Alena Jakoubková MŮŽEŠ-LI SE VDÁT DNES, NEODKLÁDEJ TO NA ZÍTŘEK Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Alena Jakoubková, 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5810-9
Když se neoženíš dnes, zítra už taky nemusíš! (Josef S., poté co jsem mu svěřila, jak hodlám nazvat tuto knihu)
On chce po tobě jen sex...! (Fabio Dal Sie o svém soku, poté co chtěl – ale nedostal – totéž)
Když mi dneska odpadne jedna pracovní schůzka, mohli bychom se vidět… (delikátní způsob Václava K., jak nalákat dámu na první rande)
Mami, jsou všichni chlapi takoví kreténi? Jo. I táta? (po chvilce váhání) – I táta. (Lucie B. a její matka Dagmar L.)
Ó, jak křehká je… ta mužská psýché, však obavy o ni jsou, věřte mi, liché…! Prokristapána, proč jsem se vdala…? Jako tázající se a zároveň tázaný jsem na sebe civěla do zrcadla v koupelně a kriticky jsem si prohlížela vlastní tvář. To, co jsem viděla, se mi popravdě moc nelíbilo. Bledá pleť (spíš zelenkavá, abych byla přesná), vyhaslý pohled kdysi jiskrných očí. Odpovědi jsem se nedočkala. Ostatně nabízela se jediná: Protože jsem úplně blbá…! Abych pravdu řekla, tato odpověď je, co se mne týká, naprosto univerzálně použitelná, ať koukneš, kam koukneš. Není nic v mém životě, co bych kardinálně neprošvihla. Snad kromě Sofinky, ale že ta se mi povedla, určitě není mojí zásluhou – to si může připsat k dobru matička příroda. Jinak je to katastrofa. Ale navenek se samozřejmě tvářím, že je všechno v nejlepším pořádku, protože se za své životní prohry strašlivě stydím. Kdyby se mi něco nepovedlo jen občas, tak jak se to děje ostatním, nějak bych se s tím smířila, ale já… od té doby, co mi bylo sedmnáct, na co sáhnu nebo kam šlápnu – no, jak je řečeno výše. Katastrofa. Jedna za druhou. Radši bych na to ani nemyslela, ale vzpomínky mi samy naskakují do hlavy, a s tím, že jsou tu nevítané, si hlavu nelámou. To nechávají na mně. Ráda bych je vyhnala, ale nenechají se odbýt. Bože, proč jsem se, já nána pitomá, musela vdát…? *** „Měla by ses vdát, Alicie,“ pravila, toho roku nepochybně již posté, moje máma. „Sofinka potřebuje tátu a ty někoho, o koho by ses mohla opřít. A taky to nešťastné postavení svobodné matky… To není vůbec dobré. Nelíbí se mi, jak na nás sousedi koukají… Nevypadá to dobře, když ani nemůžu říct, kdo je Sofinčin táta,“ povzdechla si. „Ale mami,“ odbyla jsem ji. Jenže máma se nenechala. „Co myslíš, nemohli bychom tvrdit, že žije v cizině?“ „Ne, nemohli,“ odsekla jsem. „A jak mi vysvětlíš,“ vypálila jsem na ni, „že se mě paní Grulichová ptala, proč jsem si po svatbě nechala svoje jméno… Tys jí nakukala, že jsem se vdala?“ „No jo,“ přiznala klidně máma. „Proč…? To se za mě tolik stydíš…?“ „Dělám to přece hlavně kvůli tobě,“ vybuchla máma. „To nemusíš,“ povzdechla jsem si. Ale v jednom měla máma pravdu. Bylo to velice ponižující. To, že se za mě naši stydí. Máma si ale nedala pokoj a vrátila se k tématu jejímu srdci tak blízkému: „Říkala mi Jarmila, víš, ta vysoká černovláska od nás z účtárny, že její Radek je taky sám. A je to právník,“ dodala významně. „A vůbec je to taková dobrá rodina. Jarmila je inženýrka,“ dodala, jako by vysokoškolský titul proměňoval lidi v ty nejlepší tchyně.
