Věra Fojtová NEVĚRNÉ ŽENY PIJÍ SAUVIGNON Vinařská krimi Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Věra Fojtová, 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5932-8
Jaro
I. část
Když něco končí Končila zima a velmi pomalu začínalo jaro. Ono se vlastně ani nedá říct, že začínalo, to by bylo v té chvíli příliš odvážné tvrzení. Zatím se totiž jen klubalo, jenom tak nesměle pokukovalo kolem sebe, jako by se mu do té sibérie ani nechtělo. Jeden den už to sice vypadalo, že se konečně rozloupne naplno, ale druhý den se po slibném začátku prohnal ulicemi mrazivý vítr, který kolem sebe zuřivě metal plné hrsti už dozajista posledního sněhu. A lidé, kteří mezitím povytahovali krky zpod šálů a límců, aby se nadechli a utěšili, zmateně zase zalézali jako šneci do ulity a do zimního textilu láteřili na rozmary počasí. Zima se zdála dlouhá a nekonečná, ostatně tak jako vždycky, kdy už se přeženou vánoční a novoroční svátky a moc radosti nezbývá. Dny se sice prodlužovaly na úkor nocí, ale byly ještě křehké chladem a pořád bylo líp někde v teple za pecí. Kapitán Otakar Kuba však „za pecí“ neseděl. Neměl nárok, na takový luxus si musel ještě pár měsíců počkat. Zatím pořád ještě seděl na služebně a snažil se využít pracovní den co nejproduktivněji, aby neměl pocit lenocha či darmojeda, a taky ho tlačil čas a resty, které se nakupily pro dostatek jiné práce. Zvedl hlavu od klávesnice počítače, do něhož koukal celé odpoledne, jako vrána do nudlí či z nudlí, a snažil se do něj nasázet zápis posledního zdárně dokončeného případu. Narovnal se, pohnul hlavou na ztuhlém krku nejprve směrem k hrudi a potom dozadu, pak na levou i pravou stranu. Bylo to jogínské cvičení, jediné, které si zapamatoval z doby, kdy chtěl tuto důmyslnou terapii na sobě provozovat, aby se aspoň částečně srovnal se skutečností a oprostil od světa vezdejšího. S nelibostí zaznamenal poněkud hlasité křupnutí delší dobu jednostranně zatížených krčních obratlů. Starý člověk, hotová opíca, vzpomněl si na oblíbené rčení své rozšafné tetičky, která s tím ovšem už žádnou starost neměla. Kdykoli však on toto úsloví použil nahlas a ve společnosti jiných, krajových výrazů neznalých, musel podat i vysvětlení, že opíca je pouze obyčejná opice. Poručík Lukáš Vrba zvedl ostražitě ke kapitánovi oči. Až do té chvíle je měl upřené do rozložených papírů na stole, neboť také využíval momentálního klidu, aby si srovnal restíky. „Co je?“ „Co by bylo? Jenom se pokouším srovnat a rozpohybovat své stárnoucí kosti, sokolíku.“ Kapitán Kuba říkal dosti často svému podřízenému poručíku Vrbovi sokolíku, avšak většinou to bylo v těch případech, kdy potřeboval dát jednoznačně najevo svoji převahu. Nikoli však ze svého momentálního nadřízeného postavení, bral na sebe odpovědnost v každém případě, protože někdo ji přece mít musí. Sokolíkem nazýval poručíka Vrbu pouze z pozice staršího. A tím pádem, to se rozumí samo sebou, i zkušenějšího. Tak si to myslel.
