Alena Jakoubková ČIŇ MANŽELU DOBŘE – PEKLEM SE TI ODMĚNÍ Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Alena Jakoubková, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5405-7
Když si manžel nabrnkne zrzavou osmnáctku, nejvyšší čas vyměnit žehličku za červené lodičky na vysokém podpatku. (autorka této knihy)
Jsi pro mne příliš krásná. (Karel Čáslavský o autorce této knihy – asi před 30 lety)
Nepij vodu, pij víno, ať tady nezůstane. (Fabio Dal Sie nad čtvrtlitrovou karafou zatraceně špatného stolního vína, kterou objednal pro dvě osoby)
Nad ložem manželským prý slunce nikdy nezapadá…? Toť pěkná pitomost… a ne stará pravda…! „Josefe, kam jsi zase zašantročil tu kobaltovou mísu?“ vztekle zaječela matka z kuchyně na mého tatínka, povoláním primáře na chirurgickém oddělení fakultní nemocnice a slovutného profesora na lékařské fakultě Karlovy univerzity. „Jakou mísu?“ podivil se upřímně tatínek, který si v tu chvíli dozajista nevzpomínal, že by kdy jakou mísu vůbec viděl. Z obavy před matčinou zlobou ale odložil diplomovou práci jednoho ze svých studentů, kterou buď vedl, nebo ji oponoval, vyšel ze své pracovny v prvním patře našeho domu a cestou do kuchyně snaživě otevřel šuplík ve stolku na telefon v hale a když na něj mísa nevykoukla, jukl do matčina botníku, aby se přesvědčil, že ani tam hlasitě zmiňovaná mísa není. Na prahu kuchyně se pokorně zastavil. „Haničko, nikde jsem ji neviděl,“ nahlásil matce výsledek svého pátrání, otočil se a očividně hluboce přesvědčen, že pro nalezení ztraceného předmětu udělal vše, co bylo lze, projevil úmysl vrátit se do pracovny k diplomce. „Včera jsi v ní míchal těsto na meruňkový koláč,“ zastavila ho matka obviňujícím tónem, svědčícím spíše o nalezené mrtvole než nenalezeném kousku nádobí, a vyzvala ho: „Nech těch blbostí (stoprocentně tím mínila diplomku budoucího chirurga) a koukej najít tu mísu. Chci do ní udělat okurkový salát k večeři.“ V očích matce plála netrpělivost s manželem. Pozorovat otce, jehož tělesná schránka sice fyzicky dlela uprostřed kuchyně, kde tu se natahovala k nějaké skříňce, tu zase skláněla nad otevřeným šuplíkem, nadzvedala ubrus pátrajíc, zda se třeba mísa (jemu naschvál, pochopitelně) neskryla tam, a dokonce marně šmátrala v příborníku mezi vidličkami, ale jeho mysl se už dávno vrátila k diplomce nahoru do pracovny, mně drásalo srdce. Ačkoli mi bylo jasné, že matčin hněv se přesune z otcovy hlavy na mou, statečně (matky se příšerně bojím) jsem se vrhla do kuchyně, otevřela špajzku, z police, na níž spočívala řada sklenic s domácími zavařeninami, domácí paštikou a domácími (ano, matka je vynikající kuchařka a hospodyně, to se jí musí přiznat) nakládanými houbičkami, jsem vyndala starobylou mísu z kobaltového skla, těžkou, broušenou, a zdobenou zlatem, a položila ji na kuchyňský stůl. Z matčina pohledu jsem poznala, že moje neposlušnost (respektive nepodřízení se – jen matka má právo rozhodnout, jak se povede válka, kterou s rozkoší vyvolává) bude mít ještě dohru. Problém totiž nespočíval v tom, že by matka nemohla mísu najít. Ona věděla moc dobře, kde je. Tatínek je v tomto ohledu čitelný. Štvalo ji ale, že v drahocenném kousku tatínek včera matlal obyčejné těsto, namísto aby si na to vzal některou z nerezových nádob matkou k tomuto účelu určených. A pak ji ještě notabene namísto zpátky do kredence, na místo matkou neotřesitelně a navzdory jednadvacátému století a rozhovorům o genderové rovnosti nezměnitelně určené, šoupl do špajzky. Tatínek totiž takové jemné nuance (rozuměj špajzka versus kredenc) nerozlišuje. Tatínek je kreativní a estetický kuchař. Když už jednou za čas vaří, vybere si k tomu to nejhezčí nádobí. Já jsem estetické hledisko na jakoukoli činnost zdědila po něm, avšak nebyla mi dána do vínku odvaha. Já, když matlám těsto, moc dobře vím, kam sáhnout! Když jsem mísu vytáhla na světlo boží (jsem sice zbabělý skunk, ale pro tatínka jsem schopná i heroických činů), tatínek se na mě vděčně usmál a ulehčeně se odebral zpátky do pracovny, v dobré víře, že se vše vyřešilo k matčině spokojenosti. Já ale bohužel po tatínkovi jeho schopnost okamžitého zapomnění nezdědila.
