Jarmila Pospíšilová KEJKLÍŘ, SMRT A BLÁZEN Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jarmila Pospíšilová, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5407-1
I. Marie s námahou zdolala posledních pár metrů příkré stráně a rozhlédla se po rovince, na níž rostly statné habry, duby a pár borovic. Před nimi se otevřel okraj lesa lemovaný křovím. Měla štěstí, na tomto místě se dalo pohodlně vyjít z lesního podrostu na polní cestu stáčející se kousek dál do polí. Kdyby vystoupali po stráni kousek vpravo či vlevo, narazili by na neprostupnou hradbu křoví. Trnky, hloh, šípkové keře a černý bez se tu propojily do hustého živého plotu a ten by museli obcházet, bojovali by přitom s uschlými šlahouny ostružin, které se jim místy chytaly za nohavice. Jiří přivolal Bena a připnul ho na vodítko. Čiperný kokršpaněl byl zvyklý na město a teď si přírody užíval opravdu s chutí. Jeho pán měl obavu, že pes ucítí stopu zvěře a zmizí v dálce. Pouze při výstupu do toho protivného kopce psa pustil na volno, vodítko bylo pořád zamotané mezi stromy, případně zacuchané do spadaných větví a on na to neměl nervy. Dnes se mu na procházku vůbec nechtělo, navíc Marie musela vybrat zrovna tuto trasu. „To nejhorší máme za sebou,“ obrátila se k němu s nejistým úsměvem. Dobře vnímala jeho nervozitu. Věděla, že jí nic nevytkne, trpně absolvuje cestu, kterou zvolila, a přitom si bude přát, aby byl už zase doma. Trochu ji to překvapilo, Jiří nebyl žádný lenoch, na procházky kolem Kapliček s ní chodíval rád, občas to bývala spíše ona, komu se zas až tolik nechtělo. Dnes je od rána napjatý a podrážděný, prostě má špatný den. Navíc ten začátek dnešní trasy nebyl šťastný, aby nemuseli obcházet celý les, zvolila cestu přes potok, který oni dva přeskákali po velkých kamenech a Ben se s chutí vyráchal ve vodě. Pak se energicky otřepal a pořádně tak pocákal Jiřímu zánovní značkové džíny. A potom to stoupání zarostlou strání. Les voněl jarem, všechno pučelo, na tmavých větvích habrů se objevovaly něžně zelené lístky a z měkkého jehličí pod jejich nohama vyrážela první tráva, jemná jak hedvábí. Místy kvetlo pár sasanek a podléšek a všechno pulzovalo životem. Jiří se trochu vydýchal a rozhlédl se kolem sebe. Cítila, že se už mírně uvolňuje. Před nimi se vinula polní cesta a spojovala les, který teď měli za zády, s oblým nevysokým kopcem porostlým borovicemi. „To je Mnich. Když jsem byla malá, nebyly ty borovice o moc vyšší než dospělý chlap. Léta jsem tu nebyla.“ Pod úpatím kopce se z jedné strany táhly ovocné sady, převážně jabloňové, ale byly tam i třešně a broskve. Pletivo plotu bylo zrezivělé a na mnoha místech proděravělé. Stromy teď kvetly, ve vzduchu jako příslib visela jemná vůně. Nad nimi se modralo čisté nebe a všechno bylo pozlacené sluncem. Bzučení tisíců včel je utvrzovalo v tom, že ten obraz je reálný a živý. Marie se šťastně rozhlédla kolem sebe. Vlastně je to skoro kýč, prolétlo jí hlavou, ale nechala tu nepotřebnou myšlenku odplynout a jen se dívala. Ben se posadil mezi ně s vyplazeným jazykem, čekal, co bude dál, a ona by přísahala, že se ten pes směje blahem. „Ráj,“ řekl Jiří a Marie věděla, že to nejhorší je pryč. S chutí vyrazila po cestě, vyprávěla mu, že na druhé straně Mnicha leží vesnice Babčice a na jeho táhlém vrcholku je torzo větrného mlýna a osada Chaloupky, která k té vsi patří. Tudy projdou a potom budou pokračovat cestou mezi sady kolem malé kapličky v polích ke dvěma rybníkům pod lesem a domů se vrátí mírným stoupáním podél potoka. Po chvilce odbočili do lesa na Mnichu a zakrátko došli k Chaloupkám. Jiřího na první pohled zaujal zbytek větrného mlýna, ze kterého se dochovala jen kamenná mlýnice. Stavbu užíval její majitel jako rekreační chalupu a nejspíš ji tak zachránil před úplným rozpadem. Pár menších domků kolem
