Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra Historie Bakalářská diplomová práce 2012 Aleš Mučka

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra Historie

Bakalářská diplomová práce

2012

Aleš Mučka

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra Historie Historie Aleš Mučka

Péče o sirotky v 19. století Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Zdeňka Stoklásková, PhD.

2012 2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Podpis autora práce

3

Poděkování

Zde bych chtěl poděkovat vedoucímu práce za přelaskavou spolupráci a za mnoho užitečných a důležitých rad, komentářů a připomínek během vytváření této práce.

4

Obsah

Obsah ..................................................................................................................................... 5 Úvod ...................................................................................................................................... 6 1.

2.

3.

Vývoj péče o sirotky před rokem 1780 ........................................................................ 10 1.1.

Sirotčí knihy ......................................................................................................... 10

1.2.

První veřejné sirotčí ústavy .................................................................................. 11

Péče o sirotky mezi léty 1780 – 1918 .......................................................................... 13 2.1.

Reformy Josefa II. ................................................................................................ 13

2.2.

Jak vypadaly sirotčince? ....................................................................................... 16

2.3.

K čemu slouţily sirotčince? ................................................................................. 19

2.4.

Jak fungovaly sirotčince? ..................................................................................... 21

2.5.

Sirotčí pokladny ................................................................................................... 28

2.6.

Péče mimo sirotčince ........................................................................................... 32

Péče o sirotky po roce 1918 v ČSR a závěrečné shrnutí .............................................. 36 3.1.

Změny po vzniku Československé republiky....................................................... 36

3.2.

Závěrečné ohlédnutí za péčí o sirotky .................................................................. 37

Seznam pramenů a literatury ............................................................................................... 39 Obrazová příloha ................................................................................................................. 41

5

Úvod Jako téma své bakalářské diplomové práce jsem si vybral péči o sirotky v průběhu evropských dějin z několika důvodů. Nejvíce mne asi překvapilo a zároveň upoutalo, ţe ačkoliv je sociální problematika stará jako lidstvo samo, přesto k problému sirotků a péče o ně neexistují ţádné velké syntézy ani práce zabývající se příliš do hloubky touto problematikou. Za druhé nám umoţní pohled na péči o osiřelé děti vytvořit si představu o smýšlení soudobé společnosti a pochopit mentalitu tehdejších lidí z důleţitého úhlu pohledu, protoţe i soucit a péče o ty, kteří ji potřebují, je podstatnou částí myšlení společnosti. Dalším důvodem bylo zjištění, ţe všeobecné povědomí o sirotčincích je velice nepřesné, protoţe většina lidí si například myslí, ţe odchovanci sirotčinců se brzy stávali asociálními ţivly a problémovými členy společnosti. Posledním důvodem bylo moje překvapení nad dokonalým propracováním systému péče o sirotky v 19. století, o kterém nebyla dosud vydána ţádná historická syntéza nebo jiná odborná práce na mezinárodní úrovni. Moje práce se však nepokouší odstranit tento nedostatek, protoţe k velkému dílu věnovanému sirotčí péči by bylo třeba několik let bádání po archivech a knihovnách, přičemţ by bylo moţno pokrýt pouze oblast současné České republiky a nikoliv celého habsburského soustátí. Svůj popis začínám aţ ve starověku, protoţe před tímto obdobím neexistují ţádné spolehlivé prameny k péči o děti bez rodičů. Pro období pravěku si dovoluji vyjádřit jen několik smělých hypotéz. Jelikoţ v tomto historickém období neexistovala monogamie a ani model rodiny jako jej známe dnes, dovoluji si předpokládat, ţe o děti se staraly všechny ţeny společně a v případě úmrtí matky se sirotků ujala dobrovolně jiná matka, i kdyţ nemohu vyloučit moţnost opuštění těchto bezprizorních dětí. V případě úmrtí otce se však sirotkové mohli dostat do mnohem většího nebezpečí, protoţe jeho postavení ve společnosti přebíral jiný muţ, a proto mohlo dojít k úmyslnému opuštění dětí zemřelého nebo moţná jejich usmrcení. Ovšem zajímavý je způsob, jak o své sirotky pečují například Eskymáci, jejichţ kočovná společnost by nám mohla poslouţit alespoň jako částečné přirovnání. V eskymácké komunitě neexistují sirotci, protoţe o opuštěné děti se začnou starat jiní členové komunity. Jak jsem však jiţ dříve poznamenal, k tomuto historickému období máme většinou jen trojrozměrné prameny, a proto si o sociálních vztazích mezi lidmi této doby můţeme vytvořit jen několik teoretických představ. I starověku a středověku se věnuji velice omezeně, protoţe i v těchto historických obdobích není příliš mnoho pramenů věnováno této problematice a ani území současné České republiky není příliš často zmiňováno ve starověkých pramenech. Z období středověku se 6

dochovalo o studované problematice poněkud více zdrojů, ale ani v nich není příliš mnoho zmínek o sirotcích a péči o ně. Po roce 1526 s nástupem Ferdinanda I. Habsburského na český trůn vzrostlo i mnoţství úředních písemností, protoţe se začal zapisovat i průběh úředního jednání a ne pouze výsledek. Bohuţel ani v této době nelze najít mnoho písemností k sirotčincům a sirotkům, jelikoţ tento druh sociální péče neustále spadal mimo kompetence státních a zemských úřadů. Jedinou výjimku tvoří tzv. sirotčí knihy podrobně popsané v následující kapitole. Státní správa se začala o osiřelé děti zajímat aţ za vlády Josefa II. v 80. letech 18. století. I po těchto zásadních reformách zůstávaly sirotčince a sirotci pod kontrolou obecních a městských samospráv aţ do druhé poloviny 19. století, kdy aţ příliš velké zanedbávání těchto povinností donutilo státní správu, aby převzala kontrolu nad většinou sirotčích záleţitostí. Tento stav v péči o sirotky přetrval i s menšími obdobími nezájmu státní správy aţ dodnes, a proto se tomuto vývojové zlomu věnuji ve své práci nejpodrobněji. Rovněţ na konci své práce uvádím několik stručných údajů o sirotčí péči po roce 1918 v Československé republice, jelikoţ po roce 1918 se jiţ začínají vytvářet základy dnešního systému sociální péče. Neţ však začnu popisovat chronologický vývoj péče o sirotky, rád bych se ještě pokusil vyloţit několik základních termínů, které budu pouţívat během celé svojí práce, a proto je budu rozebírat tak podrobně jiţ zde v úvodu. Prvním a asi nejdůleţitějším pojmem je samotný sirotek. Podle Riegrova slovníku naučného je sirotek nezletilá osoba, která nemá oba rodiče nebo jen uţ nemá svého otce naţivu.1 I kdyţ se tato definice vztahuje aţ k 19. století, přesto ji lze aplikovat i v dřívějších dobách, protoţe jak nám například ukazují tzv. gruntovní knihy, spravovala obec sirotčí grunty a peníze vţdy po smrti hospodářově, i kdyţ jeho manţelka a matka jeho dětí stále ţila. Obdobný postup v případě úmrtí pouze otce rodiny lze pozorovat i u šlechtických rodin, kde se rovněţ muţští příbuzní museli postarat o jeho vdovu a děti. Nicméně tyto zvláštní případy nemohou zastínit skutečnost, ţe aţ do období emancipace se sirotkem stal kaţdý nezletilec, jehoţ otec zemřel. Dále bych chtěl rovněţ upozornit a vyvrátit všeobecně rozšířenou ideu, ţe sirotek je dítě nemajetné a odsouzené k ţivotu na okraji společnosti. Jak bylo uvedeno jiţ výše, především synové dědili po svých otcích rozsáhlé movité i nemovité majetky a nemuselo se jednat o děti ze šlechtických rodin nebo potomky bohatých sedláků. Veškerý majetek jejich rodičů byl především od konce 18. století dán do péče opatrovníka a hotové peníze uschovány pro sirotka aţ se stane plnoletým. Dále mohl dostat sirotek dary od nějakého mecenáše, který 1

Kolektiv autorů: Riegrův slovník naučný. Díl 8. Praha 1870, s. 461.

7

chtěl učinit dobrý skutek. Navíc sirotci svěření do péče někomu jinému neţ příbuzným se museli často naučit řemeslu, aby jako zletilý se mohli okamţitě starat o sebe. I samotné uspořádání péče o sirotky bez rodinných příslušníků a zájmem o ně se neustále měnily. Neproměňoval se jen přístup společnosti k těmto opuštěným dětem, ale i tvář sirotčinců a jiných ústavů, ve kterých vyrůstali. Ovšem sirotek, o kterého se nemohli nebo nechtěli starat jeho příbuzní, nekončil automaticky ve veřejném zařízení. Před umístěním do sirotčince se dávala přednost pěstounské péči. Tento přístup by se mohl zdát lidštější a mnohem osvědčenější z dřívějších dob, ale bohuţel i on měl celou řadu nevýhod. Prvním problémem byl nedostatek pěstounů, protoţe ačkoliv dostávali pěstouni často aţ do konce 18. století prakticky veškerý sirotkův majetek do svého osobního opatrování, málokdo se odváţil starat o jiné neţ vlastní děti. Paradoxně se mezi pěstouny nejčastěji vyskytovaly rodiny s velkým počtem vlastních potomků, které se i často ujímaly dětí bez majetku a jasného rodinného původu. Další potíţí bylo zneuţívání sirotků jako levné pracovní síly v rodině a samozřejmě nerozumné zacházení s jejich majetky po rodičích. Naproti tomu sirotčince zaručovaly a zaručují stálý dohled veřejných institucí a jak později uvedu i mnohem lepší péči o majetky a peníze sirotků. Takţe lze říci, ţe ústavy pro sirotky byly méně lidštější, ale jejich profesionalita a patronace úřadů umoţňovala sirotkům mnohem lepší start do dospělosti a také jim umoţňovaly najít si lépe svoje místo ve společnosti, která se navzdory vší osvětě a snahám různých patronů stále dívala na sirotky jako na okrajovou skupinu společnosti. Všechny tyto otázky rozebírám podrobně v chronologickém vývoji na následujících stranách. Jak jsem jiţ poznamenal dříve, k problematice sirotčí péče existuje jen velmi malé mnoţství literatury. Mezi literaturu o této oblasti sociální péče vydanou po roce 1918 patří pouze článek Chudinská péče a zdravotnictví autorky Ludmily Hlaváčkové. Většina ostatní pouţité literatury se tohoto tématu dotýká jen okrajově nebo byla vydána před rokem 1918, a proto ji lze pokládat spíše za literární prameny neţ za odbornou literaturu v pravém slova smyslu. Bohuţel díky nedostatku literatury jsem byl nucen pouţívat především prameny z archívního fondu Spisovna města Brna z let 1851 – 1896 a částečně ke sklonku 18. století i z fondu Stará spisovna (karton 102), jak uvedu na konci v seznamu pramenů a literatury. Moje práce samozřejmě nemůţe zaplnit tuto významnou mezeru v oblasti odborné literatury, ale alespoň se pokusím nastínit některé základní otázky k sirotčí péči v 19. století a tak moţná časem probudím zájem o tuto část sociálních dějin u některých historiografů.

8

Při zpracovávání těchto uvedených materiálů jsem samozřejmě musel pouţívat často metodu indukce a vyuţívat materiály tří různých sirotčinců, aby se mi podařilo rekonstruovat alespoň částečně fungování a podobu těchto ústavů sociální péče. Při bádání v materiálech jednotlivých chovanců jsem uplatnil metodu sondy, coţ mi umoţnilo utvořit si přibliţnou představu o sloţení dětí za zdmi těchto ústavů a také nahlédnout do jejich osobních potřeb. Samozřejmě se mi nepodařilo utvořit kompletní obraz o sirotčí péči v 19. století, ale tato moje rekonstrukce můţe čtenáři přiblíţit alespoň částečně tuto oblast sociální péče.

9

1. Vývoj péče o sirotky před rokem 1780 Tato kapitola obsahuje stručné shrnutí péče o sirotky před rokem 1780, jelikoţ právě nástup Josefa II. na trůn právě v tomto roce znamenal velké změny v péči o osiřelé děti. Jelikoţ do roku 1526 nemáme příliš širokou základnu písemných pramenů a navíc se otázkami sociálními začíná státní správa zabývat aţ právě v období josefinismu, uvádím jen velice zevrubný pohled na tuto problematiku v období starověku, středověku a raného novověku právě na stránkách této kapitoly, abych se mohl v navazujícím textu podrobně věnovat sirotkům 19. století. K tomuto období existuje značné mnoţství pramenů úřední povahy a také literatury, a proto tato kapitola jen stručně doplňuje hlavní téma této práce. Ačkoliv Riegrův slovník naučný pokládá první zmínky o sirotčí péči jiţ do antického Řecka, a potom zmiňuje několik významných jmen císařů podporujících svými prostředky osiřelé děti ve starověkém Římě (například císař Trajan, oba Antoniové, Alexandr Severus) a ve středověké Byzantské říši – nejvýznamnější byli císaři Anastasius II., Lev III. a císař Alexios2 – přesto se touto problematikou nebudu dále podrobně zabývat, protoţe se netýká sledované geografické oblasti a nemáme k dispozici ţádné prameny nebo alespoň literaturu o této konkrétní sociální problematice. Zemí koruny české se však jiţ dotýká péče o sirotky v rámci církevních institucí a klášterů, ale i zde se jedná jen o jednu z běţných činností ukládaných řeholemi některých řádů (například řehole svatého Basilia ze 4. století našeho letopočtu),3 coţ by si zaslouţilo samostatnou práci doprovázenou velice podrobným bádáním ve středověkých materiálech, kterých je k dispozici velmi malé mnoţství ve srovnání s archiváliemi po roce 1526, a proto se nebudu podrobně věnovat ani tomuto tématu.

