Eva Kačírková NA MRTVÉ JE SPOLEHNUTÍ Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Eva Kačírková, 2008 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2008 ISBN 978-80-243-5283-1
Když dva muži v uniformách zvonili u bytu v prvním poschodí, Amélie Vernerová stála uprostřed předsíně a usilovně přemýšlela, co chce udělat. Cítila, že když si nevzpomene hned, nevyhnutelně dojde k nějaké pohromě. Jak cvakla klika, pootočila hlavu a zblízka hleděla do tváře pod policejní čepicí. Neřekla nic. „Už na nás čekáte, slečno?“ otázal se malý policista a vstoupil. Za ním se objevil druhý. Amélie mlčela. „Co je,“ hlesla až po chvíli. Menší policista se napjatě rozhlížel, větší zůstal stát ve dveřích a nespustil oči z dívky. „Je vám něco?“ „Nic.“ „Co tady děláte?“ Amélie trhaně pozvedla svěšenou ruku. Oba muži k ní okamžitě pokročili a spatřili klíče. „Vy tady bydlíte?“ „Já…“ vypravila ze sebe s námahou. „Vy nevíte?“ Klíče cinkly o podlahu. Menší policista je promptně sebral, postoupil dál do bytu a rychle se vrátil. „Nikdo jiný tady není,“ oznámil. „Odemkla jste si sama?“ Dívčino přemáhání dosáhlo hranice nemožnosti. „Já musím na záchod,“ řekla. „No prosím,“ pokynul jí, „jestli je to váš byt, víte, kde to je, a nikdo vám nebrání.“ Amélie toporně vykročila k pootevřeným dveřím hned vedle vchodových. Vysoký policista natáhl ruku a otevřel je dokořán. Menší nakoukl dovnitř, hbitě vstoupil a z podlahy zvedl černou kufříkovou aktovku. „Je to vaše, slečno?“ Dívka visela očima na míse s povlakem rzi. Velký policista najednou řekl: „Já vás odněkud znám.“ „Jasně,“ pokusila se o vyzývavý úsměv. U tak sešlého stvoření vypadal trochu příšerně. „Vy jste ta Amélie?“ Dívka udělala vratký krok a najednou se uvolnila. „Já jsem se počurala,“ zahihňala se. „To se takovým, jako jste vy, stává.“ „Volal ti poručík Dalík,“ řekla Karolína. „Nevolal,“ zabručel Petr Bort zapalující svíčku na prostřeném stole. „Já se neptám, já ti to oznamuji! Nevím, proč tě sháněl u mne.“ „Opravdu,“ vzhlédl se zápalkou v ruce. „Co opravdu?“ Bort sykl, upustil ohořelé dřívko na ještě neupotřebený talíř a začal si foukat na prsty. „Opravdu se ti potom nedovolal nebo opravdu nevíš, proč to zkoušel u mne?“ vyslýchala ho Karolína. Petr nebezpečný tón nepostřehl. „Fakt nevím, co mi Ben mohl chtít,“ řekl lhostejně, „ale jestli je to důležité, on se ozve znovu. Kde jsou ty sirky?“
Karolína sebrala ze stolku krabičku a podržela si ji. „Major Klement důležitý není?“ „Major je přece už v důchodu.“ „To znamená, že je odepsaný,“ řekla vyčítavě, „aspoň pro tebe.“ Poručík na ni konečně pohlédl. „Co se děje, Karolíno, máš nějaký problém?“ „Já ne.“ „Tak snad Ben Dalík? Já nejsem jeho šéf, tomu ke své nemalé radosti unikl. A jestli nevychází s majorovým nástupcem, není to moje věc.“ „Já – moje,“ pohrdavě opáčila Karolína, „ty jiná zájmena neznáš!“ Petr měl chuť o svém slovníku polemizovat, ale z dívčiny kuchyňky vanuly libé vůně a ona sama byla k nakousnutí. „Klement pro nás jednou provždy zůstane šéf,“ řekl mírně. „Ben o něm mluvil?“ „Něco prohodil, ale mně víc povídat nechtěl.“ „Co to mělo být?“ „Sedni, poldíku,“ zavelela Karolína, „nebo ty steaky budou nadobro vysušené.“ Poručík Bort usedl s jistotou, že dnešní večer se vydaří. Přesvědčilo ho o tom něžné oslovení „poldíku“. Tu krátkou rozmíšku na počátku oné rozkošné večeře, která skončila až ráno, si Petr Bort připomněl skoro o dva týdny později. U stolu se návratu k telefonátu svého někdejšího spolubojovníka a jednostranného rivala moudře vyhýbal, potom se zblízka zabýval mnohem přitažlivější osobou než vzdáleným Benjaminem Dalíkem. Když teď vycházel z obřadní síně strašnického krematoria, zapátral po něm mezi lidmi, kteří se přišli s majorem Klementem naposled rozloučit. Dostavilo se jich mnohem více, než očekával, a převažovali mezi nimi muži. Většinou to byli chlapi spíše vyššího středního věku s tvářemi poznamenanými roky tuhé služby a s očima, podle nichž zkušení kriminálníci neomylně poznají policajta. Jen pár jich přišlo v uniformě, civilní obleky byly různorodé a měly daleko ke smutečním úborům obvyklým u pozůstalých. Jeden muž se té konfekční všednosti vymykal. „Buďte zdráv, poručíku,“ řekl. Petr Bort obrátil zrak od lidí trousících se z krematoria na pána v tmavě šedém obleku a s temně modrou kravatou bez vzorku. „Takový pozdrav je tady na místě,“ odvětil zasmušile, „spíše než dobrý den, pane rado.“ Policejní rada Tér řekl: „Už jsem si myslel, že vás tu nepotkám.“ „Dorazil jsem na poslední chvíli, stál jsem vzadu. Nečekal jsem, že přijde tolik lidí, a vás bych tady asi nehledal.“ Bort přesně nevěděl, jaký byl vztah obou mužů, avšak major kdysi utrousil, že Tér má z minulosti na kůži skvrny, které dneska skrývá livrej. „Znal jsem se s Klementem přes třicet let, byli jsme vrstevníci a to člověka přinutí, aby se aspoň na chvilku zastavil, když jeden z nás odejde.“ „Vy pořád sloužíte. Major odešel do penze předčasně a dost ho to sebralo.“ „Měl jsem na mysli odchod na věčnost,“ upřesnil Tér. „Nenapadlo by mě, že mu srdce vypoví, když se přestane štvát. Žil přece v pohodě, ne?“ „Snad ano.“ „Vy jste se s ním nestýkal?“ „Neviděl jsem ho několik měsíců,“ přiznal Bort stísněně.
