí většinou vyjadřuje nějaký svůj postoj k vyřčenému, dodává projevu na důrazu, snaží se zaujmout nebo vyvolat nějakou reakci u posluchače. Toto vyjádření není ve finštině příliš používané. Příklady:87 23) Mikä on voidessani! – Co můžu dělat! / Co nadělám! 24) Mikä sitä on ottaessa rahallista miestä! – Co je na tom vzít si bohatého muže! 25) Mikäs olisi semmoista taloa pitäessä! – Co by z takového domu bylo!
81
KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 62 82 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 938. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 83 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 933. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 84 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 548. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 85 Tamtéž. 86 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 496 87 Tamtéž.
- 21 -
Ještě vzácnější je použití tvarů 2. infinitivu v inessivu ve významu vyjadřujícím způsob, i tyto případy se však mohou vyskytnout (např.: En tiedä, miten kuvaisin sen paremmin kuin sanoessani, että olemme tulleet tänne valon juhlaa viettämään. „Nevím, jak bych to popsal lépe, než že/když řeknu, že jsme sem přišli strávit svátek světla.“).88
3.5 DRUHÝ INFINITIV V INSTRUKTIVU Využití 2. infinitivu v instruktivu se dá jednoduše shrnout tak, že vyjadřuje způsob. Toto zjednodušené vysvětlení má určité opodstatnění, protože ve většině případů by se dalo hovořit o tom, že tvary 2. infinitivu v instruktivu alespoň v nějaké míře způsob vyjadřují. Existují ovšem případy, kde je tvrzení o tom, že by tyto tvary vyjadřovaly právě způsob, přinejmenším diskutabilní. Jednotlivé gramatiky potom na základě určitých kritérií využití instruktivu 2. infinitivu přesněji rozdělují. Já se přikloním k dělení podle Iso suomen kielioppi (2004)89, která rozlišuje dva hlavní druhy využití – tzv. status-konstrukci (statusrakenne) a en-konstrukci (en-rakenne), s přihlédnutím k dalším zdrojům.
3.5.1 En-konstrukce Tzv. en-konstrukce vyjadřuje způsob, jakým je děj vyjádřený hlavní větou vykonáván, nebo také dějovou souběžnost, kdy se děj věty hlavní děje ve stejnou dobu jako děj vyjádřený pomocí 2. infinitivu v instruktivu.90 O případech, kdy tvar 2. infinitivu v instruktivu vyjadřuje způsob, se dá mluvit zejména pokud má sloveso v tomto tvaru nějaký konkrétní význam, kterým zpřesňuje děj hlavní věty.91 V tomto případě také nelze slovesa libovolně prohodit, aniž by došlo ke změně významu věty. Je zde však možné dosadit na místo tvaru 2. infinitivu v instruktivu tvar 3. infinitivu v adessivu, kterým se také vyjadřuje způsob. Příklady: 26) Hän nousi autosta jalkojaan oikoen ja seisahtui tarkkailemaan ympäristöään.92 (Natahuje nohy vystoupil z auta a zastavil se, aby si prohlédl své okolí.) 27) Minä vietin viikonlopun hiihtäen, saunoen ja leväten.93 (Strávil jsem víkend lyžováním, saunováním a odpočíváním.) V případě, kdy sloveso vyjádřené 2. infinitivem v instruktivu vyjadřuje souběžnost s dějem hlavní věty, se dají slovesa prohodit, aniž by došlo ke změně významu. 94 Jedná se zde vlastně o spojení dvou vět hlavních, které jsou ve vzájemném souřadném vztahu – žádná
88
PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 496 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 90 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 516. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 91 Tamtéž. 92 Tamtéž. 93 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 59 94 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 516. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 89
- 22 -
z nich není podřízena té druhé. V těchto případech lze místo 2. infinitivu v instruktivu použít i finitní tvar slovesa v příslušném čase a osobě. Příklad: 95 28) Hän [taskuvaras] esiintyi turisteille jonkinlaisena avuliaana Aatuna antaen näille neuvoja kaupungin nähtävyyksistä. / Hän antoi turisteille neuvoja kaupungin nähtävyyksistä esiintyen jonkinlaisena avuliaana Aatuna. Příp.: Hän esiintyi turisteille jonkinlaisena avuliaana Aatuna ja antoi näille neuvoja kaupungin nähtävyyksiä. (Zloděj vystupoval před turisty jako nějaký nápomocný Aatu dávaje jim rady o památkách ve městě. / Dával turistům rady o památkách ve městě, vystupuje jako nějaký nápomocný Aatu.) Kromě dějové souběžnosti však může tvar 2. infinitivu v instruktivu vyjadřovat také průběhovost děje (př. 29), jeho trvání, nebo stav, který nastane až po ději věty hlavní. Zde se potom jedná o po sobě následující děje (př. 30), nebo jsou instruktivním tvarem 2. infinitivu vyjádřeny důsledky děje věty hlavní (př. 31). 96 Hranice mezi pouhou dějovou následností a vyjádřením důsledků děje však může být často nejednoznačná. V žádném z těchto případů opět nelze slovesa libovolně prohazovat, aniž by došlo ke změně významu věty. Příklady:97 29) Asiat selviävät eläen.(Věci se vyjasní v průběhu času.) 30) Levyseppä kiinostui konepajakoulussa oikein tosissaan matematiikasta ja fysiikasta jatkaen opintojaan teknikoksi ja edelleen insinööriksi. (Plechař se začal ve školních dílnách opravdu vážně zajímat o matematiku a fyziku a pokračoval pak ve studiu na technika a ještě dál na inženýra.) 31) Konsernin liikevaihto kasvoi 2,5 miljardilla markalla ollen nyt 8,5 miljardia markkaa. (Obrat koncernu vzrostl o 2,5 miliardy marek a teď se tedy jedná o 8,5 miliardy marek.) En-konstrukce může spojovat nejen dvě hlavní věty, ale také větu hlavní s vedlejší větou jí podřazenou (např.: Kun Liisa tuli kotiin, hän itki. → Liisa tuli kotiin itkien. „Když Liisa přišla domů, brečela.“).98 Oproti temporálním konstrukcím s tvary 2. infinitivu v inessivu je zde však instruktivním tvarem 2. infinitivu vyjádřena věta hlavní. En-konstrukce může také vystupovat ve funkci, která prakticky odpovídá referenční větě, kdy je 2. infinitivem v instruktivu popisován nějaký větný člen hlavní věty.99 I zde jde o podřadné spojení hlavní a vedlejší věty.
95
HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 516. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 96 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 518. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 97 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 518. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 98 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 516. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 99 Tamtéž.
- 23 -
Příklad:100 32) Nyt oli olemassa kolmenlaisia antiballistisia asetekniikoita: – –, lähestyvien ohjusten radoilla laukaistut ydinpommit, sekä suunnattua energiaa käyttävät aseet, koostuen lasereista ja hiukkasuihkuista. (Teď existovaly 3 druhy antibalistických zbraňových technik: – –, na blížících se střelových trajektoriích vystřelující atomové bomby, i zbraně využívající zaměřovanou energii, skládající se / které se skládají z laserů a částicových sprch.) Rozmanitost použití tvarů 2. infinitivu v instruktivu a toho, že se ne vždy jedná o pouhé vyjádření způsobu, dokazuje existence tvaru 3. infinitivu v adessivu, který se v některých případech dá použít namísto instruktivu 2. infinitivu. Jedná se o případy, kdy jde jednoznačně o vyjádření způsobu. Využití tvarů 3. infinitivu je totiž omezenější, jedná se většinou pouze o popis způsobu, jakým je dosaženo děje věty hlavní.101 Vztah mezi adessivním tvarem 3. infinitivu a slovesem hlavní věty je velmi pevný, u 2. infinitivu v instruktivu tomu tak nutně nemusí být, jak dokazují výše uvedené příklady.
3.5.2 Status-konstrukce Tzv. status-konstrukce je dalším typem konstrukce, kterou může tvořit mimo jiné tvar 2. infinitivu v instruktivu. Tyto tvary zde opět vyjadřují způsob, od případů popsaných v předchozí kapitole se však liší. Status-konstrukce funguje ve větě jako příslovečné určení způsobu a skládá se vždy ze dvou částí – první část tvoří subjekt, který může být v nominativu nebo v partitivu, a druhá část je potom predikující, vypovídající něco o svém subjektu. Tuto část může kromě 2. infinitivu v instruktivu tvořit také substantivum nebo adjektivum v některém z lokálních pádů, případně přímo příslovce nebo některá z adpozic.102 Každá z částí status-konstrukce je navíc součástí celkového vztahu k subjektu nebo objektu věty, jejíž součástí tato konstrukce je. O tomto subjektu nebo objektu potom konstrukce něco bližšího vypovídá. Tímto cílem popisu je většinou člověk nebo zvíře, konstrukce však může referovat i o něčem neživém. Podstatu nebo pozici člověka/zvířete konstrukce přibližuje zejména popisem polohy nějaké části jeho těla či oblečení nebo předmětu, který se k němu váže.103 Příklady:104 33) silmät säihkyen (oči zářící) 34) ääni liikutuksesta väristen (hlas třesoucí se dojetím) 35) Harmaa, täpötäysi Talbot kiilasi renkaat vinkuen aivan Vareksen eteen. (Šedý, přeplněný Talbot se s kvílením pneumatik zaklínil přímo před Varese.) Nejdůležitějším a také na první pohled nejpatrnějším rozdílem mezi en-konstrukcí vyjadřující způsob a status-konstrukcí je tedy ten, že status-konstrukce má vždy subjekt. Ten se u en-konstrukce nevyskytuje, setkat se zde můžeme pouze s objektem, který se ostatně 100
HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 516. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 101 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 517. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 102 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, § 877. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php 103 Tamtéž. 104 Tamtéž.
- 24 -
může pojit i ke status-konstrukci. Dalším rozdílem je to, že status-konstrukce se pojí k subjektu nebo objektu věty, jejíž součástí je, a blíže ho popisuje, en-konstrukce naproti tomu více přibližuje děj své řídící věty a váže se tedy ke slovesu.
3.5.3 Temporální a modální konstrukce Penttilova gramatika (1963)105 přisuzuje v některých případech tvarům 2. infinitivu v instruktivu stejné funkce jako jeho inessivním tvarům a hovoří zde tedy také o temporální konstrukci. Navíc zavádí pojem modální konstrukce (modaalirakenne), pod který potom řadí zbývající využití instruktivních tvarů 2. infinitivu. Použití 2. infinitivu v instruktivu v temporálních konstrukcích však Penttilova gramatika (1963)106 rozhodně nestaví na roveň inessivních tvarů. V dnešní finštině nelze tvary 2. infinitivu v instruktivu volně používat ve funkci temporálních konstrukcí, v případech, kdy se tomu tak děje, se jedná především o nějaké ustálené vazby a v mnoha případech také přímo o přísloví.107 Ve všech případech je také možné instruktivní tvary nahradit 2. infinitivem v inessivu, tedy běžným tvarem užívaným v temporálních konstrukcích vyjadřujících současnost dvou dějů. Příklady: 36) Palaamme asiaan tilaisuuden tullen.108 = Palaamme asiaan tilaisuuden tullessa. = Palaamme asiaan, kun tilaisuus tulee. (Vrátíme se k věci, až/když nastane příležitost.) 37) Syksyn tullen vieraat vähenivät.109 = Syksyn tullessa vieraat vähenivät. = Kun syksy tuli, vieraat vähenivät. (S příchodem podzimu hostů ubylo. / Když přišel podzim, hostů ubylo.) 38) Illan tullen ilma viilenee.110 = Illan tullessa ilma viilenee. = Kun ilta tulee, ilma viilenee. (S příchodem večera se ochlazuje. / Když přichází večer, ochlazuje se.) Druhé využití 2. infinitivu v instruktivu, které Penttilä111 rozlišuje, je pro vyjádření způsobu nebo prostředku. Pro tento druh využití používá souhrnný pojem modální konstrukce pro odlišení tohoto využití od instruktivních tvarů 2. infinitivu vyjadřujících čas. 112 Navíc jako záporný protějšek této konstrukce uvádí tvary 3. infinitivu v abessivu (např.: Soutelin lahdella nähden sorsia. „Vesloval jsem v zálivu a viděl přitom divoké kachny.“ x Soutelin lahdella näkemättä sorsia. „Vesloval jsem v zálivu, aniž bych přitom viděl divoké kachny.“).113 Příklady: 39) Tuli paloi loimuten.114 (Oheň hořel plápolaje.) 105
PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963 Tamtéž. 107 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 496 108 Tamtéž. 109 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 496 110 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 638 111 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 497 112 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 638 113 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 497 114 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 638 106
- 25 -
40) Ei tästä nauraen mitään tule, tehdä tämä pitää.115 (Smáním z toho nic nevzejde, musí se to udělat.) 41) Kunniavieras vastasi puheeseen kiittäen sydämellisesti onnittelijoitaan.116 (Čestný host odpověděl na projev tak, že srdečně poděkoval svým příznivcům.)
3.6 LEXIKALIZOVANÉ TVARY Některé tvary 2. infinitivu v inessivu a instruktivu jsou lexikalizované. To znamená, že se začaly používat nezávisle na svém původním významu, ačkoli je zde většinou patrná určitá motivace, a že se ve větách nechovají stejně jako původní infinitivní tvary. Jedná se zejména o adpozice (postpozice nebo ve finštině méně se objevující prepozice), mezi lexikalizované tvary by se pak dala zařadit také přísloví a ustálená slovní spojení. U přísloví se sice nedá mluvit přímo o lexikalizaci tvarů 2. infinitivu, které se zde vyskytují ve svém původním významu, celkově jsou to ale jakási ustálená spojení, která se vyskytují vždy v jedné a té samé podobě. Toto použití tvarů 2. infinitivu zde uvádím zejména jako zajímavost a zvláštnost, a také pro úplnost výčtu případů, ve kterých je možné se s těmito tvary setkat. I z tohoto důvodu řadím přísloví do jedné kapitoly s typickými lexikalizovanými tvary v podobě adpozic.
