FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY HISTORICKÝ ÚSTAV ( ) Jiří Mitáček DISERTAČNÍ PRÁCE. VEDOUCÍ: Prof. PhDr. Jaroslav Mezník, CSc

-1-

FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY HISTORICKÝ ÚSTAV

ČESKÁ PROVINCIE ŘÁDU SV. JANA JERUZALÉMSKÉHO ZA VLÁDY LUCEMBURKŮ (1310 – 1419) Jiří Mitáček

DISERTAČNÍ PRÁCE

VEDOUCÍ: Prof. PhDr. Jaroslav Mezník, CSc. BRNO 2005

-2-

Prohlašuji, že jsem na disertační práci pracoval samostatně a že jsem uvedl veškerou použitou literaturu a prameny.

-3-

Rád bych poděkoval Prof. PhDr. Jaroslavu Mezníkovi, CSc. a Mgr. Liboru Janovi, PhD. za cenné rady a podnětné připomínky. Také bych rád vyjádřil dík Mgr. Janě Čermákové za jazykovou korekturu textu a mé manželce Mgr. Petře Mitáčkové za trpělivost při pročítání této práce.

-4-

OBSAH OBSAH

4

ÚVOD DO PROBLEMATIKY

7

1. – ČEŠTÍ JOHANITÉ V PRVNÍCH DESETILETÍCH VLÁDY LUCEMBURKŮ

18

1.2. – Získání majetků templářského řádu (1312) a jejich rozptýlení

19

z Týnce (1325 – 1338)

22

1.1. – Dokončení konstituce českého převorství

1.3. – Dvojí role Bertolda z Henneberka

18

(1313 – 1325 (1330)) a nástup Michala

1.3.1. – Bertold z Henneberka, říšská a řádová politika

1.3.2. – Bertold z Henneberka jako správce české provincie 1.3.3. – Nástup a správa Michala z Týnce (1325 – 1337)

1.4. – Vzestup johanitského Strakonicka 1.5. – Slezsko, Žitava a Kladsko 1.6. – Rakousko 1.7. – Závěr

2. – PŘEVORSTVÍ HAVLA Z LEMBERKA (1337 – 1366) 2.1. – Vzestup české provincie řádu johanitů

2.2. – Česká řádová provincie, papežská kurie a řádové centrum na Rhodu 2.3. – Rozvoj jednotlivých řádových domén

22

26

29

32

36

39

40

42

42

44

50

2.3.1. – Praha, západní a severní Čechy

50

2.3.3. – Moravské řádové domy

55

2.3.2. – Strakonice

2.3.3.1. – Starobrněnští johanité

2.3.3.2. – Založení farního domu a zisk špitálu v Opavě

53

58

61

2.3.4.1. – Slezsko

62

2.3.5. – Rakousko

71

2.3.4.2. – Kladsko a Žitava

2.4. – Závěr

3. – ČEŠTÍ JOHANITÉ – SPRÁVCI A DIPLOMATÉ

68

75

76

3.1. – Česká johanitská provincie za správy Jana ze Zvířetic (1367 – 1371), knížete Ziemovita Těšínského (1372 – 1390) a Markolta z Vrutice (1391 – 1397) 3.2. – Papežská vizitace roku 1373

3.3. – Česká řádová provincie a papežská kurie do roku 1378

76

80

84

-5-

3.4. – Papežské schizma a řád johanitů v letech 1378 – 1396 3.5. – Rozvoj jednotlivých řádových domén

88

95

3.5.1. – České řádové domy

95

3.5.3. – Johanitské domy ve Slezsku, Kladsku a Žitavě

101

3.5.2. – Moravské řádové domy

3.5.4. – Rakouská část provincie

3.6. – Závěr

98

104

105

4. – ČEŠTÍ JOHANITÉ V PŘEDVEČER HUSITSKÝCH VÁLEK

107

4.1.1. – Koupě části hradu a města Strakonic

110

v Pise a Kostnici

111

4.1. – Správa Herše ze Zvířetic (1397 – 1401) a Jindřicha z Hradce (1401 – 1421)

107

4.1.2. – Komunikace českých johanitů s řádovým centrem v době koncilů 4.1.3. – Česká řádová provincie a papežská kurie v 1. čtvrtině 15. století

114

4.2.1. – České řádové domy

115

4.2.3. – Johanité ve Slezsku, Kladsku a Žitavě

119

4.2. – Rozvoj českých řádových domů

4.2.2. – Johanité na Moravě a Opavsku 4.2.4. – Rakouské řádové domy

4.3. – Závěr

115

118

123

123

5. – VÝZNAM PROVINCIÁLNÍCH KAPITUL VE SPRÁVĚ PROVINCIE A KOMUNIKACI

S ŘÁDOVÝM CENTREM NA RHODU

5.1. – Úvod

5.2. – Nařízení generálních kapitul a řádové regule

126

126

126

5.3. – Response a jiné platy

128

5.5. – Provinciální kapituly v české provincii

134

5.4. – Komunikace s řádovým centrem na Rhodu a nařízení velmistra

5.6. – Závěr

131

136

6. – NĚKOLIK POZNÁMEK O ŽIVOTĚ JOHANITÚ V ČESKÉ ŘÁDOVÉ PROVINCII

V LETECH

1310 – 1419

6.1. – Spiritualita českých johanitů

6.2. – Johanitské špitály v české řádové provincii 6.3. – Johanitské školy

6.4. – Johanitské kněžstvo, konfraternita a svěcení svátků 6.5. – Závěr

138

138

142

144

149

159

-6-

7. – SONDA DO SOCIÁLNÍ SKLADBY JOHANITSKÉHO ŘÁDU V ČESKÉ ŘÁDOVÉ

PROVINCII V LETECH 1310 – 1419

7.1. – Úvod

162 162

7.2. – Podíl šlechtických rodů v řádu

163

7.4. – Závěr

169

7.3. – Role měšťanského živlu ve skladbě řádového členstva

8. – ZÁVĚR

164

170

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

177

LITERATURA

182

POUŽITÉ PRAMENY

178

-7-

ÚVOD DO PROBLEMATIKY. Studium rytířských duchovních řádů a jejich působení v českých zemích patří stále k aktuálním úkolům světové a především české historiografie, která tomuto tématu zůstávala v minulých desetiletích mnoho dlužna. Především řád sv. Jana Jeruzalemského, tedy johanité, ve většině aspektů teprve čeká na zpracování svého působení v české řádové provincii (Čechy, Morava, Polsko, míní se především Slezsko, a Rakousko). Vlastní vznik a původ řádu johanitů není dosud uspokojivě zodpovězen. Jeho kořeny jsou spatřovány ve špitálu a na něj navazující společenství bratří, které v Jeruzalémě založili

italští kupci patrně někdy během 2. poloviny 11. století a které ve 12. století v souvislosti s křížovými taženími do Svaté země přerostlo v řádovou strukturu.1 Od původního bratrstva spravovaného benediktinskými mnichy se po dobytí Jeruzaléma křižáky roku 1099 odštěpil špitál u sv. Jana Almužníka (později sv. Jana Křtitele). Tento špitál pak přijal roku 1113 pod svou ochranu bulou Pie postulato voluntatis papež Paschal II. Vlastní proměnu z laického bratrstva v církevní řád ale uzavřela roku 1154 až bula papeže Anastasia IV. Christiane fidei religio. V souvislosti s aktivitami řádu a situací ve Svaté zemi sílila uvnitř řádu jeho rytířská složka, která v následujících stoletích dominovala vnějšímu obrazu a aktivitám řádu. Po dobytí Jeruzaléma vojsky Saladina roku 1187 johanité přesídlili nejdříve do Akkonu a po jeho pádu roku 1291 na Kypr. Od roku 1309 pak byl řádovým centrem egejský ostrov Rhodos. Michael Skopal ve své brilantní studii prokázal, že řád johanitů byl v českých zemích usazen u pražského kostela Panny Marie pod řetězem zásluhou českého krále Vladislava I. již roku 1169.2 Na počátku 14. století pak řád johanitů držel v Čechách komendy v Praze O ustavení johanitského řádu ve Svaté zemi nejpodrobněji HIESTAND, R.: Die Anfänge der Johanniter. In: Die geistliche Ritterorden Europas. Hrsg. von J. FLECKENSTEIN und M. HELLMANN. Sigmaringen 1980, s. 31–80. 2 SKOPAL, M.: Založení komendy johanitů na Malé Straně. Příspěvek k otázce příchodu řádu do Čech. In: Pražský sborník historický 26. 1993, s. 7–37. K dalším souvislostem viz JAN, Libor: …mortuus est persecutor noster Saladinus (K způsobu komunikace mezi českými zeměmi a Palestinou ve 12. a 13. století). In: SPFFBU C 44, 1997, s. 17–35. 1

-8-

u P. Marie pod řetězem, ve Strakonicích, v Manětíně, Ploskovicích, Českém Dubu (Světlé) a u sv. Jana v Mladé Boleslavi a farní domy v Kadani, Pičíně a u sv. Víta v Mladé Boleslavi. Posud nejpodrobněji se majetkové situaci českých komend věnoval Miroslav Svoboda.3 Jeho práce představuje první vážnější pokus o uchopení tématu řádové pozemkové držby. Pokusil se zde i o zhodnocení dosavadního stavu výzkumu a jeho dalších možností.4 Celkové hospodářské situaci v české řádové provincie věnoval svou studii také Libor Jan, který roku 2003 prezentoval zejména aktuální objev mimořádně cenného pramene – urbáře pražské komendy z roku 1376.5 Nejsilnější pozici si řád udržoval ve středních Čechách, především na pražské Malé Straně, kde se již kolem poloviny 14. století vytvořila oblast tzv. maltézské jurisdikce, kterou nejpřehledněji popsala Milada Vilímková.6 Obě největší komendy v Praze a ve Strakonicích byly předmětem zájmu řady českých historiků, historiků umění a archeologů, kteří s různým úspěchem a v rozdílené kvalitě publikovali řadu studií k jejich historii (respektive dotýkajících se jejich filiálních komend a kostelů).7 Nejnověji stojí za zmínku Posud nejpodrobněji viz SVOBODA, M.: Generální převor Václav z Michalovic a stav johanitského majetku v Čechách do poloviny 15. století, Netištěná diplomová práce, Brno 1998, s. 8–74, kde shrnuje poznatky ke všem českým řádovým domům až do poloviny 15. století. 4 Nově své postřehy formuloval ve studii SVOBODA, M.: Nástin majetkového vývoje řádu johanitů v Čechách v předhusitské době. In: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Ed. T. BOROVSKÝ – L. JAN – M. WIHODA. Brno 2003, s. 545–558. 5 JAN, L.: Die wirtschaftliche Tätigkeit der Johanniter in Böhmen in der vorhussitischen Epoche. In: Die Ritterorden in der europäischen Wirtschaft des Mittelalters. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica XII. Toruń 2003, s. 55–69. 6 VILÍMKOVÁ, M.: Urbanistický vývoj území maltézské jurisdikce. In: PSH 1966, s. 72–86. 7 DVOŘÁKOVÁ, V.: Nový objev ranně gotických nástěnných maleb ve strakonickém ambitu. In: Zprávy památkové péče 15, 1951, s. 20–24; DVOŘÁKOVÁ, V. – MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, A.: Nástěnné malby johanitské komendy ve Strakonicích. In: Umění 1956, s. 273–304; HAMRŠMÍD, J.: Majetek kláštera sv. Jana Jerusalemského v Strakonicích r. 1358. In: Strakonicko 1, 1935, s. 63–65; TÝŽ: Založení kostela a hospitalu Svatomářského v Praze. In: Method 29, 1903, s. 86–90; JEŽEK, E.: Strakonické privilegium z roku 1367. In: Strakonicko 1, 1935, s. 66–70; TÝŽ: O starých privilegiích města Strakonic. In: Strakonicko 2, 1936, s. 10–16; TÝŽ: Radomyšl a strakonická vrchnost. In: Strakonicko 1, 1935, s. 122–123; LIFKA, B.: Radomyšl. Dějiny jihočeského městečka a jeho okolí. Radomyšl 1993; LEHNER, F. J.: Farní kostel sv. Petra v Horažďovicích. In: Method 29, 1903, s. 41–46; TÝŽ: Hrad Strakonice s klášterem sv. Vojtěcha. In: Method 29, 1903, s. 21–28; MERHOUT, C.: Bývalý kostel sv. Prokopa na Malé straně v Praze. In: ČSpPS 60, 1952, s. 154–162; TÝŽ: Maltézský mlýn v Praze. In: ČSpPS 47, 1939, s. 29–37; POCHE, E.: Strakonický hrad a jeho malířská výzdoba. In: Ročenka dějin umění na rok 1932. Praha 1933, s. 30–46; SKŘIVÁNEK, Fr.: Maltézský kostel panny Marie pod řetězem. Praha 1991 (krátká informativní brožurka, věnované více novým dějinám kostela); FIALA, K. – PODLAHA, A.: Zbytky původní románské stavby v Maltézském chrámu na Malé Straně.v Praze. In: Památky archeologické 20, 1902–1903, s. 178–183; KUTHAN, Jiří: Architektura jižních Čech v prvé polovině 13. století. In: JSH 39, 1970, s. 145–153; TÝŽ: Johanitská komenda ve Strakonicích v ranném středověku. In: JSH 35, 1967, s. 117–129 a 165–174; TÝŽ: Architektura strakonické huti a sféra jejího vlivu v období 1220 – 1240. In: JSH 38, 1969, s. 121–129; DRÁŽDIL, S.: Maltézská jurisdikce a „strakonický dům“ v Praze. In. Strakonicko 2, 1936, s. 3

-9-

opět práce Miroslava Svobody, které velmi pečlivě mapují zvláště dosud nezpracovanou majetkovou držbu obou komend.8 K ostatním českým řádovým domům máme ojedinělé studie v regionálním odborném tisku týkající se komend v Pičíně a Kadani, pouze ke komendě Český Dub nalezneme více prací z pera Tomáše Edela, jehož mnohé závěry jsou však přinejmenším diskutabilní.9 Tradice johanitského řádu v rakouském prostoru spadá do poloviny 12. století a její vliv zasahoval od konce 12. století až do poloviny 14. století na jižní Moravu.10 V Rakousku je dominantní komenda v Mailberku, dále zde jsou komenda se špitálem ve Vídni, komendy v Unterlaa, Fürstenfeldu a Ebenfurtu, kostel v Harassu filiálně spojený s Mailberkem a řádové domy a fary v Mellingu, Hohenau, Stroheimu a u sv. Petr v Maria-Pulstu v Korutanech. Poměrně komplikovanou situaci v rakouské části provincie a filiaci mezi jednotlivými řádovými domy zmapoval Berthold Waldstein-Wartenberg.11 Moravské řádové domy s hospodářským centrem v Horních Kounicích a střediskem v Ivanovicích na Hané tvořily především stabilní hospodářské zázemí řádu. Na počátku 14. století zde byly ještě městské komendy se špitálem v Brně a v Kroměříži, farní dům v Přibicích a nejpozději od roku 1328 hrad v Orlovicích (stále hypotetická je dle mého názoru 27–28; PLACHÁ-GOLLEROVÁ, J.: Nástěnné malby strakonické. In: Strakonicko 2, 1936, s. 70–77; VARHANÍK, J.: Neznámý prostor strakonického hradu. In: Průzkumy památek 2, 1995, s. 77–84. 8 SVOBODA, M.: Pozemková držba pražské komendy johanitů a její sekvestrace v 15. století. In: Historie ’97. Sborník prací z celostátní studentské vědecké konference Historie 1997. Ed. L. JAN. Brno 1998, s. 85–104; TÝŽ: Hospodaření strakonické komendy johanitů do poloviny 15. století. In: ČNM 170, 2001, s. 1–21 a TÝŽ: Strakonická komenda johanitů v roce 1373. In: Ve stopách sv. Benedikta. Sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české konané ve dnech 24. – 25. května 2001 v Třebíči. Ed. L. JAN a P. OBŠUSTA. Brno 2002, s. 145–157. 9 EDEL, T.: Blahoslavená Zdislava a řád sv. Jana Jeruzalemského. In: Zprávy památkové péče 1, 1992, s. 28–30; TÝŽ: K nálezu dochovaných prostor johanitského kláštera v Českém Dubu. In: AH 17, 1992, s. 395–400; TÝŽ: Příběh ztraceného kláštera blahoslavené Zdislavy. Praha 1993; TÝŽ: Příběh johanitského komtura řečeného Dalimil. Kapitola z dějin české politiky. Praha 2000; SKŘIVÁNEK, Fr.: Rytířský řád johanitů v severních Čechách. In: Heraldika a genealogie 1998, s. 177–194; MATHAUSER, V. – POLÁK, S.: Středověká tvrz Pičín na Příbramsku. In: Vlastivědný sborník Podbrdska 8 – 9. 1974 – 1975, s. 30–49 a RAK, P.: Přemyslovská Kadaň ve světle písemných pramenů. In: Minulostí západočeského kraje 33. 1998, s. 51–80. 10 O vlivu rakouských komend na jižní Moravě a jeho odeznívání nově MITÁČEK, J.: Starobrněnští johanité a jižní Morava za vlády Lucemburků (1333 – 1411). In: BMD 18, 2004, v tisku. 11 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kommende Mailberg. In: Der Johannitenorden. Der Maltezerorden. Der ritterliche Orden des hl. Johannes vom Spital zu Jerusalem. Seine Geschichte, seine Aufgaben. Ed. A. WIENAND. Köln 1988, s. 387–390. O počátcích komendy v Mailberku viz WELTIN, M.: Die Anfänge der

- 10 -

existence komendy v Brtnici). Přesnou dataci vzniku komendy v Mutěnicích neznáme. Rámcově je však kladena do 1. poloviny 14. století. Historii moravských komend věnoval řadu podnětných studií především Libor Jan, který se zaměřoval většinou na vyčerpávající zpracování pramenného materiálu k jednotlivým lokalitám (Ivanovice na Hané, Orlovice, Horní Kounice, Přibice, Mutěnice a Brno).12 I při této metodě však formuloval mnoho obecných hypotéz a možných řešení otázek působení řádu v české provincii a tato práce v řadě aspektů navazuje na jeho předchozí závěry a snaží se je potvrdil, prohloubit či naopak korigovat.13 K dalším lokalitám máme k dispozici spíše pramennou studii Jiřího Svátka ke komendě v Kroměříži a práce mapující minulost Přibic z pera Vlasty Fialové a Josefa Ungera.14 Bohatou historiografickou produkcí se pak může pochlubit pouze komenda se špitálem na Starém Brně, zmínil bych především statě Jaroslava Vodičky, ale máme k dispozici i řadu dalších.15

Johanniterkommenden Mailberg und Stroheim. In: Mitteilungen des Oberösterreichischen Landesarchiv 18, 1996, s. 187–201. 12 JAN, L.: Ekonomické zázemí johanitské komendy v Horních Kounicích. In: Jižní Morava 1987, s. 85–94; TÝŽ: Ivanovice na Hané, Orlovice a johanitský řád. (příspěvek k poznání struktury a ekonomiky rytířských duchovních řádů do konce 15. století). In: ČMM 111, 1992, s. 199–226; TÝŽ: Účet starobrněnského špitálu z roku 1367. In: Forum brunense 1993, s. 9–20; TÝŽ: Starobrněnští johanité a ves Přibice. In: Forum brunense 1995/96, s. 21– 31; TÝŽ: Horní Kounice 1248 – 1998. Z dějin městečka. Horní Kounice 1998; TÝŽ: V časech johanitů, husitů a habánů. In: Mutěnice. Dějiny vinařské obce. Kap III. (společně s B. Chocholáčem). Ed. L. JAN – V. ŠTĚPÁNEK a kol. Mutěnice 2002, s. 54–59 a JAN, L. – ZAORALOVÁ, L.: Majetkové poměry brněnských špitálů v předhusitském období. Netištěná práce SVOČ. Brno 1986. 13 Resumovat situaci řádu na Moravě se autor pokusil ve studii MITÁČEK, J.: Řád sv. Jana Jeruzalemského na Moravě za vlády Lucemburků. In: XXVII. Mikulovské sympozium „Vývoj církevní správy na Moravě“ 9. – 10. října 2002. Brno 2003, s. 283–289. 14 SVÁTEK, J.: Johanité v Kroměříži. In: Studie Muzea Kroměřížska 1986, s. 25–40; UNGER, J.: Zjišťovací výzkum u románského kostela v Přibicích. In: VVM 35, 1983, s. 314–320; TÝŽ: K lokalizaci johanitské komendy v Přibicích. In. AH 4, 1979, s. 273–281 a FIALOVÁ, V.: Doklady husitské tradice v Přibicích nad Táborem. In: ČMZM 41, 1956, s. 121–135. 15 D`ELVERT, Ch.: Geschichte der Heil- und Humanitatts- Anstalten in Mähren und Oesterr. Schlesien. Brünn 1858; ŠILHAN, J.: Listina Přibyslava z Křižanova pro brněnský špitál z r. 1239. In: VVM 22, 1970, s. 145–158; VODIČKA, J.: Nově objevený pramen Bočkova moravského kodexu. In: ČMM 71. 1952, s. 164–168; TÝŽ: Počátky špitálu sv. Ducha na Starém Brně. (Období předjohanitské 1238–1243). Sborník Matice moravské 78, 1959, s. 161–204; ZAPLETAL, Vladimír: Středověké počátky brněnských špitálů. Část 1. In: Lékařské listy z 15. srpna 1952, s. 506–510; MITÁČEK, J.: Příspěvek k dějinám johanitské komendy a špitálu v Brně. In: BMD 16, 2002, s. 51–59.

- 11 -

U komendy se špitálem v Opavě jsme se až do vydání Encyklopedie moravských klášterů mohli opírat pouze o poznatky publikované Vincencem Prasekem již roku 1891.16 Ve slezském prostoru a v Kladsku tradice řádu sahá k 80. letům 12. století a je již spojována s českým řádovým prostředím. Naopak příchod řádu do Žitavy je novějšího data a je kladen do roku 1291. Slezskou tematiku zpracovávají například studie K. Borchardta a polských historiků Kazimierza Doly, Krystyny Gandarczyk, Marie Starnawské a W. G. Rödela.17 Především práci Karla Borchardta ale lze považovat za zcela nepostradatelnou. Větší pozornost byla věnována pouze bývalé templářské komendě v Malé Olešnici.18 Kladsku je věnována obsáhlá studie Franze Sauermanna.19 U komendy v Žitavě podobně zpracovanou studii (mimo pasáže v knize A. Wienanda) nemáme. Ve Slezsku jsou řádové domy ve Velkém Týnci (Gross Tinz, Tyniec Wielky), Malé Olešnici (Klein Öls, Olesnica Mała) a Vratislavi (Breslau, Wrocław) a menší komendy a řádové fary v Břehu (Brieg, Brzeg), Hlubčicích (Leobschütz, Głubczyce), Lwówku (Löwenberg), Střegomi (Strzegom), Złotoryji (Goldberg), Łosiówie (Lossen), Piławě (Peilau), Svídnici (Swidnitz, Swidnica) a Zavadnu (Lichtnowie). 16

PRASEK, V.: Křižovníci sv. Jana na Opavsku. In: Program českého nižšího gymnasia v Opavě. Opava 1891, s. 3–33; z něj čerpá i POŘÍZKA, J.: Maltézští rytíři u nás. Tři studie k historii českého velkopřevorství řádu maltézských rytířů. Brno 1990, v první části knihy Z dějin johanitské komendy v Opavě. 17 BORCHARDT, K.: Die Johanniter in Schlesien. Von den Anfängen im 12. bis zum 18. Jahrhundert. In: Opuscula Silesiaca. Festschrift für Josef Joachim Menzel zum 65. Geburtstag. Hrsg. von W. IRGANG und H. UNVERRICHT. Jahrbuch der Schlesischen Friedrich – Wilhelms – Universität zu Breslau. Bd. 38/39. 1997/98. Stuttgart 1998, s. 161–180; DOLA, K.: Dzieje kosciola na Slasku. Sv. I. Sriedniowiecze. Opole 1996; GANDARCZYK, K.: W kwestii początków zakonu joannitów na Śląsku. Sobótka 40, 1985, s. 191–201; RÖDEL, W. G.: Die Anfänge des Johanniterordens und seine Frühzeit in Schlesien. In: Festschrift zum 150rigen Jubiläum der Schlesischen Genossenschaft des Johanniterordens. Würzburg 2003, s. 11–24; STARNAWSKA, M.: Duszpasterstwo parafialne joanitów w miastach Ślaska i wielkopolski w późnym średnowieczu. In: Klasztor w kulturze średnowiecznej Polski. Sympozja 9. Opole 1995, s. 115–126; TÁŽ: Die mittelalterliche Bibliothek der Johanniter in Breslau. In: Die Spiritualität der Ritterorden im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VII. Toruń 1993, s. 241–252 a TÁŽ: Der Johanniterordens und Schlesien im Mittelalter. In: Würzburger Medizinhistorische Mitteilungen. Bd. 22. Würzburg 2003, s. 405–418. Menší práce z pera Jindřicha Šebánka je věnována komendě v Hrobníkách, viz ŠEBÁNEK, J.: Z problémů slezského kodexu. Neznámá listina Václava I. pro hrobnické johanity. In: Slezský sborník 49, 1951, s. 1–16. 18 Ze starších prací bych uvedl disertační práci J. BRIERA: Die Ritterkommnede Klein Öls, Kreis Ohlau, im Mittel alter. Ein Beitrag zur Bistums- und Landesgeschichte. Auszug aus einer Schrift zur Erlandung der theologischen Doktorwürde… Glogau 1924. Nově viz SKLENÁŘ, K.: Komenda johanitského řádu v Malé Olešnici ve Slezsku a kopiář jejích listin z 15. století. Netištěná diplomová práce. Brno 2004, který resumuje dosavadní prameny i literaturu.

- 12 -

V posledních letech bylo johanitskému řádu věnováno několik studií z pera Libora Jana, Miroslava Svobody, Lukáše Pešky a Jiřího Mitáčka, zpracovávajících osobnosti některých významných českých převorů, ale mapujících i další témata – dobu papežského schizmatu, johanitský sfragistický materiál, johanitská patronátní práva a správu řádových kostelů, roli pitanciáře či význam provinciálních kapitul v životě provincie aj.20 Libor Jan ve spolupráci s Vítem Jesenským podal i výklad stavebního vývoje řádových domů v Čechách a na Moravě.21 Zvlášť je potřeba také zmínit cenné studie Stanislava Petra, věnující pozornost fondu pražské maltézské knihovny, a soubornou studii Bertholda Waldsteina-Wartenberka, SAUERMANN, F.: Geschichte der Malteserkommende Glatz (1183 – 1627), I. Teil, Von der Gründung bis zur Husitenzeit. Wissenschaftliche Beilage zum Jahresbericht des Königl. kath. Gymnasiums zu Glatz. Glatz 1909. 20 JAN, L.: Pečeti rytířských duchovních řádů v Čechách a na Moravě 1189 – 1310 (s přihlédnutím k dalšímu vývoji). In: Zprávy krajského vlastivědného muzea v Olomouci 246, 1987, s. 1–27; TÝŽ: Herman z Hohenlohe, rádce a vyslanec českého krále Václava II. In: SPFFBU C 43, 1996, s. 17–35; TÝŽ: Hodnostáři rytířských duchovních řádů na dvorech posledních Přemyslovců. In: Česko – rakouské vztahy ve 13. století. Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II. Sborník příspěvků ze sympozia konaného 26. – 27. září 1996 ve Znojmě. Ed. M. BLÁHOVÁ a I. HLAVÁČEK za spolupráce J. HRDINY a P. KUBÍNA. Praha 1998, s. 247–260; TÝŽ: Die Johanniter in Böhmen: Bild des Lebens. In: Vergangenheit und Gegenwart der Ritterorden. Die Rezeption der Idee und die Wirklichkeit. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica XI. Toruń 2001, s. 183–196; TÝŽ: Čeští a moravští šlechtici jako podporovatelé a členové rytířských duchovních řádů. In: In omnibus caritas. K poctě devadesátých narozenin prof. ThDr. Jaroslava Kadlece. Sborník katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Ed. M. MIKULICOVÁ a P. KUBÍN. Praha 2002, s. 289–303 a TÝŽ: Pohřební obřady za Karla IV. v kostele Panny Marie na konci mostu. In: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi. Ed. E. DOLAŽELOVÁ – R. NOVOTNÝ – P. SOUKUP, Praha 2004 , s. 189–192; MITÁČEK, J.: Ziemovit, těšínský kníže a generální převor řádu sv. Jana Jeruzalemského. Netištěná diplomová práce. Brno 1998; TÝŽ: Čeští johanité a papežské schizma v letech 1378 – 1384. In: Historie `97. Celostátní studentská vědecká konference. Brno 3. – 5. prosince 1997. Ed. L. JAN. Brno 1998, s. 31–57; TÝŽ: Ziemovit Těšínský – generální převor řádu johanitů a slezský kníže. In: SPFFBU C 46, 1999. Brno 2001, s. 17–40; TÝŽ: K některým aspektům života řádu johanitů za vlády Lucemburků. Provinciální kapituly konané na Moravě a ve Slezsku, jejich význam ve správě provincie a komunikaci s řádovým centrem na Rhodu. In: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Ed. T. BOROVSKÝ – L. JAN – M. WIHODA. Brno 2003, s. 533–543; TÝŽ: Čeští johanité v prvních desetiletích vlády Lucemburků. In: ČMZM 88, 2003, s. 153–169 a TÝŽ: Funkce pitanciáře v životě johanitských komend. In: Ad musealem laborem. PhDr. Slavomíru Brodesserovi k šedesátým pátým narozeninám. Brno 2005, s. 31–39; PEŠKA, L.: Markolt z Vrutice (generální převor řádu sv. Jana Křtitele). In: Celostátní studentská vědecká konference Historie 1996. Hradec Králové 26. – 28. 11. 1996. Hradec Králové 1997, s. 11–33; TÝŽ: „Miesto Rodýz leží skuoro polowicí w moři a jest náramnie pewné“. (Vztahy českých johanitů s centrem řádu na Rhodu ve druhé polovině 15. století). In: Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Ed. B. CHOCHOLÁČ a J. MALÍŘ. Brno 2002, s. 97–115; PEŠKA, L. – SVOBODA, M.: Příspěvek k problematice pečetí johanitských generálních převorů ve 14. a 15. století. In: SPFFBU 46/1999. Brno 2001, s. 48–66 + 7 s. obr. příloh; SVOBODA, M.: Jindřich z Hradce, převor řádu johanitů. In: Historia 96. Studentská vědecká konference, Hradec Králové 1997, s. 35–59; TÝŽ: Postavení a správa patronátních kostelů johanitského řádu v předhusitských Čechách. In: ČNM 174. 2005, s. 1–21. 21 JAN, L. – JESENSKÝ, V.: K funkci a stavební podobě johanitských komend na Moravě. In: Průzkumy památek I, 1996, s. 75–86; TÍŽ: Hospitaller and Templar Commanderies in Bohemia and Moravia: their Structure and Architectural Forms. In: The Military Orders: Volume 2. Welfare and Warfare. Ed. H. NICHOLSON. Aldershot 1998, s. 235–249. Další studie k tomuto tématu viz DURDÍK, T.: Die Kommenden und Burgen der Ritterorden in Böhmen. In: Castrum Bene 5, 1996, s. 39–59; JAWORSKI, K.: Die Ritterorden in Schlesien. Archeologischen 19

- 13 -

který se pokusil jako první zhodnotit stav rozvoje vzdělanosti, kulturního vnímání a spirituality českých johanitů.22 Stěžejními monografiemi k historii řádu johanitů v Evropě a jejich aktivit ve středomořském prostoru jsou stále kniha Jonathana Riley-Smitha a dílo francouzského historika Josepha Delavilla

le Roulx, představující

nepostradatelnou příručku ke

starším řádovým dějinám (včetně studia období let 1319 – 1421).23 Nověji tyto práce doplňuje stať Anthony Luttrella, současného předního evropského historiografa johanitského řádu.24 Pominout pak nemůžeme ani cenné monografie německého historika Bertolda WaldsteinWartenberka, které mapují život řádových členů v celé šíři možných témat a neomezují svůj záběr na zpracování geopolitických dějin řádu (věnuje se řádovým statutům, závazným pravidlům života řádových členů, spiritualitě a hospitalitě řádu, kulturním aspektům života johanitských rytířů a kněží apod.).25 Mimořádně cennou pomůckou při studiu řádových dějin je pak i práce kolektivu autorů redigovaná Adamem Wienandem.26 Patřičné pasáže věnující se české řádové provincii zde vypracovali Adam Wienand, Bertold Waldstein-Wartenberk, Joseph Gottschalk a Helmut Richter.27 Tento text nám do jisté míry supluje scházející kritické monografické zpracování dějin české johanitské provincie. Quellen. In: Castrum Bene 5, 1996, s. 61–72 a BOLINA, P.: Moravian castles of military – religion orders until the Hussite wars. In. Castrum Bene 5, 1996, s. 11–26. 22 PETR, S.: Rukopisný fond pražské maltézské knihovny. In: Studia o rukopisech 26, 1987 – 1988, s. 49–71, TÝŽ: Středověká liturgická bohemika v rukopisném fondu pražské maltézské knihovny. In: Studie o rukopisech 27, 1989 – 1990, s. 31–93 a WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen des Grosspriorates Böhmen – Östrreich im Mittelalter. In: Annales de l`Ordre Souverain Militaire de Malte 33, 1975, s. 24–39. 23 RILEY-SMITH, J.: The Knight of St. John in Jerusalem and Cyprus c. 1050 – 1310. London 1967 a DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitalers en Terre Sainte et à Chypre 1110 – 1310. Paris 1904 a TÝŽ: Les Hospitaliers a Rhodes jusqua la mort de Philibert de Naillac (1310 – 1421). Paris 1913. 24 LUTTRELL, A.: The Hospitallers at Rhodes, 1306 – 1421. In: A history of the Crusades, kap. VIII. Wisconsin 1975, s. 278–323. Výčet desítek studií tohoto autora zde nelze uvádět, výběr z jeho studií k tématu zpracovávaném touto prací je uveden v seznamu literatury. 25 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte des Malteserordens. Wien – München 1961 a TÝŽ: Die Vasallen Christi. Kulturgeschichte des Johanniterordens im Mittlealter. Wien – Köln – Graz 1988. 26 Der Malteserorden. Der Johanniterorden. Der ritterliche Orden des hl. Johannes vom Spital zu Jerusalem. Seine Geschichte, seine Aufgaben. Ed. A. WIENAND. Köln 1988. 27 WALDSTEIN-WARTENBERG, B. – WIENAND, A. – GOTTSCHALK, J. – RICHTER, H.: Das Großpriorat von Böhmen. Die Komenden des Großpriorats Böhmen. In: Der Malteserorden. Der Johanniterorden. Der ritterliche Orden des hl. Johannes vom Spital zu Jerusalem. Seine Geschichte, seine Aufgaben. Ed. A. WIENAND. Köln 1988, s. 312–320 a 383–408.

- 14 -

Zde totiž máme k dispozici pouze díla již překonaných autorů z konce 19. a počátku 20. století A. Č. Ludikara a M. M. Feyfara.28 Práce A. Č. Ludikara dnes již zcela nepostačuje jak po obsahové stránce, tak přístupem ke zpracovávanému tématu. Ve srovnání s ní se kniha M. M. Feyfara vyznačuje alespoň důvěryhodností údajů, jež prezentuje. Slouží nám tak v mnoha případech spíše jako pramen k řadě majetkových operací jednotlivých řádových domů, které zde autor zaznamenal. Novější pokus Františka Skřivánka o soubornější zpracování dějin českého johanitského převorství z poloviny 90. let 20. století vychází stále z prací těchto autorů a nesplňuje tak cíl přinést tomuto tématu kritickou příručku.29 Jedná se pouze o pokus sumarizovat dosavadní výsledky studia českých řádových dějin, přičemž ovšem přebírá do textu i řadu omylů starších autorů. Podobně se lze zmínit i o knihách Jiřího Pořízky, které se majoritně pokoušejí spíše o vykreslení celořádových dějin, text však je prokládán vsuvkami o událostech v české řádové provincii, opět ale nezaloženými na pramenném výzkumu a přebírajícími omyly starších prací.30 V českém jazyce pak již byla tištěna pouze práce Ernla Brandforda, která populární až beletristickou formou přibližuje celořádové dějiny.31 Z ostatních rytířských řádů (pokud pomineme málo kvalitní produkci českých vydavatelství věnovaných řádu templářů) se souborné práce u nás dočkali pouze němečtí rytíři – především bych uvedl drobné monografie z pera Libora Jana, který věnoval v několika studiích pozornost i řádu templářů.32 Řádu německých rytířů jsou věnovány i samostatné LUDIKAR, A. Č.: O řádu maltánském se zvláštním zřetelem na Čechy. Klatovy 1878 a FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon der Geschichte des hohen souveränen Johanniter – Ritter – Ordens. Nikolsburg 1882. 29 SKŘIVÁNEK, Fr.: Rytíři svatého Jana Jeruzalemského u nás. In: Heraldika a genealogie 28/1–2. Praha 1995. 30 POŘÍZKA, J.: Řád Maltézských rytířů z Palestiny na Via Condotti. Praha 1997. Jeho neznalost pramenů odkrývá například poznámka na s. 66, kde konstatuje, že Ziemovit Těšínský měl dobré vztahy s řádovým centrem, což je zhola nesmyslné tvrzení. Autor této práce již dříve na základě studia pramenů poukázal na zcela opačnou situaci; viz MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 17–40. Některým ožehavým tématům (jako například problematice papežského schizmatu) se J. Pořízka raději zcela vyhnul. Zajímavější je starší práce J. POŘÍZKY: Maltézští rytíři u nás. Tři studie k historii českého velkopřevorství řádu maltézských rytířů. Brno 1990, jejíž těžiště ale leží v novodobých řádových dějinách. 31 BRANDFORD, E.: Řádoví rytíři. Praha 1996. 32 JAN, L. – SKŘIVÁNEK, Fr.: Němečtí rytíři v českých zemích. Praha 1997; JAN, L.: Bratři špitálu Panny Marie v českých zemích 1204 – 1411. Tišnov 1995; TÝŽ: S templářským křížem. In: Čejkovice 1248 – 1998. Ed. L. JAN – V. ŠTĚPÁNEK. Brno 1998a, s. 33–60; TÝŽ: Templáři v Čejkovicích. In: SPFFBU C 47, 2001, s. 47–69 a TÝŽ: 28

- 15 -

práce Petra Adama, které však ve srovnání s dříve uvedenými pracemi zdaleka nedosahují potřebné kvality.33 Díky vynikajícímu edičnímu počinu Václava Novotného a jeho Inquisitio domorum hospitalis s. Johannis Hierosolimitani per Pragensem archidiocesim facta anno 1373 se česká johanitská provincie dostala do povědomí evropských historiků řádu, především již zmíněného Anthony Luttrella.34 Novotného práce tak umožnila zahraničním badatelům začlenit obraz české části provincie roku 1373 do kontextu ostatních evropských johanitských převorství a provézt jejich srovnání se stavem v Čechách, Kladsku a v Žitavě. Velké pozornosti se středoevropskému prostoru a české řádové provincii dostává rovněž v pracích německého historika Karla Borchardta.35 Jeho studie jsou psány s neobyčejnou znalostí materiálu (využity zde jsou fondy archivů jak na Maltě tak i v Praze) a dostupné literatury (včetně česky psané). Na pomoc nám jen zřídka přicházejí publikace slovníkového a encyklopedického charakteru. Pozornost věnoval johanitům ve své práci již Josef Svátek a jeho práce byla po dlouhá léta jedinou kvalitní příručkou mapující archivní fondy a literaturu pro výzkum řádů

Působení a struktura templářského řádu v Čechách a na Moravě. In: Ad musealem laborem. PhDr. Slavomíru Brodesserovi k šedesátým pátým narozeninám. Brno 2005, s. 23–29. 33 ADAM, P.: Němečtí rytíři. Malý úvod do historie Německého řádu. Se zvláštním přihlédnutím k dějinám Českomoravské komorní bailivy. Svitavy 1998; nověji TÝŽ: Řád německých rytířů a jeho působení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2005. 34 NOVOTNÝ, V.: Inquisitio domorum hospitalis s. Johannis Hierosolimitani per Pragensem archidiocesim facta anno 1373 (dále Inquisitio). Historický archiv 19. Praha 1900. Jako první věnoval této edici pozornost již Josef Emler ve studii EMLER, J.: O stavu rytířského řádu sv. Jana Křtitele v Čechách r. 1373. In: Zprávy o zasedání král. české společnosti nauk v Praze 4, 1877, s. 191–199. Z prací A. Luttrella užívajících edice V. Novotného pro srovnávací výzkum s jinými evropskými převorstvími bych uvedl především dvě stěžejní studie LUTTRELL, A.: The Hospitallers of Rhodes: Prospectives, Problems, Possibilities, in: Die Geistliche Ritterorden Europas. Konstanzer Arbeitsbuch für mittelalterische Geschichte- Vorträge und Forschungen XXVI., Sigmaringen 1980, s. 243–266 a TÝŽ: The Spiritual Life of the Hospitallers of Rhodes. In: Die Spiritualität des Ritterorden im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VII. Toruń 1993, s. 75–96. 35 Zde bych zmínil především jeho vynikající studii BORCHARDT, K.: The Hospitallers, Bohemia, and the Empire 1250 – 1330. In: Mendicants, Military Orders, and Regionalism in Medieval Europe. Ed. J. SARNOWSKY. Aldershot, Brookffield, Singapore, Sydney 1999, s. 201–231, která mimořádně pečlivě mapuje vývoj postavení českých johanitů v rámci původní jednoty německého velkopreceptorátu a zásadně posouvá dataci přechodného období utváření samostatné české provincie. Rovněž TÝŽ: Military Orders in East central Europe: The first hundred years. In: Autour de la première croisade: Actes du Colloque de la Society for the Study of the Crusades and the Latin East (Clermont-Ferrand, 22. – 25. Juin 1995). Ed. M. BALARD. Byzantina Sorbonensia 14. Paris 1996, s. 247–254.

- 16 -

v českých zemích.36 Ambice nahradit ji si zajisté kladla práce Milana M. Bubna, která ovšem po faktografické stránce představuje velké zklamání, neboť v řade již objasněných skutečností se vrací zpět k omylům starých autorů (především Ludikara a Pořízky).37 Mnohem lépe si již dříve s tímto tématem poradili autoři Encyklopedie českých klášterů, která obsahuje patřičně zpracovaná hesla, kdy sice majoritní část textu se věnuje stavebně historickému vývoji jednotlivých řádových komend, ale je zde obsažen také základní korpus informací o historii jednotlivých domů.38 Nejkvalitnějšího zpracování se dočkaly moravské lokality v rámci Encyklopedie moravských klášterů.39 Zde presentovaná hesla sestavil vesměs Libor Jan a jím vypracované texty představují resumované závěry dosavadního studia historie jednotlivých lokalit a odrážejí aktuální stav výzkumu moravských řádových komend a far. Tématu dějin johanitského řádu do husitských válek v českých zemích, Slezsku a Rakousku bylo tedy doposud věnováno jen několik desítek prací, přičemž velká část byla publikována poměrně nedávno. Lze říci, že výzkum historie johanitského řádu je stále ještě v počátcích. I předkládaná práce se opírá zejména o vydané i nevydané archivní prameny, především o fond Archivu velkopřevorství maltézského, uložený v pražském Národním archivu. Jejím cílem je osvětlit proces vytvoření samostatné české řádové provincie, nastínit roli johanitských představitelů v politice českého královského dvora, jejich zapojení do celořádových struktur, ale i postavení ve struktuře samotného českého převorství. Mezi SVÁTEK, J.: Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy. Tištěný inventář. Praha 1966 (johanité viz strany 13–18). Tato práce byla později roku 1970 otištěna i ve Sborníku archivních prací 29, 1979, s. 505–624 (johanité viz strany 516–519). 37 BUBEN, M. M.: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křižovníci. Praha 2002. Její zápory velmi podrobně popsal Miroslav Svoboda v recenzi zmíněné knihy, viz ČMM 121. 2002, s. 546–548. 38 VLČEK, P. – SOMMER, P. – FOLTÝN, D.: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1998, s. 139–140 (základní informace o řádu, autor Dušan Foltýn), 204–206 (Český Dub, autor Tomáš Edel), 279–280 (Kadaň, autor D. Foltýn), 359–360 (Manětín, autor D. Foltýn), 370 (Mladá Boleslav, sv. Jan i sv. Vít, autor Miroslav Richter), 425 (Ploskovice, autor D. Foltýn), 547–461 (Praha, autoři Pavel Vlček a Petr Sommer) a 644–646 (Strakonice, autor P. Sommer) 39 D. FOLTÝN a kolektiv: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 92–93 (základní informace o řádu), 202–205 (Brno), 240 (Brtnice), 305–307 (Horní Kounice), 311–312 (Hrádek), 319–320 36

- 17 -

tématy, o jejichž zpracování se chce tato práce pokusit, patří rovněž komunikace s řádovým centrem na Rhodu a papežskou kurií, způsoby provádění výměny finančních prostředků, velmistrovských nařízení i lidského potenciálu mezi představiteli řádového centra na Rhodu a českou provincií. Právě poznání mechanismů této komunikace a jejích dopadů na život českých johanitů je důležitým krokem k porozumění jejich působení v zemích Koruny české. V souvislosti se způsoby komunikace a správou provincie bude samostatná pozornost věnována také provinciálním kapitulám, vrcholnému orgánu správy českého převorství. Ve své práci bych rád zodpověděl otázku jejich role ve vnitřním chodu celé provincie, včetně sledování jejich činnosti a kritického srovnání jejich obrazu ve světle řádových statut a nařízení velmistra a konventu na Rhodu s reflexí v domácích pramenech. Opomenuto není an i utváření jednotliv ých řádov ých domin ií, proh lubován í a zkvalitňování řádové držby a vlastní soudní a správní etablování řádu v jednotlivých regionech. V neposlední řadě se předkládaná práce pokusí glosovat každodenní život řádových členů, existenci řádových špitálů, škol a vlastní spiritualitu českých johanitů. S tímto tématem souvisí vymezení role johanitských kněží, kteří se v české provincie jeví ve zcela jiné roli, než jim určovala řádová statuta i praxe v jiných evropských převorstvích. V závěru bych se pokusil o zhodnocení sociální skladby řádových bratří celé české johanitské provincie, především otázky měšťanského živlu a jeho mimořádné emancipace právě v českém a slezském řádovém prostředí.

(Ivanovice na Hané), 383–384 (Kroměříž), 449 (Mutěnice), 623–624 (Přibice), 557–562 (Opava, společně s Daliborem Prixem) a 588 (Orlovice).

- 18 -

1. – ČEŠTÍ JOHANITÉ V PRVNÍCH DESETILETÍCH VLÁDY LUCEMBURKŮ. 1.1. – Dokončení konstituce českého převorství.

Řádu sv. Jana Jeruzalemského v českých zemích přinesla doba nástupu Lucemburků na

český trůn dokončení procesu utváření samostatné české řádové provincie. Období této konstituce je rámcově kladeno do let 1255 – 1313, nejnověji Karlem Borchardtem do rozmezí let 1250 – 1330.40 Proces postupného vydělování českých johanitů z jednoty německého velkopreceptorátu nám dokumentuje i rozkolísaná titulatura řádových představitelů.41 Důležitou roli hrála otázka zainteresovanosti České koruny na politice říše a snaha českých

králů vybudovat, i za pomoci cizích rádců (včetně německých johanitů), silný stát.42 Jmenování převorů jednotlivých provincií prováděl velmistr, většinou ale po návrhu či na základě volby na Západě, což dávalo možnost obsazení tohoto místa podle přání a vůle panovníka.43 Důraz na polskou politiku obracel silněji pozornost k aktivitám řádu německých rytířů, ale johanité se stále uplatňují na královském dvoře především jako diplomaté zprostředkovávající skrze své představené kontakt do říše.44 K domácímu životu řádu ale prameny přinášejí velmi skoupé informace. Největší aktivitu řád vyvíjel na Strakonicku, především díky podpoře rodu Bavorů ze Strakonic, jejichž zbožné dary ze Strakonic postupně učinily druhé největší řádové centrum v českých zemích. Mimo řečenou aktivitu v jižních Čechách, omezenou do jisté míry lokálně, bez závislosti na pražském centru, je však působení řádu v českých zemích v počátečních létech lucemburské vlády spíše zamlženo. Jako představený českých johanitských domů je označován v prvních létech vlády Lucemburků Helfrich z Rüdigheimu, užívající titulaturu převora pro Čechy, WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Das Großpriorat von Böhmen, s. 315 a BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 201–231. 41 JAN, L.: Pečeti rytířských duchovních řádů, s. 3 či TÝŽ: Hodnostáři, s. 253–254. 42 BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 217–218, 221–226 a JAN, L.: Hermann z Hohenlohe, s. 17–35. 43 BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 204–205. 44 JAN, L.: Hodnostáři, s. 260. 40

- 19 -

Německo a Polsko.45 Jeho titulatura ukazuje aktuální rozkolísanost v označování řádových představených a převor Helfrich z Rüdigheimu uzavírá zmíněné přechodné období. Dokončuje se proces přechodu od orientace na nestálé regionální aliance a řád se soustřeďuje na vlastní samostatnou teritoriální politiku, prováděnou s důrazem na dva největší celky střední Evropy – říši a v jejím rámci volně českého království. Řádoví rytíři již neodcházejí v takové míře jako dříve do Levanty, ale zůstávají ve svých domovských převorstvích, kde se podílejí na budování silné řádové základny. 46 O činnosti Helfricha z Rüdigheimu v našich zemích nevíme téměř nic, do doby jeho úřadování však spadá zrušení templářského řádu. 1.2. – Získání majetků templářského řádu (1312) a jejich rozptýlení.

Papež Klement V. své rozhodnutí ohledně templářů a jejich majetku oznámil do Čech

bulou z Libourne dne 16. května 1312.47 Skrze ustanovené komisaře měl templářský majetek přejít na johanity. 48 Pro celou operaci ale chybí pevnější opora v pramenech. Okolnosti a průběh přechodu templářského majetku do rukou johanitů nám tedy nejsou zcela známy. V Čechách a v Polsku byl již roku 1308 pověřen vyšetřováním řádu templářů pražský biskup Jan IV. z Dražic (společně s hnězdenským arcibiskupem), který se následně zúčastnil i koncilu ve Vienne a byl nepochybně dobře seznámen s okolnostmi procesu.49 Dosud nejúspěšněji se pokusil celou transakci s templářskými majetky osvětlit Libor Jan.50 Ten poukázal na důležitou roli aktuálního sblížení templářského řádu s dynastií Habsburků. Dospívá v rozporu se starší literaturou (především Ladislavem Hosákem) ve své argumentaci FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon, s. 86–88. BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 220–221. 47 Národní archiv v Praze, Archiv řádu maltézských rytířů (dále NA Praha, ŘM,), č. 2697; Regesta diplomatica et epistolaria Regni Bohemiae et Moraviae (dále RBM), Sv. III. Ed. J. EMLER. Praha 1890, č. 78, s. 34–35. 48 Přesné vymezení templářského majetku nám doposud chybí. V Čechách jej tvořily dva domy – sv. Vavřinec v Praze a Uhříněves, na Moravě komenda v Čejkovicích, fara v Horních Dubňanech a hrad Tempelštejn. Ve Slezsku víme o domu v Olešnici, stav v rakouských zemích je nám neznámý. 49 HLEDÍKOVÁ, Z.: Biskup Jan IV. z Dražic (1301 – 1343). Praha 1991, s. 43. 50 JAN, L.: S templářským křížem, s. 58–60 či TÝŽ: Templáři, s. 67–68. 45

46

- 20 -

k závěru, že v českých zemích došlo k úplnému převzetí templářského majetku řádem johanitů.51 Zcela nepochybně k jeho převzetí došlo v Čechách. Držbu pražského domu u sv. Vavřince johanity nám bezpečně dokládá jeho prodej řádu dominikánek 9. června 1313.52 Komenda v Uhříněvsi zůstala v držení johanitů po celé 14. století a byla císařem Zikmundem zastavena v době husitských válek, po nichž ji řád na císaři vymáhal zpět.53 Z bývalých templářských majetků získali johanité také slezskou Malou Olešnici, kterou drží prokazatelně roku 1314.54 Na Moravě si johanité pravděpodobně neponechali žádný templářský majetek. Právě zde jsou okolnosti jeho přesunu do rukou pozdějších majitelů nejasné. Stran fary v Horních Dubňanech máme k dispozici teprve zápis z roku 1503, kdy ji na Jindřichu VIII. z Lipé vymáhal na základě „lepšího práva“ starobrněnský komtur Petr.55 Na hradě Templštejně nalézáme již roku 1318 kutnohorského těžaře Bertolda Pirknera, blízkého příbuzného (pravděpodobně otce) Lva Pirknera, po roce 1328 johanitského komtura v Horních Kounicích.56 Řečený Bertold patřil v letech 1306 – 1310 mezi čelné přívržence Habsburků a HOSÁK, L.: Komenda řádu templářského v Čejkovicích. In: Sborník „Přátelé čsl. starožitností svému učiteli. K šedesátinám univ. prof. dra. J. V. Šimáka“. Příloha ČSpPSČ 38, 1930, č. 2 – 3, s. 188; TÝŽ: Historický místopis země Moravskoslezské. Brno 1938, s. 121; TÝŽ: Dějiny Hustopečska do poloviny 14. století. Příspěvek k starším dějinám Moravy. Praha 1948, s. 43; JAN, L.: S templářským křížem, s. 60 či TÝŽ: Templáři, s. 68. 52 RBM III,, č. 136, s. 58. Dominikánky 15. června 1313 dosáhly potvrzení transakce od českého krále Jana Lucemburského a zřídily zde svůj klášter, viz RBM III,, č. 138, s. 59. Srov. DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 39, pozn. 3. 53 Díky tomu je nám známa její majetková držba, viz NA Praha, ŘM, č. 2233, 1313, 2516, 2820 a 2836; Archiv český čili staré písemné památky české i moravské (dále Archiv český). Sv. 28. Zprávy o statcích a přech venkovských z archivu města Prahy, L – Z. Ed. J. TEIGE. Praha 1912, s. 297–298; Zbytky register králův římských a českých z let 1361 – 1480 (dále Zbytky register). Ed. A. SEDLÁČEK. Historický archiv 39, Praha 1914, č. 1405, s. 193, č. 1858, s. 282. Rozsah řečeného statku lze rekonstruovat především z listiny z roku 1413, viz NA Praha, ŘM, č. 2313. Vedle vsi a statku Uhříněves se jedná o okruh vsí v jejím okolí: Kolovraty, Tehovec, Voděrádky, Krabošice, Zděbrady, Přesavlky a Lipany. Srov. JAN, L.: S templářským křížem, s. 58 a SVOBODA, M.: Generální převor, s. 11–12. 54 BORCHARDT, K.: Die Johanniter in Schlesien, s. 169 a WIENAND, A.: Die Komenden des Großpriorats Böhmen, s. 395. Držbu Malé Olešnice johanity dokládá rovněž opis listiny generálního vikáře vratislavského biskupa Pavla z 12. 8. 1314, viz Moravský zemský archiv Brno (dále MZA Brno); fond G 10, Sbírka rukopisů Zemského archivu (Katalog der Boczek,schen Samlung. Abschrift Olesnice Mała – kniha privilegií, kupů, obdarování komendy v Malé Olešnici), sign. 456, č. 29. Srov. SKLENÁŘ, K.: Komenda johanitského řádu v Malé Olešnici, s. 48. 55 Libri citacionum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové (dále Knihy půhonné). Sv. VII (1490 – 1503). Ed. B. BRETHOLZ. Brno 1911, č. 1386, s. 281. 56 Codex diplomaticus et epistolaris Moraivae (dále CDM). Sv. VI. Ed. P. von CHLUMECKÝ. Brno 1854, č. 360, s. 278. Orlovický komtur Bertold ze Salzy společně s brněnským komturem Tyčkem a hornokounickým 51

- 21 -

na sklonku roku 1317 jej nacházíme po boku Jindřicha z Lipé při dohodách s Friedrichem Habsburským proti králi Janovi.57 Libor Jan rekonstruoval převod Templštejna do rukou Pirknera (s výjimkou kostelního patronátu, který si johanité ponechali) prostřednictvím vazeb: Bertold (VI.) z Henneberka (johanitský převor) – Bertold VII. z Henneberka (říšský hrabě, bratr Bertolda (VI.), 16. srpna 1310 jmenován vedle Petra z Aspeltu druhým poručníkem mladého Jana Lucemburského) – Jindřich I. z Lipé – Bertold Pirkner.58 V inkriminované polovině roku 1312, kdy se o templářském majetku rozhodovalo, panovala mezi Friedrichem Habsburským a Janem Lucemburským shoda, stvrzená smlouvou v Rajhradě někdy po 20. červnu 1311.59 Navíc do habsburského tábora náležel rovněž poslední templářský představený Ekko. Podobně jako u Temlštejna došlo k přesunu vlastnických práv i u Čejkovic, kde se teprve roku 1346 připomínají synové a vnuci Jindřicha I. z Lipé, kteří jednají o dělení otcovských statků, držených již Jindřichem (†1329).60 Někdy v druhé polovině roku 1312 tedy nejspíše nabídli Henneberkové jmenované templářské majetky Jindřichu z Lipé proti politické podpoře či umoření části královského dluhu.61 Pravděpodobně nelze mluvit o násilném aktu krále vůči johanitům, ale spíše můžeme předpokládat alespoň formální záštitu českého převora Bertolda z Henneberka.62 Templštejn i Čejkovice se tedy staly objektem politické licitace.

komturem Lvem Pirknerem směňují s brněnským klášterem cisterciaček jisté vzájemné platy z okolních statků. Srov. JAN, L.: Ivanovice na Hané, s. 209 a FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon, s. 91. 57 CDM VI,, č. 144, s, 114–115. Srov. ŠUSTA, J.: Počátky lucemburské 1308 – 1320. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá. Praha 1935², s. 705 a 723; TÝŽ: Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. ČD II/1. Praha 1935, s. 273 či SPĚVÁČEK, J.: Jan Lucemburský a jeho doba. 1296 – 1346. Praha 1994, s. 258. 58 JAN, L.: S templářským křížem, s. 59 či TÝŽ: Templáři, s. 68. 59 MEZNÍK, J.: Lucemburská Morava 1310 – 1423. Praha 1999, s. 16. 60 CDM VI,I. Ed. P. CHLUMECKÝ. Brno 1858, č. 632, s. 461–463, č. 637, s. 465–466, č. 638, s. 466–467 a č. 688, s. 507–509. 61 JAN, L.: S templářským křížem, s. 59.

- 22 -

1.3. – Dvojí role Bertolda z Henneberka (1313–1325 (1330)) a nástup Michala z Týnce (1325–1338).

1.3.1. – Bertold z Henneberka, říšská a řádová politika.

