Pavel Jansa STAŘEC A MORD. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Pavel Jansa STAŘEC A MORD Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Pavel Jansa, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5354-8

Motto Difficile est satiram non scribere. Je těžké nepsat satiru. Iuvenalis

Und die einen sind im Dunkeln, und die anderen stehen im Licht. Doch man sieht nur die im Lichte; die im Dunkeln sieht man nicht. Jedni chodí jenom ve tmě, druhé baví světel svět. Vidět jsou jen ti na světle a ty ve tmě nevidět. Bertolt Brecht

Starý člověk se buď smíří, že je tím, čím je, tím žalostným úbytkem sebe sama, anebo se nesmíří. Ale co má dělat, nesmíří-li se? Nezbývá mu než dělat, že není, čím je. Milan Kundera

Na světě nejsou nejkrásnější věci, ale okamžiky. Karel Čapek

Prolog

Skoro všechny memoáry slavných autorů se shodují v tom, že nejobtížnější bývá vždycky první věta. Něco na tom bude. Ani já, člověk nezkušený, poprvé v životě usilující o „svůj“ příběh, jsem nebyl s úvodními větami pořád spokojený. Všechno, co jsem do notebooku naťukal, jsem vzápětí tlačítkem Delete odstranil. Čím víc jsem chtěl předvést gejzír duchaplností, tím víc jsem zabředával do banalit. Ale co. Věhlasný autor už ze mne nebude, tak začnu docela obyčejně. Vstoupil jsem do závěrečné fáze života. Hu… To zní, co? Ale jak jinak to mám říct? Posledního června jsem skončil s prací. Už mě moc netěšila, něco jsem naspořil, tak jsem raději odešel po svých, než abych byl jednou vynesen. Třeba jako můj předchůdce, který po vzoru bájných pistolníků doslova umřel v botách. Během prázdnin to ještě bylo dobré. Dům byl plný od suterénu po půdu – manželka, dcera, syn, snacha, vnoučata… Pak ale začala omladina znovu docházet do školy a mně začal důchod. Nu což, říkal jsem si, nebýt té černé díry na konci, může být život takového důchodce docela idylický. Chce to prostě už napořád ubrat plyn. Jak to mám ale sakra udělat, když jsem celé roky denně svištěl ve formuli jedna? Každé ráno na procházce podél řeky jsem se sám sebe ptal, čím zaměstnám náhle skoro nepotřebný mozek. „Konečně se můžeš bavit podle své chuti,“ pokoušela se mi hořkou pilulku nicnedělání osladit moje žena Markéta. Jí se to řekne, učitelce. Kde mám doma tak nahonem splašit zábavu, která provětrává mozkovnu? Řeknete si možná, že moje starosti a Rothschildovy peníze… Ale snažte se mě pochopit. Jakmile nemá co dělat člověk zvyklý většinu života něco vymejšlet, je na nejlepší cestě umřít. „Vždycky jsi říkal, že v důchodu si konečně přečteš všechno, na cos neměl nikdy čas,“ rozvíjela Markéta dál svoje kantorské vize. Číst? To jistě můžu… Začal jsem tedy doma systematicky prozkoumávat čtyři stěny vytapetované knihami. Byla to všehochuť. Manželka, ačkoliv měla k beletrii relativně daleko (po celý život učila na průmyslovce matematiku a fyziku), naši knihovnu donedávna poctivě doplňovala. Čím ale začít? Klasikové jsou rozvláční, postmoderna mi připadá ujetá, detektivky všechny znám. A pak mě to najednou napadlo. Nebudu číst, ale psát! To musí být jiné kafe než pasivní louskání slov, která poskládal někdo jiný. A nic k tomu není potřeba. Počítač mám a cosi jsem viděl i prožil. Vzápětí jsem ale svůj nápad zavrhl. Šílím? Copak to umím? Nicméně červ hlodal dál. Psát, psát… Psaní je pochopitelně široký pojem. Odborných textů jsem se nasmolil dost, ale ty už mě ani trochu nelákaly. Nejraději bych zkusil povídky nebo romány. Mám k literatuře – té s velkým L i té, co jí říkají lidová, komerční nebo též „čtivo“ – léty prověřený vztah, četbou jsem se odjakživa přelaďoval. Ovšem začít psát sám? Jen tak usednout k počítači a stát se stvořitelem postav a jejich příběhů? Jakmile Markéta zaplnila všechny čtyři knihovny, přestala knížky kupovat. Takže jsem vlastně ani nevěděl, co „letí“ právě teď… Musím si udělat průzkum trhu, rozhodl jsem se. Buď mi to sebevědomí dodá, nebo ubere. A i kdyby všechno tím průzkumem i skončilo, aspoň si něco ke čtení koupím nebo vypůjčím. Po návštěvě několika knihkupeckých krámů a jedné veřejné knihovny moje sebevědomí nebývale stouplo. Netušil jsem, kolik se v Čechách a na Moravě poslední dobou urodilo psavců. „Kdo ještě nevydal knihu, ať se přihlásí,“ bavil jsem se v duchu. Byl jsem si najednou jistý, že bych mohl z fleku

