Jarmila Pospíšilová PEŘÍ V PRŮVANU Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jarmila Pospíšilová, 2011 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5366-1
PÁTEK
I.
Irena vjela mezi první domky původní zástavby a rozladěně se dívala kolem sebe. Tohle přece není ta kdysi důvěrně známá vesnice. Už když míjela podivný satelit složený z novostaveb a rozestavěných rodinných domů, táhnoucí se téměř kilometr podél příjezdové silnice, bylo jí jasné, že se tu mnohé změnilo. Moc se jí to nelíbilo, při pohledu na domy jí naskočilo rčení každý pes jiná ves, žádný jednotící prvek mezi nimi nenašla. Střechy měly každá jiný tvar, barvu i typ střešní krytiny, stejné to bylo i s ploty, o fasádách ani nemluvě. Jednotlivé domy stály uprostřed pozemků a podtrhovaly tak individualizmus svých majitelů. Napadlo ji, že to vypovídá o současné době více než lecjaká sociologická studie. Přesto nebyla zvlášť překvapená, satelitní výstavba byla dnes přece úplně všude, v okolí velkých měst stejně jako vesnic, pokud byly atraktivní polohou a dopravní dostupností. A to Jestřábná rozhodně byla. Malá osada nad řekou, na mírném svahu lemovaném smíšenými lesy. Téměř odevšad byl krásný výhled do kraje. Ovšem, když přišel ostrý vítr, bylo to tu také znát. Místní byli zvyklí, ostatně, nebyla to nijak velká daň za klidné bydlení v krásném prostředí. Vesnice navíc ležela vysoko nad řekou a ani ty největší povodně z posledních let se jí nedotkly. Kvůli tomu všemu byly stavební pozemky v místě tolik žádané. Mimoděk si povzdechla, snad tak za dvacet let ty divotvornosti dostanou patinu času a milosrdná zeleň všechny nedostatky skryje. Původní zástavba vypadala lépe, alespoň podle jejího vkusu. Přesto byla Irena zklamaná, že nevidí tu mírně omšelou poklidnou vesnici, kam jezdívala na prázdniny. Řada domků byla zateplená, měla nové fasády, povětšinou odvážných, až křiklavých barev. Téměř všude viděla vyměněná okna. V některých případech byla zřetelná i rozsáhlejší přestavba, ale i tak si domy zachovaly typický ráz moravské vesnice. Musela uznat, že to bylo hezčí, takové upravenější a čistší, než pamatovala. Nostalgie ji neopouštěla a ona měla pocit, že ten poklidný malebný duch, který jí ulpěl v paměti, se někam vytratil. To je ta ošidnost vzpomínek, vždyť to mohla čekat. Nebyla tu nějakých pětadvacet let, život se přece nezastaví nikde. Z kabelky na sedadle spolujezdce se ozvalo vyzvánění mobilu. Pavel. S povzdechem hovor přijala. „No ahoj,“ znělo to otráveně a rezervovaně i jí samotné. Pravda, poslední dobou jejich vztah hodně ochladl a ona sama žádnou perspektivu neviděla. Ostatně, byla někdy nějaká? Nechtěla se v tom vrtat a mučit sama sebe. Stále častěji si přála, aby jejich vztah odplynul, tak nějak sám od sebe. Nedokázala se donutit, aby se s Pavlem rozešla. Sama nevěděla, proč. Možná se bála samoty, možná to byl zvyk. Nikdy spolu nic neřešili, nebyla zvyklá s Pavlem o vztahu mluvit, něco požadovat nebo se vymezovat. Dobře věděla, že je to špatně, zvlášť ona, se svojí profesí, ale už bylo pozdě něco měnit. Už se to dalo jenom skončit. Občas si ještě něco nalhávala a říkala si, že takhle je to ideální. Má dost času sama pro sebe, nikdo jí do ničeho nemluví, nemusí se přizpůsobovat, dělat kompromisy. Vídají se přece docela často a jsou si tak vzácnější. Nehádají se, ničím si hezké chvilky nechtějí kazit. A špinavé prádlo mu pere jiná, koupelnu má ráno taky sama pro sebe. Z tohoto úhlu pohledu to stavěla těm několika málo kamarádkám, které o jejím vztahu věděly. „Proč se na něho nevykašleš, ztrácíš nejlepší roky se ženatým chlapem,“ řekla jí jednou Marta
