Jaroslav Kuťák VRAŽDA NA VRŠÍCH Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jaroslav Kuťák, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5443-9
Věnuji své milované ženě Kamče, ona dobře ví, proč…
Následující příběh je samozřejmě vymyšlen, včetně jmen, některých míst a všech událostí. Snad jen ty špatné rány na golfovém hřišti se dějí stále. JK
Poděkování patří: Milušce Houskové, Stephanu Friedreichovi, Josefu Dostálovi, Pavlu Markovi, Aleši Pavlíkovi a Ivu Richterovi, Mirkovi Kolářovi, Janu Vítkovi, Vladimíru Zvaríkovi, Luboši Savovovi, Jirkovi Foltánovi, bratru Petrovi, Zdeňku Horákovi, Lucii a Jirkovi Strnadovým, Mírovi Leštinovi a speciálně kolegovi Lukáši Faltýnkovi
Kapitola první
KUCHAŘ V MARIHUANĚ „Mohlo by sprchnout,“ řekl trenér. Na odpaliště královské jamky golfového hřiště v Libranticích u Hradce Králové nemilosrdně žhnulo srpnové slunce. Profesionální učitel golfu Martin Král se snažil nepotit. V takovém vedru už nepomáhala ani depilace. Nebylo by dobré páchnout. Své stálé, vždy pozorné klientce ze Švýcarska Daně Wierlang von Meinhausen objasňoval chyby jejího golfového švihu driverem. To je ta nejdelší hůl s největší bambulí na konci. „Hlavně langsam.“ Mluvili spolu česky i německy, Danina lámaná čeština byla neobvyklá nejen výslovností, především měkčeným písmenkem „l“, ale hlavně ustálenými rčeními. Pocházela sice z Čech, ale žila v cizině dlouho, německé obraty překládala do češtiny doslovně. Například když viděla Zdeňka, prezidenta zdejšího klubu „Na Vrších“, a jeho dceru Vlastu, konstatovala, že „Jablko nespadlo daleko od kmene.“ „Od stromu,“ opravil ji trenér. „Vom Stamm. Od kmene.“ „Od stromu, věř mi.“ Martin Král vystudoval před mnoha lety germanistiku společně s detektivem Karlem Schwarzem, členem zdejšího klubu Na Vrších, ale i několika dalších okolních golfových klubů. Pak žil nějaký čas v Bavorsku, ale nakonec přestal překládat, protože ho nebavilo pořád sedět u počítače a nehýbat se, a po padesátce už se věnoval jen golfu. Absolvoval odpovídající vzdělání, udělal si patřičné zkoušky, procházel se krásnou, udržovanou krajinou a živil se z úspor a výukou nejkrásnější hry na světě. Vzal do ruky elektronický měřič vzdálenosti, který loni vyhrál na turnaji Boby Fleisch u firmy Nikon, protože si před hrou dokázal přesně vsadit na vlastní mizerný výsledek. Byla to obdoba karetní hry whist, jako za studentských časů na berlínské koleji. Měřič využíval při výuce, ale i na turnajích, když to bylo povoleno, například poprvé na nádherném, dlouhém, záludném hřišti Ostravice v turnaji firmy Steelcom. „Odpálíš k Sofii,“ řekl a ukázal na stromek, jehož kořeny chránila zídka. Byl zasazen uprostřed malého bunkeru mezi fervejemi nové čtyřky a královské pětky. „To je tak akorát vzdálenost pro tebe.“ „Já chci mít delší rány.“ „Až za pár let.“ „Tři sta metrů.“ „Nesmysl.“ „Naperu to.“ Nezlob mě, trenére, víš, že tě mám moc ráda, nejradši bych na tebe hupsla a objala a znásilnila tě, jsi tak golfově moudrý, umíš se na hřišti tak hezky ukázkově chovat podle golfové etikety, jsi můj vzor, jsi můj guru, jsi jako nějaký hráč na PGA Tour… „Ne, nikam to nenapereš, chci vidět krásnou rovnou ránu a ne banán nebo ošklivou zátahu.“ „Chci to naprat…“ „Nedivím se,“ řekl trenér. „Ale nedovolím ti to. Trénujeme. Budeš mě poslouchat.“