3.6.1 Adpozice V mnoha finských adpozicích je patrný tvar 2. infinitivu v inessivu nebo instruktivu, přičemž častější jsou adpozice vytvořené od instruktivních tvarů. Ve všech případech se také jedná o postpozice, se kterými se ve finštině obecně setkáme častěji než s prepozicemi. Adpozice se vždy pojí s určitým pádem, tj. slovo, které se vyskytuje před (u postpozic) nebo za (u prepozic) nimi, musí být v určitém pádu, který daná adpozice vyžaduje. Obecně to u adpozic bývá zejména genitiv nebo partitiv, v případě adpozic vytvořených z tvarů 2. infinitivu to bývají spíše lokální pády (illativ, elativ, allativ, ablativ). Příklady:117 ELA + alkaen = od, začínaje od ELA + johtuen = kvůli, v důsledku ILL + katsoen = vzhledem k, se zřetelem k, s ohledem na GEN + kuluessa = během, v průběhu ELA/ABL + lukien = od, začínaje, počínaje ILL/ALL + mennessä = do ILL + nähden = vzhledem k, ohledem na, co do, vůči ELA/ABL + pitäen = od, počínaje ILL + verraten = ve srovnání s, v porovnání s PART + koskien = týkající se, vztahující se k ILL + liittyen = pojící se k 115
PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 497 Tamtéž. 117 Příklady vybrány z: LINDROOS, Hilkka Annikki. Finské postpozice. Praha: Karolinum, 1997 (alkaen – verraten) a ALHO, Irja a KAUPPINEN, Anneli. Käyttökielioppi. Helsinki: SKS, 2008 (koskien – riippuen) 116
- 26 -
ELA + lähtien = (počínaje) od ILL + perustuen = zakládající se na ELA + riippuen = v závislosti na
3.6.2 Přísloví a slovní spojení S tvary 2. infinitivu v instruktivu nebo v inessivu je možné se setkat také v příslovích. I zde narazíme většinou spíše na tvary instruktivní. Přísloví jsou ustálená větná spojení vyjadřující lidovou moudrost a tradující se ve stejné podobě z generace na generaci. Mají ustálenou podobu, ve které se vyskytují, a dost často také zvláštní, pro běžný jazyk netypický, slovosled. Pro jejich zvláštnost je řadím k lexikalizovaným tvarům, ačkoli samotné tvary 2. infinitivu v nich lexikalizované nejsou. Příklady:118 Ei kukaan ole seppä syntyessään. (Nikdo není kovářem, když se narodí. = Žádný učený z nebe nespadl.) Parempi lehmä lypsäen kuin tappaen. (Lepší krávu dojit, než zabít.) Musta minä muiden nähden, valkea oman emosen [nähden]. (Černá jsem před zraky jiných, bílá před vlastní maminkou.) Kova on surma silmin nähden, kuolema käsin pidellen. (Těžké je zánik na vlastní oči vidět, smrt rukama držet.) Kysyen kylään löytää. (Člověk trefí do vesnice, když se bude ptát.) Ei saaden rikastuta, vaan säästäen. (Ne dostáváním, ale šetřením se zbohatne.) Ei kukko käskien laula. (Kohout na příkaz nezazpívá.) Ei työ tehden lopu eikä uni maaten. (Práce děláním neskončí, ani spánek ležením.) Kissa kiitellen elää, katinpoika kaunistellen, koira päätä silitellen. (Kočka žije tak, že jí děkují, hlupák že ho zkrášlují, pes že ho hladí po hlavě.) Mikä laulaen tulee, se viheltäen menee.119 (Co zpívaje přijde, to pískaje odejde. = Lehce nabyl, lehce pozbyl.) Tvary 2. infinitivu v instruktivu jsou patrné také v některých slovních spojeních. Zde se potom dá opět mluvit přímo o lexikalizaci tvarů 2. infinitivu, protože v těchto spojeních mají tyto tvary často přenesený význam, který neodpovídá tomu původnímu (např.: Tappara voitti Ilveksen mennen tullen (= helposti). „Tappara zvítězila nad Ilvesem jednoduše.“120). Dalšími příklady ustálených spojení, která vznikla ze tvarů 2. infinitivu, mohou být například výrazy ohimennen „mimochodem“ nebo näin ollen „za těchto okolností, tudíž“.
118
PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str. 496, 497, 639 (pokud není uvedeno jinak) KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str. 59 120 Tamtéž. 119
- 27 -
3.7 VÝSKYT Tvary 2. infinitivu v inessivu a instruktivu nejsou typické pro mluvený jazyk, vyskytují se především v jeho psané podobě. Z textů se s těmito tvary setkáme zejména v oficiálních textech, například v zákonech, dále v novinových článcích, v časopisech a podobně. Například pro korespondenci mezi kamarády tyto tvary typické nejsou, vyskytnout se ale mohou. Typickým příkladem a dalo by se říci i pokladnicí těchto tvarů je ovšem literatura. V té se s těmito tvary setkáme velice často a typické je také hojné používání instruktivních tvarů 2. infinitivu, které v jiných stylech zase tak časté nejsou.
4. PŘEKLAD DO ČEŠTINY Způsob překladu tvarů 2. infinitivu v inessivu a v instruktivu do češtiny jsem se rozhodla zkoumat na novele Vieras mies tuli taloon (Cizinec přichází) od finského spisovatele Miky Waltariho. K rozhodnutí použít jako zdroj příkladů právě beletristické dílo mě vedlo zejména to, že literatura je na tyto tvary asi vůbec nejbohatším zdrojem. K výběru konkrétního díla potom přispělo to, že jsem se s ním v originálním znění už dříve alespoň částečně setkala a věděla jsem, že je na tvary 2. infinitivu jak v inessivu, tak v instruktivu velmi bohaté. Novela navíc existuje ve dvou českých překladech a tudíž se zde nabízí také zajímavé srovnání toho, jak k překladu přistupovali oba překladatelé. Ve Finsku Waltariho novela spatřila světlo světa poprvé v roce 1937, od té doby vyšla opakovaně v několika vydáních. První český překlad od Vladimíra Skaličky přišel pouhé čtyři roky po vydání díla ve Finsku a patřil tak mezi jeho první překlady vůbec. V roce 2005 potom novela vyšla v novém českém překladu od Jana Petra Velkoborského. Všechny příklady použité v této kapitole jsou vybrány z finského originálu Vieras mies tuli taloon (1978)121, překlady k nim potom ze dvou českých překladů – Cizinec přichází (2005)122 od Jana Petra Velkoborského a Cizinec přichází (1941)123 od Vladimíra Skaličky. Při přípravě zkoumaného materiálu jsem nejdříve pracovala s finským originálem, ve kterém jsem vyhledala všechny tvary 2. infinitivu jak v inessivu, tak v instruktivu. Následně jsem pracovala s překladem od Jana Petra Velkoborského, který byl pro mou práci – co se způsobů překladu tvarů 2. infinitivu do češtiny týče – stěžejním zdrojem. Zde jsem tedy vyhledala překlady ke všem příkladům z finského originálu. Tyto příklady sloužily i pro vytvoření závěrečné statistiky. Následně bylo nutné příklady roztřídit na základě určitých kritérií. Zvolila jsem strategii, kdy jsem nejdříve všechny vyhledané příklady i s jejich překlady roztřídila do dvou skupin, podle toho, zda byl 2. infinitiv ve tvaru inessivu, nebo ve tvaru instruktivu. Dále už jsem při třídění postupovala pouze s ohledem na český překlad a příklady rozdělila do
121
WALTARI, Mika. Vieras mies tuli taloon. Juva: WSOY, 1978. WALTARI, Mika. Cizinec přichází. Praha: Knižní klub, 2005. 123 WALTARI, Mika. Cizinec přichází. Praha: Světový literární klub, 1941. 122
- 28 -
podskupin na základě toho, jakým způsobem byly tvary 2. infinitivu v inessivu, resp. v instruktivu, přeloženy do češtiny. Z takto roztříděného materiálu jsem potom vybírala konkrétní příklady do své práce. Při tomto výběru jsem postupovala různě, cílem bylo vybrat co nejlepší příklady jak z hlediska různorodosti samotných tvarů ve finštině, tak z hlediska pestrosti způsobů jejich překladu do češtiny. U tvarů 2. infinitivu v inessivu jsem se ohlížela například také na to, jakým způsobem je zde ve finštině vyjádřen subjekt a na to, zda jsou tvary aktivní nebo pasivní. U tvarů 2. infinitivu v instruktivu pak mezi kritéria výběru patřilo kromě způsobu překladu do češtiny například to, zda se k instruktivnímu tvaru váže nějaký subjekt nebo v jakém významu zde tvar vystupuje (zda vyjadřuje způsob, nebo dějovou souběžnost, s čímž ostatně potom souvisí také samotný překlad). Také jsem se zaměřila na různé způsoby překladu stejných tvarů vytvořených ze stejných sloves. K těmto vybraným příkladům jsem na závěr ještě pro srovnání vyhledala, jakým způsobem jsou přeloženy v prvním českém překladu této Waltariho novely od Vladimíra Skaličky.
4.1 PŘÍKLADY TVARŮ 2. INFINITIVU V INESSIVU Ve Waltariho novele Vieras mies tuli taloon najdeme celkem 154 příkladů užití tvarů 2. infinitivu v inessivu, které jsou v českém překladu přeloženy mnoha různými způsoby. Napočítat by se jich dalo přibližně okolo devíti, přičemž přesné číslo závisí na tom, jak moc od sebe jednotlivé způsoby překladu odlišujeme. Nejčastějším způsobem překladu tvarů 2. infinitivu v inessivu do češtiny je použití vedlejších vět. Nejvíce se objevují vedlejší věty příslovečné časové, což je přirozené vzhledem k významu finských temporálních konstrukcí, ve kterých se inessivní tvary 2. infinitivu používají. V menší míře se vyskytují i jiné typy vedlejších vět. Druhým nejčastějším způsobem překladu je potom vyjádření dějové souběžnosti pomocí dvou souřadně spojených hlavních vět. Setkala jsem se i s celkem dvěma případy, kdy je věta s tvarem 2. infinitivu v inessivu v českém překladu úplně vynechaná, ve 24 případech potom nejsou ve větách přeloženy inessivní tvary 2. infinitivu. Do své práce jsem vybrala 43 příkladových vět s 45 tvary 2. infinitivu v inessivu, které zde budou rozděleny do skupin podle způsobu překladu. Skupiny jsou seřazeny podle počtu příkladů od nejpočetnějších po nejméně početné.
4.1.1 Podřadné spojení – vedlejší věty V českém překladu se na místě finských tvarů 2. infinitivu v inessivu nejčastěji – celkem v 77 případech – objevují vedlejší věty. Tento způsob překladu je přirozený vzhledem k tomu, že podobný tvar v češtině neexistuje a ve finštině v rámci temporální konstrukce nahrazuje právě vedlejší větu. Dalo by se tedy mluvit o nejtypičtějším způsobu překladu. V češtině se pak nejčastěji objevují vedlejší věty příslovečné časové, které vyjadřují stejně jako původní finské inessivní tvary 2. infinitivu dějovou souběžnost, případně následnost. V českém překladu se nejčastěji setkáme s vedlejšími větami časovými
- 29 -
uvozovanými spojkami když nebo jak. Tyto spojky zde vystupují ve stejném významu – evokují, že děj věty hlavní následuje bezprostředně po ději věty vedlejší.124 V prvním příkladu vidíme použití 2. infinitivu v inessivu v pasivním tvaru. Jedná se o jediný pasivní tvar z celé knihy. Ve finštině pasivní tvar odkazuje k nějakému živému subjektu, zde k ostatním obyvatelům domu, jak je patrné i z obou českých překladů. Skalička použil oproti Velkoborskému přechodník, který je v dnešní češtině považován za tvar knižní, čímž se dá vysvětlit Velkoborského příklon k vedlejší větě. Kamarissa asustavasta miehestä puhuttaessa ei häntä koskaan mainittu nimeltä. Když mluvili o muži žijícím v zadní komoře, nikdy ho nenazvali Velkoborský jménem. Waltari 1.
Skalička
Mluvíce o muži, bydlícím v komoře, nikdy jej nejmenovali.
Ostatní příklady jsem vybrala zejména z důvodu odlišností ve vyjádření subjektu temporální konstrukce. V následujících třech případech se liší subjekt hlavní věty a temporální konstrukce, a proto je zde subjekt temporální konstrukce vyjádřen pomocí genitivu. V prvním případě (př. 2) je subjekt vyjádřen osobním zájmenem, proto se ke tvaru infinitivu připojuje navíc ještě posesivní sufix. Ve druhém případě (př. 3) je subjekt neživotný (večer, stín) a v posledním případě (př. 4) figuruje vlastní jméno, posesivní sufix se nepřidává ani u jednoho. V překladech tvarů 2. infinitivu nejsou odlišnosti, i Skalička tentokrát využívá vedlejší větu. Waltari 2.
Pihalla ei näkynyt ketään heidän ehtiessään perille.
Velkoborský Když dorazili domů, na dvoře nikdo nebyl. Skalička
Na dvoře nebylo nikoho vidět, když došli.
(...) Vasta illan alkaessa punertaa ja hevosen ponnistelevan varjon venyessä pitkäksi he saivat työnsä valmiiksi. Pole bylo nekonečné, a teprve když večer začal rudnout a stín koně se Velkoborský začal prodlužovat, byli s prací hotovi. Brázda byla dlouhá. Teprve když večer začínal rudnout a když stín Skalička namáhajícího se koně začal se prodlužovat, byli s prací hotovi. Waltari
3.
124
HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 397
- 30 -
Illalla Aaltosen tullessa tupaan hän istui kuitenkin tavallisella paikallaan ikkunanpielessä ja kurotti sieltä Aaltoselle pienen vehnäsen. Když ale pak večer Aaltonen přišel do světnice, seděl Herman na svém Velkoborský místě u okna a hned podal Aaltonenovi malý koláček. Večer však, když Áltonen přišel do světnice, seděl Herman již na svém Skalička místě u okna a podával Áltonenovi malý ovesný koláček. Waltari
4.
V posledních dvou případech je subjekt hlavní věty i temporální konstrukce stejný a v případě temporální konstrukce tedy vyjádřen pouze posesivním sufixem na tvaru infinitivu. V češtině potom na subjekt hlavní věty odkazuje osoba, číslo a rod slovesa ve vedlejší větě, případně je číslo a rod vyjádřeno i na tvaru přechodníku, kterému dává Skalička v prvním případě (př. 5) přednost před vedlejší větou. “Menisitte toki lääkäriin,“ sanoi Aaltonen illalla nähdessään, miten vaikeasti vanha mies pääsi astumaan ruokapöydän ääreen. „Měl byste jít k lékaři,“ řekl mu Aaltonen toho večera, když viděl, kolik Velkoborský práce dá starému muži usednout za stůl. „Měl byste jít k lékaři,“ řekl Áltonen večer vida, co dá starému muži Skalička práce usednouti za stůl. Waltari 5.
