Jaroslav Kuťák POSLEDNÍ ODPAL Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jaroslav Kuťák, 2009 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2010 ISBN 978-80-243-5437-8
Svým milovaným Barunce, Jarouškovi a Kamilce.
Motto: „Nikdy se nikým nenech zblbnout.“ dcera Henryho Cottona Erniemu Elsovi po jeho výhře na US Open 1994
Poděkování patří Milušce Houskové, Luboši Savovovi, Pavlu Markovi, Jirkovi Foltánovi, bráškovi Petrovi, Jirkovi Steinerovi, Standovi Kosíkovi, Pepovi Dostálovi, Stephanu Friedreichovi, Lucii a Jirkovi Strnadovým…
Prolog U jezírka vedle parkoviště seděl rybář. Bylo před půlnocí, světla krytých odpališť dávno zhasla, nad golfovým areálem Nová Amerika se rozhostil mír. Nablýskané limuzíny se choulily ve tmě pod břízkami jako vojáci v zákopech. Dnes jedna bitva skončila, zítra propukne další. Rybářovi klesla hlava. Prut mu pár vteřin visel v prstech, pak sklouzl do trávy. Pootevřeným oknem nad prodejnou golfových potřeb unikl smích. Z vody vyskočil kapřík a rozpustile sebou plácl o hladinu. Od recepce se ozvalo pleskání bosých nohou. Do půlnoci zbývala chvilka. Kolem spícího lovce kaprů proběhla nahá dívka. Kaštanové vlasy za ní vlály jako svatební vlečka. Minula parkoviště, přeskočila nízký dřevěný plůtek chipping greenu a pokračovala k deváté jamce Woodlandu. Sotva zmizela ve tmě, na věži zaloňovského kostela poskočila velká ručička a odstartovala hodinu duchů. Kufr modrého mercedesu na kraji parkoviště se otevřel a vypustil gejzír golfových míčků a holí, doprovázený dělovou ránou. Rybář vyskočil ze skládací stoličky a praštil se do hlavy o větev, až ho vrátila do spánku, což bylo jeho štěstím, protože se otevíraly kufry dalších automobilů, uvnitř explodovaly bagy golfistů a jejich obsah vystřelovaly po okolí, sedmička železo prosvištěla přímo nad rybářem a se šplouchnutím skončila v rybníčku.
Kapitola první
Skarab Když soukromý detektiv Karel Schwarz přijížděl na parkoviště před statkem Nová Amerika, zvednutou plácačkou ho zastavil znuděný mladík v policejní uniformě. „Dál nemůžete, pane. Otočte to.“ „Firemní turnaj?“ „Cože? To já nevím, pane.“ „Jasně. Parkoviště u drivingu není zavřené?“ „Kde?“ „Vzadu u driving range.“ „Nevím, co je drajvink, dál ale nesmíte jet.“ „Něco se stalo?“ „Nevím. Nemůžu vědět.“ Karel zavrtěl hlavou. Myslel si své. O úrovni policie, o jejím nadšení, ochotě, nasazení, porozumění, chuti pomáhat a chránit. Radši to všecko nedomýšlel, protože mu čarodějnice řekla, aby se nerozčiloval nad věcmi, se kterými nemůže nic dělat. „Jsem soukromý detektiv a člen zdejšího golfového klubu, proto se ptám.“ „Nemám informace, pane. Obraťte se na tiskového mluvčího.“ „Kde ho najdu?“ „V Hradci.“ „Tady ne?“ „Ne.“ „Jak se na něj mohu obrátit?“ „Nevím, pane.“ Karla občas rozbolela chodidla a palce, zápěstí nebo lokty, někdy ramena nebo kyčle, přičítal to stáří a golfu, doktoři mu namlouvali, že je to dna, a čarodějnice říkala, že to má od toho rozčilování nad věcmi, se kterými nepohne. Nechte je bejt, říkala, nechte je plavat a uleví se vám. To by ale nesměl dělat práci, pro kterou se rozhodl. Když bolest přišla, působila jako řezání nožem do obnaženého masa. Vzal do ruky mobil a aktivoval číslo majitele klubu. „Ahoj Alfi, was ist los hier?“ „Nějaká nehoda.“ „Einer wurde mit dem Ball getroffen?“ „Sám nevím, na parkovišti něco bouchlo. Jsou tam pyrotechnici.“ „Ein Attentat?“ „Weiss nicht.“ „Also bis spaeter.“ „Dobře.“ „Jawohl. Spielen wir mal eine Rund?“ „Gell.“ Policista stál nad otevřeným okénkem Karlovy limuzíny, naslouchal slovům, kterým nerozuměl,
