Jiří Sequens HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA BRNĚNSKÉHO Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jiří Sequens a dědicové 1999, 2003, 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 1999, 2003, 2013 ISBN 978-80-243-5936-6
HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA BRNĚNSKÉHO
Několik slov úvodem Narodil jsem se a vyrůstal poblíž soudní budovy na Cejlu a k ní připojené trestnice, která tenkrát – ve dvacátých a třicátých letech – zůstávala napolo skrytá zrakům chodců, oddělená vysokou nevlídnou zdí ve čtvrti textilních továren, živého tepu města brněnského. Bytelná, černými mřížemi opevněná okénka dělila tehdejší Soudní ulici, spojku Bratislavské a Cejlu, na dvě strany. Na stranu běžného života, nicméně charakterizovanou hostincem nevalné pověsti a trafikou, a na protistranu, pro desetiletého chlapce tajemnou, a proto tím víc přitažlivou. Nezřetelné stíny trestanců, oděných v šedivé mundury s režnou čepicí, se občas mihly za mřížemi a vzněcovaly dětskou fantazii představami hrůzných činů. Teprve dnes, téměř po sedmdesáti letech, řádně prohnán uličkou zdaru i zklamání v řemesle filmovém a televizním, které provozuji skoro padesát let, se dostávám k tomu, abych onu osudovou atmosféru brněnského zločinu přiblížil čtenářům. Nemohu zamlčet, že mou smělost, s níž se spolu s vámi chci dotknout brněnské „plotny“, povzbudilo příznivé přijetí televizního seriálu a v návaznosti čtyř celovečerních filmů z cyklu „Hříšní lidé města pražského“, k němuž jsem psal scénáře a realizoval ho. Přiznám se, že pražská galerka byla pro mne vítaným a přitažlivým předmětem studia bizarního světa zločinu surového, ale někdy i humorného. Leč – řečeno slovy Františka Halase: „… já se tam vrátím“ – brněnská plotna, svět neviditelný a necitelný, mne k sobě připoutala ještě důvěrněji. Vzpomínám na své chlapecké návštěvy v nouzových koloniích, zvaných Šanghaj a Pardálov, které se krčily v místech dnešní Lesné, neboť tam jsem měl některé bosé přátele. Později jsem často chodil kolem pochybných lokálů, Flédyny, Nového světa, Mexika a jiných pajzlů na Kopečné, Křenové, Dornychu a v Plotní ulici. Předkládám tedy vaší pozornosti tři příběhy, které mají své kořeny v kratičkých zprávách z brněnských novin, avšak prototypy lidiček, které jsem se pokusil zachytit a rozšířit v příbězích Sólokapr (inzerátový tobogan), Pekelný stroj (plotňácko-bankéřská šaráda) a Hluboká propast (smrtelně vyděračská balada), skutečně existovaly. Snad jsem opravdu zahlédl některé smutné i legrační hrdiny těchto příběhů za zaprášenými mřížemi trestnice v Soudní ulici. Kdo ví? Ještě zmínka o jazyku příběhů: velmi miluji a oceňuji nebývale bohatou a výrazovou volbu slovních zkomolenin brněnského „hantecu“, tedy i mluvy brněnské plotny. Zároveň však dnes chci čtenáře uchránit nesrozumitelnosti a zašifrované specifické bizarnosti hantecu, neboť ten byl tenkrát podmíněn sociální a národnostní skutečností ve městě, kde se čeština a němčina prolínaly i v ústech plotny. Proto se postavy příběhů vyjadřují dialogy dnes srozumitelnými. Zároveň s touto knížkou vzniklo i televizní zpracování příběhů z cyklu Hříšných lidí města brněnského. Zvu vás tedy, milí čtenáři i diváci, do světa dávno zapomenutého, leč nostalgicky přitažlivého a – doufám – pro vás i zajímavého. Buďte vítáni v tenatech brněnské plotny! Jiří Sequens
SÓLOKAPR Inzerátový tobogan
Bar Villon, rendez-vous párů výhradně z lepší společnosti Byla téměř půlnoc… Z podzemí honosného měšťanského domu ve středu Brna zaznívala melodie. Tango. Slova písně, zpívané nasládlým hlasem zpěváka, doprovázeného jazzovým orchestrem, nostalgicky vyzývala prokletého středověkého básníka Villona k návratu do dnešních časů, přestože píšeme už dvacátý osmý rok dvacátého století. Do lokálu se sestupovalo příkrými točitými schody. Tady, dvě poschodí pod zemí, se nachází bar pojmenovaný stejně jako prokletý básník. Po parketu se v rytmu tanga pohybovaly taneční páry. Nafialovělé šero zdůrazňuje světlejší plochy dámských dekoltů. Dobře šité toalety dam a smokingy pánů určují společenskou úroveň podniku, do něhož mohou vstoupit jen ti, kteří na tento podzemní lokál mají. Kapela umístěná na polokruhovém pódiu doprovází zpěváka v bílém saku. Nehlučně kloužou páry po parketu, číšníci se naklánějí nad boxy, v nichž umná temnota skýtá příležitost k důvěrným dotykům. On – sportovní typ padesátníka – svírá svou partnerku blízkým objetím. Ona – černovláska ušlechtilého vzhledu se šňůrou perel na bělostném krku – se mírně usmívá a zpívá se zpěvákem: „… Villone, vrať se! Jak tenkrát ve Francii, z pohárů zlatých svůj nektar lásky piji…“ Těžko hádat, kolik je partnerce let. Dokonalé nalíčení a stejně dokonalý účes však charakterizují opravdovou dámu věku, který je odvislý od vašeho přání. Partner si ji přitáhl blíž. Jejich obličeje se takřka dotýkají. Partner – inženýr Vilém Pekárek – zašeptal: „Bravo… Ale měla byste stát na pódiu místo něho!“ Hlavou pohodil směrem ke zpěvákovi. Partnerka – Zita Lorencová – se usmála a šeptla: „Dík…“ Pekárek jemně polichotil: „Obdivuji se vám, madam… odkud znáte tuhle píseň?“ Zita prohodila téměř ledabyle: „To je prosté… přeložila jsem ji.“ Vilém zvedl udiveně obočí: „Vy? Žijete přece většinou na statku, jak jste mi psala.“ Zita pokračovala sdílně: „Ano… ale jsem také členkou Cercle Francais… a tohle tango jsem přivezla z Paříže a nabídla je Robymu –“ Pohnula hlavou směrem ke zpěvákovi a doplnila: „– přátelská služba, chápete… má teď s Villonem velký sukces.“ Vilém se jí díval obdivně do očí: „To je od vás velkorysé… Přijměte oba dík za posluchače…“ Přitáhl si Zitu ještě blíž a přiložil svou tvář k její. Nebránila se. Tančili mlčky. V šeru baru znělo sugestivně tango „Villone, vrať se“. Taneční páry se vlnily v klouzavém rytmu. Zpěvák Roby ukončil poslední refrén: „… nad tebe, Paříži, nic krásnějšího není!“ Zazněl nadšený potlesk tanečníků. A když Vilém se Zitou procházeli kolem uklánějícího se Robyho, zamávala mu Zita kapesníčkem: „Byl jste skvělý, Roby!“ Zpěvák, pohledný blondýn s napomádovanými vlasy, se potěšeně uklonil: „Díky vám, madam!“ Zita s Vilémem usedli ke stolu v boxu. Ihned přiskočil číšník a doléval šampaňské z láhve chlazené
v kbelíku s ledem. Vilém zvedl skleničku: „Na Villona, jeho překladatelku – a vyznavačku!“ Zaznělo to diskrétně, ale i dvojsmyslně. Zita pochopila. Jemně se usmála: „Bez chápavého a sympatického partnera se ještě žádná žena v baru Villon nespustila.“ Oba se rozesmáli. Zeptal se: „Jezdíte často do Paříže?“ „Jednou… dvakrát do roka… mám tam provdanou sestru.“ „To je výhoda… Doufám, že v dobrém postavení.“ Otáčela skleničkou, svěřovala se: „Její manžel je lékárník… Žijí sice na předměstí, ale Francois Rémy, můj švagr, má štěstí. Široko daleko jediná lékárna!“ Obrátila se k němu se zvědavou otázkou: „A co vy, pane inženýre? Stále na cestách, viďte?“ Trochu se zamračil: „Jinak to nejde, milostivá… Inženýr geolog je doma v terénu… Teď zrovna hledáme naftu na jižní Moravě. Kočovný život, to vám povím…“ Odmlčel se a dodal významně: „Už mě to zmáhá… rád bych se konečně usadil.“ Usmála se: „A co vám brání? Finančně jste jistě zabezpečený –“ Podívala se na něho s nevinnou tváří. Pokývl hlavou a přiznal s jistou pýchou: „Nemohu si stěžovat… Nafta, to je budoucnost dvacátého století! Motal jsem se kolem ní na Blízkém východě, nasbíral jsem nějaké zkušenosti, a tak mě zdejší podnikatelé zahrnují přízní – a protože znám svou cenu pro ně, starám se o to, aby ji mimořádně realizovali!