Právě Bertoldu z Henneberka je přisuzováno definitivní ukončení konstituce české

johanitské provincie, neboť poté co roku 1313 převzal osobně rovněž správu komendy v Mailberku, centrálního domu rakouských zemí, měl ukončit snahy o konstituci samostatné rakouské provincie.63 Bertold (VI.) z Henneberka se již roku 1309 objevuje v pramenech s titulaturou místodržícího pro Polsko.64 Společně s bratrem Bertoldem VII. hrabětem z Henneberka ovládali velký rodový majetek ve Francích a řadili se mezi rádce římského krále Jindřicha VII. (1308 – 1313). Nalézáme je i v pozadí spojení Jana Lucemburského s dědičkou českého trůnu Eliškou Přemyslovnou, jejichž první setkání proběhlo dne 25. srpna 1310 v johanitské komendě Haimbach nedaleko Špýru, a Henneberkové v rolích poručníka či řádového představitele s úkolem obnovit silnou monarchii v českých zemích následovali Jana Lucemburského i do Čech.65 Roku 1313 se tedy Bertold z Henneberka stává převorem české řádové provincie. Mohl se opírat o podporu mladšího bratra Bertolda VII., který se v srpnu téhož roku stal královým místodržícím po dobu jeho pobytu na italském tažení.66 Bertold mohl navíc těžit z postavení svého bratrance Albrechta ze Schwarzburgu, jednoho z dobyvatelů Rhodu, kterého roku 1312 velmistr Foulques z Villaretu poslal k papežské kurii vyjednávat o templářských majetcích.67 Velmistr proto jmenoval Albrechta velkým preceptorem západní Evropy.68 Johanité Úplnému převzetí templářského dědictví johanity nasvědčuje i dochování většiny templářských listin týkajících se jak Čejkovic, tak Templštejna v pražském NA, ve fondu ŘM,, č. 1887, 2689–2696 a 2730. 63 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Das Großpriorat, s. 315 a 388. 64 BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 221. 65 ŠUSTA, J.: Král cizinec. ČD II/2. Praha 1939, s. 127; SPĚVÁČEK, J.: Jan Lucemburský, s. 133 či BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 221. 66 ŠUSTA, J.: Soumrak Přemyslovců, s. 184. 67 DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 7–9, 24, 32–34, 36–38, 73–75 a 78. 68 BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 221–222. 62

- 23 -

potřebovali podporu panovníka pro co nejrychlejší převzetí templářských majetků. Po roce 1314 se však zkomplikovala politická situace v říši. Řád se pokoušel podobně jako papežská kurie zachovat neutralitu. Po pádu kandidatury samotného Bertolda VII. z Henneberka na říšský trůn, vzešlé nejspíše z prostředí braniborského markraběcího dvora (Bertoldova sestra Jutta byla manželkou markraběte Oty se Šípem a jeho syn Jindřich byl zasnouben se sestřenicí markraběte Waldemara), henneberský rodinný klan (včetně řádových bratří Albrechta ze Schwarzburku a Bertolda (VI.) z Henneberka) podporoval Ludvíka Bavorského, kterému patrně přinesli i braniborský hlas markraběte Waldemara.69 V českých zemích představoval Bertold z Henneberka do jisté míry kontroverzní postavu a pro domácí šlechtu byl, stejně jako jeho bratr i další cizí rádcové, nepřijatelnou osobou. Tyto problémy jej nakonec přivedly k návratu do Frank.70 Koncem dubna 1315 král podlehl tlaku šlechty a odvolal cizí rádce, tedy i Bertolda VII. z Henneberka, který je již od poloviny roku 1316 pokládán za straníka Friedricha Habsburského.71 Česká epizoda oběma přinesla nepochybný profit, neboť například Bertold (VI.) koupil roku 1315 od svého bratra hrad v německém Kühndorfu, kde založil novou johanitskou komendu. Máme přinejmenším doloženo rovněž jakési odstupné, které cizím rádcům po jejich odvolání přiznal král Jan. U johanitského převora se jmenovitě uvádí 100 hřiven na ungeltu dobytčím a soukenném na Starším Městě Pražském, které za tehdy nepřítomného převora přijal pražský komtur Werner.72 I v exilu zůstával Bertold z Henneberka převorem. Česká opozice nakonec přiměla velmistra Foulquese de Villaret jmenovat komtura v Týnci Michala, představitele domácí opozice, alespoň místodržícím českého převora.73 Roku 1317 (5. 4.) se v jeho titulatuře ŠUSTA, J.: Soumrak Přemyslovců, s. 190 a 200. BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 222. 71 ŠUSTA, J.: Soumrak Přemyslovců, s. 224 a 252 či SPĚVÁČEK, J.: Král diplomat. (Jan Lucemburský 1296 – 1346). Praha 1982, s. 100 a 110. 72 RBM III, č. 259, s. 106. 73 BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 223. 69

70

- 24 -

objevuje dokonce označení zástupce velmistra v Čechách.74 Podpora velmistra mu ale nezajistila zcela bezproblémový nástup k řízení provincie. Sesazení velmistra Foulquese de Villaret, obviňovaného z korupce a despotismu, řádovým konventem roku 1317 přineslo patovou situaci. Velmistr požíval na kontinentě velké obliby, a ačkoliv měl konvent legální právo zkorumpovaného velmistra sesadit, postavil se za něj i papež Jan XXII. Papež nejdříve počátkem roku 1319 zrušil novou volbu Maurice de Pagnac a potvrdil jako velmistra Villareta. Ten však byl přinucen k odstoupení, aby vzápětí papež potvrdil v této funkci Heliona de Villeneuve (1319 – 1346).75 Předtím potvrdil na dalších deset let devět regionálních představitelů a mezi nimi dne 21. července 1317 rovněž Bertolda z Henneberka pro české převorství.76 Sesazení velmistra Foulquese znamenalo ztrátu funkce místodržících pro jeho přívržence, tedy i Michala z Týnce. Svou funkci ale záhy získal zpět z rukou řádového prokurátora a vizitátora pro evropské země Leonarda de Tibertis. Papežský zásah z roku 1317 zmařila v českých zemích především rebelie českých pánů proti králi Janu Lucemburskému roku 1318. Představitelé šlechty se postavili za Michala z Týnce.77 Resultátem celé situace bylo, že si Bertold z Henneberka podržel titul českého převora, ale zůstal ve Francích. Pouze roku 1319 se krátce vrátil a 21. září 1319 se objevuje v Mailberku, kde tamním bratřím vydává povolení přijímat movitý majetek, které řádu darují různé osoby pro spásu duše, na výživu řádových bratří či podporu nemocných.78 Výraznou změnu situace přineslo vítězství Ludvíka Bavora v bitvě u Mühldorfu 28. září 1322. Římský král začal svou základnu posilovat teritoriálně především směrem k Itálii a do NA Praha, ŘM, č. 200, CDS XVIII, č. 3677, s. 48. Objevuje se i v potvrzení privilegií řádu z 30. 4. 1317, viz Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia (dále MVB). Tomus Prodromus. Acta Clementis V., Johannis XXII. et Benedicti XII. 1305 – 1342. Ed. Z. HLEDÍKOVÁ. Praha 2003, č. 86, s. 74. 75 DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 12–27, 51 či LUTTRELL, A.: The Hospitallers at Rhodes, s. 288– 289. 76 MVB Prodromus, č. 93a, s. 79–83; RBM III, č. 386, s. 157; Iter Romanum (dále Iter Romanum). Sv. II. Das Päpstliche Regestenwesen. Ed. B. DUDÍK. Wien 1855, č. 84, s. 129–136. 77 Ve stejné době Měšek z Bytomi, bratr slezských vévodů Kozelského a Bytomského a rovněž Boleslava, od roku 1321 arcibiskupa z Ostřihomi, neakceptoval papežské jmenování Filipa de Gragnana převorem v Uhrách, srov. BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 225 či DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 71–72. 74

- 25 -

Braniborska, kde se však střetl se zájmy svého nejmocnějšího přívržence, českého krále, kterého si svým postupem odcizil. Intervencí v Itálii se navíc dostal do sporu s velice ambiciózním papežem Janem XXII. Pro situaci v českém převorství mělo velký význam, že politická situace vynesla již před Mühldorfem do čela převorství Alamania zmíněného Albrechta ze Schwarzburku. V jeho vlivu u kurie je pak nejspíše nutné hledat důvody papežské podpory odmítanému českému převoru Bertoldu z Henneberka. Albrecht posléze jako přívrženec Ludvíka Bavora pobýval od listopadu 1323 u papežské kurie v pozici prostředníka v jednání s papežem a zůstal straníkem císaře i posléze, kdy byl císař exkomunikován, dán pod interdikt a sesazen.79 Situaci to však nezměnilo. Po Albrechtově smrti 16. března 1327 papež jmenoval do čela provincie Alamania habsburského přívržence Rudolfa z Masmünsteru.80 Papež Jan XXII. se snažil prosadit volbu nového římského krále a uvědomoval si, že klíč k ní spočívá v rukou Lucemburků – Jana Českého a Balduina Trevírského. Balduin však, poté co papež zabránil spojení trevírského a mohučského arcibiskupství po smrti Matthiase z Bucheggu, arcibiskupa mohučského, zůstal na straně Ludvíka Bavora a jeho synovec jeho volbu následoval. Pro české převorství řádu johanitů to znamenalo, že Bertold z Henneberka až do své smrti 21. srpna 1330 vznášel své nároky stran českého převorství, ale jeho návratu do Čech stále bránil odpor šlechty. Poté, co jeho rodina rozhodně stanula v táboře Ludvíka Bavora, ztratil po roce 1323 i přízeň českého krále Jana. Teprve po usmíření Ludvíka Bavora a Friedricha Rakouského se roku 1326 opět objevuje v Rakousku. Na lucemburském území (Čechy, Morava a Polsko – míní se především Slezsko) se ale zcela přesvědčivě prosazuje Michal z Týnce, od roku 1317 místodržící a roku 1325 již český převor.81 Definitivně pak lze NA Praha, ŘM, č. 2515. Bratří komendy s dary a odkazy můžou volně disponovat, komtur je však nesmí použít na jiné než určené účely. 79 MVB Prodromus, č. 294, 295 a 312, s. 219–220, 228. 80 BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 226–227. 81 BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 228. Následně je třeba nezaměňovat bývalého českého převora Bertolda (VI.) z Henneberka s pozdějším německým převorem Bertoldem (XI.) z Henneberka (1337 – 1341), jeho synovcem. Jejich rozlišení provedl již Johann von PFLUGK-HARTTUNG: Die Anfänge des Johanniter – Ordens in 78

- 26 -

mluvit o konci vlivu německých johanitů v českých zemích. Převory provincie se nadále stávají pouze členové domácí šlechty (případně zástupci slezských knížecích rodů) a řádoví bratří z německých zemí již jako čeští převoři nebyli akceptováni.82 Ani pokus jmenovat na generální kapitule v Montpellieru roku 1330 německého převora Rudolfa z Masmünsteru také představeným českého převorství nebyl úspěšný.83 Vliv domácí šlechty zůstal již nenarušen a král již neriskoval zbytečný střet s ní. Domácí šlechta si tento úřad před cizinci žárlivě střežila. Vývoj vztahů panovník – šlechta však ve svých důsledcích znamenal rovněž dočasný ústup z pozic královských rádců, které čelní představitelé řádu zastávali ve druhé polovině 13. a počátkem 14. století. V povědomí velmistrovské kanceláře i papežské kurie převorství německé (Alamania) a české (Bohemia) zůstávala velmi dlouho jedním celkem a nejméně po další století vystupují v diplomatickém materiálu vedle sebe a řada nařízení velmistrovské kanceláře je vydávána pro obě provincie společně. 1.3.2. – Bertold z Henneberku jako správce české provincie.

Jak již bylo řečeno, do vnitřního života provincie zasáhl Bertold z Henneberka velmi

málo. Dne 1. března 1313 v rakouském Mailberku společně s tamním konventem uzavírá dohodu o soudní příslušnosti johanitských poddaných ve vsích Fels s bratry Hadmerem a Rapotem z Falkenberka.84 Poté již Bertold z Henneberka z Rakouska odjíždí a počátkem května 1313 (9.5.) prodává pražským dominikánkám od sv. Anny pod Petřínem bývalý templářský kostel sv. Vavřince v Praze.85 Na podzim 1319 (21.9.) jej ale zastihujeme opět Deutschland besonders in der Mark Brandenbug und in Mecklenburg. Berlin 1899, s. 169–174. Nověji jeho úlohu nastiňuje Karl BORCHARDT: The Hospitallers, s. 229–230. 82 BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 227, 229–230; DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 71, 172– 173 a MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 21–22 a 31–32. 83 BORCHARDT, K.: The Hospitallers, s. 229; DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 71 a TIPTON, Charles L.: The 1330 Chapter General of the Knight Hospitallers at Montpellier. In: Traditio 24/1968, s. 293–308. 84 NA Praha, ŘM, č. 1340. 85 Již 23. dubna 1313 mailberský komtur Vilém kupuje dvůr a 20 jiter polí v Stelzendorfu s platem 32 vídeňských feniků v zastoupení českých převora Bertolda, viz NA Praha, ŘM, č. 1341. Dominikánky v Praze

- 27 -

v Mailberku, kde dává tamním bratřím povolení přijímat movitý majetek, které řádu darují pro spásu duše, na výživu bratří či podporu nemocných různé osoby.86 Jinak nemáme doklady jeho další účasti na vnitřním životě provincie. Nelze ale říci, že by řád v tomto období nezaznamenal některé úspěchy v posilování své pozice v zemi a neprofitoval z postavení svého převora v blízkosti českého krále. Především získali johanité 25. ledna 1319 od krále Jana Lucemburského právo, které umožňovalo johanitským komturům a jejich prokurátorům vykonávat nad řádovými bratry i poddanými johanitských komend v Čechách plnou soudní pravomoc.87 V roce 1318 je dáno i několik opisů papežských privilegií a mandátů. Dne 14. července 1318 vídeňský veřejný notář Petr Vavrhas potvrzuje, že papežští nunciové a výběrčí příjmů z uprázdněných beneficií Ademar a Manfred se zavázali zachovávat ustanovení inzerované papežské buly Jana XXII. z Avignonu, dne 1. října 1317, která zakazovala vybírat příjmy z uprázdněných beneficií náležejících johanitům.88 Dne 24. srpna 1318 ve Vratislavi tamní oficiál Konrád potvrzuje na žádost komtura Michala z Týnce mandát papeže Bonifáce VIII. z Říma, dne 31. ledna 1297, kterým nařizoval prelátům, aby konfirmovali ke kostelům johanitské kněze presentované řádem, a privilegium papeže Jana XXII. z Avignonu, dne 30. dubna 1317, kterým johanitům potvrzuje starší privilegia a osvobození od sbírek požadovaných králi a knížaty.89 Poněkud nejasné jsou důvody vzniku další listiny z roku 1320, ve které papež Jan XXII. nařizuje biskupu Kaminskému, proboštu kostela sv. Kříže ve Vratislavi, děkanu olomouckému, opatům klášterů zbraslavského a brněnského, dále opatům klášterů v Louce, Zábrdovicích, u Scotů ve Vídni a proboštu sv. Kříže v Norimberku, aby po stížnostech mistra kupují kostel s dvorem a vším příslušenstvím, včetně patronátního práva ke kostelu za 130 kop pražských grošů, viz RBM III, č. 136, s. 58. 86 NA Praha, ŘM, č. 2515. 87 NA Praha, ŘM, č. 988. 88 NA Praha, ŘM, č. 1119. 89 NA Praha, ŘM, č. 1112 a 1118.

- 28 -

a bratří johanitů zkrotili ničitele a trýznitele zboží a osob řečeného řádu.90 Přesné důvody stížnosti a následnou odezvu neznáme. Avšak situaci ve Slezsku napovídá pozdější listina z 2. května 1336, sepsaná na pokyn opolského děkana Mikuláše, pověřence papežského nuncia Gualharda de Carceribus, a na žádost łosiówského komtura Jindřicha Kitzingera, zaznamenávající svědecké výpovědi dvanácti svědků, kterou tito učinili dne 2. března téhož roku před děkanem Mikulášem z Břehu.91 Popisují zde škody, které v letech 1326 – 1336 způsobila komendě v Łosiówie, Malé Olešnici a Velkém Týnci ve vzájemných bojích a válkách knížata Boleslav Břežský, Bolek Münsterberský, Mikuláš Opavský aj., pročež komendy nemohly platit v té době vybíraný papežský desátek. Úkolem dohlížet na zájmy johanitského řádu byli pověřeni již zmínění papežští konservátoři. Těmi již 9. října 1319 papež Jan XXII. ustanovil pro Moravu a Čechy zbraslavského a broumovského opata a pražského děkana, stejně jako louckého a zábrdovického opata a olomouckého děkana.92 Následujícího roku 1320 vydává pražský děkan Jindřich potvrzení papežské listiny o jmenování opatů broumovského a zbraslavského soudci a konservátory při poškození majetkových práv johanitů.93 Dne 21. května 1321 pak ve Vratislavi dává oficiál Konrád pořídit u veřejných notářů Pavla, syna Jana z Ronova, a Dětřicha opis listu papeže Jana XXII. z Avignonu, dne 9. října 1319, o ustanovení opata v Henrykówě a probošta u sv. Kříže ve Vratislavi rovněž konservátory johanitského řádu pro Slezsko.94 Dominující postavou vnitřního života provincie se při nepřítomnosti českého převora zdá být již zmiňovaný pražský komtur Werner. V letech 1313 a 1318 – 1320 jej nacházíme mezi kolektory papežských desátků v pražské diecézi a jeho jméno (jako jednoho CDM VI, č. 170, s. 130. NA Praha, ŘM, č. 202; CDS XXIX, č. 5630, s. 89. Inzerována je listina papežského nuncia pro opolského děkana Mikuláše z 29. února 1336 v Opoli a listina Jindřicha Kitzingera, jíž po opatření svědků žádá o vydání opisů jejich výpovědí. 92 NA Praha, ŘM, č. 1120 a 1121. 93 NA Praha, ŘM, č. 231. 94 NA Praha, ŘM, č. 1122. 90 91

- 29 -

z konservátorů) figuruje také ve sporu pražských křížovníků s hvězdou (zastupovaných samotným pražským biskupem Janem z Dražic) s papežskou kurií, který se táhl až do roku 1318.95 Důležitou roli hrál ve 20. letech 14. století i v hospodářském životě českých komend.96 1.3.3. – Nástup a správa Michala z Týnce (1325 – 1337).

V listině ze dne 21. března 1325 se poprvé objevuje Michal z Týnce jako český

převor.97 Dobré vztahy ke kurii i králi Janovi v této době naznačuje skutečnost, že když byly 1. června 1325 v Českém království a lucemburském hrabství vypsány tříleté papežské desátky, řád johanitů byl jako jediný výslovně ušetřen jeho odvádění, ačkoliv kurie jeho exempce jinak často obcházela.98 Vypsání tohoto desátku si král Jan Lucemburský na kurii vymohl za slib, že podnikne výpravu do Svaté země, především si však papež Jan XXII. chtěl českého krále naklonit ve sporu s Ludvíkem Bavorem.99 Následujícího roku 1326 nacházíme v pramenech dotýkajících se českého převorství opět Bertolda z Henneberka, který se 1. února 1326 objevuje jako mistr komendy v Mailberku a společně s tamním konventem potvrzuje, že Mikuláš, plebán v Břežanech (Prezzir), dal RBM III, č. 159, s. 66–68 (28. a 30. 9. 1313), č. 193, s. 83–84 (24. 4. 1314), č. 373, s. 153 (27. 5. 1317) a č. 432–434, s. 177 (3x 7. 4. 1318); MVB Prodromus, č. 78, s. 68–69 (13. 12. 1316) a č. 187, s. 152–155 (1318 – 1320). 96 V prosinci 1321 provedl (bez účasti českého převora) rozsáhlou směnu majetků pražské komendy a vyšehradské kapituly. Jednalo se o výměnu tři kapitulních dvorů ve vsi Královice se vším příslušenstvím za johanitský dvůr ve vsi Rostil, vesnici Psáry a pole u řeky Botič se vším příslušenstvím, viz RBM III, č. 741, s. 302–303. Listina obsahuje i sdělení, že již dříve byla učiněna směna kapitulní vesnice Rostil se vším příslušenstvím za johanitský mlýn pod Vyšehradem u řeky Botič, kterou M. M. Feyfar datuje na předcházející rok 1320, viz FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon, s. 90. V březnu 1325 získal pro komendu v Manětíně dvůr se dvěma poplužími a právy k nim ve vsi Újezd sousedící s komendou a dalších patnácti lánů koupil pro pražskou komendu a na deset let pronajal komendě v Manětíně. Pražští johanité měli bratřím v Manětíně zaplatit penězi utrženými z prodeje vsi Tis (Tyssem), viz NA Praha, ŘM, č. 2833; RBM III, č. 1053, s. 405–406. V listopadu 1325 je pražské komendě na Novém Městě pražském potvrzen plat z městiště mezi domy Jana, dříve notáře českého krále, a městskou hradbou, viz RBM III, č. 1154, s. 449; NA Praha, ŘM, č. 2176. V prosinci 1325 pak komtur Werner vydává společně s mělnickým proboštem Jindřichem smírné urovnání sporu o držení johanitského mlýna ležícího na pozemku (a břehu) řečeného proboštství mezi dvorem proboštství pod Petřínem a ostrovem, řečeným Trávník, viz RBM IV. Ed. J. EMLER. Praha 1892 č. 2027, s. 702. 97 NA Praha, ŘM, č. 2833; RBM III, č. 1053, s. 405–406. 98 RBM III, č. 1116, s. 435–437; CDM VI, č. 295, s. 227–229. O johanitské exempci viz KROFTA, K.: Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské. In: ČČH 14, 1908, s. 32. 95

- 30 -

bratřím komendy v Horních Kounicích na obživu tamních bratří ¼ vinice.100 Hornokouničtí johanité zažívali právě období velkého rozkvětu svého domu. Roku 1314 úspěšně řeší zdejší komtur Jindřich z Braunecku listinou z 25. května dlouholetý spor o desátky ze vsi Raklinice, kde měli johanité dvůr.101 Dne 22. září 1318 za pobytu Jana Lucemburského v Brně dosáhli johanité privilegia pro Horní Kounice, ve kterém český král prohlašuje Horní Kounice městečkem s právem trhu každé úterý v týdnu.102 Horní Kounice se tak profilovaly jako hospodářské centrum venkovských johanitských držav na Jižní Moravě. Roku 1326 se objevuje Michal z Týnce ve Slezsku, když získává pro vratislavskou komendu Božího těla od lubušského kláštera ves Schönfeld.103 Především je zde však roku 1327, kdy dochází k tažení českého krále Jana do Slezska a lenní přísaze velké části slezských knížat – hornoslezského knížete Kazimíra Těšínského, Bolka Opolsko-Falkenberského (18. února), Vladislava Kozelského, Leška Ratibořského (19. února), Jana Osvětimského (24. února) a Jindřicha VI. Vratislavského (6. dubna) – která z obavy před Vladimírem Lokýtkem přijala raději lenní přináležitost k české koruně.104 Pobyt Michal z Týnce ve Slezsku roku 1327 nám dokládá účast na smlouvě mezi hlubčickým komturem Dětřichem a lubušským opatem o úpravě hranic mezi johanitskou vsí Lisotice a cisterciáckou vsí Kaziměř, kde bylo

RBM III, č. 1065, s. 410–411. Více viz. KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 31–32 či SPĚVÁČEK, J.: Král diplomat, s. 168. 100 NA Praha, ŘM, č. 2819; RBM III, č. 1179, s. 458–459; CDM VI, č. 309, s. 238–239. Pokud by mistr nebo komtur chtěli vinici bratřím odejmout, měla tato připadnou klášteru v Dalešicích. Další listina vydaná 1. února 1326 Ondřejem, proboštem kláštera sv. Máří Magdalény v Dalešicích, a tamní převorkou Markétou, vysvědčuje dokonce, že řečený plebán v Břežanech Mikuláš odkázal hornokounické komendě 1¼ vinice ve vsi Džbánice (Spanicz), ½ vinice v Petrovicích (Petirwicz) a 1 lán u vsi Stařečice (Stereschicz), viz NA Praha, ŘM, č. 2816. 101 CDM VI, č. 78, s. 55. Komtur uzavřel dohodu s louckým opatem Janem, podle které bude plebán v Křídlovicích pobírat polovinu velkých a celé malé desátky z johanitského dvora, aniž byli zmenšeny desátky z vlastních Raklinic (½ velkých a celé malé), srov. JAN, L.: Horní Kounice 1248 – 1998. Z dějin městečka. Horní Kounice 1998, s. 15. 102 Moravský zemský archiv v Brně (dále MZA Brno), fond G 11, Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně, 31/1, Zlobického sbírka. Srov. JAN, L.: Ekonomické zázemí, s. 89 a TÝŽ: Horní Kounice, s. 15–16. 103 FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon, s. 90. Přesná lokalizace vsi je problematická, neboť se nabízí několik možností: Bartoszowa (kraj Střelin), Sredlimowice (kraj Svídnice), Podolany (kraj Złotoryje), Lutogniewice (kraj Žitava), Roztoki (kraj Habelschwert – Bystrzica Kłodzka) či Oborki (kraj Břeh). O majetkových poměrech slezských komend na počátku 13. století nám mnoho není známo. O rekonstrukci majetků komendy v Malé Olešnici se pokusil SKLENÁŘ, K.: Komenda johanitského řádu v Malé Olešnici, s. 21–23, 38–45. 104 SPĚVÁČEK, J.: Král diplomat, s. 182–185 či MEZNÍK, J.: Lucemburská, s. 31. 99

- 31 -

klášterní proboštství.105 Přímý podíl Michala z Týnce na diplomatické aktivitě českého panovníka ve slezském prostředí nám však listiny neodhalují. Ve Slezsku je český převor i roku 1331.106 Následujícího roku 1332 zastihujeme českého převora Michala z Týnce hned v několika částech provincie. Nejdříve na Moravě 17. května potvrzuje brněnskému špitálu zisk poloviny mýta v Přibicích od Hartleba z Přibic.107 V pozdějším privilegiu Karla IV. pro johanity z 30. května 1348 je uveden insert privilegia Jana Lucemburského ze Znojma dne 22. dubna 1327, které informuje o převodu vsi Přibice z držení komendy v Mailberku do správy starobrněnského špitálu.108 Přibice tedy byly filiálně vázány na komendu se špitálem na Starém Brně a právě se zde dokončovala přeměna z původní řádové fary na venkovskou komendu.109 Po pobytu na Moravě zamířil český převor Michal z Týnce do Slezska, kde 25. července 1332 v Týnci nad Slezou stvrzuje dohodu s Konrádem Hachynbergrem, který se svou chotí Kateřinou zřídil oltář ve Złotoryji.110 Dne 7. října 1332 je již v Praze, kde Pavlu, synu kdysi Matěje z Chebu (de Egra), měšťana Starého Města Pražského, potvrzuje dar mlýna na řece Vltavě blízko města.111 Poté jej 22. května 1334 zastihujeme opět ve slezském prostoru, kam zajíždí na provinciální kapitulu ve Velkém Týnci, kde s jejím souhlasem daruje kostelu v Częstoczicích (Günthersdorf – Guntherri villa) 1 ½ lánu 14 jiter pole u

PRASEK, V.: Křižovníci sv. Jana, s. 8. Jelikož šlo o úpravu zemské hranice, potvrzovali tuto dohodu vévodové Mikuláš II. Opavský a Bolek Nemodlinský. 106 NA Praha, ŘM, č. 754; Codex diplomaticus Silesiae (dále CDS). Sv. XXII. Regesten zur Schlesischen Geschichte. Ed. C. GRÜNHAGEN et K. WUTKE. Vratislav 1903, č. 5070, s. 138. 107 NA Praha, ŘM, č. 1914 (za dva svobodné lány, s krčmou, svobodnou rychtou a loukou). 108 NA Praha, ŘM, č. 1919, 1920 a 1921. 109 S hypotézou, že v této době (v rozmezí let 1327 – 1332) byl dříve farní dům přeměněn na řádovou komendu filiálně spojenou s johanity na Starém Brně, přišel Libor JAN: Starobrněnští johanité, s. 25. 110 NA Praha, ŘM, č. 234; CDS XXII, č. 5135, s. 157. Na denní bohoslužby u něj sloužené donátor odkazuje johanitům 5 hřiven ročního platu. 111 RBM IV, č. 2049, s. 801. Johanité se mu zavazují sloužit za duši jeho otce i matky, po jeho smrti i za jeho duši každoroční aniversaria. V listině jsou podrobně stanoveny i další podmínky průběhu těchto mší. 105

- 32 -

rybníka.112 Tato listina je (přestože Michal z Týnce umírá až roku 1337) poslední, ve které se objevuje. Ve 30. letech 14. století ze všech řádových domů v provincii můžeme zaznamenat největší aktivitu především u pražského domu P. Marie pod řetězem, získávajícího nové majetky především za správy komtura Jindřicha (1331 – 1340).113 1.4. – Vzestup johanitského Strakonicka.

Přestože nemáme doloženu činnost Michala z Týnce po roce 1334, datujeme

do následujících let pro řád v českých zemích významnou událost. Roku 1336 se smrtí Viléma ze Strakonic, který předtím rozsáhlou donátorskou činností v jižních Čechách položil předpoklady k vývoji Strakonic ve významné řádové centrum české provincie, pro řád uzavírá období velkých zisků a utváření silné jihočeské řádové domény. Díky nebývalé podpoře mocného panského rodu Bavorů ze Strakonic na Strakonicku řád svou majetkovou základnou počínal soupeřit i s pražským domem a vytvářely se zde předpoklady pro pozdější nárůst vlivu strakonických komturů v provincii. V době nástupu Jana Lucemburského na český trůn vládl Strakonicku Bavor III. ze Strakonic a na Bavorově. Podobně jako jeho předci i on pokračoval v podpoře církevních institucí v okolí Strakonic a johanité patřili mezi přední z nich.114 Jako pán Horažďovic Bavor III. ze Strakonic nejdříve zprostředkoval 21. ledna 1316 smír horažďovických měšťanů s Jakubem, johanitským plebánem zdejší fary u sv. Petra, jehož byl donátorem, ve sporu o vesnici z věna kostela ležící blízko města (celkem 58 jiter půdy).115 Dne 7. prosince 1316 pak strakoničtí johanité NA Praha, ŘM, č. 618; CDS XXIX. Regesten zur Schlesischen Geschichte. Ed. C. GRÜNHAGEN et K. WUTKE. Vratislav 1923, č. 5325, s. 11. 113 NA Praha, ŘM, č. 2177 a 2178; RBM III, č. 1834, s. 715–716 a IV, č. 70, s. 23 a č. 392, s. 159; MVB Prodromus, č. 1143, s. 615. Především v březnu 1337 jistý Janda z Hlavna daruje pražskému domu všechen svůj majetek v Hlavnu a Křemku, který má připadnout řádu po jeho smrti. Je zde uveden výnos řečených majetků ve výši 22 hřiven těžké libry (327 g) ročně a jsou stanoveny podmínky výročních aniversarií za jeho duši (1½ kopy na pitancie a ½ kopy na vosk). 114 LIFKA, B.: Radomyšl, s. 43–54 či SVOBODA, M.: Generální převor, s. 41–62. 115 NA Praha, ŘM, č. 2135; RBM III, č. 297, s. 119. Darovaná půda je osvobozena ode všech daní a platů. 112

- 33 -

zastupovaní převorem Jindřichem získávají na svou stranu právo i ve sporu s Oldřichem, plebánem v Jiníně, a Heřmanem, plebánem v Paračově, stran desátků ze vsí Střešovic a Lhoty ležících na panství Bavora III.116 V domácí válce v letech 1316 – 1317 se Bavorové klonili zpočátku spíše ke straně Viléma z Valdeka a královny Elišky. Po tvrdém vystoupení Jana Lucemburského proti šlechtické opozici roku 1317 pak Bavor ze Strakonic s řadou dalších zamířil na stranu Fridricha Habsburského, se kterým skupiny pánů v čele s Jindřichem z Lipé uzavřely 27. prosince 1317 ve Vídni dohodu o vzájemné pomoci proti Janu Lucemburskému a Ludvíku Bavorovi.117 Po návratu Bavor III. umírá a rodových majetků se ujímá jeho bratr Vilém. Ten 5. listopadu 1318 potvrzuje všechna privilegia strakonickému špitálu i horažďovické faře.118 Listina je neobyčejně podrobná a představuje dnes neocenitelný doklad pro poznání strakonické řádové domény. Již následujícího roku nejdříve 1. května 1319 ve Strakonicích sám Vilém (patrně pod vlivem svého špatného zdravotního stavu) rozhojňuje řádové majetky, když věnuje bratřím strakonické komendy les zvaný Písčina, ležící mezi vesnicemi Smíratice

RBM III, č. 344, s. 138. Spor rozhodoval arcijáhen bechyňský Karel a týkal se 40 kop grošů pražských. SVOBODA, M.: Generální převor, s. 44–45 přináší i další informace o pozadí sporu, který započal již roku 1303. 117 ŠUSTA, J.: Soumrak Přemyslovců, s. 275; TÝŽ: Král cizinec, s. 228 a 266 či SPĚVÁČEK, J.: Král diplomat, s. 113. 118 RBM III, č. 471, s. 194–195. Vilém v něm převoru Mikulášovi a bratřím strakonického konventu po shlédnutí všech privilegií strakonického kostela a horažďovické fary potvrzuje následující statky: část strakonického hradu s klášterem sv. Vojtěcha (od brány vedle hradní kuchyně až k bráně do města proti mostům, s řečenou branou a věží nad ní), dále špitál na mostě se vším příslušenstvím, mlýn na úpatí širšího mostu, řeč. Kosmův a další mlýn u Strakonic, nyní držený jistým Vítkem, dříve myslivcem, oba osvobozené od všech daní a dávek, trhový desátek a týdenní desátek mýta z obou měst – Strakonic i Horažďovic, úplný desátek ze tří mlýnů – první Petra proti hradu, druhý pod skalou nad hradem a třetí kdysi Arnoltův, spojený s městem, dále dvůr za školou před hradem a mlýnem, řečenou školu s předměstím zvaným Bezděkov, za říčkou Volyňkou, ves Hajskou (vyjma jednoho lesníka, který má ale méně než lán), kostel v Lomu s duchovní správou a celou vsí, Přední i Zadní Ptákovice, Lhotu, Radošovice, Zborovice, Sousedovice, Libětice, Úlehle, Drachkov, Mukarov, Kozlov, Pracejovice, Únice, Mnichov, Krty se svobodným dvorem tamtéž, Mutěnice se dvorem a mlýnem, pod lesem vsi Zdíkov a Zdíkovec, Branišov s lesy a horami. Horažďovickému kostelu potvrzuje Babín (vymezený veřejnou cestou směrem ku Praze táhnoucí se až k dolní cestě do dvora Babína přímo z městečka Horažďovic a mostem sestupujícím lučinami spolu s vrchem, zvaným Bělice), z dědičného vlastnictví kostela sv. Petra celý lán a pět městišť v hradbách, tři řeznictví a mlýn pod městem (zde má strakonický dům 3 loty zlata a horažďovický dům 20 grošů na úrocích), rybolov v řece podél města a školní dávky v něm, část vsi Veřechova a dvůr tamtéž. Tyto dary jsou potvrzeny s polnostmi obdělávanými nebo neobdělávanými, lesy, křovinami, loukami, potoky a rybníky, nalezišti zlata, mlýny, pastvinami a všemi užitky, svobodami a náležitostmi zahrnujícími hranice řečených vsí, statků a darování a zproštěno úroků a dávek. 116

- 34 -

a Drachkov, a dne 4. května téhož roku pak osvobozuje johanitům dar měšťana Rapota ode všech platů a dávek.119 Vilém ze Strakonic se projevil v duchu rodinné tradice jako štědrý donátor. Nejdříve 17. března 1320 ve Strakonicích udělil johanitům dědičně podací právo ke kostelu ve vsi Pičíně, vesnici blízko velkého lesa směrem ku Praze, aby jej napříště obsazovali ať už řádovými nebo světskými kněžími.120 O několik měsíců později, 3. září 1320, pak nadání obnovuje v širším vydání a daruje johanitům podací práva ke kostelům v městečku Radomyšl a vsi Pičín se vším, co k těmto náleží.121 Příštího roku 1. listopadu 1321 ve Strakonicích Vilém obnovil potvrzení řádových statků strakonického a horažďovického domu z 5. listopadu 1318.122 Neomezené přízni Viléma ze Strakonic byly postaveny hráze, pravděpodobně snahou panovnického dvora, teprve roku 1327. Obavy před úplným rozptýlením Vilémova majetku mezi okolní církevní instituce (a především ve prospěch johanitů) nejspíše vedly dvůr k iniciování vydání listiny z 13. ledna 1327, kdy strakonický pán na svém hradě odkazuje všechen svůj majetek, pokud zemře bez dědiců (což již bylo vzhledem k jeho vysokému věku pravděpodobné), českému králi, s jehož souhlasem si ponechává právo disponovat pouze deseti vesnicemi o celkem 100 lánech, z nichž ihned ves Kuřimany prodává za 150 kop grošů hotově vyplacených strakonickým johanitům.123 V náklonnosti svého pána následovali i členové jeho družiny. Z 25. července 1329 máme doložen například odkaz rytíře Haberka z Doubravice, který byl často přítomen darům svého pána a nyní prodává se souhlasem manželky a svých dědiců převoru Konrádu a NA Praha, ŘM, č. 2407 a 2137; RBM III, č. 497, s. 204–205 a č. 501, s. 205–206. Měšťan Rapoto daroval johanitům osm jiter dědiny v Horažďovicích a jedno jitro kolem jejich louky. Osvobození se netýkalo tzv. uznávacího platu jednoho fertonu ročně. 120 NA Praha, ŘM, č. 2146; RBM III, č. 570, s. 237–238. Získali je se vším příslušenstvím, které ke kostelu náleží a věnem čítajícím dvory a statky, pole obdělávaná i neobdělávaná, lesy, ostružiní, potůčky i ryby. 121 RBM III, č. 611, s. 257–258. Uvádějí se pole obdělávaná i neobdělávaná, louky, lesy, křoviny, rybolovy a jiné náležitosti, které mají johanité užívat ke své potřebě a pro spásu duše donátora, jeho předchůdců i následovníků a odpuštění hříchů, viz LIFKA, B.: Radomyšl, s. 58. M. SVOBODA: Generální převor, s. 48 tuto listinu opomíjí a výše zmíněnou citaci Bohumíra Lifky, uvádějící její české znění, omylem připisuje listině ze 17. března 1320. 122 NA Praha, ŘM, č. 2408; RBM III, č. 729, s. 298. 119

- 35 -

strakonické komendě za 1 kopu a jeden ferton grošů louku na Borku za jejich vsí Lhotkou, sousedící s jejich pozemky.124 Také horažďovický kostel se roku 1330 dočkal zbožného daru od tamního měšťana Dětřicha, řečeného Mečíř, kterému strakonický převor Jan a tamní konvent společně s horažďovickým plebánem Konrádem a dalšími bratry potvrzují, že před městem vystavěl kapli sv. Michala, která má náležet kostelu sv. Petra a Pavla v Horažďovicích.125 Řečený měšťan později věnoval horažďovickým johanitům ještě lázeň, dvě pole a dvě kopy pražských grošů, aby mohlo u horažďovického domu pobývat šest bratří (o jednoho více než doposud), což po jeho smrti potvrdili 4. března 1335 ve Strakonicích převor Jan a celý strakonický konvent i horažďovický plebán Konrád a tamní bratří.126 Posledním darem Viléma ze Strakonic bylo na velmi dlouhou dobu darování čtyř lepších masných krámů ve městě Strakonice.127 Poté se pramen zbožných darů zastavuje. Vilém ze Strakonic se roku 1344 v pozdním věku znovu oženil s Markétou, dcerou Štěpána ze Šternberka a neteří Petra z Rožmberka, svého dlouhodobého rivala na jihu Čech (a od roku 1334 pána na Bavorově), a zřejmě z tohoto důvodu již nepokračoval v rozptylování rodových statků. Až do smrti Markéty v roce 1357 mezi dárci nacházíme pouze nižší šlechtu z okolí Strakonic a Horažďovic, či zdejší měšťany.128 Díky předchozí donátorské činnosti Bavorů ze Strakonic a jejich klientely ale můžeme mluvit o vytvoření velmi významného a neobyčejně hospodářsky silného a konzistentního

NA Praha, ŘM, č. 2409; RBM III, č. 1252, s. 487. NA Praha, ŘM, č. 2410; RBM III, č. 1580, s. 620. Pod transakci pak přivěsil svou pečeť i Vilém ze Strakonic. 125 RBM III, č. 1608, s. 629–630. Dal této do věna šest jiter polí ležících v místě zvaném Babín, které mají bratří užívat s podmínkou konání dvou mší denně, na které určuje výnos z dalších dvou jiter naproti dvoru jistého Kroflina. 126 RBM IV, č. 135, s. 52–53. Je zde uveden i předchozí dar. 127 NA Praha, ŘM, č. 2412. Jednalo se o dva krámy vedle domu Adličina a dva vedle domu paní Sudkové, které johanitům připadly se všemi právy, platy a cly, jejichž vybírání nepřísluší rychtáři či přísežným města, ale sakristiánu kostela za účelem nákupu vosku. Pokud by tyto krámy shořely, bylo ustanoveno, že kostel má právo dostat jiné čtyři lepší krámy ve městě. LIFKA, B.: Radomyšl, s. 59 se dokonce domnívá, že tento dar byl zapříčiněn Vilémovou bezdětností a prvotně měl být předstupněm vstupu do kláštera nebo palestinské poutě. 128 LIFKA, B.: Radomyšl, s. 59–61 či SVOBODA, M.: Generální převor, s. 49. 123 124

- 36 -

řádového území, které se společně s pražskou komendou stalo jedním z vůdčích center řádového života v českých zemích a podílelo se stále silněji na životě provincie. 1.5. – Slezsko, Žitava a Kladsko.

Ve slezském prostoru můžeme sledovat v tomto období další rozvoj řádové domény.

Dominantní postavou je zde nepochybně týnecký komtur a pozdější převor celé provincie Michal, kterého nalézáme v pramenech již roku 1312.129 V listině z 5. dubna 1317 v Łosiówě vystupuje jako zástupce velmistra v Čechách.130 Následujícího roku 24. srpna 1318 nechává Michal z Týnce ve Vratislavi tamním oficiálem potvrdit mandát papeže Bonifáce VIII. z 31. ledna 1297 o nařízení prelátům konfirmovat ke kostelům johanitské kněze, které řád presentoval, a privilegium papeže Jana XXII. z 30. dubna 1317 potvrzující johanitům starší privilegia a osvobození od sbírek požadovaných králi a knížaty.131 Jeho velkou aktivitu nám prameny dokládají i po potížích, které vyplynuly z jeho spojení s osobou velmistra Foulqua de Villaret. Johanité získávají především větší soudní pravomoci, i když zdaleka ne tak rozsáhlé jako v Čechách a na Moravě. Dne 24. ledna 1320 v Břehu kníže Boleslav Lehnický uděluje nejdříve na žádost Michala z Týnce obyvatelům vsí Velký Týnec, Týnczyk a Malá Olešnice právo vypovídat před knížetem nebo jiným soudcem, pokud se žalobcům nedostalo práva před rychtáři těchto vesnic.132 Pak týž 6. února 1321 opět na žádost týneckého komtura Michala a olešnického komtura Kitthela z Kitlitz ustanovuje, že zemští fojti v Niemcze (Nimptsch) a v Olawě (Ohlau) mohou za exekuci na johanitském poddaném požadovat pouze

NA Praha, ŘM, č. 606. Jedná se o dar statků v Tynczyku jako náhrada za statky v Radomierzycích (snad Dürrjetsch u Vratislavi) od knížete Boleslava Lehnického z 20. března 1312. 130 NA Praha, ŘM, č. 200; CDS XVIII, č. 3677, s. 48. 131 NA Praha, ŘM, č. 1112 a 1118. 132 NA Praha, ŘM, č. 611; CDS XVIII, č. 4017, s. 149. 129

- 37 -

třetí, respektive pátý peníz, a pokud se nedostaví do tří dnů po ohlášení, může dát potrestat své poddané při hrdelních zločinech sám komtur.133 Po zvolení Michala z Týnce převorem celé provincie se v pramenech objevuje nejvíce právě olešnický komtur Kitthel, který získává pro komendu nové polnosti a platy ve vsích Bryłów (Breyle), Wiese (Weze) a Częstocice (Günthersdorf).134 Také významný johanitský dům sv. Kříže ve Vratislavi ve 30. letech 14. století do své správy přejímá vratislavský špitál sv. Božího těla před svídnickou branou.135 Konservátory řádu ve Slezsku byli stále opat v Henrykóvě a probošt u sv. Kříže ve Vratislavi, jak nám potvrzuje opis listu papeže Jana XXII. z 9. října 1319 (Avignon) vydaný ve Vratislavi, dne 21. května 1321, pořízený na příkaz tamního oficiála Konráda.136 Kníže Bernard Fürstenberský potvrzuje 5. listopadu 1323 týneckému komturu Michalu z Týnce všechna privilegia na statky komendy, která mu udělil kníže Boleslav Lehnický.137 Soudnictví získávají johanité i ve vsi Wiese, kterou koupili 11. září 1329 u Grodkówa s lénem Jindřicha z Dürrenfeldu (10 lánů a rychta za 40 hřiven) od Guntera, řečeného z Blankenbergu, a jeho sestry Anežky.138 Kníže Bolek Fürstenberský a Svídnický zakazuje 18. května 1333 týneckému komturu přijímat příkazy knížecích úředníků bez jeho výslovného souhlasu.139 Také český král Jan Lucemburský osvobozuje 19. října 1331 v Kladsku johanitskou ves Radomierzice ode všech robot a berní a zakazuje všem královským úředníkům zde soudně zasahovat bez souhlasu týneckého komtura.140 Johanité si vymohli i změny dotýkající se věcí správních. Kníže Boleslav Lehnický 10. prosince 1329 ustanovuje, aby vesnice olešnické johanitské komendy a jejich obyvatelé, NA Praha, ŘM, č. 312 a 747; CDS XVIII, č. 4096, s. 173 a č. 4095, s. 173. NA Praha, ŘM, č. 748, 751–755; CDS XXII č. 1870, s. 75, č. 4889, s. 80, č. 4907, s. 86, č. 5031, s. 125, č. 5070, s. 138 a č. 5158, s. 167. V letech 1329 – 1334 mu nové zisky potvrzuje převážně kníže Boleslav Lehnický. 135 BORCHARDT, K.: Die Johanniter in Schlesien, s. 168. 136 NA Praha, ŘM, č. 1122. 137 NA Praha, ŘM, č. 614; CDS XVIII, č. 4300, s. 233–234. 138 NA Praha, ŘM, č. 748; CDS XXII, č. 4870, s. 75. Vše potvrzuje i kníže Boleslav Lehnický, který osvobozuje ves od povinností knížeti a poplužní roboty z rychty. 139 NA Praha, ŘM, č. 617; CDS XXII, č. 5224, s. 186. 133

134

- 38 -

dosud rozdělené mezi kraje oławský a břežský, náleželi v budoucnu ve všech otázkách daňových, soudních a dalších do kraje břežského.141 O celkové bouřlivé situaci ve Slezsku ve 20. a 30. letech 14. století a jejím dopadu na johanitské statky vypovídá i již zmíněná zpráva z 2. května 1336, sepsaná v Krakowě, o škodách, které v letech 1326 – 1336 způsobila komendě v Łosiówie, Malé Olešnici a Velkém Týnci ve vzájemných bojích a válkách knížata Boleslav Břežský, Bolek Münsterberský, Mikuláš Opavský aj., pročež komendy nemohly platit papežský desátek v té době vybíraný.142 O komendě v Žitavě jsme v tomto období informováni pouze ze dvou listin z let 1310 a 1320.143 Zato komendu v Kladsku nalézáme v pramenech častěji. Většinou se jedná o zisk menších platů darem či koupí v letech 1316, 1322, 1324 a 1328.144 Roku 1319 (8. 7.) byly kladští johanité úspěšní i v obhajobě svých farních práv ve sporu s řádem minoritů.145 Především však král Jan Lucemburský 5. července 1319 v Norimberku daruje johanitskému farnímu kostelu P. Marie v Kladsku desátky ze dvora Koritów (Kartau) a kníže Jindřich Vratislavský v Kladsku jim 15. srpna 1327 jako nový pán Kladska přidává desátek ze své vsi

NA Praha, ŘM, č. 616; CDS XXII, č. 5059, s. 134. NA Praha, ŘM, č. 750 a 753; CDS XXII, č. 4897, s. 82–83 a č. 5031, s. 125. Následujícího dne v přítomnosti svého syna Václava dává členům johanitského řádu Jindřichu, řečenému Kitzinger, 5 hřiven a Vavřinci, synu vratislavského měšťana Konráda ze Svídnice, 2 hřivny důchodu ve vsi Wiese (Weze dnes Łaka u Nysy), kterou rovněž převádí z kraje grodkówského do kraje oławského (po jejich smrti připadne oněch 7 hřiven komturu Kitthelovi a olešnické komendě, kterým dále prodává všechny daně, poplatky a služebnosti z řečené vsi). 142 NA Praha, ŘM, č. 202, CDS XXIX, č. 5630, s. 89. Listina byla sepsána na pokyn opolského děkana Mikuláše, pověřence papežského nuncia Gualharda de Carceribus, a žádost łosiówského komtura Jindřicha Kitzingera. Zaznamenala svědecké výpovědi dvanácti svědků, učiněné 2. března téhož roku před děkanem Mikulášem z Břehu. Inzerována je i listina papežského nuncia pro opolského děkana Mikuláše z 29. února 1336 v Opoli a listina Jindřicha Kitzingera, jíž po opatření svědků žádá o vydání opisů jejich výpovědí. 143 NA Praha, ŘM, č. 2847 a 2848. Dne 13. června 1310 v Praze potvrzuje pražský biskup Jan IV. z Dražic na žádost žitavského komtura Jindřicha odpustky, které tento obdržel u arcibiskupa nazaretského a biskupa würzburského a sám připojuje dalších 40 dní a 3. února 1320 městská rada města Žitavy dává souhlas, aby Arnold, syn kdysi měšťana žitavského Trutvína, se svým bratrem, strýcem Petrem Herbordovým a dalšími přáteli dal tamním johanitům část své dědiny po otci, sousedící s johanitskými poli, na spásu své duše a duší zemřelých rodičů. 144 Především kladský pán Hynek Berka z Dubé roku 1316 potvrzuje, že Dětřich z Týnce daroval kladským johanitům 40 hřiven a na tuto částku jim zastavil na dva roky 4 lány ve vsi Bystrzyca (snad Bystrzyca Kłodzka Przedmieście – Habelschwerdt) s ročním platem 4 hřivny a rovněž obdaroval oltář sv. Kateřiny v kladské farnosti 4 hřivnami ročního platu z několika vsí, viz NA Praha, ŘM, č. 2892; RBM III, č. 293, s. 117; CDM VI, č. 99, s. 70. Dále viz SAUERMANN, F.: Geschichte der Malteserkommende Glatz, s. 35–36. 145 MVB Prodromus, č. 143, s. 126–127. 140 141

- 39 -

Wiese (náležející k panství Koritów).146 Kníže Jindřich Vratislavský a Kladský pak 20. dubna 1327 potvrdil kladskému komturu Janu z Prahy za jeho služby všechny majetky, platy a desátky komendy nejen v Koritówě, ale i dalších devíti vsích, které johanité dostali nebo koupili, a povoluje, aby jeho poddaní řád nadále obdarovávali.147 Celkově je zapojení Slezska do života provincie menší než v následujících obdobích, rovněž život komend v Kladsku a Žitavě máme zastoupen v pramenech velmi málo. V době zvýšené aktivity českého krále ve slezské oblasti ve 20. a 30. letech 14. století však můžeme mluvit o posilování pozice johanitského řádu v této oblasti. 1.6. – Rakousko.

Rovněž o rakouských komendách je nutno se zmínit v samostatné kapitole. Lze zde

konstatovat dominantní postavení komendy v Mailberku, jejíž mistr supluje na rakouském území autoritu českého převora, který sem zajíždí zřídka. Doložena zde máme pouze českého převora Bertolda z Henneberka v Mailberku při pobytu v letech 1313 a 1319, jemuž je vlivem na Mailberk a jemu podřízené rakouské komendy přisuzováno deklarované ukončení konstituce české johanitské provincie a zabránění snahám o osamostatnění rakouských (a nejspíše i jim v této době stále podřízených některých jihomoravských) řádových domů.148 Také tady mělo docházet k předávání templářských statků, ovšem v rozsahu, který nám není znám. Každopádně 2. května 1312 je ve Vídni dáno oznámení arcibiskupům brandenburskému a mersenburskému o předání templářského majetku johanitům (dle stavu NA Praha, ŘM, č. 2893; RBM III, č. 506, s. 208 či Acta imperii selecta. Urkunden deutscher Könige und Kaiser mit einem Anhange von Reichssachen (dále Acta imperii). Abt. II. Ed. J. F. BÖHMER. Innsbruck 1870, č. 1024, s. 718–719. Johanité mají povinnost denně sloužit mši k P. Marii a po smrti krále zádušní mše. 147 NA Praha, ŘM, č. 2894. Oněch devět vsí byly Oldrzychowice Kłodzkie (Ullersdorf), Scinawka Dolna a Gorna (Niedersteine a Obersteine – Střední a Horní Stěnavá), Wojciechowice (Königshein), Suszyna (Dürrkunzendorf), Ustronie (Halbendorf), Wilkanów (Wölfelsdorf), Slupiec (Schlegel) a Szalejow Dolny (Niederschwedeldorf). 148 NA Praha, ŘM, č. 1340 (1. března, dohoda o soudní příslušnosti johanitských poddaných ve vsi Fels) a 2515 (21. září, povolení přijímat zbožné dary a odkazy). Srov. WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Das Großpriorat, s. 315 a 388. O podřízenosti jihomoravských řádových domů Mailberku především MITÁČEK, J.: Starobrněnští johanité a jižní Morava, v tisku. 146

- 40 -

k roku 1308) a jmenovaní jsou vyzýváni k pomoci. 149 V souvislosti s majetky komendy v Mailberku je nutné zmínit listinu vydanou zde dne 13. prosince 1314, kterou tamní komtur Jindřich z Kastelu a komenda podávají soupis svých statků a naturálních platů odváděných komendě včetně jmenovitého seznamu poplatných vsí a osob.150 V řádovém archivu se dochovaly desítky dalších listin dokumentujících hospodářský život rakouských komend v tomto období (dary, koupě a výměny drobnějšího charakteru).151 Roli Mailberku na rakouském území dokumentuje i skutečnost, že z řádových představitelů rakouských johanitských domů nám prameny odhalují téměř výhradně komtury a mistry mailberského domu.152 Života celé provincie se však rakouské řádové domy zúčastnily minimálně. 1.7. – Závěr.

Funkční období prvních tří řádových představených na našem území v prvních

desetiletích vlády Lucemburků nelze hodnotit z jednoho pohledu. Na jeho samotném počátku se završoval již několik desítek let probíhající proces utváření samostatné české řádové provincie, dosud chápané jako součást německého velkopreceptorátu. Prvního z uvedených představitelů Helfrika z Rüdigheimu je proto nutno chápat spíše jako představitele tohoto velkého uskupení, o jehož přímém působení na území české provincie nemáme žádné zprávy.

NA Praha, ŘM, č. 2698. NA Praha, ŘM, č. 1344. 151 Dominance Mailberku se projevuje i v počtu listin dochovaných v archivních fondech a dotýkajících se hospodářského života rakouských komend. V řádovém archivu se dochovalo celkem 23 listin mailberského domu, 10 listin komendy ve Vídni, z menších komend lze napočítat 21 listin vážících se ke komendě v Laa (ovšem většinou ve vazbě na Mailberk), 5 listin pro komendu sv. Jana ve Fürstenfeldu a 1 listinu pro komendu v Harrasu, viz NA Praha, ŘM, č. 1331, 1339, 1341–1347, 1349, 1353, 1356, 1357, 1370, 1371, 1569, 2819; RBM III, č. 1179, s. 458 – 459; CDM VI, č. 309, s. 238–239 (Mailberk); NA Praha, ŘM, č. 1356, 1358, 1366, 1373, 1565–1568, 1570, 1580 (Vídeň), 1351–1353, 1355, 1359–1361, 1363–1365, 1368, 1369, 1372, 1373, 1375–1379, 1381, 1382, 2074, 2075–2078 a 2080 (Laa, Fürstenfeld a Harras). 152 Bertold ze Salzy (1307 – 1312), Vilém (1313), Jindřich z Kastelu (1314), Jan z Rosensteinu (1319 – 1320), Konrád, řečený Schieselperger (1323), Bertold z Henneberka (1326) a Oldřich z Puchberka (1328 – 1329), přičemž je nám znám jediný komtur ve Vídni – Mikuláš (1320 – 1323), viz NA Praha, ŘM, č. 1331, 1337, 1339, 1341, 1343, 1344, 1353, 1357, 1358, 1370, 1371 a 1373; RBM III, č. 1179, s. 458–459; CDM VI, č. 309, s. 238– 239. 149 150

- 41 -

Teprve nástup Bertolda z Henneberka roku 1313 lze považovat za počátek existence české johanitské provincie. Právě jeho zásluhou je dokončení vydělení českých johanitů z původního svazku německého velkopreceptorátu, konstituce české řádové provincie a nejspíše rovněž odražení pokusu rakouských komend o samostatnou existenci v rámci řádových struktur. Bertold z Henneberka naplňoval vytyčený cíl především jako reprezentant centrální panovnické moci, se kterou byl úzce spojen a které jako diplomat také sloužil, přičemž jeho vstup do vnitřních záležitostí provincie byl minimální. Neúspěch panovníka v politických zápasech s probuzeným sebevědomím domácí šlechty pro něj nakonec znamenal odchod do exilu. Jeho místo zaujal Michal z Týnce, domácí kandidát, jehož nástup naznačoval nové směřování české politiky do slezského prostoru. Ve vnitřním životě province je nutné zdůraznit zisk templářského majetku roku 1312, jehož větší část za ne zcela jasných okolností zřejmě sehrála prostřednictvím českého převora Bertolda z Henneberka svou roli v politických tazích panovníka a přešla do držby významných aktérů dobové politiky. Zásluhou mocného roku Bavorů ze Strakonic se vytváří také stále silnější doména řádu na Strakonicku. Pomineme-li téměř samostatně fungující rakouskou část provincie, pak ve 20. a 30. letech 14. století, v době zvýšené aktivity českého panovníka v této oblasti, dochází také k posilování pozice johanitského řádu ve Slezsku. Můžeme mluvit o završení tvorby samostatné české provincie řádu sv. Jana Jeruzalemského. Johanitský řád se v duchu celořádové politiky na svých statcích stále silněji etabluje jako soudně a správně samostatná církevní vrchnost. Především však v povědomí domácí šlechty zakotvuje jako významná instituce, do jejíhož čela se nadále prosazují až na výjimky pouze představitelé nejvýznačnějších domácích panských a slezských knížecích rodů.

- 42 -

2. – PŘEVORSTVÍ HAVLA Z LEMBERKA (1337 – 1366). 2.1. – Vzestup české provincie řádu johanitů.