„Mami, Radek je sám,“ informovala jsem ji nakvašeně, „protože je naprosto příšernej. Nezapomeň, že už jsi mi ho jednou předhodila – asi před rokem. Je to rozmazlenej mamánek a chodí příšerně voháknutej,“ dodala jsem vzpurně. „A když jsem chtěla, abys mi pohlídala Sofinku, protože jsem chtěla jít s Dianou na country bál, řeklas mi, že když mám dítě, mám sedět doma,“ připomněla jsem mámě. „Jak se mám tedy s někým seznámit, když nikam nechodím…?“ „Proč bys měla někde trajdat po nocích?“ podivila se opravdu upřímně máma. „Slušná ženská se dokáže seznámit i jinde než po hospodách, kam chodí samí ochlastové.“ „Mami, já nikoho nechci,“ odsekla jsem nikoli zcela popravdě. „Ale Jarmilin Radek…“ „Ne, mami. Nelíbí se mi.“ „Holka zlatá, ty si nemůžeš moc vybírat,“ poučila mě máma nemilosrdně. „Na ženskou s dítětem na krku žádný velký štěstí nečeká, to si to moc nemaluj. A na zábavu taky zapomeň, to sis měla rozmyslet, než ses nechala tak pitomě zbouchnout bůhví kým. Vdát se ale musíš, to ti povídám. Můžeš si dát inzerát, třeba ti napíše nějaký rozumný mladík, kterému dítě nebude vadit…“ řekla s nadějí. „Mami, já opravdu nikoho nechci,“ opakovala jsem. „Každý někoho chce. Když půjdeš s Radkem na večeři, Sofinku pohlídám,“ zkusila to ještě jednou s úlisným úsměvem nezlomná máteř, ale na mě to neplatí. „Tak to zůstanu radši trčet doma,“ povzdechla jsem si. Máma nade mnou znechuceně zavrtěla hlavou. Pro tentokrát to vzdala, ale jak ji znám, dlouho jí to nevydrží. Jakmile se zase nějaká její známá zmíní o svém naprosto neudatelném příbuzném, máma začne spřádat sítě. Za to, že mám za svobodna dítě, se máma před sousedy stydí tak moc, že pohne nebem i peklem, aby mě udala. Veleslavín je horší než nejmaloměstštější maloměsto – všichni si vzájemně vidíme do talíře, všichni se známe ze školy… Zajímalo by mě, co by nakecala starý Grulichový, kdybych se někdy doopravdy vdala… Musela by totiž nejdřív zinscenovat rozvod. Ale já se stejně asi nevdám. Nějak si to ani neumím představit. „Mami,“ zkusila jsem aspoň trochu zapůsobit na mámin zdravý rozum, „je lepší mít dceru svobodnou matku, než rozvedenou? Není to nakonec úplně jedno?“ „A proč by ses měla rozvádět? Podivila se máma.“ *** Na azurově modré obloze nad Prahou nebylo ani mráčku. Vůně pozdního léta se sladce chvěla ve vzduchu. Jasně jsem cítila aroma dozrávajících jablek, medu a sena. Ačkoli byl všední den, na louce u starého šáreckého koupaliště se už před polednem sešlo dost zájemců o koupání či opalování. Vybrala jsem si místo na protější straně, na stráni pod lesíkem, protože tu byl stín. Ležela jsem na dece a líně pozorovala letadlo, zanechávající za sebou na obloze bílou čáru. Vedle mě ležela pod rozloženým slunečníkem Sofinka a spala. Při pohledu na ni jsem se prostě musela usmát. Moje dcera je tak sladká…! Koutkem oka jsem zaznamenala příchod jakéhosi mladíka, který si rozložil deku nepřiměřeně blízko naší, ačkoli všude kolem bylo místa habaděj. Většina lidí dala přednost slunečné louce na druhé straně bazénu, asi i proto, že měli na dosah kiosek s občerstvením a pingpongové stoly. Že by si ten dotěrný chlapík Sofinky pod slunečníkem nevšiml? Jeho blízkost mě otrávila, protože takové týpky nesnáším.
