Stanislav Češka KRUTÁ SMRT Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Stanislav Češka, 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6411-7
Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.
V této knize Standa Berka jede nejen lodí na Brněnské přehradě, vícekrát však využívá i ostatní dopravní prostředky, kterými denně vozí po městě obyvatele i návštěvníky Brna stovky řidiček i řidičů Dopravního podniku města Brna. Rád bych touto knihou poděkoval jim i ostatním zaměstnancům brněnského dopravního podniku, kteří dělají vše pro to, abychom se v našem městě dostali včas vždy tam, kam potřebujeme. V provozu, který v Brně panuje, to není práce jednoduchá, takže si snad někteří z nich rádi odpočinou i při četbě této knihy. Moc bych to sobě i jim přál.
Rád bych také poděkoval: pracovníkům informačních linek pražského letiště na Ruzyni a brněnského letiště v Tuřanech, kteří mě ochotně seznámili s některými pravidly provozu soukromých letadel, paní Daně Pavlíkové a panu Jürgenu Oehmemu za vyjasnění technických parametrů zbraně detektiva Berky.
I když nechci a ani nemohu popírat ten fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, stejně jako jisté úřady a instituce v příběhu zmiňované, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh a všechny osoby v něm jsou vymyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná. Pokud by se však přesto někomu zdálo, že následující příběh připomíná jeho životní osudy či osudy lidí v blízkém nebo vzdáleném okolí, je to čistě
4/24
jeho představa, kterou dotyčnému nemohu vymlouvat. V žádném případě se však s takovou představou ovšem nemohu ztotožnit a neztotožňuji.
1 Tahle neveselá historie (no, neveselá, jako kriminalista moc humoru v práci nezažijete) pro mě začala krátce poté, co jsem svému kamarádovi a spolužákovi, archeologovi Radanu Černému, zvanému Čáryfuk, zachránil Velkomoravskou kroniku. O tom vám můj dobrý přítel Standa Češka, autor knih popisujících můj více či méně pohnutý detektivní život, vyprávěl ve svém předchozím příběhu Arcibiskupova smrt a já už tuhle záležitost nechci znovu rozpitvávat. Pravda ovšem je, že kromě vznešeného pocitu ze záchrany kusu našeho národního dědictví mě hřál ještě jeden dobrý pocit. Můj další kamarád, kapitán Jarda Motl, po tomto případu už nebyl kapitánem, anžto se mu dostalo té cti, že čtyři kapitánské hvězdy na své parádní uniformě vyměnil za jednu, avšak pořádnou, majorskou. Jarda svoji uniformu vytahoval ze skříně jen málokdy a většinou byl k vidění v džínách a džínové košili. Nárameníky s vyznačením své policejní hodnosti dával tedy světu na odiv jen zřídka. Tohle povýšení jej však nepochybně potěšilo, protože byl ze staré četnicko-policajtské rodiny. Jeho praděda nastoupil k četníkům už za starého Rakouska. A Jarda to ze své rodiny v policejní kariéře dotáhl nejdál. V první polovině 90. let jsem opustil poněkud dosti znechucený a otrávený policejní sbor. Měl jsem už dost věčných reforem, které policii určitě nepomáhaly (zdvořile řečeno). A je třeba říct, že situace se od té doby nepochybně nezlepšila. Já jsem tehdy uvolnil své místo „šéfa přes vraždy“ na brněnské kriminálce. Očekával jsem pak já, moji už bývalí podřízení i věci znalí kolegové kolem, že mým nástupcem bude jmenován právě Jarda. Jednak proto, že byl mým zástupcem, a potom také proto, že lepší a chytřejší kriminalista se tehdy v Brně ani v přilehlém kraji nevyskytoval. Moudří nadřízení ovšem tento názor nesdíleli a náš tehdejší šéf s jejich požehnáním na mé místo jmenoval svého synovce, čerstvě
6/24
vystudovaného právníka. Zdůvodnil to tím, že na kriminálce musí zavát nový, svěží vítr. Vítr utichl, když tenhle právník zmrvil, na co sáhl, a při jednom zatýkání se dokonce postřelil. Za neskrývaných úsměšků policejního okolí dostal ten floutek vyznamenání Za statečnost. Po této pozoruhodné epizodě to nakonec dotáhl až na post ministra vnitra. Při výkonu této funkce se potom tak zapsal do mysli všech policajtů, že na něj už asi nikdy nezapomenou. Rány, které tenhle myslitel policii zasadil, budou bolet ještě hodně dlouho. Jediní, koho účinkování tohoto veleducha na ministerském postu potěšilo, byli gauneři, které měla policie chytat. Nicméně pro Jardu byla cesta volná. Konečně byl na mé místo jmenován on s tím, že se očekává, že další průsery na brněnské kriminálce nebudou. To byl autentický výrok onoho šéfíka a strýce, když s kyselým výrazem v obličeji Jardu jmenoval do funkce. Od té doby uplynulo pěkných pár let a Jardovi se povyšování kromě více méně povinného povýšení na kapitána vyhýbalo. I když se stejně tak vyhýbaly jemu a jeho podřízeným šéfíkem zmiňované průsery a naopak přibývalo úspěchů. Moc jsem tedy nyní Jardovi jeho nynější postup do vyšší hodnosti přál, protože to byl jeden z mých velkých kamarádů, fajn kluk a především vynikající detektiv a policajt. Avšak upřímně řečeno, myslel jsem si, že služební hodnost vrchního komisaře spojená s kapitánskými nárameníky bude to nejvyšší, čím Policie ČR Jardu ohodnotí. Tedy ne, že by si takové povýšení na majora nezasloužil. Jenže Jarda nebyl ten správný leštič klik a vlezdoprdelka, aby jeho kariéra nabrala strmý směr vzhůru. To, že Jarda byl jedním z nejlepších kriminalistů, které naše čacká policie měla, bylo pro pořádnou kariéru, bohužel, stejně jako v jiných odbornostech v naší drahé zemi a v tomto čase, samozřejmě málo. Kolem dramatických událostí, které vyvrcholily ve Starém Městě a přilehlém okolí a na nichž jsem měl dost podstatný podíl, se však udělal takový rozruch, že Jardovy zásluhy byly nepřehlédnutelné. Nalézt a zachránit kroniku starší, než je ta doposud nejstarší známá domácí kronika, tedy Kosmova kronika, což bylo navíc doplněno rozlousknutím jedné z největších archeologických záhad naší historie, se prostě mlčky přejít nedalo. Dokonce se začalo šuškat o tom, že by měl Jarda při pravidelném dekorování 28. října na Pražském hradě dostat metál z rukou hlavy státu.
