Jaroslav Čejka ODCIZENÁ KRAJINA Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jaroslav Čejka, 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5953-3
Sedí Kohn s Roubíčkem v nebi a poslouchají, jak se za obláčkem hádá Gottwald s Benešem. „Vy jste prodal republiku Hitlerovi,“ říká Gottwald. „A vy jste ji prodal Stalinovi,“ nedá se Beneš. „Slyšej to, Roubíček?“ povídá Kohn. „Takovej póvl, a voni to prodali dvakrát!“ Židovská anekdota
…a to je ta krásná země, země česká, domov můj! Státní hymna
K napsání této knihy mě inspirovali skuteční lidé a skutečné události. Ale zatímco své živé modely jsem většinou přetavil k nepoznání, mnohé události jsem ponechal beze změny. Při psaní svého románu jsem si totiž připadal jako geolog, který provádí hlubinný vrt – postupně jsem narážel na vrstvy reality, dávno zasuté našimi vlastními sebeklamy a pokřivenými informacemi o ní, které jsme bez odporu přijali za své. Byly mezi nimi horniny vyvřelé, usazené i metamorfované tlakem nadloží. Tekuté písky i bezedná rašelina… Moje sondy do blízké i vzdálenější minulosti čtenáře možná překvapí – některé příjemně, jiné nepříjemně. Ale nedá se nic dělat. Každá doba má své oblíbené lokality a módní destinace, kterým jsem se ani já nedokázal vyhnout, ale většinou jsem vrtal v nepříliš známém a někdy i obtížně přístupném terénu, takže jsem občas vytáhl na světlo boží věci, které by někteří lidé viděli nejraději navždy pohřbené a zapomenuté. Autor
ČÁST PRVNÍ
POTOPA (existenciální stínohra)
1 Krajina, o které bude řeč, je trojjediná skoro jako Bůh: jde o krajinu těla i krajinu duše a současně o jejich „syntetický“ obraz. Ten obraz namaloval akademický malíř Tomáš Rajen, který se po roce 1948 bláhově pokoušel o nemožné – o syntézu socialistického realismu a surrealismu. Ale jeho obraz vznikl ve své první verzi mnohem dřív. A dotvářely ho imaginární síly, které se zrodily ze střetu jeho podvědomí a toho, čemu se říká historické události. Tomáš Rajen, sám původně vlažný katolík, který četl Demla, Zahradníčka a Reynka, se v prvorepublikových kavárnách často setkával i s levicovými intelektuály. Tenkrát to tak chodilo. Katolíci sice sedávali u jiného stolu než komunisté, a ti zase u jiného než národní socialisté či liberálové, a na stránkách novin a časopisů spolu vášnivě polemizovali, ale v kavárnách se zdravili, od svých stolů na sebe tu více, tu méně ironicky pokřikovali a někdy se i navzájem mísili a přátelili. A právě tak se Tomáš Rajen na sklonku třicátých let seznámil v kavárně Mánes s mladou kunsthistoričkou Verou Wesselou, která pracovala v časopisecké redakci vedené známým levicovým novinářem Igorem Slaninou. (Později si svého šéfa vzala za manžela.) Její rodiče byli ruští emigranti: otec byl petrohradský židovský intelektuál s česko-německými předky a rakouskými kořeny, zatímco její matka pocházela ze zchudlé venkovské šlechty, takže ani bolševici jim neměli co vzít. Kromě života, samozřejmě, což ovšem stačilo k tomu, aby před revolucí radši utekli do Prahy. Tomáše Rajena mladá poloviční Židovka, z jejíž tváře vyzařovalo něco osudového, přitahovala. Připomínala mu Caravaggiovu Salome. Byla krásná a působila sebejistě a přístupně. Ale její přístupnost byla jen klamné zdání – Vera ho v následujících dnech a týdnech vytrvale odmítala. Rajen ovšem nebyl žádný Jeník Ratkin a s platonickým vztahem se nespokojil. Měšťácké konvence se mu hnusily a pokrytectví, které šlo s nimi ruku v ruce, také. Nakonec se zachoval jako Jan Žižka před hradem Kost, po jehož marném obléhání prohlásil, že je opravdu tvrdý jako kost, a proto patří psům, a ne lidem – odtáhl za jiným objektem svého zájmu, přičemž se vyhnul údolí zvanému Plakánek… Jejich cesty se tak na delší dobu rozešly. O rok později hodily Anglie s Francií Hitlerovi kost československých Sudet v naději, že vlk se nažere a koza zůstane skoro celá. Ale Hitler se s ohlodanou sudetskou kostí nespokojil a sežral i zbytek Československé republiky (od které se odtrhlo Slovensko), podobně jako vlk Červenou karkulku. Jenže myslivec, který měl nenažranému vlkovi rozpárat břicho, se zatím rozmýšlel, jestli má do tak nejistého podniku vůbec jít… Pro Igora Slaninu, jehož článků, odsuzujících a zesměšňujících nacistické kulturní barbarství, si
německé velvyslanectví v Praze dávno všimlo a referovalo o nich do Berlína, si přišlo gestapo pár dní po vytvoření Protektorátu Böhmen und Mähren. Nějaký čas byl internovaný v Terezíně, ale pak ho převezli do Osvětimi, kde o tři roky později (podobně jako Veřiny rodiče) zahynul. Veru SlaninovouWesselou zařadili do transportu až roku 1942, ale v Terezíně se dlouho nezdržela. Už rok po jejím příjezdu do terezínské Malé pevnosti ji poslali s jiným transportem do stejného koncentráku, ve kterém skončil její muž. To ovšem lidé zavření ve vagonech, původně sloužících pro přepravu dobytka, nevěděli. (Cíl jejich cesty jim nikdo nesděloval.) Když na konci své apokalyptické cesty uviděli nad táborovými vraty nápis Auschwitz, většinu z nich opustily poslední zbytky naděje. Tou dobou se už vědělo i v protektorátu, že Osvětim je horší než Dantovo Peklo. Ale Vera si přesto nezoufala. Doufala, že se v koncentračním táboře setká se svým mužem. S úředním oznámením manželovy smrti, které protektorátní pošta doručila do poštovní schránky jejich vyklizeného bytu až po jejím odjezdu, se minula, a tak si myslela, že Igor ještě stále žije. A protože v Osvětimi, jako ostatně v každém koncentráku, byly ženy od mužů striktně odděleny, trvalo poměrně dlouho, než se dozvěděla, že doufá marně. Ale ani potom tomu neuvěřila úplně. A ta nepatrná jiskřička naděje, která v ní nepřiznaně doutnala navzdory rostoucí hromadě popela z desetitisíců zplynovaných a zpopelněných Židů svážených sem z celé Evropy, jí možná zachránila život. Ale nejen naděje. Ta by asi sama o sobě nestačila. Když se roku 1945 blížila k Osvětimi Rudá armáda, zařadilo táborové velení Veru SlaninovouWesselou spolu se stovkami dalších živých kostlivců do pochodu smrti, jehož cílem měl být jiný koncentrák, blíž k srdci třetí říše – Buchenwald. Bestie už sice dodělávala, ale ještě pořád rozsévala smrt všude, kam dosáhla, a nechtěla nic, co jednou uchvátila, ze svých drápů jen tak mir nichts dir nichts pustit. Veře se však spolu s několika dalšími vězni podařilo během spojeneckého náletu utéct a skrývat se v lesích nedaleko Výmaru až do příchodu ruských vojáků. Přežila a vrátila se do Prahy. A protože dům, ve kterém dříve bydlela, zasáhla zbloudilá letecká puma při americkém bombardování Vysočan, nastěhovala se ke své sestře Emě. Ema měla větší štěstí než Vera. Sice i ona byla poloviční Židovka, jak také jinak, ale zatímco Vera se narodila ještě v Rusku a stopy dětství prožitého v ruském židovském prostředí si nesla s sebou stejně jako své ruské křestní jméno, Ema se narodila až v Čechách a dostala jméno po slavné české operní zpěvačce, kterou její matka obdivovala. Na jaře roku 1938 se provdala za Miloslava Halíka, Čecha a nakladatelského redaktora, který pocházel