Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra Historie
Bakalářská diplomová práce
2010
Lucie Münchová
Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra Historie Studijní obor Historie
Lucie Münchová
Římská Britannie a Anglosasové Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc.
2010 2
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………. Podpis autora práce
3
Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce za pomoc a rady, které mi při vypracování poskytla.
4
Obsah:
Úvod ........................................................................................................................................... 6 Británie před první římskou invazí............................................................................................. 6 Caesarova invaze do Británie. .................................................................................................... 8 Británie mezi Caesarem a Claudiem. ....................................................................................... 10 Claudiova invaze. Počátky římské správy v Británii. .............................................................. 12 Boadicea a její povstání proti Římu. ........................................................................................ 16 Gnaeus Iulius Agricola. Dokončení romanizace. ..................................................................... 18 Výstavba severních limitů. Vzpoury na přelomu 2. a 3. století. .............................................. 25 Úpadek římské moci................................................................................................................. 29 Průmysl, správa a náboţenství v římské Britannii. Odkaz římské říše. ................................... 34 Británie po odchodu Římanů. Anglo-Saská invaze. ................................................................ 39 Závěr......................................................................................................................................... 46 Přílohy ...................................................................................................................................... 48 Pouţité prameny a literatura:.................................................................................................... 51
5
Úvod Svou bakalářskou práci jsem se rozhodla zaměřit na téma Římanů v Británii a následné invazi Anglů, Sasů a Jutů po odchodu Římanů. Hlavním cílem práce je zmapovat postupně dějiny římské provincie Britannie od jejích prvních kontaktů s Římem v roce 58 před naším letopočtem aţ do odchodu posledních legií na počátku 5. století našeho letopočtu. Práce se věnuje dějinám politickým, představuje jednotlivé císaře, guvernéry a další významné osobnosti, které se v Britannii během těchto pěti století nějak proslavili. Nezapomíná ani na původní obyvatele, z nich obzvláště někteří římské invazi vemi tvrdě vzdorovali. Dále se věnuje správě provincie, rozmístění vojsk, postupné romanizaci tohoto území, jeţ zahrnuje především stavbu měst, silnic, akvaduktů, průmysl a ekonomickou situaci Britannie pod římskou správou. Přináší s sebou také zcela novou kulturu, která se zde postupně uchycovala. Práce pokračuje po odchodu Římanů a popisuje příchod Anglů, Sasů a Jutů, kteří se stali novými pány nad Británií. Porovnává rozdíly ve správě a ve společenském ţivotě po odchodu posledních legií. Věnuje se upadající kultuře, občanským válkám, ničení měst a také postupující christianizaci a vytváření biskupské a arcibiskupské sítě. Nakonec končí na přelomu století šestého a sedmého, kdy se konečně ustálilo sedm anglo-saských království v Británii, jejichţ vládci zcela převzali kontrolu nad většinou ostrova a potlačili téměř veškeré známky římského vlivu. Británie před první římskou invazí. První zprávy o Británii, které se objevují v římských pramenech, pocházejí ze 4.století před naším letopočtem a nacházejí se v díle cestovatele Pýthea z Massalie1. Námořní výprava přivedla Pýthea na pobřeţí Cornwallu, kde se nalézalo hlavní naleziště cínu v Británii2. Pýthéás a další historikové zdejší lid označuje názvem „Pretani“ nebo „Priteni“ (celý ostrov nazývali „Pritenský ostrov“), z čehoţ později vznikl název Piktové (pomalovaní lidé), který pouţívali latinsky mluvící Britové pro barbarské kmeny ţijící za jejich hranicemi 3. Díky relativní izolovanosti ostrova od zbytku Evropy a také díky přírodním podmínkám ostrova, byl vývoj zde pomalejší neţ na kontinentě a také různá kontinentální hnutí a myšlenkové proudy, jako římská civilizace a kultura, pozdější francouzská středověká architektura nebo renesance, měly zde klidnější a méně dynamický průběh. Obyvateli Británie 1
Pýtheás byl řecký obchodník, který ţil ve 4.st.př.n.l. a podnikl cestu k britským ostrovům a dále aţ k severnímu polárnímu kruhu. Jeho dílo Peri tú Ókeanú se nedochovalo, zachovalo se však v přepisech jeho současníků. 2 Jako zdroj cínu vyuţívali Británii jiţ Féničané. 3 Název Britanni (a později Britové) pochází podle „Roman Britain and English settlement“ zřejmě od Plinia, který tak nazýval jeden z belgických kmenů, které se do Britannie přistěhovali.
6
před příchodem Římanů byli převáţně Keltové. Ti přišli z pevninské Evropy asi v 6. století před naším letopočtem. Keltové byli zruční řemeslníci, vyráběli bronzové a později ţelezné zbraně i nástroje. Ţili v kmenových uskupeních, v jejichţ čele stál náčelník. V době ţelezné postupně dochází k několika migracím na ostrov. K poslední a pravděpodobně nejdůleţitější z nich dochází v prvním století před naším letopočtem. Jedná se o příchod Belgických kmenů. Tato migrace, bezprostředně předcházející invazi Gaia Iulia Caesara, je dobře zdokumentovaná jiţ samotnými Římany. Caesarovi informátoři píší o dvou náčelnících vládnoucích kmenům v Galii a zároveň měli velký vliv v Británii1. Dále se od nich dozvídáme, ţe části Británie v okolí dnešního Doveru byly obydlené lidmi nenarozenými v Británii, ale přistěhovalci z Galie, kteří se zde natrvalo usadili. Podle Caesarových zápisků k této migraci došlo asi jednu generaci před jeho invazí do Británie, coţ by znamenalo někdy kolem roku 75 před naším letopočtem. Belgické kmeny se v Británii brzy usadily a vytvořily drobná kmenová království v Kentu, Essexu a Hertfordshiru2. Příslušníci těchto kmenů se stali novou aristokracií, která si rychle podmanila ostatní kmeny. Přinesli s sebou také novou kulturu. Začalo se s raţbou stříbrných a měděných mincí a byla zakládána nová města v údolích, jako například Verulamium (dnešní St. Albans), Camulodunum (dnešní Colchester), Calleva (dnešní Silchester) nebo Venta Belgarum (dnešní Winchester). Společnost se rozdělovala do několika skupin. Na nejvyšším bodě sociální pyramidy stál náčelník (někdy zvaný král) a válečnická aristokracie, dále následovali rolníci starající se o půdu a nakonec porobené původní obyvatelstvo. Významnou sloţkou společnosti byli kněţí (známí jako druidi). V této době ještě neexistoval ţádný pocit soudrţnosti či „národní cítění“, často tedy docházelo k potyčkám mezi kmeny, které byly schopny se spojit jen výjimečně, a to v případě velkého vnějšího ohroţení. Beda Venerabilis popisuje tyto obyvatele Británie před římskou invazí: „Nejdříve ovšem obývali tento ostrov pouze Britové, od nichţ i dostal jméno. Vypravuje se, ţe do Británie se přeplavili z kraje Armorica a zmocnili se jiţních částí ostrova.“3 V tomto okamţiku se ale pravděpodobně mýlí, protoţe oblast Armorica je dnešní Bretaň, do které se obyvatele naopak přistěhovali z Británie aţ v 5. století. Dále Beda popisuje příchod Piktů
1
Jedná se o Diviciaca a poté Commia, kterého Caesar později učinil králem galských Atrebatů. Darby: Historical Geography of England 3 Jedná se pravděpodobně o Kelty z Bretaně. 2
7
snaţících se usadit v Irsku, odkud jsou vyhnáni Iry a tak pokračují dále a osidlují severní části ostrova (dnešní Skotsko). Nakonec i část Irů opouští Irsko a také se usazují v Británii.1 O těchto původních obyvatelích se Beda zmiňuje jen velmi stručně. Z jeho pohledu jsou dějiny předkřesťanské Británie hodny pouze stručné zmínky. Naopak se pak velmi detailně věnuje šíření křesťanství a dějinám Británie během a následně po její christianizaci. Caesarova invaze do Británie. Gaius Iulius Caesar měl hned několik důvodů proč se pokusit o dobytí a pokoření Británie. Jednotky Britů často pomáhaly Galům při Caesarově dobývání Galie. Poraţení nepřátelé z Galie nacházeli útočiště právě v Británii, kde mohli připravovat další vzpoury. V neposlední řadě byla Británie také hlavní oblastí působení druidů, jejichţ náboţenství se Římané snaţili vymýtit. Caesar přijel do Galie v roce 58 před naším letopočtem jako váţený římský občan a respektovaný velitel a proconsul Gallie Cisalpiny a Gallie Narbensis. Roku 57 si podmanil kmen Belgů a o rok později porazil Venety na moři, coţ mu umoţnilo ovládat La Manche – jedinou přístupovou cestu do Británie. Během tří let se mu podařilo dobýt celou Galii, alespoň tak to vypadalo navenek. Ve skutečnosti bylo v Galii mnoho kmenů, které stále Římu vzdorovaly a bouřily se proti jeho nadvládě. Caesar měl dvě moţnosti. Mohl se vydat do Británie a riskovat vzpoury v Galii za sebou, nebo mohl zůstat v Galii, ale pak by se musel smířit s tím, ţe jeho nepřátelé odtud budou dále prchat do Británie a pokračovat ve svých vzpourách proti němu tam. V této situaci byly obě moţnosti pravděpodobně stejně riskantní a Caesar se nakonec rozhodl pro moţnost první. Na konci léta roku 55 před naším letopočtem začal plánovat invazi do Británie. Beda ve svých Dějinách píše, ţe před Caesarovou invazí neměli Římané tušení o existenci Británie, coţ ale, jak víme, není pravda. Neznali sice ţádné podrobnosti a nezakreslovali Británii na ţádné římské mapy, ale díky Pýtheovi a dalším cestovatelům věděli o tajemném ostrově, odděleném od Evropy mořem, který byl znám především pro naleziště cínu. Z tohoto vyplývá, ţe Beda pravděpodobně neznal díla, zmiňující se o Británii před římskou invazí. Nebo je naopak znal, avšak nevěřil jejich vzniku před rokem 55, ale přikláněl se k myšlence, ţe byla vymyšlena později, aby podpořila římský nárok na nadvládu nad světem. V této době probíhal mezi jiţní Británii a severní Galií čilý obchod a stěhování obyvatel. Lidé tehdy cestovali po dvou hlavních trasách. První vedla z Armoriky (dnešní Bretaň a Dolní Normandie) do jihozápadní Británie (cílem zde byl přístav na mysu 1
viz. Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. (překlad Jaromíra Kincla str.31-32) .
8
Hengisburry Head v Dorsetu)1. Druhá cesta vedla z Horní Normandie a Nizozemí do jiţní a východní Británie. Probíhal také obchod mezi Británií a Galií i Římem samotným. Z Británie se vyváţelo zlato, stříbro, měď, cín, olovo, ţelezo, obilí, dobytek, otroci i lovečtí psi a naopak do Británie se dováţelo víno, stříbrný a bronzový stolní inventář, bronzem okovaný nábytek, slonovina, klenoty, sklo a další2. Caesar se tedy nejprve u kupců snaţil informovat o stavu průlivu, pobřeţí a celé země, ale ti mu nebyli schopni podat mnoho věrohodných a uţitečných informací. Poslal tedy kapitána Gaia Volsena s jednou lodí, aby zjistil jak vypadá pobřeţí a kde by bylo vhodné místo k přistání Caesarovy flotily. Caesar, spolu s deseti tisíci muţi, vyplul z dnešní Boloně. Plavila se s ním VII. a X. legie, jezdecká kavalerie vyplouvající z jiného přístavu, se s nimi měla potkat cestou. Vylodili se pravděpodobně východně od Doveru, mezi dnešním Daelem a Walmerem.3 Obchodníci cestující mezi Galií a Británií varovali obyvatele před Caesarovou invazí. Některé kmeny se nejprve chtěly podřídit Caesarovi a poslaly mu rukojmí. Caesar zároveň vyuţil Commia, dříve jmenovaného v Galii králem Atrebatů a majícího velký vliv v Británii, k přesvědčení některých kmenů, aby se Caesarovi vzdaly. Kdyţ však Caesar dorazil do Británie a obyvatelé viděli, ţe s sebou nemá tolik vojska, kmeny na území dnešního Kentu si své podřízení rozmyslely. I přes římskou nepřipravenost na boj proti britským vozům a jejich rozdílné taktice, Britové neměli šanci Římany porazit a Caesar brzy jejich odpor zlomil. Podařilo se mu Brity na čas zahnat na ústup, ale brzy nato bylo jeho vojsko a hlavně lodě zničeny bouřkou, která udeřila na pobřeţí Británie, a tak se Caesar musel stáhnout. Strávil pak zbytek času na pobřeţí opravou lodí a poté se vrátil zpět do Galie. Beda o této invazi píše: „Vystrojil tedy na osmdesát nákladních i lehkých lodí a přeplavil se do Británie, kde jej však nejdříve vyčerpala urputná bitva a později zaskočila nebezpečná bouře, takţe ztratil nejen valnou část loďstva, ale i nemalý počet bojovníků a skoro celou jízdu.“4 Na příští rok naplánoval druhou výpravu. Vezl sebou 5 legií, jezdectvo a na 800 lodí. Tentokrát se mu podařilo probojovat si cestu dále do vnitrozemí, ale kentské kmeny se spojili s náčelníkem Catuvellaunů Cassivellaunem, který se postavil do čela odporu proti Caesarovi.
