Anna Březinová RŮŽE PRO CÍSAŘOVU MILENKU Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Anna Březinová, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2012 ISBN 978-80-243-5346-3
Vaše Veličenstvo ráčí Vídeň „Poslechněte, pane doktore, vždyť já vůbec nevím, jak se mám před císařem chovat,“ posteskla si mladá dáma s poněkud složitým účesem a pohodlně se rozvalila v křesle potaženém plyšem barvy, které se obvykle říká kardinálská červeň. Oslovený doktor Paul Schulz se světácky ušklíbnul, vytáhl z kapsy svého skořicově hnědého módně střiženého saka stříbrnou tabatěrku a se cvaknutím ji před svou návštěvnicí otevřel: „Cigaretku?“ otázal se věcně a lákavě dodal:„Mám pravé turecké.“ „Ráda,“ odvětila Kateřina Schrattová na ženu poněkud hlubokým a trochu chraplavým hlasem, sáhla do tabatěrky, dvěma prsty odtud vyňala jednu z cigaret, zatímco levou rukou vylovila ze své luxusní kožené kabelky dlouhou špičku ze stříbra a slonoviny. Pomalu, takřka obřadně zasunula cigaretu do špičky, nechala si od Schulze připálit, vyfoukla kouř a tázavě se podívala na svého hostitele. Doktor si s odpovědí na její otázku dával na čas, jako by chtěl co nejvíce protahovat chvíle strávené ve společnosti tohoto nového půvabného přírůstku vídeňského Burgtheatru. „Jak ho mám vlastně oslovovat? Veličenstvo nebo Výsosti?“ naléhala herečka. Schulz si sám zapálil cigaretu, zadíval se do Kateřininých modrých očí a znovu si uvědomoval, jak se mu líbí. Nebyla sice krásná v klasickém slova smyslu, její tvář měla daleko do uměřenosti obličejů antických venuší, spíše to byl jakýsi bezprostřední půvab, kterým okouzlovala muže. Na plných rtech jí většinou pohrával náznak úsměvu, který odzbrojoval i ty nejzavilejší odpůrce žen a zatvrzelé staré mládence. V jejím chování se mísila bezostyšnost s nepředstíranou naivitou. „Především ho nesmíš oslovovat první. Budeš císaři jenom odpovídat, pokud se tě na něco zeptá.“ „A když se mě na něco zeptá, jak mám odpovědět?“ „Budeš říkat: Vaše Veličenstvo ráčí… No zkus to sama!“ Vyzval ji její hostitel. Schrattová si v křesle přehodila nohu přes nohu a zatímco v levé ruce držela špičku s hořící cigaretou, pravou zamávala ve vzduchu. „Vaše Veličenstvo ráčí…“ zvolala hlasitě svým hlubokým hlasem, jakoby stála na jevišti. Doktor Schulz se rozesmál: „Počkej, to nejde. Nemůžeš si v císařově přítomnosti dávat nohu přes nohu a kouřit už vůbec nesmíš!“ „Tak jak se tedy mám chovat?“ Kateřina upřela na Paula své velké pomněnkové oči. Zazdálo se mu v té chvíli, že je v tom pohledu až psí oddanost. Trochu ho z toho bodlo u srdce a zatoužil, aby se ta lehkomyslná herečka na něj takhle dívala častěji. Jenže si dobře uvědomoval, že je jen jejím přítelem a ničím víc. Už s ohledem na svou pověst a lékařskou praxi si s ní nemohl dovolit žádný románek. Dost na tom, že byl jejím trpělivým rádcem a důvěrníkem. Ostatně jako známého ženského lékaře se styky u vídeňského dvora ho vyhledávalo povíce hereček, operních a operetních zpěvaček, baletek i dámiček s poněkud pošramocenou pověstí. „Milá Kateřino, postav se a zkus se uklonit asi tak, jak se klaníte při děkovačce na divadle!“ Schrattová dychtivě vyskočila, odložila špičku s cigaretou do velkého porcelánového popelníku, postavila se do stoje spatného a hluboce se uklonila. Udělala to tak prudce, že se jí její složitý účes zcela rozpadl, a když se narovnala, padaly jí prameny vlasů přes čelo a oči. Paul se rozesmál: „Svatá prostoto! Tak ne. Zkus udělat obyčejné pukrle a až se narovnáš, řekni to Vaše Veličenstvo ráčí…“ „Ale když já se musím napřed nechat učesat. Pane doktore, zavolejte mi vaši komornou!“
„Cožpak by to obyčejná sponka nespravila? Zkus to, Kateřino, sama.“ Schrattová se zamračila a začala se hrabat v kabelce, aby odtud vylovila svůj hřeben. Konečně ho našla a drobnými krůčky přešla k vysokému zrcadlu v bohatě zdobeném zlaceném rámu, které v doktorově salónu zabíralo část jedné stěny. „V divadle mám na to kadeřnici,“ brblala přitom, ale Paul dělal, jakoby si její poznámky ani nevšiml. Stál za jejími zády a klidně pokuřoval. Věděl, že s těmito umělkyněmi se musí někdy zacházet tvrdě a dát jim pocítit, že nemohou všechno, jak se občas domnívají. Konečně měla pocit, že opět vrátila svým světle kaštanovým vlasům jejich původní podobu od příchodu do noblesního bytu doktora Paula Schulze. Zvědavě se k němu otočila, aby se i on mohl pokochat pohledem. Upřeně se na něho podívala a otázala se s předstíranou naivitou: „A co teď, pane doktore?“ „Udělej obyčejné pukrle, ne moc přehnané, císař je také jenom člověk. Ale chci, aby z tvých pohybů vyzařovala úcta. Vždyť budeš mít před sebou panovníka z Boží milosti…“ „Já vím, já vím,“ rychle ho odbyla Kateřina. Paul zpozoroval na její tváři stín nervozity a usmál se: „Tak dobrá. Předveď se!“ Schrattová se lehce uklonila, tak jak by se na audienci u císaře slušelo, mírně přitom sklopila oči, ne však příliš. Bylo to naprosto dokonalé. „Výtečně,“ pochválil ji ve dvorních ceremoniálech zběhlý lékař. „Hlavně si v císařově přítomnosti nesmíš sednout, i kdyby tě kdoví jak bolely nohy. Rozumíš!“ „Jistěže, pane doktore,“ ušklíbla se Kateřina a laškovně přitom lehce poklepala Schulze jen tak třemi prsty pravé ruky po tváři. Vypadalo to v té chvíli, jakoby si byli kdoví jak důvěrní, jenže ve skutečnosti mezi nimi tělesného nebylo vůbec nic, pokud za to nepovažujeme gynekologické prohlídky. Pak až příliš dychtivě sáhla po své špičce odložené do popelníku, ale ke své lítosti zjistila, že jí cigareta mezitím vyhasla, a proto honem výmluvným gestem požádala doktora o připálení. Schulz škrtnul sirkami, plamínek olízl konec cigarety, Schrattová zadýmala a kolem její tváře se vznesl oblak kouře. „Takhle by tě měl namalovat Angeli,“ s úsměvem zmínil doktor módního vídeňského malíře. „Jenže kdo by ho zaplatil? Vy, doktore?