Veronika Černucká NOC, KDY JSEM MĚLA ZEMŘÍT. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Veronika Černucká NOC, KDY JSEM MĚLA ZEMŘÍT Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Veronika Černucká, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5433-0

VERONIKA ČERNUCKÁ (1979) vystudovala učitelství pro střední školy, obor český jazyk a společenské vědy, a politologii a filozofii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Žije a pracuje v Teplicích, kde znalosti a zkušenosti předává svým žákům a studentům. Spolupracuje s regionálními deníky a s řadou časopisů, její fejetony a povídky nacházejí čtenáři např. v časopisech určených zejména pro ženy a dívky. Mezi své koníčky řadí především četbu klasických detektivek, vaření a samozřejmě psaní. Noc, kdy jsem měla zemřít je prvním titulem, který Veronice Černucké v nakladatelství MOBA vychází. Autorka však již připravuje nejen další povídkovou knihu, ale i sérii detektivních případů, které bude vyšetřovat atraktivní Tara.

Možná i vám říkali, že na světě existuje absolutní dobro a absolutní zlo. Asi nejspíš znáte ty řeči o Bohu a Satanovi. Co když je to ale všechno trochu jinak? Kdysi jsem v jedné zapadlé vísce poslouchala příběhy, které vyprávěl starý muž. Podle toho starce nebyli dva, ale tři. První z nich byl Bůh, který stvořil lidi. Vdechl jim duši a daroval své srdce. A aby byli naprosto svobodní, dal jim svědomí. Druhý byl Satan, který se od počátku věků snaží ovládat lidi díky tomu, že se do nich dokáže vcítit. K tomu potřebuje srdce a duši. To, co mu chybí, je svědomí. A pak tu je ten třetí. Ten, který má svědomí, ale postrádá srdce i duši. Ten muž, to je absolutní spravedlnost. A ty příběhy? Tady jsou…

VZPOMÍNKY NA MRTVÉ

Tak! Konečně jsem se odhodlala, že napíši nejpodivnější zážitek svého života. Chybělo málo a nevěděla bych, jak se podepsat. Ba co víc. Chybělo málo a já už mohla být mrtvá. Ležela jsem a věděla, že nedokážu pohnout ani prstem. Na očích jako by ležel balvan a v hlavě bylo prázdno. Který je den a který měsíc? Myšlenky se mi rozutekly a já vnímala pouze prudkou bolest. Náhle jsem ucítila slabou vůni jasmínu. Alespoň si myslím, že to byl jasmín. Všechno se mi plete a motá. Kde to jsem? Měla jsem sucho v ústech a tolik jsem si přála pít. Já… Najednou mnou projela hrůza. Kdo vůbec jsem?! Toužila jsem otevřít oči, chtěla jsem něco říct, ale nedokázala jsem to. Nějakým šestým smyslem jsem vnímala, že jsou kolem lidé. A nějak jsem vycítila, že mluví o mně. Kdybych jim tak rozuměla a kdybych věděla, co říkají! „Doktore, zdálo se mi, že se jí zachvěla víčka!“ vyhrkla mladičká sestřička. „Rebeko, nebuďte tak nedočkavá. Vím, že je to vaše první pacientka, ale vy zase moc dobře víte, jak ošklivá byla její rána na hlavě. Dejte jí ještě čas.“ A postarší šedovlasý doktor se dobromyslně usmál. Měl tuhle laskavou a temperamentní podřízenou rád. Připomínala mu jeho vnučku, která taky dokázala upřít na člověka svoje kukadla tak, že dotyčný nebyl schopný cokoliv odmítnout. „Ale doktore, já mám vážně pocit, že…“ Nenechal ji domluvit. Otcovským gestem ji objal kolem ramenou a pomalu vytlačoval z pokoje. „Kdo vůbec je? A proč nám policie kladla na srdce, že je máme informovat, jakmile bude při plném vědomí? Proč nám o ní nic neřekli? Ani jméno. To přece není normální,“ rozčilovala se zrzka, až jí hlas přeskakoval. „Dítě, dítě. Proč vy mladí chcete mít všechno a hned?“ Sestřička se nedala odbýt. „Jak můžete být tak flegmatický? Vám přece také nic neřekli. Všechno je tak záhadné, nemyslíte?“ Ale lékař měl za sebou noční službu, a tak neměl na nějaké záhady čas. A upřímně řečeno, občas si už připadal příliš starý na to, aby ho cokoliv nadchlo. Natož pracovní věci. Jeho zajímalo, jestli mu žena připravila teplý oběd a jestli se dneska konečně vyspí. Rebeka si jeho nezájmu nevšímala a rozumovala dál: „Našli u ní jen prstýnek se jménem. Dolores. Copak vypadá jako Dolores? Je tak něžná. Vypadá jako víla.“ „Rebeko, Rebeko, že vy čtete po večerech romantické příběhy?“ utahoval si z ní, ale v duchu jí dal za pravdu. „No tak, Rebeko, pojďte už. Uděláme si kávu a trochu si odpočinete.“ „A taky musíme zavolat tomu muži. Vypadal, že mu na ní hodně záleží. Tadeáš. Hezké jméno. Kdybych měla syna, chtěla bych, aby se jmenoval Tadeáš. A navíc to byl fešák. Určitě mají před svatbou. Jak se tvářil, když jste mu říkal, že nejspíš utrpěla ztrátu paměti. Bylo mi ho líto. Chudáček. A tolik si přeje, aby se už probrala. Jen mě překvapilo, že nechtěl mluvit s policisty. Vás to nepřekvapilo?“

