Věra Fojtová RYZLINK OSTRÝ JAKO NŮŽ Vinařská krimi Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Věra Fojtová, 2012 © foto Petr Marcinčák, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2012 ISBN 978-80-243-6311-0
Ano, je to neobvyklé, řekla. A to je tajemství zločinu. Najdete věci, které jsou neobvyklé, věci, které se liší od normálu nebo průměru, a když je použijete jako klíč, dostanete se od všeobecných k zvláštním, individuálním znakům. Perry Mason
Cesty, co nikam nevedou Říká se, že všechny cesty vedou domů, ale jsou i takové, co nikam nevedou, a to jsou cesty nejhorší a nejdelší. Bez cíle, bez konce. Kapitán Otakar Kuba však kráčel časným večerem po namoklé městské dlažbě přímo ke svému bytu, tedy tentokrát s přesným cílem, a lezavý chlad podmáčeného listopadového dne zalézal až na kůži, ba i pod ni, až do morku kostí. A je to tady, říkal si, když špičkou boty rozhrnul navlhlé a prvním přízemním mrazíkem beztvaré listí. Cítil se zaskočený. Ještě před pár dny zdobilo svojí křehkou podzimní barevností v laskavém slunci babího léta větve stromů a najednou, jako by někdo trhl provázkem jakési pomyslné opony, téměř přes noc se ocitlo dole u pat stromů a zrezivělo. Dodatečně se otřásl chladem. Těšil se, až za sebou zavře dveře své, doufal, že příjemně vytopené, garsonky zevnitř. Vnitřně byl připravený nechat všechny otázky posledního případu před vchodem do domu, neboť i tak měl v hlavě zmatek a hotový guláš. Ten si dal se čtyřmi „U Cabrnocha“ a navrch jedno malé plnotučné, takže ke spokojenosti chyběl už jenom jeho pohodlný ušák-lenošák, do něhož by se, nohy položené na taburetce, pěkně schoval. Nejen před celým světem, ale i před sebou. Pepa Cabrnoch nedělal v životě nic jiného nežli hospodského a kromě nejlepšího guláše ve městě a širokém okolí měl pro své nejbližší a štamgasty, což bylo v jednom, neboť jiné blízké neměl, i přiměřenou míru lidského soucitu a pochopení, které dával najevo svým osobitým způsobem. Neušetřil ani kapitána Kubu.
5/31
„Poslouchej, detektíve, vypadáš dost přešle a zdrchaně, jako by tě někdo pořádně sežvejkal a jako natvrdlého a naprosto nejedlého hned vyplivl,“ zavrčel svým typickým basem na uvítanou místo pozdravu. „Tak to máš, Pepo, výjimečně pravdu, ostatně jako vždycky. Tvůj bystrozrak je prostě obdivuhodný, docela by ses nám občas na služebně hodil.“ „Vždy k službám,“ srazil Pepa podpatky. „Pohov. Jenom doufám, že to maso v tom tvém guláši bude dostatečně jedlé a nebudu ho muset jako natvrdlé z posledních svých sil sežvejkat a nakonec vyplivnout.“ Pepa Cabrnoch dotčeně vtáhl horní ret pod spodní, narovnal se a vypnul mohutný hrudník. „Tak to bys mě vážně naštval, kapitáne. Kapitálně. Bylo snad někdy jiné nežli jako hedvábí?“ „Nebyl bych tady.“ „Tak vidíš, vyprdni se na zbytečné řeči, koukej se hezky rychle sebrat a trochu teple a lidsky vypadat, aspoň u toho blbýho jídla.“ „Zdá se ti, že vypadám snad nějak odpudivě?“ „Po pravdě, kapitáne? Nic moc nevidím. Ten gulášek si takovej ponurej ksicht nezaslouží. Je totiž vařenej s láskou, jestli vůbec víš, co to znamená.“ „Už jsem o tom citu něco slyšel.“ „To bych prosil. Ale pamatuj si, kapitáne, že nejen zločinem živ je člověk.“ „Proto jsem přece tady. Ale ono se v té pozemské mizérii těžko hledá cokoli, natož obyčejný lidský cit, a navíc při tak triviálním úkonu, jako je vaření.“ „Byl bych v řeči opatrnější, jakýpak triviální úkon? Mám recept na guláš ještě od tatíka a ten ho má dokonce od babičky.“ „Takže je to záležitost až prvorepubliková? Historii jsem měl vždycky rád.“ „Možná dokonce pamatuje i Rakousko-Uhersko. Dávám do něj i takové koření, které se běžně nedává, ale tobě to řeknu.“
6/31
„Já nevím, Pepo, snad ani ne. Bylo by to jenom házení perel. Nemám rád tajemství už od dětství, je to hrozně zavazující. Člověk musí mít pořád na paměti, že má držet hubu.“ „Neboj, teď jsi přece policajt a dokážeš udržet tajnosti pod pokličkou, ne? Máš to přece taky v popisu práce.“ „To jo.“ „Tak dobře poslouchej a ať nepadneš na zadek. To tajemství jedinečné chuti mého gulášku je kmín, obyčejný kmín. Dávám tam, samozřejmě kromě běžného koření, i kmín. Ale ten musíš přidat, už když masíčko dusíš, aby se pěkně rozprostřel…“ Pepa Cabrnoch přestal ometat stůl a zůstal stát nad Kubou. S rukama skříženýma na břiše a zplihlou utěrkou v nich vypadal jako špatně vyvedený svatý za dědinou. V očích však měl opravdový zájem a soucit pro lidi, kteří nemají svůj kout a musejí sdílet každodenní mizerii tam venku. „Blbý, kapitáne?“ zeptal se tiše a s vážnou účastí. „Vždycky blbé a pokaždé se to, co nastane, zdá ještě blbější a horší než to předtím, ale konce to nebere. Ještě než stačím vyřešit jeden případ, už mám na stole druhý, zkrátka nekonečný příběh. Pořád si říkám…“ „No jo,“ přerušil ho Pepa a vzdychl, „radši si nic neříkej, je to furt stejné a věř tomu, že lepší už to nebude.“ „Tomu říkáš útěcha, jo?“ „Musíš to brát realisticky, brácho. A to tak, že lidi sou zkrátka nepoučitelný, žerou, šoustají a kradou a každej z nás dvou z toho máme něco.“ „Tak to by mě zajímalo, co ty a co já? Na co jsi v té souvislosti přišel?“ „Je to celkem jednoduché. Já mám křečový žíly a nohy v hajzlu od toho lítání po place, abych obžerkům přisunul do hrantu kus toho žvance. Ale když si lehnu a natáhnu se, je to přece jen o kapánek lepší.“ „Tomu rozumím. A já?“ „Ty máš, kapitáne, ty naběhlý krvavý žíly na mozku v palici a k tomu navrch i blbý sny, když si lehneš.“ „Hodnocení je to naprosto přesné a pravdivé a klidně bych se pod to i podepsal.“
7/31