„Aha,“ zaznělo úsporně. Poručík Vrba se uculil a sklonil se znovu nad papíry, neboť dalšího komentáře nebylo třeba. Bylo zvláštní, že právě tato jednoduchá odpověď kapitána Kubu poněkud nadzvedla ze židle. „Slůvko pochopení aha, samozřejmě, ale od tebe zní v souvislosti s mými kostmi skoro posměšně.“ „To se ti jenom zdá.“ Bylo zbytečné debatu dál rozvíjet, staré kosti byly poslední dobou kapitánovým oblíbeným tématem. Od té doby, co si umanul, že odejde na zasloužený odpočinek, dával svému okolí najevo, že se tak stane právem. Poručík Vrba vysunul nesouhlasně spodní ret. Jasně, teď bude dotírat tak dlouho, až uslyší, co vlastně slyšet nechtěl. „Ten tón, ten tón… tak ten se mi právě moc nezdá. Můžeš mi vysvětlit, co znamená to tvoje – aha?“ „Nic, co by, nic za tím nehledej. Jenom že to znělo, jako bys vytahoval ze skříně kostlivce.“ Tak a máš to, nahrál jsem ti na smeč, klidně pokračuj, no schválně – počkej… „Ha, ha, ha. Počkej za pár let.“ Poručík Vrba sklonil hlavu níž a ušklíbl se. Přesně, trefa přímo do černého! Ale pořád to ještě nebylo ono, zatím jenom první stupeň. Začínáš se opakovat, starý brachu. Unavuješ, unavuješ a já mám úplně jiné starosti, než jsou tvoje zteřelé kosti. „Jo, já vím, pamatuju si tvé oblíbené varování – počkej, až ti bude šedesát… opakuješ to totiž pořád dokola, hlavně když se ti to hodí, a zapomenout se to vážně nedá.“ „Učenlivý sokolík… Měl bys vědět, že na posměváčky máme taky háčky… každému běží a než se naděješ, budeš rád, že tě ráno bolí celý člověk jako připomínka toho, že ještě žiješ.“ Amen. Tak to by bylo, oblíbené téma je vyčerpané, můžeme se uklidnit a pokračovat v normálním rozhovoru. „Vždyť jsem toho zase tolik neřekl, kapitáne. Chtěl jsem jenom rozvířit stojatou pracovní hladinu. Jenom trochu srandy tady vnést. Je to tu jak na kerchově před dušičkama.“ „Ještě hůř, na kerchově už o nic nejde.“ „A tady snad jo?“ „No to bych řekl, jinak by přece naše práce neměla žádný smysl. A napsat zápis o případu, kdy vnuk ubodá svoji vlastní babičku pro pár stovek, jako šílenec, desítkami bodných ran… to chce nejen silný žaludek, ale i tu víru ve smysl.“ Kapitán od sebe znechuceně odsunul zápisky, z nichž pro zprávu čerpal, jako by s nimi nechtěl mít nic společného. „No jo, to je teda na pováženou. Třeba by bývala stačila jedna rána, že jo,“ zahučel poručík Vrba s vědomím, že svými slovy probudí nadřízeného k další výchovné lekci. „To ti není té staré paní aspoň trochu líto? Vychovává, rozmazluje vnoučka a potom… Tolik cynismu bych od tebe nečekal,“ zavrtěl kapitán hlavou. „Co vy jste za generace?“ Tak a je to tady. Plynulým přechodem od starých kostí se kapitán přesunul ke generačním rozporům. „Nezevšeobecňuj, to si od tebe moje generace nezaslouží. A ode mě to není cynismus, slovutný kmete, taky už mi to leze na mozek a pomalu mi začíná hrabat.“ „Počkej, až ti bude šedesát.“ Konečně přišla ta správná připomínka, ušklíbl se poručík Vrba. „Tak jsem se přece jen dočkal. No právě, ale ve výhodě jsi ty. Máš zkušenosti a máš to za pár, tobě je hej. Ale co já? Mládí už je v pr…achu a důchod v nedohlednu…“ „Zato máš před sebou ještě pěkný kus života, na rozdíl ode mě, a abych nezapomněl na ty tvoje
