Inna Rottová DÁMA Z KOMPARZU Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Inna Rottová, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2010 ISBN 978-80-243-5182-7
Osoby a události, o nichž vypráví tento příběh, nemají se skutečnými osobami a událostmi nic společného a jsou plodem autorčiny fantazie.
KAPITOLA PRVNÍ
1 Porada u šéfa skončila. S kolegou Honzou Lorencem jsme vyšli na chodbu. „Sabino, neber to vážně,“ poradil mi. „A jak to mám brát?“ zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, co má můj kolega na mysli. Honzovi to bylo také jasné, přesto odpověděl: „Ber to jako další pomníček.“ Pomníčky se říkalo odloženým případům. „Nemám pomníčky ráda,“ prohodila jsem. „No, to nikdo,“ potvrdil Honza. Zamířili jsme do naší kanceláře. Měla plochu necelých deset čtverečních metrů. Na té ploše se proti sobě umístily dva stoly, dvě otáčecí a dvě obyčejné židle, dvě skříně s řadou kovových šuplíků s přeplněnými šanony a dřevěný věšák. Ale byli jsme s Honzou rádi, že nemusíme pracovat ve velké hale. Byla zařízená podle amerického vzoru, kde mezi stoly pobíhali různí úředníci a sekretářky, podezřelí se vyslýchali rovnou u kancelářských stolů a šéfové pracovali za skleněnou kukaní, v níž občas zatáhli rolety. Honza otevřel dveře a pustil mě před sebe. Přece jen jsem ženská. Nepovažovali jsme to za harasment, ale za příznak dobré výchovy. Nepatřila jsem k těm, kteří hulvátství k ženám považují za projev přiznání jejich rovnoprávnosti. Posadila jsem se na svou otáčecí židli ke svém stolu. Upřela jsem zoufalý pohled na stoh papíru. Počítače bohužel nezachránily lesy. A množství výkonných počítačů rostlo úměrně s nezbytným papírováním. Jen s tím rozdílem, že nemusíme psát ručně, ťukat do psacích strojů a zakládat několik průklepových listů. Teď klidně zlehka ťukáme do klávesnic počítačů a tiskárna nám vychrlí celý velký balík kopií. Hlučně jsem si povzdechla a přisunula k sobě hlášení. Honza se uvelebil na svou otáčecí židli naproti mně. Dělily nás dva psací stoly. „Sabino, koukej! Chápal bych, kdybys u toho případu byla od začátku. Ale takhle… Od šéfa to vůči tobě nebylo fér, že ti ten mord přidělil po Vránovi.“ „Hm,“ reagovala jsem hlubokomyslně. „Moc se s tím nebabrej. Vrána se s tím mořil kolik týdnů a nenašel ani náznak stopy. A to u té vraždy byl hned od začátku. Heleď, rovnou sepiš závěrečnou zprávu. Krátkou.“ „Prosím tě, o čem, když jsem to všechno,“ ukázala jsem na papíry, „ani pořádně nepřečetla.“ „Ani nemusíš. Napiš: Paní Helena Dušková, 51 let, bytem tam a tam, podlehla náboji vystřelenému z pistole model Walter, kalibr 7.65, na níž nebyly objeveny žádné otisky prstů, viz zpráva z laboratoře, číslo a datum, která je registrovaná na jméno zemřelého doktora Stanislava Žáka…“ „Počkat!“ přerušila jsem ho. „Kdo ji zdědil?“ „Sabino, tak si přečti protokoly,“ ušlo mu, že mi před chvílí radil, abych už nic nečetla. „Je tam zaznamenáno, že zbraň byla označena jako ztracená.“ „Před nebo až po doktorově smrti?“ chtěla jsem okamžitě vědět. „Koukni se na datum a porovnej to…“
„Předpokládala jsem, že to víš,“ prohodila jsem. Asi to vyznělo ironicky. Mého kolegy se to dotklo: „Jen jsem ti chtěl pomoct. Aby ses v tom nemusela hrabat hned od začátku.“ „Já vím,“ uznala jsem. „Ale zajímalo by mě taky jak, kdo a kde po té zbrani pátral…“ „Zdeněk to určitě zjišťoval.“ „Tady jsem o tom nic nenašla,“ poklepala jsem po složce papírů. „Asi to nezjistili. A navíc to hlášení o ztrátě nemusí mít stejné datum jako skutečná ztráta.“ „Nebo krádež?“ „Jo. Možná že ji nebožtík ztratil před lety a vůbec na to nepřišel. Přečti si pořádně souhrnnou zprávu. Pokud si vzpomínám, tak Zdeněk se zajímal i o dědické řízení. Pozůstalí tvrdili…“ „Kolik jich bylo?“ hrábla jsem do složky. Ale byla to zpráva o ohledání těla. „Snad jen jeho dcera. Prý ani netušila, že Žák nějakou zbraň měl.“ „Nejspíš ji někdo ukradl,“ opakovala jsem svou domněnku. „Zdeněk si to taky myslel. Ale podle něho ten, kdo pistoli ukradl, nemusí být vrah. Vždyť je to válečný model nebo ještě předválečný…“ „Jenže jak vidět, je funkční.“ „Jo. Jenže nejspíš skončil u nějakého sběratele.“ „Je to možné. Ale sběratelé většinou nevraždí. A když – tak by tu zbraň nenechali jen tak se válet vedle oběti,“ přemýšlela jsem nahlas. „Asi někdo vraha vyrušil,“ pokračovali jsme v teoretické diskusi. „Jo, je to stejně pravděpodobné, jako že by se vrah šel udat na policii,“ usadil mě. „I to se stává,“ nenechala jsem si ujít poslední slovo. Najednou mě to přestalo bavit. Otevřela jsem složku, abych Honzovi dala na vědomí, že diskuse skončila. Už po několikáté jsem četla pitevní protokol. Závěry soudního patologa. Zprávy z laboratoře. Záznamy výpovědi. Popis místa činu. Nic nového jsem nevyčetla. Měla jsem pocit, že mi něco uniká. Něco v těch zprávách chybělo. Nebo někdo? Sebrala jsem štos popsaných listů a dala jsem ho do šuplíku označeného písmenem D – Dušková. Po odchodu z kanceláře nesmí na pracovním stole zůstat ani kousek papíru. „Ty někam jdeš?“ vzhlédl Honza. „Půjdu se tam podívat.“ „Kam – tam?“ divil se. „Na místo činu.“ „Neblbni. Co tam po takové době objevíš?“ „Nějakou inspiraci.“ „Myslíš, že tě na dlažbě před domem něco napadne?“ „Jo. Co když budu mít nějaké vnuknutí?“ „Dala ses na ezoterické vědy?“ „Ezoteriku nepovažuju za vědu. Ale zajímá mě například vzdálenost mezi okrajem chodníku a vchodem do baráku, kde Duškovou našli.“ „Aha, chápu. Počet metrů ti pomůže leccos odhalit,“ posmíval se mi můj zkušenější kolega. „Hodláš nad tím místem rozjímat sama, nebo chceš, abych šel s tebou?“ přesto navrhl. „Ne, díky. Ty máš svých starostí dost,“ odmítla jsem.
Honza nechápavě zavrtěl hlavou. 2 Stála jsem před vchodem do čerstvě omítnutého secesního domu. A hned mě napadlo, že nájem tu musí být dost vysoký. Jak to, že bývalá tanečnice ho mohla platit? Koukla jsem na vkusně upravenou tabulku u zvonků. Většina jmen zněla dost cizokrajně. Zřejmě tady bydleli převážně cizinci. Mezi nimi česká jména Dušek a Kratina vypadala skoro nepatřičně. Věděla jsem, že Dušková bydlí sama. Ale jestli její sousedka z přízemí paní Alena Kratinová má nějakého Kratinu, to jsem nevěděla. V každém případě se jména u zvonků neuvádějí v ženské podobě především z bezpečnostních důvodů. Jako že tam bydlí nějaký muž. Dívala jsem se na složitou mozaiku opraveného chodníku. Kamínky byly ještě ostré, neobroušené chodci. Vybavilo se mi, co mi vyprávěla jedna francouzská houslistka. Nevěřila své matce, která jí radila, aby si do Prahy přibalila boty s tlustou pevnou podrážkou. Něco jako pohorky. V elegantních střevících s tenkou podrážkou se po Praze nelze pohybovat. A skutečně. Prý za čtrnáct dnů si oddělala boty i chodidla. Ráda se totiž toulala po ulicích. Paní Helena Dušková měla na nohou tenisky. Podle fotky. Taky podle fotky jsem našla místo, kde leželo její tělo. Někdo ji střelil úplně zblízka. Půl hodiny před půlnocí. Jeden krok od domovního vchodu. Pět kroků od auta, z něhož vystoupila. Udělala jsem těch pět kroků ke kraji chodníku. Tak tady se auto zastavilo. Skoro pod lucernou. Ale nikdo nic neviděl. A neslyšel. Kromě obyvatelky bytu ve zvýšeném přízemí. Vrah na ni čekal pod jejími okny. Pak udělal dva kroky k paní Duškové. Možná jí něco řekl. Tak stáli vedle sebe pár minut. Paní z přízemí pověděla policistům, že zrovna zatáhla žaluzie a zaslechla, že před domem zastavilo auto. Hned odjelo. Zahlédla vysokou ženu. Předpokládala, že to byla paní Dušková. Někdo k ní přistoupil. Viděla ho jen v obrysech. Měl drobnou štíhlou postavu. Mohl to být mladík. Nebo dívka. To teď člověk nepozná, když všichni chodí v džínách. Byl nebo byla podstatně menší než paní Dušková. O čem si povídali, samozřejmě neslyšela. Asi spolu došli k domovním dveřím. Z okna už na ně neviděla. Podívala jsem se k oknům přízemního bytu. Byla zamřížovaná. Jak někdo může bydlet za mřížemi? Chápu, že ty mříže chrání před zloději. Pro mne by to ale bylo deprimující. Docela by mě zajímalo, kdy tam ty mříže dali. V paneláku, kde bydlím, taky namontovali mříže do oken ve zvýšeném přízemí. Nedávno. Po několika vloupáních. Uvědomila jsem si, že ze zamřížovaného okna nelze vystrčit hlavu. Ke vchodu z okna nebylo vidět. Takže když se paní Dušková se svým vrahem přiblížila ke vchodu, sousedka ji skutečně neviděla. Policii řekla, že zaslechla nějaký zvuk. Připomínal zvuk prudce zaklapnutých dveří. To se prý v domě stávalo dost často. Vchodovými dveřmi někdo občas práskl tak, že se na chodbě nad nimi sesypávala ze stropu omítka, než ho majitelka nechala pořádně opravit. Od sousedky taky víme, že paní Dušková byla hodná a slušná. Když se setkaly, vždycky přívětivě pozdravila.