1
Tato cesta dříve obsazená Venety, neţ je Caesar v roce 56 porazil Bouzek, J., Sakař, V.: Římské provincie a Limes Romanus ve střední a západní Evropě 3 Dover jako místo vylodění je převzato z Oxfordských dějin Anglie, jiné prameny udávají jako místo vylodění Hythe o něco jiţněji od Doveru (např. H.D. Warburg). Která z těchto moţností je správná nelze s definitivní jistotou určit. 4 Beda Venerabilis: Církevní dějiny kmene Anglů. (překlad str. 33) 2
9
Nějaký čas měl Cassivellaunus úspěchy v odráţení Caesarových vojsk1, nakonec se Caesarovi podařilo překročit Temţi a dobýt Cassivellaunovu hlavní pevnost. Britské kmeny začaly vyjednávat o mír. Beda popisuje také tuto druhou invazi2. Píše, jak byl Caesar při prvním střetnutí poraţen Brity, ale poté vytáhl k Temţi a postavil se Cassivellaunovi a kmenům, které vedl: „Odtamtud potom vytáhl k řece Temţi, na jejímţ vzdálenějším břehu se pod vedením Cassobellauna shromáţdilo obrovské mnoţství nepřátel. Ti říční břeh a téměř celý brod pod vodou zatarasili velmi ostrými kůly, jejichţ stopy tam lze vidět ještě dnes…. Římané si ale překáţky všimli, vyhnuli se jí a barbaři, neschopni čelit útoku legií, se rozutekli po lesích.“3 Dále Beda pokračuje popisem barbarů podnikajících výpady z lesa v malých skupinách. Mezitím se však Caesarovi podařilo dobýt silně opevněné město Trinnovantů a s pomocí dalších kmenů poté dobyl Cassivellaunovo hlavní město. Caesar přijal kapitulace některých králů a přátelství ostatních, zavedl roční poplatky, které měly být odváděny Římu. V Essexu dosadil za krále Trinnovantů mladého prince Mandubracia, jenţ se k němu uchýlil v Galii v obavě o svůj ţivot a Caesar nyní donutil Catuvellauny slíbit, ţe proti Trinnovantům nepodniknou ţádné válečné či dobyvačné kroky. Brzy poté se Commius vzbouřil proti Římu4, Caesarem byl rychle poraţen. Řím si vytvořil jistou formu nadvlády nad ostrovem a Caesar se vrátil slavně domů. Svou výpravu slavil jako obrovské vítězství nad barbary a podmanění nového území Římu. Británie mezi Caesarem a Claudiem. Přestoţe Caesar nezanechal v Británii ţádné jednotky, zanechal za sebou řadu klientských království přátelských vůči Římu a jím vybudované vztahy mezi Římem a Británií uţ se nezpřetrhaly. Caesarův nástupce, Augustus, několikrát plánoval novou invazi a úplné podrobení Británie5, ale nikdy k tomu nebyly ty správné podmínky. Přesto však dále podporoval obchod mezi Británií a Římem, protoţe z Británie do Říma proudilo nyní především obilí, kůţe, dobytek a ţelezo, coţ byly poloţky velmi důleţité pro římské vojenské snahy. Navíc Británie platila za dovoz i vývoz zboţí vysoké celní poplatky, coţ je další moţný důvod proč bylo na čas upuštěno od další přímé invaze. Strabon píše o získání většího mnoţství peněz z poplatků neţ vybíráním daní, které by Řím získal, kdyby byla Británie 1
Churchill: Zrození Británie. – Cassivellaunus se vyhýbal velkým bitvám, útočil ze zálohy na zásobovací vozy a oslabené jednotky na coţ Římané nebyli zvyklí 2 Zde Beda přebírá své poznatky z: Caesar: De bello gallico 3 Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. (překlad str.33) 4 Jeho vzpoura byla součástí Vercingetorigovy vzpoury v Galii 5 V letech 34, 27 a nakonec i 25 před naším letopočtem
10
přímo obsazena1. Navíc podle názorů jeho doby nepředstavovala Británie nebezpečí pro Římskou říši. Británie ţila nějaký čas relativně v klidu, a to umoţnilo vytvoření stálých kmenových uskupení. Vytvořily se dva hlavní regiony belgického osídlení. První v okolí Kentu a Hertfordshiru (bývalé království Cassivellaunovo) a druhé v okolí Hampshiru (bývalé království Commiovo). V Kentu a Hertfordshiru se usídlili tedy především Catuvellauni a Trinovanté utvářející jednu velkou konfederaci a v Hampshiru se usadili jejich nepřátelé, Atrebaté. Na západě od těchto kmenů můţeme najít další seskupení Durotrigů a Dobunnů a další konfederace sídlící na území dnešního Walesu. Centrální Anglie byla kontrolována Briganty a sever obývalo mnoho kmenů, seskupených dohromady na území známém jako Kaledonie. Římané povaţovali tyto severní kmeny za zaostalé, protoţe na rozdíl od kmenů ţijících jiţněji na pobřeţí nepřijaly z kontinentu římskou kulturu a další podněty k rozvoji (neměly mnoho moţnost je přijmout). Po poráţce Commia nastupuje do čela Atrebatů Tincommius a v čele Catuvellaunů stojí Cunobelinus. Po roce 9 našeho letopočtu2 se v Římě prosazuje zásada nezasahovat do záleţitostí vně hranic impéria. O tom svědčí fakt, ţe kdyţ Cunobelinus obsadil dříve Caesarem chráněné území Trinovantů, nebyl nijak potrestán. Přenesl své středisko do Camuloduna (dnešní Colchester) a sjednotil tak většinu nejbohatších částí Británie pod jednu vládu. Ovládal území od Bedfordshiru po Sussexské pobřeţí a od Berkshiru po Kent. Nakonec se Cunobelinus obrátil i proti Atrebatům a podařilo se mu vyhnat jejich vládce Tincommia ze země. Kdo byl vlastně Cunobelinus není příliš jasné. Existují dvě teorie o jeho původu. Sám o sobě tvrdil, jak je vidno na mincích, které nechával razit, ţe je synem Tasciovana, mocného vládce Catuvellaunů, který vládl asi před dvaceti lety. Pochybnosti o jeho původu jsou způsobené tím, ţe jeho mince byly raţeny v Colchesteru, coţ bylo Trinovantské území. Buď byl Cunobelinus opravdu synem Tasciovana, svrhl Trinovanty a vládl jim ve jménu svého otce. Nebo naopak pocházel z kmene Trinovantů, dobyl území Catuvellaunů a prohlašoval se synem bývalého krále, aby legitimizoval svůj nárok na trůn3. Zdá se mi pravděpodobnější první teorie (k níţ se přiklání většina ostatních autorů), ţe Cunobelinus skutečně byl synem Catuvellaunského krále, protoţe Catuvellauni byly jiţ od dob Caesarových silnějším kmenem,
1
viz. Strabon: Geografica. Bitva v Teutonburském lese, kde byly poraţeny 3 římské legie, vedené Varem. 3 Obě teorie jsou rozebírané v Chronicle of Britain and Ireland od editorky Henrietty Heald. 2
11
neţ Trinovanté a také proto, ţe pokud by se Trinovanté stali silnějšími a vyspělejšími a přece jen Catuvellauny porazili, nemusel by se Cunobelinus jmenovat jejich králem, ale zůstal by králem Trinovantů, který Catuvellauny porazil a začlenil do svého území. Římané podporovali rovnováhu mezi koalicí Trinovantů a Catuvellaunů a Atrebaty, ale poté co se vyhnaný Tincommius vydal do Říma k císaři Caligulovi s ţádostí o pomoc, císař přikázal Británii, aby se podrobila Římu. Catuvellauni to rázně odmítli, a tak začal Caligula plánovat invazi. Samotná výprava do Británie sice skončila dřív neţ vyrazila z Galie, ale byly vykonány všechny přípravy, coţ velmi usnadnilo práci Caligulově nástupci Claudiovi. Claudiova invaze. Počátky římské správy v Britannii. Kdyţ Claudius nastupoval na trůn v roce 41 našeho letopočtu, neměl příliš velkou podporu vojska a z toho důvodu, se mu hodila záminka k vojenské výpravě, která by upevnila jeho postavení a přinesla mu slávu a oblíbenost. Po smrti Cunobelina získali nejvíce vlivu a moci v Británii jeho synové Caratacus a Togudumnus. Stejně jako jejich otec vypudili dalšího vládce Atrebatů, Tincommiova bratra Verica. Situace se stala velmi nebezpečnou pro Římské impérium. Velká část Britannie se začala stavět proti římské politice vedoucí mimo jiné k ohroţení obchodu. Římané měli problémy i se stíháním uprchlých nepřátel z Galie uchylujících se do Britannie. Claudius měl k dispozici lépe zorganizovanou armádu neţ jeho předchůdce Caesar. Vojáci procházeli lepším výcvikem, měli lepší disciplínu a armáda byla stálejší a stabilnější. Legie byly tvořeny pouze Římany a většina z nich pocházela přímo z Itálie. Kaţdá legie se skládala přibliţně z pěti tisíc muţů. Její součástí byla těţká pěchota, podporovaná malými oddíly jezdectva, katapulty a dalšími válečnými stroji. Dále legii doprovázeli řemeslníci, administrativní pracovníci a další nezbytný aparát. Všichni vojáci a ostatní členové armády byli nuceni naučit se psát a číst. Součástí výpravy byly dále pomocné jednotky. Ty se změnily z dříve domorodých nepravidelných vojsk, pod vedením vlastních náčelníků, na uspořádané pluky sloţené stále z obyvatel provincí (většinou bez statutu občana), vedené však římskými veliteli. Pomocné jednotky měly okolo pěti set muţů a mohly být jezdecké, pěchotní nebo smíšené. V armádní hierarchii měly niţší postavení a také niţší plat neţ legionáři. Vzdělání a pravidelný plat činily z armády hlavní hybnou sílu ve společnosti a její proměně. Vojáci se stávali váţenými osobami, příslušníci pomocných jednotek při odchodu do výsluţby automaticky získávali římské občanství a jejich synové jiţ mohli vstupovat do
12
legií. To byl jeden ze způsobů, jak postupně proměňovat negramotné barbary v plnohodnotné římské občany. Bylo tedy velmi důleţité, aby armáda byla stabilní sloţkou, která se nebouří proti císaři ale výhradně ho poslouchá. Svou invazi uskutečnil Claudius v roce 43 našeho letopočtu. Do Británie se vydalo čtyřicet tisíc muţů, organizovaných do čtyř legií a jednotek pomocných vojsk. Tři legie (II. Augusta ze Štrasburku, XIV. Gemina z Mohuče a XX. Valeria Victrix z Neussu) byly odvedeny z Porýní a čtvrtá (IX. Hispana) z Pannonie. Velel jim Aulus Plautius a posléze sám Claudius, který přijel do Británie v konečné fázi dobývání. Jednotky se vylodily v Richborough1 a zpočátku naráţely na houţevnatý odpor. V Británii proti nim stály jednotky stálé válečnické šlechty pouţívající v boji válečný vůz a poté odvedenci povolaní ze zemědělských usedlostí. Tito odvedenci neměli ani pořádné brnění a byli ozbrojeni jen dlouhým sečným mečem, coţ byla velká nevýhoda oproti římským vojákům s kopím. Mnoho Britů padlo dřív neţ se vůbec mohli k Římanům přiblíţit na vzdálenost, ze které by sami mohli zaútočit. Jedinou nadějí pro keltské vojáky byly překvapivé útoky ze zálohy osvědčené jiţ v době druhé Caesarovy invaze. V těchto výpadech se jim podařilo přemoci osamocené jednotky svou početní převahou. Tato taktika umoţnila Britům ze začátku klást odpor. Byla to jen dočasná situace, protoţe většina vojáků se musela část roku věnovat půdě a nemohla bojovat, jinak by všechno obyvatelstvo hladovělo. Římané během svého postupu budovali dobře opevněné a zásobené tábory. Postupovali tak daleko do vnitrozemí, jak bylo moţné a zimu pak trávili právě v těchto vybudovaných táborech. K největší bitvě došlo na řece Medway v blízkosti Rochesteru, kde byli Britové poraţeni, poté co se Římanům podařilo oddělit jejich jízdu od pěchoty a napadnout je ze zálohy. Nato přijíţdí do Británie Claudius s posilami (i se slony), aby dovršil britskou poráţku. V té době získává Claudius přídomek Britannicus a nárok na triumfální pochod v Římě. Některé kmeny se podřídily Římu hned, jiné vzdorovaly invazi déle. Nakonec se ale všech 11 nejmocnějších britských králů Claudiovi podrobilo a on vítězně vstoupil do Camuloduna. Po zabezpečení dobytého území, začíná proces organizační přeměny Britannie v klasickou římskou provincii. Úřad správce Britannie získal velkou váţnost ve společenské hierarchii a většinou jej obdrţeli bývalí konzulové nebo jinak jiţ vyznamenaní muţi Římské říše. Římané zde okamţitě začali těţit drahé kovy a vyuţívat veškeré přírodní bohatství, které jim Británie mohla nabídnout. Snaţili se převést co nejvíce správy na loajální místní 1
Opět není úplně jisté, kde k vylodění došlo. Richborough je nejpravděpodobnější lokalitou, protoţe poskytoval přirozenou ochranu lodí před špatným počasím, bouřkami na moři atd.
13
obyvatele. Velkou část jiţní Británie získal do své správy Cogidumnus, který nastoupil na místo vyhnaného Verica a získal čestný titul Rex et Legatus Augusti in Britannia. Icenové z Norfolku se také stali spojenci Římanů a za hranicemi na severu země bylo dosaţeno úmluvy s královnou Brigantů Cartimanduou. Zbytek provincie byl spravován prostřednictvím ostatních kmenů organizovaných jako římské městské správní okruhy (civitates). Místní šlechtici zasedali v radách a zastávali další místní úřady. Platily výnosy nejvyššího finančního úředníka Britannie (procurator provinciae), který byl zodpovědný přímo císaři a zároveň fungoval jako dozor nad guvernérem. Kvůli neustálým útokům barbarů Římané nařídili odzbrojení všech Britů. Avšak podrobené kmeny očekávaly, ţe pro ně toto nařízení nebude platit. Proto se Icenové začali bouřit, ale jejich vzpoura byla rychle potlačena. Legie se přesunuly blíţe k problémovým oblastem a v Camulodonu byly nahrazeny kolonií římských vyslouţilých legionářů. Bylo zde vytvořeno sídlo císařského kultu zaměřené na formální uctívání Říma a císařské rodiny, jeţ se soustředilo na loajalitu provincie. Veteráni tam slouţili jako obrana proti případné vzpouře, v praxi bylo však Camulodunum civilním městem bez posádky. Kolem roku 43 bylo zaloţeno Londinium (dnešní Londýn) jako přístav pro dodávku zásob. Bylo záměrně situováno ve středu paprsčitého sytému hlavních cest budovaných ke státním účelům. Velmi brzy se také stalo obchodním a administrativním centrem provincie. Ne všechny kmeny a náčelníci se však podrobili římské nadvládě, a tak boje za udrţení svobody neustávají. II. legie pod vedením Vespasiana1 si podrobila další dva kmeny2. Centrem římských operací se staly Londinium a Camulodunum. V Camulodunu proběhl velký průvod se členy praetoriánské gardy (císařovy osobní stráţe), senátory a vojskem. Dostavil se také vyslanec krále z Orknejských ostrovů, to dokazuje fakt, ţe novinky o římské invazi pronikly aţ do nejzazších koutů Británie. Na západě II. legie podřídila Římu území Domnonie a Dubunnie, které se staly nárazníkovými oblastmi proti nájezdům divokých kmenů z Walesu. Legie se nakonec trvale utábořily. II. legie se utábořila v Exeteru, XX. zaloţila tábor v Glevu (dnešní Glouchester), XIV. legie ve Wroxeteru a IX. legie tábořila na území Coritanů v Lincolnu. XX. legie pod vedením Publia Ostoria Scapuly3 v roce 48 přesunula své tábořiště do nové pevnosti Kingsholm a odtud vedla novou výpravu proti barbarům ve Walesu. V roce
1
Budoucí císař Vespasián, který nastupuje v roce 69 n.l. Jedním z nich byly pravděpodobně Durotrigové a dalším asi některý z belgických kmenů 3 Scapula nahradil Aula Plautia v roce 47 n.l a stal se také guvernérem Británie. 2
14
49 byl vytyčen první limes (tzv. Fosse Way), vojenské objekty na něm nejsou dnes příliš známé.1 Ani v tuto chvíli však nepřichází mír. Po smrti Togudumna v bitvě s Římany, jeho bratr Caratacus prchá do Walesu, kde získává další spojence pro boj proti Římu. I zde je však poraţen velitelem Marcem Ostoriem, kterému se podařilo podrobit si všechny osídlené oblasti od zálivu Wash k řece Severn. Caratacovi se ale ještě jednou podaří uniknout zajetí. Tentokrát se vydává na sever ke kmeni Brigantů. Místní královna Cartimandua se drţela smlouvy nedávno uzavřené s Římem a vydala Carataca. Ten pak byl donucen stát se i se svou rodinou součástí Claudiova triumfálního pochodu Římem, ale nakonec byl omilostněn a bylo mu dovoleno v Římě doţít. Velmi důleţitým pramenem pro Caratacovu vzpouru je Cornelius Tacitus. Začíná svůj popis v roce 50 našeho letopočtu, kdy do Britannie přijíţdí jako místodrţící otec Marka Ostoria, Publius. Ten zde nalezl velmi bouřlivé poměry a ihned vytáhl proti barbarům. Byl to právě on, kdo nařídil odzbrojení barbarů, kterému se Icenové vzbouřili. V této bitvě se Marcus Ostorius poprvé prosadil a získal vyznamenání za zachránění římského občana.
2
Následovaly boje s dalšími kmeny, hlavně se Silury vedenými Caratacem. I přes to, ţe barbaři měli horší vojenské zkušenosti a ne moc šancí Římany porazit, se jim postavili v bitvě. Tacitus píše: „K tomu ještě obcházeli vůdcové kmenů, povzbuzovali a dodávali odvahy a tak zmenšovali strach, rozněcovali naději i jinak pobízeli k boji. Caratacus ovšem pobíhal sem tam a ujišťoval, ţe tento den, tato bitva bude počátkem buď opětného získání svobody, nebo věčné poroby. Přitom vyvolával jména předků, kteří prý zahnali diktátora Caesara a jejichţ statečnost je zbavila liktorských seker i poplatků, takţe si zachovali neposkvrněné manţelky i děti. Při těchto a podobných řečech mu lid hlučně přisvědčoval a kaţdý se zavazoval svou národní přísahou, ţe neustoupí ani střelám ani ranám.“3 Jak jiţ víme, ani tyto řeči a odvaha však Caratacovi a jeho vojsku nepomohly. Byl poraţen a nakonec odveden do Říma. Tacitus ve svých letopisech zahrnuje jeho řeč, kterou prý přednesl při triumfálním pochodu před císařským tribunálem: „Kdybych byl za příznivých poměrů tak šetřil pravé míry, jak vznešený byl můj rod a mé postavení, byl bych přišel do tohoto města spíše jako přítel neţ jako zajatec a ty bys byl uznal za hodno uzavřít s potomkem slavných předků, vladařem velmi četných kmenů, mírovou smlouvu. Nynější můj osud je pro mne ošklivý, pro tebe však skvělý. Měl jsem koně, muţe, zbraně, bohatství, jaký div, ţe jsem 1
Patří mezi ně například Bridgeport poblíţ Notinghamu nebo tábory Water Newton a Great Casterton – ţádný z nich však není blíţe prozkoumaný 2 Tacitus: Letopisy. XII. 31 (překlad Antonína Minaříka str. 306) 3 Tacitus: Letopisy. XII. 34 (překlad str. 308)
15
to nerad ztratil? Chcete-li vy všem vládnou, plyne snad z toho, ţe všichni přijmou jho poroby? Kdybych se byl hned vzdal a byl sem přivlečen, nebyl by vynikl ani můj osud ani tvá sláva a má poprava by upadla v zapomenutí, zachováš-li mě však naţivu, budu věčným příkladem tvé laskavosti.“1 Nevíme sice, jestli to Caratacus opravdu takhle před císařem řekl, ale víme, ţe byl omilostněn spolu se svou manţelkou a bratry. Zde však Tacitus své líčení nekončí. Popisuje dále, jak kmeny v Britannii pokračovaly ve své vzpouře ještě horlivěji neţ dříve, pravděpodobně proto, ţe chtěly pomstít Caratacovo poráţku a poníţení. Po smrti Ostoria byl vyslán jako nový správce Britannie Aulus Didius Gallus. Tomu se konečně podařilo odrazit welšské kmeny, i kdyţ území ovládané Římem nijak významně dále nerozšířil. Tacitus zde na rozdíl od většiny svého díla popisuje události několika let najednou. Normálně se věnuje vţdy událostem jednoho roku v celém římském impériu a poté teprve přistoupí k roku dalšímu. Takové delší vyprávění u něj není obvyklé a i on sám se o tom zmiňuje a pokládá za nutné předloţit čtenáři vysvětlení: „Tyto události jsem spojil, ačkoli byly dílem dvou místodrţitelů za více let, aby jejich rozdělení nemělo rušivý vliv na jejich uchování v paměti. Nyní se vracím k časovému pořadí.“2 Boadicea a její povstání proti Římu. Po smrti Aula Dida Galla se místodrţitelem stal Quintus Veranius. Ten ovšem tento post drţel jen několik měsíců a jiţ v roce 58 našeho letopočtu byl nahrazen Gaiem Suetoniem Paulinem. Ten v té době převedl většinu vojsk v Britannii do Chesteru a chystal útok na ostrov Monu (dnešní ostrov Anglesey na hranicích Walesu), centrum druidského odporu a útočiště uprchlíků. Tacitus píše, ţe se Paulinus vydal dobýt ostrov, aby se vyrovnal svému sokovi Carbulovi, který získal velkou slávu za znovudobytí Arménie.3 Podle Tacitových Letopisů nechal postavit lodě s plochými dny pro pěší vojsko a jezdci se za nimi přebrodili nebo přeplavali vedle koní. Popisuje, jak mezi nepřátelským vojskem pobíhaly ţeny „jako furie v smutečním šatě, prostovlasé, s pochodněmi v rukou“ a také druidové, kteří „s rukama zdviţenýma k nebi pronášeli modlitby nebo vyráţeli kletby.“4 Ani toto však Římany neodradilo. Porazili své nepřátele a posvátné háje druidů byly vymýceny. Avšak zatímco se Suetonius věnoval dobývání ostrova, přišly zprávy o vzpouře z vnitrozemí.