“ ušklíbla se herečka a mohutně zadýmala. „Za zvěčnění tvé krásy by mi to stálo,“ odvětil Schulz. „Ale baron Kiss by mě pak zabil,“ hořce se usmála Schrattová při vyslovení jména svého zákonného chotě. „Když tě nezabil kvůli továrníkovi Palmerovi?“ nadhodil lékař. „Nedáš si trochu koňaku?“ zeptal se vzápětí, aby novou hvězdu Burgtheatru u sebe zadržel co nejdéle. „Kdepak. Mám zkoušku. Co by tomu řekl režisér, kdybych přišla opilá?“ „Z jedné skleničky se přece neopiješ,“ namítl doktor, otočil se k prosklenému příborníku, vytáhl odtud dvě baňaté číše se zlatým okrajem a naplnil je hnědou tekutinou z vysoké lahve. Poté pozvedl jednu z nich a zvolal: „Prozit!“ Maličko se usmál a dodal:„Ať nemáš před císařem trému!“ „Proč bych měla mít trému?“ opáčila Kateřina. „Vždyť to bude jen starý pán v generálské uniformě!“ „Ještě štěstí, že tě kromě mne nikdo neslyší. Vždyť ses právě dopustila urážky panovnického majestátu!“ Doktor se shovívavě ušklíbl a obrátil do sebe skleničku koňaku. „Mám už takovou prostořekou pusu,“ usmála se Schrattová a na rozdíl od Schulze ze své číše jen lehce usrkla. „Palmer mi to říká také.“ „Myslím, že ten tvůj Palmer je ještě starší než císař,“ rýpnul si lékař. „Snad byste na něho nežárlil, pane doktore.“ Kateřina ho při těch slovech nečekaně uchopila
za paži, naklonila se k němu a lehce políbila na tvář. Ten vlhký dotek jejích rtů Schulze poněkud zaskočil. Rychle poodstoupil a honem herečku napomenul: „Nesmíš se hned ke každému chovat tak důvěrně!“ „Nebojte, císaři to neudělám. To bylo jen poděkování, pane doktore.“ Kolikrát si v příštích dnech Kateřina vzpomněla na svůj rozhovor s doktorem Schulzem! Stále jí v uších zněla jeho nabádavá a trochu otcovská slova. Čím více se blížil termín audience v Hofburgu, tím více se jí vybavovalo každé Schulzovo slovo, každé gesto, každá grimasa. Ach, jak dokázal být doktor smrtelně vážný a komisní a pak najednou z ničeho nic uměl přejít do žoviálního až kamarádského tónu, jakoby hercem byl on a ne ona. „Stejně jsem úplné dřevo,“ vybafla při jedné zkoušce na zkoprnělého režiséra Förstera. Klaus Förster si nasadil na svůj baňatý načervenalý nos skřipec a nedůvěřivě se na ni podíval. „To přece nemyslíte vážně, madam!“ řekl po chvíli ticha. Říkával každé herečce madam, ať byla stále ještě slečnou nebo už vdanou paní. Byl to trochu starosvětský pán, ale celý život strávený v divadle mu vtiskl poněkud nechtěné bohémské rysy projevující se v podivné apatičnosti a až lhostejnosti při zkouškách představení, a zejména pak v častém posílání divadelního sluhy „pro čtvrťák rýnského“, jak říkával. „Jsem dřevo, ale ne takové jako kolegyně Wessely,“ rýpla si Schrattová a rozhihňala se do dlaní. „Co jsi to řekla?“ ozvala se oblíbená představitelka naivek, hezká modrooká blondýnka Josefine Wessely, která jakoby nešťastnou náhodou zaslechla Kateřinina slova za kulisami. Förster honem zatleskal a okřikl obě herečky: „No tak, dámy! Máme přece zkoušku.“ Wessely si neodpustila, aby za jeho zády nevyplázla na Schrattovou jazyk. Ale Kateřina se jen ušklíbla a dál celou situaci nevyhrocovala. Věděla, že je to zbytečné, s Josefinou se škorpily každou chvíli, zvláště pak v šatně, kde měly toaletní stolky vedle sebe. Ale Schrattová se nedávno do Vídně vrátila z angažmá ve Městském divadle v Berlíně, v ansámblu Burgtheatru si teprve zvykala a nechtěla si hned zpočátku zadělat na konflikt se zdejší hvězdičkou. Však jí také přijetí do zdejšího souboru stálo nemalé úsilí. Především se musela zbavit tíživého dluhu třiceti tisíc zlatých, který zčásti nadělal její manžel baron Nikolaus Kiss a z větší části ona sama svou neukojitelnou zálibou v kartách a ruletě. Naštěstí ji ředitel vídeňského městského divadla Laube představil továrníkovi Palmerovi, starému pánovi, který ve svém paláci na Ringstrasse rád přijímal mladé herečky a s potěšením jim plnil jejich přání. Že to nedělal zadarmo, je nabíledni, ale Kateřina uměla splnit všechny jeho podivuhodné choutky, které občas neměly daleko ke zvrácenosti, a tak se pak mohla jako bezúhonná osoba ucházet o místo v souboru Brugtheatru a s doporučením Laubeho a pochopitelně také Palmera pomýšlet na ty nejzajímavější role. Protože však Burgtheatr byl vydržován z prostředků císařské rodiny, musela na počátku angažmá absolvovat audienci u samotného císaře. Právě proto vyhledala doktora Paula Schulze, tentokrát nikoliv s nějakými těmi ženskými potížemi, ale proto, aby jí jako častý návštěvník u dvora a přítel korunního prince Rudolfa poradil, jak se má před císařem chovat. Však už se také nemohla dočkat. Když přišel den hromadné audience, byla od rána celá rozechvělá, žaludek měla sevřený trémou i napjatým očekáváním natolik, že nemohla polknout jediné sousto. Přes Schulzeho varování, aby si oblékla něco decentního a střízlivého, si vybrala růžové šaty zdobené umělými květy a velkým kulatým výstřihem. Od chvíle, kdy vstala z postele, neměla stání, celá rozčílená bezúčelně pobíhala z místa na místo, vyplísnila služku, že jí pořádně neutáhla korzet, pak se jí zase zdálo, že se její střevíčky málo lesknou a nakonec nemohla najít vějíř. „Mělas mi připravit ten s kajčím peřím, ty náno pitomá!“ vztekala se Kateřina a zlobně dupala nohou. Konečně byl vějíř nalezen a herečka se rázem celá rozplývala: „Nic si z toho, Mimi, nedělej, že