„U nás ve Švýcarsku musí trenér dělat to, co po něm chce student.“ „To nemyslíš vážně.“ „Amatér je u nás víc než trenér.“ „To už kdysi bývalo.“ „Naši senioři určují, co se v klubu stane.“ „Kyselí důchodci?“ „Tak nějak.“ Z vyvýšeného odpaliště pětky se nabízel širokoúhlý výhled do kraje. Vlevo kopečky, podle kterých dostal místní klub název, vpředu dole za grýnem prosklená vyhlídková klubovna, vpravo dole rozlehlé kukuřičné lány, jemně zvlněný obzor a docela vpravo na horizontu Krkonoše se Sněžkou. Žádné rušivé vertikální stavby. Směrem doleva dvacet, třicet kilometrů za obzorem golfová hřiště Kunětická hora, Bohdaneč a Hrádek, směrem doprava pak zhruba stejně daleko Nová Amerika a Mladé Buky. „Jsi na mě přísný, někdy mám pocit, že až příliš přísný, to vytlouká sudu dno!“ čertila se golfistka. Bylo jí pětatřicet. V osmnácti si vzala švýcarského investora. Muži v báječné zemi helvétského kříže jsou bankéři nebo investoři, případně sedláci. Švýcarští muži rádi chodí na vojnu, protože se touží naučit bránit svou zemi. Dana měla syna, se kterým každého čtvrt roku jezdila do Hradce k rodičům a při té příležitosti trénovala s Martinem. Dostal ji za dva roky z hendikepu 54 pod dvacet. Už byla na patnácti celých sedmi a snila o rapidnějším zlepšování. Ovšem to nejde tak rychle jako zpočátku. Musí se víc cvičit i hrát. Doma chodila na turnaje dvakrát třikrát do týdne. S Martinem spolupracovala na dálku po skypu, pokud možno každý večer. „Vytloukat sudu dno?“ zeptal se. „Co to znamená?“ „Hm… jako že je něčeho příliš.“ „Jako – že je něčeho vrchol?“ „Ano, je vrchol, jak mě někdy citýruješ. Chci si pořádně odpálit, daleko, jak nejdál to půjde.“ „Ty snad nejsi ženská. Po narvané ráně touží muži.“ „Chceš vidět, jaká jsem ženská?“ „Nechci, jsem šťastně ženatý. Navíc by se náš vztah zcela určitě neslučoval se švýcarským trestním právem.“ Nebezpečně pohupovala driverem a dívala se mu do očí. Byla to pořád ještě žena se vším všudy, do Švýcarska se ošklivky nevdávají. „Co koukáš,“ řekl trenér. „Ani bych se nedivil, kdyby mě kvůli tobě poslali do vězení, když si uvědomím, jak jste zvyklí jeden druhého hlídat.“ „Cože?“ „Jste přece zvyklí jeden na druhého oznamovat přestupky?“ „To je v pořádku. Kdyby mi do baráku vlezl zloděj, hned je tam policie, sousedi dávají pozor. U nás se nemusíš bát nechat barák prázdný.“ „Nemohl bych žít mezi šmírákama.“ „To není špehování, ale sousedská soudržnost.“ „A co houbový zákon?“ „Co myslíš, trenére?“ „Je přece pravda, že v sezoně nesmíš přinést z lesa denně víc než kilo hub? A v některých kantonech smíš na houby chodit jenom obden? Kilo hub může bejt třeba jenom jeden jediný hřib, že? A kdo kontroluje, kolik si jich z lesa přinášíš?“ „Hm…“
„Tak kdo?“ „No… sousedi, ale…“ „To mi stačí. Vždycky jsem toužil ve Švýcarech žít, třeba jen proto, že kamkoliv dojedeš po cyklostezkách, ale ten váš dementní houbový zákon mě slušně znechutil.“ „Ano?“ „Jo.“ „Máš všechny hrnečky ve skříni?“ Trenér se zasmál. Tohle rčení znal. „Tady se říká – mít ne o hrneček, ale o kolečko míň. My žádný hrnečky ve skříni nevedeme. Příliš dlouho nás trápila nesvoboda, jsme na každý projev omezování kapku přecitlivělí.“ „Ale přijedeš za mnou někdy? Zas tak strašné to u nás není. Alpy jsou přece nádherné.“ „Uvidíme.