nádherné nadějné vyhlídky do budoucna. Tak teď nemudruj a nehudruj. Bude hůř.“ „Jo. Děkuju pěkně za opravdu nádherné nadějné vyhlídky.“ „Rádo se stalo a nic mě to nestálo.“ „Buď se budou snižovat v rámci úspor stavy a povandruju neznámo kam, anebo mě někdo sejme.“ „Prosím tě, nedramatizuj. A vzpomeň si, kdy naposledy po tobě někdo třeba jen vystřelil?“ „Kdyby jo, tak už se mě neptáš. Z toho plyne, že naposledy ještě nikdo, ale co není, může být.“ „Tak to budeš oproti té babce ve výhodě. Tu sejmul vlastní vnuk a neměla žádnou šanci. A víš, jak se hájil? Že kdyby mu ty peníze dala hned, když si o ně řekl, nemusel na ni vzít nůž.“ „No, nějak se snad hájit musel, ne? A kolik peněz jí vlastně nakonec ten povedený vnouček sebral?“ „Necelou tisícovku.“ „Třeba ho rozčílilo, že si babka našetřila tak málo…“ „Ty teda máš dnes den. To jsi vstával zadkem nahoru? Člověk by řekl, že ses postavil na opačný konec barikády. Někdo tě naštval? Kromě toho, že musíš pracovat? Stalo se něco neobvyklého?“ „To snad ani ne.“ „To mi povídej. Pozoruju tě celý den… samozřejmě poočku, abych tě náhodou svým zájmem nepopudil. Nedá se přehlédnout, že jsi nervózní, nesoustředěný a pichlavý jako ježek.“ „Tak to promiň, šéfíku, že ti dělám vrásky. Netušil jsem, že jsem pod drobnohledem, snažil bych se ze všech svých sil a ani brvou bych nehnul.“ „Tobě fakt začíná hrabat, Lukáši.“ „Teda někdy by nebylo ani divu, tady po tolika letech s tebou, ale doufám, že taková chvíle ještě nenastala. Jenom zrovna dnes mám tak trochu nervy v kýblu.“ „Prosím tě, ty ještě nějaké máš? Copak, copak, tvoje krásná žena Monika snad zlobí? Neposlouchá strýčka?“ No jo, aby si nerýpl. Při vzpomínce na nedávnou krizi u nich doma, kdy se Monika konečně naštvala kvůli jeho nekonečným bočním úletům, sebrala se a dokonce na pár dnů odjela, se Lukáš zamračil. Že se vůbec kdy kapitánovi svěřoval! Zrovna jemu. „Potom prý já jsem pichlavý… nejdřív probíráme tvoje staré kosti a potom moje prohřešky a následný trest.“ „Sorry, brachu, ale říkáš si o to sám.“ „Neděje se nic, co by stálo za řeč. Můžeš se uklidnit, Monika je v pohodě a já taky. Jenom… jak to jenom říct. Jsme v naději.“ „Cože? No jo, naděje, tak ta prý umírá poslední. Dali jste si sportku nebo něco podobného?“ „Houby s octem. Zásadně nesázím, nemám rád plané naděje.“ „Ale když nehraješ, nevyhraješ. Znáš ten vtip, jak chlapík prosí toho nahoře – Pane Bože, dej, ať vyhraju, dej ať vyhraju… a mele to pořád dokola, až toho i Bůh má plné zuby a zařve k němu dolů – to je pořád řečí, tak si běž aspoň vsadit…!