Eva Rolečková LUCEMBURSKÁ KREV Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Eva Rolečková, 2009 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2010 ISBN 978-80-243-5411-8
Když byl hodně malý, Prokop si už nepamatoval, jestli mu byly tři nebo čtyři roky, sáhla si na něho smrt. Měl horečku a ošklivý kašel, kolem něho se skláněly známé tváře, celé rozmazané a uplývající, nad nimi se vznášel vír slov, z nichž slyšel jen vzlykot, nic víc. Pak nad sebou zahlédl ženu v plachetce, ale její vrásčitá tvář se měnila, stejně dobře to mohl být mnich nebo světec, co sestoupil z nebes k umírajícímu. Prokop tehdy nemohl mluvit, ale ta bytost, dodnes věřil, že to byla sudička, mu říkala, ať je tiše, Bůh se rozhodne, jestli ho přijme k sobě, nebo ho nechá celého uboleného na tomto světě, je nadějí Moravy tam nebo tady… Ať jen poslouchá, co je třeba slyšet… Kdysi prý žil na Moravě dobrý pán, bylo to dávno a někteří dnes tvrdí, že se to přihodilo na Chropyni, ale to je hloupost, mohlo se to stát kdekoli, pověsti létají jako vánek, ten dobrý pán měl dobrou ženu a žili šťastně až do chvíle, kdy se pán stal markrabětem, náhle byl Jeho Milostí a v tomtéž okamžiku zapomněl, že milost je láska. Zval do domu mnoho lidí a nestaral se, jsou-li dobří, strojil hostiny a nevšímal si, že lidé kolem hladovějí, vypisoval daně a vymáhal je bez ohledu na potoky slz a krve, které stojí. Nebyl to zlý pán, viděl prý někde v dálce moravskou hvězdu, šel za ní a nedíval se kolem sebe, až jeho žena přišla a prosila ho, aby se rozhlédl, aby pohlédl na ni a na služku, na podkoního, kteří jsou u něho doma bez zastání a trápí se slzami lidí kolem, ale pán se rozhněval, podkoního zavřel do žaláře, služku zbil a ženu vyhnal z domu. Nechal ji štvát jezdci a psy a ona se nakonec ukryla v poli a porodila tam chlapečka, ženské ji slyšely sténat a našly ji v ječmeni, pachole se usmívalo jako všechna pacholata a jako se usmíval i náš Pán v jesličkách v Betlémě, tolik se mu podobal, že ženy poklekly a řekly, to je Ječmínek, teď se musí skrýt ve světě před pánem, který bloudí, ale on ví, z jeho úsměvu je to znát, že až bude Moravě zle, přijde ji spasit. A pán v prázdném domě prohlédl, dal hledat ženu i Ječmínka, ale nikde je nenacházel, on teď ronil potoky slz, zraňoval se do krve, aby bolestí vykoupil svou dřívější slepotu, ale nikdo se neslitoval, Morava se ječnými poli usmívala na jiné, už ho nepotřebovala a čekala na Ječmínka. Prokopovi se pak v horečnatých snech zjevoval, usmíval se na něho a říkal, že se musí rychle uzdravit, aby si mohli spolu hrát, budou se scházet ve snech, ty spřádají Boží prsty a zlo před nimi taje, je zázračné uždibovat je jako střídku chleba a dávat ochutnat…
Brno léta Páně 1370
Nebe bez mráčku nadělil Pán městu Brnu toho červnového dne jako na posměch. Rozpálené ulice vydechovaly hnilobný pach splašků prosycený nasládlou vůní rozpadajících se těl. V koutě náměstí dva muži s šátky uvázanými přes nos i ústa nakládali pár mrtvých těl na káru, odnaproti dvě ženy vynášely tělo jen halabala zakryté kusem plátna. Látka se svezla a odhalila zčernalou tvář a odulé hlízy za uchem. Jedna z žen volala na muže u káry, aby chvíli počkali, než jim přidají svůj smutný náklad, ta starší se přežehnala, mladší jen utřela dlaně do sukně a vzhlédla ke slunci, jako by se chtěla ujistit, že skutečně tak marnotratně posvěcuje peklem navštívené město, aby se všechny ty hrůzy moru neskryly, aby je všichni viděli a byli pamětlivi, co je čeká. O kus dál žena s košíkem nabízela