Eva Kačírková DIAMANTOVÁ LILY Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz © Eva Kačírková, 2009 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2009 ISBN 978-80-243-4851-3
Letadlo z Paříže mělo hlášeno devadesát minut zpoždění, ale nakonec trvalo ještě o dvacet minut déle, než se začali trousit první cestující. Hrstkou nekonečným čekáním vyčerpaných lidí to hnulo, do haly se zvenčí kvapně vrátil jeden ze dvou ramenatých mužů, kteří si na střídačku chodili ven zakouřit. Pokynul druhovi, opakovaně se vnucujícímu půvabné rudovlásce, která se s ním zřejmě znala, avšak právě na něj neměla náladu. Oba ramenáči zatarasili výhled ostatním a na okamžik to vypadalo, že dojde ke strkanici. Bodyguardi se však ruče zařadili po bok jakémusi obstarožnímu magnátovi a bezohledně mu razili cestu. Nějaká žena v klobouku se jim s hašteřivým reptáním pletla pod nohy, ale trojice si nikoho nevšímala. Krátkou epizodu zpovzdálí sledovala ta zrzka očima barvy mořské vody. Nela Vildová v černém koženém kostýmku, který jí padl jako rukavička, byla aktuálním vtělením hada z ráje a potměšile si toho užívala. Většinou bývala dokonale cool jako dneska až do okamžiku, kdy se mezi posledními cestujícími objevila menší tmavovláska s taškou přes rameno a s nevelkým kufrem. Obě dívky se našly pohledem a téměř současně na sebe kývly. Nela pokročila cestovatelce v ústrety a spustila na ni tichou plynnou angličtinou. „Mluv na mě česky, potřebuju to dostat do uší,“ stroze ji přerušila tmavovlasá dívka, „ale teď mi nic nevykládej, chci především odsud pryč.“ Hovořila s cizím, trochu zpěvavým přízvukem, ale vyjádřit, co chce, dovedla lapidárně. Zdálo se, že je zvyklá, aby bylo po jejím. „Jak ti mám říkat?“ zeptala se jí Nela hlavně proto, aby se hned nepodřídila. „Lajlo. Pomůžeš mi s tím?“ smekla z ramene popruh. Zrzka zaváhala, ale tašku přijala. „Jseš asi unavená. Byly nějaké problémy během letu?“ „Začaly už v Paříži, letištní personál připravoval stávku.“ „No jo, frantíci,“ pohrdavě řekla Nela Vildová, „známe je.“ „Já ne, já jsem byla v Paříži poprvé.“ Ulice vedla z kopce a jednu její stranu tvořily tři dlouhé bloky garáží částečně zapuštěné do strmé stráňky, nad níž se tyčil pletivový plot. Nebyl za ním vinohrad, jak by sliboval název U vinice, ale stadion zezdola neviditelný a prozrazující se jen občasnými výkřiky hráčů míčových her. Petr Bort v posledních letech sportu aktivně neholdoval, ale teď ho napadlo, že by možná nebylo špatné patřit k některé té partě v klubových dresech třeba jen jako podržtaška. Pro muže v jeho věku by to bylo přirozenější než utrácet svůj volný čas na dobrovolné služby lidem, s nimiž nemá moc společného. Ku příkladu jedné staré podivínce, s níž sdílí pavlač domu v Římské ulici. Jenže ze stadionu vanul duch obhroublé družnosti, která se poručíkovi odjakživa protivila, zatím co paní Adriana Polednová byla navzdory svým skromným poměrům sarkastická individualistka. Nepožádala ho, aby za ni obstaral tuhle pochůzku, sám se jí nabídl. Takže teď projížděl ulicí U vinice a opakoval si to číslo popisné, které mu sousedka dala. Upozornila ho, ať na řadová čísla nespoléhá, neboť okolní zástavba se nejspíš změnila. Hledání by nemělo být příliš složité, dost dlouhou ulici zprava lemovaly ty garážové bloky a zleva vily v zahradách, jejichž výměra nasvědčovala, že v časech, kdy se tady stavělo, se místem nešetřilo tak jako dnes. Nebyly to žádné divy architektury, ale sídla podle konzervativního vkusu středně zámožných měšťáků z první poloviny minulého století. V této pražské čtvrti se nemovitosti většinou dědily a obydlí kdysi určená pro základní rodinu teď sloužila několika generacím současně. Nasvědčovalo tomu několik více či méně zdařile přistavěných pater a garáží. Bylo něco po páté odpoledne a Bort předpokládal, že jestli si ho někdo všimne, až tady vyrukuje s foťákem, bude ho nejspíš považovat za nějakého přičinlivého realitního agenta. V ulici U vinice se kromě obchodovatelných nemovitostí nic pozoruhodného nevyskytovalo. Stavení, po němž se rozhlížel, mělo být podle paní Polednové rohové, takže když se blížil k místu,
