B. M. Horská BROUK. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno,

B. M. Horská BROUK Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © B. M. Horská, 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6401-8

Za podporu, inspiraci a zpětnou vazbu vděčím své rodině a přátelům. Texty Dana Hancoxe, Dr. Harryho A. Crofta, M.D., a Rev. Dr. Chrys Parkerové, J.D., mi pomohly porozumět některým tématům, kterým jsem se v příběhu věnovala. Děkuji kritickým čtenářům, kteří se statečně a soustředěně prokousávali různými fázemi rukopisu a svými poznámkami mi pomohli knihu dotáhnout do konce: Evě Č., Evě Marianové, Evě Skalníkové, Haně Válové, J. Zdráhalové, Jiřině C., Monice Geply, Nadě Johanisové, rodině Handlových a Vlastě Hůrkové. Za kreativní pomoc při propagaci děkuji Evě Skalníkové, Ingrid S., I. Remsové, Jakubovi Starému, Jonášovi J. a Monice Else. Mé poděkování také patří nakladatelství MOBA. Tato kniha vypráví fiktivní příběh. Postavy v něm jsou smyšlené. B. M. Horská

Díval se na ni už pěknou chvíli. Jak dlouho mu nedala příležitost si ji prohlédnout! Ležela klidně a uvolněně. Poslední dobou nebyl na nic čas. Když spolu vůbec promluvili, tak krátce a úsečně. A ona na něho při tom chladně mhouřila oči. Tedy pokud vůbec dostal příležitost podívat se jí do očí. Možná že nechtěla, aby se jejich pohledy ještě někdy střetly. Tiše si povzdychl. Byla tak krásná. Rád se dotýkal její jemné, porcelánově bledé pokožky, sem tam poseté drobnými pihami. A její vlasy – když stála – v dlouhých, měkkých vlnách jí padaly na záda. Opatrně se jich dotkl. Chtělo se mu do nich zabořit celý obličej. Z jejich vůně se mu vždycky zatočila hlava… Najednou se mu do očí začaly řinout slzy. Raději uhnul pohledem. Znova namočil hadřík, trochu ho v ruce zmáčkl a pravidelným nacvičeným pohybem pokračoval dál…

I Takhle jsem si už dlouho neodpočinula, pomyslela si Elen Jollyová a trochu se zavrtěla na tvrdém kovovém křesílku nepříliš reprezentativního letiště ve finském Tampere. Co se dá dělat, musím zpátky do práce. Natáhla si trochu nohy a chtělo se jí zívat. Přivřela oči. Před očima se jí odvíjely útržky z právě končící dovolené. Pár procházek Helsinkami, jízda po moři k pevnosti Suomenlinna a výlet do Laponska. Potřebovala nutně vysadit. Už několik měsíců měla pocit, že neodpočívá. Celé jaro v práci nevěděla, kam dřív skočit. Nejdřív ubodaná důchodkyně ve Stony Stratfordu a potom vražda ze žárlivosti v centrálním Milton Keynes. A na pozadí všeho to letos příšerné uplakané anglické počasí. Mezi Vánocemi a Velikonocemi zahlédla slunce snad jen jednou. V dubnu se asi na pět dní ukázalo a pak se opět na měsíc někam ztratilo. Kolega Steve se jí divil, proč jede právě do Finska a ne někam do tepla a za sluncem. Jenže Elen chtěla zkusit něco jiného, kombinaci neznámého místa, aby poznala místní kulturu a hodně volné přírody. Tohle očekávání se jí splnilo stoprocentně. Cílem bylo odreagovat se a to se jí beze zbytku podařilo. Pomalu si už ani nevzpomínala, kdy byla naposledy na delší dovolené. Ještě tak nějaký ten prodloužený víkend u dcery v Berlíně, ale jinak… Dovolená Elen připomínala rodinu. Od té doby, co se před rokem rozvedla s Martinem, žila sama a případnou únavu zaháněla zvýšeným pracovním úsilím. Možná že si tuhle dovolenou až trochu příliš užívala, zauvažovala, když se jí vybavily scénky ze závěrečné párty turistického zájezdu. Ještě trochu omámená z bezmála povinné sauny pravděpodobně neodhadla sílu švédského cideru, který jí na dovolené výjimečně zachutnal. Dávala mu přednost i před finským pivem. A také ten likér z laponských žlutých morušek! Raději měla zůstat jen u ochutnávání neškodné marmelády uvařené ze stejného severského ovoce.

6/50

Ještě že ji z ochutnávání alkoholu druhý den po probuzení ani nebolela hlava! Začala jí třeštit teprve poté, co zjistila, že vedle ní spokojeně spí průvodce Pekka. Pekka, opakovala si, jak jen se jmenoval dál? Vůni Pekkova těla si vybavovala velmi dobře, ale na příjmení si vzpomenout nemohla. Zakroutila nad sebou hlavou: Detektivní inspektorka pod vlivem alkoholu! Naštěstí se nacházela přibližně tisíc mil od místa svého bydliště a svých zvědavých kolegů. Účastníky párty pořádané na závěr výletu do Laponska a tedy i svědky Elenina úletu blíže neznala, a proto se rozhodla, že je zbytečné se tím dále zabývat. Někde v kabelce měla Pekkovu navštívenku, kterou jí tam před odchodem sám uložil, a několikrát ji ještě upomínal, aby se mu určitě ozvala. Musela uznat, že se při tom tvářil naprosto upřímně… Anebo byl tak výborný herec? Mohou se prý sejít, až bude s finským zájezdem v Londýně, domáhal se příslibu setkání. Jak vážně to myslel? Neubránila se úsměvu. Kolik mu asi je? Byla si jistá, že Pekka byl o hezkých pár let mladší než ona. Přišlo jí to normální. V onu noc a vlastně i teď. Věk nebyl údaj, který by pro ni měl nějakou zásadní důležitost. Sama sebe překvapovala. Nakonec už je to vlastně stejně úplně jedno. Rozhodně se tenhle kontakt nechystala opět využít. Otevřela oči a zamžourala na odletovou tabuli. Letadlo do Londýna mělo zpoždění. Elen si pro sebe potichu zaklela. Kdy se tímhle tempem dostane domů? Co se dá dělat… Rozhodla se, že si přesedne do letištní kavárny. K jejímu překvapení kavárna nepatřila žádnému nadnárodnímu řetězci, jaké znala z domova. Když se po cestě vyhýbala stojanu s tiskovinami, zaujal ji na jedné hromádce novin anglický text. Rozhodla se, že si čekání zkrátí četbou finského týdeníku vydávaného v angličtině. Káva byla voňavá i chutná, i když nijak zvlášť silná. A Helsinki Times se daly číst. Na první stránce ji zaujal článek o tragickém konci oslavy svátku Juhannus, během kterého se pravděpodobně utopila mladá dívka. Její tělo však zatím v jezeře nebylo nalezeno. Očekává se ale, že brzy vyplave samo. Hledají se svědci. Oslavy svátku na malém ostrově se kromě slupinky Finů zúčastnilo také několik cizinců, včetně jednoho Angličana. Toho policie nutně

7/50

potřebovala vyslechnout. K výslechu se však nedostavil. Článek končil výzvou, aby se tento svědek co nejrychleji přihlásil na nejbližší policejní stanici. Elen zvedla oči ke světelné tabuli s časy odletů. Let do Londýna nabral další zpoždění. Podobně tomu bylo u ostatních destinací. V chování cestujících kolem sebe vycítila určitou nervozitu, a proto vykročila ke stánku s informacemi o letech. Mladá usměvavá blondýnka jí perfektní angličtinou a uklidňujícím hlasem vysvětlila, že kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám mají všechny lety nad Evropou zpoždění a pravděpodobně se některé úplně zruší. „Nepříznivé podmínky? Tady v Tampere je naprostý klid. Děje se něco nad Londýnem?“ ptala se trochu rozrušeně Elen. „Ne, ne, jedná se o sopku na Islandu, podrobnosti ale nevím, o dalším vývoji vás budeme průběžně informovat,“ odvětila s nemizícím profesionálním úsměvem pracovnice z informační přepážky. Všechny lety byly skutečně do necelé hodiny zrušeny. Přes všechnu smůlu s odletem z dovolené se Elen alespoň podařilo najít pokoj ve stejném hotelu, který před několika hodinami opustila. Na radu letecké společnosti si ubytování zatím zamluvila na tři noci. „Sopka se, doufejme, do tří dnů uklidní,“ konejšila ji zaměstnankyně letiště a tvářila se zúčastněně. Jak dlouho bude erupce trvat, neví ani islandští vulkanologové, tak nezbývá než se poddat osudu a čekat, shrnula pro sebe situaci Elen. Sedla si na postel ve svém hotelovém pokoji a přemýšlela, co bude dělat. Do práce už zavolala. Elenin šéf nepřijal zprávu o zpoždění nijak nadšeně. Nedostatek detektivů, období dovolených a velký nápor na ty, kteří na stanici zbyli a pracují za ostatní – to byl zhruba souhrn jeho lamentování, při kterém Elen otráveně kroutila očima. Nicméně z jeho reakce bylo zřejmé, že informace o sopečném prachu musela dorazit i na miltonkeyneskou policejní stanici. Elen se obvykle vyhýbala situacím, které neměla pod kontrolou, ale tentokrát jí nezbývalo nic jiného než se se stavem věcí smířit. Svědomí ji ale přece jen trápilo. Možná že by nečekaně získaný čas mohla využít k vyřízení administrativních restů. Nijak zvlášť se jí do toho nechtělo,

8/50

ale… Při hledání diáře v tašce jí opět padl pohled na teď už do posledního slova přečtené Helsinki Times. Znova nalistovala článek o pravděpodobně utopené mladé studentce. A najednou to Elen napadlo. Našla v novinách telefonní číslo redakce. Chvíli zaváhala. Nervózně vstala, opět si sedla a napila se ze šálku na stole. Přeceňuje se, je to bláznivý a nerealistický nápad, opakovala si pro sebe. To, že se v Helsinkách vydávají anglicky psané noviny, nic neznamená. Je jen turistka v neznámém teritoriu. Hodnou chvíli váhala, ale nakonec se stejně rozhodla, že to zkusí. Asi po čtvrt hodině opakovaného vysvětlování, o co jí jde, během které k ní z druhé strany telefonu proudila směsice zcela nesrozumitelné finštiny a velmi kvalitní angličtiny, konečně padla na informovaného člověka. „Nezlobte se, ale u nás v redakci nevíme víc, než co je v tom článku. Pokud máte nějaké dotazy nebo informace, o kterých si myslíte, že by mohly policii zajímat, doporučoval bych vám, abyste se obrátila přímo na ně. Chcete kontakt na policejní stanici v Lappeenrantě?“ „Na policii? Kde? Špatně jsem vám rozuměla.“ Po usilovné námaze se Elen z kabelky konečně podařilo vytáhnout kousek papíru a tužku. „Můžete mi název zopakovat po písmenech?“ Zmíněný případ se neodehrál nikde blízko Helsinek nebo Tampere, ale na úplně opačné straně Finska. Elen v první chvíli napadlo, že je tedy rozhodnuto. Na celou věc raději zapomene. Sejde prostě dolů do recepce a nechá si poradit, jaké muzeum by mohla navštívit. Smíří se s představou, že se jí dovolená prostě o tři dny prodlouží. ♦♦♦ „Možná jste se ve svém anglickém průvodci dočetla, že Tampere se někdy říká Manchester severu,“ začal nadšeně recepční, který si všiml knížky v Elenině ruce. Elen se zatvářila poněkud zmateně. Průvodce vůbec neotevřela. „Jsme totiž městem s důležitou historií,“ pokračoval recepční. „V devatenáctém století bylo Tampere dokonce nejrozvinutějším městem Finska. V době průmyslové revoluce se zde díky Angličanům rozvinul textilní průmysl. Z té doby tu máme mnoho zajímavých industriálních budov, které

9/50

vás překvapí nefalšovaným anglickým architektonickým stylem. Po ukončení textilní výroby jsme je nezbourali. Rozhodli jsme se je opravit a mnohé z nich nyní slouží novým účelům.“ Recepční prstem poťukával na jednotlivá místa mapy, kde se měly nacházet zmíněné stavební památky. Pravděpodobně proto, že Elen nijak nereagovala, pokračoval s další nabídkou. Skanzen Amuri, muzeum hokeje a dokonce Leninovo muzeum! Skloněný nad plánem Tampere, nabízel Elen jedno místo za druhým. Elen nepochybovala, že všechna stála za návštěvu, ale zároveň zápasila s udržením pozornosti. Čím dál jasněji si uvědomovala, že už žádnou další turistickou atrakci vlastně ani vidět nechce. „Máte, prosím vás, mapu Finska?“ Recepční překvapeně přikývl a ze skříňky pod pultem vytáhl velkou papírovou plachtu s mapou. Čekal na další dotaz. „Ukažte mi, prosím, kde leží jižní Karélie a město Lappeenranta, a poraďte mi, jak se tam dostanu.“ Elen měla během několikahodinové cesty pendolinem dojem, že se ocitla v úplně novém světě mimo civilizaci. Vlak projížděl kilometry hlubokých lesů, jejichž monotónnost nepřerušená silnicí nebo alespoň lesní cestou v Elen navozovala pocit stísněnosti. Měla k tomu pádný důvod. Na výletě po Laponsku, kterého se před několika dny zúčastnila se skupinou mezinárodních turistů, se ztratilo asi čtyřleté dítě. Cílem cesty bylo pozorovat zvěř ve volné přírodě. Jedině tím se snad dala vysvětlit odvaha rodičů, kteří se do komáry zamořeného lesa vydali se svou malou dcerou. Holčička byla jednu chvíli s nimi a za okamžik nebyla k nalezení. Kolem dokola je obklopoval neproniknutelný tmavý porost s rozlehlým močálem. Po hodině hledání holčičku našli pod větvemi stromu. Únavou usnula. Přestože měl výlet dobrý konec, Elen se ještě dlouho potom nemohla zbavit pocitu úzkosti z vlastní dezorientace. Bez nepříjemné zkušenosti z Laponska by teď ujížděla ultramoderním vlakem dvou set kilometrovou rychlostí a za okny nechala bezstarostně ubíhat březový les. Les jak v ruských novelách. Lappeenrantské nádraží přivítalo Elen Jollyovou jednoduchou provinční malebností. Bílá přízemní dřevěná budova sice zářila čerstvým nátěrem,

