Eva Rolečková SNY STŘÍBRNÉ LABUTĚ. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Eva Rolečková SNY STŘÍBRNÉ LABUTĚ Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Eva Rolečková, 2011 © Obálka Martina Černá, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243- 5370-8

SNĚNÍ „Bude se mi hrozně stýskat, Bohuslave!“ Kateřina se zkřehlou rukou držela postroje bratrova koně a zdržovala odjezd družiny. Muži dávno seděli v sedlech, koně frkali a podupávali, oblaky vlhké páry jim tančily kolem rozšířených nozder a zaháněly drobné vločky, zvolna se snášející z oblohy. Ostře štiplavý pach koňské moči a potu se mísil s vůní zelné polévky, která se linula z čeledníku. Bohuslav ze Švamberka, jako obvykle prostovlasý, střepával navyklým pohybem tající sníh do vysokého límce prošívaného kabátce, mhouřil oči a nervózně se usmíval. I on už byl netrpělivý, ale dělalo mu dobře dívat se do sestřiny tvářičky plné oddanosti a obdivu, zrovna tak jako dráždit průtahy mrzutého bratra Hynka. Jen hlavě rodu přece příslušelo vydat povel k odjezdu. „Přivezu ti něco hezkého,“ sliboval sestře a pobaveně střílel pohledem po bratrovi, „zajdu k ševci i k voňavkáři.“ „A ke klenotníkovi, kožešníkovi, kloboučníkovi a rukavičkáři,“ bručel Hynek, „k sedláři a šlojířníkovi… snad si Bohuslav ze Švamberka vyšetří chvilku i na krále!“ „Na politiku nebo na pitky?“ odsekl mu Bohuslav ostře a opět sjel po bratrovi rychlým pohledem, tentokrát bez úsměvu. Hynek obrátil pohled k obloze a odevzdaně sledoval klouzavý let párku havranů. Nechtěl se pouštět do hovoru o kvalitě lucemburské vlády, bylo by to na dlouho a Bohuslav by jistě opět neodolal vystavit před sestrou svou mravní převahu. Bral svou odpovědnost za Kateřininu výchovu tak vážně, že nad tím Hynek jen vrtěl hlavou. Cožpak se pětadvacetiletý vladař musí chovat jako kmet kvůli rozmazlené osmnáctileté svéhlavičce, kterou stejně co nevidět usadí na některém z okolních hradů. Chudák budoucí manžel ať si potom poradí s účty od krumpéřů, jeho ženuška nad ním za to sotva ohrne nos, neprojeví-li přitom dostatek vznešenosti. Přitom Bohuslav velmi dobře ví, že chce-li od krále něco, nejsnáze to dostane po dvou konvicích rýnského. A ví také, že z obou švamberských bratrů to bývá Hynek, kdo je dokáže vyprázdnit jakž takž střízlivý. Tím by se měl Kateřině pochlubit! Pořád ještě svírala rukou okraj Bohuslavova sedla a tvrdošíjně se bránila chladu, který ji roztřásal s každým dalším poryvem větru. Nohy v předčasně jarních střevíčcích jí křehly celé promočené, vlasy plné deště se jí lepily na čelo. „Mohli jste mne vzít s sebou,“ loudila umíněně zbytečně již poněkolikáté, „proč nesmím poznat Prahu a dvůr? O králi mi pořád jen vyprávíte. O všem mi vlastně jen vyprávíte a ještě jste mi nic neukázali. Nejsem snad dost urozená pro královnin fraucimor?“ Bohuslav se ušklíbl. „Nepovažuji to za vhodné,“ odbyl ji zvysoka, což ji vždycky rozvzteklilo. Nikdy nechápala, proč s ní bratr hovoří jednou tak vřele a vzápětí div ne urážlivě. Možná kvůli Hynkovi… „Už je mi osmnáct,“ žadonila zarputile, celá nešťastná. „Pořád poslouchám, co se pro mě nehodí. Hodí se pro mě jen sedět na Krasíkově a čekat. Na co vlastně?“ „Správně,“ Hynkovi došla trpělivost. Lekl se, že se teď začnou jako obvykle přít. Tihle dva to uměli. Končívali pak obvykle smírem, ale než k němu dospěli, trvalo to hodiny. „Budeš čekat, než se pro tebe najde vhodný čepec, a pak zkrotneš. Tohle postávání je hloupé, Bohuslave! Dny jsou ještě krátké a všude je sníh. Čeká nás dlouhá cesta.“ Kateřina se zamračila. Na hovorech o čepci nic vtipného neviděla, zdály se jí nebezpečné. Bohuslav s ní už zkoušel o vdavkách promluvit, docela nedávno, těsně před osmnáctými narozeninami. Setkal se s takovým odporem, že nevěděl, má-li ho přičítat sestřině neochvějné ctnosti nebo dětinství. „Manželství se nemusíš bát,“ chlácholil ji tehdy jako malé děcko. „Snad mi věříš, že tě neprovdám

za žádného hrubiána. Najdeme ti vhodného ženicha s penězi i s postavením…“ Obvinila ho, že se jí chce zbavit, dovolávala se dávno zemřelého otce, který by s ní docela určitě takhle nezacházel, ačkoliv si ho vůbec nepamatovala. Dotkla se tím Bohuslavovy pýchy, vychovával ji přece obětavě. Zároveň se jiná jiskřička samolibosti zaskvěla: napadlo ho, že je Kateřině na Krasíkově tak dobře a proto se jí nechce odejít. Vždycky právě jeho stíhala zbožňujícím pohledem, cítí se v bezpečí vedle jeho autority, ostatně ani on nebyl nadšen představou, že jeho sestru nějaký chrapoun objímá… zalekl se té myšlenky, odehnal ji jako zrádnou. Sestra je opravdu jiná, než děvčata bývají, pomyslel si s hrdostí. Že by toužila po klášteru? Tomu moc nevěřil. Je pravda, že ji nikdy neviděl loupat očima po dorůstajících chlapcích z okolních hradů, jako to dělaly jiné dívky. Neslyšel ji chichotat se s nimi, kdykoli kolem nich prošel vyšívaný kabátec. Nakonec usoudil, že se ve své nezkušenosti jen bojí. Slíbil jí tehdy, že ji neprovdá proti její vůli, a jí to v té chvíli stačilo. Právem se však přitom obávala, že Bohuslav svůj slib příliš vážně nebere. I ona přece věděla, že ve výhodném sňatku je její jediná budoucnost. Kromě kláštera samozřejmě. Neměla strach z manželství, protivilo se jí tajemství, jímž ho dospělí tak opřádali. Všechno to pochichtávání matron a špitání v čeledníku, umlkání a pýření, vzdychání a koulení očima ji popuzovalo. Také spisovatelé a básníci byli neupřímní, samá bolest a umírání… Znala to z knih, které jí Bohuslav za těžké zlato v Praze opatřil, okouzlen sestřinou marnivostí a zvláštností jejích tužeb. Láska tam neměla s manželstvím nic společného, byla to nemoc, co člověka přepadla, zahryzla se mu do srdce a nutila ho trpět velkým štěstím až k smrti. Toužila po takovém utrpení, byla to slastná představa, jen vždycky zmizela, když se zadívala na mladé pány z okolí. Žádný z nich nebyl tak velkorysý jako Bohuslav, když s ní hovořil o činech Alexandra Velikého, žádný tak rošťácký jako on, když ji tajně cvičil ve zbrani, žádný tak elegantní jako bratr, když s ní závodil v jízdě bez sedla. Pak jí obvykle zkazil náladu, když ji začal poučovat, a to si představila budoucího muže, jsou asi takoví všichni… Ze snů ji vytrhl křik, Bohuslav konečně zavelel k odjezdu. Teprve teď spustila ruku z jeho sedla a o krok ustoupila, další vzdorování by byla už jen prohra a tu utrpět nechtěla. Nádvoří se rozeznělo klapotem podkov a povely. Smáli se a pokřikovali na sebe. Připomínali smečku mladých křepeláků vypuštěných do volné přírody. Už tady na nádvoří se laskali s představami veselého života v hlavním městě království. Jsou krásní, pomyslela si Kateřina a zůstala stát ve špinavé směsi sněhu a bláta s promočenou sukní a zmodralým nosem, dokud je mohla zahlédnout. Ještě několikrát přešlápla a pozorovala, jak břečka pod jejíma nohama mokvá v šedočernou špinavou vodu. Pak se s povzdechem odšourala do hradu. ♦♦♦ Pustit koně tryskem! Kopyta se mu bořila do navlhlé jarní půdy, Kateřinu šlehal do tváře ostrý vzduch a cuchal jí tmavé vlasy, pro dnešní vyjížďku učesané jen tak halabala. Hnala se po úbočí krasíkovského kopce a pak trochu pomaleji po táhlém svahu protější Ovčí hory. Ráda bývala sama. Pod ní se na polích i lukách bělaly koláče rozmáčeného sněhu a v prohlubních se leskly zmrazky. Neměla ráda tuhle dobu čekání na jaro. Vyčerpával ji každý den, který patřil k odcházející zimě, pudil ji neklid a neurčitá netrpělivost, aby se nepoddávala, aby jela rychleji, ještě víc nastavila tvář větru. Pod svahem zklidnila koně do kroku a rozhlížela se po krajině, zakleté do oparu. Pod Ovčím vrchem se choulilo několik chatrčí a výstavnějších stavení s rozčepýřenými doškovými střechami jako slepice v posadách. Na druhé straně se úbočím táhla úzká cestička ke kokašické tvrzi. Kateřina se chvíli rozmýšlela a pak začala, tentokrát pomalu, sestupovat do údolí. Projížděla vzrostlým lesem se zakloněnou hlavou a přivírala oči před chladnými kapkami, jimiž ji co chvíli poškádlily koruny

stromů. Jako by procházela chrámem se vznosným sloupovím. Vlastně v této chvíli pociťovala víc zbožnosti a mnohem víc se stav její mysli podobal rozjímání než před oltářem krasíkovské kaple. Tam se málokdy dokázala soustředit. Myšlenky jí utíkaly ven, roztřásala ji zima a bolela ji kolena, otlačená od tvrdých dlaždic, a ona pokukovala kolem sebe, jestli jí někdo nevytkne chabé vytržení. Tady byl klid a mír, sny se rozbíhaly a vynořovaly zpod keřů a usmívaly do houštin. Do takového lesa – ale bylo to v létě – utekla přece Isolda s Tristanem a pozorovala tmavozelené slavobrány z lůžka v mechu, kde spočívala v náručí svého rytíře. Dojela na úpatí a vykročila z lesního dómu. Kůň nečekal na její rozhodnutí a sám se stočil po mezi směrem k bezdružickému hradu. Právě uvažovala, má-li se vrátit nebo pokračovat v cestě, když zahlédla postavu. Na dálku se nedalo rozeznat, patří-li dlouhé sukně ženě, mnichovi nebo některému zemanovi ve starosvětské suknici. Postava šla váhavě, chvílemi klopýtala a pak klesla na koleno. Opilý mnich, napadlo Kateřinu, když uviděla široký objem pasu, ale vzápětí rozeznala ženský čepec. Žena se zvedla, udělala několik kroků a opřela se o kmen stromu. Kateřina pobídla koně a rozjela se k ní. Mezi poli to fičelo, zase se spustil déšť se sněhem a chrstal jí do obličeje ostré palčivé kapičky. Žena se zatím sesula podél kmene a na chvíli znehybněla. Když uslyšela dusot Kateřinina koně, zůstala zkroucená, jen k ní otočila pohled plný strachu. Snažila se usmát, ale tvář se jí jen nehezky zkřivila. „Bohuno!“ Kateřina sjela ze sedla a klekla si k tlumeně sténající dívce. Široký objem jejího břicha říkal jasně, co ji potkalo. „Zkus dojít ještě kousek. Pomohu ti.“ Přepadla ji bezradnost, když se Bohuně podívala blíž do strhané tváře. Znaly se dobře. Bohuna byla jen o maličko starší než Kateřina a sloužila až do svatby na Krasíkově. Kateřina ji měla ráda pro její ráznost a veselou povahu. Bohuna vždycky věděla, co má dělat. Tam, kde si Kateřina kladla spousty otázek a trápila se pro to nebo pro ono, Bohuna jen pokrčila rameny, otřela si dlaně do sukně a povzdechla si: „Muselo to být.“ Před necelým rokem přišla za Kateřinou celá růžová, hezky učesaná a statné ruce měla pečlivě vydrhnuté: „Budu se vdávat, panno Kateřino. Otec už požádal pana Bohuslava o moje uvolnění ze služby.“ Kateřina si vzpomněla, jak ji to tenkrát překvapilo. Už je tedy i ona dospělá? Bohuna na ni upřela zářivý pohled a svým trochu hlučným způsobem se svěřovala: „Požádal o mě Racek rychtářův z Křivců. Můj otec hned prodal se svolením vrchnosti půllán u cesty do Lomce a Racek prý za ty peníze koupí kus pole za Křivci směrem na úterskou stranu, abychom to měli všechno pohromadě. Už pro nás začal stavět novou chalupu.“ Kateřina přikyvovala a v návalu náklonnosti pověsila Bohuně na krk stříbrný medailonek, který nedávno dostala darem od Bohuslava a vlastně si ho ještě neměla kam vzít. Bohuna zaslzela a po zbytek rozhovoru nedokázala od šperku odtrhnout oči. Kateřina by se ovšem divila, kdyby si v její mysli mohla přečíst, jak přepočítává hodnotu šperku na cenu slepic, nářadí a loktů sukna. Než dívka odešla, ještě ji zarazila: „Myslíš, že s Rackem budeš šťastná?“ Bohuna se zasmála: „Ovšem. A až bude stavení hotové, zastav se u nás někdy. Budeme rádi.“ Ovšem, opakovala si Kateřina po jejím odchodu. Vezme si chlapce ze sousední vsi, koupí pole, postaví chalupu a bude šťastná, všechno je tak strašně jednoduché. Teď tu klečely vedle sebe v rozmoklé studené hlíně, vítr je srážel a rval jim vlasy a obě byly stejně bezradné a skoro stejně vyděšené. „Co běháš v tomhle stavu po polích?“ zeptala se Kateřina zbytečně, ale snad získá čas a něco ji napadne. A možná se Bohuna přece jen vzchopí. „Šla jsem pro housata k matce do Domaslavi. Bylo by škoda si je nevzít. A ráno mi vůbec nic nebylo. Myslela jsem si, že se ještě odpoledne vrátím.“ Za řeči trochu přišla na jiné myšlenky

a podařilo se jí vstát. Kateřina vzdala nápad vysadit ji na koně. Kdyby alespoň věděla, co se v takových případech dělá. Při představě, že Bohuna co chvíli začne rodit, jí naskákala husí kůže. Popadla to těžké neforemné tělo pod rameny a pokoušela se ji táhnout. Po několika krocích se však Bohuna zase zhroutila a těžce padla do mokvajícího sněhu. Kateřina se musela přemáhat, aby nezaklela. Tohle se musí stát zrovna jí! „Dojedu pro pomoc,“ navrhla a sobecky zadoufala, že se dostane z dosahu těch křečí a vzlyků, ale Bohuna jí zaťala nehty do předloktí. Pro ni teď Kateřina znamenala naději a té se nehodlala vzdát. „Nesmíš odejít… strašně se bojím. Hrozně to bolí…“ O Kateřinu se pokoušela panika. „Ale já si nevím rady! Musím najít nějakou ženu. Někoho, kdo se v tom vyzná!“ Věděla, že ženy rodí v bolestech. Slyšela o tom vyprávět v čeledníku. Ale tady to viděla. Kdyby to byl někdo jiný, nějaká choulostivá panenka, ale zrovna Bohuna! „Nenechávej mě tu,“ slyšela ji prosit. Nejhorší bylo, že nekřičela, ale spíš vyla jako pes. Ty zvuky přiváděly Kateřinu k šílenství. Posouvaly se dopředu po kouskách. Ještě k tamtomu stromu, k tomuhle keři. Bohuna těžce dýchala a mezi záchvaty křečí se postupně vlekla, kam ji Kateřina dílem strkala a dílem nesla. Kůň vyděšeně pobíhal kolem, frkal a napínal Kateřininy nervy k prasknutí. Bylo až neuvěřitelné, že tak dorazily až do blízkosti polžické tvrze. Kateřina byla tak vyčerpaná, že ani nečekala, že její volání někdo uslyší. Ale ozval se křik, viděla, jak někdo běží, a padla bezmocně do bláta vedle svíjející se Bohuny. Když je dopravili na polžickou tvrz, byly obě stejně špinavé a mokré a měly stejně rozdrápané dlaně i předloktí. Pro Kateřinu to tím skončilo, ale Bohuna se zmítala dál. Kateřinu posadili do kouta zemanské světnice a v druhém koutě uložili rodičku. Bylo příjemné se umýt a vychutnávat teplo velkých kachlových kamen. Polžická zemanka před ni postavila mísu horké polévky a Kateřina se na ni vrhla. Ani Bohuniny výkřiky ji od jídla neodradily. Nikdo si jí teď moc nevšímal. Opřela si hlavu o dřevěnou stěnu a byla ráda, že nikomu nepřekáží. Nechápali asi, proč tu zůstává, proč nejede domů, ale ona teď Bohunu nemohla opustit, připadala jí jako sestra, kterou by svou nevšímavostí zradila. Je to hloupé? Možná, ale Bohuna teď prožívá něco, co i ona asi… jednou… sice v síni s malovaným stropem na nějakém hradě, ale to utrpení bude stejné… Vyrušil ji zmatený vír hlasů. Ženy se polohlasem o něčem dohadovaly, ale přerušil je chraplavý, najednou zřetelný Bohunin hlas: „Já nechci… nesmíte ji sem přivést…“ konec se rozplynul ve výkřiku. V koutě bylo šero a dívala se tam jen kradmo. V chumlu ženských zahlédla jen vlasy mokré od potu. Takhle to tedy je. Jednou ji provdají za obtloustlého chlapa s naditým měšcem nebo za hejska, který bude sbírat u dvora milostná dobrodružství. Bude trávit dny sama na odlehlém hradu, kam ten krasavec jednou za čas přijede, aby vykonal manželskou povinnost a postaral se rodu o dědice. A to už bude její starost. Těžké břicho, nevolnosti a pak… hodinu za hodinou… Ženské teď nerozhodně postávaly a Bonuše, paní na zdejší tvrzi, se váhavě přišourala ke Kateřině. Byla ráda, že může na chvíli složit hubené tělo na lavici a natáhnout bolavé nohy. „Nehýbe se to,“ řekla bezbarvě, „poslali jsme pro její matku do Domaslavi i pro muže. Vypadá to zle. Možná by pomohla Mořena, je tu zrovna u… u malé Jiřičky. Ale to bláznivé děvče ji nechce.“ „Nechce?“ Kateřina nemohla uvěřit, že se rodička v takovém stavu nechápe jakékoliv pomoci. Paní Bonuše pokrčila rameny: „Bojí se. Říkají, že Mořena je čarodějnice, a i když dovede pomoci ženě, vyrve z ní dítě, ale tomu jako by život překousla. Je stonavé, chřadne a nakonec prý umře.“ Kateřina se přikrčila. Ona tohle přece nikdy nedokáže! Po tolika hodinách utrpení myslet ještě na mrňavého tvora v břiše. Odsoudit se k dalším hodinám a třeba k smrti pro jakési nic, které rve její útroby? „Na nic se jí neptejte!“ slyšela vlastní hlas zasyčet na paní Bonuši, „Když je Mořena tady,