kde doleva odbočovala jiná vilová ulice, přibrzdil. Nevysoké dřevěné ploty s kamennými podezdívkami zde vystřídala třímetrová zeď přerušená kovovou bránou, na níž se žádné číslo nenacházelo. Ta hradba z bílých cihel se lomila do ulice Nad srázem a poručík tam zvolna odbočil s úmyslem zaparkovat a rozhlédnout se po hledaném čísle pěšky. Sotva vystoupil z auta, spatřil je na pilíři vedle branky. Nynější majitel tohoto očividně důkladně renovovaného domu zřejmě přesunul vchod do ulice sousední. Bort přešel k neprůhledné brance ze svislých kovových pásů postavených našikmo jako lišty žaluzií. Zdobila ji cedule s nápisem „objekt střežen psy“ a s obrázkem dvou divoce vyhlížejících zvířat, avšak když se za ni pokusil nakouknout, žádné štěkání ani vrčení se neozvalo. Inteligentní pejsci snad už pochopili, že tady fungují jen jako doplněk. Jejich hájemství bylo větší, než se zdálo z té ulice, kterou sem dorazil. Na této straně se kromě branky nacházela v oplocení ještě dvojice garážových vrat dost vysokých, aby jimi projel menší náklaďák. Na zděném pilíři žlutě svítila mosazná tabulka, na níž stálo jen PONY EXPRESS a pod tím IČO. Poručík se nenamáhal zapamatovat si to číslo, neboť to nebylo jeho úkolem. Tahle firma se nejspíš zabývá nějakou zásilkovou službou, které zhusta uvádějí jako kontakt pouze p.o.box. Paní Polednová má s nimi možná nějaký nevyřízený účet, a protože se jen tak nedá, zjistila si adresu. K čemu jí poslouží fotka jejich sídla nebylo zjevné, ale když už je našel, zdokumentuje je svědomitě. Vrátil se na chodník, u něhož zaparkoval svůj volkswagen a z protější strany ulice si prohlédl dům za zdí. Byl dvoupatrový, s okny opatřenými mřížemi i v prvním poschodí a nahoře s tunelovou skleněnou nástavbou. Ve slunném májovém podvečeru působil studeně a nevlídně, kolem se nezelenaly žádné stromy a travnatý pás mezi vozovkou a chodníkem před oběma garážemi byl rozrytý koly těžce naložených automobilů. Poručík vyfotil, co se přes zeď dalo, přešel nazpět k brance a zblízka vyblejskl branku i pilíř s tabulkami. Co vystoupil z vozu, nikoho v ulici Nad srázem nepotkal, teprve když přicházel k nároží, překřížilo mu cestu dítě. Asi čtyřletá rozesmátá holčička přeběhla vozovku a před Bortem se zarazila. Přiměl ji k tomu spíš fotoaparát v jeho ruce než varovné zvolání ženy, které utíkala. „Dobrý den,“ pozdravila způsobně, „co tady děláte?“ „Jen se tak procházím.“ „Na co máte foťák?“ „Na co bys řekla,“ usmál se poručík a namířil objektiv na roztomilou dívenku s růžovým batůžkem na zádech. „Leontýnko, domů,“ zavelela postarší hubená blondýna, přicházející zezdola ulicí U vinice, „dědeček tě už určitě vyhlíží.“ „Děda počká,“ nedbale řekla Leontýnka, „uděláte mi pro něho obrázek?“ „To bych mohl, ale nedostaneš ho hned, tohle není polaroid, ale digitální foťák.“ „Já vím,“ s přehledem přikývlo dítě jednadvacátého století, „můžete mi potom přinést fotku k nám, my bydlíme –“ „Dej pokoj,“ přerušila ji babička s pohledem upřeným na Borta a prozrazujícím, že za původce obtěžování nepokládá vnučku, „utíkej napřed a zazvoň na dědu, mám plné ruce.“ „Já přece nedosáhnu na zvonek.“ „Mohl bych vám s tím pomoct,“ nabídl poručík paní se dvěma nákupními taškami. „Nezdržujte se.“ Obešla ho a následovala malou neposedu, která už poskakovala u branky plotu navazujícího na tu vysokou bílou zeď.