jahody, proč by si nekoupili, ať ještě okusí lahodného ovoce, vždyť co bude zítra, ať vezmou domů dětem, možná z nich zítra budou sirotci nebo andílkové, ale kupec se nenašel, ani žebrák na rohu od rána nic nedostal, lidé se hroužili do tmy za zatlučenými okenicemi a v přítmí pozorovali jeden druhého, jestli už se jim nelesknou oči a nezduřují žlázy, z jednoho okna se ozval křik, možná tam už na sobě něco objevili nebo jen neurčitá hrůza prolomila stavidla. Shora ulicí se pohybovala mladá žena, spíše ještě dívka, docela sama, s bosýma nohama v odřených sandálech a s odhalenými ňadry, točila se dokola s rozevlátými sukněmi, pomalu skláněla hlavu k jedné a druhé straně, rozpuštěné vlasy ji laskaly na polonahém těle a ona se usmívala, nepřítomným pohledem klouzala po živých i mrtvých a tančila, namol opilá. Prokop ten výjev pozoroval škvírou ve stěně drkotajícího uzavřeného vozu a do rytmu dívčina mátožného tance si šeptal veršíky, které ho napadaly jako doprovodná píseň na rozloučenou a snad i podivná modlitba za ty, kteří tu zůstávají: Obtanči rynek, srdéčko, obtanči sedmkrát, než se ti sukně vyhrnou, máry ti budou stlát… Prokopa ten obrázek vábil i zahanboval, nebylo právě důstojné vládnoucích knížat Moravy opouštět město v zavřeném voze, ale jeho nevlastní matka se už před několika dny skoro pominula hrůzou a přívaly slz a křiku donutila otce, aby se jejím opatřením neprotivil. Otec se ostatně protivil málokdy. Měl rád klid a rozjímání ve své růžové zahradě, kam tajně utíkal a vlastníma rukama přistřihoval rostlinky a rozhrnoval hlínu, usedal do trávy pod keře a naslouchal tichu, usmíval se pro sebe něčemu vzdálenému a někdy ho tam našli dřímajícího, připomínal sedláka výměnkáře, bratr Jošt v takových chvílích obracel oči k nebi, kam podle něho taková ostuda volala, a bratr Soběslav se smával, že i přemyslovská orlice musí mít svou odvrácenou stranu. I Prokopa popuzovaly otcovy nerytířské zábavy, ale pak si vždycky představil nevlastní matku Alžbětu, jen o málo starší než byl on sám, jak se hlasitě dožaduje pištců a kejklířů, nutí otci barevné úzké nohavice a vpředu zdvižené střevíce a vzdorovitě naznačuje, že jen na něm záleží, bude-li na něho milá… Bůh mě navždy ochraňuj před ženou s rozmary, říkal si v takových chvílích Prokop se vší vzdorovitostí svých necelých šestnácti let, a když pak macecha zjišťovala, že i jeho kabátec není dost těsný a s dostatečným šněrováním, měl by pamatovat na svůj původ a projevit trochu okázalosti, rudnul a zbytečně ostře ji nabádal, aby ho laskavě nechala na pokoji, on ze sebe nebude dělat kašpara, věděl, že ho otec napomene jen na oko a Alžběta povznese svůj dlouhý nos do výšky a odšumí, takový okamžik stojí za to. Někdy se ptal sám sebe, proč na macechu tolik plýtvá vzdorem, okruh jejích zájmů je přece široký sotva jako dlaň, může ho lehce přehlédnout jako titěrný dvorek na předměstí Brna, kam se nikdy nepodívá a netřeba se tím trápit, takových dvorků jsou desítky a stovky. Přesto Alžbětu v neurčitém očekávání stále provokoval, nevěděl k čemu, snad jen, aby ho překvapila, aby udělala něco nepředvídaného, aby od plic zaklela nebo ho požádala, aby našel rým na jízdu tryskem. Třeba by je pak otec napomenul oba, možná by se
