Lenka Cyprisová KRÁLOVSKÉ TAJEMSTVÍ. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Lenka Cyprisová KRÁLOVSKÉ TAJEMSTVÍ Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Lenka Cyprisová, 2013 © Obálka Martina Černá, 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5959-5

PODĚKOVÁNÍ Děkuji všem, kteří knihu přečetli ještě v první, dost neučesané verzi, a kteří mi i přesto dodali odvahu k tomu, abych ji pustila do světa. Však vy víte, o koho z vás jde… A upozornění pro ty, které kniha zklame: veškerou odpovědnost přebírají právě tito betatesteři. Bez nich by příběh zůstal v mém šuplíku, nebo tedy na harddisku mého notebooku, a nikoho by nepohoršil. Stížnosti tedy adresujte jim. Veliký dík patří také Markétě Dočekalové a Kláře Janečkové za rady a názory poskytnuté na portálu www.mamtalent.cz Díky!

Nemáte ponětí, jak obludné je vládnout!

Karel IV. v dopise Francescu Petrarcovi

1

Nádvoří hradu vypadalo úplně všedně. U stájí byli uvázaní koně, kolem nich pobíhali podkoní, z kuchyně vycházel kouř a vůně pečeného masa, na hradbách pospávali vojáci. Brána byla otevřená a proudili jí vesničané, kteří se snažili na hradě prodat své přebytky a výrobky. Kovář bušil do kovadliny a vyráběl nové meče pro posádku nebo podkovy pro jejich koně. I počasí nahrávalo této mírumilovné scéně. Bylo teplo, svítilo sluníčko a na stromech se zelenaly čerstvé jarní listy. Tento klid byl jen zdánlivý. „Nepřítel na obzoru! Do zbraně! Zavřít bránu!“ ozvalo se náhle z hlídkové věže. Vojáci se spěšně soukali do svých brnění, ve zbrojnici panoval chaos. Stráže u brány začaly zdvihat padací most a zavírat bránu. Bez ohledu na vesničany, kteří se snažili dostat dovnitř, kde se cítili alespoň trochu bezpečně. Nepřítel se však přiblížil tak náhle a bez varování, že stráže nemohly čekat. Než byla brána zajištěna obrovským dřevěným ráhnem, vzduchem něco zasvištělo a vzápětí ze stájí nacpaných slámou vyšlehl plamen. „Hoří, hoří!“ křičel někdo. Stájníci začali vyvádět vyděšené koně ven na nádvoří, kde se motali mezi posádkou a služebnictvem, a tak vznikal stále větší zmatek. I přesto se ale zdálo, že každý přesně ví, co má dělat. Na střechy budov dopadaly další a další zápalné šípy a do nádvoří začal pronikat řev obléhatelů. Pod lavicí před kovárnou se schovával asi dvouletý vyděšený chlapec. ▪▪▪ „Slečno, je vám něco?“ „Cože?“ zamrkám. „Ne, promiňte, zakoukala jsem se. Jestli jste si tento pokoj prohlédli a nemáte žádné dotazy, budeme pokračovat do další místnosti.“ Sakra. To se mi stává pořád. Vhledy do minulosti, nebo jak to nazvat. Pronásledují mě odmalička. Vlastně nevím, proč jsem na tuhle brigádu šla. Vždyť vím, že se mi to dříve nebo později zase stane. Vypadám pak jako prvotřídní exot. Tentokrát jsem aspoň stála u okna, takže se to dalo zakamuflovat, ale jednou jsem takhle koukala do zdi, a to už lidi poněkud znervózňovalo. Ještě mít pomalu tekoucí slinu v koutku pusy a bylo by vymalováno. „V tomto pokoji je pár kousků původního vybavení hradu: dvě dřevěné truhly, železné svícny a také ukázka nalezených kachlových kamen – tedy kamnových kachlů, promiňte.“ Ach jo, už zase. Ale kachlová kamna a kamnové kachle… Kdo to má zvládat ve správném kontextu?! „Tyto kachle bývaly zdobené různými reliéfy a pokrývaly celou plochu kamen. Ve vitrínkách okolo jsou pak některé artefakty nalezené při archeologických průzkumech a při opravách hradu, které probíhaly nedávno.“ „A slečno, co je to támhle v rohu?“ ptá se taková pěstěná, zachovalá šedesátnice. Zajímavé – k hradu vede asi kilometrová trasa po lesní cestě, její nohy jsou samá křečová žíla, a přesto má