V 30. letech 14. století se uzavírá proces konstituce samostatné české řádové provincie

sestávající z Čech, Moravy, Polska (rozumí se Slezsko) a Rakouska. Přes tendence německých johanitů dosáhnout opět vlivu v českém převorství byl po smrti převora Michala z Týnce (1325 – 1337) zvolen novým převorem české řádové provincie Havel z Lemberka. Český převor Havel z Lemberka ve svém úřadě strávil téměř 30 let. Jako převor se poprvé objevuje ve Strakonicích 25. března 1337 a naposledy je zmíněn v listině o předání responsí provincie na generální kapitule v Avignonu 20. ledna 1366.153 Je prvním v řadě převorů provincie pocházejících z rozrodu mocného severočeského rodu Markvarticů. Nejspíše se jednalo o jednoho ze synů Jaroslava z Lemberka, tj. vnuka Havla z Lemberka a sv. Zdislavy. Jeho zařazení do rozrodu Markvarticů je problematické. Jako u řady českých a moravských šlechtických rodů je počátek 14. století i u Markvarticů dobou ne zcela zrekonstruovanou.154 Co můžeme říci o jeho osobě? Havla z Lemberka téměř nezachycujeme v blízkosti panovnického dvora. Na rozdíl od řady svých předchůdců i následovníků se vyhýbá politice, ačkoliv pro ni nepochybně měl předpoklady jak rodové, tak z titulu své hodnosti. Otázky vyvolává i honosnost a v českých poměrech neobyčejná kvalita jeho pečetního typáře.155 Nenacházíme jej v blízkosti Karla IV. ani během panovníkovi římské jízdy. Zde české NA Praha, ŘM, č. 2413; RBM IV, č. 402, s. 162–163 a Malta, Public Library, Archivium Ordinis Melitensis (dále AOM), Cod. 319. fol 187r (193r). Listiny byly poskytnuty laskavostí prof. Karla Borchardta ze Stadtarchiv Rothenburg z posud nevydané edice svazku Monument Germaniae Historica – Kopiářů johanitských velmistrů (dále Kopiáře), č. 75, s. 61–62. 154 WALDSTEIN-WARTENBERK, B.: Markvartici, z historie nejstarší české šlechty z ranné doby vlády Přemyslovců. Praha 2000, s. 111 či SEDLÁČEK, A.: Pýcha urozenosti a vývody u starých Čechů a Moravanův. In: Věstník královské české akademie společnosti nauk, třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, roč. 1914. Praha 1915, s. 93. 155 BENEŠ, F.: Pečeti českého duchovenstva. Díl. I. Do válek husitských. Johanité 1–2. Praha 1938; nověji především PEŠKA, L. – SVOBODA, M.: Příspěvek k problematice pečetí, s. 45–47, příloha II. 153

- 43 -

johanity reprezentuje pražský komtur Čeněk z Vartenberka.156 Kontaktům na nejbližší okolí krále napovídá pouze poznámka arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který jej nazývá svým milovaným přítelem („...amici nostri dilecti...“).157 Zde lze předpokládat i souvislost se studiem Arnošta z Pardubic v johanitské farní škole v Kladsku.158 Mnohdy po řadu měsíců nemáme doklady o činnosti Havla z Lemberka právě v době velkých diplomatických kampaní Lucemburků. Prameny nám ale neumožňují zachytit jej v kontaktu s žádnými aktivitami dvora či dokonce prokázat účast na některé z probíhajících misí. Přesto řád mimo politické dění nestál. Když v roce 1342 vratislavský biskup Přeclav v přítomnosti markraběte Karla vydává listinu o lenním slibu slezských knížat Boleslava Břežského, Bolka Falkenberského, Bolka Opolského, Vladislava Kozelského, Kazimíra Těšínského, Mikuláše Opavsko-Ratibořského a Ziemovita Glivického, stejně jako pánů vratislavské země a rady města Vratislavi, činí tak ve vratislavské johanitské komendě.159 Ani tato zmínka ale není spojena s osobou Havla z Lemberka.160 Český převor Havel se intenzivně věnoval především běžné správě provincie, což dokládá velké množství listin týkajících se drobných donací, koupí a jiných operací s řádovými majetky. Právě jeho úspěšnost v posilování řádové domény rovněž naznačuje kvalitu kontaktů na panovnický dvůr a politické špičky země. Dokladem jeho zájmu

Objevuje se ve svědečné řadě listiny vydané Karlem IV. v Pise dne 8. května 1355, viz RBM VI. č. 30, s. 21. TADRA, F.: Cancellaria Arnesti. Formelbuch des ersten Prager Erzbischofs Arnest von Pardubic. XI. (dále Cancellaria Arnesti) Indulgenciae č. 2, AÖG 61. 1880, s. 480. 158 Ve zdejším johanitském kostele mělo dojít k zázraku zjevení P. Marie, který měl Arnošta z Pardubic obrátit na cestu zbožného života, viz VYSKOČIL, J. K.: Arnošt z Pardubic a jeho doba. Praha 1947, s. 183 či CHALOUPECKÝ, V.: Arnošt z Pardubic, první arcibiskup pražský (1346 – 1364). Stopami věků. Sv. XIV – XV. Praha 1946, s. 26. Velmi podrobně se vztahu Arnošta z Pardubic k johanitskému řádu a českému převoru Havlu z Lemberka věnuje M. M. FEYFAR: Aus dem Pantheon, s. 93–98, který Havla z Lemberka označuje jako arcibiskupova svědomitého rádce. Neuvádí však prameny, o které své tvrzení opírá. 159 Uvedená slezská knížata dávala českému králi své země, aby je následně získala zpět jako léno, viz KOPETZKY, F.: Regesten zur Geschichte des Herzogthums Troppau (1061 – 1464) (dále Kopetzky). In: AÖG 45, 1871, č. 267, s. 170–171. 160 Ve Slezsku jej nalézáme teprve v říjnu uvedeného roku; viz NA Praha, ŘM, č. 203; CDS XXX. Regesten zur Schlesischen Geschichte (1338 – 1342). Ed. K. WUTKE – E. RAND. Vratislav 1925, č. 6935, s. 272. 156

157

- 44 -

o záležitosti provincie je i skutečnost, že žádný jiný český převor se nevyskytuje tak často v rakouských řádových domech jako Havel z Lemberka.161 Styku s panovnickým dvorem nasvědčují i nová privilegia a potvrzení starších práv získaných řádem. V roce 1343 vymohl Havel z Lemberka na králi Janu Lucemburském svolení (vydané v přítomnosti markraběte Karla), kterým byli johanitští poddaní vyjmuti ze svrchovanosti zemských soudů a soudní pravomoc byla udělena řádovým představitelům, kteří ji měli vykonávat podle německého práva a právních zvyklostí nejbližších měst.162 Obdobné privilegium o soudní pravomoci nad řádovými poddanými potvrdil Karel IV. již jako český král také johanitům v Kladsku v roce 1352.163 Významné bylo i potvrzení majetků a privilegií komendy a špitálu ve Strakonicích a farního domu v Horažďovicích, vydané Karlem IV. v Norimberku roku 1358.164 Dobu převorství Havla z Lemberka lze nepochybně charakterizovat nárůstem johanitské držby a posilováním pozice řádu v jednotlivých regionech. 2.2. – Česká řádová provincie, papežská kurie a řádové centrum na Rhodu. Naše neúplná znalost výnosů johanitských statků nám neumožňuje stanovit míru jejich zatížení ze strany papežské kurie, respektive dvorské komory či řádového centra na Rhodu. Především odvod finančních prostředků řádovému centru na Rhodu však byl stále stěžejním úkolem kontinentálních řádových provincií a byl na něj kladen patřičný důraz.165 Jinak tomu bylo ovšem u placení příležitostných papežských desátků, kdy johanity většinou nacházíme ve výčtu exempcí osvobozených osob a řádů.166 Otázka podílu johanitů Objevuje se zde v letech 1338, 1349 a 1358, viz NA Praha, ŘM, č. 1383, 1394 a 1413. RBM IV, č. 1348, s. 545–546; CDM VII (1334 – 1349). Ed. P. von CHLUMECKÝ. Brno 1858, č. 523, s. 379– 380 či Kopetzky č. 273, s. 172. 163 NA Praha, ŘM, č. 2899. 164 NA Praha, ŘM, č. 992; RBM VI č. 853, s. 531–533. 165 MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 534. 166 TAMTÉŽ, s. 537, pozn. 15. Placení příležitostného papežského desátku byli johanité ušetřeni v letech 1343 a 1352, viz MVB I. Acta Clementis VI. pont. rom. Ed. L. KLICMAN, Praha 1903, č. 218, 219 a 220, s. 128–135 a č. 1447, 1448 a 1449. V prvním případě jej kurie povolila vybrat Janu Lucemburskému a ve druhém papež povolil 161

162

- 45 -

na vybíraní desátků je ale diskutabilní. Například u výzvy ke kruciátě a vybrání desátku na pomoc kyperskému králi Hugovi, johanitům a Benátkám, na jejichž bedrech ponejvíce spočíval boj s Turky, ohlášené papežskou kurií v závěru roku 1343, úleva johanitům v listině uváděna není (ačkoliv tak bylo obvykle činěno a pomoc byla určena rovněž jim).167 Nabízí se tedy možnost, že byli k pomoci svým spolubratřím vybídnuti samostatnou listinou. Odpověď na tuto otázku nám prameny bohužel nenabízejí. O postupu kurie v podobných případech jsme nejlépe informováni roku 1366. V říjnu 1366 papež Urban V. (1362 – 1370) nabádá Karla IV. k vyslání ozbrojené pomoci kyperskému králi Petru a johanitům v jejich boji s Turky a o znovuzískání svatých zemí. Skutečný cíl válečné kampaně ale odhaluje vypsaný desátek, určený na podporu tažení císaře proti italským tlupám žoldnéřů. Johanité jsou od placení desátku nejdříve osvobozeni, ale následně papežský nuncius Bertrando Macello z papežova pověření vyžaduje po johanitech (a rovněž německých rytířích) peněžní nebo vojenskou pomoc.168 Výše požadovaných prostředků pak byla nejspíše stejná, jako ji známe z pozdějších pramenů (především urbáře pražské komendy z roku 1376).169 Bez ohledu na exempce se johanité nevyhnuli (jmenovitě v letech 1344 a 1345) ani povinnosti zabezpečovat potřeby papežských nunciů.170 Výši královské berně (odváděné johanity panovnické komoře z řádových domů v Čechách) v tomto období doloženu nemáme. Lze se ale domnívat, že byla placena ve výši Karlu IV. vybírat desátek po tři léta z jeho zemí jako náhradu dluhů z boje proti nepřátelům a odbojníkům římské církve. K. KROFTA: Kurie a církevní správa. 1908, s. 34 a 172, upozorňuje u desátku z roku 1343 na pravý význam této milosti kurie, odměňující českého panovníka za pomoc v boji kurie s císařem Ludvíkem Bavorem. 167 MVB I, č. 249, s. 151–153 a č. 272, s. 165–169. O průběhu vybírání desátku viz KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 173–174. 168 MVB III. Acta Urbani V. pont. rom.1362 – 1370. Ed. B. JENŠOVSKÝ. Praha 1944, č. 755, s. 468, č. 759, s. 474 a č. 787, s. 489. Více viz MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 19–20. 169 Státní okrestní archiv Klatovy. Registrum omnium censuum et annalium proventuum Domus sancte Marie Virginis in pede pontis pragensis ordinis sancti Iohannis Ierosolimitani tam in ciuitate et in suburbio pragensi quam in villis et districtibus quibuscumque per totam Bohemiam constitutis (dále SOkA Klatovy, Urbář 1376), fol 12v. 170 MVB I, č. 470, s. 278–279 a č. 531, s. 319–320.

- 46 -

330 kop pražských grošů, tak jako v následujících desetiletích.171 Roku 1368 měli čeští johanité také zaplatit stejnou sumu jako příspěvek na úhradu nákladů výpravy Karla IV. do Itálie.172 Naopak jsme přesně informování o výši a platbě responsí a dalších platů na Rhodos. Odvody řádovému centru byly velmi bedlivě sledovány. Ochota představitelů středo- a severoevropských provincií opouštět jejich území a vydávat se na Rhodos či na generální kapituly byla velmi malá a často jsou za to řádovým vedením i papežskou kurií napomínáni. V závěru roku 1344 byl mailberský komtur Jindřich ze Šemberku vyzván velmistrem v průběhu generální kapituly na Rhodu, aby se do svátku sv. Jana Křtitele (24. června) roku 1346 dostavil na Rhodos s koněm, zbrojí a příslušnými talliemi.173 Zda této výzvy uposlechl, nevíme. Ani český převor Havel z Lemberka nebyl v otázce akceptování výzev k vycestování mimo území české řádové provincie výjimkou a výzvy k návštěvě generální kapituly v Arelatsku (svolané na 1. dubna 1346) roku 1345 nejspíše neuposlechl.174 Pobyty českých johanitů v řádovém centru na Rhodu jsou vůbec velmi problematickou otázkou. Ve statutech řádu byly sice stanoveny povinné lhůty pobytu nastávajících převorů provincie a komturů na Rhodu, prameny však tyto pobyty dostatečně nepotvrzují. Nelze je ale zcela vyloučit. Například v červnu 1365 je povoleno komturu ve Fürstenfeldu, Laa a Ebenfurtu Janu Rinderschinkovi odcestovat na Rhodos se dvěma johanity doprovodu, koni a zbrojí, v lednu 1366 zase strakonickému komturu Protivovi ze Štěkně odcestovat koňmo a ve zbroji do německých zemí a zpět a v únoru 1366 je vydáno svolení pro kladského a ploskovického komtura Bernarda z Chotku, aby odcestoval k řízení svých komend, které pobyt v řádovém centru přímo naznačuje.175 Přesvědčivé zodpovězení této otázky však zatím není možné. Srov. JAN, L.: Die wirtschaftliche Tätigkeit, s. 63–64. PIRCHAN, G.: Italien und Karl IV. in der Zeit seiner zweiter Romfahrt. Prag 1932, Sv. I., s. 432 a sv. II, s. 237; více MITÁČEK, J.: Správci a diplomaté. Česká johanitská provincie 1367 – 1397. In: ČNM 174. 2005, v tisku. 173 Kopiáře, č. 3, s. 319–320. 174 MVB I, č. 514, s. 305–306. Nalézáme zde spolehlivě roku 1358 pouze mailberského mistra Mikuláše z Wildungsmauer, který sem přijíždí složit response převorství, viz MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 535. 175 AOM, Cod 319, fol. 184r a 187r (193r); Kopiáře, č. 66, s. 54, č. 74, s. 61 a č. 76, s. 62. 171

172

- 47 -

Papežská kurie se i v otázce placení responsí stále více snažila zasahovat do záležitostí řádu. Roku 1344 kurie apeluje na české johanity, aby neopomíjeli platit odvod ¼ svých responsí velmistru Helionu de Villeneuve jako příspěvek na boj s Turky.176 Snad se jednalo o platbu obdobnou odvodu tallií, které měly být zavedeny až roku 1373 a byly rovněž určeny na boj s Turky (jejich výše byla asi ⅓ responsí, tj. v případě české řádové provincie 400 florénu). V březnu 1355 byla během pobytu Karla IV. v Avignonu vydána listina, kterou je císař dotazován, zda pomůže velmistru a řádu sv. Jana Jeruzalemského ve věci vydání platů, které jsou jim zadržovány, a jiných nároků.177 Stížnost se týká odpírání různých povinných odvodů a tím způsobených potíží řádu v plnění jeho úkolu ve Středomoří. Listina zcela koresponduje se snahou kurie (a papežské komory), především v době pontifikátu papeže Innocence VI. (1352 – 1362), o získání větší kontroly nad řádem a jeho reformování. Řádu bylo vytýkáno zneužívání výsad a bohatých důchodů, které obdržel od církve a zbožných jednotlivců. Roku 1354 sáhl papež i k výhružce, že nebude-li řád plnit své povinnosti, budou mu odebrány statky, které obdržel po templářích. Těch chtěla kurie použít k vytvoření nového řádu.178 Také v srpnu 1364 nový papež Urban V. (1362 – 1370) žádá císaře Karla IV. o zakročení v otázce pomoci johanitským převorstvím za mořem, dále v provinciích Toulouse a Akvitánie, v říši a českém království proti rebelům, kteří odmítají platbu ročních platů, a požaduje, aby byly platy vybrány a provinilcům domluveno.179 Již v září 1365 pak papež Karlu IV. děkuje za ochranu a pomoc převorům johanitského řádu s přáním, aby mu byl nápomocen i nadále.180 Vybírání responsí se tedy (podobně jako tomu bývalo u papežského desátku) neobešlo bez potíží a intervence samotného císaře. MVB I, č. 316, s. 190–191. MVB II, č. 331, s. 134–135. 178 NOVOTNÝ, V.: Inquisitio, s. 8–10. Srov. LUTTRELL, A.: The Hospitallers at Rhodes, s. 296. 179 RBM VII (1362 – 1363). Ed. M. LINHARTOVÁ – B. MENDL. Praha 1963, č. 1480, s. 890, MVB III, č. 206, s. 132–133. 180 MVB III, č. 633, s. 392. 176 177

- 48 -

Přetrvávající výši responsí – 1200 florénů – dokládá listina z roku 1366, kterou velmistr Raymond Bérengar potvrzuje, že rhódská komora obdržela uvedenou sumu za rok končící 24. červnem 1365.181 Okolnosti placení responsí máme přesněji doloženy na generální kapitule roku 1358. Velmistr Roger de Pins nejdříve s konventem nařizuje českému převoru Havlu z Lemberka zaslat response a pense („camere pensionem“) do Benátek bratrům Constantinu a Marcu Zuccoli a následně potvrzuje, že obdržel response a jiné platy, které měly být zaplaceny do 24. června 1358 českým převorem Havlem z Lemberka, od mailberského mistra a vídeňského komtura Mikuláše z Wildungsmauer.182 Z generálních kapitul v letech 1358 a 1366 máme k dispozici několik listin, které nám umožňují blíže pohlédnout na kontakty a vztahy řádového centra a českých johanitů. Jedná se o potvrzení držby a správy komend a s nimi spojených požitků pro některé komtury, která dokládají, že se řádové centrum snažilo udržet kontrolu nad obsazováním významných komend a míst převorů provincie, což v důsledku vedlo k řadě sporů o jednotlivé kandidáty.183 Řada listin ukazuje snahu řádového centra zasahovat do vlastního chodu provincie – kontrolovat přijímání nových členů do řádu, zajišťovat zveřejňování velmistrovských nařízení či regulovat užívání pečetních typářů.184 Kontrolu řádového centra nad chodem provincií ukazuje také rozhodnutí rhodského konventu o všeobecné doložce (generální klausuli) pro německé a české převorství z roku 1366, ve kterém kapitula konstatuje nebezpečí ztráty komend v případě špatné správy a neposlušnosti (zde v případě

AOM, Cod. 319, fol. 187r (193r); Kopiáře, č. 75, s. 61–62. Response přivezl od českého převora Havla z Lemberka br. Franco. 182 AOM, Cod. 316, fol. 229v–230r (227v–228r); Kopiáře, č. 39, s. 33 a č. 41, s. 34. Velmistr dále oznamuje, že skrze freiburského a neuenburského komtura a komořího z Buchsee Dietricha von Keppenbach obdržel od českého převora Havla z Lemberka 40 florenů jako narovnání za majetky zemřelých bratří v české provincii (mortuaria), viz AOM, Cod. 316, fol. 230v (228v); Kopiáře, č. 44, s. 36. Více MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 535–536. 183 AOM, Cod. 316, fol. 221v, 224rv–225v (220v, 223rv–225v) a Cod. 319, fol. 184r–185v; Kopiáře, č. 18–19, 21, 26–27, 32, 62, 63, 69 a 70, s. 16–17, 18, 23–25, 28, 50–53, 56–58; NA Praha, ŘM, č. 2216. Více MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 538. 184 AOM, Cod. 316, fol. 229rv–232r (229v–230r) a Cod. 319, fol. 184r; Kopiáře, č. 48–50, s. 37–40 a č. 65, s. 53. Více viz MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 539. 181

- 49 -

německé komendy v Řezně).185 S touto listinou koresponduje i listina vydaná císařem Karlem IV. dne 30. listopadu 1366 v Norimberku, kde nařizuje všem knížatům, hrabatům, rytířům, městům a dalším svým poddaným v říši, aby byli nápomocni johanitskému převoru proti neposlušným řádovým bratřím.186 Řádové centrum se tedy neustále snažilo udržet si vliv na řízení jednotlivých provincií a jejich správu. Vzestup zájmu papežské kurie o řád johanitů ukazuje i řada potvrzení starších řádových privilegií. V letech 1340 a 1361 jsou vydány opisy privilegií papeže Benedikta XI. z roku 1304, postupující johanitům právo udělovat odpustky návštěvníkům svých kostelů.187 Roku 1343 je vydáno potvrzení všech johanitských privilegií papežem Klementem VI., který roku 1346 vydal johanitům i privilegium o vynětí členů řádu a jejich domů z jurisdikce prelátů.188 Všechna privilegia a osvobození od sbírek potvrdil řádu roku 1365 i nově zvolený papež Urban V.189 Výslovně je znovu potvrzováno i vynětí johanitů z jurisdikce prelátů. Roku 1358 nicoský arciděkan a vikář Gotfried Spanzotis vydává opis buly papeže Honoria IV. z 28. listopadu 1286, kterou se prelátům zakazovalo vystupovat proti johanitskému řádu.190 Skutečnosti, že k jistým sporům docházelo, nasvědčuje privilegium papeže Inocence VI. z roku 1356 nařizující duchovenstvu dosazovat k johanitským kostelům řádem presentované kněze.191 Za pontifikátu papeže Klementa VI. zasáhl johanity rovněž zájem kurie o získání kontroly nad obsazováním církevních beneficií. 192 Třikrát nalézáme žádosti o expektance

AOM, Cod. 319, fol. 187r (193r); Kopiáře, č. 77, s. 62. Regesta Imperii. Sv. VIII. Die Regesten des Kaiserreichs unter Kaiser Karl IV. 1346–1378. Ed. A. HUBER. Innsbruck 1877, s. 752. Císař tak plní přání papeže Urbana V. ze září 1365, viz výše. 187 NA Praha, ŘM, č. 1115 a NA Praha, ŘM, č. 2205; RBM VII, č. 830, s. 500. 188 NA Praha, ŘM, č. 1129–1131. Opis potvrzení správní samostatnosti johanitských statků a jejich osvobození od církevní správy (vydaného lutyšským proboštem Janem Marrelem) z roku 1356 nalézáme i v kopiáři komendy v Malé Olešnici, viz MZA Brno, fond G 10, sign. 456 č. 28. 189 NA Praha, ŘM, č. 1133; MVB III, č. 601, s. 364. 190 NA Praha, ŘM, č. 3122. 191 NA Praha, ŘM, č. 1132. Na skutečnost, že uváděné nařízení papežů z roku 1356 nebylo vždy dodržováno, ukazuje spor o držbu kostela v Pičíně v letech 1357–1363, viz NA Praha, ŘM, č. 2147–2150; RBM VI, č. 587, s. 329–330 a MVB III, č. 151, s. 102. 192 KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, In: ČČH 12, 1906, s. 285. 185 186

- 50 -

na beneficia v řádové kolaci v rotulech Karla IV. v letech 1346, 1355 a 1360 a jednou v rotulu uherského krále Ludvíka roku 1351.193 Johanité také opět získávají některé nové špitály, kostely a kaple. Od roku 1340 spravují johanité kostel v DzierŜonówie (již roku 1338 zde zásluhou českého převora Havla z Lemberka získali podací právo).194 Roku 1355 výměnou patronátních práv kostelů v Chrástavě a Ruppersdorfu johanité získávají právo prezentovat do druhého ze jmenovaných.195 Nový kostel získávají johanité v červnu 1367 i v rakouské části provincie – ve Fürstenfeldu, kde od augustiniánského kláštera přechází do jejich správy tamní farní kostel.196 Především však v roce 1362 olomoucký biskup Jan souhlasí na žádost vévody Mikuláše Opavského, aby tento na opavském předměstí zřídil kostel sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty a pozval k němu johanity, kteří zde již od roku 1359 spravovali městský špitál.197 Řád johanitů byl tedy v období správy Havla z Lemberka v české provincii velmi úspěšný. 2.3. – Rozvoj jednotlivých řádových domén. 2.3.1 – Praha, západní a severní Čechy.

Řád johanitů v Čechách (pomineme-li samostatně se vyvíjející Strakonicko) držel stále komendy v Praze u P. Marie pod řetězem, v Manětíně, Ploskovicích, Českém Dubu (Světlé) a u sv. Jana v Mladé Boleslavi a farní domy v Kadani a u sv. Víta v Mladé Boleslavi. MVB I, č. 745, s. 448; RBM V (1346 – 1355). Ed. Jiří SPĚVÁČEK a Jana ZACHOVÁ. Praha 1958 – 1960 a 2000, č. 41, s. 24; MVB I, č. 751, s. 460; RBM V, č. 46, s. 27 a č. 49, s. 28; RBM VI, č. 142, s. 81–82; MVB II. Acta Innocentii VI. pont. rom. 1352–1362. Ed. J. B. NOVÁK, Praha 1907, č. 1047, s. 418–419; MVB I, č. 1360, s. 712 a č. 1362, s. 713. V roce 1362 papež Urban V. nařizuje pražskému arcibiskupu Arnoštu z Pardubic, aby zajistil církevní beneficium Martinu, synu Klementa ze Záhoří, o kterém rozhoduje v červenci 1363 arcibiskup Arnošt z Pardubic v kolaci johanitského domu v Českém Dubu, kterému se přikazuje uvedeného Martina uvést v řečené beneficium, viz RBM VII, č. 1275, s. 776 a č. 1464, s. 881. Zápisy v Libri confirmationum nám faktickou instalaci Martina jako plebána v johanitském kostele nepotvrzují. 194 NA Praha, ŘM, č. 94, 95, 96 a 97; CDS XXX, č. 6450, s. 125. 195 RBM VI, č. 43, s. 28–29. 196 NA Praha, ŘM, č. 2081. 197 NAPraha, ŘM, č. 1999; CDM IX, č. 295, s. 218. Svolení kurie s fundací kostela sv. Jana Evangelisty v Opavě a jeho inkorporací johanitskému řádu je dáno v Avignonu 15. března 1364, viz MVB III, č. 289, s. 181. 193

- 51 -

Nejsilnější pozici si řád udržoval ve středních Čechách, především na pražské Malé Straně, kde se již v této době počíná vytvářet oblast tzv. maltézské jurisdikce.198 Po donacích z 12. století se i nadále rozšiřuje především pozemková držba pražské komendy.199 Po zisku Uhříněvsi (1312) a vsi Újezd (1325) získává řád po dlouhé odmlce nový pozemkový majetek – celkově čtyři nové vsi: Podvinu a Trnovany v blízkosti Litoměřic (1340), Mašovice (1346) a Hrubý Jeseník (1361). Rovněž získává část vsi Suchdol (1347) a do plného držení ves Hlavno (1337).200 Řád obdržel také řadu menších darů, jejichž zisk často potvrzoval sám český převor Havel z Lemberka.201 Roku 1357 nalézáme v pramenech první zmínku o johanitské správě kostela sv. Prokopa v Újezdě (na Malé Straně).202 Stále se ale setkáváme s nutností pronajímat řádové vsi (Újezd 1343) a především platy řádovým bratřím i světským osobám (1345 a 1349), většinou za hotově vyplacenou sumu.203 Velké sumy poskytl řádu několikrát například bývalý plebán ve Stranné Jakub (1345, 1347 a 1351).204 Přesto není nucen řád své majetky odprodávat a lze tedy hovořit o mohutnění jeho hospodářské základny. V roce 1348 získává pražský konvent od Karla IV potvrzení několika svých privilegií.205 Jednalo se o privilegium Václava II. z 2. června 1295 o osvobození poškozených mlýnů bratří Václava z Týna a Hostislava ode všech berní a svolení zřídit v jejich domě krčmu a o dvě privilegia Jana Lucemburského z 25. ledna 1319 a 1. listopadu O maltézské jurisdikci VILÍMKOVÁ, M.: Urbanistický vývoj, s. 72 – 86 či HLAVSA, V. – VANČURA, J.: Malá Strana/ Menší Město pražské. Praha 1983, s. 46. 199 Pozemkovou držbou pražského domu se nejúplněji zabýval SVOBODA, M.: Pozemková držba, s. 85–104 či TÝŽ: Generální převor, s. 9–29. 200 Donaci ½ vsi Hlavno potvrzuje český král Jan Lucemburský, donátorem je Jan z Lysé, NA Praha, ŘM, č. 2180; RBM IV, č. 424, s. 174. Polovinu vsi daroval johanitům již roku 1189 Hroznata Crispus, viz CDB I č. 323, s. 296–298. Zisk Podviny a Trhovan (včetně podrobného popisu kupovaných majetků) viz NA Praha, ŘM, č. 2181; RBM IV, č. 810, s. 317–318. Ves Mašovice získala komenda, když český převor Havel z Lemberka a pražský komtur Čeňek propůjčili Bušku z Rochova jeho ženě Janofietě na dobu jejich života ves Pochvalov s lesem, viz NA Praha, ŘM, č. 2188; RBM IV, č. 1743, s. 698–700. Ves (Hrubý) Jeseník johanitům odkázali pán z Veselého a johanita Čeněk, bratří z Vartenberka, viz NA Praha, ŘM, č. 2211; RBM VII, č. 886, s. 530–531. Listinu s vydavateli potvrzuje i český převor Havel z Lemberka (v NA Praha chybně datováno 30. května 1361). 201 NA Praha, ŘM, č. 2182, 2183, 2189, 2191, 2193, 2212, 2219 a 2220; RBM IV, č. 857, s. 339, V, č. 732, s. 370–371, č. 1132, s. 547–548 a VII, č. 1418, s. 860. 202 TOMEK, W. W.: Základy starého místopisu pražského. Sv. III. Malá Strana. Praha 1872, s. 77. Lokalizaci a historii kostela sv. Prokopa se věnoval podrobně MERHOUT, C.: Bývalý kostel sv. Prokopa, s. 154–162. 203 Na tuto okolnost upozornil Miroslav SVOBODA: Generální převor, s. 12. 204 NA Praha, ŘM, č. 2185, 2189 a 2192. 198

- 52 -

1343, obsahující důležité právo o výhradní soudní jurisdikci řádových představených nad členy řádu i jejich poddanými. Karel IV. potvrdil johanitům i privilegium Přemysla II. Otakara z 19. ledna 1272 o přináležitosti johanitských poddaných výhradně před soud v Praze a osvobozuje tyto od svědectví zvaného Osada („Ozada“), tj. kolektivní povinnosti obyvatelstva vsi doprovázet úředníky (půhončí) při jejich úkonech a podávat k tomu svědectví, a to včetně kolektivního ručení vsi při trestném činu (usmrcení, krádeži) spáchaném v jejím obvodě. Zatímco o komendě P. Marie pod řetězem v Praze jsme informováni bohatě, o dalších českých domech v Manětíně, v Ploskovicích, ve Světlé, v Kadani a u sv. Jana a sv. Víta v Mladé Boleslavi máme minimum zpráv (nepočítáme–li Strakonice, které vytvářely vlastní doménu a vedle Prahy se profilovaly jako druhé nejvýznamnější centrum řádu v zemi). V komendě v Českém Dubu (Světlé) se v červnu 1357 konala provinciální kapitula.206 Úzké spojení domu v Českém Dubu s donátorskou činností Lemberků a úzký vztah tohoto rodu ke zdejším johanitům dokazuje roku 1361 český převor Havel z Lemberka, když Mikuláši Herdanovi z Lemberka a jeho ženě Markétě uděluje na jejich žádost konfraternitu a účastenství na všech bohoslužbách, almužnách a zbožných skutcích řádu.207 Za zmínku stojí listina pro dům v Kadani, kde roku 1357 český převor Havel z Lemberka povoluje komturu Bertoldu vydržovat zde na sloužení mší místo dosavadních sedmi knězů osm.208 Hodnocení role českých řádových domů (mimo komendu v Praze) v životě provincie je ovšem s ohledem na dosud nerekonstruovanou držbu a neznalost hospodářské situace komend obtížné.

NA Praha, ŘM, č. 990 a 991; RBM V, č. 419, s. 213–214 a č. 420, s. 214. RBM VI, č. 584, s. 328. V domu v Českém Dubu (Světlé) se v dubnu 1345 měla konat za účasti českého převora Havla z Lemberka i další provinciální kapitula, viz EDEL, T.: Příběh ztraceného kláštera blahoslavené Zdislavy. Praha 1993, s. 70. Její konání ale nemáme potvrzeno. 207 NA Praha, ŘM, č. 2431; RBM VII, č. 1005, s. 602. Přímo se uvádějí missis, vigiliis, ieiuniis, elemosinis, oracionibus, castigacionibus et effusione sa(n)guinis ... nec non aliis piis operibus... 208 NA Praha, ŘM, č. 2827 a 2828. 205

206

- 53 -

2.3.2. – Strakonice.

Štědrá donátorská činnost Bavorů ze Strakonic na Strakonicku v předchozím období

umožnila vytvoření velmi silné řádové domény, srovnatelné s pražským centrem. Poměrně sevřená a ekonomicky silná država již v této době pro srovnání vytvářela potřebné předpoklady.209 Úmluva Viléma ze Strakonic a krále Jana z ledna 1327, která měla zabránit úplnému rozptýlení Bavorovických statků, přinesla zastavení štědrých donací rodu Bavorů ze Strakonic johanitskému řádu.210 I zde ujednaných deset vesnic však Vilém ze Strakonic záhy rozdal. V listopadu roku 1349 pak požádal Karla IV. o vyjmutí dalších 16 hřiven důchodů na spásu duše ze statků, které měly po jeho smrti připadnout panovníkovi, a bylo mu zapsáno 16 hřiven na vsích Podolí a Klínovice.211 Rovněž v listopadu 1358 odprodává Vilém ze Strakonic na základě svolení Karla IV. z části svého majetku, který podle zápisu v zemských deskách připadne králi v sumě 1000 kop pražských grošů, komturu Jakubovi a konventu ve Strakonicích les řečený „Hůl“ o rozloze 9 lánů 30 jiter.212 Strakoničtí johanité pak získávají 29. června 1358 od Karla IV. potvrzení majetků ve Strakonicích a Horažďovicích.213 I když se proud štědrosti hradního pána ztenčil, objevuje se řada drobných odkazů, výměn a koupí, sjednaných s příslušníky okolní nižší šlechty či strakonickými měšťany roku

Posud nejucelenější představu o velikosti a stavu strakonické pozemkové držby johanitského domu podává SVOBODA, M.: Hospodaření strakonické komendy, s. 1–21. Ekonomickou sílu zdejší řádové domény (přes zřejmě úmyslné nepřesnosti) nám ukazují i výsledky řádové vizitace z roku 1373. Význam Strakonic naznačuje také skutečnost, že se zde objevuje poprvé jako český převor roku 1337 Havel z Lemberka i jeho nástupce Jan ze Zvířetic v červnu roku 1367, viz NA Praha, ŘM, č. 2413 a 2436; RBM IV, č. 402, s. 162–163. 210 MITÁČEK, J.: Čeští johanité, s. 159–160. 211 NA Praha, ŘM, č. 2416; RBM V, č. 729, s. 368–369. 212 NA Praha, ŘM, č. 2424; RBM VII, č. 43, s. 36. Již 9. května 1358 ve Strakonicích Vilém ze Strakonic johanitům věnuje plat z osmi masných krámků ve městě, viz NA Praha, ŘM, č. 2425; RBM VI č. 823, s. 501– 502. 213 NA Praha, ŘM, č. 992; RBM VI, č. 853, s. 531–533. Listina je vydána komturu Jakubovi a obsahuje přesný popis majetků obou komend a je cenným pramenem pro poznání johanitské domény ve městě i okolí. Přepis listiny viz HAMRŠMÍD, J.: Majetek kláštera sv. Jana, s. 63–65. Roku 1359 komtur Jakub s konventem prodávají se souhlasem českého převora Havla z Lemberka poddaným ve vsi Lhota emfyteutickým právem všechny dvory a stavení, dále tři dědiny a veškeré příslušenství, viz NA Praha, ŘM, č. 2428; RBM VII, č. 191, s. 124–125. 209

- 54 -

1337 a v 50. a 60 letech 14. století.214 Tyto odkazy nezůstávaly jedinými. Především v letech 1358 a 1362 byla českým převorem Havlem z Lemberka potvrzena zbožná nadání bratří a významných johanitských komturů Zdiměra a Jana z Kladrubec (užitek ze dvou rybníků u lesa řečeného „Hůl“, které oba bratři zřídili na pozemcích komendy, dvůr s jedním lánem ve vsi Mnichov a pole za hájem, řečeným „Czchow“, tamtéž, které koupil Jan z Kladrubec ze svých prostředků po otci), která měla řádu připadnout po jejich smrti.215 Nedaleké johanitské Horažďovice zůstávaly filiálně spojeny se strakonickou komendou, stejně jako fara v Pičíně, která výrazněji vystupuje v pramenech zvláště díky sporům o držbu kostela a desátky z okolních vsí z let 1357 – 1363.216 Především roku 1361 auditor papežského dvora Vilém de Gimello zrušil předchozí nález Bernarda de Bosqueto, který kostel v Pičíně neprávem přisoudil Václavu, synu Petra z Bydžova, a tak byla neoprávněnou držbou johanitům způsobena škoda 600 florénů z výnosů kostela. Ani toto rozhodnutí nebylo zřejmě konečné, neboť roku 1363 je plzeňskému a horešovskému arcijáhnu a pražskému kanovníku Dětlevu Stormerovi nařízeno, aby Hostislavu, dříve Hostislavu z Kasejovic, knězi pražské diecéze, byla svěřena péče o kostel v Pičíně, neprávem držený právě Jakubem, řečeným Niger z Dubu, a strakonickým komturem Oldřichem.217 Spor se tedy táhl řadu let. V pramenech se roku 1359 objevuje i první zpráva o johanitech ve vsi Radomyšl, kterou strakonický komtur Jakub se svolením (a v přítomnosti) českého převora Havla z Lemberka přijali darem od Viléma ze Strakonic.218 Ani zde se johanité nevyhnuli sporům o duchovní správu a roku 1360 komtur Jakub společně s Lipoldem z Turova ve Strakonicích rozsuzuje

NA Praha, ŘM, č. 2413, 2417 (pečetí i český převor Havel z Lemberka), 2418, 2421, 2422, 2427, 2430 a 2433 – 2435; RBM IV, č. 402, s. 162–163, VI, č. 298, s. 154–155, č. 451, s. 250–251, č. 829 a 830, s. 507–509, VII, č. 464, s. 298 a č. 1210, s. 742. 215 NA Praha, ŘM, č. 2423 a 2432; RBM VII, č. 1111, s. 670 – 671. 216 NA Praha, ŘM, č. 2147 – 2150; RBM VI, č. 587, s. 329–330 a MVB III, č. 151, s. 102. 217 NA Praha, ŘM, č. 2149 a MVB III, č. 151, s. 102. 218 RBM VII, č. 275, s. 179–180; NA Praha, AZK, č. 1190 (zde je ale vročení 1354). Johanité se zavazují platit roční plat 6 kop grošů dominikánským klášterům v Českých Budějovicích, Klatovech a Písku. 214

- 55 -

spor plebána v Radomyšli Drslava s plebánem v Řepici Dominikem o desátek a duchovní správu vsi Kbelnice.219 Strakonická doména řádu sv. Jana Jeruzalemského již v této době tvořila sevřený, ekonomicky silný prostor, který dával předpoklady k dalšímu rozšiřovaní řádové majetkové držby a vytvářel předpoklady role strakonického domu v rámci provincie na počátku 15. století, během husitských válek a v následujících desetiletích. 2.3.3. – Moravské řádové domy.

Významným datem v historii moravských řádových domů je rok 1348, kdy Karel IV.

při příležitosti svého pobytu v Brně vydal 30. května několik listin týkajících se řádových statků. Především moravskému hejtmanu Vilému z Landštejna i všem ostatním zemským úředníkům a svým poddaným na Moravě zakazuje vybírat berně a platy (zvláště berně královské) z 18 lánů vsi Přibice, náležejících špitálu sv. Ducha na Starém Brně, určených na opravy a pitancie potřebných, osvobozuje ves od platby ¼ sbírek (tzv. čtvrtně) a dalších dávek, které měla ves platit zemské komoře skrze dům v Horních Kounicích.220 Rovněž potvrzuje inzerované privilegium Jana Lucemburského z roku 1327 o převodu vsi Přiboc z držení komendy v Mailberku do správy starobrněnského špitálu a osvobození vsi ode všech berní a platů. Důležité pak bylo, že osvobozovací formule listin se vztahovaly i na citované Horní Kounice a další johanitské domy a majetky. Libor Jan v souvislosti s těmito listinami upozornil na důležitý aspekt johanitského hospodářství na Moravě v tomto období, když poukázal na přetrvávající povahu poddanských dávek a významnou pozici Horních Kounic jako tržního centra, ve kterém mohli johanitští poddaní směnit část své naturální produkce.221 To umožňovalo privilegium Jana Lucemburského z roku 1318, povolující Horním Kounicím

NA Praha, ŘM, č. 2158. NA Praha, ŘM, č. 1919– 1921; RBM V, č. 382–384, s. 195–197. 221 JAN, L.: Ekonomické zázemí, s. 88–89. 219 220

- 56 -

po povýšení na městečko konat zde každé úterý v týdnu trh.222 Zemský hejtman Vilém z Landštejna se zavazuje komturu v Přibicích Zdimírovi (z Kladrubec) a plebánu starobrněnského špitálu Janovi, jakož i jejich domům, dodržovat ustanovení privilegií a zachovávat svobody udělené vsi Přibice Karlem IV.223 Privilegium svého bratra potvrdil v dubnu 1352 také markrabě Jan Jindřich.224 Ves Přibice se objevuje v pramenech již jen roku 1351 v listině českého převora Havla během jeho návštěvy Brna.225 Tento zápis je však na dlouhých 110 let poslední nespornou zmínkou o vsi. U listiny z roku 1351 totiž Libor Jan přišel s teorií o existenci johanitské komendy v Brtnici, neboť ji potvrdili komtur v Mailberku a Kounicích Mikuláš de Wildungsmauer a Petr z Brna a in Purnitz. L. Jan tento dům považuje na základě dvojího označení v listině (Pribicz a Purnicz) za Brtnici, stejně jako u johanitského komtura Filipa z Pernštejna na provinciální kapitule v Ivanovicích na Hané roku 1392 uváděný přídomek de Pirnitz.226 Ačkoliv argument o shodě této germanizované podoby názvu vsi s pojmenováním užívaným pro Brtnici nelze pominout, přikláním se přesto ke čtení tohoto přídomku jako Přibice.227 V prvním případě se jedná o transakci přímo se dotýkající vsi Přibice a přítomnost přibického komtura lze předpokládat. Pro Přibice navíc mluví i skutečnost, že zde uváděný komtur Petr z Valečova je rovněž komturem v Brně, k němuž měly Přibice od roku 1327 filiální vztah. Navíc johanitská tradice v Brtnici je spojovaná spíše s falzátorskou činností Antonína Bočka.228 MZA Brno, fond G 11, Sbírka rukopisů Františkova muzea, 31/1 Zlobického sbírka. RBM V, č. 499, s. 254–255; CDM VII, č. 863, s. 620–621. 224 NA Praha, ŘM, č. 1924; RBM V, č. 1284, s. 606–607. 225 NA Praha, ŘM, č. 1923; RBM V, č. 1088, s. 531–532. Další osudy vesnice v rukou johanitů a rekonstrukce její držby viz JAN, L.: Starobrněnští johanité, s. 29–31. 226 JAN, L.: Starobrněnští johanité, s. 27, pozn. 15 a TÝŽ: Ivanovice na Hané, s. 211–213. Problém je dán ne zcela jasným čtením přídomku johanitského komtura Filipa z Pernštejna v notářském instrumentu z provinciální kapituly v Ivanovicích na Hané roku 1392, viz NA Praha, ŘM, č. 951. Zde uváděný přídomek de Pirnitz čte Libor Jan opět jako Brtnici, aniž by ovšem přinesl vysvětlení, proč v jinak úplné řadě moravských komturů chybí komtur v Přibicích. 227 Více viz MITÁČEK, J.: Starobrněnští johanité a jižní Morava, v tisku. 228 MĚŘÍNSKÝ, Z.: Počátky osídlení Brtnicka a nejstarší dějiny obce. In: Dějiny Brtnice a připojených obcí. Ed. J. JANÁK a kol. Brno, Brtnice 1988, s. 49, pozn. 128. 222

223

- 57 -

Stejně i o komendě v Horních Kounicích jsme mimo privilegium z roku 1348 informování pouze v souvislosti s kauzou sporu o ves Břežany (Pressir) roku 1347.229 Také hornokounický dům poté na řadu desetiletí z pramenů mizí.230 Další domy v Kroměříži a Mutěnicích jsou v 50. letech 14. století připomenuty ojedinělými zprávami v brněnské pamětní knize a velmistrovských kopiářích.231 Více zpráv máme o johanitském hradě Orlovicích, který zřejmě představoval centrum johanitských statků na jižní Moravě. Zde se v únoru 1360 konala za účasti českého převora Havla z Lemberka provinciální kapitula.232 Havel z Lemberka zde společně s orlovickým komturem Řemdichem (z Malešova) a dalšími předními komtury, pražským Mikulášem z Ratiboře, hlubčickým Heřmanem, komturem v Mutěnicích („in Cruce“) Petrem z Valečova a opavským mistrem špitálu Václavem, odevzdal kroměřížskému komturu Štěpánu správu komendy v Kroměříži a stanovil podmínky její držby. Již Libor Jan upozornil na pasáž, ve které se český převor Havel z Lemberka odvolává na instrukce, které byly české provincii určeny velmistrem řádu Rogerem de Pins.233 Orlovický hrad v této době již nepochybně sloužil jako sídlo komtura a konventu z Ivanovic na Hané.234 Roku 1341 získal český převor Havel z Lemberka od Fridricha z Překače ves Břežany, viz NA Praha, ŘM, č. 1916. Spor byl ukončen již v roce 1347, viz NA Praha, ŘM, č. 2817 a 2818; RBM V, č. 112, s. 59–60 a č. 131, s. 75–76. 230 S hornokounickým komturem se setkáváme roku 1392 a posléze ve dvacátých letech 15. století. Horní Kounice následovaly osud řady johanitských majetků v době husitských válek, více viz JAN, L.: Horní Kounice, s. 18–21 či TÝŽ: Ekonomické zázemí, s. 89, kde Libor Jan na základě dřívějších i pozdějších zpráv rekonstruoval majetek komendy v Horních Kounicích k roku 1348. 231 Archiv města Brna (dále AMB), fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 39, fol. 73 r. a 251 r. a AOM, Cod. 316, fol. 225rv (224rv); Kopiáře, č. 19 s. 16–17. O Mutěnicích zatím nejpodrobněji JAN,L.: V časech johanitů, s. 54–59 232 NA Praha, ŘM, č. 2824. 233 JAN, L.: Ivanovice na Hané, s. 210. Podrobněji se otázce vstupů řádového centra do správy provincie věnuje MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 537–538. Český převor Havel z Lemberka je pak v Orlovicích opět roku 1362, viz CDM XI, č. 4, s. 550–551. Libor Jan zde poprvé upozornil na zvláštní postavení pitancií v hospodaření komend, neboť jako zvláštní fond byly odloučeny od běžného hospodaření komendy a měli být spravovány samotnými konventuály, respektive jejich představitelem. Uvádí zde existenci funkce pitanciáře, doloženou v pozdější době v Praze i analogii u řádu německých rytířů. Více viz JAN, L.: Ivanovice na Hané, s. 210–211, pozn. 65. Tato funkce se v pramenech objevuje skutečně velmi často, především v souvislostech s drobnými peněžními dary a donacemi. Často se objevuje i klausule jmenovitě zakazující komturům uvedených domů s dary volně disponovat bez svolení dalších bratří komendy. Více viz MITÁČEK, J.: Funkce pitanciáře, s. 31–39. 234 Roku 1353 je zde zmíněn správce dvora Tierman, viz AMB, fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 39, fol. 324 v. Nejspíše se jednalo o hospodářského správce johanitského dvora, viz JAN, L.: Ivanovice na Hané, s. 210. 229

- 58 -

2.3.3.1. – Starobrněnští johanité. Ve srovnání s velmi kusými informacemi o většině moravských řádových domů je v případě johanitského domu a špitálu na Starém Brně zcela jiná situace. Zde jsme naopak díky bohatství brněnských městských knih informováni o životě a hospodaření johanitů podrobněji. Johanitský dům se špitálem Sv. Ducha na Starém Brně si i v držení řádu uchoval specifickou funkci městského špitálu a představoval ojedinělý případ symbiózy řádu s během městského života a hospodářství.235 Bohatství zpráv listinného materiálu a záznamů městských knih nám poskytuje možnost nahlédnout do jeho života mnohem hlouběji, než u jiných řádových domů. Brněnský řádový dům plnil dvojí roli. Díky častému spojení funkcí komtura a plebána kostela v Křižanově představoval v prvé řadě centrum křižanovského farního okruhu, který sestával z kostelů v Horních Borech, Bobrůvce, Dolní Bobrové, Obytčově a Radešínské Svratce, a tvořil pevnou součást řádového majetku. Tuto rozsáhlou donaci řádu učinil roku 1239 Přibyslav z Křižanova, který špitálu daroval kostel v Křižanově s desátky okolních vsí, včetně těch, které budou založeny, patronátní právo kostelů zbudovaných v křižanovském farním okrsku, desátek z mýta, lovu ryb, z těžby dřeva, soudních pokut a daní, desátek z popluží a půl lánu v Tulešicích, vsi „Luč“ a „Radomilice“ (zaniklé Loučky jižně od Křižanova a dnešní Radenice severozápadně od Křižanova) a desátek ze vsi „Nastorowice“. V konfirmaci papeže Řehoře IX. z roku 1240 je ve výčtu navíc uveden dvůr poblíž Brna, vinice, majetky, platy a svobody udělené johanitům ztracenou listinou krále Václava I., listinou biskupa Roberta z téhož roku a listinou olomoucké kapituly.

236

Křižanovský farní

okruh byl neustálým ohniskem sporů johanitského domu s tamními plebány o desátky 235

Zcela přesvědčivě to prokázal L. JAN: Účet starobrněnského špitálu, s. 9–10.

- 59 -

z jednotlivých kostelů.237 Spory o desátky z křižanovského okruhu ale končily vítězstvím johanitů a desátek tedy lze považovat za pevnou součást příjmů brněnského domu. Jeho přesnou výši však neznáme. Lépe jsme informováni o majetcích řádu na vlastním teritoriu Brna. Množství zápisů městských knih nám umožňuje pro období 40. – 60. let 14. století blíže nahlédnout do hospodaření špitálu a ukazuje přesvědčivě na skutečnost, že díky své měšťanské fundaci byl špitál městskou radou chápán jako městská instituce, johanity pouze spravovaná, z čehož vyplývá velmi úzké spojení johanitských záležitostí ve městě s jednáními městské rady.238 Špitál těžil z četných darů a odkazů brněnských měšťanů (většinou se jednalo o drobné platy).239 Pouze zřídka nalézáme johanity jako kupce.240 Roku 1343 nacházíme v majetku johanitů v Brně mlýn náležející dříve Konrádu Poherliztzerovi ležící před Židovskou branou poblíž sladovnického mostu.241 Zcela rekonstruovat reálný stav platů pro 40. a 50. léta 14. století není možné.242 Roku 1348 byl zisk johanitů z měšťanských majetků 10 hřiven platů.243 V údobí let 1348 – 1355 máme zápisy doloženo v majetku johanitů 14 ½ hřivny a 6 grošů platů, odvod 11 měřic pšenice z pole Henslina Jorlina, držbu Poherlitzerova mlýna, CDM III, č. 233, s. 312–313; č. 243, s. 322–324; č. 245, s. 326–327. Více viz VODIČKA, J.: Počátky špitálu sv. Ducha, s. 190 a ŠILHAN, J.: Listina Přibyslava z Křižanova, s. 134–135, 148–149. 237 CDM VII, č. 217, s. 155–156; RBM IV, č. 621, s. 240; CDM VII, č. 322, s. 232; RBM IV, č. 922, s. 370 (J. Vodička tuto listinu hodnotil jako přímou reakci johanitů na dřívější spor o řečené desátky, který je vedl k zavázání nového plebána v Dolní Bobrové k slibu poslušnosti, viz VODIČKA, J.: Počátky špitálu sv. Ducha, s. 193–194); CDM VII, č. 301, s. 218–220; RBM IV, č. 858, s. 339 – 340; NA Praha, ŘM, č. 1922; RBM V, č. 407, s. 207–208; CDM VII, č. 815, s. 591–592; MZA Brno, fond XXX, Bočkova sbírka, rkp. č. 3116 (Více viz VODIČKA, J.: Nově objevený pramen, s. 164 – 168); NA Praha, ŘM, č. 1925; RBM VI, č. 530, s. 294; CDM IX, č. 436, s. 352; Archivy zrušených klášterů moravských a slezských. Díl I. Inventář pergamenů z let 1078 – 1471 (dále Šebánek). Ed. J. ŠEBÁNEK. Brno 1932, č. 827, s. 166. 238 JAN, L. – ZAORALOVÁ, L.: Majetkové poměry, s. 29. 239 AMB, fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 39, fol. 218 r, fol. 218 v, fol 220 v, fol. 13 r, fol. 13 r, fol. 179 v, fol. 44 r, fol. 186. 240 NA Praha, ŘM, č. 1917, 1918 a 1926; RBM V, č. 225, s. 118 a VII, č. 811, s. 485–486. Jsou známy i další platy, které byly johanitům odváděny, viz AMB, fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 39, fol. 4 v, 110 v a 214 r; NA Praha, ŘM, č. 1915. Pouze v letech 1348 a 1352 máme doloženy tři prodeje, viz AMB, fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. fol. 41 v a 248, fol. 73 r. 241 Knihy počtů města Brna 1343 – 1365 (dále Knihy počtů). Ed. B. MENDL. Brno 1935, s. 9. Testamentu Konráda Pohořelického a jeho ujednání se dotýkají tři zápisy z roku 1348, viz RBM V, č. 400, s. 203–205, č. 406, s. 207 a č. 415, s. 212. Více viz BRETHOLZ, B.: Geschichte der Stadt Brünn. Sv. I. Brünn 1911, s. 342– 344. 236

- 60 -

dvoru Henslina Schuschcela, dvoru v Dolních Kounicích (za ten johanité utržili 66 hřiven, z nichž 40 ihned vydali), Ortlinovu sladovnu, tří polí na Starém Brně, dvou polí Henslina Jorlina a dalšího pole dříve kroměřížského komtura Miloty i několika městišť ve městě, jež mohli pronajmout či prodat. Mimo městský areál víme o dalších 30 hřivnách na majetcích měšťanů Tomáše a Mikuláše z Hory a blíže neurčeném platu z vinice sladovníka Heuglinise. Roku 1365 podle Libora Jana a Ludmily Zaoralové johanité pobírali již 17 hřiven a 8 grošů platů.244 Výdaje vlastního špitálu jsou roku 1367 vyčísleny na 16 hřiven.245 Městu johanité platili 2 hřivny městské berně z Poherlitzerova mlýna (po koupi Ortlinovy sladovny). Výši dalších platů nelze určit, vzhledem k nestejné částce, kterou johanité každoročně městu vypláceli. Zcela otevřeně se v zápisech začíná objevovat informace o dlužných sumách špitálu vůči účetnictví města Brna.246 Nesmíme zapomínat ani na finanční zátěž, kterou představoval plat převoru provincie, o jehož výši bohužel nejsme informováni. Závěrem lze konstatovat, že brněnská johanitská komenda se špitálem sv. Ducha, ve spojení s křižanovským okruhem, představovala pevnou hospodářskou jednotku a společně s dalšími řádovými domy na jižní Moravě s hospodářským centrem v Horních Kounicích stabilní zázemí řádu na teritoriu Moravy.

V městských knihách nalézáme sice řadu zápisů o platech johanitům, viz Knihy počtů s. 101 a 107; AMB, fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 39, fol. 101 r, fol. 123 r, fol. 18 r, fol. 77 a 182 a fol. 251 r, zápisy ale nejsou dostatečně podrobné a vyčerpávající. 243 Knihy počtů s. 128. 244 JAN, L.–ZAORALOVÁ, L.: Majetkové poměry, s. 43. 245 JAN, L.: Účet starobrněnského špitálu, s. 17. 246 Podle zápisů knih městských výdajů na mlýnu v letech 1362, 1363, 1364, 1365, 1375 a 1377 vázl dluh 18 hřiven, který je uveden i v roce 1387, kdy je mlýn již v majetku židů. Vše viz Knihy počtů, s. 274, 275, 278, 242

- 61 -

2.3.3.2. – Založení farního domu a zisk špitálu v Opavě.

Roku 1359 johanité získávají špitál v Opavě, zahrnovaný přízní opavského knížete

Mikuláše a jeho okolí, a zakotvují pevně ve městě Opavě.247 Ve stejné době nejspíše vznikla v Opavě i řádová komenda. Libor Jan a Dalibor Prix vyslovili domněku o podřízení komendy v Opavě řádovému domu v Hlubčicích (alespoň pro první desetiletí její existence).248 Dne 2. května 1359 v Opavě opavský a ratibořský kníže Mikuláš daruje špitál johanitům, ukládá br. Markoltovi, který má být správcem, jeho řádovým bratřím a nástupcům konání modliteb za sebe a své potomky a potvrzuje jim držbu statků v Malých Hošticích, v Kylešovicích, v Rakowě a různých jiných platů a příjmů.249 Tuto donaci v závěru roku 1359 stvrdil i olomoucký biskup Jan.250 Následně v říjnu 1360 daruje kníže Mikuláš Opavský johanitskému špitálu nespecifikovaná knížecí práva v Malgotě a Hlubčicích.251 Opavský kníže Mikuláš na svá bedra převzal i vyrovnání záležitostí špitálu a nově příchozích johanitů s okolním duchovenstvem, především řádem německých rytířů, kteří drželi v Opavě farní kostel. V lednu 1362 nejdříve plebán v Jaktaři Mikuláš a plebán v Kietrzi Michal potvrzují, že od knížete Mikuláše Opavského přijali 100 hřiven moravských jako náhradu pro farní kostel P. Marie v Opavě.252 Poté Stylfridus, komtur a plebán kostela a domu P. Marie, řádoví rytíři Jan z Letenic a Sygfried z Löwensteinu, přijímají od knížete Mikuláše Opavského 100 hřiven jako náhradu škody, vzniklé řádu německých rytířů v Opavě založením špitálu a kostela na městišti sv. Mikuláše u brány města Opavy, zasvěceného 412 a 413; AMB, fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 15. Berní kniha a rejstřík 1362 – 1377, fol. 36 a rkp. č. 19. Berní rejstřík, fol. 58. 247 Některé dary knížete učiněné ve 40. letech 14. století viz Kopetzky, č. 264, s. 170, č. 289, s. 176 a NA Praha, ŘM, č. 1989. 248 JAN, L. – PRIX, D.: Opava – město. zaniklá komenda johanitů s kostelem sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty a špitálem sv. Mikuláše. In: D. FOLTÝN a kolektiv: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 558. 249 NA Praha, ŘM, č. 1994; RBM VII, č. 204, s. 131–133. V letech 1358 a 1360 se zde pak vyskytuje i další johanitský správce Václav, viz JAN, L. – PRIX, D.: Opava, s. 557. 250 RBM VII, č. 349, s. 231. Bratr Markolt zde měl být snad až do roku 1368, do závěru neúspěšného sporu s městem Opava, viz JAN, L. – PRIX, D.: Opava, s. 558. 251 NA Praha, ŘM, č. 1995. 252 NA Praha, ŘM, č. 1997; RBM VII, č. 1102, s. 664; Kopetzky, č. 338, s. 187.

- 62 -

sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi, a vzdávají se všech svých práv k uvedenému špitálu a kostelu. 253 Poté již 7. června 1362 kníže Mikuláš v Opavě potvrzuje johanitům všechna privilegia, práva, majetek a příjmy špitálu před opavskou branou a osvobozuje je ode všech břemen.254 Kníže v listině ustanovil, aby se s nárůstem majetku špitálu zvětšil i počet jeho kněží, upravil jeho správu, kterou podřídil komturu komendy či jeho zástupci. V závěru roku 1362 pak vydává souhlas s podřízením špitálu johanitům i olomoucký biskup Jan a na jaře roku 1364 přichází souhlas z Avignonu.255 Poté následovaly další donace knížete a menší zbožné dary opavských měšťanů.256 Po nástupu nového opavského knížete Jana I. však johanité přízeň vládnoucího rodu ztratili a ve sporu s městem Opavou byly jeho majetkové zisky v závěru 60. let 14. století podrobeny revizi.257 Zisk komendy a špitálu sv. Jana Evangelisty v Opavě lze považovat za úspěch řádu, který v knížeti Mikuláši dočasně získal nového štědrého donátora. Tento úspěch je přičítám tajemnému br. Markoltu, knížecímu kaplanu, pravděpodobně pozdějšímu českému převoru Markoltu z Vrutice (1391 – 1397).258 2.3.4.1. – Slezsko.