Bort se za nimi chviličku koukal, pak přešel vozovku k nejdolnějšímu z těch bloků garáží, kvůli kterým tady usekli spodní část stráňky. Mezi ním a sousedním byl kousek strmého svahu tu a tam porostlého plevelnými keříky, kterých se mohl zachytit, když se škrabal nahoru. Z ploché střechy garáží získal lepší výhled na protější dům za zdí, ale zvlášť utěšená vyhlídka to nebyla. Ze strohé bělostné fasády po straně vystupoval zasklený zamřížovaný arkýř, ty husté mříže i na oknech v prvním poschodí vyvolávaly dojem nějakého zdravotnického zařízení. Třeba privátního blázince nebo útulku pro bohaté stařečky, kteří se vzpírají odevzdaně zesnout. Poručík nemohl vidět celou plochu hned za zdí, ale zřejmě se tam rozkládal prostorný dvůr, který mohl sloužit jako parkoviště. Styl téhle nemovitosti byl ve čtvrti středostavovských vilek nepatřičný a její využití tak záhadné, že ho začala zajímat bez ohledu na fakt, že sem nedorazil z osobního důvodu. Ovšem nutkání přijít na kloub podivným věcem byl odedávný problém poručíka Petra Borta. Prošel se po ploché střeše garáží, z různých úhlů udělal několik snímků a sklouzl zpátky do ulice. Doslova, protože mu ujely nohy a dole si kecnul na zadek. Ověřil si, že fotoaparát je v pořádku, strčil ho do kapsy a spatřil bělovlasého muže, který ho pozoroval od vilky, do níž babička zahnala Leontýnku. Starý pán třímal lopatku a hrabičky a když se na něj Bort spontánně zašklebil, sklopil zrak na pruh trávníku mezi chodníkem a vozovkou. „Tam to naštěstí bylo čisté,“ prohodil poručík družně a popošel blíž, „mám psy rád, ale o styk s jejich hromádkami nestojím.“ „Co mi zbývá, “ pán shrábl na lopatku seschlé lejno, „děti se nedívají, kam šlápnou.“ „Ta vaše Leontýna je čiperka, pochlubila se vám, jak na ulici oslovila cizího člověka?“ „Žena mi to řekla. Já jsem se pak na vás díval oknem, ale vy na pedofila nevypadáte,“ řekl starý muž suše. „Přeji dobrý večer, pane.“ Pootočil se k brance, avšak dovnitř nezašel. Poručík si na sloupku se zvonkem přečetl jméno JUDr. Emil Kounic. „Jako advokát na ně jistě máte cvičené oko, pane doktore,“ mínil. „Nejsem advokát, ale komerční právník a dneska už dělám jen daňového poradce. Nehledal jste tady náhodu mě?“ „Mně strhává daně rovnou můj chlebodárce a jestli mě bere na hůl, nic s tím nenadělám,“ zazubil se Bort. „Vás bych ve vaší branži tipoval spíš na bankovního manažera.“ „Někým takovým jsem býval,“ roztál důchodce ve starých džínsách a v blůze od montérek, „zastával jsem místo šéfa oddělení úvěrů. Odešel jsem do penze, protože na současný systém půjček nemám žaludek.“ „Já jsem taky zadlužený, pořídil jsem si auťák na leasing.“ „To je něco jiného, státní zaměstnanec si umí spočítat, co si může dovolit.“ „Jak jste uhádl, že jsem státní zaměstnanec,“ poručíka napadlo, že Leontýnin dědeček si ho nechtěl jen omrknout na přání své ženy bojící se o bezpečí vnučky, ale že sleduje nějaký zvláštní cíl. „Vypadám snad jako úředník?“ JUDr. Kounic odložil za branku svoje defekalizační náčiní a trochu toporně se otočil zpátky. „Třeba pro nějaký úřad občas děláte,“ navrhl tajemně. „Myslíte jako externista? To by mohlo být výhodné, jenomže nevím, kdo by si na mne vzpomněl.“ „Co takhle berňák?“ „Vy zřejmě za vším vidíte souvislost s financemi, ale z nás dvou jste na ně expert jedině vy.“ „Já už se zajímám výhradně o klid a bezpečí svých nejbližších,“ prohlásil senior významně. „Chápu vás,“ přikývl Bort. Nápad, že starý právník se mu pokouší oklikou něco sdělit, vyšuměl stejně rychle, jako se dostavil.
