Jaroslav Kuťák ÚZEMÍ TRESTU Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2012 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jaroslav Kuťák, 2000, 2012 Titulní foto © Yan Čelikovský © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2012 ISBN 978-80-243-6315-8
Věnuji své rodině
Mám pocit, že se něco mění. Večer vypínám televizi, lehnu si a popadnu knížku. Určitě v tom nejsem sám. Znovu jako před mnoha lety zjišťuji, jak mnoho krásných a napínavých knih je na světě a jak mi je s nimi fajn. Nechci ani hodnotit dobu, ani doporučovat životní styl… Jen chci popřát příjemné čtení. JK
Část I.
PŘED BÁLEM
…koulelo se koulelo červené jablíčko…
Kapitola první Stará tělocvična duněla pod odrazy těžkého oranžového míče. Parkety sténaly a oznamovaly bolest. Kdykoli míč udeřil o desku s košem, ozývaly se temné, ohlušující rány jako tamtamy lidojedů. Tělocvična byla obložená smutným dřevem, pod stropem měla sítě, které chránily žárovky dvou širokých řad secesních svítidel. Ze zdí mezi podlouhlými okny důstojně shlížely reliéfy ztuhlých romantických postav s květinami ve vlasech. Výplně oken a dveří vzájemně ladily. Starosta z počátku století nechal gymnazistům postavit stylovou tělocvičnu. Jan Simpl si to občas připomínal a těšilo ho, že se dodnes zachovala i pro něj. Sebral míč, zadribloval, pak udělal protáhlý dvoutakt a vyskočil s míčem na špičkách prstů. Koš. Balon zůstal zlomek vteřiny viset v síti a potom propadl dírou do Janovy náruče. Stál a díval se nad sebe. Před očima měl barcelonský tým snů: Jordan, Pipen, Magic Johnson, Malone, Drexler a další. Ukázali světu, jak se má hrát basket. Sebrali spoustě hráčů sebevědomí a mnohým ho dodali. Bohatým ber a chudým dávej. Tenkrát před lety na olympiádě bylo vidět, kdo rezignuje a kdo se snaží báječné americké mužstvo napodobovat. Jan Simpl poodešel o několik kroků, pak se rozběhl, vyskočil a – přejel prsty přes síťku. Ještě nikdy nedoskočil celou dlaní přes obroučku. Scházelo mu pár čísel. Přitom by tak moc chtěl efektně vrazit míč do koše a zůstat na něm viset za ruce, jako to předváděli profesionálové! Ale přesto cítil potěšení, když se aspoň prsty dotkl obroučky a došlo ke kontaktu hráče s místem, kam se propadají všechny dobře hozené míče. Jako by přeskočila jiskra, bylo v tom doteku něco panensky čistého. Sotva začal školní rok, chodil trénovat pravidelně hned po vyučování. Slíbil si to při sledování barcelonských zápasů, které si koupil na videokazetách. Odpoledne tu už mohl být docela sám. V šatně ze sebe všechno
7/36
shodil, natáhl si trenýrky a tričko, obul staré čínské tenisky a vypáčil skřípající skříň s balony. Školník o vadných dveřích věděl, ale dokud se žádný míč neztratí, nebude se starat. Jan protáhl nejbližší balon škvírou mezi chatrnými dvířky a seběhl po schůdcích starožitné tělocvičny do sálu. Kdysi sem chodíval dokonce se zlomenou levou rukou, zpevněnou v sádře. Stál s míčem ve zdravé pravačce před hruškou a učil se házet trojky jednoruč. Spolužáci věděli, co dělá. Měli ho za blázna. Z několika důvodů. Učitelé se většinou ve smyslu školního řádu domnívali, že student nemá po vyučování povolení setrvávat v objektu školy a že je proto žádoucí, aby z budovy co nejrychleji odešel. Ale Jan Simpl jezdil domů autobusem do sousedního města. Míval odpoledne hodinu dvě času. Stejně by se musel toulat po náměstí a nalévat se kofolou. Spolužáci se schovávali v kavárně, šli na pivo nebo do sex shopu na nádraží. Ani za nic by nezůstali v tom sice hezkém, ale tísnivém temném školním objektu uprostřed vzrostlého parku nad městem. Budova gymnázia připomínala starou Anglii. Zvlášť když zapršelo nebo se snášel soumrak, byla opravdu strašidelná. Míč letěl ve vysokém oblouku na koš, brzy se zlomil a míč zvolna padal. Proletěl několik čísel před košem na zem. Jan se zachvěl. Nesnášel, když nedohodil, cítil se pak slabošsky. Naštěstí se mu to nestávalo často. Rychle doběhl pro nevinně se kutálející balon a zkusil ze stejného místa znovu hodit. Míč vyletěl, dopadl na obroučku, odrazil se kolmo vzhůru a pak bezvadně propadl košem. Bylo to efektní. Spokojeně si zavýskl. V ten moment vrzly dveře. Jan ztuhl. Kromě školníka v budově už sotva někdo byl. A se školníkem neměl dobré zkušenosti. Byl to snad jediný člověk – kromě uklízečky – který ho dokázal vyhodit z tělocvičny jenom proto, aby si dokázal pochybnou moc nad lidmi. Nedýchal a naslouchal. Nic. Ticho. Zvedl hlavu a podíval se k úzkým oknům.
8/36
Byla za nimi tma. Obloha se zatahovala. Bude si buď muset rozsvítit, anebo odejde. Podíval se na zamřížované hodiny. Ještě mu zbývalo přes hodinu času. Dovolí si tedy překročit předpisy a bude dál spotřebovávat elektrickou energii. Odložil míč. Okna už nedávala téměř žádné světlo. Zavládlo pološero. Vystoupil po schůdcích a otevřel dvířka ovládacího panelu. Stačí, když rozsvítí čtvrtinu světel, jen ty nad košem. Stiskl spínač. V tu chvíli mu někdo sáhl na ruku a přitlačil ukazováček zpět na tlačítko. Světla krátce zableskla a potom zas zhasla. Odložený míč se dokutálel ke zdi, narazil a zastavil se. Kapitán Antonín Havránek vešel do Městské lidové knihovny a řekl: „Ahoj mami.“ Mondénní dáma, jež trůnila za zámeckým psacím stolem s fotografií bývalého ministerského předsedy z dob, kdy ještě býval pohledným ministrem financí (a za pár let bývalého prezidenta země), a obratně balila knihy do tmavohnědého papíru, zvedla oči a přes obroučky brýlí odvětila: „Nazdar Bobe. Jdeš na kafe?“ „Ne, to bychom bohužel asi nestihli, za několik desítek minut nastupuji do služby, ehm, rád bych si půjčil něco na čtení. Něco lehčího, jistě, jistě,“ broukal si, „nějaké dosud mnou nečtené Ovidiovy zpěvy, nejsou-li vypůjčeny?“ „Blbneš, Bobe?“ pravila dáma. „Kromě tebe latinskou knihovnu nikdo nechce.“ „Jistě, jistě, ptám se však, abych nebyl překvapen.“ Kapitán Antonín Havránek nosil hlavu stále svěšenou, na temeni prosvítala počínající pleš jako reflektor mopedu. Jako většina starých mládenců měl zbytnělý krk pod bradou a nad opaskem vypouklé břicho. Nohy byly pokaždé vděčné, když použil služební vozidlo. Ruce měl bílé a masité. Nosil těsný oblek s kravatou. Ještě se mu nepodařilo pořídit si šaty, které by sedly, proto kombinoval kalhoty se saky a vestami. Dnes měl švestkově modré sako, světle šedou vestu se zlatým řetízkem a hodinkami
9/36
po dědečkovi, tmavé kalhoty a světle hnědé boty. Po mamince zdědil lásku ke knihám a po tatínkovi všechno ostatní. „Mohu si knihu vyzvednout sám?“ zeptal se. „Ach Bože,“ odpověděla mu matka. „Víš, někdy tak podvědomě očekávám, že začneš používat infinitiv s koncovkou -ti.“ „Poněkud zastaralý způsob mluvy, nicméně, milá matko, jak si dozajista vzpomínáš, i náš exprezident Havel používal tyto verbální koncovky.“ „Ale to byl pan prezident. Intelektuál duší i tělem, Bobe: kdežto ty jsi intelektuál duší a tělem policajt.“ „Policista, prosím. A kde stojí psáno, že se policista musí vyjadřovat vulgárně nebo snad – nespisovně?“ položil řečnickou otázku a vplul do vedlejší místnosti k zamilovanému regálu. V knihovně si půjčoval všechno. K autorům starého Říma se uchýlil až nyní, ve svých čtyřiceti, protože ostatní knihy už měl poctivě pročtené. Zhltal detektivky, romány, povídky, pohádky, cestopisy, odborné a populárně naučné knihy, časopisy, noviny a historická pojednání, co Městská knihovna v Týně nad Otavou měla. Jeho obdivuhodný výkon zahrnoval i četbu dříve zakázaných autorů, které před vyřazením a tajnou likvidací zachránil ještě coby student místního gymnázia spolu s věrnými kamarády a matkou a odnesli je v prádelních koších do sklepení zámku na náměstí, v jehož přízemí léta letoucí sídlila knihovna. Pro knihy našli suchou, čistou místnost, opatřili ji zámkem a nikoho do ní nepouštěli. Po maturitě se věrní kamarádi rozprchli po světě a jen Antonín, zvaný odjakživa Bob, sem pravidelně přicházíval číst. A tak mu zakázaná díla, která se po listopadovém převratu vynořila se zaslouženou i nezaslouženou slávou, byla, jak říkal „starým kabátem“. Tatínek emigroval, když byly Antonínovi čtyři roky. Zemřel v Austrálii a zanechal po sobě několik nadšených pohlednic. Maminka byla vedena na listině nežádoucích osob Jihočeského kraje, nicméně Antonín se přesto stal kriminalistou na malém městě, a jedním z nejsečtělejších lidí v Čechách. Do knihovny vešla dívka v minisukni. „Prosila bych toho Ramba,“ řekla a paní Havránková zadržela úsměv, protože si představovala, jak by se k ní její Antonín hodil.
