Alena Jakoubková POSLEDNÍ TANGO S CARMEN. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Alena Jakoubková POSLEDNÍ TANGO S CARMEN Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Alena Jakoubková, 2012 © Obálka Martina Černá, 2012 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2012 ISBN 978-80-243-6309-7

Tuto knihu s láskou věnuji celé široké ctihodné rodině Peisertově s díky za (leckdy nezamýšlenou) inspiraci a (doufám, že vždy upřímnou) podporu tvůrčího rozletu! A. J.

Bez máslíčka mi to nejede! (Vlaďka M.)

Pane doktore, prosím vás, neberte mi řízky…! (Eva K. v dietologické poradně)

Kdybych měl něco dělat naposledy, nažral bych se. (Lukáš Konečný, boxer, v Ona Dnes, 7. 11. 2011)

Když zavřu oči, vybavím si jeho mužnou tvář i to, jak si položil svou hlavu vedle mé na polštář. „Carmen byla blondýna…!“ Zapátrala jsem v chumlu mužů, tleskajících nadšeně do rytmu. Podívala jsem se na toho, který to zvolal. Byl to moc pěkný mužský, to musím uznat. Vysoký, krásně urostlý, světlovlasý. Takový Viking. Stál spolu s ostatními kolem dubového stolu, na němž jsem právě dotančila v divokém staccatu zakončeném dupnutím jehlového podpatku svých hříšně drahých červených lodiček divoké flamenco. Kupodivu šaty jsem měla ještě na sobě. (Několikrát mě při tanci napadlo, že bych si je mohla svléknout.) Ne, nejsem povoláním barová tanečnice. Ale fakt se jmenuju Carmen. Jak to sakra ten chlap může vědět? No jo – mám na sobě ohnivě rudé šaty s hlubokým výstřihem a kolovou sukní… Vlasy rudozlatého odstínu (to byl fakt příšerný úlet, ale nešlo to smýt tak rychle, jak jsem doufala) jsem měla dohladka vyfénované a při tanci mi lítaly okolo tváře jako paprsky slunce. Vyzývavě jsem se rozesmála. V normálním životě – a když jsem střízlivá – mám seriózní zaměstnání. Jsem zubní lékařka. Za obvyklých okolností takhle neřádím, ale tady v Českých Budějovicích se pořádalo zubařské sympozium (že je to v podstatě ztráta času, se ukázalo hned během dopoledne, takže jsme s kolegyní začaly popíjet bílé víno ještě před obědem), a co dělat večer v cizím městě, že jo? S kolegyní doktorkou Martinou Lacinovou jsme prošly pár místních barů a v tom posledním se nám to nějak vymklo z ruky. Nejdřív jsme seděly u stolku, popíjely bílé víno a tlachaly o životě – to bylo ještě docela nevinné. Ale pak pro Martinu přišel tancovat takový mladíček, fakt mu nemohlo být víc než sedmnáct, a ona s ním bujaře odtančila nejdřív na parket a pak bůhví kam – a mě tu nechala samotnou. No, co se dalo dělat, že… Dál jsem znuděně popíjela.

5/24

…A najednou, vážně nevím, jak se to stalo, jsem se, z ničehož nic, ocitla na tom zatraceným stole. Že by mě tam někdo vysadil…? Nejspíš – ale proč jsem se proboha nebránila? A jak jsem věděla, že mám tančit? Ach – za to určitě může ta zatracená hudba. Tak podmanivá, plná rozpalujícího španělského slunce. Moc si to nepamatuju, paměť mám značně rozmazanou, vůbec bych se ale nedivila, kdybych na ten stůl vyhupsla sama. Klika, že to není v mém rodném městě, kdež si ráda namlouvám, že tu sluji pověstí seriózní lékařky (ha ha ha). Blbá a iniciativní jsem na to, abych dělala lidem kašpary (když se namažu), dost. Možná jsem si prostě ten večer jen potřebovala dokázat, že když na to přijde, taky (jako Martina…?) to umím parádně roztočit. Stát se královnou hospody i tanečního parketu. Jéžiš… No, každopádně, jak jsem tam trčela na tom zatraceném stole, na urostlého Vikinga jsem se svůdně usmála. On se energicky protlačil hloučkem pořád ještě potleskávajících (a dost rozdováděných) chlapů, přistoupil ke mně, vztáhl ruce a já se z toho stolu vláčně spustila do jeho medvědí náruče. Ačkoli nejsem zrovna peříčko (snadno pochopitelný, jak doufám, eufemismus), Viking přitom ani nezakolísal. Hmmm… To se mi líbilo! Když mě postavil na zem, sahala jsem mu sotva k hrudi. Ó, jak je to krásné, cítit se jako drobná křehká kráska…! Nestává se mi to často, popravdě řečeno! A pak si ještě vybavuju to svůdné tango, které jsme spolu tančili. Viking mi předtím koupil od podomní květinářky pugét růží, hebce sametových a rudých jako krev, a já si jednu vzala do pusy – musela jsem vypadat jako subreta z hodně omšelé operetky! Ach jo, komu by to ale v takové (tak VELKÉ, míněno) chvíli vadilo! (Mně tedy rozhodně ne – na kterémžto tehdejším momentálním, nikoli chvályhodném světonázoru se rozhodujícím způsobem podepsalo několik litrů vína. A Viking si koneckonců taky nestěžoval.) Proboha – co si o mně ten chlap musí myslet??? To už se nikdy nedozvím.

