Alena Jakoubková CHCEŠ-LI S MUŽEM BÝTI MUSÍŠ S NÍM I VÝTI? Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Alena Jakoubková CHCEŠ-LI S MUŽEM BÝTI… MUSÍŠ S NÍM I VÝTI…? Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Alena Jakoubková, 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6409-4

Georgovi, s díky za inspiraci a přátelství

Já jsem tak rád, že už mám ten život konečně za sebou… Jiří F. (Princ), 61 let

V našem věku se chodí čurat, když vidíš toaletu, ne, když se ti chce… moje vrstevnice Alena P.

Brzy u nás lítaly talíře i s řízkama… Ivanka V.-F. o svém prvním manželství

Svatba je překrásný sen, jehož splnění pak lituješ celý život, každičký den…

„Ale já ho miluju, mami…!“ „Ty ses zbláznila, Salome,“ zvýšila nezvykle silně hlas jindy moje tak milující a chápavá maminka. „Na tu svatbu okamžitě zapomeň a před tátou se o ní radši ani nezmiňuj,“ radila mi důtklivě, zatímco jsem seděla před ní na židli a žmoulala v ruce kapesník promáčený od slz. „Víš, jak se táta dívá už jen na to, že se s tím klukem vídáš. A taky moc dobře víš, že ti to zakázal – a přesto se s ním vídáš dál,“ dodala nespokojeně. Moje maminka totiž svého manžela poslouchá na slovo a nechápe, že já, jako jeho dcera, tak nečiním poslušně též – jak by se podle ní patřilo, a jak taťka samozřejmě očekává. „Mami, já už to Adamovi slíbila,“ fňukla jsem umanutě jako malá holka. Ostatně, já byla malá holka. Teprve nedávno mi bylo osmnáct. „Tak mu řekneš, že sis to rozmyslela a bude to vyřízené,“ mínila stejně umanutě maminka. „Jestli tě má Adam doopravdy rád, pěkně si na tebe počká, až dostuduješ. Musí přece vědět, že to je pro tebe to nejlepší. Salome, my s tatínkem očekáváme, že půjdeš na vysokou, vždyť už tě přijali, na tu tvou vysněnou medicínu, vždycky jsi chtěla být doktorka jako táta, přece teď všechny své sny nezahodíš kvůli klukovi, který se ani nevyučil?“ snášela podle ní jistě logické argumenty, které mi ale tenkrát připadaly jako naprosto nesmyslné. „A který prodává v obchodě tvého strýce?“ vršila maminka další. „V obchodě, který jednou zdědíš? Chceš si vzít kluka, který nemá ani tolik hrdosti, aby si našel práci jinde než u tvého příbuzného, kde dělá jen poskoka? Myslela jsem, že máš větší ctižádost, holčičko…! Že si najdeš nějakého slušného chytrého chlapce z okruhu našich přátel, který se k tobě bude po všech stránkách hodit.“ „Ale Adam mě miluje a já jeho taky,“ stála jsem si na svém. Mami, chodím s ním už tak dlouho, že byste tomu s tátou mohli konečně uvěřit,“

5/43

naléhala jsem. „A to, že se vezmeme, jakmile mi bude osmnáct, jsme si s Adamem slíbili už dávno. A nedělej, mami, jako že tě to překvapuje, říkala jsem ti to, a ne jednou. A nemluv mi o ctižádosti – tys chtěla, aby měla tvoje dcera nejpitomější jméno na světě, tak proč bych si měla já přát být doktorkou? Třeba svou dceru pojmenuju… Andromédé,“ konečně jsem přišla na jméno ještě blbější, než je to moje. „Jo, Salome, říkala jsi to, ale já pořád doufala, že tě to přejde. Že si uvědomíš, jaký ten tvůj Adam ve skutečnosti je. Doufala jsem, že ti dojde, jaký je to nespolehlivý flákač. A tvoje jméno je zvláštní, krásné, biblické a lidé si tě díky němu snadno zapamatují. A jak to, že už nechceš být doktorkou? Vždyť ještě v květnu jsi zářila jako kometa, když tě přijali? Copak si neuvědomuješ, že je to od toho kluka jednoduše sprosté, že tě tahá dolů? Protože to byl on, že ano, kdo ti navrhl, abys namísto studia šla do práce a vydělávala?“ udeřila maminka hřebík přímo doprostřed hlavičky. „Možná bys mu měla vysvětlit, že jako doktorka bys vydělávala víc.“ „Ale mami… Adam jen neměl v životě štěstí,“ zakvílela jsem plačtivě, „a když už jsi mi chtěla dát jméno, kvůli kterému se mi ve škole děcka posmívají, měli jste se s tátou nechat přejmenovat. Salome Nováková. Díky…!“ Na maminčinu poslední narážku na Adama jsem nereagovala, protože měla pravdu. Adam mě skutečně požádal, abych se na dlouhé studium, které by nás navíc na dlouhé roky oddělovalo, vykašlala. Říkal, že neví, jestli by na mě dokázal tak dlouho čekat… A také, že mu strejda v obchodě dává jen almužnu, tak bych měla jít do práce a přispívat na společnou domácnost. Zmínka o tom, že by na mě Adam nepočkal, mi úplně stačila. Nesnesu ani pomyšlení, že by Adam mohl mít něco s jinou. Jsem strašně žárlivá, protože vím, jak se kolem něj motají jako bludičky ty potvory nestydaté. A kromě toho mi Adam naznačil, že by nechtěl manželku, která by ho vzděláním moc převyšovala. Vzdát se školy pro Adama mi v tu chvíli vůbec nepřipadalo nepřiměřené, tolik jsem ho milovala. Svatá ty prostoto…! „Měl zrovna tolik štěstí jako ostatní,“ odsekla maminka odsuzujícím tónem. „Do vězení pro mladistvé se nikdo nedostane omylem. A těm jeho vykutáleným historkám, že na něj tu krádež auta někdo hodil, na rozdíl

6/43

od tebe nevěřím. V tom autě jel podle všeho sám, a našli u něj navíc ty kradené věci,“ připomněla mi maminka starostlivě. „Salome, rozmysli si to ještě. Odjeď do Prahy na univerzitu a uvidíš, co se stane za těch pět nebo šest let. Třeba se na svatbu s Adamem pak budeš dívat jinak, třeba tam potkáš někoho, s kým si budeš víc rozumět…“ Já si ale umíněně trvala na svém. A jak by také ne, bylo mi právě osmnáct a o ruku mě požádal nejkrásnější mužský široko daleko. Všechny holky i ženské u nás v Bechyni do něj byly blázen. Točily se kolem něj v celých hejnech a já na něj pochopitelně strašně žárlila, protože byl o pět let starší než já a protože jsem přes týden jezdila na gymnázium do Tábora, odkud jsem se vracela až dost pozdě večer. Maminka mě pak už nechtěla pouštět ven, takže s Adamem jsem mohla randit jen o víkendu. Samozřejmě jsem se utápěla v temných podezřeních, s kým můj milý tráví ten čas, co se musím doma učit… A také je pravda, že se ke mně leccos doneslo, jenomže Adam mi vždycky přísahal, že jsou to jen pomluvy závistivých bab. A já mu věřila, protože jsem věřit chtěla. Adam skutečně nemá moc dobrou pověst, to má maminka pravdu. Předtím, než začal chodit se mnou – a to už jsou skoro tři roky, protože mi ještě nebylo šestnáct, když na mne poprvé se zájmem pohlédlo Adamovo zkušené démonické oko, černé jako noc – žil hodně divoce. Dostal se opravdu na nějaký čas i do vězení, ale na rozdíl od maminky věřím, že byl nevinný. Já do něj byla zamilovaná snad už jako mimino a s nelibostí jsem musela sledovat, jak můj idol láme jedno dívčí srdce za druhým. Ve městě se mluvilo i o nějakých nemanželských dětech, ale tomu já nikdy nevěřila. Adam mě ostatně ujistil, že to není pravda… A já mu věřím. Věřím, věřím, věřím…! A věřím i jeho ujišťování, že je mi celou tu dobu, co spolu chodíme, věrný, i když se po městě povídají všelijaké historky, a některé holky se dokonce přímo chlubí, že s ním spaly. Myslím si ale, že mi Adama prostě jen závidí. A všechny ty řeči vznikají proto, že se mu ženské lepí na paty, dělají na něj nestydatě oči a široko daleko není jediná, která by mi ho nechtěla přebrat. A to nejenom mladé holky, za Adamem pálí i ženské

7/43

mnohem starší, dokonce i vdané paničky. Vím to, protože Adam prodává v obchodě mého strejdy a ten občas poznamená, že se některým ženským ve městě až podezřele často rozbíjejí domácí spotřebiče a chodí si kupovat nové. Podle mě to dělá jeho obchodu dobře, takže nechápu, proč si můj strýc Johan, namísto aby si Adama pochvaloval, pořád na něco stěžuje. Ale s těmi ženskými má nejspíš pravdu. Myslím, že v Bechyni se s ním chce aspoň vyspat každá. Adam je totiž super třída. Je vysoký, urostlý, tmavovlasý a tmavooký. A taky hodně hubený. Nosí džínsy a bílá trička, na propadlých tvářích má věčně stín vousů, vypadá tak nějak… nespoutaně. A zatraceně přitažlivě. Mužně… Jen to, že se zamiloval do mě, ho spoutalo – a na to jsem byla až neskutečně pyšná. Že si mezi všema těma holkama, co mu skákaly do postele jako žabky, vybral mě. To, že se vezmeme, jsme si domluvili už před dvěma lety, když Adam začal pracovat u mého strejdy Johana, maminčina bratra, který má obchod s elektrospotřebiči. Já v tom viděla důkaz Adamovy touhy se konečně usadit, ale maminka tvrdila, že Johan s Adamem není moc spokojený, prý chodí do práce často pozdě, není na něj spolehnutí a k zákazníkům se prý nechová tak zdvořile, jak by si strejda představoval. Jenže Adam je šikovný a umí leccos spravit, ukázat zákazníkům, jak co funguje, proto ho strejda zaměstnává dál, i když si na něj pořád mamince stěžuje. „Salome, proč jsi dělala zkoušky na medicínu, když ve skutečnosti nemáš v úmyslu studovat? Měla jsi takovou radost, když tě přijali, to jsi nemohla hrát,“ maminka se vytrvale držela tématu, které ji zajímalo. Proč sis to rozmyslela?“ zeptala se znovu. „No dobrá, mami, Adam mě požádal, abych už dál nestudovala, znamenalo by to totiž pro nás další léta čekání, zase bychom se vídali jen o víkendu. A Adam se chce oženit už teď, chce založit rodinu. Víš, chceme si najít byt a já se poohlédnu po nějaké práci…“ „Adam tě požádal…!“ Maminka lomila rukama. „Že jsem si to nemyslela, holčičko. Přemýšlej trochu, nemyslíš, Salome, že kdyby mu na tobě opravdu záleželo, chtěl by, abys šla za svým snem? Vždyť jsi odmaturovala na samé jedničky, je škoda, že nebudeš studovat, to ti řekne každý, koho se zeptáš. Jenže ten kluk ví moc dobře, že kdyby tě nechal