Slyšel jsem o něm před šesti dny a zapomněl jsem na to. Policejní rada své aktuální řeči nezapomněl. „Naposled vám ještě připadal v pořádku?“ „Já jsem vůbec nevěděl, že má něco se srdcem,“ řekl poručík ani ne tak Térovi jako ke svému svědomí, „on se se svými zdravotními potížemi nikomu nesvěřoval. Zdálo se, že je pořád plný chuti do práce.“ „Pravda, psal tu svoji knížku,“ přikývl rada zasvěceně, „ještě s ní nebyl hotový?“ „Mohl by, nebýt takový pedant. Mám dojem, že když do té svojí eseje o zločinu zpracovával odložené případy, občas narazil na nějaká místa, která si podle jeho mínění zasloužila větší pozornost.“ „Vy jste to četl?“ „Kdepak, major nehotové dílo určitě neukázal nikomu. Jenom tak obecně prohodil, že v některém vyšetřování byly ještě rezervy.“ „S časovým odstupem to někdy vypadá, že se něco mělo vzít za jiný konec,“ mínil rada shovívavě, „ale Klement byl příliš zkušený, než aby se pokoušel některý z těch odložených případů znovu otevírat.“ „K tomu už dneska neměl prostředky.“ „Bodejť, když jste se na něho vybodnul i vy,“ ušklíbl se Tér, „patřil jste přece k jeho nejoddanějším, že?“ Poručík Bort utkvěl zamyšleným pohledem na korektním byrokratovi, který se na moment změnil v ordinérního zlomyslníka. „Myslím, že majorovi zůstal věrný poručík Dalík,“ podotkl. „Chtěl jste říct nadporučík,“ opravil ho rada, „on se vám nepochlubil, že byl povýšený?“ „S tím jsem se neviděl ještě déle než s majorem.“ „Vy jste teda po přechodu k jinému útvaru začal úplně nový život,“ pochvalně konstatoval policejní rada, „udělal jste dobře, že jste přehodil výhybku, váš dřívější styl se dneska u policie nenosí.“ „Jaký se teď nosí,“ opáčil Petr Bort chladně. „Zeptejte se nadporučíka Dalíka. Podívejte, tamhle ho máte,“ Tér ukázal hlavou na dvojici otálející kousek od nich. Nadporučík Ben Dalík, který to pokládal za výzvu, aby ho pozdravil, odměřeně kývl, jeho blond společnice nespustila zarudlé oči z Borta. „Okej, já se s ním poradím,“ souhlasil Petr, „děkuju za nápad.“ „Ty jsi s tím idiotem nějak zadobře,“ ohrnula nos praporčice Zoufalá, sotva se k nim poručík připojil. „Zdravím vás, lidi,“ řekl Petr Bort. „Považovat radu Téra za idiota by byla chyba, Janičko.“ „To je mi fuk! Je to poťouchlý křivák a potkat ho jinde než tady, postarám se, aby se dozvěděl, co si o něm myslím.“ „A on se zas postará, aby ti třeba znovu snížili hodnost,“ mínil Ben Dalík. „Darmo nemá přezdívku Metař.“ „Tér odklízí jenom těžký smetí.“ „Nemyslím, vem si odstrašující příklad z Petra.“ „V čem, nadporučíku?“ zeptal se Bort útočně. „Mne připravila o frčku ta blbá reorganizace,“ nabroušeně namítla dívka, která dříve v hodnosti podporučice zastávala funkci asistentky majora Klementa, „na které tys vydělal, Bene. A podle toho, jak se Téra zastáváš, má možná na tvým povýšení zásluhu právě on.“ „Zastal se ho Petr, ne já!“
„Já jsem se ho nezastával!“ „Ale trochu to vypadalo, že mu lezeš do prdele,“ řekl Dalík zlomyslně. „Promiň, Jano.“ „Já se z vás popicnu,“ rozhořčila se dívka. „Takhle byste mluvit nemuseli, to byste si před majorem nedovolili.“ „Určitě ne ve tvojí přítomnosti,“ přisvědčil Petr, který si uvědomil, kde a kdy se setkávají, „v tom byl staromódní.“ „Já myslím, že Jana mu posloužila jako model, na kterém si kompenzoval svoje potlačený city,“ řekl Dalík, jemuž v době, kdy všichni tři sloužili u kriminálky pod velením majora Klementa, silně překáželo, že jeho hezká mladá asistentka je pod bedlivým dohledem. „Prosím tě, jaké city?“ „Otcovský.“ „Já jsem si nevšiml, že by majorovi vadilo, že nemá děti.“ „Měl přece dceru, tos nevěděl? Tys s ním přece dělal dýl než já.“ „No ano, ale…“ Petr se odmlčel. Šuškalo se, že ve fádně bezchybném životě zesnulého velitele se vyskytl jeden tristní přehmat: Klement se před více než dvaceti lety oženil s mladou svobodnou matkou a miminko adoptoval. Manželství zakrátko skončilo, ta žena se s dítětem někam odstěhovala a opuštěný policejní důstojník o nich už nikdy nemluvil. Nikdo nevěděl, jestli se s nimi stýká ani jestli plní nějaký závazek. Major se už neoženil a vedl si, jako by žádný soukromý život neměl. A pokud měl, mlčel o něm stejně jako o své minulosti. Jako hrob. „Měli bychom respektovat, že si chtěl svoje tajemství uchovat až do konce,“ dokončil Bort. „Ta dcera je asi jeho jediná příbuzná,“ uvažoval Dalík. „To není naše starost, člověk jako on si určitě udělal ve svých záležitostech pořádek.“ „Vždyť nečekal, že umře tak najednou,“ namítla Jana, „a ta holka se u něho ukázala teprve před třemi týdny.“ „Jaká holka?“ „Přece Irena! Irena Klementová! Copak tys o ní doposavad neslyšel?“ „Ne.“ Bort spatřil dvojici starých dam v hlubokém smutku, tklivě se usmívajících na blond praporčici v jejím oblíbeném černém úboru. „Pojďte odsud, než nás zatáhnou zpátky,“ uchopil Janu pod paží, „tady má zřejmě sjezd nějaký domov důchodců.