přiveďte ji!“ Paní Bonuše jako by jen čekala, až z ní někdo sejme odpovědnost, vyskočila a začala pohánět děvečky. Jedna hned vyběhla ze světnice. Jestli dítě umře, pomyslela si Kateřina polekaně, nařknou mě všichni, že jsem to způsobila. Nechtěla vinu za smrt, chtěla uznání za obětavost, kterou přece projevila, aniž musela. Kdo by očekával starost panny ze Švamberka o její bývalou služku? Proč k čertu nejela domů přes Břetislav? Mořena se objevila ve dveřích, chvíli něco kutila kolem postele, honila ženské sem tam od kamen zpátky k rodičce. Bohuna ji sledovala strnulým pohledem a strachy zapomínala naříkat. Za nějakou dobu si Mořena přišla sednout. Bez okolků se na Kateřinu usmála a dopadla zadkem na lavici, až to zapraštělo. „Ty… nebudeš nic dělat?“ zeptala se Kateřina udiveně. Mořena se zasmála: „Pořádně vás vylekala, co? Asi bys potřebovala nějaký lektvar spíš ty. Napoprvé je to skoro vždycky takové.“ Zahlédla Kateřininy rozšířené oči a ušklíbla se: „Bojíš se, viď? Často je to i horší. Tahle má jen smůlu. Když bolí v zádech, trvá to většinou dlouho a rodička hodně zkusí. Podruhé už to půjde líp…“ Podruhé! Opakovala si v duchu Kateřina. A jsou ženy, které rodí hnedle každý rok! „Když jsem ji vedla,“ vypravila ze sebe, „vypadalo to, že umře.“ Mořena se protáhla: „Často to tak vypadá. Bolí všechno, co má na světě cenu, tak to je,“ po očku pohlédla na Kateřinu. „Z toho nemusíš mít strach. Když po bolesti zatoužíš, je to asi to největší štěstí, které se každé nesplní.“ Teď se Kateřina začervenala a Mořena se zvedla a odešla k rodičce. Lidé z ní mají strach. Nemají ji rádi, ale proč vlastně? Říkali o ní, že je čarodějnice, ale říkali i jiné věci. Nedávno se jí podařilo vymámit z čeledína Bolka její příběh alespoň tak, jak ho slyšel už z bůhvíkolikáté ruky. Rodiče jí umřeli a ve službě u nějakého zemana za ní začal chodit vladykův syn. Když čekala dítě, vyhnali ji. Mladý zeman se měl ženit a Mořena s dítětem by jen překáželi. Dcera se jí prý pak narodila někde v lese v dešti a v zimě. Naštěstí byla zdravá a Mořena s ní odešla daleko z rodného kraje a protloukala se všelijak. Prošla kus světa a chvíli dokonce někde v Němcích táhla s vojskem, až si ji tam někde jeden voják vzal a odvedl ji sem k Potínu, kde koupil na gutštejnském panství za babku opuštěný starý mlýn. Už dávno se tu nemlelo a ani noví majitelé se k jeho obnovení neměli. Mořena sbírala bylinky a pomáhala na svět dětem, její muž pomáhal v sousedství při žních, pletl košíky a říkalo se, že chodí pytlačit. Mořenina dcera mezitím dospěla, utekla s nějakým tulákem a vedla prý v Praze divoký život. K matce se celé roky nepodívala a Mořena o ní nikdy s nikým nemluvila. Lidé si o nich hodně povídali a ušklíbali se. Pak Mořenin muž umřel a lidé si šuškali ještě víc, ale ona dělala, že neslyší, starala se sama o chalupu a o přízeň nežebrala. Když ten příběh Kateřina vyslechla, zaplavil ji obdiv k Mořenině statečnosti, ale z toho se ji už Bolek snažil vyléčit. A po něm každý, s kým o Mořeně promluvila. Je prý zkažená, pomáhá lidem jen proto, aby nad nimi získala moc. Nic jí není svaté a nejen že pomáhá dětem, aby se dostaly na svět, ale zabíjí je už v matčině lůně, jsou-li zplozeny v hříchu. Má na rukou krev a nestydí se, neklopí oči, je to ďáblice… Mořena teď opět zamířila k ní na lavici a rukou si rovnala v kříži bolavá záda. Přistoupila k nim polžická paní a trochu, ne příliš, ztlumila hlas: „Pořád nic. Snad abychom poslali pro kněze.“ „Jakéhopak kněze! Na křtiny je času dost,“ odsekla Mořena a hlas měla jako břitva. „Taky jsem už pár takových viděla. Může to trvat ještě týden a pak stejně umře. Jen všechno obrátí vzhůru nohama…“ Bonuše se opět odšourala a hučela dál. Občas zpražila Kateřinu na lavici vedle Mořeny pohledem plným vzteku. Mořena se ušklíbla a plivla na podlahu: „Ze samé křesťanské lásky by ta dobrá paní vyhodila ubohé

děvče na hnůj.“ Loupla očima po Kateřině: „Až budeš starší, budeš stejná. Uvidíš, že přestaneš nosit na zádech rodící selky do bezpečí. Jako když se telí kráva. Je jí škoda, protože nese užitek, ale když pojde, plakat pro ni nebudeš.“ Kateřina se kousla do rtu. Ovšemže kdyby Bohunu nepřivedla ona, nechali by ji rodit ve stáji nebo v čeledníku. Proto ty kyselé pohledy… Překáží tu. Asi i Mořeně. Měla by odjet, ale… Cítila se unavená. Bohuna pořád křičela, ženské pořád pobíhaly a Mořena ji pozorovala. Otupovalo to. Otevřely se dveře a dovnitř se vedral Racek. Bohuna ho sotva vnímala a ani ho k ní nepustili. Mořena ho usadila k nim na lavici zády k rodičce a starostlivě mu položila ruku na paži. Byl bílý v obličeji a kolem úst mu škubalo. Velké dlaně složil pečlivě na desku stolu a nechal je tam bezmocně ležet. Mořena k němu mluvila, ale asi ji neposlouchal. Proč ho vlastně uklidňuje, říkala si Kateřina v duchu zlobně, věnuje se mu víc než Bohuně, ale on netrpí. Má s ním soucit, ovšem, ale kdo to všechno způsobil? Na bolest je tu vždycky žena. Může jen čekat a křičet… Pak se něco stalo a výkřiky se změnily. Nabyly na prudkosti a ozval se v nich nový tón. Kateřině se zdálo, že strach. Pomyslela si, že teď přichází smrt. Mořena vyskočila a běžela k rodičce. Rackovi vyrazil na čele pot a začal pohybovat rty. Kateřina ani nevěděla, že vstala, ale do kouta se neodvážila podívat. Pak se ozval jako vlásek tenký dětský křik a bylo po všem. Bohuna ležela na lůžku ošklivá, upocená a strhaná se zářícíma očima. Mořena křičela přes síň na Racka: „Syn! Koukej, abys mu jednou měl co odkázat, hospodáři. Konečně máte pro co se dřít, vy dva blázni zamilovaní. A za rok ať je to děvče, aby měla hospodyně pomoc v kuchyni, když bude živit dva takové pořezy…“ Mluvila a mluvila, strach, úzkost a nedůvěra předcházejících hodin pomalu odplouvaly a zanechaly za sebou skoro zklamání. Kateřina až zalitovala, že opouští ovzduší lidské soudržnosti, kdy bojovali o ženu i dítě cizí lidé, kteří jindy sedávají u jiných stolů s jinými přáteli a příbuznými. Sklouzla pohledem k Bohuně. Racek klečel u jejího lůžka, tvář měl zabořenou v přikrývce vedle jejího už splasklého břicha a ramena se mu chvěla. Pak zvedl uslzenou tvář ke své ženě a řekl zadrhle: „Bude statečný a silný… Po tobě,“ dodal a tvář se mu zkřivila nesmělým chlapeckým úsměvem. Kateřina, rudá a zahanbená, odvrátila oči. ♦♦♦ Venku byla zima a tma a fičel ostrý vítr. Kateřina nedala jinak, než že pojede domů, a odmítla doprovod. Spolu s ní opouštěla polžickou tvrz i Mořena. Té nikdo koně nevyvedl, musela si poradit sama, ale ze vrat vyjely bok po boku. Před tvrzí se zastavily a těsněji se zachumlaly do toho, co měly na sobě: Kateřina drahý teplý plášť a Mořena odřený vlňák. „Sotva pár hodin a bude svítat,“ řekla Mořena a ani se nezdála unavená, „měla jsi zůstat na Polžicích.“ Kateřina zavrtěla hlavou: „Ty také odjíždíš.“ „Mě nepozvali,“ nepatrně se suše zasmála, „já když skončím svoji práci, musím co nejrychleji zmizet. Ostatně noc je čas čarodějnic.“ Kateřinu zamrazilo a přitáhla si plášť ještě těsněji. Třeba mají pravdu. Co ona ví o světě a o životě! Třeba ji Mořena přitahuje jen proto, že už je v jejích osidlech. Špitla: „Ale ty přece nejsi čarodějnice…“ jako by říkala prosím tě, nebuď! Mořena už se nesmála: „Měli by to říkat spíš o tobě. Jednou možná budou. Jakmile děláš, čemu lidé nerozumějí, obviní tě, že čaruješ. Já jenom vařím bylinky a pomáhám při porodu.“ „Také prý způsobuješ, že se dítě nenarodí…“ „A vida!“ vyjela si Mořena, „tohle tě tedy zajímá! Děsí tě to?“

Kateřina přikývla: „Trochu.“ „Jenom trochu? Jen se nedělej!“ Kateřina se neodvážila odporovat, chvíli jely mlčky. „Porodit dítě je snadné,“ řekla potom Mořena tiše, „horší je nemít ho. To, co jsi viděla v Polžicích, se ti zdálo zlé. A teď si představ ještě něco horšího: bolest, zoufalství, spousty krve… to je hrůza. S břichem děvče chodí, než se naděješ. Ty ne, samozřejmě. Vzácné klisničce pro chov hřebečka pečlivě vyberou a jeho bude víc zajímat, jestli nebyl někdo před ním, než co ty si myslíš. A sotva pak on, jeho štolba nebo zpovědník potká u stavidla pěknou chudou holku, povalí ji do trávy, protože kratochvíle v lukách je zajímavější než služba rodu v ctnostiplném loži manželském. Večer se pomodlí, na holku zbožně zapomene, jí v zoufalství nezbude nic, než si pomoci sama, a to je nejhorší. Hodně jich pak umře. Co taky mají dělat? Vláčet za sebou hordu panchartů? Zatáhnout jim hned po narození pupeční šňůru kolem krku? Když jim pomáhám já, aspoň neumřou. Nezaslouží si umřít.“ Snad je opravdu čarodějnice, pomyslela si Kateřina, jak jinak by bylo možné, že tu bezbožnou řeč poslouchá plná soucitu? „Je to hřích,“ snažila se přesto namítnout co nejpevněji. Mořena se neprotivila: „Je to hřích, jí vím. Beru ty hříchy panských děvek na sebe, protože i takoví musejí být, nejen ti, co je pranýřují.“ Kateřina přemítala. Krajina kolem byla zastřená mlhou a mlha promísená s tmou změnily jindy známá zákoutí k nepoznání. Mohli se z těch bílých chuchvalců uvízlých v černi vyloupnout andělé toužící ztrestat vyzývavá slova? Mořena asi pokoru od švamberské panenky nečekala, vždyť ji celou dobu záměrně poštívala, chtěla se vysmát její hrůze a pohoršení, jen ona má právo na neřádné řeči, právo tvrdě vydobyté. Rozmazlené holčičky se mají chvět. „Jsi divná,“ zahuhlala nerudně. „Nemám ráda ty, co lezou do cizí posady. Když chce slepice vypadat jako labuť, je to k smíchu, ale labuť, co se dere mezi slepice… o té si myslím to nejhorší.“ Kateřina se přikrčila, ale bylo to bojovné nahrbení a Mořena se překvapeně zarazila. „Líbila bych se ti víc, kdybych Bohunu nechala umřít! A to jsem si myslela, že rozumíš věcem, kterým jiní nerozumějí. Nejsi čarodějnice, jsi jenom zlá…“ Pak bylo dlouho ticho a rozloučily se krátce, skoro ledově. Kateřina se vracela na Krasíkov jako zbitá a vůbec na sebe nebyla hrdá, jak očekávala. Myslela, že něco vykonala, ale kdo si vlastně všiml? Bohuna na ni zapomněla, jen zahlédla svého Racka, polžická zemanka se s ní loučila chladně a nakvašeně, ženské na tvrzi z ní byly rozpačité a Mořena… stiskla rty a otřásla se zimou. Raději se pořádně vyspí. Pohladila koně po šíji a tváří se polaskala s jeho hřívou. „Pojď,“ zašeptala, „pojedeme rychle domů!“ ♦♦♦ Doma na Krasíkově hořel v její světnici krb a na stěně se třásl odraz plamínku z jediné svíčky. U stolu seděla teta Markéta a při zvuku otvíraných dveří k nim obrátila tvář s modročernými kruhy pod očima: „Kateřino!“ v očích měla strach, podezření a spoustu otázek. Kateřina se zastyděla. Teta se o ni musela hrozně bát. „Odpusť mi, tetičko…“ ale teta neposlouchala. Byla vylekaná, nervózní a teď už skoro nepřátelská: „Kde jsi byla?“ Udivená Kateřina jí vypověděla krátce celý příběh. Z tety Markéty pomalu vyprchávala strnulost a tvář jí ochabovala únavou: „Chválabohu!“ řekla nakonec. „Schovala jsem ti něco k jídlu.“ Kateřina polkla bez chuti pár soust. Teta si myslela, že byla s nějakým mužem. Nikdy nesouhlasila s volností, kterou jí Bohuslav poskytoval, její dcera Anna nesměla jezdit sama na projížďky, ale ta o to ani nestála. Kateřina slyšela tetu, jak Bohuslavovi vyčítá, ten ji však odbyl. Kdo by se odvážil dotknout panny ze Švamberka? A Kateřině bratr věří… jak mu za to byla vděčná! Proč jen ctnostné

paní nemyslí na nic jiného než na neřest? Jako by se v noci nedalo dělat nic jiného. Styděla se za takovou podezíravost, cítila se trapně a připadala si pošpiněná. Vypadá snad na to, že se vláčí po nocích krajem za sedláky? Uchovávají ji přepečlivě jako v košíku složený a obložený dárek z drahocenného skla, čisťoučkou a neposkvrněnou, a pak ji prodají na trhu jako husu ke snášení vajíček. Kdyby teď přijížděla z komory od nějakého chlapa, byla by na tom možná líp. Podrážděně se obrátila na tetu: „Postarám se o sebe.“ Místo aby to považovala za výzvu, Markéta se posadila: „Jsi v poslední době moc divná, Kateřino,“ řekla pomalu, „měly bychom si promluvit.“ Kateřina pozorovala třepetající se stín a chvíli jí trvalo, než odpověděla. Znělo to spíše bolestně než vzdorně: „Proč, když mi nevěříš?“ Markéta na ni udiveně pohlédla: „Copak se dá věřit…“ zmátla se a potřásla hlavou, vypadala bezradně a Kateřině se jí zželelo, podrážděnost pomalu ustupovala. Tetu Markétu měla po Bohuslavovi na světě nejraději. Vlastně ji skoro zbožňovala, protože Kateřina uměla mít ráda jen bláznivě a naplno. Celé její dětství provázela touha podobat se tetě Markétě a zoufalství spousty jasnozřivých okamžiků, kdy poznávala, že se jí to nedaří. Markétin příběh byl jako veršovaný román s iluminací nebo píseň zpívaná potulným pěvcem. Vyrostla v jedné z nejbohatších pražských obchodnických rodin. Měla, nač si vzpomněla. Její otec obchodoval s pohádkově vzdálenými zeměmi, stejně tak předtím jeho otec a děd. Už po několik generací si od něho vypůjčovali i králové a ten poslední mu za věrné služby propůjčil dokonce jakýsi erb, kterému se ovšem tak stará šlechta jako Švamberkové mohla jen smát. Strýc Jan se nesmál. Byl nejmladším bratrem Kateřinina otce Bohuslava, jednoho z předních pánů v zemi, a ten se proslavil, když před čtyřiadvaceti lety zajal s Otou z Bergova panovníka u králova Dvora. Jeho bratra Jana určili v mládí ke stavu duchovnímu a tuto dráhu skutečně nastoupil. Stal se farářem v Lestkově a pak dostal v Praze kanovnický úřad. Jenže to byl podivín. Úřady sice zastával, ale vysvětit se nedal. Mohlo by se zdát, že ze stejného důvodu jako v té době tolik rozmařilých hejsků, kteří hromadili obročí, ale do povinností s nimi spojených se nehrnuli. Jan však málokdy jednal jako ostatní. „Nehodím se ke kněžskému úřadu ani ke službě u dvora,“ říkával prý. „Zatím nemám jasno, a proto se neprotivím, ale cítím v sobě odhodlání k něčemu jinému…“ Když poznal Markétu, bylo mu třicet let, byl jemný, rozvážný a vzdělaný. Znal strasti lidí své farnosti a z každého osudu si dokázal vzít něco pro sebe. Markétu okouzlil. Není divu, pomyslela si vždycky Kateřina, každá se do něho musela zamilovat. Jenže on nemiloval každou, leč Markétu, a nezůstalo jen u slov. Nejdříve se vyzul ze všech duchovních povinností přes nevůli církevních kruhů, Švamberků i krále Václava. „Sutana se má držet misálu a meč kalhot,“ poznamenal prý tehdy král, „jinak se kvůli každé sukni na našich panstvích rozmůžou pancharti bývalých velebníčků.“ Jan mu ta slova nikdy neodpustil, ale nedal se zviklat. Ohromeného Markétina otce požádal o její ruku a ještě téhož dne si ji bez hostin, slavností a pitek odvedl k sobě. Svatební obřad se konal téhož večera v domácí kapli Švamberků v jejich pražském domě a po třech dnech odjeli novomanželé na hrad Bor uprostřed drsné krajiny plné vřesovišť a zkřivených stromů. Jan tu žil spokojeně stranou od lidí, staral se s rozmyslem o panství a hospodařil úspěšně. Vytvořil tak ostrůvek téměř biblického klidu a pořádku a ten byl brzy leckomu solí v očích. Jediný, kdo při Janovi vždycky neochvějně stál, byl Kateřinin otec. Často k mladšímu bratrovi z Krasíkova zajížděl, bral v úvahu jeho rozvážné rady, ať už se týkaly správy panství nebo vztahů ke dvoru. Několikrát přijel s Markétou i s dcerkou a mladším synem na Krasíkov. Dokonce i nejstarší Kateřinina vzpomínka patřila jeho chladným a laskavým rukám, které ji špinavou a zalykající se pláčem vylovily z kopřiv za hradbami a zdvihly ji vysoko k čekankově modrým, vážným očím.

Ale ostrůvek na Boru byl brzy dobyt zvenčí. Král vznesl nárok na část Janova zboží. Ten se nároku opřel a na pozvání odjel do Prahy věc vysvětlit a državy obhájit. To už byla Kateřina šestileté dítě. Otec jim mezitím zemřel a ustanovil synům a dceři jako hlavního poručníka právě Jana spolu s dalšími Švamberky. Z klína strýce Půty poslouchala tehdy vzrušené rozpravy o Janově sporu s králem a vypočítávání vyhlídek pro a proti. Její bratři hořeli nadšením a ve svých deseti a třináctiletých rukou potěžkávali meče, jimiž chtěli strýci přispět. Dopadlo to ovšem jinak. Jana hned po příjezdu do Prahy uvrhli do vězení a teprve potom král požadoval, aby mu byl vydán Tachov, který prý Jan ze Švamberka drží neprávem. Byla to tak trochu pravda, Tachov byl odedávna královským lénem, ale Jan byl příliš spjat se svými državami. Ostatně jak nelitovat území, které zbohatlo až v jeho rukou. Jan cítil každé okleštění jako ránu do živého a navíc ho popudil způsob, jak s ním v té věci král jednal. Tachov vydat odmítl. Věznění se pak táhlo dlouho. Švamberkové sice bouřili a hrozili pěstí, ale nebyli mezi sebou jednotní. Většinou se ostatně báli vzepřít králi otevřeně a mladí krasíkovští páni, hlavní a nejmocnější větev rodu, byli ještě děti. Nakonec byl Jan Léta Páně 1409 v Praze sťat a to Švamberky, i když pozdě a už zbytečně, konečně rozhýbalo. Bohuslav v té době dovršil sedmnáctý rok, Hynkovi bylo skoro patnáct a s mečem v ruce už dovedli zacházet. Začala drobná válka, ale netrvalo dlouho a zacházela na úbytě, jak bratři dospívali a místo pokoutního válčení je lákala víc Praha a služba na královském dvoře. Nechtělo se jim bojovat za někoho, komu už stejně nepomohou. Tak se s králem o pět let později smířili definitivně a začali stoupat krůček po krůčku v dvorských hodnostech. Na Jana brzy zapomněli, či spíše vzpomínali na něho neradi a skoro o něm nemluvili jako o nevyplaceném dluhu. Kateřina na něho myslela o to častěji. Když se Markéta s dětmi přestěhovala na Krasíkov, pronásledovala ji neustále otázkami, jaký byl v tom a v onom, co by řekl o tomhle, co si myslel o tamtom. Markéta o něm kupodivu nemluvila ráda. Jednou se jí Kateřina zeptala, jak mohla déle než tři roky tak nečinně sedět, když byl její muž v Praze ve vězení. Ona že by ležela před králem ve dne v noci tváří k zemi, než by si vymohla propuštění. Markéta se na ni tenkrát udiveně, skoro pohoršeně podívala. „Toho bych se přece nikdy neodvážila,“ odpověděla. Snad tenkrát Kateřinu napadlo, že stěží kdy bude jako teta Markéta a stěží prožije podobný osud. Teď v noci po únavném dnu na polžické tvrzi si na to vzpomněla. „Ty mě nemůžeš pochopit, teto,“ řekla mírně, „tebe si našel milovaný muž v mraveništi hlavního města. Odvezl si tě přes protesty poloviny světa na svůj hrad. Tam žil jen pro tebe a pro vaše děti. Jak bys chtěla pochopit mě? Po mně chcete, abych na svůj osud čekala tady na Krasíkově, ale co když se nedočkám? A přitom vidím ženy rodit děti a jejich muži slzí strachem a dojetím a znám tvůj příběh a příběh strýce Jana a další příběhy z písní, z knih a z vyprávění. Jen já to nikdy nepoznám! Až uznají, že je to vhodné, vezme si mě někdo jako bezdružický Purkart… možná bude starý a ošklivý… a pak už nebudu mít tebe ani Bohuslava, nikoho blízkého…“ „Tak tohle tě trápí,“ Markéta se odmlčela, „dospíváš.“ Chvíli si hrála s dřevěnou lžící položenou na stole. „Schází ti trpělivost,“ řekla nakonec, „a pokora. To je zlé.“ Kateřina sklopila hlavu: „Mám se dívat, jak lidé žijí, a čekat… jen tak zbytečně…“ „Také jsem seděla a čekala,“ snažila se Markéta říci rozhodně a důstojně, ale víčka měla sklopená a rty roztřesené, zřejmě od únavy. „Chtěla bys snad sama volit svou budoucnost? To je hloupé a zpupné. Nevíš o životě nic. Proč bys čekala zbytečně? Pro mne Jan přišel. Byla jsem šťastná a Bůh ví, že jsem ho milovala, ale štěstí nám trvalo necelých šest let. Od té doby…“ „Ale alespoň chvíli, šest let, rok, měsíc…“ „Anebo jedinou noc!“ dokončila Markéta bázlivě a div se nepřežehnala. Teď Kateřina sklopila oči

