Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Virginia C. Andrewsová VYKOUPENÍ OHNĚM Originální název: If There Be Thorns Vydáno v Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., New York, 1981 Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © 1981 by The Vanda General Partnership Originally published by Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc. Obálka © Emil Křižka, 2014 Translation © 1993, 2014 Ivana Nuhlíčková © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6498-8

Prolog Je pozdní odpoledne. Stíny se prodlužují a já sedím tiše a nehnutě vedle jedné z Paulových mramorových soch. Jeho sochy mi šeptávají o minulosti, na kterou nedokážu nikdy zapomenout. Jejich šepot se dotýká i budoucnosti, na kterou se však snažím nemyslet. V matném světle vycházejícícho měsíce probleskují výčitky, že jsem se mohla a měla zachovat jinak. Ale nezměnila jsem se. Stále jsem to já, ta Cathy, která se řídí především instinktem. A obávám se, že už jiná nebudu. Dnes jsem si všimla prvních stříbrných nitek ve svých vlasech. Uvědomila jsem si, že možná už zanedlouho bych mohla být babičkou, a ta myšlenka mě rozechvěla. Jak tuto roli zvládnu? A jakou jsem vlastně byla matkou? V příjemném šeru zahrady jsem čekala, až přijde Chris, sedne si ke mně a ujistí se, že nejsem žádná papírová květina, že jsem skutečná. Obejme mě kolem ramen a já si položím hlavu na to místo, kde je jí nejlépe. Oba víme, že náš příběh se pomalu chýlí ke konci, víme také, že Bart a Jory nás obdaří budoucností – která může být krásná, ale i hrůzyplná… Teď už je to jejich příběh, příběh Joryho a Barta. A oni ho budou vyprávět tak, jak ho sami prožívali.

ČÁST PRVNÍ

Jory Když jsem nejel ze školy s tatínkem, žlutý školní autobus mě vyložil na jednom opuštěném místě. Z blízkého úvozu jsem si vzal kolo, které jsem si tam ráno schoval. Domů jsem jel po úzké klikaté cestě bez jediného stavení, až jsem dojel ke zchátralému domu, který mě neodolatelně přitahoval. Přemýšlel jsem, kdo tam bydlel a proč dům tak zpustl. Když jsem dojel až k němu, automaticky jsem zpomalil. K našemu domu zbývalo už jen asi sto metrů. Ten zpustlý dům stál osamělý a opuštěný u cesty, která se klikatila a zatáčela víc než labyrint, ve kterém měla myška najít svůj sýr. Žili jsme ve Fairfaxu, v okrese Martin, asi dvacet mil severně od San Francisca. Na druhé straně hor byly sekvojové lesy a potom už moře. Byly to chladné končiny, někdy až pochmurné. Mlha se nad nimi válela ve vysokých, vzdouvajících se vlnách a často se nezvedla celý den. Všechno se pak zdálo studené a děsivé. Ta mlha vypadala strašidelně, ale byla i romantická a záhadná. Svůj domov jsem miloval, ale občas mě zneklidňovaly vzpomínky na zahradu plnou vzrostlých magnolií pokrytých mechem. Pamatoval jsem se na vysokého tmavovlasého muže, který začínal šedivět. Ten člověk mě oslovoval jako svého syna. Na jeho tvář jsem se už rozpomenout nedokázal, ale pamatoval jsem si pocit tepla a bezpečí, který mi poskytoval. Smutné je, že když člověk roste, není už nikdo tak velký a silný, aby ho zvedl a přitiskl k sobě. A vzbudil v něm pocit bezpečí. Chris je třetím manželem mé maminky. Můj vlastní otec zemřel ještě před mým narozením. Jmenoval se Julian Marquet a znal ho každý, kdo se zajímal o balet. Doktora Paula Scotta Sheffielda znal stěží někdo mimo Clairmont v Jižní Karolině. To byl maminčin druhý manžel. Ve stejném

6/57

státě ve městě Greenglenna žila moje babička, otcova matka, Madam Marisa. Každý týden mi psala a v létě jsme ji jezdili navštěvovat. Zdálo se, že touží, stejně jako já, po tom, aby ze mě byl nejslavnější světový tanečník. A abych tím jí a ostatním dokázal, že můj otec nežil a nezemřel zbytečně. Babičce bylo čtyřiasedmdesát, ale nebyla to žádná usedlá stařenka. Kdysi bývala velice slavná a ani na chvíli na to nikomu nedovolila zapomenout. Pokud byl někdo v doslechu, nesměli jsme ji oslovovat babičko, abychom neupozornili na její věk. Jednou mi pošeptala, že nejlepší by bylo, kdybych jí říkal maminko. Ale mně to nepřipadalo vhodné, protože jednu maminku už mám a mám ji moc rád. Tak jsem ji, jako všichni ostatní, oslovoval Madam Mariso nebo Madam M. Na každoroční návštěvu Jižní Karoliny jsme se těšili celou zimu, a když jsme byli pak zase zpátky v domě ze sekvojí v našem údolíčku, rychle jsme na ni zapomněli. „V bezpečí údolí, kde nefouká vítr,“ říkávala často maminka. Vlastně hodně často – jako by v ní vítr vzbuzoval úzkost. Vjel jsem na naši točitou příjezdovou cestu, zaparkoval kolo a vešel do domu. Po mamince ani po Bartovi nebylo ani vidu, ani slechu. Kruci! Běžel jsem do kuchyně, kde Emma vařila večeři. Trávila v kuchyni většinu času, a to byla také příčina její „příjemně zaoblené“ postavy. Když se nesmála, měla protáhlou, takovou umíněnou tvář. Naštěstí se smála skoro pořád. Když jsme měli pocit, že bychom měli něco udělat, ulehčila nám to obvykle tím, že nám to s úsměvem nařídila. Ale bratr Bart to odmítal. Podezíral jsem Emmu, že na něho číhávala častěji než na mě. Když si naléval mléko, obvykle ho přelil. Když nesl sklenici s vodou, rozlil ji. Obyčejně nebylo po ruce nic, čeho by se mohl přidržet, ale do všeho vrazil. Stoly se převracely, lampy padaly. Pokud byla někde šňůra od nějakého přístroje, Bart o ni určitě zakopl a šel k zemi – nebo spadl na zem mixér, hnětač nebo rádio. „Kde je Bart?“ zeptal jsem se jí. Právě loupala brambory, aby je přidala k masu, které už bylo v troubě. „Řeknu ti, Jory, že budu ráda, až bude zůstávat ve škole tak dlouho jako ty. Nemůžu ho v kuchyni snést. Musím všeho nechat, hlídat ho a uklízet mu

7/57

z cesty všechno, co by mohl shodit, nebo do čeho by mohl vrazit. Ještě že má tu zeď, na které může vysedávat. Co na té zdi vlastně děláte?“ „Nic,“ odpověděl jsem. Nechtěl jsem jí vykládat, jak často se přes ni přehoupneme a zmizíme v tom opuštěném domě, kde si hrajeme. Měli jsme to zakázané, ale rodiče nemusí vědět o všem. „Kde je maminka?“ pokračoval jsem. Emma mi řekla, že přišla dnes domů brzy, protože zrušila výuku. To už jsem věděl. „Půlka třídy je nastydlá,“ vysvětlil jsem. „Ale kde je maminka teď?“ „Jory, nemůžu všechny sledovat na každém kroku a přitom se věnovat své práci. Ale před několika minutami říkala něco o tom, že jde do podkroví pro staré fotky. Nechceš tam za ní zajít a pomoct jí?“ Tohle byl Emmin ohleduplný způsob, jak člověku naznačit, že překáží. Vydal jsem se ke schodům do podkroví, které byly skryté úplně vzadu ve velké místnosti na ukládání prádla. Ta byla až na konci chodby. Když jsem procházel obývacím pokojem, zaslechl jsem, jak se hlavní dveře otevírají, ale hned se zase zavřely. Ke svému údivu jsem viděl tatínka, jak stojí nehnutě v hale a v modrých očích má zvláštní zamyšlený výraz. Zarazilo mě to tak, že jsem na něho nezavolal, abych ho nerušil. Nerozhodně jsem se zastavil. Když odložil černý lékařský kufřík, odešel do své ložnice. Musel projít kolem pootevřených dveří do skladiště prádla. Zastavil se a stejně jako já se zaposlouchal do baletní hudby, která sem slabě doléhala z podkroví. Co tam maminka dělá? Že by tam zase tancovala? Kdykoli jsem se jí zeptal, proč tancuje na tak zaprášeném místě, říkala, že ji tam i přes horko a prach něco „přitahuje“. „Ale otci o tom neříkej,“ varovala mě několikrát. Když jsem se vyptával, přestala tam chodit – ale teď už se k tomu zase vrátila. Tentokrát si ale poslechnu, jaké výmluvy bude vykládat jemu, protože tatínek ji určitě přistihne! Po špičkách jsem šel za ním po strmém úzkém schodišti. Zastavil se přesně pod holou žárovkou, která visela ze stropu. Upřel na maminku pohled. Ta tančila dál, jako by si ho nevšimla. V ruce držela koště a hravě se s ním oháněla. Určitě předváděla Popelku, ne princeznu

8/57

Auroru z Šípkové Růženky, což byla hudba, která se linula ze starodávného gramofonu. Hrome. Nevlastní otec vypadal vystrašeně a i na tu dálku bylo patrné, že mu mamka tím tancováním v podkroví působí bolest. Zvláštní. Neměl jsem ponětí, co se mezi nimi děje. Jejich vztah mi připadal jiný než vztahy v rodinách mých několika málo kamarádů. Jejich láska byla pronikavější, prudší a vášnivější. Kdykoli měli pocit, že se na ně nikdo nedívá, zahleděli se na sebe a kdykoli se míjeli, dotkli se jeden druhého. Teď, když jsem dospíval – bylo mi čtrnáct – začínal jsem si víc všímat toho, co se dělo mezi mými nejvýznamnějšími životními vzory. Často jsem uvažoval o jejich různých tvářích. Jedna byla pro veřejnost, druhá pro Barta a pro mě a třetí, tu nejvroucnější, si schovávali jeden pro druhého. (Nemohli tušit, že jejich synové nebyli vždy tak diskrétní, aby se otočili a odešli.) Možná jsou takoví všichni dospělí, a rodiče zvlášť. Tatínek nepřestával sledovat maminku, jak krouží v rychlých piruetách a dlouhé světlé vlasy kolem ní víří v půlkruhu. Měla na sobě bílý trikot a bílé piškoty. Její tanec mě fascinoval. Oháněla se smetákem a naznačovala, že bodá kordem do starého nábytku, který byl už pro mne a Barta malý. Na podlaze a na policích se válely rozbité hračky, dětská šlapací autíčka a koloběžky, nádobí, které Emma rozbila a měla v úmyslu ho jednou slepit. Každým mávnutím smetáku se zvířila spousta zlatavého prachu. Smítka se zmítala ve vzduchu a pokoušela se usadit ještě předtím, než je další útok smetáku zvedne zase do vzduchu. „Odejděte!“ křičela jako královna na své otroky. „Odejděte a už se nevracejte! Přestaňte mě mučit!“ – a stále kroužila dokola tak rychle, že jsem se musel odvrátit, protože se mě už jen při pohledu na ni zmocňovala závrať. Pohazovala hlavou i pažemi a prováděla figury fouette daleko mistrněji, než jsem vídal na jevišti. S divokou posedlostí se točila stále rychleji a rychleji. Tančila jako srostlá s hudbou a smeták se stal součástí její produkce. Domácí práce tím nabývala na takové dramatičnosti, že jsem zatoužil odhodit boty, vyskočit a připojit se k ní. Toužil jsem jí být takovým partnerem, jakým býval kdysi můj vlastní otec. Ale mohl jsem jen stát v šeru a sledovat něco, o čem jsem věděl, že to není určeno mým očím.

9/57

Otec naprázdno polkl. Maminka vypadala nádherně, tak mladě a něžně. Bylo jí třicet sedm let, ale zdála se mnohem, mnohem mladší a bylo by snadné ji zranit nešetrným slovem. Byla stejně zranitelná, jako kterákoli z jejích šestnáctiletých žaček. „Cathy!“ křikl tatínek a odhodil z desky jehlu, takže hudba s kvílením ztichla. „PŘESTAŇ! Co to děláš?“ Slyšela ho a v gestu předstíraného strachu proti němu vztáhla štíhlé bílé paže. Cupitala k němu malými krůčky, které se v baletní terminologii jmenují bourrées. To trvalo jen vteřinu, pak už zase vířila v piruetách kolem něho – a mávala kolem něho smetákem. „PŘESTAŇ!“ vykřikl, zmocnil se smetáku a odhodil ho. Uchopil ji v pase, paže jí přitiskl k tělu, až jí na tvářích vyrazily rudé skvrny. Uvolnil sevření natolik, že paže vyprostila, mávala jimi jako raněnými křídly a rukama si chránila hrdlo. Oči jí nad těmi zkříženými bledými pažemi tmavly a zdály se větší. Plné rty se začaly chvět a pomalu, pomalounku byla nucena i přes zoufalý odpor pohlédnout směrem, kterým tatínek ukazoval. Podíval jsem se tam také a uviděl jsem dvě postele vedle sebe v té části podkroví, která se měla brzy začít upravovat. Tatínek slíbil, že tam budeme mít společenskou místnost. Ale co dělají v takovém nepořádku manželské postele? Maminka promluvila vyděšeným chraplavým hlasem. „Chrisi? Ty jsi doma? Obvykle se tak brzy nevracíš…“ Chytil ji a já si oddechl. Teď ji může vrátit do skutečnosti a požádat ji, aby tu v tom suchém vzduchu plném prachu netancovala. Mohlo by se jí tu udělat špatně. I já jsem si všiml, že neví, na co se vymluvit. „Cathy, ty postele jsem nahoru vynesl já, ale jak se ti podařilo dát je k sobě?“ Otec ji nenechal vydechnout. „Jak jsi sem dostala matrace?“ Pak se na chvíli zarazil a prohlížel si košík mezi postelemi. „Cathy,“ zařval a zíral na ni. „Copak se historie musí opakovat? Nemůžeme se z chyb jiných poučit? Copak to musíme prožít celé znovu?“ Znovu? O čem to mluví? „Catherine,“ pokračoval tatínek stejně chladným a tvrdým hlasem. „Nepokoušej se tvářit, že za nic nemůžeš, jako nějaké dítě přistižené při

10/57

krádeži. Proč jsou tu ty postele? Proč jsou ustlané a čistě povlečené? A co ten košík? Copak jsme se na něj nenadívali dost, aby nám to stačilo až do konce života?“ Já si myslel, že ty postele srazila k sobě proto, abychom si měli spolu po tancování kde odpočinout. Několikrát už to tak bylo. A ten košík mi nepřipadal nijak zvláštní. Popošel jsem blíž a ukryl se za trám, který podpíral krokve. Bylo mezi nimi něco smutného a bolestného, něco mladého a čerstvého, jako neošetřená rána. Zdálo se, že se maminka stydí a připadá si trapně. Muž, kterému říkám tatínku, tam stál celý zmatený. Bylo jasné, že by ji chtěl vzít do náruče a odpustit jí. „Cathy, Cathy,“ káral ji utrápeně. „Nepokoušej se být ve všem jako ona!“ Maminka zvedla vysoko hlavu a odbyla ho pohledem plným provokativní hrdosti. Odhodila si dlouhé vlasy z tváře a kouzelně se na něho usmála. Dělá to všechno jen proto, aby ho donutila přestat s otázkami, na které nechce odpovídat? Najednou jsem v zatuchlé komoře pocítil podivný chlad. Roztřásl jsem se a chtělo se mi utéct a někam se schovat. Styděl jsem se za to, že je špehuju – to patří k Bartovým způsobům, ne k mým. Ale jak mám utéct, aniž bych vzbudil jejich pozornost? Musím tu zůstat. „Podívej se na mě, Cathy. Už nejsi žádná mladá naivka a už si nehrajeme. Není důvod dávat ty postele k sobě. A ten košík mé obavy jen umocňuje. Co máš, sakra, v plánu?“ Rozhodila paže, jako by ho chtěla obejmout, ale odstrčila ho a řekla: „Nepokoušej se mi domlouvat, když se mi zvedá žaludek. Každý den se sama sebe ptám, jak se mám vrátit domů a nemít tě plné zuby. I po tolika letech cítím to samé, i po tom všem, co se stalo. Ale stejně tě celé ty roky miluju, důvěřuju ti a potřebuju tě. Nechtěj mou lásku převrátit na něco odporného!“ Na tváři se mu zračil zmatek. Já jsem byl zmatený také. Copak ji nemiluje? Mluvil snad o tom? Maminka už se zase dívala na ty postele, jako by ji překvapilo, že je tam vidí.

