Jarmila Pospíšilová PALAČINKY S PEPŘEM Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz © Jarmila Pospíšilová, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2010 ISBN 978-80-243-4784-4
PRVNÍ DÍL 1. Inženýr Jiří Spáčil byl za celý den už dost unavený, v poslední době míval pocit, že se mu věci vymykají z kontroly, že ztrácí vliv nad okolnostmi života svého i jiných. Na to nebyl připravený. Vždycky věděl, co dělat, každou situaci pokaždé zvládl a vyřešil a mnohdy otočil ve svůj prospěch i to, co zpočátku hrozilo pořádným průšvihem. Během let si zvykl riskovat, věřil si. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč má pochybnosti. Nic konkrétního, jen malé náznaky. Občas se něco rozhodlo bez něho, zdálo se mu, že kdekdo čeká na jeho chybu a chce se nacpat na jeho místo. Ve firmě, ve straně, všude. Ale ne, prostě je jenom pořádně unavený. Jeho pozice je pořád pevná, budoval si ji léta. Mnoho lidí pomohlo jemu, spoustě jiných zase pomohl on, vzájemně na sebe leccos věděli, tyhle propletence dost vydrží. Musí si trochu odpočinout. Ještě zvládne ty potíže s Markétou a potom si vezme pár dní dovolené. Ani si nevšiml, že vešel ten mladý personalista, najednou si nemohl vzpomenout na jeho jméno. Taky protekční dítě, primátorův nastávající zeť. Neměl důvod nevyhovět, když ho ten starý pardál požádal o výpomoc. Zeťáček měl zřejmě trochu problémy s vhodným uplatněním. Tak mu zajistil místo, kde podle něj nenapáchá škody, ale které už je manažerským postem se vším všudy, se slušným platem a různými bonusy a benefity včetně možnosti užívat služební auto i pro soukromé účely. Jiří Spáčil personalisty nikdy nepřeceňoval. Své spolupracovníky si vybíral pokud možno sám a o nižší personál se zase tolik nestaral, to nechával na svých podřízených. Každý šéf úseku v jeho firmě si budoval svůj tým podle vlastního uvážení. Na tuhle zásadu on odjakživa věřil a v koutku duše považoval personalisty za šašky, kteří vyplňují dotazníky, jednají s úřady práce, s odbory a občas zorganizují nějaký konkurs na uvolněné místo nebo nějaké jazykové a jiné kurzy. Libor Hájek si nervózně odkašlal. „Dobrý den, klepal jsem, ale…“ „To je v pořádku. Co mi nesete?“ zeptal se Jiří Spáčil mechanicky a zadoufal, že to bude nějaká hloupost, kterou bude možné odložit na jindy. „Totiž, jde o tu novou sílu. Víte, ta recepční. Zítra nastupuje.“ „Recepční?“ „No ta Soňa Prokešová.“ „Aha, málem bych zapomněl. Už zítra?“ Na tohle by opravdu nejradši zapomněl. Ale nešlo to. Nakonec, tohle je asi nejlepší řešení. Byl rád, že souhlasila s dohodou, přijala finanční kompenzaci a nabízené místo. Už je to skoro rok a půl, co ji srazil na přechodu pro chodce. Úplně ji přehlédl, nevšiml si ani červené na semaforu, vůbec si neuvědomil, že se blíží k přechodu. Měl tenkrát hrozný den, napětí spláchl několika panáky, i když to nikdy nedělal. Ale tentokrát ano. A byl z toho průšvih. No, ale ustál to. Jednu chvíli to vypadalo dost špatně, v prvních dnech se zdálo, že to děvče možná ani nepřežije, a obhájce ho varoval před možným nepodmíněným trestem. Varoval… K čemu takové varování, když už se stalo? Očekával, že ho z toho vyseká, ale on místo toho kázal. Ale nakonec přece jen zafungoval dobře. Na jeho radu Jiří Spáčil tvrdil, že jel určitě na zelenou, a popíral, že by před jízdou pil. Jenom si kvůli počínající chřipce vzal nějaké kapky, značku ani množství si nepamatuje. To děvče se probralo z kómatu a zpočátku si nic nepamatovalo. Spáčil nasadil všechny páky, které měl, a už se zdálo, že věc bude odložena pro nedostatek důkazů. Jenže potom se přihlásil svědek. Naprosto věrohodný, přesvědčivý a neúplatný. A bylo to v háji. Zkušený advokát se naštěstí dokázal přizpůsobit situaci,