“ Mezi hloučky starců a stařenek v kloboucích prošli na parkoviště a zastavili se za autobusem, z něhož statná sestra právě vynášela skládací invalidní vozík. Dohlížel na ni nahrbený rozsochatý muž, který připomínal větrem zlomený staletý strom. „Takový konec už majorovi nehrozí,“ podotkl. „Chceš Irenu schválně zamluvit,“ navázala Jana tam, kde skončila, „nebo tě vůbec nezajímá?“ „Měla by? Prostě se objevila adoptovaná dcera a zas zmizela. Jestli měla nějaký důvod se k majorovi hlásit, teď už je pryč.“ „Není! Otočte se, pánové, Irena tamhle zrovna nasedá do auta.“ Na okraji parkoviště zastavilo dlouhé stříbrné audi, řidička natáhla ruku, otevřela dvířka a dívka v černých kalhotách a přiléhavém saku nastoupila. Přihlížející z ní mohli spatřit jen dlouhé nohy a kučeravé tizian vlasy splývající až do půli zad. Dvířka se zabouchla a vůz s oběma ženami se rychle rozjel směrem ven z Prahy. „Vypadá dobře,“ konstatoval Ben Dalík znalecky. „Tys ji ještě neviděl?“ „Řekla mi o ní Jana, když se s ní u majora srazila. Chovala se tam prý jako doma.“
„Tos poznala za jednou?“ Jana reagovala jen uraženým semknutím rtů. „Jana chodila k majorovi často, trochu mu pomáhala,“ řekl Dalík. Poručík Bort si ho nevšímal. „Chodilas mu nakupovat? To se divím, on si zakládal na tom, jak je soběstačný.“ „Dělala jsem pro něho rešerše k té jeho eseji o zločinu,“ řekla dívka ledově, „požádal mě o to, protože věděl, že na internetu umím.“ „To je pravda, Janino,“ přisvědčil Bort omluvně, „promiň, nemyslel jsem, že by ses chtěla majorovi vnucovat. Říkáš, že to zkoušela ta Irena?“ „Nic takového jsem neřekla,“ odbyla ho neusmířená dívka. „Janě se nevlastní dcera, která se ukázala po dvaceti letech, nezdála,“ vysvětloval Dalík, „když mi to řekla, volal jsem ti, ale doma´s to nebral, mobil taky ne a Karolína ti můj vzkaz asi nevyřídila.“ „Doma se toho času moc nevyskytuju a mobil jsem ztratil, takže mám nové číslo,“ Petr nepřiznal, že na Karolínino sdělení zapomněl. „co já jsem mohl udělat?“ „Jenom nás napadlo, že bys o té holce mohl vědět něco víc,“ řekla Jana. „To byl omyl,“ odvětil úsečně. „Co se ti na ní nelíbilo?“ „Nemluv se mnou jak polda!“ „Ty jsi polda, Janičko,“ kontroval poručík mazaně, „a vždycky jsi měla dobrý nos. Jestli větřil něco nekalého, mělas mi zavolat sama, ty bys mě určitě sehnala.“ „Ona se stydí, že přišla o hodnost,“ podotkl Dalík s útrpným úsměvem. Jana to pohrdavě přeslechla. „Já jsem přesně nevěděla, co bych ti mohla povídat! Že se ta holka lísá k šéfovi jak kočka a on je z ní celý pryč? Myslel bys, že žárlím. Že ho obskakuje jak gejša a jemu se to líbí? Panu majorovi, který si doma ode mne nenechal ani uvařit kafe! On držel dietu a ta káča mu nosila čokoládu! Jednou jsem je přistihla, jak jí předčítá z té své rozepsané knížky.“ „Chtěl na ni prostě udělat dojem,“ uchechtl se Ben Dalík. „A ona mu přitom strkala do pusy pralinky!“ „Jak dlouho to trvalo?“ „Co já vím, tak nejmíň dva týdny. A potom umřel. Já jsem ho našla,“ vzlykla Jana, bílá jak stěna, „a o pět minut později Irena zavolala doktora.“ „Proč jste ho nevolaly hned?“ „Byla jsem tam sama, viděla jsem, že je mrtvý a vzpamatovala jsem se, až když Irena dole zazvonila.“ „Ona neměla klíče?“ „Tehdy ne, měla jsem jí dát ty, které mi šéf před časem půjčil, aby mě nemusel vyprovázet dolů. Ten dům se zamyká.“ „On ti dal celý svazek?“ „Ano, ale já jsem stejně vždycky napřed zvonila, než jsem si odemkla.“ „Irena u majora nebydlela,“ vmísil se nadporučík Dalík, „a já jsem ty tvé obavy od začátku pokládal za přehnané. Víš, kde ta holka bydlí, Jano?“ „Pochopila jsem, že v Praze trvale ne. Kdybych tušila, jak to skončí, byla bych se zajímala, odkud přitáhla!“ Jana opět vzlykla a sklesle se opřela o bok autobusu. „Umažeš si sako,“ upozornil ji Bort. „Co je s těmi klíči, co ti major dal?“ „Ireně jsem je pak samozřejmě neodevzdala, to mě ani nenapadlo. Asi budu muset, ale v krematoriu jsem ji viděla jenom z dálky a teď bleskově zmizela.“ „Vypadla,“ přikývl Dalík sarkasticky, „nemá žádný důvod se tady s někým vybavovat. Ledaže by si
vzpomněla, že tys jí měla dát klíče.“ „Mám je pořád, ale sama je Ireně neponesu! Teda nepovezu.“ „Víš teda kam?“ „Já mám fotografickou paměť a to audi, do kterýho nastoupila, mělo mimopražský číslo,“ řekla praporčice Zoufalá sebevědomě. „Až se dozvím, komu patří, můžete se po tom falešným sirotkovi mrknout, chlapi. Teda jestli vám to stojí za to,“ dodala kousavě. „V první řadě by možná stálo za to podívat se do majorova bytu,“ mínil Bort. „Proč,“ řekl Dalík nesouhlasně. „Zasloužil by si, aby se s tou jeho literární pozůstalostí něco udělalo. Já jsem u něho nebyl dost dlouho, ale tys tam, Janino, chodila pravidelně?“ „Jasně!“ „Nevím, jestli by to bylo správné,“ zdráhal se nadporučík Dalík, „my nemáme právo tam vniknout.“ „Jakýpak vniknutí, když mám klíče od samotnýho šéfa! Jestli s tím máš problém, tak syp do práce. Kde máš auťák, Petře?