Týpek si Sofinky všiml, ale bylo mu to jedno, jak se ukázalo. Možná si říkal, že budu k erotickým radovánkám povolnější z čiročiré nudy… Nebo prostě proto, že přece mám dítě a podle mužskejch si prostě musím myslet, že mi ujel vlak, a že se vrhnu do náruče každému, který si na mě ukáže kostí. Podle nich jsou ženské s dětmi – ať už vdané nebo svobodné, to oni nerozlišují – na chlapy celé žhavé. Nevím, kde k tomu přišli. Chlapi to na mě pořád zkoušejí, ale já mám v tomhle jasno. Nezačnu si s nějakým frajírkem jen proto, že si připadám osamělá. Mám sice dítě, ale to neznamená, že jsem přišla o rozum. Tenhle to taky zkusil. Jak jinak. Významně se na mě zašklebil a pohladil si vyboulené místo v plavkách. Jéžiš. To je kretén. „Hele, nemáš chuť si trochu zašpásovat?“ zeptal se s nadějí. Ten blbec si fakt myslí, že to je sexy… No, to se tedy sakra mejlí! Otočila jsem se záměrně urážlivě (ale předtím jsem po drzounovi ještě hodila znechucený ksicht, který měl ty jeho odporné choutky zmrazit) k němu zády. Z druhé strany, pár metrů od naší deky se usadila taková sympatická rodinka. Rodiče asi třicátníci, oba vysocí, hezcí, opálení, tmavovlasí, vysportované postavy a příjemné úsměvy, a dva neposední, asi pětiletí kluci. Táta si s nimi házel chvíli míčem a pak ve vodě, kam si vzali nafukovací matrace, sváděli zuřivou bitvu, při níž byli kluci i táta co chvíli pod vodou, bylo vidět, že se jim to všem líbí, vřískali a nechtěli vůbec z vody ven. Když to tátu přestalo ve vodě bavit, prostě kluky chňapnul pod paži a nevšímaje si toho, že okolo sebe kopají a snaží se vyprostit, přinesl je k jejich dece a složil je mámě k nohám. Sofinka spala a vřískot kluků jí byl zjevně ukradený. Maminka kluků využila toho, že je vzal tatínek do vody. Ani ji nenapadlo je pozorovat, urvala si tu chvilku pro sebe. Uvelebila se pohodlně na dece a četla si Marie-Claire. Když táta kluky po chvíli vysypal z vody, s úsměvem časopis odložila, posadila se a z obrovské kostkované plátěné kabely vytahovala, jako kouzelník králíky z klobouku, obložené chleby, dílky mramorové bábovky, hroznové víno a obrovskou termosku, z níž nalévala čaj do plastikových kelímků. Jaké to asi je, mít k dítěti otce? Podělit se o starosti i o radost…? Pohodlné, usoudila jsem. To přinejmenším. Dál jsem se uvažovat neodvážila, to by se příliš podobalo snění. Ne že bych se občas nezasnila. To ano. Moc bych si přála potkat skutečného sympaťáka, který by způsobil, že se mi rozbuší srdce. Máma nemáma, je mi sotva dvacet. Jenomže já… já mám kliku akorát na trapný oplzlíky, jako je ten úchylák za mnou, nebo na nudné a naprosto neudatelné synáčky máminých kamarádek. A o ty nemám zájem. To byste je museli vidět… Moje Sofinka tátu nemá. Tedy – ne že bych počala z polibku pod vánočním jmelím (i když to by bylo aspoň romantické). V jistou chvíli se odehrálo cosi rychlého, pokoutního, ponižujícího, velice bolestivého, co snad lze s jistou dávkou představivosti považovat za… tělesný akt (brrr…)? Z mé strany to byla vzhledem k mému věku (doufám…) omluvitelná euforická natuplost, že se do mě zamiloval (sic…!!!) tak úžasný a slavný muž. Skutečná celebrita (CELEBRITA…!). Co pudilo onoho již zmíněného muže, aby si vzal, na co dostal chuť, a pak mi neomaleně šlápl do úsměvu, to fakt nevím. Tomu prostě nerozumím. Nabízely se mu jiné náruče, mnohem zkušenější, které spolu
