Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Virginia C. Andrewsová LÍSTKY VE VĚTRU Originální název: Petals on the Wind Vydáno v Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., New York, 1980 Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © 1980 by The Vanda General Partnership Originally published by Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc. © Obálka Emil Křižka, 2014 Translation © Jana Pacnerová 1993, 1998, 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-243-6496-4

ČÁST PRVNÍ Vysoko nad zemí přelétá květ Rozzáří slunce, zahřeje svět Sladká vůně střídá chlad – Barvu růže vidím plát! Thomas Hood

Konečně volní! Jak mladí jsme tehdy byli, když jsme uprchli! Jak krásně a svobodně jsme se měli cítit, když jsme se konečně dostali z toho pochmurného, opuštěného a tísnivého místa! Jak dojemnou radost jsme měli tehdy mít z cesty autobusem, který se zvolna kodrcal k jihu! Pokud jsme však vůbec nějakou radost pociťovali, nedávali jsme ji najevo. Mlčky jsme se dívali z oken a děsilo nás všechno, co jsme viděli. Volnost! Existovalo kdy krásnější slovo? Kdysi dávno jsme jistě v něco takového věřili… Hodiny plynuly spolu s najetými kilometry. Nervy jsme měli napjaté jako struny, protože autobus často zastavoval na svých pravidelných zastávkách, potom zastavil na dálničním odpočívadle na snídani, pak vyzvedl jednu obrovskou černou dámu, která stála samotinká na křižovatce prašné silnice s betonovou dálnicí – trvalo jí celou věčnost, než se vyhrabala do autobusu a pak naskládala dovnitř spoustu ranců. A než se uvelebila, přejeli jsme státní hranici mezi Virginií a Severní Karolinou. Ach, ta úleva, že jsme opustili stát, kde nás věznili! Poprvé za celá ta léta jsem se začala uvolňovat – trochu. My tři jsme byli v autobusu nejmladší. Chrisovi bylo sedmnáct. Povahu měl jako teplý, slunný den – tvářil se statečně, ať byla situace jakkoli bezútěšná – a byl opravdu hezký, dlouhé vlnité plavé vlasy mu sahaly až po ramena, tmavým obočím orámované modré oči soupeřily s barvou letní oblohy, rysy obličeje právě začaly nabývat mužnosti a dospělosti, která slibovala, že bude přesně takový, jako býval náš otec – typ muže, před kterým se každé ženě zatetelí srdce, když se na ni jen podívá – anebo i když se nepodívá. Tvářil se spokojeně, skoro šťastně. Nebýt Carrie, možná by i byl šťastný. Jenže při pohledu na její chorobně bledou tvářičku se pokaždé zachmuřil a oči mu potemněly starostí. Začal brnkat na kytaru, kterou měl

5/42

zavěšenou na rameni. Chris hrál „Ó, Zuzano“ a tiše zpíval melancholickým hlasem, který mě vzal přímo za srdce. Podívali jsme se na sebe a pocítili smutek při vzpomínkách, které v nás nápěv vyvolal. Byli jsme jako jedna bytost, on a já. Nevydržela jsem se na něj dívat příliš dlouho, měla jsem strach, že se rozpláču. Na klíně mi ležela, stočená jako koťátko, mladší sestra. I když jí bylo už osm let, vypadala tak na tři čtyři roky. Byla tak malá, tak žalostně malá a slabá! Ve velkých, zastřených modrých očích se jí skrývalo víc temných tajemství a utrpení, než by mělo dítě jejího věku poznat. Neočekávala od života nic: ani štěstí, ani lásku, nic – protože všechno, co bylo v jejím životě krásné, jí vzali. Byla zesláblá, apatická, jako by užuž měla sklouznout ze života na druhý břeh, do smrti. Bolelo mě vidět ji tak opuštěnou, tak strašně opuštěnou, když teď Cory odešel. Mně bylo patnáct. (Připomínám, že byl listopad roku 1960.) Všechno jsem chtěla, všechno jsem potřebovala a strašně jsem se bála, že toho nikdy za celý život nenajdu dost, aby mi to vynahradilo, oč jsem už přišla. Seděla jsem napjatě, připravena začít řvát, kdyby se stala jediná špatná věc. Věděla jsem, že jako roznětka, připevněná k časované bombě, dřív nebo později vzplanu a zničím výbuchem všechny ty, kdo žili ve Foxworth Hallu! Chris položil ruku na mou, jako by mi četl myšlenky a věděl, že už teď přemýšlím o tom, jak způsobit peklo na zemi těm, kdo nás chtěli zničit. Tiše řekl: „Netvař se takhle, Cathy. Bude to dobré. Zvládneme to.“ On byl totiž věčný bláhový optimista, který věřil, navzdory všem okolnostem, že vždycky všecko dobře dopadne! Bože, jak si mohl něco takového myslet, když Cory umřel? Co tady ještě může dobře dopadnout? „Cathy,“ zašeptal, „musíme koukat co nejlíp využít toho, co nám zbylo, a to jsme my dva. Musíme se smířit s tím, co se stalo, a začít znovu. Musíme věřit sobě, svému nadání, a pak dokážeme, co chceme. Takhle to na světě funguje, Cathy, na mou duši: Musí to tak fungovat!“ Chtěl se stát ctihodným, seriózním doktorem, který tráví své dny v ordinacích, obklopen lidským utrpením. Já měla mnohem fantastičtější přání! Chtěla jsem, aby se mi splnily všechny hvězdné, romantické sny o lásce – na scéně, kde budu tou nejslavnější primabalerínou na světě – nic menšího neberu! Aby mamka viděla!

6/42

Čert tě vem, mami! Přála bych si, aby Foxworth Hall vyhořel do základů! A tobě bych přála, aby ses už ani jedinou noc klidně nevyspala v té nádherné labutí posteli! Už ani jednu, nikdy! A ať si tvůj mladý manžel najde milenku, mladší a krásnější než ty! A ať s ním máš takové peklo, jaké si zasloužíš! Carrie se obrátila a šeptla: „Cathy, mně není dobře. V žaludku mám divně…“ Lekla jsem se. V obličejíčku byla nepřirozeně bledá. Vlasy, kdysi tak jasné a lesklé, jí visely zplihle, v matných pramenech. „No tak, miláčku,“ konejšivě jsem ji políbila, „vydrž to. Brzo půjdeme k doktorovi. Nepotrvá to dlouho, budeme na Floridě a tam už nás nikdo nebude zamykat.“ Carrie mi klesla do náručí. Nešťastně jsem se dívala ven, kde se na větvích houpal španělský mech – znamení, že už jsme v Jižní Karolině. Musíme projet ještě Georgií. Potrvá dlouho, než dorazíme do Sarasoty. Carrie se divokým trhnutím napřímila a začala zvracet. Předvídavě jsem si při poslední zastávce na odpočívadle nacpala plné kapsy papírových ubrousků, takže jsem mohla Carrii očistit. Předala jsem ji Chrisovi, abych si mohla kleknout na podlahu a uklidit zbytek. Chris se přesunul k oknu a snažil se je otevřít, abych mohla nasáklé papírové ubrousky vyhodit. Okno se ale odmítalo posunout, ať s ním zápolil, jak chtěl. Carrie se rozplakala. „Strč ty ubrousky do škvíry mezi sedadlem a bokem autobusu,“ zašeptal Chris, ale bystrozraký řidič se určitě díval do zpětného zrcátka, protože zařval: „Vy, děcka tam vzadu – zbavte se toho smradlavýho neřádstva nějak jinak!“ Jak jinak? Jedině vyndat všechno z vnější kapsy pouzdra Chrisova polaroidu, které jsem používala namísto kabelky, a nacpat páchnoucí ubrousky tam. „Promiňte,“ vzlykala Carrie, zoufale přitisknutá k Chrisovi. „Já nechtěla. Zavřou nás teď do vězení?“ „Ne, samozřejmě, že ne,“ řekl Chris otcovsky. „Ani ne za dvě hodiny budeme ve státě Florida. Jen se snaž vydržet to až tam. Když bychom vystoupili teď, přijdeme o peníze, co jsme zaplatili za lístky, a nemáme moc peněz.“

7/42

Carrie začala kňourat a třást se. Sáhla jsem jí na čelo, bylo lepkavě studené a vlhké. Ve tváři teď nebyla jen bledá, ale doslova bílá! Jako Cory, než zemřel. Modlila jsem se, aby aspoň jednou pro nás Bůh měl trochu milosrdenství. Copak jsme už nevytrpěli dost? Musí to jít dál a dál? Sama jsem zápasila s nutkáním na zvracení a vtom se Carrie pozvracela znovu. Bylo to neuvěřitelné, že v ní ještě něco zbylo. Carrie teď ležela v Chrisově náručí – bezvládně, zdánlivě na pokraji bezvědomí. Pohled na ni byl srdcervoucí. „Asi je v šoku,“ zašeptal Chris, ve tváři skoro stejně bledý jako Carrie. V tu chvíli si nějaký zlý, bezcitný pasažér začal vážně stěžovat – a nahlas, takže ti soucitní se zatvářili rozpačitě. Chris mi pohlédl do očí s němou otázkou – co teď? Začínala jsem panikařit. Vtom k nám uličkou přistoupila ohromná černoška s konejšivým úsměvem na tváři. Měla s sebou papírové tašky, které mi nastavila, abych do nich vhodila páchnoucí ubrousky. Nic neříkala, jen gestikulovala. Poplácala mě po rameni, pošimrala Carrii pod bradičkou a pak mi podala hrst hadříků, které vyndala z jednoho ze svých ranců. „Děkuju vám,“ zašeptala jsem. Pak jsem se aspoň trochu snažila očistit sebe, Carrii i Chrise. Černoška ode mě zase hadry vzala, nacpala je do papírové tašky a napřímila se, jako by nás chránila. Vděčně jsem se na tu korpulentní ženu usmála. Její mohutné tělo v zářivě pestrém rouchu zaplnilo celou uličku. Mrkla a úsměv mi oplatila. „Cathy,“ řekl Chris s výrazem ustaranějším než prve, „Carrie musí k doktorovi, a brzo!“ „Ale máme zaplacenou cestu do Sarasoty!“ „Já vím, ale tohle je naléhavé, nutné.“ Naše dobroditelka se povzbudivě usmála, pak se sklonila a pohlédla Carrii do obličeje. Položila na její studené, vlhké, lepkavé čelíčko velkou černou ruku, prsty jí přezkoumala tep. Udělala rukama několik gest, kterým jsem nerozuměla, ale Chris řekl: „Ona určitě nemůže mluvit, Cathy. Tohle je znaková řeč.“ Pokrčila jsem rameny na znamení, že jejím znakům nerozumíme. Zachmuřila se, pak vytáhla z kapsy šatů bloček pestrobarevných poznámkových lístků papíru a velmi rychle napsala vzkaz, který mi podala.

