Jarmila Pospíšilová ŠATY Z DUHY Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jarmila Pospíšilová, 2012 © obálka Martina Černá, 2012 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2012 ISBN 978-80-243-5501-6
ČÁST PRVNÍ
ROZPAD
I. Vzduch voněl svěžestí, svět byl zalitý sluncem a ze všeho kolem sálal jarní optimizmus. Anna to však nevnímala. Od rána tušila, že dnešek změní celý její život, dojde ke zlomu, všechno se obrátí naruby. Sama sebe považovala za skeptičku, proto očekávala nepříjemnosti a katastrofu. Později si uvědomila, že to všechno už dlouho zrálo, nešlo o žádné velké překvapení, jen se toho stalo moc najednou. Dopoledne byla objednaná k lékaři, šla si pro výsledky a měla opodstatněný strach. Před měsícem si nahmatala ve sprše malou bulku v levém prsu, zarazilo ji to, znejistěla, ale celé týdny před tím zavírala oči. Třeba je to jen nějaká tuková uzlina, ono se to vstřebá, říkala sama sobě a snažila se na to nemyslet. Nedokázala si představit, že půjde k doktorovi. A co by bylo, kdyby se její strach potvrdil? Nemocnice, léčba, vyhlídky bůhví jaké. Ne, lepší je na to nemyslet. Přesto byla nervózní, podvědomě se pozorovala, každou chvíli si nenápadně po prsu přejela pravou dlaní, jako by sama sebe konejšila, všechno bude zase dobré, nic se přece neděje. Už nějakou dobu chodila s Mirkou a dalšími dvěma kamarádkami jednou týdně na zumbu. Nechala se strhnout povídáním, jak je to skvělé, ale popravdě ji to nijak zvlášť nechytlo. Hopsala s dalšími ženami různého věku, unavila si tělo, propotila trikot a těšilo ji, že snad udělala něco pro své zdraví a kondici. Kvůli figuře se tak namáhat nemusela. Jako jediná z jejich party neměla nikdy problém s udržením váhy, byla přiměřeně štíhlá, měla šlachovité a svalnaté tělo už od přírody. Přidala se k nim spíš proto, aby se nějak zaměstnala. Mirka, její důvěrná kamarádka, se kterou se zná už nějakých dvacet let a možná i déle, musela by to spočítat, do ní hučela a mluvila jí do duše. Přesvědčovala ji, že má vylézt mezi lidi, nemá cenu se zavírat jen doma nebo v práci. „Podívej, život ti uteče, ani nevíš jak, a co sis užila? Když ti říkám, ať se mnou někam vypadneš, slyším jenom – teď nemůžu, v práci hoří toto nebo tamto, ty vůbec nežiješ.“ Dlouho si to nechávala pro sebe a nezasvětila do svých trablů ani Mirku, ale nakonec jí přece jen naznačila, že se jí mezi lidi ani trochu nechce. Má problémy doma, už to trvá tak dlouho, že si vlastně zvykla. Nemá prostě náladu na nějaké zábavy, když to doma dvakrát neklape. „A kde to klape, prosím tě?“ Skoro ji v tu chvíli zamrzelo, že se svěřila, nebyla zvědavá na řeči typu všude je něco. Probírat soukromé detaily se jí nechtělo a bagatelizovat je všeobecným nadáváním na chlapy a nevděčné spratky, které jednomu vyrostou z dětí, o to už vůbec nestála. Ale Mirka se nedala. Vytáhla z ní všechno podstatné, byla celkem dost všímavá a spoustu věcí si domyslela, Michala znala jen zběžně, ale obrázek o jejich soužití si učinila přesný. Prostě měla na lidi nos. Anna jí nakonec povyprávěla o svém soukromí téměř vše a ještě si u toho pobrečela. „Proč jsi mi to neřekla dřív, prosím tě? Od čeho má ženská kamarádku?“ Ano, mohla se svěřit už mnohem dřív, ale byla uzavřená, zvykla si řešit své starosti sama a netahat špinavé prádlo ven. „Hele, chlapi jsou mrchy a nezaslouží si nás,“ spustila Mirka a Anna si před tím klišé málem zacpala uši. Zmohla se jen na odmítavé gesto, že se o tom dál bavit nechce, ale kamarádka se zastavit nedala. „Na to, že má jinou, na to se vykašli. Důležité je, že je doma, ne? Kam nosí peníze, kde investuje? Hele, časem ho to přejde, tebe to přebolí, uvidíš.“ „Ale ne…“ Anna chtěla namítnout, že je to všechno jinak, že už jí na tom manželství vlastně vůbec nezáleží, jen se bojí samoty. S těmi penězi to také nesedí, pár let už hospodaří každý z nich sám.