„To není žádná charta, holenku, žádný petiční podpisový arch k tomu nevedu.“ „Člověče, paty odsud nevytáhneš, jak je rok dlouhý, jsi jako v kleci, nikam nejezdíš, nechodíš, to mi teda řekni, kde se v tobě bere tolika pochopení a soucitu pro druhé?“ „Jsi na velkým omylu, to není pochopení ani soucit, kamaráde policajtská, to si většina lidí snad ani nezaslouží. Jsou to jenom léta praxe na jednom místě. A taky mám oči a pořád ještě dobré uši a slyším, co si lidi u stolu povídají.“ „To mě teda vážně zajímá. Povídej.“ „Jo, to tvoje policajtské ucho… ještě bys ze mě udělal svého informátora. U mě je to jako u doktorů, chápeš? Chráním si svýho zákazníka jako oko v hlavě a držím jeho tajemství. Až za hrob, kamaráde, až za hrob.“ „Vážně mě napínáš.“ „Děláš si srandu, ale to bys teda koukal, čeho všeho jsem tichým svědkem a kolikrát mám z toho všeho hlavu jak létací balon. To jsem potom rád, že jsem zalezlý v tom svým malým zasmrádlým kutlochu a nestěžuju si.“ „Však já si taky na svůj úděl nestěžuju, i když tak možná někdy vypadám. Nebylo by mi to stejně nic platné. Vybral jsem si ho sám, tak musím držet hubu a krok.“ Pepa Cabrnoch pokrčil rameny. „Moje řeč. Víš co, Oto? Takové řeči na noc nejsou moc dobré, a když, tak akorát na vředy. Přinesu ti radši pěkně zčerstva ten gulášek. Je už dobře naležený a ostrý jako břitva, ale tak přiměřeně, přiměřeně, zkrátka akorát.“ „Tak to už se vážně těším.“ „K tomu si dáš jedno plnotučné navrch a uvidíš, že ti bude líp. To bude pro tebe ta nejlepší meducína.“ „Ale jednu jistotu mám vždycky. U tebe, Pepo, najde člověk vždycky zastání.“ „To bych řekl. Nejbarevnější růžové brýle jsou skrze plný žaludek, věř mi, vím, co říkám.“ Jak řekl moudrý Pepa Cabrnoch, tak se také stalo.
8/31
Teď se ploužil kapitán Kuba s plným žaludkem Pepova skvělého guláše skoro malátně k domovu. Nohy táhl listím ani ne tak skrze únavu, které bylo dost, ale proto, že příjemně stejně malátně šustilo a vysílalo k němu nahoru, až k jeho stále vnímavému nosu, svoji vtíravou, nahořklou a melancholickou vůni pozdního podzimu. Jak peníz tiše položený slepci jsi tu, můj podzime… napadlo ho tak jako každý rok, když se babí léto zlomilo a čas se nachyloval k zimě. Ani nevěděl jak a ocitl se před domem. Četná okna rozsvícená do nevlídné tmy dávala tušit příjemné, rodinné, ničím nerušené kruhy a pohodu. Ale něco bylo přece jen jinak než obvykle. Překvapeně zvedl oči nahoru do druhého patra ke svému jedinému oknu. Vždycky bylo jedno z posledních, které zůstávalo tmavé skrze jeho každodenní pozdní příchody. Teď však svítilo v řadě ostatních skoro vyzývavě a řadilo se k těm pohodářům. Že bych zapomněl v bytě zhasnout?, napadlo ho nespokojeně. To zas bude pěkně mastný účet za elektřinu! Možné to je, že jsem zhasnout zapomněl, uklidnil se vzápětí. Ráno, když odcházel, byla ještě tma a on spěchal. Nebo že by Lukáš? Pořád měl ještě klíče z doby, kdy byl pověřený v jeho nepřítomnosti zalévat kanára a sypat kytkám zrní, jak tomu sám rád rozšafně říkával, aby zlehčil svoje časté mimomanželské boční zálety a krátkodobé úlety. Ale to není možné, rozloučili se přece spolu, sotva vyšli před barák, a Lukáš překvapivě spěchal domů. Nenechal se stáhnout ani na pivo. Dnes to mám slíbené i s teplou večeří a potom, myslím, že dnes je středa, snad si ještě vzpomeneš na své uprchlé mládí, je ho tam třeba, zavtipkoval po svém způsobu a uháněl k autu, aby dohnal zameškaný čas. Že by řádili zloději a u policajta k tomu? Tak ti by si snad naplno nerozsvítili, ani kdyby to bylo jinde, a potom, ukrást nebylo co. Umění nikdy nesbíral, aby se nemusel strachovat o to, kdo si na něj umane, chodil se raději dívat do galerií. Zlaté šperky kupoval
9/31
výjimečně a jenom proto, aby je daroval především ženám, kreditku nosil u sebe, PIN v hlavě a pod matrací bylo prázdno. Ovšem tohle všechno zloději vědět nemohli a ani nemuseli. Zatracená práce! Únava z něj rázem spadla a i přes plný žaludek vyběhl po schodech jako za mlada. Jenom u dveří bytu dýchal jako vysloužilá parní lokomotiva, div mu plíce nepraskly, a udiveně a překvapeně zkoumal zámek dveří. Ale ať ho zkoumal jak zkoumal ze všech stran a spekuloval, nic neobvyklého nenašel. Byl jednoznačně neporušený, bez sebemenšího škrábance. Násilné vniknutí cizí osoby se zřejmě nekonalo. Další záhada byla na světě.
Krmte ty bestie Opatrně zasunul klíč do zámku, otočil jím a jako myška vklouzl dovnitř. Dveře z předsíňky do pokoje byly pootevřené, jejich škvírou zahlédl na prostřeném stole hořet svíčku. Takovou romantickou hovadinu by přece žádný pořádný zloděj neudělal, tohle spíš vypadá na ženské manýry, uklidňoval se v duchu. V první chvíli mu srdce radostně poskočilo. Že by přece jen přijela Lenka? Už se neviděli pár týdnů. Vzápětí se však hned až skoro bolestně smrsklo jako křížala, to při upamatování se, že ona přece klíče od jeho bytu nemá. Teda aspoň zatím ne. Tak, sakra, kdo si dovolil… Prudkým trhnutím otevřel dveře dokořán a stanul na prahu jako Lotova žena. Nebyl to poručík Lukáš Vrba, nebyli to ani zloději přistižení při činu a bohužel ani Lenka to nebyla. Bylo to mnohem horší. S úsměvem na dokonale vyvedené tváři k němu chvátala uzardělá Leona. Ačkoli čekal kohokoli, ji jedinou rozhodně ne, ani v těch nejdivočejších snech po ní nezatoužil. Jaksi mu už před časem vypadla nejen ze života, ale i z paměti a možná by v té chvíli pravdy dal spíš přednost zlodějům. S těmi by si snad poradil docela snadno. Ale s Leonou? „Proboha, co ty tady?“ vyhrkl překvapeně. Nezahálela ani na chvíli. Přiskočila až těsně k němu, vytáhla se po něm jako lasička, obtočila se kolem něj s pružností prutu vinné révy a snažila se vlípnout mu na tvář polibek. Uhnul však instinktivně hlavou, a tak se také stalo, že její dokonalé rty dokončily mlaskavé přilípnutí potupně kdesi na krku pod jeho uchem.
