Jitka Prokšová LÁSKA PO KAPKÁCH Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jitka Prokšová, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5186-5
Část první
Ona a On
1 Příchod průvodčího přeruší Luisiny vzpomínky na zápolení s knoflíčky u košile. Helmut seznamuje Luisu s ústavem biofyziky. Překvapení v menze. Luisa sebou trhne, probere se z krátkého dřímání. Mezinárodní expres z Prahy do Mnichova ji odváží od problémů s Erikem i od každodenních rituálů. Zvolna si přehodí nohu přes nohu a rukou smete z džínů pár drobků, které na nich ulpěly z její pozdní snídaně kdesi mezi Plzní a Domažlicemi. Poodhrne ne právě čistý závěs u okna, aby se podívala do šedého, zamlženého dopoledne. I tady – kousek za čárou – počasí nestojí za moc, pomyslí si rozmrzele. Je začátek října, léto už je dávno pryč a s ním i hřejivé sluneční paprsky. Odevzdaně zírá z okna. Sedím tu schlíple, bez nálady, napadne ji, místo abych měla radost, že jsem konečně z dosahu Erika. Jeho neustálejch vytáček a poloklamů. No jo, jenže už teď mi schází… jeho ruce na mým těle… Po chvíli jí projasní tvář letmá vzpomínka. Když se s ní včera docent Loubal loučil, přál jí, aby na stáži načerpala spoustu inspirace pro další práci. „LMU je jedna z nejlepších univerzit v Německu, určitě se ti tam bude líbit,“ opěvoval její starší kolega mnichovskou univerzitu – místo Luisina budoucího tříměsíčního pobytu – a dodal: „Mají skvělou knihovnu i laboratoře, uvidíš, nebudeš se chtít vrátit.“ Až nyní si Luisa uvědomuje, že v té chvíli mohla odpovědět: proč ne, třeba bych tu nikomu nechyběla. A pak čekat, co on na to. Měla Loubala ráda tím zvláštním způsobem, ve kterém se mísil obdiv k chytrému, sečtělému a všestranně vzdělanému muži se soucitem. Jeho osobní životní tragédii znala – Loubalovi rodiče tragicky zahynuli při havárii letadla u černomořského pobřeží. On sám přišel před několika lety při bouračce na dálnici o manželku i dceru. Pamatovala si na tu dobu velmi živě… Na jaře před sedmi lety nastoupila na katedru aplikované fyziky. Tehdy ji vedl právě docent Loubal – statný čtyřicátník s neustále se smějícíma, chlapecky něžnýma očima. Pár dnů se rozkoukávala, poznávala lidi kolem sebe a brzy odhadla, že Loubal patří k nejlepším z nich. Jak po odborné, tak po lidské stránce neměl mezi ostatními konkurenta. Snad ještě starý profesor Vrbický s ním mohl soupeřit, ale toho šestadvacetiletá Luisa považovala za jistý druh reliktu. Jeho čtyřiašedesát let jí tehdy připadalo jako věk vhodný k odchodu do ústraní – pletí záhonků, sledování televizních seriálů či případnému vysedávání s ostatními důchodci po kavárnách. Někdy v červenci, když Luisa končila první sérii měření rezonančních jevů, vtrhl do dveří laboratoře bledý Olda Mrázek, téměř třicetiletý hubený blonďák, který byl na katedře pátým rokem. „Představ si, Loubal boural, teď sem volala sestra jeho ženy, stalo se to někde u Berouna. Ani nepřejeli hranice, víš přece, že se chystali do Itálie. Jeho ženu a dceru prej převez vrtulník v kritickým stavu do nemocnice, Loubal má bejt ale v pořádku, jenom sem tam nějakej šrám,“ sděloval jedním dechem všechny dostupné informace o tragédii. Na konci srpna toho léta pak Luisa Loubala málem nepoznala. Popelavý obličej brázdily hluboké vrásky, ráno i večer stejně neutrální výraz – strnulá, obranná maska muže, který najednou ztratil všechno, na čem lpěl. Asi o dva roky později Luisa poznala, že se o ni Loubal jakýmsi zvláštním způsobem uchází. Často si chodil popovídat k ní do laboratoře, kde sama trávila dlouhé dny nad vyhodnocováním výsledků svých měření. Zdálo se, že pro Loubala se Luisa tehdy stala symbolem naděje na nový život. Byla nadšenou posluchačkou jeho zážitků z rozmanitých cest po světě, schopnou bystře reagovat a ironicky glosovat především to, co se nějak dotýkalo její osoby. Onen víc než
patnáctiletý rozdíl mezi nimi Luisa ani Loubal nevnímali jako problém. Naopak. Jí imponoval jeho rozhled, inteligence, zkušenosti a občasné záblesky vracejícího se černého humoru, jeho přitahovalo její mládí, tvrdohlavost (kombinovaná neuvěřitelným způsobem s citlivostí) a touha po poznání. Několik dalších měsíců se Loubalův zájem o Luisu stále prohluboval, ale jako by ho cosi nutilo, nedávat před ní svou touhu najevo. Luisa mívala pocit, že v jejich blízkém vztahu převažuje hlavně přátelství. Občas si byla ochotná připustit, že je na něm poznat, jak se mu ona líbí. V noci před usnutím pak snila, že konečně najde dostatek odvahy a pomůže Honzovi (před pár týdny jí Loubal navrhl tykání, sama by si bývala nikdy netroufla) překonat bariéru, která je dělila od regulérního mileneckého vztahu. Tušila, že nedávná tragédie v něm patrně blokuje sexuální touhu, a tak byla připravená vyjít mu vstříc. Jenže pak začal zimní semestr nového akademického roku a Luisa v něm vedla svůj první seminář fyzikální chemie. Měla učit studenty třetího ročníku, kteří byli jen o pár let mladší než ona sama. Musím to zvládnout, pomyslela si Luisa, když se poprvé hnala k posluchárně ve druhém patře. Hned první hodinu se však bezhlavě zamilovala. Erik působil mezi ostatními studenty tak dospěle, jeho velké modré oči se na ni dívaly s obrovskou důvěrou a zájmem. Úzký nos, plné rty, černé vlnité vlasy a chlapecky štíhlá, ale pěkně tvarovaná postava. Měla co dělat, aby se na něj neustále neobracela a při výkladu nesměřovala otázky jen do koutu posluchárny, kde Erik seděl. Do té doby se Luise nikdy nestalo, aby ji mužské tělo tak přitahovalo. Příchod německého průvodčího vrací Luisu od vzpomínek k realitě. Podává mu již štípnutou jízdenku, muž v uniformě ji letmo zkontroluje a popřeje jí hezký den. To samý mi dneska ráno přál i Erik… tři měsíce ho neuvidím, proletí jí teď hlavou. Poslední dobou měli mezi sebou tolik neshod, že se jednou dokonce na pár dnů rozešli. Po týdnu je ale souhra náhod dovedla znova k sobě. Náhle si Luisa vzpomene na jeho včerejší telefonát. Večer jí zavolal, právě když si balila poslední věci do velkého modročerného kufru. Pár minut se vyptával, jak prožila dny, co se neviděli, a potom jí sdělil, že jeho matku už od rána pobolívá žlučník. Asi tedy za Luisou nepřijede, aby s ní v její garsonce strávil poslední noc před odjezdem. Ne asi, zcela určitě nepřijedeš… doplnila pro sebe Luisa. Pravda, měl to k ní daleko – skoro přes celou Prahu, ale ona přesto celý den doufala, že si najde na ten poslední večer čas. A ne takovouhle hloupou výmluvu. „Přijdu k vlaku, v kolik ti to jede?