Jaroslav Kuťák MAGNOLIE Z MASTERS Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jaroslav Kuťák, 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6305-9
Věnuji příteli Vladovi Zvaríkovi
Hned v úvodu chci poděkovat těm, kdo jsou mi sponzorskou oporou: velký kamarád, singl Jirka Foltán, hodnej Petr Poppel, milá Miluška Housková, skvělý Josef Novák, veselý Vláďa Bitvar a celá parta z Broumova, žák Petr Wagner, vtipálek Pavel Koudelka, kamarádi Pražáci Pavel Marek a Eva Čížková, Libranťáci Lucie a Jirka Strnadovi, kámoš Stephan Friedreich, Pardubáci Jarda Pátek a Jindra Jebálek, kočka Regina Bergmannová, Jirka Charvát z terasy, doktor Vítek, Ivan Valášek, můj bratr Petr a především skutečný přítel Vlado Zvarík. Bez nich by šlo všechno hůř, pokud vůbec.
„V soukromí jsem nesmírně plachá, ale na jevišti dokážu pobíhat nahá a ukusovat rybám hlavy.“ Herečka Lauren Elizabeth Metcalf (matka Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku)
Kapitola 1
Cestou k bílému odpališti sedmnácté jamky golfového hřiště v Bohdanči vládne i v tropickém letním horku stálý osvěžující stín. Temná stezka, tvořená nízkým průsekem změtí ostružiní, lísek, orobince a vrb připomíná něco mezi Boubínským pralesem, avatarskou přírodou a slušným bydlištěm pro zombies. Po obou stranách zdupané cestičky, kterou neprojede sekačka a hráči musejí kráčet za sebou jako houf hus, se na hladině malých, ale hlubokých močálů, ze kterých jde opravdový strach, zelená ohavný žabinec. Podlouhlý močál vlevo naladí temnou atmosféru, pak ho následuje menší, kvůli bezpečí obehnaný vysokými dřevěnými piloty. Tvůrci hřiště Jarda s Jindrou utvrdili strašidelnost prostředí dřevěným krokodýlem, číhajícím ve vodě druhého močálu. Teď byl duben, kupodivu docela horký čtvrtek, ve kterém aby na hřišti blázna pohledal, nikomu se nechtělo ploužit pod horkým sluncem ve stále ještě studeném jarním větru, vanoucím od zasněžených vrcholků Krkonoš. Zahřát se od slunce, nabalený jako pumpa, to pak po zádech stéká pot, dvakrát, třikrát foukne a záda ztuhnou na kámen. Vedle kolotočářského krokodýla, kterému postupně mizela barva dinosauřího hřbetu a kdysi žlutých zubů, plula nafouklá mrtvola. Byla obrácena obličejem ke dnu, hřbety bledých dlaní se na hladině houpaly jako prázdné mušle. Nebylo znát, jestli se jedná o muže nebo ženu, ani podle oblečení ne, protože mrtvolu pokrývala vrstva řas zelených jako hleny. Ještě pozdě večer seděl v nevzhledné kanceláři a systematicky vyhazoval peníze za nesmyslné sázení na internetu. Jeho slabinou byly sázky na outsidery. Nebavily ho nízké kurzy favoritů. Kdyby spočítal, jaké poklady už tímto způsobem poslal na britské ostrovy, možná by si za ně
7/23
pomocí drahých dárečků dokázal sem tam získat manželčin sex, o který však už ani nestál. Ale po sexu s mladší ženou toužil léta, teď stejně jako zamlada. „Pane komisaři?“ strčila do kanceláře hlavu jedna z těch pětadvacetiletých stážistek, která by mu docela určitě nedala. Byl pro ni ani ne tak starý, jako mrtvý. Vypadal jako přežraný šedý myšák, co dávno zapomněl, co je fucking. „Ano?“ „Nepotřebujete pomoct? V baráku skoro nikdo není, jenom vy pořád pracujete.“ Pomoct? Kdybys věděla, holka. Rozbalit tě, položit na stůl a pomilovat, jako jsme to s holkama dělali zamlada. Tenkrát se to smělo, co by ne, bez internetu a podělanejch mobilů, jakou jinou jsme měli zábavu? Byl jsem mladej a holky jako ty vedle mě popíjely a pode mnou se smály, dnes bys vyděšeně ječela o harrasmentu. Jestlipak, holka, znáš mou přezdívku tady na komisariátu. Říkají mi Prasátko. Very sexy. „Pomoct? Ne, děkuju. Už jsem hotovej. Za chvilku zamykám a jdu.“ Zmůžeš se leda na trapnej dvojsmysl. „Tak dobrou noc, pane komisaři.“ „Dobrou noc.“ Otevřel Facebook a roloval. Čím více přátel, tím více informací, které se v nekonečném proudu nemusí objevit. Narazil však na jednu sdílenou, která ho pobavila. Šlágr internetu o muži jen málo starším, než byl on sám: Médii v Čechách proběhla nedávno zpráva o jednom nenakupujícím důchodci v supermarketu. Tisk to popsal následovně: Dvaašedesátiletý muž neztrácí hravost ani ve vyšším věku. Proč mu zakazují vstup do supermarketu? Ve zprávě je napsáno, že níže uvedený seznam přestupků zachycených bezpečnostními kamerami nepomohl a na výzvy a napomenutí zaměstnanců SBS reagoval slovy: „Pokud tu moje žena nakupuje a nutí mě, abych tu byl také, tak já se tady ty dvě hodiny strašně nudím!“ Za posledních šest měsíců jej přistihli při této činnosti: 8. ledna – vzal z regálu 25 balení kondomů a náhodně je vkládal do nákupních vozíků jiným nakupujícím, když se na něj nedívali…