“ Během roku mu posílala neuvěřitelně romantické snímky z golfových hřišť s kulisou horských krasavců v pozadí. Tohle tedy záviděl. Ještě za ní nebyl, přestože ho neustále zvala. Tušil, že by trenérova osobní návštěva nebyla příliš dobrá ani pro ni, ani pro něho. Milý pane Schwyzer investore, jsem z Čech a vaše paní za mnou jezdí pokaždé, když je u rodičů. Odloží syna a denně jsme na hřišti. No a tak jsem nyní také u vás, dokonce na byt, protože jí v Čechách nějak nestačím, nevadí to, že? Natýčkovala a zaujala postoj. „Na Sofii?“ „Ano.“ „Proč Sofie?“ „Vidělas blonďatou holčičku, co si hrála ve kbelíku na mytí golfových holí? Jak se snažila vypít všechnu špinavou vodu? Dole u klubovny?“ „Co tahala koťata za ocásky?“ „To je Sofie. Rodiče jsou významní členové klubu a ten červený javor zasadili, když se narodila.“ „Hezké…“ řekla a v duchu si pomyslela, že by s Martinem taky chtěla mít divokou holčičkou. Pozměnila držení, místo neutrálního trochu zeslabila, aby líc hole přišla k míči otevřená a aby po tvrdé ráně, která následovala, míč vystartoval doleva, stáčel se k Sofii, ale aby ještě vysoko před ní uhnul doprava a zmizel nad kukuřičným polem v out of bounds. „Šlajs jako prase, co to děláš?“ kroutil hlavou trenér. „Proč měníš před úderem držení?“ „Já?“ zatvářila se žačka. „O tom nic nevím?“ Ty si všimneš všeho! Jsi úžasný trenér! Taky proto tě miluju! Jenom mých citů si nevšímáš… anebo o nich víš, ale odmítáš je? Co můžu dělat víc než tě dráždit a testovat? Ty víš, co chci! Sklonil se a umístil další míč. Zkontroloval jí držení hole. „A drž.“ Kývla, ale znala víc způsobů, jak zahrát šlajs, tu hroznou ránu s letovou dráhou podobnou banánu. Koneckonců ji to sám naučil. Nyní se rozhodla pro jinou variantu. Napřáhla se a při úderu přidržela zápěstí pevná, přetočila pravé přes levé předloktí, až když míč odletěl. „Blok,“ suše řekl trenér. „Co to s tebou je?“ „Natáhneš mi lžíci?“ zeptala se. „Tak tomuto obratu zase nerozumím,“ odpověděl. „Co je tohle za hrozné rčení?“ „Jako jestli mě nějak ztrestáš? Že dostanu výplatu?“ „Že tě čeká odplata…“ zabručel. Přemýšlel, jak jí nedovolit odpudivé rány, které dělají každému golfistovi jenom ostudu. Ženský mozek má vlastní vesmír, kam chlapi neproniknou ani ve skafandru.
„Dany, jestli ti třetí balon odletí zas někam do kukuřice, půjdeš si je všechny tři pěkně najít. Uvědom si, že kdekoliv v tom poli může spát stádo divokých prasat.“ To je přesně ono, to jsem chtěla. Lán kukuřice stvořený pro lásku. Romantik pur. Liebe im Maisfeld. To by bylo, abych tě konečně nezlomila. Uvidíme, jak zareaguješ, až se ti vrhnu kolem krku… čistě náhodou, samozřejmě, protože dostanu strach, že slyším chrochtat divočáka, kukuřice už je pěkně vzrostlá, neuvidí na nás ani ze střechy prezidentova domku, stačí napálit poslední balon pořádně daleko do pole. Využít jednu z posledních šancí před odjezdem. Až přijedu příště, možná už tady místo kukuřice bude fungovat nová cvičná louka. Prý se jedná o koupi toho pozemku. Současný Driving range by se změnil na další dlouhou jamku… Podržela hůl ve spojení dlaní, jak ji to naučil, cvičně švihla naprosto vzorně, ale po svižném úderu míč znovu letěl hodně doprava, tentokrát přímo, bez oblouku, ostře jako Pershing. „Push,“ řekl trenér. „Pomůžeš mi hledat? Byly to provéčka.“ Vzdychl. „Máš hrát pracovní míče, když trénujeme, a ne těma nejdražšíma. Přicházíš o peníze.“ „To je tvůj termín, pracovní míče, že?