Občas, vlastně často – to kolega Zdeněk Vrána, který případ začal vyšetřovat, dokonce ve své zprávě podtrhl – paní Duškovou doprovázeli muži. Ve své zprávě kolega taky červeně podtrhl sousedčino zaváhání, když se jí zeptal, jestli by některého z těch mužů poznala. Odpověděla, že ne. Ale velmi rychle k tomu poznamenala, že ten pánský doprovod je pochopitelný, když paní Dušková byla umělkyně a z vystoupení se vracela pozdě v noci. Občas na týden či dva odjela. Asi na natáčení. V její nepřítomnosti se o její kytky starala majitelka. Bydlela sama ve čtyřpokojovém bytě v druhém poschodí. Vrátila jsem se ke vchodu. Studovala jsem znovu jména u zvonku. Nad jménem Dušek bylo jméno Harris a pod ním S. Ost. Byli to sousedé Duškové? Jejich jména jsem v záznamech výpovědí nenašla. 3 Původně měl vyšetřování případu na starosti Zdeněk Vrána. Chudák šel na povinnou preventivní prohlídku a hned ho poslali do nemocnice. Napřed řekli, že jen na vyšetření. Ale objevili, že je těžce nemocný. Hrozné! Prý mu předtím nic nebylo. Nic ho nebolelo. V klidu pracoval, už se chystal napsat závěrečné hlášení a na jeho základě vypracovat návrh, aby případ Duškové byl „odložen“. To jsem měla udělat právě já. Nebyl to rozkaz. Zatím jen šéfovo doporučení. Než se po dovolené zase dostanu do obvyklých kolejí. Dovolenou jsem trávila na jihu Francie v rodině svého nebožtíka muže. Nebyly to žádné prázdniny, ale tři týdny smutného napětí. Má bývalá tchyně a tchán se snažili o Davidovi nemluvit. Ale v jeho pokoji všechno zůstalo tak, jak to víc než před patnácti lety opustil. Všechny jeho nahrávky i záznamy koncertů z televize. Na zeď pověsili velký plakát s jeho fotografií. Obrovskými písmeny oznamoval pařížskou premiéru houslového koncertu Alfreda Šnitkeho v provedení světoznámého houslového virtuosa Davida Mayera. Ten plakát s fotografií mého Davida mi drásal srdce. Dlouho jsem nemohla pochopit, proč ho tam nechali. Ale pak jsem přistihla svou bývalou tchyni, jak stojí před plakátem se sepnutými dlaněmi jako před oltářem a něco šeptá. Snad se modlí. Možná, aby Všemohoucí konečně potrestal Davidovy vrahy. Pařížská policie nikdy nevypátrala mladíky, kteří zavraždili jejich syna a mého muže. To byl vlastně hlavní důvod, proč jsem opustila kariéru profesionální houslistky a stala se policistkou. Chtěla jsem aspoň trochu přispět k tomu, aby žádný zločinec neušel trestu. Davidovi rodiče si určitě oddychli, když jsem odjela. Do Prahy jsem se vrátila o týden dřív a hned jsem se hlásila u šéfa. Byl rád. Okamžitě mi podstrčil ten jasně beznadějný případ. Prý na mě přímo čekal. Ten případ. Prý by mi ho přidělil, i kdyby Zdeněk neonemocněl. Kolegové si mě dobírali. Jako bývalá houslistka jsem prý větší odbornice na zločiny spáchané na umělcích než chudák Zdeněk. A kdo ví, možná právě ten případ zavražděné bývalé tanečnice způsobil, že jeho nemoc tak náhle propukla. Byl to sice černý humor, ale pocházel právě od těžce nemocného Zdeňka.
Když jsem za ním byla v nemocnici, smál se, že šéf je ke mně mimořádně ohleduplný. Sice je to nepříjemné, když přibude další nevyřešený případ, ale neúspěch nepadne na mou hlavu. Přece nikdo nemůže za to, že vyšetřovatel tak náhle zkolaboval. Zdeněk mi úplně vážně poradil, abych neprodleně šla na preventivní prohlídku. Pořád jsem to odkládala. Kromě zubaře a gynekologa jsem u žádného doktora už snad patnáct let nebyla. Naposledy právě při nástupu k policii. 4 Doktory a nemocného Zdeňka jsem pustila z hlavy. Minuli mě dva chodci. Vysoký mladý muž na mě se zájmem pohlédl, zpomalil, šel k domovním dveřím a odemkl je. Vůbec se nezeptal, jestli náhodou někoho nehledám. Žádnou snahu pomoct neprojevil. Rychle zmizel dovnitř domu, dveře zabouchl a zevnitř zamkl. Tu jsem pocítila, jak ve mně zase narůstá vztek. To přece není možné! Musí být nějaký důvod, proč postarší paní Helenu Duškovou někdo zabil! Zblízka. Jednou ranou. Nic neukradl. Pistoli nechal ležet vedle těla. Jen tak ji pohodil. Jako by chtěl vyšetřovatelům sdělit, že nic jiného ani nezamýšlel. Popravil bývalou tanečnici a tím jeho práce skončila. Můj kolega Lorenc měl za to, že buď to byl náhodný cvok, který se bavil střílením, anebo nájemný vrah. Namítala jsem, že by ani cvok, ani nájemný vrah nenechal povalovat pistoli vedle své oběti. Podle mě to byl někdo, koho Dušková znala. Vždyť k ní přistoupil a chvíli si spolu povídali, jak to policii vylíčila sousedka ze zvýšeného přízemí. Zase se mi vybavily fotografie paní Duškové. Byla to velmi hezká žena. Ve tváři jí ztuhl výraz jakéhosi údivu. Dalo by se říct, přímo radostného. Jako by po letech potkala známého. Nebo tak uvítala smrt? Udělala jsem několik kroků ke kraji chodníku. Tady se zastavilo auto a Dušková vystoupila. Vykročila jsem podél bloku. Zabočila jsem za roh do postranní ulice. Zde přítel Duškové hledal místo k zaparkování. Trvalo mu to prý patnáct minut. Pak se vrátil k domu své přítelkyně, protože chtěl u ní zůstat přes noc. Ale našel ji mrtvou před vchodem. Z místa, kde zaparkoval, jsem utíkala zpátky ke vchodu. Necelé dvě minuty. Sousedka policii sdělila, že slyšela auto přijíždět a hned odjíždět. A hned na chodníku Duškovou s nějakým chlapcem nebo dívkou. Co když přece jen právě ten muž byl její přítel? Jak je vysoký? Sousedka říkala, že ta postava byla o půl hlavy menší než vysoká tanečnice. V pitevním protokolu byla uvedena její výška – sto sedmdesát pět. Na tanečnici je to hodně. Co když přítel Duškové policii lhal? Co když z auta vystoupili spolu? A sousedka slyšela odjíždět úplně jiné auto? Stála jsem přibližně na místě, kde Dušková mluvila s neznámým mladým mužem. Nebo se ženou? Pravděpodobně pachatelem či pachatelkou. Spíš jsem vycítila, než uviděla, že se za oknem ve zvýšeném přízemí pohnula záclona. 5
Dveře se otevřely hned, jakmile jsem zazvonila. „Věděla jsem, že se u mne zastavíte,“ řekla mi štíhlá žena, která stála na prahu. Mohlo jí být kolem padesáti. „Hledám paní Alenu Kratinovou.“ „To jsem já,“ usmála se na mne. Ale tahle paní Kratinová vůbec neodpovídala mým představám o obyvatelce bytu se zamřížovanými okny. Podle výpovědi, kterou jsem četla ve zprávě svého kolegy, to měla být čerstvá důchodkyně a plnila v domě funkci domovnice. „Vy jste… dcera paní Kratinové nebo… příbuzná?“ Zatvářila se polichoceně. Pochopila jsem, že je to paní, kterou hledám. Pokud se ovšem Zdeněk při zápisu data narození nezmýlil a neubral svědkyni deset patnáct let. „Ale ne… Jsem tu samojediná Alena Kratinová. Vy jste z kriminálky?“ Chtěla jsem jí ukázat průkaz, ale mávla rukou. „Napřed jsem si myslela, že jste dcera paní Duškové. Ale viděla jsem, že pozorně studujete místo u vchodu a chodník, jako byste něco měřila.“ Konečně si uvědomila, že pořád ještě stojíme ve dveřích. „Jé, promiňte, pojďte dál“ Přes mrňavou předsíň mě zavedla do velkého pokoje. Skrz další dveře jsem zahlédla sporák. Asi tam byla kuchyň. V pokoji bylo plno knih. Uprostřed stál jídelní stůl a čtyři čalouněné židle. U jedné zdi byl psací stůl s monitorem a kancelářská otáčecí židle, u druhé gauč, asi rozkládací. A všude police plné knih. Viděla, jak se rozhlížím po knihách. „Mám jich kolem tří tisíc,“ odpověděla mi na nevyslovenou otázku. „A kupuju další.“ „Tak si budeme rozumět,“ poznamenala jsem. Pohlédla na mě zkoumavě. Snad ji napadlo, že je to nějaká policajtská finta. Proč by si někdo rozuměl s policajtkou? S přehnanou zdvořilostí mi nabídla židli u stolu a pak kávu, čaj nebo minerálku. Zvolila jsem minerálku. Jen abych při rozhovoru mohla něco mít v ruce. Aspoň sklenici. Mně osobně to pomáhá soustředit se. „Takže jste mě pozorovala z okna?“ zahájila jsem rozhovor. Byl to docela dobrý začátek. Chystala jsem se jí zeptat, jak často pozoruje dění na ulici. Přiznala to i bez mé otázky: „Ano. V poslední době to dělám často.“ „Po té tragédii?“ Přikývla. „Pořád si to nemůžu srovnat v hlavě,“ řekla tiše. „Jak dobře jste znala paní Duškovou?“ „Moc dobře – ne. A to, co jsem znala, pověděla jsem pánům policistům.“ Snad se mi to jen zdálo, ale poslední dvě slova řekla s nádechem ironie. „Ale neřekla jste jim, že paní Dušková má dceru,“ upozornila jsem ji. Udiveně na mě vzhlédla. „Ale řekla. Určitě jsem to řekla. Vaši kolegové to nezaznamenali?“ pochopila. A hned dodala: „Asi to nepovažovali za důležité.“ „Kde je?“ „Klára? Ve Státech. To jsem taky řekla. Taky jsem jim řekla, že, pokud vím, do Prahy nejezdí.“ „Přesto jste si myslela, že jsem to já?“ Předpokládala jsem, že jsem ji nachytala.