a prohlížel si automobil, který se v Čechách neprodával. Karlovi ho dovezl kamarád z ciziny, v tomhle autě jezdili vysocí vatikánští hodnostáři. Bylo neuvěřitelně pohodlné, mělo zařízení na odpružení karosérie, pomocí něhož „vůz plul jako zavěšený na obláčku“ – jak hlásal reklamní slogan na tuto Lancii Thesis. Ani od majitele klubu se detektiv o zmatku na parkovišti nedozvěděl nic víc, ale domluvili se, že si spolu brzy zahrají devítku. Muž v uniformě přemýšlel, jestli nemá nahlásit, že se ten člověk v jeho přítomnosti domlouval po telefonu cizím jazykem, ale když si představil všechny ty komplikace, hromadu papírování a přesčasy, nechal to být. Mlčky sledoval couvající limuzínu. Tebe si budu pamatovat, hošánku. Seš podezřelej. Jako všichni ti chlápci v buzerantských tričkách a legračních kraťasech, co je musel posílat zpátky. Karel Schwarz zaparkoval na vzdálenějším parkovišti vedle vjezdu do areálu, nastavil páku automatického řazení do parkovací polohy, vypnul motor a zmáčkl tlačítko, které vzadu otevřelo kufr. Kardinálové si uměli ulehčit ovládání auta, asi aby měli víc času na meditace a modlení. Minulý týden byl u svého ortopeda, nechal si dát injekce do chodidel, hezky zespodu do míst, kde jsou lidé lechtiví, tam měl ty křeče. Už mu občas připadalo, že se jeho tělo rozpadá. Díval se přes vysokou ochrannou síť na krytá odpaliště cvičné louky, driving range. V roce 2009 v Čechách opět přibylo golfistů a golf se po více než sto letech stal olympijským sportem. Trénovali tu účastníci dnešního turnaje. Na federačním serveru si ráno přečetl, že dvě devítky ze zdejších tří jsou obsazeny pro komerční turnaj nějaké banky. Ty dvě lehčí: Bohemian Garden a Maple Hills. Volných devět jamek zůstalo na Woodlandu, zdejší nejtěžší, ale nejkrásnější devítce. První jamka čekala na odpaly hned vedle vchodu do statku. Banky měly rády golfové turnaje, pořádaly túry, zvaly si na ně vážené klienty, konkurence nespí. Bylo výhodné mít konta u více bank, takový movitější golfista si pak zadarmo zahrál, zadarmo se najedl a zabojoval o hodnotné ceny na vícero turnajích. Karel na komerční turnaje nejezdil. Už nevydržel sedm hodin na hřišti mezi těmi, co si koupili nové hole a zelenou kartu, aby se ukázali světu a pak se trápili na celodenním výletě po hřišti, které Karel s kamarády pohodlně absolvoval za poloviční dobu. Ale i tyhle méně příjemné záležitosti patřily k věci, také touto cestou proudily do hřiště peníze na závlahy, hnojení, nové stroje a platy sekáčům. Mobil mu zahrál melodii Smoke on the water, slavnou kombinaci tří akordů, legendární znamení rockerů. „Ano, Marie? Už jsi na cestě?“ „Co se to na Americe děje, šéfe?“ „Nechtěli mě pustit na parking.“ „Prý tam vybuchovala auta.“ „Jak to víš, Marie?“ „Z televize.“ „Že se ptám. Už jsi na cestě?“ „Za deset minut.“ „Stojím u drivingu.“ „Tak za chvíli.“ „Ahoj.“ Vypnul mobil, protáhl se a otevřel dveře. Vystoupil a kývnutím se pozdravil s mužem, který vybaloval hole a vozík o pár metrů dál. Znali se podle vidění z golfu. Horší hráči nebo začátečníci