a jen koutky úst jí vzdorně zacukaly. „Nediv se potom, že mám strach, když se touláš. Bojím se, že provedeš hloupost, které budeš litovat. Nedá se žít pro jediný den ani rok života, protože pak je všechno ještě horší než čekání. Já už nemám ani na co čekat. Věnovala jsem se vám, ale už mě nepotřebujete. Bohuslav s Hynkem mnou vždycky trochu pohrdali pro můj původ… ty už jsi dospělá… dcera se brzy provdá a Jan… až přijede z Prahy, uvidíš, jak na studiích zmužněl. Mohu se teď trochu věnovat sobě. Chystám se odejít do kláštera.“ Kateřina zírala na tetu jako u vyjevení: „Já… ti to nedovolím! Co si bez tebe počnu?“ Markéta se unaveně usmála: „Měla by sis odvyknout svou panovačnost…“ Kateřina prudce zavrtěla hlavou: „Když tě mám u sebe, věřím, že se mé sny dají uskutečnit. Jsem jistější sama sebou.“ „Jsi sobecká jako štěně,“ vzdychla si Markéta, „uznej, že i já mám právo na trochu klidu a chci se věnovat Bohu a vzpomínkám.“ Takhle ji Kateřina neznala. Byly najednou cizí a její uzavřenost, kterou dřív považovala za plachost, se teď zdála být pouhou lhostejností usměrněnou smyslem pro povinnost. „Není proč mě obdivovat, Kateřino. Jsem jenom stín. Byla jsem Janovou ženou, žila a dýchala jsem s ním, pak jsem se snažila pokračovat v jeho díle, vychovat vás a v každém okamžiku jsem se ptala, co by udělal on. Osvěžující doušek po namáhavém dnu. Náruč, do které složí bolavou hlavu. Chci na to všechno vzpomínat u magdalenitek ve Stříbře. Neboj se. Já ti určitě nebudu chybět.“ Chtělo se jí vykřiknout, že to není pravda, ale mlčela. Léta žila vedle tety a nechápala ji. Nic nechápe a nikdy nepochopí. Sní svoje sny o lidech, které má ráda, a vnucuje si ty sny jako skutečnost. Co ostatní? Je její sen o Bohuslavovi také jen snem? Jak jednou pozná, že už jen nesní a vidí pravou skutečnost? Chopila se tetiny ruky a přitiskla si ji ke rtům. Bylo jí těžko a chtělo se jí spát. ♦♦♦ „Kateřino! Kateřino! Hledám tě po celém hradu!“ volala udýchaná Anna ze Švamberka, Kateřinina sestřenice, Markétina dcera. Hezká kulatá tvářička jí zrůžověla, jak se potýkala s vysokými kamennými schody do věže. „Přijede návštěva! Bezdružičtí páni!“ Kateřina neochotně vzhlédla od knihy, kterou si brávala až sem, aby ji nikdo nerušil. „Přijedou za tebou. Řekni třeba, že jsem nemocná. Nemám chuť je vidět.“ Mračila se při vyhlídce na takové odpoledne. Za Annou přijede její ženich Purkart a ona se bude muset věnovat mladšímu bratrovi. Obě dvojice posedí ve velké síni pod dozorem tety Markéty, budou klábosit o hloupostech a na závěr dívky ukáží své vyšívání. Hosté se budou chvíli obdivovat těm neumělým pokusům a pak se odporoučejí. A ona si kvůli tomu nebude moci číst vyprávění o lásce Tandriáše a Floribelly. Anna si sedla na nízkou stoličku. „Nemůžeš se vymluvit,“ hlesla naléhavě, „Jan tě bude chtít vidět.“ Kateřina se znovu zamračila: „Možná. Ale já raději zůstanu tady. Něco si vymysli.“ Anna chvíli tiše seděla. „Ty proti Janovi něco máš? Nechápu tě. Dívá se na tebe tak… taky hezky. S úctou. Byla bych šťastná, kdyby se na mě Purkart někdy podíval také tak.“ Kateřina odložila knihu: „Jak že se na mě dívá?“ Anna zmateně pokrčila rameny: „Jako na obrázek nad oltářem. Ty sis nevšimla? Krásně o tobě mluví, vyhledává tě, kde může… a slyšela jsem, jak Purkart říkal matce, že by byl rád, kdybyste se vy dva jednou vzali.“ Kateřina zbledla: „Už o tom s někým mluvil? S Bohuslavem?“ Anna nevěděla. Ve věži bylo šero a zima. Tlustými zdmi pronikal paprsek nanejvýš na stránky

Kateřininy knihy, ale do tváří nebylo moc vidět. Anna se znovu zeptala: „Co se ti na Janovi nelíbí?“ Kateřina byla netrpělivá. Nevěděla, co říct. Nikdy nebyly přítelkyně, ačkoliv spolu vyrůstaly. Anna byla pořád jako poslušné dítě, ale Kateřinu nudila. Když slyšela o jejím zasnoubení s třicetiletým Purkartem Bezdružickým z Kolovrat, div se nerozesmála. Hřmotný Purkart se širokými boky, začínající pleší na mastných vlasech a vzteklýma očima se má oženit s děvčetem o víc než rok mladším než ona sama! Ale poznala, že to není žert. Markéta souhlasila a ani Anna se nevzpouzela. Naopak. Sledovala Purkarta obdivným pohledem, jako by to nebyl jen nevkusně oblečený šlechtic, kterému to pomalu myslí, ale muž velký, moudrý a elegantní. Přitom dovedl mluvit jen o psech a o koních, ne sice s láskou, ale zato znalecky. A stejně se asi díval i na ženy. Zasnoubit mu drobnou Annu bylo jako vydat hafanovi koroptvičku. Teď nevěděla, co má na Anniny otázky odpovědět. Ta se však nedala odbýt: „Tobě se nelíbí ani Purkart, viď?“ Kateřina pokrčila rameny: „Na tom přece nezáleží, kdo mně se líbí. Není to můj ženich.“ Anna se zavrtěla na sedátku a poposedla. „Já vím. Zdálo se mi, že proti němu něco máš. Já… myslím, že není horší než ostatní.“ „Asi není,“ uznala Kateřina. „Pokud ti to stačí ke štěstí, klidně se vdej.“ „Ty se mi vysmíváš!“ „Ale ne,“ přiklekla k Anně, sedla si u jejích nohou na paty a vzala ji za obě ruce. Byly hubené a roztřesené. „Ty si ho nechceš vzít? Ještě můžeš odmítnout. Přemluvím Bohuslava a tvá matka tě jistě nutit nebude…“ Anna své ruce vyvinula. „Ne že bych se vdát nechtěla. Nebo že bych nechtěla Purkarta. Opravdu si myslím, že není tak špatný. Zdá se mi hezký… budu dobře zajištěná a nemusím odjíždět daleko mezi úplně cizí lidi. Já jen… myslela jsem, že ty třeba víš něco víc o… o manželství. Čteš pořád nějaké knihy…“ Anna se styděla a tváře jí hořely. Když už se však jednou začala svěřovat, drnčela jako dětská hrkačka: „Matka mi nedávno řekla, že musím muži ve všem vyhovět, kdyby chtěl ode mě i něco ošklivého, ale nepověděla mi, co… Samozřejmě, že mu vyhovím, řekla jsem a matku to asi uklidnilo, pohladila mě tak divně soucitně po vlasech a já jsem se začala bát. Viděla jsem jednou v kuchyni, jak čeledín líbá kuchařku. Úplně jinak, než se líbáme s matkou nebo s bratry. Myslíš, že mluvila o tomhle?“ Kateřina mlčela. Ona tak nejspíš může někoho poučovat! Ale sestřenčina nevědomost byla neuvěřitelná, když má přece v polovině léta vcházet do Purkartovy ložnice. I jí se teď nahrnula krev do tváří: „O líbání nejde. Abys mohla mít děti a stala se jeho ženou, nestačí se líbat.“ Anna plála jako věchýtek slámy: „Jak ty to víš?“ Kateřina se usmála a zdánlivě pozorně si třela zimou ztuhlé kotníky. Pak si ještě všimla pavoučka, co balancoval na stříbrném vlákénku, a usmála se do neznáma. „Zeptala jsem se Bohuslava.“ Anna poskočila, jako by ji píchli: „Vlastního bratra? Nestyděla ses?“ „A koho jsem se měla zeptat? Od tvé matky bych se nic nedozvěděla, o tom ses přesvědčila sama. Nabádal mne, abych si čítala v Bibli, tak jsem se ho zeptala, co to znamená, když se tam píše, že muž vstoupil k ženě a ona měla syna. To se přece neděje, když někdo otevře dveře. Vysvětlil mi, že jsou-li dva lidé sobě určeni, pojme je touha být si blíž a ještě blíž a pak muž vstoupí do ženina těla a splynou v jednu bytost, jedno tělo a snad i jednu duši.“ Nedodala, že jí stará Barka z čeledníku poradila, aby se podívala, jak připouštějí ke krávě býka. Neměla se s Barkou o takových věcech vůbec bavit, ale Barka jí kdysi ovazovala kleno, teď byla sice hluchá a slintala, ale když zahlédla Kateřinu, vždycky byla ráda, že jí může vyprávět. Kateřina ji poslouchala a někdy nevěřila, protože Barčina stařecká představivost bloudila v neznámých světech. Některá její doporučení však už ze zvědavosti přijala a zakázala si, aby se jimi děsila. Chce přece vědět něco o tajemstvích života, tak nesmí být zbabělá,

pokud se někde kolem odehrávají. „Já… já nerozumím,“ koktala Anna, „bojím se. Jenže si říkám, když se vdalo tolik žen přede mnou, snad to dokážu i já. A to líbání může být i příjemné, ne? Kdybys jen věděla, jak tehdy ta kuchařka vzdychla!“ I Kateřina v první důvěrné chvilce s Annou zatoužila se svěřit: „Já vím, jaké to je. Zažila jsem to.“ Anna otevřela ústa a pak se skoro rozpustile usmála. Proč my takhle spolu sedíme teprve dnes, pomyslela si Kateřina, vždyť je docela milá. Anna se pohodlně usadila. „Kdo to byl?“ „Bratranec Mikuláš. Z třebelské větve Švamberků. Moc příjemně mi ale nebylo. Páchlo mu z úst a po čele mu tekly stružky potu. Podruhé… to už bylo jiné…“ Chvíli si pohrávala se vzpomínkou. Sedla si na studené kamenné dlaždice s koleny pod bradou a soustředěně pozorovala podlahu, jako by si na jejím pozadí chtěla vyvolat svůj obraz z předloňského léta. Odmalička chodila i jezdívala do lomeckého kláštera. Jako dítě pro pamlsky do klášterní kuchyně a později za starým otcem opatem pro poučení, na kus laskavého rozhovoru, někdy i pro slíbenou knihu. Opat znal už jejího otce, za mnoho dobrých rad mu vděčil strýc Jan i Kateřinini bratři. Směla tu běhat po chodbách, rozjímat v kapli, nahlížet do hrnců v kuchyni i trhat květiny v zahradě. Pamatuje si Anna, jak bylo předloni na svatou Markétu horko? Slunce pražilo, jeho jehličky pronikaly do kůže a kdo si nedal pozor, vypálily mu červená znamení. Větřík nezafoukal. Kateřina se v těch dnech brouzdala po okrajích lesa a máčela si nohy v Hadovce. U paty Ptačího vrchu rostly maliny, snědla jich několik hrstí a přepadla ji rozdávačnost, natrhala další do lopuchového listu a dala se stinnou cestou ke klášteru v Lomci. Šla pěšky a dlouhé sukně vlekla prachem cesty. Starého opata její návštěva potěšila jako vždycky. Necítil se už nějaký čas dobře a tehdejší horko mu dodalo. Otekly mu nohy a sotva vstal. Maliny smíchal s medem a zapil medovinou, nalil i milému hostu a ona si připadala tak krásně důležitá a dospělá. Seděla dlouho a líně žvatlala se starým mužem o světě i o počasí, o Písmu i o starostech klášterních sýpek, až byl čas k odchodu. Na prahu se jí trochu podlomila kolena, jak vyšla ze stinného klášterního ochozu do plného slunce. Šla pomalu a svět se s ní lehce pohupoval. Když jí za zákrutem někdo zastoupil cestu, tlumeně zaklela. Měl sutanu novice a nanejvýš sedmnáct let. Asi se polekal kletby na dívčích rtech. Ptal se jí na nějaké hlouposti, jako proč chodí sama, odkud je a kam by ji mohl doprovodit, ale moc ho neposlouchala. Byl velmi hezký s černými, nakrátko ostříhanými vlasy, tmavýma očima a vážnou trojúhelníkovou tváří. Byl tu nový a asi se cítil osamělý. Tohle děvče mu na vyprahlou liduprázdnou cestu možná poslal ďábel, aby ho pokoušel, ale jemu se teď na chvíli nechtělo odolávat, však se ubrání později, určitě to dokáže, bude se celý večer modlit a kát, ale teď jen na chvíli svlaží rty, vždyť ona se ho nebojí, neustupuje, neutíká. Zavřel oči a nezkušeně, váhavě ji k sobě přivinul. Dodnes svalovala vinu za ten polibek na pohár medoviny a velké vedro. Ve skrytu duše si však přiznávala, že ne docela právem. Byl to tak zvláštní pocit, že mu podlehla. Muži z okolí, kteří ji znali, by se nikdy neodvážili pomyslet na pannu ze Švamberka jako na ženu, nikdy se nikdo z nich na ni nedíval takhle. Polibek se trochu protáhl a ona pak o krok ustoupila a vylekaně si přejela rty konečky prstů. „Měla bych se stydět!“ hlesla roztřeseně. Kdyby byla mámením pekelným, určitě by se neobviňovala, nedívala by se tak zničeně. „Ty? Proč ty? Já jsem měl mít dost síly. Ale jsi tak krásná…“ Tak dobře se to poslouchalo! A byl tak dojemný ve svém zmatku! „Musím jít,“ řekla způsobně, ale příliš se jí nechtělo. Snad to vycítil, protože se odvážil říci skoro šeptem a celý rudý: „Nepůjdeš tudy zase někdy do kláštera? Přinesl bych ti růži…“ Teď zase ona zčervenala jako pivoňka. „Já… někdy sem chodím,“ slyšela se odpovídat. Ale to nemělo tak být. Měla říci, co se to opovažuje. Měla trvat na tom, aby jí ustoupil z cesty. Místo toho zjistila, že svírá její

dlaň a jí se po těle rozbíhají teplé vlnky. Nějak se odtud dostala a pak vydržela bez kláštera tři dny. On je možná celé pročekal u cesty, protože když míjela strom před zátočinou, odlepil se od něho. Tentokrát se na setkání připravila a začala mu vysvětlovat, že přišla jen proto, aby mu důrazně řekla, že takhle to přece nejde, že ji nemůže líbat jen tak, že si má uvědomit, že bude skládat sliby, že…“ „Já vím,“ říkal jí na to, „jen jsem tě chtěl ještě jednou vidět, jsi jako světice na obraze nad oltářem, nechci ti ublížit…“ a pak se najednou líbali znovu, bylo těžké poznat, kdo začal, dalo se do deště, ale všimli si až za chvíli a oba byli nejistí a vylekaní. „Už na mě nečekej,“ řekla hned nato a rychle odcházela pryč, ale v příštích dvou týdnech navštívila klášter ještě pětkrát. Už ho nikdy nepotkala. Možná ho poslali k pražským augustiniánům, aby tam složil řeholní sliby, ale možná také, že se neopatrně vyzpovídal. Nedozvěděla se nic. Anně při jejím vyprávění zářily oči. Snad opravdu není, čeho se bát. Snad bude šťastná, když svůj osud ponese s pokorou a oddaností, snad… ale to už nádvoří pročísl zvuk podkov a obě dívky zaslechly hlahol Purkarta z Kolovrat. O závod sbíhaly po schodech, aby si ještě stihly navzájem upravit šaty a účes. Dozvědí se teď snad nějaké novinky. Na svou nedávnou nechuť k dnešnímu setkání si teď už Kateřina ani nevzpomněla. ♦♦♦ Přijel Purkart i Jan a s nimi ještě jejich prostřední bratr Aleš, který nedávno vyženil Opočno, trvale se tam usídlil a do rodného kraje se teď vrátil jen na krátkou dobu před bratrovou svatbou. Sršel uhlazeností a sebejistotou, měl šaty podle módy a sám se sebou byl zjevně spokojený. Jan se od bratrů lišil, od hřmotného Purkarta i od světáckého Aleše. Půvabu na něho zbylo nejméně. Chodil přihrbeně a při chůzi se kolébal na plochých nohou. Ještě klukovské tyčkovité ruce zakončovala obrovská chodidla a medvědí dlaně, za které by se nemusel stydět kterýkoli vesnický kovář. Hlavu rámovaly kratičké mastné vlasy barvy rozmoklé slámy a obličej se ještě nerozhodl, patří-li poslušnému dítěti nebo přemoudřelému výrostkovi. Jen tmavé oči prozrazovaly muže s úsudkem jako břitva a rozum stvořený pro metafyzické úvahy. Mluvil měkce, Kateřině to neznělo dost mužně. Na tohohle člověka by měla někdy čekat s rozechvěním? Nespravedlivě ho trestala za takové vyhlídky. Ta tam bývala při něm její citlivost a takt. Čím víc v její přítomnosti rudl a čím oddanějšími pohledy ji stíhal, tím se chovala rozmarněji, nemilostivěji a hloupěji. Dnes ji však překvapil tak příjemně, že se na něho usmála zářivě jako hvězdička. Podal jí totiž svazek s prostými deskami z tmavé kůže bez ozdob. Kateřina ho dychtivě rozevřela. „Bible? Děkuji, jsi milý.“ Trochu v jejím hlase cinklo zklamání. Příběh o lásce a dobrodružstvích by jí udělal větší radost, ale i tohle byl krásný dar. „Je psaná česky,“ upozornil ji Jan, šťastný z její pozornosti. „Česky? Ale já přece čtu latinsky docela dobře…“ namítla udiveně. „Všude samé novoty,“ vmísil se světák Aleš, „knihy se dnes přepisují česky a jejich cena klesá. Prý proto vymysleli na univerzitě nový úspornější pravopis. Nechci ti kazit radost, ale takový dar dnes už dává pomalu kdejaký podomek podruhyni.“ Jan zrudl, ale nikdo jiný si Alešovy netaktnosti nevšiml, raději ji tedy přešel: „Možná. Ale není pro tebe pohodlnější číst v jazyce, kterým mluvíš?“ Aleš se zasmál a rozhlédl se, jak svěžest jeho smíchu na posluchače působí: „A není to nudné?“ Kateřině nestál za pohled a obrátila se znovu k blaženému Janovi: „Opravdu si takovéhle knihy čtou obyčejní lidé? I ženy?“ Aleš ho opět předešel: „Svět se zbláznil. Ženské si kazí krásné oči a utrácejí peníze za svíčky, aby