“ Do té ulice poručík Bort odbočil hned na začátku Zeleného pruhu, dělícího tuhle část Prahy 4 na povltavský Braník a výše ležící Krč. Ale šest devítipatrových domů patřilo z neznámých důvodů k Podolí. Byla to dobrá adresa a příjemné místo. Kolem paneláků se rozkládaly zelené plochy a po jejich obvodu se táhly dva nízké bloky garáží. „Major měl auťák,“ vzpomněl si nadporučík Dalík, když Bort zaparkovával, „co s ním teď asi bude?“ „Nejspíš všecko včetně bytu zdědí ta Klementová Irena. Koukejte, je tu živo.“ Na chodníku stála nějaká křiklavými reklamami pomalovaná pojízdná dílna, muž v montérkách do ní právě házel brašny s nářadím, další dva vycházeli z domu s cigaretami u úst. „Asi konečně přišli opravit výtahy,“ řekla Jana, „major se do toho nakonec vložil osobně.“ „Bodejť by ne, když bydlel v osmém patře.“ „On argumentoval maminkami s kočárky, o svém zdravotním stavu zásadně nemluvil. Kdyby nebyl takový tajnůstkář, nemusel tak náhle skončit na infarkt! Ani mně nesvěřil, že má anginu pectoris, přišla jsem na to sama.“ „Jak?“ „Věděla jsem, že pravidelně bere nějaké léky. Jednou mě požádal, abych mu je vyzvedla v lékárně, a byly to ty samé, které užívá na srdce můj děda. Pak jsem na šéfa dávala pozor a on občas opravdu nevypadal nejlíp. Jenomže jemu se nedalo nic říkat,“ stěžovala si dívka, „když velký výtah nejezdil a menší byl pořád obsazený, vyběhl nahoru pěšky.“ Teď byly oba výtahy provozuschopné a v domě polední klid. Z malé předsíně Klementova bytu vedly dál čtvery dveře a Jana zamířila do těch otevřených. Za nimi byl obdélníkový obývací pokoj zařízený prostě, ale účelně. Celou jednu stěnu tvořilo velké okno a balkonové dveře, při protější se nacházela kuchyňská linka opticky oddělená pultíkem, na němž stála sklenice s trochou vody. Podle proužku na skle hladina už hodně poklesla. „Je tady horko,“ Dalík otevřel dveře na balkon. Petr Bort přistoupil k psacímu stolu, na němž stál počítač. Obrazovku pokrývala vrstvička prachu a to ho dojalo víc než samotný obřad v krematoriu. Tohle bylo něco, co majora stále spojovalo s jeho dřívější prací, která pro něj znamenala celý svět. S životem, jehož součástí byl déle než deset
posledních let i poručík. Vzpomněl si, jak tady vloni seděl a reptal, jakým způsobem je nucený řešit svůj tehdejší případ. Major ho neutěšoval a jeho realismus Petrovi vyčistil hlavu. Teprve dnes si uvědomil, jak zkušeně ho jeho bývalý šéf tenkrát vytáhl z mizérie. Tak, jak to dělával pro mnohé jiné po všechny ty dlouhé roky, než odešel do předčasného důchodu. A nezahořkl ani pak, našel si svůj program a dodržoval ho, třebaže byl odpovědný už jenom sám sobě. Poručík Bort tušil, jak je taková železná kázeň náročná. A teď ho napadlo, že ta adoptovaná dcera, která se ke Klementovi na sklonku jeho života přihlásila, mohla být pro starého pána zátěž. Kdysi převzal zodpovědnost za cizí miminko, ale kdo je celý život zvyklý nést ji za jiné, nezbaví se toho do smrti. Navštěvovala ho Irena jen z rozmaru, nebo v tom byl nějaký záměr? „Hezký byt,“ řekl Dalík z balkonu, „bral bych ho všemi deseti.“ „Je to nemovitost a bude součástí dědického řízení.“ „Možná té holce šlo právě o byt,“ promluvila Jana od kuchyňské linky. „Tys ji nemohla ani cítit,“ ušklíbl se Dalík. „Co tě žere, Jano? Nenastěhovala se sem, nenechala tady žádné svoje věci – sebrala snad něco?“ „Nezdá se mi,“ připustila neochotně, „ale je to určitě potvora.“ „Já tě chápu, Janino,“ řekl Bort trpělivě, „ale myslím, že po tomhle hezkém bytě v Praze-Podolí nešla. To by byla na dívku něco přes dvacet moc dlouhodobá kalkulace, nemohla se přece spoléhat, že její adoptivní otec brzo zemře.“ „Věděla líp než já, že má vážně nemocný srdce, starala se, jaké užívá léky!“ „To byla asi jen pozornost. Kde vlastně jsou?“ „Šéf je míval v koupelně, přede mnou se většinou snažil brát je nenápadně.“ Praporčice vykročila do předsíně a Bort ji předešel. „Dneska už Irena zřejmě klíče má,“ podotkl hned ve dveřích. V koupelně nebyl takový vojenský pořádek jako v ostatních prostorách bytu. Přes vanu visela vlhká osuška, skříňka nad umyvadlem byla nedovřená a z ovzduší ještě nevyprchala vůně nějakého parfému. Jana s nelibostí krčila nos a zatímco poručík nahlížel do zrcadlové skříňky, otevřela vysokou úzkou skříň v rohu. Nahoře byly ručníky, dole toaletní papír a kapesníky a v regálu ve výšce očí plastová krabice bez víka. „Tady to je,“ odnesla krabici do pokoje. Obsah byl skromný: dvě balení aspirinu, paralen, ibalgin, gastrogel. Sanorin a oční kapky. Nic, co občas nemůže potřebovat i člověk většinou zdravý jako řípa, kterého ovšem tu a tam taky postihne chřipka, bolení hlavy nebo bolest zad od sezení u počítače. „Vždycky tady míval jeden načatý blistr od každého nitrátu, co je užíval i můj děda. Dneska se to jmenuje jinak, ale složení je skoro stejné.“ „Jak to víš?“ „Sebrala jsem příbalové letáky.“ „Čmuchalko,“ posměšně řekl Dalík ve dveřích balkonu. „Chtěla jsem mít jistotu, co major bere!“ „Kdys to sebrala?“ zeptal se Bort. „Když jsem mu je nesla z lékárny. To bylo ještě dřív, než se objevila ta káča.“ „Asi si je major pak schoval jinam,“ mínil, „koupelnu jistě občas Irena použila.“ V pokoji zařízeném starým, pečlivě udržovaným sektorovým nábytkem otevřel několik skříněk, ale byly tam jen papíry, v kuchyňské lince bylo nádobí, ve skříňce na potraviny pouze skromné trvanlivé