přesvědčil Spáčila, aby té dívce nabídl vyrovnání a aby připustil, že si vlastně nepamatuje, co bylo na semaforu. Sehnal znalecký posudek, který připouštěl, že alkohol v krvi mohl pocházet z medicínských kapek, i když z neobvykle velkého množství. Byl to důkaz na vodě, ale státní zástupce byl ochotný na to přistoupit a trestní stíhání podmíněně zastavit, pokud se s poškozenou dohodne. Ovšem ta byla dlouho neústupná. Nakonec si ale přece jenom dala říct. Mimo jiné jí nahradil bolestné, jednorázovou hodně vysokou sumou kompenzoval ztížení společenského uplatnění a ještě se zavázal hradit jí rentu, tedy vyrovnávat jí ztrátu mezi jejím výdělkem a invalidním důchodem, pokud nebude mít práci. Nebylo to málo peněz, holka skončila na vozíku, nebylo jí ještě ani třicet. Práci jí taky zajistil, právě o to teď šlo mladému Hájkovi. „Mám tady její složku. Životopis, doklady o vzdělání a tak. Nachystal jsem pro ni náplň práce, ale nevím…“ „Co nevíte? Měla by tu na částečný úvazek dělat recepční. Bude zvedat telefon, třídit poštu, vyřizovat vzkazy…“ „No, je to nové místo, tak jsem tu náplň vytvořil. Kdybyste se na to podíval… Víte, ale ona má na tohle moc dobré vzdělání.“ Jiří Spáčil překvapeně vzhlédl. „Jak to myslíte?“ Na tohle nebyl zvědavý, věc byla vyřešená, jakás takás práce se vymyslela, před pár lety rekonstruované sídlo firmy je dokonale bezbariérové, tak tu může pracovat i vozíčkář. A na mzdu toho děvčete bude štědře přispívat stát, takže je úplně jedno, čím se tu těch pár hodin bude zabývat. „No, na recepční je jí škoda. Říkal jsem si, že bychom mohli její znalosti zužitkovat, před úrazem byla inspektorkou životního prostředí, má vysokou, pár let zkušeností… Možná by nám mohla pomoct s projektovou přípravou staveb. Víte, dopady na životní prostředí. Prostě by byla na druhé straně hřiště. Možná má i známé, ví, co a jak…“ Ježíši, zas jeden myslitel, prolétlo naštvanému Spáčilovi hlavou. Ne, on si to už všechno vyřešil a nikdo mu nic překopávat nebude. „No, uvidíme. Dobrý nápad, můžeme se k tomu časem vrátit. Ale teď to necháme takhle. Na té recepci nemusí tvrdnout věčně. Prostě se rozkouká a sama uvidí, co a jak. Kdoví, jak je to pro ni náročné, třeba by to sama ani nechtěla. Dejme tomu čas, tak měsíc dva…“ „Jo, jasně,“ Libor Hájek byl trochu zaražený. Vlastně nevěděl, jestli se svým návrhem uspěl, nebo jestli byl odmítnut. „Tak na shledanou,“ vypadl ze dveří. Inženýr Jiří Spáčil znechuceně hleděl na podklady, které mu personalista nechal na stole. Nechtělo se mu teď zabývat pracovní náplní nějaké recepční, což je místo, které ve skutečnosti vůbec nepotřebují. Jen se mu připomněl celý ten nepříjemný případ. Ano, tehdy to začalo, tehdy měl poprvé po letech strach, že by to nemusel ustát. Ve firmě bylo napětí. Šéf koncernu ho sice podržel, ale taky musel být určitě připraven na variantu, že by jeden z jeho generálních ředitelů šel do výkonu trestu. Nebo by jenom byl odsouzený k podmíněnému trestu, ale nehoda pod vlivem alkoholu, navíc s takovými následky, to by nešlo tolerovat. To mu dal staroch dostatečně najevo. Kryl mu záda po celou dobu, kterou Spáčil potřeboval k likvidaci svého průšvihu, ale to bylo všechno. Určitě měl za něho náhradu, kdyby něco. A ve firmě se pár lidí taky pěkně vybarvilo. Najednou někteří jeho podřízení jednali o problémech přímo s představenstvem a obcházeli ho, všichni čekali na jeho chybu. A ve straně to bylo stejné. Pro všechny kolem byl užitečný hoch, pár lidí mu dost pomohlo zezadu, ale otevřeně si nikdo prsty pálit nechtěl. A vlastně to ani nešlo, to sám uznával. Věděl, že má kolem sebe pár mladších ambiciózních lidí, kteří mají tuhle nebo tamhle protekci a čekají na svou chvíli. Třeba se něco podobného vyklube i z toho Hájka. Zatím je dost nejistý a asi
i docela vděčný za teplé místo, ale to se může časem změnit. S vlivným tchánem za zády. Ten průšvih s nehodou prostě některým vnukl představu, že alfa samec svou pozici nebude mít věčně. Příští souboj třeba prohraje. Cítil najednou pach té ctižádosti kolem sebe, ti, které to postihlo, byli náhle více sebevědomí, vnímal, že ho pozorují. Nikomu nevěřil. V takové firmě, jako je tato, nikdy šéf neví úplně všechno a je otázkou času, kdy někdo z podřízených udělá chybu. Něco se špatně rozhodne, pokazí, to je život. Ale když mladí samci chtějí zaútočit na vůdce smečky, není tak těžké namydlit mu schody, když je jeho pozice otřesená. Musí si dávat pozor. Na chvíli se zamyslel, jestli je dobře, že Soňa Prokešová bude všem na očích jako připomínka jeho problému. Ale zase – ona mu přece nemá jak ublížit a pro ostatní to naopak může vypadat jako demonstrace sebedůvěry. Nakonec, tím, že se podařilo zpochybnit ten alkohol, dosáhl toho, že veškeré náhrady té dívce jdou z firemních peněz. Byl přece na služební cestě, když řídil to auto. Jo, bude to dobré. Zaklapl aktovku a vyšel z kanceláře. 