Jarmila Pospíšilová KATEDRÁLA Z PÍSKU Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jarmila Pospíšilová, 2013 © Rangizzz/Fotolia © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5941-0
1. část
I. Sekačka na trávu vzdorovala pokusům o nastartování. Motor pokaždé jen naprázdno zakašlal, tak nějak suše a neochotně, až to Magdě připadalo, jako by ji stroj přímo posílal do háje. Znovu škubla lankem startéru, zatáhla vší silou dozadu za sebe a vložila do pohybu všechnu zlost, která se v ní sbírala. Nechtěla se vzdát, bylo to jako výzva. Jestli tu pitomou sekačku nenastartuje, bude si připadat jako úplný poraženec, který si neporadí ani s něčím tak prostým, jako je tráva. Zase nic. Cítila, že už ji začíná bolet pravé rameno. Před dvěma roky si je škaredě poranila, při pádu si pohmoždila a podvrtla kloub, velmi dlouho se jí to hojilo a čas od času se staré zranění připomnělo. Sehnula se a odšroubovala víčko nádrže, přesvědčila se, že má dost benzinu a znechuceně vzdychla. Kde je, kruci, Boris? Ze všeho se vyzuje, co se mu nehodí, jako by neviděl. Taky se na tu sekačku mohl po zimě podívat, kdoví jestli ten krám vůbec funguje. V duchu mu spílala, ale dobře věděla, že manželovi tak trochu křivdí. Včera se spolu bavili, dohodli se, že zkusí sehnat někoho, kdo by jim tu nešťastnou trávu posekal. Sami na to při nejlepší vůli nestačili, z práce přijížděli skoro vždycky téměř k večeru. Roman Zacpal, který byl ochoten se vším kolem domu za pár korun vypomáhat v minulých letech, skončil v nemocnici. Byl po operaci zad, nejspíš nebyl v invalidním důchodu pro nic za nic. A o nikom jiném nevěděli. Magda se dnes výjimečně vrátila z práce brzy, měla jen dopolední vyučování a odpoledne chtěla pracovat na článku. Možná ten nápad rozvine a bude z toho seriál malých reportáží a rozhovorů, třeba šéfredaktora přesvědčí. Psala externě pro krajský kulturní měsíčník Mozaika a nedávno zjistila, že jen o pár vesnic dál žije spisovatelka, které se slušným úspěchem vyšlo už pár knih. V jiné vesnici zase vášnivý sběratel shromáždil několik starých veteránů, dal je do kupy a po dohodě je ukazoval zájemcům. V podstatě provozoval malé soukromé muzeum. Ve vedlejším městysu měli slušnou sbírku nejrůznějšího historického hasičského vybavení. Plánovala si, že využije svůj dočasný pobyt na chalupě a pořádně se zaměří na kulturu na vesnici. Mohla by napsat něco i o přetrvávajících nebo nově vznikajících tradicích. Téma se jí zdálo originální a představovala si, jak bude objíždět okolí, vyptávat se lidí a na obecních úřadech. Všude ji budou vítat, vždyť její články jim pomůžou, aby se zviditelnili. Možná, že někoho i objeví a pomůže mu nahoru, bude mít podíl na jeho úspěchu. Ona přece pozná, co je kvalitní kultura. Neměla chuť psát recenze na knihy, které již hodnotil někdo jiný nebo které prorazily jen díky reklamě. Hledat kvalitní věci, které unikly pozornosti v záplavě toho, co sama považovala za brak, ji už unavovalo. Chtěla něco jiného a její nápad sliboval živou a tak trochu průkopnickou práci. Něco by z toho mohlo být. Stavila se v místním obchodě, jindy by nakoupila v supermarketu na výpadovce z Olomouce, ale dnes jela z práce autobusem. Její auto je v servisu a kromě toho se jí zdálo nehospodárné, aby s Borisem jezdili stejnou trasu každý samostatně vlastním autem. Do práce ji bral on a většinou končili ve stejnou dobu, takže domů zase jeli společně. Ovšem dnes to bylo jinak. Nechtěla se tahat s plnou taškou až z Olomouce, těch pár drobností, co potřebuje, může koupit i v konzumu ve Chvojné. Ovšem to byl omyl. Když kolem půl třetí odpoledne chtěla pečivo, nepochodila. Prodavačka bez valného zájmu ukázala na prázdný regál za sebou. „Nemám, musíte přijít dopoledne.“ „Dopoledne jsem v práci,“ namítla Magda, jako by měla potřebu se hájit. Prodavačka jen pokrčila rameny a lhostejně hleděla kamsi za její rameno. „Co se dá dělat,“ odtušila a vzala si aspoň pár minerálek a mléko. K večeři udělá palačinky, je to