8/42

Jmenuji se Henrietta Beechová, napsala. Slyším, ale nemluvím. Holčička je moc a moc nemocná a potřebuje dobrého doktora. Přečetla jsem si to a vzhlédla k ní v naději, že nám možná poskytne ještě další informace. „Nevíte o nějakém dobrém doktorovi?“ zeptala jsem se. Horlivě přikývla a rychle načmárala další zelený vzkaz: Máte štěstí, že jsem s vámi v autobusu, vezmu vás ke svému doktůrkovi, to je ten nejlepší doktor. „Páni,“ zamumlal Chris, když jsem mu vzkaz podala, „my jsme se museli narodit pod šťastnou hvězdou, že nás někdo nasměruje k takovému doktorovi.“ „Koukejte, pane řidič,“ zaječel ten nejprotivnější mužský v autobuse. „Odvezte to nemocné děcko do nemocnice! Krucinál, nezaplatil jsem přece takový peníze, abych cestoval ve smradlavým autobusu!“ Ostatní cestující se na něj dívali nesouhlasně. Ve zpětném zrcátku jsem uviděla, jak se řidičova tvář zarděla hněvem, nebo to snad bylo ponížení? V zrcátku jsme se setkali očima. Nepřesvědčivě na mě zavolal: „Je mi líto, ale mám ženu a pět děcek, a když nedodržím cestovní řád, tak moje žena a děcka nedostanou jíst, protože budu bez práce.“ Němě jsem zaprosila očima, takže si zamumlal pro sebe: „Zatracený neděle. Celý týden to jde dobře, a pak přijde neděle, zatracená neděle.“ V tu chvíli už toho měla zřejmě Henrietta Beechová dost. Znovu zvedla tužku i notýsek a psala. Vzkaz mi ukázala. Fajn, pane řidiči, co nesnášíte neděle. Jen si tu nemocnou holčičku ignorujte dál a její rodiče zažalujou ty hlavouny z autobusový společnosti o dva miliony! Než stihl Chris tenhle lístek přejet pohledem, odkolébala se uličkou a vrazila vzkaz řidiči před obličej. Netrpělivě ji odstrčil, ale strčila mu ho před oči znovu. Tentokrát se pokusil jej přečíst a současně přitom jedním okem sledovat provoz. „Proboha,“ vzdychl řidič, jehož obličej jsem jasně viděla v zrcátku. „Nejbližší nemocnice je třicet kilometrů od mé trasy.“ Chris i já jsme fascinovaně přihlíželi, jak mamutí černá dáma gestikuluje a signalizuje, což řidiče vylekalo stejně jako nás. Zase musela napsat vzkaz. Ať to tentokrát bylo cokoliv, autobus brzy odbočil ze široké dálnice na postranní silnici do města jménem Clairmont. Henrietta Beechová stála

9/42

vedle řidiče a zřejmě ho instruovala, ale stihla se přitom občas ohlédnout na nás a zazářit přitom blyštivým úsměvem, který nás ubezpečoval, že všechno bude v pořádku. Brzy jsme uháněli ztichlými, širokými ulicemi, nad nimiž se půvabně klenuly koruny stromů. Domy kolem mě byly velké, aristokratické, s verandami a vysokými kopulemi. Ačkoliv ve virginských horách už jednou nebo dvakrát sněžilo, sem ještě mrazivá ruka podzimu nedosáhla. Javory, buky, duby a magnolie ještě měly většinu svého letního listí a některé květiny dosud kvetly. Řidič autobusu byl přesvědčen, že ho Henrietta Beechová nevede správně, a abych byla upřímná, myslela jsem si to i já. Skutečně, v takovýchhle obytných čtvrtích nebývají zdravotnická zařízení. Ale právě když jsem si začínala dělat starosti, autobus sebou trhl a znenadání zastavil před velkým bílým domem, usazeným na nízkém pozvolném pahorku, a obklopeným rozlehlým trávníkem a květinovými záhonky. „Mládeži!“ zařval na nás dozadu řidič. „Seberte si svých pět švestek a lístky vraťte, dostanete zpátky peníze, anebo je použijte, než vám vyprší časový limit!“ Potom rychle vyskočil z autobusu a otevřel zamčený zavazadlový prostor dole, odkud vytahal asi čtyřicet kufrů, než přišel na dva naše. Přehodila jsem si přes rameno Coryho kytaru a bendžo. Chris velmi jemně a s nesmírnou něhou zvedl Carrii do náručí. Henrietta Beechová nás jako kvočna popoháněla po dlouhém cihlovém chodníčku k přední verandě. Tam jsem zaváhala při pohledu na dvojité černé dveře. Napravo byla malá cedulka s nápisem POUZE PRO PACIENTY. Tohle byl očividně doktor, který ordinuje ve vlastním domě. Naše dva kufry zůstaly ve stínu u betonového chodníku. Přejela jsem pohledem verandu a našla muže, spícího v bílém proutěném křesle. Naše milosrdná Samaritánka k němu se širokým úsměvem přistoupila a jemně se dotkla jeho ramene. Když se nevzbudil, vyzvala nás gestem, abychom přistoupili blíž a mluvili sami za sebe. Potom ukázala k domu a naznačila, že musí jít dovnitř a připravit nám něco k jídlu. Byla bych raději, kdyby zůstala a představila nás, a taky vysvětlila, jak jsme se ocitli na jeho verandě, nota bene v neděli. Kradli jsme se k němu tiše jako kočky, a i když jsem se třásla strachem, přece jsem cítila vůni růží

10/42

ve vzduchu a připadalo mi, že už jsem tu někdy byla, že tohle místo znám. Ten čerstvý vzduch provoněný růžemi! „Je neděle, zatraceně, neděle,“ pošeptala jsem Chrisovi, „a ten doktor možná nebude rád, že nás vidí.“ „Jednou je to doktor,“ řekl Chris, „a je zvyklý, že ho obírají o volný čas… ale mohla bys ho vzbudit ty.“ Zvolna jsem k němu přistoupila. Byl to urostlý člověk, měl světle šedý oblek a v knoflíkové dírce na klopě saka bílý karafiát. Dlouhé nohy natažené a položené na balustrádě, ruce svěšené přes opěradla křesla. Vypadal tak spokojeně, že mi přišlo strašně líto ho budit a nutit do práce. „Vy jste doktor Paul Sheffield?“ zeptal se Chris, který si na tabulce přečetl doktorovo jméno. Carrie mu ležela v náručí, hlavu zvrácenou nazad, oči zavřené. Dlouhé zlaté vlasy jí povívaly v jemném, teplém vánku. Doktor se váhavě probouzel. Chvíli se na nás díval, jako by nevěřil vlastním očím. Věděla jsem, že v mnohovrstevnatém oblečení vypadáme divně. Zatřepal hlavou, jako by se snažil zaostřit pohled – měl krásné oříškové oči, zkrášlené skvrnkami modré, zelené a zlaté barvy na světlehnědém podkladu. Ty pozoruhodné oči se do mě vpíjely, až mě spolkly. Vypadal omámeně, přiopile a velmi ospale, takže nestihl včas nasadit profesionální masku, která by mu zabránila sjet mi pohledem z obličeje k ňadrům a pak k nohám, než se zase pomalu vrátil nahoru. A opět ho zhypnotizovala moje tvář, mé vlasy. Byly neupravené, až moc dlouhé, to jsem věděla. Nahoře stále ještě nedorostly, na koncích byly příliš světlé a křehké. „Vy jste doktor, viďte?“ otázal se Chris. „Ano, samozřejmě. Jsem doktor Sheffield,“ řekl konečně a obrátil svou pozornost k Chrisovi a Carrii. Překvapivě půvabně a rychle zvedl nohy ze zábradlí, vstal a vztyčil se nad námi, projel si dlouhými prsty kštici tmavých vlasů, pak přistoupil blíž a zadíval se do Carriiny bílé tvářičky. Rozevřel jí palcem a ukazováčkem zavřená víčka a na okamžik se zadíval na to, co v tom modrém oku objevil. „Jak dlouho je to dítě v bezvědomí?“ „Několik minut,“ řekl Chris. Sám byl skoro doktor, vždyť toho tolik nastudoval za tu dobu, co jsme byli zamčeni tam nahoře. „Carrie v autobusu třikrát zvracela, pak se začala třást, pokožku měla vlhkou, studenou a lepkavou. V autobusu byla jedna dáma, nějaká Henrietta Beechová, a ta nás přivedla sem k vám.“

11/42

Doktor přikývl a pak nám vysvětlil, že paní Beechová je jeho hospodyně a kuchařka. Zavedl nás ke dveřím, určeným pouze pro pacienty, a do té části domu, kde měl dvě malé vyšetřovny a ordinaci. Celou tu dobu se omlouval, že nemá k dispozici svou obvyklou ošetřovatelku. „Svlékněte Carrii do půl těla,“ nařídil mi. Než jsem to udělala, doběhl Chris zpátky k chodníku pro naše kufry. S nevysvětlitelnou úzkostí jsme s Chrisem stáli u zdi a pozorovali, jak doktor kontroluje Carrii krevní tlak, pulz, teplotu, jak poslouchá její srdce zepředu i ze zadu. Mezitím už přišla k sobě, takže ji mohl požádat, aby zakašlala. Proč nás musí potkat kdejaká špatnost? Proč je osud tak vytrvale proti nám? Jsme opravdu tak špatní, jak říkala babička? Musí Carrie taky umřít? „Carrie,“ řekl doktor Sheffield přívětivě, když jsem ji zase oblékla, „necháme tě chvíli v tomhle pokoji, aby sis mohla odpočinout.“ Přikryl ji tenkou pokrývkou. „Ale neboj se. Budeme hned přes chodbu v mé kanceláři. Vím, že ten stůl není moc měkký, ale zkus na chvilku usnout, než si promluvím s tvým bratrem a sestrou.“ Upírala na něj otupělé oči, bylo jí úplně jedno, jestli je ten stůl tvrdý nebo měkký. O pár minut později už seděl doktor Sheffield za svým velkým psacím stolem, lokty opřené na psací podložce. Začal mluvit vážně a trochu ustaraně. „Netvařte se tak rozpačitě a nejistě. Nebojte se, že mě připravujete o nedělní zábavu a hry, těm se moc nevěnuju. Jsem vdovec a moje neděle se ničím neliší od ostatních dnů…“ Aha, ano, proto asi vypadá unaveně, stále pracuje. Neklidně jsem se uvelebila na měkké hnědé kožené pohovce těsně vedle Chrise. Nám dvěma slunce svítilo oknem přímo do obličeje, doktor byl ve stínu. Šaty jsem měla na omak vlhké, nepříjemné. Náhle jsem si uvědomila, proč. Rychle jsem vstala, rozepnula si zip a sundala pošpiněnou vrchní sukni. Doktor ustrnul překvapením. Protože odešel z místnosti, když jsem svlékala Carrii, nevěděl, že máme na sobě dvoje šaty. Když jsem opět usedla vedle Chrise, měla jsem už jen jedny, modré, princesového střihu, slušivé a hlavně čisté. „Nosíte vždycky v neděli víc než jedno oblečení?“ zeptal se.

12/42

„Jen v ty neděle, kdy jsme na útěku,“ řekla jsem. „A máme jen dva kufry a potřebovali jsme místo na cenné věci, které můžeme později dát do bazaru, když bude potřeba.“ Chris do mě ostře dloubl, němý signál, že prozrazuji příliš mnoho. Já ale doktory znala, hlavně od něj. Tomu doktorovi za psacím stolem se dalo věřit – měl to v očích. Tomu se dá říci cokoliv, všechno. „Tááák,“ protáhl, „vy tři jste na útěku. A před čím utíkáte? Před rodiči, kteří vám zakazují nějaké radovánky?“ Kdyby tak věděl! „To je dlouhá historie, pane doktore,“ řekl Chris, „a zrovna teď nechceme nic jiného, než vědět, co je s Carrií.“ „Ano,“ souhlasil, „máte pravdu. Takže mluvme o Carrii.“ Zcela profesionálně pokračoval: „Nevím, kdo jste, odkud jste, ani proč máte pocit, že musíte utéci. Ale ta holčička je velmi těžce nemocná. Kdyby nebyla neděle, přijal bych ji dnes do nemocnice na další testy, které tady udělat nemohu. Doporučuji, abyste okamžitě zavolali svým rodičům.“ Už jen při těch slovech mě posedla panika! „My jsme sirotci,“ řekl Chris, „ale nebojte se, že nedostanete zaplaceno. Na zaplacení máme.“ „To je dobře, že máte peníze,“ řekl doktor, „budete je potřebovat.“ Oba si nás změřil dlouhým, zkoumavým, odhadujícím pohledem. „Dva týdny v nemocnici by měly stačit, abychom zjistili ten faktor v nemoci vaší sestry, který nedokážu zcela rozpoznat.“ Zalapali jsme po vzduchu, šokováni, že je Carrie tolik nemocná. Pak nám sdělil přibližnou částku, na kterou nás to přijde. To nás šokovalo podruhé. Bože! Naše nakradené peníze by nestačily ani na jeden týden, natož na dva. Uviděla jsem v Chrisových modrých očích naléhavý výraz. Co teď uděláme? Tolik zaplatit nemůžeme. Doktor snadno pochopil naši situaci. „Ještě pořád jste sirotci?“ zeptal se tiše. „Ano, ještě pořád jsme sirotci,“ prohlásil Chris vzpurně a pak se na mě tvrdě podíval, aby mi dal na srozuměnou, že mám být potichu. „Jak jste jednou sirotek, tak se toho nezbavíte. Teď nám řekněte, jaké máte podezření, co je s naší sestrou, a co můžete udělat, aby jí bylo zase dobře.“