1.1. Sirotčí knihy Ovšem i světská společnost nezůstávala lhostejnou vůči dětem bez otce či dokonce i bez matky. Kromě pěstounské péče, které je popsána později a podrobněji, se jiţ na sklonku 15. století objevují tzv. sirotčí knihy. Tento speciální typ městských knih vzniká z čistě praktické potřeby evidovat majetek nezletilých potomků zemřelých měšťanů, aby se především zabránilo jeho zneuţití ze strany poručníků. Svého největšího rozmachu dosáhly sirotčí knihy v 16. století. Nelze si však tyto dokumenty představovat jako velké účetní knihy

2

Kolektiv autorů: Riegrův…, s. 460.

3

Tamtéţ.

10

s abecedně řazenými jmény sirotků, ale někdy se zde objevují i informace o zdravotním stavu dětí, o jejich posílání do škol a na výuku řemesel a jiné osobní údaje. Bohuţel samotný systém sirotčích knih nebyl doposud ještě podrobně prostudován, protoţe například město Velké Meziříčí má svoji sirotčí knihu vedenou jiţ od let 1532 – 1533 písařem Janem Moravou z Janovic s prvním vkladem zpětně zaznamenaným jiţ z roku 1522, i kdyţ se předpokládá, ţe tato kniha navazuje na starší vzor. Zápisy jsou zde vedeny česky nebo latinsky, přičemţ kaţdý ukončený právní akt byl přeškrtnut, aby se jiţ dále neprojednával, ale musel zůstat čitelný pro případné pozdější dohledávání4. Bohuţel ne všechny městské správy si potrpěly na tyto typy dokumentů – například městský písař v Jihlavě zapisoval tyto údaje do běţných purkrechtních knih, pouze v němčině a uváděl jen jméno zemřelého, jména jeho sirotků, inventář a dluhy, případné pohledávky, příjmy a vydání sirotčích peněz. Naproti tomu Nové Město na Moravě a Velká Bíteš mají svoje samostatné sirotčí knihy, ačkoliv na mnohem niţší úrovni zpracování neţ Velké Meziříčí. Bohuţel často se některé úřady spokojily pouze se zápisy sirotčích majetků do knih gruntovních, kam se zaznamenávaly i údaje o běţných převodech a prodejích statků a jiných nemovitostí. Jako příklady lze uvést městečka Kříţanov a Měřín. Bohuţel se mi nepodařilo přesně zjistit jaké okolnosti rozhodovaly o zřízení samostatných sirotčích knih.5

1.2. První veřejné sirotčí ústavy Příchod renesance a nástup humanistického myšlení bohuţel zprvu nepřinesl ţádné zásadní změny do sirotčí péče. Sirotci byli ponecháváni stále v péči církevních institucí, pěstounských rodin a dobrosrdečných ochránců. Zásadní zlom však přinesla do sociální péče náboţenská reformace. Vznik protestantských církví a úpadek katolické církve způsobil chaos v dosud jednotné organizaci a bohuţel sirotci začali nepřímo trpět náboţenskými spory, i kdyţ jako vedlejší produkt vzniklo několik řádů zabývajících se čistě charitativní činností. Společnost si se vší pravděpodobností začala uvědomovat, ţe bezprizorní děti, které postrádaly oba rodiče, by mohly brzy znamenat váţný problém pro klid a bezpečí především v městských komunitách. Z tohoto důvodu můţeme pozorovat vznik prvních sirotčinců mimo kláštery či jiné církevní instituce. Jako příklady lze uvést sirotčinec v nizozemském Amsterdamu,

4

Čapková, Alexandra: Sirotčí kniha Velkého Meziříčí 1522- 1558. (Diplomatická studie). Magisterská práce.

FF MU Brno. Brno 1967, s. 41. 5

Čapková, A. : Sirotčí kniha Velkého…, s. 4 – 22.

11

zaloţený roku 1520 nebo v německém Augspurgu otevřený v roce 1572.6 Na těchto případech lze vidět, ţe vţdy jen města s dostatečným finančním i materiálním zázemím si mohla dovolit vybudovat takovouto veřejnou instituci. Vzhledem k absolutnímu monopolu církví v soudobém školství a navíc neochotě ostatních vrstev obyvatelstva se přímo starat o osiřelé děti, můţeme povaţovat sirotčince za jakýsi klášter pro sirotky vydrţovaný z peněz představitelů města. O způsobech organizace či financování se bohuţel rovněţ nedochovalo příliš mnoho pramenů, takţe se opět můţeme jen dohadovat. V Zemích koruny české se bohuţel rovněţ nedochovalo po roce 1526 velké mnoţství pramenů k této problematice. Lze opět jen předpokládat, ţe ve městech vznikaly první sirotčince pod správou kostela nebo kláštera a na venkově se opět hojně vyuţívala pěstounská péče. Avšak všeobecná ignorace sirotků se brzy ukázala jako váţná chyba tehdejší společnosti. Vzrůst počtu obyvatel, který byl jiţ méně utlumován různými epidemiemi a nekonečnými lokálními válkami, znamenal velké mnoţství dětí, které díky velkým konfliktům – Třicetiletá válka, Válka o Španělské dědictví aj. – často přišly o své otce a jejich matky nebyly schopny takové mnoţství potomků samy uţivit. Často ovdovělé ţeny svou roli nezvládly a byly nuceny se spoléhat na pomoc svého okolí. Velké skupiny bezprizorních dětí mohly představovat nebezpečné kriminální ţivly, a proto se společnost začínala na počátku 18. století zajímat o tento sociální problém, coţ podporovaly i různé soudobé sociální teorie. Nástup Marie Terezie na český trůn a následné Války o Rakouské dědictví jen umocňovaly potřebu systematické péče nejen o válečné invalidy a vdovy, ale i o jejich potomky. Bohuţel ani osvícená panovnice jakou byla Marie Terezie však neudělala příliš mnoho změn při řešení této otázky, protoţe byla plně zaměstnána reformou celé státní správy a navíc se prakticky celý zbytek ţivota pokoušela získat zpátky do svého vlastnictví území ztracená ve Slezsku. Ale ani tak nelze říct, ţe by se nezajímala o záleţitosti sirotků, protoţe roku 1780 zakoupila v Praze nemocnici u milosrdných bratří u svatého Jana Křtitele a nechala zde zřídit chlapecký sirotčinec.7 Avšak tehdejší společnost si jiţ pomalu začala uvědomovat důleţitost sociální péče, která pomalu stoupala k zenitu – vládě a reformám Josefa II. Bohuţel ani k tomuto tématu dodnes neexistuje dostatečné mnoţství odborné literatury.

6

Kolektiv autorů: Riegrův…, s. 460.

7

Kolektiv autorů: Riegrův slovník naučný. Díl 6. Praha 1867, s. 811.

12

2. Péče o sirotky mezi léty 1780 – 1918 Sociální reformy velkého osvícence a reformátora Josefa II. s sebou přinesly řadu inovací do oblasti sociální péče, i kdyţ jen na úrovni městské a obecní samosprávy, protoţe centrální úřady nemohly svými pobočkami a úřady niţší instance vytvořit dokonalou síť pro bezproblémové poskytování sociální péče všem potřebným. Ačkoliv císař předběhl svými myšlenkami v této oblasti svou dobu o několik desítek let, coţ u mnoha jeho jiných reforem způsobilo jejich zrušení po roce 1790, v oblasti sirotčí péče šlo skutečně o zlom, který poloţil základy pro moderní sociální politiku. Bohuţel ani tyto novinky nepřinesly předpokládané úspěchy, a proto se ve druhé polovině 19. století dočkala péče o osiřelé děti nových organizačních změn. V této kapitole se pokusím alespoň o základní vylíčení představ tehdejší veřejné správy o péči o sirotky na příkladu města Brna na konci 18. a v 19. století.

2.1. Reformy Josefa II. Krátce po svém nástupu na trůn císař Josef II. vydal dne 16. 4. 1781 tzv. direktivní pravidla, ve kterých mimo jiné nařídil péči o lidi bez domova, ale především zřizování ústavů pro opuštěné děti.8 Ačkoliv se jednalo o zásadní změnu v oblasti sirotčí péče v celé střední Evropě, mělo toto nařízení celou řadu nedostatků. Císař zde na prvním místě neřešil otázku, kdo bude výstavbu a provoz takových zařízení vůbec financovat. Jelikoţ státní správa nevytvořila ţádný centrální úřad pro péči o sirotky nebo alespoň pro sociální záleţitosti, musela být tato povinnost pravděpodobně převedena na veřejně činné orgány nepodléhající centrálním úřadům a hlavně nečerpající potřebné finanční prostředky ze státního rozpočtu. Díky mnoţství sirotků a nedostatkům v oblasti dozoru nad nimi a v komunikaci vůbec, dostaly tato nová břemena mezi své kompetence městské a obecní samosprávy. Tato reforma systému sociální péče však bohuţel hned nepřinesla poţadované výsledky. Například v Brně byl dne 25. února 1776 zaloţen sirotčinec v prostorách bývalého jezuitského kláštera pro chlapce a dívky do 15 let. Po dvou letech (23. června 1778) se tento ústav stěhoval do nových prostor vhodných aţ pro čtyři sta chovanců v novostavbě káznice na Celju. Ale vyhláškou Josefa II. ze 4. října 1784 však byl tento městský sirotčinec zrušen a jeho chovanci byli posláni na venkov, kde se o ně měli starat pěstouni.9 Kaţdý zájemce

8

Hlaváčková, Ludmila: Chudinská péče a zdravotnictví. In: Petráň, Josef a kolektiv (ed.): Počátky českého

národního obrození. Společnost a kultura v 70. aţ 90. letech 18. století. Praha 1990, s. 127. 9

Kolektiv autorů: Dějiny města Brna. Díl 1. Brno 1973, s. 208.

13

o pěstounskou péči podal ţádost na krajský úřad společně s dobrozdáním jejích faráře a vrchnosti. Původní zřizovatel sirotčince se uţ ale dále nestaral o dohled nad pěstouny svých svěřenců, nyní to dostali na starost místní faráři a vrchnosti, kteří v případě potíţí však jen mohli podat zprávu krajskému úřadu a ten to sdělil zemským úřadům, protoţe pouze tyto instituce mohly v těchto věcech jednat. Pěstounská rodina dostávala prostřednictvím faráře peníze na jídlo a ošacení, ale i tyto platby byly úřady limitovány. Děti do deseti let věku dostávaly dvacet čtyři zlatých, děti mezi desátým aţ patnáctým rokem ţivota však měly nárok jen na dvanáct zlatých, protoţe mohly svým pěstounům pomáhat v domácnosti. Bohuţel nařízení neuvádí zda je tato částka určena na rok nebo kratší časový úsek. Po patnáctých narozeninách uţ sirotci neměli nárok na pěstounskou péči a museli odejít a najít si zaměstnání nebo mohli zůstat jako obyčejní zaměstnanci svých bývalých pěstounů. 10 Nelze však posoudit zda se tím náklady na sirotčí péči sníţily nebo zvýšily. Na tomto místě lze jen doplnit, ţe dle výroční zprávy dívčího sirotčince v Jundrově stály náklady na stravování chovanek 34 haléřů na den a s výdaji na oblečení a loţní potřeby 79 haléřů denně.11 Ovšem tyto údaje pochází aţ z roku 1902, coţ nám poněkud komplikuje jejich porovnání, a proto se neodvaţuji provádět finanční srovnání. Ale především v okolí měst fungovaly dále některé dobročinné organizace, veřejné i církevní, pečující o osiřelé děti. Magistrátní úředníci se však o sirotky a jejich peníze starali velmi nezodpovědně, jelikoţ magistráty získávaly postupně tyto nové kompetence aţ na sklonku 18. století. Další odpor vzbuzovalo velké mnoţství agendy spojené se zřizováním sirotčinců, coţ jen zvětšilo mnoţství spisů v registraturách. Navíc se péče o sirotky nyní uţ výhradně neujímali církevní hodnostáři. Mnoho z nich sice působilo jako tzv. otcové chudých ve své farnosti, ale k tomu se rovněţ stali alespoň částečně státem placenými úředníky především pro vedení farních matrik. Péčí o dětí bez rodičů mohli být nyní pověřováni lidé světského vzdělání, kteří však nebyli vyškoleni jako úředníci, a proto byli ohledně agendy opět odkázáni na pomoc městských či obecních úředníků, kteří ovšem nepracovali přímo s dětmi, o kterých vedli své spisy. Vědom si potíţí při prosazování nového všeobecného typu sirotčí

péče vydal císař

v průběhu své vlády několik dalších významných dokumentů, kterými chtěl péči o osiřelé děti zkvalitnit.

Bohuţel

jsem

nucen

zde

podat

pouze

výčet

těch

nejvýznamnějších

10

Archiv města Brna v Brně, Spisovna města Brna z let 1851 – 1896, karton 444, inventární číslo 1275.

11

Výroční zpráva o řízení dívčího sirotčince císaře Františka Josefa pro Moravu v Jundrově, nadace Aloisie

Braunové ku vychování chudých osiřelých dívek, za rok 1902, s. 13.