7/24
To už se však „prověřeným kádrům“ v resortu ministerstva vnitra zdálo přece jen příliš a takové úvahy byly utnuty hned v počátku. I když v tomto směru vyvinul Čáryfuk, takto sám nositel Řádu čestné legie a Řádu britského impéria, za vydatné podpory svého šéfa, ředitele brněnského Archeologického ústavu, nemalou iniciativu. Jarda však tuhle nepřízeň osudu a mocných nenesl nijak těžce. Oficiality nemiloval a raději uspořádal pro své kamarády a dobré kolegy nezapomenutelnou vypíjendu. Tím jsem pokládal oslavy této významné Jardovy životní etapy za uzavřené. Byl jsem proto překvapený, a to docela mile, když se mi jednoho červencového nedělního podvečera rozehrál mobil a na jeho obrazovce se objevilo Jardovo jméno. „Nazdar, majore,“ zahlaholil jsem do mikrofonu, „jak se tě bojí zločinci?“ „Ty jsi furt stejnej vůl,“ zazněla lakonická odpověď následovaná slovy: „Já mám zítra volno. Tak jsem tě, ty kuse hovězího, chtěl pozvat na projížďku tvou oblíbenou přehradní lodí završenou dobrým obídkem v nějaké bystrcké restauraci podle tvého výběru. To abych ti, ty vole, poděkoval ještě jednou za toho svého majora.“ Polkl jsem a vypravil ze sebe: „To jsi mě tedy dojal! To přece nemuselo být. Jsme kámoši.“ Jarda přisvědčil: „To jsme. To máš pravdu. Ten oběd si ale opravdu zasloužíš. A já si to zase vyberu zpět, až ze mě budeš v budoucnu tahat nějaké rozumy.“ Tím Jarda narážel na to, že naší zavedenou praxí bylo, že jsem jej zpovídal někde u jídla, když jsem potřeboval pro své pátrání nějaké zapovězené informace od policie. Jarda ještě velkomyslně dodal: „A vezmi s sebou také Lucku.“ „Já přijdu rád, Lucka však má zítra nějaké svatební zařizování.“ Moje milá a krásná partnerka totiž vlastnila svatební agenturu „Šťastný start“, která organizovala svatby těm, kteří chtěli mít velkolepý vstup do společného života. Já to komentoval slovy, že čím velkolepější svatba, tím bouřlivější rozvod. To mi Lucka nijak nevymlouvala. Protože jí však to svatební podnikání přinášelo slušnou obživu, samozřejmě své klienty v
8/24
jejich velkolepých svatebních plánech ráda podporovala. Následující týden ji čekalo finále organizace jedné takové svatební sešlosti, která díky své velikosti slibovala v budoucnu rozvod velice bouřlivý. „To je škoda,“ řekl Jarda, „tak zítra čekám aspoň tebe.“ „Kdy?“ zeptal jsem se. „U první lodě v osm třicet?“ Jarda přisvědčil a s tím jsme se rozloučili.
2 Následující pondělní ráno honilo sluníčko pár zapomenutých obláčků po jinak šmolkově modré obloze, což slibovalo další z horkých dní toho léta. Jakmile otevřela osádka lodi branku uzavírající vstup na přístavní molo, prošli jsme, u pokladny lodi si koupili okružní lístky do Veverské Bítýšky a zpět a pohodlně se usadili na horní palubě vzadu na zvýšené nástavbě. Z té by byl nádherný rozhled všemi směry, pokud by ovšem poněkud střelený tvůrce vzhledu jinak pěkných nových brněnských lodí nevyzdobil horní palubu čímsi, co vypadalo jako komín. Jak mi sdělil můj kamarád Jenda Horn, jeden z brněnských lodních kapitánů, na kterého jsme toho dne bohužel neměli štěstí, původně v tom pozoruhodném zařízení měla snad být nádrž na vodu. Postupně se ovšem její účel změnil na skladiště nepořádku všeho druhu. I tak ovšem byl výhled na přehradní jezero uspokojivý, a tak jsme si jej začali užívat. Ještě než loď odrazila od přístavního můstku, začali jsme probírat všechno možné, protože tolik času na plodné vzájemné splknutí jsme už dlouho neměli. Když jsem Jardovi vylíčil, jak se s Luckou máme pořád rádi, zeptal jsem se jej: „A jak to vypadá s tebou a fešnou soudní lékařkou Kateřinou Houdkovou? A co tvoje děti?“ Jardova exmanželka jej totiž opustila kvůli movitém účetnímu, pardon dnes vlastně account managerovi. Jednak ten dobrý muž měl pravidelnou
9/24