“ Zasmáli se oba. Spokojeně. Vilém teď sám doléval šampaňské. Do obou skleniček. Prohodil: „V inzerátu se zmiňujete o svém statku na Hané… smím vědět kde?“ Mávla rukou: „Žádné tajemství! Znáte trochu Hanou?“ Pokrčil rameny. Nejistě. Předklonila se a po vteřině dodala: „Plumlov… například.“ Nabízel jí skleničku. Zavrtěl hlavou: „Nikdy jsem tam nebyl.“ Vzala od něho sklenku a řekla ledabyle: „Nevadí.“ Pozvedla sklenku a potichu dodala: „Ovšem… doufám, že se tam podíváte…“ Připili si. Přiznal se: „Také doufám… jinak bych přece na váš inzerát neodpověděl…“ Porozuměla. Podívala se na hodinky na svém zápěstí. Trochu neklidně poposedla, sáhla po kabelce: „Mám nejvyšší čas! Za dvacet minut mi jede vlak.“ Vilém vyskočil: „Doprovodím vás!“ Rezolutně odmítla: „Ani nápad!“ Zaraženě se na ni podíval. Vysvětlila tedy s úsměvem: „Neberte si to tak!“ Předklonila se a sdělila tajemně: „Jsem pověrčivá, víte? A když něco tak pěkně začíná – nesmíme kouzlo odehnat…“ Zatvářil se zklamaně. Zita ho pohladila po tváři: „Kdy vás uvidím?“ Přidržel její ruku na své tváři: „Zítra odjíždím do Hodonína… na týden. Co tedy… příští středu v deset – zde?“ Přikývla: „To se mi hodí… Příští středu mám tady v Brně rande s dámami z Cercle Francais.“ Políbil ji do dlaně, řekl upřímně: „Bude to nejdelší týden v mém životě!“ Zatvářila se stejně nešťastně: „Nebudete sám!“ Zadívala se na hodinky: „Proboha! Musím si venku vzít taxi, nebo přespím na nádraží!“ Mávla rukou: „Sbohem, pane inženýre!“ Chtěl jít s ní. Zadržela ho však: „Ne! Dopijte sám šampaňské! Na dnešní večer a na naši budoucnost…“ A když zaváhal, sepjala dlaně: „Prosím…! Prosím!“ Zaznělo to tak upřímně a roztomile, že se jen uklonil. Zita odšuměla od boxu a rychlým krokem křížila parket. Vilém se díval za ní. Hodnotil – příznivě ovšem – její postavu a krok. Viděl, že ještě
zamávala kapesníčkem zpěvákovi Robymu, který seděl na židli u orchestru a dopíjel sklenku vína. Opětoval Zitin pozdrav s úklonou. Zmizela ve dveřích z baru. Vilém se tedy opět usadil u stolu a doléval si zbytek šampaňského z láhve. Orchestr opět začal hrát. Tentokrát charleston. Roby už nezpívá, hraje na saxofon. Páry se trousily na parket, dámy i pánové začali vysoko vyhazovat nohy. Umí to! Vilém kývnul na číšníka. Ten přispěchal a naklonil se nad ním. Ukazoval na prázdnou láhev: „Ještě jednu?“ Vilém pronesl trochu otráveně: „Už ne!“ Jako by si náhle vzpomněl: „Mohl byste mi přinést jízdní řád?“ Číšník zklamaně polkl, zašeptal: „Prosím, jak si přejete!“ Zmizel ve dveřích přípravny za orchestrem. Roby vytruboval na saxofon. Číšník se za několik okamžiků vynořil s jízdním řádem pod paží. V boxu položil jízdní řád na stůl před Viléma, vytáhl tašku a významně na ni plácl. Zeptal se vyzývavě: „Pán platí?“ Vilém zahučel: „Za okamžik…“ Zalistoval v jízdním řádu. Číšník zastrčil profesionálním gestem tašku do kapsy. Znechuceně se vzdálil. Charleston vrcholil. Tanečníci poskakovali v rychlém rytmu. Mezitím Vilém studoval jízdní řád. Náhle jej odhodil – rezolutně a téměř zlostně! Zavolal naštvaně a luskl přitom prsty: „Pane vrchní, platím! A pospěšte si!“ Vůbec nevnímal, že Robyho sólo na saxofon zaznělo náhle skoro posměšně… Beze slova, s kyselým úsměvem zaplatil nemalou útratu. Vzápětí se vynořil na ulici z podzemního vchodu, označeného světelným nápisem BAR VILLON. Teď už oblečený v dobře padnoucím svrchníku, černém klobouku, s bílou šálou, opravdový gentleman. Nevnímal uctivý pozdrav statného vrátného v uniformě. Pátravě se rozhlížel. Minul nájemný kočár, připravený pro zemdlené hosty baru, a zamířil rovnou k taxíku zaparkovanému opodál. Zaťukal na okénko a naklonil se k řidiči. Ten se probral z polospánku: „Kam to bude, vašnosto?“ Vilém pootevřel dvířka: „Zatím nikam! Jen… nevíte náhodou, kam jela před chvílí ta černá dáma?“ Taxíkář zamžikal s porozuměním: „Máte kliku… náhodou vím…“ Vilém s nadějí v hlase: „Vy jste ji vezl?“ Taxíkář zavrtěl hlavou: „Já ne, vezl ji Kódl… stáli jsme spolu a kecali, takže jsem slyšel, kam si poručila.“ Vilém dychtivě: „Kam?“ Taxíkář samozřejmě: „K Císařovně mexické!“ Vilém vyvalil oči překvapením. Vylétlo z něho: „Cože? Do Mexika?“ Taxíkář upřímně vysvětlil: „Divíte se, co? Já taky! Do takovýho bordelu taxíkem…! To je teda šupa!“ Vilém se odklonil od okénka. Udiveně zašeptal: „To teda je!“ Zavrčel ještě: „Děkuju, otče!“ Pak zvedl límec a zamířil ostrým krokem dolů ulicí, neboť věděl, že označený hotel se nachází dosti daleko odtud. Až za mostem přes Svitavu.
Hotel U císařovny mexické, vpravdě nevěstinec zvaný Mexiko
V ošuntělé a špinavé hale kdysi snad vznešeného hotelu bylo slyšet z vedlejší taneční místnosti hudbu z orchestrionu… Na rozvrzaných pohovkách se povalovalo několik děvčat, čekajících na zákazníka, v rohu popíjela skupina koňských handlířů, obklopená dámskou společností. S dámičkami utráceli peníze sedláci z vesnic kolem Brna, peníze utržené za dobytčata, poražená na nedalekých městských jatkách. Za starobylým pultem recepce seděl ušmudlaný Alfons Kratina, recepční i vrátný. Četl Moravské noviny. Přes recepci běžela číšnice nahoru po schodech vedoucích k pokojům, pronajímaným jen na pár chvil. Otevřely se dveře do ulice a jimi nahlédl inženýr Pekárek. Černý klobouk narazil hlouběji do očí. Nerozhodně se rozhlížel. Před ním se vynořila ryšavá dívčina. Houpavým krokem se blížila k elegantnímu hostu. Oslovila ho s cigaretou mezi přemalovanými rty: „Hledáme pomazlení, fešáku?“ Pekárek se na ni opovržlivě podíval a utrousil: „Odprejskni, Zrzku!“ Neurazila se. Jen mu vyfoukla kouř do tváře. Vilém náhle zpozorněl. Odstrčil dotěrnou milostnici, pokročil prudce dopředu – a náhle zůstal stát jako zkoprnělý… V ohbí schodiště se objevila dáma, jejíž oblečení, postava i způsob chůze se do Mexika nikterak nehodil. Naopak: jako by tento způsob chůze, houpavý, dráždivý krok, Vilém znal. Zmocnila se ho panika. Uskočil za odřený sloup, natolik mohutný, aby ho skryl. Nic nedbal, že vyrušil z milostných hmatů dychtivý pár, povalující se na rozvrzané pohovce za sloupem. Vyjevený inženýr vykulil oči. Ze svého úkrytu viděl dámu – byla to blondýna – jak se přátelsky zdraví s partou karbaníků, kolem nichž právě procházela. Mířila k velkému, leč poloslepému zrcadlu, aby zkontrolovala svůj vzhled. Upravovala si před zrcadlem účes, nadhodila nepochybně drahou stříbrnou lišku, lemující její štíhlé hrdlo. Vilém jen překvapeně zíral. Animírka Zrzek se objevila u zrcadla také. Naklonila se k uchu blondýny. Cosi si řekly šeptem a vypukly v hlasitý smích. Ano! Ten způsob smíchu, ten altový podtón znal! To přece není možné! Ani ne před hodinou mu zněl tak příjemně v boxu v baru Villon. Byl si tím jist – a stačil ještě uskočit za sloup a lépe se skrýt, když blondýna třepla na rozloučenou bílými rukavičkami Zrzku po tváři a vydala se k recepci. Nemůže se mýlit! Stejnou vlnivou chůzí křižovala parket v baru Villon Zita Lorencová! Zamířila k recepčnímu a důvěrně se k němu naklonila. Na něčem se domlouvali. On většinou jen přikyvoval. Vilém zíral. Teď viděl, že dáma políbila recepčního letmým polibkem na tvář. Pak zamířila rychlým krokem k východu. Vilém váhal jen okamžik. Má se vydat k recepčnímu na výzvědy, nebo sledovat „dvojdámu“? Rozhodl se. Vyšel z úkrytu a zamířil rychlým krokem k východu. Recepční Kratina za ním vyčítavě zavolal: „Copak? Pán odchází? Ani jste si neužil!“ Ale Vilém už zmizel za létacími dveřmi.