Děda chce jenom oddálit svůj návrat k přehnaně úzkostlivé babičce, případně si trochu poklábosit o odpovědnosti a podobných archaických zásadách. Jeho následující, zadýchaně pronesená poznámka poručíkovu domněnku potvrdila. „Nemyslíte, že organizovaný zločin by nemohl existovat bez obrovských daňových úniků?“ „Špinavé peníze se musejí nějak legalizovat, o tom vy jistě ledaco víte z vaší poradenské praxe.“ „Já dělám daňová přiznání pouze drobným plátcům,“ odvětil doktor Kounic nedůtklivě, „a i od těch na všecko požaduji doklady.“ „To je jistě správné, doklad je důkaz poctivosti.“ „Jenže důkazy o nepoctivosti se získávají mnohem obtížněji než ty počestné.“ „To zná každej polda,“ řekl poručík rezignovaně. „Děkuju vám za důvěru. Měl jsem se vám asi představit –“ Nedaleká široká brána se začala s tichým vrčením rozevírat, z vozovky do ní plynule zabočila velká dodávka s karosérií v barvě khaki a obě křídla vrat za ní okamžitě zacvakla. „Musím domů,“ chvatně řekl JUDr. Kounic. „Odpusťte, že jsem vás zdržel svým rozumováním, vy se v dnešní chaotické době určitě orientujete sám.“ Vklouzl do branky, překročil lopatku s nevábným obsahem a metelil ke dveřím vilky. Jeho rozloučení bylo překotné, ale Bort si pobaveně pomyslel, že měl vlastně štěstí. Díky předchozímu žertování s dívenkou a následnému okounění kolem jejího domova mohl po něm taky vyjet nějaký ostrý chlápek. Ten fotoaparát, který dítěti ukazoval, by možná leckoho přiměl, aby zavolal policii. Doba naučila občany prevenci. Ovšem ta zeď oddělující sídlo jakési firmy Pony Express od poklidného okolí působila téměř paranoicky. Tyčila se i na rozhraní se sousední zahradou, Kounicovi na cizí náklady přišli ke kusu bytelného oplocení. Poručík se ještě ohlédl po jejich ošumělé vilce a všiml si, že po straně se na okně v podkroví hýbe záclona. Dívá se za ním starý pán nebo si jeho žena ověřuje, že ten podezřelý chlap je skutečně na odchodu? Hned na nároží zjistil, že ani jeho volkswagen tady neunikl pozornosti. K okénku na straně řidiče se sklánělo individuum, které na první pohled nebudilo důvěru. Bort přidal do kroku, muž se napřímil a okamžik si hleděli do očí. Byl to vychrtlý mladík v maskáčové vestě s mnoha naditými kapsami, takže se zdálo, že všecko své nosí s sebou. Měl zažloutlý obličej, malá nasupená ústa a pohled horečnatých tmavých očí klouzal po Bortovi jako po skle. Poručík znal podobné týpky a věděl, čeho se od nich může znenadání dočkat. Avšak mladý muž se po chvilce lhostejně odvrátil do ulice Nad srázem, překřížil vozovku a po druhé straně se zvolna vracel zpátky. Nepřítomný zrak se už Borta ani jeho vozu nedotkl. Nejspíš tady na někoho čeká a nudí se. Možná má poblíž rande. Poručík se pokusil představit si partnerku drobného frajera s ulíznutými tmavými vlasy, v černých trubkách a kovbojských botách se zvýšenými podpatky, ale nedařilo se mu to. Třeba bude taky staromódní nebo přímo stará. Mladý muž mohl celkem zdařile představovat prototyp gigola lovícího v