zásoby. „K náhlému úmrtí volá lékař policii,“ podotkl nadporučík Dalík. „Já jsem tu byla a vím co následovalo!“ „Jak dlouho ses tady potom zdržela?“ „Vypadla jsem co nejdřív, o Irenu jsem nestála. Ty myslíš, že ten doktor nebo nějaký polda se zajímali o majorovy léky?“ „Nic si nemyslím,“ řekl Dalík úlisně, „já jsem tady nebyl.“ Petr Bort přešel do ložnice zmenšené o plochu vestavěných skříní. Hned v první nahmátl za hraničkou ložního prádla igelitový sáček, ve kterém to hrkalo. Bylo v něm několik balení těch léků, které v koupelně chyběly. „Nechte toho,“ vybídl hašteřící se dvojici, „našel jsem to v ložnici.“ „Proč to dal tam?“ „Nechtěl, aby Irena věděla, že je nemocný.“ „Tak to strč zpátky na místo,“ navrhl Dalík. „Vezmi to s sebou,“ okamžitě řekla Jana. „Nač, prosím tě?“ „Proto!“ „Mně to povíš, Janino?“ mírně se jí zeptal Petr Bort. Dívka klopila oči a když je zvedla, byly smrtelně vážné. „Ten kardiolog, ke kterému major docházel na pravidelné kontroly, tvrdí, že jeho stav byl stabilizovaný. Že kdyby dodržoval dosavadní životosprávu a hlavně pořádně bral svoje léky, nebyl důvod k obavám, že by mohlo dojít k něčemu nenadálému.“ „Proč by ti doktor, kterej blbě léčil svýho pacienta, vykládal něco jinýho?“ ušklíbl se Dalík. „Proč by osamělej starej pán, kterému se najednou vrátila ztracená dcera, začal kašlat na svoji kondici?“ Poručík Bort neřekl nic a vrátil se k psacímu stolu s obrazovkou, zamčeným blokem zásuvek a s krabicí čistých disket. Nalezení rukopisu Klementovy eseje by si vyžádalo nejen čas, ale taky zásah do soukromých dokumentů zesnulého, k němuž žádný z jeho někdejších podřízených neměl oprávnění. Praporčice Zoufalá sice namítala, že by pouze splnili svoji morální povinnost, ale byla v menšině. Ve výtahu pak trucovitě mlčela, až před domem poznamenala: „Kdyby tady byla Karolína, tak by s mými výhradami k Ireně souhlasila. Ona měla majora ráda! Proč vlastně nepřišla?“ „Je momentálně v Bruselu, radí jedné europoslankyni.“ „Které? Snad ne…“ „Signoře Lauře Grimaldi.“ „Karolína dělá pro Italku? Za naše peníze!“ „Zaprvé ta Italka ji platí ze svého,“ odvětil poručík ledově, „a zadruhé bys mohla vědět, že gender stojí nad národními zájmy.“ Ve skrytu duše ho taky mrzelo, že jeho dívka, která si Klementa vážila jako málokterého z mužů, tady dnes chybí. A přiznával, že ona by měla pro postoj a pochybnosti praporčice Zoufalé porozumění. Poručík Bort zaparkoval ve Slovenské ulici, pěšky přešel Francouzskou v místě, kde se bez varování mění v Ruskou, a zabočil do ulice Krymské. Ty zeměpisné názvy ho odjakživa dopalovaly. Kdyby v tom byl aspoň nějaký systém! Ale ve Vršovicích leží Finská vedle Mexické a obě ústí do Holandské, která je rovnoběžná s Madridskou. A krásný poloostrov Krym si určitě nezaslouží, aby
se po něm jmenovala tak šeredná ulice. Byla svažitá a vyznačovala se hrbolatou vozovkou, propadlými chodníky a na horním konci domy, za které by se hanbila i periferie. Bort obešel několik mohutných trámů šikmo vzepřených proti jednomu podezřele nakloněnému průčelí a zamířil do sousedního domu, o nic vábnějšího, avšak zatím držícího pohromadě bez opory. Vystoupil do prvního patra a když se nic nedělo, zasunul klíč do zámku dveří opatřených klikou i zvenčí. Zjistil, že není zamčeno, tak otevřel a tiše vstoupil. Předsíň částečně přepažovala skříň a oddělený kout sloužil jako komora na krámy, jaké lidi většinou vyhazují. Majitel bytu se asi nerad loučil s čímkoliv, co mu někdy patřilo. To Petra napadlo, když sem včera poprvé přišel a nejspíš to taky byl důvod, proč tady ten muž dívku nechal. Dnes Amélii objevil na lůžku samotnou. Prameny bohatých žlutohnědých vlasů jí zakrývaly tvář, jedna křehká bílá ruka byla odhozená, jako by k nehybnému tělu nepatřila. Vzduch v pokoji zařízeném několika nesourodými kusy starodávného nábytku a dvěma laminátovými křesílky byl hutný a čpěl kouřem. Nekouřily se tu cigarety z trafiky. V ploché kameninové míse na podlaze se vršily nedopalky, některé bez filtru. Od včerejška jich přibylo, ale ubyl tu vousáč. Podle shrnuté přikrývky na okraji toho letiště, na němž by se pohodlně směstnalo nejméně šest lidí, tady asi ještě přenocoval, ale pak opustil Amélii nepřikrytou. Petr Bort se chvíli díval na dívku, která se už léta držela v popředí pozornosti teenagerů a čtenářek bulvárních plátků, ale jelikož sám nesnášel, aby ho někdo pozoroval, když spí, zašoupal nohama a udělal „ehm“. Když se polonahá kráska nepohnula, přešel k oknu obrácenému do dvora a otevřel je dokořán. Nadělal víc hluku, než bylo