“ Pracovními míči nazýval všechny otlučené, zdánlivě života neschopné míčky, které nacházel po hřišti zapomenuté nebo vůbec nenalezené ve vysoké trávě, zapadlé u plotů, stromů, ve strouhách nebo v blátě na jaře a v hromadách listí na podzim. Pracovní míče lovili kluci z vesnice v rybníce a pak je prodávali po desetikoruně. Pracovní míče nosil na Nové Americe Vašek v ošuntělém oblečení a prodával je po deseti až dvaceti korunách. Nacházel je mimo hřiště v příkopech a lesích, všude v nepřístupném terénu kolem hřiště. Na hřiště samotné si Vašek netroufl, co ho zbili sekáči, zaměstnanci golfrezortu, protože jim dělal v revízu škodnou. Nikdo by do něj neřekl, že je to vystudovaný knihkupec, protože alkoholický zjev přebil jakékoliv dohady. Pracovní míče sloužily pro cvičné rány přes vodu nebo po fervejích, kolem kterých se táhly bílé autové kolíky. Pracovní míče mohl trénující golfista ztratit vcelku bezbolestně, ale nové míče bolely, protože byly mnohem dražší, v případě Daniných až šestinásobně. „Jdeme,“ řekl trenér, když se napil minerálky. „Napij se taky. Nauč se na každým abšlágu pít. Stačí dva hlty, abys udržela tekutinu v těle.“ Tělesné tekutiny jsou důležité. Výměna tělesných tekutin je nejdůležitější věcí na světě. Ale jsi holka, tak to nesmíš říkat nahlas. Kdyby jen chlapi věděli, co všechno se nám ženským honí hlavou, ani na Facebook se to nevejde. Sestupovali po svahu k bagům, které zaparkovali nedaleko Sofie. „Proč jsem zahrála push?“ „Protože ses nedotočila. Nedokončila jsi rotaci.“ „Dobrý trenér může slyšet koně mluvit,“ řekla. „Ty jsi úžasný, vidíš na mně úplně všechno.“ Úplně všechno asi ne, děvče. Ale tenhle tvůj kompliment znám, má pokračování. Které zní: „Ale velký trenér uslyší i šepot koně.“ Blížili se k bagům. O kousek dál, vlevo od ferveje, skupina mužů dokončovala střechu prezidentova domu. Byla to brigáda, které se účastnili členové klubu. Z klubovničky jim obsluha v pravidelných intervalech přivážela půllitry s pivem a ze střechy se ozýval halasný smích… „Ti teda nevyzírají díru do stropu,“ řekla Dany a zastrčila driver zpátky do bagu. „Hlavně, že se tam prezidentovi už žádná díra nevytvoří. Obávám se, že loňská tuhá zima nějakou v jeho stropě vyčarovala. Poslední roky se věnoval jen hřišti. Sekal trávu a budoval jamky, sekal trávu a spravoval bunkery, sekal trávu a organizoval turnaje a pořád sekal trávu. Na baráček neměl čas. Spal
v jedné místnosti u kamen a tvrdil, že vydrží do sedmi stupňů nad nulou, než si trochu přitopí.“ „Je na všechno sám?“ „Ještě tu má zeťáka. Letos už najali personál, jednoho šikovnýho kluka, jamky přibývají a práce taky, ale to už musela Zdeňkovi padat střecha na hlavu, aby se jí začal věnovat.“ „Je ovšem hezké, že mu členové klubu pomáhají. U nás by to tak asi nebylo možné.“ „Co víš… třeba přece jen ano. Ale možná už tam nemáte střechy, které by padaly.“ Vykročila ke kukuřičnému poli. „Tak půjdeš mi pomoct?“ Schoval driver. „Cos měla s tou dírou ve stropě?“ „Když někdo vykouká díru ve stropě, v němčině to znamená, že se nudí, že bez ducha zírá.“ Vešli do kukuřičného pole. A teď něco uvidíš, trenére. Jen co se dostaneme hlouběji do pole. Pak konečně uvidíš! ♦♦♦ „Haló?“ ozvalo se v mobilu jednoho z aspirantů na primátora města. Jmenoval se Vladimír Dřevěný a se svým jménem měl problémy. Jeho poradci by si přáli, aby se přejmenoval například na Ocelového, ale to by připomínal Železného s Koženým ještě víc než nyní. Přemýšlel o obyčejných jménech jako Novák nebo Dvořák, ale to by zase nevyčníval z kandidátky a nebyl by voličům dobře na očích, jak mu vysvětlovali. Když už jste nechtěl do žádné strany a jste ten nezávislý. „Ano?