sice kalorická bomba, ale už dlouho je neměli a Boris je má rád. Napadlo ji, že mu zavolá, aby se někde stavil pro chleba, ale pak se rozhodla, že to nechá být. V nejhorším vytáhne nějaké pečivo z mrazáku a nakoupí ve městě zítra. Přelétla očima oschlou uzeninu v chladicím boxu, cihlu sýra a pár vaniček sádla. Nevěděla, co by ke svému ubohému nákupu ještě přidala, nabízené zboží ji takřka odpuzovalo. Zásobení prodejny bylo opravdu mizerné a prodavačce to bylo zjevně jedno. „Majitel nemá rád, když pečivo zůstane, tak objednávám tolik, abych to prodala.“ Aha, takže ona je tu jen zaměstnaná, prolétlo Magdě hlavou vysvětlení, ale nic neříkala. Co taky? Prodavačka se bude hájit, že bere takové zboží, které s jistotou prodá, kdežto ona si myslí, že kdyby nabídka byla pestřejší, nakupovali by tu i lidé jako ona – kteří dojíždějí do práce do města. Možná by nedělali nákupy tam, ale cestou domů by se stavili ve vesnickém obchodě, měli by to bez fronty u pokladen a ještě by se dozvěděli místní novinky. Ovšem – kdoví jak by to bylo? Možná má ta prodavačka pravdu a její rezignovaný postoj vychází ze zkušenosti. Co ona sama ví? Tráví tu pár týdnů v létě, k tomu nějaké ty víkendy od jara do podzimu, a to ještě ne vždycky. Teď tu bydlí třetí týden a ještě nejmíň dva měsíce to musí vydržet. Opravují totiž olomoucký byt. V celém domě se mění balkony, okna a stupačky, tak si s Borisem řekli, že dlouho odkládanou rekonstrukci provedou při jednom a na potřebnou dobu se nastěhují na chalupu do Chvojné. Skoro se na to těšila. Na chalupu jezdila ráda a představovala si, že čas, který tu stráví, bude tak trochu idylický. Sice bude dojíždět do práce, ale každé odpoledne se vrátí do venkovského klidu, daleko od tepající nervozity krajského města. Sedne si s kávou na zápraží, bude poslouchat ptačí zpěv a srovná si myšlenky. Možná se pustí i do svého románu. Roky v sobě nosila sen, že napíše knihu. Odkládala to, ale stále ten sen hýčkala – jednou, až bude čas, až téma nazraje. Už se viděla, jak přebírá cenu Magnesia Litera, v duchu četla pochvalné kritiky. Představovala si, že až přijde ta pravá chvíle a inspirace, bude tvořit se zápalem právě v klidu této chalupy. Zatím to celé mělo do uskutečnění snu hodně daleko. Letošní jaro začalo pozdě, bylo studené a mokré, takže z posezení venku většinou sešlo. V domě museli pořád přitápět, staré silné zdi v sobě stále držely zimu a vlhkost. Když se zatopilo v krbových kamnech, bylo to příjemné, ale někdy sálavé teplo až uspávalo. Vyvolávalo to v ní vzpomínky na zimní dovolenou. Jenže potíž byla v tom, že toto žádná dovolená nebyla. Rytmus dne se podřizoval práci. Dojížděli přes půl hodiny do Olomouce. Hned v prvních dnech se Magdino auto porouchalo a teď trčí v servisu. Ráno před odchodem do práce nestíhali nic. Odpoledne se často stavovali v městském bytě zkontrolovat průběh prací a kolikrát tam ztvrdli i přes hodinu. Pak nákupy, někdy pošta. Na chalupu se vracívali v podvečer. Magda hodila prádlo do pračky, nádobí do myčky, chvíli postála u žehlení, trochu uklízela. Boris vyčistil kamna, zatopil. Občas se snažil něco kutit v dílně, poryl záhony a vypěstoval si vlastní sadbu zeleniny. Když tu budou denně, bude zahrádkařit. Akorát tu sekačku nedal do kupy, pomyslela si Magda vztekle a znovu škubla lankem startéru. K jejímu překvapení motor konečně naskočil. Na chviličku pocítila hrdost, že dokázala stroji vnutit svoji vůli, a rozvážně vykročila do trávníku. Zálibně pozorovala, jak z bočního otvoru odletuje posečená tráva. Tak, další problém je vyřešený. V obchodě se zeptala prodavačky, jestli by nevěděla o někom na výpomoc kolem domu. Ta se na ni nejprve podívala s nechápavým výrazem, Magdě se zdálo, že se tam mihla stopa pohrdání, ale nevzdávala se. „Potřebujeme posekat trávu. Vůbec nic s mužem nestíháme.“