Všechno se to nějak rozbilo, pokazilo. Ostatně, nikdy nebyli zrovna idylický pár, ona si dlouho namlouvala, že se to časem spraví, že se jeden druhému přizpůsobí, ale nebyla to pravda. Byli povahově natolik odlišní, že to prostě nešlo dohromady. Brali se mladí, ona se vdávala během studia na vysoké škole. Chodili spolu přes půl roku, bezstarostná studentská láska to byla a nejspíš by se rychle vyčerpala, okouzlení by se rozplynulo a bylo by po všem. Ale otěhotněla. Dostudovala s miminkem a zvládla to na červený diplom. Po škole nastoupil Michal na vojnu, potom oba do prvního zaměstnání a začali žít běžný život. Někdy se jí zdávalo, že hlavně Michal se jen nerad smiřuje s koncem sladkého studentského života, že by se byl rád ještě bavil, žil nezávazně. Ale byla tu rodina, musel se k tomu postavit zodpovědně. A to pro něho byla zátěž, se kterou nepočítal a která se nedá jen tak odložit. Ovšem ze Zuzanky byl celý pryč, ale to už tatínci s dcerami tak mají. Myslela si, že to zvládají, časem si sehnali byt a po několika letech se narodil Tomáš. Byla s ním tři roky na mateřské, své rodičovství prožívala mnohem uvědoměleji, než když se narodila dcera, tehdy řešili všechno tak nějak za pochodu, živelně, ale s Tomášem si chtěla všechno vynahradit. Pátrala v paměti, kde se to zvrtlo. Přece ho vychovávali pořádně, hlavně ona. Pár let byli vyloženě šťastná rodina, co by dala za to, kdyby mohla vrátit čas. Tehdy si to neuvědomovali, ale při zpětném pohledu musela uznat, že jim nic nechybělo, oba měli dobrou práci, děti byly zdravé a bezproblémové, na hypotéku si koupili krásný byt s terasou z nové výstavby. Když na tu dobu vzpomíná, zdá se jí, že tehdy pořád jen svítilo slunce. Přesto i štěstí může být stereotypní. Oni si nevážili toho, co mají, a chtěli víc. Nestačila společná a dobře fungující účetní firma, Michal založil se svým známým realitní kancelář a poměrně rychle se jim začalo dařit, byla vhodná doba. A potom se všechno plíživě měnilo, až se to rozložilo, štěstí se rozleptalo, ani si nevšimli, jak k tomu došlo. Michal byl ve svém živlu, společenský, úspěšný a přišly milenky. Zpočátku před tím zavírala oči, pak začaly hádky, sliby, velká gesta, smiřování a další zrady. Časem otupěla, ale bolelo to. Možná by se byla rozvedla už před lety, ale odkládala to rozhodnutí, sama sobě to zdůvodňovala ohledem na děti, chce jim zachovat rodinu. A co se stalo? Tomáš se jim úplně vymkl z ruky, v pubertě objevil drogy a začal fetovat. Dlouho na to nemohli přijít, zásadní výchovné problémy s ním zprvu neměli, nevšimli si pro svoji zaneprázdněnost absencí ve škole. Pak nastalo zhoršení prospěchu, napsala jim třídní učitelka a Anna si po schůzce s ní připadala jako spráskaný pes. Slíbila jí i sobě, že na syna dohlédne, dá všechno do pořádku, pořád ještě si myslela, že je to jen divoká puberta a drogy by ji ani nenapadly. Pak se jim začaly ztrácet peníze a cennější věci a než to vůbec stihla s Michalem, který věčně nebyl doma, probrat, přišlo jí policejní předvolání. Tomáš prodával ve škole pervitin spolužákům. To byl konec. Vyloučili ho ze střední, trestní stíhání skončilo podmínkou, protože byl mladistvý a do té doby netrestaný… Ne, to všechno nechtěla Mirce vyprávět. Mirce, která byla tak pyšná na svoje dvě dcery, až to někdy člověku lezlo na nervy. Nechala se přemluvit aspoň na tu praštěnou zumbu, aby měla pokoj. Po těch několika lekcích si s ostatními vždycky zašla na dvojku vína do nedalekého baru, cítila se přitom podobně trapně, jako když s nimi