“ „Je to vyřízený.“ „Dobře, děkuji,“ řekl Dřevěný a vypnul telefon. Co mi má ten debil volat, nikdo po něm nic nechtěl. Takových kreténů teď slyšel, od chvíle co ve volbách získal nejvíc preferenčních hlasů. Když člověk vlastní peníze, pozemky nebo továrnu, lidé tak nějak chápou, že se s nimi dotyčný nebude dělit, ale mocenskou sílu chápou jinak, může být neomezená, každý vůl má přece šanci si na ní vyžebrat podíl. Vladimír do těchto voleb ani netušil, kolik úžasných, blízkých, dobrých známých má. Za posledním telefonátem musel být někdo z mnoha úřednických nohsledů. Vladimír nevěděl, kdo mu volal, a netušil, co je vyřízeno. Domníval se, že mu dotyčný vlezprdelka prostě hlásí splnění nějakého podřadného úkonu a sbírá bodíky. Ale nemínil se tím zabývat, ztrácel by čas. Také se vyrojili lobbisté. Bylo jich jako much, bojovali mezi sebou o přízeň mocných. Nejsilnější z nich se pak budou snažit udělat si z nových politiků loutky v zájmu podnikatelské sféry. Zkorumpovat a zmáčknout. ZZ. ♦♦♦ Rozhrnovali kukuřičné vojáky, pevné, ostré jako břitva, kteří nemínili golfistům ustoupit ani o píď. Stáli vzorně seřazení jak na kasárenském dvoře u přísahy, jeden za druhým, řady zařezávaly podle předpisů. Čekali na rozkaz, aby se rozestoupili ke kontrole jednotky. Martin se postavil na špičky. Stvoly byly vyšší než on, a to měl téměř dva metry.
„Je tu hic,“ řekl. „Našlas aspoň jeden?“ „Budou o něco dál.“ „Zatracený provéčka.“ „Jojo.“ Nejoblíbenější míčky v nejvyšší světové soutěži byly nejoblíbenějšími nejen mezi špičkovými, ale i mezi řadovými hráči a pouhými golfovými turisty, tedy lidmi, kteří se chodili na hřiště projít bez přehnaných znalostí pravidel a ambic kromě těch, že s sebou brali rodinu. Ve fotbale je běžné, že se kluci identifikují s velkými kouzelníky. Každý kluk byl kdysi Pelém nebo Masopustem, dnes Ronalden, Ronaldinhem nebo Messim. Golfisté se ani tak neztotožňují s hráči jako s jejich výbavou, především právě s nejlepšími míčky. Martin měl historii golfových míčků nastudovanou ze serveru golf.cz. Před časem na něm byl obsažný článek… Na úplném začátku zrodu golfového míče stojí míč vyřezávaný ze dřeva, o němž existuje první zmínka z Nizozemska z roku 1550, odkud se dovážely do Skotska. Poté ale v jejich evoluci hrály klíčovou roli tři typy – míče vycpané peřím, s kterými začali hrát skotští pastevci, latexové míče a nám známé, s pryžovým jádrem. Poslední dva typy se objevily teprve během uplynulých 150 let, ale byly to hlavně kožené míče plněné husím peřím vynalezené roku 1618, které vládly golfovému světu téměř 400 let až do poloviny 19. století. Míče se skládaly z kulatého vnějšího pouzdra vycpaného velkým množstvím peří, které bylo předem uvařeno, aby bylo jemnější a skladnější. Použité množství peří byl většinou „plný klobouk“, což bylo asi půl galonu (1,9 l). Otvor, kterým bylo peří do míče dáno, se poté sešil a míč se vyklepal do kulatého tvaru. Proces byl velmi zdlouhavý a drahý, jen málokdo si ho mohl dovolit. I zkušený výrobce jich stihl pouze tři nebo čtyři za den, a tak bylo běžné, že míče stály víc než hole. Finální míč měl bohužel řadu nevýhod. Bylo