a ona se skoro urazila. Jak si vůbec někdo může dovolit takhle jí mluvit do života? „Říkám ti to proto, že jsi moje kamarádka a záleží mi na tobě. Rozmysli si, co chceš. Řekni mu, ať se tedy rozvede,“ ryla do ní dál. Irena v hloubi duše věděla, že Marta má pravdu, ale chtěla Pavla hájit. Bránila i ten jejich mizerný vztah a povídala, jak je to vlastně všechno skvělé, když spolu nejsou příliš často. Kamarádka se jen mírně ironicky ušklíbla a raději změnila téma hovoru. Bože, jak je to už dlouho? Tři roky, možná i déle. A dnes by jí dala ve všem za pravdu. Jenom nemá sílu něco měnit. Poslední dobou je tak moc vyčerpaná, žije ze dne na den, rutinně si plní své pracovní povinnosti a není už ani schopná mít z něčeho radost. „Co děláš?“ ptal se v telefonu známý hlas. „Jedu na tu oslavu, přece jsem ti o tom říkala,“ ohradila se trochu nechápavě. A vybavila si chvíli, kdy se ho ptala, jestli by nejel s ní. Zavrhl to, jak také jinak? Přece si nemůže dovolit, aby je spolu oficiálně viděli jako dvojici. Ranilo ji to, docela hluboko ji to bodlo a měla co dělat, aby jí neukápla slza. Co si vlastně o ní myslí? Spí s ní, radí se s ní o všem možném, zatahuje ji do svých problémů, ale přitom ji s ním nesmí nikdo vidět. Ze všech sil se ovládla, nedala nic najevo, jenom se usmála a řekla, že je to škoda. Přitom si v duchu nadávala, jak je pitomá, měla by mu udělat pořádnou scénu, všechny ty bolesti za roky s ním mu vykřičet a pak ho vyrazit. Nedokázala to. Nikdy se neuměla hádat a scény nesnášela. Ke své škodě raději ustoupila a ještě se tvářila, že jí to nevadí, skrývala své rány. Ona je přece vždycky nad věcí. Jenomže potom to vypadá, že se jí nic nedotkne, nic jí neublíží, a to je chyba, protože to prostě není pravda. Její okolí to však nevidí, spravedlivě musela uznat, že si Pavel vůbec nemusel všimnout, jak moc jí svým sobectvím ubližuje. „To už je tento víkend?“ „Jo, mluvili jsme o tom.“ Jen ten, kdo ji dobře znal, by postřehl skryté podráždění v jejím hlase. A Pavel ji znal moc dobře. „Já jsem si to asi spletl. Sakra, to je škoda, ale co se dá dělat, já to nějak vyřeším,“ naoko ustupoval, omlouval se, ale přitom manipulativně čekal, že ona hned vystartuje, aby mu pomohla s tajemným problémem. „Tys něco potřeboval, že jo?“ rýpla si, sarkasmus už zazníval otevřeně. Pavel se zarazil, takový tón od ní snad ještě nikdy neslyšel. „No, víš, já jsem chtěl, jestli by ses mi nepodívala na vyhodnocení testů, budu přijímat nového šéfa obchodníků.“ Tak je to vždycky, výběrové řízení udělá za drahé peníze firma, on si od ní nechá všechno ještě jednou prověřit, samozřejmě zadarmo. Proberou to spolu a teprve potom si Pavel udělá definitivní závěr. Přitom to není tak, že on sám by byl nerozhodný, naopak. Léta se s úspěchem pohyboval na nejvyšších manažerských postech. Jen mu vždycky dělalo dobře, probírat s ní své věci, pracovní problémy. Vždycky si vážil jejího úsudku, to věděla. Při těch společných debatách si tříbil vlastní názor na věc. Velmi dlouho jí to dělalo dobře, možná celé roky. Mívala pocit, že se tak podílí na jeho životě, že o něčem, co se ho bytostně týká, spolurozhoduje a je pro