působilo malebně, ale některé z nich byly ve značně žalostném stavu, jejich venkovský půvab byl dost vetchý. Možná ještě jedna nebo dvě zimy s pořádnou nadílkou sněhu a nějaká ta střecha se zřítí. Ale přesto to místo vypadalo kouzelně. V předzahrádkách kvetly krokusy a narcisky, jaro bylo milosrdné i k ruinám. V mírné zatáčce rozbité a neudržované cesty stál citlivě udržovaný dům, bylo vidět, že to byla původně větší usedlost s uzavřeným dvorem a hospodářskými budovami. Do brány právě zajíždělo terénní auto, z něj vystoupila upravená čtyřicátnice. Krátce pohlédla jejich směrem a Marie lehce pokývla na pozdrav. Žena to možná nezaregistrovala, možná jí to bylo lhostejné, bez odpovědi zavřela bránu a zmizela z dohledu. „Copak ty ji znáš?“ zeptal se Jiří. Trochu zaváhala, co mu má vlastně říct, s pravdou ven se jí nechtělo. „Jen od vidění,“ zalhala. „Tady se ještě lidí zdraví…“ „Jo? Nějak jsem si nevšiml.“ „Tak nejspíš nás neviděla, vždyť už zavírala vrata.“ „A kdo to vlastně je?“ Jeho zájem byl docela pochopitelný. Upravený dům dával tušit, že prošel nákladnými rekonstrukcemi a mezi těmi ostatními se opravdu vyjímal. „Je to kartářka. Prý je dost známá. Říká si Regina Palla.“ „Hm… Zjevně jí to vynáší. Lidi jsou blázni.“ Marie se rozesmála. „Ale no tak. Snad jí nezávidíš?“ „Ani nevím. Prostě to nechápu. Dneska když si pořídíš křišťálovou kouli a černou kočku, nebo co k tomu vlastně potřebuješ, máš vystaráno. Za nic neodpovídáš, můžeš lidem napovídat jakékoli nesmysly a potáhnou se za tebou jako vosy na med. Nikdo ti přece nemůže říct, co tě čeká, ale kdekdo na ty nesmysly věří.“ „Jak víš, že jsou to nesmysly?“ Jen to vyslovila, už své otázky litovala. Jiří se považoval za velmi racionálního člověka. Ačkoli úspěšně ve své práci i v životě užíval intuici, popíral to sám před sebou. Pro všechno hledal rozumové vysvětlení, byť často až dodatečně. Byl to skeptik. Nevěřil léčitelům, horoskopy nečetl a pro různé vědmy a věštce měl jen pohrdání. Přesto u sebe vždycky nosil talisman, malý ohlazený kamínek, který našel jako kluk u moře. I když byl stále krásný den, idylka se rozplynula. Nebylo to Jiřího reakcí, ta ji nepřekvapila, znala ho dobře a o některé věci se s ním prostě nepřela. Ani za nic na světě by mu neřekla, že před třemi týdny u té ženy byla. Mohla za to její kamarádka Líba, po dlouhé době za ní z Prahy přijela na pár dní a zorganizovala mimo jiné i návštěvu u kartářky. Marii pořád leželo v hlavě, co jí Regina Palla řekla. Poznala určité věci z její minulosti, šlo o velmi konkrétní události, o kterých nemohla vědět, uhádla i Mariiny současné starosti. Dokonce i ty, které potlačovala, zavírala před nimi oči. Náhoda? To si sama namlouvala, ale nechtělo se jí tomu věřit. O to víc ji zneklidňovala samotná věštba, ačkoliv nebyla vůbec špatná. Spíš naopak. Pořád se jí vzpomínka na návštěvu u kartářky vracela. Teď, když ji zahlédla mizet ve vratech, přeběhl jí po zádech chlad. Měla nepříjemný pocit, něco ji pohánělo pryč odsud. Přidala do kroku, vyrazili po úvozové cestě kolem lesa dolů ke dvěma rybníkům a ona začala Jiřímu vyprávět, že na svahu nad jedním z nich rostou koniklece. Moc lidí o nich neví. Když budou mít štěstí, mohly by v těchto dnech kvést.