Všechny cesty zbožných vedou ke svaté katedrále Měli za sebou už pěkný kus cesty. Sledovaná Zita i sledující Vilém. Kryl se – nutno konstatovat, že velmi zkušeně – neboť poloprázdné noční brněnské ulice neskýtaly mnoho příležitostí k úkrytu. „Dvojdáma“ zamířila k honosným domům na náměstíčku těsně pod katedrálou svatého Petra. Vystoupila po schodech v malém parčíku, osvětleném bledými plynovými lampami, a zamířila ke vchodu do honosného činžovního domu na náměstí pod Petrovem. Vilém se obezřetně protáhl temným křovím parčíku a skryl se v protějším vchodu. Viděl, že Zita stiskla prostřední zvonek na panelu u vchodu. Za okamžik se rozsvítilo světlo
na chodbě, zarachotil odemykaný zámek a statný pán v lesklém županu otevřel Zitě dveře. Ta vystoupila na špičky, políbila ho, tentokrát vášnivě, zcela jinak než při rozloučení s Kratinou. Muž ji objal kolem pasu, zamknul a oba, přituleni těsně k sobě, stoupali po schodišti. Světlo na chodbě zhaslo. Vilém ještě chvíli čekal. Pak se vydal tichými kroky ke vchodu, za nímž Zita s partnerem zmizeli. Škrtnul zápalkou. U zvonku uprostřed panelu, který Zita stiskla, si přečetl jméno – Dr. Karel Kalina. Z nedaleké katedrály zaznívalo odbíjení věžních hodin. Půlnoc. Zápalka zhasla. Vilém stál v přítmí a chvíli přemýšlel. Co teď? Pak se otočil a – již rozhodnut – rychle zmizel.
Bar Villon, rendez-vous párů výhradně z lepší společnosti podruhé Bylo těsně před zavírací hodinou. Vřeštivý charleston vrcholil. U baru, za nímž utahaný mixér už pomalu sklízel své nádobíčko, seděl zády k parketu opět Vilém. Upíjel rozmrzele poslední doušek načervenalého koktejlu. Na parketu už poskakovalo jen několik párů. Zazněl závěrečný akord charlestonu. Dámy i pánové zatleskali, rozcházeli se. Dirigent i zpěvák Roby se uklonil u křížového mikrofonu. Utahaně oznámil: „Dámy a pánové… orchestr Robyho Dudka se s vámi pro dnešek loučí… přeji vám dobré jitro a na shledanou příště!“ Hráči Dudkova orchestru se trousili k šatně. Také Roby skládal svůj saxofon do pouzdra, když uslyšel zdvořilý hlas: „Promiňte, pane Roby, ale mám skromný dotaz… znáte paní Zitu Lorencovou?“ Roby před sebou uviděl uctivě předkloněného Viléma. Nejdříve sklouzl pohledem přes celý lokál, zjistil, že je nikdo neposlouchá, a teprve pak neurčitě odpověděl: „Proč se ptáte?“ Vilém – jako by se trochu styděl – vysvětloval: „Byl jsem s ní tady dnes večer… než odešla na vlak. Vzpomínáte si?“ Roby jaksi neochotně připustil: „Jo… Tančili jste spolu, vím… Máte nějaké přání?“ Vilém nesměle, až uctivě, své přání vyslovil: „Velice se mi líbil text tanga o Villonovi, který pro vás přeložila. Můžete mi ho poskytnout?“ Roby se zatvářil zklamaně, ledabyle odsekl: „Žádný problém…“ Pak se však naklonil k Vilémovi a potichu se zeptal: „Nic víc od ní z Paříže nechcete?“ Viléma tato otázka poněkud překvapila. Odpověděl proto neurčitě, ale i mnohoznačně: „Cosi… mi naznačila…“ Roby Vilémova slova pochopil po svém. Opět se rozhlédl po lokále a pak řekl potichu: „Dvě stovky za jednu várku… na beton čistou… berete?“ Vilém okamžitě pochopil, o čem je řeč. Přesto chvíli váhal, pak se zatvářil zklamaně a odpověděl: „Bral bych… ale nemám tolik u sebe…“ Na takový obchod nebyl Roby zvědavý. Otráveně odsekl: „V tom případě… lituji!“ Zaklapl pouzdro se saxofonem a poučil Viléma: „Příště si přijďte pro šňupeček, až budete solventní… Zatím servus! Jdu do hajan, mám toho za celou noc po krk!“ Mávl rukou na pozdrav a odcházel do šatny. Vilém za ním omluvně zablekotal: „Pro… promiňte…“ Zdvořile se uklonil, ale jakmile Roby zmizel v šatně, jeho pokorný výraz se změnil, neboť ropný inženýr právě narazil na slibný pramen…
Nečekaná rošáda v „Rošádě“ V jednom ze salonků brněnské kavárny Explanade sídlí už drahně let šachový klub Rošáda. Jeho členem nemůže být každý, protože jak odborně, tak i společensky podléhá členství přísnému výběru. I dnes večer tady sedí v naprostém tichu vyvolení pánové a tři dámy u stolků s šachovnicemi a šachovými hodinami, pohrouženi do intimní spleti svých strategických úkladů a pastí, jež mají za cíl nemilosrdně zničit soupeře. Jen občas přeruší ticho klapnutí posunovaných figur nebo polohlasé šachistické varování či dokonce matový ortel. Spojovací dveře do kavárny se potichu otevřely. Dovnitř nahlédl zvědavý mužský obličej. Zajisté! Pán v županu z náměstí pod Petrovem! Doktor Kalina. Pátravě se rozhlížel a procházel kolem stolků šachistů, až se zastavil u jednoho z nich. Významně zakašlal. Od šachovnice se k němu otočil poloplešatý pán, téměř šedesátník. Policejní rada Melichar. Jeho laskavé oči, bystře světélkující za brýlemi bez obrouček, mylně svědčily o jeho skutečné povaze. Tu dobře znala brněnská plotna a mnozí hříšníci od zlodějíčků a prostitutek až k vrahům. Ti všichni dobře věděli, že předvedení na policejní ředitelství k radovi Melicharovi znamená konec lumpárny. Tady však, v diskrétním polotichu, charakterizujícím ušlechtilou atmosféru královské hry, se rada zadíval na příchozího a vyhrkl překvapeným šeptem: „Nazdárek, doktore! Co tě sem nese?“ Kalina se opatrně rozhlédl a řekl také přidušeně: „Musím s tebou mluvit.“ Melichar se pobaveně usmál: „Teď hned? Hoří snad, nebo co?“ Kalina jen mlčky a vážně přikývl. Melichar se tedy obrátil ke svému šachovému protivníkovi: „Vzdávám to!“ Spokojený protihráč se jen pousmál a konstatoval blahosklonně: „Nic jinýho vám totiž nezbývá, pane rado, při matu druhým tahem… Děkuju za partii!“ Radovi nezbylo než kysele odpovědět: „Rádo se stalo!“ Vzal Kalinu kolem ramen a ještě slíbil soupeři: „Za chvilku se vrátím – a pak se těšte!“ Odváděl Kalinu ke dveřím z šachového salonku. Prohlížel si ho a řekl přidušeně: „Kafe ti neuškodí, jak tě tak pozoruju… a mně taky ne. Hraju dnes jako ponocný.“ Uvedl doktora do kavárny a zamířil k prázdnému boxu. Usedli proti sobě. Melichar, který zdrceného Kalinu stále bedlivě pozoroval, usoudil, že věc je vážná. Vyzval přítele: „Povídej!“ Kalina nejistě začal: „Nerozumím tomu… a věř mi, celý den se rozhoduju, jestli to mám ohlásit… teprve teď jsem našel odvahu – proto jsem tě přepadnul tady…“ Polkl a odmlčel se. Rada konejšivě položil dlaň na Kalinovy ruce. Znepokojeně konstatoval: „Celý se třeseš, člověče…“ Zavolal do lokálu: „Pane vrchní!“ Vrchní číšník ihned přispěchal. Zdvořile se naklonil nad stůl: „Poroučíte, pane rado?“ Melichar ukázal na Kalinu: „Dvojitý koňak tuhle pro pana doktora Kalinu!“ Zarazil vrchního na odchodu: „A pro mě taky jeden! K tomu dvě moka, samozřejmě!“ Vrchní s úklonou odkvačil. Kalina chvíli mlčel a pak přiznal potichu: „Mám vážnou známost, víš?“ Rada s chápavým úsměvem přikývl a pochválil: „Vždyť už je na čase! Jak dlouho jsi vdovcem?“ Kalina sděloval jako u zpovědi: „Tři roky… Sem tam jsem se o něco pokoušel, ale až teď to skoro vyšlo…“ Odmlčel se, jako by se mu nechtělo pokračovat. Proto Melichar povzbudivě zahlaholil: „Proč skoro? Vždyť jsi taky nějaká partie! Jeden z nejlepších brněnských advokátů a majitel –“ Melichar se naklonil zvědavě, skoro jako klepna, ke Kalinovi: „– kolika baráků?“