“ špitl pak Erik potichu. Luisa zrovna přemýšlela, jak ho přinutit, aby se u ní zastavil aspoň na hodinku. „V 9.15 z hlavního,“ utrousila stroze. A on, jako by na dálku odtušil okamžitou změnu její nálady, se rychle rozloučil. Luisa pak znechuceně odložila mobil na stolek vedle křesla. Zbabělec, ohodnotila jeho šepot v duchu, bojí se zeptat nahlas. Co by se asi tak stalo, kdyby se matinka dozvěděla, že spolu ještě pořád chodíme? No tak jsem o sedm let starší… a co? Vlak pozvolna zastavuje. Luisa se protáhne, narovná se a stáhne okénko. Další okamžik se z něj už vyklání. REGENSBURG Hbf, čte na velké ceduli nad nástupištěm. Zkontroluje čas na digitálních hodinách nad schody s údajem na svých nových hodinkách na zápěstí: 13.40. Fajn… jdou přesně. Do Mnichova má expres dorazit v 15.15. Tak to mám ještě spoustu času, napadne ji. Na vzpomínky… Není to její styl. Většinou si do vlaku nebo letadla nosí na čtení odborné publikace a časopisy. Dnes ale všechno zůstává nepovšimnuté uvnitř příruční kabely. Že by to způsobil ten stín smutku a ztráty, který včera zahlédla při loučení v očích Honzy Loubala? Nene,
dobře vím, že za to může Erik. Zklamání z dnešního rána, kdy dorazil na nádraží na poslední chvíli, aniž by se s Luisou stihl pořádně rozloučit, ji drží v kleštích doteď. Zavře okno, usadí se zpátky do sedadla a zamyšleně sáhne po balíčku sušenek. Po skončení onoho zimního semestru, kdy na seminářích sedával Erik s oblibou v první řadě malé, stupňovité posluchárny, ho Luisa zahlédla na chodbách fakulty už jen občas. Vždy ji s velkým předstihem pozdravil, zdálo se, že i on ji rád vidí. Jednou dokonce přišel na konzultaci, ale Luisa musela v tu dobu nutně do spektroskopické laboratoře (slíbila nepřítomnému kolegovi, že mu pohlídá experiment týkající se dielektrické relaxace polymerních gelů), a tak se s Erikem domluvila na druhý den. To však už nepřišel sám, ale se dvěma dalšími studenty, které údajně diskuse o problému optické aktivity polymerních fólií také zajímala. Luisa, která si na konzultaci oblékla romanticky rozevlátou sukni místo obvyklých džín a ráno si stačila udělat dokonce i mejkap, se tehdy musela v duchu nad svou pošetilostí hořce usmát. Jediný, komu její proměna tenkrát neušla, byl Loubal. Pozdě odpoledne, když Luisa odcházela z katedry, se střetli u dveří výtahu. Ocenil její nenadálou změnu obvyklé vizáže způsobem sobě vlastním. Zeptal se Luisy, komu má poslat děkovný dopis, že se z džínové drsňačky přes noc vyklubala krásná, romantická princezna. Luisa na podobný kompliment nebyla připravená, a tak jen něco zakoktala, zčervenala a zapadla do právě se otevírajícího výtahu. Až později jí došlo, že Loubal si tenkrát její zmatený úprk asi vysvětlil po svém – že by snad Luisa kvůli němu? A zatím Erik… Skoro tři roky v sobě Luisa dusila touhu, dotknout se toho mladého muže, kterého znala jen povrchně. Neuměla si vysvětlit, proč jí tak učaroval, ale věděla, že kdykoli ho potká, usíná ten večer se vzpomínkou na něj. Jenže těch okamžiků, kdy se jí podařilo ho občas zahlédnout, bylo čím dál míň. Ke konci tohoto tříletého období se však Luise stala ještě jedna nečekaná příhoda. Loubal ji pozval na víkend k sobě domů, psali tenkrát společně jeden článek do zahraničního odborného časopisu a on – jak říkal – chtěl mít na práci klid. Souhlasila, tehdy si byla jistá, že jejich každodenní rozhovory už žádný erotický podtext neskrývají, a i kdyby… třeba by se nebránila. Stejně tuhle nechtěně vyslechla, jak Olda se sekretářkou propírají nad obligátním kafíčkem údajný Loubalův vztah k Luise. To, co si ti dva domýšleli, sice nebyla pravda, ale kdo jim ty drby vyvrátí? A tak to sobotní podmračené odpoledne zazvonila u dveří Honzova bytu s podklady pro článek v podpaží a s láhví červeného vína v ruce. Loubal jí otevřel okamžitě, jako by stál připravený za dveřmi. Měl na sobě šedé manšestráky a světlemodrou košili s krátkými rukávy. Vypadal uvolněně, v takové pohodě ho Luisa na katedře vídala jen zřídka. Celé odpoledne až do devíti večer pracovali na článku, vypili přitom nejen Luisino víno, ale ještě další láhev z Loubalovy zásoby ve spíži. Čas od času si udělali pauzu, chroupali slané tyčinky ležící na stolku vedle křesel, probírali politickou situaci, lehce naťukli i některé katedrální záležitosti, ale nikdy přitom nezabrousili do soukromých vod toho druhého. Luisa věděla, že Loubal žije od tragické nehody sám, on doufal, že ona zatím stále ještě nepotkala nikoho, kdo by jí nahradil její první lásku (jak se kdysi při večerních debatách na katedře prořekla). Druhá láhev vína byla dopitá, Loubal chtěl otevřít další, ale Luisa odmítla. Půjde už domů, rozhodla se a za okamžik se zvedla z křesla. V předsíni popadla sako a otočila se k Honzovi, aby mu poděkovala za poskytnutý azyl na sepsání článku. „Bylo to fajn, měli jsme tu opravdu klid a…“ nestačila doříct větu, protože Loubal, který stál kousek od ní, si ji přitáhl k sobě a začal líbat. Luisa se najednou cítila zaskočená. Celé odpoledne si říkala, že se nic nestane, že Honzovi šlo skutečně jen a jen o práci, a teď se jeho jazyk hladově dobýval do jejích úst, vyprahle jí svíral velkými dlaněmi záda a přejížděl na boky. Luisiny dávné