1
Tacitus: Letopisy. XII. 37 (překlad str. 309) Tacitus: Letopisy. XII. 40 (překlad str. 312) 3 Tacitus: Letopisy. XIV.29 (překlad str. 386) 4 Tacitus: Letopisy. XIV. 30 (překlad str. 387) 2
16
Tacitus píše, ţe důvodem vzpoury byly špatnosti ve správě provincie, protoţe barbaři snáší všechno, jen ne nespravedlnost, která je prý „rozběsňuje“. Pravděpodobné je, ţe se mnohé kmeny stále odmítaly podřídit Římanům, kteří neplnili své sliby domácímu obyvatelstvu a vymýšleli si stále nové poplatky a nařízení, zabírali půdu místním obyvatelům a nijak jim ţivot neusnadňovali. Nejvíce se bouřily kmeny Trinovantů a Icenů. Trinovanté si stěţovali na platby velkých dávek na udrţování císařského kultu, zatímco Římané zabírali stále více a více jejich pozemků. Trinovantská šlechta se ocitla před krachem. Takzvanou „poslední kapkou“ bylo vymáhání majetků darovaných císařem Claudiem a poţadavek na vrácení půjček poskytnutých Senekou v době Neronovy vlády. V tom okamţiku se chrám zboţštěného Claudia v Colchesteru stal středobodem britské nenávisti k Římu. Krátce nato umírá král kmene Icenů Prasutagus a ve své závěti odkazuje polovinu svého království a majetku Římu s přáním, aby druhou polovinu majetku nezabírali a ušetřili jeho rodinu. Zmocněnci prokurátora i guvernéra však jednali, jako by jeho závěť byla v podstatě kapitulací. Docházelo ke konfiskaci veškerého majetku, vyhánění šlechty a vynucování branné povinnosti a daní. Proti tomuto se obyvatelé samozřejmě bouří a Římané reagují na tuto vzpouru znásilněním a zmrskáním Prasutagovy manţelky Boadicei a jejích dcer. Po tomto šokujícím incidentu propukla vzpoura proti podobnému zacházení v celé provincii. Boadicea se postavila do čela ryhle postupujících britských vojsk. V té době byly v Britanni 4 římské legie. XIV. a XX. byly se Suetoniem na jeho taţení ve Walesu a na ostrově Mona, IX. tábořila v Lincolnu a II. v Glouchesteru. Prvním cílem povstalců se stalo město Camulodunum. Město lehlo popelem a obyvatelé byli zmasakrováni. K dalšímu vítězství Boadicei došlo krátce poté, kdy porazila IX. legii,pochodující na pomoc Camulodunu. Jediný, kdo se zachránil byl velitel Petilius Cerialis spolu s jízdou, který včas uprchl. Suetonius se vydal z Walesu do Londinia a přikázal II. legii, aby se tam k němu přidala. Ta se zdráhala a postupovala pomalu, poté co viděla, jak byla IX. legie rozprášena. Suetonius viděl, ţe není moţné Londinium ubránit, a tak se stáhl a připravoval se ke střetnutí za lepších podmínek. Boadicea mezitím postupovala. Neţ se Suetoniovi podařilo shromáţdit dost sil, aby se jí postavil, bylo vypáleno Londinium a také Verulamium. Podařilo se mu seskupit asi deset tisíc muţů (XIV. legie, záloţníci z XX.legie a pomocná vojska z okolí), s nimiţ se postavil osmdesáti tisícům britských vojáků. Díky lepší taktice a disciplíně se mu podařilo Boadiceu porazit. Ta se nakonec sama otrávila. 17
Následovala velmi krutá odplata a tresty. Hrozilo úplné zničení provincie samotnými Římany, kteří se mstili za zbytečné ztráty civilních obyvatel ve všech vypálených a zničených městech. Později převládl názor, ţe je nutné se s Brity nějakým způsobem domluvit, aby se předešlo dalšímu drancování a ničení. Dalším důvodem pro toto rozhodnutí bylo opětovné pociťování neklidu na Rýnu a bylo třeba tam přesunout legie. Suetonius byl odvolán ze své funkce a byl nahrazen Classicianem, který byl sám gallského původu a měl proto k místním obyvatelům o něco blíţe. Ten zahájil pomalou a sloţitou obnovu celé provincie. O této vzpouře se dozvídáme hlavně z Tacitových Letopisů. Autor velmi detailně popisuje postup vojsk Boadicei i dobývání jednotlivých měst. Podle jeho vyprávění těsně před dobytím Camuloduna spadla ve městě socha bohyně vítězství, „obrátila se dozadu, jako by ustupovala před nepřáteli“1. Tacitus tvrdí, ţe během vzpoury padlo na sedmdesát tisíc občanů a spojenců. O Classicianovi a Suetoniovi píše, ţe působili v Britannie současně a jejich vzájemná nevraţivost podporovala místní neklid. Proto byl na ţádost Classiciana, vyslán z Říma Polyclitus, který měl objektivně posoudit situaci na místě a podat císaři Neronovi podrobnou zprávu. Suetonius byl nakonec donucen odevzdat vojsko Petroniu Turpilianovi, který udrţoval relativní klid a mír.2 Gnaeus Iulius Agricola. Dokončení romanizace. Neţ se dostanu ke guvernérství Iulia Agricoly, který byl velmi významnou osobou pro rozvoj Britannie jako římské provincie, zastavím se na chvíli u roku 69 našeho letopočtu. O událostech v Britannii v tomto roce se velmi podrobně rozepsal Tacitus ve svých Dějinách. Za prvé je rok 69 rokem Vitteliova povstání, které bylo součástí bojů v takzvaném „roce čtyř císařů“. Aulus Vittelius se postavil proti Othonovi a Vespasianovi a prohlásil sám sebe císařem. Na jeho stranu se postavila většina Germánie a Britannie i se svými legiemi. I s touto podporou byl Vittelius nakonec poraţen a jediným vítězem a římským císařem se stal Vespasián. I kdyţ se tento incident neudál na půdě Britannie, je toto povstání důleţitým mezníkem v dějinách této římské provincie. Byl to první z mnoha případů, kdy se britské legie zapojily do bojů o císařský titul a byly vyuţity v občanské válce. Během této občanské války došlo v Britannii samotné k další vzpouře vedené bývalým manţelem Cartimanduy Venutiem, který se postavil proti své manţelce i proti Římu. Pravděpodobně chtěl Venutius vyuţít zmatků v Římské říši a odvedení legií Vitelliem a získat
1 2
Tacitus: Letopisy. XIV.32 (překlad str. 388) Tacitus: Letopisy. XIV.39 (překlad str.392)
18
zpět vládu nad ostrovem. Tacitus píše: „Při této nejednotnosti a častých pověstech o válce občanské zvedli hlavu Britannové návodem Venutia, jejţ kromě vrozené divokosti a nenávisti k národu římskému podněcovaly ještě osobní pohnutky proti královně Cartimandue.“1 Dalším důvodem Venutiovy vzpoury byla pravděpodobně pomsta Cartimandue. Tacitus píše, ţe díky jejímu přátelství s Římem byla Cartimandua rozmařilá a příliš věřila ve své štěstí. „…pohrdla svým manţelem Venutiem a podala jeho zbrojnoši Vellocatovi ruku i trůn. Tento hanebný čin otřásl královským domem: na straně manţela byly sympatie občanstva, na straně cizoloţníka královnina smyslnost a ukrutnost.“2 Cartimandua byla nucena poţádat o pomoc Římany, kteří ji ochotně vyhověli. Pod vedením Quinta Petillia Ceriala, nového guvernéra, se legie přesunuly dále na sever a porazily Venutia u Stanwicku okolo roku 70 našeho letopočtu. Posun legií a zvětšení území ovládaného Římem se odrazilo v rychlejší romanizaci jiţ obsazených území, jako např. kmene Brigantů nebo Parisiů. Dalším guvernérem Britannie se v roce 74 stal Frontinus, kterému se konečně podařilo podmanit si definitivně kmen Silurů a další kmeny ve Walesu. Zaloţil novou základnu pro II. legii v Carleonu a také několik dalších malých pevností 15-20 km od sebe pro pomocné jednotky. Frontinus odchází z Britannie roku 78 a na jeho místo nastupuje Gnaeus Iulius Agricola. O tomto muţi se toho dnes můţeme dozvědět nejvíce opět z pera Tacitova a to z jednoho prostého důvodu – Agricola byl totiţ Tacitovým tchánem a Tacitus mu věnoval celý jeden spis nazvaný „Ţivot Iulia Agricoly“3. Gnaeus Iulius Agricola, jak Tacitus píše, pocházel ze slavné a staré kolonie Forum Iulium. Jeho otec byl velmi významným řečníkem a oba jeho dědové zastávali úřad císařského prokurátora, proto byl i Agricola od mládí veden ke vzdělání, filosofii i řečnictví. Svou vojenskou kariéru zahájil právě v Britannii v roce 60 našeho letopočtu. Slouţil zde pod Suetoniem Paulinem a ten si jej dokonce vybral do své osobní druţiny. To umoţnilo Agricolovi, aby se lépe seznámil s vojskem a provincií samotnou, coţ později jemu i Britanni bylo ku prospěchu. V roce 62 se na krátký čas vrátil do Říma, kde započal svou úřední dráhu a také se oţenil. V roce „čtyř císařů“ se brzy přidal na stranu Vespasiánovu, coţ se mu později velmi vyplatilo. Byl přijat mezi patricije a jmenován správcem Aquitanie. V téţe době také zaslíbil svou dceru Tacitovi. A nakonec byl v roce 77 jmenován správcem Britannie.
1
Tacitus: Z dějin císařského Říma. Dějiny III,45. (překlad Antonína Minaříka str. 175) Tacitus: Z dějin císařského Říma. Dějiny III,45. (překlad str. 175) 3 Tento spis byl v současnosti vydán jakou součást knihy Tacitus: Z dějiny císařského Říma, která obsahuje čtyři Tacitovy spisy – Dějiny, Ţivot Iulia Agricoly, Germánie a Rozprava o řečnících 2
19
Po popisu Agricolovy kariéry před příchodem do Britannie, Tacitus zařazuje popis Británnie, jak jí znali Římané v jeho době a také dějiny římské okupace od Caesara po Tacitovu současnost. Autor zde popisuje zeměpisné údaje Britannie, jaké podnebí zde panuje, jaké nerostné suroviny zde lze najít, jaké plodiny Britové pěstují a jací obyvatelé ostrov obývají. Správně usuzuje, ţe původní obyvatelé jsou Galové, kteří přišli z pevniny a všímá si rozdílů mezi jiţ pokořenými a romanizovanými obyvateli, jací byli za jeho doby i v Galii a na druhé straně stále divokými a necivilizovanými kmeny na severu Británnie, který stále dobytí odolává. Zmiňuje se také o všech správcích, kteří v Britannii byli od dob první invaze Iulia Caesara. Teprve zde popisuje více detailně dějiny římské Britannie. Dosud ve svých Letopisech i Dějinách se jim věnoval jen okrajově a aţ nyní má skutečný důvod podat podrobnější popis událostí. Zřejmě zde vidíme snahu zviditelnit svého tchána a ukázat všechny jeho skvělé vlastnosti a k tomu potřeboval podrobný popis toho, jak divocí a nebezpeční Britové byli. Popisuje hrůzy povstání královny Boadicey a následné uklidňování situace, dále Cerialisovo pokoření kmene Silurů a další problémy, se kterými se doposud musel Řím v Britannii potýkat. Agricola se zaslouţil v mnohém o rozvoj Britannie. Ihned po převzetí svého úřadu se vydal do Walesu, kde si podrobil kmen Ordoviků, který těsně před Agricolovým příchodem rozdrtil římský jezdecký oddíl. Podařilo se mu zničit téměř celý kmen i přesto, ţe za nimi musel do hornatého terénu. Podle Tacita, se „Ordovikové neodvaţovali sestoupit na rovinu“. Agricola poté postupoval se svými jednotkami na sever. Cestou podřídil své nadvládě ostrov Mona. Tacitus o tomto dobytí ostrova podává zajímavou zprávu: „Proto se rozhodl zmocnit se ostrova Mony, jejţ obsadit a udrţet, jak jsem se dříve zmínil, zabránilo Paulinovi povstání celé Britannie. Ale jak se stává při náhlých rozhodnutích, vznikla nesnáz: chyběly lodi. Vůdcova rozvaha a energie si však s přesunem vojska poradila. Agricola dal rozkaz, aby nejlepší vojáci pomocných vojsk, kteří byli obeznámeni s mělčinami a z domova zvyklí plavat takovým způsobem, ţe se přitom dovedou postarat zároveň o sebe, o své zbraně i koně, odloţili všechna zavazadla a náhle zaútočili. Nepřátelé, kteří se rozhlíţeli po loďstvu, po lodích a po moři, byli ohromeni a domnívali se, ţe není nic těţkého a nepřekonatelného pro ty, kteří se takto dávají do boje. A tak poţádali o mír a ostrov se vzdal.“ 1
1
Tacitus: Z dějin císařského Říma. Ţivot Iulia Agricoly, 18 (překlad Antonína Minaříka str.306)
20
Nenašla jsem jiný pramen, který by podrobněji popisoval tuto událost, ale nepřijde mi příliš pravděpodobné, ţe by vojáci skutečně na ostrov doplavali. Tím spíše, ţe Agricola jen o něco málo později měl k dispozici flotilu, pomocí které zásoboval své vojsko a podnikal další výpravy. Pravděpodobnější se mi zdá, ţe Tacitus se opět snaţí o co nejpřesvědčivější svědectví Agricolova skvělého nadání a vojenského umění. Je očividné, ţe Agricolova sláva a zvěčnění jeho úspěchů je hlavním cílem tohoto spisu. Tacitus však neopomíná vyzdvihnout, ţe tato sláva je zdůrazňována jen lidmi z Agricolova okolí a Agricola sám byl skromným muţem: „Zprávu v níţ vylíčil své činy, neozdobil ani vavřínovou ratolestí, ale naopak svou slávu zvětšil právě tím, ţe o ni nedbal, protoţe si kaţdý dovedl představit, co asi čeká od budoucnosti muţ, který tak důleţité věci přechází mlčením.“1 Agricola se v Britannii nesnaţil jen o potlačení vzpour barbarských kmenů, ale především také o vymýcení jejich příčin vůbec. Tacitus píše, ţe vojáky ani jiné úředníky „nepřijímal do sluţby podle osobních sympatií ani na doporučení nebo prosby jiných, nýbrţ nejlepší lidi povaţoval na nejschopnější.“ Daně a dávky se snaţil rozdělit rovnoměrně a zamezit tak obohacování jiţ tak bohaté horní vrstvy společnosti. Podle Tacita měla tato Agricolova taktika obrovský úspěch: „Protoţe tyto zlořády odstraňoval Agricola hned v prvním roce, obklopil výbornou pověstí mír, kterého se Britannové pro lhostejnost a bezuzdnost jeho předchůdců báli neméně neţ války… Z toho důvodu mnohé kmeny, které si dosud zachovávaly samostatnost, odevzdaly rukojmí a upustily od nepřátelství.“2 Celkem podnikl Agricola šest taţení na sever Británie.3 Kolem roku 80, během svého třetího taţení, jeho jednotky pronikly aţ k řece Tyne4, kde započal stavbu další pevnosti, Inchtutchill. Tato pevnost, kdyby byla dokončena, by se stala největší pevnostní postavenou v římském světě vůbec. Tacitus opět s jistou dávkou pýchy říká, ţe: „Ani jedna tvrz, kterou zaloţil Agricola, nebyla od nepřátel dobyta silou zbraní, ani vydána kapitulací nebo útěkem.“5 Během pátého taţení se jeho jednotky dostaly aţ k řekám Clyde a Forth6 a taţení šesté bylo zakončeno roku 83 bitvou u Mons Graupiu, kde se Agricola střetl s Kaledonskou konfederací vedenou Calgakem a opět zvítězil.7 Tacitus zde včleňuje do svého historického díla detailní popisy proslovů, které byly vyřčeny před touto bitvou, na jedné straně proslov Calgakův k barbarům a na straně druhé proslov Agricolův k Římanům. Podle Tacita na obou 1
Tacitus: Z dějin císařského Říma. Ţivot Iulia Agricoly, 18 (překlad str. 307) Obě citace z toho odstavce pochází z Tacitus: Z Dějiny císařského Říma. Ţivot Iulia Agricoly. 19-20 (str.308) 3 viz. Příloha č. 1 4 Tacitus ji nazývá Tanaus 5 Tacitus: Z dějin císařského Říma. Ţivot Iulia Agricoly, 22 (překlad str.309) 6 Tacitus je nazývá Clota a Bodotria 7 Není úplně jisté, kde se Mount Graupius nacházel, některé výzkumy ho řadí do Aberdeenshiru jiné do Perthshiru, ale definitivní důkazy zatím neexistují 2
21