10/36
„Bobe!“ zavolala. „Podej slečně Ramba! Mám práci!“ Kapitán Havránek, odmalička zvyklý pomáhat v knihovně, vyšel s Ovidiovou knihou v podpaží, a pevným krokem přistoupil k regálu filmových titulů. „Tady, prosím, slečno. Příjemnou zábavu,“ popřál bez jízlivosti a dal dívce zdvořile přednost i u matčina stolu při zápisu výpůjčky. Jakmile odešla, ani se za ní nepodíval. „Pěkná, viď?“ řekla máma. „Prosím?“ vzhlédl kapitán od latinských veršů, „ano, jistě. Aha – v této souvislosti… měl bych jednu prosbu, jestli mohu…“ „Ano?“ „Ehm,“ řekl kapitán Havránek. „Maminko, přestaň mi, prosím, před lidmi říkat – Bobe.“ Jan Simpl se díval do ústí hlavně malého revolveru. „A hlavně mlč,“ řekla postava, jejíž tvář v šeru nepoznával. Byla oblečená do čehosi splývavého. Všiml si, jak se u chodidel látka dotýká země. Sexy poznatek v ohrožení. Cítil ženu? „Proč?“ „Mlč,“ zachrčel hlas. „Hlavně mlč. Stejně by tě nikdo neslyšel.“ Byl to nepřirozený, cize znějící hlas, který přeskakoval. Jan Simpl si uvědomil, že neznámá osoba mění svůj přirozený tón. Aby ji nepoznal? „Co chcete?“ „Teď hlavně, abys mlčel,“ řekl hlas a mírně se přitom zachvěl. Ve vzrušení? Blázen? Psychopat? „Sejdi dolů pod koš,“ přikázala postava a vystoupila z temnoty do šera. Jan zoufale uvažoval. Viděl před sebou postavu zahalenou v povědomé látce, s otvory pro ruce a oči. V pase byl neznámý opásán hrubým provazem jako mnich. „Tak,“ řekla postava, ustoupla o krok a otočila za sebou klíčem ve dveřích. „Teď už nás nikdo nevyruší.“ Teprve nyní dostal Jan Simpl opravdový strach. Sžíravý, bolestný pocit v břišní krajině, který přecházel nahoru do hlavy, až se mu zatočila. Nohy se mu třásly. Ve žlábku po páteři stékal studený pot.
11/36
„Dej koš,“ řekla postava. „Cože?“ „Musíš dát koš.“ „Proč?“ „To uvidíš,“ odpověděl hlas. Janovi se zdálo, že zase hodně rozechvěle. Poodešel k míči, zvedl ho z podlahy. Zauvažoval, jestli ho nepoužít jako zbraň proti vetřelci. Vzít balon do obou dlaní jako při přihrávce a prudce vytrčit ruce. Míč vyletí rychle a přesně. Mohl by útočníka zasáhnout do obličeje… ale co potom? Jenom míčem ho neomráčí a s největší pravděpodobností ani nevyrazí zbraň. Jedině že by využil momentu překvapení a utíkal hned pak pryč, ale kam? Kam by utekl? Dveře jsou zamčené a okna příliš vysoko. Octl se v pasti. Několikrát nervózně udeřil míčem o podlahu na hranici trestného území a namířil. Podvědomě se postavil na místo, odkud se hází trestné hody. Trestný hod. Proboha, kdo koho trestá? Za co? Proč? Kdo se tady vyfauloval? Při jaké hře? Věci začínaly mít podivné souvislosti. „Tady vocaď?“ zeptal se, aby zaplašil děsivé myšlenky. „Ano,“ odpověděl zakuklenec. „Stojíš správně.“ Simpl opět zadribloval, zvedl míč nad hlavu a zamířil. Ruce měl jako z kamene. Nedokázal se hnout. „No táák,“ ozval se stín s revolverem v ruce. „Bude to?“ Jan se zhoupl v kolenou. Konečně so pohnul. Připadalo mu to jako celá věčnost. Kam zmizela lehkost, se kterou před chvílí trénoval? Proč má najednou po celém těle nesnesitelné mravenčení? Protože o něco jde? A o co jde? Hodil. Balon opsal nepřirozeně strmou křivku. Jan podhodil. Míč zas ani nedoletěl ke koši. Postava se zasmála. „Tak vidíš, hlupáku. Sám jsi rozhodl.“
12/36
Neznámý namířil revolver a pokynul k švédské bedně, co stála ve výklenku vpravo. „Pod koš,“ přikázala. „Posuň ji pod koš.“ Jan automaticky poslechl. Tlačil před sebou těžkou bednu. Napadlo ho, že by podlaha potřebovala naleštit. Napadlo ho i to, že mu za chvíli pojede autobus a že by se měl jít převléct. Napadlo ho, jak nesmyslný byl jeho neustálý boj o místo v základní pětce školy. Vždycky ho předběhli ti mrštnější, rychlejší, silnější. Hrával až ke konci zápasu, když se ostatní vyfaulovali. Než se zbavil nervozity, bylo většinou po zápase. Trpělivost a pracovitost. Že prý přinášejí úspěch. Jaký úspěch? Podívejte, kam mě to dovedlo – našel si mě blázen s revolverem a nutí mě, abych… Jan ustrnul. V duchu se mu narodila věta, kterou ani nechtěl domyslet. …abych… „Tak co jeéé!“ zaječel hlas ženskou fistulkou, ale hned se opravil. „Šup, bude to?“ a to už bylo zas nepřirozené bručení. Jan postrčil bednu pod koš. Kolikrát v životě váhal mezi košíkovu a kopanou! Kdyby jezdil domů ve tři a ne v pět, protože zůstával v tělocvičně, stihl by tréninky fotbalistů. Ale ti ho taky nebrali za rovnocenného partnera. I na fotbal byl příliš nervózní a hlavně dlouhý, neobratný… ale mezi fotbalisty by nebyl sám jako v zamčené tělocvičně! Na zeleném trávníku nebo na zamrzlé škváře pod halogenovými světly jako teď v únoru by se mu nemohlo stát, aby ho… …aby ho… „Dobrý, v pořádku. Běž ke zdi. No, bude to?“ hlas začínal mít stále rozechvělejší tón. …aby ho někdo odpráskl! Nic lepšího Jana Simpla nenapadalo. Ta pitomá figura s revolverem po něm teď bude chtít, aby se naposledy pomodlil. „Dobrý den přeji,“ řekl kapitán Havránek. „Prosím uctivě dvacet dekagramů dušené šunky, půl tuctu rohlíků a jedny okurky ve sladkokyselém nálevu.“ Růžolící prodavačka, jejíž rodina dostala v restituci dům s masnou, kráčela ve šlépějích předků a prodávala na náměstí nedaleko knihovny.