11/31
Pokrčila nosík, přivřela oči podrážděné kočky, ale potlačila nevoli, kterou svým úhybným manévrem v jejích očích vyvolal, a pokusila se o všeodpouštějící a chápající úsměv. Trochu křivý a nejistý, ale přece jen úsměv. I přes svoji značnou nevoli a podráždění si stačil všimnout, ono se ani nedalo nevšimnout, že vypadala velmi dobře. Ostatně byla jako vždy shora až dolů dokonalost sama. Navíc měla, nejen kam bylo vidět, ale určitě i na celém těle, neobvyklé jemné pomerančové opálení, které se přehlédnout nedalo a dávalo tušit, že si svůj sen o pobytu na slunci u jižního moře splnila beze zbytku a jak se snažila dokázat, úplně v pohodě i bez něj. Jak jinak? Když už, tak už. „Překvapený?“ zeptala se skoro rozmarně a evidentně napjatě čekala, až obdivně vykřikne – óch! Nebo padne do mdlob, či provede něco podobného. Trochu pozdě si uvědomil, že její čerstvé následnici Lence sice klíče od svého obydlí ještě nedal, nebyla dosud zatím příležitost ani čas, ale expřítelkyni Leoně je nevzal. Dalo by se říct, že taky z téhož důvodu. Ostatně byla pár týdnů někde mimo republiku, courala po světě a vlastně na to, že je dosud má v držení, v návalu práce zapomněl. „To bych řekl,“ zahučel bez známek nadšení a viděl, že i tak z toho má téměř prasečí radost. Leona vždycky velice ráda lidi kolem sebe šokovala a překvapovala. Někdy oblečením či účesem, jindy skutkem. „Teprve včera jsem se po týdnech vrátila ze zahraničí, a tak jsem si říkala, že ti připravím nejen překvapení z mé fyzické přítomnosti, ale i něco dobrého k jídlu a zachovám se jako puťka domácí. Tušila jsem, že přijdeš utahaný a hladový.“ „Dobrý odhad,“ pochválil ji bez nadšení. „Tak co na to říkáš?“ zeptala se dychtivě a bezelstně, jako by se spolu v dobrém rozešli před týdnem. „Nic,“ hlesl unaveně, sesunul se na nejbližší židli a pohlédl na umně prostřený stůl.
12/31
Ale ani nemusel nahlížet pod poklice, aby věděl, jaké že to poklady ty hrnce skrývají. Jeho matka by dozajista podotkla, že nahoře huj a dole fuj. „Mohlas aspoň zavolat.“ „Ale to by přece nebylo překvapení.“ „Tak o překvapení vážně nemívám v práci nouzi.“ „No uznej, ale mít mě a ještě kus žvance k tomu? Jak často se ti to podaří?“ Leoninou jedinou možnou kuchařskou specialitou byly špagety s čistou rajčatovou omáčkou, posypané sýrem. Bylo to to jediné, co dokázala bez úhony ukuchtit. I když ani tady nebylo jisté, zda se dílo podaří. S úspěchem se jí dařilo rozvařit i to, co bylo údajně nerozvařitelné. Že by přece jen přivezla nějakou jedlou specialitu? O tom silně zapochyboval a taky si nepamatoval, že by snad ze svých častých cest přivezla kdy něco jiného, nežli zajímavé a rozhodně objevné postřehy ze světa módy a pár fantastických šminek a hadříků navíc. „Znáš ten vtip o té staré hraběnce?“ zeptal se unaveně a bez jiskry, aniž zvedl pohled od stolu. Rázem ožila a zavrtěla dokonalou hlavinkou. „Ne, ten nejspíš neznám,“ zašvitořila dychtivě a se zájmem, „ale povídej, ráda si ho poslechnu a klidně přeháněj. Jistě jsi hladový, zatím ti naložím na talíř.“ „Nebudu jíst, netušil jsem, že tu budu mít připravené takové opulentní hody, a stavil jsem se u Pepy Cabrnocha na guláš. Neměl chybu a byl jako vždycky světový a naprosto bez vady. Ale ten vtip si poslechni.“ „Sice mě mrzí, že nebudeš jíst, co jsem tu s láskou kuchtila, ale jsem samé ucho.“ „Ptaly se dámy ve společnosti staré hraběnky, jejíž starý lord poklimbával po jejím boku už dobrých padesát let, jestli zná recept na to, jak si udržet chlapa.“ „To zní zajímavě. Pokračuj.“ „Už je to krátké. Tak ta stará bába se usmála a řekla jedinou větu: Krmte ty bestie.“
13/31
Místo hurónského smíchu, který měl podle všech pravidel po vtipu následovat, úsměv na tváři Leony doslova zmrzl a mezi obočím jí naskočila ošklivá vráska. „To nebylo moc vtipné, Oto.“ „Vážně ne? To mě fakt mrzí, já jsem si doteď myslel, že je. Vždycky jsem s ním měl úspěch.“ „Tak to vážně netuším, proč.“ „Tak na to jsem se nikdy neptal. V každém případě si toho važ, je to jeden z mála vtipů, který si vůbec pamatuju a jsem schopný interpretovat tak, abych nepohřbil pointu hned v první větě a aby trochu vyzněl.“ „Nevím, proč se nemohu zbavit dojmu, že to bylo cíleně osobní,“ řekla přísně. „Neber si to tak, já jsem si to nevymyslel, jenom úspěšně posílám dál. Je to přece jenom vtip.“ Trochu se uklidnila, ale v očích měla pořád nejistotu. „U tebe jeden nikdy pořádně neví, co a jak myslíš. Umíš být úskočný, rád mluvíš v hádankách a tvoje narážky jsou často téměř nestravitelné.“ Mlčel a pomyslel si zlomyslně: Asi jako tvoje kuchařské umění, milá Leono. „Ale asi to k tobě patří, jsi obětí svého povolání. Nechtěla bych být tím, kdo je ti vydán na milost a nemilost. Naštěstí nejsem z ničeho podezřelá.“ „To se ještě neví. Ale tak snad nebude až tak zle, trochu přeháníš. Zatím si na moje způsoby nikdo nestěžoval.“ „Tak to máš štěstí, nejspíš si netroufal. Nebudeme teď ale řešit tvoje pracovní postupy. Dáš si se mnou aspoň skleničku vína, když už pohrdáš mým kulinářským uměním?“ Pokrčil jenom rezignovaně rameny. Navenek však zachoval kamennou tvář a snažil se nerozesmát se nahlas. Jenom se v duchu ušklíbl nad jejím sebevědomým hodnocením svého kuchařského, tedy spíše neumění. Ale sebevědomí a vysoké hodnocení sebe sama bylo to, co Leoně nikdy nechybělo. Proto i tušil, že se jen tak nevzdá a půjde tvrdě za svým a podvolit se jí bude jediný způsob, jak se zbavit nátlaku.