stranách po těchto proslovech propuklo doslova válečné nadšení. Vojáci obou soupeřících stran či kultur touţili po okamţité rozhodné bitvě, ve které by mohli získat slávu pro sebe a svou zemi. Poté následuje, jak je u Tacita obvyklé, popis bitvy, zbraní obou stran, taktiky a nakonec slavného římského vítězství při kterém padlo jen tři sta šedesát římských vojáků na rozdíl od deseti tisíc barbarů. Tato čísla pravděpodobně nebudou příliš přesná, protoţe Tacitus se opět snaţí zveličovat Agricolovy zásluhy a slávu, ale jasné je, ţe v této bitvě padlo mnohem více barbarů neţ Římanů a barbaři se z této poráţky v podstatě uţ nevzpamatovali. Svědčí o tom i fakt, ţe touto bitvou skončil téměř veškerý organizovaný odpor proti Římu a Agricolovi nic nebránilo ve vyslání flotily, která obeplula severní Skotsko, aby dokázala, ţe Británie je skutečně ostrov a také aby přijala kapitulaci od Orknejských ostrovů. Severní hranice byla od té doby střeţena pomocným sborem podporovaným záloţní legií v Yorku. Ve Walesu zanechal Agricola legie dvě, jednu v Chesteru a druhou v Caerleonu. Vojáci do legií začali být rekrutováni na domácí půdě, čímţ se do legií dostávalo čím dál více lidí britského původu. Během Agricolova guvernérství se dovršuje romanizace Britannie1. Rozšiřuje se římské právo a pořádek a dochází k opouštění barbarských zvyklostí, které jsou nahrazovány římským způsobem ţivota. Opět se můţeme odvolat na Tacita, který píše: „Mimoto dal [Agricola] syny předáků vzdělávat ve svobodných uměních, přičemţ dával přednost nadání Britannů před pílí Galů, takţe ti, kteří ještě nedávno odmítali římskou řeč, touţili si osvojit římskou výmluvnost. Proto přišel ke cti i způsob oblékání a toga se stala obvyklým oděvem. Obyvatelstvo ponenáhlu začalo podléhat lákadlům neřestí, totiţ sloupořadím, lázním a vybraným hostinám.“2 Zde vidíme, ţe romanizace skutečně postupovala a římský způsob ţivota se šířil do všech koutů země. Zároveň ale pak Tacitus sám dodává, ţe ač toto Britové povaţovali za kulturu, on sám si je velmi dobře vědom, ţe to bylo jen součástí zotročování dalšího barbarského národa Římem. Do Britannie proniká více a více římských nástrojů a vynálezů. Dochází k zavedení hospodářského systému ranného imperia, peněţní ekonomiky a obchodu na velké vzdálenosti. Díky obchodu se do Britannie dostává mimo jiné klasické římské umění a zdobnost. Místní aristokracie se seznamuje s figurativními styly, hlavně v sochařství, také s nástěnnou malbou, mozaikou, dále se šperkařstvím, hrnčířstvím či nábytkářstvím. Také se zde relativně rychle šíří latina a brzy se Britannie stává nejlépe přizpůsobenou římskému systému ze všech 1
Romanizace s pohledu Britů neznamená směřování k lepší kulturní a ţivotní úrovni, ale spíše snahu nobility domácího obyvatelstva a jeho vyšších vrstev o podobání se Římanům. Z hlediska Říma šlo o získání úplné kontroly jak vojenské tak civilní. 2 Tacitus: Z dějin císařského Říma. Ţivot Iulia Agricoly,21 (překlad str.309).
22
provincií impéria.1 Britští legionáři a příslušníci pomocných sborů byli, po vojácích z Ilyrie, povaţováni za nejlepší z celé říše. I přes obrovské úspěchy byl však nakonec Agricola povolán Domitiánem zpět do Říma. Tacitus ve svém spisu píše, ţe císař Domitianus ţárlil na Agricolovu slávu a snaţil se jí všemoţně utlumit, ale Agricola císaře obměkčil svou skromností a rozvahou. Tento Tacitův popis opět svědčí o snaze zviditelnit Agricolu, jeho úţasné vlastnosti a zdůraznit jeho výbornou povahu na rozdíl od všech ostatních Římanů. Tomu se koneckonců nemůţeme divit, vţdyť byl Tacitovým tchánem. V Britannii byl Agricola nahrazen několika podstatně méně zdatnými guvernéry, z nichţ nikdo nebyl schopen ani ochoten pokračovat v rozšiřování hranic impéria dále na sever. Pevnost v Inchtuthill byla rozebrána ještě před dokončením a část území, kterou Agricola dobyl byla opuštěna během několika let. Je však také moţné, ţe za tímto ústupem nestála neschopnost guvernérů, ale naopak jejich dobře promyšlená taktika. Cena a riziko válečných operací, tak daleko na severu, pravděpodobně převáţily veškeré výhody, které tyto výpravy mohly mít. Pro Římany bylo tudíţ jednodušší nechat skotské kmeny relativně svobodné, jen pod římským dohledem. Díky rozsáhlosti a vysokému stupni rozvoje Římské říše dochází k častému prolínání kultur západu a východu. Nacházíme pomníky Syřanů usazených v Britannii, kteří sem přišli s legiemi. Asijské jednotky přinesly do Britannie kult Mithry, který se zde uchytil především na severu, na územích neovládaných Římem. Vojáci z Britannie měli moţnost doslova procestovat celý svět. Důkazy o britských jednotkách nacházíme na Rýnu, na Dunaji i na místech od Britannie tak vzdálených jako například na řece Eufrat v Asii. V Britannii samotné mezitím dochází k výstavbě dalších měst, nyní jiţ zcela podle klasického římského vzoru s forem, chrámy, soudy, vězením, lázněmi, trhy, vodovodním systémem, divadly i památníky. Tato města se stávají středisky veřejného ţivota, obchodu a sluţeb. Města byla zakládána také v místech center kmenů. Takto byl zaloţen například Noviomagus (dnešní Chichester) na území, ze kterého dříve vládl Cogidumnus a kde byl nalezen nápis označující ho za „rex et legatus augusti in britannia“. Další města, která takto vznikla byl například Durovernum Cantiorum (dnešní Canterbury) nebo Ratae Coritanorum (dnešní Leicester). Další významná města, vznikající o něco později, jsou například Isca Dumnorum
(Exeter),
Calleva
Atrebatum
(Silchester)
nebo
Corinium
Dubinorum
(Cirencester). Jak Římané postupně dobývali další a další území, tak pokračovali v zakládání
1
Podle Roman Britain and English Settlements.
23
měst v centrech dalších a dalších kmenů. Svědčí o tom mezi jinými i ve druhém století zaloţená města Venta Silurum (dnešní Caervent) nebo Venta Icenorum (dnešní Caistor by Norwich). Hlavním městem provincie bylo ze začátku Camulodonum s domem centurionů, divadlem, Klaudiovým chrámem a dalšími klasickými stavbami. Brzy se však další města začala dostávat na stejnou úroveň. V Londýně byla původní dřevěná osada nahrazena rozvíjejícím se městem s kamenným opevněním, které brzy jako obchodní centrum Camulodunum předčilo. Vznikla zde mincovna a Londýn se stal hlavním sídlem finanční správy. Začínalo zde hlavní komunikační spojení, které pokračovalo aţ do Chesteru a kolem roku 100 se Londýn nakonec stal hlavním městem celé kolonie Britannie. Znamením postupující romanizace jsou také venkovské statky (villae rustica), které vznikají hlavně v jiţních částech země. Tyto nevelké, zato však pohodlné římské domy postupně nahrazovaly barbarské statky. Za doby Agricolovy a jeho nástupců můţeme říct, ţe tyto statky se rozvíjely ještě rychleji neţ města samotná. Propuštění veteráni z legií se usazovali v městech, které pro ně byly speciálně určené, jako například Colchester, Lincoln (původně Lindum, zaloţen pro vyslouţilce z IX. legie) nebo Glouchester (původně Glevum, pro vyslouţilce z II. legie). V této době ţil v Britannii podle odhadů zhruba milion obyvatel. Z tohoto milionu bylo 300-400 tisíc lidí tvořeno armádou, úředníky a ostatními lidmi ve městech. Dále musíme počítat s dvakrát takovým mnoţstvím lidí na venkově, kteří se starali o obţivu všech. Dále se v Britannie neustále střídalo mnoţství přestěhovalců, návštěvníků či úředníků, kteří zde působili jen krátký čas. Jako v celé Římské říši i v Britannii existovalo otroctví. Otroci byli často svými pány zapojováni do podnikání a poté dostali svobodu nebo se mohli sami vykoupit, coţ zvyšovalo školenou pracovní sílu. Římané se snaţili o přesun co největší části běţné správy na místní aristokracii, která v podstatě nahradila klientská království. I přesto byla některá teritoria stále spravována jen armádou, hlavně území kmene Brigantů v Peninách1 a v okolí Westmorelandu, Cumberlandu a Derbyshiru. Střediskem Brigantů zde byla Isca Brigantum (dnešní Aldborough) při brodu přes řeku Un, coţ ale nebylo klasické město podle římského vzoru, ale spíše jen rozsáhlé seskupení dvorců brigantských nobilů. Britské náboţenství v této době bylo velmi rozmanité. Nacházíme zde mnoho různých forem, od formálních obřadů římského státu (kulty Jova, Jonony a hlavně Minervy) a
1
V okolí dnešního Lancashiru
24
císařského kultu, přes širokou škálu náboţenství ze západu i východu, aţ po místní keltské kulty. Lidé, kteří se stěhovali do Britannie z ostatních částí impéria si s sebou většinou také přinesli své vlastní náboţenství, které se snaţili udrţet a rozšířit. Proto jsme často svědky ztotoţňování klasických boţstev s boţstvy keltskými, například v podobě chrámu a lázní zasvěcených Sulis Minervě, která byla vytvořena sloučením místního léčivého ducha horkých pramenů
a
římské
bohyně
moudrosti.
Po
celé
Britannii
nacházíme
pozůstatky
římskokeltských chrámů. Obě tyto kultury sdílely společnou hlubokou víru, ţe kaţdé místo má svého vlastního boha a Římané ochotně přijímali nová boţstva. Brity, kteří byli posedlí rituály, na druhé straně zaujal především jeden aspekt římského náboţenství a to animistická víra v duchy, které je třeba si usmířit. Výstavba severních limitů. Vzpoury na přelomu 2. a 3. století. I přes rozvoj a dokončující se romanizaci se však společnost stále musela vyrovnávat s nájezdy neromanizovaných barbarských kmenů na severu Skotska. Pohraničí se rozdělilo do dvou oblastí podle druhu správy daného území – civilní a vojenské pohraničí. Hranici civilní části tvořila pomyslná „linie“ spojující tři města, která byla posádkami legií. Bylo to Eburacum (York), Deva (Chester) a Isca (Caerleon). Hranice vojenské správy se nakonec definitivně ustálila stavbou Hadriánova valu v roce 122. Val byl vybudován císařem Hadriánem jako odpověď na poráţku IX.legie, která zde bojovala proti Kaledonské konfederaci. Výstavbou byl pověřen guvernér Aulus Platorius Nepos, který sebou také přivedl z Germánie VI. Victrix legii, která nahradila IX. Hispánskou legii. Osou Hadriánova valu se stala Stanegate, vojenská silnice vybudovaná zde za guvernérství Gnaea Iulia Agricoly. Nejprve byly postaveny pevnosti v linii dané v průběhu stavby a jejich řetěz byl poté protahován za západ i na východ. Před nimi byl budován vlastní val. Na něm se střídala castella pro kohorty s menšími opevněními pro pomocné jednotky. Celý val začínal u Newcastle upon Tyne a táhl se aţ k řece Irthing. Západní část (od řeky Irthing po Bownes on Solway) byla v první fázi postavena jen z rašeliny a drnů. Zbytek valu byl tvořen kamennou hradbou, která byla tvořená dvěma zdmi z velkých kamenných bloků, vyplněných udusanou směsí hlíny a oblázků. Celkem byl val asi 73 mil dlouhý. Kohortám byly vyhrazeny úseky o délce přibliţně 86,5 metru, střeţeny malými kastely s jednou bránou skrz val a věţí. Tyto kastely se nacházely jednu římskou míli od sebe (odtud pochází anglický název „mile-castles“). V místech kamenné hradby byly kastely také z kamene a v místech rašelinové palisády byly stavěny z rašelinových cihel a dřeva. Většina historiků, zabývajících se výzkumem římského limitu, se kloní k názoru, ţe věţe byly
25
pravděpodobně vybudovány dříve neţ val. Asi šest metrů před valem byl vyhlouben příkop, aby nepřátelům znesnadnil přístup k valu samotnému. V rané fázi výstavby asi val nebyl povaţován za neproniknutelnou obrannou linii. Bylo v něm mnoho bran a spíše se počítalo s vyjetím před zeď a svedením boje tam. Po roce 133 dochází ovšem k zesilování valu a přestavění některých rašelinových částí do kamene. Celkem byl val osazen asi 14 tisíci vojáky, kteří byly zásobováni místním obyvatelstvem. Tato obranná linie, stejně jako v dalších římských provincích, vytyčila hranice mezi na jedné straně civilizovaným světem římského impéria a světem barbarským na straně druhé. Dnes mezi nejzachovalejší kastely patří Housesteads nebo tábor v Birdoswaldu. V roce 139 se tato hranice na čas posunula dále na sever k řekám Clyde a Forth stavbou Antoninova valu1, opevnění dlouhé 37 mil spojující šíje těchto dvou řek. Tento val byl postaven po obsazení skotských níţin guvernérem Quintem Lulliem Urbicem a táhl se po jiţním svahu skotských pahorků. Kastely zde stály na návrších, opevnění bylo především z drnů, ale ústřední budovy byly kamenné. Mezi kastely na Antoninově valu můţeme řadit například Camelon, Ardoch, Straghearth nebo Perth. Tento val také vyuţíval opěrné body na pobřeţí, majáky i přístaviště. 2 Aby obsadili pevnosti na tomto valu museli Římané opustit některé pozice na valu Hadriánově. Také nalézáme řadu pevností severně od Antoninova valu, jejichţ stavba předvídala rozšíření území dále na sever, ke kterému však jiţ nikdy nedošlo. Ani samotný Antoninův val nebyl obsazen příliš dlouho. Prví okupace Skotska skončila v letech 155-157 následkem vzpoury Brigantů3. Římané neměli moţnost poslat dostatečné mnoţství posil, a proto se legie stáhli jiţněji. Tato vzpoura byla nakonec potlačena guvernérem Gnaem Iuliem Verrem a během jednoho roku byl Antoninův val opět obsazen Římany. Asi o deset let později byl však opuštěn znovu a jen ve výjimečných případech byl znovu obsazován. I přesto však římské jednotky dále pronikali do severního Skotska. Svědčí o tom mnohem větší hustota římských přechodných táborů neţ kdekoliv jinde v Evropě, které zde vznikly během čtyř velkých výprav, které si měly tuto oblast podmanit. Největší pevnost Newstead a několik malých pevnůstek byly obsazeny aţ do roku 180. V roce 175 přijíţdí do Britannie posila více neţ pěti tisíc muţů sarmatské jízdy, kteří měli doplnit místní armádu. Jejich příjezd se jistě vyplatil, protoţe jiţ roku 180 se Piktům podařilo prolomit Hadriánův val a vtrhnout do Britannie. Dio Cassius tento incident popisuje 1
Podle císaře Antonia Pia Detaily stavby obou valů převzaty z: Bouzek, J., Sakař, V.: Římské provincie a Limes Romanus ve střední a západní Evropě. Praha 1990. 3 viz. Příloha č. 2 2
26
jako nejváţnější válku za Commodovy vlády. Z Říma byl vyslán Ulpius Marcellus, aby nahradil bývalého guvernéra, který byl zabit při prvním útoku Piktů. Marcellovi se podařilo vzpouru potlačit a zatlačit Pikty zpět, ovšem za cenu vzpoury ve vlastních řadách. Jeho přísnost způsobila, ţe vojáci nabídli legátovi Priscovi, aby se stal novým guvernérem Britannie. Ten sice odmítl, ale Marcellus musel před vzbouřenými legiemi z Britannie uprchnout a jejich vzpoura pokračovala. Urovnat tuto vzpouru měl Pertinax, který hned po příjezdu do Britannie slavil jisté úspěchy, kdyţ se mu podařilo znovu získat kontrolu nad legiemi. Pertinax byl synem propuštěnce, který se proslavil jiţ na východě v bojích proti Parthům, neţ byl přeloţen do Britannie. Velmi brzy však vypukla vzpoura nová. Pertinax byl poraţen a sám si téměř vyprosil návrat zpět do Říma. Zde nakonec v roce 192, po Commodově smrti, na krátký čas zastával funkci císaře. O Pertinakových zásluhách a poté odchodu z Britannie můţeme citovat z „Portrétů světovládců“: „V Britannii sice Pertinax osobně potlačil vzpoury proti Commodovi, ale dostal se do velkého nebezpečí a byl při jedné vzpouře málem zabit. Je jisté, ţe zůstal leţet mezi mrtvými. Z to se však Pertinax velmi tvrdě pomstil. Nakonec poţádal o uvolnění z velitelského místa s tím, ţe legie jsou proti němu zaujaté, poněvadţ vyţaduje kázeň.“1 Ani na postu císaře nebyl příliš úspěšný a v říši brzy vypukla občanská válka. Objevilo se několik kandidátů na post císaře, kteří mezi sebou započali boje o nadvládu nad říší. Nejvíce pozornosti, podle mě, zaslouţí Clodius Albinus a Septimius Severus, který nakonec uspěl, porazil všechny své protivníky a opět sjednotil říši pod jedním císařem. Jeho cesta však nebyla jednoduchá. Clodius Albinus byl jmenován novým guvernérem Britannie a podle všeho se mu podařilo uklidnit dříve rozbouřenou situaci a získat si sympatie místních obyvatel. Kromě nich také ovládal tři legie a další pomocné sbory, které byly v tu dobu v Britannii utábořené, coţ ho činilo ne bezvýznamným soupeřem Septimia Severa. Ten měl ve stejné době potíţe na východě Římské říše a výměnou za pomoc slíbil Clodiovi titul caesara. Avšak po zaţehnání východní hrozby se oba rivalové postavili proti sobě. Není jisté, kdo tento boj začal, ale je pravděpodobné, ţe s ním oba rivalové víceméně počítali a připravovali se na něj jiţ během jejich východního taţení. Claudius Albinus se přeplavil do Galie, která s ním sympatizovala, v roce 195 a přitom odvedl z Britannie většinu vojska, které ji mělo bránit před nájezdy barbarů. Zde se
