Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav eského jazyka eský jazyk a literatura. Michaela Tabakovi ová. eské názvy planet

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura

Michaela Tabakovičová

České názvy planet Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Helena Karlíková, CSc.

2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………. Michaela Tabakovičová

Velmi děkuji PhDr. Heleně Karlíkové, CSc., za rady, trpělivost, vstřícnost a veškerou pomoc při psaní této práce. A díky také těm, kteří za mnou stáli, protože jejich podpora pro mě byla důležitá.

Obsah 1 Úvod

5

2 Názvy planet ze sémanticko-lexikálního hlediska

9

2.1 Vývoj lexému planeta

11

2.2 Konkrétní názvy planet včetně motivace jejich pojmenování

15

2.2.1 Merkur

15

2.2.2 Venuše

17

2.2.3 Mars

19

2.2.4 Jupiter

21

2.2.5 Saturn

22

2.2.6 Uran

24

2.2.7 Neptun

25

2.2.8 Ostatní tělesa, která byla považována za planety

26

2.3 Analýza systému názvů planet

28

2.3.1 Období vzniku názvosloví planet a jeho ustálení

32

2.3.2 Období postupného přechodu k jinému systému názvů

34

2.3.3 Dokončení procesu internacionalizace

37

3 Závěr

39

4 Seznam použité literatury se zkratkami pramenů

41

1 Úvod Cílem naší práce je analyzovat názvy planet užívané v češtině od 14. století po současnost; počátek časového období je omezen v závislosti na nalezeném materiálu. Budeme zkoumat: 1. názvy planet jako jednotlivé lexémy včetně jejich výskytu, motivace, u vybraných (podle dominance užití nebo jejich neobvyklosti) také slovotvorby; 2. analyzujeme celý systém názvů planet a jeho vývoj. Protože názvy planet netvořily v historii jazyka jeden systém, ale systémy dva (jeden ze jmen původně staročeských, druhý z internacionálních), pokusíme se stanovit faktory, které měly majoritní vliv na jejich proměnu a na přechod od jednoho systému k druhému. V práci také nastíníme problémy s užíváním termínu kosmonymum a analyzujeme vývoj lexému planeta v češtině, a to včetně jeho synonym, která se v minulosti používala (či stále používají).

Zkoumání planet dnes patří primárně mezi zájmy astronomie. V době indoevropské i praslovanské bylo pozorování oblohy záležitostí pouze rituální a zběžnou, nedá se pro tuto dobu tedy hovořit o pozorování vědeckém; Indoevropané ani Praslované nepojmenovali víc než Slunce a Měsíc (staří Indoevropané měli název snad jen pro souhvězdí Velký vůz, nazývali jej Medvěd, viz Machek 1943: 174). První ucelený popis systému planet a jejich vnímání jako soustavy pochází od Filoláa (asi kolem roku 430 př. n. l.) – sestava se podle něj skládá ze Slunce, Měsíce, Saturnu, Jupiteru, Marsu, Venuše, Země a Merkuru (viz Horský 1986: 37–38). Pro celý středověk měla antická astronomie specifický vliv, zejména pak práce Klaudia Ptolemaia (žil asi mezi léty 90–165 n. l.), který byl tehdy „vůbec nejvyšší myslitelnou autoritou v astronomii, na středověkých univerzitách platilo za vrchol hvězdářské vzdělanosti zvládnout Ptolemaiův Almagest“ (viz Horský 1986: 90). Ve středověku neexistovala astronomie jako samostatná věda, slučovala se s dnešní astrologií (ve vědu zvanou hvězdářstvo či hvězdářstvie, jak dokládá Gebauerův Slovník staročeský), středověcí učenci tedy považovali specifický vliv planet na člověka při různých životních událostech (narození, nemoc apod.) za nesporný (viz Černá 2004: 9). Také v antice měly planety zvláštní význam pro osud lidí: byly tehdy pojmenovány podle uctívaných bohů, protože „staří věřili, že se jimi [názvy planet, pozn. M. T.] projevuje vůle těchto bohů“ (Dittrich 1923: 198). Názvy planet ve staré češtině i v dnešních internacionálních lexémech byly také motivovány jmény antických bohů, a to ve spojitosti s přijímáním antických znalostí. První zmínky o českých názvech planet pocházejí od Klareta (Vokabulář, Glosář, Klaretova díla jako počátek výskytu českých názvů planet potvrzuje i Machek 1943: 174), čili z první [5]

poloviny 14. století – přičemž názvy pro planety Uran a Neptun se k systému názvů připojily až mnohem později: Uran byl objeven 1781, Neptun 1846 (Štefl 2008: 132–133). V českém prostředí tak přicházejí tyto „nové“ planety do doby, která zastává jiné slovotvorné postupy, než jakých užíval Klaret, což v naší práci podrobněji rozvedeme. Některé planety byly také ze systému vyřazeny, protože nevyhovovaly nové definici termínu planeta (dnes jsou nazývány planetkami nebo trpasličími planetami) – i názvům těchto „bývalých planet“ se budeme v práci věnovat, byť jen okrajově. Materiál k analýze čerpáme především z těchto zdrojů (rok v závorce je rokem prvního vydání): Vokabulář a Glosář (Klaret, 1. polovina 14. století), Hvězdářství krále Jana (přelom 14. a 15. století), Staročeské knihy lékařské (taktéž přelom 14. a 15. století; zde je pro nás zdrojem pouze tabulka na s. 359 [167 rukopisu], protože jediná obsahuje české názvy planet, zbytek spisu obsahuje názvy planet v latině), Komenského Dvéře jazyků odevřené (1633), nápomocný nám bude také časopis Krok, zejména dvě studie Jana Svatopluka Presla (1821, studie „Přehled prací nejznamenitějších r. 1817 v hvězdářství, meteoroznanství, síloskumu a lučbě udělaných“ a „Stručný přehled nálezů l. 1818 v hvězdářství, zeměpisu, meteoroznanství udělaných“). Dále užíváme Česko-německý slovník Josefa Jungmanna (1834–1839), publikaci Základové hvězdosloví, čili Astronomie Františka Josefa Smetany (1837), Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy (Pavel Josef Šafařík, 1853), Česko-německý slovník (František Štěpán Kott, 1878–1887) a publikaci Slunce, měsíc a hvězdy (Arnošt Dittrich, 1923). Materiál nám poskytnul i Vokabulář webový, skrze který čerpáme hlavně z těchto zdrojů:1 Thesaurus Linguae Bohemicae (Václav Jan Rosa, napsán ve 2. pol. 17. století), Vokabulář latinský a český, nyní vnově spravený a rozšířený (Vocabularium LatinoBohemicum pro usu scholarum nunc denuo diligenter & accurate editum, 1704), Českoněmecký slovnář (Jan Václav Pohl, 1756) a Deutsch-böhmisches Wörterbuch Josefa Dobrovského (první díl 1802, druhý 1821). Z databáze Vokabuláře webového čerpáme informace také z dalších slovníků; jedná se zejména o Malý staročeský slovník (J. Bělič, A. Kamiš, K. Kučera, 1978), Elektronický slovník staré češtiny (ESSČ, pod vedením M. Vajdlové), Staročeský slovník (pod vedením I. Němce a J. Pečírkové, svazky 1–26, 1968–2008) a Slovníček staré češtiny F. Šimka (1945).

1

V závorce uvádíme rok prvního vydání. Užíváme aktuální verzi Vokabuláře webového 0.8.0 (uvedeno k 27. 6. 2013).

[6]

Přes Vokabulář webový jsme měli přístup také do Slovníku staročeského Jana Gebauera (první vydání vycházelo po sešitech 1900–1916), skrze který čerpáme materiál z více děl. Za názvem díla uvádíme i Gebauerovu zkratku daného díla (podle níž jsou díla řazena) a Gebauerem předpokládaný vznik díla. Uvedené zkratky jsou většinou používány i v jiných zdrojích (např. Staročeský slovník 1968–2008), vypisujeme je zde tedy spíše pro celý Vokabulář webový. Jedná se o: slovníky lékařských pojednání sestavené neznámým františkánem (pol. 15. století; ApatFr., LékFr.), slovníky chirurgické (ChirB., poč. 16. století), Lactifer Jana Vodňanského (Lact., 1511), sbírka pojednání z oboru ženského a dětského lékařství (2. pol. 15. stol., LékŽen.), mammotrekt (poč. 15. st., MamA.), Nomenclator lat.bohem. (okolo r. 1400, Nomencl.), slovník Prešpurský (ze sklonku 14. století, Prešp.), slovník Rajhradský (tzv. Rozkochaného; mezi 1344 a 1364, Rozk.) a Onomasticon (neboli slovník Klementinský, z pol. 15. stol., SlovKlem.). V závěrečném seznamu literatury tyto jednotlivé materiály už neuvádíme, uvádíme pouze slovníky, které nám byly zdrojem těchto materiálů (Gebauerův Slovník staročeský aj.). Měli jsme také možnost používat databázi DEBDict2 a slovníky v ní obsažené. Čerpali jsme odtud zejména z Příručního slovníku jazyka českého (PSJČ, ed. B. Havránek a kol., 1935–1957), Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ, ed. B. Havránek a kol., 1960–1971) a Slovníku spisovné češtiny (SSČ, ed. J. Filipec a kol., 1995). V práci většinou kvůli přehlednosti a dobré čitelnosti textu neuvádíme důsledně celé názvy prací či slovníků; kde neuvádíme náležité názvy, uvádíme výše uvedené zkratky (např. „ApatFr.“, „PSJČ“: kromě již zmiňovaných zkratek děl, která neužíváme přímo, jsou vypsány také v seznamu literatury) nebo jasně rozeznatelné zkrácení názvu díla (např. „Kottův slovník“ či „Komenského Dvéře“). Lexikální jednotky uvádíme v transkribované podobě podle současných pravidel pravopisu. Kromě výjimek se nevyjadřujeme k vývoji jednotlivých hlásek, který není cílem naší práce. Rovněž nemáme za cíl podrobněji vyložit motivaci či formu latinských názvů planet a bohů.

Nenalezli jsme publikaci, která by se věnovala našemu problému ve větší míře, a to ani ohledně názvů planet, ani ohledně kosmonym samotných. Zmínky o názvech planet nacházíme pouze v předmluvě Hvězdářství krále Jana od Aleny Černé (zachováváme zde původní označení stránek římskými číslicemi, protože samotný rukopis je stránkován čísly arabskými) a v článku „Česká jména hvězd“ Karla Čupra z časopisu Říše hvězd (1943), který vychází z domněnek lingvisty Bohumila Ryby. Ojedinělé poznámky jsou také k nalezení ve slovnících Gebauera a Jungmanna. Přínosný je pro naši práci článek Slavomíra Utěšeného 2

Používáme nejnovější verzi databáze DEBDict 1.7.31 (k 27. 6. 2013).

[7]

„Bludné hvězdy – bludice“ z Naší řeči (1984). Při analýze systému jsou pro nás podkladem zejména studie Igora Němce Rekonstrukce lexikálního vývoje a Vývojové postupy české slovní zásoby, jehož terminologii také přebíráme. V souvislosti s kompozity hojně čerpáme z publikace Česká kompozita diachronně (Dušan Šlosar, 1999) a pro zasazení jazykových jevů do historických souvislostí je pro nás důležitá zejména stať Milana Jelínka „Purismus“ v Kapitolách z dějin české jazykovědné bohemistiky (2007) a článek Zdeňky Hladké „České slovníkářství na cestě k jednojazyčnému výkladovému slovníku, I.“ z Naší řeči (2005). Lingvistické pojmy definujeme zejména podle Příruční mluvnice češtiny (2. vyd. 2012) a při astronomických poznatcích vycházíme především z publikace v elektronické verzi Historie astronomie (V. Štefl, J. Krtička, 2008).

[8]

2 Názvy planet ze sémanticko-lexikálního hlediska Nyní se budeme věnovat konkrétním názvům planet sluneční soustavy, jak jsme je nalezli ve slovnících či v jiných textových materiálech. Naši pozornost poutají názvy planet užívané v češtině. Ve staré češtině byly zaznamenány odlišné lexémy od těch, které užívá čeština současná, takže můžeme v průběhu vývoje pozorovat vznik jednoho (staročeského) systému názvů planet, jeho postupný ústup a nahrazování systémem druhým (internacionálním3), který posléze převládl. Jedná se zejména o názvy pro Merkur, Venuši, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Budeme se věnovat také názvům těles, která byla kdysi mezi planety zařazována, nyní však definici termínu planeta4 nevyhovují a řadí se do jiných astronomických kategorií (Pluto, Vesta, Ceres, Juno, Pallas). Nezmiňujeme název Země, který sice do systému názvů planet sémanticky patří, nezapadá však do námi diferencovaného systému názvů planet staročeských a internacionálních, protože v průběhu vývoje češtiny nepodstoupil větší změny (na rozdíl od názvů planet již zmiňovaných). Mezi planety bylo ve středověku řazeno i Slunce5 a Měsíc6, což způsobila nedostatečná znalost – s postupem vědy a rozvojem lidského myšlení došlo k přehodnocení sémantického zařazení těchto těles a mezi planety už řazena nejsou. Nezmiňujeme je z toho důvodu, že ani tato tělesa nezapadají do dvou již zmíněných variant systému názvů planet, protože jejich původ sahá už do doby před vznikem češtiny, poté se jejich forma výrazněji neměnila. Do analýzy však řadíme název pro Pluto. Ten se také neměnil, tzn. není v obou zmíněných systémech (nemá pojmenování utvořené z českých lexémů), a to z důvodu relativně pozdního data objevení tohoto tělesa. Jeho internacionální název má však podobnou motivaci jako planety ostatní; připadá nám tedy za samozřejmé jej zmínit. 3

4

5

6

Internacionálním systémem názvů planet rozumíme systém, který je vytvořený z internacionálních (mezinárodních) názvů planet. Internacionální (mezinárodní) slova jsou slova „užívaná ve většině evropských a v části neevropských jazyků […], mezinárodní lexikální jednotky [jsou] řeckého nebo latinského původu, často uměle vytvořené z řeckých nebo latinských slovních základů“ (viz PřírMlČ: 102). Planeta sluneční soustavy je definována podle rozhodnutí Mezinárodní astronomické unie z roku 2006 jako „nebeské těleso, které 1. obíhá okolo Slunce; 2. má dostatečnou hmotnost, aby jeho vlastní gravitace překonala vnitřní síly pevného tělesa, takže dosáhne tvaru odpovídajícího hydrostatické rovnováze (přibližně kulatého); 3. vyčistilo okolí své dráhy“ (Veselý 2006). Mezi planety se v současnosti tedy řadí Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Apelativum slunce nacházíme už v praslovanštině jako sъlnьce; jak píše Machek ve svém etymologickém slovníku, „stran rodu je pravděpodobné, že slunce jako věc bylo neutrum, jako předmět náboženské úcty, jako božstvo maskulinum nebo femininum“ a v mýtech se jednalo o partnerku Měsíce (Machek 1997: 558). Apelativum měsíc nacházíme už ve stsl. měsęcь. Uveďme také kdysi synonymní lexém luna, který se při vývoji pojmově diferencoval a jazyk mu přidělil básnický přídech; viz přímo tento příklad u „odstínění souznačných slov“ Němec 1968: 32. Jako nebásnický lexém působí luna ještě ve vědeckém časopise Krok