něho nepostradatelná. Asi to byla i pravda. Časem si všimla, že jeho zájem o její problémy není tak intenzivní, vlastně se ani moc neptal. Když s něčím začala ona, vyslechl ji, také spolu leccos probrali, někdy jí i poradil. V začátcích jejich vztahu byl ochotný jí i pomoct, sehnat nějakého svého známého na to či na ono. Ale také dával najevo, že má rád její samostatnost a ona samostatná rozhodně byla. Prakticky všechno si dokázala zařídit sama, nefňukala, neškemrala. A Pavel se tak nějak plíživě přestal podílet na jejím životě, na jejích
starostech. Sám se moc neangažoval, aktivně nehledal, v čem by jí mohl být oporou, ale své problémy s ní sdílel rád. Bez ostychu si nárokoval její čas i pozornost, kdykoli potřeboval. „Bohužel, s tím ti fakt nepomůžu.“ „A kdy se vracíš?“ zkusil to ještě. Unikl jí otrávený povzdech. „Pavle, já vážně nevím. Dřív než v neděli večer to nebude,“ odbyla ho rezolutně. „Já ti pak zavolám,“ dodala, aby zmírnila svoji příkrost. Vzápětí pocítila zlost sama na sebe. Div by se mu neomluvila. Poslat k čertu ho měla, nic mu nedluží. Kdy naposled se zajímal on o ni, o její život, její problémy? „Tak jo, měj se hezky a bav se,“ rozloučil se s ní, znělo to prázdně. Věděla, jak mu vadí, že se mu nevěnuje, zrovna když on to potřebuje. Znala ho dobře a bylo jí jasné, že žárlí, přestože nemá na koho ani proč. Navíc – přece mohl jet s ní. Byl si dobře vědom, že ji nemůže omezovat, protože potom by mohla chtít víc od něj – aby se jí věnoval, aby měli společné zážitky, společný život, budoucnost, a to on nechtěl. Jeho skrývanou žárlivost cítila vždycky, kdysi jí to i lichotilo, teď už se jenom zlobila. Na sebe, na něho, na život. Copak by jí aspoň nemohl říct, že se mu po ní stýská? Během telefonování projela celou Jestřábnou, aniž by pořádně vnímala, kde je. Teď zastavila na odbočce na lesní cestu a rozplakala se. Měla chuť se vrátit domů, okamžitě od všeho utéct a zalézt si pod deku, vypnout telefon, nikomu neotvírat a ze všeho se pořádně vyplakat.
II.
Dům byl v perfektním pořádku, všechno bylo dokonale čisté, zářící novotou. Všechny pokoje by se mohly fotit do časopisu o bydlení. Věra nervózně přecházela místnostmi, kontrolovala každý detail a nikde nenacházela chybu. Paradoxně ji to neuklidňovalo. Od rána byla napjatá a podrážděná, měla pocit, že se musí stát něco nepříjemného, zlého. Znala ten stav, tímhle napětím občas trpívala, v poslední době stále častěji. Nevěděla, proč. Většinou ji pak rozbolela hlava a ona s práškem a panákem něčeho tvrdšího mizívala v ložnici. Nejlepší by bylo nepříjemné rozpoložení zaspat, jenže zrovna dnes to prostě není možné, ani trochu se to nehodí. Václav někam zalezl a všechno je to tady na ní. Odjakživa se vytratil pokaždé, když byly na obzoru starosti. Kdyby tu teď byl, mohla se s ním aspoň pohádat, vyčetla by mu, že takovou slavnost nemuseli dělat doma. Mohli si objednat sál v kulturáku ve vsi, je tam i dobře vybavená kuchyně a možnost venkovního posezení. Ale ne, místo toho bude celá akce u nich v domě a ona aby se starala. Má sice dost lidí na výpomoc, ale je třeba toho tolik organizovat, na všechno musí dohlédnout. V záchvatu sebelítosti se cítila ukřivděná, nedoceněná a úplně zapomněla, že to byla ona, kdo prosazoval oslavu u nich doma. Tedy doma… Ještě tu ani pořádně nezačali bydlet, pořád má pocit, že se tu úplně neusadila. Před časem s Václavem