Alena Jakoubková CHYTRÁ ŽENA PRO MANŽELA PŘES PLOT SKOČÍ Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Alena Jakoubková, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5178-0
Vlaďce, mé nejpozornější čtenářce
Tento impuls je tak mocný, že nás sám k partnerovi dostrká, pokud mu v tom nebudeme bránit. (dr. Josef Josefík v knize Taháky pro dospělé: Jak si najít partnera)
U velkých věcí stačí, že jsme je chtěli… (J. S. o tom, jak nakládat s VELKÝMI sny)
Hormony jsou silný argument… (autorka této knihy)
Mendelssohnův pochod, pláč a smích, nevěstu bílé koně vezou na saních… Po svatební noci ráno, všední den, a manželka prosí: odjeď, aspoň na týden…!
„Gratuluju, maminko,“ oslovila mě lékařka profesionálně neutrálním tónem. „Budou to dvojčata…“ Aniž tušila, co ve mně její slova vyvolají, dál mi jezdila po břiše studeným přístrojem, pozorovala obrazovku a něco si při tom spokojeně mumlala. Dvojčata. Mámu vomejou, pomyslela jsem si. Abyste věděli, jsem teprve ve druhém ročníku na vysoké a maminka, když jsem jí řekla, že jsem otěhotněla, mi okamžitě navrhla, že se mi o dítě postará, abych mohla v klidu dostudovat. Chtěla mi dopřát to, čeho se jí samotné nedostalo. Ona totiž, když mě čekala, vysokou školu musela nechat, protože otec byl na vojně a babičky se nekonaly. Po návratu z vojny otec, jako už tehdy poměrně slušně proslulý mladý architekt (vyhrál nějaký, později samozřejmě nerealizovaný, projekt už na studiích), dostal několik zajímavých nabídek od předních pražských ateliérů a hned od začátku pracovní kariéry měl nejenom hodně zajímavou a na čas velice náročnou práci, ale také dost vydělával. Maminka se tomu přizpůsobila a zůstala celý život v domácnosti. Mně ale, ledva jsem odrostla růžovým punčocháčům a beruškám do vlasů, ustavičně hučela do hlavy, že musím vystudovat, abych měla zajímavé povolání. Statut ženy v domácnosti maminka nebrala nijak zvlášť úkorně, ale taky z toho, že ji okolnosti donutily vzdát se kariéry, nebyla zrovna na větvi. Kdyby si mohla vybrat (a kdyby ze sebe vydolovala víc asertivity vůči panovačnému otci), asi by si nějakou práci, v níž by se mohla vyžívat, našla, ale… ale nejdřív byla doma se mnou, otec si zvykl na hotelové služby na nejvyšší úrovni, a tak se maminka podřídila jeho stále vzrůstajícímu pracovnímu tempu a zajišťovala mu komplexní servis… Léta ubíhala, a i když už po několika letech manželství si maminka díky otcovým nadstandardním výdělkům mohla dovolit pomocnici v domácnosti a já vyrůstala a nepotřebovala její intenzivní péči, mamince došlo, že s maturitou na gymplu si žádnou extra zajímavou práci stejně nenajde, a někde prodávat se jí nechtělo. ♦♦♦ Nehodila flintu do žita, ale postavila se životu čelem. Začala malovat obrázky na hedvábí, které prodávala do jedné moderní galerie, četla poezii ve francouzštině, pěstovala orchideje a bonsaje a psala kuchařky. Zvlášť to poslední ji hodně bavilo, zejména proto, že se uchytila u malého, ale solidního nakladatelství, a vydávala každý rok novou knihu. Zaměřila se na exotickou kuchyni z celého světa a kromě receptů ve svých knížkách popisovala i mnohdy svérázné tradiční zvyky u stolu, typické nádobí, příbory, ingredience, chutě, koření… prostě takový komplexní obrázek místní kuchyně. Její knihy se staly bestsellery, na něž se stávaly fronty. Maminka brzy rozšířila rejstřík a k exotické kuchyni si přibrala tematické kuchařky, jako třeba víkendové obědy, grilování na zahradě, ovocné recepty a domácí moučníky a stala se proslulou celebritou, často zvanou do rozhlasových a televizních pořadů. My s otcem jsme z maminčiny kuchařkové slávy nadšeně profitovali, protože maminka si všechny
recepty zkoušela doma na nás – a každý samozřejmě několikrát, než ho „vypilovala“. Když maminka zkoušela nový moučník, nedokázali jsme všechny jeho verze ani při nejlepší vůli spořádat sami, takže se z nich radovali sousedé a přátelé. Jinak jsme ale s otcem poslušně večeřeli třeba kuřecí soté s květákem i pětkrát za sebou… A nijak nám to nevadilo. Díky maminčině pečlivosti jsme doma na stole běžně mívali mušle, krevety, suši, nejrůznější obiloviny, kaše, nezvykle připravené luštěniny, polévky s kokosovým mlékem a dalšími pikantními přísadami, fondue… A ty nepřekonatelně úchvatné moučníky! A lahodné exotické ovoce, které si maminka objednávala přes internet…! A nejrůznější druhy u nás dosud neznámé zeleniny. Například těstoviny maminka zásadně matlala doma, takže i obyčejné špagety aglio olio peperonico v maminčině podání byly hotové lukulské hody. Dneska se divím, že při takovém způsobu stravování ještě všichni (jakžtakž) projdeme dveřmi. Maminka totiž takhle vyvařovala denně – a o víkendu i třikrát za den. Maminka se sice nakonec profesionálně našla, pro mě ale plánovala docela jinou budoucnost. Pustila se do toho zgruntu: Dostrkala mě na jazykovku, abych se naučila co nejvíc jazyků, pak na španělské gymnázium a nakonec na studium translatologie na filozofické fakultě. Moje neplánované těhotenství ji zaskočilo. Moji osvícení rodiče mě totiž zasvětili do všech životních nástrah a předpokládali, že se budu řídit jejich radami a zdravým rozumem. To jsem měla samozřejmě v úmyslu, neb dítě bylo to poslední, co bych si v té době přála. Studium mě bavilo… Ale znáte matičku přírodu. Číhá na každý chybný krůček… A jakmile ztratíte ostražitost… Můj životní omyl se jmenoval Vladimír. Byl vysoký, urostlý, modrooký a nebezpečně krásný. Takový ten neodolatelně protřele vyhlížející démon se stínem strniště na propadlých tvářích, nedbale oblečený do