13/36
Stála před stylovými dlaždičkami, které ozdobily zeď ještě za jejího dědečka, a usmívala se na kriminalistu. Znala ho léta, byla jen o pár roků mladší a chodívala na stejnou školu – tam nahoru, na kopec do parku. Odjakživa si na něj myslela. Ona si totiž myslela na hodně místních, ale postupně se jí oženili a zůstal jen Bob Havránek a opilec Krňský, který se však nedokázal vyrovnat s faktem, že je potomkem místního šlechtického rodu. Nebyla mu prokazována patřičná úcta, hledal ji tedy v pití. Nedávno vyšel v krajských novinách článek, že je levobočkem. Když pan hrabě zplodil tohoto ze svých synů, už ani nebyl zámeckým pánem, ale řadovým lesníkem. Krňského matku poznal při prořezávání stromků. Kapitán Havránek zůstal pro Helenku z masny stále ještě reálným objektem touhy. Navážila mu o osm deka víc, ale napočítala požadovaných dvacet. Kapitán si milého bonusu nevšiml. Rozhlížel se po místnosti, jako by mezi háky na maso hledal místo, kam zavěsit poličku na knížky. „Tady prosím,“ řekla Helenka a položila na pult požadované zboží. Poděkoval, schoval svačinu do aktovky a odešel. „Jak je roztomilej,“ pomyslela si Helenka, „už zase zapomněl zaplatit.“ Jan Simpl stál otočený čelem ke zdi, s rukama opřenýma o stěnu. Po očku sledoval, co zakuklenec vyrábí. Neznámý stál na švédské bedně a cosi kutil u koše, ale Jan pořádně neviděl, co. Jednak měl zakázáno se otočit a jednak mraky, těhotné mokrým sněhem, už úplně přikryly oblohu a začaly vyhrožovat plískanicí. Připomnělo mu to první den na základní škole. Procesí rodičů, přivádějících nic netušící ratolesti do instituce, která z nich měla vytvořit gramotné spoluobčany, bylo brzo ráno zaskočeno bouří. Tehdy to byla po horkém červenci a srpnu silná bouřka, provázená studenou vichřicí. Promoklí prvňáčci dorazili do budovy, která je zchlamstla velkými dvoukřídlými dveřmi. Hned za nimi na ně čekaly zamřížované místnosti. Desítky kotců pod zámkem. Jan tehdy samozřejmě ještě nevěděl, co je vězení, ale vězení, škola a kasárna mají společné rysy. Mříže, ve kterých se měl svlékat a přezouvat. Mříže, které od sebe dělily kamarády z ulice. Mříže, kterými
14/36
se dá prostrčit prst nebo malá dlaň, ale už ne celé tělo. Jakmile vás jednou sežerou mříže, jen tak už se z nich nedostanete. „Rodiče zůstanou venku,“ přikázal dozor u šaten. „Uvidíme, jak se prvňáčci naučili doma sami přezouvat.“ Teprve když si Jan vzal novotou vonící bačkory, směl vyjít na druhé straně kotců ven. Tam na něj čekali táta s mámou v hrozném stavu: zmrzlí a bosí. Maminka měla krásné letní šaty z růžové látky a tatínek svatební oblek. Oba byli promočení, ale snažili se být onoho slavnostního dne usměvaví, přestože jim někdo bral dítě. Déšť jejich úsměvy pokřivil do grimas, na které si Jan vzpomínal dodnes. „Tak a hotovo,“ řekl zakuklenec a seskočil z bedny. Jak skočil, lem hávu se vyhrnul a Jan si všiml, že je bez bot. Látka se vyhrnula do půli lýtek. Štíhlých, téměř dětských nebo ženských lýtek. Postava pyšně ukázala prstem nahoru: „Vidíš?!“ Jan se pomalu otočil. Koš byl na bocích rozpletený a na obroučce visely kromě potrhané síťky dvě oprátky. Jako pytlácká oka. „Vylez nahoru a prostrč ruce!“ přikázal mu stín. „A žádné hlouposti, vidíš přece…“ Revolver. Jan mohl spekulovat, že protivník má jen repliku nebo snad dětskou stříkací pistoli, ale zkuste to. Zkuste být na chvíli v jeho kůži: šero prastaré tělocvičny a ze stínu na vás míří blázen v hábitu. Vylezl na bednu. „Prostrč ruce a škubni,“ chrčivě řekl hlas neznámého. „Proč?“ „Všechno se dozvíš… ale nejdřív poslechni!“ Jan zoufale přemýšlel, jestli nemá riskovat útěk. Kdyby seskočil a vrhl se proti dveřím, třeba by je vyrazil. Podíval se k nim. Nevyrazil by je. Otevíraly se do tělocvičny. To byla smůla. Ale… viset na koši za ruce se mu nechtělo. Sálem se rozlehl výstřel. Několikanásobná ozvěna trhala uši. Ucítil střelný prach a slyšel hvízdání kulky, která se zaryla do dřeva vedle hodin. „Tak bude to?“
15/36
„Ano, prosím,“ odpověděl, jak byl zvyklý ze školní lavice. Pomalu prostrčil třesoucí se dlaně. Nejdřív pravou, pak trhl, ale smyčka se nezatáhla. Pomohl si levačkou a provaz na pravém zápěstí pevně zadrhl. Pak prostrčil levou ruku na druhé straně obroučky a zatáhl. Jednou, podruhé… „Počkej, pomůžu ti,“ řekl vetřelec, vší silou zabral za bednu a odstrčil ji. Jan se zapotácel a rozhoupal se. Provaz na levém zápěstí se utáhl a Jan moment visel jen za paže. Měl pocit, že se utrhne. Přetrhne se vlastní vahou! Pak špičkami prstů u nohou nahmatal bednu a chtěl se na ni postavit zpátky, ale vetřelec ho skopl. Po chvilce neznámý v hábitu znovu přistrčil nešťastnou bednu, vylezl na ni a zavázal Janovi ústa šátkem. „Teď se zase můžeš postavit. Ale jen na chvíli.“ Zakuklenec byl blízko. Měl v očích potměšilý výraz. Ale nezůstal nahoře. Seskočil. „Tak ty bys rád věděl, co se to tady vlastně děje? Věř mi, vše je v naprostém pořádku. Chyť se za obroučku!“ Jan zavrtěl hlavou. „No tak slyšels, nebo ne?“ Jan se chytil oběma rukama za obroučku. „A kopni do bedny.“ Maličko nakopl kůží potažený vršek. „Pořádně! Ať spadne!“ Kopl. Zakuklenec zuřivě vzal za okraj bedny a strhl ji stranou. V tu chvíli Jan visel za obroučku, jak si to vždycky přál. Aby pro pobavení diváků na zlomek vteřiny po vhození koše zůstal na obroučce jako profík. Teď ale visel proti své vůli a netušil, jak dlouho se udrží. Když se pustí, zůstane připoutaný za oprátky na zápěstí a určitě se někde roztrhne. V zápěstí nebo v ramenou. Zakuklenec se posadil na zem. Položil revolver vedle na parkety a rukama se chytil za bosé nohy. Otvory v hábitu se upřeně díval na mladého sportovce v trenkách a tričku. „Tohle sis přece vždycky přál, ne?“ řekl jasným, zvonivým, až půvabným dívčím hlasem.
16/36
Antonín Havránek nikdy neměl na psacím stole pořádek. Nedokázal ho udržovat ani doma. Tam mu občas uklidila matka. Ale sem na policejní stanici nemívala ani cestu, ani přístup. „Ahoj Vladimíre, zdravím tě, máme novinky?“ zeptal se kapitán Havránek podřízeného Vladimíra Nového, poručíka, který právě dopíjel dnešní sedmý šálek kávy. „Ani prd, šéfe,“ řekl. „Jen cikáni, že maj na poště problémy s penězma…“ „Jaké problémy?“ „Že maj prej dostat podporu, a eště nic nedostali.“ „Ano, jsou sociálně slabí, ano…“ podotkl Havránek a uložil si do ledničky šunku od Helenky. „…ale jinak sou silný,“ dodal poručík. „Co bylo dál? Ještě nějaká pamětihodná událost?“ „V hospodě U Maříků se poprali kvůli hracímu automatu.“ „A?“ „Starej Mařík je vyhodil.“ „Správně. Kolik jich bylo?“ „Tři…“ „Stěžoval si někdo?“ „Jeden z těch tří.“ „Mařík ne?“ „Ne.“ „Pak musíme konstatovat, že je vše v pořádku,“ pravil kapitán a posadil se do křesla za neuklizený stůl. Přes hromadu papírů se díval na svažité náměstí s kašnou, kostelem a kaštany kolem kostela, s podloubím na protější straně a oblohou, která byla teď už velmi temná. Padal sníh s deštěm. „Kdo má službu v terénu?“ zeptal se. „Kolotík s Jílem.“ „Horák je doma?“ „Horák má volno.“ „I ty můžeš odejít,“ řekl kapitán. „Předpokládám, že jsi na mopedu, a tak by se ti dnes mohlo snadno přihodit, že zmokneš včetně spodního
17/36
prádla. V důsledku toho bys onemocněl záněty cest dýchacích, a to si naše malá stanice nemůže dovolit. Proto máš již nyní volno,“ podíval se na zlaté cibule, „ano, přestože bys měl na pracovišti setrvat ještě celých sedm minut a dvacet dva vteřin…“ „Děkuju,“ řekl poručík nadřízenému, ten ale už vytáhl šedivou knížku a pohroužil se do ní. Poručíka neslyšel, v uších mu zněl dokonalý rytmus antických veršů. „Děkuju,“ opakoval Nový a vyzkoušel kapitánovu pozornost oblíbeným fíglem: „Děkuju… Bobe.“ Kapitánova široká záda se nehnula. Poručík zasalutoval a zavřel za sebou. Když odezněl dusot jeho služebních bot a zavládl klid, v hlavě kapitána Havránka se probudila tichá reakce: Koneckonců bych měl být mamince vděčný. Antonín je v dnešní době jméno neoblíbené. Antonín byl neoblíbený prezident. Antonín byl i dnes odsuzovaný syn zakladatele dělnického hnutí a Antonín z nejslavnějších byl topičem elektrárenským. Zaplať ti Bůh za toho Boba, milá maminko, pomyslel si a definitivně se ponořil o mnoho staletí zpět do dějin společnosti, zdánlivě podstatně zaostalejší, než je ta dnešní. Vzdělaný Antonín samozřejmě věděl, že lidstvo se v podstatě nevyvíjí. Jan Simpl začínal bolestně pociťovat, že není žádný velký sportovec. Levá ruka ještě nebolela, ale pravá už ochabovala. Pálila ho dlaň, obroučka se zařezávala do masa a tlačila na kůstky. Čekal, kdy se nohama dotkne země, protože ho to k ní nezadržitelně táhlo. Zakuklená dívka seděla pořád v jogínské poloze na zemi a sledovala, jak se oběť trápí. Jan by opravdu rád věděl, proč ho tohle mučení potkalo. Nebyl si vědom žádného zločinu, za který by měl trpět. Proklínal se za zbabělost. Proč se přece jen nepokusil o útěk? Vinou roubíku se ani nemohl na nic zeptat. „Je na tebe moc hezký pohled. Myslím, že konečně začínáš přemýšlet,“ řekla. „Zkusme toho nějak využít.“ Jan zběsile přikyvoval. „Dobrá.“ Venku se ještě víc setmělo. Těžký déšť se sněhem bičoval okna.