Vůbec ne. „Napadlo mě, že přijela kvůli dědickému řízení.“ „Byla tu na pohřbu?“ „Pokud vím, tak ne.“ „Po paní Duškové je co dědit?“ vypadlo ze mě. Paní Kratinová se mé otázce podivila. „To by snad měla vědět policie, ne?“ Došlo mi, že svým chováním shazuju práci policie, kolegy i sebe. Napadlo mě, že jsem sem k paní Kratinové neměla jen tak vtrhnout. Bez připravených otázek. Vždyť jsem ani nevěděla, na co se jí mám ptát. Ale nemohla jsem se jen tak zvednout, omluvit se a hned zas odejít. Nasadila jsem trochu úřední tón. „Paní Kratinová, tvrdila jste, že paní Duškovou po večerech doprovázeli různí muži.“ Zírala na mne. „Já že jsem něco takového řekla?“ „Ano. Dokonce jste to vysvětlovala, že jako umělkyně, která se po představení vrací pozdě v noci, potřebuje pánský doprovod.“ „Aha. To je chyba překladu.“ „Prosím?“ „Víte, vašemu kolegovi, byl to takový silnější blonďák… malá veselá modrá očka, dětská kulatá tvář s dolíčky…“ „Kapitán Vrána,“ pousmála jsem se, protože to byl přesný Zdeňkův portrét. „Ano, tak se představil. A vůbec se k němu to příjmení nehodilo. Ten se mě ptal, jestli pro paní Duškovou bylo typické, že se domů vracela kolem půlnoci a jestli ji pokaždé někdo doprovázel. Řekla jsem mu, že je to pochopitelné, když se po představení, které skončí někdy v jedenáct, vrací kolem půlnoci. A protože ještě nevymřeli galantní nebo aspoň slušně vychovaní chlapi, tak kolegyni skutečně doprovázejí. Kapitánova interpretace zřejmě poněkud zkreslila význam mých slov,“ podívala se na mne skoro s lítostí. Zkreslil nejen interpretaci, ale snad i intonaci, dodala jsem v duchu. Dodnes jsem se nezbavila profesionální deformace bývalé houslistky. Stejně jak jsem při pohledu na noty slyšela hudbu, tak jsem při čtení psaného textu slyšela intonaci pronášených slov. „Paní Kratinová, možná že vám má otázka bude připadat nevhodná, ale…“ Rozesmála se. Vesele a nahlas. „Paní vyšetřovatelko, to vás učili na policejní škole, aby výslech svědků vypadal jako… jako čajový dýchánek?“ „Ale já vás opravdu nevyslýchám,“ zasmála jsem se taky. Co jiného jsem mohla dělat? „Tak na co jste se chtěla zeptat?“ „Víte, ten nájem v tomhle domě musí být opravdu vysoký. Vím, že majitelé podobných činžáků se původních nájemců zbavovali…“ Věděla jsem to od svých kolegů z orchestru. Stěžovali si, jak bylo těžké vybojovat si právo zůstávat v domech v centru a neocitnout se někde na sídlišti v paneláku s tenkými zdmi. „Aha. Vím, kam míříte. Pochopitelně bych ten nájem nemohla zaplatit. Ale Sylva, Sylvie Ostová mě tu nechala s tím, že tu budu uklízet, dbát na pořádek a tak podobně.“ „Dělat domovnici?“ „Neoficiálně.“
„Platí vám domovnictví?“ „Ne. Jen mi nezvyšuje nájem.“ „Paní Ostová je majitelka?“ „Ano.“ „Ten dům dostala v restituci?“ „Ano. Její otec, doktor Ost, se v tomhle domě narodil.“ „Žije tady?“ „Ne, v Kanadě. Vlastně, na to byste se měla zeptat jí. Tyhle informace mi podávat nepřísluší,“ uzavřela napůl vážně a napůl žertem. „Myslím, že jako domovnice informovat policii dokonce musíte,“ namítla jsem. „Už jsem vám řekla, že ve skutečnosti domovnice nejsem. Nemám smlouvu ani plat, jen nízký, totiž relativně nízký, prostě únosný, nájem,“ opakovala. „Takže nejsem domovnice, ale jen nájemnice toho nejlevnějšího bytu,“ zdůraznila podrážděně. Najednou přestala být přátelská. Vůbec mi to nevadilo. Když se chci něco dozvědět, buď musím vyzpovídaného naladit přátelsky, aby zapomněl, že má před sebou policajtku – a většinou se mi to docela daří – anebo ho rozzlobit tak, aby na mě vypálil i to, co by v životě nikomu neřekl. „Aha,“ poznamenala jsem chápavě. Přece jen jsem se chtěla držet své první metody. Paní Kratinová mi byla docela sympatická. V rozporu s poučkami jsem na své pocity, dojmy a instinkty dost dala. Zatím se mi to vyplatilo. „Paní Kratinová, nevíte, jestli paní Dušková měla taky nějaké podobné nepsané podmínky, aby mohla v domě zůstat? Anebo měla takové příjmy…“ Získat si její sympatie se mi už nepodařilo. „Na to se zeptejte paní Sylvy Ostové,“ odsekla. „Mně se s tím Dušková nesvěřovala.“ „A s čím ano?“ Paní Kratinová neskrývala, že mých otázek už má dost. „Podívejte se, slečno, či paní vyšetřovatelko…“ „Kapitánka Hronová…“ představila jsem se se zpožděním. „Podívejte se, paní kapitánko, všechno, co jsem věděla, už jsem sdělila vašim kolegům. A teď mě omluvte, mám práci,“ zvedla se. Přikývla jsem. „Děkuju. Hodně jste mi pomohla.“ Vstala jsem taky. Překvapeně na mne pohlédla. Samozřejmě jsem se jí nesvěřila, že mi vnukla směr, kde bych mohla hledat možný motiv. 6 Na chodbě jsem vyťukala Honzovo číslo. Můj kolega Lorenc se okamžitě ozval. „Jsi pořád na chodníku před domem?“ „Ne. Uvnitř. A kde jsi ty?“ „Na cestě domů.“ „Můžeš mi to upřesnit?“ „Přesně na eskalátoru na áčku na Můstku.“ „Výborně. Přesuň se na béčko.“ „Proč?“
„Počkám na tebe před domem Duškové.“ „Co tam?“ „Chci si promluvit s majitelkou.“ „Něco sis vyčetla z chodníku?“ „Za sedm až deset minut bys už měl být tady.“ Vypnula jsem mobil a zazvonila na paní Kratinovou. Okamžitě otevřela. Snad mě pozorovala špehýrkou. Možná i poslouchala. „Na něco jste se zapomněla zeptat?“ Nevyznělo to zrovna přátelsky. „Za chvíli přijede kolega. Počkám na něho před domem. Ale mohla byste klíčem otočit v zámku domovních dveří tak, aby zůstaly otevřené?“ Chvíli váhala. Pak navrhla: „Zazvoňte na mne. Hned vám otevřu.“ Buď své neoficiální domovnické povinnosti brala hodně vážně, nebo chtěla paní Ostovou varovat. Ale to by snad mohla udělat i s otevřeným domovním vchodem. Vyšla jsem před dům. Dveře se za mnou zabouchly. Zámek zaklapl. 7 Honza se objevil za devět minut. „Vždyť Ostovou Zdeněk vyslýchal,“ spustil hned nespokojeně. „V době vraždy byla na chatě, slavila synovy narozeniny.“ „To vím, ale měla motiv.“ „Myslíš, že najala vraha, aby se byt Duškové uvolnil?“ „Nemusel to být nájemný vrah.“ „Ano. Mohl to být kdokoliv, koho požádala o tuto službu,“ souhlasil. „Vidím, že tě to taky napadlo,“ uznala jsem. „Už dávno.“ „Proč jsi mi to neřekl?“ „Protože to Zdeněk zkoušel vypátrat, ale byla to zbytečná ztráta času.“ „Vyslýchal taky mladého Osta?“ Honzu má otázka pohoršila. „Zdeněk je náhodou taky profesionál. A déle než ty.“ „Ale ve Zdeňkově zprávě jsem o synovi nic nenašla,“ vysvětlila jsem, proč kladu nevhodné otázky. „Z chaty se nehnul,“ prohodil můj kolega. „A je Ostová vůbec doma?“ „Uvidíme.“ „Tak to jsem zvědavý.“ Vyznělo to ironicky. „Já taky.“ „Jestli nás tam vůbec pustí,“ skepticky se podíval na tabuli se zvonky. „Uvidíme,“ opakovala jsem jako zaklínadlo. Zmáčkla jsem tlačítko u jména Kratina. „Ale…“ chtěl něco namítnout Honza. Nestihl to. Obyvatelka levného přízemního bytu okamžitě otevřela domovní dveře. Ani se na nás nepodívala a odešla. 8
Paní Sylvie Ostová mi byla na první pohled protivná. Měla totiž všechno, co já nemám: Lesklé vlnité blond vlasy, velké modré oči, hladkou broskvovou pleť, malý rovný nos, srdíčkovité plné rty, dlouhý krk, široká ramena, hluboký žlábek mezi velkými plnými ňadry, štíhlý pas, útlé boky a ploché břicho odhalené až k místu, které si už musela pečlivě holit a kde začínaly džíny obepínající spodní část pevného zadku a rovná stehna dlouhých nohou. Tak dokonalým ženským jsem se vždycky vyhýbala, abych si nenavodila deprese z vědomí svých nevyvinutých vnějších znaků ženské krásy a druhotných symbolů přitažlivosti. Tahle žena neurčitého věku – od třicítky do padesátky – neměla být majitelkou činžáku, ale top modelkou, reprezentativní manželkou multimilionáře nebo snad hvězdou světové reklamy, na niž bychom kvůli jejímu českému původu byli jako národ hrdí. Paní Ostová si se zájmem prohlídla Honzu, který na ni bez dechu zíral. Na mě se podívala se směsicí shovívavé lítosti jako na malého nevzhledného podvraťáčka. Byla o hlavu vyšší než já a k tomu výrazný árijský typ bez slovanské změkčilosti. Zatoužila jsem objevit nezvratné důkazy, které bych mohla použít, abych ji obvinila z vraždy. Nebo aspoň z toho, že ji organizovala. „Ale prosím vás, policie už mě vyzpovídala,“ řekla Honzovi. Klidně a přátelsky. V duchu jsem si ironicky zaznamenala, že neřekla – vyslýchala, ale právě – vyzpovídala. Dovedla jsem si představit, jak na její nepřehlédnutelné půvaby reagovali mí kolegové. Nechtěně. Pudům a hormonům muži podléhají víc a nevyhasínají jim ani ve stáří. Při pohledu na její vnady snad ani nevnímali, co jim říká. Ke své radosti jsem objevila její vadu – měla nepříjemný pisklavý hlásek. Neodpovídal jejímu zevnějšku. Víc by se jí hodil sametový erotický alt. Nebo aspoň jiskřivý mezzosoprán. „Máme k vám jen několik otázek,“ řekl Honza. Omluvně. Něžně. Prosebně. Nemohl od ní odtrhnout oči. Vybavila se mi knížka od Nancy Etcoffové Proč krása vládne světu. Nic nového sice neříká, ale je docela zajímavá. Dokonce v číslech uvádí, o kolik procent vyšší platy dostávají hezcí lidé ve srovnání s obyčejnými, a to i ve stejných povoláních. „Musíme si s vámi něco upřesnit,“ nasadila jsem přehnaně přísnou intonaci. Na jejích růžovoučkých rtech se objevil a hned zase zmizel mírně pobavený úsměv. Asi se rozhodla, že před sebou má klasickou dvojici hodného a zlého policajta. Pikantní na tom ovšem bylo to, že tím zlým jsem byla já – ženská. „Můžeme dál?“ vyštěkla jsem. Pořád jsme stáli ve dveřích. Její poodhalená ňadra se ve vzdechu nadzvedla, s výdechem poklesla a ploché nahé břicho se ještě víc zploštilo. Pak nám pokynula. Nezavedla nás do obýváku, ale do prostorné kuchyně, do které by se vešel celý můj byt. Nemohla jsem určit, jestli kuchyňský rustikální nábytek byl skutečně vzácnou starožitností nebo stylizovanou napodobeninou. Bez vyzvání jsem se usadila k velkému stolu. Nevím proč, ale ta kráska a taky něco ve vzduchu mě provokovalo k hulvátskému chování. Asi – vlastně určitě – to byla závist. Ne ta „proletářská“, která vedla k povstáním a revolucím, ale čistě ženská. Snad se mi to jen zdálo, ale zahlédla jsem, jak si s Honzou vyměnili chápavý pohled. To mě popudilo ještě víc. „Paní Ostová, máme informaci, že jste se snažila paní Duškovou z jejího bytu vystěhovat,“ blafovala jsem. Má otázka majitelku domu vůbec nevyvedla z míry.