předměstských hospodách osamělé, sexuálně vyhladovělé paničky. Byl prvomájový podvečer a Petr Bort neměl na koho čekat. Jeho slečna pokládala dnešní symbolické datum za součást pubertálních rituálů, takže zůstal ve spárované Praze lichý. Jediná ženská osůbka, která mu věnovala pozornost, byla holčička s rozkošným jménem Leontýnka. Připomnělo mu starý film Ať žijí duchové, tak nastoupil do vozu a rozjel se hledat nějaké kino s přitažlivým programem. „Nepouštějte Huberta ven,“ volala paní Polednová ze svého konce pavlače, o niž se dělila pouze
s poručíkem, „v posledních dnech na něm pozoruju zaječí úmysly. Dobré ráno.“ „Dobré,“ pozdravil Petr Bort. Před prosklenými dveřmi vedoucími z pavlače do chodby seděl veliký černý kocour a soustředěně si čistil tlapkou kožich. „Však on neuteče, ví, kde se má dobře.“ „Je to starý obšourník, ráda bych mu dopřála víc svobody, ale musí být rád, že má aspoň pavlač.“ „Bez koček.“ „Nemůže mít všecko. Jednou někoho oblomí, aby mu otevřel, a dopadne špatně! Mimochodem – nemluvil jste už náhodou s domácím?“ „Prý si na tyhle dveře můžem klidně dát svůj zámek, ovšem za soukromé pavlačové metry navíc mu budem samozřejmě platit.“ „Vyděrač jeden nestydatá!“ Stará dáma klepla hůlkou, kterou občas užívala, o dlažbu a skrývajíc kulhání vydala se ke kocourovi, demonstrativně se myjícímu tlapkou. „Upaluj domů, ty zvíře nečestné, já kvůli tobě víc braku produkovat nebudu.“ Paní Adriana Polednová byla úspěšnou autorkou detektivek, o nichž pokrytecky tvrdila, že je píše pouze pro obživu, a Bort se ze zdvořilosti tvářil, že tomu věří. Na seznamu osob, s nimiž ho něco sbližovalo, vedl starou dámu jako „polednici“, ač neměla s postavou ze strašidelné balady Karla Jaromíra Erbena pranic společného. „Počkejte, já vám Hubíka přinesu. Moment,“ na okamžik zmizel ve svém bytě. „Udělal jsem ty fotky,“ řekl, když sousedce podával kromě vypaseného kocoura i drobný předmět, „jestli se na ně chcete podívat, mám je zatím jenom na paměťové kartě.“ „To mi úplně stačí,“ zaradovala se, „prohlídnu si je hned, aspoň mám důvod dopoledne nepsat. Vy musíte do práce?“ „Nemusel bych, mám dovolenou, ale stejně se tam podívám.“ „Něco vám nevyšlo?“ „Už je to tak, ale jde jenom o malý odklad.“ „Dobře vám tak, doposud jste byl na odklady expert vy.“ Paní Polednová Bortovu dívku Karolínu znala a nepokrytě jí stranila. „Na každého jednou dojde,“ řekl poručík rezignovaně, „přeju hezkej den.“ „Já vám taky, dejte si pozor, ať vás dneska ještě ke všemu neodpráskne nějaký grázl.“ „To bych byl nerad.“ „Dneska už ho asi neuvidím,“ nevrle řekl nadporučík Ben Dalík do telefonu u svého ucha, „kdybyste to nechal na mně, už někdo mohl být na cestě.“ „Něco pro mne?“ zeptal se ho Bort cestou ke svému stolu v maličké společné kanceláři. „Co tady děláš?“ „Bylo mi po tobě smutno. Kdo to volal?“ „Znáš nějakýho poručíka Smolíka ze čtvrtýho obvodu?“ „Luboše Smolíka? Loni jsem se s ním setkal na jednom případu ve Vršovicích.“ „Momentálně volal z Pankráce a sháněl se adresně po tobě.