6/24

Ráno poté jsem se totiž probudila v cizím pokoji. Po značně nepříjemném probuzení (tisíce zlomyslných jehliček mi bodaly do čela jako roj rozzuřených včel) jsem opatrně otevřela oči a zahleděla se na žlutě vymalovaný strop. Hlava mě bolela jako střep, a ačkoli mi i sebeneznatelnější pohyb očních víček přinášel muka, zase jsem oči zavřela. Ten pokoj jsem nikdy předtím neviděla. Kde to proboha jsem??? Po chvíli jsem se znovu donutila otevřít oči a opatrně, potlačujíc sténání, jsem se posadila. Podívala jsem se vedle sebe. Na bílém polštáři spočívala blonďatá mužská hlava s ostrými rysy ve tváři. Jéžiš! Co jsem to provedla? Byl to ten Viking. Spal jako dřevo. Naštěstí. Taková ostuda! Já (LÉKAŘKA) se chovám jako nějaká pitomá nána. Musím se odsud rychle dostat, než se Viking probudí. Jéžiš…! Rozhlédla jsem se opatrně kolem sebe. Pokoj byl zařízen příjemně pohodlně – v takovém tom staromládeneckém stylu. Kolem zdí police plné knih, u okna medově zbarvený starožitný masivní psací stůl, pohodlné křeslo potažené ošoupanou hnědou kůží a stojací lampa s okrovým širmem z voskovaného plátna. A samozřejmě ta prokletá obrovská postel, na které jsem se probudila. Opatrně jsem se vymotala z pod hromady měkounkých pokrývek a polštářů a tím padla poslední zoufalá naděje, že jsem se absolutně neznemožnila. Byla jsem úplně nahá. Ostatně při opatrném letmém pohledu na Vikinga bylo jasné, že on také. Pokud mu nezůstaly trenky, ale moc nadějí jsem jim rozhodně nedávala. Ach jo! Nějak se mi podařilo najít a posbírat většinu (aspoň myslím) svých pomačkaných svršků, porůznu poházených po pokoji. To rozhodně nesvědčilo o seriózním vystoupení aristokratické lady. Nejspíš ve mně ještě pořád dřímala barová tanečnice flamenca. Oblékla jsem se do nevábně

7/24

zmuchlaných rudých šatů a naposledy pohlédla na tvář spícího Vikinga. Bože – to je ale krásnej chlap…! Najednou jsem naprosto iracionálně zatoužila vrátit se k němu do postele a ještě jednou se s ním pomilovat. Tentokrát při vědomí… Jenomže to samozřejmě nešlo. Příliš jsem se styděla. Povzdechla jsem si a s rudými lodičkami v rukou jsem se vyplížila z bytu. Teprve osvěžena chůzí tak rychlou, jak jen mi červené jehlové podpatky mých výstředních botiček dovolovaly, teprve když jsem proběhla zvolna se probouzejícími budějovickými ulicemi, teprve když jsem se nenápadně prosmekla kolem poklimbávající recepční v hotelu Rezidence u Černé věže, a teprve když jsem za sebou zamkla dveře svého hotelového pokoje, uvědomila jsem si, že ani nevím, jak se Viking jmenuje. Zatraceně! To znamená, že i kdybych sebrala odvahu, mám smůlu. Už ho nikdy neuvidím. Sakra…! Osprchovala jsem se a převlékla. Bylo mi bídně.

Po vydatné snídani, která mě i Martinu aspoň trochu uvedla do normálního stavu, jsme se vydaly domů. Cestou zpátky do Prahy jsme si s Martinou vyměňovaly zážitky z minulé noci. Martina řídila svůj žlutý sportovní peugeot, ale namísto aby koukala na cestu a držela se volantu, plácala se do kolen a chechtala se jako blázen, když jsem jí pochmurně líčila, jak jsem nejdřív tančila na stole flamenco obklopená houfem rozvášněných domorodců a pak, jata ztrátou rozumu, jsem se spustila s Vikingem. „No a co, že neznáš jeho jméno,“ ušklíbla se světácky Martina, matka dvou středoškoláků. „K činnostem vedoucím k výměně genetických informací mezi lidskými jedinci to není zase až tak nezbytně nutné. Ale pamatuješ si, kde bydlí, ne?“

8/24

„Ne (zalhala jsem), a i kdyby, nikdy bych za ním nešla! Co si o mně myslíš?“ vztekala jsem se, naštvaná zejména na sebe. „Nechala jsem se sbalit jako nějaká pitomá nadržená káča. A takový to byl krásný chlap,“ řekla jsem lítostivě. „Za jiných okolností by se dalo uvažovat i o něčem víc,“ přiznala jsem se, „ráda bych ho zase viděla, ale takhle… Přece za ním nebudu běhat. Stejně by mě už nechtěl, myslí si o mně, že jsem snadno k mání,“ zakončila jsem malomyslně sentimentální terminologií autorek Červené knihovny, kterou jsem v dětství (no dobrá, ne jenom v dětství) hojně čítala, neboť moje maminka zdědila rozsáhlou sbírku po své pratetě Šarlotě a zapomněla mě před jejím zhoubným vlivem (díky ČK se ze mě stal beznadějně sentimentální romantik) chránit. „Nebuď blbá,“ odbyla můj (dle její po rozvodu nabyvší svobodymilovnosti naprosto nemístný) stud Martina. „No tak jsi s ním hned hupla do postele. A co? Rozhodně nejsi první ani poslední. A jestli jsi nebyla úplně na mraky a vydolovala ze sebe dost vášně, určitě by si dal s chutí opáčko (radši budu sentimentální než oplzlá, pomyslela jsem si otráveně). Měla jsi mu tam aspoň nechat telefonní číslo,“ informovala mě sžíravě Martina, „když už jsi nechtěla počkat, až se probudí. Takhle jsi mu vzala jakoukoli šanci na to, aby ti zavolal, pozval tě třeba na večeři…“ „To mi pověz, kterej rozumnej chlap by pozval na rande bláznivou ženskou, co nejdřív lascivně tancuje ožralá na stole v pochybným baru a pak se s ním hned vyspí? Stejně by nezavolal,“ trvala jsem si na svém zarputile, ale v duchu jsem na sebe byla naštvaná, protože jsem si opravdu zkazila všechny šance na pokračování lákavého románku s tím nejkrásnějším chlapem, kterého jsem kdy viděla. „Jo aha, o tohle ti jde,“ uhodila Martina hřebík přímo na hlavičku. „Ty se bojíš, že by ti Viking nezavolal, a protože takovou potupu nechceš riskovat, radši mu k tomu nedáš vůbec šanci, aby sis mohla svatouškovsky hýčkat na prsou pomyšlení, že ti nemohl zavolat, protože nemá tvoje číslo. Jo, to je moudrý,“ odfrkla. „To je chování fakt hodné dospělé, vysokoškolsky vzdělané ženské.“ „Ale no jó…“ „Jsi úplně blbá,“ informovala mě kolegyně nemilosrdně.