1
Portréty světovládců I. (str. 124)
27
utábořil u Lugdunuma. Septimius Severus dorazil jen o několik měsíců později, v únoru roku 196 a velmi brzy byla svedena rozhodná bitva. Nejprve měl Albinus převahu a jeho šance na vítězství byly velmi velké, ale po příchodu Severových posil byl výsledek zvrácen a Albinus nakonec spáchal sebevraţdu. Poté uţ nebylo pro Septimia Severa těţké přesvědčit všechny dřívější Albinovy přívrţence, aby přísahali svou věrnost jemu. Jedním z důvodů proč se Septimovi podařilo zvítězit nad svými protivníky byl fakt, ţe veškerou svou činnost podřídil armádě. Za jeho vlády dochází k celkovému úpadku senátorského stavu na úkor vojáků. Albinova vzpoura spolu s dřívějším Vitteliovým povstáním ukázaly hlavní problém, se kterým se Římská říše musela poté potýkat ještě mnohokrát. Britannie nebyla provincií plně pod římskou správou a díky neustálým nájezdům barbarů, hlavně Piktů a Skotů ze severu ostrova, vyţadovala neustálou přítomnost nejméně tří legií a dalších pomocných jednotek. Toto uspořádání však umoţňovalo ambiciózním muţům, kteří sami sebe povaţovali za lepší kandidáty na post císaře, aby zde začínali vzpoury proti Římu samotnému. Pokud se jim podařilo získat si věrnost a poslušnost Britannie, měli jiţ dost vojska, aby mohli císařům působit značné problémy. Avšak zbavit Britannii těchto legií v tuto chvíli ještě nebylo moţné bez rizika, ţe celý ostrov opět padne do rukou původních obyvatel. To se ukázalo znovu roku 209, kdyţ se Septimius Severus opět pokusil o dobytí Skotska.1 Shromáţdil vojsko skládající se ze tří legií z Britannie samotné, II. parthské legie a několika pomocných sborů. O zásobování tak velkého vojska se postarala flotila z moře. Díky guerillové taktice barbarů se však nepodařilo Septimovi dosáhnout ţádných významných výsledků a brzy se musel stáhnout zpět za Hadriánův val. Ten důkladně opravil a vylepšil do té míry, ţe někteří autoři dokonce připisují jeho stavbu aţ tomuto císaři. Mezi nimi například kniha „Portréty světovládců“ („Historia Augusta“) i Beda Ctihodný, který popisuje stavbu valu poté co Severus potlačil velkou vzpouru v Britannii: „Tehdy jej přivedla do Británie zrada skoro všech spojenců a sváděl tam četné velké a těţké bitvy. Kdyţ získal nazpět část ostrova, rozhodl se oddělit jí od ostatních nepokořených kmenů pevnostním valem, ne zdí, jak si někteří lidé představují….. se zbuduje z drnů, vyříznutých ze země, a to jako vysoká stěna nad zemí, před níţ je příkop, odkud byly vybrány drny, a nahoře jsou zaraţeny kůly z nejpevnějších kusů dřeva. A tak Severus vedl od moře k moři hluboký příkop a velmi pevná val, nahoře ještě zpevněný věţemi,…“2 Beda zde také popisuje rozdíly mezi zdí a valem a je zvláštní, ţe popisuje val jako postavený z rašeliny, kdyţ za Severovi přestavby musela uţ být většina valu kamenná. 1 2
viz. Příloha č. 3 Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. (překlad str. 36)
28
Vysvětlení, které mi připadá moţné je, ţe Beda ve skutečnosti popisoval počátky valu, jeho první výstavbu, ale z nějakého důvodu byl přesvědčen, ţe se tato první fáze výstavby udála aţ za Septima Severa a ne o téměř 80 let dříve. Septimus Severus plánoval ihned další výpravu do Skotska, ale zemřel v Yorku, neţ k této výpravě došlo, a jeho syn Caracalla Britannii prozatím opustil,a tak byly skotské kmeny opět na čas ponechány svému osudu. Septima Severa také trápila přílišná ctiţádost a mocichtivost guvernérů Britannie, kteří se velmi často bouřili proti Římu. Na konci svého ţivota proto rozdělil Britannii na Horní a Dolní, jejichţ hlavními městy byl Londýn a York, coţ zabránilo vzpourám na dalších skoro sto let. Během těchto sta let v Britannii většinou panoval mír, Římané se spokojili jen s průzkumným misemi do Skotska a s kontrolou oblastí bezprostředně za Hadriánovým valem a dalšími problémovými oblastmi. Byly postaveny pevnosti podél jiţního pobřeţí Britannie1, jejichţ posádky měly za úkol chránit pobřeţí a lid před piráty, kteří podnikali nájezdy z moře. Udrţet kontrolu nad průlivem bylo ţivotně důleţité pro udrţení nadvlády v Britannii. Pevnosti se stavěly od zálivu Wash aţ po Southampton a největší z nich byla v Richborough2. Také slouţily jako základna pro římskobritskou flotilu. Loďstvo, zvané Classis Birtannica udrţovala říše od 1.století a jejími stálými základnami byl Dover a Lympne. Většina z pevností se dochovala a později byly pouţívány Sasy i po odchodu Římanů z Britannie. Také se zdá, ţe v této době Britannie unikla většině problémů, které panovaly ve zbytku impéria a naopak z problémů svých rivalů v ostatních provinciích těţila. Během této doby míru dochází k dalšímu rozvoji obchodních styků, mnohé kmeny uzavírají s Římem mír a v neposlední řadě se do celé Britannie šíří křesťanství. Jinak ale máme o těchto sto letech relativního klidu málo informací. Úpadek římské moci. Od poloviny třetího století celé římské imperium začíná trpět pod novou vlnou barbarských nájezdů. Zpočátku se zdá, ţe se Britannie díky své odlehlosti a izolovanosti většině těchto nájezdů vyhnula, ale jelikoţ byla jako provincie nedílnou součástí říše nemohla izolovat úplně. V první řadě byla ovlivněna ekonomika Britannie spolu s ekonomikou celého impéria. Dochází k růstu inflace, k částečnému narušení obchodu a dalším nepříjemným okolnostem, které začaly narušovat chod aţ příliš rozlehlé Římské říše.
1
Mezi nimi například Brancaster nebo Reculver Tato pevnost se zachovala aţ do moderní doby a během 1.světové války slouţila jako přístav zásobující vojáky ve Francii 2
29
Britannie byla stále velmi důleţitým záchytným bodem, který touţili ovládnout všichni vzdorocísaři a rebelující velitelé, kteří se na západě postavili proti Římu. V roce 259 jeden z těchto velitelů, Postumus, zaloţil své vlastní Galské impérium a vzbouřil se proti císaři Galienovi. Britannie jako nejstabilnější a nejbohatší západní provincie byla velmi rychle připojena k tomuto impériu a zůstala jeho součástí aţ do jeho konce v roce 274, kdy se císaři Aurelianovi znovu podařilo sjednotit celou říši. Po návratu pod jednotnou správu dochází v Britannie k dalšímu rozvoji. Staví se zde mnoho nových budov a dochází k přílivu nových přistěhovalců z pevninské Evropy. K tomuto jevu došlo pravděpodobně z důvodu přesunu lidí z Galie. Mnozí šlechtici vlastnili majetek i v Galii i v Britanni a z důvodů větší bezpečnosti se nyní přesouvali i s veškerým majetkem právě do Britannie. V sedmdesátých letech se objevují další uzurpátoři, kteří se do Britannie uchýlili, například aby se vyhnuli potrestání v Římě za nepodařené vojenské akce, nebo kteří se prostě rozhodli, ţe Britannie je dost silná na to, aby podpořila jejich vzpouru proti císařům v Římě. Tyto vzpoury byly potlačeny Probem, který přivedl do Britannie jednotky Vandalů a Burgundů, kteří zde vzpoury potlačili na konci sedmdesátých let. Poslední vzpoura, která se přímo dotkla Britannie byla vedena Carausiem a Allectem. Carausius, kapitán flotily v průlivu La Manche byl roku 286 obviněn, ţe si po poráţce pirátů nechal jejich kořist a císař Maximian nařídil jeho popravu. Tomu se Carausius vzbouřil a prohlásil se císařem Britannie a severní Galie. Protoţe Maximian se v té době zabýval vzpourou i v jiných částech impéria, Carausius na pár let udrţel své pozice. O dva roky později vypravil legie, které mu byly věrné, do Říma, kde měly sesadit Maximiana, ale tato akce neměla úspěch. Došlo k uzavření vratkého míru téhoţ roku a Carausius začal dokonce razit mince, které měly legitimizovat jeho nárok na císařský titul. V rámci tohoto míru byl dokonce Carausius oficiálně uznán za jednoho ze čtyř císařů. Do správy mu byla svěřena Britannie a Severní Galie. Po Maximianovi se stal císařem na Západě Constantius Chlorus, který se pokusil znovu Carausia porazit. Nejprve se mu podařilo dobýt Boloňu, čímţ Carausia připravil o námořní podporu. Po pádu toho města se spojenci začali obracet proti Carausiovi, který byl nakonec nedlouho poté zabit svým vlastním podřízeným Allectem. Allectus se poté ujal vlády nad Carausiovým územím a Římu se podařilo ho porazit aţ o tři roky později. Rozhodná bitva byla svedena roku 296 a Allectus byl poraţen Iuliem Asclepiodotem blízko Southamptonu. O této vzpouře se zmiňuje ve svém díle i Beda Venerabilis: „Kdyţ proto Maximianus vydal rozkaz, aby byl zabit [Carausius], uchvátil purpurový plášť a zmocnil se Británie. Po 30
sedm let ji potom velmi pevně ovládal a drţel pro sebe, dokud nakonec nebyl skrze zradu svého druha Allecta zavraţděn. Ten pak ostrov vyrvaný Carausiovi ovládal po tři roky, nakonec však byl poraţen prefektem praetoriánů Asclepiodotem. Tak se po deseti letech Británie dostalal zase zpátky pod římskou moc.”1 Vidíme, ţe Beda je opět velmi stručný a věcný. Zmiňuje jen to nejdůleţitější a nijak se o vzpouře blíţe nerozepisuje, protoţe z hlediska náboţenství nebyla nijak důleţitá. Myslím, ţe ji zmiňuje jen proto, ţe se stala za vlády Diokleciána, který ve zbytku říše pronásledoval křesťany, coţ také Beda zmiňuje hned v dalším odstavci po popisu vzpoury. Constantius se poté vypravil do Britannie sám a poté co obdrţel v Londýně abdikace všech vzbouřenců se rozhodl provincii v roce 293 dále rozdělit, tentokrát na části čtyři. Horní Britannii rozdělil na provincie Maxima Ceasariensis (jako hlavní město měla tato provincie Londinium) a Britannia Prima (hlavním město bylo Corinium) a Britannii Dolní na provincie Flavia Caesariensis (hlavním městem bylo Lindum) a Briannia Secunda (hlavním městem bylo Eboracum). Toto rozdělení vydrţelo aţ do roku 410, kdy Římané Britannii opustili. Podle těchto provincií se poté řídilo zásobování i výroba. Správcové jednotlivých provincií jiţ neměli velení nad vojenskými jednotkami. Tím, ţe se zásobování dostalo do civilních rukou, císař získal aspoň nějakou kontrolu nad armádou. Správci provincií zodpovídali vicariovi za daně v naturáliích, dále existovaly separátní finanční odbory v čele s diecézním úředníkem, které byly na vicariovi nezávislé. Místo toho podléhaly přímo císařské kanceláři. Jeden z těchto úřadů se staral o placení daní v hotovosti a řízení emisí mincí, druhý zodpovídal za majetek císařství po celé Britannie a podléhali mu místní prokurátoři jako zmocněnci. Ten samý rok, v rámci reforem císaře Diocleciana, byla Britannia zařazena mezi čtyři diecéze prefektury Galliae spolu s Germánií, Hispánií a severní a jiţní Galií samotnou. Toto rozdělení v podstatě přidalo dalšího guvernéra, který stál nad celou Britannií dohromady. Vyplatilo se to hlavně v tom ohledu, ţe nyní nebylo vojsko celé provincie v rukou jednoho ambiciózního muţe, ale rozdělené pod velení muţů pěti, coţ značně sniţovalo riziko vzpoury. Pro spravování těchto diecézí byla vytvořena nová vrstva administrativních pracovníků zvaných „vicarii“, kteří podléhali správci praefektury, který však uţ nevelel vojsku, ale měl jen administrativní funkce. Constantius Chlorus se vrátil do Britannie roku 306 s cílem pokořit zbytek severní Britannie, jako jiţ tolik velitelů a císařů před ním. O této výpravě není známo nic určitějšího,
1
Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. (překlad str.36-37)
31
neţ ţe pravděpodobně svedl jednu vítěznou bitvu ještě téhoţ roku a poté se vrátil na zimu do Yorku. Po celý zbytek své vlády zůstal jiţ Constantius v Britannii a nakonec zemřel v Yorku na konci roku 306. Jeho povinností se ujal po jeho smrti jeho syn Konstantin Veliký. Za jeho vlády zaţívá celá říše období blahobytu a prosperity. To se pochopitelně projevilo i v Britannii. Konstantin zvětšil a rozšířil londýnskou mincovnu zaloţenou Carausiem. Staré vily byly za jeho vlády opravovány, zvětšovány a zvelebovány. Dochází k rozvoji řemesel, vznikají řemeslnické „školy“ mozaikářů například v Cirencesteru, Chestertonu nebo Dorchesteru, dále „školy“ malířů fresek, nábytkářů a dalších řemeslníků. V rámci Konstaninových reforem dochází také k novému rozdělení vojska. Jiţ se nerozlišují legie a pomocné jednotky ale vojska posádková neboli hraniční („limitanei“) a nové mobilní bojové síly („comitatenses“). Bojové síly měli vyšší postavení i odměny neţ vojska hraniční a také byly vedeny velitelem s vyšší hodností. V Britanni nacházíme převáţně vojska hraniční kterým velel velitel s titulem „dux Britanniarum“. Tento „Zlatý věk“ se však udrţel jen za vlády Konstantina Velikého. Po jeho smrti dohází k rozdělení říše mezi jeho tři syny. Britannie se dostává pod správu mladšího Konstantina, který se ihned snaţil vyuţít situace a napadl svého staršího bratra Constanta roku 340. Konstantin byl však poraţen a Britannie se ocitla pod vládou Constanta. Ten sem přijel osobně roku 343 a opět musel čelit nájezdům Skotů, Piktů a Sasů,jak se severu ostrova, tak i z Irska. Nakonec byl v roce 350 zavraţděn. Po jeho smrti se vlády ujal Magnetius, kterému se podařilo na čas ovládnout celou provincii. Nakonec byl však také poraţen v roce 353 v bitvě u Mons Seleuca Constantiem II. Ten po bitvě vyslal svého podřízeného Paula Catena do Britannie, aby zde našel a potrestal všechny Megnetiovi přívrţence. Paulus zde zahájil doslova hon na čarodějnice, dochází ke konfiskacím majetku, zavírání do vězení, mučením i popravám. Tento teror přerušil aţ vicarius Flavius Martinus, kterého Paulus obvinil z velezrady a pokusil se ho zabít. Nakonec však Paulus místo toho spáchal sebevraţdu. Během čtvrtého století také dochází k častějším nájezdům Irů ze západu a také Sasů, Anglů a Jutů z moře z východu. Jiţ od třetího století dochází ke stavbě pevností podél pobřeţí, ale ani tyto pevnosti nebyly schopny zastavit velký nájezd roku 367. V rámci dějin se mu začalo říkat „Barbarská konspirace“ nebo prostě jen „Velká konspirace“. Jednalo se o společný nájezd Piktů, Skotů, Attacottů a zároveň Franků a Sasů z pobřeţí. V té době vládl Římské říši císař Valentinianus, který měl s touto vzpourou velké problémy. Barbaři postupovali ve výjimečné shodě a podařilo se jim propašovat několik zvědů mezi členy 32