2. Pootevřeným francouzským oknem do domu vnikal vlahý vítr a přinášel vzpomínky. Soňa Prokešová o ně nestála, nechtěla si připomínat minulost. Ta byla pohřbená hluboko v její duši, v zákoutích, která si zakázala otvírat. Všechno to potlačila silou vůle, díky které žije svůj současný život a snaží se věci brát takové, jaké jsou. Vítr se neptá, ševelí si v koruně lípy na dvoře i ve větvích šeříku u plotu, pohrává si s mladými, ještě ne zcela vyvinutými lístky a voní jarem. Tolik toho slibuje. Odjakživa měla ráda tohle roční období, vlastně nejraději z celého roku. Všechno se obrodilo, příroda oslavovala nový začátek a jí vždycky připadalo, že v tomto čase je vzduch nabitý nadějí. Prastaré energie se probouzely k životu a všechno se může stát. I zázraky. Když si křehká sněženka prorazí cestu zmrzlou půdou, aby předvedla svou krásu, co je to jiného? Zázrak. Soňa na jaře vždycky ožila a byla plná elánu. Snad nikdy v životě netrpěla jako jiní jarní únavou, naopak jiskřila energií a tvrdila o sobě, že se probouzí ze zimního spánku. I tehdy, před dvěma lety. Její poslední jaro. A nejkrásnější. Zavřela oči, zvedla dlaně k obličeji a konečky prstů přitiskla na víčka tak pevně, až viděla tančit žlutozelené kruhy. Ne, nebude vzpomínat. Přesto jí v mysli vytanula Davidova tvář. Viděla ten jeho věčný mírně ironický úsměv, vypadal by cynicky, kdyby v očích neměl tu svoji proklatou vřelost. Právě na ten citlivý pohled mu naletěla – bezhlavě se zamilovala. Potkali se docela prozaicky. Soňa v té době pracovala jako inspektorka životního prostředí a práce ji velmi bavila. Vystudovala botaniku na přírodovědné fakultě a byla šťastná, že získala tohle zaměstnání. Sice na ni vybyla i příslušná dávka papírování, ale dost často se pohybovala v terénu. Právě předloni na jaře dostala na starosti projekt, který ji zajímal. Jedna studentka místního gymnázia v rámci nějaké soutěže odevzdala práci, podle které v lokalitě Pustých Žlebů roste celá řada chráněných rostlin. A Soňa dostala za úkol všechno prověřit a náležitě zadokumentovat. Pokud se to potvrdí, navrhne nejvhodnější způsob ochrany celé lokality. Pro svůj úkol se nadchla. Jezdila do Žlebů každý pátek. Na řadě míst vytyčila čtverce o straně čtyři metry a zkoumala podrobně každou rostlinu uvnitř. Chtěla tak získat nejen přehled o výskytu chráněných rostlin, ale zajímalo ji druhové složení rostlinstva a hustota výskytu jednotlivých druhů.
Zpočátku se trmácela vždy autobusem a pak musela šlapat pořádný kus pěšky, v batohu vláčela vše potřebné. Nevadilo jí nepohodlí, ale nechtěla být limitovaná jízdním řádem. Časem se jí podařilo zlomit vedoucího, který souhlasil, aby na cesty užívala své auto, a proplácel jí náhradu. Ten pátek, kdy se seznámila s Davidem, vyřídila dopoledne nějaké papíry a po poledni vyrazila do Pustých Žlebů. Většinou mohla vyjet už ráno, ale tentokrát šlo všechno jinak. Věděla, že má málo benzinu, na cestu do Žlebů a zpět by to ale mělo ještě vystačit. Nechtěla se zdržovat tankováním, už začínal páteční provoz, zahrádkáři a chalupáři ožili a snažili se zmizet z města co nejdřív. Ona sama se už viděla na místě. Pár kilometrů za městem byla objížďka, o které předem nevěděla. Projela dvě vesnice, objízdnou trasu pořádně neznala a na jedné křižovatce přehlédla značení. Nakonec dorazila do Žlebů z opačného směru, než dosud jezdívala, a na tachometru viděla, že najela přes dvacet kilometrů navíc. Ale netrápilo ji to, nakonec oželela i tu časovou ztrátu. Byl krásný den, všechno vonělo a projížďka rozkvetlým venkovem se jí líbila. Svou práci tehdy zvládla, obešla všechna stanoviště a důkladně je zkontrolovala. Skončila až k večeru, složila věci do auta a nastartovala. Ujela však sotva pár metrů. Nádrž byla prázdná. Podívala se do bloku, kam si před časem zapsala odjezdy autobusů z městečka Pustý Žleb. Zjistila, že ten poslední nemá šanci chytit, podle jízdního řádu má odjezd za pět minut a na zastávku to má dobře čtvrt hodiny ostré chůze. Nezbylo než improvizovat. Ve stráni nad přehradou stála velká rekreační chata s restaurací, tak se tam vydala pro pomoc. A poznala Davida. Nejprve to vypadalo, že je chata úplně prázdná, nebylo by to ostatně nijak divné, do začátku sezony bylo ještě daleko. Po dlouhém marném zvonění chtěla odejít, ale ještě nakoukla do dvora. Brána pod tlakem její dlaně povolila, byla jen přivřená. V garáži za plotem slyšela šramot. „Haló, je tu někdo?