8/43

odejít do Prahy, ztratil by tě, protože bys mezitím dospěla a došlo by ti, jak moc se k sobě nehodíte. A také jaký je on flákač a budižkničemu. Proto si tě chce pojistit. A věř mi, že víc než o tebe mu jde o náš majetek.“ „Mami, Adamovi na penězích nezáleží.“ „Ale záleží, Salome. Každému na penězích záleží a on nemá nic, ani jeho rodiče nejsou majetní, nepatří jim ani byt, v němž bydlí,“ ukázalo se, že maminka je dobře informovaná. „Adam si tě jednoduše vyhlédl, protože u tebe vidí šanci, že přijde bez práce k penězům. On ví moc dobře, že kromě toho, co máme my, ještě zdědíš všechno po Johanovi. Ale to se mýlí, holčičko, možná bys mu to měla říct. Cokoli ti jednou dáme, dáme jen a jen tobě, ne jemu. O to se tatínek postará.“ „Nic mu říkat nebudu, urazil by se.“ „Ne, holčičko, ty se bojíš, že by tě Adam nechal a kouknul se po jiné holce z bohaté rodiny,“ stála si na svém maminka, „kdybys mu řekla, že od nás mu žádné peníze nepřitečou. Jsem zvědavá, jak se bude divit, až zjistí, že musíte vyžít z toho, co si vyděláte. „Mami,“ napadlo mě najednou, „ty jsi přece vystudovala architekturu, ale nikdy jsi nepracovala, hned po vysoké sis vzala tátu a narodila jsem se ti já. K čemu ti to tvoje studium je? A proč mě nutíš, abych studovala, když sama vidíš, že to vlastně k ničemu není? Taky mámy Denisy a Reginy mají vysokou, a přesto jsou celý život v domácnosti. A Martinova máma je zubařka, a pokud vím, taky nikdy nepracovala.“ „Salome, tvůj otec je lékař, a primářem se rozhodně nestal jen tak, musel tvrdě pracovat a pořád se učit nové věci… Potřeboval mít doma ženu, která mu bude vytvářet zázemí. Nemohl se zaobírat chodem domácnosti nebo výchovou dětí. A mně to nevadí, těší mě, co jsme s tvým otcem společně vybudovali. Bytovou architekturu jsem uplatnila tady, v našem krásném domě,“ rozhlédla se s pýchou po našem útulném obývacím pokoji, „a v domovech našich přátel. Stalo se to mým koníčkem. Naštěstí tvůj otec vždycky slušně vydělával a je tu i rodinný majetek, nepotřebovala jsem chodit do práce a stejné je to i s mými přítelkyněmi. Otcové tvých kamarádek jsou všichni úspěšní a umí vydělat peníze. Jenže ten tvůj Adam bere u Johana jen pár šupů – sotva mu to může stačit na vlastní živobytí. Manželku z toho rozhodně neuživí,“ řekla máma s despektem.

9/43

„Najdu si práci.“ „No to jsem zvědavá, jakou… S maturitou na gymnáziu? A tady? Budeš někde prodávat – to opravdu chceš? Stát hodiny za pultem a obskakovat zákazníky?“ Pokrčila jsem rameny. Tohle maminka nemohla nikdy pochopit. Já bych pro to, abych mohla žít s Adamem, udělala cokoli. No tak budu prodávat… No a co? „Ale svatbu mi vystrojíte?“ zeptala jsem se. „Promluvím s tátou,“ povzdechla si maminka.

V celé Bechyni jsou jen tři holky, které se mi nepokoušejí Adama odlákat. Jsou to moje kamarádky, které mi Adama sice závidí, ale berou na vědomí, že je můj. Jsme takový vyhlášený čtyřlístek, kamarádíme spolu už od školky a od školky spolu kamarádí i naše mámy. Teda kromě mámy Denisy, protože tu si její táta přivezl do Bechyně, jak říká, jako válečnou kořist odněkud z východních Čech, ale přestože se jinak naši rodiče znají od dětství, Denisina máma zapadla do party a teď je ještě konzervativnější než ostatní mamky. My svým maminkám (za jejich zády, samozřejmě) někdy říkáme s despektem Stepfordské paničky. Všichni naši rodiče mají krásné vily v Křižíkově vilové čtvrti (naše je největší a nejvýstavnější), všichni naši otcové jsou nějakým způsobem významní. Všechny naše matky jsou výborné hospodyně, skvěle vaří, žádná z nich nechodí do práce, naše domovy jsou vyblýskané, zahrady pečlivě opečovávané a všechny mámy o sebe pečují, jsou načesané, štíhlé, krásné a elegantní. Jo, a nad zbytkem města ohrnují své napudrované nosy. Každý pátek jedna z nich uspořádá večírek – v tom se pravidelně střídají. Na ty večírky chodí i naši prarodiče a v poslední době i naši kluci, kromě Adama, samozřejmě, protože táta mi ho zakázal pozvat. Je pravda, že Adama to děsně štve, byl by strašně rád, kdyby ho ostatní uznali jako mého kluka, ale já nemám dost odvahy ho k nám přivést přes tátův zákaz. Táta by byl totiž schopný ho chytit za flígr a vyrazit s ním dveře, i když jinak se honosí dobrým vychováním a host v domě je pro něj svatý. Na Adama se to

10/43

ale zjevně nevztahuje. Co se týká mých rodičů, na Adama se nevztahuje vůbec nic. Zajímalo by mě, jestli se to změní, až se s Adamem vezmeme. Přece mi naši nemůžou zakázat, abych je navštěvovala s vlastním manželem? Na druhou stranu je pravda, že kluci mých kamarádek jsou naši spolužáci a všichni spolu samozřejmě kamarádí, což se Adama opět netýká – jeho rodiče do té snobské party nepatří, nejsou „smetánka“. No, tohle zatím nechám být a počkám si, jak se to vyvine. Spěchala jsem na schůzku s kamarádkami a těšila jsem se, že jim ukážu prstýnek, který mi Adam koupil. Je nádherný, ten prstýnek. Stříbrný, s červeným kamínkem, jako kapkou rudé krve. Když mě Adam žádal o ruku, udělal to třeskutě romanticky. Protože bylo nádherné počasí, naplánovali jsme si na sobotní odpoledne piknik. Vyjeli jsme si na kolech kousek za město. Vždycky jezdíme podél řeky, po bechyňské části stezky vedoucí z Týna nad Vltavou až k rozhledně Onen svět. Utábořili jsme se za městem, kousek dál od břehu Lužnice, na skále, v skrytu hustých olšových větví. Adam roztáhl deku a z košíku vyndal sametově rudou růži, kterou mi položil do klína, lahev bílého vína, bagetu a šunku a sýry, hroznové víno a broskve, a dokonce s sebou vzal i skleničky na víno. Když jsme si přiťukli, Adam si přede mnou klekl a zeptal se: „Salome, vezmeš si mě?“ Štěstím se mi zatočila hlava. Řekla jsem samozřejmě ano a Adam mě políbil. Na oslavu našeho zasnoubení se tam, na šťavnatém trávníku ve stínu olší, se mnou nádherně, něžně pomiloval. Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější bytostí na světě. Holky si můj prstýnek prohlížely s nadšením. O tom, že si chci Adama hned po maturitě vzít, samozřejmě věděly (a vůbec se mi nedivily), ale překvapilo je, když jsem jim řekla, že do Prahy na medicínu neodejdu. To mi dost rozmlouvaly, stejně jako moje maminka si myslely, že je škoda zahodit takovou šanci, ale když jsem jim řekla, že Adam nechce tak dlouhou dobu čekat, protože by to znamenalo, že budeme odloučení, pochopily to. Regina dokonce opatrně připustila, že kdyby po ní Erik chtěl, aby na školu nešla, asi by mu taky vyhověla, i když ráda by nebyla, ona na vysokou rozhodně chce. Jenže Regina má štěstí. Oba s Erikem se přihlásili

11/43

na Jihočeskou univerzitu, kde bude Regina studovat ochranu vod a Erik klasické rybářství, takže zůstanou spolu. Jí nikdo žádné ultimátum nedává… „Tak ty budeš první, která se vdá,“ řekla trochu závistivě Anka. „Ale taky budeš jediná, která nebude mít vysokou,“ připomněla puntičkářsky Regina. „Slíbily jsme si přece, že z nás ze všech budou jednou doktorky…“ „Mně to nevadí,“ odsekla jsem. „Já se budu taky vdávat,“ poznamenala Denisa. Všechny jsme na ni překvapeně koukly a ona vysvětlila: „Jsem v tom.“ „Cože…?“ vydechly jsme unisono. „Nejsi pitomá?“ vydechla Anka. „Jak se ti to mohlo stát?“ „No jak asi,“ zaťukala si na čelo Denisa. „Jéžiš, nech ji, tohle se přece stává,“ zastala se Denisy Regina. „No jo,“ Denisa si povzdechla. „Marek si nedával pozor, když jsme spolu byli sami o tom velikonočním víkendu na chatě Borkovcových,“ přiznala. „Zjistila jsem to minulý týden, zašla jsem si pro jistotu v Táboře na gynekologii, když jsem nedostala menstruaci, ale fakt jsem si myslela, že jsem jen někde nastydla. Teda… doufala jsem, že to tak bude,“ pousmála se. „Jo, nastydla… S mou klikou jsem do toho samozřejmě vlítla. Ale holky, ještě o tom nikomu neříkejte, jste první, kdo se to dozvídá. Teda kromě Marka, samozřejmě, tomu už jsem se na rameni vybrečela. Našim to chceme říct v neděli, protože táta slíbil Markovu tátovi, že mu pomůže nainstalovat novou anténu a jeho máma Lenka nás při té příležitosti všechny pozvala na oběd. Tím budeme mít rodiče pěkně pohromadě, takže se to bude hodit, jinak bychom jim to museli říct každý zvlášť a to víte, já to chci mít vyřešené jedním rázem… Trochu se bojím, naši budou zuřit.“ „Co myslíš, že ti na to řeknou?“ zajímalo mě. „Já o svatbě a o tom, že nepůjdu na vysokou, řekla zatím jen mámě, a ta teda vyváděla. Tátovi to ale naštěstí oznámí sama, protože má strach, aby mu ta zpráva nepřivodila infarkt, kdybych to na něj vybafla jako na ni. Ale já ani nečekala, že by naši byli nadšení, víš, jak se dívají na Adama… Ty máš aspoň štěstí v tom, že

12/43

tvoji rodiče mají Marka rádi. Jen si ho prostě vezmeš o trochu dřív, než očekávají. S tím se snadno smíří,“ uklidňovala jsem ji. „Jo, o trošku dřív… Kdybychom se chtěli jen vzít, to by asi naši nějak rozdýchali, i když nadšení by asi taky nebyli, ale to těhotenství… S tím až na ně přijdeme, máma mě zabije,“ vyrazila ze sebe Denisa a skoro zezelenala strachem. „A co vysoká?“ připomněla pedanticky Regina, zastánkyně vzdělání a strážkyně morálky. „Taky se na ni vykašleš jako Salome?“ obvinila Denisu nesouhlasně. „Ale ne, teda… pokud mi naši a Markovi rodiče pomůžou. Obě naše mámy jsou doma, klidně by mohly dítě hlídat, ale samozřejmě bych musela studovat dálkově. A Marek ostatně taky, musí si na podzim najít místo, nechceme, aby nás naši živili. Teda úplně živili… Sami bychom to zvládli, jen kdybychom nešli na vysokou.“ „A půjde to? Přejít na dálkové studium?“ zeptala se Anka. „No, Marek už to sondoval. Asi to nebude problém.“ Denisa se dostala na pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity a Marek na přírodovědnou fakultu tamtéž, stejně jako Regina s Erikem chtěli být spolu, proto se hlásili na stejnou školu. „A co chce Marek jako dělat? Myslím, jakou si chce najít práci? A kde vůbec budete bydlet?“ zajímala se Anka o praktické záležitosti. „Martin se dostal na medicínu, ta se ani dálkově studovat nedá, ale stejně si to neumím představit, že bych otěhotněla a museli jsme se starat o dítě. No, ale aspoň budeš mladá maminka. Než se dostanu k založení rodiny já, budu vypadat jako babička.“ „No jo,“ povzdechla si Denisa. „Ale buď ráda, že tě těhotenství minulo a dávejte si pozor. No a co se týká bydlení – bydlet budeme u těch rodičů, kteří nám to nabídnou. Nebo spíš, které ukecáme, aby nás u sebe nechali. Nemám tušení, co bychom dělali, kdyby nám rodiče odmítli pomoct. Marek si prostě práci najít musí, to je nám oběma jasné, ale do podnájmu bychom šli opravdu neradi.“ „To je děs, holky, jak jste si zamotaly život,“ nedala se od tématu snadno odvést Anka, až jsem ji podezírala, že má z Denisina problému tajné potěšení. Míněno potěšení z toho, že jí se to netýká. Ona se stejně jako