Dokonce jsem se ani neodvážila prchnout z místa činu. Klidně jsem stála a čekala na trest. Ale byla ve mně malá dušička. „Jsi strašně nevděčná, Agáto,“ vyštěkla matka, ledva tatínek opustil bojiště. (Nikoli ze zbabělosti, i když s úlevou). „Vždycky stojíš na jeho straně, ačkoli to já tě vypiplala, to já s tebou proseděla hodiny v čekárně u doktora, a to já se s tebou učila, když tvůj otec v nemocnici prakticky bydlel,“ vytáhla milionkrát omleté (rozhodně však nikoli bezzubé, abych byla spravedlivá) argumenty. „Jsem tvoje matka,“ připomněla mi zlověstně, jako když v jiných rodinách straší děti, že si pro ně přijde čert, „a mám právo přinejmenším na tvou ohleduplnost.“ „Já vím, mami,“ hlesla jsem. „Ale všimla jsem si té mísy, když…“ „Pche,“ přerušila mě matka, moc dobře vědouc, že jsem jí promyšlené (naprosto bezzubé, leč pro ni tóóólik uspokojivé) pedagogické působení na tatínka překazila schválně, „jsem zvědavá, jak jednou povedeš vlastní domácnost, když nemáš smysl pro pořádek,“ (smysl pro pořádek – ha ha ha) a otočila se ke mně zády, což je její způsob, jak mi delikátně naznačit, že už mě propustila ze spárů. K hrnkům v poličce nad dřezem však ještě dodala, že musela v minulém životě provést něco obzvláště odsouzeníhodného, když ji osud trestá tak nemožným manželem a nevděčným dítětem. Její záda rovná jako pravítko ji však prozradila – matka rozhodně necítila lítost – spíš už zlobně dumala nad nejvhodnějším způsobem, jak nám při nejbližší příležitosti naši neposlušnost pěkně osladí. Ulehčeně, že už mám nepříjemný výstup s matkou za sebou, jsem se z kuchyně rychle vytratila, vyběhla do patra a skryla se ve svém pokoji. Asistovat matce v roli zupáka na cvičišti, kdy tatínka s rozkoší ponižuje, mě zahanbuje. Mám strach, že bych se jí jednou mohla podobat. Na matku jsem se však doopravdy zlobit nemohla. Protože jsem ji odjakživa nesnášela a bála jsem se jí, chtěla jsem se od ní za každou cenu odlišovat (viz hrůza, že bych se jí mohla podobat – charakterem, pochopitelně, s tím, že vypadám jako ona, jsem se smířila, neb stačí jinak se oblékat…). Abych nebyla jako ona, úzkostlivě jsem si v sobě pěstovala všechno, co matce chybělo. Slušné vychování, takt a ohleduplnost k druhým, cit pro spravedlnost. Padni komu padni. Proto jsem uznala, že v jednom má matka pravdu. Odjakživa jsem mnohem víc než ji milovala tatínka. Zpočátku proto, že mě uklidňoval jeho tichý, laskavý hlas, tak protikladný k matčině ječáku, později protože se mi tolik věnoval, naslouchal mi, snažil se mi porozumět. Už od dětství jsme byli naladěni na stejnou vlnu a soulad duší mezi námi panuje dodnes. Vždycky jsme měli rádi stejné věci. Čteme stejné knihy, milujeme klasickou hudbu, než abychom se povalovali na pláži, raději se procházíme starobylými městečky, posedáváme v malebných kavárnách a pozorujeme cvrkot, prolézáme bleší trhy nebo navštěvujeme obrazárny. Máme i stejné názory na politiku i sport – co se týká sportu – jak nejlépe se mu zdaleka vyhnout. Matka je povahou generál a já se před ní odjakživa třesu jako ratlík. Co má doopravdy ráda, vlastně nevím, protože ona nikdy nic neřekne, jen se vymezuje proti tomu, co se líbí tatínkovi a mně. Když jsem byla malá holka, trpěla jsem tím, že mi matka bez