8/23
16. ledna – nastavil všechny budíky v oddělení domácích potřeb tak, aby zvonily jeden po druhém v 5 minutových intervalech… 2. února – rajčatovým džusem udělal dlouhou a tenkou čáru na podlaze směrem k dámským toaletám… 19. února – přistupoval k prodavačkám různých odd. a oficiálním tónem jim řekl: „KÓD 3!“ a sledoval, jak prodavačka zpanikařila… 2. března – přišel k pultu Služby zákazníkům a trval na žádosti, aby si mohl koupit krabičku lentilek na půlroční splátky… 21. března – přesouval nápisy „Pozor, mokrá podlaha!“ do té části supermarketu, kde byly na podlaze koberce… 5. dubna – kdykoliv se ho nějaký zaměstnanec zeptal, zda nepotřebuje pomoc, tak se nahlas rozplakal a křičel: „Proč mě, lidé, nenecháte na pokoji!“ 24. dubna – našel si níže upevněnou bezpečnostní kameru a zblízka se do ní upřeně díval, pak se vrtal v nose, nebo si zápalkou čistil zuby… 2. května – u pultu se sportovními zbraněmi se zeptal prodavače, zda neví, kde si může koupit antidepresivní tabletky, pokud se rozhodne koupit si nějakou zbraň… 18. května – schovával se mezi věšáky s oděvy a na lidi, kteří se probírali zbožím a objevili ho, vykřikoval: „Kup si mě! Dnes jsem se slevou!“ 4. června – vždy, když se ozvalo hlášení z reproduktorů, dřepl si a schoulil se. Také při tom křičel: „Ne! Ne! Už zase ty hlasy!“ 28. června – vešel vícekrát do nějaké zkušební kabinky, zatáhl závěs, chvíli počkal a začal vykřikovat: „Haló! Není tu toaleťák, přineste mi ho někdo!“ 7. července – na oddělení kol sebral z regálu gumový klakson a strašil nic netušící nakupující, když jim zatroubil najednou za zády… 27. července – náhodně vybíral lidem nějaké zboží z nákupního vozíku a se slovy: „To byl poslední kus v nabídce a já ho dnes velmi potřebuji,“ spěchal směrem k pokladnám… Mladý holky nemůžou vědět, co chlap ve věku jejich táty chce. Toužil po sexu celé ty roky, co ho neměl, manželka patrně definitivně uschla nebo
9/23
chodila jinam. Myslel na objímání, líbání a zasouvání, pořád se mu z toho točila hlava. Občas si zašel na masáž, aby zažil alespoň dotyky masérek, a někdy mu některá nakonec dovolila, aby si to udělal. Některá mu dokonce pohladila penis, nebo ho krátce pohonila, ale k sexu nedošlo. Se žádnou by nedokázal spát. Pořád měl v sobě tu hroznou náklonnost ke spravedlnosti, díky které byl skvělým policistou a sakra dobrým manželem. Ještě jí nikdy nezahnul, nešlo to. Octl se v začarovaném kruhu. Bylo mu téměř šedesát, kůže nabírala stále víc vrásek, vlasy šedly a vypadávaly, vlastních zubů měl čím dál méně. I jeho autu každou chvíli odešla nějaká součástka, ale nedokázal se s ním rozloučit, stejně jako se svými touhami. Vypnul počítač a vstal. Nakonec přece jen vyhrál pár euro v indickém fotbalu. Podíval se na hodinky, i když nemusel. Do této chvíle sledoval čas na monitoru. Bylo půl jedenácté. Domů se mu ještě nechtělo. Manželka byla vzhůru, dnes dávali americký seriál, jeden z mnoha, kde se to hemžilo policajty v nových kvádrech a nažehlených košilích s kravatou, na nohou vyblýskané polobotky. Musel se šklebit, když je takto oblečené viděl sklánět se nad zakrvácenou obětí nebo utíkat za pachatelem s placatým odznakem v jedné a pistolí v druhé ruce. Ale manželka je obdivovala. Chodili hezky oblečení, ne jako on. Byli svalnatí a mladí, ne jako on. A policajti v jeho věku už tam řídili celá oddělení a nosili domů hromadu peněz. Ne jako on. Kdyby jí řekl, že je například blbost, mít analýzu DNA do druhého dne, že se u nás na ni čeká měsíce až třeba půl roku, podle závažnosti případu, vztekala by se, že jí zase kazí potěšení. Kráčel městem. Manželku nezajímalo, jak to chodí v Čechách a že se vlastně dívá na pohádky. Už ji ani nezajímalo, kdy muž přijde domů. Tušila, že naši policajti musejí vyřizovat nekonečné hromady kancelářské práce, sbírat informace, které dotvoří neprůstřelně podložený obraz zločinu, nesměli se mýlit, protože advokáti byli pěkně ostří, přeplácení hoši, kteří uměli rozmetat výsledky několikaměsíčního šetření jako zdánlivě nepřemožitelnou mumii dobře mířenou ranou správného meče. Nebo kopí? Už si nepamatoval přesně, čím lze zabít mumii.