dokonce přidal a požádal Prokopa, aby si s ním zahrál vrhcáby. Nebyl sice nijak vášnivým hráčem, ale rád by poznal svého otce, starostlivého zahradníka, i z jiné stránky. Když se rozhodovalo o útěku rodiny před morem, trval nejprve na tom, že jako dospělý muž pojede na koni, jak je to důstojné Lucemburka, ale otec podle očekávání odmítl. Nebyl hrdina a nechtěl být jediným mužem z knížecí rodiny, který přijme bezpečí vozu. Bratři Jošt a Jan Soběslav byli už dávno na Veveří a nejmladší Prokop byl v tu chvíli jediný, komu nezbylo než sdílet otcův osud. V uzavřeném voze byla téměř tma a vzduch jako v peci. Drkotali po vyschlých nerovnostech cesty a Prokop prchavou vzpomínkou na potácející se dívku v duchu odháněl představu vězení, která se mu v přítmí vysokých dřevěných postranic neodbytně vracela. Stísněnost uvnitř ho svírala bezmocí víc než morový dech brněnských ulic, nad nimiž se klene nebe, tma přepadala horšími obrazy než zčernalé mrtvoly na káře zalité sluncem. Skutečné peklo nikdy nemůže být tak děsivé jako to, které si sám umí připravit, uzavřen se svými představami… Z úzkosti ho vytrhl měkký hlas jeho kaplana: „Teď neveršuj a modli se!“ Kaplan a zároveň učitel Bernard znal Prokopův zájem o poezii, jeho starosti a cesty myšlenek znal však méně. Bernard pocházel z Francie, ale pobyl si u dvora Prokopova strýce Václava v Lucembursku, navštívil kláštery v Itálii i v Německu. Podivuhodný výkon na to, že mu bylo sotva pětadvacet let. Snad právě proto, že byl sám tak mladý, strachoval se možná až příliš o řádnou výchovu svého svěřence. Vždyť Prokop své vzdělání nezanedbával, ba naopak, na markraběcího synka se věnoval písemnictví až velmi horlivě, nezanedbával ani modlitby, jejich osobitou podobou však vedl Bernarda k ostražitosti. Vzpíral se uvěřit, že šestnáctiletý Lucemburk přemýšlí o spravedlnosti, vině a trestu, o hříchu a zatracení či spasení, snažil se svou přísnost opřít o známky pokrytectví a Prokop se vždy znovu cítil dotčen, proč ho podezírají z toho, čeho se nedopouští, a jeho slabá místa nechávají bez povšimnutí, spravedlnost přece stojí za trochu zkoumání… Bernard ho opět vyprovokoval, jako tak často: „Modlím se v pláči k slitování nejedné krásné, zbožné paní, vždyť její vlahé slitování zapomenout dá umírání…“ Učitel se sotva slyšitelně a odevzdaně zasmál, věděl, že teď s Prokopem nic nesvede. Zasmál se ve tmě vozu i jeho otec Jan Jindřich a jediný, kdo se neopatrně s pohoršením ozval, byla Alžběta, a také za to, jako obvykle, dostala své: „Přeješ si, matko, abych ti zaveršoval drsněji? Stačí říct…“ Ale pak, jako by ho provokování unavilo, zmlkl. Polonahá dívka přicházela odnikud jako sny. Ty jeho bývaly barevné a vlahé, nepronásledovaly, jen zvaly. Naučil se z nich uždibovat, když potřeboval posílit. Nemohl o nich mluvit, knížecí rodina se starala o věci praktické a hmatatelné, otec o soudy a pokladnice, nevlastní matka byla zavalená každodenními potížemi se šlojíři a krumplováním a Bernard ho odvracel od výletů do představivosti k slovům, která byla psána, neboť jen litera scripta manet, to musí Prokop jako budoucí signatář listin vědět. Miloval slova, ale i jeho sny jimi mluvily. Kdysi Prokop příběh o Ječmínkovi neopatrně vyprávěl bratru Joštovi, ten sehnal pár pacholků a nechal sotva uzdraveného Prokopa vynést za deštivé noci svázaného do ječného pole, prý ať tam očekává příchod ječného spasitele, dokud se nenaučí zavrhovat pohanské pověry jako pravý křesťan. Našli ho po několika hodinách a byl mokrý od deště i od slz, ale plný vzdoru, tu radost Joštovi neudělá, aby si nechal vzít Ječmínka, co je nekřesťanského na Božích prstech, nechá si Ječmínka pro sebe, je to přítel a bratr, který se nevysmívá, protože se dívá nejen očima, není slepý, a pokud by snad Prokop nakrátko oslepl, pomůže mu prohlédnout.