10/50

její stavební styl však prozrazoval, že toho už hodně pamatovala. Cestou taxíkem na místní policejní stanici se Elen pobaveně usmívala. Trochu se bála, že vyprskne smíchy a řidič taxíku ji bude považovat za šílenou. Proboha, co to vyvádí? Touhle dobou se už měla pomalu vracet ke své zaběhnuté rutině. Z domova na miltonkeyneskou policejní stanici a zpět. Nechtěla věřit včerejšímu ubezpečování recepčního v hotelu, že Lappeenranta je sice úplně na východě Finska u ruských hranic, ale že finské vlaky jezdí opravdu rychle. Dostat se z Tampere do Lappeenranty je prý otázkou necelých tří hodin. Pak už zbývalo zavolat na místní policii a nabídnout asistenci při pátrání po Angličanovi, který nepřišel k výslechu. Elen se už předem smířila s tím, že s největší pravděpodobností bude odmítnuta. Tak by to jednoznačně dopadlo, kdyby nějaký finský detektiv chtěl z vlastní iniciativy pomáhat anglické policii. V Anglii by taková spontánní aktivita byla zcela mimo normy přijatelnosti, v jejichž rámci se policejní práce odehrávala, a bez dalšího by byla odmítnuta. Nikdo by si to nevzal na zodpovědnost. Elen Jollyová to ale prostě musela zkusit. Jinak by si později vyčítala, že to neudělala. V tomhle se u ní projevila její jiná životní zkušenost. O to víc se cítila překvapená, když ji jakýsi detektiv Reijo, jehož příjmení si nedokázala zapamatovat, naopak poděkoval a její nabídku přijal. Telefonovali spolu krátce, ale zdálo se, že jí finský policista rozuměl dobře. Trochu si tedy oddychla, že komunikace v jižní Karélii snad nebude problém. Detektiv Reijo z lappeenrantské policejní stanice byl asi pětapadesátiletý, trochu podsaditý muž. První člověk, který se stále neusmíval. Naopak se pro Elen trochu znejišťujícím způsobem tvářil velmi vážně. Posadili se ve stroze zařízené, ale velkými okny příjemně prosvětlené pracovně k uklizenému stolu, na který detektiv postavil dva šálky kávy. „Nevím, zda něco víte o našem národním svátku Juhannus,“ přešel Reijo k věci hned po ukončení zdvořilostních frází. „Asi ne víc než běžná turistka, která si ještě včera myslela, že se vrací z dovolené ve Finsku do Anglie, a v dohledné době se nechystá ani Juhannus slavit, ani se, a to bohužel, do vaší příjemné země vracet,“ odpověděla s anglickou zdvořilostí Elen a pokračovala: „Jediné, co vím, je, že Juhannus

11/50

se slaví o víkendu mezi dvacátým a dvacátým šestým červnem. Zapalují se při něm velké ohně. Myslím, že to je původně pohanský svátek na oslavu letního slunovratu.“ „Přesně tak. Ale dnes je to pro mnoho lidí jeden velký chlastací mejdan. Říkám to raději za vás, aby vám nebylo nepříjemné o tom takhle mluvit. Následky tohoto svátku nejsou velkou ozdobou Finska. Juhannus hodně zaměstnává jak policii, tak lékaře, ale mimo jiné také pohřební službu, protože při něm každoročně zemře několik osob. Většinou jde o utopení. Nejdřív si posedí v rozpálené sauně, kde se ochlazují popíjením piva nebo i něčeho silnějšího, a pak si jdou v noci zaplavat do jezera. Příliš často to končí tragicky. Tak to jen na úvod.“ Elen na okamžik zaváhala, zda nemá na obranu finské kulturní tradice dodat něco z toho, co cestou vlakem četla v průvodci o mladých neprovdaných finských dívkách, které na Juhannus dávají pod polštář čerstvě natrhané květiny. Stará pověra říká, že se jim pak ve snu zjeví ten, za kterého se jednou provdají. Rozhodla se ale raději mlčet. Detektiv Reijo na ni působil příliš upjatě. Měla problém v jeho tváři zaregistrovat jakoukoliv mimiku a to ji trochu přivádělo do rozpaků. „Můj průvodce Finskem mi ale tuhle tradici líčí poněkud poetičtěji, dokonce by se podle něj dalo říct, že by vám ji mohly jiné národy přímo závidět.“ Zaregistrovala, že přísné rysy Reijova obličeje na okamžik maličko změkly, ale brzy se opět vrátily do původního tvaru. „Máte pravdu, je to většinou příjemný svátek, pro mnoho lidí každoroční rodinná oslava na chatě u jezera. Doporučoval bych ale předem se informovat o lidech, se kterými ho trávíte.“ „Tuším, že skupinka lidí, o které se budeme bavit, byli přátelé, ne?“ Reijo se zatvářil opovržlivě: „Přátelé? Jaký je prosím vás význam slova přátelé? Zvlášť v angličtině. Museli bychom si ho definovat.“ Jollyová byla na rozpacích. Nechápala, o co mu jde. Chce se snad dělat zajímavým? Nerozuměla, proč je to slovo tak důležité. Trochu k věci, pane, pobízela detektiva v duchu. „Víte, musím vám zdůraznit, že prozatím jste pro mne soukromá osoba, možná že v budoucnu oficiálně přijmeme vaši spolupráci, ale zatím se

12/50

s vámi o některé podrobnosti případu podělit nemohu. Jedno vám ale řeknu. Ti lidé, kteří spolu slavili Juhannus na ostrově Ukko Kokko, se poprvé osobně setkali až při téhle příležitosti. Neznali se ani ti Finové, které jsme už vyslechli. Považoval bych je spíš za….“ Reijo přimhouřil oči a chvilku hledal výstižné anglické slovo: „Podle mého názoru to spíš mohli být dobrodruzi, experimentátoři, asi tak bych je zatím charakterizoval. Všichni, se kterými jsme ale mluvili, se shodli na jednom. Ve skupině byl jeden Angličan, ale neznali jeho příjmení. Představil se jim jako Danny.“ „Prozradili vám, podle čeho poznali, že ten muž je Angličan?“ přerušila Jollyová detektivův monolog. Reijo se opět zamyslel. „Vypověděli, že jim to řekl sám. Jeden z nich dokonce viděl jeho britský pas.“ „Co dál o něm víte?“ Jollyová doufala, že se snad ještě doví nějaký zajímavý údaj, který by jí mohl pomoci najít zmizelého Angličana. Informace o národnosti k identifikaci člověka opravdu nestačily. „Podle popisu byl o něco starší než ostatní, kterým bylo mezi dvaceti a pětadvaceti lety.“ „Jak se mohlo stát, že se z ničeho nic najednou ztratil? A k tomu z ostrova. Zní to zvláštně. Nemohl se spíš také utopit?“ kroutila hlavou Jollyová. „Ne, když nám z ostrova zavolali, že postrádají dívku, která nevyplavala po skoku do jezera, policie se tam hned vydala. Ale jak vám říkám, každý rok se touhle dobou ve Finsku utopí několik lidí. Nebyl důvod to považovat za podezřelé. To je realita. Podle svědků byl Angličan při příjezdu policie na ostrově přítomen. Vyplývá to z protokolu. Policie se snažila přesně zjistit místo, kde dívka do vody skočila, přijeli i záchranáři. Přístup k vodě je někde trochu komplikovaný, skály a tak. Dohadovali se tam o průběhu oslavy, kdo a kdy tu dívku viděl naposledy. Všichni se shodli, že se dívka při skoku možná uhodila do hlavy, omdlela anebo někde uvízla mezi skalami. Pak uplynula nějaká doba bezvýsledného hledání. Začali ztrácet naději. Když policie svědky vyslechla jednotlivě, ukázalo se, že všichni svědci se zmiňovali ještě o jednom člověku, který na ostrově byl, ale už mezi nimi není.“

13/50

„Znamená to tedy, že se Angličan z ostrova vytratil už za přítomnosti policie?“ Elen se zeptala věcně, ale stálo ji úsilí zakrýt údiv. Reijo pokrčil rameny a zatvářil se neurčitě. „Byl tam zmatek, hledali tu Východoevropanku…“ „Východoevropanku?“ Tenhle zatraceně málo říkající výraz Elen z Anglie dobře znala a pěkně ji tahal za uši. „Hledaná dívka je podle očitých svědků z České republiky, abych byl přesný. Ve Finsku se pohybuje hodně Východoevropanů.“ Opravdu je to Češka? To snad není možné, na okamžik se chtělo říct Elen, ale ovládla se. „Způsobilo to mezi nimi nějaké rozrušení nebo překvapení, když zjistili, že jeden z nich chybí?“ zeptala se Elen. Ten případ jí začal připadat opravdu podivný, ale možná, že to jen Reijo nejasně líčil. „Ne, nic takového,“ odpověděl Reijo důrazně. „Tvrdili, že se chystal odjet. Měl naplánováno opustit ostrov v neděli. Vlastně všichni měli naplánováno odjet v neděli. A on to měl domů dál než Finové, tak asi více spěchal. Nejspíš musel stihnout letadlo.“ Reijo se chvíli zamyslel. „Jak jsem vám říkal, podle jejich tvrzení se osobně poznali až během tohoto setkání. Neměli na sebe velké osobní vazby. Celkově jejich výpovědi působily spíš chladným dojmem, jak pokud jde o jejich utopenou kamarádku, tak o zmizelého Angličana.“ „Nic jiného o něm nevíte?“ „Podle některých výpovědí pochází odněkud poblíž Londýna.“ „Nefotili se například? Víte, že mladí se stále fotí,“ zkoušela Elen štěstí s další otázkou. „To nás samozřejmě také napadlo, moc jsme toho ale nenašli, na žádné fotografii není dobře vidět zepředu.“ „Říkáte, že nečekaně zmizel. Nemohl na ostrově něco zapomenout?“ „Momentálně na ostrově pracují naši forenzní technici. Můžete se tam se mnou jet podívat.“ Elen trochu zaskočil Reijův náhlý nával důvěry, ale raději mlčela, aby si to detektiv nerozmyslel. Cesta na ostrov trvala asi třicet minut. Jízda po poloprázdné silnici vlnící se přírodou byla osvěžující zkušenost, která ničím nepřipomínala ježdění

14/50

po jižní Anglii. Projeli několik osad s roztroušenými a většinou přízemními rodinnými domky, také minuli několik vodních ploch a několikrát přejeli mosty. „Máte tady spoustu krásných jezer,“ pochválila na pohled uklidňující krajinu, kterou projížděli. „Pro mne by bylo zajímavé vidět, jak se Jižní Karélie změní v zimě, co z ní vytvoří led a příkrov sněhu.“ „Jsem rád, že se vám tu líbí, ale za celou cestu z Lappeenranty jsme viděli jezero jen jedno,“ odpověděl Reijo a šibalsky na překvapenou Elen zamrkal. Když nic neodpovídala, pokračoval dál: „To je jezero Saimaa, největší sladkovodní jezero ve Finsku. Je na něm čtrnáct tisíc ostrovů.“ „Teď už jen zbývá najít ten správný,“ pronesla lakonicky Elen. Trochu se při tom zastyděla. Cestou vlakem do Lappeenranty si opravdu mohla nastudovat alespoň ty nejzákladnější informace o této oblasti. Ostrůvek Ukko Kokko už z dálky působil neuvěřitelně romanticky. Vystoupili na něj z malého policejního motorového člunu, který kotvil v přístavu s několika podobnými civilními plavidly a pramicemi. Vzhledem ke své předchozí dovolené Elen určitou představu měla. Ostrovy s roztroušenými dřevěnými chatkami a saunami. Před odjezdem z Lappeenranty jí Reijo na podrobné mapě seznámil s trasou. Zdálo se jí, že kartografický výtvor, nad kterým se oba detektivové skláněli, snad ani nemůže zobrazovat zemský povrch. Nebo alespoň žádný, na kterém Elen doposud stála. Bílá pevnina a vodní plochy ve vojenské khaki. Působilo to jako tisíciletý boj dvou nepřátelských hmot. Ledovec, který krajinu vymodeloval, si s vytvořením jemné kresby opravdu pohrál. Krajka pevniny byla potrhaná. Na první pohled nespočítatelné množství cákanců bílých ostrůvků ve vodní ploše, která se zakusovala do pevniny a vytvářela v ní cáry poloostrovů. Teď, když tady stála, vzhledem k měřítku mapy na téměř neviditelném kousku země, a v duchu porovnávala mapu s realitou kolem sebe, připadala si jako na obyčejném venkovském rybníku kdysi u babičky. Rovinatá krajina neumožňovala odhadnout velikost okolní vodní plochy. Kousek od břehu, kde zakotvili člun mezi větvemi borovic a bříz, prosvítala hnědočervená barva tradiční finské dřevěné mökki, jediného