Ve Slezsku jsou na přelomu 30. a 40. let 14. století větší řádové domy ve

Velkém Týnci, Malé Olešnici a Vratislavi a menší komendy a řádové fary v Břehu, Hlubčicích, Lwówku, Střegomi, Złotoryji, Łosiówie, Svídnici a Zawadnu. NA Praha, ŘM, č. 1998; RBM VII, č. 1103, s. 665. NA Praha, ŘM, č. 1996; RBM VII, č. 1192, s. 725–726. 255 NA Praha, ŘM, č. 1999; CDM IX, č. 295, s. 218 a MVB III, č. 289, s. 181. 256 NA Praha, ŘM, č. 2000 – 2004; RBM VII, č. 1397, s. 849 a č. 1399, s. 850–851. Další zajímavé informace přináší Vincenc PRASEK: Křižovníci sv. Jana, s. 9, který mluví o vlastnictví mlýna, louky a několika platů ve vsi Vávrovice, ale především o získání práva útočiště pro johanitský kostel a špitál za knížete Mikuláše II. (na Opavsku neužívaného), o které ovšem při nástupu Mikulášova syna Hanuše Opavského měli johanité přijít. Jednalo se však nejspíše o falzum vytvořené johanity v době sporu s městem Opava v závěru 60. let 14. století, kdy nový vévoda Jan I. nařídil revizi johanitského majetku, více viz JAN, L. – PRIX, D.: Opava, s. 558. 257 JAN, L. – PRIX, D.: Opava, s. 557–558. 258 PEŠKA, L.: Markolt z Vrutice, s. 11–12. 253 254

- 63 -

Situace a postavení johanitských komend ve Slezsku je stabilní. Konzervátory řádových majetků byli opat kláštera v Henrykówě a kaminský biskup, kteří roku 1345 ustanovují svými zástupci v tomto úřadě Štěpána, děkana vratislavského, a Jindřicha, arcijáhna lehnického.259 Rovněž slezští johanité hledali oporu u místních zeměpanských dvorů, které naopak z pozice donátorů využívaly řádu jako vítaného pomocníka. Již roku 1349 se minsterberský kníže Mikuláš zavazuje, že všechny šoltyse a poddané ze vsí olešnické komendy, které zastavil ve svých dluzích různým osobám na různých místech, vyplatí ze zástavy, a zemře-li dříve, připadnou jim všechny knížecí poplatky do doby, dokud se neosvobodí.260 Roku 1357 se zase břežská kněžna Kateřina se svým synem knížetem Ludvíkem zavazuje splatit do jednoho roku po sv. Michalu (srážkou z berní dotyčným osobám) sumu 130 hřiven pražských grošů, o jejíž vybrání žádá konšele a šoltyse vsí komendy v Malé Olešnici, kteří mají potřebné peníze vybrat od různých osob jako zálohu na knížecí berně.261 Poté v srpnu 1357 v Břehu lehnický a lubinský kníže Ludvík potvrzuje řádu všechna privilegia, která jeho otec Boleslav Břežský dal komendě v Malé Olešnici.262 Roku 1358 pak fürstenberský, svídnický a břežský kníže Bolek potvrzuje převzetí 115 hřiven od komturů johanitských komend v Malé Olešnici, Velkém Týnci a Łosiowě, které jim má splatit lehnický kníže Václav.263 Johanitské domy ve Slezsku z těchto operací profitovaly ziskem nových práv, respektive potvrzením starších privilegií (především prohlubováním soudní a hospodářské samostatnosti jednotlivých řádových domů). Dominantní roli si udržovala komenda ve Velkém Týnci, velké vážnosti se těšila bývalá templářská komenda v Malé Olešnici a komenda se špitálem ve Vratislavi. Do Slezska často zajížděl i český převor Havel z Lemberka, nalézáme jej zde v Malé Olešnici v letech 1340, NA Praha, ŘM, č. 1123. Inzerován je list Jan XXII. z 29. října 1319 o ustanovení opata v Henrykówě a probošta ve Vratislavi konservátory řádu. 260 NA Praha, ŘM, č. 770. 261 NA Praha, ŘM, č. 783. 262 Lehnický a lubinský kníže Ludvík mu již v červenci potvrzuje všechna privilegia, práva a svobody, které obdrželi od jeho otce knížete Boleslava, a ustanovuje, že po zaplacení jedné hřivny grošů z lánu již nemají ze svého majetku odvádět žádné poplatky, ani vykonávat jiné služebnosti, viz NA Praha, ŘM, č. 782 a 785. 259

- 64 -

1354 a 1355, v Břehu roku 1342 (koupil pro řád ves Radomierzice – Dürr-Jentsch) a ve Velkém Týnci v letech 1347 a 1355, kdy povolil členům tamní komendy přijímat (získávat darem i koupí) peněžité platy i další dary ke své obživě od osob duchovních i světských.264 Hlavní osobností slezského prostoru byl nesporně týnecký komtur Knecht z Haugvic (1353 – 1363, v letech 1347 – 1350 a 1359 i komtur v Malé Olešnici a roku 1360 ve Vratislavi).265 V letech 1354 a 1357 je Knecht z Haugvic titulován jako místordžící převora pro Polsko, roku 1363 dokonce jako zástupce velmistra.266 Jeho předchůdcem byl komtur Ondřej (1340 a 1346 – 1350), rovněž místodržící českého převora Havla, který v letech 1346 – 1347 získal pro řád ves Karczyn (Karzen).267 Za správy komtura Knechta z Haugvic týnečtí johanité kupují definitivně ves Częstocice (Günthersdorf – 1349), včetně mlýna ležícího před vsí, a odkazem münsterberského knížete Mikuláše získávají budoucí dvůr v Piławě (Peilau) o sedmi lánech (1355), které mají osadit.268 Roku 1357 ve Vratislavi münsterberský kníže Mikuláš uznává také nárok johanitů na vsi Jutrzyna (Marienau), Kowalów (Hermsdorf) a BroŜec (Brosewitz) prokázaný olešnickým komturem Matějem z Pannwitz a týneckým Knechtem z Haugvic před vratislavským biskupem Přeclavem a potvrzuje jim jejich vlastnictví s výjimkou knížecích daní a poplatků v penězích a obilí; ze soudů zde má knížecí soudce dostávat první peníz (druhý jde šoltysovi a třetí johanitům).269 V drobných ziscích pokračovali johanité ve vsích NA Praha, ŘM, č. 786. NA Praha, ŘM, č. 621, 622, 628, 629, 636, 637 a 781; CDS XXX, č. 6447, s. 122, č. 6944, s. 275–277; RBM VI, č. 196, s. 109–110. Povolení z roku 1355 viz NA Praha, ŘM, č. 638. Stejnou listinu roku 1367 ve Velkém Týnci po svém nástupu do úřadu vydává následující český převor Jan ze Zvířetic, viz NA Praha, ŘM, č. 645. 265 NA Praha, ŘM, č. 633, 635, 765, 771, 772, 641, 640, 643, 714, 102, 103 a 787; AOM, Cod. 316, fol 224rv (223rv); Kopiáře, č. 26, s. 23–24 a RBM VII, č. 602, s, 372–373. Původem pocházel Knecht z Haugvic nejspíše jako nižší šlechtic z kladské větve později hraběcího rodu Haugviců a poprvé v pramenech vystupuje jako člen komendy v Malé Olešnici roku 1344, viz NA Praha, ŘM, č. 792 a 2902. Roku 1345 kupuje a odkazuje po své smrti komendě alodní statek v Jankowicích, viz NA Praha ŘM, č. 763. 266 NA Praha, ŘM, č. 635 a 790; RBM VI, č. 584, s. 328. 267 NA Praha, ŘM, č. 97, 627, 630–632; CDS XXX, č. 6451, s. 125. 268 NA Praha, ŘM, č. 771, 637. Johanité svou držbu v Piławě stále rozšiřovali v letech 1356 a 1364, viz NA Praha, ŘM, č. 639 a 644. V prosinci 1355 koupi schválil při své návštěvě Slezska i český převor Havel z Lemberka, viz NA Praha, ŘM, č. 636. 269 NA Praha, ŘM, č. 784. 263 264

- 65 -

Bryłów (Breyle), Częstocice (Günthersdorf), Jankowice Małe (Jankowitz), Kucharzowice (Kochsdorf), Niemil (Niehmen), Jutrzyna (Marienau), Kowalów (Hermsdorf), Kalinówa (Kalnau) a BroŜec (Brosewitz) a všeobecně v kraji gródkowském.270 Komenda v Malé Olešnici za správy komtura Knechta z Haugvic roku 1359 kupuje ves Kalinówa s rychtou, důchody peněžitými i naturálními a vším příslušenstvím.271 V letech 1362 – 1369 již komtur Ziemovit Těšínský, pozdější významný český převor v letech 1372 – 1390, řeší táhlý spor s minsterberskou a střelinskou kněžnou Anežkou vypuknuvší nejspíše roku 1361, který byl rozhodnut ve prospěch johanitů teprve na podzim roku 1365 a uzavřen v závěru roku 1367.272 Roku 1365 pak koupil komtur Ziemovit Těšínský pro komendu ves Niemil.273 Snad z důvodu nákupu roku 1365 také potvrzuje pitanciáři komendy Ješku Poduškovu, že se souhlasem Bernarda, zástupce komtura a jiných bratří, prodal alodní statek Jankowice Małe s 5 ¼ lánu.274 Úspěšná byla také největší slezská městská komenda – řádový dům ve Vratislavi. Komenda ve Vratislavi měla největší zisky v okolí stříbrného dolu před svídnickou branou, kde johanité koupili roku 1338 alodní statek Gaj.275 V létě roku 1360 je v Českém Dubu vratislavskému domu a špitálu potvrzována českým převorem Havlem z Lemberka a jeho zástupcem pro Polsko Knechtem z Haugvic, komturem ve Velkém Týnci, držba zboží Pilsnitz (Wrocław – Pilczyce).276 Zde museli johanité získat svolení vratislavského biskupa Přeclava, neboť se jednalo o léno biskupství, johanité však toto zboží měli držet jako svobodné. Vratislavští johanité získali i několik drobných donací ve vsích Królikowice (Krolkwitz) NA Praha, ŘM, č. 760, 762–763, 540, 767, 769, 772–774, 777–780, 790; CDS XXX, č. 6542, s. 151; MZA Brno, fond G 10, Sbírka rukopisů Zemského archivu. Abschrift Olesnice Mała – kniha privilegií, kupů, obdarování komendy v Malé Olešnici, sign. 456 č. 15. 271 NA Praha, ŘM, č. 787. 272 NA Praha, ŘM, č. 788, 791, 795 a 796, více viz MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 18–19. 273 NA Praha, ŘM, č. 1716 a 793. 274 NA Praha, ŘM, č. 792. Roku 1345 jej koupil a odkázal komendě po své smrti komtur Knecht z Haugvic, viz NA Praha, ŘM, č. 763. 275 NA Praha, ŘM, č. 1708, 1712 a 1713; CDS XXX, č. 6073, s. 14. 270

- 66 -

a Bryłów (Breyle).277 V roce 1353 získal pro vratislavský špitál řadu statků sám český převor Havel z Lemberka.278 O držbě řady vesnic komendy a špitálu nás informuje listina z roku 1364, kdy ve Vratislavi slezský a břežský kníže Ludvík prodává bratřím johanitské komendy Božího těla ve Vratislavi plat z johanitského dvora v Malé Olešnici v kraji ołavském a vsí k tomuto dvoru náležejícím.279 Již roku 1339 ve Vratislavi povoluje král Jan Lucemburský tamnímu komturu a bratřím kupovat statky v knížectví vratislavském a nařizuje svým hejtmanům, aby jim v tom nebránili, což v letech 1343 a 1348 v rozšířeném vydání stvrzuje i český král Karel IV. (poprvé ještě jako markrabě moravský).280 Roku 1360 je veřejným notářem Janem Apečkovým na žádost prokurátora českého převora Havla z Lemberka Jana Konoplacha, kanovníka kostela sv. Jiljí ve Vratislavi, potvrzen johanitům list arcibiskupa Arnošta z Pardubic ze srpna 1352, obsahující opis privilegia Klementa VI. z dubna 1346 o vynětí johanitů a jejich domů z jurisdikce prelátů.281 O dalších johanitských domech a farách ve Slezsku máme většinou jen několik zpráv. Johanitské komendě v Břehu je roku 1342 potvrzena držba vsi Popłowice.282 Ostatní známé zisky komendy v letech 1343, 1354 a 1356 byly drobnějšího rázu.283 V lednu roku 1357 břežská kněžna Kateřina uzavírá s johanity a vratislavským biskupem smlouvu o jejich

RBM VII, č. 602, s, 372–373. Ve svědečné řadě nalezneme také komtura v Žitavě Mikuláše z Ratiboře, strakonického převora Jana, vicekomtura Zdeňka z Lemberka, Mikuláše, řečeného Wilcz, z Kladska, confratrés Lutolda Thoringova a Bohuňka a odkaz na přítomnost řady dalších. 277 NA Praha, ŘM, č. 1713 a 1716. 278 FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon, s. 92–93. Mluví o zbožích Mnichowice (Münschwitz), Opatowice (Pleischwitz, Ottwitz), majetky na místě zvaném Laymgruben blízko Vratislavě, državy Herdain a Polnisch– Neudorf (Neudorf), dále Kreuzhof před svídnickou branou a dvůr Radomierzyce (Dürr-Jentsch). 279 NA Praha, ŘM, č. 1715. Jednalo se o vsi Owczary (Tempilveld), Bierzów (villa Bertholdi), Jaworow (Jauer), Kłosów (Klosdorf), Chwalibozyce (Frauenhain), Baków (Banchow) a Mlodoszowice (Zindel). 280 NA Praha, ŘM, č. 1709–1711; CDS XXX, č. 6322, s. 87. 281 RBM VII, č. 496, s. 319. 282 NA Praha, ŘM, č. 538; CDS XXX, č. 6743, s. 219. 283 Zisky ve vsi Gacú (Heyda – 1343 a 1354), v Szymanowicích (1354) a v Michalowicích (Michelwitz – 1356), viz NA Praha, ŘM, č. 539, 541–544. 276

- 67 -

podílu na clu v Břehu a Oławě (johanité mají dostávat clo devátý týden, biskup týden desátý).284 Řádový dům ve Lwówku mimo drobné donace získává roku 1351 od vratislavského biskupa Přeclava 40 dní odpustků pro ty, kdo se ve svátky Krista, P. Marie, apoštolů a sv. Hedviky a zasvěcení kostela u oltáře P. Marie a sv. Hedviky v kostele P. Marie ve Lwówku pomodlí za spásu duší a za mír a budou přítomni mši.285 V roce 1353 je ve zdejším kostele zřízen nový oltář Nejsvětější Trojice a jako oltářník je vratislavským biskupem Přeclavem potvrzen komtur Mikuláš.286 Komenda ve Střegomi se objevuje ve dvou drobných donacích v letech 1340 a 1356 a roku 1341 ve smírném ukončení sporu johanitské komendy s Walterem, rektorem nedávno nově založené kaple malomocných.287 Farní domy ve Złotoryjích, Łosiówie, Zawadnu a Svídnici se objevují pouze v potvrzení drobných darů a donací, případně známe pouze jména jejich komturů.288 Roku 1346 ve Złotoryji kněz Mikuláš ze Lwówku a złotoryjský měšťan Mikuláš Peškův zřídili na farním hřbitově ve Złotoryji kapli s oltářem Všech svatých a určili roční platy k vydržování správce.289 Nově získali johanité ve Slezsku podací právo k faře v DzierŜoniowie (Reichenbachu). Na jaře roku 1338 jim je daroval svídnický a fürstenberský kníže Bolek, který johanitům vzápětí povolil obsadit faru i vlastním knězem.290 V červnu roku 1340 generální vikář vratislavského biskupství Apeček konfirmuje v DzierŜonówie na základě presentace týneckého komtura Ondřeje, zástupce českého převora Havla, po smrti plebána Heřmana NA Praha, ŘM, č. 545. NA Praha, ŘM, č. 352 a 354. 286 NA Praha, ŘM, č. 353. Jako jeho nástupce pak ustanovuje další členy řádu. 287 NA Praha, ŘM, č. 20–22; CDS XXX, č. 6504, s. 136 a č. 6683, s. 194–195. 288 NA Praha, ŘM, č. 235, 575, 576, 786, 636 a 2824. Roku 1342 povoluje lehnický kníže Bolek českému převoru Havlovi vysadit všechna pole náležející dvoru v Łosiówie a stanovuje podmínky, viz NA Praha, ŘM, č. 203; CDS XXX, č. 6935, s. 272. 289 NA Praha, ŘM, č. 236–241. 290 NA Praha, ŘM, č. 94–96; CDS XXX, č. 6090, s. 18–19. 284 285

- 68 -

nového správce kostela Kunclína, dvořana knížete Bolka.291 Převzetí kostela ale nebylo bezproblémové. Roku 1349 veřejný notář Dětřich, syn Konráda z Harthy, vydává v DzierŜonówie úmluvu, že blíže neuvedené rozpory mezi plebánem v DzierŜonówie Janem z Gubina a konventem augustiniánů poustevníků tamtéž mají rozhodovat biskup Apeček, kanovník Sidilman, rychtář a konšelé města DzierŜonów.292 Drobné zisky pak komenda zaznamenala roku 1357 a v letech 1363 – 1364.293 Podíl slezských řádových domů na životě provincie je nesporně vyšší než v předchozím období. Johanité získávají novou faru v DzierŜoniowie a řadu nových statků a práv. Především na území Slezska nalézáme mnohé výrazné osobnosti – olešnického a týneckého komtura a zástupce převora pro Polsko Knechta z Haugvic či olešnického komtura Ziemovita Těšínského. 2.3.4.2. – Kladsko a Žitava.

Řádové domy v Kladsku a Žitavě představují teritoriálně samostatné řádové jednotky,

spojené s českou provincií vedle územní tradice především vlivem církevní organizace. Zprávy o činnosti a existenci johanitského domu v Kladsku jsou v této době spojeny především s osobností pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a jeho rozsáhlou donátorskou činností v Kladsku. V listopadu roku 1351 v Praze předkládá český převor Havel z Lemberka pražskému arcibiskupu Arnoštu z Pardubic k rozhodnutí spor johanitů a nově založeného kláštera augustiniánů kanovníků P. Marie v Kladsku.294 Následujícího roku 1352 následovalo několik

Je inzerován notářský instrument o Kunclínově presentaci z června 1340 vydaný v Nyse, viz NA Praha, ŘM, č. 97; CDS XXX, č. 6451, s. 125. 292 NA Praha, ŘM, č. 99–100. 293 NA Praha, ŘM, č. 98, 101–103 a 1041. 294 RBM V, č. 1174, s. 562–563 a č. 1181, s. 566 – 567; NA Praha, ŘM, č. 2898. Johanity vedle českého převora zastupoval pražský komtur Čeněk, kladský komtur Jakub, žitavský komtur Mikuláš a manětínský komtur Ješek (ze Zvířetic). Spor se týkal případné duchovní správy (tedy zásahu nového kláštera do okruhu johanitské farnosti). Obě listiny obsahují narovnání mezi oběma stranami. 291

- 69 -

listin, které spor uzavíraly.295 V lednu 1352 komtur Jakub společně s konventem slibuje držení zpívané mše P. Marii v johanitském farním kostele a dodržování všeho, co nařídil arcibiskup Arnošt z Pardubic. Johanité získávají ves Lhotu, náležící arcibiskupovi a jeho bratřím, litoměřickému děkanu Bohuši, Smilu a Vilému z Pardubic. Listina přináší i formulaci dalších ustanovení a v závěru ji krátkým dodatkem stvrzuje český převor Havel z Lemberka. V únoru 1352 nadaci mše arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a jeho bratry a dar vsi Lhota potvrzuje český král Karel IV., který povoluje johanitům ves prodat nebo pronajmout, vyjímá ji z pravomoci soudců a osvobozuje od mýt. Předtím již roku 1350 potvrdili kladští konšelé, že arcibiskup Arnošt z Pardubic koupil od Tomáše zv. z Schönenberka dům k poctě P. Marie a dal jej johanitům. K uklidnění situace zajisté přispělo i rozhodnutí arcibiskupa z června 1352, kde Arnošt z Pardubic ustanovuje johanitský farní kostel P. Marie v Kladsku jako místo své hrobky. Především však johanité získávají nové privilegium od Karla IV., který v říjnu 1352 oznamuje purkrabím, popravcům, dědičným soudcům, rychtářům a přísežným v Kladsku, že poddaní johanitského řádu podléhají jen svému vlastnímu soudci podle privilegií daných řádu a vložených do zemských desek.296 Toto privilegium je zřejmě vydáno v přímé souvislosti s dohodou Karla IV. s rytířským stavem kladské v zemi z počátku roku 1350, kdy král potvrdil kladské šlechtě řadu významných práv.297 Mimo donaci učiněnou arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a jeho bratry komenda koupila na kladském předměstí ves Halbendorf a zaznamenala drobné zisky polí a platů ve vsích Drogosłav (Kunzendorf b. Neurode), Jarnoltowek (Arnoldsdorf), Jankowa Zaganska (Hansdorf) a Suszyna (Dürrkunzendorf).298

RBM V, č. 1208, s. 580–582, č. 1228, s. 589–590 a č. 1326, s. 630; NA Praha, ŘM, č. 2900 a č. 2897. NA Praha, ŘM, č. 2899 a 2904; RBM VI, č. 145, s. 84. Roku 1355 český král Karel IV. potvrzuje johanitskému domu v Kladsku privilegia svých předchůdců Václava II. a Jana Lucemburského z let 1291 a 1319 opravňující johanity vybírat desátek ve vsi Koritów (Kartau). 297 SAUERMANN, F.: Geschichte der Maltezerkommende Glatz, s. 55 a BARTKIEWICZ, K.: Dzieje ziemi kłodzkiej w wiekach śriednich. Monografie ślaskie ossolineum XXVIII. Wrocław, Warszawa, Kraków, Gdańsk 1977, s. 141 298 NA Praha, ŘM, č. 2902 a 2903; SAUERMANN, F.: Geschichte der Maltezerkommende, s. 36. 295

296

- 70 -

Johanitská komenda v Žitavě se v pramenech objevuje především ve spojení s kauzou směny kostelů v Chrástavě (Craczavia) a Ruppersdorfu (Roscice – Rupertivilla). Roku 1355 v Praze generální vikáři pražského arcibiskupství Jan, řečený Paduanus, děkan vyšehradský, a Vrativoj, probošt týnského kostela, potvrzují dohodu českého převora Havla z Lemberka a žitavského komtura Mikuláše z Ratiboře s Janem z Donína o výměně patronátních práv kostelů v Chrástavě a Ruppersdorfu.299 Johanité získávají právo prezentovat plebány ke kostelu v Ruppersdorfu, což potvrzují také purkmistr a radní města Žitavy.300 O potížích spojených s touto směnou svědčí existence listiny z roku 1358, kdy horešovský arcijáhen a pražský oficiál Petr na žádost žitavského komtura Mikuláše (z Ratiboře) vydává opis listu Innocence VI. ze 17. února 1356 nařizující duchovenstvu, aby dosazovalo ke kostelům kněze presentované řádem.301 Komendy v Žitavě se týkají zajímavé knižní odkazy, umožňující malý vhled do intelektuálního a duchovního života českých johanitů. Roku 1337 v Žitavě český převor Havel potvrzuje, že br. Konrád z Kladska daroval žitavské komendě dvousvazkovou bibli a jednosvazkový pasionál, Mikuláš z Hirschfelde homiliář, Merklín antifonář a kaplan této komendy Mikuláš „Sumu ctností a hříchů“.302 V další listině ve Svídnici roku 1349 český převor Havel z Lemberka potvrzuje, že br. Konrád z Kladska daroval komendě v Žitavě dvoudílnou Bibli, pasionál, homiliář, první část „Sumy“ sv. Tomáše a jiné knihy a br. Mikuláš, řečený Wildenberg, třetí část Sumy sv. Tomáše.303 Příslušnost dárců knih ke komendě bohužel nemůžeme doložit.

RBM VI, č. 43, s. 28–29; NA Praha, ŘM, č. 2854. Kostel je zmiňován i roku 1366, kdy žitavský děkan Jan, plebán kostela v Działoszynu, potvrzuje, že žitavský komtur Mikuláš, společně s Bertildem a Mikulášem, plebány v Bogatyni a Oderwitzích a Janem Eberhardovým, oltářníkem sv. Filipa a Jakuba v pražském vyšehradském kostele, rozsoudili jako určení soudci spor mezi Mikulášem, plebánem v Eibau, a Janem Winerusem, plebánem v Ruppersdorfu, o lán polí a cestovní brevíř po Mikulášově bratru Petru, dříve plebánu v Ruppersdorfu, které získal za určený poplatek plebán v Ruppersdorfu, viz NA Praha, ŘM, č. 2855 a 2856. 300 RBM VI, č. 90, s. 53. 301 NA Praha, ŘM, č. 1132. 302 NA Praha, ŘM, č. 2849. 303 NA Praha, ŘM, č. 2853; RBM V, č. 731, s. 369–370. 299

- 71 -

Obě listiny obsahují pasáž zakazující komturu si knihy přivlastnit a nařizující bratřím podobný úmysl komtura oznámit převoru provincie, která nám opět zřetelně naznačuje existující hranice mezi pravomocemi a záležitostmi komtura a komendy, reprezentované buď převorem kostela, nebo v majetkových záležitostech pitanciářem. Závěrem lze konstatovat, že řádové domy v Kladsku a Žitavě v životě provincie nehrály významnou roli. 2.3.5. – Rakousko.

Řádové domy v rakouské části provincie jsou totožné s předchozím obdobím. Je zde

dominantní komenda v Mailberku, komenda se špitálem ve Vídni, komendy v Unterlaa, Fürstenfeldu a Ebenfurtu, kostel v Harassu filiálně spojený s Mailberkem a řádové domy a fary v Mellingu, Hohenau, Stroheimu a sv. Petr v Maria-Pulstu v Korutanech, které ovšem prameny ponechávají v anonymitě.304 Zcela jednoznačně lze johanitský řád v rakouských zemích v tomto období spojit se jménem Mikuláše z Wildungsmauer. Tento významný mailberský mistr a komtur ve Vídni v letech 1349 – 1379, který spravoval krátce i hornokounickou komendu, je dominující postavou rakouského řádového prostoru po více než čtvrtstoletí.305 V roce 1358 se zúčastnil i generální kapituly na Rhodu, kam představitelé české provincie obvykle nezajížděli. Jeho přítomnost na Rhodu nám dokládá potvrzení velmistra a konventu o zaplacení responsí z české provincie.306 Uváděné response předal Mikuláši z Wildungsmauer sám český převor Havel z Lemberka, nejspíše při návštěvě Rakouska v dubnu 1358.307 Poprvé navštívil Havel z Lemberka Rakousko již roku 1338, kdy bratřím komendy v Mailberku povoluje přijímat odkazy nemovitostí na zlepšení výživy nebo podporu nemocných bratří, a nařizuje, že žádný Složitou situaci ve struktuře rakouských řádových domů a farností a jejich vzájemné filiace mapuje nejpodrobněji WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kommende Mailberg, s. 387. 305 Teprve v červenci 1379 je z pramenech poprvé zmiňován jeho nástupce Jan, viz NA Praha, ŘM, č. 1623. 306 AOM, Cod. 316, fol. 230 rv (228rv); Kopiáře, č. 41, s. 34. 304

- 72 -

z komturů nesmí tyto prostředky použít k jiným účelům nebo s ohledem na ně zmenšovat bratřím příjmy.308 Touto listinou je opět potvrzován význam pitančních peněz a úřadu pitanciáře v životě řádových domů. Po uvedené návštěvě roku 1358 jej zde zastihujeme ještě v roce 1361.309 Roku 1337 ve Vídni nacházíme několik pozdějších aktérů řádového života rakouské části provincie a význačných komturů, kteří jsou zde zmiňováni jako členové komendy ve Vídni – Ottu z Totzenbachu (později komtur v Ebenfurtu 1342 – 1365 a Fürstenfeldu 1349), Konráda z Hausbachu (komtur v Unterlaa 1342 – 1360 a ve Vídni 1350) a především již zmiňovaného Mikuláše z Wildungsmauer.310 U všech se jedná o první zmínku v pramenech. Mistrem v Mailberku byl v této době hrabě Jindřich ze Schauenburka (1340 – 1343), během jehož úřadování rakouští johanité v Mailberku kupují a jinak získávají darem či do pronájmu drobné peněžní platy a majetky ve Felsu, Harrasu, Schnellersdorfu a Aspern an der Zaya.311 V březnu 1341 při koupi v Niederhollabrunu a třikrát od března 1345 do ledna 1346 při operacích s platy ve Vídni a v Crincingu vystupuje mailberský mistr hrabě Jindřich ze Schauenburka i jako komtur ve Vídni.312 Je zajímavé, že roku 1341 vystupuje jako vídeňský komtur již mailberský mistr, ačkoliv roku 1342 měl Mikuláš z Řezna (jako komtur ve Vídni zmiňovaný ještě roku 1339) být ještě na živu, jak naznačuje listina z roku 1357, kde se řeší jeho 15 let starý dluh.313 Spojení správy mailberského domu a vídeňské komendy je obvyklé až do kapituly v Ivanovicích na Hané roku 1392 a rozkolu rakouské části a zbytku české řádové provincie. RBM VI, č. 800, s. 483. NA Praha, ŘM, č. 1383. 309 RBM VII, č. 992, s. 595. V srpnu 1361 společně s mailberským komturem Mikulášem z Wildungsmauer a konventem v Mailberku potvrzuje témuž výměnu různých platů ve vsích Prunsendorf a Reinhartsdorf s platy ve vsích Harras a Dipolts (cisterciáckého kláštera sv. Kříže). 310 NA Praha, ŘM, č. 1580. 311 NA Praha, ŘM, č. 1385–1388, 1391, 1392. B. WALDSTEIN-WARTENBERG: Die kommende Mailberg, s. 388 uvádí dobu jeho pobytu v úřadu mistra v Mailberku na léta 1340–1347. 312 NA Praha, ŘM, č. 1580, 1581, 1389, 1584–1586. Listiny mailberského mistra Jindřicha ze Schauenburku z let 1341 a 1343, viz NA Praha, ŘM, č. 1390 a 1393. 313 NA Praha, ŘM, č. 1580 a 1597 307 308

- 73 -

V listopadu 1349 nacházíme v Mailberku již mistra Mikuláše z Wildungsmauer, jehož následnou správu nám dokládá řada listin, kdy v letech 1350 – 1365 mailberská komenda kupuje, směňuje či jinak získává drobné platy a majetky v okolních vesnicích.314 Rovněž vídeňská komenda pod správou Mikuláše z Wildungsmauer získala nebo jí byla potvrzena držba řady platů a statků.315 Komendě v Mailberku byla podřízena i komenda a kostel v Harrasu a kostel v Zwiengendorfu (kde měli johanité zřejmě podací kostela), které se několikráte v pramenech objevují, povětšině ve spojení s Mailberkem v letech 1338, 1350 a 1354.316 Roku 1350 potvrzuje Mikuláš z Wildungsmauer a mailberská komenda děkanu a faráři v Oberleis Jindřichu v kostele sv. Pankráce v Harrasu založení zbožné nadace.317 Další rakouská komenda v Unterlaa rozšiřuje svou držbu o dvůr Gletarn, poplatný německým rytířům, který roku 1352 koupil komtur Konrád z Hausbachu (1342 – 1360, roku 1350 i komtur ve Vídni) společně s Otou z Totzenbachu, komturem v Ebenfurtu (1342 – 1352).318 Roku 1349 potvrzuje Petr Hynperiger se svými dědici, že postoupil kostelu ve Fürstenfeldu své pole, a s jeho správcem Janem je pronajal tamnímu komturu Otovi (snad Ota

NA Praha, ŘM, č. 1394. Roku 1349 potvrzuje, že mailberský převor Sieghart, jemuž převor provincie Havel z Lemberka povolil svobodně disponovat majetkem, daroval plat ve Vösendorfu na mešní nadaci v kostele. B. WALDSTEIN-WARTENBERG: Die kommende Mailberg, s. 388 uvádí převora Siegharta s neobvykle dlouhým časovým údajem pobytu ve funkci – lety 1319 –1 358. Další listiny viz NA Praha, ŘM, č. 1395, 1399–1407, 1409, 1411–1416, RBM VII, č. 992, s. 595. Jednalo se o vsi Stranzendorf, Chalichgnebe, Schönfeld, Kadolz, Rabensburg, Siebenhirten, Leitzersdorf, Naglern, Harras, Hogendorf, Lawsvel, Niederhollabrun, Niederfellabrunn, Zwingendorf, na „Rauhengruntu“, Wenzersdorfu pod Gnadendorfem, Dipolts a v Lentzmans (v letech 1358 a 1361 za přítomnosti českého převora Havla z Lemberka). 315 NA Praha, ŘM, č. 1602, 1606–1608, 1416, 1417, 1612–1618. Jednalo se platy, pole, řady vinic aj. na Jens vedle vinice Ortolfovy, v Mukkentalu, u vsi Ottakring , ve Vídni (z domu komendy a zahrady u Dunaje aj. plat z komendy), v Altenwörthu, vsi Kadolz u Seefeldu, v Leutzmauz, ve Willendorfu a v Oberlaa. Z pramenů jsou nám známa jména některých dalších členů komendy ve Vídni a v souvislosti s nimi se dochovaly dílčí zprávy o životě této komendy. Ve Vídni nacházíme správce komendy Viléma, který zde vystupuje v letech 1358 – 1365, viz NA Praha, ŘM, č. 1598, 1600, 1601, 1604, 1609–1611. 316 NA Praha, ŘM, č. 1384, 1398, 1408. 317 NA Praha, ŘM, č. 1397. 318 NA Praha, ŘM, č. 1582, 1583, 1591, 1590–1592, 1595, 1596 a 1603. Roku 1358 je na generální kapitule na Rhodu potvrzen velmistrem Rogerem de Pins na deset let (jako Konrád Hauspeli) jako komtur v Unterlaa, viz AOM, Cod. 316, fol 224v (223v); Kopiáře, č. 27, s. 24–25. 314

- 74 -

z Totzenbachu).319 Kostel ve Fürstenfeldu ale ještě johanitům nenáležel. Teprve v červnu 1367 se ve Fürstenfeldu převor Mikuláš (Niklas) z Anger a bratří augustiniánského kláštera ve Fürstenfeldu zavazují dodržovat inzerovanou dohodu, kterou uzavřel mailberský mistr Mikuláš z Wildungsmauer se souhlasem zakladatelů kláštera rakouských vévodů a maršálka Friedricha z Walsee mezi nimi a komturem Janem Rinderschinkem a johanity ve Fürstenfeldu o farní kostel, který má podle této dohody náležet nadále johanitům.320 Komtura Jana Rinderschinka roku 1365 velmistr Roger de Pins potvrzuje i jako komtura komendy v Unterlaa, kam byl jmenován českým převorem, a komendy v Ebenfurtu, uprázdněné díky špatné správě; nový velmistr Raymond Bérengar jej pak podřizuje své speciální jurisdikci a na jeho žádost mu dává mimořádnou pravomoc přijmout do řádu dva rytíře a umístnit je ve svých komendách.321 Rakouské domy české řádové provincie v tomto období vystupují více spjaty s životem provincie, lze konstatovat zjevnou praxi odcházení rakouských johanitů na zkušenou nejdříve na blízkou jižní Moravu, později spíše do slezských komend. Několikrát v Rakousku zaznamenáváme přítomnost českého převora Havla z Lemberka a rakouští johanité v roce 1358 osobou význačného mailberského mistra Mikuláše z Wildungsmauer, nepochybně největší osobností tohoto řádového prostoru, reprezentují provincii i na generální kapitule na Rhodu. Postavení komendy v Mailberku v rakouském řádovém prostoru je neotřesitelné.

NA Praha, ŘM, č. 2079. NA Praha, ŘM, č. 2081. Kontura Jana Rinderschinka zastihujeme poprvé roku 1350 jako člena komendy v Mailberku, kdy mu jeho otec Wolfher Rinderschinck se ženou Dietmud a souhlasem dalších synů Mikuláše a Wolfhera dává doživotně plat v Prellenkirchen a z 1 ½ dvoru v „Ztaglawe“, viz NA Praha, ŘM, č. 1396. 321 AOM, Cod. 319, fol. 184rv–185r a 185v (191v); Kopiáře, 63–65, s. 50–53. V červnu 1365 povoluje velmistr Raymond Bérenger Janu Rinderschinkovi, komturu ve Fürstenfeldu, Laa a Ebenfurtu odcestovat na Rhodos se dvěma bratry, koni a výzbrojí, viz AOM, Cod. 319, fol. 184r; Kopiáře, č. 66, s. 54. Jan Rinderschink byl krátce i komturem ve Strzegomi, viz AOM, Cod. 319, fol. 184v; Kopiáře, č. 69, s. 56–57. Více viz MITÁČEK, J.: K některým aspektům, 538–539. 319 320

- 75 -

2.4. – Závěr.

Téměř 30 let v čele české řádové provincie v letech 1337 – 1366 nezaplnil Havel

z Lemberka působením ve službách panovníka, jako máme doloženo u řady jeho předchůdců a následovníků.322 Přesto prostředí dvora dobře znal a udržoval zde dobré vztahy. Doba jeho působení se vyznačuje drobnou správou řádových statků a pokračující konsolidací řádového zázemí. Nacházíme jej pravidelně ve všech částech provincie, včetně Rakouska, kam jiní čeští převoři téměř nezajížděli. Právě v dokladech z jeho převorství můžeme nejlépe sledovat komunikaci s řádovým centrem na Rhodu i pravidla řízení johanitských domů a majetků. Řád si uchovává a upevňuje prestižní roli v povědomí české šlechty a především měšťanstva, které v něm nebývalou měrou získává na vlivu. Vedle silných řádových držav v Praze a okolí a na Strakonicku řád posiluje své pozice také na Moravě, ve Slezsku a zakotvuje na Opavsku. Mnohem více je s životem provincie spjata činnost představitelů rakouských domů. Johanité získávají nové řádové kostely v DzierŜoniówie, Fürstenfeldu a Opavě, kde johanité spravují i městský špitál. Vedle českého převora Havla z Lemberka působila v české provincii řada dalších významných osobností – pražský komtur Čeněk z Vartemberka, manětínský a pražský komtur a pozdější český převor Jan ze Zvířetic, ve Slezsku týnecký a olešnický komtur Knecht z Haugvic a v Rakousku mailberský mistr Mikuláš z Wildungsmauer. Johanitský řád v české provincii, ač byl pod tlakem žádostí řádového centra, papežské kurie a nároků zeměpanských dvorů, buduje stále pevnější hospodářské zázemí. Díky rostoucí prestiži řádu v očích představitelů zemské šlechty a měšťanstva tak do budoucna připravuje dobré předpoklady k svému dalšímu hospodářskému a politickému vzestupu v českých zemích a tím i vlastní teritoriální politice, prováděné v 80. a 90. letech 14. století.

Například JAN, L.: Herman z Hohenlohe, s. 17–35; MITÁČEK, J.: Čeští johanité, s. 155–157 (Bertold z Heneberka); TÝŽ: Ziemovit Těšínský, s. 28–29 a 31–33 či PEŠKA, L.: Markolt z Vrutice, s. 16, 18–21. 322

- 76 -

3. – ČEŠTÍ JOHANITÉ – SPRÁVCI A DIPLOMATÉ. 3.1. – Česká johanitská provincie za správy Jana ze Zvířetic (1367 – 1371), knížete Ziemovita Těšínského (1372 – 1390) a Markolta z Vrutice (1391 – 1397).

Více než půlstoletí po nástupu dynastie Lucemburků na český trůn znamenalo pro řád

johanitů v českých zemích velký vzestup. Po uzavření procesu konstituce české řádové provincie se johanitský řád zařadil v povědomí domácí šlechty mezi významné církevní instituce. Vzestup prestiže řádu se projevoval také na přízni panovníka, šlechtických a měšťanských donátorů. Dochází k výrazné konsolidaci řádové držby, potvrzení starších práv a získání nových privilegií.

Roku 1367 nastupuje po smrti českého převora Havla z Lemberka (1337 – 1366) do tohoto úřadu jeho synovec Jan ze Zvířetic (1367 – 1371), předtím pražský a manětínský komtur, který po dobu svého krátkého působení v čele české provincie pozvedl české johanity opět do blízkosti panovníka. Umírá někdy po lednu 1371, kdy vydává několik listin, které lze označit jako testamenty.323 Za této situace se objevuje v čele provincie jako locumtenens per Boemiam Ziemovit Těšínský, komtur v Olešnici (1362 – 1370).324 Jeho intitulace naznačuje, že Jan ze Zvířetic byl nejspíše již mrtev a jeho designovaný nástupce Ziemovit, dosud nepotvrzený ve funkci, vystupuje jako místodržící provincie.

NA Praha, ŘM, č. 2233, 2836, 2820 a 2516. Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidiocesim (dále LC) Ab anno 1367 usque anno 1373. Sv. II. Ed. A. F. TINGL. Praha 1868, s. 53. Osobě Ziemovita Tešínského je věnována práce J. MITÁČKA: Ziemovit Těšínský, s. 17–40. Ziemovit měl celkem osm sourozenců – čtyři bratry a čtyři sestry, z nichž nejznámější a nejvýznamnější byl Přemysl či, jak býval nazýván, Přemek zvaný Nosák. Ziemovitovo narození se klade do let 1339 – 1340, viz JASINSKI, K.: Rodowod Piastow Slaskich. Sv. III. Piastowie opolscy, czieszynscy i oswiecimscy. Wroclaw 1977, s. 145 či ŠEFČÍK, E.: Pečeti těšínských Piastovců. Ostrava 1982, s. 22. Toto datum vychází z předpokladu, že dříve než dvacetiletý nemohl dosáhnout, ani jako knížecí syn, žádného úřadu. Komturem v Olešnici se přitom stal nejpozději roku 1362. Polská literatura uvádí dokonce rok 1361, viz JASINSKI, K.: Rodowod, s. 146 či BARCIAK A. a kol.: KsiaŜeta i ksiezne Gornego Slaşka. Katowice 1995, s. 109. 323 324

- 77 -

Díky nevelké ochotě českých johanitů akceptovat nároky papežské komory a snaze kurie o větší kontrolu záležitostí řádu se rozhořel spor o obsazení místa českého převora. V březnu 1372 papež nařizuje pasovskému oficiálu, aby do tohoto úřadu, který protiprávně drží Ziemovit, uvedl Hessa, řečeného Schlegelholz.325 Dá se usuzovat, že Ziemovit měl podporu císaře Karla IV., neboť již v dubnu papež oznamuje Karlu IV., že nemůže ve věci českého johanitského převorství vyslyšet jeho přání, a žádá řádového velmistra Raymunda Berengara, aby celou záležitost uzavřel.326 Ve prospěch Ziemovita hovořila tradice těšínských Piastovců ve službách Lucemburků a nejspíše i vlivná přímluva Ziemovitova bratra Přemka, Karlova předního diplomata, který od počátku roku 1372 vedl jednání o sňatku císařova druhorozeného Zikmunda s jednou z uherských princezen.327 Zmíněná listina papeže velmistrovi Raymundovi Berengarovi z dubna 1372, nařizující provedení nápravy ve věci českého převorství, ale řešení nepřinesla.328 Ziemovit Těšínský (1372 – 1390), dosud nepotvrzen v úřadě, již řešil problémy související se správou provincie. Jednalo se o neúspěšný spor brněnské komendy s klášterem cisterciaček na Starém Brně o desátky z pole mezi vesnicemi Královo Pole a Manice v letech 1372 – 1373.329 V jeho průběhu vystupuje jako provinciál řádu johanitů (provincialis ordinis sancti Johannis Jerosolimitani in prioratu Boemie).330 Neobvyklý titul provincialis asi MVB IV, č. 413, s. 230–231. MVB IV, č. 456, s. 262. Přesně se zde uvádí, že „...non poteramus satisfacere votis tuis...“. Zvláště v zahraniční literatuře přetrvává názor o Hessově „cizozemskosti“ jako důvodu jeho odmítnutí, viz DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 172–173, 219; či nověji WALDSTEIN–WARTENBERG, B.: Vasallen Christi, s. 243–245 či LUTTRELL, A.: The Hospitallers Province of Alamania to 1428. In: Ritterorden und region – politische, soziale und wirtschaftliche Verbindungen im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VIII. Toruń 1995, s. 32. 327 KAVKA, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378). Země České koruny, rodová, říšská a evropská politika. Sv. II. Praha 1993, s. 133–138 či SPĚVÁČEK, J.: Václav IV. 1361 – 1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha 1986, s. 73–74. 328 MVB IV, č. 457, s. 262–263. Když v červenci 1372 papež nařizuje pražskému arcibiskupovi, aby Půtovi ze Zálesí, kleriku pražské diecéze, který si nárokuje církevní beneficium z podání komtura a bratří v Manětíně, zajistil jiné beneficium z podání převora řádu v Čechách, není zde český převor jmenován, ale pouze titulován, viz MVB IV, č. 506, s. 291–292. 329 NA Praha, ŘM, č. 1971; CDM X (1367–1375). Ed. V. BRANDL. Brno 1878, č. 190, s. 213 a č. 198, s. 218– 219; Šebánek, č. 867, s. 175 a č. 868, s. 175. Závěrečné rozhodnutí biskupa Jana ze Středy z ledna 1374 viz CDM X, č. 214, s 231; Šebánek, č. 871, s. 176. 330 CDM X, č. 190, s. 213; Šebánek, č. 867, s. 175. 325 326

- 78 -

nejlépe vystihuje stav neuzavřeného a nejasného stavu na postu českého převora a Ziemovitův sice faktický, ale neoficiální místodržitelský status. S titulem locumtenens prioratus Boemie vystupuje Ziemovit ještě v červenci 1373 a teprve v listopadu 1373 jej papež tituluje jako českého převora.331 Český převor Ziemovit Těšínský pak umírá 29. listopadu 1390.332 V době správy Ziemovita Tešínského je doložena nejucelenější řada provinciálních kapitul, konaných v letech 1377 v Opavě, 1382 v Kladsku, 1387 opět v Opavě a roku 1392 v Ivanovicích na Hané, kde byl neúspěšně projednáván již pod vedením nového českého převora Markolta z Vrutice pokus mailberského mistra Oty z Lempachu odtrhnout rakouské domy od české řádové provincie (nejspíše v důsledku prohlubujícího se schizmatu, neboť rakouské země uznávaly avignonskou obedienci).333 Celou situaci musel i nadále řešit sám český převor a Markolta z Vrutice nalézáme v závěru roku 1392 v Rakousku.334 Ota z Lempachu zůstal i v následujících letech mistrem komendy v Mailberku a český převor Markolt z Vrutice si roku 1397 stěžuje u papežské kurie na nemožnost placení responsí v plné výši pro odtržení rakouských komend.335 Ziemovitův nástupce v úřadu Markolt z Vrutice vydává první listinu z titulu českého převora v červnu 1391 v Kladsku.336 Během krátké doby, kterou strávil Markolt z Vrutice ve funkci českého převora, došlo především roku 1391 k inkorporování kostela v Pičíně (dosud samostatného farního domu) ke komendě ve Strakonicích a k již uváděné provinciální NA Praha, ŘM, č. 801 a MVB IV, č. 760, s. 428 K tomuto datu je uváděn jako mrtvý v nekrologiu johanitských převorů, připsaném ve starém rukopise č. 1545 vídeňské Nationalbibliothek ze 14. století SBORNÍK HISTORICKÝ 1. 1883, s. 201. Část literatury pokládá dobu jeho úmrtí do roku 1391 či k datu 25. září 1391, viz LUDIKAR, A. Č.: O řádu maltánském, s. 271; nověji JASINSKI, K.: Rodowod, s. 146 a BARCIAK, A. a kol.: Ksiazeta, s. 109, kteří toto datum přebírají ze starších prací. 333 Podrobně viz MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 540–541. 334 NA Praha, ŘM, č. 1434. Listině chybí přesná lokace, ale lze se domnívat, že byla vydána nejspíše v Mailberku či ve Vídni. 335 Otu z Lempachu nalézáme jako mailberského mistra v listinách z let 1394, 1406 a 1408, viz NA Praha, ŘM, č. 1435, 1437 a 1444. Stížnost českého převora Markolta z Vrutice papežské kurii viz MVB V. Acta Urbani VI. et Bonifatii IX. pont. Rom. 1378 – 1396, 1397 – 1404. Ed. K. KROFTA. Praha 1903, č. 1077, s. 597. 336 NA Praha, ŘM, č. 833. Dobu Ziemovitova úmrtí komplikuje existence listiny z července 1391, vydané v Ziemovitův prospěch, přičemž z listiny není patrné, zda v době vzniku listiny žil, viz NA Praha, ŘM, č. 109. Ustanovení listiny jsou rovněž obecně směřována i komturu v Reichenbachu, který byl v Markoltově listině znám. 331 332

- 79 -

kapitule v Ivanovicích na Hané.337 Markolt z Vrutice se stal významným členem královské rady, což se mu nakonec stalo osudným, neboť 28. dubna 1397 zemřel na následky zranění způsobených v průběhu vražedného útoku na Karlštejně.338 Markolt z Vrutice svým působením ve funkci českého johanitského převora představuje vyvrcholení snah johanitů o aktivní politiku. Význam českého krále v očích římské kurie se odráží i v zájmu Říma o jeho nejbližší okolí, tedy i johanitského převora jako jednoho z jeho nejbližších rádců. Například v říjnu 1393 v Římě povoluje papež Bonifác IX. na žádost krále Václava IV., aby obyvatelé českého království a zemí jemu poddaných, kteří v době mezi příštími svátky Narození Páně (25. prosince 1393) a Povýšení sv. Kříže (14. září 1394) navštíví vybrané pražské kostely (včetně kostela P. Marie pod řetězem), mohli získat odpustky jubilejního roku 1390, vyhlášené papežem Urbanem VI.339 Okolnosti smrti českého převora Markolta z Vrutice byly zajisté nejen pro řádové členy v české provincii šokující záležitostí. Dne 13. července 1397 je vydán manifest, ve kterém má být ospravedlněno zabití Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána z Martinic a johanitského převora Markolta. 340 Karlštejnští vrazi tak získali královské posvěcení a beztrestnost svého činu. To samozřejmě mohlo vzbuzovat obavy z dalších možných kroků proti řádu. V tomto světle je nutno vnímat následující rychlou volbu Herše ze Zvířetic (dříve komtura v Praze a Orlovicích) českým převorem.341 Zřejmá je i snaha johanitů získat opětovně potvrzení svých statků a privilegií. V listopadu 1397 také strakonický převor Jan NA Praha, ŘM, č. 2156 a 951. Osobnosti českého převora Markolta z Vrutice je věnována studie L. PEŠKY: Markolt z Vrutice, s. 11–29, kde se zabývá hojně i jeho činností jako královského rady a relační činností v říši. Událostem na Karlštejně se podrobně věnoval rovněž V. ŠTĚPÁN: Vražda čtyř členů královské rady na Karlštejně roku 1397. ČČH 92. 1994, s. 24–43. Datace jeho smrti viz SBORNÍK HISTORICKÝ 1. 1883 s. 201. Starší datace shrnuje PEŠKA, L.: Markolt z Vrutice, s. 20–21. 339 MVB V, č. 724, s. 413. 340 CDM XII, č. 407, s. 368. 341 Hereš ze Zvířetic byl již v roce 1375 komturem v Praze a v letech 1382 – 1392 komturem v Orlovicích a především místodržícím českého převora pro Moravu, viz NA Praha, ŘM, č. 2239, 951 a CIM IV/1, č. 122, s. 177. Přestože jeho původ mohl Herše zvýhodnit při nástupu do úřadu, musel být alespoň dvacetiletý, s ohledem na význam pražského domu spíše starší. V době zvolení českým převorem se tedy blížil již 50. roku věku. 337 338

- 80 -

nechává vyhotovit opis privilegia krále Václava IV. z Prahy, dne 23. února 1384, potvrzující starší privilegia a donace johanitského řádu.342 V čele české řádové provincie se objevily výrazné osobnosti, odlišné svým stavovským původem a vstupem do úřadu, které ovšem spojovala snaha povznést české johanity opět na panovnický dvůr. V této snaze byli úspěšní. Řád johanitů však po krátké době, kdy se počal opět profilovat jako aktivní v diplomatických službách panovníka, utrpěl roku 1397 velkou ránu zavražděním českého převora Markolta z Vrutice a soustředil se na uchování si svých výsad a majetků. 3.2. – Papežská vizitace roku 1373.

Nařízení papežské vizitace bylo reakcí na vlekoucí se spor o obsazení místa českého

převora a potíže kurie s výběrem dobrovolného příspěvku od johanitů v letech 1372 – 1373. Papež Řehoř XI. si po svém zvolení v prosinci 1370 stanovil jako jeden z hlavních cílů svého pontifikátu křížové tažení proti Turkům.343 V tomto směru vyvíjel velkou aktivitu. S tím souvisela i jeho snaha o kontrolu nad rytířskými řády. Do rámce těchto snah pak zapadá nařízení vizitace všech majetků a stavu řádu sv. Jana Jeruzalémského v pražské diecézi v únoru 1373, která do jisté míry sloužila jako forma výhružky.344 Podobné vyšetřování papež nařídil i v řadě dalších diecézí (Minden, Osnabrück aj.).345 Papež přikazuje, aby byl informován o osobách a prostředcích řádu v diecézi, neboť si přeje jeho reformu. Pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimě měl do měsíce od obdržení listu buď osobně, nebo prostřednictvím pověřené osoby navštívit řádové domy v diecézi a zde zjistit jméno, příjmí (přízvisko) a věk komtura (nebo jiného představeného) a všech přítomných bratří, roční příjmy a výdaje komendy (obojí ve francích nebo florénech). Zvláště NA Praha, ŘM, č. 996 a 995. ALBERTI, P.: Papežové. Sv. IV/5. Od Bonifáce VIII. po Sixta I.V (R. 1294 – 1484). Přerov 1941, s. 128. 344 MVB IV, č. 634a, s. 360–361. Text listiny otiskl editor vizitace Václav NOVOTNÝ: Inquisitio, s. 19–20. 345 LUTTRELL, A.: The Hospitallers of Rhodes, s. 257–258, 260–261. 342 343

- 81 -

se mělo zjistit, za co by se daly důchody a statky ročně vysadit a pronajmout, pokud by v řádových domech zůstali pouze kněží a jiné k bohoslužbě potřebné osoby, a rytíři a jiné světské osoby se odebraly pryč. Na pokládané otázky odpovídali nejen členové řádu, ale i služebníci, správcové či jiné osoby. Arcibiskupovi se pod trestem exkomunikace nařizovalo tyto údaje zaznamenat do protokolu rukou veřejného notáře, zpečetit (arcibiskupskou pečetí) a zaslat důvěryhodným poslem ke kurii, aby byla zaručena pravdivost textu.346 Text vizitace je cenným zdrojem pro studium hospodářství řádových domů v Čechách, Kladsku a Žitavě a jejich personálního obsazení. Obsahuje také řadu dalších velmi zajímavých informací, jako jsou zprávy o odvodech velmistrovi, vrchnosti, nákladech na účast na kapitulách či zmínky o johanitských špitálech a školách. Uvedl bych například údaje o výši responsí, které se objevují v zápisech o vizitaci domů ve Strakonicích (platí 15 kop, což má být vůbec nejvíce ze všech domů), Kladsku (10 kop) a Žitavě (10 kop).347 Uvedené sumy činí při aktuálním kursu zlaté a stříbrné mince 1 : 12 u Strakonic 75 florénů a u Žitavy a Kladska 50 florénů, což s ohledem na celkovou sumu responsí – 1 200 florénů – může sloužit jako vodítko pro představu o podílu jednotlivých domů na jejich placení.348 Zajímavá jsou i čísla nákladů na provinciální kapituly. U Strakonic se uvádí – na provinciální kapitulu plat 2 kopy, u Žitavy – 4 kopy kapitule a právníkům, v Mladé Boleslavi u sv. Jana Křtitele jmenují výdaje na kapitulu – 5, respektive 3 kopy a komtur uvádí dokonce i Inquisitio, s. 20. Arcibiskup Jan Očko z Vlašimě pověřil provedením vizitace generálního vikáře Boreše, arcijáhna Bechyňského. S ním cestoval veřejný notář Jan z Pomuku, který měl vizitaci sepsat ve formě veřejné listiny. O jejich osobách viz HLEDÍKOVÁ, Z.: Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupství v době předhusitské. AUC. Monografia XLI, Praha 1971, s. 124 a 128. K sepsání protokolu došlo 12. 8. 1373 v Praze a o měsíc později byl s výsledky seznámen arcibiskup, jak nasvědčuje poznámka na rubu posledního listu nad adresou papeži „...Presentata pro parte episcopi Pragensis die XIII Octobris...“, viz Inquisitio, s. 69 a 17. Způsob vizitování naznačili Josef Emler a především Václav Novotný, viz EMLER, J.: O stavu rytířského řádu, s. 192 a NOVOTNÝ, V.: Inquisitio, s. 11–17. Po obsahové stránce se vizitaci věnoval Jiří MITÁČEK: Ziemovit, těšínský kníže, s. 34–50. Postupně bylo navštíveno dvanáct domů, které jsou rozlišovány na „domos conventuales“: Praha, Strakonice, Manětín, Ploskovice, Český Dub a sv. Vít v Mladé Boleslavi, a „domes ecclesias parrochiales“: Pičín, Kadaň, sv. Jan Křtitel v Mladé Boleslavi, Žitava, Kladsko a Hersfeld. O typologii komend posud nejlépe JAN, L. – JESENSKÝ, V.: K funkci a stavební podobě, s. 75–78. 347 Inquisitio, s. 45, 53 a 69, 71; EMLER, J.: O stavu rytířského řádu, s. 197–199. 348 Více viz MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 537. 346

- 82 -

další 2 kopy na generální kapitulu, bratry přicházející z jiných domů a vozy pánu Mladé Boleslavi, a v Pičíně – cesta komtura na kapitulu stojí 3 kopy.349 Dávky vrchnosti světské i církevní jsou uváděny například u pražské komendy P. Marie u paty mostu, kde platby císaři, císařovně, Václavu IV. jakožto českému králi, dále pak papežským legátům, nunciům, pocty císařským úředníkům, ale i jiným knížatům, válečné příspěvky a další výdaje s těmito spojené měly činit 200 až 220 kop. U Českého Dubu jsou dávky císaři, císařovně, českému králi, knížatům a jiným pánům uváděny v sumě 80 kop, respektive 90 kop. U Manětína jsou vyčíslovány výdaje 130 kop na dávky císaři a císařovně. U Strakonic, kde jsou výdaje udávány nejednotně, zato velmi podrobně, činí 36 kop dávek pánu, dědici zakladatele kláštera, papežským legátům, syndikům, advokátům, právníkům a za přípřah k vozům výše řečeného pána, za papežské legáty a vizitátory řádu 5 kop, za posly, dopravu a jiné výdaje tehdejšího pána na Strakonicích 25 kop, bez vyčíslení uvádí škody způsobené klášteru výše jmenovaným pánem a stravu osob v klášteře. Jednotlivé sumy bohužel nejsou více konkretizovány a mohou nám sloužit pouze jako vodítko k odhadu finančního zatížení johanitů jednotlivých řádových domů, především v konfrontaci s velmi cennými údaji urbáře z roku 1376.350 Zde se úvádějí také sumy placené jednotlivými domy: P. Marie pod řetězem v Praze – 130 hřiven, Manětín – 110 hřiven, Český Dub – 52 hřiven, Uhříněves – 20 hřiven, Ploskovice – 13 hřiven a sv. Vít v Mladé Boleslavi – 5 hřiven.351 Údaje urbáře nám pak nesporně odkrývají vlastní výši královské berně placené českými komendami, která činí 330 kop pražských grošů.352 Vizitace zřetelně rozlišila domy do několika kategorií. Největší výnosy přiznala komenda P. Marie v Praze, nejstarší, největší a nejvýznamnější dům v provincii. Výší svého Inquisitio, s. 50, 53, 61–62, 65; Srov. EMLER, J.: O stavu rytířského řádu, s. 197–199 a JAN, L.: Die wirtschaftliche Tätigkeit, s. 59–60. 350 Inquisitio, s. 23, 26, 29, 33, 35, 41, 43, 45, 47, 49–50, 70 a SOkA Klatovy, Urbář 1376, fol. 12r. 351 1 hřivna = 64 pražských grošů. 352 O královské berni českých johanitů zatím nejlépe Libor JAN, Die wirtschaftliche Tätigkeit, s. 63–64. Suma 330 kop pražských grošů se objevuje také roku 1368 u příspěvku johanitů na úhradu nákladů výpravy Karla IV. do Itálie, viz G. PIRCHAN: Italien in der Zeit seiner zweiter Romfahrt. Prag 1932. Sv. I, s. 432 a Sv. II. s. 237. 349

- 83 -

výnosu přes 800 kop pražských grošů, jakož i počtem držených vesnic tvoří samostatnou kategorii.353 Ve druhé skupině, s výnosy většími než 200 kop ročně, jsou celkem tři domy. Poněkud vpředu jsou Strakonice, pak sem můžeme zařadit Český Dub a Manětín.354 Další skupinu tvoří Kladsko, výrazně nejbohatší farní dům s výnosy kolem 150 kop, a Ploskovice, které hranici 100 kop přesahují jen nepatrně. Přes 50 kop ročně získávají farní domy v Žitavě a Kadani, těsně pod touto hranicí je dům sv. Víta v Mladé Boleslavi. Poslední skupinu tvoří malé farní domy sv. Jana v Mladé Boleslavi, Hersfeldu a nejmenší dům v Pičíně, s necelými 10 kopami výnosu. Je nutno zohlednit zcela zřejmou snahu johanitů uvádět ne zcela přesné údaje nadhodnocováním výdajů a podceňováním příjmů. Tyto nám přesto poskytují v konfrontaci s dalšími prameny zajímavou dílčí představu o životě řádových domů a jejich povinnostech. Bez hlubšího studia řádové držby a ekonomiky jednotlivých řádových domů nám ale nemohou poskytnout podrobnější informaci k poznání života johanitů v české provincii. Vedle informací o hospodářském charakteru komend patří k nejcennějším informacím ve vizitaci výčet jednotlivých bratří, a to jak rytířů, tak kněží, kteří se zdržují v jednotlivých domech, včetně jejich predikátů či příjmí (přízvisek) a věku. Počet řádových bratří v Čechách dle vizitace z roku 1373 neukazuje velmi příznivý stav. Celkem v textu vizitace nalezneme jména 33 rytířů, 74 kněží, dvou jáhnů, dvou podjáhnů a dvou akolitů, tedy 113 osob.355 Věk známe u 102 řádových členů, z toho 33 rytířů, 65 kněží, dvou jáhnů a dvou podjáhnů (není znám pouze u devíti kněží a dvou akolitů).356 Průměrný věk řádových bratří v celé pražské diecézi činí 43,3 roku. U rytířů je to pak 52,4 let, tedy věk poměrně vysoký. U kněží činí finální číslo rovných 40 let. Tato čísla potvrzují obecnou tendenci úbytku a stárnutí Rekonstrukce jejich držby viz SVOBODA, M.: Pozemková držba. Příloha č. 1, s. 15–16. Pouze u Strakonic se podrobněji zabýval držbou M. SVOBODA: Hospodaření strakonické komendy, s. 1–17. 355 Uváděno bývá 112 řádových bratří, viz LUTTRELL, A.: The Hospitallers Province, s. 32, který uvádí 31 rytířů a 82 kněží; WALDSTEIN–WARTENBERG, B.: Vasallen Christi, s. 20, uvádí jen počet rytířů – 30. Starší práce jako FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon, s. 100–101 a LUDIKAR, A. Č.: O stavu řádu maltánského, s. 261, sumáře neuvádějí, ale vyčíslují stav v jednotlivých komendách. 356 MITÁČEK, J.: Ziemovit, těšínský kníže, s. 46–50. 353

354

- 84 -

rytířů, s tím spojený ústup vojenské stránky řádu, spojené naopak s nárůstem počtu řádových knězů.357 Výtky adresované řádu však byly příliš ostré a pramenily nejspíše z neznalosti řádu. Prvky určitého úpadku a polevení disciplíny vedoucí až k neposlušnosti či alespoň neklidu byly přítomny v celém prostředí západní církve. Vizitace naznačuje, že i v Čechách se řád potýkal s praktickými problémy své doby, danými celoevropskou demografickou a ekonomickou krizí.358 Řád, který v tomto období po tlakem papežské kurie nejvíce akcentuje vojenský charakter svých aktivit, si však podržel schopnost bránit Rhodos a kvalitní ekonomické zázemí v evropských provinciích mu i navzdory následnému papežskému schizmatu umožňovalo plnit jeho roli ve Středomoří. 3.3. – Česká řádová provincie a papežská kurie do roku 1378.