9/24

„Spíš mi radši řekni, co ty?“ zeptala jsem se, obrátivši hovor diplomaticky k jejím zážitkům. „Doufám, že aspoň tvý chování si s tvou nadcházející docenturou nezadalo,“ popíchla jsem kolegyni zlomyslně. Byla mi totiž naprosto jasná. Po rozvodu, který vyprovokoval po skoro dvacetiletém manželství její bývalý muž Honza, profesor anglické literatury, proto, že se bláznivě zamiloval do nějaké své studentky a hodlal romanticky odkráčet za svým štěstím navzdory dvěma skoro dospělým synům (a potažmo svému věku této skutečnosti odpovídajícímu), neřkuli otřesně vysoké hypotéce na domek, se Martina namísto beznadějnému žalu jala oddávat erotickým hrátkám se zajíčky. Na rozdíl od zrádného exmanžela ovšem nikoli za účelem vybudování nového hnízda, nýbrž jen a pouze kvůli (jak sama s oblibou často zdůrazňovala) zdravému sexu. Ne že by jí to nesvědčilo…! Martina se za volantem neposedně zavrtěla a na tváři se jí rozlil úsměv spokojené kočky, právě slíznuvší všechnu smetanu. Bylo vidět, že se celá jen jen třese, aby se mi svěřila. Ji ovšem ani nenapadlo halit se do morálního splínu. „Můj Jaroušek se ukázal jako poklad,“ zavrněla spokojeně. „A protože mně na rozdíl od tebe ani na mysl nepřišlo, abych mu ráno zmizela bez rozloučení z vyhřáté postele, dostalo se mi, rovněž na rozdíl od tebe, štědrého nášupu,“ chlubila se infantilně budoucí docentka medicíny a matka dvou dospělých synů. „Jsi strašně nemorální,“ informovala jsem Martinu sžíravě (ale v duchu jsem jí nekamarádsky záviděla její lehkomyslnost). „A máš kliku, žes vyvázla bez flastru,“ dodala jsem otráveně. „Tvůj Jaroušek vypadal, jako by mu ještě nebylo šestnáct.“ „Je mu devatenáct,“ odsekla nakvašeně Martina, rozladěná, že se nekácím závistí. „A tobě čtyřicet,“ připomněla jsem jí. „No a co?“ nevyvedla jsem Martinu ani v nejmenším z míry. „Nehodlám s ním přece zakládat rodinu, jsem ráda, že moji kluci už se o sebe dokážou sami postarat, chci s ním jenom spát. Nějakou dobu. To přece nikomu neuškodí. Jarouškovi se líbí starší dámy,“ usmála se. „Příští týden za mnou přijede do Prahy.“

10/24

„Ty ses snad zbláznila!“ vykřikla jsem. „Tys tomu klukovi dala svou adresu? A to se nebojíš? Co když tě vykrade?“ strašila jsem ji. „A co tomu řeknou synci?“ Úplně jsem se zhrozila, jak je kolegyně a kamarádka lehkomyslná, když se jí splaší hormony. „Co by mi do toho měli haranti mluvit?“ zavrtěla nad mým vyšilováním netrpělivě hlavou starší kolegyně… „Příští víkend pojedou s Honzou a tou jeho kalupinkou na chatu. A s novým bratříčkem… Honza se rozhodl stmelovat rodinu – a budu mít díky tomu prázdný byt.“ „Třeba si to Jaroušek rozmyslí,“ zvažovala jsem s nadějí, že kamarádku uchráním (další) nerozvážnosti. „Jsi sice krásná ženská, ale přece jen, vždyť je stejně starý jako malý Honza a jen o dva roky starší než Martin. A to ti nevadí, že tě s ním uvidí sousedi?“ „Hele, nemoralizuj,“ odbyla mě Martina se sebejistým úsměvem sexuálně nezanedbávané ženy. „Jaroušek docela určitě přijede a rozhodně je mi jedno, kdo všechno mě s ním uvidí. Nemám potřebu ani se s ním skrývat, ani ho tajit. Jediný problém, který reálně hrozí, je, že až mě Jaroušek unaví, nebudu se ho moct zbavit. Ale k tomu je ještě daleko,“ ujistila mě kolegyně s potěšením, že mě může naštvat. „Zatím mi vlhnou kalhotky, jen na toho roztomilého Jarouška pomyslím.“ „Jsi hrozná,“ oznámila jsem jí. „Jo, a ty jsi zase tak ušlechtilá a seriózní, že se ani nevdáš,“ rýpla si do mě Martina, s níž moje staropanenské špumprnágle ani nehnuly. „Ten tvůj svatej Michal je tak zatraceně koženej… Měla by ses poohlédnout po někom šťavnatějším,“ poskytovala mi nevyžádané a rozhodně nevítané rady. „Možná ten Viking? Uvažuj o tom,“ nabádala mě. To jsem ignorovala. Zaměřila jsem se na věc nepodstatnou, tedy na výpad proti mé oficiální známosti. Vztek jsem nemusela předstírat. „To ještě neznamená,“ rozzuřilo mě, že do mého vztahu Martina vidí jako do křišťálové koule (před lidmi jsem se blazeovaně tvářila, že do svatby se nechce mně), „že když se Michal nežene do chomoutu, že je na něm něco divnýho,“ vyprskla jsem vztekle. Pravda je ovšem taková, že s Michalem chodím už skoro pět let a on se pořád ještě při zmínce o svatbě nebo nedejbože dítěti osype, jako by mu bylo pětadvacet a nikoli skoro