11/57

„Chrisi, pomoz mi!“ zajíkala se, přistoupila k němu blíž a roztáhla paže. Odstrčil ji a potřásal hlavou. Prosila ho dál: „Nepotřásej, prosím tě, hlavou, jako bys tomu rozuměl. Nepamatuju se, že bych ten košík kupovala, opravdu ne! Tuhle se mi zdálo, že jsem sem přišla a srazila ty postele k sobě. Ale když jsem je tu dnes viděla, myslela jsem, žes je sem dal ty.“ „Cathy! Já jsem ty postele k sobě nedal!“ „Vyjdi z toho příšeří. Nevidím ti do tváře.“ Zvedla malé bílé ruce a zdálo se, že chce setřást nějakou neviditelnou pavučinu. Pak se na své ruce upřeně dívala, jako by ji zrazovaly – nebo na nich opravdu viděla pavučinu, která jí nedovolovala pohnout prsty? Stejně jako tatínek jsem se rozhlédl kolem sebe. Podkroví nebylo ještě nikdy tak uklizené. Podlaha byla zametená a krabice s harampádím úhledně poskládané. Aby to tu vypadalo útulně, rozvěsila po stěnách obrázky květin. Tatínek se díval na maminku, jako by byla šílená. Uvažoval jsem, na co asi myslí a proč nedokáže odhalit, co ji trápí, když je tak dobrý doktor. Chce zjistit, jestli se maminka jen tváří, že si nevzpomíná? Říká mu ten její zmatený a utrápený pohled něco jiného? Určitě, protože jí vlídně a s něhou řekl: „Cathy, nemusíš se bát. Už neplaveš v moři lží a podvodů, ani nejsi bezmocně unášena proudem. Netopíš se ani neztrácíš vědomí. Ani tě nepronásledují noční můry.“ Vrhla se k němu a držela se ho, jako by se bála, že se topí. Objal ji, hladil ji po zádech a po tvářích a utíral jí stékající slzy. „Jsi v pořádku, miláčku,“ zašeptal. Jemně jí zvedl bradu a sklonil se k jejím rtům. Jejich polibek byl tak dlouhý, že jsem zadržoval dech. „Babička je po smrti. Foxworth Hall do základů vyhořel.“ Foxworth Hall? Co je to? „Ne, tak to není, Chrisi. Před chvílí jsem ji slyšela stoupat do schodů. Jak je to možné? Vždyť sám víš, jaký má strach z malých uzavřených prostor.“ „Když jsi ji slyšela, spala jsi?“ Zachvěl jsem se. O čem to, k čertu, mluví? Jaká babička? „Ano,“ zamumlala, rty na jeho tváři. „Myslím, že ty zlé sny přišly, když jsem si po koupeli zdřímla. Nepamatuji se ani, že jsem šla sem nahoru. Nevím, proč jsem sem šla a proč jsem tu tančila. Já snad přicházím

12/57

o rozum. Někdy mám pocit, že to nejsem já, ale ona, a pak sama sebe nenávidím!“ „Ne, jsi to ty a matka je tak strašně daleko, že už nám nemůže ublížit. Do Virginie je to odsud tři tisíce mil a včerejšek je už za námi. Když na tebe dolehnou pochybnosti, polož si otázku – pokud jsme dokázali přežít tu hrůzu, není to dostatečný důvod, abychom teď žili v klidu?“ Nebyl jsem si jistý, jestli chci víc utéct, anebo poslouchat dál. Měl jsem pocit, že i já se topím v tom jejich moři záhad, i když jsem netušil, o čem vlastně hovoří. Viděl jsem před sebou dva lidi, své rodiče, a měl jsem pocit, že jsou to cizí lidé, které neznám. Byli mladší, méně silní a nevypadali tak spolehlivě. „Polib mě,“ zašeptala maminka. „Probuď mě a zažeň ta strašidla. Řekni mi, že mě miluješ a že se na tom nic nezmění, ať se stane cokoli.“ S dostatečnou přesvědčivostí tak učinil. Když ji uklidnil, chtěla, aby si s ní zatancoval. Položila jehlu na desku a hudba se znovu rozezněla. Schoulený jsem sledoval, jak se otec pokouší o složité baletní kroky, které by pro mě neznamenaly žádný problém. Neměl dost zkušenosti ani půvabu, aby byl partnerem někomu tak zkušenému, jako je maminka. Pohled na jeho snažení mě uváděl do rozpaků. Brzy pustila desku s hudbou, při které se mohl uplatnit. Tanec v temnotách… Dokud píseň neskončí, budeme tančit v temnotách… Teď už si byl otec jistý. Tiskl ji k sobě, tiskl k ní tvář a společně pluli pokojem. „Chybí mi pohled na ty třepetající se papírové květiny,“ řekla zjihle. „Dole tiše sledovala dvojčata malou černobílou televizi, umístěnou v rohu.“ Měl zavřené oči a něžně zasněný hlas. „Tobě bylo teprve čtrnáct, ale už tenkrát jsem tě miloval a moc jsem se za to styděl.“ „Proč?“ Když jí bylo čtrnáct, nemohl ji znát. Zamračil jsem se a pokoušel se rozpomenout, kdy a kde se poprvé setkali. Maminka utekla se svou mladší sestrou Carrie z domova krátce poté, co jejich rodiče zahynuli při autonehodě.

13/57

Odjeli autobusem na jih a jedna hodná černoška jménem Henny je vzala ke svému zaměstnavateli, doktoru Paulu Sheffieldovi. Ten je velkoryse přijal a poskytl jim hezký domov. Maminka začala zase brát hodiny baletu a tam se seznámila s Julianem Marquetem – mým skutečným otcem. Narodil jsem se brzy poté, co zemřel. Pak se maminka provdala za tatínka Paula. Ten je Bartovým otcem. To bylo dlouho předtím, než poznala Paulova mladšího bratra Chrise. Tak jak by ji mohl milovat, když jí bylo čtrnáct? Lhali nám snad? Sakra… Když dotančili, začali se zase hádat. „Cítíš se lépe, jsi zase sama sebou,“ řekl tatínek. „Chci, abys mi přísahala, že kdyby se se mnou něco stalo, ať by to bylo zítra nebo za spoustu let, že se zavazuješ, že bys nikdy neschovávala Barta a Joryho v podkroví, aby ses mohla bez závazků vrhnout do dalšího manželství!“ Zaskočeně jsem pozoroval maminku, jak pohodila hlavou a pokoušela se popadnout dech. „Tak to si o mně myslíš? Jdi k šípku! Ty si myslíš, že jsem jako ona! Možná jsem ty postele srazila. Možná jsem přinesla ten košík. Ale nikdy mě ani nenapadlo, abych… abych… Chrisi, ty přece víš, že něco takového bych neudělala!“ Co by neudělala, co? Donutil ji k přísaze. Přinutil ji odříkat ta slova, ale celou dobu ho provrtávala žhavým pohledem plným vzteku. Potil jsem se a bylo mi smutno. Měl jsem na tatínka zlost a ztratil jsem o něm všechny iluze. Měl by ji znát lépe. Maminka by něco takového neudělala. To by nedokázala! Miluje mě a Barta také. I když se na něj někdy mračí, nikdy, nikdy by nás neschovávala v podkroví. Tatínek ji nechal stát uprostřed místnosti a vydal se pro košík. Pak otevřel okno a košík z něho vyhodil. Sledoval, jak dopadl, a znovu se rozzlobeně otočil k mamince. „Možná společným životem vykupujeme hříchy našich rodičů. Možná to nakonec odnesou Bart a Jory – a tak mi dnes večer nenašeptávej, že bychom měli adoptovat další dítě. Nemůžeme si dovolit zatáhnout do toho svinstva další dítě! Copak si, Cathy, neuvědomuješ, že když jsi nahoře srazila ty postele, podvědomě plánuješ, co uděláme, až se naše tajemství prozradí?“

14/57

„Ne,“ namítla a bezmocně rozhodila rukama. „To ne. To bych nemohla…“ „Muselas na to myslet!“ vyštěkl. „Ať se stane cokoli, nezavřeme, ty nezavřeš své děti v komoře, abys zachránila sebe nebo mě.“ „Nenávidím tě za to, že si něco takového můžeš myslet!“ „Snažím se být trpělivý. Pokouším se ti věřit. Vím, že tě stále pronásledují hrozné sny. Vím, že tě stále ještě mučí to, co se stalo, když jsi byla mladá a nevinná. Ale musíš už konečně dospět a pohlédnout pravdě do očí. Ještě ses nepoučila, že podvědomí vede často ke skutečnosti?“ Vrátil se k ní, těsně ji objal, líbal a utěšoval ji tak něžným hlasem, až se o něho zoufale opřela. (Proč se cítí tak zoufalá?) „Cathy, zlatíčko moje, odhoď ty obavy, zaseté nelidskou babičkou. Chtěla, abychom uvěřili v peklo a jeho nekonečná muka odplaty. Žádné peklo neexistuje, jen to, které si způsobíme sami. Neexistuje ani nebe, kromě toho, které si navzájem vybudujeme. Neopouštěj svými podvědomými činy mou víru, lásko. Bez tebe by pro mě život ztratil smysl.“ „Tak letos nejezdi na návštěvu ke své matce.“ Zvedl hlavu a upřel kamsi do neznáma pohled plný bolesti. Tiše jsem se sesul na podlahu a zíral jsem na ně. Co se děje? Proč mám najednou takový strach?

Bart „A sedmého dne Bůh odpočíval,“ četl Jory, zatímco jsem uhlazoval půdu kolem semínek macešek, kterými jsem měl uctít pátého května narozeniny tety Carrie a strýce Coryho. Nikdy jsem je neviděl. Oba byli už dlouho po smrti. Zemřeli ještě předtím, než jsem se narodil. V naší rodině se umírá snadno. (Zajímalo by mě, proč měli tak rádi macešky. Malé, hloupé nicotné kytičky s baculatými kvítky.) Přál bych si, aby maminka nepovažovala za tak důležité uctívat mrtvé o jejich narozeninách. „A víš, co bylo dál?“ zeptal se Jory, jako by devět let byl věk hlupáka, a on byl už dospělý. „Na začátku, když Bůh stvořil Adama a Evu, žili oba v ráji úplně nazí. Pak jim jednoho dne zlo v podobě hada našeptalo, že chodit nahý je hřích, a tak se Adam zahalil fíkovým listem.“ Sakra… nahatý lidi, který netušej, že nahota se nesluší. „A co si oblíkla Eva?“ zeptal jsem se a rozhlédl se kolem s nadějí, že zahlédnu nějaký velký list. Pokračoval zpěvavým hlasem ve čtení. Přenesl mě tak do doby, kdy Boha zajímalo úplně všechno, i nahatí lidé, kteří si povídali s hady. Jory říkal, že si dokáže biblické příběhy převést v duchu na hudbu. To mě přivádělo k šílenství a nahánělo mi to strach. Tancuje si na hudbu, kterou slyší jen on, a já ne! Cítil jsem se jako neviditelný pitomec a pomatený hlupák. „Jory, kde rostou ty fíkový listy?“ „Proč?“ „Kdybych nějakej měl, svlíknul bych se a nosil ho.“ Jory se rozesmál. „Ježíši, Barte, existuje jen jedna situace, kdy může mít kluk na sobě fíkový list – a ty by ses určitě styděl.“ „Nestyděl!“ „Ale ano!“

16/57

„Já se nestydím nikdy!“ „Tak jak můžeš vědět, jaké to je? Mimochodem, viděl jsi někdy tatínka oblečeného do fíkového listu?“ „Ne…“ Pak jsem si ale uvědomil, že jsem hlavně nikdy neviděl fíkový list, tak jak můžu vědět, jestli jsem ho viděl na tatínkovi? Řekl jsem to Jorymu. „Hochu, to bys znát měl!“ sdělil mi výsměšně. Pak se zašklebil a bez zastávky vyskákal všechny mramorové schody až nahoru. Nezbývalo mi, než ho obdivovat. Zůstával jsem daleko za ním. Přál jsem si být stejně hezký jako on. Toužil jsem krásně tančit a každého okouzlit. Jory je vyšší, starší, hezčí – ale počkat. Možná bych mohl být hezčí, když s výškou se nic dělat nedá. Mám velkou hlavu. Určitě v ní mám i velkej mozek. Porostu, doženu Joryho a ještě ho předstihnu. Co, přerostu i tatínka. Budu vyšší než ten obr v pohádce o Jankovi a fazoli – a ten byl nejvyšší ze všech! Devět let – přál jsem si, aby mi bylo čtrnáct. Jory seděl na nejvyšším schodu a čekal, až ho doženu. Tvářil se urážlivě a nenávistně. Bůh nebyl moc štědrý, když rozděloval schopnost koordinovat pohyby. Vzpomněl jsem si, jak nám Emma před pěti lety, když mi byly čtyři, každému dala kuřátko. Byla to taková malá žlutá chlupatá věc, která pípala a pískala. Ještě nikdy v životě jsem neměl v ruce nic tak příjemného. Moc se mi to kuřátko líbilo. Držel jsem ho v hrsti a čichal jeho vůni. Pak jsem ho jemně položil na podlahu – a to zpropadené kuře padlo mrtvé. „Moc jsi ho mačkal,“ řekl mi tatínek, který tomu rozumí. „Varoval jsem tě, abys ho nedržel příliš pevně. Kuřátka jsou křehká a musí se s nimi zacházet opatrně – takže příště s nimi zacházej jemně, platí?“ Bůh mě občas postihne nějakou pohromou, i když většinou to je jeho vina. Copak můžu za to, že některá nervová zakončení mi nevedou až pod kůži? To není moje chyba, že necítím bolest stejně jako ostatní – za to může On! Pak jsem se zachvěl, že by mi mohl něco udělat. Když mi otrnulo, šel jsem k malé ohrádce, kde se osaměle procházelo Joryho kuře. Zvedl jsem ho a vysvětlil mu, že jsem jeho kamarád. Prima jsme si užívali,

17/57

navzájem jsme se honili a najednou po dvou hodinách dovádění padlo a bylo po něm! Tuhé a studené věci nesnáším. Proč se tak snadno vzdalo? „Co je s tebou?“ křičel jsem. „Vždyť jsem tě nemačkal! Vůbec jsem se tě nedotýkal! Byl jsem opatrný – tak si přestaň hrát na mrtvýho a vstaň! Jinak si bude tatínek myslet, že jsem to udělal schválně!“ Jednou jsem viděl tatínka křísit člověka, kterého vytáhli z vody. Mačkal z něho vodu a foukal do něho vzduch. Udělal jsem s kuřetem to samé. Ale neprobralo se. Pak jsem mu provedl masáž srdce a pak už jsem se jen modlil. Ale zůstalo mrtvé. Nejsem k ničemu. Nedokážu zůstat chvíli čistý. Emma tvrdí, že dávat mi čisté oblečení je plýtvání jejím časem. Když utírám nádobí, vždycky něco rozbiju, nové hračky se v mé péči brzy rozpadnou, když si obuju nové boty, za deset minut jsou k nerozeznání od starých. Ale já nemůžu za to, že se tak rychle okopou. Lidi prostě neumějí udělat pořádné boty, které by vydržely. Nepamatuju si, že bych měl někdy kolena bez odřenin nebo náplastí. Když jsme hráli softball, uklouzl jsem a upadl mezi metami. Nedokázal jsem míč dobře chytit, takže se mi často zvrtly prsty a dvakrát jsem je měl zlomené. Třikrát jsem spadl ze stromu. Obě ruce jsem už měl polámané. Třikrát jsem měl pořádné pohmožděniny. Jory si nezlomil nikdy nic. Není divu, že maminka nám stále říká, abychom nechodili do toho velkého starého domu vedle nás. Je tam spousta schodišť a jí je jasné, že dříve nebo později bych z některých schodů spadl a polámal si všechny kosti! „Škoda, že máš tak špatnou koordinaci,“ brumlal Jory. Pak se postavil a křikl: „Barte, nemůžeš běhat jako holka! Předkloň se a zvedej nohy. Vlož do toho srdce a vyraz! Nemysli na to, že můžeš upadnout. Když to nebudeš čekat, nestane se to. A když mě doženeš, dám ti svůj superrychlý míč!“ Bože, po ničem na světě jsem netoužil víc! Jory ho dokázal házet tak, že se točil. Když se trefoval do plechovek postavených na zídce, shodil je jedním hodem všechny. Já se nikdy netrefím tam, kam chci – ale zato jsem trefil spoustu věcí, které jsem ani neviděl, třeba okna cizích domů.