10/23
Sám miloval opravdové pohádky, které si nehrály na realitu jako manželčiny druhořadé americké nadčlověčí blblosti. Rád sledoval bondovky, Terminátory, Smrtonosné pasti, Indiana Jonese a Shaoliny. Jeho láska se zrodila za krásných časů mládí, kdy čekávali ve frontě před kinem na předprodej nových filmů s Vinnetouem nebo na Sedm statečných. Úplnou senzací pak byly Belmondovy filmy jako Muž z Ria nebo Muž z Acapulca. Takové filmy formovaly jeho charakter. Dnes po nich ani pes neštěkne a děti je neznají, ani nechtějí znát, protože mají divný formát a málo pixelů. Další příměr s ním samotným, byl jako staré filmy, o které holky nejevily zájem. Když měl volno a manželka někam zmizela, pustil si na internetu porno. V kategoriích si vybral zrzky, našel si video s kulatým zadečkem a pak si to udělal. Jenomže sotva se čas zlomil a on vystříkl, hned zase posmutněl, protože mu chybělo objetí, porozumění a láska skutečné ženy. Ulevil si, ale za půl hodiny se jej zase zmocnila neodbytná touha. Stejná jako v mládí, úplně stejná, jen zralejší a citovější. Kráčel po historickém náměstí. Jeden z těch nádherných starých bytů s klenutými stropy patřil bývalému kolegovi Karlu Schwarzovi. Občas si dali sklenku, když Karel něco potřeboval. Při té vzpomínce se zastavil u oken nejbližšího baru. Měl dvě okna až na zem, výkladní skříně jako v Paříži či New Yorku. Uvnitř to žilo na designových pohovkách. Neviděl sektorový nábytek a staleté dřevěné židle jako u sebe v kanceláři, kde ho permanentně tlačil zadek. Zajímalo by ho, jestli židle trápily i vrchního radu Vacátka. Kancelářské židle první republiky měly polstrované sedáky. Tvrdé sezení bylo jasným výdobytkem socializmu, primitivizmu dohnaného ke krajnosti. Jestlipak by se dalo na otlačenou prdel zemřít? Nejspíš ano, na rakovinu prostaty nebo tlustého střeva. Pořídí si novou, lepší, za prachy, který vydělá sázením. Mladí lidé se v baru tlemili, kývali do všech stran, vyvalovali se, laškovali, popíjeli a hulákali. Kluci byli ve věku, kdy se chodilo na vojnu. A teď si vyber, jestli by ji potřebovali nebo ne. Zvláštní, dřív bylo jasné, že vojna je zabitý čas. Teď že by přehnaně sebevědomým klukům kapku scházela?
11/23
Bylo zřejmé, že se rodí patriarchát, zdánlivá momentální převaha kluků nad dívkami, která zvadne, sotva mládenec padne do osidel. Život se vrátí do původních kolejí, vojna nevojna. U baru seděla osamělá madam. Komisař Macek vzal za dveře a vstoupil. Domů se mu nechtělo a ona byla opravdu sama. To poznal. Slavomír Ježek vyvalil břicho a zahleděl se na něj v koupelnovém zrcadle. Jako všechno v jeho garsonce bylo i zrcadlo malé, ale jako všechno mu v pohodě posloužilo. Jenom nevěděl, jak dlouho ještě. Z ohavné krabičky vytáhl nevzhlednou dlouhou stříkačku, připomínající lékařské vybavení první světové války, nabral do ní poslední dávku toho svinského, svinsky drahého léku, jehož poslední dávky si musel sám kupovat za svinské peníze, přestože mu měly zachránit život. Zkontroloval obsah, odstříkl bubliny, přiložil špici dlouhé jehly na správné místo břicha, zavřel oči, snažil se mít uvolněné svaly. „Ještě jednou. Naposledy. Musíš,“ procedil mezi zuby a píchl. Tělem projela neskutečná, tupá bolest. Zvolna mačkal píst. Nic odpornějšího v životě nepoznal, ani ty poslední tři roky před nemocí, kdy se mu hroutil svět. Manželka se ho zbavila a potom přišla nemoc. Zhluboka dýchal a tahal injekci ven. „Pojď, ty svině hnusná.“ Měl chuť všechno vybavení zahodit, spláchnout, rozšlapat. Ale všechno hezky vrátí do lékárny, ať to zlikvidují. Ty mrchy stejně budou dezinfikovat, co se dá, a prodají to znova. Slavomír Ježek zaklapl krabičku a vrátil se do pokoje. Praštil sebou na gauč a zapnul televizi. Samá reklama nebo politika. Sem tam starý film, nebo kýčovitý film, nebo pitomý film. Hloupé seriály. Vypnul bednu a sáhl po čtečce. To byla poslední věc, kterou si koupil z výhry. Čtečku. Člověk, který rozváží knížky, miluje čtečku.