ohledu na to, co bych si přála, kupovala příšerné (jak jsem si myslela) oblečení podle svého vkusu. Vyrůstala jsem v džínách, ačkoli jsem snila o nadýchaných princeznovských šatech a růžových svetřících. Jenže matku nezajímalo, co chci já. Nebo co chce kdokoli jiný než ona. Ráda bych si myslela, že s matkou nemám nic společného, ale jsem jí tak očividně a nepřehlédnutelně podobná zjevem, až mě mrazí. Pokaždé, když zase někdo vykřikuje, že jsme jako dvojčata, zesinám. Tedy – moje matka je velmi krásná žena a kdo ji nepozná blíž, určitě by proti
tomu, se jí podobat, nic neměl. Matka bývala v mládí manekýnou, je vysoká, velmi štíhlá a sošná. Jenže v její sošnosti je síla. Je urostlá. Já jsem sice také dost vysoká, ale spíše než štíhlá byste řekli hubená a drobná. A zatímco matka má ledově modré oči, mé jsou šedé. To je jediný rozdíl, co se vzhledu týče. Věkový rozdíl mezi námi skoro není patrný, protože matka vypadá velmi mladě a v džínách a tričku rozhodně vypadá mladší než já. Narodila jsem se, když jí bylo osmnáct, a jsem spíš usedlá. Respektive – tu usedlost si, abych se od matky odlišila, záměrně pěstuju. Od té chvíle, kdy mohu sama rozhodovat, co si vezmu na sebe, jsem džíny neoblékla. Nejraději nosím květované šaty a bílé nadýchané halenky. Zatímco matka nechává své dlouhé světlé vlasy buď rozpuštěné, anebo je sváže do nedbalého (a velmi mladistvého) ohonu, já si oblíbila uhlazené francouzské uzly. Jo, vypadám jako babička vlastní matky. Ale vypadám tak ráda. Ji to totiž strašně štve. Matka mi občas koupí nějaký sexy topík, vypasované šaty nebo džínovou minisukni, aby mi vylepšila image, protože se za tak málo atraktivní dceru před sousedkami a kamarádkami strašně stydí, ale není jí to nic platné. Já si to sice vyzkouším – a někdy jsem dokonce v pokušení si to vzít do školy (aby si mě Johann konečně všiml), ale vždycky ve mně zvítězí dětinský vzdor vůči matce a topík, šaty a sukně putují na dno prádelníku. Už od dětství si totiž v srdci hýčkám jediné životní předsevzetí: Nebýt jako matka. V ničem se jí nepodobat. Být úplně jiná. Trpělivě na tom pracuju. Moje nejlepší kamarádka Zuzana, jejíž rodiče spolu žijí ve shodě a smíru, se mi směje a tvrdí, že bych se na matku měla vykašlat a žít si tak, jak doopravdy chci. Vím ale já vůbec, co doopravdy chci? No, spíš ne… Ostatně Zuzana se mé matky bojí jako čert kříže, stejně jako já a jako i moje další kamarádky. Jako můj otec a jako všichni… Přesto, když si s kamarádkami vzájemně svěřujeme své sny a plány do budoucnosti a já vytáhnu ten svůj evergreen: milující (chápající, tolerantní, k manželovi vzhlížející a bezpodmínečně jej respektující) manželka, pečlivá hospodyně a laskavá matka, válejí se smíchy a výchovu mé matky rozhodně nepovažují za (pro mne) polehčující okolnost. Prý bych si měla uvědomit, že bych měla snít své vlastní sny. To, že chci být manželkou, matkou a hospodyní, jako je moje matka, jen chci být v tom všem (na rozdíl od matky…!) dobrá, ukazuje, že bych se měla nad sebou zamyslet – a začít se léčit dřív, než udělám nějakou zásadní, nenapravitelnou chybu. Prý jako že bych si vzala nějakého šovinistického macha, který by využil mé naivity a bezohledně se mnou manipuloval… Měla bych prý chtít být v něčem