Ale doktor už byl myšlenkami u rodiny a teplého oběda. Zdál se mi sen. Ze začátku byl nádherný. Viděla jsem dvě malé holčičky s copánky, jak běhají po louce a do vzduchu vyhazují kytky. Modré, červené a žluté. Ano, ty žluté byly obzvlášť pěkné. Holčičky se smály a bylo vidět, že jsou šťastné. Sluníčko svítilo a celá kulisa byla kýčovitě bezchybná. I blondýnečka s brunetkou vypadaly jako z reklamy. „Anett, víš, co bych chtěla?“ zvonivě se zasmála ta menší, světlovlasá. Nečekala na odpověď a zaštěbetala: „Chtěla bych potkat kouzelnou babičku a zeptat se jí: Babičko, vy jste kouzelná víla? Ta z pohádky? A nepůjčila byste mi na chvíli kouzelnou hůlku? A pak bych tou hůlkou mávla a… Anett, ty mě neposloucháš! Pak bych tou hůlkou mávla a svět by byl krásný. Fido by neměl bolavou nožičku a maminka by nebyla smutná. A tatínek by už nebyl tak často pryč. A možná bych měla sestřičku, to by bylo báječné.“ Holčička se zatočila a do vzduchu vylétly další kytky. „Anett! Anett! Kde jsi? Kam ses mi ztratila?“ Blondýnka začala svou kamarádku hledat a já s ní prožívala její zoufalství. Bylo po krásném snu, zbýval jen strach. Dívenka seběhla k potoku a tam ji uviděla. Anett ležela ve vodě a měla podříznutý krk. „Doktore, chvěje se. Myslím, že si na něco vzpomněla.“ Rebeka ji vzala za ruku, aby ji utěšila. Doufala, že její dotek mladou ženu uklidní. I když primář tvrdil opak, ona věřila, že je jejich pacientka při vědomí a že vnímá. Jen potrvá ještě nějaký čas, než bude schopná reagovat. Možná prožila něco hrozného, proto nespěchá s návratem do našeho světa. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Pořád jsem viděla Anett a rudou krev, která se mísila s vodou. Někdo mě hladil po ruce. Bylo to příjemné. Kdo mě to hladí? Kdo je tady se mnou? Chci se zeptat, ale tělo mi brání. Anett, jsi to ty? A kdo je vlastně Anett?! Další sen byl ještě horší. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Duše plakala, ale tělo bylo netečné. Zase to začalo nevinně. Viděla jsem chatu v lesích. Obyčejnou chatu, kolem které rostly modříny. Měla jsem neodbytný pocit, že tu chatu musím znát. Vždyť přece vím, jak se k ní dostanu. Pojedu asi dva kilometry do kopce, pak odbočím doleva. Jistě, za chatou je skála a ještě dál lesní jezírko. Když jsem tam byla tenkrát, bylo parné léto. Nevím ale, proč jsem tam jela. Moje chata to určitě nebyla. Že by někoho známého? Pozvali mě? Já vlastně ani nevím, jestli mám ráda les, měla jsem za to, že se mi víc líbí moře. Byla jsem někdy u moře? To si nevzpomínám. Tu chatu ale vidím jasně. Dveře byly otevřené a já vešla dovnitř. Nikdo tam nebyl. Měla jsem tu s někým schůzku? Chvíli jsem seděla a pak můj zrak upoutala dubová skříň v rohu. I tu skříň přece znám! Fascinovaně jsem na ni hleděla a najednou jsem věděla, co v ní najdu. Nemýlila jsem se. Nejdřív jsem spatřila promodralou ruku a pak mi do náruče padla mrtvá žena.

Ostrý střih a další sen. V něm jsem viděla ruce, které ji škrtily. Dvě bílé ruce s francouzskou manikúrou. Ty přece nemůžou být moje?! Kdesi na venkově „No, nepovídej, Klaudie. Vopravdu? Tomu nemůžu věřit. Nekecáš?“ a lačná drbů visela své přítelkyni na rtech. „Přísahám,“ odpověděla druhá a pateticky zvedla dva prsty k přísaze. „Jako že je Bůh nade mnou!“ dušovala se ještě, protože na ni přítelkyně pořád koukala dost nevěřícně. Ženy se k sobě důvěrně naklonily a cosi si špitaly. „Dobře jí tak, bestii. Spolu s bráchou vodkrouhla milenku svýho muže. Bylo to kvůli penězům a prý to nebyla jejich první společná práce.“ „Jak to provedla?“ „Vylákala ji do chaty, kde se ti dva scházeli, a pak ji uškrtila.“ „A co vona byla vlastně zač?“ „Říká se, že…“ A opět důvěrný šepot. „Chudinka,“ pronesla beze stopy lítosti v hlase a pak věcně konstatovala: „Takže zpěvačka, hm, to je zajímavé. A co von?“ „Von se oběsil. Ale mně nikdo nenamluví, že mu nepomohla, mrcha jedna.“ „Podle tebe to nebyla sebevražda? V novinách ale psali, že to udělal sám.“ „Noviny, pche. Že to bereš vážně. Moje neteř je novinářka, bych mohla vyprávět, jak to chodí.“ „Vražda? To mi chceš říct?“ vypískla blaženě. „Ta soudkyně si to taky myslela.“ „To je moc chytrá ženská. Vystudovala Oxford.“ „Bodejť by si to nemyslela. Když proti ní svědčil i vlastní bratr?!“ „Fíha, vlastní krev a podrazil ji. Kam ten svět spěje?“ povzdychla si ne bez nadšení. „Náhodou jsem slyšela…“ teď dramaticky snížila hlas, „ že se jí zastával starej Joel.“ „Ten vochmelka? Se divím, že mu vůbec dovolili sedět v porotě.“ „Taky toho litovali. Chtěli ji odsoudit a von byl proti. Nakonec mu prý slíbili, že…“ A zase hlavy k sobě a špitání. „Tak proto se tak dlouho radili. A my si říkali, že je to jasnej případ.“ „Ta soudkyně si to myslela určitě taky. A pak bum! Joel!“ „Co to do něj vjelo?“ „Slyšela jsem, že prý všude vykládal, že ji zná odmala a že prožila něco strašnýho. Vyprávěl vo nějakém mrtvém děvčeti, ale bohužel nevím, vo co jako mělo kráčet.“ „Ještě že ji nakonec popravili.“ „Spravedlnost musí bejt. Jak by to vypadalo, kdyby po světě běhali vrahouni a slušný lidi se báli vyjít z domu?“ „Máš recht, holka. Ale už musim letět, nebo bude starej řádit.“ Po nějaké době jsem se vrátila do života. Ani nevím, jak dlouho mi to trvalo. Byly to minuty, hodiny nebo dny? Jednou jsem prostě otevřela oči a… a u mé postele seděl mladý usmívající se muž.