jsem na tebe trošku řvala. Jsi můj drahoušek, moje zlatíčko! Kde mám kabelku? Přivolala jsi kočár? Že už stojí dole? Kdyby se na mne někdo ptal, tak jsem u císaře. Ať to všichni vědí a závidí mi!“ A už vyběhla ze dveří a klapot jejích střevíčků se rozléhal po širokých kamenných schodech. Na ulici se zastavila a zvedla oči k obloze potažené šedým příkrovem dešťových mraků. „Nemusíte se bát, paninko, dneska pršet nebude,“ zavolal na ní fiakrista a s uctivou úklonou jí otevíral dveře. „Viděl jsem vás v té komedii od Birch-Pfeifferové. Moc vám to slušelo.“ Kateřina se ušklíbla a uvelebila se uvnitř fiakru. V duchu si říkala, jak je příjemné být slavný. Hned jsou všichni kolem vás ochotnější. „Tak rovnou k Hofburgu!“ zvolal fiakrista, práskl bičem a pár pěkných černých koní se rozběhl po ulici. Jaký asi bude, kladla si herečka v duchu otázku a myslela na císaře. Škoda jen, že tam nebude císařovna. Prý spolu takřka nežijí, zatímco on dennodenně úřaduje, Její Veličenstvo Alžběta jezdí po světě. Kdo ví, co se mezi nimi stalo, pomyslela si Kateřina, ale teď jí podobné úvahy vůbec nelákaly, ačkoliv jindy by se o císařovně dokázala bavit celé hodiny. Srdce jí tlouklo vzrušením a už si představovala, jak vstupuje do audienčního sálu a sám císař si levou rukou uhladí licousy, pak se nakloní k nejvyššímu hofmistrovi a polohlasně se ho zeptá: „Povězte mi, kdo je ta dáma, co právě přišla?“ A nejvyšší hofmistr kníže Liechtenstein v rozpacích odpoví: „Račte prominout, Veličenstvo, musím to zjistit.“ Schrattová se té představě v duchu rozesmála. Pak si však všimla, že si za tu krátkou chvíli, co šla od domu ke kočáru, umazala svoje bílé střevíčky. „Saprlot, to je nepříjemné a instinktivně sáhla po krajkovém kapesníčku a už si s ním chtěla utřít špičky bot, ale na poslední chvíli se zarazila. To přece nemůže udělat, aby si kapesníčkem čistila střevíce! Co kdyby ho potřebovala? Co by pak řekl císař, kdyby spatřil špinavý kapesník? Strnula v rozpacích a přemýšlela, co je při císařské audienci větší faux pas – špinavý kapesník, nebo špinavé boty? Před bránou Hofburgu se jí samým vzrušením málem zastavil dech. Připadala si jako v mlze a vůbec nevnímala, když jí livrejovaný sluha požádal, aby mu ukázala pozvánku. Ke své lítosti však zjistila, že zdaleka není jediná pozvaná. Věděla sice, že se jedná o hromadnou audienci, ale tak velký shluk kočárů ji nepříjemně překvapil. Zahlédla i kolegyně z divadla – madam Lewinskou a slečnu Kallinovou, které nevrle pozdravila kývnutím hlavy. Ale škodolibá Alberta Lewinská se jejím chováním nenechala přivést do rozpaků, drobnými krůčky k ní doslova přicupitala, uchopila pod paží a důvěrně zašeptala: „Také jste tak nervózní, Kateřino? Já tedy strašně a to už jsem na císařské audienci potřetí, a dokonce jsem byla i na dvorním plese.“ Schrattová stiskla pevně rty a neodpověděla. Nechala se tou dotěrnou a nápadně nalíčenou Lewinskou vláčet po červeným kobercem potažených mramorových schodech, míjely spolu lokaje, kteří v lesklých livrejích postávali v pozoru na odpočívadlech, a obrovská zrcadla v těžkých zlacených rámech visící na stěnách. Spolu s ostatními pozvanými vpluli do audienčního sálu s vysokým štukovaným stropem, z něhož byly zavěšeny jako obrovské hrozny tři skleněné lustry se spoustou teď ve dne nezapálených svíček. Kateřině samým vzrušením tlouklo srdce až v krku. „Drahá, co dělá ten váš baron?“ Hlas Lewinské k ní přicházel jakoby z dálky, slyšela se odpovídat: „Nic, leda tak dluhy.“ Alberta vyprskla a rozhihňala se. „Zlatíčko, vy jste rozená komička!“ Jenže Schrattová bohužel nežertovala, ale teď se nechtěla s Lewinskou přít a probírat své manželské starosti. Cítila její nepříjemně vonící parfém. Kam ta ženská na takové smrady chodí? Z druhé strany ji zase nepříjemně ovanul pach potu jakéhosi důstojníka v červené uniformě uherských hulánů. Všimla si jeho mocných černých knírů, jejichž konečky byly výbojně nakrouceny vzhůru, ale pak jí výhled na mladého poručíka zastínila mohutná ramena kolegy z Burgtheatru Wolfganga Sonnenthala. Otočil se, maličko uklonil a zašeptal: „Má úcta, drahé dámy! Také jste tak napjaté jako já?“ Lewinská ho rázem zahrnula nevyčerpatelným proudem své výmluvnosti.
Ale její slovní vodopád náhle uťal autoritativní hlas majordoma, tučného takřka holohlavého chlapíka v jasně modré uniformě zdobené zlatými šňůrami: „Jeho Veličenstvo z Boží milosti císař rakouský, apoštolský král uherský, král český, král chorvatský, velkokníže haličský…“ Další výčet panovníkových titulů přestala Kateřina vnímat a se zatajeným dechem hleděla k vysokým dveřím, které se měly co chvíli otevřít, aby jimi vstoupil ON… A dveře se skutečně otevřely a objevila se v nich drobná postava v generálské uniformě. Jasně modrý kabát se dvěma řadami zlatých knoflíků zdobila tři vyznamenání a kolem krku řád Zlatého rouna. Černé kalhoty měly široké červené lampasy. Císař přicházel drobnými krůčky, mírně nachýlen, jakoby na svých zádech nesl všechnu tíhu světa. Alespoň to tak Kateřině připadalo. Z celého obličeje ji nejvíce upoutaly jeho oči barvy pomněnek, které se pátravě a starostlivě rozhlížely po shromáždění v audienčním sále. Císařovo vysoké čelo se nakrabatilo a majordomus jakoby z této drobné mimické změny vyčetl příkaz, začal všechny pozvané šikovat do dlouhé řady podél stěny. Asi stovka pozvaných ochotně ustupovala a panovník je sledoval s lehkým úsměvem skrytým pod mocnými bílými licousy. Schrattová by bývala zůstala v rozpacích stát jako ze stáda zatoulaná ovečka, naštěstí ji Lewinská uchopila za paži a vmanévrovala do řady. Teprve pak si císař doprovázený několika dvořany v důstojnických uniformách nechal představovat jednotlivé pozvané osoby. Ke každému prohodil několik slov a pak zase popošel dál. Vypadalo to jako obřad, však to také obřad byl, jen František Josef I. se choval o poznání civilněji než jeho habsburští předkové na trůně. Doba pokročila i v tomto ohledu. Už se císaři nelíbala ruka jako dříve, místo toho panovník každému podával ruku. Dokonce si kvůli tomu svlékl rukavičky z bílé kůže, svíral je teď ve své levačce, zatímco pravačkou každému potřásl podanou paží. Jen krátce a lehce, jak to přikazoval dvorní protokol. Kateřina si v duchu představila, že by mu začala rukou, jak se říká, pumpovat a musela se v duchu nad tím bláznivým nápadem pousmát. Mezitím panovník pokročil až k vysokému Sonnenthalovi. „Vás přece znám z divadla,“ císař pohlédl vzhůru na vysokého herce a mírně se usmál. „Vy hráváte padouchy.“ Všichni kolem včetně Schrattové pobaveně vyprskli smíchy. Také František Josef se usmíval. „Měl byste si dát obarvit vlasy. V představách režisérů jsou všichni padouši zrzaví.