13/43

Martin a já hlásila na Karlovu univerzitu a také se tam dostala. Ne na medicínu jako já a Martin, ale na farmacii, jejíž fakulta je v Hradci Králové, takže s Martinem se budou vídat jen o víkendech, ale Anka si myslí, že by ji Martinova permanentní přítomnost mohla odvádět od studia, takže si z toho hlavu nedělá. Bere to pragmaticky. Anka je z nás rozhodně nejctižádostivější, sní o vlastní lékárně tady u nás v Bechyni a já si jsem jistá, že ji jednou bude mít. Přitom Ančina máma je jediná z našich matek, která nemá vysokou, těch pár let po maturitě, než Ančin tatínek Luboš vystudoval stavební fakultu, pracovala jako sekretářka na bechyňském zámku. Jakmile se vdala, zůstala samozřejmě doma. No, možná je Anka tak ctižádostivá právě proto. Dříve jsem ale byla nejctižádostivější já. Chtěla jsem být lékařkou… A najednou mě píchlo u srdce. Kam se moje ctižádost vytratila? A co ze mě bude, když ne lékařka? Ach jo…

„Salome, táta s tebou chce mluvit,“ přišla mě v sobotu nezvykle brzy ráno vzbudit maminka. „Hoď sebou, táta musí ještě teď dopoledne odjet nahonem do nemocnice, protože se tam zkomplikoval stav nějakého jeho pacienta, takže na tebe nemá moc času. Ale chce s tebou mluvit dřív, než odejde,“ informovala mě. „Už jsi mu to řekla?“ zeptala jsem se ustrašeně maminky. „Ano, včera večer, Salome. Zuří,“ dodala a pokrčila rameny. Rychle jsem si vyčistila zuby, prohrábla si své dlouhé blonďaté vlasy hřebenem, hodila na sebe džíny a tričko a vydala se za taťkou do jeho tmavé procovské pracovny, zařízené těžkým dubovým prvorepublikovým nábytkem, která sama o sobě nahání hrůzu, natožpak když vím, že taťka zuří a že se chystá pořádně si mě podat. Ale není to divné? Je mi osmnáct a chci se vdát. Proč by si mě měl kvůli tomu někdo podávat? To je přece legitimní touha, jsem plnoletá. Jenomže

14/43

taťka vede rodinu jako patriarcha, nejen že se před ním třesu já, ale ani maminka se mu neodváží oponovat, jeho slovo v naší rodině prostě platí a howgh. Otřela jsem si pot z čela. A pak jsem zaklepala a otevřela dveře. „Pojď dál, Salome,“ uslyšela jsem hlas studený jako čumák ledního medvěda. „Posaď se tady,“ ukázal taťka na židli proti svému rozložitému psacímu stolu. Jak často jsem tady takhle seděla s hlavou sklopenou do klína – taťka mi pravidelně kontroloval žákovskou knížku a dvojka u něj nebyla dobrá známka. Teď jsem na něj upřela laní oči, ale jak se dalo očekávat, tentokrát to na něj neplatilo. Taťka mi vrátil přísný pohled, nesmlouvavě odsuzující a vyjadřující zklamání. A zásadní nesouhlas. „Salome, maminka mi řekla, že si chceš toho Lenských uličníka vzít.“ „Ano,“ pípla jsem ustrašeně, ale pak jsem si vzpomněla, že nemám důvod se cítit provinilá. „Adam není žádný uličník,“ vzmohla jsem se na (dost chabý, to uznávám) odpor, taťka však moje slova nevzal vůbec na vědomí. Nikdy je nebral na vědomí… Vyštěkl na mě přísně: „Proč si ho chceš vzít, proboha?“ „No… miluju ho.“ Copak to nestačí…? „Sice tvou náklonnost k tomu budižkničemovi absolutně nechápu,“ odvětil otráveně, „Salome, ale prosím. Miluješ ho. Dobrá. Nemusíš si ho ale přece hned brát, ne? A už vůbec bys kvůli někomu, jako je on, člověku bez budoucnosti, neměla zahazovat příležitost vystudovat univerzitu. Medicínu…! Víš, kolik uchazečů o studium na medicíně se ročně na školu nedostane? Ty ses připravovala dobře, zkoušky jsi zvládla brilantně. Tak proč to chceš najednou zahodit jenom proto, že ten tvůj Adam se bojí mít doma studovanou ženu? A co hodláš dělat? Myslíš si snad, že tě ten frajírek uživí? Řekl ti, kolik u Johana bere?“ No, co bere Adam u Johana, to jsem věděla, protože mi to Adam často předhazoval. Stejně jako on jsem si myslela, že je strejda držgrešle

15/43

a nechápala jsem to, protože ke mně býval vždycky štědrý. Pokrčila jsem (naoko) lhostejně rameny, ale v duchu jsem zadoufala, že s Adamem nějak vyjdeme. Kdybych musela do práce, naši by byli na koni, protože by se ukázalo, že měli (jako vždy) pravdu. Navíc tady v Bechyni bych mohla tak maximálně sedět za poštovní přihrádkou nebo snad někde prodávat… Kdo by stál o čerstvou maturantku z gymplu? Co jsem na taťkovy argumenty měla říct? Neměla jsem ani tušení, co budu po svatbě dělat. Věděla jsem jen, že být s Adamem je přesně to, co si přeju ze všeho na světě nejvíc. Prožít s ním život, mít s ním děti… „Salome, jsem ochoten ti pomoct,“ upřel na mě taťka ten svůj patriarchální pohled. „Ale trvám na tom, abys šla na podzim na univerzitu. Jestli tě ten… tvůj Adam má rád stejně jako ty jeho, pochopí, že máš na studium právo a bude tě v tom podporovat. Vždyť to bude dobré i pro jeho budoucnost, on nikdy žádné pořádné povolání mít nebude, tím jsem si jistý,“ ušklíbl se s despektem. „A jestli se bez tebe nedokáže těch pár let obejít…, snad by si mohl na tu dobu najít nějakou práci v Praze a můžete tam bydlet spolu? A se svatbou počkat, až budeš mít po promoci? Žádný opravdu milující muž tě nepřipraví o možnost studovat na univerzitě jenom proto, že sám ani nedokončil učňák, to mi věř.“ „Tati, Adam chce, abychom už byli spolu… Jako manželé. A já to chci taky,“ zdůraznila jsem. „Vždyť s ním chodím už tak dlouho, to snad náš vztah prověřilo, nemyslíš?“ dovolávala jsem se (naprosto marně, samozřejmě, jako vždy, když šlo o Adama) taťkova pochopení. Ten se na chvilku odmlčel, aby mohl přemýšlet, a pak vyhlásil: „Dobrá, v tom případě mám pro tebe nabídku,“ povzdechl si. „Seženeme ti v Praze podnájem, kde budete moct bydlet spolu, zaplatím to a budu ti dávat štědré kapesné, jak jsem měl vždy v úmyslu, aby ses mohla soustředit na studium a nemusela sis dělat starosti. Za to samozřejmě požaduji, abys nastoupila na univerzitu – a studium také dokončila. A pochopitelně zatím žádná svatba nebude. Jestli tento nápad ten tvůj Adam akceptuje, po tvé promoci vám vystrojíme svatbu, jakou si jen budeš přát. A přijmeme ho do rodiny,“ dodal neochotně. „Proč se nemůžeme vzít hned?“

16/43

„Ber, nebo nech být.“ Taťkův nápad mi popravdě připadal docela rozumný, ale měla jsem neodolatelné nutkání za každou cenu držet s Adamem. Vstala jsem. „Nezlob se, tati, ale já už Adamovi slíbila, že si ho vezmu, nemůžu vzít své slovo zpět. A studovat bych přece mohla i jako vdaná paní, jistě bych nebyla první, co se vdá na vysoké.“ „Nemusíš se rozhodnout hned, promluv si s ním,“ nenechal se obměkčit taťka. Ale on se nikdy nenechá obměkčit. Své slovo nikdy nevezme zpět, jeho rozhodnutí platí, nediskutuje se o něm. Sakra… Protože mi nic jiného nezbývalo, přikývla jsem. S Adamem jsem o tom promluvila na podvečerní schůzce. Vyzvedla jsem ho ve strejdově obchodě, jak to často dělávám. Svého strejdu Johana mám moc ráda, takže jsem přišla o chvilku dřív, abych si s ním stačila trochu popovídat, než se s Adamem vydáme k řece, kam se spolu uchylujeme, protože k nám si ho přivést nemohu a Lenští, k nimž bychom přijít mohli, mají malý byt, kde bychom zase neměli soukromí. Cestou jsme se stavili ve vietnamském bistru Bamboo a koupili jsme si dvojitou porci hanojských závitků, s nimiž jsme se vydali po Parkánech k řece a usadili se na piknikovém sezení na turistické stezce za Bechyňským mostem. Ve vlahém podvečeru nás míjeli pejskaři venčící své miláčky. Když jsme křupavé pikantní závitky snědli, vydali jsme se dál po stezce kolem Lužnice a já Adamovi převyprávěla taťkovo ultimátum. Snažila jsem se o neutrální tón, aby si to Adam nevyložil jako nátlak. Adam mě vyslechl, ale nekompromisně návrh okamžitě zavrhl. „Salome, holčičko moje, já tě miluju a chci tě mít už konečně sám pro sebe. Kdybys studovala, jak by ses mohla starat o domácnost? Trvalo by léta, než bychom mohli mít děti. Ne, žádné studium, stejně by ti k ničemu nebylo. Chceš snad strávit svůj život na nočních službách? Nakonec bys zůstala doma jako tvoje máma. Tak k čemu pak všechny ty roky na pitevně? Řekni tátovi, že se vezmeme hned, ano?“ „Adame,“ připomněla jsem, „je mi teprve osmnáct, na děti mám spoustu času, možná bychom to mohli zkusit? Víš, v té Praze? Určitě by sis tam našel práci, já bych chodila do školy a byli bychom spolu… Táta by nám

17/43

platil bydlení a mně by dával kapesné. Nežili bychom si tam špatně. Mně ten nápad nepřipadá úplně pitomý.“ Adam se zastavil a vzal mě do náruče, pevně mě k sobě přitiskl. Jak mi přejel rty ušní lalůček, zachvěla jsem se touhou. Adam na mě takhle působí. Jakmile se mě dotkne, nedokážu mu nic odepřít. A on to samozřejmě moc dobře ví. „Salome, chci se s tebou oženit a chci, aby ses jako řádná manželka starala o náš domov, ať už spolu budeme bydlet kdekoli. Slíbila jsi, že si mě vezmeš. Zapomeň na to pitomý studium, jo? A víš co, zítra si zajdeme na obecní úřad a domluvíme si datum svatby. Co nejbližší, ano? To každému, kdo o nás pochybuje, ukáže, že naši lásku myslíme vážně. Je ti osmnáct, rodiče ti nemůžou diktovat, jak máš žít.“ Přikývla jsem, hrdlo stažené dojetím. Bože, jak já ho milovala… Když jsem Adamovi slíbila, že se za něj ještě toto léto provdám a na univerzitu do Prahy neodjedu, zavedl mě na naše tajné místečko na skále pod olšemi a něžně se tam se mnou pomiloval. Jak to, že jsem nepoznala, že se mnou manipuluje?