“ „Ha, ha, ha. Nikdy jsem nevyhrál ani v tombole na plese, tak proč bych měl vyhrávat zrovna teď? Jo, vlastně jednou jsem vyhrál dřevěnou vařečku. Měla namalovaný ksicht a pod ním namotanou sukni z lýka. Taková blbost, dodnes netuším, k čemu to bylo. V tomhle štěstí fakt nemám.“ „Třeba se jednou unaví…“ „Asi nejsem dost velký vůl, aby na mě sedlo. Raději ve všem spoléhám jenom na sebe, znáš to o té paži na konci ramene… Monika šla dneska k doktorovi.“ „To mě vážně mrzí, že je Monika nemocná. Nebylo by se co divit, v takovém mizerném počasí, ani zima, ani jaro, kape to kolem jako mouchy. Člověk chytí chřipku, ani se nenaděje.“
„Jestli jsi pozorně poslouchal, co říkám, tak já jsem prve mluvil o naději, ne o nemoci.“ Otakar Kuba chvíli mlčky zíral na Lukáše jako na zjevení. Bylo nad slunce jasné, že cosi závažného naznačuje. „No nekecej!“ vydechl konečně ohromeně, když mu definitivně došlo, o jaké naději to poručík Vrba mluvil. „Tak to mě teda podrž. Jestli tomu dobře rozumím, vy budete mít sviště? Kdy to bude, prosím tě?“ „Ježkovy oči, ty to ženeš! Já ještě ani pořádně nevím, jestli vůbec něco bude, zatím čekám, až Monika zavolá, a ty už se ptáš, kdy. Nebo chceš taky vědět, kdy se tak mohlo stát? A jakým způsobem?“ „Tak to není nutné, sokolíku, snad bych se ještě matně upamatoval, jak se to dělá, že jo…“ „A já myslel, že nedobrovolně od sexu abstinuješ.“ „…a docela určitě vím, že k tomu musejí být nejmíň dva. I když… přes všechnu moji snahu a námahu, já jsem děti nikdy neměl.“ „Je ti to líto?“ „Já vlastně ani nevím. Jednu dobu jsem o to moc stál. Asi bylo pozdě. Nejdřív chtěla moje žena, já ne, z důvodů čistě sobeckých. Potom jsem chtěl já a ona ne. Jak se ukázalo později, aspoň už se mnou ne. Z důvodů, které zná jenom ona.“ „Ale ona děti má, ne?“ „Jo, pokud je mi známo, tak dvě. Našla si zkrátka jiného tatínka, patrně pro plození a výchovu dětí spolehlivějšího. A jestli je mi to líto? Srovnával jsem se s tím dlouho, tedy spíš s tou uraženou mužskou ješitností. Ale když nevím, o co jsem přišel, tak mi to nemůže být ani líto, no ne?“ „Ano, i tak se to dá interpretovat.“ „Na druhé straně, představ si nějaké dítě jako miniaturku, takového malého Kubáska… malinkej, vrásčitej, pelichající… No, nebylo by to krásné? Není to inspirující?“ zasnil se kapitán Otakar Kuba a mohutným záklonem si znovu srovnal stárnoucí kosti. „No, nebo takový… představ si, malý Otakárek, třeba fenyklový… je krásně barevný a lehounký jako dech, poletuje si naprosto svobodně z květu na květ… sem tam vystrčí sosáček… zaboří, nasaje a odletí, nemusíš ho krmit, bez následků a důsledků…“ „Ty jsi ale vážně vůl, Vrbo,“ sestoupil z výšin pozdního snění kapitán a raději uložil dosud napsané, aby část jeho odpoledního lopotění nepřišla vniveč, tak jako se stalo už několikrát.