18/36
„Víš, čeho ses dopustil?“ Zavrtěl hlavou a pustil se pravou rukou. Škublo to celým tělem. Měl co dělat, aby se za levačku udržel. V okamžení mu došlo, jak zlé by bylo, kdyby se pustil úplně. Zůstal by viset za zápěstí jen v oprátkách a už by se nedokázal chytit. Zoufale zašátral a mírně se přitáhl k obroučce. Chytil se zase oběma. Buď jak buď, musím to vydržet, říkal si. Pořád je lepší se držet, než jen tak viset. V duchu si stále opakoval, že by mu to brzy opravdu muselo utrhnout ruce. Nejdřív vykloubit a potom utrhnout chabé úpony i kůži. Nedokázal odhadnout, co lidské tělo vydrží. „Ty tedy nevíš, čeho ses dopustil?“ řekla mučitelka s tichou výčitkou v hlase. Jan ten hlas poznával, protože už přestala mluvit hrdelně, ale neuměl si ji dát dohromady se zjevem. Nevěděl, komu patří. Byl to určitě dívčí hlas, ale komu patřil? „Dostals příležitost. Trestným hodem ses mohl snadno vykoupit,“ řekla a bez hnutí zírala na nechápajícího chlapce nad sebou. Jan měl pocit, že poznává hábit i jeho barvu. Hábit, který halil dívku, nebo kdo to proboha byl, měl temně hnědorudou barvu. Takovou látku zná, odkud ji jen zná… Tenkrát, když jako prvňáček opustil klece šaten a objevil zmáčené a zimou roztřesené rodiče, měl pocit takové barvy. Proč ale? „Neboj se, nic se ti tu nestane,“ řekl tehdy tatínek. „Jenom ti paní učitelka něco vysvětlí a hned si tě zase vezmeme domů.“ Když se po letech rozhodl studovat a poprvé vstoupil do budovy gymnázia na kopci v parku nad městem, už měl podvědomý strach. Jako prvňáček se do školy těšil, ale dětské iluze brzy ztratil a začal se bát jako všichni ostatní. Proč si to připomíná právě teď? Proč dává do souvislosti staré a nevědomé strachy ze školy s ohrožením života? Protože to p a t ř í d o h r o m a d y. Jestliže má člověk dlouhá léta z něčeho strach, může si být jist, že se jeho strach jednoho dne naplní. Jan Simpl odmítal dál filozofovat, ale napadaly ho myšlenky, které děsily i fascinovaly. Byla to jednoduchá rovnice o jedné neznámé. Škola = strach, strach = nebezpečí, škola = ?. Odpověď zněla: škola = n e b e z p e č í!! „O čem přemýšlíš?“ zeptal se zakuklenec. „Viď, že o něčem přemýšlíš? Určitě o něčem přemýšlíš, je to na tobě vidět. Tak pověz!“
19/36
Jan Simpl se přes bídnou situaci dusivě rozesmál. Takhle hloupě vyjadřovat se může leda nějakej… …učitel. Otřásl se a už věděl, odkud zná hábit. Ve stejně rudé, až hnědorudé barvě, v barvě zasychající krve, měli ve třídách závěsy. Zatahovali je, když pedagog přinesl promítačku. Třeba při biologii. Nedávno si promítali sexuálně výchovný film. Pro devadesát devět procent lidí z ročníku to byla nudná podívaná, protože film nepřinesl nic nového a ještě to hlavní ani neukázal. „Jistě, ty nemůžeš mluvit,“ řekl zakuklenec. „Tak ani nemusíš. Já ti odpovím sama.“ S a m a!! Je to ženská! Janova pravačka se definitivně poroučela. S podivem pozoroval, jak prsty nezadržitelně kloužou po obroučce. Málem se musel smát, jak neovladatelně. Necítil je. Byly bez krve. Nemohl dělat vůbec nic. Pustil se a zůstal jednou rukou bezmocně viset v oprátce. Levačka sice ještě držela, ale bylo jen otázkou času, kdy povolí – přitáhnout by se už nedokázal. „Končíš, viď?“ zasmála se zakuklená ženská. Kdo jsi, ty bestie? chtělo se Janovi říct, ale nemohl. Temný secesní sál tělocvičny se měnil v jeviště s krutou podívanou. „Ty sem po vyučování nemáš bez dovolení co chodit, že?“ položila mučitelka Janovi sugestivní otázku. Jistě, nemám. „Je to z a k á z a n é !“ Ta ženská se zbláznila. Snad mě nechce bít jenom pro takovou banalitu? „A chodíš sem p o ř á d !“ To je pravda. „Kdyby ses aspoň d o v o l i l !“ Proboha, kolikrát jsem si už musel vyslechnout podobnou přitroublou argumentaci. Poučky o morálce. Černobílé smíš-nesmíš. „A nejhorší na tom je, že už ti to ani n e v a d í, když překračuješ nařízení vedení školy, že?“
20/36
Zakuklená postava zatáhla volnou rukou za provaz, kterým měla přepásány boky. „Ještě než tě s konečnou platností p o t r e s t á m, dopřeji ti poslední hřích. Ale poslední. Bude tvůj ú p l n ě poslední, chlapče,“ řekla a znovu se posadila. „Ale nejdřív si počkáme, až ti dojdou síly. Musíš být bezbranný.“ Jan Simpl cítil, že ho síly opouštějí jako vojáci kasárna. Připadal si prázdný, dutý… i ta tupá bolest ho opouštěla a místo ní nastupovala apatie. Cítil, že ho levačka sice nebolí, ale věděl, že se ještě neutrhl. Tělo přece jen něco vydrží, říkal si sarkasticky a pak… Poprvé si teď se vším důrazem uvědomil, že je smrtelný. Doposud to byla jenom hra. Ale teď věděl. Už to nebylo tak, že zemřou jenom všichni ostatní kolem a já nikoliv. Student třetího ročníku gymnázia Jan Simpl věděl. Věděl, že zemře a bál se, že to bude velmi brzy. Teprve v tomto okamžiku se začal doopravdy bát. Když mu z obroučky sklouzly i prsty levé ruky, projela mu ostrá bolest zápěstím, rameny, křížem a za krkem. Visel jako zplihlý kus hadru, který sklouzl z těla ženy, co vstala ve chvíli, kdy se pustil obroučky. Ta žena byla nahá a držela v ruce nůž. Revolver nechala na podlaze. Švédskou bednu sunula k Janovi. Ale ten už se nemohl pohnout. Podíval se před sebe a spatřil svoji mučitelku. Poznal ji. Interhotel Ambassador leží nedaleko Stephansdomu v proslulé Kärntnerstrasse. Hotel se staletou tradicí je v čísle 22, má na sto pokojů a jeho vedení miluje červený plyš. Dokonce i přesto, že když zákazník vejde do kavárničky vedle recepce, jaksi se míní vrátit a zjistit, zda se nespletl a nevešel do bordelu. Roman Helder se mimoděk otočil. Prostředí ho nyní zaskočilo tím víc, čím silnější byla nervozita z dívky, která na něj čekala na ulici a vzhlížela se ve výloze vedlejšího zlatnictví. Přes Vídeň právě přešla dešťová mračna, pozdní odpolední sluníčko rozsvěcovalo hladiny kaluží v hnědé sněhové břečce a měnilo vodu v zrcadla. Kristýna si v duchu vybírala prstýnky,
21/36
náušnice, náramky a brože a čekala na Romana, který ještě nevěděl, jestli se mu ji taky podaří ubytovat. V Ambassadoru měl rezervaci jenom on. V kavárně povstala korpulentní kudrnatá černovláska se silně namalovanými rty a zamávala. Tamara byla neobvykle rozporuplný tvor. Základním paradoxem jejího zjevu byla tloušťka, která přece jen trochu kontrastovala s její živostí a temperamentem. Přehnaně rudé rty neseděly k dětsky jasným, velikým černým očím, upřímnému, nezáludnému úsměvu a okouzlujícímu zvonivému smíchu. Na sobě měla přiléhavé šaty s velikou bižuterií, nevkusně zapíchnutou na hrbolu, který se jí vytvořil nad levým ňadrem. Stejně jako druhé ňadro i tohle přetékalo z malé podprsenky a tvořilo třaslavý kopeček pod drahou přilnavou látkou róby, která končila v půli stehen a odhalovala další Tamařin nedostatek: příliš silná lýtka. „Haló, Rommy! Tady jsme!“ radostně vykřikla do tlumeného ticha kavárny. „Pojď k nám, Rommy!“ Roman vykročil. Koutky očí sledoval přítomné. V jednom koutě si povídaly dvě staré dámy – jedna očividně bohatá a druhá očividně chudá. Jako Západ a Východ, pomyslel si. V opačném koutě seděla hrstka starých židů. V Romanových očích ztělesňovali kouty světa. V jeho rozvířené fantazii ti směšně vypadající a gestikulující stařečci právě řídili zeměkouli. Docela dobře si dokázal představit, že pod křišťálovými lustry na červených plyšových pohovkách u pravé vídeňské kávy rozhodují o osudech národů s jistotou a zdvořilostí mužů tak bohatých, že jejich majetek nelze vyjádřit pochopitelným číslem. „Tohle je Heinz, Rommy. Heinzi, tohle je Rommy, Roman Helder, můj přítel spisovatel z Čech,“ řekla Tamara. „Posaď se, Rommy, jaká byla cesta?“ „Těší mě,“ řekl Roman. „Mne těší,“ odpověděl štíhlý padesátiletý muž s lišáckým úsměvem. „Ahoj Tamaro,“ pokračoval Roman ve vítání a při uvítacím polibku obratně uhnul Tamařiným přeplácaným rtům a po francouzsku políbil jen její tváře. „Cesta ušla. Od nás z jižních Čech to do Vídně není daleko. Moje babička odsud před válkou pašovala látky. Nosila je stočené kolem těla pod kabátem.“
