Alena Jakoubková MANŽEL V DOMĚ NENÍ PRO MĚ Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Valua Vitaly – Fotolia.com © Alena Jakoubková, 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-243-6114-7
Všem mým múzám – mým nejlepším přítelkyním.
Naše svatba? Jako by to bylo včera… Ale kdyby bylo podle mýho, zítřek už přicházet nemusel. (Mystic Max z Midsomerských vražd)
Mně je jedno, jestli se mi líbí nebo ne, hlavně že je černej. (Jedna z mých četných múz přemýšlela, jaký by byl sex s černochem)
Vy jste měla za zadkem bábu a já mám dědka… (David B. v rozhovoru s tchyní zapomněl, že mluví o jejím manželovi)
Byla by z tebe dobrá muslimská manželka. (Fahrad Y. si špatně vyložil autorčinu zdvořilost)
Nechci být princeznou na jediný den. To pro mě není odvěký sen.
„Antonie, kde jsi? Okamžitě pojď sem ke mně.“ Z hlasu, který mě volal, čišelo všechno, co jsem nenáviděla ze všeho na světě nejvíc a čeho jsem se bála. A křičel na mě proto, že jsem si (jak z celého srdce doufám) našla možnost, jak se jeho moci nade mnou jednou provždy zbavit. Moje matka. Zuřivostí celá bez sebe. Pochopitelně moc dobře vím, proč zuří, ostatně důvodem jejího vzteku bývám často – ne tak často jako otec, ale dost často. Jestli se mi podaří vyklouznout z jejích osidel, jaká zábava jí pak v jejím prázdném životě zbude? Čím si zaplní ten čas, kdy nestojí za pultem našich Stavebnin? Koho bude tyranizovat, ponižovat a mlátit? Otřásla jsem se odporem. Ačkoli bych nejraději předstírala hluchotu (nejsem tak statečná, jak bych si přála a jak někdy hraju), neochotně jsem se zvedla od počítače, na němž jsem si právě hledala možnosti levného podnájmu v Praze, a vyšla z pokoje na podestu v mezipatře. Naklonila jsem se opatrně přes vyleštěné dubové zábradlí a v marném, jak jsem moc dobře věděla (ale zkusit jsem to přece musela), pokusu jsem zavolala: „Mami, já se teď učím, nemohly bychom to odlo…“ „To tedy nemohly,“ zařvala máma. „Už ať jsi tady, Antonie.“ „No jo,“ zabrblala jsem potichu, abych mámu ještě víc nerozzuřila. Pomaloučku, jak nejpomaleji to jen šlo, krůček po krůčku, schod po schůdku, jsem scházela dolů a přemýšlela, jak na své rodiče vyzrát a dosáhnout toho, co chci a čeho jsem odhodlaná dosáhnout. Pokud možno živá. Protože vyzrát na ně prostě musím. Jestli si tohle neprosadím, jestli se mi nepodaří odejít z domova už teď, nevím, jestli najdu sílu to tu vydržet další čtyři roky, než mi bude osmnáct a nastane čas odejít na univerzitu. Pak už mi naši nebudou moci bránit. Ale jestli to nevyjde – možná se raději vrhnu z okna. Jenomže náš dům má jen dvě poschodí, takže bych pád asi stejně přežila a mámině způsobu projevování lásky (jak delikátně tyranii a násilí říká) stejně neunikla. Ach jo. Kruci! Do obývacího pokoje jsem vcházela jako obvykle velmi opatrně, abych se mámině útoku mohla účinně (krýt si hlavu a obličej) bránit. Opatrně jsem nakoukla mezi dveře… Jenomže máma stála hned za nimi a čekala na mě plně připravená k útoku. Vrhla se na mě jako dračice. Jak jsem vešla, vší silou mě udeřila hranou ruky do obličeje a pak hned znovu. Zapotácela jsem se, chytla za rozpálenou tvář a snažila se odcouvat od mámy co nejdál. Moje chyba, měla jsem si dávat víc pozor. I když… před mojí mámou se člověk nikdy nikam neschová. Vždycky, když je naštvaná, chová se jako rozzuřená kobra. Prostě si nemůže pomoct a musí mě udeřit. A vůbec nezáleží na tom, jestli jsem ji naštvala já nebo někdo jiný. Já ale byla obvykle po ruce a nemohla jsem se bránit. Mámě člověk ránu oplatit nemůže. Ona se pak obvykle rychle uklidní, ale tohle nevypadalo na tento případ. Tentokrát bude zuřit dlouho, to mi bylo přehledně jasné.