12/23
Cassius Krása políbil španělské děvče z eskortu a udělal pár kroků k letištní odbavovací hale. Přede dveřmi se ještě obrátil. Nasedala do taxíku. Zamával jí, usmál se na horké slunce a prošel lítačkami. Cassiův tatínek miloval Muhammada Aliho, slavného boxera, který létal jako motýl a bodal jako včela, a vlastním jménem se jmenoval Cassius Clay. Jeho úžasný, dosud nevídaný styl tanečního boxu se svěšenýma rukama a nečekanými zásahy do těla soupeře tatínka fascinoval stejně jako miliony dalších sportovních fanoušků. Když dával svému prvorozenému synovi boxerovo křestní jméno, vysloužil si návštěvu tajné policie. Podezřívavým policistům udělal kafe a vysvětloval, že Cassius Marcellus Aladdin Mulligan Montmoreney O´Toole Clay je olympijským vítězem z Říma. Že začal boxovat ve dvanácti letech, poté co mu někdo ukradl kolo, tudíž že vyrostl v chudých poměrech. Tatínek tenkrát ještě netušil, že jeho oblíbenec bude o pár desítek let později vyhlášen nejlepším sportovcem století. Nezabralo by nic, nebýt náhodou polovina šedesátých let a kdyby se neblížilo oteplení studené války. Nakonec miminko smělo nosit neobvyklé křestní jméno, rodiče na to měli glejt. Posadil se v odbavovací hale ke kávě a pohlédl na tabuli večerních příletů. Cassiovo základní životní pravidlo znělo: „Je mi to fuk.“ Měl peněz víc než dost. Ale i kdyby je neměl, choval by se stejně. Někdy kolem padesáti let věku mu došlo, že „Je mi to fuk“ je jediným snesitelným pravidlem tohoto světa. Zahání nebezpečný stres a probouzí záviděníhodný postoj. Začal se cítit líp, přestal se štvát, předal zodpovědnost ve firmách svým zaměstnancům v přesvědčení, že ho budou okrádat snesitelnou měrou. Na dálku sledoval tok peněz, odkudkoli se mohl zalogovat a projít účty. Ale aplikoval to jen málokdy, poté co zjistil, že práce těch lidí je dobrá. Přál jim. Dobře také věděl, že ho ta jeho nymfomanická Jelizaveta doma podvádí, ale taky jí přál. Je to fuk. Nehádal se s ní, nekřičel. Aspoň mi pohlídá barák, říkal si. Nakonec je možná dobrý, že to táhne s policajtem.
13/23
Jak zjistil, že nosí parohy? Zaprvé si nedělal iluze. Dnes je nosil každý chlap, který žil s podstatně mladší ženou. Zadruhé se mu vždycky někdo ozval. Měl přece prachy. Recepční z hotelu, kde se milenci sešli. Sousedka, která nelenila, zbudovala si posezení v tújích a skrze nenápadné okénko pozorovala, co se děje v jeho domě. Mladý manažer, který toužil po postupu na firemním žebříčku, si na sledování pipiny Edity najal soukromé očko a nechal v domě nainstalovat kameru. Kdyby Cassius chtěl, mohl by odkudkoliv na světě on-line sledovat, jak se Edita povaluje po drahém koberci s upoceným svalovcem, na kterého naštěstí ještě čekalo vaření a čištění bazénu. Je to fuk. Ani z dlouhé chvíle neměl chuť se na ně dívat. Byli nudní jako omleté porno. Radši koukal na lidi okolo. V odletové hale jsou loučení smutná. Lepší to bylo tady v příletové, kde se po sobě vrhají a radostně vykřikují, přesně jako ve filmu Láska nebeská, který patřil mezi jeho nejoblíbenější. Cikánečka mu měla přiletět za pár minut. Rád si na její uhrančivá očička počká. „Je tu volno?“ zeptal se komisař Macek dívky. Bylo jasné, čím se holka živí, ale co? Jiné by ho hned odmítly. Měla krátké zelené šaty bez rukávů, ohnivé vlasy, ve světlech baru zářivé smaragdové oči. Obula si soudružské rudé lodičky. „Ale jo, bývala jsem šlapka,“ odpověděla, když zaznamenala jeho hloubkovou analýzu. „Smím si přisednout?“ „Jistě, pane komisaři.“ „Vy mě znáte?“ „Kdo by vás neznal? Celý hradecký podsvětí vás zná. Jste slavná osoba.“ „Smím vás na něco pozvat, když jsem tak slavnej?“ Byla to vážně hezká zrzka, sice přebarvená, ovšem na téměř přirozenou barvu. Za výkladní skříní pochopil, že je povolná. Navíc měl na chodníku dojem, že se na něj podívala a pokynula, aby za ní přišel. U obou se projevila profesionální deformace. Vidí samotu druhých.