“ „Líp se s ním zná naše Janina.“ Pouhá zmínka o praporčici Janě Zoufalé, dlouholetém objektu Dalíkova vřelého zájmu, protáhla nadporučíkovi obličej. „Nejspíš na ni chce udělat dojem,“ mínil pohrdavě, „proto je tak iniciativní.“ „Člověče, kdekdo není do Janiny blázen! O co jde, proč polda z obvodu volá kriminálku?“ „Na tom staveništi na pankrácké pláni se našla mrtvola a Smolík si myslí, že by to mohla být vražda. Ten nebožtík prý nevypadá jako Čech.“
„Asi tam kradl železo a něco na něj spadlo.“ „Na tom místě prý na něj nic samo od sebe spadnout nemohlo.“ Poručíka Smolíka napadlo, že ten muž by mohl patřit k alžírskému gangu, který jsme posbírali začátkem týdne. Po těch dvou, co na útěku stříleli, je vyhlášený celostátní pátrání.“ „Co ho na tu myšlenku přivedlo?“ „To ti jistě vyloží sám. Je to čistě na tobě, máš dovolenou, ale když už jsi sem vlez, tak bys tam skáknout moh. Von se na to klepe.“ „Von je šikovnej kluk.“ „Nezapomeň o tom svým poznatku informovat praporčici Zoufalou.“ „Dej pokoj, Bene,“ zasmál se Petr, „Luboš Smolík není její typ.“ „Jak to víš?“ „Je to metrosexuál a Jana letí na neoholený drsňáky,“ řekl poručík s povzbudivým pohledem na kolegovu zarostlou bradu. „Že jsem si nevšim,“ ucedil Dalík. Bort jen vzdychl a potřásl hlavou. Nastávající měsíc lásky bude zřejmě náročný pro každého, kdo musí prodlévat v blízkosti neuspokojeného milovníka Bena Dalíka, přemítal cestou na Pankrác. Jak jen mu mohlo to marný toužení po jedné blond potvoře vydržet tolik let? Právě protože je marné, střízlivě odpověděl sám sobě, když odbočoval na stavební vozovku, mířící z ulice Marie Pujmanové za tři metry vysokou ohradu z vlnitého, azurově modrého laminátu. Kdyby se ta láska zavčas naplnila, dneska by se Ben s Janinou ruku v ruce již omrzele plahočili životem. Zvolna popojížděl mezi vysokými haldami žlutošedé zeminy, rozhlížel se střídavě na obě strany a současně sledoval, zda se před ním nevynoří nějaký stavební stroj. Pohled na pusté staveniště byl skličující, v pátek mezi státním svátkem a víkendem byli zřejmě donuceni k práci jenom ztýraní státní zaměstnanci. Kde jsou sakra ti místní poldíci, zavrtali se snad pod zem? Podrážděně uhodil na houkačku, avšak muž, který vyskočil z jedné úžlabiny, nevypadal jako probuzený krtek. Bort vystoupil z vozu a neskutečná měsíční krajina se změnila v reálné místo činu. „Kdybys byl zastavil za rohem ve Hvězdově, odtamtud bys to měl za námi blíž,“ sdělil mu poručík Luboš Smolík činorodě, „my parkujem tam.“ „Nejel jsem tamtudy.“ „Nejlepší bude, když to otočíš.“ „Přisedni, radši vycouvám.