Měl na sobě světlý oblek a modrou košili. Byl blond a jeho oříškové oči si mě zvědavě prohlížely. Pátral v mém obličeji a pokoušel se odhadnout, zda jej poznám. Bohužel. Byl mi povědomý, ale víc nic. Neznám jeho ani sebe. Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo, ale nebylo to zapotřebí. Mlčeli jsme a vzájemně se hodnotili. On byl se svým pozorováním zřejmě spokojený, protože se po nějaké době usmál a hlubokým hlasem mě pozdravil. Řekl: „Ahoj Dolores.“ Takže jsem Dolores. Hlava mi třeštila a napadlo mě, že mám docela hezké jméno. Takové neobvyklé. Do pokoje vešla zrzavá sestřička s podnosem. Takže jsem v nemocnici, o jednu otázku tedy méně. Sestřička se na mě usmála a po očku si prohlížela mého návštěvníka. Evidentně se jí ten chlapík líbí. Mám žárlit? „Ona nikoho nepoznává, chce to čas. Hlavně ji nerozrušujte žádnými otázkami. Nebo na vás přiběhne doktor,“ pohrozila prstem. Pak se otočila ke mně. Spiklenecky na mě mrkla, sundala ze zdi zrcadlo a podržela mi ho před obličejem. Zvědavě jsem se podívala. Mám modré oči, pravidelné rysy a kraťoučké popelavé vlasy. Na levé tváři mám šrám, ale jinak jsem docela hezká. „Stehy jsme vyndali a zanedlouho vám zmizí i jizva. Ty vlasy byly před operací dlouhé. Ale nebojte, dorostou,“ řekla mi a já cítila, jak je mi tahle osůbka sympatická. Chtěla jsem jí poděkovat, ale nezmohla jsem se ani na úsměv. „Já vím, vím. Brzy to ale bude dobré,“ povzbudila mě a pak mi píchla injekci. Můj návštěvník celou dobu seděl u mé postele a mlčel. Když sestra odešla, vzal mou ruku do dlaní a hladil mě. Snažila jsem se promluvit, ale nešlo to. „Jen klid, děvčátko. Tadeáš je u tebe. Už bude všechno oukej.“ Co všechno? O čem to mluví? On předpokládá, že mám paměť v pořádku? Usmál se a přitiskl mou ruku k ústům. Svou galantností si mě získal. Mám ráda muže, kteří se umí k ženě chovat. Alespoň si to myslím. „Ty si na mě nevzpomínáš, viď? Jsem Tadeáš, tvoje opora. Věř mi, že pro svou malou Dolores udělám všechno na světě.“ Ten den se mi krásně usínalo. Byl u mě a pořád mě držel za ruku. Kontroloval můj dech a já byla ráda, že nejsem sama. Máš pravdu, Tadeáši, jsi moje opora. Podařilo se mi promluvit. Konečně mě tělo začalo poslouchat a nezrazovalo mě. Zpočátku jsem koktala, zajíkala se a plácala nesmysly, ale pak už jsem mluvila. Opravdu mluvila. Tadeáš u mě zase seděl a já najednou vychrlila ty ošklivé věty. Jazyk byl rychlejší než rozum a já se slyšela, jak hlasem plným strachu říkám: „Vidím mrtvé. Bojím se. Moc se bojím.“ Nevnímal obsah, byl rád, že komunikuji. I přes výslovný zákaz lékaře si ke mně přisedl na postel. Pak mě začal hladit ve vlasech. Tedy spíše ve zbytcích vlasů, které mi zbyly po operaci. „Dokážeš mluvit. Mám z toho ohromnou radost. Jen, prosím, nemysli na mrtvé.“ Díval se na mě prosebně a nevěděl, co říct. „Proč myslím na mrtvé, to přece není normální?“ Nebo je? Jak vlastně můžu vědět, co je a co není normální?

„Doufal jsem, že zapomeneš na všechno. Ti mrtví, to jsou…“ dál nemohl. Měla jsem zapomenout? Takže nešlo o sen! V mém životě skutečně byli mrtví lidé. „Chci pravdu,“ vykřikla jsem možná trochu hystericky. Odsedl si zase na židli. Určitě tohle nebylo téma, které se mnou chtěl probírat. Snažil se mě uklidnit: „Doktor říkal, že potřebuješ klid, děvenko.“ Začala jsem vzlykat. Klid, klid. Já potřebuji znát svůj život. Klidu mám spoustu, ale děsí mě. Chci vědět, kdo jsem a jak souvisím s těmi mrtvými. Přece nemůže být pravda to, co jsem viděla ve snech? To přece ne! „Potřebuji pravdu. Oba to víme. A ví to i doktor. A ty jsi jediný, kdo pravdu zná.“ Copak to nechápe? Povzdechl si. Uvědomil si, že prohrál. Chtěl mě chránit před všemi, ale neuchránil mě před sebou samou. „Kdo jsi?“ Moje otázka ho zarazila. Nejspíš hledal nejvhodnější výraz a přitom se na mě smutně díval. Smutně a možná i trochu vyčítavě a zklamaně. Přál si, abych ho poznala. Bylo mi ho líto, vlastně nás obou. „Měla jsi mě ráda.“ Snad. „Hodně?“ „Nejvíc. Říkala jsi to. Byl bych rád, kdybys to říkala zase.“ Jak je nesmělý, ten můj Tadeáš. Začínala jsem věřit tomu, že jsem ho milovala. „A koho jsem ještě měla ráda?“ „Bratra.“ A pak to přišlo. Střih. A další střih. Bolestivě mnou projela vzpomínka. Část mé minulosti se odkryla v celé své hrůze. Najednou jsem věděla. Ochromilo mě to a strašně, strašně to bolelo. „Je mrtvý, že?“ Přikývl, ale ani nemusel. A nemusel už říkat ani nic dalšího, já to řekla za něj: „Zemřel v plynové komoře.“ Točila se mi hlava. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když jsem otevřela oči, tak tam pořád seděl. Už se neusmíval, přemýšlel. Nebylo lepší, když jsem si na nic nevzpomínala? Chtěla jsem ho vzít za ruku, ale odtáhl se. „Nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy bych své Dolores neublížil.“ A přitom se na mě díval tak podivně. Musela jsem mu už konečně položit otázku, které jsem se tak bála. Nezdál se překvapený, když jsem hlesla: „A kdo jsem já?“ Mlčel. To ticho bylo hrozné. Bohužel mě nenapadlo, že mlčení může být i milosrdné a že jsou situace, kdy je ticho jediným řešením. Ještě se musím o životě hodně učit. Teď jsem se chovala jako svéhlavé dítě a naléhala na něj, aby mi odpověděl. Chtěla jsem pravdu! Pravdu… tomu se dnes hystericky směji. Co všechno jsem si mohla ušetřit, kdybych nebyla tak neodbytná!