13/42

„Nevyskakuj, mladíku. Nejdřív mi musíte vy odpovědět na pár otázek.“ Mluvil tiše, ale dost pevně, abychom pochopili, že tady velí on. „Zaprvé, jak se jmenujete příjmením?“ „Já se jmenuji Christopher Dollanganger a tohle je moje sestra, Catherine Leigh Dollangangerová, a Carrii je osm let, věřte si tomu nebo ne!“ „Proč bych tomu neměl věřit?“ zeptal se doktor mírně, přestože jen před několika minutami, když Carii vyšetřoval, dal najevo, jak jím otřáslo, když uslyšel, kolik je jí let. „Uznáváme, že Carrie je na svůj věk hodně malá,“ řekl Chris útočně. „Malá opravdu je.“ Mžikl očima ke mně, pak letmo pohlédl na mého bratra. Potom se přívětivě a důvěryhodně opřel o zkřížené paže a pokračoval. „Tak koukejte. Přestaneme jeden druhého podezírat. Jsem lékař a cokoliv mi svěříte, zůstane tajemstvím. – Jestli opravdu chcete své sestře pomoci, nemůžete tady sedět a vymýšlet si lži. Musíte mi říci pravdu. Pokud to neuděláte, jen zbůhdarma plýtváte mým časem a ohrožujete Carriin život.“ Seděli jsme oba mlčky těsně vedle sebe a drželi se za ruce. Cítila jsem, jak se Chris otřásl, i mně přeběhl mráz po zádech. Tak jsme se báli, tak zatraceně báli říci celou pravdu – vždyť kdo by nám uvěřil? Důvěřovali jsme těm, kdo měli být těmi nejušlechtilejšími – jak bychom mohli důvěřovat znova? A přece, ten muž za psacím stolem… vypadal tak povědomě, jako bych ho už někdy viděla. „No dobrá,“ řekl, „jestli je to pro vás tak těžké, položím vám ještě pár otázek. Povězte mi, co jste vy tři jedli naposledy.“ Chris vzdychl úlevou. „Naposled jsme snídali, hodně časně dneska ráno. Všichni jsme měli totéž, párek v rohlíku, hranolky s kečupem a čokoládový mléčný koktejl. Carrie jedla jen málo. Ona je, mírně řečeno, vybíravá. Řekl bych, že vlastně nikdy neměla zdravý apetit.“ Doktor si to zachmuřeně poznamenal. „A všichni tři jste jedli k snídani přesně totéž? A špatně bylo jenom Carrii?“ „Přesně tak. Jenom Carrii.“ „Zvrací Carrie často?“ „Občas, ne často.“ „Jak občas?“

14/42

„No…“ řekl Chris zvolna, „Carrie zvracela dvakrát za minulý týden a za poslední měsíc asi pětkrát. Dělá mi to velké starosti. Její záchvaty jsou čím dál tím zuřivější a častější.“ Ach, jak vyhýbavě mluvil Chris o Carrii – to mě rozzuřilo! On chce krýt naši matku i teď, po tom všem, čeho se dopustila! Snad to bylo cosi v mém výrazu, co Chrise zradilo a doktora přinutilo naklonit se mým směrem, jako by věděl, že ode mě se dozví příběh úplnější. „Podívejte, přišli jste ke mně pro pomoc a já jsem ochoten udělat, co je v mých silách. Vy mi ale nedáváte férovou možnost, pokud přede mnou tajíte nějaké skutečnosti. Jestli Carrii bolí něco uvnitř, nemůžu se podívat, co to je – musí mi to povědět ona, nebo mi to musíte říci vy. Potřebuju informace, abych měl s čím pracovat – všechny informace. Už vím, že je Carrie podvyživená, že trpí nedostatkem pohybu a je na svůj věk nedostatečně vyvinutá. Vidím, že máte všichni tři rozšířené zorničky, jste bledí, hubení a vypadáte zesláble. Nedokážu ani pochopit, proč váháte s penězi, když nosíte hodinky, které vypadají hodně draze, a šaty vám vybíral někdo, kdo měl vkus a dost peněz – i když si neumím domyslet, proč vám tak špatně padnou. Sedíte tu se zlatými a diamantovými hodinkami, v drahých šatech a šupáckých teniskách, a vyprávíte mi polopravdy. Takže já vám teď řeknu pár celých pravd!“ Mluvil teď hlasitěji, naléhavěji. „Mám podezření, že vaše sestřička je nebezpečně anemická. A protože je anemická, je náchylná k desetitisícům různých infekcí. Krevní tlak má nebezpečně nízký. A je tu jistý, těžko postižitelný faktor, který nedokážu identifikovat. Takže zítra přijmu Carrii do nemocnice, ať už svým rodičům zavoláte nebo ne, a ty hodinky můžete dát do bazaru, abyste zaplatili za její život. No… kdybychom ji přijali do nemocnice dnes večer, mohly by se začít testy dělat už zítra brzo ráno.“ „Udělejte, co považujete za nutné,“ řekl Chris otupěle. „Moment!“ vykřikla jsem, vyskočila a hbitě přistoupila k doktorovu psacímu stolu. „Můj bratr vám neřekl všechno!“ Tvrdě jsem se ohlédla přes rameno na Chrise a střetla se s jeho rozzuřeným pohledem, který mi zakazoval odhalit celou pravdu. Trpce jsem si pomyslela – neboj se, budu tvou milovanou maminku chránit, jak jen to půjde!

15/42

Chris asi pochopil, protože mu do očí vhrkly slzy. Ach, jak mu ta ženská ublížila, všem nám ublížila, a on ještě pořád kvůli ní dokáže plakat! Jeho slzy vehnaly slzy i do mého srdce, ne slzy nad ní, ale nad ním, který ji tolik miloval, a nade mnou, která jsem tolik milovala jeho, a nad tím, co jsme sdíleli a vytrpěli… Přikývl, jako by říkal – fajn, tak do toho, a já pak začala vyprávět to, co muselo doktorovi připadat jako neuvěřitelná smyšlenka. Nejdřív se mi zdálo, že mě považuje za lhářku, nebo aspoň si myslí, že pěkně přeháním. Pročpak, když mohl každodenně číst v novinách strašidelné příběhy o tom, co svým dětem udělali milující, přepečliví rodiče? „…A tak potom, co se táta zabil při té autonehodě, nám mamka přišla povědět, že jsme strašně zadlužení a ona neví, jak by nás pět uživila. Začala psát dopisy svým rodičům ve Virginii. Nejdřív neodpovídali, ale jednoho dne pak přišel dopis. Řekla nám, že její rodiče bydlí v krásném, velikém domě a jsou pohádkově bohatí, ale protože si vzala svého nevlastního strýce, vydědili ji. Teď jsme měli přijít o všechno. Museli jsme nechat i kola v garáži a nenechala nás ani rozloučit se s kamarády. Hned ten večer jsme nasedli do vlaku směrem na Blue Ridge Mountains. – Byli jsme hrozně šťastní, že jedeme do krásného, bohatého domu, ale už ne tak šťastní ze setkání s dědečkem, který nám podle vyprávění připadal krutý. Maminka nám řekla, že se musíme schovat, dokud ona nedokáže získat zpět jeho náklonnost. Mamka říkala, že jen jednu noc, možná jen dvě nebo tři – pak můžeme sejít dolů a seznámit se s jejím otcem. Umíral, měl prý vážně nemocné srdce, a nikdy nevyšel do schodů, takže jsme tam nahoře byli celkem v bezpečí, jen jsme nesměli dělat rámus. Babička nám dovolila hrát si na půdě. Byla to obrovská půda – a špinavá, plná pavouků, myší a hmyzu. A tam jsme si hráli a snažili se s tím smířit… Dost brzo jsme ale zjistili, že náš dědeček mamince nikdy nezapomene sňatek s jeho nevlastním bratrem a my zůstaneme ,ďábelskými zmetky‘. Budeme muset žít tam nahoře, dokud neumře!“ Nedbala jsem bolestně nevěřícného výrazu v doktorových očích a pokračovala jsem. „A jako by to nestačilo, být zamčení v jedné místnosti a hrát si jen na půdě, brzo jsme zjistili, že nás nenávidí i babička! Dala nám dlouhý seznam toho, co smíme a co nesmíme. Nikdy jsme se nesměli dívat

16/42

z oken v průčelí, ani rozhrnout těžké závěsy, aby dovnitř mohlo světlo. – Nejdřív byla jídla, co nám babička nosila každé ráno v piknikovém koši, docela dobrá, ale postupně se zhoršila a dostávali jsme jen sendviče, bramborový salát a smažená kuřata. Nikdy žádné moučníky, protože po nich by se nám kazily zuby. A my nemohli jít k zubaři. Samozřejmě, když jsme měli narozeniny, mamka nám propašovala nahoru zmrzlinu, dort a spoustu dárků. Ach, věřte, že ta nám nakoupila kdeco, jen aby zamaskovala, co s námi dělala – jako by knihy, hry a hračky mohly někdy nahradit to, oč jsme přicházeli – zdraví, víru v sebe. A co bylo ze všeho nejhorší, začali jsme ztrácet víru v ni! – Uplynul rok a to léto nás mamka vůbec ani nenavštívila! V říjnu se pak zase ukázala a řekla nám, že se podruhé vdala a strávila léto na cestách po Evropě, na líbánkách! Já bych ji byla zabila! Mohla nám to aspoň povědět, ale ona odjela a neřekla ani slovo na vysvětlenou! Přivezla nám drahé dárky, šatstvo, co nám nepadlo, a myslela si, že tím zahladí všechno, ale nezahladila vůbec nic! Konečně se mi povedlo přesvědčit Chrise, že bychom měli vymyslet nějaký způsob, jak z toho domu uprchnout a na to nesmírné dědictví zapomenout. Nechtělo se mu, protože si myslel, že dědeček každým dnem třeba umře a on chce jít na vysokou, na medicínu a stát se doktorem – jako vy.“ „Doktorem jako já… “ řekl doktor Sheffield s podivným povzdechem. Oči mu zněžněly soucitem a také něčím temnějším. „Je to divná historie, Cathy, těžko jí uvěřit.“ „Počkejte!“ vykřikla jsem. „To ještě není všechno. Neřekla jsem vám to nejhorší! Dědeček zemřel a odkázal naší matce své nesmírné bohatství – jenže k poslední vůli přidal dodatek, že nikdy nesmí mít děti. Kdyby se někdy prokázalo, že porodila děti svému prvnímu manželovi, přijde o všechno, co zdědila, i o všechno, co si za ty peníze koupila!“ Odmlčela jsem se. Pohlédla jsem na Chrise, který seděl bledý a jako bez života. Upíral na mě ublížené, prosebné oči. Nemusel se však bát – nebudu mluvit o Corym. Obrátila jsem se zpět k doktorovi. „A teď ten záhadný, nejasný faktor, který neumíte definovat – to, co není s Carrií v pořádku, co ji nutí zvracet a nás někdy taky. Je to vlastně velmi prosté. Víte, když naše matka pochopila, že se k nám nemůže nikdy přiznat a současně si nechat to jmění, rozhodla se, že se nás zbaví. Babička začala přidávat do koše