psát taky. „Neodvážit se je osudné,“ říká přece jeden známý autor. A tak začala moje podle všeobecného mínění ušlechtilá a rozhodně zpočátku úplně nevinná zábava. Kdepak bych si tenkrát býval pomyslel, že se bez ohledu na svůj kmetský věk vydávám na křivolakou cestu, vroubenou sérií trapasů, průšvihů i vyložených malérů. Na cestu, která vedla k vraždě.

Hraju si na intoše

Rozhodující zvrat nastal, když jsem si ve vývěsní skříňce úřadu naší městské části povšiml nabídky adresované všem začínajícím autorům. Profesorka českého jazyka a literatury z nedalekého gymnázia v jedné z filiálek městské knihovny za směšně malý peníz vyučuje zájemce základům takzvaného tvůrčího psaní. Zaujalo mě to, a tak jsem ji vyhledal. „Nikdy předtím jste se o beletrii nepokoušel?“ změřila si mě pobaveně. „Máte pocit, že je pro mě už pozdě?“ opáčil jsem. „Na psaní není pozdě snad nikdy,“ prohlásila rozhodně. Paní profesorka byla krásná zralá ženská. Když už mě přijala do řad svých svěřenců, nechtěl jsem patřit k nejhorším. Notabene když vypadala, jak vypadala. A taky jsem byl celý život zvyklý nepouštět se do marných projektů. Když budu psát, budu chtít plody svého ducha i někde vydávat. Napadlo mě, jak na to. Ještě než začnu do kurzu docházet s ostatními, rychle doma zkusím něco stvořit, ona mi to předběžně posoudí, a bude-li třeba, nasměruje mě. Požádal jsem ji tedy o „jednu nebo dvě úvodní konzultace mezi čtyřma očima“. Byla zřejmě v dobrém rozmaru, protože kývla i na to. A tak jsem si hned následujícího večera začal hrát na spisovatele. Bušil jsem do klávesnice a popsaných řádků rychle přibývalo… Za tři dny jsem už milé paní profesorce ve dveřích gymnaziální sborovny předal devatenáct stran svého budoucího opusu. „To je tedy rychlost…“ řekla. Zase vypadala tak pobaveně jako poprvé. Zběžně štůsek papírů prolistovala, pochválila moji píli a navrhla, že si o tom můžeme popovídat v pátek ve tři odpoledne. Bude mě čekat o patro výš ve školní knihovně. Byl jsem – jako vždycky – dochvilný. Stačil jsem sotva pozdravit a paní profesorka si vzala slovo a mluvila takřka deset minut bez nadechnutí. Asi to myslela dobře, ale pořád se opakovala. Mluvila o různých názorech na poslání literatury a taky o umění románu. Nudilo mě to, vypnul jsem příjem, ale o to pozorněji jsem si ji prohlížel. Byla opravdu pěkná, což o to, ale tentokrát se všechny moje hříšné myšlenky vytrácely krátce po svém zrodu. Na můj vkus nějak moc okolkovala. Asi to s tím mým rukopisem moc slavné nebude. Paní profesorka mě najednou deprimovala. Svojí krásou, věkem, sečtělostí, prostě vším. Mluvila a mluvila, já jsem seděl a seděl a čekal jako obžalovaný na rozsudek. Ona ovšem ne a ne se k němu propracovat. „Jsem trochu na rozpacích,“ prohlásila, když se musela konečně nadechnout. Vydoloval jsem úsměv: „Zbytečně. Rozpaky nejsou na místě.“ I když pochopitelně měla už první rozpuk za sebou, pořád to byla šťabajzna. To já byl ve srovnání s ní troska nad hrobem. Navíc troska, která už začala litovat, že se ve svém věku na něco podobného dala. Připadlo mi najednou trošku ponižující čekat na ortel holky, která by – pokud by při mých prvních galantních dobrodružstvích došlo nedejbože k nehodě – mohla být klidně mojí dcerou. Řekl jsem: „Klidně mi řekněte na rovinu, jestli to za něco stojí, nebo ne.“ „Pokoušela jsem se vám napřed vyložit kontext, v němž to musíte vnímat.“ Zatvářila se důležitě a zodpovědně. A pak dodala rychle: „Vy ovšem ode mě čekáte víc.“ Přikyvoval jsem. Snad jí to konečně dochází… „Jenže dělat závěry na základě ani ne dvaceti stránek dost dobře nejde.“ „Sešli jsme se tedy zbytečně?“ „Doufám, že ne,“ usmála se plaše. „I když můj muž říká, že se občas neumím vymáčknout.“