11/24

čtyřicet. A kdykoli, když se někdo (já tedy ne, na to jsem moc hrdá…!) o svatbě nebo dítěti zmíní, Michal se tváří, jako že jeho se to netýká. A Martina to bohužel moc dobře ví. Ostatně na to člověku stačí mít oči a uši… „Tobě zas tak něco řeknu,“ brblala jsem rozmrzele. „Hele, je ti pětatřicet, měla by ses vdát a mít děti, jinak budeš litovat – a třeba už bude pozdě,“ mentorovala kamarádka neodbytně. „S nějakým normálním chlapem, a ne takovým metrosexuálem. Dovedeš si vůbec představit, jak by Michal vyváděl, kdyby mu mimino poblinkalo tu jeho napucovanou fasádu?“ Usmála se nad tou (pro ni jistě toužebnou) představou a pokračovala: „A pak, až haranty vypipláš, klidně si rozmysli, jestli tě baví být vdaná – nebo si klidně hledej povyražení. Jako třeba já,“ dala se mi bezostyšně za příklad. „Já nestojím o nějaký pitomý povyražení,“ vyprskla jsem ne zrovna po pravdě. „Samozřejmě že chci mít normální rodinu. Jednou ji mít budu,“ řekla jsem s falešnou sebejistotou. „A Michal se určitě už brzy rozhoupe,“ řekla jsem s nadějí, kterou jsem navzdory všem reálným příznakům natuple pociťovala. „Vždyť skoro všichni jeho kamarádi se už oženili… Jemu to prostě jen trvá o trochu dýl, než se rozhoupe…“ „Carmencito, kdybys měla v hlavě místo květáku mozek, pošleš Michala nekompromisně k šípku, dřív než ti na biologických hodinách odbije půlnoc,“ opět bez vyžádání (a špetky respektu k mé osobě) mi poskytla radu starší kamarádka. „Na tom chlapovi je něco, co se mi nějak nezdá,“ dodala pochybovačně. „Kdyby s tebou nechodil tak dlouho, myslela bych si, že je gay. Hele,“ položila otázku, již si já sama položit netroufám. „Je váš sexuální život v naprostém pořádku?“ V tu chvíli jí zapípal v kabelce mobil. Moje záchrana…! „Esemeska…! To je určitě Jaroušek,“ zavrkala infantilně Martina a na moje sexuální a potažmo rodinné a rodičovské problémy naštěstí v mžiku zapomněla.

12/24

„Vypláchněte si,“ vyzvala jsem pana Nováčka. Pan Nováček, občanským povoláním železniční úředník, si vypláchl pusu a znovu ji na mě poslušně otevřel. Viditelně se třásl jako osika. Upřel na mě psí pohled svých modrých očí. I když to byly moc pěkné modré oči, na mě to neplatilo. Vrtání se pan Nováček strašně bál, ale já jsem nehodlala vyhovět jeho pošetilému přání, abych mu snadno spravitelný zub vytrhla. Ne že by se pan Nováček trhání zubů nebál – ale došel k logickému názoru, že neexistující zub nemůže bolet. Panu Nováčkovi bylo něco přes padesát a byl to docela fešák – dokud neotevřel ústa. Kdyby tak hystericky (v ordinacích mých předchůdců) nevyšiloval, nemusel by mít pusu poloprázdnou, ale jak říkám – na mě neplatí ani šarm, ani hysterie. Ke mně pana Nováčka doporučil jeden spolužák z fakulty, poté co si od něho nechal ovdovělý pan Nováček vytrhat několik úplně vykotlaných (schválně zanedbával péči) zubů a pak si namluvil nějakou paní – té se zjevně jeho chrup ve formaci jeden ano, jeden ne nelíbil – a rozhodl se to konečně řešit. A já mám pověst velmi jemné zubařky – což panu Nováčkovi stejně nezabránilo, aby se mnou o každý zub nebojoval jako lev. Vyžadoval na mně klapačky. Nu, na ty si ještě počká. Začala jsem opatrně vrtat jeho šestku vlevo nahoře, nahlas jsem mu vypočítávala výhody bílých plomb a nutnost kvalitního můstku, ale v duchu jsem zvažovala, jak moc je pravděpodobné, že se mi to jenom opozdilo. Samozřejmě – jsem lékařka. Vím, že možnosti jsou celkem nasnadě. Asi dva týdny po onom zpoždění delikátního procesu (které mě pochopitelně vyděsilo k smrti) jsem se odhodlala koupit si tři těhotenské testy. Protože je naprosto vyloučené, abych si něco takového obstarala v lékárně, která je součástí naší malé zubní polikliniky a již vede naše kamarádka Jana Smetanová, ani v lékárně na Smíchově, kde bydlím (a kde mě všichni – jsem přece zubařka – znají), nelenila jsem a zajela jsem si metrem na Národní třídu, kde jsem doufala, že mě nikdo nepozná a nákup proběhne v naprosté anonymitě. Pak, v soukromí svého malého pronajatého bytu, jsem si udělala postupně všechny tři testy a – světe, zboř se, kdo by to byl řekl – všechny byly pozitivní. Všechny, úplně všechny.

13/24

Jéžišmarijá…! No nejsem já klikařka? Po večeři, ke které jsem slupla půlku grilovaného kuřete, jsem si uvařila konvici vynikajícího ovocného citrusového čaje a otevřela si balíček polomáčených sušenek. Pustila jsem si svého oblíbeného Bludného Holanďana (muzika odrážela mé rozpoložení) a jala se uvažovat, jak s tím nadělením naložím. V duchu jsem si začala vypočítávat argumenty: Je mi pětatřicet. Mám velmi dobré zaměstnání – spolu s Martinou a ještě jedním kolegou jsme si před několika lety otevřeli exkluzivní a velmi úspěšnou zubní minikliniku na Vinohradech, kde máme společnou recepční a malou laboratoř a jejíž součástí je i dobře vybavená lékárna. Daří se nám, ťukám to na dřevo. Ergo – jsem ve vhodném věku a mám i dostatek peněz. O dítě se mohu (a měla bych) dobře postarat. A teď negativum: K dítěti chybí otec. Protože Michal, osmatřicetiletý právník, s nímž chodím (dá-li se o tak odosobněném a rozhodně už dávno nikoli vřelém vztahu vůbec mluvit) tím otcem natuty být nemůže (a jistě si je toho vědom stejně dobře jako já), neb naposledy jsme spolu strávili (se vším všudy) noc někdy před půl rokem. A možná je to ještě dýl. Michal je totiž takový ten týpek, co říká: ,Měli bychom spát i s jinými‘, aby mě ani náhodou nenapadlo brát náš vztah vážně. A já se nehodlám o muže dělit. Buď já a jen já, nebo radši nic. Takže jsme sex (k oboustranné spokojenosti, jak se ke své hanbě obávám – sex s Michalem stejně nikdy za moc nestál) zabalili. A vypadalo to, že jednou pro vždy. Michal Molák je uhlazený, vždy správně oblečený, pravda trochu nudný, ale společensky naprosto přijatelný partner. A o to jde, ne? Michal je ten týpek, co dělá všechny ty věci, které se mají dělat, chcete-li patřit k určité společnosti. Chodí na tenis a na golf (já na zumbu a na břišní tance) a zajímá se o moderní (já spíše o staré) umění. Vzájemně se báječně