17/42

s jídlem pocukrované koblihy. Jedli jsme je dost dychtivě, protože jsme nevěděli, že jsou obalené v arzeniku.“ A bylo to venku. Otrávené koblihy, které měly osladit naše vězeňské dny, když jsme se vykrádali ze svého pokoje pomocí dřevěného paklíče, který zhotovil Chris. Devět měsíců jsme den za dnem umírali, zatímco jsme se plížili do mamčiny velkolepé ložnice a brali všechny dolarovky a pětidolarovky, které jsme tam našli. Skoro rok jsme křižovali po těch dlouhých zšeřelých chodbách, vkrádali se do jejího pokoje a brali tam peněz, co se dalo. „V tom jednom pokoji, pane doktore, jsme žili tři roky, čtyři měsíce a šestnáct dní.“ Když jsem ukončila své dlouhé vyprávění, seděl doktor zcela tiše a díval se na mě se směsí soucitu, šoku a starostlivosti. „Tak vidíte, pane doktore,“ řekla jsem na závěr, „nemůžete nás donutit jít na policii a vyprávět tam svůj příběh! Možná by uvrhli babičku a matku do vězení, ale my bychom trpěli taky! Nejen publicitou, ale také tím, že by nás odloučili. Dali by nás do pěstounské péče nebo by nám soud stanovil poručníka… a my jsme si odpřisáhli, že zůstaneme navždy spolu!“ Chris se díval do země. Promluvil, aniž by vzhlédl: „Postarejte se prosím o naši sestru. Udělejte, co je potřeba, aby jí bylo zase dobře, a my dva s Cathy už najdeme nějaký způsob, jak splatit své závazky.“ „Zadrž, Chrisi,“ řekl doktor po svém, pomalu a trpělivě. „Ty a Cathy jste taky jedli arzenik a budete muset projít stejnými testy, jaké jsem nařídil Carrii. Podívej se, jak vypadáte. Jste hubení, bledí, slabí. Potřebujete dobré jídlo, odpočinek a spoustu čerstvého vzduchu a slunce. Možná existuje způsob, jak bych vám mohl pomoci.“ „My jsme pro vás cizí lidi, pane,“ řekl Chris uctivě, „a neočekáváme ani nepotřebujeme ničí dobročinnost ani lítost. Cathy a já nejsme tak slabí ani nemocní. Carrie je na tom mnohem, mnohem hůř.“ Rozzuřeně jsem se otočila a zaškaredila na Chrise. Byli bychom blázni, kdybychom odmítli pomoc tohohle hodného člověka, jen abychom nemuseli trochu slevit ze své pýchy, která už stejně tolikrát vzala zasvé. Co je to za rozdíl, zapřít se ještě jednou?

18/42

„…Ano,“ pokračoval doktor, jako by už měl Chrisův i můj souhlas se svou velkorysou nabídkou, „náklady pro ambulantní pacienty nejsou tak vysoké, jako při hospitalizaci – nemusíte platit pokoj a stravu. Teď poslouchejte, tohle je jen návrh, který můžete klidně odmítnout a odcestovat, kam se vám zamane – mimochodem, kam máte namířeno?“ „Do Sarasoty, na Floridu,“ řekl Chris slabě. „Cathy a já jsme se houpávali na provazech, které jsme přivázali k trámům na půdě, tak ji napadlo, že bychom s trochou praxe mohli dělat vzdušnou akrobacii.“ Znělo to pitomě, když jsem to teď od něj slyšela. Čekala jsem, že se doktor rozesměje, ale nezasmál se. Zatvářil se jen ještě smutněji. „Upřímně řečeno, Chrisi, hrozně nerad bych viděl, že s Cathy takhle riskujete život. A jako doktor mám pocit, že vám v tomhle stavu nemohu dovolit odjet. Veškerá má profesní i lidská etika se vzpírá tomu, abych vás nechal jet dál bez lékařské péče. Zdravý rozum mi říká, že si mám udržet odstup a vykašlat se na to, co se stane třem dětem, odkázaným samy na sebe. Protože co já vím – ta děsná historie může být jen hromada lží, vymyšlených, aby získaly mé sympatie.“ Laskavě se usmál, aby otupil hrot svých slov. „A přece mi intuice říká, že mám vašemu příběhu věřit. Vaše drahé šaty, vaše hodinky a ty tenisky, co máte na nohou, vaše bledá pleť a zamžený výraz v očích, to všechno svědčí o jeho pravdivosti.“ Hlas měl měkký, hypnotizující, melodický, jen maličko podbarvený jižanským přízvukem. „Pojďte,“ řekl a okouzlil mě, „zapomeňme na pýchu a dobročinnost. Zabydlete se v mém domě, je tu dvanáct opuštěných pokojů. Henriettu Beechovou musel do toho autobusu posadit sám Bůh, aby vás ke mně zavedl. Henny je úžasný pracant a udržuje dům bez poskvrnky, ale pořád si stěžuje, že dvanáct pokojů a čtyři koupelny je na jednu ženskou moc. Navíc mám čtyři akry zahrady. Najímám dva zahradníky, ale prostě nemůžu věnovat zahradě tolik času, kolik je potřeba.“ V té chvíli upřel své zářivé oči na Chrise. „Můžeš si přivydělat na živobytí stříháním trávníků, přistřihováním keřů a přípravou zahrady na zimu. Cathy může pomáhat v domě.“ Střelil po mně tázavým, žertovným pohledem, v očích mu zajiskřilo. „Umíš vařit?“

19/42

Vařit? Dělá si legraci? Byli jsme víc než tři roky zamčeni nahoře a nikdy jsme neměli ani toustovač, abychom si mohli ráno opéci chleba, udělat topinky – ani máslo, ba ani margarín! „Ne!“ odsekla jsem. „Já vařit neumím. Jsem tanečnice. Až budu slavná balerína, najmu si na vaření nějakou paní, tak jako vy. Nechci být přivázaná u plotny v kuchyni nějakého mužského, mýt mu nádobí, vařit jídlo a rodit děti! To není nic pro mě.“ „Chápu,“ řekl s nevyzpytatelným výrazem. „Nechci, aby to znělo nevděčně,“ vysvětlovala jsem. „Budu se snažit paní Beechové pomoci. Dokonce i vařit se naučím, kvůli ní – a kvůli vám.“ „Dobře,“ řekl. Oči se mu smály, plné jiskřivých světýlek. Sepjal prsty pod bradou a usmál se. „Ty budeš primabalerína, Chris bude slavným lékařem a toho všeho dosáhnete na Floridě u cirkusu? Samozřejmě, já jsem ze staré konzervativní generace a nedokážu změřit vaše odhodlání… Ale vám to skutečně dává nějaký smysl?“ Když jsme teď už nebyli ani v zamčeném pokoji, ani na půdě, ale podívali jsme se na to v plném světle reality – ne, smysl mi to nedávalo. Znělo to jako pošetilá, dětinská a utopistická slátanina. „Uvědomujete si, proti čemu byste stáli jako profesionální vzdušní akrobati?“ zeptal se doktor. „Museli byste konkurovat lidem, kteří trénují od raného dětství, potomkům dlouhé řady cirkusových generací. To by nebylo nic snadného. I když připouštím, že v těch modrých očích máte něco, z čeho soudím, že vy dva jste velmi odhodlaní a nepochybně dosáhnete svého, když něco opravdu hodně chcete. Ale co škola? Co Carrie? Co bude dělat, až se vy dva budete houpat na trapézu? Teď se nezatěžujte odpovědí,“ řekl rychle, když jsem pootevřela rty. „Určitě přijdete s něčím, čím byste mě přesvědčovali, ale musím vás zarazit. Nejdřív se musíte postarat o svoje a Carriino zdraví. Vy dva se můžete každým dnem sesypat stejně rychle jako Carrie – a bude vám přesně tak zle. Vždyť jste všichni tři ve stejně bídných podmínkách, ne? Všichni čtyři, ne tři, šeptalo mi něco v uších, ale o Corym jsem se nezmínila. „Jestli nás tu chcete nechat, než bude Carrii dobře,“ řekl Chris s podezíravým svitem v očích, „budeme vám mimořádně vděční. Budeme

20/42

pilně pracovat, a až to půjde, odjedeme. A samozřejmě vám zaplatíme do posledního centu všechno, co na nás vynaložíte.“ „Chci vás tu nechat. A nemusíte mi splácet nic, leda že pomůžete v domě a na zahradě. Tak vidíte, není to ani lítost, ani dobročinnost, jen obchodní ujednání ku prospěchu nás všech.“

Nový domov Tak to začalo. Tiše jsme se nastěhovali do doktorova domu i života. Ovládli jsme ho, teď to vím. Stali jsme se pro něj důležitými, jako by před naším příchodem nežil. To teď vím taky. Tvářil se, jako bychom mu prokazovali laskavost, když mu svou mladistvou přítomností ulevíme od vyprahlého, osamělého života. Vzbudil v nás dojem, jak velkorysé od nás je, když sdílíme jeho život. Carrii a mně přidělil velkou společnou ložnici se dvěma postelemi, čtyřmi vysokými okny na jih a dvěma okny na východ. Pohlédli jsme s Chrisem na sebe a oba dva jsme pocítili strašnou společnou bolest. Poprvé po tak dlouhé době jsme měli spát v oddělených místnostech. Nechtěla jsem se od něj odloučit, čelit noci jen s Carrií, která mě nikdy nemohla ochránit tak jako on. Náš doktor možná vycítil, že by měl raději vycouvat, protože se omluvil a zamířil na druhý konec chodby. Pak teprve Chris promluvil: „Musíme být opatrní, Cathy. Nechceme, aby měl podezření…“ „Není tu nic k podezírání. To skončilo,“ odpověděla jsem, ale do očí jsem se mu nepodívala. Byla jsem totiž přesvědčená, že to neskončí nikdy. Ach mami, podívej se, cos začala tím, žes nás všechny čtyři zamkla do jednoho pokoje a nechala nás tam vyrůstat. Tys věděla, co se stane! Tys to přece měla předvídat! „Ne,“ zašeptal Chris. „Dej mi pusu na dobrou noc a ať tě blechy štípou celou noc.“ Políbil mě, já políbila jeho, popřáli jsme si dobrou noc a to bylo všechno. Se slzami v očích jsem sledovala, jak můj bratr couvá chodbou, pohled pořád ještě upřený na mě. V našem pokoji vydala Carrie táhlé zaúpění. „Já nemůžu spát v žádný malý posteli úplně sama!“ kvílela. „Já spadnu! Cathy, proč je ta postel tak malá?“

22/42

Nakonec se Chris a doktor vrátili a odnesli noční stolek, který postele odděloval. Pak přistrčili úzké postele tak těsně k sobě, že vypadaly jako jedna široká. To Carrii ohromně potěšilo, ale s každou nocí se štěrbina mezi našimi postelemi rozšiřovala, až jsem se já, neklidný spáč, nakonec jednou probudila s jednou nohou a jednou rukou v mezeře a Carrie padala na zem spolu se mnou. Milovala jsem ten pokoj, který nám Paul dal. Byl tak krásný – měl bleděmodré tapety i záclony, i koberec byl modrý. Každá jsme měla křeslo s citronově žlutými polštáři, nábytek byl bílý, starodávný. Byl to pokoj pro děvče jako stvořený. Nic pochmurného. Žádné obrázky pekla na stěnách. Všechno peklo jsem si nosila v hlavě, ve vzpomínkách. Mamka by byla mohla najít jiné řešení, kdyby skutečně chtěla! „Nemusela nás zamykat! Byla to chamtivost, lakomství, to zatracené bohatství… a Cory je pod zemí jen kvůli jejímu slabošství!“ „Zapomeň na to, Cathy,“ řekl Chris, když jsme si podruhé přáli dobrou noc. Strašně jsem se bála říci mu o svém podezření. Sklonila jsem hlavu k jeho hrudi. „Chrisi, byl to hřích, co jsme udělali, vid’?“ „Už se to nestane,“ řekl strnule, pak se odtrhl a skoro utekl chodbou, jako bych ho honila. Chtěla jsem vést dobrý život a neubližovat nikomu, zvlášť ne Chrisovi. I tak jsem musela kolem půlnoci opustit svou postel a jít za Chrisem. Spal, když jsem vlezla do postele vedle něj. Probudilo ho skřípění per matrace. „Cathy, co tu krucinál děláš?“ „Venku prší,“ zašeptala jsem. „Jen mě tu nech chvilku ležet a já pak zase půjdu pryč.“ Ani jeden jsme se nepohnuli, ba ani nevydechli. Pak, ani nevím, jak to přišlo, jsme se objímali a on mě líbal. Líbal tak vášnivě, že jsem musela zareagovat, i když jsem nechtěla. Bylo to zlé a nesprávné! A přece jsem ho vlastně nechtěla zastavit. Ta spící žena ve mně procitla a převládla, chtěla to, co on – a já, ta myslící, rozumná část, jsem ho odstrčila. „Co to děláš? Já myslela, žes říkal, že už se to nikdy nestane.“ „Přišla jsi…“ řekl ochraptěle, „…ne kvůli tomuhle?! Z čeho si myslíš, že jsem? Ze železa? Cathy, tohle už nikdy nedělej.“ Odešla jsem od něj a plakala ve své posteli, protože on byl na druhém konci chodby a ne tady, aby mě probudil, kdybych měla zlý sen. Nikdo mě