“ „Jo, ale máme zavřeno,“ David vyšel ven, utíral si ruce do kusu hadru. Když ji zaregistroval, usmál se. „Co pro vás můžu udělat?“ Popsala mu svou situaci. „Tohle je diesel, takže s benzinem vám nepomůžu. Mohl bych vás hodit k pumpě, tak za hodinu, možná za dvě, jestli to dám vůbec dohromady.“ Soňa nevěděla, co by měla říct. Má počkat? Nebo se rozloučit a mobilem shánět někoho, kdo by jí sem teď v pátek navečer dovezl benzin? Pro většinu jejích známých byl Pustý Žleb konec světa, k tomu ta objížďka… „Ale moment. Pár kapek naturalu tady mít asi budu.“ David se vnořil do šera garáže a během okamžiku byl zpátky s desetilitrovým kanystrem, v kterém slabě šplouchalo. „To mám do sekačky, budou tam tak tři, maximálně čtyři litry.“ Nakonec ji doprovodil k autu. Cestou si docela uvolněně povídali, Soňa nadšeně vyprávěla o své práci a teprve po chvíli dostala strach, že ho možná nudí. Každý prostě není takový ekologický fanatik jako ona. Ale David vypadal docela zaujatě. O sobě jí řekl, že dělá správce podnikové rekreační chaty, ale už poslední sezonu, firma to tady bude prodávat. Bude si muset najít něco jiného, ale to snad nebude takový problém. Ostatně, tuhle práci by stejně nechtěl dělat napořád. Došli k autu. David přelil benzin do nádrže a dal jí na sebe číslo mobilu. „K benzince by to mělo stačit. Kdybyste ztroskotala, zavolejte.“ „Jste přece nepojízdnej.“ „Třeba to dám mezitím do kupy. Rozhodně bych něco vymyslel,“ prohodil bezstarostně a přidal k tomu ten svůj úsměv.
Soňa nastartovala, zamávala mu a odjela. Ve zpětném zrcátku sledovala, jak tam stojí a dívá se za ní. Cítila se lehce a uvolněně a bylo jí příjemné být zachraňovaná. Při své soběstačné nezávislosti byla zvyklá spoléhat sama na sebe, tento pocit doposud neznala. Bez dalších potíží tehdy dojela domů a hned zavolala Davidovi. „Právě jsem dorazila a chtěla jsem vám poděkovat. A taky se chci zeptat, co dlužím, ten benzin jsem vám nezaplatila.“ „To nechte plavat, firmu to nepoloží. Nechcete se příští pátek stavit třeba na kafe, až skončíte?“ „Uvidím, kolik budu mít času,“ nic neslíbila a nechala si zadní vrátka. Ale okamžitě jí bylo jasné, že pozvání přijme. Tak lehce to začalo a ona se zamilovala. Prakticky celé jaro a léto trávila víkendy alespoň z poloviny s Davidem, páteční večeře se staly pravidlem, promilované noci drogou. Občas za ním jezdila i přes týden po práci a druhý den seděla v kanceláři, pod očima kruhy z nevyspání. Poryv větru se opřel do okna, záclona zavířila prostorem. Soňa stiskla kliku balkonových dveří a razantně je zavřela. Na to, aby seděla venku na terase nebo jen u otevřeného okna je ještě pořád dost chladno. Záclona se zvolna snesla na své místo a v pokoji zavládl klid. Jarní vítr zůstal venku, ale semínko neklidu už zasel. Soňa byla nervózní, nechtělo se jí číst ani se dívat na televizi. Chvíli se přehrabovala v polici s nahranými dvd, ale neměla na žádný film náladu. Jako naschvál měla doma celkem uklizeno, nic, čím by se mohla zaměstnat, ji nenapadlo. Přejížděla po domě, kola vozíku tiše, téměř neslyšně vrněla. Napětí se jí usadilo v břiše. Všechno je to pryč. Vydral se z ní hluboký povzdech, až odněkud z podstaty její duše, vyrazila ho z plic razantně, jako by si tím stavěla hráz proti sebelítosti, která na ni zaútočila. Silou vůle se v myšlenkách soustředila na zítřek. Co je pryč, je pryč. Všimla si, že fíkus benjamín v rohu pokoje by potřeboval zalít. Zvedla konvičku, která stála na lavici s kytkami, a dojela do kuchyně. Zvuk vody padající do kovové nádoby se střetl s vyzváněním mobilu, které téměř přeslechla. Zastavila kohoutek a přejela ke stolu, sáhla po vibrujícím a řvoucím telefonu a přijala hovor, aniž by se podívala na displej. „Čau ségra, co děláš?“ Co na tohle říct? Ale ani se nemusela namáhat. Její bratr hned pokračoval. „Víš, říkal jsem si, že bych se stavil na večeři, jestli se ti chce vařit. Vzal bych nějaké vínko…“ „Ale jo, budu ráda. V kolik dorazíš?