Hän oli pelkuri, voi pahoin nähdessään verta, ja joskus aikoja sitten hän oli pyörtynyt, kun lääkäri oli antanut hänelle ruiskeen reiteen. Byl zbabělec, dělalo se mu špatně, když viděl krev, a kdysi dokonce Velkoborský omdlel, když mu lékař dal do stehna injekci. Byl zbabělec, bylo mu špatně, když viděl krev, a kdysi dokonce omdlel, Skalička když mu lékař dal injekci do stehna. Waltari
6.
Příklady překladu pomocí vedlejších vět uvozovaných spojkou jak jsou opět vybrány zejména na základě různého vyjádření subjektu temporální konstrukce v závislosti na jeho vztahu k subjektu hlavní věty. U překladů je zajímavé, že zde se Velkoborský se Skaličkou neshodnou ani v jednom případě. U prvního příkladu finština v podstatě opakuje dvě stejná slovesa. V češtině by to mohlo působit rušivě a překladatelé proto jedno vyjádření vynechávají, každý se s tím ale vypořádává trochu jinak. Skalička ve svém překladu temporální konstrukci v podstatě vypouští a spojuje pouze dvě věty hlavní, přičemž ale přidává příslovce při tom, které jakoby vynechanou temporální konstrukci nahrazuje a vzniklé souvětí tak zachovává význam dějové souběžnosti. Velkoborský zase vynechává první hlavní větu a překládá pouze druhou hlavní větu s temporální konstrukcí, kterou do češtiny převádí pomocí vedlejší věty časové. Waltari 7.
Hän katsoi taloon ja hänen katsoessaan syttyi tuvan ikkunaan valo.
Velkoborský Jak upřeně hleděl na dům, náhle se v přízemním okně rozžehlo světlo. Skalička
Hleděl na dům a při tom pojednou se rozžehlo v domě světlo.
- 31 -
V následujících dvou příkladech volí Skalička oproti Velkoborskému vedlejší větu se spojkou když. Zde se tedy v praxi ukazuje zaměnitelnost těchto dvou spojek, aniž by došlo ke změně významu celé věty. Druhý příklad (př. 9) potom ještě ukazuje shodu subjektu hlavní věty a temporální konstrukce, kdy i v hlavní větě je použita speciální – v tomto případě nesesivní – konstrukce, jejíž subjekt je vyjádřen pomocí osobního zájmena v genitivu. U temporální konstrukce na tento subjekt odkazuje posesivní sufix na tvaru slovesa ve 2. infinitivu v inessivu. V češtině zde potom na stejný subjekt hlavní i vedlejší věty opět odkazuje tvar slovesa (osoba, příp. číslo a rod). “Hyvää yötä,“ toisti mies, ja hänen katseensa seurasi naisen suoraa selkää naisen mennessä kamariin. „Dobrou noc,“ opakoval muž, a jak žena zamířila ke své komoře, Velkoborský pohledem sledoval její rovná, pevná záda. „Dobrou noc,“ opakoval muž a jeho pohled sledoval její rovná, pevná Skalička záda, když žena odcházela do komory. Waltari 8.
Waltari 9.
Vaistomaisesti hänen täytyi ravistaa päätään tätä kaikkea katsoessaan.
Velkoborský Jak se na to všechno díval, musel kroutit hlavou. Skalička
Musí potřásti hlavou, když to všechno vidí.
Na tomto místě zase Skalička volí přechodník, kterým se v některých případech lišil jeho překlad od překladu Velkoborského i u vedlejších vět časových uvozovaných spojkou když. Opět zde vidíme shodu subjektu hlavní i vedlejší věty – ve finštině vyjádřenou posesivním sufixem na tvaru 2. infinitivu v inessivu, v češtině na ni opět odkazuje osoba, číslo a rod slovesa vedlejší věty, resp. přechodníku. Tuokka tikutti kuolemaa, hän ajatteli vajotessaan uneen, pohjattomaan, sikeään uneen, jossa ei ollut unennäköjä eikä mitään muistoja menneestä. Červotoč tiká smrt, říkal si, jak upadal do spánku, hlubokého, těžkého 10. Velkoborský spánku, v němž nebylo místo pro sny ani pro vzpomínky na minulost. Červ ťuká smrt, myslil si usínaje do hlubokého, bezedného spánku, Skalička v němž nebylo snů ani vzpomínek na to, co minulo. Waltari
V posledním příkladu, kde Velkoborský využívá vedlejší větu časovou uvozovanou spojkou jak, používá Skalička jiný typ vedlejší věty – jde o vedlejší větu příslovečnou způsobovou, která zde vyjadřuje míru. Vidíme tedy, že v češtině se dá pro překlad finské temporální konstrukce využít i jiných než výhradně časových vedlejších vět. Waltari
Kevään edistyessä kamarissa asuva mies kävi rauhattomaksi.
Jak přibývalo světlých jarních dnů, byl muž žijící v zadní komoře stále 11. Velkoborský neklidnější. Čím více pokračovalo jaro, tím neklidnějším se stával muž bydlící Skalička v komoře.
- 32 -
V českém překladu se potom vyskytují i případy vedlejších vět příslovečných časových uvozovaných jinak než pomocí spojek když nebo jak. Jedná se spíše o ojedinělé případy, tyto vedlejší věty časové jsou uvozované pomocí spojek zatímco, než a jakmile nebo pomocí zájmenného příslovce kdy.125 U příkladů, kde má hlavní věta i temporální konstrukce stejný subjekt (př. 13 a 15), ve finštině opět vidíme použití posesivního sufixu odkazujícího na subjekt hlavní věty na tvaru 2. infinitivu v inessivu, v češtině na subjekt hlavní věty opět odkazuje tvar slovesa ve vedlejší větě (osoba, číslo, rod). Stejnou spojku uvozující vedlejší větu příslovečnou časovou ve svém překladu zvolili Skalička a Velkoborský pouze v prvním případě (př. 12), v dalších případech Skalička používá spojku když, u Velkoborského vidíme spojky než (př. 13) a jakmile (př. 15) a zájmenné příslovce kdy (př. 14). Waltari
Mies kuunteli ahneesti muiden hitaasti juopuessa.
12. Velkoborský Muž dychtivě naslouchal, zatímco ostatní se pomalu opíjeli. Skalička
Muž dychtivě naslouchal, zatím co ostatní pomalu pili.
Waltari
Hän oli kävellyt jo pitkän tien kääntyessään viimein kylästä sivutielle.
13. Velkoborský Šel již dlouho, než konečně odbočil z vesnice na postranní cestu. Skalička
Šel již dlouho, když se konečně obrátil z vesnice na postranní cestu.
V následujícím případě Skalička používá pro všechny temporální konstrukce v této větě stejný způsob překladu – pomocí vedlejší věty časové uvozované spojkou když. Velkoborský naopak volí trochu jinou strategii, první temporální konstrukci překládá pomocí předložkové vazby (v těch zvolna míjejících dlouhých letních dnech) a další dvě potom překládá vedlejší větou časovou se zájmenným příslovcem kdy. Těmito dvěma větami přitom dále rozvíjí jaké byly ty letní dny. Aaltonen puolestaan katseli myös usein salavihkaa Hermanni-isäntää suven päivien vieriessä ohitse, öiden käydessä valkoisiksi ja linnunlaulun solistessa kirkkaan laihon yllä. Také Aaltonen často potají pozoroval starého Hermana v těch zvolna 14. Velkoborský míjejících dlouhých letních dnech, kdy noci byly stále světlejší a nad jasně zeleným obilím se nesl ptačí zpěv. Áltonen zase často hleděl se soucitem v duši na starého Hermana, když Skalička ponenáhlu míjely zlaté letní dny, noci bělely a ptačí štěbetání se ozývalo nad jasným obilím. Waltari
125
HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 317
- 33 -
Päästessään ulos hänen oli pakko mennä katsomaan unessa näkemäänsä paikkaa. 15. Velkoborský A tak jakmile se zase dostal ven, spěchal na místo, o kterém se mu zdálo. Waltari
Skalička
Když zase vyšel ven, běžel rychle na místo, o kterém se mu zdálo.
Kromě vedlejších vět příslovečných časových je finská temporální konstrukce do češtiny překládána také jinými typy vedlejších vět. Druhým nejčastějším typem, i když oproti větám časovým řídce se vyskytujícím, je vedlejší věta přívlastková. Tyto věty jsou zde uvozované vztažným zájmenem který a fungují jako přívlastek k některému jménu věty hlavní. Tímto jménem se stává buď subjekt původní temporální konstrukce (př. 16, 18, 19 a 20), nebo její objekt (př. 17). V češtině může přinejmenším v některých případech překlad pomocí vedlejších vět přívlastkových znít lépe nebo přirozeněji, než využití vedlejších vět časových. Zajímavé ale je, že v uvedených příkladech používá přívlastkové věty pouze Velkoborský, Skalička se ve svém překladu přiklání k přechodníkům (př. 16 a 18) nebo k vedlejší větě příslovečné časové uvozované spojkou když (př. 17, 19 a 20). Hän hengitti raskaasti ja Aaltonen kuuli vanhojen keuhkojen pihinän siinä vieressä istuessaan. Těžce oddychoval a Aaltonen, který si sedl vedle něj, slyšel, jak to 16. Velkoborský v Hermanových starých plících hvízdá. Těžce oddychoval a Áltonen, sedě vedle něho, jasně slyšel šumění Skalička starých plic. Waltari
Hetkestä hetkeen paisuva riemu täytti Aaltosen mielen hänen Waltari kyntäessään vakoa, johon jäljessä tuleva nainen pudotteli vasusta lohkotut siemenperunat. Pocit radosti, jakou dávno nepoznal, sílil s každou brázdou, kterou 17. Velkoborský Aaltonen vyoral a do níž žena, kráčející za ním, sázela krájené hlízy. Radost, co chvíli vzrůstající, naplňovala Áltonenovu mysl, když Skalička vyorával brázdu, do níž žena, kráčející za ním, házela rozkrájené brambory.
Jonakin yönä hän hätkähti hereille matalan naurun kantautuessa hänen Waltari pimeyden herkistämiin korviinsa jostakin äärettömän etäältä seinien takana. Jedné noci jej probudil tichý smích, který se donesl k jeho uším, 18. Velkoborský zbystřeným tmou, odněkud zdálky za stěnou. Jednoho dne jej probudil tichý smích, proniknuvší k jeho uším, Skalička zbystřený tmou, odkudsi z daleka za stěnou.
- 34 -
Montakaan sanaa hän ei sanonut, vain välttämättömän Aaltosen valjastaessa hevosta hänen apunaan. Mnoho toho nenamluvil, vyměnil jen pár nejnutnějších slov 19. Velkoborský s Aaltonenem, který mu pomáhal zapřahat. Mnoho toho nepověděl, jen to nejnutnější, když Áltonen mu pomáhal Skalička zapřahat. Waltari
Níže používá Velkoborský navíc výjimečně zájmeno jež, které má totožný význam se zájmenem který použitým v předchozích případech. To by zde mohlo figurovat stejně dobře (ve dnech, které plynuly), zájmeno jež může působit trochu knižně. Mutta sanat jäivät hänen mieleensä päivien liukuessa unenkaltaisina hänen ohitseen ja tuokan tikuttaessa seinähirressä hänen päänsä vieressä. Avšak v následujících dnech, jež mu plynuly v polospánku i v polobdění 20. Velkoborský a jediným věrným společníkem mu byl červotoč tikající ve stěně, se k těm Aaltonenovým slovům stále vracel. Ale ta slova zůstala v jeho mysli, když šly dny kolem něho jako sny a Skalička červotoč tloukl ve dřevě vedle jeho hlavy. Waltari
V českém překladu se potom jednotlivě vyskytují ještě další typy vedlejších vět – vedlejší věta příslovečná místní (př. 21) a příčinná (př. 22) a vedlejší věta předmětná (př. 23). V následujícím případě vidíme použití vedlejší věty příslovečné místní uvozované zájmenným příslovcem kde. Tento způsob překladu zvolili oba překladatelé a vzhledem ke kontextu celé věty je to asi nejlepší možný způsob překladu. Mluví se zde o tom, co Aaltonenova přítomnost na statku znamenala pro ženu. Význam Aaltonenovy přítomnosti se tedy váže k nějakým oblastem, kde nikdo jiný nedokázal totéž co on – proto je v češtině z hlediska významu vhodné použít vedlejší větu místní. Siksi hänen läsnäolonsa oli myös kuin lääke, hän oli läsnä, eikä kuitenkaan ollut, hänen saattoi luottaa hänen vaatimatta mitään sen Waltari palkaksi, hän oli näkymätön tuki kaiken muun pettäessä itse sitä tietämättä. 21. Působil tu spíš jako nenápadný, a přesto účinný lék: byl tu, a zároveň Velkoborský jako by tu nebyl, dalo se mu důvěřovat, a přitom za to nic nechtěl, a aniž o tom věděl, byl neviditelnou pomocí tam, kde všichni ostatní zklamali. Skalička
(...) Aniž o tom věděl, byl neviditelnou pomocí tam, kde každý zklamal.