koupili zchátralý statek, oběma se jim líbila poloha a celková atmosféra, kterou stavení vydechovalo. Rekonstrukce stála nekřesťanské peníze, ale mohli si to dovolit. Výsledek se velmi povedl, o tom byla přesvědčená. Mají tu komfortní bydlení i sídlo firmy. Nahoře jsou jejich soukromé pokoje, dole veliká a dobře vybavená kuchyň s rozlehlým obývacím prostorem, který se pro zítřejší večer změní ve společenský sál. Z bývalých chlévů zbudovali pár pokojů pro hosty se samostatným vchodem ze dvora a kancelářské prostory. Ve stodole vzniklo několik garážových stání a prostor pro uskladnění zahradní techniky a v podkroví nad tím vybudovali ateliér a malý byt pro dceru. Mrzelo ji, že neprosadila bazén, ale Václav nechtěl ustoupit. Představovala si, jak krásné by bylo sedět s hosty večer kolem osvětlené hladiny, ale manžel se jí vysmál. Prý kýč, řekl. A rezolutně prohlásil, že nedovolí něčím takovým ten nádherný prostor znesvětit. Urazilo ji to. Byla si vždycky jistá, že z nich dvou je to ona, kdo má lepší vkus. Původní byt i tenhle nádherný dům zařizovala sama a neudělala přitom žádnou chybu. A teď ji Václav odbývá, že chtěla kýč. On tomu přece vůbec nerozumí. Peníze vydělat umí, ale je v něm kus burana. Jenomže dům byl jeho stejně jako její a ona věděla, že se musí dohodnout. Koneckonců, i tak měla hodně volnou ruku. Prý, na co bazén, máme přece hned za zahradou rybník. „Ale není náš a jsou tam komáři,“ namítla tehdy. A taky to není hned za zahradou, ale ještě kus přes louku, kterou nikdo neseče. Touhle dobou je tam tráva vysoká skoro do půli stehen, ještě aby někdo chytil klíště, chtělo se jí dodat, ale když viděla Václavův studený pohled, neřekla už nic. Ten bazén ji mrzel, ale nedalo se nic dělat. Jenom aby všechno klaplo. Slaví dvacetileté výročí svatby a k tomu patnáct let existence firmy, a že je to firma úspěšná. Navíc otevírají dům. Měla by být pyšná, dokázali toho přece hodně. Víc než leckdo z jejich známých. Když se tak probírala kamarádkami a spolužačkami, zdaleka ne všem vydrželo manželství dvacet let. Vlastně jich bylo jen několik a kdoví, jestli jsou šťastné. Oni s Václavem mají navíc i prosperující firmu a z pohledu většiny lidí jsou docela bohatí. A dcera jim taky ostudu nedělá. Je výtvarně nadaná, dostala se na akademii, Věra pevně věří, že se prosadí jako malířka. Nebo aspoň jako módní
návrhářka, k tomu Valerie poslední dobou inklinuje a spolupracuje v Brně se dvěma šikovnými švadlenami. Třeba z toho něco bude, možná by to bylo lepší než malířství. Některé návrhářky jsou dnes celebrity. Zasnila se. Vždycky si představovala, že až Valerie vyroste, budou mít spolu krásný vztah, důvěrný. Budou si rozumět a chovat se k sobě jako dvě kamarádky. A ona bude pořád dobře vypadat, lidé je budou považovat za dvě sestry, všichni budou překvapení, až zjistí, že jde o matku s dcerou. Realita byla jiná. Pravda, někdy měly období, kdy si rozuměly, byly spolu celé dny, vyrazily třeba na výlet nebo nakupovaly a Valerie povídala o studentském životě. Ale bylo to zřídka a Věra tušila, že si toho Valerie nechává dost pro sebe, a i když si ty pohodové dny užívá, neodráží se v nich celá. Ukazuje jen kousek svého já, zbytek má někde schovaný. Relaxuje, možná si i líže rány, o kterých nemluví, nebo se chystá na nějaký svůj boj, o němž matka nemá mít ani tušení. I tak to bylo pěkné. Idylka, kterou by jim mohl