II. Regina byla spokojená. K dokonalosti nechybělo téměř nic, snad jen dálkové ovládání vrat. Všechno časem bude, tuhle vymoženost si určitě dopřeje, ale ze Stanislava Bartoně to už asi nevyrazí. Při vzpomínce na majitele stavební firmy se trochu zachmuřila. Stále ještě nezaplatila poslední fakturu za rekonstrukci domu a za venkovní úpravy, které také nebyly zrovna levné. Bartoň těch pár posledních drobností, které zbývaly dokončit, odmítl udělat a teď jí už dokonce v telefonu vyhrožoval, že všechno předá právníkovi. V žádném případě nehodlala tu poslední fakturu zaplatit, v tomto směru měla Václavovu školu. Vycházela z předpokladu, že stavební firma s něčím takovým beztak počítá, je to přece finta, kterou zkouší kde kdo. V závěru se vždycky najdou nějaké nedostatky a nedodělky a pak se lidé handrkují o slevy, náhradu škody a podobně. Ona sama hodlala postupovat přesně tak. Nijak ji netížilo, že dluží téměř čtyři sta tisíc a na domě se prakticky nic reklamovat nedalo. Firma odvedla perfektní práci a těch pár drobností, které se nepovedly, uznala ještě v průběhu stavby a závady odstranila. Všichni známí jí říkali, že tak poctivě provedené stavební práce jsou dnes výjimečné. Byla rozhodnutá si něco vymyslet, asi si pozve Kamila Štěcha. Bývali s Václavem spolužáci ještě na vysoké a Kamil se na rozdíl od jejího bývalého manžela stavařiny dál držel, dokonce přednášel jako externista na vysoké škole a byl i soudním znalcem. Regina si nemohla dovolit tu fakturu zaplatit ani kdyby chtěla, ty peníze prostě neměla. Zaplašila myšlenky na Bartoně, zatím na ně bylo ještě dost času. Dolehla na ni únava z cesty. Na jeden zátah ujela pěkných pár stovek kilometrů z Bavorska až na Moravu. Řídila ráda, jízda ji vždycky osvěžila, zvlášť v silném a spolehlivém autě. V poslední době ji začínala zlobit krční páteř a to její požitek z cestování zmenšovalo. Uvědomovala si, že má především sedavý způsob života. Měla by s tím něco udělat, snad začne plavat nebo si pořídí aspoň psa a bude s ním chodit na procházky. Vzpomněla si na Lorda, německý ovčák zůstal s Václavem, ten ho měl moc rád. Skoro na toho psa žárlila, ale teď by se jí tu na samotě docela hodil, byl to skvělý hlídač. Naložila se dobře na půl hodiny do voňavé koupele a potom si uvařila silnou kávu. Bude ještě muset projít poštu za ten týden, co tu nebyla. Ve schránce měla pár obálek a kupu reklamních letáků, taky nějaké vzkazy na záznamníku a spoustu e-mailů. Moc se jí do toho nechtělo. Zájemců o výklad z karet měla víc, než mohla zvládnout, a diář se jí plnil na několik měsíců dopředu. Také se zdá, že na její astrovíkendy bude slušná poptávka. Chtěla by s tím začít o letních prázdninách, teď během květnových svátků bude mít pilotní kurz za akční cenu. Mohl by se z toho stát docela výnosný byznys. Vlastně už to bude za pár dní, uvědomila si. Všechno má téměř připravené, na bratra je spolehnutí, jenom ona sama musí načerpat sílu. Ty cesty do Německa zruší, poslední dobou se to zas tolik nevyplácelo. Klientelu tam sice měla dost velkou a účtovala si výrazně víc než doma, ale když uváží náklady za cestu, ubytování, provizi Hildě, která jí tam bere objednávky a vše organizuje, vlastně je skoro na stejných penězích, jako kdyby pracovala doma. Ke všemu Hilda s Klausem se k ní od jejího rozvodu s Václavem chovají poněkud divně. Možná se jí to jenom zdá, je poslední dobou dost přecitlivělá, ty rozvodové tahanice ji vzaly víc, než by čekala. Přitom si teď jsou s bývalým manželem mnohem bližší, vzduch se mezi nimi vyčistil. Neuměla si představit svoji budoucnost bez něho. Pochopila, že Klaus měl s Václavem rozdělané nějaké obchody, občas se s ní na to snažil zavést řeč. Reginu to moc nezajímalo. Dávno ztratila o jeho aktivitách přehled a byla si jistá, že on sám se
