Alena Jakoubková MANŽEL, KTERÝ ŠTĚKÁ, TAKY KOUŠE. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Alena Jakoubková MANŽEL, KTERÝ ŠTĚKÁ, TAKY KOUŠE Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Alena Jakoubková, 2012 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2012 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2012 ISBN 978-80-243-6291-5

Láska je zázrak, o němž víme spolehlivě jen to, že existuje. (Josef Josefík)

Nejlepším sociálním pojištěním ženy je její manžel. (autorka této knihy)

Když mě chlap pozve na něco dobrého, může být klidně i úchyl. (Eva K., asi 120 kg)

Starý pavouk přede sítě, pevné jako drát, uvízneš v nich, milé dítě, a on se ti bude smát…

Dvě růžové čárky. Sakra…! To přece není možné…! Neodvážila jsem se krabičku s těhotenským testem hodit do odpadkového koše kdekoli doma, raději jsem ji pečlivě obalila toaletním papírem, vložila do neprůhledného papírového sáčku a zakamuflovala jsem ji na dno svého školního ruksaku. Zítra si v lékárně opatřím další test a zkusím to znovu. Ty testy určitě nejsou moc spolehlivé, utěšovala jsem se, ale cloumala mnou panika. Druhý den ve škole jsem se nedokázala vůbec soustředit. Samozřejmě! Moje nejlepší kamarádka a spolužačka Jolana do mě musela několikrát nemilosrdně šťouchnout, když se na mě zlomyslně obrátil s otázkou některý učitel, poté co si všiml, že ho vůbec nesleduju, ale před vyvoláním z biologie mě nezachránila. Kroupová, když zjistila, že nedávám pozor, zajásala a nekompromisně mě přivolala k tabuli – a já pochopitelně neměla ponětí, o čem jde zrovna řeč. Kroupová se rozhodla se mnou nemazat a nemilosrdně mi lupla kouli. Jolana se pak o přestávce, když jsme si zašly na dvůr trochu se provětrat a sníst si v klidu svačinu, omlouvala, že mě nevarovala před pozorností Kroupové, z níž máme všichni nekontrolovatelný běs, včas, ale já mávla rukou, aby si s tím nedělala starosti. To Jolanu konečně přimělo, aby se zamyslela nad tím, co se mnou dneska je. Jsem totiž příšerný šprt a jindy bych se z koule z čehokoli hroutila a tím spíš z koule z biologie, která mi moc nejde, takže se na ni šprtám dvojnásob, abych si udržela dvojku na vysvědčení a potažmo vyznamenání. Naši totiž ode mne vyznamenání očekávají.

5/32

Moc jsem si je rozmazlila… (ha ha ha) Oba moji rodiče jsou špičkoví právníci a oba od své jediné dcerunky očekávají, že půjde v jejich stopách. Máma je soudkyně v občanskoprávních sporech a táta advokát se specializací na trestní právo. Doma se mluví jen o paragrafech, což ve mně nevyvolává zájem, nýbrž třeskutý odpor. Věšet to na nos rodičům mě ale ani nenapadne. Na to je čas…! Zajímalo by mě, jaký paragraf vytáhnou na mě, až zjistí, že jejich hodná, vyznamenáními ověnčená dcerunka je v tom. Po vyučování jsme s Jolanou zamířily na metro. Jolana se znovu omlouvala za kouli od Kroupové. „Sonjo, moc mě to mrzí, ale ty jsi vážně zrovna vypadala, jako bys poslouchala,“ vykládala, „koukala ses v tu chvíli přímo na ni, opravdu. A kromě toho se tě Kroupová ptala na osmotické jevy a zrovna ty ses přece tak strašně šprtala…“ „Kule z biologie je dneska tím nejmenším problémem, který mě trápí,“ vylítlo ze mě bez přemýšlení, dřív než jsem se stačila zarazit. Svěřit se s tím strašlivým podezřením, že jsem těhotná, komukoli včetně Jolany jsem totiž vůbec neměla v úmyslu. Přišlo mi to tak hrozný, že ani nejlepší kamarádka nebude s to mě pochopit. A co bych dělala, kdyby se ode mne s odporem odvrátila? Doufala jsem, že příští test bude negativní a já budu moct na tu šílenou noční můru zapomenout. „Hele, koukej mi okamžitě říct, co je to s tebou,“ upřela na mě velmi zvědavý pohled Jolana a zastavila se. Držela mě za loket, tak jsem se musela zastavit taky. „Vypadáš, jako by tě převálcovalo pendolino. Tak ven s tím,“ vyzvala mě. „Stejně ti nedám pokoj, dokud mi to neřekneš,“ upřela na mě přísný pohled. Povzdechla jsem si. Radši bych si to nechala pro sebe, ale Jolana mi stejně nedá pokoj, to mi bylo jasné jako facka. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ni. „Je to ale něco strašnýho,“ upozornila jsem ji. „Ale no tak, já to vydržím.“ Když Jolana viděla mou nerozhodnost, navrhla: „Pojď támhle, dáme si koblihu a kakao.“ Ukázala na cukrárnu.

6/32

Chvilku jsem přemýšlela – to, co se mi honilo hlavou, bylo šílené, ale… Ale svěřit se kamarádce bylo přese všechno velice lákavé. Nebýt tak v tuhle chvíli sama… Nechala jsem se poslušně odvést do cukrárny. Koblihu jsem odmítla, protože jsem měla žaludek sevřený jako v kleštích – někde v koutku vykvetla myšlenka, že bych si měla hlídat váhu – abych těhotenství, bude-li to ono, co nejdýl utajila. S kakaem jsem se posadila ke stolku u okna. Jolana si sedla naproti a ve mně se něco zlomilo. Najednou jsem byla ráda, že na tu hrůzu nebudu sama. Rozbrečela jsem se. Jolana natáhla ruku a pohladila mě po tváři. „Tak co se ti stalo…?“ „Jsem asi těhotná.“ Jolana zbledla. Bodejť by ne – těhotenství je nejhorší strašák gymnazistek. Tím spíš ještě nezletilých. Být těhotná, je jako být mrtvá. Je nám šestnáct. Chceme být sexuálně aktivní bez rizika otěhotnění – jak to radí příručky. Jenomže ani moje, ani Jolanina máma si nemyslí, že jejich hýčkané sotva šestnáctileté dcerunky mají na sexuální život nárok, a tudíž se nám o antikoncepci může jen zdát. Nemyslím si ale, že by mi svůj nemoderní postoj máma přičetla k dobru, až s těhotenstvím doma vyrukuju. To, že mi o antikoncepci zakázala třeba se jen zmínit, z ní podle mě dělá spoluvinici, ale to si určitě nechám pro sebe. Nejsem zrovna nejstatečnější… Jak mámu znám, určitě na sebe nevezme ani stopičku viny. A přitom, kdybych měla nějakou rozumnou ochranu, nemuselo k tomu dojít. Jo, je prima si v duchu opakovat, že za to vlastně může máma. Hned se mi ulevilo, že já za to prakticky nemůžu. Černý humor… „Jak je to možné…?“ vydechla Jolana šokovaně, když se přestala dusit a našla zase řeč. Vůbec jsem jí totiž neřekla, že jsem s Gregorym zašla tak daleko. „…Gregory,“ pípla jsem.

7/32

„Jéžiš…“ vydechla. „Ty jsi s ním… Hmmm… A co on na to…? Na to, že jsi těhotná?“ „Já nevím… ještě jsem mu nepsala, musím nejdřív vědět jistě…“ Pokrčila jsem rameny. „Ty to nevíš určitě? A bylas u doktora?“ zajímalo Jolanu. „Ještě ne.“ „Třeba se ti to jen opozdilo…“ „Doufám, ale… včera jsem si udělala test.“ „A ten ti vyšel…“ „Jo,“ přikývla jsem. „Co budeš dělat…?“ „Dneska si koupím v lékárně ještě jeden,“ odpověděla jsem. „Třeba to není stoprocentně spolehlivé, aspoň jsem o tom někde četla. Třeba ten další test… No, je tu přece jistá naděje, ne? Půjdeš se mnou k nám?“ poprosila jsem kamarádku. „Nechci na to být sama, víš, až se to zase ukáže. Strašně se bojím,“ přiznala jsem. Jolana přikývla.