18/57

„Na ten míč ti kašlu,“ vypravil jsem ze sebe, ačkoli jsem po něm toužil. Byl to o hodně lepší míč než ten můj. Vždycky dostává všechno lepší. Soucitně na mě pohlédl a já se málem rozbrečel. Lítost nesnáším! „Můžeš ho mít, i když nevyhraješ. Dáš mi za něj svůj. Nechci se tě dotknout. Chci jen, aby ses už přestal bát, že všechno zkazíš. Pak to možná půjde – třeba se ti povede i vyhrát.“ Když se usmál, napadlo mě, že kdyby tu byla maminka, připadal by jí ten úsměv s odhalením bělostných zubů okouzlující. Zamračil jsem se. „Já ti na ten míč kašlu,“ zopakoval jsem. Bránil jsem se, aby měl nade mnou navrch nějaký dobrosrdečný krasavec, který je v pořadí už čtrnáctým v rodině ruských tanečníků, kteří se ženili s balerínami. Co je na tanečnících tak světoborného? Nic, prostě nic! Bůh se usmál na Joryho nohy a stvořil je krásné, zatímco moje vypadaly jako sukovité klacky. „Ty mě nenávidíš, viď? Toužíš, abych zemřel.“ Dlouze a posměšně se na mě zadíval. „Ne, necítím k tobě nenávist a po tvé smrti taky netoužím. Svým způsobem tě mám rád, protože ačkoli jsi nemotorný a ukňouraný, jsi můj bratr.“ „Díky.“ „No… nemysli na to. Pojďme se podívat na ten dům.“ Každý den po vyučování jsme vyšplhali na vysokou bílou zeď a seděli tam, někdy jsme se vypravili do domu. Brzy budou prázdniny a my nebudeme mít celý den na práci nic jiného, než si hrát. Vědomí, že ten dům tam je a čeká na nás, bylo příjemné. Starý strašidelný dům se spoustou místností, klikatých chodeb a kufrů, skrývajících poklady. Všude jsou vysoké stropy, místnosti mají starobylý tvar a přiléhají k nim malé komůrky, někdy jich je celá řada za sebou. Žijí tam pavouci a krásné lustry jsou opředené pavučinami. Všude pobíhají myši a rychle se množí. Hmyz ze zahrady se nastěhoval dovnitř, leze po stěnách a plazí se po dřevěných podlahách. Komíny se dostali dovnitř ptáci a zmateně se pokoušejí najít cestu ven. Někdy narazili na stěnu nebo okno tak prudce, že jsme je pak nacházeli mrtvé. Někdy jsme s Jorym na chvíli otevřeli okna a dveře, aby mohli odletět. Jory tvrdí, že ten dům musel někdo opustit ve spěchu. Zůstala tu polovina nábytku, na který se usazoval prach a útočila na něj plíseň. Vydával

19/57

zvláštní zápach, nad kterým Jory krčil nos. Já tu vůni nasával a pokoušel se z ní něco vyčíst. Slyšel jsem promlouvat duchy, a když jsme seděli na staré zaprášené pohovce a byli zticha, ze sklepa se ozýval šramot, jako by nám duchové chtěli šeptem sdělit svá tajemství. „Nikdy nikomu neříkej, že mluvíš s duchy. Mysleli by si, že jsi cvok,“ varoval mě Jory. V rodině už jednoho cvoka máme. Je to tatínkova maminka a je v blázinci ve Virginii. Jednou v létě jsme ji jeli na východ navštívit. Tatínek se chtěl podívat taky na hřbitov. Maminka by do toho velkého domu z cihel nikdy nevkročila. Ale kdyby tam nebyli ošetřovatelé v bílých pláštích, nikdo by neřekl, že ti hezky oblečení lidé, kteří se procházejí po trávnících, jsou blázni. Když se tatínek v létě vracel z návštěvy své matky, maminka se ho zeptala: „Je jí už lépe?“ Tatínek se na ni smutně podíval a odpověděl: „O moc lepší to není… a ani nebude, dokud jí neodpustíš.“ To vždycky maminku rozčililo. Chovala se, jako by chtěla, aby babička zůstala pod zámkem po zbytek života. „Poslouchej mě, Christophere Dolle,“ vyštěkla, „pamatuj si, že všechno je to jinak! To ona by si měla kleknout a uznat svoji vinu – ona by měla požádat nás o odpuštění!“ Loni v létě jsme na východ nejeli. Nesnáším návštěvy na hřbitově, Madam Marisu v zatuchlých černých šatech a s chomáčem černošedých vlasů – a bylo by mi jedno, kdybychom ty dvě staré paní z východu nenavštívili už nikdy. A co se týká těch na hřbitově – klidně se obejdou i bez kytek! Náš život je zaneřáděný spoustou mrtvých. „No tak, Barte!“ volal Jory. Už vyšplhal na strom na naší straně zdi a čekal tam na mě. Podařilo se mi vylézt tam za ním a posadil jsem se vedle něho. Pro každý případ trval na tom, abych seděl u kmene. „Víš co?“ řekl zamyšleně. „Jednou koupím mamince taky tak velký dům. Každou chvíli se baví s tatínkem o velkých domech, tak si myslím, že by chtěla nějaký větší, než je ten náš.“ „Jo, o velkejch domech si povídají hodně.“ „Ale mně se náš dům líbí,“ řekl Jory, zatímco jsem seděl a bubnoval podpatky o zeď. Pod drolící se bílou omítkou se objevovaly cihly.

20/57

Maminka jednou říkala, že s těmi cihlami tvoří omítka „zajímavý kontrast“. Dělal jsem, co bylo v mých silách, aby byla ta zeď ještě zajímavější. Je ale pravda, že v tak velkém domě, jako je ten naproti, se můžete ztratit v přítmí a celé dny se nerušeně toulat. Nefunguje tam ani jedna z koupelen. Neteče voda. Nesmyslné výlevky bez vody, nesmyslný prázdný sklep na ovoce a nesmyslný vinný sklep bez vína. „Ježíši, nebylo by prima, kdyby se tam nastěhovala nějaká početná rodina?“ zasnil se Jory. Oba jsme toužili po kamarádech, se kterými bychom si mohli hrát. Když jsme přišli ze školy, měli jsme jen jeden druhého. „Kdyby měli dva kluky a dvě holky, bylo by to bezva,“ pokračoval Jory. „Ale jistě by bylo pěkné, i kdyby to byly jen holky.“ No, to jistě. Vsadím se, že by chtěl, aby se vedle nás nastěhovala Melody Richarmová. To by se s ní mohl vídat každý den a věšet se na ni a líbat ji tak, jak jsem ho už několikrát viděl. Holky. Je mi z nich nanic. „Holky nesnáším! Já chci, aby měli jen kluky!“ Mračil jsem se. Jory se rozesmál a řekl, že je mi teprve devět, ale brzy se mi budou holky líbit víc než kluci. „Proč má Melody tak hloupý příjmení?“ „Uvědomuješ si, že se projevuješ jako pitomec? Je to jen její jméno a nic neznamená.“ Právě když jsem mu chtěl oznámit, že pitomec je on, protože všechna jména něco znamenají, proč bychom je jinak měli? – vjeli na příjezdovou cestu k domu dva náklaďáky. To je něco! Nikdy sem nejezdil nikdo jiný než my. Seděli jsme dál a sledovali, jak kolem pobíhají dělníci. Někteří z nich vylezli na oranžovou střechu, o které maminka říkala, že je „prejzová“, a začali ji prohlížet. Jiní vešli do domu s žebříky a plechovkami, ve kterých byla asi barva. Jiní nosili dovnitř velké role papíru. Další prohlíželi okna, jiní stromy a keře. „Hej,“ řekl Jory vzrušeně. „Někdo ten dům musel koupit. Vsadil bych se, že se nastěhují hned, jak bude opravený.“ Nestál jsem o žádné sousedy, kteří by narušili soukromí maminky a tatínka. Vždycky hovořili o tom, jak je hezké, že nemáme žádné sousedy, kteří by jim „narušovali soukromí“.

21/57

Seděli jsme tam až do setmění. Pak jsme se vrátili domů, ale rodičům jsme neřekli ani slovo – protože jakmile vyslovíte něco nahlas, znamená to, že se to už stalo skutečností. Pouhé myšlenky neplatí. Následující den byla neděle a my jeli na piknik na Stinson Beach. V pondělí odpoledne jsme s Jorym vyšplhali na zeď a sledovali dění. Bylo chladno a mlha, ale viděli jsme dost, abychom podlehli obavám. Už tam nikdy nebudeme moci zajít a mít ten dům pro sebe. Kde si teď budeme hrát? „Hej, kluci!“ zavolal nějaký statný muž, když jsme se jednou zase dívali. „Co tam nahoře děláte?“ „Nic!“ křikl Jory. (Já se s cizími lidmi nikdy nebavím. Jory mi neustále vytýká, že se s nikým moc nebavím. Většinou jen sám se sebou.) „Neříkejte, že nic neděláte, když vás vidím tam nahoře. Ten dům je soukromý majetek – tak opusťte ten pozemek, jinak o mně ještě uslyšíte!“ Myslel to vážně a vypadal navztekaně. Na sobě měl staré špinavé montérky. Když přišel blíž, uviděl jsem ta největší chodidla a nejšpinavější boty. Byl jsem rád, že zeď je deset stop vysoká a tím jsme byli ve výhodě. „Někdy si tam hrajeme,“ řekl Jory, který se nikoho nebál. „Ale nic jsme nerozbili. Všechno zůstalo tak, jak jsme to našli.“ „No, tak od teďka se držte stranou,“ vyštěkl a nejdřív pohlédl na Joryho a potom na mě. „Koupila to bohatá dáma a nechce, aby se kolem potulovaly děti. A nemyslete, že si můžete něco dovolovat jen proto, že je stará a žije sama. Přiveze si s sebou služebnictvo.“ Služebnictvo. To je teda bomba! „Boháči si můžou naporoučet cokoli,“ mručel ten obr dole a odcházel. „Udělejte tohle, udělejte támhleto, včera to mělo být hotové. Peníze – bože, co bych za to dal, kdybych taky nějaký měl.“ My jsme měli jen Emmu, takže jsme žádní boháči nebyli. Jory říkal, že Emma je něco mezi tetou a služkou. Ani příbuzná, ale ani cizí člověk. Pro mě byla někým, koho znám celý život, někým, kdo mě nesnáší asi tak, jako miluje Joryho. Já ji taky nemám v lásce, tak je mi to fuk. Míjely týdny. Škola skončila a dělníci stále ještě ten dům upravovali. Maminka s tatínkem si toho už všimli a představa sousedů, které neměli

22/57

v úmyslu ani navštěvovat, ani zvát, jim nebyla příjemná. Často jsme s Jorym uvažovali, proč nestáli žádné přátele, kteří by je navštěvovali. „Je v tom láska,“ šeptal Jory. „Jsou stále jako milenci. Chris je už maminčin třetí manžel a ten květ ještě neuvadl.“ Jaký květ? Žádné kytky jsem neviděl. Jory postoupil do nižší třídy střední školy jako jeden z nejlepších. Já prolezl do páté třídy s odřenýma ušima. Školu nenávidím. Nenávidím i ten dům vedle, který teď vypadá jako nový. Ty tam jsou ty tajemné strašidelné doby, kdy jsme si tam užívali spoustu zábavy. „Počkáme si na vhodnou chvíli, proklouzneme tam a tu starou dámu si prohlédneme,“ pronesl Jory šeptem, aby nás neslyšeli zahradníci, kteří upravovali keře a stříkali stromy. K domu patří velký pozemek. Dvacet akrů. Možná i víc. Okolí domu dá spoustu uklízení, protože dělníci házeli ze střechy všechno dolů. Dvůr byl plný papírů, kousků dřeva, hřebíků a smetí, které se sem dostalo skrz drátěný plot u příjezdové cesty. Jory tomu místu říká „ulička lásky“. Ten protivný předák sbíral plechovky od piva. Pohlédl směrem k nám, aby zkontroloval, jestli neprovádíme nějakou špatnost. „Kolikrát vám to mám říkat, chlapci?“ zahřměl. „Nenuťte mě říkat to znovu!“ Položil si obrovské ruce v bok a zíral na nás. „Už jsem vás upozornil, abyste na tu zeď nelezli – tak okamžitě zmizte!“ Jorymu se nechtělo zeď opustit. Vždyť jsme se jen dívali a nic špatného nedělali. „Copak jste oba hluchý?“ zařval znovu. Joryho výraz se zachmuřil. „Ne, hluší nejsme! My tady bydlíme. Ta zeď je na hranici obou pozemků a patří stejně nám jako jí. Říkal to náš tatínek. Takže tu budeme sedět a dívat se tak dlouho, jak budeme chtít. A neopovažujte se na nás znovu křičet, abychom zmizeli!“ „Ty seš nějakej drzej fracek, co?“ pronesl a odešel, aniž by na mě pohlédl. Byl jsem stejně drzý, ale jen uvnitř.

Seznámení Bylo to při snídani. Maminka vyprávěla tatínkovi o svých tanečnicích. Bart seděl u stolu proti mně, šťoural se ve studených ovesných vločkách a mračil se. Byl vybíravý, měl rád jen různé laskominy a sladkosti, ale tatínek říkal, že to není zdravé. „Chrisi, bojím se, že se z toho Nicole nedostane,“ řekla maminka s obavami na tváři. „Je strašné, kolik lidí zemře nebo se zraní při autohaváriích. A ona má malou holčičku, teprve dvouletou. Viděla jsem ji před několika týdny. Hrozně mi připomínala Carrii, když byla malá.“ Tatínek nepřítomně přikývl s pohledem stále upřeným do ranních novin. Pořád mě pronásledovala ta scéna v podkroví. Hlavně v noci, když jsem nemohl usnout. Někdy jsem seděl sám ve svém pokoji a pokoušel se rozpomenout na to, co jsem měl zasunuté v paměti kdesi vzadu. Byl jsem si jistý, že jde o něco důležitého, ale nemohl jsem si vzpomenout. Ani teď, když jsem seděl a poslouchal jejich rozhovor o Nicole a její dceři, jsem nepřestával přemýšlet o té scéně v podkroví. Přemýšlel jsem, co to mělo všechno znamenat a kdo je ta babička, které se bojí. A jak mohli tvrdit, že se znali, když bylo mamince čtrnáct? „Chrisi,“ dožadovala se maminka a snažila se odpoutat tatínkovu pozornost od sportovní stránky novin, „ty mě neposloucháš. Víš o tom, že Nicole nemá žádné příbuzné? Kdyby zemřela, o Cindy se nemá kdo postarat. Za toho mladíka, kterého milovala, provdaná nebyla.“ „Hmmm,“ odpověděl a zakousl se do toustu. „Nezapomeň zalít zahradu.“ Zamračila se. Opravdu se už zlobila. Táta neposlouchal, ale já ano. „Myslím, že byla chyba ten Paulův dům prodat a přestěhovat se sem. Sem se jeho sochy nehodí.“ To upoutalo jeho pozornost.