Kalina odpověděl smutně: „Tří.“ Rada se naklonil ještě blíž. Zvědavě, s přimhouřením oka se zeptal: „Kterápak je ta šťastná?“ Kalina se váhavě, ale přece jen s jistým obdivem svěřoval: „Magda Colbertová, taky vdova… její manžel byl Francouz… Šarmantní dáma!“ Rada samozřejmě uzavřel: „Takže jestli k sobě pasujete – co ti brání?“ Kalina jen povzdechl. Ale vtom se u jejich stolu objevil vrchní a stavěl před pány baňaté číšky s koňakem a šálky s kávou. „Prosím, pánové!“ Když vrchní odešel, zvedl rada číšku a druhou podal Kalinovi. Pronesl žoviálně: „Jestli jsi přišel pro radu, tady ji máš: práskni do toho!“ Melichar si přiťukl s Kalinou, který však jen trochu usrkl. Mlčel. Rada vypil svoji sklenku na jeden zátah a vyzvídal: „Jak jsi ji poznal? Klientka?“ Kalina zavrtěl hlavou: „Ne… dal jsem si inzerát.“ Sklonil hlavu a trochu provinile vysvětlil: „Samozřejmě do seriózního tisku… do Lidovek.“ Rada Kalinu chvíli pozoroval a pak – veden zkušeností – přece jen přiostřil otázku: „No a? Nějaký problém?“ Kalina přikývl. Po chvíli začal nejistě a přerývaně: „Mám… naskytlo se… jisté… podezření.“ Rada se profesionálně přiklonil: „Z čeho?“ Kalinovi se s pravdou ven příliš nechtělo: „Včera v noci… byla Magda u mě… nebylo to poprvé, rozumíš… ale ráno, když odešla… našel jsem v záhybu na pohovce – tohle!“ Sáhl do kapsy a podal radovi nevelký čtverhranný papírový sáček. Melichar obracel sáček v ruce. Kalina vysvětloval s nevelkou chutí: „Asi jí to vypadlo z kabelky…“ Rada tedy sáček rozbalil. Byl v něm bílý prášek. Naslinil si prst a špetinku ochutnal. Zabručel: „No nazdar! Kokain!“ Kalina nerad přikývl: „To už jsem taky zjistil.“ Rada zvedl balíček: „Tohle si nechám, souhlasíš?“ Kalina jen mlčky kývl. Melichar zastrčil balíček do kapsy a hned se zajímal: „Kde je ta dáma k zastižení?“ Kalina odpověděl sklesle: „Momentálně nikde, odjela do Paříže… Sama se přihlásí, až zase přijede.“ Podíval se téměř zoufale na Melichara: „Co mi radíš? Co mám dělat?“ Rada se na chvíli zamyslel. Pak řekl konejšivě a položil dlaň na Kalinovu rozechvělou paži: „Zatím nemůžeš dělat nic, ani já ne… ale až se ti ta tvoje favoritka z Paříže vrátí, ihned se mi ozvi… něco už vymyslíme!“
Bar Villon, rendez-vous párů výhradně z lepší společnosti potřetí Plouživý boston zněl ztemnělým barem. Roby Dudek vytruboval na saxofon a v nafialovělém příšeří se opět ploužily taneční páry. V boxu, který měl zamluvený, seděl zatím inženýr Pekárek sám. S unuděným výrazem sledoval pohyb tančících. Náhle poposedl a v tváři se mu objevil výraz neklidného očekávání. Od vstupních dveří se k němu totiž blížila Zita Lorencová. Tentokrát opět jako bruneta, jen jinak –
ale stejně vkusně – oblečená. Její perlový náhrdelník zazářil v odlescích reflektorů. Vilém zaregistroval půvabný pohyb prstíků. Pozdrav platil Robymu, který se při hře na saxofon hluboce uklonil. Zita se přiblížila ke stolu, kde Vilém čekal. Zastavila se nerozhodně, zřejmě čekala vřelé přivítání. Ale Vilém mlčel. Pozoroval ji netečným pohledem. Ani jí nenabídl, aby se posadila. Jen na ni upřeně hleděl. Znervózněla. Zeptala se nejistě: „Copak, pane inženýre… ani mě nepřivítáte?“ Mrkla na zlaté hodinky na zápěstí: „Jsem snad přesná… řekli jsme si v deset, ne?“ Vilém se na ni ještě chvíli jen díval. Pak ji náhle vyzval docela vulgárně: „Posaď se!“ Zita překvapením vytřeštila oči. Zablekotala: „Pro… prosím?“ Vilém pohrdavě zašveholil: „Tak si přece hačni, děťátko!“ Nechápavě, ale i káravě pronesla: „Ale – pane inženýre… co si to dovolu –“ Nenechal ji domluvit, skočil jí do řeči ostrým příkazem: „Inženýra vynech! V Mexiku by se ti vysmáli!“ Ano, zmínkou o Mexiku konečně pochopila situaci. Bleskla očima kolem. Prudce se otočila, chtěla vzít roha. Ale Vilém byl rychlejší. Vyskočil a chytil ji za ruku, pevně ji sevřel, až zasykla bolestí. Vtlačil ji brutálně do boxu. Skoro ji hodil na židli. Tanečníci za nimi se ploužili v rytmu bostonu. Nikdo si ničeho nevšiml. Vilém stále držel její ruku přitisknutou na stole. Měl velkou sílu. Dívala se na něho nenávistně. Procedila mezi zuby tónem, jaký mezi nimi dosud nezazněl: „Co jsi zač? Fízl?“ Rozesmál se, ale kořist nepustil: „To ti teda pěkně děkuju! Fízl! Máš kliku, žes’ neuhádla!“ V tu chvíli se u jejich stolu objevil číšník. Uklonil se: „Panstvo poroučí?“ Oba se zatvářili, jako by jejich ruce byly spojeny magickou přitažlivostí. Vilém prohodil lehce: „Láhev šampusu!“ Číšník chtěl odejít, jenže Vilém ho zadržel: „Ale to nejlepší, co máte! Madam má ráda francouzské… N’estce pas, ma chère?“ Naklonil se k Zitě. Zita s kyselým úsměvem přikývla. Číšník se uklonil a diskrétně se vzdálil. Vilém povolil sevření. Pronesl ledabyle: „Zatáhneš to, viď?! Ten kořen, cos’ u něho byla minulou středu přes noc, ten doktor Kalina, co bydlí pod Petrovem na náměstí, je jistě pěkně prachatej…“ Vytřeštila znovu oči a vytrhla mu ruku. Zlostně a nenávistně. Ví všechno, nemá smysl hrát si dál na dámu! Čekala, co bude. Zeptal se: „Kdo je to?“ Místo přímé odpovědi řekla už klidně, až ironicky: „Mě spíš zajímá, kdo jsi ty! Inženýr geolog, kterej hledá naftu a inzerátem dobrou partii k sňatku, zaručeně nejsi. Tak kdo?“ Bral si z krabičky cigaretu a vysvětloval věcně: „Budeš se divit, ale naftu jsem opravdu vrtal…“ Zapaloval si cigaretu: „To bylo v Sýrii… v pětadvacátým, hned potom, co jsem zdrhnul z cizinecký legie…“ Odfoukl kouř: „Prašivý časy!“ Naklonil se k ní a položil jí opět ruku na ruku. Řekl upřímně: „Teď už je to lepší… a teprve bude, až se dáme dohromady… jen bych rád věděl, jak ve skutečnosti vypadáš. Jsi bruneta, nebo blondýna?“ Hmátl jí po hlavě, jako by tušil, že má paruku. Zita bleskurychle ucukla a zachytila jeho ruku. „Nešahat, milánku!“ Zaznělo to tvrdě, rozkazovačně, ale v pravý čas, neboť u jejich stolu se objevil vrchní s pikolíkem, který nesl kbelíček s ledem. Číšník se naklonil nad mírumilovný a zřejmě zamilovaný párek. Ukázal vinětu Vilémovi. Zita se naklonila také. Dohodli se nad značkou spokojeným, znaleckým pohledem a přikývnutím. Vilém pronesl nedbale: „Ça va… nalévejte!“ V tu chvíli Roby – s pohledem upřeným na náš párek – zakončil boston saxofonovou tečkou. Světla
