Alena Jakoubková VŠUDE MANŽEL O DVOU KŮRKÁCH Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Alena Jakoubková, 2010 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2010 ISBN 978-80-243-5441-5
Paralelní vztah...? Je to jen otázka organizace (jedna z mých četných múz)
Erekce je plachý fenomén (dr. Josef Josefík)
Nežli holub na střeše lepší manžel v hrsti, trochu lásky vykřešeš a on se rád postí…! „To není možné, pane doktore…!“ Upírala jsem na lékaře pohled natolik upřímně přesvědčivý (pohled naivní husičky – mé odvěké stigma a nejmarkantnější charakterová vlastnost), že mě začal zcela očividně litovat. Jistě však nejsem ani zdaleka první, které do toho upřímně přitroublého úsměvu musí šlápnout. „Jste vdaná…?“ položil mi jen zdánlivě nesouvisející otázku. „Ano,“ přikývla jsem… a pak mi došlo, co mně tím naznačuje. Důrazně jsem zakroutila hlavou, mé dlouhé světlé vlasy (moje chlouba…!) se zhouply a zase spadly na má křehká ramena a mé zelené oči zasvítily jako oči rozzlobené kočky. To jsem si nevymyslela, tak podle svého manžela blýskám očima pokaždé, když mě něco pořádně nadzvedne. Vypadá jako Ornella Mutti, pomyslel si lékař v tu chvíli smutně. Četla jsem mu ve tváři jako ve skleněné kouli. Za jiných okolností by se mě pokusil sbalit. „Michal by nikdy…“ Nechala jsem větu vyznít do ztracena. Pohled nebohého lékaře ve vnucené roli posla špatných zpráv mě nemohl nechat na pochybách. Mám kapavku. Sklonila jsem hlavu a tvář mi zalil zrádný ruměnec studu. Tohle se přece nemůže stát mně. Ne mně, ne mně…! Možná se za chvilku probudím a všechno bude jako dřív. Ne. Nebude. Už nikdy nic nebude jako dřív. „Nemáte se za co stydět,“ pokusil se mě utěšit lékař. Ke vší (mé, samozřejmě) smůle je to moc pěkný mužský. Takový urostlý, roztomile neohrabaný medvěd s chlapeckým úsměvem, trochu jako Gérard Depardieu ve filmu Zelená karta. Takovouhle zprávu bych si mnohem raději vyslechla od lékařky mateřského typu, které bych si mohla sednout na klín a vyplakat se jí na rameni. Takhle se snažím udržet poker face. Moc mi to nejde… „Je to hanba vašeho manžela.“ „Co mám dělat…?“ mumlala jsem skoro nesrozumitelně, protože mi drkotaly zuby. Lékař si před sebe přisunul bloček s recepty. „Antibiotika to jistě spraví,“ ujistil mě. „A…“ odkašlal si… „samozřejmě… dokud… tu nepříjemnost… nevyléčíme, tak…“ Tentokrát nechal větu do ztracena vyznít on. Vzhlédla jsem a rozhořčeně vyprskla: „Ten syčák se mě ani nedotkne…!!!“ V duchu jsem si přísahala: Nikdy. NIKDY. Lékař se ani na chvilku neodchýlil od profesionálního postoje, který si osvojil jistě už za studií. Nasadil takový ten „nadhled“. Jindy mě přiváděl takový projev nedostatku lidských citů k šílenství, ale teď jsem za něj byla vděčná. Co bych si počala, kdyby mě začal utěšovat? Můj hysterický výbuch ignoroval a pokojně dodal: „Až doberete antibiotika, musíte třikrát za sebou absolvovat krevní testy. Teprve pak je možné tuto… nemoc… považovat za vyléčenou.“ Opět jsem zahanbeně přikývla. „A… promiňte,“ pokračoval lékař, „ale zákon mi ukládá tu otázku položit. Měla jste styk s nějakým dalším mužem…? Myslím – kromě vašeho manžela…?“ Bezmocně jsem zakroutila hlavou a pokrčila rameny. „Ne… já nikdy…“
A to je pravda pravdoucí. Nikdy, nikdy v životě se mě nedotkl jiný muž než Michal. Její manžel musí být pěknej kretén, pomyslel si v tu chvíli jistě lékař. Taková krásná ženská a on jí zahejbá s nějakou špinavou flundrou… V lékařových očích jsem si přečetla soucit a to mě napružilo. Tohle mi Michal neměl dělat… Jak k tomu sakra přijdu…? Lékař však pokračoval s profesionálním odstupem: „Manželovi vyřiďte, že sem musí co nejrychleji zajít. Aby byla léčba účinná, měla by být antibiotika nasazena co nejdříve.“ Opět jsem přikývla, recept vložila do peněženky a peněženku vhodila do kabelky. Stříbrný trojúhelníkový kovový uzávěr cvakl. Pak jsem vstala a aniž jsem se lékaři podívala do očí, tiše, s pohledem upřeným na vlastní boty, jsem poděkovala a s pokusem o zachování aspoň špetky důstojnosti jsem napřímila ramena a odešla.