Prodavačka zavrtěla hlavou. „Tady nikdo takovej není.“ „Vloni nám pomáhal pan Zacpal.“ „Jo, ale ten je marod.“ „Samozřejmě bychom zaplatili,“ dodala Magda a prodavačka se na ni podívala jako na blázna. To je přece jasné, říkaly její oči mlčky. „Fakt nevím.“ „No jo, ta tráva roste před očima,“ prohodila Magda už jen tak konverzačně, bylo jí jasné, že tady nepochodí. „Jo, to roste každýmu.“ V té odpovědi byla jakási škodolibá převaha. Všichni to tu zvládají sami, jen oni by nejspíš potřebovali služebnictvo. Naskládala si nákup do tašky a rychle se rozloučila. Pochopila, že pro tu ženu v obchodě jsou ona s Borisem něco jako mimozemšťani. Asi byla přesvědčená, že se nezaslouženě mají lépe, a tu trochu problémů s trávou jim nakonec možná i přála. Než Magda došla přes celou vesnici domů, narostlo v ní odhodlání se se vším poprat. O nic se prosit nebude, ona všem ukáže. Zrovna dnes poprvé za celý týden ještě nesprchlo. Od rána bylo pod mrakem, jen chvilkami vykouklo slunce a foukal mírný vítr. Tráva byla suchá, dala se sekat a ona si řekla, že toho zkusí využít. Jako naschvál Boris nebyl doma, zase bylo všechno na ní. Litovala sama sebe, jak to má těžké, a téměř se dojímala nad svým hrdinným postojem, se kterým snáší všechny krutosti života. Pak ty myšlenky zaplašila. Poslední dobou byla náladová. Rychle ji přemáhala lítostivost, ale stejně tak rychle se dokázala rozzlobit. Věděla, že Boris se nefláká a možná by docela rád tu hloupou trávu posekal. Jenže trčel v práci, poslední dobou měli ve firmě nějaké problémy a on si nechtěl ohrozit svoji dobrou pozici. Nejméně dva podřízení by ho rádi sesadili z postu ekonomického ředitele a zaujali jeho místo. Magda cítila, že její muž je pod tlakem a všechno snáší hůř než dřív. Je toho na ně oba už moc, přece jen už ztrácejí síly. Rozhlédla se po trávníku za domem. Byl za ní vidět kus práce, potěšilo ji to. Za hodinku, možná hodinku a půl by mohla zvládnout celou zahradu. To malé vítězství jí zlepšilo náladu a uvěřila, že nakonec stejně dobře dopadne úplně všechno.
II. „Ne, mami, tenhle víkend nepřijedu.“ „Ale odpočinula by sis, je tu pohoda, však víš. Máš to tady přece ráda.“ „Mami, ty mluvíš skoro jak realiťák. Stejně má pršet,“ Andrea málem dodala, že v takovém počasí bude na chalupě nuda, ale včas se zarazila. Zdálo se jí, že matce nějak příliš záleží na tom, aby ji vylákala na návštěvu. Nejspíš se sama na chalupě už nudila. Andrea to celkem chápala. Přestože na chalupu jezdili rádi, byli její rodiče veskrze městští lidé a delší pobyt na venkově je musel dráždit. Jen oni sami si to nechtěli připustit. „A co budeš dělat v Praze, prosím tě?“ Páni, tady se toho dá tolik dělat. Můžu jít s partou do hospody na něco dobrého, do kina, do divadla, kdyby se mi chtělo. Courat se po památkách, po výstavách nebo obrážet obchody a nakupovat. A zase – nějak cítila, že to matce nemá říkat. Stejně nic z toho dělat nebude. „Mám hodně práce, víš? V kanceláři máme nového klienta, budeme pro něho dělat na paušál, je to celkem bohatá firma a šéf o ně nechce přijít. Mám nachystat žalobu o náhradu škody. Je to dost složité, tak na tom budu dělat doma.