24/57

„Cathy, slíbili jsme si, že nebudeme ničeho litovat. A v životě jsou daleko důležitější věci, než mít tropickou zahradu, kde všechno nekontrolovatelně bují.“ „Bují? Paul měl tu nejudržovanější zahradu, jakou jsem kdy viděla!“ „Ale ty mi dobře rozumíš.“ Chvíli bylo ticho, ale pak už zase maminka spustila o Nicole a její dcerce, která půjde do sirotčince, kdyby její matka zemřela. Tatínek podotkl, že by ji jistě někdo adoptoval. Vstal a oblékl si bundu. „Přestaň se na všechno dívat tak černě. Nicole se z toho snad dostane. Je mladá, silná a byla naprosto zdravá. Ale když se o ni tak bojíš, zastavím se tam a promluvím s doktory.“ „Tatínku,“ pípl Bart, který byl už od rána zamračený, „letos v létě mě nikdo na východ nedostane! Nechci tam jet a nikdo mě k tomu nepřinutí!“ „Jistě,“ souhlasil tatínek, pošimral Barta pod bradou a prohrábl mu nezvykle tmavé vlasy. „Nikdo tě k tomu nutit nemůže – jen doufám, že raději pojedeš s námi, než abys tu zůstal sám.“ Sklonil se k mamince a políbil ji. „Jeď opatrně.“ Maminka mu to při odchodu připomínala každý den. Usmál se, řekl, že bude opatrný, jejich oči se setkaly a říkaly věci, které jsem už svým způsobem chápal. „Byla jedna bába a bydlela ve škrpále,“ recitoval Bart. „Měla spoustu dětí a všichni měli namále.“ „Barte, musíš tu sedět a dělat nepořádek? Jestli už nebudeš jíst, omluv se a jdi od stolu.“ „Petr, Petr Dýňožrout neměl kam se s ženou hnout. Strčil ji do velké dýně, tam si žila po svém, líně.“ Zazubil se, vstal a odešel od stolu. To byl jeho způsob, jak se omluvit. Kristepane, je mu skoro deset a pořád recituje ty dětské říkanky. Vzal si svůj oblíbený svetr, hodil si ho přes rameno a přitom shodil krabici s mlékem. To se rozlilo po podlaze a Clover ho začal vylizovat. Maminka byla tak zabraná do úvah o Nicole a její dcerce, že si toho ani nevšimla. Zbytek mléka musela utřít Emma. Podívala se při tom na Barta, ten vyplázl jazyk a loudal se pryč. „Omluv mě, maminko,“ vyskočil jsem a šel za Bartem ven.

25/57

Usadili jsme se na zdi, sledovali dění a přáli si, aby si ta paní pospíšila a už se nastěhovala. Třeba má nějaká vnoučata. „Ten starý dům mi schází,“ posteskl si Bart. „Nesnáším ty cizí lidi, co se nám do něho nastěhujou.“ Celý den jsme dělali všední věci – seli, vytrhávali plevel a brzy mě napadlo, jak přežijeme celé léto, když vedle do domu už nesmíme. Při večeři byl Bart mrzutý, protože mu dům chyběl čím dál víc. Mračil se na plný talíř. „Jez pořádně, Barte,“ řekl tatínek, „jinak nebudeš mít dost síly na výlet do Disneylandu.“ Bart otevřel pusu. „Do Disneylandu?“ Tmavé oči vykulil nadšením. „Fakt tam pojedeme? My nepojedeme na východ na hřbitov?“ „Výlet do Disneylandu je pro tebe jedním z dárků k narozeninám,“ vysvětloval tatínek. „Uspořádáme tam i večírek a potom poletíme do Jižní Karoliny. Žádné poznámky. Na ostatní je třeba brát stejný ohled jako na tebe. Joryho babička ho chce vidět alespoň jednou za rok, a protože loni jsme návštěvu vynechali, jistě nás letos očekává. A pak je tu moje maminka, která také potřebuje kontakt s rodinou.“ Zjistil jsem, že se dívám na maminku. Zdálo se, že každou chvíli vybuchne. Každý rok, když se přiblížil čas návštěvy „jeho“ matky, se opakovalo totéž. Říkal jsem si, že je škoda, že nechápe, jak moc matky znamenají. Je sirotek už tak dlouho, že na to asi zapomněla – a nebo žárlí. „Teda, do Disneylandu bych raději než do nebe!“ plál nadšením Bart. „Ten se mi nikdy, nikdy neomrzí.“ „Já vím,“ souhlasil tatínek. Ale brzy se ukázalo, že jakmile si byl Bart jistý, že jeho sen se splní, začal zase prohlašovat, že na východ nepojede. „Mami, tati, já nepojedu! Dva týdny jsou na návštěvu hrobů a babiček hodně!“ „Barte,“ ozvala se maminka ostře, „chováš se k mrtvým velice neuctivě. V jednom z těch hrobů, které odmítáš navštívit, leží tvůj otec. Také je tam tvoje teta Carrie. Na ten hřbitov pojedeš a pojedeš i za Madam Marisou, ať se ti to líbí nebo ne. A jestli ještě otevřeš pusu, žádný výlet do Disneylandu nebude!“ „Maminko,“ začal si to zkrotlý Bart žehlit, „proč tvůj tatínek, který má hrob v Gladstone v Pa…“

26/57

„Říkej Pensylvánie, ne Pa.“ „Jak to, že je na fotkách tak podobný tatínkovi, co máme teď?“ V očích se jí mihla bolest. Promluvil jsem, protože nesnáším to Bartovo věčné vyptávání. „Ježíši, Dollangangerová, to bylo teda příjmení. Vsadím se, že ses ho ráda zbavila.“ Otočila se, pohlédla na velkou fotografii doktora Paula Sheffielda a řekla: „Ano, byl to krásný den, když jsem se stala paní Sheffieldovou.“ Tatínek vypadal nervózně. Zavrtal jsem se hlouběji do sametem potažené židle. Všude kolem – ve vzduchu, na podlaze, schované v přítmí, byly útržky minulosti, na kterou se oni pamatují, ale já ne. Je mi čtrnáct a stále ještě nevím, jaký je život. A nevím to ani o svých rodičích. Nakonec nadešel den, kdy byl dům dokončen. Uklízečky umyly okna a podlahy a znovu se objevili zahradníci, aby hrabali, sekali a řezali. Všechno jsme neustále sledovali. Občas jsme nakoukli do oken a hned zas rychle utíkali zpátky, vyšplhali po stromě na zeď a doufali, že nás nikdo nechytí. Zase jsme tiše seděli na zdi, jako bychom nařízení rodičů nikdy neporušili. „Už jede!“ zašeptal Bart vzrušeně. „Ta stará paní se už blíží!“ Dům byl opraven tak velkolepě, že jsme očekávali nějakou filmovou hvězdu, manželku prezidenta nebo někoho podobně významného. Když byl jednou tatínek v práci, maminka byla nakupovat a Emma dělala něco v kuchyni, zahlédli jsme, jak na příjezdovou cestu vedlejšího domu vjíždí dlouhá černá limuzína. Za ní jelo starší, ale dobře vypadající auto. Před dvěma týdny byla ta příjezdová cesta ještě rozbitá a hrbolatá, ale teď byla už pokrytá asfaltem. Naznačil jsem Bartovi, aby se krotil. Listy kolem nás tvořily baldachýn, který nás skrýval, ale my jsme viděli všechno. Šofér pomaloučku přijížděl s luxusním autem, až zastavil docela. Vyskočil a oběhl auto, aby pomohl vystoupit cestujícím. Sledovali jsme to se zatajeným dechem. Za chvilku jsme ji uviděli – tu nesmírně bohatou ženu, která si může dovolit všechno! Řidič byl mladý a i na dálku bylo vidět, že je hezký a veselý. Ale stařec, který vystoupil z auta vzápětí, neměl s krásou nic společného. Byl jsem překvapený. Neříkal ten dělník, že dáma má

27/57

služebnictvo? „Podívej,“ zašeptal jsem Bartovi, „to je určitě komorník. Netušil jsem, že komorníci jezdí se svým zaměstnavatelem v jednom autě.“ „Nesnáším ty lidi, co se nám stěhujou do domu!“ vrčel Bart. Neduživý starý komorník natáhl ruku, aby pomohl z auta staré paní, která seděla na zadním sedadle. Ta si ho ale nevšímala a opřela se o řidiče. Bože! Byla oblečena celá v černém a od hlavy až po paty byla zahalená jako Arabka. Je vdova? Nebo muslimka? Vypadá tak záhadně. „Nesnáším černé šaty až na zem. Nesnáším stařeny v černém závoji. Nesnáším strašidla.“ Nedokázal jsem od ní odtrhnout pohled, tak mě fascinovala. Pomyslel jsem si, že se pod těmi černými šaty celkem ladně pohybuje. I z našeho úkrytu mi bylo jasné, že pro starého komorníka nemá nic jiného než pohrdání. Bože – byl jsem z toho zmatený. Všechno si prohlížela. Nejdéle se dívala směrem k nám na bílou zeď a střechu našeho domu. Bylo mi jasné, že toho příliš vidět nemůže. Mnohokrát jsem stál na tom místě, co ona, a díval se na náš dům. Viděl jsem jen hřeben střechy a komín. K nám bylo vidět jen z oken ve druhém patře. Měl bych navrhnout mamince, abychom nechali ke zdi vysadit ještě nějaké vysoké stromy. Napadlo mě to, když dělníci káceli v zahradě spoustu vzrostlých eukalyptů. Možná chce mít výhled na náš dům a pozorovat nás. Ale nejspíš jen nechtěla, aby ty stromy rostly tak blízko domu. Za prvním autem zastavilo druhé. Vystoupila z něho služebná v černé uniforně s bílou zástěrkou a ozdobným čepečkem. Po ní ještě dvě služky v šedých uniformách. Ty začaly pobíhat kolem, nosily do domu spoustu zavazadel, krabic na klobouky a květin, zatímco dáma v černém tam nehnutě stála a dívala se na náš komín. Uvažoval jsem, co tam může vidět? Přijel ještě velký žlutý stěhovací vůz a začali z něho vykládat stylový nábytek. Dáma stála stále venku a nechala na služkách, aby rozhodly, kam který kus umístit. Nakonec, když k ní jedna ze služek přiběhla a na něco se vyptávala, otočila se a zmizela v domě. Všichni sloužící zmizeli s ní. „Barte, podívej se na tu pohovku, kterou nesou ti dva muži dovnitř! Viděls už někdy takovou?“

28/57

Ale toho stěhováci už přestali zajímat. Pozoroval žlutočernou housenku, která lezla po větvi kousek od jeho špinavých kecek. Všude kolem zpívali ptáci. Sytě modrá obloha se bělala nadýchanými obláčky. Vzduch byl svěží, chladný a prosycený vůní pinií a eukalyptů – a Bart zírá na jedinou hnusnou věc v dohledu. Na zatracenou chlupatou housenku! „Nesnáším hnusný tvory, co se plazej a maj na hlavě rohy,“ mumlal si Bart pro sebe. Věděl jsem, že odjakživa touží vědět, co je uvnitř. „Vsadím se, že máš pod tím pěkným barevným chmýřím nějakej odpornej hnus. Ty malej netvore na větvi, nelez ke mně. Když se přiblížíš, bude to tvoje smrt.“ „Přestaň mlít hlouposti. Podívej na ten stůl, který právě nesou. Vsadím se, že ty židle pocházejí z nějakého evropského zámku.“ „Ještě kousek a je s tebou konec!“ „Víš co? Myslím, že ta paní, co se sem stěhuje, nebude špatná. Když má někdo tak dobrý vkus, určitě za něco stojí.“ „Ještě kousek… a je po tobě!“ sděloval Bart housence. Jak slunce zapadalo, obloha zrůžověla a výrazné fialové pásy dělaly večer ještě působivější. „Barte, podívej se na západ slunce. Viděl jsi někdy krásnější barvy? Barvy jsou pro mě jako hudba. Slyším je zpívat. Kdyby mě Bůh stihl slepotou a hluchotou, stejně bych slyšel hudbu barev a viděl je před očima. A tančil bych ve tmě a neměl ponětí, jestli je už světlo.“ „Bláznivý řeči,“ zamumlal bratr s očima stále upřenýma na chlupatého červa, který se stále přibližoval k vražedným keckám. „Být slepý, to znamená tmu jako v pytli. Žádný barvy. Žádná hudba. Nic. Smrt znamená ticho.“ „Hluchý… h-l-u-ch-ý, ne mrtvý.“ Právě v tu chvíli Bart housenku odkopl. Pak seskočil ze stromu na zem a zamáčkl to hnusné cosi do nového trávníku naší sousedky. „To bylo chytré, cos udělal, Barte Winslowe! Housenky prodělávají takzvanou metamorfózu. A z té, kterou jsi zabil, se pak vyklube ten nejkrásnější motýl. Takže jsi nezabil netvora, ale zakletého prince nebo princeznu.“

29/57

„Pitomý baleťácký kecy,“ usoudil, i když vypadal trochu vystrašeně. „Já vím, jak to udělám,“ řekl znepokojeně a nervózně se rozhlížel kolem. „Nalíčím past a chytnu tu housenku živou. Budu se o ni starat a počkám, až se promění v prince. Toho pak pustím.“ „Hej, dělal jsem si legraci. Ale bude lepší, když hmyz, který najdeš jinde než na růžích, zabíjet nebudeš.“ „A když najdu nějaký na růžích, ten zabít můžu?“ Bart z nějakého nepochopitelného důvodu zabíjení potřeboval. Jednou jsem ho přistihl, jak trhá pavoukovi jednu nohu za druhou, než ho rozmáčkl mezi palcem a ukazovákem. Pak si se zájmem prohlížel tu krvavou kaši. „Cítí štěnice bolest?“ „No,“ řekl jsem nakonec, „nedělej si s tím starosti. Dřív nebo později budeš bolest cítit také. Byla to stejně jen chlupatá housenka, žádný zakletý princ ani princezna. Pojď, jdeme domů.“ Bylo mi ho líto, protože jsem věděl, jak mu vadí, že on sám bolest necítí jako ostatní. Přitom by měl být rád. „NE! Já domů nechci! Chci se podívat do toho domu naproti.“ Právě v tom okamžiku zazvonila Emma k večeři a to nás přimělo k rychlému návratu. Následující den jsme seděli na zdi zase. Stěhováci včera práci dokončili. Už žádné náklaďáky nepřijížděly ani neodjížděly. Celé dopoledne a část odpoledne jsem trávil na maminčiných hodinách baletu. Bart byl zatím doma a hrál si sám. Ale letní dny jsou dlouhé. Usmíval se, byl rád, že jsem zase s ním. „Připravený?“ zeptal jsem se. „Připravený!“ souhlasil. Akci jsme si naplánovali už včera. Přelezli jsme po košatém stromě na druhou stranu zdi. Měli jsme zakázáno tam vstoupit, ale ať právem nebo ne, považovali jsme ten pozemek za svůj, protože nám patřil dřív. Plížili jsme se jako dva stíny. Bart si prohlížel keře setřihané do tvaru zvířat. Vypadalo to tajuplně. Naparující se kohout vedle slepice sedící na vejcích. Vypadali jako živí. Kdo by si pomyslel, že ten starý Mexičan dokáže s nůžkami takové věci? „Ty keře se mi takhle nelíbí,“ stěžoval si Bart. „Nesnáším zelený oči. Zelený oči vypadají zákeřně. Jory – oni se na nás dívají!“