dobrá kvůli sobě samé a ne jen proto, že moje matka je v tom tak zatraceně špatná. Jo, Zuzka měla studovat psychologii. Jenomže má nejlepší kamarádka studuje architekturu, která ji nesmírně baví, a vdávat se nemíní vůbec. Alespoň to tvrdí, ale já jí moc nevěřím – však ona se jednou zamiluje a připlazí se ke mně pro recept na domácí houskové knedlíky, kvůli nimž si ze mě dělá legraci. Jednou dokonce zašla tak daleko, že mi řekla, že když holka v mým věku umí umatlat knedlíky a baví ji to, měla by se poohlédnout po dobrým psychiatrovi. Na druhou stranu ale, kdykoli k nám přijde, domácí stravu jakéhokoli druhu do sebe nahazuje fankou s chutí a tak dlouho, až jí vylézá ušima ven. Nechápu, co může mít někdo proti dobré domácí stravě. Možná to říkají ti, co nikdy nejedli ve školní družině. Olina se hlásila na medicínu, ale nevzali ji, tak, protože ji zajímá tropická a cestovní medicína, odjela na rok do nemocnice v Dar es Salaamu v Tanzanii a už půl roku tam pracuje jako dobrovolnice,
aby měla příští rok u přijímaček větší šanci. Monika studuje germanistiku na filozofické fakultě a spřádá plány, že si udělá doktorát na univerzitě ve Vídni nebo v Mnichově. Přemýšlí o kariéře dobře placené tlumočnice. Všechny moje kamarádky mají vysoké cíle. Na rozdíl ode mne. Protože vysoké školy pro hospodyňky – nevím proč – neexistují, přihlásila jsem se na pedagogickou fakultu, protože být úplně bez vzdělání bych nechtěla. To se nevylučuje s mými sny – matka nemá ani maturitu – já tedy budu mít vysokou. Tatínek by byl samozřejmě rád, kdybych šla na medicínu (popravdě s tím najisto počítal), ale co s tím, když chci zůstat v domácnosti? V případě, že bych se třeba nevdala (hrozná představa a bohužel nikoli nenaplnitelná, kluci si mě, abych byla upřímná, moc nevšímají), aspoň bych mohla učit malé děti, protože děti, ty já mám moc ráda. Sice bych se mohla věnovat pediatrii, ale… To učitelství je mi bližší. Zuzka mi sice vyhrožuje, že jako učitelka mám nejmenší šanci najít si manžela, protože ve školství se muži vyskytují v mizivém množství, ale já vím své. Vůbec by mi nevadilo vzít si třeba rozvedeného nebo ovdovělého tatínka a zamilovat si jeho děti – a kde jinde na takového šikovného ženicha narazit než právě ve škole? Monika má teorii, že moje potřeba vymezovat se vůči matce se rozplyne, jakmile se postavím na vlastní nohy. Prý až ji nebudu mít denně na očích (a na uších), koupím si džínovou minisukni, ze které mi bude vykukovat zadek a nabrnknu si týpka, co má tělo samou kérku a při slově manželství se obsype pupínky. A konečně prý budu šťastná. To by sice nebyla špatná představa – a také jsem si ji chvilku hýčkala na duši, protože takový zeťák by matku zaručeně rozzuřil doběla – ale když já chci manžela a děti doopravdy… A jako otec se mi potetovanej magor nejeví jako nejlepší volba (jen pomyslete na ty geny…!). A taky nevím, jestli by potetovanej magor jako manžel dokázal ocenit každodenní teplý večeře, vyžehlený prádlo (jak bych žehlila všechny ty cvočky?), vygruntovanej kvartýr a dobře vychovaný haranty. A taky popravdě – kde bych takovýho frajera klofla? Mezi mými spolužáky na fakultě žádný není – u nás studují spíš takoví hodní, mírní a (aspoň na první pohled) slušně vychovaní mladí