„Pan manžel se mýlí, posloucháte se krásně,“ namítl jsem procítěně. Musím tu oduševnělou krásku dostat tam, kam potřebuji. Chce to tedy především lehkost, výmluvnost, vtip a musím si jako starý ochotník dát záležet na práci s hlasem. Pokusil jsem se o to všechno, ale výraz její tváře se nezměnil. Do prčic. Jak jsem to jenom dělával zamlada, že mi to baštily? Profesorka si povzdechla: „Možná se vám zdá, že uhýbám. Ale posoudit literární dílo opravdu není lehké.“ To jsi mi toho teda pověděla… „Všechno je těžké, lehká jsou jen hovna,“ probleskl mi Holanův verš. A ona si dál mlela svou. Zatínal jsem zuby, ale když se potom zase tak pěkně plaše pousmála, byl jsem jí okamžitě schopen odpustit i ty nejtrapnější banality. Asi stárnu víc, než jsem ochoten si připustit. Povzbudivě jsem na ni mrkl: „Paní profesorko, přimlouvám se za to, abychom zkrátili teoretický úvod a dostali se k nějakému, byť předběžnému, závěru. Prostě k tomu, co se dá klidně povědět i na základě ani ne dvaceti stránek. Ujišťuji vás, že z úst tak půvabné mladé dámy snesu téměř všechno. Koneckonců nejde o život, ale o neškodné hobby jednoho staříka.“ Být tam v tu chvíli někdo třetí, mlátil by se smíchy. „Stařík“ ztratil soudnost, maže jí med a balancuje na pokraji flirtu. „Tak,“ začala odhodlaně, „tedy…“ A spustila další monolog. O expozici hlavní postavy a o zvoleném narativním postupu. Zapletla do toho kdekoho, od starého dobrého Hemingwaye přes námezdní řemeslníky Puza a Haileyho až po mně neznámé mladíky. Zase jsem vypnul příjem. Když se celý život živíte konkrétní termínovanou prací, jdou vám rozevláté blekoty absolventů filozofické fakulty chtě nechtě na nervy. Nechci toho snad tak moc, boha jeho. Nadrápal jsem začátek jakési fikce z nedaleké budoucnosti a rád bych věděl, co jsem udělal vyloženě špatně. „…zápletka je určitě dobrá, ale…“ Obrátil jsem oči jako Hurvajs. Jsem zhruba o generaci starší. Viděl jsem všechno, co je tady k vidění. O životě se poučovat nedám a povídačka o románovém oblouku mě teprve neomráčí. Tak mám v tom pokračovat, nebo ne? Na teorii narativních postupů kašlu. Pro mne prostě příběh buď je, nebo není. Nemám rád nimrání v dojmech a citečcích. Silný příběh – ať už jsou jeho hrdiny syn tesaře z Nazaretu, rytíř, který vytáhl proti větrným mlýnům, královi mušketýři, tři kámoši a jedna tuberkulózní dívka, nebo starý muž, který chce přemoct velkou rybu – to je karta, která přebíjí vše. Ale nejsem samozřejmě tak omezený, abych zároveň nepochopil, že „odbočky jsou duší četby“, jak řekl tuším Chesterton. „Paní profesorko,“ zase jsem ji přerušil, „stojí to za to, abych se s tím mořil dál?“ Pedagožka s plachým úsměvem vzdychla podruhé a zakroutila pomněnkovýma očima: „Víte… já vám nevím.“ Co věta, to perla. Klasická ukázka ženského přístupu. Ale nic nového pod sluncem. Tak a podobně mluvily už holky z naší školky. „Vy že něco nevíte, paní profesorko?“ uculil jsem se. Pokárala mě pohledem. Brzdi, sakra, brzdi, napomenul jsem se v duchu. Je mladá, trošinku důležitá a momentálně hodně v rozpacích, ale blbá není. „Je to váš úplně první pokus. Na tak pozdního debutanta je to tedy výkon…“ Nemá se tak pozdní debutant urazit? Ona ale dodala rychle: „Chci říct, že váš text nepochybně jakousi literární hodnotu má.“ „Jakousi?“