30/57

„Pšššt, nemluv. Koukej raději, kam šlapeš. Pojď za mnou.“ Ohlédl jsem se přes rameno a zjistil, že obloha se mezitím zbarvila do tmavomodra s karmínovými pruhy, které vypadaly jako čerstvě vytékající krev. Brzy bude noc a měsíc se netváří vždycky přívětivě. „Jory,“ zašeptal Bart a zatahal mě za košili, „neříkala maminka, že máme být do tmy doma?“ „Ještě není tma.“ Ale skoro byla. Krémová barva domu za dne se v šeru změnila na modravou a dům vypadal děsivě. „Nemám rád, když někdo předělá známej dům na novej.“ Ten Bart má ale nápady. „Určitě už je načase jít domů.“ Jeho námitkám jsem statečně odolával. Když už jsme došli až sem, dotáhneme to do konce. Položil jsem si prst na rty a zašeptal jsem: „Zůstaň, kde jsi.“ Sám jsem se vydal k jedinému osvětlenému oknu v domě. Ale Bart neposlechl a šel za mnou dál. Znovu jsem ho varoval, aby se choval tiše. Pak jsem vyšplhal na nízký buk, který byl tak akorát silný, aby mě unesl. Vyšplhal jsem tak vysoko, abych viděl do místnosti. Ze začátku jsem neviděl nic jiného, než osvětlený pokoj plný nevybalených krabic. Ve výhledu mi bránila vysoká robustní lampa a musel jsem se naklonit, abych něco viděl. Nejasně jsem rozeznával černě oděnou postavu usazenou v dřevěném houpacím křesle, které nevypadalo příliš pohodlně ve srovnání s nábytkem, který jsem viděl nosit dovnitř. Je to žena s černým závojem? Ta samá, kterou jsme viděli venku? Arabové nosí dlouhé hábity, takže to může být i ten starý komorník. Ale když jsem zahlédl bílou štíhlou ruku se spoustou prstenů, bylo mi jasné, že je to paní tohoto domu. Posunul jsem se, abych lépe viděl, a větev, na které jsem stál, se ulomila. Žena uvnitř zvedla hlavu a pohlédla směrem ke mně. Měla velké vyděšené oči. Říkal jsem si, že když je někdo v osvětlené místnosti, ven do tmy nevidí. Srdce mi divoce bušilo a pokoušel jsem se popadnout dech. Malé noční můry mi bzučely kolem hlavy a začínaly mě štípat. Bart dole začínal ztrácet trpělivost a zatřásl stromkem. Pokoušel jsem se zachytit a zároveň naznačit Bartovi, aby přestal. V tu chvíli vešla do pokoje služka se stříbrným podnosem se spoustou zakrytých misek a talířů. „Dělej,“ naléhal ten strašpytel. „Já už chci domů!“

31/57

Čeho se bojí? Z toho stromu jsem mohl spadnout já. Cinkání porcelánu a stříbra přehlušilo hluk, který tropil Bart. Služka opustila pokoj a dáma zvedla ruce, aby odložila závoj. Dala se do jídla. Osamoceně nabírala sousta. Když jsem si byl jistý, že žádný hluk nezaslechla a nemá tušení, že ji někdo pozoruje, zapraskala pode mnou větev. Otočila hlavu. Teď jsem měl možnost zahlédnout ji bez závoje. Viděl jsem ji. Opravdu jsem ji viděl! Ale neviděl jsem nos, rty a oči, viděl jsem na obou tvářích jen řady hlubokých jizev. Poškrábala ji snad kočka? Pocítil jsem soucit s tou starou ženou, která musí sedět u stolu sama a nic nemůže vychutnat. To není fér, žít takový osamělý život bez lásky. Není od osudu správné, že mi ukazuje, jak dokáže věk oloupit o krásu někoho, kdo mohl být kdysi stejně hezký jako moje maminka. „Jory?“ „Pšššt…“ Chvíli se dívala směrem ke mně a potom rychle spustila závoj. „Je tam někdo?“ zavolala. „Ať jste, kdo jste, jděte pryč! Jinak zavolám policii!“ To mi stačilo. Seskočil jsem dolů, vzal Barta za ruku a vyrazil jsem. Ale Bart zakopl a upadl. Pomohl jsem mu na nohy a nutil jsem ho běžet co nejrychleji. Lapal po dechu. „Jory! Ne tak rychle! Co jsi tam viděl? Rychle, řekni mi to – bylo to strašidlo?“ Bylo to něco daleko horšího. Zahlédl jsem, jak by mohla vypadat maminka za třicet let, kdyby žila dost dlouho, aby se na ní mohl čas tak podepsat. „Kde jste, vy dva, byli?“ postavila se nám maminka do cesty, když jsme se pokoušeli proklouznout do koupelny a umýt se, než si všimne našeho ušpiněného oblečení. „Byli jsme vzadu na zahradě,“ odpověděl jsem s provinilým pocitem. Okamžitě to poznala a podezíravě se zeptala: „Kde jste byli doopravdy?“ „Jen venku vzadu…“ „Jory, ty si začneš vymýšlet stejně jako Bart?“ Objal jsem ji a přitiskl jí hlavu na prsa. Byl jsem na něco takového už velký, ale najednou jsem potřeboval cítit bezpečí a jistotu.

32/57

„Jory, chlapečku, co se děje?“ Nic se neděje. Nevím, co mě tak trápilo. Stáří jsem viděl už mnohokrát, vídal jsem svou babičku Marisu, ale ta byla stará odjakživa. Tu noc se mi zdálo o mamince. Měla podobu anděla a nad celým světem rozprostřela kouzlo, které zastavilo stárnutí. Viděl jsem dvousetleté stařeny, které byly mladé a krásné, jako když jim bylo dvacet – všichni byli mladí, až na jednu osamělou ženu v černém, která se houpala ve svém křesle. K ránu vklouzl Bart ke mně do postele, zachumlal se mi za zády a spolu jsem se dívali, jak šedá mlha zahaluje stromy, trávu, vymazává všechny známky života a svět se zdá být mrtvý. Bart se zachvěl. „Svět je plný mrtvých lidí. Taky mrtvých zvířat a rostlin. A ze všech je pak to, čemu tatínek říká hnůj.“ Smrt. Můj nevlastní bratr Bart je jí posedlý. Je mi ho líto. Cítil jsem, jak se přitiskl blíž, když jsme pozorovali mlhu, která neoddělitelně patřila k našemu životu. „Jory, nikdo mě nikdy neměl rád,“ stěžoval si. „To není pravda.“ „Ale je. I naši mají raději tebe.“ „To je proto, že je nemáš rád a dáváš to najevo.“ „Proč ty máš rád každého?“ „Každého ne. Ale dokážu se usmát a předstírat náklonnost i tam, kde ji necítím. Možná by bylo dobré, kdyby ses dokázal někdy přetvařovat.“ „Proč?“ Dělal mi starosti. Stejně jako ty postele nahoře v komoře. Jako ta záhada mezi rodiči, která tak často vyplouvala na povrch a připomínala mi, že vědí něco, o čem já nemám ponětí. Zavřel jsem oči a usoudil, že všechno dopadne dobře.

Na lovu Dívají se na mě, ale nevidí mě. Neznají mě. Pro ně jsem jen cosi, co s nimi sedí u stolu a pokouší se spolykat to, co mu dají na talíř. Všude kolem jsou moje myšlenky, ale je moje nitro nezajímá a netuší, jaký jsem. Chystal jsem se na návštěvu do sousedního domu, kam mě pozvali. Cestou jsem si připomínal, že musím mluvit spisovně. Určitě to všechno zvládnu. Půjdu tam sám a Jorymu nic neřeknu. Ten žádné nové přátele nepotřebuje. Má své kurzy baletu, kde je obklopen krásnými dívkami, a to mu musí stačit. A ještě navíc má Melody. Já – já mám jen rodiče, a ti mi nerozumí. Jakmile jsem se omluvil od snídaně, spěchal jsem do zahrady. Jory ještě seděl u stolu a cpal se spoustou palačinek politých javorovým sirupem. Čuně – jo, je to čuně… prase jedno zatracený! Bylo horko, slunce jasně zářilo a vrhalo na zem dlouhé stíny. Bílá zeď se přede mnou tyčila v celé své výšce – jako by předem věděla, že přijdu a že jsem nemotorný. „Oni“ se snaží všechno mi ztěžovat. Vyšplhat na strom bylo celkem v pohodě. Dvůr je moc velký a než ho přejdu, mé krátké nohy mě rozbolí. Přál jsem si mít dlouhé a krásné nohy jako Jory. Pořád padám, vždycky se potluču, ale bolest necítím. Když to tatínek zjistil, zaskočilo ho to. „Barte, protože u tebe zakončení nervů nesahají až pod kůži, budeš si muset dávat velký pozor na infekci. Mohl by ses vážně zranit a vůbec o tom nevědět. Takže si všechna říznutí i škrábnutí vždycky pořádně vymyj vodou a mýdlem a popros mě nebo maminku, abychom ti to vydezinfikovali.“ Mýdlo hubí mikroby. Kam potom přijdou? Do nebe nebo do pekla? Jak asi takový mikrob vypadá? Jory říkal, že jsou to příšery, ošklivé mrňavé příšery. Miliarda se jich vejde na špičku špendlíku. Kdybych tak měl oči jako mikroskop.

34/57

Ještě jednou jsem se dlouze zadíval na její dvůr a skočil jsem. Abych neviděl, jak zase dopadnu, zavřel jsem raději oči. Přistál jsem v růžových keřích. Takže další škrábance a šrámy do sbírky. A taky další mikroby. To je fuk. Přikrčil jsem se k zemi, přimhouřil oči a pokoušel se odhalit všechna nebezpečná zvířata, která na tak tajemném a ponurém místě číhají. Podívejte támhle za ten keř. Je tam tygr! Strhl jsem z ramene pušku a pečlivě zamířil. Mávl dlouhým ocasem a zablýskal očima. Pak si olízl tlamu v domnění, že za chvíli mě bude mít k obědu. Stiskl jsem spoušť. BUM! BUM! BUM! Koupil to. Je mrtvej jako špalek! Zavěsil jsem si pušku přes rameno a opatrně jsem postupoval pěšinkami v nebezpečné džungli. Nevšímavě jsem prošel kolem dvou „žalostně“ mňoukajících koťat. (Žalostně je jedno z mých nových slov. Tatínek dává mně i Jorymu na každý týden seznam sedmi slov a trvá na tom, abychom každé použili ten den alespoň pětkrát. Já žádné rozšiřování slovníku nepotřebuju. Umím mluvit dobře.) V hlavě mi zněla melodie, kterou jsem slyšel včera v televizi ve filmu o West Pointu. Ta písnička byla pravdivá: Vojáci jsou šlechetní… Chytří a pohlední… Pochodoval jsem podle nápěvu, který mi zněl v mysli, pušku jsem měl na rameni, hrudník vypnutý a bradu zataženou. Pochodoval jsem přímo ke vchodu. Pak jsem důrazně zabušil starobylým klepadlem ve tvaru měděné lví hlavy s pokleslou čelistí. Měl jsem tak bezvadné vojenské držení těla, že to na tu dámu určitě udělá dojem. Doktoři ani tanečníci nejsou nic zvláštního, ale pětihvězdičkový generál – to už je něco! Nikdo nemá delší jméno než já – generál Bartholomew Scott Winslow Sheffield. Ani Jory Janus Marquet Sheffield není tak dlouhé a zdaleka tak dobře nezní. Jen počkejte, až nepřítel zjistí, kdo tady velí. Čekal jsem, že otevře ten starý šouravý komorník, ale přišla sama stará paní. Několikrát jsem ji viděl venku. Pootevřela dveře a dlouhý paprsek

35/57

slunce ozářil podlahu v domě. „Barte…?“ zašeptala šťastně a překvapeně. Opravdu mě tak ráda vidí? Vždyť mě ani nezná. „Barte, to je báječné! Doufala jsem, že přijdeš.“ „Ustupte, Madam!“ nařídil jsem. „Jste obklíčena mými muži.“ Pokoušel jsem se o hluboký a drsný tón, abych si získal respekt. „Nepokoušejte se klást odpor. Lepší bude se vzdát a vyvěsit bílou vlajku. Nemáte šanci.“ „Ale Barte,“ pronesla s přihlouplým hihňáním. „Je od tebe hezké, žes přijal mé pozvání. Posaď se a popovídáme si. Řekni mi něco o svých rodičích, o svém životě. Je tvůj bratr šťastný? Líbí se ti místo, kde žiješ? Máš své rodiče rád? Zajímá mě všechno!“ Jako všichni slavní generálové jsem silou rozkopl dveře. PRÁSK! Na její smějící se modré oči a rty zakryté tím černým závojem byl tajemný pohled. Mé drsné vojenské vystupování se vytratilo. Proč nosí pořád ten závoj? „Paní,“ řekl jsem neprůbojně a cítil jsem se znovu malý a ostýchavý, „včera jste na mě volala přes zeď a říkala jste, že až se budu cítit sám, mám přijít. Proplížil jsem se…“ „Proplížil? Copak musíš před rodiči utíkat? Trestají tě často?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Nic by z toho stejně neměli. Bití mě nebolí a hlad mě netrápí, protože stejně moc nejím.“ Sklonil jsem hlavu a zašeptal jsem: „Maminka s tatínkem mi říkali, abych staré dámy, které bydlí v sousedství ve strašidelných domech, neobtěžoval.“ „Aha,“ vydechla. „A je tu v okolí takových dam hodně?“ „Ne, paní,“ řekl jsem pomalu a loudal se ke zdi k místu, odkud jsem měl dobrý výhled a viděl všechny, kteří přicházejí i odcházejí. Opřel jsem se o stěnu a vyndal si všechno potřebné, abych si ubalil cigaretu. Ona si sedla do houpacího křesla a pozorovala mě. Dívala se, jak vypouštím kroužky dýmu, a když se jí rozplývaly kolem hlavy, usmívala se. Ten pitomý závoj se pohyboval podle jejího dechu. Uvažoval jsem, jestli v něm i spí. „Barte, často tě slýchám, jak se s bratrem bavíte u vás na dvoře. Někdy si přistavím žebřík a dívám se na vás – doufám, že ti to nevadí.“ Neodpovídal jsem a foukal jí kouř do obličeje. „Barte, mluv, prosím… posaď se a uvolni se. Tady se můžeš cítit jako doma. Můj dům je pro tebe i pro Joryho vždycky otevřený. Žiju velice osaměle, jen s komorníkem Johnem

36/57

Amosem. Mít za sousedy skutečnou rodinu je velice příjemný pocit. Můžeš si se mnou povídat o čemkoli, můžeš se mi se vším svěřit.“ Neměl jsem co říct – ale je tu dospělý člověk ochotný naslouchat. O čem bychom si tak mohli povídat? „Lidi by nás s bratrem neměli špehovat.“ „Nešpehovala jsem vás,“ namítla spěšně, „jen jsem si všimla, že růže, které se pnou po zdi, potřebují zastřihnout – a těžko jsem mohla zabránit tomu, abych vás slyšela.“ Špehuje nás. Zašlápl jsem nedopalek cigarety uprášenou špičkou boty. Zase mi začalo svítit do očí slunce, tak jsem si posunul čepici do očí. Navíc jsem z toho horka dostával žízeň. „Madam, pozvala jste mě, tak jsem tady… tak přejděme k věci.“ „Barte, kdyby sis na chvíli sedl, dali bychom si nějaké občerstvení. Vidíš ten zvonek? Služka nám přinese zmrzlinu a koláč. Do oběda zbývá ještě spousta času, tak ti to chuť nepokazí.“ Ještě chvíli se zdržet můžu. Usadil jsem se do měkké židle a zahleděl se jí na chodidla. Nebyla téměř vidět. Nosí vysoké podpatky nebo sandály? Lakuje si nehty? Pak se ve dveřích objevila hezká mexická služka s podnosem plným dobrot. Senzace! Služka se na mě usmála, uklonila se paní a vytratila se. Slušně jsem přijal, co mi podala, a pustil se do toho. Zdravé jídlo jsem rád neměl, chutná hrozně. Když jsem dojedl, zvedl jsem se k odchodu. „Děkuji vám, Madam, že jste se chovala k takovému neotesanci tak vlídně. Nejsem na takovou pohostinnost zvyklý. Ale musím už jít…“ „Pokud opravdu musíš,“ řekla smutně, „nedá se nic dělat.“ Bylo mi jí líto. Žije jen se služebnictvem a žádné děti nemá. „Když se ti bude chtít, přijď zítra zase. A vezmi s sebou Joryho.“ „Nechci brát Joryho s sebou!“ „Proč ne?“ „Vy jste moje tajemství! Jemu se všechno daří. Mně se nikdy nic nepovede. Nikdo mě nemá rád.“ „Já tě mám ráda.“ Ježíši, to byl krásný pocit. Zíral jsem jí do tváře, ale viděl jsem jen modré oči. „Proč mě máte ráda?“ zeptal jsem se se zájmem – nikdo jiný mi náklonnost neprojevoval.