15/50

obytného stavení na ostrově. Romantický obrázek kazila přítomnost několika forenzních techniků v bílých overalech a křiklavě žlutočerná policejní páska zakazující vstup do bezprostředního okolí chaty. Reijo se stručně na něco finsky zeptal nejbližší klečící postavy navlečené od hlavy až k patě do bílého overalu. Hlavu jí zakrývala kapuce. Zvedla k němu obličej. Byla to žena a právě cosi pinzetou sbírala z jehličí. Stoupla si a dala se s policistou do řeči. Elen se nechtělo nečinně postávat, rozhovoru ve finštině stejně nerozuměla, a tak se pustila na obhlídku okolí chaty. Ostrov měl úzký, podlouhlý tvar. Mezi směsí bříz a jehličnanů prosvítala vodní hladina. Kromě cesty, kterou k chatě od lodi přišli a u které stála velká dřevěná houpací lavice, vedla ke břehu jezera ještě jedna, užší cestička klikatící se mezi stromy. Inspektorka se po ní vydala směrem k vodě. Než se však před ní otevřel pohled na jezerní hladinu, musela ještě projít kolem jednoduchého ohniště obklopeného několika špalky na sezení. Ohniště bylo vyhaslé, ale nad popelem byl jen mezi dvěma šedými stavebními kvádry upevněný velký grilovací rošt. Přísně účelové zařízení bylo naprostým opakem čehokoliv, s čím se kdy Elen setkala na vyfintěných anglických grilovacích večírcích. Na nich často mívala pocit, že cena grilu a zahradní sedací soupravy měla návštěvníky omráčit víc než nabízené jídlo. Tenhle gril patřil do divočiny, do místa, kde byla základním požadavkem funkčnost a trvanlivost. Do nejbližšího obchodu bylo z ostrova dvacet kilometrů. Drsné podnebí po mnoho měsíců v roce muselo mít dost neblahý vliv na všechno, co zůstalo venku i uvnitř nevytápěných dřevěných staveb. Případný zloděj by odsud snadno odnesl cokoliv, zvlášť během tuhé zimy, kdy, jak jí Reijo vysvětlil, byla hladina jezera zamrzlá a dalo se po ní jezdit autem. Elen zvedla oči, rozhlížela se po nějakém klacku, kterým by normálně během svého vyšetřování ohniště trochu rozhrabala, aby se ujistila, že se v ohni nikdo nesnažil něco důležitého spálit. Tady však takovou myšlenku rychle zavrhla. Byla na ostrově jen Reijovou návštěvou. Elenin pohled se zastavil na několika dlouhých bezových prutech, které měly vrcholky vyzdobené rybími hlavami, dokonale očištěnými sluncem, mrazem a deštěm. Na jednom z prutů se pohupovala vybělená, asi půlmetrová kostra štiky.

16/50

Pár postranních bezových výhonků kolem ryby bylo vyzdobeno barevnými fáborky vytvořenými převážně z barevných proužků křídového papíru. Při bližší prohlídce Elen zjistila, že mezi mnoha proužky, jejichž původ odhadovala na barevné časopisy, se třepetalo i pár fáborků nastříhaných ze žlutého linkovaného papíru. Papír byl místy rukou popsaný. Elen se na text udiveně zadívala. Pak se ohlédla, ale od chatky ji nikdo nepozoroval. Nakonec, tady už forenzní technici stejně s prací skončili, proběhlo jí hlavou. Kousek fáborku s textem rychle utrhla a schovala do kapsy. Znova se zálibně zahleděla na kostru ryby. Celkem pěkné úlovky, napadlo ji v okamžiku, kdy zaslechla Reija volat své jméno. „Uvnitř už skončili, máme štěstí,“ gestikuloval na ni Reijo a rukou naznačoval, aby ho následovala. Když došla k chatě, všimla si, že na jedné stěně visí tři různě dlouhé rybářské pruty. Vstoupili do malé, ze dvou stran prosklené verandy s rákosovým běhounem. Věšák na kabáty, stará dřevěná židle, smeták s lopatkou a plastové vědro s vodou. Dva lidé, kteří neměli v úmyslu se dotýkat jeden druhého, se v malém prostoru sotva otočili. Za verandou vstoupili do chodbičky, která propojovala jídelnu s obývákem a malou úzkou kuchyňku. Úzké a příkré schody do prvního patra pravděpodobně vedly do ložnic. Elen se rozhlédla po jídelně. Zařízení bylo zjevně několik desítek let staré. Jednoduchý nábytek dlouholetým používáním a osaháváním získal náležitou patinu, jako by byl srostlý s dřevěnou chatou. Srostlý s domkem, do kterého se každá maličkost musela dovézt na pramici. Jednu takovou Elen zahlédla velkým oknem, které nahrazovalo podstatnou část zdi v rohu jídelny. Na zdech, které Elen Jollyovou při procházení neznámých interiérů vždy zaujaly jako první, visely zarámované mapy Finska, jezera Saimaa a fotografie vzácného sladkovodního tuleně. Neosobní témata obrazů naznačovala, že chatka je pronajímána turistům. Na bytelném, žlutě nalakovaném dřevěném stole se zkříženými nohami, v selském stylu a ze dvou stran obklopeném jednoduchými lavicemi, se válely kartony od džusu, mléka a cereálií. Inspektorčiny oči zkoumaly interiér a hledaly cokoliv osobního. Na malém stolku s bavlněným ubrusem se povalovaly finské časopisy, tematicky zaměřené na interiérový design. Podobnými si listovala v hotelu.

17/50

V rohu stála plynová lampa. Jaká romantika! Elen se pro sebe usmála. Takže do této chaty nebyl zaveden elektrický proud. Elen proběhla hlavou vzpomínka na informaci v průvodci, že Finové nechávají svoje chaty ve starém stylu a jednoduše vybavené. Jezdí na ně relaxovat a odpočívat od vymožeností civilizace, a ne vystavovat svůj blahobyt. Luxusní chaty – jednu takovou cestou na Ukko Kokko s Reijem viděli – si podle detektiva často pořizují zbohatlí cizinci z východu, kteří se vyžívají v okázalostech. Kuchyň ve skromné chatce byla jen o kousek větší než kuchyňky v obytných přívěsech – u jedné zdi pult a naproti plynový sporák a lednice? Tady? Překvapeně ji okukovala. Po krátkém pátrání zjistila, že je také plynová. Za malým oknem, kterým po pár krocích kuchyně končila, vykukoval les. Podkrovní ložnici, do které vystoupala po úzkých dřevěných schodech, tvořila dost tmavá místnost osvícená pouze malým oknem ve štítu. Místnost byla plná postelí, na kterých se povalovaly deky a polštáře. Jinak nic, co by inspektorku jakkoliv zaujalo. Vrátila se dolů a vyšla ven. Reijo stál venku a kouřil. „Nic osobního tady nezůstalo?“ zeptala se Elen a při tom se snažila vyhnout kouři z detektivovy cigarety. „Jen tohle, nic moc. Nikdo se k tomu nehlásil.“ Reijo típl nedokouřenou cigaretu, ale nedopalek neodhodil. Jollyová nahlédla do průhledného plastového pytle. Strakatý ručník, který by se podle jejího názoru barevně hodil spíš k dívce, a kartáček na zuby. Tuba zubní pasty. S propolisem. „Žádná taška? Ani Angličana, ani té dívky?“ Reijo jen zakroutil hlavou. „Je to zvláštní, ale nic. Neskočila do vody i s taškou, předpokládám,“ pokrčil rameny. „A pravděpodobně na ostrov nepřicestovala jen s ručníkem a kartáčkem na zuby?“ dodala Elen. „Právě,“ Reijo si vjel rukou do vlasů a zadíval se na šedivé nebe. „Pomalu začínám opouštět teorii, že se ta dívka utopila.“ Začalo drobně krápat. Elen se detektiva zeptala, zda se může po domě porozhlédnout ještě jednou. Podal jí rukavice, natáhl si kapuci na hlavu a svižně vyrazil na obchůzku ostrova.

18/50

Elen Jollyová si povzdychla. Začínala mít pocit, že se do případu neměla míchat. S pomocí finským detektivům to neviděla nijak růžově. Ale je vůbec v lidských silách najít člověka, který byl pravděpodobně Angličan a nezanechal po sobě ani stopu? Nemá jméno, fotku, nic, a ona sama dokonce není ani ve službě, aby mohla v Anglii někoho pověřit pátráním. Posadila se v obýváku do křesílka. Stálo u stolku, který jí typem připomínal ten, na který si z dětství pamatovala u své babičky. Zvedla cíp barevného bavlněného ubrusu s retro vzorem, zakrývajícího poličku pod deskou stolku. Ta skrývala další časopisy. Většina z nich byla úhledně srovnaná, několik však působilo dojmem, že je někdo z poličky vyjmul, prolistoval nebo pročetl a opět vrátil zpět. Vytáhla neuspořádanou hromádku a položila si ji na kolena. Brala jeden časopis za druhým, obracela je hřbetem ke stropu a každým zatřásla. Doufala, že něco vypadne. První, druhý, třetí. Nic. Zbývaly poslední dva. Okraje prvního přesahoval list, který do něj byl vložen. Sáhla po druhém časopise. Rychle v něm našla na začátku místo, kde naopak jeden list chyběl. Otevřela první časopis tam, kde byl vložený nový list. Najednou před sebou měla dvě identické reklamy. Dvě fotografie jakési mladé ženy stylizované do role víly, která na sobě neměla žádné oblečení. Zahalená byla jen do svých dlouhých hustých lesklých vlasů uspořádaných do masivních, nahotu cudně zakrývajících vln. Oba obrázky se lišily jen ve dvou detailech. Na prvním byla propisovací tužkou čára, která byla vedena přes celý konec cípu víliných vlasů. Na druhé fotografii hustá čmáranice dívce zakrývala celý obličej. Elen po lince kresby přejela prstem. Zřetelně ucítila prohlubeň v křídovém papíru, která se otiskla i na další stránky časopisu. Působilo to podivně.

II S leknutím se probudil. Třásl se po celém těle. Nedokázal to zastavit. Opět měl v noci ten stejný sen, který se mu často zdál už několik měsíců. Nejdřív si myslel, že to přejde, že to je jen přechodný stav. Pár dní se mu bude vracet a pak na to zapomene. Přestane se mu o tom zdát. Jenže uplynuly týdny, pak měsíce a sen se mu stále vrací. Všude kolem se na něho tlačí lidská těla. Netoužil být u nich takhle blízko. Nepřišlo mu vhodné přibližovat se k neznámým osobám tak, aby se jich dotýkal. Přišlo mu to odporné. Musel se proti tomu začít nějak bránit. Chtěl zvednout ruce a odstrčit dlouhána v zelené bundě. Stál mu na noze. Copak necítí, že mu svojí těžkou polobotkou drtí nárt? Rukama ale nedokázal vůbec pohnout. Ani o milimetr. Jako by byly přivázané k trupu. Najednou ucítil neodbytné svědění v nosních dírkách a chtělo se mu kýchnout. Vší silou se tomu snažil zabránit. Nemůže přece kýchnout bez toho, aby přiložil ruku k ústům. Najednou se ozvalo silné vyprsknutí. „Promiňte, ale nedokázal jsem si z kapsy vyndat kapesník,“ pronesl k postavě před sebou. „Neomlouvejte se, já vám zase stojím na noze, ale nemám kam přešlápnout. Mám místo pouze na jednu nohu.“ Tlak opět zesílil a chvíli ho posunoval dozadu. Bylo to zvláštní, takhle se pomalu sunout pozpátku bez toho, aby věděl kam. Našlapoval opatrně. Připadal si nejistě a čekal, že už brzy za ním někdo vykřikne. Nohy se začaly zpožďovat za trupem. Cítil, jak na postavu za sebou naléhá. Brzy ztratí rovnováhu. Malý kousek od místa, které představovalo jeho životní prostor, se ozval výkřik: „Už nemohu dál!“ Několik dalších lidí sprostě zanadávalo. Byl překvapený, že jednotlivci, kteří tenhle dav tvořili, jsou stále ještě tak klidní. Tlak opět zesílil. Lapal po dechu. Hrudník měl nesnesitelně sevřený. Jak dlouho může tohle vydržet? Možná že brzy omdlí. Vtom se probudil.