14

a nejpřínosnějších nařízení, jelikoţ soudobá úřední praxe spočívala v tom, ţe sice vydávala kaţdé nové císařské nařízení zvlášť pro kaţdou zemi habsburského soustátí bez zásadních změn, ale čas od času se císař zabýval přímo konkrétním problémem v určité oblasti či městě, o čemţ svědčí jeho jiţ zmíněné zásahy do chodu brněnského sirotčince. Nebo se také mohl jen okrajově starat o nějakou konkrétní sirotčí záleţitost, například o sirotky po padlých vojácích.12 Bohuţel císař se jiţ plně nevěnoval sirotčím záleţitostem jako samostatnému problému, ale vţdy je jen připojil jako součást některého ze svých nových nařízení v oblasti sociální péče. O sirotcích se zmiňuje například v Nařízení pro ústavy sociální péče ze 7. října 178413 nebo v Nařízení o vztahu mezi rodiči a dětmi z 27. dubna 178714. Výčet těchto dokumentů by samozřejmě mohl být mnohem delší a podrobnější, ale tato konkrétní problematika by vystačila na další samostatnou práci podobného rozsahu. Dalším velkým problémem bylo i samotné umisťování dětí do ústavu. Sirotci, jejichţ matka nebo rodiče ţili trvale ve městě, měli samozřejmě právo být umístěni do místního sirotčince. Problém ovšem nastával u nalezenců či u dětí, které přišly alespoň s jedním s rodičů před krátkým časem do města, i kdyţ vývoj pomalu spěl k utvoření domovského práva. Bohuţel díky vysoké koncentraci dětí na malém prostoru hrozilo nebezpečí šíření různých nemocí a epidemií. Hygienické podmínky rovněţ nebyly vyhovující díky nedostatku financí i odborných pracovníků. Na vyšetření sirotků se většinou rovněţ snaţil úřad ušetřit, a proto najímal alespoň ve městě Brně pouze chirurga a nikoliv zkušeného lékaře, jak dokazují některé osobní záznamy uloţené v Archivu města Brna. Jelikoţ chirurg byl ještě pokládán za nečisté řemeslo díky své práci s krví, je jasné jak málo významu přikládal magistrát péči o zdraví sirotků a tím je rovněţ vystavoval nebezpečí zbytečné karantény v případě jakékoliv epidemie i mimo zdi jejich ústavu, i kdyţ toto opatření mělo i své pozitivní stránky, o kterých bude podrobně pojednáno později. I kdyţ tyto reformy měly nedostatky, přeţily svého tvůrce a pomohly pozdějším tvůrcům nových norem jako základ pro další zdokonalování. Navzdory celé řadě organizačních chyb byla tzv. direktivní pravidla převratem v oblasti sirotčí péče a základem všech podobných moderních právních předpisů aţ do současnosti. Jejich nedokonalost sice ztrpčila ţivot

12

Handbuch aller unter der Regierung des Kaisers Joseph des II. für die K. K. Erbländer ergangenen

Verordnungen und Gesetze in einer Sihtematischen Verbindung enthält die Verordnungen und Gesetze vom Jahre 1780 – 1784. Vierter Band mit allergnädigster Freiheit, s. 533. 13

Handbuch aller unter…vom Jahre 1784. Sechster Band mit allergnädigster Freiheit, s. 233 – 245.

14

Handbuch aller unter…vom Jahre 1786. Zehnter Band mit allergnädigster Freiheit, s. 380 – 441.

15

několika generacím sirotků, ale poskytla budoucím zákonodárcům moţnost se na těchto závaţných chybách poučit a vyhnout se jim při dalších sociálních a správních reformách v Zemích koruny české především ve druhé polovině 19. století, coţ je podrobněji popsáno na dalších stranách této práce.

2.2. Jak vypadaly sirotčince? Jak měly vypadat podle představ tehdejších úředníků a intelektuálů zařízení na výchovu sirotků? I kdyţ tato problematika můţe zpočátku vypadat poněkud směšně, je aţ překvapující jaký důraz kladli tehdejší zřizovatelé sirotčinců na jejich podobu a vnitřní organizaci, i kdyţ se samozřejmě nemusely tyto normy vţdy shodovat se skutečností. Přesto si popis podoby sirotčince zaslouţí být v této práci zmíněn právě na tomto místě. Samotná budova ústavu pro sirotky by měla, nikoliv musela, dle Riegrova slovníku naučného vypadat zhruba takto – „základem byl rozsáhlý dvůr, budovy se zdravým ovzduším pro děti a zahrady, kde se mají děti učit práci na zahradě a své vypěstované plodiny mohou pak samy sníst. Sirotčinec by rovněž měl obsahovat rozsáhlou jídelnu, tělocvičnu a dvě velké místnosti na spaní – jednu pouze pro chlapce a druhou jen pro dívky“.15 Ovšem tyto poněkud nákladné představy se rozhodně nemusely shodovat se spořivostí úředníků, a proto lze oprávněně předpokládat, ţe sirotčince byly poněkud skromnější a menší, i kdyţ právě v Brně 19. století existovala výjimka. Tento zvláštní případ představoval sirotčinec na Sirotčí ulici (dnes Arna Nováka). Tento ústav byl budován v první polovině 70. let 19. století. Samotná budova směřovala na jih a jak lze vidět v obrazové příloze, za touto budovou se nacházelo obrovské prostranství, které opravdu slouţilo jako zahrada pro pěstování plodin a zároveň park, aby se sirotci nepohybovali po ulici bez dozoru, ale zato byli na čerstvém vzduchu. Jak lze vidět na nákresu, jehoţ fotokopie se nachází v obrazové příloze (obraz č. 2), jednalo se o velice důmyslně upravovaný pozemek. Před hlavním vchodem byl malý anglický park, za ním následovalo velké

prostranství,

obehnané

vysokým

oplocením,

které

zakrýval

z estetických

i bezpečnostních důvodů ţivý plot. Za budovou sirotčince měl leţet další anglický parčík s kruhovým sadem a širokou okruţní cestou mezi stromy. Mezi tímto parčíkem a zadní částí plotu leţel ještě malý francouzský park se čtyřmi zahradami.16 Je samozřejmě otázkou, jak dalece byl tento plán realizován, nicméně je pro mě úchvatné, ţe si architekti dali tolik práce

15

Kolektiv autorů: Riegrův…, s. 460 – 461.

16

AMB, Spisovna…, karton 449, inv. č. 1299.

16

s návrhem této veřejné instituce, u které museli předpokládat omezený rozpočet. I kdyţ by se dalo očekávat nepochopení estetického záměru ze strany materialistických úředníků, byla tato stavba minimálně z velká části realizována, o čemţ nám svědčí současný vzhled této budovy na dnešní ulici Arna Nováka. Jelikoţ právě v této oblasti měla vzniknout nová reprezentativní brněnská čtvrť a navíc tehdejší úřední budovy měly svým vzhledem reprezentovat kulturní úroveň státní správy, lze proto předpokládat realizaci těchto vysoce propracovaných architektonických návrhů. Tento plán nám také ukazuje, ţe se chovanci ústavu mohli učit zahradničení prakticky ve všech tehdy běţných typech parků. Zda měli k dispozici vlastní záhony, na kterých si pěstovali plodiny nejen pro svou spotřebu, ale i na prodej na trhu, nelze s jistotou určit. Nicméně absence i sebemenší zmínky o prodeji potravin dává tušit, ţe pokud si chovanci zaloţili záhony na pěstování plodin, které v původním návrhu zcela chybí, potom vypěstované ovoce a zeleninu s velkou pravděpodobností i sami zkonzumovali. Zajímavé také je, ţe byly osiřelé děti uzavřeny mezi ploty a stěnami ústavu a nesměli běţně vycházet do ulic města. Důvody byly dva. Za prvé mělo být sirotkům znemoţněno dostat se na ulici mezi lidi na okraji společnosti, kteří by je mohli zneuţít. Druhým důvodem byla izolace problémových dětí od jejich okolí a samozřejmě se tato uzavřenost vyplatila v době epidemií a pouličních nepokojů. Navíc pěstování vlastních plodin opět sniţovalo náklady eráru na provoz tohoto ústavu a rovněţ učilo jeho chovance jak se mají o sebe v dospělosti starat a jak si mají váţit svých potravin. V Archivu města Brna se nachází i dva plány budovy sirotčince bez názvu. Jelikoţ se tyto dokumenty nacházely ve sloţkách ústavu pro dívky v Kuřimu, pravděpodobně se jedná o plány právě této instituce. Z hygienického hlediska bylo nejdůleţitější umístění jídelny vedle kuchyně, na kterou navazovala ihned spiţírna. Díky tomuto uspořádání se jen v těchto třech místnostech nacházely potraviny, které se mohly zkazit a být příčinou onemocnění. Rovněţ umístění loţnic pro sirotky v první patře je velice podstatné pro hygienu chovanců, protoţe se tím jejich postele dostaly mimo kaţdodenní ruch v sirotčinci a nemohlo zde proto dojít k nanesení nečistot ze zahrady. Umístění prádelny hned vedle loţnic má rovněţ svůj význam, jelikoţ je to velice pohodlné při praní povlečení a loţního prádla. Jediná zakreslená umývárna se rovněţ nachází v přízemí, aby pravděpodobně nechodili sirotci ve špinavých šatech přímo do svých loţnic a mohli se umýt ještě před vstupem do prvního patra. Je však poněkud zaráţející absence většího mnoţství záchodů v obou patrech. Popisky k toaletám zcela chybí, i kdyţ jsou zde zaznačeny v přízemí vedle umývárny a v prvním patře vedle prádelny. Bohuţel díky absenci dalších pramenů nelze zaručeně určit, zda se jedná přímo o záchody, ale rovněţ zde chybí jiné vhodné místo pro toalety. Tento nedostatek 17

záchodových mís svědčí zřejmě o existenci venkovních suchých záchodů nebo pouţívání nočníků pro kaţdého jednotlivého chovance. Samotné uspořádání místností svědčí o tom, ţe tato budova byla budována jiţ jako sirotčinec a nikoliv dodatečně adaptována. V přízemí se nacházejí především místnosti pro personál, jídelna s kuchyní a různá skladiště. První patro je vyhrazeno pro ubytování chovanců a jejich vzdělání – nachází se zde učebny a dílna pro pracovní výchovu. Toto uspořádání mi připadá pochopitelné, aby děti nepřekáţely zaměstnancům sirotčince. Bohuţel zde zcela postrádám místnost pro dlouhodobě nemocné děti (tzv. marodku). I kdyţ se v prvním patře nachází dvě malé místnosti, které nejsou průchozí, ale okolo nich vede široký koridor, coţ svědčí o naprosté izolaci těchto prostor. Proto se lze domnívat, ţe sem mohly být umístěni váţně nemocní sirotci spolu se svými ošetřovatelkami, aby se ostatní chovanci nevystavovali nebezpečí nakaţení a nemocní zde měli mnohem více klidu neţ v rozsáhlých společných loţnicích.17 Zásobování

sirotčince

potravinami

a jiným

potřebným

materiálem

bylo

se vši

pravděpodobností svěřeno městským dodavatelům. Prostředky na financování těchto ţivotně nezbytných potřeb šly však především z dobročinných fondů, které se kaţdoročně vybíraly na různých charitativních akcích. Jelikoţ se tyto peníze musely rovněţ investovat do udrţování budov a i do jiných drahých potřeb, byl jich na tyto výdaje vţdy velký nedostatek. Na finanční podporu městského či obecního úřadu se bohuţel nedalo příliš spolehnout, protoţe erár musel vţdy šetřit penězi a navíc jeho hlavním úkolem bylo zřizování a jen základní provozování institucí. K tomu všemu přibývalo riziko zpronevěry. Ačkoliv se jednalo o amorální čin, dobročinné sbírky se daly těţko kontrolovat a nezájem příslušných úřadů jen podporoval tyto podvody. Nelze proto říct, ţe by sirotci umíraly hlady, ale bezpochyby sirotčince často trpěly nouzí o jídlo i jiný materiál. Personál určený k provozu sirotčince zde mohl pracovat na plný úvazek (správce, vychovatelé, ošetřovatelé aj.) nebo jen na částečný úvazek (mistři různých řemesel, učitelé aj.), kteří do ústavu jen příleţitostně docházeli. V samotných ústavních budovách s velkou pravděpodobností nebydleli ţádní zaměstnanci, i kdyţ zde byly místnosti pro personál, které mohly slouţit i jako loţnice pro ošetřovatele, kteří měli sluţbu v noci. Také je zde moţnost, ţe někteří sirotci po dosaţení zletilosti mohli na půdě ústavu zůstat jako pomocní ošetřovatelé, ale i ti museli bydlet pravděpodobně v jiných místnostech neţ loţnicích chovanců. Avšak i tito stálí zaměstnanci museli bydlet v blízkosti ústavu, a proto lze 17

AMB, Spisovna…, karton 444, inv. č. 1278.

18

předpokládat v okolí sirotčince jejich sluţební byty. I kdyţ samozřejmě nemohu vyloučit existenci sluţebních bytů v rámci ústavu, nejednalo se pravděpodobně o nic stálého, protoţe při střídání sluţeb nebyla třeba neustálá přítomnost konkrétních zaměstnanců a navíc pro rodinný ţivot bylo dosti nepraktické vychovávat vlastní děti mezi zdmi sirotčince.