představy, jak mu pomůže překonat ztrátu sexuální touhy po smrti manželky a dcery, vzaly za své. Loubal ji drtil v objetí, vášní změněným hlasem šeptal, jak dlouho po téhle chvíli toužil, jak se na Luisu těšil. Tam pod věšákem, v úzkém prostoru předsíňky, ji začal svlékat. Nejdřív tenké bílé tričko, pak v bocích těsné kalhoty do zvonu z bordového tvídu. Už jen v prádle ji odnesl do manželské postele v ložnici. Sám ještě chvíli zápasil s knoflíčky u košile, a zanedlouho k Luise přilehl. Ano, přilehl bylo to správné slovo, protože k samotnému spojení vlastně nedošlo. Luisa, se svými tehdy chabými zkušenostmi (měla za sebou tříletý vztah se spolužákem z gymplu a pár krátkodobých známostí z vysoké školy), mu mohla pomoci jen něžnou přítomností svého dosud ještě mladého těla, což… jak se ukázalo, nestačilo. Honza se jí snažil vysvětlit, že se mu TO nikdy dřív nestalo. Že však na Luisu myslí poslední dobou téměř nepřetržitě, a proto už pár hodin potřeboval veškerou svou sílu na to, aby před ní vytvořil zdání ledabylé uvolněnosti. Ano, chtěl tak zamaskovat tu bláznivou touhu, která ho přepadla, sotva Luisu uviděl ve dveřích. „A to se mi, jak vidíš, vymstilo,“ usmál se na Luisu poraženým, smutným úsměvem. V očích se mu objevila beznaděj a marnost. Luisa s ním chtěla zůstat přes noc, třeba to ještě půjde, chlácholila ho. Ale Loubal evidentně nestál o její patrně špatně skrývaný soucit, kolem půlnoci jí zavolal taxi a doprovodil k domovním dveřím. „Máš ve mně věrnýho přítele na zbytek života,“ pronesl u dveří teatrálně a dodal, „ale o TOM, co se stalo, prosím tě, nikomu ani slovo.“ Neuvědomil si zřejmě, jak tím dodatkem Luisu zklamal. Jako by mě snad vůbec neznal, pomyslela si tenkrát Luisa cestou domů. O pár měsíců později, koncem května, přišli zástupci studijní skupiny, do které patřil i Erik, pozvat Luisu na rozlučkový víkend kousek za Prahou. Měli po státnicích, prázdniny před sebou. Rodiče jednoho z nich prý vlastní v Dobříši chatu s rozsáhlou zahradou, kde by se dalo pod stany přespat – případně jen tak strávit noc pod širákem – dodal vysoký pihovatý student, který byl Luise sympatický svým věčným širokým úsměvem. „Tak jo, přijedu, jen mi řekněte, jestli jste z naší katedry přemluvili ještě někoho. Ne že bych se bála jet sama, ale přece jenom…“ nedokončila Luisa větu, protože hned se jí dostalo přehnaně vstřícného ujišťování, že z katedry pojedou téměř všichni učitelé. Už se tedy dál nevyptávala a v sobotu se dostavila v určenou hodinu na místo srazu. Noc předtím nemohla usnout, jak jí pořád vířilo hlavou, jestli pojede i Erik, jestli si tam s sebou nepřiveze nějakou úžasnou přítelkyni nebo jestli se Luise vůbec podaří octnout se s ním na chvíli o samotě. Hm, a co bys pak podnikla? – vysmívala se sama sobě. Řekla bys mu, že už po něm víc jak dva a půl roku platonicky šílíš, že tě ohromně přitahuje a tak, chacha, takovej trapas bys přece nepřežila, ne, ne – to neuděláš… přemítala v duchu. Na hlavním nádraží na ni hned od vchodu halekal hlouček bývalých studentů v čele s trampsky vystrojeným Honzou Loubalem a upjatě se tvářícím Oldou Mrázkem. No, to nás učitelskejch je vskutku celá katedra, mumlala si polohlasně Luisa, než ke skupince dorazila. Přimhouřenýma očima hledala tvář, kvůli které, ať jí rozum namlouval cokoli jiného, sem vlastně přišla. Erik. Stál opodál a bavil se se dvěma dalšími kluky – no ano, ti ostatní jsou proti němu fakt ještě kluci, napadlo Luisu a všem vesele odpovídala na halasné přivítání. Do Dobříše dorazili ve skvělé náladě, Jindra s Tomášem (tak se jmenovali ti dva, co Luisu před třemi dny přišli na tuhle akci pozvat) jí pomohli postavit miniaturní stan, který si vypůjčila od Aleny, kamarádky z rockového klubu, kam čas od času zašla. Večer se vydařil. Bylo teplé počasí, sedělo se kolem malého ohně a hrálo na kytaru. Staré kousky od Nohavici a Kryla Luisu nostalgicky naladily – měla stejný vkus jako kytarista, a tak mu doslova
visela na rtech, občas napovídala text a hlasitě překřikovala ostatní, když se domlouvalo, co se bude zpívat dál. Seděla vedle Loubala, který jí snad popáté opakoval, že fantasticky zpívá a že ji takovou vůbec nezná. Naproti Luise, na druhé straně od ohně seděl Erik. Byl tak blízko – často se jejich oči střetly při pohledu na jiskry vylétávající do černé tmy. Ještě před několika hodinami by si Luisa myslela, že z takovéhle situace bude mít pocit na omdlení. Najednou jí však její předchozí sny a urputné kombinace, které jí před usnutím občas vnucovala fantazie, připadaly směšné. Prostě tomu nechám volný průběh, rozhodla se konečně a okamžitě se cítila volněji. Ach jo, ta nekonečná pohoda, která všude okolo sálala… Někdy před půlnocí se zhmotnila do Loubalovy ruky na jejích zádech, něžně hladící, laskající kůži pod lopatkami přes tenkou látku plátěné košile. Luisa si náhle připadala jako v pasti. Věděla, že má Loubala ráda, váží si ho, ale to, co ji žene k Erikovi je mnohem silnější. Po chvíli se zvedla a zamířila k chatě. Zajdu si pro svetr, třeba mezitím Honzův zájem o mé zadní partie trochu zeslábne, pomyslela si cestou mezi tmavými stromy. Na verandě dlouho hledala svůj batoh, než ho konečně mezi spoustou ostatních zavazadel objevila. Svetr našla hned nahoře, přehodila si ho přes ramena a z nenadálého popudu se rozhodla postát ještě chvilku před chatou. Pozorovala noční oblohu, potlačila zívání a dlouze vdechovala voňavý vzduch od nedalekého lesa. Pak se vydala zpátky k ohni. Neudělala ani pár kroků, když ve tmě mezi tújemi lemujícími betonovou cestičku málem vrazila do Erika. Stál tu najednou proti ní, o hlavu vyšší, s rukou nataženou ve vzduchu – vymrštil ji, aby Luisu zachytil před pádem. „Nějak jsem v tý tmě zakopla,“ snažila se Luisa vysvětlit bezdůvodné klopýtnutí na jinak rovné cestě. „Ne, promiňte, já jsem se zrovna díval stranou,“ bral vinu na sebe Erik. „Jak se vám tu líbí? Doufám, že nelitujete…“ „To určitě ne, je mi skvěle, fakt, mám ráda takový kytarový večery – rockový balady to je moje,“ řekla Luisa popravdě. Blízkost Erikova těla v ní stupňovala napětí, které jí prostupovalo v jemných vlnách a zároveň udržovalo všechny smysly v pohotovosti. „Tak přijďte někdy do klubu na kolej – na Větrník, jestli víte, kde to tam je, do konce června hrajem s klukama pravidelně ve čtvrtek… od osmi,“ dostalo se Luise nenadálého pozvání. „Vy taky hrajete na kytaru? A proč ne tady?“ „Ne, já léta chodil kvůli matce na klavír, takže hraju na klávesy.