znali hrstku nejlepších hráčů jménem, ale obráceně to nefungovalo. Vzhlíželi s posvátnou úctou k vyvoleným, kteří měli singl. Jednomístný hendikep. V konečném efektu to například znamenalo sice jen to, že zahráli jamku o jednu, dvě rány lépe než ostatní. Žádný velký rozdíl na hřišti, ale ve vztazích mezi hráči nebe a dudy. Čím nižší měl Karel hendikep, tím více neznámých lidí ho zdravilo. Domlouvali se jako v konspiraci: vidíš toho chlápka v růžovým tričku? Má hendikep sedm! Ty krááávo, to je, co? A jak se jmenuje? Ty to nevíš? Špitá golfový elév, přece Karel Schwarz. Loni byl na mistrovství klubu druhý! Na rohožkách odpališť se tělnatí pánové v příliš krátkých kalhotách snažili zasáhnout míč, aby alespoň trochu letěl podle jejich představ, ale čím více se snažili o exhibici, tím větší to byl debakl. Nehráli ani dlouho, ani často, nemohli tušit, že se nikdo z okolních golfistů nedívá, jak jim to lítá. Každý měl sám dost co dělat se sebou samotným, navíc většinou míč a jeho dráha letu nebývají příliš vidět, pokud nestojíte přímo za odpalujícím hráčem. „To, jak je golfista dobrý nebo špatný hráč, ani v nejmenším nevypovídá, jakým je ve skutečnosti člověkem,“ zamumlal si Karel moudrost, vyčtenou v některé z mnoha knih o golfu, kterými zaplnil knihovnu. Postavil se na nohy. Byl skvělý pocit, když nic nebolelo. Po těch hrozných injekcích se mu ulevilo, jakmile přijel z ordinace domů, lehl si a spal až do čtyř odpoledne. Dokud nám nic není, bereme bezbolestnost jako něco naprosto normálního. Když bolest přejde, pár dní si toho vážíme, pak zapomeneme, než se zas něco rozbolí. Na parkoviště přijelo červené autíčko, zastavilo vpravo vedle Karlovy limuzíny barvy griggio Botticelli. Vystoupila blondýnka se širokou růžovou stuhou ve vlasech. Na stuze hvězdičky, ladily s bílými šortkami, zdobenými vzorkem stejných hvězd, ale růžových. Prostá sponka ve vlasech vlevo, bělostné tričko se siluetkou golfisty na srdci. Look sedmdesátých let. Pánovi, co před chvilkou pozdravil Karla, vypadl z ruky putter. „Jelas rychle, Marie?“ zeptal se Karel. „Ano, šéfe, nesmím tě nechat čekat.“ „Nejsem na útěku.“ Přišla k němu, přitiskla se, ohnula levou nohu v koleni a políbila ho na tvář jako Monica Vitti ve starém italském filmu. Nechápal, proč s ním je. Už tolik let s ním nejen spolupracovala. Sám se cítil jako velmi obyčejný, líný a vlastně průměrný chlápek, který se snaží utíkat z práce na golf, kdy jen to jde. Marie stála jednoho dne ve dveřích jeho sídlištní detektivní kanceláře a brala se o místo asistentky. Při jejím polibku viděl koutkem oka v lese za polem osmičky Mapple Hills něčí tvář. Přimhouřil oči. Jak stárnul anebo si to o sobě myslel, zdálo se mu, že hůře vidí i slyší. „Copak, šéfe?“ „Nic.“ „Strnul jsi.“ „Blbost.“ Marie se ohlédla k lesu. „Cos tam viděl, šéfe?“ „Tam asi nic, ale na drivingu se něco děje.“ Mezi poctivě se rozehřívajícími golfisty se hemžily modelky. Holčičky sotva odrostlé základní škole, některé ani to ne. Tenké postavičky, dlouhé nohy a málo oděvu. Podobné kočičky Karlovi nedávno otevíraly prosklené dveře prominentního golfového klubu. Účastnice regionální soutěže o nejkrásnější dívku. Missky sloužily v turnaji jako portýrky, svačinářky a držáky na scoreboard.