2.3. K čemu sloužily sirotčince? Tato kapitola popisuje představu zřizovatelů sirotčince o jeho účelu a srovnání této idey se soudobou skutečností. Ačkoliv je všeobecně rozšířeno přesvědčení, ţe sirotčince pouze pečují o stravu a ubytování osiřelých dětí, nemá to mnoho společného se skutečností. Primárním posláním těchto ústavů bylo a je z dětí vychovat plnohodnotné členy společnosti, a proto se kaţdý chovanec musí naučit nějakému potřebnému řemeslu. Samozřejmě se většinou jednalo a jedná o především řemeslnická povolání, i kdyţ se chovancům rovněţ neznemoţňovalo s pomocí mecenáše či stipendií dosáhnout i vyššího vzdělání. Kaţdý chovanec se musel vyškolit v nějakém řemesle z čistě praktických důvodů, aby po opuštění ústavu byl společnosti prospěšný a nestal se asociálním ţivlem. Rovněţ tak oplácel

společnosti

peníze

a prostředky

investované

do jeho

výţivy

a zaopatření

na půdě sirotčince. Jedinou výjimku mohli tvořit tělesně či duševně postiţení sirotci, které však většinou čekalo umístění ve specializovaných ústavech pro postiţené. Ohledně výuky budoucích řemesel chovanců sirotčinců bohuţel není k dispozici velké mnoţství dochovaných pramenů. Podle výroční zprávy dívčího sirotčince v Jundrově se vyučování konalo podle plánu pro národní školy pod dohledem okresního školdozorce, coţ svědčí

o výuce

za zdmi

ústavu,

čemuţ

nasvědčují

i zaznačené

Lehrzimmer

na pravděpodobném plánu dívčího sirotčince v Kuřimi. Dívky samozřejmě navštěvovaly všechny tři stupně obecní školy a starší dívky dokonce školu pracovní, kde se měly naučit vše co potřebovaly pro budoucí role sluţek a hospodyň v domácnosti. Není zde sice zmíněno zda dívky mohly dosáhnout i vyššího stupně vzdělání a jestli potom mohly vykonávat i jiná povolání (například guvernantek a vychovatelek). V této zprávě je ovšem zaznamenáno, ţe se spolu s chovankami účastnilo výuky i dvacet šest chudých dívek bydlících v sousedství sirotčince, coţ jen dokazuje důleţitost tohoto zařízení sociální péče pro všechny chudé vrstvy obyvatelstva.18 U chlapeckého sirotčince se mi bohuţel nepodařilo najít ţádné prameny ohledně budoucí pracovní výchovy jednotlivých chlapců, ale lze předpokládat rovněţ vzdělávání za zdmi ústavů, čemuţ napovídá i zakreslení pracovního sálu na pravděpodobných

18

Výroční zpráva dívčího…, s. 13.

19

plánech dívčího sirotčince v Kuřimi. Vyučovaná řemesla pro chlapce se mi rovněţ nepodařilo bezpečně identifikovat z pramenného materiálu, a proto mohu jen podotknout, ţe chlapci mohli na rozsáhlých zahradách svého sirotčince dostávat odborné i praktické lekce v oboru zahradnictví, i kdyţ to nemohu doloţit. Kromě klasických sirotčinců existovaly dokonce zvláštní vojenské sirotčí ústavy, které přijímaly především chlapce, kteří zde prodělali vojenskou výchovy za jediným účelem, aby se mohli v dospělosti stát profesionálními vojáky.19 Tito zvláštní branci byli nejen od dětství školení bojovníci, ale díky absenci rodiny byli připraveni splnit jakýkoliv úkol, být neustále k dispozici a absence prakticky jakéhokoliv jiného ţivota neţ vojenské sluţby dělala z těchto branců vynikající vojáky. Lze napadnout tyto vojenské sirotčince jako nehumánní zneuţívání osiřelých chlapců, nicméně tato celoţivotní příprava na sluţbu v armádě a boj ve válce umoţňovala uspokojit potřeby stálé armády, jejíţ model se vytvořil jiţ ve Francii Ludvíka XIV. a mnoho mladých muţů mohlo dále vykonávat svá nevojenská povolání a ţít spokojeně se svými rodinami, protoţe poţadavky armády byly uspokojeny těmito vybranými sirotky. Je to sice malá útěcha, ale i celoţivotní příprava na boj znamenala lepší variantu odvodu, neţ kdyby byli sirotci naverbováni aţ po dosaţení zletilosti v obyčejném sirotčinci a postrádali by tudíţ odpovídající kondici a znalosti ţivota ve vojsku. Bohuţel ani chovanci vojenských sirotčinců nebyli ušetřeni předsudků společnosti. Obyvatelé tehdy pohlíţeli na vojáky jako na příleţitostné lupiče a plenitele, kteří zneuţívali svých uniforem k těmto kriminálním činům. I kdyţ se vojenské jednotky chovaly slušně, většinou poţadovaly proviant, ubytování nebo jiné zboţí. Proto lze říci, ţe chovanci vojenských sirotčinců se vystavovali nejen smrti nebo doţivotnímu zmrzačení, ale na rozdíl od svých kolegů z obyčejných sirotčinců se věnovali povolání, které bylo rovněţ silně pronásledováno předsudky společnosti. Stručně shrnuto, sirotčince vychovávaly z osiřelých dětí plnohodnotné členy společnosti, kteří měli být uţiteční dle svých schopností, i kdyţ většina chovanců po dosaţení zletilosti mířila mezi řemeslníky a sluţebnictvo, tedy mezi niţší společenskou vrstvu, která sice nebyla zcela na okraji tehdejší společnosti, ale zároveň nepatřila ani mezi elitu. Sirotčince ovšem nepečovaly jen o děti bez rodičů či otce, ale také o potomky sociálně slabých rodin, kterým umoţňovaly za pro ně přijatelných podmínek moţnost naučit se řemeslu a tím i snadnější uplatnění na soudobém trhu práce, kde se však tyto chudé děti dostávaly do střetu s chovanci těchto ústavů, kteří nebyli nuceni podporovat svou rodinu a své sourozence. 19

Kolektiv autorů: Riegrův…, s. 461.

20

2.4. Jak fungovaly sirotčince? Vést sirotčinec však neznamenalo jen shánět peníze na nezbytný materiál a potraviny, pečovat o problematické nebo klidné děti či zajišťovat jim vzdělávání v různých řemeslech a oborech. S vedením takového ústavu bylo spojeno i velké mnoţství byrokracie. Většinu těchto nudných a zároveň nezbytných úkonů naštěstí vykonávali odpovědní úředníci zřizovatele sirotčince – městských magistrátů a obecních samospráv – a správce sirotčince. Avšak díky tomu máme dnes k dispozici velké mnoţství písemných pramenů uloţených většinou ve fondech městských a oblastních archivů. Michel Foucault spatřuje jednotící prvky v různých typech ústavů jako například věznice, sirotčince, chorobince aj. – „Ve svých aplikacích je polyvalentní; slouží k napravování vězňů, ale také k léčení nemocných, k vyučování školáků, hlídání bláznů, k dohlížení nad dělníky, k donucování žebráků a lenochů k práci. Je to způsob zavedení těla do prostoru, rozmístění jedinců jednoho ve vztahu k druhým, hierarchické organizace, rozprostření center a kanálů moci, definování jejích nástrojů a způsobů intervence, které mohou být uvedeny v činnost v nemocnicích, v dílnách, ve školách, ve věznicích. Pokaždé, když je třeba pracovat s množstvím jednotlivců, jimž je nutné uložit nějaký úkol nebo určitou formu chování, je možné použít panoptické schéma. Je aplikovatelné - odhlédneme-li od nezbytných modifikací - ve všech institucích, kde je třeba v mezích jistého prostoru, jenž není pří1iš rozlehlý, držet pod dohledem určitý počet osob“.20 Tato slova jen dokazují, ţe se péče o lidi, kteří měli problém se začlenit do společnosti, odehrávala po určitý čas v izolaci, kde se tito lidé mohli naučit způsobům ţivota v tehdejším světě a časem se pokusit vrátit mezi ostatní lidi. Prvním úředním počinem u kaţdého sirotka bylo jeho přijetí. V pramenech uloţených v Archivu města Brna se u 96 případů dochovala kompletní dokumentace.21 Nejdříve musela být poslána ţádost na magistrát – většinou se jedná o dvojlist popsaný jen ze přední strany. Poté bylo dotyčnému dítěti přiděleno jednací číslo, které mu zůstalo po celou dobu jeho pobytu v ústavu. Pouţívání čísla by moţná mohlo připadat poněkud neosobní při práci s dětmi, ale i dnes se v mnoha úředních jednáních a institucích pouţívají čísla místo jmen, coţ zaručuje zúčastněným anonymitu a usnadňuje identifikaci při podobnosti jmen v rámci jedné rodiny nebo náhodou. Kromě toho se jedná i o praktickou nutnost, protoţe u sirotků, jejichţ matka při porodu zemřela a otec byl neznámý, nemohli úředníci ihned uvést jméno dítěte, a proto mu jen přidělili číslo a jméno mu uţ dali vychovatelé v ústavu. Poté se sirotek musel 20

Foucault, Michel: Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha 2000, s. 288.

21

Archiv města Brna v Brně, Stará spisovna, karton 102, inventární čísla 995 a 996.

21

podrobit ještě zdravotní prohlídce, kterou však většinou vykonával chirurg. Sice to na jedné straně vypadá, ţe chtěli úředníci ušetřit honorář za doktora, ale na druhé straně byl chirurg schopen na rozdíl od soudobých lékařů léčit kvalitně zlomeniny a jiná váţná poranění, coţ se samozřejmě u dětí plných energie dalo očekávat. Jeho znalosti lidské anatomie a lepší praxe při práci s krví mohly tedy být více k uţitku, jelikoţ běţný lékař by moţná lépe určil diagnózu, ale k otevřenému zranění by bezpochyby přivolala chirurga. Bohuţel i tak byla v sirotčincích vysoká úmrtnost chovanců během roku a velké procento obětí při propuknutí různých epidemií, které se městům nevyhýbaly ani v 19. století.22 Po této proceduře byl sirotek přijat do sirotčince, kde ovšem díky absenci vlastního šatníku musel nosit ústavní prádlo a šaty. I u evidence vydaného prádla se pouţívalo čísel místo jmen, pravděpodobně pro jednoduší spolupráci s příslušným úřadem. Samozřejmě si sirotčinec ošacení pro sirotky nezaopatřoval z vlastních zdrojů, pokud zřizovatel nepoţadoval pro jeho svěřence uniformy, které většinou musel ušít některý krejčí z města. Ovšem uniformy se nevyplácely, jelikoţ děti potřebovaly prakticky kaţdý rok nové, takţe se většinou pouţívaly civilní šaty, které sirotčinec dostával v rámci dobročinných akcí. Těmto skutečnostem nasvědčuje, ţe se nikde mezi studovanými prameny nenachází ţádné poţadavky na ušití oblečení pro děti a ani ţádné tělesné míry, které by mohl později pouţít nějaký krejčí. Jak vypadal běţný den obyčejného chovance sirotčince lze rekonstruovat alespoň částečně z instrukce vydané pro dívčí sirotčinec. Není sice přesně uvedeno jméno konkrétního ústavu, ale protoţe se jedná o instrukci pro dívčí sirotčinec a v níţe uvedeném fondu se nacházejí materiály pouze k chlapeckému sirotčinci na dnešní ulici Arna Nováka a dívčímu sirotčinci v Kuřimi, je velice pravděpodobné, ţe se jedná o právě tento ústav pro osiřelé dívky. Instrukce dává pravomoci nad denním reţimem třem zaměstnancům sirotčince, – tzv. Hausvater, Hausmutter a Učitelce (Lehrerin) – podrobně popsaných v následujícím textu o personálu.23 Den v sirotčinci začínal jiţ za brzkého rána. Chovanky vstávali v létě v pět hodin ráno, malé děti v 5:30. V zimě mohly děti spát do šesti hodin a malé dokonce aţ do 6:30. Poté měli asi půl hodiny na převlékání, mytí a učesání. Poté starší dívky ustlaly postele a vyvětraly loţnice, u chlapců toto nejspíš dělali rovněţ starší chovanci. Před snídaní, obědem i večeří se musely všechny chovanky a i chovanci pod dohledem Hausvatera nebo Hausmutter pomodlit. Poté šli dívky a asi i chlapci rovnou na vyučování, o kterém bude

22

Působení chirurga dokládá pojem Chyrurgischs Zeignis (= chirurgické vysvědčení) v osobních záznamech

chovanců v AMB, Stará…, karton 102, inventární čísla 995 a 996. 23

AMB, Spisovna…., karton 445, inv. č. 1283.