37/57

„Já tě dokonce miluju, Barte Winslowe,“ řekla nezvyklým hlasem. „Proč?“ Nevěřil jsem jí. Ženy dávaly vždycky přednost Jorymu, mě si nevšímaly. „Kdysi jsem měla dva syny, ale už je nemám,“ vyprávěla se sklopeným pohledem smutným přiškrceným hlasem. „Pak jsem chtěla mít se svým druhým manželem dalšího, ale nešlo to.“ Podívala se na mě a naše pohledy se setkaly. „Tak chci, abys místo mého třetího syna zaujal ty. Jsem velice bohatá, Barte. Mohu ti poskytnout všechno, na co si vzpomeneš.“ „I to, po čem toužím z celého srdce?“ „Ano, cokoli, co se dá koupit za peníze.“ „A dá se za ně koupit všechno?“ „Bohužel ne. Dlouho jsem si myslela, že ano, ale teď už vím, že ty nejdůležitější věci se penězi zaplatit nedají. Vždycky jsem je považovala za samozřejmé a brala je na lehkou váhu – ach, kdybych mohla žít ještě jeden život, vypadal by úplně jinak! Udělala jsem tolik chyb, Barte. Chci pro tebe jen to nejlepší, a když si mě chceš uchovat jako tajemství… možná jednou, no, o tom si promluvíme později. Přijdeš zase?“ Mluvila tak lítostivě, že jsem z toho byl celý nesvůj. Rozhodl jsem se, že bude lepší rychle odejít, než se pokusí mě políbit. „Madam, musím se vrátit do tábora. Moji mužové si už budou myslet, že jsem raněný nebo mrtvý. Ale pamatujte si – jste v obklíčení a tuhle válku nemůžete vyhrát!“ „Já vím,“ odpověděla smutným hlasem. „Nikdy jsem nic nevyhrála. Vždycky jsem skončila poražená, i když jsem si myslela, že mám trumfy v ruce já.“ Přesně jako já! Bylo mi jí líto. „Paní, hrajete dobře a já vás budu navštěvovat každý den – možná i dvakrát nebo třikrát.“ „Děkuji ti, Barte. Řekni, jaké karty budeme hrát, a já je připravím na stůl.“ Toužil jsem po spoustě věcí, které jsem nikdy neměl. Nemám zájem o knihy, hry, hračky a podobné obyčejné věci. Ale jedno mít musím. Díval jsem se na ni s pohledem plným naděje… Možná to bude právě ona, kdo mi to poskytne. „Jak se jmenujete?“ „Přijď zítra a povím ti to.“ Přijdu. Zatraceně, kdybych se teď dokázal držet zpátky.

38/57

Vrátil jsem se domů, ale nikdo si mě nevšímal. Maminka neustále mluvila o té holčičce, kterou si vezme, pokud její oblíbená žákyně Nicole zemře. Bože, nenech Nicole zemřít, modlil jsem se tiše. „Jory, pojďme si zahrát s míčem.“ „Nemůžu. Maminka mě odveze na odpolední hodinu. Jdu dnes s Melody a jejími rodiči na večeři a potom do kina.“ Mě nikdy nikdo nikam nevzal – kromě rodičů. Žádné kamarády nemám. Nemám ani žádné zvíře. I ten zatracený Clover má raději Joryho. Když mu náhodou přišlápnu ocas nebo o něj zakopnu, protože se všude plete pod nohama, kňučí, jako bych mu ubližoval. O několik dnů později jsem se zase vydal k zadním dveřím. „Kam jdeš?“ ptala se maminka. Zase si prohlížela fotografii té holčičky, kterou by chtěla za vlastní. Dva kluci jí asi nestačí – musí mít ještě dceru. Nějakou pitomou holku. „Barte, odpověz mi. Kam jdeš?“ „Nikam.“ „Pokaždé, když se tě zeptám, co děláš nebo kam jdeš, odpovíš mi, že nejdeš nikam a neděláš nic. Teď chci slyšet pravdu.“ Jory se rozesmál a objal ji. „Ale mami, už bys ho mohla znát. Když Bart vyjde ze zadních dveří, může být kdekoli. Nikdy jsi neviděla dítě s takovou představivostí. Je chvíli tím, chvíli něčím jiným. Ale jedním není nikdy… sám sebou.“ Vůle, kterou jsem soustředil do vážného pronikavého pohledu, by měla Joryho umlčet. Ale pokračoval klidně dál. „Před skutečností dává přednost svému vysněnému světu. To je celé, mami.“ Ale tak to není. Jen se nudím. Skutečný život mi toho příliš neposkytuje a ve svých hrách na někoho jsem dělal jen správné věci – a dostal jsem v nich všechno, o co jsem stál. Pak se s maminkou rozesmáli a já byl zase sám. Považují mě za blázna. Čert vem všechny, kteří si ze mně dělají legraci! Nesnáším lidi, vedle kterých se necítím dobře. Ale když se ponořím do svých představ, jsem šťastný. Co mohu ztratit, když půjdu za ní? Nic, vůbec nic. S nasazením života jsem si probojovával temnou džunglí cestu k jejímu domu. Neohroženě jsem postupoval dopředu a hleděl jsem do tváře i smrti,

39/57

jen abych se k ní dostal… vyšplhal jsem na ten kluzký strom, který se snaží, abych spadl. Přelezl jsem tu vysokou zeď. Bojoval jsem se sněhem a větrem, s plískanicí a deštěm. Omrzaly mi nohy a vítr mi oslepoval oči, ale prodíral jsem se kupředu, k ní. Po páté během tří dnů jsem zaklepal u jejích dveří. A ona mě přijímala s úsměvem a láskou, kterou mi nikdo jiný neprojevoval. Když na mě zavolala a natáhla ruce, cítil jsem se šťastný. Vletěl jsem jí do náruče, objal ji a těšil jsem se, až jí budu sedět na klíně a ona mě bude hladit a krmit. Ona mě potřebuje. Chce mě mít ráda jako vlastního. Bál jsem se, že mě její klín bude pálit, ale nebylo tomu tak. Ani polibky na tváře nebyly tak hrozné – ale byly suché. K čertu s tím závojem! Protože mě má ráda, a já ji také miluju, dostal jsem v domě vlastní pokoj, abych si měl kam ukládat její dárky. Dva malé elektrické vláčky s veškerým příslušenstvím, autíčka, náklaďáky a různé hry. Všechno to bylo pro mě, abych si měl s čím hrát – v jejím domě, nikoli v mém. Čas běžel. Každým dnem jsem ji miloval víc. Pak jsem jednou v úterý přistihl toho šouravého komorníka Johna Amose, jak se v jejím oblíbeném pokoji probírá jejími věcmi a žbrblá si pro sebe o tom, že je bláznivá a její peníze se brzy budou dělit. Nemám rád, když se dotýká jejích věcí, a nemám rád, když o ní mluví za jejími zády. „Vypadni odsud!“ pronesl jsem zvučným mužným hlasem. „Řekni paní, že jsem tady, a vzkaž kuchaři, že chci dnes čokoládovou zmrzlinu a sušenky Oreo. Ty s rozinkami nechci.“ Byl na něho hrozný pohled. „Někdy můžeš pár lidem věřit, ale většinou nelze věřit nikomu. Když potkáš v životě alespoň jednoho takového, můžeš mluvit o štěstí.“ Co to mělo znamenat? Zamračil jsem se a pokusil se zmizet. Nesnáším ty jeho falešné zuby, které mu padají a musí je stále posunovat zpátky. Také slyšitelně klapaly. „Máš ji rád, viď?“ zeptal se s přihlouplým úsměvem a pokyvoval hlavou na všechny strany. Byl jsem z toho zmatený. „Jestli chceš znát pravdu o sobě – a o ní – přijď za mnou.“ Její kroky na schodech ho přiměly spěšně zmizet. Připadal mi odporný a naháněl strach. Já vím, kdo jsem – většinou.

40/57

Byl jsem sám. Neměl jsem co dělat. Tak jsem se posadil, zkřížil nohy jako tatínek a zabořil se do křesla, abych si zapálil drahý doutník. To tatínek nedělá. (Maminka kuřáky nesnáší.) Pomyslel jsem si, že na kouření nic špatného není, a vyfukoval jsem kroužky dýmu do vzduchu… pluly dál směrem k Pacifiku. Skončí v Japonsku nad horou Fudži. „Dobré jitro, Barte. Miláčku, jsem tak ráda, že tě vidím.“ Vešla dovnitř a usadila se v houpacím křesle. „Už máš pro mě toho poníka?“ Odpověděla znepokojeným hlasem. „Miláčku, já vím, že jsem ti ho slíbila, protože je to tvoje největší přání, ale to jsem netušila, kolik s tím bude potíží.“ „Slíbilas to!“ křičel jsem. Že bych důvěřoval nesprávnému člověku? Že by nedokázala splnit, co slíbí? „Zlatíčko, poník potřebuje stáj a po jízdě na něm budeš cítit. Až se vrátíš domů, rodiče i Jory poznají, že ho tu máš.“ Místo odpovědi jsem se rozbrečel. „Celej život toužím po poníkovi,“ vzlykal jsem. „Celej dlouhej život. A teď vyrostu a to přání se mi už nesplní…“ S brekem jsem se držel za hlavu a vydal se domů. Sem se už nikdy nevrátím. „Barte… je tu ale krásný velký pes, který není cítit a tvé tajemství nevyzradí. Když se o něho budeš starat a držet ho v čistotě, pachem nás neprozradí…“ Zvolna jsem se otočil a pohlédl na ni. „Žádný pes není tak velký jako poník!“ „Ne?“ „NE! Děláš si ze mně legraci! Jdu domů a už se nikdy nevrátím – dokud tu nebudu mít poníka, kterému bych mohl dát jméno Apple.“ „Miláčku, můžeš říkat Apple svému psovi – i když ten jablka nejí – a představ si, jak by Jory žárlil, kdyby věděl, že máš tak krásného psa.“ Znechuceně jsem se otočil ke dveřím. „Jenom velcí boháči si mohou dovolit chovat bernardýna, Barte!“ Proti své vůli jsem se otočil zpátky k ní. Přitahovala mě jako magnet. Posadila si mě na klín, houpla mě v náručí a ani to nebylo tak strašné. „Můžeš mi říkat babičko.“

41/57

„Babičko.“ Nakonec, není to špatný pocit, mít babičku. Přitulil jsem se k ní a čekal, až mi bude říkat děťátko, ale ona se jen houpala a zpívala nějakou ukolébavku. Dal jsem si palec do pusy. Je to hezké, když člověka objímají, líbají a poskytují mu pocit zranitelnosti a lásky. A vlastně ani není tím naftalínem moc cítit. „Ty jsi ošklivá, že nosíš ten závoj?“ zeptal jsem se. Děsně mě zajímalo, jak vypadá. Její závoj byl průsvitný, ale vidět skrz něj nebylo. „Asi si to myslíš, ale kdysi jsem byla moc hezká – jako tvoje maminka.“ „Ty znáš maminku?“ zeptal jsem se. Otevřely se dveře a vešla moje oblíbená hezká služka s miskou zmrzliny a horkými sušenkami s rozinkami. „Dej si jen jednu a zmrzliny jen tak málo, aby ses po obědě vrátil.“ Ještě mi připomněla, abych si nedával do pusy tak velká sousta, protože to není slušné a není to dobré pro trávení. Já se umím chovat. Maminka mě k tomu vede pořád. Ale z nějakého důvodu mě to popudilo, seskočil jsem jí z klína a uvažoval o tom, co mi chce prozradit John Amos. Když jsem došel ke dveřím, nenadále se zjevil v hale a strašidelně se na mě usmíval. Uklonil se a vložil mi do ruky malou knížku vázanou v červené kůži. „Mám pocit, že toho o sobě moc nevíš,“ zašeptal a ozývalo se při tom spousta syčivých zvuků připomínajících hada. „Je na čase, aby ses dozvěděl, kdo skutečně jsi. Ta dáma, která ti navrhla, abys ji oslovoval babičko, je tvoje skutečná babička.“ Bože! Netušil jsem, že mám svoji vlastní babičku. Myslel jsem, že mé babičky jsou buď po smrti, nebo v blázinci. „Ano, Barte, je to tvoje babička. A to není všechno. Kdysi byla provdaná za tvého otce. Tvého skutečného otce.“ Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Byl jsem jen hrozně šťastný, že mám vlastní babičku, stejně jako Jory. A není ani mrtvá, ani bláznivá. „A teď mě poslouchej, chlapče, a už se nikdy nebudeš cítit ani slabý, ani nešikovný. Přečti si každý den kousek téhle knížky a naučíš se být stejný jako tvůj pradědeček Malcolm Neal Foxworth. Na světě nebyl chytřejší člověk než tvůj pradědeček, otec tvé babičky, která sedí v tom houpacím křesle a nosí ten strašný závoj.“

42/57

„Ale pod ním je hezká,“ namítl jsem. Nelíbilo se mi, ani co říká, ani jak se při tom tváří. „Nikdy jsem ji neviděl, ale podle jejího hlasu je mi jasné, že je hezká, hezčí než vy!“ Ušklíbl se, ale rychle se zase vrátil k původnímu úsměvu. „Dobře, ať je po tvém. Ale až si přečteš tu knížku, kterou napsal tvůj pradědeček, pochopíš, že ženám není co věřit, zvlášť krásným ženám. Mají své mazané způsoby, jak přimět muže udělat to, co chtějí ony. Až se staneš mužem, zjistíš to brzy sám. Tvůj otec byl velice pohledný a ona si z něho udělala otroka, udělala si z něho mopslíka, jako ho dělá z tebe.“ Já žádný mopslík nejsem! „Byl to její druhý manžel, Bartholomew Winslow, a byl o osm let mladší, než ona. Myslel si, že ji využije, ale ona využívala jeho. Chci tě před ní uchránit, abys neskončil jako tvůj otec – mrtvý.“ Mrtvý. Skoro všichni z naší rodiny jsou mrtví. Nic z toho, co říkal, mě nepřekvapilo. Jen jsem netušil, že ženy jsou tak zlé. Sice jsem si to myslel, ale přesvědčený jsem o tom nebyl. Měl bych varovat Joryho. „Jestli chceš uchránit svou nesmrtelnou duši před plameny věčného pekla, přečti si tuhle knihu a staneš se stejně silným a mocným, jako byl tvůj pradědeček. Ženy už ti poroučet nebudou. Ty budeš poroučet jim.“ Pohlédl jsem do jeho dlouhé vyzáblé tváře. Viděl jsem úzký knírek a zažloutlé zuby, skrz které syčel a někdy pískal. Byl to ten nejodpornější člověk, jakého jsem kdy viděl. Ale jednou jsem slyšel Emmu říkat, že krása je pomíjivá. Tak jsem usoudil, že bych mohl dát svému pradědečkovi šanci a přečíst si tu jeho knížečku v červené kůži, psanou nedbalým rukopisem. Čtení jsem moc nedal. Nebavilo mě to. Ale když jsem byl ve stodole poblíž stání, které se brzy stane domovem mého poníka, zachumlal jsem se do sena. Toužil jsem po tom poníkovi tolik, že to až bolelo. Bylo mi úplně jedno, jestli je cítit a jestli z toho budou nějaké potíže. Otevřel jsem tu ohmatanou knížku. Začínám tento deník popisem nejsmutnějšího dne mého života. Moje milovaná maminka tehdy utekla a opustila mě kvůli jinému muži. Opustila i mého otce. Pamatuji si, jak mi bylo, když mi řekl, co udělala. Zoufale jsem plakal a cítil jsem se bez ní ztracený. Cítil jsem se hrozně opuštěný, když jsem šel spát bez maminčina polibku a společné modlitby. Bylo mi

43/57

tehdy pět let. A dokud neodešla, tvrdila, že jsem pro ni tím nejdůležitějším člověkem v životě. Jak mě mohla opustit? Svého jediného syna? Co ji posedlo, že se dokázala odvrátit od svého dítěte? Byl jsem tehdy zcela nevinný a nic jsem o životě nevěděl. Když jsem četl bibli, začal jsem si uvědomovat, že od dob Evy ženy muže zrazují. I matky. Corinna, Corinna – začal jsem to jméno nenávidět. Zvláštní. Když jsem zvedl oči od malého červeného deníku psaného drobným úsporným rukopisem, který se někdy na konci stránky zvětšoval, jako by bylo potřeba zaplnit každý kousek místa, cítil jsem se divně. I já se často bál, že maminka se jednou sebere a odejde jen proto, že už mě nebude chtít snášet. A já pak zůstanu sám se svým nevlastním otcem, který mě nemůže mít rád tak, jako kdybych byl jeho vlastní syn. S Jorym to bude v pořádku. Má své tancování a na ničem jiném mu příliš nezáleží. „Líbí se ti ta kniha?“ zeptal se John Amos, který proklouzl do stodoly, stál ve stínu a sledoval mě malýma lesknoucíma se očima. „Jistě, je dobrá,“ vypravil jsem ze sebe, i když mě uvnitř svírala hrůza, že by maminka mohla utéct s nějakým mužským, který by nebyl doktorem. Celou dobu touží po tom, aby tatínek nebyl lékařem a mohl být víc doma. „Čti si v té knížce každý den,“ radil mi John Amos. Možná mě má rád, i když se tváří tak vážně. „Dozvíš se z ní o ženách všechno a zjistíš, jak je držet na uzdě.“ Když jsem ho neviděl zřetelně, bylo snazší ho poslouchat. „A naučíš se ovládat nejen ženy, ale i lidi vůbec. Ta malá červená knížka, kterou držíš v rukou, tě uchrání před chybami, které dělá spousta mužů. Pamatuj si to, až už tě čtení nebude bavit. Mužům je od Boha dána povinnost vládnout ženám, které jsou slabé a hloupé.“ Bože, nevšiml jsem si, že by maminka byla slabá nebo hloupá. Vždycky jsem si myslel, že je silná a krásná. Stejně jako babička byla štědrá a vlídná… a v mnoha ohledech maminku převyšovala, protože ta na mě nikdy moc času neměla. „Malcolm patřil k typu lidí, ke kterým ti ostatní vzhlížejí, Barte. K lidem, kterých si všichni váží a bojí se jich. Pokud dokážeš vzbudit takové pocity, ostatní tě uctívají – jako Boha. Babičce o té knížce neříkej.