s hezkou (a velice krátkou) chvilkou naivně nenabízely i srdce a lásku až za hrob. Tedy popravdě – to jsem nenabízela ani já, neb vše se odehrálo rychlostí světla a já (čistě z nedostatku času) nestačila tak daleko, abych Panu Celebritě své představy o naší velké budoucí (sic sic…!) lásce vyjevila, vůbec zajít. Ale během té chvilky… té milostné předehry… tedy oněch dvou upocených ploužáků, kdy mi Pan Celebrita nestoudně osahával zadek a tiskl se na mě vybouleným rozkrokem, mi hlavou prolétlo ledacos, co by Pana Celebritu zaručeně od pokračování ve stínu voňavých lip odradilo. Jenomže já se styděla říct nahlas, jakými city překypuje mé srdce… Ostatně jsem měla dojetím tak stisknuté hrdlo, že bych snad ani hlásku nevydala. Natož že bych popravdě Panu Celebritě sdělila, že se sice třesu vzrušením z toho, že mě svírá ve své slavné upocené náruči, ale ještě víc jsem vyděšená jako králík. A přesto mé srdce tlouklo jako o závod, protože Pan Celebrita byl tak strašně slavný, byl skoro národní hrdina a já se svíjela vděčností, že si ze všech těch krásek v sále vybral právě mě… Bohužel… To jsem ale tehdy nemohla vědět. Ach, kéž bych byla nějakou takovou sentimentální blbost, jako že jsem tak strašně šťastná nebo že jsem se do něj na první pohled děsně zamilovala, vyslovila nahlas, neřku-li že bych poznamenala cosi o naší společné šťastné budoucnosti! Pan Celebrita by se třeba briskně odporoučel, předtím než došlo na nejhorší… I když možná… by mu to ani nevadilo. Co záleží na názoru nějaký buchty? Stejně mu šlo jen o jedno. Litovat toho, co se stalo, ale doopravdy nemůžu, protože mám Sofinku. Bylo by však hezké, kdybych si na chvíle jejího zplození mohla hýčkat hezké vzpomínky. Třeba na láskyplný polibek, něžné pohlazení. Jenže… Takový protřelý světák, jako je Pan Celebrita, se přece nebude mazat s pitomou holkou, že jo. Hezky šup rovnou na věc… *** Pan Celebrita – tedy asi osmadvacetiletý profesionální hokejista, milovaná hvězda bulvárního tisku i televizních estrád (každý týden nová modelka, nové fáro, nový skandál), miláček národa a vzor malých kluků, toho času hrající v kanadské nebo americké lize a také v reprezentaci, kterému podle všeho museli rodiče nafukovat ego vysokotlakým kompresorem, už když byl ještě na houbách, na mě upřel své rozmazlené průzračně modré oko na jedné tancovačce, ke které jsem se připletla, když jsem byla na chatě u rodičů své nejlepší přítelkyně Diany. Na ten báječný srub s ohromnou zahradou na Slapech, postavený vysoko nad jezerem pod vzrostlými borovicemi a s nádherným výhledem na jezero, jsem s Dianou jezdila už od malička, stejně jako Diana jezdila se mnou a mými rodiči do Jizerských hor na naši polorozpadlou roubenku, kterou táta zdědil po svých prarodičích a pořád ještě se mu ji nepodařilo dát úplně do pořádku. Naši rodiče spolu chodili do školy, stejně jako my dvě, a přátelství jim vydrželo i v dospělosti. S Dianou jsme obě jedináčci a od první chvíle, kdy jsme na sebe ubrečeně koukly ten první den v mateřské školce, jsme věděly, že budeme nejlepší kamarádky, a hned od začátku si vzájemně kompenzujeme neexistenci sourozence. Protože čím jsme s Dianou starší, tím jsme nerozlučnější, trávíme víkendy skoro vždycky s jedněmi nebo druhými rodiči – a oni si už na to zvykli. Vlastně tím, že jsme dvě, mají od nás klid, my se zabavíme a oni si mohou jít po svých.
