MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Centrum univerzitního sportu

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Centrum univerzitního sportu

Vývoj disciplín a rychlosti v běhu na lyžích na OH, MS v kategoriích mužů a  žen, příčiny vývoje a změn Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracoval: 

PaedDr. Pavel Korvas, Csc.

Tomáš Redlich 3.ročník TVSP       

Brno, 2008

Prohlášení

Prohlašuji,   že   jsem   tuto   bakalářskou   práci   vypracoval   samostatně   za  použití uvedené literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Fakulty sportovních studií  Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům. ................................ Redlich Tomáš

Poděkování Upřímně děkuji PaedDr. Pavlu Korvasovi, CSc. za cenné rady, odborné  vedení a pomoc při vypracování bakalářské práce.

OBSAH ÚVOD

6

1

STAV DOSAVADNÍCH POZNATKŮ

7

1.1 Historie a vývoj lyžování před Prvními ZOH

7

1.1.1 Vývoj do 19.stol.

7

1.1.2 Vývoj od 19.stol.

8

1.2 Historie lyžování po Prvních ZOH

9

1.3 Stručný vývoj běhu na lyžích

10

1.3.1 Klasická technika

10

1.3.1.1 Norská škola

10

1.3.1.2 Finská škola

11

1.3.1.3 Švédská škola

11

1.3.1.4 Sovětská škola

11

1.3.2 Bruslařská technika

12

1.4 Charakteristika běžecké techniky

13

1.5 Fyziologie běžeckého lyžování

14

1.6 Rozvoj metod tréninku

15

1.7 Doping

15

1.8 Technologický vývoj

16

1.8.1 Vznik a vývoj umělé skluznice

17

1.8.2 Vývoj úpravy skluznice

19

1.8.3 Vývoj vázání

20

1.8.4 Vývoj lyžařské obuvi

21

1.8.5 Vývoj holí

22

1.8.6 Vývoj běžeckého oblečení

24

1.8.7 Úprava tratí

24

CÍL PRÁCE

25

2.1 Cíl práce

25

2.2 Výzkumná otázka

25

2.3 Úkoly

25

3

METODIKA PRÁCE

26

4

VÝSLEDKY A DISKUZE

28

4.1 Rozbor rychlosti běhu s ohledem a faktorů

28

4.1.1 Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 50km

28

4.1.2 Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 30km

31

2

4.1.3 Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 15km, 17km  a 18km

32

4.1.4 Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 10km

34

4.1.5 Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 30km

35

4.1.6 Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 15km a 20km

36

4.1.7 Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 10km

37

4.1.8 Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 5km

38

4.1.9 Vývoj rychlosti běhu mužů a žen v disciplíně štafety

39

4.1.10 Vývoj rychlosti běhu mužů a žen v disciplíně sprint 41

5

4.2 Diskuze

42

ZÁVĚR

43

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

45

RESUMÉ

ÚVOD Jako téma své bakalářské práce jsem zvolil Vývoj disciplín a rychlosti v  běhu na lyžích na zimních olympijských hrách, mistrovství světa v kategoriích  mužů   a   žen,   příčiny   vývoje   a   změn,   a   to   především   z   důvodu   následujících.  Ačkoliv se běžecké lyžování na vrcholné úrovni netěší v České republice takové  popularitě  jako například  hokej či fotbal, dosahují  čeští  reprezentanti  skvělých  výsledků, a to především v posledním desetiletí. Z tohoto  důvodu je k běžeckému  lyžování upínána čím dál větší pozornost veřejnosti. Dalším   důvodem   pro   výběr   tohoto   tématu   byla   jeho   ojedinělost   a  náročnost vzhledem k nevelkému množství informací, které jsou dostupné v rámci  literatury i informací v elektronické podobě.

6

1. STAV DOSAVADNÍCH POZNATKŮ

1.1 Historie a vývoj lyžování před Prvními olympijskými hrami

1.1.1 Vývoj do 19.stol. “Běh na lyžích je jednou z nejstarších pohybových činností člověka. Svoje  uplatnění   našel   jako   běžný   dopravní   prostředek   v   terénu   při   překonávání  vzdáleností při lovu, ve vojenství, v dopravě a obchodu.” (Gnad a Psotová, 2005) Nejstarší nálezy se datují kolem roku 2500 př.n.l. Kromě lyží, na kterých  se dalo klouzat, se vyvíjel také jejich předchůdce ­ sněžnice, na kterých se chodilo  a   běhalo,   podobně   jako   při   chůzi   beze   sněhu.  [5] Sněžnice   zvětšují   styčnou  plochu se sněhem a rozkládají tak hmotnost člověka na větší plochu. Tím pádem  nedochází k tak razantnímu proboření se do sněhu. Výhodnější však bylo se po  sněhu klouzat a to hlavně z důvodů lovu a válečnictví. Proto se vyvinuly lyže, a to  nejdříve potažené kůží, a z nich dřevěné s lepší skluzností. Sněžnice jako takové  ale existovaly nadále spolu s lyžemi.  Postupem času se lyže měnily. Jak se národy stěhovaly, braly si lyže s  sebou   a   přizpůsobovaly   je   různým   podmínkám.   Tak   se   dostaly   lyže   z   oblasti  pohoří Ural a jezera Bajkal s ugrofinským národem na sever Evropy a do Asie a s  ním i slovo nazývající lyže. Proto je možné pozorovat nápadnou podobnost názvu  pro   lyže   v   různých   jazycích.   Finské   „suksi“  [sʌski:]  (ski)   se   nápadně   podobá  japonskému „suki/sukari“ a germánskému „ski“. [3] Ze  dvou  hlavních   vývojových  větví,  krátkých   širokých  lyží  potažených  kůží a dlouhých úzkých lyží, se vyvinuly další modifikované formy. Sibiřské lyže  dlouhé   130   až   180   cm,   jež   měly   celé   plochy   potažené   kůží   a   jejich   šířka   se  pohybovala od 15 cm do 25 cm. Jejich stáří vzniku se odhaduje na 2000 př.n.l.,  byly   používány   v   oblasti   Tunguzska,   východní   Asie   a   v   Laponsku.   Evropské  skluzné lyže se nepotahovaly kůží, a proto byly skluznější. Rozměry těchto lyží  nebyly jednotné, a proto se můžeme setkat s 300 cm dlouhými a 6 cm širokými 

7

lyžemi, které se používaly v nížinách a se 150 cm dlouhými a 9 cm širokými  lyžemi   určenými   pro   pohyb   v   horských   oblastech.   Přechodem   mezi   dvěma  původními typy byly evropské lyže s koženou styčnou plochou. [3]   Další možností ve zdokonalení pohybu na sněhu se stalo kombinování  krátké odrazové lyže (potažená kůží) a dlouhé skluzné lyže. Už zde se začínají  objevovat  znaky   bruslařské  techniky,  tzv.asymetrický  krok,  kdy  odrazová  lyže  směřuje nejen ve směru skluzné lyže, ale také do strany. Za zmínku stojí ještě lyže  s provázky pro lepší pohyb v hlubokém sněhu. Zatáhnutím za provázek uvázaný  na špičce lyže se mnohem snadněji dostávala lyže ze sněhu.  [3] I na těch nejstarších zobrazeních lyžaře je patrné držení odrazové hole v  rukou. Zpočátku to byla jediná dlouhá hole, která udávala pohyb lyžaři, jakoby se  s   ní   odrážel   na   lodi   o   dno.   Později   s   nástupem   jedné   odrazové   nohy,   se   do  techniky běhu dostal rytmus. Až na začátku 18. století se objevily hole 2. Byly  stejně dlouhé a kratší než původní jedna dlouhá.  [3] Staré národy si uvědomovaly, jakou službu jim lyže prokazují a uctívaly  je. Existuje mnoho legend, ve kterých jezdí lidé i bozi na lyžích a dokonce byla  uctívána bohyně lyží, Skadi. [3] 1.1.2 Vývoj od 19.stol. Mohutný rozvoj lyžování nastal v první pol. 19.století a to především v  Norsku, kam z Anglie přišlo sportovní hnutí. To se rozvíjelo zejména ve dvou  oblastech ­  Telemark a Kristianie. V každé z této oblastí se v lyžařské technice  objevovaly odlišné prvky, které obě oblasti odlišovaly. První sportovní oddíl se  zde nacházel již v roce 1813 v Oslu, první ski klub v roce 1877 a od roku 1901 se  pravidelně   pořádají   závody   ve   Švédsku.  [3]  Závody   se   pořádaly   ve   třech  disciplínách, v běžeckém lyžování, ve skocích na lyžích a v závodu sdruženém.  Již na začátku 19. století se objevují první pokusy s mazáním lyží. Používaly se  různé   prostředky,   nejčastěji   volně   dostupné,   jako   bylo   sádlo,   lněný   olej,   směs  včelího vosku a téru či dokonce vlhká sůl. [3]