“ Úplná pravda to nebyla. Měla s sebou domů pár spisů, ale nijak to nehořelo a navíc to byly resty, které nevyřídila během týdne v práci. V posledních dnech se na nic nemohla soustředit, byla nejradši, když seděla u soudu nebo ji nechali jednat s klientem. Sledovat dění a verbálně komunikovat, to zvládala. Ovšem jakmile měla sedět zavřená v kanceláři a studovat papíry nebo zírat na obrazovku počítače, byla ztracená. Myšlenky se jí rozutekly, podvědomě naslouchala, co se děje za tenkými zdmi. O čem kdo mluví a jestli nezaslechne Petrův hlas. „Tak to chápu, ale neměla bys to přehánět. Mysli taky na sebe, nemůžeš pořád jen pracovat,“ řekla máma a v hlase jí zaznívala spokojenost. Andrea si povzdechla, to byla prostě máma. Nedokázala skrýt pýchu na úspěchy své dcery. Ani ji moc nezajímalo, jak žije, nebo prostě předpokládala, že je všechno v pořádku a že žádné problémy mít nemůže. Je přece mladá, hezká a hlavně úspěšná. Má dobrou a perspektivní práci, je koncipientkou v advokátní kanceláři, za půl roku má skládat advokátní zkoušky a pak ji určitě čeká velká kariéra. Máma byla prostě přesvědčená, že se jí všechno povedlo a všichni z jejich rodiny musí být nejlepší. Ona i otec byli ve své práci dobří, i když to zase nebylo nic světoborného. Ale máma to dokázala v regionálním měřítku prodat a vytrvale se držela známostí s lidmi, kteří také něco dokázali. Možná proto tak lpěla na svém částečném pracovním poměru v tom kulturním plátku. Dostala se díky té mizerně placené práci mezi lidi, s nimiž by jinak přicházela do styku stěží, a tyto kontakty pak pěstovala dál. Nebýt její žurnalistické práce, byla by jen profesorka češtiny na gymnáziu. To sice nebylo málo, ale ona chtěla být výjimečná. Andrea si povzdechla. Přitom by s mámou tak ráda mluvila. Potřebovala s ní probrat svoji situaci. Proč je to tak těžké? Tušila, že by své matce rozbila iluzi, ten pracně vybarvený a naleštěný obrázek. Dnes to nedokázala. Nemůže to ale dlouho odkládat. Nevěděla, co má dělat. Ráno si znovu udělala těhotenský test, snad doufala, že výsledek bude jiný než před dvěma dny. Pak otupěle seděla v koupelně na zemi, skrčená mezi vanou a odpadkovým košem, a zírala na papírek. Modrá čárka mluvila zcela jasně – je těhotná. Byla to obrovská komplikace a ona nevěděla, jak se k tomu má postavit. Zaskočilo ji to. Brala poctivě antikoncepci, tak jak je možné, že to selhalo? Petr si snad bude myslet, že na něj ušila boudu. A hlavně – co s tím? Nedokázala ještě myslet na to, že v jejím břiše se vyvíjí nový život, její vlastní dítě, něco posvátného. Někdo, o koho se může láskyplně starat a předat mu štafetu. Takové myšlenky
si zakazovala, dokud se nerozhodne, co vlastně má sama chtít. Někde v koutku její duše, úplně ve tmě a na samém dně klíčila tichá radost. Nezodpovědný záškodník jí chvílemi našeptával, že je to dobře, skvělá zpráva. To jediné, na čem skutečně záleží. Bude mít dítě, to je přece dar a radost. Něco, co dá celé její existenci smysl. Rozumem tomu našeptávači vzdorovala a hodně rychle proti němu vytáhla silnou zbraň – obavy, jak se zatváří Petr? Je přece ženatý a ona od počátku věděla, že s ní žádné dítě nechce, že je prostě jenom milenka. Sama se z toho snažila vytěžit pro sebe aspoň něco, podíl na firmě po složených zkouškách – třeba. Rychlý postup v kariéře. Sama sobě nalhávala, že to zas tak vážně nebere. Je to jen dobrý sex s chlapem, který jí imponuje a může pomoct nahoru. Občas měla chvilky, kdy si myslela, že je zamilovaná. Stála by o to, aby se rozvedl a vychovával s ní dítě? Nevěděla, neuměla si přestavit, jaké by to bylo žít s ním. A zůstat s dítětem sama, to si neuměla představit už vůbec. Zvládla by to? Možná, že by ještě před porodem stihla složit advokátní zkoušky, aby aspoň nepřišla o možnost uplatnění ve své profesi. Tedy za předpokladu, že její těhotenství nebude rizikové a ona nebude třeba muset ležet s komplikacemi v nemocnici. Kdyby měla zkoušky dělat až s dítětem někdy po mateřské, už by se asi nedonutila všechno se naučit. Vždyť to bylo snad těžší než celá vysoká škola. Ne, ty zkoušky musí udělat, dokud má potřebné