Jitka Prokšová ANDĚL S DRUHÝM KŘÍDLEM Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz Foto na obálku Jiří Dostál © Jitka Prokšová, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5362-3
Tento příběh věnuji Teree a Mejlsovi
Každý jsme anděl s jedním křídlem, abychom mohli vzlétnout, musíme se obejmout... (N. N.) Snad proto tolik toužíme vznést se nad zem. Toužíme po objetí. Mateřském, přátelském, mileneckém. Něžném, pevném, vášnivém. K naplnění té touhy někdy stačí dotek lásky. Stane se však, že přijdou chvíle, kdy nás past osudu zavede hluboko pod zem. Sevřeni v pekle vzpomínek ubližujeme. Nejenom sobě. Pokusme se znovu otevřít svá srdce. Stále je přece naděje, že spatříme anděla... Anděla s druhým křídlem.
V noře i venku
3. listopadu 2008 (pondělí) Probudil jsem se zimou a hrozným snem. Mám-li být přesný, tak spíš tím snem než zimou. Posadil jsem se na svém rozvrzaném otomanu a přitáhl si k tělu starou prošívanou deku. Cítil jsem, jak je nasáklá zvláštním pachem oné sklepní místnosti, ve které už dva měsíce přespávám. Ne… kdyby jen přespávám, já v ní žiju. Ano, mnohdy vůbec nevyjdu ven… vlastně jak tak o tom přemýšlím… většinou nevycházím, když mám deprese. Nebo spíš pocity zvláštní tísně. No, ono to vlastně vyjde nastejno. Prostě stavy, kterými se můj mozek zahltí, když se někdy ještě za tmy probudím, a které mě pak neopustí ani v poledne. A tak obvykle sedím do večera schoulený u jediného stolu v místnosti, píšu, zírám na monitor a čas od času se mrknu na síť, co zrovna dělá okolní svět. Sám pro sebe pak komentuju informace, kterými internet mě i ostatní uživatele zásobuje. Sám pro sebe také často své – snad dočasné – útočiště nazývám norou. V té noře se ukrývám před světem… Ale ne před sebou samým. Před sebou utéct nedokážu. I když bych mnohdy rád. Rozsvítil jsem malou lampu poblíž postele, nedávno jsem ji našel vyhozenou vedle kontejneru, tak jsem si ji vzal. Je sice na jedné straně trochu oprýskaná, ale poslouží dobře, když si večer čtu. Pohledem na budík zjišťuju, že je ještě brzy na to vstát a uvařit si kafe. Je za deset minut pět… doba, kdy normálně spím. A tak zhasnu, znovu si lehnu a utěsním kolem těla prošívanou deku. Několik dlouhých minut zkouším usnout. Nejde to. Ten proklatej sen… Začal docela nevinně, šel jsem s Lukášem do zoo. Ano, zdálo se mi o mém synkovi. Je mu sedm. Neviděl jsem ho přesně měsíc a pět dní. Strašně se mi po něm stýská. Často si představuju, jak si spolu hrajeme, jak mu večer před spaním čtu, jak držím jeho dětskou ruku ve své. Ale zpátky ke snu… V ruce jsem svíral foťák, chtěl jsem celou naši výpravu zdokumentovat. Lukáš se mě ustavičně vyptával na spoustu věcí, ani jsem kolikrát nestačil odpovědět a už tu byla další otázka. Je chytrý. Číst jsem ho naučil v pěti. V zoo jsme vyrazili nejprve k opicím. Patří k jeho oblíbeným zvířatům. Jak jsme tak v pavilonu postávali a Lukáš se jako obvykle nemohl odtrhnout od mohutného orangutana sedícího přímo za tlustým sklem, připlazil se kdoví odkud had. Nevím, nevyznám se v plazech, tenhle vypadal jako krajta. Jeho mohutné tělo bylo světle hnědě zbarvené s velkými černými skvrnami. Hlavu mu zdobil černý šípovitý vzor. Had se začal obtáčet kolem těla mého chlapečka a já jen bezmocně přihlížel. Nohy jsem měl vrostlé do podlahy pavilonu, nemohl jsem jimi hnout. Zařval jsem, ale hned zase zmlkl. V krku jsem cítil hrozné sucho, jako bych si za ten kratičký okamžik vykřičel hlas. Najednou jsem věděl, že ze sebe už nevydám ani slovo. Had Lukáše ovinul kolem dokola a on se začínal dusit. Lapal po dechu, upíral na mě prosebný pohled… ty oči jsem už jednou viděl. Podobně se na mě díval před dvěma měsíci, když sledoval, jak nadobro odcházím z jeho – a do té doby i z mého – domova. Nakonec had Lukáše povalil a táhl kamsi stranou. Náhle mi obraz syna zmizel. Ještě oněmělý hrůzou a vlastní bezmocí jsem jen tupě zíral do prostoru za sklem, kde se ze strany na stranu pohupoval znuděný orangutan. Vtom jsem se probudil. A tak nyní ve slábnoucí tmě před nadcházejícím ránem přemýšlím, co měl ten sen znamenat. Proč se mi zdají takový hrůzy, bleskne mi hlavou. Proč se mi zdá, že nedokážu pomoct svýmu dítěti?