z Benešovska, přesněji řečeno z Neveklovska. To ji zachránilo před transportem. A možná i to, že její muž, katolický intelektuál, trval na církevním sňatku, takže na jeho přání konvertovala ke katolicismu. Ale i když se dřív považovala spíše za ateistku, její konverze byla všechno, jen ne formální akt, jak tomu v podobných případech často bývá. Emě Wesselé se sice nedostalo vysokoškolského vzdělání, ale měla – jak se kdysi říkávalo – hloubavou povahu, tedy něco, s čím už se člověk v dnešní době hned tak nesetká. Četla všechno, co jí přišlo pod ruku, ale nejraději poezii a filozofické spisy od Platóna a Aristotela přes Hegela, Kanta a Kierkegaarda až po Marxe. A když už souhlasila s konvertováním, vzala to vážně. Pustila se – poprvé v životě – také do Bible, a to tak důkladně, že svými přesnými citacemi a jejich osobitým výkladem vyvedla kněze, ke kterému v rámci povinného předsvatebního katechismu docházela, z míry. Její chápání pekla jako trvalého stavu bez Boží milosti, kterým předběhla svou dobu, ho úplně rozhodilo. Podobnou definici pekla posvětil až začátkem jednadvacátého století papež Jan Pavel II., který měl zásluhou druhé světové války s peklem své zkušenosti. Ovšem starý neveklovský farář Bárta, Emin katecheta, v žádné válce nikdy nebyl, dokonce
ani jako feldkurát, a pokud šlo o vizi pekla, ustrnul u staré představy podzemní sluje, ve které se vaří hříšníci v kotlech plných oleje. Naštěstí nebyl tak rigorózní, aby to ohrozilo jeho souhlas s oddáním obou snoubenců. Ten sňatek tedy Emu zachránil před osudem její sestry. (A nepochybně také úplatky, které její manžel aplikoval na správných místech.) Ale její štěstí se tím pádem unavilo natolik, že ji brzy nato opustilo. Se svým mužem se sice poznala v Praze, kde pracoval a žil v podnájmu, ale po svatbě se přestěhovali k Neveklovu, kde si dal Miloslav Halík postavit na rodinném pozemku nevelkou vilu. Navrhoval mu ji starší architekt, který měl mnohem blíž k Jurkovičovi než Loosovi a výrok „Ornament je zločin!“ považoval za silně přemrštěný. Podle toho také jejich nový dům vypadal: žádné ohromné auslágy místo pokojů, žádné výkladní skříně, ve kterých člověk nemá žádné soukromí, ale právě naopak – řada útulných světnic a světniček s trámovými stropy a dřevěnými podlahami v různých úrovních, propojených vždy několika málo schody či schůdky. Mluvit o podlažích se v případě jejich domu, kterému přátelé manželů Halíkových začali za jejich zády říkat mešugeburg (později ten název sami převzali), moc nedalo. A když už, tak spíše o sedmi podlahových úrovních, které dělily dva tři schody. Pokojů bylo šest, ale v nejnižším podlaží byla kuchyň a pod ní sklep. Nějakou dobu se zdálo, že novomanželé Halíkovi tu spolu budou žít celkem spokojeně, ne-li šťastně. Ema brzy otěhotněla a chystala se na příchod svého prvního dítěte. Samozřejmě počítala s tím, že po prvním dítěti budou následovat další, protože u hluboce věřícího katolíka, jakým Miloslav Halík byl, nepřicházela žádná antikoncepce v úvahu. A právě v tu chvíli si jejich unavené štěstí vybralo první přestávku a uvolnilo místo vyslovené katastrofě: okupační úřady rozhodly o zabrání Neveklovska pro vojenské účely. Obyvatelé více než šedesáti obcí (údaje o jejich počtu se rozcházejí, ale bylo jich několik desítek tisíc), mezi nimi samozřejmě i Halíkovi, se museli vystěhovat a jihozápadní okraj podblanického kraje se začal měnit na jedno velké cvičiště zbraní SS. Bůh ví, co tomu říkali blaničtí rytíři. Nejspíš nic, a pokud snad přece ano, mluvili jen ze spaní. Asi věděli, že to nejhorší teprve přijde, protože katastrofy jsou přímo úměrné civilizačnímu pokroku a hypertrofovanému sebevědomí lidstva… Zbytek války prožili Halíkovi v domě Miloslavova bratra Františka, který měl hospodářskou usedlost těsně za hranicemi záboru. Němečtí úředníci byli nelidsky precizní a přesně dodržovali literu svých pokřivených zákonů a nařízení – židovský majetek, pokud na Neveklovsku ještě nějaký zbyl, zabavovali bez náhrady, ale českému obyvatelstvu úředně stanovené ceny jejich zabraného majetku propláceli. Miloslav Halík však almužnu, kterou mu Němci přiznali jako náhradu za dům a pozemek, odmítl převzít. V mešugeburgu zůstal i nábytek; odvezli si jen pár obrazů, knihy, domácí potřeby, šaty, peřiny a ložní prádlo. To vše se sice vešlo na pivovarský vůz, který si objednali až z Benešova (pan sládek si známosti s panem redaktorem, který teď učil na benešovském gymnáziu, považoval, a tak mu vyšel vstříc), ale už ne do domu Miloslavova bratra. Františkova usedlost se svou velikostí blížila statku (on sám byl o deset let později označen za kulaka a ze svého desetihektarového hospodářství vyhnán – pro změnu komunisty), ale pro dvě rodiny v ní bylo místo jen při hodně dobré vůli. Miloslav Halík se ženou a prvorozenou dcerou Libuší spali v jedné místnosti a jejich knihy a obrazy skončily ve stodole, ve které teď stejně nebylo co mlátit a uskladňovat, protože většina Františkových polí ležela na katastrálním území sousední obce a ta už do záboru spadla.
Dva roky po prvorozené Libuši se manželům Halíkovým narodila Vlasta a jako třetí, ale až o deset let později, Šárka. O jménech všech tří dcer nemohla být žádná diskuse – Miloslav Halík je vybral tak, aby způsobem, který nebyl nebezpečný, demonstrovala jeho vlastenectví. Původně uvažoval i o Kazi a Tetě, ale nakonec obě jména zavrhl s ohledem na to, co by si asi jejich nositelky jednou vytrpěly ve škole. Nakonec tedy zvolil jiná jména z české mytologie, ne tak extravagantní. (Pro případné syny měl připravena jména Přemysl, Václav a Svatopluk, ale osud mu chlapce nedopřál.) Po osvobození se Halíkovi vrátili na svůj mešugeburg. Svým způsobem byli příjemně překvapeni – dům i jeho zařízení našli zachovalé a dobře udržované. Tři roky v něm bydlel jakýsi obersturmbannführer Heinrich Miele. Nebyl to sice žádný intelektuál, před svým vstupem do SS pracoval jako technik u Siemense, ale byl to pořádkumilovný člověk, pro kterého měly věci mnohem větší cenu než lidé, samozřejmě s výjimkou jeho kamarádů ve zbrani – ale to byli vlastně nadlidé. Teď tedy měli Halíkovi možnost oplatit Františkovo křesťanské milosrdenství, kterému vděčili za své útočiště za okupace, Emině sestře Veře. Vzali ji na čas k sobě. Všechny tři dcery manželů Halíkových byly samozřejmě křtěné, ale ani jedné z nich nebyla Vera za kmotru. Těm prvním dvěma ani nemohla, protože byla v koncentráku, a na Šárčiny křtiny nepřišla, i když byla zvaná. (V té době už v mešugeburgu nebydlela.) Vera byla ateistka a antiklerikálka s výrazným levicovým cítěním – a byla mnohem bojovnější než Ema. Předsvatební konverzi své sestry neschvalovala a její církevní svatby se nezúčastnila. Pozvání na křtiny nejmladší dcery manželů Halíkových bylo tedy jen formální. Nikdo nečekal, že by dorazila, a kdyby byla přece jen přišla, asi by to Emu Halíkovou uvedlo do nemalých rozpaků. Vztahy obou sester byly poměrně odtažité – vlastně je sblížilo teprve to, když do jejich životů vstoupil Tomáš Rajen.