ve všem orientuje jen rámcově a k podnikání přistupuje s jakousi nedbalou elegancí. Kupodivu mu to dost vycházelo, uměl být k lidem milý a řada problémů se vyřešila jaksi sama od sebe. Ovšem Klaus Weiner nyní otevřeně naznačoval, že mu Václav dluží spoustu peněz a Regina měla stále silnější pocit, že ona i Hilda se na ni dívají jako na příživnici, přestože jim za všechno vždycky zaplatila. Rozhodně na spolupráci s ní nijak netratili. Náhodně od jedné zákaznice zjistila, že Hilda vybírala zvláštní bonus za přednostní zařazení do Reginina programu, tento příplatek si ovšem nechávala, v Reginině honoráři se nijak neprojevil. Urazilo ji to, ale přešla to mlčením. Nicméně její vztah s manželi Weinerovými ztratil ten přátelský nádech, který se mezi nimi během let zvolna vytvořil. Navíc si Regina uvědomovala, že její podnikání v Německu je velmi neoficiální, svou provozovnu nikde neohlásila, daně neplatila a žádné povolení si nevyřídila. S německým finančním úřadem si nechtěla nic začínat, raději se stáhne. Weinerovi nemají zájem ji udat, i oni měli ze spolupráce s ní nezdaněné zisky, ale konflikt s nimi riskovat nechtěla. Původně si plánovala, že své zahraniční cesty pouze omezí, ale teď se náhle a zdánlivě impulzivně rozhodla, že rovnou skončí. Kapacitu, kterou tím získá, lépe využije tady a žádnou ztrátu neutrpí. Napadlo ji, že je nejvyšší čas, aby taky myslela sama na sebe, vůbec si nepřipustila, že celé roky nedělá nic jiného. Vždycky upřednostňovala své vlastní zájmy, připadalo jí to naprosto samozřejmé, jako dýchání. Označení sobec by na sebe v žádném případě nevztáhla. S nedopitou kávou se přesunula k počítači. V e-mailové poště měla převážně žádosti zákazníků o termíny na výklad z karet, několik objednávek na sestavení horoskopu a pár přihlášek na prázdninové astrovíkendy. Byla tam také řada nabídek esoterické literatury a pomůcek, jako jsou kyvadla, mince na i-ťing a jiné drobnosti. Jedna z obálek, které našla ve schránce, obsahovala urgenci platby od Bartoně, nad tím se jenom ušklíbla. Asi by to měla začít nějak řešit. Ze druhé obálky vypadl anonym. Někdo si dal tu práci, že nalepoval slova vystřižená z novin nebo reklamních letáků. Působilo to skoro směšně, až archaicky, dnes by čekala, že pisatel stvoří své dílko na počítači, vytiskne na tiskárně, vždyť se přece říká, že na rozdíl od psacích strojů se tohle identifikovat téměř nedá. „Ty intrikánská mrcho! Už brzo na tebe dojde.“ V první chvíli se tomu chtěla zasmát, ale nedokázala to. Dopis působil neuměle, přesto zřetelně cítila nenávist, se kterou to kdosi dával dohromady. Něco jí říkalo, že tohle by podceňovat neměla. Rozbolela ji hlava, zničehonic jí začalo bušit ve spáncích, cítila tlak na lebeční kosti, jako by se chtěly rozletět na kusy. Padla na ni úzkost, nechtěla si přiznat, že má strach, ale zřetelně si uvědomovala, že bydlí téměř na samotě a nemá ani psa. Letmo se podívala na obálku. Nedělala si iluze, že by anonym napsal svou adresu do místa vyhrazeného odesílateli, ale aspoň podací poštu třeba vyluští. Nebylo tam nic. Dokonce ani žádná adresa, jen čistá nepopsaná obálka. V první chvíli se jí ulevilo, tohle je třeba nějaký omyl, vždyť to ani nemusí být pro ni. Vzápětí si uvědomila, že tady si ji nikdo nesplete. A dopis nepřinesla pošťačka, někdo jí to svinstvo hodil do schránky osobně. Obešla dům, zkontrolovala všechna okna i dveře a pak naslouchala zvukům uzavřeného domu. Vnímala tep vlastního srdce, zřetelně slyšela jeho tichý tlukot. Rozhodla se, že si půjde lehnout, třeba tu tíseň zaspí a zítra bude lépe. Ještě chvíli přecházela domem, byla neklidná a nechtěla být sama. Vytáhla mobil a zmáčkla klávesu, pod kterou měla jako rychlou volbu uložené Emilovo číslo. Třeba by za ní mohl aspoň na chvíli přijet. Telefon vyzváněl, ale pak se ozvala hlasová schránka. Ušklíbla se a s chutí by
mobilem mrskla o zeď. Jednou ho potřebuje a jako naschvál jí to nezvedá. Zase je na všechno sama.