značkové bílé bavlněné košile (rozepnuté až na pupík), opraných bleděmodrých džínsů a ležérního saka. Jako by vyskočil z reklamy na skotskou whisky nebo marlboro. Hotový mladý Delon. Kromě již zmíněných předností byl Vladimír obdařen též ženuškou a dvěma dětičkami, což považoval (zpočátku, než mě dostal do postele) za zbytečně zmiňovaný detail. Když jeho zmlsaný ledově modrý zrak ulpěl na mé panenské smetanové pleti, bohaté zlaté hřívě a útlé postavě, stačilo mu, aby se usmál. Roztála jsem jak jarní sníh a všechnu opatrnost poslala k šípku. O tom, že je ženatý, mi samozřejmě (abych si nedělala plané iluze, asi) později řekl. Ani se nenamáhal mi to nějak kreativně opentlit. Vytáhl na mě tu nejomšelejší z omšelých verzí: Žena mu už dávno nerozumí, spát spolu přestali už před lety, čekají jen, až děti odrostou, a pak se hned rozvedou. V tom prý mezi nimi panuje naprostá shoda. Samozřejmě jsem si byla jistá, že pravdu dí. Proč by mi přece lhal…? Svatá ty prostoto…! Vladimírův proklatě světácký a sakra sexy vzhled mi vzbouřil hormony. Netrvalo ani týden každovečerního vysedávání po vinárnách nad sklenkou italského vína a nad nějakou zajímavou (rozuměj světáka hodnou) specialitou, jako je třeba tatarský biftek, papričky jalapeños plněné modrým dánským sýrem nebo paella a už jsem (zcela omámena Vladimírovým šarmem) souhlasila, že s ním strávím odpoledne v holešovické garsonce nějakého jeho rozvedeného kamaráda. Jak neotřelé… Když jsme se v garsonce setkali poprvé, Vladimír oprášil všechny ty banální, ale tááák… romantické a naivnímu dívčímu srdci drahé rekvizity jako pugét růží, šampaňské a košík jahod
a trvalo dobrou půlhodinku, než si mě předhodil jako hlavní chod na širokou postel. Od podruhé mi ale prostě jen brnkl a navrhl (no, navrhl… spíš nařídil), abych se v určitou hodinu dostavila (již nažhavená, aby se nemusel namáhat s nějakou předehrou) do zmíněné garsonky, kde se na mě bez cirátů vrhl jako nadržený býk. Když dosáhl svého, poplácal mě spokojeně po hýždích, natáhl se po košili a vyzval mě, abych se oblékla, protože on spěchá, aby vyzvedl syna po hokejovém tréninku, učil se s dcerou matiku nebo došel manželce na víkendový nákup. Tušila jsem, že je cosi shnilého ve státě dánském. Tak blbá, abych si namlouvala, že v mém vztahu s Vladimírem je všechno v naprostém pořádku, jsem nebyla, ale bylo mi trapné Vladimírovi vyčítat, že je tak skvělý otec (sic…!) nebo dokonce, že chce s něčím pomoct své staré, ošklivé, nudné (sic, sic…!) manželce. Na Vladimírův netrpělivý pokyn jsem se tedy vždycky bez odporu oblékla a s posledním nyvým pohledem svých laních očí na netrpělivě podupávajícího Vladimíra jsem odkvačila a v srdci spřádala další romantický sen o tom, jak přede mnou Vladimír klečí, žádaje mě o ruku, nebo nějakou jinou podobnou pitomost. Tyhle rychlovky jsme si užívali asi půl roku. Tedy… Užíval si je Vladimír, mně spíš brnkaly na nervy. Dala bych přednost romantickému víkendu v Českém Krumlově nebo v Benátkách, ale o tom samozřejmě nemohlo být ani řeči. Vladimír přestal mluvit o rozvodu stejně rychle, jak o něm na počátku naší známosti (ha ha ha) začal. Jenže já byla zamilovaná a všechny pochybnosti o jeho dobrých úmyslech házela za hlavu. Kdykoli mi kamarádky ze školy četly levity, zacpala jsem si uši. Nebylo mi pomoci. ♦♦♦ Pak mi moje gynekoložka poradila na měsíc vysadit pilulky. Ani nevím, jestli jsem to Vladimírovi opravdu zapomněla říct, nebo jestli zapracovalo podvědomí. Takový to úchylný přání „ulovit“ chlapa, kterýho jsem milovala. Hodně úchylný přání, mimochodem. Těhotenství na sebe nenechalo dlouho čekat. Samozřejmě jsem s „dobrou“ zprávou spěchala za budoucím otcem, s očekáváním, jak jinak, výskoků do výšky, bouchání šampaňského, slz dojetí a dalších nezbytných sentimentálních serepetiček, tak drahých srdcím naivek a tvůrců telenovel. Včetně požádání o ruku, samozřejmě. I když mi bylo jasné (asi tři IQ mi zůstalo), že prstýnek Vladimír u sebe mít nebude – to víte, moment překvapení – tušila jsem, že na sebe zasnoubení nenechá dlouho čekat. A pochopitelně se mi briskně dostane převelice důrazného ujištění, že teď už o nás doma řekne manželce a konečně ji požádá o rozvod, aby byl volný pro manželství se mnou a mohl mi poskytnout domov a dítěti otcovskou ochranu. Na mou duši, že jsem v duchu spřádala plány, v jakých šatech se budu vdávat, když už asi budu ve vysokém stupni těhotenství… Než Vladimír dosáhne rozvodu, bude to asi chvilku trvat… Jasně že jsem se dočkala, a uznávám, že poprávu spravedlivě, zesinání, koktání, nevěřícného vrtění hlavou, kategorického popření jakékoli možnosti, že by měl s mým těhotenstvím něco společného, a následně nemilosrdných kopaček. ♦♦♦ S přiznáním rodičům jsem dlouho neotálela – jednak jsem se toho moc nebála, protože rodiče se