vědomosti v hlavě a může se na učení soustředit. Nejrozumnější by bylo dát to pryč. Prostě se sebrat, honem se objednat ke gynekologovi a vyřešit problém hned v počátku. Udělá zkoušky, postaví se na vlastní nohy a pak si najde někoho opravdu perspektivního. Někoho, s kým bude chtít vychovávat dítě. Dobře tušila, že Petr není žádným prototypem dobrého otce. Sám děti se ženou neměl, v tomto směru by jeho případný rozvod mohl být snazší. Obávala se však, že bezdětnost toho páru byla jejich svobodnou volbou a ne nutností, kterou jim nalinkoval osud. Tak proč by měl být nadšený z představy, že bude mít dítě s ní? Jenže kdy toho ideálního otce najde, kdy pro ni bude ten správný čas otěhotnět? Zatím není ještě na dítě stará, je jí dvacet devět. Ale za pár let? Podvědomě cítila, že nejlepší čas pro ni osobně je teď v této době. Jenže zase ta otázka – má s dítětem zůstat sama? Zvládla by to? Kdyby si měla představit ideálního otce pro svoje dítě, byl by to někdo jako její bratr. Pohodový a srdečný člověk, absolutně nesobecký a navíc praktický. Se vším si věděl rady. Zavolá mu, nechá si poradit od mladšího brášky. Vzala mobil do ruky a našla v adresáři jeho číslo. Pak se zarazila. Jak Michala znala, bude ji přesvědčovat, aby si to nechala, a ještě bude jásat, že je to dobrá zpráva. Sám měl děti rád a už skoro rok žil s partnerkou starší o pět let, která byla svobodná matka a vychovávala malou dcerku. Holčičku měl možná radši než Zuzanu a posledních pár měsíců se snažili o vlastní dítě. Žil v Českém Krumlově a měl malou galerii s uměleckými předměty. Sám docela dobře maloval a snažil se prodávat i své věci, Zuzana byla oděvní výtvarnice, její originální haleny, sukně a ručně malované šátky se dobře prodávaly. Andrea se nikdy nestarala, jak se jim daří, ale bratr i jeho partnerka působili spokojeně, tak snad bylo vše v pořádku. Krize byla sice znát snad ve všech oborech včetně advokacie, ale turistický ruch ve známém a krásném historickém městě příliš nepolevil. Věděla, co udělá. Zajede za bráchou na víkend. Do telefonu mu nic říkat nebude a teprve se rozhodne, co s ním vůbec bude řešit. Třeba jí udělá dobře jen změna prostředí a společnost Michalovy rodiny. Myslela na ně jako na jeho rodinu, neuměla si svého bratra už představit bez Zuzany a Žanetky. A přitom její rodiče nic netuší. Nemají ani ponětí, s kým Michal žije. Najednou ji zahlodalo svědomí, přestože za to sama nemohla, její odpovědnost to nebyla. Zuzana je skvělá holka, nezaslouží si, aby ji Michal schovával, tajil svůj vztah k ní. Věděla, že bratr to nedělá ze zlého úmyslu, jen prostě pořád
odkládá tu chvíli, kdy to rodičům oznámí. A Zuzana si nic nenárokuje, mlčky to snáší, bylo jasné, že Michala miluje. Vždyť ji to musí bolet, uvědomila si Andrea. Proč je tak těžké, říct něco takového rodičům? Její těhotenství, Michalova rodina. Táta by to snad pochopil, ten by se určitě vyrovnal s volbou svých dětí, kdyby věděl, že to tak skutečně chtějí. Problém byla máma. Ten její zvláštní tichý nesouhlas, náhlé ochladnutí, s jakým člověku dokázala říct – dělej si, co chceš, ale já s tím nesouhlasím. A pak ten pocit, že ji člověk zklamal, snad dokonce i zradil. Proboha, vždyť už jsme dospělí, já i brácha. Žijeme si vlastní životy a máme svoji vlastní zodpovědnost. Vymáčkla Michalovo číslo a téměř okamžitě uslyšela jeho hlas. „Čau ségra.“ „Tak mě napadlo, co děláte o víkendu?“ „Co by? Děláme. Máme otevřeno, sezona začala, vždyť to znáš.“ „Říkala jsem si, že bych přijela.“ Zdálo se jí, že se zarazil. Pravda, už hodně dlouho u nich nebyla, a když ji posledně zval, vymlouvala se skoro podobně jako před chvílí mámě. „Teda ale jenom jestli nebudu rušit,“ dodala a najednou jí moc záleželo na tom, aby se s ním mohla vidět. „Co blbneš, ty přece rušit nebudeš. Tak přijeď. Kdy dorazíš? V pátek večer, jo?“