Na druhý den ráno jsem vstala brzy, abych zastihla taťku u snídaně a mohla jsem mu přetlumočit naše rozhodnutí. Ten zakroutil nesouhlasně hlavou a s povzdechem navrhl kompromis: „No dobrá, Salome. Ukážu ti, že mi na tobě záleží víc než tomu pitomci, co si ho chceš vzít. Svatba může být hned a půjdeš na studia. Moje poslední nabídka.“ „Ne, tati, my už jsme se s Adamem včera na všem dohodli,“ vysvětlovala jsem. „Chceme mít brzy děti, tak nač by mi byla vysoká?“ papouškovala jsem Adamovy argumenty, „když stejně budu doma s dětmi, jako byla maminka se mnou?“ „I lékařky mají děti,“ připomněl. „A studium ti zajistí budoucnost. Kdyby se s tebou cokoli stalo, budeš mít kvalifikaci, která ti umožní

18/43

důstojný život. Co když tě ten tvůj Adam opustí? Co budeš dělat s maturitou z gymnázia? Někde prodávat?“ No a proč ne, pomyslela jsem si zarytě. „Já se ale lékařkou nestanu, tati,“ musela jsem si stát na svém, protože mi šlo o Adama. Bála jsem se, že kdybych přes jeho nesouhlas na tu medicínu přece jen šla, opustil by mě. Našel by si holku, která by s ním ten jeho vysněný život ráda sdílela. A i když rozloučit se s myšlenkou na studium medicíny pro mě nebylo lehké, pro Adama se jí vzdám. Pro Adama bych se vzdala všeho. Ano, tak blbá jsem byla… „No dobrá,“ uzavřel taťka chladně. „Zcela zjevně tomu uličníkovi naprosto podléháš. Jsi v jeho vleku a s tím já nic nenadělám, i když mě to pekelně štve. „Strašně jsi mě i maminku zklamala, Salome. Jsi ale plnoletá, násilím tě na studium bohužel nedostanu. Kdyby to šlo, udělal bych to. Rozhodla ses a následky tohoto mylného rozhodnutí si poneseš celý život, to mi věř. Takže od teď to bude takhle: Přijdeme vám na svatbu, pokud nás pozvete na obřad, kvůli tobě, ale nic vám organizovat ani platit nebudeme. Nečekej, že ti vystrojíme hostinu. Protože ses rozhodla proti naší vůli, od nás nedostaneš, Salome, nic. Vůbec nic. To, že nepůjdeš na univerzitu, nám přináší velké zklamání. Ty, jako naše dcera, k nám budeš mít samozřejmě dveře otevřené, ale tvůj manžel nepřekročí práh našeho domu, on u nás vítaný za těchto okolností rozhodně nebude. My si s maminkou myslíme, že si tě ten tvůj Adam chce vzít především pro naše peníze, takže mu ukážeme, že žádné nedostane, a počkáme si, co to s ním udělá.“ „Adamovi nejde o peníze,“ vyhrkla jsem. „Uvidíme,“ odtušil taťka s opovržením, které mě urazilo. Co si o Adamovi myslí…? Já svému budoucímu manželovi tedy věřila. „Tohle ujednání bude platit rok,“ pokračoval taťka, který měl zřejmě všechny eventuality pečlivě promyšlené. „Máš celý rok na to, aby sis to s tou medicínou rozmyslela. Když se rozhodneš na univerzitu přece jen odjet, získáš zpět naši podporu. I tu finanční, samozřejmě. A pokud se tvůj manžel rozhodne tě ve studiu podpořit, pokud bude stát při tobě, až dostuduješ, dostaneš i své věno – dům kdekoli si budeš přát, tak, jak jsem ti to slíbil.“

19/43

„Adamovi o peníze opravdu nejde,“ mlela jsem dokola jako kafemlejnek. „Řekni mu, že žádné peníze nedostaneš,“ navrhl taťka. „A uvidíš, jestli bude na té vaší svatbě pořád tak umanutě trvat. Já si tedy myslím, že nebude. Já myslím, že couvne.“ „Ne, to by se ho strašně dotklo, tati, něco takového mu říct prostě nemůžu, myslel by si, že o něm pochybuju. Že pochybuju o jeho lásce. Ty pořád nechápeš, že Adam mě opravdu miluje. A tolik by si přál, abyste ho uznali, víš. Proč ho třeba nemůžu pozvat v neděli na kafe a na bábovku, jako to dělají jiní lidé?“ „Salome, Adam je verbež, odsouzený kriminálník, proboha, jak ho můžeš mít ráda? Vždyť se k tobě vůbec nehodí, o čem spolu mluvíte? Nesahá ti ani po kotníky. A navíc tě chce připravit o vysněné studium. Má na tebe doslova neblahý vliv. Ne, někdo takový práh našeho domu rozhodně nepřekročí – leda že by změnil rozhodnutí a nechal tě studovat. Po tvé promoci ho rádi pozveme na nedělní oběd a přijmeme ho do rodiny jako syna. Teprve pak uvěřím, že to s tebou myslí dobře a jsem připraven se mu v takovém případě i omluvit,“ uzavřel. „Vždycky jsem si myslela, že se budu vdávat na naší zahradě.“ „To ještě můžeš,“ usmál se na mě taťka povzbudivě. „Za takových šest sedm let… Kdyby tě ten tvůj Adam opravdu miloval, počkal by si na tebe, copak to nechápeš?“ Zakroutila jsem hlavou. A pomyslela jsem si, že je to taťka, kdo tu nic nechápe. Ha ha ha…

Odpoledne jsme s Adamem vyrazili na úřad, abychom vyplnili papíry a objednali si termín svatby. Když jsem mu cestou řekla, že naši mi svatbu nevystrojí ani nezaplatí, protože nesouhlasí s tím, že nejdu na vysokou, pokrčil lhostejně rameny. „Stejně bude nejlepší, když se vezmeme jen sami se dvěma svědky na radnici. Vaši by uspořádali procovskou oslavu se

20/43

samými snoby, to není nic pro mě,“ ofrňoval se. „A ani moji rodiče by se v takovém prostředí necítili dobře.“ „Já bych na svatbě ale rodiče ráda měla,“ řekla jsem. „Aspoň na obřadu.“ „Ne, bude lepší, když budeme mít tichou svatbu,“ rozhodl Adam. „Bude to strašně romantické,“ zasnil se. „Na hlavu si dáš věneček z lučního kvítí, bude to paráda, uvidíš.“ „No dobrá, když myslíš.“ V duchu jsem si ale řekla, že našim o tom, kdy budu mít svatbu, stejně můžu říct. Když se na úřadu objeví, vždycky můžu Adamovi namluvit, že si termín nějak zjistili sami. Radši jsem převedla hovor na téma, které mi také leželo na srdci: „A kde budeme bydlet?“ zeptala jsem se. „Po svatbě?“ „Myslel jsem, že u vašich,“ odpověděl udiveně Adam. „Mají velký dům, u našich bychom se tísnili, mají jen dvě ložnice, to přece víš, a já spím v pokoji s bráchou. Co sis myslela? Tys s nimi o tom ještě nemluvila? Tak to bys měla rychle napravit.“ „Adame, vždyť ti už několik dní vykládám, že naši nesouhlasí s tím, abych se vdala. Jsou naštvaní, že nejdu na vysokou. Nevystrojí mi svatbu a docela určitě nás nenechají u sebe bydlet. Jasně mi řekli, že ty jim nesmíš přes práh. Musíme si najít nějaký podnájem. Asi bychom se po něm měli co nejdřív poohlédnout.“ „Salome, tvůj strejda mi platí pár šupů. Z toho mi na žádný podnájem nezbude. Sotva s tím vyjdu, i když bydlím u našich. Počítal jsem napevno s tím, že budeme bydlet u vašich, vždyť jsi jejich jediné dítě. To tě vážně vyhodí na ulici?“ „Mě ne, já bych tam asi mohla bydlet dál, ale ty… Táta mi řekl, že když nepůjdu na vysokou, jsi u nich persona non grata. Já vím, že tě strejda neplatí bůhvíjak. Kolik si vlastně přesně vyděláš?“ „Dvacet tisíc.“ „Ale to je přece spousta peněz, Adame, to by na podnájem mělo stačit.“ „Platím… no, mám nějaké dluhy. Z minulosti. Když poplatím všechny složenky, zbude mi sotva pět tisíc. Ale neboj, když vaši uvidí, že jsme se opravdu vzali, určitě ustoupí a bydlení u nich nám nabídnou. Mají tě přece

21/43

rádi, ne? Vsadím se, že ti nějaké prašule nakonec dají, oni teď dělají jen takové bu bu bu, aby nás zastrašili.“ „Adame, na to moc nespoléhej, táta fakt zuří.“ „To ho přejde,“ mávl Adam rukou. „A co když ne…?“ „O to se neboj,“ uzavřel debatu Adam. „Vsadím se, že by si tvůj táta mohl dovolit koupit nám barák. Určitě nebude chtít, aby jeho jediná dcera bydlela v nějaký díře.“ Jenomže Adam nezná mého taťku. Radši jsem převedla hovor na jiné téma. Na úřadě jsme si domluvili datum dvacátého července. Chtěla jsem pozvat alespoň kamarádky, ale Adam vyhlásil, že když jsme si řekli, že nepozveme nikoho, tak to musí platit pro všechny. Za svědky nám půjdou nějací úředníci. Co to ale bude za svatbu?

I když jsem Adamovi slíbila, že o svatbě nikomu neřeknu, před kamarádkami jsem to tajit nedokázala. Potřebovala jsem se někomu svěřit, a navíc se stejně nemluvilo o ničem jiném než o svatbě, protože Denisa s Markem ji plánovali na srpen. Na rozdíl ode mě se ovšem Denisa bude vdávat v princeznovských šatech na zahradě domu svých rodičů, s jejich požehnáním. S opulentní hostinou a spoustou přátel. Denisini rodiče, Ruda a Soňa, sice nebyli z Denisina těhotenství nadšení, ale pochopili, že situace je prostě daná a plánovali grandiózní oslavu. Kéž by to naši dokázali vidět stejně… Přiznám se, že jsem Denise trošku záviděla. Denisa mě požádala, abych jí šla na svatbě za svědka. Regině a Ance vysvětlila, že žádá mě, aby dala všem dospělým najevo, že ona se ode mě a od Adama distancovat nebude. Holky s tím byly srozuměné, všechny mě litovaly, že naši jsou tak neústupní a že nechtějí Adama přijmout do rodiny, i když je tak zatraceně sexy (jo, tohle mým kamarádkám připadalo jako

22/43

nejpádnější důvod, aby si to naši rozmysleli – a vůbec jako nejpádnější důvod, abych si Adama vzala). No tak když už jsme byly u toho, řekla jsem jim, že já budu mít tichou svatbu bez přátel i bez rodičů, jak si to přeje Adam, protože ho samozřejmě štve, že se k němu naši chovají jako k nějakému vyvrheli. Regina navrhla, že na radnici všechny stejně přijdou, jako že se to nějak dozvěděly a chtějí mě podpořit, já ale váhala. „Víte, Adam by se mohl cítit v nevýhodě, když bych na svatbě měla kamarády jen já. Oslavíme to spolu pak, jo? Já ani nevím, jestli o tom mám říkat našim, když je tam Adam nechce. Adam je dost prudký, stačilo by nějaké taťkovo slůvko…“ „Jsou to tví rodiče, Salome. Jiřinu by moc mrzelo, kdybys jim o svatbě neřekla, i když by na ni přišli jen formálně a po obřadu hned odešli, přece jen by tam byli. Hele, třeba když přijdou, všichni se nějak… usmíří,“ básnila Anka. „A aby to Adamovi nebylo líto… Co kdybys den před svatbou zavolala jeho rodičům a pozvala je taky? Podívej, tvůj táta klidně bude urážet Adama, ale že by si troufl na starého Lenského? To se mi vážně nezdá. V nejhorším je bude ignorovat.“ „Musím si to rozmyslet, Anko. Naši mi zakázali, abych Adama třeba jen přivedla na návštěvu k nám domů, tak se nemůžu divit, že je Adam na naší svatbě nechce ani vidět. Ale je pravda, že když už by tam byli, s Adamem by mohla být řeč a třeba by i taťka změkl… Zavolat Lenským bych mohla, snad by se na mě Adam nezlobil. Oni jsou docela milí lidé a Adama mají fakt rádi, to se pozná. A vy byste tedy přišly?“ „No jasně.“ „Víte, holky, my ale nemáme ani na to, abychom vás pozvali na oběd. Táta nic platit nebude, je naštvaný, že mě Adam nechce pustit na vysokou,“ vysvětlila jsem. „Na svatební hostinu můžu zapomenout. Tak možná bude lepší, když si to s Adamem uděláme, jak navrhoval,“ uvědomila jsem si, že tichá svatba ve dvou je v naší finanční situaci jediná možnost. Vždyť i kolek na žádost o uzavření sňatku jsem musela zaplatit já ze svého kapesného. Posledního kapesného, pak už budu na Adamovi úplně závislá. Padla na mě z toho najednou taková chandra, žaludek se mi zhoupl a mně došlo, že to určitě nebudeme mít lehké…