[9]

Tato kapitola se skládá ze tří částí. V první části budeme analyzovat vývoj samotného termínu planeta. Následující dvě části pak budou věnovány názvům planet ze dvou hledisek. Nejprve analyzujeme planety jako jednotky lexikálního systému názvů planet; řadíme je v souladu s dnešními konvencemi podle vzdálenosti od Slunce. Uvedeme názvy, které jsme nalezli ve slovníkovém a dalším materiálu (zdroje vypisujeme v úvodu práce), u vybraných výrazů včetně námi odhadované motivace a slovotvorby těchto názvů. Primární cíl této kapitoly bude shromáždit soubor lexikálních jednotek námi vymezeného okruhu. Ve třetí kapitole pak budeme na základě získaného materiálu zkoumat systém těchto jednotek. Pokusíme se analyzovat okolnosti vzniku prvního systému českých názvů planet, jeho zánik a vznik systému současného, to vše se zřetelem na změny psychického, mimojazykového a jazykového původu (více v kapitole 2.3). Můžeme tedy říci, že první část se snaží na názvy planet nazírat jako na jednotlivé lexémy, kdežto druhá se zaměřuje spíše na celek, na systém názvů planet a jeho vývoj. Konkrétní motivace pojmenování planet, které v kapitole 2.2 uvádíme, nejsou plně založeny na již publikovaných tezích. Tomuto problému se dodnes nikdo ve větší míře nevěnoval. Vedle krátkých poznámek Aleny Černé v předmluvě k Hvězdářství Krále Jana (více u konkrétních názvů planet) je nejvíce komplexní materiál o motivaci názvů planet, který jsme nalezli, článek Karla Čupra „Česká jména hvězd“ publikovaný v časopise Říše hvězd. Ten zveřejňuje poznatky ohledně motivace názvů planet, přičemž vychází z dopisu Bohumila Ryby; samotný dopis jsme však neměli možnost spatřit. Pojmenování planet je neprávem opomíjenou složkou českého lexika – jak si ukážeme, staré názvy jsou totiž velice pestré a můžeme je bezesporu označit také za lákavé, protože v sobě skrývají nádech tajemství, mytologie a božství. Staročeské názvy jsou pak převážně názvy asociativní. Vznikly podle toho, jaké sémantické představy antičtí bohové v uživatelích jazyka (či tvůrcích názvů) vyvolávali.

z roku 1821. Luna je slovo všeslovanské, nalezneme ho tedy v téměř všech slovanských jazycích (kromě lužické srbštiny). Tvar luna existoval už v praslovanštině, pochází z indoevropského *leuk- ‚svítit‘ (společně například s latinským lūna). Více viz Rejzek 2012: 352, na kterém jsme tento výklad založili. Machek ještě dodává, že výraz měsíc původně znamenal jak „lunu“, tak i „měsíc časový“ – luna původně znamenala zřejmě jen „měsíční světlo“ (viz Machek 1997: 360).

[10]

2.1 Vývoj lexému planeta Lexém planeta neprošel vývojem českého jazyka nezměněn. Byl přejat z pozdnělatinského tvaru planēta, to pochází z řeckého slova plánēs ‚kolem bloudící, obíhající‘ (Rejzek 2012: 471). Lexémy pro obecné pojmenování specifického kosmického tělesa, planetu, nebyly vždy v rodě, v jakém jej známe dnes – ve femininu. Lexém planeta vedle latiny ovlivnila němčina, ve které funguje jako maskulinum: der Planet; viz ibid: 471. V češtině staré a střední se užívaly také maskulinní varianty tohoto přejatého lexému (i varianty hláskoslovné): například v Hvězdářství krále Jana (přelom 14. a 15. století) nalézáme tvar planét (m.), planeta i planéta (m. i f.). Stejně tomu bylo v polštině; podle Jadwigy Waniakove (Waniakowa 2003: 144) zde stály rodové dublety lexému planeta v maskulinu a femininu vedle sebe (ibid: 144) a užívání feminimního planeta se ustálilo v první polovině 19. století (ibid: 87). Materiály ukazují, že ještě v Kottově Česko-německém slovníku, tedy v druhé polovině 19. století, je lexém planeta uváděn jako maskulinum i femininum – oba tvary přípustné, rovnocenné. Ale rozdíl v rodu se podle Igora Němce (Vývojové postupy české slovní zásoby, 1968) ve vývoji češtiny a s rozvojem rodového systému „stal neúnosným a řešil se ústupem pojmenování obourodých,“ přičemž ta buď zanikají, nebo „omezují svůj význam na rod, pro který byl jejich kmenový typ v novém systému vyhrazen“ (Němec 1968: 45). Jak tedy píše Němec, tendence v jazyce jsou takové, že se slovo přikloní k rodu (a s tím i k deklinaci), který evokuje jeho koncovka. V našem případě je zřejmé, že koncové -a (z latinského tvaru) ovlivnilo konečné ustálení ženského rodu: a-kmenová jména se omezila na ženský rod (avšak ne bezvýhradně7). Stejně jako planeta prošel rodovou dubletností také lexém kometa (což opět můžeme srovnat s polštinou [Waniakowa 2003: 143–145]; jako maskulinum jej užívá ještě např. Presl v časopise Krok, srov. „u běhu toho komety“, „jeden kometa“ – kdežto lexém planeta užívá v rodě ženském, srov. „tuto planetu“ atd.). V Hvězdářství krále Jana také nacházíme zajímavé skloňování tohoto lexému: o planétiech, tedy původní lokálovou koncovku mužských o-kmenů -iech. Koncovka -ech se vyskytuje vedle koncovky původní až do národního obrození, kdy vítězí (HiMlČ: 143). Alena Černá uvádí v předmluvě k Hvězdářství krále Jana, že „synonymní souběžné užívání synonymních českých výrazů, které mají napomoci ke správnému pochopení jednotlivých, nepříliš běžných slov, je znakem formující se nové slovní zásoby: běhohvězdy, totiž planety aneb bludny (57v)“ (Černá 2004: 17). Kosmická tělesa, která dnes nazýváme 7

V nové češtině existují deklinační typy soudce a předseda, které v průběhu vývoje jazyka vznikly z ženských kmenů (ja-kmenů pro typ soudce a a-kmenů pro typ předseda) jako důsledek rozporu přirozeného rodu a formy. Více viz HimlČ: 139.

[11]

planetami, totiž byla po dlouhou dobu (ještě do 19. století; viz Utěšený 1984) nazývána jako hvězdy. Termín hvězda se v průběhu vývoje jazyka bezpodmínečně diferencoval na hvězdy a planety; nově poznaná skutečnost se upřesnila vznikem dalších, specifikujících lexémů (hovoříme o tzv. pojmové diferenciaci, 8 viz např. Michálek 1971). Existoval tedy protiklad hvězd stálých (stálic) a tzv. běhohvězd (oběžnic), jak byly planety nazývány. Ještě F. J. Smetana ve své publikaci z roku 1837 píše, že „existují tři druhy hvězd [zvýrazněno M. T.],“ tedy stálice (Fixsterne), bludice (planety) a vlasatice (komety; Smetana 1837: 8). Také Kott ve svém slovníku určuje planetu Venuši, tehdy Krasopaní, jako ‚hvězdu‘ – při výkladu hesla Venuše však užívá termínu planeta. Je patrné, že termín planeta (v té době existující a užívaný už např. Komenským, který jej používal ve tvaru ženském, planéta) byl synonymní s jinými výrazy. Nebyl v takovém postavení jako dnešní termíny, které vágnost nepřipouštějí, snad zde můžeme hovořit i o snaze neužívat názvy přejaté (čili o purismu). Stav byl přitom dlouho rozkolísaný. Zajímavý je tedy průřez slovníky napříč časem. Klaret užívá pouhého hvězda, v Hvězdářství krále Jana je užito termínu bludná hvězda nebo bludna. Rosa ve výkladu hesla Hladolet uvádí poznámku „jest Planeta“; lexému planeta jako maskulina se užívá ve Vocabulariu Latino-Bohemicum. Ryvola uvádí ve svém Slováři puristické hvězdník. Purismus se však lexém planeta nesnažil vyloučit z českého jazyka, používají jej i obrozenci, například Dobrovský (při překladu samotného německého der Planet; Dobrovský lexém planeta připouští i s hláskoslovnou variantou planéta a obě uvádí jako maskulinum). Jako planétu lexém zmiňuje Jungmann a připouští oba rody. Gebauer ve stejném významu vypisuje i heslo hvězdoplaz ze SlovKlem. a opatřuje jej poznámkou „strojené“. O bludných hvězdách (bludicích) napsal pojednání Slavomír Utěšený v časopise Naše řeč (Utěšený 1984). Uvádí, že bludné hvězdy přežívaly do druhé poloviny 19. století ve významu ‚planety‘ (ještě například u Jungmanna), tento termín podle něj vznikl překladem latinského stellae errantes (později erraticae). Vykládat název bludná hvězda tedy musíme díky jejímu protikladu (stálici) ne jako ‚zbloudilou hvězdu‘, ale jako hvězdu ‚nestálou, putující‘. Jako nejstarší užití lexikální jednotky bludná hvězda udává Utěšený (1984) rok 1787 z výpisku F. J. Tomsy (a poté v Tomsově slovníku z r. 1789). Variantou byl lexém bludna (ApatFr., Hvězdářství krále Jana).

8

Pojmová diferenciace se podle E. Michálka projevuje tím, že „v důsledku povrchnějšího poznání jistého jevu mohlo především být na místě dnešních několika slov se speciálním významem jedno staré slovo s širším významem nediferencovaným,“ viz Michálek 1971: 312.

[12]

Déle než bludná hvězda se drží bludice (Utěšený 1984). Užíváno bylo i pobludice (to používá ještě K. S. Amerling ve druhé fázi národního obrození9). Bludice však nabrala dalšího, jiného významu: v básnickém jazyce byla užívána jako ‚kometa‘ (Vrchlický, Mácha), ‚meteor‘ – a to až do začátku 20. století. Utěšený (1984) uvádí, že označení bludice ve významu ‚planeta‘ bylo (ještě nejistě) užíváno bez omezení jen v 1. polovině 19. století. Bludice je však výraz novější; ve Vokabuláři webovém ji nenacházíme; je zde pouze výraz hvězda bludná (Malý staročeský slovník, Slovníček staré češtiny F. Šimka). Lexém bludice se do dnešní doby nedochoval; ztrácí svůj význam ‚planeta‘ a postup moderní vědy i mimojazykové vlivy mažou tento výraz ze slovní zásoby v astronomickém významu. V PSJČ je ve významu hesla planeta bludice označena už za archaismus. Zvláštní však je využití tohoto výrazu a rozšíření jeho významů (viz PSJČ: ‚něco klamného‘, ‚světélko na bažinách‘, ‚prostitutka‘, ‚kmitající záře vůbec‘).

Lexikální jednotka běžná hvězda je podle Utěšeného (1984) ojedinělá a vznikla z kompozita běhohvězda. Kompozitum běhohvězda vidí Utěšený (ibid) jako staročeský termín, který dožíval do desátých let 19. století. V Hvězdářství krále Jana a v ComestC., ChirB., ApatFr. je užito výrazu běhohvězda – ESSČ dokládá i existenci rodové dublety běhohvězd (m.), což je zajímavé (pravděpodobně se jedná o atrakci k planét m.). Výrazu běhohvězda se užívalo i pro tvorbu přídavného jména – běhohvězdný (ESSČ). Na běžnou hvězdu navazuje oběžnice, v archivu Ústavu pro jazyk český poprvé doložena k r. 1835 (jak dokládá Utěšený 1984). V Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví (1853) se pro planety vedle klasického planeta uvádí výraz oběžnice. Lexém oběžnice přežívá až do dnešní doby: je uveden v PSJČ, SSJČ i SSČ (!) jako synonymum pro výraz planeta. Utěšený (1984) tedy uvádí dvě vývojové řady: běhohvězda – běžná hvězda – oběžnice a paralelní bludohvězda (např. z Kroku) – bludná hvězda – bludice. Jak však posléze dodává, bludice je augmentativum k bludička (bloudící bytost) podle přípony. Bludná hvězda by totiž měla *bludnici.

Vedle analýzy různých variant lexému planeta nesmíme zapomínat ani na jeho význam. Definice tohoto termínu nebyla dlouhou dobu definitivní (i ta dnešní, zdánlivě ustálená, se může změnit) a proměny jeho významu ještě nedávno ovlivnily klasifikaci kosmických těles (můžeme hovořit o jazykovém vlivu na vnímání světa uživateli jazyka). 9

Také komety nazývá „vlasaticemi“; viz Hoffmanová 2003: 21.

[13]

Mezinárodní astronomická unie, organizace starající se mimo jiné o astronomickou terminologii, na svém kongresu v Praze roku 2006 mění definici termínu planeta, díky čemuž ztratilo těleso Pluto svůj „status“ planety (a stalo se trpasličí planetou10). Lexikální terminologická jednotka tedy tímto pojmovým zúžením proměnila odraz skutečnosti ve vědomí uživatelů jazyka i v terminologické klasifikaci.

10

Definice termínu trpasličí planeta je podle usnesení Mezinárodní astronomické unie z roku 2006 taková: „trpasličí planeta je nebeské těleso, které 1. obíhá okolo Slunce; 2. má dostatečnou hmotnost, aby jeho vlastní gravitace překonala vnitřní síly pevného tělesa, takže dosáhne tvaru odpovídajícího hydrostatické rovnováze (přibližně kulatého); 3. nevyčistilo okolí své dráhy; 4. není satelitem“ (Veselý 2006).