Z ničeho nic se pousmál. „Nejsi nikdo. Nežiješ.“ Zbláznil se? „Nežiji? Jak to myslíš, že nežiji? Copak se mi zdáš?“ Rozesmál se. „To se spíš zdáš ty mně, Dolores. Jsi stejná jako předtím. Když chceš znát pravdu, tak ti ji řeknu. Na vlastní zodpovědnost,“ zalykal se smíchy, ale pak náhle ustal a vpálil mi do očí něco, co bych nečekala ani v nejbláznivějším snu. „Jsi mrtvá, protože tě popravili.“ Cítila jsem, že mi studená ruka rve srdce. „Nedívej se tak, Dolores, chtěla jsi pravdu, tak ji znáš. Dříve nebo později by sis všechno vybavila.“ Tohle že je Tadeáš, moje opora? Náhle mi připadal tak cizí. Cizí a zlý. Jenomže zlá jsem i já. Hodného člověka by přece nepopravili. Nebo ano? Co vlastně vím o světě, který je za okny nemocničního pokoje? „Proč mě popravili? Nechápu to, vždyť jsem na živu. To je nějaký vtip?“ „Samozřejmě, že žiješ, blázínku. Oni naštěstí netuší, kdo jsi doopravdy.“ Kdo jsem doopravdy? Nevím ani, kdo jsem podle nich. A kdo jsou oni? Ti, co mě popravili? „Nevzpomínáš si na nic?“ ptal se a pátral mi v obličeji. Zavrtěla jsem hlavou. „Vidím jen mrtvé.“ Povzdechl si a pak mi převyprávěl příběh, který byl ve své podstatě prostý. Zachránil mě bratr. Policie ho chytila s nějakou feťačkou. Měla moje doklady a byla mi podobná. On tvrdil, že jsem to já. A ona to nevyvracela, byla úplně mimo. Jeho svědectví stačilo k tomu, aby ji odsoudili místo mě. Tadeáš své vyprávění zakončil ujištěním, že nikdo neví, že žiji. „Opravdu nikdo?“ zeptala jsem se pochybovačně a naprosto ignorovala fakt, že podle svých snů jsem vražedkyně. Zaváhal. Sice jen na chvilku, ale já to postřehla. „Vůbec nikdo?“ opakovala jsem otázku, nyní už trošku rozmrzele. „Teď už to neví nikdo, děvenko. Už jsi v bezpečí u svého Tadeáše.“ „A předtím?“ „Tušila to ta soudkyně.“ „Soudkyně? Co je s ní?“ „Je mrtvá. Uhořela.“ A pak se noční můra proměnila v realitu. Řekl mi totiž: „Byla to tvoje práce, lásko.“ Tohle jsou mezní okamžiky. Čas se zastaví, vy víte, ale nemůžete s tím nic dělat, protože není cesty zpátky. O několik dní později kdesi na venkově Náměstíčko zapáchalo výpary z kanálů, ale těm dvěma to ani v nejmenším nevadilo. „Klaudie, Klaudie, vidělas to červený fáro?“ „Nejsem slepá. A co má být?“ „Vzadu seděla VONA!“

„Kdo vona?“ „No přece vona. Má být mrtvá! Musíme zavolat policii. Tohle je závažná věc.“ „Jen jestli ses nespletla. Nerada bych se blamovala.“ „Byla to vona! Dyť sem byla na přelíčení. Akorát má krátký vlasy, ale je to vona. Seděla tam jako socha a mně bylo jasný, že o tom ví všecko. I toho chlápka jsem tam viděla, určitě se znal s tim vrahem. Významně se na sebe dívali. Kdyby tu byl starej Joel, tak ti to potvrdí. Jdu volat fízly, ty si tady klidně vystůj důlek. “ Ráno si Rebeka všimla prázdného lůžka a zděsila se. Ihned zavolala lékaře, ten pak informoval policii. „Jak je to možné? Vždyť nemohla chodit. Koho by napadlo, že zmizí?“ „Nejspíš ji unesl Tadeáš. Tomu říkám láska, doktore.“ „Rebeko, nechci ani pomyslet, jaké to pro nás bude mít důsledky.“ „Já říkala už předtím, že máme zavolat policii,“ namítla potichu sestřička. „Měli jsme je zavolat, až bude schopná výslechu. A to rozhodně nebyla. Nebo si myslíte něco jiného?“ „Jak je možné, že s ní prošel nemocnicí?“ „O tom radši nechci nic vědět, to ať si šetří policie. A vůbec, pokud byla tak významná, tak si ji měli hlídat sami,“ uzavřel doktor debatu. Chvíli nato už sestřička mluvila s mladým policistou. Pak se bledá vrátila k lékaři. „Už víme, kdo to je, doktore. A je to… je to neskutečné. Bojím se, že kvůli naší chybě někdo zemře.“ Tadeáš, moje opora. Nevzpomínám si na nic, co se té noci stalo. Netuším, jak se mu povedlo dostat mě z nemocnice, a neřeším to. Jsem ráda, že jsem na svobodě a že jsem tu s ním. Říkal, že jsme si souzeni a že patříme k sobě. Věřím mu a jsem šťastná. Nechci si vzpomenout na minulost, zajímá mě přítomnost a budoucnost. Už si ji nedovedu bez Tadeáše představit. Probudila jsem se ve chvíli, kdy mě položil na zadní sedadlo červeného auta. Řekl mi, že mám odpočívat a že až se probudím, tak bude všechno v pořádku. Vzbudila jsem se, když jsme projížděli malou vesničkou. Na náměstí stály dvě postarší obézní ženy. Když nás jedna z nich uviděla, úplně ztuhla. Bylo to směšné. Nevzpomínám si, že bych ji kdy viděla. Možná znala ona mě. Ale to je už jedno, protože mě Tadeáš odváží daleko odsud. Někam, kde budeme sami. Zastavili jsme až večer v krajině, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Mluvil o tom, že budeme žít v domku, ve kterém vyrůstala jeho máma. Domek byl hezký, celý bílý. Okolo něj zahrádka s planými růžemi. Bylo mi jasné, že tady už dlouho nikdo nebyl. „Tak jsme doma, děvenko,“ prohlásil a pak mě přenesl přes práh. Usadil mě do obrovského plyšového křesla a zabalil do deky. Vůbec jsem nevnímala, že je všude prach a že by místnost potřebovala uklidit. Tadeáš stál ve dveřích, v ruce držel nějakou knihu v kožených deskách a upřeně si mě prohlížel. „Chceš si přečíst svůj deník?“ Mám? Co když to bude ještě horší? Co mě bude víc trápit? Otázky nebo odpovědi? Rozuměl mi i beze slov.