pracovní dobu, především pak podstatně větší příjem než Jarda. Navíc ta důra Jardu připravila o byt, což by mu tak nevadilo, protože u ní zůstaly jejich dvě děti. Jenže i ty proti Jardovi systematicky štvala, jak to někdy v takových smutných případech bývá. Nějakou dobu Jarda bydlel u mě. Potom si pořídil menší byt na sídlišti v brněnském Novém Lískovci. Jarda se smutně ušklíbl: „Kluka a holku už skoro neznám. Ta moje kráva bejvalka je tak zblbla, že se ke mně neznají.“ „Měl jsi přece nějaká pravidla styku stanovená soudem, ne?“ zeptal jsem se. „No, to jo. To jsem měl,“ znovu se znechuceně ušklíbl Jarda, „jenže znáš to. Jednou jsem děcka nemohl dostat, protože byla údajně nemocná. Potom se zas musela připravovat do školy. Jindy zase prostě nikdo nebyl doma, když jsem si pro ně přišel.“ „Tak jsi mohl tu ženskou zažalovat,“ namítl jsem, ovšem trochu nejistě, protože Jarda nebyl jediný z mých známých, který zažíval něco podobného, a já dobře věděl, jak to v takových rozvodových tahanicích vypadá. Kamarád se na mě útrpně podíval a smutným tónem pronesl: „Chlapče! Vždyť stejně jako já dobře víš, jak to u našich soudů v těchto i v jiných podobných případech chodívá. Než bych dělal dusno a děckám problémy, tak jsem se raději stáhl a platil jsem a platím jen ty své alimenty. To by byla válka, kterou bych stejně nemohl vyhrát, protože by té krávě děcka stejně nevzali. Výsledek by byl jediný, kromě advokáta bych platil jak mourovatý soudní poplatky a moje děcka by z toho měla tak akorát trauma.“ Jarda otráveně mávl rukou. Já věděl, že po rozvodu vystřídal jen pár krátkodobých známostí, až narazil na doktorku soudního lékařství Houdkovou. Ta v době, kdy se s Jardou profesně díky jedné nevábně vypadající mrtvole setkali, vyhodila ze svého domku dlouholetého přítele, kterého v jejich posteli přistihla už s několikátou milenkou. Krásná doktorka poté prohlásila, že žádného chlapa už nechce vidět. A když, tak jen patřičně vykuchaného na pitevním stole. Toho jsem byl sám svědkem na jedné policajtské vypíjendě, na které mě Jarda zvával. Toto doktorčino rázné prohlášení tam vzbudilo nepokryté veselí. Ovšem na druhé straně zůstávalo pořád dost těch, kteří by rádi
10/24
využili toho, že elegantní doktorka je volná, a tedy aspoň teoreticky k mání. Nakonec v boji o doktorku zvítězil Jarda, i když, také teoreticky, nepatřil k favoritům. Těmi byli vyhlášení lamači ženských srdcí, mezi které Jarda nepatřil. Doktorka Houdková ovšem byla inteligentní stvoření, které si ze svého životního zklamání vzalo poučení. Po druhé nehodlala opakovat tu chybu, aby si domů přivedla chlapa se vzhledem filmové hvězdy a móresy některých filmových hvězd. U Jardy neomylně vycítila, že se jedná o rovného chlapa, který ji nebude podvádět. A tak jejich vzájemná náklonnost rostla. „Co tedy ty a tvoje fešná doktorka Houdková?“ zeptal jsem se znovu. Tentokrát Jardův obličej rozzářil blažený úsměv od ucha k uchu. „Jó, kamaráde, Katka, to je naprosto něco jiného. Já se ti chtěl právě dnes pochlubit.“ Zvědavě jsem pohlédnul na Jardu: „Pochlubit? Snad se nebudeš ženit? To byste to s fešnou doktorkou vzali hopem.“ Jarda se pousmál a zasněně mi sdělil: „Ne, že by mě tenhle životní krok nenapadl. Jenže když si vzpomenu na svoji bejvalku, dostanu osypky. A u Katky je to s tím jejím bývalým druhem podobné. Takže jsme se zatím domluvili, že na tom budeme jako vy dva s Luckou. Akorát že se nenastěhuje Kateřina ke mně jako Lucka k tobě, nýbrž já k ní. Má v Lískovci na Rybnické ulici domek po rodičích, který je pro ni samotnou příliš velký. Jak na bydlení, tak na údržbu. Já svůj byt na lískoveckém sídlišti pronajmu a v tom Káčině domku budeme zatím spolu. Co bude dál, to se uvidí. Možná se zase po čase do svého bytu vrátím, pokud nám to spolu nebude klapat. Co já vím. Ostatně je to jen kousek. Nebo, nebo vám dvěma půjdeme příkladem svatbou. Teď opravdu nevím.“ Usmál jsem se: „Tak to gratuluji. Pokud budeš potřebovat pomoci se stěhováním, stačí říct. Kamarádovi jsem vždy k dispozici.“ Jarda mi úsměv vrátil: „To děkuji. Asi, vlastně určitě se ozvu.“ Potom jsme ještě semleli za jízdy na lodi všechno možné z našich životů.