22/36
„Zajímavé,“ řekl Heinz a naklonil se nad stolek. Roman si ho úkosem prohlížel. Tohle byl muž, který ho pozval. To on všechno platil. To na něm bude záležet, jestli se Kristýna dostane do hotelu. „Mám problém,“ zničehonic řekl Roman. Tamara se na něj tázavě podívala. Tak a uvidíme, pomyslel si Roman, milá Tamaro, jestli jsi očekávala, že se my dva tady ve Vídni sblížíme. Možná to pro tebe bude rána a já tím pádem přijdu o kšeft. Protože ty máš tadyhle pana nakladatele Heinze pod palcem, a když tě teď zklamu, nic mi nebude publikovat. Když vidím ty tvoje oči… Ne, nemusím mít strach. Ale na druhou stranu – vypadáš až moc nadšeně, že mě vidíš, copak se v ženskejch někdo vyzná? „Mám problém,“ řekl Roman. „Nejsem tu sám.“ Heinz vzhlédl od kávy, podíval se na Romana, pochopil a rozjasnila se mu tvář. Pak mrkl na Tamaru. „A s kým jsi tu?“ zeptal se. Kapitán Havránek zvedl telefon. „Havránek, policie, prosím?“ ozval se rutinně a prstem si přitom založil v Ovidiovi místo, kde právě skončil. „Tady Večerka, Toníčku, Vávrová!“ ozval se přívětivý babičkovský hlas. „Dobrý den, paní Vávrová, copak se přihodilo, že nám voláte? Tak prosím, hovořte.“ „Toníčku,“ řekla majitelka večerky. Otevírala v šest večer a zavírala v půl jedenácté. „Někdo mě vykrad. Přijeďte se na to podívat, jestli na mě máte čas.“ „Jistě, jistě, přijedu… ale řekněte, ztratilo-li se mnoho zboží?“ „Tak já ti to povím, Toníčku… myslím, že… asi šiška salámu, dvě láhve rumu, to teda podle vyrovnání v regálu, to já hned poznám, a nějaký cigarety. Víc… víc toho není. Možná nějaký pivo, lahvový, asi tak dvě tři…“ vypočítávala paní Vávrová do telefonu a obracela se přitom na všechny strany, aby přehlédla celé své obchodní království, vybudované v průchodu starého činžáku.
23/36
„Čekal bych, že toho bude víc,“ podotkl kapitán Havránek, „řekněte, víte, jak se zloděj dostal dovnitř? Nerozbil náhodou nějaké okénko?“ „Toníčku, to nevím, počkej, podívám se do skladu, tam jedno takový je, až nahoře u stropu…“ vysvětlovala Vávrová a položila telefon. Kapitán Antonín Havránek mimoděk oddálil sluchátko od hlavy. Levačkou se zároveň snažil založit perem stránky, ale kniha mu s řachnutím spadla na zem. „Ovidie, Ovidie,“ pravil vyčítavě, „dnes jsi značně rozverným…“ „Toníčku, Toníčku!“ vykřikla paní Vávrová. „Tak je rozbitý, to vokýnko je rozbitý…!“ „Zavolám sklenáři Dixtovi, aby jej obratem vysklil,“ odpověděl kapitán. „A nedělejte si starosti,“ řekl klidným hlasem, „zloděje jako bych už měl. Zachráníme, co se dá. Zbytek uhradí pojišťovna, o to se postarám.“ „Tak ti pěkně děkuju, Toníčku.“ „Není zač,“ odpověděl službu konající kapitán a sotva zavěsil, zaklepal a dovnitř nakoukl Miki Cahoun, místní sirotek a kriminálník. Kolem krku měl vytetovanou strangulační čáru s návodem k použití, jenž zněl: Zde odříznout. „Dobrej den, Bobe,“ řekl a postavil se mezi dveře. „Uděláš mi kafe?“ Tamara se usmála. „Tvoje dívka, Rommy? No tak, honem sem s ní do tepla!“ Tamara Romana překvapila. Obával se němých výčitek. Nakladatel Heinz Stelzl se taky ozval. Kývl a spokojeně si mlaskl. „Ve čtyřech se to líp táhne,“ řekl. „A kromě toho bude mít teď Tamara víc času na mě, viď, Tamaro?“ Hrdě pohodila hlavou. Roman věděl, že emancipace žen na Západě za léta, kdy byly Čechy odtrženy od světa, vyrostla do podoby samostatné, nezávislé a vždy vzorně upravené ženy, která nemíní muži podléhat víc než jen co káže příroda a zdvořilost. Heinz se vrátil do reality. „Tak se vám pokusím sehnat dvoulůžkový pokoj,“ řekl a vstal z křesla, zdobeného secesními květinovými řezbami. Heinz Stelzl přijel s Tamarou z Mnichova v jahodově červeném autě. V Mnichově vlastnil dvoupatrový dům, který se hodně podobal činžákům, co se v padesátých letech stavěly pro důstojníky Československé lidové
24/36
armády. V suterénu zařídil tiskárnu a jejím prostřednictvím zbohatl na státních zakázkách pro pošty a ministerstva. Tiskl všechny ty veledůležité formuláře. Dostal se k nim díky stykům a dostatečnému množství recyklovaného papíru jako základního předpokladu pro získání státní zakázky: úřední tiskopisy smějí být v Německu vydávány jenom na papíře z prokazatelně druhotné suroviny. Heinz měl úspěch, ale i mindráky, protože byl sice dobrý nakladatel, ale chyběla mu prestižní činnost. Do Vídně přijel dojednávat výrobu dětských knížek. Tamara je měla ilustrovat. Byla grafička. Žila převážně z navrhování hlaviček dopisních papírů nechutně bohatým firmám. Roman by ty knížky psal. Dosud psal thrillery, takže měl k pohádkám pro děti blízko. Když vyšel před Ambassador a postavil se vedle uniformovaného vrátného, postarší muž s epoletami o krůček ustoupil, aby váženému hostu nepřekážel, respektive aby mu ničím nedal najevo, že by si mohli být rovnocenní. Vrátný a host jsou dvě kategorie, které se neslučují, přestože v hotelích světového jména bývají vrátní přepláceni a jejich příjmy se prý blíží příjmům hostů hotelu. Dobrý vrátný vytváří atmosféru domova. Stálí hosté je znají křestním jménem. Kristýna stála v tající sněhové břečce bezradná a rozkošná. Budila dojem, že se v jedné z těch stříbrných kaluží právě zrodila jako z mořské pěny. Byla krásná, jak tam tak čekala v dlouhém plášti, plná důvěry v Romana přešlapovala, než se její miláček, pán, vládce i ochránce vrátí z hotelu, aby zvěstoval, že ať se stane cokoli, budou spolu. A když jí pokynul a přitom se nehnul od vchodu té krásné budovy, Kristýna se k němu rozběhla na dlouhých, štíhlých nohou. Těšila se. V takovém hotelu v životě nebyla. Uklízečka Smetánková odložila kbelík, koště a hadry a odemkla dveře do tělocvičny. Otřela si pot. Dnes se ve škole zdržela, protože venku zavládl nečas. Už si myslela, že bude muset odejít v té slotě, aby doma stihla udělat aspoň to nejnutnější, když vtom průtrž oblohu Týna nad Otavou opustila stejně rychle, jak přišla. No co, tak ještě rychle přejedu tělocvičnu a jdu.