Poručíka Vrby den D Pokročilý a zakaboněný den se dostal přece jen do poněkud jiné dimenze, tak trochu zlidštěl a proteplal, navzdory mírným generačním neshodám mezi kapitánem a poručíkem, a stále neustupující slotě tam venku. „Tak teda budeme čekat spolu a dáme ještě jedno kafe, ne?“ zeptal se kapitán vstřícně a vstal. „Třeba přijdeme na jiné myšlenky.“ Ještě než začala voda v konvici vřít, zazvonil Vrbovi mobil. Ačkoli na jeho zazvonění netrpělivě čekal celé odpoledne, chvíli na něj zíral jako výr. „Odvahu, sokolíku,“ povzbudil ho Kuba. Lukáš Vrba po něm konečně chmatl jako po valounu zlata, přitiskl k uchu a vzápětí se jeho napjatá tvář uvolnila a rozsvítila jako lampion. Kapitán se ani nemusel ptát, jakou zprávu to dostal. Podle Lukášova napjatého výrazu, který přímo před očima vygradoval do nadšení, bylo jasné, že se naděje proměnila ve skutečnost, v očekávání čehosi velice konkrétního. „Ty vole… to snad není možné…“ hlesl poručík Vrba současně ohromeně i dojatě, když odložil telefon. Zůstal civět jako v tranzu kamsi do nevábného rohu místnosti. „Já se z toho snad… je to tady, my budeme mít fakticky sviště.“ „Tak to je teda den! Pro tebe s velkým D. Gratuluju, taťko, oběma vám to přeju. Tobě i Monice.“ „Nemyslíš to jako ironii, že ne?“ naježil se Lukáš. „Nebudeš mi tu vypočítávat, co mě čeká… podělané plíny, kojení a noční řev, jesle, školka, škola a následná puberta…“ „Nic takového za tím nehledej, myslím to naprosto vážně. Ale to by chtělo tak trochu i zapít.“ „To si piš.“ „Tak půjdeme na jedno?“ zeptal se kapitán Kuba s nadějí, neboť poslední dobou s poručíkem nic moc nebylo. Poté co se rozkmotření manželé Vrbovi zase zkmotřili a dali dohromady, sekal Lukáš dobrotu, až to pěkné nebylo. A jak bylo z výsledků patrné, vzal to velice zodpovědně, pěkně od podlahy, a neflákal se. Jakmile přestal drobit svůj fyzický, mnohdy až patologický zájem o další ženy a občasné zalévání kapitánových kytek v jeho garsonce si vyložil po svém, soustředil se pouze na svoji vlastní ženu – a ejhle, zadařilo se. Možná konečně našel sám sebe. „To se ví, že jo. Nejen na jedno a nejen na pivo,“ vydechl poručík Vrba šťastně. „Mám radost jako ještě nikdy, to se přece musí zapít, a aby dítě taky pořádně rostlo, ne?“ „Hele, a nedělá se to, až se narodí?“ „To je možné, člověče. Ty s tím žádné zkušenosti nemáš a já to mám poprvé. Tak nejlepší bude, když si to teď projedeme nanečisto a potom dáme repete.“ „Moje řeč, sokolíku. Kdo chce pít, ten si důvod vždycky najde,“ rozveselil se i kapitán Kuba. Poslední dobou se cítil unavený a tak trochu vyhořelý a sám. Často míval i nepříjemný pocit, že je hozen do vody pod splav a nemá dost sil, aby se z ní vyhrabal. A ačkoli kolem něj nikdo nechápal, proč chce skončit na vrcholu kariéry, on to věděl docela dobře. Zdálo se mu, že se motá v bludném kruhu. „Kam půjdeme?“ zeptal se rozveselený Vrba, aniž si všiml kapitánova náhlého rozpoložení.
„Jednoznačně vede Pepa Cabrnoch. Nebo máš jiný nápad?“ „Kdepak, Pepa, ten nám rozumí.“