„To tedy máte mylnou informaci.“ V jejím pisklavém hlase nemohla mít ironie patřičný dopad. „Není to tak?“ „Právě naopak,“ zlehka zavrtěla hlavou. Její odpověď mě docela zaskočila. „Jak to – naopak?“ „Byly jsme skoro kamarádky.“ „Důvěrné?“ vypadlo ze mne. Věděla jsem, že se chovám hloupě, ale nedokázala jsem se ovládnout. Já na tu krasavici normálně žárlila! Bylo to vítězství samičích pudů nad rozumem. „Podle toho, co za důvěrné přátelství považujete,“ ohromně se na můj účet bavila. Bylo to cítit i přes tu pisklavost. „Mimoto jako umělkyně dodávala mému domu určitý lesk.“ „Vždyť byla jen neznámou tanečnicí,“ namítla jsem. „Jak pro koho,“ zase mě usadila. „Objevovala se ve filmech. V reklamách.“ „V životě jsem ji neviděla,“ vypadlo ze mne. Nereagovala na to. Vysvětlovala dál Honzovi: „Helena měla spoustu významných přátel, dokonce světoznámých.“ To mám ráda, když se někdo chlubí svými známostmi. „Jednou za dva měsíce se u ní v bytě scházely známé osobnosti,“ pokračovala. „Pořádala večírky?“ Jak to, že to Zdeněk Vrána nezjistil? Nebo to ve svých záznamech opominul? „Mejdany?“ konečně se ke slovu přihlásil Honza. „Ne. Rozhodně to nebyly mejdany, jak si je představujete,“ pohlédla napřed na mne a pak na Honzu. Očí měla podstatně výmluvnější než hlas. „Byly to jourfixe, jestli víte, co to je?“ tuto otázku adresovala výhradně mně. Byla jsem tady nejen za policistku zlou, ale taky hloupou. „Den pevně určený pro přijímání návštěv,“ pohotově mě poučil Honza. V přítomnosti krásné majitelky přepychového činžáku se taky začal chovat jako kretén. Zuřila jsem. Veškerou energii jsem vynakládala na to, abych krotila svůj vztek. „Který den to byl?“ zeptala jsem se. „Ten jourfixe?“ „Každou první středu každého sudého měsíce. Všichni její přátelé a známí věděli, že v ten den se u ní můžou setkat s přáteli a známými a jen tak poklábosit.“ „Jako pařížský salon,“ nezdržela jsem se poznámky. „Jak dlouho to provozovala?“ „Dlouho. Pamatuju si na to ještě z doby, když jsem byla malá,“ vykládala ochotně Honzovi. Takže je o hodně mladší než Dušková? Honza ji hltal všemi smysly. Mužskými a čistě lidskými. „Bydleli jsme tehdy s mámou v přízemí,“ vyprávěla jako herecká hvězda své vzácné vzpomínky, „v bytě, kde je teď paní Kratinová. Občas jsem zahlédla i nějaké herce, které jsem znala z televize. A taky…“ Přerušila jsem ji. „I před listopadem?“ „Jistě.“ „Promiňte, říkáte, že jste bydlela s matkou…“ „Táta emigroval,“ řekla rychle. Ale chtěla jsem se jí zeptat na něco jiného. „A vaše matka bydlí tady v domě?“
„Ne. Jinde.“ „Kde?“ „Na Proseku.“ „Na sídlišti? V paneláku?“ „Ano. Proč? Jakou to má souvislost s vyšetřováním?“ zeptala se Honzy s výrazem, který se dal přeložit: Co po mně ta kráva pořád chce? Honza se mě zastal: „Všechno souvisí se vším, paní Ostová.“ Zdálo se, že už zase zapnul mozek. „Prosila bych její adresu,“ požádala jsem. „Klidně.“ A zpaměti ji nadiktovala do mého služebního mobilu, který sloužil taky jako diktafon, záznamník a měl ještě spoustu dalších funkcí. „Takže z toho můžeme usoudit, že jste paní Duškovou znala dobře,“ vrátila jsem se k původnímu tématu. „Už jsem vám přece řekla, že jsme byly skoro kamarádky. Avšak vzhledem k věkovému rozdílu toho o jejím soukromém životě moc nevím. Ale to určitě máte v protokolech.“ Taky mluvila, jako by protokol citovala. Dělala jsem, že jsem poslední větu přeslechla. „Nájem vám platila jako ostatní nájemníci?“ „Jistě.“ „Žádné úlevy neměla?“ „Myslím že ne.“ Náhle byla ve střehu. „Myslíte, nebo víte?“ „O to se stará můj daňový poradce a účetní. Kdyby vznikly nějaké nesrovnalosti, určitě by mě na to upozornil.“ „Paní Ostová, nenapadá vás nikdo, kdo by paní Duškové chtěl ublížit?“ zase zasáhl Honza Lorenc. Jemně a s pochopením dodal: „Vím, že se vás na to ptali naši kolegové, přesto – nevzpomněla jste si na někoho?“ Ostová se skutečně zamyslela. „Helenu měli všichni rádi,“ začala zvolna. „Ke všem byla přátelská, každého uměla pochválit, povzbudit, poradit, podržet… Opravdu neznám nikoho, kdo by ji neměl rád. Všichni ji milovali…“ Otevřela jsem pusu. Málem jsem plácla, jestli taky její otec, starý Ost. Včas jsem to spolkla. Jenže stejná myšlenka napadla Honzu. „A co váš otec, ten…“ Ostová ho nenechala domluvit. „Táta ji skoro neznal, emigroval, když mi byly tři roky a Helena byla školačka. Seznámil se s ní, teprve když tu byl na návštěvě koncem devadesátých let. A uvědomte si, že Helena byla moc hezká. Hezké ženy mívají nepřátele mezi závistivci,“ zašilhala po mně, „podváděnými ženskými a odvrženými chlapy,“ uzavřela důrazně. Vyznělo to jako citát z knížky Nancy Etcoffové. Ale tím vlastně potvrdila, že její otec s Duškovou něco měl. Musím zjistit, kdy tu byl na návštěvě. Jestli a kdy se s ní sešel. Nájemnice a domovnice ze zvýšeného přízemí to snad bude vědět. Jen jestli bude ochotná mi to říct. Zdálo se mi, že se Honzy ta její poznámka dotkla. „Zajímalo by nás, jestli vám váš otec doporučil, abyste tady paní Kratinovou a paní Duškovou nechala bydlet a nezvyšovala jim činži?“ zeptala jsem se přísně.
Viděla jsem, že jsem trefila do černého. Ostová přikývla. Koukla na Honzu. Ten se díval na mne. S uznáním. „Máte nějaké volné byty k pronajmutí?“ rozvíjela jsem své podezření dál. Určitě pochopila, kam mířím. „Potřebujete byt?“ přešla do protiútoku. „Ne pro sebe,“ dala jsem se na ústup. „Pro jedny mé bohaté zahraniční známé.“ „Ať se obrátí na realitní kancelář.“ Všimla jsem si, že se dostala do lehkých rozpaků. Asi nemohla uhodnout, jestli blafuju nebo to myslím vážně. „Můžete mi na ni dát kontakt?“ „Jistě.“ Zvedla se a opustila kuchyň. „Co blbneš?“ zeptal se tiše Honza. „Neblbnu. Vyšetřuju.“ Paní Ostová se vrátila. Do prostorné kapsy mé kolové džínové sukně putovala další kartička. Honza se nepatrně usmál. Asi mu došlo, proč často nosím sukni. Její kapsy mi nahrazují kabelky a tašky. Do kapes přiléhavých džín by toho tolik nevešlo. A plandavé bych nenosila. „Paní Ostová, říká vám něco jméno doktor Stanislav Žák?“ „Ne,“ ale neznělo to jistě. Vycítila jsem, že lže. „Byl to nakladatel,“ dodala jsem. „Neúčastnil se sešlostí, které pořádala paní Dušková? Když říkáte, že se u ní setkávali taky spisovatelé.“ „Nevím. Seznam hostů jsem od ní nedostávala,“ odbyla mě. Podívala se na Honzu. Můj kolega její slova asi považoval za vtipná. Chápavě se pousmál. „Jak se jmenuje váš daňový poradce?“ můj hlas zněl, jako když se seškrabuje rez z plechu. „Doktor Rudolf Žák.“ Přiblblý úsměv na Honzové tváři k mé radosti ztuhl. „Jsou s panem Stanislavem Žákem příbuzní?“ chtěla jsem vědět. Krásná Ostová zůstala nad věcí. „Nevím. O jeho privátní život se nezajímám.“ Byla jsem si jistá, že neříká pravdu. Otázka – proč? Zvedla jsem se. „Děkuju, paní Ostová.“ „Nemáte zač.“ „Ale ano. Mám. Velmi jste mi pomohla.“ Schválně jsem děkovala jen za sebe. „A doufám, že zatím nikam neodcestujete.“ To „doufám“ mělo vyznít jako rozkaz. Trochu se vyplašila. „Ani na chatu?“ „Na chatu – můžete,“ svolila jsem. „Ale kdybyste si na něco vzpomněla, na jakoukoliv maličkost, zavolejte mi,“ podala jsem jí navštívenku. Byly na ní všechny mé tituly a hodnosti, ale jen jedno telefonní číslo a e-mailová adresa. Na krásnou majitelku domu mé tituly udělaly dojem. Vynadala jsem si do ješitů. Přesto mi to udělalo dobře.