20/50

Škvírou ve dveřích do místnosti pronikalo slabé světlo. Na čele a zádech ho studil pot. Venku bylo stále šero. Měl by ještě chvíli spát. Cítil se tak unavený, jako kdyby ani nespal. Rukávem si utřel orosené čelo. Zašátral rukou kolem. Snažil se nahmatat tašku. Byl včera tak rozrušený, že si nevzal svůj lék. Rychle si musí vzít svůj lék, opakoval si nervózně. Pravidelnost je důležitá. Říkal mu to přece doktor, když u něho naposledy byl. Dost se mu přitížilo, a proto mu zvýšil dávku léku. Zašmátral rukou kolem sebe. Marně. Tašku nenahmatal. Musel se otočit na bok. Usilovně mžoural po místnosti. Jasně si vzpomínal, že sem včera vstoupil s taškou. Všude kolem se povalovaly papírové krabice. Možná je v nějakém skladě. Posadil se a vzápětí si zhluboka oddychl. Tašku nechal na opačné straně od provizorního lůžka, na kterém ležel. Rychle ji prohrabal, našel papírovou krabičku a hodil do sebe pilulku. Nepotřeboval ji zapít. Už samotné polknutí léku ho uklidnilo, cítil, že mu přestává prudce bušit srdce. Také se už tolik nepotil. Bylo mu ale jasné, že dál spát nemůže. Musí se rychle vydat na cestu. Ještě před tím, než se úplně rozední. Vstal, rozházel spláclé kartony po místnosti, které noc před tím naskládal na sebe, aby si z nich vytvořil dočasné lůžko. Nikde neslyšel žádný zvuk. Pokud byl tohle nějaký sklad za obchodem, jeho zaměstnanci dnes ráno ještě nepřišli do práce. Tiše vyklouzl z budovy. Rozednívalo se. Na konec června se mu zdálo trochu chladno. Nebe bylo zatažené šedými mraky. Trochu krápalo. Nikde nikdo. Popošel kousek po lesní cestě, kde za hustým keřem stálo auto. Nastoupil a nastartoval motor. Podíval se na zadní sedadlo. Všechno se zdálo být v pořádku, ale píchlo ho při tom pořádně za krkem. Hlavně že pilulka účinkovala. To ho uklidnilo. Ozvalo se známé pípnutí a rozsvítila se kontrolka stavu paliva. Brzy bude muset doplnit naftu.

III Až do letošní dovolené by si nikdy nemyslela, jak příjemné léto se dá prožít v severské zemi. Po procházce kolem jezera se pohodlně usadila v kavárničce u obchodu s potřebami pro vodní sporty. Chtěla se trochu zamyslet nad tím, co bude v Lappeenrantě dál podnikat. Elen si odpočinek opravdu užívala. Bavilo ji i získávat zkušenosti v novém prostředí. Stále si však nebyla jistá, jak moc se má případem, za který nenesla žádnou odpovědnost, snažit zabývat. Byla to jen její soukromá iniciativa, která ji ovšem hodinu od hodiny více pohlcovala. Situace na Islandu se zatím nijak výrazně neměnila. Nad Evropou se rozprostřel mrak sopečného prachu, který znemožňoval letecký provoz. Elen se doposud nic podobného nestalo. Pár hodin zpoždění, to ano, ale celé dny, na to si nevzpomínala. Sice už se napůl s prodlouženým pobytem smířila, ale stále ji přece jen znervózňovalo, že se do práce nevrátí podle plánu. Zodpovědnost ji přinutila zjišťovat jiný způsob dopravy zpět do Anglie. Vždyť ji v kanceláři miltonkeyneské policejní stanice očekávaly stohy práce. Nemluvě o nových případech, které se udály během inspektorčiny dovolené a o kterých ani nevěděla. Přijatelnou alternativní cestu zpět do Anglie však nenašla. Doprava z Finska do Británie po souši a moři se zdála velmi zdlouhavá a krkolomná. Po dlouhém pátrání ve vlakových a autobusových jízdních řádech a na webových stránkách cestovních kanceláří došla k závěru, že zůstat pár dní ve Finsku byla jediná možnost. Když později procházela kolem obrazovky v recepci policejní stanice, televize vysílala zprávy. Jejich hlavním tématem byl mrak sopečného prachu nad Evropou a kolabující doprava po souši a na moři. Bylo rozhodnuto. Zůstane ještě několik dní v Lappeenrantě, než se dopravní situace uklidní. Elen se na mysl stále vracela prohlídka ostrovní chatky a zápisy z výpovědí. Proč se tahle skupina mladých lidí vlastně setkala? Zpočátku prý bylo podle Reija velmi těžké svědky přemluvit, aby o pobytu na ostrově

22/50

vůbec něco řekli, ale nakonec jedna z dívek, dvaadvacetiletá Anja, prozradila, že se to jejich setkání nazývalo setkání zatracených. Na akci jí údajně přišla elektronická pozvánka. Policie ale takovou pozvánku na facebooku nenašla. Pokud to byla pravda, ten, kdo pozvánku vytvořil, ji z facebooku opět stačil stáhnout. Další velmi důležitou informací bylo to, že tři svědci z pěti jednoznačně tvrdili, že anglicky mluvící cizinec byl Angličan. Na otázku, proč ho označili za Angličana, někdo z nich odpověděl, že měl anglický přízvuk. Jeden svědek ho, jak už Elen Jollyová věděla od detektiva Reija, dokonce viděl s britským pasem. Dále ho pak shodně popisovali jako studenta z Londýna. Jako studenta, opakovala si pro sebe inspektorka. Co ale studoval? Na to ve výpovědích odpověď nenašla. Pokud si ale dobře vzpomínala, v jedné výpovědi svědek uvedl, že Danny hodně četl a citoval z knih. Co asi četl a studoval? Ptala se pro sebe Elen. Analýza DNA potvrdila, že v chatě nalezený kartáček na zuby a ručník nepatří nikomu z vyslechnutých svědků. Stejná analýza u ručníku však potvrdila dvě různé DNA. Nepatřily nikomu z vyslechnuté skupiny, ale jedna patřila majitelce kartáčku na zuby. To už inspektorce Jollyové přišlo hodně zajímavé. Ta druhá mohla patřit Dannymu. Nabízelo to pár teorií, z nichž jedna naznačovala, že se mohlo jednat o naprostou náhodu. Hygienické návyky některých lidí nejsou překážkou tomu, aby se utírali do cizího ručníku, navíc v situaci, kdy spolu popíjejí v sauně. Pro Elen byla ovšem zajímavější teorie, že Danny s Nicol, zmizelou a možná utopenou českou studentkou, mohl mít intimní vztah. Ručník s DNA milenců by nebyl překvapivý. O tom se z protokolu Elen nic nedověděla, i když otázky na téma intimních vztahů během výslechu položeny byly. Odpovědi svědků nenaznačovaly nic konkrétního. Škoda, že policie na ostrově nic dalšího nenašla… Počkat… Elen si najednou na něco vzpomněla. Co ten kousek žlutého fáborku, který si strčila do kapsy? Byl na něm napsaný nějaký krátký anglický text. Inspektorka začala pátrat po kapsách. Na stolek před sebe položila dva zmuchlané papírové kapesníky… jeden knoflík… a nakonec i podlouhlý kus žlutého papíru. Papírek před sebe rozložila a podívala se na text:

23/50

„Osvícenští myslitelé považovali téměř každého člověka za schopného racionálního uvažování….“ Konec věty v bezchybné angličtině chyběl. Byl-li Danny jediným Angličanem na ostrově, mohl text napsat právě on. Co asi studoval? Historii nebo snad filozofii? Elen papírek otočila na druhou stranu. Stála tam krátká věta, která jí zamotala hlavu ještě víc: „Mens rea znamená zavinění.“ Také mohl studovat právo. Student Danny, který v Londýně studoval historii, filozofii nebo právo. To je stále jak hledání jehly v kupce sena, povzdychla si Elen a vrátila se zpět k prvnímu útržku věty. Četla ho znova a znova. Styl, jakým byl text napsaný, jí spíš než jako poznámka studenta z přednášky připadal jako přesný citát z knihy. Zkusí štěstí. Jollyová otevřela svůj laptop, aby zjistila, zda se v kavárně může připojit k internetu, a pak do vyhledávače přesně opsala text. „Perfektní!“ pronesla za okamžik nahlas a málem se jí zachtělo i zatleskat, když se před ní na obrazovce objevil i konec věty, jejíž původ hledala: „…a proto i schopného potrestání za své zločiny.“ Tedy osvícenští myslitelé považovali téměř každého člověka za schopného racionálního uvažování, a proto i schopného potrestání za své zločiny, zopakovala si ještě jednou Elen a pokyvovala při tom spokojeně hlavou. Tak tohle už je lepší, zajásala ještě víc Elen, když si přečetla, že citát pochází z učebnice kriminologie. Takže už si můžeme být jistější, co Danny studoval, opakovala si potěšeně, když se pustila do prohledávání možností studia kriminologie na londýnských univerzitách. Daleko se ale nedostala, když, skloněná nad svými poznámkami a uprostřed úvah, sebou trhla. V tašce jí zazvonil telefon. Kupodivu ho našla rychle a bez toho, aby si zkontrolovala, kdo jí volá, hovor přijala. Ve stejnou chvíli ji pohled sklouzl na displej přístroje. Polilo ji horko. Pekka. „Ahoj Elen. Kde jsi?“

24/50

Elen měla pocit, že její tělo reaguje poněkud přehnaně na hlas člověka, se kterým se už nikdy nechystala mluvit. S malým zpožděním se začaly vracet i vzpomínky na některé detaily posledního setkání, kterým se v myšlenkách doposud úspěšně vyhýbala. Rozhlédla se kolem sebe, zda někdo okolo nezpozoroval, proč ta paní dumající nad šálkem kávy tak podezřele znervózněla. S úlevou konstatovala, že si jí nikdo nevšímá. V obchodě se několik mladých mužů soustředěně zabývalo nákupem surfařských potřeb. „Haló, Elen, slyšíš mě?“ ozvalo se ve sluchátku a Elen se vrátila zpět do současnosti. Neměla by dělat, že ho neslyší? Prostě zavěsit? „Slyším tě. Jak se máš, Pekko?“ Cítila mírné sevření v krku. „Moc dobře ne, je mi bez tebe smutno.“ Bože, tohle mi ještě chybělo, proběhlo Elen hlavou. Uvědomila si, že se neměla vůbec na nic ptát. Pekkův až přehnaně familiérní tón inspektorku trochu znejistěl. Naštěstí Pekka v hovoru pokračoval sám. „Dělám si starosti, kde jsi. Dostala ses v pořádku do Londýna? Jen jsem se chtěl zeptat, zda jsi měla s návratem nějaké problémy. Prý teď skoro nic nelétá.“ Jak jednoduché by teď bylo prostě říct: „Žádné strachy, jsem doma, nazdar,“ pomyslela si, ale hned nepravdivou odpověď zavrhla. Neměla ve zvyku si vymýšlet. Navíc, Pekka se právě nacházel několik set kilometrů od Lappeenranty. Nesejde se s ním. „Ne, domů jsem se nedostala. Čekám na první možný let do Anglie,“ odpověděla, jak nejchladněji dovedla. „No tak to se musíme rozhodně vidět. Mám na zítra večer lístek navíc na koncert v Helsinkách. Jsi v Helsinkách, ne?“ Pekka Elenin tón zřejmě nevnímal. „Ne,“ odpověděla stroze. „Zůstala jsi v Tampere? Do Helsinek je to jen kousek cesty vlakem.“ „Ne, nejsem v Tampere, ani v Helsinkách. Pekko, zavolám ti večer, nemohu teď víc mluvit. Mám tady… musím teď řešit pracovní záležitosti,“ snažila se Elen získat čas na rozmyšlenou. Nebyla ale sama se sebou spokojená. Věděla, že teď přišla ta pravá chvíle, kdy měla říct rozhodné ne. Místo toho však jen dokázala ukončit hovor.

25/50

Káva už nebyla tak horká a myšlenky se Elen rozběhly směrem, který neplánovala. Od jejího rozvodu s Martinem už uplynulo dost času. I když se jí po něm někdy stýskalo, na svoji samotu si zvykla a byla přesvědčená, že si vystačí sama. I když doma na ni někdy padalo tísnivé ticho, zvlášť večer po návratu z práce. Přesto se už několikrát přistihla, jak se na domácí samotu těšila. Nikdy se sama nenudila. Poslouchala hudbu, četla si a také pravidelně sportovala. Občas jela za Oli do Berlína a tam si spolu vyšly za kulturou. Měla Berlín ráda. Nebo ji dcera navštívila doma v Milton Keynes. Nechápala, proč začala vůbec uvažovat o tom, zda je se svou samotou spokojená. Když na to šla čistě rozumem, nic jí nechybělo, nechtěla nic měnit. Kratičká epizoda s Pekkou na letošní dovolené však Elen ukázala, že její schopnost racionálně uvažovat je pouze jedním z jejích povahových rysů. S povzdechem musela připustit, že navíc je rysem, který občas ustupuje do pozadí. Po chvíli přemáhání se vrátila k práci. Rychle zjistila, že možností studovat kriminologii v Londýně je opravdu hodně. Kdyby měla k dispozici tým detektivů, možná by se s tím dalo něco dělat, ale takhle těžko. Navíc na žádné univerzitě se s ní nikdo o jakémsi studentovi jménem Danny bavit nebude. Ani kdyby měla jeho celé jméno a byla si jím stoprocentně jistá. Bez pádného důvodu univerzity neposkytují osobní informace o svých studentech. Cítila se bezradná. Někdo z těch účastníků setkání zatracených musí vědět víc. Ten název v ní vyvolával pocit úzkosti. I když si neuvědomovala žádnou faktickou podobnost, skutečnost, že se jednalo o záhadné setkání tak mladých lidí prostřednictvím sociální sítě, jí připomínalo několik případů, se kterými se ve své praxi už setkala, i když ne osobně. Sebevražedné pakty mladých lidí. Došlo k nim v jiné části Anglie a znala je jen z vyprávění kolegů. Hrůznost případů byla ještě podtržená tím, že sebevraždy neměly žádné rozumné vysvětlení. Ani po skončení vyšetřování nebylo policii jasné, proč to ti lidé udělali. Prostě jen tak? Ze zvědavosti? Z touhy dovědět se, kdy je člověk ještě tady a kdy už je na druhé straně? Elen přejel mráz po zádech. Z úvah ji vytrhl vyzváněcí tón mobilního telefonu. Zvuk zesilovala vibrace poskakujícího přístroje po kovovém stolečku kavárny. Naštěstí to byl Reijo.