22

podrobněji pojednáno níţe. Po škole dostaly dívky kousek chleba a musely si vypracovat svoje domácí úkoly, kromě těch nejmenších. Ty si mohly od 11:30 do 12:00 hrát s hračkami, v zimě na pokojích a v létě na zahradě. U chlapců lze předpokládat podobný rozvrh. V poledne následoval oběd a po něm jedna hodina odpočinku. Od čtyř do šesti měly dívky ruční a školní práce. Chlapci rovněţ měli podobný rozvrh, i kdyţ je otázkou jestli nemuseli pracovat v dílnách po delší čas, k čemuţ však neexistují ţádné vhodné prameny. Od šesté do osmé hodiny večer měly dívky čas na vycházku či na hraní. Starší dívky uţ asi mohly příleţitostně vycházet do města, mladší a ty velmi malé nejspíše trávily volný čas v zahradě, kdyţ jim to dovolovalo počasí. V osm hodin se podávala večeře a v devět hodin musely jít dívky spát. Starší chovanky pomohly s převlékáním mladším, očistily jim obuv a připravily všechny potřebné věci na příští den. Tímto způsobem se nepřímo připravovaly na jejich pozdější role matek a hospodyň. U chlapců lze předpokládat, ţe tyto povinnosti opět zastávali starší chovanci, kteří se sice nepřipravovali na ţádné civilní povolání, ale mohli se pak stát starostlivými otci rodin. Takto vypadaly běţné dny za zdmi sirotčinců. Ovšem kaţdou neděli a ve sváteční dny se chovanky i chovanci museli účastnit mše v kostele. Po ní měli celý den na hraní a odpočinek. V tyto dny mohli také přijímat návštěvy svých příbuzných, poručníků a dobrodinců mezi devátou hodinou dopolední a polednem. Tento reţim připomíná ţivot mezi klášterními zdmi, jelikoţ zde bylo na denním pořádku brzké vstávání, časté modlitby a mnoho učení a práce. Samozřejmě zde jiţ tak přísně neplatila zásada „Modli se a pracuj“, protoţe dívky i chlapci měli hodiny odpočinku, mohli komunikovat se svými příbuznými a známými a pochopitelně po dosaţení zletilosti mohli všichni bez problému odejít. Ovšem přísný reţim podporovaný výukou náboţenství a slavením všech církevních svátků ještě pořád ukazuje na relikty z dřívější doby, kdy se o osiřelé děti staraly především kláštery a církevní instituce.24 Jaká byla strava v sirotčincích? Bohuţel neexistuje něco jako jídelníček sirotků, ale na základě jiţ zmíněné instrukce je jasné, ţe dívky se musely chodit stravovat po skupinách. Z toho lze vyvodit, ţe zaprvé jídelna nebyla příliš rozsáhlá místnost, coţ však nemůţeme vytýkat architektům, jelikoţ pravděpodobně dostali za úkol vystavět ústav pro určitý počet osiřelých dětí, ale zcela jistě byla brzy kapacita této budovy překročena. Místo na spaní zřejmě nečinilo takový problém, protoţe postele se daly umístit i nad sebe a navíc mohlo na jedné posteli spát více chovanců stejného pohlaví najednou. Další z toho plynoucí závěr je,

24

Tyto tištěné instrukce neobsahují ţádné konkrétní datum, ale dle jejich umístění - AMB, Spisovna…,

karton 445, inv. č. 1283 – by měly spadat do období let 1852 – 1889.

23

ţe jídlo muselo být podáváno přímo z plotny, aby ho poslední skupina strávníků nemusela jíst studené. Tudíţ přímo v sirotčinci pracovaly kuchařky vařící jídla, která se snadno nekazila a mohla se i přihřívat. O konkrétní skladbě potravin dodávaných do sirotčince rovněţ nelze podat přesná svědectví. Vzhledem k jiţ dříve zmíněnému preferování menších dětí dostávali asi nejmladší chovanky a chovanci nejčerstvější a nejhutnější jídlo, přičemţ krmení velmi malých dětí zajišťovaly asi nejstarší děti v ústavu. O kvalitě potravin není rovněţ vhodná nějaká náročná polemika nebo přirovnání k románovým představám jako v Oliveru Twistovi. Ohledně výuky v sirotčinci se můţeme spolehlivě opřít o učební plán nyní jiţ zcela jistě dívčího sirotčince v Kuřimi. Ačkoliv se jedná o ústav určený pro výchovu dívek, můţeme tyto údaje aplikovat i na chlapecké sirotčince, protoţe je velice nepravděpodobné, ţe by úřední místa vymýšlela pro kaţdý ústav zvláštní vyučovací pravidla. Samozřejmě dívky se učily jiné ruční práce neţ chlapci a měly zcela jistě i jinak organizovaný tělocvik, nicméně si můţeme udělat alespoň přibliţnou představu o škole vedené v sirotčinci. Děti se z důvodu úspory místa učily v jedné třídě. Ročníků zde bylo osm rozdělených na první stupeň (Unterguppe 1., 2. a 3. třída) a druhý stupeň (Obergruppe 4., 5., 6., 7. a 8. třída). Kromě první třídy byl počet hodin pro všechny ročníky přibliţně stejný. Pouze nejmenší děti v první třídě měly více jazyka, ale zato postrádaly přírodní vědy. Nejdůleţitějším předmětem byla bezesporu náboţenská výuka, kterou musel chodit do sirotčince vyučovat s velkou pravděpodobností některý z městských či obecních knězů. Podle prostudovaných pramenů se jednalo o takovou samozřejmost, ţe se náboţenství nezapisovalo ani do učebního plánu. Mezi další předměty patřila výuka němčiny, její správné čtení, výslovnost, psaní, ústní a písemné vyjadřování. Druhé nejdůleţitější místo zaujímaly počty. Po nich se kladl velký důraz na přírodní vědy – především přírodopis a zeměpis. Z filozofických věd se vyučoval dějepis, psaní a syntax, hudební a výtvarná výchova. Dále se ještě dívky učily ţenské ruční práce, které byly pro ně stěţejní, protoţe se v budoucnosti měly stát guvernantkami, hospodyněmi a paními domu svých manţelů. Chlapci se měli naučit nějakému uţitečnému řemeslu, coţ svědčí pro hodiny u řemeslnických mistrů různých profesí. Otázkou je, zda i tito řemeslníci docházeli do ústavu na rozkaz úřadu nebo dobrovolně. To se dá jen velice těţko zjistit, protoţe i kdyţ brali plat, jejich vztah k ţákům – chovancům nelze z oficiálních listin určit. Posledním ve výčtu školních předmětů je tělocvik, kde se dívky učily různé otočky a salta, coţ svědčí, ţe byly vedeny především ke gymnastice. 25 Chlapecký tělocvik se nejspíše lišil. Ačkoliv i dívky měly dbát o svůj tělesný stav, chlapci se mohli připravovat na sluţbu 25

AMB, Spisovna…, karton 444, inv. č. 1279.

24

v armádě nebo na jinou těţkou manuální práci, coţ dává tušit mnohem náročnější program při výuce tělocviku, kde se kladl důraz především na výdrţ a posílení tělesné konstituce. Samozřejmě nadanější děti mohly s podporou mecenášů či dobrovolných soukromých učitelů dále prohlubovat své vzdělání. Je aţ zaráţející, ţe vzdělání sirotků bylo na takto vysoké úrovni, jelikoţ z bran sirotčince měli vycházet zletilí řemeslníci, tovaryši, sluţky a jiná běţná povolání, která však nepotřebovala takový široký rozhled ve všeobecném vzdělání. O působnosti učitelů v sirotčincích bohuţel rovněţ neexistuje příliš mnoho materiálu, ale lze se domnívat, ţe tito pedagogové zde určitě nebydleli, ale moţnost, ţe by učitelé během dne učili na jiných školách a pak šli vyučovat do sirotčince nevypadá příliš reálně. Rovněţ zaměstnanci sirotčinců se nemohli spoléhat na stálou pracovní dobu a navíc jejich práce nezahrnovala jen obyčejnou péči o děti. Všechny výdaje a poţadavky na dodání jakéhokoliv zboţí musely být přísně evidovány a vyúčtovány, čemuţ napomáhala naprostá izolace světa sirotčince od okolní společnosti. O tom nám podává velice podrobné informace velké mnoţství dochovaného účetnictví a samozřejmě výroční zprávy jednotlivých sirotčinců. Ovšem pro přehlednost se nesměla pouţívat hotovost při platbě, ale pouţívaly se platební příkazy, nejdříve německé a později česko – německé, ale pro bankovní úředníky stačilo vţdy vyplnit jen německou levou stranu formuláře. Samozřejmě všechnu tuto kaţdodenní byrokracii nevykonávali úředníci magistrátu, ale agenda byla svěřena mezi kompetence správce konkrétního ústavu. Při bádání v písemnostech z pozůstalosti dvou správců chlapeckého sirotčince – Jana Pflegera a Karla Fitzga – lze rozlišit tři velké skupiny písemností.26

Za prvé

neustále

ţádosti

městským

představitelům

o různé

potřeby

pro sirotčinec, za druhé proúčtování různých výdajů včetně dalších finančních dokladů a různé instrukce pro ředitele jednotlivých ústavů od jejich zřizovatelů. Magistráty a obecní rady v nich většinou nařizovaly jak by měl vypadat chod ústavu včetně kaţdodenního rozvrhu, povinnosti jednotlivých zaměstnanců, délku jejich pracovní doby a samozřejmě výšku jejich platu. Jako příklad mohou poslouţit dříve citované příklady instrukcí pro dívčí sirotčinec.27 Správce či ředitel sirotčince, německy Hausvater, pečuje přímo o sirotky, stará se o jejich fyzický i duševní stav, o jejich čistotu, čistotu a pořádek v jejich osobních věcech a jejich základní potřeby. Dohlíţí na řádnou výchovu dětí a jejich dodrţování školní docházky. Rovněţ zodpovídá za stav budov a vnitřního zařízení. Ke všem poţadavkům a výdajům musí vést podrobnou agendu, kterou zpracovává. Je zodpovědný jen příslušné

26 27

AMB, Spisovna…, karton 445, inv. č. 1285. AMB, Spisovna…, karton 445, inv. č. 1283.

25

obecní radě, která ho kontroluje. On sám však uděluje příkazy všem zaměstnancům sirotčince a navíc kontroluje i členy Curatoria (dále jen správního výboru), které bude podrobně popsáno později. Nemůţe sice ţádného člena výboru zbavit jeho funkce, ale můţe o to zaţádat u jeho organizace. Bohuţel všechny svoje kroky musel konzultovat s úředníky zřizovatele ústavu a musel ke všemu získat jejich souhlas, coţ značně znesnadňovalo jeho práci. Správce musel mít pravděpodobně alespoň středoškolské vzdělání, protoţe navzdory všem jazykovým zákonům a úlevám se na většině úřadu dávala před rokem 1918 přednost němčině před jinými národními jazyky a rovněţ musel prokazovat jistou obratnost ve znalosti byrokracie a státní správy, aby se mu podařilo sehnat potřebné vybavení a zásoby pro sirotčinec alespoň v tom nejnutnějším mnoţství při omezeném rozpočtu ústavu. Také musel být dobrým vychovatelem a částečně i dětským psychologem, aby udrţel ţivot v sirotčinci v klidu a mohl se přímo věnovat péči o děti. Všechny tyto povinnosti mu také ukládá instrukce pro dívčí sirotčinec připojená za jiţ dříve zmíněnou instrukcí asi pro sirotčí ústav v Kuřimi.28 Ovšem v sirotčincích pracovali i další stálí zaměstnanci jako například jiţ zmínění Hausmutter, učitelka u dívek a asi učitel u chlapců, jiţ zmíněný správní výbor a dokonce i domácí lékař, coţ jen symbolizuje pokrok v oblasti zdravotní a sociální péče. Sirotčince díky velkému mnoţství lidí na malém prostoru zvláštní lékařský dozor prostě potřebovaly, a proto jim byl nyní přidělen domácí lékař. Nelze předpokládat, ţe by doktor měl ordinaci nebo dokonce přímo pobýval mezi zdmi ústavu. Pro nemocné chovance byla vyčleněna zvláštní místnost, tzv. marodka nebo ošetřovna, kam byly váţně nemocní sirotci umisťováni. Samozřejmě v případě nachlazení a jiných běţných dětských nemocí, které neohroţovaly ţivot nemocného chovance nebo jeho spolubydlících, zůstávali nemocní asi ve svých postelích a v případě váţného úrazu nebo onemocnění nebezpečnou infekční chorobou byli děti převezeny do zemské nemocnice, kde jim byla poskytnuta potřebná péče. K zmíněným ústavům - chlapeckému sirotčinci v Brně a dívčímu sirotčinci v Kuřimi – se bohuţel nedochovaly ţádné konkrétní informace o jejich správním výboru, a proto jsou zde uvedeny jako příklad údaje o výboru dívčího sirotčince v Jundrově dle jejich výroční zprávy z roku 1902. Tento ústav zřizovala nadace Aloisie Braunové se správním výborem následujícího sloţení. V čele byla nejvyšší ochranitelka Zdenka hraběnka Ţerotínová, která se samozřejmě jako šlechtična neúčastnila veškerého jednání výboru. Její osobu proto zastupoval jednatel Josef Switawský. Druhá v hierarchii byla tzv. protektorka arcivévodkyně 28

Tamtéţ.