8

Z Norska se lyžování jako sport dostává do ostatních částí Evropy, Severní  Ameriky   a  ostatních  částí  světa.   K   šíření   přispívalo   hlavně   více  volného  času  obyvatelstva a lepší zpracování lyží i ostatního materiálního vybavení. Nelze také  opomenout   přínos   lyží   při   práci   v   horských   oblastech,   což   také   přispívalo   k  rychlejšímu šíření. Do povědomí lidí se zapsalo také díky expedicím pořádaných  v polárních oblastech a Grónsku. Další šíření lyží ve společnosti bylo způsobeno  díky   podmaňování   Alp.  Začaly  se  budovat   sjezdovky,  lanovky,   vleky  a   zimní  střediska se začala rozrůstat. Postupně se začíná odlišovat sjezdové lyžování od  lyžování běžeckého a z původně sportu pro bohaté se stává sport pro široké masy. Postupem   času   vznikalo   množství   sportovních   klubů   věnujících   se  lyžování,   začaly   se   pořádat   závody.   Dalším   vývojovým   stupněm   v   rozvoji  lyžařského sportu bylo zakládání národních lyžařských svazů. Tím prvním se stal  překvapivě Svaz lyžařů v Království českém a to již v roce 1903. Jeho vzniku  napomohlo vlastenectví v převážně německých Krkonoších. Zakládajícími členy  byly tři kluby, Český ski klub ve Vysokém nad Jizerou, Český krkonošský spolek  Ski   Jilemnice   a   Český   ski   klub   Praha.   Už   v   roce   1910   byla   pořádána   první  mezinárodní   lyžařská   konference,   kde   byla   ustanovena   první   pravidla.   Na  založení mezinárodní federace se čekalo dlouhých 14 let. V roce 1924 na Prvních  zimních olympijských hrách byla založena organizace zaštiťující národní lyžařské  organizace FIS (Fédération International de Skiing). [1] Vývoj   techniky   běhu   v   tomto   období   nebyl   příliš   bouřlivý.   “Původní  technika běhu na lyžích vycházela ze zrychlené chůze na lyžích jen s nepatrným  využitím   skluzu.   Však   také   nebyly   kladeny   příliš   vysoké   požadavky   na  dosahování velké rychlosti jízdy, rychlejší jízda byla určitým způsobem ovlivněna  i materiálním vybavením.” (Gnad a Psotová, 2005)

1.2 Historie lyžování po Prvních ZOH V  roce   1924  byl  uspořádán  Týden  zimních   sportů   v  alpském  středisku  Chamonix,   později   uznané   jako   První   zimní   olympijské   hry.  Podpory   se   však 

9

nedočkaly od severských států (Norsko, Švédsko, Finsko), jež pořádaly vlastní  severské hry a které byly absolutními velmocemi v běžeckém lyžování. [5] To se  ukázalo také v Chamonix, kde obsadily všechna místa na stupních vítězů. Přesto  se stavěly proti dalšímu rozšiřování disciplín na ZOH.   V roce 1932 byly přehlasovány a o rok později se na mistrovství světa  závodilo také ve štafetách na 4 x 10 km. Ženská kategorie se poprvé objevila na  mistrovství světa v roce 1952. [6] Prvním, kdo narušil nadvládu skandinávských  lyžařů, byl v roce 1954 ruský lyžař, který vyhrál trať na 30km i 50km. Důležitým  mezníkem se stal rok 1985, kdy se poprvé prosadila nová technika běhu na lyžích  na mistrovství světa.  [5]  Tato technika byla podobná bruslení na bruslích a od  toho se odvíjí její název „skate“.

1.3 Stručný vývoj běhu na lyžích „Původní   technika   běhu   na   lyžích   vycházela   ze   zrychlené   chůze   jen   s  nepatrným využitím skluzu.“ (Gnad a Psotová, 2005) Bylo to hlavně z důvodů  materiálního vybavení, jež nepovolovalo rychlejší jízdu na lyžích a jen malých  nároků na rychlost jízdy.  1.3.1 Klasická technika

1.3.1.1 Norská škola Prvním směrem byla norská škola, která se vyznačovala dvouoporovým  skluzem, tj. skluzem na obou lyžích. Tato škola existovala již před první světovou  válkou a trvala až do Prvních zimních olympijských her v Chamonix v roce 1924.  [2]  Už od počátku běžci používali dvě i jednu hůl pro odraz. Postoj lyžaře byl  vzpřímený.   Pohyb   na   lyžích   byl   poznamenán   těžkými   lyžemi,   nedokonalým 

10

vázáním a mohutnými botami, které se pro lyžování používaly. Od roku 1914 se  prosazovaly lehčí lyže, které dovolovaly rychlejší a obratnější pohyb.  1.3.1.2 Finská škola Po   olympiádě   v   Chamonix   se   prosadila   finská   škola.   „Je   celkově  charakteristická   vyšším   postojem,   nedůrazným   přenášením   hmotnosti   těla   na  skluzovou lyži a malým pokrčením skluzové končetiny.“ (Gnad a Psotová, 2005)  Přestože   se   skluz   protáhl,   stále   se   objevuje   dvouoporové   postavení   ve  skluzu. Tato technika se také vyznačovala stejnostranným odrazem, to znamenalo  vytočení boku vpřed a odraz nohou i paží na stejné straně. Tato technika je stále k  vidění i dnes, používají jí méně technicky zdatní lyžaři a nazýváme ji „pasgang“.  [2] 1.3.1.3 Švédská škola Po   druhé   světové   válce   se   objevuje   nový   směr   v   technice   jízdy,  tzv.švédská   škola,   která   se   vyznačovala   skluzem   na   jedné   lyži,   tzn.  jednooporovým   postavením.   Základem   se   stal   mohutný   odraz   následovaný  oddálením lyže od sněhu a skluz na jedné lyži podpořený švihovou prací dolní  končetiny.   Základními   způsoby   běhu   se   staly   běh   střídavý   dvoudobý   a   běh  jednodobý s odpichem soupaž, k tomu modifikace obou, běh střídavý čtyřdobý a  běh   soupažný   vícedobý.[2]  „Švédská   škola   se   stala   vrcholem   a   v   podstatě  ukončila již v padesátých letech 20. století vývoj tzv. klasické techniky, jejímž  zásadním principem byl odraz z plochy lyže.“ (Gnad a Psotová, 2005) 1.3.1.4 Sovětská škola „Další vývoj směřující ke zrychlování jízdy byl možný pouze zlepšováním  jízdních a mechanických vlastností lyží (pružnost, pevnost, odolnost vůči zkrutu,  vodivost),   úpravou   výzbroje   (užší   a   lehčí   lyže,   úprava   skluznice,   nová   pevná 

11

vázání, umožňující dokonalý pohyb a kvalitní přenos odrazové síly, lehké, boty,  dokonalé   vosky),   zdokonalování   tělesných   předpokladů   a   úrovně   trénovanosti  běžců.“(Gnad a Psotová, 2005) Následníkem švédské školy se stala ruská škola, která dokázala skloubit  dokonalou   jízdní   techniku   s   vysokou   úrovní   rozvoje   silových   schopností  závodníků.   „V   této   technice   bylo   vše   podřízeno   účelnosti   pohybu,   vedoucí   k  dosažení vyšší rychlosti. Zvýšila se frekvence fází běžeckého kroku a převládlo  silové   pojetí.   To   si   vyžádalo   používání   dalších   modifikací   jednotlivých  pohybových prvků běhu střídavého i soupažného, uplatňovaného s ohledem na  profil tratě a sněhové podmínky.“ (Gnad a Psotová, 2005)  Od   začátku   90.let   můžeme   sledovat   postupné   narovnávání   trupu  závodníků, skluz se dále zkracuje, při klasické technice se výrazně zvyšuje poměr  soupaže  vůči  střídavému   běhu.  Je to  zbůsobeno  lepšími  silovými   schopnostmi  lyžařů a snahou využívat stále maximální rychlosti skluzu. 1.3.2 Bruslařká technika Přesto   se   vývoj   v   lyžařské   technice   nezastavil.   „   Dalším   mezníkem   ve  vývoji techniky  běhu je vznik bruslení na lyžích,  vycházejícího  z odrazu lyže  překlopené v odvratu na vnitřní stranu.“ (Gnad a Psotová, 2005). Předstupněm byl  tzv.   Siitonenův   krok,   dnes   jednostranné   bruslení,   jež   se   používalo   jen   ke  zrychlení, např. do cíle. Fin Pauli Sittonen tuto techniku poprvé použil v závodě v  roce 1974 a po něm na mistrovství světa a ve světovém poháru úspěšně Američan  Bill   Koch.  [2] Během   krátké   doby   bylo   jednostranné   bruslení   nahrazeno  bruslením oboustranným. Tento pokrok nezůstal nepovšimnut a na Zimních olympijských hrách v  Sarajevu v roce 1984 už většina startovního pole bruslařskou techniku ovládalo.  Již  v roce 1985 se konal  na MS  první  závod bruslařskou technikou.  [5] Přes  krátkou dobu vývoje lze sledovat odchylky ve stylu jednotlivých závodníků. Ty  sledují   jednotlivé   větve   vývoje,   tzv.severskou   školu,   vyznačující   se   precizním 

12

provedením techniky a dlouhým skluzem, italskou školu představující frekvenční  styl a ruskou, silově založenou školu. 