- 35 -
V dalším příkladě používá Velkoborský vedlejší větu příčinnou uvozovanou spojkou neboť, která se sem významově hodí asi nejlépe – to, že kůň cítil zápach krve, je totiž příčinou toho, že házel hlavou. Skalička potom používá přechodník. Hermanni-isäntä pidätteli vapisemattomin käsin ohjaksista vanhaa hevosta, joka säikkyen viskeli päätään veren hajun tuntiessaan. Herman držel pevnou rukou opratě starého koně, který vyděšeně házel 22. Velkoborský hlavou, neboť cítil krev. Starý Herman držel pevnou rukou oprati starého koně, který ustrašeně Skalička zdvíhal hlavu, cítě zápach krve. Waltari
U posledního vybraného příkladu Velkoborský používá vedlejší větu předmětnou uvozovanou spojkou že. Jeho překlad je ale velice volný, i vlastní sloveso v inessivním tvaru 2. infinitivu překládá velice volně (keinua = houpat se). Překládá, že „žena nemusela nikomu skládat účty za to, že sestoupila až na samotný okraj bezedného jezera“. To, že žena někam sestoupila tedy bere jako něco, za co nemusí nikomu skládat účty, ačkoli v originále se o žádné konkrétní věci, za kterou žena nemusí skládat účty, nemluví. Skaličkův překlad – opět pomocí přechodníku – držící se originálu je mnohem přesnější, u Velkoborského je překlad trochu zavádějící a ne zcela korespondující s významem původní finské věty. Keinuessaan lammen rajalla allaan pohjaton muta nainen ei ollut mitään velvollinen kenellekään ihmiselle tämän taivaan alla, ja keinuen pettävän sammalen varassa väijyvän pimeän yllä hän oli vapaa. Za to, že sestoupila až na samotný okraj bezedného jezera, nemusela 23. Velkoborský žena nikomu pod tímto nebem skládat účty, mohla se svobodně pohybovat po zrádném mechu nad číhavou temnotou. Kolébajíc se na břehu jezera nad bezedným bahnem žena nebyla nikomu Skalička povinna ničím pod tímto nebem a kolébajíc se na klamavém mechu nad číhavou temnotou byla svobodna. Waltari
4.1.2 Souřadné spojení – hlavní věty Kromě využití podřadného spojení a tedy vedlejší věty se dá pro překlad tvarů 2. infinitivu v inessivu použít také souřadné spojení – temporální konstrukce vyjádřená pomocí inessivního tvaru 2. infinitivu je tak do češtiny přeložena druhou hlavní větou souřadně spojenou s první hlavní větou (ke které se ve finštině váže temporální konstrukce). I tímto způsobem se dá v češtině vyjádřit dějová souběžnost. Obě hlavní věty se pak ve většině případů spojují pomocí spojky a. Z hlediska dodržení časové souběžnosti je potom důležité, aby slovesa v obou takto spojených větách byla ve stejném čase (zde nejčastěji v minulém, případně přítomném). Tímto způsobem je přeloženo celkem 26 tvarů 2. infinitivu v inessivu. Příklady jsou zvoleny opět spíše z hlediska subjektu temporální konstrukce, nějaké zásadní zvláštnosti v překladu do češtiny se ani v rámci této skupiny nevyskytují. Skalička a Velkoborský se ve dvou případech ve svých překladech shodují (př. 25 a 27), jinde volí Skalička oproti Velkoborskému přechodník (př. 24) nebo vedlejší větu příslovečnou časovou (př. 26).
- 36 -
Co se týče prvních dvou příkladů, je subjekt temporální konstrukce a hlavní věty shodný a u temporální konstrukce tedy vyjádřený posesivním sufixem, v posledním příkladu jsou potom subjekty rozdílné a v případě temporální konstrukce vyjádřené genitivem. Na společný subjekt obou hlavních vět v češtině zase odkazuje tvar slovesa (osoba, číslo, čas). Waltari 24. Velkoborský
Nainen meni tallin pölyisen ikkunan viereen ja katseli ulos selittäessään: Žena šla k zaprášenému oknu stáje a s pohledem upřeným přes dvůr vysvětlovala.
Skalička
Žena šla k zašpiněnému oknu stáje a hleděla ven, vysvětlujíc:
Waltari
Sen kummempaa hän ei asiasta ajatellut vajotessaan uneen.
25. Velkoborský Víc ale na to nemyslel a brzy upadl do hlubokého spánku. Skalička
Dále již na to nemyslil a upadl do tichého, hlubokého spánku.
V následujícím případě Velkoborský dějovou souběžnost zdůrazňuje ještě použitím příslovečného určení času přitom. Skalička volí překlad pomocí vedlejší věty příslovečné časové uvozované spojkou zatím co. Vaiti Aaltonen kuunteli Hermanni-isännän keventynyttä kertoilua iltaaterian jälkeen naisen pestessä astioita takan vieressä. Aaltonen mlčky poslouchal Hermanovo vyprávění, žena přitom myla u 26. Velkoborský kamen nádobí. Áltonen mlčky poslouchal Hermanovo povídání, zatím co hospodyně Skalička myla nádobí u kamen. Waltari
U posledního příkladu je navíc zvláštností, že v obou českých překladech se to, co je ve finském originále subjektem temporální konstrukce (tedy šaty), v českém překladu stává objektem. Důvodem může být to, že takto zní česká věta mnohem přirozeněji, než kdyby překladatelé volili doslovný překlad. Subjekt obou souřadně spojených vět v češtině je potom stejný (ňadra se dmou a napínají / hruď se zdvíhá a napíná). Nainen tunsi tuon katseen, mutta tunsi samalla myös, miten hänen rintansa kohosivat näkyviin puvun kiristyessä, kun hän piti käsiään selän takana. Žena cítila ten pohled, cítila ale také, že se jí dmou ňadra a napínají 27. Velkoborský tenkou látku šatů, jak stále drží ruce za zády. Žena blaženě prociťovala tento pohled, ale cítila zároveň, jak se jí hruď Skalička zdvíhá, když drží ruce vzadu a napíná tak šat. Waltari
- 37 -
4.1.3 Předložkové vazby Velmi zajímavým způsobem překladu temporální konstrukce do češtiny je využití předložkových vazeb. Tento typ překladu se objevuje celkem v 16 případech, použity jsou různé předložky (v, při, z, za, na, k). Nejčastěji se objevují předložky v a při, u dalších předložek se jedná o jednotlivé případy. Důvody pro použití předložek mohou být různé – jde o způsob jak se v češtině zbavit další vedlejší věty (která by zejména ve složitějších souvětích mohla působit rušivě a znesnadňovat tak pochopení významu), použití dalšího způsobu překladu potom činí text rozmanitějším a některé předložkové vazby jsou navíc v češtině ustálené a tudíž jsou oproti jiným způsobům překladu přirozenější volbou. Při překladu tvarů 2. infinitivu v inessivu do češtiny pomocí předložkových vazeb se většinou jedná o spojení předložky a substantiva, které je odvozené ze slovesa a vyjadřuje nějakou činnost. Proto je možné jej v rámci předložkové vazby použít pro překlad temporálních konstrukcí s inessivními tvary 2. infinitivu – ze slovesa použitého v tomto tvaru je vytvořeno substantivum vyskytující se v rámci předložkové vazby v českém překladu této konstrukce (např. kävellä „chodit“ → chůze; př. 30). Vaiti, tyynenä ja ikuisena maa olisi sulattanut sen itseensä kuukausien ja vuosien liukuessa ohitse ajasta aikoihin. Ta mlčící, tichá a věčná zem by to v průběhu měsíců a let rozpustila a 28. Velkoborský vsákla do sebe. Mlčící, tichá a věčná země byla by to vsákla do sebe v průběhu měsíců Skalička a let. Waltari
U dalšího příkladu je nutné brát při překladu do češtiny v potaz nejen samotnou konstrukci, ale také k ní se pojící atribut sairaana (sairas = nemocný; olla sairaana = být nemocný), který určuje celkový význam konstrukce. Hän oli ollut sairas, hän oli sairaana ollessaan tehnyt huonoja tekoja, sen hän saattoi hyvin myöntää, mutta hän oli sittenkin ihminen, mies, jolla oli herkkä ja hienostunut sielunelämä. Je nemocný a v nemoci napáchal i mnoho zlého, to přiznává, ale přece je 29. Velkoborský člověk, muž, který žije citlivým a jemným duševním životem. Je nemocen, v nemoci dělá zlé skutky, to rád dozná, ale přece je člověk, Skalička on je muž, který žije citlivým a jemným duševním životem. Waltari
- 38 -
V následujícím příkladu je ke tvaru 2. infinitivu v inessivu navíc připojen ještě sufix -kin. Ten se dá připojit prakticky ke kterémukoli větnému členu. Nejčastěji funguje – jako i v tomto případě – ve významu i, dokonce. Häveten ja kummeksien hän ymmärsi, että hänen rumiinsa, tuo entinen nöyrä palvelija, jonka olemassaoloa tuskin havaitsi, esti hänet enää Waltari kantamasta vesisaavia, esti hänet kevyttäkin puusylystä nostamasta ja pakotti hänet kävellessäkin moneen kertaan pysähtymään ja hengähtämään. S údivem a také studem zjišťoval, že jeho tělo, ten dřívější oddaný 30. služebník, jehož existenci sotva vnímal, mu teď brání nosit vědra Velkoborský s vodou, brání mu zdvihnout i malou náruč dřeva a často jej i v chůzi přinutí zastavit, aby si oddychl. Divě a stydě se, chápal, že jeho tělo, ten dřívější oddaný služebník, jehož Skalička existenci sotva tušil, brání mu nosit putýnky vody, brání mu zdvihnout náruč dříví a někdy jej zastaví i v chůzi, aby si oddychl. U dalšího příkladu vidíme jiný finský sufix -kAAn. I tento sufix se dá připojit k prakticky kterémukoli větnému členu a většinou funguje jako protiklad k výše uvedenému sufixu -kin ve významu ani, jako vidíme i v použitém příkladu. Waltari
(...) Syödessäänkään he eivät tarvinneet sanoja.
31. Velkoborský Celé dopoledne spolu nepromluvili a ani při jídle nepotřebovali mluvit. Skalička
(...) Ani při jídle nepotřebovali slov.
Kiväärin jyrisevä pamahdus pelotti häntä, kivääri sivalsi lujasti olkaan laukaistessa ja sai korvat soimaan. Praskavá rána z pušky ho děsila, zbraň při výstřelu mocně udeří do 32. Velkoborský ramene a člověk na chvíli ohluchne. Praskavý výbuch pušky jej děsil, puška při výstřelu důkladně udeří do Skalička ramene a v uších to zní. Waltari
Nainen jatkoi tasaisesti, ikään kuin uunin luona puhaillessaan olisi sarkasti suunnitellut sanottavansa: Potom ale žena klidně pokračovala, jako by si při práci u kamen 33. Velkoborský promyslela, co přesně řekne: Žena pokračovala zase klidně, tak jako by si byla dala při práci u kamen Skalička myšlenky co nejlépe dohromady: Waltari
Následující příklad je jediným z této skupiny, kde se Skalička a Velkoborský rozcházejí. Velkoborský používá předložkovou vazbu, substantivum v ní použité však nevzniklo ze slovesa ve tvaru 2. infinitivu v inessivu, ale ze slovesa hlavní věty (ajatella
- 39 -
„myslet“ → pomyšlení). Toto sloveso je tedy v češtině vyjádřeno dvakrát. Skalička potom temporální konstrukci překládá pomocí další hlavní věty. Nainen oli nauranut yöllä hänen nukkuessaan ja ensi hetken hän ajatteli kauhun kihotessa hieksi selkään, että nainen oli menettänyt järkensä. Žena se smála uprostřed noci, kdy všichni spali, a v první chvíli si 34. Velkoborský myslel, že ztratila rozum, až mu z toho hrozného pomyšlení na zádech vyrazil pot. Žena se smála v noci, když on spal, a v první chvíli myslil, že žena Skalička ztratila rozum, a pot hrůzy mu vyrazil na zádech. Waltari
Podobně ani u dalšího příkladu nejde v předložkové vazbě o substantivum vytvořené ze slovesa, které se ve finštině vyskytuje ve tvaru 2. infinitivu v inessivu. Jak Skalička, tak Velkoborský s předložkou pojí substantivum mysl vyskytující se v podobě substantiva (mieli) i v původní finské větě. Slovesný děj vyjádřený tvarem 2. infinitivu v inessivu je potom v češtině vyjádřen substantivem v 7. pádu (instrumentálu) vyjadřujícím způsob, jakým byla mysl rozechvělá a vzrušená (havaita „vnímat, poznávat“ → poznání). Niin vähän, että pientä hän pyysi omakseen mieli järkyttyneenä ja Waltari kuohuksissa havaitessaan, että ihmisen pieni onni oli ja viipyi yhä hänen luonaan tänä päivänä ehtoon aikaan. Tak málo, tak maloučko si žádal s myslí rozechvěnou a vzrušenou 35. Velkoborský poznáním, že jedno takové malé lidské štěstí ho potkalo právě toho večera – a zůstávalo při něm. Tak málo, maloučko si žádal s myslí vzrušenou poznáním, že drobné Skalička lidské štěstí bylo a zůstalo u něho tohoto večera. Zbývající příklady ukazují použití dalších jednotlivých předložek v českém překladu. Překlady příslušných tvarů se od sebe opět v podstatě neliší, jen u posledního (př. 37) Skalička místo předložky používá příslovečné určení času navečer, které ale významově odpovídá předložkové vazbě k večeru, kterou použil Velkoborský. Vieras nukkui yhä, kun nainen aamun sarastaessa tuli hiljaa kamarista Waltari tupaan ja alkoi valoa sytyttämättä puuhailla puita uuniin ja kahvipannua tulelle. Cizinec ještě spal, když žena za prvního svítání nehlučně vešla do 36. Velkoborský světnice. (…) Cizinec ještě spal, když žena za ranního šera sešla z komory do světnice Skalička a nerozsvítivši začala připravovat dříví a hrnek na kamna.
Waltari
Sanoivat sen kuivuvan pohjaa myöten loppukesän ehtiessä.
37. Velkoborský Říkali, že na konci léta až na dno vysychá. Skalička
Na konci léta potok prý úplně vysýchá.
- 40 -
Mutta jonakin päivänä ehtoon joutuessa hän käpertyi istumaan harmaiksi valahtavin kasvoin pellon pientarelle. (...) Ale pak jednoho dne k večeru klesl na okraji pole na kolena, a když 38. Velkoborský k němu přiběhl Aaltonen, zvedl k němu mrtvolně bledou tvář a zasípal: Jednoho dne navečer se došoural k poli a usedl na okraji s tvářemi Skalička zašedlými. (...) Waltari
Podobným způsobem je řešen i poslední příklad, kde nejde o předložkovou vazbu. Český překlad zde ale funguje na stejném principu, jako u dalších příkladů z této skupiny – finský tvar 2. infinitivu v inessivu je zde v češtině přeložen pomocí substantiva odvozeného ze slovesa (puhua „mluvit“ → řeč). Rozdíl je v tom, že se nejedná o vazbu s předložkou, ale s příslovečným určením času během. Jedná se o jediný takto řešený příklad z celé knihy, a proto jej řadím jako výjimku k této skupině. Skalička jej navíc řešil právě předložkovou vazbou. Waltari
Hermanni-isäntä katseli lammelle puhuessaan.