si mohly čítat samy v písmu. A nejen v písmu. Někteří páni z univerzity prý píší knížky zvlášť pro ně.“ K jeho smíchu se připojil i Purkart a Anna. Ostatní mlčeli. Kateřina byla trochu zklamaná, že sama vlastně nedělá nic tak neobyčejného, jak si myslela a jak jí zdůrazňovali. Jan se konečně dostal ke slovu: „Bratr měl zřejmě na mysli dílo určené zbožným ženám, jež navštěvovaly kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské. Těm nejoddanějším věnoval spis O poznání cesty pravé k spasení. Lidé jej však obecně nazývají Dcerka.“ Měl teď celou Kateřininu pozornost a víc si nepřál. „Ty ten spis znáš?“ zeptala se ho dychtivě. „Máš ho dokonce?“ Zavrtěl hlavou: „Jen jsem něco slyšel. Vyprávěl mi o něm jeden pražský student, když jsem se ho na Husa vyptával.“ Kateřina kývla: „Bohuslav mi o Husovi také povídal. Jak na valném sněmu české šlechty hlasovala většina na protest proti jednání uherského krále a celého kostnického koncilu. Jak někteří jeho posluchači z Betléma slzeli dojetím a soucitem nad osudem toho člověka a nadšeně hovořili o jeho kázáních. Žáci na univerzitě prý ho zbožňovali a řemeslníci z okolních uliček skoro uctívali. Nikdo mi vlastně přesně nevysvětlil, proč ho nakonec upálili.“ Aleš pokrčil rameny: „Protivil se církvi. Útočil na její rozmařilost a zlořády. Prodej odpustků nazýval kupčením, stejně jako kupování církevních úřadů a expektancí. Potud měl vlastně pravdu. Souhlasilo s ním mnoho učených mužů, pánů, dokonce i sám král. Také královna chodívala na kázání do Betléma. Ale to mu nestačilo, dotýkal se i papeže a nejvyšších církevních hodnostářů. Upálení bylo možná příliš tvrdým trestem, ale k udržení pořádku ve státě a v církvi zřejmě nutným.“ „Mistr Jan Hus byl učenec,“ řekl pomalu Jan. „Lituji, že jsem ho nikdy neslyšel. On a jeho stoupenci prý tvrdili, že zvyklosti a řády nynější církve jsou vymyšlené lidmi dob nedávných, tedy zatíženými hříchy a zlořády našich časů. Pouze prý zastírají svaté obřady prvotních křesťanů, kdy člověk byl člověku bratrem a církev byla chudým společenstvím vzájemně se milujících duší.“ Kateřina hltala každé slovo a ani si nevšimla, že Annu rozhovor začíná nudit. „Takové myšlenky jsou kacířské? Vždyť znějí tak krásně!“ Jan pokračoval, jako by si sám ledacos ujasňoval. Vůbec teď nebyl ošklivý a vypadal skoro přitažlivě, jak se soustředil na své úvahy a netvářil se roztouženě: „Kacířské jsou, myslím. I když měl Hus a ostatní pravdu. Pravdou přece nelze nic vážit. Církev je síla a moc, jejíž cena je v jednotě. Nesmí se vysilovat bojem proti útokům na své základy a ty jsou v jejích řádech. Já… řekl bych, že ať je jakkoliv prohnilá a prolezlá úplatkářstvím, je to moc našich prohnilých a úplatkářských časů a nedá se nahradit prostinkou obcí bratří a sester.“ „Chceš tvrdit, že na pravdě nezáleží?“ zeptala se Kateřina nevěřícně. Jan se zmátl: „Nevím. Ty myslíš, že záleží? Možná tobě. I mně. A každému člověku zvlášť. Ale společenství lidí, celé zemi, sedlákům, pánům, křesťanskému světu nemůže záležet na jediné pravdě, protože každý má svou.“ Nesouhlasil s ním nikdo a on trpělivě hledal srozumitelný výklad: „Když vedla před patnácti lety naše šlechta boj s králem, byla přesvědčena o své pravdě. Jenže král přece také. Vdova, které vezmu statek jako odúmrť po muži, je přesvědčena, že nemám pravdu. Ale zákon a tudíž i pravda jsou na mé straně. Máme snad odvrhnout zákony, aby mohla mít pravdu ona? Kdybychom vedli válku třeba s Polskem, budeme na obou stranách bojovat za různou pravdu. Kdo rozhodne, která je ta pravá? Bůh? Ale my nemůžeme čekat do Posledního soudu. Hus pro svou pravdu zemřel, ale i když by to možná mohla být i moje pravda, nesrovnává se s pravdou nynější církve a my na našem panství církev potřebujeme.“ Kateřina se ušklíbla: „Musíš si tedy svou pravdu změnit, aby na tvém panství údům a údečkům církve zametala cestu k obročím!“

Jan zrudl a Aleš se rozesmál: „Ženy mají rády mužnější řeči, bratře. Pojďme hovořit o zajímavějších věcech!“ Jenže Kateřina se jen tak odbýt nedala: „Pokud kněží pranýřují hříchy a sami hřeší, je třeba na ně ukázat prstem. Jinak by neměli žádný smysl a nemuseli by být.“ „Člověk může být sveden. Může bloudit. Hřích přichází k člověku i zavřenými dveřmi,“ namítl Aleš se sebevědomým úsměvem, aby ukázal, že o tom ledacos ví, „tvé soudy jsou zbytečně příkré a neberou v úvahu lidskou přirozenost. I mnich je jenom člověk.“ Nepatrně se dotkla vzpomínkou mladičkého mnicha z předloňského léta a pak si vzpomněla na sebe. „Ale já nic takového nepopírám. Nechci nikoho soudit. Jen si myslím, že kdo neudrží meč, neměl by se stát žoldnéřem. Slabého bojovníka by vojsko nemělo přijmout. I církev by měla dbát, aby těmi, co ji představují, byli takoví, co umějí s hříchem bojovat, a hlavně ti, co vůbec chtějí.“ „To ti kacíři říkají také,“ podotkl Jan tiše, „myslím, že je nebezpečné, že se o těchhle věcech teď tolik mluví. Šíří se pochyby, nahlodávají poslušnost. S tím jde ruku v ruce nespokojenost a hned za ní protivenství. Nahlodají lidská srdce jako červi jablka a z několika zkažených plodů může být napaden celý sad.“ „Takže je horší ten, kdo špatnost kárá, než ten, kdo se jí dopouští! Výborně!“ Kateřina znechuceně odhodila darovanou knihu doprostřed stolu. Teta Markéta chtěla zažehnat blížící se bouři a obrátila se k Alešovi: „Jak teď vlastně vypadá Praha? Nedozvídáme se tu skoro nic…“ Aleš odhalil rovné bílé zuby: „Představ si vroucí kotel, paní. Bohuslav s Hynkem udělali dobře, že se rozhodli být při tom. Mnozí lidé předpovídají divné věci a tvrdí, že ve vzduchu čpí střelný prach.“ Aleš si byl vědom, že ho všichni napjatě sledují. Že se schyluje k bouři a půda je horká, cítilo v kostech celé království i ti, co nevystrčili nos ze svých pomezních hradů. „Lidé se bouří proti církvi. Co bylo dříve nedotknutelné, je teď v davu předmětem posměchu. Občas se strhne křik a po něm reptající dav vylomí dveře některé pražské fary a vyděšeného duchovního dostrká až za hradby města. Někdy na sebe pokřikují, smějí se a zpívají. Na obzvlášť nenáviděné pastýře vezmou jejich ovečky hole nebo kameny.“ Anna se zhrozila: „Farníci vztáhnou ruku na své duchovní? A říkáš, že se to děje často?“ Purkart se ušklíbl: „Mají moc svobody, tím to je. Král i arcibiskup by jim měli ukázat, jak se trestá vzpoura chátry.“ I Kateřině se něco takového zdálo nepředstavitelné: „Ale proč to dělají? Mstí se?“ „Rozmáhá se nový způsob přijímání pod obojí,“ odpověděl Aleš, „lidé se ho domáhají čím dál víc a kteří faráři se brání, s těmi je zle. V poslední době, co arcibiskup zakázal kněžím podávat laikům z kalicha a král se rozhodně postavil na jeho stranu, berou zase přívrženci pod jednou fary kališníkům. Proti tomu se lidé bouří ještě víc. A žádná fara už není jista, kdo na ní bude sedět při příštích nedělních bohoslužbách.“ „Přijímání z kalicha je prý starým církevním obřadem,“ řekla Kateřina zasněně. „Mistr Jakoubek ze Stříbra prý dokázal, že velmi starým,“ doplnil Jan. „Podle dávných zápisů se kalich podával laikům už za papeže Gelasia pět století po Kristově narození. V naší církvi se prý tento obyčej udržoval ještě před dvěma sty lety.“ Kateřina se usmála: „Musí to být krásné. Slavnostní. Každý si pak asi připadá… významnější.“ Jan úsměv opětoval: „Asi ano. Ale když přestane být kalich podáván výlučně jen kněžím, nezačne prostý sedlák pochybovat o jejich vyvolenosti?“ Kateřina pokračovala ve snění: „Duchovní pastýř může být i moudřejším bratrem. Láska je jistě lepší než pouhá úcta a strach a jistě se i víc líbí Bohu…“ Vybavila si Bohuslavovu tvář, když žertoval,

a své zklamání, když káral. A tvář lomeckého opata byla vždycky laskavá. „Mluvíš jako oni,“ ušklíbl se znovu Aleš, „mně připadají takové novoty jako rouhání, ale… kdo ví. I mnozí páni už začali přijímat z kalicha. Já se nevyznám v duchovních věcech a snažím se zachovat víru svých předků. Možná… opravdu nevím, co si o tom myslet, když i takový Čeněk z Vartemberka, Lacek z Kravař nebo Hynek Krušina z Lichtemburka a další a další…“ „Lomecký opat mi vysvětlil, že v Těle Páně je obsažena i jeho krev,“ řekla Markéta tiše, „prostý člověk nemůže zasahovat do církevních věcí, protože ani nemůže rozumět jejím pravdám.“ „Ovšem,“ souhlasil Purkart hlasitě, „nás nezajímá, co bylo před dvěma nebo pěti sty léty. Přijímám Tělo Páně jako můj otec a děd a otec jeho otce. Co paměť sahá, byla hostie podávána laikům a kalich byl vyhrazen pouze kněžím.“ I Anna plála rozhořčením: „Stihne je trest. Bůh jistě potrestá troufalost těch, kteří se odvažují zasahovat do posvátných zvyklostí církevních.“ „Rozkol v církvi přináší vždycky jen neštěstí prostým lidem,“ dodal Jan smutně, „kolik zlého pošlo z dlouhotrvajícího schizmatu a teď přicházejí další nepokoje.“ Kateřina na něho pohlédla rozšířenýma očima, ještě zahleděnýma do snu: „Chtěla bych všemu víc rozumět. Máš asi v něčem pravdu, ale… i oni mají pravdu a ta je tak prostá a vlídná… Když se před čtyřmi lety v Praze poprvé podávalo z kalicha, bratři se právě jeli smířit s králem po válce za strýce Jana. Bohuslav líčil nádherný říjnový den plný barev na nebi, stromech i svátečních šatech Pražanů, kteří spěchali ke sv. Martinovi, kde Mistr Mikuláš Drážďanský podával pod obojí způsobou. Martin přece daroval půl pláště a to bylo jako půl srdce, ne? Všichni se prý tenkrát usmívali, význační páni z univerzity spolu tiše rozmlouvali a tiskli si ruce. Bůh jim v ten den seslal pohodu, ne tresty, a já už tenkrát věřila, že tím dal lidem své požehnání.“ Aleš se rozesmál na plné kolo: „Bohuslava ze Švamberka dojal k slzám Mikuláš Drážďanský? Daroval mu půl košile a tiskl mu ruku? Nebylo to spíš hrdlo? Když se Vartemberk obrátil ke kalichu, nazval ho Švamberk veřejně zkurvysynem – promiňte, panny a paní. Nebili se jen proto, že to královna zakázala.“ „Soupeřili tehdy o úřad nejvyššího purkrabí,“ namítl Jan rozpačitě, jako by to mohla být omluva, „a klepy obvykle zveličují…“ zmlkl pod Kateřininým ledovým pohledem, zase jí chtěl přispět na pomoc a jen přilil oleje do ohně. Nechala si pro sebe, že se Bohuslav se svým dojetím z kostela sv. Martina nesvěřoval jí, ale lomeckému opatovi. Jí bylo čtrnáct, měla horečku a oni mysleli, že spí. Zapamatovala si to, protože Bohuslav se lekal svého obdivu a ona jeho úzkosti, jakou před ní najevo nikdy nedával. Naštěstí co se týče Vartemberka diskrétní být nemusela: „Nesváděj to na tahanice o úřady! Vartemberk půjčil jedné pražské vdově peníze na lichvářský úrok a když nemohla zaplatit, vyhnal ji i s dítětem z domu. Bohuslav ji našel na ulici a nabídl jí pohostinství v našem pražském domě…“ „Jak nezištné!“ prohodil Aleš lehounce a uculoval se. Kateřina zrudla, když si všimla ruměnce na Janově tváři a tety Markéty, která si nervózně okusovala nehty. „Jste odporní!“ vybuchla. „Všechno dokážete pošpinit! Nic nevíte, u ničeho jste nebyli, zato soudíte!“ Markéta prudce vstala, ale Jan ji zarazil, než vyslovila příkré slovo: „Myslím, že Kateřině rozumím,“ řekl měkce, což ji vždycky popudilo, „krása vzbuzuje ostych…“ Aleš mrkl znalecky po bratrově zrůžovělé tváři a zasmál se smířlivě: „Nač se rozčilovat nad lidskými řečmi. Pravda, Bohuslav ze Švamberka je trochu záhadný. Možná i on a s ním ostatní Švamberkové přestoupí ke kalichu.“ To si Kateřina stěží uměla představit a zklamalo ji to. Bohuslavovo podivínství nikdy nemohlo svést z cesty hrdého bojovníka za pořádek. Zaprosila tedy aspoň Jana, aby jí opatřil spisek od Mistra

z Husi, o kterém předtím mluvili. Přikývl, šťastný, že je bouře zažehnána a on může své vyvolené udělat radost. ♦♦♦ Když jí knížku přinesl, bylo už jaro v plném proudu. Do zdejšího kraje vždycky vtrhlo naráz. Zelený koberec pokryl louky, rašilo listí a ptáci se předháněli v rozpravách. Kateřina musela vyzkoušet tu nádheru a s blaženým pocitem se laskala se slunečními paprsky. Kolem ní stejně radostně skákal velký pes, válel se na zádech v trávě a otvíral tlamu, jako by se smál. V jedné chvíli se pustil po stopě a jak se Kateřina za ním dívala, zahlédla na cestě přijíždějícího Jana. Přivítala ho s úsměvem. Snad ji dnes nebude stíhat oddanými pohledy a budou si povídat. Povídalo se s ním vždy hezky. Slezl s koně a musel se bránit dobráckým útokům štěkajícího Barabáše. Byl zvířeti vděčný, že mu pomohlo překonat prvních pár okamžiků, kdy nevěděl, co říci. Kateřina hladila psa po hlavě. „Rád tě vidí,“ řekla s úsměvem, „měl bys přijet častěji.“ Vzápětí na sebe dostala vztek. Vždyť si to bude vykládat po svém! I on se pokusil o veselý tón, ale v její přítomnosti mu nikdy moc do smíchu nebylo: „Netoužím jen potěšit psa, ale jeho paní.“ Měla chuť obrátit oči k nebi. Přes začínající rozladěnost pokračovala v lehkém tónu: „Jeho paní jistě potěšíš. Barabáš patří tetě Markétě.“ Byl příliš chytrý, aby nepoznal, že zase řekl něco nevhodného. Cítil, že je neobratný, ale nevěděl si rady. On neuvažoval o jejím přátelství, miloval ji celou silou první lásky. Viděl, že nepřijímá nadšeně jeho pokusy o sblížení, ale po chvíli se mu vždycky zdálo, že si její slova i pohledy třeba vyložil špatně. Přání vykonalo vždycky své a on zase věřil, že je jen plachá, nezkušená, mladičká a dobře vychovaná. Teď jen mlčel a přemýšlel, co říci, aby se už tentokrát dozvěděl, co si o něm myslí a jestli může doufat. Kateřině se zdálo, že se mlčení příliš protahuje. Zase stíralo dojem všedního rozhovoru. Začala tedy rychle žvatlat o všem možném: o stromech, slunci, o Barabášově skotačení. Poslouchal ji jen jedním uchem. Líbilo se mu na ní všechno. Chůze, hlas, štíhlé ruce, tmavé husté vlasy, šedomodré oči, které přecházely z jednoho odstínu ke druhému, i občasná přemýšlivá rýha na hladkém čele. Nejraději by ji vzal do dlaně, opatrně, aby se nerozbila a aby jí neublížil. „Pozor!“ zarazila ho najednou, když chtěl udělat další krok, „málem jsi šlápl na podběl!“ Klekla si do trávy k droboučkému kvítku. Jak mohl chápat, že je jen nervózní a v rozpacích. Dojímala ho a pro všechno, co dělala, našel příznivý výklad a znovu a znovu nacházel důvody pro to, že je úžasná. „Bezdružice se chystají k bratrově svatbě,“ řekl zdánlivě bez souvislosti a hned se polekal, že hloupě. Vycítila, že další rozhovor by měla řídit sama. „Samozřejmě,“ pokusila se říci klidně, „i na Krasíkově se už začíná šít a vyšívat.“ „Anna je milé děvče,“ odvážil se ještě říci tiše a znovu si v duchu spílal, jak je nudný. Kateřina přikývla. Anna se jí zdála být neškodným tématem. „Ovšemže je milá. Snad na ni bude Purkart hodný.“ Očima raději sledovala Barabášovo dovádění, aby se nemusela setkat s jeho rozněžnělým pohledem. Kdyby se na něho podívala, neodvážil by se říci, co chtěl. Takhle jen stiskl rty a nadechl se: „Bratr říkal, že kdybys souhlasila, mohly by se konat svatby dvě.“ Bylo jí jasné, že teď už nic nezachrání. Hlupák, šlehlo to v ní, promluvil a ona musí odpovědět, musí ho odmítnout a ztratí přítele, se kterým jí mohlo být dobře. Rozmáhal se v ní vztek

a podrážděnost a trochu i prázdnota, které nerozuměla. „On chce ušetřit?“ Zase se cítil zaskočený. Takovou odpověď nečekal a zase se dala vykládat různě. Jen radost nějak necítil. „Ne… jistě ne. Mohli bychom se vzít i jindy, myslel jsem jen…“ Kdyby jen věděl, co se v takových případech dělá! Zajímala ho metafyzika a právo a mnoho dalších věcí, ale o vztazích k ženám věděl jen z hrubých mužských rozhovorů, kdy mu vysvětlili bez cavyků, co se od něho jako od muže očekává. Tváří v tvář Kateřině jim snad ani nevěřil. Pokusil se položit svou roztřesenou ruku na její a nevěděl, že mu mezitím zvlhla potem. Lekl se, když ji prudce odtrhla. Příkrá slova, která se jí už drala na rty, zmírnil přece jen pohled na jeho tvář: „Nezlob se. Vždycky jsem v tobě viděla přítele… skoro bratra. S Bohuslavem o tom nemluv, prosím tě. Nechci se ještě vdávat.“ Pochopil, ale pokusil se ještě naposledy: „Myslíš, že později… za rok, za dva…“ Nejraději by se byla rozplakala: „Ne!“ hlas jí zněl ostřeji, než chtěla, a sama se trochu lekla, „nevím, jak bych ti vysvětlila…“ Někam se propadala a bolelo to víc, než čekala. Zavrtěl hlavou. „Nic nevysvětluj. Tady… slíbil jsem ti Dcerku od Mistra Jana.“ Když ho chtěla doprovodit k místu, kde uvázal koně, zarazil ji: „Odpusť, ale byl bych teď raději sám.“ Vzdaloval se do stráně a provázely ho její slzy, které sama nechápala. Možná kdyby byl neprosil, pomyslela si nešťastně, kdyby mě vzal do náruče a na nic se neptal… není tahle bolest a tíha v prsou nakonec láska? Šel rychle a ráznou chůzí se snažil vyrovnat s porážkou. Aleš na mém místě by si určitě poradil, říkal si. Třeba jsem ji měl vzít do náruče a neřečnit. Bylo by to o tolik snadnější… a podlejší. Vkrást se do dívčího snu jako někdo jiný, zářivý a sebejistý… nejhorší by bylo, kdyby to přijala… Zbytek cesty ke koni doběhl, tryskem přelétl vzdálenost od Krasíkova k Bezdružicím a do večera zůstal na svém lůžku tváří dolů. Jen občas se mu nepatrně zatřásla ramena. ♦♦♦ Máj rozsypal po stromech bílou a růžovou, včely se činily jako o závod. Louky se zbarvily světlou zelení a zvolna tmavly do léta, cesty se pyšnily zlatistými polštáři pampelišek. Slunce pražilo, na nebi ani mráček a k večeru uléhal na kraj takový oblak vůně, až hlava rozbolela. Nejvíc času teď Kateřina trávila s Barabášem. Markéta s Annou začínaly žít svatbou, celé dny o ničem jiném nemluvily a jí bylo při tom trochu smutno. Chodila snít nahoru na věž nebo si nechávala osedlat koně a jezdila nazdařbůh. Jednou se dostala až k Mořeninu stavení. Vlastně k němu mířila už dávno, ale pořád kroužila kolem a návštěvu odkládala den ze dne. Mořenina chalupa stála na potoce v údolí. Zalesněné stráně se kolem zdvihaly tak prudce, že ji doslova utápěly v kotli zelené omáčky se žlutými kolečky omastku. Mořena právě spravovala střechu, seděla nahoře s vyhrnutými sukněmi a klela. „Musíš počkat, až to dodělám,“ křikla na Kateřinu, „špatně se mi sem leze.“ Kateřina pozorovala zezdola její silné nohy na stehnech protkané modrými žilkami a hbité, dohněda opálené ruce. Po chvíli Mořena slezla, setřela si pot a protáhla unavené tělo: „Nesnáším horko,“ vydechla a posadila se na zem do stínu stromu, „i těžká práce mě zmáhá. Začínám stárnout.“ Kateřina se rozesmála. Mořena vypadala tak zdravě a silně. Nemohlo jí být mnoho přes čtyřicet. „Mohla by ses ještě vdát. Samotné ti musí být smutno.“ Mořena zavrtěla hlavou: „Nechci, aby mi někdo poroučel. Na světě je leccos špatně zařízeno, například manželství. Muž poroučí a žena poslouchá. To není pro mě. Raději si střechu spravím sama.“ Kateřina se znovu usmála: „Myslela jsem, že jste s mužem žili šťastně. Po kraji se aspoň tak