1.4 Charakteristika běžecké techniky „Běh na lyžích je pohybová činnost, která zahrnuje celý obsah a rozsah  pohybových   dovedností   potřebných   pro   účelný   a   hlavně   bezpečný   pohyb   na  lyžích  v zasněženém  terénu.  Jedná se o celou pohybovou strukturu, zahrnující  způsoby běhu, výstupů, změn směru jízdy, způsobů sjíždění, zrychlování, regulaci  rychlosti jízdy a brzdění.“ ( Gnad a Psotová, 2005) Dnes rozlišujeme dvě základní  techniky,   historicky   starší   klasickou   techniku   a   novější   bruslařskou   techniku,  neboli volný způsob. Hlavní rozdíl mezi oběma technikami se nachází v odrazu.  Při   klasické   technice   jsou   vedeny   lyže   rovnoběžně   a   při   odrazu   z   celé  skluznice   je   spoléháno   na   prostřední   část   lyže   (mazací   komora)   potaženou  stoupacím voskem. Odraz vpřed je způsoben třením mezi voskem a sněhem. Pro  odraz   horními   končetinami   se   střídají   pravá   a   levá   v   závislosti   na   dolních  končetinách. Při bruslařském způsobu běhu se klouzající lyže nasměrovaná do odvratu,  ve skluzové fázi překlápí na vnitřní hranu a opora pro odraz je po celé délce hrany  lyže. Odraz pažemi je současně.  Z   výše   uvedených   informací   vyplývá,   že   při   klasické   technice   je   třeba  správné   volby   stoupacího   vosku,   je   zde   kratší   doba   pro   odrazovou   fázi,   při  klasické technice se lyžař na krátkou dobu zastaví a to zpomaluje rychlost. Při  bruslařské technice  je odrazová fáze  delší a to méně  komplikuje  načasování a  náročnost   technického   provedení   odrazu   a   prodlužuje   využití   odrazových   sil.  Lyžař je stále v pohybu a lyže nejsou opatřeny stoupacím voskem, pouze voskem  skluzným, díky němuž se dále zvyšuje rychlost. Při odrazu horními končetinami  lze   díky   soupažnému   odpichu   využívat   více   svalových   skupin,   např.   svalů  břišních a svalů trupu.

13

1.5 Fyziologie běžeckého lyžování  

 

„Běh na lyžích je charakterizován opakováním pohybových cyklů, které se  u jednotlivých běžeckých způsobů odlišují svojí pohybovou strukturou, tempem,  funkční a metabolickou odezvou.“ (Gnad a Psotová, 2005) Jedná se o vytrvalostní  sport s vysokým výdejem energie, který je způsoben zapojením velkého počtu  svalových skupin. Výdej energie je závislý na délce, profilu a charakteru tratě,  dále na rychlosti a technice běhu. Nejdůležitějšími fyziologickými předpoklady je aerobní kapacita, svalová  síla   a   nervosvalová   koordinace.   Výdej   energie   při   běhu   na   lyžích   je   přibližně  jedenácti   až   devatenáctinásobek   hodnoty   bazálního   metabolismu.   Spotřeba  energie u běhu na lyžích při rychlosti 14 km/hod je přibližně 1,4 kJ/min/kg. Podíl  oxidativní přeměny energie se pohybuje od 85 do 100 %, dle délky a profilu tratě.  Neoxidativní úhrada energie nastává v náročných pasážích tratě a kyslíkový dluh  se splácí v méně náročných částech a ve sjezdech. [2] Při   závodě   zpočátku   stoupá   glykémie,   ale   v   průběhu   zátěže   nastává  hypoglykémie.   „Na   dlouhých   tratích   dochází   u   dolních   končetin   k   výraznému  poklesu svalového glykogenu a u horních končetin často téměř k jeho úplnému  vyčerpání.“ Počet vdechů za jednu minutu se pohybuje okolo 60 za minutu, objem  vzduchu, který se vymění v plicích za 1 minutu je přibližně 120­ 152 l. U   srdeční   frekvence   jsou   naměřené   hodnoty   od   80­100   %   maximální  tepové frekvence, která je u vytrvalců od 180 do 200 tepů/min. „Významným  ukazatelem funkční adaptace je maximální spotřeba kyslíku ­ VO2 max. Jedná se  o schopnost organismu využít při tělesné zátěži co největší množství kyslíku.“  Hodnoty VO2 max dosahují u mužů až 85 ml/min/kg, u žen až 70 ml/min/kg. Ve složení svalu by měla převládat pomalá svalová vlákna s oxidativní  funkcí (SO) s 63­65 %, glykolyticko­oxidativních vláken (FOG) by měli mít běžci  na lyžích 20­25 % a rychlých glykolytických (FG) 5­10 %. Výkonnostní   rozdíl   mezi   muži   a   ženami   je   způsoben   zejména   nižší  transportní kapacitou krve, menším systolickým objemem a nižšími ventilačními  parametry a zároveň nižší úrovní silových schopností. [2]

14

1.6 Rozvoj metod tréninku

Na Prvních zimních olympijských hrách se podle mého názoru účastnili  jen   sportovci,   kteří   měli   zaměstnání   a   lyžařský   trénink   byl   až   jako   vedlejší  činnost. V té době měli lyžaři natrénováno nanejvýš 2000 km ročně především  vytrvalostní metodou. V dnešní době hodnota cyklických kilometrů u vrcholových  sportovců dosahuje až 12000 km za rok a hlavní tréninkovou metodou se stává  silově vytrvalostní trénink. V létě se trénovalo jen minimálně, veškerý trénink se  odehrával až v zimě na lyžích, také proto vládli po dlouhou dobu startovnímu poli  seveřané, protože první sníh je vždy na severu Evropy. Tento trend zůstal až do druhé světové války. Rozvoj metod tréninku a  zvýšení trénovanosti závodníků nastává až po válce. Začíná se s letním tréninkem,  postupně se řeší otázky, jaký trénink je pro lyžaře v létě nejvhodnější a začíná se  řešit   způsob   napodobování   lyžařských   pohybů   bez   sněhu.   K   rozvoji   metod  tréninku   bylo   zapotřebí   rozvoj   vědních   oborů   jako   biomechanika,   biochemie,  anatomie, fyziologie a medicína. Jak se zvyšovaly tréninkové nároky a nároky na  maximální  výkony, pravděpodobně  se zvyšoval  i význam  výživy a  regenerace  jako dalších možností kladného ovlivnění výkonu sportovce.   V dnešní době jsou všechny výše jmenované metody zvyšování výkonu  již  téměř  dokonalé,  proto se začínají  hledat  nové, dle mého  názoru především  individuální metody, jako jsou například psychologie, akupunktura a jiné méně či  více prozkoumané a vědecky popsané.

1.7 Doping Nezanedbatelnými metodami se staly metody zakázané neboli doping.  Je  více než zřejmé, že sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století byla zasažena  masivním  rozvojem dopingu za státní podpory, zejména zemí tzv. východního  bloku. Doping nebyl záležitostí jen běžeckého lyžování, ale také ostatních sportů,  kde šlo o státní prestiž. Neznamená to však, že se v této době netrénovalo, ba 

15

naopak, závodníci mohli díky dopingu natrénovat mnohem více, než bylo v té  době běžné, ovšem s rizikem trvalých zdravotních problémů. V současné době se  objevují názory, aby byl doping povolen za lékařského dohledu, což by byla další  cesta k nárůstu výkonu. Pro názornost bych vybral tři imaginární ideální sportovce své doby. Na  Prvních ZOH by to byl Nor, který pracuje. Jeho prací je těžba dřeva. Je to ideální  zaměstnání, pracuje se jen v měsících bez sněhové pokrývky, zbytek roku může  lyžovat, a těžbou dřeva si zvyšuje svou fyzickou kondici. V šedesátých letech by se sportovec příliš nelišil. Měl by stálé zaměstnání  volnějšího charakteru tak, aby mohl trénovat i v létě. Navíc by se mohl opřít již o  organizační tým, jako byl trenér, masér a využíval by první výživové doplňky,  dodržoval by pitný režim. Dnešní vrcholový  sportovec se lyžováním  živí.  Je obklopen lidmi, jenž  jsou   experty   ve   svých   profesích.   Můžeme   tu   zmínit,   např.   doktora,   maséra,  fyzioterapeuta,   trenéra,   servismana,   managera,   psychologa   nebo   specialistu   na  výživu. Sám sportovec se soustředí jen na výkon a dodržuje, co mu jeho tým  doporučí.