muži. Přesně takoví, mezi nimiž bych si mohla najít toho pravého pro svůj plán. Ale Johann, který jediný ze spolužáků se mi strašně moc líbí, se na mě ani nepodívá (leda když chce, abych mu dala opsat poznámky). Nespustí oči z Míši Kellerové, holky, která se podobá mé matce. Ne vzhledem, ale povahou a vkusem v oblékání. Z Míši sexappeal přímo tryská. Někdy se ptám, jestli si Johann vybral Míšu proto, že protivy se přitahují (viz též moji rodiče – a jak to dopadá, o tom už něco vím, ale jak to nenápadně přetlumočit Johannovi?). Johann sice obvykle do školy nosí džíny, ale k nim si obléká pěkné košile a elegantní saka. Vypadá ležérně, ale velice spořádaně (jako anglický gentleman), na rozdíl od Míši, kterou byste spíše než na studentku pedagogiky odhadli na servírku. Proč se tedy Johannovi nelíbím já? Protože jsme stejní. (Ráda si namlouvám, že vypadám jako anglická aristokratická lady.) Možná že kdyby se rozhodl stát učitelem nějaký démon s kérkou a třídenním strništěm, chodil by se mnou – spíš si ale myslím, že by démon na mě ani oko nepoložil a Johannovi by odloudil Míšu. O což se stejně snaží všichni chlapi v široširém okolí.
Bohužel marně. Moje milostné zkušenosti jsou tedy (vinou nastavení přijímacích zkoušek jak na gymnázium, tak i na pedagogickou fakultu) zatím dost omezené. Na rozdíl od svých kamarádek, které všechny do jedné střídají už od střední školy kluky jako košile (jejich slova: aby získaly zkušenosti), já jsem na gymplu chodila s Lubošem Michálkem – líbání, osahávání a posléze i nezkušené a velmi bolavé první milování, po němž následovalo ještě několik dalších, sice už ne tak bolavých, ale tedy… moc mě to nenadchlo, a v podstatě se mi ulevilo, že po maturitě šel Luboš studovat veterinu do Brna, což byl automaticky konec naší známosti. Tedy – ulevilo se mi, že se Luboš vytratil z mého (milostného) života, ale taky mě ponížilo, že mě Luboš nijak nepřemlouval, abych do toho Brna šla s ním. No a pak tu byl Pavel. Takový prima kluk, hodně odpovídal mým představám o budoucím manželovi – i když jsem si ho samozřejmě nemínila hned vzít. Teprve jsem začala studovat vysokou a měla jsem v úmyslu studium dokončit. Nikoli proto, abych si zajistila nějakou budoucnost (budu přece profesionální manželka a matka a hospodyně etc…), ale protože jsem vždycky dokončila to, co jsem začala (na rozdíl od matky, která nemá ani tu pitomou maturitu, neb když jsem se narodila, nechtělo se jí už na ekonomku vracet – i když otec jí nabízel, že se o mne postará). A já přece musím za každou cenu být jiná než ona. To dá přece rozum, ne? Jenže Pavlovi bylo v té době už osmadvacet, byl vystudovaný strojní inženýr, měl zajímavou práci v nějakém výzkumném ústavu, dost peněz, vlastní byt – a navrhl mi, abych se k němu nastěhovala. Žádná svatba, o té nepadlo ani slovo, prostě bychom bydleli „na hromádce“. Ačkoli bych před tak neromanticky předloženou nabídkou dala přednost pugétu růží, prstýnku s bílým kamínkem a žádosti o ruku, měla jsem velké cukání na to Pavlovi kývnout, protože jednak by to rozzuřilo matku, která pořád omílala, jak jsem nemožná a že nikdy o pořádného chlapa nezakopnu – a rozhodně by ji nepotěšilo, kdyby se ukázalo, že nemá pravdu, a druhak jsem Pavla měla opravdu ráda a