[14]

2.2 Konkrétní názvy planet včetně motivace jejich pojmenování 2.2.1 Merkur Latinskému názvu Mercurius odpovídal od čtrnáctého století zejména český ekvivalent Dobropán. Mercurius byl antický bůh obchodu, současně se jednalo o posla bohů a průvodce, který provázel duše po jejich smrti do podsvětí. Lexém Dobropán nacházíme nejdříve u Klareta (v Glosáři i Vokabuláři). Jungmann název Dobropán pokládá za kompozitum složené ze dvou částí, a to dobrý a pán, jak však na následujících řádcích vysvětlíme, není to sémanticky dostačující výklad. Jedním z hlavních zdrojů pro odhalení motivace tohoto názvu nám bude již zmiňovaný článek Čuprův Říše hvězd, který zveřejňuje domněnky Bohuslava Ryby ohledně motivace původně staročeských názvů planet. Podle Ryby převládlo při vytváření českého ekvivalentu názvu planety Merkur vnímání boha Merkuria jako boha obchodu. Samotné latinské jméno boha Mercurius je podle Ryby spojeno s latinským merx (LatČesSl: 789), což znamená ‚zboží‘. Jak Čupr podle Ryby dále vysvětluje, Merkuriova vláda nad zbožím byla pro český název důležitou (Čupr 1943: 150). Latinský ekvivalent pro ‚zboží‘ byl také bonum, což znamenalo ‚dobro‘ neboli ‚hmotné dobro – jmění, bohatství‘ (LatČesSl: 156). Českým překladem tohoto lexému byl lexém dobro (viz ESJČ), ve staré češtině tedy dobro vlivem latiny znamenalo ‚majetek‘ (zajímavé je uvážit podobnost s německým Gut ‚majetek, zboží‘ a adj. gut ‚dobrý‘). Ve Vokabuláři webovém samotný lexém dobro ve významu ‚zboží‘ uveden není, je zde dobro jako ‚majetek‘ – sémanticky jsou si tyto dva významy (‚majetek‘ a ‚zboží‘) však blízké. V pozdějším vývoji jazyka převládla synonymní varianta sbožie, která podle Machka (1997: 712) také původně znamenala ‚majetek, bohatství, jmění, statek‘, ‚předmět obchodu‘ znamená až v nové češtině. Zánikem slova fundujícího (dobro) se stírá motivace slova fundovaného (viz Němec 1968: 23), proto je pojmenování Dobropán vnímáno jako kompozitum s předním členem adjektivním, jak se domníval například Josef Jungmann. Substantivum dobro je v kolizi s adjektivem dobrý – přičemž sémantický rozdíl je zde značný. Ze sémantického hlediska nemá působnost boha Merkura s přídavným jménem dobrý zřejmě nic společného, ačkoli z hlediska formálního je Jungmannův výklad vysvětlitelný. Problém je zde zejména s hláskou -o-, která podle Jungmannova vnímání vypadá jako vokalický konekt; složenina by tedy měla členy adjektivum-konekt-substantivum. Jak uvádí Dušan Šlosar (1999: 17), o-ový konekt je konektem nejčastějším, pochází od o-kmenů a a-kmenů i kmenů konsonantických, také jím byly zprvu připojovány přední členy adjektivní (Šlosar 1999: 16). Pro teorii Jungmannovu [15]

hovoří i sám D. Šlosar: ten přímo pojednává o lexému dobropán pod kapitolou o složeninách typu adjektivum-kompozitum-substantivum (Šlosar 1999: 38), avšak dále o tomto slově a o jemu podobných Klaretových neologismech píše, že „zůstaly neuzuálními slovníkovými výtvory“ (ibid). Myslel-li D. Šlosar skutečně Dobropán ve významu ‚Merkur‘ (přičemž velikost písmen není pro slovotvornou analýzu podstatná; názvy planet jsou Klaretem psány písmenem malým), dovolíme si zde nesouhlasit, neboť lexém byl užíván ještě dlouho po Klaretově době, jak si dokážeme v následujících odstavcích. Pokud by přední člen složeniny byl substantivum dobro, což ve staré češtině byl (a doposud je) o-kmen středního rodu vzor město (viz HiMlČ: 151), konektu by zde nebylo potřeba. Jedná-li se tedy o složeninu se zadním členem substantivním a předním buď substantivním, nebo adjektivním (dobrý-), přikláníme se spíš k variantě o obou členech substantivních, čili k tomu, že je to kompozitum homogenní (shodně slovnědruhové, viz Šlosar 1999: 8), skládající se ze substantiv dobro a pán, protože tuto variantu vidíme z hlediska významového pravděpodobnější (již zmíněný „pán zboží/majetku“). Šlosar uvádí, že kompozita složená ze dvou substantiv byla v době předobrozenecké tvořena jen málo, a to zejména při sloučení dvou pojmů v jednu substanci (Šlosar 1999: 50; srov. laňjelen, vlkopes), při pojmenování planet se ovšem jedná o proces neojedinělý (stejně tak i Krasopaní).

O rozšířenosti varianty Dobropán hovoří její hojný výskyt: Gebauer uvádí jako své zdroje ChirB., Prešp., Rozk., MamA., SlovKlem. a Nomencl. Dále tento výraz nalézáme v Hvězdářství krále Jana, ve Staročeském lékařství (v již zmíněné tabulce), ve Vocabulariu Latino-Bohemicum, v Komenského Dveřích, v Pohlově slovníku i u Dobrovského, v časopise Krok, u Jungmanna, u Kotta, v Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy nebo ve Smetanově publikaci Základové hvězdosloví, čili Astronomie. V některých zdrojích nacházíme hláskoslovně krátkou variantu Dobropan (např. v Kroku). V Hvězdářství krále Jana objevujeme i název Obojetník. Jedná se o jediný výskyt tohoto lexému, který jsme v souvislosti s názvem planety objevili. Jak v předmluvě upozorňuje A. Černá (Černá 2004: XIX), název vychází z působení této planety na člověka – u tohoto termínu můžeme spatřovat překročení hranic od astronomie k lékařství. Nejedná se zde o název opírající se o antickou tradici, ale o název nový, který dokládá silné propojení těchto dvou oborů. A. Černá (ibid) vylučuje vliv substantiva ‚falešník‘, jak lexém obojetník vykládá Slovník staročeský, kde Gebauer začleňuje název planety v hesle obojetník pod skupinu slov s významem ‚falešník, licoměrník, zvláště dělající se hezkým na obě strany‘. Správný výklad podle A. Černé vychází z představy starých Čechů, že planeta je tzv. obojetná, [16]

tedy „zároveň vysušující, neboť je blízko slunečního žáru, a současně zavlažující, což působí sousedství Měsíce“ (Černá 2004: XIX). Jako další pojmenování planety Merkur nalézáme lexém Zełoň v Pohlově slovníku. Zřejmě se jedná o bohemismus pro samotný název boha Merkura, který pak dal jméno planetě – stejně jako ve starém Římě (bůh Zeloň – planeta *Zeloň). Pod heslem Zeloň můžeme spatřit v Jungmannově slovníku opravdu výklad ‚dobropán, Mercurius‘, není zde však patrné, jednáli se o jméno Boha či jméno planety. Motivace je nám však, stejně jako u ostatních Pohlových názvů pro božstvo/planety, nejasná. Výraz Merkur se v češtině objevuje vedle výrazu Dobropan už u Smetany (1837) se staročeským názvem v závorce (což naznačuje buď jeho novost a s tím spojenou potřebu specifikace, nebo už jeho variantnost k lexému původně staročeskému). V Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví a u Kotta je Merkur názvem rovnocenným názvu Dobropán (soudíme tak podle struktury hesla, v němž jsou oba názvy odděleny čárkou, nejsou již v závorce). Můžeme říci, že název Merkur definitivně převládá počátkem 20. století: doklad nacházíme u A. Dittricha, který uvádí pouze internacionální názvy. Výraz Dobropán už neobsahuje ani PSJČ.

2.2.2 Venuše Pojmenování Venuše komplikuje představa starých Čechů o tehdejším nebi. S jednou planetou jsou na rovině významové spojeny tři entity: hvězda jitřenka (také denice, světlonoš), hvězda večernice (zvířetnice) a planeta Venuše samotná.11 Tato situace trvá až do dnešní doby; tři různě sémanticky odstíněné skupiny lexémů (s významy ‚hvězda ranní‘, ‚hvězda večerní‘ a ‚druhá planeta sluneční soustavy‘) referují k jedné mimojazykové entitě (planeta Venuše). O úplná synonyma se ovšem nejedná, jde pouze o tři rozdílné pohledy na jednu skutečnost. Podle Igora Němce můžeme hovořit o rozporu jazykového ztvárnění a psychického odrazu (odrazu skutečnosti ve vědomí mluvčích; viz Němec 1980: 19) založeném na povrchním vnímání skutečnosti (ibid: 36), tedy na nevědeckém pozorování oblohy. První český ekvivalent pro latinské Venus (což je současně název staroitalské bohyně krásy a lásky, viz LatČesSl: 1284), který jsme nalezli, je Ctitel a Chtytel z Klaretova Glosáře (ve Vokabuláři se objevuje i špatný opis – tvar zstyele, což napovídá, že tento název nebyl běžně užíván). Lexém Chtytel se jinde než u Klareta nevyskytuje. Název Ctitel se objevuje 11

Takovou situaci známe už od doby archaického Řecka, kdy byla z planet známá pouze Venuše – a to jenom jako jitřenka nebo večernice, ne pod společným názvem; viz Horský 1986: 29. Poznatek, že jitřenka a večernice jsou jedno těleso, je znám už od doby bronzové (vyplývá z toho, že pokud září jedna, nemůže zářit druhá; viz ibid: 16).

[17]

i v Hvězdářství krále Jana a ve Starých knihách lékařských (v již zmiňované tabulce). Je však zajímavé, že byl poměrně záhy nahrazen názvem Krasopaní. Ve slovníku Rajhradském (podle Jungmanna) nacházíme oba výrazy, ve slovnících pozdějších však Ctitel zcela mizí. Gebauer označuje název Ctitel za strojený a jeho výskyt udává ještě v Lact., Prešp., Nomencl., ChirB. a LékFr., čili v poměrně raných spisech. V materiálech mladších se nenachází. Motivaci názvu Ctitel objasňuje Gebauer vlivem lat. venerari (ze kterého vznikl název Venus),

což bývalo

vykládáno

jako

‚čstíti‘

(‚ctíti‘)12.

Jedná se tedy o

název

motivovaný latinou.

Toto pojmenování nahradil název Krasopaní. Jeho první výskyt nalézáme u Komenského Dvéří (spolu s denicí, světlonošem a zvířetnicí), v Rosově Thesauru (společně s hláskovou variantou zvířetnice zvířednice), ve Vocabulariu Latino-Bohemicum je doložena hláskoslovná varianta Krásopaní (vedle denice, zvířetnice a již vedle Venuše: není však patrné, jedná-li se o název planety či bohyně), u Pohla taktéž Krásopaní, u Dobrovského hláskovou variantu Krásapaní a Venuše (není však opět jasné, nejedná-li se o jméno bohyně). Jungmann dokládá opět Krasopaní, stejně tak v časopise Krok, u Smetany Krásopaní (zde pouze v závorce jako doplnění názvu Venus – to je prvním jistým užitím internacionálního názvu pro tuto planetu), v Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví stojí Krasopaní na jedné úrovni s Venuší, stejně tomu je i u Kotta. V PSJČ výraz Krasopaní (ani jeho varianty) není vůbec zastoupen. Název Krasopaní můžeme vykládat od Venušiny působnosti, čili od vlády nad krásou, jedná se tak o asociativní pojmenování vzhledem k tomu, jak byla Venuše vnímána. Homogenní kompozitum Krasopaní je složeno ze dvou substantiv, krása a paní, a konektu -o(podobně jako lexém Dobropán). Ačkoli se tento slovotvorný typ vyskytoval před dobou obrozeneckou jen zřídka, vidíme, že u pojmenování planet není ojedinělý (Šlosar 1999: 50). Ve Vokabuláři webovém heslo Krasopaní nenajdeme; tento název je doložen od 17. století. Zejména u názvu planety Venuše lze ze slovníků, které nám poskytují jen minimální kontext, těžko vyčíst, kdy se jedná o název pro planetu, a kdy se jedná o název pro bohyni. U Rosy a Pohla nalézáme vedle Krasopaní (Krásopaní) lexém Žižlila (jméno slovanské bohyně krásy). Zejména u Rosy musíme pochybovat, zda se nejedná pouze o alternaci jména antického boha jménem boha slovanského. U Pohla již význam ‚planeta‘ vyloučit nemůžeme, protože lexém Žižlila uvádí v kapitole „O obloze, a Živlích“, ačkoli není jisté, zda Pohl názvy pro tyto dvě substance (název planety a bohyně) neslučuje pod jedno heslo. 12

Změna čs > c je v Historické mluvnici češtiny (HiMlČ: 100) vysvětlena jako splývání hlásek ve staročeském období (10. až 14. století), jak však vidíme, Klaret už používá splynuté varianty.

[18]

Motivace lexémů zvířetnice a denice souvisí s tím, v které části dne se planeta Venuše objevuje na obloze. Komenský o Krasopaní píše, že „tuto ráno Dennicí13 (Světlonošem), večer Zvířetnicí jmenují“ (Komenský 1933: 19), u Jungmanna pak můžeme vidět podobný výklad, že se jedná o hvězdu, která večer po slunci svítí zvířatům (Jungmann 1990n: V, 355). Bohumil Ryba ve výše zmiňovaném dopise K. Čuprovi pak dodává jiné vysvětlení – podle něj je hláskoslovná varianta zvíředlnice nesprávný opis původního zvícedlnice, čili hvězda dávající více světla než jiné (Čupr 1943: 150). Denici i světlonoše pak můžeme vysvětlit jako ranní „hvězdu“ která symbolizuje přicházející den, přicházející (denní, jitřní) světlo. Podle doby, kdy se tato „hvězda“ objevuje na nebi, můžeme vyložit také dnes častější názvy večernice a jitřenka.

V Hvězdářství pro krále Jana nacházíme i ojedinělý ekvivalent Smilnice. Výraz Smilnice oproti ostatním názvům obsahuje negativní konotace, protože se už ve staré češtině jedná o synonymum pro ‚nevěstku, prostitutku‘, vycházející zřejmě z působnosti Venuše jako bohyně nejen krásy, ale i lásky. Je to však záležitost jediného zdroje, je tedy možné, že se opět jedná o působení subjektivního psychického faktoru (tj. odrazu skutečnosti ve vědomí mluvčích, jak jsme již zmínili v úvodu kapitoly).

2.2.3 Mars Až do přijetí internacionálního tvaru byla česká varianta názvu planety Mars poměrně stálá. Doložen je výraz Smrtonoš, výjimky tvoří jen malé hláskové odlišnosti (Pohl uvádí název Smrtonož, ve Slovníčku staré češtiny F. Šimka i v Malém staročeském slovníku nacházíme také variantu Smrtonos). Motivace je tentokrát dobře průhledná: kosmonymum Smrtonos (název planety v latině) vzniklo asociativně k působnosti boha Marta, podle kterého se planeta jmenuje také v latině; Mars byl bůh rolnictví, který nosil štěstí ve válce, avšak stejně tak nosil i samotný boj (LatČesSl: 776). Při vzniku pojmenování českého převládl jeden význam spojený s válkou, ‚nositel smrti‘ – z čehož pak vznikl český název Smrtonoš. Jak uvádí Miloš Dokulil, „čím bohatší je pojem, čím více má rozmanitých znaků [či významů, pozn. M. T.], tím větší je i možnost selekce výchozího pojmenovávacího příznaku“ (Dokulil 1962: 107). Smrtonoš je kompozitum, skládá se z předního členu substantivního (smrt), konektu -o(který u kompozit tohoto typu ve staré češtině zcela převládá, viz Šlosar 1999: 23) a zadního 13

Ve staré češtině, jak je doloženo např. v ESSČ, byla denice psána se zdvojenou hláskou -n-: dennice. V práci (kromě této citace) důsledně uvádíme dnešní pravopisně správnou variantu tohoto lexému.