se rozsvítila. Tanečníci, netušící, jaké ošemetné drama se právě rozvíjí mezi jedním z párů ve vyhlášeném baru, odměnili Robyho i jeho kapelu potleskem. A Roby, stále s pohledem k boxu, kde seděli Vilém a Zita, uvítal tento sympatický pár oznámením celému lokálu: „A teď naše novinka, vážení, a vaše oblíbené tango Villone, vrať se…“ Světla opět pohasla. Roby dal znamení orchestru, který začal hrát tango o Villonovi. V tu chvíli Vilém a Zita drželi sklenky proti sobě. Vilém pronesl ironicky: „Na zdraví, paní statkářko!“ Odpověděla stejným způsobem: „Na vaše, pane inženýre!“ Napili se, odložili skleničky. Vilém se ozval spokojeně: „Když už tady byla řeč o fízlech… Víš, jak oni říkají takovým esům, jako jsi ty?“ Dívala se na něho zcela lhostejně. Doplnil: „Sňatková podvodnice!“ Pokrčila rameny, odbyla ho ironicky: „V mužským vydání – sňatkový podvodník!“ Ušklíbl se. Souhlasně. Poslouchal, jak Roby zpívá. „… když nad Paříží hvězdy září tiše a Seinou pluje noční remorkér…“ Ukázal k Robymu: „Tvoje tango, slyšíš? Nezatančíme si?“ Pokrčila rameny. Ale přece vstala. Vyskočil také. Došli na parket a vmísili se mezi tančící páry. Objal ji stejně jako při tanci minulý týden a přitiskl ji k sobě blíž. Roby je při zpěvu pozoroval a podivně se usmíval. Tak tedy – přes všechno, co se mezi nimi v minulých chvílích odehrálo – Vilém a Zita spolu opět tančí. Dobře a s chutí. A teď dokonce Vilém požádal partnerku s jistou ironií: „Zazpíváš mi? Rád tě poslouchám…“ Polichocená Zita přiblížila svou tvář k němu. Jako by se ani navzájem neodhalili. Dokonalá profesionalita. Šeptla: „Jak si přeješ… teď už mi neutečeš, kocourku…“ Převzal její upřímnost: „Ty mně taky ne, kočičko… Bude nám spolu fajn…“ Zita začala s Robym tiše zpívat. Ale jen do ouška svému partnerovi. „… Villone, vrať se… jak tenkrát ve Francii, z pohárů zlatých svůj nektar lásky piji…“ I Roby zpíval refrén tanga. Vlastně se Zitou dvojhlasně. Jako by si i on dělal na Zitu svůj nárok, ale respektoval současnou neúprosnou realitu. Proto se jen uklonil s pohledem na spokojenou Zitu ve Vilémově náručí. Ale Zita ho už nevnímala. Líčko na líčko – tak tančí se svým novým, nadějným partnerem. Závěrečná slova refrénu jen mazlivě šeptala: „… bez tebe, Villone, nic krásnějšího není…“
Vražda nepravého muže přichází v pravý čas Stroze, s vynikajícím smyslem pro uniformitu rakousko-uherského kancelářského stylu, byla zařízena ještě i dnes pracovna policejního rady Melichara na brněnském policejním ředitelství. Kromě povinného obrazu prezidenta Masaryka a nástěnné mapy Brna a jeho okolí zdobilo stěny jen podivné fotografické tablo, z kterého zíraly přísně naladěné tváře pánů v tvrdých límcích a nařasených kravatách, mnohé z nich zdobené cvikry. Nikdo z osazenstva kriminálního oddělení, ba ani rada Melichar nevěděl, koho ty mírně vyjevené tváře představují. Snad předchůdce dnešních kriminalistů, které kdysi jmenoval c. a k. policejní ředitel. Teď, deset let od zrodu Československé republiky, je tady nejen trpěli, naopak, ti přísní pánové s nakroucenými kníry se stali jakýmsi talismanem při řešení
zapeklitých kriminálních případů kolem brněnské plotny. Vždyť ty případy se věčně opakují! Radova kancelář sousedila s místností zvanou detektývna, v níž sídlili tři nejbližší Melicharovi spolupracovníci. Dva z nich, inspektoři Havlíček a Vojta, začínali svou kariéru kriminalistů v brněnských ulicích. Znali je dokonale, neboť je kdysi prošlapali křížem krážem. A také jim byly známy všechny hospody a hotýlky od Starého Brna po Křenovou a Plotní, a zejména jejich stálí návštěvníci, příslušníci plotny. Nic je nemohlo překvapit, i když mladší z nich, pan Havlíček, pohledný, dosud svobodný mládenec, se přece jen lišil od pana Vojty. Především poznáním zákulisních intrik slabého pohlaví a uměním, jak jim čelit. Pan Vojta byl na rozdíl od Havlíčka usedlým otcem divokých dvojčat k nerozeznání, Lojzy a Edy, a manželem korpulentní paní Anduly, vládkyně domácnosti v domku na Staré osadě v Židenicích. Trojici doplňoval policejní koncipient JUDr. Zdeněk Šimek, který začíná u policie svou bezpochyby nadějnou kariéru moderního kriminalisty. Šimek často postával – samozřejmě za nepřítomnosti rady Melichara – před posvátným fotografickým tablem zasloužilých pracovníků brněnské kriminálky a napodoboval grimasami strnulé výrazy vousatých předchůdců, k nemalé škodolibé radosti pánů Havlíčka a Vojty, kteří se přece jen povinnou úctu k tradici neodvažovali porušovat. Co kdyby?! Rada Melichar byl sice ženatý, ale bezdětný. Viděl tedy v Šimkovi nejen eléva kriminalistiky, ale často na něho po straně pohlížel s tajným přáním otcovství, které mu bylo odepřeno. Onoho rána po večerní návštěvě v šachovém klubu Rošáda, kdy se přátelé Melichar a doktor Kalina malinko rozšoupli, aby je kokainový signál tolik nestrašil, seděl rada Melichar v kanceláři za svým stolem jako každý den. Klidně obracel stránky Lidových novin a popíjel svou ranní kávu. Ozvalo se zaklepání. Do místnosti vsunul mezi dveřmi hlavu strážník Macháček, který zastával funkci stálé služby kanceláře, a vyjeveně hlásil: „Návštěva pro vás, pane rado…“ Melichar odložil noviny, naklonil hlavu, chvíli poslouchal a pak se nevrle zeptal: „Proč ta ženská brečí?