Tehdy byla sobota, mně i Dianě bylo sladkých sedmnáct, obě (jak jinak, všechno jsme dělaly společně) jsme před prázdninami úspěšně ukončily třetí ročník na gymplu a obě jsme se právě začínaly rozvíjet ve vyhlášené (vyhlášené u nás na gymplu, jinde nás pochopitelně nikdo neznal) krasavice. I v tom jsme se báječně doplňovaly – Diana je temperamentní zelenooká brunetka, já spíše klidná, uhlazená blondýnka s tmavě šedýma očima. Dianini rodiče nás nechali to odpoledne ve srubu samotné a odjeli za nějakými přáteli na grilovačku do vedlejší vesnice, kde měli i přespat. Přemýšlely jsme, co s načatým dnem. Bylo nádherné, sluncem proteplené srpnové odpoledne. Chvíli jsme se povalovaly na dece pod borovicí, odkud je nádherný výhled do údolí, s knížkou, pak jsme se posadily s třešňovou kolou na Novákovic rozlehlou otevřenou dřevěnou terasu, kde Dianina máma pěstuje v obrovských květináčích zakrslé jehličnany a v dřevěných truhlících na zábradlí růžové a fialové petúnie, a pozorovaly jsme temnou hladinu slapské přehradní nádrže hluboko pod námi. Pak najednou Diana navrhla, abychom se šly podívat k hospodě. Věděly jsme, že tam dnes bude buď nějaká diskotéka, nebo taneční zábava a dostaly jsme chuť se předvést. Předtím, než jsme vyrazily, jsme v koupelně trochu poškádlily své hladké tváře šminkami Dianiny mámy a posléze nevděčně zplundrovaly její prázdninový šatník. Já si oblékla její dlouhé růžové květované šaty se zavazováním za krk a Diana podobný model v zelenkavém odstínu na špagetová ramínka. Vypadaly jsme úchvatně. A také jsme se tak cítily. Všimla jsem si ho, hned jak jsme vešly do tanečního sálu, přilípnutého k zakouřenému výčepu místní hospody a jen zřídkakdy používaného k jinému účelu než ke schůzím mysliveckého nebo zahrádkářského spolku. Na jaře tu ale vyhrál volby do zastupitelstva nový (mladý) starosta a ten rozhodl, že se pro četné chataře z okolí musí vymyslet zábava sofistikovanější, než je posezení u zvětralého piva a karet, oblíbený to koníček místních tatíků. Sál nechal vymalovat, v jednom rohu postavit pódium pro muzikanty a svatostánek místní kultury byl na světě. Starosta se postaral, aby se tu přes léto alespoň jednou či dvakrát měsíčně tančilo, a i když tu obvykle hrály příšerní šmidliboys (možná se na starostův příkaz rekrutovali z místních zdrojů, aby se ušetřilo), scházela se tu vesnická i víkendová mládež z celého širokého okolí – byla to báječná příležitost k seznámení. No a takového muže, jako je on, prostě nešlo přehlédnout. Stál uprostřed živé, smějící se skupinky značkově olepených mladých lidí a bylo zjevné, že jim kraluje. Oči všech se upíraly jen k němu. Vysoký, urostlý, blonďatý národní hrdina. Pavel. Už několik let střídal modelky jako ponožky – s každou chodil nanejvýš týden a pak ji vyměnil za nový model. Vypadalo to, že bez něj by bulvár zkrachoval. Byla jsem zvyklá ho vídat ve sportovních zprávách, protože táta je vášnivý sportovní fanoušek (od televize), takže jsem hned věděla, kdo je, a málem se mi rozklepala kolena. Oprava: Rozklepala se mi kolena. Nemusela jsem ho hypnotizovat upřeným pohledem (nikoli záměrným, prostě jsem nedokázala přestat nevychovaně zírat) ani deset vteřin. Otočil se, pohlédl na mě… A instinkt jestřába mu napověděl, že jsem myšička přímo k nakousnutí. Nebo spíš k sežrání. Světácky se ušklíbl a vydal se přes sál ke své kořisti. Byla jsem ztracená. Pan Celebrita se kvůli tomu, aby dostal, co chce, se mnou popravdě moc nemazal. Okamžitě musel poznat, že jsem pitomoučká husička, které se zapálí lýtka ještě předtím, než na ni udělá ten svůj