“ „Jste laskav, Veličenstvo,“ vydechl Sonnenthal. Ale to už císařovy pomněnkové oči zabloudily na tvář Kateřiny Schrattové. Rozčílená herečka se pokusila o pukrle, cítila, jak ji tvář polévá nach a potí se jí ruce. Usilovně vzpomínala na vše, co jí radil doktor Paul Schulz. „Také vás už jsem viděl.“ Císař si Kateřinu zálibně prohlížel a držel její ruku o poznání déle než v případě ostatních. Cítila, že by měla něco říci, ale vyhrkla ze sebe jen: „Vaše Veličenstvo ráčí…“ Dál ze sebe nedokázala nic vypravit, přesto se pokusila situaci zachránit. Avšak ke své smůle ze sebe dostat duchaplnější větu, pouze zopakovala: „Vaše Veličenstvo ráčí…“ A opět se nedokázala dostat dál. „Nebuďte tak nervózní, má milá,“ usmál se císař. „To máte i na jevišti takovou trému? Pokud vím, když jste hrála tu Lorle, nic takového jsem na vás nepozoroval. A to jsem si na vás vzal kukátko.“ „Vaše Veličenstvo ráčí…“ Teď už se František Josef zcela hlasitě rozesmál. Nálada v audienčním sále se rázem uvolnila, řada se pohnula, pozvaní vystupovali, aby se podívali na herečku, která tak pobavila císaře. Kateřina byla ve tváři celá rudá studem. Jedním z těch, kdo se zájmem pozoroval celý výjev, byl i nenápadný muž s hladce vyholenou tváří a s nakrátko ostříhanými světlými vlasy, oblečený ve střízlivé šedozelené uniformě. Když už byla audience takřka u konce, přitočil se ke Kateřině, která se už trochu vzpamatovala z rozčílení, a v duchu si teď nadávala do hus a krůt, se slovy: „Promiňte, madam, mohl bych vás někdy navštívit ve vaší divadelní šatně? Samozřejmě ve vší počestnosti.“ Herečka se na něj nechápavě podívala: „S kým mám tu čest, pane?“ otázala se zvědavě. Generál se usmál a podal jí zlatě lemovanou kartičku z bílého tuhého papíru
zdobenou erbem s německou orlicí. Pod ním četla: „Generálmajor Karl von Beck, vojenský rada velvyslanectví Německého císařství.“ Podívala se na generála. Vlídně se usmíval, měl souměrný příjemný obličej hyzděný pouze jizvou na levé tváři, která mu dodávala mužného vzezření. „Čemu vděčím za váš zájem, pane vojenský rado?“ „Kdo ví?“ odpověděl tajemně, mírně se uklonil a zmizel jí v davu ostatních. „Kdo to byl?“ zeptala se Kateřiny Lewinská. Herečka jí beze slova podala generálovu vizitku. Lewinská si ji prohlédla a pokývla hlavou: „Taková známost není k zahození! Pojďte, má drahá. Sonenthal nás zve na víno. Musíme přece tu dnešní audienci oslavit!“ Berlín Kavárna Germania na nejznámější berlínské třídě Unter den Linden byla v tuto časnou dopolední hodinu takřka prázdná. U mramorového stolku před širokým oknem seděl plešatý muž v černém saku a proužkových kalhotách. V masitých ústech svíral vyhaslý doutník a přes cvikr pohlížel do rozevřených novin. Právě, když se ho chtěl netrpělivý číšník zeptat, zdali mu má přinést ještě jeden koňak, objevil se ve dveřích kavárny mladý muž s krátkými blonďatými vlasy jako hřebíky a vojenským držením těla. Pátravě se rozhlédl po sále, a když spatřil plešatého čtenáře novin, pustil se bez okolků rovnou k němu. Číšník se zarazil a rozhodl se vyčkat, zda se usadí také nový host. „Uctivé dobré ráno, pane rado,“ muž s vojenským držením těla se před čtenářem novin prkenně uklonil, pak ztišil hlas a honem dodal: „Myslím, že jsme našli vhodného člověka.“ Plešatý čtenář odložil vyhaslý doutník do masivního skleněného popelníku a zvědavě se na příchozího podíval: „Pěkně vítám, pane plukovníku. Slyším, že mi přinášíte příznivé zprávy. Posaďte se. Co budete pít?“ Plukovník se podíval na prázdnou baňatou sklenku před plešatým radou a tázavě se na ni podíval. „Koňak,“ dostalo se mu od něho vysvětlení. „Francouzský,“ dodal plešatý rada, „pokud vám to ovšem nevadí.“ „Mělo by?“ opáčil plukovník, maličko se pousmál a kývnul na okounějícího číšníka. „Ještě dvakrát totéž co měl tady pan rada.“ Poté vytáhl z náprsní kapsy kovovou tabatěrku ozdobenou jakýmsi složitým erbem, rozevřel ji a nabídl z ní svému spolusedícímu u stolu. „Jste laskav,“ odtušil rada, „ale jak vidíte, mám doutník. Ještě jsem si ho nestihl zapálit.“ „Co vás tak zaujalo v novinách?“ „Ale,“ rada mávl rukou, „jsou to ťulpasové ti žurnalisté, naprostí ťulpasové, kdyby měli alespoň trošku rozumu, nepsali by takové hlouposti. Ale raději povídejte vy! Co zjistil náš muž ve Vídni. Kdo je tím jeho novým člověkem?“ „Tvrdí, že jedna herečka.“ „Herečka?“ pochybovačně zareagoval pan rada. „K čemu by nám mohla být?“ „Tvrdí, že ji dostane císaři až do postele.“ „No to si troufá. Jak to chce provésti?“ „Jistě víte, že císař má milenku.“ „To se mu nedivím. Císařovna se rozvášní leda v sedle koně.“ „Nebo v náručí nějakého anglického štolby,“ ušklíbl se plukovník. Rada se po té poznámce zatvářil pochybovačně, ale honem se vrátil k původnímu tématu rozhovoru. „Co víte o té císařově milence?“
„Jmenuje se Anna Nahowská a je manželkou jednoho poštovního úředníka. Zcela bezvýznamný typ. Císař ji zcela náhodou potkal v parku v Schönbrunnu…“ „Náhodou? Divná náhoda.“ „V tomto případě skutečně náhodou. Je to zcela obyčejná, dosti prostoduchá dívčina. Dal jsem ji sledovat…“ „A?“ „Nic. Žádné jiné kontakty kromě manžela a vlastní sestry nemá.“ „Jen aby ji nenasadili Rusové nebo Francouzi…,“ zapochyboval rada. „Na to je hloupá.“ „Vážně? No když myslíte. A na tu herečku by se císař chytil?“ „Každopádně. Ona je přesně ten typ, jaké se mu líbí. Hezké, nekomplikované prosté děvče, ale zase ne úplně hloupé.“ „Jak ji donutíte, aby pracovala pro nás?“ „Je to hráčka, snadno upadne do dluhů.“ „To by mohlo vyjít,“ usmál se rada. Číšník před ně zatím postavil kovový podnos se dvěma skleničkami, v nichž bylo asi na prst temně hnědé tekutiny. Rada uchopil jednu z nich a polohlasně zvolal: „Na zdraví, pane plukovníku!“ „Ať slouží, pane rado!“ Sklenky cinkly o sebe a oba muži z nich lehce usrkli. Byl to jen dopolední zdvořilostní přípitek, ne bujaré popíjení, na které bylo ostatně příliš brzo. Alkohol je zevnitř příjemně pohladil a útrobami se jim rozlilo teplo.