mnou nikdy nejednali tak, abych z nich měla obavy, a druhak bych těhotenství jen těžko tajila donekonečna. Samo těhotenství je nijak nerozhodilo. Když jsem však rodiče zpravila o tom, že otec mého dítěte je ženatý, že už dvě děti má, že o mé dítě nestojí a otcovství mi vlastně do očí popřel, můj otec zakroutil hlavou a namísto aby mi jednu fláknul, jak bych zasloužila, napomenul maminku: „Jaruško, tohle je tvoje vina. Holku jsi špatně vychovala. Nevím, proč jsi jí nevysvětlila…“ Odmlčel se, jako že snad ani nemá cenu v lamentacích pokračovat, a obrátil se ke mně: „Klárko, opovaž se po tom bezectném syčákovi cokoli chtít. My s maminkou ti dítě pomůžeme vychovat. Postaráme se o vás. Tady je místa dost…“ To mě dojalo. S otcem mám jen málo společného, ale je pravda, že jsem u něj vždycky našla zastání. A jeho velkorysý návrh, že mohu zůstat doma a žít dál i s dítětem na jeho náklady, jsem opravdu nečekala. Spíš jsem se bála, že mě vykáže z domu. Otec si totiž zakládá na tom, že je přísný, ale spravedlivý. Takový ten starozákonní patriarcha. Nutno podotknout, že maminka ani nehnula brvou, natožpak aby se proti nespravedlivému nařčení ohradila. Léta soužití s do sebe zahleděným otcem ji zocelila. Jak byla zvyklá brát všechny všední starosti, otcovy i moje, na svá křehká bedra, prostě řekla: „Klárko, důležité je, abys dostudovala. O dítě se ti samozřejmě postarám.“ Maminčina půvabná tvář snad ještě víc zkrásněla. Představa miminka v domě ji očividně potěšila. No a teď jí musím říct, že miminka budou dvě. „Paní doktorko,“ špitla jsem. „Jste si tím jistá…?“ Lékařka se na mě podívala. V obličeji měla unavený výraz, jemné hnědé vlasy jí už prošedivěly, hladkou pleť bez vrásek měla matnou a potřebovala by shodit nejmíň pět kilo. „Ovšem, jsou tu dvě. Vidím je jasně.“ No jo, to jsem celá já. Velká klikařka. Domů jsem nepospíchala. Cestou jsem se stavila v kavárně a objednala si čaj s citronem namísto obvyklého latte macchiato a navrch, proti všem svým dobrým zvykům, dva obrovské čokoládové zákusky se šlehačkou. Přemýšlela jsem, jak moc děti změní můj život. Tenhle rok ještě zkoušky udělám bez problémů – ale co bude dál? Na rodiče se mohu spolehnout – ale je to k mamince fér? ♦♦♦ Maminka měla kupodivu z dvojnásobného babičkovství radost. Plánovala, jak to v domě šikovněji uspořádáme, a já měla poprvé od posledního setkání s Vladimírem pocit, že svět (pro mě) zřejmě ještě nekončí. Maminka mi vlila odvahu do žil. Nějak jsem začala tušit, že to zvládnu. V rodičovském domě jsem měla pro sebe dva pokoje v prvním patře, ložnici a pracovnu. Teď maminka rozhodla, že dětský pokoj zařídíme ve stejném poschodí naproti mé ložnici a ona sama přestěhuje svou ložnici do pokoje hned vedle dětského. O tom, že bych měla mít vedlejší ložnici já, nehodlala vůbec diskutovat. S otcem měli oddělené ložnice už léta, protože otec pracoval často dlouho do noci nebo se pozdě v noci teprve vracel domů a maminka má lehké spaní. Myšlenka na děti v domě maminku doslova nastartovala. Vrhla se na zařizování a nakupování.
Rozhodla, že zatím bude dětem stačit jeden pokoj, ale později, až trochu povyrostou, budou potřebovat pokoje dva. Buď ložnici a hernu, nebo možná budou chtít mít každý vlastní pokoj. „S tím se musí počítat,“ mumlala a rozhlížela se po domě. Z tohoto důvodu nechala rovnou zrekonstruovat i rohový pokoj, který jsme používali jako hostinský a kam jsme odkládali nepotřebné krámy, jako staré televizory, do obrovské skříně jsme věšeli obnošené zimníky, na podlaze ležely asi tři vrstvy prošlapaných koberců. Maminka se do toho vrhla po hlavě – jak je jejím zvykem. V obou pokojích nechala natřít okna a rozšířit parapety, obrousit staré parkety a napustit je nějakým přípravkem, po kterém získaly nádhernou medovou barvu a nakonec obě místnosti nechala vymalovat. Ačkoli maminka mluvila mluvila o tom, že není třeba rovnou zařizovat oba pokoje, rohový pokoj vybavila záclonami a závěsy, veselým okrově zbarveným kobercem (který ladil s jemně žlutou malbou) a pověsila tam lustr se svítivě žlutým hedvábným lampionem zdobeným dlouhými třásněmi. Pod okno postavila starou pohovku, která v pokoji už byla, ale nechala ji potáhnout žlutým rypsem. Já se o nic nemusela starat, a ani mi to nevadilo. Popravdě jsem byla rozmazlený spratek, vyhovovalo mi, že maminka za mě všechno obstará. Soustředila jsem se na školu. Díky maminčině neústupnosti jsem mluvila pěti jazyky. Vrhla jsem se na studium romanistiky a hispanistiky a kdyby mi nerostlo břicho, ani bych si nevšimla, že jsem těhotná. Holky se narodily příhodně na konci července, takže jsem ani nemusela přerušit školu. Své dcery jsem pojmenovala Liana a Leona, i když otec z toho šílel. Nebo možná právě proto. Prý si to budou lidi plést. No, myslím, že u jednovaječných dvojčat bude podobné jméno tím posledním problémem a důvodem, proč si je budou lidi plést. Já jsem si holčičky nespletla ani jednou. Maminka také ne. Otec si je plete dodnes. ♦♦♦ Zařizovat dětský pokojíček mě ale bavilo. Když jsem se (skoro) na sto procent dozvěděla, že budu mít dcery, zaměřila jsem se na růžovou. Je to možná úchylné, ale nemohla jsem si pomoct a maminka mě v tom podporovala. Pokoj jsme vytapetovaly růžovou tapetou s drobnými bílými kvítky a zelenými lístky, zem jsme pokryly tmavě růžovým kobercem s růžemi. Nakoupily jsme metry a metry růžové látky na záclony, závěsy a přehozy přes postýlky, lampy s růžovými stínítky a spoustu dalších rozkošných doplňků. Maminka začala chodit domů obtěžkána růžovými dupačkami, svetříky a čepičkami. Otec z té záplavy růžové tiše úpěl a ačkoli ho podezřívám, že to nekupoval sám, ale poslal si pro to sekretářku, ocenila jsem, že do všeobecné nákupní horečky přispěl obrovským modrým plyšovým autíčkem a dvěma modrými čínskými lampiony. ♦♦♦ Lia a Lea byly překrásné, a všude, kam jsme s nimi přišli, budily pozornost. Maminka s nimi omládla. Kdekoli se s nimi objevila, holčičky považovali za její děti a nikoli vnučky, a jí to pochopitelně lichotilo. Poté, co si zkusila moje vypasované džínsy a zjistila, že v nich vypadá skvostně, koupila si své vlastní a k tomu pár mladistvých topíků (ke kočárku je to praktičtější, řekla mi, když jsem se na ni podezřívavě zahleděla) a otec se na ni po dlouhé, předlouhé době zase díval jako na ženu.