Oběť se jí vzdaluje a ona ztrácí půdu pod nohama. Máma znovu napřáhla ruku a vší silou mě udeřila přes bok, protože jsem si chránila hlavu, a ječela na mě: „Jak jen jsi mohla, Antonie? Jak jsi nám to mohla provést? Po tom všem, co jsem pro tebe udělala?“ kvílela jako smyslů zbavená a lomila při tom rukama vzhůru, jako by vzývala nebesa. Nebesům ovšem byla máma i se svými problémy naprosto ukradená a klidně na nás dál zvysoka shlížela oknem skrze bělostné mraky, majestátně plovoucí po obloze. „A víš, co bylo ze všeho nejhorší?“ zamířila na mě máma svým pečlivě omanikúrovaným ukazováčkem (je přece dáma – její nejvyšší deviza). „Že si Janáčková myslí, jak dobře děláme, že tě posíláme na jazykové gymnázium do Prahy. Prý by byla škoda tu španělštinu nevyužít, když jsi tu na ni chodila tolik let. A prý tě tam líp připraví na vysokou. Taková pitomost! Jaká vysoká, sakra? A k čemu ti bude španělské gymnázium ve Stavebninách? Jak jsi na to vůbec přišla?“ Chci odsud vypadnout, abych vás už nikdy nemusela vidět, drala se mi na jazyk pravdivá odpověď, ale tak statečná, abych skutečný důvod své touhy opustit rodný dům pronesla nahlas před rozzuřenou mámou, jsem samozřejmě nebyla. O další nakládačku jsem nestála – ostatně nikde není psáno, že mámin útok pro dnešek skončil. A že bych ještě nějakou tu ránu schytala, bylo stejně jisté, jako že po noci přijde den. Máma k tomu nemá nikdy daleko, je to pro ni přirozený argument, poškádlení adrenalinu i způsob, jak si udržet nade mnou autoritu. Nejvíc si zlost vybíjí na mně, ale táta taky občas nějakou schytá. Ale ten, na rozdíl ode mě, může ránu i vrátit. A také ji vrací, popravdě řečeno. „Možná se budu španělštině věnovat i na vysoké,“ nabídla jsem mámě přijatelnější vysvětlení. Argument, že mi vysoká ve Stavebninách nebude k ničemu, jsem záměrně ignorovala. Kdybych se chtěla přihlásit na ČVUT, naši by mě asi nakonec podpořili, ale humanitní směr? To je pro ně v podstatě totéž, jako bych se chtěla stát prostitutkou – k čemu by mi nejstarší řemeslo světa bylo platné ve Stavebninách? Jenže naši nevědí to, co já. Respektive neuvědomují si to, co je nabíledni: Na vysokou se budu hlásit už jako plnoletá. Naštěstí si to neuvědomují. Jinak by asi nasadili těžší kalibr, aby mě udrželi doma a nahnali mě na obchodní akademii tady v Trutnově – samozřejmě by se jim líbilo, kdybych projevila aspoň minimum citu pro stavebnictví a rodinný podnik a vydala se tímto směrem, ale i lidé s tak markantním nedostatkem empatie pochopili, že cpát mě na stavební průmyslovku by bylo marné (protože nebylo jisté, že bych proplula studiem až k maturitě – a ta ostuda, kdyby mě vyhodili ze školy pro neschopnost…). Proto se u nás mluvilo, i když s despektem, o zdejším gymnáziu. Nakonec se ale naši rozhodli pro obchodní akademii (mohla bych se naučit účetnictví, to se ve Stavebninách také bude hodit). Že se mě nikdo na názor neptal, na to vemte jed. A hotovo. Mámu moje vysvětlení, proč se hlásím na pražské gymnázium, ani trochu nepřesvědčilo, ale to jsem ani nečekala. (K čemu by mi byly jazyky v našich Stavebninách, že jo?) U nás cizinci (natožpak tak exotičtí jako Španělé) nenakupují – aspoň co vím. Ale musela jsem něco říkat, aby si máma moje mlčení účelově nevysvětlila jako drzost – kterou by mohla odměnit další fackou. „Mohla bych studovat hispanistiku,“ dodala jsem popravdě a přemýšlela, jestli moje máma má vůbec tušení, co to slovo znamená. „Je dobré umět cizí jazyky – říkala Janáčková,“ dodala jsem rychle v pudu sebezáchovy. „To se mi neztratí,“ odváděla jsem pozornost. Nespoléhala jsem se na to, že rodiče pochopí moji touhu po studiu mimo rodné město, spoléhala jsem na svoji třídní učitelku a její podporu – Janáčková byla vždycky hrdá na svoje žáky, kteří to někam dotáhli. Ráda se jimi chlubí a vzpomíná na ně. Já se učím zdaleka nejlíp z celé třídy, její podporou si mohu být jistá.