2 Tomáš Rajen svého času začínal jako krajinář postimpresionistického střihu, ale jeho výrazové prostředky se proměňovaly tak, jak se postupně setkával s různými malířskými směry. Období expresionismu, fauvismu i kubismu si prodělal podobně, jako si dítě prodělává spalničky, příušnice či plané neštovice. Ale tím, co ho nakonec opravdu zasáhlo a strhlo, byl surrealismus. Rajenovými věrozvěsty se stali André Breton a Karel Teige. V projekci vlastních snových představ na plátno se doslova našel. Ale i když obdivoval obrazy Salvadora Dalího, Jindřicha Štyrského, Toyen a dalších „nadrealistických“ malířů, nikdy se nedostal do jejich vleku a nerozmnožil řady jejich epigonů. Byl svůj – a podíl na tom měla nepochybně i skutečnost, že pocházel z venkova, ze Sedlčanska, z kraje, který teď zčásti uchvátila „mrtvá ruka“ vojsk SS. Své kořeny nikdy úplně nezpřetrhal. Bohémský život ve velkoměstě mu vyhovoval hlavně v zimě, ale s jarem unikal z Prahy ven, do kraje na jih od Benešova, regionu sevřeného Vltavou, Sázavou a táborskou silnicí, kam se ale po jeho zabrání vojsky SS, jejichž druhým nejvyšším velitelem byl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, už neodvažoval. Ta odcizená část země, ze které se museli vystěhovat i Rajenovi rodiče (odešli ke vzdáleným příbuzným až někam na Moravu, odkud se nikdy nevrátili, protože cítili, že svým příbuzným visí na krku jako kámen, a raději jeden po druhém ulehli s tuberkulózou a už nevstali), byla kus po kuse jakoby zoraná nějakým obřím pluhem: statky a chalupy byly zpustošené, některé se měnily doslova v trosky a nejednomu venkovskému kostelíku chyběla věž zasažená při cvičných střelbách SS dělostřeleckými granáty. V zimě roku 1942 se Tomáš Rajen rozhodl, že ten postupně znásilňovaný kus české země namaluje. Samozřejmě že po svém. Nešlo mu o věrné zachycení tváře zabrané krajiny, ale o vyjádření své úzkosti a odporu k tomu všemu, co se s jeho rodným krajem dělo, pomocí reálných i snových symbolů. Přes celý obraz, který se rodil pod doteky jeho štětce s přestávkami skoro čtvrt roku (ale nakonec se ukázalo, že úplně hotový nebude asi nikdy), se táhla vysoká zeď z neomítnutých cihel, zakončená kotouči ostnatého drátu, nad kterými byla vidět jen těžká, olověná obloha. Uprostřed zdi však zela ohromná díra, probouraná snad tankem či dělostřeleckým granátem, a skrze ten zubatý otvor se otevíral pohled na pobořenou vesnici choulící se na úpatí kopce zvaného Chlum. A z té vsi vyčítavě čněla k nebi kostelní věž, které chyběla střecha a kříž. Jako kdyby něčí sevřené pěsti s káravě vztyčeným ukazováčkem kdosi tupým nožem uťal či ustřelil goticky zašpičatělý, nebo snad barokně zaoblený nehet. V popředí té zdi, vždy v poloze zlatého řezu, ležely vlevo porcelánové hodiny bez ručiček a vpravo pak napůl do země zašlápnutá vojenská přilba. Ta helma byla zelená a svým způsobem anonymní, protože už na ní pracovala rez, která měla nejspíš na svědomí i označení armády, v jejíchž řadách nositel oné přilby bojoval. A přímo před zubatou dírou ve zdi, uprostřed obrazu, na zemi rozryté pásy obrněných transportérů a tanků, ležela bezhlavá dětská panenka s roztaženýma nohama, která měla ve svém bezpohlavním rozkroku nakreslený obscénní kosočtverec, jaký bývá k vidění na veřejných záchodcích… Tomáš Rajen pracoval na obrazu v jakémsi horečnatém útlumu vědomí, rychle, a přitom pomalu. Často své rozmalované plátno opouštěl a pak se k němu zase vracel, ani nevěděl proč. Pracoval intuitivně a nad tím, co maloval, moc nepřemýšlel, i když v tom základním měl jasno: chtěl namalovat protiválečný, antifašistický obraz. Zeď, ostnatý drát, rozbombardovaná vesnice, ustřelená
kostelní kupole s křížem, to byly prvky více méně realistické a do obrazu se přímo vnucovaly. Ba i přítomnost neidentifikovatelné helmy byla svým způsobem logická a její symbolika snadno čitelná. Ale porcelánové hodiny bez ručiček a červená cihlová zeď, která jako by volala po tom, aby ji sprejeři (kteří se ovšem měli objevit až o půl století později) pokryli svými graffiti? Proč ji namaloval zrovna takhle? To by vysvětlit nedokázal. A dětskou panenku s dotvořenou stydkou krajinou už vůbec ne. Zdánlivě hotový obraz (dokončil ho 26. května večer) postavil ke zdi ateliéru, kam ještě oknem z ulice dopadalo trochu slunečního světla, aby uschnul, a jako obvykle, když dodělal nějakou větší práci, vyrazil na flám. Ještě než odešel z ateliéru, podíval se na čerstvě domalované plátno, jak schne. To, co uviděl, ho trochu zarazilo. Vypadalo to, jako by obraz zasychal nerovnoměrně: nad pravou polovinou cihlové zdi zůstávala tmavší skvrna. Byla protáhlá odshora dolů, skoro jako kdyby v těch místech na plátno někdo něco vylil. To byl samozřejmě nesmysl, venku byl teplý májový podvečer, po žádném přívalovém dešti, při kterém by snad mohlo zatékat lomeným ateliérovým oknem, nebylo ani památky. Řekl si, že to nestejnoměrné zasychání bude asi následkem toho, že v oněch tmavších místech nanášel olověnou šeď nízkých mraků opakovaně (i když se na nic takového nepamatoval). Nakonec nad tím mávl rukou a vyrazil do ulic. Vrátil se až ráno a, dříve než se svalil na otoman v rohu ateliéru, šel se na Odcizenou krajinu, jak svůj obraz nazval, ještě jednou podívat. V jitřním šeru byla skvrna ještě patrnější. A jak měl po večerní návštěvě vinárny U Šuterů a následujícím nočním tahu v Sekt pavilonu trochu vypitou hlavu, napadlo ho, že ta podivná a teď už nestejnoměrná skvrna, sestávající z tmavších a světlejších míst, trochu připomíná protáhlou teutonskou hlavu generála SS Reinharda Heydricha. Ušklíbl se, padl na otoman a přetáhl si přes hlavu vlněnou deku. Probudil se až k polednímu. Skočil si na záchod a do koupelny, pustil si na hlavu studenou vodu a vrátil se do ateliéru s ručníkem, kterým si drbal mokré vlasy. Více méně po paměti udělal pár kroků směrem k velkému ateliérovému oknu, aby se podíval, jak je venku. Odhrnul si ručník z čela a jeho pohled padl na včera dokončený obraz. V tu chvíli doslova zkoprněl. Z pravé poloviny šedého nebe nad zdí, zachycené na jeho obrazu, na něj upíral svůj studený pohled muž v důstojnické čapce s lebkou a zkříženými hnáty uprostřed. Byl sice trochu rozmazaný, jakoby tonoucí v mlze, ale mýlka nebyla možná. Z ulice dolehlo k jeho uším ochraptělé a nezvykle afektované hlášení pouličního rozhlasu. Slovům sice nerozuměl, ale něco v tónu těch vět, které zaznívaly někde hluboko pod ním, ho přimělo, aby šel a otočil knoflíkem rádia. Chvíli slyšel jen vrčení a pískání, musel ho nejprve naladit, ale pak zaslechl slova a věty, které ho doslova zmrazily: „Dnes v časných ranních hodinách byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha…“ Tomáš Rajen se vyděsil. Okamžitě otočil obraz ke zdi a pohřbil ho pod vrstvu jiných pláten. Teprve čtvrtého června, když Heydrich na následky atentátu zemřel, se odhodlal k tomu, aby se na svou Odcizenou krajinu znovu podíval. Mlžný opar, v den atentátu halící Heydrichovu hlavu jako nevěstin závoj, se rozplynul a odhalil sice nevelký, zato však téměř fotograficky přesný černobílý portrét muže, který uměl hrát na housle, skvěle šermoval a ovládal několik světových jazyků, ale člověkem přestal být ve chvíli, kdy svůj život spojil s Linou von Osten a NSDAP… Heydrich podlehl svým zraněním 4. června 1942. Téhož dne se narodil ve vinohradském sanatoriu profesora Jerie manželům Ratajovým syn, který dostal jméno Přemysl.