římského vojska.Nakonec byla vyslána bojová jednotka pod vedením Theodosia, kterému se díky vojenským i civilním reformám podařilo tuto vzpouru potlačit. Po osvobození Londýna došlo k omilostnění dezertérů, byla obnovena stálá armáda, opravena zničená města a znovu dobyta celá Británnie. Jedna z provincií byla na počest císaře Valentiniana přejmenována na Valentii. Hned po potlačení došlo k obnově dalších opevnění, silnic a výstavbě nových vil a dalších budov. V roce 383 v severním Walesu započalo taţení dalšího uzurpátora. Tentokrát šlo o Magna Maxima, který se vzbouřil proti Římu a jeho císaři Gratianovi a překročil průliv La Manche do pevninské Evropy. Podařilo se mu ovládnout většinu západní Římské říše (území bývalého Galského imperia), také proto ţe Gratiana mezitím v Římě zavraţdili a úspěšně bojoval proti Piktům a Skotům v Britannii. Potřeboval však stále víc a víc vojáků na kontinentě, které odvolával z Britannie. Ta se tak stávala bezmocná proti nájezdům, hlavně Irů v severním Walesu. Maximova revolta byla sice ukončena roku 388 Gratianovým nástupcem Theodosiem, ale jednotky se nemohly vrátit zpět do Britannie. Bylo to v době, kdy Řím utrpěl váţnou poráţku u Adrianopole1 a tak bylo potřeba doslova kaţdého vojáka pro obnovení pořádku. Do doby po poráţce Maxima můţeme klást počátky vývoje samostatných království ve Walesu – Gwyned, Powys a Dyfed. Na pomoc Britannii byl vyslán pravděpodobně polobarbar Stilicho, který působil v římských sluţbách. Tomu se podařilo z moře porazit barbary, které Britannii ohroţovali. Toto odraţení však bylo jen dočasné. Jiţ nedošlo k obnovení ţádných pevností a krátce na to, v roce 401, byly naopak odveleny další jednotky pryč, tentokrát do války proti Alarichovi I, který se vydal se svou armádou na pochod na Řím. Po poráţce Alaricha se ještě některé jednotky do Britannie vrátily, ale uţ jen opravdu na kratičký čas. Římská říše trpěla stále více pod nájezdy barbarů a její čas se celkově blíţil ke konci. Bylo tedy logické, ţe nejvzdálenější provincie byly postupně opouštěny a vojáci stahováni blíţe k Římu, kde se měli pokusil zachránit rozpadající se Říši. Britové se bouří proti tomu, jak je s nimi zacházeno a zvolili si několik svých proticísařů. Mezi nimi například Marca nebo Gratiana.2 Definitivní odchod Římanů je kladen většinou do r. 410, kdy máme poslední zmínky o legiích v Britannii. Poslední jednotky odtud odvedl Constantin III., který zde byl vzbouřenými vojáky prohlášen císařem roku 407 a odvedl všechny zbylé jednotky, kdyţ se vydal do Říma
1 2
378 – 9.srpna byl císař Valens poraţen gótskými kmeny. Jednalo se o jednu z největších poráţek Římské říše. Oba z nich byly nakonec zavraţděni
33
proti Stilichovi. Jiţ roku 411 byl však poraţen a jeho revolta skončila. Vojáci se uţ do Britannie nevrátili. Městský i venkovský římský ţivot a kultura upadaly jiţ od druhé poloviny čtvrtého století. Po roce 400 nacházíme stále méně nástrojů, keramiky a dalších výrobků, které se dříve běţně dováţely z Říma. Také mince se zde po roce 402 razí jen velmi výjimečně. Konec římské vlády do roku 410 klademe také proto, ţe právě toho roku poslal Flavius Augustus Honorius do Britannie list, kterým Britům oznamuje, ţe od této chvíle se o svou obranu musejí postarat sami. Také Beda se zmiňuje o této události a vidí jí jako klíčovou v dějinách Britannie: „Tehdy však bylo Brtiům dáno na vědomí, ţe Římané se napříště jiţ nemohou vyčerpávat tak nákladnými výpravami na jejich ochranu. Vyzvali Brity, aby se raději chopili zbraní a učili se bojovat s nepřáteli, kteří bývají silnější jen proto, ţe oni sami se utápějí v nečinnosti.“1 Dále popisuje jak Irové a Piktové vyuţili nepřítomnosti Římanů a zaútočili na Brity, kteří nebyli schopni se bránit a byli rychle a krutě pobíjeni. Ani poté se však Řím nesmiloval a ţádné legie jiţ do Britannie neposlal. Britové se vzpamatovali, aţ kdyţ je velký hlad donutil bojovat a začali nájezdníky vytlačovat zpět na jejich území. „A tehdy také poprvé začali zasazovat nepřátelům, kteří dlouhá léta v zemi loupeţili, těţké údery a poráţky.“2 Průmysl, správa a náboženství v římské Britannii. Odkaz římské říše. Jak jsem jiţ dříve zmínila, po římské invazi začali Římané okamţitě vyuţívat veškerého přírodního bohatství, které mohli v Britannii získat. Mezi ně patřilo hlavně zlato, ţelezo, olovo, stříbro, cín, mramor nebo perly. Dále se z Britannie do Říma dováţelo dřevo, vlna, psi pro lov a také otroci. Doly byly pravděpodobně v provozu zhruba od druhé poloviny prvního století.3 Římané vyuţívali hydraulické metody dolování, coţ bylo pro Brity neznámé. Tyto metody jsou podrobně popsány v Pliniově Historii4. Celkově Římané pouţívali velmi vyspělé technologie, pravděpodobně pod kontrolou armádních inţenýrů. Ukázali tak domácím obyvatelům mnohem efektivnější a v podstatě revoluční průmyslové postupy. Oblasti, které však leţely v nepřátelském pásmu, byly postupně industrializovány, jak se římské území rozšiřovalo s dobýváním dalších a dalších kmenů.
1
Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. (překlad str. 45) Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. (překlad str.47) 3 Například zlatý důl Dolaucothi byl zprovozněn římskou armádou v roce 75 našeho letopočtu. 4 Plinius Starší: Naturalis Historia 2
34
Zavedení akvaduktů velmi napomohlo těţbě ţeleza, protoţe voda pomáhala odstraňovat nečistoty a odhalovat loţiska ţeleza. Také zlato bylo hledáno ve vodě, která odplavila většinu menších naplavenin a nechala jen větší kusy zlata, které stály za sebrání. Jeden z nejlépe zachovalých akvaduktů můţeme nalézt v Doalucothi. Některé doly a oblasti těţby byly vládou pronajímány za poplatek soukromým majitelům, kteří zde surovinu těţili a poté ji prodávali.1 I přesto, ţe Římané v tomto ohledu značně obohatili britský průmysl, nemůţeme předpokládat, ţe samotné britské řemeslo zaniklo. Stále nacházíme nástroje původních obyvatel, pocházející z laténské kultury a tradice. Zvláště keramika si zachovala své tvary a zdobení a přebírala jen málo podnětů ze zahraničí. Asi proto také většina domácí keramiky neuspěla v konkurenci ze zahraničním zboţím a byla určena jen pro domácí trh.2 V průběhu římské nadvlády se britannská ekonomika postupně stabilizovala a prosperovala natolik, ţe se obchod rozšiřoval bez problémů i na neřímský sever ostrova. Výstavba Hadriánova valu poté podnítila pečlivou kontrolu zboţí, které přes něj přecházelo oběma směry. Římská říše za principátu dělila své provincie na senátní a císařské. Senátorské byly ty, které byly mírumilovné a nevyţadovaly neustálou přítomnost armády. Na druhé straně provincie jako například právě Britannie, ve kterých byla nutná neustálá přítomnost legií a dalších posádek, byly pod přímou kontrolou císaře. V praxi zde byl císař zastoupen guvernérem, kterým se mohl stát člen senátu, který jiţ drţel někdy úřad konzula. Tito muţi byli vţdy velmi pečlivě vybíráni a většinou měli za sebou jiţ úspěšnou vojenskou kariéru. V dřívějších obdobích měl guvernér na starosti velení vojska, ale za principátu došlo ke změně v organizaci a vojsko v provinciích bylo svěřeno „legátům legionum“ a správci zůstali pouze civilní povinnosti. Mezi nimi například udrţování diplomatických vztahů s místními klientskými králi, stavba cest, funkčnost poštovního systému, rekrutování nových vojáků a také fungoval jako nejvyšší soudce, ke kterému se mohli odvolat v legálních sporech. V těchto legálních věcech měl k dispozici poradce, tzv. „legatus iuridicus“. Tito poradci byly obzvláště schopní právě v Britannii, protoţe museli řešit situace jako zapojování barbarských kmenů do císařského systému správy a také vytvořit metody vybírání daní od těchto kmenů. Mezi nejvyšší tresty patřilo například odsouzení k pracím v dolech. Římští občané se ve výjimečných případech mohli odvolat přímo k císaři a tím se guvernérskému soudu vyhnout. 1 2
Jedná se například o stříbrné doly na Mendip Hills nebo oblasti těţby cínu v Cornwallu Pouze keramika z údolí Nene byla schopná konkurovat importům
35
Dále nacházíme v britské správě prokurátora1, který měl na starosti finanční správu a také několik velitelů. Prokurátor se staral o vybírání daní, vyplácení mezd armádě a celkově spravoval císařovy pozemky a majetky v provincii. Velitelé byly přiřazeni po jednom ke kaţdé legii a všichni se zodpovídali přímo guvernérovi. Pod těmito veliteli byla řada pomocných pracovníků, kteří se starali o administrativu a další nutné i pomocné úkoly. Také se v provincii nacházeli pracovníci správy, jejichţ úkolem bylo podávat zprávy do Říma. Vojenská správa byla nejtuţší na severu a západě provincie, které slouţily jako nárazníkové oblasti proti nájezdům barbarů. Zbytek provincie byl spravován na principu jiţ zavedeném v Galii. Oblasti byly rozdělené na územní jednotky („civitates“), většinou rozdělené podle hranic starých kmenových uskupení. V čele takových jednotek bylo hlavní město („civitas capital“). Například hlavním městem civitas Cornoviorum byl Wroxeter a civitas Dubunnorum byl Cirencester. Dále existovali municipia s vlastní samostatnou správou. V prvním století existovaly tyto samosprávné jednotky tři – v Colchesteru, Lincolnu a Glouchesteru. Jednalo se o území obklopující tato města a spravované těmito městy. Také Verulamium získalo v prvním století statut municipia. Správa v municipiích byla volnou imitací římské ústavy. Skládala se z vlastní samosprávy („ordo“), rady, která mohla mít aţ sto členů („decuriones“) a dvou nebo tří párů pracovníků výkonné moci. Prvním byli soudci („duoviri iuredicundo“), kteří zároveň fungovali jako předsedové samosprávy. Pod nimi stáli dva aedilové, kteří byly odpovědni za stavbu silnic, akvaduktů a dalších budov a také rozvodu vody a udrţování odpadních systémů. A třetím párem úředníků byly questoři, kteří byli odpovědni za finanční stránku správy. Dále se v těchto městech většinou nacházelo šest kněţí („seviri Augustales“), kteří měli na starosti ceremoniály spojené s císařským kultem. Během římské okupace Britannie spolu neustále soupeřila dvě náboţenství – původní pohanské a nové křesťanské. Pohanští kněţí, druidové, byli postaveni mimo zákon jiţ císařem Claudiem. Brzy nato, jak jiţ víme, došlo k znesvěcení jejich svatyně na ostrově Mona (dnešní Anglesey). I přesto však Britové pokračovali v uctívání svých keltských boţstev, často je také ztotoţňovali s jejich římskými protějšky.2 Některé z keltských zvyků a pověr si zachovaly svoji platnost a působnost aţ do dnešních dnů. Většina kultur například uznává významnou aţ „magickou“ moc čísla 3. Ale i tato kontinuita je pouze dočasná, o čemţ svědčí i změny obětin odváděných v lázních Bath v Somersetu před a po římské invazi. 1 2
Jeho přesný titul byl Procurator Augusti Britanniae Například Mars Rigonemetos v Nettlehamu
36
Další typ pohanského náboţenství se zpočátku šířil ze samotného Říma. Dochází k rozsáhlému kultu císaře samotného a celé jeho rodiny, zvláště v oblastech, kde převládaly vojenské posádky. Tyto kulty však nebyly vţdy u původních obyvatel oblíbené. Jak víme takový chrám zasvěcený císaři Claudiovi se stal centrem nenávisti během Boadičina povstání. Z východu přináší legie do Britannie také kulty dříve naprosto cizí. Jedná se především o kult perského boha Mithry. Jeho svatostánky nalézáme v místech silné armádní nebo obchodní komunity, jako byl například Rudchester, Carrawburgh, Housesteads při Hadriánově valu či Londýn. V okamţiku, kdy se však do celé Evropy začíná šířit křesťanství, se nemůţe tato vlna vyhnout ani Britannii. Nevíme sice jistě, kdy přesně se křesťanství do Britannie dostalo poprvé, ale z druhého století našeho letopočtu pochází nápis v Manchesteru „Pater noster“, který svědčí o tom, ţe zde jiţ o křesťanství věděli. Archeologické důkazy máme aţ z třetího a čtvrtého století. Právě do té doby můţeme datovat objevy malých dřevěných kostelů například v Lincolnu nebo Silchesteru. Také některé římské domy například v Lullingstoneu měly zdi vymalované křesťanskými motivy. Také hřbitovy s malým nebo ţádným počtem předmětů pohřbených spolu s lidmi značí počátky křesťanských pohřbů. Kdyţ se v roce 314, krátce poté co Konstantin legalizoval křesťanství jako takové, konal koncil v Arles, můţeme jiţ dokázat přítomnost tří britských biskupů. Byli to Eborius z Yorku, Restitutus z Londýna a Adelphius z Lincolnu. Poté uţ nic nebránilo v rychlém a účinném šíření tohoto nového náboţenství. V roce 391 jen císař Theodosius I. učinil státním náboţenstvím a v průběhu pátého století uţ bylo tak dobře zavedené, ţe jiţ v podstatě nic neohrozilo jeho existenci jako dříve. Prvním křesťanským mučedníkem v Britannii se stal sv. Alban. Pravděpodobně zemřel někdy v druhé polovině třetího či v ranném čtvrtém století. O jeho smrti nám podává svědectví Beda. Můţeme vidět, jak s radostí popisuje vítězství křesťanství nad pohanskými rituály a bohy a jak je snadné být přesvědčen o pravosti křesťanství, které je jediným pravým náboţenstvím. „V té době, kdy proti křesťanům mířily zuřivé příkazy věrolomných císařů, poskytl tento Albanus, sám ještě pohan, útulek jakémusi duchovnímu, který prchal před pronásledováním. Kdyţ jej však pozoroval a viděl, jak dny i noci tráví v neustálém bdění a modlitbách, začal – osvícen náhlou Boţí milostí – napodobovat jeho příklad víry i zboţnosti a
37
postupně, poučován jeho spásnými podněty, opustil nakonec temnoty modlosluţby a z celého upřímného srdce se stal křesťanem.“1 Alban se poté vydával za svého chráněnce a místo něj předstoupil před soud, kde, podle Bedy, hrdě prohlásil, ţe je křesťanem a, ţe bude spasen. Beda poté popisuje Albanovy zázraky, jako vysušení řeky a následně jeho stětí na popravišti v blízkosti Verulamia. Beda jej chválí za jeho ţivot a píše, ţe i přesto ţe nebyl pokřtěn, tak svými činy si vyslouţil příchod do království nebeského a boţí spásu. 2 Po něm následovali další svatí, Aaron a Julius, kteří působili hlavně v Caerleonu. A také pelagiánství, první heretická odnoţ křesťanství, se kterou se císaři a církev musela vypořádat, vzniklo z popudu britského mnicha Pelagia, který kázal v Římě na přelomu třetího a čtvrtého století. I u Pelagia se Beda zastavuje a představuje ho jako narušitele křesťanského pořádku: „Za jeho časů rozrušoval Brit Pelagius široko daleko jed svého věrolomného učení popírajícícho, ţe člověk nemá ţádnou nutnost Boţí milosti. Jako společníka k tomu vyuţil Juliána z Kampánie, jehoţ podněcovala nesmiřitelná chtivost získat zpět ztracené biskupství. Svatý Augustin ,stejně jako i ostatní pravověrní Otcové, jim odpovídal citacemi mnoha tisíců katolických výroků, oni však odmítli opustit svoji pošetilost. Naopak – coţ je horší – jejich napadená pošetilost se kritikou spíše mnoţila, neţ aby se z lásky k pravdě chtěla polepšit.“3 Pokud se podíváme na to, co po sobě Římané zanechali a co přetrvalo i po jejich odchodu, na jednom z prvním míst, musím zmínit římské silnice. Římané byli opravdovými mistry v jejich stavbě a vybudováním husté sítě, změnili v podstatě tvář Britannie a umoţnili mimo jiné rychlejší a pohodlnější cestování. Římané také uvedli do Britannie stavbu akvaduktů a odpadních systémů a stok. Jak jiţ bylo zmíněno dříve, mnoho dnes významných a slavných měst bylo zaloţeno právě Římany. Mezi nejdůleţitějšími například Londýn, Manchester, York a mnohá další. Z hlediska kultury se však po odchodu Římanů příliš nedochovalo. Latina upadla téměř v zapomnění. Dochovaly se pouze koncovky názvů měst jako –chester, -cester nebo jen –ster. Nedochází ke stavbě ţádných nových staveb či měst, i kdyţ mnohé stavby z římské doby se uchovaly aţ dodnes. Celá Britannie upadá do stavu stagnace, místy se dokonce ve svém vývoji vrací zpět ke svým primitivním počátkům před římskou invazí.