“ 3. Soňa naservírovala na talíře rýži a kuřecí směs se zeleninou. Michal trpělivě čekal, až skončí, a potom nalil do skleniček bílé víno. Nijak si nepotrpěli na formální stolování, bylo jim spolu dobře. Soňa oceňovala, že její bratr jako první v jejím okolí pochopil, že se k ní nemůže chovat jako ke skleníkové kytičce, vnucovat jí nevyžádanou pomoc na každém kroku. Lidé kolem ní měli tendenci brát jí věci z rukou, vyskočit a podávat jí tuhle něco a tamhle něco, když měli pocit, že by to potřebovala. Asi byli sami nervózní ze společnosti vozíčkářky a nevěděli, co by měli přesně dělat. Nejhorší pro ni bylo, když se jí snažili pomáhat lidé na ulici. Stalo se jí, že nemohla na rozbředlém sněhu se svým vozíkem překonat nevysoký obrubník. Byla unavená, podrážděná a tiše pro sebe
sakrovala. Už se smiřovala s tím, že bude muset jet po silnici, na chodník se napojit o kus dál a potom se vrátit. Tohle neměla moc ráda, dost se bála aut. Navíc bylo pozdní odpoledne, padalo šero a byla špatná viditelnost. Jedna mladá maminka s kočárkem si všimla jejího trápení a velmi ochotně k ní přiskočila. „Počkejte, pomůžu vám,“ a opřela se do vozíku, zvedla přední kola, jako by to byl kočárek. Ale větší tíha ji překvapila, k tomu ta sněhová kaše, málem Soňu vyklopila. „Kristepane, jste v pořádku? Nezlobte se, s tímhle nemám zkušenost,“ omlouvala se rozpačitě. Soňa by jí tehdy nejradši řekla, že v tom případě jí nemá vnucovat svou pomoc, že se o nic neprosila. Ale bylo jí té mladé matky líto. Nakonec, myslela to dobře a byla jediná, kdo si všiml jejího trápení. „Já sama vlastně taky pořádně ne,“ přešla to velkoryse. „Aha,“ maminka najednou nevěděla, co říct, a z rozpaků ji vysvobodilo miminko, které se v kočárku odstaveném opodál rozplakalo. Tehdy Soňa bydlela v domě s pečovatelskou službou, bylo to pár týdnů po návratu z rehabilitačního ústavu. Teď už je ve svém. Zálibně se rozhlédla kolem sebe. „Tak co, jak se ti tu bydlí?“ Michal věděl, že je Soňa spokojená, ale nemohl si pomoct, rád se jí takhle ptával a rád si nechal chválit vlastní práci. Tenhle dům pro ni vybudoval. Sám ho považoval za jeden ze svých nejpovedenějších a měl ho nejradši. „Je to tady skvělé, bráško, dobře to víš,“ zasmála se Soňa jeho marnivosti. Ale nelhala, skutečně tu bydlela ráda. Byla tu teprve dva měsíce. V domě s pečovatelskou službou bylo bydlení naprosto vyhovující, byla ráda, že tam byt dostala na tu krátkou dobu, než se dokončil dům. Ale všechno tam na ni padalo. Buď tam bydleli staří lidé, anebo invalidé a ona si připadala úplně vyřazená ze života. Zdálo se jí, že mezi obyvateli vládne jakási pochmurná nálada, rezignace. Někteří mezi sebou vedli žabomyší války, jiní se se životem vyrovnávali díky cynickému humoru nebo alkoholu. Ačkoliv nemohla říct, že by někdo z jejích sousedů byl špatný nebo vyloženě nesympatický, nechtěla se s tímhle prostředím sžívat. Připadala si tam odložená a odepsaná. „Jsem ti vděčná, díky,“ dodala. Michal překvapeně vzhlédl. „Ale to nemusíš. Vždyť přece vděčný bych měl být já tobě, ten dům po tátovi a celá jeho dílna. Všechno jsi mi nechala a já ti za to jenom přestavěl stodolu.“ „Prosím tě. Dobře víš, že ten barák pro mě prostě nebyl. Vůbec bych tam nemohla být, samé schody, úzké dveře. Jsem ráda, že ho máš ty. Táta by to tak chtěl.“ Josef Prokeš zemřel necelé tři měsíce před Soniným úrazem. Pro všechny kolem to bylo veliké překvapení. Bylo mu šedesát čtyři let, byl zdravý, nekouřil, pil jen společensky a s mírou, měl vyrovnanou veselou povahu. Sice nebyl žádný velký sportovec, ale byl velmi činorodý a pořád něco dělal. Ze všeho nejradši pracoval rukama. Velikou zahradu i dům udržoval v naprostém pořádku a miloval práci se dřevem. Umřel bez závěti a své jediné dceři nechal rozlehlý dům, ve kterém vyrůstala a kde strávil podstatný kus dětství i Michal, syn z prvního manželství Soniny matky. Josef Prokeš mezi dětmi rozdíly nedělal a měl Michala rád jako vlastního. Když viděl, že je to zvídavé a tvořivé dítě, vedl ho nenásilně k práci se dřevem, vysvětloval mu co a jak, naučil ho obsluhovat všechny stroje. Z Michala mohl být stejně šikovný truhlář, jako byl on sám, ale protože se ve škole dobře učil a měl i výtvarné nadání, cítil Josef Prokeš, že by kluk měl jít dál. Díky jeho podpoře Michal vystudoval, dnes je z něj architekt, ale na dílnu nezanevřel. Naopak, rád dřevo uplatňuje i ve svých návrzích a projektech. Dům byl původně hospodářským stavením, byl krásně položený na konci předměstské ulice, kousek