Privátní večírek A byla to smršť. Ani donští kozáci by se za ni nestyděli. Oba vtrhli do hospody jako vichřice a jednoznačně naladěni, o tom nemohlo být pochyb. Hostinský Pepa Cabrnoch je pozoroval s poněkud rostoucí starostlivou pochybností, i když mohl být rád, že se kšefty pěkně rozhýbou. Ale vzhledem ke svým dlouholetým hospodským zkušenostem, neboť za ty roky viděl kolem sebe už mnoho pobitých i poblitých, začal s oběma muži opatrně a téměř otcovsky vyjednávat a smlouvat. Měl je rád a nechtěl, aby z jeho hospody táhli jako od Chlumce. „Chlapi, vidím, že máte dobře nakročeno, ale nechcete si dát nejdřív můj vyhlášený gulášek s pěti?“ „Ale my jsme dnes výjimečně nepřišli na gulášek, Pepo,“ zahlaholil kapitán Kuba. „Tak to je mi jasné. Myslím jeden prima gulášek jako základ… to se tak dělá,“ začal opatrně s prevencí, ale když viděl, že se oba dva tváří odmítavě, poněkud přitvrdil: „Sakra, dejte si říct a sežerte guláš, než se mi tu zryjete jak kanci…“ „Máš z toho snad trauma? Prohlašujeme tady na místě místopřísežně, že je fakt vyhlášený široko daleko. Je zkrátka vynikající, to ti nikdo neupírá, ale teď kašli na gulášek, Pepo,“ povykoval rozjařeně Lukáš, „máme co oslavovat.“ „Jo? Našli jste si důvod?“ „To si piš a veliký důvod. Ten největší. Budu mít totiž dítě, rozumíš, sviště… jak říká můj kapitán…“ „No, to ti teda gratuluju, poručíku, ani nevíš, do čeho lezeš. Nebudu ti dávat rady a ponaučení, ani strašit tě nebudu, ale chceš se toho očistce dožít ve zdraví, nebo ne?“ „Si piš…“ „Na druhé straně, jestli fakt čekáš dítě, tak bys rozhodně neměl pít alkohol, že jo. To ti doktor neřekl?“ „Moje řeč. Klidně se může stát, že než se dítě narodí, taťkovi se zlomí játra,“ přidal se zlomyslně kapitán. „Tak jsem to nemyslel,“ zahučel Pepa. „Co já, já jsem jenom jako správný hospodář zasil, moje žena se bude kulatit. Řekl jsem přece, že čekám… tak teda teď čekám, až ten malý hrášek uzraje, a až teprve potom se narodí!“ „Co jsem komu udělal, a to tu budeš trčet celou tu dobu, až ten hrách vyroste?“ zaúpěl Pepa a zvedl oči ke stropu. „To je nějakých měsíců!“ „Neber to tak tragicky, žádný strachy, nenastupuje mateřskou, ráno musí do rachoty jako každý jiný. Bude přece živit rodinu, ne?“ snažil se Cabrnocha uklidnit kapitán Kuba. „No jo, ty jsi jeho nadřízený, Oto, tak se starej, aby nezparchantěl a přežil. Mně to může být jedno. Já jsem tu od toho, abych byl k ruce. Můj zákazník, můj pán.“ „Dobré rozhodnutí, dones nám další rundu.“ „Ať je to po vašem – provedu.“ „Jasně řečeno. Za ty roky v naší společnosti ses přece jen něčemu naučil.“ „Ale tím pádem také podávám rezignaci, pánové.“ „Neblbni. Na hospodského?“ „Houby, to bych podělal jenom sám sebe. Rezignuju s okamžitou platností na funkci vašeho
strážného anděla, odmítám se tady nervovat, ještě mě z vás klepne.“ „Naše řeč, Pepo, vykašli se na anděla.“ „Parchanti jedni mizerní, tvrdohlaví, ke všemu policajtský, co je mi vlastně do vás? Ať děláte, co děláte, stejně vás nikdo nemá rád. Uchlastejte se třeba k smrti. Možná za to dostanu i metál.“ Až skoro tak se za vydatné pomoci Pepy Cabrnocha stalo. Nemohl totiž snést fakt, že by se takový šrumec odehrával bez jeho aktivní účasti. Zašel dokonce tak daleko, že načmáral na papír: Dnes zavřeno – privátní večírek. A tento strohý vzkaz pověsil na dveře. A následující den vyvěsil na stejné místo ceduli: Dnes zavřeno – sanitární den.