Až co řekne císařovna Schönbrunn „Půjdu se projít do parku,“ oznámil císař svému komorníkovi. „Nasnídám se až potom.“ „Přejete si doprovod, Vaše Veličenstvo?“ „Ne, chci být sám.“ Komorník Ketterle chtěl něco namítnout, ale František Josef ho předešel stručným vysvětlením: „Potřebuji si utřídit myšlenky.“ Katterle sice příliš nechápal, jak se ranním špacírem po rozlehlém schönbrunnském parku třídí myšlenky, ale nechal si dotazy pro sebe a raději mlčel. Císař si na podobné časné procházky mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní potrpěl dost často a komorník tušil, že za tím cosi vězí. Zvědavost však nepatřila mezi jeho vlastnosti, císař byl pro něj cosi jako Bůh a Boha se prostý smrtelník neptá. Bůh se zařizuje po svém a jeho rozhodnutí jsou mimo chápání obyčejných lidí. Park byl ostatně dobře střežen, však teď všude řádili ti petrolejníci, anarchisté, či jak se jim říká, a žádný mocnář si před nimi nemůže být jist. František Josef si však s nimi starost nedělal. Ketterle netušil, že dokonce přikázal svému křídelnímu adjutantovi, aby z celé jedné části parku odvolal pravidelné stráže. Jistě by to považoval za lehkomyslnou neopatrnost, ale císař k tomu měl své dobré důvody. Rychlým krokem opustil zámeckou terasu a vydal se pískem sypané cestě mezi silnými kmeny dubů. Všude bylo ještě šero a zvláštní ticho, ptáci se teprve chystali spustit svůj ranní koncert. Po deseti minutých spěšné chůze prošel císař brankou na Maxingstrasse. Na chvíli se zahleděl na ještě spící ulici vroubenou nízkými předměstskými domky a vilkami a pak zcela najisto zamířil k jedné z nich. Prošel předzahrádkou a zaklepal na domovní dveře. Takřka okamžitě se otevřely a objevila se v nich mladistvá dívčí tvář. František Josef vklouzl dovnitř. „Dobré ráno, Veličenstvo. Uvařila jsem vám bílou kávu, jak to máte rád, a napekla buchty. Manžel přijde ze služby až v poledne, máme tedy spoustu času…“ „Zadržte, milá paní Anno. Děkuji za kávu, ale já chci jen vás.“ S těmito slovy tlačil před sebou Annu Nahowskou do ložnice k široké manželské posteli. „Nemám čas. Předseda vlády hrabě Taaffe se ke mně objednal na osmou hodinu k audienci.“ „To je škoda,“ zalitovala mladá žena a sama si začala rozšněrovávat živůtek, aby císař mohl co nejdříve laskat její kyprá bílá ňadra. Během chvíle ji položil do peřin, vyhrnul košilku, sám si jen spustil kalhoty od uniformy, rychle rozvázal tkaničku přidržující jeho dlouhé šedé spodky a nedočkavě do ní vstoupil, až vyhekla. Zpola oblečení se teď mlčky natřásali na posteli, až Anna začala vzdychat slastí. Císaře v té chvíli napadlo, zda rozkoš jenom nepředstírá, ale byl natolik zaujat sám sebou, že si podobné úvahy nepřipouštěl. Kdo ví, možná je to naposled? Od té doby, co mu Alžběta začala odpírat své manželské povinnosti, musel se spokojit jen s občasnými tajnými známostmi, nechtěl-li se sám ukájet, což mu připadalo jako ještě větší hřích, než manželská nevěra. Tuhle ochotnou mladou ženu mu snad seslalo samo nebe. Jenže on byl tak pošetilý, že se se svou známostí svěřil svému zpovědníkovi. Děkana Lechnera tím uvedl do nemalých rozpaků. Snad to měl před ním zatajit, ale byl vychován svou matkou arcivévodkyní Sofií v hluboké procítěné víře a nechápal, proč byl měl před knězem něco tajit. V té chvíli se dostavila rozkoš, císařovo tělo se vzepjalo a uvolněně kleslo vedle poloobnažené Anny. Cítil, že by ji měl něčím potěšit, ale najednou se mu nedostávalo slov. Proto se ho takřka dotklo, když se Nahowská začala oblékat a přitom se ho docela věcně otázala: „Vážně Veličenstvo nechcete, abych vám nalila kávu?“ Rozmrzele vstal, natáhl si spodky a kalhoty, oblékl sako uniformy a zdvořile se usmál: „Nehněvejte se, má drahá, dneska se opravdu nemohu zdržet.“
Ženským instinktem vycítila jeho špatnou náladu a dostala strach z toho, že jí chce tak brzo uniknout. Kdyby ji opustil, byl by to zřejmě konec příjemného bydlení ve vilce na Maxingstrasse a příjmu, který jim spolu s manželovým platem zajišťoval poměrně příjemný život. „Alespoň zůstaňte ještě na chvíli. Ty buchty jsem pekla jen kvůli vám.“ Hrála trochu na jeho zdvořilost a ohleduplnost. Věděla, že císař je navzdory svému postavení v jádru slušný člověk. Zároveň ji neodbytně pálila otázka, v čem udělala chybu. Že předstírala rozkoš a on to poznal? Kdyby to neudělala, cítil by se zahanbený, a to nechtěla za každou cenu připustit. S muži bývá v tomto ohledu potíž. Buď jim vyhovíte málo, nebo až příliš, ale s ničím nejsou spokojeni. Vděku se od nich nedočkáte. Kdyby byl císař jako její manžel, asi by si nedělal starosti s její rozkoší, s jejím vyvrcholením. Proč také? Prostě by se do ní oklepal jako pes do feny. V duchu se zastyděla za své nemravné myšlenky a trochu roztržitě před něj postavila květovaný hrnek s bílou kávou a na talířku mu podala dvě krásně dozlatova vypečené buchty. „Vypadají skvěle,“ prohlásil František Josef. „Jsou s povidly nebo s mákem?“ Zeptal se ještě a s chutí se do jedné buchty zakousl. Cítil potřebu ji uklidnit, však se s ní bude muset brzy rozejít. Zatím to odkládal a dopřával si tyto chvíle ranní rozkoše, ale jednou a zřejmě už brzy s tím bude muset přestat. Nahowská by ho mohla kompromitovat, stejně měl podezření, že je někdo sleduje. Pravda, vídeňský policejní prezident v tom zřejmě prsty nemá, ale co když ho tím pověřil třeba Rudolf? Syn mu skutečně dělá starosti. Už jen tím, že mu chybí přesvědčení o vlastním poslání. Chová se, jakoby ani do slavného habsbursko-lotrinského rodu nepatřil. Postrádá důstojné vystupování a vědomí vlastní výjimečnosti a především odpovědnosti. František Josef si s lítostí a výčitkami uvědomoval, že vojenská výchova, na kterou spoléhal, u Rudolfa nezabrala. Zatímco on se v jeho věku cítil nejšťastnější v uniformě a po boku maršálka Radeckého na italských bojištích, jeho syn a následník dává přednost kavárnám a pochybným krčmám. Ach, kam ta doba spěje? Císař sáhl do kapsy a podíval se na hodinky. Bylo už půl šesté a generální adjutant se už po něm jistě ptá a diví se, že není jako obvykle ve své pracovně. S omluvným výrazem se zvedl z kanapátka. „Dovolíte, Veličenstvo, máte ve vousech drobky.