26/50

„Jak se máte, Elen?“ „Celkem to jde. Sedím na břehu jezera v kavárničce na ulici Satamatie, popíjím výbornou kávu a lámu si hlavu nad tím, jak najít anglického studenta jménem Danny. Přiznám se, že mne nic moc nenapadá. I když už možná vím, co studoval.“ Elen Reijovi popsala, jak na to přišla, a detektiv nezakrýval svůj údiv. „Hádám, že sedíte v kavárně Tullikahvila a na oslavu svého nejnovějšího objevu si dáváte perunapiirakat?“ „Cože?“ Elen se neodvážila dvě finská slova zopakovat. „Co myslíte, že si dávám?“ „Ale, takovou místní specialitu, přeložil bych to asi jako karélijské bramborové pirohy.“ „Žádnou specialitu si nedávám a jsem v kavárně Marina terassi, na molu u čerpací stanice pro lodě.“ „Nevadí. Chtěl jsem vám říct, že my jsme také nezaháleli. Naši technici podrobně prohledali ostrov s chatou a ještě našli nějaké věci, které by vás mohly zajímat. Přemýšleli jsme totiž, kam ti mladí lidé dávali odpad. V chatě jsme nic nenašli a popelnici venku také ne. Pak se nám podařilo najít pytle s odpadem v nedalekém sklípku. Něco z obsahu by vás mohlo zajímat. Zastavte se, pokud máte čas. Najdete mne v kanceláři.“ Zpráva Elen Jollyovou potěšila. Sice netušila, co zajímavého lappeenrantští technici objevili, ale Reijo by ji jen tak nezval. Nemohla se dočkat. Lappeenrantská policejní stanice se nijak nelišila od jakékoliv veřejné budovy v Milton Keynes. Směs betonu a cihel z druhé poloviny dvacátého století. Diktát účelu a omezený veřejný rozpočet byly na vzhledu stanice jasně patrné. Cítila se jako doma, a nejen kvůli stavbě, ve které se právě pohybovala. Finové, se kterými se zatím setkala, se k ní chovali velmi příjemně a nenuceně. Neměla pocit, že by její přítomnost vzbudila přehnanou pozornost. Reijo Elen zavedl do své účelně zařízené kanceláře a nabídl jí pohodlnou čalouněnou židli. Na svém stole měl několik předmětů v plastových obálkách.

27/50

„Než se podíváme na ty nálezy z ostrova, chtěl jsem s vámi ještě něco probrat. Zdá se, že určitá mezinárodní spolupráce na tomto případu je nevyhnutelná. Několik linií vyšetřování začíná vést přímo do Anglie. Vaši pomoc bychom opravdu uvítali.“ „To mě skutečně těší,“ odpověděla Elen neutrálním tónem. Momentálně si ovšem neuměla představit, jak to bude vysvětlovat svému šéfovi, pokud ze spolupráce vyplyne i nějaká činnost doma v Milton Keynes. „Prozatím jsme se zabývali tím, jakým způsobem a kam se Angličan Danny z ostrova vydal. Domníváme se, že odjel autem.“ „Z ostrova autem?“ zeptala se udiveně Elen. Reijo pokrčil rameny. „Samozřejmě, že se musel nějak dostat na pevninu, nejspíš na loďce, ale několikasetmetrový úsek by se dal i přeplavat. Dál by ale musel autem. Jak jinak? Autobusová linka jezdí jen ve školním roce. O prázdninách ne.“ „Je zvláštní, že si nikdo ničeho nevšiml,“ kroutila hlavou Elen. „Břeh ostrova v místě, kde hledali utopenou dívku, je na opačné straně ostrova než ten, ze kterého se jede na pevninu. Stačilo se jen nepozorovaně vytratit, když se ostatní soustředili na hledání dívky,“ vysvětloval Reijo přesvědčivě. Elen se to zdálo celkem logické a tak své otázky začala směřovat trochu jinam: „Myslíte si, že někam prchá?“ „Může se jen vracet domů, nemáme důkazy o tom, že by něco provedl.“ Jollyová se na chvíli zamyslela a pak se zeptala: „Máte nějaký konkrétní důvod domnívat se, že se vrací domů? Pokud má co skrývat, domov není ideální destinace. Může se spíš chtít někam ukrýt, nemyslíte?“ Elen vstala a popošla blíž k mapě, která visela na zdi. Zkoumavě se na ni zadívala a rychle se zorientovala na velké ploše, v jejímž centru bylo Finsko a ne ostrovní Británie, jak byla zvyklá. „My nemáme žádný důvod myslet si, že se chce skrývat, ale samozřejmě, že můžete mít pravdu,“ přerušil její zkoumání detektiv. Reijo se chvíli prohraboval plastovými obaly na svém stole, zkoumal pohledem jejich obsah, až našel, co hledal. „V odpadcích jsme našli tohle,“ zaťukal na dva malé stříbrné obdélníčky v průhledném sáčku a podal ho Elen. Sáček skrýval použitá plastová

28/50

platíčka, každé od deseti vymáčknutých pilulek. Podobný obal měla Elen v kabelce. V tom jejím byl aspirin. Pozorně se na něj zadívala. Nápis na hliníkové fólii byl čitelný, ale Elen nic neříkal. „Někdo z nich užíval léky na předpis?“ „Nikdo z těch, které jsme prozatím vyslechli. Nejpravděpodobnější je, že lék patřil nezvěstné dívce nebo Dannymu. Je to lék, který je pod tímto obchodním názvem na trhu v Británii, ale ne v České republice. Samozřejmě je na předpis.“ „Škoda, že nezahodil celou papírovou krabičku, na té by určitě bylo jeho jméno. Předepsané léky mají na obalu vždycky jméno toho, komu byly předepsány. Co je to za lék? Ten název mi nic neříká,“ ukončila Jollyová svůj monolog a vrátila Reijovi důkazní materiál. „Jedná se o psychoaktivní lék, který se používá při léčení deprese… těžké deprese.“ Elen se na Reija tázavě podívala. „Kdo dneska nemá deprese?“ zeptala se jakoby sama pro sebe. „Uvažujeme takhle: Podle našich informací představuje dvacet použitých pilulek, od kterých máme obal, dvě třetiny celého balení. Je tedy možné, že mu lék začíná docházet.“ „Myslíte, že potřebuje předepsat nový lék?“ „Také jde o návykovou látku, pokud si pilulku nevezme, mohou se dostavit abstinenční příznaky.“ Zaujalo ji to. Lék na předpis by se mohl stát důležitým vodítkem. Rozhodla se ale změnit téma. „Jak byste odsud cestoval do Londýna?“ Elen se obrátila k mapě. „Přes Rusko a celou Evropu? To je pěkně dlouhá jízda. Určitě zabere několik dní.“ „Bude to rychlejší přes Švédsko a Belgii. Určitě tak třicet hodin jízdy po dálnici. Dobrovolně bych to nejel.“ Reijo přešel k mapě. „Z Lappeenranty do Turku na jihozápadě Finska je to asi čtyři hodiny, pak trajektem do Stockholmu, ze Stockholmu do Malmö a potom přes most do Kodaně. Tak se dostane do Dánska a pak je to minimálně deset hodin do přístavu Dunkerque ve Francii. To už bude téměř doma.“

29/50

Elen kroutila nevěřícně hlavou. „Není jen jeden způsob, jak se přepravit z Evropy do Británie. Tunelem a po moři je několik tras. To je stále hledání jehly v kupce sena. V každém případě, pokud jste si jistí, že znáte trasu, kterou se vydal, doporučovala bych zkontrolovat záznamy CCTV na benzínových pumpách po cestě. Určitě musel několikrát doplnit nádrž.“ „Pracuje se na tom.“ Jollyová zpozorovala, že Reijo uklízí obaly zpátky do krabice. „Mohla bych se na ty věci ještě jednou detailně podívat?“ Přerušila detektivovu činnost. „Také si potřebuji poznamenat název toho léku. Možná že mi to nějak pomůže.“ „Samozřejmě, posaďte se tady a rozložte si věci na mém stole. Já teď stejně musím odejít na schůzi.“

IV „Kdes byl tak dlouho, Danny?“ To byla první věta, kterou uslyšel, když otevřel dveře. Zoufale toužil co nejrychleji se dostat do svého pokoje, kde by unikl zkoumavým pohledům nafintěné mladší sestry. Byl tak vyčerpaný, že měl pocit, že ani nedokáže vyjít po schodech do patra. „Máma úplně šílela. Bála se, že se ti něco stalo. Nebral jsi telefon. Nezavolal jsi. Úplně se po tobě slehla zem.“ Dannymu nestálo za námahu sestře odpovědět. „Slyšíš mě? Tak něco ksakru odpověz.“ Sue se přiblížila k Dannymu a její pohyby naznačovaly, že se chystá bratrem zatřást. Danny se od ní odtáhl. Bylo zřejmé, že o fyzický kontakt se sestrou nestál. „Proč jsem mámě najednou tak chyběl? Normálně mě tolik neshání.“ „Ty nevíš?“ Sue k němu přistoupila blíž. Zvedla nos do výšky, až se její brada téměř dotýkala Dannyho neoholené tváře. „Slavili jsme moje osmnácté narozeniny!“ Znechuceně se na svého bratra podívala a teatrálně od něho ustoupila. „Fuj, Danny, hrozně smrdíš, přestal ses mýt?“ „Byl jsem dlouho na cestě,“ odpověděl neurčitě polohlasem. Zkoumavě se na Sue zadíval a v zápětí přešel do útoku. „A jak to vypadáš ty? Oblékáš se jako prostitutka. Prsa ti vypadávají z výstřihu.“ „No dovol,“ sklonila hlavu ke svému hrudníku, ale pak zapíchla svoje podmalovné, přimhouřené oči s nalepenými řasami do očí svého bratra. „Ničemu nerozumíš. A tvoje věčně přemoudřelý kecy mi jdou na nervy. Jdu večer s holkama do klubu. Konečně pořádně oslavíme moje narozeniny. Možná bys tam měl někdy zajít. Ale prosím tě ne teď, abys mě neztrapnil,“ ušklíbla se. „Aspoň bys viděl, že se jako já oblékají všechny holky. Je to úplně normální. Pochybuju, že by tě tam vůbec pustili. Starci tělem i duší totiž mají svoje vlastní kluby, aby se ostatní nemuseli dívat na jejich věčně kyselé obličeje.“

31/50

Danny se drzou sestrou nenechal zviklat a znovu na ni zaútočil: „V téhle sukni chceš vyjít na ulici? Vždyť je to jen trochu širší pásek. Vypadáš jak pouliční děvka. Když jsi teď dospělá, měla by sis konečně začít uvědomovat, že by ses neměla oblékat jako pornohvězda.“ „Chci se jen líbit…“ vyhrkla ze sebe Sue a usilovně oběma rukama tahala okraj svojí kratičké sukně směrem ke kolenům. „Jestli se chceš jen líbit, tak to ještě jde, ale zkus se nad sebou trochu zamyslet. Pokud je tvým jediným cílem, aby po tobě jeli chlapi, máš mentální problém, sestřičko.“ Sestra na Dannyho chvíli koukala s otevřenou pusou. Pak se ale vzpamatovala. „Danny, jdi do…“ Nenechal ji domluvit: „Jsi dospělá, umíš číst, měla bys toho využít a trochu se poučit. Možná by ses přestala chovat tak stádovitě. Slyšelas někdy pojem sexualizace ženy?“ Danny použil termín z diskuse, kterou poslouchal před chvílí v autorádiu. Líbilo se mu, že na něho Sue jen oněměle zírala. Nechtěl se s ní dál bavit. Nestála mu za další hovor. Připadala mu příšerná. Jako kdyby patřila na jinou planetu. Po téhle hádce se cítil ještě vyčerpanější. Odvrátil se od sestry a pomalu se vydal ke schodům. Ještě si všiml, že se Sue na sebe dlouze zadívala do velkého zrcadla u vstupních dveří. Nic ale neodpověděla. Než Danny zdolal první schod, zaklaply za ní dveře. V domě se rozhostilo ticho. Snad ho už žádná další konfrontace nečeká. ♦♦♦ Mladý detektiv Dal Singh vyšel z přeplněného obýváku v domě svých rodičů, kde se jeho matka, sestry a teta právě začaly dívat na další z mnoha pokračování svého oblíbeného seriálu C.I.D. na kanále Asia. Dal obecně seriály nemohl vystát, a ty bollywoodské mu šly zvlášť na nervy. Kýčovitá továrna na iluze. Raději zašel do kuchyně, aby si přidal trochu z toho báječného jídla, které jeho příbuzné připravily. Ještě jedno čapátí a trochu luštěninové polévky. Matka do ní jako vždy musela přidat spoustu chilli papriček. Pálila jako ďas, ale Dal byl na pandžábskou stravu zvyklý.