11/24
3 Po návratu do Bystrce jsme se usadili k obědu tentokrát ne v mé oblíbené hospůdce U Pepy, kde mám, jak říkám, svoji druhou kancelář, nýbrž v přístavní restauraci, kde právě dostali čerstvé štiky. Majitel, můj dobrý známý, nám přinesl dvě protekční porce grilované štiky polité rozehřátým máslem, hustě posypané nasekanou petrželkou a ozdobené kolečky citrónu. K tomu opečené plátky brambor a láhev suchého sauvignonu pozdní sběr ze Znojemska z roku 2007, který čekal v zásobách restaurace na zvlášť vítané hosty, jak nám bylo sděleno. Protože víno bylo skutečně vynikající, nezůstali jsme pochopitelně jen u jedné láhve. Když jsme dopíjeli druhou láhev toho lahodného sauvignonu a objednávali třetí, bohužel už poslední, protože víc jich restaurace ve svém sklepě neměla, pokročili jsme se konečně k tématu, které předznamenalo příběh, jenž na mě čekal a já to ještě netušil. Dostali jsme se k případům, které Jarda poslední dobou se svými lidmi řešil nebo které zpovzdálí sledoval. Mně bylo samozřejmě jasné, že o takových věcech by se se mnou Jarda správně bavit neměl, takže co uslyším, to u mě také skončí. Na druhé straně mi ovšem bylo také jasné, že si toho Jarda pro sebe pořád nechává dost. Jarda zase dobře věděl, že spolupráce se mnou mu nikdy neuškodila. Vždy to bylo spíš naopak, důkazem čehož bylo i jeho nedávné povýšení, kterého by se beze mě nejspíš hned tak, pokud vůbec, nedočkal. A kvůli kterému jsme tu ostatně nyní seděli. Ve chvíli, kdy nám vrchní naléval do sklenic ze třetí láhve sauvignonu, dostali jsme se k poslední a velice šťavnaté aféře naší policie. Jarda si malinko upil z právě doplněné sklenky, poválel zálibně víno po jazyku, polkl a s jemně ironickým výrazem ve tváři se mě zeptal: „Elitní útvar Policie ČR CVT ti jistě není utajen, že ano? Neexistuje sice tak dlouho, myslím pod tímhle jménem, o svoji publicitu se však už dost postaral.“
12/24
Zašklebil jsem se. „To víš, že vím, o koho jde. Ostatně můj první kontakt s tímhle spolkem, tehdy to byla Jednotka 219, jsem si užil za tvé laskavé pomoci už před časem.“ Přicházející noví ministři vnitra měli totiž většinou nutkavou potřebu zapsat se do dějin svého resortu svěží reorganizací, která si obvykle kladla za cíl zvýšit výkonnost resortu a ušetřit spoustu peněz. Tyto požadavky se však většinou navzájem vylučují, takže každá taková nová reorganizace mívala více méně pravidelně za následek jen větší naštvanost mezi řadovými policajty a odchody těch, kteří měli nárok na odstupné. Což samozřejmě platilo nejen pro policajty, nýbrž pro všechny ty, které ve své náruči objímalo ministerstvo vnitra. Jeden z takových ministrů stvořil s tehdy taktéž novým panem policejním prezidentem supernovou superjednotku. Měli v ní být nejlepší specialisté na vraždy, kdykoliv připraveni pomoci radou svým kolegům. To by tak nevadilo. Avšak tito borci měli pomáhat hlavně činem, a to už mohl být a často byl průšvih. Neplatilo to samozřejmě vždy, všude byli a jsou lidé hloupí a chytří. Pokud se tihle supermani nepletli do místního vyšetřování, kde neznali poměry a občas se chovali jak sloni v porcelánu, a pomáhali spíš svojí špičkovou technikou a špičkovými specialisty, kteří byli staženi do této jednotky, mohli být místní kriminálce skutečně přínosem. Často třeba pomohlo vytváření psychologických profilů pachatelů, které ne vždy místní kriminalisté dokázali vytvořit. V takovém případě fungovala obvykle taková spolupráce výborně. Já však před časem narazil na jednoho velice ambiciózního majora, pracovníka liberecké expozitury této jednotky, který si zákony vykládal po svém a do vazby zašil mého kamaráda. Naše střetnutí bylo bouřlivé a neskončilo dobře – samozřejmě neskončilo dobře pro toho policajta. Tato jednotka se tehdy jmenovala Jednotka 219 podle čísla paragrafu pro vraždu ve starém trestním zákoně. V novém trestním zákoníku dostala vražda nové číslo paragrafu 140. Tehdejší ministr a policejní prezident už své úřady nezdobili a nahradili je neméně zdatní nástupci. Ti pochopitelně, zvláště nový pan ministr podporovaný premiérem a ministrem financí, pocítili nutkavou potřebu na policii opět ušetřit a tím ji vylepšit, jak už bylo řečeno. Nastal tedy čas nových reforem.
13/24
Jedna z nich změnila i Jednotku 219. Takto pojmenovaný útvar se už neměl zabývat jen vraždami. Měl se věnovat veškeré závažné trestné činnosti s celorepublikovým významem, jak se pravilo na tiskové informaci věnované zřízení staronového útvaru. Obzvláště se měl zaměřit kromě závažných násilných trestných činů na korupci, a to tu největší v zakázkách propojených se státní správou. A protože vražda dostala nové číslo paragrafu a nikdo nemohl zaručit, že nepřijde novelizace trestního zákoníku, která tohle paragrafové číslo opět změní, bylo rozhodnuto jednotku pojmenovat neutrálně Centrální vyšetřovací tým, tedy ve zkratce CVT. Tím potentáti na vnitru a ve vedení policie udělali ten největší a nejtěžší kus práce. Na členy nově stvořené a pojmenované jednotky potom už čekala jen maličkost – plnou silou se vrhnout do boje se zločinem a korupcí ve státní správě i v jejím blízkém i vzdáleném okolí.