14/24

doplňujeme (rozuměj, své koníčky si může každý provozovat sám). A já fakt nemám čas se s někým jiným seznamovat, protože když nepracuju, studuju novinky v oboru, abych se profesně udržela na výši… No a co si budeme povídat – je prima mít s kým zajít na koncert, do divadla nebo zajet na dovolenou. V páru totiž osamělí lidé nepůsobí podezřele a lovci a lovkyně neřestí jim dají pokoj. Kdybych tohle všechno na sebe prozradila Martině, jak ji znám, bez milosti mě dovleče k psychiatrovi. Protože to vím, dávám si sakra velkýho majzla, abych se před ní nějak blbě nepodřekla. Nu, teď bude s takovým tajnůstkařením konec. Podtrženo, shrnuto: Michal otcem mého dítěte není a neexistuje ani ta nejmenší naděje, že by si to mohl myslet. Naopak – doufám, že si vzpomene na naši dohodu, že budeme spát i s jinými, a že mi neudělá scénu. I když scéna zhrzeného milence je asi ten nejmenší problém, který musím v dohledné době řešit. Zbývá nám (promiňte ten plurál, ale jako samodruhá na něj snad mám už právo) jediná další možnost. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, nemožné, nemilosrdné… Je to tak. Viking. Jo, fakt jsem klikařka. Martině se s tímhle svěřit nemůžu, ta by byla schopná naložit mě do auta a tak dlouho vozit po Budějovicích, než bych si vzpomněla, v jaké ulici že to Viking bydlí. Martina by mi určitě vtloukala do hlavy, že haranti mají právo na otce a otcové na haranty. Tedy po pravdě řečeno, tu Vikingovu ulici i jeho dům bych docela určitě našla. A jak ráda bych jeho domov našla, kdybych se tolik nestyděla! Jeho byt je ve druhém patře, to si taky pamatuju (proč mě jen nenapadlo kouknout na vizitku? Proč jsem tak zatraceně spěchala, když jsem mizela z jeho bytu i života? Mohla jsem si aspoň na jazyku převalovat Vikingovo jméno, napadlo mě pošetile. Aspoň bych věděla, jak se jmenuje otec mého dítěte). Jenže za Vikingem samozřejmě jít nemůžu. Hanba by mě fackovala. Hlavně kdyby mě třeba ani nepoznal… Nebo mě nechtěl znát. Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!

15/24

Nu, jednou to Martině budu muset říct, protože břicho před ní neutajím (a bohužel asi před nikým), ale teď ještě ne. Teď ještě chvilku mohu slastně mlžit a kochat se nadějí, že se ta moje prekérní situace nějak vyřeší sama od sebe. A až s tím v práci vyrukuju, třeba jí to pak ani nedojde, přemýšlela jsem. Třeba si bude myslet, že si mě jen Michal nechce vzít, protože je to takový bídák, jak si Martina stejně myslí, zadoufala jsem (planou, pochopitelně, jak se později ukázalo) nadějí. Nakonec jsem s tou nově nabyvší převratnou novinkou v mém životě ale nedokázala zůstat sama. I když jsem si plánovala, že nejdřív vyřeším praktické záležitosti a rozmyslím si, co svým blízkým nakukám, potřebovala jsem se někomu svěřit. A od čeho má člověk kamarádky? Vzala jsem do ruky mobil a zavolala Leoně. „Ahoj, vyhlašuju poplach nejvyššího nebezpečí,“ řekla jsem. Seč mi síly stačily, snažila jsem se vyjadřovat bohorovně, jako že nejde o nic jiného, než že se chci poradit, jestli si mám koupit ten baloňák černý nebo ohnivě rudý, nebo jestli bych konečně neměla změnit parfém, můj hlásek mě ale zradil. Proti mé vůli nasadil plačtivý, tragický tón. Leona si do telefonu unaveně povzdechla, ale bylo mi jasné, že mě prokoukla. Poznala, že mi je strašně zle. Proto hned řekla: „No jo, když nejvyšší, tak nejvyšší, Carmencito. To se nedá nic dělat. Hele, jen uložím Pavlíka do postýlky a přečtu mu pohádku, Pavel by měl dorazit domů každou chvíli, musím na něj počkat. Pak mu předhodím něco na talíř a hned vyrážím. Co mám přinýst?“ „Nic nenos. Já pít nemůžu,“ ujelo mi. „Leonu to ale nezarazilo. S mými náladami je obeznámená už víc než třicet let – možná si myslela, že mám chřipku a naskákaly mi opary. „Ale já jo,“ opáčila moje spolužačka už od první třídy. „Koupím cestou víno. A Magdě jsi už volala?“ „Magdu nechci vidět,“ řekla jsem. „Co ti udělala?“ „Ale nic, jen je… No, však se to dozvíš. Hlavně jí nevolej, chci mluvit jen s tebou. Potřebuju tvůj profesionální názor,“ mazala jsem jí med okolo