Jeho otec Hynek Rataj, majitel klenotnictví v ulici Na Příkopě, měl toho dne hned dvojí důvod k oslavě (i když ten druhý samozřejmě nijak nepublikoval). Ve dvě hodiny v noci, zmožený pitím a radostí z narození syna a Heydrichovy smrti, si vzal na Národní třídě taxi a dal se odvézt do Londýnské ulice, kde uplatil nejprve nočního vrátného a pak i ošetřovatelku, která měla noční službu, aby mu umožnili podívat se na novorozence. Sestřička ho odvedla ke dveřím pokoje, ve kterém ležela jeho žena i s dítětem (bylo to naštěstí soukromé sanatorium, žádná Zemská porodnice, kam by ho v noci asi nepustili), ale pak musela odběhnout do pokoje na druhé straně chodby, kde se rozblikalo světlo nade dveřmi a začal bzučet zvonek, takže do pokoje vstoupil sám. Na to, v jakém byl stavu, tam vešel ohleduplně, tiše a bez klepání. Ale sotvaže za sebou zavřel dveře, ztuhl, jako by ho postihl rigor mortis. V chabém světle noční lampičky uviděl na posteli spící manželku a vedle ní dětskou postýlku, nad kterou se nakláněly tři ženské postavy neurčitého věku a nadčasového oblečení. Jedna z nich právě říkala: „Dávám ti do vínku odvahu a smysl pro krásu!“ Druhá si nespokojeně odkašlala: „To já ti dávám do vínku ctižádost a básnický talent!“ Načež ta třetí pokývala hlavou ze strany na stranu: „To mu přejete hezké věci, sestřičky. A já abych to zase žehlila. No co, tak mu dávám do vínku opatrnost a schopnost empatie!“ Hynka Rataje polilo horko. Nevěděl, jestli to, co vidí, je skutečnost, nebo začínající delirium tremens. V každém případě se tak vyděsil, že z pokoje tiše vycouval, aniž by svého synka spatřil. Později se mu to ovšem rozleželo v hlavě a s podivným nočním zážitkem z porodnice se v Klášterní vinárně šeptem svěřil svému nejlepšímu příteli Ivanu Jemjanovi: „Kamaráde, z toho mýho kluka asi nevyroste žádnej Gabčík ani Kubiš, ale moh by z něj bejt chytrej a slušnej člověk…“ „Jen aby mu to k něčemu bylo,“ řekl pochybovačně Ivan Jemjan, nedostudovaný právník, který pracoval jako prokurista v advokátní kanceláři, a o životě tudíž věděl své. „Víš, jak to říká Švejk: Každá ušlechtilost musí bejt po zásluze potrestaná!“
3 Tomáš Rajen měl vůči Veře špatné svědomí, i když by to byl ve střízlivém stavu nikdy nikomu nepřiznal. Vyčítal si, že to tenkrát před válkou příliš rychle vzdal, skoro tak rychle jako československá vláda, a že kvůli posteli prohrál i kostel. Kdoví, co by se stalo, kdyby vytrval? Třeba by si Vera vzala místo Slaniny jeho, který měl „árijský“ původ prokazatelný až do desátého kolena a do politiky se nikdy nepletl. Třeba by nemusela do transportu. Třeba… Tomáš Rajen znal i manžela Veřiny sestry (s ní samotnou se však nikdy nesetkal), pro kterého dokonce před válkou ilustroval jednu nebo dvě knížky, ale pak s ním ztratil spojení a tím i jakýkoli zdroj zpráv o dalším osudu do Terezína transportované položidovské manželky komunistického novináře. Až v druhé polovině roku čtyřicet pět ji náhodou potkal na výstavě fotografií z pražského květnového povstání. Nejprve si nebyl jistý, jestli je to ona, a pod záminkou, že se vrací k fotografii rudoarmějce zastřeleného v posledních minutách války, ji znovu obešel a jenom doufal, že jeho pátravý pohled nezaznamenala. Z úsměvu, který si kdysi nezadal s výrazem Caravaggiovy Salome, zbylo jen cosi jako posmrtný škleb, oči bez lesku připomínaly dvě vyschlé studny uprostřed pouště a hlava porostlá krátkými, teprve odrůstajícími vlasy v něm vyvolala podobnou směs soucitu, děsu a odporu, jakou v něm o mnoho let později vzbuzovaly hlavy onkologických pacientů po prodělané chemoterapii. Dost možná že by byl nakonec odešel, aniž by ji oslovil, kdyby byla nepromluvila ona sama. „Přestaňte kolem mne kroužit jako sup, pane Rajene!“ řekla znenadání, aniž by pohnula hlavou. „Já ještě nejsem mrtvá, i když tak asi vypadám.“ „Proboha, Vero, jste to vážně vy?“ „To už jste mě pohřbil, že se tak divíte?“ „To ne, ale…“ „Víte co, mistře? Co kdybyste mě pozval někam na kafe. Nebo radši na víno. Anebo ještě jinak: zajdeme si někam na pivo, co vy na to?“ „Na pivo? Vy jste přece, Vero, pivo nikdy nepila?! Ještě tak cinzano, nebo gin fizz…“ „No a? Já dřív nedělala věcí! Mám co dohánět.“ Ještě téže noci se spolu vyspali v malém hotelu na Novém Městě, na který narazili cestou z pivovaru U Fleků. Role se totálně obrátily: tentokrát byla aktivní ona. To ona sama mu navrhla, aby spolu strávili noc. „Tedy pokud chceš a můžeš,“ dodala, protože U Fleků si začali tykat. Všechno, co nestihli před válkou, zvládli teď v rozmezí několika hodin. „Jak to myslíš?“ zeptal se, aby získal čas. „Tak jak to povídám. Jsou to dvě jednoduché otázky: Stojíš vůbec o takovou trosku, co utekla hrobníkovy z lopaty, jako jsem já? A jsi ještě vůbec volný? Když odpovíš třeba jen na jednu z těch otázek ne, pochopím to a nic se nestane. Zůstanem už jednou provždy jenom kamarádi…“ Tomáši Rajenovi proletělo hlavou, že by to tak možná bylo nejlepší, ale nahlas řekl: „Jsem pořád volný a chci tě.“ Lhal docela přesvědčivě. To, co zbylo z jeho někdejší Salome, ho nepřitahovalo ani trochu. Jenže jeho špatné svědomí škemralo o odpuštění jako štěně a bylo ochotné pro to udělat téměř cokoli. Navíc předpokládal, že Vera, která ve svém manželství s Igorem Slaninou stihla prožít jen něco málo přes
rok, má za sebou tak málo milostných zkušeností, že nebude mít s čím srovnávat. Jenže to se spletl. Velice rychle zjistil, že nemá v posteli žádnou nezkušenou skorodebutantku, ale právě naopak. Jakmile se za nimi zavřely dveře hotelového pokoje, Vera převzala veškerou iniciativu do svých rukou a ani na okamžik nedopustila, aby snad jeho síly nějak ochably. Usnuli až k ránu a vlastně jen na chvíli, protože je ani ne za hodinu probudily zvuky prvních tramvají a mlékařských konví. Tomáš Rajen brzy pochopil, že jeho někdejší posedlost Verou Wesselou se vrátila, i když v úplně jiné podobě. Jako kdyby barvy ze starého a popraskaného obrazu místy oprýskaly a pod nimi se ukázala nečekaně živá, téměř fauvistická malba, která byla jeho očím dříve skrytá. Rozhodl se, že celou tu Veřinu utajenou podobu opatrně, kousek po kousku, odhalí a zrestauruje. Průzkum Veřiny skutečné podstaty, která mu zůstala před válkou skrytá pod nánosem měšťáckých konvencí, společenských retuší i její vlastní autostylizace, mu nakonec trval skoro rok. Zpočátku si vůbec neuvědomoval, že všechen ten make-up prvorepublikové varianty jazzového věku už dávno oprýskal a že skutečné ego jeho partnerky pro změnu halí a rozostřují erupce její chuti žít a užívat si všeho, co jí nabízela znovu získaná svoboda. Nebylo to však to jediné, co mu bránilo vidět ji takovou, jaká skutečně byla. Občas se mu ztrácela v neproniknutelné mlze stále se vracejících depresí, kdy ji chuť do života rychle opouštěla a ona se choulila do sebe jako zvířátko zahnané do kouta, jako šelmička, která chvílemi umí výhrůžně cenit zuby a někdy i kousnout. Bylo to, jako když se člověk dívá na tryskající gejzír. To, co je za ním, lze zahlédnout jen místy, a navíc v různé míře zamlžené a deformované. Při jedné společné vycházce na podzimem zežloutlý a zkrvavený Petřín navštívili tamní zrcadlové bludiště. A Tomáš Rajen si uvědomil, že vlastní deformace skoro nevnímá, že je zaujatý jen zkreslenými obrazy své partnerky, které nečekaně přesně vystihovaly i skutečné proměny její osobnosti. Jednu chvíli jí bylo moře po kolena, aby o něco později vypadala jako Kyklop a pak zase jako do země zadupaná trpaslice. V Sirénu se proměňovala jen v noci. Ale pak to stálo za to. Ve čtyřicátých letech se o ženském orgasmu skoro nemluvilo, a ve střední Evropě o něm většina žen ani moc nevěděla (pokud se jim náhodou nedostal do ruky Lawrencův román Milenec lady Chatterleyové). Panovalo obecně rozšířené přesvědčení, že sténání a orgastické výkřiky patří jen do výzbroje prostitutek. Ani Tomáš Rajen se se ženským orgasmem mockrát nesetkal, a pokud přece, šlo o vyvrcholení umírněné, o sténání a výkřiky cudně tlumené, asi tak jako bývá příliš mohutný hlas varhan tlumený dusítkem. Veřin orgasmus ho tak zastihl více méně nepřipraveného. „Zabiju tě!