14/31
Jenom jednou, před pár týdny, to neudělal a vysloužil si od ní pohrdání a potupné vyhnanství. Bylo jasné, že vidina zaslouženého spočinutí v pohodlí ušáku se definitivně rozplynula. Rezignovaně se natáhl přes stůl, vzal opatrně do ruky štíhlou láhev a pohlédl na vinětu. Tramín. Rázem se mu před očima mihla dívčí tvář krásné Lucie, která se vynořila sotva před pár týdny odkudsi z podzimního deště tam venku, sice zmáčená jako ratlík, ale ještě plná života a pár minut před svou smrtí pila pod klenbou sklepa se stárnoucími a sebevědomým mládím zaskočenými a také, proč to nepřiznat, i okouzlenými muži právě tramín. Avšak už s příchutí krve. To ovšem tehdy nevěděl a už vůbec netušil žádný z nich a ani dost dobře nemohl. Ale zapomenout se nedalo na její bezvládné tělo, které objevili hodinu poté sotva pár metrů od místa, kde se navzájem vyháněli ze sklepa červeným. „Ne,“ řekl pevně, aby drásavou vzpomínku ani douškem právě tohoto vína nepokřtil, „nebudu pít, nezlob se, Leono, ale jsem utahaný jako kotě a je dost pozdě a jediné, po čem dnes skutečně toužím, je postel.“ Pozdě si uvědomil, co vlastně říká. Samozřejmě, že to pochopila po svém a nejspíš všechno směřovala celý večer právě k tomu jedinému. Vyskočila plná energie. „Ale proč jsi to neřekl hned? Žádný problém, pro tebe všechno, Oto, co si jenom přeješ a co ti na očích vidím. Taky mě mohlo napadnout, že tady v tuto hodinu nebudeš plný elánu jásat a křepce poskakovat.“ „Děkuju za pochopení, vážně mi do řeči ani do skoku není.“ „Půjdeš do koupelny první? Já to tady zatím sklidím, když už jsem dostala košem, co se stolu týče.“ Ach bože, vždyť jsem jí sám nahrál na smeč jako naivní balík, vzdychl a nezbylo mu, než zaujmout obranné postavení. Pevně jí pohlédl do očí. Měl toho všeho dost.
15/31
„O co ti, Leono, sakra, jde?“ zeptal se podrážděně a tentokrát bez všech ohledů přímo. Na chvíli stáhla dotčeně rty a chápavou tvář měla najednou chladnou a nepřístupnou jako skleněnou vitrínu, od níž se jenom světlo odráží. Narovnala se, připravena k útoku. „Že se ptáš. Ale na to je jednoduchá odpověď, můj milý, copak jsi to ještě nepochopil? O tebe přece. O nic jiného mně tady celý večer nejde.“ „To mě vážně překvapuje. Myslel jsem si, nejspíš bláhově, že jsme si to mezi sebou už vyříkali před pár týdny. Sečetli jsme, odečetli, podtrhli a vyrovnali náš společný účet. Předpokládal jsem, že je to jasné.“ Na chvíli se zarazila, jako by se mu konečně podařilo zaskočit ji, ale vzápětí se usmála. „Odpouštím ti,“ pronesla blahosklonně. „Nemáš co.“ „Ale ano, to víš, že mám. A neříkej mi, že jsi snad zapomněl, tak krátkou paměť přece nemáš.“ „Asi si fakt stojím na vedení, ale vážně nechápu, co máš právě teď na mysli.“ „Tak si laskavě přešlápni. Mám na mysli ten tvůj… jak bych to jenom slušně a decentně pojmenovala, abych tebe ani sebe příliš nepopudila… dovolenkový podzimní úlet.“ Zhluboka se nadechl. „To snad… nemyslíš vážně?“ „A ty snad ano? Ale nic si z toho nedělej. Podobné věci se stávají i v lepších rodinách. Jsi přece jenom chlap, to je dost staré zaklínadlo a snad z tebe ani kousek neubylo. Aspoň v to pevně doufám.“ „Začínáš být nechutná.“ „Zdá se ti? Na druhé straně jsem si i já plně vědoma toho, že si taky nemusíš být stoprocentně jistý, co tam venku já…“ „Přestaň plácat nesmysly,“ přerušil ji rázně. „No vidíš, sám jsi to tak nazval.“ „Nemluvím o Lence.“ „Jo? A o čem mluvíš, když ne právě o ní? To by mě teda fakt docela zajímalo.“
16/31
Přece jen nebyla její jistota tak neotřesitelná, jak celý večer hrála. Ačkoli se snažila tvářit, že je nad věcí, hlas ji najednou zradil, zatřásl se zlostí a vyhoupl se do nebezpečných a neovladatelných výšek, v nichž dokázal i pěkně zaskřípat. „Mluvím přece o nás dvou,“ řekl pokud možno klidně, ale cítil, jak mu dochází trpělivost. „To mě podrž. Říkáš o nás dvou? Ty, velký šéfdetektiv, a to neumíš napočítat ani do tří?“ Už toho začínal mít právě dost. „Vážně mě neštvi, Leono, a nedráždi mě a neprovokuj, děláš to s nasazením sobě vlastním celý večer. Už jsem ti to řekl jednou. Lenku sem nepleť.“ „Já? Tak to jsi na velkém omylu, holoubku. Copak já tu chudinku oplácanou někam pletu? To ona se mezi nás připletla.“ „Mírni se ve výrazech. Na jedno v tom svém svatém usebrání zapomínáš. Byl jsem u toho taky.“ „Ještě že to přiznáš, ty hrdino. Já nemám zájem něco hrotit. Na rozdíl od tebe nazývám jenom věci jejich pravými jmény. Ale piš si, že nikdy nezapomínám. Na nic.“ „Tak to jediné ti věřím. Ale jsem dnes vážně utahaný jako kůň a nemám chuť s tebou něco řešit a dohadovat se. A když tak o tom přemýšlím, vlastně už ani není o čem.“ „Tak to jsi zatraceně na omylu, zlato, že není o čem. To by se ti hodilo. Předvádíš tu jenom typicky mužský přístup, nic víc v tom není.“ „Tak mě pouč, jak vypadá ten takzvaný mužský přístup.“ „Velice jednoduše. Hodit všechno za hlavu a čekat, až se to samo usadí, vytříbí a přefrčí.“ „Dobrý postřeh.“ „Myslíš si snad, že jen tak zahodím tři roky společného a intenzivního partnerského života? A kvůli takové… takové…“ zalykala se a hlas jí přeskakoval. Byla nebezpečně rozjetá, asi jako letadlo na ranveji, které potřebuje nabrat výšku. „Neříkej nic, čeho bys později litovala,“ snažil se ji usměrnit.