23/43

Ale zvládneme to, povzbudila jsem se hned v duchu. „No tak zase tak špatně na tom asi Adam není, ne?“ podivila se Regina. „U tvého strejdy Johana prodává i mámina sestřenice a ta si pochvaluje, že je Johan štědrý zaměstnavatel. Dává svým lidem o dost víc než ostatní majitelé obchodů.“ „Adam platí nějaké dluhy z minulosti,“ poznamenala jsem suše. „Jaké dluhy, ženská nešťastná?“ zeptala se mě Anka. „Nemám tušení a nechci se vyptávat.“ „A z čeho budete žít?“ napadlo Denisu. „Nemám tušení.“ „Ale na tohle by ses zeptat měla,“ zdůraznila Regina. „Já se ho ptala, to si nemysli, ale Adam je pořád přesvědčený, že když naši uvidí, že jsme se doopravdy vzali, že náš vztah bereme vážně, budou nám nějaké peníze nakonec dávat. A taky věří, že nás nechají bydlet u sebe. „Já mu říkala, že s tím nemá počítat, ale Adam je jako hluchý. Myslí si, že mě naši jen zastrašují, aby mě od svatby odradili, ale když už budu vdaná, postarají se o mě.“ „Já myslím, že tvůj táta by tě nikdy nenechal na ulici,“ myslela si Anka. „Vím, že tě má rád, vždycky tě rozmazloval, jsi jedináček. Odjakživa jsi měla všechno, na co sis ukázala. A i kdyby měl v úmyslu, třeba jen aby tě vystrašil, nechat tě pár dní o hladu, Jiřinka by mu to nedovolila,“ ukázala kamarádka dost špatnou znalost našich rodinných poměrů. Respektive manželských poměrů mých rodičů. „Anko, maminka nemá na taťku vůbec žádný vliv. V naší rodině rozhoduje Muž. Alfa-samec. Živitel. O všem. Fakt, úplně o všem. Maminka se ho ptá, jestli si může koupit nové boty,“ vysvětlila jsem. „Jiřina si nemůže sama koupit boty?“ „Ale jo, ale musí se nejdřív zeptat taťky. Taťka sice vždycky řekne ano, ale maminka se vždycky zeptá. Takhle to mají zařízené a mně připadá, že mamince to snad ani nevadí.“ Regina se vmísila optimistickou poznámkou: „Ach jo, holka, nemáš to snadné, ale snad se tvůj táta dá obměkčit…“ „Regino, jistě že mě by taťka nikdy z mého domova nevyhnal, říkal mi to,“ potvrdila jsem, že taťka nemá v úmyslu mě zavrhnout jako

24/43

neposlušnou dceru, „ale postará se opravdu jen o mě. Já se můžu kdykoli vrátit, ale Adam mu nesmí překročit přes práh. Určitě mi nedá peníze, kdyby si myslel, že bych je použila i pro Adama. Takhle to nastolil. Takže když nás Adam neuživí, budu muset potupně zpátky k našim, což samozřejmě nechci. Už jsem přemýšlela, že si najdu práci,“ vysvětlovala jsem kamarádkám, v jaké jsem situaci. „Naši se z toho sice skácejí v hysterickém oblouku, ale dost možná mi nic jiného nezbude.“ „A jakou asi práci by sis mohla najít?“ napadlo Denisu. „Ale zase tak špatnou vyhlídku snad přece nemám,“ oponovala jsem jí optimisticky. „Aspoň si to myslím. Kromě maturity umím dva jazyky, a to dost dobře. Napadlo mě, že bych mohla zkusit hledat místo asistentky v nějakém větším podniku nebo třeba recepční v hotelu. Samozřejmě ne tady v Bechyni, ale můžu dojíždět do Tábora nebo do Budějovic.“ „Ale na vysokou přece nejdeš zejména proto, že Adam chce mít manželku doma, aby se starala o domácnost a o děcka. Říkalas to,“ ozvala se Regina. „Tak jaký by mělo smysl, abys nešla na vysokou, při níž by tě táta ochotně živil, kdybys namísto toho šla do práce? A to ještě do bůhvíjaké… To přece nemá logiku.“ Pokrčila jsem rameny. „Já vím, že je to pěkně zamotané, ale co mám dělat? Adamovi jsem to vysvětlovala horem dolem, ale on mě prostě neposlouchá. Spoléhá na to, že mě naši nenechají bydlet v nějaké díře a hladovět. Adam je přesvědčený, že naši, když uvidí, jak na tom jsme bídně, prostě vyměknou a nějak se s nima dohodneme.“ „Myslím, že by tě vaši opravdu nenechali na holičkách,“ řekla Denisa. „Ne,“ potvrdila jsem. „Řekli by, abych přišla bydlet domů – sama.“ „A nemyslíš, že by možná bylo lepší s tou vaší svatbou přece jen trochu počkat?“ navrhla Regina rozumně. „Kromě toho – co je to za pitomej nápad zakládat rodinu, když nemáte vyhlídky na to, že se sami uživíte? Kdybys byla doktorka, vždycky bys měla dost peněz. Na to by Adam neslyšel? A jestli ne, tak bys mu aspoň mohla navrhnout, že se vezmete, až bude mít ty dluhy z krku, abyste mohli platit rozumné nájemné v pěkném bytě. A že zatím budeš bydlet doma.“ „To nemůžu,“ povzdechla jsem si. „Adam je na řeči o penězích citlivý.“

25/43

„A na to, že neuživí manželku, citlivý není?“ naštvalo Anku. Pokrčila jsem rameny. „Jestli se opravdu vezmete a táta ti přestane dávat peníze, co pak budeš dělat?“ trvala si na své otázce umanutě Regina, vždy a za každých okolností Paní Moudrá. Nebo spíš Přemoudřelá. Už mi s tou svou puntičkářskou seriózností a hnidopišským trváním na detailech začínala lézt na nervy. „Vážně radši půjdeš do práce, i když nic pořádného neumíš, než abys šla na medicínu? To je přece kardinální blbost. Promluv si s Adamem, dokud je čas to ještě všechno zvážit. Podívej, já vím, že se chcete vzít, ale nebyla bys jediná vdaná studentka pod sluncem…“ Přerušila jsem ji: „Já Adama miluju a 20. července mu slíbím, že s ním budu sdílet všechno – to dobré, ale i to zlé. Nemůžu mu vykládat, že ho miluju, ale vezmu si ho, až zbohatne,“ vychrlila jsem ze sebe vášnivě. „Jsi praštěná,“ informovala mě rezignovaně Regina. „Jestli s ním chci žít, musím s ním sdílet všechno.“ „Jo, chceš-li s vlky žíti, musíš s nimi výti,“ poznamenala Anka. „Adam není žádný vlk,“ hájila jsem ho hned. „Holky, pojďme se radši bavit o Denisině svatbě,“ navrhla jsem. „O té se aspoň nepohádáme. Hele, jaké budeš mít šaty?“ zeptala jsem se kamarádky. „A jaké Soňa plánuje svatební menu?“ „Doufám, že nevynechá ty svoje proslavené lososové řízečky,“ poznamenala Anka. „A že upeče ten úžasný limetkový dort, víš, ten, co upekla Rudovi k narozeninám.“ „Prosím tě, co se týká jídla, tak všechny naše mámy už sepisují sáhodlouhé seznamy těch nejvybranějších dobrot. (Při těch slovech mě bodlo u srdce – my s Adamem si nejspíš dáme vietnamské závitky. Ale co, závitky s Adamem jsou mi milejší než honosná hostina bez Adama.) Znáš je, vařit budou už tak týden předem. Jaký plánují dort, zatím nevím a ani si nejsem jistá, jestli se mě někdo zeptá, jaký chci, ale ty rybí řízky máma určitě předhodí, báječně se hodí na odpolední studený bufet. Jinak se bude podávat menu o několika chodech, naše mamky rozhodly, že to musí být klasika – slepičí nudlová polévka s játrovými knedlíčky, restovaná kuřecí jatýrka s cibulkou, svíčková s brusinkami a péřovými knedlíky… Šaty si

26/43

vyberu v půjčovně. Chci, abyste je se mnou a s mou mámou šly vybrat. Musejí to být ty nejkrásnější princeznovské šaty – samé krajky a volány, aby se v tom ztratilo moje břicho, už jsem přibrala tři kila,“ postěžovala si. „Nejspíš porodím slona, ale nevím, co mám dělat, mám pořád hlad.“ „V tvůj svatební den už budu vdaná paní,“ napadlo mě najednou. „Deniso, nemohla bych přijmout pozvání, které by se netýkalo i Adama, jako to dělám dosud. Chápeš mě, viď? To by se Adam hrozně urazil. A já… na tu svatbu přece musím přijít, když budu svědkyně. Já vím, že naši se z toho zblázní, ale co myslíš?“ Podívala jsem se prosebně na kamarádku. „Platí to pozvání i pro mého manžela?“ Bože, bylo tak opojné myslet na Adama jako na svého manžela…! Denisa se na chvilku zamyslela. Pak řekla: „Já rozhodně Adama pozvu, a vím, že Marek bude taky pro. Našim to pro jistotu řeknu až v den svatby, aby neměli čas to probírat s Pavlem a zarazit mi to… A bude to v pohodě, protože naši na Adama nejsou tak vysazení jako tvoji rodiče, jsou rádi, že chodí s tebou a ne se mnou,“ ušklíbla se zlomyslně. „A vaši dost dobře nemůžou vyhodit hosta z mé svatby. Adam bude tvůj manžel a někdo s tou pitomou ignorací už musí konečně přestat. Zkusili vás rozdělit a nepodařilo se to. Vaši to prostě musí vzít na vědomí. Já se toho ujmu. Když s Adamem nebudou tví rodiče chtít mluvit, můžou ho společensky únosně ignorovat. Na pozvánku napíšu obě vaše jména, aby nemohlo být pochyb, že Adam je zván…“ „Jak se budeš po svatbě jmenovat, Salome?“ zajímalo Anku. „Lenská, samozřejmě.“ „Jak, samozřejmě? Vždyť Pavel přece odjakživa říká, že když nemá syna, chce, aby sis nechala vaše příjmení, aby se tak mohly jmenovat i tvoje děti a v rodině se jméno zachovalo. A tys s tím přece souhlasila, ne? Nebudeš teda aspoň Nováková-Lenská?“ „Ne, Anko,“ zakroutila jsem hlavou. „Rozmyslela jsem si to. Táta mého manžela odmítá vzít třeba jen na vědomí, proč by měl teda Adam souhlasit, abych si nechala naše rodinné jméno a aby je nesly i naše děti? Musím a chci stát na Adamově straně. A navíc se mi jméno Lenská líbí. Jak se budeš jmenovat ty, Deniso?“

27/43

„Borkovcová po Markovi, pochopitelně,“ odpověděla kamarádka. „Ale našemu tátovi je to jedno, že Prokopovi vymřou po přeslici. Nemá tak extrémní patriarchální názory jako Pavel a já chci, abychom se jmenovali všichni stejně, jako rodina,“ pohladila si břicho. „No, to já taky,“ souhlasila jsem.