proslavený kukuč. Už po dvou ploužácích, během nichž prohodil sotva tři slova, usoudil, že učinil zadost všem společenským pentličkám a navrhl mi, abychom se šli trochu projít k zátoce. Fascinující eufemismus…! Ale jak už jsem řekla – bylo mi sedmnáct. Velice nevinných sedmnáct, popravdě řečeno. On byl vysoký, krásný a mužný a strašně, ale opravdu strašně slavný a já nepotřebovala ani ty dva pitomý ploužáky, abych se do něj beznadějně zamilovala. Nádherně voněl, tiskl mě k sobě… Jo, a abych nezapomněla na to nejdůležitější: Samozřejmě jsem byla ještě panna. Doma mě drželi zkrátka. Ke své nezměrné hanbě se musím přiznat, že jsem se zprznění moc nebránila. Jakmile po mně Pan Celebrita (zcela samozřejmě, bez ptaní a naprosto přímočaře) sáhl, podvolila jsem se mu bez velkých cavyků. Vlastně jsem žádné drahoty nedělala, abych řekla pravdu. Jednak jsem byla úplně paralyzovaná z toho, že se na mě Pan Celebrita, sotva jsme zašli do stínu pod vrbičky, pod rouškou tmy vrhl jako hladový vlčák, čímž mě naprosto zpacifikoval, a druhak jsem se před ním nechtěla blamovat. Jako že aby si nemyslel, že jsem nějaká naivní nanynka (ha ha ha), co neví, o co tu jde. Což jsem sice tak úplně přesně vskutku netušila, ale měla jsem mlhavou představu, co se u toho dělá. Co se toho týká, mohla jsem si klidně panensky vřískat, co mé vyděšené srdce ráčilo, protože světem protřelý Pan Celebrita mě prokoukl, ledva se mu podařilo nešetrně protrhnout mou panenskou blánu. Znechuceně si odfrkl, (naštěstí) si rychle odbyl svoje a odvalivši se ze mě, právě se odehrající akt okomentoval: „Jéžiš, Alicie (ukázalo se, že si aspoň pamatuje moje jméno), tys byla opravdu panna? Kolik ti je…? Já myslel nejmíň šestnáct… A prokrista, proč jsi mi to neřekla? Vyhnul bych se ti obloukem. Z panen mám odjakživa hrůzu, vyhejbám se jim. A taky vím proč, nestálo to za nic,“ informoval mě Pan Celebrita nemilosrdně pro případ, že bych si snad chtěla hýčkat na duši opačné hodnocení právě proběhnuvšího aktu, ale to mohl být klidný. V tomhle jsme tedy byli za jedno. Podle mě to bylo naprosto příšerný. Strašně to bolelo. A tak nějak jsem si, zmýlena četbou babiččiných milostných románů z viktoriánské éry, myslela, že napřed muž vyzná dámě svého srdce lásku a pak se na ni teprve vrhne… No, zdá se, že se o románech z viktoriánské éry Pan Celebrita zjevně nedoslechl. Možná jeho babička dávala přednost spíš Hitchcockovi nebo Stevensonovi. Když bylo po všem, Pan Celebrita se ani nenamáhal pomoct mi na nohy. Upravil si poklopec svých značkových džínsů, oprášil si kolena, ještě jednou na mě s nelibostí pohlédl a přes rameno utrousil: „Čau, kotě, zpátky snad trefíš sama.“ Dívala jsem se, jak Pan Celebrita vzpřímeně, světácky, odchází tmou navždy z mého života, a nezadržitelné slzy pomalu odplavovaly bolest a ponížení. Hodně pomalu…! Poslala jsem Dianě esemesku, že se mi udělalo blbě a že jdu domů, aby mě nehledala. K Novákovic chatě jsem se dovlekla celá bolavá, ulepená, uválená, tajně vypůjčené šaty od Dianiny mámy byly celé od krve. Odemkla jsem si klíčem, který Novákovi schovávají pod kamenem na verandě, a ty zakrvácené šaty byly to první, do čeho jsem se pustila. Aspoň jeden průšvih musím napravit. Naštěstí se mi podařilo skvrny od krve ve studené vodě v umyvadle vyprat. Dianina máma, kdyby si krve všimla, by mě snad zabila. Ne kvůli těm pitomým šatům, ale protože by hned poznala, kolik udeřilo. A byla by vzteky bez sebe, že se to stalo, zrovna když jsem byla pod její kuratelou, a musela by čelit našim.