mluvilo.“ Mořena klidně, bez dojetí pokrčila rameny: „Ano, myslím, že jsme žili dobře. Štěpek mě znal. Věděl o mně všechno a já o něm také. Prožili jsme spolu hodně a jeden druhému jsme nic nevyčítali. Jiného takového nenajdu.“ Pohlédla na Kateřinu a zasmála se: „Teď si myslíš, že jsem ho tak milovala, že mu zůstanu věrná až do smrti. Jsi strašně mladá. Měla jsem Štěpka docela ráda. Když vydechl naposled a já viděla, že už mu nepomůžu, zůstala jsem jako vyhořelá. A den po pohřbu jsem jela do Úterý a strávila tam divoké tři dny. Poznala jsem příliš mnoho mužů, abych jednoho z nich mohla zbožňovat. Znali jsme se. A nechtěli jsme být sami.“ Kateřina se na ni zlobila. Proč jí tak vnucuje svou tvrdost? „Pomohlo ti to… tenkrát v Úterý?“ zeptala se a kupodivu zasáhla. Mořena sklopila oči a pozorně sledovala mravence, jak přelézá velký plochý kámen. „Zpočátku ano. Pak to bylo ještě horší,“ přiznala. „Vrátila jsem se sem a nebylo tu… nic. Nechtěj být nikdy úplně sama. Člověk se jen užírá. Někdy se snažím mluvit se zvířaty, když dlouho nikdo nepřijde. Jinak bych zapomněla lidskou řeč.“ „Proč nikam nechodíš?“ Mořena si vzdychla a vstala: „Ve vsích ze mě mají strach. Necítím se s nimi dobře. Když mě slyší, jak mluvím se psem, říkají, že jsem čarodějnice.“ Přerušila se mávnutím ruky. Zašla do stavení a vrátila se s hliněným džbánem kyselého mléka. „Vezmi si,“ nabídla Kateřině. „Tebe bych možná měla ráda, kdybych ti rozuměla. Pořád si myslím, že se k lidem skláníš jen z pýchy. Zkušenosti mi říkají, že to, co děláš, je příliš krásné, aby to mohla být pravda. Anebo v životě, v tom opravdovém, se změníš.“ Kateřina se ušklíbla. Opravdovým životem ji strašívala zbožná teta Markéta. Od Mořeny by o něm byla ráda něco určitějšího věděla. „Přijela bych častěji, kdybys chtěla,“ odvážila se říci upřímně a prostě. Mořena se zamračila: „Nepotřebuji soucit ani almužny od vrchnosti. Raději sem nejezdi. Tohle stavení nemá dobrou pověst.“ I Kateřina se naštětila: „Nemusíš se bát, když jsi tak statečná. Nebo nejsi?“ Mořena se ušklíbla, ale bez jakékoliv zloby. „Doufám, že ty mě nikdy nebudeš potřebovat,“ řekla. „Ale přijet můžeš, když máš chuť. Ostatně je to tu kolem všechno tvoje.“ Kateřina zavrtěla hlavou: „Přijedu za tebou a ty nepatříš nikomu.“ Mořena smutně pokývala. „Asi tu dlouho nezůstanu,“ řekla s očima přimhouřenýma proti slunci a popošla ke Kateřině, která už seděla v sedle. „Buď šťastná, jak to půjde.“ Kateřina zůstala zaraženě stát a poslední slova přeslechla: „Kam chceš odejít?“ Když Mořena neodpovídala a jen si třela místo na rameni, kam ji štípl ovád, zkusila hádat: „Máš přece ještě dceru…“ „Neviděly jsme se dlouho a obě máme vlastní život. Ten její není dobrý… těžko bych se na něj mohla denně dívat.“ Na Kateřinin udivený pohled rychle dopověděla: „Já vím… také jsem prožila divné věci. Ale to byla nutnost. Musela jsem nějak žít. Nikdy jsem nic takového nedělala z rozmařilosti. Ona hřeší jinak, je to špatné…“ Kateřině se nahrnuly slzy do očí. Patří snad sem? K téhle divné ženě, o níž se říká, že čaruje a snad i vraždí? Mořeně by se mohla vyplakat v klíně i smát se s ní, ať se to hodí nebo ne. S pocitem, že ji nesmí ztratit, sjela zpět s koně: „Zůstaň tady. Kam bys měla chodit?“ Mořena pokrčila rameny a pohled jí ztvrdl. „Lidé žijí i jinde. Kdoví, kam osud zavane tebe. Ještě jsem se nerozhodla, ale… po Čechách se rozmáhá nová víra. Možná, že přijdou i lepší a spravedlivější časy pro lidi, jako jsem já, co poznali víc nenávisti a dřiny než radosti. Lidé putují na hory, slouží mše pod širým nebem blíž Bohu a dál od světské nespravedlnosti. Chtěla bych být s nimi,“ hlas se jí teď

trochu chvěl, „nechci být sama nebo jen hříčkou v něčích rukou. Nikdy jsem neměla bratra ani sestru.“ Položila Kateřině ruku na rameno a usmála se: „Jeď už, mám ještě práci.“ Když vyjela na protější stráň, ohlédla se. Mořena vlekla do stavení dvě vědra vody a za ní se ani nepodívala.

♦♦♦ Dalšího dne se ochladilo a začalo pršet. Z nebe se lily šňůry vody a bily do kaluží na nádvoří. Chlad a mokro pronikaly všude, zdi vydechovaly syrovost, okolní kopce plavaly v cárech mraků a deštěm zešedlo všechno: obloha, vzduch i bláto na cestě. Zdálo se jí, že o kousek dál by si mohla sáhnout na nebe. Na chvíli vyšla na omývané nádvoří a zůstala stát ve studené spršce. Teprve když jí šaty provlhly až na tělo a začaly se lepit, staly se lechtající kapičky nepříjemnými. Ve své komůrce se převlékla, vytřásla vodu z vlasů a dala zatopit v krbu. Přitáhla si k němu kožešinovou přikrývku, stočila se na ní a pozorovala zápas plamenných jazyků o kousky dřevěné kořisti. Ne, nikde na světě není takové místo, kde by se beze strachu natáhla na kožešinu, kde by jen bez hnutí pozorovala pekelné jazýčky, jak se přelévají jeden přes druhý, a nechala myšlenky líně uplouvat do zapomnění. Bezpečí pevných krasíkovských stěn, teplo, důvěrně známé zvuky z nádvoří, šum deště… Asi jsem zbabělá, napadlo ji. Sním o tom, že přijde někdo, kdo si mne odvede, ale neznám ho. V žádném snu mu nevidím do tváře. Ale co když se bojím odejít odsud? Co když svět nejsou něčí ruce a rty, ale Purkartův obhroublý smích, Hynkovy úšklebky a Bohuslavovy příklady toho, co je správné? Po jeho příkazech přece následují moudrá slova, po Hynkových zlomyslnostech veselé večeře. Je to prázdný svět? Nic neznám, vzdychla zhluboka a zavřela oči, nic, přes knihy a latinská slovíčka. Setkávám se jen se střípky moudrostí a nedokážu z nich stvořit mozaiku. Líbí se mi nové myšlenky, ale není to jen proto, že jsou nové? Čím mám měřit jejich sílu a životnost? Krasíkovským pohodlím? Bohuslavovou vznešeností, která tak často nahání strach? To přece není svět, jen chabá představa. Nic neznám, nic. Vždycky jsem měla své pevné záštity, které mne chránily před nezdarem nahodilých krůčků do neznáma. Poslušnost, co nevoní. Víru, která se chvěje. Tetu Markétu a její starost z povinnosti. A Bohuslava… toho snad ještě mám. Ale co ostatní… Mořena, Bohunin zápas, Barka, moje vlastní hloupost… co s tím vším? Zůstane ze všech dětských pevností jen hromádka oblázků? Když nic neznám, nemohu to ani pochopit. Nic nemohu pochopit a tolik úpornosti mě to stojí. Opřít hlavu o něčí rameno a nechat to všechno někomu většímu a silnějšímu… kdo se nebojí… NĚKOMU… je to jako sen… Nevěděla, jak dlouho spala. Oheň v krbu ještě hořel, ale třeba někdo přiložil. Z nádvoří se ozývala směsice hlasů. Za chvíli k nim přibyl i cinkot podkov a křik. Rozespalá Kateřina vyskočila rovnýma nohama, až se jí zatmělo před očima. Ve víru hlasů poznávala hlavně jeden. Vyrazila ven na ochoz a ještě rozespalá a zkřehlá letěla ze schodů, div si nezlomila vaz: „Bohuslave!“ Promočená skupinka u koní se k ní obrátila, ale ona nejdřív vnímala jen zbožňovaného bratra. Tulila se do mokré náruče a smála se, jak ji opouštěla všechna úzkost. Stále tiskla Bohuslavovu ruku, když nastavovala Hynkovi čelo k políbení a vesele kývla na bratrance Jana. Vedle něho zahlédla mezi družinou dosud neznámou tvář. „Představuji ti Petra z Něšova. Jeho rodina má pár vesnic tady v okolí. Skupeč a Něšov… znáš? Rád bych, aby měl Krasíkov purkrabího, a Petra mi doporučilo pár lidí z králova okolí. Zná to tu kolem, tak snad…“ Další nápor deště a větru je zahnal do hradní světnice. Oheň ještě hořel a služebnictvo se postaralo o kotlík horkého kořeněného vína. Zavonělo opečené maso, ke stropu stoupal pach potu a zapařených oděvů a přes to se přelévaly mužské hlasy. Chvíle nádherného bezpečí! Venku se lily proudy vody a v krbu hvízdal vítr, ale ta slota byla jinde, daleko venku. „Měla bys jít spát,“ zkusil Bohuslav chabě dobré způsoby, když se všem kolem stolu začaly rozvazovat jazyky a vtipkování nabývalo na peprnosti, „a nepij už!“ Nebrala to vážně, věděla, že i on se těšil na její společnost: „Spala jsem doteď. Vyprávějte o Praze.

Co je nového… Vždycky jste přece přivezli tolik historek!“ Muži se na sebe ušklíbli trochu rozpačitě. Řada jejich pražských příhod skutečně nebyla pro dívčí uši. Nejméně si tím lámal hlavu bratranec Jan. Byl z nich nejmladší a na studiích si užíval beze všech skrupulí. Prahu zbožňoval. Po vědění netoužil, rodina jen plnila přání strýce Jana, aby se jeho synovi dostalo vyššího vzdělání. Chlapec měl celý rok spousty času i peněz a obojího užíval k podrobnému zkoumání špeluněk a herberků, dokonale ovládal vrhcáby, vyznal se ve vínech a v přípravách pečení a jeho průprava v milování by vystačila na obsáhlý traktát. Ten by však musel sepsat tak, jak ho naučila mluvit matka, protože se latinsky na školách ještě nenaučil ani zdaleka tak, jak to dávno uměla Kateřina, přestože ji kdysi trochu poučil pouhý opat lomeckého kláštera. Přednášky nenavštěvoval, zkoušky neskládal a o knihách mluvil bez jakékoliv vážnosti. „Nedávno jsme prolézali hospůdky kolem Vltavy,“ začal rozpustile, „Vsadil jsem se o čabraku, že v jedné takové krčmě mají celý sud starého vína z Uher, které zahání únavu a zemdlelým mužům vrací sílu. Prohrál jsem. Pili jsme mnohem horší vína, ale zato jsme se tam setkali s místním farářem Matějem. Toho bych ti přál vidět. Představ si bečku s odulými tvářeni, tupýma očima a křivými ústy. Byl opilý a začínal mluvit sám se sebou. Sesedli jsme se kolem něho a jakoby nic jsme začali hrát. Do něho jako když píchne. Točil prasečíma očkama, ale my se tvářili vážně, jako že nic. Když nám do hry začal mluvit, na oko jsme byli rozmrzelí, pak jsme chvíli dělali drahoty, ale přibrali jsme ho. To se ví, že začal prohrávat. Rozvzteklilo ho to, já ho ještě šikovně popíchl a už s ním bylo zle.“ Jan se bujaře smál a i ostatním bylo veselo. „Vyhrál jsem nejdřív na zaplacení, pak na prohranou čabraku a nakonec jsme ho obehráli i o to, co měl na sobě. Tu noc bylo chladno a ctihodný otec musel na svou faru nahý, jak ho pánbůh stvořil. Utíkal, až se mu sádelnaté břicho házelo. Potkala ho prý jedna vdova, která se vracela od nemocné příbuzné, a omdlela chudák jako špalek. Třeba na něm při svitu měsíce objevila něco, čeho si ve zpovědnici nestačila všimnout.“ Bohuslavovi se historky o kněžích líbily, ale před sestrou dával přednost těm méně pikantním: „O jiném faráři se vypráví, že šel s posledním pomazáním tak opilý, že v domě umírající nemohl najít dveře, ačkoliv mu je přidržovali otevřené. Když potřetí narazil do zdi, začal do ní bušit a křičel, ať otevřou ve jménu Kristově, že udeřila hodina posledního soudu. Považoval se zřejmě za trestající ruku Páně a začal tlouci do sbíhajících se věřících. Když se jim konečně podařilo zbožného otce upokojit, udělalo se mu zle a pozvracel stařenku na smrtelném loži, až se probrala z agonie. Když zjistila, že páchne jako třídenní mrtvola, zesnula prý rychle v Pánu, velebíc jeho prozřetelnost.“ Slova se ujal Petr z Něšova: „V Praze jsou kněžské historky pořád v módě. Ale od té doby, co je přestal mít v oblibě král, vyprávějí se čím dál míň.“ „Což neznamená,“ namítl Bohuslav, „že by církev žila mravněji.“ Petr z Něšova pokrčil rameny: „Nemravně žije, co paměť sahá. Snad kdysi dávno, dokud neměla majetek, dokud v klášterech netyla ze zlata vydřeného z lidí horda líných mnichů a dokud si plešatí faráři nevybírali nejhezčí děvčata za farské děvečky, dalo se mluvit o její čistotě. Ale už bylo příliš mnoho těch, kteří na její zkaženost poukazovali. Král jim dlouho popřával sluchu a pak se najednou rozzuřil, když zjistil, že Češi mají ve světě pověst buřičů a kacířů.“ O králi Václavovi se mezi Švamberky díky osudu strýce Jana vždycky hovořilo opatrně. Snad proto se o něm Kateřina chtěla něco dozvědět od nového člověka: „Jaký král vlastně je?“ Petr se zasmál: „Tuhle otázku bys měla položit svým bratrům, panno. Nejsem z panského rodu, rytířské ostruhy si nemám kde vysloužit a úřady se mi dosud vyhýbaly. Krále znám míň než pražští pekaři a trhovkyně. Za nimi občas chodí. V přestrojení se hodiny toulá městem a kupuje si maso, chleba nebo pivo. Když dostane dobrou míru, zaplatí. Když ne, trestá. Říká se to, ale nejspíš to budou jen povídačky.“

Kateřina svraštila čelo: „Chceš říci, že je spravedlivý?“ „Nevím. Možná se tím baví. Mám dobrého přítele, který je v královských službách. Ten tvrdí, že už se král na všechny intriky a čachry nemůže dívat a ze staroslavného sídla českých králů doslova utíká. Loví na Žebráku, v Kunraticích…“ „Trpí svou zemí, chudák,“ zašklebil se Bohuslav a div neuhodil do stolu, „jako by stav země nebyl královským dílem! Měl by čachrům zabránit a intriky rozplést, ale on se na ně nemůže dívat! My se na ledacos také neradi díváme!“ „Čím dál víc pije,“ připojil Hynek, „vládne jen, když je střízlivý, a to je teď málokdy. Zavírá se se svými oblíbenci a stará se o zábavy.“ „A královna?“ hlesla Kateřina. Bohuslav pokrčil rameny: „Chladná, zbožná, rozumná… asi jí nebývá lehko. Někteří tvrdí, že od dob královny Johanky král Václav pohrdá manželským ložem.“ Muži se po sobě dívali trochu nerozhodně. Vlastně nikdy neposuzovali královnu jako ženu. Petr z Něšova váhavě kývl: „Nikdy jsem neuvažoval, jaká může být. Je královna.“ „O králi se vypráví,“ vmísil se sběratel historek Jan, „že svůj odpor proti dnešní církvi hnal tak daleko, že jednou na lovu vystřelil šíp na mnicha místo na zvěř. Zasáhl, a když mu zděšeně přiběhli omyl sdělit, řekl: Nezmýlil jsem se a zabil jsem pouhé zvíře. Vždyť mnich by jistě seděl v klášteře, jak je jeho povinností, a neplahočil se bůhvíproč po mých lesích.“ „Lidé toho napovídají,“ uchechtl se Petr z Něšova, „pravda prý tenkrát byla taková, že král našel v lese mnicha, jak se snaží ukrýt pár kusů zvěřiny, chycené do ok. Vylepšoval jimi klášterní kuchyni. Slízl za to výprask holí na místě a osobně z královské ruky. Historku o šípu si pak prý vymyslel ze vzteku sám.“ Kateřině se už trochu točila hlava, ale ještě ji tolik věcí zajímalo: „A co nová víra?“ „Na tu se zeptej našeho nového purkrabího!“ prohodil Hynek uštěpačně, „krmí těmi slátaninami každého a ty mu budeš určitě vděčně naslouchat.“ Petr zbledl a díval se do stolu. Musí si to od nových pánů nechat líbit. Vždyť co čekal? „Odpusť to bratrovi, pane z Něšova,“ uslyšel teď Kateřinu a překvapeně se po ní ohlédl, „on by Mistra Jana číst nemohl, sotva se podepíše. Můžeš mi o tom něco povědět?“ Zvláštní rodina, tihle Švamberkové. Nechávají své sestře neobvyklou volnost, pomyslel si. V mužské společnosti se neostýchá a nikdo se tomu nepodivuje. Mluví bez obalu a Bohuslav ji nenapomene, vypadá spíš, že by byl Hynka zpražil i sám. Uvědomil si, že Bohuslav se k němu nikdy velkopansky nechoval. Začal tedy opatrně: „Dosud pořád padala jen slova. Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Mistr Jan Hus, Mistři Jeroným i Jakoubek, všichni vytahovali na světlo pravdy o životě církve, ale nic se nezměnilo. Teď už lidé začínají mít čekání dost, už nechtějí další hranice, zákazy a interdikty. Odhodlávají se k činům. Vyhánějí zkažené služebníky boží vlastníma rukama. Všechno je teď trochu převrácené na hlavu: kněží hřeší, řemeslníci a kupčíci se pokoušejí zjednat nápravu, páni nečinně vyčkávají a král pije.“ „V tom má Petr pravdu,“ přidal se nečekaně Bohuslav. „Nikdo nedělá, co dělat má. Vím, Petře, že jsi ctitelem kalicha, ale pamatuj na slib, který jsi mi dal. Tady ho šířit nebudeš. Naše rodina zůstane u víry předků. Moje sestra je zvídavá, jsem rád, že je taková, ale musí to mít své meze. Všechno musí mít meze, jinak se všem zle povede.“ Večer se trochu pokazil, ale stejně už bylo pozdě. Rozešli se do svých pokojů. ♦♦♦