Ačkoliv jsem si vždycky přála tradiční svatbu s rodinou a přáteli, nakonec jsem stejně byla ta nejšťastnější nevěsta na světě. Našim jsem řekla, že bude lepší, když na úřad nepřijdou, leda že by změnili rozhodnutí a Adama přivítali do rodiny, což taťka odmítl, a tak jsme se vydali s Adamem na radnici sami. Kamarádky mě ale nenechaly ve štychu. Čekaly na nás před radnicí i se svými kluky, naparáděné a rozesmáté. „Překvapení…!“ volali všichni unisono. Vrhli se k nám, objímali mě i Adama, o překot nás ujišťovali, že nám to ohromně sluší a vysvětlovali, že mě prostě nemohli nechat jít k oltáři samotnou. Adam, když viděl v očích všech mých kamarádů sympatie, se konečně usmál. „Který z vás mi půjde za svědka?“ zeptal se. „Já, řekl Erik. „Domluvili jsme se, že Salome to dosvědčí Regina – teda popravdě si o to holky střihly, jsou jako malé, a já nemůžu připustit, aby moje holka stála před oltářem, i když jen jako svědkyně, s Markem nebo Martinem,“ ušklíbl se. Vešli jsme společně na radnici a postavili se před dveře svatební síně. Zrovna z ní vycházela předchozí svatba. Nevěstě i ženichovi bylo už jistě přes třicet, ale moc jim to slušelo, vypadali tak… seriózně. A elegantně. Podívala jsem se na Adama. Měl na sobě své obvyklé džínsy, bílou košili, béžové plátěné sako a dlouhé tmavé kudrnaté vlasy si hladce sčesal do culíku. Moc mu to slušelo. Vypadal přímo ďábelsky sexy, popravdě řečeno. Ta svatba, čítající snad padesát svatebčanů, okolo nás se šťastnými úsměvy proplula ven. Pak se odněkud vynořila úřednice a od Adama si vzala naše občanky. Zaznamenala, že nás je jen malý hlouček a že zjevně chybějí

28/43

rodiče – což jí asi, vzhledem k mému věku, připadalo nepatřičné. Nekomentovala to, ale velice výmluvně se zatvářila. Zeptala se, jak chceme vejít dovnitř. Podívala jsem se na Adama, ale odpověděl Martin: „První půjde ženich se svým svědkem a družbou,“ ukázal na Marka, aby nebylo pochyb, koho tím míní, „pak krásné družičky a nakonec já přivedu nevěstu.“ Otočil se ke mně. „Já byl první, kdo ti dal pusu,“ připomněl naši lásku ze školky, „tak snad mám na roli otcovského přítele právo. Souhlasíš, abych tě odvedl k oltáři?“ „Za tu pusu bys ještě klidně mohl dostat přes držku,“ usmál se Adam. „Jasně,“ řekla jsem dojatě. „Bude mi ctí a… děkuju. Vám všem.“ A tak jsem se zavěsila do paže, kterou mi nabídl Martin, a ve svých dlouhých rozevlátých letních bavlněných bílých šatech s růžovými kvítky, v bílých sandálech bez podpatku a s věnečkem z kopretin, který jsem si sama ráno uvila, bez jediného šperku, bez závoje, vykročila za velebného znění Mendelssohnova Svatebního pochodu vstříc svému osudu. V ruce jsem svírala prostou kytičku z kopretin, kterou jsem si ráno sama natrhala a svázala dlouhou bílou sametovou stuhou. Martin před pomyslným oltářem dvorně předal moji ruku Adamovi, který se na mě, jak jsem procházela špalírem prázdných židlí, díval a v očích měl vážný výraz. Adam mi do dlaně vtiskl něžný polibek a povzbudivě na mě mrkl. „Bude to dobré, Salome.“ Vyměnili jsme si s Adamem slib a prstýnky, které jsme si vybrali v klenotnictví pár dní předtím – stříbrné gravírované kroužky, jednoduché, ale moc hezké. A pak už jsem byla vdaná. Přátelé nám venku před radnicí, když jsme se s nimi chtěli rozloučit, oznámili, že se složili a zvou nás na sice poněkud netradiční, ale zato moc dobrý oběd. „Ale to nejde…,“ chtěla jsem protestovat, ale Regina mě přerušila a vysvětlila mi, že mají u úřednice schované piknikové koše, do kterých všechny jejich mámy přispěly nějakou dobrotou a Martinův táta Jarda přidal tři lahve dobrého vína. Martin s Erikem přinesli obrovské koše a pod paží měli i deky. Regina se vytasila s lahví šampaňského od svého táty a se sadou

29/43

překrásných těžkých broušených sklenek, za které se musela své mámě zaručit, že je po pikniku v pořádku vrátí. Usadili jsme se u řeky nad jezem, kousek pod Bechyňskou duhou, kam s Adamem často chodíme, ale než jsme usedli na rozložené deky, Marek se zeptal: „Nevěsta nebude házet kytku?“ Holky se okamžitě shromáždily za mnou, ale Denisu po krátké rozmíšce ze svého kruhu vyřadily, protože ta se vdá za dva týdny tak jako tak, a kdyby Denisa chytla kytku, bylo by to podle Reginy a Anky čiré plýtvání. Naposledy jsem si ke své prostinké svatební kytici přivoněla, rozpřáhla jsem se a hodila ji za sebe. Chytla ji Anka a Martin poznamenal: „No nejsem já klikař…?“ Anka ho odbyla: „Nedělej si starosti, po Denise bude další svatba až za takových pět šest let. A budeš mě na kolenou prosit, abych si tě vzala,“ ušklíbla se. Svatební piknik byl skvělý. Z košů jsme postupně vytahovali další a další dobroty, včetně malých svatebních koláčků, které si prý Soňa stejně musela vyzkoušet, protože je bude brzy péct pro Denisu. Odpoledne se přátelé rozešli a my osaměli. „Konečně sami, paní Lenská,“ usmál se na mě Adam. „Jsi šťastná?“ „Jsem nejšťastnější, jak jsem kdy byla.“ „A také jsi moje manželka.“ „A ty můj manžel,“ usmála jsem se. Když se s námi přátelé rozloučili a zanechali nás u řeky s poslední lahví vína, Adam mě odvedl na naše tajné místo na skále pod olšemi a krásně se tam se mnou pomiloval. Naše svatební odpoledne na dece u řeky. Na noc nebylo ani pomyšlení, protože k nám se mnou Adam samozřejmě nemohl a svým rodičům hodlal o naší svatbě říct až večer. Svůj věneček jsem pustila po vodě. Óóóh, bylo to tááááák romantické…!

30/43

Když jsem se vrátila domů, rodiče se mě na svatbu vůbec nezeptali. Jen mi tiše popřáli dobrou noc, když jsem řekla, že nechci nic jíst a že půjdu do svého pokoje. Převlékla jsem se do noční košile a čekala, až mi zavolá Adam, aby mi dal dobrou noc. Můj novopečený manžel pro mě měl dobrou zprávu. „Salome, právě jsem to řekl našim. Máma řekla, že můžeme bydlet tady. Brácha se přestěhuje do obýváku a my můžeme mít náš pokoj. No není to úžasné?“ „Ano,“ snažila jsem se ze sebe vyloudit nadšený tón. Ale bylo těžké dostat do hlasu nadšení, když jsem si představila pokojík, o němž Adam mluvil – úzkou neútulnou nudli s vysokým stropem. Jenomže – jsem teď vdaná paní a musím následovat manžela, kamkoli se jeho kroky obrátí… „Zítra si pro vás přijdu, zabalte si, co budete potřebovat, paní Lenská,“ zašeptal Adam zamilovaně. Paní Lenská. Ano, to jsem. Paní Lenská. Přistihla jsem se, že se usmívám. „Dobrou noc, můj pane manželi, ráno budu připravená,“ slíbila jsem.

Ráno jsem se probudila brzy. Do luxusní kožené cestovní tašky, kterou mi rodiče koupili k osmnáctým narozeninám – spolu s výletem do Paříže – jsem si uložila pár věcí, v podstatě jen kosmetické potřeby a oblečení tak na týden. Netušila jsem, kolik místa budu mít u Lenských na své věci. Vím, že v pokojíčku, který nám Adamovi rodiče poskytli, je skříň, ale nikdy jsem neviděla, co se skrývá uvnitř. Když jsem sešla dolů, maminka už byla v kuchyni a připravovala snídani. Přikývla jsem na šálek čaje a krajíček chleba s malinovou marmeládou a posadila jsem se. „Mami, já se odstěhuju k Lenským,“ řekla jsem. „Salome, ty ses musela vážně zbláznit,“ reagovala maminka s povzdechem. „Myslela jsem, že si najdete podnájem… Salome, odjakživa jsi měla sama pro sebe spoustu prostoru, nejsi zvyklá se dělit ani o koupelnu. Já sice u Lenských nikdy nebyla, ale dovedu si představit, jak to u nich vypadá –

31/43

maličké pokojíky, všechno to tam musí být stísněné. Nechceš zůstat tady, dokud si nenajdete něco svého?“ Nechtělo se mi s pravdou ven, že Adam platí dluhy a na podnájem mu prostě nezbývají peníze, a tak jsem jen pokrčila rameny a neurčitě poznamenala, že to je řešení jen na přechodnou dobu. A doufala jsem, že to tak skutečně bude. „Vezmu si s sebou jen pár maličkostí, mami, než zjistím, kolik tam budeme mít s Adamem místa. Můžu si sem přijít pro další věci… někdy později?“ zeptala jsem se a vzala si od maminky hrnek s voňavým ovocným čajem. „Ach, dítě moje, samozřejmě že všechno, co je tvoje, si můžeš kdykoli odvézt nebo si to tady nechat. Jak se ti to bude hodit. Nech si klíč od domu. A prosím tě, ukaž se tu občas, ano?“ „To víš, že jo.“ Cinkl mi mobil. Esemeska. Jsem pred domem. Adam. „Mami, já už půjdu.“ Najednou jsem nevěděla, co mám říkat. Dojetí a obavy z budoucnosti mi svíraly hrdlo. Maminku jsem objala, a když jsme se pustily, viděla jsem, že jí po tvářích stékají slzy. „Neplač, mami, já budu šťastná.“ Bože, jak já si tím byla jistá!

Adamovi rodiče mě přivítali vlídně. Adamova maminka mi ukázala byt, což netrvalo dlouho, a pak otevřela dveře do pokoje, který uvolnili pro mě a pro Adama. Pokojík byl zařízen dvěma válendami, protože až dosud ho Adam sdílel se svým mladším bratrem Radkem, jednou skříní, psacím stolkem a prádelníkem. Na stolku stál počítač a moje tchyně mi vysvětlila, že nemají jinde pro počítač místo, a tak si bude Radek, který studuje strojní průmyslovku, muset dělat úkoly tady.

32/43

Pokrčila jsem rameny. O tom, co to je nemít soukromí, jsem dosud neměla vážně ani ponětí. Doma u rodičů jsem měla sama pro sebe ložnici, prostornou pracovnu a vlastní koupelnu. Ale to se mělo – k mému velkému překvapení – brzy změnit. „Skříně jsme vám uvolnili,“ řekla tchyně hrdě a otevřela širokou šatní skříň s prostornými policemi, nově vyloženými hedvábným papírem. „A v koupelně budeš mít svou poličku.“ „Mami, já to Salome ukážu,“ objevil se za mnou Adam. „Tak jo,“ usmála se tchyně mile. „Tak já jdu do kuchyně, vařím svatební oběd, když jste měli včera jen piknik. Adame, ukaž Salome, kam si může dát věci v koupelně.“ „Paní Lenská, moc vám děkuju.“ „Děvče, přece mi nebudeš říkat paní Lenská. Říkej mi maminko.“ Usmála jsem se. „Tak jo.“ Vyndat si z tašky těch pár kousků oblečení mi trvalo sotva pár minut. Uložila jsem si je do skříně a činilo mi zvláštní potěšení vidět je naskládané vedle Adamových věcí, vonících jinou aviváží než ty mé. To se ale teď taky změní, pomyslela jsem si šťastně. Pohladila jsem Adamovu předpisově vyžehlenou bleděmodrou plátěnou košili, spočívající na vrcholku úctyhodného komínku dalších. V tu chvíli mi došlo, že se ode mě bude určitě očekávat, že se ujmu péče o Adamovo oblečení. Maminka mě samozřejmě učila žehlit, šikovná na to ale moc nejsem. Doma to po mně nikdo nikdy doopravdy nechtěl – chodila k nám pravidelně paní Hájková, která se starala o dům a dělala práce, které maminku nebavily, takže kromě uklízení i žehlila. Adam se rozhlédl po pokoji a navrhl: „Ty postele sešoupneme dohromady a stůl postavíme pod okno, co říkáš? A jestli chceš, Salome, můžeme si říct mámě o nějaké kytky na okenní parapet.“ „Dobře.“ Rozhlédla jsem se po holých stěnách, prostých jakéhokoli obrázku. Jak jiné to bylo u nás doma… Ale teď jsem doma tady, připomněla jsem si. „Já si v týdnu dojdu domů pro pár dalších věcí,“ řekla jsem.