26

Alţběta, která měla rovněţ spíše symbolickou funkci a nejspíše do samotného jednání výboru často nezasahovala. Skutečnými osobami majícími vliv na vůli a postup výboru byly pravděpodobně náměstkyně nejvyšší ochranitelky Antala, svobodná paní ze Spens – Boodenu, a její asistentka Marie Regnerová von Blenleben. Tyto dvě ţeny musely tvořit jakési nervové centrum celého výboru, protoţe všechny předcházející funkcionářky byly spíše čestnými členkami a osoby na niţších stupních hierarchie byly sice členy, ale určitě ne hlavními organizátory zasedání výboru a koordinátory jeho činnosti. O stupeň níţe jsou uvedeny dámy ve výboru, pravděpodobně ze zdvořilostních důvodů před muţi. Tuto skupinu tvořily čtyři vdané ţeny a šest slečen, z toho dvě baronky. Následuje deset tzv. pánů údových, mezi nimiţ se nachází zemský advokát, JUDr. Julius Diebl, a jeden jeho kolega notář, který mohl zastupovat sirotčinec ve všech právních záleţitostech, především v oblasti sirotčích peněz podrobně popsané v následující podkapitole. Dále jsou v této desítce zastoupeni dva lékaři, ředitel dětské nemocnice a lékař samotného ústavu. Dále je zde ještě vrchní nákupčí sirotčince, vrchní rada stavebního úřadu, jeden císařský rada a tři zaměstnanci zemského finančního úřadu. Pod čarou jsou ještě uvedeni další členové a zároveň zaměstnanci sirotčince, především přidělený kněz Bernard Plaček a dvanáct řádových sester (hlavní sestra, tři učitelky a osm ošetřovatelek). Jmenované duchovní osoby samozřejmě neměly takový vliv na jednání výboru jako například náměstkyně nejvyšší ochranitelky nebo některá z dam ve výboru, ale ukazuje nám to personální obsazení tohoto ústavu. Tyto konkrétní údaje samozřejmě nemůţeme aplikovat na jednotlivé sirotčince, ale můţeme si na jejich základě učinit alespoň přibliţnou představu o sloţení jejich správních výborů a především si uvědomit, ţe zde byli zastoupeni představitelé státní správy i soukromých charitativních organizací. 29 V případě tohoto sirotčince se ale jedná o soukromou instituci, kterou spravovali církevní představitelé. Avšak u sirotčinců zřizovaných místními samosprávami se rovněţ můţeme setkat se členy církví, ale hlavní péčí o osiřelé děti byly pověřeny osoby světské, coţ nám například dokazuje instrukce pro dívčí sirotčinec v Kuřimi, kde musely jeho chovanky chodit na bohosluţbu do kostela, coţ vylučuje přítomnost kněze a kaple za zdmi sirotčince. Mezi civilní pracovníky sirotčince patří kromě pedagogů a zdravotního personálu také ţena jiţ dříve zmíněná jako Hausmutter. Tuto ţenu bychom dnes nazvali hlavní vychovatelkou v ústavu. Bohuţel k této profesi se rovněţ nedochovaly ţádné prameny, ale lze u ni předpokládat, ţe kromě starosti o děti pečovala i o všechny ošetřovatelky a s velkou 29

Výroční zpráva o řízení…, s. 15 – 16.

27

pravděpodobností ji podléhal i ostatní personál kromě lékaře a správce. Hausvater a Hausmutter totiţ měli dětem v sirotčinci zajistit podmínky téměř jako v rodině, coţ bylo i oficiální stanovisko úřadů. Proto se můţeme domnívat, ţe funkce Hausmutter byla pokládána za zásadní v rámci ústavu a ţena ji zastávající měla velkou odpovědnost a celou řadu povinností především u dívek a v dívčích sirotčincích. Samozřejmě je zde moţnost, ţe u sirotčinců s odděleným pohlavím se jednalo přímo o správkyni ústavu, i kdyţ toto tvrzení není moţné podloţit ţádným konkrétním důkazem, protoţe i zmíněná instrukce pro dívčí sirotčinec je koncipována pro Hausvatera a navíc staví Hausmutter dle hierarchického uspořádání na úroveň pod správcem. Tuto otázku musíme zatím nechat otevřenou. Nyní ještě zbývají zmínit pedagogové vyučující v sirotčincích. Lze předpokládat, ţe hochy vyučoval učitel a dívky ţena a to díky některým předmětům, například tělocviku. Toto tvrzení podporuje skutečnost, ţe v písemnostech dívčího sirotčince v Kuřimi, které jsou v mnoha ohledech velmi obecné a nezavádějící se vţdy výslovně mluví o učitelce a nikdy o učiteli. Samozřejmě to nevylučuje moţnost, ţe učitel učil v dívčím sirotčinci a učitelka osiřelé chlapce, ale vzhledem k tehdejšímu společenskému smýšlení a zároveň nedostatku objektivních pramenů tyto moţnosti nevypadají příliš reálně. Po dosaţení zletilosti musel sirotek opustit zdi ústavu. O propuštění z péče sirotčince rozhodoval opět správce ústavu. Sirotek si mohl ponechat své osobní věci a pravděpodobně i nošené šatstvo. Musel si však najít zaměstnání a samozřejmě vhodné ubytování, coţ mu mohl zajistit zřizovatel sirotčince nebo mecenáš, pokud si chovanec uţ nějakou práci nenašel dříve sám. Při odchodu z ústavu však neodcházel s prázdnou kapsou, ale dostal svoje peníze ze sirotčí pokladny. Osvětlení pojmu sirotčí pokladny podává následující podkapitola.

2.5. Sirotčí pokladny Ne kaţdý sirotek přicházející do ústavu musel být zcela bez prostředků. V gruntovních knihách ze 16. století jsou dokonce zaznamenáni sirotci a vdovy, kteří vlastnily celé rozsáhlé grunty po svém mrtvém otci nebo rodičích. Pouţívat je však nemohli, vdovy protoţe neměly stejná práva jako muţi, osiřelí chlapci, jelikoţ byli nezletilí, a dívky bez rodičů si mohly majetek přivlastnit jako věno aţ po svatbě. Toto však platilo na venkově v dobách před josefínskými reformami. Například pro chudší sirotky ve městech musel být zaveden jiný a spolehlivější způsob ukládání peněz po rodičích. Sirotčí pokladnu si ovšem nelze představovat jako truhlici, do které se pod dohledem úředníků ukládaly sirotčí peníze, aby si je osiřelé dítě mohly vyzvednout po dosaţení zletilosti. Dle Ottova slovníku naučného je sirotčí pokladna spravována sirotčím úřadem čili 28

poručenským soudem. Vloţené peníze se však nesměly nechat bez vyuţití, protoţe díky inflaci a dalším problémům finančního hospodářství by pomalu a jistě ztrácely na své původní hodnotě a děti by tak byly ochuzeny o pozůstalost po svých rodičích a příbuzných. Proto se musely tyto peněţní vklady zúročovat, na coţ se však musela hotovost vhodně a především bezpečně investovat.30 Pro soudobá úřední místa představovalo jedinou moţnost bezpečné investice vloţených peněz do nemovitostí. Ovšem bylo by mylné si představovat, ţe se peníze všech sirotků spojily v jednu velkou sumu a kaţdý chovanec pak dostal jen určitý díl. Po vloţení peněz kaţdého osiřelého dítěte do sirotčí pokladny se vytvořil pro kaţdé dítě účet, na kterém byly pouze jeho peníze a tyto peníze se mu postupem času zúročovaly. O vedení tohoto účtu se vedla účetní kniha, kterou spravoval finanční úřad domovské obce sirotka. Sirotek půjčoval peníze eráru a on mu je musel jako dluţník splácet a v případě opoţdění úhrady o osm dní naskakovalo penále šest procent, později jen pět procent. Na poţádání pěstouna mohl úřad dokonce vystavit zápisnou kníţku, coţ je vlastně jakási obdoba dnešní vkladní kníţky.31 Proto bychom mohli sirotčí pokladnu přirovnat k jakési spořitelně pro osiřelé děti. Po dosaţení plnoletosti si byl kaţdý sirotek povinen vyzvednout svoje peníze i s úroky a pouţít je dle libosti, coţ se však nemuselo stát v případě úmrtí či zmizení chovance. Úřad byl poté povinen se pokusit tohoto bývalého chovance najít a upozornit ho, ţe si nevyzvedl svoje peníze. Kdyţ se sirotka nepodařilo najít do 30 let, propadly jeho peníze právě tomuto úřadu. Je moţné, ţe tento systém mohli úředníci příleţitostně zneuţít, ale lze předpokládat, ţe díky důmyslnému systému kontroly, který bude zmíněn později, by se úředníci vystavovali velkému nebezpečí postihu, a proto se asi často nepokoušeli o zpronevěru sirotčích peněz. Ovšem funkce sirotčích pokladen se ukázala jako problematická, protoţe dle JUDr. Aloise Lermana se o sirotčí pokladny staraly svědomitě jen obecní správy na venkově, zatímco ve městech o ně příslušná místa nejevila prakticky ţádný zájem. Důvody, které způsobily takový rozdíl mezi venkovem a městem, bychom měli hledat v sociálním cítění jednotlivých komunit. Zatímco ve městě osiřelé děti představovaly problematickou sociální skupinu, která se mohla velice snadno dostat na okraj společnosti, na venkově zvyklém na velké rodiny a proslulém potřebou kaţdé volné ruky při ţních se o ně postaraly místní rodiny, a kdyţ dosáhly alespoň potřebného tělesného vzrůstu, mohly se podílet na venkovských pracích a tak si i začít budovat vlastní existenci v této komunitě. Velkou změnu však přineslo zrušení

30

Heller, Ferdinand: Ottův slovník naučný. Dílu pátého svazek druhý. Praha 1939, s. 217 – 218.

31

Vítský, J. S.: Péče o osoby nesvéprávné. (= Tomanova knihovna příruček 21). Ţďár na Moravě 1911, s. 24.

29

patrimoniální správy v letech 1848 – 1849. Nové obecní samosprávy nepřistupovaly k sirotčím penězům s potřebnou zodpovědností, coţ vedlo k vydání císařského nařízení číslo 205 dne 9. listopadu 1858 a následné instrukce číslo 123 z 24. června 1859, které obě převedly správu sirotčích pokladen z rukou obecních orgánů pod kontrolu státní správy. Samotné sirotčí pokladny uţ mohly zakládat jen poručenské soudy, které však nebyly pod ţádným vlivem zřizovatelů sirotčinců nebo poručníků. Nyní spadaly do kompetence ministerstva spravedlnosti, konkrétně účetních oddělení vrchních soudů, ve kterých bohuţel neseděli odborníci na sociální politiku a tudíţ nemohli efektivně rozhodovat a manipulovat se svěřeným kapitálem, coţ vedlo k půjčce dvou milionů od poštovní spořitelny. Nyní začali někteří experti uvaţovat o svěření sirotčích pokladen bankám a spořitelnám. Ovšem tento návrh se plně nerealizoval, ale bylo dosaţeno alespoň zlepšení tím, ţe správa sirotčích pokladen byla převedena na zkušené finanční experty zemských soudů. Ty se ovšem nemohly vzhledem k rozsahu oblasti působnosti a špatným komunikačním moţnostem starat o kaţdou pokladnu, a proto se přímo o tyto peníze staraly okresní soudy, které se pouze radily se svými nadřízenými v zemské instanci. Díky různým obchodům v sirotčích pokladnách, především půjčkám na úrok, mohl však nastat nedostatek hotovosti v sirotčí pokladně, a proto si mohly okresní soudy navzájem půjčovat tyto peníze, aby je potom vrátily svým kolegům. Za zmínku také stojí, ţe pokud sirotek vlastnil i cenné papíry nebo jiné předměty vysoké finanční hodnoty, nebyl tento jeho majetek ukládán do této pokladny, ale do zvláštního depozita. Zde tyto věci zůstaly aţ do chovancovy zletilosti a pokud je u sirotčí pokladny nějaká zmínka o cenných listinách, jedná se jen o jeden z obchodů této pokladny pouze se sirotčí hotovostí. Úroky pro sirotka však neměly dánu konkrétní výši, ale vypočítávaly se podle výdělku pokladny. Úroky se chovancům připočítávaly jen během jejich nezletilosti, pokud si plnoletý sirotek nevyzvedl svoje peníze, zůstaly leţet na jeho účtu a dále se nezúročovaly. Toto opatření je pochopitelné, protoţe pro připisování dalších úroků, které chránily jeho hotovost před inflací, si musel sirotek peníze osobně převést k obyčejné spořitelně, a úřad mu zase nemusel platit, kdyţ uţ nebyl v péči státních úředníků a obecní samosprávy. Z úroků sirotčích pokladen se neplatili úředníci spravující tuto hotovost, ale strhovalo se jeden a půl procenta kaţdému chovanci na jeho důchodové pojištění. Kaţdý sirotek měl jednou ročně připsaný úrok. Peníze se získávaly nejen z jiţ zmíněných půjček, ale také koupí státní dluhopisů nebo prostě vkladem kapitálu na spořitelní kníţky. Ze sirotčí pokladny se rovněţ mohly půjčovat peníze na úvěr jednotlivým věřitelům nebo bytovým druţstvům. O těchto dalších obchodech se sirotčími penězi rozhodovalo několik paragrafů (nejvíce byl pouţíván a citován paragraf 30