„Na co by ti tady byla vysoká?“ podivila se zcela upřímně máma, která se, aniž se mě zeptala na můj názor – ale to se neptá nikdy, domnívala, že stejně jako ona budu ochotně dřít v tátově obchodě u nás v Trutnově. Mě by možná ještě jakž takž bavilo prodávat v knihkupectví, jenže táta vybudoval obrovské Stavebniny a mně pytle s cementem fakt srdce nerozbuší. A ani ty knížky by mě s mámou za zády nebavily… A i kdyby mi cement a cihly přirostly k srdci, doma s našima zůstat nechci – ne, vlastně nemůžu. Je to otázka života a smrti. Máminy výpady proti mně se stupňují. Jak je čím dál nešťastnější s tátou, je i agresivnější. Máminy neovladatelné hysterické záchvaty, kvůli nimž (asi, co já vím…?) se táta zdržuje doma co nejmíň a čím dál častěji se uchyluje do cizích náručí, způsobily, že u nás doma je pořád dusno. Jenže zatímco táta se prostě vymluví na nějakou práci v obchodě a odporoučí se, já se musím poslušně vracet domů, sotva skončí škola. Tátova naprostá ignorace čehokoli jiného než Stavebnin a jeho permanentní nepřítomnost doma nás navzájem absolutně odcizily. Dřív jsem za ním někdy zašla a pokoušela jsem se mu nějak naznačit, co mi máma provádí, ale on chce mít doma klid – a tak ji klidně nechá a dělá, jako by bylo u nás všechno v pořádku. Je to pro něj pohodlné, když zavře oči. Proto ho nenávidím stejně jako mámu. A je to čím dál horší, dřív se mě aspoň někdy vlažně zastal, teď mě obvykle odbude, že je máma přepracovaná a že se přece nic tak strašného nestalo – a to i když mu ukážu modřiny jako lívance, anebo když mě musel odvézt na pohotovost, protože do mě máma tak silně strčila, až jsem upadla a o hranu skříně si naštípla zápěstní kůstku. U doktorky jsme samozřejmě svorně tvrdili, že jsem o něco zakopla, protože bylo především potřeba zachovat tvář přední rodiny města. K mámině stupňující se agresivitě a potažmo dusnu u nás doma značnou měrou přispívají tátovy četné milenky, s nimiž se už dávno (před mámou, samozřejmě, před sousedy si udržuje fasádu vzorného občana, manžela, otce a úspěšného podnikatele) přestal tajit. Ne že by si je vodil domů, to ne. A taky se s nimi neproducíruje po městě, protože jako dlouholetý městský zastupitel by po příštích volbách chtěl získat místo starosty – a na malém městě na pověsti pořád ještě záleží. Ale často přichází domů až nad ránem nebo nespí doma vůbec a máma pak na něj hystericky doráží a vyčítá mu jednak ty ženské a druhak to, že kašle na rodinu. Zajímavé je, že když na rodinu kašlal v době, kdy mu ty jeho chabé výmluvy, proč není doma, ještě baštila, nijak zvlášť jí to nevadilo. Ona na něj taky neřve kvůli těm ženským samotným, ale vyčítá mu, že když se to po městě roznese, bude mít ona ostudu. A o to jí jde – chce se nosit městem v klóbrcu na hlavě a dělat madam. V ní není ani špetka citu. Tak proč by jí mělo vadit, že kvůli její hysterii já nemám tátu? Ale měla bych ho, kdyby hysterická nebyla? Klíčový okamžik mého dětství byl, když jsem si dokázala připustit, že táta, k němuž jsem vzhlížela, milovala ho a věřila, že mě má rád a že je můj spojenec, mě vyměnil za svůj vlastní klid. Bylo mi třináct a pekelně to bolelo. Samozřejmě nevím, kdy si táta našel první milenku, v jejíž náruči se vzpamatovával z té parodie na rodinný život, který nastolila máma a on to ze slabosti dopustil. A je mi to už dávno jedno. Já bych mu milenky nezazlívala, kdyby při tom myslel taky trochu na mě. Jenže součástí tátovy terapie jsem se prostě nestala. Možná už na mě neměl kapacitu – Stavebniny, věčné půtky s mámou a ty jeho ženské ho plně zaměstnaly. Nebo si možná všiml, že když se mě někdy (velmi vlažně…!) zastane, druhý den si máma zchladí žáhu zase na mně. Ale jak to, že mu nevadí, že mě máma tak surově bije? Pokusil se jí v tom vůbec někdy doopravdy zabránit? Snažil se mě ochraňovat, jak by měl podle zákona i odvěkého pudu? Nevím.