14/23
Protože prakticky stále myslel na sex, přijal podvědomou pozvánku z chodníku do lokálu. Teď už ho zase napadalo, jestli si obarvila chloupky v rozkroku, protože neznal nic ošklivějšího, než černé dorůstající chlupy vedle stydkých pysků pečlivě obarvené zrzky. Taková videa vyklikával a hledal pohlednější kousky. Byl prase. Jako všichni chlapi. I když ne tak docela. Ve zvláštní složce počítačových dokumentů měl několik stažených fotografií výjimečně krásných nahých dívek, které hladil na monitoru. „Dáte si se mnou skleničku?“ zeptala se. „Něco potřebujete?“ „Měla bych?“ „Slečno, oběma nám je jasný, že spolu z jasných důvodů nebudeme nic mít.“ „Nevím… možná.“ Večer chodíval z práce po ulicích a parcích, nahlížel do rozsvícených oken bytů, jako drtivá většina kluků před padesáti lety, když se v pubertě potřeboval obeznámit se vzhledem obnaženého ženského těla. Dnešní doba porna byla informativnější, ale neromantická. Nekonečné srovnávání současnosti s mládím ho štvalo, nudilo a otravovalo, ale neuměl si pomoci, i starci mají žízeň. Několik předlouhých let sex neměl, doslova pět. Poslední žhavá chvilka se nepočítala, měli kulaté výročí svatby a frigidní manželka se opila. Každý den by se potřeboval mazlit, tahle holka byla docela určitě jako dělaná pro touhy, jejichž prázdnota ho trápila. Byla hezká, maximálně třicet, ale neuměl si představit, že spí s děvkou. Holky nedovolí kunšaftům líbat na ústa. Nebo snad už jo? Konkurence narostla. S tělem si experimentuj, vole, ale na duši mi nesahej. Kdo ví. Stylově si objednal irskou whisky, nápoj ze země zrzavých dívek. „Nebojte se, domů pojedu taxíkem,“ řekla. „Nejdu po svých.“ „Proč bych se měl bát?“ „Nedopadne to se mnou jako před dvěma lety s Nanou.“ „Vy o jejím případu víte?“ Načechrala si vlásky, aby vyslala lehkou vůni parfému a pleti. Nejraději by se sklonil, pohladil hřbet její dlaně, očichal předloktí a políbil pleť.
15/23
„Vždyť jste mě tenkrát kvůli ní vyslýchal.“ „Ježiši.“ Stalo se to v podobném baru a za podobné situace. Smutný večer, který měl pro něj opět skončit doma u manželčiny vyschlé studny ledabylým pohledem na její pustý zjev odbarveného Talibance. Proč si staré ženy devastují zjev nejubožejšími účesy, jaké jsou možné? Mívala dlouhé, rozčesané prameny, které jí tak slušely… jo, před třiceti lety. Takže i tehdy zakotvil v nočním přístavu u děvky, kapku se připil, hladil ji po předloktí a čichal k němu, pak šel domů, aniž by se staral, co bude dál, což ovšem byla vážná chyba. Přestože měl v hlavě, profesionální reflex mu odhalil chlápka v koutě, co taky seděl sám, a pořád po holce pokukoval, jako by číhal, až dědek konečně vypadne. Holka byla zpitá do němoty. Chlápek ji sledoval a v parku ji praštil šutrem do palice, strhl do temnoty, znásilnil, aby ušetřil za honorář, udělal si svoje a chtěl jít, jenomže pak měl pocit, že holka nedýchá. Provedl nejinteligentnější věc, která v tu chvíli napadla. Zahrabal ji do listí a zmizel. Holka se nad ránem probrala, vylezla z tlející kobky a potácivě dorazila k bráně nedalekého starého špitálu, kde opět omdlela. Svědci z baru se shodli na popisu pana komisaře, který s ní večer seděl, někteří jej poznali anebo sestavili identikit. Nikdo jiný se totiž během večera k Naně nepřiblížil. Macek měl velké problémy. Oběť trpěla ztrátou paměti, on byl jediným podezřelým. Naštěstí ukecal laboratoř k urychlenému vyšetření vzorků semene v pochvě oběti. Jistěže tam nebyla jeho DNA. Bez sexu žil přece nekonečně dlouho. Stejně ale zůstával pro jistotu mimo službu, protože spát s obětí nemusel, zabít ji ale z nějakého důvodu mohl. Naštěstí nezapomněl vzhled grázla z baru a navíc se pachatel brzy sám přihlásil, protože nesnesl výčitky. Nedokázal žít s faktem, že je vrah. Z toho večera si všechno pamatoval, konfrontace seděla, DNA taky. Komisař Macek mohl zpátky do služby a teď už zase seděl s cizí holkou na baru. Seš blbec, Macku, ale co se dá dělat, kolotoč touhy je věčný, točí se to až do úplné smrti furt stejně.