na nohou lodičky s tlustou podrážkou, deseticentimetrovým podpatkem a leopardím vzorem jako nějaká domina. „To je výsernice.“ „No dovolte?!“ Ach jo. „Nedovolím. To je totiž původní český název toalety. Dříve se záchodu říkalo buď francouzsky prevét, nebo hezky česky výsernice.“ Odmění mě smích ostatních návštěvníků a hlavně jejich ratolestí. No hurá, aspoň ostatní v téhle skupině jsou normální. „V klidu se tu porozhlédněte a pak půjdeme dál.“ Fuj, tahle vidina teda byla výživná. Chudák chlapeček, jak to s ním asi dopadlo? Tehdy to nebylo jednoduché. Jestli přišel při tom útoku o rodiče, nejspíš se z něj stal zlodějíček a protloukal se, jak se dalo. Pokud tedy vůbec přežil. Ale proč mám takový zvláštní pocit, že tam něco nesedělo? Když si odmyslím, že z kovárny je dnes hospoda a na nádvoří byli koně místo stánků se suvenýry, vypadal hrad skoro stejně. Skoro… Nejhorší muselo být to překvapení. Lidé asi nikdy nemohli žít úplně v klidu, ale to my si nedovedeme představit. V jednu chvíli svítí sluníčko, zpívají ptáci, je krásný jarní den a za minutu je všude křik, zmatek a kouř a nikdo neví, jak to dopadne. Jestli přežijete vy a jestli přežijí vaši blízcí. A jestli vám zůstane nějaký majetek. A přitom ti vojáci na věži se tvářili nadšeně, jako by byli rádi, že se konečně něco děje. Nechápu. Moment, vojáci na věži! To je ono! Žádná věž tu přece není. Vrátím se duchem zpátky na prohlídku. Dítka zvědavě krouží okolo prevétu a nakukují dovnitř. Čas od času si něco pošeptají a pak se začnou hihňat. Klasika. „A jak se to splachovalo?“ zeptá se jedno z nich. „Nijak. Jak říkal pan Kemr ve filmu Na samotě u lesa: To nech ležet. Padalo to prostě za zdí hradu na zem. Proto se také říká: Dále od hradu dále, nebo tě stihne neštěstí nenadálé,“ prohlásím. Návštěvníky moje vysvětlení pobaví, tedy až na tu dámu na leopardích štaflích. Té se tahle debata evidentně nelíbí. „V posledním pokoji je ukázka nábytku z pozdější doby. Tak nějak mohla tato místnost vypadat za posledních majitelů. Někteří z nich jsou zachyceni na obrazech nad krbem. Jistě vám neušlo, že dáma vlevo je v pokročilém stadiu těhotenství. Tehdy nebylo obvyklé malovat těhotné ženy, protože se věřilo, že to přinese smůlu jak matce, tak dítěti. Tuto dámu však bylo těžké zastihnout v jiném než jiném stavu, protože za své pětadvacetileté manželství porodila dvacet čtyři dětí.“ „Tý jo!“ „No teda!“ „Ježíšmarjá…,“ začne se ozývat ze všech stran. „A podotýkám, že jen jednou měla dvojčata,“ dodám a vychutnávám si další reakce. Pokud skupina nezačne být akční tady, tak už nikde. „Tak to by se mi teda nechtělo,“ uleví si paní ve středním věku. Tak to mně taky ne. A už vůbec ne tehdy, bez různých léků a vymožeností. Brr. „A kolik jich přežilo?“ „Dospělosti se dožilo osmnáct. Jinak některé děti zemřely hned po porodu, jiné třeba ve třech šesti letech.“ „Tak to je hrozný,“ zděsí se upřímně mladá maminka. „Aby přítomné dámy neodcházely s depresí, skončíme pozitivně,“ usměju se. „V levém rohu vidíte velké zrcadlo v dřevěném rámu s akantovým motivem. A co by to bylo za hrad, kdyby to zrcadlo