25/36
Uklízečka hmatala za roh po vypínači, aby si rozsvítila. Potřebovala dobře vidět na podlahu. „Miki, hochu, jak se ti daří?“ zeptal se kapitán Havránek hosta, který stále ještě přešlapoval mezi dveřmi. „No tak se u nás posaď, ať nám, jak se říká, nevyneseš spaní, ačkoliv policie nikdy nespí.“ Miki se podrbal na zátylku a vykročil k židli. Nefilozofoval. Mlčel a mlčky se posadil. Byl to kluk z ulice, kterému se nepovedli rodiče, a tak si za svůj život, zhruba stejně dlouhý jako Havránkův, užil své po všelijakých nezáviděníhodných společnostech. Kriminálů poznal tolik, že by o nich mohl sepsat průvodce. V Týně obýval domeček, který zdědil po prababičce, ale padalo mu to tam na hlavu, neměl jiné topení než kamínka na uhlí a střechou teklo. „Bobe, to kafe mi dej silný!“ „Spolehni se, Miki,“ odpověděl kapitán od dvojploténkového vařiče. „Tak jak vůbec žiješ?“ Znali se od dětství. Miki býval kápem party vrstevníků ze čtvrti u lesa, které se odjakživa říkalo Bor, a hlavně jeho zásluhou nad tuhle partu nebylo. Dodnes pociťovali hoši z Boru pýchu a sebevědomí, jejichž základy položil nynější ztroskotanec Miki. Antonín Havránek se tenkrát samozřejmě nemohl počítat mezi důležité členy, ba ani do základní sestavy, dáli se tak nazvat skupinka, která se kolem Mikiho neustále točila a táhla s ním ulicemi, ale občas s nimi přece jen býval a i když nepřekvapoval fyzickými výkony, udivoval nápaditostí. Kapitán policie se zahleděl na zamyšleného hosta. Miki byl oblečen do špinavých džínů, popraskané kožené vesty a reklamního trička na mýdlo. Boty měl hnědé, semišové, bez tkaniček a hodně sešlapané. „Ty v tom domku nemáš vodu, že?“ zeptal se Antonín. „Depáák, Bobe, tahám jí ze studně,“ řekl Miki a pak zalhal, aniž by se začervenal: „Ale už mám objednaný řemeslníky.“ „Tady je to kafe,“ pravil Antonín a sedl si proti hostovi. Pátravě se mu zahleděl do tváře. Miki byl posmutnělý.
26/36
Antonín se rozhodl, že příteli z dětství pomůže. Bez dlouhého uvažování se na něj obrátil zpříma. „Miki, zbylo ti něco od paní Vávrové? Asi nějaké cigarety, nemýlím se? Měl bys aspoň zlomek svého lupu vrátit.“ Miki se zakuckal. Tak rychle to nečekal. Překvapeně vzhlédl ke kapitánovi. „Bobe… Bobe, ty seš normálně… ty seš normálně Megret!“ Kapitán Antonín Havránek pokrčil rameny. Za poslední rok, tedy od Mikiho posledního návratu z kriminálu na amnestii, kterou jemu podobným pravidelně zařizoval staronový prezident, byly v okolí osmkrát vykradeny různé prodejny potravin. Pokaždé to byl Miki a pokaždé vlezl do skladu větracím oknem. „Ale Miki…“ „To je neuvěřitelný… až to budu v lochu vykládat… ty teda budou čumět. Hele, eště sem nevotevřel zobák a ty… ty co… no… řekni sám, co?“ „Prosím?“ „A ty –“ pravil Miki důstojně jako při předávání státních cen, „– ty jenom mrkneš a hned víš, co sem proved! Dyť jsem ten krám udělal teprva před hodinou! Jak to proboha můžeš vědět! Ty seš ale hlava, všecka čest,“ řekl Miki spokojeně a usrkl. „Tak to bychom měli,“ přikývl Antonín. „Nemáš hlad, Miki? Zřejmě ne, když ses… jak bych to řekl… před chvílí již zaopatřil…“ Miki vzhlédl a zvedl z podlahy igelitovou tašku. „Eště sem na to nesáh,“ řekl hrdě a postavil tašku na Antonínův psací stůl mezi hromádky popsaných papírů. „Můžeš to vrátit…“ dodal a znovu upil. „To kafe je dobrý.“ Antonín Havránek vzdychl a vyložil na stůl šunku od Helenky z masny. Nabídl. Mezi řečí uždibovali, až ji nakonec snědli. Po dobré půlhodině se Miki ze slušnosti zvedl. „Bobe, mockrát dík. Kdy mám přijít podepsat protokol?“ řekl a vzal igelitku do náruče. Antonín Havránek dobře věděl, oč jde.
27/36
„Přijď zítra. Dopoledne. Anebo – jak tě znám, nebude ti činit žádné obtíže, dorazíš-li kdykoli v noci. Mám službu. Dlouhou službu. Až vyřídíš své záležitosti, přijď. Podepíšeme to. Bude to připraveno.“ „Fajn, Bobe, já věděl, že je na tebe spoleh!“ řekl Miki a zamával na rozloučenou. „A dík za kafe!“ „Není zač.“ Miki Cahoun se potřeboval dostat do kriminálu, protože zima byla letos dlouhá. Ještě v únoru pořád pršelo a tálo, pak zase hodně přituhlo. Miki zatoužil po teple a suchu. S trochou protekce ze strany kapitána Havránka se mu jeho záměr podaří a zbytek zimy prospí v teple na vězeňském kavalci. S tím jeho domem by se také mělo něco udělat, pomyslel si Antonín s trochou zatrpklosti, že se musí zabývat drobnostmi a pořádný případ, který by ho konečně proslavil, se nikde nerýsoval, jakkoli kriminalita v Čechách bujela. Kdo by se vlastně o Cahounův domek staral a proč? Copak máme socialismus? Antonín zvedl ze země Ovidia a vrátil se do antiky. Roman s Kristýnou dostali dvoulůžkový pokoj v prvním patře hotelu. Naproti přes halu se ubytoval Heinz a vedle Tamara. Heinz vypadal spokojeně. Ubytování dohodli při kávě a likérech a Heinz zařídil vše nezbytné. Pak si dali tři hodinky pauzu na odpočinek po cestě. V sedm večer sraz na večeři do Thomas Kelleru neboli česky do Tomášova sklepa nedaleko zámku Belvedere, kde před léty sídlil následník trůnu, kterému v Čechách patřívalo Konopiště. „Tak to dobře dopadlo, Kristýnko,“ řekl Roman do hlubiny náručí. „Začátek by ušel. Teď mi už jen drž palce, aby mi ten chlap vzal nějakej námět.“ „Vy se neznáte?“ „Proč?“ „Že říkáš – ten chlap?“ „Neznáme. Všechno zpunktovala Tamara. Půjdeš do koupelny?“ „Ne,“ řekla Kristýna. „Běž první. Pak se naložím do vany… máš s sebou něco ke čtení?“
28/36
Roman se usmál. „Tak mi něco puč,“ řekla krásná Kristýna a lehla si na krajkový přehoz dvojlůžka. U stropu visel křišťálový lustr a visel vysoko, vysoko, až skoro na nebi. To nebe bylo samá štuka a ornament. „Tumáš. Je to takovej horůrek. Vzal jsem dva překlady povídek do němčiny, ale i pár věcí v češtině.“ „Romane, tady je krásně!“ „Jsem rád, že se ti tu líbí. Kristýnko. Jdu pod sprchu,“ dodal a s ručníkem přes rameno odešel do chodby ke starožitné koupelně. Když za sebou zavřel, Kristýna vstala a poodhrnula závěs se záclonou. Přímo pod oknem korzovali na Kärntnerstrasse chodci a pokukovali po obchodech a kavárnách. Ulice byla zaplněná. Pro děvče z malého města nebývalý pohled. Pak vzala ze stolečku s křivýma nohama štůsek papírů a rozhlédla se. Všude stál starožitný nábytek. Asi byl supermoderní, když s ním poprvé zařizovali hotel. Znovu si lehla na postel, podložila hlavu polštářem, druhý polštář si strčila pod nohy. A začala číst. Bylo tam Romanovo jméno a pod ním název povídky: Rytířská inspirace Během svého poustevničení jsem si za každodenní neodbytný úkol stanovil vylézt na zbořený hrad na kopci, který ční nad vesnicí jednou jako její strážce a podruhé coby prastará hrozba. Před více než půl tisíciletím ji v těchto místech ztělesňoval nejdříve statečný a císařem Karlem IV. vyznamenaný rytíř a o něco málo let později stejným vládcem k smrti odsouzený lapka a vrah Jan ze Smojna. Rozsudek padl sedmnáct let po udělení zlatého řetězu a pověšen byl přesně šest set let před mým narozením. Z hrůzy a strachu, jež kolem sebe šířil onen ješitný a nebojácný lump, kterému byla laskavá ruka panovníkova dostatečným oprávněním k bezuzdnému řádění, zůstal jenom kopeček Čihač nad chalupou a zvláštní ponurá atmosféra hradu porostlého živými kmeny starých stříbrných buků, vždy mi připomínajících zakleté duše zabitých kupců a jejich dcer, tuláků, soukeníků vezoucích své zboží na trh, svatebních výprav, komtes na cestě do kláštera, bohatých, tlustých, oprstenovaných kněží, dívek z podhradí,
29/36