[19]

členu deverbálního (-noš, -nos odvozeného od nositi). Citujme Dušana Šlosara: „Oba členy vstupující do kompozit našeho typu [se zadním členem deverbálním, pozn. M. T.] představují ve staré češtině stejně jako v praslovanštině útvary prvotní, neodvozené“ (Šlosar 1999: 23). Zadní člen -noš (ani -nos) nebyl ojedinělý; Šlosar (ibid) jej uvádí mezi nejčastějšími druhými členy kompozit tohoto typu ve staré češtině (srov. světlonoš, zbrojnoš a další, také netradiční, jako berlonoš, štítonoš, svíčkonoš, viz ibid: 24). Uvádí také samotné kompozitum Smrtonoš (ibid) s poznámkou, že první člen pojmenovává patiens (ibid: 23), objekt dějem zasažený (viz např. PřírMlČ: 384).

Název Smrtonoš nalézáme v materiálech počínaje Klaretem (Glosář, Vokabulář), u Rozk., v LékŽen., ApatFr., v Komenského Dvéřích, ve Vocabulariu Latino-Bohemicum, u Dobrovského (vedle názvu Mars). U Jungmanna se objevuje vedle internacionálního Mars (s poznámkou „tak slove planéta Mars zpozdile dosti dle mínění Dobrovského“ [Jungmann 1990n: IV, 194] – což naznačuje, že lexém Smrtonoš byl pociťován jako nevhodný už v první polovině národního obrození, tedy oproti ostatním názvům planet poměrně brzy). V Kroku nacházíme pouze Mars, u Smetany název Mars s názvem Smrtonoš v závorce, v Německočeském slovníku vědeckého názvosloví je Mars a Smrtonoš na stejné úrovni, u Kotta a u Daneše je Mars pak užit jako jediná varianta. Hvězdářství krále Jana opět dokládá ojedinělé názvy. Planeta Mars je zde nazývána nejen jako Smrtonoš, ale také jako Bůh boje a Smrt. Oba ojedinělé názvy jsou motivovány působností „boha války“, což je s pojmenováním Smrtonoš slučuje. V prvním názvu, Bůh boje, je užito synonymum lexému válka – boj; u druhého názvu můžeme hovořit o konotaci významu ‚válka‘ (čili ‚smrt‘), která byla zaměněna za celek a dala mu pojmenování Smrt. Další výklady poskytuje již zmiňovaný B. Ryba – hovoří o vlivu latinského lexému mors, ‚smrt‘, z čehož podle něj měl vycházet název Smrtonoš (Čupr 1943: 150). My jeho výkladu však aplikujeme pouze při odhalení motivace názvu Smrt, protože lexém mors je sice základem pro pojmenování boha války Mars, samotný však nepodává tak dobré vysvětlení pro druhou část kompozita (sloveso nosit) – tu lépe vysvětlíme z asociace k působnosti Marta ve smyslu boha války. Je také zajímavé, že ačkoli se Klaret vyhýbá užívání lexému bůh (viz Dobropán, Krasopaní, zřejmě kvůli bohu křesťanskému), v Hvězdářství krále Jana je tento lexém v pojmenování planety doložen výrazem Bůh boje. Nakonec ještě musíme poukázat na jméno Ladoň, které zmiňuje Pohl. Zřejmě se jedná o slovanský ekvivalent názvu boha Marta (podobně jako v případě ostatních planet), což ale není úplně jednoznačné: Pohl jej uvádí v kapitole „O obloze, a Živlích“, což význam názvu planety evokuje. [20]

2.2.4 Jupiter Stejně jako Mars (Smrtonoš) zůstává i česká varianta názvu pro planetu Jupiter Králomoc v jednotlivých námi citovaných materiálech formálně poměrně stálá. Zaznamenali jsme pouze změnu konektu (Králemoc) a změnu délky vokálu „a“ (Kralemoc, Kralomoc). Kompozitum je homogenní povahy: přední i zadní člen je substantivní. Zajímat nás nyní bude zejména proměna konektu. Když se zaměříme na průřez slovníky, první zmínky (z Klaretových slovníků) naznačují pouze variantu s konektem -e-. Podle Gebauera pak variantu Kralemoc najdeme v Rozk., Prešp. a v ChirB. Obě varianty konektu nacházíme v Hvězdářství krále Jana. Pouze varianta s konektem -o- se pak vyskytuje v MamA.; mimo zdroje Gebauera ji pak nacházíme u Komenského (Kralomoc), u Rosy (Králomoc), ve Vocabulariu Latino-Bohemicum (Králomoc), u Dobrovského (Kralomoc), v časopise Krok (Králomoc, na rozdíl od ostatních planet je zde užíván pouze původně staročeský tvar, nikoli internacionální), u Smetany pak variantu o-ovou (s krátkým vokálem) i internacionální, stejně tak v Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy (souřadný vztah mezi názvem internacionálním a staročeským naznačuje zkratka „n.“ jako „nebo“ mezi oběma názvy). Název Jupiter pak za „v řeči populárnější“ označuje Kott (1878n: I, 649), uvádí však i staročeský název. Až na výskyt v Hvězdářství krále Jana se tedy varianta s konektem -e- zdá být starší. V souvislosti s tímto se pokusíme vysvětlit změnu konektu vlivem přehlásky předního ´o v ě z 14. století, jejíž výsledky však byly „odstraněny vznikem nových analogických tvarů“ (HiMlČ: 73), v čemž nás utvrzuje zejména to, že jedním z mála slov, kde se přehláska udržela, byl lexém odvozený právě od základu král – kralevic.14 Je možné, že Klaret tento název tvořil ještě s vědomím přehlásky, rovněž D. Šlosar uvádí (1999: 17), že je u jo-kmenů předpokládaným konektem -e- (srov. např. mořeplavec).15 Mohlo tedy dojít k tomu, že se konekt proměnil analogicky s odstraňováním výsledků přehlásek (kdy přední varianta o-ová zaniká, viz HiMlČ: 74). Zajímavé je, že u mladších dokladů už variantu s e-ovým konektem nenacházíme vůbec. Jedná se, mimo jiné, o další kompozitum složené z předního i zadního členu substantivního, Šlosar lexém Králemoc ve své publikaci Česká kompozita diachronně dokonce jmenuje (skupinu, ve které je tento lexém, označuje jako kompozita subordinační, neboli určovací, kde „první člen determinuje specifikací člen zadní“ – Šlosar 1999: 51).

14

15

Informace je převzata z cyklu přednášek Jany Pleskalové „Historická mluvnice – přednáška“ (CJBA51) pořádaných na FF MU na podzim 2012. Konekt -e- zde není znakem genitivního tvaru, avšak pokračuje už z dob praslovanských – viz Šlosar 1999: 21.

[21]

Jupiterovi nelze upřít jeho pozici nejvyššího boha v hierarchii latinského božstva. Tím se dostáváme k motivaci samotného názvu Králomoc, při které nám pomůže zajímavý dovětek Šlosarův: „Substantivní přední člen vyjadřuje statický příznak substance pojmenované členem zadním, a přestože má formu substantivní, zastupuje tu relační desubstantivní adjektivum. Takové útvary patří tedy funkčně ke kompozitům skladu A-K-S [adjektivum-konekt-substantivum, pozn. M. T.]“ (Šlosar 1999: 51). Podle B. Ryby, s jehož výkladem souhlasíme, pojmenování Králomoc souvisí s Jupiterovou pozicí „krále“ (Čupr 1943: 150): patří mu vláda nad vším nižším božstvem, je svrchovaný, má tedy moc krále, odtud Králomoc – skutečně zde vidíme, že se přední člen kompozita mění v člen adjektivní (posesivní adjektivum). V Glosáři i Vokabuláři je Jupiter doložen jako kralemocz, v Glosáři navíc kralemos. Podle V. Flajšhanse se jedná o chybný přepis (Flajšhans 1926n: II, 315). Opět se vymyká Pohlův slovník, který v kapitole „O obloze, a Živlích“ uvádí pod Jupiterem jediný překlad, a to Peroň; tradiční Pohlovo doplnění o název běžnější (jako v případě ostatních planet) zde však chybí. Další výjimku tvoří ojedinělé pojmenování Královec, které vedle Králomoc uvádí Rosa. Lexém královec (apelativum) také zmiňují slovníky (např. Gebauerův či Malý staročeský slovník) jako starší označení pro syna krále („kralevic“). Latinský název pro tuto planetu vychází ze jména boha Jūppiter (též Jūpiter), který v hierarchii římských bohů představoval latinskou variantu řeckého boha Dia, čili boha nejvyššího (a současně ochránce státu, rodiny, domu, pohostinství; viz LatČesSl 1938: 707). Rosa možná zachází ještě výš, opouští antický rámec vidění klasické hierarchie božstva směrem k mytologii, konkrétně k mýtu, že bůh Zeus byl synem řeckého boha Krona (což je v latinské mytologii bůh Saturn), přičemž Zeus otce svrhl. Saturn zůstával po mnoho let poslední známou planetou (Uran byl objeven až v roce 1781); v hierarchii planet při pohledu na vzdálenost od Slunce byl Saturn vždy nad Jupiterem. Název Královec tedy můžeme považovat jako jakousi metonymii ke skutečnosti, že byl Jupiter syn Saturnův. Mytologii boha Krona (Saturna) se budeme věnovat v kapitole o názvu planety Saturn. V Hvězdářství krále Jana se objevuje ojedinělé Biskup jako název planety Jupiter. Motivace se nám však zdá být neprůhlednou.

2.2.5 Saturn V souvislosti s názvem planety Saturn se ve staré češtině uchytil na dlouhou dobu název Hladolet, ojediněle pak nacházíme varianty Chrvoř (u Pohla – což zřejmě opět souvisí s ekvivalentem názvu slovanského boha) a Stařec (v Hvězdářství krále Jana). [22]

Jak jsme již předznamenali, abychom mohli porozumět motivaci názvu Stařec i Hladolet, musíme nejprve alespoň stručně načrtnout mytologii antickou. Při odhalení motivace názvu Stařec vycházíme z výkladu Aleny Černé, která naznačuje vznik názvu Stařec analogií skrze záměnu s bohem času. Jak uvádí v poznámce v Hvězdářství krále Jana: Řecký bůh Kronos zbavil vlády svého otce Úrana. V obavě, že by mu jeho děti mohly připravit stejný osud, spolykal jedno za druhým hned po jejich narození; zachránil se jediný Zeus, který spolu s Titány svrhl Krona do Tartaru. V Římě byl Kronos ztotožněn se starobylým bohem Saturnem, v císařské době pak – patrně pro hláskovou podobnost slov – s bohem času Chronem. Proto také Saturn bývá ve výtvarném umění provázen atributy času a bývá zobrazen i popisován jako stařec (Černá 2004: 120).

Podobné vysvětlení budeme mít i pro název Hladolet. Uvedená citace nás podporuje v tom, že název je složený ze dvou slov, přičemž druhou část zřejmě tvoří genitiv plurálu substantiva rok, čili let. Výklad zakládáme opět na domněnce Rybově. Čupr z jeho dopisu uvádí (Čupr 1943: 150), že Saturnus byl původně bůh setby, posléze symbol věčnosti (viz zmíněná záměna s bohem času). Ryba se podle Čupra domnívá, že se Saturnus ve středověké etymologii „živí léty“, proto Hladolet vzniklo přetvořením z *Hltolet. Pokud bychom se drželi výkladu Rybova, jednalo by se o kompozitum, jehož přední člen byl původně deverbativní a zadní substantivní (s konektem -o-). Tuto motivaci však zcela nepodpoříme, jelikož formu Hladolet užívá už Klaret. Jungmann se pak ve svém slovníku domnívá, že se kompozitum skládá ze slov hlad a leto. Jungmannova poznámka spíš evokuje význam ‚hladové léto‘. V této souvislosti musíme poznamenat, že vnímání Saturna jako boha setby by mohlo být také důležité, neboť setba se substantivem hlad sémanticky jistě souvisí (viz heslo hladovitý ve Staročeském slovníku Gebauerově a příklady zde jako „času hladovitého“, „pět let hladovitých“ a další; spojení substantiva hlad a časové jednotky je tedy ve staročeských textech poměrně hojné), protože byl však Saturn vnímán jako bůh času, nemůžeme s Jungmannem zcela souhlasit. Motivace kompozita nám tedy zůstává nejasnou; spojení substantiv hlad a (g. pl. od rok) let se nám však zdá být nejpravděpodobnější, v obou teoriích budeme tedy souhlasit s jednou jejich částí.

Název Hladolet se vyskytuje napříč slovníky ve stejné formě: podle Gebauera v Prešp., Rozk., Nom., MamA., SlovKlem. a ChirB. Dále jej nacházíme u Klareta, v Rosově slovníku, u Komenského, ve Vocabulariu Latino-Bohemicum, vyskytuje se i v Pohlově slovníku (vedle již zmiňovaného Chrvoř), dále u Dobrovského. V Kroku je uveden jak [23]

staročeský název, tak internacionální forma Saturn. Poměrně dlouho se internacionální název drží s koncovkou -us, přesto se však zdá být názvem užívaným v češtině (viz Dobrovského slovník nebo Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy, kde jsou uvedeny oba názvy – jak název staročeský, tak Saturnus, a to jako výraz český). Lexém Saturn se poprvé objevuje u Smetany (s názvem Hladolet v závorce), Kottův slovník vedle Hladolet uvádí heslo Saturn-us, takto psáno, připouští tedy variantu s koncovým -us i bez něj. Pouze Saturn pak uvádí Dittrich.