“ Z chodby byl totiž slyšet srdceryvný ženský pláč. Macháček pokrčil rameny a postrčil plačící ženu do místnosti. Sám pro jistotu zmizel. Rada překvapením vykulil oči. Vstal, pokročil k naříkající ženě a vzal ji konejšivě kolem ramen: „Nechte toho, paní Kadeřábková… copak je? Máte pro mě nějaký vzkaz od vašeho pana domácího?“ Zmocnila se ho nejasná předtucha. Zeptal se opatrně: „Co je s ním?“ Kadeřábková odpovídala mezi vzlyky: „Leží… leží tam… s rozbitou hlavou… a… nedýchá…“ Podlomila se jí kolena. Málem omdlela. Rada ji zachytil a vyhrkl: „Kde?“ Přisunul ženě židli. Jmenovaná Kadeřábková přerývaně blekotala: „V pracovně… přišla jsem ráno k němu uklízet… a… proboha, takový neštěstí!“ Zalkla se pláčem, sklonila hlavu do dlaní a rozeštkala se. Rada se vrhl ke dveřím do vedlejší místnosti. Otevřel prudce a zavolal: „Mládenci! Ke mně!“ Rychle přeběhl k umývadlu a namočil ve džbánu s vodou ručník. Vrátil se ke Kadeřábkové a přidržel jí ručník na čele. Do radovy kanceláře vstoupili všichni tři detektivové. Hned poznali, že je zle. Vojta s Havlíčkem se věnovali křečovitě vzlykající ženě. Doktor Šimek se potichu pana rady zeptal: „Kdo je to?“ Rada mu tiše odpověděl: „Domovnice a hospodyně od doktora Kaliny… znám se s ní léta…“ Havlíček přidržoval Kadeřábkové sklenici s vodou u úst. Domovnice se trochu uklidnila, podívala se vděčně na Havlíčka a zašeptala: „Děkuju… děkuju…“ Rada si vzal židli a posadil se proti Kadeřábkové. Zeptal se: „Už je vám líp?“
Žena pořád ještě vzlykala, ale přikývla. Melichar ji šetrně vybídl: „Tak pěkně po pořádku… Co se u vás stalo?“ Kadeřábková přerývaně opakovala, stále ještě napůl v šoku: „Leží tam… s rozbitou hlavou… a nedýchá…“ Rada nato rychle: „Kdo mu to udělal?“ Kadeřábková zavrtěla nešťastně hlavou: „Nevím… celej kvartýr je přeházenej… ukradli tam spoustu věcí…“ Šimek se nad ženu sklonil: „Volala jste sanitku? Možná není mrtvý!“ Podívala se na Šimka a zavrtěla hlavou: „Kdepak! To já poznám… a pak – tolik krve!“ Opět si v šoku zakryla tvář. Vzlykala. Rada se zeptal: „Ohlásila jste ten případ na komisařství?“ Zavrtěla hlavou: „Ne… jdu rovnou k vám, vím, že jste kamarádi…“ Obrátila se k Melicharovi s nadějí: „Co budeme dělat, pane rado?“ Radovi bylo těžko. Neodpověděl přímo. Ani nemohl. Proto vstal a zcela profesionálně rozdělil úlohy: „Pane Havlíček, uložte paní Kadeřábkovou vedle na pohovku…“ Havlíček se naklonil k plačící ženě. Zvedl ji: „Pojďte, paní… odpočiňte si…“ Vedl plačící ženu do vedlejší místnosti. Rada přikázal Vojtovi: „A vy, pane Vojta… zavolejte doktora a na soudní. Celá mordparta ať se připraví. Jedeme sofort na náměstí pod Petrovem!“ Vojta přikývl a zmizel ve dveřích za Kadeřábkovou a Havlíčkem. Rada teď přikázal Šimkovi, který se chystal k odchodu: „Vy, doktore, zůstaňte tady!“ Šimek se překvapeně otočil. Melichar usedal unaveně do svého křesla a složil hlavu do dlaní. Mlčel. Šimek ho pátravě pozoroval. Takhle skleslého radu ještě neviděl. Neodvážil se promluvit. Rada otevřel zásuvku psacího stolu. V jeho ruce se objevil balíček s kokainem. Ukázal balíček Šimkovi a přikázal: „Tohle dejte daktyloskopům… a pak do laborky… zjistit otisky prstů, taky složení toho prevítu, odkud pochází… a tak dále!“ Šimek opatrně převzal od pana rady balíček. Rozpačitě jej otáčel v prstech. „Pane rado… já nechápu…“ Rada mávl rukou: „Potom! Potom vám všechno vysvětlím…“ Odmlčel se. Po chvíli pokračoval tiše: „Asi stárnu, doktore… stárnu… Měl jsem hned tušit, že se s Kalinou něco děje, když se mi svěřoval… a já zatím plácal jako stará klepna. Je to moje vina!“ Šimek sice nevěděl, oč jde, přesto však poznal, že je radovi těžko. Hleděl na něho účastně. Rada se dál svěřoval s pohledem do stolu: „Víte… tohle naše řemeslo je setsakramentsky surový… člověk za ty roky okorá, protože každej zločin, každej mord… je vlastně náš denní chleba…“ Melichar zvedl oči k Šimkovi: „Ale když to postihne vašeho dobrýho přítele… a sám cítíte, že jste měl zasáhnout včas… to se těžko dýchá…“ Zavrtěl hlavou: „Ani se mi tam nechce…“ A upřímně dodal: „Ale vy se dobře rozhlížejte, doktore… jednou to tady po mně převezmete!“ Šimek mlčel. Takový odkaz a v takovou chvíli nečekal. Dveře do místnosti detektivů se otevřely. Nakoukl Vojta a hlásil: „Mordparta je připravená, pane rado!“ Rada Melichar vzdychl. Vstal a řekl s nechutí: „Jedeme!“
I nad mrtvolou se může zrodit nadějná myšlenka
Cíp šedivé plenty zcela zakryl pohled na mrtvolu. Ležela na nosítkách. Pohřební zřízenci ji odnášeli. Opatrně našlapovali, obcházeli kaluž krve na koberci. V Kalinově pracovně je několik členů mordparty, daktyloskopové, policejní fotograf, občas poklekávající do bizarních poloh, sám osvětlovaný magneziovým bleskem. Policejní lékař si utíral umyté ruce do ručníku. Zásuvky psacího stolu a ostatního stylového a drahého nábytku byly vytaženy, plno papírů a dokumentů je poházeno po zemi. Lékař zamířil k radovi, který seděl sklesle na židli u okna. Hlásil: „Muselo se to stát přibližně před dvanácti hodinami… roztříštěná lebka nárazem těžkého předmětu… bližší nám řekne pitva.“ Detektiv Vojta se skláněl nad spouští, kterou tady nadělali lupiči. Ukázal kolem: „Tady mezi těmi krámy vražedný nástroj určitě není, pane rado… Po takové ráně by na něm zůstaly stopy krve.“ Rada zamumlal: „Asi ho odnesli s sebou…“ Obrátil se ke Kadeřábkové, která stále ještě slzela. Seděla proti němu, Havlíček pro jistotu v její blízkosti. Rada se zeptal: „Už víte, paní Kadeřábková, co všechno se ztratilo?“ Kadeřábková přerývaně a ještě zmateně ukázala: „V psacím stole… tam v levém šupleti… míval pan doktor… peníze… hodně peněz.“ Šimek ukázal na zásuvku ležící na zemi: „Šuple je tady… a prázdný!“ Kadeřábková natáhla třesoucí se ruku směrem k empirovému sekretáři s mnoha zásuvkami: „A támhle… v sekretáři… měl ty svý starý mince.“ Rada ožil: „Pravda! Numismatická sbírka! To byla jeho chlouba – ohromné ceny, pánové, sám mi ji často ukazoval.“ Šimek pokročil k sekretáři, speciálně upravenému na uložení mincí v mnoha mělkých zásuvkách, které teď ležely přeházené a prázdné na zemi. Šimek se sklonil k jedné z nich. Řekl s lítostí: „Nic, pane rado!“ Rada si povzdechl: „Bodejť! Takový poklad aby tady ti gauneři nechali!