1
Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. (překlad str. 37) viz. Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. (str. 38-40) 3 Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. (překlad str. 42) 2
38
Po odchodu většiny Římanů z vojenské i civilní správy spadla veškerá správa na místní nobilitu. Po celé Británii se začali objevovat místní šlechtici, kteří na sebe strhávali moc a snaţili se navazovat na římskou administrativu. Tyto boje o moc a nastolení alespoň nějakého pořádku poznamenaly celé období po římském odchodu aţ do příchodu Anglů a Sasů. Odchod Římanů způsobil celoprovinční úpadek ekonomiky na počátku pátého století. Podle posledních výzkumů však nedošlo k tak katastrofálnímu zničení, jak se dříve předpokládalo. Mnohé budovy sice změnily svůj účel, ale nebyly zničeny. Ne všechny pevnosti byly zbourány a opuštěny. Neustálé útoky barbarů byly soustředěny spíše na venkovské slabé osídlení, ale ne na města. Některé ze šlechtických statků byly obydlené aţ do poloviny pátého století. Také některá městská centra si zachovala svoji moc a pole působnosti, jako například Canberbury, Cirencester, Wroxeter, Winchester nebo Gloucester. Británie po odchodu Římanů. Anglo-Saská invaze. Pro období zmatků po odchodu Římanů do zaloţení stálých Anglo-Saských království máme hlavně dva prameny. Jedním z nich je dílo historika Gildy „De Excidio Britanniae“1 a „Confessio“ svatého Patrika, který odešel z Britannie do Irska. Svatý Patrik je pro nás důleţitý hlavně z hlediska šíření křesťanství. Gildovo dílo je pro nás cenným pramenem, avšak při jeho pouţívání musíme dávat pozor na mnohé problémy. Gildas popisuje britskou historii, tak jak jí on rozuměl a chápal ve své době. Svým vyprávěním se snaţí varovat současné krále před hříchy, které spáchali jejich předchůdci, hodně pouţívá historické a biblické příklady, ve kterých jsou špatní vládcové vţdy potrestáni před Bohem. Také Gildas neudává u historických událostí ţádná přesná data a mnoho informací podává zkresleně či úplně nesprávně. Je vidět, ţe byl velmi oddaným křesťanem a kritizuje vše, co nesouhlasí s křesťanským naučením. Doslova píše „co můţe být více nesprávné neţ odmítat strach z Boha a pohrdat nebem a zemí, být řízen vlastními pocity a touhami?“2 Na druhé straně nám ale podává obraz toho, jak vypadala království, která vznikala po Anglo-Saské invazi a jak se postupně vyvíjeli vztahy mezi původními obyvateli a přistěhovalci z Evropy.
1
Anglický překlad: „On the ruin and Conquest of Britain“, český překlad: „O zkáze Británnie“ v překladu J.A. Gilese: „For what can there either be, or be committed, more disgraceful or more unrighteous in human affairs, than to refuse to show fear to God,… in contempt of heaven and earth, to be guided by one's own sensual inventions?” (Gildas: On the ruin and Conquest of Britain) 2
39
Mezi další prameny pro studium této doby patří například dílo Geoffreye z Monmouthu „Historie králů Británie“1, Anály z Cambrie z devátého století nebo různé básně pocházejíc z Walesu.2 Velmi cenným pramenem samozřejmě stálé zůstává dílo Bedovo. S pomocí archeologie můţeme dobře zrekonstruovat, jak asi Británie v této době vypadala. Víme, ţe se budovy stavěly z méně odolných materiálů, ale i přesto se nám dochovaly zbytky keramických nádob, šperků a dalších artefaktů. Také se po nějaký čas udrţuje římské vzdělání a obchod se Středomořím. Po odchodu Římanů pravděpodobně vypukly občanské války mezi zastánci svobody a nezávislého vývoje a skupinami, které chtěly pokračovat v římském vývoji a vrátit se pod nadvládu Říma. Celá Británie se rozděluje na několik království zaloţených na kmenové příslušnosti. Prostý ţivot na venkově a ve městech však zůstává do jisté míry zachován, jak svědčí také popis svatého Germana, který Británii navštívil o něco později. Gildas ve svém spisu popisuje stručně historii Britannie pod římskou nadvládou, kde víceméně kritizuje všechny a všechno, co bylo před příchodem křesťanů. Zmiňuje se o Boadičině povstání, o pronásledování křesťanů za Diokleciánovi vlády a pálení svatých knih. O vzpourách, které Británnie, svedena vţdy nějakým tyranem, vedla proti Římu, a o odchodu Římanů, kterou vidí jako zradu, protoţe nechali Brity víceméně bezmocné proti útokům Piktů, Skotů a dalších.
3
Popisuje, jak se Britové snaţili přesvědčit Aetia, aby jim poslal
nějakou pomoc, ale ten je odmítl Po odchodu Římanů jmenuje krále Vortigerna, který svolal shromáţdění všech kmenových králů a snaţil se je přesvědčit, ţe je třeba najmout ţoldnéře, aby pomohli potlačit barbarské nájezdy. O tomto shromáţdění a pozvání píše i Beda, ten však nezmiňuje krále Vortigerna, ale císaře Marciána, který údajně Sasy a Angly do Britannie pozval. Jinak Beda ve svém díle přebírá hodně informací z Gildova spisu. Došlo tedy k pozvání Anglů a Sasů do Britanie, vedených Hengistem a Horsou, stejně tak jako Římská říše po staletí vyuţívala barbarů k boji proti ostatním barbarům. Anglové a Sasové přijali královo pozvání a vylodili se v Británii, aby bojovali proti barbarům ze severu, ale brzy se spíše obrátili proti ostrovu a jejich hostiteli samotnému. Z jejich domoviny za nimi přijeli další nájezdníci4, kteří začali postupně zabírat více a více země. Poté si začali stěţovat na to, jak s nimi Britové údajně 1
Z latinského originálu - Geoffrey z Monmouthu: Historia regum Britanniae. Například od Taliesina pocházející z konce 6.století 3 viz. Gildas: On the ruin and Conquest of Britain. 4 v překladu J.A. Gilese: „They first landed on the eastern side of the island, by the invitation of the unlucky king, and there fixed their sharp talons, apparently to fight in favour of the island, but alas! more truly against it. Their mother-land, finding her first brood thus successful, sends forth a larger company of her wolfish offspring, which sailing over, join themselves to their bastard-born comrades“ (Gildas: On the ruin and Conquest of Britain) 2
40
zachází a ţe za ně nebudou dále bojovat, pokud nedostanou lepší zásoby a půdu, na které by se mohli usadit.1 Prý, pokud jejich podmínky nebudou naplněny začnou dobývat ostrov sami. Jako první si Sasové zaloţili království v Kentu. Do čela britské armády bojující proti Sasům se podle Gildy postavil Ambrosius Aurelianus, který s nimi svedl několik úspěšných bitev. Zde se Beda s Gildou shoduje, oba popisují krále Ambrosia a následnou bitvu, ke které došlo kolem roku 500 a kterou oba kladou do místa zvaného Mons Badonicus2. Zde Ambrosius slavně Sasy porazil a zajistil mír na dlouhou dobu.3 Britové si zachovali pod svojí kontrolou Anglii a Wales, zhruba západně od linie mezi městy York a Bournemouth a Sasové ovládali Northumberland a také části Východní a Jiho-východní Anglie. Vykopávky ukazují jak se měnil společenský ţivot, nebo jak naopak v jistých oblastech zůstával neměnný aţ do středověku. Nalézáme doklady o pokračujícím osídlení některých pevností, o rozvoji měst a o postupném přeosídlování těchto sídlišť Angly, Sasy a Juty. Také nalézáme důkazy o míšení kultur mezi původními obyvateli a novými přistěhovalci a nájezdníky. Zdrojem konfliktů mezi domácím obyvatelstvem a nájezdníky se stalo náboţenství. Římská říše byla jiţ od počátku pátého století plně christianizovaná a také římské kolonie rychle přebíraly toho nové náboţenství. V Britannii sice stále existovaly pohanské chrámy a svatyně, ale ty byly postupně přebudovávány na křesťanské kostely. Křesťanství se zde uchytilo ve své keltské verzi, která byla speciální pro Britannii a kostely a kláštery jako Glastonbury v této době velice prosperovaly. Sasové však byly pohané, coţ vedlo k velkým sporům a nedorozuměním mezi lidmi. Přesto, ţe Sasové si postupně podrobili celou Británii a podmanili si její obyvatele téměř v kaţdém ohledu, v tomto jediném se jim to nepodařilo. Naopak původním Britům se podařilo postupně přeměnit pohanské Sasy v křesťany. Tomuto šíření napomohl také příjezd několika svatých misionářů, jako byl svatý Columba nebo svatý Augustin. Z roku 429 pochází ţádost britského diákona Palladia k papeţi do Říma, ve které Palladius prosí o pomoc v boji proti pelagiánství, heretické odnoţi křesťanství. Papeţ, který viděl moţnost dále rozšířit a posílit svůj vliv, vyslal do Británie biskupa Germana a Lupa 1
v překladu J.A.Gilese: „Yet they complain that their monthly supplies are not furnished in sufficient abundance, and they industriously aggravate each occasion of quarrel, saying that unless more liberality is shown them, they will break the treaty and plunder the whole island. In a short time, they follow up their threats with deeds.“ (Gildas: On the ruin and Conquest of Britain) 2 Beda píše „Badonský pahorek“ (str.51) 3 Pozdější zdroje jiţ toto vítězství přikládají bájnému králi Artušovi, ale Gilda ani Beda jej ve svém díle vůbec nezmiňují
41
z Troyes. Germanus, později svatořečený, se postavil do čela armády jako její velitel, dovedl Brity ke slavnému vítězství a upevnil tak moc křesťanství a křesťanského Boha vůbec. O Germanovi se dozvídáme mnohé z pera Bedy1. Neţ přijel Germanus do Británie zastával post biskupa v Auxerre. Ihned po příjezdu začali oba kázat velkým skupinám lidí a předvádět své zázraky a přednosti křesťanství. Diskutovali s lidmi a vyvraceli všechny jejich pochybnosti a nepravdy, které mezi nimi o křesťanství kolovaly. Beda se rozsáhle věnuje popisu Germanových zázraků, jako například vylečení zraku tribunovy dcery, nebo zamezení poţárům, dalším zázračným uzdravením. Také díky křesťanskému Bohu se Germanovi podařilo dovést Brity ke slavnému vítězství proti Piktům a Sasům a zdůrazňuje, ţe „dosáhli vítězství vírou, ne hrubou silou“.2 Po odchodu Římanů dochází také k populačním změnám v Británii. Počet obyvatel se sniţuje zhruba ze tří milionů asi na polovinu. Tento pokles byl dán odchodem římských občanů, ale také epidemiemi moru a neštovice, které se rozšířily z Indie do Evropy poprvé v šestém století za vlády císaře Justiniána a dosáhly Britských ostrovů někdy kolem roku 544 nebo 545, kdy se epidemie poprvé objevila v dnešním Irsku. Tento takzvaný „Justiniánův mor“ způsobil celkový pokles populace Evropy aţ o 50% mezi lety 550 a 700. I přes takto význačný pokles obyvatel se však keltská kultura udrţela ještě dlouho i pod nadvládou Anglo-Sasů. Obzvláště oblasti okolo Penin si udrţely silný keltský vliv, coţ se projevilo například v zachování keltských jazyků aţ do pozdního 12. století nebo dokonce do století osmnáctého.3 Některá slova, výrazy, názvy míst a tradice se udrţely v anglické společnosti dodnes. Od bohů pozdně severské mytologie jako byly Tiw, Woden nebo Thor se později odvodily názvy dnů v týdnu nebo i měst (Tuesday – úterý, Wednesday – středa, Thursday – čtvrtek, nebo města Tuesley v Surrey, Wednesburry a další). Také mnohé svátky jako například Velikonoce přejalo křesťanství ze starých pohanských svátků, jen v upravené verzi, která by odpovídala křesťanské ideologii. Dochází k oslabení vztahů s kontinentem a k novému společenskému uspořádání. Mezi nejsilnější společenské vazby patří pokrevní příbuzenství a závazky vůči pánu. Odtud také odvozujeme některé názvy lokalit jako například Hastings (znamená „lidé Haestovi“) nebo Reading („lidé Readovi“) a tak podobně. Prakticky došlo k tomu, ţe původní obyvatelé se stali otroky a poddaným na půdě nových pánů. Museli se naučit jejich jazyk a plně se podřídit jejich kultuře. 1
Tyto události Beda popisuje na základě anonymního „Ţivota sv. Germana“ a „Ţivota sv. Lupa“, které pocházejí zhruba z 5.století 2 viz. Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. (str. 51-58) 3 Jedná se o odnoţe keltských jazyků – Cumbric se udrţel do 12.století a Cornish do století osmnáctého
42
Mír zajištěný Ambrosiem Aurelianem vydrţel skoro půl století. Aţ ve druhé polovině šestého století došlo k dalšímu saskému výpadu, který začal zabráním městečka Sarum ve Wessexu přibliţně v roce 552. Tento nový výpad oddělil od sebe Brity ţijící na území Jihozápadní Anglie a Brity ţijící ve Walesu. Britové měli stále pod kontrolou asi půlku Anglie a Walesu, ale jejich území bylo rozčleněné a obklopené ze všech stran stále agresivnějšími Sasy, Angly a dalšími nájezdníky. V padesátých letech 6. století se vydávají Sasové z Wessexu do Wiltshiru. Po několika vítězných bitvách pokračují stále dál do střední Anglie a roku 577 po vítězství u Dyrhamu do jejich rukou padá Gloucester, Cirencesetr i Bath. Postupně vznikají další Anglo-Saská království. Jedná se o království Jutů na jihozápadě ostrova v oblasti Kentu, Isle of Wight a Hampshiru. Sasové se vydali proti toku Temţe a zaloţili tři království – království západních Sasů (Wessex), jiţních Sasů (Sussex) a východních Sasů (Essex). Početněji nejsilnější Anglové, pocházející z dnešního Fríska na hranicích Nizozemí, se usadili ve střední Anglii a na severovýchodní části pobřeţí, kde zaloţili svá království Northumbrii (původně rozdělená na dvě oblasti – Bernicii a Deiru), Mercii a Východní Anglii.1 Koncem šestého století se Sasové posouvají k Bristolskému zálivu a zatlačují Brity dále do horských oblastí Cornwallu. Piktové a Irové2 si uchovali na severu svá tři království – Strathclyde se střediskem v Dumbartonu, Rheged při zálivu Solway Firth a Elmet v oblasti Leedsu. Poslední dvě z nich byla nakonec pohlcena Northumrií v průběhu sedmého století. V roce 613 získali Anglové vítězstvím u Chesteru přístup k pobřeţí Irského moře a definitivně zatlačili Kelty do dnešního Walesu. Tady se zachovala království čtyři – Gwynedd, Dyfed, Powys a Gwent. Právě z těchto království pocházeli ti tyrané, o kterých Beda píše ve svých dějinách. Britské království Dumnonia bylo tvořené oblastmi Cornwallu, Devonu a Sommersetu. Odtud byly obyvatelé vytlačeni na přelomu 7. a 8. století. Právě v Cornwallu nejdéle přeţívaly římské zvyky a náboţenství. 3 Přes dvě a půl staletí zde neexistovala jednotná politická organizace. Dochází ke změnám ve sloţení společnosti. Vesnice existují jako hospodářské jednotky a takzvané „hidy“ jako jednotky společenské.4 V této době se z vojevůdců postupně vyvinuli králové a jejich druhové postupně vytvořili novou vrstvu ve společnosti. Kmenová organizace byla nahrazena organizací státní opírající se o autoritu krále, náčelníka druţiny a zvláštní práva menšiny 1