Druhý test vyšel stejně jako ten první. Jsem klikařka. Kruci…! Nezbylo mi nic jiného, než přistoupit k dalšímu kroku. Otevřela jsem telefonní seznam na internetu. Zjistila jsem, že na naší poliklinice ordinují dva gynekologové. K doktorce Králové chodí moje máma, objednat se k ní mi přišlo příliš riskantní. Mohla by žalovat. A to nejen našim, ale klidně by mohla zavolat i do školy. Při té představě jsem se úplně orosila. O tom, jak funguje institut lékařského tajemství, nemám ani páru, radši to nebudu riskovat. Zavolala jsem tedy doktoru Baumanovi, který mě bez vyptávání objednal na druhý den odpoledne – nestála jsem o to ve škole předkládat omluvenku z gyndy. Jolana šla se mnou. Třásla jsem se jako osika.

8/32

V příjemně zařízené čekárně doktora Baumana seděla jen jedna paní. Taková starší, odhadla jsem ji nejmíň na čtyřicet. Než jsme se s Jolanou nervózně usadily, ze dveří opatřených tabulkou s ordinačními hodinami vyšla sestra a vyzvala ji, aby se připravila na vyšetření. Paní zmizela ve vedlejších dveřích, za nimiž byla malá kabinka, a my v čekárně, kterou se linula tichá hudba, osaměly. Pak si sestra, energická paní s unavenou nenalíčenou tváří v důchodovém věku, zavolala do svého království – předpokoje zařízeného kartotékami a velkým psacím stolem, obloženým do půlmetrové výše nějakými papíry, mě. Usadila mě na židli, ze které přesunula stoh karet na vrchol bince na stole, kde se marně snažily udržet balanc. Sestru to vůbec nevyvádělo z míry. Vyzpovídala mě, aby mohla nadepsat novou kartu. Když jsem jí sdělila rok svého narození, překvapeně zvedla hlavu a zamrkala. Nehnula jsem brvou a dál jí koukala do očí, i když mi to dalo velké přemáhání, tak oči nakonec sklopila, ale zeptala se mě, jestli se nechci raději objednat k doktorce Králové, která se specializuje na mladé pacientky a navíc je to žena…? Nebylo by mi to přece jen milejší? Zavrtěla jsem hlavou. Důvod jsem si pochopitelně nechala pro sebe. Sestra metodicky nadepsala kartu, vyptala se na zdraví rodičů a jaké choroby jsem překonala, což jsem více méně pravdivě odprezentovala, pak mi změřila tlak a pod paži mi vrzla teploměr. Nesouhlasně si mlaskla nad hodnotou, kterou jí ukázal display tlakoměru, a zeptala se mě, jestli se mi v poslední době točívá hlava. Co jsem jí na to měla odpovědět? V poslední době mi palice rotuje jak na toboganu. Ale předtím mě nikdy ani nezabolela – vím já, jestli je to těhotenstvím nebo jen povolenými nervy? Pokrčila jsem rameny a sestra mě informovala: „Máte dost nízký tlak.“ „Aha.“ Víc jsem ze sebe na toto téma nedostala. Ostatně bylo mi to jedno. Myslím ten tlak…

9/32

Pak sestra přeložila moji kartu, poklepala mi na hřbet ruky (asi jako že nic ve zlém, děvenko, zeptat jsem se musela), vstala a se skoro šibalským mrknutím otevřela dveře do ordinace. Tónem a s gestikulací královského ceremoniáře pronesla: „Slečna Laubová, pane doktore.“ Doktor Jaroslav Bauman byl elegantní asi čtyřicátník, takový ten uhlazený, jemný muž s pohlednou tváří. Celý Collin Firth, když hraje ve správném filmu. Vstal a podal mi ruku a já si všimla, že je strašně vysoký. Pak mi pokynul, abych se posadila, rozevřel kartu, prohlížel si ji a zeptal se, proč jsem se k němu objednala. Jakmile koukl na okénko s datem narození a uviděl, kolik mi je let, stejně jako sestra se na mě nejdřív podíval, jako bych měla dvě hlavy, a pak se mě zeptal, jestli bych nedala přednost kolegyni doktorce Králové. „Ne… Ne.“ „Ok, děvče. Tak co vás trápí?“ „Jsem těhotná. Asi.“ „Ach,“ nedokázal zakrýt šokovaný výraz. Rychle se ale vzpamatoval a v profesionálním úsměvu na mě vycenil zuby. Sklonila jsem hlavu. Doktor mě vyzval: „Běžte tamhle do kabinky a svlékněte se,“ nařídil mi. „Od pasu dolů – byla jste někdy na gynekologii, slečno? Ne…? To nevadí,“ povzdechl si. „Sukni si můžete nechat,“ dodal pro jistotu, asi v běsu, že bych mu tu udělala nevítaný striptýz. „Sundejte si jen spodní kalhotky. A ničeho se nebojte, budu opatrný,“ ujistil mě. Svlékla jsem si řečené a vylezla na vyšetřovací stůl. To vyšetření nebylo vůbec příjemné, to mi věřte… Ale zatnula jsem zuby, rozhodnutá nedat to najevo. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si, že jsem v nějakém románu četla – nevím už v jakém ani o čem to bylo, že jistá dáma, když spala s mužem, s nímž se jí to nelíbilo, zavřela oči a hrdinně myslela na Anglii. Zavřela jsem tedy oči a myslela na Anglii. Jak příznačné – vzhledem k potenciálnímu otci dítěte. Velice černý humor, ale docela to pomáhalo.

10/32

Naštěstí vyšetření netrvalo dlouho. „Běžte se zase obléknout,“ vyzval mě lékař laskavě, „a přijďte pak za mnou.“ Oblékla jsem si kalhotky, uhladila sukni a vrátila se do ordinace. Srdce jsem měla až v krku. Klepala jsem se jako osika. Posadila jsem se na židli, na niž doktor ukázal, a složila jsem ruce v klíně. Cítila jsem, jak se celá třesu nervozitou a jak mě polévá pot. Snažila jsem se odpověď vyčíst z tónu lékařova hlasu, ale bylo to marné. Doktor Bauman je profesionál. „Je to těhotenství,“ potvrdil pak suše Bauman, když už jsem byla usazená proti němu. „Měla jste pravdu,“ řekl a znělo to, jako by ho to překvapovalo. To si jako myslel, že se tu od něho nechám mučit pro nic za nic…? „Co s tím chcete dělat?“ zajímalo ho. „Jste velice mladá, čím dříve to začneme řešit, tím lépe,“ dodal. „Já nevím,“ špitla jsem a snažila se zadržet slzy, které se mi nezadržitelně draly do očí. Všechna naděje s nimi odplývala ke všem čertům. Sakra…! Co bych s tím prokrista asi tak měla dělat…? Dát oznámení do školního časopisu? Budu mít dítě. Nebudu mít ani maturitu. Jo, to je rovnice, za jejíž vyřešení by mi musela Lojdová navalit jedničku. V duchu jsem se pokárala za cynismus, který mi ale pomohl (na chvíli) zadržet slzy. „Vědí to rodiče…?“ zeptal se jemně lékař. „Ne, ne…!“ vykřikla jsem. „A nesmějí se to dozvědět,“ zapřísahala jsem ho vyděšeně. „Bez nich nemůžete nic dělat, nejste plnoletá,“ připomněl mi bohužel popravdě lékař. „Ale já… Nechci jim nic říkat.“ „Chodíte do školy?“ „Ano, na gymnázium.“ „Na gymnázium…! Takže jste chytrá dívka,“ zdálo se, že to doktora překvapuje. „Víte dobře, že vám nemohu jen tak pomoct bez toho, že s tím vysloví souhlas vaši rodiče,“ upozorňoval mě. „Ať už se rozhodnete jakkoli, musejí stát za vámi, musejí s vaším rozhodnutím souhlasit. Bez nich nemůžete dělat nic.“ Povzdechl si. „Vy si ale musíte nejdřív ujasnit, co vlastně chcete. Pomýšlíte na potrat?“