III. „To se mi snad jen zdá, tak tobě nějaká blbá kartářka řekne, že mám ženskou, a ty se hned chceš rozvádět?“ Robertův hlas nabral na síle, až se jí zdálo, že to hřmění vyplňuje celý prostor jejich obýváku. Podvědomě se přikrčila. Věděla, že udělala chybu, vůbec mu neměla říkat, že zase byla u Reginy. Nesnášel to, byl přesvědčený, že kartářka jí jenom plete hlavu. Vzmohla se na chabý odpor. „Prosím tě, neřvi. Nejde o to, co mi řekla. Já to přece dávno vím, že se taháš s jinejma.“ „Jo? A můžeš mi teda nějakou jmenovat?“ Nikdy dřív ji nenapadlo, že ironie může být agresivní. Teď se dívala na svého muže, který stál proti ní a chtěl se hájit v něčem, co už pro ni bylo nepodstatné. „Prosím tě, vždyť je to jedno, prostě nám to neklape a já už to dál nevydržím,“ vzdychla unaveně. „No počkej, počkej, Zuzano. Ty mě tady z něčeho obviníš a pak, že je to nepodstatné?“ Robert přecházel po pokoji, svoje pobouření doprovázel okázalou gestikulací a Zuzaně to všechno připadalo skoro směšné. Hrál si na ublíženého, chtěl se hádat a vnutit jí svůj pohled na věc, manipulovat s ní, jako už tolikrát. Zavřela oči a přála si, aby ztichl, zmizel, aby už nebyl. Kdysi ho milovala, vlastně to nebylo tak dávno, ale připadalo jí to už úplně neskutečné. Nechtěla vzpomínat, vracet se někam do soukromého pravěku. „Přestaň na mě řvát, nechci se hádat,“ ohradila se unaveně a on kupodivu na chvilku zmlkl. „Tak co chceš?“ Tvářil se vyčkávavě a někde uvnitř v něm bublala potlačovaná zloba. Zuzaně se nechtělo nic řešit, nemá cenu něco vysvětlovat, jsou už od sebe tak daleko, že jeden druhého nepochopí. Přesto sebrala sílu, když už to jednou nakousla, je potřeba to dopovědět. „Já se chci rozvést. Říkám ti to znovu a myslím to vážně. Takhle nemůžu dál.“ „Ale proč, sakra? Co dělám špatně? Honím se jako blázen, splácím hypotéku a ty…,“nedopověděl. Hořce se usmála. „Já se válím doma, chtěl jsi říct, že jo?“ „Ale nechtěl,“ zavrčel defenzivně. Měla pravdu, málem mu to uklouzlo. Na okamžik se cítil provinile, ale rychle ten pocit zaplašil. Vždyť je to pravda. Zuzana je opravdu celé dny doma a nic kloudného nedělá. Tedy, ne, že by se přímo topili ve špíně, ale třeba tu hromadu nevyžehleného prádla přehlédnout nelze. A kdyby aspoň občas uvařila… Ale ne, jenom vzdychá, mluvit se s ní nedá, do společnosti s ním nechce a navíc s ním odmítá spát. Svatý by to nevydržel. Bylo mu jasné, že jeho žena dost vytrpěla, rizikové těhotenství jí dalo zabrat, při předčasném porodu málem zemřela a po dlouhém bolestném trápení se jejich holčička narodila mrtvá. I on sám z toho byl špatný a dlouho kolem Zuzany chodil po špičkách. Ale už by to snad mohlo skončit. Fyzicky by Zuzana měly být už v pořádku, i když lékaři další těhotenství nedoporučovali, ale s tím se prostě nedá nic dělat. On sám po dítěti nijak zvlášť netoužil, sice se tehdy docela těšil, ale už se smířil se stavem věci a představa života bez dětí pro něj nebyla žádnou noční můrou. Ten Zuzanin smutek trvá už moc dlouho, o tom byl přesvědčen, vždyť už je to víc než půl roku. Podle psychiatra trpí jeho žena depresemi a téměř od porodu je s touto diagnózou v pracovní neschopnosti. Mohla by se aspoň trochu snažit, vždyť s ním ani pořádně nemluví a každá blbost ji hned rozpláče. On už vlastně sám pořádně neví, co před ní může říct a co ne. Tak začal utíkat z domu. Jasně, i nějakou ženskou občas měl, je přece zdravý mladý chlap, to snad