Položil mi deník na klín a tiše odešel. 20. dubna, Londýn Už od rána mi bylo špatně. Tak dneska! Dneska se mnou začne proces. Bráchu chytili a on mě nezradil. Hodný starší bráška, zase mi pomohl. Dneska už asi naposledy. Čeká ho smrt. Má výborného advokáta, ale ani ten s tím nic nenadělá. Je tu spousta čumilů, mačkají se a touží po senzaci. Novináře sem nepustili, pro mě je to lepší. Nestojím o to, vidět svůj obličej ve všech trafikách. Náhodou mě ještě někdo pozná a co potom? Oblékla jsem si šedý kostým, abych nebyla nápadná. Připadala jsem si v něm jako kantorka z nedělní školy. Co to nevidím? V porotě sedí i starej Joel tam od nás. Kolik je to let? Snad miliony. Z naší vesnice jsem zdrhla už v jedenácti, nikdo si mě nemůže pamatovat. Joel, no to mě podrž. Zrovna ten. Udělali kozla zahradníkem. Jen já věděla, že je Joel vrah. Viděla jsem ho, jak prořízl krk malé Anett. Pak ji nechal ležet v trávě a odešel. Proces byl nudný, kdyby nešlo o brášku, tak bych zívala. Vypadalo to, že jsou všichni pro trest smrti. Jak jsem se ale dívala na Joela, bylo mi jasné, že ten se mě zastane. Zřejmě solidarita mezi vrahy. Tvářil se důležitě, ale nepoznal mě. Bratr to zahrál skvěle. Jen ta soudkyně. Jak ta se dívala! Nevěřila tomu divadélku, proto ji musím zabít. Musím! A Tadeáš mi pomůže. Tadeáš, moje opora. Opřela jsem se v křesle a zamyslela se. Co jen mi v tom nesedí? Něco je tam špatně. Ale co? Hlava mě pořád bolí a nejsem schopná logicky přemýšlet. Něco je jinak, než by mělo být. Něco moc důležitého. Tadeáš se převlékl do flanelové košile a přinesl mi čaj. Usmíval se a přisedl si ke mně. Tadeáš, moje opora. Nechci už myslet na to, jaká jsem. Vyschlo mi v krku, tak jsem se lačně napila. „Tadeáši, já už budu jiná. V nemocnici jsem se změnila, nechci být zlá.“ Pohladil mě po tváři. „Už nebudeš zlá, už je konec.“ A vtom mi to došlo: Joel nechal ležet Anett v trávě a odešel! Chápete?? V trávě a ne v potoce!! Opět jsem spala a ve snu viděla dvě ženy, které se praly. Nebyla to obyčejná rvačka, ale boj na život a na smrt. Moje protivnice měla velkou sílu, já měla štěstí. Pak začalo hořet. Já utekla a přežila. Ta druhá zůstala v domě a teď je mrtvá. Tak to přece říkal Tadeáš. Utíkala jsem k autu, ale najednou jsem ucítila prudkou bolest v hlavě. Probudila jsem se a připadalo mi, jako by se svět kolem mě rozplýval. Kde je Tadeáš? Před chvílí tu byl přece s čajem. Slíbil mi, že se o mě postará, tak kam odešel? Svět mi připadal stále rozplizlejší. Chtělo se mi spát a bylo mi strašné vedro. Sen byl jako živý, cítila jsem kouř a viděla plameny, které olizovaly stěny místnosti. Ve svém snu jsem se dusila a nemohla dýchat. Nedokázala jsem se zvednout a utéct. Jenom jsem křičela Tadeáááši!

Konečně jsem ho zaslechla. S někým se hádal. Tadeáš, můj Tadeáš, i teď mě brání a je mi oporou. Pak do mého snu vstoupil vysoký bledý muž. Měl tmavé vlasy a úzký obličej s orlím nosem. Blížil se ke mně skrz plameny, vzal mě do náruče a pak mě vysvobodil větou: „Už je to v pořádku, paní soudkyně.“