třeba, ale mrtvolku v poduškách to nevzkřísilo. Vrátil se do přední místnosti, zařízené jak bývalo zvykem tak před padesáti lety. U rozviklaného jídelního stolu byl kromě několika židlí taky otoman, na jakém po obědě dřímával nějaký tatík s novinami přes obličej, vedle půlkruhové litinové výlevky stál mycí stůl s dvěma pozinkovanými škopky plnými špinavého nádobí. Zbytky jídel byly přischlé a když se Petr pokusil zásuvku se škopky přirazit, jediné, čeho docílil, byl závan pachu. Okno tady otevřít nechtěl kvůli průvanu a dveře do pokoje zavírat nemínil. V krémově natřené kredenci našel sklenici a z mosazného kohoutku napustil vodu. Avšak od úmyslu takto dívku vzkřísit upustil při pohledu na kachlový sporák, na jehož studené plotně stál zcela současný elektrický přístroj a vedle něj plechovka s obrázkem zubícího se Turka. Přesvědčil se, že její obsah nepochází z doby první republiky, naplnil kávovar a zapnul ho. „Dělám kafe,“ hlasitě oznámil ve dveřích pokoje, „dala jste si dneska už něco?“ „Jo,“odvětil hlas, který určitě nepatřil čerstvě probuzenému stvoření. „Myslím kromě trávy,“ upřesnil Bort. „Nevím, jestli vám váš přítel tady nechal něco k jídlu, ale kdybyste hodila něco na sebe, můžem se podívat.“ Amélie se posadila oděná jen svými vlasy a černými tangy. „Přinesl bys mi to kafe sem?“ „Obsluhu do postele nemám v popisu práce, slečno,“ řekl Petr, „ale ten svinčík vám pomůžu uklidit. Když už tu mám s vámi občas být.“ „Jakto občas? Já nechci být sama!“ „Kde máte svého přítele?“ „Vik už shora fotí mraky nad Ukrajinou.“ „Tak běžte někam jinam.“ „Co mi to vykládáte!“ prudce se překulila na tvář a odkryla ještě hanbatější pohled. Poručík odvrátil zrak a upjatě řekl: „Snad byste měla něco vyložit vy mně. Já jsem jen dostal úkol a zdá se, že vy o něm máte poněkud jinou představu.“ Vrátil se ke kávovaru a dívka kolem něj po chvilce prošla s nějakými hadříky v náručí. Měla sice
nejistý krok, ale oproti scénce, kterou se chystala sehrát na lůžku, se zdála krotší. A ve srovnání s tím, jak se představila, když sem doktor Zikmund včera Borta přivedl, byla přímo skvělá. Předešlého dne ležela naznak mezi polštáři na tom letišti sestaveném na zemi z matrací, s tváří splývající s kdysi bílým, zapraným povlečením a s očima jak škvíry ve dvířkách vyhaslých kamen. „Cos jí dal, Viku,“ osopil se lékař na vyzáblého vousáče v laminátovém křesílku, „vždyť už byla dobrá! Tos ji nemohl pohlídat?“ „Ode mne nic nedostala, měla někde trochu ulitou.“ Muž nezvedl hlavu od fotek a papírů na druhém křesle u svých kolenou. „Trochu? Vždyť je tuhá jak prkno!“ „Ale je jí líp, předtím ji vzal těžkej absťák.“ Doktor popadl dívčino zápěstí, chvilku je podržel a nadzvedl jí víčko. Potom se otočil k Bortovi. „Tak tady máte miss Amélii Vernerovou v celé její kráse,“ prohlásil sžíravě, „populární moderátorku nejsledovanějších televizních pořadů, nedostižnou bavičku a královnu všemožných rautů – kdyby ji tak její fandové teď viděli!“ „Já ten cirkus nesleduju,“ řekl Bort lhostejně, „vidím jenom sjetou feťačku, která by patřila na psychiatrii.“ „Zkuste ji o tom přesvědčit!“ „Od toho jste tady vy.“ Zikmund se znovu naklonil nad Amélií a začal ji zdlouhavě přikrývat. „Jo, jenomže k nám se musí dobrovolně,“ řekl po chvíli, během níž jen šustily Vikovy papíry. „Vy psychiatři přece ukecáte každého.“ „Ona byla do dneška u Zikiho na detoxikaci,“ ozval se Vik. „Jak dlouho?“ „Snad týden, já jsem to nepočítal. Hergot, teď jsem měl tu letenku v ruce…“ „To se vám teda povedlo,“ řekl Bort lékaři pohrdavě. „Vy máte v tom vašem centru duševní pohody spolehlivé metody, pro nějakou sjetou celebritku umíte udělat zázrak málem na počkání.“ „Zázrak by byl, kdyby vám byla moje akupunktura bleskově vyléčila to vaše už dva roky pošramocené rameno,“ zvysoka odvětil doktor Zikmund. „Jestli budete muset Amélii zvedat z podlahy, rupne vám znovu.“ „Já nikoho zvedat nebudu, jsem třicetiprocentní invalida.“ „To jste měl připomenout vašim nadřízeným, když vám tuhle práci přidělili.“ Bort shledával otázky, které neměl příležitost položit podplukovníku Mourovi, ale uvědomil si, že protřelý psychiatr předčí v kličkování i politiky. I v případě, že na rozdíl od nich odpovědi zná. O čtyřiadvacet hodin později byl odhodlaný vymámit jich co nejvíc z Amélie Vernerové. Dokud je v pořádku, protože nevěděl, jak dlouho jí to vydrží. Nedělal si iluze, že by dokázal zabránit, aby se k něčemu dostala, když bude chtít. Ledaže by se od ní nehnul ve dne v noci, a to od něho snad nikdo nečeká. Když včera odevzdaně přijal úkol dohlížet na jakousi psychicky labilní důležitou svědkyni, domníval se, že to spraví pravidelné návštěvy v bytě, kde žila u svého přítele. Teprve dodatečně se dozvěděl, že ten muž druhého dne odlétá někam za Kavkaz. A že sotva psychiatr Amélii ze své soukromé léčebny propustil, stihla se přivést do stavu, který by opravňoval její okamžitou novou hospitalizaci.