Čeští johanité se od 2. poloviny 60. let 14. století dostávali pod sílící tlak kurie, snažící

se s podporou císaře Karla IV. o větší kontrolu rytířských řádů, především o jejich zapojení do fiskální politiky papežské kurie.359 Papež Urban V., známý snahami o oživení myšlenky křížových výprav, se navíc v polovině 60. let 14. století dostal do potíží v Itálii, kam se rozhodl opět přenést sídlo kurie.360 Johanité však měli od generální kapituly v Avignonu roku 1366 zapovězenou účast na světských bojích v Evropě a kurie po nich tedy mohla požadovat pomoc pouze finanční.361 Na pomoc papeži chystal Karel IV. tažení do Itálie a v prosinci A. LUTTRELL: The Hospitallers of Rhodes, s. 258 o této skutečnosti hovoří jako o obecné tendenci a dokumentuje ji velmi přesvědčivě na převorství Francie. 358 HORSKÁ, P. – KUČERA, M. – MAUR, E. – STLOUKAL, M.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990, s. 163–177, 204–211. Situaci johanitského hospodaření v období agrární a hospodářské krize 14. století se na příkladě německé komendy v Straßburku pokusil nastínit K. BORCHARDT: Wirtschaft und Ordensreformen im späten Mittelalter: Das Beispiel der Johanniter in Straßburk (mit Ausblick auf Breslau). In: Die Ritterorden in der Europäischen Wirtschaft des Mittelalters. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica XII. Toruń 2003, s. 35–53. 359 MVB III, č. 755, s. 468, č. 759, s. 474 a č. 787, s. 489. Ke snahám kurie v letech 1364 – 1367 a vstupům Karla IV., viz MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 19–20. 360 SPĚVÁČEK, J.: Václav IV., s. 57 či FIALA, Z.: Předhusitské Čechy 1310 – 1419. Praha 1968, s. 172–173. 361 WALDSTEIN–WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte des Malteserordens. Wien–München 1961, s. 103. Naopak němečtí rytíři přislíbili vyslat císaři roku 1367 na pomoc jeho tažení namísto desátků 25 rytířů a 25 žoldnéřů, viz 357

- 85 -

1367 papež Urban V. a jeho nuncius Petr z Calais, probošt kostela v Nîmes, nabízejí johanitům i německým rytířům, aby místo desátků poskytli Karlu IV. jinou ekvivalentní pomoc.362 Ta nejspíše v námi neznámé výši přišla, neboť v následné výzvě ke sběru desátků jsou johanité již od platby osvobozeni.363 Císař na jaře 1368 vyrazil do Itálie, kde se zdržel až do srpna 1369.364 Na náhradu výloh výpravy pak po návratu do Říma papež v listopadu 1368 zpětně vypsal v Karlových zemích jednoroční desátek.365 Johanité sice přímo osloveni nebyli, ale tentokráte dobrovolně zaplatili. Píše se celkem o 330 kopách grošů nebo 1 000 florénech, které český převor Jan ze Zvířetic složil u benátského dóžete a poté byly císařem použity jako část 4 000 florénů, jež dal pánům z Mantovy na obnovu popleněného města Seraglie.366 Jsme seznámeni i s mírou finanční zátěže, kterou pro provincii představovaly jednotlivé nunciatury, v této době velmi časté. V lednu 1370 papež Urban V. nařizuje všem církevním představitelům, aby papežský nuncius pro Itálii, říši, Uhry, polské a české země Jan, biskup z Acqui (Aquensis), pobíral pro potřebu svou a svého doprovodu 8 florénů denně, johanity ze zajišťování jeho potřeb nevyjímaje.367 Následně měl nuncius Jan, patriarcha alexandrijský, roku 1371 pobírat dokonce 15 florénů denně.368 Další žádosti kurie pak na sebe nedaly dlouho čekat. Řád byl stíhán žádostmi o placení dobrovolné daně duchovenstva, vypsané Urbanem V. v červenci 1369.369 Také desátek, který NOVÁČEK, A.: Copialbuch des apost. Nuntius Bertrand de Macello 1366 – 1368 (dále Copialbuch). In: Věstník české královské společnosti nauk XVII, 1895, s. 34–35. 362 MVB III, č. 904, s. 562–563 a č. 905, s. 563–564. 363 MVB III, č. 920, s. 575–576. 364 KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 181. Samostatně se Karlově druhé římské jízdě věnoval PIRCHAN, G.: Italien und Karl IV. Sv. I–II; FIALA, Z.: Předhusitské Čechy, s. 167–171; SPĚVÁČEK, J.: Václav IV., s. 60– 61, 63 nebo KAVKA, F.: Vláda Karla IV. Sv. II., s. 45, 50–52, 55, 65–97. 365 MVB III, č. 1027, s. 649–652. Více viz KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 181. 366 FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon, s. 100 a PIRCHAN, G.: Italien und Karl IV. Sv. I, s. 432 a Sv. II, s. 237. 367 MVB III, č. 1166, s. 779–780. Acqui je církevní provincie v italském Piemontu. 368 MVB IV. Acta Gregorii XI pontifici romani (1370 – 1372). Ed. K. STLOUKAL. Praha 1949, č. 303, s. 172– 173. 369 MVB III, č. 1133, s. 742. V březnu 1371 je nařízeno pokračování ve výběru subsidia, jak bylo určeno Urbanem V., tedy i včetně johanitů, viz MVB IV, č. 122, s. 76–77. Z desátku vypsaného Řehořem XI. v červenci 1371 byli johanité vyjmuti, viz MVB IV, č. 210, s. 124. Viz KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 182–183 či KOLLMANN, H.: O kolektorech komory papežské v Čechách a censu vyšehradském do počátku století XV., jako výklad k listině kolektora M. Jana z Moravy z r. 1417. In: Věstník české královské společnosti nauk XXVII, 1897, s. 20.

- 86 -

papež vypsal v dubnu 1372 na boj proti Barnabovi Viscontimu se týkal i johanitů.370 Listina oznamující desátek sice obsahovala obvyklou osvobozující formuli, ale papežskému nunciovi Eliášovi de Vodronio bylo zvláštní bulou nařízeno desátek přesto vymáhat jak od johanitů, tak od německých rytířů.371 Výši desátku u některých řádových domů nám odkrývá opět urbář z roku 1376. Zde se uvádí, že komenda P. Marie pod řetězem v Praze platila 38 florénů (1 florén = 16 pražských grošů), Manětín 40 florénů, Ploskovice 30 florénů, Strakonice 11 florénů, Žitava, Kladsko a Kadaň po 8 florénech, Hersfeld 6 florénů a Pičín a sv. Jan v Mladé Boleslavi po 4 florénech.372 Nakonec v ovzduší probíhající vizitace roku 1373 johanité podlehli tlaku kurie a v závěru února 1373 se pražský komtur Petr Pešlín jménem johanitů v pražské církevní provincii zavazuje Janu, zvanému Kantor z Litomyšle, děkanu u sv. Apolináře v Praze a zvláštnímu subkolektoru papežského desátku v pražské diecézi, zaplatit do tří měsíců místo desátku sumu 400 florénů.373 V březnu 1374 pak papež johanitům desátek z dubna 1372 odpustil.374 Roku 1375 se oživuje aktivita kurie východním směrem. V prosinci 1375 v Avignonu papež Řehoř XI. vyhlašuje kampaň proti Turkům, která je spojena nejen se jménem papeže, ale i se jménem johanitského velmistra Roberta de Juillac.375 Výprava měla směřovat na východ (do Bulharska a Srbska, ohrožovaných Turky, dále na obranu Konstantinopole a V dubnu 1372 jsou shodně vydána přímá nařízení desátku arcibiskupu Janu Očku z Vlašimě v zemích Karla IV., příkaz k přímému započetí sběru témuž, nunciovo pověření i žádost Karlu IV. být mu při jeho úkolu ku pomoci, viz MVB IV, č. 443 –444, 446, 449, 450, 452 a 453, s. 245, 248, 251, 256–259. Více viz KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 184 a Kollmann, H.: O kollektorech, s. 20. 371 MVB IV, č. 463, s. 268–269 a č. 465, s. 269–270. Z dalšího zvláštního desátku určeného pro Karlovy země a vypsaného na dobu tří let byli johanité vyjmuti, viz KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 185. 372 SOkA Klatovy, Urbář 1376 fol 12v. 373 TADRA, F.: Soudní akta konsistoře pražské (dále Soudní akta). Sv. I (1373 – 1380). Historický archiv 1. Praha 1893, č. 52, s. 11; srov. KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 186; KOLLMANN, H.: O kollektorech, s. 20; nebo TOMEK, W. W.: Registra decimarum papalium (registra desátků papežských z diocézí pražské) (dále Registra decimarum). Praha 1873, s. VII. Stejnou dohodu pak na sumu 200 florénů uzavřeli v zastoupení zemského komtura Aleše i němečtí rytíři, viz Soudní akta, I č. 115, s. 23. 374 MVB IV, č. 795, s. 454. 375 MVB IV, č. 1092, s. 617–618. Více viz DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 187–189, 205–209; LUTTRELL, A.: Intrique, Schism and Violence among the Hospitallers of Rhodes 1377 – 1384. In: Speculum XLI, 1966, s. 31–32 a TÝŽ: The Military and Naval Organisation, s. 133–135. 370

- 87 -

království arménského). Začátek byl stanoven na rok 1377 a jako shromaždiště bylo určeno sicilské království, Benátky nebo Janov. České převorství mělo vyslat 18 rytířů a stejný počet zbrojnošů.376 Papež Řehoř XI. v březnu 1377 vypisuje pro české a německé johanitské převorství zvláštní desátek na boj s Turky ve výši 60 tisíc florénů, jehož sběrem je pověřen řádový kolektor Hesso, řečený Schlegelholz, komtur ve Freiburgu.377 Na kruciátu mělo odcestovat 500 řádových rytířů a stejný počet zbrojnošů. Nechuť johanitů platit odráží listina z června 1377, kde papež nařizuje oficiálům vratislavského biskupa, aby od komturů a bratří v české provincii shromážděných na provinciální kapitule řádu v Opavě vybrali tallie na boj proti Turkům pod trestem exkomunikace, neboť tito je odmítají platit.378 Nakonec, aby se odvděčil papeži Řehoři XI., vydal se velmist Fernando Heredia, provázen pouze admirálem Palanadem Giovannim, převory z Benátek, Pisy, Capuy a malým oddílem ozbrojenců, ihned na počátku roku 1378 z Neapole na výpravu proti epirskému despotátu. Když v dubnu dosáhli přístavu Vonitza, byl již Řehoř XI. mrtev (zemřel 28. března) a výprava marně čekala na posily od nově zvoleného papeže Urbana VI. Celá výprava se zdržela do léta, kdy napadla pevnost Arta, u které byla v srpnu ze zálohy přepadena albánskými oddíly vedenými despotou Ghin Boua Spatou, přičemž utrpěla nejenom velké ztráty, ale především došlo k zajetí samotného velmistra.379

Srov. DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 189 či nověji LUTTRELL, A.: The Hospitallers at Rhodos, s. 31 uvádějí souhrnný počet 32 bratrů (započítávají vjedno i 14 bratří německého převorství); NOVOTNÝ, V.: Inquisitio, s. 11, ale uvádí mylně počet 38, což by nás zařadilo mezi největší a nejbohatší převorství vůbec. Jedná se však o převzatou chybu starších prací (především P. Pauliho), na což upozorňuje již DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 188, pozn. 2. 377 MVB IV/2 č. 1164, s. 663–664. 378 MVB IV/2 č. 1198, s. 682–683. Tallie jsou jedním z platů odcházejících pravidelně na Rhodos, více viz WALDSTEIN–WARTENBERG, B.: Die Rechtsgeschichte, s. 114–115 či LUTTRELL, A.: The Hospitallers Accounts for 1373/4 and 1374/5: an aragonese text. In: Publicacions de la Universitat autonoma de Barcelona. Medievalia 7/1987, s. 85–89. 379 DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 202–204; LUTTRELL, A.: The Hospitallers at Rhodes, s. 302– 303; TÝŽ: The Principality of Achaea in 1377. In: Byzantische Zeitschrift 57. 1964, s. 342 či VIVES, J.: Juan Fernandes de Heredia, Gran Maestre de Rodas. Vida, Obras, Formas dialectas. In: Anallecta Sacra Taraconensia III. Barcelona 1927, s. 129–130. 376

- 88 -

3.4. – Papežské schizma a řád johanitů v letech 1378 – 1396.

Když 27. března 1378 umíral papež Řehoř XI., jen málokdo tušil, že jeho smrt a volba

jeho nástupce Urbana VI. otevírá dlouhé údobí, jemuž se dostalo již od současníků pojmenování velké schizma.380 Papežské schizma způsobilo rozpory i uvnitř řádu johanitů. Řád byl ve 14. století ovládán francouzskou většinou a velmistry se do roku 1377, kdy byl zásahem papeže Řehoře IX. jmenován jeho oblíbenec, kastelán z Amposty Juan Fernandez de Heredia, stávali vždy Francouzi.381 Přestože byl Heredia po počátečním odporu uznán jako velmistr i konventem na Rhodu, rozvířil svou volbou kolem sebe síť intrik. Po neúspěšné výpravě proti epirskému despotátu na počátku roku 1378, kde byl zajat, ztratil až do jara 1379 možnost aktivně ovlivňovat dění v řádu a francouzská většina na generální kapitule v únoru 1379 omezila, s následným posvěcením papeže Klementa VII., Herediovy pravomoci. Velmistr Heredia se teprve v červenci 1379 chopil vlády na Rhodu. Po potlačení urbanovské revolty na ostrově a neúspěšném pokusu o jeho sesazení Urbanem VI. z března 1381 přenesl své sídlo do Avignonu, kam dorazil v červenci 1382.382 V prosinci 1382 Urban VI. prohlásil velmistra Herediu za sesazena a v dubnu 1383 jmenoval novým velmistrem johanitů dosavadního převora z Capuy, Itala Ricarda Caracciolu. Generálními kapitulami, které svolali Heredia na

Tématu církevního rozkolu je v evropské i české historiografii věnována velká pozornost. Z poslední doby bych uvedl monografii W. BRANDMÜLERA: Papst und Konzil im Großen Schisma (1378 – 1431). Studien und Quellen. München, Wien, Zürich 1990, kde vedle přehledu pramenů a literatury lze nalézt i výběrový listinář. Z domácí provenience se tématu schizmatu dotýkají především práce F. M. BARTOŠE: Čechy v době Husově. 1378 – 1415. České dějiny II/6. Praha 1947; F. KAVKY: Vláda Karla IV. Sv. I – II. Praha 1993 a J. SPĚVÁČKA: Karel IV. Život a dílo. Praha 1979 a TÉHOŽ: Václav IV. Praha 1986. Samostatně se jí zabývá i Rudolf HOLINKA: Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna za pontifikátu Urbana VI.. Studie z dějin velikého schismatu západního. In: Spisy filosofické fakulty university Komenského v Bratislavě. Č. XIV. Bratislava 1933. Zpracování tématu s přihlédnutím k dějinám johanitského řádu podal Jiří MITÁČEK: Čeští johanité a papežské schizma v letech 1378 – 1384. In: Sborník prací z Celostátní studentské vědecké konference Historie 1997, Brno 3. – 5. prosince 1997. Ed. L. JAN. Brno 1998, s. 31–57 a TÝŽ: Ziemovit Těšínský, s. 27–37. 381 DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 187–189, 205–209; nověji LUTTRELL, A.: Intrique, Schism and Violence, s. 31–32 či TÝŽ: The Military and Naval Organization, s. 133–153. 382 DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 202–204, 206–209, 212–215, 239–249; WALDSTEINWARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 106; LUTTRELL, A.: The Hospitallers at Rhodes, s. 302–305; TÝŽ: Intrique, Schism and Violence, s. 23, 31– 36, 40–41 či VIVES, J.: Juan Fernandes de Heredia, s. 122–133. 380

- 89 -

březen 1383 do Valencie a Caracciola na březen 1384 do Neapole, vykrystalizovaly uvnitř řádu dva soupeřící tábory.383 České převorství i jeho představitel jsou v literatuře jednoznačně řazeni do tábora římského papeže Urbana VI. a mezi první přívržence protivelmistra Caracciola.384 Jedině rakouské komendy tuto obedienci nesdílely a zůstávaly klementské, stejně jako celé Rakousko.385 Nelze však s jistotou tvrdit, že český převor prořímskou orientaci sdílel od samého počátku rozkolu, nebo že se, jak tomu bylo patrně v případě jeho staršího bratra Přemka I. Těšínského, po počátečním kolísání přiklonil do tábora svého krále.386 Ziemovit měl možnost korigovat své přesvědčení v prostředí nejpříhodnějším – v blízkosti krále a jeho rádců uprostřed urbanovské kampaně vedené pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Do Prahy patrně přijel závěrem roku 1378, neboť lze předpokládat jeho účast na pohřbu Karla IV., jehož ostatky byly ve dnech ze 13. na 14. prosince vystaveny také v johanitském kostele P. Marie pod řetězem, odkud pak putovaly do sv. Víta.387

DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 215, 249–250; LUTTRELL, A.: Intrique, Schism and Violence, s. 41 a STRNAD, A. A.: Caracciolo Riccardo. In: Dizionario i Biografico degli Italiano. Sv. 19. Řím 1976, s. 444. 384 DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 251; STRNAD, A. A.: Caracciolo Riccardo, s. 444. 385 To dosvědčují i velmistrovské buly (jmenování pro Unterlaa a Mailberk v roce 1385) přicházející do Rakouska z Avignonu v době, kdy bylo české převorství prokazatelně na straně protivelmistra Caraccioli, viz NA Praha, ŘM, č. 1429 a AOM, Cod 281, fol. 68v, Kopiáře, č. 129, s. 164–165 a především stížnost českého převora Markolta z Vrutice roku 1397 na nemožnost platit response v předepsané výši pro odtržení rakouských domů, viz pozn. 293. 386 HOLINKA, R.: Církevní politika, s. 68. Tato domněnka vychází z textu Depositia Conradi Henrici de Veselá de electione Urbani VI. et de origine schismatis, viz MVB V, č. 11, s. 13, pozn. g, a s. 14, pozn. c. Jisté pochybnosti přináší i rotulus kleriků pražské, olomoucké a vratislavské diecéze, podaný v listopadu 1378 kanceláři avignonského papeže Klementa VII., viz Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia. Acta Innocentii VII., Gregorii XII, Alexandri V., Johanis XXIII. nec non acta concilii Constantiensiis 1404 – 1417. Acta Clementis VII. et Benedicti XIII. 1378 – 1417 (dále Acta summorum). Ed. J. ERŠIL. Praha 1980, č. 1126, s. 650–652. Zde se jistý Bartholomeo Mathei de Wynczk, klerik vratislavské diecéze, uchází o církevní beneficium v kolaci komtura a johanitského domu v Olešné, komendy úzce spjaté s osobou českého převora Ziemovita. 387 Popis obřadu a zmínku o uložení rakve u johanitů přináší TOMEK, W. W.: Dějepis města Prahy. Sv. III. Praha 1893, s. 21, 318–319; KAVKA, F.: Vláda Karla IV., s. 240 – 243; TÝŽ: Život na dvoře Karla IV. Praha 1993, 85–87; či ŠMAHEL, F.: Smuteční ceremonie a rituály při pohřbu císaře Karla IV. In: ČČH 91. 1993, s. 401–416 či Fontes rerum Bohemicarum. Sv. III/2. Ed. J. EMLER. Praha 1882, s. 429. 383

- 90 -

Ať bylo Ziemovitovo přesvědčení jakékoliv, na nastalou situaci zareagoval zřejmě zastavením placení responsí.388 Jeho důvody nemáme zcela objasněny. Vedle často pranýřovaného úpadku disciplíny jím mohla být i morová rána, která roku 1380 zasáhla Čechy a nevyhnula se ani řádovým statkům, jak dokládá řada zápisů v Libri confirmationum a aktech konsistoře.389 Moru nasvědčuje zvýšený počet prezentací do řádových farních kostelů učiněných per mortem rectoris ve velmi krátké době od srpna do října 1380, kdy je souvislá řada zápisů až do března 1383 přerušena.390 Zastavení plateb na Rhodos v každém případě přineslo českému převoru Ziemovitovi komplikace. V průběhu července roku 1382 přicestoval velmistr Heredia do Avignonu a ujal se zde výkonu svého úřadu. Počátkem srpna 1382 ještě zve převora Ziemovita a čtyři libovolné komtury na generální kapitulu, svolanou na 1. března 1383 do Valencie.391 Lze předpokládat, že k přešetřování otázky českého převorství došlo až po vydání jmenované listiny. Velmistr se poté neúspěšně pokusil do české provincie dosadit svého přívržence – Hessa, řečeného Schlegelholz, jeho pokus ale ztroskotal.392 Hesso byl designován jako český převor již v roce 1372.393 Ziemovitovi roku 1383 končilo desetileté pověření, které řádová statuta nařizovala po uplynutí lhůty obnovovat.394 Stejně jako před deseti lety ale nebyl Hesso českou stranou, zvláště samotným Václavem IV., akceptován.395 Závadou byla jeho Z liknavého odvádění peněz na Rhodos jsou čeští johanité napomínáni již roku 1377, MBV IV, č. 1198, s. 682–683. Obecně se rozmáhající neposlušnost dokumentují i krátké zprávy z let 1379 a 1380 v kostele v Lípě a Strakonicích a především roku 1381 kauza týkající se špitálu v Brně, viz Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec. – 1419 aug. 16) (dále RBM Venceslai IV.). Sv. I/1, Fontes Archivi capituli metropolitanae ecclesiae Pragensis (1378 – 1400). Ed. Věra JENŠOVSKÁ, Praha 1967, č. 292, s. 80; Soudní akta II, s. 107 a AOM, Cod. 321 fol. 148r., Kopiáře, č. 80, s. 65. O posledně jmenované kauze více viz MITÁČEK, J.: Příspěvek, s. 51–59. 389 Nejpodrobněji tuto problematiku zpracoval MAUR, E.: Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346 – 1419). In: AUC. Philosophica et Historica 1. Studia Historica 34, 1989, s. 26–31; nebo TÝŽ: Morová epidemie roku 1380 v Čechách. In: Historická demografie 10, 1986, s. 37–71. 390 MAUR, E.: Morová epidemie, s. 41. I po tomto datu jsou ještě po celá 80. léta vedeny velmi neúplně viz MAUR, E.: Příspěvek, s. 27. Jednotlivé zápisy viz LC III et IV, s. 123, 134, 145, 148; RBM Venceslai IV., č. 451, s. 115; č. 878, s. 201 a č. 850, s. 196; Soudní akta II, s. 57 a 40. 391 AOM, Cod. 322, fol. 240v–241r (251v–252r), Kopiáře, č. 87, s. 68–69. 392 WALDSTEIN -WARTENBERG, B.: Vasallen Christi, s. 58. 393 Viz strana 77. 394 DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 219. 395 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Vasallen Christi, s. 58. V otázce královské podpory českému převoru Ziemovitovi nelze pominout vliv Ziemovitova bratra Přemka, předního diplomata Václava IV., ověnčeného 388

- 91 -

klementská orientace. Hesso následně na své nároky rezignoval za odstupné 3 000 florénů a dalších 300 roční renty, které mu potvrdila i generální kapitula ve Valencii na jaře 1383. K pokusu o výměnu představeného české provincie mohlo dojít v průběhu měsíce srpna (od 2. srpna do 10. září 1382, kdy je datována velmistrova žádost, aby Ziemovit společně s německým převorem Konrádem z Braunsbergu vyplatil Hessovi, řečenému Schlegelholz, nebo jeho zástupci, 3 214,5 florénů), nebo šlo o reakci na neuposlechnutí uvedené žádosti. Pravděpodobnější se jeví první možnost, neboť 13. září 1382 byl Hesso jmenován kastelánem Rhodu, což již naznačuje orientaci na kariéru ve Středomoří.396 Heredia posléze na další pokusy o výměnu českého převora rezignoval a na generální kapitule ve Valencii v březnu 1383 potvrdil Ziemovita v úřadě.397 Pro české převorství byly na kapitule vydány ještě tři listiny: český převor, jeho místodržící nebo jiní bratři komtuři jsou žádáni, aby způsobem, stanoveným v listině převora z Auvergne Roberta de Chateauneuf, zaplatili tallie a příspěvek na podporu bratří ve výši 1 200 florénů (tedy sumu responsí), dále byl Ziemovit postaven pod přímou jurisdikci velmistra a jistý František z Plagy (de Plaga) doživotně jmenován komturem v Kladsku se všemi právy a povinnostmi.398 V dubnu 1383 velmistr pověřuje Hessa, řečeného Schlegelholz, nyní již komtura z Rottweilu a kastelána Rhodu, aby vybral ve Frankfurtu desátky z české provincie a nařizuje Ziemovitovi, aby na základě rozhodnutí kapituly ve Valencii poslal na Rhodos k službě johanity Borše z Riesenburka a Jana z Olešnice, dva zbrojnoše a jimi zvoleného kaplana.399 Patrně ani hrozba revoltujícímu českému převorovi, soustavně obcházejícímu rozhodnutí nedávnými diplomatickými úspěchy v Paříži a Londýně, kterého po delším čase nacházíme právě na podzim roku 1382 opět v Praze, kde jeho jméno figuruje v zápisu jednání královské rady z 11. 10. 1382, viz CDM XI. Ed. V. BRANDL. Brno 1885, č. 13, s. 561. Následně v listopadu 1382 opět odjíždí do říše, aby se zde jako říšský vikář věnoval Václavově říšské politice, viz SEIBT, F.: Tak zwany mandat wikarialny dla ksiazeta Przemysla I. Cieszynskiego. In: Sobótka 38, 1983, s. 365–371. 396 DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 219; LUTTRELL, A: Intrique, Schism and Violence, s. 40, pozn. 48. 397 AOM, Cod 322, fol. 195v, Kopiáře, č. 101, s. 80. O kapitule viz DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 215–217 a LUTTRELL, A.: Intrique, Schism and Violence, s. 41.

- 92 -

nejvyššího představeného řádu, formulovaná v této listině nebyla akceptována a v rozmezí jednoho roku (od června 1382 do června 1383) nevydává Ziemovit žádnou listinu a jeho aktivitu nemůžeme osvětlit. Napjatou situaci ve vztahu k velmistrovi řešil Ziemovit přechodem do tábora protivelmistra Ricarda Caraccioly. Na generální kapitule, svolané do Neapole, vydal v dubnu 1384 Caracciola tři listiny, kterými zbavil Zeimovita potíží plynoucích ze střetu s velmistrem Herediou. 400 Potvrdil Ziemovita na deset let jako převora české provincie se všemi právy a zprostil jej platby roční renty 300 zlatých florénů Hessovi řeč. Schlegelholz. Pokusil se také posílit pozice urbanovců v oblastech Německa, Saska, Braniborska, Flander a diecézí Lutych a Cambrai a jmenoval Ziemovita místodržícím velmistra pro Německo (Alamannie), Sasko (Saxonie) a Braniborsko (Brabanczie).401 Tato johanitská převorství zůstávala klementská a Ziemovit zde měl působit také jako vizitátor a velmistrův nuncius s řadou dalších pravomocí. V květnu 1385 se Caracciolo dokonce pokusil o připojení saských a braniborských komend k českému převorství, ale nemáme jediný doklad, že by zde Ziemovit svoji obedienci uplatňoval.402 Zatím se změnila situace uvnitř Koruny české. Dochází k obměně lidí v okolí krále Václava IV., který v průběhu roku 1383 definitivně rezignuje na císařskou korunovaci.403 Do AOM, Cod. 322, fol. 196r–197v, Kopiáře, č. 90, s. 70–71, č. 102 a 103, s. 81, kde editor Karl Borchardt identifikuje jmenovaného Františka de Plaga jako komtura Františka z Kladska, uváděného v papežské vizitaci roku 1373, viz Inquisitio s. 67, pozn. 46. 399 AOM, Cod. 322, fol 198v, Kopiáře, č. 108 a 110, s. 83–85. 400 AOM, Cod 281, fol. fol 33r–34r, Kopiáře, č. 112–114, s. 87–92. 401 DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 251; mylně ale uvádí ve výčtu zemí Brabantsko. Jde o chybné čtení nejasného označení v textu listiny. O kapitule roku 1384 viz DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 249–252; LUTTRELL, A.: Intrique, Schism and Violence, s. 41 či STRNAD, A. A.: Caracciolo Ricardo, s. 444– 445. Ziemovit se kapituly nezúčastnil a v květnu je prokazatelně v Malé Olešnici, viz NA Praha, ŘM, č. 824. 402 AOM, Cod. 281, fol. 281v, Kopiáře, č. 128, s. 164–165. Jednalo se patrně o reakci na listinu z února 1385, ve které velmistr Heredia ve třetím ze jmenovaných převorství, Německu, nařizuje poslušnost místodržícímu, jmenovanému německým převorem Konrádem, který pro své stáří a nemoc se již nemůže svým povinnostem věnovat, viz AOM, Cod. 281, fol. 56rv, Kopiáře, č. 119, s. 94–95. Srov. DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 255, pozn. 1 či STRNAD, A. A.: Caracciolo Ricardo, s. 444. Carraciolovy snahy o připojení Branibor k české provincii zmiňuje i Karl BORCHARDT: Die Johanniter in Schlesien, s. 173, který upozorňuje především na úzké propojení slezských Piastovců a dynastie Lucemburků. 403 BARTOŠ, F. M.: Čechy v době Husově, s. 40–44 a SPĚVÁČEK, J.: Václav IV., s. 150–152, který uvádí, že otázkou příprav na Václavovu římskou jízdu se měl zabývat říšský sjezd svolaný do první poloviny roku 1383. 398

- 93 -

popředí se prosazují nové tváře, převážně z řad drobné šlechty, mezi nimiž se objevuje i strakonický komtur Markolt z Vrutice.404 Ten také od krále obdržel 24. února 1384 privilegium potvrzující všechna práva a majetky konventů ve Strakonicích, u P. Marie pod řetězem v Praze a v Českém Dubu, komend v Manětíně a Ploskovicích, farních kostelů v Kadani, Horažďovicích, sv. Vítu v Mladé Boleslavi, sv. Janu v Žitavě, v Hersfeldu, Kladsku, DzierŜoniowě a Střegomi a řádových domů ve Velkém Týnci a Vratislavi.405 Zvlášt pak král konfirmoval privilegium Karla IV. vydané pro strakonický konvent v Norimberku roku 1358.406 Ziemovit Těšínský neprojevoval zájem o dění v říši a další Caracciolovy aktivity, i přes zjevnou snahu protivelmistra udržet si jej na své straně.407 Pohnout jej k akci v říši, kde si strana Urbana VI. slibovala i podporu jeho bratra Přemka, říšského vikáře Václava IV., se ale nepodařilo. V této době již rezidoval Ziemovit Těšínský v Malé Olešnici, kam mu bylo v dubnu 1386 doručeno pozvání na listopadovou generální kapitulu do Janova, které opět neakceptoval.408 Teprve úmrtí a pohřeb české královny Johanny roku 1387 jej přiměly po více než třech letech opustit Slezsko.409

Z jejích nejvýznamnějších členů Těma z Koldic umírá, Přemek Těšínský trvale pobývá v říši a pražský arcibiskup Jan z Jenštejna po rozporech s králem rezignuje na úřad kancléře, ze kterého je na jaře 1384 odvolán, viz BARTOŠ, F. M.: Čechy v době Husově, s. 45–56; SPĚVÁČEK, J.: Václav IV., s. 166–168; HLAVÁČEK, I.: Das Urkunden- und Kanzleiwesen, s. 181, 452–453. Tato generační výměna byla započata již roku 1380, kdy umírají Albert ze Šternberka, Jan Očko z Vlašimě a Jan ze Středy. Celkově tato výměna v okolí krále přinesla oslabení kontinuity vládního systému Karla IV. a Václava IV.; viz MAUR, E.: Příspěvek, s. 48– 49. Komturem byl Markolt nejpozději od dubna 1382, viz CIM IV/1 č. 122, s. 177. 405 RBM Venceslai IV. I, č. 1539, s. 263–264; NA Praha, ŘM, č. 995 (zde chybně datováno 23. únorem). 406 RBM VI, č. 853, s. 531; NA Praha, ŘM, č. 992. Významnější roli hrál Markolt z Vrutice i v dalších letech. Jmenované privilegium bylo následováno v letech 1385 – 1387 dalšími milostmi potvrzovanými králem Václavem IV., především osvobozením Strakonic od berní a dávek, viz NA Praha, ŘM, č. 2140, 2450–2452. Pozornost, kterou král Markoltovi věnoval, byla završena roku 1391, kdy se stal nástupcem Ziemovita Těšínského ve funkci českého převora. 407 Ukazuje to privilegium pro Olešnici z května 1385, viz AOM, Cod. 281, fol. 67r–68r, Kopiáře, č. 132, s. 107–108. 408 Pozvání do Čech doručil Caracciolův notář Gerard Entschede. O jeho misi nám vypovídají dvě listiny z dubna 1386, kde je dáno i jeho pověření a oběma převorům nařízeno témuž za doručení zprávy vyplatit 20 zlatých, viz AOM, Cod 281, fol. 85v–86r, Kopiáře, č. 136–138, s. 111–113. 409 Zemřela údajně během silvestrovské noci, ve třetí hodinu noční, na Karlštejně. Pohřeb se konal 12. 1. 1387 a obřady kopírovaly ceremonie z roku 1378. V johanitském kostele P. Marie u paty mostu měla spočinout šestý den průvodu, těsně před přenesením do sv. Víta, tedy z 10. na 11. 1., viz BARTOŠ, F. M.: Čechy v době Husově, s. 73 a TOMEK, W. W.: Základy starého místopisu, s. 21. 404

- 94 -

V této době již urbanovská orientace v řadách johanitů ztrácela na vlivu.410 V průběhu let 1377 – 1384 se podařilo uvnitř řádu odstranit základní problémy vedoucí k jeho rozštěpení. Po Caracciolově smrti roku 1395 nestanul v čele opozice v řádu ani titulární protivelmistr, ale pouze zástupce velmistra Bartholomeo Caraffa.411 Nástup nového velmistra Philiberta de Naillac roku 1396 pak formální znamenal sjednocení řádu.412 Ani v 80. letech 14. století se johanité zcela nevyhnuli zájmu papežské komory, která v době prohlubujícího se schizmatu hledala stále nové prostředky pro akce papežské kurie. V listopadu 1385 byl dubrovnický arcibiskup Maffiolo pověřen výběrem dobrovolného příspěvku pro papežskou komoru, vyčerpanou bojem s Karlem z Drače, od všeho duchovenstva v Čechách, Polsku, Uhrách, Německu, Itálii a jiných zemích, včetně johanitů.413 Ve Slezsku v únoru 1386 papež vypsal tříletý desátek (následně roku 1387 zmírněný na jednoletý) všemu duchovenstvu (včetně johanitů) ze všech statků v hnězdenské provincii, tj. i diecézi vratislavské.414 Roku 1387 byl českým johanitům místo dobrovolného příspěvku uložen přímo dvouletý desátek.415 Český převor Ziemovit Těšínský se nejdříve zdráhal jej zaplatit, posléze si přímluvou krále Václava IV. a svého bratra Přemka vymohl odložení platby na konec měsíce listopadu (na sv. Michala), aby nakonec dosáhl před vypršením termínu změny na desátek jednoletý. V listopadu 1387 pak papež Urban VI. Ziemovitovi zdůrazňuje, aby všechny platy ze své provincie zasílal přímo papežské komoře, Protivelmistr Caracciolo nikdy nedosáhl většiny ani v samotné Itálii a po potlačení posledního závažnějšího pokusu jeho přívrženců o získání vlivu na Rhodu v létě 1384 se pozice právoplatného velmistra Heredii stala neotřesitelnou, viz LUTTRELL, A.: Intrique, Schism and Violence, s. 44–47 a TÝŽ: Suger and Schism, s. 162– 165. 411 Deutsche Reichstagakten unter König Wenzel. Sv. I (1376–1387). Ed. J. WEIZSÄCKER. München 1867, s. 533; STRNAD, A. A.: Ricardo Caracciolo, s. 445 a SARNOWSKY, J.: Der Tod des Grosmeisters der Johanniter. In: Die Spiritualität des Ritterorden im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VII. Toruń 1993, s. 207. Caraffa byl předtím místodržícím převora z Říma viz DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 249, 261–262. 412 LUTTRELL, A.: Intrique, Schism and Violence, s. 48. O Herediově smrti viz SARNOWSKY, J.: Der Tod des Großmeister, s. 207. 413 MVB V, č. 112, s. 77–79. Více viz KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 191–192 či KOLLMANN, H.: O kollektorech, s. 22. 414 MVB V, č. 146, s. 93–95. Výběrem byl pověřen poznaňský biskup Dobrohost, viz KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 193. 410

- 95 -

neboť řádový velmistr se stále přidržuje protipapeže Klementa VII.416 V pražské diecézi je vypsán jednoletý desátek týkající se johanitů ještě v lednu 1391.417 Papežská kurie tedy nalezla v 70. a 80. letech 14. století způsob, jak obcházet řádové exempce, a neustálými požadavky dobrovolných příspěvků se pokoušela zahrnout řád do svých fiskálních operací. Tento tlak v následujících desetiletích sice z důvodů zvýšené angažovanosti řádu na boji s rostoucí osmanskou hrozbou polevil, ale v menší intenzitě již zůstal trvale přítomen. 3.5. – Rozvoj jednotlivých řádových domén. 3.5.1. – České řádové domy.

Johanitům v Praze je většinou potvrzována držba již starších donací a práv.418 V roce

1382 nechal pražský komtur Mikuláš Stach (1376 – 1383) vyhotovit pro komendu P. Marie pod řetězem transumpt konfirmačního privilegia Karla IV. z roku 1348.419

MVB V, č. 149, s. 96. Listiny určené obecně pro české země byly vydány v Lucce již 12. května téhož roku, viz MVB V, č. 140, s. 90 a č. 141, s. 91; srov. KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 192 a 194. 416 NA Praha, ŘM, č. 1181; MVB V, č. 150, s. 97; srov. NEUMANN, A.: Z dějin českých klášterů do válek husitských. Praha 1936, s. 45. 417 MVB VI, č. 458, s. 253. 418 Například roku 1373 je johanitům na jejich žádost vydán opis listiny, potvrzující držbu vsí Hlavno a Křemek, darovaných johanitům roku 1337, viz NA Praha, ŘM, č. 2179. Komendám v Praze, Manětíně a Světlé odkázal ve svých testamentech roku 1371 několik platů ve vsích Vinec, Velenka, Světec a Žibřidov také český převor Jan ze Zvířetic, viz NA Praha, ŘM, č. 2233, 2836, 2820 a 2516. Držba platů a rovněž podacího ve vsi Velenka nebyla bezproblémová, neboť v letech 1381 a 1387 museli johanité své právo vymáhat (roku 1381 dokonce s přispěním papeže Urbana VI.), viz NA Praha, ŘM, č. 2250, 2256 a 2257. Podobné spory museli johanité vést v letech 1385 a 1392 na pražské Malé straně a v Konětopech, viz NA Praha, ŘM, č. 2255 a 2258. Řadu majetků, především platů (určených pro pitanční fond komendy) potvrzuje komendě v lednu 1375 český převor Ziemovit Těšínský a v 90. letech jeho nástupce Markolt z Vrutice, viz NA Praha, ŘM, č. 2240. Roku 1376 byl sepsán již zmíněný urbář, viz SOkA Klatovy, Urbář 1376. Upřesnění přináší i urbář zachovaný v kopiáři z roku 1580, viz ČASOPIS PŘÁTEL STAROŽITNOSTÍ 47, 1939, s. 46. Zisky potvrzené českým převorem Markoltem z Vrutice viz RBM Venceslai IV., č. 3600, s. 870, č. 3770, s. 913; Soudní akta III, č. 61, s. 121–122; NA Praha, ŘM, č. 2262 a 2263; RBM Venceslai IV., č. 5433, s. 1346; č. 5705, s. 1420; Libri erectionum archidiocesis pragensis saeculo XIV. et XV. (1375 – 1388) (dále LE). Sv. 2. Ed. K. BOROVÝ, Praha 1878, fol. 161. Pouze ve dvou případech převor Markolt z Vrutice stvrzuje prodej (v jednom případě mlýna nad klášterem), viz NA Praha, ŘM, č. 2259, 2260 a 2264. Další drobné operace (koupě a prodeje) potvrzované jednotlivými komtury (případně převorem kostela) v 70. – 90. letech 14. století viz NA Praha, ŘM, č. 2225, 2204, 2228–2232, 2234, 2236–2239, 2242–2242, 2247–2249, 2251–2252, 2264 a 990. K vydání neurčené vsi a lesa pražskému konventu a náhradě škod je pak v říjnu 1396 Pertoldem z Homole soudcem subdelegovaným konzervátory řádu odsouzen jistý Jiřík z Divic, viz NA Praha, ŘM, č. 2261. 419 NA Praha, ŘM, č. 993. 415

- 96 -

Z dalších severo- a středočeských komend máme mimo vizitaci z roku 1373 jen ojedinělé

zmínky

o

jednotlivých komendách, často známe

pouze

jména

jejich

představených.420 Více se dozvídáme o Manětínu, který byl pravděpodobně zasažen morovou ránou v 80. letech 14. století, čemuž nasvědčuje privilegium z provinciální kapituly v Kladsku roku 1382 udělené městečku Manětín 20. dubna 1382.421 Český převor Ziemovit Těšínský zde společně s manětínským konventem prodává obyvatelům Manětína právem zákupním všechen jejich nemovitý majetek, domy a pozemky v městečku a nové pozemky pod horou Chlum. Manětín tak dosáhl stavu srovnatelného s právy královských měst. Měšťané získávají právo svobodného odkazu majetku, vše podle právních zvyklostí města Plzně, jejímž právem se měl Manětín řídit i v soudních záležitostech (pod vrchnostenskou jurisdikcí bylo ponecháno pouze právo odvolací).422 Listina jako důvod svého vzniku uvádí dopad moru na obyvatelstvo a snahu zabránit vystěhování zbylých měšťanů z morem zasažené oblasti. Drastické vylidnění není prokázáno, zásah rány do života městečka ale musel být citelný.423 U jihočeského řádového domu ve Strakonicích se pozitivně projevilo spojení komtura Markolta z Vrutice (1382 – 1390) s královským dvorem. Přízeň panovníka se projevila Za zmínku stojí, že jako převorovi místodržící pro Čechy jsou v letech 1382 a 1392 na provinciálních kapitulách uváděni Pavel a Hynek, v obojím případě komtuři od sv. Víta z Mladé Boleslavi, viz CIM IV/1, č. 122, s. 177 a NA Praha, ŘM, č. 951. Zápisy v Libri confirmationum a konsistorních aktech nám pro 70.–90. léta 14. století odhalují také jména řady řádových i světských plebánů v kostelech s řádovým podacím (v Lipanech, sv. Prokopu v Újezdě pod Petřínem, Kolowratu, Lukovci, Uhříněvsi, Světlé pod Ještědem, Týnci a Zdětíně), viz LC III et IV, s. 77, 96, 134, 152, 153–155; RBM Venceslai IV., č. 1359, s. 321, č. 1380 a 1381, s. 326, č. 1367, s. 323, č. 1380 a 1381, s. 326, č. 1362 a 1363, s. 322 a č. 3556, s. 859; Soudní akta III, s. 11 (č. 41) a 22 (č. 96), s. 68–69 (č. 274), s. 81 (335), 84 (351), 96 (406), 99 (419), 102 (450), 103 (454), 105 (472), 107 (3), 116 (40), VII, s. 178 (95), 196 a 203, 198. 421 CIM IV/1, č. 122, s.175–178. 422 ČECHURA, J.: K některým aspektům právních vztahů poddanského městečka Manětína k vrchnosti do poloviny 15. Století. In: Právněhistorické studie 31, 1990, s. 75. 423 To předpokládá již SEDLÁČEK, A.: Hrady , zámky a tvrze království českého. Sv. XIII. Praha 1905,, s. 144; nověji i HOFFMANN, F.: České město ve středověku. Praha 1992, s. 335; neodmítá je ani MAUR, E.: Příspěvek, s. 30, 47. J. ČECHURA: Mor, krize a husitská revoluce. In: ČČH 92, 1994, s. 288 či J. MEZNÍK: Mor z roku 1380 a příčiny husitské revoluce. In: ČČH 93, 1995, s. 702–704, nepovažují úbytek obyvatelstva předpokládaný ve výši 15 % za tolik ničivý. J. Čechura na základě LC dokládá, že na 15 farách v okolí Manětína došlo jen v jednom případě k úmrtí faráře, připouští to ještě v samotném Manětíně viz ČECHURA, J.: Mor, krise, s. 291. U kléru je úmrtnost v této době označována jako jedna z největších v předhusitském období a pohybuje se okolo 30 %, viz MAUR, E.: Příspěvek, s. 38, tabulka na s. 53 či TÝŽ: Morová epidemie, s. 46. Zarážející je ale absence jakékoliv zmínky o moru v manětínské pamětní knize vedené od 6. února 1382, viz ČECHURA, J.: K některým aspektům, s. 72 či NOVÝ, R.: Soupis městských knih českých od roku 1310 do roku 1526. Praha 1963, s. 116. 420

- 97 -

především v letech 1386 a 1387, kdy byly Strakonice králem osvobozeny od berní a dávek.424 Strakonický komtur Markolt z Vrutice také obdržel od krále Václava IV. 24. února 1384 již zmíněné potvrzení privilegií a donací johanitského řádu ve Strakonicích, u P. Marie pod řetězem v Praze, v Českém Dubu, Manětíně a Ploskovicích, v Kadani, Horažďovicích, sv. Víta v Mladé Boleslavi, sv. Janu v Žitavě, v Hersfeldu, Kladsku, DzierŜoniowě a Střegomi, ve Velkém Týnci a Vratislavi, jehož opis byl 14. listopadu 1397 v reakci na zavraždění Markolta z Vrutice pořízen na žádost jeho nástupce ve Strakonicích, převora Jana.425 Výraznější rozšíření svého majetku komenda ve Strakonicích nezaznamenává.426 Pouze je k strakonickému řádovému domu 11. dubna 1391 rozhodnutím papeže Bonifáce IX. inkorporována pro zvýšení jeho příjmů dosud samostatná řádová fara v Pičíně.427 Příkaz papeže Bonifáce IX. vyplnil v dubnu 1392 pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který podle dobrozdání generálního vikáře Jana z Pomuku inkorporuje farní kostel v Pičíně ke konventu ve Strakonicích.428 Po odchodu dosavadního faráře měl pražský arcibiskup ke kostelu potvrdit kněze navrženého strakonickým komturem a konventem. Zdejší plebán měl mít s sebou další dva řádové kněze a zbytek příjmů kostela, který nepotřebovali ke své výživě, měl odevzdávat komturu a konventu ve Strakonicích.429 Můžeme sledovat také dotváření strakonické domény do podoby klasického klientského systému obvyklého na řadě feudálních panství. Ukazují nám to zajímavá ustanovení z listiny NA Praha, ŘM, č. 2140, 2450–2452. RBM Venceslai IV., č. 1539, s. 263–264; NA Praha, ŘM, č. 995 (zde chybně datováno 23. únorem) a 996. Zvláště pak král roku 1384 konfirmoval privilegium Karla IV. vydané pro strakonický konvent v Norimberku roku 1358, viz RBM VI, č. 853, s. 531; NA Praha, ŘM, č. 992. 426 Mimo několika drobných platů víme pouze menších ziscích (1 a ½ dvora) ve vsi Strašice roku 1368 a daru rybníka pod lesem „Hůl“ blízko Strakonic na výživu bratří strakonického domu manětínským komturem Janem z Kladrubce roku 1387, kterou potvrdil i český převor Ziemovit Těšínský, viz SUA Praha, ŘM, č. 2438–2439, 2443–2445, 2451–2452. Řečených rybníků se týká větší množství listin z let 1358, 1362 a 1369, kdy Janu z Kladrubce v Orlovicích český převor Jan ze Zvířetic potvrdil doživotní držbu rybníku Hůl, náležícího komendě ve Strakonicích, alodního statku v Mnichově a pole řeč. „Czchow“, které držel na základě povolení předchozího českého převora Havla z Lemberka, viz NA Praha, ŘM, č. 2423, 2424, 2432 a 2440; RBM VII, č. 43, s. 36. 427 NA Praha, ŘM, č. 2156. 428 NA Praha, ŘM, č. 2157; RBM Venceslai IV., č. 3431, s. 828. 429 Podle údajů papežské vizitace z roku 1373 byl počet tří bratří (včetně představeného řádového domu, respektive řádové fary) minimální povolený počet řádových členů pobývajích v místě. 424 425

- 98 -

roku 1368 ve věci dvora v Krtech, kterou vzápětí po jeho zisku převor Heřman a konvent ve Strakonicích se souhlasem českého převora Jana ze Zvířetic prodávají Svachovi a Vacnovi a jejich dědicům, které zavazují v případě potřeby k službě ve zbroji, s jedním samostřílem a koněm v ceně 2 kop.430 Pramenný materiál o farních domech v Pičíně (mimo jeho inkorporaci ke Strakonicím), Horažďovicích a kostele v johanitské Radomyšli prakticky mlčí (povětšině nám zápisy v Libri confirmationum či konsistoriální akta odhalují jen jména zdejších plebánů).431 Situace u českých řádových domů je stabilní, johanité většinou nezískávají větší nové zisky, ale konsolidují stávající držbu.432 Představu o její kvalitě nám dávají text papežské vizitace roku 1373 a údaje v urbáři pražské komendy z roku 1376.433 3.5.2. – Moravské řádové domy.

Na Moravě v pramenech nalézáme především starobrněnskou komendu a špitál.

Brněnští johanité jsou neúspěšní v letech 1372 – 1373 ve sporu se starobrněnským klášterem cisterciaček o desátky z pole mezi vsí Manice a Královým Polem.434 Daleko úspěšnější jsou ve sporech o desátky z křižanovského farního okruhu, především v letech 1393 – 1397, kdy probíhal spor brněnského rektora špitálu (komtura) a křižanovského plebána Mikuláše o desátky z kostelů v Cikháji, Bobrůvce, Dolní Bobrové a Obci, které řeší v Zábrdovicích

NA Praha, ŘM, č. 2437 a 2449. Ztratí–li držitel dvora ve službách johanitům koně nebo bude–li raněn, bude od této služby osvobozen, dokud nedostane náhradu, komenda se zavazuje hájit dvůr proti všem nárokům a útokům pod trestem vrácení 6 kop a úhrady nákladů na opravy apod., nebudou–li oba kupci a jejich dědici chtít službu vykonávat, mohou dvůr prodat. 431 Inquisitio s. 65; NA Praha, ŘM, č. 2151–2155; LC III et IV s. 152; RBM Venceslai IV. IV/2 č. 1353, s. 320 a č. 1358, s. 321; Soudní akta II, s. 57 (Pičín); NA Praha, ŘM, č. 2138 a 2141; LC III et IV s. 148; RBM Venceslai IV. č. 878, s. 201 (Horažďovice) a NA Praha, ŘM, č. 2160 a 2161; RBM Venceslai IV. č. 4595, s. 1119; LC V s. 215–216 (Radomyšl). 432 Hospodářství českých komend se podrobně věnoval Miroslav SVOBODA: Pozemková držba, s. 85–104; TÝŽ: Hospodaření strakonické komendy, s. 1–17 a TÝŽ: Generální převor, s. 8–74, kde shrnuje poznatky ke všem českým řádovým domům až do poloviny 15. století. 433 Viz Inquisitio a SOkA Klatovy Urbář 1376. 434 NA Praha, ŘM, č. 1971; CDM X č. 190, s. 213; Šebánek č. 867, s. 175; CDM X č. 198, s. 218–219; Šebánek č. 868, s. 175. Toto rozhodnutí potvrdil v lednu 1374 i biskup Jan ze Středy, viz CDM X č. 214, s 231; Šebánek č. 871, s. 176. 430

- 99 -

tamní premonstrátský opat Jaroslav, konservátor johanitského řádu.435 Táhlý spor s řadou odvolání, stížností ke kurii a exkomunikacemi si vyžádal i pozornost českého převora Markolta z Vrutice, který 13. května 1393 v Hlohově uděluje brněnským johanitům a jejich představeným právo samostatně zastupovat komendu ve všech kauzách a sporech týkajících se zbožných donací a odkazů.436 Listina obsahuje také zmínku o souhlasu nedávno konané kapituly (v Ivanovicích na Hané). Rozhodnutí ve prospěch johanitů bylo vydáno opatem Jaroslavem v Zábrdovicích 11. července 1393.437 Teprve v roce 1397 však plebáni Jan z Horní Bobrové (Calpbobraw) a Bohdalek z (Horních) Borů vyznávají před pražským oficiálem Jiřím Borou, že se chtějí podrobit rozhodnutí, které vydá český převor Markolt z Vrutice ve sporu mezi nimi a starobrněnským komturem Zdeňkem a tamním konventem.438 O majetku johanitského špitálu v teritoriu města Brna nás informují pouze ojedinělé zápisy z let 1368, 1375 – 1380 a 1381, kdy se datuje kauza nedovolené správy brněnského domu a prodeje zdejšího johanitského mlýna.439 V případě dalších řádových domů nám na Moravě v 70. – 90. letech 14. století pramenný materiál nesděluje více než jména jejich představených.440 Na provinciální kapitule V dubnu 1372 papežský legát Jan, patriarcha alexandrijský, nařizuje oficiálu olomouckého biskupství, aby dopomohl k právu komturu Řemdichovi a špitálu na Starém Brně, kteří jsou zatěžování desátky a jsou i jinak obtěžován, viz NA Praha, ŘM, č. 1971. Vydání této listiny lze dát do souvislosti již se sporem s cisterciačkami na Starém Brně. Spor z let 1393 – 1397 viz Šebánek č. 1003 a 1018, s. 206 a 209; CDM XII, č. 162, s. 158, č. 294, s. 271–273, č. 132, s. 113–115, č. 133, s. 116–117, č. 136, s. 119–125 (zde se u Bohdalka z Cikháje píše o třech letech neplacení, u Michálka z Dolní Bobrové o dvou letech dluhu po 5 fertonech grošů moravského počtu za rok, u Jiří z Obce o třech letech po 3 fertonech a u Janka z Bobrůvky o jednom roku se 3 a druhém se 2 hřivnami dluhu), č. 137, s. 125, č. 138, s. 125–127, č. 141, s. 129–130, č. 142, s. 130– 132, č. 147, s. 135–136, č. 148, s. 136–137, č. 149, s. 137–138, č. 150, s. 138–139, č. 156, s. 150–151, č. 157, s. 151–155; NA Praha, ŘM, č. 1972, 1973 a 1930. 436 CDM XII, č. 143, s. 133. 437 CDM XII, č. 164, s. 160. 438 CDM XII, č. 301, s. 279–280; RBM Venceslai IV., č. 5011, s. 1232; LE XII, fol. 105b. Zbývající plebáni souhlasí s rozhodnutím z 14. dubna (1395) a v případě smrti Markolta se zavazují následovat rozhodnutí jeho nástupce. Nejspíše v srpnu 1397 pak potvrzují plebáni Jan z Horní Bobrové a Bohdalek z Boru, Jiří z Obce a Lupus z Dolní Bobrové před pražským oficiálem Janem Kbelem, že ve sporu s komturem v Brně Václavem, nástupcem komtura Zdeňka, uznávají nového českého převora Herše ze Zvířetic a podřizují se jeho rozhodnutí. Následně ale plebáni Jan z Horní Bobrové a Bohdalek z Boru vyznávají, že českého převora Herše jako soudce mít nechtějí, viz CDM XII, č. 416, s. 376 a č. 417, s. 376; RBM Venceslai IV., č. 5955, s. 1488 č. 5983, s. 1497; LE XII, fol. 182b a 105b. 439 AMB, fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih Brno, rkp. č. 39 fol. 197v, 202rv a 278r a AOM, Cod. 321, fol 148r, Kopiáře, č. 80, s. 65. Celé kauze kolem prodeje mlýna je věnována studie J. MITÁČKA: Příspěvek, s. 51–59. 435

- 100 -

v Ivanovicích na Hané máme doloženu téměř kompletní řadu johanitských komend ma Moravě.441 U přídomku de Pirnitz uváděného roku 1392 na provinciální kapitule v Ivanovicích na Hané u johanitského komtura Filipa z Pernštejna, pracuje Libor Jan s hypotetickým čtením přídomku jako Brtnice.442 Pak by však bylo nutné osvětlit, proč ve výčtu přítomných moravských komturů (jinak velmi úplném) nefiguruje jiný komtur z Přibic, ale je zde komtur z velmi problematické Brtnice. Za pravděpodobnější považuji čtení tohoto přídomku jako Přibice.443 Jako místodržícího českého převora pro Moravu a komtura v Orlovicích nalézáme v letech 1382 – 1392 Herše ze Zvířetic, pozdějšího převora provincie v letech 1397 – 1401.444 Ani o komendě v Opavě nemáme mnoho zpráv. Konaly se zde ale dvě provinciální kapituly v letech 1377 a 1387.445 Komenda se však již nemohla spoléhat na přímluvu opavského knížete jako při svém vzniku. Roku 1368 jsme informováni o úspěšném sporu johanitů s městem Opavou o mlýn zv. „Steynmol“, louku a plat v Baborówě.446 Ve stejné době měl kníže Jan I. Opavský ale zrušit právo špitálního asylu pro zločince, které se opíralo o falzum (nejspíše z roku 1363), a nařídit revizi johanitských majetků v Opavě.447 Další zprávu pak máme až z roku 1385, kdy český převor Ziemovit Tešínský uzavírá dohodu s opavským knížetem Přemkem o platu johanitskému špitálu z městských jatek.448 Řádové domy na Moravě je období let 1367 – 1397 (mimo komendu se špitálem v Brně) z anonymity příliš nevystupují a jejich role spočívá stále spíše ve vytváření spolehlivého ekonomického zázemí řádu. To ukazuje pozornost věnovaná českým převorem TADRA, F.: Cancellaria Johannis episcopi Olomucensis (1364 – 1380). Briefe und Urkunden des Olmützer Bischofs Johann von Neumarkt. In: AÖG LXVIII/28, 1886, s. 43–44 a č. 108, s. 93–94 (Kroměříž); CIM IV/1, č. 122, s. 177–178 a NA Praha, ŘM, č. 951 (Kroměříž, Orlovice, Přibice a Horní Kounice). 441 NA Praha, ŘM, č. 951. Chybí pouze komenda v Mutěnicích. 442 JAN, L.: Starobrněnští johanité, s. 24; TÝŽ, Ivanovice na Hané, s. 211–213 a nejnověji TÝŽ: Brtnice. Zaniklá komenda johanitů. In: D. FOLTÝN a kolektiv: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 240. 443 MITÁČEK, J.: Řád sv. Jana Jeruzalemského, s. 284–285 a TÝŽ: Starobrněnští johanité a jižní Morava, v tisku. 444 CIM IV/1, č. 122, s. 177 a NA Praha, ŘM, č. 951. 445 MVB IV, č. 1198, s. 682 – 682 a NA Praha, ŘM, č. 554. 446 NA Praha, ŘM, č. 2005; CDM X, č. 45, s. 36–38. 440

- 101 -

neutuchajícím sporům o desátky z křižanovského farního okruhu, které musí řešit i papežská kurie. Na Moravě se také konaly tři provinciální kapituly v letech 1377 a 1387 v Opavě a roku 1392 v Ivanovicích na Hané, kde byla dokonce řešena celistvost provincie. 3.5.3. – Johanitské domy ve Slezsku, Kladsku a Žitavě.