které se nikdy nevrátily domů, roztrhaných a zakopaných těl, ze kterých po staletí rostly tyhle buky. Každý den jsem se vydával nahoru, abych se odtud rozhlížel daleko do kraje, nadýchal se svěžího vzduchu a nasál neustále stejnou, staletími zakonzervovanou atmosféru, vycházející z hlubin zasypaného hradního podzemí, po kterém jsem šlapal, netuše, co skrývá, ale s vědomím, že to budou tajemství stejně ponurá, vášnivá a bohatá jako onen doložený majitel hradu ze čtrnáctého století, zmíněný Jan ze Smojna. Klepy klep! Klep klep! zaznělo ode dveří hotelového pokoje. Kristýna odložila začátek povídky stranou a mimoděk si vzpomněla, jak ji Heinz ve výtahu nenápadně štípl do zadku. Když se otočila, nevinně se usmíval. Romanovi si nepostěžovala, aby mu nezkazila záležitost s nabídkou povídek do Německa, ale stejně se mu to někdy chystala povědět. Jestli teď Heinz stojí za dveřmi a chce se pod nějakou záminkou dobývat dovnitř… Roman je v koupelně, to by mohlo dopadnout špatně… Kristýna jen pootevřela dveře a vystrčila nos, jako by se schovávala za dveřmi, protože je nahá. Stály tam v pozoru dvě pokojské, připravené uklidit. Zřejmě tu uklízely víckrát denně. „Oh, Entschuldigung, Madam,“ řekla ta starší a pokračovaly k dalším dveřím. Tam ovšem neklepaly, protože tam bydlela Tamara a ta hotelové způsoby znala. Nechala na klice visačku NICHT STOEREN, aby neobtěžovaly, a louhovala se v koupelně s dámským časopisem. Kristýna zamkla. Nebezpečí, které si ve své fantazii vsugerovala, bylo pryč, a tak pocítila touhu po Romanovi. Vždycky se chtěla mazlit, když se něčeho přestala bát. „Romane? Budeš tam eště dlouho?“ zeptala se a nakoukla do koupelny. Seřizoval vodu. Otočil se a usmál se na ni. Vrátila se na postel ke čtení. Historie, skrytá pod nánosy zvětralého kamení, hlíny a zetlelého listí, opar dávných časů, který se tu stále vznášel, jako by měl rytíř s družinou každou chvíli vyrazit do kraje, to všechno ve mně probouzelo chuť vymýšlet a psát tajuplné příběhy. Sednout si a obalit textem některý z mnoha námětů, které jsem stále nosil v pruhovaném sešitku na dně černého kufříku
30/36
nebo na disketě, nebyl většinou žádný problém. To odpoledne se mi ale nechtělo. Vrátil jsem se z kopce, osprchoval se, oblékl se do roztrhaných džínů a bílého trička, fetišů, bez kterých bych nenapsal ani řádku, zapnul věž a zasunul kompakt s písničkami téměř dohola ostříhané irské zpěvačky, jejíž hlas na mě působil stejně neodolatelně jako chuť whisky z jejího zeleného ostrova. Dal jsem si nohy na stůl a spokojeně si prohlížel podkroví svého statku. Čtyři valníky špíny a krámů nahradila festovní podlaha z fošen, izolace, obložení střechy, očištěné a naimpregnované trámy, velké okno ve zdi čela domu, křeslo, věž, postel, decentní světlo, televizor, psací stůl a laptop s tiskárnou, oáza inspirace a moderní poustevna. Topení pod podlahou, elektřina, voda a krb v korpusu velikánského komína. Auto odpočívalo ve stodole, upravené na garáž. Užíval jsem si zaslouženého a poctivě vydřeného komfortu, ale už delší čas jsem nic nenapsal. Říká se tomu tvůrčí krize, která se u mne projevovala obyčejnou leností a absolutní nechutí do psaní. Jako bych už dosáhl svého a nic víc nepotřeboval. Motivace zemřela. Rozházené hračky v koutě mi připomínaly, co jsem ve své touze po úspěchu ztratil. Na cestách za objevováním tajů života, nových měst, zemí a žen jsem si rozbil rodinu a stal se dobrodruhem, který dožívá ze zbytků použitelných vzpomínek, detailů, pocitů a neurčitých snů. Už jsem je ani nedokázal použít ke psaní. Asi jsem chtěl jen normálně žít. Bez dobrodružství a bez rizika. Zaplašil jsem chabé úvahy mávnutím ruky a vstal jsem. V růžových pořadačích s Mickey Mousem bylo zařazeno všechno to starší, co jsem napsal před léty. Novější věci už nezabíraly tolik místa, vešly se do tříapůlpalcových disket. Ale celkem toho byly tři úpravné regály. Neměl jsem se zač stydět. Byla to naopak – moje chlouba! Nahrazovala mi ztracenou rodinu. Psaní bylo pro mě odedávna nutností stejně jako strava, spánek a milování. Bez psaní byly dny prázdné a noci bezesné, nemohl jsem spát a ráno se mi nechtělo vstávat. Postupně jsem se naučil psát kdykoli a kdekoli, v pravidelných intervalech se objevovaly chvíle, kdy mi to mimořádně
31/36
myslelo, a to jsem si kombinoval náměty a rychle je zaznamenával. Každý výpadek tohoto cyklu se projevoval špatnou náladou, poklesem sebedůvěry a pak i ztrátou chuti do práce. Jako když slezete z kola, na kterém jste ujeli dvě stě kilometrů. Rozbolí vás nohy a už se nevyhoupnete do sedla. Proležel jsem hodiny, aniž bych napsal slovo. Proto jsem měl i tehdy po deseti dnech bez psaní příznaky zhoršené nálady. Bál jsem se deprese, ale neuměl jsem se bránit. Vzpomněl jsem si na případy nepochopitelných reakcí mistrů světa v šachu, kteří poté, co si sáhli na vrchol a stali se šampióny, ztratili chuť do hry. Velikášsky jsem se vciťoval do jejich situace, ale marně. Když tedy nešlo nic podle vůle, otevřel jsem si láhev whisky, vypil půlku před satelitními programy a pak šel spát. Když jsem uslyšel ránu a tiché kroky po schodech do podkroví, vyletěl jsem z postele jen tak. Spávám nahý. Nesnáším, když mě v noci něco tlačí, škrtí a obepíná. Bylo to jako v tom snu, kdy vás někdo honí, a vy se nebráníte, protože jste nazí a stydíte se. Duchapřítomně jsem rozhodil deku na posteli, aby pod ní nezůstalo teplo, a vletěl do obřího krbu, na který jsem byl obzvlášť pyšný, protože se stavěl podle mého vlastního projektu. Sehnal jsem si odborné knížky a vymyslel co největší krb. Asi proto, abych se měl kam schovávat. Ti, co přišli nepozváni, byli dva. Dole jsem vždycky zamykal a chodil to večer třikrát zkontrolovat. Museli vylomit zámek. Opatrně vstoupili do mého království a rozsvítili baterku. Šeptali. Vzrušeně šeptali. Měli strach. „Tady fakt nikdo není,“ konstatoval jeden hlas a já si v duchu děkoval, že jsem pořádný a že nenechávám svlečené věci válet po nábytku, nýbrž je vždy jaksepatří uklidím: svršky do skříně a spodní prádlo do koše na špínu. „Já se bojím, podrž si mě,“ pravil dívčí hlásek. „Ale jdi ty,“ odpověděl chlapecký hlas a už nešeptal. „Mám pistoli, nemůže se ti nic stát…“ Ó, výborně, zasmál jsem se v duchu z celého srdce. Mají strach, a proto s sebou nosí pistoli. Krb byl hluboký a temný. Kdyby ho chtěli prozkoumat, museli by do něj vlézt, nicméně bezděky jsem se přitiskl ke kamenné
32/36
začernalé zdi a představoval si, jak budu ráno z půlek zadnice smývat mastnou černotu sazí. „Nezůstaneme tady dlouho, viď?“ zeptal se dívčí hlas tentokrát už sebejistěji. Musela být ještě hodně mladá. „Jenom chvíli, chviličku,“ odvětil její průvodce. Možná jsou to trampové, uklidňoval jsem se. „Nebudeme tady spát, viď, hned zase pojedeme…“ „Nikdo tu není… neboj… rozsviť támhle tu lampičku, ať šetříme baterky… jdu dolů pro něco k jídlu. Snad něco najdu.“ No to si piš, říkal jsem si. Hlavně mi nesahej na houby v octě! Letos se neurodily! A tak jsem se tam octl úplně nahý, sám s cizí dívkou. Paradoxní hnutí osudu ze mne dělalo bezbranné nemluvně. Nemohl jsem vůbec nic podniknout, jenom si ty dva představovat a doufat, že si nebudou nakonec chtít v mém krbu zatopit. Koneckonců jsem netušil, co u mě chtějí. Mladík se vrátil. „Našel jsem jenom jablka,“ řekl. Aha, pomyslel jsem si. Tak tos nehledal pečlivě. „Co si dneska odneseme?“ zeptala se dívka rozechvěle. „Co chceš, vybírej si… jen si vybírej…“ „Je toho… tady… hodně,“ řekla dívka a hlas se jí třásl. „Viď, to by člověk ani neřek…“ šeptal chlapec. Zdálo se, že i on je z nějakého nejasného důvodu velmi rozrušený. A pak… Podle šustění látky a specifických zvuků mi došlo, čeho bude svědkem moje postel. Bylo hloupé, že jsem se tam nedokázal podívat. Zajímalo by mě to. Ale dal jsem přednost civění do tmy komína a nehnul se. Poslouchal jsem zvuky jejich milování. Krb je docela slušně zachycoval. Měl jsem to málem s ozvěnou a nemohl jsem zůstat nevzrušen. Dívčiny vzdechy a hlavně pak závěrečný výkřik se na mně podepsal. Moje hrdé mužství velkoryse přehlíželo nezáviděníhodnou a vynucenou pozici a arogantně se vztyčilo. Kdyby mě onen chlapík s revolverem v tomto stavu objevil – snad by ani nemohl mít to srdce mě zastřelit. Anebo by se tak vyděsil, že by vzal nohy na ramena.