ZÁLEŽITOST ČISTĚ RODINNÁ

Stála tam na mostě a podzimní vítr si pohrával s jejími vlasy. Dívala se pod sebe, kde v pravidelných intervalech projížděly vlaky, a přemýšlela. Ne, nerozhodovala se. Už byla rozhodnutá. Věděla, že skočí. Víc než co jiného na světě si přála smrt. Teď si ještě znovu připomínala události posledních měsíců. Jistě, už jí to mohlo být jedno, ale snad se ještě naposledy chtěla potrestat. Stála tam, ruce v kapsách dlouhého kabátu, a masochisticky se rýpala v minulosti. Kromě občasného houkání vlaků tu bylo absolutní ticho. Namlouvala si, že ji sem dovedl osud. Že nějaká vyšší moc chce, aby to udělala. Zdráhala se mluvit o Bohu, i když její rodina byla silně věřící. Ona už nevěřila ničemu. Ani sobě, ani jemu. Uvědomovala si, že je příliš zbabělá a že je pro ni jednodušší věřit, že to tak mělo být. Nikdy se nedokázala vzepřít, to okolnosti, a nikoli ona, určovaly její život. Byla divákem, který pozoroval, jak jí život protéká mezi prsty. Co vlastně kdy chtěla? Co si přála a po čem toužila? Nevěděla. Teď si přeje umřít, to samozřejmě ano. Ale předtím? Všech těch dvacet let? Byla zvyklá, že o ní rozhodovali jiní. Zplodili ji, dali jí jméno a nikdo se jí neptal, jestli vůbec chce žít. Nevybrala si své rodiče, vybavení svého pokoje ani místo, kde žili. Když si měla vybrat, jakou školu bude navštěvovat, nechala to na rodičích. Nevěřila si, že by zvolila dobře. A navíc to bylo pohodlné. Nikdy si nebude vyčítat, že se rozhodla špatně. Rozhodnutí přece udělala rodina. Ono bohatě stačilo, co všechno si dokázala vyčítat ona sama. Sebeobviňování, přecitlivělost a nedostatek sebelásky byly vlastnosti, které ji provázely odmala. Ne, tahle mladá dáma se rozhodně nenarodila se šťastnou povahou. Když za sebou zaslechla hluk, otočila se a spatřila, jak se k ní blíží vysoký muž s obličejem, který působil jako maska. Nejdřív si myslela, že se jí to všechno zdá, že ji opět zradil smysl pro realitu. Ale ten muž byl skutečný. Rozhodným krokem mířil k místu, kde stála. Nevěděla, co si má myslet, a tak jako mnohokrát předtím mlčela a neříkala nic. Nechtěla být tím, kdo ovlivňuje události. Náhle jí hlavou probleskla myšlenka, že ten muž přišel vykonat to, na co se chystala. Ten nápad ji nevyděsil. Naopak. Alespoň to bude snazší. Třeba opravdu existuje Bůh. V tom případě je bezesporu lepší stát před ním jako oběť zločinu a ne jako sebevrah. Muž si stoupl vedle ní a stejně jako ona se zadíval do hloubky pod sebou. Jen tam tak stál a mlčel. Přemítala, kdo to může být. Její vrah to tedy není. Poslali ho za ní, aby na ni dohlédl? Má ji hlídat, aby neprovedla další hloupost? Tak proč přišel až nyní, kdy už hodinu stojí na mostě? Kde se do té doby flákal? Nebo je to náhodný chodec? Nesmysl, kdo by sem asi tak chodil na procházku? Nebo je to další sebevrah? Ta myšlenka ji mírně pobavila. Muž se nehýbal z místa a tvářil se, že si jí ani nevšiml. Co by asi tak udělal, kdybych náhle přelezla zábradlí a skočila? Co si myslí, že tu asi dělám? Pořádám piknik? Muž jako by četl její myšlenky. Otočil se k ní, vytáhl cigarety a jednu jí nabídl. Absurdní situace! Ten chlap se chová, jako kdyby byli na plese v Opeře. Teď se navíc ležérně opřel o zábradlí a začal společensky konverzovat o počasí. „Cože? Co prosím? Nějak jsem vás nevnímala,“ vysoukala ze sebe strnule. Ten vetřelec si dovolil položit jí otázku. Ať si táhne, odkud přišel, a nechá ji o samotě se svými myšlenkami. Na co se to

vůbec ptal? „Zajímalo by mě, jak se jmenujete. Pokud to ovšem nepokládáte za nezdvořilý dotaz.“ „Peggy. Peggy Smithová.“ Pousmál se a jí zčervenaly tváře rozhořčením. „Opravdu jsem Smithová. Vím, že to je první jméno, které každého napadne, když si má narychlo něco vymyslet, ale já se tak opravdu jmenuji. Nic vám do toho sice není, ale naše rodina je poměrně známá. Dědeček byl architekt a moji rodiče jsou umělci. Matka je operní zpěvačka a otec malíř.“ Žasla nad sebou. Co v tom muži je, že se před ním takhle rozpovídala? Většinou byla velmi nesdílná a soukromé informace si nechávala zásadně pro sebe. „Ale ano. No, samozřejmě. Kdo by neznal sira Waltra Smitha. Obdivuhodný člověk a výborný stavitel. Jeho Svatojakubská katedrála je úchvatná. Slyšel jsem i o vašem otci. Bryan Smith má před sebou skvělou kariéru, určitě ještě ukáže světu, co v něm je. A vaše matka? Juditu Smithovou považuji za nejlepší sopranistku, jakou jsem kdy slyšel.“ Na chvíli se odmlčel a pak se opravil: „Tedy vlastně považoval.“ „Vysmíváte se mi?“ Přesto byla potěšená, že slyší tolik chvály na své příbuzné. Ohromilo ji to. Jak je možné, že je ten muž zná? Většinou se nezviditelňovali v médiích a o publicitu vůbec nestáli. Pak ji ten muž překvapil ještě víc. Navrhl totiž, jestli by s ním nešla do nějaké útulné restaurace, kde by mu vyprávěla o své rodině. „Mluvit o rodině? To jste po dlouhé době první, koho to zajímá. Jenže já… Copak jste hlupák, že vám nedošlo, co tady dělám?“ obořila se na něj. On se usmál. „Lidé dělají různé věci. Každého něco trápí. A víte co? Odložte to do zítra. Dneska si sedneme ke krbu, dáme si červené víno a budeme si povídat. Například mě zajímá, proč se vaše matka jmenuje Judita. To je velice neobvyklé jméno.“ Jakoby hypnotizovaná přikývla a nechala se odvést ke svému autu. Nastartovala a přitom se přistihla, jak tomu muži vykládá, že její dědeček byl evangelický farář se specifickým smyslem pro humor, kterým šokoval své bližní. Ani ne za půl hodiny už seděli v příjemné restauraci a ona se dala do vyprávění. Lichotilo jí, že se ten cizí muž o ni zajímá a naslouchá jí. Nedával najevo, že je obyčejná a nudná, tak jako to dělalo tolik mužů předtím. Před ním nemusela mít pocity méněcennosti ani komplexy ze svých příbuzných. Ano, Peggy Smithová měla na chvíli pocit, že už není průměrnou studentkou konzervatoře ani tím ošklivým káčátkem s příliš kostnatým a vytáhlým tělem bez známky ženskosti. Ten muž dokázal, že se poprvé v životě cítila jako labuť. „Jak už jsem řekla, můj dědeček z matčiny strany byl evangelickým farářem. Když mu bylo třicet let, oženil se a získal faru, která byla v místě, kde žili Smithovi. Matka se narodila několik let po svatbě a babička pak už nemohla mít další děti. Od narození byla křehká a často marodila. Prarodiče ji vychovávali jako skleníkovou květinku a přáli si, aby z ní jednou byla velká umělkyně. Dědeček záhy zjistil, že má výborný hudební sluch a výborně zpívá. Poslali ji do Itálie, aby se připravovala na dráhu operní pěvkyně. Několik měsíců nato měli moji prarodiče autonehodu. Dědeček zemřel na místě, babička bojovala o život ještě několik týdnů. Pak do hry vstoupil Walter Smith, který babičce na smrtelné posteli slíbil, že se postará o její dceru, až se vrátí ze studií. Sám měl dvojčata, Roberta a Bertrama. Robert je o deset minut starší, má o něco tmavší vlasy a pod okem mateřské znaménko. Od dětství chtěl být vědcem a věřil, že objeví lék na rakovinu. Často se zavíral na půdě jejich obrovského domu, který dědeček vystavěl v tudorovském stylu, a tam bádal.