39. Velkoborský Během té dlouhé řeči hleděl Herman na jezero. Skalička
Hospodář Herman hleděl při řeči na jezero.
4.1.4 Adjektivum Posledním častěji použitým způsobem překladu tvarů 2. infinitivu v inessivu jsou adjektiva odvozená od sloves. Tato adjektiva pak vyjadřují vlastnost plynoucí ze slovesného děje126, a proto se dají použít pro překlad finských temporálních konstrukcí s tvary 2. infinitivu v inessivu. Tento způsob překladu se vyskytuje celkem v 8 případech a opět je použitý zřejmě zejména kvůli celkové textové rozmanitosti. Dalo by se použít i mnoho jiných způsobů, právě adjektivum se sem ale v mnoha případech hodí asi nejlépe a navíc stejně jako finská temporální konstrukce zkracuje celé vyjádření. V tomto případě dost výrazně, protože například kromě celé dlouhé vedlejší věty je zde použito pouze jedno slovo popisující totéž, co by dlouze přepisovala vedlejší věta. Navíc vedlejší věta by mohla v některých už tak dlouhých souvětích působit rušivě a možná i znesnadňovat porozumění celého souvětí. Adjektiva se zde většinou vážou ke jménům, které jsou v původních finských větách subjekty temporální konstrukce. Výjimkou je pouze poslední příklad (př. 43), kde se subjekt původní temporální konstrukce stává v češtině objektem a adjektivum se váže k původnímu objektu finské temporální kosntrukce.
126
HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 182
- 41 -
Hned v prvním případě je adjektivum asi nejlepším možným českým překladem, jiná vyjádření by v češtině zněla dost kostrbatě. I oba překladatelé zde zvolili totožný překlad. Kirkas päivä oli sulattanut tietä, iltahämärän aikaan kylmä sai jälleen Waltari askelet rouskamaan tien viedessä ohi tummien kuusten varjon, ohi punerruksen valossa leimuavan kallioseinämän. V jasném dni půda roztála, se soumrakem ale opět mrazem ztuhla, že 40. Velkoborský kroky praskaly po cestě vedoucí stínem temných smrků, kolem rudě planoucích skal. Jasným dnem cesta roztála, za soumraku však mrazem půda ztuhla, že Skalička kroky praskaly po cestě vedoucí stínem temných smrků nebo podél skal, světlem rudě se lesknoucích. V následujícím příkladu používá Skalička opět u něj často se vyskytující přechodník, Velkoborský volí adjektivum. To se v tomto případě dá vnímat jako modernější překlad přechodníku, protože toto adjektivum je právě z tvaru přechodníku odvozené.127 Mutta suonikkaat kädet vavahtelivat veistä pidellessään, kun hän leikkasi leipää palasiksi suuhun pistääkseen. Když ale krájel chleba na co nejmenší sousta, žilnatá ruka držící nůž se 41. Velkoborský mu třásla. Ale žilnaté ruce se třásly držíce nůž, když si krájel chleba na kousky, aby Skalička je dával do úst. Waltari
V dalším příkladu pak Velkoborský volí pro překlad finské temporální konstrukce opět adjektivum, Skalička se oproti tomu přiklání k tradičnějšímu způsobu překladu pomocí vedlejší věty uvozované spojkou když. Ja sairaan vanhan miehen istuessa ikkunapenkillä etukumarassa kyynärpäin polviin nojaten ja puhuessa vaimenevalla äänellä kuolemasta ja pyhästä ehtoollisesta. Právě teď, když shrbený, nemocný starý muž, sedící na lavici u okna a Velkoborský lokty se opírající o kolena, slábnoucím hlasem vyprávěl o smrti a svatém 42. přijímání. A právě teď, když nemocný starý muž seděl skloněn u okna s rukama Skalička opřenýma o kolena a tichnoucím hlasem vyprávěl o smrti a o svatém přijímání. Waltari
V posledním příkladu Velkoborský využívá adjektiva odvozeného z příčestí trpného. Vlastnost, kterou takto odvozené adjektivum vyjadřuje, je potom vlastně výsledkem děje vyjádřeného původním slovesným tvarem.128 Jelikož Aaltonenovi krev stoupla do tváří,
127
HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 183 128 HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 183
- 42 -
výsledkem je, že tvář byla krví zbarvená doruda, jak překládá Velkoborský. Skalička potom temporální konstrukci překládá pomocí vedlejší věty příslovečné časové. Vanha Hermanni katsoi häneen vanhan miehen haalistunein silmin, Waltari katsoi Aaltoseenkin, joka käänsi päänsä syrjään veren noustessa tummana ruskeihin poskiin. Herman pohlédl na ženu vybledlýma očima starého muže, pak se podíval 43. Velkoborský na Aaltonena, který odvrátil tvář, náhle zbarvenou krví doruda. Starý Herman hleděl na ni vybledlýma očima starého muže, podíval se na Skalička Áltonena, který odvrátil hlavu, zatím co mu temná krev vstoupila do hnědých tváří.
4.2 PŘÍKLADY TVARŮ 2. INFINITIVU V INSTRUKTIVU Tvary 2. infinitivu v instruktivu používá Waltari ve své novele Vieras mies tuli taloon oproti tvarům inessivním mnohem častěji, v díle jich napočítáme celkem 290. V českém překladu se opět setkáváme s mnoha různými způsoby překladu těchto tvarů, zde by se jich dalo napočítat celkem kolem čtrnácti, opět s ohledem na to, jak moc chceme jednotlivé způsoby navzájem odlišovat. Nejčastějším způsobem překladu tvarů 2. infinitivu v instruktivu do češtiny je využití hlavní věty souřadně spojené s druhou hlavní větou, ke které se původní instruktivní tvar 2. infinitivu váže. Tento způsob překladu nad ostatními výrazně převažuje, jedná se o jednoduché vyjádření dějové souběžnosti, kterou – mimo jiné – tvary 2. infinitivu v instruktivu vyjadřují. Opět se vyskytuje také překlad pomocí předložkových vazeb a adjektiv, navíc se objevuje překlad s využitím příslovcí, což souvisí s dalším využitím tvarů 2. infinitivu v instruktivu – pro vyjádření způsobu, jakým je nějaká činnost vykonávána. I v novém překladu se potom na několika místech setkáváme s překladem pomocí přechodníků, ačkoli v dnešní češtině už se tyto tvary příliš nepoužívají a mají knižní ráz.129 I u instruktivních tvarů 2. infinitivu jsem se potom setkala s případy, kdy tvary zůstaly v češtině nepřeložené (celkem 26 případů), jednou je dokonce vynechána celá věta, ve které se instruktivní tvar vyskytuje. Do své práce jsem vybrala 42 příkladových vět s 47 tvary 2. infinitivu v instruktivu, které budou stejně jako v případě inessivních tvarů rozděleny do několika skupin podle způsobu překladu. Skupiny jsou seřazeny podle počtu příkladů od nejpočetnějších po nejméně početné.
4.2.1 Souřadné spojení – hlavní věty Způsob překladu tvarů 2. infinitivu v instruktivu pomocí další hlavní věty pojící se k té hlavní větě, ke které se váže původní finský instruktivní tvar 2. infinitivu, v knize jednoznačně převažuje. Vyskytuje se celkem v 156 případech. U těchto tvarů, které jsou zde použity ve významu dějové souběžnosti, je tento způsob překladu do češtiny nejtypičtějším. Někdy jsou takto překládány ale i tvary 2. infinitivu v instruktivu vyjadřující způsob, jakým je nějaká činnost vykonávána. Hranice mezi těmito dvěma způsoby použití může být 129
HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká. Praha: Fortuna, 2002, str. 191
- 43 -
v některých případech nezřetelná a v češtině je často přirozenější právě překlad pomocí dvou hlavních vět vyjadřujících souběžnost trvání dvou dějů. Tyto děje pak bývají nejčastěji spojeny pomocí spojky a. Z hlediska dějové souběžnosti je potom důležité, aby slovesa obou hlavních vět byla ve stejném čase, případně způsobu (zde nejčastěji v minulém čase, vyskytuje se i čas přítomný nebo podmiňovací způsob). Na prvním příkladu vidíme, že se ke tvaru 2. infinitivu v instruktivu navíc váže u těchto tvarů zřídka se objevující genitivní subjekt. Jinak zde oba překladatelé volí stejný překlad pomocí souřadného spojení dvou vět. Waltari 1.
He istuivat yhdessä pöydän ääressä kaikki neljä, kukin syöden omalla tavallaan.
Velkoborský Seděli všichni čtyři u neprostřeného stolu a každý jedl, jak byl zvyklý. Skalička
Seděli kolem neprostřeného stolu všichni čtyři, a každý jedl svým způsobem.
V následujícím případě se jedná o použití 2. infinitivu v instruktivu v rámci status-konstrukce. Zde blíže specifikuje muže pomocí popisu jeho tváře a těla. Tvář a tělo jsou tedy nominativním subjektem status-konstrukce. Ta popisuje, že muži se třásla/chvěla tvář a tělo, když ženě kroutil ruku za záda. Velkoborský sloveso ve tvaru 2. infinitivu v instruktivu – v originále se vyskytující dvakrát – překládá pouze jednou, protože se pojí jak ke tváři, tak k tělu, a druhé stejné sloveso by v češtině působilo rušivě. Skalička potom překládá, že se třásl celý, nevyjmenovává tedy zvlášť tělo a tvář, tudíž i on používá v češtině pouze jedno sloveso. Ke status-konstrukci se zde váže i příslovečné určení způsobu, které určuje čím se tělo a tvář chvěly.
2.
Nainen oli polvillaan lattialla ja kamarissa asuva mies väänsi hänen Waltari käsivarttaan selän taakse kasvot vavahdellen, koko ruumis suunnatonta, vastustamatonta riemua vavahdellen, tulijaa näkemättä. Žena klečela na podlaze a muž žijící v zadní komoře jí kroutil ruku za Velkoborský záda a jeho tučná tvář, celé jeho tělo se chvělo divou, neovladatelnou žádostí. (...) Žena klečela na podlaze a muž, bydlící v komoře, kroutil jí ruku za záda, Skalička neviděl příchozího – celý se otřásal úžasnou, neskrývanou rozkoší. (...)
V dalších třech případech se ve svém překladu Skalička a Velkoborský shodují pouze jednou (př. 3). Jinde používá Skalička místo hlavní věty překlad pomocí přechodníku (př. 4) nebo pomocí předložkové vazby (př. 5). Waltari 3.
Aaltonen painoi jalkansa puukon päälle ja seisoi tyynesti odottaen.
Velkoborský Aaltonen přikryl nůž nohou a pak jen mlčky stál a čekal. Skalička
Áltonen si stoupl na nůž a tiše stál a vyčkával.
- 44 -
Waltari 4.
Mies meni takaisin kamariinsa rapisuttaen tulitikkuja veltossa kädessään.
Velkoborský Muž se pomalu vracel do své komory, v ochablé ruce chrastil zápalkami. Skalička
Otupělý, nemocný muž se vracel do své komory, chrastě sirkami v chabé ruce.
Níže vidíme, že Velkoborský pro zdůraznění časové souběžnosti použil navíc ještě příslovečné určení času přitom. Waltari 5.
Sanottiin vain “hän“ tai “hän siellä“ nyökäten päätä peräkamariiin.
Velkoborský Říkali jen „on“ nebo „ten tam“ a ukazovali přitom hlavou ke komoře. Skalička
Říkali jen „on“ nebo „ten tam“ s pokynutím ke komoře.
Co se týče následujících dvou příkladů, zde se dá ve finském originále hovořit o použití instruktivních tvarů 2. infinitivu ve významu způsobu, jakým je nějaká činnost vykonávaná. V prvním případě (př. 6) sloveso valvoa (bdít) ve tvaru 2. infinitivu v instruktivu přibližuje způsob, jakým muž ležel (maata = ležet). Podobně je tomu i v druhém případě (př. 7), kdy sloveso väijyä (číhat), opět ve tvaru 2. infinitivu v instruktivu, přibližuje způsob, jakým muž čekal (odottaa = čekat). Doslovné překlady (např.: ležel bdíc, čekal číhajíc) by však v češtině zněly dost nepřirozeně, proto zde Skalička i Velkoborský překládají pouze jedno – z hlediska významu důležitější – sloveso, v obou případech pomocí minulého času.
6.
“(...) Silti makasin valvoen, kädet nyrkissä, monena yönä, kun minulla oli työpäivä seuraavana aamuna ja hän piti vieraita keittiössä yli puolen yön Waltari ja siellä naurettiin ja lyötiin korttia ja sitten supistiin hiljaa ja kuiskuteltiin ja vuode narisi.“ „(...) Přesto jsem často nemohl spát, i když jsem brzy ráno musel jít do práce, a zatínal pěsti, zatímco ona měla v kuchyni hosty někdy až přes Velkoborský půlnoc, smáli se tam a hráli karty a pak se ztišili a bylo slyšet jen šepot a vrzání postele.“ „(...) A tak často jsem v noci bděl, zatínaje pěsti, když jsem druhého dne Skalička měl pracovat, a ona měla hostinu v kuchyni až přes půlnoc, a to se tam smáli a hráli v karty a pak se ztišili a šeptali a podlaha praskala.“
Tuvassa, oven vieressä, odotti väijyen kamarissa asuva mies ja kävi käsiksi naiseen, kun tämä astui sisään hymy yhä silmistä paistaen. Ve světnici číhal za dveřmi muž žijící v zadní komoře, a jak žena vešla Velkoborský dovnitř, vrhl se na ni. Ve světnici číhal muž, bydlící v komoře, a přepadl ženu, která právě Skalička vstoupila do světnice s úsměvem ve tváři. Waltari
7.