1.8 Technologický vývoj První lyže by se nedaly s těmi dnešními srovnávat a ani ty na Prvních ZOH  nebyly těm dnešním příliš podobné. Měly však společnou jednu vlastnost a tou  byl klouzavý pohyb po sněhu. Stejně tak lze nahlížet také na ostatní části výstroje  lyžaře. Jediné, co je spojuje, je funkce a hrubý tvar. [4] Technologický vývoj  nezasahoval pouze do lyžařské výstroje, ale také do  přípravy lyží, do přípravy běžeckých tratí, do metod tréninku, do výživy a jiných.  Vývoj veškeré výstroje znamenal úsporu hmotnosti a zlepšení funkčnosti.  Ve dvacátých letech byla hmotnost výstroje přes 5 kg. Největší zátěží byly dlouhé  dřevěné lyže (obr.1) a těžké kožené boty. Hmotnost kolísala, protože lyže i boty 

16

byly schopny nasáknout ještě vodu. V té době se též používalo masivní kovové  vázání.

Obr. 1: Lyže z 30. let 20. století (http://www.antiqu­

art.ch/images/Holzski_gross.jpg)

Hole zabíraly nejmenší část již zmiňované hmotnosti a to především díky  faktu, že se používaly hole z bambusu. Podle Chovance byla hmotnost lyží, vázání, bot a holí snížena mezi roky  1968 a 1976 z 3,1kg na 2,1kg, tedy o celý jeden kilogram, přibližně o třetinu. V  dnešní   době   by   tento   součet   podle   hodnot   uváděných   výrobci   činil   přibližně  stejných hodnot, zlepšila se ale jejich funkčnost. 1.8.1 Vznik a vývoj umělé skluznice Významně   se   na   snížení   hmotnosti   výstroje   podepsal   vynález   umělé  skluznice a přesun od čistě dřevěných lyží k lyžím s dřevěným jádrem, s pěnovým  jádrem   nebo   kombinovaným   jádrem   a   umělohmotnou   skluznicí.  [4] Nová  konstrukce lyže dovolovala dále zmenšit šířku lyže. Začaly se vyrábět lyže dle  hmotnosti   a   výšky   závodníka.   Začala   se   určovat   mazací   komora   pro   stoupací  vosky a skluzná plocha pro parafíny, jakožto skluzné vosky. 

Obr. 2: Současná závodní lyže (www.fisher­ski.com)

17

Průkopníkem plastové skluznice byl český výrobce lyží Artis, který patent  prodal   do   zahraničí,   konkrétně   do   Rakouska   firmě   Kneissl,   která   tak   na  mistrovstvích světa a olympijských hrách v následujících letech získala mnoho  úspěchů. Poprvé se objevily lyže se syntetickou skluznicí na mistrovství světa v  roce 1974 ve Falunu. [14] Ke konci osmdesátých let se začínají výrazněji odlišovat lyže dle techniky,  pro kterou jsou určeny. Je zřejmé, že klasická a bruslařská technika bude mít díky  odlišnému   působení  fyzikálních   sil  také  odlišné  nároky  na stavbu  a  funkčnost  lyže, proto výrobci pružně zareagovali na vznik nového stylu běhu na lyžích. Na   začátku   devadesátých   let   20.století   přichází   nový   typ   skluznice.  Skluznost   se   zlepšuje   příměsí   grafitu,   od   toho   je   odvozen   název   grafitová  skluznice (obr.2). Nová skluznice je také příznivěji nakloněna k přípravě pomocí  vosků   i   pomocí   mechanických   metod.   Od   té   doby   dodnes   doznala   jen  kosmetických změn, které nemají na skluz lyže absolutní vliv. Důkazem tomu  můžou být nevyřazené staré modely lyží, jež lze vidět i v televizi,  na kterých  občas závodí i špičkoví závodníci. Jedinou podmínkou je, aby lyžím vyhovoval  daný sníh. Jediný   významný   pokrok   ve   vývoji   skluznice   po   roce   2000   je   možno  považovat ve využití dvou odlišných materiálů při výrobě klasických lyží. Mazací  komora   je   potažena   zvláštním   materiálem,   který   nepotřebuje   přípravu   pomocí  stoupacích vosků a má minimální odpor ve skluzové fázi. Tyto lyže lze využít jen  při   teplotách   těsně   kolem   0°C,   kdy   je   volba   vosků   nejvíce   problematická.   V  nejbližších  letech je  však očekáván nástup nanotechnologií,  prvním výrobcem,  který použil při výrobě nanotechnologii je Peltonen.  Jelikož   vývoj   skluznice   nebyl   příliš   výrazný,   výrobci   se   zaměřují   na  konstrukci   lyže.   Ta   ovlivňuje   její   tuhost,   pevnost,   odolnost   proti   podélnému  zkrutu,   zlepšuje   odrazové   vlastnosti   lyže   a   nepřímo   tak   ovlivňují   možnost  rychlejší jízdy a delšího skluzu. Je logické, že na stabilnější lyži, z které se lépe  odrazíme, lze jet rychleji a mít delší skluz.

18

1.8.2 Vývoj úpravy skluznice Od začátku 90. let se skluznice téměř nevyvíjí, naproti tomu se výrazně  zvyšují nároky na úpravu skluznice lyže. Do druhé světové války se mazaly různé,  „zaručeně účinné“, látky a směsi látek, např. sádlo, thér se včelím voskem apod.,  které byly připravovány po domácku, až později připravované komerčně. Kvůli  vlastnostem dřeva se jednalo především o impregnaci a směsi, jež měly zajistit  skluznost a jen v menší míře stoupavost. [3] Během   války   se   začala   formovat   ve   Švédsku   společnost   Swix,   dnes  největší firma vyrábějící lyžařský materiál. Firma vznikla v roce 1946 a v tom  samém roce přišla se stoupacími vosky zelené, modré a červené barvy. V roce  1948 na ZOH všichni vítězové závodili na lyžích připravených vosky od firmy  Swix. Základ úspěchu firmy tkvěl ve vědeckém přístupu při vývoji vosků. Hned  od   počátku   rozdělil   vosky   na   stoupací   a   skluzné.   Vynechal   tradiční   součásti  vosků,   jako   byl   thér,   pneumatiky,   včelí   vosk   a   jiné.   Zaměřil   se   na   syntetické  petrolejové vosky (obr.3). [18]

Obr. 3: Výroba vosků v šedesátých letech (www.swixsport.com)

V   roce   1948   se   firma   přemístila   do   Norska   a   tam   se   stala   „národním  klenotem“. V šedesátých letech byly vosky Swix určené především pro rekreační  lyžaře, ale po reklamní kampani v Oslu v roce 1966 projevil svůj zájem testování  reprezentační trenér Norska. [18]

19

Dá se říci, že historie firmy Swix je historií vývoje přípravy lyží a ostatní  firmy vždy jen stěží držely krok z technologického hlediska. Původní řada vosků  Swix   pro   běžecké   lyžování   obsahovala   pět   stoupacích   vosků,   tři   tuhé,   zelený,  modrý, červený a dva tekuté, modrý a červený (obr.4). Skluzné vosky byly určeny  především pro alpské disciplíny. 

Obr. 4: První ucelená řada vosků (www.swixsport.com)

V 70. letech s nástupem skluznic z umělé hmoty přichází také vosky pro  skluz.   V   roce   1985   na   mistrovství   světa   Italové   zkoušejí   bílý   prášek,   jehož  základem byl syntetický fluorid. Za dva roky je v prodeji první fluorový sypký  vosk pro skluz s názvem Cera F, jež určuje následující vývoj lyžařských vosků. V  devadesátých letech následuje celá řada vosků, nejdříve skluzných a následně i  stoupacích, pod názvem Cera Nova. [18] V   současnosti   se   skluznice   upravují   nejen   vosky,   ale   i   mechanicky  různými strukturami a drážkami, které mají snížit tření lyže o sníh a lepší odvod  vody.