nebylo kouzelné. Říká se, že když se do něj podívá žena, bude pořád krásná a mladá. Když se však do něj podívá muž, zestárne, zešediví a vypadají mu zuby.“ „Moc hezké…,“ zasměje se jeden z přítomných. „Tohle je tedy konec prvního okruhu, doufám, že se vám prohlídka líbila a přeji hezký zbytek vaší dovolené.“ Další prohlídka je za mnou. Rozhodně je to lepší než sedět někde v obchodě za kasou, ale někdy je to vážně náročné. „Na shledanou!“ zdraví dětičky. „Nashle, mějte se hezky.“ „Děkujeme, nashle,“ loučí se další návštěvníci. „Nashle,“ odpovídám s úsměvem. „Sbohem.“ Á, to je ta dáma se sexshop-botami. A jak to vystihla! „Sbohem,“ přitakávám. Ani jedna asi nestojíme o další shledání. Zamknu za posledním turistou a odejdu zpátky na průvodcovnu. Tak říkáme místnosti, kde se tráví čas mezi prohlídkami. „Tak co, Viky, jaký to bylo?“ zeptá se Míša, další z brigádnic. „Ále, až na jednu dámičku, které se nelíbil název výsernice, to docela ušlo. Ty máš prohlídku teď?“ „Jo, proč?“ „Tak si to užij, venku jsem viděla školní výlet…,“ směju se škodolibě. „Nééé… Nemohla bys to vzít za mě? Víš, že mám děti ráda tak akorát na cibulce. Prosím, vezmu za tebe zbytek dnešních prohlídek a budeš moct jet dřív domů.“ „No, když tak pěkně prosíš…,“ uchichtnu se. „Já už si je srovnám, holomky.“ Ne že bych potřebovala dřív domů, ale aspoň si zajdu do knihovny.

2

Sednu na kolo, na kterém jezdím do práce, a vyrazím směrem centrum ke knihovně. Je podobný den jako v té vidině. Začátek léta, svěží zelené listy, poměrně teplo. Cestou míjím turisty, kteří se lopotí do kopce k hradu. Taky jsem se dřív lopotila, ale za ten měsíc, co už na hradě provádím, jsem si vybudovala aspoň takovou kondičku, abych vyjela kopec najednou. Dolů je to ale zábava. Než se člověk dostane na silnici, je z té lesní cesty tak vydrncaný, že ho brní všechny svaly v těle. Shora je však krásný výhled. Hrad se vypíná na kopci nad městem. Z části je postaven přímo na žulové skále a z této strany byl také zcela nedobytný. Jediná přístupová cesta zůstala po celá ta staletí stejná. Jen město pod ním se změnilo. Z malé vesničky čítající pár domků se časem stalo středně velké město s několika hypermarkety a s vlastní vysokou školou. A díky ní i s nespočtem hospod a jiných kulturních i nekulturních zařízení. Naštěstí teď v létě, které mám nejraději, je město zase příjemně prázdné, protože studenti se hned po zkouškovém rozjeli domů. No, zas tak prázdné taky není, protože náš hrad patří k těm nejnavštěvovanějším v kraji, a tak se město pořád hemží turisty. Ale ti mi nevadí, tak nějak k létu patří. Vlastně si neumím město představit úplně prázdné. Mrtvé. Vypálené. Přesně tak jako v jedné z vidin, která se mi vracela celou základku. Po zádech mi přejede mráz, když si na to zase vzpomenu. Od doby, kdy jsem začala chodit na střední, se vidina už nevrátila a skoro jsem na ni zapomněla. Ale jak je vidět, člověk nevytěsní vzpomínky tak snadno. Naštěstí už jsem u knihovny, takže kolo opřu do stojanu a vejdu. Donutí mě to myslet na něco jiného. Na to, že nejsme ani krajské město, máme knihovnu poměrně velkou a dobře zásobenou. Pomohlo tomu i založení vysoké školy, protože ta na svou knihovnu neměla prostory, a tak radši finančně přispěla na rozšíření té městské. Taky dobře, aspoň je všechno pohromadě. Projdu vestibulem dovnitř a zamířím k oddělení historie. Je veliké, mnohem větší než jsem si dřív myslela. Asi mi nebude stačit jen courat kolem regálů a hledat. Zasednu tedy k počítači a zkusím vyhledávání. Zadám heslo Alteburg. Je tu 257 knih. To mi moc nepomůže. Tak zkusím hledat jiné heslo, opevnění Alteburgu. A vida, jen devět odkazů. Hned první název zní zajímavě. Alteburg: Vývoj opevnění hradu od jeho založení do konce patnáctého století. Diplomová práce. Opíšu si signaturu a autora a vydám se hledat příslušný regál. 343.7, kde to může být? 341.1, to už jsem blízko. Tady je to. Povolný, Povolný, Povolný… „Můžu ti pomoct?“ ptá se mě nějaký kluk. „No, hledám nějakýho Povolnýho…“