Myslím, že Lia a Lea přinesly do naší rodiny novou jiskru. S hanbou se musím přiznat, že na Vladimíra jsem brzy zapomněla. Když se holčičky narodily, přemýšlela jsem, jestli bych mu neměla zavolat a říct mu, že má dvě krásné dcery, ale dospěla jsem k názoru, že si to ten syčák ani nezaslouží. Konečně – musel si spočítat, kdy přijdou na svět, a kdyby měl zájem, mohl mi zavolat a zeptat se. Maminka pečovala o děti a já si žila jako svobodná. Občas jsem holčičky vykoupala, o víkendu jsem je obvykle vyvezla na procházku, ale hlavní starost s nimi měla maminka. Někdy jsem měla pocit, jako by se o péči o holčičky se mnou ani nechtěla dělit. O peníze jsem nouzi neměla. Otec byl v tomhle směru více než velkorysý. Řekl mi, že dokud budu studovat a bydlet doma, nechce slyšet o tom, že si najdu nějakou práci. Pro děti bude dobré, když budou mít matku co nejvíc doma. Ano, můj otec je velký macho. Podle něj je ideální manželka vysokoškolsky vzdělaná sečtělá žena šikovně naroubovaná na domáckou puťku. Na podzim jsem začala chodit se spolužákem Jankem, ale nechtěla jsem se nijak vázat. Janek byl do mě zamilovaný už od prváku a odkýval by mi cokoli, aby na mě mohl obdivně civět. Jenomže mě zkušenost s Vladimírem přece jen poznamenala. Byla jsem ostražitá. Janek byl hodný a často, když za mnou přišel domů, mě i s holčičkami vzal na procházku, tlačil kočárek, nabízel se, že se mnou dojede na velký nákup. Nenápadně se zapojoval do našeho života. Probírali jsme spolu možnosti, jak přeložit zadaný překlad, mluvili jsme o knihách, které jsme právě četli, rozuměli jsme si. Jenže já si myslela, že tohle není láska. Někde hluboko v sobě jsem věděla, že tohle není pro mne to pravé. Nevím proč, možná jsem v tomto období prostě chtěla být především matkou. Holčičky byly malé a přes všechnu maminčinu pomoc spotřebovaly většinu mého času, tedy toho, který jsem nevěnovala škole a učení. A já s nimi trávila čas moc ráda! No a také jsem jednoduše a prostě nebyla zamilovaná. Osud se zasmál. Já ti dám to pravé, zamnul si spokojeně ruce. Jenomže Janek byl urputný (a opravdu hodně zamilovaný) a já nikoho jiného po ruce neměla. A přece jen – nemít ctitele, na to jsem byla až příliš žena. Zavrtala jsem hlavu do písku a nechala událostem volný průběh. Janek k nám několikrát týdně přicházel s krabicí dortů nebo obložených chlebíčků, s košíkem ovoce, s nějakými bláznivými hračkami… S otcem debatoval o výsledcích v anglické fotbalové lize nebo o plánech na výstavbu nového obchodního centra v Londýně nebo v Paříži, mamince pochválil čokoládové fondue, do něhož si namáčel kousky ovoce a musel se hodně držet, aby si neolizoval prsty. Naše chození bylo sice dost (z mé strany) vlažné, ale Janek si toho asi nevšiml, protože k Vánocům mi koupil zlatý prstýnek a holkám opravdu hodně drahý sporťák. Maminka se vznášela na vlnách štěstí. Jankovi nepokrytě podstrojovala – nic jí nebylo zatěžko, když mu mohla udělat radost. Vyvařovala mu neskutečně složité pochoutky, jako třeba francouzská ouška – nejdřív nasmažila na malé pánvičce horu slaných bylinkami okořeněných palačinek a nechala je vystydnout. Pak je namatlala směsí z kysané smetany, nasekané petrželky a na jemno nakrájené šunky, přehnula je napůl, kolem dokola propíchala párátky, aby náplň nevytékala, a pak to celé obalila v klasickém trojobalu a osmažila jako řízek. Je to strašně dobrý, ale já bych se s tím nepatlala, ani kdyby mi někdo na břicho mířil samopalem. Maminka ouška servírovala ozdobená snítkou petrželky a kolečkem citronu a spokojeně Janka pozorovala, když seděl nad talířem a dělaly se mu boule za ušima. Každou chvíli mě obdařila
laskavým, hřejivým pohledem a pronášela věty typu: „Tak nakonec přece jen budeš šťastná…“ Nebo: „Lepšího tatínka by sis pro Leonku a Lianku ani přát nemohla.“ Chtělo se mi zvrátit hlavu dozadu a ječet. Jinak nevšímavý otec projevil nečekanou intuici a narozdíl od matky i smysl pro realitu: upozornil mě, že Janek naše chození bere vážně, a jestli nechci ublížit hodnému člověku, měla bych mu svůj diametrálně odlišný názor na náš vztah co nejdřív nějak šetrně vysvětlit. No jo, to se lehce řekne, ale hůř udělá. Jak byste třeba vysvětlili ctiteli, který právě opravuje laťkový plot kolem vaší zahrádky, nebo montuje další police na knihy do vaší pracovny, nebo podřezává nové dveře do sklepa, které notabene sám právě přivezl z OBI, že s ním chodíte, jen abyste nevyšli ze cviku? Ono totiž to chození s Jankem bylo velmi pohodlné. Otec mi koupil auto, ale já se s ním bála sama jezdit. Řidičák jsem si sice udělala v osmnácti, ale otec si na svýho passata dával setsakramentskýho majzla, a tak jsem za volantem seděla všeho všudy desetkrát – na trase naše ulice (z garáže otec pokaždé vycouval sám) supermarket, což je tam a zpátky necelý kilometr. Takže kdykoli nastala nutnost jet s holčičkami do poradny nebo kamkoli jinam, Janek přispěchal, aby nás tam odvezl. Otec na mně totiž nešetřil. Plácl se přes kapsu a koupil mi obrovský Renault Espace. Už jen představa, že si sednu za volant té obludy, mi roztřásla žaludek a že bych s tím „autobusem“ dobrovolně vyjela na silnici, bylo absolutně vyloučené. Musela jsem ale uznat, že dvě autosedačky, obrovský kočárek a balíky plen a lahví s mlékem se do fiátku nevejdou. Nouze naučila Dalibora housti, mne řídit. Nakonec jsem se ten kolos musela naučit ovládat sama, protože Janek odjel na půlroční studijní pobyt do Lisabonu. Ke