kdekdo závidět. Doufala, že Valérie se zítra hostům předvede z téhle stránky. Dobře si uvědomovala, že dcera má i druhou tvář. Uměla být hádavá, tvrdohlavá, chovala se drze a ráda šokovala. Věra si nikdy nebyla jistá, která Valerie to přijede jednou za čas na víkend domů. Někdy byla okouzlující a jindy se s ní nedalo vydržet. Ještě více než tato nejistota Věru trápilo podezření, které v posledních týdnech sílilo. Byla přesvědčená, že Valerie obě své stránky dobře zná, plně si je uvědomuje a dokonale je ovládá. Záleží jen na ní, pro kterou se rozhodne. Prostě svým okolím manipulovala a vnucovala mu své chování, nebyla to nikdy ona, kdo se přizpůsoboval. Občas přemýšlela, kde ve výchově udělali chybu. Nebo to bylo normální a něco podobného zažívali všichni rodiče? Byla bezradná – ona, vystudovaná pedagožka s řadou let praxe si nevěděla rady s vlastní dcerou. Vlastně je to dvojitý paradox. Nejprve vychovávala a učila cizí děti, teď mají s Václavem firmu, o které by se nadneseně dalo říct, že se věnuje osobnostnímu rozvoji dospělých. A na dceru nestačili, měla je oba omotané kolem prstu. Václav, ten si z toho těžkou hlavu nedělal. Byl na Valerii pyšný, jak otcové bývají. Holka to byla pěkná, chytrá a nadaná, tak co? Že si někdy trochu zablbne? Vždyť mladá je jen jednou a generační rozbroje přece nejsou nic nového ani výjimečného, to je vidět všude kolem. Takhle a podobně jí odpovídal, když s ním probírala své starosti. Mívala vždycky pocit, že se s Valerií proti ní spikli. A ještě jí to podal tak, že si připadala jako úzkoprsá hysterka. Povzdechla si, snad to všechno dobře dopadne. Zítra si obleče ty šaty, co jí Valerie navrhla. Vypadala v nich vážně skvěle. Ve svých letech si stále udržela štíhlou figuru, však také skoro nejedla. Ale jí to stálo za to, odjakživa velmi dbala na svůj vzhled a postavu, nechápala ženské, které pořád jenom naříkaly, že přibírají a nemůžou zhubnout, a přitom se skoro pořád něčím ládovaly. To ona na sebe dokázala být přísná. Měla ráda perfektně odvedenou práci, pořádek a čistotu, stejně tak vždy dbala na to, aby za všech okolností dobře vypadala. Valerie byla jiná, té šlo všechno nějak snadno, bez dřiny a sebekázně. A ten věčný binec, který měla u sebe v pokoji, to byla hrůza. Co se kvůli tomu nahádaly, ale nakonec Věra rezignovala. Dcera měla vždycky plno zájmů, byla roztěkaná, soustředěná rovnou na několik věcí, nějaké uklízení jí připadalo nudné. Byla odmalička velmi hezká a nemusela se snažit dobře vypadat. Se všemi těmi dary zacházela ležérně, jako by jí na ničem nezáleželo nebo se jednalo o samozřejmosti. Věru to občas přivádělo k šílenství. „Teda mami, tebe snad Ira Levin studoval, než napsal Stepfordské paničky,“ řekla jí jednou v postpubertální hádce, když jí Věra vyčetla neuklizenou koupelnu. Tehdy nevěděla, jestli se má smát nebo být uražená, ale vzápětí ji naštval hurónský řehot Václavův. Nechtě celou hádku vyslechl a už se chystal, že na ty svoje ženské vlítne, vždyť kdo to má pořád poslouchat. Valerie u něj očividně
zabodovala a Věra se cítila dotčená. Ještě i teď, po letech ji to štvalo. Uznala, že dcera ji vystihla vtipně, tolik náhledu na sebe samu ještě měla, ale čemu se to ten Václav měl co chechtat? Vždyť kvůli komu ona tohle všechno dělá? Jenom se prostě snaží být dokonalá a on by to přece měl ocenit. Ostrý zvuk domovního zvonku ji vytrhl ze zamyšlení.
III.