III. Pár kilometrů před Vyškovem dojel kolonu a zůstal bezmocně stát. Před sebou viděl řady stojících aut v obou jízdních pruzích, bylo tam i několik kamionů, které zcela zaclonily výhled. Netroufal si odhadovat, jak je kolona dlouhá. Ve zpětném zrcátku registroval, že prostor za ním se už změnil v parkoviště. Byla špička, dálnice plná spěchajících, spousta lidí se vracela z práce a zácpa se během chvilky táhla určitě na kilometry daleko. Boris Minář nervózně bubnoval prsty do volantu a natahoval krk, jestli přece jen neuvidí vpředu nějaký signál, že by se auta snad hnula. Nic. To je pěkné, pomyslel si trpce. On dobře věděl, proč se mu do Brna nechtělo. Jednání s obchodním partnerem bylo nepříjemné, to celkem čekal. Jeho kolega na obchodním oddělení zase jednou samostatně myslel a dojednal úplně špatnou smlouvu s nesmyslnými platebními podmínkami. V době, kdy všichni prodlužovali splatnost a nikdo nezaplatil dřív ani o den, dohodl obchodní ředitel poměrně velký kontrakt se subdodavatelem. Pravda, cena byla celkem příjemná, jenže skoro celou cenu díla museli zaplatit zálohově předem a sami měli dostat zaplaceno od zákazníka až tři měsíce po zkompletování a dokončení celé zakázky. Kolega Šimák se před časem na poradě naparoval, sám nejvyšší byl potěšený představou, že na celkové ceně zakázky výrazně vydělají. Když Boris upozornil, že jim to úplně rozbourává financování, z čeho že tedy budou platit ty zálohy a z čeho bude firma žít, jestliže jim zákazník zaplatí konečnou cenu sice o dost vyšší, ale až za dlouho, dívali se na něj všichni jak na škarohlída. A teď je to tady. Stalo se přesně to, co čekal, a jejich firma je na prahu platební neschopnosti. Jen proto, že Šimák je bezohledný kariérista. Vůbec se k tomu průšvihu nehlásí. On přece sehnal výhodný kšeft pro firmu a Borisova starost je, aby se to nějak ufinancovalo. Takže nezbývá, než řešit průšvih překlenovacím úvěrem, a to také něco stojí. Ve snaze minimalizovat další náklady se pokusil vyjednat se subdodavatelskou firmou změnu financování té nešťastné zakázky, ale nepochodil. Majitel firmy se oháněl smlouvou, kterou Šimák uzavřel, a tvrdil, že tak výhodnou cenu nabídli právě jako kompenzaci za to, že zakázka bude financována průběžně dílčími zálohami. Boris ani nic jiného nečekal. Být on na jeho místě, choval by se úplně stejně. Celá cesta do Brna byla úplně zbytečná. A teď ještě ta zácpa k tomu. Co se tam mohlo stát, že se to vůbec nehýbe? Zesílil rádio, aby nepřeslechl, kdyby dopravní zpravodajství něco hlásilo. Hráli odrhovačku, kterou dnes slyšel nejmíň potřetí, a lezla mu na nervy. Chtěl přeladit, ale zazvonil mu mobil. „Zdravím, pane Minář. Stavíte se dneska?“ „Mám to v plánu, ale nevím, jak to stihnu. Jsem na cestě z Brna a trčím v zácpě. Vůbec to nejede.“ „To je blbý. No, uvidíte. My dnes budem dělat do pěti, tak kdyby vám to vyšlo, dejte mi vědět.“ „Dobře, určitě se vám ozvu. Je nějaká komplikace?“ Boris trochu znervózněl, volal mu šéf řemeslníků, kteří jim opravovali byt. Prakticky od samého začátku naráželi na nějaký problém a už teď bylo jasné, že nebudou hotovi v původně dohodnutém termínu. Cena se také navýší, bude třeba udělat i práce, se kterými se původně nepočítalo. „Ale ne, jenom jsem se chtěl pobavit o obkladech v koupelně. Jak to přesně budete chtít? Jestli dlažbu dáme na koso nebo rovně a kam položíme ten středový dekor. Uvidíte sám, až přijedete, ukážu vám, jak by to mohlo vypadat, a vyberete si.“ „Jo, dobře. Ale nevím ani, jestli to dnes vůbec stihnu.“ „Tak se nedá nic dělat. Když ne, tak zejtra,“ odvětil muž ležérním tónem. Borise to štvalo, pořád musel něco rozhodovat, k něčemu se vyjadřovat, a nechtělo se mu do toho.