11/32

Byla jsem vyděšená. Potrat…? Zbláznil se…? Co ho to napadlo? Jaký potrat, proboha…? Hlavou se mi honilo, jaké se mi skýtají možnosti. Nenapadla mě ani jediná. Naši mě zabijí, o tom jsem nepochybovala. Ze školy mě najisto vyhodí. Co budu dělat…? Musím to napsat Gregorymu. Je mu už jednadvacet. Ten určitě něco vymyslí. Zvedla jsem hlavu. „Na potrat jít nemůžu. To bych nepřežila.“ „Ale jste tak mladá – co si s dítětem počnete?“ Pokrčila jsem rameny. Bože, jak to mám vědět…? „A co na to… kdo je vůbec otcem toho dítěte? Spolužák…?“ zajímalo lékaře. „Ne, je to… On je cizinec.“ „Proboha,“ uklouzlo mu. „Odkud…?“ „Je Angličan. Seznámila jsem se s ním na jazykovém kurzu.“ Bylo vidět, že se doktorovi trochu ulevilo. Co si myslel…? „Jak je starý?“ zeptal se. „Jako vy?“ „Ne, on je… Je mu přes dvacet.“ „Vy si to dítě chcete opravdu nechat?“ „Je to moje dítě.“ Lepší odpověď jsem mu nedokázala dát. Byla jsem bez sebe hrůzou z reakce rodičů, z toho, jaký poprask moje těhotenství způsobí ve škole, ale představa potratu mi ani na vteřinu nepřišla na mysl. Kupodivu ani obava, jak se o dítě postarám – na to jsem byla moc mladá… Neviděla jsem dál než na růžovou nebo modrou čepičku. Nevím, co se v blízké době se mnou stane, a samozřejmě vím, že to budu mít strašně moc těžké, ale k té běs vyvolávající situaci, kterou možná vůbec nezvládnu, rozhodně navíc nepřispěju vraždou, tím jediným jsem si byla absolutně jistá. Možná z toho dítěte vychovám nesnesitelnýho spratka, ale určitě mu dám život. (Jak patetické… já vím, ale byla jsem mladá, tak

12/32

strašně mladá.) Díky dotěrným otázkám laskavého doktora mi však taky došlo, že těhotenství musím před mámou za každou cenu utajit aspoň tak dlouho, dokud nebude na potrat pozdě. Protože ona mě k němu bude nutit. To mi bylo jasné. Moje těhotenství bude vnímat jako zostuzení celé rodiny. Lékař se ke mně naklonil a zeptal se: „Pomůžou vám rodiče…? Jestli ano…“ Málem jsem se rozesmála. „Až naši zjistí, že jsem v tom, zabijou mě.“ „No to snad ne,“ usmál se povzbudivě. Pokrčila jsem rameny. Jestli to bude takhle pokračovat, brzy si je vykloubím. „Musíte jim to říct, Sonjo,“ zvolil doktor otcovský tón a oslovil mě křestním jménem. „Nejlíp ještě dneska,“ nabádal mě laskavě, ale přísně. Jak v červený knihovně, pomyslela jsem si znechuceně. Všichni si myslí, že vědí, co je pro mě dobré, líp než já. „A pak, až se rozhodnete, co chcete podniknout,“ pokračoval úlisně, „přijďte sem. Společně vymyslíme, jak se o vás co nejlépe postarat, ano…?“ To určitě, pomyslela jsem si. Přikývla jsem však, abych ho uklidnila. Pochopila jsem, že on není můj přítel. Bleskově mi došlo, že nejlíp udělám, když se před ním budu tvářit, jako že jeho moudrý rady opravdu poslouchám. Přikyvovala jsem jeho kázání, jako že si o všem promluvím s rodiči, a ano, jistě, ještě dneska… Aby ho náhodou nenapadlo jim telefonovat nebo tak něco. To tedy fakt nemůžu potřebovat. Ach jo. Pak mi došlo, že lékař je asi stejně starý jako můj otec. „Co byste v takovém případě poradil své dceři?“ zeptala jsem se proto, abych měla ohledně jeho názoru naprostou jistotu. Doktor na mě chvilku upřeně hleděl, ale pak se zřejmě rozhodl, že mi odpoví na rovinu. „Mám dceru, která je jen o dva roky mladší než vy, Sonjo. Je jí čtrnáct. Kdyby se jí jednou stalo, to co vám, rozhodně bych jí

13/32

poradil, aby šla na potrat. Jste příliš mladá na to, abyste tu situaci zvládla, to mi věřte. I kdyby vám rodiče pomáhali, znamenalo by to pro vás radikální změnu. Nejen těhotenství a porod, ale především potom péči o dítě, výchovu… A to nemluvím o tom, jak byste to dítě uživila…? I kdyby si vás ten anglický mládenec chtěl vzít, musíte myslet na to, že je pro vás příliš starý. Nejste plnoletá, copak by vám rodiče dovolili, abyste odjela do ciziny natrvalo? A nebo – ten mladík – myslíte, že by se kvůli vám přestěhoval do Prahy? Jak by takové manželství asi vypadalo? Jste do něj zamilovaná? Jak dlouho se znáte? Byla byste s ním šťastná? A co chce on? Kladete si tyhle otázky, Sonjo? Asi ne, jak tak na vás koukám – ale měla byste. Přemýšlejte o tom, ano? Nezničte si unáhleným rozhodnutím život. Budete mít další děti, nebojte se… Dneska už je medicína na úplně jiné úrovni, než byla dřív… Nemusíte mít strach,“ ujišťoval mě. „A jednou potkáte toho pravého – a teprve pak bude ten správný čas na mateřství.“ Přikývla jsem. Nikoli proto, že bych o potratu vůbec mínila přemýšlet. To ne – ani náhodou…! Ale přišla jsem na to, co udělám. Možná by se to mohlo vyřešit ještě dřív, než to řeknu našim. Kdyby mi Gregory nabídl manželství, znělo by přiznání doma sice pořád ještě hrozně a naši by vyšilovali, ale přece jen by to přijali o chlup líp, když k těhotenství na misku vah přihodím otce a manžela (navíc aristokratického…!), než kdybych se rodičům předhodila jako pitomá oběť. Svobodná matka… Naši by mě ugrilovali zaživa. Ještě dneska napíšu Gregorymu, rozhodla jsem se. Třeba mě požádá o ruku, malovala jsem si naivně. Tím by se všechno vyřešilo a já bych zase mohla klidně spát. Říkal přece, že mě miluje. A naši, když se jim těhotenství předloží spolu s žádostí o ruku (anglický hrabě, to je zaručeně obměkčí…!), se budou na celou situaci určitě dívat shovívavěji. Bylo mi šestnáct a byla jsem synonymem pro naivitu. A zítra zajedu za babičkou, rozhodla jsem se. Té jediné důvěřuju. Kromě Jolany, samozřejmě.