17/31
Vzpamatovala se a poslušně ubrala plyn. Chvíli na něj beze slova zírala, jako by si v té své hlavince rovnala, jak pokračovat dál. Patrně se dostatečně srovnala a zkroušeně se posadila na židli tak, aby se svými koleny dotýkala jeho. Obě ruce položila na jeho stehna. Jo, kdysi byly doby, kdy podobné doteky zabíraly a plnily svůj účel! Kdepak ty loňské sněhy jsou?, připustil v duchu kupodivu zkroušeně a s jistou dávkou smutku. Zvědavě sledoval její počínání. Měla v zásobě hodně ženských taktik a postupů, bylo jen otázkou, který si vybrala pro tento případ. Vypadalo to na nejhorší variantu. V obličeji se jí rozkomíhaly řasy jako poplašená motýlí křídla a upřeně mu hleděla zblízka do očí. Zřetelně viděl v těch jejích žluté skvrnky kolem rozšířených panenek. A moc se snažila, aby v nich zobrazila i všechny svoje city, pokoru a zoufalství. Kdyby byly pravdivé, byla by to dost nebezpečná kombinace. Její oči však byly jenom dokonale nalíčené a přes veškerou její snahu v nich neviděl nic víc než urputnou touhu dostat svoji hračku za každou cenu zpátky. I kdyby ji měla sama po chvíli odložit mezi nepotřebné věci. Necítil ani lítost a s jistotou věděl, že Leona vede jenom svůj poslední boj s nasazením sobě vlastním. Prohrávala nerada. Neuměla to a nejspíš ani nechtěla. „Neponižuj se, to není tvůj styl a ani ti to nesluší,“ řekl co možná klidně a laskavě. Překvapeně znovu zamrkala, ušklíbla se, příliš rychle se od něj odtáhla a vstala. Usmál se pro sebe. Přímý zásah do jejího ega, říkal si trpce i přesto, že by mohl být spokojený s tím, jak se přesně trefil, přece jen ji za ty roky znám dost dobře.
18/31
„Co si o sobě vlastně vůbec myslíš?“ zeptala se příkře a hlas měla najednou drsný jako suchou stromovou kůru. „Že jsi jediný mužský na světě? Co?“ Mlčel a snažil se, aby se mu ve tváři nepohnul ani sval, vážně si nemyslel, že by byl jediný na světě, už jenom u nich na oddělení bylo, i přes úsporná opatření, chlapů zatím dost.
Zrádná vůně tramínu Pozoroval ji, jak rozčileně pochoduje od okna ke dveřím. Ne že by ztratila glanc a vydřenou eleganci, vypadala pořád dobře. Štíhlá, s bezchybným a vznosným držením těla bývalé manekýny, která ví, jak správně nakročit, špičky od sebe, hlavu vysoko zvednutou. Vypadala jako šelma v kleci. „Neber si to jako moje doprošování, Oto, to opravdu není můj styl a ty to dobře víš. Znáš mě přece.“ „V rámci možností.“ „Odpusť si tu ironii, buď tak laskav. Já se ti jenom teď a tady na tomto místě snažím skromně připomenout, že jsem do tebe dost investovala, a to nejenom citově, podotýkám, a nehodlám se jenom tak vzdát, rozumíš?“ „Vážně to tak vidíš? Tak to tady budeme my dva účtovat ve smyslu má dáti-dal?“ „Klidně, nemám obavu.“ „Tak mi teda řekni, když to všechno máš tak pěkně spočítané, co bys chtěla z těch svých takzvaných investic dostat, Leono, zpátky? Košili, kterou jsi mi dala k narozeninám, manžetové knoflíčky z loňských Vánoc, kravatu, vodu po holení nebo kus toho milování?“ Zastavila se, jako by jí naráz došla energie. Ušklíbla se dost ošklivě a přivřela své krásné oči, určitě ten den jenom pro něj malované. A už to byla zase ona, Leona Leonovitá. „Tak tohle bych od tebe nečekala, takovou podpásovku, začínáš být vážně dost trapný. To je teda síla! Nesnažíš se mě přece jenom přesvědčit, že jsi při té hloupé venkovské husičce ztratil kromě studu a vkusu i svoji úroveň?“ Dala si velice záležet na tom, aby zněl její hlas pohrdavě.