9 „Tak co teď vlastně máme?“ zeptal se mě venku Honza. „Motiv jako hrom.“ „Myslíš, že Duškovou zastřelila Ostová?“ Pokrčila jsem rameny. „A ty myslíš, že by to nedokázala?“ „Je tak hezká,“ vydechl zasněně. „Je,“ musela jsem souhlasit. „Přesto si uvědom, že byty pronajímá jen bohatým cizincům. Ani vlastní matka nesměla v jejím domě bydlet. Vystěhovala ji do paneláku,“ projevila jsem hluboké rozhořčení. „Odkud víš, že ji vystěhovala?“ nemohl připustit, že tak krásná ženská může udělat něco špatného. „Co když třeba její matka v tom domě bydlet nechtěla?“ Měl pravdu. Moje matka by taky nechtěla bydlet se mnou v jednom domě. Jednou se vyskytla příležitost vyměnit můj byt za hezký dvoupokoják v matčině činžáku. Matka byla zásadně proti. Prý by se neudržela a kontrolovala by mě, co dělám, kam jdu a kdo mě navštěvuje. „Jedu do kanceláře,“ hlásila jsem Honzovi. „Vždyť už je dávno po pracovní době,“ upozornil. „Musím vypátrat, jestli majitel pistole nebožtík Žák je příbuzný s jejím daňovým poradcem. A poslyš…“ zakopla jsem a zastavila se. „Co je?“ vyděsil se Honza. „Kolik Ostová měří?“ „Na ženskou je docela vysoká. Když si vezme podpatky, tak bych řekl sto osmdesát…“ Zíral. „Ty si myslíš…?“ „Je přibližně stejně velká jako Dušková. Je stejně blond, hezká,“ rozvíjela jsem svou myšlenku. „Určitě má víc nepřátel než Dušková. Závistivců. Je krásná a je majitelka exkluzivního činžáku v samém centru… a co když si někdo Duškovou spletl, a ve skutečnosti…?“ „…chtěl zabít Ostovou,“ dořekl to Honza. „Honzo, vrať se k ní a zeptej se, jestli se kolem ní nevyskytlo něco nebo někdo podezřelý… Prostě, nějak jí naznač, že mohla být obětí ona.“ „Hned teď?“ „Ano.“ „Sabino, nemůžu. Klukovi a Dáše jsem slíbil, že večer budu doma. To víš, nejsem sám a svobodný…“ zarazil se. Neodvážil se mi připomenout, že ve svých čtyřiceti jsem úplně sama. Dokonce i můj přítel Jakub je už druhý měsíc v Bruselu. Je tlumočník. Možná že i ta moje pracovní horlivost byla jen důsledkem mé osamělosti. „Tak jo. Zítra,“ souhlasila jsem. Nebylo to správné. Kriminalista by neměl nic závažného odkládat. 10 Rozloučila jsem se s Honzou a jela do kanceláře. Když jsem pracovnu odemkla, přepadl mě podivný pocit nějaké zbytečnosti. Proč se vlastně tak
snažím? Co na tom, jestli najdu nebo nenajdu toho, kdo tanečnici zabil? Jak se zdá, nikomu příliš nechybí. Snad jen její matce? A dceři? Dceři asi ne, podle toho, co nám říkala paní Kratinová. Ale každý den je zavražděno tolik lidí, vlastně každou hodinu i minutu. Televize na nás chrlí zprávy o zabitých a počty obětí. Skoro už ani nevnímáme, že za těmi čísly jsou konkrétní lidé. Když se dívám na akční filmy, kde odvážné činy neohroženého hrdiny odnášejí nevinní lidé, padá na mne smutek. Zavolala jsem na pracoviště našich počítačových machrů. Naštěstí se ozvala Gita Lánská, báječná ženská, která k počítačům měla skoro mateřský vztah. Dokonce mi vážně radila, abych pokaždé, když počítač zapnu, se s ním pozdravila a laskavě ho požádala, aby pracoval bez poruch. Podle této materiálně založené absolventky matematicko-fyzikální fakulty všechny přístroje reagují na to, co k nim vysíláme, jaký k nim máme vztah, a odpovídají důvěrou za důvěru. „Gito, jak to, že jsi ještě v práci?“ divila jsem se. Gita Lánská měla dvě dcery a předpokládala jsem, že po práci musí hned pospíchat domů. „Vycítila jsem, že ode mne něco potřebuješ,“ smála se. „Díky. Jsi ohromná.“ „Já vím. Co to bude?“ Vysvětlila jsem jí to. „Tak to je těžký. Ale zkusím to. Počkáš?“ Čekala jsem. Jen deset minut. „Sabino, zjistila jsem, že Stanislav Žák měl nakladatelství…“ „Ale to vím.“ „Nepřerušuj mě. Vydával cizojazyčnou literaturu.“ „Překlady?“ „Jo. Tady to mám… Převážně ve franštině a z franštiny. Ale taky překlady francouzské beletrie do češtiny.“ „Aha… A co Rudolf Žák?“ „Rudolf Žák dělá v advokátní kanceláři na dobré adrese a vlastní webovou stránku. Jestli jsou otec a syn, nebo bratři, nebo jinak příbuzní, to nevím. Ale není problém to zjistit. Jenže, nezlob se, až zítra…“ „Gito, jsi geniální.“ „Já to už dávno vím,“ reagovala jako obvykle. „Ostová asi říkala pravdu, když tvrdila, že nikdy neslyšela jméno Stanislav Žák.“ „To se mě ptáš, nebo jen nahlas přemýšlíš?“ „Přemýšlím.“ „Ale když mi řekneš, kdo je Ostová, tak se pokusím na ni něco najít. Chceš?“ „Chci. Hlavně potřebuju vědět co nejvíc o obou Žákových. Na Stanislava byl registrován ten vražedný Walter. Na co vlastně nakladatel potřeboval střelnou zbraň? Promiň, zase jen tak nahlas přemýšlím.“ „Přesto ti odpovím,“ zahihňala se jako malá. „Aby odháněl neodbytné grafomany.“ „Říkáš to, jako bys s tím měla zkušenosti.“ „No bodejť. Přece má tchyně je nakladatelská redaktora. Víš, kolik takových…“ Přerušila jsem ji: „A zjisti mi, prosím, všechno, co se dá, o Heleně Duškové.“
„Vždyť o ní všechny zprávy a protokoly máš,“ divila se. „Nemám její životopis. Seznam jejího příbuzenstva. Jejích přátel a nepřátel…“ „Sabino, víš, kolik toho…“ zvážněla. „Vím, že toho po tobě chci moc. Ale, Gito, vynahradím ti to! Víš co, až budeš chtít s manželem někam vyrazit, pohlídám ti dcery.“ „Tak to beru,“ rozesmála se. „Vyhledám ti materiál pro rodinnou ságu o Duškové.“ „A o Ostové,“ připomněla jsem jí. „A taky o Žákových. A taky o Martincovi, to byl přítel Duškové.“ „Sabino, připrav mi seznam a zítra to budeš mít. Přednostně, když mi občas pohlídáš holky. Pa!“
KAPITOLA DRUHÁ
1 Volala šéfova sekretářka. „Sabino, šéf se ptá, proč ještě nemá tvůj návrh na odložení případu Dušková?“ „Protože to nechci navrhovat,“ odpověděla jsem. Ačkoliv jsem věděla, co bude následovat. A skutečně. V místním telefonu se ozval šéfův nespokojený hlas: „Stav se u mne.“ Neznělo to dobře. „Šéfe, prosím,“ nasadila jsem si něžně prosební tón. „Nechte mě na tom ještě chvilku pracovat. Vždyť jsem neměla ani čtyřiadvacet hodin!“ Můj tón na šéfa zabral. Ustupoval. „Máš nové indicie?“ „Mám slibné stopy,“ zalhala jsem. Ale pravdomluvnost zvítězila: „Aspoň jako slibné vypadají.“ „A tos stihla za těch čtyřiadvacet hodin?“ divil se. „S pomocí Honzy Lorence,“ potvrdila jsem skromně. „Dávám ti týden,“ souhlasil. „A Honzu Lorence.“ Což znamenalo, že Honzu uvolní z jiných úkolů. Honza navenek bude zuřit. Ve skutečnosti ho práce se mnou baví. Sám se mi k tomu ve slabé chvilce přiznal, když jsme posledně vyřešili jeden dost zapeklitý případ smrti bývalé vychovatelky v dětském domově. Taky napřed vypadal úplně beznadějně a chtěli ho odložit. Vyťukala jsem Honzovo číslo. „Honzo, kde jsi?“ „V metru na Můstku.“ „Jak vidím, je to tvůj výchozí bod.“ „To je jen, když mi voláš. Aby jízda na eskalátoru nebyla ztrátovým časem. Ale je to ztráta peněz daňových poplatníků,“ upozornil mě, že volám z úředního mobilu. „Co chceš?“ „Vědět, kam jedeš.“ „Do kanceláře. Máš něco naléhavého? Nemůže naše konverzace pár minut počkat?“ „Může. Jen jsem ti chtěla sdělit radostnou zprávu.“ „Říkej! Už jsem na nástupišti.“ „Šéf mi dal týden času a tebe jako parťáka.“ „Jede mi vlak,“ reagoval na mou zprávu. Ani jsem se ho nestihla zeptat, jak pochodil u majitelky přepychového činžáku Sylvy Ostové. Podle toho, co se dalšího dozvěděl od krásné paní Ostové, doplnila bych svůj diagram. Pokaždé si nakreslím takový graf, kterému říkám diagram motivů a souvislostí. Někdy ho předvádím i na poradách. Šéf ho dokonce chtěl zavést ve všech vyšetřovacích týmech našeho oddělení. Ale trvala jsem na tom, že to musí být zcela dobrovolné. Ať si to každý udělá, jak chce a jak mu to vyhovuje. Přece každý z nás má svůj styl práce. Na mém diagramu se napřed objevila oběť – paní Helena Dušková.
Vím o ní, že před lety byla členkou baletního souboru divadla. Taky v televizi, než se vedení televize rozhodlo založit vlastní taneční soubor výhradně pro televizní show. Externí tanečníci přišli o vedlejší výdělek ke svým směšně malým divadelním platům. Museli brát jakékoliv vystoupení. Skoro se rvali o zájezdy do zahraničí, ačkoliv tam hladověli, aby své chudé diety mohli proměnit za tuzexové bony. Asi patřím k poslední generaci, která ještě ví, co to byl Tuzex a tuzexové poukázky neboli bony. Dnešní mladí si to sotva dovedou představit… Proboha, to už jsem tak stará? No vždyť jo. Někteří z mých vrstevníků už mají odrostlé děti a dokonce vnoučata. A mé hodiny nejen tikají, ale už dávno zvoní na poplach. Jenže jako otce svých dětí bych chtěla jedině Davida. Ti mladíci, kteří nás přepadli v Paříži, nezabili jen nádherného chlapa a výtečného houslistu, ale taky mé nenarozené děti a má budoucí vnoučata a pravnoučata a… Jakým otcem by byl můj současný přítel Jakub? Nikdy jsme spolu o dětech nemluvili. Ani o svatbě. Nejsem si jistá, že se vůbec chci vdávat. Jen jsem si jistá, že nechci být svobodná matka. Mám asi staromódní výchovu. A co Dušková? Má dceru. S kým ji má? Dcera asi nemá s vraždou nic společného. Přesto na svém diagramu kreslím šipku k dceři Kláře Steelové rozené Duškové, a od ní ke jménu Dušek s otazníkem. Od Heleny Duškové vede rovnoběžná šipka k jejímu příteli podnikateli Jaroslavu Martincovi. A od Martince kreslím dolů krátké šipky – jednu k jeho bývalé manželce a druhou k jeho dceři. Manželé, milenci a jejich děti jsou vždycky mezi podezřelými na prvním místě. Mívají spousty důvodů své protějšky zabít. Jaroslav Martinec by taky mohl mít důvod se Duškové zbavit. K Martincovi jsem připsala malou poznámku: Zjistit, jestli není příbuzný spisovatele Jana Martince. Jeho román Bastard má matka považuje za nejlepší válečný román. Mně se líbil taky. Martinec měl hroznou smůlu – jeho román vyšel v srpnu šedesát osm a byl jeden z prvních zakázaných a vyřazených z knihkupectví a knihoven. Podruhé vyšel v roce devadesát jedna a v záplavě objevené zakázané a disidentské literatury si ho skoro nikdo nevšiml. Taky si nikdo nevšiml, že umřel v domově důchodců. Nikde o něm nebyla ani zmínka, ačkoliv bojoval u Tobruku a ty boje pravdivě a s typickým skeptickým česko-židovským humorem popsal. 2 „Rozjímáš nad Martincem?“ Nade mnou se skláněl Honza. Vůbec jsem neslyšela, kdy se v kanceláři objevil. „Ano. Zjistila jsem, že ho Vrána dost důkladně vyslýchal.“ „Dokonce dvakrát,“ řekl Honza s pohledem na můj diagram. „Co ti řekla krasavice Ostová?“ odsunula jsem pomalovaný list stranou. „Hned ti to povím. Ale mám hrozný hlad. Pojď do kantýny na párek. Zvu tě. Zbylo mi několik stravenek.“ „Kolik je hodin?“ „Přesně poledne. To neslyšíš sirény?“ Byla středa, takže kontrola sirén. Vzpomněla jsem si, že má matka jejich zvuk nesnáší. Oznamovaly poplach a blížící se letadla.