194), které však odjímaly péči o peníze sirotčí pokladny soudům a svěřovaly je do rukou berních úřadů, někdy nazývaných téţ soudní úřady schovací nebo prostě sirotčí úřady. Někdy byly ponechány v rukou poručenského soudu, ale samotné zápůjčky vyřizoval nebo alespoň schvaloval okresní soud. Hlavním úkolem soudu však zůstávalo i nadále vyřizování veškeré agendy včetně chronologického řazení zápůjček a také následné vymáhání dluhu a i případná draţba majetku věřitele. Dluţníci sirotčí pokladny měli sice nevýhodné úroky splatné dvakrát ročně a také výpovědi úvěru byly pro ně nerentabilní, i kdyţ vládní nařízení z 15. března 1897 poskytlo těmto dluţníkům jisté úlevy. I přes to byly sirotčí pokladny na trhu s půjčkami velice vyhledávanou a ţádanou institucí, protoţe na rozdíl od jiných finančních ústavů byla sirotčí pokladna ze zákona osvobozena od celé řady poplatků a navíc samotný úřad nepotřeboval zbytečně zvyšovat úroky na zápůjčkách, a tak poskytoval věřitelům i velkou jistotu při splácení. Tento systém fungoval v habsburských zemích aţ do roku 1918 jen s malou změnou provedenou nařízením ze 4. října 1914 na stránkách věstníku číslo 75. Tento dokument převáděl cenné papíry sirotčích pokladen do správy Poštovní spořitelny, která s nimi obchodovala jako u všech svých ostatních klientů. Při hospodaření se sirotčími pokladnami se jednalo o značné finanční částky, a proto byl nutný dokonalý systém kontroly. Tuto kontrolu zajišťovaly kromě jiţ zmíněných finančních úřadů a zemských soudů také sborové soudy první instance a také zemský šerif, i kdyţ jeho pravomoc skončila roku 1869. O všech pohybech se vedly podrobné účetní záznamy pod dohledem okresních a poručenských soudů, které se předkládaly vrchnímu zemskému soudu. O důkladnosti tohoto dohledu svědčí ministerské nařízení z 28. září 1912, ve kterém se povoluje svobodná manipulace se sirotčími penězi do výše jednoho tisíce korun bez kontroly této soudní instance. Zřejmě záleţelo před vydáním tohoto nařízení na libovůli zemských soudců jak hluboce budou kontrolovat tyto pokladny, ale je velice pravděpodobné, ţe případné zjištěné nesrovnalosti by znamenaly konec slibné kariéry, a proto se odpovědní úředníci jistě snaţili o co nejpřesnější kontrolu. Navíc i povolená maximální částka jednoho tisíce korun nepředstavovala v 19. století aţ příliš velkou sumu v rozsáhlém obchodu s nemovitostmi, cennými papíry nebo úvěry. Proto je moţno pokládat systém finanční kontroly těchto pokladen za vysoce propracovaný a spolehlivý. Zvláštní poloţkou v oblasti sirotčích pokladen byly přebytky získané při obchodování se sirotčími penězi. Jen pro vytvoření alespoň přibliţné představy lze uvést tato čísla – roku 1876 tvořily přebytky sirotčích pokladen na území Čech, Moravy, Slezska, Horních a Dolních Rakous podle odhadu asi tři miliony zlatých, roku 1888 na stejném území 11 361 199 zlatých a v roce 1898 zde dosahovaly částky 21 125 695 zlatých. Takto velké částky přitahovaly 31

především na venkově místní finanční elitu, která si tyto nadbytečné peníze přivlastňovala pro své potřeby. Aby bylo zabráněno tomuto zneuţívání, byl vydán 3. června roku 1901 zákon 62 říšského zákoníku, který ustanovil jednotný sirotčí fond s 0,1 % úroku, přičemţ tyto peníze musely úřady pod přísným dohledem pouţít pro blaho a lepší zaopatření sirotků a dětí v ústavní péči, z jejichţ peněz tento nadbytek plynul. 32 Shrnutí: Sirotci nebyli vţdy jen chudými dětmi, ale mohli vlastnit nemovitý majetek, o který se starali správci, a i značné finanční částky opatrované sirotčí pokladnou. K péči o sirotčí peníze před rokem 1859 se nám mnoho pramenů nedochovalo, ale díky propracované byrokratické správě sirotčích pokladen v druhé polovině 19. století máme moţnost udělat si poměrně ucelený obraz o těchto financích. Peníze osiřelých dětí nebyly bezprizorně uloţeny a ponechány na pospas inflaci a státním bankrotům, ale byly s nimi uzavírány velice bezpečné obchodní transakce a postupem času se vytvořil jakýsi samostatný trh se sirotčími penězi, který poskytoval pro věřitele velice výhodné půjčky, disponoval hodnověrnými nemovitostmi a jeho hlavním garantem byl přímo stát a jisté vklady na státní dluhopisy.

2.6. Péče mimo sirotčince Jak bylo zmíněno výše, ústavní péče o osiřelé děti byla vţdy brána jako druhá horší moţnost zaopatření a výchovy. Oficiální místa i většina vychovatelů se snaţili dostat co nejvíce dětí do pěstounské péče, kde měly jejich svěřenci mnohem lepší rodinné prostředí, leckdy i zázemí a péči. Samozřejmě i zde docházelo často k různým pokusům o podvod se sirotčími penězi, zanedbávání povinné péče, špatnému přístupu k dětem nebo jiným podvodům. Všem těmto problémům se snaţila učinit přítrţ především politika Josefa II., která se projevila mimo jiné i v nařízení vydaném 6. května 1785 v Brně. Hlavním pramenem je zde instrukce, ve které můţeme vidět příklad kontroly a zároveň ideální podoby pěstounské péče na sklonku 18. a v 19. století. Na začátku tohoto nařízení je řešen problém ústavu, ve kterém mohou ţeny s nechtěným těhotenstvím zcela anonymně a pod odborným dohledem důvěryhodného lékaře nebo porodní báby porodit a své dítě ještě v tomto ústavu nabídnout do nalezince. Jiţ toto opatření vypadá velice lidsky a novátorsky, protoţe tehdejší společnost pohlíţela na svobodné matky jako na odpad společnosti a často byly tyto ţeny i se svými dětmi vyloučeny z komunity a musely se běţně i bez pomoci vlastní rodiny starat o své potomky. Tímto opatřením se však této potupě vyhnuly a po porodu se mohly vrátit do předchozího ţivota a i jejich děti

32

Lerman, Alois: Soudní správa hromadných sirotčích pokladen. Kamenice nad Lipou 1915, s. 9 - 78.

32

se nevystavovaly předsudkům a opovrţení svých vrstevníků. Jestliţe chtěla zachovat anonymitu, napsala pacientka své osobní údaje na zvláštní kartu, kterou nikomu neukazovala a nechala si ji u sebe aţ do svého odchodu, kdy si ji rovněţ odnášela s sebou. Pouze v případě její smrti při porodu nebo krátce po něm se mohlo do této kartičky nahlédnout, ale čistě jenom pro potřeby pohřbu či moţného diskrétního kontaktu příbuzných, ale dítěti byla pokaţdé zaručena péče v nalezinci. Aby se však tato politika nedala napadnout jako nepřímá podpora mimomanţelských svazků, musely matky platit za pobyt svých nelegálních potomků v těchto ústavech. Ještě v anonymním oddělení po nich měl personál poţadovat částku dvaceti zlatých nebo deset zlatých v případě, ţe matka si nemohla dvacet zlatých dovolit. Matky ze sociálně nejslabších vrstev nemusely platit, ale svou nemajetnost dokládaly vysvědčením či dobrozdáním svého faráře nebo otce chudých. Samozřejmě si mohly tento poplatek i odpracovat, většinou jako kojné v daném nalezinci nebo dokonce se jim nabízela zaměstnání v některých bohatých rodinách ţijících ve městě, coţ je sice připravovalo o jejich anonymitu, ale mohly tak zaopatřit své děti. Avšak děti v nalezincích a sirotčincích nemusely a dokonce podle stanovisek oficiálních míst ani neměly zůstávat aţ do své dospělosti. Součástí politiky těchto ústavů bylo předat co nejvíce vlastních chovanců do pěstounské péče. Zatímco dříve záleţelo především na vůli a ochotě samotných pěstounů, nyní si tito lidé museli podat oficiální ţádost a dostali k sirotkovi křestní list, lékařské osvědčení a dobrozdání od sirotkova faráře nebo otce chudých. Další řízení se poté vedlo prostřednictvím vrchnosti pěstounů a příslušného krajského úřadu. Sirotek si ze sirotčince přinášel oblečení a prádlo, dále peníze na kojnou a děti do deseti let dostávaly měsíčně dva zlaté prostřednictvím faráře, který tyto peníze spravoval. Pěstouni dětí mezi desátým aţ patnáctým rokem ţivota dostávali kaţdý měsíc pouze jeden zlatý, protoţe tyto děti jim jiţ mohly v domácnosti pomáhat. Pěstouni byli za to povinni vychovávat své svěřence v čistotě. Kaţdý případ onemocnění museli hlásit svému faráři, aby v případě váţného onemocnění mohlo být dítě vráceno zpátky do ústavu, kde mu byla poskytnuta potřebná péče. Kdyţ sirotek umřel, museli to pěstouni rovněţ oznámit svému duchovnímu pastýři nebo otci chudých, jinak se vystavovali nebezpečí stíhání pro pokus o podvod. Dokud totiţ nebylo dítě oficiálně prohlášeno za mrtvé, mohli klidně dále za něho pobírat peníze od státních úřadů. Pokud nebyli pěstouni se svým svěřencem spokojeni, mohli prostřednictvím příslušného faráře zajistit jeho návrat do sirotčince nebo nalezince. Jako dozor nad pěstouny fungoval úřad vizitátora, který si čtyřikrát ročně sestavil seznam všech obcí, ve kterých byli umístěni bývalí chovanci těchto ústavů. Kaţdého půl roku potom musel navštívit všechny tyto děti v jejich nových domovech s právem vstoupit bez odporu 33

do kaţdého z těchto domů a navíc musel ještě navštívit místního lékaře nebo felčara a faráře a i zde si ověřit všechny údaje týkající se konkrétního osiřelého dítěte. Tento propracovaný systém dozoru jen svědčí o velkém důrazu kladeném na sociální záleţitosti v rámci josefínských reforem.33 O sto let později na přelomu 19. a 20. století však jiţ pěstounská péče dostala zcela novou podobu díky mnohem dokonalejšímu byrokratickému systému. Především tehdejší doba rozlišuje mezi dvěma základními pojmy – poručník, coţ je osoba starající se o jakoukoliv nesvéprávnou osobu a její majetek, a opatrovník, který se stará pouze o majetek osoby nezpůsobilé k právnímu jednání. Tyto funkce byly sice čestné, ale musel se jim podrobit kaţdý plnoprávný občan, pokud mu je soud přidělil a on ho nepřesvědčil o své nevhodnosti k této veřejné povinnosti. Ovšem i v úřadu samotných poručníků existovala řada výjimek. Sirotek, jehoţ matka zůstala naţivu a byla ochotná se o něho starat, si ji nemohl vzít jako poručníka. Jeho biologická matka se stala pouze spoluporučníkem a musela se o tuto činnost dělit s jiným členem rodiny (prarodiče a jiní starší příbuzní muţského pohlaví). Tento diskriminační postoj vůči ţenám lze přičíst dobové mentalitě a bohuţel i právnímu systému. Ovšem funkci poručníka nezastává ţádný úřad nebo duchovní osoba, coţ jen svědčí o polidštění přístupu k těmto dětem. Spoluporučník vše podepisuje a má právo zasahovat do výchovy nezletilce. Jinak se oba tito spoluporučníci starají o totéţ, co samotný poručník. Podle dobové příručky pěstouni dbají o tělesné, duševní a mravní dobro svého svěřence a toto dítko jim vše oplácí úctou a poslušností. Pro radu je zde poručenský soud, který ukládá samotnému poručníkovi tyto povinnosti – výţivu poručence (ne z vlastních prostředků, ale peněz příbuzných či dobročinných organizací), výchovu svěřencovu a správu jeho jmění. Tím je sice vyřazena moţnost zapojení sirotčí pokladny, ale všechna podstatná majetková rozhodnutí musí poručník konzultovat s příslušným poručenským soudem, coţ je jistá forma státního dohledu nad sirotčími penězi. Kromě těchto příleţitostných konzultací předkládá kaţdý rok soudu tzv. poručenský účet, v němţ jsou zahrnuty veškeré výdaje a příjmy na sirotčím majetku. Poručenství můţe skončit – smrtí poručence, odstraněním překáţky otcovství u nemanţelských dětí, dosaţením zletilosti ve věku 24 let či jiţ ve dvaceti, kdyţ si poručenec otevře podle zákona podnik nebo obchod se schválením poručenského soudu. Zvláštní případ nastává po uzavření sňatku poručence s jinou osobou, který se týká jen dívek a navíc i zde je třeba podat oficiální ţádost. Aby se poručníkům usnadnila spolupráce s příslušnými úřady, měly se styky s poručenským 33

AMB, Spisovna…, karton 444, inv. č. 1275.