hopsala v tělocvičně. Na co si tu hrály? Ani jedna nebyla spokojená se svým životem, ale okázale dávaly najevo, že to zvládají, jsou in, jsou cool a bůhví co ještě. Prostě si ten život užívají jako nikdy předtím. Anna dobře viděla, že to všechno je jen fasáda, za kterou je jen prázdno. Přes všechny ty silácké řeči by každá z nich nejradši ulovila chlapa, místo chození na zumbu a sezení v baru by seděla u televize a byly by z nich zase spokojené hospodyňky. Chvíli se snažila mezi ně zapadnout, sama sobě namlouvala, že možná má Mirka pravdu, neměla by se tak izolovat. Možná si na to svoje poustevničení už příliš zvykla a je nejvyšší čas s tím něco udělat. Tehdy se rozhodla, že je tam naposledy. Nemá s nimi nic společného, připadá jí hloupé hledat řešení v nějakém poskakování a pak se u baru rozhlížet po chlapech, sedět tam s ženskými dost
po čtyřicítce, které se chovají jak zastydlé puberťačky. Mirku měla ráda pro její nekomplikovanou přímost a smysl pro humor, se kterým zvládala i to, co by jiné porazilo, bude jí to muset nějak šikovně vysvětlit. Myslela to dobře, nechtěla být nevděčná. Stála ve sprše, po mnoha dnech tu nešťastnou bulku vypustila z hlavy a najednou ji zase nahmátla. Zdálo se jí, že je nějaká větší. Bylo by to možné? Ale ne, to si jen namlouvá. Prohmatala ji znovu, přece jen je to nějaké jiné. Nebo ne? Nevěděla, ale okamžitě jí klesla nálada, problém se zase připomněl. Uvědomovala si, že nemůže donekonečna strkat hlavu do písku. „Co je s tebou?“ Mirka se na ni zpříma podívala a svoji otázku vypálila hned po odchodu Aleny a Marty. „Já ti nevím, našla jsem si bulku a teď přemýšlím, co mám dělat.“ Mirka okamžitě zvážněla. „Počkej. Jako… bulku?“ „Jo. V levém prsu.“ „Jak dlouho to máš?“ „Objevila jsem ji před měsícem?“ „Před měsícem?! A to furt jako přemýšlíš, co s tím? Ty nejsi normální.“ V rozporu s obsahem slov zněl Mirčin hlas skoro něžně, jako by napomínala malé dítě. „Tak říkám si, že to nic není, třeba se to samo vstřebá.“ „A třeba taky ne. Poslechni, vždyť je toho všude plno, doktoři nás honí na mamograf, každou chvíli se na tebe odněkud vysypou chytré kecy, ať to nepodceňuješ a jdeš hned k doktorovi, a ty mi tady řekneš, že přemýšlíš.“ „Já vím, že to zní blbě.“ „Máš strach, viď? Já bych taky měla. Ale to ještě nemusí nic znamenat. Jenom je potřeba jít k doktorovi. Zítra půjdeš. Slib mi to.“ Anna zavrtěla hlavou. „Zítra nemůžu, pozítří taky ne, mám strašně narvanej týden.“ Byla to pravda, ale Mirka byla neoblomná, před jejími argumenty si nakonec připadala hloupě, až se styděla. Druhý den stála Anna u mamografu, pak jí ještě mladá lékařka udělala ultrazvuk a tvářila se vážně. Vysvětlila jí, že je tam nález, nemusí to ještě znamenat nic hrozného, ale je potřeba to řešit. Pro začátek se udělá biopsie a pak se rozhodne podle výsledků, co dál. Tak se to celé rozjelo, kolotoč, do kterého se bála nastoupit. Nevěděla, jestli má být ráda, že k lékaři šla. Rozum jí napovídal, že by oddalování vůbec nic nevyřešilo, ale její duše se potřebovala schoulit někam do bezpečí, hledala útěchu, ale nikde nic. Jen profesionální zdvořilost, které nelze nic vytknout a která jí do jisté míry vyhovovala. Tady byl odstup a nadhled podle ní na místě. Anna však měla strach, potřebovala pohladit, obejmout, ujistit, že to nic není, ale to jí paní doktorka nemohla dát, to by měla čekat od svých blízkých, jenže… Uvědomila si, že je na všechno sama. Po řadě dnů plných skrývaného napětí, kdy se v ní prala naděje se strachem, si dnes jela pro výsledky.