“ Dotkla se ho na tváři drobnými prstíky a císař se musel usmát. Tenhle lidský dotek, ta její starostlivá pozornost ho dojímala. Vždyť si ani neuvědomuje, jak je její chování v rozporu s dvorským protokolem. Dotknout se císařovy tváře! To snad smí jen císařovna a dvorní lazebník! Anna jeho úsměv pochopila jinak. Přece jen odchází s dobrou náladou. Nepříjemný pocit z jeho zdánlivé rozmrzelosti byl ten tam. Až odejde, natřese peřiny, ustele a uklidí ložnici. Už se těšila, až v poledne přivítá Nahowského. Ještě nastavila císaři ústa k polibku a pak už se ten drobný muž v uniformě rychlým krokem vydal zpátky schönbrunnským parkem do zámku. Towcester Před venkovským sídlem Easton Neston se zastavili dva jezdci. „Jezdíte skvěle, Veličenstvo,“ zvolal druhý z nich, šlachovitý chlapík s opálenou tváří a větrem rozcuchanými vlasy barvy slámy. Císařovna Alžběta strhla z hlavy klobouk, hodila ho okounějící služce a lehce rukou uvolnila svoje dlouhé kaštanové vlasy, které se jí rázem svezly až do půlky zad. „To chválíte každou ze svých svěřenkyň, kapitáne?“ „Kdepak, většinou jsou to trdla, která by se měla raději držet vařečky a ne koňské uzdy.“ „Pak tedy děkuji pěkně,“ zasmála se Alžběta. „Pomůžete mi sesednout?“ „S největší radostí!“ zvolal kapitán Bay Middleton, hbitě seskočil ze svého krásně stavěného
hnědáka, hodil uzdu podkonímu a přistoupil k boku araba, v jehož zdobeném sedle seděla rakouská císařovna. Podal jí ruku, ale ona ji s lehkým úšklebkem odstrčila a sama elegantně sestoupila na zem. Kapitán však jakoby ve snaze jí pomoci využil příležitosti a alespoň dlaní lehce přejel přes její štíhlý zadeček v pevných mužských kalhotách. „Jste drzý!“ Alžběta ho plácla po tváři svými koženými rukavicemi. „Račte prominout, Veličenstvo, ale takové krásné prdelky, jakou máte vy, by bylo hřích se nedotknout.“ „Jste sposťák, kapitáne! Víte to?“ Císařovnin hlas však zněl spíše škádlivě, a proto si Middleton z její výtky nic nedělal. „Já už asi jiný nebudu, Veličenstvo. Tak zase zítra? A zkusíme si proutěné překážky?“ Ale Alžběta se odvrátila, aby se přivítala s dalšími členy své jezdecké společnosti, s hraběnkou Marií Festeticsovou, knížetem Rudolfem Liechtensteinem, Ferdinandem Kinským a Hansem a Heinrichem Larischovými. „Jste skvělá, Veličenstvo,“ volal v tváři zarudlý Liechtenstein. „Vtělená bohyně lovu Diana,“ dodal Kinský, asi pětadvacetiletý švihák s bujnými kníry. „Pánové, nudíte mne se svou chválou,“ odpověděla jim zářící Alžběta a očima hledala hraběnku Festetiscovou, svoji dvorní dámu. Marie její pohled opětovala mírným pousmáním. Na rozdíl od císařovny měla dlouhou sukni, a proto seděla na svém ryzákovi s krásnou červenou hřívou nikoliv obkročmo, ale bokem v dámském sedle. Hrabě Hans Larisch jí galantně podal ruku, aby mohla sestoupit na zem. „Vážená společnosti, myslím, že je potřeba dnešní výlet oslavit lahví sektu,“ ozval se Liechtenstein. „A ne jedinou!“ zvolal nadšeně Kinský. „Pánové, snad mne omluvíte, jsem z jízdy celá rozlámaná a pěkně mě bolí pozadí,“ ozvala se Festetiscová „Jak útlocitně řečeno. My tuto část těla nazýváme zcela jinak,“ hlaholil Hans Larisch. „Jen to řekněte, Hansi,“ vybídla ho císařovna. „Však tady kapitán,“ ukázala na okounějícího Middletona, „už to správné slovo ještě před vámi použil.“ Kapitán sklopil oči. Věděl, že v této urozené společnosti předních rakouských aristokratů, kteří si na léto pronajali zámek Easton Neston, se musí držet zpátky. Něco jiného byly chvíle, kdy byl sám s císařovnou. Tehdy si mohl leccos dovolit a jeho zaměstnavatelce, jak instinktivně pochopil, se to docela líbilo. Však ho předcházela pověst nejen skvělého parkurového a dostihového jezdce, ale i muže, který to se ženami umí. Jediné, co mu scházelo, byla modrá krev, šlechtický titul, který by ho stavěl této společnosti na roveň. A přesto se k němu sama císařovna, ne náhodou stále považovaná za nejkrásnější ženu Evropy, chová s podivnou důvěrností. Sám si vůči ní už dovolil několik letmých dotyků, jako například právě před chvílí, kdy ji pohladil po zadečku. Kdo ví, zda by ji nezlomil, jako zlomil jiné? Vždyť o něm rozhlašuje, že je ten nejmilejší Angličan, kterého zná. Jenže kdo ví, jak to je. Zřejmě to dělá na vztek královně Viktorii, té zapšklé malé vdovičce, vládnoucí celému impériu. Však je tady císařovna už měsíc a ještě se za královnou nevypravila, ačkoliv, pokud věděl, její pozvání obdržela. „Co bych tam dělala? Pila s ní čaj a vedla nudné řeči o počasí a zdraví mého manžela a dětí? Na to mne neužije!“ Tuhle větu Middleton zaslechl náhodou, když se Alžběty na návštěvu ve Windsoru zeptal lord Stanley. Věděl, že rakouská císařovna bývá prostořeká, ale tahle odpověď ho dočista zaskočila. Vždyť královna Viktorie je pro každého Brita takřka posvátným symbolem, přitom tahle samolibá krasavice ze srdce Evropy se o ní vyjadřuje se zjevným pohrdáním. Kapitán si jí však právě proto vážil, byl pyšný, že si ho vybrala jako svého učitele jízdy, ačkoliv učitele nepotřebovala.