dál už byla cesta přes potok do polí a k lesu. Průjezdem se vjíždělo do prostorného dvora, částečně vydlážděného. Jen uprostřed byl ostrůvek bujné zeleně a pergola s posezením. Táta se smával, že tam bývalo kdysi hnojiště, a proto tam všechno tak prospívá a roste. Dvůr byl z jedné strany lemovaný chlévy, v nich si otec před mnoha lety zřídil truhlářskou dílnu a s láskou ji vybavil nejrůznějšími stroji. Na dvůr navazovala velká zahrada se stodolou. Ta nestála ve stejné řadě s ostatními stodolami v sousedství, byla zasazená hlouběji do zahrady a vycházelo se z ní ne přímo na cestu, která se táhla za humny, ale do jakési zadní zahrady. A právě ve stodole teď Soňa bydlela. Ještě v nemocnici přistoupila na bratrův návrh, převedla mu dům i s vybavenou dílnou do jeho vlastnictví. Stodolu, pozemek za ní a kousek zahrady ze strany od domu oddělili od dosavadních nemovitostí. Tu si Soňa nechala. Michal z toho zbudoval malý zázrak. Zpočátku tomu moc nevěřila. Myslela si, že bratrovi jde jenom o dům po tátovi. Bylo jasné, že jí už k ničemu nebude, tak prostě myslel na sebe, alespoň ho z toho podezírala. Nebo přinejmenším jeho ženu. Ale bratr jí slíbil, že stodolu přestaví na bezbariérové moderní bydlení, a slib dodržel. Peníze, které by měla dostat za dům s dílnou, investoval s jejím vágním souhlasem, spíše s jejím nezájmem, do stavby a ona dnes bydlí ve svém vlastním domě. Všechno je tu uzpůsobené jejím potřebám, přístupy do domu i přechody mezi místnostmi jsou bezbariérové, dveře široké, koupelna i záchod upravené pro vozíčkáře, stejně tak i kuchyňská linka a další vybavení. Michal myslel na všechno. „Líbí se mi, že jsou tu ty původní zdi, nejdřív jsem si myslela, že to necháš zdemolovat a pak tu postavíš něco montovaného.“ „Ale fuj, ségra. Ta stodola má lepší zdi než samotný barák. Tak sedláci dřív stavěli. Stodola a chlévy pro ně byly důležitější než to, v čem bydleli sami. Leckde přece vidíš baráčky z vepřovic nebo bůhvíjak smíchaných materiálů, ale k tomu patří stodola kolikrát z pálených cihel nebo lomového kamene. Něco takového se už dneska ani postavit nedá, to se přece neničí. A nikdo jiný takový barák nemá.“ „Jsem ráda, že tu mohl zůstat i ten břečťan.“ Dvě zdi původní stodoly byly téměř celé porostlé hustým letitým břečťanem, rostl tu už v době, kdy Soňa byla dítě. „Museli jsme to hodně ostříhat, bál jsem se, že to bude muset jít pryč, ale nakonec to vyšlo dobře. Tak jak se těšíš na zítřek?“ změnil Michal téma. „Ani nevím. Nijak zvlášť. Jsem trochu zvědavá, ale že bych z toho byla celá pryč…“ „Tak bude to přece jenom změna, nastupuješ do práce.“ „Jo, ale, prosím tě, co je to za práci? Pár hodin denně budu dělat recepční ve firmě,“ namítla Soňa s trpkostí v hlase. Michala píchlo u srdce. „Mně je přece jasný, že máš na víc. Ale ber to jako posun k lepšímu, začátek. Přijdeš mezi lidi, nějakou korunu si vyděláš. Nikde není napsaný, že se časem nedostaneš na lepší flek. Jak tě znám, ty v té firmě ještě uděláš kariéru,“ snažil se ji povzbudit, ale i jemu samotnému to znělo docela nuceně. Tak to se určitě nestane. Rozhodně nebudu pracovat pro firmu inženýra Spáčila víc, než je nutné, pomyslela si, ale nechala si to pro sebe. Původně nechtěla ani slyšet o tom, že by měla přistoupit na dohodu, kterou jí nabízeli. Bylo jí úplně jedno, co může získat, žila jenom tím, co navždy ztratila, a chtěla spravedlnost. Právě Michal ji nakonec přesvědčil. Vysvětloval jí, že takhle aspoň může začít nový život, peníze z nabízeného vyrovnání může použít, aby si dopřála více pohodlí, různé kompenzační pomůcky jsou docela drahé. Musí se dívat dopředu. A Spáčil má dlouhé prsty. Kdoví jestli by ho vůbec odsoudili. A právě tohle byl argument, proč nakonec přijala. Nějak už nevěřila, že