Karel je posílal domů za maminkou, culily se na něj a zdvořile mlčely. Jak by mohly, říkaly si v duchu, vždyť právě mámy je sem poslaly, ať si najdou bohatou známost, třeba i starého zazobance, čím dřív, tím líp, ať se holka snaží, doba je zlá. Hostesky se tomu říkalo. Karel si vzpomněl na spolužáka Honzu, majitele prosperující strojírenské firmy. Nedávno byl na prezentaci a posadili ho vedle silikonové celebritky. V práci se pak nadšeně chlubil, jak byla ta Kvašlíková úžasná, jak přímo cítil vůni jejího klína, jak viděl ta veliká ňadra, jak se mu z ní točila hlava, jaký to byl neuvěřitelně silný erotický zážitek, na jaký se nedá zapomenout. „Kvašlíková? Kdo je to?“ zeptal se jeden referent druhého, když šéf po barvitém vylíčení svého zážitku odešel do kanceláře. „Modelka,“ odpověděl kolega. „Houby modelka,“ dodal třetí a ani nezvedl hlavu od účetních dokladů. „Kurva to je.“ Karel Schwarz si našel na drivingu volnou rohožku a nabídl se Marii, že dojde pro míčky. Od loňské sezony měli členové na Nové Americe neomezený počet drivingových míčků k dispozici zdarma a navíc se mohli do výše členského příspěvku na statku ubytovat. Marie se stala středem pozornosti. Pozvaní manažeři vtahovali břicha a cenili zubní implantáty. Teď je nepovedené odpaly ještě více trápily, sprostých slov na cvičné louce přibývalo, ale jen polohlasem. Marie sledovala souseda, holohlavého pána v kostkovaných kalhotách z kolekce Johna Dalyho a postavou Big Johna před drastickou dietou. Od námahy mu perlilo čelo a baculaté nohy se třásly. „Dovolíte?“ řekla Marie a předstoupila před něj. „Myslím si, že vím, jak vám trochu pomoci.“ Překvapeně vzhlédl. Při příchodu krásné dámy totiž klopil zrak. Coby hlavní účetní si snadno vypočítal, že ta o něj pohledem nezavadí. „A… ano?“ vykoktal. Marie jej chytila za hřbety dlaní a pootočila mu držení o půl centimetru doprava po gripu hole. „Nenapřahujte až nahoru,“ řekla. Poslechl, napřáhl jen zpola a navíc udržel ruce na holi v pro něj nepřirozené pozici. Míč téměř neslyšně mlaskl o úderovou plochu a vznesl se k nebi jako semínko pampelišky. Užasle vzhlédl ke své učitelce. Jak jen bylo možné, že si ho všimla? „Děkuju vám,“ řekl a překvapeně si prohlížel ruce. Marie přikývla. Registrovala pohledy dalších mužů na rohožkách, které jakoby ji beze slov vyzývaly: já taky, já bych taky chtěl, prosím, pomozte! Dotkněte se svými kouzelnými prsty mého švihu, narovnejte mé údery, dejte jim délku a ladnost. „Pan Hellermann? Pan Hellermann?“ volaly dvě hostesky. „Kde jste, pane Hellermanne?“ Karel se vrátil od vydavače míčků. Zdržel se u tajemného zařízení, které dávkovalo přesný počet míčků do kbelíků. Potkal se tam s kamarádem cvičitelem golfu z Hnátnice, vesnice pod Orlickými horami, kde pár nadšenců z Ústí vybudovalo jediné hřišťátko široko daleko. „V noci na parkovišti vybuchlo několik aut,“ oznámil Marii. „Atentát?“ „To Bertík neví. Explodovaly zavazadlové prostory těch aut, celkem šest nebo sedm.“ „Takže nálože byly uvnitř? Ne pod auty? Obvykle se dávají pod motor nebo do podběhů.“ „Nejspíš… jak se zdá,“ řekl Karel a vzal do ruky sedmičku hůl, „byly nálože uloženy do golfových bagů.“ Marie se rozhlédla. Po drivingu postávaly desítky tašek s holemi, takzvané bagy. Jejich majitelé u nich často ani nestáli. Třeba si vzali putter a šli trénovat na cvičný grýn nebo seděli na terase u kávy. Bylo by snadné strčit do některé z mnoha kapes bagu časovanou nálož.