vzácností, že se pracovníkovi podařilo vytlouci pravidelnou kouli. Následkem toho byla nepravidelná rotace a míček se kutálel, kam se mu zachtělo, takže se na něj nedalo moc spoléhat. Další nevýhoda se projevila za mokrého počasí, voda nasákla dovnitř míče, který měl posléze naprosto jiné vlastnosti. Hra byla pak velmi složitá, jelikož se váha míčku stále měnila. Voda také způsobovala časté praskání obalu. Zkrátka tento materiál nebyl ideální. Letové schopnosti tohoto míče byly ale pozoruhodné, záznamy dokazují, že v roce 1836 odpálil Samuel Messieux na Old Course v St. Andrews míč do vzdálenosti 361 yardů, asi 330 metrů. „Je tu opravdu hrozné vedro,“ řekla Dana a rozepnula si všechny tři knoflíčky u krku. Martin se díval na zem. „Buď ráda, žes neztratila featherie.“ „Cože?“ „Kožený míček naplněný peřím. Dnes se za něj na aukcích platí statisíce eur.“ Golfisté mají stejně jako vojáci na vojně ústrojovou kázeň, kterou negolfisté příliš nechápou, ale která má hluboké kořeny v dějinách hry. Před pěti sty léty byla hra v golf zakázána, její hráči se museli uchýlit ke konspiračnímu chování. Začali nosit červená saka. Podle nich se poznali, a snáze si domluvili setkání a hru. Navíc také museli být dobře k rozeznání od lovné zvěře v lesích a na lukách, kde se potulovali za odpalovanými míčky nebo valounky, až moc často v nebezpečné blízkosti vášnivých lovců. Dnes nosili předepsaná trička s límečkem, který se dal vyhrnout, aby chránil krk před žhavým sluncem nebo i větrem. Měli zakázané modré džínsy, patrně z dob, kdy vznikly jako pracovní kalhoty,
bývaly to zpočátku něco jako montérky a vypadaly tak dodnes. Skalní golfisté nemohou pochopit, jak se mohly stát tak velkou módou, a negolfisté zase nechápou, proč by nemohli chodit na golfové hřiště v džínsách. Martin Král tento neobvyklý jev vysvětloval podobně jako golfová pravidla: v golfu je mnoho věcí, které jsou prostě dány, a nemá smysl o nich přemýšlet a bylo by hloupé je svévolně měnit. Zkrátka patří ke hře. „Mám!“ zvolala Dana. „Aha,“ poznamenal trenér, ale ze zkušenosti si počkal, až se jeho žačka pro míč sehne. Pochopitelně, následovala věta, která v takových případech obvykle přichází: „To není on.“ Když se ohnula pro míč, neudělala to tak, že by si přidřepla, ale jen se předklonila. Trenér se díval jejím směrem, tudíž mu neuniklo, že má kalhotky zaříznuté mezi půlkami. Anebo že žádné nemá. No, neměl moc chutí se ujistit, jak tomu ve skutečnosti opravdu je. Už proto, že si to u klientek zakázal. To by je pak mohl učit zadarmo a učit golf zadarmo je řehole. Jako každá práce, vykonávaná za almužnu nebo dokonce gratis. Bylo by to dilema, kdyby neměl jasno. Cizí ženy se mu líbily, ale měl rád svou ženu. A miloval klid. Už se nechtěl zamilovávat, přinášelo to trápení ve chvíli, kdy odcházely hormony štěstí, vyvolané bouřlivým, krátkým procitnutím. „Najdeme je o kousek dál,“ řekla a rozhrnula další nepoddajný závěs z kukuřice. Pamatoval si, že jednou, kdysi před léty, když poznal svou budoucí ženu, zašli na procházce do kukuřice, ve snaze schovat se před lidskou zvědavostí a pomilovat, jenomže kukuřičné šustí bylo moc ostré, stonky moc tvrdé, půda popraskaná, prostor mezi tvrdými stvoly úzký a při zemi dusno k zalknutí. Lépe si užili na písáku v průzračné vodě mezi nudisty… kde ty časy jsou. Dnes už jen samé povinnosti, práce, starosti… nemít