“ Luisa chtěla ještě dodat, že opravdu ráda přijde, ale od ohně zaslechla Loubala, jak volá do tmy její jméno, a i Erik řekl: „Nebudu zdržovat, volají vás, teda pan docent, myslím…“ Zmizel ve tmě a Luisa se pomalu vydala za zvukem kytary k ohni. Loubal ji netrpělivě vyhlížel, prsty přitom poklepával na volné místo na dřevěné lavici vedle sebe. Zdálo se jí to, nebo už měl trochu upito? „Kdes byla tak dlouho, prosím tě?“ zeptal se, jen co usedla. „Pro svetr… ochladilo se,“ odpověděla Luisa zamyšleně. Kdybych u té chaty chvíli nelelkovala, napadlo ji, vůbec bych ho bývala nepotkala. Sakra… taková náhoda. Hodiny do rozednění se pozvolna vlekly. Kytarista šel spát, zůstaly jen poslední zbytky nespavců, jak se vyjádřil Loubal, když vratkým krokem opouštěl ohniště. Pokukoval po Luise, zda se také nezvedne, ale ta jeho pohled nevnímala. Nechtělo se jí spát, užívala si nočního klidu a pomalu uhasínajícího ohně. Erik odešel už před hodinou, spolu s dalšími spal ve velkém stanu na druhém konci zahrady. Snila s otevřenýma očima, až u žhavých uhlíků zůstala mezi posledními.
Druhý den je při obědě v nedaleké hospodě zaskočil prudký déšť, který přešel do vytrvalého, drobného mrholení. Na nádraží dorazili předčasně, protože všichni před nedobrovolnou sprchou zrychlili. Luisa položila batoh na lavičku a spokojeně se sesunula vedle něj. Zaposlouchala se do rozmanitosti hlasů, které šuměly kolem… Myslela na pozvání do klubu. Erik ho totiž při obědě ještě jednou ledabyle zopakoval. Jemný pleskot vodních kapek, tříštících se o okno vlaku, probere Luisu ze strnulé pozice, ve které se víc než před hodinou zabrala do vzpomínek. Protáhne se, zajde na toaletu, a pak vyloví z kabelky list papíru. Má na něm mapku trasy z nádraží do studentského hotelu. Ten se nachází v jedné z uliček poblíž Ludwigstrasse a Luisa si v něm zarezervovala jednolůžkový pokoj. Zejtra budu mít dost času, abych se podívala po okolí, plánuje v duchu, no… a v pondělí vyrazím na ústav biofyziky. Vlak plynule zpomaluje, Luisa postrčí svůj kufr do uličky a zařadí se za ostatní cestující připravené vystoupit. Hmm… mám před sebou sice tři měsíce práce, napadne ji, když vlak zabrzdí, ale taky samoty… ♦♦♦ „Also, Fräulein Kollegin,“ pokračuje s prováděním po jednotlivých odděleních ústavu biofyziky profesor Neumann, „těžiště vaší práce u nás bude v této laboratoři. Tady Helmut vás seznámí se vším potřebným,“ předá Luisu mladému kolegovi z laboratoře. Ta si oddechne. Profesor mluvil rychlostí kulometu, navíc s bavorským přízvukem, takže Luisa se musela několikrát zeptat, jestli některým specifikům oddělení fyziky polymerů správně porozuměla. Snad budu mít s tímhle Helmutem větší štěstí, zadoufá. Už při vstupu do laboratoře si ho pokradmu prohlédla. Vysoký, hubený, s rezavými vlasy a kostěnými starodávnými obroučkami brýlí. Jojo… od pohledu vědátor… řekla by matka, pomyslí si Luisa. Ani neví, proč se jí tak najednou vybavilo matčino oblíbené úsloví. Ještě za studií na přírodovědecké fakultě přivezla občas domů do Rokycan nějakého kolegu z ročníku. Pravda, většinou samé studijní typy. Matka pokaždé chytila Luisu potají v předsíni pod paží a polohlasně pronesla: „Zase vědátor, kdy už si, ty holka, přivedeš někoho pro rodinu… prostě normálního, víš, jako byl Ivan.“ Luisa matčino hudrování většinou přecházela mlčením, ale teď se jí koutky úst bezděčně roztáhnou do úsměvu. Když si to uvědomí, rychle si přikryje ústa dlaní. Helmut stojící stranou si naštěstí ničeho nevšimne a monotónním hlasem ji dál seznamuje s přístroji v laboratoři. Kolem jedné hodiny odpoledne se Luisa vydává s Helmutem a Kerstin, zanedbaně vyhlížející čtyřicátnicí, sekretářkou ústavu, na oběd do menzy. Kerstin švitoří rychleji než dopoledne profesor, a tak se Luise občas stane, že poslední slova nekonečně dlouhých vět nemá sílu vnímat. Jedna zajímavost jí však neunikne. Kerstin se mezi řečí zmíní, že na ústav fyziky pevných látek přijel před týdnem také kdosi z Čech. „Ale bohužel, ještě jsem ho nezahlédla, nevím, jak vypadá,“ obrací se roztržitě na Luisu. Bylo by fajn, mít tu někoho na kus řeči, pomyslí si Luisa. Sice se tu o mě starají, dokonce sám profesor mě dneska pozval na večeři do pizzerie, ale přece jenom… tři měsíce jsou dlouhá doba, musím se na toho člověka pozdějc ještě přeptat. Při vstupu do menzy bezděčně zadrží dech. Jako u nás… napadne ji, všude je to stejný… odpornej pach z přepálenýho tuku a jídla, tady navíc okořeněnej o štiplavej odér vařenýho zelí. Ach bože, jak se
tady může někdo vůbec najíst, pomyslí si Luisa, postupující s plastovým tácem za Kerstin. Nabere si podobně jako ona zeleninový salát a kuchaře za přepážkou poprosí o jídlo číslo dvě – brambory a masové klopsy. Zamítne v duchu návrh Helmuta, který jí doporučuje jedničku neboli specialitu dne – bílou klobásu, zasypanou horou rozvařené cibule. Už jako dítě, vzpomíná Luisa, jsem vařenou cibuli ve školce vyndavala do kapesníčku a potom venku potajmu vyhazovala ven. Takže specialitu dne ani omylem, potvrdí si v duchu správnost své volby. Kerstin na ni a na Helmuta mává od dlouhého stolu v koutě jídelny, která je nyní jen zpola obsazená strávníky. Usadí se a dají se do jídla. Klopsy chutnají hlavně po chilli, ale Luise to nevadí – má ostrá jídla ráda. Přistihne se, jak už zase jí svým neskutečně rychlým tempem. Musím se krotit, přikáže si, pomalu, jen pomalu. V Praze byla zvyklá naházet do sebe jídlo během pár minut a pokračovat pak dál v práci. Teď zvedne hlavu od talíře a soustředěně přežvykuje masovou směs v ústech. Dávej si načas, nutí se znovu a letmým pohledem se rozhlíží kolem. V tu chvíli se zády sedící muž u protějšího stolu odstrčí na kovové židli a ta vydá na podlaze z matných dlaždic ostré zaskřípání. S tácem v pravé ruce si stoupne a pozvolna se profilem natočí do směru Luisina pohledu. Ta nevěřícně polkne. Richard, to přece není možný… „Richarde… Richarde, haló, tady… jsi to ty?“ zavolá česky mezi německy šumějícími hlasy. Muž se otočí. No ne, kde se tady bere, vzpamatovává se Luisa z počátečního šoku. Ten muž, který na ni nyní – stejně jako ona už pár vteřin na něj – vytřeštěně zírá, není opravdu nikdo jiný než Richard. O pět let starší bratr Ivana.