Dodnes si vybavuje bombardování, ačkoliv na konci války jí bylo pět let. Bydlela se svou maminkou na pražských Vinohradech a vyprávěla mi, jak 14. února 1945 spadly bomby v Mánesově ulici, zrovna když moje babička šla se starším maminčiným bratrem Františkem na návštěvu k panu Šteflovi. Byl to známý malíř a babička ho chtěla požádat, aby Františkovi, který měl výtvarný talent, dal pár lekcí. Na dům spadla bomba a všichni zahynuli. Včetně mé babičky a mého strýce Františka. Vyrazili jsme do kantýny. Jenže při pohledu na párky se mi udělalo zle od žaludku. Jen tak tak jsem stihla doběhnout na záchod. Několik minut jsem měla pocit, že vyzvracím všechny své vnitřnosti včetně srdce a plic. A stejně jak z ničeho nic to začalo, náhle to přestalo. Umyla jsem si tvář a vrátila jsem se do kantýny. „Co je ti?“ díval se na mne znepokojeně Honza. „Jseš nemocná?“¨ „Ale ne.“ „Nevypadáš dobře.“ „To nevadí.“ „Neměla bys jít domů?“ „Ne. Asi jsem něco snědla, ale už je to v pořádku,“ ujistila jsem ho. „Ten rozhovor s přítelem Heleny Duškové přece můžeme odsunout na zítra,“ navrhl. „Honzo, na odsouvání nemáme čas. Nic nebudeme odkládat.“ „Tak jo,“ souhlasil. Přesto si mě prohlédl s obavou. 3 Velká počítačová firma vlastnila celé patro v budově bývalého podniku zahraničního obchodu, starší generaci známé jako pézetka. Nebylo jasné, co prodávala nebo nakupovala, ale v této budově vydávali za starého režimu služební zahraniční pasy. Některým pas vydali hned, některé pozvali do další kanceláře na pohovor. Podle výsledku pohovoru pak pas buď vydali, anebo ne. Bez pasu se nikomu nesměly prodat žádné jízdenky nebo letenky do zahraničí. A po návratu z ciziny se pas musel okamžitě vrátit zpátky bezejmenným kádrovákům z této budovy. Služební zahraniční pasy u sebe směli mít jen vybraní spolehliví a prokádrovaní jednotlivci. Při výpravách uměleckých souborů měli obstarávání pasů a víz na starosti k tomu určení pracovníci, jejichž vzdělání a skutečné povolání málokdo znal. V té budově jsem se necítila dobře. Jsem přesvědčená, že i betonové zdi vsakují atmosféru panující uvnitř a to, co vyzařují lidé, kteří v ní pracují. Sekretářka, které se teď vznešeně říkalo asistentka, se mne a Honzy zeptala, jestli jsme u pana inženýra Martince ohlášení. Potvrdili jsme, že ano. Přesto chtěla slyšet naše jména. Řekli jsme jí naše příjmení. Bez titulů a hodností. Zadívala se do monitoru. Na obrazovce asi byl seznam. Čekala jsem, že se zeptá, v jaké věci potřebujeme obtěžovat jejího šéfa a jak dlouho ho hodláme zdržovat. Ale hlásila do malého mikrofonu zavěšeného někde ve výstřihu mezi ňadry: „Paní Hronová a pan Lorenc jsou tu.“ Vyslechla odpověď. Asi měla bezdrátová sluchátka. Přikývla nám. Zmáčkla nějaké tlačítko pod stolem a dveře se otevřely.
Stál v nich muž, který na první pohled vypadal, jako by vystoupil z reklamy časopisu pro seniory: slibuje lék, který zajistí neohrožené zdraví, nevyčerpatelnou energii a radostné prožití stáří bez bolestivých zad. Vedle něj jen chyběla elegantní prošedivělá dáma s nepatrným náznakem vrásek kolem veselých očí. Ale dovedla jsem si vedle něj představit i hezkou bývalou tanečnici. Byl nejen plakátově atraktivní, ale i velmi dobře vychovaný. Počkal, až mu podám ruku jako první. Tím mi dal na vědomí, že ač jsem policajtka, jsem především žena. Dokonce mi řekl: „Těší mě.“ Koutkem oka jsem zahlédla, že se Honza pousmál. Ten vrchol Martincovy slušnosti ho asi nedojal. Mne – ano. Říct, že ho těší setkání s policisty, na to člověk musí mít dokonalé alibi. Asi měl rodiče, kteří mu slušnost za všech okolností a se všemi lidmi vštěpovali od útlého dětství. Uvedl nás k malému konferenčnímu stolku se třemi pohodlnými křesly. Nebyla hluboká, takže člověk si v nich nepřipadal, jako by seděl na nočníku s koleny u brady. „Předpokládám, že policie ještě nevypátrala, kdo paní Duškovou zabil?“ obrátil se na mne. Byla to příjemná změna po setkání s Ostovou. Honzovi se to nelíbilo. Víc se mu zamlouvalo, když ho považovali za šéfa. „Chceme se vás ještě na něco zeptat,“ reagoval přísně. Naše role tentokrát měly být opačné – on bude ten přísný a já ta hodná. Následovala očekávaná odpověď: „Ale všechno už jsem pověděl vašim kolegům.“ „Nikdy to není úplně všechno,“ zafilozofovala jsem s úsměvem jízlivé kantorky, kterou baví ponižovat žáky. Nechtěla jsem ho ponížit. Chtěla jsem, aby se na mne přestal dívat s nepředstíraným obdivem. Ten obdiv sebejistého namyšleného chlapa lichotil mému ženskému egu. Vyvolával útok feromonů na mozkové buňky a nutil mě myslet v jiném směru. „Jak dlouho byla paní Dušková vaší milenkou?“ vypálila jsem otázku. Martince má otázka nevyvedla z míry. Ani nepohoršila. „Tři roky,“ odpověděl klidně. „Vaše paní věděla o vašem poměru?“ zeptal se Honza. Asi mě chtěl podpořit v kladení nehorázných otázek. Trvání Martincových nevěr rozhodně nemělo vliv na pátrání po vrahovi jedné z jeho milenek. Nepochybovala jsem, že jich měl víc. „Ano, věděla,“ odpověděl Martinec Honzovi. A směrem ke mně vysvětlil: „Máme velmi spokojené manželství. Vzájemně si jeden druhého vážíme, uznáváme právo na vedlejší soukromí a tolerujeme ho.“ Zaujal mě pojem vedlejší soukromí. Něco jako vedlejší zaměstnání. Pokud si vzpomínám, pro vykonávání vedlejšího zaměstnání se muselo žádat o povolení hlavního zaměstnavatele. Jakub mi vyprávěl, že odešel z výzkumného ústavu, protože mu nedovolili překládat. Nepomohlo, ani když svému šéfovi vysvětloval, že překlady dělá po práci ve svém volném čase. Někdo hraje fotbal, někdo sedí v hospodě, tak proč by on nemohl překládat? Samozřejmě by mohl i bez povolení, jenže organizace, která mu zadávala překlady, by mu nesměla vyplácet honorář. Jedině kdyby překládal načerno, jako nějaký melouch, a nikde by neuváděl své jméno. „Tomu se říká otevřené manželství,“ dodal Martinec zírajícímu Honzovi. Napadlo mě, že s takovým chlapem jiné manželství ani fungovat nemůže. Jinak by se ženská
užírala žárlivostí. Martinec nebyl děvkař, ale dívkař, jak takový druh mužů definoval doktor Plzák. Typickým představitelem známých dívkařů byl herec Miloš Kopecký. Měl oddanou a vlastně milovanou ženu, ale zároveň spoustu mladých milenek. A taky by se k nim dal přiřadit náš velký básník Nezval. 4 Najednou mě jeho bohorovný klid naštval. Našel tělo ženy, která tři roky byla jeho milenkou, a neprojevuje ani stín smutku. „Můžete nám zopakovat průběh toho večera? Všechno od momentu, kdy jste ji doprovodil?“ požádala jsem. Konečně se v jeho hezké mužné tváři něco pohnulo. Jakási nechuť. „Ale to jsem…“ „Vím, vyprávěl jste to našim kolegům,“ zase mě podpořil Honza. „Několikrát…“ „Ale jde o vraždu,“ připomněla jsem mu. „Chápu,“ pohlédl na mne omluvně. „Ale…“ „Jak to bylo? Přijel jste pro ni do Steinwaldského zámku, kde bylo filmování?“ předvedla jsem, že jsem četla protokol. „Ano.“ „V kolik?“ „Ale…“ „V kolik?“ „V pět odpoledne.“ „Cesta do Prahy trvá necelé dvě hodiny. K domu Duškové jste přijeli před půlnocí.“ Konečně mi došlo, co mi chybělo v protokolu výslechu Martince. Vrána se ho na to asi neptal. Nepovažoval to za nutné. Anebo… Martinec ale najednou ztratil glanc. Snad si konečně uvědomil, že nejsme zdvořilostní návštěva. „Zastavili jsme se na večeři.“ „Kde?“ „Hotel U oblak.“ Honza si vyndal malý blok a zapsal to. Martinec ho udiveně pozoroval. Asi si myslel, že bloky a tužky už policie nepoužívá. Přece všechno se dá nahrávat i na mobil. „O čem jste si s paní Duškovou povídali?“ pokračovala jsem ve výslechu. „Prosím?“ „Nepohádali jste se?“ zeptal se Honza. „Ne…“ „Nestěžovala si vám na někoho nebo na něco?“ ptala jsem se já. „Na nic podstatného…“ Martinec ztrácel nejen glanc, ale i sebejistotu. „A nepodstatného?“ vystřídal mě Honza. „Na jednu kolegyni, která se jí vyhýbá, ačkoliv se znají mnoho let. Dokonce odmítla účastnit se