Cestou domů jsem se stavila v lékárně a vyzvedla léky. Protože nemám ponětí, kolik z takového receptu dokáže magistr vyčíst, raději jsem popojela tramvají o několik stanic dál a zašla do lékárny, kde mě neznají. Přemýšlela jsem, co teď budu dělat. Život se mi najednou zhroutil jako domeček z karet. Ještě dneska ráno se se mnou Michal pomiloval. Ten zmetek nestoudnej…! Strašlivě jsem zuřila. Ale někde pod tím vším vztekem se rodila bolest. Člověk může leccos odpustit. Ale tohle…? Je to nade vši pochybnost prokázaná nevěra. A ne nevěra ledajaká. Michal se musel vyspat s nějakou špindírou, která se tahá bůhví s kým. A vůbec to neznamená, že byla jediná… Odevzdaně jsem si povzdechla. Jak dlouho už to asi trvá…? Jak dlouho mě můj hezký elegantní manžel podvádí? A proč si, když už mu teda nestačím, prokristapána k tomu účelu nenajde nějakou šťavnatou mladou holku – čistotnou a neškodnou? Protože je to kretén, odpověděla jsem si sama. Na veřejnosti se honosí láskou k manželce… No jistě… takový hodný manžel. I já jsem si myslela, že jsme příkladný pár! Ale pod lesklou glazurou je pořádný kýbl špíny. Který mi teď Michal vyšplíchl přímo do obličeje. Neměla jsem ani ponětí, co mám dělat. Že už s manželem dál žít nemůžu, to je jasné. To bych nesnesla. Ještě ráno jsem byla normálně šťastná. Odvedla jsem Honzíka, syna svého bratra, do školy, a plánovala, že k večeři připravím špagety a Honzíkův oblíbený piškotový dort. Najednou jsem se zastavila. Ovšem, je středa. A ve středu Michal vždycky chodí na fotbal a pak s kamarády do hospody. Jo, to určitě. Kdy jindy by mě podváděl? Nebo snad v těch hodinách, kdy jsem ho litovala, že musí zůstat v práci přesčas? Sakra. Musím si s Michalem promluvit, to je jisté, ale ne před Honzíkem. A zavolat Janě a říct jí, aby k nám dneska Honzíka nevozila, nemůžu, protože se na společný večer jednak oba těšíme a druhak Robert s Janou mají koupené lístky do divadla. A musím se na ten nepříjemnej rozhovor pořádně připravit. Pěkně si všechno promyslet.
To nepříjemné svědění mě ani moc nepřekvapilo. Mylně jsem to považovala za nastuzení a vytáhla ze dna šuplíků teplé bavlněné spodní prádlo. Když to ani po týdnu nepřestalo, objednala jsem se na gynekologii. Kristepane…! Musím si najít jiného gynekologa. Tomu svému už nikdy nenajdu odvahu přijít na oči. Co si asi o mně myslel, když mě posílal na krevní odběry? A pak, pohlížeje na laboratorní výsledky s neproniknutelným výrazem ve tváři, vypisoval objednávku na kožní…? „Slečno, vy jste tak krásná, že se vůbec nemusíte česat.“ Posunula jsem pohled v zrcadle o kousek vlevo. Mladík, který za mnou stál, vypadal dobře. Víc než dobře. Blonďák s modrýma očima a zajímavou hubenou tváří, celý Steve McQueen. Jak je možné, že jsem si ho nevšimla už předtím? Bílé šortky a bleděmodrá bavlněná košile ukazovaly moc pěkné mužské tělo. Usmála jsem se a dál si, zdánlivě (to jsem měla pečlivě propracované…!) lhostejně pročesávala metr dlouhé blonďaté vlasy. Steve McQueen trpělivě čekal. To se mi líbilo. Steve už nebyl žádný kluk. Odhadovala jsem ho na dobrých pětadvacet. Hodila jsem hřeben do obrovské světle zelené kabely a otočila jsem se. Věnovala jsem mu svůj vyhlášený, hodinami před zrcadlem vycizelovaný úsměv. Zafungoval jako obvykle. „Nešla byste se mnou na kafe…?“ Chvíli jsem předstírala, jako že si to rozmýšlím. Mladík se mi líbil, ale večer mám rande s Jirkou – no, snad to stihnu, prolétlo mi hlavou bezstarostně. Tehdy mi připadalo, že motat chlapům hlavu je šik. Jak by se řeklo dneska in. „Aspoň na chvilku,“ přemlouval mě. Nu, proč ne, usoudila jsem a koketně prohodila: „Když změníte pozvání na čaj, řeknu ano.