44/57

Bude to tak lepší. A tvař se, že ji miluješ stejně jako dřív. Nikdy nedávej před ženami najevo, že přemýšlíš. Své myšlenky si uchovávej pro sebe.“ Možná má pravdu. Když tu knížku dočtu až do konce, budu třeba chytřejší než Jory a celý svět bude ke mně vzhlížet. Tu noc jsem se v posteli usmíval a Malcolmův deník jsem svíral blízko srdce. Mám tu nástroj, jak se stát nejbohatším člověkem na světě – právě jako Malcolm Neal Foxworth, který žil kdysi na vzdáleném místě jménem Foxworth Hall. Mám teď dva přátele. Svou babičku v černém a Johna Amose, který si se mnou povídá mnohem víc než tatínek. Je opravdu legrační, že cizí lidé mi dávají do života víc než vlastní rodiče.

Cukr a koření Maminka získala baletní školu, která nesla stále ještě jméno původní majitelky. Ponechala jí název Taneční škola Marie DuBois a její studenti si mysleli, že Marie DuBois je ona sama. Později nám vysvětlila, že je to jednodušší a méně ztrátové, než měnit jméno školy. Její škola byla v nejvyšším poschodí dvoupatrové budovy v San Rafaelu, nedaleko od tatínkovy ordinace. Často spolu obědvali, nebo jeli večer do San Francisca na baletní představení nebo do kina a nemuseli jezdit tam a zpátky. S námi byla Emma, takže nám to moc nevadilo. Jen někdy jsem se cítil odstrčený, když jsem viděl, jak se vracejí šťatní a rozzáření. To mě pak napadlo, že pro ně neznamenáme tolik, jak si myslíme. Když jsem byl jednou v noci neklidný a nemohl jsem usnout, tiše jsem se vykradl ze své ložnice, abych si zašel pro něco na zub. Když jsem vešel do haly před obývacím pokojem, zaslechl jsem hlasy rodičů. Byly hlasité. Hádali se, oni, kteří si jen málokdy řekli křivé slovo. Nevěděl jsem, co mám dělat, jestli tam zůstat, nebo se vrátit do svého pokoje. Pak jsem si vzpomněl na tu scénu v komoře a kvůli sobě a Bartovi jsem měl pocit, že bych měl vědět, o co tady jde. Maminka měla na sobě stále ty hezké modré šaty, které si oblékla, když šli s tatínkem na večeři. „Nechápu, proč jsi proti!“ křičela, rázovala pokojem sem a tam a vrhala na tatínka vzteklé pohledy. „Víš stejně dobře jako já, že s Nicole to lepší nebude. A když budeme čekat, dokud ji nepohřbí, poručnictví nad Cindy dostane stát a nám dá zatraceně zabrat získat ji. Musíme se rozhoupat hned. Mít ji u sebe znamená na devadesát procent úspěch a ta domácí už toho má dost. Chrisi, prosím tě, rozhodni se!“ „Ne,“ oznámil chladně. „Dvě děti už máme a to úplně stačí. Jsou jiné mladé páry, které Cindy s nadšením adoptují. Páry, které v případě, že by ta agentura pro adopce zahájila šetření, nemají na rozdíl od nás co ztratit…“

46/57

Maminka rozhodila rukama. „O tom právě mluvím. Pokud získáme Cindy ještě předtím, než Nicole zemře, agentura nebude mít k šetření důvod.“ „Catherine,“ pronesl nevlastní otec odhodlaně. „Nemůžeš mít všechno, na co si vzpomeneš. Nicole se může během několika týdnů zotavit, a i kdyby zůstala postižená, bude chtít své dítě.“ „Ale jakou by mu mohla být matkou?“ „To není naše věc.“ „Ona se ale nezotaví! Ty to víš a vím to i já – a navíc jsem, Christophere Dolle, už byla v nemocnici a s Nicole promluvila. Ona chce, abych její dceru dostala já. Podepsala mi potřebné papíry a Simon Daughtry tam byl se mnou. Je advokát a měl s sebou svou sekretářku – tak co teď můžeš udělat, abys mě zarazil?“ Otec si v šoku zakryl tvář rukama a maminka pokračovala: „Christophere, přestaň se schovávat a uvědom si, žes mě k tomu dohnal sám. Když se narodil Bart, byls tu noc u toho – a svým prosebným pohledem jsi mi sděloval, že Paul to nezvládne, a ten, kdo nakonec zvítězí, budeš ty. Kdybys tam nebyl a neupíral na mě ty zatracené modré oči, doktoři by ze mě souhlas se sterilizací nedostali! A měla bych další dítě, i kdyby mě to mělo stát život. Ale tys tam byl a já souhlasila – kvůli tobě! Kvůli tobě!“ S pláčem se svezla na podlahu, stočila se do klubíčka a prsty zabořila do koberce. Dlouhé světlé vlasy se kolem ní na koberci rozprostřely jako zlatý vějíř. Usedavě plakala a vinila oba z toho, co se stalo. Co se stalo? Překulila se na záda a široce rozpřáhla paže. Tatínek si odkryl tvář a díval se na ni. Vypadal velice utrápeně. „Máš pravdu, Christophere! Vždycky máš pravdu! Jen jednou jsem měla pravdu já, a mohla jsem tím zachránit Coryho život.“ Tatínek vedle ní poklekl a pokoušel se ji zvednout do náruče, ale se vzlykáním se mu vytrhla. Když ho pak udeřila, vyrazilo mi to dech. „Když jsi mi radil, abych si Juliana nebrala, měl jsi zase pravdu! Vsadím se, že ses radoval, když se ukázalo, že naše manželství je omyl. Určitě jsi byl nadšený, když Julian jen nečinně přihlížel a připustil, aby Yolanda Langová zničila všechno, co jsme měli. Všechno se odehrálo přesně podle

47/57

tvých předpovědí a určitě ses z toho radoval. Pak vyhořel Foxworth Hall a Bart se tam udusil. Smál ses tomu? Byls rád, že ses ho zbavil? Myslel sis, že ti vběhnu rovnou do náruče a zapomenu na všechno, za co Paulovi vděčím? Pochyboval jsi o tom, že Paula miluji?“ Hlas jí přešel do pronikavého jekotu. „Když jsme se s Paulem milovali, nikdy jsem o něm neuvažovala jako o starém člověku, dokud jsi nezačal na jeho věk poukazovat ty. A kdybys do mě pořád neryl, že jsem se provdala za muže staršího o pětadvacet let, nejspíš bych nevěnovala žádnou pozornost ani Amandě.“ Svinul jsem se do klubíčka. Bylo mi trapně, že poslouchám, ale když jsem slyšel už tolik, bál jsem se zvednout a odejít. Maminka byla rozpálená, jako by si to všechno dlouho střádala, připravená vmést mu to do tváře při první vhodné příležitosti – a ta právě přišla. Její zlostný útok ho zaskočil. „Pamatuješ se na to odpoledne, kdy jsem si brala Paula?“ ječela dál. „Pamatuješ? Vzpomeň si na tu chvíli, kdys mi podával prsten, který mi on potom navlékl! Váhal jsi tak dlouho, že tě musel oddávající šeptem upozornit. A celou dobu jsi na mě upíral ten svůj prosebný pohled. Tehdy jsem odolala a měla jsem odolat i po jeho smrti. Přál jsi mu brzkou smrt, abys měl šanci SÁM? Poněkud sobecké přání, Christophere Dolle! A VYHRÁL JSI! TY PŘECE NEPROHRÁVÁŠ! NIKDY! TY JEN SEDÍŠ A ČEKÁŠ A POTOM UDĚLÁŠ, CO MŮŽEŠ, ABYS MI ZNIČIL ŽIVOT! NO TAK TADY JSEM! PŘESNĚ TAM, KDES MĚ CHTĚL MÍT – ve své posteli, kde funguju jako tvoje manželka. Jsi spokojený? JSI?“ Vzlykala a potom ho tvrdě udeřila do tváře. Zavrávoral, ale neřekl ani slovo. Ale to z její strany nebylo ještě všechno. „Copak si neuvědomuješ, že bych se nikdy na Barta tak neupnula, kdybys nebyl stále někde poblíž a nestavěl se mezi mě a Paula? Pořád jsem se styděla za to, co nám způsobila maminka. A teď, po tom všem, co pro nás Paul udělal, nemáš ani tolik šlechetnosti, abys přijal jednu malou chudinku, která brzy osiří? Ani když se mi podařilo najít legální cestu, takže úřady nic vyšetřovat nebudou? Stále mě chceš jen pro sebe, myslíš si,

48/57

že dva synové stačí, abychom si zachovali soukromí a další dítě by odhalilo naše tajemství.“ „Cathy, prosím tě… “ zasténal. Bušila do něho drobnými pěstmi a pak křičela dál. „Možná žes to byl právě ty, kdo mi řekl, že sex Paulovi neuškodí. Právě proto, aby dostal další záchvat!“ Pak ustala, těžce oddychovala a po tvářích jí stékaly slzy. Světle modré oči upírala na tatínka, ale ten klečel bez pohnutí, jako by po tom všem, co řekla, zkameněl. Chtělo se mi brečet. Kvůli nim, kvůli Bartovi i kvůli sobě. I když jsem z toho moc nepochopil. Tatínek se začal neovladatelně třást, jako by v obýváku nečekaně udeřila zima. Mluvila maminka pravdu? Stojí za všemi úmrtími v naší rodině opravdu on? Taky jsem se bál, protože ho mám rád. „Proboha, Catherine,“ pronesl konečně, postavil se a vydal se k jejich ložnici. „Pokud o to stojíš, sbalím si věci a do hodiny odejdu. Doufám, že jsi spokojená. Tentokrát patří vítězství tobě!“ Jediným půvabným pohybem byla na nohou a běžela za ním. Chytila ho za paže a otočila k sobě, objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu. „Chrisi,“ plakala, „omlouvám se! Je mi to moc líto. Ani slovo jsem nemyslela vážně. Vím, že to bylo ode mě kruté. Miluji tě, vždycky jsem tě milovala. Lžu, podvádím, řeknu cokoli, jen abych dosáhla svého. Obviňuju kdekoho, protože svou vinu nedokážu unést. Netvař se tak ublíženě a zrazeně. Máš pravdu, když nechceš, aby byla Nicolina dcera u nás. Já stejně nakonec ublížím každému, koho miluji, a zničím všechno, na čem mi opravdu záleží. Kdybych byla k něčemu, našla bych ta správná slova pro Carrii, ale neřekla jsem jí nic. A Julianovi také ne.“ Stále se k němu tiskla a on se tyčil v jejím objetí jako nehybný vysoký kmen. Na její slova, polibky ani objetí nereagoval. Uchopila jednu z jeho bezvládných paží a pokusila se uštědřit si jí políček. Když se jí to nepodařilo, udeřila se volnou rukou sama. „Proč mě neuhodíš, Chrisi? Ví Bůh, že jsem ti k tomu dnes poskytla dostatek důvodů. A Cindy mít nemusím, mám přece tebe a dva syny…“

49/57

Zdálo se, že můj nevlastní táta je proti jejím výpadům bezmocný. Zahnala ho svým výstupem do kouta a on tam chtěl zůstat, dokud se s tím sám nevyrovná. Ale ona byla u něho, dožadovala se jeho reakce a pak začala zase ječet. „Co je s tebou, Christophere Dalle? Stojíš tam jako dřevo, nic neříkáš a pokoušíš se soudit mě podle svých morálních zásad. Ale podívej se pravdě do očí – já žádnou morálku nemám! Chtěl bys věřit, že jsem jen herečka, která hraje svou roli, stejně jako ji hrála naše matka. Ale ani teď, po všech těch letech, nedokážeš poznat, kdy hraju a kdy jednám za sebe. A víš proč?“ Její hlas přešel do nepříjemně cynického tónu. „Protože ses mnou nikdy nezabýval. Tak to za tebe udělám já, Christophere. Ty se bojíš vidět mě takovou, jaká ve skutečnosti jsem. Tebe ani nezajímá, co jsem vlastně zač. To, co teď vidíš, to jsem skutečně já – tak se podívej, jaký jsi blázen. Máš možnost zjistit, že svou nesobeckou lásku jsi věnoval ženě, která je bezcitná, náročná a hrozně sobecká. No tak, podívej se pravdě do očí! Nejsem žádná bohyně, nikdy jsem jí nebyla a ani nebudu! Chrisi, celou dobu si něco nalháváš a pokoušíš se mě považovat za něco, co nejsem – a tak se z tebe stal taky lhář. Nemám pravdu?“ Jak bledl, dala se do smíchu. „Podívej se na mě, Christophere. Koho ti připomínám?“ Ustoupila a dlouho se na něho beze slova dívala. Když se odpovědi nedočkala, odpověděla si sama: „No tak, řekni to – jsem jako ona, je to tak? Takhle vyváděla ten poslední večer ve Foxworth Hallu, když se hosté veselili kolem vánočního stromku v tanečním sále. Ječela v knihovně, podobně jako já teď tady. Najednou se ukázalo, že ji otec bil a přinutil udělat to, co provedla. Jaká škoda, žes tam nebyl. Tak začni křičet, Chrisi! Uhoď mě! Ječ jako já, ukaž, že jsi chlap!“ Pomaloučku ztrácel trpělivost. Hrozně jsem se bál, co se bude dít dál. Chtělo se mi vletět tam a zarazit to, protože pokud na ni vztáhne ruku, půjdu ji chránit. Nikdy mu nedovolím maminku uhodit. Slyšela mé tiché prosby? Pustila ho a svezla se zase na podlahu. Vyděsilo mě, jak je tentokrát jejich hádka ostrá. Proč se za jménem Foxworth Hall skrývá tolik hrozeb? Kdo je ta její matka, o které byla řeč? A kde byl tou dobou tatínek Paul? Znala se maminka už tenkrát s jeho mladším bratrem? Že by rodiče lhali? Proč mi Foxworth Hall zní tak povědomě?