20

1.8.3 Vývoj vázání Pro přenos sil na lyže je třeba kvalitního vázání a bot. Na počátku zimních  olympijských   her   a   mistrovství   světa   však   bylo   vázání   omezeno   na   mohutné  kovové čelisti a kožené pásky. Boty byly kožené, těžké a po nasáknutí vodou svou  hmotnost ještě zvýšily. Vázání se po válce modifikovalo na kovové kleště o šířce  75mm, tzv. Nordic norm (NN), které lze vidět ještě dnes, a to především jako  turistické vázání. Stejně tak jeho užší variantu 50mm široké vázání, která však  přišla až s novými plastovými lyžemi,  které byly užší, než dřevěné lyže, a se  strojovou úpravou tratí. [4] Od osmdesátých let začínají výrobci experimentovat s různými variantami  vázání,   které   by   zaručovaly   lepší   stabilitu   a   lepší   přenos   sil.   Vzniklo   několik  systémů vázání, ze kterých v konkurenčním boji zůstaly dva. Jedním zástupcem,  jež svůj systém neprosadil, byla firma Adidas s normou SDS. [11] Ta   se   nakonec   přidala   k   výrobě   bot   pro   systém   SNS   (Salomon   nordic  system). V současné době tento systém má 3 odnože, SNS, Pilot SNS skate pro  bruslení a Pilot SNS classic pro klasický styl. Nejmladším je systém NNN (New  nordic norm), nástupce staršího NN (Nordic norm). Závodní model má označení  NNN R4 a je odlišný pro bruslařskou techniku. Všechna tato vázání mají zaručit  vrcholovým sportovcům maximální přenos svalové síly na lyži. [9] 1.8.4 Vývoj lyžařské obuvi Po válce jsou boty stále celokožené, ale postupem času jsou čím dál více  používány   plasty.   Nejdříve   byly   vybaveny   gumovou   a   následně   plastovou  podrážkou. Na konci osmdesátých let se boty na běžecké lyžování vyrábějí téměř  výhradně z umělých materiálů, které svými vlastnostmi značně překonávají kůži,  zaručují pocitový a tepelný komfort, odvod potu, lepší přenos sil na lyži, stabilitu  a minimální hmotnost. Od  poloviny   80.  let   se   začínají   vyrábět   boty   speciálně   pro   bruslařskou  techniku  (obr.5).  Rozdíl  ve   vývoji  obuvi   během   čtyř  let   můžeme  porovnat   na 

21

obrázcích č.5 a č.6). Tím se diferencovaly dva typy bot, které splňují rozdílné  podmínky   při   klasické   a   bruslařské   technice.   Po   roce   2000   s   nástupem   nové  disciplíny, skiatlonu, se k těmto dvou typům přidal ještě jeden, universální boty na  skiatlon.

Obr. 5: Lyžařská bruslařská obuv z roku 1987 (www.salomonsports.com)

Obr. 6: Obuv z roku 1989 (www.salomonsports.com)

1.8.5 Vývoj holí

Obr. 7: Hole ze 40. let 20. století (http://www.vintageskiworld.com/v/vspfiles/

 photos/poles­bam­dethleffs­2.jpg ) 

22

Přenos  sil   se  však   přenáší  také   pomocí   paží   na  hole   a  dovoluje   odraz,  neboli odpich od sněhu. Vývoj běžeckých holí nebyl až tak bouřlivý, jako vývoj  ostatního   sportovního   materiálu   pro   běžecké   lyžování.   Původně   dřevěné   hole  nahradily hole bambusové (obr.7). Bambus splňoval dlouhou dobu požadavky na  nejlepší materiál  pro výrobu běžeckých holí. Po válce přišli výrobci s novými  materiály, jako např. lehkými kovy, skelnými vlákny.

Obr. 8: Závodní karbonová hůl (www.fischer­ski.com)

Kvalitní hole v sedmdesátých letech byly vyráběny z lehkých kovových  slitin, skelných vláken a také z carbonu (první použití na ZOH v Innsbrucku).  Podle Chovance (1983), mají být hole lehké, pevné a pružné. V dnešní době se již  pružnost při výběru holí nehodnotí kladně. Pro ideální vlastnosti dnes jasně vede  výroba holí z carbonu nad ostatními materiály (obr.8). Postupně se vyvíjel košíček hole, který měl původně kruhový tvar, tedy  obruč   připevněná   provázky   k   holi,   aby   se   hole   nebořila.   Ta   byla   nahrazena  plastovými výlisky různých tvarů.   Se změnou stylu a zvyšováním se rychlosti  lyžaře, bylo potřeba košíček naklonit vzhůru část ve směru jízdy, tak aby se hůl  lépe vytahovala ze sněhu. Následovalo úplné vynechání přední části košíčku a  jeho postupné zmenšování až na dnešní velikost, která se může směle rovnat svým  obsahem   padesátikorunové   minci.   Zmenšování   košíčku   by   nebylo   možné   bez  strojově upravované lyžařské stopy. [4] Úchop   hole,   její   rukojeť   a   poutko   bylo   dlouhou   dobu   beze   změn.   Od  začátku   byla   hlavním   materiálem   pro   zhotovení   kůže.   Nástup   plastů   dovoluje  rukojeť   tvarovat.  [4] Na   začátku   90.   let   je   snaha   vytvořit   rukojeť   ideální   pro  bruslařskou techniku. Ta se však neujala, místo něho bylo vytvořeno universální  poutko pro lepší přenos energie, do kterého se strká ruka jako do rukavice.

23

1.8.6 Vývoj běžeckého oblečení Významných   změn   doznalo   také   oblečení   sportovců,   které   tak   během  vývoje ztratilo většinu své hmotnosti a objemu, a nabylo určité funkčnosti, která  zajišťuje pohybový a tepelný komfort. Z původně vlněných a bavlněných částí  oblečení,   které   svým   střihem   a   hmotností   zabraňovaly   volnějšímu   pohybu   se  vyvinuly přiléhavé kombinézy a funkční spodní prádlo z umělých vláken. 1.8.7 Úprava tratí Začátky strojově upravovaných tratí se datují ke konci 60. let. Původně se  stopa upravovala sněžnými skútry, které za sebou táhly rydlo na vyrytí stopy. Při  komplikovaných   sněhových   podmínkách   bylo   toto   řešení   nedostatečné   a  projevovalo se na nízké kvalitě stopy. Například při zledovatělém sněhu se stopa  nevyryla nebo při těžkém mokrém sněhu skútr rydlo neutáhl. Komplikace vyřešil  až nástup sněhové rolby a vytlačování stopy do sněhu hydraulickým systémem. Dalším   technickým   prostředkem   ke   zkvalitnění   sněhových   podmínek,  zejména   při   nedostatku   sněhu,   je   jeho   umělá   výroba.   První   zmínky   o   uměle  vyráběném sněhu pro lyžařské závody jsou z Olympijských her v Lake Placid. [7] V současnosti je umělé zasněžování pro mistrovství světa a zimní olympijské hry  samozřejmostí. Změny   se   týkají   také   stavby   tratí.   Jedná   se   především   o   zvyšující   se  náročnost   a   vyšší   bezpečnost.   Trend   ve   zvyšování   naročností   tratí   je   nejvíce  patrný od devadesátých let. Také proto lze pozorovat stagnaci ve vývoji rychlosti  běhu. Je kladen důraz i na bezpečnost a hladký průběh závodů, proto tratě určené  pro světové soutěže musí mít minimální šířku čtyři metry.

2. CÍL PRÁCE, VÝZKUMNÁ OTÁZKA, ÚKOLY

24

2.1 Cíl práce

Nalézt, setřídit a vyhodnotit informace o rychlosti běhu na lyžích a vývoji  složek, které ji ovlivňují.

2.2 Výzkumná otázka Předpokládáme,   že   se   rychlost   běhu   na   lyžích   zvyšuje.   Rozbor   vývoje  rychlosti v běhu na lyžích a faktory, které ho ovlivňují.

2.3 Úkoly

DÚ 1. Nalézt výsledky a statisticky zpracovat výsledky olympijských her a  mistrovství světa. DÚ 2. Prostudovat odbornou literaturu týkající se daného tématu. DÚ 3. Zajistit ostatní, zejména internetové, zdroje týkající se tématu. DÚ 4: Nalézt vhodnou metodiku na zpracování výsledků. DÚ 4. Vyhodnotit získané informace.

3. METODIKA PRÁCE

25

V   bakalářské   práci   jsme   se   zaměřili   na   historický   vývoj   běžeckého  lyžování   na   vrcholných   světových   podnicích,   tedy   olympijských   hrách   a  mistrovstvích světa. Metodou, kterou jsme použili při sestavování této práce byla  metoda historická. Při   tvorbě   bakalářské   práce   jsme   postupovali   podle   následujícího  harmonogramu: konec srpna 2007 – zajištěny všechny dostupné zdroje, elektronické i literární konec prosince 2007 – zpracování potřebných informací konec února 2008 – odevzdání textu teoretické části konec března 2008 – zpracování textu výzkumné části polovina dubna 2008 – odevzdání návrhu na konečný text  Historický   vývoj   v   oblasti   běžeckého   lyžování   jsme   konfrontovali   s  průměrnou rychlostí běhu prvních třech závodníků ze všech závodů. Aby bylo  možno   vše   porovnat,   bylo   nejdříve   bezpodmínečně   nutné   zajistit   historické  prameny  dostatečné  kvality  a postačujícího  rozsahu, stejně  tak zjistit  výsledky  jednotlivých závodů, zde jsme jsme použili metodu obsahové analýzy. Zejména  při shromažďování výsledků závodů nám byly nápomocny internetové stránky.  Vypracování   celé   práce   záviselo   z   větší   části   na   nalezení   maximálního  počtu výsledků závodů. Hledali jsme je nejvíce na internetových stránkách. Po  nalezení potřebných časů jsme pokračovaly v programu OpenOffice.org Calc, pro  jeho dobrou práci se statistickými funkcemi a grafy. Do programu jsme první tři  časy   zadali   a   jeho   pomocí   následně   vytvořili   průměr   rychlosti   prvních   třech  závodníků  v každém  závodě.  Průměr jsme  poté převedli,  podle délky  tratě  na  rychlost,   a   to   konkrétně   v   jednotkách   m/s.   Snažili   jsme   se   tak   vytvořit   co  nejobjektivnější  výsledky, které bychom mohli použít pro srovnání.   Výsledné  rychlosti převádíme dle stáří výsledků do grafů dle různých kritérií, rychlost jen  mužů,   žen,   klasické   techniky,   bruslařské   techniky   a   to   vše   podle   délek  jednotlivých   tratí.   Osa   X   nám   vždy   znázorňuje   časovou   osu   a   osa   Y   již  zmiňovanou rychlost běhu.