„To máš štěstí, právě jsi ho našla,“ žulí se. „Tak tomu věřím, vypadáš na to, ale já ho hledám v regálu,“ odbudu ho. „Hledáš asi mou diplomku, ne?“ „Ty jsi Povolný?“ „Vždyť to říkám.“ Docela hezky se usměje. „Povolný Tadeáš?“ ověřuju si. „Pro přátele Ted,“ baví se mým překvapením. „Tak to je gól.“ „Život je samá náhoda,“ pokrčí rameny. „Co konkrétně sháníš? Můžeme to zkonzultovat,“ mrkne na mě. „Nezapomeň, že Povolný jsi tady ty,“ mírním ho. „Škoda.“ „No… ale když už ses nabídl, tak bych tě možná mohla zneužít,“ usměju se. Osobní setkání bude určitě zajímavější než nezáživné listování knihami. Zareaguje potěšeným úsměvem. Hm… Je fakt sympaťák. „Bezva, zvu tě na kafe.“ Sáhne do police, vytáhne objemný svazek v tmavomodrých deskách a vykročí z místnosti. I filozof by uznal, že v literární kavárně, která je přímo v budově knihovny, je spíše poloprázdno než poloplno. To je tím létem. A stejně nemám ráda davy. V práci si jich užívám do sytosti. Ted vybere stoleček pro dva přímo pod schodištěm do druhého patra, odkud je pěkný výhled na celou kavárnu a přitom má člověk krytá záda. „Tenhle mám nejradši,“ řekneme oba zaráz. „Neříkej.“ Opět duo. A pak už vybuchneme smíchy. „Tak to se povedlo,“ směje se. „Co si dáš? Skočím pro to.“ „Čokoládu, dík. Tady máš,“ podávám mu peníze. „Pozval jsem tě, koukej to schovat.“ „Jak myslíš. Víš, jak se to říká: hloupej, kdo dává …,“ zazubím se. „Tak příště pozveš ty mě,“ odvětí. Jaký příště? Než o tom stihnu víc přemýšlet, stojí kouřící hrneček přede mnou. „Co tě přivedlo k mé diplomce?“ „Provádím tady na hradě, tak jsem si o něm chtěla doplnit informace.“ „A konkrétně o opevnění, hádám.“ „Jsi bystrej.“ „Jo, to mi říkají často. Tak co bych ti o tom řekl… Při výstavbě hradu byl postaven jen základní palác o dvou patrech a obehnán byl jen jednoduchými hradbami. Postupně však začal hrad nabývat na významu, a tak bylo třeba ho i více opevnit. Navíc se palác a pomocné budovy rozrostly po celém opevněném areálu, takže opevnění se muselo zvětšit. Vzniklo tak druhé, větší nádvoří. Hradby byly nahoře celé průchozí. Dneska už z nich moc nezbylo, jen těch pár rozpadlých zdí a kameny v lese.“ „A co věže? Hlídkové nebo obranné, nebo jak se jim říká. Musela tam být aspoň jedna, ne?“ zkouším. „Abych řekl pravdu, tohle se mi nikdy nepodařilo dokázat. Jsem o tom přesvědčenej, ale nemám jistotu,“ mračí se. Ježiš, jemu to sluší, i když se nesměje. „Myslím, že byla na místě dnešní kaple, ta je totiž renesanční. Ale může jít jen o přestavbu