Nebyla by to ovšem Kateřina, kdyby si z mezí, které Bohuslav zdůrazňoval, něco dělala. Měla teď nejen příležitost se o nové víře dozvědět od těch, co ji nevyznávali. Měla v blízkosti skutečného kališníka, který vůbec nevypadal jako násilník, co bere hůl na starého faráře. A nevypadal ani jako hlupák. Když ho potkala na nádvoří, bez rozpaků ho oslovila. Byla zvyklá tak jednat a tady se tomu nikdo nedivil. Jen Petr trochu zrudl a maně se rozhlédl. Ptala se na Mistra Jakoubka, na Mikuláše Drážďanského. Nemohl jí přece odpovědi odmítnout. Navíc se vracel k věcem, které měl rád a které tu trochu postrádal. Rád vzpomínal na krátké období svých univerzitních studií. Proč je opustil? Urozená panna neví, že někteří lidé si těžko opatřují peníze. To jeho kolega Matěj Louda uměl přijít na neuvěřitelné kousky, jak si peníze na studia získat. Ne, nedoufal v pomoc z domova. Je čtvrtým synem zemana, co drží tvrz ve Skupči, k tomu pár polí a kousek lesa. Trochu rodinného majetku pohltilo věno jeho tří sester. Doma byli rádi, že odešel a nic po nich nechce. Protloukal se v panských družinách a dostal se i dál do světa. Nejvíce se mu líbilo v Korutanech mezi vysokými horami. „Nevadí ti, že se vyptávám?“ zeptala se a zdálo se mu, že se opravdu stará, aby se ho nedotkla. „Ruším tě v práci?“ „Ne, urozená panno, je to příjemné. Ptáš se na věci, na které rád vzpomínám. Jenom si nejsem jist, jestli by tvoji bratři rádi viděli…“ „Moji bratři se o mne zase tolik nestarají. Často se bavím s lidmi. Dozvídám se tak mnoho zajímavých věcí, ale stejně pořád spoustě věcí nerozumím. Trápí mne to.“ „Zdá se mi, že jsi velmi moudrá,“ řekl upřímně. „Dívky se obvykle ptají na jiné věci.“ „Myslíš na střihy čepců a účesy? Ale ty mne zajímají taky,“ zasmála se. „A netvrď mi, že ženy se nestarají o nic jiného. Právě ctitelky nové víry si přece čtou v knihách. Některé jsem dostala i já. Česky psanou Bibli a Dcerku od Mistra Jana…“ Když se potkali příště, pověděl jí o spisech Tomáše ze Štítného, o popravě tří mladíků roku 1412, kdy Praha kvůli tomu vřela. Pověděl jí i o službě u pána z Vartemberka, s nímž se občas dostal i ke dvoru. Byl všímavý, a tak i na čepce a účesy došlo. Párkrát spolu obědvali sami ve velké síni, když Švamberkové odjeli na Gutštejn nebo na Bezdružice a Markéta s Annou se neodtrhly od svých výšivek. Proč vlastně přijal místo na Krasíkově, zeptala se ho jednou. Trochu se ošil, ale před ní se nějak neodhodlal věci přikrašlovat: „S Bohuslavem jsme se náhodou setkali v krčmě,“ začal s omluvným úsměvem. „Při víně jsme si docela rozuměli. Choval se ke mně přátelsky a nehonosil se svou urozeností. Kdybych neznal Hynka, řekl bych, že je to vaše rodové mateřské znamení.“ Uvědomil si, že ji rád vidí, jak se směje, a zrudl. „Odpusť, panno, nechal jsem se unést.“ „Jednou mi jedna žena řekla, že o labutích, co se derou mezi slepice, si myslí to nejhorší,“ odpověděla ještě se smíchem. „Hloupá ženská!“ „Ale ona vůbec není hloupá. Mám ji ráda, opravdu. Možná je ta labuť jen svéhlavá nebo ji nezajímá jen délka krku. Ale dopověz to. Seděli jste v krčmě, rozuměli jste si a…“ „A pak mi Bohuslav nabídl místo purkrabího na Krasíkově. Nebyl už asi úplně střízlivý, ale proč bych nepřijal? Nemohu si moc vybírat a tohle je dobrý úřad. Bohuslava si vážím. Je velmi velkorysý a to se často nevidí.“ Jindy jí vyprávěl o disputacích na univerzitě, o bouřích kolem arcibiskupských a královských zásahů do univerzitní pravomoci. Hlas se mu chvěl, když líčil strhující rozpravu před čtyřmi lety, v níž Mistr Jakoubek ze Stříbra obhájil podávání z kalicha laikům, jak mu učila prvotní apoštolská církev. Odlesk jednání kostnického koncilu, věznění Mistra Jana a jeho hrozící konec udělaly z pouhé

obhajoby slavnostní manifestaci. „Umíš nádherně vyprávět,“ hlesla uneseně a on opět zrudl, jak se mu teď stávalo stále častěji, „vidím to všechno před sebou. Dokonce to cítím. Vonělo tam kadidlo a myrha a…“ „Tak to se mýlíš. Čpěly tam splašky z ulice, protože nechali otevřená okna, aby i lidé venku mohli Mistra zaslechnout. Ale ty splašky si tenkrát s myrhou nezadaly.“ Zasmáli se společně, ale ten smích se vytratil stejně rychle, jako přišel. I to se jim stávalo stále častěji. Rád vyprávěl o svém příteli, kterého velmi obdivoval. Nahrazoval mu trochu otce. Tvrdil jí, že ona by se ho malinko bála, což zarytě popírala, ale vylíčil jí mohutného starce, vážného a mlčenlivého, s páskou přes oko. Před dvěma roky šli stejným směrem od kázání a nějací výrostkové je napadli kameny. Pokřikovali něco o kacířích a mysleli si, že s jedním mladíkem a jednookým starým mužem budou mít lehkou práci. Petr si o sobě myslel, že zachází s mečem dobře, a původně se domníval, že musí starému muži přispět. Dopadlo to naopak. Petra omráčili kamenem a když se vzbudil, nějací lidé ho nesli ke starému zemanovi do jeho pražského domu. Tam se dozvěděl, že stařec sám zahnal útočníky a jednomu z nich ještě napráskal. Brzy v sobě oba muži, tak rozdílní, našli zalíbení. Stařec se jmenoval Jan z Trocnova a byl rád, když viděl Petrovo nadšení pro odkaz Mistra Jana a pro přijímání z kalicha. Seznámil ho se zajímavými lidmi a vždycky byl ochoten poradit. Jen když mu Petr řekl o svém nápadu odejít se Švamberky, začal mu to vymlouvat. Potom poznal, jak rád by se chopil příležitosti, a ustoupil, ale ještě mu připomněl víru pod obojí. „Řekl jsem mu, že víry se nikdy nezřeknu a boží pravda bude se mnou všude.“ „A tady máš skoro zákaz o ní mluvit,“ namítla Kateřina trpce. „Bohuslav o tom hovořil, jako by to bylo skoro něco neslušného…“ „Ale ne. Jako hlava rodu má právo trvat na takových věcech. A kromě toho přece s tebou hovořím o všem. Říkám ti i to, co bych říkat neměl. Víš, že jsi něco jako kámen mudrců? V tvé přítomnosti nedokážu lhát vůbec, ale dokonce nedokážu ani nevinně přikrašlovat sám sebe nebo své skutky.“ Zatvářila se uznale: „Tak takovouhle poklonu mi ještě nikdo nesložil!“ A zase ten společný, souzvučný smích, se kterým si vzápětí nevěděli rady. ♦♦♦ Jednou se pak potkali venku. Jela po čase k Mořeně a napadlo ji, že se teď vlastně zdržovala pořád doma. Už byla skoro za posledním stavením Nové Vsi, když ho uviděla vyjíždět odnaproti. „Proč jsi mi neřekla, že si chceš vyjet?“ zeptal se hned po pozdravu, „byl bych ti opatřil slušnou družinu. Neměla bys jezdit takhle nalehko. Nehodí se to.“ „Vždycky tak jezdím,“ odpověděla klidně, „a ty mi prosím nepřipomínej, co se pro mě hodí nebo nehodí. Kdybych dala na všechny takové řeči, neznala bych spoustu věcí – třeba Mořenu. Můžeš mě k ní doprovodit, když chceš. Myslím, že se ti bude líbit.“ „Ty jedeš za Mořenou?“ zeptal se užasle. „Já… jedu od ní.“ Píchlo ji to a teď zrudla ona až po kořínky vlasů. „Ty za ní jezdíš?“ Takovou vlnu zklamání nečekala. Mořena je sice starší, ale zná svět o tolik líp. Divoké dny v Úterý. Proč ne i tady? Je osamělá, i on je osamělý. Ona teď jen nesmí ukázat, jak hloupě ji to zasáhlo. Krasíkovský purkrabí si přece může jezdit, kam chce. Přemýšlela, jak rychle zmizet, aby zakryla rozpaky. K Mořeně už se jí nechtělo, mohla by se rozjet na návštěvu k někomu v Nové Vsi. Kdo tu proboha vlastně bydlí? Nějaký Jeroným, co přišel v lese o nohu. Nebo nadutý Kranz, kterého Bohuslav vyhodil od koní, protože kradl

oves pro sebe. Ten by její návštěvou nadšený nebyl… Zahlédla uličkou mezi domy plačícího chlapce a trochu bezhlavě se k němu rozjela. Než mu ošetří bouli nebo koleno, trochu se uklidní a purkrabí snad mezitím ztratí zájem a odjede svou cestou. Chlapec klopýtal nazdařbůh po cestě a vzlykal, mohlo mu být tak sedm let. Polekal se koně a upadl, Kateřina k němu seskočila a pozvedla ho, on si instinktivně chránil tvář před ranou. Nejdřív se zdálo, že nerozumí, na co se ho urozená panna ptá, třásl se, z nosu mu teklo, ohlížel se přes rameno a opakoval „mma… mma… mmma“. „Maminka?“ Kateřina se bezradně obrátila a s úlevou zjistila, že Petr neodjel, naopak seskočil s koně a běží k vedlejšímu stavení, z něhož se ozýval hluk, jako když se sypou polena. Rozběhla se tam a zděsila se té spoušti. Hromada dříví rozsypaná, polena rozkutálená po dvoře, pes trhající sebou na řetěze, vřískající slepice a uprostřed sehnutý chlap, co právě odhodil dřevěnou násadu a rozpřahoval se botou, chtěl kopnout, ale ztratil rovnováhu a zakymácel se, na zemi se cosi pohnulo, Kateřina ucítila, že se jí něco pověsilo na sukni a slyšela chlapcův hlas: „Otčíme, nebij ji, prosím, už ne!“ Chlap se dal do klátivého pohybu, chtěl se zřejmě vrhnout po dítěti a snad i po Kateřině, která se tu tak znenadání objevila, aby vyrušila akt manželské spravedlnosti. Skryla rychle dítě za záda, ale to už Petr držel chlapa za kabát a mrštil jím o stěnu prasečího chlívku, až zapraštělo. Opilce to však nejspíš vzpamatovalo, byl zvyklý se rvát v tomhle stavu. „Co tu chceš, kliď se z mého dvora,“ řval. „Zabiju tě, zasraný zmetku,“ odpovídal mu Petr s heknutím, když se chlap na něho vrhl a váleli se po sobě po udusané hlíně. Netrvalo to příliš dlouho, Petr byl mrštný a především střízlivý, chlap zůstal bezvládně ležet s přeraženým nosem a Petr, jen pořádně udýchaný, se nad ním hrabal na nohy, třel si dlaní pochroumanou pěst a supěl: „Neboj se, Kateřino… panno, tedy Kateřino… nic ti ten spratek zasr…“ Obdivný pohled hrůzou omdlévající krásky ho nečekal, odevzdaně si tedy odplivl, otřel si nos do rukávu a dal se ztěžka doprostřed dvora, kde už Kateřina klečela u slabě sténající bezvládné ženy, trhala si ze spodní sukně kus látky a ovazovala jí čelo. Obrátila k němu ustaranou tvář a její starost nijak neplatila jeho rychle modrajícímu oku, což statečně přijal jen s dalším povzdechem. „Ona čeká dítě. Kopal ji, já nevím, nevyznám se v tom. Dojeď pro Mořenu!“ S hlavou ještě otupělou ranami si znovu odplivl a sykl na ni jako na chlapa z družiny: „Jeď ty. Tenhle by se mohl vzbudit.“ Poslechla okamžitě jako druh ve zbrani: „Máš pravdu. Jedu!“ Nechala ho tam, rozběhla se k vratům a ani se neohlédla, prskal trochu trpce a kluka, který se krčil v koutě, si poslal pro džbán s vodou. Bylo prozíravé, že zůstal. Zmlácený chlap se po chvilce těžce převalil na břicho, sápal se na nohy, dítě v hrůze vykřiklo a upustilo džbán, což Petra znovu rozvzteklilo, na několika kopancích si dal záležet a bylo dobře, že slova, jimiž je doprovázel, Kateřina neslyší. Byly tu s Mořenou brzy. Mořena se jako obvykle ničemu nedivila. Dost dlouho ženu prohlížela a pak se unaveně zvedla: „Ten ji jednou zabije, jestli dřív nezabije toho kluka. Já teď hned nemohu říct, co s ní je. V pořádku určitě není, ale třeba se dá ještě něco zachránit. Ona je silná, na leccos zvyklá. Mohla bych ji vzít na pár dní k sobě, než se vylíže. On ani nebude vědět, kde je. Teď je v limbu a než ji najde, třeba se ona trochu sebere. Ty už jsi zase strážným andělem svých poddaných, Kateřino?“ „Není čas na hlouposti, Mořeno,“ zahuhlala Kateřina netrpělivě. „No dobře,“ rozkročila se Mořena, „tak ji odneseme.“ Teď zavelela Kateřina, která se stačila trochu vzpamatovat, a Petr se nestačil divit: „Ty jeď napřed, připrav jí lůžko a svař svoje lektvary. My ji přineseme. Vezmi jenom naše koně.“ A tak Petr uchopil ženu pod rameny, Kateřina u kotníků a nesli ji spolu z kopce dolů. Nešlo to snadno, byla těžká a Kateřina se bála s ní házet, aby jí v jejím stavu neublížili. Vedle nich šlapal chlapec a rozčiloval je

otázkami, kdy maminka umře, jestli otčím přijde do pekla a jestli si jeho vezme s sebou. Petrovi blesklo bolavou hlavou, že si dnešní den musel vymyslet. Nechali podivnou dvojici Mořeně, která za nimi ještě zavolala, aby se neobávali, že to snad bude dobré, a vyšli ven ke koním. Teprve teď si Kateřina uvědomila, jak je Petr zamlklý. „O čem jsme to předtím mluvili? Že jezdíš za Mořenou…“ vzpomněla si a dívala se do země. „Stejně jako ty. Ne jinak. Já… chci se ti omluvit.“ Vzhlédla k němu rychle a překvapeně. „Za hrubá slova, ve rvačce…“ Plaše se na něho usmála. Zešeřilo se, ale temnou skvrnu kolem jeho oka viděla zřetelně. Dotkla se jí chvějícími se prsty. „Bolí?“ Odvážil se, vzal v tom šeru její ruku a pohroužil rty do dlaně: „Už ne. Je to jako sen,“ zablábolil. „Nezlob se, já…“ „Já taky… mám sny,“ slyšel ji šeptat bezradně a rozechvěle. „Neměly obličej, ale teď už…“ Nepolíbil ji, na to byl příliš zmatený. Nechal si jen její dlaň a během zpáteční cesty ji váhavě laskal, sám sebou zaskočený. Jeli krokem, i tak se Krasíkov přibližoval rychle. Pověděl jí o svém prvním výprasku i o tom, jak chodil pozorovat děvčata při koupání, když mu bylo dvanáct let. Taky o tom, jak měl horečku a matka právě rodila, takže na něho všichni zapomněli a on se chystal umřít, dokonce si oblékl novou košili a na krk si pověsil krucifix, aby ho v noci neztratil, až se bude převalovat a mezitím umře. To mu bylo pět. Ona mu vyprávěla o svých dobrodružstvích v klášterním sklepě v Lomci, o prvních úspěších s písmenky a Petr si připadal jako rozdvojený. Jedna jeho část se cítila volně a koupala se v útržcích vzpomínek, vynořujících a ztrácejících se vět, které všechny byly pomyslnými lehkými doteky. Druhá jeho část přemýšlela jako o závod a těžkla. V noci pak, když se díval do stropu své světnice, ta druhá zvítězila. Nedalo se to vysvětlit jinak, než že Kateřina hledá rozptýlení. Takových žen je přece hodně, i on se párkrát zapletl s urozenou dámou, která se chtěla pobavit. Bývaly to sice mladé vdovy nebo paničky, ale tahle švamberská princeznička se přátelí s andělíčkářkou a sama vyhledává mladé muže na nádvoří. Nebude tak nezkušená, jak si myslel. Teď ho musí mít za hlupáka, který se nechopil galantní příležitosti. Dokonce ji ani nepolíbil. Znovu si vybavoval, co řekla nebo udělala, jak se podívala. Rozhodně mu ani jednou nepřipomněla, že je nedotknutelná. Nevinné děvče má z muže přece strach, brání se a stydí. Nic z toho na ní neviděl. Ale proč tedy nepostřehl ani jeden koketní pohled, rozmar nebo výzvu, jež tak ovládaly ty, které poznal. Měl na sebe vztek, jak je omezený. Pětadvacetiletý muž, který se bojí dobrodružství. Možná se mu teď do polštáře směje. Nebo ne, to se k ní jaksi nehodí, spíš je zklamaná, že po ní nezatoužil. Taková hloupost! Ne, to si nemůže myslet, vždyť kdo by po ní netoužil! Určitě ví moc dobře, jak na muže působí, a proto s nimi nemusí ani koketovat. Ti odvážnější před ním určitě mají na co vzpomínat. Ale proč se tu tím vlastně trápí… ráno bude určitě na všechno pohlížet jinak. Nic se přece neděje. Co čert nechtěl, u snídaně byli opět sami, Švamberkové odjeli časně ráno na Kynžvart. Měla tmavé kruhy pod očima, asi i ona málo spala. Zahnal v duchu obrázek, jak se rozcuchaná vynořuje z přikrývek, a polkl naprázdno. Dotkli se rukama, když mu podávala mísu s kaší. Cítil, že musí něco říci, něco všedního, co by zpřetrhalo to divné kouzlo, které je tu opřádalo, ale které si určitě jen on sám namlouvá z únavy po probdělé noci. Měl by jí složit nějakou galantní poklonu, třeba že je po ránu krásná jako růže. Hloupost! Je krásná jako temně červený hvozdík, sametová a tajemně svinutá, proboha, takové představy nemůže spojovat s urozenou pannou u snídaně… Mohl by se jí tedy zeptat, jak se jí spalo, bože, to je ještě horší, vždyť na něm pozná, jak si to podrobně představuje… něco obyčejného musí říci, třeba na co myslí, ale to už vůbec ne, co kdyby se ho pak zeptala, na co myslí

on… „Na co myslíš?“ zaznělo z protějška stolu a s tím už se nedalo dělat nic. Pohlédl na ni, pak se očima varovně dotkl sluhy, který tu stál připravený k obsluze: „Na kámen mudrců.“ „Vyjedu si,“ řekla a pozorně sledovala desku stolu. „Sama?“ „Já nevím…“ „Dobře,“ řekl neopatrně, „připravím nám koně.“ Tohle přece nejde, opakoval si cestou ke stájím. Tuhle hru musíme nějak ukončit, tak nebo tak. Sluhové přece nejsou slepí a my jim tu před očima div nevzlykáme touhou, nejhorší je, že je to tak svazující jako opilost. Musíme vystřízlivět, nebo se vzpamatovat. Musím něco udělat, jsem přece muž a dokážu se postavit na nohy. Zaklepal na její dveře, aby jí oznámil, že koně jsou osedláni. Stála zády ke vchodu a při zvuku veřejí se obrátila. Tvář měla staženou a uslzenou. Polekal se: „Stalo se ti něco?“ Zavrtěla prudce hlavou: „Takhle to přece nejde, copak to nevidíš?“ Byl muž, stál na nohou, a tak vzal tu plačící dívku do náruče, nic jiného přece ani udělat nemohl. Chvěla se mu v rukou, ale odpovídala na jeho polibky. Žádná obrana, žádná opatrnost. Měl pravdu, chce si pohrát, tak nač se navzájem dál trápit, dobrodružství přece tak často končívají sama od sebe, vytrácejí se a přichází vystřízlivění, které si přál, a zdá se, že i ona, ale teď na ní není střízlivého nic, je jako řeka, která strhává a laská, jako hlubina, na níž se čeří vlnky, co je to proboha za hlouposti, je to žena, kterou nesmí zklamat a nesmí jí ublížit, jeho druh ve hře o hlavu, opora v závrati, Bože… „Myslel jsem, že si jen hraješ, odpusť mi,“ šeptal jí pak do rozcuchaných vlasů a bál se na ni podívat. „Bože…co jsme to udělali…“ „Čekala jsem na tebe, vím to,“ odpovídala mu tiše a ještě rozechvěně, „chtěla jsem se dočkat…“ Až někdy k polednímu se dostal k tomu, aby oba připravené koně odsedlal. ♦♦♦ Divné dobrodružství si to začal na Krasíkově pán z Něšova! Nějak se tomuhle dobrodružství nechtělo odejít samo sebou, naopak se zabydlovalo. Místo střízlivějících připomínali oba spíš ty, co už zdraví nevydrží bez doušku. Jestli se něco vytrácelo, tak jejich opatrnost a smysl pro rozum. Těch nedopovězených vět a nahých pohledů! Těch všeříkajících úsměvů a kradmých pohlazení! Těch hloupých výmluv, kdy se vytráceli někam, kde mohli být chvíli sami! Těch kruhů pod očima po krátkých nocích, v nichž bylo škoda usnout! Byl to vlastně zázrak, že je nikdo nepřistihl, a mohl se udát jen proto, že všechny tak zaměstnávaly přípravy na bezdružickou svatbu. Ještě dva dny před ní se všichni, kromě Kateřiny a Petra, kterým to bylo jedno, báli, že místo zářivých slavnostních oděvů obléknou dlouhé pláště a budou se choulit před větrem, zimou a deštěm. Ale naráz se oteplilo a v Annin svatební den se léto rozběsnilo naplno. Anně pod upnutými šaty z těžkého hedvábí tekly čůrky potu, střevíce ji tlačily a bolela ji hlava stažená do umného krajkoví. Obřady byly únavné a bolely ji nohy, ale hlavně si připadala jako nahá. Pohledy se na ni lepily jako mouchy na med a ona byla tak nerada středem pozornosti. Skoro nic si ze vší té slávy nepamatovala. Purkart klečel vedle ní a ani ho nevnímala. Bylo tolik věcí, které si musela pamatovat. Když pak měla zasednout vedle něho ke svatební tabuli, chtěla se ještě upravit a zatáhla Kateřinu k sobě do komůrky. Chlubila se jí zrcadlem v ozdobném rámu, které dostala darem, a podvědomě prodlužovala chvíli, než se zase vrátí mezi tolik lidí. I Kateřina byla raději ještě chvíli s Annou a