32/50

Nemusel ji mít každý den jako jeho rodiče, ale po pár dnech abstinence se mu na čapátí sbíhaly sliny. V kuchyni se otec bavil se strýcem. Jako vždy poslední dobou probírali situaci na trhu s nemovitostmi. Jako by na světě neexistovalo nic zajímavějšího než nákup a prodej domů. Dal neměl nejmenší chuť se do této konverzace zapojovat. Začal uvažovat o tom, že se nají a pomalu se bude chystat k odchodu z rodinné sešlosti. V tu chvíli mu zazvonil telefon. Podle jména na displeji mu volala inspektorka Jollyová. „Zdravím vás, Dale.“ „Dobrý den, inspektorko, už se vám podařilo vrátit se z dovolené?“ „Ale ne, ještě to nějaký den potrvá. Snad už se ta sopka umoudří. Dale, nemohu sehnat Steva. Nebere telefon. Nevíte, co se děje?“ „Hm, Steve je v nemocnici, zranil se při posledním zásahu.“ „Cože? Je to vážné? Když nebere telefon, tak asi ano, ne?“ „Celkem to jde, nemějte obavy. Střelil ho do nohy jeden drogový dealer. Celkem dobře se mu to hojilo, tak s tím začal chodit do práce. To asi neměl, protože se mu udělal nějaký zánět, dostal horečku a musel zpátky do nemocnice a dočasně měl dokonce i zakázaný mobil. Sestra v nemocnici si mi stěžovala, že ho měl neustále u ucha. Doktorovi se to nelíbilo a nařídil mu klid.“ Elen Jollyové spadl kámen ze srdce. Zároveň jí ale tohle oznámení překazilo plán. Zkušenému kolegovi se naštěstí nestalo nic vážného, o pomoc ho ale žádat nemohla. Nastalo tak pro ni dilema, se kterým nepočítala. Má se v téhle situaci obrátit na Dala, nebo ne? Tak jako tak by to byl nestandardní postup. Nebyla si jistá, zda chce stále ještě nováčka Dala zatahovat do svého de facto soukromého vyšetřování. „Mohu vám nějak pomoci?“ pokračoval Dal, který vytušil, že inspektorka od Steva něco chtěla. „Nejsem momentálně ve službě, mohu za ním zajít a předat vzkaz. Krátké návštěvy má povolené, to by neměl být problém. Stejně nevím, co s nedělním programem.“ Dal si odkašlal a zkontroloval, zda otec se strýcem neposlouchají jeho hovor. Oba muži ještě stále probírali další pokles cen nemovitostí a živě při tom gestikulovali. Pak velmi tiše dodal: „Nevadilo by mi, kdybych musel odejít z rodinné sešlosti. Přejedl jsem se a trochu se nudím.“

33/50

Inspektorku to rozesmálo. „Tak jo. Dale, trochu jsem se tady při čekání přimotala k jednomu podezřelému případu utopené mladé ženy. Její tělo se ale policii nedaří najít. Není vyloučeno, že zmizela. Hledá se svědek, který ženu znal. Byl to pravděpodobně Angličan, o kterém se finská policie domnívá, že se vrátil do Londýna. Jediné, co o něm vím, je, že nejspíš studuje kriminologii v Londýně, bere určité léky na předpis a jmenuje se Danny. Potřebovala bych o něm zjistit něco víc. Bez dalších informací je to těžké, ale napadlo mne, že Steve má určité známosti na některých londýnských univerzitách, protože tam někdy přednáší. Možná, že ho napadne ještě něco jiného…“ „Tak jo, vyrazím k němu do nemocnice hned, ještě není pozdě. Steve má u sebe laptop, ten mu nevzali. Předstírá, že se na něm dívá na filmy. Budeli něco vědět, může vám poslat e-mail.“ „Tak díky, ale pokud se vám bude zdát, že mu není dobře, nijak na něho netlačte, ani kdyby on sám chtěl. Nechci ho mít na svědomí… A nezapomeňte ho ode mne pozdravovat.“ „Jasně. Možná, že mohu pomoci i já. Není to tak dávno, co jsem dokončil kriminologii. Mám pár kámošů, kteří na fakultě zůstali. Poptám se.“ „Dale,“ inspektorka si trochu váhavě odkašlala, „tohle není žádné oficiální vyšetřování, ať se vám to neplete do povinností. Stačí, že už v práci chybíme my dva se Stevem.“ „Rozumím, ozvu se brzy,“ rozloučil se Dal se svou nadřízenou, z talíře na kuchyňské lince vzal poslední čapátí, rychle se rozloučil s rodinou a vyrazil do nemocnice. ♦♦♦ Steve Stein si díky práci policejního detektivka zvykl být stále v pohybu. Čím méně času strávil ve své kanceláři na miltonkeyneské policejní stanici, tím byl spokojenější a klidnější. Bohužel, nedávné zatýkání drogového dealera, které mu způsobilo ošklivé zranění nohy, mu udělalo čáru přes rozpočet.

34/50

„Chcete-li se učit chodit s protézou, pokračujte s léčbou podle svého,“ důrazně mu vynadal primář chirurgie. „Už vás vidím, jak honíte zločince s protézou až ke kyčli.“ Stevovi se sice vůbec nechtělo, ale nakonec sám sebe přesvědčil a do nemocnice se vrátil. Doktor mu ovšem zakázal pracovat. Zánět se zhoršoval a antibiotika zpočátku vůbec nezabírala. Několik dní se Steve opravdu choval jako vzorný pacient, četl si, díval se na televizi a dokonce ve společenské místnosti občas konverzoval s ostatními pacienty. Nový životní styl ho ale rychle znudil. Bohužel zraněná noha stále bolela. Jen velmi nerad se se svou situací smiřoval. Navíc ho čím dál víc deprimovaly případy pacientů z jeho okolí. Za těch několik dní, co v nemocnici strávil, viděl tři pacienty, kterým amputovali nějakou končetinu. Steve si byl téměř jistý, že zná důvod, proč ho umístili právě mezi takhle vážně postižené. Podezříval svého ošetřujícího lékaře. Možná se Steva snažil vystrašit. Naštěstí mu antibiotika začala konečně zabírat. Za dobré chování mu doktor povolil používat laptop, což se dalo považovat za malou výhru. I když mu povolení vydal se slovy, že počítač nesmí používat na jakoukoliv činnost spojenou s prací. A o mobilu už vlastně také nemluvil. Možná z toho vyplývá, že doktor je s hojením nohy spokojený, analyzoval situaci Steve. Ani zdravotní sestry si ho už tolik nevšímaly. Nerušeně se mohl věnovat vyřizování nahromaděných e-mailů. Po dnešní Dalově návštěvě do Steva vjel nový pracovní elán. Pustil se do práce, hned jak za kolegou zaklaply dveře. Rozeslal pár zpráv po vysokoškolských odděleních kriminologie. Dannyho, doufejme, brzy najde. Přišla mu zajímavá ta jeho medikace. Je to prý lék, který se používá na léčení depresí. Podle lékopisu, který Steve našel na internetu, se však zmíněný lék může používat i na několik jiných a dost odlišných onemocnění. Pokud šlo o pátrání po Dannym, detektiv sice nebyl přehnaně optimistický, zároveň ale věřil, že jeho kontakty nějaký posun v pátrání přinesou a také že Jollyová ve Finsku ještě něco odhalí. ♦♦♦

35/50

Už asi třicet minut rázoval po místnosti sem a tam a strašlivě se potil. A také se trochu třásl. Možná to způsobovalo vlhké tričko, které ho už studilo do zad. Když z trička sundával vlas, uvědomil si, jak strašně se mu třese ruka. Při každém přechodu místnosti se zastavil u okna. Jeho oči těkaly z osoby na osobu, z věci na věc. Pohledem zaznamenával všechno, co na ulici viděl. Snažil se postřehnout každý detail dění venku na ulici. Změnilo se něco? Pozoruje někdo dům? Rozum mu říkal, že se za minutu od posledního vyhlížení z okna nic nezměnilo. Otočil se od okna směrem do místnosti. Mozek zpracoval určitý nový vjem. Počkat. Zadíval se znovu z okna. Před chvilkou stál na rohu ulice muž a něco jedl. Ve chvíli, kdy se odvracel od okna, měl pocit, že se muž zadíval směrem k němu, ale hned otočil hlavu pryč. Nyní už na rohu nestál. Pozoroval ho snad? Danny zavřel oči a usilovně se snažil si znova vybavit detaily vzhledu člověka, kterého před chvilkou zahlédl. Nepomohlo to. Vybavila se mu jen silueta postavy, khaki bunda a tmavé kalhoty. A byl to muž, o tom nebylo pochyb. Na první pohled mu nikoho nepřipomínal. Jedině snad…? Postavou si byli podobní, ale proč právě on? Ne, to ne, hned myšlenku zavrhl. Co když na něho policie nasadila špeha? Musí být opatrnější. Vrátil se k přecházení po pokoji. Přitom se snažil sám sebe přesvědčit, aby tuto nesmyslnou posedlost ukončil, ale nedokázal to. Nepamatoval si, kdy naposledy něco jedl, ale pocit hladu ho netrápil. Poté, co na chvilku usnul a opět se mu vrátil ten hrozný sen, snažil se dovolat Johnovi. John Carter byl jeho terapeut. Minulý rozhovor s ním mu velmi pomohl. Dokázal se od všeho odpoutat, hlavně od toho dne. Nutně potřeboval s někým promluvit. S někým, kdo skutečně chápe jeho situaci. Nestál o rozhovor s někým, kdo se jen chápavě tvářil. Johnovi důvěřoval. Také se mu chtěl svěřit se svými obavami. Před několika dny začal mít pocit, že by pro něho bylo ze všeho nejlepší, kdyby to všechno skončil. Měl by pokoj od děsivých snů, nevyspání a různých posedlostí, které ho provázely každý den. Konečně by měl klid. Úplný a navždycky. Měl by něco sníst. Mozek dostane energii. Snad mu to pomůže trochu se uklidnit a jasněji myslet. Svlékl si propocené tričko, s vypětím všech sil si oblékl župan a sešel dolů do kuchyně.

V Inspektorce Elen Jollyové se ve Finsku líbilo stále víc. Jet na dovolenou na osamocený ostrov uprostřed jezera jí připadalo nesmírně lákavé. Vypnout mobil a odpoutat se od zbytku světa. Na návštěvy se cestuje pramicí z ostrova na ostrov. Přesně tak to na vodě kolem ní vypadalo. Krásného počasí během krátkého finského léta se obyvatelé dřevěných chat snažili maximálně využít. Mola byla plná lidí a loďky, ať už obyčejné dřevěné pramice nebo motorové čluny, křižovaly hladinu sem a tam. Elen byla celkem ráda, že nemusí veslovat. Policie měla svůj motorový člun, i když, jak si všimla, tenhle označený znakem policie nebyl. Když však před chvílí přišli do přístavu, kde kotvilo kromě několika pramic asi deset motorových lodí, Reijo hned věděl, od které má klíče. Brzy po výjezdu z malého přístaviště minuli po pravé ruce už dobře známý ostrůvek Ukko Kokko. Teď z dálky působil jako malý oblý kamínek v moři. Původně vůbec nečekala, že by dnes na podobný výjezd vyrazila. Po ránu se jí ozval Reijo, že policie dostala hlášení o překvapivém nálezu z vedlejšího většího ostrova. Inspektorku Reijův telefonát zastihl v plné práci. Konečně se zdálo, že nastal průlom ve zjišťování totožnosti svědka Dannyho. Předpoklad, že muže mohla zaznamenat některá CCTV kamera na benzinových pumpách podél předpokládané cesty do Británie, finská policie potvrdila. Kamera zachytila mladého muže s autem s britskou poznávací značkou na benzinové pumpě před západofinským městem Turku. Svědci z ostrova Ukko Kokko potvrdili, že jde skutečně o muže, se kterým na ostrově strávili dovolenou. Inspektorka zaslala Dannyho fotografii z kamerového záznamu Stevovi do Anglie a doufala, že se ho podaří brzy najít. Ostrov Pullo, na který momentálně s Reijem směřovali, byl pro okolní ostrůvky dost důležitý. Na rozdíl od ostatních měl totiž velkou studnu. Obyvatelé chat z okolí sem jezdili s plastovými barely pro pitnou vodu.