po požáru,“ hloubá dál. „Taky si myslím, že byla tam,“ přidám se. Hodí po mně zvědavý pohled, chvíli je zticha a pak začne listovat diplomkou. „Mám tady počítačový model těch hradeb a je v něm zakomponovaná i ta věž. Na tom jsem právě při obhajobě pohořel.“ „Vyhodili tě?“ ptám se. „To ne, ale pěkně si mě podali. Byla to jen moje teorie, nepodložená žádným oficiálním zdrojem. Polovina historiků sice taky věž předpokládala, ale nikdo o tom nenapsal, a já jsem byl dost neopeřený kuře na to, abych mohl vykoumat takovou věc.“ „No, tak to se mám na co těšit.“ „Jsi taky na historii? Že jsem si tě nevšiml,“ zajímá se. „Ne, na cestovním ruchu. Na jaře budu končit, tak mám trochu vítr,“ přiznávám. „Neboj, to zvládneš. Sice si tě vychutnají, ale musela bys stvořit úplnej paskvil, aby tě vyhodili. Tak to chodí všude. Teda aspoň u obhajoby, ústní už jsou horší… Už to mám, tady to je,“ ukazuje mi obrázek. „Je to úplně stejný…,“ ujede mi. „Cože?“ nechápe. „Ne, nic,“ vzpamatuju se. „Jak víš, že to vypadalo takhle?“ „To ne já, to program, který vytváří tyhle modely.“ Už se zase usmívá. „Vychází z informací o ostatních hradech, z období, pro které model zhotovuje, z tehdejších zvyklostí při stavbě opevnění. A pak z údajů, které mu dodám – z dnešního půdorysu hradu a tak. Samozřejmě že je to jen odhad, vlastně čistá matematika. Ale tak na 85 % to vypadalo takhle.“ „Myslím, že to tak bylo určitě,“ řeknu. Zase nasadí zkoumavý pohled, tentokrát o něco delší. Sakra, měla bych být radši zticha. Moje vidiny jsou přece jen moje věc. Ostatní to nikdy nechápali; co jsem se jako malá naběhala po psycholozích… Nikdy víc. „Chtěla jsem tím říct, že stejně si to představuju i já,“ snažím se to zahrát do autu. „To je zvláštní, protože i u obhajoby mi řekli, že i kdyby tam nějaká věž byla, nejspíš by byla úplně jinde. Nechtěl jsem se hádat, ale stojím si za svým. A ty jsi první, kdo se mnou souhlasí,“ vrtí hlavou. „Ale já nejsem historik,“ bráním se. „No právě…,“ říká zamyšleně. „A přesto jsi si jistá. Málokdo má tak konkrétní představy.“ A je to v háji… „Jen se mi o tom zdálo, nemůžu přece vědět, jak to bylo. Už musím jít.“ Zvednu se, popadnu batoh a bez ohlédnutí vyběhnu z kavárny „Počkej, co se stalo?“ slyším za sebou jeho překvapený hlas. Neotočím se. Ještě že tu mám kolo. Rychle nasednu a šlápnu do pedálů. Koutkem oka zaregistruju, jak se objeví ve dveřích knihovny, ale to už jsem naštěstí pryč. Škoda, Tede, bylo to fajn. Kdybys to nezkazil, mohli jsme si povídat dál. A třeba by opravdu došlo na nějaké „příště“. Cestou úzkými uličkami centra však začnu uvažovat jasněji. Vždyť to nezkazil Ted, ale já. Tím zbrklým útěkem. Měl tak pronikavý pohled, jako by mi viděl přímo do hlavy. Navíc jsem na narážky o vidinách háklivá. Což ovšem Ted nemohl vědět. Proboha, proč ho omlouvám? Každopádně mi ale potvrdil, že ta vidina byla opět pravdivá. Dřív, když jsem byla malá, mi naši tvrdili, že mám prostě jen bujnou fantazii. To jim po několika letech terapií potvrdili i doktoři. Nikdo mi nevěřil, že ty věci opravdu vidím. Že dokonce slyším i zvuky. A že nikdy nevím, kdy se mi to stane