“ křičela Vera ve chvílích vrcholné rozkoše. „Jednou tě zastřelím jako psa!“ A bušila mu pěstmi do prsou. Vyděsil se, když se to stalo poprvé. Nejenže sám žádného vyvrcholení nedosáhl, ale málem překazil i to její. Doslova se vytrhl z jejího objetí a sklouzl z postele. „Co se ti stalo?“ ptal se a vkleče jí líbal ruce a nohy, které měla studenější než kus ledu – jako by v sobě za léta strávená v koncentráku akumulovala všechen ten chlad vymrzlých baráků a appelplatzů. „Ublížil jsem ti nějak?“ Chvíli jen ztěžka oddechovala. „Ne. Proč? Byla to nádhera! Jako bych stoupala až k nebi.“ „Tak proč jsi mě chtěla zabít?“ „Já tebe? Jak jsi na to přišel?“ „Křičela jsi, že mě zastřelíš.“
Její pohled zasklil mráz. „To víš, lágr,“ řekla neochotně. „Z lágru se málokdo vrátil úplně normální. Někoho budí noční můry ze spaní a někoho pronásledují i při vědomí. Musíš mi to prominout. Tedy jestli můžeš.“ „Dobře. Jak chceš. Už o tom nebudeme mluvit.“ Jenomže to se mu snadno slíbilo, ale mnohem hůř plnilo. Stejné projevy totiž provázely její milostná vyvrcholení i napříště. A zdálo se, že nezávisle na její vůli, v jakémsi nevědomí, protože vzápětí se rychle vracela zpátky, skoro jako skokan při bungee jumpingu. Během několika vteřin se měnila z eruptivní a hlasitě křičící milenky v úzkostnou odcizenou bytost se zapouzdřenou duší. Tomáši Rajenovi, který tenkrát ještě nemohl mít o nějakém bungee jumpingu ponětí, to však připomínalo spíš proměny doktora Jekylla v pana Hyda. Vyzáblé ruce Very Wesselé ovšem nebyly zarostlé jako ruce Stevensonovy literární postavy. Naopak, byly hladké a téměř porcelánově bílé, se sotva patrným modrým nádechem, který barevně ladil s číslem vytetovaným na jejím předloktí: 782581. A modré byly i modřiny, které po úderech jejích hubených pěstí zůstávaly Tomáši Rajenovi na prsou. V jeho zjitřené představivosti se však měnily v osudná modročerná razítka s nápisem Zurückkehr nichtgewünscht! Návrat nežádoucí! Nakonec svůj slib po nějaké době porušil. „Víš, že mi při tom pořád vyhrožuješ? Uvědomuješ si to vůbec?“ zeptal se ve chvíli, kdy vedle sebe ztěžka oddechovali jako soupeři po zápase ve volném stylu. „Ale, lásko! Ty hrozby přece nejsou určené tobě.“ „A komu tedy?“ Otočila se k němu zády: „To ti říct nemůžu. A slíbil jsi mi, že o tom nebudeme mluvit. Ale jestli to nedokážeš, bude možná lepší, když se přestaneme scházet.“ Ta představa ho rozhodila. Radši se přestal ptát a scházeli se dál. A pořád ve stejném hotelu. Ne že by ji Tomáš Rajen neměl kam vzít; náhodné milenky si vodil do svého ateliéru (hotely byly příliš drahé), ale Vera tam s ním odmítala jít. Vůbec se s ním nerada ukazovala tam, kde ho znali. „Jenom bych ti dělala ostudu,“ vrtěla hlavou, když s ní chtěl jít někam mezi lidi. „Co by tomu řekli tví známí, kdyby tě viděli s takovou živou mrtvolou, jako jsem já? Všichni už mají koncentráčníků plné zuby. Soucit s utrpením cizích lidí rychle vyprchá. A cizí rány po čase začnou budit odpor.“ Tomáš Rajen měl pocit, že to řekla jen proto, aby zakryla svůj skutečný motiv, a začal pátrat po pravých důvodech její nechuti ukazovat se s ním na veřejnosti. Ale bez úspěchu. Ať dělal, co dělal, Veřino mlčení neprolomil. V minulosti bývaly občas jeho milenkami vdané ženy, které si samozřejmě dávaly pozor, aby je spolu nikde nikdo neviděl, a podobně se chovaly slečny z lepších rodin, kterým šlo o to, aby si zachovaly svůj kurz na svatebním trhu. Pro ty byla známost s bohémským malířem pouhou avantýrou, utajovaným dobrodružstvím. Když se s ním někde ve společnosti náhodou potkaly po boku svých manželů či bohatých ctitelů, buď dělaly, že ho vůbec neznají, nebo se k němu chovaly zdrženlivě jako k nepříliš dobrému známému, se kterým nemají chuť komunikovat víc, než je třeba. Ale Vera žádný takový důvod neměla. Byla vdova, nezadaná, a navíc svobodomyslná. Touha znovu zakotvit v přístavu měšťáckého manželství jí byla cizí. Směřovala k vyššímu cíli. Vera Slaninová-Wesselá, zformovaná Igorem Slaninou a zdeformovaná válečnými zkušenostmi, se (jako tolik jiných v těch apokalyptických dobách) zaslíbila myšlenkám komunismu, a to stejně vášnivě jako řádové sestry Kristu. Její politické přesvědčení vykazovalo řadu znaků docela obyčejné víry. Nijak se s tím před Tomášem netajila; zmínila se o tom – naprosto okrajově – už při jejich prvním poválečném setkání, ale víc to nerozvíjela a o svých politických aktivitách nemluvila. Jenom byla některé dny a večery
nedostupná. Na telefonu v domě své sestry nebyla k zastižení a Ema Halíková na Rajenovy otázky odpovídala vyhýbavě. „Není doma. Někam odjela, ale neřekla mi kam. Myslela jsem, že jela do Prahy. Není v Mánesu nebo ve Slavii? Ne, nevím, kdy se vrátí. Předpokládám, že ještě dnes. Ale možná že až zítra, znáte to.“ Tomáše se po takových odpovědích zmocňoval dosud nepoznaný pocit, něco jako plíživá žárlivost. Hledal Veru po kavárnách a vinárnách, po výstavních síních a galeriích, mezi chodci na Národní třídě, Václavském náměstí i na Příkopech, ale marně. Když se jí pak při nejbližší příležitosti zeptal, kde byla, prostě mu řekla, že něco měla. „Co je to to něco?“ „Snad mě nebudeš vyslýchat jako na gestapu? Jsme svobodní lidé, Tomáši, a rovnoprávní. Můžeme si dělat, co chceme. Ty i já!“ Svoboda, rovnoprávnost a sociální spravedlnost, to byly ideály, na které Vera, poznamenaná tříletým pobytem v nacistickém koncentráku, přísahala. Ty ideály nebyly cizí ani Tomáši Rajenovi, ale vadilo mu, že se mu Vera, se kterou se poprvé vyspal jen ze soucitu a špatného svědomí, vzdaluje… Jenže to už bylo dávno, více než před rokem. Teď, v roce 1946, poznamenaném sjezdy komunistické strany i odborů a následnými volbami, po kterých se stal Klement Gottwald předsedou vlády a Gustáv Husák předsedou sboru pověřenců na Slovensku, si uvědomoval, že ho potkalo něco, co se mu přihodilo naposledy coby studentovi Akademie výtvarných umění dávno před válkou: zamiloval se. Politické orientaci objektu svého citového vzplanutí nepřikládal žádnou váhu. O mechanismech lásky, feromonech, empatii a asertivitě (včetně té politické) se tenkrát ještě dohromady nic nevědělo a Rajenovo chápání lásky bylo dlouho ryze pragmatické. Jenže teď se zhouplo jako loďka na vzedmuté vlně opožděného romantismu. Tomáš Rajen tonul v emocích a o žádné záchranné kolo nějakého racionálního uvažování nestál.