každý pochopí. A přitom o Zuzanu zpočátku dost stál. Dali se dohromady předloni v létě, seznámili se na oslavě narozenin společného známého. Hned napodruhé se spolu vyspali a on si nemyslel, že z toho bude něco víc. V té době nic víc ani nehledal. Sex s ní se mu líbil, tehdy ho ještě neodmítala, spíš naopak. Byla hezká a ukázalo se, že je i společenská a vtipná. Časem se mu na ní začalo líbit všechno. Ne, že by byl bezhlavě zamilovaný, ale bylo mu se Zuzanou dobře a uměl si představit, že by s ní mohl žít. Navíc byla ekonomicky nezávislá, něco dostala od rodičů a pracovala na docela dobré pozici v bance. Pár let po vysoké už měla perspektivní místo. On sám vysokou školu neměl, ale žádný pocit méněcennosti ho netrápil. Vždycky se slušně uživil a už pár let provozoval malou dopravní firmu, často si za volant náklaďáku sedal i sám. Stál si docela dobře, i přes loňskou krizi, která v jeho branži leckoho položila. Se Zuzanou koupili nedokončenou stavbu pěkného domku na kraji Babčic, do Jílové to měli jenom pár kilometrů. Navíc Zuzana odtud pocházela a měla tu příbuzné. S pomocí jejích bratranců a hypotéky dům dostavěli, vzali se a naplánovali si dítě. Jenomže to nějak nevyšlo. Teď tu stojí před svou ubrečenou ženou, která už ničím ani zdaleka nepřipomínala tu jiskrnou holku, kterou si bral, a řeší rozvod. „A jak si to představuješ?“ zeptal se jí. Zuzana v jeho hlase cítila hrozící výbuch, znovu zavřela oči, téměř neznatelně se přikrčila a sebrala všechny síly k odpovědi. „Prostě se rozvedeme. Bude to tak lepší pro oba.“ Možná má i pravdu, blesklo mu hlavou. On sám je z takového vztahu už pěkně unavený, vážně to nikam nevede. Ale co tenhle dům? Zeptal se jí na to. „Tak snad se nějak domluvíme. Klidně si to nech a vyplať mě. Nebo to třeba prodáme a peníze si rozdělíme, mě je to jedno.“ Robert byl celkem rád, že Zuzana si dům nenárokuje, na rozdíl od ní na něm vyloženě lpěl. Byl to nejhezčí dům okolí, rád se jím chlubil. Ale teď není vhodná doba na nějaké vyplácení, to nebude zrovna malá částka a ve firmě bude muset investovat do nového náklaďáku. S tím starým se už skoro nedá jezdit. „Nebo máš lepší nápad?“ zeptala se, když nic neříkal. „Ježíšmarjá, co já vím? To ty se chceš rozvádět, ne já. Postavíš mě před hotovou věc a chceš, abych ti hned všechno odsouhlasil.“ „Ale tak sám přece vidíš, že to nikam nevede, nerozumíme si.“ „Jo, ale proč? Co po mě ještě chceš?“ Znovu ho zalila zlost a zvýšil hlas. Zuzana se rozplakala. „Jasně, za všechno můžu já, že jo? A co ty? Chováš se ke mně jako… jako…“ Ne, na žádné výčitky zvědavý nebyl, sebral se utekl pryč. Prásknutí dveří uťalo jejich hádku a v obýváku se rozhostilo ticho. Zuzana seděla na sedačce, objímala dekorativní polštářek a bez jediného vzlyku plakala. Po tváři se jí řinuly slzy a ona hleděla před sebe bez jakéhokoli výrazu, jako porcelánová panenka.