španělštině, kterou studoval jako hlavní obor, si přibral portugalštinu a když dostal nabídku na stáž na tamní univerzitě, nemohl lákavé příležitosti odolat. Když Janek odjel, uvědomila jsem si, že se mi po něm ani moc nestýská. Že mě ta jeho nekonečná obětavost spíš lehce rdousila. Ale chyběl mi. Chyběl mi, když jsem musela s holčičkami na očkování (nakonec se tam se mnou, skřípaje zuby, vydal otec), chyběl mi, když jsem jela na velký nákup, což byla moje povinnost, když už se maminka starala o všechno ostatní. A chyběl mi, když se mi v koupelně odporoučela sprchová hadice. No jo. Jenže to pro život prostě nestačí. To mi bylo jasné. Ta Jankova půlroční nepřítomnost mi otevřela oči. Mám ho moc ráda jako kamaráda, ale… Jenže – jak mu to říct? Přece mu to nenapíšu…? Připadala jsem si jako chladnokrevná mrcha. Ale rozčísnout jsem to nějak musela. Zbaběle jsem to odložila na… až se Janek vrátí. Takže jsem na každý dlouhý láskyplný e-mail, který jsem od Janka dostala, odpověděla vřelepřátelským tónem a snažila se ignorovat jeho žadonění o vřele-láskyplné slovíčko. Byla to dřina. Ale ten půlrok mě nejen přinutil podívat se na svůj vztah-nevztah s Jankem s otevřenýma očima, ale naučil mě konečně bez stresu ovládat vlastní auto včetně zaparkování podélně v ulici. A když se mi něco rozbilo, zavolala jsem opraváře. A taky jsem navázala přátelství s několika maminkami v okolí. To na tom bylo to ze všeho úplně nejlepší. Moje spolužačky z fakulty byly všechny bezdětné. Po přednášce jsem s nimi ráda zašla na cappuccino nebo na skleničku vína do Hany Bany nebo na pivo k Rudolfinu, ale trávit s nimi více času bylo nemožné. Leonka a Lianka měly své oprávněné požadavky. Přijít s nimi na návštěvu
do studentského podnájmu, neřku-li se s nimi vydat na flám, bylo zhola nemožné. Občas mě sice navštívila Marta, s kterou se přátelím od dětství, ale ta vždycky zaskočila na chvilku, vypila kávu nebo snědla nějakou maminčinu dobrotu a už se hnala na rande s jedním ze svých četných obdivovatelů nebo na výstavu kaktusů, které pěstuje, či za nějakou jinou zajímavou činností. Holčičky ráda chovala do okamžiku, než jí některá poblinkala hedvábný topík nebo začala křičet. To mi je pak rychle vrátila a s průhlednou výmluvou se odporoučela. Proto mi nově navázaná přátelství s ženami ze sousedství nejen zaplnila citelnou mezeru, ale hlavně rozšířila obzory. Díky novým kamarádkám jsem pochopila, že s dětmi se dá podnikat spousta zajímavých věcí. Začalo to v poradně. Maminka měla nějakou neodkladně důležitou schůzku v nakladatelství, a tak jsem se na polikliniku musela vydat sama. Holčičkám už bylo devět měsíců a měly se čile k světu. V ordinaci mi s nimi pomohla sestra, ale obléknout v čekárně jsem je musela sama. Zápolila jsem s knoflíčky a pokoušela se ta dvě žihadla udržet bezpečně usazená na lavici, když mě oslovila půvabná – a velmi mladá – dívka: „Ukaž, já ti jednu podržím, než oblíkneš tu druhou.“ S úlevou jsem jí šoupla do náruče Leonku. „Jsem Klára – a díky,“ usmála jsem se na ni. „Ema. A není zač.“ Ema si Leonku zručně přidržela pravou rukou a pozorovala mě, jak se přetahuju s Liankou o její mikinku. Když se mi konečně podařilo mikinu přetáhnout dcerce přes hlavu, Lia se natáhla po rukávku, shrnula si ho přes zaťatou pěstičku a skoro celý si ho vstrčila do pusy. Spokojeně si přitom brumlala. „Díky,“ řekla jsem vděčně. „Jsou to šídla.“ Zatímco se Lea zabývala možností, jak mé zachránkyni co nejšikovněji odpomoct od svetříku – prostrčila prstík dírkou, zručně nabrala vlákno a hýkajíc nadšením ze všech sil popotahovala – děcko mé nové známé spokojeně pochrupovalo na její levé paži, ve tváři andělsky klidný výraz. „To je holčička…?“ zeptala jsem se. „Ne, to je Martínek. A nenech se zmást tím sladkým kukučem. Je to raubíř. V noci ani nezamhouřil oko, tak teď spí. Ale kdybys ho viděla v akci… Tvoje holčičky jsou proti němu ovečky.“ „Ráda bych ho viděla,“ řekla jsem impulzivně. „Bydlím v Lomené. U rodičů, máme pěknou zahrádku. Nechceš někdy přijít? Poseděli bychom venku, moje maminka báječně vaří,“ nabídla jsem. „Já bydlím v Cukrovarnické, to je od vás kousek,“ odpověděla Ema. „A přijdu moc ráda. My totiž bydlíme u manželových rodičů a to není to samé. Teda… oni jsou hodní, ale tchyně… no, myslí si, že Láďa mohl udělat větší štěstí,“ svěřila se. „A dává mi to občas ne zrovna jemnocitně znát. Ale pozvání ti mohu oplatit, mají velký dům i zahradu a hosty přivítají vždycky velkoryse,“ usmála se. „Tak platí,“ řekla jsem a natáhla ruku po Leonce. Ta jen nerada pustila Emin svetřík, ale brzy si našla náhradu v mé náušnici. „Napíšu ti telefonní číslo, až ty dvě fúrie přikšíruju do kočárku.“ „Já na tebe počkám,“ nabídla se Ema. „Aspoň si navzájem pomůžeme s kočárky do tramvaje. V tuhle dobu jezdí obvykle jen důchodci a já nemám to srdce po nich chtít, aby zvedali tak těžké břemeno…“ „Mám tu auto. Dá se tvůj kočárek rozmontovat na autosedačku?“ „Jo, dá… no tak to by bylo ještě lepší… Já nemám řidičák, ale Láďa mě nutí, abych si ho udělala. Myslíš, že se ti do auta vejdou tři autosedačky?“ trochu zapochybovala Ema. „Určitě – otec mi koupil náklaďák.“ Pak jsem se zarazila, abych nevypadala, jako že se chlubím. „Totiž, když mám ty dvojčata a jsem svobodná…“