4 Ema o politické angažovanosti své sestry samozřejmě věděla a do jisté míry s ní i sympatizovala. Přestože se narodila až v Čechách, k Rusku, nikdy nepoznané vlasti svých rodičů, chovala velké sympatie. Kromě filozofických spisů četla i poezii a prózu, a to hlavně ruskou. Klasiky Puškina, Tolstého, Dostojevského, Gogola a Čechova, ale také Bunina, Achmatovovou, Bulgakova či Erenburga. A spoustu dalších. Svým rodičům přitom tajně zazlívala jejich emigraci – někteří ruští šlechtici se přece s revolucí ztotožnili a našli v ní smysl svého zbytečného života! Ema obdivovala Křížovou cestu Alexeje Tolstého, který nejprve také emigroval, ale pak se vrátil, a dokonce se stal po Gorkého smrti předsedou Svazu sovětských spisovatelů. Ruští komunisté jí svými sliby sociální spravedlnosti a rovnosti všech vzdáleně připomínali první křesťany a sám Lenin novodobého Krista, který vyhnal penězoměnce z chrámu. A jejich ráj měl nastat už na zemi! Svět peněz a majetku jí ve srovnání s tím připadal jako skutečný jarmark marnosti. Osvobození větší části Československa Rudou armádou ji v jejích sympatiích k Sovětskému svazu jen utvrdilo. Ale před vlastním mužem své nadšení pro zemi, kde zítra znamená včera, tajila. Miloslav Halík pohlížel na všechno komunistické s hlubokou nedůvěrou – a jak se o pár let později ukázalo, právem. Tajit své názory před manželem ovšem znamenalo také krýt politické aktivity své sestry. „Mně žádný komunista nesmí přes práh,“ prohlašoval v těch dobách profesor Halík a netušil, že už jednoho doma má. Naštěstí to neříkal na veřejnosti, ale jen v kruhu svých blízkých přátel ze skupiny katolických literátů a historiků Pieta, se kterými se však po únorovém převratu včas rozešel. I tak to vrhlo na jeho pedagogické působení na benešovském gymnáziu stín a chybělo málo, aby dostal na přelomu čtyřicátých a padesátých let výpověď. Přehodnotil své postoje a nečekaně se chytil jako záchranného lana svého příbuzenského vztahu s Verou Slaninovou-Wesselou, která už v té době pracovala na ministerstvu informací, řízeném komunistickým ministrem Václavem Kopeckým. To ho na nějakou dobu zachránilo. Estébáci, kteří už už čenichali na prahu jeho mešugeburgu, o něj ztratili zájem. Třídní boj se podle Stalinovy teze sice zostřoval a katolíci stejně tak jako vlivní komunisté židovského původu byli s oblibou obsazováni do rolí odhalených nepřátel lidově demokratického zřízení, ale gymnaziální profesor byl příliš malá ryba, zatímco z manželky adorovaného levicového novináře a kritika, který navíc zahynul v Osvětimi, se za jistých okolností mohlo vyklubat příliš velké sousto, schopné vzpříčit se ve chřtánu revoluční spravedlnosti jako rybí kost. A tak mu dal nový režim pokoj. Alespoň prozatím. Tomáš Rajen se na rozdíl od Miloslava Halíka nové, teprve se rodící diktatury zprvu nezalekl. Byl svobodný, děti neměl a mylně se domníval, že mu nikdo nemůže nic vzít. Navíc měl jisté sociální cítění a vždycky sympatizoval s uraženými a poníženými. A komunisté uraženým a poníženým slibovali východisko z jejich bídy a světlé zítřky. Dalo by se říct, že Rajenovo srdce bilo vlevo. A když i lidovci, političtí reprezentanti českých, moravských a slezských křesťanů, vstoupili do Národní fronty a v osobě Josefa Plojhara (Římem sice vzápětí exkomunikovaného, ale přece jen kněze) také do vlády, cítil se i on tak trochu jako vítěz. Jediné, co ho zaskočilo, byla Veřina politická kariéra. Ta už se po Únoru 1948 utajit nedala a Vera se o to ani nepokoušela. „Jestli se se mnou budeš chtít rozejít, pochopím to,“ řekla mu, když na to jednou po milování zavedl řeč. „Chodit se začínajícím politikem je jako mít poměr se začínajícím policajtem nebo
kurvou. Rozhodně to člověku nepřidá na vážnosti.“ „A jinou možnost nevidíš?“ zeptal se zaskočený Tomáš Rajen. „Já ne. Ty snad ano?“ „Můžeme se přece vzít. To tě nenapadlo?“ Vera se na něj podívala, jako kdyby ho viděla poprvé. „To nemyslíš vážně, že ne?“ „A proč ne?“ „Protože manželství je k ničemu…“ „Vždycky ne. Někdy může znamenat polehčující okolnost.“ „Možná. Ale jindy zase přitěžující.“ Oba věděli, co má ten druhý na mysli, ale pojmenovat to přímo se neodvažovali. Jemu v tom bránilo špatné svědomí a jí obava, že by to vůči němu a jeho kostlivcům ve skříni nebylo taktní. „To už je snad dávno pryč, ne?“ řekl. „Ale může se to vrátit. Třeba v jiné podobě.“ „To sotva. Já pevně věřím, že lidi se z toho, co bylo, poučili.“ „Já na rozdíl od tebe nevěřím skoro ničemu. Pro jistotu. Tedy ani tomu, že se lidi z dějinných traumat dokážou poučit. Jednotlivci možná. Ale lidstvo jako celek je nepoučitelné. Proto potřebuje pevné vedení. A ostražitost.“ „Ty jsi jak Fučík: Lidé, bděte!“ „No a? Co se ti na tom nelíbí?“ „Pro mě z toho čouhá jako sláma z bot ta vaše diktatura proletariátu.“ „A proč ne, když demokracie tak fatálně selhala?“ „No nevím,“ řekl a odmlčel se. Tomáš Rajen se o politiku moc nezajímal, ve srovnání s uměním mu připadala přízemní, špinavá, a navíc pomíjivá. Odpuzovala ho svou schopností pohltit, strávit a posléze i vyloučit ty nejlepší lidi, myšlenky a nápady. Páchnoucí politické bažiny nebyly terénem, ve kterém by se chtěl a uměl pohybovat. Většinou tedy jen opakoval názory, které někde slyšel nebo četl, a nijak zvlášť o nich nepřemýšlel. A rozhodoval se intuitivně. Ale protože byl v podstatě bohém, byla mu demokracie jako synonymum svobody rozhodně bližší než jakákoli diktatura – třebas i osvícená. „Tak vidíš,“ řekla Vera, „v jak zásadních věcech se neshodneme. Ne, naše manželství by nefungovalo. Ale snad ještě může fungovat náš poměr. Když budeme dost opatrní, aby se o nás nezačalo mluvit.“ A tak ve svém poloilegálním vztahu pokračovali. Celé tři roky. Jejich vztah se však postupně drolil jako mělce založená a narychlo omítnutá zeď, která je navíc vystavená prudkým výkyvům počasí a vzlínající vlhkosti. Země byla po pět let trvající hnědé záplavě nasycená krví, strachem a podezíráním, a ke všemu jí po krátkém závanu osvobozujícího oceánského větru z Atlantiku hrozilo mrazivé sevření z východu. Není divu, že se v takových podmínkách dařilo všemožným plísním: závisti, nenávisti a udavačství. Tou dobou už začínalo být profízlované kdeco, tedy i ubytovací zařízení od hodinových hotelů až po Alcron či Ambassador. Majitel hotýlku, kam chodíval Tomáš Rajen s Verou Wesselou, se naivně domníval, že když bude spolupracovat se Státní bezpečností stejně loajálně jako spolupracoval s gestapem, unikne znárodnění – koneckonců, komunisté před volbami v roce 1947 slibovali živnostníkům a drobným podnikatelům svou podporu –, a tak estébákům svědomitě hlásil všechny podezřelé dvojice, které jeho podnik navštěvovaly. Tomáš Rajen s Verou už sice nechodili do hotelu společně (přicházeli každý zvlášť – nejprve on a teprve potom ona – a setkávali se až na pokoji), ale