20/31
To uměla velice dobře, pokud si pamatoval. Ale toto už bylo nad jeho síly. Pochopil, že tohle nikam nepovede, a také nenacházel jediný důvod, odpouštět jí její impertinentní poznámky znovu. „Vypadni, Leono,“ řekl tiše, ale zřetelně. Cítil, jak se v něm vedle rostoucí únavy zvedá i nechuť a vztek, začínal toho všeho mít plné zuby. Po náročném dnu se těšil na poklidný večer a místo toho musí poslouchat hloupé řeči jedné uražené a ponížené. Leona však náhle změnila taktiku. Místo toho, aby za sebou uraženě práskla dveřmi, jak se dalo čekat, neboť každá jiná ženská by to udělala, najednou zkrotla jako postřelená laň. Téměř způsobně usedla zpátky na židli. „Chápu, jsem asi ve špatný čas na špatném místě, jsi jenom podrážděný a unavený, Oto. Nemyslíš to vážně, že? Po tolika společných letech mě přece nevypakuješ ze svého života za dveře jako malou a neposlušnou holku.“ „Co myslíš?“ „Myslím, že si takový přístup od tebe nezasloužím a že bychom to, co se stalo, měli podrobit přísné inventuře a ještě jednou spolu všechno důkladně probrat.“ „Co chceš ještě probírat?“ „Bylo nám spolu přece dobře, ne?“ „To… asi bylo. I takové chvíle byly.“ „Tak proč to chceš najednou zničit? Jenom proto, že jsem tam s tebou v létě nejela?“ „Já nevím, jak to přesně bylo, moc jsem o tom nepřemýšlel, ale dost možná to byla právě ta poslední kapka.“ „Jenom se nevymlouvej, to ty jsi všechno podělal.“ „Nechceš mi říct jak?“ „Změnil jsi naše plány, rozhodl jsi sám ze dne na den, ani jsi to se mnou neprobral. Jenom jsi mi laskavě oznámil změnu v našich původních plánech. Zkus pochopit zase ty fakt, že moje reakce byla na tvoje sdělení oprávněná a normální.“ „Spíš nepřiměřená.“
21/31
„To záleží na úhlu pohledu. Postavil jsi mě před hotovou věc a místo k moři, které jsme společně plánovali už od jara, jsi mě najednou chtěl tahat kamsi do nějaké podělané Tramtárie. Zdá se ti, že to snad bylo vůči mě fér?“ „Tak to trochu přeháníš. Já vím, možná to nebylo taktické a možná ani v té chvíli fér, jak říkáš, ale zas tolik se nestalo. Mohla jsi v sobě vykutat aspoň trochu pochopení.“ „Jaké pochopení? Čeho?!“ vykřikla rozhořčeně. „Já jsem zapomněl, to není tvůj styl, někoho nebo něco chápat. Zkrátka nebylo jako vždycky po tvém, jak jsi byla zvyklá, tak jsi jednoduše naštvaně zmizela a myslela sis, že za tebou poběžím jako poslušný pejsek.“ „Ale neběžel jsi.“ „Pokoušel jsem se ti pár dnů dovolat, abychom se domluvili na kompromisu, ale nebrala jsi mi telefon.“ „Taky jsem mohla být zaneprázdněná.“ „Tak to si dovolím pochybovat. Připadal jsem si jako malý kluk. Chceš vidět zprávu, kterou jsi mi nakonec přece jen milostivě poslala? Ještě ji mám schovanou.“ Leona se ošila a zavrtěla hlavinkou. „Není třeba, vím, co jsem ti napsala. Přece jsi to nebral vážně? Byla jsem prostě jenom zklamaná a naštvaná. Ale asi se ti to náramně hodilo do krámu.“ „Nebuď směšná, to je skutečně už pod tvou úroveň. Když ženská napíše chlapovi – Nepruď, otravo, máš to marný, jeď si, kam chceš, končím – tak je to snad jednoznačné, ne?“ „Prosím tě, nebuď cimprlich, spíš je to úsměvné.“ „Pro tebe možná, pro mě ne. Jednou jedinkrát jsem prostě po tobě jenom chtěl, abys udělala něco, co potřebuji a chci já. A sama vidíš, jak to dopadlo.“ Leona nasadila jeden ze svých osvědčených zásobních obličejů, totální zkroušenost, a s přivřením očí a slušnou dávkou fantazie by se dalo říci, že i něco jako pokoru. „Asi jsem udělala chybu i já, měla jsem s tebou víc mluvit a ne hned uraženě odkráčet. Sice mě to teď mrzí, ale už s tím nic nenadělám. Možná by
22/31
stačilo, abychom si spolu nastavili nová pravidla. Jednou ustoupíš ty a podruhé já.“ „Přestaň tolik tlačit na pilu. O nějaká pravidla už dnes přece nejde,“ zašeptal unaveně. „Ale ano, přesně o ně jde.“ Leona to však, jak se zdálo, pořád nevzdávala. Natáhla se pro láhev vína a podala mu ji i s vývrtkou. „Otevři to, Oto, prosím, udělej to ještě pro mě. Třeba nám to půjde líp a dobereme se rychleji nějakého konkrétního závěru a nebudeme se hloupě dohadovat.“ „Má to ještě vůbec nějaký smysl?“ „No tak, nebuď najednou tak úzkoprsý. O nic přece nejde, ale znáš to, konec dobrý, všechno dobré. A tuhle značku jsme spolu přece pili naposledy. Vzpomínáš? Tehdy v té naší vinárně… začínal podzim, pili jsme spolu tramín…“ zasnila se Leona. „Jistě, na to se nedá zapomenout,“ řekl a nemyslel vinárnu. Znovu myslel na dívku Lucii tenkrát ve sklepě. Byla plná života, dobírala si je s drzostí mládí a ústa jí ještě voněla vínem, když už byla mrtvá. Měl pocit, že už všechno řekl, a vzdal to. Zamyšleně vytáhl zátku a Leona, konečně spokojena, že dosáhla svého, nalila víno do skleniček. Houpalo se v nich jako roztavené zlato, poslední záblesky slunce ve světle svíček opalizovaly. Jindy by z toho měl radost a veliké potěšení, teď jenom zaraženě koukal z kouta, kam se nechal vytlačit. Jednu skleničku mu podala a na tváři se jí objevil šťastný a také trochu vítězný a sebevědomý úsměv. Byl zasloužený, zase se jí jednou podařilo prosadit svou. „Tak se spolu napijeme na nová pravidla, Oto, taky na nás a na tuto noc.“ Ačkoli právě na to pít nechtěl, nemohl odolat, sklenička v ruce už zavazovala.
23/31
Zakroužil zlehka zápěstím, jen aby mírně rozhoupal hladinu vína, přivoněl k němu, přiložil ke rtům a vzápětí ucítil na jazyku a na patře jeho mazlivou podmanivou vůni a medovou chuť lipových květů. Ale v duchu zaklel, vědom si toho, že právě víno může být v jistých situacích zrádné. K čertu! Leona se se rty přitisknutými k okraji skleničky povzbudivě a současně i vítězně usmála.