„Ty jsi svobodná…?“ udivilo Emu. „Vždyť sem skoro pokaždý chodíš s takovým fešákem, který na tobě může oči nechat… Myslela jsem, že je to tvůj manžel…“ Věta vyzněla do ztracena a odletěla, jako by se vznášela na motýlích křídlech, ale bylo vidět, že Ema je zvědavá. „To je Janek,“ málem jsem se zakoktala. „My spolu jen… No, chodíme spolu, ale… On je teď v Portugalsku na stáži, ale až se vrátí, tak já… On není jejich otec, víš…“ kývla jsem hlavou k holčičkám, aby bylo jasné, o čem mluvím, a pokrčila jsem rameny. „Aha,“ přitakala Ema, aniž tomu rozuměla. Ale tomu jsem nerozuměla ani já sama. Ocenila jsem, že se Ema dál nevyptává. Emu s Martínkem jsem odvezla domů, a když jsme před procovskou dvoupatrovou vilou vykládaly její kočárek, z domu vyšla Emina zvědavá tchyně. Ema nás představila a paní Horová se naklonila do auta a obdivovala moje holčičky, které, jakmile je usadím do auta, usnou, takže v protikladu k realitě vypadají jako cukrové panenky. Dneska jsem je nastrojila do růžových mikinek s třpytivou aplikací kočičky s vypláznutým jazýčkem a růžových džínsových lacláčů. Byly naprosto neodolatelné. „Nechcete na chvilku zajít k nám?“ pozvala nás Emina tchyně. „K obědu jsem uvařila slepičí polívku, aby naše mladá trochu zesílila,“ s despektem si přeměřila Eminu štíhlou postavu, „a vám, jak tak koukám, by to také neuškodilo.“ „Nene, díky,“ řekla jsem rychle, ignorujíc Emin úpěnlivý pohled. „Musím domů, slíbila jsem mamince… že jí pomůžu s žehlením,“ lhala jsem, protože to poslední, co jsem chtěla, bylo budit holčičky, sotva konečně usnuly obě najednou. S Emou jsme se rozloučily s tím, že k nám s Martínkem zajde pozítří odpoledne, vklouzla jsem za volant a za dvě minuty už jsem zručně (nouze mne vskutku naučila dokonce i couvati…) zajela pozpátku do naší zahrady, zastavila před kuchyňskými dveřmi a přesvědčila se, že na holky svítí únorové sluníčko. Otevřela jsem okénka, protože se mi zdálo, že je docela teplo, a klidně jsem je tam, bezpečně připoutané, nechala. Z kufru auta jsem odnosila všechny krámy do kuchyně, uvařila jsem si šálek báječně silné černé kávy a usadila se s ním do proutěného křesílka pod pergolou před kuchyní. Musela jsem si sice na sobě nechat prošívanou bundu, ale to mi nevadilo. Měla jsem odtud na dcery dobrý výhled. Otec neviděl rád, když jsem s autem zajížděla až sem, protože si na anglickém trávníku hodně zakládá, ale je právě bezpečně vzdálen v New Yorku na jakési konferenci, kde vede řeč k nadějným mladým architektům… A co oči nevidí… Teď, v půli února, už se zahrada začínala probouzet – letos přišla nečekaně teplá zima, v rohu pod rozlehlým platanem jsem si včera všimla, že už raší sněženky, a ve vzduchu se nedočkavě chvěla vůně všech těch nádherných květin, které tu naši pěstují. Za pár týdnů se bude pergola prohýbat pod obrovskými hrozny růžovofialových květů bungavilie. Tady, v zákoutí u kuchyňských dveří, jsme odjakživa s maminkou odpočívaly nejraději. Na širokých prosklených dveřích visí krajkové volánkové záclony, navozující útulnost. Na bíle natřená proutěná křesílka maminka ušila květované naducané polštářky a ze stejné látky ubrus na kulatý stolek. Z otevřených dveří se obvykle line neodolatelná vůně nějakého maminčina nového receptu nebo alespoň vůně kávy. Z druhé strany domu otec nechal vybudovat rozlehlou terasu obehnanou sloupkovým zábradlím, z níž se dá sestoupit po třech schodech na pečlivě posekaný trávník. Na terase jsme rozestavěli obrovské květináče se vzrostlými stromky tamaryšku a oleandru a na zahradním nábytku a slunečníku otec nešetřil. Ani na Hluboké by se za takovou terasu nemuseli stydět… Vodíme
tam hosty nebo tam vysedáváme, když nemáme co na práci, ale když si chceme jen na chvilku oddechnout od nějaké činnosti, vždycky jdeme sem, dozadu. Když otec pochopil, jak moc to tu máme s maminkou rády, nechal tady okolo dveří na ploše asi tři krát tři metry postavit nízký betonový sokl vydlážděný kabřincem a postavit na něm konstrukci na pergolu. Udělal nám tím ohromnou radost – a od té doby tu obvykle od dubna do konce září jíme, protože je mnohem jednodušší vynosit talíře sem, než se s nimi vláčet přes celý barák na honosnou přední terasu. Maminka tady jen pár kroků od kuchyňských dveří už dávno založila bylinkovou zahrádku, na níž pěstuje pažitku, kudrnku, libeček, rozmarýn, mátu, bazalku a mnoho dalších voňavých koření. Zahrádka je vlastně jen takový velký kulatý záhon ohrazený nízkým, zeleně natřeným plůtkem. Maminka ho plochými kameny rozdělila na dílky jako koláč, abychom mohli po záhonu přecházet, aniž pošlapeme bylinky. Od té doby, co mám Leonku a Lianku, je mi kuchyňská činnost bližší a ohromně mě baví připravovat na čas nepříliš náročné pohoštění. Přemýšlela jsem, čím překvapím Emu, a napadlo mě, že bych pro ni mohla připravit vejce plněná tuňákem a bylinkami a palačinky s maminčinou domácí višňovou marmeládou. ♦♦♦ Když jsem se na druhý den vracela ze školy, sotva jsem vystoupila z tramvaje, narazila jsem na Emu. Na rohu pod parčíkem si povídala s nějakou další mladou ženou. Obě měly v košíku pod kočárky narvané tašky přetékající nákupy. Vydala jsem se k nim. Ema si mě všimla a zamávala: „Kláro, pojď sem. Tohle je Nataša. A ten andílek v jejím kočárku je Lucinka. Pořád spí.“ V jejím hlase zazněla nezastíraná závist. Ani jsem se jí nedivila. Martínek se nebezpečně potácel na korbičce sporťáku, visel na kšírách tu na jedné, tu na druhé straně kočárku, snaže se dosáhnout na zem pro nějaký fujtajbl, a hulákal jak na lesy. Ne, že by brečel – prostě čas od času (asi v půlminutových intervalech) radostně zahoukal způsobem, který by zahanbil i heligón. Podala jsem Nataše ruku a představila se. Ema hned vysvětlovala: „Klára má dvojčata, Leonku a Lianku.