kromě toho ji litovala, pravda trochu shovívavě, protože teď už si dovedla představit, co ji tak asi může čekat daleko od Petrovy pozornosti a jemnosti. Nakonec pro ně poslali a obě odešly do sálu, ještě se stačily povzbudit pohledem. Kateřinu posadili vedle Jana z Kolovrat. Náhoda? Asi ano. Zpočátku byla v rozpacích, ale nenechal ji dlouho trápit. Mluvil o všedních věcech, snad jen když se na něho podívala nečekaně, zdálo se jí, že si ji pozorně prohlíží. Byla mu vděčná. Nakonec se ožehavé otázky odvážila ona sama: „Ty se na mě nezlobíš?“ zeptala se tiše. „Hodně jsem o tobě přemýšlel,“ odpověděl vážně. „Manželé si mají rozumět a já si myslím, že ti nerozumím. A nejsem si jist ani, jestli by ses ty snažila porozumět mně.“ Změřila si ho trochu pochybovačně: „Myslíš, že Purkart s Annou si budou rozumět?“ „Je mnoho druhů porozumění,“ řekl zamyšleně, „stejně jako mnoho druhů lásky. Nevím, ale četl jsem o tom.“ Kateřina si nebyla schopna představit mnoho druhů lásky, viděla jen tu jedinou a očima zabloudila k dolnímu konci stolu. Petr se na ni nedíval, něco důležitého vysvětloval tlustém Vlachovi z Krsova a ona se s povzdechem obrátila k Janovi zpátky: „Jsme tedy přátelé?“ „Ovšemže.“ „Víš, že je tvá ušlechtilost někdy k uzoufání?“ rýpla si. „Nerostou ti andělská křídla?“ Odpověděl stejně: „Když mluvím s tebou, tak určitě ne. Ledaže by andělé měli hříšné myšlenky.“ Začervenala se a ze strany po něm loupla očima. Takhle s ní nikdy předtím nemluvil. Jistě, už ji nezbožňuje. Mluví s ní jako s každou jinou. Trochu to přece jen píchlo. Znovu se rozhlédla. Vybraně oblečený muž šikmo proti ní se právě ujal slova a všichni kolem uctivě umlkali. Mluvil německy, znuděně si pohrával s kuřecím stehnem a na rukou mu svítily prsteny. Ještě nikdy se s ním nesetkala. „Ty neznáš Jindřicha z Plavna?“ odpověděl Jan otázkou na její tázavý pohled. „On? Míšeňský purkrabí a spojenec Riesenberků?“ Jan poposedl: „Divný spojenec. Nechci se zastávat vzbouřenců proti králi a nehodlám je ani obdivovat jako tihle všichni, ale Riesenberkové mají právě teď plné ruce práce s obranou svých hradů, když král konečně poslal vojsko, aby s tím jejich hloupým záškodnictvím skoncoval. A sotva vojsko přitáhlo, nechal pán z Plavna všeho a přijel si na svatbu. Zvláštní.“ „Důvěřuje purkrabím,“ namítla Kateřina a oči jí zase zabloudily k dolnímu konci stolu. Jan se ušklíbl: „O jeho purkrabích se vyprávějí divné věci. A o purkrabích jeho spojenců obzvlášť. Tys ještě neslyšela o Tistovi, purkrabím na Přimdě? Poddaní jím straší malé děti.“ Pozorněji se na Jana ze strany podívala: „Ty pána z Plavna nemáš moc rád, viď?“ Ten zdvořilý a trochu nesmělý hošík byl teď jako vyměněný: „Zato vy se v rodině můžete přetrhnout, když se setkáte s někým, kdo se vzbouřil proti králi. Podívej se na své bratry! Špatné svědomí za strýce Jana?“ vzpamatoval se. „Nic proti němu nemám. Ale někteří vzbouřenci mohou být taky jenom vyšperkovaní lupiči. Vždyť co hájí? Svoje čachry.“ Polekaně se podívala přes stůl, ale nemusela se bát. Mluvili česky a pán z Plavna poslouchal v té chvíli stejně jen sám sebe. „Nejdůležitější pro nás je udržet v neztenčené míře naše stará práva. Nenechat je oklestit, jak se většinou panovníci pokoušejí ve prospěch koruny. Síla království je ve šlechtě. Obejde se snad země bez ní, je-li napadena? Může král rozšířit území koruny bez přispění své šlechty? My máme v rukou moc a spravedlnost. I krále můžeme pozvednout nebo zničit.“ Bohuslav mlčel, Hynek, Purkart a ostatní horlivě souhlasili. Aleš z Kolovrat dokonce nečekal na obsluhu a horlivě pánu z Plavna doléval. Kateřina se naklonila k Janovi: „Tyhle řeči by ho mohly přivést do Bílé věže, ne?“ Jan pokrčil rameny. Asi by ho to příliš nemrzelo. Jindřich z Plavna zatím pokračoval:

„Potřebujeme silného krále, aby chápal naše požadavky a dokázal se postavit za naše zájmy. Je snad takový Lucemburk Václav? Ne. Je příliš opatrný ve víře a to jeho bratříčkování se zemany! Nemůžeme přece krále každých deset let odkazovat do správných mezí a zajetím vymáhat, co nám patří. A to nemluvím o otázkách pravé víry!“ Uctivě čekali, až domluví. Aleš pak hodně váhavě namítl: „Reforma církve může být pro nás i výhodná. Také mnozí páni dnes souhlasí s okleštěním církevního zboží a pravomocí.“

„Pak ovšem přesekávají šlachy koni, na kterém dosud uhánějí tryskem,“ odpověděl pán z Plavna. „Církev je duchovní silou našich časů a rozkol v ní přináší jen bouři, jež může povážlivě otřást našimi državami.“ Kateřina dloubla Jana loktem: „Říká přesně to, co ty.“ Nezalichotila mu, jen se zamračil: „Říká. Ale dělá něco docela jiného. Zboží světské nebo církevní, všechno je mu jedno, jen když má plné truhlice. Lže každým slovem a ještě k tomu německy!“ „Ale vždyť je zdejší. Má přece Kynžvart, Boršengryn a Hasištějn a…“ „Naloupil toho dost. On dostal Riesenberky do vzpoury a teď… Kdoví co má za lubem.“ Jindřich z Plavna zatím pokračoval: „Václav nemůže uspokojit naše nároky, to je jasné. Naštěstí má lucemburská dynastie jiného potomka, který to dokáže. Mám na mysli uherského krále Zikmunda. Je věrným synem církve a ochotný k dohodám.“ Tentokrát se Jan ozval německy tak, aby ho všichni slyšeli. „Má pro nás jen jednu nevýhodu,“ řekl posměšně, „není totiž českým králem.“ Zčervenal pod upřenými pohledy, ale oči nesklopil. „Jde-li o prospěch nás všech,“ odpověděl Jindřich z Plavna zvysoka, „nemůžeme se zdržovat spory o to, co je české. Musíme být jednotni.“ „Záleží na tom,“ pokračoval Jan do vylekaného ticha, „s kým a proti komu máme být jednotni. A pokud vím, my Češi máme dosud svého krále i své državy.“ „Zatím,“ pokusil se Jindřich udržet své pozice. „Ano, zatím,“ zahuhlal Jan dost jasně, aby ho protivník slyšel, „i když se tu cizáci rozpínají čím dál víc.“ „Kohos tím myslel, mladíku?“ vyskočil Jindřich ze svého místa a hlas mu zanikl ve vyděšeném šumu. Kateřina chytila Jana za ruku, ale než mohla padnout další ostrá slova, ozval se vedle Jindřicha z Plavna jasný hlásek mladičké, sotva čtrnáctileté dívky: „Myslela jsem, že zdejší svatební veselí bude zábavnější, bratře! A vy vedete jen své nudné mužské rozhovory.“ Vypadala jako zlatovlasý anděl s bledou a vážnou tváří lemovanou kadeřemi bez jediné chybičky. „Jeho sestra Markéta,“ odpověděl Jan na Kateřinin tázavý pohled. Jindřich z Plavna si mezitím zase sedl. „Husa!“ ulevila si Kateřina, „těšila jsem se, že ho zpražíš!“ „Vůbec není husa. Ta přesně ví, co dělá. A nevztekej se, abys nehaněla budoucí příbuznou. Podívej se na svého bratra Hynka!“ Hynek se opravdu tvářil velice vážně a z Markéty nespustil oči. Kateřina trhla rameny: „Prosím tě! Vždyť je to ještě dítě!“ Rozhovor kolem stolu se roztříštil. Jan se chvíli věnoval sousedce zprava a Kateřina polkla bez chuti pár dalších soust. Víno už začalo účinkovat a rozhovor kolem byl teď hlasitější, smích vyzývavější a žerty šťavnatější. Očima znovu hledala Petra, ale na svém místě neseděl, a tak zabloudila k hornímu konci stolu. Tam uviděla Annu, strnulou a jako duchem nepřítomnou. Vypadala za stolem droboučká, bledá a seschlá jako hadrová panenka. Konečně se ženich neobratně zvedl. Na čele mu vyrazily kapičky potu a nepokrytě vítězně se usmál. Kateřina se odvrátila. Po jejich odchodu se zábava uvolnila ještě víc. Společnost se promíchala, ozvala se hudba. Několik hostů se zvedlo k tanci. Některé mladé dívky příbuzní odváděli, ale na Kateřinu bratři jako obvykle zapomněli. Obléhali pána z Plavna a pili. Jan se jí nevěnoval a teta Markéta už odešla. Začínalo být dusno a od svíček pálily oči. „Je ti smutno?“ nemusela se otočit, vždyť na jeho hlas čekala celý den. „Počkám na chodbě,“ šeptl. Posadili se do okenního výklenku. Hluk opilých hlasů sem přes silné stěny skoro nedoléhal a byla tu téměř tma. Opřela si mu hlavu o rameno a zavřela oči. „Jak zase víš, že je mi smutno? Ani nevím proč… jsem hloupá, nechci ti kazit náladu.“

„Já jsem si také ráno v kostele představoval, že tam vpředu u oltáře stojím s tebou. Teď bychom byli spolu a nikdo by se tomu nedivil, ještě by to oslavovali a o půlnoci by nám donesli polévku. Ráno bych od tebe nemusel nikam odcházet a ty by ses mi ze tmy vylupovala do denního světla jako mořská víla…“ Budoucnost bez naděje se jim teď oběma vynořovala stále častěji, jak se k sobě víc připoutávali a jak je stále víc děsila myšlenka, že tohle všechno jednou skončí. Ale pak? Co s nimi bude? „Ty by ses ale od stolu zvedl dřív než Purkart…“ „Já bych stěží dojídal už polévku…“ ♦♦♦ Jejich objetí přerušily vzrušené hlasy. Nejdřív se vzdáleně ozývaly zvenku, ale to ani jeden z nich, zaujatých sebou navzájem, nepostřehl. Pak zazněly na schodišti a někdo proběhl kolem jejich skrýše k hodovní síni. Dupot se ozýval i zdola a provázel ho třesk zbraní. Petr s Kateřinou zatajili dech a přitiskli se ke stěně. Vzrušené hlasy se teď ozývaly i z hodovní síně a navzájem se překřikovaly. Muselo se dít něco nepředvídaného. Dveře sálu se rozlétly a z nich vyrazilo několik mužů. Až budou probíhat chodbou, strhnou ze stěny pochodeň a ta ozáří výklenek. Petr tiskl ve zpocené ruce dýku a šeptal zadrhle: „Uteč dolů! Třeba tě ani nepoznají…“ Neběželi však chodbou, zastavili se v půli u svatební komnaty. Ozvaly se rány na dveře: „Purkarte!“ volal Aleš. „Padla Štědrá i Hasištejn!“ Kateřina vyvinula svou ruku z Petrovy a protáhla se chodbou k ostatním. Nikdo si toho nevšiml. Zamračený Purkart stál ve dveřích a Kateřina mezerou zahlédla Anninu vyděšenou tvářičku, celou opuchlou pláčem. Purkart se beze slova dooblékl a vracel se s ostatními do sálu. Své mladé ženě věnoval jen nedbalé kývnutí. Chodba se vyprazdňovala, muži šli za ženichem a vzrušeně debatovali. Kateřina u Anniných dveří zaváhala, ale pak vklouzla dovnitř. Ještě zahlédla Petra, jak se vmísil na chodbě do hloučku. Anna štkala. Kateřina jí podala ruku a ona se jí křečovitě chopila. Je tohle i její budoucnost? Až ji jednou provdají nějak takhle, ona bude znát… pár obrazů naprosto nevhodných pro mladou pannu ji na chvíli zaměstnalo. Jak to potom unese? Anna naštěstí usnula a ona se mohla vrátit do večeřadla. Přivítaly ji udivené pohledy. „Ty jsi ještě tady?“ Bohuslav se bezradně rozhlédl po přítomných. „Myslel jsem, že mou sestru už někdo odvedl.“ „Kdo?“ Hynek byl podrážděný a asi byla Kateřina v té chvíli tím posledním, čím se hodlal zabývat. „Všechny dívky už dávno spí nebo odjely. Kde jsi vlastně byla?“ „U Anny,“ odpověděla zbytečně vztekle, „a předtím tady. Ty ses staral o jiné, tak mě teď nezpovídej!“ Naštěstí zasáhl Bohuslav: „Musíš se vrátit domů. Padly dva vzbouřené hrady a takové vítězství královských vojsk v našem kraji se nás dotkne všech. Za těchto okolností se nehodí protahovat svatební veselí. Pán z Plavna odjíždí ke králi, Hynek doprovodí jeho sestru do Míšně a já tu musím setrvat v poradách, co dál. Petře, sežeň družinu a odvez mou sestru na Krasíkov!“ Petr sklonil hlavu: „Hned teď?“ „Něco se ti nezdá?“ Petrovi se podařilo potlačit úsměv a odešel dát rozkazy. „Co se vlastně stalo?“ zeptala se Kateřina tiše Jana, protože on si snad zdravý rozum zachová vždycky. „Královské vojsko dobylo vzbouřencům Hasištějn a Štědrou. Jinak nic. Pán z Plavna spěchá, aby se

zařídil. Chystá se nechat Riesenberky v bryndě a nějak se dohodnout s králem a tvoji bratři mu budou pomáhat, ale jen tak, aby se nenamočili.“ Mluvil dost nahlas, aby ho Hynek slyšel, a ten také hned vybuchl: „To tvoje věčné rýpání! Riesenberkům těžko něco pomůže a pán z Plavna přece neobětuje rodinný majetek a postavení…“ „…a proto půjde prosit nenáviděného a neschopného potomka lucemburského rodu. Bez vědomí svých spojenců! A přitom zapomněl, že další hrady se ještě brání. A co vy? Půjdete na pomoc Přimdě?“ Kateřina viděla, že Bohuslav se mračí. Zřejmě s Janem souhlasí, ale když Hynek tak naléhá! Jeho domluvy s pánem z Plavna se netýkají jen Markéty. Kdyby alespoň věděl, co všechno zahrnují… „Tista na Přimdě si poradí,“ řekl Bohuslav neochotně. Nechci, aby se Švamberkové ke vzbouřencům hlásili příliš zjevně, ale Přimdě pomůžeme.“ „My?“ vykřikla tlumeně, „proč? Tamější purkrabí je lupič a my jsme s králem v míru!“ Než jí Hynek stačil říci něco urážlivého, Bohuslav zasáhl: „Promluvíme si o tom za pár dní, sám ještě nemám jasno. Je to všechno mnohem složitější, než říká Jan. Petře! Postaráš se o Kateřinu…“ ♦♦♦ Na krasíkovském nádvoří sdělila nahlas purkrabímu, že je unavená, ať ji zítra nikdo neruší. Bude spát až do poledne. Purkrabí nic neříkal a ona se opravila, že až do odpoledne. Zbrojnoši už také měli všeho dost a ploužili se směrem k čeledníku. K její komůrce mohli jít s Petrem spolu, nikdo tu v panském křídle nebyl. „Nevěřím Hynkovu úsudku,“ říkala, „a nechápu, proč na něho Bohuslav najednou dá. Zamíchá se do vzpoury s nějakým Jindřichem z Plavna, kterému se nedá věřit. Chce mít za pár dní jasno, ale za pár dní může být pozdě…“ „Nebyl jsem tam celou dobu, ale nezdálo se mi, že by Bohuslav Hynkovy plány nadšeně podporoval…“ „Ne, to mně taky ne…“ „Zdálo se mi, že bere ohled na něco, co si neuvědomujeme. Neměli bychom teď soudit bez toho, co ví.“ Když se vysoukal z košile, viděl, že se na něho dívá, jako by spatřila zjevení, a po tváři jí tečou slzy jako hrachy. Co proboha řekl? „Nic,“ zalykala se a smáčela mu nahé rameno. „Jen jsem si uvědomila, jak šťastná jsem. Jdeme spolu do pokoje a rozumí se to samo sebou. Svěřujeme si starosti. Svlékáme se a jdeme spolu spát. Já vím, že je to jednoduché, ale o tom mi moje sny nic neukazovaly. V mých snech to bylo jako na bojišti. Bylo třeba trpět a já jsem byla připravená, ale najednou je to úplně jiné. Trpí Anna, která je poslušná, já neposlušná jsem šťastná, že nemohu ani mluvit. Za chvíli ti budu říkat věci, které by žena asi neměla nikdy vyslovit, co říkat, já budu dělat věci, které nemají nic společného s pokorou ani s utrpením a budu šťastná, chápeš to? Jsem tak hříšná?“ „Asi ano, díky bohu,“ usmál se trpce, „nerouháš se sama, jak vidíš. Kdybys mi raději poradila nějaký způsob, jak se tu budeme svěřovat, svlékat a milovat počestně bez hříchu, ale to neumíš. Dobře, přiznávám, bojím se čím dál víc. Co až mě Bohuslav propustí, protože Vlach z Krsova by rád můj úřad a Bohuslava může napadnout, že on je jednodušším řešením než nějaký pražský kacíř? Zamáváš mi z hradeb? Nebo co až nás někdo přistihne a mě budou věšet, pošleš mi z kláštera dopis na rozloučenou? Anebo ještě líp: Až budeš čekat moje dítě, necháš se rychle provdat a pojmenuješ ho po tom hodném, co o svatební noci něco přehlédne?“ Rozeštkala se a mezi vzlyky se mu snažila vysvětlit, že ona ví, že je tohle všechno její vina. To už jeho trpělivost přetekla skoro úplně: „Cožpak tady někdo někoho svedl? Přestaneš mě ponižovat? Já

jsem byl při smyslech vždycky, když jsem byl s tebou…“ Utrpení, na něž se ve snech připravovala, zaklepalo tedy konečně na dveře. Zatímco Kateřina je přijímala jako posvátný dar, Petra docela obyčejně rozčilovalo. Neprožíval mystickou lásku na zapřenou. Nechtěl poslouchat kajícné výlevy ženy, s kterou spal, za to, že to vůbec dělá a že právě s ním. Nechtěl kvůli pěkné vzpomínce před jejím bratrem klopit oči jako zloděj. Nechtěl se od jejích dveří plížit jako z nevěstince. Zamiloval se jako blázen a začínal uvažovat jako blázen. ♦♦♦ Druhý den odpoledne přijel Bohuslav v mizerné náladě. Ztrácel trpělivost jako obvykle, když měl starosti. Naštěstí byl jimi tak zaměstnán, že se nedíval kolem sebe. Poslal Vlacha z Krsova s několika muži tajně na pomoc Přimdě, ale spokojený nebyl. Odedávna dávali Švamberkové králi najevo, že si na koruně umějí vymoci mnohé. Už otec se bouřil s Otou z Bergova. Hynek mu to stále připomíná. I on musí být pevný a tvrdý. Jindřich z Plavna je vlivný velmož, budou ho potřebovat, i v tom má Hynek pravdu. Páni z Kolovrat – a bylo jasné, že to bylo Janovo dílo – rozhodně odmítli na výpravu přispět. Tentýž názor zastávali Gutštejnové. I Bohuslav by rád couvl, s Jindřichem z Plavna se mu do spolku nechtělo a litoval, že na počátku podlehl Hynkovu přesvědčování, ale nechtěl jít teď s bratrem do sporu. V poslední době se choval divně a Bohuslav mu nevěřil. Z toho byl ještě podrážděnější. Neuplynuly ani dva týdny a události se vyhrotily ještě víc. Hynek s návratem z Míšně zřejmě nespěchal. O přesunech královských vojsk přicházely kusé zprávy, které si navzájem odporovaly. O pánu z Plavna a jeho jednání s králem nevěděl nikdo nic. Jednou přijela na návštěvu Anna. Chovala se důstojně, ale uhýbala očima a kolem úst jí vyrostla kyselá vráska. Stíhala teď jedovatými pohledy všechny kolem, Kateřinu obzvlášť. Ta o tom odmítla přemýšlet. Pak se vrátil Vlach z Krsova. Jednou pozdě večer vjel se značně prořídlou, zaprášenou a vyčerpanou družinou do nádvoří a nebyl sám. Doprovázel ho pomenší, zarostlý, mírně obtloustlý prošedivělý chlap. Šel s Vlachem rovnou k Bohuslavovi. Kateřina právě rozmlouvala s bratrem a polekaně ustoupila, když ve dveřích odstrčili sluhu a vpadli. „Jdeme přímo k tobě, pane,“ začal Vlach a unaveně přešlápl, „Přimda…“ „Padla?“ „Ještě ne, pane. Tedy když jsme odjížděli, ale…“ „Víc než dva dny nevydrží,“ promluvil poprvé ten druhý sípavě, „před týdnem udělali průlom a včera další, pobili hodně lidí…“ zapotácel se, ale zůstal stát. „Dovolíš mi sednout, pane?“ požádal Vlach hřmotně a svezl se na židli, „já jsem jen unavený, ale Tistu ranili, když jsme procházeli jejich ležením. Jak ti je?“ obrátil se na druhého a poněkud okázale pominul přítomnost krasíkovských pánů. Kateřina ustoupila do stínu v koutě, aby nebyla na očích a aby ji pod nějakou hloupou záminkou neposlali pryč. Bohuslav se tvářil neproniknutelně. Teprve teď zavolal na sluhu, který pořád ještě zvědavě postával za přivřenými dveřmi: „Přines jim večeři. A zavolej purkrabího, pokud ještě neví…“ „Čekám tu,“ ozval se Petrův hlas za dveřmi, „zahlédl jsem je přijíždět. Pro večeři už jsem poslal.“ Brzy přinesli dvě mísy horké kaše se slaninou a pivo. Příchozí se pustili hltavě do jídla a nerozhlíželi se. „Ty jsi prý raněný,“ obrátil se Petr k Tistovi chladně, ale s vědomím povinnosti. Tista sotva vzhlédl od talíře: „Nestojí to za řeč. Měl jsem především hlad a žízeň.“ „A teď mi konečně povězte, jak se věci mají,“ požádal Bohuslav netrpělivě, „především pro nás.“