37/50

Na ostrově bylo také rekreační zařízení, které, jak Elen vysvětlit Reijo, patřilo městu Lappeenranta. Pořádaly se zde letní tábory pro děti a mládež. Motorový člun se za malou chvíli přiblížil k velkému dřevěnému molu. To končilo na malé pláži, která přecházela v klikatou lesní cestu. Mezi stromy občas prosvítaly větší i menší dřevěné stavby. První zastávka byl malý kruhový altán se studnou. Dál už však na cestě následovala cedule s nápisem „Majetek města Lappeenranta – vstup zakázán“. „Pěkné místo. Můžete mi už konečně prozradit, co nás sem přivádí?“ obrátila se Elen na Reija. Detektiv se jí dnes zdál skoupý na slovo. „Od soboty se na tomhle ostrově, jako každoročně, rozjíždí letní tábory pro děti. Několik měsíců tu byl klid, ale teď, poslední týden před začátkem prvního turnusu, tu začalo být dost živo. Před dvěma dny sem přijela skupina dobrovolníků připravovat táborové budovy na první nápor dětí. Musí se tu uklidit, tu a tam něco poopravit, navozit nějaké zásoby, zkontrolovat kompostovací toalety, kompostéry na biologický odpad a podobně. Údržbáři musí provést nezbytné opravy a ujistit se, zda je veškeré vybavení v pořádku.“ Oba detektivové během hovoru minuli budovy tábora a procházeli po stále se zužující lesní stezce. Elen si všimla krásně nalitých červených malin a zelených koberců borůvčí. Sbíhaly se jí sliny, ale nedovolila si zastavit se, aby je ochutnala. „Rostou tu někde také takové ty žluté morušky?“ zeptala se, když se Reijo na chvíli odmlčel. „Ne, tady jsme moc na jihu, musela byste do Laponska. Borůvky, maliny a jahody vám nestačí?“ „Jen se ptám. Letos poprvé jsem totiž ochutnala likér lakkalikööri, který se z nich vyrábí.“ „Zdá se, že už o Finsku máte všechny zásadní informace.“ Oba detektivové ze zasmáli. Reijo ale vzápětí změnil téma. „Někde tady v lese je hřiště na volejbal. Vedoucí tábora nám dnes ráno volal, že jeden z brigádníků, který měl za úkol zkontrolovat stav sportovního náčiní u hřiště, v boudě na ukládání míčů a sítí našel něco velmi zvláštního. Jdeme se na to podívat a doufám, že tu nejsme zbytečně. Současně mne vedoucí požádal, abychom nebudili příliš velký rozruch. Byl

38/50

by nerad, kdyby se nějaké nepotvrzené informace dostaly do médií. Mohlo by to zbytečně vylekat rodiče dětí, které sem mají za pár dní přijet.“ „Podívejte, Reijo, myslím, že se už blížíme k hřišti,“ Jollyová rukou ukázala směrem, kde smíšený les začínal znatelně řídnout. Obloha se zatáhla a začalo krápat. Ani si nevšimli, že sešli z cesty. Reijo se prodíral pár kroků před Elen. Najednou vyjekl. Ozvalo se hlučné zašustění, přidušené hrdelní zakrákorání a pak už jen zahlédli mocné zamávání křídel tmavě šedého ptáka. To bylo vše, co Elen stačila postřehnout. Detektiv se otočil na Elen a omluvně pokrčil rameny. „Také jsem se lekla,“ odpověděla mu. Po pár krocích ve vysoké trávě zahlédli zatravněné hřiště a pár metrů od něj malou dřevěnou stavbu s jedním oknem. Na vchodových dveřích visel mohutný zámek, který vypadal úplně nově. „Na dveře prý dali novou petlici se zámkem, aby se do boudy nedostal nějaký nezvaný návštěvník. Normálně se bouda nezamykala. Kdo by z ostrova kradl míče a síť na volejbal?“ položil Reijo řečnickou otázku a otočil se k Elen. „Někdo by se tu mohl po sezóně ubytovat, ne?“ napadlo Jollyovou. „A kdo, prosím vás? Finské léto je velmi krátké a zima dlouhá a mrazivá. Může se tu líbit tak akorát losům.“ „Losům? Na ostrově žije stádo?“ „To ne, ale losi umějí dobře plavat a někdy se na ostrově zastaví, aby si odpočinuli. Na břehu můžete najít místa se spoustou losích bobků.“ Zatímco Reijo hledal po kapsách klíč, Elen se dívala oknem dovnitř a snažila se rozeznat kontury interiéru. Konečně se Reijovi podařilo dveře odemknout. Vyzval ji, aby vstoupila. Dřevěná bouda v sobě skrývala jedinou místnost velikosti menšího pokoje. Malé zaprášené okno do místnosti příliš světla nepouštělo. V rohu stála prostorná drátěná klec s několika míči. Vedle na zemi ležely volejbalové sítě. Muselo jich být několik, protože byly pečlivě složeny do úhledného obdélníku, který při troše fantazie mohl tvarem připomínat jakési lůžko. Jinak byla podlaha prázdná. Elen se už chtěla začít ptát, co tady koho mohlo vyděsit, když zvedla oči a pohled jí utkvěl na šňůře, která byla natažena asi patnáct centimetrů pod stropem mezi dvěma protilehlými stěnami boudy. Na šňůře visely zvláštní, asi dvacet centimetrů dlouhé střapce. Každý z nich byl na jednom konci svázán

39/50

tenkým provázkem, kterým byl také přivázán ke šňůře. Elen v první chvíli napadlo, že tu možná někdo sušil trávu nebo byliny. Anebo si tu hrály děti. Mohly sušit byliny a trávy do čaje nebo na ozdobu, problesklo jí hlavou. Podle Reijových informací tu ale letos ještě žádné děti neměly být. Přistoupila ke šňůře blíž, aby si podivný nález podrobně prohlédla. Promnula mezi prsty první střapec a tělem jí hned projel nepříjemný pocit. Sáhla na druhý a třetí. Teď už jí bylo jasné, že tu nevisí tráva. Přešla k oknu a otevřela je, aby do místností vniklo více světla. Reijo, také zaujatý zkoumáním nálezu, vzápětí vykřikl: „Jsou to lidské vlasy! Pět pramenů lidských vlasů. Kde se tady něco takového vzalo?“

VI Do pátraní po zmizelé Nicol Hrubešové se detektiv Šafránek zapojil na žádost své anglické kolegyně Elen Jollyové. Znal ji už nějakou dobu a celkem dobře. V minulosti spolu vyřešili otřesný případ zavražděné české studentky v Anglii, jejího oběšeného manžela a utopeného docenta z Prahy. Kupodivu stačil jen jeden vysvětlující telefonát na zlínské policejní stanici, ve kterém jim Šafránek vysvětlil, proč se jim plete do jejich záležitostí. Měl pocit, že vzhledem k jeho předchozím zkušenostem s mezinárodní spoluprací takovou pomoc dokonce uvítali a do jeho činnosti ve Zlíně nezasahovali. Rodinný domek Hrubešových, rodičů Nicol, působil udržovaným dojmem. Už předzahrádka Šafránka zaujala svou úpravností. Pedantsky udržovaný anglický trávník, jehož jednolitý kobercovitý dojem nenarušovala jediná chudobka či snad dokonce nějaký ještě méně vzhledný plevel. Zelený koberec protínala pouze zánovní zámková dlažba spojující dveře garáže a vchod domu s odpočinkovým grilovacím altánem. V záhonu okrasných květin nebylo po plevelu ani stopy. Potěšil ho pohled na mohutné keře růží, které v plném květu mírně změkčovaly celkově přísný ráz zahrady. V této domácnosti určitě panuje pevný řád, uvažoval detektiv, když se jeho pohled na chvíli zastavil na automatických garážových vratech žluté barvy. Řád a peníze, shrnul pro sebe Šafránek. Zdá se, že firma H&H celkem prosperuje, zakončil pro sebe vyhodnocení detektiv a následoval do domu majitele, který mu otevřel branku. Uvnitř ho Hrubešova manželka, na první pohled snad až příliš štíhlá padesátnice, zavedla do obývacího pokoje a nabídla mu kávu. „Takže přibližně víme, kdy se vaše dcera ztratila. Abych byl úplně přesný, známe datum, kdy se s vámi doma rozloučila a podle toho, co vám řekla, odjela s přáteli do Dánska,“ začal Šafránek.

41/50

Oba manželé mlčky pokyvovali a Šafránek pokračoval: „Znali jste jména přátel, se kterými měla vaše dcera odcestovat? Byl to někdo odtud?“ Šafránek mluvil věcně, bez emocí. Ztrhané obličeje rodičů Nicol sklesle sedících proti němu vzbuzovaly lítost. Nevypadali staře, spíš předčasně zestárle. Teď, když se detektiv na Hrubešovou soustředěněji podíval, musel konstatovat, že nebyla štíhlá, ale vyhublá na kost. Působila dojmem, že si oblékla šaty někoho alespoň o patnáct kilogramů těžšího. Hrubeš byl shrbený a měl popelavou pleť. Jeho obličej prozrazoval velkou únavu z nevyspání. Na stole před nimi ležela starší fotografie jejich dcery, která připomínala radostnější období života rodiny. „Nicol se nám poslední dobou nesvěřovala… Dřív jsme si bývaly velmi blízké… alespoň jsem měla ten pocit…“ Nicolina matka hovořila s dlouhými pomlkami a ne úplně k věci. Bylo na ní vidět, že ji každá věta stojí velké úsilí. „Tak do jejích patnácti šestnácti let jsem měla pocit, že jsme kamarádky… Asi ve druhé polovině střední školy se ale všechno změnilo.“ Žena si rychle utřela oči kapesníkem a tiše zavzlykala. „Proč myslíte, že se to stalo?“ zeptal se detektiv. Hrubešová se podívala na svého muže. Ten jí opětoval bezradný pohled a pokrčil rameny. „Nestalo se nic zvláštního. Začala se prostě dožadovat větší volnosti. Nechtěla, abychom o ní všechno věděli. Začala se chovat úplně jinak než její starší sestra. S tou jsme měli naprosto jiné zkušenosti,“ odpověděla teď už živěji Hrubešová. „Mohu se zeptat, co tím přesně myslíte?“ Do hovoru se vmísil Nicolin otec: „Začala být vzpurná. Hana, naše druhá dcera, byla v jejím věku mnohem poslušnější. Bylo na ni vždy spolehnutí. Byla přizpůsobivá. Ve škole dobře prospívala a doma se hlavně učila. Nicol musela stále o něčem diskutovat. Doma i ve škole. Nestačilo ji jen o něco požádat nebo jí něco nařídit. Stále se dožadovala zdůvodňování.“ Šafránek se na něho udiveně podíval. Něco se mu na Hrubešovi nezdálo. Působil na něho nepříjemně autoritativním dojmem. Měl doma dospělé dcery a vyžadoval od nich absolutní poslušnost? Byl ten člověk normální?

42/50

„Ona Nicol není zlá, měla asi jen takové složité období, byla to pro nás nová zkušenost, a tak nás to s manželem trochu vyvedlo z míry,“ nesměle se opět rozhovořila Hrubešová. „Nejvíc nás ranilo, že s námi přestala chodit do kostela. V Ostravě na univerzitě začala navštěvovat různé přednášky. Byla z nich úplně unešená. Stále nám o tom něco vyprávěla. Moc se nám to s manželem nezdálo. Víte… bylo to hodně o politice a my se o politiku moc nezajímáme. Máme malou firmu a na další věci nám nezbývá čas,“ odkašlala si a opět se podívala na manžela. „To jo, začala mít podivné názory. Překvapilo nás, že se takové věci ještě dnes vyučují,“ dodal Hrubeš. „Co konkrétně myslíte?“ „Na náš vkus měla velmi extrémní názory,“ rozhovořila se opět studentčina matka. Dívala se při tom na svého manžela, z jehož obličeje se nedalo vyčíst, co si myslí. „Říkali jsme si ale, že je mladá a má horkou hlavu a hlavně… hlavně jí chybí ty zkušenosti, co má naše generace…co jsme museli v mládí prožít my… ale bylo to čím dál tím horší…“ žena se opět otočila na svého manžela a pak se odmlčela. Šafránkovi nebylo jasné, proč něčemu takovému Nicolini rodiče přikládali význam. Dospělá dcera, která se v názorech liší od svých rodičů. Snad každý rodič odrostlých dětí by o tom mohl něco vědět. Připadalo mu to rozhodně normálnější, než kdyby s nimi dcera ve všem souhlasila. Sám se se svými rodiči také v mládí neshodl. „Vzpomenete si na poslední setkání s vaší dcerou? Můžete mi je nějak popsat?“ Tentokrát se rozhodl odpovědět Hrubeš. Mluvil úsečně a stroze. Šafránek si nebyl jistý, zda tak jen zakrývá emoce, anebo je to jeho běžný způsob vyjadřování. „Naposledy se doma objevila začátkem června. Sháněla nějakou brigádu. V červenci chtěla cestovat.“ „Nepohádali jste se? Nesvěřila se vám s nějakým problémem?“ „Ne,“ zazněla příkrá odpověď. A až trochu příliš rychlá, aby zněla přirozeně, napadlo Šafránka. Žena nyní seděla tiše a dívala se do země.

43/50

Zdálo se, že se od Hrubešových o posledním setkání s jejich dcerou více nedoví. „Můžete mi dát kontakt na přátele vaší dcery?“ „Dříve se doma kamarádila hlavně s Andreou Neumannovou. Přátele z univerzity nám nikdy nepředstavila,“ odpověděla tiše Hrubešová, ale oči k Šafránkovi nezvedla. „Máte na slečnu Neumannovou nějaký kontakt?“ zkusil ještě jednu otázku. „Možná byste ji našel v restauraci U Chytré kmotry lišky. Sousedka mi říkala, že tam teď pracuje.“ Šafránek pochopil, že víc momentálně od Hrubešových nezjistí, a tak se s nimi po několika zdvořilostních frázích rozloučil. Z pečlivě upravené vilky vykročil směrem k nádraží. Nečekala ho krátká cesta, ale Zlín se mu líbil. Mrzelo ho, že nemá víc času na prohlídku baťovské architektury. Naštěstí byla patrná téměř všude, kudy procházel. Chvíli se soustředil na prohlídku města a doufal, že si pročistí hlavu, jenže myšlenky se mu neubíraly příliš optimistickým směrem. K případu zmizelé studentky se dostal jako slepý k houslím. Vyšetřování ve Zlíně nepatřilo do detektivova popisu práce. Mohl si to dovolit udělat jen proto, že vlastně v práci oficiálně vůbec nebyl vzhledem ke svému dočasnému postavení mimo službu ze zdravotních důvodů. „Zdravotní důvody“ byl celkem milosrdný oficiální název Šafránkova problému s alkoholem, který se dostal, mírně řečeno, mimo detektivovu kontrolu. Ještě horší ovšem bylo, že se Šafránkovo chování při jeho posledním policejním zásahu stalo předmětem interního policejního šetření. Jak se do takové situace dokázal dostat? vyčítal si v duchu. To všechno způsobil ten šílený stres. Cítil to na sobě. Ale dokázal by si někdo jiný ve stejné situaci stres nepřipouštět? Vždyť řešil únos malého dítěte, které zmizelo z jedné pražské mateřské školky. Případ detailně monitorovala média. Šafránek se tehdy několik dní pohyboval ve velmi vypjaté situaci a nakonec došlo k oné osudné přestřelce… Detektiv se při té vzpomínce musel zastavit a opřel se o zídku zahrádky, kterou právě míjel. Zhluboka se nadechl. Po chvíli se opět rozešel. Tehdy zaváhal a v pravý okamžik na únosce nedokázal vystřelit. Bál se, aby neublížil unesenému dítěti. Únosce však postřelil kolegu.