natáčení. Prý kvůli ní…“ „Kvůli paní Duškové?“ upřesňovala jsem. „Aspoň prý to koluje mezi známými.“ „Víte, o co šlo?“ pokračoval Honza. „Nevím. Moc jsem tomu nerozuměl. Nějaké ženské spory.“ „Neřekla, čeho se týkaly?“ „Ne. Řekla mi jen to, že se prý někdy dávno pohádaly a od té doby se jedna druhé vyhýbají. A pak, znáte to: Helena se stýkala s lidmi, s nimiž ta dáma vedla nějaké spory.“ „Jak se jmenuje?“ Honza připravil blok. „Myslím, že Krausová. Nevím jistě.“ „A křestní jméno?“ „To nevím. Mám dojem, že se Helena zmínila o nějaké Krausové. Snad je také tanečnice. Vlastně byla. V tom filmu se komparz skládá převážně z tanečnic.“ „Jak je stará?“ vzala jsem si slovo. Významně jsem pohlédla na Honzu. „Ta Krausová? Asi tak v Helenině věku.“ Sousedka ze zvýšeného přízemí říkala, že ten, kdo postával vedle bývalé tanečnice, byl mladý muž nebo dívka. Ale i postarší tanečnice může mít dívčí postavu. „Pane inženýre, kromě paní Krausové, nevíte ještě o někom, kdo by k vaší přítelkyni mohl mít, abych tak řekla, špatný vztah?“ vrátila jsem se ke svému vstřícnému chování. Zdálo se, že Martinec byl už dost vyveden z míry. Tou otázkou jsem ho chtěla trochu uklidnit. „Například nějaký odmítnutý ctitel?“ Honza taky chtěl situaci odlehčit. Martinec se zamyslel. „No, vím, že nějaký kluk jí posílal esemesky s milostnými návrhy,“ usmál se. „Vyhrožoval jí?“ Honza okamžitě zbystřil. „Myslím že ne. Byla to spíš hloupá milostná vyznání.“ „Víte, kdo to byl?“ „Nevím. Ale Helena ho znala. Tak si s ním promluvila, pro každý případ si vyměnila číslo mobilu a bylo to.“ „Nestěžovala si ještě na někoho?“ zeptala jsem se. „Nevzpomínám si. Ale ani na toho kluka si nestěžovala. Každá hezká ženská se s tím setká, ani nemusí být umělkyně.“ „Vycházela dobře se všemi kolegy z filmování?“ „Mám dojem že ano… Všichni měli Helenu rádi. Každého okouzlila. Nedovedu si představit, že by někdo jejímu půvabu nepodlehl.“ Konečně si nasadil smutný výraz. „Nikdo na ni nežárlil?“ chtěla jsem vědět. „Pokud ano, nedával to najevo.“ „A co vaše paní?“ zapochybovala jsem. „Věděla vaše manželka, kde paní Dušková bydlí?“ zase mě vystřídal Honza. Přítel Duškové zpozorněl. „Myslím že ne.“ „Myslíte, nebo to víte?“ přebral iniciativu Honza. Pan Martinec se nadechl. Oči se mu zúžily. Čekala jsem, že odpoví něco ostrého. Ale beze slova vydechl. Pokrčil rameny. „Můžete nám dát kontakt na svou paní?“ zeptal se Honza. „Jistě.“
Martinec zvedl ze stolu svůj mobil a nadiktoval Honzovi číslo mobilu i pevné linky. „Dáte nám taky její adresu?“ požádala jsem. Okamžitě se mu vrátila jeho přátelská vstřícnost. „Má stejnou jako já.“ „Bydlíte spolu?“ podivila jsem se. „Samozřejmě,“ neviděl na tom nic zvláštního. „Ale…“ zadíval se na mne omluvně, „manželka má dnes narozeniny a večer chystáme s přáteli oslavu.“ Zaregistrovala jsem množné číslo. „Vy taky?“ „Jistě. Loni na oslavě byla taky Helena. Helena Dušková.“ Vypadalo to, jako by se chlubil. Vlastně měl čím. Takové vzájemné přátelství manželů a milenek není příliš obvyklé. Honza si zase nasadil výraz přísného policisty: „Neradi bychom vaší paní zkazili oslavu. Ale vyšetřujeme vraždu.“ 5 „Pojedeme k ní hned?“ spíš konstatoval, než se ptal Honza. „Měli bychom.“ Moc se mi k ní nechtělo. „Než se domů vrátí Martinec a přijdou hosté.“ „Co kdybychom paní Martincové koupili kytku?“ napadlo Honzu, když jsme nastupovali do auta. „Neblbni, to by byl trapas,“ namítla jsem. „Myslíš?“ „Přece nejdeme na zdvořilostní návštěvu.“ „Jenže má narozeniny,“ prosazoval svůj nápad. „Vlastně proč ne?“ změnila jsem názor. Přes ulici jsem zahlédla malé květinářství. „Ale budeme muset kupovat ze svého,“ upozornila jsem Honzu. Jako většina mužů nerad utrácel, když to nebylo za nářadí, elektroniku a jiné technické hračky, nebo za alkohol. Kytky jsme vybírali dlouho. Chtěla jsem koupit tři růže, ale Honza navrhoval nějaké levné povadlé karafiáty. Shodli jsme se na gerberách. Když nám je květinářka vázala, Honza se ještě s nadějí zeptal: „A nestačila by jedna?“ Květinářka se zarazila a na mě tázavě pohlédla. „Ne, tři,“ potvrdila jsem svou objednávku. A požádala jsem ji, aby ke gerberám přidala ještě nějaké zelené větvičky, zabalila to do hezkého celofánu a zavázala parádní mašlí. Honza mlčky odpočítal přesně polovinu částky, kterou řekla květinářka. „Schovej to, dáš mi to potom,“ řekla jsem mu a zaplatila celou částku. Květinářka dělala, že si ničeho nevšimla. Vzala jsem si kytku. Vyšli jsme z květinářství ven. „Nezlob se, ale víš…“ chtěl se omluvit Honza. Přerušila jsem ho: „Nevím. A nechci vědět. Já tě nehodlám převychovávat ani měnit tvé zásady.“ Mlčky jsme nastoupili do auta.
6 Dveře nám otevřela starší žena sportovní postavy v béžových propínacích šatech s tříčtvrtečním rukávem. Mohlo to být oblečení domácí a taky pro krátké pochůzky na nákup nebo na hlídání dětí na pískovišti před domem. Byla asi ve věku mé matky, ale její stáří prozrazovaly jen hluboké vrásky kolem očí a kolem rtů a povadlá vytahaná kůže na krku. Přesto bych řekla, že je hezká. Za mlada musela být opravdu krásná. „Paní Martincová? Hodně štěstí!“ podávala jsem ženě kytku gerber. Nevěřícně se dívala na mne, pak na Honzu. Podle všeho nás už čekala. Martinec jí o nás určitě telefonoval. Opatrně převzala květiny. Jako by to byl nevybuchlý granát. Nebo nějaká past. Zdálo se mi, že dokonce nakoukla dovnitř mezi stonky. Snad si myslela, že je tam schovaný mikrofon. „Váš muž nám prozradil, že máte narozeniny,“ prohodil Honza. Oba jsme se snažili tvářit, že je to úplně běžná věc, když se kriminálka dostaví s pugétem. Přesto jsem se rozhodla vysvětlit: „Je to místo omluvy, že vás tak nevhodně přepadáváme. Ale asi víte, že některé věci nemůžeme odkládat.“ „Ano. Chápu. Pojďte dál.“ Zavedla nás do prostorného obýváku. Byl zařízený přesně podle mého vkusu. Nebo nevkusu. Žádný kus nábytku neohromoval ani krásou, ani neobvyklým designem či moderností nebo starožitnou cenností. Byl to běžný konfekční nábytek, účelný a pohodlný. Člověk se nebál ani do křesel posadit, ani náhodou zavadit o okraj stolu. Nevím jak Honza, ale já jsem se cítila příjemně uvolněně. Paní Martincová nám nabídla kávu a oba jsme její nabídku přijali. Jako kdybychom přišli na přátelskou návštěvu. Opustila nás a za okamžik se vrátila se třemi šálky, cukřenkou a zákusky na tácu. Asi už měla předem všechno připraveno. Martinec jí samozřejmě volal. Jenže jak se dozvěděl, že za ní pojedeme hned, bez otálení? „Mlíko nemám,“ omluvila se a usedla naproti. Bez úvodu se zeptala: „Myslíte, že bych vám mohla říct o paní Duškové něco, co ještě nevíte?“ Určitě viděla, že nás její otázka zaskočila. „No… Víte, možná že na některé věci, nebo události či okolnosti máte jiný názor,“ začala jsem. „Například?“ podívala se na Honzu. Usrkával kávu. Jako by to byl hlavní cíl naší návštěvy. Postavil hrníček na podšálek. „Kdy jste se dozvěděla o smrti paní Duškové?“ „Počkejte…“ zamyslela se. „Volal nám Pepa Koubek… Sháněl paní Duškovou. Že prý doma není a nepřišla na natáčení.“ Koukla jsem na Honzu. O žádném Koubkovi se zprávy a protokoly nezmiňovaly. Honza se tázavě díval na mne. „Pan Koubek je…?“ otočila jsem se k paní Martincové. „Josef Koubek je produkční, nebo něco takového, a taky odpovídá za komparz,“ vysvětlila a podivila se. „Vy jste s ním nemluvili?“ Její otázku jsem nechala bez odpovědi.
„Pan Koubek si myslel, že vy víte, kde je paní Dušková?“ divil se Honza. „Správně předpokládal, že by to mohl vědět můj muž,“ reagovala bez zábran. „Ale nebyl doma.“ „Kdy to přesně bylo?“ chtěla jsem vědět. „Počkejte, musím to spočítat. To je už dlouho. Byla to sobota… Hned vám to řeknu,“ zvedla se, aby se podívala do kalendáře. Honza ji zadržel: „Čtvrtého června. Paní Dušková byla zabita druhého ve čtvrtek. Její tělo našel váš muž. A to jste se dozvěděla teprve od produkčního Koubka?“ zadíval se paní Martincové do očí. Nehnula brvou. Klidně odpověděla: „Celý týden až do soboty jsem hlídala vnučku na chatě. Muž byl v Praze a…“ Najednou zazvonil mobil. Paní Martincová sáhla do kapsy. Koukla na displej, celá se rozzářila, řekla nám: „Promiňte,“ a do telefonu promluvila úplně změněným hlasem. „Ano, jsem v pořádku. Všichni se sejdou večer… Ano… Právě teď jsou tu kriminalisté… Ano, je to kvůli paní Duškové… Ne, ne, nemusíš se bát,“ střelila po nás pohledem. „Ano, pak zavolej… Pa, holčičko.“ Vypnula mobil a zase se omluvila: „Promiňte. To byla dcera.“ „Může vám to potvrdit?“ hned na to navázal Honza. „Promiňte, co?“ nepochopila Martincová. „Že jste celý týden hlídala vnučku?“ „Samozřejmě.“ „Byla na chatě s vámi?“ „Samozřejmě,“ opakovala. Právě to opakování se mi jaksi nezdálo. „Můžeme si s ní promluvit?“ Potřetí opakovala, že samozřejmě. Nabídla, že jí hned zavolá. Popadla mobil. „Beruško, mám tady paní a pána z kriminálky a chtěli by se tě zeptat, jestli jsem si během těch čtrnácti dnů na začátku června nezajela do Prahy, abych zabila kamarádku tvého otce,“ vykládala se smíchem. „Dovolíte?“ natáhla jsem ruku k mobilu. „Ta paní z kriminálky tě chce k uchu,“ řekla do mobilu, než mi ho dala. Představila jsem se a požádala dceru Martincové, aby mi řekla svou adresu, protože ji s kolegou chceme navštívit. Ano, hned teď. Nezdržíme ji dlouho. Dodala jsem, že kromě potvrzení alibi její matky bychom se jí rádi zeptali ještě na něco dalšího. Paní Martincová se zachmuřila. „Nechápu, proč chcete Bereniku otravovat?“ zeptala se beze stopy přátelského tónu. „Paní Martincová, vyšetřujeme závažný zločin,“ připomněla jsem jí. „Vraždu,“ upřesnil Honza. „A co s tím má dcera společného?“ Z velmi příjemné vyrovnané hezké ženy se náhle proměnila v protivnou štěknu. „Váš muž a její otec je mezi podezřelými,“ usadil ji. „Jak se vaše dcera jmenuje?“ zeptala jsem se mírně. Ale její rozhořčený tón se nezměnil. „Martincová.“ Přesto jsem se pokusila zůstat žensky přátelská. „Vaše dcera si nechala své jméno?“ Nepřátelství se změnilo na ironii.