4 Plnou silou se vrhnout do boje se zločinem? I když jsem už byl pěkných pár let od policie pryč, měl jsem v živé paměti, jak dobré úmysly mé i mých kolegů narážely na „objektivní potíže“ a na problémy s „aktuální politickou situací“. Nastávaly chvíle, kdy jste si mohli vybrat mezi kariérou a spravedlností. Každý z nás to řešil jinak. Někdo (a popravdě řečeno, bylo nás hodně) nohama jako já. Jiný se zaťal jako Jarda Motl, kompromisy nedělal, a když, tak jen v nejnutnější míře. A samozřejmě se nikdy nenechal uplatit nebo jinak zkorumpovat. Následkem bylo to, že vás sice obvykle neukamenovali, měli jste však pověst nekomunikativního potížisty a furt a pořád jste tvrdli na své sesli a současné funkci. A nakonec tu byla, ostatně jako u mnoha civilních firem také, sorta těch moderních a progresivních pracovníků, ze kterých se rekrutovali moderní a progresivní manažeři. Takoví jedinci absolvovali všechna možná školení a kurzy, které sice byly v
14/24
podstatě na houby, avšak byly módní, anžto zaváděly ty „nejmodernější metody řízení“. Ve vychvalování a prosazování takových metod se obvykle shodli ti, kteří je vyučovali, dále pak ti, jež je v zájmu vlastní kariéry nadšeně studovali, a posléze ti „topmanažeři“, kteří je zaváděli. Navíc tito topmanažeři obohatili svůj slovník řadou anglických slov a zásadně nepořádali porady, nýbrž meetingy. Značkové obleky doplněné drahými košilemi a kravatami podle poslední módy byly u nich samozřejmě pravidlem. Prostý dělný lid si o podobných hovadinách myslel své. Ovšem výše zmínění progresivní jedinci přímo viseli na ústech svých nadřízených, aby co nejrychleji splnili každý jejich i nejdebilnější příkaz a uvedli do života moudrosti, které vykvetly v pomazaných šéfovských hlavách. Obzvláště po absolvování výše zmíněných kurzů. Jinými slovy tito jedinci přímo vynikali v disciplíně zvané rektální alpinismus. Odměnou jim bylo obvykle to, že měli před sebou cestu vzhůru otevřenou a umetenou. Průšvih byl, že škody napáchané jejich osvíceným řízením museli často napravovat jejich podřízení. Z nich to mnohé po čase přestalo bavit, práci v policii dali vale, ta přišla zase o pár zkušených a šikovných lidí a kruh se uzavřel… Pravda ovšem je, jak jsem už řekl, že tyto „moderní, progresivní“ metody řízení nebyly pouze výsadou policie. Mám třeba jednoho kamaráda, který prošel jako programátor několika velkými firmami a mohl by vyprávět. A kdo ví, možná jednou vyprávět bude, když se mi postará o další případ… Podobné poměry se potom občas postaraly o více či méně kuriózní případy, ke kterým nepochybně patřila i aféra kolem Želmíry Hnátové. Elegantní, velmi pohledná a chytrá dáma krátce po čtyřicítce, honosící se tímto poněkud zvláštním jménem, byla šéfovou seskupení PSK. Kdo je z jižní Moravy, ví, že se jedná o dříve občanské sdružení, dnes už politickou stranu, se jménem Pomáháme svému kraji. Tenhle spolek aktivních občanů vznikl už před časem, když se začal angažovat v záležitostech, které různě v Brně štvaly některé jeho obyvatele. Jednou šlo o stavbu kancelářské budovy na místě parku pro maminky s dětmi, jindy zase třeba o silniční průtah, který měl rozpůlit nějaké sídliště, a jindy šlo zase o stavbu hypermarketu místo louky sloužící k relaxaci.
15/24
Tohle seskupení se původně, když v Brně začínalo, jmenovalo vlastně PSM – Pomáháme svému městu. Potom po vzoru Brna začala podobná občanská sdružení PSM vznikat i v jiných jihomoravských městech a městečkách. Nakonec se tyhle spolky spojily do zmiňované politické strany PSK, která jako nezávislá úspěšně kandidovala v posledních krajských volbách. No, já to pojmenování nezávislá strana bral s rezervou, protože tohle seskupení vedlo hodně masivní předvolební kampaň, při které vyzdobilo ulice spoustou billboardů, což muselo stát spoustu peněz. A jak už to v životě bývá, jen málokdo vynakládá v takových případech spoustu prostředků bez toho, aniž by čekal, že se mu jeho dobrota nějakým způsobem vrátí. V každém případě spousta voličů takhle sofistikovaně nedumala a k překvapení zavedených partají strana PSK vyhrála krajské volby. Sice neměla nadpoloviční většinu, avšak po poněkud turbulentních jednáních nakonec sestavila menšinovou krajskou radu, která pro příští roky měla vládnout kraji. To by tak velký problém ještě nebyl. Jenže strana PSK se domluvila na spolupráci s komunisty. Ti slíbili menšinovou vládu PSK podporovat. Výsledkem byl velký personální průvan v různých organizacích a podnicích spravovaných krajem. Průvan, který byl samozřejmě spojen se ztrátou vlivu při rozhodování a především se ztrátou různých kšeftů a kšeftíků. V PSK se vyskytovali „rozumní“ politici, kteří by tak razantně nepostupovali a raději se nechali podporovat zavedenými a ve správě kraje prověřenými stranami. Ti však byli v menšině proti většině členstva a voličů podporujících Želmíru Hnátovou, která se stala hejtmankou, a tedy šéfkou krajské vlády. Že si milá Želmíra svojí neústupností nadělala dost nepřátel, to dá rozum. Mnozí jí prorokovali, že do konce volebního období v hejtmanském křesle nevydrží. Těžko však někdo, kromě nejužšího kroužku zasvěcených, měl takovou fantazii, aby uhodl, jak to s vládou elegantní Želmíry nad Jihomoravským krajem skutečně dopadne.
16/24