33/43

„Nevěděla jsem, jak to tady bude s místem. Vaši jsou moc hodní, že nás tu nechají,“ dodala jsem zdvořile. „U dveří je ještě místo, možná bychom si sem mohli vzít nějaké skříňky z mého pokoje, maminka řekla, že si můžu vzít, co budu chtít. Taky přinesu přehoz ze své postele a mám i moc hezké závěsy na okna. Na knihovnu ale asi můžu zapomenout…“ „Na co by nám byla knihovna?“ ušklíbl se můj manžel. Ach jo. Pak mě napadlo, že se lépe uvedu, když půjdu pomoct tchyni do kuchyně. Opatrně jsem tam nakoukla. „Můžu vám s něčím pomoct… maminko?“ zeptala jsem se stydlivě. U Lenských jsem nebyla poprvé, Adam mě sem občas přivedl, když byla venku zima a my potřebovali teplé místečko, kde bychom mohli být na chvilku spolu. Myslívala jsem si, že mě má paní Lenská docela ráda. Na pana Lenského jsem si nedokázala za ty roky vůbec vytvořit názor – je nemluvný a při těch pár příležitostech, kdy jsme se setkali, pronesl sotva pár slov. Sedí vždy na stejném místě – v obýváku na gauči – na klíně má rozložené noviny, nad nimiž poklimbává. Tchyně na mě pochvalně mrkla, takže jsem se v duchu pochválila za dobrý nápad. „Výborně, Salome, mohla bys obrat kuře do polévky,“ ukázala na papiňák, „a pak nastrouhat okurku na salát a oloupat brambory a taky je nastrouhat, k té kachně, co se už peče, udělám bramborové knedlíky a zelí. Umíš vůbec vařit?“ „Maminka mě učila, ale to víte… Moc jsem toho zatím neuvařila,“ přiznala jsem se. „Umím hlavně špagety s omáčkou a různé saláty. A taky naložit maso na gril.“ „No, děvenko, tady u nás si grilování neužiješ,“ trochu si rýpla do procovské vily, obklopené obrovskou opečovávanou zahradou, která patří mé rodině už po několik generací. „Ale neboj, to vaření se brzo poddá,“ ujistila mě optimisticky. „Ze začátku ti tu vždycky ráno napíšu, co a jak to máš připravit k večeři, ale musíš se do toho rychle dostat,“ dodala důtklivě a se mnou to málem švihlo. To jako budu vařit pro všechny? Denně? Jídlo, které nám moje novopečená tchyně předložila, bylo skutečně výborné. To bude trvat, než se naučím takhle vařit, pomyslela jsem si… Krémová slepičí polévka s širokými domácími nudlemi (to já poznám,

34/43

moje maminka jiné do polévky nedává), kachnička se jen rozsypávala a měla kůrčičku tak křupavou, že by ani můj zpovykaný taťka nemohl proti ní říct slovíčko, bramborové knedlíky jemné a štrúdl s ořechy a se skořicí, který přišel na stůl nakonec, voňavý a hříšně sladký jako peklo, by sbíral body i na stolech nejluxusnějších restaurací světa. Po obědě jsem se nabídla, že umyju nádobí a myslela jsem si, že se pak půjdeme s Adamem projít do města, ale tchyně poznamenala, že je nějak unavená a požádala mě, abych, až umyju nádobí, taky vyluxovala v obývacím pokoji a utřela tam prach. Podívala jsem se tázavě na Adama, v domnění, že se mě zastane a své matce vysvětlí, že máme jiný program (a že tu nejsem za služku), ale můj manžel jen pokrčil rameny. No tak jsem se do toho vrhla. Radek se hned po obědě vypařil někam za kamarády a tchán si zalezl s novinami do ložnice, kam se za ním odebrala s knížkou i tchyně. Zatímco jsem lítala po bytě s vysavačem a prachovkou, Adam se v našem pokoji natáhl na jednu z válend s nějakým sportovním časopisem. Když jsem dokončila úklid, vešla jsem do našeho pokoje a zavřela za sebou dveře. Opřela jsem se o ně a podívala se na manžela, rozvaleného na válendě. Oslovila jsem ho pečlivě kontrolovaným hlasem, protože jsem nechtěla hned první den strávit hádkou, ale také jsem si nemínila nechat takové zacházení líbit. „Adame, mně nevadí občas pomoct, ale přece tu nebudu dělat úplně všechno? Podívej, vy ostatní si po obědě dopřejete siestu a mně necháte všechnu práci – dneska jsem tu uklidila, ale nepočítej s tím, že to budu dělat pořád.“ „A proč by ne?“ odvětil můj manžel zvesela. „Já nemám na to, abych našim přispíval na činži, takže tím, že se budeš starat o domácnost, jim to pěkně vynahradíme.“ „Ale… tvoje maminka říkala, že budu připravovat i večeře – každý den.“ „No jistě – a co bys tu jinak celé dny dělala?“ Posadila jsem se na druhou válendu.

35/43

Kdyby mi včera někdo řekl, že pocítím rozčarování už druhý den po svatbě, vysmála bych se mu. Ani teď jsem ještě nechtěla uvěřit, že Adam svá slova míní vážně. Chtěla jsem to ale vyřešit jednou provždy: „Adame, já chci vlastní byt. Poohlédnu se po nějakém levném pokojíku, kde bychom si žili jen sami pro sebe. Přece ode mě nemůžeš očekávat, že se budu starat o celý byt a pro všechny vařit?“ „Zapomněla jsi na praní a žehlení,“ upozornil mě Adam nevzrušeně. Jsi rozmazlená princezna z vily, to je celé,“ usmál se na mě. „Hele, a teď bych si dal ještě jedno kafe. Dojdi mi ho uvařit, jo? Klidně si udělej i pro sebe. Pak to tu trochu přestavíme, chci mít svou krásnou manželku v noci kdykoli k dispozici hned vedle sebe.“ „Co kdybys to kafe pro nás uvařil?“ namítla jsem mírně. „Děláš si legraci? Přece nebudu tátovi k smíchu…“ „A to jako proč?“ podivila jsem se. „No, domácí práce jsou pro ženský, o tom jsi už snad něco slyšela, ne? Hele, já tě budu živit a ty se budeš o mě starat, tak to v životě chodí,“ poučil mě o své životní filozofii. Zvláštní, Adam vyznává stejné hodnoty jako můj taťka, pomyslela jsem si zlomyslně. Tak jak je možné, že si nepadli do noty? Přesto, že taťka od maminky požaduje totéž co Adam ode mne, byla jsem si jistá, že by Adama za to, jak se mnou jedná, přerazil. Může vůbec ženská chlapům někdy porozumět? „O tebe se, Adame, budu starat ráda,“ řekla jsem pořád ještě mírně, „ale nemůžeš po mně chtít, abych otročila celé tvé rodině. Dohodneme se, jo? Budu vařit, protože když už budu v kuchyni, tak je jedno, pro kolik lidí to udělám (ha ha ha, víte, jaký je rozdíl v tom, jestli umatláte bramboráky pro dva nebo pět lidí?), ale uklízet budu jen náš pokoj a o společné prostory, obývák, kuchyň, předsíň a koupelnu se budeme starat střídavě. A prát a žehlit budu také jen pro nás dva,“ uzavřela jsem záležitost. Ne tak můj choť. „Tys mi asi nerozuměla, Salome. Naši nás tu nechají, jen když převezmeš za mámu péči o domácnost. Kompletní péči,“ opakoval, abych si to asi pořádně narvala do své tupé hlavy. „Hele, jestli se ti to nelíbí, tak

36/43

se běž vyplakat na rameno k vašim. Třeba ti navrhnou, abychom se nastěhovali k nim. Tam za tebe bude smejčit uklízečka. Ale ty ses přivdala mezi obyčejný lid, tady si svou špínu každý uklízí sám.“ „Svou špínu si uklidím,“ odsekla jsem už nikoli mírně, „ochotně, ale proč mám dělat služku celé vaší rodině? Ne, poohlédnu se po nějakém pokojíku,“ trvala jsem umanutě na svém, ale pak jsem se zvedla a poslušně šla uvařit manželovi to zatracené kafe.

Když jsem náš pokoj vylepšila závěsy, přehozem, pár obrázky a několika skříňkami, do nichž jsem si mohla ukládat své věci, vypadalo to v našem novém domově docela dobře. Můj život se ovšem otočil o tři sta šedesát stupňů… Nakonec jsem tu ponižující dřinu zvládla, a za své vaření jsem se dokonce od tchána několikrát dočkala pochvalného mlasknutí, ale vlastně mi na nic jiného nezbýval čas. Tchán pracuje jako mistr v keramičce, takže kromě žehlení košil mě na konci týdne čekaly k vyprání a vyžehlení i montérky. Tchyně tam dělá účetní, takže bych řekla, že se bůhvíjak fyzicky nevyčerpá, ale přesto si ode mě nechala posluhovat. Zatnula jsem zuby a hledala podnájem.

Denisina svatba byla pohádková a musím se přiznat, že jsem ji tajně oplakala. Moje kamarádka měla přesně takovou svatbu, o jaké jsem vždycky snila, a i když jsem Adama milovala a naše svatba mi připadala ohromně romantická, někde v koutku duše jsem litovala, že jsem musela postrádat své rodiče. Když jsme s Adamem vešli na Prokopovic zahradu, viděla jsem, že taťka, který stál s maminkou v hloučku přátel, zaťal čelisti. Zamávala jsem mu a taťka pokývl hlavou. Provedla jsem Adama, který poprvé, co jsem ho znala, vypadal trochu zaraženě, zahradou a vstoupili jsme do domu. Soňa

37/43

mě objala a Adamovi podala ruku. Řekla mu, ať se jde podívat za ženichem, je prý někde na zahradě, a mě poslala za nevěstou. V Denisině pokoji panoval nepopsatelný chaos. Všude byly poházené kousky oblečení. Nevěsta seděla před toaletním stolkem a Regina se ji pokoušela učesat, ale Denisiny vlasy jakékoli úpravě úspěšně vzdorovaly. Když jí Regina kulmou natočila ofinu, vlasy se asi po půlminutě zase natáhly a přilíply se jí ke zpocenému čelu. „To je tím těhotenstvím,“ vybuchla vztekle. „Budu jediná nevěsta na světě, která bude opravdu hnusná. Místo závoje (s despektem mávla rukou ke skříni, na níž visely nádherné saténové princeznovské šaty smetanového odstínu s vlečkou a jemný průsvitný krajkový závoj s čelenkou osázenou falešnými diamanty) si budu muset na hlavu nasadit pytel,“ zašklebila se na sebe do zrcadla. „Počkej, pusť mě k tomu,“ odehnala jsem Reginu a stoupla si za Denisu. „Nemá smysl ti vlasy natáčet, když stejně nedrží,“ informovala jsem ji, „to by ses celý den necítila dobře, a to nedovolím,“ usmála jsem se na ni a probírala jsem se jejími jemnými světle hnědými vlasy. „No a co s nimi chceš dělat? Vždycky je mám jemné, ale aspoň drží. Teď vypadají tak řídké… Já se nenávidím,“ vybuchla. „Vypadám, jako bych byla plešatá.“ „Nesmysl,“ řekla jsem. Vešla Anka. „Co se to tu děje?“ „Musíme vymyslet pro Denisu nějaký účes,“ řekla Regina. „Už to mám,“ zaradovala jsem se. „Potřebuju sponky a lak na vlasy.“ Denisa otevřela šuplík u toaletního stolku a já vzala do ruky hřeben a její jemné vlasy pevně přičísla k hlavě a vzadu jsem je sesponkovala do pevného francouzského uzlu. „Co uděláš s tou ofinou?“ zeptala se Denisa skepticky. „Přisponkuju ji k hlavě. Žádná ofina nebude.“ „Nikdy jsem nenosila vlasy z čela.“ „Všechno musí být jednou poprvé,“ usmála jsem se na Denisu do zrcadla a mrkla na ni. Její ofinu jsem trochu natupírovala a šikovně ji