- 45 -
Další příklad jsem vybrala z důvodu, že tvar varoen patří k těm, které se v knize opakují častěji a do češtiny jsou potom překládány různými způsoby. Velkoborský zde volí překlad pomocí hlavní věty, Skalička dává přednost přechodníku. Navíc je zajímavé, že výraz varoen překládá v podstatě dvakrát. Přesný překlad tohoto výrazu je pomocí přechodníku, Skalička snad pro zdůraznění významu používá ještě příslovečné určení způsobu velmi opatrně, které v originálním textu nikde není, jedná se tedy de facto o druhý překlad téhož tvaru. Hänen mentyään kamariinsa läpi pimeän tuvat ja suljettuaan oven jäljessään nousi Aaltonen perävuoteesta varoen sen jokaista narahdusta. (...) Když prošla temnou světnicí a zavřela za sebou dveře své komory, Aaltonen vstal. Dával pozor, aby nezpůsobil žádný hluk, a stejně opatrně Velkoborský přešel po prknech podlahy k džberu vedle kamen a nabral rezavou naběračkou studenou vodu. Když zašla do komory temnou světnicí a když již zavřela za sebou dveře, Skalička vstal Áltonen velmi opatrně, varuje se každého zvuku. Waltari
8.
I ve zbývajících příkladech volí Skalička přechodník, Velkoborský tvary 2. infinitivu v instruktivu překládá opět hlavní větou. Slovesa obou vět jsou tentokrát v přítomném času (př. 9 a 10) nebo v podmiňovacím způsobu (př. 11), tak aby korespondovala s časem/způsobem hlavní věty, ke které se vážou tvary 2. infinitivu v instruktivu.
9.
Noin ne istuivat lähekkäin katsellen talon papereita, noin häntä petettiin, Waltari sairaana, onnettomana hänet jätettiin yksin lämmittämättömään, kosteaan huoneeseen. Sedí si tam vedle sebe a prohlížejí si účty jeho statku, tak ho klamou a Velkoborský jeho samého, nemocného a nešťastného, nechávají živořit v nevytápěné, vlhké místnosti. Tak sedí vedle sebe, dívajíce se do účtů statku, tak ho klamou, Skalička nemocného, nešťastného jej nechají v nevytopené, vlhké místnosti.
Joskus hän oli lukenut, että hienoksi survottu lasijauho ruokaan Waltari sekoitettuna surmasi hitaasti ihmisen syövyttäen vastalaukun ja jättämättä mitään näkyviä jälkiä. Kdysi četl, že bezpečný způsob, jak někoho zabít, je přimíchat mu do 10. Velkoborský jídla skelný prášek. Ten postupně prožere žaludek a nezanechá po sobě žádné stopy. Kdysi četl, že na drobno roztlučená moučka ze skla, přimíchaná do jídla, Skalička pomalu zabíjí, prožírajíc žaludek a nezanechávajíc viditelné stopy.
- 46 -
Mielessään hän ajatteli, miltä tämä nainen näyttäisi, jos jäykkyys sulaisi Waltari hänen ruumiistaan ja hän tulisi hymyillen pellon poikki taluttaen kädestä lasta, synnyttämäänsä, poikki vanhan pellon. V duchu si představoval, jak by ta žena vypadala, kdyby se její tělo 11. Velkoborský zbavilo tvrdosti a ona by šla tady po tom starém poli, na tváři by měla úsměv a za ruku by vedla dítě, svoje dítě. Sladká trpkost naplňovala jeho duši, když přemýšlel, jak by vypadala tato Skalička žena, kdyby roztála ona tvrdost v jejích údech a ona šla po poli, vedouc za ruku dvě děti, své děti, tady na poli.
4.2.2 Podřadné spojení – vedlejší věty Kromě překladu pomocí hlavních vět se tvary 2. infinitivu v instruktivu dají do češtiny přeložit také pomocí vedlejších vět. Tento způsob překladu typický zejména pro temporální konstrukce s inessivními tvary 2. infinitivu je potom u instruktivních tvarů druhým nejčastějším (celkem je takto přeloženo 33 těchto tvarů). Využití hlavních vět zde však značně převažuje a to zejména z toho důvodu, že tvary 2. infinitivu v instruktivu primárně nenahrazují vedlejší věty, přesto se v tomto významu objevit mohou. Při překladu do češtiny je použití vedlejších vět možné a často také žádoucí a to nejen z důvodu rozmanitosti textu, ale zejména také z hlediska srozumitelnosti – ať už proto, aby se čtenář neztrácel v dlouhé řadě hlavních vět, nebo proto, že je vedlejší věta v češtině někdy přirozenější volbou. Pro překlad tvarů 2. infinitivu v instruktivu jsou použity různé typy vedlejších vět. Jedná se zejména o věty příslovečné způsobové a časové, další častěji se vyskytující vedlejší větou je věta příslovečná účelová nebo věta přívlastková. V ojedinělých případech se vyskytuje také vedlejší věta příslovečná místní a příčinná. V prvních dvou příkladech vidíme použití vedlejší věty příslovečné způsobové. Jedná se zde navíc o dva typy těchto vět. Prvním (př. 12) je vedlejší věta způsobová přirovnávací, která je uvozovaná spojovacím výrazem jako by a okolnosti děje vyjadřuje přirovnáním (proto tedy přirovnávací). Druhým typem (př. 13) je potom vedlejší věta způsobová účinková, která je uvozovaná spojkou až a okolnosti děje vyjadřuje jako výsledek nebo účinek (proto účinková).130 V prvním případě na překlad pomocí vedlejší věty způsobové přirovnávací odkazuje navíc i ve finském originálu použitý výraz kuin (jako). Waltari
Hän pysähtyi sanoissaan ja epäröi kuin tahtoen vielä lisätä jotakin. (...)
12. Velkoborský
Zarazil se, zatvářil se, jako by chtěl ještě něco dodat, ale žena odmítavě zvedla ruce.
Skalička
Zarazil se a váhal, jako by chtěl ještě něco dodat. (...)
130
HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 398
- 47 -
Milloin hän ryhtyi työhön, hän saattoi raataa muutaman tunnin otsa ja Waltari kaula hikeä valuen, riisua paidankin yltään, kunnes äkkiä heitti kaiken keson ja viskautui pitkäkseen mäenrinteelle. Jak začal pracovat, dokázal dřít několik hodin, až se mu z čela i krku lil 13. Velkoborský pot, ba i košili si svlékl, a pak náhle všeho nechal a praštil sebou na svah. Jak se dal do práce, dovedl se dřít několik hodin, až se mu pot lil s čela i Skalička krku, i košili si svlékl, pak náhle nechal všeho a natáhl se na stráni. Následují příklady překladu pomocí vedlejších vět příslovečných časových uvozovaných spojkami když (př. 14) nebo jak (př. 15). U těchto příkladů je navíc zvláštností, že v češtině do pozice vedlejší věty přechází původní finská hlavní věta, ke které se tvar 2. infinitivu v instruktivu váže. Česká věta by totiž nedávala smysl, pokud by tomu bylo jinak. V prvním případě (př. 14) potom vidíme tvar 2. infinitivu v instruktivu opět ve funkci status-konstrukce, Skalička a Velkoborský se zde v překladu shodují. U druhého příkladu (př. 15) pak Skalička volí přechodník. Toinen työnsi pehmeitä, navetan hämärässä sinertäviä kasvojaan lähemmäksi ja sanoi leuka vavahdellen: Muž k němu naklonil svou měkkou, v šeru chléva namodralou tvář a 14. Velkoborský brada se mu třásla, když říkal: Druhý ještě více přibližoval své měkké, v temnotě chléva modravé tváře Skalička a brada se mu třásla, když říkal: Waltari
Aaltonen katsoi häneen unohtaen äkkiä auran ja pellon ja menneen elämän. Jak se na ni Aaltonen díval, docela zapomněl na pluh a na pole i na svůj 15. Velkoborský minulý život. Áltonen hleděl na ni, zapomínaje na chvíli na pluh, na pole i na minulý Skalička život. Waltari
V dalším případě vidíme výraz varoen, který patří k těm, co se v knize vyskytují častěji a jsou překládány různými způsoby. Zvláštností v tomto případě je, že se navíc pojí ke dvěma vyjádřením – varoen yhä jokaista askelta (dával pozor na každý krok) a varoen jokaista narahdusta (dával pozor na každé zavrznutí). Skalička k překladu využívá přechodníky, přičemž k prvnímu vyjádření přidává ještě příslovečné určení způsobu opatrně. Velkoborský naopak používá dva různé způsoby – k vyjádření o chůzi přidává stejně jako Skalička příslovečné určení způsobu opatrně, v druhém případě využívá vedlejší větu příslovečnou účelovou uvozovanou spojkou aby. Vihdoin hän palasi vuoteeseensa yhä jokaista askelta, jokaista narahdusta varoen. Konečně zamířil zpět k lůžku, opět našlapoval opatrně, aby nezpůsobil 16. Velkoborský sebemenší hluk. Konečně se vrátil na své lůžko, stále opatrně našlapuje a varuje se Skalička každého hluku. Waltari
- 48 -
I následující příklad obsahuje výraz (kantaen) objevující se v knize na více místech a překládaný více různými způsoby. Velkoborský zde pro jeho překlad používá vedlejší větu přívlastkovou uvozovanou vztažným zájmenem který. Tímto zájmenem je v jeho překladu uvozovaná již věta, ke které se finský tvar 2. instruktivu v původní větě váže, proto je Velkoborský v případě druhé věty vynechává. Jedná se o souřadné spojení vedlejších vět. Skalička potom v překladu volí vedlejší větu příslovečnou časovou, přičemž navíc vynechává sloveso tulla (vracet se) a překládá pouze sloveso ve finštině vyjádřené instruktivním tvarem 2. infinitivu. Aaltonen oli lannanajossa jonakin kirkkaana aamuna, kun vanhaisäntä tuli lammelta kantaen pajuvitsasta kolmea isohkoa haukea. Když jednoho jasného rána Aaltonen vyvážel na pole hnůj, potkal starého 17. Velkoborský hospodáře, který se vracel od jezera a nesl na vrbovém prutu tři pěkně velké štiky. Áltonen vezl právě hnůj jednoho jasného rána, když starý hospodář nesl Skalička na jívovém prutu tři dost velké štiky. Waltari
V dalším příkladu se Skalička přiklání k přechodníku, Velkoborský zde naopak volí vedlejší větu příslovečnou místní. Ta je v případě prvního slovesa ve tvaru 2. infinitivu v instruktivu (asetella = uspořádat, sestavovat) uvozovaná zájmenným příslovcem kam, v druhém případě (kaataa = lít) by se dalo z hlediska kontextu doplnit zájmenné příslovce kde nebo tam (žena nádobí odnosila někam, kde na ně potom lila horkou vodu). “Joko te olette syönyt päivällisen,“ kysyi nainen uunin vierestä asetellen likaisia astioita pesualtaaseen ja kaataen kuumaa vettä niiden päälle. „Už jste večeřel?“ zeptala se žena od kamen, kam odnosila špinavé 18. Velkoborský nádobí a teď na ně lila horkou vodu. „Večeřel jste už?“ ptala se žena od kamen, stavějíc špinavé nádobí na Skalička polici a lijíc na ně horkou vodu. Waltari
V posledním příkladu Velkoborský využívá vedlejší větu příslovečnou příčinnou. Ta zde není uvozována žádnou spojkou, ale odkazuje na ni v hlavní větě použitý výraz proto.131 Skalička i zde volí překlad pomocí přechodníku. Waltari
Tätä helpotustaan hän purki sanoiksi tavanomaisen vaiteliaisuutensa unohtaen.
19. Velkoborský Proto se taky tak rozpovídal, zapomněl na málomluvnost. Skalička
A toto ulehčení vešlo dokonce ve slova, lámajíc jeho starou nemluvnost.
131
HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 400
- 49 -
4.2.3 Předložkové vazby Předložkové vazby jsou poměrně rovnoměrně zastoupeným způsobem překladu jak u inessivních, tak u instruktivních tvarů 2. infinitivu. V případě instruktivních tvarů se s překladem pomocí předložek setkáme celkem v 21 případech. Použity jsou opět různé druhy předložek (s/se, v, z, na, po, přes), nejčastěji se objevují předložky s/se a v, další případy jsou spíše ojedinělé. Použití předložkové vazby bývá v češtině často přirozené – některé předložkové vazby jsou ustálené, případně jejich použití při překladu vyplývá z kontextu (u některých činností je zřejmé, že jsou vykonávány určitým způsobem – například vědro obyčejně nosíme v ruce, př. 21). V polovině z uvedených příkladů používá předložky v překladu i Skalička, ve zbývajících potom volí přechodník. V prvních třech příkladech vidíme tvar 2. infinitivu v instruktivu od slovesa kantaa (nést), se kterým jsme se už setkali. Je to právě jeden z výrazů, který je v díle použitý vícekrát a v českém překladu je potom přeložen různými způsoby. Kromě předchozího způsobu překladu pomocí vedlejší věty přívlastkové je zde využito i předložek, přičemž v každém příkladu je použita jiná. Ve všech případech však předložky zastupují význam slovesa nést. V tomto případě se v překladu shodují i oba překladatelé. Z předložky s použité v českém překladu jednoznačně vyplývá, že nádeník vědro musel nést. Waltari
Tukkilainen palasi kaivon vierestä sieppaamaansa kiulua kantaen.
20. Velkoborský Zatím se vrátil vorař s vědrem plným vody. Skalička
Nádeník se vrátil od studny s vědrem.