Nikoho k sobě nepouštěl a vlastně pořád nepouští. Otec o strýci říká, že je divný pavouk, ale já ho mám moc ráda. On si jako jediný vždycky našel čas, aby si se mnou popovídal. Můj otec, Bertram, je pravý opak svého dvojčete. Všude je ho plno a má duši bohéma. Co je znám, tak se s mým strýcem špičkují kvůli profesi, kvůli ženským i kvůli jménu. Otec tvrdí, že strýc stejně nic nevymyslí a že se pouze zašívá na půdě, aby nemusel nic dělat. Taky se mu často posmívá, že se ještě neoženil. A tak zve do domu své kamarádky a dohazuje mu je. S tím jménem je to ještě horší. Strýček své jméno nesnáší, jenomže s tím nic nenadělá, protože ho podědil po pradědovi. Robert je u nás v rodině tradicí. Jediné, čeho docílil, je, že si jméno zkracuje. To je ale voda na otcův mlýn. Když chce strýce pošťouchnout, nemusí chodit pro nápady daleko. Strýc mu oplácí stejnou mincí. Otci říká, že je budižkničemu a že jeho obrazy kupují pouze jeho přátelé, protože člověk se zdravým rozumem a vkusem se jim obloukem vyhne. A také mu říká, že kdyby nebylo dědečka, neměl by ani na slanou vodu. Možná že má částečně pravdu. Strýc Rob (jak mu říkám) přednáší na univerzitě a často publikuje. Už mu vyšlo pět knížek a taky přispívá do odborných časopisů. Měřeno penězi, určitě je na tom lépe on. Ale na druhou stranu má otec vlastní rodinu. Tím se opět dostávám k mamince. Ta se z Itálie vrátila, když jí bylo devatenáct let. Byla prý štíhlá, pružná jako proutek a vypadala jako panenka. Měla modré oči, blonďaté vlasy a porcelánovou pleť. Moje matka žila jen svou hudbou a přízemní věci ji nezajímaly. Proto si dlouho nevšimla, že se do ní můj otec zamiloval. Když si to uvědomila, bylo jí to víceméně jedno. Na prvním místě pro ni byl zpěv. Cestovala po světě, vystupovala v nejprestižnějších halách a domů se vracela jen párkrát do roka. A otec? Ten na ni pořád čekal. Jiné ženy pro něj neexistovaly, on měl jen svoji Juditu. Po deseti letech se konečně dočkal. Když bylo mámě třicet, rozhodla se dát si pauzu. Odjela zpátky ke Smithovým a zanedlouho se provdala za mého otce. Já jsem se narodila dva roky po svatbě. Bohužel měla maminka těžký porod a už nemohla mít další děti. Vztah mezi mými rodiči značně ochladl. Někdy jsem měla pocit, že mi to otec dává za vinu. Choval se ke mně hezky, ale nikdy nebyl z mé přítomnosti vyloženě nadšený. Máma se prý po mém narození hodně změnila. Začala být náladová a protivná. Nic jí nebylo po chuti, byla náročná k sobě i druhým. Navíc se obrátila na víru a dokázala trávit celé dny čtením Bible. Nejvíc jsem to odnášela já. Už když mi byl rok, předala mě do péče chůvy. Nikdy si ke mně nevytvořila mateřský vztah a častokrát jsem ji podezírala, že jsem jí v podstatě lhostejná. Samozřejmě, že jsem nestrádala, měla jsem kde bydlet, co jíst a oblečení mi mohla závidět ledasjaká princezna. Jenomže pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi chybí láska. Máma pro mě byla nejdůležitějším člověkem na světě a já ji milovala jako nikoho. Toužila jsem, aby mě objímala, mazlila se se mnou a četla mi pohádky. Na to nebyl čas ani chuť. Navíc jsem nikdy nepatřila mezi roztomilé holčičky. Nebyla jsem okouzlující ani veselá. Chápu, že jsem pro svoji krásnou matku byla zklamáním. Když mi byl rok a půl, máma zase začala koncertovat. Otec ji přemlouval, aby zůstala ještě pár let doma, ale to naprosto odmítala. Z té doby mám schovaný jeho dopis. Chcete vědět, co v něm je? Pamatuji si ho doslova: ‚Vrať se mi, lásko moje. Čekám tu na tebe já i naše Peggy. PS.: Nejlepší věci na světě nejsou věci. B. S.‘ Ani to mámu nepřesvědčilo. Nevím, jestli byla v životě šťastná, ale dost o tom pochybuji. Když mi bylo pět let, adoptovali rodiče Dylana. To, že k tomu svolila i matka, jsem nikdy nepochopila. Možná nebyla tak bezcitná, jak si o ní mnozí mysleli. Táta děti miloval, a když se dozvěděl o miminu, které nikdy nepoznalo otce a jehož máma umřela krátce po porodu, neváhal. Nemusím ani dodávat, že jsem byla šťastná jako blecha, že mám bratříčka.“