spaní s ním, narozdíl od toho, jak to bylo s Lubošem, se mi líbilo. Jenže kamarádky si mě vzaly na paškál. Když jsem se jim při pravidelném pátečním večírku u Moniky svěřila, že mi Pavel nabídl společné bydlení, povzdechly si nad mou naivitou. Vyměnily si mezi sebou vědoucí pohledy. „Agáto, o nic nejde, klidně se k němu nastěhuj, vyzkoušíš si to, to nikomu neuškodí… A vrátit se domů k rodičům můžeš vždycky, ale ty nejsi ten typ, co by se snadno přenesl přes zklamání… Raději si to ještě rozmysli,“ nabádala mě Zuzka. „Jaký zklamání?“ vyjevila jsem se, o čem to kamarádka mluví. „Přece když mi Pavel nabízí, abych s ním bydlela, miluje mě, ne? Tak co bych si měla rozmýšlet?“ „Nepřipadáš mi, jako bys byla zamilovaná,“ přisadila si Monika. „Já jsem zamilovaná,“ oponovala jsem jí vztekle, že moje oznámení kamarádky nepřijímají tak, jak jsem čekala (měly se kácet obdivem a závistí, že jako první z nich budu bydlet s nějakých chlapem a nikoli s chlapečky jako ony). „A ty, Zuzano, žiješ pohromadě už asi s třetím klukem, jenom co jsem stačila postřehnout… a nevšimla jsem si, že by tě to nějak duševně drásalo,“ připomněla jsem. „A rozhodně jsi ani do jednoho z nich nebyla zamilovaná,“ dodala jsem. „Jo, jenže já nejsem taková nenapravitelná panenská naivka jako ty,“ usadila mě Zuzana. „Já se nepotřebuju do mužskýho zamilovat jen proto, že se k němu na pár měsíců nastěhuju… Bydlet s mužským je mnohem lepší než doma s našima, informovala mě. Spíš mi jde o to, aby zamilovanej byl on… To je vždycky o moc kvalitnější soužití,“ pochvalovala si, jak na to jde chytře. „Furt mě obletuje…“ Hodila jsem po ní velmi odsuzujícím pohledem, ale nezdálo se, že by ji to nějak vyvedlo z míry.
Spíš naopak – pobavilo ji, jak jsem průhledná, takže ji podezírám, že mi ty svoje historky trochu připepřuje, abych se mohla kácet v mdlobách. „Agátko, ty ještě nejsi na velký zklamání připravená,“ přisadila si opět Monika tónem matky rodu. „A protože si nemyslím, že vy dva s Pavlem jste něco víc než dobří kamarádi, k tomu zklamání by jednou určitě došlo. Na tvé straně, pochopitelně. Tomu by ses nevyhnula,“ řekla mírně. „Ty by ses ve vztahu usalašila a nekoukala doprava doleva, vyhlížela bys čápa,“ poučila mě, „ale Pavel, ten není jako ty, je hodnej, laskavej, ale pragmatickej a víš co s chlapama udělaj hormony… jo aha, ty to nevíš… No, on by mohl jednou natrefit na tu pravou, zamilovat se… To se lidem stává. A co pak? Co myslíš, že by udělal?“ Koukala jsem jako vrána. Monika si povzdechla. „Vztah domácí bábovka neutuží,“ pravila přemoudřele. „Abys mohla porozumět mužskejm, musíš poznat sex, kdy se otevře nebe, pohne se země…“ „Já už jsem měla sex,“ připomněla jsem zlobně. „Jo, s Michálkem…“ vyprskla Monika a já po ní hodila polštář. Za chvilku jsem litovala, že jsem holkám vůbec něco říkala. Bezostyšně mě začaly vyslýchat, a protože všechny jsou mnohem zkušenější než já, vytáhly ze mě, z čeho mě už stejně podezřívaly. Že jsem ještě nikdy neměla orgasmus. Zuzka to okomentovala: „Michálka pardonuje, že byl sám panic a navíc sobeckej a sebestřednej vůl… Ale Pavel musí být fakt natuplej. A navíc mu na tobě určitě moc nezáleží, když se vůbec nesnaží… no, když se aspoň trochu nesnaží.