golf, asi by skončil u piva a panáků jako většina chlapů v jeho věku. Golf a golfové míče… Okolo roku 1848 nastal převrat, v Malajsii byla objevena guma, takzvaná gutta percha, a golfisté bez zdráhání opustili míče z peří. Pryž se změkčila v horké vodě a byla uválena do kulatého tvaru, nejprve rukou, pak za použití ocelových forem. Proces byl dokončen, když hmota ztvrdla, výsledkem byl poprvé v historii golfu perfektně kulatý tvar. Výroba těchto míčů byla jednoduchá a levná, díky tomu se ke golfu dostávalo daleko víc lidí. Bylo to právě v tomto období, kdy se v Británii stal sportem pro každého, lidé měli také více volného času, díky prosperitě Průmyslové revoluce, a tak se stal golf v zemi velmi oblíbeným sportem. I když údajně hra s gumovými míči nebyla pocitově tak příjemná, jako s těmi z peří. Někdy se sice čas od času rozbily, ale mohly být snadno přetvořeny. Stávalo se, že se míč rozbil za letu, to se řešilo tím, že se začalo hrát s novým míčem z místa, kde ležela největší odlomená část původního míče. Největší problém spočíval v tom, že hladké balony z gumy nelétaly dostatečně daleko. Tento fakt hrál pro výrobce míčů z peří, kteří pochopitelně z inovace nebyli nadšeni. Časem se ukázalo, že pokud byl míč při hře promáčklý nebo potlučený, létal lépe. Vynalézaví golfisté si tedy začali sami dělat důlky a zářezy do svých balonů, nevědomě tak vlastně zaváděli princip moderního důlkování v míči. Později gumárenské společnosti, jako například Dunlop, začaly gumové míče produkovat ve velkém už s vyrytými rýhami, ručně dělané kožené míče pak vymizely z trhu. „Jdeš, trenére?“ „Mám klaustrofobii.“
„Slíbils to.“ „Už jdu.“ Rozhrnul kukuřici. O nic nejde, holka, jsou to tvoje peníze. Platíš mě od hodiny, vlastně od minuty, když se to rozpočte. Není kam spěchat. Ty si určuješ, jak dlouho se ti mám věnovat. „Jeden mám!“ zvolala. „To je ten první.“ „Další musí být blízko,“ řekl trenér. Ohlédl se. Už byli dost hluboko v poli. Možná padesát, osmdesát metrů. Možná sto. Nejvyšší čas se vrátit, děvče. Tady už by opravdu mohli spát divočáci. Nerad bych je probudil. Prý za noc uběhnou až padesát kilometrů, aby si našli stravu. Na podzim se pouštějí i do golfových hřišť. Teď by museli být unavení a rozespalí. Vzteklí a zlí. Vraždící stroje. Trhající lýtka. „Asi se vrátíme, Dany.“ „Snad se mě nebojíš, trenére?“ „Měl bych?“ „Protože jsem prohrála stripdevítku?“ „Jo, loni.“ Hráli devět jamek, že kdo prohraje jamku, tak si jako že svlékne jeden kus oděvu. Jenom jako. Jeho žačka byla po poslední jamce jako že úplně nahá. Vytáhla tričko ze sukně. Sukni si rozepnula. „Dany, nezlob.“ „Nezlobím.“ „Poslechni…“ „Poslechnu na slovo, trenére. Teď už jo.“ Sukně spadla do hlíny u jejích nohou. Kalhotky měla. Zdání klamalo, jako obvykle. „Zas tak dobrý golfista nejsem, abys mi dávala najevo důvěru i jako chlapovi,“ řekl, aby situaci zlehčil. „Určitě nehraju jako Tiger, ani nemám jeho mládí a chutě.“ Hodlal ji odmítnout, ale nerad by přišel o klientku jen kvůli nezdvořilosti v její slabé chvilce. Ženy prý bývají víc nadržené než muži, jen to nepřiznají. Musel ji chápat. Možná byl pro některé ženy stále ještě stejně přitažlivý jako pro většinu dívek před nekonečně dávnými třiceti lety. „Jsi profík. Jsi můj velký mág.“ „Ale no tak.“ „Jsi můj čaroděj.