Venku za oknem zacinká projíždějící tramvaj. V té chvíli si uvědomím, že dnes JI možná potkám znovu. Záhadnou plavovlásku – ženu, kterou jsem poprvé uviděl před pěti dny. Minulou středu. Pak jsem na ni měl štěstí ještě jednou. V pátek. Dnes je pondělí. První listopadové pondělí. Tuším, že sotva dorazím k refýži, budu ji hledat očima. Vzpomenu si na zajímavý detail. Zatím pokaždé, co na zastávce čekala, držela celou dobu u pravého ucha rozevřený mobilní telefon. Klasické véčko. A mluvila a mluvila… Pak mi myšlenky znovu přeskočí na sen o Lukášovi. Zakazuju si se tím opět zabývat, nechci se k tomu vracet. Upínám se proto ke středečnímu „magickému“ ránu. Vzpomínám, že ten den jsem se necítil zrovna nejlíp. Možná to bylo tím, že jsem šel znovu zkusit štěstí… získat smysluplnou práci. Poslední tři měsíce jsem totiž nezaměstnaný. Ano, ty tři měsíce jsem strávil v dobrovolné izolaci. Nebo nedobrovolné? Podle Marty, mé bývalé ženy – mluvím o ní jako o bejvalý, přestože rozvodový řízení ještě neskončilo – jsem prožil týden po odchodu z redakce naprostým nicneděláním. Ale nebyla to pravda. Prostě jsem jen přemýšlel. O životě, o vztazích, o změnách, které nevedou k lepšímu. Na jaře mi bylo dvaačtyřicet. Od pětadvaceti jsem prošel ledačím… Posledních sedm let jsem psal články. Jako redaktor regionálního deníku jsem žádnou ctižádostí neoplýval. Přesto – soudě podle reakcí bývalých kolegů – jsem bral novinařinu patrně příliš zodpovědně. Pokud se jednalo o sbírání podkladů k mým textům, připouštím, že mnohdy jsem mohl působit až přepečlivě. Nepodceňoval jsem totiž různé souvislosti, pídil jsem se po detailech. Občas se stalo, že se některé z nich ukázaly jako nepodstatné, a tak mi vytýkali přehnané pedantství. Někdy se mi trochu posmívali pro mou podivnou plachost. Proč podivnou? Protože se týká výhradně pěkných žen. Obvykle mě na nich jako první upoutají vlasy. Taky oči nebo nohy… S ošklivkami problém nemám, s těmi jsem suverénní, asi necítím potřebu zaujmout. Ale krásné nebo aspoň zajímavé ženy jsou moje zkáza. Najednou se vnitřně rozklepu, řeším v duchu, co říct… Většinou dlouze mlčím. To však není všechno. Čas od času mi způsobuje potíže moje tvrdohlavost. Dokážu být i pořádně vzteklý… Vlastně také kvůli tomu jsem z redakce odešel. Ale na to teď nechci myslet… takže zpátky ke středečnímu ránu.