Prostě nevím. A tak jsem se smířila s tím, že mě prostě táta nemá dost rád. Ne dost na to, aby mámu vypakoval z baráku a pokusil se mi zajistit slušné a bezbolestné dětství. Táta se nikdy nepokusil mi pomoct ani se třeba se mnou, když jsem pak byla větší, sblížit, promluvit si, vyslechnout mě. Nikdy si na mě neudělal čas, aby se mnou šel třeba bruslit nebo na zmrzlinu. Do práce zpravidla chodí i o víkendu a domů se vrací v noci, když už dávno spím. Vlastně ho vídám, jen když ho matka chce využít, aby u mě dosáhla svého. Třeba aby mi zarazila tetování nebo piercing (jimiž jsem ji chtěla naštvat, ne že bych si tím opravdu chtěla zohavit tělo), nebo aby mě přinutila strávit víkend nad zavařováním jahod, namísto učením nebo s knížkou, čemuž jsem pochopitelně dávala přednost. No nejsme my to ale roztomilá rodinka? Táta si nejdřív pořád něco vymýšlel, aby svoji až podezřele častou nepřítomnost doma odůvodnil, protože se mu do otevřeného střetu s mámou zjevně nechtělo, ale po letech, kdy jí předhazoval historky o služebních cestách a pánských jízdách s kamarády, ho už asi to předstírání unavilo, a tak se jí prostě přiznal. No, přiznal… jestli se dá přiznání říkat tomu, když táta mámě po jedné pekelné hádce spojené s pranicí, kdy lítaly facky, vázy, židle… vmetl do očí, že už ho to s ní nebaví, protože jí ochabla prsa a co se týká sexu má zbytečné předsudky, a proto si našel jinou ženskou, která jeho potřeby chápe. Myslím, že to z něj nezadržitelně vylítlo a pak už to nechtěl z nějakého chlapského fanfarónství vzít zpátky. Kotel se přetopil a vybuchl. Tehdy se mezi našima strhla hádka ještě mnohem příšernější než obvykle. Padaly neuvěřitelné (a podle mě pro dětské uši naprosto nevhodné) urážky a nadávky a nakonec se moji rodiče (jako vždycky, ostatně) poprali jako koně. Tenkrát jsem se vyplížila na podestu, poslouchala je a přemýšlela, jestli nemám zavolat na policii, protože jsem měla vážně strach, že se pozabíjejí. V jeden okamžik se k zemi poroučela dokonce obrovská prosklená skříň s porcelánem, za niž se asi chtěl jeden z nich schovat. Jenže kdybych to byla udělala, naši by mě zabili. Je, výkvět místní společenské smetánky, přece nemůžou rovnat policajti. Zůstala jsem tiše jako myška, seděla jsem na hořejším schodu a nechala slzy, jež mi nezadržitelně tryskaly z očí, volně stékat po lících na noční košili. Tu noc jsem oka nezahmouřila. No, oba to tehdejší noční extempore přežili, i když máma měla ráno modřiny na krku a na rukou a táta obrovského moncla na oku, jež se mu táhl po líci až k bradě. Mně bylo asi deset, strašně mě to vyděsilo. A už tehdy jsem si řekla, že musím vypadnout z domova, co nejdříve to půjde. A proto jsem se teď přihlásila na pražské gymnázium a doufala jsem, že mi nějak mámin podpis, který jsem měla už dávno nacvičený, projde. Myslím ve škole, bylo mi přehledně jasné, že až ten podpis uvidí máma, nastane masakr. Což se také samozřejmě stalo. Ani jeden z mých rodičů se o mě nijak zvlášť nezajímá. Tedy pokud nemám nějaký průšvih ve škole nebo mě nepotřebují k něčemu, do čeho se mi nechce – jako třeba k nedělní promenádě po Krakonošově náměstí včetně okázalého zastavení se v cukrárně pro zákusky, kterou jsem z duše nesnášela, ale oni v ní nacházeli nějakou zvrácenou rozkoš, protože jsme se na ni vydávali skoro každý víkend, aby město vidělo, jaká jsme neposkvrněná rodinka. Podle mě jsme byli městu naprosto ukradení, ale na můj názor se pochopitelně nikdo neptal. Můžu vás ujistit, že takto společně strávený čas měl k rodinné idylce hodně daleko… Protože moji existenci naši jinak skoro nevnímali, doufala jsem, že je neudiví, když nebudou muset podepisovat moji přihlášku na střední školu. Že si na to ani nevzpomenou. V tomto směru ovšem měli oba přehledně jasno a kupodivu se na tom i vzácně shodli – půjdu na trutnovskou obchodní akademii,