23/42

neuklidní. Nikdo mi nedodá sil. Pak jsem si připomněla matčina slova a přepadla mě strašlivá myšlenka – jsem jí tolik podobná? Budu taky ta slabá žena, povíjivá jako břečťan, která se neobejde bez ochrany muže? Ne! Já si stačím sama. Myslím, že to bylo následujícího dne, kdy mi doktor Paul přinesl čtyři obrázky, abych si je zavěsila na zeď. Baleríny ve čtyřech různých pozicích. Carrii přinesl vázu z mléčného skla s jemnými plastikovými fialkami. Už věděl o Carriině vášni pro všechno červené a purpurové. „Dělejte, co můžete, aby byl tenhle pokoj váš,“ řekl nám. „Jestli se vám nelíbí jeho barevnost, na jaře to změníme.“ Užasle jsem se na něj zadívala. Na jaře už tu přece nebudeme! Carrie seděla a držela svou vázu falešných fialek. Já se přinutila promluvit a říci, co jsem říci musela. „Pane doktore, na jaře tu nebudeme, takže si nemůžeme dovolit příliš se upnout na pokoje, které jste nám dal.“ Stál ve dveřích, už na odchodu, ale zastavil se a ohlédl na mě. Byl vysoký, nejméně stopětaosmdesát, a ramena měl tak široká, že vyplnila skoro celé dveře. „Já myslel, že se ti tu líbí,“ řekl zklamaně. Tmavé oči mu zesmutněly. „Líbí se mi tady!“ odpověděla jsem rychle. „Všem se nám tady líbí, ale nemůžeme zneužívat vaší dobroty navždycky.“ Přikývl, neodpověděl a odešel. Když jsem se otočila ke Carrii, zírala na mě velmi nepřátelsky. Doktor denně vozil Carrii s sebou do nemocnice. Nejdřív kvílela a odmítala to, pokud nepůjdu s ní. Vymýšlela si fantastické historky o tom, co jí v nemocnici dělali, a stěžovala si na všechny ty otázky, co jí tam kladli. „Carrie, my nikdy nelžeme – to víš. My tři si navzájem vždycky povíme pravdu – ale nechodíme po světě a nevykládáme kdekomu o tom, co jsme prožili tam nahoře – rozumíš?“ Dívala se na mě těma svýma velkýma obluzenýma očima. „Já nikomu nepovím, že Cory odešel do nebe a mě nechal tady. Nikomu to neříkám, jen doktoru Paulovi.“ „Tys mu to řekla?“ „Nemohla jsem si pomoct, Cathy.“ Carrie zabořila hlavu do polštáře a rozplakala se.

24/42

Tak se doktor dozvěděl o Corym a o tom, jak údajně umřel v nemocnici na zápal plic. Měl moc smutné oči ten večer, kdy se vyptával Chrise a mě na všechny podrobnosti Coryho nemoci, která skončila smrtí! Chris a já jsme se krčili vedle sebe na pohovce v obývacím pokoji, když Paul řekl: „Jsem moc šťastný – dostal jsem zprávu, že arzenik nepoškodil trvale žádný z Carriiných orgánů. Nepotvrdilo se tedy to, čeho jsme se nejvíc obávali. Už se tak netvařte. Nevyzradím vaše tajemství, ale musím říci laborantům, po čem se mají dívat nejdříve. Vymyslel jsem si historku, jak jste užili ten jed omylem, a že vaši rodiče byli moji dobří přátelé a já mám v úmyslu požádat, abyste mi byli svěřeni do pěstounské péče.“ „Carrie bude žít?“ zašeptala jsem s úlevou. „Ano, bude žít – pokud se nebude houpat na trapézu.“ Zase se usmál. „Dojednal jsem vám dvěma na zítřek prohlídku – u mě – pokud nemáte námitky.“ Já tedy měla námitky! Nijak jsem nestála o to, svlékat se a nechat od něj prohlížet, i kdyby u toho měla být ošetřovatelka. Chris mi řekl, že jsem hloupá, jestli si představuju, že čtyřicetiletý doktor bude mít nějaké erotické potěšení z pohledu na holku mého věku. Když to ale říkal, díval se jinam, jak jsem tedy měla poznat, co si myslí doopravdy? Možná měl Chris pravdu, protože když jsem ležela na tom vyšetřovacím stole, nahá, přikrytá jen papírovou košilí, nevypadal doktor Paul jako ten muž, co ze mě nespouštěl oči, když jsme byli v „obytné“ části domu. Vyšetřoval mě stejně jako Carrii, ale vyptával se ještě víc. Trapné otázky. „Nemenstruovala jsi už víc než dva měsíce?“ „Nikdy jsem to neměla pravidelně, vážně! Začalo to, když mi bylo dvanáct, a dvakrát jsem vynechala – tři a šest měsíců. Dělalo mi to starosti, ale Chris o tom četl v jedné lékařské knize, co mu mamka koupila, a řekl mi, že úzkostné stavy a veliký stres u děvčat může takové vynechání způsobit. Nemyslíte… chci říct… nechybí mi něco, že ne?“ „Neřekl bych. Vypadáš docela normálně. Moc hubená, moc bledá a lehce anemická. Chris taky, ale vzhledem ke svému pohlaví ne tolik jako ty. Předepíšu vám všem třem speciální vitaminy.“ Byla jsem ráda, když jsem to měla za sebou, mohla se obléknout a utéct z té ordinace, kde se na mě zaměstnankyně doktora Paula tak divně dívaly.

25/42

Hnala jsem se zpátky do kuchyně. Paní Beechová vařila večeři. Její úsměv zářil doširoka dodaleka, když jsem vstoupila, a rozsvěcel jí tvář, kulatou jako měsíc v úplňku, s pletí lesklou jako naolejovaná guma. Zuby, které přitom ukazovala, byly ty nejbělejší, nejdokonalejší zuby, jaké jsem kdy viděla. „Ježiš, to jsem šťastná, že to mám za sebou!“ řekla jsem a dopadla na židli. Zvedla jsem nůž a dala se do loupání brambor. „Nemám ráda, když mě okukujou doktoři. Doktor Paul se mi víc líbí, když je prostě jen mužský. Když si oblékne ten dlouhý bílý plášť, zastře mu to i oči. Já pak nevím, co si myslí. A já umím moc dobře číst z očí, paní Beechová.“ Zašklebila se na mě s žertovnou poťouchlostí, pak vytáhla z ohromné čtvercové kapsy své naškrobené bílé zástěry růžový papírek. V té zástěře, ovázané kolem pasu, se ze všeho nejvíc podobala převázané svinuté prachové peřině, kolébající se beze slova po kuchyni. Už jsem věděla, že má vrozenou vadu řeči. I když se snažila naučit Chrise, Carrii a mě rozumět její znakové řeči, až dosud z ní nikdo z nás nepochytil dost, aby s ní mohl vést rychlý rozhovor. Myslím, že mě až příliš těšily její vzkazy – vzkazy, které psala bleskurychle a velmi úsporným stylem. Doktor říká, psala, mladí lidi potřebujou hodně čerstvého ovoce a zeleniny, spoustu libového masa, ale opatrně se škroby a cukry. Chce na vás svaly, ne sádlo. Za ty dva týdny výtečné kuchyně paní Beechové už jsme přibrali, dokonce i Carrie, která byla zatraceně mlsná. Teď jedla s nadšením, a to u ní bylo pozoruhodné. Loupala jsem tedy červené brambory a paní Beechová napsala další vzkaz, když se jí nepodařilo uspět se svým ukazováním. Rusalčičko, odteďka mi říkej jenom Henny. Žádná paní Beechová. Byla to první černá osoba, kterou jsem poznala, a i když jsem se nejdřív cítila v její přítomnosti nesvá a trochu jsem se jí bála, dva týdny soužití mě hodně poučily. Byla to jen další lidská bytost jiné rasy a barvy, stejně citlivá, se stejnými nadějemi a obavami jako my všichni. Milovala jsem Henny – její široké úsměvy, její volné, rozevláté hábity s pestrými, divokými květinovými vzory, a ze všeho nejvíc jsem milovala moudrost, vycházející z jejích malých pastelových papírků. Nakonec jsem se naučila rozumět i té její znakové řeči, přestože jsem nikdy nedosáhla takové dokonalosti jako její „doktůrek“.

26/42

Paul Scott Sheffield byl zvláštní člověk. Častokrát vypadal smutně, i když k tomu neměl žádný zjevný důvod. Pak se usmál a řekl: „Ano, Bůh požehnal Henny i mně toho dne, kdy vás tři posadil do toho autobusu. Ztratil jsem jednu rodinu, truchlím po ní, a osud byl tak laskavý, že mi poslal jinou, už hotovou rodinu.“ „Chrisi,“ řekla jsem toho večera, když jsme se museli zdráhavě rozloučit, „když jsme bydleli v tom pokoji nahoře, tys byl muž, hlava naší domácnosti… Někdy je mi to divné, že je tu doktor Paul, dívá se, co děláme, a poslouchá, co říkáme.“ Zarděl se. „Já vím. Zabírá moje místo. Upřímně řečeno,“ odmlčel se a zrudl ještě víc, „nelíbí se mi, že mě nahradil ve tvém životě, ale jsem mu moc vděčný za to, co dělá pro Carrii.“ A postupně ve srovnání s tím vším, co pro nás doktor dělal, vypadala mamka tisíckrát horší. Desetitisíckrát horší! Následujícího dne měl Chris osmnácté narozeniny. Já na ně nikdy nezapomněla, ale překvapilo mě, že doktor naplánoval oslavu s mnoha hezkými dárky, nad kterými Chrisovi zajiskřilo v očích – ale pak zesmutněl pocitem viny. A ten jsme měli oba. Už jsme přijali příliš mnoho. A tak jsme plánovali brzký odjezd. Nemohli jsme prostě dál zůstávat a zneužívat dobroty doktora Paula, když teď už bylo Carrii dost dobře na to, aby snesla cestování. Po oslavě jsme s Chrisem seděli vzadu na verandě a probírali to. Jeden pohled do jeho tváře – a věděla jsem, že se mu nechce opustit toho jediného muže, který mu mohl a chtěl pomoci dosáhnout jeho cíle – stát se lékařem. „Vážně se mi nelíbí, jak se na tebe pořád dívá, Cathy. Nespouští z tebe oči. Má tě tady tak na dosah, a pro muže v jeho stáří jsou holky tvého věku neodolatelné.“ Ano? To vědomí mě fascinovalo. „Ale doktoři mají pořád kolem sebe plno sestřiček,“ řekla jsem nepřesvědčivě. Věděla jsem, že bych udělala všechno – tedy kromě vraždy – abych pomohla Chrisovi dosáhnout jeho cíle. „Pamatuješ na ten den, kdy jsme sem přišli? Mluvil o tom, jaké konkurenci bychom museli čelit u cirkusu. Chrisi, on má pravdu. Nemůžeme pracovat u cirkusu, to je jen hloupý sen.“ Svraštil obočí a zahleděl se do prázdna. „To já přece všechno vím.“