“ Jistě že změnil pozvání na čaj. Udělal by cokoli, aby mě dostal. Každý by udělal cokoli, aby mě dostal. To ovšem bylo před patnácti lety. A mně bylo sladkých šestnáct. Šli jsme pokojně vedle sebe Šáreckým údolím a vyměňovali si obvyklé repliky. Kdo studuje jakou školu a jaké filmy se nám líbí. Než jsme došli k tramvajové zastávce, věděla jsem, že se Steve ve skutečnosti jmenuje Michal Král, je v posledním ročníku na přírodních vědách, zajímá se o brouky, ale studuje geologii, hraje fotbal a tenis a miluje akční filmy. Na plovárnu se stejně jako já přišel učit. Taky chytat bronz a, což sice neřekl, ale bylo to nad slunce jasné, balit holky. Usvědčoval ho z toho jeho sebevědomý úsměv. Až na ty filmové krváky jsem byla s jeho cévéčkem spokojená. Já sama dávám přednost milostným romancím (Krajina stínů s Anthonym Hopkinsem…!), ale s tím jsem se Michalovi diplomaticky raději nepochlubila. Nevím proč, ale mít v oblibě zamilované filmy se mezi intelektuály prostě nenosí. Na takové informace je vždycky dost času, usoudila jsem. Když jsme míjeli východní cíp Džbánu, vzal mě Michal za ruku. Na rande s Jirkou jsem prostě vůbec nešla.
Od toho setkání na koupališti v Šárce jsem na jiného muže skoro ani nepohlédla. Byla to láska na první pohled a vypadalo to, že to platí pro nás oba. Stali jsme se absolutně nerozluční, i když byl mezi námi dost velký věkový rozdíl, v tom věku skoro propastný. Časem se to srovnalo, ale tehdy mně bylo šestnáct a Michalovi čtyřiadvacet. On byl dospělý mužský a už dávno spal s holkama a já, dítě nevinné, byla samozřejmě panna. Políbená, ale přece jen absolutně nezkušená. Nu, Michalovi trvalo sotva pár týdnů a tohle změnil. Nemusel mě ani moc přemlouvat. Šílela jsem hrůzou (lépe řečeno žárlivostí), že když s ním nebudu spát já, udělá to ráda jiná. Byla jsem sice naivní, ale tak blbá, abych si myslela, že se mnou bude dospělý chlap chodit platonicky jako mí obvyklí ctitelé, rekrutující se z mých spolužáků a bratrů mých kamarádek, to jsem tedy nebyla. Michal měl malý byt po babičce, který ale pronajímal a bydlel na koleji. Bylo to levnější. Já bydlela s našima, pochopitelně. A měla jsem doma režim jako řemen. Otec byl ze staré školy, maminka, já i bratr jsme se před ním třásli jako osiky. Ovládal nás pouhým pohledem, všechny tři. Přesto jsme si s Michalem našli čas i místo… Vždycky jsme něco vymysleli. Pak si Michal sehnal brigádu jako noční recepční v nějakém hotýlku, dal podnájemníkovi výpověď a plánoval, že se v lednu nastěhuje do svého bytu. Abych se k němu nastěhovala já, nepřicházelo v úvahu, neboť mi mělo být v dubnu teprve sedmnáct. Ale příležitostí k více či méně letmým návštěvám se našlo…! Ó, svatá ty vynalézavosti mládí…! Moji rodiče z Michala moc nadšení nebyli. Měli strach, abych nesekla se školou. Ale to mohli být klidní. Po ničem, snad ani po Michalovi, jsem netoužila tak jako po zajímavé práci. A tu mi mohlo poskytnout jen vzdělání. To jsem věděla snad odjakživa. Měla jsem před sebou totiž praktickou ukázku toho, jak dopadne ženská, která nic neumí a nic ji nebaví. Abyste věděli, nechtěla jsem dopadnout jako moje matka. Otěhotněla v sedmnácti, školu nedodělala a celý život byla finančně i psychicky závislá na otci. Ten ji šikanoval stejně jako nás děti. Matka byla celý život v domácnosti, což znamenalo, že jsme s bratrem byli pod ustavičným dohledem, ale – všechno zlé je pro něco dobré – zase na druhou stranu jsme nikdy neochutnali blafy ze školní jídelny. Jenže to je slabá útěcha pro ženu, kterou by nejspíš nezaměstnali ani jako