16/24

pusy. „Je to lékařské tajemství,“ dodala jsem ještě v zoufalé naději, že Magdu z toho tentokrát vynechá. Leoně se dnešek zjevně nehodil, ale když některá z nás řekne „poplach nejvyššího nebezpečí“, znamená to kapitální průšvih. A to se všechny tři k sobě přimkneme a dostavíme se na válečnou poradu, i kdyby bylo zemětřesení, měly jsme spalničky nebo zrovna byly na druhém konci světa. Leonu samozřejmě ani nenapadlo, aby respektovala mé přání (mohla jsem si to myslet) a jen domluvila se mnou, zavolala Magdě a zčerstva jí vyslepičila, že jsem v průšvihu a ji u toho nechci. Magda pochopitelně neměla ani páru, co by mně na ní mohlo zrovna teď vadit, ale převelice ji to zajímalo, takže s jen opravdu mírným pocitem viny odložila opravování písemek z přírodopisu, jimiž se právě ne zrovna s nadšením zaobírala, a přehodila přes své pohodlné domácí šaty baloňák. Svému choti, jenž v ateliéru, který si zřídil v podkroví jejich rodinného domku, pracoval na projektu nového sídliště v Plzni, řekla, že k večeři si má něco ulovit v lednici, protože ona musí neodkladně za mnou, neb jsem se podle všeho úplně zbláznila. Roman, který s námi se všemi (tedy s Magdou, Leonou a se mnou) chodil na gympl, si sice myslel, že jestli se někdo zbláznil, určitě je to především jeho věčně zasněná a rozevlátá manželka, neboť mě znal v poslední době jako seriózní a klidnou osobu, ale Magdu tak miluje, že jí ani neoponoval, ani nezakazoval trajdat po nocích, jen jí nabídl, že ji ke mně sveze, aby nemusela jet tramvají. Cestou se stavili pro Leonu, a tak ke mně dorazily obě moje nejlepší celoživotní přítelkyně společně. Otevřela jsem jim už celá ubrečená, protože mi konečně začalo docházet (jo, co se týká čehokoli jiného než medicíny, můj exaktní mozek selhává), jak moc jsem si zkomplikovala život. A taky že nemám nejmenší tušení, co s tím provedu. Protože dítě, které se mi narodí, ovlivní nejen můj život osobní, ale i pracovní – to mi bylo přehledně jasné. A kolonka otec neznámý bude další pitomou komplikací – lidé se budou ptát, proč nechci říct jeho jméno. To bude pitomých dohadů…

17/24

Povzdechla jsem si, podívala jsem se na Magdino těhotné břicho a rozbrečela jsem se ještě víc. Lítostí. Protože Magda má milujícího manžela, který se o ni a o jejich dítě postará… Holky na mě sice chvíli vyjeveně koukaly, ale pak, jako by se domluvily, mě nemilosrdně každá z jedné strany popadly, dostrkaly mě do pokoje, usadily do křesla a Leona šla do kuchyně rozbalit proviant, který narychlo vyhrábla z vlastní lednice. Magda položila na malý kulatý stolek uprostřed mého obýváku krabici se štrúdlem, který původně upekla jako překvapení pro Romana, ale, jak mi s úsměvem řekla: „…Co oči nevidí, srdce nebolí, Romanovi zítra upeču jiný.“ A dívala se na mě s očekáváním, kdy už konečně vybalím, co tak strašnýho se mi stalo. Leona byla ve chvilce zpátky. Přinesla otevřenou lahev chardonnay a skleničku pro sebe, konvici s citronovým čajem a hrnečky pro Magdu a pro mě, obrovský talíř se šunkou, sýry, paštičkami a na kolečka nakrájenými maďarskými klobáskami. „Přinesla jsem ti hrnek na čaj, ale jestli chceš, skočím ti pro sklenku.“ „Já víno pít nebudu,“ řekla jsem plačtivě. Leona se posadila proti mně vedle Magdy a nařídila mi: „Tak spusť, ty nešťastnice. Co se stalo?“ „Jsem těhotná.“ Obě kamarádky na mě vyjeveně koukaly. Magda se vzpamatovala jako první. „A to má být jako problém? Proč tu bulíš jako boží dopuštění? Vždyť přece dítě chceš, ne? Podle mě je těhotenství spíš důvod k pořádné oslavě, ne? Přece to dítě chceš?“ ujišťovala se. „A vůbec, proč tu není Michal?“ Přestala jsem na chvíli ronit slzy a vysmrkala se. Pak jsem si neuctivě zaťukala na čelo. „Jsi ťululum,“ informovala jsem kamarádku sžíravě. „Přece kdybych čekala Michalovo dítě, nebyl by tady samozřejmě žádný problém. Proč si asi tak myslíte, že vyhlašuju poplach nejvyššího nebezpečí? Jsem úplně blbá,“ ukončila jsem tirádu. „To jsi nade vši pochybnost, ale trvá to už pětatřicet let,“ zasmála se Magda, „tak kvůli tomu přestaň bulet.“ Magda vstala, naklonila se ke mně přes své obrovské břicho a pohladila mě po tváři.

18/24

„No, já myslím, že i kdyby dítě, které čekáš, bylo Michalovo, stejně by to mohl být problém,“ připomněla mi Leona, která se rychle vzpamatovala, lehkým konverzačním tónem, jako kdyby šla řeč o receptu na guláš. „Známe přece ten Michalův infantilní názor na manželství a rodinu, že… Já si myslím, že Michal by tě klidně nechal na holičkách… Co říkáš? Třeba by si to pak ale rozmyslel, znáš mužský.“ „Když říkám, že to není Michalovo dítě, tak není,“ odsekla jsem. „No dobrá. Ale kdo je tedy ten, co způsobil, že tu roníš krokodýlí slzy?“ položila Leona klíčovou otázku. „Viking.“ „Kdo…?“ zapěly překvapeně unisono obě mé kamarádky a otevřely pusy. „No prostě Viking – úlet, náhodná známost z baru, litry alkoholu, velký průšvih, nazvěte to, jakkoli chcete,“ soukala jsem ze sebe neochotně, protože jsem se styděla. „Nevím, jak se ten zatracenej chlápek jmenuje. Ale vypadá jako Viking.“ „To zní jako dobrý geny,“ pochválila mou volbu Magda, které došlo, proč jsem ji nechtěla vidět, a mou dětinskou umanutost mi okamžitě velkoryse odpustila a ještě se pokusila ten kardinální průšvih zlehčit, což se jí ale samozřejmě nepodařilo. „Mě by spíš zajímalo,“ řekla podezřívavě Leona a úplně přehlížela Magdinu snahu o alespoň jakous takous legitimizaci mého konání, „proč jsme o tom Vikingovi až dosud neslyšely ani slůvko. Kdes k němu, prokristapána, Carmencito, přišla?“ „No…“ ošívala jsem se. „To snad ani není důležité…“ „Hele, nevykrucuj se a vybal to,“ podívala se na mě přísně Magda a nenasytně si do pusy nacpala najednou asi dvacet deka jemné krůtí šunky – zaručeně ještě dřív, než stačila spolknout štrúdl, který sama přinesla a nejspíš ho tu i sama sní. „Nebojíš se, že už nikdy nezhubneš?“ zeptala jsem se jí znechuceně. Opatrně jsem chroupala kousek sušenky (teprve první) a nic dalšího jsem už do pusy vstrčit nehodlala. Nikoli proto, že bych měla přehnanou obavu o svou váhu – ta je značná, ať jím co jím, ale bála jsem se, že budu zase (dneska už nejmíň podesáté) zvracet.