14/32

Cestou domů jsem pozvala kamarádku na kakao. Když jsem vyšla z ordinace, nemusela jsem říct ani slovo. Všechno si vyčetla z výrazu, který mi čišel z tváře. Čiré zoufalství. Usadily jsme se v cukrárně, abychom měly klid na rozebrání definitivně potvrzené situace. Jolana mi můj plán, zasvětit do toho nejdřív Gregoryho, schválila. Stejně jako já si myslela, že Gregory mě požádá o ruku (jak jinak, přece…?). Utvrzovala mě v tom, že Gregory je dospělý (tomu se dnes musím smát… dospělý!), myšlenka na svatbu a manželství mu bude připadat jako jediné rozumné řešení. Kdyby mě do jiného stavu přivedl stejně starý spolužák, bylo by to mnohem horší, pochvalovala si, že moje situace není tak strašná, jak se nám až do teď zdálo. Rozešly jsme se před naším domem, kam mě šla vyprovodit, plné nově nabytého optimismu. Doma jsem si napsala úkoly. Dost jsem to odbyla, popravdě řečeno, ale protože mi bylo jasné, že se studiem stejně brzy na čas skončím, nechtělo se mi do toho zbytečně vkládat příliš mnoho energie. Zase na druhou stranu jsem se nemohla přestat ze dne na den učit, abych nevzbudila v profesorech podezření, že se třeba se mnou něco děje. Byla jsem totiž jedničkářka a každá dvojka (neřkuli kule) byla podezřelá. Večeře se brzy pro mě staly mukami pekelnými. Normálně totiž dost jím – a máma je vynikající kuchařka. Kvůli tátovi, který to tvrdě požaduje, máma každý den vaří teplé jídlo, i když je hodně zaměstnaná. Já jí samozřejmě musím pomáhat – což mě normálně moc baví, ale teď… Hrůza…! Po několika dnech jsem ani nemusela vejít do kuchyně – už jen z toho pachu, co se z ní linul po celém bytě, mi bylo na bli… na zvracení. Natož pak, když se ode mě očekávalo, že se na jídlo vrhnu jako bezedná. Musela jsem ale předstírat. Šlo to ztuha. Hodně ztuha. Seděla jsem nad obrovitánským talířem bramborových nočků, zapečených se slaninou ve smetanovém bešamelu, okořeněném silně aromatickými bylinkami.

15/32

Žaludek se přestěhoval do krku, musela jsem pevně stisknout čelisti, aby vůbec zůstal uvnitř. Rodiče se naštěstí zrovna dohadovali kvůli nové pračce, takže mi věnovali jen malou pozornost. Kvůli dítěti jsem se přemohla a jídlo do sebe jakž takž naskládala, ale bylo mi strašně. Takhle to dál nepůjde. Musím něco vymyslet. A vymyslela – ale je to tak ohavné, že to neprozradím. Ale všechno bylo lepší, než jíst… Ach jo… Po večeři jsem umyla nádobí, k překvapení rodičů odmítla jak moučník, tak sledování dalšího dílu Kriminálky Miami s tím, že jednak nemám hlad – „ty noky byly skvělý, mami, jsem úplně plná,“ zalhala jsem – „a druhak se musím ještě učit,“ a zavřela jsem se ve svém pokoji. Zrzek z Miami se mi sice líbí, ale delší pobyt s rodiči ve stejné místnosti mi nedělá dobře. Nikdy jsem jim opravdu nelhala – a dost těžko jsem nesla, že jim teď lžu. Ani mě nenapadlo se učit – na to jsem neměla myšlenky, ale otevřela jsem počítač a napsala dlouhatánský dopis Gregorymu. Láskyplný dopis, k němuž jsem upjala všechny naděje. Po dlouhé době jsem se pořádně vyspala. Ráno, sotva za mámou konečně zapadly dveře, jsem zatelefonovala babičce, která bydlí v domě s pečovatelskou službou na druhém konci města. Ne, že by babička byla tak stará a nemohoucí, ale po dědově smrti už v jejich domku se zahrádkou v Chabrech sama bydlet nechtěla. Prý by se jí tam moc stýskalo. Domek prodala a peníze dala našim, aby si mohli koupit velký byt na Vinohradech v Mánesově ulici, v němž teď bydlíme, a zajistila si garsonku ve starobinci, aby měla kde být na stará kolena, jak říkala. Tu garsonku si zařídila moc krásně. Vůbec byste nepoznali, že to není normální byt. Babička měla radost, že k ní chci zajít uprostřed týdne, protože obvykle jsem za ní jezdila v sobotu nebo v neděli. To samozřejmě netušila, jakou bombu u ní nechám vybuchnout. Hned plánovala, co dobrého mi uvaří a nenechala si to vymluvit. Ach jo, zase jídlo…!

16/32

Ještě než jsem vyrazila do školy, otevřela jsem notebook, abych si na emailu přečetla Gregoryho odpověď. Nebyl to dobrý nápad, to mi věřte. Měla jsem to radši nechat na později. Rozrušení z jeho dopisu mi přineslo další kouli z biologie. Velký kus mé naivity vzal za své. Kroupová zírala – chtěla mi dát šanci, abych si to u ní opravila a já znovu vybouchla – na to u mě není zvyklá. Dokonce se mě zeptala, jestli nejsem nemocná. Myslím, že naši budou mít k zabití důvodů víc. Ach jo… K tomu dopisu od potenciálního (ha ha ha) ženicha – Gregoryho samozřejmě ani nenapadlo, aby mi nabízel manželství. Ve velice, ale velice odměřeně laděném dopise se mi omluvil (chápete to??? OMLUVIL), že si nedal větší pozor (sic…!), psal, jak ho mrzí, že mám (já…??? jak to, že jen já…???) takové problémy, ale o svatbě v tom až urážlivě přezdvořilém psaní pochopitelně nebyla ani zmínka. No, třeba mě přijede požádat o ruku osobně, vlévala jsem si odvahu do žil (jakože aby mě překvapil), hlavně proto, abych se nerozbrečela. Protože abych pravdu řekla, bylo mi to strašně, ale strašně moc líto. Je však pravda, že na konci dopisu Gregory připojil nabídku, že kdybych něco potřebovala, mám se mu ozvat. Nu, potřebovala bych, aby si mě vzal, popravdě řečeno. Bylo mi ale jasné, že tohle Gregory na mysli rozhodně nemá. Co přesně tím myslel, jsem pochopila až mnohem později. Ještě že mám babičku. Moje milovaná babička mi uvařila čaj s citronem a spoustou cukru a otevřela mi své srdce. Zpráva, kterou jsem jí přinesla, ji nevyvedla z míry tak, jak jsem očekávala. Ne, že by ji nadchla…! Spíš nade mnou lomila rukama a projevovala o mě láskyplnou starost. A taky ji trápila obava, jak se k mému těhotenství postaví její syn a snacha. O potratu se vůbec nezmínila, což mě potěšilo. I když jsem to od ní nečekala, znám ji dobře, přesto mě to potěšilo. Moje zlatá babička mluvila jen o tom, že to budu mít v životě těžké, ale že jsem silná a že se s tím vyrovnám. Ta důvěra ve mne mě nesmírně dojala.

17/32

Babička mě utěšovala, láskyplně objímala, nechala mě u sebe vyplakat, vyslechla mě a slibovala mi nekonečnou duchovní podporu. O Gregorym se stisknutými rty řekla, že pro mě není dost dobrý. Pak mě nakrmila křehkým domácím jablkovým koláčem s drobenkou, který tolik miluju, ale víc udělat nemohla. Vlastně přece… Svěřila jsem se jí s obavou, aby mě naši nenutili jít na potrat. Babička se zamyslela… Pak řekla, že si stejně jako já myslí, že tohle se opravdu nedá vyloučit. Bude proto určitě lepší s tou zprávou doma počkat, dokud nebudu aspoň ve čtvrtém měsíci. Babička to sice ze všech sil maskovala, ale s mou mámou si nikdy neměla moc co říct. Myslím, že ji považuje za snobku. A v nejhlubších zákrutech své laskavé duše možná i za studený čumák. Teď se mi váhavě přiznala, že si o matce nemyslí, že by zprávu o mém těhotenství přijala rozumně. Podle babičky bude mámu velice těžké přesvědčit, aby mi s dítětem pomáhala. Proto ji musíme postavit až před hotovou věc. Ach, bylo báječné mít takového spojence…!