2.2.6 Uran Planeta Uran byla za planetu uznána až roku 1781 (byla sice pozorována již dříve, ale tehdejší vědci ji považovali za hvězdu), započítala se tedy mezi planety v době, kdy češtině vládl obrozenecký purismus. Aby se nová planeta zařadila do systému původně staročeských názvů planet, dostala české jméno. Puristické tendence však odmítaly kompozita, proto se název Nebešťanka od systému formálně liší. Název, který byl v češtině dlouhou dobu považován za oficiální, uvedl poprvé roku 1831 tzv. Preslův nástupce Karel Slavoj Amerling (vystupující pod pseudonymem Strnad Klatovský) v článku „Soustava slunce“ v časopise Jinde a nyní (Hoffmannová 2003: 21). Musíme poukázat na to, že už v časopise Krok z roku 1821 nacházíme vedle internacionálního Uran v závorce formu Nebešťan – tu uvádí sám Presl a Amerling z něj nejspíše vychází. Amerling byl ve své době odborníkem na přírodní vědy, tvořil mj. názvy různých druhů hmyzu, avšak jméno planety do systému nezapadá ani sémanticky. Amerling mohl vyjít ze dvou antických mytických entit. Ze jména Ūrania, což byla řecká i latinská múza hvězdářství a počtářství i bohyně Afrodita, matka Eróta (LatČesSl: 1258 a Lepař 2008: 796) – nebo ze jména boha Urana, který byl bohem nejvyšším, synem bohyně země Gaii a sám symbolizoval nebe, nad kterým vládl (v latinském slovníku [LatČesSl] jméno chybí, jedná se tudíž o řecký název; ve slovníku řeckém [Lepař 2008] jej již nacházíme). Uranos byl podle řecké mytologie otcem Krona (Saturn), což do již zmiňované sémantické hierarchie názvů planet zapadá. Amerling však zřejmě překládá název bohyně Ūranie (řecké slovo úrania znamená ‚nebe‘, doslova ‚nebeská‘, srov. HarperEtym: heslo Uranus). Užití ženského pojmenování Nebešťanka nacházíme i v Jungmannově či Kottově slovníku. Musíme poznamenat, že řecký původ jména byl možná důvodem, proč Amerling neužil maskulinní formy. Právě kvůli nesystematičnosti, kterou Amerling paradoxně vyvolává překladem nikoli názvu boha vyššího, avšak bohyně nižší, v následujících letech dochází k nejednotnosti. Už na

[24]

citaci F. J. Smetany: „léta 1781 nalezl Heršel16 Nebešťanku, Uranus neb Urania“ (Smetana 1837: 53), vidíme, že uživatelé jazyka mají problém rozpoznat motivující slovo. Jungmann uvádí mezi soupisem všech planet pod heslem planéta vedle poznámky k názvu Nebešťanka „od Strnada tak nazvaná“; avšak ve slovníku je i heslo Nebešťan, který měl být podle Jungmanna užit Josefem Liboslavem Zieglerem ve Vídeňských listech č. 21. Jedná se buď o snahu opravit Amerlinga, nebo o přihlášení se k „odkazu“ Preslovu. Varianta názvu v ženském rodě byla užívána s převahou, avšak nikoli dlouho. Nalézáme ji ještě roku 1853 v Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy (vedle Uranus, což je doklad, že internacionální název v češtině už užíván byl), dále u Kotta pod heslem planeta. V PSJČ už je český název pro planetu Uran Nebešťanka označen za archaismus.

2.2.7 Neptun Neptun byl (stejně jako Uran) uznán za planetu mnohem později než planety předchozí. Byl objeven až roku 1846, stejně však dostal své české jméno, a to Vodan. Motivace českého názvu je zřejmá: Neptun byl latinský bůh moře. Opět se nejedná o kompozitum (stejně jako v případě Nebešťanky). V názvu spatřujeme lexém odvozený od základu voda příponou -an – tomuto tvoření odpovídají zejména tzv. jména obyvatelská (která se liší příslušností k zemi či k místu, srov. Říman, Brňan, ostrovan apod., PřírMlČ: 116–117), dále přichází do úvahy koncovka -an jakožto koncovka sloužící terminologickým potřebám (dusičnan apod., viz PřírMlČ: 135); názvy planet jsou sice jména, s termíny však mají mnohé společné, jejich slovotvorba mohla tedy tuto formu ovlivnit. Zastáváme však názor, že název Vodan je tvořen jako jméno obyvatelské, protože nás v tom podporuje významová stránka, tedy mytologie ohledně boha Neptuna, který podle mýtu opravdu ve vodě pobýval. Nutno podotknout, že bůh Neptun nezapadá do „vzrůstající“ hierarchie bohů, protože Uranos byl bohem nejvyšším (syn a následně i druh bohyně země Gaii), otec Krona (Saturna) a vyššího boha v antické mytologii nebylo; společně s planetou Pluto a dalšími bývalými planetami, které budeme analyzovat v následující podkapitole, se název planety proto již vybírá podle bohů nižšího řádu. Původce pojmenování Vodan bohužel nikde nenacházíme. Zatímco Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a střední školy z roku 1853 uvádí jako překlad německého Neptun (planeta) pouze Neptun (český název zřejmě ještě neexistoval), Kott (1884) už užívá Vodan i Neptun. PSJČ už Vodan jako planetu neuvádí.

16

Jedná se o sira Williama Herschela.

[25]

2.2.8 Ostatní tělesa, která byla považována za planety Nejdříve uvedeme bývalou planetu Pluto. Planeta byla objevena až roku 1930, název je ovlivněn hlavně tím, že se její objevitel jmenoval Percival Lowell („zakladatel a mecenáš hvězdárny ve Flagsttafu,“ Štefl 2008: 82) – jeho iniciály začínají stejně jako jméno latinského boha Pluta, boha podsvětí, který je také jedním z vyšších bohů (bratr boha Jupitera a boha oceánů Neptuna). Status planety Pluto ztrácí roku 2006 změnou definice termínu planeta Mezinárodní astronomickou unií, jak jsme dříve uvedli (kapitola 2.1). Na stejném kongrese se rovněž ustanovila již zmiňovaná nová kategorie tzv. trpasličích planet, kam se vedle Pluta zařadila i bývalá planeta Ceres. Díky pozdnímu objevení Pluta nenacházíme český ekvivalent jeho názvu, což svědčí o tom, že se v této době už plně užívaly internacionální varianty, českých tudíž nebylo potřeba.

Pluto není jedinou bývalou planetou, která své privilegium planety ztratila změnou definice pojmu (avšak u Pluta k tomu došlo nejpozději). V souvislosti s tím musíme také poukázat na existenci těles, dnes označovaných jako planetky (jedna z nich jako trpasličí planeta), které se však poměrně dlouhou dobu řadily k planetám. Upozorňujeme na ně hlavně z důvodu, že i ony dostaly své české názvy. Těleso Ceres, objeveno 1801 (od 1850 už jen jako „planetka“, po kongresu 2006 „trpasličí planeta“), dostalo své jméno „na počest bohyně úrody na Sicílii a sicilského mecenáše krále Ferdinanda“ (Štefl 2008: 82), latinský slovník Ceres označuje za staroitalskou bohyni orby, vzdělanosti a úrody (LatČesSl: 196). Český ekvivalent názvu bývalé planety byl Živěna, doloženo u F. J. Smetany. Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy uvádí vedle Živěny i variantu Živa. Motivací je zřejmě status bohyně úrody – v přeneseném smyslu můžeme říct, že úroda je důkaz života. V PSJČ je heslo živěna (apelativum) s významem ‚fauna, zvířena‘. Motivace nám tedy není zcela jasná. Zajímavé je užití jména Ceres v maskulinu, které dokládáme ze současné publikace o astronomii: „[...] byl změněn status Ceresu na planetku“ (Štefl 2008: 82). Další tělesa, kdysi považovaná za planety, nyní planetky, jsou Pallas, Juno a Vesta. Jejich české varianty jsou popořadě Mudřena, Královna a Čistěna. Motivaci názvu Mudřena můžeme objasnit jako asociativní pojmenování z působnosti bohyně Pallas (bohyně moudrosti). Pojmenování Královna vychází z faktu, že v antické mytologii byla bohyně Juno viděna jako ‚manželka nejvyššího boha‘ – „krále“ Jupitera. Pouze název Čistěna se zdá být při výkladu motivace problematickým: bohyně Vesta byla totiž patronkou domácího krbu a domácnosti vůbec; dokládat z tohoto božství souvislost s čistotou by bylo sice ne nepravděpodobné, ale nepodložené. Jejich české varianty zanikly jak internacionalizací, tak ztrátou jejich postavení, protože poté se přestaly užívat v širším kruhu komunikátů. [26]

Všechny tři názvy dokládá Smetana i Jungmann, oba užívají názvu internacionálního i českého. Název Čistěna zmiňuje i Presl v Kroku (užívá taktéž obou názvů; českého jednou samostatně, jednou s internacionálním názvem v závorce jako vysvětlení). Kott už je jako planety neuvádí (české názvy nejsou vůbec přítomny, latinské ano – jako jména bohyní). Z dnešního pohledu je poměrně důvtipné, že Smetana označuje Čistěnu, Živěnu, Královnu a Mudřenu (čili dnešní tzv. planetky, popř. trpasličí planetu) za „bludičky“ (zdrobnělina z bludice ‚planeta‘, Smetana 1837: 148).

[27]

2.3 Analýza systému názvů planet Názvy planet jsou řazeny mezi kosmonyma. Kosmonyma (také astronyma) spadají mezi vlastní jména,17 konkrétně mezi abionyma (vlastní jména neživých objektů a jevů). Abychom byli ještě přesnější, kosmonyma se řadí buď do podskupiny abionym toponyma (jména zeměpisná), nebo jsou řazena pod abionyma s toponymy na souřadnou úroveň – rozpor pramení z nedostatečné definice a rozčlenění samotného termínu kosmonymum, čemuž se budeme věnovat na následujících odstavcích. Základní rozdělení vlastních jmen nalezneme například v Encyklopedickém slovníku češtiny, heslo Jména vlastní – třídění (viz EncyČ: 204). Toponyma (jména míst na zemi) zde stojí v jakési opozici ke kosmonymům (jména míst mimo zemi), oba druhy jmen jsou tedy na stejné úrovni. Kosmonyma jsou zde přesněji definována jako vlastní jména astronomická – „v. j. [vlastní jména, pozn. M. T.] objektů nacházejících se mimo Zemi (tj. galaxií, planet, hvězd včetně jejich objektů, umělých kosmických těles atd.): Saturn, Challenger“ (ibid). Planety jsou v této definici chápány jako specifické objekty, nikoli jako místa. Jiné zdroje kosmonyma chápou také jako názvy míst, tedy jako specifický poddruh toponym. Když se podíváme například do recenze Ivana Lutterera (Lutterer 1980), vidíme, že autor upozorňuje na chybu ve Slovníku slovanské lingvistické terminologie (Praha, 1977): „[...] toponymum není v češtině synonymní s termínem geografické (zeměpisné) jméno, neboť zahrnuje vlastní jména neživých objektů nejenom na Zemi (tzv. geonyma), ale i na jiných planetách (tzv. kosmonyma)“ (ibid). Vedle kosmonym tedy podle I. Lutterera stojí geonymum, oba jako druhy jmen podřadné toponymům. Pro úplnost musíme zmínit práci Vladimíra Šmilauera Úvod do toponomastiky,18 kde kosmonyma nejsou vůbec zmiňována; podobně tomu je i v Příruční mluvnici češtiny (kde toponyma označují „jména zeměpisná“, viz PřírMlČ: 78). Termín kosmonymum je tedy pojímán velmi rozdílně – zřejmě kvůli jeho malému užití. Kosmonymum je chápáno jednak jako: a) název planet (planety jsou chápány jako specifické objekty, ne jako místa); b) název místa mimo Zemi (kosmonymum je zde v pozici toponyma a stojí v jakési opozici ke geonymu). Termín kosmonymum v sobě, jak odvozujeme, sdružuje názvy hyperonymické a hyponymické, tedy názvy kosmických těles (specifických

17

18

Vlastní jména neboli propria jsou speciálním jazykovým prostředkem, který má schopnost odlišovat jednotliviny (jedince) od ostatních jednotlivin (jedinců) a „identifikovat je jako jedinečné objekty“ (viz EncyČ: 205, heslo Jméno vlastní). Jejich studiem se zabývá obor zvaný onomastika. Definice termínu toponymum je v této publikaci značně problematizující, protože podle Šmilauera je toponomastika „nauka o vlastních jménech zeměpisných (geografických)“ (Šmilauer 1963: 8) – lexém „zeměpis“ zejména v tomto případě můžeme označit za velmi zavádějící, má-li být do tohoto termínu zahrnuto i kosmonymum ve významu ‚místa na specifických kosmických objektech‘.

[28]

objektů) a názvy míst na těchto tělesech (toponym). Tento citelný rozdíl nebyl v dosavadní terminologii řešen – stejně jako nejednotnost samotného termínu kosmonymum. V naší práci na planety nazíráme podle definice z Encyklopedického slovníku češtiny. Naše názvy nepovažujeme za toponyma, protože názvy planet jsou, podle našeho názoru, názvy specifických objektů, nikoli míst. Považujeme proto za vhodné v naší práci odlišit jména planet od kosmonym obecně, protože termínu kosmonymum nechceme užívat neomezeně hlavně kvůli zmíněným nepřesnostem, které intenzifikují potřebu vyčlenit skupinu názvů planet. V práci užijeme lehce familiárního spojení „naše kosmonyma“, které bude synonymní pouze pro názvy planet, čili pro obor naší práce. Vlastní jména se k označovaným objektům „nevztahují na základě zobecnělých významových rysů, nýbrž pouze na základě individuální – společensky podmíněné – konvence“ (EncyČ: 205). Stejně je tomu i v našem případě. Pojmenování planet, jak jsme již rozvedli v úvodu, je motivováno už v dobách starých Římanů úctou ke svému božstvu. Má tedy charakter jakési společenské dohody, potažmo charakter religiózní (vyjádřit božstvu úctu, spatřovat božstvo na nebi), což přežilo i zánik víry v latinská božstva a přetrvalo až do dnešních dob, kdy se z pojmenování religiózního stala záležitost konvenční. Planety jsou tedy pojmenovány jako názvy božstev – názvy planet jako Mars, Jupiter nebo Venuše nejsou uniky. 19 V rámci třídy kosmonym však označují skutečně pouze jeden denotát (velmi dobře tak vyhovují identifikační funkci; viz EncyČ: 205). V české terminologii existují specifické kategorie vlastních jmen jako jméno vlastní přací, které souvisí s vírou v dobrý vliv jména na jejich nositele. Jako příklad si můžeme uvést křestní jména v podobě „Lev“ či „Medvěd“ mající zřejmě funkci dodat sílu jejich nositeli, jak uvádí Encyklopedický slovník češtiny (ibid). Vzhledem k již zmíněné motivaci názvů planet jmény božstev bychom mohli uvažovat o zařazení mezi vlastní jména přací (s funkcí přinést lidem přízeň konkrétního boha). Sémanticky však toto zařazení pociťujeme jako mírně nepřesné a latinský stav není předmětem naší práce. V současné době (ani ve středověku) o přací funkci nemůžeme hovořit, neboť, jak jsme již řekli, jména planet se v tomto směru stala spíše konvencí a ztratila význam „přací“. Vlastní jména mají tzv. funkci onymickou, která ještě nebyla přesně definována (EncyČ: 145). Nepochybně se sem však zařazuje funkce nominalizační (identifikační apod., ibid). Jak již vyplynulo z výše uvedených faktů, jedná se o primární funkci vlastních jmen „pojmenováním rozlišit a vyčlenit konkrétní označovaný objekt ze třídy objektů jemu podobných“ (Harvalík 2004: 41). Z hlediska pojmenování planet, zejména původně 19

Unikum je apelativum označující jednoprvkovou třídu (viz EncyČ: 205).