„Mně osobně se zatím líbí jak postavy, tak váš vypravěčský styl i jazyk. Určitě máte hodně načteno. Dokážete zaujmout. Ale…“ Nedokončila. „Ale co?“ vyjekl jsem už trochu podrážděně. Když mi ale zrak sklouzl k jejím výstavním dolním končetinám, vzpamatoval jsem se. Silou vůle jsem odvrátil pohled od štíhlých kotníků. „Tím, čím chceš vítězit, sám nebuď poražen,“ ušklíbl jsem se v duchu s básníkem, který zemřel „mlád, dvacet čtyři let“. Musím se krotit. Vždyť jsem na ni málem vyštěkl. Fuj. Tak se chová začínající literát ke své první kritičce? Navíc když je ta kritička takový kus? Zhrozil jsem se, kam spěje moje senilita. Copak jsem se někdy předtím obořil na holku, která se mi líbila? „Smiřte se s tím, že je tu jisté ale.“ Už zas? Kde se na klikatých životních cestách pořád berou ta zkurvená ale? Přivřel jsem oči… Předpoklady ke studiu máš, ale Člověka s vaší kvalifikací potřebujeme, ale… Taky tě mám ráda, ale… Nejraději bych s tebou zůstala, ale… Běžte mi se všemi ale do hajzlu! V duchu jsem skřípal zuby, ale navenek jsem zase vystrouhal křečovitý usměv. I ona naladila tvář vstřícně a profesionálně optimisticky: „Osobně jsem pro to, abyste pokračoval. Ale pokud byste svůj příběh dokončil a chtěl vydat, musíte uvažovat i jinak.“ „Jak?“ nepochopil jsem. „Pragmaticky. Položte si otázku, kdo by si takovou knížku koupil. Koho by něco takového zajímalo.“ „Něco takového? Příběh lásky a zrady je snad věčné téma.“ „Ale pojal jste je neobvykle,“ pokárala mě i pohledem. „Všechno se odehrává kdesi v budoucnosti.“ „V ne tak vzdálené,“ upřesnil jsem její slova. Důležitě zalistovala v rukopise: „Dochází v ní k úpadku křesťanství a naopak k vzestupu víry, kterou nazýváte chrislám. Kde jste to, proboha, sebral?“ „V novinách.“ „Nikde jsem nic podobného nečetla.“ „V zahraničních novinách.“ „A proč o tom nepíší čeští novináři?“ „Mají jiné priority. Jako správní slouhové dnešních mocných metají fekálie na slouhy včerejších mocných. Netuší, že sračkomety zítřka už chystají svoji spršku i na ně samotné.“ Zamračila se: „Ale co je chrislám?“ „Nová víra. Kombinace islámu a křesťanství.“ „To je snad nesmysl, ne?“ „Proč? I ortodoxní islám vždycky uznával Krista jako jednoho z proroků.“ „Syn Boží pouhým prorokem?“ zakroutila hlavou, jestli něco takového můžu myslet vážně. „Milá paní profesorko,“ nadechl jsem se. „Za Syna Božího uznal Ježíše Krista až koncil, který se sešel z iniciativy římského císaře Konstantina někdy ve 4. století po Kristu. O Ježíšově božství se tam hlasovalo a novopečený Syn Boží vyhrál na můj vkus dost těsně.“ „Do té doby ho snad křesťané za Syna Božího nepovažovali?“ Zase kolmá vráska. „Budete se možná divit, ale byl pro ně – podobně jako pro dnešní islámské věřící – pouhým smrtelníkem.“ „Budu si o tom muset něco přečíst,“ zadrmolila nervózně a hned mě napomenula: „Utíkáte mi od chrislámu.“ „Neutíkám. Je to pořád stejná písnička. Císař Konstantin byl pohan, který se rozhodl z politických