Ty dva měsíce, které jsem musela ještě těhotenství tajit, nebyly ani trochu snadné. Trpěla jsem každodenní ranní nevolností, ale naštěstí mám v našem velkém bytě vlastní koupelnu, takže si toho máma nevšimla. I když jak mohla přehlídnout ten zelenej ksicht, to fakt nechápu… Pár učitelek to teda zaznamenalo. A navíc jsem naštěstí vůbec nepřibírala – spíš naopak, takže na mně nebylo nic znát. Ach jo… (Já vím, že se opakuju.) Nebýt babičky a Jolany, asi bych to vzdala. Ty dvě mě ale podporovaly, a tak jsem zatnula zuby… …a snažila se ze všech sil. K mé poraženecké náladě přispěl (kromě Kroupové, ale ty koule od ní jsem si už naštěstí opravila) hlavně Gregory. Otec mého dítěte se po první

18/32

reakci na můj dopis, na kterou jsem vůbec neodepsala, protože se mě Gregoryho nelaskavý přístup velice dotkl, asi na týden odmlčel. Možná čekal, co ze mě vypadne dál. Pak od něj ale z ničeho nic přišel další e-mail, v němž mi Gregory velkohubě sdělil, že moji (MOJI…!) situaci probral se svými rodiči a ti mu připomněli, že jako aristokrat si nemůže zvolit manželku stejně jako obyčejní lidé, nýbrž si ji musí vybírat mezi sobě rovnými (to asi abych náhodou nezaslechla vyzvánět zvony…). Dál mi napsal (ve vší zdvořilé odtažitosti, pochopitelně, abych si to ani omylem špatně nevyložila), že na mě a naši romantickou letní lásku nikdy nezapomene, ale že zajisté pochopím, že by jistě bylo v zájmu obou stran, aby se dítě nenarodilo. Bla bla bla… Ten mizera mi navrhuje potrat…! A ještě napsal, že mi na něj pošle peníze. To mě strašlivě urazilo. V nekontrolovaném amoku jsem mu okamžitě odepsala, že bych si od něj nevzala ani korunu (míníc tím tu jejich zatracenou libru) a že ho strašlivě nenávidím. A taky jsem mu oznámila (aby snad nesetrvával v blažené nevědomosti), že moje dítě se narodí navzdory jeho hnusný zradě a že on je nikdy neuvidí. Howgh…! Gregory se ovšem neurazil. Ani ho to nijak zvlášť nevyvedlo z míry. S onou typickou anglickou noblesou, která mi začínala pekelně lézt na nervy (v létě jsem z ní padala na zadek), mi květnatě vyložil, že i přes mé příkré odmítnutí je připraven mi finančně (sic…!) přispět na náklady, spojené s vyřešením té věci. Mizera…! Jolanu to rozzuřilo skoro stejně jako mě. Zlomyslně navrhovala, abych mu hned za tepla napsala, že po něm budu chtít výživné – a to dost vysoké. Aby nepočítal s nějakou přehnanou hrdostí, že já jako studentka žádnými financemi neoplývám. „Já od toho mizery nic nechci…!“ provolávala jsem totiž pitomě, zaměňujíc nedostatek rozumu za ušlechtilost a hrdost, což Jolana ode mě

19/32

považovala za pěknou blbost a připomínala, že peníze budu potřebovat ve velkém množství. Mou nejlepší kamarádku totiž naštvalo, že dobře vychované aristokratické hrabátko se o tom, že by přispívalo na výživu a výchovu svého dítěte, pokud se narodí, střežilo zmínit. Penízky by se přikutálely (a bůhví jestli…!), jen aby za sebou uklidil. Hnusák mizernej…! Na tenhle dopis jsem mu opět vůbec neodpověděla, ačkoli mě prsty na klávesnici svrběly. Donekonečna ho ujišťovat, že od něj nic nechci, jsem neměla v úmyslu, připustit, že jeho peníze nakonec možná potřebovat budu, se mi příčilo, a ubezpečovat ho, že o dítěti nikdy neuslyší… K čemu by to bylo? Někde v hloubi duše jsem si totiž začala uvědomovat, že když půjde o dítě, hrdost bude muset jít stranou. „Takže se nedá vyloučit, že hrabátko bude muset solit,“ jak to neuctivě a s úšklebkem k starým dobrým anglickým aristokratickým tradicím vyjádřila Jolana. A co já vím, co bude… jednou? Protože jsem přes den prožívala strašlivé běsy, každý večer, když jsem si lehla do postele, jsem na své dítě láskyplně mluvila. Hladila jsem se po plochém bříšku a slibovala jsem mu, že i když jsem mladá a nemám tušení, co si spolu počneme, budu ho milovat. A pak jsem pocítila, že své dítě opravdu miluju. Byl to nádherný pocit.

Pro jistotu (nikoli z obavy o zdraví, nýbrž ze strachu z prozrazení) jsem se asi za dva týdny stavila i u doktora Baumana. Jako že pro jistotu. Nechala jsem se znovu prohlédnout – naštěstí mi jen odebral krev, změřil tlak a osahal břicho, jinak mě nemučil – a lživě jsem jej ujistila, že doma jsem už všechno vyklopila a že rodiče souhlasí, abych si dítě nechala. Lžu nerada, ale jinak to nešlo. Naštěstí mi doktor skočil na špek.

20/32

No, opravdu to doma vyklopit se mi samozřejmě ani trochu nechtělo, ale když přišel čas, skočila jsem do toho rovnýma nohama, tak, jak mi poradila babička. K odstartování velkého třesku jsem si vybrala sobotní podvečer. Máma měla dobrou náladu, protože jí táta se sobotním nákupem, na který jej poslala se seznamem dlouhým jako vlasy Lady Gaga, přinesl kytku, a tak tančila po kuchyni a připravovala mu k večeři jeho oblíbené jídlo – kuře na hříbkách v husté smetanové omáčce domácí krupicové noky okořeněné špetkou muškátového oříšku, lehounké jako peří. Mně nařídila, abych upekla čokoládové řezy s vaječným krémem, malinovou marmeládou a cukrovou polevou. Což se mi hodilo, protože jsem chtěla sbírat předem aspoň nějaké body. No a při odpolední svačině, na kterou se u nás o víkendových dnech odjakživa hodně drží, a k níž máma kromě mých řezů k ovocnému čaji nebo bílé kávě (dle výběru) servírovala křupavé sýrové topinky z finského oříškového chleba a vejce plněná (falešným, samozřejmě, ale stejně dost dobrým) kaviárem, jsem to na ně vybalila. Jen tak: „Mami, tati, jsem těhotná.“ Nejdřív si oba rodiče mysleli, že se přeslechli. Vyměnili si udivené pohledy a kroutili hlavami. Čekali, že v mžiku dodám dementi. Sorry, ráda bych sice vyhověla, ale… Zmobilizovala jsem svůj třesoucí se slabounký hlásek a tónem umírající labutě zopakovala: „Čekám dítě.“ Zpočátku z mé zprávy rodiče nedělali vědu. Ani ve snu by je nenapadlo, že by to mohlo být pravda. (ha ha ha) Protože se nikdy nenamáhali mi cokoli okolo pohlaví nebo nedejbože dokonce sexu (uffff…!!!) osvětlovat, byli upřímně přesvědčeni, že o něčem takovém nemám ani páru – a že bych dokonce nedejbože přešla od teorie