kde se pěkně naučím vést účetnictví, abych byla v rodinné firmě aspoň něco platná. O tom, že bych je mohla neposlechnout, podle mě vůbec neuvažovali. Čeká se ode mě, že jednou, protože jsem jedináček, firmu také převezmu, a táta nezapomněl nikdy dodat, že když už nemám talent na stavebnictví, musím se provdat za mužského, který mi s rodinnou firmou, na niž byl vždycky náležitě (a právem, to musím přiznat) pyšný, pomůže. V tom měl jasno také – Ruda Kolář, syn jeho hlavního nákupčího, studuje na stavební průmyslovce v Liberci, je to šikovný kluk… Jo, ale táta přehlédl, že kromě vhodného vzdělání a věku má Ruda taky dost neestetické akné. A kromě toho – já se nikdy nevdám. To myslím smrtelně vážně. V tom mám zase jasno já. Nechci žít jako moji rodiče, kteří se potácejí ve věčných hádkách, nenávisti a zároveň ve strachu z toho, co by rozvodu řekli naši sousedé a tátovi zákazníci, takže se přemáhají a na veřejnosti nebo ve společnosti vystupují jako ukázkový filmový pár. Naši se nesnášejí, o tom jsem přesvědčená, doma se v podstatě jen hádají a perou, facky a talíře lítají aspoň jednou týdně (máma si vždycky začne, ale táta jí to s vervou oplácí), ale navenek spolu vycházejí, občas se nechají vidět v kině nebo si zajdou společně do restaurace U Radnice a cukrují spolu, aby lidi viděli. Takové zbytečné přemáhání – kdyby se rozvedli, každému by to bylo jedno. No, možná táta by se rozvedl rád, i když jistá si tím nejsem – určitě by se nechtěl dělit o firmu a nejspíš ani o barák. Máma by se z rozvodu zcvokla – určitě by se jí nelíbilo žít sama – a že by měla šanci si ještě někoho najít, o tom dost pochybuju, je fakt děsná. Ale popravdě pořád docela hezká, vždycky pěkně upravená. Zatímco mámy se odjakživa strašlivě bojím (hlavně jejího bití), s tátou vlastně nemám problém. Táta mě totiž totálně ignoruje, možná i proto, že jsem největší zklamání jeho života – přál si kluka a dědice impéria. Kolikrát se stane, že ho nevidím i několik dní po sobě, protože mu jdu z cesty (přece jen se mě jeho ignorace dotýká a nechci se mu vnucovat) a on si na mě, když mě nevidí, nejspíš ani nevzpomene. Myslím, že se emočně vyčerpává v těch věčných bojích s mámou a na mě už mu nezbývá energie. Někdy si říkám, jaký asi je s těmi svými ženskými – je na ně milý? Říká jim, že je miluje? A je s nimi šťastný? Nějak se mi tomu ani nechce věřit, protože si ho tak vůbec nedovedu představit – uvolněného, láskyplného, pohodového… Ale to samozřejmě nic neznamená. Ať už je s nimi skvělý a zábavný nebo třeba je jen využívá k tomu, aby si od nich vzal to, co potřebuje, mně to může být jedno – protože mě se to nijak netýká. Jsem jen zvědavá. To, co táta potřebuje, si koneckonců od mámy a ode mě bere taky – míním tím máminu oddanou (a spolehlivou) přítomnost v obchodě a naši společnou přítomnost v neděli na promenádě. A teplé večeře a čisté a vyžehlené prádlo, uklizený dům… Toho se rozhodně taky nezříká. Je mi divné, proč ho máma pořád obskakuje, když jí zahýbá… Tomuhle nikdy neporozumím. A ani nechci porozumět. No, jestli to našim takhle stačí… Teď, v té vypjaté přítomnosti, mi máma šavluje rukama před očima, snaží se mě aspoň zatahat za vlasy, když už mám paže zkřížené před obličejem a nemůže mě fackovat, a je vzteky bez sebe, že jsem zfalšovala její podpis na přihlášce. Nezuří proto, že jsem se dopustila podvodu (to jí samozřejmě vadí taky, ale podvod samotný se ztrácel vedle hříchu mnohem většího) – je nepříčetná, protože jsem ji dostala do situace, kdy před Janáčkovou, naší třídní, málem vypadala jako pitomec. A ona, přední dáma města, přece nikdy nemůže vypadat před lidmi jako pitomec, takže když spatřila svůj podpis na přihlášce, kterou nikdy předtím neviděla, namísto aby rozpoutala mazec, že si učitelka padělaného podpisu nevšimla a neupozornila ji na to, zděšení potlačila a jak má za dlouhá léta pečlivě natrénováno, tvářila se, jako že je všechno v nejlepším pořádku a přijímala učitelčin hold (dokonce před nastoupenou jednotkou ostatních rodičů) její prozíravosti, že chce dceři poskytnout nejlepší