Seděla v sedle jako zkušený kavalerista, byla s koňským tělem jakoby srostlá. Jen kdyby neměla ty zvláštní zvyky a místo oběda si nedávala jen šťávu z pomerančů nebo, ta hrůza, krvavou šťávu vymačkanou z polosyrových bifteků. Jak to jen může bez vydatného jídla vydržet? Pravda, postavu má náramnou, to musel kapitán přiznat. Už několikrát ji při vysazování do sedla uchopil v pase a občas jí, jako právě před chvílí, přejel rukou přes zadeček. Pod látkou cítil pevné maso vytrénované jízdou na koni a pěšími túrami, žádný rozkynutý rosol, jaký míval pod rukou, když se jakoby náhodou dotkl některé jiné ze svých žaček. V duchu si zahrával s představou, jaké by to bylo, kdyby ji mohl ve stáji povalit do sena, vyhrnout sukni a… Jenže je to císařovna, které by se neměl ani dotknout a pak, ráda nosí jezdecké rajtky jako nějaký dragoun, takže s žádným vyhrnováním nemůže počítat. Na dámu se sice nehodí nosit kalhoty, ale Alžběta má svou hlavu, je paličatá a umíněná a kašle na běžné zvyklosti, jako snad žádná žena, kterou až doposud potkal. Z úvah ho vyrušil hlas hraběte Kinského: „Kapitáne, přikažte štolbovi, ať se postará o naše koně, pořádně je vyhřebelcuje, nakrmí a dá jim napít. Ať slavíme nejen my, ale i oni!“ Middelton se uklonil se slovy: „Jak si přejete, Jasnosti!“ V duchu však zaklel. Toho nafoukaného panáka mu byl čert dlužen! Jakoby se jindy o koně nepostaral. Spíše by se slušelo, aby i jeho pozvali na sklenku sektu, ale to tohle mladé rakouské hrabátko ani nenapadne. Císařovně sloužil rád a byl na to pyšný, její přátele však ze srdce nesnášel. To domácí angličtí aristokraté mu byli milejší. Už proto, že se nad něj nepovyšovali a brali ho jako sobě rovného. „A co vy, Veličenstvo? Napijete se s námi?“ Kníže Liechtenstein se okázale uklonil před Alžbětou. V odpověď ho koketně plácla svými rukavicemi po tváři jako před chvílí Middeltona. „Jedna sklenka snad nemůže škodit. Ale pak mne musíte, pánové, omluvit. Jediné, po čem toužím, je vana plná horké vody.“ „Však už jsem komorné přikázala, ať ji pro vás, Veličenstvo, připraví,“ ozvala se ze zámeckých dveří hraběnka Festeticsová. „Jste zlatá, Marie!“ zvolala Alžběta potěšeně. „Co jen bych si bez vás počala?!“ Rozdováděná společnost zaplnila rozlehlou halu s velkým, šedými kameny obloženým krbem, nyní čistě vymeteným. Sluhové přinesli na stříbrném podnose široké sklenky s tenkými stopkami a kbelík naplněný ledem chladícím dvě lahve pravého šampaňského. Mladý Kinský se jich nedočkavě chopil a během malé chvilky se ozvalo dvojí bouchnutí, jak vyletěly zátky ke zčernalému stropu. Rány vyvolaly nadšený potlesk přítomných pánů a hrabě Ferdinand se sám ujal rozlévání nápoje. „Veličenstvo, přípitek je na vás!“ vyzval Alžbětu. Císařovna uchopila jednu z plných číší, zvedla ji a zvolala: „Na krásu a závrať života, na rychlost naších koní a na vás, přátelé!“ „Skvěle řečeno!“ zvolal hrabě Heinrich Larisch a nastalo hromadné přiťukávání. Než se však kdo nadál, Alžběta z jejich středu zmizela. „Kdepak je Veličenstvo, naše dobrodějka?“ zajímal se hrabě Ferdinand Kinský. Odpovědí mu byl bujarý smích ostatních. „Asi bys ji našel v její koupelně ponořenou do vany, milý Ferdinande,“ šklebil se kníže Liechtenstein. „Musíš se spokojit s naší společností. Ale neboj se, pití máme ještě dost!“ O hodinu později ležela Alžběta zcela nahá na široké posteli a hleděla velkým oknem ven na slunce zapadající za vřesovištěm. Na jejím těle se ještě leskly drobné kapičky vody po koupeli. Když náhle zavrzaly dveře, líně k nim otočila hlavu. „Pojď dál, Marie,“ vyzvala hraběnku Festeticsovou. Drobná černovláska odložila svůj vyšívaný župan a lehla si rovněž zcela nahá vedle císařovny. „Hlaď mne a laskej!“ Drobná ruka se položila na Alžbětina vzrušeně se dmoucí ňadra. „Ach, jak je to příjemné,“ vzdychla panovnice a natočila se k Marii čelem. „Líbej mne!“ vyzvala ji.