21/32

k praxi, to zjevně považovali za naprosto (ale naprosto, jak by dodal pan prezident) vyloučené. Proto se chlácholivě usmívali, přičítajíce mé sdělení nevědomosti a nastuzení. Nebo tak něčemu. Ha ha ha… (no jo, zase se opakuju) Když jim tedy konečně ráčilo dojít, že říkám doopravdy to, co slyší, nezačali se hystericky jevit, nýbrž mě s úsměvem přesvědčovali, že to bude jen planý poplach. Prý abych si nedělala starosti, že to se stává. Fakt mě měli za dítě. Máma, která byla nade vši pochybnost přesvědčená, že s Danem chodíme jen jako kamarádi (a to měla pravdu, mimochodem…!), mi začala vykládat, že na to, aby žena otěhotněla, musí dojít k jistým intimnostem mezi ní a mužem (málem jsem se nad její naivitou kácela, ale jsem pyšná na to, že jsem ani nehnula brvou, dokonce jsem zadržela i cynické ušklíbnutí, deroucí se mi ze rtů…), a aby asi ani náhodou nedošlo k nedorozumění, připomněla mi, že v šestnácti mám na sex ještě spoustu času. Jo, škoda, že se nezmínila dřív… Nedalo se nic dělat, ačkoli se mi ani trochu nechtělo, musela jsem jí do toho jejího úsměvu pořádně šlápnout. Pozorovala jsem, jak máma, na odpoledne převléknutá do světlých květovaných šatů z umělého hedvábí, graciézně upíjí z křehkého porcelánového šálku drahý čaj a pochutnává si na čokoládovém řezu. S úsměvem vzhlédla a pochválila mě: „Je to moc dobré, Soni. Jsi šikovná.“ Jako bych se ani nezmínila, že bude babičkou. V sedmatřiceti. Táta, který do sebe ládoval už druhou topinku, pochválil mámu: „Tohle je taky moc dobré, Anet.“ Já jsem předstírala, že upíjím čaj, a sbírala jsem odvahu na další kolo. Jídlo jsem nebyla schopná vzít ani do ruky, natožpak že bych ho spolkla. Talířku, na který mi máma naložila dva řezy, protože ví, jak moc mám ráda sladké, jsem si nevšímala.

22/32

Sebrala jsem odvahu a vyslovila to po třetí: „Mami, tati, já jsem opravdu těhotná. Byla jsem u doktora.“ Táta se zakuckal a máma (konečně…!) zesinala. Oba rodiče na mě začali intezivně (ani trochu přátelsky…!) zírat a jejich sobotní příjemně naladěné obličeje nabíraly na jiné náladě. Na sakra jiné náladě, po pravdě řečeno. Pak táta řekl: „Jdu volat k Procházkovům.“ To jsou Danovi rodiče. (Ježíši, to by mi scházelo…) „Neeee,“ zarazila jsem ho. Máma se přidala: „Tohle vyřídíme bez nich.“ Táta přikývl a zase se posadil: „Jo, asi to bude lepší.“ Pak svou pozornost znovu upřeli na mě. „Tys to teda Danovi ještě neřekla?“ ujišťovala se máma, zjevně v duchu probírajíc argumenty a důkazy, jak byla zvyklá z práce. Můžete hádat, na kom shledá vinu. „Ne,“ informovala jsem ji hlasem třesoucím se strachem z toho, co budu muset říct dál. „Protože není žádný důvod, proč bych mu to měla říkat.“ Nadechla jsem se a zase vydechla. „Protože Dan… No, to není… nebyl to… Dan.“ Oběma rodičům ve shodě spadla brada. A oba najednou zařvali: „A kdo teda…?“ „Gregory.“ „Jaký Gregory?“ vydechla udiveně máma. „Gregory Melling,“ informovala jsem ji vyděšeně. „Angličan…?“ ujišťoval se v rychle rostoucím podezření, že tenhle problém se nevyřeší (respektive nezamete pod koberec) tak hladce, jak by si byli přáli, táta. A pak ještě, s dojemnou nadějí v hlase: „Kde ses tady seznámila s Angličanem…? A vůbec, to, že někdo mluví anglicky, nemusí ještě znamenat…“ Otec se v rozpacích odmlčel.

23/32

„Ne tady,“ soukala jsem ze sebe a byla ve mně malá dušička. Teď teprve přijde ta opravdová jobovka. „S Gregorym jsem se seznámila v Anglii, v Penzance.“ „On za tebou ten… Gregory přijel sem…?“ zkusila to s nadějí ještě dojemnější máma. Jen jsem zakroutila hlavou. „Jéžiš,“ vydechla máma. „A jak tedy dlouho…?“ Přikývla jsem, že přesně tak dlouho, jak se obává. „Zbláznila ses, Sonjo…? Proč jsi nám to neřekla, hned jak jsi na to přišla? Co teď budeme dělat…?“ Podívala se na tátu, jako by ho zapřísahala, aby něco udělal… Cokoli, co odstraní ten strašný ostudný problém. Lomila rukama a v očích se jí objevily první slzy. „Kristepane, Sonjo, ty musíš být úplně pitomá! To už musí být…?“ „Skoro pět měsíců,“ potvrdila jsem. „Soni, proč jsi nám to neřekla dřív…?“ zajímalo tátu. Táta zatím zůstával překvapivě klidný. Zjevně otřesený, ale klidný. Na to jsem měla odpověď předem pečlivě promyšlenou. A kupodivu stoprocentně pravdivou. „Bála jsem se,“ pípla jsem ustrašeně. Ta ustrašenost nejen že nebyla promyšlená, byla naprosto a úplně ryzí. Rodiče si vyměnili pohledy a já poznala, že jde do tuhého. Táta řekl: „Zavolám Mirkovi (jeho spolužák, internista z krčské nemocnice) a zeptám se ho, jestli nezná nějakého gyn… no, doktora, který by Sonju prohlédl. Třeba by něco vymyslel…“ A zase mu v hlase cinkla naděje. Máma přikývla. Věděla jsem, že se tomu musím podvolit. Neříkala jsem nic. I když mi to příjemné nebylo…

Strejda Mirek nám dal doporučení k doktorce Růženě Mašlíkové, která ordinuje v Motole. Bylo rozhodnuto, že mě k ní doprovodí máma, abych se

24/32

nesnažila o nějaké úhybné manévry. Od té soboty se mnou rodiče mluvili hodně odměřeně. Nic zvláštního neříkali, na nic už se dál nevyptávali, ale dávali mi každým gestem, každým slůvkem najevo, že jsem je moc (MOC…!) zklamala. To dusno mi nedělalo dobře, ale věděla jsem, že to musím vydržet. I když mě hodně překvapilo, že se doma nemluvilo o tom, jak situaci vyřešíme – spíše jen, jak ji ututláme. Rozhodla jsem se pro roli tupé ovce. Prozatím… Máma mě naložila do auta jako balík, který je potřeba někde proclít. Zkušeně prokličkovala kolem Vinohradského divadla, vjela na ucpanou Plzeňskou, kde se auta plazila jako dlouhý stočený had, a konečně odbočila do ulice V Úseku. Projela hlavní bránou (na hlídačovu gestikulaci vůbec nereagovala), propletla se mezi prastarými nízkými oprýskanými pavilony a bravurně zaparkovala stříbrný fiátek na lékařském parkovišti před oddělením gynekologie a porodnictví v motolské nemocnici. Beze slova jsme došli do čekárny. Byla jsem strašně nervózní, protože jsem si nebyla jistá, co se po mně vlastně bude chtít. Doufala jsem, že si naši jen chtějí ze zaručených zdrojů ověřit, že jsem opravdu těhotná. Potřebovala jsem, aby mě máma vzala za ruku, ale tu to ani nenapadlo. Sedla si kus ode mě, jako bych byla prašivá, a vůbec si mě nevšímala. Trestá mě. Já vím, ale… Schoulila jsem se a zavřela oči. Zas ty zrádné slzy… Pak jsem slyšela, jak se otevírají dveře. Doktorka Růžena Mašlíková, na to, že je asi tak stejně stará jako naši, vypadala nádherně. Dlouhé husté rudé vlasy zapletené do tlustého copu, štíhlá, jiskřivé zelené oči, jako má Ornella Muti. Měla na sobě bílé lékařské kalhoty a beztvarou halenu, ale ve výstřihu se jí na zlatém řetízku houpal nádherný malachit. Pozvala mě do ordinace s milým úsměvem. Máma vstala a zcela samozřejmě mě následovala. Na doktorku vrhla svůj zastrašující pohled, který si denně trénuje na rozhádaných stranách u soudu. Doktorka se ale podívala na mě, co tomu říkám já, a když viděla můj pohled vyděšeného králíka, mámu autoritativně zarazila.