5 Když jsme tedy s Jardou popíjeli třetí láhev sauvignonu a měli už takovou lehoučce příjemnou náladu, zeptal jsem se: „Doufám, že mi jako kamarád povyprávíš, jaké to bylo, když jste pouštěli z policejní cely naši jihomoravskou hejtmanku. Já o tomhle případu nevím nic jiného, než to málo, co bylo ve sdělovacích prostředcích. Tahle huráakce mi však připadala jako hodně velká ostuda. Myslím ostuda rovným dílem jak pro policii, tak i pro toho státního zástupce, který vše zřejmě řídil.“ Jarda se ironicky usmál a pomalu prohlásil: „Na téhle akci mě těší dvě věci. Jednak to, že jsem se na ní nepodílel ani já, ani nikdo z mých lidí, jednak to, jak má teď hlavu v pejru náš starej. Celé to byla akce pražského CVT, jeho vedení a pražského státního zastupitelství. To aby tady v Brně tuhle akci neohrozil střet zájmů. Do ničeho nemohli mluvit a jako podržtašky sloužili dokonce i kolegové z brněnské expozitury CVT. Na pomocné sledování chtěli nasadit i nás. V pražském vedení CVT však samozřejmě nejsou jen blbci, a mám tam tudíž známé, řekl bych dokonce kamarády. Ti mě varovali, že jde o totální hovadinu, od které mám dát ruce pryč. Takže jsem se zachoval podle jejich rad. Zdůvodnil jsem to tím, že tu v tomto případě nemáme vraždu ani jiný násilný trestný čin. A těch že máme v jiných případech tolik, že nevíme, kam skočit. Naštěstí to zabralo. Pokud by nám tu totiž rostla neobjasněnost násilné kriminality, starému by to na jeho popularitě na Policejním prezidiu nepřidalo. Takže nám dal pokoj. Kolegové z místní hospodářské kriminálky však už takové štěstí neměli. Případná korupce ve vedení kraje patří samozřejmě do jejich práce. Takže se z toho vyzout nemohli. Ovšem teď se ti hajzlové z pražského CVT dokonce pokouší aspoň část své neschopnosti na kolegy z Brna hodit! Na to se dá říct jediné! Nasrat!“ Trochu pobaveně, avšak s naprostým porozuměním jsem pozoroval Jardu, který se pěkně rozohnil. „Počkej, ty jsi na mě moc rychlý. O co tam vlastně šlo? Já vím akorát o odposleších, které jako obvykle unikly, a o
17/24
tom, že paní nebo slečnu, nevím, co je vlastně zač, Hnátovou druhý den pustili z policejní cely.“ Jarda si upil vína a zeptal se: „Počkej, to chceš říct, že o té dámě nic nevíš?“ Udiveně jsem zakroutil hlavou. „Ne. Proč bych měl? Společenské rubriky nečtu a na hejtmanství nechodím.“ „Aha,“ pronesl s tajnosnubným výrazem Jarda, „tak to ani nevíš, že ta dáma, mimochodem je jí dvaačtyřicet a je to pořád moc pěkná kočka, není vdaná. Je však blízkou, tedy dokonce intimní přítelkyní tvého dobrého známého Klementa Chládka.“ Klement Chládek byl bývalý vekslák, spíš velkovekslák, kterého jsem ještě za komunistů dostal do péče Vězeňské služby za nedovolené ozbrojování. Naplnil jsem tím touhy mnoha kolegů z hospodářské kriminálky, kteří se jej snažili dostat za katr. Kupodivu tohle zatčení bylo začátkem našeho, řekl bych dokonce přátelství. Chládek se ve vězení totiž seznámil a spřátelil s finančním géniem, který nemohl rozvinout svoje schopnosti za socialismu, naopak skončil ve vězeňské cele za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Po sametu měl však tento ekonomický génius rozhodující podíl na vybudování rozsáhlého Chládkova impéria. Dnes Klement Chládek patří mezi pět nejbohatších Čechů. Já měl tu čest dvakrát mu posloužit jako detektiv. Jednou jsem našel vraha jeho dcery, po druhé objasnil okolnosti smrti šéfa politické strany, za jejímž založením Chládek v pozadí stál. Zavrtěl jsem tedy znovu hlavou a Jardovi řekl: „Je pravda, že nás s Chládkem pojí přátelství. Není však zase takové, abychom si svěřovali vzájemně intimnosti.“ „No jo. Je vlastně fakt, že Chládek svůj vztah se Želmírou Hnátovou drží dost v tajnosti,“ přikývl Jarda a potom s úsměvem dodal: „Vlastně se ani nedivím. Stát za jednou partají a udržovat intimní vztahy se šéfkou partaje konkurenční je takové… Jak bych to řekl… Takové poněkud pikantní, že ano?“ Tenhle Jardův rozbor společenských vztahů na pozadí naší politiky mě docela pobavil. S úsměvem jsem jej vybídl: „Tak mi konečně řekni, co se vlastně kolem naší drahé hejtmanky přihodilo?“
18/24
6 Jarda opět upil trochu vína a pokrčil ramena. „Ono toho vlastně zase tak moc nebylo. A to, co bylo, tedy co se událo, se vlastně dalo čekat.“ „Tak mě nenapínej,“ vyzval jsem kamaráda. „Že milá Želmíra Hnátová tím, jak se ujala vlády nad naším krajem, soustu lidí ne naštvala, nýbrž přímo nasrala, to ti je asi jasné?“ zeptal se mě Jarda. Mlčky jsem přikývl a kamarád pokračoval: „To první, co nová hejtmanka udělala, bylo, že nechala kompletně a urychleně prověřit hospodaření kraje a jím řízených organizací. Zvlášť tam, kde se točily, točí a točit budou velké peníze.“ „Kde to nebylo košer, zodpovědní činitelé se dekovali a přisosnuté firmy buď o kšefty přišly, nebo se musely uskrovnit,“ doplnil jsem Jardu a zeptal se: „Mýlím se?“ Jarda se usmál. „Jsi člověk znalý života, takže se samozřejmě nemýlíš. Popularita Želmíry Hnátové tím samozřejmě u většiny občanů, ať už byli či nebyli členy nebo voliči PSK, nesmírně vzrostla. Na druhé straně však také vzrostla nervozita v jistých kruzích. Hejtmanka Želmíra pustila do oběhu nákazu, která, pokud by se rozšířila po celé zemi, by mohla napáchat velké škody.“ Chápavě jsem přitakal: „No bodejť. Mohlo by se omezit kradení nebo alespoň předražování státních a veřejných zakázek, což by byl dost průser. Tedy průser pro ony jisté kruhy. To mně povídej!“ Jarda rozmarným tónem pokračoval: „Já se s Želmírou díky své profesi trochu znám a předevčírem jsem se s ní zrovna potkal na Krajském úřadě, kde jsem měl nějaké vyřizování. Pozvala mě k sobě do kanclu a povyprávěla o své zkušenosti s naším drahým policejním sborem. Takže nejsem odkázán jen na zvěsti putující po našem policejním baráku.“ Nedočkavě jsem jej vyzval: „Tak jen do toho! Vyprávěj! Jsem jedno velké ucho.“