Kapitánova noční můra Probudil se vyděšeně uprostřed noci úzkostným sevřením kdesi za hrudní kostí. Bylo to nečekané a až bolestivé. Zdálo se mu, že padá nekontrolovatelným volným pádem, odněkud někam pod sebe, hluboko do prázdna. Pocit to byl tak intenzivní, doprovázený strachem, že škubl prudce nohama, až narazil na čelo postele a otevřel doširoka oči. Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. V paprsku dopadajícího pouličního světla se leskla Leonina nahá záda poctivě opálená bez jediného přerušení vrchního dílu plavek a tudíž bez kazu. Podle klidného oddechování bylo nade vší pochybnost jisté, že spokojeně spí. Měla k tomu ostatně dost důvodů. Zhluboka si povzdechl, a místo aby ji k sobě něžně přivinul, otočil se zády k ní. Ze všeho nejraději by se otočil i zády k sobě, ale to bohužel dost dobře nešlo. Nemyslel na ni, ani na to, co se tu noc nemělo stát, a přece se stalo. Ani na podvedenou Lenku v té chvíli nemyslel, ačkoli cítil svoje selhání i provinění vůči ní – nejspíš by se svorně urazily obě dvě, ale myslel na muže, kterého před několika dny našli pozdní houbaři čirou náhodou hluboko v lese. Nebyl ztracený a pohřešovaný či zraněný, nebyl ani zmatený. Byl prostě jenom mrtvý. Už pár hodin, jak jinak, když byl silnými provazy přivázaný pár dnů u stromu, s ústy pevně přelepenými páskou. Jak se dalo předpokládat, umíral sám a bez možnosti křičet a volat o pomoc, umíral pomalu a dlouho v chladu a dešti, o žízni a hladu, snad noc a den, bez pomoci a slitování.
25/31
Všechny povolané přítomné napadlo jediné: Jak moc se provinil, aby se mu dostalo takového krutého trestu? A kdo měl takový kačení žaludek, aby dokázal něco tak odporného nastrojit? I poměrně otrlý a dlouholetý patolog doktor Danda zavrtěl nad tím humusem nevěřícně hlavou, ačkoli se dalo předpokládat, že ho nemohlo skoro nic překvapit, neboť byl za léta praxe zvyklý na ledaco. „Tak musím se přiznat bez mučení, že něco podobného jsem za své dlouholeté praxe, člověče, neviděl,“ potvrdil a vzápětí i přitvrdil. „Ještě je štěstí v neštěstí, že mravenci letos dřív zazimovali. Dovedeš si, Oťasi, jenom představit, jak by asi ten nešťastník vypadal, kdyby už nezalezli?“ zeptal se a stáhl si z kostnatých rukou gumové rukavice. „Jo, budeš se tomu asi divit, doktore, ale dovedu. V tomto případě je to úplně jedno, co na to mravenci, tohle v žádném případě ustát nemohl. Byl by nejspíš furt jenom mrtvý.“ „To docela určitě, takové do nebe volající svinstvo nemohlo dopadnout jinak, ale bylo by ho přece jen o trochu míň. Vidíš tady to opuštěné mraveniště?“ Pohlédl na stoicky klidného Dandu rozhořčeně. Některé jeho poznámky působily jako umrtvující injekce. Jako anestezie palicí do hlavy. „Fakt ti není nic lidského cizí. Ten tvůj způsob uvažování a otrlé prezentace čehokoli, milý doktore, to je kolikrát jak rána palicí do hlavy.“ „Co tě nemá, kapitáne, jakápak otrlost? Jenom uvádím fakta. Ti mrňaví chytráci jsou žraví jako kyselina, konekonců vylučují kyselinu mravenčí a mají vždycky všechno dobře spočítané a vymakané dopředu.“ „A tím je myšleno co?“ „Tak třeba letos přijde zima dřív, protože brzo zalezli. Ti se fakt vyznají. Na druhé straně byla ta smůla, že se ty lidičky nevypravili do lesa o dva dny dřív. Ale to bude asi nejspíš tím, že z nebe zrovna pořádně chcalo. Takže veškeré možné i nemožné stopy jsou k tvé škodě kde? No přece v pr…achu, můj milý kapitáne. A vražednými zbraněmi jsou strom, pevné provazy a páska přes hubu. Aspoň něco nemusíš hledat. Zatracená práce.“ „A dál?“
26/31
„Co dál, co bys ještě chtěl? Dál už pro tuto chvíli nic, dál se hází jenom kamením nebo tady v lese nejspíš šiškama, chceš-li. Máš taky oči a vidíš přece, to co já. Nebo máš pocit, že jsem jasnovidec a vidím i pod kůži?“ „To rozhodně ne, ale mohl mít něco v sobě.“ „Samozřejmě, že nechám udělat i toxikologii, jestli nebyl náhodou ještě něčím nadopovaný, ale to už stejně na věci nic nemění. Podrobnější zprávu…“ „Jo, já vím, po pitvě, trapně se opakuješ, doktore,“ skočil Dandovi netrpělivě do řeči, aby přerušil zavčas tok stokrát omílané věty. „Tak vidíš, že víš, jak se věci mají pěkně popořádku. Za ty roky jsme přece spolu už sehraný tým,“ přimhouřil patolog rozverně oči a zamrkal jako slečna před útokem. „To jo, je to docela dobře rozdělené. Ty se flákáš, dáváš si načas a já trpělivě čekám.“ „No vidíš, jak to máme pěkně rozdělené.“ „Ty dnes nemáš rohlík?“ zeptal se překvapeně, když bylo jasné, že se až dosud obvyklý doktorův rituál svačiny nad mrtvolou nekoná. „Máš štěstí, dnes budeš ušetřen podle tebe nechutné podívané. Stihl jsem se najíst, než jsme vyjeli.“ „Já už myslel, že ti ta tvoje cukrovka ustoupila.“ „Co tě nemá, kapitáne, tu mám už nafurt. Jenom někdy se mi jí urodí trochu víc a jindy míň. To právě záleží na tom, jak dodržím životosprávu.“ Ani podrobnější zpráva doktora Dandy však nepřinesla nic nového. Žádná zranění na těle ani vně, ani uvnitř. Nic. Jenom hluboké, do krve rozedrané zářezy na zápěstích a kotnících, jak se muž snažil sám a zoufale dostat ze smrtících provazů na svobodu. Kulka do hlavy by bývala milosrdnější a paradoxně lidštější, ale kdosi chtěl, aby si poslední hodiny před smrtí užil bezmoci, hrůzy a zoufalství. Ze všeho čišela jenom čirá nenávist a zloba, která se však může i z velké lásky narodit a potom bývá černá a bezedná, hluboká a smrtonosná jako propast Macochy. Četl zprávu doktora Dandy pozorně, pátral mezi řádky, ale ať se snažil sebevíc, žádná pořádná stopa na obzoru. Nic podstatného, čeho by se mohl chytit.