protože chodili ze sentimentality do stále stejného pokoje číslo 13, ve kterém se spolu milovali poprvé (měli ho teď dvakrát týdně rezervovaný na krycí jméno Tover – vytvořené ze zkratek jejich křestních jmen), recepční si je samozřejmě pamatovali a zásluhou bdělého a horlivého hoteliéra se chřípí oněch nenápadných mužů v baloňácích, kteří vystřídali své německy mluvící předchůdce v kožených kabátech, brzy rozšířilo. Zavětřili nelegální vztah, který byl podle všeho v rozporu s komunistickou morálkou a zájmy pracujícího lidu. Na nic nečekali a dali se do práce. Vera Slaninová-Wesselá neměla ani tušení, že ji mezi „zájmové“ osoby zahrnuli ti, kteří představovali „ozbrojenou pěst“ dělnické třídy. Své soukromé záležitosti oddělovala od práce tak důsledně, že ji to po pravdě řečeno ani nenapadlo. Strach vzlínal jako pravá zemní vlhkost zespoda, od společenského suterénu, zatímco plísně se uchytávaly výš a výš, přímo mezi oporami nové společnosti, tam, kde se atmosférická vlhkost setkávala s prohřátými a těžko propustnými zdmi funkcí, kde narážela na teplotní rozhraní mezi místy na výsluní a těmi ve stínu mocenské přízně. Takže když jí jednoho dne zazvonil na stole telefon, ze kterého se ozvalo: „Čest práci, soudružko Slaninová, tady poručík Rakvica!“, v první chvíli si myslela, že jí volá někdo z ministerstva národní obrany. Vera vedla na ministerstvu informací oddělení názorné agitace a z titulu své funkce samozřejmě spolupracovala i s ostatními resortními ministerstvy. S některým více, s některým méně, ale v zásadě se všemi. Propaganda a názorná agitace byly každodenním chlebem nového režimu. Někdy to vypadalo, že bez politických školení, transparentů a hesel se neurodí ani brambora a neušije ani bota, o černém zlatě a uranu, které museli rubat uvědomělí dělníci i neuvědomělí trestanci, ani nemluvě. Veře sice občas zabzučel v hlavě verš staré písně Voskovce a Wericha, která se právě přestávala hrát: „Místo chleba žvýkáme hesla, divný blahobyt,“ ale obvykle mu disciplinovaně šlápla na hrdlo. „Čest!“ řekla tedy do telefonu a čekala, co bude. „Mám takový problém, soudružko,“ pokračoval poručík Rakvica, který se ovšem nejspíš jmenoval úplně jinak, „ale nerad bych o tom mluvil po drátě.“ „Tak přijď za mnou, soudruhu,“ navrhla Vera. „To bych taky nerad. Z důvodů, které jistě chápeš. Takže bych tě chtěl požádat, jestli bys nemohla přijít ty za námi.“ Ten plurál ji trochu zarazil, ale přesto se vstřícně zeptala: „Dobře. Ale zatím nevím kam ani kdy?“ Ministerstvo národní obrany sídlilo sice na „kulatém“ náměstí v Dejvicích, ale bylo rozlezlé i jinde. I když ne tak rozlezlé jako ministerstvo vnitra. „Nejlépe zítra do Bartolomějské ulice číslo šest. Kancelář majora Řezníčka. My jsme taková tvůrčí dvojice – er plus eř. Něco jako vé plus dvojité wé, ha ha ha.“ Poručík Rakvica se smál, jako když hroudy zmrzlé hlíny dopadají na rakev právě spuštěnou do hrobu. „Vyhovovalo by vám to třeba v deset dopoledne?“ Vera se tedy dostavila v určenou hodinu do určené kanceláře. Byla nevyspalá, protože jí celou noc vrtalo hlavou, proč si ji pracovníci Státní bezpečnosti zvou. Určitě ne proto, že by na ní ulpělo nějaké podezření. To by neriskovali. Takové předvolání by skutečného nepřítele zbytečně varovalo. Mohl by se pokusit o útěk na Západ. Hranice v té době ještě nebyly tak neprodyšně uzavřené jako v letech příštích. Vykácet pruhy lesa, postavit strážní věže, natáhnout stovky, a možná tisíce kilometrů ostnatého drátu a nahnat k nim mraky vyplašených kluků odvedených k nové ozbrojené složce, k Pohraniční stráži, to chvíli trvá. (Těm klukům dávali za Alexeje Čepičky na výložky psí hlavy a o čtyřicet let později je začali těm, kteří ještě přežili, rovnou nasazovat.) „To jsme rádi, že jste přišla sama,“ cenil na ni poručík Rakvica zlatý zub. Zlatý zub u tak mladého
příslušníka? Byla to čtyřka vlevo nahoře. Vera zapřemýšlela, jestli to nemůže mít nějaký symbolický význam, ale dospěla k názoru, že to bude náhoda. „Neradi bychom dělali vlny u vás na ministerstvu,“ řekl zachmuřeně druhý muž v kanceláři. Byl starší, prošedivělý a měl hebký knír – skoro jako generalissimus, který visel na zdi hned vedle Klementa Gottwalda. Na rozdíl od její vlastní pracovny tu ale oběma státníkům dělal na zdi společnost ještě jeden, o něco menší, portrét. Vera na něm rozpoznala Felixe Edmundoviče Dzeržinského. Oba muži byli v civilu. Inu tajná policie, pomyslela si Vera a řekla, že to chápe. Nechápala však vůbec nic. Posadila se na židli, kterou jí nabídli, a čekala, co bude. Hlavou jí ještě stačilo problesknout, že Dzeržinskij byl přece také tajný policista, vždyť byl zakladatelem Čeky, čerezvyčajnej komisii pro boj s kontrarevolucí, a že jeho heslem bylo Chladná hlava, horoucí srdce a čisté ruce, které se ostatně skvělo na zdi pod portréty oněch tří profesionálních revolucionářů, ale to už poručík Rakvica pokračoval a z jeho slov Vera rychle pochopila jedno – že tenhle mládenec má ony zásady zakladatele sovětské tajné policie trochu přeházené, že hlavu má spíš horkou, ale zato srdce tvrdé jako kámen, zatímco ruka, kterou jí kupodivu podal, byla nečekaně studená a upocená. „Jde o to, soudružko Slaninová, že třídní nepřátelé nespí – to vy jistě víte stejně dobře jako my. Byli sice poraženi, ale to neznamená, že se se svou porážkou smířili. Nesmířili. Jenže se neodvažují postavit revoluci na odpor otevřeně. Volí záškodnickou činnost, uchylují se k sabotážím a k podkopávání důvěry pracujících ve stranu a vládu. A za tím účelem se pokoušejí infiltrovat do našich řad.