“ Na začátku Hvězdovy ulice před již dostavěným, ale ještě neosídleným bílým blokem s proskleným mrakodrapem v pozadí stál jediný policejní vůz. Z této strany to vypadalo, že problematická zástavba pankrácké pláně je už definitivně vyřešená, ale bylo to pouze zdání, kousek za dlouhým čtyřpatrovým stavením se vršily ty hromady žlutošedé zeminy a opodál stál poněkud nakřivo robustní autobagr. Mezi dvěma nejbližšími kupami se černal obdélník pomačkané černé fólie a když ji Smolík odhrnul, lidské tělo mezi rozpadajícími se hroudami vypadalo jako ztracená loutka. „Podívejme,“ zamumlal poručík Bort. „Odskočil jsem si jenom pár kroků,“ vysvětloval uniformovaný policista, který se hbitě připojil ke dvojici poručíků zapínaje si poklopec, „nikdo sem nelezl, ten klouček, co ho objevil, se asi zatím doma nepochlubil, na co narazil, když sháněl svýho pejska. Já –“ „Jděte k vozu, za chvilku pro tělo přijedou,“ přerušil ho Smolík a pokračoval k Bortovi: „nemá žádné viditelné zranění, příčinu smrti určí až prosektor. Umřel prý dneska kolem půlnoci a ne tady,
sem ho jen přivezli a pohodili. Na dlažbě v ulici žádné stopy po voze nezůstaly, je sucho, ale tady můžeš vidět rýhy po jeho botách, jak ho za ruce táhli po zemi. Doktor se tu zdržel jenom chvilku, neměl co na práci. Míní, že sem oběť dopravili, když už byla nějaký čásek po smrti.“ „Počítáno v hodinách,“ přikývl Bort, „včera jsem toho mladíka viděl živého a čilého.“ „Kde?“ „Nedaleko odsud, v ulici Nad srázem.“ „Vy jste ho sledovali?“ Bort hned neodpověděl, prohlížel si mrtvého od tmavé ulízané hlavy po špičky bot s vyššími podpatky. Na špičkách byly trochu odřené a stejně jako zepředu černé kalhoty i rolák pokryté prachem. Včerejší maskáčová vesta mu chyběla. „Ne,“ řekl nepřítomně. „Hádám, že mu bylo tak pětadvacet.“ „Já bych řekl spíš dvacet, tam, odkud možná pocházel, nosí zbraně už třináctiletí kluci.“ „Žádnou u sebe neměl. Je to gangsterská vražda?“ Smolík by se rád dočkal souhlasu staršího kolegy, kterého měl ve velké vážnosti, se správností svého rozhodnutí přizvat ho na místo činu. „Nevím, mezi hledanými jsme ho neměli. Včera v podvečer jsem parkoval na rohu ulice U vinice a Nad srázem, byl jsem tam soukromě. Tenhle mládenec se ometal kolem mého auta asi jen z dlouhé chvíle, snad tam na někoho čekal.“ „Nad srázem je sice odsud dost blízko, ale patří do rezidenční čtvrti, do jakých se podobní hoši moc nestahují. Jseš si jistej, že to byl on?“ „Takové stříbrem okované kovbojské škorně se hned tak nevidí. Včera měl na sobě ještě maskáčovou vestu s plnými kapsami, ale tu mu stáhli. Možná ho někdo oddělal kvůli ní. Mimochodem, za živa bych ho netipoval na severní Afriku, spíš na rodáka odněkud zpod Kavkazu. Prohlídli jste to kolem pořádně?“ „Jo, ale ta zem kolem se drolí a sype, podívej, jak se to z téhle strany sesulo,“ vysvětloval poručík Smolík, který byl navzdory okolnostem podle svého zvyku jako ze škatulky. „Kdyby mě nenapadlo, že by to moh být někdo, koho hledáte, nevolal bych tě sem, ale nanejvýš do márnice.“ „Dobře jsi udělal, já kdybych ho uviděl docela svlečeného, možná bych ho spolehlivě nepoznal.“ „V kapsách kalhot nemá nic a jestli neobjevíme něco na holým těle, bude s jeho identifikací problém,“ mínil Smolík, „podobných ptáčků poletují po Praze celý hejna. Sorry, že jsem tě sem tahal, mohls dělat něco lepšího.“ „Nemyslím, že bych někde někomu chyběl.“...