II. „Paní inženýrka Hartlová,“ sestra vyšla ze dveří ordinace a zvučným neosobním hlasem vyvolala její jméno. Zaklapla knížku, do které se beztak nedokázala začíst, vzala si ji s sebou jen pro uklidnění. Už léta měla takový zvyk, pokud šla někam, kde hrozilo delší čekání, tahala s sebou něco ke čtení. Tak si i dnes ráno strčila do kabelky útlou sbírku povídek od řeckých spisovatelek, měla ji rozečtenou už pěkně dlouho. Teď vstala a nevědomky zadržela dech, vzápětí se posadila v ordinaci na stejné místo jako před několika dny. Stále měla zadržený dech a s napětím sledovala tvář lékařky. Už se jí nezdála tak mladá jako minule, měla ustaraný výraz, možná byla i unavená. „Bohužel vám musím sdělit, že biopsie nám potvrdila…“ Anně se zatmělo před očima a v hlavě jí začalo hučet. Vnímala jen útržky, ani se nesnažila soustředit na celkový význam. „Máte karcinom prsu, jedná se o….“ Anna zase vypnula, karcinom, tomu ještě rozuměla, to je prostě rakovina, už je to tady, celou dobu se toho bála, věděla, že to tam někde spí, a teď je to vytažené na světlo, ona tomu musí čelit. Lékařka mluvila dál, vysvětlovala jí povahu jejího onemocnění, ale Anna nechtěla slyšet podrobnosti. Nepotřebovala znát detaily, rozhodně ne v této chvíli. „Bude nutné nádor odstranit. Nemusíte se bát, že přijdete o prs, nádor naštěstí není velký, takže ho vyjmeme. Zůstane vám jenom malá jizva. Pak se budete muset podrobit další léčbě.“ Anna se už začala vzpamatovávat, teď se lékařka dotkla toho, co ji zajímá nejvíc. Jaká bude léčba, jaké má šance na uzdravení, jak dlouho to celé potrvá a nakolik ji to omezí v dosavadním životě. „Bude nutná pracovní neschopnost?“ Sotva to vyslovila, zastyděla se, jak hloupě a nabubřele to vyznělo. Copak je nějaká Paní Nepostradatelná? Právě jí řekli, že má rakovinu, a ona se chová málem jako u zubaře. Lékařka se usmála, asi byla zvyklá na leccos, co tu pacientky šokované konfrontací s realitou výsledků, řeknou. „Ano, s tím tedy rozhodně počítejte. Budeme se snažit, aby vás léčba zatěžovala co nejméně, abyste byla co nejdříve v domácím prostředí, to je prospěšné pro psychiku. Když budete terapii snášet dobře, můžete chodit i do práce, jestli vám to povaha zaměstnání umožní.“ „Jsem víceméně na volné noze.“ „Tak to budete mít možnost si trochu přizpůsobit program. Ale uvidíte sama, jak se budete během léčby cítit. Rozhodně vám nedovolíme přepínat síly a pracovat vás necháme jenom do té míry, do které to podle nás bude prospěšné. Veškerou energii budete potřebovat na své vlastní uzdravení, tak šetřete síly.“ „Jakou mám šanci, paní doktorko?“ Kolikrát tu otázku už musela slyšet? „Slíbit se nic nedá, ale nepropadejte beznaději, šanci máte víc než slušnou, přišla jste ještě včas, nemáte žádné metastázy. Pro jistotu vám s nádorem vezmeme i sentinelovou uzlinu, aby se zabránilo šíření lymfatickým systémem. Sentinelová uzlina je v podpaží, blízko nádoru, odstraňuje se běžně víceméně z preventivních důvodů. Jste ještě mladá a v dobré kondici, váš organizmus zátěž chemoterapie vydrží.“ „Chemo…“ musela polknout a začít znovu. „Chemoterapie?“ „Ano. Ještě budeme dělat další testy, ale raději se připravte, že to bude nutné.“