Řádové domy ve Slezsku v letech 1367 – 1397 nezaznamenaly žádné významné zisky. Nejvýznamnějším domem se stává komenda v Malé Olešnici, která v 80. letech

14. století plnila roli residence českého převora Ziemovita Těšínského a jsme o ní i nejvíce informováni. Domněnku o residování českého převora Ziemovita v Malé Olešnici nasvědčuje nebývalé množství listin, které zde vydává.449 Komenda ve Velkém Týnci ustupuje ve slezském prostoru v 70. – 90. letech 14. století poněkud do pozadí. Dne 1. července 1367 zde ještě český převor Jan ze Zvířetic potvrzuje

Podrobně se sporem v roce 1368 zabývá V. PRASEK: Křižovníci sv. Jana, s. 9–11 a především Libor JAN a Dalibor PRIX: Opava, 557–558. 448 NA Praha, ŘM, č. 2008 a 2009. 449 Různé koupě a dary zde potvrzuje již v letech 1373 (ještě jako místodržící provincie) – 1374. V Malé Olešnici se český převor Ziemovit Těšínský objevuje vždy na podzim v letech 1375, 1377, 1378, 1379, kdy zde zůstává až do jara 1380. V roce 1381 se do Slezska uchyluje před morovou ranou. Od roku 1383 zde pobývá téměř nepřetržitě až do začátku 1387 (do pohřbu královny Johanny, kdy nejspíše odjíždí do Prahy). Do Slezska se vrací opět v úvodu roku 1388 a nacházíme jej zde až do počátku roku 1390. Malou Olešnici Ziemovit Těšínský opustil pouze vždy krátce v letech 1382 (Złotoryje a Kladsko), 1383 (Hlohov a Střegom), 1385 (Hlohov a Opava), 1386 (Vratislav), 1387 (Opava), 1388 a 1389 (Vratislav, Břeh a Osoblaha). Sporný je pouze Ziemovitův možný pobyt v Praze při výměně farářů v Uhříněvsi a Počaplích, prováděných s jeho souhlasem roku 1384, bohužel bez bližší datace. Nejvýznamnějšími zisky komendy v Malé Olešnici za správy českého převora Ziemovita Tešínského pak byly koupě alodního statku Niemil (Niehmen) roku 1374, znovuvysazení vsi Malé Olešnice roku 1377 a koupě 115 hřiven věna minsterberské kněžny Eufemie na vsích olešnické komendy Jutrzyna (Marienau), Kowałów (Hermsdorf) a BroŜce (Brosewitz) (za 1600 hřiven od knížete Bolka) roku 1379, včetně knížecích práv v těchto vsích (poplatků, soudnictví etc.). Roku 1381 od Bolka, knížete minsterberského a střelinského kupuje věno na statcích ve vsích Schwegern (Schwegorn) a Keszyce (Kantschytz) i s příslušenstvím, důchody, služebnostmi, vyšším, nižším i hrdelním soudnictvím a všemi knížecími právy. Viz NA Praha, ŘM, č. 801, 1717, 804–824, 826, 828, 1720 a 900; Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tessinensis (dále Listinář), Ed. Ervín Němec, Těšín 1955, č. 103. Pobyty mimo Malou Olešnici viz CIM IV/1, č. 122, s. 176–177; NA Praha, ŘM, č. 204, 246, 554, 577, 829, 830, 832, 23, 2008, 2009; CDS XXVIII, č. 121, s. 35; Listinář, č. 102; MZA Brno, fond G 10, Sbírka rukopisů Zemského archivu. Abschrift Olesnice Mała – kniha privilegií, kupů, obdarování komendy v Malé Olešnici), sign. 456 č. 62; Soudní akta II, s. 273 a CDM IX, č. 536, s. 454–455; více viz MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 29–39. 447

- 102 -

týneckým johanitům nabývat darem i koupí platy ke své obživě.450 Poté se komenda z pramenných materiálů vytrácí.451 Pramenný materiál týkající se dalších farních domů ve Slezsku je skoupý na informace. Pouze u komendy v Břehu můžeme jako u jediné mluvit o větších ziscích.452 U břežských johanitů nejlépe můžeme sledovat snahu udržovat si nejenom hospodářskou, ale i soudní a správní samostatnost nad poddanými svých vsí. U dalších malých řádových komend a farních domů ve Złotoryji, Zawadnu, Lwówku, Łosiowě, Střegomi, DzierŜoniowě, Hlubčicích a nově v KoŜle a Makowě, jsou naše informace již značně torzovité.453 Johanité ve Slezsku se především snaží obhájit svá farní práva. Když roku 1382 souhlasí český převor Ziemovit Těšínský se zřízením nového oltáře sv. Mikuláše, sv. Máří Magdalény a sv. Marty v řádovém kostele a oltářníkem má být světský kněz prezentovaný městem, je tento vázán slibem złotoryjskému komturu.454 Obdobně pak postupuje i následujícího roku u zřízení oltáře v kapli sv. Mikuláše blízko města Lwówku v obvodu johanitské farnosti, přičemž oltářníka měla opět prezentovat městská rada.455 Ten neměl zasahovat do farní správy, polovinu získaných odkazů odevzdávat komendě a polovinu použít NA Praha, ŘM, č. 645. Jediný významný zisk komenda zaznamenala roku 1377, kdy k ní byl se svolením českého převora Ziemovita a olešnické komendy připojen statek Piława (Peilau) se všemi knížecími právy a soudními pravomocemi, které minsterberský kníže Bolek vyňal knížecím fojtům, viz NA Praha, ŘM, č. 650. 452 V průběhu 70. a 80. let 14. století získávají za odstoupení farního práva nad některými ulicemi kolegiátnímu kostelu sv. Hedviky v Břehu část knížecích platů, je jim břežskými a olawskými knížaty potvrzeno právo vybírat clo v Břehu a Oławě devátý týden (toto právo získali již za českého převora Havla z Lemberka) a na provinciální kapitule v Kladsku kupují od komendy v Zawadnu dvůr na předměstí Łosiowa s tzv. růžovou loukou, z jehož okolních lesů smí taktéž kupující brát dřevo na opravu, dalších 6 lánů v Łosiově, les zvaný Mnišská louka v Zawadnu (zdejší dřevo ale náleželo komturu v Zawadnu), a roboty poddaných ze vsi Jeschen (Jasiona). Roku 1384 se také dozvídáme o výhradní soudní svrchovanosti johanitů ve vsi Popłowice a roku 1374 o podacím právu břežských johanitů ve vsi Kosczierzyce (Groß Neudorf), které jim má náležet již od roku 1335. V roce 1387 český převor Ziemovit Těšínský vysazuje na statku v Poplowicích 6 ½ lánu a 3 jitra a roku 1390 jsou tyto polnosti osvobozeny knížaty slezskými, břežskými a olavskými Ludvíkem a jeho synem Jindřichem ode všech povinností. Viz NA Praha, ŘM, č. 546, 204, 577, 548 a 550–555. Roku 1376 byla v Břehu obnovena johanitská škola, viz NA Praha, ŘM, č. 549. 453 NA Praha, ŘM, č. 243, 244, 246, 249 a 250 (Złotoryje); 355, 358 a 359 (Lwówek); 204 a 577 (Zawadno); 2440, 951 (Hlubčice, Makow a KoŜle); 106, 107, 108, 112 a 109 – tato listina již je datována po smrti českého převora Ziemovita Těšínského, 111 a 833 (DzierŜoniow) a 24 (Střegom). Pouze strzegomská komenda zaznamenává větší zisk roku 1393 podílem na držbě dvora Wieśnica (Fegenbeutil) u Střegomi. Komendy v KoŜle a Makowě nalézáme pouze ve výčtu zůčastněných komturů na provinciální kapitule v Ivanovicích na Hané roku 1392. 454 NA Praha, ŘM, č. 246. 450 451

- 103 -

na výzdobu kaple. K největšímu zásahu do johanitských farních práv došlo ve Střegomi, kde tamní komenda vedla roku 1386 spor o nepovolenou stavbu karmelitánského kláštera v okruhu johanitské farnosti.456 Jako místodržící českého převora pro Slezsko je na provinciální kapitule v Kladsku roku 1382 uváděn komtur v Zawadnu Svidiger z Haugvic a na provinciální kapitule roku 1392 v Ivanovicích na Hané vratislavský komtur Jan Očko (1374 – 1392), jehož intitulace je jediným připomenutím významu řádového domu ve Vratislavi.457 Podobně skoupé jako ve Slezsku jsou pramenné materiály i u domů v Kladsku, Žitavě, Kadani a v Hersfeldu.458 Komenda v Kladsku za komtura Matěje z Lemberka (1388 – 1393) získává roku 1393 les u Wolan (Wallisfurth) a roku 1382 se zde konala provinciální kapitula (nepotvrzené je konání kapituly v Kladsku i roku 1379).459 O komendě v Žitavě jsme informováni pouze v souvislosti s výměnou podacího práva u kostela v Ruppersdorfu (Roscice) v letech 1366 – 1367.460 Ve Slezsku nenacházíme mimo aktivity českého převora Ziemovita Těšínského výraznější postavu a naše znalosti o životě jednotlivých řádových domů (snad s výjimkou komend v Malé Olešnici a v Břehu) jsou velmi malé. Jako hlavní se profiluje domovská komenda českého převora Ziemovita – řádový dům v Malé Olešnici.

NA Praha, ŘM, č. 355. NA Praha, ŘM, č. 23 a 1124. Karmelitán Petr se v nepřítomnosti odsuzuje k pokutě 1 000 hřiven a zbourání svévolně postaveného kláštera na vlastní náklady. 457 CIM IV/1, č. 122, s. 177 a NA Praha, ŘM, č. 951. Janu Očkovi je připisováno založení nové johanitské školy ve Vratislavi mezi léty 1360 – 1390, je uváděn jeho doktorát získaný nejspíše na univerzitě v Praze, viz WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen, s. 30. 458 LC I, s. 87, III et IV, s. 58 a 145 a V s. 240; Inquisitio, s. 51; NA Praha, ŘM, č. 2235, 2856; Soudní akta II, s. 40; RBM Venceslai IV. IV/1, č. 850, s. 196 a č. 4883, s. 1198; CIM IV/1, č. 122, s. 177 a NA Praha, ŘM, č. 951 (Žitava); Inquisitio, s. 54 a RBM Venceslai IV., č. 4813, s. 1179; LC V, s. 235 (Kadaň); LC I, s. 87, LC III et IV, s. 55, 58, 110 a 190; Inquisitio, s. 65; Soudní akta I, s. 354; RBM Venceslai IV. I/1, č. 166, s. 53, I/2, č. 2169, s. 524 a NA Praha, ŘM, č. 2858 a 2859 (Hersfeld) a LC I, s. 80 a LC III et IV, s. 197; Inquisitio, s. 67; SAUERMANN, F.: Geschichte der Maltezerkommende Glatz, s. 44; CIM IV/1, č. 122, s. 177; RBM Venceslai IV. I/3, č. 2278, s. 552 a č. 2158, s. 765; AOM, Cod 322, fol. 196r; Kopiáře, č. 103, s. 81 a NA Praha, ŘM, č. 139, 951, 2906, 2907 a 2908 (Kladsko). 459 NA Praha, ŘM, č. 2908; CIM IV/1, č. 122, s. 178 a SAUERMANN, F.: Geschichte Maltezerkommende Glatz, s. 44. 455 456

- 104 -

3.5.4. – Rakouská část provincie.

V rakouské části provincie máme spolehlivě doloženu (především díky svědečné řadě

z provinciální kapituly v Ivanovicích na Hané roku 1392) existenci všech posud známých domů: Mailberka, Vídně, Unterlaa, Fürstenfeldu, Ebenfurtu, Harassu, Hrádku, Sv. Petru v Korutanech a Mellingu.461 Nejvýznamnější osobností rakouského prostoru byl nepochybně mistr komendy v Mailberku a komtur ve Vídni Mikuláš z Wildungsmauer (1349 – 1379).462 Významnou osobností pak nepochybně byl Jan Rinderschink, komtur ve Fürstenfeldu, Unterlaa a Ebenfurtu (1365 – 1385) a posléze pravděpodobně i ve Vídni (1379 – 1385).463 V 80. a 90. letech 14. století pramenný materiál o životě rakouských řádových domů prakticky mlčí.464 Mimo několika drobných majetkových operací jsou nám známa pouze jména představených jednotlivých řádových domů, především pak jména zástupců českého převora pro Rakousko, kterými byli roku 1382 mailberský mistr Jan (1382 – 1385) a roku 1392 fürstenberský komtur Jan Senk (1392 – 1398).465 Naše informace o rakouské části provincie jsou především po vypuknutí schizmatu ještě více kusé než tomu bylo v předchozích obdobích. Za správy českého převora Ziemovita Těšínského k odtržení rakouských domů ještě nedošlo (ačkoliv nové komtury do Mailberku a NA Praha, ŘM,. 2855 a 2856. NA Praha, ŘM, č. 951. 462 Komenda v Mailberku ještě pod vedením Mikuláše z Wildungsmauer koupila v letech 1368 a 1370 dvůr s příslušenstvím, několik polí, luk a platů ve Zwingendorfu od Irnfrieda z Clemenz a na počátku roku 1372 několik polí v Weistechu, které komendě náležely purkrechtním právem, viz NA Praha, ŘM, č. 1419, 1421– 1422 a 1425–1427. Také komenda ve Vídni pod jeho vedením získává, nebo mění v letech 1367 – 1368 několik platů a vlastnických práv především k vinicím v Oberlaa, Mukkentalu, na Durrenbarisch (dnes Währing, vystupuje zde i s dalším členem komendy Otou z Totzenbachu) a v Grinzingu na Schenkchenpergu, viz NA Praha, ŘM, č. 1612–1620. Kostel v Harrasu (filiálně spjatý s domem v Mailberku) kupuje roku 1369 za komtura Oty z Totzenbachu pro oltář sv. Pankráce plat ve Steinbachu, viz NA Praha, ŘM, č. 1420. 463 AOM, Cod. 319, fol. 184rv–185r a 185v (191v); Kopiáře, č. 63–65, s. 50–53; NA Praha, ŘM, č. 1429–1431, 2081–2083, 1623 a CIM IV/1, č. 122, s. 177. O nástupu Jana Rinderschinka do Vídně viz MITÁČEK, J.: Příspěvek, s. 56, pozn. 29. 464 Listiny z tohoto období nenalezneme uchovány ani ve fondech NA Praha, ŘM, ani ve Wiener Stadt- und Landesarchivu, fond A 12. Patrimonialherrschaften. Johanniter, kde je zastoupen až novější aktový materiál z 18. a 19. století. Pouze pozemkové knihy obsahují záznamy již z 15. století. 465 CIM IV/1 č. 122, s. 177 a NA Praha, ŘM, č. 1430–1431 (Mailberk); 1623–1625, 1627–1632, 951, 2081– 2084, 1429 (Víden, Unterlaa a Fürstenfeld) a 1433 (Harass). 460 461

- 105 -

Unterlaa roku 1385 jmenoval velmistr Heredia a Rakousko bylo prokazatelně na straně avignonského papeže Klementa VII.).466 Nejspíše teprve nástup Markolta z Vrutice do úřadu českého převora znamenal eskalaci rozporů. Přes podporu komturů menších řádových domů v Rakousku (jak nám ji naznačuje formulace textu protokolu z provinciální kapituly roku 1392) byla pozice mailberského mistra Oty z Lempachu natolik neotřesitelná, že v důsledku znamenala dočasné odtržení rakouských johanitů od české provincie. 3.6. – Závěr.

Český převor Jan ze Zvířetic plně dokázal využít svého vlivu a úřadu. Prestiž, jaké se

úřadu johanitského převora dostalo, ukazuje nejlépe zájem vládnoucí dynastie o řád a volbu jeho nástupce těšínského knížete Ziemovita Těšínského, mladšího bratra jedné z nejznámějších osobností poslední třetiny 14. století, Přemka Těšínského. Ziemovit Těšínský stál téměř dvacet let v čele české provincie řádu johanitů v bouřlivé době konce vlády Karla IV. a na počátku panování Václava IV., v době církevního rozkolu, jehož dopadu se ani on nemohl vyhnout. V této funkci zažil papežskou vizitaci johanitských statků v pražské diecézi roku 1373 a zmíněný církevní rozkol, který v letech 1383/1384 – 1396 postihl i samotný řád a český převor se načas stal exponentem celořádové politiky. I jako představitel řádu zůstal věrný rodové tradici a tedy především českému králi, i když tím riskoval roztržku s velmistrem. Díky své funkci a politickému umu, byť ve stínu svého mocného bratra, se zařadil mezi vlivné hodnostáře v zemi a řád v jeho době představoval významný element ve vnitřní politice Lucemburků. Jeho nástupce Markolt z Vrutice, jeden z nejbližších rádců Václava IV., pak mohl na tuto politickou linii úspěšně a především aktivně navázat. Teprve Markoltova násilná smrt roku 1397 znamenala konec aktivní politiky českých johanitských převorů.

466

NA Praha, ŘM, č. 1429 a 1430.

- 106 -

Řádové domy ve všech částech provincie (v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Kladsku, Žitavě i v Rakousku) zaznamenávají spíše marginální zisky a snaží se především o upevnění držby stávajících majetků a potvrzení dosud získaných privilegií. Velkou aktivitu musejí vyvíjet také v obraně svých farních práv (jak nám ukazují pramenné materiály jak ve Slezsku, tak u řádového domu v Brně). Rakouské řádové domy se pak v důsledku papežského schizmatu za správy českého převora Markolta z Vrutice díky jeho sporu s mailberským mistrem Otou z Lempachu dočasně oddělují od zbytku provincie.

- 107 -

4. – ČEŠTÍ JOHANITÉ V PŘEDVEČER HUSITSKÝCH VÁLEK. 4.1. – Správa Herše ze Zvířetic (1397 – 1401) a Jindřicha z Hradce (1401 – 1421).

Okolnosti vražedného útoku na českého převora Markolta z Vrutice a následného

vyšetřování karlštejnských vražd představovaly pro řád a jeho příslušníky v Českých zemích krok do nejistoty. Ovzduší, do kterého byla provincie násilnou smrtí svého převora uvržena, ovlivnilo volbu jeho nástupce. V osobě nového českého převora Herše ze Zvířetic do čela provincie nastupoval uznávaný člen řádu, který prošel správou několika řádových domů, ale také osobnost, která mohla svou nepochybnou autoritu opírat rovněž o své rodové zázemí

a tradice svého erbu.467 Volba Herše ze Zvířetic měla řád především ochránit před možnými kroky straníků Václava IV., posílenými beztrestností po karlštejských vraždách. Rokem nástupu Herše ze Zvířetic do úřadu, tj. rokem 1397, se datuje významná změna v samotném způsobu obsazování úřadu představitelů johanitských provincií. Papež Bonifác IX. (1397 – 1404) vydal rozhodnutí jmenovat v budoucnu johanitské převory u kurie (což v české provincii přineslo potíže ihned při následující volbě).468 Jako český převor je Hereš ze Zvířetic potvrzen papežem Bonifácem IX. již 15. října 1397.469 Rychlost jeho potvrzení do úřadu naznačuje neobvyklé okolnosti, za kterých se tak dělo. Souhlas řádového centra dochován nemáme, ale lze se domnívat, že byl vydán ve stejné době. Převorem provincie však Hereš ze Zvířetic nebyl příliš dlouho. Datum jeho smrti se uvádí v nekrologiu johanitských převorů již na den sv. Markéty, tj. 13. července, roku 1401.470 Jak již bylo naznačeno, byla volba dalšího převora velmi bouřlivá. Král Václav IV. se pokusil u papeže zasáhnout na podporu svého straníka, manětínského komtura Bohuše Bílého Hereš ze Zvířetic byl již v roce 1375 komturem v Praze a v letech 1382 – 1392 komturem v Orlovicích a především místodržícím českého převora pro Moravu, viz NA Praha, ŘM, č. 2239, 951 a CIM IV/1, č. 122, s. 177. 468 MVB V, č. 1077, s. 597. 469 MVB V, č. 1219. 470 SBORNÍK HISTORICKÝ 1, 1883, s. 201. 467

- 108 -

z Bystřice.471 V průběhu dubna 1401 však byl v Římě jako převor české provincie potvrzen místodržícím velmistra Bartolomějem Carrafou z Neapole a následně i papežem Bonifácem IX. Jindřich z Hradce, v letech 1399 – 1400 komtur ve Strakonicích.472 Jindřichu z Hradce byla svěřena správa převorství za obvyklých podmínek, tj. především odvodu pravidelných responsí 800 zlatých uherských do řádové pokladny na sv. Jana Křtitele.473 Papež také zrušil svou listinu z března 1401, jíž udělil komendu P. Marie v Praze (omylem ztotožněnou s celým českým převorstvím) Bohuši Bílému.474 Bohuš Bílý z Bystřice, nacházeje zřejmě podporu u panovníka, stále odmítal ustoupit. V květnu 1401 jej papež Bonifác IX. opět jmenoval českým převorem (snad na žádost Václava IV.).475 Ani toto rozhodnutí však nebylo definitivní. Dne 9. července 1401 vyšebrodský opat Oto (jako papežský exekutor) nařizuje duchovenstvu pražské, litomyšlské, olomoucké, vratislavské, pasovské a řezenské diecéze do šesti dnů po požádání uvést Jindřicha z Hradce do správy českého johanitského převorství se všemi jeho právy a důchody.476 Bohuše Bílého a další, kteří zadržují majetek převorství, pokud by jej do šesti dnů nevydali, mají podrobit exkomunikaci. Nepodřídí-li se ani poté do patnácti dnů, mají vyhlásit v místě jejich pobytu interdikt, po dalších patnácti dnech mají král Václav, světští úředníci a vrchnosti do tří dnů zabavit jejich majetek a uvěznit je.477 Ani nyní Bohuš Bílý nerezignoval a v lednu 1402 vyšebrodský opat Oto opět nařizuje duchovenstvu pražské, olomoucké, litomyšlské, vratislavské, pasovské a řezenské diecéze vyhlásit do šesti dnů exkomunikaci jeho osoby i jeho společníků, kteří zadržují statky řádu a brání v dosažení úřadu řádnému Osobě manětínského komtura Bohuše Bílého z Bystřice a jeho spojení s králem Václavem IV., respektive jeho působení v královské radě, věnoval pozornost Miroslav SVOBODA: Jindřich z Hradce, s. 49, pozn. 15. 472 NA Praha, ŘM, č. 2518 a 2519. Jeho působení ve Strakonicích viz LC VI, s. 6 a 17; RBM Venceslai IV., č. 7233, s. 1826. 473 Více viz MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 534. 474 Inzerována je i listina místodržitele řádu Caraffy. 475 MVB V, č. 1786, s. 1020–1021. Listina obsahuje i instrukci pro exekutory (v čele s vyšebrodským opatem Ottou), aby předchozí listiny nebrali za platné. 476 NA Praha, ŘM, č. 2520. 477 Inzerována byla listina papeže Bonifáce IX. z dubna 1401, potvrzující po smrti Herše ze Zvířetic Jindřicha z Hradce jako převora české provincie. 471

- 109 -

převoru, který byl ustanoven papežem Bonifácem IX. i místodržícím řádu Bartolomějem Carrafou.478 Spor trval až do roku 1403, kdy jej nejspíše řešila provinciální kapitula řádu ve Strakonicích.479 Do doby správy provincie českým převorem Jindřichem z Hradce spadají dvě významné události: – pro život řádu v české provincii významná koupě ½ hradu a města ve Strakonicích v letech 1402 – 1403, znamenající završení tvorby jihočeské řádové domény.480 – účast českého převora na koncilu v Kostnici a zde konané generální kapitule řádu, která přijala pro život českých johanitů řadu významných rozhodnutí.481 Ani johanitský řád se na konci 14. a především v 1. čtvrtině 15. století nevyhnul důsledkům sociálního a ekonomického vývoje českých zemí, vrcholícího vypuknutím husitských válek, které výrazně zasáhly také johanitské řádové domy a jejich hospodářské zázemí. 482 Po první vlně řádění husitů v Praze, kterou johanité přečkali, byly cennosti a řádový archiv převezeny na pevný strakonický hrad. Sám český převor Jindřich z Hradce se poté s houfem svých rytířů a zbrojného lidu zúčastnil bitvy u Sudoměře, kde byl raněn a na následky zranění někdy na počátku roku 1421 zemřel.483

NA Praha, ŘM, č. 2839. V listině se hovoří dokonce o zostření exkomunikace zákazem poskytování jakékoliv pomoci a interdiktem nad Manětínem a místy pobytu ještě šest dní po odchodu, zákazem podávání svátostí atd. Inzerovány jsou dvě buly Bonifáce IX. z dubna 1401 patriarchovi antiochijskému, opatům vyšebrodskému a u Skotů ve Vídni s rozkazem vyhlásit v té věci interdikt a po ukončení procesu, v němž se prokázala nepravost listiny, na niž se Bohuš odvolával, postupovat podle ustanovení buly z října 1401 (oba letopočty jsou sníženy o rok – roky pontifikátu – vzhledem k datu vydání této listiny). 479 Konání kapituly ve Strakonicích na počátku 15. století dosvědčuje text potvrzení Bohuše Bílého z Bystřice komturem v Manětíně z roku 1412, kde se mluví o bouřlivé kapitule, svolané kdysi na hradě Strakonice, aby řešila spor mezi ním a českým převorem Jindřichem z Hradce, viz Acta summorum, č. 671, s. 397–398. 480 Osobě českého převora Jindřicha z Hradce se věnoval Miroslav SVOBODA: Jindřich z Hradce, s. 35–55, který na s. 41–42 popisuje i působení Jindřicha z Hradce jako představitele panského stavu, jeho účast na zemském sněmu či angažovanost v soudních sporech mezi svými bratry o dědičné statky rodu z Hradce. 481 Srov. MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 536. 482 ČECHURA, J.: Die Struktur der Grundherrschaften im mittelalterlichen Böhmen: unter besonderer Berücksichtigung der Klosterherrschaften. Quellen und Forschungen zur Agrargeschichte. Bd. 39. Stuttgart, Jena, New York 1994, s. 27 a 137. O řádu johanitů více viz SVOBODA, M.: Generální převor, s. 17–18. Situace moravských komend je shrnuta v článku MITÁČEK, J.: Řád sv. Jana Jeruzalemského, s. 285. 483 Průběh bitvy z pohledu johanitů přesvědčivě popsal SVOBODA, M.: Jindřich z Hradce, s. 46–48, který věnuje pozornost i zprávám o převorově zranění a smrti. 478

- 110 -

Daleko hůře než řádění husitských houfů ale johanity zasáhly zástavy panovníka. Největší řada zástav johanitských majetků, provedených králem Zikmundem, je datována ještě za života Jindřicha z Hradce dne 28. října 1420.484 Tyto zápisy učiněné na zboží johanitů král Zikmund dne 23. srpna 1422 sice zrušil, jednalo se však pouze o krátkodobý taktický tah v předvečer třetí křížové výpravy proti husitům.485 Postupné rozchvacování řádového majetku vypuklo s plnou silou po přijetí Zikmunda za českého krále a stalo se příčinou mnoha následných sporů a snah o sekvestraci řádových statků v průběhu 15. století.486 Na konci vlády českých Lucemburků stála česká provincie řádu johanitů ve své struktuře v troskách. Husitské války pak smetly většinu řádových komend v Čechách a na Moravě a donutily Jindřichova nástupce Ruprechta Olešnického (1423 – 1432) trvale residovat ve slezské části provincie. 4.1.1. – Koupě části hradu a města Strakonic. Bylo již zdůrazněno, že koupě strakonického hradu znamenala významný krok v ukončení dlouhého procesu tvorby řádové domény v jižních Čechách. Tak velké transakci pochopitelně předcházela v létě 1402 řada drobných operací, které měly za účel shromáždit potřebné množství prostředků.487 V prosinci 1402 tyto prodeje a následnou koupi ½ hradu a města ve Strakonicích od rytíře Vykéře z Jenišovic schvaluje generální kapitula řádu a potvrzuje jak místodržící velmistra Bartolomeo Caraffa z Neapole, tak následně i papež Bonifác IX.488 Shromážděná suma zřejmě nestačila, neboť v červnu 1403 český převor

Jednalo se o vsi Huhy, Dřínov, Poštovice, Lešany, Pochvalov a Zdětín, komendy Český Dub a Manětín, viz Zbytek register, č. 939, s. 132, č. 943, s. 133, č. 1073–1075 a 1077, s. 154. 485 Zbytek register, č. 1201, s. 167. Podrobně se zásahům krále Zikmunda do řádové držby (včetně literatury k tématu) věnuje Miroslav SVOBODA: Generální převor, s. 18–27 a TÝŽ: Majetek řádu johanitů v Čechách v husitské době. Podíl Zikmunda Lucemburského na likvidaci pozemkového majetku církve. In: ČČH 103, 2005, s. 269–312. 486 Více viz SVOBODA, M.: Pozemková držba, s. 93–98 a TÝŽ: Generální převor, Brno 1998. 487 NA Praha, ŘM, č. 2453, 2454 a 2455. 488 NA Praha, ŘM, č. 2456–2458. Jedná se o prodej vsi Vinec, náležející dříve komoře českého převora v Českém Dubu, jinak Světlé, komendě P. Marie v Praze. 484

- 111 -

Jindřich z Hradce, nejspíše na provinciální kapitule ve Strakonicích, prodává další statky náležející do pitančního fondu strakonické komendy.489 Dopad tak velkého obchodu na johanitské hospodářství byl zajisté znatelný, o jeho rozsahu a podílu na následném stále hlubším zadlužování johanitů se ale můžeme jen dohadovat.490 4.1.2. – Komunikace českých johanitů s řádovým centrem v době koncilů v Pise a Kostnici.

Ve stále se prohlubujícím papežském schizmatu se řádoví představitelé po volbě nového velmistra Philiberta de Naillac roku 1396 postavili do tábora volajícího po svolání všeobecného koncilu.491 Účast českých johanitů na koncilu v Pise potvrzenu nemáme. Zapojení prořímsky orientované části řádu, do níž musíme počítat i českou provincie (vyjma saparátně fungující proavignonské rakouské části), je datováno teprve rokem 1410.492 Pozice právoplatného velmistra (respektujícího avignonské papeže) uvnitř řádu byla ale natolik neotřesitelná, že po smrti prvního protivelmistra Ricarda Caracciola (1384 – 1395) si prořímský tábor do svého čela nezvolil titulárního protivelmistra, ale pouze zástupce velmistra Bartholomea Caraffu.493 V každém případě v srpnu 1409 velmistr Philibert de Naillac obeslal podle nařízení nového papeže Alexandra V. českého převora Jindřicha z Hradce, aby se společně se třemi nebo čtyřmi komtury zúčastnil příští generální kapituly ve Viciu poblíž Saony svolané na 1. dubna 1410.494 Zda převor pozvání akceptoval nevíme.495 NA Praha, ŘM, č. 2459. Podrobný výpis jednotlivých platů přináší SVOBODA, M.: Hospodaření strakonické komendy, s. 19, pozn. 37. 490 K hospodaření komend ve Strakonicích a Praze v uvedeném období viz SVOBODA, M.: Hospodaření strakonické komendy, s. 5–6, 9–10 a TÝŽ: Pozemková držba, s. 89–93. 491 LUTTRELL, A.: The Hospitallers at Rhodes, s. 310–313. 492 TAMTÉŽ s. 305. 493 LUTTRELL, A.: Intrique, Schism and Violence, s. 48, SARNOWSKY, J.: Der Tod des Großmeister, s. 207 a STRNAD, A. A.: Caracciolo, s. 445. 494 AOM, Cod. 335, fol. 118v–119v, Kopiáře, č. 208, s. 156–158. Měly zde být řešeny otázky války s Turky, schizmatu, válek aj., včetně neplacení papežských desátků, neodvádění cesari platu a placení responsí. Dále viz DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 308. 489

- 112 -

V září 1409 jsou v Pise vydány celkem tři listiny, týkající se české johanitské provincie. Velmistr Philibert (de Naillac) zde jmenuje br. Leonarda Buonareseho z Florencie, komtura z Albarese, visitátorem převorství německého, českého, uherského, Benátek a Pisy, potvrzuje témuž plat 2 dukáty na den, svěřuje udělování odpustků papeže Alexandra V. a dává povolení přijímat nové členy do řádu bez omezujících ustanovení.496 Důležité informace objasňující způsoby komunikace provincie s řádovým centrem na Rhodu (především způsoby peněžních odvodů řádovému centru) přinášejí listiny vydané těsně před koncilem a především na koncilu v Kostnici. Tyto nám nejdříve potvrzují provádění odvodu responsí a dalších plateb prostřednictvím obchodního prostředí Benátek a Florencie.497 Teprve listinou z Kostnice, dne 21. prosince 1414, velmistr vydává svolení, na základě kterého mohli čeští johanité provádět uvedené platby skrze zástupce velmistra, konventu či velmistrovské komory bez měnění peněz v Praze, Norimberku nebo jiných místech.498 Získali tak ve svých finančních operacích mnohem větší volnost a především již nebyli vázání na služby florentských a benátských obchodníků. V prosinci 1414 pak rovněž v Kostnici velmistr Philibert de Naillac potvrdil českého převora Jindřicha z Hradce Roku 1410 vydává Jindřich z Hradce první listinu až v květnu, viz Archiv Český VI, s. 19. AOM, Cod. 335, fol. 138r–140r, Kopiáře, č. 209–211, s. 159–164. Uváděný Leonardo Buonarese z Florencie v červenci roku 1410 dává augustiniánkám v Doubravníku za vybraný příspěvek na boj s Turky (vypsaný papežem Alexandrem V. a odevzdaný kolektoru této pomoci br. Martinu, komturu v Brně) právo volit si vlastního zpovědníka, viz CDM XIV, č. 144, s. 135. V roce 1411 byl br. Leonardo Buonarese, již jako komtur od sv. Jana ve Florencii, jmenován i výběrčím responsí v české provincii, což potvrzuje záznam o převzetí jednoročních responsí české provincie 669 benátských dukátů nebo 700 zlatých rýnských, viz AOM, Cod. 339, fol. 173rv, Kopiáře, č. 226, s. 184–185 a Cod. 339, fol. 224rv (258rv), Kopiáře, č. 230, s. 187–188. Uváděných odpustků vypsaných papežem Alexandrem V., se týká i listina z roku 1412, kdy místodržící velmistra řádový maršál Luce de Vallins s konventem informuje českého převora, že jistý Johann Schweidler z Patzkorw, doktor dekretů, byl jmenován rhodským kaplanem a visitátorem pro českou a uherskou provincii, neboť pro řád shromáždil 1090 florenů na odpustcích vypsaných papežem Alexandrem V., měla mu být ve jmenovaných provinciích přidělena komenda (kam je mu povoleno odcestovat) a je mu dána pravomoc přijímat nové členy do řádu, viz AOM, Cod. 335, fol. 138r–140r a Cod. 339, fol. 156r–157r, Kopiáře, č. 241–243, s. 159–164, 198–199. 497 AOM, Cod. 338, fol. 143rv a fol. 144r–145r (144av–145r), Kopiáře, č. 258, 259, 263 a 264, s. 211–217. Výše odváděných responsí byla původně 1200 florenů, později 800 zlatých uherských (či 700 zlatých benátských). Pohyb výše responsí do jisté míry koresponduje s kurzem zlaté mince k stříbrnému pražskému groši, viz SEJBAL, J.: Dějiny peněz na Moravě. Brno 1979, s. 70; GRAUS, Fr.: Městská chudina v době předhusitské. Praha 1949, s. 182–183 a ČECHURA, J.: České země v letech 1310 – 1378. Lucemburkové na českém trůně I. Praha 1999, s. 120–121. 498 AOM, Cod 338, fol 145r, Kopiáře, č. 267, s. 219–220. V dubnu 1415 potvrzuje velmistr Philibert de Naillac českému převoru Jindřichu z Hradce příjem 500 zlatých uherských responsí za rok končící 24. červnem 1415 a 560 zlatých mortuarií, vše zaplacené v Kostnici Giovanimu de Medici a jeho společníkům jako příjemcům 495

496

- 113 -

doživotně ve funkci a uděluje mu výtěžek převorské komory domů v Praze, Manětíně, Ploskovicích, Uhříněvsi a Českém Dubu, za obvyklých podmínek, především se zdůrazněním placení responsí.499 České provincie se týkají ještě další čtyři listiny vydané v Kostnici v letech 1414 – 1417. Především se jedná o jmenování vizitátorů Giovanniho Averardi de Medici a Hilaria de Bardis, florentských kupců a kolektorů responsí římského, benátského, českého, uherského a pisánského převorství, v prosinci 1414 a pak o potvrzení velmistra, vydané v září 1417 českému převoru a jeho nástupcům na žádost poznaňského biskupa Ondřeje, informující o založení komendy v Poznani a vyjmutí plebána komendy jako kanovníka katedrály z obedience ke komturovi.500 Tato listina naznačuje málo známý a dříve neakcentovaný vliv českého převora na polské řádové komendy (tedy mimo slezský prostor). V srpnu 1418 je již velmistr Philibert de Naillac v Avignonu, kde nařizuje českému převoru v doprovodu dvou bratří, zvolených následující provinciální kapitulou a výběrčím převorství (responsionum receptori), navštívit příští generální kapitulu na Rhodu svolanou na 1. listopadu 1419.501 Mimo povolení o způsobech plateb responsí a dalších platů na Rhodos z Kostnice 1414 a založení poznaňské komendy v roce 1417 se jednalo o listiny obsahově soliterní, které nám umožňují nahlédnout do způsobů, jakými řádové centrum vstupovalo do života provincie a komunikovalo s českým převorem a jeho zástupci.

(procuratores) velmistra v Itálii, německém a českém převorství, viz AOM, Cod. 340, fol. 130r, Kopiáře, č. 289, s. 241–242. 499 AOM, Cod 338, fol 145v–146r, Kopiáře, č. 268, s. 220–221. 500 AOM, Cod. 338, fol. 162rv a fol. 150r, Kopiáře, č. 269, s. 221–223 a č. 272, s. 225–226; Cod. 340, fol. 131v– 134r a fol. 141v, Kopiáře, č. 295, s. 247–254 a č. 314, s. 268–269. 501 AOM, Cod. 342, fol. 141r, Kopiáře, č. 332, s. 284–285. Následně v září 1418 velmistr skrze řádového kolektora Giovanniho de Medici a jeho společníky v Kostnici přijímá 490 uherských zlatých responsí českého převorství za rok končící 24. červnem 1418 a vydává dvě stejná potvrzení, viz Cod. 342 fol. 141r, Kopiáře, č. 333, s. 285–286. Po návratu velmistra na Rhodos jsou v září 1420 potvrzeni jako noví vizitátoři německého, českého a uherského převorství br. Giovanni de Pratria a komtur ve Villingenu br. Jan (Söler) von Richenberg, viz AOM, Cod 345, fol. 144v (143v), Kopiáře, č. 353, s. 299–302.

- 114 -

4.1.3. – Česká řádová provincie a papežská kurie v 1. čtvrtině 15. století. Stále se zvyšující zájem papežské kurie o záležitosti johanitského řádu se projevoval v úvodu 15. století především potvrzováním starších řádových privilegií. Neustálá potřeba získávat tato potvrzení ukazuje na potíže, se kterými se řád při správě svých majetků setkával. V říjnu 1409 johanité získávají potvrzení listu papeže Innocence IV. z Lyonu, dne 11. července 1248, nařizující duchovenstvu, aby nebránilo johanitům v konání sbírek, v přijímání těch, kteří se uchýlí do jejich špitálů, v jejich pohřbívání, a přikazující trestat ty, kteří přepadají jejich domy.502 Potvrzení tohoto privilegia lze chápat jako doklad pokračující tendence vzrůstajícího napětí mezi světským a řádovým klérem.503 Naopak roku 1412 je vydáno zajímavé nařízení pasovskému děkanu Václavu Thiemovi, kterému se na základě svolení papeže Jana XXIII. povoluje zabývat se peněžními prostředky především johanitů, uchvácenými kazateli, zpovědníky, výběrčími či jinými úředníky (kolektory) v pražské provincii (a dalších jmenovaných), tyto uvěznit anebo přimět k jejich vrácení a plnému zaplacení.504 O důvodech (a důsledcích) vydání této listiny bohužel více nevíme. Nejsme informování ani o obvyklém finančním tlaku kurie na johanity a jejich podílu na vybíraných desátcích.505 Tuto skutečnost lze snad vysvětlit ohledem na jejich aktivní účast v boji se stále rostoucím tureckým nebezpečím. Tato argumentace byla sice v 60. a 70. letech 14. století papežskou kurií (především za pontifikátů Urbana V. a Řehoře XI.) často opomíjena, ale odkaz na aktivní boj s nevěřícími zřejmě našel v ovzduší probíhajícího schizmatu a narůstající východní hrozby nové uplatnění. NA Praha, ŘM, č. 2306. V základech tuto problematiku pojmenoval V. NOVOTNÝ: Náboženské hnutí české ve 14. a 15. stol. Část 1. Do Husa. Praha b.l., s. 55–57. 504 Acta summorum, č. 659, s. 407–407. Speciálně se píše o jmenovaných úřadech u johanitů. 505 O desátcích v této době viz KROFTA, K.: Kurie a církevní správa, s. 273 – 276. Pouze FEYFAR, M. M.: Aus dem Patheon, s. 63 píše o vysokém příspěvku johanitů na desátek, vypsaný Bonifácem IX. králi Václavu IV. za jisté „přátelské služby“. 502 503

- 115 -

4.2. – Rozvoj českých řádových domů. 4.2.1. – České řádové domy.

V Čechách nedochází v letech 1397 – 1420 k výraznějším změnám v držbě řádových

majetků. Teprve aktivity Zikmunda Lucemburského a jeho zástavy řádového majetku v úvodu husitských válek znamenaly citelný zásah do hospodářského zázemí johanitského řádu. Pouze pražská komenda zaznamenává drobné zisky. Velkou aktivitu pražských johanitů nám odhaluje množství listin zachycujících koupě drobných platů a donace pražských měšťanů. Tyto operace jsou spojeny nejvíce se jménem pražského převora Petra (1396 – 1404) a komtura Václava (1402 – 1407).506 V následujících letech již počet nových aktiv klesá.507 Od roku 1413 nás pak prameny stále více informují o zhoršujícím se hospodářském stavu pražské komendy a prodejích, respektive doživotních pronájmech řádového majetku.508 Pouze v říjnu 1417 Eliška z Dubé, řečená Koldicová, a její rukojmí slibují, že po její smrti připadne českému převoru Jindřichovi z Hradce a pražskému konventu tvrz v Bítozevsi se

Převor Petr viz NA Praha, ŘM, č. 2265 (za přítomnosti českého převora Hereše ze Zvířetic), 2267–2269, 2271–2274, 2276, 2277, 2280, 2281, 2283–2286, 2288, 2295 a 2296. Jako jeho závěť lze chápat listiny z května 1403 a především února 1404, viz NA Praha, ŘM, č. 2289, 2291 a 2292. Komtur Václav viz NA Praha, ŘM, č. 2287, Soudní akta IV, s. 270, č. 351 a V, s. 83, č. 302, s. 439–440, č. 525 a VII, s. 237–238, č. 13; jeho zástupce (vicekomtur) Machek (1405), viz LC V, s. 140, který se objevuje v listinách i jako kupec v letech 1398, 1399 a 1404, viz RBM Venceslai IV., č. 6716, s. 1696; LE XII, fol. 102, NA Praha, ŘM, č. 2270 a 2294; Soudní akta VI, s. 348, č. 634 a 352, č. 656. Komtur Václav figuruje i v koupiích a prodejích platů ve vsi Vinec v roce 1402 (v souvislosti s operacemi kolem koupě ½ hradu a města ve Strakonicích), viz NA Praha, ŘM, č. 2453– 2455. Vsi Vinec se týkal i spor, který v letech 1409 a 1410 vedli pražští johanité s M. Janem z Jesenice (dříve veřejným notářem) o zadrženou listinu na 10 kop platu ze vsi Vinec, roku 1410 se mluví o 70 kopách z téže vesnice, viz NA Praha, ŘM, č. 2310 a 2312; Acta summorum, č. 468, s. 311–312. Spor měl roku 1410 řešit Adam z Nežetic, subkonzervátor johanitských práv. 507 Převor Tomáš (1404 – 1406) viz Soudní akta VII, s. 237 – 238, č. 13; NA Praha, ŘM, č. 2290 (1404, v Praze společně s převorem Jindřichem z Hradce), 2298 a LC V, s. 140; převor Jakub (1407 – 1419) viz NA Praha, ŘM, č. 2302–2304, 2305, 2309–2310, 2241, 2316, 2176; RBM III, č. 1154, s. 449; NA Praha, ŘM, č. 2297, 2317; Soudní akta V, s. 443–445, č. 549 (1407, ujednání ve sporu o ves Zličín, uváděn je i vicekomtur Machek) a Acta summorum č. 468, s. 311–312; komtur Bohunek (1408), viz NA Praha, ŘM, č. 2251 a komtur Zdeněk (1409– 1419) viz NA Praha, ŘM, č. 2308, 2310, 2321 a Acta summorum, č. 468, s. 311–312. Miroslav Svoboda se domnívá, že Zdeněk byl komturem až do zániku konventu 8. 5. 1420, viz SVOBODA, M.: Generální převor, s. 29, pozn. 30. Mnoho transakcí je uváděno beze jména komtura, převora či jiného zástupce komendy a konventu v Praze, viz RBM Venceslai IV., č. 6999, s. 1767; LE XII, fol. 201b; NA Praha, ŘM, č. 2278, 2311, 2327 a Soudní akta IV, s. 25, č. 50, s. 318, č. 51, VI s. 154, č. 553, s. 246–247, č. 272. 508 NA Praha, ŘM, č. 2313–2315, 2318–2319 a 2321. 506

- 116 -

vším příslušenstvím.509 Zajímavou informaci přináší listina Václava IV., který v květnu 1404 dává na úhradu svých dluhů Čeňkovi, kráječi sukna a staroměstskému měšťanu, 352 kop z královské berně, kterou má odvádět pražský převor a konvent u P. Marie.510 Bohužel není jasný původ této sumy, neboť výše berně odváděné johanity z českých řádových domů panovníkovi činila 330 kop.511 Sumarizující pohled na významnou část hospodaření pražského domu, tzv. pitanční fond, podává listina českého převora Herše ze Zvířetic z roku 1400.512 Ta uvádí plat 153 kop a 24 pražských grošů.513 Jistý příjem pro johanity pak přestavovala i řada johanitských kostelů v Praze a okolí.514 Jeho výši ale neznáme. V roce 1409 se v pražském konventu konala také provinciální kapitula řádu. 515 O záležitostech, které řešila ale nemáme žádné zprávy. K historii komendy v Manětíně mimo prameny ke sporu o obsazení postu českého převora v úvodu 15. století známe pouze jedinou listinu o daru hotovosti na nákup platu z roku 1404. 516 Také Manětín byl po roce 1420 obětí zásahů krále Zikmunda. 517 NA Praha, ŘM, č. 2320. NA Praha, ŘM, č. 2293. 511 Více viz JAN, L.: Die wirtschaftliche Tätigkeit, s. 63–65. 512 NA Praha, ŘM, č. 2274. 513 Více viz MITÁČEK, J.: Funkce pitanciáře, s. 33–34. V roce 1375 byl sepsán rovněž podobný přehled prostředků pitančního fondu pražské komendy, který v té době činil 116 kop 17 pražských grošů a 1 parvus. Pro srovnání pitanční fond strakonického domu v roce 1403 činil 39 kop pražských grošů. Srov. SVOBODA, M.: Hospodaření strakonické komendy, s. 5 a TÝŽ: Pozemková držba, s. 89 –90. 514 NA Praha, ŘM, č. 2210 (1402, Ondřej, plebán v Lukové, kupuje plat v Češtětíně), č. 2299–2301 (1406, presentace nového plebána k sv. Prokopu v Újezdě). Zápisy v konsistoriálních aktech viz Soudní akta IV, s. 107, č. 91, s. 303, č. 7, V, s. 428, č. 478, s. 436, č. 509, VI, s. 104, č. 400, s. 179–180, č. 67 (Velenka 1402, 1404, 1407 a 1408, plebán Ondřej), s. 237, č. 194, s. 374, č. 269 a 184, č. 92 (Hlavno 1403, 1407 a 1408, plebán Jan Sera), s. 172, č. 657 (Bítozeves 1406, plebán Mikuláš), s. 200–201, č. 793, s. 291, č. 417 a s. 344–345, č. 618 (Uhříněves 1406 a 1408, plebán Hodek, oltářník oltáře sv. Barbary v kostele sv. Víta v Praze), s. 408, č. 401 a s. 173, č. 43 (Zdětín 1407 a 1408, plebán Matěj řeč. Ursus). V roce 1408 byl řešen spor komendy s proboštstvím v Sadské o patronát kostela v Jeseníku, viz Soudní akta VI, s. 251, č. 288 a s. 299, č. 450. Zápisy v LC resumuje již M. SVOBODA: Jindřich z Hradce, s. 48–49, pozn. 13. Nově je johanitům papežem Bonifácem IX. roku 1404 inkorporována fara v Chžíně a roku 1405 převor Jindřich z Hradce potvrzuje, že Matěj z Kostomlat, někdy písař konventu P. Marie, zřídil v kostele P. Marie oltář ke slávě Boží, P. Marie, českých patronů, sv. Anny a sv. Apoleny a daroval mu plat v Jenči, oltářníkem je Jakub ze Strakonic, viz MVB V, č. 1835, s. 1055 a NA Praha, ŘM, č. 2298. 515 NA Praha, ŘM, č. 2866. 516 NA Praha, ŘM, č. 2840. Domnívám se, že zde jmenovaný Boreš je ve skutečnosti Bohuš Bílý z Bystřice, jehož jméno bylo zkomoleno, a nikoliv protikomtur, jak se uvádí M. Svoboda: Generální převor, s. 41, pozn. 12. Novým komturem je teprve v letech 1416 – 1418 Heřman z Vartenberka, viz LC VII, s. 187 a ČECHURA, J.: K některým aspektům státní ideologie a sekularizačních idejí v předhusitských Čechách, ČNM 155. 1986, s. 73. 509 510

- 117 -

O ostatních řádových domech a farách se dochovalo jen několik drobných zmínek, případně jména jejich představitelů.518 Většina českých řádových domů vystupuje z anonymity až v kontextu tažení husitských oddílů.519 Na Strakonicku je hlavní událostí nesporně koupě poloviny hradu a města Strakonic roku 1402 a následná provinciální kapitula roku 1403. Na provinciální kapitule ve Strakonicích se řešil nejenom spor Jindřicha z Hradce s manětínským komturem Bohušem Bílým z Bystřice, ale došlo zde i k jinak nezvyklému zásahu do správy pitančního fondu komendy, která se pak opakuje roku 1407.520 Dne 15. prosince 1404 český převor Jindřich z Hradce, strakonický převor Jakub a konvent komendy sv. Prokopa ve Strakonicích potvrzují na žádost rychtáře, přísežných a obce města Strakonic, nyní již poddaných komendy, neinzerovanou listinu o svobodách a právech města, vydanou bývalým pánem Bavorem ze Strakonic.521 Komendu reprezentuje dlouhá léta právě převor Jakub (1404 – 1424), v letech 1404, 1408 a 1414 zde pobýval opakovaně i český převor Jindřich z Hradce.522 V prosinci 1407 pak český převor Jindřich z Hradce potvrzuje zisk drobného platu na výživu bratřím komendy v Horažďovicích, další drobný plat získávají v prosinci 1416.523 Další informace o johanitech v Horažďovicích a Strakonicích nemáme.

SVOBODA, M.: Generální převor, s. 38–39. V souvislosti s operacemi předcházejícími koupi ½ hradu a města ve Strakonicích roku 1402 dochází k prodeji platů komendy v Českém Dubu (především ve vsi Vinec u Mladé Boleslavi), viz NA Praha, ŘM, č. 2453, 2454 a 2455. O domu v Českém Dubu máme ještě zprávu z roku 1399, kdy M. M. FEYFAR: Aus dem Pantheon, s. 103–104, píše o platu potvrzeném českým převorem Heršem ze Zvířetic roku 1399 zdejšímu bratru Richardu. U johanitských kostelů v Mladé Boleslavi (sv. Víta a sv. Jana Křtitele) a kostela v Kadani známe pouze jména komturů a plebánů. Mladá Boleslav viz RBM Venceslai IV., č. 6411, s. 1613; LC V, s. 305; RBM Venceslai IV., č. 6652, s. 1679; LE XII, fol. 231 (1398, plebáni Václav u sv. Víta a Martin u sv. Jana Křtitele). M. M. Feyfar: Aus dem Pantheon, s. 105 uvádí k roku 1408 (u sv. Jana) blíže neurčenou směnu statků. Kadaň viz LC VI, s. 53 a 174; Soudní akta IV, s. 205, č. 72 a 250 č. 257; LC VII, s. 25 (plebáni Friderik, případně Fridlín, v letech 1401 – 1406 a Ondřej roku 1411). Komenda se zmiňuje ještě roku 1415 v osvobození br. Vincence z Vratislavi od odjezdu z domu v Kadani, viz AOM, Cod. 338, fol. 146v, Kopiáře, č. 271, s. 225. 519 SVOBODA, M.: Generální převor, s. 33 (Český Dub), 34 (Ploskovice), 66 (Kadaň) a 70 (Mladá Boleslav). 520 NA Praha, ŘM, č. 2462 a 2464. Více MITÁČEK, J.: Funkce pitanciáře, s. 32–34. 521 NA Praha, ŘM, č. 2461. Jako vrchnost musel převor Jindřich z Hradce roku 1410 řešit i spory města Strakonic s jinými okolními obcemi, jako například s městem Pískem o právo skladu kupců se solí, kteří jezdili dříve přes Prachatice, ale nyní se zastavují v Písku, a převor po výslechu svědků (a pamětníků) rozhodl ve prospěch Strakonic, viz Archiv český VI, s. 19. 522 NA Praha, ŘM, č. 2460, 2463, 2465–2469. 523 NA Praha, ŘM, č. 2142 a 2144. 517

518

- 118 -

Význam strakonické řádové domény se ukázal za husitských válek, kdy po vyplenění pražského domu P. Marie pod řetězem se strakonický řádový hrad stal důležitým opěrným bodem katolické strany v jižních Čechách.524 Po smrti českého převora Ruprechta Olešnického (1423 – 1437) residujícího ve Slezsku, se pak Strakonice staly centrem celé české řádové provincie. 4.2.2. – Johanité na Moravě a Opavsku.

Na Moravě máme informace pouze o johanitech na Starém Brně. Jako důsledek

nekončících sporů o desátky z křižanovického okruhu lze chápat listinu vydanou v Brně 22. listopadu 1416, obsahující potvrzení: 1) privilegia papeže Řehoře IX. ze 17. května 1240 (Laterán), kterým bere špitál sv. Ducha v ochranu, 2) listiny Přibyslava z Křižanova z Brna 30. prosince 1240, kterou daruje svoje příjmy, kostel v Křižanově se všemi platy špitálu sv. Ducha a 3) listiny olomouckého biskupa Roberta ze 4. července 1244, která potvrzuje Přibyslavovo darování.525 Spory johanitů v křižanovském farním okruhu nebyly jediné. Roku 1406 je řešen spor johanitů se starobrněnským klášterem cisterciaček o pozemky, který v Klosterneuburgu sedlecký opat Pavel přiděluje, jako otec opat kláštera na Starém Brně, k rozhodnutí olomouckému děkanu Petru z Račic.526 Výsledek sporu nám prameny neodhalují.

SVOBODA, M.: Generální převor, s. 58. NA Praha, ŘM, č. 1932. Ještě roku 1398 v Zábrdovicích tamní opat Jaroslav ze Šelmberka odsuzuje jako konservátor johanitského řádu v nepřítomnosti Vaňka Krkánka z Náchoda a jeho rukojmí Jindřicha řeč. Ziegelheim z Kamene, Filipa ze Slepotic a Máčka z Kunratic k zaplacení 140 kop dluhu a 10 hřiven taxy komturu Václavovi, nebo jeho zástupci, viz NA Praha, ŘM, č. 1974. Více MITÁČEK, J.: Starobrněnští johanité a jižní Morava, v tisku. 526 CDM XIII, č. 403, s. 440–441; Šebánek, č. 1096, s. 227. Spor byl dříve veden před zábrdovickým opatem Matějem: „…de et super nonnullis terris, agris, decimis, metis, limitibus, aquis decursibus, novis plantacionibus vinearum et quibuscunque aliis et singulis premissorum occasione…“. Cisterciačky se o přijmutí Petra z Račic za rozhodčího, se dvěma spolurozhodčíma, které si strany ustanoví, dohodly. 524

525

- 119 -

V Brně se pak konaly dvě provinciální kapituly v letech 1415 a 1419.527 O jednání obou uvedených kapitul však mnoho nevíme (podobně jako u provinciálních kapitul v Praze roku 1409 a v Žitavě roku 1404).528 Ani na Opavsku nedochází ke zkvalitňování johanitské domény a nemáme zde více informací o životě komendy či jejích představitelích. 529 Pouze v červnu 1411 je v johanitské komendě u Opavy na žádost opavského komtura Jošta vydán opis notářského instrumentu vyhotoveného v Brně v květnu 1411, obsahující text listiny papeže Innocence IV. z 9. dubna 1254, kterým se udělují odpustky těm, kdo přispějí johanitům almužnou.530 Absenci dalších řádových domů na Moravě v pramenech (mimo komendu se špitálem v Brně) lze hodnotit ve světle úpadku vlivu Horních Kounic jako centra řádové domény na Moravě. S tím korespondují obtíže, se kterými se venkovské komendy potýkaly zřejmě v souvislosti s dvě desetiletí trvajícími válkami moravských markrabat, představujícími jakýsi prolog k mnohem drastičtějším bojům doby husitské. 4.2.3. – Johanité ve Slezsku, Kladsku a Žitavě.

Počet řádových domů ve Slezsku se v letech 1398 – 1419 nezměnil. Nesporně zajímavá

je pouze již zmíněná listina vydaná na koncilu v Kostnici v září 1417, spojená se jménem českého převora Jindřicha z Hradce, avšak orientovaná do polského prostoru.531 Velmistr Philibert de Naillac potvrzuje na žádost poznaňského biskupa Ondřeje českému převoru a jeho nástupcům založení komendy v Poznani a vyjímá plebána komendy jako kanovníka katedrály z obedience ke komturovi.