27/42

„Chrisi, on je prostě osamělý. Třeba se na mě dívá jen proto, že tu není nic zajímavějšího na pohled.“ Ale jak fascinující bylo vědomí, že čtyřicetiletí muži podléhají patnáctiletým děvčatům! Jak je báječné mít nad nimi tu moc, kterou mívala moje matka! „Chrisi, jestli doktor Paul mluví pravdu, myslím, jestli o nás opravdu upřímně stojí, zůstal bys?“ Zamračil se a zkoumal pohledem živý plot, který před nedávnem přistřihoval. Po dlouhém uvažování pomalu promluvil: „Vyzkoušíme ho. Když mu řekneme, že odjíždíme, a on neřekne nic, aby nám v tom zabránil, tak to bude od něj zdvořilý způsob, jak nám dát na srozuměnou, že mu na nás vlastně zase až tak moc nezáleží.“ „Je to fér, takhle ho testovat?“ „Ano. Je to dobrý způsob, jak mu dát příležitost, aby se nás zbavil a necítil se provinile. Víš, lidi jako on často dělají hezké věci, protože mají pocit, že se to musí – ne proto, že doopravdy chtějí.“ „Achjo.“ Nebyli jsme z těch, co otálejí. Následujícího dne po večeři za námi Paul přišel na zadní verandu. Paul. Tak jsem mu říkala v duchu – stále familiárněji. Líbil se mi čím dál tím víc, protože vždycky vypadal tak nedbale elegantně, čistě, upraveně, prostě pěkně, když seděl ve svém oblíbeném bílém proutěném křesle, na sobě červený ručně pletený svetr a šedé kalhoty, a zvolna, zasněně potahoval z dýmky. My tři jsme taky byli ve svetrech, protože večer byl chladný. Chris se posadil vedle mě na zábradlí, Carrie se skrčila na horním schůdku. Paulova zahrada byla pohádková. Pozvolné mramorové stupně, tři metry široké, vedly dolů a odtud zase stoupalo jiné schodiště na vyšší úroveň. Tam vedla přes potůček malá, na červeno nalakovaná japonská lávka. Zde stály nahé sochy mužů a žen, nazdařbůh rozmístěné, dodávající celé zahradě atmosféru svůdnosti, světské smyslnosti. Byly to klasické akty. Pózovaly půvabně a elegantně, a přece, a přece … Znala jsem tu zahradu. Protože už jsem v ní byla ve svých snech. Doktor nám vyprávěl, to už se vítr ochladil a začal zvedat suché listí, že každý druhý rok cestuje do zahraničí, kde hledá krásné mramorové sochy,

28/42

které pak pošle domů a připojí ke své sbírce. Měl takové štěstí, že naposled narazil na kopii Rodinova Polibku. Vzdychala jsem s větrem. Nechtělo se mi odejít. Líbilo se mi tady u něj a u Henny, v zahradě, která mě uchvátila a okouzlila, kde jsem si připadala krásná a žádoucí. „Taky všechny moje růže jsou růže staromódní, které si uchovaly tu vůni, co stoupá do hlavy,“ řekl doktor Paul. Ve slábnoucím purpurovém světle odumírajícího dne se jeho třpytivé oči setkaly s mými. Tep se mi zrychlil a vynutil na mně další vzdech. Uvažovala jsem, jaká asi byla jeho žena a jaké to bylo, být milována někým, jako byl on. Provinile jsem uhnula očima před jeho dlouhým, pátravým pohledem v obavě, že pozná, nač myslím. „Vypadáš rozrušeně, Cathy. Proč?“ Jeho otázka mě podráždila, jako by už znal má tajemství. Chris otočil hlavu a vrhl na mě tvrdý varovný pohled. „To ten váš červený svetr,“ řekla jsem pošetile. „Ten pletla Henny?“ Tiše se zasmál, pak se podíval na ten hezký svetr, co měl na sobě. „Ne, Henny ne. Ten mi upletla moje starší sestra k narozeninám a pak mi ho poslala poštou. Bydlí na druhém konci města.“ „Proč vám sestra poslala dárek poštou a nepřinesla ho osobně?“ zeptala jsem se. „A proč jste nám neřekl, že máte narozeniny? Byli bychom vám taky dali dárky.“ „No,“ začal, pohodlně se uvelebil a zkřížil nohy, „narozeniny jsem měl krátce předtím, než jste přišli. Je mi čtyřicet, pokud vám to Henny neřekla. Už jsem třináct let vdovec a moje sestra Amanda se mnou nepromluvila ode dne, kdy moje žena a synáček zemřeli při nehodě.“ Hlas se mu zlomil. Zadíval se do prázdna, zadumaně, vážně, nepřítomně. Suché listí šelestilo na trávníku, vlétlo až na verandu a usadilo se mi u nohou jako hnědá, vyschlá kachňata. Všechno mě to zaneslo nazpátek do jisté zapomenuté noci, kdy jsme se s Chrisem tak zoufale modlili, schouleni na studené břidlicové střeše pod měsícem, který vypadal jako zamračené boží oko. Budeme muset zaplatit za jeden jediný strašný hřích, kterého jsme se dopustili? Budeme? Babička by rychle řekla – ano! Zasloužíte ten nejhorší trest! Ďáblovi zmetci, já to vždycky říkala!

29/42

A jak jsem tam tak vsedě přemítala, promluvil Chris. „Pane doktore, Cathy a já jsme o tom spolu mluvili a máme dojem, že Carrii už je dost dobře, abychom mohli odjet. Moc, opravdu moc si vážíme všeho, co jste pro nás udělal, a splatíme vám to do posledního centu, i když to třeba pár let potrvá…“ Pevně stiskl v prstech moji ruku, varoval mě, abych neříkala nic jiného. „Zadrž, Chrisi,“ přerušil ho doktor, prudce se v křesle napřímil a postavil se pevně oběma nohama na podlahu. Jasně začal uvažovat obchodně. „Nemyslete si ani na minutku, že jsem tohle nečekal. Každé ráno se budím se strachem, že budete pryč. – Zjišťoval jsem si, jaké právní důsledky by mělo, kdybych se stal vaším poručníkem. A zjistil jsem, že to není tak složité, jak jsem si myslel. Většina dětí, které utečou, o sobě zřejmě prohlašuje, že jsou sirotci, takže mi budete muset poskytnout nějaký důkaz, že je váš otec skutečně mrtev. Pokud je naživu, potřeboval bych jeho souhlas, stejně jako souhlas vaší matky.“ Dech se mi zatajil! Souhlas mé matky? To znamená, že se s ní budeme muset znovu sejít! Já ji nechci vidět, už nikdy! Pokračoval, oči mírné, jako by viděly mé zoufalství. „Soud obešle vaši matku, aby se dostavila ke slyšení. Kdyby žila v tomhle státě, musela by se dostavit do tří dnů, ale protože je ve Virginii, dají jí tři týdny. Pokud se neukáže, pak namísto dočasného poručenství budu jmenován pěstounem natrvalo – pokud ovšem budete ochotni prohlásit, že jsem si jako opatrovník počínal dobře.“ „Vy jste báječný!“ vykřikla jsem. „Ale ona nepřijde! Ona nás chce utajit! Kdyby se o nás svět dozvěděl, přišla by o všechny ty peníze. I její manžel by se proti ní mohl obrátit, kdyby se dozvěděl, že má děti a že nás ukrývala. Můžete se vsadit, o co chcete, že pokud se pokusíte získat nás natrvalo do pěstounské péče, podaří se vám to – a třeba toho budete nakonec litovat!“ Chris mi ještě o poznání silněji stiskl ruku a Carrie vzhlédla velkýma, ulekanýma očima. „Za pár týdnů tu jsou Vánoce. Necháte mě strávit další svátky o samotě? Jste tady skoro tři týdny a já vysvětluju každému, kdo se mě na to zeptá, že jste děti mých příbuzných, kteří nedávno zemřeli. Nejdu do toho naslepo.

30/42

Už jsme o tom s Henny hodně přemýšleli. Stejně jako já je přesvědčena, že vy tři jste pro nás požehnání. Oba chceme, abyste tu zůstali. Když jsou v domě mladí lidé, stává se dům domovem. Připadám si zdravější, než za celá ta léta, a taky šťastnější. Od smrti ženy a syna jsem postrádal rodinu. Za celou tu dobu jsem si nezvykl být zase starým mládencem.“ Z přesvědčivého tónu přešel do toužebného. „Mám pocit, že osud chce, abych se vás ujal. Myslím, že Bůh naplánoval, aby Henny byla v tom autobusu, jen aby vás ke mně mohla zavést. Když se do věci vloží osud a rozhoduje sám, copak si já můžu dovolit se mu vzpírat? Přijímám skutečnost, že mi vás tři seslal Bůh, abyste mi pomohli napravit chyby, které jsem udělal v minulosti.“ Júú! Bůh nás seslal! Měla jsem víc než napůl vyhráno. Věděla jsem, že lidé si vždycky dokážou najít ospravedlnění toho, co chtějí – to jsem věděla až moc dobře. I tak mi ale do očí vhrkly slzy a tázavě jsem se podívala na Chrise. Zaznamenal můj pohled a ve zmatku zavrtěl hlavou, nebyl si jistý, co vlastně chci. Sevřel mi ruku jako v železných kleštích a promluvil – stále ještě se díval na mě, ne na doktora Paula. „Mrzí nás, že jste ztratil ženu a syna, pane. My vám je ale nemůžeme nahradit a nevím, jestli je od nás správné zatěžovat vás náklady na tři děti, které nejsou vaše.“ Pak pohlédl doktorovi zpříma do očí a dodal: „A vy byste o tom měl taky přemýšlet. Můžete se klidně znovu oženit.“ „Nemám v úmyslu se znovu ženit,“ odpověděl podivným tónem. Pak s nepřítomným výrazem pokračoval: „Moje žena se jmenovala Julie a můj syn se jmenoval Scotty. Byly mu teprve tři, když zemřel.“ „Ach,“ vydechla jsem, „to je strašné, ztratit tak malého synka, a ženu taky.“ Jeho očividný žal a stesk mě dojaly. Měla jsem velmi blízko k truchlícím. „Zemřeli při nehodě? Při autohavárii jako náš otec?“ „Nehoda to byla,“ řekl ostře, „ale ne v autě.“ „Náš tatínek se zabil přesně v den svých šestatřicátých narozenin. Měli jsme pro něj doma připravenou oslavu s překvapením, dort, dárky… a on nepřišel, jen dva policisté…“ „Ano, Cathy,“ řekl tiše, „tos mi vyprávěla. Léta dospívání nejsou snadná pro nikoho, a být mladý a odkázaný sám na sebe, bez řádného vzdělání a s nedostatkem peněz, bez rodiny, bez přátel –“