“ „Neplete se ti to?“ zajímalo Natašu. „Mně ne, ale otec z toho šílí.“ Holky se zasmály. „Dáme si teď nákupy domů a naobědváme se, ale odpoledne jsme myslely, že bychom si vyšly do Šárky. Je pěkný počasí… nechceš jít s námi…?“ nabídla Nataša. „Ráda,“ přikývla jsem a potlačila špatné svědomí ohledně překladu ze španělštiny, který jsem měla už příští týden odevzdat na fakultě. Domluvily jsme se, že se sejdeme ve dvě tady na růžku, já se rychle rozloučila a běžela domů. Nataša s Emou byly obě asi o dva tři roky mladší než já a obě byly vdané. Zatímco Ema bydlela s manželem Láďou u tchyně, kde ale měli sami pro sebe čtyřpokojové podkroví, Nataša a její Mirek si pronajali pokoj s kuchyní v přízemí vilky v Dělostřelecké ulici. Jejich domácí byl takový nevrlý stařík s hamižnými příbuznými, takže platili dost vysoké nájemné, ale výhodou bylo, že mohli využívat zahrádku. Už během té první výpravy do Šáreckého údolí mě děvčata velkoryse vzala mezi sebe. Od té doby jsme se scházely u jedné z nás skoro každý den. Byly jsme nerozlučné. Navzájem jsme si hlídaly děti,
společně jsme chodily do poradny, a protože Nataša měla také k dispozici auto, takže jsme dohromady byly mobilní, vyrážely jsme na výlety buď do Šárky, nebo do Markétské zahrady. Náramně jsme si to mateřství užívaly. Jak přišlo jaro, braly jsme s sebou deky, na nichž jsme nechávaly děti řádit bez nebezpečí, že se někam zřítí – musely jsme je jen hlídat, aby něco nesnědly – a přitom jsme se opalovaly a vedly jsme dlouhé (světoborné, pochopitelně) rozhovory. ♦♦♦ Janek se stihl vrátit na narozeniny holčiček. Přivezl jim strašnou spoustu hraček a oblečků a dával najevo takovou obrovskou radost, že nás zase vidí, že samozřejmě bylo zhola nemožné s ním začít rozmluvu na téma: jak to s námi dvěma bude dál. Janek tedy vklouzl do našeho starého života… …A já ani nepípla. Oslava Liančiných a Leončiných narozenin se konala u nás na zahradě a rozumělo se samosebou, že jsem pozvala i své nové kamarádky s celými rodinami. Maminka upekla dva obrovské piškotové dorty s čokoládovým krémem a všechny děti byly od šlehačky a od čokolády celé umolousané, ale nikomu to nevadilo. Chlapi se s plechovkami gambrinusu odklidili kousek bokem a my, holky, jsme si otevřely lahev chardonnay a čile klevetily. Janek na oslavu dorazil s mírným zpožděním, a než jsem stačila cokoli vysvětlit (měla jsem připravenou větičku: „to je můj přítel a spolužák z fakulty,“ o níž jsem si myslela, že z ní nevyplývá, že máme s Jankem prakticky před svatbou), sám se představil jako málem pán domu. Přišel mi dát pusu, všechny děti postupně podrbal na bříšku, mým holčičkám vlípl polibek na šošolky jejich světlých vlnitých vlásků, které jsem jim svázala růžovými mašličkami, Liance utřel nudli, zašel si do kuchyně pro plechovku piva a usadil se mezi mužské. Nataša na mě významně pohlédla. „Na první pohled je jasný, že jste jen kamarádi,“ pronesla sarkasticky. „Škoda jen, že na to ten fešák v cizině asi pozapomněl. Měla bys mu to rychle připomenout, jinak než se naděješ, budeš se jmenovat Marková.“ „Ale né,“ odmítla jsem lehkovážně, „Janek je prostě jen hodnej.“ „Jo,“ přidala se Ema. „A vůbec nic od tebe neočekává. I pro to pivo si naprosto samostatně došel do tvé kuchyně, otevřel si tvou lednici…“ odfrkla si. „Proč teda slyším vyzvánět svatební zvony…?“ Se špatným svědomím jsem pohlédla na prstýnek s modrým kamínkem, který jsem umanutě nosila na malíčku, ačkoli bych ho klidně navlékla na prsteníček. „Já vím, že mu to budu muset říct,“ povzdechla jsem si. „Ale kdy? Potřebovala bych nějakou šikovnou příležitost. No,“ hodila jsem problém pro tu chvíli za hlavu, „snad příští týden. Naši berou holky s sebou na chalupu, abych se mohla učit…“ „Neměla bys spíš přemýšlet o tom, že Janka začneš brát vážně? Je to skvělej chlap, pěknej, chytrej, sympatickej… má tě moc rád – a co je lepší, má moc rád tvoje dcerky. Byl by to pro tebe moc dobrej manžel,“ domlouvala mi Nataša. „Jenže ho nemiluju,“ řekla jsem toužebně. „A co když pak potkám někoho, do koho se zamiluju… Co pak…? Byla bych v pasti. Přece bych se nemohla rozvést s chlapem, jako je Janek…?“ dovolávala jsem se Natašina pochopení. Marně. „Jsi blbá,“ pravila bez špetky respektu. „Nechci se ptát na otce holčiček, když jsi nám o něm nic neřekla sama – ale tolik by mě zajímalo… Bylas do něj zamilovaná…?“
„Jo,“ zabrblala jsem zahanbeně. Vladimír byl slabým článkem v mé teorii o potřebě lásky (míněno VELKÉ LÁSKY) v manželském svazku. Vladimíra jsem milovala a pořád ještě jsem si myslela, že to byla velká láska (VELKÁ LÁSKA), ale ani já se svou sociální natuplostí jsem si nemohla dál namlouvat, že jsem s ním byla šťastná. Nebo že bych vůbec kdy mohla být. „A kde tedy je…?“ zajímalo Natašu. „No jo,“ rozhodila jsem rukama v gestu marnosti. „Je to kretén,“ informovala jsem kamarádky. „Nakecal mi, že mě miluje, a já mu to věřila. No a když jsem otěhotněla…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena. Co taky dál říkat…? „To mu nevadí, že má děti, takový krásný holčičky – a nevídá je?“ Ema na mě opatrně koukla, jestli se vůbec smí ptát. Když viděla, že neprotestuju, pokračovala: „Nebo jo? Chodí je navštěvovat… A ty snad,“ obrátila oči v sloup, „čekáš, že tě požádá o ruku…?