26

Osa   X   nám   také   slouží   jako   časová   osa   pro   zaznamenání   jednotlivých  dílčích skoků ve vývoji lyžování. Jedná se nám především o vývoj materiální,  nebo také technologický, vývoj techniky běhu a vývoj tréninkových metod. Tyto  mezníky pak zaznamenáváme pod osu X. Hlavní časová osa, kterou se zabýváme, začíná v roce 1924 na Zimních  olympijských hrách v Chamonix a končí v současnosti na Zimních olympijských  hrách v Torinu v roce 2006. Toto dlouhé období jsme rozdělili do dvou logických  celků, jež se týkají techniky běhu na lyžích. První celek jsem datovali od roku  1924 do roku 1985. V tomto  období se závodilo  výlučně klasickou  technikou  téměř po celou dobu a jen s mírnými odchylkami v technice.   Druhé období začíná Mistrovstvím světa v Seefeldu 1985, na kterém se  poprvé  objevuje   nová disciplína,  tedy   bruslařský  způsob běhu  na  lyžích.   Toto  dělení by na tak dlouhou dobu jistě nepostačovalo a tak ještě dělíme dvě hlavní  části na několik menších, podle důležitosti, s jakou se zapsaly do historie lyžování  a jeho rozvoje.

4. VÝSLEDKY PRÁCE

27

Běžecké lyžování je vytrvalostní sport s dopřednou lokomocí. U takových  sportů předpokládáme,  že se během  svého vývoje  zvyšovala rychlost.  Bylo to  způsobeno   rozvojem   metod   tréninku   a   s   tím   související   trénovaností,  technologickým vývojem a vývojem technik. Všechny tyto činitele však musíme  brát ve zřetel komplexně, navzájem se prolínají. Je jasné, že kdyby se nevyvíjela  jedna   složka,   zaostávaly   by   i   složky   ostatní   a   v   konečném   pohledu   by   vývoj  rychlosti běhu nebyl tak výrazný.

4.1 Rozbor rychlosti běhu s ohledem na faktory, které ji ovlivňují

Abychom   mohli   provézt   analýzu   rychlosti   běhu   na   lyžích,   bylo   třeba  shromáždit dostatečné množství dat. Tato data jsou pro nás časy prvních třech  závodníků   v   každém   závodě.   Pro   objektivnější   posouzení   jsme   ze  zmiňovaňovaných časů vypočítali průměr, což je základ grafů, jež zde chceme  popisovat. Průměry spolu s rokem konání závodu lze nalézt v příloze. Barvy   v   grafech   jsou   pro   lepší   přehlednost   jednotné.   Převládá   modrá,  znázorňující   tratě,   které   se   běžely   klasickou   technikou.   Červená   znázorňuje  bruslařskou techniku a žlutá pak závody jednotlivců, při nichž se používají dvě  techniky běhu. 

4.1.1  Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 50km

Na následující stránce lze viděli graf č.1, jehož hodnoty tvoří výsledky od  vzniku   zimních   olympijských   her.   Doplňující   údaje   upřesňující   rychlost  nalezneme   v   příloze   č.1.   Jedná   se   o   graf   tvořený   výsledky   všech  padesátikilometrových tratí na olympijských hrách a mistrovství světa a spolu se  závodem štafet je nejdéle zařazen v programu světových závodů. Svojí délkou se  jedná o čistě vytrvalostní závod. Díky časové náročnosti je třeba často počítat se 

28

Graf č.1: Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 50km

změnou přírodních podmínek během závodu a také různých přírodních podmínek  na různých částích tratě, protože tento závod se většinou jezdí na delších okruzích 

29

než kratší závody. Přesto je trend zkracování okruhů znatelný a z původních dvou  okruhů se dnes jezdí okruhů pět. Podíváme­li se na graf, je zřejmé, že rychlost běžců stále roste. Od roku  1924 do počátku padesátých let je růst velmi mírný. Rychlost je zde ovlivněna  zejména vývojem počasí, v grafu patrné jako jednorázové výrazné zpomalení či  zrychlení   běhu.   Jedná   se   o   roky   1928,   kdy   se   nepředvídatelně   změnily  povětrnostní podmínky hned po startu (Procházka, Zimní olympijské hry), 1932,  kdy byl akutní nedostatek sněhu, 1936, kde byly závody poznamenány oblevou  (Proch). Stejně tak roky 1938, 1948 a 1952 byly ovlivněny počasím. V dalším  časovém   období,   přibližně   od   roku   1952   do   konce   devadesátých   let,   jde  vysledovat   kontinuální   růst.   Ten   je   způsoben   zpočátku   vyšší   trénovaností  sportovců a vývojem lepších vosků, od konce šedesátých let použitím techniky při  úpravě sněhu, od sedmdesátých let kvalitnějšími lyžemi. Jestliže se zde objevuje  významná   odchylka,   nejedná   se   o   zápornou,   nýbrž   o   kladnou.   Nejvýraznější  můžeme   rozeznat   v   letech   1968   a   1974.   V   roce   1974   se   podruhé   účastnili  samostatně   závodníci   Německé   demokratické   republiky   a   již   zde   dosáhli  výsledků, které je vynesly na první místo v hodnocení národů. Dnes je jasné, že v  bývalém východním bloku se rozvíjel doping.  Od začátku devadesátých  let je patrná stagnace doprovázená výraznými  skoky   v   rychlosti   běhu.   Výrazně   převyšuje   rychlost   bruslařské   techniky   nad  technikou klasickou. Nejznatelnější rozdíl se nachází mezi lety 2003, kdy bylo  50km zajeto nejrychleji v celé historii, a v 2005, kde jsme mohli sledovat běh na  50km za hustého sněžení a čas byl srovnatelný se závody z osmdesátých let. Tyto  dva   závody   se   velmi   lišily.   V   roce   2003   se   startovalo   za   krásného   počasí  intervalovým   startem   bruslařskou   technikou.   Počasí   se   za   celou   dobu   závodu  nezměnilo a kvalita sněhu a úpravy tratě zůstávala stále na vysoké úrovni. Dalo by  se říci, že se jednalo o ideální podmínky, které se výrazně projevily na rychlosti.  V roce 2005 se startovalo hromadným startem klasicky za hustého sněžení a již od  startu  nebyla   kvalita   úpravy stopy  dobrá.  V  následujících  kolech   museli  první  závodníci stopu „prošlapávat“. Za těchto podmínek se nikdo nepokusil o únik, 

30

protože by byl dojet spolupracující skupinou. Je to názorný příklad, jak se mohla a  může ovlivňovat rychlost běhu na lyžích. 4.1.2  Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 30km Graf č.2 znázorňuje vývoj rychlosti běhu na lyžích v závodech na 30km.  Délkou   se   řadí   mezi   čistě   vytrvalostní   závody.   První   závod   byl   na   programu  mistrovství   světa   až   po   válce,   v   roce   1954.   Nejdříve   se   jezdila   jen   klasickou  technikou   (modře),   později   se   přidala   i   bruslařská   technika   (červeně).   Od  šedesátých let se začínají rozvíjet tréninkové metody, zvyšuje se trénovanost a  vývoj   lyžařského   materiálu   se   zrychluje.   To   lze   vysledovat   z   grafu   růstem  rychlosti. Zpomalení růstu v devadesátých letech a později je zapříčiněno nejspíše  zvyšující se náročností nově postavených tratí.

Graf č.2: Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 30km

Tato   disciplína   doznala   v   posledních   letech   podstatné   změny,   kdy   se  nazývá skiatlon a závodníci projíždějí v polovině trati depem a mění si klasické  hole a lyže za bruslařské. V grafu je vyznačen tento druh závodu žlutou barvou.  Zpočátku je patrný růst rychlosti běhu, ke konci se růst zpomaluje. Zajímavý je  rok   1998.   Závod   se   konal   za   hustého   sněžení   s   teplotou   velmi   blízkou   nule. 