„Hele, babi, a kdo všechno na té oslavě bude?“ „Co já vím, koho všechno si pozvali? Mě zajímá, pro kolik lidí budeme vařit,“ odpověděla Jiřina Danešová a zručně odblaňovala kus svíčkové. „No táák, babi, přece ti něco řekli, ne?“ „A proč to potřebuješ vědět?“ „Tak normálně, ne? Chystají takovou akci, chovají se, jako že bůhvíco nejsou. Tak si říkám, jestli tam třeba nebude nějaká celebrita,“ vnučka Zuzana rozvíjela svoje úvahy a poprašovala přitom čerstvou dávku kremrolí moučkovým cukrem. „Dávej pozor, kam to sypeš, lítá to po celé kuchyni,“ napomenula ji Danešová cvičně pro všechny případy, ani přitom nevzhlédla od rozdělané práce. „Teda babi, ty jseš dneska protivná,“ ohradila se Zuzana. Jiřinu napadlo, že kdyby jí něco takového řekla její dcera, v době kdy jí bylo sedmnáct jako teď Zuzaně, vlepila by jí bez zaváhání pořádný pohlavek. Děti vedla přísně a podobnou poznámku by považovala přímo za revoltu. Obě její dcery byly zvyklé, že o tom, co matka řekne, se nediskutuje. U vnoučat to bylo jiné. Jiřina svým holkám pomáhala s výchovou dětí, hlavně Janě, Zuzanině mámě. Ta se brzy rozvedla a zůstala s holkou sama. Měla se co ohánět, živila se jako kadeřnice a žádné extra výdělky si domů nenosila. A dítě se živit musí. Zuzčin otec výživné platil nerad a nepravidelně, Jana se s ním v jednom kuse soudila, alimenty vymáhala exekučně a dokonce ho nechala i trestně stíhat pro jejich neplacení. Moc to nepomohlo, dostávala od něj sotva almužnu. Otec Zuzanu moc nevídal, za to byla Jiřina nakonec ráda. V dřívějších letech doufala, že si Jana časem najde někoho solidního, kdo bude hodný na obě a pomůže jí dceru vychovat. Bohužel její Jana neměla štěstí na chlapy, jak už to bývá, dělala pořád stejné chyby a přitahovaly ji stejné typy. Trochu frajeři, zábavní, ale nezodpovědní, někteří i trochu víc pili a žádný z nich nebyl potřebná opora do života. A roky utíkaly. Jiřina se snažila pro Zuzku vytvořit rodinné zázemí u nich doma. Holka byla u babičky s dědou spokojená a oni oba podvědomě chtěli, aby viděla, jak může fungovat úplná rodina. Měla pro tuhle svoji vnučku slabost. Přestože hlásala, že obě své dcery a všechna vnoučata má ráda stejně, Zuzana byla jejímu srdci ze všech nejblíže. „Ale jo, jenom jsem utahaná jako pes. Až to doděláme, musím to ještě odvézt ke Karasům a trochu si na ten zítřek odpočinout.“ „Pojedu tam s tebou, pomůžu ti to všechno odtahat, chceš?“ „Tak dobře,“ přikývla Jiřina. Dobře věděla, že za touto nabídkou není ani tolik ochota pomoci, jako spíš Zuzčina zvědavost. Věděla, že je to normální, a ani se holce moc nedivila. Zuzana byla čiperná a docela hezká dospívající dívka, měla spoustu kamarádů a známých, byla dost společenská. Karasovi byli pro Jestřábnou jako zjevení, koupili ten starý statek, prý dost přeplatili jeho reálnou hodnotu. Pak to celé nákladně opravili a na korunu se přitom neohlíželi. A teď ty parádní oslavy. Prostě honorace. Místní lidé všechno zvědavě pozorovali, trochu z povzdálí a rezervovaně, ale nic jim neuniklo. Jen tak snadno mezi sebe nikoho nepustili, ale to jim nebránilo, aby o Karasových nedrbali. Nikdo je tu příliš neznal a pro všechny byli zajímaví. Na ty investice do statku lidi hleděli s podezřením. Odkud ty peníze byly? Tohle se přece poctivou prací jen tak nevydělá. A když už někdo má takový balík, proč ho vráží zrovna do toho nešťastného statku? To místo jako by bylo zakleté,