“ Havlíček se naklonil ke Kadeřábkové: „Poslyšte, jak se sem vlastně dostali? Domovní zámek i zámek do bytu jsou neporušené… Kdo všechno měl klíče?“ Sklonila hlavu. Vypovídala potichu: „Já… samozřejmě… a pak…“ Odmlčela se a teprve po chvíli dodala: „… jeho snoubenka.“ Rada okamžitě zbystřil pozornost: „Paní Magda Colbertová?“ Přikývla: „Dal jí ty klíče teprve před několika dny… za měsíc se měli brát.“ Rada okamžitě zareagoval. S nadějí se zeptal: „Kde bydlí ta paní?“ Kadeřábková zavrtěla hlavou: „Nevím… někde v Moravské Ostravě… ale často jezdí do Paříže… teď je tam zase.“ Havlíček zvědavě: „Jak vypadá?“ Kadeřábková si přemítavě vybavovala její podobu a přece jen trochu se závistí sdělovala: „Hezká… blondýna… dobře se oblíká… měli se moc rádi… Panu doktorovi jsem to přála, byl tak dlouho sám… A jakou měl radost, když mu paní Magda odpověděla na inzerát.“ Melichar povzdechl: „Podívejme se… takový nevinný inzerát, a takhle to s Kalinou dopadlo…“ Chvíli bylo ticho. Jen občas zasyčel blesk vzplanuvšího magnezia. Náhle zvedl rada hlavu a pozorně se zadíval na Kadeřábkovou, pak na Havlíčka, lišícího se nedbalou elegancí od strohého, trochu koženého pana Vojty. Srovnával oba své pomocníky pozorným pohledem. Ten prozrazoval, že v radově hlavě se zrodila ještě nezřetelná, možná dokonce pošetilá myšlenka. Přesto však rozhodně vstal a přikázal: „Pane Vojta, doprovoďte paní Kadeřábkovou do jejího bytu.“ Vzal domovnici kolem ramen a domlouval jí: „Popíšete teď panu Vojtovi přesně Magdu
Colbertovou… Dobře vzpomínejte, každá maličkost je pro nás důležitá, rozumíte?“ Kadeřábková utírala slzy, přikyvovala. Vojta ji odváděl. Rada přistoupil blíž k Šimkovi a Havlíčkovi. Chvíli mlčel, pak řekl potichu, jako by ho něco napadlo: „My teď pojedeme domů, mládenci, Kalinovi už nepomůžeme…“ Upřeně se díval Havlíčkovi do očí, když přemítavě dodal: „Ale cesta k dopadení vraha se možná rýsuje…“ Ti dva pánové nebyli z radovy prognózy ani trochu moudří…
Inzerátový tobogan se roztáčí A ten soustředěný, pátravý pohled do Havlíčkových očí pokračoval i v radově kanceláři. Havlíček byl celý nesvůj, když skoro bojácně pozoroval radu, obcházejícího v kruhu kolem něho. Rada si Havlíčka různě nastavoval jako krejčí, který zkouší oblek a zkoumavě vychutnává kvalitu své práce. Chvílemi ustupoval, nesrozumitelně mručel, až se Havlíček nesměle ozval: „Něco… něco se vám na mně nelíbí, pane rado?“ Obrátil se se zoufalým pohledem na Šimka. Šimek stál stranou. Nebyl schopen Havlíčkovi vysvětlit radovo počínání. Sám nevěděl, co to má znamenat. Proto jen nešťastně pokrčil rameny. Konečně rada spokojeně zahučel: „Myslím, že to zvládnete, pane Havlíček.“ Havlíček vykoktal: „Co… co… prosím?“ Rada mu položil prst na prsa: „Vy si totiž podáte inzerát… do Lidovek! To bude nejlepší!“ Havlíček se nechápavě zeptal: „A proč… prosím?“ Rada rezolutně uzavřel: „Protože mě to napadlo, když jsem se dozvěděl, že přes takový inzerát se seznámil Kalina s Magdou Colbertovou… a my to teď zopákneme!“ Šimek teprve teď pochopil. Dokonce zatleskal. „Tomu říkám moderní kriminalistická metoda, pane rado!“ Rada ho však ihned zpražil: „Vy se toho ovšem taky zúčastníte!“ Šimek se zaraženě ohradil: „Já? Proč já? Jeden snad stačí, ne?“ Rada byl ve svém živlu. Fantazie, ano, fantazie, to je to, co kriminalistika dnes postrádá. „To jo… jenže tuhle pan Havlíček potřebuje pár lekcí: sestavit inzerát, pak návody k eleganci… od oblékání až po konverzaci… to mu jako odborník poskytnete, že ano?“ Šimek se trochu nafoukl: „S radostí, pane rado!“ Rada se ještě věcně zeptal: „A co ten balíček kokainu od Kaliny? Co je s ním nového?“ Šimek si vzal na pomoc svůj zápisník a pohotově referoval: „Laborka zjistila, že obsah pochází pravděpodobně z ciziny… otisky prstů jsou různé… ale ani jedny nejsou u nás registrovány.“ Havlíček, který vůbec netušil, oč jde, se zděsil: „Ježíšmarjá! To budu muset taky šňupat koks?“ Šimek si vyměnil potutelný pohled s Melicharem. Zatvářil se pobaveně: „Nic není vyloučeno… pane rentiére!“ Havlíček vykulil oči. Nechápavě zamumlal: „Jaký rentiér?“ Šimek samozřejmě – a nutno dodat, že s jistou dávkou hrdosti – vysvětlil: „To bude totiž tvoje postavení v inzerátu, Franto, rozumíš?!“ Nešťastný Havlíček jen bezmocně spráskl ruce.
Další oběť, tentokrát poslovenštěný potomek Hunů, vstupuje na scénu Slečna, která se přes své neslušivé brejličky dívala do tváře statného bruneta s pěstěným fešáckým knírkem nad smyslnými rty, neskrývala, že se jí pán před okénkem v inzertním oddělení Lidových novin na České ulici líbí. Převelice. Proto zašveholila: „Pán si přeje?“ Uslyšela libozvučnou slovenštinu, ale kdyby byla jen trochu zběhlá v rozeznávání přízvuku příslušníka lepší bratislavské společnosti, poznala by, že ten navoněný černovlasý seladon před okénkem je původem Maďar: „Som Zoltán Benczicz, pamätáte si na mňa, slečna…? Podal som si u vás v Ľudových novinách inzerát… Prišli nejaké dopisy? Pod značkou Hore Váhom.“ Slečna zamumlala cosi nesrozumitelného a zmizela. Jen na okamžik. Pak se znovu objevila a předala zákazníkovi dva dopisy. „To je zatím všechno, přijďte se zase zeptat.“ V neútulné služebně byl stolek se dvěma rozvrzanými židlemi. Pan Benczicz usedl na jednu z nich a otevřel první dopis. Z obálky vypadl jakýsi složený tiskopis. Rozbalil jej. Byla to reklama na nábytek pro novomanžele. Podnikavá firma využívá vdavekchtivých inzerentů. Benczicz reklamu znechuceně zmačkal a zahodil. Obracel v ruce druhý dopis. Ozdobná obálka se zlatými proužky byla růžová, jistě i drahá. Přivoněl k obálce. Příjemná vůně nevymizela ani v regálu mezi ostatní poštou. Jemně, s porozuměním vzbuzeným vzrušeným očekáváním, roztrhl obálku. Uvnitř byl list stejně růžového papíru. A na něm text psaný strojem. Bencziczovy rty ševelily: „Vážený pane hoteliére! Váš interes o život ve společné symbióze mne nabádá k témuž. Máte-li zájem se se mnou setkat, přijďte, prosím, do kavárny hotelu Padowetz dne 28. června v deset hodin dopoledne. Budu sedět u stolku před prvním oknem vpravo. Na hlavě budu mít bílý turban a budu Vás s nadějí očekávat. Vaše – dosud neznámá – přítelkyně.“ Věcný, mírně dráždivý obsah dopisu Benczicze upoutal. Není divu, že zatoužil pisatelku poznat.