31/42

„Máme jeden druhého!“ řekl Chris neochvějně, jako by ho dál zkoušel. „Takže nikdy nebudeme doopravdy sami.“ Paul pokračoval: „Jestli mě nechcete, a to, co vám mohu poskytnout, vám nestačí, tak si jeďte na Floridu s mým požehnáním. Zahoď všechny ty dlouhé hodiny studia, Chrisi, zrovna když jsi skoro u cíle. A ty, Cathy, můžeš zapomenout na své sny, že se staneš primabalerínou. A nemyslete si, ani na okamžik, že Carrie povede šťastný, zdravý život. Nepřesvědčuju vás, abyste zůstali, protože si uděláte to, co budete chtít a muset. Sami se rozhodněte – budu to já a možnost splnit si své touhy, anebo to má být tvrdý, neznámý svět?“ Seděla jsem na zábradlí co nejtěsněji vedle Chrise a držela ho za ruku. Chtěla jsem zůstat. Chtěla jsem to, co doktor nabízel Chrisovi, ani nemluvě o tom, co mohl poskytnout mně a Carrii. Jižní vánek nepřestával vát, hladil mě po tváři a snad až příliš přesvědčivě šeptal, že všechno dobře dopadne. Slyšela jsem z kuchyně Henny, jak zadělává na čerstvé rohlíky, které jsme, ještě teplé a křupavé, jedli k snídani s tajícím zlatavým máslem. Máslo byla jedna z věcí, které nám dřív byly odpírány, a tenhle přepych chyběl Chrisovi nejvíc. Všechno mě tady lákalo, vzduch i měkký, přátelský jas v doktorových očích. I bouchání Henniných hrnců a pánví na mě začalo působit jako kouzlo. Měla jsem pocit, jako by se mému srdci, na němž tak dlouho spočívalo těžké břímě, náhle ulevilo. Možná existuje dokonalost i jinde než v pohádkách. Možná si zasloužíme chodit vzpřímeně a hrdě pod modrou oblohou – možná nás nenakazilo to zlo, co vyrůstá ze špatného semene zasetého do špatné půdy. A víc než všechno, co doktor říkal, nebo co napovídaly jeho jiskrné oči, to byly asi ty růže, které mě omámily nesmírnou sladkostí své vůně, růže, které ještě kvetly, ačkoliv už byla zima. Nerozhodl však ani Chris, ani já. Byla to Carrie. Náhle vyskočila z horního schodu a vrhla se doktorovi do náručí, skočila na něj a ovinula mu hubené ručičky kolem krku. „Já nikam nechci! Já tě mám ráda, doktore Paule!“ křičela skoro divoce. „Já nechci na žádnou Floridu a k žádnýmu cirkusu! Nikam nepůjdu!“ Pak se rozplakala. Dávala průchod veškerému

32/42

žalu po Corym, tak dlouho zadržovanému. Zvedl si ji na klín, zlíbal jí mokré tvářičky a teprve pak jí setřel slzy kapesníkem. „Já tě mám taky moc rád, Carrie. Vždycky jsem chtěl holčičku s blond kudrnami a velkýma modrýma očima, přesně jako máš ty.“ Ale nedíval se na Carrii. Díval se na mě. „A chci tady bejt na Vánoce,“ vzlykala Carrie. „Ještě jsem ani jednou neviděla Santa Clause.“ Samozřejmě ho viděla, kdysi před lety, když naši rodiče vzali dvojčata do obchodního domu a táta je oba vyfotil u Santy na klíně, ale asi na to už zapomněla. Jak jen mohl cizí člověk tak snadno vstoupit do našeho života a dát nám lásku, když naše vlastní krev nás tolik dychtila usmrtit?

Nový život Carrie rozhodla. Zůstali jsme. A nejspíš by to tak bylo, i kdyby ona byla nerozhodla… Jak jinak? Snažili jsme se dát doktoru Paulovi peníze, které nám zbývaly. Odmítl. „Ty peníze si nechte pro sebe. Dalo vám hodně práce je získat, ne? A taky byste měli vědět, že jsem navštívil svého advokáta, aby zařídil předvolání vaší matky do Clairmontu. Vím, že jste přesvědčeni, že nepřijede, ale jeden nikdy neví. Když budu mít to štěstí a získám trvalé poručnictví, dám vám každému týdenní kapesné. Nikdo si nemůže připadat volný a šťastný bez trochy peněz v kapse. Většina mých kolegů dává dospívajícím dětem týdně pět dolarů. Pro holčičku Carriina věku budou stačit tři.“ Měl v plánu nakoupit nám veškeré ošacení a všechno ostatní, co budeme potřebovat do školy. Nezmohli jsme se ani na slovo, jen jsme na něj užasle zírali, ohromeni jeho velkorysostí. Několik dní před Vánocemi nás odvezl do nákupního centra s červenými koberci a skleněnou kopulí místo stropu. Kolem nás se valily proudy lidí a hrála moderní vánoční hudba. Bylo to jako pohádková země! Zářila jsem. Carrie a Chris taky – i náš doktor. Ve své obrovské ruce třímal Carriinu ručičku, Chris a já jsme se drželi jeden druhého. Viděla jsem, jak nás pozoruje a raduje se z našich vykulených očí. Všechno nás okouzlovalo. Žasli jsme, podléhali dojmům, kdeco jsme chtěli a současně jsme se báli, že to uvidí a bude se snažit naše přání splnit. Otáčela jsem se dokolečka, když jsme dorazili do oddělení oděvů pro dospívající dívky. Užaslá a zmatená tím množstvím jsem se dívala na to i ono a nedokázala se rozhodnout, co chci, když všechno bylo tak pěkné a já nikdy dřív neměla možnost nakupovat sama pro sebe. Chris se mé nerozhodnosti jen smál.

34/42

„No tak,“ naléhal, „když teď máš možnost se dokonale vyšvihnout, vyzkoušej si, co se ti líbí.“ Věděla jsem, jak to myslí, protože jsem si vytrvale stěžovala, že mi mamka nikdy nepřinese nic, co by mi správně padlo. S ohromnou péčí jsem si puntíčkářsky vybírala oblečení, které jsem považovala za vhodné do školy, kam začneme od ledna chodit. A potřebovala jsem taky kabát, opravdické boty, plášť do deště, klobouk a deštník. Všechno to, co mi ten dobrosrdečný, velkorysý člověk dovolil nakoupit, ve mně probouzelo pocit viny, jako bychom ho zneužívali. Paul zareagoval na mou pomalost a zdráhání ze strachu, abych nenakupovala příliš mnoho, netrpělivým: „Pro kristapána, Cathy, nemysli si, že takhle budeme chodit nakupovat každý týden. Chci, aby sis toho dneska nakoupila dost na celou zimu. Chrisi, než tady skončíme, doběhni si do oddělení pro mladé muže a začni si vybírat, co chceš ty. Než to zvládneš, můžeme s Cathy vybavit Carrii.“ Všimla jsem si, jak se všechny dospívající dívky v obchodě otáčejí po mém bratrovi, když zamířil k oddělení oděvů pro mladé muže. Konečně budeme normální děti. Když jsem si konečně připadala přiměřeně vybavená, vyrazila Carrie zaječení, které by roztříštilo Křišťálový palác v Londýně! Její výkřik vyděsil prodavačky, ohromil zákazníky a nějaká dáma narazila dětským kočárkem do figuríny, která se zřítila na zem. Děťátko v kočárku se připojilo svým řevem ke Carrii. Chris se přiběhl podívat, kdo mu vraždí sestřičku. Stála tam doširoka rozkročená, hlavu zvrácenou nazad, slzy zklamání jí proudily po tvářích. „Bože můj, co je zas?“ zeptal se Chris, náš doktor se tvářil užasle. Páni – co oni věděli? Carrii zřejmě rozzuřily ty hezké pastelové šatičky, co jí přinesli ukázat. Dětské šatičky. Zaprvé jí byly moc velké a navíc ani jedny nebyly ani červené, ani tmavomodré – absolutně nic v Carriině stylu! „Zkuste oddělení pro batolata,“ navrhla bezcitně nafoukaná blondýna s načesanými vlasy. Usmála se půvabně na našeho doktora a ten se tvářil rozpačitě. To bylo něco pro Carrii, vždyť jí bylo už osm! Pouhá zmínka o „šatech pro batolata“ ji urazila! Svraštila obličej jako sušenou švestku. „Nemůžu nosit do školy šaty pro batolata!“ kvílela. Přitiskla tvářičku k mému stehnu

35/42

a objala mi nohy. „Cathy, že nemusím nosit ty růžové a bleděmodré šaty pro mimina! Všichni se mi budou smát! Já to vím! Já chci červenou a tmavomodrou – žádné barvy pro mimina!“ Doktor Paul ji konejšil. „Miláčku, já zbožňuju blondýnky s modrýma očima v pastelových barvách, co kdybys tedy s nošením všech těch zářivých barev počkala, až budeš starší?“ Takovou hořkosladkou pilulku nedokázala tvrdohlavá Carrie spolknout. Zamračila se, zaťala pěstičky, připravila si nohu ke kopnutí a naladila hlasivky k řevu, když vtom nějaká baculatá paní středního věku, která určitě měla vnučku na způsob Carrie, klidně navrhla, aby se jí zkusilo ušít něco na míru. Carrie nejistě zaváhala, podívala se ze mě na doktora, pak na Chrise a zpátky na prodavačku. „Dokonalé řešení!“ řekl nadšeně doktor Paul s výrazem úlevy. „Koupím šicí stroj a Cathy ti může ušít tmavomodré, červené a elektricky modré šaty… a budeš vyřízená.“ „Já nechci bejt vyřízená – já chci jen veselý barvy.“ Carrie trucovala a já zůstala s pusou dokořán. Já jsem tanečnice, žádná švadlena! (Což Carrie nepřehlédla.) „Cathy neumí dělat dobrý šaty,“ řekla. „Cathy neumí nic než tancovat.“ To byla vděčnost! To řekne o mně, která jsem ji a Coryho naučila číst… jen s nepatrnou Chrisovou pomocí! „Co je to s tebou, Carrie?“ vyštěkl Chris. „Chováš se jako malá. Cathy umí všechno, co si usmyslí – to si pamatuj!“ Doktor pohotově souhlasil. Neřekla jsem nic a šli jsme koupit elektrický šicí stroj. „Ale prozatím koupíme pár růžových a žlutých šatů, souhlasíš, Carrie?“ zašklebil se doktor Paul škádlivě. „A Cathy mi může ušetřit tunu peněz, když si bude šít i pro sebe.“ Navzdory tomu, že se budu muset učit šít, vznášeli jsme se toho dne v oblacích. Přijeli jsme domů obtěžkáni balíčky, všichni zkrášleni od holiče a kadeřníka. Každý z nás měl nové boty s tvrdou podrážkou. Já měla svůj úplně první pár lodiček s podpatky – a deset párů nylonek! Moje první nylonky, první podprsenka – a k dovršení toho všeho taška kosmetiky. Trvalo mi věčnost, než jsem si vybrala líčidla, zatímco doktor postával stranou a pozoroval mě s tím nejpodivnějším výrazem. Chris brblal, že

36/42

nepotřebuju make-up ani rtěnku, ani oční stíny, linky a maskaru. „Ty vůbec nevíš, jaké to je, být holka,“ odpověděla jsem mu s výrazem nadřazenosti. Tohle bylo moje první nakupování a přisámbůh, že jsem si je vychutnávala! Musela jsem mít všechno, co jsem viděla na mamčině pohádkovém toaletním stolku. Včetně krému proti vráskám a masky na zpevnění pleti. Jen co jsme vystoupili z auta a vyložili věci, hnali jsme se – Chris, Carrie a já – nahoru, vyzkoušet si všechno nové šatstvo. Zvláštní, že dřív, tam v tom pokoji ve vile, když k nám proudily nové šaty, my z nich nebyli takhle šťastní. Nejspíš proto, že nás v nich nikdo neviděl. A přece, to bych ani nebyla já, když jsem vklouzla do modrých sametových šatů s malými knoflíčky vepředu, vzpomněla jsem si na mamku. Jaká ironie, že se mi chtělo plakat pro matku, kterou jsme ztratili, když jsem byla odhodlána ji navždy nenávidět! Sedla jsem si na okraj své postele a uvažovala o tom. Mamka nám dávala nové oblečení, hračky a hry z pocitu viny za to, co dělala – připravovala nás o normální dětství. Dětství, které nám nikdy nic a nikdo nenahradí… a Cory je v hrobě, ten už nové šaty nepotřebuje. Jeho kytara i bendžo stály v koutě, takže je Carrie vídala hned při probuzení. Proč jsme to my, kdo musí vždycky trpět, proč ne ona? Pak mě to náhle napadlo! Bart Winslow je z Jižní Karoliny! Seběhla jsem dolů do doktorovy pracovny a vytáhla jeho velký atlas. Pak jsem se s ním hnala zpátky do ložnice a našla si mapu Jižní Karoliny. Našla jsem Clairmont… ale nemohla jsem uvěřit svým očím, když jsem uviděla, že má město-dvojče jménem Greenglenna! Ne, to už je příliš mnoho náhod – nebo ne? Vzhlédla jsem a zadívala se do prázdna. Bůh chtěl, abychom sem přišli a žili blízko mamky – pokud někdy navštíví rodné město svého muže. Bůh mi chtěl dát možnost odlehčit si trochu od vlastní bolesti. Při první příležitosti zajedu do Greenglenny a zjistím si všechno, co jen půjde, o něm a o jeho rodině. Mám pět dolarů týdně – mohu si předplatit místní noviny, kde se píše o všech společenských aktivitách bohatých lidí, žijících poblíž Foxworth Hallu. Ano, odešla jsem z Foxworth Hallu, ale budu vědět o každém jejím pohybu, a když pojede tímhle směrem, budu to vědět taky! Dřív nebo později o mně mamka ještě uslyší a dozví se, že nikdy, nikdy nezapomenu – a neodpustím. A bude trpět desetkrát víc než my!