dohled nad regály v supermarketu. Moji rodiče jsou obyčejní lidé se smyslem pro dramatičnost a zachování zdání. Udělali by snad cokoli, aby v očích sousedů vyhlíželi jako nóbl rodina. Nám, dětem, vybrali v té době neobvyklá a, jak se jim jevilo, vznešená jména. Maminka i vynést smetí do popelnice vzdálené půl metru od naší zahrady (přes chodník) chodila dokonale upravená a v punčochách. Povinné nedělní rodinné procházky (z nichž jsme nebyli osvobozeni ani v pubertě) jsme s bratrem nenáviděli a nebylo divu. Ale neměli jsme šanci se jim vyhnout. Oba rodiče pocházejí z malého města – matka z Klatov, otec z Jablonce – a tam nedělní korzo, zbytku spoluobčanů jedenadvacátého věku známé jen z děl Aloise Jiráska a Vlasty Javořické, dosud nezašlo na úbytě. Nevím, jestli obyvatelé naší ulice – a naši sousedé – dokázali ocenit matčiny klasické (nemoderní) kostýmky s nenápadnou perleťovou broží na klopě, nebo otcův plstěný kloubouk (žádný z otců mých kamarádek nenosil klobouk…!), nebo dokonce mé šedozelené kostkované šaty s bílým límečkem, které jsem upřímně nenáviděla (matka mi je přešila z nějakých odložených svršků po pratetě z Klatov). Nezmiňuji bratrovy tmavě modré kalhoty a bílou košili, neboť vypadaly jako pionýrský stejnokroj a on jediný z nás tudíž začátkem osmdesátých let minulého století vypadal normálně. Podle mě si sousedé o nás nemysleli nic. Ale rodičům stačilo vědomí, že by si něco jen myslet mohli. A tak jsme korzovali vilovou čtvrtí,
kde nebyl jediný obchod, nic, na co by se dalo koukat, nic, co by ospravedlňovalo naši parádu. Ani zastavení v omšelé cukrárně na konečné tramvaje, kde nám otec koupil zákusky a kde stejně nebyl stolek, u kterého bychom je mohli sníst, a tak jsme si je brávali domů a pojídali je v létě na zahradě, v zimě v tmavém a neútulném obývacím pokoji a hojně je zalévali čajem s citronem. Ach jo, ještě teď, když si na to vzpomenu, zatrne mi. Ta strašlivá nuda. Ta bezvýchodnost. Jedinou výhodou toho obkličování před sousedy bylo, že naše zahrádka byla vždycky jako ze škatulky, nikde se nepovalovaly krámy jako odložená kamna a rozštípaný starý nábytek (sousedi zprava) nebo zažloutlá vana, prasklé klozetové sedátko a staré kanape s vyhřezlými péry (sousedi zleva), jak to bylo v té době zvykem. (A leckdy ještě dneska…) Můj bratr Robert je chloubou otce a mazánkem matky. Není mu co závidět, ale když jsem byla malá, strašlivě jsem na něj žárlila. Babička mi však vysvětlila, že Robert za to nemůže. Ach, moje milovaná babička. Snažila se mi nelásku rodičů nějak vykompenzovat. A dařilo se jí to…! Vždycky jsem u ní našla pochopení. Dokonce i pro svou lásku k Michalovi. Klidně rodičům lhala a kryla mě, i když věděla, že kdyby se to domákl otec, byl by schopný mi zakázat k ní chodit. Nu, naštěstí se to otec nikdy nedozvěděl. Byla jsem (tehdy) pěkně fikaná. S Michalem jsme se domluvili, že se k němu nastěhuji v den svých osmnáctých narozenin. Já vím, je to tak… patetické. Ale mládí je patetické. Kdy jindy na to člověk najde čas? Michal na podzim odpromoval a nastoupil do vědeckého ústavu za směšný plat, ten si ale úspěšně vylepšoval překlady pro docela významný odborný časopis. Mohl si dovolit mě živit. Že mi rodiče žádné peníze nedají, mně bylo přehledně jasné. Já si občas přišla na malý obolus, když jsem udala nějakou svoji fotku do nedělní přílohy novin, ale to nebylo moc často a honorář býval opravdu spíš symbolický. Že budu studovat fotografii na Akademii múzických umění, to jsem věděla snad od svých deseti let. Dostat se na tuto exkluzivní školu a dostudovat ji pro mě bylo odjakživa otázkou cti.