V následujícím příkladu volí Skalička stejnou předložku jako v tom předchozím, Velkoborský používá předložku v použitou ve vazbě v ruce. V případě vědra zde z kontextu vyplývá, že je žena nese právě v ruce. Nainen tuli juuri ovesta ämpäriä kantaen, säpsähti, jäykistyi ja jäi katsomaan häneen. Vešel do ní ve chvíli, když z druhé strany vstoupila do světnice žena 21. Velkoborský s vědrem v ruce. Vylekala se a ztuhla na místě. Žena vcházela právě s dojačkou, zarazila se, ulekla se a zůstala na něho Skalička hledět. Waltari
- 50 -
V posledním příkladu se slovesem nést Velkoborský tvar 2. infinitivu v instruktivu překládá v podstatě dvakrát. Logicky zde vyplývá, že košík bude nesen nejspíš na ruce, pytle naopak většinou nosíme přes rameno. Skalička ve svém překladu košík vynechává a hovoří pouze o pytlech, instruktivní tvar 2. infinitivu překládá přechodníkem. Vaiti he palasivat taloon, nainen edellä vasua ja tyhjentyneitä säkkejä Waltari käsivarrellaan kantaen, mies jäljessä raskaasti astuvaa valkoista hevosta taluttaen. Mlčky se vraceli domů; napřed šla žena, na ruce košík a přes rameno 22. Velkoborský prázdné pytle, za ní těžce kráčel muž a za uzdu vedl bílou kobylu. Mlčky se vrátili domů, napřed žena, nesouc na ruce prázdné pytle, za ní Skalička těžce kráčející muž, veda bílou kobylu. I další příklad obsahuje výraz v knize se častěji opakující. Tentokrát je u Velkoborského místo hlavní větou přeložen pomocí předložkové vazby, což je v daném kontextu překlad vhodnější. Skalička zde opět využívá přechodník. Se kuiskaili vavahdellen, se huohotti lukitun oven takana, ahneet kädet raapivat kovaa puuta, hiljaa, varoen herättämästä niitä, jotka nukkuivat. Třaslavý šepot provázely vzdechy, pak na tvrdé dřevo zaškrábaly lačné 23. Velkoborský ruce, jen tiše však, z obavy, aby nevzbudily ty, kteří už spali. Šeptal třaslavě, vzdychal za zamčenými dveřmi, dychtivé ruce škrabaly Skalička tvrdé dřevo, tiše však, bojíce se vzbudit ty, kteří již spali. Waltari
I v následujícím příkladě se Skalička uchyluje k přechodníku, Velkoborský naopak opět volí překlad pomocí vhodné předložky – pokud si přikrýváme oči (peitää = přikrýt, zakrýt) rukou, je jasné, že ji máme na očích. Nainen sanoi kädellä yhä silmiään peittäen, kuin ei olisi kuullutkaan, mitä mies oli sanonut: A žena pokračovala, s rukou stále na očích a jako by neslyšela, co muž 24. Velkoborský právě říkal: Žena mluvila dále, rukou si přikrývajíc oči, jako by vůbec neslyšela, co Skalička muž vyprávěl: Waltari
- 51 -
V posledním případě vyjadřuje tvar 2. infinitivu v instruktivu způsob, jakým muž našel dům. Česky by doslovný překlad zněl velmi nepřirozeně (kysyä = ptát se; tedy kysyen = ptaním), oba překladatelé volí pro češtinu přirozenou vazbu po dlouhém vyptávání/ptaní, která zde navíc evokuje časovou následnost. “(...) Kysyen löysin talon, mutta kun ovea soitin, niin kopea piika sanoi, että vasta kahden tunnin kuluttua saa tohtoria tavata. (...)“ „(...) Po dlouhém vyptávání jsem ten dům našel, ale když jsem zazvonil, Velkoborský přišla mi otevřít nějaká nafoukaná služka, a že prý můžu s doktorem 25. mluvit až za dvě hodiny. (...)“ „(...) Po dlouhém ptaní jsem našel dům, ale když jsem zazvonil, přišla Skalička mi otevřít nějaká nafoukaná služka a řekla, že mohu s doktorem mluvit až za dvě hodiny. (...)“ Waltari
4.2.4 Adjektivum Stejně jako u tvarů 2. infinitivu v inessivu se i u instruktivu vyskytuje překlad pomocí adjektiv odvozených od sloves. Protože tato adjektiva potom vyjadřují vlastnost vyplývající ze slovesného děje, je možné je využít jako jeden ze způsobů překladu i v případě instruktivních tvarů. V případě tvarů 2. infinitivu v instruktivu je tento způsob překladu navíc i poměrně častý, vyskytuje se celkem ve 20 případech. Použití adjektiv zkracuje – stejně jako původní finský tvar 2. infinitivu – celé vyjádření, jednoduše se tak dá zbavit použití další věty (ať už hlavní nebo vedlejší). Navíc se prostřednictvím adjektiv dá vyjádřit způsob, jakým je nějaká činnost vykonávána, což je právě jeden z významů, který mohou instruktivní tvary 2. infinitivu vyjadřovat. Příklady jsem vybírala na základě různých druhů adjektiv použitých v překladu. Skalička používá adjektivum pouze v jednom vybraném příkladu, ve zbytku se s překladem Velkoborského rozchází – používá přechodníky, příslovce a předložkové vazby. U prvního příkladu používají oba překladatelé příslovečné určení způsobu, samotný tvar 2. infinitivu v instruktivu však překládá každý jinak. Skalička používá příslovce, protože příslovečné určení se pojí přímo ke slovesu a tudíž není možné použít adjektivum. Naopak Velkoborský rozvíjí sloveso nejdříve substantivem (krok), ke kterému se potom pojí adjektivum váhavý. Toto adjektivum je navíc zvláštní tím, že v sobě díky příponě -vý, kterou je od slovesa odvozeno, nese význam náchylnosti nebo schopnosti k ději, které původní sloveso vyjadřuje.132 Aaltonen viipyi navetassa pimeään asti valoa sytyttämättä ja lähti sitten vasta epäröiden tupaan. Aaltonen zůstal v chlévě až do tmy, ani světlo si nerozsvítil, a teprve pak 26. Velkoborský váhavým krokem zamířil k domu. Áltonen zůstal v chlévě až do tmy, nerozsvítiv světlo, a teprve potom šel Skalička váhavě do světnice. Waltari
132
HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 184
- 52 -
V následujícím příkladu jsou tvary 2. infinitivu v instruktivu použity jako status-konstrukce se subjekty v nominativu plurálu. Velkoborský tyto tvary překládá pomocí adjektiv (ta jsou v tomto případě odvozená z tvarů přechodníku přítomného133), Skalička naopak volí překlad pomocí předložkových vazeb. “(...) Tontinkin sain sitten ja lainan rakentaakseni, kun en osannut asua vuokrahuoneessa keskellä tehdaskylää – ilman maata, ilman puita, Waltari gramofonit ja radiot soiden ikkunoista, akat riidellen pihassa, lapsenrievut eteisessä kuivamassa.“ „(...) Dostal jsem i parcelu a půjčku na stavbu rodinného domku, protože jsem nedokázal žít v nájemním domě – bez země a stromů, u sousedů 27. Velkoborský věčně hrající gramofon nebo rádio, na dvoře hádající se báby, chodby plné sušících se plenek.“ „(...) Dostal jsem i parcelu a půjčku na stavbu, když jsem nedovedl bydlet v nájmu uprostřed tovární vesnice – bez země, bez stromů, s hudbou Skalička gramofonů a radia v oknech, s hádkou bab na dvoře, s dětskými plenkami v chodbě.“ Při překladu dalších dvou příkladů používá Skalička přechodníky. Velkoborský využívá adjektiva. V prvním případě (př. 28) se jedná o adjektivum odvozené z příčestí trpného, které potom označuje vlastnost jako výsledek původního slovesného děje (někdo někam upírá oči → výsledkem je, že oči jsou upřené).134 Druhý příklad (př. 29) je potom zajímavý tím, že použité adjektivum je zde ve tvaru komparativu. Důvodem toho je sloveso vaimentaa (tlumit, ztlumit) ve tvaru 2. infinitivu v instruktivu pojící se k hlasu (ääni) – muž zde hlas ztišoval, byl tedy oproti předchozí promluvě tišší. Opět se jedná o příklad status-konstrukce se subjektem v partitivu, navíc s posesivním sufixem. Aaltonen makasi kasvot kelmenneinä maassa elottomat silmät yhä auki ja rävähtämättöminä syksyn sinenhohtavaa taivasta katsoen. Aaltonen měl oči v bledém obličeji stále ještě otevřené a upřené na 28. Velkoborský modře zářící podzimní nebe. Áltonen ležel na zemi s bledým obličejem, maje stále ještě otevřeny Skalička neživé oči a hledě k modře zářícímu nebi. Waltari
“Usko tai älä,“ hän kertoi ääntään vaimentaen ja vilkaisten takkaan, Waltari “nuorena miehenä minä juoksin toiseenkin pitäjään asti kylän hyppyihin. (...)“ „Věř nebo nevěř,“ prohlásil tišším hlasem a díval se přitom ke kamnům, 29. Velkoborský „ale jako mladík jsem běžel k muzice třeba až do sousední farnosti. (...)“ „Věř nebo nevěř,“ pravil snižuje hlas a hledě ke kamnům, „jako mladík Skalička běžel jsem k muzice třeba několik vesnic. (...)“
133
HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 183 134 HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 183
- 53 -
4.2.5 Přechodník Překlad instruktivních tvarů 2. infinitivu do češtiny pomocí přechodníku je asi způsobem nejvíce odpovídajícím finské konstrukci, kde jsou tyto tvary použity ve významu dějové souběžnosti. České přechodníky totiž slouží pro vyjádření doprovázejících nebo doplňujících dějů k větě hlavní.135 Tvary přechodníku však mají v dnešní češtině už knižní ráz136, a proto se možná při překladu nepoužívají tak často, jak by se vzhledem k jejich největší podobnosti s finskými tvary dalo předpokládat. Skalička ve svém překladu přechodníky užívá poměrně hojně, což souvisí s dobou vzniku tohoto překladu. I přes to, že druhý překlad vznikl už v novém tisíciletí, Velkoborský na některých místech (celkem ve 14 případech) přechodníkových tvarů také využívá. Dle mého názoru jich užívá přiměřeně – tak, aby kniha nezněla dnešnímu čtenáři kvůli jejich nadměrnému užívání příliš cize a vzdáleně, ale zároveň je ve vhodné chvíli použije pro celkové dokreslení atmosféry – kniha totiž vypráví příběh z doby minulé a použití přechodníku tak může v některých případech dobu, kdy se příběh odehrává, lépe přiblížit. Vzhledem k tomu, že Skalička přirozeně používá tvary přechodníku mnohem častěji, je zřejmé, že v případech, kdy se k přechodníku uchýlí i Velkoborský, se tedy překladatelé většinou shodnou. U prvního příkladu vidíme opět využití 2. infinitivu v instruktivu coby status-konstrukce. Skalička překládá oba její původní subjekty (ruce a hlavu), Velkoborský místo toho mluví o celém těle (o němž se v původní finské větě nemluví). Navíc použil ještě příslovečné určení času přitom pro zdůraznění souběžnosti s dějem hlavní věty. Waltari
Siellä vasta hän älysi ja änkytti kädet ja pää vavisten:
30. Velkoborský Tam teprve pochopil a zakoktal se, třesa se přitom na celém těle: Skalička
Tam teprve pochopil a koktal třesa rukama i hlavou:
Další příklad je zvláštní tím, že na místě, kde Velkoborský používá přechodník, Skalička ve svém překladu dal přednost adjektivu. Tento příklad je výjimečný, jinak totiž užívá přechodníky spíše právě Skalička. Waltari
Männyn runkoon kädellään nojaten Aaltonen sanoi:
31. Velkoborský A tu Aaltonen, stále se rukou opíraje o kmen borovice, řekl ještě: Skalička
Opřen rukou o kmen borovice řekl Áltonen:
135
HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, str. 260 136 HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká. Praha: Fortuna, 2002, str. 191
- 54 -
Ve zbývajících případech se potom oba překladatelé už zase shodují a používají zde přechodníky. Syvään hengähtäen, pää pystyssä ja kirves kädessä hän lähti kiirehtimättä astumaan ampujaa kohden. Zhluboka oddychuje, se vztyčenou hlavou a se sekyrou v ruce pomalu 32. Velkoborský vykročil směrem ke střelci. Zhluboka oddychuje, s hlavou vztyčenou a se sekyrou v ruce šel beze Skalička spěchu proti střelci. Waltari
Waltari
Hän palasi Aaltosen luokse varovasti astuen ja hakien mättäistä jalansijaa.
33. Velkoborský Opatrně našlapujíc a hledajíc pevnější místo, vracela se k Aaltonenovi. Skalička
Pak se vracela k Áltonenovi pozorně našlapujíc a hledajíc pevné místo.
4.2.6 Příslovce Překlad pomocí příslovcí je přirozený, vezmeme-li v potaz, že tvary 2. infinitivu v instruktivu často vyjadřují způsob, jakým je nějaká činnost vykonávána. Přesto se však nevyskytuje až tak často, jak by se na základě těchto důvodů dalo předpokládat. V textu se překlad pomocí příslovcí objevuje celkem ve 12 případech, častěji jsou používána adjektiva, kterými se dá vyjádřit v podstatě totéž. Rozdíl je v tom, že adjektiva zde mohou vystupovat i jinak než jako příslovečná určení způsobu. Naopak příslovce jsou v překladu vždy součástí příslovečného určení způsobu. Rozdíl v použití adjektiva a příslovce je také v tom, k jakému slovnímu druhu se výrazy pojí – slovesa jsou rozvíjena pomocí příslovcí, jména naopak pomocí adjektiv. Výraz epäröiden, Velkoborským v následujícím případě přeložený pomocí příslovce, je často překládán také pomocí adjektiva. Jde zde právě o to, k jakému slovnímu druhu tvar 2. infinitivu v instruktivu překladatel při překladu váže. V tomto případě jej váže ke slovesu a tudíž používá příslovce váhavě. Adjektivum váhavý by se muselo nejdříve pojit s nějakým jménem a až celá tato konstrukce by mohla rozvíjet sloveso (viz př. 26). Skalička zde opět využívá pro něj typický přechodník. Tuokion kuluttua tämä sanoi epäröiden, vastaamatta varsinaiseen kysymykseen: 34. Velkoborský Po chvilce cizinec promluvil, trochu váhavě a neodpovídaje na starcovu otázku: Waltari
Skalička
On také promluvil za chvíli, váhaje a neodpovídaje na otázku:
V dalším příkladu vidíme opět status-konstrukci. Skalička ji překládá přechodníkem, Velkoborský volí překlad pomocí příslovce, které je navíc ve tvaru komparativu. S podobným případem jsme se setkali už u adjektiv (viz př. 29), opět jde o souvislost se slovesem v instruktivním tvaru 2. infinitivu (hiljetä = ztišit se). Velkoborský vynechává subjekt
- 55 -
status-konstrukce (ääni = hlas) a ke slovesu hlavní věty váže příslovce v komparativu (hlas byl oproti dřívější promluvě tišší), kterým překládá tvar 2. infinitivu v instruktivu. Waltari
“Mikäpä siinä,“ kertoili Hermanni-isäntä ääni hiljeten, yhä pitemmät tauot sanojen välillä.
35. Velkoborský Mluvil teď ještě tišeji a dělal mezi slovy stále delší přestávky. Skalička
„Což o to,“ pravil starý Herman ztišuje hlas, dělaje stále delší přestávky mezi jednotlivými slovy.