„Vybuchly ve stejný čas?“ zeptala se. „O půlnoci.“ „Zvláštní doba.“ „Souhlas.“ „Někdo si hraje s tajemnem… komu se to stalo?“ „Pane Hellermanne? Jste tady, prosím? Pan Hellermann?“ Karel se ohlédl za vyvolávačkami. „To Robert samozřejmě neví. Marie, my jsme tady kvůli golfu, první nepříjemnost a ty chceš hned zas pracovat?“ „Hellermann je šéfmanažer banky Freehope,“ řekla Marie a polovičním švihem poslala míč přesně k vlajce, označující stometrovou vzdálenost. „To je banka, která tu dnes pořádá svůj turnaj. Myslím si, že by měl být k dispozici každému, kdo přijede. Je neobvyklé, že ho hledají.“ „Třeba sedí na záchodě.“ „Že by absolvovali těžkou večerní přípravu na akci?“ Z opačné strany přístřešku odpališť přicházely další hostesky. „Pan Hellermann? Hledáme pana Hellermanna!“ Marie vyměnila osmičku železo za trojku dřevo, postavila se za míč a za neutuchající pozornosti přítomných ho poslala velmi plynulým švihem ke dvousetmetrové tabuli. „Kdyby seděl na záchodě, někdo by to jistě věděl,“ opáčila Marie. „Takže byl unesen nebo je první obětí neznámého atentátníka, co naložil do bagů výbušninu.“ „Promiňte,“ řekl muž, kterému Marie před chvilkou pomohla se švihem. „Omlouvám se, že naslouchám vaší konverzaci, ale čistě náhodou vím, že explodovala vozidla manažerů banky Freehope, žádná jiná.“ „No vida,“ řekla Marie. „Začíná to do sebe zapadat.“ „Útok na banku?“ zeptal se Karel. „Nejspíš ano,“ odpověděla Marie. „Motivace mohou být nejrůznější, včetně velmi osobních. Je zvláštní, že za těchto okolností nebyl turnaj skrečován. Pánové stále ještě trénují.“ „Bláznům se má ustupovat,“ namítl Karel. „Bláznům a krásným ženám,“ řekla Marie. Dívenky, co hledaly šéfa banky, se spojily a odcházely, ale tady nikde pan Hellerman opravdu nebyl. „Nemůžu se trefit do míče,“ řekl Karel. „Špatná snídaně, šéfe?“ „Na parkovišti vybuchl půltucet aut banky Freehope, navíc zmizel její velký šéf. Něco se děje a znáš mě. Jak je někde záhada, nenechává mě to chladným, přestože už bych se nejradši viděl na ferveji a strkal před sebou míč. Asi budeme muset zase pracovat.“ „Dobrá, šéfe,“ řekla Marie, sehnula se k růžovému bagu a vytáhla z kapsy mobilní telefon. Rychle namačkala spojení, podívala se na displej a řekla: „Vyšetřování půlnočních explozí golfových bagů řídí nějaký mladý poručík Josef Váňa.“ „Jako ten žokej? Známe ho, Marie?“ „Neznáme,“ odpověděla a odeslala zprávu. „Ale něco mi říká, že ho brzy poznáme.“ Karel přikývl a odpálil další tréninkový míč. Nic moc. Marie byla ve všem lepší než on, nedalo se říct, že je jenom jeho pravou rukou. Byla pro něj oběma pažemi a celým mozkem. Určitě prodělala stokrát lepší výcvik než on. Byla dítětem emigrantů, kteří se usídlili za velkou louží. Za ty roky spolupráce s ní nabyl téměř úplnou jistotu, že pracovala nebo možná ještě pracuje pro americké tajné
služby. Její psychická, fyzická i technická vybavenost byla obdivuhodná, už mnohokrát dokázala spočítat mnoho tahů dopředu líp než šachista. „Vy jste slečna Marie?“ ozvalo se za detektivy. „Vy poručík Váňa?“ odpověděla otázkou malému nesmělému muži. Podívala se mu do obličeje a dodala: „Nedávno jste podstoupil operaci očí, že? Zdá se, že to pomohlo.“ „Vy mě znáte?“ podivil se unavený třicátník. „Osobně ještě ne.“ „Jo, už jsem měl tak silný brejle, že jsem přes ně stejně neviděl. Přišel jsem do narvaný hospody a bylo tam prázdno. Teď je už nepotřebuju, je to zázrak. Jak jste to poznala?“ „Jdeme na kávu?“ zeptala se Marie. „Můj šéf Karel Schwarz.“ „Asi už jsem si ji zasloužil, těší mě, pane Schwarzi… znám vaše jméno, jste u nás na kriminálce pojem.