19/24
„Želmíra dostala už dřív pár varování mailem nebo i do poštovní schránky u ní doma. Má byt nahoře v Lesné u konečné autobusů. Ve své schránce tam našla dopisy, ve kterých jí vyhrožovali, že dopadne špatně, pokud nezmění své arogantní a velkopanské chování.“ „Tím arogantním a velkopanským chováním bylo to, že nechtěla, aby se v kraji, eufemisticky řečeno, hýřilo penězi.“ Jarda pobaveně přikývl: „Jo, tak nějak.“ „Proč s tím nešla za policií?“ zeptal jsem se. „To jsem se jí také ptal,“ řekl Jarda s pokrčením ramen, „jenže ona mi řekla, že se jen tak nelekne. Že takové hovadiny hned vyhazuje. Kdyby se prý měla zabývat každým podobným dopisem, nic jiného by nedělala. Jo, a potom dodala, že by policie stejně houby vyšetřila. To jsem jí, znalý poměrů u sboru, moc vymlouvat nemohl.“ „Hm, to jsi asi opravdu nemohl,“ přisvědčil jsem, „každý není jako ty a tvoji lidé. No a co bylo dál?“ „Byla to taková hodně obskurní historka. Asi ti neuniklo, že v PSK bylo, vlastně pořád je, tzv. konstruktivní křídlo, které chtělo spolupráci se stranami dosavadní krajské koalice. Oni to zdůvodňovali kontinuitou ve správě kraje, že by tak nebylo narušeno čerpání z fondů Evropské unie, a tak dále, a tak dále.“ „A Želmířina nesmiřitelnost těmhle lidem stála v cestě,“ ironicky jsem prohlásil. Jarda přikývl a řekl: „Na druhé straně rozhádanost ve straně také nebyla dobrá směrem navenek. Naše milá hejtmanka by byla ráda, kdyby zase byli všichni kamarádi jako dřív a nehádali se. Želmíra měla krátce po narozeninách, takže jí nebylo divné, když ji k sobě pozval na malou oslavu Gabriel Szabó, to je neoficiální šéf těch opozičníků v PSK. Asi to jméno znáš, párkrát o něm psali v našem krajském tisku.“ Když jsem přisvědčil, Jarda pokračoval: „Když k němu Želmíra tu dotyčnou sobotu přijela, má mimochodem vilu u nás v Novém Lískovci, na ulici, kde bydlím spolu s Katkou Houdkovou, tak kolem ní pobíhal s přátelskými řečmi. Akorát bylo Želmíře divné, že pořád zaváděl řeč na diamanty, zlato, peníze, jejich počítání, úplatky, jaké je to brát provize a já nevím, co ještě. Nakonec, když se loučili, dal Želmíře igelitku s navoněným balíkem
20/24
zabaleným v růžovém papíře a převázaným růžovou mašlí. Želmíra ten dárek chtěla rozbalit, jenže Szabó na ni naléhal, ať si rozbalení balíku nechá na doma jako překvapení. Že je tam něco, co má ráda a bude se jí to líbit. Želmíra mi při tom našem setkání říkala, že jí to Szabóovo naléhání bylo trochu divné. Jenže pak si jako pitomá slepice, to jsou její vlastní slova, řekla, že se asi Szabó se svými lidmi asi chce opravdu usmířit a znovu sjednotit PSK. Takže si řekla, že tam asi bude nějaká kosmetika, když byl balík tak navoněný, a podle váhy a tvaru gramofonové desky. Ona jich totiž má doma pěknou sbírku. Je o ní známé, že je sbírá, a ono odpoledne se se Sabóovými o gramodeskách a jejich přednostech oproti cédéčkám také bavili. Takže hejtmanka balík vzala, poděkovala, mile se navzájem rozloučili a ona šla k zastávce trolejbusu, kterým přijela.“ Já jsem rozverným tónem dodal: „A na ulici už čekali tví kolegové z Útvaru rychlého nasazení, odění v černém a se slušivými kuklami na ksichtech, kteří s milou Želmírou pleskli o zeď přilehlého domu, balík rozbalili, našli tam kilovou cihlu zlata a balíček diamantů a Želmíru obratem zadrželi. Tak to alespoň psali v novinách. Potom ještě psali něco málo o nějakých odposleších a nakonec následovala jen stručná zpráva o tom, jak Želmíru Hnátovou policie s omluvou propustila. A bylo ticho po pěšině. Tak mi teď, Jarouši, vyslepič, co se dělo kolem té pěšiny.“
7 „Ty jsi ale lyrik,“ usmál se Jarda, „co by bylo. Byl průser jak mraky. Celé to začalo už před pár týdny. Nejvyšší státní zastupitelství tady u nás v Brně navštívil jeden bývalý polda se svým kumpánem. Donesl jim jakási lejstra dokazující černé kšefty s alkoholem a naftou, které prováděl milý Gabriel Szabó. To o Szabóových kšeftech, pokud vím od kolegů z brněnské hospodářské kriminálky, je pravda. Oni tohohle takypodnikatele už delší dobu sledovali. Se zmiňovanou návštěvou na Státním zastupitelství však
21/24
neměli nic společného. Tahle akce jim jen ničila jejich práci. No a tenhle expolda byl na Nejvyšším státním zastupitelství vlídně přijat dvěma hodně vysokými hlavouny, které bez problémů přesvědčil o tom, že Szabó je jen poskok a celý kšeft řídí naše milá Želmíra. Jakými dokumenty to doložil, nevím, protože to samozřejmě celé bylo drženo v tajnosti Státním zastupitelstvím a pražskými superpoldy z CVT. Navíc to byl totální nesmysl. A ještě navíc ty dokumenty hoši a dívky z brněnské hospodářské kriminálky neviděli. Asi, znalí věci, by je hned museli hodit do koše. Takže jim je pro jistotu nikdo neukázal. Na Městském státním zastupitelství v Praze však měli, jak jsem řekl, jiný pohled na věc. Jo a do té Prahy si to vzali kvůli možné podjatosti tady v Brně.“ Celá ta tragikomická historie mě začala bavit. Vyzval jsem Jardu, aby pokračoval ve vyprávění: „Co bylo dál? Asi sledovačka na Szabóa a hejtmanku.