Vůz zatím drkotal po cestě mezi lukami směrem ku Praze a Prokop v duchu hledal rým na ječný, vnucovalo se věčný, ale to zavrhl, bylo by to příliš jednoduché… ♦♦♦ Mor se v těch letech přeléval po zemích Koruny české z města do města, z kraje do kraje. V době, kdy rdousil Brno, nebylo po něm kolem Prahy ani památky. Červen roku tisícího třístého sedmdesátého tu byl smavý a plný barev a vůní sena a rezedy, slunko se laškovně schovávalo za mráčky a ryby v bohatých řekách se přímo zakusovaly do udic. Rodina markraběte moravského přicestovala už řádně ve zdobených sedlech a obklopená družinou na Karlštejn, kde se v té době zdržoval císař s chotí i s oběma syny. Přijati byli ve velkém sále s veškerou důstojností, kterou uměl zkušený diplomat Karel prolnout bezprostřední vřelostí, až to udivovalo. Prokop sice cestou zlobil Bernarda svým okázalým nezájmem o obřadná setkání a nudné hovory s mocnými příbuznými, ale ve skutečnosti hltal každý dojem a podrobnost. Císaře Karla neviděl pět let a hned zaznamenal, jak zešedivěl. Oděný byl v prostou sivou suknici a jen střídmě zdobený plášť, který skoro zakrýval jeho znetvořená záda a vystouplé rameno. Tvář pod příkrovem téměř bílých vlasů měl opálenou ze stálého cestování a první, čeho si člověk na něm všiml, byly proměnlivé hnědozelené oči, teď při bratrově příchodu plné radosti a veselí. Sotva Jan Jindřich složil předepsanou poklonu a poklekl, pozdvihl ho císař za loket a pevně ho objal: „Všichni jsme se za vás modlili. Díky Bohu, že jste zdrávi.“ Karel vzdálil mladšího bratra od sebe, aby si ho mohl prohlédnout. I na Janu Jindřichovi byla patrná radost ze shledání, jen byl trochu v rozpacích: „Nedívej se tak na mne, Karle,“ zamumlal, „to víš, nemládnu…“ Karel ho poplácal po zádech: „Díky svým krásným mladým ženám alespoň nestárneme tak rychle, jak bychom si zasloužili,“ řekl lehce, pozvedl z pokleku Alžbětu a políbil nastavené čelo. Ta zrůžověla a maně se rozhlédla kolem, jestli tu poctu opravdu všichni vidí. „Vstaň, Prokope, ať vidím celého muže,“ promluvil teď císař k nejmladšímu synovci a vzal ho za ramena. Sotva Prokop příkaz vyplnil, Karlův úsměv se prohloubil. Sám byl vysoký, ale teď musel vzhlédnout vzhůru, Prokop ho převyšoval téměř o půl hlavy a ačkoliv byl tak štíhlý, jak výrostkové bývají, jeho široká ramena zastínila císaři výhled. „Ty za chvíli uškrtíš medvěda holýma rukama,“ zasmál se císař a zasmál se i Prokop, skoro proti své vůli stržený vřelostí přivítání: „Bohdá jednou, pane, moje ruce přispějí řádnému dílu. Zatím jsem tvůj pokorný služebník.“ Karel i jeho poklepal po zádech a k jejich skupince se přikolébala císařovna Eliška s břichem napovídajícím, že sotva pár dní jí zbývá do porodu. Prokop zabloudil pohledem ke zdobeným židlím, kde stále strnule seděl jeho devítiletý bratranec Václav, král český a markrabě braniborský a lužický. Na tváři měl naučený milostivý úsměv a nepohnul se už tak dlouho, že Prokopa napadlo, jestli je vůbec živý. Usmál se na něho, ale ani pak se dítě nezvedlo, jen mu pokynulo a Prokop, trochu nesvůj, se úklonou omluvil císaři a popošel k Václavovi. Když se pořád nehýbal, váhavě před ním poklekl. „Vítám tě,“ pravil bratranec, „doufám, že vaše cesta Čechami byla bezpečná a příjemná.“ Prokopa přepadlo pokušení vyvést tohle divné pachole z míry, přece to nemůže být těžké: „Z pekla jsem vydal se na cestu, pane, vzpomínka pobledla sice na morem zbrázděné líce, kdybych však vyprávěl, slza ti skane.“ Podařilo se, Václavovi se rozšířily oči a trochu zčervenal, jak chvíli přemýšlel, jestli si z něho ten dlouhán netropí žerty. Setrvával však v pokleku a kolem úst mu pohrával jen milý úsměv, snad
s trochou očekávání, a Václav tedy konečně vstal a pokynul i jemu: „Veršuješ? To je zábavné. Také strýc Václav v Lucemburku skládá verše, ale o krásných ženách. Připadá mi to trochu nudné…“ „Možná jsou i moje veršíky nudné,“ odpověděl mu Prokop prostě, „já je skládám sobě pro radost. Když stvořím verš, je mi volněji.“ Dostal na sebe trochu vztek, proč mu něco takového povídá. Nač mu dává zastřené návrhy, jak se uvolnit, cožpak to má nějaký smysl? Kromě toho se teď právě vůbec volně necítil a nenapadalo ho nic, co by ještě řekl. K jeho úleku to tím neskončilo, protože ho Václav milostivě požádal, aby ho doprovodil do večeřadla. Vidina hostiny po boku téhle přemoudřelé loutky ho lákala pramálo, ale bude teď muset sníst, co si nadrobil. Nikdo ho nevysvobodil, a tak se s trochu podmračeným čelem vydal hodovat. ♦♦