Těchto sedm států je nazýváno „heptarchií Anglů, Sasů a Jutů“, Ve skutečnosti se jedná o Pikty a dnešní Skoty, ale dřívější historikové je nazývali Iry, protoţe původně pocházeli z Irska 3 viz. Přílohy č. 4,5 4 Jedna „hida“ byla tvořena usedlostí jedné rodiny 2
43
sloţené právě z těchto druţiníku. Toto uspořádání poloţilo základy feudalismu a počátky hierarchie ve společnosti. Králové se obklopovali věrnou druţinou, jejíţ členové za odměnu dostávali půdu. Později, během 7.století, se takto vytváří pozemková šlechta, která za vše co vlastní vděčí králi samotnému. Krajoví náčelníci vykonávali svůj úřad hlavně ve třech směrech. Za prvé představovali hmatatelné, fyzické centrum regionálního sebeuvědomění, které postupně přerostlo ve smysl pro lokální národní vědomí. Králové kolem sebe soustředili okruh muţů a ţen ochotných jim slouţit a na oplátku poţívajících výhody oproti ostatním lidem v kmeni. Začínají se objevovat putovní dvory, od kterých postupně odvozujeme prvky státní správy. Králové měli ke své dispozici „thény“, kteří pro ně zajišťovali bojovníky a také šerify, coţ byl soubor muţů, kteří byli zodpovědní za vyhlašování a dodrţování královských nařízení. Tím se stali oporou celostátního systému královské rady a státní správy. Za druhé králové se stávali veliteli svých vojsk ve válkách, coţ vedlo k tomu, ţe kaţdý král musel být také schopným válečníkem. Nacházíme jisté výjimky u králů dětí nebo královen, ale i tak bylo více králů zabito v bitvách neţ zemřelo stářím nebo nemocí. Ve společnosti se udrţovala silná vojenská tradice. Všichni svobodní muţi museli splnit vojenskou sluţbu, pokud byly povoláni do války šlechtici, kteří si přisvojili titul krále. A války, zvláště proti nájezdníkům z Irska a Walesu, byly velmi časté. V neposlední řadě fungovali králové ve společnosti jako zákonodárci. Shromaţďovali a definovali právní zvyklosti uznávané v daném kmeni nebo království. Nejstarší dochované zákoníky pochází z Kentu z konce 6.století. Jedná se o zákony Aethelberta, které jsou psané ne latinou ale lidovým jazykem Anglo-Sasů a obsahují hlavně stanovení trestů za různé zločiny a přestupky. V druhé polovině šestého století dochází také k dalšímu šíření křesťanství. Svatý Kolumban zaloţil v roce 563 klášter na severním ostrově Iona a také klášter v Lindisfarne, který byl později zničen za Vikingských nájezdů. Tyto kláštery slouţili jako střediska pro christianizaci Piktů a oba se staly důleţitými středisky anglosaské kultury. V roce 597 za pontifikátu Řehoře I. byla vyslána misie do Británie, vedená opatem Augustinem, který se stal prvním arcibiskupem Britannie se sídlem v Canterbury v Kentu. O něco později bylo druhé arcibiskupství vytvořeno v Yorku v Northumbrii. Další biskupství vznikala například v Rochesteru. Svatý Augustin je dalším světcem, o kterém se Beda velmi detailně rozepisuje. Začíná jeho příjezdem do Británie a dopisem, který poslal papeţ Řehoř arelatskému biskupovi, ve kterém ho ţádá, aby Augustina vřele přijal a dovolil mu šířit víru mezi Brity. Beda zde a 44
během celé Augustinovi misie podává velmi detailní výklad. Vypisuje všechny dopisy, které prošly mezi Británií a Římem a odpovědi na tyto dopisy. Beda píše, jak Augustin kázal na dvoře krále Aethelberta v Kentu, který měl za manţelku franskou princeznu, která byla křesťankou a byl tedy nejvíce otevřený křesťanským myšlenkám a víře. Ten právě poskytl Augustinovi ubytování v Canberbury, kde brzy vzniklo první arcibiskupství, a povolil jim „svobodně kázat Boţí slovo“.1 Augustin zde tedy zaloţil kostel a ihned poslal zprávu do Říma, jak jeho misie pokračuje. V tomto dopise je zahrnuto i několik otázek, na které se Britové ptali a Augustin ţádal o radu, jak na ně odpovědět. Jedná se o praktické otázky, jako například jak si má biskup počínat v kostele, jak mají být trestáni zloději, do kolikátého stupně smějí věřící uzavírat manţelství se svými příbuznými nebo kdo a jak můţe světit biskupy.2 Dále Beda popisuje, jak papeţ Řehoř poslal králi Aethelbertovi dary a dopis, aby se mu odvděčil za přijetí Augustina a povolení kázání křesťanství. Král poté nechal vystavět kostel apoštolů Petra a Pavla a obdaroval ho mnohými dary. Na druhé straně Řehoř nabádá Augustina, aby nebyl příliš pyšný na své činy, ale aby si zachoval svou skromnost a pokoru před Bohem.3 Augustin a jeho následovníci se poté zaslouţili o christianizaci dalších území Británie. Dochází k zakládání nových klášterů a biskupství, ve kterých působí takoví vzdělanci jako byl například právě Beda Venerabilis nebo Alcuin z Yorku, který poté působil ve Franské říši na dvoře Karla Velikého. Christianizace se tedy postupně šíří z Kentu do dalších oblastí. Aethelbertův synovec vládl v Essexu jehoţe centrem byl Londýn. Toto město se na čas stalo baštou pohanství, ale jiţ v roce 604 přestoupil jeho vládce ke křesťanství a v Londýně bylo krátce poté zaloţeno další biskupství pod vedením biskupa Mellita. Aethelbertova dcera se provdala za v té době stále pohanského krále Northumbrie Edwina. Pod jejím vlivem dochází roku 627 k pokřtění Edwina a dalších jeho poddaných. Po smrti Edwina sice jeho manţelka i biskup Paulinus museli Northumbrii opustit, ale šíření křesťanství se uţ nedalo zabránit. Římské christianizační úsilí však v zemi narazilo na oblasti, obrácené na Kristovu víru tzv. iro-skotskými misionáři. Tento originální proud misií vznikl spojením neobvykle procítěného křesťanství a vzácně uchované latinské vzdělanosti se specifickými kulturními podmínkami keltského prostředí Irska. Šířil se nejprve v keltských oblastech britských ostrovů, zejména ve Skotsku, později ale postoupil třeba i do kontinentální Evropy, která byla 1
Beda Venerabilis. Církevní dějiny národa Anglů. (překlad str.63) Beda vypisuje podrobně všechny otázky i Řehořovi odpovědi – viz. Beda Veberabilis: Církevní dějiny národa Anglů. str. 64-78 3 viz. Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů (str.81-86) 2
45
anglosaskou a irskou vzdělaností velmi ovlivněna. Tyto spory mezi keltským a římským křesťanstvím byly nakonec vyřešeny aţ roku 664 na synodě ve Whitby, která definitivně rozhodla o nadřazenosti křesťanství římského a keltské zakázala. Závěr Celkově můţeme říct, ţe římská invaze přinesla do Britannie mnoho a rozličnými způsoby zasáhla do jejího vývoje. Jiţ od prvních kontaktů se začínaly projevovat římské vlivy. Nejprve se to projevilo přílivem zboţí z Říma, které v Britannii neznali nebo nemohli sami jinak sehnat. Jednalo se především o vyspělou keramiku, sklo, klenoty, bronzem okovaný nábytek, vyspělejší nástroje a další předměty. Po Caesarově invazi se dostala Britannie definitivně na římské mapy a do povědomí všech dalších císařů. Netrvalo dlouho a Britannie byla za Claudia podrobena římské nadvládě natrvalo. Římané zde, jako v kaţdé jiné provincii, ihned zaváděli svou správu. Rozdělili území na samosprávné jednotky, přidělili pravomoce klientským králům z řad místních obyvatel a započali s přeměnou Britannie na provincii s klasickou římskou kulturou. Británie vděčí Římanům za mnoho měst, která si své postavení udrţela i v dnešní moderní Velké Británii. Na prvním místě z těchto měst bych jmenovala Londýn, který byl nejen Římany zaloţen, ale za jejich správy se také stal hlavním městem celé provincie a tím jiţ také zůstal aţ do dnešních dnů. Dále Římané Britannii vylepšili tato města architektonicky a kulturně vyspělými budovami, které přispěly k romanizaci místních obyvatel. Keltové v Britannii se díky amfiteátrům, lázním a dalším budovám stále víc přibliţovali Římu a kultuře latinského světa. Spolu s touto kulturou se také do Britannie šíří latina, která se i zde brzy stala jazykem vzdělanců a jedním ze symbolů oddělujícím barbary a civilizované obyvatelstvo. Tvář Britannie se také změnila díky síti cest, kterou zde Římané vybudovali, aby si usnadnili přesuny vojsk a lidí po ostrově. Díky těmto cestám byl také zaveden poštovní systém, který efektivně umoţňoval posílání zpráv relativně rychle na velké vzdálenosti. K lepšímu ţivotu také přispělo zavedení kanalizace a akvaduktů, které výrazně zlepšily ţivot ve městech i ve venkovskách sídlech. Římané také naučili místní krále a vojevůdce jak lépe spravovat svoje území. Zavedli zde správní systém, který fungoval po celé jejich říši, římské právo a také novou vojenskou taktiku. Místní obyvatelstvo se relativně rychle naučilo příjimat tyto podněty k rozvoji. I místní vůdci, jako například Caratacus nebo královna Boadicea, kteří se proti Římu bouřili a snaţili se jej vyhnat z ostrova museli uznat, ţe jejich kultura je té britské nadřazená a ţe se od
46
nich můţou hodně naučit. Na druhé straně se ale snaţili zachránit se své vlastní keltské kultury co nejvíce bylo moţné. Jedním z nejtypičtějších rysů keltské společnosti bylo podle mě jejich náboţenství a společnosti druidů, kterou však jinak tolerantní Římané bohuţel nenechali přeţít do dalších staletí. Jako jednu z největších nevýhod římské nadvlády vidím to, ţe se díky neustálé přítomnosti legií a dalších římských pomocných jednotek obyvatelé postupně odnaučili bránit sami sebe, coţ se jim poté stalo osudným po staţení římských legií. Jakmile Římané a jejich vojáci opustili Británii, zdejší lid se nebyl schopen postavit nájezdům barbarů ze severu a musel do země pozvat jiné barbary, kteří by za ně bojovali. Toto se jim, jak víme stalo osudným. Příchod Anglů, Sasů a Jutů změnil tvář Británie tak dokonale, ţe zde téměř nenalezneme ţádné stopy po římské kultuře. Takové to kompletní zničení nenajdeme snad v ţádné jiné provincii, která kdy k Římské říše patřila. Bezprostředně po odchodu Římanů místní obyvatelé celkem úspěšně udrţovali římskou kulturu, města zůstala na čas obydlená, ale brzy po příchodu Anglů, Sasů a Jutů bylo toto uspořádání zničeno. Místní keltské obyvatelstvo se dostalo zcela do područí těchto nových nájezdníků, kteří se brzy po potlačení bouří na severu obrátili proti svým dřívějším spojencům. Začali zabírat jejich území a zakládat na nich svá vlastní kmenová království. S těmi přišla do Británie zcela jiná kultura. Dochází k rapidnímu úpadku měst, jiţ nedochází ke stavbě ţádných nových budov podle římského stylu, venkovské statky se postupně opouštějí, latina brzy upadá v zapomnění. Dřívější samosprávné jednotky byly zcela potlačeny. Společnost se naopak začíná organizovat kolem krále a jeho druţiny, která je na něm plně závislá. Veškerý ţivot se podřizuje kultuře těchto nových pánů a místnímu obyvatelstvu nezbývá neţ se znovu podrobit. Tito barbaři však na ně brali ještě méně ohledů neţ dříve Římané. Jedinými středisky kultury ve světě, který se vrátil ve svém slibném vývoji o značný kus zpět, se staly kláštery a celkově šířící se křesťanství. Jen díky novému náboţenství se zde uchovaly zbytky římské vzdělanosti, přeměňující se ve vzdělanost církevní. S přestupem jednotlivých králů ke křesťanství se pak opět obnovuje podpora vzdělání a kultury. Británie se opět pomalu vydává na cestu rozvoje protínající období středověku, novověku a v podstatě se s ním setkáváme i dnes.
47
Přílohy Příloha č.1 – Britannie za časů Agricolových výbojů na sever1
Příloha č.2 – Organizace římské vojenské správy na severu kolem roku 1552
1 2
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Agricola.Campaigns.78.84.jpg http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Roman.Britain.north.155.jpg
48
Příloha č. 3 – Římské výboje za Septima Severa na počátku třetího století1
Příloha č. 4 – Anglo-Saská a Britská království za časů Gildy, v polovině šestého století2
1 2
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Roman.Britain.Severan.Campaigns.jpg http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Britain.circa.540.jpg
49
Příloha č. 5 – Osídlení Británie okolo roku 600 (království Anglů, Sasů, Jutů a původních obyvatel)1
1
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Angles,_Saxons,_Jutes_in_Britain_year_600.jpg
50
Použité prameny a literatura: Prameny: Beda Venerabilis: Církevní dějiny národa Anglů. Praha 2008. (z latinského originálu "Historia Ecclesiastica gentis Anglorum" přeloţil Jaromír Kincl) Gildas: On the Ruin and Conquest of Britain. (z latinského originálu „De Excidio et Conquestu Britanniae přeloţil do angličtiny John Allan Giles a publikoval v díle „Six old English chronicles“) – dostupné online na Internet Medieval Source Book (odkaz: http://www.fordham.edu/halsall/basis/gildas-full.html) Marcellinus, Ammianus: Dějiny římské říše za soumraku antiky. Praha 2002. (z latinského originálu „Res Gestae Libri XXXI“ přeloţil Josef Češka) Portréty světovládců I. (Od Hadriana po Alexandra Severa). Antická knihovna, svazek 47. Praha 1982. (z latinského originálu „Historia Augusta“ přeloţili Jan Burian a Bohumila Mouchová) Portréty světovládců II. (Od Maximinů po Carina). Antická knihovna, svazek 49. Praha 1982. (z latinského originálu „Historia Augusta“ přeloţili Jan Burian a Bohumila Mouchová) Tacitus: Letopisy. Praha, 1975. (z latinského originálu „Cornelii Taciti Ab excessu divi Augusti“ přeloţil Antonín Minařík) Tacitus: Z dějin císařského Říma. Praha 1976. (z latinských orginálů „Historiae“, „Agricola“, „Dialogus de oratoribus“ a „De origine et situ Germanorum liber“ přeloţili Antonín Minařík, Antonín Hartmann a Václav Bahník) Literatura: Bouzek,J., Sakař, V.: Římské provincie a Limes Romanus ve střední a západní Evropě. Praha 1990. Collingwood, R.G., Myres, J.N.L.: Roman Britain and the English settlements. Oxford, 1937.
51
Elton, Geoffrey R.: Angličané. Praha 2000. Falcus, M., Gillingham,J.: Historical Atlas of Britain. London, 1998. Heald,H.: Chronicle of Britain and Ireland. Liberty, 1992. Churchill: Zrození Británie. Dějiny anglicky mluvících národů. Praha 1996. O.Morgan, Kenneth: Dějiny Británie. Praha 1999. Polišenský, J.: Dějiny Británie. Praha 1982.
52