Lékařka jí pak zdlouhavě vysvětlovala, jaký typ rakoviny prsu má a proč v jejím případě bude nutné ozařování i chemoterapie. Anna se na detaily pořádně nesoustředila, znovu ji ochromil strach. Chemoterapie. Takže to bude vážnější, než to vypadá. Slyšela o případech, že mnohdy stačil operativní zásah a ozařování. „Víte, já jsem slyšela, že v některých případech není chemoterapie nutná.“ Rovnou se zeptala, vylétlo to z ní bez přemýšlení. „Tak ono se nedá zobecňovat. Vždycky je to velmi individuální, mohla bych vám tady udělat přednášku, kdy se indikuje jaká léčba a proč, ale myslím, že je to zbytečné. Chápu, že si teď budete vyhledávat informace na internetu a všude možně. Třeba vám to i pomůže pochopit svoji nemoc. Ale řekla bych, že byste to dělat neměla. Zkuste důvěřovat lékařům a zkuste se prostě rozhodnout, že se uzdravíte. Mějte se ráda, pečujte o sebe, od této chvíle není důležité nic jiného než vaše zdraví. Doteď jste se rozdávala světu, takže si prostě dáte pauzu. Snažte se být v pohodě a doma to nebagatelizujte, jestli vám můžu radit, před rodinou to netajte.“ „To mě ani nenapadlo,“ vydechla Anna. „Jednak by se vám to povedlo pouze na krátkou dobu a jednak bude dobré, když budete mít zázemí, péči. A proto by ti nejbližší měli vědět všechno. Když budete chtít další informace, kdykoli se ozvěte, ráda vám je poskytnu, ale pro dnešek je toho na vás podle mě už dost.“ „Ano, tak vám děkuji.“ Nejbližší. Prázdný pojem, alespoň v jejím případě. S Michalem se počítat nedá, Zuzana je v Anglii a čeká miminko, těhotenství je rizikové, a Tomáš se snad dává už pokolikáté dohromady v nějaké léčebně. Je to jenom její boj. Zvedla se k odchodu a připadala si trochu jako náměsíčník. „Počkejte, ještě se musíme dohodnout, kdy nastoupíte.“ Lékařka zalistovala hustě popsaným diářem. „Dnes je čtvrtek, před víkendem to nemá cenu, v pondělí je plno, no, v úterý ráno vás čekáme, výkon bychom udělali ve středu a pak uvidíme, jak dlouho si vás tu necháme.“ Anna jen přikývla, došlo jí, že není o co smlouvat. Ze starého života jí zbývá už jen pár dní. Měla by zařídit všechno potřebné. Ale co vlastně? Doběhla k autu, cestou zase začala uvažovat prakticky, hlava jí pracovala na plné obrátky. Především se musí domluvit v práci. Ano, do jisté míry byla na volné noze, ale neznamená to, že si může dělat, co chce. Byla spolumajitelkou účetní kanceláře a uznávanou daňovou auditorkou, práce měla nad hlavu. Petr, její společník, měl vypnutý mobil, poslala mu esemesku, že s ním potřebuje nutně mluvit a že se sejdou zítra ráno. Pak zavolala překvapené sekretářce, že dnes už nepřijde, a požádala ji, aby Petrovi Zacharovi určitě vyřídila vzkaz, který mu poslala textovkou, prostě pro případ, že by si zprávu nepřečetl. Už to byla zase ona, důkladná a výkonná Anna. Dojela domů, bylo krátce po poledni. Napadlo ji, že si už ani nepamatuje, kdy byla v tuto dobu ve všední den doma, a rozhlédla se po tiché a prázdné ulici novýma očima. Pořád se chovala racionálně, spořádaně a ukázněně, trochu jako stroj. Sama sebe jako by přitom pozorovala zvenčí. Částí mozku si uvědomovala, že jí stále nedochází plná síla její nové reality, a tušila, že se může každou chvíli zhroutit. Zároveň v ní pořád hlodal nepříjemný pocit, že to není všechno, že katastrofy dneška ještě neskončily. Rozumem se přesvědčovala, že to nejhorší se už dozvěděla a na ničem jiném nezáleží, přesto se nemohla zbavit napětí. Ve vestibulu odemkla poštovní schránku a vysypala se na ni kupa reklamních letáků, mezi nimi i výzva k vyzvednutí doporučené zásilky na její jméno a stejná i na jméno Michalovo. Trochu zaraženě si to prohlížela. Vešla do bytu, letáky zběžně prohlédla, aby s nimi nevyhodila něco důležitého, a pak je strčila do krabice na sběrový papír. Prošla obývákem a rozhlížela se kolem sebe, jako by tu ani nebydlela.