zdejší lidé znali jeho historii a nikdo z nich by o ten dům nestál. Zuzka by tedy měla co povídat a určitě se těšila na to, že mezi svými známými bude s informacemi přímo z domu Karasových středem pozornosti „Tak, hotovo,“ ozvala se s nezdolnou energií v hlase. Kde se v ní bere ten věčný elán, napadlo Jiřinu. „Výborně, tak to přikrej papírem a přines ze špajzu dorty. Jestli už trochu ztuhla poleva, nazdobíme je a budeme mít pro dnešek padla.“ „Ještě to přece odvezeme ke Karasům.“ „Jasně. A taky to tu musíme uklidit,“ přikývla Jiřina a dala tím najevo, že slovo „padla“ mínila opravdu jenom obrazně. Na čistotě v kuchyni si hodně zakládala. Se Zuzčinou pomocí to bude mít uklizené během chvilky. Pekáč s naloženou svíčkovou přikryla poklicí a vynesla ho na stůl do předsíně, kam si skládala všechno, co bude třeba odvézt na statek. Zběžně to zkontrolovala, nerada by se pro něco vracela. Zuzka na opačný konec stolu naskládala krabice s kremrolemi a žloutkovými řezy. Dvě veliké dózy s drobným cukrovím tam už byly také, teď ještě ty dorty. Zručně si připravila krém a nalila ho do cukrářského sáčku. Zatímco ona zdobila dorty, její vnučka umývala nádobí a utírala kuchyňskou linku. „Tak kdo tam bude, babi, něco přece musíš vědět,“ žadonila. „Já to vážně nevím. Budou tam nějací jejich známí a asi i obchodní partneři, nejspíš se před všema budou chtít pořádně ukázat.“ „Proč myslíš?“ „Tak slaví dvacet let od svatby a nějaké výročí té jejich firmy, nevím jaké. S rodinou měli oslavu minulý týden a nebylo to nic extra velkého, ale tohle je jak královská svatba. Prý tam bude i ohňostroj.“ Zuzka se po ní zaraženě podívala. „Ohňostroj? To si děláš srandu, ne?“ „Tak jsem to slyšela od Karasové.“ „To jsou teda pitomci.“ Zuzana měla tříletého zlatého retrívra, kterého si vyfňukala za vysvědčení. Jiřina byla tehdy skeptická, bála se, že prázdniny minou, vnučka nebude mít na psa dost času a zvíře nakonec skončí u ní, bude ho mít na krku ona s manželem. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře, Rony se stal miláčkem všech, Zuzana se od něj skoro nehnula, brala by ho s sebou i do školy, kdyby mohla. Jediné místo, kam pes nesměl, byla Jiřinina kuchyně. Jako většina psů, i on špatně snášel ohňostroje, období kolem Silvestra ho vždycky dost stresovalo. Dokud psa neměli, nikdo z rodiny si neuvědomoval, jaká zátěž to pro zvíře je. Zuzka byla velmi radikální, pokud šlo o blaho psa, a teď ji zpráva o chystaném ohňostroji naštvala. „A kdo jim to dovolil? To určitě bude rušení nočního klidu. Počítám, že s tím začnou až někdy pozdě večer.“ Jiřina jenom pokrčila rameny. Byla docela ráda, že vnučka se k sešlosti u Karasových staví kriticky, ještě před chvílí cítila, že za její zvědavostí se skrývá obdiv a špetka touhy po luxusnějším životě. Trochu ji to znepokojilo, měla o holku strach. Byla ve věku prvních lásek, snadno se pro něco nadchla a stejně tak rychle byla schopná něco odsoudit. Jiřina cítila, že Zuzana podvědomě formuje svoji představu o budoucnosti, a moudře tušila, že zákazy a příkazy mohou způsobit víc zla než užitku. Snažila se stát vnučce co nejblíž, aby ji citlivě usměrňovala a dávala pozor, kam to dítě šlape. Teď se o ni bála mnohem víc, než když byla malá. Tehdy stačilo uchránit ji před úrazem, naučit ji, aby nikam nechodila s cizími lidmi a bát se každé nemoci. Nyní o sobě začíná rozhodovat sama a velmi snadno
se může vzbouřit. Doufala, že děvče neudělá stejnou chybu jako kdysi její matka.