“ Monika jí skočila do řeči. Její slova však samozřejmě patřila mně. „Zapomeň na to, že by ses nastěhovala k chlapovi, kterej myslí při sexu jen na sebe. Na to by byla škoda i tebe,“ uchechtla se pobaveně, „která to neocení. Ale to se musí změnit,“ prohlásila pevně. „Agáto, ty prostě musíš vědět, jaký to je. Jaký to doopravdy je,“ přisolila si Zuzana, když viděla, jak se tvářím. „Aby ses mohla správně rozhodnout, který muž je pro tebe ten pravý,“ pravila, „musíš jich předtím pár poznat. „A já mám nápad, kde začneme. Dohodím ti jednoho kamaráda… Víš, taky s ním občas spím. Ten tě bez orgasmu nepustí z postele, na toho je spolehnutí. Ale musíš mi slíbit, že se do něho nezamiluješ…“ dělalo jí (podle mě naprosto zbytečné) starosti. Naštvaně jsem vyprskla: „To jako myslíš, že se vyspím s týpkem, co vleze na každou ženskou, která mu zkříží cestu? Ani mě nenapadne. Já k tomu potřebuju lásku,“ dodala jsem svatouškovsky. A kromě toho, nemáte pravdu. Pavla miluju…“ hlas se mi poněkud zachvěl, jak mi docházelo, že to není tak úplně pravda. „Jo, do Luboše jsi taky byla celá blbá,“ zachechtala se Monika. „Byla jsem mladá a jako jediná z vás panna, tak co jsem měla dělat?“ připomněla jsem, jak se mi zlomyslně pošklebovaly. „A Michálek byl jedinej, kdo byl po ruce,“ dodala jsem trucovitě. Holky obrátily oči v sloup. Monika se vzpamatovala jako první: „Ale no jo, Luboše ti nevyčítáme, von se do toho nikdo jinej stejně nehrnul… do toho, aby odpanil skoro dvacítku… (na tomto místě jsem na holky vyplázla jazyk, ale cukaly mi koutky), a Pavla nakonec taky ne. Jsme rády, že chodíš a zkoušíš sex aspoň s někým… při tom čekání na toho pravýho a jedinýho. Bály jsme se totiž, že při svý povaze na něj budeš chtít čekat jako neposkvrněná panna.“ „Jste káči pitomý,“ informovala jsem kamarádky podrážděně, ale jim to vrásky zcela zjevně nedělalo. Naopak, můj výpad ignorovaly a nevzrušeně pokračovaly. „Koneckonců, aspoň je vidět, že se snažíš,“ přispěla do debaty Zuzana. „Pavel sice není nic moc, ale na tebe a tvou neposkvrněnost je docela společensky přijatelnej… tedy až na to, že tě neumí
přivést k orgasmu, ale zase na druhou stranu – ty mu to určitě moc neulehčuješ,“ dodala Zuzka přesvědčeně v rámci spravedlnosti a politické korektnosti, ale já její objektivitu neocenila. Zatvrzele jsem se kabonila. „Jen bychom nerady viděly,“ pokračovaly kamarádky unisono, „jak ti ten tvůj Pavlíček způsobí bolest a zklamání. On do tebe není zamilovanej, to se pozná. Prostě se mu líbíš, tak co byste to nedali dohromady… Na chvilku… Pro nás, cynický jezinky, a vůbec zbytek obyvatelstva, je to přijatelný, my jsme moderní samostatné ženy, my to bereme stejně jako mužskej, na chvilku s tebou a pak zase au revoir… ale ty jsi jiná,“ povzdechla si nade mnou Monika a zakroutila hlavou. „A co mám dělat?“ „Jmenuje se Jaromír,“ pravila Zuzana, jako by můj názor znamenal asi tolik, co hlas kmene Zulu na konferenci OSN, „a na příští týden ti s ním smluvím rande. Nezávazný, proboha, tak nešil,“ řekla rychle, když viděla, jak jsem se nasupila. „Zuzano, já trvám na tom, že nechci – ne, já nepotřebuju, abys mi smluvila rande s nějakým svalnatcem bez mozku. Nevěřím, že by se mnou dělal něco, co bych neznala…“ Holky vybuchly v takový řehot, že jsem raději zmlkla.