Usrkla vína a podívala se na tmavovlasého muže se stříbrem ve vlnitých vlasech. Jak mu říct to, co chce? Zatím to bylo nevinné povídání, teď se dostává k závažnějším věcem. Bude to těžké, velice těžké. Za dost věcí se styděla a některé neprozradila ani svému psychiatrovi. Nadechla se a vyhrkla: „Vlastně kvůli Dylanovi jsem se chtěla zabít. Bála jsem se, že mu ublížím.“ Muž jí dolil víno a vybídl ji, aby pokračovala. „Před třemi měsíci moje máma spáchala sebevraždu. Vyskočila z okna svého pokoje. Našla jsem ji já, když jsem šla druhý den ráno natrhat kytky do vázy. Ležela v záhonu čajových růží a na sobě měla noční košili. Myslela jsem, že se zblázním. Tolik pro mě znamenala. Pořád jsem doufala, že mě jednoho dne pohladí a řekne mi, jak moc jí na mně záleží. Dokud žila, pořád jsem mohla doufat. Pak jsme našli její dopis na rozloučenou. Ležel na nočním stolku a zdálky vypadal naprosto neškodně. Jeho slova nikdy nezapomenu: ‚Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že nejlepší věci na světě opravdu nejsou věci. Peggy se omlouvám za to, že jsem jí nikdy nedala najevo, že ji moc a moc miluji. Snad mi odpustí.‘ Tím začala moje cesta do pekel. Cítila jsem, že začínám šílet. Dělala jsem nelogické věci a přála si zemřít. V noci jsem nemohla spát, usínala jsem uprostřed dne a chodila po domě jako tělo bez duše. Nedokázala jsem se soustředit, propadala jsem depresím a často jsem měla pocit, že se dusím. Poléval mě ledový pot a třásly se mi ruce. Otec mi domluvil setkání s psychiatrem. Doktor se snažil. Říkal mi, že nemám mít pocity viny, protože máma se rozhodla sama, ale k ničemu to nebylo. Pořád jsem si říkala, že za to můžu já. Udělala to jen kvůli mně, to vědomí mě naprosto ovládalo. Dostala jsem spoustu prášků, ale nezabraly. A pak jsem začala doopravdy bláznit. Odložila jsem věci a pak je nemohla najít, zapomínala jsem jména svých známých a často jsem někam šla, ačkoliv jsem nevěděla proč. Večer jsem pomocí prášků na spaní usnula a po probuzení zjistila, že můj pokoj vypadá jinak. Napadlo mě, že jsem náměsíčná. Bohužel za pár dní se mi to stalo v bdělém stavu. Odešla jsem z pokoje, zamkla dveře, a když jsem se vrátila, několik věcí nebylo na svém místě. Do pokoje se nikdo nemohl dostat, takže jsem to musela udělat já. Jenže jsem o tom vůbec nevěděla! Včera se ale přihodilo něco, co definitivně rozhodlo. Probudila jsem se po deváté hodině oblečená a obutá. Když jsem si prohlédla své prsty, s hrůzou jsem zjistila, že mám za nehty krev. Ruce jsem si pečlivě vydrhla a s ošklivou předtuchu se vydala na snídani. Tam se vše vysvětlilo. Někdo v noci napadl Dylana. Ráno měl poškrábaný obličej a nevěděl, jak se mu to stalo. Otec se rozmýšlel, jestli nemá sehnat soukromého detektiva, ale nakonec ho Dylan přesvědčil, že to není nutné. Nikdo mě nepodezíral, ale já si uvědomila, že už není cesta zpátky. Jsem nebezpečná všem v domě a musím to zastavit! Už chápete? Mám na svědomí smrt matky a málem jsem zabila i svého bratříčka. Včera se mi to nepovedlo, ale co když se to povede příště?“ „Neplačte, něco vymyslíme. Jen mi musíte důvěřovat, ano, Peggy? Důvěřovat mi tak, že vložíte svůj život do mých rukou.“ Neměla nad čím přemýšlet. Přikývla. Na nedaleké kostelní věži právě odbíjela třetí hodina ranní. Vysoký muž stál za dveřmi dívčina pokoje a potichu poslouchal. Slyšel pravidelné dýchání a to mu dodalo odvahu. Vstoupil do pokoje a dal si velký pozor, aby jeho kroky byly úplně neslyšné. Blížil se k posteli s nebesy a opatrně našlapoval. V posteli ležela dívka v krajkové noční košili. Muž ji několik minut pozoroval a potom ji

vzal do náruče. Zdálo se, že dívka o sobě vůbec neví. Ruce jí bezvládně visely a nijak se nebránila, když s ní muž vyšel na balkon. Ostrý vítr jí rozcuchal vlasy a do obličeje jí spadlo několik dešťových kapek. Ani to ji neprobudilo. Muži uniklo krátké zachechtnutí, které okamžitě udusil. Je sice u cíle, ale ještě si musí dávat zatracený pozor. Nechce přece, aby se něco pohnojilo. Dívka byla lehoučká jako pírko, téměř ji necítil. Očima vyhledal nejvhodnější místo a zamířil k němu. Když došel se svým břemenem k zábradlí a chystal se dívku shodit dolů, ze stínu vyšli dva muži. Tmavovlasý vzal Peggy něžně do náruče a odnášel ji zpět do postele. Ten druhý mu nasadil pouta. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Proč by to dělal? Copak mě tak moc nenáviděl?“ Opět seděli v oné restauraci, venku se stmívalo a oni popíjeli červené víno. Všechno bylo jako minule, jen s tím rozdílem, že Peggy Smithová už neplánovala smrt. A abychom byli zcela přesní, změnila se i Peggy. Na sobě měla vínové šaty a moderní kabátek. Odpoledne si došla ke kadeřníkovi a poprvé v životě i na kosmetiku. Nebyla krásná, ale vypadala zajímavě. „Důvodem bylo dědictví po vaší matce. Přál si, aby všechny peníze dostal jeho syn.“ „Myslíte Dylana?“ „Byl to syn, kterého mu porodila milenka. Vaše matka neměla o původu Dylana ani ponětí. Když zemřela, rozhodl se, že zneužije vaše pocity viny. Dělal všechno pro to, abyste si myslela, že jste blázen.“ „Ale co tím sledoval? To mě chtěl zavřít do ústavu?“ „Chtěl vás donutit k sebevraždě.“ Dala se do pláče. „Když to nevyšlo, hodlal vás shodit z balkonu, abyste si zlomila vaz. Nejspíš by tvrdil, že jste skočila stejně jako vaše matka. Bylo to vlastně docela jednoduché. Vůbec neriskoval a málem mu to vyšlo. Vy byste byla mrtvá a peníze by zůstaly v rodině.“ „Tohle by přece táta nikdy neudělal! Vždyť jsem vám říkala, co stálo v dopise mámě. Člověk, který to psal, pohrdal penězi. A proč by vraždil vlastní dítě, aby peníze zůstaly v rodině?! To přece nedává smysl!“ Muž mlčel. Zadíval se z okna do tmy a čekal, zda pochopí. Nepochopila. „Trochu vám napovím. Váš strýc je Robert, ale nemá rád, když mu tak říkáte, proto používá zkrácené jméno. Vy mu říkáte Rob, ale vaše matka mu říkala Bert. Už víte, kam mířím? Jako Bert Smith měl iniciály B. S.“