19/24

„Ne,“ ujistila mě Magda a za šunkou poslala kus myslivecké paštiky. „Roman říká, že hezký ženský může být vždycky o kousek víc.“ A já jen zírala, jak za paštikou putuje další kus štrúdlu. Leona si toho zjevně všimla taky, protože znechuceně řekla: „Magdo, jestli se nebudeš ovládat, porodíš slona, a ty, Carmencito, jestli nebudeš pořádně jíst, narodí se ti nedochůdče. Ale teď sakra okamžitě vyval, kdes přišla k Vikingovi.“ „Na tom sympoziu v Budějovicích,“ přiznala jsem. „A proč si myslíš, že je to dítě jeho, a ne Michalovo?“ zeptala se Magda. „Proč mi dáváte takový blbý otázky?“ zajímalo mě. „Ty víš dobře proč,“ odsekla Magda. „Tak se tak blbě neptej! Hele, třeba by Michal, no víš, co myslím… Vždyť na biologickém zploditeli zase až tak nezáleží, ne…?“ podsouvala mi hříšnou myšlenku, kterou, a to ke své obrovské hanbě přiznávám, bych při své zbabělosti za jiných okolností až tak nezavrhovala. Jenomže okolnosti se postavily na stranu nepřítele. „Ne,“ zaječela jsem vztekle, protože mi bylo jasné, že pouhým ne jsem otázku Michalova případného otcovství rozhodně ze stolu nesmetla. Jako bych ty fúrie neznala! „Proč ne?“ zeptala se znovu (a naprosto klidně) fúrie Leona. „Už asi rok spolu nespíme,“ vysoukala jsem ze sebe. „Cože…?“ ujelo nevychovaně Leoně. „A proč ne?“ prostě se zeptala fúrie Magda. „Co je vám do toho!“ zařvala jsem, ale kamarádky to z míry nevyvedlo. „Všechno,“ opáčila sladce Leona. „Tak už to ze sebe vysyp všechno, uleví se ti,“ lákala mě Magda. „Holky, to vám fakt nemůžu říct… prosím, nechtějte to po mně!“ zapřísahala jsem je hystericky, protože přece se jim nepřiznám k tomu, proč se mnou chlap, s kterým chodím, nespí, ale kamarádky byly v tomto ohledu naprosto neoblomné. Koukaly na mě s nemilosrdným nátlakem ve svých krásných očích. „Ježíšmarijá, vždyť jsi doktorka, Carmencito, proboha! Svatá ty prostoto, v jakým světě to žiješ…?“ povzdechla si nade mnou nakonec Leona. „Hele, nám je odjakživa jasný, že je Michal tak trochu divnej…

20/24

Teda – jako že není tak úplně jako jiní chlapi… Ale nikdy jsi neříkala, že je sterilní. Nebo snad jo? Ale ani to nemusí být tak úplně spolehlivé – jéžiš,“ napadlo ji, „on se vážně nechal vykastrovat?“ „Ale to víš že né,“ zakroutila jsem otráveně hlavou. Ale znáš to… že jó…“ soukala jsem ze sebe neochotně to, co mi pak holky spolehlivě omlátějí o hlavu. „Michal mi říkal, že bychom měli spát i s jinými… Jako že abychom se na sebe nevázali, když se stejně nechceme vzít.“ Odmlčela jsem se. „Teda on nechtěl,“ dodala jsem zbytečně. Magda vytočila oči vsloup. „Kolik ti je, Carmencito?“ položila mi čistě řečnickou otázku. „Proč, prokristapána, vůbec chodíš s chlapem, kterej ti po několikaletým vztahu klidně řekne, nejen že si tě nechce vzít, ale dokonce že ti bude zahejbat, ale že je to naprosto normální, takže ať tě ani nenapadne proti tomu protestovat?“ Vybuchla jsem: „Ale no jasně, že mi to vadilo! Já na nějaký střídání partnerů, jak obě moc dobře víte, nejsem. Proto jsem s Michalem už nechtěla spát, když on… Ale jemu to nijak nevadilo. Stačilo ho dvakrát odmítnout a už pak nenaléhal… A neptej se, proč ten debil říkal, co říkal, a proč dělal, co dělal! Nejsem psycholog, jsem zubařka.“ „Já teda taky nejsem psycholog,“ odsekla navztekaně Leona, „ale tolik vím, že když chlapovi nevadí, že s ním ženská přestane spát, bude mi to sakra podezřelý. A rozhodně se ho zeptám, co ho k tomu vede. Copak tobě to fakt nebylo ani trochu divný?“ „Ale no jó,“ bylo mi jasné, že ze mě stejně holky vytáhnou všechno, co chtějí, tak jsem jim neochotně předložila svůj mnoha probdělými nocemi vybroušený názor: „Michal se prostě nechce vázat. Je to ten typ. A taky si myslím, že ho sex nijak moc nezajímá. A nebo má možná jinou ženskou, co já vím. Možná nějakou vdanou. Nebo ošklivou. Nebo prostinkou – víte, jaký je snob. Scházíme se dál, protože jsme si navzájem společensky přijatelnými partnery na dovolenou a tak…“ „A kde se nám v tom moderně pojatém životním stylu ztratila stará dobrá nemoderní láska…?“ zeptala se sarkasticky Magda. „Že už bysme na ni byli, Carmencito příliš blazeovaní?“ „Láska… Já nevím, Magdi. Poslední chlap, kterýho jsem opravdu upřímně milovala a on mě, byl Pepík Hronek ze základky. Vždyť víte,“