33/36
Chvíli jsem o tom uvažoval, no, představte si, že vás ve zvláštním stavu beztíže, který následuje po milování, ve chvíli, kdy jste na několik minut smířeni se sebou samými, s osudem a se světem, překvapí začerněná, dva metry vysoká, nahá příšera, která vybafne z krbu a žene se na vás s hrdě erektovaným penisem, nekompromisně, odvážně a bezostyšně namířeným proti vám. „Jdu se umýt,“ řekla dívka a zaplašila mé hrdinské úvahy. Otevřela si dveře na schodiště a sestupovala ke koupelně. Mladík zřejmě také vstal. Začal chřoupat jablko. A zdálo se, že jde ke krbu! Přestože jsem se velmi upřímně modlil, noční návštěvník přece jen pomaličku přicházel ke krbu a zastavil se před ním. Stál tam, zřejmě se upřeně díval do temného otvoru a přemítal. Sakra, má zvyky jako já. A mladík si začal povídat. Mluvil sice tiše, jenom pro sebe, ale rozuměl jsem mu každé slovo: „Odpusť, odpusť…“ začal a mně zatrnulo. Že by o mně z nějakého nejasného důvodu věděl? Snad ne? Snad si jen tak povídá! A pokračoval: „Já to musím udělat, protože ji miluju. Já kradu z lásky… ale jestlis byl někdy zamilovanej, tak to pochopíš. Láska je silná, silnější než droga, seš vydanej na milost a nemilost. Uděláš všechno, co chce… a ta moje láska chce, abych krad… kdybys jenom věděl, co máme ve sklepě krámů… stejně si to nikam nemůžeme dát… nic z toho nepoužíváme… je to stejně všecko na prd… jó, psával jsem si kdysi do sešitku, co komu patří a kde bydlí majitel, ale pak mi na něj přišla a musel jsem ho spálit…“ Proboha, snad ho nenapadne, že si v krbu rozdělá oheň! „…Tak teď už ani nevím, kde všude jsme kradli, ale smířil jsem se… třeba jednou budu moct ty věci tajně zlikvidovat, zbavit se jich a snad mě ani nezavřou… ale krást musím dál. Dyť jsou to stejně jenom věci! Věci, krámy, hadry… Dokud budu s ní, tak musím krást. Ona je totiž nemocná, víš? Když se s ní chci milovat, může to dělat jenom na místě činu… jinde ne. Jinde ona totiž n e f u n g u j e… Jo, řek bys, tak si zajděte k psychiatrovi, ale copak to jde? Teď už to nejde! Zavřeli by nás… a ona mi pak doma začne plakat… a zase musíme vyrazit a krást a milovat se a krást a být spolu… tak mi, prosím tě, jestli alespoň trošku můžeš, odpusť… odpusť bláznovi…“
34/36
Kroky se vzdálily od krbu a já se konečně mohl nadechnout. Po celou dobu jeho neočekávaného zpytování svědomí jsem skoro nedýchal a trápil mě strach, že kýchnu. Při následujícím mohutném nadechnutí jsem nabral i nějaké saze a skutečně jsem se málem rozkuckal. „Kde jsi, miláčku?“ ozvala se dívka. „Tak co si tedy vezmeme?“ „Tady, pojď, chci tě obejmout…“ Pak jsem slyšel polibek a hned nato mě vykradli. Když venku nastartovali a odjeli, počkal jsem ještě několik nekonečných minut a pak teprve vylezl. Lampičku nezhasli. Nechali mi stůl, postel a pořadníky s dílem. A čisté papíry a černý kufřík s náměty, tužkami a poznámkami. Ten stál v koutě, nevšimli si ho. Zíral jsem do vydrancovaného prázdna a dostal obrovskou chuť psát. Sedl jsem si na podlahu, popadl obyčejnou tužku a papír a začal jsem. Psal jsem celou noc, jako dřív. Psal jsem tužkou, o které jsem si myslel, že bych to s ní už neuměl, sypal jsem řádky a odstavce. Nad ránem se mi zdálo, že jsem už dlouho nenapsal nic tak svěžího. Těšil jsem se, až se probudím a budu si to po sobě moci přečíst s čistou hlavou. Upadl jsem na lůžko, kde se ti dva milovali, a okamžitě usnul. Probudil jsem se s vědomím špíny a moje první cesta vedla do koupelny. Na schodech ležela kartička. Občanský průkaz. Jedno z těch dvou nočňátek ji tu ztratilo. Tak jsem ji zvedl a podíval se na ni. Viděl jsem fotografii podmračeného vousatého mladíka a u ní jméno. Přečetl jsem si ho a nevěřil vlastním očím: Jan Smojna. Galantní zloděj se jmenoval Jan Smojna. Odpoledne jsem se vyšplhal s motykou přes rameno na hrad a průkaz pomocí tohoto prostého nástroje zakopal. Zakopal jsem ho hluboko, co nejhlouběji do hradního podzemí, zakopal jsem ho tam, kam s největší pravděpodobností patřil. Namlouval jsem si, že jsem pomohl vysvobodit zakletého ducha. Tedy před světskou a lidskou policií docela určitě. „Jo…“ komentovala Kristýna konec povídky a podívala se ke koupelně, kde se pomaličku rozšiřovala škvírka světla, protože se otevíraly dveře a pak najednou – do její postele udeřil blesk.
35/36
„Tak a dobrovolně řekni, jak se ti to líbilo,“ řekl Roman. Klečel na ní a držel jí ruce. „Ty ses díval, jak čtu?“ „Neznám větší rozkoš…“ řekl Roman. „Není to moc pravděpodobný,“ řekla Kristýna. „Ale bavilo tě to?“ zeptal se a oznamoval zároveň. „To jo… myslím, že bys měl napsat knížku. Tlustou, pořádnou knížku, třeba stejně nepravděpodobnou, ale stejně napínavou a zábavnou.“ „Myslíš… POŘÁDNEJ PŘÍBĚH?“ Zhruba ve stejnou dobu se Romanův spolužák z gymnázia a kamarád, kapitán Antonín Havránek, v Týně nad Otavou lopotil s papírováním kolem loupeže Mikiho Cahouna. Vybraně u toho láteřil a znovu si povzdechl, že by konečně už snesl nějaký POŘÁDNÝ PŘÍPAD. Zhruba ve stejnou dobu v témže městě uklízečka Smetánková vyždímala hadr a sestoupila na parkety tělocvičny gymnázia. Pod basketbalovým košem se zarazila a nevěřícně sklonila. Potom se nepříčetně rozječela. Paní ve špinavé zástěře, s hadrem v jedné a smetákem v druhé ruce, stála rozkročena nad nepříjemně velkou kaluží zasychající krve.
@Created by PDF to ePub