34

soudem co nejvíce usnadňovat a zároveň se oficiální místa snaţila o co největší sníţení nákladů z prostředků samotného poručníka. Pro lepší motivaci poručníků v jejich snaţení se udělovala po skončení poručenství i peněţitá odměna ve výši aţ osm tisíc korun z jmění osiřelého dítěte, pokud se poručník ukázal jako vzorný a svědomitý při plnění svých povinností. Lze proto tvrdit, ţe poručenství byl přidělený úřad spojený s velkou odpovědností a bohuţel i byrokracií, ale zároveň mohl svědomitým poručníkům zajistit i jisté výhody.34 Na závěr krátké shrnutí k problematice obecních sirotčích pokladen. Kdyţ byl roku 1859 zrušen dozor obecní samosprávy nad sirotky a jejich penězi, nastal na venkově problém, kdo se postará o sirotky ţijící ve vesnici především v pěstounských rodinách. O peníze se sice staral poručenský a okresní soud, ale o samotné sirotky se bohuţel nikdo nezajímal a jejich pěstouni často ze sociálně slabších rodin si bez sirotčích peněz nemohli dovolit snadno ţivit další dítě nebo děti. Tento stav vyřešil výnos z 10. listopadu 1893 ve věstníku číslo 31, který ţádá změnu současných poměrů v této oblasti sociální politiky. Na tento první impuls zareagoval soudce Janisch a na základě nařízení soudní správy ze dne 3. prosince 1899 věstníku č. 49 začaly vznikat v roce 1900 první moderní obecní sirotčí rady.35 Tyto rady dohlíţely na sirotčí záleţitosti mnohem věcněji a účelněji neţ poručníci a pěstouni a tak usnadňovaly spolupráci s poručenskými soudy. Jejich hlavními funkcemi byla pomoc při určení poručníků, kontrola jejich činnosti a samozřejmě odebrání zanedbávaných a špatně vychovávaných dětí a to dokonce jejich vlastním otcům. Rada rovněţ vedla sirotčí knihy sloţené z předepsaných formulářů, kde se osiřelé děti řadí abecedně podle příjmení. Samotné sloţení této rady by mělo podle oficiálních předpisů vţdy fungovat dle tohoto vzoru. V jejím čele stojí předseda, často se jedná o starostu nebo jeho přímého zástupce, ale je to spíše titul symbolický. Hlavním výkonným orgánem je tzv. otec sirotků. Práva rady jsou stejná jaké má obecní výbor. Členové rady se scházejí jednou měsíčně a jednou za rok se scházejí a radí s poručenským soudem, kde především noví členové sbírají zkušenosti s touto problematikou, protoţe většina funkcionářů se mění kaţdé tři roky při volbách do obecního výboru. Prameny dávají tušit, ţe péče o sirotky mimo zdi ústavů byla od konce 18. století rovněţ velice intenzivně a důkladně kontrolována. I zde se stát snaţil udrţet politiku sociální péče na vysoké úrovni a alespoň částečně se mu to dařilo. Tato problematika by si zaslouţila být zpracována metodou sond na některých konkrétních případech.

34

Vítský, J. S.: Péče o osoby…, s. 5 – 6.

35

Tamtéţ, s. 36.

35

3. Péče o sirotky po roce 1918 v ČSR a závěrečné shrnutí V této krátké kapitole jsou stručně popsány změny v oblasti sirotčí péče po roce 1918. Toto téma by se samozřejmě dalo popsat velice podrobně na základě velkého mnoţství pramenů i literatury. Péče o sirotky ve 20. století plném politických a společenských změn by si však zaslouţila samostatnou práci podobného rozsahu.

3.1. Změny po vzniku Československé republiky Rozpad Rakouska – Uherska zpočátku nepřinesl ţádné váţné změny v oblasti sociální péče, protoţe císařské zákony a nařízení zůstávaly nadále v platnosti, především pak zákon č. 105/1863 říšského zákoníku ukládající domovské obci povinnost zaopatřovat potřebné děti. Nová republika se však vzdala státní kontroly nad sirotčí péčí a předala ji do rukou dobročinných organizací, ze kterých asi nejvýznamnější byla síť Okresních péčí o mládeţ (dále jen OPM). Stát se pokoušel převést na tuto organizaci hlavní břemeno sociální péče, ale tento proces byl zpomalen různými správními reformami, coţ ji uvrhlo do nejistého postavení, kterého ji zbavilo aţ vládní nařízení č. 29/ 1930 Sb. OPM měla získat monopolní postavení v oblasti sociálního zabezpečení a všechny ostatní instituce se této organizaci měly podřídit a spolupracovat s ní. Ministerstvo sociální péče se tak zbavilo některých svých povinností, které však chtělo získat zpátky tím, ţe chtělo tuto organizaci zbyrokratizovat a postátnit, čímţ by se dostala pod jeho přímou kontrolu. Bohuţel tyto reformní snahy přerušily mnichovské události roku 1938, a proto zůstaly jen ve fázi projednávání.36 Vliv této sociální politiky na sirotčince byl negativní i pozitivní. Díky zapojení dobrovolníků, kteří byli nazýváni důvěrníky, a většinou se jednalo o místní učitele či jiné členy inteligence, mohla OPM pomáhat osiřelým dětem i ve velmi chudých a zaostalých oblastech, kde před rokem 1918 neměly obecní či městské samosprávy dostatek prostředků na financování sirotčí péče. Bohuţel byla tato organizace částečně odkázána na finanční dary mecenášů, jejichţ výše se kaţdý rok měnila. Proto musela kaţdá OPM ţádat o státní subvence,

které

byly

důleţité

především

v okresech

s českou

menšinou,

jelikoţ

mezi německým obyvatelstvem působila podobná instituce s názvem Bezirksjugendfürsorge. 36

Fasora, Lukáš: Problémy systému péče o mládež na Moravě v letech 1921 až 1937. Na příkladu Valašska a

menšinových okresů Fulnek, Jaroslavice, Mikulov a Svitavy. In: Vlastivědný věstník moravský, 2001, s. 24 – 39.

36

V okresech s většinovým německým obyvatelstvem samozřejmě dostávala OPM mnohem menší finanční i materiální dary. OPM navíc musela čelit i jisté konkurenci ze strany jiných českých dobročinných organizací, především Svazu Charity, ústavů církve českobratrské aj. Největším problémem však byl zájem OPM i o jiné záleţitosti, například o nemocné tuberkulózou a vytváření poraden pro matky s dětmi. Rovněţ součástí jejich sirotčí politiky bylo umístit co nejvíce dětí do pěstounské péče, a proto budovali okresní dětské domovy pro menší mnoţství chovanců, kteří zde měli pobývat jen velice krátkou dobu, neţ jim organizace našla pěstounskou rodinu. Naneštěstí v některých oblastech bylo malé mnoţství rodin ochotných se starat o osiřelé děti, a proto sirotci často zůstávali v těchto ústavech po mnohem delší dobu. Byly samozřejmě zřizovány i klasické sirotčince pro větší mnoţství dětí na dlouhodobý pobyt, ale od této staré a osvědčené sociální politiky se snaţila OPM ustoupit. Mnoho osiřelých dětí spadalo také pod ochranu generálního poručníka v určitém okrese, ve kterém existovala také OPM. Všechny tyto změny v oblasti sirotčí péče však asi nejlépe charakterizovali sami dobrovolníci ve sluţbách jednotlivých OPM jako „krizi v sociální péči o mládeţ“, která nebyla bohuţel do konce roku 1938 překonána.37 Téma sirotčince ve 20. století je příliš rozsáhlé a komplikované a zaslouţilo by si samostatnou práci mnohem většího rozsahu něţ je tato moje o sirotčí péči v 19. století, proto se zde zdrţím jakékoliv kritiky a hodnocení této problematiky a omezím se jen na tento krátký výčet faktů na předchozích řádcích.

3.2. Závěrečné ohlédnutí za péčí o sirotky Na posledních stránkách svojí práce bych se chtěl jen krátce ohlédnout za celou problematikou péče o osiřelé děti před 19. stoletím, během tohoto století a v následujících letech. Při svém hodnocení budu vycházet pouze z informací, které jsem nasbíral při tvorbě svoji práce, a proto mohou být některé mé závěry poněkud nepřesné nebo ovlivněny poměry ve městě Brně v 19. století. Péče o děti bez otce nebo obou rodičů je stará prakticky jako lidstvo samo a s postupným vývojem lidské společnosti se vyvíjelo i řešení a přístup k této péči. Samozřejmě zde byly různé problémy a úskalí především v dobách různých krizí. Války, hladomory, epidemie a jiné katastrofy velkého rozsahu způsobovaly nezájem při péči o osiřelé děti, které postiţená komunita pokládala za zbytečné zatíţení uţ pro tak zkoušené lidi. Kromě křesťanské církve

37

Tamtéţ.

37

a několika bohatých mecenášů zakládajících sirotčince, chudobince, nalezince a jiná podobná zařízení se preferovala především pěstounská péče v dobrovolných rodinách. I kdyţ výhoda rodinného zázemí nebyla nikdy zpochybňována, přesto byly tyto děti zneuţívány na různé těţké práce a jejich majetek se často pod dohledem pěstounů ztrácel. Po nástupu humanistického myšlení se jiţ sice objevily první náznaky kontroly sirotčí péče z úřadů místní samosprávy či dokonce zemské správy, ale vţdy se jednalo spíše o výjimky. V habsburském soustátí můţeme sledovat značný zájem státní správy o sirotčí záleţitosti v náznacích uţ za vlády Marie Terezie, ale největšího rozkvětu dosáhl aţ za panování Josefa II. Zde se jiţ musí povinně angaţovat místní samospráva v péči o sirotky a jejich majetky a zároveň je podrobena přísné kontrole státní správy. Tento obrat by mohl svědčit o dobrém sociální smýšlení vladařově, ale podle mého osobního názoru se císař jen pokoušel získat co nejvíce vzdělaných a schopných lidí pro svůj moderní stát a touto reformou sociální péče se mu podařilo alespoň částečně dosáhnout cíle. Například jiţ zmíněné vojenské sirotčince uţ svým názvem prozrazovaly svůj primární účel, a proto lze všechny ostatní instituce pokládat za ústavy s podobným účelem. Na základech josefínských reforem poté stavěl další vývoj této oblasti sociální péče, který vyvrcholil v polovině 19. století dalšími jiţ uvedenými reformami, které bohuţel přeţily vládu Habsburské dynastie jen o několik let na území dnešní České republiky. Navzdory svému dlouhodobému vývoji je problematika péče o sirotky dosud dost opomíjena, coţ mohu potvrdit alespoň pro období mezi léty 1780 – 1918. Moje práce samozřejmě tuto mezeru nemůţe ani zdaleka zaplnit, nicméně můţe budoucím historikům a badatelům poslouţit jako podklad pro další bádání a tvorbu jejich vlastních prací, ať jiţ jen o jednom tématu z celé této oblasti historie sociální péče nebo dokonce k tvorbě nějaké rozsáhlé a obecné syntézy. I kdyţ jsem se na předchozích stranách dotknul jen okrajově problematiky sirotčí péče a nastínil jen základní obrysy tohoto tématu, přesto jsem byl uchvácen při studiu pramenů a literatury vším, co jsem objevil a pouţil v této svojí práci.

38

Seznam pramenů a literatury Prameny: Archiv města Brna v Brně, Spisovna města Brna z let 1851 – 1896, karton 444, inventární číslo 1275. AMB, Spisovna…, karton 444, inv. č. 1279. AMB, Spisovna…, karton 445, inv. č. 1283. AMB, Spisovna…, karton 445, inv. č. 1285. AMB, Spisovna…, karton 449, inv. č. 1299. Archiv města Brna v Brně, Stará spisovna, karton 102, inventární čísla 995 a 996. Handbuch aller unter der Regierung des Kaisers Joseph des II. für die K. K. Erbländer ergangenen Verordnungen und Gesetze in einer

Sihtematischen Verbindung enthält die

Verordnungen und Gesetze vom Jahre 1780 – 1784. Vierter Band mit allergnädigster Freiheit, Handbuch aller unter…vom Jahre 1784. Sechster Band mit allergnädigster Freiheit. Handbuch aller unter…vom Jahre 1786. Zehnter Band mit allergnädigster Freiheit.

Literatura: Burian, Vladimír - Dřímal, Jaroslav: Dějiny města Brna. Díl 1. Brno 1973. Čapková, Alexandra: Sirotčí kniha Velkého Meziříčí 1522- 1558. (Diplomatická studie). Magisterská práce. FF MU Brno. Brno 1967. Fasora, Lukáš: Problémy systému péče o mládež na Moravě v letech 1921 až 1937. Na příkladu Valašska a menšinových okresů Fulnek, Jaroslavice, Mikulov a Svitavy. In: Vlastivědný věstník moravský, 2001, s. 24 – 39. Foucault, Michel: Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha 2000. Heller, Ferdinand: Sirotčí pokladny. Ottův slovník naučný. Dílu pátého svazek druhý. Praha 1939, s. 217 – 218. Hlaváčková, Ludmila: Chudinská péče a zdravotnictví. In: Petráň, Josef a kolektiv (ed.): Počátky českého národního obrození. Společnost a kultura v 70. aţ 90. letech 18. století. Praha 1990. Kolektiv autorů: Riegrův slovník naučný. Díl 6. Praha 1867, s. 811. Kolektiv autorů: Riegrův slovník naučný. Díl 8. Praha 1870, s. 460 – 461.

39

Lerman, Alois: Soudní správa hromadných sirotčích pokladen. Kamenice nad Lipou 1915. Vítský, J. S.: Péče o osoby nesvéprávné. (= Tomanova knihovna příruček 21). Ţďár na Moravě 1911. Výroční zpráva o řízení dívčího sirotčince císaře Františka Josefa pro Moravu v Jundrově, nadace Aloisie Braunové ku vychování chudých osiřelých dívek, za rok 1902.

40

Obrazová příloha

Obr. 1.: Umístění chlapeckého sirotčince na dnešní ulici Arna Nováka.

41

Obr. 2.: Plán parku chlapeckého sirotčince

42

Obr. 3.: Návrh průčelí chlapeckého sirotčince

Obr. 4.: Pohled na průčelí budovy A Filozofické fakulty MU 14. 4. 2012

43

Obr: 5 .: Návrh vstupní brány do sirotčince

Obr. 6.: Pohled na vstupní bránu 14. 4. 2012

44

Obr. 7.: Plán přízemí pravděpodobně dívčího sirotčince v Kuřimi

45

Obr. 8.: Plán prvního patra pravděpodobně dívčího sirotčince v Kuřimi

46