16/23
„Ani mi tu hrůzu nepřipomínejte, slečno. Vy jste u toho snad byla?“ „Nebyla. Ale Nana patřila mezi kolegyně.“ „Aha.“ „Ale teď už tuhle práci nemíním dělat.“ Děvky to tvrdí vždycky, pomyslel si komisař. Aby dostaly víc. „Před měsícem jsem promovala. Jsem inženýrka chemie. Nerada se vytahuju, ale byla jsem šlápota kvůli nákladům na studium.“ Napil se. „Jste sirotek?“ Zasmála se. „To tedy nejsem. Mám rodiče. Oba. Slušný lidi. Poctivý. Tím pádem hovno vydělaj, pane komisaři. Každej si s nima vytře prdel, protože nejsou ani trošku mazaný. Novou dobu nechápou, neuměj to s počítačem, neskonale věří žvástům v novinách a v televizi, bulvár jim nahrazuje mozek. Sajou dogmatizmy politiky jako telátka a pomoci jim není. Jsou to neuvěřitelně hodný a skromný lidi, naprosto ideální coby konečnej odběratel, na kterým si smlsnou úplně všichni.“ Zato ty seš chytrá, tudíž jsi roztahovala nohy. Je to jednodušší než stát hodiny za pokladnou v supermarketu. „Takže jsem radši roztahovala nohy, abych měla pár korun na nejnutnější potřeby. Postávat za pár šupů u pokladny v supermarketu by věc neřešilo, pane komisaři. Pokladní jsou totálně vyčerpaný, fyzicky i psychicky, a peníze to nenese žádný. Těžko bych při tom vystudovala. Nemyslete si, že jsem si tuhle možnost nevyzkoušela.“ „Aha. Tak na zdraví. Na zdravíčko.“ Napili se, odložila skleničku se sauvignonem. Otevřela kabelku. Vytáhla složený list papíru. „Má to datum z pondělka,“ řekla. „Když už mluvíte o zdraví. Prosím.“ Zatvářil se, že to nechce vidět, ale znovu jej požádala. Přelétl očima potvrzení, že slečna nemá ani za posledních šest let neměla venerickou chorobu, samozřejmě ani HIV pozitivitu. „To je moc hezký. Chválím vás,“ řekl komisař. „Proč mi to ukazujete?“ „Protože se s vámi chci vyspat.“
17/23
Přiletěla. Bože, jak byl do té neotesané krásky zamilovaný. Neuměla pořádně číst ani psát. Kdysi chodila chvílemi do školy, ale doma jí nikdo nepomohl s učením, protože rodiče na tom byli ještě hůř než ona. Žila a vyrostla na ulici jako kus, na který do rodiny přicházely sociální dávky, byla jedním z mnoha cikáňat, která se proháněla po hřištích, když z nich večer odešli bílí. Byla zatím štíhlounká, ještě mělo uplynout mnoho let, než se projeví geny a promění se v kouli jako její matka. Měla roztomilá malá ňadra, o která stačilo zavadit, jako sirkou o škrtátko, a vzplanul oheň. Když se na Cassia podívala, pootevírala ústa. Žasla nad jeho maserati. Sotva usedla do koženého křesla spolujezdce, skočila po něm, aby jej líbala a rvala mu vlasy. Nikdo z rodiny nepracoval, protože se to nevyplatilo. Bráchové byli líní krást nebo prodávat drogy, jako mnoho jim podobných cikánů. Netoužili po velkých věcech, to jim bylo fuk. Stačily dva lahváče a sluníčko na náměstí, kde se na celý den uvelebili na lavičce a koukali na bílé. O sex měli vystaráno, neřešili, jestli skočí na sestřenici, sousedku nebo sestru, hlavně že se měli rádi, a co dělám doma, nemusí nikoho zajímat, gádžo. Cassius nedělal politiku. Bylo mu to fuk. Jestli cikáni měli dost peněz za nicnedělání, je to snad jejich vina? Jestli je za to bílí nesnášeli, je to vina cikánů? Kdo jim dává sociální dávky? Za co? Přicházela z odbavovací haly. Tančila. Radost neudržela na uzdě. Rozhlížela se s pootevřenými ústy a veliké černé oči se zaleskly slzami, když spatřila Cassia. Rozběhla se k němu a skočila mu do náruče. Pár kroků za ní se vykulila matka, za ní otec a tři podmračení bratři. „Lačho džives?“ řekl Cassius na uvítanou cikánčině rodině. „Sar san?“ Matka sepnula ruce na obřích prsou a pak se je pokusila zvednout k nebi. Odhalila koláče potu v podpaží. Když se křižovala, řvala na něj: „Ako sa mám, ty kokot zajebaný? Ptáš sa ma, gadžo, ako sa má matka, čo jej chceš zobrať poklad jej zlatý? Chceš ma okrasť, jebem ťa!“ Mužská část klanu stála krok za ní, na hrudi zkřížené ruce, nohy pevně rozkročené, hlavy pozorně zasmušilé, stačilo slovo a skočili po něm, aby ho bili a rdousili. Celá rodina Badiových.