2 Richard si myslí, že má před sebou horší polovinu dne. Luisa nachází záchytný bod. Přípitek na shledání po letech otevře cestu k rozhovoru o manželce, dětech a milenkách. „Richarde… Richarde, haló, tady… jsi to ty?“ zaznělo naprosto nezvykle česky kousek od něj. Otočí se směrem, odkud slyšel své jméno. Obličej mladé ženy, živě gestikulující a smějící se na něj, mu připadá povědomý. Žena se zvedne a popojde k němu. Vyšší, štíhlá až hubená postava s plnými prsy v béžovém manšestrovém saku a v černých zvonových kalhotách. Sportovně sestříhané, melírované vlasy. Zbytečně krátký, uvědomí si Richard – tý by slušely spíš delší. Ale obličej má pěknej, zhodnotí v následující vteřině. Oválný tvar, výrazné oči i ústa. Hergot, ty oči, kde jsem jenom ty oči – no jo, je to přece… Luisa, dochází mu najednou. Ta, co chodila s naším Ivanem… „Ahoj, kde se tady bereš, prosím tě? Tys mě málem nepoznal, viď? Ale já tebe jo – hned,“ halasí, aniž si uvědomuje, jaký rozruch okolo ztropila. Richardovi to není právě příjemné, nemá rád, když je středem pozornosti, a už vůbec ne, když se tak stane kvůli nějaké ženě. Ta, která před ním teď stojí, vypadá podobně soběstačně i křehce, jako když ji viděl naposledy – tehdy na Ivanově pohřbu. Rozdíl by tu ale byl… tenkrát měla vyplakaný oči, projede mu hlavou. Nyní jsou jasné a zářivě se na něj smějí. Richard má před sebou tu horší polovinu dne. Odpoledne by chtěl už po několikáté testovat program pro analýzu nelineárních časových řad. V rámci mezinárodního grantu na něm spolupracoval s kolegou z meteorologického ústavu LMU. Dnes dopoledne vychytávali poslední drobnosti a teď po obědě projedou test s reálnými daty. Pokud program poběží, může se Richard zítra sbalit a vyrazit domů, do Prahy. Na nějaký klábosení nemám moc času, uvědomí si. Ale na druhou stranu… nechce být nezdvořilý a Luisa konec-konců vypadá, že ho ráda vidí. „Ahoj,“ usměje se tedy i on, „fakt mi to chvíli trvalo, než mi naskočilo, kdo to přede mnou stojí.“ „Seš tady pracovně?“ dodá vzápětí a pomyslí si: Proč se vůbec ptám, nic o ní vlastně nevím, jak dlouho, no… od smrti Ivana, takže kolik? Skoro patnáct let… odpoví si a zatrne mu, jak rychle utekl čas, co svého mladšího bratra postrádá. „Na stáži – tři měsíce na oddělení fyziky polymerů. V sobotu jsem přijela a dneska jsem na ústavu první den,“ upřesní Luisa. „A ty, co tady děláš ty?“ „Dával jsem dohromady program, kterej vyhodnocuje nelineární děje v otevřenejch systémech. Dělali jsme na tom společně s jedním člověkem odsud, jestli to odpoledne poběží, budu moct zejtra sbalit kufr a vypadnout domů,“ popíše Richard několika slovy, čemu se už víc než osm měsíců usilovně věnuje. „Ne, to ne, to je škoda.“ „Proč?“ „No, myslela jsem, že tu budu mít na koho se obrátit, až mi ty dlouhý zimní večery polezou v laborce na mozek… tos mě teda nepotěšil,“ řekne s nehraným zarmoucením Luisa. Ale, ale… jen se nedělej, proletí Richardovi hlavou. V době, kdy Luisa chodila s Ivanem, nebrala Richarda vůbec na vědomí. Vždycky kolem něj prošla, na pozdrav sice odpověděla, ale nic víc, a už pádila nahoru do patra, kde měl Ivan pokoj. Holt tady venku, napadne ho, se počítá s každým, kdo mluví rodnou řečí. No… s každým asi ne… hmmm, co bysme si asi tak spolu po těch dlouhejch zimních večerech povídali? „Hele, co teda dneska večer, možná bych se moh tak po devátý urvat od kompu,“ vylétne najednou
Richardovi z úst při pohledu na Luisinu posmutnělou tvář. Kruci, co to povídám, jsem to ale blbec, vypadám, jako bych byl na hovor s ní celej žhavej, nadává si, sotva jeho slova dozní ve vzduchu. „Tak jo, fajn, dám ti svý číslo – určitě zavolej, kdybys měl chvíli,“ chytne se jeho nabídky okamžitě Luisa a sáhne do kapsy kalhot pro mobil, aby si i ona zapsala kontakt na Richarda. „Já poběžím… a možná se teda večer ozvu,“ snaží se Richard mírnit již vyslovený návrh, „zatím ahoj,“ otočí se s tácem k odchodu. Pak se ještě zpola obrátí, aby pokynul hlavou Luisiným spolustolovníkům. Vypadají, jako by jim bylo líto, že nerozuměli ani slovo z jejich hovoru. „Tak nezapomeň… se budu těšit,“ zavolá ještě do jeho vzdalujících se zad Luisa. Celé odpoledne se Richard při ukládání dat do počítače snaží potlačit stále se vracející vzpomínky. Vnitřní zrak mu promítá obrazy Luisy a Ivana v různých situacích, jedna z nich se však vrací častěji než ostatní. Osmnáctiletá Luisa stojící u Ivanova lůžka na klinice, srdnatý výraz v její tváři říká: věřím, že se uzdravíš, vím to. V té době už nemocí zcela změněný obličej Ivana… Proč zrovna já, ani trochu se mi nechce umřít, proč já – čte Richard v jeho tváři němou otázku. Tenkrát by se býval chtěl při vstupu do pokoje nejradši obrátit. Chvíli předtím se totiž spolu s otcem dozvěděl od ošetřujícího lékaře a dalšího specialisty, že bratr nemá naději. A tak mu Ivanova první, tři roky trvající láska k té dlouhovlasé hubené holce rvala srdce. Luisa však tehdy zaslechla zvuk otevírajících se dveří, zvedla oči a prosila ho jimi, aby šel dál. V tu chvíli si uvědomil, jak je osud nespravedlivý – nejen vůči bratrovi, ale i k ní. Poznal, co jí to musí stát přemáhání, aby tady před Ivanem