Ale podplukovník Mour mu vysvětlil, že k tomu by byl nutný soudní příkaz, k němuž nejsou důvody. „Žijeme ve svobodné zemi,“ poučil Borta, „a každý se může ničit, jak chce.“ Na námitky, proč má tu zhoubu kontrolovat policista, mlhavě řekl, že tu dívku chytli, když něco štípla, ale spíše než klasická krádež to byl projev kleptomanie. Takové vysvětlení poručíka neuspokojilo a dneska se chystal zjednat si jasno. „Už jste si víc podobná,“ prohodil, když jeho vnucená klientka přišla z koupelny s umytými vlasy a oblečená. „Já se vždycky ze všeho vždycky rychle vylížu, “ otočila nos ke kávovaru a komicky zavětřila, „znáte mě.“ Petr přinesl konvici ke stolu, na nějž už přichystal hrnky. „Něco o vás vím díky vašim občasným excesům,“ připustil, když naléval kávu, „vám člověk neunikne, ani když právě nesleduje bulvár.“ „Já jsem hrozná skandalistka,“ afektovaně povzdychla Amélie. „V kredenci by mohl být cukr.“ „Jen si to pořádně oslaďte, dneska to potřebujete.“ „Jo, potřebuju pořádně podšprajcovat.“ Nějaké „podšprajcování“ Borta mírně zneklidnilo. „Jste málem k nepoznání,“ řekl pochvalně, „jestli si dáte záležet, za chvilku zas budete jak ze žurnálu. Přesladíte si to.“ Amélie míchající kávu vylepšenou třemi lžičkami cukru zachmuřeně řekla: „Je to zatracenej průšvih.“ „Co se divíte, koledovala jste si o nějaký dlouho. Jinou na vašem místě by už párkrát sebrala policie.“ „Na mě ji nikdy nikdo nezavolal,“ uchechtla se věhlasná výtržnice, „i kdyby, poldíci by byli celí bez sebe, že si na mě můžou šáhnout.“ „Já na vás sahat nebudu. Teď byste tady jednoho poldu chtěla napořád?“ „Nemůžu být sama.“ „Nemusela byste, utekla jste svému psychoterapeutovi z komfortní léčebny. Doktor Zikmund je na vás možná slabý, ale byl by lepší než já. Vy víte, že…“ „Nikomu jsem neutekla, to bylo součástí dohody!“ „…někoho potřebujete,“ dokončil poručík. „O jakou dohodu jde?“ „Já potřebuju vás.“ „Neznáte mě.“ „Když už nějakého policajta musím, tak vy asi budete lepší než jinej.“ „Dík,“ řekl odmítavě. „Proč jste o ty vysmívané poldíky požádala?“ Amélie si lokla kávy a otřásla se. „Ježišikriste…“ „Je to přeslazené, ukažte,“ poručík se chopil konvice a dolil dívčin hrnek až po okraj. „Nepobryndejte se.“ „V bryndě už jsem,“ řekla rezignovaně. „Nezdá se, že byste se v ní topila, vždyť přiznáváte, že vám prošlo ledaco, zač by jinou ženu sebrali.“ „Jasně, jsem jenom exhibicionistka.“ „To není přesné označení.“ „Já jsem si je nevymyslela, píše se to o mně v každém plátku.“ „To je ono,“ přikývl Bort, „dneska je dobrý každý reklamní trik a krádež bývá oblíbenou exhibicí.“
„Před kým bych exhibovala, byla jsem celé to odpoledne sama. Co vy o tom víte?“ zeptala se pátravě. „Jenom že jste něco čmajzla a nechala se při tom chytit.“ „Mě nikde nikdo nechytil, vrazili za mnou sem!“ „Kdo? „Obyčejní policajti z ulice. A šli docela najisto.“ „Nejspíš přišli na udání, vás lidi vás znají a někdo se na váš účet chtěl zviditelnit,“ mínil Bort. „ Nebo vás při činu zachytila bezpečnostní kamera.“ „Kde? Ten den jsem byla jenom v jednom loftu na Smíchově,“ namítla dívka a nejistě dodala, „to si ještě pamatuju.“ „Proč jste tam chodila?“ „Myslím, že jsem tam chtěla bydlet, až Vik odletí.“ „Tak dobře placená hvězda šoubyznysu nemá vlastní byt?“ Hvězda ho sjela znechuceným pohledem. „Poslyšte,“ řekla s přemáháním, „já jsem něco jako kvartální alkoholik. Pracuju jak včelka, ale jednou za čas musím uletět. Vypadnout z úlu mezi motýly, který se nechávají unášet větrem. Žádný závazky, žádná zodpovědnost, žádný obecenstvo. Jenže to vy asi nepochopíte.“ Možná jo, připustil poručík. Nahlas konstatoval: „Ale rovnou jste tam nezůstala. Jenom jste si šlehla a vrátila se sem?“ „Nijak jsem nespěchala,“ pokračovala se zjevným úsilím věrně si vybavit celý ten den, „courala jsem se po nábřeží a v parku na Karláku, dokud jsem nezačala být utahaná. A potom jsem stála tady v předsíni a přišli ti policajti a na záchodě byl…“ „Viktor?“ napověděl jí Bort. „Ten cizí kufřík.“ „Víte jistě, že jste ho nepřinesla s sebou a neschovala tam sama?“ „Nevím,“ hlesla vyčerpaně. „Potřebovala bych …“ Bort se nadzvedl. „Nebylo by tu něco k pití?“ „Dole v kredenci je gin, schovala jsem ho tam před Vikem.“ „Vy jste tedy kamarádka,“ podotkl, když vyhledal za kastroly poloprázdnou láhev. Amélie se skleničky nedotkla. „Myslela jsem, že se chcete napít vy, já alkoholu moc nedám.“ „Okej,“ přikývl. „Co bylo potom?“ „Potom se mi udělalo zle. Nechali mě, abych se šla převléknout, protože…“ „Co se stalo ?“ „Já jsem tu aktovku nemohla dát na záchod,“ řekla Amélie vzrušeně, „mně se hrozně chtělo…“ „Aha,“ pochopil. „Ale možná jste ji tam zapomněla až poté, co jste si ulevila.“ „Ne! Nestihla jsem to, počurala jsem se v předsíni.“ Bort si nalil taky. Byl to kvalitní gin značky Gordon, ale rád by ho spláchl vodou. Jenže teď se zvednout nechtěl. „Ten policista vstoupil na záchod před vámi?“ „Otevřel dveře, nahlídl tam a hned po tom kufříku sáhl. On věděl, co má hledat!“ „Na tohle si už vzpomínáte přesně?“ „Od momentu, co sem přišli, si toho pamatuju dost. Ale byla jsem zmatená a zničená…“ „Snažte se dál,“ vybídl ji poručík „Jak jste se dostala do Oázy?“ „Ten malý policajt Zikimu zavolal a on si pro mě přijel.“ „Řekla jste si o to?“