znova. Radši jsem začala předstírat, že žádné vidiny nemívám. Že prostě s věkem odezněly. Rodičům se ulevilo a všechno se zdálo být normální. To bylo přesně ono; naši se nejvíc báli toho, že nejsem „normální“. Co by si o nich pomysleli ostatní? A tak jim od svých sedmi let lžu. Musela jsem se s tím srovnat sama. Vlastně s tím srovnaná nejsem ani teď, ale tak nějak jsem rezignovala. Vypozorovala jsem, že se mé vidiny vztahují vždycky k místu, na kterém se zrovna nacházím. Dřív mi to nedocházelo, protože ta místa vypadala úplně jinak, než jak jsem je znala, ale jak jsem dospívala, leccos mi začalo být jasnější. Krom jiného i to, že vidím skutečné události z minulosti. Zvykla jsem si svá vidění ověřovat. Proto jsem si už ve dvanácti udělala knihovní průkazku do oddělení pro dospělé. Rodiče se uklidnili, že mám normální zálibu. Doma uklidím kolo do garáže a jdu čelit přivítání našeho psího mazlíčka. No, mazlíčka… Ne každý by ho tak nazval, protože se jedná o irského vlkodava. Ale je to dobrák od kosti a tak trochu i ňouma. „Ahoj Monty! Ne, ne, neskákej na mě! Jsem… Byla jsem v čistým.“ Nemám sílu ho sundat ze svých ramen, jsem ráda, že to vůbec ustojím, a už vůbec mu nedokážu zabránit v důkladné očistě mého obličeje. Sousedé si naštěstí už zvykli a ví, že mě Monty vítá, a nezakusuje, i když to zdálky vypadá všelijak. „Tak pojď, ty příšero, půjdeme domů,“ drbu ho. Ladně seskočí z mých ramen a lehce vyklusává směr obývák. Na rozdíl od původního plánu, že takhle veliký pes bude jen a pouze na zahradě, může se Monty nyní pohybovat zcela volně po celém domě. Přes léto má ze zahrady do domu skoro pořád otevřené dveře, a když je zavřeno a chce se mu dovnitř, prostě si štěkne. Má dokonce svoje křeslo v obýváku a molitan na spaní, vykuchaný ze staré postele, v patře. Dvoumetrový pelíšek jsme totiž nesehnali. „Viky, ty už jsi doma?“ diví se mamka. „Jo, vzala jsem za Míšu jednu školu, tak za mě vzala zbytek dneška.“ „Aha, tak to je fajn, potřebuju, abys zajela pro pár sazeniček k jedné kolegyni.“ „A musím?“ bráním se. Myslela jsem, že se třeba zase jednou odpoledne dostanu k lomu a zaplavu si. „Pomůže mi to. Za chvíli budeš zpátky. Ukážu ti, kde to je.“ Vytáhne autoatlas a začne mi vysvětlovat cestu. Je to asi třicet pět kilometrů od nás, ale v končinách, kde jsem snad nikdy nebyla. No, třeba nezabloudím.

3

Cesta mi docela uteče, pořád se mi před očima vybavuje Tedův úsměv a jeho tmavé oči. Tak sympatický kluk a musí to dopadnout takhle. Nejspíš už nikdy s nikým nebudu, protože kdybych tomu dotyčnému řekla, že mívám vhledy do minulosti, zavolal by do blázince. Najdu ten správný dům, naložím sazenice, s díky odmítnu pozvání na kafe a uháním zase domů. Vážně jsem tady nikdy nebyla, a přitom je tu tak hezky. A tady na kopci je dokonce nějaká zřícenina. No co, vykoupat se už stejně nestihnu, tak se aspoň projdu, rozhodnu se. Zaparkuju u oprýskané šipky s obrázkem hradu a vydám se po cestě nahoru. Asi nešlo o velký hrad, spíš o takovou menší tvrz, jak odhaduju ze zbytků zdí. Je odtud dobrý výhled do okolí, takže asi nějaká strážní tvrz. ▪▪▪ Mladá žena, spíše ještě dívka, stála na cimbuří a nedočkavě vyhlížela na příjezdovou cestu. Co když nepřijede? Musím být do večera zpět, nebo otci dojde, že jsem nebyla na bylinkách. Najednou se něco mihlo mezi stromy a za chvíli už slyšela i dusot kopyt. Zatetelila se radostí a spěchala dolů, aby mladého rytíře přivítala. Padli si kolem krku a začali se nedočkavě líbat. „Už jsem se bála, že nepřijedeš. Za chvíli musím odjet.“ „Promiň mi to, dřív jsem to nestihl, pořád se objevují nové neodkladné záležitosti, které se mnou chce někdo řešit. Asi si neuvědomují, že mám také své potřeby,“ usmál se. Vyšli nahoru a tam sklouzli na postel. Dívka si užívala každý okamžik. Věděla, že takových už moc nebude. Otec ji chtěl provdat. Však už jí bylo skoro sedmnáct. Chvíli spolu ještě leželi v posteli a mlčky se objímali. Byl nejvyšší čas, aby se dívka vrátila. Oblékli se a sešli na nádvoří, kde měli uvázané koně. „Kdy se zase uvidíme?“ zeptala se. „Musím do Prahy, ale hned jak budu poblíž, tak ti dám vědět.“ „Dobře. Budu čekat.“ V očích měla slzy. „Je tu ještě jedna věc,“ začal nepříliš nadšeně. „Víš, že jsem ženatý. A i kdyby se mé manželce něco stalo, budu se muset oženit znovu, a to čistě z politických důvodů. Vždycky tě budu milovat a navštěvovat, jak často to jen půjde, ale nikdy z tebe nebudu moct udělat svou ženu.“ Dívka mlčky kývla. „Zařídím, aby sis vzala jednoho mého dobrého přítele, je to čestný muž z dobrého rodu, tvůj otec to jistě neodmítne. Ten přítel o nás ví, nebude tě v manželství k ničemu nutit, neboj. Víc pro tebe udělat nemůžu, lásko.“ Vzal její hlavu do dlaní a políbil ji. Asi mi to urve srdce, ale vždyť od začátku vím, že to tak musí být, říkala si. Nakonec, pokud je ten muž opravdu tak dobrým člověkem, můžu žít poměrně spokojeně. Rozhodně to bude lepší, než být provdaná za Jošta ze Zhoře, kterého měl na mysli otec. To byl známý surovec a dvě ženy už mu