[29]

staročeských, musíme zmínit také funkci komunikační (sdělující nám vztah autora k názvu, zejména u staročeských názvů, které měly původně funkci dokázat vyjadřovací schopnost češtiny; toto rozvedeme později). V jednotlivých pojmenováních z různých období můžeme také odlišit funkci sociálně i dobově klasifikující (český název byl ve staré češtině oproti latinskému, který se vyskytoval v odborných textech, popularizační). Jak u názvů internacionálních, tak u názvů staročeských dále absentuje funkce expresivní (EncyČ: 145, heslo funkce onymická), což je jedním z mnoha znaků, který názvy planet pojí s termíny. Jak již vyplynulo z předešlých výkladů, kosmonyma jsou specifickými vlastními jmény. Vzhledem k jejich těsnému sepětí s vědeckou terminologií, konkrétně s názvoslovím astronomickým, na nich můžeme spatřit vliv termínů. Názvy planet byly velmi často užívány ve vědeckých pracích, například v Preslově časopise Krok, snad díky tomu byly považovány za součást vědeckého názvosloví. Usuzujeme tak z toho, že P. J. Šafařík zařadil jednotlivé názvy planet jako hesla do svého slovníku, kde soustředí lexémy terminologické (Německočeský slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy). S termíny mají kosmonyma mnohé společné (viz např. Šlosar [1999: 51], který lexém Králemoc označuje za „terminologický prvek“). Může za to de facto společný vznik (co se staročeských názvů a snah Klaretových podat v češtině názvosloví všech vědních oborů týče) a užívání ve vědeckých kruzích. Tento vliv je zejména patrný při internacionalizací názvů planet: moment, kdy se zažitá (!) česká jména proměňují v internacionální, datujeme někdy na přelom devatenáctého a dvacátého století; více v kapitole 2.3.3. Lexikální jednotky se seskupují v hierarchizované skupiny, tzv. „dílčí lexikální systémy“, podle společných klasifikačních rysů (Němec 1980: 12): naše názvy tvoří systém zejména na základě svých sémantických vlastností (všechny znamenají „planetu“), současně je slučuje fakt, že se jedná o vlastní jména – hovoříme tedy o lexikálním systému názvů planet. Zatímco v kapitole 2.2 jsme se zabývali názvy planet jako jednotkami bez podrobnějšího zkoumání vztahů k jednotkám ostatním ze stejného systému, v následujících podkapitolách bude naším cílem zkoumat celý systém názvů planet, a to zejména diachronním pohledem. Zajímat nás tedy budou názvy planet jako celek, při rozdělení se držíme definice Igora Němce (Němec 1968: 8), který stanovuje úkol historického studia slovní zásoby ve srovnávání

různých

vývojových

stadií

jazykového

systému

(v

našem

případě

systému názvů planet). Důležitá pro nás budou zejména tři období: 1. období vzniku a ustálení, které je spojeno se vznikem prvních českých názvů planet a jejich uchycením v jazykovém systému; 2. období postupného přechodu k jinému systému názvů, kde budeme sledovat zejména [30]

dobu obrozeneckou, která vyjadřuje markantní změny postoje v nazírání na slovotvorbu a zažitý systém názvů planet narušuje, současně zde můžeme spatřit postupný přechod k názvům planet internacionálním; a 3. dokončení procesu internacionalizace, dobu, kdy jsou internacionální názvy užívány jako jediné varianty. Následující kapitoly se budou postupně dotýkat právě těchto tří období. Jedná se o „období“ ve smyslu vymezení na ose určitého procesu (tedy celkového procesu vývoje systému od názvů původně staročeských k názvům internacionálním) nikoli na ose časové, proto je nemožné stanovit pro tato období přesnou dataci. Období procesu se však s určitými změnami mimojazykovými pojí, proto se vždy budeme snažit stanovit alespoň přibližnou dataci podle nich. U každého období nás budou zajímat zejména dva okruhy: stanovení proměny centra a periferie (Němec 1980: 12–14) v systému názvů planet a faktory, které konstituují lexikální význam20 a podílejí se na proměně systému – faktory mimojazykové, psychické a jazykové. Podkladem je nám terminologie a rozdělení používané I. Němcem v publikaci Vývojové postupy české slovní zásoby (ten zde stanovuje tři typy vývojových postupů v slovní zásobě působené faktory výše zmíněnými). Co se konkrétního působení faktorů podle Němce týče, ve spojitosti s faktory jazykovými se jedná hlavně o tendence k upevňování souměrnosti systému, a současně i odstraňování vnitrosystémových rozporů (Němec 1968: 41–42). Psychické faktory jsou spojeny s vývojem myšlení21 a projevují se ve formě i významu na základě asociací (Němec 1968: 111). S mimojazykovými faktory pak souvisí hlavně změny způsobené rozvojem vědy či vznikem nových skutečností, které je potřeba pojmenovat (Němec 168: 140–141). Mimo analýzu stavíme tzv. individuální neologismy, čili výrazy, které jsme nalezli pouze v jediném zdroji (jedná se zejména o lexémy Pohlovy, Rosovy a názvy z Hvězdářství krále Jana) v souladu s Němcem, který je označuje za neologismy „bez širší společenské platnosti“ a nepovažuje je za jednotky slovní zásoby, protože se neuplatňují jako prostředek dorozumívání mezi uživateli tehdejšího jazyka (viz Němec 1968: 15).

20

21

„[Lexikální] význam není pojem, nýbrž jazykově ztvárněný odraz skutečnosti ve vědomí mluvčích […]), a je určován souhrnem významotvorných vztahů jazykových i mimojazykových“ (Němec 1968: 16). Psychické faktory můžeme vysvětlit také jako „zpracování označované skutečnosti ve vědomí uživatelů jazyka“ (Němec 1968: 111).

[31]

2.3.1 Období vzniku názvosloví planet a jeho ustálení Obdobím vzniku je myšleno poměrně rozsáhlé období od doby klaretovské (čili zhruba od první poloviny 14. století) až po první náznaky přejímání internacionálních názvů (počátek 18. století). Pomyslné hranice tedy bude tvořit zejména vznik staročeských variant názvů planet a jejich přijetí či nepřijetí jazykem až do doby před národním obrozením, které bude charakteristické nejen jazykovým purismem, ale také (paradoxně) postupným zařazováním internacionálních názvů planet do užívaného lexika. Od následujícího období toto první odlišujeme také na základě toho, jaké typy tvoření nových slov byly prosazovány a používány, protože odlišné tvoření slov je pro systém názvů planet důležité.

Období je spojeno zejména s již zmiňovaným Bartolomějem z Chlumce, tzv. Klaretem (Claretus de Solencia), a se vznikem české univerzity díky Karlu IV., který českou vědu podporoval. V našem prostředí nejsou písemné památky, které by podávaly důkaz o českých názvech planet z doby před Karlem IV. (také památek, které podávají důkaz o existenci českého odborného názvosloví vůbec, je před dobou karlovskou poskrovnu). Česká věda v té době užívala výhradně latiny, tehdejšího jazyka učenců.22 Čeština jako užitelný jazyk zaujala tehdejší odbornou veřejnost poměrně náhle v souvislosti se založením Karlovy univerzity roku 1348. Mistři čeští začali pociťovat potřebu českých názvů v českém prostředí, proto začínají vznikat první veršované slovníky, které slouží jako pomůcka pro učení se nazpaměť (Hladká 2005). Tvorba takovýchto slovníků spočívá v zasazení českých slov do textu v latině, který objasňuje význam českého slova – forma verše zároveň podporuje lepší zapamatování. Jedná se o tzv. nomenklátory. 23 Jedním z jejich prvních autorů byl Klaret, jehož slovníky ze 14. století opravdu „tlumočí latinu češtinou (slovníky latinsko-německo-české vznikají teprve v XV. stol. […]); původně mají veskrze formu nomenklatorů a jako největší díl středověké literatury lexikografické jsou veršovány“ (Flajšhans 1926n: I, 21).24 Klaretovo dílo je vzorem následujících slovníkových prací (ibid). Vychází z prací starších, jichž je souborem, a klade si 22

23

24

Nejstaršími českými nalezenými slovy v písemných památkách jsou tzv. glosy – slova dopsaná do latinských textů, známé jsou zejména rostlinopisné glosy ze slovníku Mater verborum (13. stol.), Z. Hladká (2005) glosy označuje za „přípravné stadium slovníkových prací“ (ibid více). Vznikaly poté soupisy těchto slov, které byly omezeny na určitou oblast (tzv. rostlináře, nejstarší z poč. 14. století rostlinář Olomoucký, viz ibid). Nomenklátory jsou slovníky, které obsahovaly jenom jména (hlavně substantiva) a vznikly z encyklopedií; nejstarší Nomenklator se klade do konce 14. století (klementinský rukopis), posledním velkým dílem tohoto druhu jsou Komenského Dvéře jazyků odevřené (1633). Vedle nomenklátorů se ve středověkém slovníkářství užívalo ještě soustavy typu alfabetáře, což jsou slovníky zejména abecední, které tvoří vedle substantiv také slovesa a adverbia (viz Flajšhans 1926n: I, 20). Alfabetáře vycházely zejména z mammotrektů (slovníky vykládající neobvyklá slova z Bible; viz Hladká 2005) V. Flajšhans dodává: „Slovníky prosaické, dnes výhradně obvyklé, vznikly skoro všechny z veršovaných“ (Flajšhans 1926n: I, 21).

[32]

za cíl logicky uspořádat veškeré tehdejší poznání vědy pro studenty první české univerzity (Hladká 2005), zejména pro studenty artistické fakulty. Neomezuje se tedy na vybraný okruh odborné slovní zásoby. Jak uvádí Zdeňka Hladká (Hladká 2005), Klaret je lingvisticky zajímavý zejména v tom, že překládá do češtiny termíny z latiny a tam, kde české slovo schází, vytváří neologismus. V našem případě však nelze rozpoznat, vychází-li Klaret při pojmenování ze vzoru staršího, nebo zda formuluje pojmenování nová. K názvům se stavíme jako ke Klaretovým neologismům, protože nenacházíme doklad pro tvrzení opaku. Většina neologismů je v této době tvořena neústrojně, bez pravidel (tehdy neexistujících). Také názvy planet mají shodné formální rysy, stejně tvořené však nejsou (členy kompozit jsou pro jednotlivá jména rozdílné), což rozvedeme na následujících řádcích. U českých názvů planet doby klaretovské můžeme analyzovat velký vliv latiny, a to nejenom po stránce jazykové, ale i po stránce kulturní. Důsledkem toho je fakt, že názvy planet vycházejí ze sémantických polí, která můžeme kolektivně označit jako působnost (ve smyslu vlády) antických mytických bohů. Z faktu, že jsme schopni (lépe či hůře) rozeznat motivaci Klaretových neologismů, usuzujeme, že Klaret byl na svou dobu velmi vzdělaný a ovládal latinu takovým způsobem, že rozuměl motivaci latinských slov (jmen bohů – viz výklad o venerari → Venus a ctít → Ctitel). Samotná potřeba českých názvů zase svědčí o silném statutu češtiny v té době. Zajímavé je, že se i ve středověku užívaly pro pojmenování planet názvy antických bohů, uvážíme-li, jak posvátný byl pro křesťany v té době bůh jejich. Je zde patrná změna významu; názvy planet ztratily sémantický příznak sakrální, změnilo se tedy nazírání na názvy planet obecně (směrem k čistě vědeckému užití), Klaret však přesto nepoužívá lexém bůh při svém pojmenování planet. Lexém bůh nahrazuje lexémem pán nebo jej obchází jinak (nositel smrti apod.).25 Je také patrný vliv pojmenování Dobropán na pozdější vývoj názvu pro planetu Venuši: změna názvu Ctitel (což bylo jediné pojmenování nekompozitního charakteru mezi Klaretovými názvy) na Krasopaní. Jazyk sám prosadil užívání právě tohoto lexému, který zapadá do systému kompozit a svým zadním komponentem (a vůbec celou skladbou kompozita) napodobuje slovotvorbu názvu Dobropán. Ač mladší, lexém Krasopaní se ujímá. Musíme poukázat na to, že název Ctitel na druhou stranu do systému zapadal svým rodem (všechny názvy planet, které Klaret používá, jsou maskulina). Snad právě to však bylo podporou zániku názvu, jehož rod není ekvivalentní pro ženský charakter planety; vzhledem k tomu, že bohyně Venuše bývala zobrazována jako panna, název ženského rodu je pro tuto 25

Musíme poukázat na to, že názvy, které vycházejí ze slovanských bohů (Ladoň apod.), jaké ve svém slovníku užívají Rosa či Pohl, v jisté míře udržují sémantickou kategorii názvů bohů.

[33]

planetu sémanticky vhodnější. Problém byl zřejmě také s určitou mírou neprůhlednosti motivace pojmenování Ctitel pro uživatele jazyka, které se od latinského Venus poměrně paradoxně vzdálilo tím, že napodobilo utvoření latinské. Jednodušší a jasnější pro uživatele jazyka je v tomto případě název vzniklý z toho významu, který antičtí bohové přímo asociovali.

Charakter systému názvů planet, který se na dlouhou dobu uchytil (viz například použití ve slovníku Komenského, slovníku Rajhradském apod.), tedy můžeme určit jako systém asociativních pojmenování utvořených motivací působnosti antických božstev. Současně se jedná o systém kompozit s rozdílnými členy (nejedná se pouze o členy substantivní, ale i deverbální apod., jak jsme zmínili při konkrétních názvech planet). Konekt se v průběhu vývoje ustálil na o-ový u všech názvů planet (viz změna Kralemoc na Kralomoc v kapitole 2.2.4). Klaretem však byl vytvořen (či zapsán) poměrně stabilní systém, který v českých textech fungoval bez zásadní změny (kromě zániku názvu Ctitel a posunu názvu Krasopaní do centra) zhruba od první poloviny 14. století do století 18., ve kterém se začaly objevovat první náznaky přechodu systému staročeských názvů k názvům internacionálním. Musíme však poznamenat, že v této době nebyla čeština ve vědecké sféře příliš používanou (zejména v době Veleslavínově, čili v druhé polovině 16. století), majoritní byla díla v němčině, latině a francouzštině (Flajšhans 1926n: I, 6). České názvy planet však přesto nacházíme.