důvodů využít rostoucí popularity křesťanství k vytvoření nového státního náboženství. Vznikl mišmaš. Přece už bohyně Isis měla synka, který se narodil z neposkvrněného početí a bůh Mithra, považovaný za syna Božího, se narodil – hádejte! – no pochopitelně 25. prosince. Zemřel, byl pohřben a potom vzkříšen. A tak dále. Dnešní podobu křesťanství nevytvořil Kristus, ale císařovi manažeři přes public relations. A dnes islámští imigranti zase plíživě vstřebávají křesťanství. A zase vzniká mišmaš – chrislám.“ „To Vatikán nepřipustí.“ Moje chaotická směsice bůhvíkde vyčtených, zcela neužitečných informací, kterou jsem doufal hezkou profesorku totálně oslnit a intelektuálně převálcovat, v reálu zjevně vyvolala mnohem skromnější dojem. Mladší paní a dívky už prostě intoše nežerou jako kdysi. Ani ty, co mají blízko k literatuře. Kdepak jsou ty dávné zlaté časy? Člověk ve tmě pod hvězdami chvíli nesouvisle žvanil třeba o Hordubalovi a spolužačce Maryšce se oči hned leskly obdivem. Nebo to tak vidím dnes a ani tehdy vůbec nešlo o Hordubala? Nevadí. Dal jsem se na vojnu, musím bojovat. Nezbývalo mi než přidat na sarkasmu „A co podle vás Svatý stolec udělá? Vsadí rouhače do vatikánských kobek? Uvrhne je do klatby? Nebo snad vyhlásí křižácké tažení?“ „Píše se jednadvacáté století,“ řekla suše. „No právě. Nechápete, že ten proces už nikdo nezastaví? To je železná logika dějin. Vzestup, vrchol, úpadek. Platí pro lidi i pro impéria. Jednoho dne se bude papež hlásit na úřadu práce.“ Paní profesorka se neklidně zavrtěla: „I kdybyste měl hned pravdu, myslete na svůj román. Pokud ho dokončíte, budete ho chtít vydat teď, ne až v epoše chrislámu. Nechtějte být moc originální a provokovat za každou cenu.“ „Provokovat nemám v úmyslu. Rád bych čtenáře pobavil a současně je přinutil k přemýšlení,“ řekl jsem. „Jen aby to chtěli i oni,“ zapochybovala. „Pořád ještě jsme národ, který čte,“ řekl jsem pevně. „A který si – doufejme – umí vybírat.“ Podívala se na mě, jestli to, co říkám, myslím vážně: „Nechcete toho trochu moc? Nesmíte své potenciální čtenáře přeceňovat. Nezkoušejte, co nikdo nevyzkoušel, raději drnkejte na osvědčenou strunu. Kromě dvou tří autorů se česká beletrie dnes nekupuje, i když se zatím ještě docela čile půjčuje. Čtou ji hlavně důchodkyně a ty chodí do veřejných knihoven. A jak to tak vidím, nebude se za chvíli už ani půjčovat.“ „Myslíte, že lidé ztratí zájem o příběhy?“ potřásl jsem nevěřícně hlavou. „Zájem mít budou, akorát je nebudou chtít číst.“ „Přeháníte.“ „Ani ne. Kdysi si přece lidé příběhy jenom vyprávěli. Teprve mnohem později je začali číst. Proto vlastně vynalezli a pořád zdokonalovali knihtisk. Až jednoho dne nastala chvíle, kdy všichni gramotní četli ostošest. Přišla hvězdná hodina tištěných příběhů. Ta ovšem právě minula. Vkus davu se radikálně mění. Nejen tady, celosvětově. Čím dál víc lidí se chce na příběhy jenom dívat.“ „To jako že televize zvítězí na celé čáře?“ Přikývla. Odporoval jsem: „Jsou to dvě rozdílné věci. Řeč filmu nemůže nahradit knihu. Každý dobrý román má oproti filmu několik vrstev. Jak je chcete natočit? To dokázal – možná jednou nebo dvakrát – Fellini. Román na plátně bude vždycky jenom něco na motivy. Vzpomeňte si na Nesnesitelnou lehkost bytí. Natočili ji machři, ale Kundera se nepoznal.“ „To vadí možná vám. Nebo mně. Ale miliony chtějí obrázky. Nastal soumrak tištěného příběhu.