“ „Ale ne,“ ujistila jsem ji neochotně, „nechodí sem… nikdy je neviděl. Vlastně ani neví, že se narodily… Ví jen, že jsem byla těhotná. Pak už… Pak už mi nevolal a já jemu také ne.“ To přiznání mě převelice zahanbilo a cítila jsem, jak rudnu. „Je ženatý,“ dodala jsem na vysvětlenou a doufala, že mě holky přestanou trápit. „Tys nevěděla, že je ženatý…?“ vyjevila se Nataša. „Když jsi s ním šla do postele…? To snad ani není možný,“ pravila směrem k Emě. „Ta holka by potřebovala pořádně naplácat.“ Sklonila jsem hlavu. Co na to říct…? „Holka nešťastná,“ Nataša mě navzdory tvrdým slovům vzala soucitně za ruku. „Nedávej si to za vinu. Chlapi si umějí zařídit život, na to jsou kabrňáci. A následky neřeší. Buď ráda, že nevznáší nárok na děti. To bys to měla teprve těžké. A…“ Nataša se zarazila, jako by váhala, jestli mi může položit tak osobní otázku. Usmála jsem se na ni, tak si dodala odvahu. „Nechalas ho zapsat holčičkám do rodných listů jako otce?“ Zakroutila jsem hlavou. „Ne.“ Pak jsem dodala: „V rodných listech žádného otce zapsaného nemají. To víš, že jsem o tom přemýšlela, obracela si to ze všech stran. Mít v rodném listu prázdnou tak důležitou kolonku – to není legrace. A samozřejmě se bojím, co na to holky řeknou, až vyrostou… Jistě se budou ptát. Lhát jim nebudu. Když budou chtít Vla… Vladimíra,“ vyslovila jsem po měsících nejistě jeho jméno, „vidět, nebudu jim bránit ani se na ně zlobit. Ale oficiálně… to je jiná. Nakonec zvítězil strach, že by na holky mohl vznášet nepřiměřené nároky, třeba jednou… Lidi se mění… I situace. Chci mít jistotu, že budu mít jejich výchovu pod kontrolou.“ Odmlčela jsem se. „Na rodiče se mohu spolehnout. Pomůžou mi,“ dodala jsem. „Tím spíš,“ opatrně promluvila Ema, „bys možná měla uvažovat o Jankovi. Zahodíš šanci na život s hodným mužem? S člověkem, o něhož by ses mohla opřít…?“ Pokrčila jsem rameny. Janek pro mě prostě neměl tu správnou přitažlivost. Navzdory dvěma dětem jsem byla pořád ještě mladá holka s romantickými představami démonického hrdiny, s růží v zubech šplhajícího po zdech rodičovského domu k mému oknu… Ach jo. ♦♦♦
Když naši odjeli s holčičkami na chalupu na Šumavě, do Chocholaté Lhoty, mrňavé vesničky, kde se před více než sto lety narodila moje prababička Jarmila, po níž maminka kromě jména podědila i prastarou chaloupku s půvabným barokním štítem na kraji obce, plivla jsem si do dlaní a pozvala jsem Janka na kafe k nám. Zdůraznila jsem na kafe a záměrně navrhla „odpoledne po škole“, aby si nemohl dělat falešné iluze, že ho zvu na romantický večer při svíčkách. To mi tedy nevyšlo. Janek moc dobře věděl, že naši odjeli a že dům je prázdný. Pochopitelně si pozvání vyložil špatně a dostavil se s obrovskou nákupní kabelou, z níž postupně vyndal dvě lahve italského chardonnay, dva tatarské bifteky velké jako talíře, holandská cherry rajčátka, rukolu, španělské olivy a obrovskou švýcarskou devadesátiprocentní čokoládu plněnou pomerančovými dílky, na které příšerně ujíždím – prostě si nemohu pomoct a sápu ji do sebe jako bezedná. A Janek to samozřejmě ví. Jo, on ví, jak na mě… Nu, to mi to moc neulehčuje, pomyslela jsem si rozladěně, ale čokoládu jsem okamžitě rozbalila a s chutí se do ní zakousla. Nechala jsem ji pomalu rozpouštět na jazyku, ale pak jsem se násilím přinutila vrátit do skutečnosti. Otevřela jsem předtím slastně přivřené oči. Polkla jsem sousto, opřela se o rám dveří. Ach jo. Pozorovala jsem Janka, jak všechny ty dobroty vykládá na kuchyňskou linku a nadechovala se, abych ho zarazila dřív, než bude pozdě. Tolik mi bylo jasné, že když ho nechám, aby mi naservíroval luxusní večeři, už to ze sebe dneska nevysypu. Janek otevřel skříňku a vyndal z ní dva talíře. Vyhrkla jsem: „Janku, prosím tě, nech to, musím ti něco říct.“ Janek flákl tataráky na talíře a nevzrušeně do nich palci udělal důlek. Otevřel lednici, vyndal dvě vajíčka a podíval se na mě. „Nestůj tu jako tvrdé y,“ vyzval mě. „Omyj rajčata a rukolu.“ Koukal se na mě tak dlouho, až jsem ho neochotně poslechla. Janek vejce rozklepl, oddělil bílky do šálku a žloutky přelil do důlků v tataráku. Pak okolo masa udělal tradiční kopečky: na jemno nasekaná jarní cibulka, rozetřený česnek, sůl, pepř, hořčice, kečup a sladká paprika. Nakonec to celé posypal sušenou petrželkou a snítkou čerstvé petrželky ozdobil žloutek trůnící na tataráku. V Hiltonu by to nesvedli líp. Pak rozpůlil rajčátka a nasázel je na rukolu, kterou roztrhal na malé kousky a rozložil na velký alpakový talíř. Posolil to, pokapal citronovou šťávou a olivovým olejem a navrch posypal na kolečka nakrájenými černými olivami. „Chceš na to sýr…?“ zeptal se mě a mně trvalo asi deset vteřin, než jsem se vzpamatovala. „Janku, chci se s tebou rozejít.“ Janek zvedl hlavu a pomalu položil ostrý nůž na prkýnko. „Kláro,“ řekl nabádavě. „Mám vás moc rád. A ty to dobře víš. Vím, že do mě nejsi zamilovaná, ale také vím, že se k sobě hodíme. Klape nám to spolu, to nemůžeš popřít.“ To sice je pravda, ale když já ho nemiluju… Sklopila jsem hlavu a pozorovala nehty na palcích, vykukujících mi ze stříbrných sandálků, které nosím na doma. Něžný odstín hříšně drahé francouzské pedikúry mě trochu zklidnil. Zvedla jsem hlavu. „Janku… já… prostě nemůžu, promiň.“ Jankova laskavá tvář ztvrdla. Viděla jsem, jak ztěžka polkl. Díval se mi zpříma do očí, ale já to
dlouho nevydržela. Zahanbeně jsem uhnula pohledem. Janek se ještě zeptal: „Myslíš to vážně…? Kláro, měj rozum… Nechceš si to ještě rozmyslet…?“...