„Myslím, že ne. Nakonec jsem tady zkolabovala a oni se starali, co se mnou honem udělat.“ Jasně. A nějaký policajt z ulice měl náhodou rychlý kontakt na psychiatra prominentů a majitele těžko dostupné léčebny ve střežené pražské čtvrti. „Volal jenom jednou?“ „Nevím, byla jsem vedle v pokoji s tím druhým.“ „Opravdu jste nenavrhla sama, aby zavolali doktora Zikmunda?“ „Mně bylo všecko fuk.“ Vypadala, že teď na tom začíná být stejně. „Ale znáte se s ním,“ pokračoval poručík trpělivě. „Jo, znám Zikiho,“ připustila Amélie. „A důvěřujete mu?“ „Co mi zbývá? Postaral se o mě, dostal mě z nejhoršího a slíbil, že když bude nejhůř, obstará mi advokáta. Proč bych se měla trápit nějakými nesmysly, když by je za mě vyřídil někdo, kdo je za to placený?“ „Právníci bývají drazí.“ „Na prachy já kašlu.“ „Jenom tak dlouho, dokud budete mít na perník, nebo co to berete. Kde jste sebrala tu včerejší dávku?“ Amélie upírala oči na flašku s ginem, jako by odhadovala, jestli do něj nasypala dost jedu. „No dobře,“ řekl poručík po chvíli ticha, „co ještě vám Zikmund radil?“ „Ať se držím stranou, že zjistí, o co šlo.“ „Byla jste v Oáze týden. Nepřišlo vám to moc dlouhé?“ „Ziki mě do včerejška držel v umělým spánku. Když jsem se probrala, začala jsem myslet.“ „No sláva. Jestli jste se tedy cítila na to, abyste odtamtud odešla, tak proč teď chcete policejní ochranu?“ „To mi navrhl Ziki, protože jsem údajně vykradla auto nějakýmu mafiánovi a není jistý, jestli po mně jeho lidi nepůjdou.“ Amélie se hystericky zasmála. „Nejhorší je, že já o ničem nevím! Myslím si, že žádný cizí auťák bych otevřít nedovedla, ale co když jsem ten kufřík zvedla na ulici? Co když jsem doma šla na hajzlík a zapomněla proč, tak jsem zas vylezla? Já nevím!“ „Už se vám něco podobného stalo?“ „Jednou jsem si na vécé zapomněla stáhnout kalhoty a upozornili mě na to až v baru u stolu. Dělala jsem mnohem větší vylomeniny a všichni mi tleskali.“ „To je šílené,“ potřásl hlavou Bort. „Já nejsem cvok,“ vylítla dívka vztekle. Ale on měl na mysli něco jiného. „Celá ta historka je bláznivá. K populární hvězdě z ničeho nic vtrhne policejní hlídka, přivolá psychiatra oblíbeného u lidí ze šoubyznysu a ten ji týden drží v izolaci. Vystraší ji, že po ní jde mafie. Ona to bere vážně, protože má výpadek paměti. Věřila byste tomu, kdyby vám to někdo vyprávěl?“ „Ano! Žiju v šíleným světě a dělám uhozený věci. Kdo v tom nejede taky, nemůže mi věřit, ale nevymyslela jsem si ani slovo! Neumím to, moje scénáře mi píšou jiní.“ „Profíci,“ přisvědčil poručík. „Tak zkuste taky myslet profesionálně. Ta vaše story má díry a musíte je zalepit.“ „To je marný, ani psychiatr ze mne nedostal, co jsem dělala, když jsem měla okno.“ „Doktor Zikmund to zkoušel?“ „Prý opakovaně.“ „Na Zikiho nedejte, ten je profík v jiném oboru. Komu z vaší branže nejvíc překážíte, kdo by vás
rád vyhodil ze sedla a hupnul na vaše místo?“ „Takových jsou mraky,“ řekla bez zájmu, „konkurence je děsně tvrdá, ale na mě nikdo nemá.“ „Získá šanci, kdybyste na delší dobu zmizela. Vy nemáte smlouvy, které musíte plnit?“ „Dělám nějaký pořady, které na mně stojí, a existuje pár vlivných lidí, kteří mají zájem je udržet. Jsou tam vazby, o který se moc nezajímám, protože o mně v první řadě nejde.“ „Ovšem že jde o peníze,“ usmál se Petr Bort, „o částky, které pro obecenstvo, co vás uctívá jako ikonu, znamenají iracionální numera. Lidi si nanejvýš představí vaše honoráře a to, co by s tolika penězi udělali sami. Vaši konkurenti vám nezávidí jenom popularitu. Vyhlídka na vysoké příjmy by mohla někoho inspirovat, aby do vaší likvidace něco investoval.“ „Tohle mě zatím nenapadlo,“ připustila Amélie váhavě. „Tak o tom uvažujte, aspoň nějak zaměstnáte hlavu, než se docela zotavíte.“ „Potřebuju čas,“ řekla rychle, „že mě neopustíte?“ „To vám slibuju.“ Myslel to naprosto upřímně. Mezi absurditami, které se Amélii přihodily, byla jedna okolnost, kterou ve svém shrnutí faktů jejího příběhu nezmínil.