„Není vdaná.“ Vyprovodila nás ke dveřím. Rozloučili jsme se víc než chladně. 7 Dveře čerstvě natřeného paneláku měly automatické otevírání. Na pokyn Martincovy dcery jsme vyjeli do dvanáctého poschodí. Otevřela nám asi šestiletá holčička. Za ní se v předsíni objevila žena asi mého věku. I kdyby se nepředstavila, hned bych poznala dceru paní Martincové. Byla jejím mladším vydáním. Další hezká žena. Vybavilo se mi, jak moje maminka tvrdila, že za jejích mladých časů v Čechách nebylo tolik hezkých lidí. Slečna Martincová si utírala ruce. „Promiňte, myla jsem nádobí.“ Vzájemně jsme se představili. Podala jsem ruku taky holčičce. „Monika Martincová,“ řekla celá zardělá. „Já už chodím do školy,“ dodala pyšně. Někde uvnitř mne se něco pohnulo. Jakýsi odstín závisti. Takovou holčičku bych si přála mít. „Do které třídy?“ chtěla jsem ještě chvilku zůstat vedle toho báječného stvoření. Nevím, jestli všechny děti vyzařují něco tak nedefinovatelně příjemného, nebo tak reagovaly jakési mé potlačované mateřské pudy. „Monika je prvňáček,“ odpověděla za ni matka. Dívenka ale nechtěla, aby odpovídala místo ní. „Chodím do první A.“ „To znamená, že máte ve škole taky první B?“ pokračovala jsem v konverzaci. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Honza zatvářil nespokojeně. Dívenka přikývla: „Ano.“ „To je fajn, že dětí přibývá,“ adresovala jsem to Honzovi. „Aspoň budeme mít někoho, kdo nám zaplatí penzi, až půjdeme do důchodu.“ Honza by to určitě nenechal bez odezvy, kdyby nás slečna Martincová nepozvala dál. Měla byt úplně stejně zařízený jako její matka: konfekčním pohodlným nábytkem. Výjimkou byl psací stůl přisunutý ke zdi tak, aby světlo z okna bylo z levé strany. Paní Berenika Martincová se posadila na otáčecí židli u stolu. Otočila se k nám, když jsme se posadili do křesel. Holčička zůstala stát vedle matky. „Chcete, řeknu vám básničku?“ „Moniko, paní Hronová a pan Lorenc teď nemají čas. Víš co? Běž si hrát do svého pokoje.“ Monika si zklamaně povzdechla jako dospělá a před odchodem ještě řekla: „Tak až skončíte, tak já vám tu básničku řeknu, ano?“ „Budu se těšit,“ slíbila jsem. „Omlouvám se. Je hrozně upovídaná.“ V rozporu se slovy to znělo láskyplně. A pyšně. Měla proč. Honza se rozhodl přejít k věci. „Znala jste paní Helenu Duškovou?“
„Jen zběžně.“ „Neměla jste ji ráda?“ pochopil Honza. Byla to dost hloupá otázka a slečna Martincová na to odpovídajícím způsobem reagovala: „A měla jsem snad otcovu milenku zbožňovat?“ Honza ani nemrkl. „Podle výpovědí ji všichni v okolí měli rádi.“ „A vy jste se ptal úplně všech?“ Honza se nadechl, ale nepustila jsem ho ke slovu: „Slečno Martincová,“ naladila jsem svůj hlas na přátelský tón. „Vaše maminka říkala, že v den, kdy paní Duškovou někdo zabil, byla s vámi na chatě. Můžete to potvrdit?“ Přátelský tón příliš nezapůsobil. Koukla na mne ironicky. „Vážená paní kapitánko. Jste kapitánka, že?“ Půl vteřiny počkala, jestli jí to potvrdím nebo vyvrátím. Nedočkala se a pokračovala: „Určitě bych to matce potvrdila, i kdyby tam se mnou nebyla. Jen se divím, že mámu podezíráte.“ Když nepřijala přátelský pohovor, bude mít běžný výslech. „Váš otec se ale poměrem s paní Duškovou netajil.“ „No a?“ „Vaše matka nežárlila?“ „Proč jste se jí na to nezeptali?“ „Chceme slyšet, jak to vidíte vy.“ „Nežárlila,“ řekla s jistotou. Podívala se na Honzu a pak na mne. „Tátovi šlo jen o sex. Dušková byla pro tátu něco jako nafukovací panna. Na nafukovací pannu žárlit nejde. Jinak vás oba ujišťuju, že mám báječné rodiče, tolerantní a chápavé a je vyloučeno, aby někoho zabíjeli nebo vůbec někomu ublížili.“ Vyznělo to jako slavnostní prohlášení. Příliš slavnostní, abych tomu uvěřila. 8 „Neřekla jste, kde jste byla ve čtvrtek druhého června,“ připomněla jsem jí původní otázku. „Snad jsem vám už odpověděla… Na chatě.“ „Spolu s matkou?“ „Jo,“ přikývla otráveně. „Vaše matka nikam neodešla?“ zeptal se Honza. Asi ji chtěl potrestat za tu ironii. „Ale jo, odešla. Do svého pokoje v podkroví,“ ironie se proměnila ve výsměch. „Šla spát!“ „V kolik to bylo?“ „To už nevím…“ „Před Růžovkou,“ zaslechli jsme dětský hlásek. Ve dveřích stála malá Monika. Nikdo z nás si nevšiml, kdy přišla, jak dlouho tam tak stála a co všechno vyslechla. „Moniko!“ vyletěla její matka. „Ale já to vím,“ trvalo na svém děvčátko. „Na večerníček se vždycky díváme spolu, ale babička mi jednou řekla, abych se dívala sama.“ „Ale nevíš, kdy to bylo, viď?“ Z ničeho nic jsem chtěla její matce pomoct. Moniky se to viditelně dotklo.
„Vím. Byl to čtvrtek.“ „Jak to můžeš vědět?“ rozčílila se její matka. „Protože ve čtvrtek dávají Růžovou zahradu.“ „Ale to dávají taky v úterý a babičce jsem říkala, aby Moniku nenechávala se na to dívat, protože tomu stejně nerozumí,“ informovala nás zasvěceně Moničina matka. Její malá dcerka se nevzdávala. „Rozumím. A když babička nemá čas se dívat, pak jí všechno vyprávím. A taky Komisaře Moulina.“ „Ty se díváš na komisaře Moulina?“ divili jsme se s Honzou. „Ne. Na to se dívá babička. A tehdy máma byla ráda, že se babička nedívá, a dovolila mi, abych se s ní dívala na jiný film, ale mně se nelíbil, protože v něm pořád něco bouchalo a hořelo, protože z nebe něco spadlo a lidi křičeli. Tak jsem šla za babičkou nahoru, klepala jsem na ni a bouchala… Pak přišla maminka a vyhubovala mi, abych babičku nebudila. Ale já jsem objevila, že babička v pokoji nebyla.“ „Jak jsi to objevila?“ „Podívala jsem se klíčovou dírkou,“ uvedla ostýchavě dívenka. „Možná že šla na záchod,“ řekla nejistě slečna Martincová. „Ne. To by nezamkla dveře a nevytáhla ze zámku klíč,“ namítla logicky Monika. „A pak…“ vítězně pohlédla na matku a na nás, „když jsem se pak babičky ptala, kde byla, řekla mi to, ale já jsem jí slíbila, že to nikomu nepovím.“ „Moniko…“ zvedla jsem se z křesla a dřepla si před holčičkou. „Je to moc důležité…“ „Snad nechcete vyslýchat malé dítě!“ okřikla mě slečna Martincová. Nereagovala jsem. „Moničko, když to neřekneš, babička bude…“ Martincová přišla k dceři a odtáhla ji ode mne. Chvíli jsem zůstala v podřepu. Pak jsem vstala. Martincová trochu zatřásla s dcerou. „Řekni tady paní, že sis to všechno vymyslela.“ Holčičí oči se naplnily slzami. „Ne… Klárka to taky ví. A taky to nikomu neřekne.“ „Kdo je Klárka?“ nadskočili jsme s Honzou. Martincová na nás koukla s prudkou nenávistí: „Panenka.“ Nevěděla jsem, co mám dělat. Trvat na tom, aby nám dítě prozradilo babiččino tajemství, nebo nějak zmírnit určitou psychickou újmu, která se teď Monice přihodila. „Moničko, a mohla bys mě seznámit s Klárkou?“ Holčička tázavě pohlédla na matku. „Nebudu se jí na nic ptát,“ slíbila jsem. Holčička odběhla do vedlejšího pokoje a přinesla mi barbínu. Několik minut jsem se rozplývala nad její krásou, vyptávala jsem se, jaké má ještě oblečky, případně nábytek a nádobí a domeček. Dokonce jsem se do té konverzace pokusila vtáhnout i slečnu Martincovou, když jsem prohlásila, jak to všechno musí být drahé. Když se mi zdálo, že jsem holčičku jakž takž uklidnila, začali jsme se loučit. Ale byla jsem si vědoma toho, že jsem narušila báječnou atmosféru této malé domácnosti. Jen jsem doufala, že pouze dočasně.
9 „Klidně to mohla udělat stará Martincová,“ prohlásil Honza v autě. „Kratinová tvrdila, že to byla dívka nebo chlapec,“ bránila jsem podváděnou paní. „Jenže postavu na to Martincová má. V noci by ji Kratinová mohla považovat za dívku. A koukej,“ ukázal malou mapku na mobilu. „Když Martincová odjela mezi půl osmou nebo i v osm večer, v Praze byla kolem desáté. Čekala na tu tanečnici a pak… A ještě – jen si vzpomeň, jak sousedka říkala, že chvíli si spolu povídaly. Martincová se jí mohla představit, říct jí něco, jako že – nechte mého muže na pokoji, prostě, co v takových případech říkají manželky, kterým jejich starej zahýbá,“ zašklebil se, „no, a Dušková se jí mohla vysmát, nebo říct něco, jako že je to velká láska a tak…“ „…jak v podobných případech říkají milenky ženatých mužů,“ uzavřela jsem. Honzy se to dotklo. „Heleď, Sabino, nesměj se, já mluvím vážně.“ „Já vím, Honzíku, máš s tím bohaté zkušenosti…“ „To by ses divila,“ upozornil mě, že u kriminálky je déle než já. „Víš, kolik je vrahů mezi manžely a milenci? Jako podezřelí jsou vždycky na prvním místě. Čím je větší láska, tím je pak po letech větší nenávist!“ „Odkud jsi to vzal?“ divila jsem se. „Tak… Něco jsem si přečetl a něco vypozoroval.“ Napadlo mě, jestli bychom se s Davidem po letech taky začali nenávidět? Ale vybavili se mi jeho rodiče, starý Mayer a jeho žena Soňa, kteří už oslavili zlatou svatbu. Ztráta syna je snad ještě víc sblížila… Už jsem se jim dlouho neozvala. Jenže si nejsem jistá, jestli se jim ještě víc neotevírají rány, když jim volá jejich ovdovělá snacha. „Předvoláme starou Martincovou k nám k výslechu,“ rozhodla jsem. A trochu nuceně jsem se zasmála: „Bez kytky. Oficiálně.“ Zastavil u mého domu. Najednou mi bylo nepříjemné pomyšlení, že zůstanu sama. „Honzo, nemáš chuť na panáka?“ Koukl na mne s lítostí. „Mám, ale víš, doma na mě čekají.“ „Jo, promiň.“ Vystoupila jsem. Počkala jsem, až Honza odjel. Napadlo mě, že se to asi tak nějak podobně odehrálo i s Duškovou. Vystoupila a počkala, až její přítel odjel. Pak k ní někdo přistoupil. Možná, že ji oslovil jménem. „Sabino!“ Hrůzou jsem málem omdlela. „Ahoj!“ Vedle mě stál Jakub. Nepadla jsem na zem, ale Jakubovi do náručí. „Jdu rovnou z vlaku,“ zahuhlal mi do vlasů. „Proč jsi mi nezavolal?“ zeptala jsem se s nosem někde pod jeho klíční kostí. „Mám vybitý mobil.“ Pomalu jsme se sunuli ke vchodu.
Náhodnému divákovi bychom zdálky museli připadat jako podivné velké zvíře se čtyřma nohama a s obrovským hrbem. To byl velký Jakubův batoh na zádech.