“ Vera Slaninová-Wesselá měla zvláštní vlastnost, a to nikoli vrozenou, ale získanou. Po svých tristních osobních zkušenostech s nacionálním socialismem nebyla schopná brát ničí slova na lehkou váhu. Až příliš často se snažila domyslet, co se za nimi skrývá, představit si to, co bylo vyřčeno. Dalo by se říct, že trpěla démonem doslovnosti. Teď si tedy zkoušela představit, jak se nějaký třídní nepřítel pokouší infiltrovat mezi příslušníky Státní bezpečnosti, ale nedařilo se jí to. Její představivost selhávala tam, kde narážela na vlastní mravní zásady a předsudky. V takových situacích se její fantazie chovala jako tenisový míček, který naráží na cvičnou stěnu. „Nejsem odborník na třídní boj,“ řekla, když se poručík Rakvica na chvíli odmlčel – zřejmě proto, že čekal na její reakci. „Ale my ano, to mi věřte!“ prohlásil major Řezníček a odděloval přitom slovo od slova stejně úsečně, jako kdyby sekal kotlety. Vera si pomyslela, že dělá čest svému jménu. Ani by nemuselo být zdrobnělé. (Netušila, že jde o jméno krycí, které si major s jistým, i když poněkud zvráceným smyslem pro humor sám vybral.) „O tom nepochybuji,“ řekla. „Ale pořád nechápu, co to má co společného se mnou. Myslíte si snad, že k takovým třídním nepřátelům patřím i já? Že jsem se nechala za okupace zavřít do koncentráku jen proto, abych se mohla po válce vetřít do strany?“ „To si samozřejmě nemyslíme. Ale nenapadlo vás, že by k tomu někdo mohl chtít zneužít vás a vaší důvěřivosti?“ „Narážíte na někoho konkrétního?“ „Zkuste si na svou otázku odpovědět sama,“ nadnesl poručík Rakvica. „S kým se stýkáte natolik důvěrně, že před ním nemáte žádná tajemství?“ „Nevím, koho máte na mysli. Snad ne mou sestru?“ „Ne. S tím, koho máme na mysli, se stýkáte mnohem důvěrněji než se svou sestrou. Alespoň tomu vše nasvědčuje…“ Jako by jí sevřel srdce do louskáčku na ořechy. Podobné pocity znala z minulosti: Stisknou se ty prsty, které si zatím pohrávají s plnicím perem, nebo nestisknou? Unikne ještě pro tentokrát, nebo ne?
A na jak dlouho… Sadismu esesáků s odřeným hřbetem unikla. Ale podaří se jí uniknout zásadovosti estébáků? „Chápu,“ řekla, když se trochu sebrala. „Vy myslíte pana Rajena.“ „Uhodla jste. Já věděl, že to nakonec uhodnete. Byl bych si na to klidně i vsadil. Jste přece inteligentní žena!“ „Děkuji vám za uznání. Ale pokud jde o pana Rajena, tak vás mohu uklidnit. Pan Rajen je umělec. Talentovaný malíř, ale taky tak trochu bohém a tím pádem i totálně apolitický člověk.“ „Jste si tím jistá?“ zeptal se pro změnu major Řezníček. „Umělci bývají senzitivní a snadno podléhají emocím všeho druhu. Tedy i politickým. A většinou si převelice zakládají na své svobodě – zejména té tvůrčí. Nesnášejí jakákoli omezování a disciplína jim dělá potíže. Jenže revoluce se bez disciplíny neobejde, to vám jistě nemusím povídat. A kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Chtěla protestovat. Chtěla namítnout, že stejné heslo vyznávali nacisté a že jeho převzetí komunistickým hnutím považuje za tragický omyl, ale nakonec ty námitky, které se jí draly na jazyk, včas zahnala. Kšá, vy černé slepice! Přece jim nevlezu do nastražené pasti jako kuna do želez! A místo nich zvolila slova hladká a kluzká jako úhoř v oleji. „Jistě. Ale to je jen metafora, kterou nelze brát doslova. Strana má zájem získávat i kolísavé jedince. Přece je nenecháme napospas nepříteli! A ujišťuji vás, že pan Rajen nepřítel rozhodně není, ani potenciální. A určitě nemá v úmyslu vetřít se do strany. To v žádném případě. Za to vám ručím!“ „Ale jistě nepopřete, že je vnímavý,“ převzal štafetu výslechu (nic jiného to nebylo) znovu poručík Rakvica a pokusil se Veřin postoj nahlodat předstíranou vlídností a sečtělostí. „A jak jistě dobře víte, Pitigrilli definuje tajemství jako něco, co manžel svěří v intimních chvílích manželce, aniž by přitom tušil, že ona to o den později prozradí při kopulaci svému milenci…“ Tady to ovšem poručík přepískl, tady trochu šlápl do měkkého, jak by řekl Igor Slanina, dej mu pámbu lehké odpočinutí! „Je mi líto, ale já Pitigrilliho nikdy nečetla. Ani za první republiky, kdy byl v měšťáckých kruzích tenhle italský kokainista a mužský šovinista tak populární, ani dneska, kdy už je naštěstí více méně zapomenutý. Takže se jeho výroky neřídím. A i když se v intimních chvílích pramálo kontroluji, moje verbální projevy při sexu nemají nic společného ani s politikou, ani se služebními záležitostmi. Manžela nemám a práci si domů nenosím. A do hotelu už vůbec ne. Ale to vám určitě neříkám nic nového. Předpokládám, že dobře víte, kde se scházíme, a že jste nás tam nejspíš i odposlouchávali. Já chápu, že je to vaše povinnost, ale trochu mě to uvádí do rozpaků – to zase, doufám, chápete vy. Takže se ptám, jestli bychom nemohli obrátit list, nebo náš rozhovor přímo ukončit.“ Obrátit list, nebo dokonce ukončit rozhovor? To zase přehnala Vera Slaninová-Wesselá. Taková chucpe majora Řezníčka nadzvedla ze židle. Kam se na tuhle položidovku hrabe ten židák, co zabil své rodiče a pak žádal soud o shovívavost vzhledem k tomu, že je sirotek! „Tohle není žádný rozhovor, ale výslech!“ zahřměl na sedící Veru z výšky svých sto šedesáti sedmi centimetrů. (Vlastně z vyšší, protože měl boty s polovysokými podpatky.) „Tak abychom si rozuměli: my ten váš výslech pro dnešek opravdu ukončíme. Ale nevidíme se naposledy! Nebuďte si tak jistá svou nedotknutelností! Čím vyšší postavení, tím vyšší riziko! A tím hlubší a tvrdší pád. Na to nezapomínejte! A přemýšlejte o tom, o čem jsme tu dnes mluvili. Čekáme od vás větší vstřícnost. Bdělost, ostražitost a sdílnost! A jestli si myslíte, že to nějak ošvejkujete, tak se šeredně pletete. My máme o Rajenovi své informace. A dostaneme se mu na kobylku třeba i bez vás. Ale aby vás pak nestáhnul pod vodu s sebou! Taky byste se už nemusela vynořit…“