“ Jarda se uculil. „Dál to vypadalo jako francouzská filmová krimikomedie. Na oba dali sledovačku, jak jsi uhodl. Tihle elektroničtí pražští odborníci u hejtmanky samozřejmě zjistili hovno, protože ta v ničem nelegálním nejela. Navíc prošpikovali štěnicemi Szabóovu vilu v Novém Lískovci a ten tam vnutil Želmíře ten populární balík.“ Chápavě jsem dodal: „Proto ty řeči o penězích, cennostech a úplatcích, které Szabó vedl. Tenhle Szabó chtěl z hejtmanky vymámit něco jako, že má ráda peníze, zlato, šperky. Mělo to sloužit jako důkaz proti ní.“ „Přesně tak,“ uchichtl se Jarda, „jenže ona nic takového neřekla a navíc ti pražští policejní specialisté byli jako Pat a Mat. Část štěnic jim krátce po příchodu Želmíry Hnátové k Szabóovi přestala fungovat. Byly v nich totiž staré baterie. To si ti ťulpasové nezkontrolovali. Nicméně v místnostech, kde se hejtmanka pohybovala, se tak nestalo. Tam byly baterie v pořádku. Naštěstí pro ty experty přes elektroniku i pro Želmíru, které tak nemohli podsouvat, co neřekla. Takže před udivenou Želmírou kukláči, kteří ji zadrželi, rozbalili balík od Szabóových a předvedli jí, jak vypadají diamanty a kilo zlata. Když viděli reakci hejtmanky, tak hned znejistěli. Tihle hoši zase nejsou tak úplně hloupí, někteří z nich jsou naopak velice chytří, jenže právě ty většinou vodí hodně zkrátka, bohužel. Svoje zákazníky z podsvětí, kšeftu i politiky ovšem znají. Hned jim bylo jasné, že Želmíra o obsahu
22/24
onoho obskurního balíku asi ví opravdu kulové. Že svůj údiv nehraje. Navíc její otisky byly jen na tašce, kterou dostala s balíkem, a v odposleších nezaznělo ani slovo o tom, že by věděla, co v balíku je.“ Jarda upil sauvignonu a pokračoval: „Dál už to nebyla krimikomedie, nýbrž spíš crazy komedie. Celé to divadlo dirigovali dva kriminalističtí odborníci. Jistý podplukovník Habartík, rada z pražského CVT. Osobně jej neznám. Ti od nás, co s ním měli tu čest, však o něm vypráví jen to nejhorší. Spolu s ním tam byl dozorující státní zástupce doktor Etzer z pražského Městského státního zastupitelství. Zhruba podobný veleduch jako rada Habartík, alespoň podle toho, co jsem o něm vyslechl. Tihle dva jsou jinak známá dvojka. Říká se jim Inkvizitoři. Oni oba myslí svůj boj za očištění státní správy od korupce v podstatě dobře. Jenomže jejich schopnosti neodpovídají jejich nadšení. Jak říká klasik – cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Tahle dvojka je názornou ilustrací onoho rčení. A fakt je to, že kdo se jim dostane do rukou, je chudák. Na druhé straně ovšem občas, dost často, jim nějaký hajzlík unikne díky jejich partyzánskému způsobu vyšetřování. Oba pánové samozřejmě rozhodli o Želmířině zadržení.“ „A co ten Szabó?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě nic. Toho povýšili už před tímhle pohnutým dnem na spolupracujícího obviněného, takže se po odchodu strážců zákona mohl dívat doma klidně na televizi. Jenže milí kolegové netušili, že je zpovzdálí sleduje jeden novinář. No, jeden novinář. Byl to tvůj dobrý známý Jáchym Orel, kterému jsi kdysi, ještě jako policajt, dal pěkně do zubů. Orel pilně používal svůj teleobjektiv, kterým podrobně zdokumentoval vzrušené dění u domu Szabóových. Jakmile zásahovka odvezla hejtmanku, zavolal komusi od Klementa Chládka a poinformoval jej o tom, co viděl a nafotil. Správně tušil, že by mohl být za tu informaci štědře odměněn. Na rozdíl od tebe samozřejmě o vztahu Chládka a hejtmanky věděl. Takže když přivezli Želmíru Hnátovou na Kounicovu na Krajské ředitelství, netrvalo to dlouho a objevili se tam dva advokáti vyslaní Chládkem. Těm to trvalo ani ne dvacet čtyři hodin a už v neděli ti policejní mamlasové dirigovaní prokurátorským mamlasem Etzerem hejtmanku pouštěli na svobodu. Chládek Orla, tak, jak novinář očekával, velice štědře odškodnil za fotografie, které při
23/24
zadržení Želmíry Hnátové udělal a nezveřejnil je. Orlův list Žihadlo Chládek odškodnil za zdrženlivost zadáním velké reklamy, takže jediní, kdo se neradovali, byli ti dva moulové, kteří tuhle monstrakci vedli. Milého radu Habartíka si vzala do péče inspekce a onen státní zástupce má také co vysvětlovat.“ „Celá tahle historie zní dost neuvěřitelně,“ pronesl jsem, kroutě přitom hlavou. Jarda temně opáčil: „V této zemi a této době už jsem ochoten věřit všemu. Otázka ovšem je, kdo to všechno zorganizoval.“ „Mně to, alespoň podle tvého vyprávění, připadá tak, že ten, kdo poslal toho expoldu na Nejvyšší státní zastupitelství. A že ten někdo Želmíru Hnátovou skutečně neměl a nemá rád.“ „Viděl bych to podobně,“ souhlasil Jarda, „boj proti korupci teď jde do módy. Takže se ti dva, myslím toho vola Habartíka a onoho státního zástupce, po takovém zdánlivě chutném soustu vrhli jako slepice po flusu. Už se pitomci viděli, jak dělají kariéru.“ „Jenže my zkušení víme, že nemáme chodit s pány na led,“ prohlásil jsem moudře znějícím hlasem a zeptal se: „A co bude dál?“ „Vím já,“ pokrčil Jarda ramena, „tipl bych si, že inspekce bude chvíli vyšetřovat a po čase všechno zametou pod koberec. Když už tímhle debilním způsobem nedostali Želmíru Hnátovou, určitě nebude zájem dostat ty, kteří chtěli hejtmanku vyřadit z oběhu.“ Po krátkém zamyšlení Jarda dodal: „To by se mohlo vyvalit dost smradu, který by mohl něčím nosům vadit.“ A po tomto téměř státnicky znějícím prohlášení zkušeného kriminalisty majora Motla jsme opustili prázdnou láhev i přístavní restauraci.
@Created by PDF to ePub