zemřely. Říkalo se, že je utýral. „Já vím. Děkuji ti. Sbohem!“ Naposledy ho políbila, nasedla na koně a pobídla ho do kroku. Koník byl plný energie a hravě vykročil vpřed. Radši se neohlédla, protože by stejně přes slzy neviděla. Naštěstí její kůň znal cestu velmi dobře, a tak byla za chvíli doma. ▪▪▪ Proberu se a zjistím, že sedím uprostřed zříceniny na trávě a opírám se zády o zbytek zdi. Sakra, co zas mělo být tohle?! Nebyla to normální vidina, já to celé prožívala! Musela jsem být úplně mimo. Popotáhnu a zjistím, že brečím. No, tak to není dobrý. Asi mi začíná vážně harašit. Dokud jsem vídala anonymní lidi a výjevy, dalo se to zvládnout, ale tohle bylo moc. Jako bych byla tou dívkou a milovala se s tím hezkým rytířem. Nejen že jsem slyšela zvuky, já cítila její pocity! Měla ho vážně moc ráda. Zajímalo by mě, kdo to byl. A proč jí říkal, že si ji nikdy nebude moct vzít. Já bych se na něj vybodla! I když… tehdy asi neměla moc na výběr. Mohla být vlastně ráda, že poznala lásku. Co já bych za to dala. Radši se zvednu a vyrazím zpátky k autu. V přihrádce u spolujezdce mi vyzvání telefon jako o život. „Ahoj mami,“ pozdravím, když si na displeji přečtu, kdo mi volá. „No kde jsi?! A proč to nebereš? Volala jsem ti už třikrát!“ vyčte mi hned na úvod. „Promiň, šla jsem se projít a nechala jsem si mobil v autě. Nic mi není,“ uklidňuju ji. Lhát už vážně umím. „Tak koukej přijet, stydne ti večeře.“ A zavěsí. Večeře? Proboha, jak dlouho jsem tam seděla? No páni, hodinu a půl. Tak to abych vyrazila. Kytkám v kufru auta asi nebylo nejlíp, protože jsou značně povadlé, když je mamce předávám. Tváří se sice dost znechuceně, ale nic neřekne. Taky dobře. Odejde je radši hned přesadit. Ještě líp. Mechanicky se pustím do připravených francouzských brambor. Co budu dělat, jestli se mi ty vidiny takhle zhorší? Může se mi to stát zase v práci nebo někde ve městě nebo, nedej bože, za volantem! Kdybych aspoň poznala nějaké příznaky. Ale přijde to vždycky tak náhle… Asi to bylo tím místem. Ta tvrz byla svědkem jejich schůzek. Zůstalo tam asi moc energie z jejich osobností, protože tam prožívali ty nejhezčí chvíle v životě. Prostě tam nebudu jezdit a už se to nestane. Upokojena vlastním vysvětlením si zalezu k sobě do pokoje a jdu hned spát. Hlavou mi víří dnešní zážitky. To byl zase den.