44/50

Lékaři prozatím nemohli potvrdit, zda postřelený kolega nebude mít ze zranění doživotní následky. Z toho byl Šafránek psychicky na dně. Přestal si věřit. A nebyl si jistý, zda v něho jeho nadřízení neztratili důvěru. Několik týdnů chodil pravidelně po práci na pivo, ale jedno pivo mu na zahnání starostí obvykle nestačilo. Většinou našel někoho, kdo si s ním vypil pár panáků. Když se ráno začal pravidelně budit ve své posteli oblečený a s bolestí hlavy, uvědomil si, že má problém, který bude muset začít řešit s pomocí odborníka. Kdyby aspoň nebyl tak sám! Neměl momentálně nikoho, komu by se svěřil. Najít si přítelkyni v hospodách, kde zapíjel žal, bylo těžké. Sice občas potkal nějakou tu utěšovatelku, která ho vyslechla a zahřála mu postel, to ovšem zabíralo jen na chvilku. Návštěva Hrubešových proběhla hladce, ale výsledek je téměř nula, mihlo se Šafránkovi hlavou. A Elen bude zklamaná. Spoléhá na něj, očekává nové informace a on žádné nemá. Detektiva začalo mrzet, že rozhovor s Hrubešovými tak rychle ukončil. Byli celí nesví a odpovídali vyhýbavě. V tom okamžiku se mu vybavila zmínka o Nicolině kamarádce. Jak že se jmenovala? Chvíli to trvalo, ale nakonec si vzpomněl. Okamžitě změnil plán. Nechtělo se mu vzdát se tak snadno. Nechá si ujet vlak a pokusí se promluvit s Andreou Neumannovou. Podle Hrubešových se Nicol od začátku svých studií v Ostravě sice s Andreou příliš často neviděla, nicméně přátelé o nás často vědí víc než naši rodiče, pomyslil si Šafránek. Začal mít neodbytný pocit, že odsud nemůže odjet, aniž vyzpovídá Andreu. Možná mu dá tip na jiné Nicoliny známé. Andrea prý o prázdninách pracovala jako servírka v nedaleké restauraci U Chytré kmotry lišky. Představa, že za Nicolinou přítelkyní bude muset vyrazit do hospody, v něm nevzbuzovala velké nadšení. Poslední dobou se pohostinstvím snažil vyhýbat. Nebyl si jistý, zda odolá pokušení. Co si objedná k pití? Už teď po cestě začínal mít chuť na pivo. Prošel dvěma ulicemi úhledné vilové čtvrti a na konci třetí už zahlédl stavbu, která ho z dálky vítala nápisem „U Chytré kmotry lišky“. Zvenku budova vypadala jako celkem slušný podnik. Jídelní lístek u vchodu sliboval, že se v kuchyni neohřívají polotovary, ale skutečně se v ní vaří obědy. V okamžiku, kdy se chystal vzít za kliku, otevřely se vstupní dveře, ze kterých vyšly dvě pečlivě upravené korpulentní dámy středního věku. Zastavily se pod schody.

45/50

„Tak já běžím, ještě musím šéfovi dopsat nějaký dopis. Ještě že už je pátek.“ „Hezký víkend,“ zahlaholila na ni druhá žena. „A v pondělí zase tady.“ Šafránek vstoupil do lokálu, kde ho ovanula vůně vařeného jídla. Uvědomil si, že má hrozný hlad. Restaurace byla asi z poloviny zaplněná lidmi. Našel si místo poblíž okna, zády ke zdi a s výhledem přes celou místnost. U jednoho stolu se podle jeho odhadu soustředilo několik štamgastů důchodového věku a zbytek klientely tvořili spíše úřednicky vyhlížející hosté. Obsluhovala mladá servírka. Po chvíli konečně došla k Šafránkovi. Smetla pár drobků z ubrusu, přičemž jí z krátkého rukávu na štíhlé ruce vykoukl kousek blíže neidentifikovatelné kerky. Dívka se narovnala a kerka se vrátila zpátky pod rukáv. „Máte vybráno?“ Konečně se na detektiva usmála. „Smažený květák s bramborem a rajčatový salát.“ „To jdete trochu pozdě. Dneska si ho dalo hodně hostů.“ Servírka se znova naklonila nad stůl, z přední kapsy své bílé zástěrky vytáhla propisku a přeškrtala tři jídla ze čtyř hotovek na jídelním lístku. Kerka se opět ukázala. Z nepochopitelných důvodů přitahovala detektivovu pozornost. Šafránek si s povzdechem uvědomil, že jediné jídlo, které na něj zbylo, je maďarský guláš s knedlíkem. Normálně by to jeho volba nebyla. Bez piva mu nebude chutnat a po knedlíkách ve vlaku usne. Objednal si jídlo a k němu nealkoholické pivo. „Hledám Andreu Neumannovou, prý tady pracuje.“ „Co od ní potřebujete?“ „To bych rád svěřil jí.“ „No ano, jistě. Andrea tu dnes není. Bude mít službu až v pondělí.“ Servírka se napřímila a zastavila se, snad čekala, že jí Šafránek pro Andreu dá nějaký důležitý vzkaz. „Nevíte, kde bych ji našel? Potřeboval bych s ní nutně mluvit. Jen Zlínem projíždím a v pondělí tady určitě nebudu.“ Šafránek doufal, že na dívku působí dostatečně důvěryhodně. Ta se ale na něho dívala nedůvěřivě. „Já jsem od policie, ale nebojte se, jen se jí potřebuji na něco zeptat,“ dodal rychle.

46/50

„Andrea má dnes službu v Divadelním klubu v Poličce. Večer je tam nějaký jazzový koncert.“ „V Poličce? Myslíte v Poličce u Svitav? To je odsud celkem z ruky, ne?“ zareagoval překvapeně Šafránek. Servírka pokrčila rameny. „No jo, je to celkem dálka. Andrea má v Poličce nějaké kamarády a slíbila jim výpomoc. Je to jen mimořádně, kvůli tomu koncertu, myslím.“ „Dá se do Poličky odsud snadno dostat vlakem?“ Servírka nadzvedla obočí a chvíli přemýšlela, než odpověděla. „No, to asi jo, ale bude to dost dlouho trvat. I autem je to prý přes dvě hodiny.“ Šafránek se asi zatvářil dostatečně zklamaně, protože servírka vzápětí dodala: „No, když nemáte auto, mohla bych se zeptat jednoho kolegy. On na ten koncert pojede autem a možná by vás vzal. Chcete?“ ♦♦♦ Divadelní klub v Poličce Šafránkovi připadal jako celkem útulné doupě a plakát u baru sliboval lákavý program. Rozhodně zajímavý na tak malé město, vyhodnotil pro sebe Šafránek. Už už se chtěl dámské obsluhy u baru zeptat, zda se nejmenuje Andrea Neumannová, když jakýsi silný mužský hlas z ochozu nad barem zahřměl: „Andreo, už jste tam dole připravený? Za chvíli sem vtrhnou lidi.“ „Jó, jsem připravená,“ odpověděla Andrea úsečně a stejným tónem promluvila i na Šafránka: „Co tady děláte? Máme ještě zavřeno.“ „Dveře byly otevřené,“ nezalekl se jejího tónu Šafránek. „Kdy vám končí služba, Andreo?“ „Do toho vám nic není. Vůbec vás neznám. Co si to vůbec dovolujete?“ odpověděla nepřátelsky dívka. Aniž se na Šafránka podívala, pokračovala: „A seznamování tohoto typu mě nijak nebere,“ dodala stejně naštvaným tónem. Její reakce Šafránka zarazila. Znova se na dívku podíval. Byla proti němu tak mladá… Zmátlo ho, že si Andrea jeho otázky vyložila tímto způsobem. Vůbec ho nenapadlo dělat jí nějaké návrhy. Nutně musí něco dělat špatně, když vyvolává takový dojem.

47/50

„Promiňte, jmenuji se Šafránek, pracuji u policie, jsem detektiv,“ Šafránek trochu ztišil hlas, když vyslovoval poslední slovo. „Kde vás najdu, mi prozradila vaše kolegyně z Chytré kmotry lišky ve Zlíně. Kdyby nevěděla, že jsem policajt, určitě by mi nic neprozradila.“ „Tak Tereza… zítra ji uvidím na tréninku, ověřím si to,“ pokyvovala hlavou Andrea a působila o poznání přívětivěji, „tedy pokud dorazí, stále ji zlobí achilovka.“ „Co hrajete? Pokud to není tajemství.“ „Badminton. Jenže se nám nějak rozpadá družstvo, a to máme za pár dní jet do Londýna na turnaj. Radši mi řekněte, proč jste za mnou jel ze Zlína takovou dálku.“ „Jen bych se vás rád zeptal na jednu vaši známou, Nicol Hrubešovou.“ „Nicol?“ opakovala Andrea polohlasem překvapeně. A pak rychle dodala: „S Nicol jsem se už dlouho nesetkala. Já asi nejsem ta správná osoba. Nic o ní nevím.“ Servírka rychlým pohybem ruky nervózně smetávala neviditelné drobky se stolu. Mlčela. Po chvilce ticha ale jako by si uvědomila, že mluví s detektivem, a mnohem smířlivějším tónem se zeptala: „Něco se jí stalo?“ „Nicol Hrubešová se pohřešuje. Snažíme se o ní zjistit jakékoliv informace.“ Andrein obličej zvážněl: „Za patnáct minut sem vtrhne dvě stě lidí. Máme tady dnes večer jazzmana z Oklahomy. Na otázky tedy máte přesně čtvrt hodiny. Dáte si pivo?“ „Radši kávu.“

VII Po návratu z ostrova, kde došlo k nálezu několika pramenů lidských vlasů, si Elen s Reijem na další den domluvili schůzku ve formě pracovního oběda. Jollyová se vrátila do hotelu. V pokoji se pohodlně usadila na pohovce a v duchu začala případ rekapitulovat. Bylo toho tolik, co nedávalo smysl. Vytáhla blok, aby zaznamenávala všechny nejasnosti, na které se druhý den Reija zeptá. Nálezu vlasů detektiv kupodivu nepřikládal velkou důležitost. Tvrdil, že během finských oslav letního slunovratu se ve Finsku, alespoň podle některých lidí, dějí neobvyklé věci. Někteří lidé v tuto dobu pořádají magické rituály. Pověrčivým lidem takové obřady slibují lepší budoucnost, bohatství a zdraví. Podle Reija právě prameny vlasů mohly být součástí jakéhosi nevinného rituálu. Možná, opakovala si pro sebe Elen, ale možná také ne. V každém případě si Reijo na žádný konkrétní rituál, který by zahrnoval použití vlasů, nedokázal vzpomenout. Samozřejmě, přemítala dál Elen, fantazii se meze nekladou. Vrazi – a zvlášť sérioví – také mívají fantazii, i když zvrácenou. Momentálně nejdůležitějším úkolem bylo zjistit, zda se Nicol skutečně utopila. Nedávné intenzivní pátrání potápěčů kolem ostrůvku Ukko Kokko nepřineslo žádný výsledek. Policie nemá žádnou jistotu, že dívka skutečně utonula. Její tělo se nenašlo. Dalším bodem bylo vyjasnit si, zda nález lidských vlasů na vedlejším ostrově může mít nějakou spojitost se zmizením Nicol, anebo se jím policie v rámci tohoto konkrétního případu dál nemá zabývat. Pokud nemají jistotu, že je Nicol mrtvá, není možné vyvozovat jakoukoliv spojitost. Není přece úplně od věci představa, uvažovala inspektorka, že se Nicol dohodla s Dannym, opustila ostrov o něco dřív a Danny ji pak následoval. Jenže jaký by k tomu mohli mít důvod? Pokud by Nicol a Danny utopení jen předstírali a někdo, kdo vtip nepochopil, zavolal policii, proč by se Danny nesnažil celý následující vývoj událostí zastavit? A proč by se rozhodl

49/50

vypařit se jako pára nad hrncem? Podle informací, které Jollyová měla z České republiky, se Nicol doma už několik týdnů neobjevila. Hrubešovi se domnívali, že odjela do Dánska, o Finsku nic nevěděli. Ani rodičům netelefonovala a neposílala zprávy. Byla ovšem dospělá, mohla si dělat, co chtěla. Snad se Šafránkovi podaří o Nicol zjistit něco víc.

@Created by PDF to ePub