Festeticsová dychtivě přitiskla své rty na císařovnina ústa a obě ženy setrvaly v dlouhém vášnivém polibku, zatímco se rukama vzájemně dotýkaly na prsou, na bocích a na stehnech. Jak jsou muži hrubí a sprostí, napadlo Alžbětu, s odporem pomyslela na to, jak se jí dříve zmocňoval její císařský manžel, jak to bylo nechutné. A co ten Middelton, co si o sobě ten drzý křupan myslí?! Dneska jí dokonce sáhl na zadek, brrr! Za dřívějších dob by ho za to čekalo vězení. Kdyby ji teď nedržela v náručí Marie, asi by se císařovna při té vzpomínce otřásla hnusem. „Co je vám, Veličenstvo?“ polekala se Festeticsová, když ucítila, jak se Alžběta v jejím náručí chvěje. „To nic, toho si nevšímej a líbej mne dál!“ Škoda, že se jí nemůže se vším svěřit. Je přece císařovna a proto vlastně stále osamělá. Ta hezoučká Marie, temperamentní šlechtična z uherské pusty, je dobrá jen k laskání a líbání. Je příjemné, když ji hladí prsty a jazykem na těch nejintimnějších místech, ale své nitro si před ní otevírat nemůže. Škoda. Možná by si pak rozuměli ještě víc! Odtáhla od hraběnky své ruce, se zavřenýma očima se těšila z jejích hebkých doteků a rozkoš jí prostupovala celým tělem… Budín a Pešť Moriz Szeps, vydavatel a šéfredaktor vídeňského deníku Morgenpost, zvědavě pohlédl na svého hostitele. Hrabě Tassilo Festetics byl asi třicetiletý pohledný černovlasý muž s úzkým knírkem pod mírně skobovitým nosem. V ústech svíral doutník, z něhož občas zadýmal tak, že se jeho tvář zcela zahalila kouřem. Seděli spolu v útulné budínské restauraci U Krále Matyáše na úpatí Gelértova vrchu. Celá jedna stěna jídelny byla pokryta loveckými trofejemi, tu protější zabírala z větší části velká okna, z nichž byl nádherný výhled na líně tekoucí Dunaj a na Szepsův vkus až příliš honosnou pseudogotickou budovu uherského sněmu na protějším břehu v Pešti. Hrabě byl zjevně nervózní, a co chvíli se starostlivě ohlédl, zda je někdo nesleduje. Byly to však zbytečné obavy. Restaurant, nepočítaje dva číšníky v zelených vestách a bílých košilích, kteří postávali u vchodu do kuchyně, byl v tuto denní dobu zcela prázdný. Festetics odložil doutník do masivního skleněného popelníku, nadechl se, jakoby si chtěl dodat odvahy a konečně řekl v jediné větě své strašné sdělení, kvůli kterému sem tohoto známého novináře pozval: „Moje žena Marie je milenkou císařovny Alžběty!“ Szeps měl pocit, že ho právě někdo praštil do hlavy kladivem. Chtěl něco říci, ale hrabě ho pokynem ruky zadržel: „Tuším, co chcete namítnout. Ale já mám důkazy. Tady je poslední z nich.“ S těmi slovy sáhl do náprsní kapsy a hodil na stůl složený list papíru popsaný drobným písmem. „Přišlo mi to před týdnem poštou z Británie, kde manželka pobývala spolu s císařovnou. Samozřejmě je to psáno anglicky. Ten jazyk moc neumím, ale se slovníkem jsem si dal tu práci, že jsem dopis celý přeložil.“ „Je podepsaný?“ „Samozřejmě, že ne!“ vybuchl Festetics. „Tohle vám přece nikdo nepodepíše.“ Szeps chápavě přikývl. „Mohu se podívat?“ Aniž vyčkal na odpověď, přitáhl si dopis k sobě, rozložil ho a pomalu četl. „Vy umíte anglicky, pane šéfredaktore?“ „To patří k mé profesi,“ zamumlal novinář a soustředil se na čtení. Anonym popisoval, jak pozoroval nahou císařovnu, když spolu s nahou hraběnkou Festetiscovou dováděly v posteli. Popis byl velmi barvitý a pisatel se občas uchyloval k vulgárním výrazům. Bylo zřejmé, že jeho autorem je kdosi z personálu zámku Easton Neston. Těžko by se k něčemu takovému snížil kníže Liechtenstein nebo hrabě Ferdinand Kinský či bratři Larischové, kteří císařovnu Alžbětu na jejím výletě
doprovázeli. „Už jsem měl dávno podezření, že mou manželku spojuje s císařovnou něco víc než jen úloha dvorní dámy a blízké přítelkyně,“ tiše vykládal Festetics. „Ale nikdy jsem po tom víc nepátral. Nepřipadalo mi to vhodné… Rozumíte mi?“ Novinář, který se stále skláněl nad anonymním dopisem, opět lehce přikývl. Když dočetl, odstrčil list od sebe směrem k hraběti a zeptal se ho: „Co ode mne očekáváte?“ „Vy se přece znáte s korunním princem. Říká se, že jste jeho nejbližším přítelem. Mohl byste s ním promluvit, ať matce domluví. Nebo byste mohl zveřejnit nějaký náznak ve vašem listě…“ „To přece nemyslíte vážně, pane hrabě!“ zvolal pohoršený Szeps. „Vždyť to by byla urážka císařského domu. Mohl bych přijít o vydavatelskou licenci. Nemohu přece napsat, že Její Veličenstvo je lesbička! Ostatně veřejnost by mi stejně neuvěřila. Císařovna přece porodila čtyři děti …“ „Ale s císařem nežije!“ namítl Festetics. „To ještě nemusí nic znamenat.“ „Vy myslíte, že autor toho dopisu lže? Já si to rozhodně nemyslím. Na to znám svou ženu příliš dobře. Jestli smím být otevřený…,“ hrabě se odmlčel a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Kromě dvou lelkujících číšníků, kteří byli od nich dostatečně vzdáleni, tu však stále nebyl nikdo další. „Jen mluvte,“ povzbudil ho napnutý Szeps. „Jsme muži přibližně stejného věku. Co byste řekl o manželce, která s vámi odmítá spát s výmluvou, že prý jste při tom příliš hrubý. Chápete, co tím myslím? Ječí, kdykoliv se jí dotknu, vymlouvá se na migrénu nebo na únavu. Pak zase říká, že prý ho mám příliš velkého… Myslím tím úd. Že prý ji moc tlačí, když to spolu děláme…“ Hrabě lehce zčervenal a pokračoval: „Původně jsem se domníval, že má milence. Dokonce jsem si najal soukromého detektiva, aby jí sledoval. Ale žádného muže neobjevil. Marie je všude jen s císařovnou. Pomůžete mi? Postaráte se, aby se mi manželka vrátila?“ „To je těžké,“ zamračil se šéfredaktor. „Zkusím promluvit s korunním princem. Ale popravdě řečeno, nebývá v poslední době přístupný normální debatě. Mám o něj strach.“ „Také jsem něco zaslechl. Prý moc pije a je závislý na morfiu,“ tiše zašeptal hrabě, uchopil svůj mezitím vyhaslý doutník, vsunul si ho do úst, ale nezapálil. Místo toho upřeně pozoroval Szepse a v duchu uvažoval, zda se mu nesvěřil příliš. Věděl o něm, že je náramně chytrý, ale byl to konec konců žid a ty si dobrý křesťan, za jakého se Festetics považoval, příliš nepřipouští k tělu. Také Szeps se ponořil do úvah. Přemýšlel, co s tímto náramně výbušným tématem. Po chvíli ticha ho cosi napadlo. Možná by vůbec nebylo špatné tuto informaci výhodně zpeněžit. Sám dobře věděl o někom, kdo sice není ani novinářem, ani vydavatelem, ale tuze by se mu hodila. Ani si nevšiml, že hrabě mezitím otevřel jídelní lístek v deskách z červené kůže, který až dosud netknutý ležel na stole. „Mohu vám doporučit srnčí hřbet na smetaně s brusinkami.“ Szeps se probral ze svého zadumání: „Ach ano, budeme přece obědvat.“ „Nevadí vám, že to není zrovná váš typ restaurace?“ zeptal se ještě Festetics. Novinář se uvolněně rozesmál: „Děkuji za vaši starostlivost, ale já nejsem ortodoxní a do synagogy chodím zřídka kdy.“ Hrabě se zdvořile přidal k jeho smíchu a zamával na číšníky. Až v pohodlném kupé ve vlaku na hlavním nádraží v Pešti sáhl Moriz Szeps do náprsní kapsy. Kromě opisu onoho anglického anonymního listu a jízdenky tu měl uloženo i pouzdro s vizitkami. Jedna z nich měla v záhlaví znak s německou orlicí. Novinář se na ni zadíval a v duchu se usmál. Tenhle pán, jehož jméno bylo na vizitce, mu jistě rád zaplatí a ne málo. Ostatně bez takového prodeje
informací by svůj Morgenpost v konkurenci s Wiener Zeitungem, Kurierem a především s Kronenzeitungem těžko udržel nad hladinou.