“ Zvedala ruce, aby si svlékla tričko. Přemýšlel, co udělat. A dostal spásný nápad. Řešit věci jako kapitán Jack Sparrow, když podal Gibbsovi nohu: „Komplikace se objevily, projevily a skončily.“ Anebo když jej Gibbs přesvědčoval, Jack opáčil: „Mám neskonalou důvěru v tvé kompromisní navigační dovednosti. Kde je ta opice? Chci si něco zastřelit…“ „Vidím ho,“ řekl trenér golfu a rázně vykročil stranou, pryč od žačky, za údajným míčem. Samozřejmě, že žádný neviděl. Jen se chtěl navigačně vzdálit, aby pochopila, že výzvu nepochopil. „Zlobíš!“ řekla jeko on. „Dany, já…“ řekl, rozhrnul další řadu kukuřice a ještě jednu a ještě, aby utekl jako Jack Sparrow co
nejdál, ale pak se stejně jako bájný pirát zarazil. Ocitl se v zelené zahrádce. Rostlinky neměly s krmnými klasy vůbec nic společného. Nikdy předtím nic podobného na vlastní oči neviděl, ale z obrázků na internetu a triček mladých lidí poznal gandžu, kytičku, marjánku, gras, trávu, roští, zeleninu, zelí, cannabis, konopí… kolik měla feťáckých i odborných názvů? „Něco jsem objevil,“ řekl. „Jako Emil Holub.“ Dana si k němu klestila cestu. „Kdo je Emil Holub?“ Když uviděla políčko marihuany, rozzářila se. Tady bude jejího cíle dosaženo. Krásně stylově, protože co může být zajímavějšího než se milovat s trenérem golfu mezi rostlinkami, vyvolávajícími halucinace? Nic o nich nevěděla, ale slyšela, že jsou pro sex dobré. Třeba se jich nějak nadýchají a bude jim krásně? Nebo rozžvýkají lístek? Nakonec ho přece jen zlomí? „Trenére…“ zašeptala a zahákla palce o lem kalhotek. Otočil se. Byl bledý jako stěna. „Copak?“ zeptala se a palce nechala zamrzlé v kalhotkách. Ukázal před sebe. V marihuanovém políčku leželo tělo pohublého, kudrnatého kluka. Bylo jasné, že je po smrti. Měl otevřené oči, nemrkal, nedýchal, nehýbal se, nekouřil, neplival, nešňupal. Dana si sáhla k sukni. „To nic, klidně se obleč,“ s úlevou řekl trenér. „Zkusíme to spolu někdy jindy.“ ♦♦♦ Vladimír Dřevěný přišel domů a svlékl si oblek za třicet tisíc. Hodil ho na postel a stáhl ponožky. Taky byly drahé, ale svíraly ho nad kotníky, moc pevné gumičky. „Jdu do sprchy!“ oznámil do haly, kde jeho paní v kuchyňském koutě připravovala oběd. Na jídlo musel jezdit domů, jak jí slíbil, ale dělal to rád. Blafy v restauracích mu přestaly chutnat od okamžiku, kdy se několikrát podíval na pořad Zdeňka Pohlreicha. Zázemí restaurací a ti kuchaři… a ta chemie… není nad poctivou domácí stravu. Cestou zazvonil mobil. Vzal to. „Čekám, kdy se sejdeme.“ Zase jeden. ZZ. Znamení Zorra. Zkorumpovat a zmáčknout. Submisivní praktiky kvůli osobnímu obohacení neměl Dřevěný zapotřebí. Vlastnil prosperující stavební firmu. Byl majitelem pozemků, které samy o sobě v budoucnu zabezpečí ještě i děti jeho dětí a jejich děti. „Uvidíme,“ odpověděl neznámému do telefonu a vypnul spojení. Už poněkolikáté neměl toho dne tušení, kdo mu volá. Měl před sebou důležitější věc. Po dobrém obědě si chodil zdřímnout. Když se vrátil do ložnice, italský oblek už visel na nerezovém ramínku. Mám skvělou ženu. „Blaženko?“ zavolal. „Ano?“ „Když budeš chtít, klidně se na politiku vykašlu.“ Okamžik bylo ticho, pak se ozvaly kroky a paní vyšla po schodech nahoru: „Ale já mám radost, že
jsi mezi těmi bandity právě ty.“ „Proč?“ „Protože poznáš lumpa na sto honů. Jsi poctivý chlap, proto jsem si tě vzala. Ale když uvidíš, že tě ta štvanice nebude bavit, rozhodni se podle sebe. Zlobit se nebudu. Znáš mě.“