NA Praha, ŘM, č. 2871, 1933, 367 a 133. Více viz MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 542. 529 Pouze v březnu 1410 v Hradci opavský vévoda Přemek daruje komturu a johanitům u sv. Jana před Opavou plat v náhradu za jinému majiteli postoupené pole u vsi Kylešovic, viz NA Praha, ŘM, č. 1983. 530 NA Praha, ŘM, č. 2010. 531 AOM, Cod. 340, fol. 131v–134r, Kopiáře, č. 295, s. 247–254, (mluví se zde o br. Rosdzechiovi, komturu špitálu sv. Michala před poznaňskými branami a v listině je několik insertů, mimo jiné popis majetku špitálu v listině poznaňského biskupa Pavla z roku 1218). 527 528

- 120 -

Johanité ve Slezsku jsou v tomto období velmi aktivní. Nacházíme především doklady běžné správy a drobných transakcí s řádovými majetky. Z běžných sporů se dozvídáme i jména subdelegovaných konzervátorů johanitských práv: roku 1409 Matěje de Lamberto z Neapole, arcijáhna vratislavského kostela, a 1415 Mikuláše z Fluezborku, kantora vratislavského kostela.532 Dříve v regionu dominantní komenda ve Velkém Týnci vystupuje jen v několika listinách dokumentujících její soudní spory o platy ze vsi Kamionna (Kemmerdorff – 1407, 1412 a 1413).533 Také komenda v Malé Olešnici se objevuje pouze v listinách zachycujících drobné operace s řádovým majetkem (roku 1399 je zde i český převor Hereš ze Zvířetic).534 V letech 1402 – 1420 nalézáme v Malé Olešnici jako komtura Ruprechta Slezského, později 1423 – 1432 převora celé provincie. Jeho postavení před rokem 1420 je ale zvláštní, neboť v Malé Olešnici nacházíme i dalšího řádového představeného s označením hauskomtur, kterým je v letech 1402, 1414 a 1415 Mikuláš Gulnicz, respektive roku 1406 Albrecht a roku 1412 Michal.535 O poslední velké komendě ve Vratislavi nemáme mnoho informací.536 Více informací nám prameny nenabízejí ani o menších řádových domech a farách ve Střegomi, Koźle, Łosiowě, Złotoryji, Lwówku a Břehu (další řádové domy se v pramenech neobjevují vůbec).537 NA Praha, ŘM, č. 120 a č. 1125. NA Praha, ŘM, č. 671, 681 a 685. 534 NA Praha, ŘM, č. 836, 837, 252, 839–845, 847– 854, 857, 861, 863–866, 868–871; MZA Brno, fond G 10, Sbírka rukopisů Zemského archivu. Abschrift Olesnice Mała – kniha privilegií, kupů, obdarování komendy v Malé Olešnici, sign. 456 č. 18, 43, 50, 67 a 89. Dvě listiny pro komendu v Malé Olešnici vydává ve Strakonicích roku 1412 i český převor Jindřich z Hradce, viz NA Praha, ŘM, č. 855 a 856. 535 NA Praha, ŘM, č. 838, 846, 859, 860 a 862; MZA Brno, fond G 10, Sbírka rukopisů Zemského archivu. Abschrift Olesnice Mała – kniha privilegií, kupů, obdarování komendy v Malé Olešnici, sign. 456 č. 50. V listině vydané v Malé Olešnici v červnu 1415 se dozvídáme podrobnosti o složení místního soudu v komendě, který tvořili za předsednictví jejího „hauskomtura“ šoltysové v Niemilu (Niehmen), v Kłosówě (Clowisdorff), v Owczarech (Tempilfeld) a v Jaworówu (Jauer), viz NA Praha, ŘM, č. 862. 536 NA Praha, ŘM, č. 1726, 1740, 1744, 1746–1749. V září 1413 v Henrikowicích vratislavský biskup Václav potvrzuje založení a nadání nového oltáře v kostele v Jerzmanowcích (Hermansdorff), který získává roku 1419 další donaci, viz NA Praha, ŘM, č. 1741 a 1745. V závěru svého působení ve funkci převora měl pro komendu ve Vratislavi roku 1420 získat sám český převor Jindřich z Hradce vsi Schönfeld a Bohrau (Borowa), viz FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon, s. 107. 537 Komenda ve Střegomi vystupuje v listinách v letech 1405 (vykoupení vinice a dar doživotního platu Jokuši Molnerovi, mistru tamního špitálu) a 1419 (odkaz cestovního breviáře), viz NA Praha, ŘM, č. 26, 27 a 29. V Koźle roku v letech 1414 a 1415 komtur Mikuláš Godav dotoval kapli P. Marie v Koźle, kterou sám 532 533

- 121 -

Velké množství listin nás informuje pouze o životě komendy v DzierŜoniowě.538 Roku 1408 ve Vratislavi potvrzuje Václav IV. na žádost Mikuláše Kveppela (Qweppel), plebána u sv. Jiří v DzieŜoniowě (a také později zástupce českého převora pro Slezsko), privilegia udělená jeho kostelu slezskými knížaty v letech 1262, 1282 a 1290.539 Úzké vazby slezských johanitů na místní zeměpanské dvory ukazuje i zpráva z kostnického koncilu z dubna 1415, kdy velmistr uděluje řádovou konfraternitu Jindřichu, knížeti slezskému, velkohlohovskému a kozelskému.540 Slezsko nestojí zcela v centru dění v provincii, ale objevují se zde výrazné osobnosti, jako převorův místodržící pro Slezsko Mikuláš Kveppel, komtur ve Vratislavi (1406), zřídil, a obdaroval oltář sv. Žofie a Jedenácti tisíc panen v téže kapli, a uzavírá dohodu s Jindřichem, dědičným fojtem v Koźle, o masné krámy, o něž vedli spor za Konráda II. bývalý komtur Pavel a otec fojta Jindřich, viz NA Praha, ŘM, č. 178–180. Komenda v Łosiowě vystupuje v jediné listině z ledna 1401 o potvrzení vlastnického práva na dvůr na předměstí Łosiowa, viz NA Praha, ŘM, č. 205. Komenda ve Złotoryji se objevuje v pramenech především osobou svého komtura Mikuláše Stengela v letech 1398 – 1401, viz NA Praha, ŘM, č. 205, 251–253. Zprávy o drobných ziscích komendy máme v letech 1404, 1413, a 1417 – 1419 ponejvíce ve vsi Garnczary a ve Złotoryji, viz NA Praha, ŘM, č. 254, 256, 258, 259, 260, 261. Zajímavostí je listina z roku 1405 ve které Konrád Schaulecz, rychtář dosazený dědičným fojtem, a kmeti Złotoryje potvrzují, že se Martin Czegener přiznal, že světlo do malé komturovy světničky přichází z jeho dvora a že nikdy nebude zastavěno, viz NA Praha, ŘM, č. 255. Ve Lwówku v březnu 1399 br. Mikuláš, řečený Sturm, koupil pro tamní komendu cestovní breviář, který má být půjčován chudým knězům na zpívání hodinek apod., a roku 1419 Vavřinec, kazatel komendy v DzierŜonowě, odkázal komendě všechny své knihy, viz NA Praha, ŘM, č. 361a 367. Ostatní zmínky se opět týkají především drobných majetkových operací s řádovým majetkem, viz NA Praha, ŘM, č. 360 (zisk zahrady ve Lwówku), 362 (členka řádu Gela Niebelschützová odkázala tamní komendě plat na výživu), 363 a 364 (koupě poloviny louky řečené „Tamwiese“ u vsi Debowy Gaj – Sieben Eichin). Roku 1414 je na žádost Alberta z Götz (Goczaw), komtura a faráře ve Lwówku, vydán transumpt pěti listin z let 70. a 80. 14. století, týkajících se držby louky „Tamwiese“ u vsi Debowa Haj, viz NA Praha, ŘM, č. 366. Zcela získávají johanité louku „Tamwiese“ roku 1460, viz NA Praha, ŘM, č. 365. Komenda v Břehu se objevuje v několika zmínkách v letech 1398, 1401, 1413 a 1414, viz NA Praha, ŘM, č. 560 (1398, na dobu života prodej platu Markétě Zockerové), 561 (1401, vratislavský biskup Václav ukládá oltářníkům kostela sv. Mikuláše v Břehu, aby se zúčastnili na pokyn tamního plebána Mikuláše, řečeného Lossau, procesí a bohoslužeb ve svátečních dnech), 569 (1413, Ludvík, kníže slezský a břežský, prodává komturu Mikuláši Lossauovi a komendě v Břehu statek Kopanie – Coppaw) a 570 (Ludvík, kníže slezský a břežský přiznává dluh 305 ½ hřivny komturu Mikuláši Lossauovi, který vyplatil žold jeho žoldnéřům ve válce s jeho bratrem, knížetem Jindřichem). 538 Dále se jedná z větší části opět o drobné zisky komendy v letech 1399, 1409, 1412 a 1417, viz NA Praha, ŘM, č. 113, 120 a 130. Roku 1406 víme o platu komendy placeném v Miecznikach (Vogilgesang), viz NA Praha, ŘM, č. 118. V letech 1412 – 1418 komtur a komenda v DzieŜoniowě kupují platy v Ratajnu (Panthenau), Braszowicích (Bomgarthe), v Grunau (vesnic s tímto názvem je několik a je tedy problematické ji určit), v Piławě (Mithil Peile), Jordánowě Ślaském (Jordansmühl) a v Sieniawce (Lawterbach) a v Stoszowicích (Petrowicz), viz NA Praha, ŘM, č. 121–123, 125–129, 131 a 132. Roku 1419, na kapitule v Brně, povoluje český převor Jindřich z Hradce se souhlasem kapituly, aby komtur Jošt ze Złotoryje koupil za 70 hřiven 7 hřiven platu z responsí strzegomské komendy, který jemu a konventu má platit komtur ve Střegomi, viz NA Praha, ŘM, č. 133. V květnu 1402 pak český převor Jindřich z Hradce a jeho zástupce Matěj z Lemberka darovali kostelní podací ke kapli P. Marie městu DzierŜoniowu, jehož zástupci se zavazují, že kaplani neboli oltářníci této kaple budou slibovat komturu v DzierŜoniowě a konšelé johanitům v náhradu za darované podací slibují platit 2 hřivny platu z městské rychty, viz NA Praha, ŘM, č. 116 a 117. 539 NA Praha, ŘM, č. 119 (inserované listiny jsou č. 90, 92 a 93). 540 AOM, Cod 338, fol. 150r, Kopiáře, č. 272, s. 225–226.

- 122 -

DzierŜoniowě (1408) a Lwówku (1413) a především příští převor provincie Ruprecht Slezský, který po dobu hustiských válek přenesl do Slezska centrum celé provincie. Také komendy v Žitavě a Kladsku stojí spíše na periferii života české johanitské provincie. V Žitavě nejspíše v lednu 1398 král Václav oznamuje radě města, že johanité na jejich faře zasluhují za své přečiny potrestání, které je postoupeno zemskému fojtu Jetřichu z Vaitmile, johanitům se pod těžkými tresty nařizuje jej poslouchat.541 Nevíme ale jakého provinění se měli johanité dopustit. V únoru 1399 v Českém Dubu komtur a bratři domu v Žitavě se svolením pražského arcibiskupa Wolframa prodávají Ondřeji, oltářníku oltáře sv. Trojice v Lípě, na dobu života plat ze svých statků a pitancií, což v září 1400 potvrzuje i převor Hereš ze Zvířetic.542 V letech 1405 a 1409 získali žitavští johanité nové právo udílet odpustky návštěvníkům svých kostelů.543 Především se však roku 1404 konala v Žitavě provinciální kapitula, obsah jejíhož jednání nám ovšem zůstává utajen.544 Komenda v Žitavě je zmíněna i na pražské kapitule roku 1409, brněnské kapitule roku 1415 a v listině velmistra Philiberta de Naillac na koncilu v Kostnici roku 1417.545 Další zmínky jsou spíše okrajové.546

Zbytek register, č. 398, s. 65. RBM Venceslai IV., č. 6802, s. 1715; LC VI, č 54, s. 98–99 (český převor zde i pečetí, tedy je přítomen, jakož i žitavský komtur Petr Ronberg a koupi potvrzuje v únoru 1401 i pražský arcibiskup Wolfram, viz RBM Venceslai IV., č. 6808, s. 1717; LC VI, č 54, s. 99.) a RBM Venceslai IV., č. 7436, s. 1883–1884. 543 Roku 1405 se jednalo o 40 dní odpustků všem, kdo navštíví johanitský kostel P. Marie na předměstí Žitavy a patřičným způsobem se zde pomodlí a roku 1409 další listinou získal podobné právo i johanitský kostel Stětí sv. Jana Křtitele, který od antiochijského patriarchy Václav obdržel části roucha Ježíšova a P. Marie a ostatky Deseti tisíc rytířů, jedenácti tisíc panen a sv. Šebestiána, viz NA Praha, ŘM, č. 2863 a 2865. 544 NA Praha, ŘM, č. 362. 545 Zajímavou noticku k johanitské škole v Žitavě obsahuje listina z října 1409 vydaná v pražském konventu na provinciální kapitule, kde český převor Jindřich z Hradce potvrzuje, že kněz Jan Corbach, bakalář svobodných umění na pražské univerzitě a rektor školy v Žitavě, dal bratřím tamní komendy na výživu 60 polských hřiven, z nichž mu mají doživotně vyplácet 6 hřiven ročně (převor dává s kapitulou souhlas a ustanovení ukládá dodržovat pod pokutou ve prospěch chudých žáků), viz NA Praha, ŘM, č. 2866. Dále viz NA Praha, ŘM, č. 2871 (od Jana řeč. Gebel, probošta komendy ve Střegomi, získala komenda v Žitavě 9 hřiven platu) a AOM, Cod. 340, fol. 141v, Kopiáře, č. 314, s. 268–269 (velmistr nařizuje žitavskému komturovi přijmout do řádu jako servientem Petra le Bissig). 546 RBM Venceslai IV., č. 6802, s. 1715; LC V,I č 54, s. 98–99 (komtur Petr) a RBM Venceslai IV., č. 7222, s. 1826; LC VI, s. 16 (komtuři Petr a Mikuláš); RBM Venceslai IV., č. 7436, s. 1883–1884; LE, fol. 299–299b (komtur Jan Puschl, jeho zástupce Václav) a NA Praha, ŘM, č. 2861 (v Praze potvrzuje český převor Hereš ze Zvířetic), 2962, 2864 (vše komtur Jan Puschel); č. 2867, 2868, 2875, 2870, 2872 a 2873 (Mikuláš Kveppel)a č. 2869 (komtur Albrecht). 541 542

- 123 -

V Kladsku mimo jmen zdejších komturů víme pouze, že měla komenda v roce 1398 koupit zboží Tarnow (Tarnau) ve Slezsku a roku 1409 menší plat v Scheibau (nejspíše Schyba) u Wünschelburku.547 Obě komendy tedy do života provincie v závěru 90. let 14. a na počátku 15. století podobně jako slezské domy výrazněji nezasáhly. 4.2.4. – Rakouské řádové domy.

Rakouské komendy jsou stále v důsledku své proavignonské orientace v opozici proti

převoru provincie, ačkoliv situaci vzniklou papežským schizmatem se pokoušela řešit již provinciální kapitula v Ivanovicích na Hané roku 1392.548 V Mailberku je mistrem stále rebel Ota z Lempachu, který je zde doložen ještě roku 1408.549 Minimálně jsme informováni i o životě komend ve Vídni, Fürstenfeldu a kostela v Harassu.550 Rakouská část provincie v důsledku dlouhotrvajícího papežského schizmatu a následně husitských válek přežívá zcela odděleně od zbytku provincie. Z této skutečnosti se odvíjí na naše malá znalost života řádových domů v Rakousku v letech před vypuknutím husitských válek. 4.3. – Závěr.

Období let 1397 – 1421 znamenalo pro řád johanitů v české řádové provincii pokles

významu, který byl dán vnitropolitickou i ekonomickou situací v zemi. Po šokujících událostech na Karlštejně v létě roku 1397 nastoupil na podzim roku 1397 do čela provincie NA Praha, ŘM, č. 2909, 2910, 2911a 2912; Soudní akta VI, s. 161, č. 1 a NA Praha, ŘM, č. 2913 a 2914. O komendě v Kladsku se dozvídáme v souvislosti s žalobami na škody způsobené jí v roce 1407, viz Soudní akta VI, s. 23, č. 97, s. 68, č. 267 a s. 94, č. 365. Drobné zisky uvádí F. SAUERMANN: Geschichte der Malteserkommende Glatz, s. 37, který píše i o zbožném nadání v kladské kapli. 548 Více viz MITÁČEK, J.: K některým aspektům, s. 541. 549 NA Praha, ŘM, č. 1437, 1439, 1444. Jeho nástupcem je Wernhard z Lempachu (1412 – 1419), viz NA Praha, ŘM, č. 1441 a 1445. Menší platy získala komenda v letech 1399 a 1410, viz NA Praha, ŘM, č. 1436 a 1440. 550 NA Praha, ŘM, č. 1633–1640, 1642–1644 (Vídeň), 2088, 2090 (Fürstenfeld ), 1438 a 1442 (Harass). Jiné řádové domy a kostely v Rakousku v pramenech nenacházíme. 547

- 124 -

uznávaný člen řádu Hereš ze Zvířetic (1397 – 1401). Jeho volba měla za cíl především zabránit větším škodám na řádových statcích a právech, kterých se čeští johanité právem obávaly ze strany karlštejnských útočníků a jejich přívrženců. Po smrti Herše ze Zvířetic jej roku 1401 nahradil další člen významného českého panského rodu – Jindřich z Hradce (1401 – 1421). Jeho volba roku 1401 byla dle dochovaných pramenů bouřlivá, neboť jeho nástup byl spojen se sporem s manětínským komturem Bohušem Bílým z Bystřice, který byl kandidátem českého krále Václava IV. Spor trval až do roku 1403, kdy se jím nejspíše zabývala provinciální kapitula řádu ve Strakonicích. Tuto roztržku řešil nejen zástupce velmistra Bartolomeo Caraffa, ale především samotný papež Bonifác IX., neboť papežská kurie měla od roku 1397 pravomoc rozhodovat o jmenování johanitských převorů. Pro život řádu v české provincii bylo významnou událostí zakoupení ½ hradu a města Strakonic roku 1403 a následné dotvoření jihočeské řádové domény. Význam strakonické řádové domény se ukázal za husitských válek, kdy po vyplenění pražského domu strakonický hrad převzal jeho centrální roli ve struktuře provincie. Pominout nelze ani účast českého převora na koncilu v Kostnici, kde proběhla generální kapitula řádu, která přijala pro život českých johanitů řadu rozhodnutí, především roku 1414 úpravu způsobu plateb responsí a dalších platů na Rhodos. Od roku 1413 nás prameny informují o zhoršujícím se hospodářském stavu pražské komendy, prodejích a zástavách jejího majetku. Roku 1409 pražský konvent hostil provinciální kapitulu řádu. Další české domy pak výrazněji vystupují do popředí teprve v souvislostech se zástavami církevního majetku králem Zikmundem v předvečer husitských válek a v průběhu tažení husitských oddílů. Na Moravě máme informace pouze o komendě se špitálem na Starém Brně, kde se konaly další dvě provinciální kapituly v letech 1415 a 1419. Komendy v Kladsku a Žitavě do života provincie v závěru 90. let 14. a na počátku 15. století zásadněji nezasáhly, stejně jako slezští johanité (pouze v Žitavě roku 1404 máme doloženu

- 125 -

další provinciální kapitulu). Rakouské komendy jsou stále v opozici proti převoru provincie, ačkoliv situaci vzniklou papežským schizmatem se pokoušela řešit již provinciální kapitula v Ivanovicích na Hané roku 1392. Rakouská část provincie ale v důsledku dlouhotrvajícího papežského schizmatu a následně husitských válek přežívá zcela odděleně od zbytku provincie. Na konci vlády Václava IV. a na pokraji husitských válek stála česká řádová provincie především v Čechách a na Moravě ve své struktuře a zázemí zcela otřesena neklidnou politickou, společenskou a hospodářskou situací v zemi. Struktura a zázemí johanitského řádu bylo těžce zasaženo a ani po dlouhodobých snahách a sekvestraci majetku v průběhu 15. století již johanitský řád nedosáhl kvality své držby ze 14. století.

- 126 -

5. – VÝZNAM PROVINCIÁLNÍCH KAPITUL VE SPRÁVĚ PROVINCIE A KOMUNIKACI

S ŘÁDOVÝM CENTREM NA RHODU.

5.1. – Úvod. Jedním z málo prozkoumaných fenoménů působení řádu johanitů na našem území je existence a význam provinciálních kapitul, které představují vrcholné fórum řízení provincie. Poznání jejich funkce je důležitým krokem k rozkrytí fungování správy johanitských domů českého převorství. Periodické setkávání představitelů řádu je v pramenech a především literatuře překvapivě zastoupeno minimem informací.551 Jaká tedy byla role provinciálních kapitul v životě provincie? 5.2. – Nařízení generálních kapitul a řádové regule. Hlavní záležitostí řešenou na kapitule bylo nejspíše placení responsí a dalších poplatků řádovému centru na Rhodu.552 Výjimky řešil velmistr a omluvou pro neplacení nebyla ani válka či přírodní katastrofa. Odváděny byly i menší platy: spolia – pozůstalost po zemřelém řádovém bratru (ne inventárního charakteru) náležící komendě, mortuaria – zisky komendy po smrti komtura do následujícího svátku sv. Jana Křtitele, vakance – plat zavedený roku 1357, zahrnující zisky komendy od svátku sv. Jana Křtitele do stejného dne následujícího roku a impositiones – mimořádné poplatky předpisované generální kapitulou. Jako zvláštní plat určený na boj s Turky byly vypisovány i tzv. tallie (zavedeny roku 1373), které představovali asi ⅓ responsí.553 Hlavním platem byly response, které tvořily původně ⅓ zisků komendy (později ¼ či 1/5) a měly být odvedeny v termínu sv. Jana Křtitele (24. června) v průběhu

Zprávy o konání provinciálních kapitul nalezneme v pracích MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 29–30, 36; JAN, L.: Ivanovice na Hané, s. 211–213 a SVOBODA, M.: Jindřich z Hradce, s. 45–46. 552 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 114–115. 553 LUTTRELL, A.: The Hospitellers Accounts, s. 86–87. 551

- 127 -

provinciální kapituly převoru provincie či jím jmenovanému receptoru a zapsány do účetních knih.554 Výčet odváděných platů nám nabízí například listina pro uherského převora Johanna de Pilisua roku 1382, která uvádí – „responsionibus, arregarii responsionium, talearum, subsidiorum, passagiorum et cum aliis bonis, rebus, deneriis tam ratione mortuarium quam baiuliarum vacacionibus“, či listina velmistra Philiberta de Naillac z roku 1414, podle níž měli johanité odvést „.responsionum, arreragiorum ipsorum, mortuariorum, vaccancium, indulgentiam quam aliorum iurium nostro Rodi conventui ac comuni thesauro religionis debitorum ... peccunias“.555 Svolávání provinciálních kapitul mělo být (podle ustanovení generální kapituly v Montpellier z roku 1330) každoroční v souvislosti právě s odvodem responsí, přičemž lze předpokládat souvislost svolávání generálních a provinciálních kapitul (například konání generální kapituly roku 1358 předcházela provinciální kapitula ve Světlé roku 1357), nedostatek pramenů však neumožňuje toto tvrzení potvrdit.556 Placení responsí bylo hlavní povinností evropských johanitů, neboť sloužilo k financování vojenských a diplomatických operací řádu ve Středomoří.557 Povinnost placení responsí se objevuje ve všech jmenovacích listinách jednotlivých převorů a komturů. Každý je zavazován k povinnosti odvádět „...annua responsione et aliis oneribus ... in capitulo provinciali [dicti] prioratu eiusdem annis singulis exsolvendis...“. Placení responsí koresponduje s termínem, ke kterému je komtur uváděn do

WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 114 a 125–126. AOM, Cod. 322, fol. 240v–241r (251v–252r) a Cod. 338, fol. 144r, Kopiáře, č. 87, s. 68–69 a č. 263, s. 215– 216. 556 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 125–126. O generální kapitule v Montpellier viz TIPTON, Ch. L.: The 1330 Chapter general, s. 293–308. 557 Dne 1. 3. 1355 je v Avignonu vydána listina papeže Innocence VI., ve které je Karel IV. dotazován, zda prokáže pomoc ve věci vydání platů a dalších nároků řádu johanitů a jeho velmistru. Papež si stěžuje, že neplacení řádových responsí a dalších platů brání řádu plnit jeho poslání, viz MVB II, č. 331, s. 134–135. Papež usiloval o reformu řádu, kterému vytýkal zneužívání výsad a bohatých důchodů. Roku 1354 pak měl sáhnout i k výhrůžce, že řádu odebere statky, které získali po templářích, nebude-li plnit své povinnosti, viz NOVOTNÝ, V.: Inquisitio, s. 8–10 a LUTTRELL, A.: The Hospitallers at Rhodes, s. 296. 554 555

- 128 -

funkce, tedy

„...ad instans festum nativitatis sancti Johannis baptiste…“.558 Podmínka

svolení velmistra a konventu na Rhodu měla být ustanovena teprve roku 1383.559 Uvedené prameny však tuto praxi potvrzují dříve. Podmínkou zisku komturství byla tříletá příslušnost k řádu (u kněží pětiletá). Komtur se zavazoval k poslušnosti, správě ve prospěch řádu a placení responsí. Generální kapitula roku 1410 pak ustanovila, že pobytem u konventu na Rhodu je možno zkrátit pětileté období členství v řádu, nutné k zisku komturství, na dobu tří let. Na generální kapitule roku 1337 měla být pro zisk převorství provincie stanovena podmínka být dvacet let členem řádu a z toho pět let pobývat na Rhodu.560 Prameny nám naplňování řečeného usnesení nedokládají. Nasvědčovat by mu ale mohlo například svolení odcestovat k řízení svých komend vydané roku 1366 pro kladského a ploskovického komtura Bernarda z Chotku.561 5.3. – Response a jiné platy. O způsobu platby responsí nám nabízejí velmi cenné údaje rovněž velmistrovské Kopiáře. Johanitské peníze směřovaly především do Benátek, později i do Florencie. Roku 1358 na generální kapitule na Rhodu velmistr Roger de Pins společně s konventem nařizuje českému převoru Havlu z Lemberka zaslat response a velmistrovské pense (camere pensionem) do Benátek bratrům Constantinu a Marcu Zuccoli.562 Platba prostřednictvím Benátek není ojedinělá. Když roku 1368 vypisoval papež Urban V. desátek na pokrytí výloh výpravy Karla IV. do Itálie od jara 1368 do srpna 1369, měli čeští johanité dobrovolně přispět AOM, Cod. 316, fol. 221v, 224rv–225v, Kopiáře, č. 18–19, 21, 26–27, 32, s. 16–17, 18–19, 23–25, 28; Cod 319, fol. 184 v–85v (191v), č. 62–63, 69–70, s. 50–52, 56–58; Cod 322, fol 195v–196r, č. 101 a 103, s. 80–81; Cod 281, fol 33v–34r a 281v, č. 114 a 129, s. 90–92 a 105–106; Cod. 338, fol 145v–146r, č. 268, s. 220–221 a NA Praha, ŘM, č. 1429, více viz MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 31 a 33; TÝŽ: Příspěvek, s. 56–57 a SVOBODA, M.: Jindřich z Hradce, s. 36–37 a 44. 559 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 127. 560 TAMTÉŽ s. 125. 561 AOM, Cod. 319, fol. 187r (193r), Kopiáře, č. 76, s. 62. 562 AOM, Cod. 316, fol. 229v–130r (227v–128r), Kopiáře, č. 39, s. 33. Ve stejný den (tj. 20. 8.) je vydána ještě listina velmistra oznamující, že response a platy české provincie, které měly být zaplaceny do 24. 6. 1358, byli 558

- 129 -

a český převor Jan ze Zvířetic peníze složil u benátského dóžete (píše se o 330 kopách grošů nebo 1 000 florenech).563 Na počátku 15. století se objevuje ve finančních operacích johanitů spojení do Florencie. Roku 1411 v pramenech nalézáme písaře velmistrovské komory (scriba…communis thesauri) Dina Giovanniho z Florencie, skrze nějž byly české response zaplaceny.564 V červnu 1414 v Boloni pak žádá velmistr českého převora Jindřicha z Hradce, aby response a další platy (odpustky papeže Alexandra V.) poslal po kupci Antoniu di Giovanni (di Ser Matheo), který by je proti potvrzení předal Filipu de Riciis, kupci u římské kurie, od nějž by byly dále předány velmistrovské pokladně.565 I v Benátkách řád plnil stále své pohledávky. Když vydává velmistr Philibert de Naillac v prosinci 1414 na koncilu v Kostnici potvrzení o zaplacení responsí za dva roky (celkem 1 400 dukátů), uvádí se, že tyto budou ihned prostřednictvím Giovaniho de Medicis, prokurátora rhodského konventu doručeny Marcu Morosinimu z Benátek na splácení dluhu 4 000 dukátů použitých na potřeby řádu u kurie.566 Poté již velmistr ještě roku 1414 na koncilu svolil, aby čeští johanité mohli provádět platby skrze zástupce velmistra, konventu či velmistrovské komory bez měnění peněz v Praze, Norimberku nebo jiných místech.567 Tím johanité získali větší volnost při provádění svých finančních operací a především nebyli odkázáni na služby benátských a florentských kupců. Vlastní výše odváděných responsí byla původně 1 200 florenů, později nalézáme v listinách sumu 800 zlatých uherských (či 700 zlatých benátských).568 odevzdány skrze mailberského a vídeňského komtura Mikuláše z Wildungsmauer, viz AOM, Cod. 316, fol. 230r, Kopiáře, č. 41, s. 34. 563 K desátku viz MVB III, č. 1027, s. 649 (desátek). Srov. KROFTA, K.: Kurie a církevní správa. 1908, s. 181 a PIRCHAN, G.: Italien und Karl IV. Sv. II., s. 238. O platech – kopy viz FEYFAR, M. M.: Aus dem Patheon, s. 100 a floreny viz PIRCHAN, G.: Italien und Karl IV. Sv. I, s. 432 a Sv. II, s. 237. 564 AOM, Cod. 339, fol. 224rv (258rv), Kopiáře, č. 230, s. 187–188. 565 AOM, Cod. 338, fol. 143rv, Kopiáře, č. 258, s. 211–212. Suma má být použita na splacení dluhu u Francisca de Riciis v Avignonu. V srpnu 1414 velmistr Philibert de Naillac v Benátkách pověřuje pana Antonia domini Francisca z Florencie, straníka Antonia di Giovanni di Ser Matheo, dlícího v Praze, převzít sebrané důchody české řádové provincie, viz AOM, Cod. 338, fol. 143v, Kopiáře, č. 259, s. 212–214, aby poté v listopadu 1414 již v Kostnici zrušil ustanovení listiny z června téhož roku, pokud chce český převor Jindřich z Hradce přicestovat do Kostnice osobně, viz AOM, Cod. 338, fol. 144r, Kopiáře, č. 263, s. 215–216. 566 AOM, Cod. 338, fol. 144v–145r (144av–145r), Kopiáře, č. 264, s. 217. 567 AOM, Cod. 338, fol 145r, Kopiáře, č. 267, s. 219–220. 568 Výše responsí je uvedena v přílohách generální kapituly v Montpellier roku 1330, viz WALDSTEINWARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 115 či v zápisech velmistrovské komory z let 1373/1374, viz LUTTRELL,

- 130 -

Výši responsí u jednotlivých řádových domů v české provincii známe pouze u Strakonic, kde se v roce 1373 uvádí 75 florénů (15 kop pražských grošů), což má být údajně nejvíce ze všech řádových domů v Čechách, dále v Kladsku a Žitavě v roce 1373 a ve Velkém Týnci roku 1414, kde response činily po 50 florénech (tj. po 10 kopách pražských grošů).569 Neplacení responsí bylo důtklivě sledováno a postihováno.570 Na snahu kontrolovat odvod jednotlivých platů ukazuje existence výberčích (kolektorů) responsí a vizitátorů provincie. Již roku 1323 nalézáme Albrechta ze Schwarzburku, německého převora, jako vizitátora pro český převorát a Dacii. 571 Pozdější prameny uvádějí především na počátku 15. století vizitátory pro českou provincii Leonarda Buonareseho z Florencie, komtura v Albarese, Benátkách a Pise, br. Giovanniho de Patria a Johanna von Richenberg, komtura ve Vollingenu, Giovanniho Averardi de Medici a Hilaria de Bardis, florentské kupce a kolektory responsí římského, benátského, českého, uherského a pisánského převorátu či jistého Johanna Schweidlera z Patzkorw, doktora dekretů, který je jmenován rhodským kaplanem a visitátorem pro českou a uherskou provincii.572 V letech 1382 a 1383 jako kolektor responsí vystupuje Hesso, řečený Schlegelholz, komtur z Rottweilu a kastelán Rhodu.573 A.: The Hospitallers Accounts, s. 91, kde jsou uvedeny i tallie ve výši 612 florenů s poznámkou, že je započítán i plat velmistru k cestě na Rhodos, a 2 008 florenů nedoplatků. Sumu 1200 florenů nacházíme i v listinách z let 1366, 1382 a 1383, viz AOM, Cod. 319, fol. 187r. (193r), Kopiáře, č. 75, s. 61–62 a AOM, Cod. 322, fol 195r a 197rv, Kopiáře, č. 88–90, s. 69–71. Suma 800 zlatých uherských se objevuje roku 1401 v potvrzení volby českého převora Jindřicha z Hradce místodržícím velmistra Bartolomějem Carrafou, viz NA Praha, ŘM, č. 2518. Roku 1411 je již uváděn odvod 669 zlatých benátských nebo 700 zlatých rýnských, viz AOM, Cod. 339, fol. 173rv, Kopiáře, č. 226, s. 184–185. Response ve výši 700 zlatých benátských pak nalezneme v potvrzení velmistra Philiberta de Naillac z Kostnice roku 1414, viz AOM, Cod. 338, fol. 144v–145r (144v–145r), Kopiáře, č. 264, s. 217. V roce 1417 již bylo odvedeno pouze 500 zlatých uherských responsí a 560 zlatých mortuarií, viz AOM, Cod. 340, fol. 130r, Kopiáře, č. 289, s. 241–242. Jednotlivé uváděné sumy do jisté míry korespondují s vývojem kurzu zlaté mince k stříbrnému pražskému groši, viz SEJBAL, J.: Dějiny peněz, s. 70, GRAUS, Fr.: Městská chudina, s. 182–183 a ČECHURA, J.: České země, s. 120–121. 569 AOM, Cod 337, fol. 77r, Kopiáře, č. 333, s. 285–286 a Inquisitio, s. 45, 53, 69 a 71. 570 MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 31–33. 571 AOM, Cod. 16, nr. 15; Kopiáře, č. 2, s. 2–3, o jeho osobě (byl bratrancem českého převora Bertolda z Henneberka) viz MITÁČEK, J.: Čeští johanité, s. 156. 572 AOM, Cod. 335, fol. 138r –140r, Kopiáře, č. 209 a 211, s. 159–162 a 163–164; Cod. 338, fol. 162rv, č. 269, s. 221–223; Cod 340, fol. 130r, Kopiáře, č. 289, s. 241–242; Cod 342, fol. 141r., Kopiáře, č. 333, s. 285– 286; Cod 345, fol. 144v (143v), Kopiáře, č. 353, s. 299; Cod. 339, fol. 156rv–157r, Kopiáře, č. 241–242, s. 196– 199. 573 AOM, Cod 322, fol 195r a 198v, Kopiáře, č. 89 a 108, s. 70 a 83–84.

- 131 -

Johanité platili i řadu dalších platů, příležitostných plateb a někdy formou dobrovolného příspěvku i papežský desátek.574 Výše desátku johanitů je uváděna ve výši 400 zlatých či 25 kop pražských grošů.575 Výši desátku u některých řádových domů nám odkrývá opět urbář z roku 1376. Zde se uvádí, že komenda P. Marie pod řetězem v Praze platila 38 florénů (1 florén = 16 pražských grošů), Manětín 40 florénů, Ploskovice 30 florénů, Strakonice 11 florénů, Žitava, Kladsko a Kadaň po 8 florénech, Hersfeld 6 florénů a Pičín a sv. Jan v Mladé Boleslavi po 4 florénech.576 Bohužel naše znalosti o výnosech a tedy míře zatížení johanitských majetků nejsou zatím dostatečné. Jistým vodítkem by nám sice mohla být vizitace johanitských komend pražského arcibiskupství z roku 1373, ale její závěry je třeba brát s rezervou, neboť v ní uváděné údaje byly ze strany johanitů zkreslovány, navíc nemohou sloužit jako ukazatel pro rakouské, slezské a moravské řádové domy (s ohledem na důkladně nezpracovanou držbu a většinou chybějící údaje o výnosech jednotlivých komend).577 5.4. – Komunikace s řádovým centrem na Rhodu a nařízení velmistra. S ohledem na snahy velmistra udržovat svůj vliv nad záležitostmi evropských provincií je zajímavá pasáž v listině vydané roku 1360 na hradě v Orlovicích, kde lze předpokládat konání provinciální kapituly.578 Již Libor Jan upozornil na pasáž, ve které se český převor Havel z Lemberka odvolává na instrukce, které byly české provincii určeny velmistrem řádu

O dalších platech viz strana 126. O zvláštních platbách MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 31–33 či DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitalliers, s. 219. Od placení papežského desátku byli johanité sice roku 1113 osvobozeni, ale byl od nich občas vyžadován právě jako dobrovolný příspěvek, viz KROFTA, K.: Kurie a církevní správa. In: ČČH 1908, s. 18–34, 172–196, 273–287, 416–435. 575 Registra decimarum, s. VII. Nejzajímavějším případem je desátek z roku 1367, viz MITÁČEK, J.: Ziemovit, s. 19–21. 576 SOkA Klatovy, Urbář 1376 fol 12v. 577 Vizitaci excerpoval již EMLER, J.: O stavu rytířského řádu, s. 191–199; nověji MITÁČEK, J.: Ziemovit, těšínský kníže, s. 33–50. Držbou jednotlivých komend se obsáhleji zabýval pouze SVOBODA, M.: Generální převor, Brno 1998. 578 NA Praha, ŘM, č. 2824. Konání kapituly nasvědčuje pasáž, že český převor vydává listinu „de concilio seniorum commendatorum nobis protunc assistencium“. 574

- 132 -

Rogerem de Pins.579 Vydávání podobných nařízení nasvědčuje list ustanovení pro německý a český převorát z roku 1366, a to v doložce (generální klausuli) činěné k ní rhodským konventem, která konstatuje nebezpečí ztráty komend v případě špatné správy a neposlušnosti (zde uváděn případ německé komendy v Řezně).580 S tím koresponduje i listina Karla IV., vydaná v listopadu roku 1366, kde císař nařizuje všem knížatům, hrabatům, rytířům, městům etc. říše, aby byli nápomocni johanitským převorům proti neposlušným řádovým bratřím.581 Rovněž, když v květnu 1365 velmistr Roger de Pins jmenuje komtura ve Fürstenfeldu a Laa Johanna Rinderschinka na deset let i komturem v Ebenfurtu, uvádí se, že tato komenda byla uprázdněna špatnou správou.582 Výraznější kauzu dotýkající se komendy v Brně pak nalézáme roku 1381, kde je český převor Ziemovit Těšínský vyzýván k sesazení komturů komend Branna (snad Vídeň), Rumberg a Brno Jana Rüdeshausena, Jana a Petra Fleminga z Vratislavi, který je jako komtur v Brně navíc stíhán vedle nepovolené správy i za prodej tamního johanitského mlýna.583 Vyjímečná nebyla ani praxe postavit určitého komtura či převora pod přímou jurisdikci velmistra.584 Provinciální kapituly pak plnily nejspíše důležitou roli v uvádění jednotlivých komturů do úřadu a u resignací, které byly rovněž činěny přímo převoru provincie.585 Vedle vstupů velmistra do některých voleb převorů provincie a kontroly jmenování jednotlivých komturů se řádové centrum snažilo ovlivňovat také přijímání nových členů do TAMTÉŽ „...sub omnibus membris et comdicionibus, sicut nobis de prioratu nostro Bohemie a reverendisimo in Christo Patre ac domino, Fratre Rogerio, summo nostro magistro, transmarinis partibus est provisum“. 580 AOM, Cod. 319, fol. 187r. (193r), Kopiáře, č. 77, s. 62. 581 Regesta Imperii, sv. VIII, s. 752. Karel IV. byl již roku 1363 vyzván papežem Urbanem VI., aby v říši a českém království vystoupil na pomoc johanitům proti rebelům, kteří odmítají platbu ročních poplatků, vybral je a uvedeným domluvil, viz MVB III, č. 206, s. 132–133. 582 „...per inutile regimen administration ... vacantem“, viz AOM, Cod. 319, fol 184v, Kopiáře, 63, s. 51–52. 583 AOM, Cod. 321, fol. 148r, Kopiáře, č. 80, s. 65. O celé kauze podrobně viz MITÁČEK, J.: Příspěvek, s. 51–59. 584 Roku 1365 komtur ve Fürstenfeldu, Laa a Ebenfurtu Jan Rinderschink a 1383 český převor Ziemovit Těšínský, viz AOM, Cod. 319, fol. 184r, Kopiáře, č. 64, s. 52–53 a Cod 322, fol. 195v, Kopiáře, č. 102, s. 81. 585 Když je v květnu 1365 velmistrem Rogerem de Pins potvrzován na deset let komtur ve Fürstenfeldu Jan Rinderschink jako komtur v Laa, jmenovitě se uvádí, že tento je jmenován českým převorem – „...per religiosum in Christo nobis carissimus fratrem ... domus eiusdem priorem Boemie vobis datam... Tomu předcházela jeho resignace v dřívějším úřadě učiněná ...in manibus religiosi in Christo nobis carisiimi fratris ... domus eiusdem prioris dicti prioratus...“, viz AOM, Cod. 319, fol. 184v–185v (191v), Kopiáře, č. 62 a 69, s. 50– 51 a 56–57. 579

- 133 -

řádu.586 Na generální kapitule na Rhodu roku 1358 velmistr Roger de Pins povoluje českému převoru Havlu z Lemberka (a jeho nástupcům) přijmout rytíře do řádu jen když dva zemřou, což následně jemu a jeho zástupci v provincii oznamuje s příkazem, že text jeho nařízení má být čten na provinciální kapitule.587 Komturu ve Fürstenfeldu a Laa Janu Rinderschinkovi velmistr na jeho žádost roku 1365 povolil přijmout do řádu pouze dva rytíře a umístit je ve svých komendách.588 Menší pravomoc měl i br. Jan Schweidler z Patzkorw, doktor dekretů, po svém jmenování kaplanem Rhodu a visitátorem české a uherské provincie roku 1412, který mohl přijmout do řádu pět nových bratří a 50 osobám obého pohlaví udělit konfraternitu.589 Obsáhlejší povolení přijímat nové členy řádu obdržel roku 1409 od velmistra Philiberta de Naillac pouze řádový visitátor Francesko Buonarese, který mohl přijímat vhodné kandidáty za členy řádu bez omezujících ustanovení.590 S odkazem na provinciální kapitulu se objevuje i pokus o regulaci autentických pečetidel. Roku 1358 vydal velmistr nařízení zničit pečetidla v české provincii mimo jedno, které má být drženo v pokladnici převora a tří či čtyř vážených komturů (snad locumtenentes, tedy převorových místodržících v jednotlivých částech provincie), pranýřován je počet autentických pečetí v provincii a požadována náprava na nejbližší provinciální kapitule, kde mají být všechna další pečetidla zničena.591 Vedle časté liknavosti s placením responsí byli johanité v Čechách pranýřováni za malou aktivitu.592 Zjištění možnosti odvodu bratří ke službě na východě bylo jedním O některých problematických nástupech českých převorů do úřadu viz MITÁČEK, J.: Čeští johanité; TÝŽ: Ziemovit, s. 21–22, 31–33 či SVOBODA, M.: Jindřich z Hradce, s. 36–38. O jmenování komturů viz více pozn. 6. Podmínky přijetí do řádu viz WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 97 – 100. 587 Velmistr zde nařizuje: „Et nende predictis omnibus causam ignorancie allegare possitis, presentes nostras litteras in primo vestro provinciali capitulo in presentia omnium ad ipsum conveniencium capitulum precipinus publicari“, viz AOM, Cod. 316, fol. 230v–231rv, Kopiáře, č. 48 a 49, s. 37–39. 588 AOM, Cod. 319, fol. 184r, Kopiáře, č. 65, s. 53. 589 AOM, Cod. 339, fol. 156v–157r, Kopiáře, č. 242, s. 198–199. 590 AOM, Cod. 335, fol. 139v–140r, Kopiáře, č. 211, s. 163–164. 591 AOM, Cod. 316, fol. 231v–232r (229v–230r), Kopiáře, č. 50, s. 39–40. Listina obsahuje pasáž, že mají být uvedené pečeti „ad primum celebratum capitulum in dicto prioratu illa portent et in presentia capituli cominuantur et destruantur“. 592 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 78, 89; NOVOTNÝ, V.: Inquisitio, s. 10–12 a EMLER, J.: O stavu rytířského řádu, s. 192. 586

- 134 -

z hlavních důvodů papežské visitace v johanitských komendách v pražském arcibiskuptví roku 1373. Máme například doloženu také výzvu z roku 1383, aby čeští johanité Boreš z Rýzenburka a Jan z Olešnice odjeli bojovat na Rhodos.593 Velmistr oběma nařizuje odcestovat na Rhodos „pro ochranu křesťanství“ s koňmi a výzbrojí, dvěma ozbrojenci a kaplanem dle vlastního výběru. Je určen den odjezdu na 20. srpna; v tomto měsíci, nanejvýše v září jsou očekáváni na Rhodu, jinak budou převor Ziemovit i oni považováni ze rebely.594 Rovněž, když roku 1375 papež Řehoř XI. vyhlásil kampaň proti Turkům, měl jmenovitě český převorát vyslat 18 rytířů.595 Tato kampaň byla zahájena po roce 1374 a je spojena se jménem papeže Řehoře XI. a velmistra Roberta de Juillac.596 Reakci českých johanitů nám ale prameny nedochovaly. 5.5. – Provinciální kapituly v české provincii. Předchozí řádky nasvědčují tvrzení, že nařízení velmistra a rhodského konventu směřovala na provinciální kapituly, kde pak měla být uváděna v život. Faktické konání provinciálních kapitul a jejich náplň máme ale doloženy sporadicky. V době konstituce a upevňování postavení české řádové provincie máme doloženu kapitulu pouze k roku 1334 ve Velkém Týnci pod vedením českého převora Michala z Týnce.597 Následně, vedle zprávy Tomáše Edela o konání provinciální kapituly v Českém Dubu k 17. dubnu 1345, víme o provinciální kapitule v roce 1351 v Praze a 1357 ve Světlé.598 Mimo předpokládanou AOM, Cod. 322, fol 198v, Kopiáře, č. 110, s. 85. …inobedientes et rebelles, quod minime existere credimus, puniemur et ducemus per iustitiam nostre domus… 595 MVB IV/2 č. 1092, s. 617–618. Stran počtu rytířů DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 189 či nověji LUTTRELL, A.: The Hospitallers at Rhodos, s. 31 uvádějí souhrnný počet 32 bratrů (započítávají i 14 bratří německého převorátu); NOVOTNÝ, V.: Inquisitio, s. 11, uvádí mylně počet 38, což by nás zařadilo mezi největší a nejbohatší převoráty vůbec. Jedná se však o převzatou chybu starších prací (především P. Pauliho), na což upozorňuje již DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 188, pozn. 2. 596 DELAVILLE LE ROULX, J.: Les Hospitaliers, s. 187–189, 205–209; nověji LUTTRELL, A.: Intrique, Schism and Violence, s. 31–32; TÝŽ: The Military and Naval Organisation, s. 133–135. 597 NA Praha, ŘM, č. 618. 598 EDEL, T.: Příběh ztraceného kláštera, s. 70. V dubnu je zde vydána listina o daru kladského komtura Jana z Kladska, zpečetěná Havlem z Lemberka, NA Praha, ŘM, č. 2187. K roku 1351viz NA Praha, ŘM, č. 2898 a č. 2835. Pro rok 1357 viz RBM VI, č. 584, s. 328. 593 594

- 135 -

provinciální kapitulu v Orlovicích roku 1360 nemáme o dalších kapitulách v tomto období žádné zprávy. Teprve ve 2. polovině 70. let 14. století můžeme sledovat souvislou řadu provinciálních kapitul, konaných v pětiletém cyklu převážně na území Moravy. První se konala v červnu roku 1377 v Opavě. Papež Řehoř XI. roku 1377 vypsal pro český a německý převorát k rukám řádového kolektora Hessa řeč. Schlegelholz, komtura ve Freiburgu, zvláštní desátek ve výši 60 000 florenů na boj s Turky.599 Sdělení listiny vydané v Anagni dne 30. června 1377 odráží nechuť johanitů platit, neboť papež nařizuje oficiálům vratislavského biskupa, aby od komturů a bratří v české provincii shromážděných na provinciální kapitule v Opavě pod trestem exkomunikace vybrali ustanovené tallie, které odmítají platit.600 O čtyři léta později, roku 1382, zasáhla johanitské statky morová nákazy. Vážnému dopadu epidemie na řádové majetky nasvědčuje privilegium udělené českým převorem Ziemovitem Těšínským městečku Manětín 20. dubna 1382 na další provinciální kapitule, konané tentokráte mimo území Moravy a Slezska, v řádovém domu v Kladsku (pravděpodobně právě z obav před dopadem morové rány).601 Roku 1387 se konala provinciální kapitula opět v Opavě. Jejímu konání nasvědčuje zmínka v listině z 2. června o vysazení 6 ½ lánu a 3 jiter na statku v Poplowicích, že uvedené převor činí s radou nejstarších komturů na obecné kapitule v Opavě.602 Souvisle sledovatelná řada provinciálních kapitul pak končí kapitulou v Ivanovicích na Hané, doloženou v notářském instrumentu z 13. února 1392.603 Zdejší kapitula prokazatelně řešila asi nejzávažnější doloženou kauzu. Pod vedením českého převora Markolta z Vrutice zde byl projednáván pokus mailberského mistra Oty z Lempachu odtrhnout rakouské domy MVB IV, č. 1164, s. 663–664. MVB IV, č. 1198, s. 682–682. 601 CIM IV/1, č. 122, s.175–178. Okolnosti konání kapituly v Kladsku roku 1382 jsou dostatečně zpracovány, viz MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 29–30. Stran kapitul v Kladsku uvádí SAUERMANN, F.: Geschichte der Malteserkommende Glatz, s. 44 konání kapituly v Kladsku i roku 1379, ale nemáme bohužel žádné důkazy, že se skutečně konala. 602 NA Praha, ŘM, č. 554. 599 600

- 136 -

od české řádové provincie. Ota z Lempachu zde byl sesazen, vyloučen z řádu a odsouzen k uvěznění (násilím vyhnal komtury z komend ve Fürstenfeldu, Vídni, Sv. Petru v Korutanech a Mellingu, pobral jejich majetek, ve Vídni také privilegia celé rakouské části, neoprávněně drží komendu v Unterlaa a neuposlechl pohnání žitavského komtura Jana před kapitulu v termínu tří dnů). To, že celou situaci musel i nadále řešit sám český převor, dosvědčuje skutečnost, že Markolta z Vrutice nalézáme v závěru roku 1392 v Rakousku.604 Konstatovat úspěšné řešení je ale problematické. V pozdějších letech zde stále nalézáme jako mistra komendy v Mailberku Ottu z Lempachu a sám český převor Markolt z Vrutice si roku 1397 stěžuje u papežské kurie na nemožnost placení responsí v plné výši pro odtržení rakouských komend.605 Další provinciální kapituly se konaly v letech 1403 ve Strakonicích, 1404 v Žitavě, 1409 v Praze a v letech 1415 a 1419 v Brně.606 Mimo spor o obsazení úřadu českého johanitského převora, řešený na kapitule roku 1403, zde ale nemáme doloženo řešení závažnějších kauz. Místo a čas konání dalších provinciálních kapitul neznáme. 5.6. – Závěr. Řeč pramenů je tedy velmi strohá. Listinný materiál vycházející z kanceláří papežské kurie a především řádového velmistra nás informuje o řadě povinností a pravomocích kapitul, reflexe v domácích pramenech je však nedostatečná. Přesto je nám odkrývána role a význam jednání kapitul, jakož i vnitřní organizace řádové správy v osobách jednotlivých místodržících NA Praha, ŘM, č. 951. Zatím nejpodrobněji se jí věnoval JAN, L.: Ivanovice na Hané, s. 211–213. NA Praha, ŘM, č. 1434. Listině chybí přesná lokace, ale lze se domnívat, že byla vydána nejspíše v Mailberku či ve Vídni. Otu z Lempachu nalézáme jako mailberského mistra v listinách z let 1394, 1406 a 1408, viz NA Praha, ŘM, č. 1435, 1437 a 1444. 605 V roce 1397 protivelmistr Riccard Caracciola vydal nařízení, aby česká provincie zaplatila 3000 florenů. Český převor Markolt z Vrutice se odvolal na pokles příjmů provincie díky odtržení rakouských komend a došlo k dohodě. Dne 20. 2. 1397 bylo vydáno nařízení, aby namísto uvedených 3000 florenů (již ale částečně uhrazených) bylo zaplaceno okamžitě 700 zlatých uherských a do čtyř měsíců pak do Benátek zasláno dalších 1100 zlatých uherských, viz MVB V, č. 1077, s. 597. 603

604

- 137 -

převora pro Čechy, Moravu, Polsko (rozumí se Slezsko) a Rakousko, které jsou nám jinak málo známy.607 Co tedy lze závěrem říci o provinciálních kapitulách? Především velmi často nalézaly místo svého konání na Moravě a ve Slezsku, což lze vysvětlit polohou těchto zemí a jejich snadnou dostupností pro bratří ze všech řádových domů a farních kostelů v provincii. Provinciální kapituly nám v nejcelistvější podobě přibližují momentální obsazení řádových domů a jména místodržících převora a jsou cenným pramenem poznání správy české řádové provincie. Zdá se, že kapituly byly v rozporu s ustanoveními generálních kapitul svolávány nepravidelně, sloužily k sběru responsí a jiných platů a jako vrcholné fórum správy provincie řešily otázky celistvosti provincie a problematických voleb převorů, byla zde pak čtena a uváděna do praxe nařízení velmistra a rhodského konventu. V neposlední řadě pak sloužily jako příhodné místo k řešení záležitostí běžné správy. Provinciální kapituly nám tedy umožňují nahlédnout hlouběji do schémat správy vlastní provincie a odkrývají nám způsoby komunikace mezi provincií a řádovým centrem na Rhodu.

NA Praha, ŘM, č. 2871, 133, 367, 1933, 2459, 2866 a 362; Acta summorum, č. 671, s. 397–398. U kapituly roku 1419 stojí za zmínku především listina, ve které si komtur v Dzierzionowie Jošt zakupuje za 70 hřiven pražských polského čísla 7 hřiven z responsí střegomské komendy, viz NA Praha, ŘM, č. 133. 607 V úplnosti se jména místodržících českého převora objevují výhradně v zápisech z kapitul: roku 1382 (Paulus de Boleslavia in terra Bohemiae, Swydigerus de Lichtnow in Polonia, Herso de Orlowecz in Moravia, Joannes de Maurberg in Austria) a 1392 (Hinco de iuveni Boleslauia locumtenens prioris per Bohemiam, Johannes 606

- 138 -

6. – NĚKOLIK POZNÁMEK O ŽIVOTĚ JOHANITÚ V ČESKÉ ŘÁDOVÉ PROVINCII

V LETECH 1310 – 1419.

6.1. – Spiritualita českých johanitů. Konstituce obrazu johanitského řádu a vytváření jeho vnitřní struktury probíhaly velmi komplikovaně. Prostředí křížových tažení sice dalo vzniknout myšlence spojení rytířství a mnišství, přesto však představa k Bohu obráceného člověka – řeholníka a přitom válečníka velmi dlouho vyvolávala váhavost v přístupu k nim.608 Dostatečnou teologickou oporu této myšlence poskytl teprve sv. Bernard z Clairvaux. Jeho pojetí nové zbožnosti přispělo k prosazení a uznání existence rytířských duchovních řádů.609 Sv. Bernard ve svých spisech akcentoval službu Kristu se zbraní v ruce, přičemž však poukazoval na možnost jednoty vojenské služby a řádového života, tedy spojení kázně a bratrské jednoty. Řehole johanitů tak do jisté míry spojuje v Citeaux nově formulovaný přísný benediktinský režim a nazírání ducha společenství a bratrství vycházející ze základů obnoveného augustiniánství. Tento nový pohled vyzdvihuje vedle myšlenky evangelia perfectionis i sílu secularis militia, potřebnou pro ochranu myšlenek církve a víry a připravenou k oběti života při tomto poslání. Především tedy zdůvodňuje existenci rytířských duchovních řádů jako catholice ecclesie defensores et inimicorum Christi impugnatores. Ze spisů sv. Brnarda z Clairvaux bylo převzato i označení, kterým byly jednotlivé rytířské řády již ve své době charakterizovány – militia Christi.610 Na rozdíl od mladšího z rytířských řádů, řádu německých rytířů, nebyl vojenský aspekt existence řádu u johanitů nikdy zcela dominantní. Existovala zde poměrná rovnováha Otzkoni in Wratislauia locumtenens in Polonia, Herso de Orlowitz locumtenens per Morauiam, Johannes Scuk (Senk) de Firstenfeld locumtenens prioris in Austria), viz CIM IV/1, č. 122, s. 175–178 a NA Praha, ŘM, č. 951. 608 FLECKENSTEIN, J.: Die Rechtfertigung der geistlichen Ritterorden nach der Schrift „De laude novae militiae“ Bernards von Claivaux. In: Die geistliche Ritterorden Europas. Hrsg. von J. FLECKENSTEIN und M. HELLMANN. Sigmaringen 1980, s. 20. 609 ELM, K.: Die Spiritualität der geistlichen Ritterorden des Mittelalters. Forschungsstand und Forschungsprobleme. In: Die Spiritualität des Ritterorden im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VII. Toruń 1993, s. 12; Srov. FLECKENSTEIN, J.: Die Rechtfertigung, s. 21.

- 139 -

vojenské stránky činnosti řádu a jeho působení špitálnického, s mírnými oscilacemi na obě strany v jednotlivých obdobích řádové historie.611 Špitálnický aspekt působení řádových členů byl vždy velmi silný a později zcela převládl. Již od počátků řádové existence byl kladen důraz právě na špitální aktivity, tedy péči o nemocné a nemohoucí, jako na hlavní aspekt existence řádu.612 Zatímco o vojenských aktivitách a rytířství se řádová statuta nezmiňují, již od nejstarších dob, tedy od 12. století, se řádoví členové zavazují ve slavnostních slibech k povinnosti sloužit Domini infirmi.613 I v době vrcholného středověku, kdy se (zvláště ve 14. století) vojenská stránka řádu výrazně prosadila, zůstávalo špitálnictví velmi silným prvkem řádové působnosti, kontinuálně překlenujíce smysl řádové existence od jeho počátků až do současnosti. Sám johanitský velmistr užíval často označení pauperum Christi custos, což symbolicky znázorňoval gestem umývání nohou chudým.614 O zvláštním vnímání vojenského charakteru řádu v jeho vlastních řadách svědčí i fakt, že od roku 1366 se z nařízení řádových statut zapovídá řádovým členům účast na lokálních konfliktech na evropské pevnině.615 Jejich boj byl vnímám pouze jako boj s nevěřícími. Sami sebe vnímali jako štít křesťanské Evropy. Jejich kříž nebyl chápán jako symbol křižáků, ale znamení slávy Boha, svatého kříže a Kristova utrpení.616 Řádové špitály měly ve své době velmi široké uplatnění. Poskytovaly dočasné přístřeší poutníkům, lidem na cestách, ale i trvalý, či alespoň dlouhodobější domov starým lidem a chudákům.617 Vedle ošetřování nemocných špitály obstarávaly i opatrování přestárlých, kterým zdejší pobyt zajistil jejich pán jako dík za dlouholeté věrné služby (tuto skutečnost ELM, K.: Die Spiritualität, s. 13, 20 a 21. TAMTÉŽ, s. 16. 612 Prosazení plného uznání johanitských špitálních aktivit ale nebylo jednoduchým procesem. Potíže s jakými se museli potýkat naznačuje bula papeže Innocence IV. vydaná v Lyonu 11. 7. 1248, kdy papež mezi jiným nařizuje všemu duchovenstvu nebránit johanitům přijímat ty, kdož se uchýlí do jejich špitálů. Opis tohoto privilegia si pražští johanité nechali pořídit ještě v roce 1409, viz NA Praha, ŘM, č. 2306. 613 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 76. Podobu slavnostního slibu a přijímacího rituálu do řádu podrobně přináší WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 98–99. 614 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 83, 85; RILLEY-SMITH, J.: The Knigts of St. John, s. 331–338. 615 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 103. 616 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 76; RILLEY-SMITH, J.: The Knigts of St. John, s. 254–255. 610

611

- 140 -

máme například bezpečně doloženu v papežské vizitaci z roku 1373 i v Čechách), nebo si je často zajistili sami dřívějším štědrým darem řádu.618 Johanitská řehole přináší velmi zajímavý prvek středověkého pohledu na nemocného. Obecný pohled na nemoc a nemocné v teologických pracích a víře lidí osciloval mezi dvěma póly, mezi chápáním nemoci jako následku hříchu a tedy božího trestu a obrazem nemoci jako boží zkoušky, milosti Boží a vyznamenání.619 Johanité se ve vnímání ubohých a nemocných až vymykají z prototypu rytířských řádů a blíží se ideálu hospitalitas et misericordia – pohostinnosti a milosrdenství.620 Nemocní i chudí jsou označováni jako domini nostri pauperi – naši páni chudáci.621 Tato myšlenka pochází z textu řehole benediktinských mnichů, kde je v kapitolách 36 a 53 uvedeno, že povinnost starosti o nemocné, ale i hosty, vychází ze slov Kristových: „Byl jsem nemocný a navštívili jste mne. Byl jsem pocestný a přijali jste mne. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste to učinili” (Mt 25,36; 25,40; 25,35).622 To se dotýká ve středověku velmi rozšířené myšlenky, která hlásala, že ti nejnižší v říši Kristově povýšeni na vyšší stupeň.623 V tomto bodě se johanité již velmi blížili pojímání mendikantských řádů, které předcházeli, a které tuto myšlenku plně rozvinuly a dovedly ještě dále v ideálech chudoby a obětování se službě Bohu. I v johanitském pojetí je obsequium pauperum, tedy služba ubohým a nemocným, chápána jako čestná služba Kristu, vrchnímu pánu řádu, kterému se řádoví členové zavazují sloužit při vstupu do řádu. Ve vztahu k nemocným je pro johanity charakteristické ještě jedno ustanovení, a to – pro nemocné není i to nejlepší nikdy dost dobré. Ve středověku to znamenalo, že johanité do svých služeb ve LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 85; WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen, s. 26–29. Inquisitio, s. 22; srov. LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 89. 619 PROBST, Ch.: Das Hospitalwesen in hohen und späten Mittelalter und die geistliche und gesellschaftliche Stellung des Kranken. In: Medizin im mittelalterischen Abendland. Wege der Forschung. Bd. 363. Hrsg. von G. BAEDER und G. KEIL. Darmstadt 1982, s. 263. 620 ELM, K.: Die Spiritualität, s. 16. 621 PROBST, Ch.: Das Hospitalwesen, s. 265; WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Maltézský řád dnes. Praha 1995, s. 10. 622 Řehole sv. Benedikta latinsky a česky (dále jen Řehole sv. Benedikta). Praha 1993, s. 24, 134–135, 158–159. 623 GUREVIČ, A.: Nebe, peklo, svět. Cesta k lidové kultuře středověku. Praha 1996, s. 318–320, 324; Srov. TÝŽ: Kategorie středověké kultury. Praha 1978, s. 14. 617

618

- 141 -

špitálech přijímali i židovské a muslimské lékaře, kteří byli ve své době na mnohem vyšší úrovní, nežli jejich evropští kolegové.624 Základní myšlenka, na které je postavena veškerá řádová aktivita v tomto ohledu, smysl a charakter řádu, je velmi prostá a nacházíme ji opět v benediktinské řeholi: „Nemocným ať se především a nade vše věnuje péče, takže se jim slouží, jakoby se skutečně (sloužilo) Kristu, neboť On řekl: Byl jsem nemocen a navštívili jste mne“ (Mt 25,36).625 Na rozdíl od mnohem prestižnější vojenské služby to byly především špitální aktivity, které zviditelnily některé výjimečné osobnosti, z nichž několik se zařadilo i do řad pantheonu světců středověké Evropy, i když většinou nedosáhli výraznějšího obecného rozšíření a uznání. Nejznámějšími johanitskými světci jsou sv. Ubaldeska z Calciamaia (†1206) a sv. Toscana z Verony, ačkoliv ta zřejmě nebyla přímo členkou řádu, mezi řádové světce pak bývá řazen i sv. Ugo z Ženevy (oba posledně jmenovaní zemřeli ještě před rokem 1310, kdy řád přesídlil na Rhodos). V průběhu 14. století tak již do popředí vystupuje pouze sv. Flora (†1347) z domu v Beautien–en–Quercy, která byla svatořečena již roku 1360 a dokonce se jako jediná prosadila do obecnějšího povědomí a vytvořil se celý kult jejích zázraků a úcty k ostatkům. Ani u ní však není spolehlivě doloženo, zda byla přímou členkou řádu.626 Pod tlakem papežské kurie došlo již na počátku 14. století k velkému vzepětí řádové vojenské aktivity. Za neustálých snah papežů o oživení myšlenky křížových výprav a oživení řádové aktivity ve Středomoří (zvláště po pádu poslední křižácké bašty Akonu roku 1291 a dobytí Kypru Turky roku 1310) byla tato idea periodicky připomínána. Nejsilněji pak byla akcentována v 60. a 70. letech 14. století za pontifikátů Urbana V. (1362 – 1370)a Řehore XI. (1370 – 1378). To však nebránilo rozvoji širokých špitálních aktivit řádu a jeho vlastní spirituality v evropských provinciích řádu. WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Maltézský řád, s. 6–7, 10–11. Řehole sv. Benedikta s. 24, 134–135. 626 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 83–84; srov . RILLEY-SMITH, J.: The Knigts of St. John, s. 241 či ELM, K.: Die Spiritualität, s. 10. 624

625

- 142 -

6.2 – Johanitské špitály v české řádové provincii.