vydržela zachovávat povzbudivý úsměv. Luisa, ta dřív praštěná, bláznivá holka, v posledních měsících před Ivanovou smrtí nedobrovolně dospěla… „Ja, Richard, meiner Meinung nach alles klappt,“ poklepá mu s úsměvem po rameni o osm let mladší Peter Molke, jeden ze zdejších doktorandů. Hmm, asi má pravdu. Skutečně – nad očekávání snadno – všechno běží, jak má. Richard si promne oči, zarudlé od několik hodin trvajícího, soustředěného zírání na monitor. Tak jo, máme to za sebou, proletí mu hlavou a úlevou vydechne. Pak vypne všechny tři počítače, zavře notebook a sbalí veškerou dokumentaci povalující se okolo. Peter si zatím odběhne pro osobní věci do vedlejší místnosti. Když se vrátí, navrhne Richardovi, aby spolu zašli na pozdní večeři do blízké pivnice na rohu. Richard se vymlouvá na únavu, ale Peter se jen tak nedá. Nakonec musí Richard s pravdou ven. No, dnes při obědě v menze potkal naprosto nečekaně jednu známou z Čech a slíbil jí, že s ní někam večer vyrazí. Takže je mu líto, už jí poslal esemesku a jsou domluveni. Před budovou ústavu se tedy rozloučí a zamíří každý opačným směrem. Richard přeběhne parkoviště a v duchu vybírá nejkratší trasu, kterou se k Luise dostane. V kapse mu cinkne mobil. Luisa mu píše, že právě stojí na nábřeží před budovou mnichovského muzea. Šla se totiž po krátkém posezení s profesorem Neumannem projít do centra. Teď má obavy, že se v neznámém městě hned napoprvé ztratí. Proto tenhle záchytný bod neopustí a raději tam na něj počká. Takže změna plánu, pomyslí si Richard, pojedu podzemkou na Isartor. Ve večerním šeru ji uvidí až pár metrů před sebou. Zdánlivě bezstarostně se opírá o kovové zábradlí nad řekou a pozoruje líně tekoucí Isar pod sebou. Na sobě má stejné černé kalhoty jako v poledne. Lehké béžové sako jí částečně vykukuje pod krátkým semišovým kabátkem. Zavolá na ni, ale hluk projíždějících aut jeho hlas utlumí. Luisa své jméno proto nezaslechne. Richard dojde až k ní a nahlas řekne: „Tak jsem tady, ty ztracená duše…“
„No čau, málem jsem už nedoufala… proč ti to tak dlouho trvalo, dyť jsem ti psala skoro před hodinou,“ schválně přehání a dělá na něj vyčítavý obličej. Vzápětí se však rozesměje: „Ale jdi, já to tak nemyslím, kdyby ses teď viděl, seš pořád stejnej suchar… Richarde, vůbec ses nezměnil.“ Tak já jsem suchar, pomyslí si naštvaně Richard, ženu se sem jako idiot, a ona mi málem vynadá, že jsem si snad nevzal taxíka, abych tu moh bejt cobydup. Hergot, že jsem nezalez rovnou do hotelu nebo nešel s tím Peterem na pivo. „Tak co, kam mě vezmeš, kousek odsud jsem prošla kolem mexický restaurace, docela ráda bych si dala něco ostřejšího, co ty na to?“ pokračuje Luisa, protože muž vedle ní stále zaraženě mlčí. „Dobře, půjdem, kam chceš, mně je to vcelku jedno,“ utrousí Richard po chvíli. Vydají se vedle sebe po nábřeží a na křižovatce zabočí do jedné z postranních ulic. Za okamžik stojí před prosklenou stěnou, kterou pozorují poloprázdný prostor vkusně zařízené a na jednotlivé boxy rozčleněné místnosti. Ve vitríně svítí barevný neon, zvoucí na míchané nápoje a mexické speciality. „No, to je ona… tak půjdem?“ zeptá se Luisa. Muž kývne, otevře dveře a vstoupí dovnitř. V restauraci je slabě cítit exotická směs koření. Richardovi, který – kromě několika Peterových sušenek k čaji – od oběda v menze nic nejedl, se sevře žaludek hlady. Jenom ať se jí tu líbí, ať tu proboha zůstanem, zadoufá. Najíme se, doprovodím ji na podzemku a hotovo. Žádný planý hovory dnes fakt nemusím… uvědomí si, že teprve teď začíná naplno pociťovat únavu z týdenní služební cesty. Luisa se usměje a očima zabloudí k osamocenému stolku v boxu u protější stěny. „Támhle to bude dobrý, za tou palmičkou,“ upřesní. Sotva se oba usadí, objeví se u nich bledý, podsaditý blonďák, typickej Mexičan – pomyslí si pobaveně Richard – s jídelním lístkem v ruce. Luisa si vybere tacos, tvrdé kukuřičné placky plněné kuřecím masem a spoustou zeleniny, a Richard zvolí enchiladas, tortily s rybím masem a sýrem. Oba si k jídlu objednají pivo a uvolněně se opřou o koženkou potažená opěradla sedadel. Muž vyndá z kapsy otevřenou krabičku marlborek, aby si zapálil. Pak si uvědomí, že není v Čechách, a zase krabičku zastrčí zpátky. „Co ty? Ještě pořád nekouříš?“ zeptá se ženy naproti. „Ne a ani nezačnu,“ usměje se ona. „Nemám na to prostě vlohy,“ pokračuje po chvíli, „holky ve třídě na gymplu si ze mě dělaly srandu, byla jsem jediná, která neuměla šlukovat. A držet cígo jenom jako módní doplněk mě nebavilo… takže jsem byla taková weisser Rabe, abych se vyjádřila po našem,“ snaží se být vtipná. „No, já začal brzo po základce, asi v necelejch šestnácti a drží mě to furt. Teda,“ připustí Richard, „abych nekecal, asi dvakrát jsem s tím zkoušel přestat… poprvně tenkrát po Ivanovi.“ „A co Ben – ten už asi dávno nežije, viď?“ „Ne, museli jsme ho dát pak utratit, umíral prostě na stáří, kdy to bylo, asi tři roky potom…“ odpoví Richard. Ben… vlčák, se kterým on a Ivan prožili část dětství a dospívání. Jeho chytře vyhlížející hlava s věčně studeným čumákem, který vždycky tak obratně strčil mezi ně, kdykoli si na dvoře kopali s míčem. Jednou jim dokonce ještě nový kožený míč prokousl, od toho okamžiku Bena už vždycky po dobu fotbálku uvazovali k boudě. Jo, moh se zbláznit, jak míč lítal kolem něj a on na něj nedosáhnul… Richard si pamatoval, že