Necítila se tu dobře, najednou si to naplno uvědomila. Tak tady má trávit dlouhé dny svého léčení, v této kleci, kde je tolik tíživých vzpomínek? Potřebovala na vzduch, mezi lidi. Nechtěla s nikým mluvit, jen se ztratit ve městě na ulici plné živých lidí. Popadla kabelku a vyrazila ven. V předsíni na botníku ležely položené výzvy, pořádně se na ně podívala. Bylo to do vlastních rukou, tak vyzvedne tu svoji a Michal se bude muset obtěžovat sám. Ostatně, proč by měla něco řešit za něj? Podle výzvy by zásilka měla být k vyzvednutí od druhé hodiny odpolední na poště, převezme si ji ještě dnes. Podívá se po městě a pak půjde na poštu, ať ví, o co jde. Nikdy neměla ráda oznámení o doporučené poště, vždycky jí vrtalo v hlavě, co je to za zásilku, a neměla klid, dokud to nezjistila. Teď byla docela ráda, že se může zabývat těmito úvahami, řeší nějaký hypotetický problém, soustředí se na poštu a otevírací dobu a nemusí přemýšlet o rakovině. V centru byla za deset minut, v tuhle denní dobu byl slabší provoz, než na jaký byla zvyklá. Brno vypadalo v jarním slunci docela přívětivě. Zaparkovala na Kolišti, do automatu naházela hrst mincí a pěšky se vydala do ulic. Viděla, jak se stromům v parku nalévají pupeny, zeleň v těchto dnech bujela před očima, každý den měla jinak sytý odstín. Kdysi mívala tohle období z celého roku snad nejradši, v posledních letech si tady ve městě cyklů přírody ani moc nevšímala. Teď se zaposlouchala a přes řev dopravy slyšela dokonce i zpívat ptáky. Svět je krásný. V očích ji začaly pálit slzy. Slabou půlhodinku chodila bezcílně ulicemi, jako robot. Připadala si tu cizí, chvíle okouzlení z parku už byla pryč a ona se mezi všemi těmi uspěchanými lidmi cítila vykořeněná, nikdo ji neznal, nic o ní nevěděl, nikoho nezajímala. Ulice tepaly životem bez ohledu na ni, bylo lhostejné, jestli je součástí davu nebo ne. Na Jakubském náměstí k ní dolehl velebný zvuk varhan z chrámu. Vešla dovnitř a cítila, jak se v těch tónech její duše chvěje. Nevzpomínala si, kdy byla v kostele naposledy. Posadila se do lavice a zaposlouchala se. Někdo tu cvičil na varhany, ta hudba jí připadala nadpozemsky krásná. Nikde jinde než v chrámovém prostoru by tak nevyzněla a žádná jiná hudba by se sem ani nehodila. Poslouchala a z očí jí tekly slzy. Nebránila jim, už neměla strach, že se zhroutí, jen tiše plakala, slzy odnášely napětí, které se v ní nastřádalo, rozpouštěly její obavy a přinášely úlevu. Seděla tam přes půl hodiny, pak si utřela tvář a zvedla se, aby obešla celý chrám. Ne jako zvědavá turistka, ale aby obsáhla alespoň zčásti ten prostor, který na ni mocně působil. Postupovala zvolna, doléhala na ni historie, chrám tu stojí stovky let, kolika lidem už poskytl útěchu a azyl? Aniž by si to uvědomovala, prostoupila ji pokora. Po pravé straně chrámu došla až na úroveň oltáře a viděla, že ho může obejít zezadu. K jejímu překvapení tam stál další oltář, mnohem menší, s Pannou Marií a klekátkem, na jehož horní desce byl text modlitby. Bez přemýšlení si klekla se sepnutýma rukama a vroucně se modlila za svoje uzdravení. Když skončila, znovu se po přestávce ozvaly varhany. Napadlo ji, že možná dostala odpověď. Má naději.
III. Mirka byla jako na trní, od rána si na Annu vzpomněla už nesčetněkrát. Věděla, že si má jít pro výsledky. A dosud nezavolala, brala to jako špatnou zprávu. Anna měla problémy, ale nebyla natolik do sebe zahleděná, aby jí nedala vědět, jak dopadla. To, že se neozývá, může znamenat jedině to, že se jí o tom nechce mluvit, a z toho Mirce vyplývá, že zpráva je špatná. Mobil ji pálil v ruce, chtěla kamarádce zavolat, ale pak si řekla, že radši počká. Jestli je to špatné, má určitě co dělat, aby to vstřebala. Jak Annu znala, bylo jí jasné, že první nápor musí ustát sama a pak je teprve schopná přijmout něčí pomoc. A to ještě s potížemi. Znala ji dlouho a dobře. Kdysi dávno, někdy v