18/23
Cassius si vyslechl nářek té ženy, ale cikánečka jej celou dobu pevně objímala a nepouštěla. Je to přece fuk, říkal si Cassius, je mi fuk, že se teď na letišti komplet zastaví provoz. Usmíval se na láteřící babu a hladil cikánečku po antracitových vlasech. Voněla směsicí tlejícího dřeva, typického pachu jejího rodu, a Chanelu číslo 5, který jí kupoval. Když matka pochopila, že s Cassiem nehne, padla před dcerou na kolena, sepjala ruce a naříkala: „Mangav tut! Nandža nikhaj! Prosím ťa, neochádzaj!“ Cikánečka pustila Cassia a nadechla se. Pak začala křičet ona. Matka i muži před ní bojácně ustupovali zpátky k odbavovací hale. Ječela jako dračice, z úst jí vycházela ohnivá slova, kterým Cassius ale už nerozuměl, snad jen pár výrazům, jako například So kames, což znamenalo Co chceš, nebo Miro dživipen – můj život. Byla to krutá scéna, velmi krutá. Dcera hnala rodiče a sourozence, odkud přišli. Sotva je dostala k odbavovací hale, aby nasedli na nejbližší letadlo a zmizeli do Čech, vrátila se k Cassiovi. Nalehla na něj, aby se vyplakala. Vzal do ruky její kufřík a batůžek. Vykročili směrem, odkud letělo to jejich, americké letadlo. Zoufalá rodina stála jako zkamenělá a strnule je pozorovala. Cikánečka se k nim nakonec přece jen vrátila. Vytrhla se Cassiovi a odběhla k nim. Definitivní loučení bylo plné dojetí na obou stranách. Když se vrátila ke Cassiovi, oba jim zamávali a cikánečka řekla: „Děkuji ti za letenky sem a zpět také pro ně, jsem ráda, že mě mohli doprovodit. Bála bych se sem sama. Jsem na tebe pyšná. Jsi bohatý a krásny ako Mourinho.“ Nebyla první, kdo jej přirovnal ke slavnému fotbalovému trenérovi. Až na rozdíly v temperamentu si podobní byli. „Proč to nádobí musím mejt já?“ posteskl si Michal Kettner a sáhl na bolavý kříž. Kromě pocitu nespravedlnosti ho fyzicky mučilo, že kuchyňské linky jsou projektovány pro ženské tělo. „Jak to dokážete
19/23
dennodenně dělat? A všechno ostatní? Utírat nádobí, vytírat podlahu, mejt vokna. Nechápu.“ „Zboží je boží,“ ozvalo se z reklamy. Vypnul televizi. „Tak si odpočiň,“ odpověděla Evita Krásová. V občanském průkazu měla křestní jméno Edita. O svévolné změně identity nikdo nevěděl, ani o jejím rodném příjmení Malafová. „Kdy mi konečně přestaneš dodávat lístečky s úkolama?“ pokračoval Michal, když utřel pracovní desku a zavěsil utěrku. Kývl k modrému lístku, nalepenému na opačném konci linky, kde ještě stála neproškrtnutá hesla: akvárko, dveřní lišta, bazén. Že má vyčistit akvárium pro pískomily, přilepit ukopnutou lištu a wapkou vyšůrovat mezitím již prázdný bazén. Z okolních domů na něj přes vysoké túje nikdo neviděl a i kdyby, vnutila mu montérky, aby mohla tvrdit, že je řemeslník. „Jsem přece tvůj milenec!“ postěžoval si. „Ne manžel!“ „Tím spíš,“ odvětila Evita, objala stažené povlečení a nesla ho do pračky. „Jestli si mě chceš užívat, musíš se o to zasloužit, jako bys můj manžel byl.“ „Ten přece nic z toho nedělá!“ bránil se Michal v marné naději. Byl svobodný, proto nemohl vědět, že lístkový systém s jasně formulovanými úkoly je v pokročilém stadiu manželství relativně tím nejlepším, co ho může potkat, protože soukromá iniciativa by se mu zatraceně nevyplatila. Manžel vidí, že má žena práci a že jí doprala pračka, tak jde a pověsí prádlo venku pod stříšku. Trochu mží. Jen co se vrátí, manželka se ostře zeptá, kam dal prádlo, když venku prší. Nezajímá ji, že ho má pod střechou. Vstane, jde a rozvěsí si to doma na topení. Varianta dvě je, že totéž udělá manžel, ale dostane vynadáno, proč ty věci nepověsil venku pod stříšku, když skoro neprší. Že to doma zatuchne. Varianta tři je, že manžel nechce riskovat, prádlo nechá v pračce, ale stejně dostane vynadáno, že toho má manželka moc a on jí ani s tím blbým prádlem nepomůže. Není úniku. „Tvůj manžel? Ten by si přece mohl koupit hospodyni, zahradníka, kuchařku, řidiče i sluhu a na penězích by to ani nepocítil.“ Michal si nedokázal představit, že by zrzčin muž musel doma poskakovat stejně jako milenec s pevným, ale holým zadkem.