Luisa měla Bena hrozně ráda, většinou mu nosila v kapse džín v igelitovém sáčku pár piškotů. Pes ji pokaždé vítal nadšeným ňafáním, když se ale ukázalo, že jednou na piškoty zapomněla, bylo po kamarádství. Zalezl stranou a Luisa ho neobměkčila ani drbáním za ušima. Jako by je oba viděl před sebou… Richard si uvědomí, že stěžejním časovým údajem, ke kterému on a patrně i Luisa vztahují všechny společné události, je Ivanova smrt. Čas před ní a po ní. Ne, není to divný, jenom nezvyklý, pomyslí si. Po patnácti letech ho vzpomínka na Ivana už nebolí tak jako kdysi. Číšník přinese dvě piva, položí na stůl talířek s příbory a zase se vzdálí. „Tak na nás, že jsme se po těch letech zase potkali,“ pozvedne sklenici Luisa. „A že jsem tě vůbec poznal,“ neodpustí si Richard. „Ty myslíš, že jsem se fakt tak změnila?“ „Jo, to teda jo. Předtím takový postpubertální vyžle, dlouhý vlasy, samá ruka a samá noha, bláznivý nápady. A teď…“ uskrne piva a schválně udělá významnou pauzu. Luisa chvíli čeká. „Co teď? Doufám, že proneseš něco na téma – kýžená změna k lepšímu, nebo se sbalím a jdu,“ vyhrožuje se smíchem a zvednutým ukazováčkem mu přes stůl zahrozí. Richardovi proletí hlavou, že všechna předchozí mrzutost je pryč. Je mu docela dobře a rád pozoruje Luisinu smíchem proměněnou tvář. „No teď… teď je to lepší,“ pronese schválně lakonicky. „Tak to ne, rychle dodej nějaký podrobnosti – to se tak dělá, víš?“ „Dobře, dobře, jen se nečerti, koukají na nás lidi přes půl lokálu. … Jsi pěkná ženská, když to chceš slyšet – na můj vkus sice trochu hubená a moc nakrátko ostříhaná, ale jinak fajn, dobrý…“ Ani ve svých osmatřiceti letech neumí ženám jaksepatří lichotit, takže vyslovení předchozího komplimentu jej samotného přivede trochu do rozpaků. Ví, že to ve skutečnosti nebyla žádná povedená lichotka, spíš pravdivá poznámka o tom, jak on nyní ženu proti sobě vnímá. Proto ho překvapí, že se Luisa po jeho slovech začervená. Jak rád by teď dlouze potáhl z cigarety. Kouření ho doopravdy uklidňovalo. Kolik jsem jich měl dneska… jenom dvě, ne tři, uvědomí si. V ústavu se smělo kouřit ve vyhrazeném prostoru v proskleném mezipodlaží. Trochu z ruky na to, aby tam několikrát denně odbíhal. A tak si nechával svůj denní příděl pěti cigaret většinou na večer. Už před lety se rozhodl, že tenhle limit nepřekročí děj se co děj, zatím se mu to dařilo. Ale přece ji teď tady nenechám sedět a nepůjdu si dát jednu ven… Mladá servírka přinese k jejich stolu obě jídla najednou, talířky s omáčkami a zeleninovými přílohami má nakupené až k předloktí. Richard v sobě udusí představu cigarety a popřeje Luise dobrou chuť. Po jídle si objednají kávu a váhají nad sladkou tečkou. Luisa navrhuje banán v čokoládě, Richard by dal přednost palačince se zmrzlinou. Domluví se, že si dají vzájemně ochutnat. Jak tak o pár minut později sedí, míchají kávu a čekají na sladkosti, zabrousí na mnichovskou univerzitu a svou práci. Richard vlastně ani neví, co šla Luisa po gymnáziu studovat. Se zájmem proto poslouchá, jak se přihlásila na přírodovědeckou fakultu v Praze a vystudovala tam obor fyzikální chemie. Po promoci odjela na dvouletou stáž do Berlína a pak se vrátila zpět do Prahy – na volné místo asistenta na katedře aplikované fyziky své alma mater. Tam už je sedm let, pátým rokem vede seminář fyzikální chemie a od příštího roku bude přednášet základy makro-molekulární fyziky. „A co ty, vím jenom, žes jezdil na ČVUT do Prahy, pořád jsi dělal nějaký zkoušky z matiky
a programování… pamatuju se, jak na tebe byli vaši vždycky pyšný,“ převede Luisa řeč od sebe na něj. „Pyšný? To přeháníš… ne, hlavně… oni počítali s tím, že se po škole vrátím domů,“ odpoví Richard. Žena se zavrtí. „Počkej, jen si odskočím na záchod a pak mi musíš všechno podrobně vyprávět,“ řekne, když si znenadání uprostřed věty stoupne a vzápětí rychlým krokem odchází. Richard se na chvíli zamyslí, ve vzpomínkách se znova ponoří o víc než patnáct let zpátky. Všudypřítomná atmosféra vzdělanosti mu kdysi na ČVUT hodně imponovala. On, kluk z maloměsta, jakým Rokycany rozhodně byly a jsou, se v Praze cítil úžasně volný a svobodný. Nerad z ní odjížděl domů na víkend, ostatně jeho pokoj v prvním patře rodinné vilky ihned zabavil Ivan, a tak většinou přespával v obýváku na rozkládacím gauči. Pak jednou přijel na vánoční svátky, ty poslední před Ivanovou maturitou (ke které vlastně nemoc bratra ani nepustila), a už od dveří tušil, že se něco stalo. Matka mu se slzami v očích sdělila, že Ivan musel nastoupit do nemocnice, prý na pozorování a nějaká vyšetření, otec ho tam vezl, snad bude vědět víc, až se vrátí. Tenkrát začalo Ivanovo ani ne roční utrpení, vleklé infekce po chemoterapiích, které tělu ničily i zdravé buňky, neustálé kontroly na klinice v Praze, kde specialisté přestali po půl roce doufat v jakékoli zlepšení. Jde o světlobuněčný karcinom, jeden z nejagresivnějších. Metastázoval bohužel do jater i dalších