IV. „Chceš říct, žes přijel na Moravu jenom kvůli reportáži o kartářkách?“ Marie nevěřícně hleděla na Štěpána Mánka a skoro si nevšimla vrchního, který jí podával jídelní lístek. „A proč ne? Hele, je to na objednávku, nějak se uživit musím,“ ohradil se, její otázka mu byla nepříjemná. Sám se považoval za novinářskou hvězdu, investigativního žurnalistu, který rozkryl už řadu velkých afér a skandálů. A taky o některých nakonec nenapsal a mnozí mu pak byli zavázáni. „No dobře, ale tohle přece není téma pro tebe,“ nešetřila ho. „Podívej, já jsem profík. Šéf chce kartářky, tak mu je dodám. Víš, kolik jich teď všude je? Byl jsem překvapanej, kolik mých známých čas od času za nějakou zajde. Kdo dneska nemá svou osobní vědmu, není in.“ „Přikývla a nesoustředěně přejížděla očima nabídku na jídelním lístku. „No právě. A že ty se kvůli něčemu, co je všude, vypravíš na kolik dní až na Moravu, to už je něco. Budeš mít u Rozvařilů absenci, přežiješ to vůbec?“ „Přestaň už do mě rejt. Náhodou jdu po vytipovaných jménech. Tady u vás je nějaká Regina Palla, je dost známá a jezdí za ní lidi z celé republiky. Byl jsem taky u Šumperka, tam jedna stará ženská hádá z ruky. Ale rozhovor do novin odmítla, s tou to bylo těžké.“ Štěpán se odmlčel a nepřiznal by ani za nic, že si v zájmu své profese tedy nechal věštit a jak moc mu to bylo nepříjemné. Dokonce ho to i trochu vyděsilo. Rozhodl se, že tuhle zkušenost do své reportáže nezařadí, to už by si raději něco vymyslel. Nakonec, už si tak párkrát vypomohl. „Ovšem ta vaše Regina, to je něco úplně jiného,“ pokračoval. „Jak to myslíš?“ Štěpán jí vysvětlil, že tahle kartářka s reportáží i s rozhovorem souhlasila bez problémů, bude asi obchodně dost zdatná a ví, že tak získá skvělou reklamu zadarmo. „No jen aby se nepřepočítala. Záleží i na tom, jak to celé podáš. Já bych si na tebe radši dala bacha,“ utrousila Marie a Štěpán se zasmál. „Moc vyskakovat si nemůžu. Tohle vyjde v příloze, která je určená ženským, a ty mají takové věci rády. Tajemno, osud, minulé životy a podobné kecy.“ „Náhodou, nech být. Myslím, že chlapi za kartářkami chodí taky, však ona ti řekne.“ Štěpán zbystřil. „Ty ji znáš, že jo? Vždyť bydlí kousek od tebe.“ Marie v duchu ocenila jeho instinkt a bystrý úsudek, ale za nic na světě by se mu nesvěřila se svou zkušeností. „Ale houby. Vím, o koho se jedná, znám ji jen od vidění. Myslím, že se sem přistěhovala zhruba ve stejné době jako já. Do styku spolu nepřijdeme.“ „Bylas u ní, že jo?“ „Nech toho, děláš reportáž o ní nebo o mně?“ Štěpán se ušklíbl, zapřel se do opěradla židle a upřeně se na Marii zahleděl. Znala ten pohled a dráždilo ji to. „Co o ní víš?“ „Nic. Má v sousední vsi opravený barák, zjevně se jí dobře daří, aspoň to tak vypadá. Vykládá karty a lidi o to mají zájem. To je všechno. Co víš ty?“ Trochu ho provokovala, ale hlavně byla zvědavá. To byla často její přednost, ale někdy také nevýhoda. Když ji něco zaujalo, pídila se po informacích i drbech, dokud nedospěla k závěru, že už je jí všechno jasné.