„Přimda buď padla dnes, nebo padne zítra. Probili jsme se na úsvitu s Vlachem a s pár dalšími. Připravoval jsem to dlouho. Věděl jsem, že se neudržíme. Nemám v úmyslu chcípnout tam jako hlupák.“ „Zvlášť když pán z Plavna přece…“ Bohuslav je honem přerušil. Upřeně se na Vlacha zadíval a ten se chápavě usmál. Kateřina zatím nerozuměla a Petr se tvářil netečně. „Kolik jste tam zanechali obránců?“ Tista se zachechtal: „Pár raněných, kluky a ženské. Určitě se vzdali, sotva vyšlo slunce.“ Bohuslav přešel párkrát po místnosti. Když nic neříkal, promluvil zase neohrabaně Tista: „Vlach povídal, že mě tady přijmeš. Přidal ses přece k Riesenberkům, když tvůj bratr a Markéta z Plavna… jste teď tedy spojenci.“ „Poslal jsem ti Vlacha, ne?“ Tista se zjevně upokojil: „Právě. Rozuměli jsme si. Neboj se, pane. Od Přimdy potáhnou královští proti Riesenberkům. Ale i kdyby ne… Krasíkov udržíme.“ Kateřina se zděšeně rozhlížela od jednoho ke druhému. Obléhání! Za vzpouru proti králi! „O tom si povíme zítra. Teď potřebuješ ovázat ránu a spát. Ulož ho dole, Přibku,“ zavolal Bohuslav na sluhu, „a přiveď nějaké ženské, ať se o něho postarají.“ Tista se vděčně usmál a řekl skoro srdečně: „Díky, pane. Já jsem ani nečekal, že… děkuju. Za všechno ti děkuju.“ Odcházel nejistě za sluhou. Jakmile jejich kroky dozněly, Petr se zvedl a řekl nevesele: „Jestli jsem to správně pochopil, tak mám Tistu nechat hlídat ve dne v noci.“ Bohuslav se obrátil k Vlachovi z Krsova a oči mu zajiskřily: „Tohle ti nikdy nezapomenu.“ Kateřinu teprve teď přepadlo ošklivé podezření. Setkala se s Petrovým pohledem a zachytila varování. Neřekla tedy nic. Vlach se uchechtl: „Neměl naštěstí žádné zprávy. Co já mu všechno napovídal! Dokonce i pana Hynka jsem předčasně zasnoubil, aby mi věřil. Myslí, že pán z Plavna je v Míšni a shání pomoc. Nedalo mi to moc práce, jel se mnou ochotně. Moji chlapi byli pádným důkazem, že jste zjevní spojenci.“ Bohuslav kývl: „Ať už Jindřich z Plavna u krále dopadne, jak chce, Tista je náš hlavní trumf. Když dostane milost, bude všechno v pořádku. A když ne – což je pravděpodobnější – bude naším dárkem na usmířenou pro Jeho Královskou Milost. Jen se teď nesmí dozvědět, že jsme se ke vzpouře nikdy veřejně nepřihlásili.“ Ozvala se z kouta Kateřina: „Brzy mu to nějaká dobrá duše řekne.“ „Právě proto potřebuji Tistu,“ vysvětlil jí Bohuslav bez náznaku radosti z vítězství a s očima upřenýma do okna, „třeba ho použijeme a třeba ne. Takhle hloupě nám vleze do pasti!“ „Řekl bych, že se mu to brzy rozleží v hlavě,“ řekl Petr s pohledem upřeným na Bohuslava, „zvlášť když se mu na každém kroku pověsí na paty stráže. Co jim mám přikázat? Má zůstat za každou cenu naživu nebo je to jedno?“ Bohuslav se nevesele usmál: „Myslíš, že darebák Tista si milost nezaslouží a dárek pro Jeho Milost bych mohl poslat v bedně se zatlučeným víkem? Něco na tom je. A co ty mi povíš, Kateřino? Většinou přece s Petrem souhlasíš…“ Zrudli oba a jen Kateřina Bohuslavův zkoumavý výraz vydržela, Petr se chtěl ujistit pohledem na ni, zaslechl-li dobře varování. „Oba jste blázni!“ vyhrkla Kateřina opřekot, aby rozhovor nesklouzl k nebezpečným vztahům. „Bavíte se tu nad zbytkem večeře o vraždě a chcete, abych vám dodala odvahy? Bohuslave, co je s tebou?“ dodala už mírněji, zato naléhavě: „Proč se pleteme do téhle podivné záležitosti? Co je nám do Tisty? Královské vojsko tu přece dělá pořádek a to sis vždycky přál. Tak co je ti?“ V první chvíli by byl Petr nejraději Kateřině zacpal ústa, pak ho napadlo, že je možná otázka

správná, pokud Bohuslav o nich něco ví a teď si s nimi pohrává. Ať se stane, co se stát má! Švamberk však mlčel a pevně opřený do židle klouzal pohledem z jednoho na druhého. Ulpěl na hodnou chvíli na Petrovi, napřímeném a neuhýbajícím očima, pak na Kateřině, kterou také nenapadlo klopit oči, jen se jí mezi nimi udělala starostlivá vráska. Nakonec se Bohuslav nepatrně ušklíbl a skryl tvář v poháru mělnického. „Já jsem za pořádek odpovědný. Nemohu si vybírat spojence. Nemohu si dělat, co chci a s kým chci. Co mám v srdci, nikoho nezajímá, lidi zajímají moje rozhodnutí. Proto je praktičtější srdce nemít, způsobuje jen těžkosti…“ Znovu se odmlčel a povytáhl obočí: „Co koukáte? Z toho plyne, Petře, aby ses snažil udržet Tistu při životě, protože mrtvý by měl v tomhle nepěkném obchodě pro nás nižší cenu.“ ♦♦♦ Tista se den nato probudil poměrně svěží. Netrvalo však ani do odpoledne, než pochopil, že ho pořád a odevšad někdo pozoruje. Pak zjistil, že je brána zavřená, ale to nemohlo být nic divného, když hrozilo obléhání. Další jeho cesta vedla do stáje. Osedlal si co nejrychleji koně a rozjel se k bráně. Oznámili mu, že nikdo z Krasíkova nesmí. Rozběhl se tedy hledat Bohuslava, ale ten prý hned ráno odjel na Gutštejn. Byla to pravda. Teď s Tistou v ruce bylo snazší získávat sousedy na švamberskou stranu. A bylo třeba se dozvědět, jak dopadl pán z Plavna u krále. To teď bylo skoro nejdůležitější, vždyť královská vojska setrvávala v kraji. A bylo nutné zjistit, co si o tom všem lidé kolem myslí. A Hynek se pořád nevracel, to nevěstilo nic dobrého. Švamberkové přece museli postupovat jednotně. Bohuslav by byl nejraději klel na potkání. Od Bohuslavových zavřených dveří běžel Tista do světnice, kde spal. A tam už na něho čekali. Oči se mu zúžily, když se podíval do tváře svého nedávného přítele Vlacha z Krsova: „Nechal jsem se doběhnout. Dobrá, vzdávám se, nemá to smysl.“ Pootočil se, ale vtom ho jeden z Vlachových zbrojnošů malým rozmachem ruky uhodil do ledvin. Tista vykřikl a překvapeně se pootočil. „Co to děláte?“ vykřikl vzápětí Vlach. „Nevidíte, že utíká?“ Vlachovi lidé své práci rozuměli, ale ani Tista nebyl v boji žádný nováček. Zahlédl nahé meče a rázem před sebe přitáhl těžký stůl. Jeden po něm ťal, druhý vyskočil na desku stolu a Tista mu proťal stehno, ale pak pocítil bodnutí dýkou do ramene… Petr věděl od Bolka, že Tista běžel k Bohuslavovi. Chtěl ho tam zastihnout, ale dveře byly zamčené a chodba prázdná. Chvíli zaváhal a pak vyběhl do svého pokoje pro meč, nato utíkal ke schodům a zaslechl výkřik, se kterým ve skrytu duše skoro počítal. Rozrazil dveře Tistovy světnice a stanul na prahu celý rudý: „Nechte ho!“ Zbrojnoši neochotně poslechli. Tista se právě sesunul k zemi a jak si přejel rukou po tváři, pomaloval ji krví jako pohanský žrec. Vlach z Krsova se na ně obořil: „Co koukáte? Plnili jste rozkaz. Pokoušel se utíkat.“ „Ve světnici, kde ho obstoupilo pět chlapů? Nelži!“ „Pán ze Švamberka vydal jasné rozkazy pro případ, že by se pokusil o útěk…“ Petr zbrunátněl: „A komu je vydal?“ přistoupil těsně k Vlachovi. „Já vím, že se už delší dobu snažíš získat můj úřad, ale tady jsi překročil svou pravomoc a to ti neprojde. Za Tistu zodpovídám já. Ty se starej o svou lotrovskou sebranku!“ Výkřik zřejmě neslyšel jen on. Od schodů se ozývaly hlasy, ale nikdo neměl valnou chuť jít blíž. Vlachovi lidé tu už měli svou pověst. „Poslyš, pane purkrabí,“ říkal teď Vlach ledově a odhadoval v duchu postoje svých lidí. Původně chtěl jen nechat zabít Tistu na útěku a obvinit purkrabího z neschopnosti, ale teď dostal lepší nápad.

Kdyby tu našli mrtvolu tohohle purkrabího, kdo by uvěřil, že ho nezabil Tista? Tak by se jednou provždy zbavit jich obou. Když to teď naznačí svým zabijákům, neleknou se přece jen? Jsou vycvičení, ale tohle je trochu vysoká hra. Petr mu viděl na očích, že jde o hodně. Už chtěl o krok ustoupit, ale vtom se ozval zvuk běžících nohou. Kateřina vpadla dovnitř. Nevěděla, co se děje, ale slyšela výkřik, proběhla hloučkem vyděšeného služebnictva, uviděla zhrouceného Tistu v krvi na zemi, bledého Petra s mečem v ruce a těch pět… „Bolku! Přibku! Mikuláši!“ Velitelský hlas panny ze Švamberka přerušil dosavadní ochromení. Sluhové vybíhali po schodech, ženy nakukovaly zpoza rohu. Vlach si pospíšil s vysvětlením: „Tista se pokoušel o útěk a pán ze Švamberka přikázal…“ „Purkrabímu. Ne tobě.“ „Bůhví kde zrovna chodil…“ odpověděl Vlach drze. „Možná to byla zbytečná horlivost, pane z Krsova,“ snažila se říct sladce, ale moc se jí to nedařilo, „teď je pan purkrabí tady a to postačí. A pokud můj bratr vydal nějaké rozkazy ohledně toho muže, prosím…“ „Odveď ho do vězení, Bolku,“ řekl Petr chraplavě a pořád cítil, jak se mu potí ruce, „ručíš za něj. Pan Bohuslav přikázal, aby zůstal živý, a mohlo by se stát… nic takového nedopustíš, rozuměl jsi?“ Teď zbledla i Kateřina, ale podařil se jí dost přirozený úsměv. „Můžete jít,“ kývla Vlachovým zbrojnošům, „děkuji ti za tvou bdělost, pane z Krsova.“ ♦♦♦ „Co proti tobě má?“ zeptala se ho v noci. Byli zachumlaní do přikrývek a zamčeno bylo na dva západy, ale mluvili šeptem a cítili se stísněně. „Chce být purkrabím, to je jasné,“ odpověděl. „Jeho sebejistota se mi nelíbí. Třeba to jen hraje, aby mě vyprovokoval, ale třeba něco tuší. Vždyť to máme všechno napsané na čele. Včera jsem si byl už skoro jistý, že i Bohuslav ví všechno.“ „Nesmysl,“ zaháněla Kateřina chmuru až příliš bohorovně. „Jsme přecitlivělí. Jsou tu horší hrozby. Odpoledne ses tvářil, jako by tě chtěl Vlach zabít.“ „Taky že chtěl. Svedl by to na Tistu a toho by pověsili. Měl by pokoj od nás obou. Přišla jsi včas jako můj anděl strážný.“ „Ale já nemohu vždycky přijít!“ vyskočila vyděšeně, „zítra nebo pozítří…“ Oči se jí rozšířily: „Ty myslíš, že… na Bohuslavův rozkaz?“ Nechtěl ji lekat, ale ani jemu lehko nebylo. „Neboj se, překvapil mě. Možná to byl jen okamžitý nápad. Až si všechno rozmyslí, neodváží se. A Bohuslav… kdyby něco tušil… snad by mne dal vypráskat…“ „Aby mi zničil pověst? Aby mu Hynek a teta vyčítali špatnou výchovu a volnost, kterou mi dával? Aby si je sám vyčítal? Aby byla jeho rodina terčem posměchu?“ Přejela si rukou po tváři a vjela do zježených vlasů. „Jsem asi už blázen, bojím se všeho a kdekoho podezírám, i Bohuslava. Copak se tohle dá vydržet?“ „Vždyť to nemusíš snášet,“ řekl zdánlivě lehce, pohodlně se natáhl, jako by se chystal jí říkat jen nevinné něžnosti, ale pozoroval ji. „Nemusíme čekat ani do rána. Já ti zapálím svíci a nechám tě tu, abys v klidu napsala list Bohuslavovi. To, co mu budeš psát, je sice nevysvětlitelné a on to nemůže přijmout, ale zaslouží si ten pokus. Já mezitím sbalím pár věcí a osedlám koně. Vyvedu je k zadní brance. Ty si svážeš do ranečku pár kusů šatstva, nic krumplovaného a honosného, protože to už nebudeš potřebovat. Vezmeš si jen trochu svých peněz, žádné šperky, protože přece nechceme tvoje

bratry okrást. A nezapomeneš si teplý plášť, i když je venku pěkně. Hned tak nebudeme mít na nový. A pak, asi za dvě hodiny, za mnou přijdeš k té brance a já ti ji nebudu otevírat. Tenhle krok ti mohu usnadnit jen tím, že víš, že venku čekám. Pak nasedneme na koně a pojedeme odsud. Tuhle světnici už nikdy neuvidíš a pokud někdy uvidíš takovýhle hrad, budeme tam v cizích službách, když budeme mít štěstí a tvoji bratři mě neobžalují z únosu. Když budeme mít štěstí, tak na nás prostě zapomenou a tvoji nynější přátelé se budou přežehnávat, až o tobě uslyší, pokud o tobě někdo tady ještě vůbec neopatrně promluví. Budeš nosit vodu, škubat slepice a rozdělávat oheň. Nebudeš už středem pozornosti na slavnostech. Pokud tě na ně vůbec pozvou, budeš sedět u dolního konce stolu. Jak se líbí švamberské labuti tenhle sen? Nebo mne prostě vyhodíš ze dveří, abys mi zachránila život? Bude to pohodlnější.“ Vyskočila z lože, zuřivá a rozcuchaná, a tak, jak byla, přecházela po světnici. „To nebyl sen, ale návrh, ne?“ vyštěkla tak věcně, jako když byla v Nové Vsi na chvíli jeho druhem ve zbrani. „Já vím, že je to velmi vážné přemýšlení, a nemusíš mě strašit dolním koncem stolu ani mě zkoušet. Na pár věcí jsi zapomněl. Za tou zavřenou brankou, kterou musím sama otevřít, bude čekat muž, co ve mně vidí rozmarnou švamberskou princezničku, ale ano, poslouchala jsem tě dobře, jenže protože je čestný a pobyl si nějaký čas v její ložnici, bude ji vláčet s sebou. Bude ji učit, co se má a sluší, ačkoliv kdyby byla dělala, co se má a sluší, nikdy by ji neměl. Bude sledovat, kdy se zamračila, a vyčítat jí, že sní o tom, co opustila. Bude jí hlídat každý pohled, protože když přece zhřešila s ním, může zhřešit kdykoli s kýmkoli jiným!“ „Kateřino, ty mě máš za hlupáka!“ „A ty mě snad ne?“ vzlykla. Museli být směšní, jak tam tak seděli vedle sebe s bosýma nohama na chladných dlaždicích a nejraději by si samou láskou vjeli do vlasů. „Jsou přece důležitější věci,“ navázala pak pomalu. „Já vím,“ řekl zkrotle a bál se na ni podívat, „musí být těžké tohle všechno opouštět zrovna kvůli mně. Jsem ješitný blázen, ale jsem zamilovaný. Něco takového jsem nikdy nezažil a já jsem o tom dokonce ani nesnil. Nikam nepojedeme a zůstaneme tady, dokud na nic nepřijdou. Pojď ke mně, zbytečně ztrácíme čas.“ Položila mu ruku na nahé koleno a vůbec to nebylo pohlazení: „Ba ne. Zůstaneme-li tady, budeme se takhle trápit čím dál víc. Jestli budu čekat tvoje dítě, tak bude tvoje. Umím škubat slepice, Barka mě to naučila. Teta Markéta říkala, že ženy si svůj život nevolí samy, ale pár takových už taky bylo. Nedávno v Uhrách a předtím v Polsku… vypráví se to. Jenom na dopis pro Bohuslava potřebuji víc než dvě hodiny… Tak běž už, ať neztrácíme čas!“ Nezmohl se na nic a už vůbec ne na díky nebo něco podobného. Svoje věci měl sbalené ve chvilce, jako ostatně vždycky. Ale jinak nic nebylo jako vždycky. I on za sebou zavíral dveře krasíkovské světnice naposled s pocitem těžkosti. Co teprve ona? Hrad tonul v hlubokém tichu a koně měl osedlané hned. Vyvedl je brankou a přepadl ho pocit neskutečnosti. Nepřijde. Nedokáže to. On tu bude čekat do rána, ale co pak? Vrátí se zpátky do stáje, koně odsedlá a ona? Řekne mu odpusť a pak už se budou míjet jen s provinilými pohledy. Nic už nepůjde navázat, tenhle nepodařený podnik už jeden druhému neodpustí. Seděl s hlavou vyvrácenou ke hvězdám a představoval si ji, jak trhá dopis pro Bohuslava a utápí se v pláči. Jak chce sbalit krajkový čepec, co dostala nedávno, a znovu ho vytahuje z ranečku. Jak se znovu noří do přikrývek a vysílá k němu na dálku prosby o odpuštění, protože takhle se přece domov nezanechává. Měl to vymyslet jinak. Měl být s ní. Zasloužila si, aby jí dodával odvahy. Mohli ten plán sestavit tak, že se připraví, odjedou za tři dny, za týden. Jaké hloupé fanfaronství ho ponouklo, aby řekl, že dnes? Zničil tím všechno, a jak s tím bude zítra nebo pozítří

žít? Jak dlouho už tu tak hloupě čeká? Skoro tři hodiny? A pak zaslechl rychlé kroky a se srdcem v krku se vrhl k brance a rozrazil ji dokořán. Oči měla trochu zarudlé, ale zaslechl její tlumený smích: „Takže si nemusím otevírat sama! Díky!“ Omluvně na něho pohlédla: „Zastavila jsem se ještě ve spíži pro chleba a slaninu. Na to jsi ve svých plánech úplně zapomněl.“ A pak už vysedli na koně a jeli. Muselo to být, řekla si v duchu a vzpomněla si, že tohle přece říkávala Bohuna a ona tehdy nemohla pochopit, jak může vidět svět tak jednoduše. Byla hloupá. Svět není jednoduchý, ale některá řešení musí být jednoduchá. Jinak to nejsou řešení. Prostě jsou věci, které se udělat musejí, aby sny nebyly směšné. A to nejsou a nesmějí být.