Teprve když šaty visely čisté na šňůře, jsem si vlezla do vany, kam jsem si nalila půl lahve levandulové koupelové pěny. Abych nemyslela na to, co se mi stalo, snažila jsem se myslet na Daniela, spolužáka, který mě miluje a já si ho už rok držím od těla, protože mi máma řekla, že na to mám ještě spoustu času. Snažila jsem se myslet na Dana, který mi nosí kytky, pomáhá mi s matikou a píše mi krásný básničky. Snažila jsem se myslet na Dana, který si myslí, že spolu chodíme… Ale po tomhle se s ním musím rozejít. To je jasné jako facka. Zavřela jsem oči. Co je lepší? Výčitky svědomí nebo hanba? Co jsem to proboha udělala? Když Diana konečně dorazila domů, celá rozesmátá, protože noc protančila s nějakým báječným fešáckým místním mládencem, který jí kupoval kolu, a když ji pozval na procházku, tak se s ní taky jen procházel. Nakonec ji doprovodil až sem ke srubu, nevyžádavši si odměnou nic než nevinné sladké políbení u plotu a telefonní číslo. Kamarádka okamžitě poznala, že nejsem ve své kůži. Ležela jsem v posteli, navzdory horku zachumlaná až po bradu do vlněné pokrývky, a zuby mi drkotaly, jak jsem se celá klepala. Diana se posadila ke mně, chvíli na mě koukala a pak na mě udeřila, ať okamžitě koukám vyklopit, co jsem prováděla. Samozřejmě nepřehlédla, že jsem se vytratila s Panem Celebritou a že se on vrátil do sálu sám. Nepřehlédla ani to, jak mi později prozradila, že během večera se Pan Celebrita ještě postupně vytratil do tmy s dalšími dvěma kalupinkami (předpokládám, že za tímtéž účelem). Ty se ovšem, na rozdíl ode mne, vrátily do sálu s ním. Zdá se, že Pan Celebrita je potentní muž. Byla jsem strašně rozbolavělá, na těle i na duši, moc jsem si přála to ze sebe vyklopit, abych se toho alespoň částečně zbavila, a tak na mě Diana nemusela ani moc naléhat. Posadila jsem se, požádala ji, aby uvařila čaj, a všechno jsem to na ni vysypala. Kamarádka jen kroutila hlavou. „Jsi úplně pitomá, Alicie,“ sdělila mi právem (i povinností) nejlepší přítelkyně. „Ten chlap je přeci dospělej, není to žádnej kluk, neměla jsi s ním vůbec jít ven. A když, tak jen na dvorek před hospodu vypít si něco studeného, ale zůstat pěkně v dohledu lidí. Jakmile zamířil do tmavých stínů, měla ses mu okamžitě vysmeknout a vrátit se do sálu.“ „Jak, neměla jsem s ním nikam chodit…?“ rozčílila jsem se, že mě tak obviňuje. „Ty jsi najednou nějak chytrá, Diano. Nemohla jsem přece vědět, co se stane! Ty bys snad předpokládala, že se na tebe slavnej hrdina, kterej může mít – a taky určitě má – každou ženskou, na kterou si ukáže kostí, vrhne jak nadrženej kozel, sotva zajdete do stínu? Vždyť chodí s modelkama, proboha… Copak ty by si nechaly něco podobného líbit? Jak mě mohlo napadnout, co má ten chlap za lubem? Myslela jsem si, že se trochu projdeme na čerstvém vzduchu, budeme se držet za ruce a možná padne sem tam i nějaká ta pusa. Překvapil mě,“ zafňukala jsem ublíženě. „Vrhnul se na mě, a než jsem se vzpamatovala, bylo po všem…“ Diana mě chlácholivě poplácala po ruce a podala mi hrnek s čajem, abych se mohla napít. Pak se zamyslela. „Snad jsi při tom neotěhotněla,“ starala se prakticky – a jak se brzy ukázalo – i prorocky. „No, snad ne,“ zadoufala… „Když to bylo tak rychlý a jen jednou,“ prokázala stejnou naivitu, jakou osud obdařil i mě, „to by pak nikdo (myslela hlavně mou velepřísnou mámu, před kterou se obě třeseme strachy) nic nepoznal. Na druhou stranu nebereš žádný prášky…“ „Zatím si s tím nebudu dělat starosti,“ pokrčila jsem rameny. Jediné, co jsem chtěla, bylo spát.