31

Komplikované mazání lyží a úprava stopy postižená přívalem sněhu se podepsaly  na rychlosti lyžařů. Ve stejném roce můžeme sledovat podobný výkyv v rychlosti  běhu   také   u   žen.   Další   podobný   výkyv   můžeme   sledovat   v   roce   1997   na  Mistrovství světa v Trondheimu. První tři muži zde mají nejlepší průměr v grafu a  ženy na trati na 15km mají průměr druhý nejlepší. Můžeme usuzovat, že opět  přírodní podmínky dopomohly k výborným časům. Doplňující údaje upřesňující rychlost nalezneme v příloze č.2.  4.1.3  Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 15km, 17km, 18km V grafu číslo 3 můžeme sledovat vývoj rychlosti běhu na lyžích na 15km,  17km   a   18km   dlouhých   tratí.   Jakožto   disciplína   je   zařazena   na   program   od  Prvních   zimních   olympijských   her.   Narozdíl   od   padesátikilometrové   trati   a  mužské štafety (4x10km) se délka před první světovou válkou měnila dvakrát a po  druhé světové válce jednou.   Všechny   tři   typy   tratí   jsem   vložil   do   stejného   grafu,   protože  osmnáctikilometrovou   trať   vystřídala   na   krátký   čas   sedmnáctikilometrová   trať.  Dále pak v roce 1956 došlo ke zkrácení na patnáctikilometrovou trať. Ta zůstala  jako standard až do dnešní doby. Nedomnívám se, že bychom měli těmto změnám  klást větší důraz.  Jak   můžeme   vidět,   rozdíl   rychlosti   běhu   na   lyžích   mezi   jednotlivými  délkami není patrný a růst rychlosti mezi 18km tratí a 15km tratí není skokový,  odráží  vývoj metod  tréninku, technologický  vývoj. Domnívám  se, že více  než  délka tratě ovlivňují rychlost povětrnostní podmínky během závodu. Graf je velmi  podobný grafu určeného pro 50 km trať. Je zde znát počátečný  mírný vzestup rychlosti před druhou světovou válkou a od šedesátých let je růst  strmější. Od devadesátých let je viditelné opětovné umírnění růstu.  Jako nejzajímavější rok v celém grafu bych hodnotil rok 1978, ve kterém  se konalo Mistrovství světa v severských disciplínách v Lahti. Podle Kulhánka  (1989)   stadion   v   Lahti   prošel   rekonstrukcí   a   tratě   byly   mistrovské,   byly   také  zmodernizované, těžší a závodníci na nich ještě nikdy předtím nejeli. Tomu by

32

Graf č.3: Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 15km, 17km, 18km

33

také odpovídal propad rychlosti, který můžeme z grafu vyčíst. Jestliže rychlost v  této sezoně porovnáme ve všech disciplínách, je vidět, že téměř ve všech je patrné  snížení rychlosti. Doplňující údaje upřesňující rychlost nalezneme v příloze č.3. Za důkaz můžeme pokládat také naprostou převahu sovětských závodnic v  ženské kategorii, které trénovaly sovětským silovým způsobem. Těm v této době  sekundují domácí Finky. V mužské kategorii nebyla nouze o překvapení, proto  ten,   dle   mého   názoru,   kdo   byl   na   tom   dobře   silově,   měl   šanci   na   úspěch.  Zvyšování   rychlosti,   které   můžeme   z   grafu   vyčíst,   je   způsobeno   především  rozvojem vědních disciplín a uvádění jejich výsledků do praxe. Samozřejmě lze v  grafu nalézt výkyvy způsobené většinou kvalitou sněhu. V letech 1933 a 1934  byly   sněhové   podmínky   velmi   kvalitní   a   v   roce   1935   ve   Vysokých   Tatrách  zasáhla vichřice a nadbytek sněhu. Další výrazný pokles rychlosti v roce 1978 v  Lahti lze pozorovat i v ženské kategorii. Lze se jen domnívat, že nově postavené  tratě svojí náročností překvapily celé závodní pole.  4.1.4  Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 10km Na grafu č. 4 můžeme vidět vývoj na desetikilometrové trati mužů. Tato  délka není pro lyžaře čistě aerobního charakteru. V těžkých pasážích se dostávají  nad aerobní práh a to se poté kompenzuje jízdou z kopce a v lehčích pasážích, kdy  je možnost si odpočinout.    V grafu se výsledky této disciplíny  objevují jen osmkrát, jako součást  mistrovství světa nebo zimních  olympijských her. Malé množství odběhnutých  závodů je způsobeno tím, že se v devadesátých letech hledal způsob, jak běžecké  lyžování zatraktivnit. Hledaly se nové tratě a zkoušely nové způsoby, jak přilákat  diváka.   Tato   délka   tratě   se   zdála   jako   ideální,   ale   nakonec   ustoupila   ještě  atraktivnějším   disciplínám,   např.   Sprintu.   Druhou   příčinou   je   fakt,   že  desetikilometrová trať je velmi často součástí stíhacího závodu. To znamenalo, že  prvních 10km se startovalo tradiční intervalovou metodou a druhých 10km, druhý  den, se startovalo gundersenovou metodou, tj tak, že závodníci vyrážejí na trať se  ztrátou na prvního, jakou získali v předešlém závodě. Čas z obou tratí se sčítá.

34

Graf č.4: Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně 10km

Barva v grafu nám naznačuje, že se tento závod jel výhradně klasickou  technikou. V grafu jsou znatelná dvě velká snížení, v letech 1992 a 1998. V roce  1998 se snížila  rychlost  díky přírodním  podmínkám  na Zimních  olympijských  hrách v Naganu. Specifické přírodní podmínky způsobily problémy s přípravou  lyží pro klasickou techniku. Doplňující údaje upřesňující rychlost nalezneme v  příloze č.4. 4.1.5  Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 30km

Na grafu č.5 můžeme vidět vývoj rychlosti na třicetikilometrové trati žen a  v příloze č.5 si můžeme tyto informace zpřesnit. Tato disciplína se poprvé objevila až v roce 1989 na Mistrovství světa ve  finském Lahti. Účel zařazení na program mistrovství světa a olympijských her  bylo pravděpodobně sjednocení programu žen a mužů. V ženské kategorii chyběla  ekvivalentní   disciplína   mužské   padesátky.   Když   se   podíváme   na   graf,  nerozeznáme žádný růst, rychlost stagnuje. Nejrychlejších 30 kilometrů se jelo ve  stejný den, jako nejrychlejších 50 kilometrů v mužské kategorii. Oba výsledky  byly způsobeny ideálními a stálými povětrnostními podmínkami.

35

Graf č.5: Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 30km

4.1.6  Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 15km a 20km Vývoj rychlosti na tratích 20km, resp. 15km můžeme sledovat na grafu č.  6 nebo také v příloze č.6. Disciplína běhu na 20km žen byla poprvé uvedena na  programu Mistrovství světa v roce 1978 v Lahti. Graf je na první pohled odlišný  od ostatních. Je to způsobeno chybějící častí, před první světovou válkou a po  druhé   světové   válce   až   do   roku   1976,   kdy   dvacetikilometrová   trať   nebyla   na  programu žádného mistrovství světa ani zimních olympijských hrách. 

 

Graf č.6: Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 15km a 20km

36

Zpočátku   je   zaznamenán   vzestup   rychlosti,   způsobený   pravděpodobně  nástupem lyží z umělých hmot ke konci podpořený bruslařskou technikou. Poté  však rychlost už jen kolísá a to až do roku 2005. V roce 1987 se naposledy běželo  na 20km trati. Od dalšího roku se již běhalo na trati 15km. Výrazný je také propad  v roce 1998, který byl způsoben hustým sněžením a problematickým mazáním  lyží,   stejně   tak   jako   u   mužů   ve   stejném   roce   při   závodě   na   30km   klasickou  technikou. Jestliže srovnáme klasickou a bruslařskou techniku, je samozřejmé, že  bruslařská technika znázorňuje v průměru vyšší rychlost. 4.1.7  Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 10km Graf č. 7 znázorňuje  rychlost na desetikilometrové trati  žen, která byla  zařazena   v   roce   1952   v   Oslu.   V   grafu   není   zřetelný   kontinuální   růst   hned  zpočátku, ale až od konce šedesátých let. Jen mírně přerušovaný růst rychlosti,  přesnější data rychlosti nalezneme v příloze č.7, narušují dva razantní poklesy. V  roce 1958 závodily ženy v dešti, což ztížilo mazání lyží. V roce 1987 je tento  pokles  znát  téměř  ve  všech  grafech.   Byl  způsoben  nejspíše  nově  postavenými  tratěmi, jež byly náročnější, než byli závodníci zvyklí.