50/57

Znovu si vedle ní klekl, s obrovskou něhou ji vzal do náruče a ona se tentokrát nebránila. Zasypal polibky její pobledlou tvář a pokoušel se svými rty zadržet slova, která z ní tryskala. „Chrisi, jak mě můžeš mít rád, když jsem taková čubka? Jak dokážeš mít takové pochopení pro mé časté ošklivé výpady? Jsem stejná čubka jako ona. Jediný rozdíl je v tom, že bych dala život, abych odčinila to zlo, které na nás napáchala.“ Beze slova se jí zahleděl do očí a za chvíli se začaly ozývat krátké vzdechy. Vášeň mezi nimi hrozila přerůst každou chvíli v plamen a cosi elektrizujícího zasáhlo i mě. Už jsem toho viděl příliš. Tiše jsem se odplížil do svého pokoje. V duchu jsem je viděl, jak se válí po podlaze, divoce se objímají a poslední zvuk, který jsem zaslechl, patřil rozepínanému zipu. Nevěděl jsem, jestli jeho nebo jejího. A vrtalo mi hlavou, jestli žena někdy rozepne muži sama od sebe zip na poklopci – i když jde o jejího vlastního manžela. Vyběhl jsem do zahrady. Ve tmě jsem poblíž vysoké bílé zdi a bílé nahé mramorové sochy padl na zem a rozplakal se. Když jsem vzhlédl, první, co jsem uviděl, byla Rodinova socha Polibek. Byla to jen kopie, ale řekla mi všechno o dospělých a jejich pocitech. Byl jsem dítě a věřil jsem, že moji rodiče jsou naprosto bezúhonní, jejich láska je oslnivá a čistá jako neporušená saténová stuha. Teď je ale pomačkaná, jsou na ní skvrny a už se neleskne. Hádají se takhle často a já o tom nevím? Pokoušel jsem se rozpomenout. Zdálo se mi, že tak ošklivou hádku ještě mezi sebou neměli. Vždycky to byly jen menší konflikty, které byly brzy zapomenuty. Řekl jsem si, že na pláč jsem už velký. Čtrnáct let jsem považoval téměř za dospělost. Pod nosem i na jiných místech už se mi objevují vousy. Polykal jsem vzlyky, rozběhl se k bílé zdi a vyšplhal na dub. Na zdi jsem se usadil na svém oblíbeném místě a díval se na velký bílý dům, který vypadal v měsíčním světle strašidelně. Stále jsem uvažoval o Bartovi a o tom, kdo je jeho otcem. Proč ho nepojmenovali po tatínkovi Paulovi? Syn by přece měl dostat jméno po otci. Proč je to místo Paula Bart?

51/57

Jak jsem se díval a přemýšlel, od moře se začala valit mlha až v ní zmizel celý dům přede mnou. Rozprostřela se všude kolem mě. Děsivá, nahánějící strach a tajemná. Ze zahrady se linuly podivné zvuky. Jako by tam někdo plakal. Zoufalé vzlyky, přerušované sténáním a modlitbami za odpuštění. Bože! Ta žena pláče jako moje maminka. Co udělala? Copak musí všichni skrývat svou minulost s stydět se za ni? Až vyrostu, budu jako oni? „Christophere,“ zaslechl jsem z jejích úst. Polekal jsem se, škubl jsem sebou a pokoušel se zjistit, odkud ten hlas přichází. Jak to, že zná jméno mého tatínka? Nebo má také nějakého Christophera? Jedna věc mi byla jasná. Do našeho života se vplížilo něco temného a hrozivého. Bart se chová ještě podivněji než obvykle. Musí být pod vlivem něčeho nebo někoho a já s tím nedokážu nic dělat. Ať je důvodem Bartovy změny cokoli, nemá to nic společného s tatínkem ani s maminkou. Když jim nerozumím já, Bart je úplně bez šance. Ale vztah mezi rodiči a Bartovo podivné chování mi ležely na ramenou jako balvan a já ještě nemám dost síly, abych ho unesl. Jednou odpoledne jsem se záměrně vrátil z baletu dřív. Chtěl jsem zjistit, co dělá Bart, když nejsem doma. Nebyl ani ve svém pokoji, ani v zahradě, takže zbývalo jediné místo – sousední dům. Snadno jsem ho objevil. K mému překvapení byl uvnitř domu a seděl na klíně té staré ženy, která se oblékala výhradně do černého. Zalapal jsem po dechu. Ten malý mizera se uvelebil na jejím černém klíně. Přikradl jsem se blíž k oknu salonu, kterému, jak se zdálo, dává před ostatními pokoji přednost. Tiše mu zpívala a on se jí díval do závojem zakryté tváře. Tmavé oči měl plné nevinnosti, ale najednou se jeho výraz změnil. Zdál se prohnaný a starý. „Ty mě ve skutečnosti nemiluješ, viď?“ zeptal se podivným hlasem. „Ale ano, miluji,“ řekla mírně. „Miluji tě víc než kohokoli kdy předtím.“ „Víc, než bys milovala Joryho?“ Proč by, k čertu, měla mít ráda mě?

52/57

Chvíli váhala, dívala se stranou a pak odpověděla: „Ano… znamenáš pro mě něco mimořádného.“ „A budeš mě mít vždycky ze všech nejraději?“ „Vždycky, vždycky…“ „Dáš mi všechno, co budu chtít, ať je to cokoli?“ „Vždycky, vždycky… Barte, lásko moje, až přijdeš příště, bude tu na tebe čekat to, po čem tolik toužíš.“ „Už aby to bylo!“ pronesl Bart s tvrdostí, která mě překvapila. Najednou jsem měl pocit, jako by zestárl o spoustu let. Ale on vždycky měnil způsob řeči, chůzi. Neustále si na něco hraje, něco předvádí. Půjdu domů a promluvím si o tom s tatínkem a maminkou. Bart potřebuje kamarády svého věku, ne starou paní. Pro kluka není zdravé, když nemá nikoho, s kým by si hrál. Znovu mě napadlo, proč k nám naši nikdy nepozvou nikoho ze svých přátel, jak to dělávají ostatní rodiny. Žili jsme jen sami pro sebe, izolovaně od sousedů – dokud sem nepřišla tahle muslimka a nezískala si přízeň mého bratra. Měl bych být rád, ale místo toho jsem byl znepokojený. Konečně Bart vstal a řekl: „Na shledanou, babičko.“ Pronesl to svým obvyklým dětským hlasem, ale co má, ksakru, znamenat ta babička? Trpělivě jsem vyčkal, dokud nebyl Bart u nás na dvoře. Pak jsem obešel ten velký dům a zaklepal na hlavní vchod. Čekal jsem, že se dlouhou chodbou do haly přišourá ten starý komorník, ale otevřít mi přišla sama majitelka domu. Koukla se do kukátka na dveřích a zeptala se, kdo jsem. „Jory Marquet Sheffield,“ oznámil jsem hrdě tak, jak by to udělal tatínek. „Jory,“ zašeptala a vzápětí se dveře rozletěly. „Pojď dál,“ zvala mě šťastně a ustoupila, abych mohl projít. Zdálo se mi, že vzadu ve stínu se kdosi rychle vytratil. „Jsem tak ráda, žes mě přišel navštívit. Byl tu tvůj bratr a zlikvidoval naše zásoby zmrzliny, ale mohu ti nabídnout něco k pití a koláč nebo sušenky.“ Není divu, že Bart nejí Emmina zdravá jídla. Tahle ženská ho krmí nějakými nesmysly. „Kdo jste?“ zeptal jsem se vztekle. „Nemáte právo mého bratra něčím krmit.“

53/57

Ustoupila dozadu a vypadala zděšeně a provinile. „Já jsem se mu snažila říct, že by měl počkat až po jídle, ale on trval na svém. Ale nesuď mě, prosím, ukvapeně bez možnosti vysvětlení.“ Gestem mi naznačila, že se půjdeme posadit do jednoho ze salonů. Chtěl jsem odmítnout, ale zvědavost zvítězila. Následoval jsem ji do pokoje, který byl určitě stejně krásný jako paláce ve Francii. Stálo tu velké koncertní křídlo, pohovky, brokátem potažená křesla, stůl a dlouhý mramorový krb. Pak jsem se otočil a pohlédl na ni. „Máte nějaké jméno?“ Zamyslela se a pak tiše pronesla: „Bart mi říká… babičko.“ „Vy nejste jeho babička,“ odpověděl jsem. „A jestli mu to tvrdíte, matete ho a ví Bůh, vážená paní, že jestli můj bratr něco opravdu nepotřebuje, je to další zmatek.“ Čelo jí zaplavila červeň. „Já vlastní vnoučata nemám. Jsem sama a někoho potřebuji… a Barta považuji za…“ Zaplavila mě lítost, a tak jsem jí nedokázal sdělit to, co jsem měl v úmyslu. Ale alespoň jsem se pokusil. „Nemyslím, že chodit sem je pro Barta vhodné, paní. Kdybych byl vámi, nepodporoval bych ho v tom. On potřebuje kamarády svého věku…“ A tady mi hlas selhal, protože jak jí mám říct, že je stará? A navíc dvě babičky, jedna v blázinci a druhá zblázněná do baletu, jsou víc než dost. Hned následující den nám bylo sděleno, že Nicole předešlou noc zemřela a její dcera Cindy bude teď naší sestrou. Pohlédli jsme s Bartem na sebe. Tatínek upíral pohled do talíře, ale nejedl. Když jsem uslyšel dětský pláč, vyděšeně jsem se rozhlédl. „To je Cindy,“ řekl tatínek. „Když Nicole zemřela, byli jsme s maminkou u ní. Jejími posledními slovy byla prosba, abychom se postarali o její dítě. Když jsem si představil, že byste vy dva měli zůstat sami jako Cindy, umíralo by se mi lépe s pocitem, že mé děti budou mít dobrý domov… A tak jsem souhlasil, aby vaše maminka vyslovila to, na co čekala už od chvíle, kdy měla Nicole tu nehodu.“ Maminka přišla do kuchyně. V náručí držela malou holčičku s blonďatými kudrnami a velkýma očima skoro stejně modrýma, jako má ona. „Není rozkošná, chlapci?“ Políbila dítě na baculatou tvářičku, zatímco

54/57

velké modré oči si nás jednoho po druhém prohlížely. „Cindy jsou přesně dva roky, dva měsíce a pět dní. Nicolině domácí spadl kámen ze srdce, že se takového břemene zbavila.“ Maminka se na nás šťastně usmívala. „Jory, pamatuješ si, jak jsi chtěl sestřičku? Tenkrát jsem ti řekla, že už děti mít nemohu. Jak vidíš, boží cesty jsou nevyzpytatelné –“ Zbytek nedořekla. Připadalo mi hrozně smutné, aby někdo tak mladý, jako byla devatenáctiletá Nicole Nicolsová, zemřel jen proto, abychom měli sestru, o které jsem se kdysi náhodou zmínil. „Nicole byla tvojí pacientkou?“ zeptal jsem se tatínka. „Ne, synku, nebyla. Ale protože to byla naše známá a studentka tvé maminky, oznámili nám její kritický zdravotní stav. Spěchali jsme do nemocnice, abychom byli u ní. Myslím, že ani jeden z vás neslyšel ve čtyři ráno telefon.“ Prohlížel jsem si svou novou sestru. Byla to hezká holčička a růžové pyžamko jí slušelo. Kolem tvářičky se jí stáčely jemné kudrny. Přitiskla se k mamince a chvíli si všechny ty neznámé lidi prohlížela. Pak stulila k mamince hlavu a schovala se před našimi pohledy. „Barte,“ ozvala se maminka s milým úsměvem, „tys to dělával také. Když sis schoval tvář, myslel sis, že tě nevidíme, protože ty nevidíš nás.“ „Odneste ji odsud!“ křičel Bart s tváří zrudlou vztekem. „Odneste ji pryč! Dejte ji do hrobu k její matce! Já žádnou sestru nechci! Nenávidím ji, nenávidím!“ Zavládlo ticho. Nikdo nedokázal po takovém výbuchu promluvit. Maminka z toho byla v takovém šoku, že stěží dýchala, a tatínek se natáhl, aby zadržel Barta, který vyskočil a chtěl Cindy uhodit! Ta se rozplakala a Emma se pronikavě dívala na mého bratra. „Barte, nikdy jsem neslyšel něco tak ošklivého a krutého,“ promluvil tatínek, zvedl Barta a posadil si ho na klín. Bart se kroutil a svíjel, ale jeho pokusy o útěk byly marné. „Půjdeš do svého pokoje a zůstaneš tam tak dlouho, dokud se nenaučíš mít soucit s ostatními. Přemýšlej, jak by bylo na Cindině místě tobě.“ Bart se s brumláním odebral do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi. Tatínek vzal svůj černý kufřík a chystal se k odchodu. Vyčítavě se podíval na maminku. „Teď je ti snad jasné, proč jsem s adopcí Cindy nesouhlasil. Víš stejně dobře jako já, že Bart byl vždycky velice žárlivý. Tak

55/57

malé a hezké dítě jako Cindy by v sirotčinci nezůstalo ani dva dny a někdo by si je osvojil.“ „Ano, Chrisi, máš pravdu, jako vždycky. Kdyby Cindy adoptoval někdo jiný, zůstali bychom po celý zbytek života bez dcery. Ale teď mám malou holčičku, která mi tolik připomíná Carrie.“ Tatínkův výraz prozrazoval bolest. Maminka zůstala sedět s Cindy u stolu a poprvé, co pamatuju, ji tatínek při odchodu nepolíbil. Ani ona za ním nezavolala obvyklé: „Jeď opatrně.“ Cindy si mě okamžitě získala. Batolila se po domě, na všechno si chtěla sáhnout a ochutnat to. Při pohledu na tu holčičku, o kterou je dobře postaráno, všichni ji mají rádi a mazlí se s ní, se mě zmocňoval hřejivý pocit. Vypadaly s maminkou jako skutečná matka s dcerou. Obě byly oblečené v růžových šatech s růžovými stuhami ve vlasech, jen Cindy měla navíc bílé ponožky s kraječkou. „Až povyrosteš, Jory tě bude učit tancovat.“ Usmál jsem se na maminku, když jsem ji míjel při odchodu do hodin baletu. Maminka předala Cindy Emmě a doprovodila mě ven. „Jory, myslím, že Bart si na Cindy brzy zvykne. Souhlasíš?“ Chtělo se mi odpovědět, že ne, ale přikývl jsem. Nechtěl jsem dát najevo, jaký mám o bratra strach. Potíže, samé potíže, všude a spousta… „Jory, co sis to právě mumlal?“ Bože, netušil jsem, že jsem mluvil nahlas. „Nic, mami. Jen jsem si opakoval, co jsem včera v noci zaslechl říkat Barta. On křičí ze spaní, mami. Volá tě a pláče, žes utekla se svým milencem.“ Pokusil jsem se o lehkomyslný tón. „Já ani nevěděl, že nějakého máš.“ Mého pokusu o žert si nevšímala. „Jory, proč jsi mi neřekl, že Barta trápí zlé sny?“ Jak jsem jí měl sdělit pravdu? Copak jsem jí mohl říct, že je tak zaujatá Cindy, že si nikoho jiného nevšímá? A přitom by se měla věnovat víc Bartovi. Ten ji potřebuje. Dokonce víc než já. „Mami, mami!“ slyšel jsem včera křičet Barta ze spaní. „Kde jsi? Nenechávej mě tu samotného! Mami, prosím, neopouštěj mě. Nemůžeš ho mít ráda víc než mě. Já nejsem zlý… občas něco provedu, ale za to nemůžu. Mami… mami…!

56/57

Jen blázni nemohou za to, co dělají. A jeden blázen v rodině úplně stačí. Dalšího, dokonce pod vlastní střechou, nepotřebujeme. Takže… je na mně, abych Barta uchránil před ním samým. Podle mě to znamenalo vyjasnit něco, co se pokřivilo už dávno. V temných záhybech paměti jsem uchovával nejasné vzpomínky na cosi, co mě trápilo před lety, ještě v době, kdy jsem tomu nedokázal porozumnět. Byl jsem příliš malý, abych dokázal sestavit kousky té skládačky dohromady. Uvažoval jsem o minulosti tak usilovně, že se mi teď začala vybavovat, a já se rozpomněl na nějakého tmavovlasého muže, ale tatínek Paul to nebyl. Maminka mu říkala Bart Winslow – a tak se jmenuje můj bratr.

@Created by PDF to ePub