Automobil Talbot je nejen závratně rychlý, ale skýtá i lože Jako modrý azur čistý, naleštěný a paprsky slunce jiskřivě odrážející automobil se riskantně hnal zatáčkami silničky v lesích za Brnem směrem na Ostrovačice. Zoltán Benczicz byl hrdý na sebe i na svůj vůz. Vedl ho pevnou rukou, pneumatiky svištěly v ostrých zatáčkách, péra z pravé anglické oceli tlumila nárazy na nepříliš kvalitní vozovce. Leč žádný strach, automobil i jeho pán vyzařují klidnou, neotřesnou jistotu. Na sedadle vedle řidiče seděla dáma s rezavými vlasy, nalíčená rafinovaně střídmě, aby vynikly oční oblouky, obočí a jemný ovál tváře. Na hlavě měla bílý turban. Dívala se chvíli z okna na míhající se zeleň jehličnanů, pak se její zvláštní oči obrátily na pozorného, soustředěného řidiče, jakoby srostlého s rychlým, spokojeně zpívajícím motorem. Dáma řekla uznale: „Vsadím se, pane Bencziczi, že auto je vaše láska.“ Benczicz samozřejmě přikývl. „Uhádla ste, pani Kynosová.“
Vzápětí dodal: „Avšak – nič nemôže nahradiť vzťahy medzi ľudmi, nemyslíte?“ Podíval se na ni tázavě. Zkoumal její tvář, zajímavou, prozrazující spíše chladnou, pragmatickou intelektuálku. Utvrdila ho v jeho tušení, když téměř skepticky pronesla: „Jistě… ale vzájemná důvěra je podmíněna poznáním… To nepřichází hned, vytváří je čas.“ Partner – ač nerad – přikývl: „Súhlasím.“ Téměř zaprosil: „Dáte mi tú možnosť?“ Pokrčila sice neutrálně rameny, pak se však usmála a doplnila smířlivěji, téměř koketně: „Pozoruji, že milujete rychlou a ostrou jízdu…“ Přikývnul: „Áno. Môžem vám ju predviesť?“ Přimhouřila vyzývavě oči s dlouhými řasami: „Já taky miluju riziko… prosím!“ A tak modrý Talbot vyrazil z příští zatáčky rychlostí až nebezpečnou. Vysoký tón dokonale sestrojeného motoru, vyhnaného na vysoké obrátky, zněl mezi štíhlými smrky a jedlemi voňavého lesa. Zoltán Benczicz svíral pevně volant. Je teď zcela soustředěný na jízdu, je přitom pyšný na výkon auta i svůj. Dáma, nazvaná paní Kynosovou, se zprvu statečně zapřela do sedadla a sevřela pěsti. Ale když přehřáté pneumatiky hrozivě zakvílely a Talbot se naklonil a vrhl dámu do Bencziczova klína, vytřeštila oči. Opravdovým strachem, či jenom předpokládanou ženskou reakcí? Benczicz mrkl po spolujezdkyni, konstatoval s uspokojením, že zaťala nehty do palubní desky, a pronesl ledabyle: „Stačí?“ Nastala rozhodující chvíle. Překonala strach, poznala, že vhodná odpověď, doprovázená vzdorovitým zoufalstvím, zní: „Ne! Ještě!“ Benczicz se tedy sklonil hlouběji nad volant a jeho noha přitiskla pedál plynu až k podlaze. Když vybičovaný Talbot vyrazil z příští zatáčky na rovinku a obratný řidič vyrovnal hrozící smyk, zvýšila se i rychlost letícího modrého ptáka natolik, že Vilma, tentokrát na pokraji ztráty vědomí, zaječela: „Dost! Zastavte! Proboha, zastavte!“ Riskující jezdec poznal, že dosáhl svého. Partnerka se opravdu bojí. Noha na pedálu plynu tedy povolila. Auto snížilo rychlost. Objevila se odbočka. Lesní cesta. Zoltán na ni se spokojeným úsměvem zabočil. Auto zastavilo v hustě stíněném zákoutí cesty. Zoltán vypnul motor. Kolem se rozhostilo lesní ticho, podtržené jen vzdáleným ptačím zpěvem… Teprve teď Vilma sundala obě dlaně z očí, které se široce rozevřely. Hleděla na Zoltána vytřeštěným pohledem. Špitla: „Jste… ďábel!“ Položil klidně ruce na volant, sám spokojen, že všechno dobře dopadlo, a sebevědomě se usmál: „Niesom… mám už takú krv… môj dedo sa volal Attila, viete? To meno symbolizuje v našej materčině dobyvateľa.“ Uklidňovala se po prožitém šoku, rukama, které se ještě trochu třásly, vyjmula z taštičky pudřenku, tu známou záchranu žen v rozpacích, a dívajíc se na svou zsinalou tvář v zrcátku, vracela se ke své původní roli otázkou, která už opět nepostrádala nabídky: „A vy se jmenujete Zoltán… To symbolizuje ve vaší řeči co?“ Zadíval se upřeně na ni: „Nič… okrem odvahy a vernosti.“ Dodal hrdě: „To sú zásady nášho rodu.“ Usmál se: „A vám ako… hovoria?“ Buď zahrála mírné rozhořčení, nebo byla vskutku uražená: „To od vás není hezké! Zapomenout na mé křestní jméno!“
Zavrtěl hlavou a řekl potichu a mazlivě: „Vôbec som nezabudol… chcem ho len znovu počuť… z vaších úst.“ Naklonil se k ní blíž. Pochopila. Zašeptala: „Vilma…“ Teď byla jejich ústa skoro u sebe. „Vilma… a čo to vo vašej reči znamená?“ Neuhnula. Naopak. Šeptla skoro do jeho rtů: „Všechno, na co myslíme, Zoltáne…“ Políbili se… A ještě jednou, vášnivěji. Strhl ji pod opěradlo sedadel. A tak skončila jízda modrého Talbota v šeru lesní cesty. Auto tu teď stálo docela pokojně, nenápadně, obklopeno jen vzdáleným zpěvem ptáků.
Inzertní tobogan se stává rafinovaně lákavým. Chytí se ptáčátko? V kanceláři rady Melichara naslouchali tři kriminalisté pozorně doktoru Šimkovi, který důstojně předčítal připravený text. Zatím z konceptu. Šéf pokyvoval souhlasně hlavou, pan Havlíček byl poněkud vyjevený z toho, co ho čeká, pan Vojta se těšil na fiasko, které bezpochyby kolegu Havlíčka nemine. Šimek zdůrazňoval každé slovo: „Ovdovělý rentiér, majitel několika realit, hledá touto cestou seriózní partnerku, u které by našel porozumění… Jsem zachovalý, podle mínění jiných příjemného vzhledu –“ Tohle už Vojta nevydržel. Uchechtl se krátkým, vysokým smíchem. Havlíček, nahlížející zvědavě Šimkovi přes rameno, se ozval dotčeně: „Co je ti na tom k smíchu, Lojzo?!“ Vojta jen zvedl ruce nad hlavu a omluvně se uklonil. Rada, sedící za svým stolem, zabručel káravě: „Nechte toho, mládenci… Pan doktor si dá práci, aby inzerát věrohodně sesumíroval, a vy…“ Obrátil se nevrle k Šimkovi. „Pokračujte!“ Šimek si tedy odkašlal a navázal: „– příjemného vzhledu, bez závazků. Ocením krásu a oduševnělost. Jen vážné nabídky pod značkou Spříznění duší do administrace tohoto listu…“ Teď se Šimek odmlčel. Čekal na odezvu. Zatímco Havlíček pokrčil rameny s kradmým pohledem na lhostejného Vojtu, rada pochvalně podotkl: „Dobrý, doktore… jen bych přidal: majitel několika realit tu i cizozemských – ono to líp táhne, víte? Taková světačka, jakou se zdá být Magda Colbertová, by třeba hned zbystřila kukadla…“ Šimek připisoval se souhlasným přikývnutím vylepšení léčky. Vojta nesměle podotkl: „Já bych, s dovolením, pane rado… ještě doporučil… takový flek na hru…“ Zaváhal, když viděl tázavé pohledy upřené na něho. Vysvětlil: „Já si totiž proštudoval ten inzerát pana doktora Kaliny… on tam píše ‚světa znalý‘ – takže to asi tu Magdu z Paříže správně navedlo… A jestli je to sňatková podvodnice, tak tady u Franty na to musíme jinak…“ Podíval se kose po Havlíčkovi. Havlíček se málem urazil: „To jako myslíš, že já nemůžu –“ Šimek ho ani nenechal domluvit. Zajásal: „Správně! To je ono!“ Prohlížel si přešlapujícího Havlíčka, všelijak natáčel hlavu, mumlal: „No jo… ale co by tak na tebe pasovalo, Franto?“
Náhle se rozzářil: „Už to mám… napíšeme: Mo-ra-vák!“ Rada přikývl a doplnil: „… se smyslem pro tradice a folklór…“ Šimek připisoval text a rada se obrátil na Havlíčka: „Zpívat umíte, jak jsem se přesvědčil o svých narozeninách.“ Havlíček se chtěl ohradit, ale rada dodal ne bez přátelské ironie: „Takže teď budete mít snad příležitost všechny ty vaše zkušenosti s ženskými zúročit…“ Havlíček se skromně, ale i polichoceně usmál. Rada se obrátil k Šimkovi a Vojtovi: „Garderobu jste připravili?“ Vojta ujistil radu: „Moje stará přešila nějaké věci tuhle po doktorovi. Z Franty bude elegán, to si pište, pane rado!“ Šimek ukázal na Havlíčka: „Podívejte se na něho, pane rado! Ten ksicht musí zestárnout… vlásky mu zešedivíme… a přidáme knír a bradku… Bude působit naprosto věrohodně, za to ručím!“ Havlíček přikývl: „Jo… doktor mi dal spoustu důležitých rad.“ Dodal sebejistě a hrdě: „Například už vím, že do lokálu vstupuje mužskej první!“ Rada si vzdychl a rozhodl: „Odneste, doktore, ten inzerát do Lidovek!“ Vstal, přehlížel nepokojně svůj tým a dodal s jedinou možnou nadějí: „A nám pomáhej pámbů, mládenci!“