21/24

dovolávala jsem se (samozřejmě zcela marně) jejich soucitu, „že mám na mužský celej život vyloženě smůlu.“ „Kdepak, kalupinko,“ opravila mě pedanticky Leona, „ty sis prostě žádnýho pořádnýho chlapa ani nikdy nehledala. Prostě ses pokaždý nechala sbalit nějakým naprosto nevhodným týpkem a to ti poskytlo alibi, abys od něj mohla co nejdřív odejít. S Michalem to sice táhneš dlouho, ale víš, co si my s Magdou o něm myslíme. Není pro tebe dost dobrej! A ani nikdy nebyl. A my ti to říkaly!“ Tentokrát jsem otočila oči vsloup já. „Ano, mami,“ zasalutovala jsem. „To není,“ přidala se snaživě Magda. „To jsme si fakt říkaly od začátku. A hele,“ zaútočila nečekaně z jiné strany, „kdy vůbec hodláš sdělit to sladký tajemství Vikingovi? Bojíš se, co ti na to poví? Jestli mu to ale neřekneš, nikdy se to nedozvíš… Nebo už jsi mu to řekla, on s tím nechce mít nic společnýho… a proto tu brečíš?“ „Nikdy mu to neřeknu, ježíšmarijá, co si o mně myslíš?“ úplně jsem se té možnosti zhrozila. „Já mu to nikdy neřeknu,“ opakovala jsem. „Nemůžu… To fakt nejde.“ „Carmencito, mám tomu rozumět tak, že jako porodíš dítě a jeho otci o něm vůbec nepovíš?“ ujišťovala se Leona, že dobře chápe delikátní hnutí mé mysli. „To nejde, vážně, holky. To prostě nejde.“ Dívala jsem se na kamarádky s běsem v očích a divoce jsem kroutila hlavou. „Vy mě přece musíte pochopit,“ naléhala jsem. Jenže to na ně neplatí. Vážně, to byste je museli znát. Nalily do mě další hrnek čaje, vnutily mi kousek nejjemnější šunky a pak, oslabenou houpajícím se žaludkem a běsem z budoucnosti, mě začaly zpracovávat diplomaticky kladenými otázkami. Po chvilce ze mě vytáhly všechny podrobnosti o mém vystoupení v baru, včetně flamenca na stole… A samozřejmě i o zakončení večera ve Vikingově vášnivém náručí. Vyprávění jsem uzavřela líčením, jak jsem se ráno, když ještě spal, vyplížila z jeho postele i života. Jak jsem tak vzpomínala na nejkrásnější noc svého života, zase jsem začala bulit.

22/24

Jediné, co se mi podařilo před kamarádkama utajit (aspoň doufám), je to, jak moc bych Vikinga zase chtěla vidět. Protože to mi připadalo tak nepochopitelně naivní… A taky strašně moc soukromé. Tu marnou touhu jsem si chtěla nechat pro sebe, abych si ji mohla tajně hýčkat uprostřed osamělých nocí. Ach jo… Magda si myslela, že bych měla zkusit Vikinga přece jen najít, i když se stydím. Je to koneckonců otec mého dítěte a třeba by se k tomu postavil jako chlap, a navíc – podle ní má právo se to dozvědět, ale Leona kupodivu souhlasila se mnou, že by to bylo blbý. Nejdřív mu dát vale a pak po něm chtít peníze… Ne, to ne. To jsem si oddechla, pomyslela jsem si. „Ale,“ napadlo Leonu, „mohla bys ho jako náhodou někde potkat. Jeď do Budějovic, trochu se potuluj ulicemi… Zajdi do toho baru. Prostě se tam chvíli ochomejtej, třeba to vyjde. A pak uvidíš, jak se chlapec zachová. Vždyť ho vůbec neznáš, třeba je úplně blbej a nakonec bude lepší ho ze svého života opravdu vytěsnit.“ „Zbláznila ses?“ vybuchla jsem. „Já se před ním tak strašně stydím…!“ „Je to otec tvého dítěte, tady by měl jít stud stranou,“ kázala mi Leona a Magda jí přikyvovala. „Ty si můžeš stokrát myslet, že ho k ničemu nepotřebuješ, ale co dítě? Jednou se tě na otce zeptá, tomu neujdeš. A možná se mu nebude líbit, že jsi ho sama vydělila z vašich životů. Nad tím se, Carmencito, zamysli,“ naléhala Leona. „Ne, to nepřipadá v úvahu.“ „A co teda chceš dělat?“ „Už jsem o tom trochu přemýšlela,“ přiznala jsem rezignovaně. „Nastěhuju se zpátky k našim – teda jestli mi to dovolí, ale doufám, že ano, jsou hodní a mají mě rádi. A poprosím mámu, aby se mi o dítě starala. Já musím chodit do práce, splácím hypotéku na ordinaci… A máma se na vnoučata jen třese.“ „A co řekneš vašim? O otci…?“ „No, prostě… Co nejvíc pravdy. Flamenco na stole vynechám, uchechtla jsem se“

23/24

Jenže i bez flamenca toho zbývalo hodně, co naši těžko skousnou, to mi bylo jasné. Jsou oba hodně konzervativní a skutečnost, že dcera, na niž byli doposud tak pyšní (lékařka…!) má nemanželské dítě, se jim líbit nebude. A to nemluvím o tom, jak málo se jim bude líbit to, že jejich vnouče bude mít v rodném listu proškrtnutou kolonku otec. „Já myslím, že vaši ti určitě pomůžou,“ řekla Magda. „I kdyby táta nechtěl, máma ho ukecá, jak ji znám, ale stejně hlasuju pro to, abys předtím, než půjdeš za nimi, zkusila kontaktovat Vikinga. Hele, když tě odmítne, aspoň tím tu věc uzavřeš. K vašim můžeš jít vždycky, ale přece jen ta možnost, že by tvé dítě mělo otce…“ „Ne,“ trvala jsem si umíněně na svém.

@Created by PDF to ePub