*** To sladké nevědomé zatím trvalo pouhé dva měsíce. Pak už nebylo možné ignorovat neexistenci jistých jindy neotřesitelně pravidelně přicházivších tělesných procesů, i když jsem se to ignorovat snažila, to mi věřte. Když se nic nedělo první měsíc, namlouvala jsem si, že jsem nastydla při koupání v Černém potoce, protože jsem s Dianou a mými rodiči strávila dva zářijové víkendy na naší roubence v Jizerkách. Bylo nezvykle teplo a my se vytahovaly jedna na druhou, kdo do té ledové vody vleze první. Při druhém vynechání jinak naprosto poslušného cyklu jsem ale pochopila, že s předstíráním, že se nic neděje, daleko nedojdu. Nu, došla jsem si aspoň do gynekologické ordinace. A tam mi mé temné podezření – samozřejmě – doktorka potvrdila. Úplně první jsem to řekla Dianě. Diana se zachovala prakticky. Probrala se mnou možnosti, jak přesto dokončit školu a složit maturitu, jak to co nejšetrněji oznámit našim, aby je kvůli tomu nesklátil infarkt, jak se co nejdecentněji (před maturitou máme tolik učení…) rozejít s Danem. Promyslela jsem strategii, plivla jsem si do dlaní… a: Nejdřív jsem se oficiálně rozešla s Danem. Pravdu jsem mu samozřejmě neřekla, i když mi bylo jasné, že břicho před ním natrvalo neutajím – zvlášť když chci gympl dokončit. Podle Dianiny rady jsem mu nakukala, že se chci pořádně učit na maturitu a takový podobný bláboly, ale on si stejně myslel, že jsem si našla někoho jinýho. Když jsem viděla slzy v jeho tmavě modrých očích, byla mi taková hanba, že jsem se mu málem svěřila, jak to je se mnou doopravdy. Ale tohle přece nemůžu říct nikdy nikomu… Nu, snad je všechno lepší, než aby se hned dozvěděl, že jsem těhotná. *** Naši se pochopitelně káceli v hysterickém oblouku. Nemohli tomu napřed vůbec uvěřit, zoufale hledali skulinku, kterou by tohle děsuplné podezření zahnali na útěk (z jejich strany došlo i na toužebně znějící, leč naivní zmínku o zářijovém koupání v Černém potoce – geny se nezapřou…), a teprve až když jsem vytáhla nezpochybnitelné potvrzení (těhotenský průkaz) od gynekologa, pochopili, že se nejedná ani o naivní mýlku, ani o zánět. Mé tvrzení, že k dítěti nemám otce (tohle jsme s Dianou promyslely – prostě se budu na téhle jednoduché větě točit dokola a rozhodně se nebudu pouštět do žádných dalších vytáček – mohla bych se podřeknout), zpočátku nijak nekomentovali. Ono toho na ně bylo i tak dost. Co se týká zploditele jsem ovšem nebyla (a ani jsem nemohla být) nijak konkrétní, poznamenala jsem jen to, že jsem se nechala tak nějak pitomě obalamutit. Máma se mě opatrně zeptala, jestli to náhodou nebylo znásilnění, což jsem kategoricky (a co nejpřesvědčivěji, ačkoli jsem sama, když jsem se vzpamatovala z nejhoršího, též pojala podezření, že se na počínání Pana Celebrity nejspíš vztahují paragrafy) popřela, neb na propírání v bulváru, na jehož stránkách bývá Pan Celebrita až příliš častým hostem, jsem nemínila v žádném případě participovat. Protože kdybych našim vylíčila, jak to doopravdy bylo, myslím, že by Panu Celebritě bylo v Česku zatraceně těsno. Možná i na světě těsno, jak znám tátu. Bylo lepší mlžit....