orgánů, nedá se to zastavit, řekli Richardovi a jeho otci s poraženeckým pohledem v očích někdy na počátku srpna. Luisa za Ivanem tehdy jezdila s nimi, někdy také přespávala u své tety v Kobylisích, aby byla s Ivanem co nejvíc. Tam – na klinice – Richard viděl, jak láska bolí. Pozoroval Luisu, jak s Ivanem prožívá každé malé vítězství, týkající se třeba jen toho, že jeden den proběhl bez neustálého, vyčerpávajícího průjmu. Nechtěla od nich slyšet, že lékaři Ivanovi nedávají naději. Pořád jim tehdy s nekompromisní upřímností i naivitou mládí opakovala, že její láska mu přece musí pomoct. Koncem září Ivan zemřel. Matka se zhroutila, otec si bral práci navíc, aby zapomněl… a Richard se snažil dál usilovně studovat. Luisa se vrací ke stolu, spolu s ní k němu dorazí i svěží vůně květin. „No, neříkej, že ty sladkosti mezitím ještě nepřinesli nebo že bys obojí tak rychle snědl, přiznej se,“ chce vědět, sotva dosedne. „Asi je budeme muset urgovat, já se o to postarám.“ Richard gestem přivolá číšníka a zeptá se, co je s jejich objednávkou. Muž se omluví a vzápětí se ukáže, že v kuchyni na ni skutečně zapomněli. Za okamžik přinese číšník dvě malé sklenky kávového likéru, aby je za to dlouhé čekání odškodnil. „No, to není špatná pozornost podniku,“ řekne Luisa, jen co prvním douškem prozkoumá obsah své sklenky. „Mohlo by se jim to stát častěji.“ „Tak, kde jsme to přestali,“ vzpomíná, když labužnicky vychutnává poslední kapku likéru, „už vím… jak to teda s tebou po škole dopadlo?“ „No, rok potom, co Ivan zemřel, jsem promoval a zůstal v Praze. Ve fyzikálním ústavu akademie se zrovna uvolnilo místo, který odpovídalo mojí specializaci. Softwarový inženýrství mělo v tý době ještě zvuk, dneska se za ním schová ledaco.“ „A tam seš doteď?“ „Jo… v podstatě jo. Párkrát jsem vyjel někam ven, máme dost grantů na to, aby se ty pobyty uhradily.“ „Aha… a co soukromí – žena, děti, milenky a tak?“ zpovídá ho dál Luisa.
Dopije již mezitím vychladlou kávu a hraje si s ubrouskem na stole. „Ve třiceti jsem se oženil, když to mermomocí chceš vědět,“ odpoví Richard. Hlavou mu přitom zavíří kaleidoskop útržků z počátku jeho manželství. Anna byla o dva roky starší, dlouhovlasá bruneta, štíhlá, společenský typ. V ústavu pracovala jako sekretářka na oddělení strukturní analýzy a hrozně moc se chtěla vdávat. Před Richardem si však dávala pozor, aby ho případnou vidinou manželství nezaplašila. Chodili spolu necelé tři měsíce, když Richard sám navrhl, zda by se Anna k němu nepřestěhovala. Myslel na čistě praktické důvody – v té době zrovna dokončoval disertační práci a neustálé harcování z jednoho konce Prahy na druhý mu začínalo vadit. Svatbě tenkrát nepřikládal takovou důležitost jako Anna, ale ona ho časem zpracovala. Až noc před svatebním dnem si tenkrát uvědomil, že je z tak rychlého postupu dost vyděšený… nakonec si však řekl, tak to spolu zkusíme a uvidí se… …přestože Richard patří k lidem, kteří zásadně ničeho nelitují, tříleté období svého nepovedeného manželského života by nyní nejraději vymazal úplně. „Fakt, a… kolik máš dětí?“ „Žádný. S manželkou jsem už pět let rozvedenej, byl to od začátku omyl, ale než jsem to pochopil a přiznal si to, utekly roky…“ Luisa vypadá zaraženě. Neměl jsem jí to říkat, vidíme se úplnou náhodou a já jí hned na sebe všechno povím, vyčítá si v duchu Richard. Ale proč se tak vyptávala, uvažuje dál, teď tu sedí, mne si slabounkou vrásku na čele a kouká stranou. Čert aby se v ní vyznal. „Hm, já taky vlastně nevím, jestli jsem našla toho pravýho,“ svěří se znenadání Luisa. Vypadá to jako akce důvěra za důvěru, napadne ho. Býval by se na téma co tvoji muži ani nezeptal, mlčky předpokládal, že taková ženská jako ona musí mít kolem sebe nutně tucet chlapů v zástupu. „Teda, spíš to poznám až tady – jestli Erik vydrží… na mě čekat, víš,“ dodá Luisa s nehranou upřímností. Richard se neubrání, aby údivem nezvedl obočí. Co je to, krucinál, za vztah mezi dvěma třicetiletejma lidma, když nevydrží tříměsíční odloučení, pomyslí si. Nahlas ale nic neřekne. „Víš… po Ivanovi… jsem si dala nejmíň dvouletou pauzu, pořád se mi ve snech vracel jeho obličej… je zajímavý, že žádnej ten sen nikdy nebyl z kliniky, jako bych ty měsíce, co jsem tam s ním prožila, úplně potlačila.“ „Hele, nemusíš o tom mluvit, vím… jak to pro tebe muselo bejt těžký. Tenkrát… po pohřbu jsi tak rychle zmizela… ani jsem neměl čas ti říct, jak jsi byla hrozně statečná, je strašný, že se nedalo už nic dělat. Ivan by s tebou byl určitě šťastnej, měl tě… moc rád,“ pronese potichu a s řadou zámlk Richard. Pohladí Luisu po ruce, uvědomí si přitom, jak suchou má kůži. Zvedne oči od stolu a vidí, že žena nemá daleko do pláče. Sakra, to jsem nechtěl, proč jenom sama začala o tý pitomý minulosti. Luisa se na něj skrz zamžené oči nepatrně usměje a podotkne: „Tak o tomhle už radši ne, i po tolika letech mě ty vzpomínky vždycky dostanou.“ Richard její ruku pustí a mávne na číšníka, lelkujícího za barem. „Dvojitou whisku… dvakrát.“ „Škoda, že musíš zejtra odjet,“ povzdechne si Luisa a podívá se stranou. „No, můžu se sem třeba do Vánoc vrátit, ten projekt ještě není u konce.“