Dalším příkladem (př. 36) je výraz varoen, se kterým se v díle setkáváme velmi často a v různých překladech. Překlad pomocí příslovce, který zde u Velkoborského vidíme, je nejčastějším způsobem překladu tohoto výrazu. Skalička tentokrát tvar 2. infinitivu v instruktivu vynechává, což je u něj vcelku výjimečné. V posledním příkladu (př. 37) se potom oba překladatelé shodují a používají příslovce. Waltari
Sitten hän hiljaa, varoen kohotti kätensä ja painoi sen miehen rintaa vasten.
36. Velkoborský Pak pomalu, opatrně zvedla ruku a položila ji na mužovu hruď. Skalička
Pak byla chvíli zticha, zdvihla ruku a položila ji na mužovu hruď.
Ensimmäisen kerran hän puhutteli Aaltosta herrasväen teennäiseen Waltari tapaan ja mies kohotti säpsähtäen päätään ja katsoi epäluuloisesti posket tummina häneen. Poprvé oslovila Aaltonena takhle po pansku a muž polekaně zvedl hlavu 37. Velkoborský a vrhl na ženu překvapený pohled. Po prvé oslovila Áltonena panským způsobem a muž zdvihl polekaně Skalička hlavu a nedůvěřivě na ni zíral. Jako částečnou výjimku k této skupině řadím ještě ojedinělé způsoby překladu pomocí substantiva v 7. pádu (instrumentál; př. 38 a 39), kterým se dá také vyjádřit způsob, jakým je nějaká činnost vykonávána. I zde se jedná o příslovečná určení způsobu, jsou ale vyjádřena jiným slovním druhem – substantivem místo častěji používaného příslovce. V prvním případě (př. 38) Skalička tvar 2. infinitivu v instruktivu nepřekládá, ve druhém (př. 39) už se v překladu shoduje s Velkoborským. He kolme tässä talossa, heidän ei kannattanut valheella teeskennellen työntää tuonnemmaksi ja salailla suurta sanaa. A oni tři věru nepotřebují lživým předstíráním zatajovat nebo zahánět 38. Velkoborský velká slova. Oni tři v tomto domě, oni nepotřebují lží zatajovati nebo odstrkovati Skalička velké slovo. Waltari
- 56 -
Ei, hän ei ollut poissa, hän viipyi yhä miehen luona, suu pehmeästi hymyillen nainen vastasi miehen katseeseen. Ne, neodešla, byla stále u něj, odpověděla měkkým úsměvem na jeho 39. Velkoborský nevyslovenou otázku. Ne, nebyla pryč, byla stále u něho, odpověděla měkkým úsměvem na Skalička jeho pohled. Waltari
4.2.7 Další způsoby překladu Kromě výše uvedených způsobů překladu, které se v textu vyskytují ve větší či menší míře, se objevují také 3 zvláštní typy překladů, každý z nich se navíc objevuje jen jednou. Jedná se o překlad pomocí výrazů prý a nejspíš nebo prostřednictvím předpony. U následujícího příkladu používá Skalička opět přechodník, Velkoborský ve stejném významu používá výraz prý. Vorař/nádeník zde něco říká, je to však jednostranné tvrzení, které je vzhledem ke kontextu s největší pravděpodobností nepravdivé. V českém překladu je proto výstižně použito sloveso tvrdit, nebo právě Velkoborským použitý výraz prý. Kengät oli toinen tukkilainen jo pannut reppuunsa sanoen kaverin Waltari hävinneen ne korttipelissä, mutta luovutti ne kuitenkin vastakohtaisesti takaisin. Mužovy boty si už strčil do rance jeden z vorařů, prý je vyhrál v kartách, 40. Velkoborský ale nakonec je, byť nerad, vrátil. Mužovy boty si vstrčil jeden z nádeníků do rance, tvrdě, že je vyhrál Skalička v kartách, ale vydal je – třeba nerad – zpátky. Níže vidíme tvar 2. infinitivu v instruktivu vytvořený od slovesa arvata (tušit, hádat). Doslovný překlad by zde zněl asi poněkud zvláštně, Velkoborský volí významově vhodný výraz nejspíš. Tvar arvatenkin by se navíc dal i ve finštině označit za již lexikalizovaný tvar s významem pravděpodobně, zřejmě. Skalička zde tento tvar nepřekládá, ostatně i celou větu – která má navíc jiný význam než původní finská věta – zkracuje. Se oli laitonta tavaraa, arvatenkin jonkun punaisen sodan aikana Waltari parikymmentä vuotta sitten pakomatkallaan piilottama talon hylättyyn perunakuoppaan. Byla to nezákonná věc, nejspíš ji sem, do opuštěné jámy na brambory, 41. Velkoborský schoval nějaký voják, když na konci občanské války utíkal před nepřítelem. Skalička
Kdoví, jak se sem tato puška dostala.
- 57 -
Poslední příklad má u Velkoborského velmi zajímavý a originální překlad pomocí předpony. Doslovně by se dala věta přeložit tak, jak se jí ujal Skalička, česká předpona rozzde ale vyjadřuje totéž – začátek děje, v tomto případě třesení (vapista = třást se). Waltari
Murhamies pudotti kiväärin kädestään ja nosti pois jalkansa alkaen rajusti vapista.
42. Velkoborský Vrah odhodil pušku, stáhl nohu z úst mrtvého a zimničně se roztřásl. Skalička
Vrah odhodil pušku, odvrátil se a začal se divoce třást.
4.3 Shrnutí Cílem zkoumání tvarů 2. infinitivu v inessivu a v instruktivu ve Waltariho novele Vieras mies tuli taloon bylo najít různé možnosti, jakými je možné překládat tyto tvary do češtiny. Zde sloužil jako zdroj český překlad knihy z roku 2005 od Jana Petra Velkoborského a pro srovnání vybraných příkladů také starší český překlad od Vladimíra Skaličky (1941). V díle najdeme celkem 444 příkladů na 2. infinitiv, z toho 154 ve tvaru inessivu a 290 ve tvaru instruktivu. Způsoby překladu jsou u obou tvarů velmi rozmanité, u instruktivních tvarů jsou však různorodější. Inessivní i instruktivní tvary 2. infinitivu se nejčastěji překládají pomocí vedlejší nebo hlavní věty, ovšem u každého tvaru v jiné míře. Pro inessivní tvary jsou typičtější vedlejší věty, což celkem přirozeně vyplývá z jejich využití v rámci temporálních konstrukcí nahrazujících vedlejší věty, u instruktivních tvarů je zase častější (a nad ostatními způsoby překladu jednoznačně převažující) překlad pomocí hlavních vět vyjadřujících dějovou souběžnost nebo následnost. U obou tvarů se v podobné míře vyskytuje také překlad pomocí předložkových vazeb, dále se využívají adjektiva odvozená od sloves a instruktivní tvary jsou překládány také prostřednictvím přechodníků nebo příslovcí. Často může také platit, že pokud se v rámci jedné věty objevuje více tvarů 2. infinitivu v inessivu nebo v instruktivu, překládají se stejným způsobem, ačkoli pravidlem to není. Rozmanité způsoby překladu se vyskytují z různých důvodů. Jsou způsoby, které působí v češtině na některých místech přirozenější než jiné, jde také – a nejspíš zejména – o textovou rozmanitost. Tytéž tvary tak nejsou překládány stále stejně, ale na vhodných místech překladatelé zvolí překlad pomocí věty, jinde zase pomocí nějakého kratšího vyjádření (např. předložkové vazby nebo adjektiva), čímž se zbaví další věty, která by mohla zejména v už tak dlouhých souvětích bránit porozumění. Co se Skaličkova a Velkoborského překladu týče, na srovnávaných příkladech je vidět, že oba překladatelé používají stejné prostředky, ačkoli v rozdílné míře. Asi největším rozdílem je to, že Skalička mnohem více využívá tvarů přechodníku, což je přirozené vzhledem k datu vzniku jeho překladu.
- 58 -
A konečně u překladu beletrie hraje velkou roli také to, že se jedná právě o beletrii, a překladatel zde má tedy poměrně volnou ruku. Nejde vždy o to, přeložit danou konstrukci co nejpřesněji, záleží spíše na celkovém významu a vyznění věty. Mohou se tedy používat třeba i trochu odlišné překlady, aby bylo celkové vyjádření co nejpřirozenější pro jazyk, do něhož je dílo překládáno. Při překladu jednotlivých tvarů záleží také na kontextu celé věty, díky kterému se mohou i zdánlivě shodná vyjádření v překladu stejně jako ve významu lišit. Na závěr přikládám ještě tabulky shrnující způsoby překladu obou tvarů 2. infinitivu včetně toho, kolikrát se v knize vyskytují. Tyto údaje vychází z překladu novely od Jana Petra Velkoborského z roku 2005. 2. INFINITIV V INESSIVU Vynecháno / nepřeloženo - příslovečná časová (když, jak, zatímco, než, kdy, jakmile) - přívlastková (který) Vedlejší věty - příslovečná místní (kde)
2 / 24 68 (40 + 16 + 5 + 3 + 3 + 1) 6 1
- příslovečná příčinná (neboť)
1
- předmětná (že)
1
Hlavní věta Předložková vazba (v, při, za, na, z, k; během) Adjektivum
26 17 (7 + 4 + 1 + 1 + 1 + 1; + 1) 8
2. INFINITIV V INSTRUKTIVU Vynecháno / nepřeloženo Hlavní věta - příslovečná způsobová (jako by, až) - příslovečná časová (když, jak) Vedlejší věty - příslovečná účelová (aby) - přívlastková (který) - příslovečná místní (kam) - příslovečná příčinná (proto) Předložková vazba (s/se, v, z, na, po, přes) Adjektivum Přechodník Příslovce (+ substantivum v instrumentálu) Další způsoby (prý, nejspíš, předpona)
- 59 -
1 / 26 156 13 (11 + 2) 9 (5 + 4) 5 3 2 1 21 (9 + 5 + 2 + 2 + 2 + 1) 20 14 12 (+ 4) 3 (1 + 1 + 1)
5. ZÁVĚR Tato bakalářská práce pojednává o 2. infinitivu a způsobech jeho překladu do češtiny v novele Cizinec přichází od Miky Waltariho. Jejím cílem bylo co nejpodrobněji popsat finský 2. infinitiv a vymezit, kde se tyto tvary používají, a dále potom rozebrat různé způsoby překladu těchto tvarů do češtiny. K tomuto rozboru sloužila právě Waltariho novela v překladu Jana Petra Velkoborského, pro srovnání vybraných příkladů jsem použila i starší český překlad Vladimíra Skaličky. V první kapitole jsem se věnovala obecně pojmu infinitiv. Tato kapitola vymezuje, co vlastně infinitiv ve finštině znamená, jaká kritéria musí splňovat a jak se tyto tvary používají. Ve finštině se dříve počítalo s pěti infinitivy, od tohoto pojetí se ale později ustoupilo a dnes se počítá pouze se třemi, i této problematice jsem se proto v kapitole věnovala a rozebrala důvody, proč k tomuto posunu ve vnímání infinitivů došlo. V následující kapitole jsem se potom zabývala už výhradně 2. infinitivem. Rozebírala jsem, jak se jeho tvary tvoří a v jakých podobách se vůbec vyskytuje, dále jsem se věnovala využití těchto tvarů v jazyce. Těmi nejdůležitějšími jsou temporální konstrukce u 2. infinitivu v inessivu a en-konstrukce a status-konstrukce u 2. infinitivu v instruktivu. Věnovala jsem se ale také zvláštním a méně častým způsobům využití těchto tvarů. Stěžejní kapitolou celé práce byl pak rozbor různých způsobů překladu tvarů 2. infinitivu do češtiny. Způsobů, jak je možné tyto tvary přeložit, je celá řada. U inessivních tvarů jsem našla asi 9 způsobů překladu, u instruktivních potom o něco více – asi 14. Důvodem pro tak rozmanitou škálu způsobů překladu je i to, že samotné finské tvary vystupují v různých významech. S tím právě velice často koresponduje i český překlad – dějovou souběžnost nebo následnost můžeme v češtině vyjádřit například pomocí často používaných vedlejších nebo hlavních vět, tvary 2. infinitivu ve významu způsobu, jakým je nějaká činnost vykonávána, se potom dají přeložit například pomocí příslovcí nebo adjektiv. Jsou ale i jiné způsoby překladu jako předložkové vazby, které se dají použít jak u vyjádření dějové souběžnosti/následnosti, tak u vyjádření způsobu. Při překladu se projevuje také to, co je v jazyce, do kterého je dílo překládáno, přirozeným vyjádřením. Kromě toho má překladatel při překladu beletristického díla poměrně volnou ruku, protože vlastně převádí celý příběh, o jehož zachycení zde jde, nemusí tedy nutně překládat původní text slovo od slova. I tato volnost se při překladu projevuje. Práci by bylo možné dále rozšířit například o podrobnou analýzou i staršího českého překladu od Vladimíra Skaličky, který jsem zde používala pouze pro porovnání vybraných příkladů z překladu Jana Petra Velkoborského.
- 60 -
6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ALHO, Irja a KAUPPINEN, Anneli. Käyttökielioppi. Helsinki: SKS, 2008. HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004. Dostupné z: http://scripta.kotus.fi/visk/etusivu.php HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. HAVRÁNEK, Bohuslav a JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká. Praha: Fortuna, 2002. JÖNSSON-KORHOLA, Hannele a WHITE, Leila. Tarkista tästä – suomen sanojen rektioita suomea vieraana kielenä opiskeleville. Helsinki: Finn Lectura, 1999. KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – alkeistaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007. KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007. KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut – jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010. KARLSSON, Fred. Finsk grammatik. Helsinky: SKS, 1991. PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963. LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988. LINDROOS, Hilkka Annikki. Finské postpozice. Praha: Karolinum, 1997. LINDROOS, Hilkka Annikki. Finština nejen pro samouky. Praha: LEDA, 2002. SETÄLÄ, E. N. a SADENIEMI, Matti. Suomen kielioppi – äänne- ja sanaoppi. Helsinky: Otava, 1972. WALTARI, Mika. Cizinec přichází. Praha: Knižní klub, 2005. WALTARI, Mika. Cizinec přichází. Praha: Světový literární klub, 1941. WALTARI, Mika. Vieras mies tuli taloon. Juva: WSOY, 1978.
- 61 -