„To ti přece nevykecám. Přečti si tu reportáž, dám ti vědět, až vyjde.“ „Trhni si,“ odvětila smířeně a zalistovala v jídelním lístku. „Já vůbec nevím, co si mám dát. A jak jsi vůbec na tu Reginu přišel?“ „Ale tak prostě jsem pátral na internetu, to bys nevěřila, co existuje odkazů na kartářky, věštce, dokonce i výklady on line, prostě kde co. Taky si lidi na různých diskuzních fórech vyměňují zkušenosti, která kartářka je dobrá, předávají si na ně kontakty. Zachytil jsem informaci, že se sem přestěhovala z Ostravy, tam byla taky hodně známá a dost dobře zavedená.“ „Takže sis ji už trochu proklepl, co?“ Štěpán přikývl, přece se nevydá do terénu jen tak naslepo. Na tohle už byl opravdu pohodlný. „Jejího bývalého manžela znáš taky?“ zeptal se. Marie zbystřila. Tak přece jen tady bude ještě něco, opravdu nevěřila, že Štěpána by natolik zajímaly kartářky, aby kvůli reportáži odjel mimo civilizaci. Na Praze byl přímo závislý, jiná města ho nezajímala a venkov ho děsil. Reportáž určitě udělá a z tématu vytluče, co se dá, možná i vydá nějakou knížku. Ale nejspíš jde ještě po něčem jiném čemu se věnuje paralelně. Tohle by přece dal do kupy i od stolu doma. „Ne, já vlastně neznám ani ji, ale myslím, že žije sama.“ „Jo, to jo, oni jsou rozvedení, je to nějaký Václav Palla, takový šíbr, ale motá se kolem větších ryb. Před pár dny ho někdo přepadl a pořádně zmlátil, teď leží v Hradci Králové na áru.“ „Tak kvůli tomu chceš mluvit s Reginou.“ „Ale ne, ta o tom možná ani neví, pokud vím, měla by se teď nějak vracet z Německa. Nemám ponětí, jestli jsou vůbec v kontaktu. Jejich rozvod prý byl pěkná Itálie. Ovšem nepopírám, že mě Palla zajímá. Poslední dobou dost pekl s Fáberou, ten má fakt dlouhé prsty. Mám známého u útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a tam na něho vedou už dost tlustou složku, vypadá to, že mu snad i něco přišijí. I když má ten chlap všude vlivný známý. Je předsedou představenstva jedné zbrojovky, čachruje s kde čím, taky měl ovlivňovat nějaké veřejné zakázky. Rád bych se k tomu dostal, ale je to těžký. Tohle je ovšem mezi náma, jasný?“ „Jo, jasný. Komu bych to asi povídala?“ ohradila se. Snad jedině Jiřímu, napadlo ji, ale věděla, že si to nechá pro sebe, ani ne tak pro ten slib, spíš proto, že Jiří neměl Štěpána rád. „A nemohla by ses mi na tu kartářku trochu poptat, případně i na toho Pallu? Třeba lidi u vás budou něco vědět.“ Měla co dělat, aby se nerozesmála. Vždyť to mohla vědět, znala Štěpána už dlouho a takhle to s ním bylo vždycky. Jednak měl úplně zkreslené představy o životě na vesnici a taky byl mistr ve využívání lidí okolo sebe. Tohle pozvání na oběd prostě nebylo tak úplně nezištné. „Tak poptat se můžu, ale nic si od toho neslibuj. Kdy za ní jdeš?“ „Zítra dopoledne.“ „Do té doby ti ale nic nezjistím. Teď se musím zavřít doma s překladem, zítra to odevzdávám.“ „Nevadí, až budeš něco vědět, ozvi se, já už si to nějak srovnám.“