možné vzdělání. V duchu to s ní ale muselo mlátit, to mi bylo jasné. Nechtěla totiž v Janáčkové vzbudit sebemenší podezření, že u nás něco není, jak má být, aby mojí učitelce nedocvaklo, jak to v naší rodině doopravdy chodí. Proto se rychle vzpamatovala (měla v tom praxi) a z perfektně nacvičené role starostlivé mamky, která ví o všem, co se v dcerčině hlavě děje, se jí podařilo nevypadnout. No to by koukala, kdyby v mojí hlavě mohla doopravdy číst! (Ale na to si dávám majzla…!) V duchu jsem přemýšlela, jak by mi v odjezdu do Prahy mohla máma ještě zabránit, když už je přihláška vlastně podepsaná a jejím mlčením také řádně stvrzená, a začala jsem malinko doufat, že mi ten můj troufalý plán třeba vyjde. Máma mi ještě chvíli nadávala a vyčítala kdeco včetně skutečnosti, že jsem jí zlomila srdce a zničila život (to jsem ale slyšela už tolikrát, že mi tyhle řeči šly jedním uchem tam a druhým ven), taky se jí podařilo párkrát mě bolestivě štípnout, ale pak mi řekla, že už se nebude se mnou mazat a že o všem rozhodne táta, až se vrátí večer domů. Tím mi chtěla nahnat strach, ale to se přepočítala. Táta mě nikdy nebije, takže jsem v jeho společnosti sice nejistá, ale netřesu se před ním strachy. A s tátou se ale máma přepočítala taky. Když přišel domů a máma na něj vychrlila, co jsem provedla, sice mi ve snaze vyhovět jí nejdřív vysvětlil, že s podvody se v životě moc daleko nedostanu, ale v podstatě mu vyhovovalo, že není na tapetě sám – například že na něj máma neječí kvůli té nejnovější ženské. Ona dáma, jak jsem vyrozuměla z rodičovských hádek, se mu totiž začala trochu vymykat z rukou – byla to sotva dvacetiletá dcera chalupářů z Vlčic, jíž se nejspíš zalíbil život, který si vedle relativně bohatého a přitom pohledného podnikatele v nejlepších letech vysnila, a začala vystrkovat drápky. Díky ní se sice přes týden, kdy holka odjela s rodiči domů, táta zdržuje víc s rodinou, což mámu trochu uchlácholilo, ale zase na druhou stranu Trutnovem se už začínají šířit pikantní drby. Tátův zajda se totiž nespokojí s běžným programem (nevím, co si pod tím představit a ani si pod tím nic představovat nechci, ale rozhodně to znamená cokoli pod rouškou tmy), ale vynucuje si večeře a tanec v barech v centru města. Máma kvůli ní dělá tátovi už asi měsíc na konci každého víkendu neskutečné dryje, což samozřejmě odnáším v pondělí já… Ach jo. No, a protože tátovi zřejmě dělá mnohem větší starosti jeho rozkošné malé tajemství než já, mámu sice pozorně vyslechl, ale nad kakofonií rozhořčených zvuků, které vyluzovala, jen pokrčil svými rozložitými rameny a mávl rukou. „Jestli chce Tonča na gymnázium, ať si tam klidně jde. Je přece úplně jedno, na jaké škole si udělá maturitu. A v Praze se aspoň trochu otrká, pozná nové lidi, získá důležité kontakty. To se jí bude v životě náramně hodit. Vždyť pořád sedí doma, nemá žádné kamarádky – to by do kšeftu nebylo dobré. A účetnictví ji pak může naučit Jarka nebo se přihlásí na nějaký kurz. Ruda si mezitím odkroutí vojnu…“ Měla jsem vyhráno. Když táta něco vyhlásí, tak to platí. Hurrrááá! Tedy ne že bych se těšila na to, až si Ruda odkroutí vojnu. Jak, kdy, kde či jestli se tak vůbec stane, je mi samozřejmě úplně ukradené. Protože po maturitě se hodlám přihlásit na vysokou a doma už mě nikdo nikdy neuvidí. Myslím tím jinak než jako povinnou návštěvu do té doby, než dosáhnu plnoletosti a soběstačnosti a nebudu už potřebovat, aby mě naši finančně podporovali. Dokud si od nich budu brát peníze, budu s nimi hrát i tu jejich ubohou hru na perfektní rodinku. Ale pak…
Svůj život jsem si naplánovala zcela jasně už dávno a pozice hlavní účetní ve Stavebninách v něm rozhodně neměla místo. Po maturitě jsem chtěla vystudovat hispanistiku a pedagogiku a pak jsem si myslela, že bych přijala místo na nějaké střední škole ve městě co nejvíce vzdáleném od Trutnova a tam že bych si vybudovala nový život. Ne kvůli svému rodnému městu, to mám ráda, ale kvůli našim. S nimi už prostě nechci dál žít. Nechci je už ani vidět.