“ „Hezkej kompliment,“ opáčil skromě soukromý detektiv. „Hrajete golf?“ „Není čas…“ Prošli pod střechou drivingu na druhý konce, odložili bagy, posadili se na terasu kavárničky. Karel kývl na obsluhu, zdánlivě veselou servírku se smutnýma očima opuštěné dívky. „Třikrát preso s mlékem, prosím. A jestli je možno, čokoládku k tomu.“ Osazenstvo odpališť se mezitím houfně přesunulo na puttovací green těsně za zábradlí terasy, odkud byl lepší výhled na Marii. „Vypadá to na bechyňskou metodu, Marie,“ konstatoval Karel. „Už mě to taky napadlo, šéfe.“ Superštíhlá servírka bleskově přinesla kávy. „Díky, Evičko,“ řekl Karel a obrátil se na poručíka od kriminálky. „Vsadím se, že jste dostal zprávu, abyste se dostavil na předposlední tréninkové odpaliště za slečnou Marií. Ona tyhle věci dokáže zařídit.“ „Ano.“ Karel káravě pohlédl na Marii. V tom měla prsty její technika. Vlastnila malé krabičky na úplně všechno. Termovize byla tím nejprimitivnějším, co mohla nabídnout. Měla techniku, o které se v Evropě ještě ani nevědělo. Samozřejmě, že se mu s nimi nikdy nechlubila, ale když bylo při vyšetřování potřeba, vždycky našla cestu. Jako teď, záhadným způsobem pronikla do policejních služebních linek… ale tohle uměli i čeští novináři, to zas takový zázrak nebyl. „Vypadá to na cílený útok proti bance Freehope,“ vysvětloval poručík. „Nikdo nebyl zraněn, ale nemáme ani svědky. V blízkosti parkoviště seděl sice rybář, ale v okamžiku výbuchu spal, možná byl dokonce omráčen, na hlavě má zřetelné šrámy po neúprosně vedené tvrdé ráně. Zajišťujeme stopy, ale víte, jak to je…“ „Stopy shořely?“ „Výbuchy způsobily silné exploze, ale nic neshořelo. Nálože nebyly apriori zápalné, lze tudíž soudit, že jejich smyslem bylo sice vystrašit, ale neublížit fyzicky konkrétním osobám. Proto jsme neměli důvod turnaj zakázat. Přijeli na něj klienti banky z celé republiky. Nevěřím, že by se mohlo stát něco dalšího. Šlo jen o varování manažerům banky. Bůh ví proč.“ „Ale kde je pan Hellermann?“ zeptala se Marie. „Od rána ho nikdo neviděl.“ „Ani ho nehledali dřív?“ „Pochopitelně, že jsme ho hledali, potřebovali jsme jeho výpověď. Ale nebyl k sehnání.“ „Vybuchlo i jeho auto?“ „Ne… možná proto, že přijel pozdě večer. Majitelé vozidel, která byla poškozena atentátem, tu
trénovali už včera odpoledne, atentátník se nějak dostal k jejich golfové výbavě.“ „Nevšimli si ničeho podezřelého?“ „Ne…“ zavrtěl hlavou poručík. „Mám pocit, že na golfu si každý všímá hlavně své hry. Tady okolní svět končí.“ „Ani personál si nevšiml nikoho cizího?“ divil se Karel a zavolal servírku. „Evičko, sloužila jste včera?“ „Ano, pane Karle.“ „Nevšimla jste si nějakých negolfistů?“ „Bylo jich tu dost, pane Karle, zase spousta cyklistů, důchodci na procházce a tak…“ „Nemotal se někdo z nich kolem bagů?“ „Vždycky si prohlížejí golfisty, ale že by… vy myslíte, jako jestli se někdo nehrabal v cizích bagech?“ „Ano.“ „Hm,“ zamyslela se tenká dívka. „Včera tu byl velký turnaj. Nikon… ti mají turnaje každý rok, kolem sto padesáti hráčů, všechny tři devítky byly obsazené… to jsem neměla šanci si všimnout. Ale v cizím bagu se přece nikdo nepřehrabuje, to jsem u golfistů ještě neviděla?“ „Na Nikon jezdí vždycky stejná parta,“ namítl Karel. „Vzpomeňte si, Evičko, číšníci mají na obličeje pamatováka.“ „Teď vážně nevím… ale mám pocit, že mě něco trklo.“ „Co?“ „Nevzpomenu si…“ „Zkoušejte to, slečno,“ řekl poručík. „Možná je to důležité.“ „Zkusím, kdybych si vzpomněla, řeknu vám… pardon, tamhle chce někdo platit.“ „Dejte vědět, Evičko,“ řekl Karel Schwarz. „Prosím.“ Servírka odešla a Marie vstala. Opřela se o zábradlí a otočila se ke Karlovi: „Takže bechyňská metoda?“