Těžká jsou rána opilcova A druhý den byla středa a zrovna přišlo, jako z udělání, jaro. Právě to, na které netrpělivě čekali už pár týdnů. Vylouplo se jako mladý hrášek z čerstvého lusku a vyskočilo ze zimy rovnýma nohama přímo do ulic. Byla to škoda, že se tak stalo právě toho dne. Byla to totiž pastva pro unavené mužské oči, neboť dívky se náhle vylouply ze svých kabátů jak meče trav. Právě vzhledem k předešlé bujaré noci nebylo možné si tento očekávaný návrat řádně vychutnat, neboť kapitán Kuba a poručík Vrba si nesli po probenděné noci na krku místo hlav obrovské včelíny, které hučely a hučely, tak jak to ostatně se včelíny na jaře bývá. Seděli za stolem povadle jako zapomenuté hlávky salátu a do řeči jim věru nebylo, natož do skoku. Na druhé straně jim štěstí přálo, neboť major Krupka, zvaný mezi svými podřízenými Mejdžr, ležel už pár dnů doma v posteli. S chřipkou. Ačkoli byla ženského rodu, majorovi žádné potěšení nepřinášela. Jemu ne, ale kapitán Kuba i poručík Vrba si mohli být jisti, že se jim za zády z vedlejší místnosti neozve Mejdžrův řev, kterým obvykle zval své podřízené na svůj prošlapaný kobereček, aby jim pěkně a s radostí pošlapal ciferník a částečně i sebevědomí. A vlastně i major Krupka měl štěstí v neštěstí. Vidět na vlastní oči své podřízené v pracovním procesu totálně zdevastované chlastem, a tím pádem naprosto nepoužitelné, by mu jistě přivodilo přinejmenším nervový kolaps. Z toho plyne poučení, že i obyčejnou chřipku lze vnímat jako pozitivní. „Co budeme dělat, šéfe?“ zahuhlal Vrba a každé slovo bubnovalo kdesi v jeho hlavě jako permoník. Kapitán Kuba na tom nebyl o nic lépe. Snad jen o to, že měl režii dne výhradně ve svých rukou. „To je otázka… co budeme dělat. Já nic, a ty budeš dělat, co ti řeknu. Znáš to, rozděluj a panuj.“ „Skutečně povzbuzující… myslel jsem si, že jsi po těch letech nejen můj nadřízený, ale i kamarád.“ „Tak raději nemysli. Ale jak tak na tebe koukám, bude lepší, když nebudeme dělat nic oba dva. Sice nic neuděláme, ale taky nevznikne žádná škoda. Rozhodně odmítám nést dnes za tvé činy odpovědnost.“ „Je mi zle,“ zahučel poručík Vrba z posledních sil. „Já jsem ti říkal, abys ten guláš nejedl…“ „Co já… To Cabrnoch pořád… dejte si gulášek… dejte si gulášek, parchanti, nebo se tu ožerete jako kanci…“ „Chudák Pepa, chudák Cabrouš, za dobrotu na žebrotu. Staral se o nás jako o děti téměř vlastní. A nakonec ztratil vládu nejen nad námi, ale i nad sebou. Asi mu taky nebude dnes moc do skoku.“ „Dobře mu tak. Tak si teda péči o téměř vlastní děti nepředstavuju.“ „No, budeš mít šanci uplatnit svoji vlastní vizi, tatíku. Ale ty štamprličky kolem nás lítaly, co? Byla to paráda, to už dlouho nepamatuju, taková kanonáda, pěkně jedna za druhou jak kule v Sarajevu.“ „To jo, lítaly pěkně. Kéž by jich bylo jenom sedm…“ zahučel poručík Vrba a znovu tiše zaúpěl. „A víš, co bych si teď přál?“ „Je mi to jasné, to co já. Horkou a silnou česnečku.“ „Tu taky. Ale hlavně by mi docela bodlo, kdyby dnes všichni zločinci a hlavně vrazi dali pokoj.