Seděla jsem s laptopem u okna své mrňavé pronajaté garsonky a biflovala se na státnice. Tedy – měla jsem se biflovat, ale myšlenky mi ujížděly od literárního období Siglo de Oro k nabídce, kterou jsem dostala včera v jednom pražském nakladatelství, pro něž už několik let překládám ze španělštiny a z angličtiny romány zejména současných moderních autorů. Paní redaktorka se mě zeptala, jestli bych pro ně nechtěla napsat sérii historických románů se španělskými kulisami – začít někde ve dvanáctém století a posouvat se dějinami kupředu. V popředí by měla být vždycky ženská hrdinka – přes ni by měl vést příběh. To mě samozřejmě ohromně zaujalo, ale paní redaktorka by potřebovala dostat do edičního plánu čtyři knížky ročně a to mě vyděsilo. Řekla jsem, že si to musím rozmyslet, protože napsat za rok čtyři knížky, když jsem zatím nenapsala ani jednu, k tomu se váhám zavázat. Paní redaktorka mi ale připomněla, že vloni jsem pro ni bez problémů přeložila šest románů, takže si myslí, že to pro mě bude hračka, ale dala mi čas na rozmyšlení a já teď namísto státnic mám plnou hlavu své budoucí kariéry. Kdybych vedle učení na gymnáziu ještě psala, to už bych si mohla vydělat na docela slušné živobytí. Jednou bych si totiž ráda koupila dům. Protože naprosto nepočítám s tím, že bych u státnic neuspěla, přesně podle vytyčeného plánu, který jsem si promyslela už před mnoha lety, jsem si obstarala práci v Telči, vzdálené od Trutnova sto devadesát kilometrů. Já vím, není to tak daleko, jak bych si přála, ale já se do ciziny odstěhovat nechci a naše republika mi větší odstup neumožňuje. V září v Telči nastoupím jako učitelka španělštiny a angličtiny na gymnáziu Otokara Březiny, našla jsem si podnájem na Hradební ulici a už se tam moc těším. Najdu si ale jako začínající středoškolská učitelka čas na vlastní tvorbu? Na jednu stranu mě lichotivá nabídka lákala, na druhou jsem se bála, že kdybych svým závazkům nedostála, hned na začátku kariéry si zničím pověst. Problém je, že s tím vším teprve začínám. Nevím, kolik času mi zabere práce pro školu – jak dlouho může trvat, než opravím písemky? Než si připravím plán na další den? A kolik stránek románu napíšu za odpoledne a večer? Ach jo… Výhodou bude, že budu žít bez partnera. Ze zkušenosti vím, že vztah je hrozný lapač času – to je samé kino a procházky a společné večery – teď se vymlouvám na školu, ale co pak? Respektive teď přítele mám, ale Milošovi jsem zatím ani nenaznačila, že nejen nemíním zůstat v Praze (což zcela samozřejmě předpokládá), ale hodlám se hned po promoci odstěhovat do Telče. Vím, že je to ode mě hrozně sobecké a naprosto neslušné, a taky vím, že si Miloš takové jednání nezaslouží… Ale někde v koutku své hříšné duše se bojím, aby se mě Miloš nerozhodl do Telče následovat – a nechci mu k přemýšlení o tom poskytnout ani trochu času. Nechci se absolutně, vůbec, nikdy v životě, vázat. V tom mám naprosto jasno. A navzdory tomu, co slýchám okolo sebe (na jedné straně takové ty romantické žvásty o věčné lásce, a na straně druhé, že mužští jsou dneska ještě ve čtyřiceti na manželství nepřipravení), vím, že většina mužů se oženit chce,
neboť hodit manželce na krk žehlení svých košil a další neoblíbené domácí činnosti jim připadá naprosto neodolatelné – stačí jim jen doma zamávat starými dobrými tradicemi. Upřímně – to žehlení sice nemiluju, ale je to to poslední, co by mi na soužití s partnerem vadilo. Mám strach z toho, co přichází pak. Manželství mých rodičů mě z jakékoli romantiky jednou provždy vyléčilo. Proto chci žít sama. I když musím upřímně přiznat, že proti sexu nic nemám. Jenomže zkuste s chlapem navázat čistě sexuální vztah… Můj bezproblémový sex s Milošem tak nějak bez mého přičinění přerostl ve vztah – a později, k mému zděšení, ve vážný vztah. Došlo mi, že nastal čas rozchodu. Miloš je stavební inženýr a pracuje v realitní kanceláři – kdyby se o něm někdy dozvěděli naši, byli by blahem