25/32

„Vyšetřím vaši dceru v soukromí,“ oznámila jí s úsměvem, ale rozhodně, aniž ji matčiny protesty sebeméně vyvedly z míry, a zavřela jí dveře nemilosrdně před nosem. Pak se otočila ke mně. „Ničeho se neboj, děvče. Svlékni se tamhle v kabince, a pak přijď za mnou zase sem. Podíváme se na to,“ dodala povzbudivě. Lékařka mě důkladně prohlédla, včetně ultrazvukového vyšetření, které měla u sebe v ordinaci, a pak, zatímco mi utírala břicho od gelu, lehce pronesla: „Ano, bude to asi dvacátý druhý nebo dvacátý třetí týden.“ A pak: „Proč jsi tak dlouho čekala s tím, než jsi to řekla doma? Copak ty to dítě chceš doopravdy mít? A chce ho taky jeho otec?“ „Nechci jít na potrat,“ hlesla jsem zarputile. „Toho se neboj, to už nejde, nikdo tě k tomu nutit nebude,“ ujistila mě lékařka laskavě. „Ale pověz, Sonjo, jak si to vlastně představuješ? Chceš odejít ze školy a starat se o miminko? To nebude snadné, musí ti přece někdo pomáhat – a jak jsem tak vyrozuměla z toho, co mi říkal kolega Lášek, tvoji rodiče to nemají v úmyslu. A přemýšlela jsi, z čeho budeš žít nebo kde bys s dítětem bydlela?“ „Já nevím. Jen…“ Zamyslela jsem se. „Já nevím, co bude, paní doktorko. Na žádnou z těch otázek si neumím odpovědět. Vím jen s určitostí, že to dítě je moje. A že se chci o ně starat. Snad mi nakonec pomůžou rodiče, vždyť… Mají jen mě a peněz mají dost… tedy… Nemají jich málo. Snad bych mohla zůstat doma u nich. To bych… Myslela jsem, že by to mohlo být takhle, ale nevím. Naši se na mě zlobí, nic neříkají – a já se bojím zeptat.“ „Proč by ses bála?“ překvapilo doktorku. Rodiče se teď zlobí, ale to se nediv, jsou tvým těhotenstvím hodně zaskočeni. Ale určitě ti pomůžou, mají tě přece rádi.“ „Já nevím… Snad…“ připustila jsem s nově rozkvetlou nadějí. „Musím teď zavolat tvou mámu. Je ti šestnáct, má právo tu být.“ Rezignovaně jsem přikývla. Máma vešla a hned nasupeně doktorku informovala, že se jí tohle její chování ani trochu nelíbí. Lékařka si mámina nepříjemného chování vůbec nevšímala. S úsměvem ji vyzvala, aby se posadila na pohodlné křesílko u konferenčního stolku, a nabídla jí kávu nebo čaj.

26/32

Máma to odměřeně odmítla. Doktorka se tedy posadila proti ní a řekla jí to, co mně. Potvrdila, že jsem těhotná, a taky řekla, jak dlouho. Máma zalomila rukama. Podívala se zpříma na lékařku a zkusila: „Myslíte, že by ještě… myslím, je nějaká šance, že by se mohl provést potrat…?“ „V žádném případě,“ řekla klidně doktorka. Máma se na mě hněvivě podívala. Mně slovo potrat vehnalo slzy do očí. Copak si máma opravdu neuvědomuje, že tu vedeme řeč o jejím vnoučeti? Že se tu nejedná o to, jak mi budou léčit nějakou pitomou virózu? Že tady neběží o to, jestli mi nasadí antibiotika nebo si vystačím s acylpyrinem? Copak by mě klidně donutila, abych v sobě zabila svoje dítě? Ale jo. Klidně, kdyby to šlo. Ach, mami…! „V tom případě,“ pronesla máma chladně, a záměrně se vyhýbajíc mému pohledu vypustila jedovatý balonek, řešení, na kterém se určitě s tátou už předem dohodli, „zbývá jediná cesta. Dcera je nezletilá, o dítě se starat sama nemůže, to je zjevné. Otec jejího dítěte je cizinec, odtud nehrozí nebezpečí, že by s tím nesouhlasil.“ Vypouštěla z pusy slova ledová jako severní vítr. „To dítě bude nabídnuto k adopci. Můžete to zařídit?“ zeptala se doktorky. „Všechny ty papíry…“ „Ale já nechci dát dítě k adopci…!“ vzchopila jsem se k chabému protestu. „Ty o tom nerozhoduješ,“ odsekla máma. Měla jsem pocit, že mi někdo drží srdce ve studených kleštích. „Měli byste si asi o tom ještě promluvit v klidu doma,“ navrhla Mašlíková diplomaticky. Viděla jsem na ní, že ji matčina chladnokrevnost šokuje – a odpuzuje ji. Vůbec se tyto pocity nenamáhala skrývat. Za to jsem ji obdivovala. I když – mámě to bylo jedno. „Není o čem,“ trvala na svém rezolutně žena, která mi dala život. „S manželem jsme se už rozhodli.“ Já brečela, ale vzchopila jsem se k dalšímu odporu. „To nikdy nedovolím…!“

27/32

Doktorce se mě zželelo. „Co otec dítěte?“ nadhodila další možnost. „Nepomohl by ti…?“ Zavrtěla jsem malomyslně hlavou. Máma vyprskla. „Naše dcera je vynikající studentka. Až se dítě narodí, vrátí se do školy. Kdyby ne,“ otočila se ke mně a ten den poprvé na mě pohlédla, „vyženeme ji z domu. Na tom jsme se s manželem také shodli. S dítětem jí v žádném případě nepomůžeme. Ani finančně, ani jinak. Aby bylo jasno,“ dodala výhrůžně. „K sobě domů tě s dítětem určitě nepřijmeme a kam bys jinam mohla jít?“ Lékařka neztratila ani stín svého klidu. Pro mě byla hrdinka. „Na něco takového nemáte právo,“ upozornila mámu nevzrušeně s pokerovou tváří, jako by se jednalo o jízdu na černo nebo pytlík bonbonů ukradený v samoobsluze a ne o moji budoucnost. „K nezletilé dceři i k jejímu dítěti máte jako rodiče přinejmenším vyživovací povinnost. Na to pamatují paragrafy, dámo – a to jako právnička víte určitě líp než já. Vždyť takových případů jste už určitě sama rozhodovala… Ale předpokládám, že tak daleko byste doopravdy nezašla. Přece vám na Sonje záleží a nabídnete jí veškerou pomoc, kterou bude potřebovat. A bude jí potřebovat dost, to je vám jistě jasné. Nenuťte ji k nepředloženému kroku.“ Máma byla vzteky bez sebe, to mi bylo jasné. Na takový přímý odpor a nesouhlas nebyla zvyklá. Před ní se každý kácel hrůzou… Na doktorku se podívala takovým tím svým povýšeným pohledem, který má vyhrazený pro nepříjemné prodavačky a drzé instalatéry, a který jí měl naznačit, že se plete do věcí, do nichž jí absolutně nic není, a aniž okomentovala doktorčinu poznámku, zopakovala: „Dítě bude nabídnuto k adopci.“ Její hlas zněl jako břitva. Až jsem se přikrčila. Pak se otočila ke mně. „Jdeme,“ vyzvala mě ledově. Na zpáteční cestě v autě jsem se konečně zmohla na pořádný odpor. Začala jsem mámě rezolutně vysvětlovat, že dítě k adopci v žádném případě nedám, že už teď je mám ráda, máma mě ale vztekle přerušila a zuřivě na mě vyjela.