Přál bych jim, aby jim bylo tak zle, jako je nám, tedy preventivně. Aby někam zalezli a lízali si rány. Aby jim ani na mysl nepřišlo otravovat slušné lidi…“ Poručík Lukáš Vrba tiše zasténal, neboť zvuk přístroje – slyšet se navzájem – se ostře zařízl do jejich rozbolavělých hlav. Kapitán Kuba zvedl zvonící telefon s povzdechem. „Kapitán Kuba, slyším,“ ozval se tiše a téměř vyčerpaně, ale předpisově. Hlas z druhého konce se však svojí razancí zařízl bolestivě téměř do celého těla. V duchu, ale opravdu jenom v duchu, zaúpěl. „To je dobře, to rád slyším, že slyšíš. Tak co? Užíváte si? Užíváte si, vy bando, když kocour není doma?“ zahlaholil major Krupka alias Mejdžr. „Teď bych rád slyšel i já. Něco nového?“ Vypadalo to i na dálku tak, že se mu konečně značně ulevilo. Plný síly a optimismu začal úřadovat patrně přímo z postele. Buď už měl dost ležení, nebo paní Krupkové, anebo obojího rovným dílem. „Dnes je poměrně klid, majore,“ začal zvolna kapitán, „teda aspoň zatím. Ale nechvalme dne před večerem,“ snažil se i na dálku majora uklidnit a hlavně ujistit, že poměrný klid nemusí trvat věčně. „Tak, tak, rozumím tomu dobře. Jinak řečeno, je pro vás potěšující, že nemáte do čeho píchnout. Mně už je podstatně lépe a rád vás brzy všechny uvidím. Těšte se, vy holomci.“ „Provedu, majore,“ zahlaholil optimisticky kapitán. „Však ony vás ty srandičky přejdou.“
Jedna vražda nestačí Jak už to bývá, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a někdy dokonce, když si hodně umane, i po policajtech. Mnohdy stačí jenom myšlenka na to, co právě teď nechceme, co by bylo přinejmenším nepříjemné, když už ne přímo tristní, a přivolané neštěstí je hotovo. A přesně to se stalo. To, že major Krupka Mejdžr úpěl doma s chřipkou a nemohl je svým řevem bezprostředně ohrozit ani zaskočit, nestačilo k tomu, aby aspoň tento kritický den proběhl bez větších nárazů na jejich značně podkopané a zdevastované fyzické a psychické schránky. Ale taková poťouchlá zlomyslnost číhá vždycky někde za rohem jako potměšilý rarášek. Když znovu zazvonil telefon a zařízl se i tentokrát ostře do jejich alkoholovými výpary oslabených lebek, kapitán i poručík na sebe pohlédli s neblahým tušením, že ani tento den nebyly jejich prosby stran minimalizované kriminality vyslyšeny. „Jednou já, podruhé ty,“ rozhodl spravedlivě kapitán. „Poručík Vrba, slyším,“ ohlásil se Lukáš úsporně. V takových případech byl ostatně strohý jako vždy, jenom dnes jeho hlas vrzal jako stará a vymáčená gumová holínka. Ale už podle Lukášova měnícího se výrazu během hovoru z druhé strany bylo jasné, že se stalo něco obvykle neobvyklého. Kapitán Kuba sledoval poručíkovy tuhnoucí obličejové grimasy s rostoucí obavou. „Rozumím. Jahodová pět, první patro, dva mrtví… jedeme. Je volné auto s řidičem? Dnes jsem si s sebou nevzal řidičák… Díky za pochopení… Jasnačka, rozumím, čeká před barákem…“ „Takže ne jedna vražda, ale hned dvě.“ „Přesně tak, kapitáne, slyšel jsi dobře.“ Kdyby jim někdo před čtvrthodinou řekl, jak rychlého přesunu jsou pořád ještě schopni, poslali by dotyčného přinejmenším do háje. Během několika minut byli sbalení, schopní aspoň v rámci daných možností převozu a naládovali se do auta. Všechno probíhalo téměř jako vždy, jenom řidič po jejich vstupu do vozu mlčky nasál a překvapeně a s ironickým pochopením pokrčil nos. „Nějaká nová kolínská, pánové?“ neodpustil si rýpnutí, šašek jeden. „To je poslední hit přímo z Paříže. Nic jsi o tom ještě neslyšel?“ zahučel poručík Vrba. „Nestarej se, holube, a spusť to pěkně naplno. Vezeš plný vůz odborníků.“ Ulice byly plné slunce a k tomu jako z udělání měli na krku dvě vraždy. Ani zbožné přání nepomohlo. Právě naopak, dostali to tentokrát tuplovaně.