V tom bytě se jim přece nežilo špatně, tak proč to museli celé překopávat? To Magda si usmyslela, že když už jim budou měnit balkon, okna a stupačky, bude v celém domě nepořádek a stavební ruch, tak se ta rekonstrukce, o které už leta mluvili, může odbýt při jednom. Připadalo mu to rozumné, jenom netušil, jak moc ho to bude zatěžovat. Dojíždění z chalupy bylo časově náročné. O dovolených a víkendech mu to tak nikdy nepřipadalo, to měl času dost, nehonil každou minutu a málokdy jezdil ve špičce. Navíc se s Magdou rozhodli vzít ty úpravy skutečně z gruntu a náklady na ně spolykají prakticky všechny jejich úspory. Skoro by za to mohl být nový byt. Znervózňovalo ho to. Ve svých letech byl zvyklý mít za sebou nějakou rezervu, a teď se všechno utratí. A doba je divná, kdoví kdy se jim podaří zase něco naspořit. Magda ve školství nevydělávala nic moc, to stačilo tak na provoz domácnosti. Z její redaktorské činnosti žádný extra příjem nebyl. Vždycky to považoval spíš za koníčka, přestože věděl, že ona sama si na tom dost zakládá. Jeho příjem byl pro rodinu také nezbytný. Není jisté, jak dlouho bude Magdě sloužit auto, byl to už letitý krám, nejspíš budou muset brzy pořídit něco nového. Doufal, že na to vydělá, nechtěl, aby se zadlužovali. Pak tady byla ještě rezerva na jeho tajném kontu. Vůbec nevěděl, proč si ho vlastně založil, a nenapadlo ho, že by ty peníze použil jinak než pro rodinu. Existence těchto úspor mu dodávala pocit svobody, nezávislosti, bylo to jeho tajemství a věděl, že kdyby třeba děti měly nějakou náhlou potřebu, mohl by jim pohotově vypomoct. Na ty peníze sahat nechtěl. Finance v práci, finance doma, všechno to bylo provázané a už ho to nudilo. Díky tomu Šimákovu průšvihu nejspíš nebudou prémie a on ještě bude rád, když ho šéf neodvolá z funkce. To by mu ještě tak chybělo. Měl sice slušnou pověst v oboru, ale byla krize a on byl ve špatném věku. V pětapadesáti se už místo hledá těžko, i když je člověk odborník a má kontakty. A to se ještě se ženou dohodli, že do kompletně zrekonstruovaného bytu pořídí nový nábytek, který jim vydrží už do smrti. Najednou mu to připadalo zbytečné, původní vybavení nebylo špatné a sloužilo svému účelu. Věděl o sobě, že je konzervativní, byl zvyklý na určité prostředí a začínal se obávat, jak se bude sžívat se všemi těmi změnami. Provizorní život na chalupě ho také netěšil. Překvapilo ho to, vždycky tam jezdil rád, ale teď to bylo nějaké jiné. Byli oba uhonění, unavení. Počasí jim také nepřálo, nemohli být moc v zahradě, jak se těšili. Věčně pršelo a byla zima, museli v jednom kuse topit. Domů se vracívali v podvečer, nic už ani nestihli, začínali z toho mít ponorkovou nemoc. Nikdo k nim nechodil na návštěvu, nepotkávali své známé a sousedy z ulice, jak byli zvyklí. Znali se tu s místními lidmi, to ano, ale nijak blíž se s nimi nestýkali a žili úplně jiným životním stylem. O dovolené to nevnímali, ale najednou to bylo znát. Se ženou o tom nemluvil, ale on sám se začínal cítit jako vyděděnec. Všechno se v poslední době nějak hroutilo, přestože to navenek nebylo vidět. On to však cítil ve všech kostech. S firmou se to houpalo, ekonomicky se ještě držela, dokonce i přes ty poslední potíže, ale už to nebylo takové jako dřív. Tomu se nedivil, všude kolem byla krize a oni si v rámci možností ještě stáli dobře. Ovšem měnily se mezilidské vztahy a zdálo se mu, že šéf už jeho radám nenaslouchá tolik jako v minulosti. Samo o sobě by mu to ani nevadilo, nijak ho nemiloval a neměl potřebu se vlichocovat. Jenže měl strach, že se na jeho místo tlačí jiní, dobře věděl, jak ostré lokty mají někteří jeho podřízení, jen čekali na svou šanci. Už byl unavený alfa samec, věděl, že teď to nesmí vzdát, ale bojovat o místo ve smečce se mu nechtělo. Ve Chvojné se také necítil nejlíp. Vždycky měl rád ten venkovský klid, říkal si, že lidem se tam dobře žije, nic jim neschází, vyjdou s málem a jsou v pohodě. Nakonec, proč se má člověk pořád honit? Jenomže on nežil jako oni, nezapadl a nepřijali ho. Jako chalupáře ještě možná, s tím