2.3.2 Období postupného přechodu k jinému systému názvů Prvních náznaků přechodu k internacionálnímu systému názvů planet si všímáme u názvu planety Krasopaní – název Venuše nalézáme už počátkem osmnáctého století (ve Vocabulariu Latino-Bohemicum), stojí zde vedle názvu staršího. Je zajímavé, že internacionální verze dalších dvou názvů planet se poprvé objevují až o století později (Mars a Saturnus u Dobrovského). Internacionální varianty všech námi analyzovaných názvů planet můžeme doložit až z první poloviny 19. století (u Smetany, 1837), kdy stojí vedle názvů původně staročeských jako jejich varianty. Proces posunu původně staročeských názvů od centra k periferii proto můžeme zasadit do devatenáctého století (přičemž u názvu Venuše začal už ve století předchozím). Ještě v Kottově slovníku se mísí názvy původně staročeské s internacionálními, přičemž internacionální se zdají být prosazovanější. Doklady o naprosté převaze internacionálních názvů planet máme až z první poloviny dvacátého století. V PSJČ jsou názvy původně staročeské označeny buď za archaismus, nebo v něm už vůbec nejsou. [34]

Hovoříme zde hlavně o období národního obrození, které je charakteristické jazykovým purismem, což znamená zejména změnu postavení jazykovědců ke složeninám. Je proto zajímavé sledovat, jak jsou utvořeny názvy planet, které věda objevila až v tomto období (v souvislosti s tím, že pro ně bylo vůbec ještě nutné vytvořit název český). Z období národního obrození jsou pro nás klíčové zejména slovníky Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna. Jak píše Jan Petr v předmluvě k Jungmannovu slovníku, první generace obrozenců (kterou symbolizuje zejména J. Dobrovský či J. Nejedlý) neviděla v českém jazyce budoucnost pro všechny oblasti národního života – byli skeptičtí zejména ohledně užití češtiny v odborné a umělecké literatuře (Petr 1989: 5–6). Dobrovský zastával stanovisko, že „taková slova [cizí odborné lexémy, pozn. M. T.], která jednou přijal celý národ, kterým zároveň propůjčil domovské právo, není třeba vytlačovat jinými, nově vyumělkovanými“ (podle Jelínek 2007: 545). Dobrovského stanovisko tedy podporuje užívání cizích lexémů namísto tvoření nových názvů pro vědecké skutečnosti, které jsou cizími lexémy již pojmenovány. Užívání staročeské varianty názvu pro planetu Mars, tedy Smrtonoš, pak považoval za „dosti zpozdilé“ (jak jsme rozvedli v kapitole 2.2.3). Jungmanna a skupinu, kterou kolem sebe soustředil, oproti tomu charakterizoval optimistický pohled ohledně užití českého jazyka ve všech oblastech, „který vyrůstal z přesvědčení o tvůrčí síle českého lidu a kolektivní aktivitě všech vrstev rodícího se českého národa“ (Petr 1989: 6). Z toho pramení potřeba vytvoření českých názvů také pro nově objevené planety (Nebešťanka, Vodan a další, dnes již bývalé planety). „Čeština se nechápala jen jako nástroj běžného dorozumívání, ale také jako jazykový prostředek vzdělávání a kulturního povznesení národa“ (ibid). Už Dobrovský stanovil slovotvorná pravidla pro tvoření nových slov – Jungmann v těchto poznatcích z oblasti slovotvorby svého předchůdce, Josefa Dobrovského, respektoval (stejně jako většina tehdejších spisovatelů, viz Jelínek 2007: 544). Jungmann i jeho spolupracovníci vytvářeli nová slova podle zásad Dobrovského; z Jungmannových spolupracovníků jmenujme zejména Svatopluka Presla, který za účelem podpory nových termínů založil r. 1821 časopis Krok. V tomto časopise je zřejmé, že se Presl snaží podat něco, co tehdejšímu čtenáři není úplně známé. Za českým názvem uvádí název německý (či latinský) jako jeho vysvětlení, 26 pojmenování původně staročeské střídá s internacionálním. Pro jednu planetu pak užívá pouze internacionálního názvu (Mars), pro jinou pouze názvu původně staročeského (Králomoc, Dobropán). Kolísání názvů planet mezi centrem a periferií je dost značné, a to nejen u Presla, ale i ve slovnících z té doby, které připouštějí varianty obě 26

Německé ekvivalenty měly hlavně funkci vysvětlení významu pro českou inteligenci, která do té doby pro odborné práce užívala výhradně němčiny (viz Petr 1989: 16).

[35]

(Kottův slovník, Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy). To podporuje fakt, že Jungmann pokládal za správné nabídnout více synonymních variant, z nichž se poté ustálí jedna; tedy neurčovat nic uměle (viz Petr 1989: 8–9). Pro obrozence bylo charakteristické odmítání kompozit. Dobrovský ve svých pravidlech dbal na to, aby nebyly opakovány chyby předchozí, totiž neústrojné tvoření nových slov (Jelínek 2007: 544). Protestoval zejména proti složeninám, protože v nich viděl kalky z němčiny, viz jeho slova: „Češtinu nelze všude přizpůsobovat němčině, neboť každý jazyk má jisté zvláštnosti. Ani latiník nemůže německé složeniny převádět jedním slovem; musí se uchýlit k opisu. Bude-li se tak pokračovat, nebude se už psát česky, ale německy českými slovy“ (podle Jelínek 2007: 545). Jak píše M. Jelínek, stejnou tezi o „neproduktivnosti skládání při tvoření slov“ vyslovil i Vatroslav Jagić pro slovanské jazyky celkově (viz Jelínek 2007: 547). Kompozita ze dvou substantivních základů byla odmítána například už v Brusu jazyka českého (1667), puristé také nepřijímali některá kompozita s předním členem adjektivním a zadním substantivním, protože u nich spatřovali vliv němčiny (Jelínek 2007: 548). Jelínek upozorňuje, že tak čeština přicházela o „vyjadřovací možnosti“ (někteří si to uvědomovali už tehdy, např. Josef Durdík).27 Názvy planet se však zdají být ve své formě tolerovány

a nezměněny;

přijímání

internacionálních

názvů

může

být

důsledkem

odmítání kompozit. Při pojmenování nově objevených planet (nejdříve Uranu, posléze Neptunu) tedy obrozenci nevyužili slovotvorného postupu skládání slov, nýbrž postupů jiných. Nebešťanka napodobuje latinské utvoření názvu Ūrania. Vodan je utvořen sufixálním odvozením od základového voda. Celý systém staročeských názvů planet se proto stal nesourodým: pět názvů byla kompozita, dva nikoli. Systém však byl narušen nejen z hlediska formálního, ale i z hlediska sémantického: jméno Nebešťanka neodpovídalo hierarchii systému názvů planet a tendenci pojmenovávat vzdálenější planety podle hierarchicky vyššího božstva (nutno podotknout, že ani název internacionální, Uran, do systému názvů motivovaných latinou zcela nezapadá, jelikož se jedná o řecký lexém). V tomto období se tedy systém stává nejednotným jak formálně, tak motivačně.

27

Přemysl Hauser ve svém článku „Složená podstatná jména typu maloměsto“ (Hauser 1959) píše, že obrat od odmítavého postoje ke kompozitům nastal až se studií Trávníčkovou („Maloměsto a malé město“, Slovo a slovesnost 2, 1936, s. 21) a dodává, že „dnešní ustalování produktivních typů přívlastkových složenin v oblasti významově a stylově vymezené je důkazem, že se tu spisovná čeština neřídí již vůbec napodobováním cizího slovotvorného typu, ale že kráčí samostatnou cestou.“ Dnes má kompozice vedle odvozování nejčastější podíl na pojmenování nových skutečnosti (viz Němec 1968: 146).

[36]

Jak uvádí M. Jelínek (2007: 545), „jazyková praxe od dvacátých let 19. století ukázala, že šíření puristických praktik ztěžovalo pronikání češtiny do oblasti vědecké komunikace.“28 Názvy planet do vědecké komunikace bezpochyby patří, snad byl tedy jedním z důsledků přechodu k systému internacionálních názvů právě tento vnitřní rozpor aktualizovaného systému názvů planet.

2.3.3 Dokončení procesu internacionalizace Je nemožné určit přesnou dataci přesunutí původně staročeských názvů planet a českých názvů planet vytvořených v 19. století, které se k původně staročeskému systému přiřadily, na periferii systému a jejich následný zánik. V souvislosti s tímto nelze přesně datovat ani dokončení přesunu internacionálních názvů planet z periferie do centra užívání. Vzhledem k dostupným materiálům můžeme tyto procesy alespoň přibližně stanovit na dobu kolem přelomu 19. a 20. století. Je přitom zajímavé, jak rychle se původně staročeské názvy (a jim adekvátní české názvy novější) vytratily z lexika – už PSJČ je uvádí buď jako archaismy, nebo je (častěji) neuvádí vůbec. Toto období je tedy myšleno zejména jako období adaptace internacionálních názvů a vytvoření stavu současného. Jako předpoklad internacionalizace systému názvů planet jsme postupně zmínili několik faktorů, které jej mohly způsobit: 1. jedná se o nejednotnost původně staročeského systému v důsledku pojmenování dalších planet jiným způsobem, než jak jsou pojmenovány planety dříve objevené; 2. vidíme jako možný vliv faktoru psychického, a to negativní pohled jazykovědců na kompozita, s čímž může souviset postupné přijímání, adaptování a prosazování variant internacionálních; 3. další projevy vlivu faktoru psychického, které souvisejí s rozvojem vědy v našem prostředí. Jak píše I. Němec, s rozvojem myšlení souvisí tendence k přesnému, speciálnímu vyjadřování (Němec 1968: 129). Se specializací (viz ibid) a tendencemi k internacionalizaci souvisí zejména terminologická složka spisovné slovní zásoby, což se dá charakterizovat jako tendence rozvoje lexikálních jednotek intelektuálních (ty jsou v opozici s jednotkami expresivními: nemají expresivní příznak; viz ibid). Souvisejí-li psychické faktory s procesy asociace (ibid: 111), je nezbytné poznamenat, že i názvy planet mohly být ovlivněny 28

Ačkoli byl purismus překonán již v polovině 19. století, zcela se nevytratil. V sedmdesátých až devadesátých letech 19. století následovala vlna „agresivního purismu“ (viz Jelínek 2007: 541) – toto období bojovalo proti germanismům a cizojazyčným vlivům vůbec. Podle Jelínka (ibid) následovalo období Gebauerovo, které bylo ohledně purismu umírněnější. Puristické tendence byly patrné i po vzniku časopisu Naše řeč (1916) zejména po smrti V. Ertla (1929), který – ačkoli sám purismus v umírněné míře zastával – došel k závěru, že „pronikání cizích prvků do jazyka je jev přirozený“ (ibid: 557). Období po jeho smrti označuje M. Jelínek (ibid: 542) jako „období Hallerovo“ a uvádí, že k odmítnutí purismu došlo až roku 1932 Pražským lingvistickým kroužkem v cyklu přednášek na tzv. antipuristickém vystoupení (Mathesius, Havránek, Jakobson, Mukařovský). Ještě poté purismus přežíval, avšak jen v mírné formě (puristické zásahy v PSJČ a SSJČ) a byl de facto překonán (viz ibid: 564).

[37]

změnami, které se děly se složkou terminologickou. Mohlo tomu tak být z důvodu, že i názvy planet byly velmi často užívány v odborných textech – proto mohl být příčinou přecházení k internacionálnímu systému názvů i specifický vztah kosmonym k termínům. Názvy planet při svém vzniku a v době národního obrození sloužily jako jeden z důkazů samostatnosti a tvůrčí schopnosti češtiny, tento pragmatický obsah se však postupně vytratil. Procesem internacionalizace se u českých názvů planet odstraňují subjektivní konotační rysy a dostávají se tak v tomto smyslu na úroveň termínů. Internacionalizaci umožnilo oslabení vztahu uživatelů jazyka k označované skutečnosti, a dominantní významotvorný činitel zde byl tedy činitel psychický (planety vnímáme zejména skrze vědecké či populárněvědecké materiály, vidíme je jen jako hvězdy na obloze, se kterými často splývají, většina lidí na ně nikdy nevkročí a neuvidí je z větší blízkosti). Lépe řečeno – internacionalizace mohla být provedena proto, neboť k planetám neměla většina uživatelů jazyka žádný specifický vztah (Němec 1968: 18).

Posun od periferie k centru a naopak je podle I. Němce důkazem vývojových postupů systému (Němec 1980: 13). V našem případě se vedle zániku starých názvů jedná o posun přejatých názvů k centru. „Slova, jež pronikla z cizího lexikálního systému na periférii systému domácího, zdomácňují tím, že se adaptují postupným přijímáním rysů vlastních jednotkám domácího lexikálního systému“ (Němec 1968: 13). Těmito rysy jsou zejména zařazení k deklinačnímu vzoru, odsouvání koncovky -us (Saturnus – Saturn, Mercurius – Merkur, Uranus – Uran), změna koncovky analogicky s deklinačními vzory (Venus – Venuše zřejmě vlivem deklinačního vzoru růže) a hláskoslovné adaptace neboli zdomácňování cizích slov po stránce formální (Němec 1968: 15; např. Mercurius – Merkur, Iuppiter – Jupiter). Výhodu v mezinárodnosti systému názvů planet vidíme shodně s Milanem Harvalíkem, který píše o výhodách mezinárodnosti exonym (domácích podobách cizích zeměpisných jmen; viz Harvalík 2004: 101). Dominantní výhodou takových exonym (a podle nás i kosmonym) je to, že označení není zatíženo v té či oné řeči žádným vedlejším pojmovým obsahem, protože v nějaké řeči může mít určité pojmenování zavádějící či odchylný význam (Harvalík 2004: 101).