20/23
„Mohl, ale nikoho nechce. Řekl, že si mě nebude rozmazlovat, protože ví, jak by to dopadlo.“ „Jak?“ „Jak asi,“ odpověděla a vykročila ke koupelně. „Vždyť se o tebe stejně musí snažit, jak říkáš?“ „Do toho se nepleť.“ „Nerozumím ti.“ „To je u tebe normální,“ řekla a v krátkém záblesku rozmaru ho plácla přes zadek. Už kolikrát měl chuť s tímhle vztahem praštit, ale Evita na to byla jednoduše příliš krásná. Nosila se jako princezna. Zrzavá bestie. Ta alabastrová pleť posetá pihami a jemné zlaté chloupky na pažích, které zářily proti slunci. Ústa vykrojená naprosto dokonale a stále svůdně pootevřená, jemný důlek na bradě, průzračně zelené, kočičí, záludné oči, a to všechno souměrné, jako vytesané antickým umělcem, který uměl stvořit skutečný poklad. Znal jen jednu podobnou. Žil s ní bývalý kolega Karel Schwarz. Sebral Evitě povlečení z náruče. „Ukaž,“ řekl, odnesl ho do pračky a nalil dávku pracího prostředku. Ona se jen dotkla displeje. V koutě stál její bag. Včera odpoledne švihala holí nahá ve slunečních paprscích, aby mu předvedla, že to docela umí. „Nemohli bychom přece jen?“ kývl k ložnici. „Vrací se ti až zítra ráno.“ Mlčky ukázala na modrý papírek. Pro Michala bylo lepší, když Evita měla manžela doma. Scházeli se pak na jednu dvě hodinky na hotelu. Dostal ji do postele bez popsaného modrého lístečku a majetnických řečí. Manžela Krásy se nebál. Byl přece policajt. Kolegové mu ji záviděli. Kdyby jen tušili, jak se na ni nadře. „Jo a ještě něco,“ řekla. „Ano?“ „Než se vysprchuju, mohl bys udělat tu svoji kouskovou večeři?“ „No… dobře,“ odpověděl. Z Evitina sošného tělíčka začaly opadávat hadříky. Zatmělo se mu před očima, což je zvláštní u chlapa, který v práci v pohodě prohlíží těla mrtvých a znetvořených obětí. Nějaká profesionální chyba, řekl si, ohnul se a vytáhl ze skříňky pánev wok, aby bleskově uvařil.
21/23
Zapnul televizi. „Poctivá chuť z českých brambor,“ sdělovala televizní reklama. Za deset minut byla Evita osprchovaná a její milenec servíroval na stůl. „Vážně bychom na to mohli vlítnout,“ řekl. „Dostanu od kluků esemesku, až ti manžel vystoupí z letadla.“ Jedli jeho slavnou kouskovou večeři. Všechno nadrobno. Do wok pánve trochu olivového oleje. Pak nakrájená paprika, protože měkne nejdéle. Pak kousky tvrdého salámu, aby pustil tuk. Pak rozčtvrcená rajčata, obrácená vnitřkem ke dnu a rozmačkaná. Potom cibulka nadrobno. Celé přikryto skleněnou pánvičkou a nechat dusit. Občas zamíchat. S chlebem. Příprava jídla trvá přesně tak dlouho, než se ženská osprchuje. „Už ho zase někdo hlídá?“ „Aspoň trochu musím přece využít svý povolání, ne?“ „Smí se to vůbec?“ „Kdo mi co dokáže?“ „Já vždycky myslela, že vy policajti jste blbí.“ „Já taky, miláčku. Tak stihneme ještě chvíli pro sebe?“ „Už jsem dala nový povlečení.“ Popadl ji a opatrně ji pokládal na měkký koberec. „Zbláznil ses? To je peršan za dvě stě tisíc!“ Proč jsou chlapi tak nemožní? Nic nechápou a jde jim jenom o jedno, pomyslela si, když ho chytila kolem pevných širokých zad a začínala se propadat někam, kde jí bylo všechno jedno. Kriminální komisař Jan Macek vydržel v baru U Lupenu do jedné po půlnoci. Dobře se bavil se slečnou Kristýnou Danceovou. „Já se s vámi nemůžu vyspat, jsem policajt a vy… jakkoli jste milá a inteligentní… přece bývalá prostitutka.“ „Když se se mnou vyspíte, skončím s řemeslem. Nenechte se přemlouvat. Nějakou dobu vás znám. Vím, kde bydlíte, znám vaše zvyky a zájmy, poprosila jsem kamaráda hackera, aby mi pomohl, dokážu sledovat nejen vaše aktivity na internetu, ale přes webkameru i vaši tvář a ruce a všechno, co děláte. Vím, že toužíte po dívce, jako jsem já.“ „To je na velkýho panáka,“ pokynul komisař barmanovi.
22/23
„Zdá se, že mám další průser. Výsledkem vašeho nezákonného sledování je co, slečno?“ „Asi jsem do vás zamilovaná, pane komisaři.“ „Nesmysl. Mluví z vás alkohol. Podívejte se na mě. Starej tlustej dědek. Jste gerontofil? Proč kvůli vyspání s moučným červem zavíráte hokynářskej krám?“ „Protože ve vás vidím budoucnost,“ řekla přesvědčivě. „Jsem žena.“ „Holka, ty jsi fakt ožralá. Můžeme si tykat? Na zdraví!“ Ťukli si. Letmý polibek. Potom jeden intenzivní. Honza málem sletěl ze stoličky. „Kristýnko, jsem ve věku, kdy už nemám plány. Jak ve mně můžeš vidět budoucnost?“ Kráska ho znovu políbila. „Chci přestat s prodejem těla. To zaprvé. Ty chceš skončit s policejní prací, to zadruhé. Dáme to dohromady.“ „Ale jak?“ „Budeme dvojice. Soukromým detektivům se dnes velmi daří.“ „Tak to v žádném případě, Kikinko. Nejdu ani do jednoho, ani do druhýho. Soráč.“
@Created by PDF to ePub