pravěku před téměř pětadvaceti lety dělaly společně autoškolu. Od té doby zůstaly v kontaktu. Přestože každá byla jiné povahy, pocházely z rozdílného prostředí a měly odlišná zaměstnání, rozuměly si a měly se rády. Anna byla jedináček a v Mirce našla sestru, jak občas říkávala. Zato ona pocházela ze čtyř sourozenců, měla tři bratry, vlastně i ona možná potřebovala sestru. Anna si nikdy neřekla o pomoc přímo, ani se zrovna snadno nesvěřovala. Možná to bylo tím, že jako jedináček vychovaný poměrně náročnými a přísnými rodiči byla zvyklá podávat výkony a všechny potíže si vyřešit sama. Mirka její odolnost a sebeovládání obdivovala, ona sama byla oproti ní úplný kotlík emocí. Když měla radost, smála se, až jí tekly slzy, u každého filmu brečela, když byla o něčem přesvědčená, přela se do krve, když tancovala, skoro by přitom vypustila duši, když milovala, jako by s tím druhým splynula každá její buňka, a když došlo na rozchod a hádky, byla výbušná jak islandská sopka. Občas si vedle Anny připadala nedokonalá, ale nikdy se tím nedokázala dlouho trápit, zvlášť když viděla, že Anna ji má ráda takovou, jaká je. Jak říkala, doplňovaly se, ona neuměla být spontánní a Mirka byla zase až příliš impulzivní. Lidé Annu považovali za cílevědomou, tvrdou a silnou ženu, která všechno zvládne, vyřeší, zařídí. Kolikrát však uvažovala o tom, že tato síla je zároveň Annina největší slabina. Co je tvrdé, je i křehké, a Annina síla byla tohoto druhu. Budila v lidech respekt, udržovala si sama odstup, a to přinášelo izolaci. Co asi teď Anna dělá? Touto dobou už výsledky určitě znát musí. Snad ji nenapadne žádná blbost. Přece jen by jí měla zavolat. Chvíli uvažovala, jestli by se to nemohla dozvědět jiným kanálem. Pracovala ve Fakultní nemocnici U svaté Anny jako zdravotní sestra na dětském oddělení. Je to úplně jiné zdravotnické zařízení, než kam šla Anna, ale možná by tu některá kolegyně někoho znala… Kdyby se trochu poptala, možná by něco zjistila. Ne, to by bylo příliš složité, trvalo by to dlouho, a kdyby to prasklo, Anna by se na ni určitě zlobila. Nelíbilo by se jí, že se o jejím zdraví šíří klepy. Byla dost citlivá na své soukromí, další věc, ve které se lišily. Nejmíň podesáté vzala do ruky mobil a tentokrát číslo vytočila. Anna to vzala po třetím zazvonění. „Tak co, jak jsi dopadla, já už mám palce skoro rozmačkaný, jak ti je od rána držím.“ „Je to blbý.“ „Ne, fakt? To mě mrzí.“ „Jo, já vím, v úterý nastupuju do špitálu.“ „Počkej, a co ti všechno řekli, třeba na něco přijdeme,“ najednou se jí nechtělo přijmout tu informaci, vzít ji tak lehce na vědomí, měla chuť se za Annu prát, něco s tou všivou nemocí udělat, do očí jí vylétly slzy a současně ji děsila ta chladná věcnost, s jakou o tom její kamarádka mluvila. „Já to teď nemůžu moc rozebírat, stojím ve frontě na poště.“
„Teda ty máš nervy,“ uklouzlo Mirce. Tak Anna schytá takovou ránu a přitom si jde klidně cosi vyřizovat na poštu. Jsou situace, kdy ji prostě pochopit nedokáže. Anna se suše zasmála. „Právě že moc ne. Šla jsem rovnou domů a v poště jsme měli výzvu do vlastních rukou, já i Michal. Tak si pro to hned jdu, protože by mě deptala ta nejistota.“ Mirka jenom zakoulela očima, ona by tu pitomou výzvu mrskla někam do kouta a pořádně by se vybrečela, možná i opila a celému světu by vykřičela svůj strach. „Víš co, já se u vás k večeru stavím. Jen co vypadnu z práce.“ „Budu ráda. Díky.