28/32

Prý abych byla zticha, že si o tom promluvíme až doma. Že by bylo o čem diskutovat? To se mi sice nezdálo, ale třeba… Ale ztichla jsem. Máma mě vyložila před naším domem. „Ohřej si tu bramborovou kaši a telecí řízek,“ vybídla mě bez špetky srdečnosti. „Já musím ještě do práce, ale až se vrátím, budu s tebou chtít mluvit. Ne, abys někam šla, zůstaň doma,“ nařídila mi. „Opatřím ti omluvenku,“ řekla ještě a odpíchla se s autem od chodníku. Odpoledne před večeří, na kterou jsem podbízivě, jako krhounek, který žebroní o špetičku uznání, připravila nadýchané palačinky se smetanovým špenátem a strouhaným madelandem a jako moučník skořicová jablíčka v županu z (domácího…!) lístkového těsta podle babiččina receptu (které máma miluje – snad jí to zlepší náladu…), se konzilium shromáždilo v obýváku. Vypadalo to jako u soudu. Hádejte, kdo byl obžalovaný. Rodiče se posadili vedle sebe na gauč a mně ukázali na křeslo naproti. Pro obhájce tu už nezůstalo místo… „Proč jsi nám, Sonjo, prokristapána neřekla, že jsi těhotná, hned jak jsi na to přišla?“ vypálila máma od boku jako zkušená matadorka soudních procesů s čarodejnicemi. „A od kdy to vlastně víš…? To ti nebylo divné, že nemáš menzes…? Proč ses vydala k doktorovi tak pozdě? A pročs neřekla, abych tam šla s tebou?“ „Bála jsem se, že mě budete nutit, abych šla na potrat,“ přiznala jsem chladnokrevně, doufajíc v rychlý konec téhle frašky. Už jsem ztratila poslední kapku naděje. To mámu vytočilo. „Samozřejmě že bychom tě poslali na potrat,“ zaječela na mě hlasem, rezonujícím hysterií. Táta jí položil konejšivě paži kolem ramen, což mě málem rozplakalo. Kdo utěší mě…? Na mě se táta ani nepodíval. „Co sis myslela?“ pokračovala máma už tišeji, ale pořád hodně navztekaně. „Že se budeme radovat?“ „Ne, to ne,“ zašeptala jsem, vyděšená myšlenkou na to, že nakonec své dítě proti našim možná stejně neubráním. Že všechny ty moje intriky byly nadarmo. Byla jsem vyděšená překvapivým poznáním, že mě naši nemají rádi. A že proti nim nemám šanci.

29/32

Přesto jsem to zkusila. Musela jsem to aspoň zkusit. „Já vím, že máte právo se na mě zlobit,“ zašeptala jsem. „A klidně mě potrestejte, ale prosím, to dítě za nic nemůže. Já vím, že to bude těžké, ale přece to nějak… Já nevím jak, ale prosím, mami…? Prosím, netrestejte dítě. Jen mě. Nechte mě tady, já…“ Máma se na mě podívala očima, z nichž tryskala neústupná tvrdost. „To dítě nemůžeš mít, Sonjo. Buď rozumná. Nedokážeš se o ně postarat. Neumíš vydělávat peníze, nic neumíš. Musela bych se starat já. A já se starat nechci. Narodila ses, ani jsem neměla po promoci. Trvalo dlouho, než jsem si mohla začít budovat kariéru, a teď, když jsem ji rozjela, se jí kvůli tobě nevzdám,“ vykládala, jako by vůbec nešlo o dítě… O život. „Mám velkou šanci, že mě brzy povýší. Takže, holčičko, laskavě vezmi na vědomí, že mě ani nenapadne, abych se vrátila k míchání kašiček a praní pokakaných plenek. To dítě dáš k adopci a hotovo…!“ „Mami, je to moje dítě…“ zkusila jsem otřást její chladnou netečností. „To já bych míchala kašičky a prala pokakaný plenky. Od tebe… Od vás… chci jen… Mohla bych žít tady u vás? Jen než by dítě mohlo jít do školky a já do práce.“ Takhle jsme to vymyslely s babičkou. Neodvážila jsem se dodat, že tady vedeme řeč taky o jejím vnoučeti, abych ji ještě víc nerozlítila. Podívala jsem se na tátu. On se na mě ale podívat nechtěl. Z milované dcerunky jsem se v mžiku transformovala ve velký problém. Táta dál seděl s hlavou sklopenou do klína, jako by se ho to nijak netýkalo, držel mámu kolem ramen a dodával jí pocit jistoty, že to, co dělá, dělá dobře. Napadlo mě, jestli někdy tohle poznám taky. Jestli se vdám a budu mít milujícího manžela, který mě bude držet okolo ramen a dodávat mi jistotu, když budu zoufalá. No, spíš asi ne… „To dítě není tvoje,“ řekla máma autoritativně, jak asi byla zvyklá od soudu mluvit s rozhádanými stranami. „To dítě sice porodíš, ale nikdy ho neuvidíš. O to se postaráme. Je to pro tvoje dobro,“ zdůraznila. „A taky

30/32

o to, aby ho adoptovali slušný lidi, o to neměj strach. Ty teď přerušíš školu. S tatínkem si nepřejeme, aby se kdokoli ve škole dozvěděl, cos provedla (provedla…?). Seženeme ti potvrzení o nějaké nemoci. Budeš se učit doma a v září uděláš postupový zkoušky. Ptala jsem se na ministerstvu, nebude to problém.“ „Mami, já to dítě k adopci nedám.“ „O tom ty nerozhoduješ…“ odsekla. A tím to pro ně bylo vyřízené. Pro mě ale ne…!

O víkendu jsem zašla za babičkou. Babička mě jako obvykle nejdřív utěšila skvostnými kynutými jahodovými knedlíky s tvarohem, rozpuštěným máslem a navrch s kopečkem ušlehané smetany. Knedlíky posypala nastrouhanými lískovými oříšky a vločkami hořké čokolády. K tomu uvařila konvici citrusového čaje a vyslechla, jak probíhal inkviziční soud. „To se mi, Soni, moc nelíbí,“ přikyvovala nad tím starostlivě hlavou. „Takhle s tebou jednat… Promluvím si s Láďou, měl by mít rozum a myslet víc na tebe,“ kritizovala syna, což bylo od ní velice nezvyklé. Normálně pro ni její syn stál na převysokém piedestalu. „Že to bude těžké s Anet, to jsem od začátku předpokládala,“ povzdychla si. „A kam tě to chtějí ukrýt, jako bys byla nakažená morem?“ „Já nevím,“ povzdechla jsem si. „Copak se se mnou doma někdo baví…? Ale máma už byla ve škole, kde mi na druhý pololetí vyjednala s ředitelem nějaký konzultační režim. Já už tam od pondělka chodit nebudu, táta mi přinesl neschopenku, kterou mu samozřejmě vystavil strejda Mirek. A nikdo k nám nesmí, dokonce ani Jolana. Taky mi naši vzali mobil,“ fňukala jsem lítostivě. „Mají strach, abych se nepodřekla.“ „Večer zavolám Láďovi a řeknu, že něco potřebuju, aby sem zítra přišel. Něco si vymyslím. A až tady bude, pěkně si ho podám. Připomenu mu, že má dceru a že by měl stát na její straně. Taky jsme ho s dědou podporovali, i když jsme vždycky nebyli přesvědčeni o tom, že má pravdu a že dělá

31/32

správně. Snad něco zmůžu. To je tvoje jediná šance, že tě vaši nechají bydlet u sebe a budou tě živit. Protože to určitě víš, že sem tě vzít nemůžu, taková jsou pravidla. Je to prostě starobinec. Sakra kruci,“ ulevila si. „S prodejem našeho domku, když děda umřel, jsem se zřejmě unáhlila. A teď nemám ani dům, ani peníze.“ „Ach babi, co bych si bez tebe počala? Jsi tak hodná…!“ „Ale jdi, kočičko. Mě jen mrzí, že ti teď nemůžu nijak pomoct,“ objala mě babička a dodala: „Ale udělám všechno proto, aby se o tebe postarali vaši. Snad mě Láďa vyslechne.“

@Created by PDF to ePub