by se domohla práva u soudu. Nikomu ale neprozradila, že jediný důvod, proč do té firmy nastoupí, je pomsta. Ona si počká na svou chvíli a potom vyrovná účet. Ale tohle bratrovi neprozradí. Udělal pro ni hodně a má sám svých trablů dost. „A co ty, brácho? Co se děje?“ Michal na ni překvapeně pohlédl. „Co by se mělo dít?“ „No, já jenom, že nejsi doma. Poslední dobou jsi věčně někde pryč. Celý den jsi byl v dílně, slyšela jsem tě. Tak co se děje?“ „Ale nic, dobrý.“ „Podívej, já jsem ráda, že za mnou chodíš, bez tebe bych to nezvládla. Ale měl bys být víc doma, myslím si. Nechci, aby Jana nakonec začala mít nějaké řeči. Jako že se o mě staráš víc než o vlastní rodinu.“ „Ale ty jsi pro mě vlastní rodina.“ „Jasně, bráško. Ale ty úplně přesně víš, jak to myslím, že jo?“ „Jo. Máme teď s Janou nějaký trable, víš. Nechci o tom mluvit, teď ne.“ „Dobře, tak to necháme na jindy. Ale jestli ti můžu poradit, mluv s Janou. Nejhorší je mlčet. Když je ve vztahu problém, mělo by se to vyříkat. Ženská to navíc potřebuje rozebrat, to nepodceňuj. O čem se nemluví, to akorát bobtná.“ Michal něco zamručel, nerozuměla mu. Rozhodla se změnit téma. „Tak co, jak ti chutnalo?“ začala sklízet talíře a přesunula se s nimi k myčce. „Výborný to bylo.“ „V mrazáku mám zmrzlinu, dáš si?“ „Ani ne, ale kafe by bodlo.“ Ještě docela dlouho seděli nad kávou a Soňa si trochu neupřímně posteskla, že neví, jak zítra zvládne ten nástup, přece jenom má trochu strach. Nebyla to pravda, ale ona nějak cítila, že Michala uklidňuje, když ji může chlácholit a povzbuzovat, možná ho to odvádělo od jeho problémů. „Ale to mi neříkej. Z čeho máš strach?“ „Nevím. Z lidí, asi.“ Vlastně to byla i trochu pravda. Za poslední měsíce se jí hodně zmenšil svět, zvykla si pohybovat se pokud možno ve známém prostředí, nevyhledávala nové podněty, nechtěla se s nikým seznamovat. „Ale to zvládneš. Tys už zvládla mnohem horší věci.“ „Jasně, já vím. Palačinky s pepřem,“ řekla a oba se zasmáli. 4. Markéta Páralová ležela s hlavou na rameni inženýra Spáčila, čelo si opírala o jeho bradu a prstem mu čmárala po nahých prsou. Před malou chvílí mu pořádně zvedla sebevědomí předstíraným orgasmem, teď vedle ní spokojeně oddechoval. Ostatně, byla přesvědčená, že na chlapy ze všeho nejlépe platí sex. Ačkoliv ona sama by se bez něj klidně obešla, věděla, jak dosáhnout svého. Muže takhle ovládala prakticky už od puberty. Teď přemýšlela, jestli má nakousnout ožehavé téma nebo to raději odložit na příště. Pan ředitel si s ní užíval už dost dlouho a ona za to něco chtěla. A ne málo. Když zvážila všechno kolem dokola, rozhodla se, že se za něho provdá. Má už pětadvacet, ze škol každý rok vypadne řada absolventek, mezi nimi se najde i dost konkurentek. Za chvíli bude okoukaná, jiná se bude tlačit na její místo. Teď
ulovila ředitele. Docela dobře vypadá, není s ním nuda a je dobře situovaný. Takže je potřeba zařídit, aby se rozvedl a oženil se s ní. Pravda, když tohle téma posledně jen zlehka nakousla, reakce byla poměrně chladná a rozhodně odmítavá. Až ji to urazilo. Ale přece tuhle postelovou gymnastiku nepředvádí proto, aby se stáhla při první překážce. Nakonec se rozhodla, že raději počká, dnes bude jenom milá a chápající. Nesmí na něho moc tlačit. „V lednici mám šampáňo, neotevřeme ho?“ Inženýr Spáčil si připadal dokonale uvolněný, v hlavě měl hedvábnou prázdnotu, myšlenky si volně těkaly a on je nijak nekontroloval, nikam nesměřoval, na nic se nesoustředil. Bylo mu dobře. Vlastně ho vývoj dnešní schůzky docela překvapil. Jel za Markétou rozhodnutý všechno okamžitě ukončit, pokud by se ještě byť jediným slovem zmínila o jeho rozvodu a jejich následné společné budoucnosti. Posledně jí dal jasně najevo, že s něčím takovým nemůže počítat. Zdá se, že pochopila jeho pravidla a přijala je. To je dobře. Teď určitě nestál o žádné další problémy, nebyla vhodná doba na komplikace. A v posteli byla dobrá. Vypadala skvěle, pružné štíhlé tělo, dlouhé nohy, pevná prsa. Byla ochotná ke všemu a zjevně se jí to s ním líbilo. Ještě nějaký čas si s ní bude užívat a potom pro jistotu opatrně vycouvá. „Tak co říkáš, mám podat tu flašku?“ „Ne, nic neotvírej. Ledaže bys to chtěla pít sama. Za chvilku musím jet.“ S Markétou to škublo, tak pán si užil a už by hleděl zmizet. Málem se už ohradila, ale ovládla se. Ne, tuhle chybu nesmí udělat. Nesmí ani vyčítat, ani žadonit. „Ani pár kapek si nedáš?“ „Vážně ne. Nemůžu si dovolit nadejchat, kdyby mě stavěli policajti. Jeden průšvih mi nadosmrti stačí.