38/43

sponkami upevnila k hlavě. „Díky těm sponkám ti bude dobře držet i čelenka,“ dodala jsem spokojeně. Denisa se na sebe podívala a řekla: „Je to dobré, ne?“ „Anka ji ujistila: „Vypadáš nádherně.“ Pak jsme Denise pomohly do šatů a já jí nasadila čelenku se závojem. Denisa požádala Anku, aby došla pro její rodiče. Taktně jsme se vytratily do haly v poschodí. Když vyšli Ruda se Soňou po chvíli z Denisina pokoje, Soňa řekla: „Děvčata, dole je už všechno připravené, jakmile uslyšíte hudbu, můžete vyrazit.“ Pak vyšla Denisa a za minutku se zezdola ozval Mendelssohnův Svatební pochod. Nejdřív vyrazily Regina s Ankou a za nimi jsem doprovodila nevěstu já. Bylo to moc krásné – dole všichni vytvořili dlouhý špalír, na jehož konci stál Marek s nádhernou kyticí bílých růží, s Martinem jako svým svědkem po boku. Na začátku špalíru jsem Denisu předala jejímu tátovi, který ji hrdě vedl k improvizovanému oltáři. Marek dal Denise kytici a vzal ji za ruku. Oddával je samozřejmě starosta. My s Adamem jsme se vytratili brzy po hostině. Moji rodiče mého manžela okatě ignorovali. Se mnou se jen pozdravili a drželi se ode mě co nejdál. Naštěstí všichni moji přátelé se s Adamem normálně bavili, ale mezi starší generací panovala jednota – zdvořilost na samé hranici urážlivosti (v tom jsou všichni naši rodiče dost kovaní). Když se pak svatebčané zvedli od stolu a rozptýlili se po zahradě, rozloučili jsme se s Markem a Denisou, kteří měli druhý den odjet na svatební cestu. Složili se jim na ni jejich rodiče a nešetřili na ní – koupili jim zájezd na Sicílii.

Kamarádky, jimž jediným jsem se svěřila, co mé manželství obnáší, mi ochotně pomáhaly hledat podnájem. Nakonec mi Anka dala adresu svého strýce, který by nám přenechal dva pokojíky a malou kuchyňku v patře svého domku. Ančin strýc bydlel na Parkánech a já jeho domek dobře znala – chodili jsme okolo něj s Adamem na naše místečko. Zašla jsem tam, aniž jsem Adamovi cokoli řekla, hned druhý den. Ančin strýc byl trochu podivín – hned jak mi otevřel dveře, jsem si uvědomila, že

39/43

ho od vidění znám. Potkávali jsme ho s Adamem při našich procházkách často – po turistické stezce, vedoucí k našemu místečku, jezdil na odrbaném, rozviklaném, vínově červeném kole a před ním vždycky běžel maďarský ohař, krásný a velice přátelský pes, jehož jsme pokaždé hladili. Ančin strýc mě poznal taky. „Jo to jste vy? Georgi, pojď se podívat, kdo tu bude s námi bydlet!“ George se vynořil z útrob domu a málem mě povalil radostí. Vstoupila jsem do domu dveřmi, na nichž visela obrovská italská vlajka. „Jsem Ivan Malý,“ podal mi ruku Ančin strýc a já se mu také představila. Zavedl mě do kuchyně v přízemí, která byla doslova přeplněná krámy. Z jedné židle shodil štos starých novin a nabídl mi místo. George se mi okamžitě pokusil vyskočit na klín. „Je tu bordel,“ informoval mě zcela zbytečně pan Malý, protože nepořádek nešlo přehlédnout. „Ale nahoře si to můžete uklidit, jak chcete. Dáte si kafe, nebo se tam chcete hned podívat?“ zajímalo ho. „Georgi, nech toho,“ okřikl psa, kterému se nějak podařilo opravdu na mě vyskočit. Na páníčkův povel ho ovšem reagovat ani nenapadlo. Odmítla jsem kafe a požádala, aby mi ukázal pokoje. Podkroví bylo stejně zanesené až po strop krámy jako kuchyň dole, ale pan Malý zopakoval, že ty krámy můžeme vynést do přilehlé stodoly nebo si s nimi zatopit. „Já to na nic nepotřebuju,“ vysvětlil mi. Tak proč to radši nevyhodí? Vždyť vláčet se s tou veteší po úzkých schodech do patra muselo být mnohem namáhavější než ji odvézt do sběrného dvora. Jenomže sběrný dvůr byl v téhle domácnosti očividně tabu. „Kolik za to chcete?“ zeptala jsem se raději, rozhodnutá si s ním plácnout, i kdybych měla žebrat na náměstí. Té dřiny u Lenských jsem už měla plné zuby. Nevadila mi samotná práce, ale to ponížení. Ano, ponižovalo mě, že si rodina mého manžela ze mě udělala služku. Zrovna ten den jsem žehlila tchánovy košile, myla okna v kuchyni a v obýváku a prala záclony a k večeři si tchyně naporoučela francouzské brambory se smetanou – a samozřejmě jsem musela předtím ještě nakoupit.

40/43

„Anka mi řekla, že na tom finančně nejste moc dobře,“ prohodil pan Malý a já se začervenala. „Nechci nic,“ pokračoval, „jen se mi postaráte o psa, když tu nebudu.“ Dívala jsem se na jeho neuvěřitelně umolousané tepláky, jejichž nohavice mu byly dlouhé, a tak si na ně šlapal, a na vytahané triko s dírou na břiše velkou jako pěst. Pan Malý byl asi šedesátník a od Anky jsem věděla, že je to bratranec její mámy. Mirka, Ančina máma, je vyhlášená krasavice, vypadá spíš jako Ančina starší sestra a obléká se jako ze žurnálu, pan Malý vedle ní musí vypadat jako z jiné planety. Navzdory tomu, že vypadal jako bezdomovec, měl ale milý úsměv a o psa se očividně staral s láskou. „Ale to přece nejde…“ „Já mám všechno, co potřebuju,“ opakoval a prohrábl si dlouhé prořídlé vlasy, které mu trčely do všech stran. „Ale Georgovi tu chybí společnost a vy se mi líbíte. Je vidět, že ho máte ráda.“ Tak jsme si plácli a já si hned odnesla klíče.

Poprosila jsem Marka, Martina a Erika, aby mi pomohli vynosit krámy z podkroví předtím, než byt ukážu Adamovi, a odvézt je do sběrného dvora. V tom harampádí jsme našli i poklady – jako například překrásnou sošku panenky Marie z míšeňského porcelánu a neplatný občanský průkaz paní Malé. Podle fotografie to byla půvabná žena, ale občanka byla už více než dvacet let stará. Popadla jsem sošku a občanku, sešla po schodech dolů a zaklepala na dveře kuchyně svého nového bytného. Sošku nepřítomně položil na kredenc mezi hory neumytého nádobí a plesnivé zbytky jídla za posledních čtrnáct dní, jak jsem to střízlivě odhadovala, ale občanku si chvíli zálibně prohlížel. Já se vítala s přátelským Georgem, který vrtěl ocasem a pokoušel se mě láskyplně povalit. Říkala jsem mu, jaký je krásný pejsek a hladila ho po jeho neuvěřitelně hedvábných uších. George byl k tomu krásnému bydlení benefit navíc.

41/43

„Posaďte se,“ vyzval mě bytný pohostinně a posadil se na židli proti mně. „Jaruna byla krásná ženská,“ pronesl s pohledem upřeným na fotografii v nalezené občance. „Kdybyste viděla tenhle barák, když tu se mnou bydlela… Bylo to tady vysmýčené, všechno se jen lesklo, včetně mě,“ ušklíbl se. „Z tohodle bordelu by Jarka dostala záchvat, ale mě to bez ní nebaví to tady udržovat.“ „Co se s ní stalo?“ odvážila jsem se zeptat. „Odešla…“ „Ach, to je mi líto…“ „Ale ne, to jste špatně pochopila, ona je živá. Jenže odešla. Byl jsem mladej a blbej. Nevážil jsem si toho, co mám. Miloval jsem ji, ale… Nachytala mě tady s jednou… No, s naší bývalou spolužačkou. V situaci, o který nemohlo být pochyb, rozumíte?“ zvedl ke mně zelené oči. „Byli jsme nazí v naší posteli a zrovna jsme to dělali… Jaruna pracovala jako servírka v restauraci U Pichlů a já si byl jistej, že je tady vzduch čistej, okolo poledne tam mají vždycky šrumec a byla zrovna sezona. Jenomže Jaruně se udělalo nějak špatně nebo co a šéf ji poslal domů…“ „Poprosil jste ji o odpuštění?“ „Na kolenou jsem ji prosil, ale ona… Jaruna byla taková čistá. Už ve škole byla ta hodná, dobře se učila… Ta druhá ženská, to byla taková místní rozhoďnožka. Ne nějaká kurva, to ne, ale nedělala fóry a… prostě to měla ráda. Já o ni vlastně ani nestál, i když předtím, než jsem se dal dohromady s Jarunou, jsem s ní občas taky spal. No a toho dne jsem na ni zrovna narazil někde ve městě, ona na mě udělala oči, a že prý jestli mě může ze starý známosti pozvat na panáka. No, když jsem do sebe hodil pár panáků, nedalo jí moc práce mě ukecat, abych si to s ní rozdal. Prý jako vzpomínku na starý časy. Jedno číslo na rozloučenou. Víte, děvenko, my chlapi jsme slabý nátury, my to tak nebereme. Ona ta Hanka byla taková rajcovní, velký prsa a tak, chápete… Prostě jsem tomu jejímu vábení podlehl. Bylo to poprvé, co jsem byl Jaruně nevěrnej, a to už jsme spolu byli hezkejch pár let, a možná by to bylo i naposledy, ale když vešla do ložnice a viděla nás tam, jak si to rozdáváme, popadl ji amok. Do deseti minut měla sbaleno.“ „Kam šla?“

42/43

„K rodičům, byla odtud, jako já. Měli domek v Zářečí, na druhý straně řeky. Oni už nežijí a ten dům prodali, když se odstěhovali za Jarunou do Prahy. Se mnou slovo nepromluvili, a když jsem k nim šel s kytkou, abych Jarunu uprosil, aby zůstala se mnou, nepustili mě přes práh. Její táta mi vyhrožoval, že mě zabije.“ „Vídáte ji někdy…?“ „Ne, Jaruna požádala o rozvod a já jí nebránil, co jsem měl taky dělat? Pak si našla práci v Praze. Znovu se pak vdala a má děti, to se ke mně doneslo přes další spolužáky. Neviděl jsem ji víc než třicet let. Naposledy u rozvodu… Vlastně ne, pak jsem ji ještě potkal jednou tady ve městě, asi tu byla navštívit nějakou kamarádku, ale ona se ode mě odvrátila a dělala, jako že mě nevidí. Odtud se odstěhovala brzy po rozvodu. Servírka si najde práci všude.“ Odložil občanku. „Ona ji tenkrát tady asi zapomněla,“ poklepal na občanku prsty, „a já ji nenašel. Musela si požádat o novou…“ „Vy ji máte pořád rád?“ „Nikdy jsem nepřestal,“ řekl procítěně, „i když, to si nemyslete, děvenko, mám přítelkyni, která sem za mnou někdy přijde. Však ji uvidíte. Ale bydlet tu se mnou nechce,“ rozhlédl se po zaneřáděné kuchyni. „No, ani se jí nedivím. Zdědila po rodičích byt na Čechové ulici, má to tam moc hezký. A já se už nezměním.“ Vztáhla jsem ruku a jemně pohladila jeho zápěstí. „Vy mi ji něčím připomínáte, paní Lenská,“ vzhlédl ke mně. „Jsem Salome.“ „Tak jo, ale ty mi musíš říkat Ivane.“ Trochu rozpačitě jsem přikývla.

@Created by PDF to ePub