27/31
„Je mi líto, víc toho není, ani v krvi nic, že by mu to aspoň trochu ulehčili.“ „Žádný oblbovák ani alkohol?“ „Dělal jsem, co umím, ale zkus vytrhnout z dlaně chlup…“ pokrčil doktor Danda bezmocně rameny a otočil svoji kostnatou a častým mytím vybělenou ruku dlaní nahoru. „Uklidni se, tobě přece nic nevyčítám. Jenom mi pořád nejde do hlavy ten zvláštní způsob popravy. Vždyť přece ti, co ho tam odklidili a přivázali ke stromu, mohli počítat i s tím, že ho náhodou někdo najde dřív, ještě živého, a on bude mluvit.“ „To teda pochybuju. Říkal jsem ti přece, že dva dny předtím lilo jako z konve. Doslova chcalo. A ukaž mi člověka, který se dobrovolně vydá v takovém nečase do lesa. To tam ani pán lesů, myslivec, v takové čině dobrovolně nepoleze.“ „Tak to máš zase pravdu, doktore. Ale na druhé straně, nezdá se ti to dost riskantní? Copak se dá v tomto případě, kdy dotyčný potřebuje právě ten nečas, s něčím takovým, jako je předpověď počasí, počítat na sto procent?“ „Jakpak by ne? Budeš se asi divit, kapitáne, ale občas platí i meteorologické předpovědi. Nic proti nim nemám, většinou moc nevycházejí, ale jak se říká: i mistr kovář se utne. A potom, znáš to přece sám. Když člověkem zacloumají zlověstné vášně, rozprostře se temno před očima a v hlavě jakbysmet, no a rozum je kde? No, kde asi?“ „Tak o tom nic nevím.“ „Tak to máš štěstí. Nenapadlo tě, že si to třeba nějak šikovně pojistili, aby jim to klaplo na stopro, kapitáne?“ „Prosím tebe, jak asi? Jak si můžeš pojistit, aby pršelo tolik a tak dlouho, jak potřebuješ? Poručíme větru, dešti, už dávno neplatí. Možná to zkusili nějakým šamanským rituálem nebo snad modlitbou?“ „Bude to nejspíš mnohem jednodušší. Možná se celou dobu zdržovali někde poblíž a chodili se na střídačku dívat, jak jejich oběť pokračuje s umíráním a jestli jim náhodou nezdrhla.“ „Že by si tam zatím udělali v trávě piknik, jo?“
28/31
„To zrovna nemyslím, přece pršelo, ale není tam kolem místa činu nějaká chata, nebo tak něco podobného? Stačil by třeba krmelec. Víš, to je takový přístřešek na krmení zvěře.“ „Vím, co je krmelec, nejsem dnešní,“ ohradil se nedůtklivě kapitán Kuba. „Nic takového tam široko daleko není, kluci to už důkladně prohlédli. Ani stopa po autě, všude tráva, ke všemu ten déšť, a to moc stop nezůstane. I tak to byla velká náhoda, že ho vůbec někdo našel, bylo to dost hluboko v lese.“ „No jo, to je teda fakt. Čítám, že tam už ani liška Bystrouška nedává dobrou noc.“ „Skutečně vtipné.“ Na toho muže teď myslel. Na muže uvázaného u stromu jako u obětního kůlu. Na jeho dřívější i na svoji současnou bezmoc. Na cesty, které nikam nevedly. A potom kdesi uvnitř pocítil i nespokojenost se sebou samým. S Leonou, která po jeho boku spokojeně pochrupávala. Na rozdíl od něj dosáhla svého a ke spokojenému spánku měla dozajista důvod. On zase tak moc ne, jenom ukončil nicneříkající a nikam nevedoucí skoro trapný rozhovor jediným možným a také nejjednodušším způsobem. Nechtělo se mu uprostřed noci rozebírat co a jak. Ani co se stalo v lese, a už vůbec ne situaci v posteli. Ta se zdála v té chvíli skoro neřešitelná. Jenom tak, kdesi na pokraji nového spánku, byl ochotný pro svůj klid připustit a přiznat, že bylo v dané situaci skutečně jednodušší podlehnout atakům a rafinovaným tělesným výzvám a vlézt s Leonou do postele. Snadnější, nežli s ní celou noc bojovat o svůj klid jinými dosažitelnými prostředky. Slovy už vůbec ne. Poslední, co ho napadlo, než se pohroužil opět do spánku, bylo ujištění sebe sama, že ráno bude moudřejší večera, v tomto případě noci. Ale tentokrát se hluboce mýlil, zmoudření ani moudřejší následné ráno se nekonalo. Když se už za kalného úsvitu probudil, místo po Leoně bylo prázdné. Jenom důlek na polštáři prozrazoval, že tam vůbec někdo byl.
29/31
Jinak nikde po nikom ani stopy i sklo koupelnových dveří bylo tmavé a za ním ticho. Pocítil neskonalou úlevu. Také ho ale napadlo, v souvislosti s Leonou zcela nesmyslně, že se snad po ránu vydala do ulic pro čerstvé pečivo k snídani, ale hned takovou myšlenku zavrhl jako naprostou pitomost. Spíš by se dalo uvěřit tvrzení, že právě tento den nastane každoročně slibovaný a očekávaný konec světa. Na stále prostřeném stole, tedy v tomto čase by bylo přesnější říci spíše od večera neuklizeném, vedle prázdné láhve od tramínu skoro výsměšně trůnily mezi nepoužitými talíři a příbory její klíče od jeho bytu. Zázrak se tedy zase nekonal. Leona opět zabodovala. Jak jinak, pečlivě si hlídala, aby měla vždycky první a poslední slovo. A dařilo se jí. Místo zlosti pocítil tak trochu něco jako úlevu i přesto, že čitelněji už svůj vzkaz napsat nemohla. Dostala jsem opět, co jsem chtěla, ukecala jsem tě a parádně svedla a ty si teď trhni nohou a řeš si to se svým svědomím, říkaly ty její vrácené klíče výsměšně a jednoznačně. Ve druhé fázi pocítil vztek sám na sebe. Dost dobré, docela slušná taktika, čistě ženská záležitost, říkal si trpce a snažil se nemyslet na to, jaký je vlastně on korunovaný vůl. Nadzvedl poklici na keramické míse. Přesně tak, jak předpokládal, obsahovala špagety. Dlouhým vařením a dlouhým stáním v chladu a bez prolití olejem byly spečené do jednoho nevzhledného, kompaktního, oslizlého a nechutného, blíže neidentifikovatelného koláče. Do ostatních nádob stojících na stole raději ani nenahlížel. Nemusel se namáhat. O jídlo tu přece nešlo, to použila Leona pouze jako zastírací manévr, jako vějičku pro blbce, kteří se klepou na kus žvance, aby ona měla dost prostoru pro použití svých vlastních a osvědčených zbraní. Jak se dodatečně ukázalo, ani žádné rady staré hraběnky nepotřebovala. Měla svoje osvědčené metody, vystačila si sama, a proto se tomu vtipu ani nesmála.
30/31
Bez špetky provinění vysypal špagety do koše mezi odpadky a rendlík s čistou kečupovou omáčkou položil do dřezu. Na víc v tu chvíli neměl sílu. Jo, krmte ty bestie, povzdechl si.
@Created by PDF to ePub