“ „Jasně,“ odtušila rezignovaně a odešla do koupelny. Tam se snažila zkrotit svou zlost a zklamání. Ale není všem dnům konec. Tuhle rybu z háčku nepustí. Nakonec, kdyby otěhotněla, to by se přece nedalo jen tak přejít. A možná by ani nemusela být těhotná doopravdy. Nebo se postará, aby se o jejich vztahu dozvěděla Spáčilova žena. No, něco už vymyslí. Ale dnes se bude tvářit, že přistoupila na jeho hru. Milá, chápavá gejša. Ale ještě si trochu rýpne a milého Jiříčka trochu potrápí firemními drby. „No jo, vlastně zítra nastupuje ta holka, že jo?“ Vyšla ze dveří a zavazovala si pásek na županu. „Ani mi to nepřipomínej. Já jsem na to úplně zapomněl, kdyby mi to neřekl ten novej personalista, nejspíš bych se ráno pěkně ztrapnil. Mám z toho divnej pocit.“ „Budeš ji mít pořád na očích. Z toho máš strach?“ „Ale to snad ani ne. Já už jsem se s tím nějak vyrovnal, když jsme jí s advokátem to místo nabízeli. Taky jsem věčně někde v tahu, s mým sekretariátem nebude mít nic společného. Ale lidi, víš.“ „Co lidi?“ „No budou ji pozorovat, okukovat, budou si připomínat tu moji nehodu.“ „Na lidi se vykašli.“ „Jo, holčičko. To nemůžu. Na lidech jsem závislej, pověst je pro mě důležitá, to přece víš.“ Markéta přikývla, tohle věděla moc dobře. Nijak zvlášť ji nová recepční nezajímala, ale chtěla být chápavá. To je její dnešní role. „Třeba to naopak budou brát jako projev odpovědnosti, jako snahu o nápravu. O té nehodě se přece ví a dost se o ní mluvilo. Když se teď o tu holku postaráš a existenčně jí pomůžeš, to tě přece jenom ctí.“ „Doufám, že to takhle budou lidi brát. Ale znáš to. Navíc nevím, jak se bude chovat ona. A taky ten novej personalista mě dneska vykolejil. Přišel s tím, že na recepční je jí škoda. Prý by mohla určitě dělat náročnější práci.“
„Co blbne? Proč se ti to toho montuje?“ „Je prostě moc iniciativní. Ale nemůžu ho za to seřvat. Tak jsem mu řekl, že jí necháme nějaký čas na rozkoukání a pak se uvidí. Docela doufám, že to sama zabalí. Co je na tom úžasného, dělat recepční? Pro ni je to fakt pád dolů. Možná bude radši sedět doma a brát rentu k invalidnímu důchodu. To naštěstí moje pojišťovna zaplatí.“ „Musí to ale být hrozný, pro mladou holku. Vysokoškolačku. Na invalidním vozíku a bez pořádného uplatnění. Možná bude ráda i za tu recepci.“ Inženýr Spáčil si povzdechl, tohle téma se mu nelíbilo. „Budu se muset zvednout. Říkám si, mohla bys mi ji trochu pohlídat? Třeba se skamarádíte, trochu jí poradíš, však víš.“ Markéta se zarazila, žádnou novou kamarádku nehledala a neviděla důvod, proč by tohle měla dělat. Ale na druhou stranu, jen ať ji Jiříček potřebuje. Pro jistotu odvedla téma jinam. „Víš, že dnes u nás šmejdila ta baba z dozorčí rady? Ta Dvořáková,“ dodala, když si vybavila jméno. Inženýr Spáčil zpozorněl. Tahle ženská ho neměla moc v lásce, už dva roky si na ni dával pozor. Jeho pozicí zatím otřást nedokázala, ale nebyla bez vlivu. Hlavní bylo, že na ni dost dal šéf koncernu. „Jak to? Vždyť se přece jasně odsouhlasilo, že dozorčí radě bude poskytovat poklady ke kontrole představenstvo. Co si vyžádají, to dostanou. Ale aby mi někdo partyzánsky prolézal firmu… A co chtěla?“ Potěšilo ji, že její informace vzbudila takový zájem. „Nevím, byla dost dlouho zalezlá u Pavelce v kanceláři. Řekla bych, že ji zajímá, jak se zadávají subdodávky na větší zakázky, aspoň co jsem zaslechla.“ Tak tohle nebylo dobré. Pavelec byl obchodní ředitel, dost dlouho spolu měli dobré vztahy a Spáčil ho vždycky považoval za loajálního. Ale po té jeho nehodě se všechno začalo trochu měnit. Ne že by si Pavelec dovolil mu oponovat, ale už necítil tu podporu, partnerství. Obchodní ředitel prostě zvětřil svou šanci, že by mohl v kariéře o stupínek poskočit. A zrovna ty subdodávky by mu mohly zlomit vaz. Ovšem Pavelec je v tom namočený taky, tak snad bude dost silný pud sebezáchovy. Zítra si s ním musí promluvit. „Kdybys kolem toho něco zaslechla, dej mi vědět. S tou ženskou jsou jenom problémy. Myslí si, že je ředitelka zeměkoule nebo co.“ Nakonec byla Markéta docela spokojená. Jiří svoje problémy určitě zvládne. Ale ona si může přihřát svou polívčičku a být nepostradatelná. Bude na ni spoléhat, svěřovat se jí, dávat na její rady.