“ Mirka pohlédla na hodiny na zdi, bylo chvíli po druhé, má ještě pár hodin čas. V hlavě jí dozníval ten stručný telefonní hovor, informace ji nijak zvlášť nepřekvapila. Bulka v prsu. Jako zdravotní sestra si nedělala iluze. Jistě, nemuselo to být zhoubné, ale ani tak by to nebyla úplná banalita. Přece jen doufala, že nepůjde o nic vážného, a teď na ni dolehl význam toho sdělení. Anna bude bojovat o život, to bylo jisté, a nebude to zrovna snadné. A ten mráz, který jí přeběhl po zádech, když si uvědomila, že jsou stejně staré. Anna není první vrstevnice z jejího okolí, která má vážný zdravotní problém. Vloni jí zemřela spolužačka ze základní školy na akutní leukémii, do té doby zdravá a životem kypící ženská, kterou zajímalo kde co, do tří měsíců bylo po všem. Sousedka od nich z ulice, dokonce snad o pár roků mladší, je na invalidním vozíku, prudce se jí zhoršila roztroušená skleróza, se kterou bojuje už řadu let. „Sestři, malý Pavlík už zase zvracel,“ nakoukla do dveří mladá sanitářka Marcela a zmizela v pacientově pokoji. Mirka se zvedla a spěchala za ní. Společně vysvlékly Pavlíka z potřísněného pyžama, ona ho odvedla do koupelny, sanitářka zatím převlékla postel. Dítě bylo v obličeji celé zelené a slabostí se sotva drželo na nohou, postarala se o něj, uložila do zase do postele, rutinně mu změřila teplotu a šla za lékařem. Zbytek směny uběhl v obvyklém shonu, byla za to ráda. Všednost a rutina, které jí mnohdy lezly na nervy, ji dnes uklidňovaly, poskytovaly zdání jistoty a řádu, jakýsi skoro hmatatelný pocit, že život je v pořádku, všechno jede ve svých kolejích. Pochopila, proč se Anně nechtělo na vyšetření, podvědomě se bála toho vykolejení, které teď nutně přijde. Našla si chvilku a zavolala Aleně, musela někomu tu zprávu říct. Věděla o sobě, že neudrží žádné tajemství, byla už taková povaha, každá informace v ní bobtnala a nakonec si našla cestu ven. „To nemyslíš vážně,“ konstatovala Alena a Mirku hned zamrzelo, že to nevydržela a nenechala si to celé ještě chvíli pro sebe. „Jo, je to tak.“ „Tak to je teda rána. Jak to vzala, prosím tě?“ „No jak. Zatím se z toho nepoložila, ale je to čerstvé, musí to teprve zpracovat.“ „Tak to je jasný, já bych se z toho asi posrala.“ Jo, ty asi jo, řekla si Mirka v duchu s despektem, už se sama na sebe zlobila, že to s Alenou vůbec rozebírá. Vždyť ona přece Annu ani pořádně nezná, jen ji párkrát viděla na zumbě a asi jí ani moc sympatická nebyla. Ten zbytečný vulgarismus ji naštval, Alena pořád nosila nějakou masku, zastávala pózu, na něco si hrála. Teď taky. Drsňačka, která je na leccos zvyklá a se životem se nepáře, přece není žádná slaboška. Utekl jí chlap, sotva děti jakž takž odrostly, zůstala sama, ale vyrovnává se s tím dobře. Našla sama sebe a svoji nezávislost, občas se s někým seznámí, ale jen tak do postele, a aby bylo s kým jet na dovolenou, ona se už na žádného chlapa vázat nechce. Tak to všem kolem sebe hlásala a Mirka jí to ve své upřímnosti i věřila. Nebo spíše neřešila, jak to vlastně celé je. Sama byla typ, co na srdci to na jazyku, nikdy ji ani nenapadlo hlásat něco jiného, než by si
skutečně myslela, proto Aleninu sebeprezentaci přijala a nepřemýšlela o ní. Teď na ni dýchlo něco falešného, v mžiku prohlédla celou tu hru. Ne, přece spolu nemůžou rozebírat něco tak intimního, jako je Annina rakovina, bez jejího vědomí. Rozhodně se o tom nemůžou bavit jako o nejnovějším drbu. „Tak podívej, ona to teď bude mít těžký.“ „Jo, sakra těžký, to bych teda řekla. Fakt jí nezávidím.“ Mirka se musela nadechnout, aby se ovládla. „Hele, nevolám ti to proto, abychom spolu o tom drbaly. Anna teď bude potřebovat pomoct. Ona moc kamarádek nemá a doma to taky nebude mít úplně růžový. Neznám detaily,“ zalhala, aby předešla případným otázkám. „Na zumbu už chodit nebude. Budu s ní v kontaktu.“ Mirka nevěděla, co dál říct. Nejradši by celý ten telefonát vygumovala, ale nešlo to. „Jasně, já jí volat sama nebudu, asi by nebyla nadšená, kdybych se jí začala vyptávat. Dej mi vědět, co bych pro ni mohla udělat.“ Znělo to rozumně a Mirce se trochu ulevilo, přece jen Alena není špatná holka, taky si prošla svým trápením. „Jasně. Neříkej jí zatím, že o tom ode mě víš, jestli se s ní potkáš. Musí to sama nějak vstřebat.“ „No ale snad má nějakou šanci, ne? Zdá se mi, že teď je toho všude plno.“ „Jo, je to svinstvo.“