Ale i film má svoje možnosti. Sean Connery ve Jménu růže je za všecky romány. To je vývoj. Příběh nezanikne, jen jeho tištěná forma tu nebude navěky. Kdysi si árie z nových oper hvízdal kdejaký učedník. Byly to dobové hity. A dnes? Opera je mrtvý žánr. Knihy čeká stejný osud. Bude je kupovat jenom pár fajnšmekrů a snobů.“ „Báječné vyhlídky,“ procedil jsem kysele. „Ale vraťme se k vašemu textu,“ prohlásila najednou se zářivým úsměvem. Sláva. To to trvalo… Teď musím zburcovat veškerou svoji pozornost, dojde na to, o co jsem si po celý ten čas koledoval. Nebo mě zase čeká – dnes už minimálně podruhé – chvalozpěv na genialitu Franze Kafky, kterému jsem přes veškeré svoje úsilí nikdy extra nehověl a ani neporozuměl? „Především je třeba si uvědomit, že vaši hrdinové jsou dost výluční…“ začala. Sláva, opravdu začala mluvit k věci. Nepotěšila mě, ale hned svoji kritiku opentlila tak, abych ji strávil. Musím se na svůj rukopis prostě „podívat jakoby pohledem člověka zvenčí“. Vyházet narážky, které nejsou z hlediska děje nezbytné. (To budou ale skoro všechny. Děj na nich sice nestojí, zato atmosféra…) Víc se mám pokoušet o vtip, o ironii. Co bych říkal tomu, že by to celé začal vyprávět třeba mimozemšťan? Prostě ufon, vesmírný rozvědčík na planetě Zemi. „Ufon?“ vyjevil jsem se. „Jasně. Ufon, E. T., zelený mužíček, jak je vám libo.“ „Ale já jsem tam zatím nikde…“ „Nevadí. Když fantasmagorie, tak fantasmagorie. Ufon by mohl líčit úplně bez zábran, jak vidí dění na naší planetě. Čím víc absurdností, tím líp. Jako třeba ten váš chrislám. Ufoni zkrátka můžou všecko. Aspoň si myslím.“ Nedělá si ze mě srandu? Poplašeně jsem si ji změřil. Byla vážná. Znělo to šíleně, ale kýval jsem hlavou jako debil. Ještě jednou na mě vycenila bezchybný chrup a povstala. Nezbývalo mi než poděkovat a taky se zvednout. A pokusit se na rozloučenou usmát aspoň z poloviny tak pěkně jako ona. Ani ve snu by mě nenapadlo, kam se za sršení kalafunových blesků profesorčina i svého vlastního ducha tak radostně řítím. Ještě jsem netušil, že i já můžu být vtažen do dobrodružství v aranžmá velkého světa, v němž se píší hrdinské kapitoly dějin. Tím spíš jsem ještě nedumal nad tím, že „hrdinská kapitola“ je eufemismus pro vraždu tisíců lidí, která se zpravidla nikdy nevyšetřuje, zatímco jedna jediná vražda může – jsouc prohlášena za sprostý zločin – zaměstnat celý policejní sbor. Chtěl jsem prostě sobě i ostatním dokázat, že i já svedu napsat knížku.