Graf č.7: Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 10km

37

4.1.8  Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 5km Graf   vývoje   rychlosti   běhu   žen   na   5km   má   číslo   8,   stejně   tak,   jako  doplňující   údaje   upřesňující   rychlost   v   příloze   patřící   ke   grafu.   Na   program  mistrovství světa byl poprvé zařazen v roce 1962 a na olympijských hrách o dva  roky později. Rychlost běhu na lyžích v této disciplíně se neustále zvyšuje. Na  grafu   lze   najít   dva   výrazné   poklesy   rychlosti,   a   to   v   letech   1978   a   1998.   Na  Mistrovství světa v Lahti v roce 1978 byl pokles nejspíše zapříčiněn náročností  tamních zmodernizovaných tratí, na které nebyly závodnice zvyklé. Na ZOH v  Naganu 1998 bylo výrazné snížení rychlosti způsobeno přírodními podmínkami,  konkrétně teplotou kolem nuly a přívalem sněhu.

Graf č.8: Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně 5km

38

4.1.9  Vývoj rychlosti běhu mužů a žen v disciplíně štafety

Grafy   č.   9   a   10   znázorňují   vývoj   rychlosti   běhu   ve   štafetách.   Oproti  ostatním je zvyšování rychlosti ve štafetách nejkontinuálnější ze všech disciplín.  Dalo   by   se   říci,   že   počasí   zde   nehraje   tak   velkou   roli.   Větší   význam   zde   má  taktický souboj mezi jednotlivými týmy a zdokonalování technologií materiálu a  techniky běhu, které zapřičiňují kontinuelní růst.  Doplňující údaje upřesňující rychlost nalezneme v příloze č.9.

Graf č.9: Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně štafety

39

Graf č.10: Vývoj rychlosti běhu mužů a žen v disciplíně štafety

40

4.1.10  Vývoj rychlosti běhu mužů a žen v disciplíně sprint

Grafy číslo 11 a 12 nám znázorňují rychlost běhu na lyžích v disciplíně  sprintu mužů a   žen.   Doplňující údaje upřesňující rychlost nalezneme v příloze  č.10. Sprint je nejmladší z disciplín, kterou zde představujeme. Není to sprint,  jak si ho můžeme představit z atletických závodů. Jedná se o výkon trvající kolem  2   –  3   minut,   je   to   výkon   nad  anaerobním   prahem.   Poprvé   byl   na   zařazen   na  programu Mistrovství světa v Lahti v roce 2001.

Graf č.11: Vývoj rychlosti běhu mužů v disciplíně sprint

Sprint   je   výsledkem   mnohaletého   vývoje   a   snahy   o   zatraktivnění  běžeckého lyžování pro diváky. Délka tratí není konstantní, ale liší se, nejspíše  podle možností daných stavbou stadionu a blízkého okolí. Délka sprinterské tratě  se pohybuje v rozmezí od 0,9km do 1,5km. Z osmi uspořádaných závodů se jel  pouze   dvakrát   klasicky.   Z   grafu   můžeme   vysledovat   hned   zpočátku   v   prvním  závodě velmi nízkou rychlost oproti dalším sezónám. Můžeme se domnívat, že ta  byla způsobena nízkou specializovaností na sprinterský závod, jakožto novinku na  mistrovství světa.

41

Vývoj technického vybavení a tréninkových metod v této mladé disciplíně  je teprve na počátku a do budoucna velmi perspektivní.

Graf č.12: Vývoj rychlosti běhu žen v disciplíně sprint

4.2 Diskuze

Na základě zkušeností a nastudovaného materiálu jsme se pokusili určit a  analyzovat faktory ovlivňující rychlost běhu na lyžích na světových závodech. Zjistili   jsme,   že   technologický   vývoj,   vývoj   techniky   běhu   a   metod  tréninku neovlivňoval růst rychlosti skokově. V grafech zaznamenané skokové,  zejména   negativní,   výkyvy   byly   způsobeny   většinou   přírodními   podmínkami  během závodu. Velkým technologickým  skokem bylo například použití  lyží s  použitím  umělých hmot na Mistrovství světa ve Falunu v roce 1974, přesto v grafech nelze  pozorovat odpovídající nárůst rychlosti. Negativní působení přírodních podmínek  můžeme   vidět   například   v   roce   1998   v   disciplínách,   které   se   jely   klasickou  technikou, či v roce 2005 při disciplíně 50km mužů. Kladným způsobem ovlivnily  povětrnostní podmínky rychlost běhu v roce 2003 ve Val di Fiemme.

42

5. ZÁVĚR

 

Podařilo   se   nám   zjistit   pomocí   historické   metody,   že   předpoklad   růstu 

rychlosti byl správný, a nalézt faktory, jež tento růst podporují, či ho brzdí. Faktory ovlivňujícími rychlost běhu na lyžích jsou technologický  vývoj  výstroje (lyží, holí, vázání, bot, oblečení) a vosků, vývoj techniky běhu, zpočátku  jen   klasického,   později   bruslařského   způsobu   běhu.   Dále   pak   zvyšující   se  trénovanost   závodníků   a   taktika   závodníka,   uplatňující   se   například   při  hromadných   startech   či   sprintech.   Zvláštním   faktorem   je   soubor   přírodních  podmínek,   jež   může   zásadně   ovlivňovat   rychlost   běhu   a   to   především  jednorázovým způsobem, projevujícím se v grafu především výrazným poklesem  v jednotlivé položce. Jako další fakt, který jsme v této práci zjistili, je rozdílný růst rychlosti v  různých   obdobích,   jenž   byl   a   je   způsobený   především   materiálním   vývojem,  vývojem   tréninkových   metod   a   techniky   běhu.   Pro   praxi   lze   využít   data   z  posledního období, kdy dochází k méně patrným změnám ve zvyšování rychlosti  běhu  na lyžích  na pořádaných  světových podnicích.  Lze předpokládat,  že růst  rychlosti v následujícím období se bude nadále zpomalovat a to zejména z důvodu  zpomalení technologického vývoje.

43

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1. Gnad T. a kol. Kapitoly z lyžování, 1. vyd. Praha: Nakl. Karolinum,  2002. 240 s. 2. Gnad T., Psotová D. Běh na lyžích, 1.vyd. Praha: Nakl. Karolinum,  2005. 151 s. 3. Hottenrott K., Urban V. Das Grossebuch vom Skilanglauf, Meyer &  Meyer Sport, 2003. 416 s. 4. Chovanec F., Potměšil J., Javorský M. Běh na lyžích, 1. vyd. Brno:  Olympia, 1983. 207 s. 5. Kulhánek O. Zlatá kniha lyžování, 1. vyd. Praha: Olympia, 1989. 584 s. 6. Potměšil J. Hodnocení výsledků běžců a běžkyň na lyžích na ZOH a MS  v letech 1924 – 1996 Praha, 1996. 17 s. 7. Procházka K. Zimní olympijské hry, 1. vyd. Praha: Olympia, 1982. 298  s. 8. Wenger U., Wöllzenmüller F. Skilanglauf, Copress Sport, 2003. 207 s. 9. http://en.wikipedia.org/wiki/Ski_binding (28.10.2007) 10. http://no.wikipedia.org/wiki/Kategori:Ski­VM (10.1.2008) 11. http://ski.itrundle.com/equipment/bindings.html (28.10.2007) 12. http://skiinghistory.org/skihistory.html (14.11.2007) 13. http://www.databaseolympics.com/index.htm (10.1.2008) 14. http://www.fis­ski.com/uk/disciplines/cross­country/results.html  (10.1.2008) 15. http://www.fischer­ski.com/en/ (12.2.2008) 16. http://www.kneissl.com/unternehmen/geschichte/ (12.2.2008) 17. http://www.salomonsports.com/img/aboutSalomon/Salomon %20Story.pdf (12.2.2008) 18. http://www.swixsport.com/eway/default.aspx? pid=278&trg=MainContent_6179&MainContent_6179=6152:0:24,3278  (12.2.2008)

44

RESUMÉ Téma, jež jsem si vybral mi je, jako aktivnímu lyžaři, velmi blízké. Pro mě  je zajímavé především tím, že je třeba dávat jednotlivé informace do souvislostí a  tím se nám tvoří trochu jiný náhled na historii lyžování, nežli ze současné  literatury. Bylo třeba nashromáždit dostatečné množství dat z rozličných zdrojů.  Poté jsem vše statisticky zpracoval a výsledky uvedl v mé práci. Jelikož se téma v  širším smyslu v české literatuře neobjevuje, jedná se o téma ojedinělé a může  sloužit jako podklad pro další práce s podobnou tematikou a studijní účely. RESUME The theme I have chosen is to me, as for an active skier, very close. What  I find interesting is the fact that it is necessary to connect particular informations  contextually and therefore a slightly different insight on the history of skiing apart  from contemporary literature can be made. It was necessary to gather sufficient  amount of data from various sources. Thereafter I compiled everything  statistically and cited the results in my thesis. Since this theme does not occur in  Czech literature, it is a unique one and could serve both for an underlay for next  works concerning about similar theme and for study purposes.