shovívavým nadhledem starousedlíků. Ale jinak ne. Teprve nedávno si uvědomil, že za tím mírně pohrdavým odmítáním, kterému nemohl porozumět, se skrývá obyčejná závist. Nechápal, co mu kdo může závidět, a mrzelo ho to. Věděl, že už se mezi vesničany nebude nikdy cítit dobře. Ani když se odstěhují zase zpátky do bytu, nebude to jako dřív. A kdoví jak se mu bude líbit v tom předělaném bytě? Boris před Magdou nechtěl nic říkat, ale začínalo ho mrzet, že s tou rekonstrukcí vůbec začínali. Zaregistroval znělku dopravního zpravodajství a zpozorněl. V rádiu hlásili, že u Vyškova došlo ke srážce čtyř aut a že na místě zasahuje vrtulník letecké záchranné služby. Jen si povzdechl, tohle bude dlouhé čekání. Zavolal to řemeslníkům, dnes už se v bytě neukáže. Pak vytočil číslo své ženy. „Ahoj, trčím v zácpě u Vyškova, vůbec nevím, kdy přijedu.“ „Jé, a já jsem chtěla udělat k večeři palačinky.“ Zarazil se, to už tu dlouho nebylo. Teplé večeře byly výjimečné a sladkosti obzvlášť. Pocítil, jak se mu sbíhají sliny. „No to by bylo fajn. Docela bych si dal, mám hlad jako vlk.“ Magda se zasmála. „Tak jo, dej mi vědět, jak se to rozjede, a já se do nich pustím. Budeš je mít akorát na stole, když dorazíš.“ „A co se stalo, že tak vyvařuješ?“ „Ale, já ani nevím. Chtěla jsem tady v obchodě odpoledne koupit pečivo a neměli vůbec nic. Ta prodavačka tam jenom tupě stála a já ti měla pocit, že se mi snad ještě posmívá. Vůbec to nechápu. Člověk si chce nakoupit, měla by mít radost, že tam necháš tržbu, ale ona ne. Neochota z ní úplně čišela.“ Boris nevěděl, co na to říct, s obchodem ve Chvojné neměl skoro žádné zkušenosti, ani si nepamatoval, kdy tam naposledy něco kupoval. Byl rád, že slyší Magdin hlas. Uvědomoval si, že ona je jeho blízkým člověkem, spolu jsou dvojice, spolu můžou všechno překonat. Nějak se poslední dobou míjeli, málo komunikovali, dokonce si možná pod tlakem všeho toho napětí lezli na nervy. „Představ si, že jsem byla tak blbá a zeptala se jí, jestli neví o někom, kdo by nám posekal zahradu. Nevěděla a ještě měla kecy, že tráva roste všem. Připadalo mi, že jsme podle ní tak neschopní, že si ani zahradu nedokážeme posíct. Ta baba mi fakt hnula žlučí. Umí tak akorát tupě trčet za pultem v poloprázdným obchodě,“ Magda byla v ráži a jeho to bavilo. „Tak se nerozčiluj, prosím tě. Co taky má dělat? Vždyť ve Chvojné se nic neděje. A nejspíš to nemyslela zle. Nepřipadala mi taková.“ Vybavil si prodavačku, obyčejnou ženu, která mu vždycky připadala docela srdečná. Magda měla prostě nejspíš náročný den a zklamalo ji, že si tam nenakoupila. Co se dá dělat? Obchod na maličké vesnici to nemá jednoduché. A jestli tam jeho žena nastoupila suverénně, jak ona to umí, a pak nasadila ten svůj povýšený odmítavý výraz, když se jí něco nelíbí, musela zákonitě vyvolat u prodavačky obrannou reakci. Úplně ten obraz viděl. „No naštvala mě, co ti budu povídat.“ „Ale hoď to za hlavu. Já tu trávu poseču. Kdybych netrčel tady na té blbé dálnici, mohlo to už být.“ „Já jsem to posekala. Sice jsem si myslela, že nenastartuju sekačku, ale jak jsem měla zlost na celej svět, nakonec se mi to povedlo.“ Boris se musel zasmát, když si představil Magdu, jak se sekačkou zápasí. Ale musel jí přiznat velkou odhodlanost a sílu vůle. Sám mnohokrát pocítil, že je lepší nevzdorovat jí. „Tak to jseš dobrá, nečekal bych, že tu starou herku nastartuješ. Jde to pěkně ztuha.“ Slyšel, jak se polichoceně zasmála. Pak jí ještě pověděl o problémech v bytě a domluvili se, že se
tam zítra zastaví spolu. Byl rád, koneckonců o tom, jak má vypadat koupelna, ať si Magda rozhodne sama.