bez sebe – možná by na seznamu pro Stavebniny vhodných ženichů přeskočil i Rudu. Je mu dvaatřicet a myslím, že je (na rozdíl ode mě) připravený hnízdit – to jsem poznala podle různých náznaků, jako třeba že navrhl, abych s ním strávila víkend na chatě jeho rodičů (za jejich přítomnosti, jinak bych proti tomu nebyla) na Slapech (zatím se mi dařilo úspěšně se Milošovým rodičům vyhýbat, ačkoli s ním chodím už dva roky), dlouze se mnou rozebírá koupi bytu, který si chce ještě letos pořídit (čtyřpokojový – no uznejte, že v tak velkém kvartýru určitě nehodlá žít sám), a už dvakrát mě vzal na návštěvu k ženatému kolegovi, kde se rozplýval nad jeho (podle mě silně spratkózními) haranty. Já samozřejmě veškeré náznaky ignoruju, ale nevím, jak dlouho by mi to mohlo ještě procházet. Tuším, že Miloš má něco za lubem. Zbaběle jsem se rozhodla, že si to s ním vyřídím až po promoci. Mám Miloše ráda, to ano, dokonce upřímně ráda, ale zamilovaná do něho nejsem. To jsem ještě nikdy do nikoho nebyla a doufám, že se mi to ani v budoucnu nestane – že se mi podařilo vybudovat si silnou imunitu. Vdávat se prostě nehodlám a ani nechci mít opravdový vztah. Vyhovovalo by mi mít prostě jen milence na sex bez závazků, ale zatím se moje známosti vždycky nějak zvrtly… S Milošem to bylo zrovna tak. Než jsem se nadála, z kelímku na mě v (v mé…!!!) koupelně koukal jeho zubní kartáček. Protože mi bylo jasné, že dokud si kruciální otázku svého budoucího života psát či nepsat historické romány o španělských šlechtičnách nevyřeším, učit se nezačnu, neboť myšlenky mi v hlavě rotují jako hejno zuřivých včel, s povzdechem jsem se natáhla pro mobil a vyhledala číslo do nakladatelství. Na chvilku jsem zavřela oči, zesumírovala si, co řeknu, a pak jsem zmáčkla zelené tlačítko. Po chvilce se mi do ucha ozval příjemný hlas: „Tady Martina Lédlová.“ „Tady je Antonia Wolková.“ „No výborně, paní Wolková, ráda vás slyším!“ Redaktorčin hlas zněl potěšeně, jako by jí právě zavolal Michal Viewegh nebo aspoň Danielle Steelová a nikoli začínající nedouk, jako jsem já. „Jak se vám daří? A jak jste se rozhodla? Mohu vám vystavit smlouvu?“ Ó, jak mi to lichotilo…! „Paní redaktorko, to bych byla moc ráda, ale přemýšlím o tom, kudy chodím a… opravdu mám strach se zavázat ke čtyřem knihám,“ řekla jsem popravdě. „Nemám tušení, jestli vůbec dokážu napsat tu první… a od září začnu učit na gymnáziu, to bude určitě taky náročné a taky to pro mě bude úplně nové… Prostě tu vaši úžasnou lichotivou nabídku musím odmítnout, i když je mi to líto.“ „A na dvě knížky byste si troufla?“ odmítla mi přestat házet kosti. Kosti plné šťavnatého masa, popravdě řečeno. „Co mi to děláte, paní redaktorko?“ zakvílela jsem nešťastně. „Vy mě budete mít na svědomí! Prasknu u státnic. Týden se kvůli vám neučím, promýšlím váš návrh ze všech stran, a když si to konečně v sobě vybojuju a odoperuju si to psaní pro vás od srdce, vy přijdete s tímhle… Co si mám
s vámi počít?“ Redaktorka se zasmála. „Paní Wolková, zkusit jsem to musela, to snad chápete. Opravdu bychom byli mnohem raději, kdybychom mohli vydat každý kvartál nový díl, ale pro začátek bychom mohli zkusit vydávat je po půlroce. Přijďte zítra ke mně, popovídáme si o tom. Dám vám zatím smlouvu na první knihu, na termínu se domluvíme a vy sama uvidíte, jak vám psaní půjde. Co říkáte?“ „Ano,“ vylétlo ze mě dřív, než jsem si to stačila zvážit. „Prima,“ zasmála se redaktorka. „Tak zítra ve tři?“ Potvrdila jsem schůzku a zahleděla se z okna. Navzdory tomu, že se mi nabízel výhled na špinavé zdi vysočanské fabriky, jsem se usmívala. Od máminých facek a tátova nezájmu jsem ušla velký kus cesty. Mám zajímavou práci, nový byt a teď ještě smlouvu na knihu s vyhlídkou na trvalou spolupráci. Státnice složím jako nic, pomyslela jsem si najednou sebejistě a diplomku taky obhájím. Najednou jsem věděla, že to všechno zvládnu. Všechno je na dobré cestě. Jo, a konečně se můžu vrátit k učení.