[38]

3 Závěr Názvy planet byly doposud téměř neprobádanou oblastí. Naše práce se snaží vyplnit mezeru v jazykových pracích a zaměřuje se na tyto názvy, které se řadí mezi specifický druh vlastních jmen – kosmonyma. Při analýze jsme také zjistili, že kromě názvů planet je další velkou neprozkoumanou oblastí také samotný termín kosmonymum. Prameny definují kosmonyma buď jako názvy specifických objektů, nebo jako názvy míst, přičemž kosmonyma mohou být obojím. Právě z toho pak pramení rozpor ve vnímání tohoto druhu vlastních jmen, který by měl být dále rozlišen. V centru našeho zájmu byl nejdříve vývoj samotného lexému planeta, poté jednotlivé názvy planet a nakonec celý jejich systém. Nejstarší české názvy planet vznikly v první polovině 14. století a fungovaly až do doby okolo přelomu 19. a 20. století, tedy velmi dlouhou dobu, přičemž byly převážně od devatenáctého století odsouvány na periferii jazykového systému a nahradily je názvy internacionální. Nejdříve se do systému názvy internacionální začleňovaly bez změny formy (Saturnus apod.), což byla základní etapa přejímání těchto cizích slov (viz Němec 1968: 14). Názvy se posléze adaptovaly morfologicky i hláskoslovně a zařadily se k deklinačnímu systému češtiny. Ve vývoji názvů planet tedy došlo k posunu původně staročeského jména Dobropán ve prospěch internacionálního Merkur, podobně Krasopaní (starší je varianta Ctitel) – Venuše, Smrtonoš – Mars, Králomoc – Jupiter, Hladolet – Saturn, Nebešťanka – Uran, Vodan – Neptun. V práci jsme se pokusili odhalit motivaci názvů původně staročeských (včetně doložení jejich výskytu v nám dostupných materiálech z různých období vývoje češtiny). Pokusili jsme se také analyzovat příčiny přechodu od jednoho systému k druhému (čili přechodu ze systému názvů původně staročeských na internacionální) včetně faktorů mimojazykových, psychických a jazykových, které mohly mít na přechod vliv. Zjistili jsme, že jazyk sám upřednostňoval názvy, které do systému zapadaly lépe (viz zánik názvu Ctitel v kapitole 2.2.2). Okamžikem největšího rozpolcení systému bylo období obrozenecké, kdy kompozice nebyla považována za vhodný typ tvoření slov. Do této doby byly objeveny dvě další planety (Nebešťanka – Uran a Vodan – Neptun), jejichž nová česká pojmenování tedy neměla formu kompozit, do systému tak nezapadala. Nejdůležitější příčinu přechodu na systém názvů internacionálních vidíme v blízkém vztahu těchto kosmonym s termíny, který pochází z jejich užívání v odborných textech. Dochází zde tedy, stejně jako u termínů, k internacionalizaci lexémů pro usnadnění vědecké komunikace.

[39]

Vznik nových kosmonym, čili pojmenování doposud nepojmenovaných kosmických objektů a míst na těchto objektech, je od roku 1919 jedním z úkolů Mezinárodní astronomické unie. Ta se stará také o astronomickou terminologii, v roce 2006 například upřesnila definici termínu planeta (čímž bylo Pluto vyloučeno ze systému planet, více v kapitole 2.1 a 2.2.8). Její česká „pobočka“ vznikla až v roce 1993 (Český národní komitét astronomický). Pojmenování kosmonym však není jen záležitostí organizací, ale také veřejného hlasování. Většina pojmenování kosmických objektů vychází ze jmen antických božstev či antických mytologických reálií, 29 velmi často se však v současnosti jedná o motivaci dvojí: název vychází z mimojazykové skutečnosti, která reálii či božstvo antické pouze evokovala. Podobně jako iniciály Percivala Lowella evokovaly název antického boha Pluta, na základě čehož byla bývalá planeta pojmenována (více v kapitole 2.2.8), také dva nově objevené měsíce Pluta Nix a Hydra získaly název podle iniciál sondy, která k Plutu míří (název sondy je New Horizons; viz Astro 2010b). Tyto iniciály asociovaly jména řecké bohyně noci Nyx a mytologické stvůry Hydry. Kosmonyma jsou tedy z hlediska lingvistického zajímavou oblastí, a to nejen ohledně vývoje a proměn konkrétních lexémů či jejich skupin, ale také motivace jejich pojmenování a tendencí s tím spojených; nabízejí tedy bohatý materiál pro další studium. Naše práce je převážně lingvistickou, může však mít význam i pro jiné disciplíny, například astronomii či historii. V lingvistice samotné by mohla být využitelnou zejména v oblasti onomastiky, a to také z důvodu upozornění na nejednotnost v termínu kosmonymum. Dále může být přínosná pro etymologii a slovotvorbu (protože se snaží mimo jiné opravit nalezené mylné výklady motivace názvů planet a podává doklad o slovotvorném typu, který ve své době nebyl příliš rozšířen, tedy o kompozitech z obou členů substantivních, více v kapitole 2.2.1).

29

Neděje se tomu však důsledně. Jmenujme například trpasličí planetu s názvem Makemake, který vychází ze jména stvořitele lidstva a boha plodnosti z mytologie Velikonočních ostrovů. Více viz Astro 2010a.

[40]

4 Seznam použité literatury se zkratkami pramenů Primární literatura (řazeno podle autora, příp. názvu) Bělič, Jaromír; Kamiš, Adolf; Kučera, Karel. Malý staročeský slovník [online]. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. Verze 0.8.0. [cit. 30. 5. 2013]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: . Dittrich, Arnošt. Slunce, měsíc a hvězdy: po cestách lidstva k hvězdářství. Praha: Státní nakladatelství, 1923. Dobrovský, Josef. Deutsch-böhmisches Wörterbuch [online]. Praha: Herrlschen Buchhandlung, 1821. Verze z 6. 4. 2008 [cit. 30. 5. 2013]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: . Elektronický slovník staré češtiny [online]. Verze 0.8.0. [cit. 30. 5. 2013]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: . SSČ: Filipec, Josef a kol. Slovník spisovné češtiny [online]. Praha: Academia, 1995. Verze 1.7.31

[cit.

30.

5.

2013].

El.

verze

LEDA,

Praha.

Dostupné

z:

. Gebauer, Jan. Slovník staročeský [online]. Praha: Academia, 1970. Verze 0.8.0. [cit. 30. 5. 2013]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: . PSJČ: Havránek, Bohuslav a kol. Příruční slovník jazyka českého (PSJČ) [online]. Praha: SPN, 1935-1957. Verze 1.7.31 [cit. 30. 5. 2013]. El. verze Ústav pro jazyk český AV ČR ve spolupráci s FI MU v Brně. Dostupné z: . SSJČ: Havránek, Bohuslav a kol. Slovník spisovného jazyka českého [online]. Praha: Academia, 1960–1971. Verze 1.7.31 [cit. 30. 5. 2013]. El. verze Ústav pro jazyk český AV ČR ve spolupráci s FI MU v Brně. Dostupné z: . Hvězdářství krále Jana. Ed. A. Černá a kol. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, 2004. [41]

Jungmann, Josef. Slovník česko-německý. Sv. I–V. Ed. Jan Petr. Praha: Academia, 1989–1990. Glosář: Klaret. Glossarius. In: Klaret a jeho družina: sv. I. slovníky veršované. Ed. V. Flajšhans. Praha: Česká akademie věd a umění, 1926. Vokabulář: Klaret. Vokabulář grammatický. In: Klaret a jeho družina: sv. I. slovníky veršované. Ed. V. Flajšhans. Praha: Česká akademie věd a umění, 1926. Komenský, Jan Amos. Dvéře jazyků odevřené. Fotokopie vydání z r. 1633. Brno: b. n., 1933. Kott, Štěpán František. Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický. Sv. I–VII. Praha: Knihtiskárna Josefa Koláře, 1878–1893. Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy. Ed. P. J. Šafařík. Praha: Kalveské knihkupectví, 1853. Pohl, Jan Václav. Česko-německý slovnář oder Böhmisch-Deutsches Wörter-Buch [online]. In: Grammatica linguae Bohemicae. Vídeň – Praha – Terst: Johann Thomas von Trattner, 1756, s. 205–258. Ed. Berger, Tilman. Verze z 6. 4. 2008 [cit. 30. 4. 2013]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: . Presl, Jan Svatopluk. Přehled prací nejznamenitějších r. 1817. v hvězdářství, meteoroznanství, síloskumu a lučbě udělaných. Krok. 1821, roč. 1, č. 1, s. 114–150. Presl, Jan Svatopluk. Stručný přehled nálezů l. 1818 v hvězdářství, zeměpisu, meteoroznanství udělaných. Krok. 1821, roč. 1, č. 2, s. 91–126. Rosa, Jan Václav. Thesaurus Linguae Bohemicae [online]. Praha, Národní knihovna České republiky v Praze, sign. XVII B 24. Verze z 10. 4. 2008 [cit. 1. 5. 2013]. Oddělení vývoje jazyka

Ústavu

pro

jazyk

český

AV

ČR,

v.

v.

i.

Dostupné

z:

. Ryvola, Jan František Josef. Slovář český, to jest slova některá česká jak od Latinářův, tak i od Němcův vypůjčená, zase napravená a v vlastní českou řeč obrácená k užívání milovníkův české řeči [online]. Praha: Kašpar Vusín, 1716. Verze z 6. 4. 2008 [cit. 30. 5. 2013]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: .

[42]

Smetana, František Josef. Základové hvězdosloví, čili Astronomie. Plzeň: Reiner a Šmíd, 1837. Staročeské knihy lékařské. Ed. A. Černá. Brno: Host, 2006. Staročeský slovník, sešit 1–26 [online]. Praha: 1968–2008. Verze 0.8.0. [cit. 30. 5. 2013]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: . Šimek, František. Slovníček staré češtiny [online]. 2007–2008. Verze 0.8.0. [cit. 30. 5. 2013]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: . Vokabulář latinský a český, nyní vnově spravený a rozšiřený (Vocabularium LatinoBohemicum pro usu scholarum nunc denuo diligenter & accurate editum) [online]. Praha: 1704. Verze z 6. 10. 2008 [cit. 28. 5. 2013]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: .

Sekundární literatura (řazeno podle užité zkratky) Černá 2004: Černá, Alena. Hvězdářství nejen pro krále Jana. In: Hvězdářství krále Jana. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, 2004, s. VII–XXIII. Čupr 1943: Čupr, Karel. Česká jména hvězd. Říše hvězd. 1943, roč. 24, s. 149–153. Dittrich 1923: Dittrich, Arnošt. Slunce, měsíc a hvězdy: po cestách lidstva k hvězdářství. Praha: Státní nakladatelství, 1923. Dokulil 1962: Dokulil, Miloš. Tvoření slov v češtině I: teorie odvozování slov. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. EncyČ: Karlík, Petr; Nekula, Marek; Pleskalová, Jana a kol. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2002. Flajšhans 1926n: Flajšhans, Vladimír (ed.). Klaret a jeho družina. Sv. I–II. Praha: Česká akademie věd a umění, 1926–1928. [43]

Harvalík 2004: Harvalík, Milan. Onymie. Praha: Academia, 2004. HiMlČ: Lamprecht, Arnošt; Šlosar, Dušan; Bauer, Jaroslav. Historická mluvnice češtiny. Praha: SPN, 1986. Hoffmannová 2003: Hoffmannová, Eva. Karel Slavoj Amerling. Brandýs nad Orlicí: U Podléšky, 2003. Horský 1986: Horský, Zdeněk; Kalivoda, Jan. Antika a hvězdná obloha. In: Hvězdy, hvězdáři, hvězdopravci. Praha: Svoboda, 1986. Jelínek 2007: Jelínek, Milan. Purismus. In: Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Ed. Jana Pleskalová a kol. Praha: Academia, 2007, s. 540–572. Jungmann 1990n: Jungmann, Josef. Slovník česko-německý. Sv. I–V. Ed. Jan Petr. Praha: Academia, 1989–1990. Komenský 1933: Komenský, Jan Amos. Dvéře jazyků odevřené. Fotokopie vydání z r. 1633. Brno: b. n., 1933. Kott 1878n: Kott, Štěpán František. Česko-německý slovník zvláště grammatickofrazeologický. Sv. I–VII. Praha: Knihtiskárna Josefa Koláře, 1878–1893. LatČesSl: Pražák, Josef Miroslav; Novotný, František; Sedláček, Josef. Latinsko-český slovník. Praha: Československá grafická unie, 1938. Lepař 2008: Lepař, František. Slovník řeckočeský. Reprint vydání z roku 1892. Praha: Petr Rezek, 2008. Machek 1943: Machek, Václav. Drobné zprávy (V časopise „Říše hvězd“...). Český časopis filologický. 1943–1944, roč. 2, s. 174–175. Machek 1997: Machek, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: NLN, 1997. Michálek 1971: Michálek, Emanuel. Pojmová diferenciace – ústřední problém terminologie viděné historicky. Slovo a slovesnost. 1971, roč. 32, s. 312–317. Němec 1968: Němec, Igor. Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha: Academia, 1968. Němec 1980: Němec, Igor. Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha: Academia, 1980. Petr 1989: Petr, Jan. Předmluva. In: Slovník česko-německý I. Praha: Academia, 1989. [44]

PřírMlČ: Karlík, Petr; Nekula, Marek; Rusínová, Zdenka (ed.). Příruční mluvnice češtiny. Praha: NLN, 2012. Rejzek 2012: Rejzek, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2012. Smetana 1837: Smetana, František Josef. Základové hvězdosloví, čili Astronomie. Plzeň: Reiner a Šmíd, 1837. Šlosar 1999: Šlosar, Dušan. Česká kompozita diachronně. Brno: MU, 1999. Šmilauer 1963: Šmilauer, Vladimír. Úvod do toponomastiky. Praha: SPN, 1963. Waniakowa 2003: Waniakowa, Jadwiga. Polska naukowa terminologia astonomiczna. Kraków: PAN, 2003.

Elektronické zdroje (řazeno podle užité zkratky) Astro 2010a: Makemake [online]. 4. 2. 2010 [cit. 5. 6. 2013]. Dostupné z: . Astro

2010b:

Pluto

[online].

21.

1.

2010

[cit.

5.

6.

2013].

Dostupné

z:

. HarperEtym: Harper, Douglas. Online etymology dictionary [online]. 2001–2013 [cit. 5. 6. 2013]. Dostupné z: . Hauser 1959: Hauser, Přemysl. Složená podstatná jména typu maloměsto. Naše řeč [online]. 1959,

roč.

42,

č.

3–4

[cit.

5.

6.

2013].

Dostupné

z:


rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4674>. Hladká 2005: Hladká, Zdeňka. České slovníkářství na cestě k jednojazyčnému výkladovému slovníku, I. Naše řeč [online]. 2005, roč. 88, č. 5 [cit. 5. 6. 2013]. Dostupné z: . Lutterer 1980: Lutterer, Ivan. Slovník slovanské lingvistické terminologie. Naše řeč [online]. 1980,

roč.

63,

č.

4

[cit.

5.

6.

rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6206>.

[45]

2013].

Dostupné

z:


Štefl 2008: Štefl, Vladimír; Krtička, Jiří. Historie astronomie [online]. Brno: MU PřF, 2008 [cit. 5. 6. 2013]. Dostupné z: . Utěšený 1984: Utěšený, Slavomír. Bludné hvězdy – bludice. Naše řeč [online]. 1984, roč. 67, č. 4 [cit. 5. 6. 2013]. Dostupné z: . Veselý 2006: Veselý, Jan. Rozhodnutí IAU: Definice planety sluneční soustavy [online]. 24. 8. 2006 [cit. 5. 6. 2013]. Dostupné z: .

[46]