37/42

S tímto rozhodnutím jsem se mohla připojit ke Chrisovi a Carrii, kteří v obývacím pokoji předváděli doktorovi a Henny všechny naše nové šaty. Hennin úsměv zářil jako oslnivé slunce. Dívala jsem se do mozaikových očí našeho dobrodince a všimla jsem si, jak se zastřely a jak se reflexivně zamračil. Neviděla jsem v nich obdiv ani uznání. Náhle vstal a odešel z pokoje s chabou výmluvou, že musí vyplnit nějaké formuláře. Z Henny se brzy stala má učitelka domácích prací. Naučila mě péct piškoty a snažila se vysvětlit mi, jak se dělají lehké a nadýchané rohlíky. Bum! žuchla Hennina ruka do těsta. Henny si otřela ruce od mouky a napsala spěšně lístek. Henny má špatné oči na tak malé věci, jako je ouško jehly. Ty máš oči dobré, přišila bys doktůrkovi knoflíky na košilích? „Jistě,“ souhlasila jsem nadšeně. „Umím obšívat dírky a taky umím plést, háčkovat a vyšívat různými stehy. Maminka mě to všechno naučila, abych se nějak zaměstnávala.“ Náhle jsem nemohla promluvit. Chtělo se mi plakat. Viděla jsem před sebou mamčinu krásnou tvář. Viděla jsem tátu. Viděla jsem Chrise a sebe, jak jsme jako děti spěchali ze školy domů, vtrhli dovnitř se sněhem na ramenou, a našli mamku, jak plete šatičky pro dvojčata. Nemohla jsem si pomoci, musela jsem sklonit hlavu do Hennina klína a rozplakat se, vlastně rozeřvat. Henny nemohla mluvit, ale její měkká ruka na mém rameni projevovala porozumění. Když jsem vzhlédla, plakala i ona. Velké slzy jí stékaly po tvářích a smáčely jasně červené šaty. „Neplač, Henny. Hrozně ráda přišiju doktoru Paulovi knoflíky. Zachránil nám život a není nic, co bych pro něj neudělala.“ Vrhla na mě podivný pohled, pak vstala a přinesla mi snad tucet košil s chybějícími knoflíky. Chris trávil každou volnou chvilku s doktorem Paulem, který ho doučoval, aby mohl v pololetí nastoupit do speciální přípravky na vysokou školu. Naším největším problémem byla Carrie. Uměla číst a psát, ale byla tak maličká! Jak by mohla chodit na státní školu, kde nejsou vždycky všechny děti hodné? „Pro Carrii jsem uvažoval o soukromé škole,“ vysvětloval náš doktor. „Moc dobrá škola pro holčičky, vede to tam vynikající personál. Protože jsem ve správní radě, myslím, že tam budou Carrii věnovat zvláštní pozoronost a nebude vystavena žádnému stresu.“ Významně se na mě podíval.

38/42

Z toho jsem měla největší strach, že budou Carrii zesměšňovat a že se bude stydět za svou příliš velkou hlavu a nedorostlé tělo. Kdysi bývala Carrie tak krásně stavěná, tak veledokonalá! To všechna ta ztracená léta, kdy nám odpírali slunce, proto byla tak malá. Bylo to tím, já to věděla! Představa, že se jednoho krásného dne ukáže mamka, která se měla dostavit k slyšení u soudu, mě k smrti děsila. Ale byla jsem si skoro jistá, že nepřijde. Jak by mohla? Příliš mnoho by ztratila a nic by nezískala. Co jiného jsme pro ni byli, než zátěž? A taky tu byla možnost vězení, obvinění z vraždy… Seděli jsme velmi tiše, nastrojeni v nejlepších šatech, v soudcově pracovně, a čekali, čekali, čekali. Byla jsem uvnitř napjatá jako strunka, až jsem měla strach, že bych mohla povolit a rozplakat se. Nechce nás. Znovu nám to dala na srozuměnou tím, že se neukázala – jak málo jí na nás záleží! Soudce na nás hleděl tak soucitně, až jsem nás všechny začala litovat – a na ni jsem měla vztek! Ach, čert ji vem, ať je navěky zatracena! Dala nám život, tvrdila, že miluje našeho otce! Jak mohla tohle udělat svým dětem – vlastním dětem? Co je to za matku? Nechtěla jsem soudcův soucit, ani Paulův. Držela jsem hlavu vysoko a kousala jsem se do jazyka, abych nezačala vřískat. Odvážila jsem se pohlédnout na Chrise. Seděl s prázdnýma očima, ačkoliv jsem věděla, že se mu srdce chvěje stejně jako mně. Carrie se stočila do klubíčka doktorovi na klíně, on ji hladil a šeptal jí něco do ouška. Myslím, že říkal: „To nevadí, všechno je v pořádku. Máš místo otce mě a místo matky máš Henny. Nikdy už ti nebude nic chybět, už nikdy v životě.“ Té noci jsem plakala. Polštář jsem měla mokrý slzami za matku, kterou jsem tolik milovala. A jak mě bolela vzpomínka na dny, kdy byl táta naživu a my měli dokonalý domov. Plakala jsem pro všechno to dobré, co pro nás tehdy udělala, a ze všeho nejvíc pro všechnu tu lásku, kterou nám tak velkoryse rozdávala – tehdy. Plakala jsem pro Coryho, který byl jako mé vlastní dítě… A pak jsem přestala plakat a napadly mě zlé, tvrdé myšlenky na pomstu. Když chcete někoho porazit, je nejlépe myslet tak, jako myslí on. Co by jí nejvíc ublížilo? Nechce na nás myslet. Bude se snažit

39/42

zapomenout, že jsme kdy existovali. To tedy ne, to tedy nezapomene. Postarám se, aby se jí to nepodařilo. Hned o těchhle Vánocích jí pošlu pohlednici a podepíšu ji: „Od čtyř drážďanských panenek, které nechceš,“ a pak jsem to změnila na „tři živé drážďanské panenky, které jsi nechtěla, plus ta jedna mrtvá, kterou jsi odnesla a nikdy nepřinesla nazpátek.“ Dokázala jsem si představit, jak civí na pohlednici a říká si: Udělala jsem jen to, co jsem musela. Odložili jsme své štíty a dovolili si být opět zranitelní. Dovolili jsme, aby víra, naděje a důvěra opět vstoupily do našich myšlenek a tančily v nich jako sladká slůvka. Pohádky se mohou stát pravdou. Aspoň u nás tomu tak bylo. Zlá královna z našich životů zmizela a jednoho krásného dne bude vládnout Sněhurka. Ta nesní otrávené červené jablíčko. V každé pohádce se však musí zabít drak, přemoci čarodějnice nebo nějaká překážka, aby to bylo těžší. Snažila jsem se hledět před sebe a uhádnout, kdo bude drak a jaké budou překážky. Kdo je čarodějnice, to jsem věděla od začátku. A to byla ta nejsmutnější část mého bytí. Vstala jsem a vyšla na horní verandu, abych se podívala na měsíc. Uviděla jsem, že u zábradlí stojí Chris a také jej pozoruje. Podle toho, jak měl pokleslá ramena, která zpravidla držel tak hrdě, jsem poznala, že uvnitř krvácí, stejně jako já. Přikradla jsem se k němu po špičkách, abych jej překvapila. Obrátil se však, když jsem se přiblížila, a rozpřáhl náruč. Bez rozmýšlení jsem k němu přistoupila a objala ho kolem krku. Měl na sobě teplý župan, který mu mamka dala k posledním Vánocům. Teď už mu byl malý. Až se podívá o těchto Vánocích pod stromeček, bude tam mít nový, ode mě, s monogramem – CFS – protože už se nechtěl jmenovat Foxworth, ale Sheffield. Zadíval se svýma modrýma očima do mých. Byly si tak podobné, ty oči! Milovala jsem ho jako lepší půlku svého já, tu jasnější, šťastnější stránku. „Cathy,“ zašeptal, oči rozjasněné, hladil mě po zádech, „jestli se ti chce plakat, jen do toho, já to pochopím. Plač i za mě. Dou fal jsem, modlil jsem se, aby mamka přijela a nějak rozumně nám vysvětlila to, co udělala.“ „Rozumný důvod pro vraždu?“ zeptala jsem se trpce. „Jak by si dokázala vymyslet nějaký dost chytrý? Tak mazaná není.“ Zatvářil se tak

40/42

nešťastně, že jsem ho objala ještě pevněji. Jedna ruka se mi vkradla do jeho vlasů a propletla do nich prsty. Druhou rukou jsem sjela níž a pohladila ho po tváři. Láska, tak obsažné slovo, jiné než sex a desetkrát neodolatelnější. Překypovala jsem láskou k němu, když sklonil tvář do mých vlasů a zavzlykal. Mumlal mé jméno zas a znovu, jako bych byla jediný člověk na světě, který je skutečný, hmatatelný a spolehlivý. Jeho rty jaksi našly mé a políbili jsme se, líbali jsme se s takovou vášní, až se vzrušil a pokusil se mě zatáhnout do svého pokoje. „Chci tě jen objímat, to je všechno. Nic jiného. Až odjedu do školy, budu potřebovat něco, čeho bych se držel – dej mi jen o trošku víc, Cathy, prosím tě.“ Než jsem mohla odpovědět, měl mě opět v náručí a líbal tak žhavými rty, až jsem se vyděsila – a také mě to vzrušovalo. „Dost! Už ne!“ vykřikla jsem, ale pokračoval, dotýkal se mých prsů a odsunoval mi z nich noční košili, aby je mohl líbat. „Chrisi!“ zasyčela jsem, už rozhněvaně. „Nemiluj mě, Chrisi. Až budeš pryč, to, co ke mně cítíš, vybledne a zmizí, jako by se to nikdy nestalo. Přinutíme se milovat jiné, abychom si mohli připadat čistí. Nemůžeme opakovat chyby svých rodičů. Nesmíme udělat tutéž chybu.“ Přitiskl mě k sobě pevněji a neřekl ani slovo, přece jsem však věděla, co si myslí. Nebude nikdo jiný. Nepustí to z hlavy. Jedna žena ho zranila příliš hluboce, zradila jej příliš obludně, když byl mladý a velmi, velmi zranitelný. Už jen mně mohl důvěřovat. Ucouvl, v koutcích očí se mu leskly dvě slzy. Bylo na mně, abych přeťala pouto, teď a tady. A pro jeho dobro. Nemohla jsem jít spát. Slyšela jsem pořád, jak mě volá, jak mě chce. Vstala jsem, přešla chodbou a zase vlezla do jeho postele, kde ležel a čekal. „Nikdy se mě nezbavíš, Cathy, nikdy. Dokud žiješ, budeš to jen ty a já.“ „Ne!“ „Ano!“ „Ne!“ Ale políbila jsem ho. Pak jsem vyskočila z jeho postele a hnala se zpátky do svého pokoje, práskla za sebou dveřmi a zamkla je. Co to se mnou je? Nikdy jsem neměla přijít do jeho pokoje a vlézt mu do postele. Copak jsem tak zkažená, jak říkala babička?

41/42

Ne, nejsem. Nemůžu být!

@Created by PDF to ePub