Se spiritualitou řádu a jejich pohledem na nemocné je úzce spojena činnost johanitských

špitálů. Vnitřní skladbě špitálu, tedy počtu jeho chovanců, věnoval pro českou řádovou provincii pozornost již Libor Jan, který uvádí, že jejich počet se většinou pohyboval kolem biblického čísla dvanáct.627 Německý historik Berthold Waldstein-Wartenberg se již roku 1975 pokusil ve své stati Die kulturellen Leistungen des Grosspriorates Böhmen-Österreich im Mittelalter zmapovat řádové špitály v české provincii, jeho údaje jsou však velmi torzovité. Nalézáme zde údaje pouze o špitálech ve slezské Vratislavi a Lwówku, Strakonicích a Mladé Boleslavi v Čechách, špitálu v rakouském Enns a menších zařízeních špitálního charakteru ve Vídni, Fürstenberku a špitálu nedaleko Mailberku, dále o pravděpodobných špitálech v Praze, Kladsku a v rakouském Unter-Laa.628 B. Waldstein-Wartenberg neuvádí řádový špitál zřízený v Českém Dubu (Světlé), založený na počátku 70. let 14. století, o němž se hovoří v testamentech českého převora Jana ze Zvířetic roku 1371.629 Nezná ani existenci špitálu ve slezské Střegomi, o jehož existenci jsme informováni díky sporu tamních johanitů s karmelitánským řádem o stavbu nepovoleného kláštera v johan itské farnosti roku 1388. 630 Třetím špitále m, který B. Waldstein-Wartenberg nezná, je špitál v Žitavě, o němž se hovoří ve zbožném odkazu žitavského měšťana Kunyla Pouse zdejší komendě roku 1401.631 Zmíněna není ani existence

Více viz JAN, L.: Účet starobrněnského špitálu, s. 16–17. WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen, s. 26–28. M. STARNAWSKA: Duszpasterstwo, s. 122–123 ve Slezsku zná ve Slezsku pouze špitály v Hlubčicích, Kladsku a Lwówku, přičemž vyjadřuje pochybnosti nad existencí dalších. 629 NA Praha, ŘM, č. 2233, 2836, 2820 a 2516. 630 NA Praha, ŘM, č. 23. V roce 1405 se v pramenech objevuje i jméno mistra zdejšího špitálu Jokuše Molnera, viz NA Praha, ŘM, č. 26. 631 NA Praha, ŘM, č. 2861. 627

628

- 143 -

špitálu v Kroměříži a ani zisk městského špitálu v Opavě roku 1359.632 B. WaldsteinWartenberg pak nezná ani špitál na Starém Brně.633 Jeho pozornosti tedy unikla téměř polovina špitálů spravovaných johanity v české provincii. Ze špitálů citovaných B. Waldsteinem-Wartenberkem se z pramenů dozvídáme mnohem více i o špitálu ve Strakonicích.634 Špitál v Kladsku je zde zmiňován výhradně v souvislosti s ustanoveními pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic ve věci urovnání sporu mezi johanitskou farností v Kladsku a nově příchozím řádem augustiniánů kanovníků na počátku 50. let 14. století.635 Ani jemu není věnováno více místa. Ostatní B. WaldsteinemWartenberkem uváděné špitály nacházíme v pramenech spíše ojediněle či vůbec. V případě rakouského Mailberku pak nalézáme v pramenech také zcela opominutou zmínku o zbožném odkazu ve prospěch zde situovaného johanitského chorobince z roku 1328.636 Z dalších uváděných lokalit jsme informováni pouze o Vratislavi, kde johanité získávají ve 30. letech 14. století do správy špitál sv. Božího těla před svídnickou branou.637 U komendy P. Marie pod řetězem v Praze pak přesvědčivě dokázala Zdeňka Hledíková, že zde řádový špitál nebyl.638 Ostatní B. Waldstein-Wartenberkem uváděné špitály se v pramenech v průběhu 14. a na počátku 15. století neobjevují. Závěrem lze tedy konstatovat, že johanité v závěru druhého desetiletí 15. století pečovali v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Rakousku prokazatelně nejméně o deset

Existenci johanitského řádu v Kroměříži věnoval pozornost J. SVÁTEK: Johanité v Kroměříži, s. 25–40. O Opavě více viz strana 61 a 62 a JAN, L.–PRIX, D. 2005: Opava, s. 557–562. 633 Historii starobrněnského špitálu od 13. století podali J. VODIČKA: Nově objevený pramen, s. 164–168; TÝŽ: Počátky špitálu sv. Ducha, s. 161–204 a J. ŠILHAN: Listina Přibyslava z Křižanova, s. 145–158; nověji L. JAN: Starobrněnští johanité, s. 21–31; TÝŽ: Brno-Staré Brno, s. 202–205, na nějž navazují práce J. MITÁČKA: Příspěvek, s. 51–59; TÝŽ: Starobrněnští johanité a jižní Morava, v tisku 634 Věnují se mu nověji práce M. SVOBODY: Hospodaření strakonické komendy, s. 1–21; TÝŽ: Strakonická komenda, s. 145–157 a J. MITÁČKA: Čeští johanité, s. 153–169. 635 RBM V, č. 1208, s. 580 – 582. 636 NA Praha, ŘM, č. 2075. 637 BORCHARDT, K.: Die Johanniter in Schlesien, s. 168. 638 HLEDÍKOVÁ, Z.: Pražské klášterní špitály od 13. do počátku 15. století. In: Documenta pragensia VI/1, 1987, s. 75–76. I v novější literatuře se ale přesto udržuje omyl o jeho existenci, viz SVOBODNÝ, P. – HLAVÁČKOVÁ, L.: Pražské špitály a nemocnice. Praha 1999, s. 11. 632

- 144 -

špitálů či jiných institucí pečujících o nemocné a nemohoucí. Existenci dalších pak nelze vyloučit. 6.3 – Johanitské školy.

Johanité věnovali velkou pozornost také vzdělání. Řád z čistě praktických důvodů

podporoval mladé chlapce ve studiu na školách a také na univerzitách. Na univerzitách bylo řádový m č le nům ve středoevropském prostoru umožňováno předevš ím vzdě lá n í z kanonického či světského práva, neboť světští právníci byli příliš drazí. S ohledem na špitální charakter řádu pak samozřejmě největší podporu mělo v řádu studium lékařství. Vzdělávání řádových členů zaštítila svými rozhodnutími i papežská kurie. Roku 1356 papež Innocenc VI. vydal řádu speciální povolení utvořit kolegium pro bratry, kteří budou studovat kanonické právo na univerzitě v Paříži.639 Papež Urban V. zase na žádost Karla IV. roku 1366 povolil přednášky doktorů teologie v pražských řádových domech. Ačkoliv zde nejsou johanité přímo jmenováni, není důvod se domnívat, že by toto ustanovení jimi nemohlo být následováno. Přímo v matrikách univerzit máme doloženy johanity jako stipendisty ve Vídni, Paříži a Toulouse, dále v Praze a Krakově.640 Čeští johanité svou pozornost zaměřovali nejvíce na nižší školství. U většiny řádových domů víme o existenci školy. Nejvíce škol máme doloženo ve Slezsku, povětšině byly založeny již ve 12. století: ve Střegomi, Břehu, DzierŜoniowě, Złotoryji, Lwówku, Hrobníkách, Koźle, Malé Olešnici a Vratislavi.641 Maria Starnawska charakterizovala výuku na těchto školách jako elementární, přičemž se ovšem mylně domnívá, že mimo mimořádně LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 86. WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen, s. 31. 641 Johanitským školám v české provincii se prozatím nejpodrobněji věnoval B. WALDSTEIN-WARTENBERG: Die kulturellen Leistungen, s. 29–31. Jeho výčet je ovšem opět jako v případě johanitských špitálů neúplný. Ve své studii uvádí především údaje týkající se vzniku školy ve 13. století a posléze se věnuje již novějším zprávám ze století 15. a 16. s odkazem na literaturu, ze které čerpal. M. STARNAWSKA: Duszpasterstwo, s. 119 a 122 hovoří o existenci školy při vratislavské komendě od poloviny 14. století a o potvrzení existence škol ve 14. a na počátku 15. století u dalších řádových domů: v Hlubčicích (již na konci 13. století), Střegomi (okolo roku 1310), 639

640

- 145 -

bohatou vratislavskou knihovnu nenalezneme v johanitských knihovnách jiné knihy než liturgické.642 Velký odkaz knih Konráda z Kladska žitavské komendě roku 1349 nám ve vlastnictví tohoto johanity dokládá i knihy právnické a historické.643 V dokladech ze 14. století vystupuje ve Slezsku přímo v pramenech pouze škola v Břehu, která je za přispění komturů v Zawadnu a Vratislavi obnovována roku 1376. 644 B. Waldstein-Wartenberg uvádí ještě spojení školního rektora ve Střegomi s úřadem městského písaře ve 14. a 15. století, spor o zachování školy ve Lwówku roku 1387 a existenci školy v Złotoryji roku 1330.645 Velmi zajímavá je také zpráva o existenci školy ve Vratislavi roku 1326 a založení nové školy mezi léty 1360 – 1390, přičítané známému komturu Janu Očkovi z Vratislavi.646 Daleko více zpráv máme o školách v Kladsku a Žitavě. Význam johanitské školy v Kladsku nám naznačuje skutečnost, že svou cestu za vzděláním zde měl okolo roku 1310 započít i pozdější pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. 647 Měla být založena již ve 13. století.648 Komenda v Žitavě měla založit svou školu roku 1310, ale teprve od roku 1352 získal zdejší komtur právo jmenovat školního rektora.649 O vzdělanosti bratří řádových domů v Kladsku a Žitavě nám napovídají i knižní dary, hojně komendě odkazované řádovými duchovními. Již v roce 1337 v Žitavě český převor Havel potvrzuje žitavské komendě dar dvousvazkové bible a jednosvazkového passionálu od Kladsku (okolo roku 1310), Břehu (před rokem 1367), DzierŜoniowě (Reichenbachu – před rokem 1383) a Lwówku (Lemberku – roku 1405). 642 STARNAWSKA, M.: Duszpasterstwo, s. 122; o vratislavské johanitské knihovně TÁŽ: Die mittelalterliche Bibliothek, s. 241–252. 643 NA Praha, ŘM, č. 2853; RBM V, č. 731, s. 369–370. Potvrzuje to i LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 81. 644 NA Praha, ŘM, č. 549. Dohodu uzavírá v Břehu český převor Ziemovit Těšínský s tamní městskou radou. Komtur v Břehu měl právo prezentovat školního rektora a sakristiána. 645 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen, s. 29. 646 TAMTÉŽ s. 30 navíc píše, že komtur Jan Očko z Vratislavi měl nejspíše na univerzitě v Praze získat doktorát. 647 Cancellaria Arnesti, s. 480. Srov. VYSKOČIL, J. K.: Arnošt z Pardubic, s. 386. Blízký vztah arcibiskupa Arnošta z Pardubic k johanitskému řádu je přičítán názoru, že měl v mládí studovat právě v kladské johanitské farní škole. Ve zdejším johanitském kostele mělo dojít i k zázraku zjevení P. Marie, který jej měl obrátit na správnou cestu zbožného života, viz VYSKOČIL, J. K.: Arnošt z Pardubic, s. 183 či CHALOUPECKÝ, V.: Arnošt z Pardubic, s. 26. 648 Ve 14. století známě i jména několika rektorů: kněze Jana (1363), mistra Mikuláše Mulsteina (1363) a dalšího laika Michaela Reiwstra (1379 – 1391), viz WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen, s. 30.

- 146 -

br. Konráda z Kladska, homiliáře od Mikuláše z Hirschfeldu, antifonáře od Merklína a od kaplana této komendy Mikuláše „Sumy ctností a hříchů“, a zakazuje komturům si tyto knihy přisvojit a bratřím nařizuje mu podobný úmysl komtura oznámit.650 Již uváděný br. Konrád z Kladska pak učinil velký odkaz téže komendě ještě roku 1349, kdy v přítomnosti českého převora Havla z Lemberka na provinciální kapitule konané v komendě v Českém Dubu v listopadu 1349 daroval domu v Žitavě a jeho bratřím velký počet knih. 651 Uvádí se na 13 liturgických a teologických knih (včetně dvousvazkové bible), ale rovněž knihy právnické a historické.652 Jednalo se o soubor u jedince velmi ojedinělý, který nám umožňuje výjimečný pohled do světa johanitského učence.653 V Čechách víme roku 1373 o rektoru školy v Manětíně a podrobně jsme informování o školách v největších řádových domech – Praze a Strakonicích.654 Komenda v Praze uvádí 27 žáků s různými povinnostmi (jmenují se zde školmistři, zpěváci na kůru, sedm ministrantů, kustodi, zvoníci, svíčníci, korouhevníci a sloužící v kostele). Klášter ve Strakonicích zaopratřuje čtrnáct žáků, kteří na svátky (vyjma neděl) zasedají ke stolu a jedenadvacet žáků v klášteře nestolujících, ale jídlem obstarávaných. Pro školy v Praze a Manětíně znamenal zánik počátek husitských válek.

TAMTÉŽ. Školního rektora je zde doložen teprve roku 1409, viz NA Praha, ŘM, č. 2866. NA Praha, ŘM, č. 2849. 651 RBM V, č. 731, s. 369–370. Dar knih máme doložen i roku 1419, kdy na provinciální kapitule v Brně odkazuje Vavřinec, kazatel komendy v DzierŜonowě všechny své knihy komendě ve Lwówku, viz NA Praha, ŘM, č. 367. 652 NA Praha, ŘM, č. 2853; RBM V, č. 731, s. 369–370. Jmenovitě se uvádějí „... libros ... ad sacrarum maiorem intelligenciam scripturam, bibliam in duobus voluminus, passionale, racionale, omiliare, scolasticam historiam, britonem, primam partem Summe Thome, Distinciones Mauricii, quartam Sentenciarum cum Exposicione, Quadragesimale Jacobini, conpndium theoloyce veritatis, Lumen anime, Claustrum anime, Summam Henrici et Cronicam Romanorum…“. 653 Srov. LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 87 či podrobný výčet u WALDSTEIN–WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen, s. 32. Jako sběratel knih byl později znám i pozdější český převor Jošt z Rožmberka (1427 – 1466), který sám psal vědecká pojednání, traktáty aj. Oba jsou jen dokladem toho, že i mezi johanity můžeme nalézt výjimečně vzdělané osobnosti. 654 Inquisitio, s. 22 (Praha), 42 (Manětín – rektor Matěji, řečený Keclín z Kostolomlat) a 50 (Strakonice). Ve Strakonicích se uvádí i scholasticus br. Mikuláš. Jméno školního rektora známe i v Praze, kde je v letech 1392 – 1401 rektorem nejdříve bakalář teologie (později i magister in artibus) Ludvík, viz TOMEK, W. W.: Základy starého místopisu, Sv. II, s. 229 a Sv. III, s. 21; Soudní akta III, s. 39 (č. 155) a IV, s. 29–30 (č. 68). 649

650

- 147 -

V rakouské části provincie víme ve 14. století o školách v Mailberku a Harassu.655 Zajímavá jsou ustanovení listin o zbožných donacích řádu a darech do pitančního fondu, kde nacházíme i zmínky o zaopatřování žáků johanitských škol.656 Roku 1407 se například hovoří o almužnách žákům johanitské školy ve Strakonicích.657 V testamentech českého převora Jana ze Zvířetic roku 1371 se zase uvádí příspěvek 4 kopy pražských grošů na šaty chudým žákům ve škole u pražského konventu.658 Také při donaci roku 1414 ve Vratislavi můžeme nalézt informace o darech na nové oblečení řádových bratří, přičemž staré oděvy připadnou chudým žákům tamní školy.659 I v menších domech lze doložit vlastnictví misálu. Řada větších domů pak byla poměrně dobře vybavená.660 Dochované inventáře johanitských knihoven a archivů uvádějí bible, kopie statut, dále breviáře, žaltáře, rituály ke křtům, sňatkům a jiným církevním úkonům. Doloženy jsou i knihy přímo v osobním vlastnictví bratří, vedle breviářů je zde množství knih obecné povahy – románů i kronik. Tyto knihy po smrti majitele často přecházely do majetku komendy.661 Například roku 1366 máme doložen v Žitavě spor mezi Mikulášem, plebánem v Eibau, a Janem Winerusem, plebánem v Ruppersdorfu, o lán polí a cestovní brevíř po Mikulášově bratru Petru, dříve plebánu v Ruppersdorfu.662 Podobný spor máme doložen i v Praze roku 1392, kdy jej vedla pražská komenda s klášterem karmelitánů.663

WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen je nezná a uvádí pouze existenci školy ve Fürstenfeldu, ale až pro 2. čtvrtinu 14. století. V Mailberku je roku 1358 zmiňován plat 12 šilinků rektoru školy a v Harassu se roku 1350 mluví při stanovování podmínek nadace v tamním johanitském kostele sv. Pankráce o platu chudým a škole, viz NA Praha, ŘM, č. 1412–1414 a 1397. 656 Viz MITÁČEK, J.: Funkce pitanciáře, s. 34. 657 NA Praha, ŘM, č. 2462. 658 NA Praha, ŘM, č. 2233. 659 NA Praha, ŘM, č. 2870. 660 Řada rukopisů se dochovala v maltézské knihovně v pražském Velkopřevorském paláci, viz PETR, S.: Rukopisný fond, s. 49–71. 661 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 81. 662 NA Praha, ŘM, č. 2855 a 2856. 663 Soudní akta III, s. 5 (č. 17), 11 (č. 42 a 43), 18–20 (č. 77, 82 a 87) a 24 (č. 108). Roku 1404 je za podobnou knihu (liber viatici) dlužen Ondřej, plebán v johanitském kostele ve Velence, viz Soudní akta IV, s. 303 (č. 7). 655

- 148 -

Z výjimečných osobností johanitského řádu ve 14. století stojí za zmínku alespoň někteří. Například Pietro de Imola, kancléř a sekretář velmistra v letech 1323 – 1327, který byl právníkem ještě před vstupem do řádu. Naopak Bertran de Tarragona se stal doktorem kanonického práva roku 1349 již jako řádový člen. Další johanita, Gautier le Gras, se dokonce stal roku 1389 děkanem fakulty kanonického práva v Paříži, později byl převorem rhodského konventu a jedním z volitelů papeže Martina V. roku 1417. Jeho kariéra je však na johanitu až příliš výjimečná. Přesto lze konstatovat, že řada johanitů byla nejenom vysoce vzdělaná, ale také kulturně založená. Nejznámější osobou v tomto ohledu je patrně velmistr Juan Fernandez de Heredia (1377 – 1396), který sbíral řecké rukopisy a sám kompiloval historické dílo.664 Jiný johanita ve stejné době – Jean de Hesdin, mistr teologie, překládal Valeria Maxima a psal v době církevního rozkolu polemiku proti Petrarkovi (na obhajobu Avignonu a Francie).665 Prokazatelně také řada dalších řádových bratří sepisovala kázání a traktáty. Na území české provincie sice nenalezneme osobnosti srovnatelného formátu, ale i zde vznikala přinejmenším pozoruhodná umělecká díla. Stále nebyla uzavřena diskuse nad možností hypotézy, že by členem řádu mohl být autor České rýmované kroniky, takřečený Dalimil.666 Básníkem byl ve stejné době nesporně vídeňský komtur Johann von Frankenstein, který znal současnou šlechtickou literaturu, eposy a rytířské romány 13. století a okolo roku 1300 sepsal spis „Der Kreuziger“. Zajímavou osobností pak zřejmě byl i kroměřížský komtur Bertold, který měl být vynikajícím kazatelem a přítelem olomouckého biskupa Jana ze Středy.667 Jistého vyjádření svých uměleckých ambicí dosáhli johanité i v architektuře svých domů, ve výzdobě, malbách a sochařských dílech v interiéru svých kostelů (zde je třeba uvést LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 86–87. Více viz VIVES, J.: Juan Fernandez de Heredia, s. 121–192 či LUTTRELL, A.: Greek Histories translated and compiled for Juan Fernandez de Heredia. Master of Rhodes 1377–1396. In: Speculum 36, 1360, s. 401–407. 665 LUTTRELL, A.: Jean and Simon de Hesdin: Hospitallers, Theologians, Classicist. In: Recherches de theologie ancienne et medievale, 1957, s. 137–140. 666 S tímto názorem pracuje především T. EDEL: Příběh johanitského komtura. Praha 2000. 667 TADRA, F.: Cancellaria Johannis episcopi Olomucensis (1364 – 1380). Briefe und Urkunden des Olmützer Bischofs Johann von Neumarkt, In: AÖG LXVIII/28, 1886, s. 43–44 a č. 108, s. 93–94. Srov. SVÁTEK, J.: 664

- 149 -

především unikátně dochovanou výzdobu strakonického hradu, či strakonickou madonu cca. z let 1330 – 1340 aj.).668 Celkově tedy víme v české řádové provincii o existenci nejméně jedenáct škol, které vystupují přímo v pramenech, přičemž předpokládaný počet byl nepochybně větší. Lze tedy říci, že ačkoliv česká řádová provincie nedala (pokud nepřijmeme spornou teorii o příslušnosti autora Dalimilovi rýmované kroniky k johanitskému řádu) českému kulturnímu prostředí osobnost srovnatelnou s jinými řádovými převorstvími, na úrovni nižšího školství johanité vybudovali kvalitní síť škol, které svým počtem nemají v rámci řádu v celé Evropě obdobu a představují v jeho struktuře jistý extrém.669 6.4 – Johanitské kněžstvo, konfraternita a svěcení svátků.

Podobně extrémní jako v počtu škol je pro českou řádovou provincii charakteristická

situace i v četnosti řádového kněžstva. Zcela převažuje počet kněžích nad rytíři, kteří navíc často dosahují vysokého věku, anebo jsou nepostradatelní jako představitelé řádové hierarchie nebo správci řádového majetku.670 Zvýšený počet kněží je chápán především jako reakce na skutečnost, že z říše i českých zemí odcházelo na Rhodos a jinam do Středomoří k vojenské službě mnohem méně bratří, nežli tomu bylo například z Francie, Itálie či Anglie.671 Tato skutečnost byla pociťována již ve své době a bylo na ni nejednou poukazováno.672 Kněžská Johanité v Kroměříži, s. 31–32 či NEUMAN, A.: Z dějin bohoslužeb v době předhusitské. Hradec Králové 1922, s. 14. 668 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen, s. 33–38; k jednotlivostem především studie: RICHTER, V.: Maltézský kostel P. Marie v Praze, s. 40–62; POCHE, E.: Strakonický hrad, s. 30–46; DVOŘÁKOVÁ, V.: Nový objev, s. 20–24; DVOŘÁKOVÁ, V. – MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, A.: Nástěnné malby, s. 273–304 či JAN, L. – JESENSKÝ, V.: K funkci a stavební podobě, s. 75–86. 669 LUTTRELL, A.: The spiritual Life, s. 86. 670 O tom lze mnoho důkazů nalézt v edici protokolu papežské vizitace (NOVOTNÝ, V: Inquisitio. Praha 1900). V některých jednotlivostech viz EMLER, J.: O stavu rytířského řádu, s. 192–199; nověji MITÁČEK, J.: Ziemovit, těšínský kníže, s. 46–50, kde je uvedeno, že z celkového počtu bratří na území pražského arcibiskupství (113) bylo pouze 33 rytířů, ale naopak 74 kněží, dále dva jáhnové, dva podjáhni a dva akolité. 671 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 89. 672 Inquisitio, s. 10–12; Srov. EMLER, J.: O stavu rytířského řádu, s. 192. Zjistit možnost odvodu bratří rytířů ke službě na východ byl jeden z hlavních důvodů papežské vizitace v pražském arcibiskupství v roce 1373. Pozdější listinné doklady ze 14. století o neochotě opouštět zázemí evropských převorátů, zde tedy českého, viz MITÁČEK, J.: Čeští johanité a papežské schizma, s. 49.

- 150 -

služba tedy byla do jisté míry chápána jako kompenzace tohoto prohřešku. Celkem však situace právě v českém převorství, i vzhledem k již zmíněnému přístupu ke kněžské službě uvnitř řádu, je v celořádovém měřítku považovaná za velmi vyjímečnou (podobná je pouze v převorství Francie a Alamania). Pozice johanitského kněze byla velmi specifická. Na řádové kněze byly kladeny při vstupu o řádu vysoké požadavky. Bylo nařízeno, že uchazeč musí dříve působit v nějakém jiném „menším“ řádě a před přijetím pobývat po celý rok v některém z řádových domů. Johanité se nemohli stát podjáhny před dovršením 18 let, jáhny před 22 rokem a knězi před završením 28 roku věku. Poté však vedle všeobecného statusu a povinností kněze směli johanitští kněží užívat mnohá speciální privilegia a výjimky udělené řádu jako instituci, například byli vyjmuti z biskupských pravomocí či směli vykonávat církevní obřady v místech pod interdiktem.673 Ačkoliv měli být kněží sociálně v rámci řádu podřízeni rytířům, v české řádové provincii často vedle různých výhod mohli navíc zastávat funkce v řádové hierarchii, dokonce se mohli stát i představenými jednotlivých řádových domů (roku 1373 je na území pražského arcibiskupství ve dvanácti vizitovaných domech prokazatelně sedm komturů – kněží).674 Řád se zaměřoval na městský prostor, městské obyvatelstvo, ale prováděl také vnitřní kolonizaci země.675 V místech, kam přišel, vznikaly řádové kostely, ve kterých sídlili řádoví kněží (mnohé malé řádové komendy byly ve skutečnosti inkorporované kostely, osazené nejspíše minimálním počtem tří bratří, většinou pouze knězi – u nás to byly zmíněného roku 1373 například oba domy v Mladé Boleslavi, tedy sv. Jan Křtitel a sv. Jan, či komendy v Pičíně a Hersfeldu).676 U kostelů pak byly zakládány další oltáře dotované zbožnými dárci, nebo zde případně vznikaly špitály či školy. Naopak některé kostely byly zakládány či LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 78–79. EMLER, J.: O stavu rytířského řádu, s. 193–199; nověji MITÁČEK, J.: Ziemovit, těšínský kníže, s. 46–50. 675 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen, s. 24–25. 676 EMLER, J.: O stavu rytířského řádu, s. 193–199; nověji MITÁČEK, J.: Ziemovit, těšínský kníže, s. 46–50. 673

674

- 151 -

inkorporovány řádu u špitálů, které johanité přebírali do své správy (například v Brně či v Opavě). Mnohé komendy čítaly zase tolik bratří – kněží, že mohly sloužit i jako kolegiátní zádušní kaple (například komenda v Kladsku, která měla třináct řádových kněží – pouze jediného rytíře – a další tři světské kněze a dva kleriky placené za denní zpívané mše; řádový dům v Malé Olešnici, který měl od roku 1385 celkem osm řádových a dalších šest světských kněží pro potřeby hodinek a mší sloužených v tamním johanitském kostele, a lze to nepochybně předpokládat u největších řádových domů v Čechách – v Praze a ve Strakonicích či v Rakousku – v Mailberku).677 I u johanitů nalézáme také instituci tzv. confratres – tedy spolubratří. Máme několik dokladů o existenci těchto jakýchsi sekulárních bratří i v české řádové provincii ve 14. a na počátku 15. století. Udělování konfraternity johanitského řádu bylo až do roku 1335 v pravomoci převora provincie a jím pověřených komturů. Od tohoto roku ale plně přináleželo velmistru a jím bylo teprve delegováno na příslušné řádové představené.678 Otázkou vymezení termínu confrater jako spolubratr se zabýval především Anthony Luttrell, který dospívá k názoru, že lze hovořit o spojení s řádem v modlitbách, o výhodách spojení hmotného a duchovního, avšak nikoliv o členství v něm.679 Co se týká vlastních případů udělení konfraternity johanitského řádu v české řádové provincii, nalézáme jich několik. Například roku 1334 potvrzuje přijetí do bratrstva svému měšťanu Jakubu Unsanangatovi městská rada v rakouském Fürstenfeldu, zatímco v roce 1361 uděluje konfraternitu ve Světlé Mikuláši Herdanovi z Lemberka a jeho ženě Markétě sám český převor Havel z Lemberka.680 O možné konfraternitě udělené další ženě se dozvídáme LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 79; Inquisitio, s. 67–68; EMLER, J.: O stavu rytířského řádu, s. 199 či MITÁČEK, J.: Ziemovit Těšínský, s. 34, pozn. 122. 678 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 103–104, kde uvádí i podobu přijímacího rituálu. Pro českou provincii měl menší pravomoc po svém jmenování kaplanem Rhodu a visitátorem české a uherské provincie roku 1412 br. Johann Schweidler z Patzkorw, doktor dekretů, který mohl udělit konfraternitu 50 osobám obého pohlaví, viz AOM, Cod 339, fol. 156v–157r, Kopiáře, č. 242, s. 198–199. 679 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 89 680 NA Praha, ŘM, č. 2076 a 2431; RBM IV, č. 1005, s. 602. Přímo se uvádí účastenství na „…missis, vigiliis, ieiuniis, elemosinis, oracionibus, castigacionibus et effusione sa(n)guinis ... nec non aliis piis operibus...“. 677

- 152 -

v případě paní Afry z Vlkonic, která měla po svém daru strakonické komendě a špitálu roku 1337 získat právo být pohřbena jako řádová sestra.681 V průběhu kostnického koncilu pak 4. dubna 1415 uděluje velmistr Philibert de Naillac řádovou konfraternitu Jindřichu, knížeti slezskému a Velkohlohovskému. 682 O přítomnosti přestárlých confratres můžeme uvažovat i v případě sedmi donates uváděných v pražské komendě P. Marie pod řetězem v protokolu papežské vizitace roku 1373.683 V jednom případě se dokonce hovoří o člence řádu a to v Žitavě roku 1404 o Gele Niebelschützové, jejíž dar tamní komendě potvrzuje český převor Jindřich z Hradce.684 V početně obsazených domech, zvláště při větším počtu bratří – kněží, se nepochybně stával bohatším i duchovní život jeho obyvatel. Liturgický režim johanitů byl zpracován velmi podrobně. Statuta upozorňovala i na jednotlivosti, jako například na výzdobu a vybavení kaplí a kostelů, nebo také na dodržování postů, svátků, režimu oblékání, poklekání, procesí či služeb v nemocnících a útulcích aj. Především bohoslužby zabíraly většinu dne johanity. Ve větších domech máme doloženu dignitu převora – staršího bratra pečujícího o kostel, ornamenty, ornáty, knihy a jiné vybavení domu. Zachovalo se také nařízení, že má být kostel ve dne i v noci osvětlen. 685 Každou noc pak pět knězů předčítalo ze žaltářů pro chválu řádových dobrodinců. Samotným denním pobožnostem předcházelo patnáct žalmů. V případě, že bratří (laici) neuměli číst, museli denně odříkat 150 otčenášů v deseti různých hodinách místo předčítání (výjimečně směli odříkat všech 150 otčenášů NA Praha, ŘM, 2413; RBM IV, č. 402, s. 162–163. AOM, Cod 338, fol. 150r. Kopiáře, č. 272, s. 225–226. Je mu uděleno účastenství na řádových spirituáliích, které je vztaženo i na jeho rodiče (… facientes vos, qui anno quolibet in festo nativitatis sancti Johannis baptiste nostre domui libram unam cere dare, …, ac parentes vestros participes in omnibus bonis spiritualis, oracionibus, ieiuniis, missis, elemosinis, suffragiis, vigilis et quibuscumque aliis piis operibus, que fuerunt in nostro ordine …) 683 Inquisitio s. 22. 684 NA Praha, ŘM, č. 362. O johanitkách zatím pouze velmi zkratkovitě WALDSTEIN–WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 104–105. 685 Když v roce 1385 protivelmistr Riccardo Caracciola potvrzoval v kostele P. Marie při komendě v Malé Olešnici nový počet kněží sloužících hodinky a mše, říká se v listině, aby zde rovněž dnem i nocí (die noctuque) setrvávali k službě bohu a konali zpívané hodinky: primam missam beate Marie virginis in autora, secundam vero missam pro fidelibus defunctis et terciam missam diei horis debitis at competemtibus singulis diebus…, viz AOM, Cod. 281, fol. 67r–68r, Kopiáře, č. 132, s. 107–108. 681 682

- 153 -

najednou). Pokud by bratr na ranní pobožnost nevstal, byly i u johanitů stanoveny sankce, a to takové, že tento bratr daný den zůstával pouze o chlebu a vodě.686 Velké množství cenných informací pro poznání podoby johanitských obřadů a liturgie nám přináší breviář pražského konventu, vyrobený nejspíše na objednávku pražského převora Petra roku 1398.687 Text breviáře obsahuje jednotlivá officia k svátkům liturgického roku a řadu dalších doprovodných poznámek a informací (lekcí, orací, kapitul, kantik, hymnů, kolekt, antifon, responsorií a versikulů). Nesloužil pouze pro hodinková officia, ale i při dalších obřadech, zejména mších a dalších liturgických úkonech s nimi spojených. Objevují se zde i seznamy důležitých svátků, přičemž nejvýše stojí oba svátky patrona řádu sv. Jana Křtitele, všechny mariánské svátky, svátky sv. Markéty, Povýšení sv. Kříže, sv. Michala, Všech svatých s následujícím svátkem sv. Ducha a všechny tři svátky vánoční.688 Podrobně jsou popsány také svátky velikonoční.689 Tyto zápisy jsou neobyčejně obsažné a odhalují nám i průběh ritu. Například na Květnou neděli se o velké mši (po tercii, tj. asi po osmé hodině) shromažďovali chóroví chlapci před obrazem Krista na oslátku a zpívali hymnus Gloria, laus, přičemž jedna skupina chlapců rozhazovala ratolesti a druhá zde rozložila své svrchní části oděvu. Současně kněz ulehl před křížem na zem a jeden ze starších bratří jej šlehal ratolestí. Stejně zajímavý je i popis mše Zeleného čtvrtku, která se koná po noně (tj. 2. – 3. hodina odpoledne) a je sloužena knězem, podjáhnem a jáhnem oblečenými v tunice a dalmatice, zatímco ostatní bratří jsou v pláštích (superpellicea).690 Při procesí jsou odnášeny do kaple sv. Jana hostie, přičemž jednou velkou je zakryt kalich (ta je určena pro Velký pátek). Spolu s hostiemi je v kapli uložena i voda, která má být svěcena o Bílé sobotě. Po společném přijímání a požehnání velikonočních ryb a oplatek (oblatas) se koná společné LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 79–80. Velmi podrobně mu věnuje pozornost S. PETR: Středověká liturgická bohemika, s. 31–51. 688 PETR, S.: Středověká liturgická bohemika, s. 38. Uvedeny jsou zde i významné svátky domácích světců. Nejvíce ceněn pak byl svátek sv. Prokopa, snad díky zasvěcení dalšího johanitského kostela v Praze. Při svátku sv. Jana Křtitele se do kostela sv. Prokopa vydávalo dokonce procesí po velké mši, viz TAMTÉŽ s. 50. 689 TAMTÉŽ, s. 43–45. 690 Častým oděvem johanitů při liturgických úkonech byl také plášť s kápí (cappi). 686

687

- 154 -

přikázání (Mandatum), kdy kněz za pomoci jáhna a podjáhna myje bratřím nohy, přičemž odříkávají verše a orace. Podobné popisy průběhu velikonoční liturgie nalezneme i pro další dny (především zajímavý popis procesí na závěr slavnostní vše po noně Bílé soboty).691 Jednotlivé pasáže textu tedy často nezachycují pouze hlavní části mše, ale i další úkony, všímají si liturgického oděvu účastníků a zároveň uvádějí začátky čtených i zpívaných částí mše. Statuta z roku 1262 informují jmenovitě o šestnácti dnech, na které spadají speciální děkovací mše, a uvádějí dále obecně, že je těchto mnohem více. Zvláštní dny představovaly především termíny svátků sv. Jana Křtitele, patrona řádu, avšak významných svátků v celořádovém kalendáři by bylo možné vyjmenovat mnohem více. Uvedl bych například 15. srpen – den dobytí Rhodu, slavený od roku 1311, či svátek sv. Početí Panny Marie, slavený od roku 1358 jako dík za osvobození od moru. Vedle johanitských světců pak v johanitském kalendáři nalezneme samozřejmě i svátky spojené s Jeruzalémem, jako prvotním domovem a centrem řádu, ale i symbolem církve jako takové.692 U dánských johanitů se dochoval režim mší stanovených na jednotlivé dny v týdnu: neděle – Ku slávě Svaté trojice, pondělí – Ku slávě 10 000 Sv. rytířů, úterý – Ku slávě sv. Jana Křtitele, středa – Za zemřelé, čtvrtek – Mše Božího těla, pátek – Ku slávě pěti ran Kristových a sobota – Sedm bolestí Panny Marie.693 Jiné zvláštní rituály, které jsou nám známy z johanitských knih, jsou například devět týdenních čtení za sv. Jana Křtitele, devět čtení za Sv. kříž (podle ustanovení z roku 1354 se měla číst každý pátek). Zvláštní rituály se pak vztahovaly samozřejmě k pohřbům, především u řádových představených – tedy

U popisu procesí můžeme nalézt další funkce, které vykonávali žáci zdejší školy při obřadu, a to korouhevníka (vexillifer) a dva nosiče svící v posvěcených paškálech (ceroferarii). Tyto funkce nacházíme i ve výčtu povinností žáků pražské školy v protokolu papežské vizitace roku 1373, viz stranu 146. 692 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 80 a 83. O symbolice Jeruzaléma GUREVIČ, A.: Kategorie, s. 59–60. 693 NYBERG, T.: Spuren der Spiritualität der Ritterorden in Skandinavien. In: Die Spiritualität des Ritterorden im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VII. Toruń 1993, s. 196. 691

- 155 -

velmistrů, kde se nám dochovala celá řada dokladů.694 Na mších pak byli slaveni také zemřelí řádoví převoři a mistři, ale především bratři johanité či donátoři, kteří si štědrým darem tyto vzpomínkové modlitby (aniversaria) za svou duši a duše svých předků zajistili za svého života.695 Nejvíce informací pro českou provincii máme právě pro vykonávání anniversárií, tedy mší za duše zemřelých donátorů řádu. Někdy se objevuje povinnost sloužit mši ještě za života donátora, která se až po jeho smrti přesouvá na příslušné aniversaria (například Strakonice roku 1404).696 Objevuje se i údaj o počtu mší, které mají být slouženy, například roku 1408 prodává český převor Jindřich z Hradce ve Strakonicích doživotně plat panně Jarce a je určeno, že po její smrti bude slouženo 30 mší za její duši (vždy jednou v roce).697 Také roku 1416 je ve Strakonicích při daru 4 kop pražských grošů určeno, že za 2 kopy má být ročně slouženo 30 zádušních mší s vigiliemi na sv. Cecilii (22. listopadu) za duši dárcova strýce a za zbylé 2 kopy jednou ročně zádušní mše za duše bratří zdejšího kostela.698 Praxe sloužení 30 mší a výročních bohoslužeb za zemřelého byla v řádu obvyklá.699 K vlastní podobě výročních bohoslužeb je asi nejzajímavější velmi podrobné ustanovení listiny pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1352, vydané v souvislosti se sporem kladských johanitů s v Kladsku nedávno usazenými augustiniány kanovníky.700 Arcibiskup, SARNOWSKY, J.: Der Tod des Großmeister, s. 205–215. Anthony LUTTRELL: The Spiritual Life, s. 81–82 se zmiňuje i o pohřbech prostých řádových členů. 695 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 81. O české řádové provincii MITÁČEK, J.: Funkce pitanciáře, s. 35 a 37– 38, pozn. 44. 696 NA Praha, ŘM, č. 2460. Při potvrzení darů manětínského komtura Jana z Kladrubce z 50. a 60. let 14. století jsou roku 1387 již za jeho života stanoveny čtyři výroční pobožnosti (na sv. Valentina – 14. února, nazítří po sv. Stanislavu – 9. května, v předvečer sv. Vavřince – 9. srpna a nazítří po sv. Martinu – 12. listopadu) za duše jeho předků, rodičů a bratra Zdiměra, dříve mutěnického komtura, které mají být po jeho smrti slouženy i za jeho duši, viz NA Praha, ŘM, č. 2423, 2424, 2432, 2440 a 2451; RBM VII č. 43, s. 36. 697 NA Praha, ŘM, č. 2463. Velmi podrobné je například ustanovení donace v Žitavě roku 1397, kde Kateřina, vdova po měšťanu Janu Weysschreyberovi, dala tamnímu konventu 1 hřivnu platu ze svého domu a ostatního majetku na výživu bratří po dobu svého života a určuje, že po její smrti připadne komendě dalších 30 hřiven na zakoupení platu, aby v listině určené mše mohli být slouženy i nadále, viz NA Praha, ŘM, č. 2859. Dny sloužení mší jsou zde velmi přesně stanoveny na pátek po oktávu Božího těla, pátek po oktávu Tří králů, ve výroční den smrti Kateřinina muže, tj. na sv. Ambrože. V tyto dny byly slouženy vigilie a vždy následující den zádušní mše. Dodržování ustanovení listiny pak bylo vázáno pokutou 5 hřiven na chudé. 698 NA Praha, ŘM, č. 2144. 699 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 82. 700 Viz strana 68–69. 694

- 156 -

poté co určil johanitský chrám za místo své hrobky, daruje johanitům ves Lhota určenou na pitancie kladského domu a výroční bohoslužby za jeho osobu.701 Listina obsahuje velmi podrobný popis aniversarií a rozpis vlastních pitancií. K vlastním bohoslužbám má být zvláště určen kněz, který má sloužit s dalšími čtyŘM,i kleriky každodenně jitřní mši P. Marii, včetně zpěvu Salve regina těmito nebo jinými bratry po započetí a ukončení mše (mimo dny Parasceven, dominice reverenciam passionis a Christi fidelibus deplangende). Za svou duši arcibiskup ustanovuje aniversaria o devíti lekcích vigilií a mši za zemřelé třetí den po sv. P. Marie slouženou kladskými johanity, na což ve vsi Lhota ustanovuje zvláště plat ½ kopy pražských grošů na pitancie. Ustanovení o podobě aniversárií ve formě vigilií o devítilekcích a následujícího dne mši za zemřelé se objevuje i v jiných listinách.702 Tato podoba obřadu je pro johanity chrakteristická a ukazuje, že johanité byli více kanovníci než mniši.703 Mimořádně podrobná je i listina o zbožném daru bratří z Vartenberka pražské komendě roku 1361.704 Popisuje velmi přesně průběh aniversárií, zahrnujících zvonění malými i velkými zvony, vigilie o devíti zpívaných lekcích, následovat měla slavná mše opět s velkým vyzváněním zvonů. Náhrobek nebo hrob zesnulého měli osvětlovat vysoké hořící svíce a zesnulý měl být zakryt rudým příkrovem s jeho erbem. Všichni bratří se pak měli účastnit mše rovněž s hořícími svícemi. Podobně podrobná jsou i ustanovení v listině z roku 1341, kdy pražský RBM V č. 1208, s. 580–582. Z celkového platu 8 kop pražských grošů tedy byly určeny: 2 kopy bratřím konventu v Kladsku, 2 kopy na pitancie (bez dalšího určení), které společně s dalšími 4 kopami na pitancie v oktávy svátků P. Marie (Nanebevzetí – 15. srpna, Narození – 8. září, Početí – 8. prosince, Očištění – 2. února a Zvěstování – 25. března), ve svátek sv. Jana ante portam Latinam, oktávě sv. Jana Evangelisty – 19. prosince, sv. Máří Magdaleny – 22. července, sv. Jakuba většího – 25. července a sv. Jiljí – 1. září spravuje pitanciář kladské komendy (souhlas s vyplacením je ale vázán na rozhodnutí komtura a jsou určeny postihy při nedodržování ustanovení listiny). 702 Například v donaci pro strakonickou komendu z roku 1356, která obsahuje i další upřesnění k průběhu bohoslužeb. 703 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 80. Potvrzují ji i údaje uváděné v breviáři pražské komendy z roku 1398, viz PETR, S.: Středověká liturgická bohemika, s. 38, 41 a 49. Údaje zde uváděné ale ukazují, že nebyla v žádném případě dogmatem, ale spíše byla používána pro významné liturgické příležitosti (u řady svátků se zde uvádí údaj o nižším počtu zpívaných či čtených lekcí). U klasických monastických řádů byl obvyklý denní řád o dvanácti kanonických hodinkách. O podobě denního ritu v českých klášterech viz JAN, L.: Řeholník. In. Člověk českého středověku. Ed. M. NODL–Fr. ŠMAHEL. Praha 2002, s. 167–170. 704 NA Praha, ŘM, č. 2211; RBM VII, č. 886, s. 530–531. 701

- 157 -

komtur Frank potvrzuje donaci pražského měšťana Šimona Kramáře.705 Johanité se zavazují o nešporách předcházejících aniversáriím zvonit zvony, jak je obvyklé při vigiliích za mrtvé, vigilie budou také o devíti lekcích v chóru kostela, následovat měla zpívaná mše za mrtvé a další dvě čtené mše zádušní v kostele (tzn. u jiných oltářů). V kostele měly být kroucené svíce, hrob zakryt hedvábnou látkou a nad ním umístěny hořící svíce. Každý z bratří měl obětovat voskovici a malý denár.706 Svátost oltářní museli johanité přijímat, respektive scházet se k ní nejméně třikrát do roka – o Vánocích, Velikonocích a na Letnice, přičemž se vždy zpovídali řádovému knězi. Nařízení statut z roku 1262 dokonce přímo stanovovalo, že tímto knězem musí být pouze převor, či jiný spolubratr – kněz z příslušného domu, pokud ovšem zpovídaný neobdržel zvláštní povolení svého nadřízeného konat jinak.707 U bratří se dále předpokládalo účastenství na dobrých skutcích, za které se označují všeobecně mše, hodinky, zpívání žalmů, noční stráže v kapli, modlitby, almužny, odpustky, postění se, přijímání pocestných, tedy vše, co je mělo přibližovat k Bohu.708 Opět jde o jistou volnější obdobu chápání existence řádového člena, objevující se již u benediktinů. I oni mluví o svobodné volbě, učiněné vstupem do bratrství, do řádové struktury, která jim umožňuje získat prostor pro hledání Boha. Toto se pak děje v domě Božím skrze službu, uskutečňovanou v liturgické modlitbě v poslušnosti, službě bratřím, nemocným a hostům, po celý život, kterým se učíme jít v ústrety Kristu.709 Zcela zvláštní a těžce postižitelnou problematikou pak zůstává otázka osobní spirituality členů řádu, jak jejich života v rámci společenství jednotlivých řádových komend, tak především duchovního života jednotlivců. Již pohnutky jednotlivých členů ke vstupu do řádu lze pouze odhadovat a zajisté bychom mohli najít celou škálu důvodů od zasvěcení rodiči RBM VI, č. 298, s. 154–155., viz RBM IV, č. 1041, s. 418–419. Objevuje se zde i odkaz na nejstarší řádová statuta. Dle L. Jana obět svíce a mince byla pevnou součástí první zádušní mše, viz JAN, L.: Pohřební obřady za Karla IV., s. 190. 707 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 80. 708 NYBERG, T.: Spuren der Spiritualität, s. 199. 709 Řehole sv. Benedikta, s. 22 a 25. 705 706

- 158 -

již v útlém věku (například v případě Wolfharda na „Widen“ ve Vídni), přes hlubokou zbožnost, naplněnou službou Bohu, chudým a nemocným, až po čistě zištné důvody sledující snadnou možnost kariéry v prestižní nadnárodní organizaci, umožňující jinak nemožný vzestup mezi společenskou elitu doby (především v případě synů z měšťanského prostředí), případně možný únik před spravedlností (případ rytíře Petračka z Benátek).710 Stejně tak je otázkou téměř nepostižitelnou aspekt osobního prožívání vnitřního života řádu jako živoucího organismu. Život uvnitř řádu byl nepochybně proniknut nejen symbolikou obecně křesťanskou, ale i symbolikou vlastní, kterou si vytvořil již během působení v Palestině a dále během svého vývoje, a která nesla jistá specifika a zvláštnosti, které se nezasvěcenému pozorovateli mohly mnohdy jevit jako nejasné.711 O tom, že se tak mohlo dít již v době středověku, svědčí proces s řádem templářů roku 1307, kteří na podobné nepochopení a vlastní neschopnost zvládnout a přijatelně interpretovat svou vlastní přepjatou symboliku utopenou v přehnané mystice velmi tragicky doplatili.712 Podobný stín se ve stejné době vznášel i nad osudem johanitů, kteří se však dokázali lépe obhájit a uhájili svou existenci. Přesto se na dlouhou dobu stali terčem kritiky a pozornosti papežské kurie.713 Podle řádových statut svazovaly řádové členy tři základní povinnosti – chudoba, čistota těla a poslušnost. Vedle toho statuta zasahovala do řady dalších oblastí života jednotlivce, často i do věcí ryze osobního charakteru: upravovala jídlo (jeho skladbu i časování), spánek, oblast osobního vlastnictví a řadu jiných. Právě slib chudoby byl, stejně jako u jiných řádů jednotlivě i v rámci řádu jako celku, samozřejmě podroben kompromisu.714

Wolfhard „na Widen“ viz NA Praha, ŘM, č. 1605. Osobnosti Petračka z Benátek se věnuje L. JAN: Řeholník, s. 185. Problematice vzestupu členů měšťanského stavu v rámci české řádové provincie je věnována následující kapitola. 711 WIENAND, A.: Jonannes der Täufer, Patron des Ordens. Das Ordenskreuz der Johanniter-Malteser. In: Der Malteserorden. Der Johanniterorden. Der ritterliche Orden des hl. Johannes vom Spital zu Jerusalem. Seine Geschichte, seine Aufgaben. Ed. A. WIENAND. Köln 1988, s. 19–26. 712 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 80. 713 Inquisitio, s. 8–9; LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 80–81, 89. 714 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 76. 710

- 159 -

Mnoho aspektů duchovního života a historie českých johanitů stále čeká na své zmapování a zhodnocení svých specifik nejenom v rámci působení řádu v celoevropském měřítku. Samotný osobní duchovní život johanitů však v žádném případě nelze porovnávat s tuhou disciplinou monastických řádů.715 Tento rozdíl nám odhalují i mnohé stížnosti na stav johanitské morálky a zneužívání papežských privilegií, výjimek a štědrosti řádových dobrodinců. Byli napomínáni za pohodlný život, morální laxnost, nečinnost v otázkách charity a především v boji s nevěřícími a bylo jim vyhrožováno zrušením a zabavením majetku. Roku 1338 byli papežem Benediktem XII. vyšetřováni a hrozícímu procesu s řádem zabránila pravděpodobně pouze papežova smrt. Také papež Innocenc VI. měl roku 1354 sáhnout i k výhrůžce, že řádu odebere statky, které získali po templářích, nebude-li plnit své povinnosti. Myšlenka reformy řádu v prostředí kurie se udržela a ožila roku 1373, kdy bylo v některých provinciích (včetně české) nařízeno vyšetřování řádu stran majetku a osob, aby byla zjištěna a vyhodnocena možnost jeho reformy na základě stávajícího stavu.716 Výtky, adresované řádu papežskou kurií periodicky v průběhu 14. století, byly příliš ostré a často pramenily z neznalosti řádu. 6.5. – Závěr.

Jaké jsou tedy naše poznatky o životě českých johanitů? Zprostředkovaně nám do

úzké sféry duchovního života jednotlivců, ale i řádu jako korporace umožňují nahlédnout články řehole, řádový oděv, jeho symbolika, relikvie, liturgické zvyklosti a pomůcky a řada jiných drobností, z nichž každá by při skutečně důkladném pohledu a širokém záběru vydala zajisté na samostatnou práci. Zcela specifickým a bohužel nejméně postižitelným problémem zůstává provádění osobních rituálů. Řád si uchovával po celou dobu své existence svou specifickou spiritualitu, duchovní náplň, která se zobrazovala nejen v oblasti osobní 715 716

O johanitském konventuálním životě nejlépe RILLEY-SMITH, J.: The Knigts of St. John, s. 246–259. LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 80–81, 89; Inquisitio, s. 7–18.

- 160 -

zbožnosti, ale i v péči o svěřené školy a špitály. Johanitský řád praktikoval vlastní charakteristickou podobu liturgických obřadů a svou zbožností právě v našich zemích nacházel ohlas mezi všemi společenskými vrstvami, jak nám ukazují bohaté pramenné doklady zbožných činů spojených se jmény řádových domů české johanitské provincie. Náznaky úpadku, polevení disciplíny, vedoucí až k projevům neposlušnosti či alespoň neklidu byly přítomny v celém prostředí západní církve (jeho nejryzejším dokladem je velké papežské schisma v letech 1378 – 1417) a nevyhnuly se ani johanitskému řádu. Pod tlakem neustálých snah papežské kurie o oživení bojů na východě křesťanské Evropy je uvnitř řádu stále více akcentována především vojenská stránka jeho aktivit. To kladlo zvýšené nároky i na řádové členy v kontinentálních převorstvích, jejichž úkolem bylo poskytovat této činnosti řádu především kvalitní hospodářské zázemí. Celkově se johanité dostávají do potíží vyplývajících z praktických problémů celé doby, především demografické a ekonomické celoevropské krize. V českých zemích je tento proces navíc razantně dovršen výbuchem husitských válek, které ruku v ruce s kořistnickým chováním císaře Zikmunda a následným nezájmem českých politických a hospodářských elit o řád dovršily jeho úpadek. Naše poznatky v oblastech spirituality českých johanitů, jejich přínosu vývoji školství a péče o nemocné v českých zemích či alespoň v celořádovém měřítku jsou stále spíše marginální. Teprve širší heuristikou a komparací, zahrnující především materiály uložené v řádovém archivu a knihovně na Maltě, dospějeme v budoucnu k podrobnější znalosti těchto aspektů působení řádových členů v české johanitské provincii. Již dnes ale můžeme konstatovat existenci kvalitní sítě řádových špitálů a především v celořádovém měřítku mimořádnou síť johanitských škol. To vše bylo podmíněno zcela výjimečným postavením kněžské složky řádu v české provincii, která zde plnila důležitou roli nejenom ve správě

- 161 -

johanitských kostelů, ale i v hospodářství jednotlivých řádových domů a organizační struktuře celé provincie.

- 162 -

7. – SONDA DO SOCIÁLNÍ SKLADBY JOHANITSKÉHO ŘÁDU V ČESKÉ ŘÁDOVÉ

PROVINCII V LETECH 1310 – 1419.

7.1. – Úvod. Když Anthony Luttrell ve své klíčové studii The Hospitallers of Rhodes: Prospectives, Problems, Possibilities vyjádřil potřebu důkladného zpracování vizitačních protokolů řady evropských johanitských převorství, vedoucí k co nejúplnější prosopografii řádových bratří, hovořil o předpokladu, že bude dosaženo zjištění, že nemnoho milites pocházelo z řad drobné šlechty, z královských služeb či městského patriciátu.717 Situace v českém převorství opět vykazuje řadu specifik, které A. Luttrell postřehl již u role zbožných donací, pitančního fondu a postavení kněžské složky řádu v životě řádových domů české provincie.718 Přesné počty a plné zhodnocení řádového členstva v české řádové provincii nám ztěžuje torzovitost a především charakter pramenů, kdy u řady především menších řádových domů a far nejsme z listinného a aktového materiálu schopni zrekonstruovat více než neúplnou řadu jeho představených. Také naše schopnost jednoznačně identifikovat konkrétní řádové členy je omezená. Konečné rezultáty jsou nemožné již díky skutečnosti, že počet zcela neidentifikovatelných jmen je 35 %, přičemž z dalších 45 % procent (nejspíše ale převážně příslušníků městského stavu), jejichž jména jsou opatřena příjmím (přízviskem), případně přídomkem, zatím nejsme ve většině případů schopni dané osoby přesněji dohledat.719 Využití příjmí (přízvisek) je vázáno na podrobnější průzkum především lokálních pramenů hospodářské povahy (městské knihy, rejstříky apod.), které by (podobně jako jsme dnes již schopni u Prahy a Brna) dovolovaly spojit jednotlivé řádové členy s konkrétní rodinou. U přídomků je situace daleko složitější. Na výzkum opřený o přídomek jsme nuceni In: Die Geistliche Ritterorden Europas. Konstanzer Arbeitsbuch für mittelalterische Geschichte – Vorträge und Forschungen XXVI, Sigmaringen 1980, s. 258. 718 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 86. 717

- 163 -

rezignovat, neboť nejsme schopni určit, zda například přídomek typu „z Prahy“ můžeme chápat jako lokalizující daného člena řádu jako pocházejícího z Prahy, nebo zde přijatého do řádu, či zde naposledy plnícího svou službu Bohu. Jsme ovšem schopni konstatovat, že pravděpodobné procento příslušníků měšťanského stavu je mnohem vyšší, než je tomu jinde, a to i u milites.720 Jistá volnost byla zřejmě dána skutečností, že ačkoliv v řádových statutech z let 1262 a 1270 se uvádělo, že mezi rytíře mohou být přijímáni jen synové šlechtických rodičů (nebo otce, který byl pasován na rytíře), u nižší šlechty pak výhradně z řádného manželského lože,721 obecně nebyla ve 14. století statuta ještě striktně zavazující. K opětovnému zpřísnění požadavků na původ uchazeče o vstup do řádu došlo teprve roku 1420.722 7.2. – Podíl šlechtických rodů v řádu. Vrátil bych se krátce k šlechtické složce řádu. Kupodivu predikáty umožňující určení příslušnosti k šlechtickému stavu můžeme nalézt pouze u necelých 20 % řádových členů. To koresponduje s obecně známou situací v české provincii, která se potýkala s nedostatkem rytířů.723 Po užším politickém provázání slezského regionu s českým prostředím ve 20. a 30. letech 14. století se v řádu objevují příslušníci slezských knížecích rodin, kteří se povětšinou stávají i převory celé provincie (Michal z Týnce, Ziemovit Těšínský, Ruprecht Olešnický). Po definitivním ustavení provincie v 30. letech 14. století a následné sebeidentifikaci domácí šlechty s řádem vstupují do řádu také členové řady významných domácích panských rodů: především Markvarticové (páni z Lemberka, ze Zvířetic, z Vartenberka a z Valdštejna), které Příjmí (přízviska) byla nedědičnou součástí pojmenování jednotlivých osob, kterými se rozlišovali lidé stejného jména v obci nebo jiném kolektivu, a předcházela vytváření dědičných příjmení. 720 Podobnou situaci uvádí A. LUTTRELL: The Hospitallers of Rhodes, s. 264, také v převorství Katalánském. 721 WALDSTEIN–WARTENBERG, B.: Rechtsgeschichte, s. 97 a LUTTRELL, A.: The Hospitallers of Rhodes, s. 264, pozn. 87. 722 LUTTRELL, A.: The Hospitallers of Rhodes, s. 264. 723 O tom lze mnoho důkazů nalézt v edici protokolu papežské vizitace NOVOTNÝ, V: Inquisitio. Praha 1900. Více viz MITÁČEK, J.: Ziemovit, těšínský kníže, s. 46–50, kde je uvedeno, že z celkového počtu bratří na území 719

- 164 -

nalézáme v hojném počtu jako české převory, komtury významných českých a moravských komend, ale i řadové konventuály. Sepětí tohoto rodu s johanitským řádem je skutečně mimořádné, což ukazuje i množství donací řádu učiněné dalšími členy tohoto rozrodu či případ udělení řádové konfraternity Mikuláši Herdanovi z Lemberka a jeho ženě Markétě v roce 1361.724 Zastoupeny jsou i další význačné rozrody: Vítkovci (páni z Hradce), Bavorovicové (vedlejší větev rytířů ze Štěkně), Ronovci, Rýznburkové, Rabštejnové, páni z Lomnice (vedlejší větev rytířů ze Skuhrova) i Pernštejnové. Z řad nižší šlechty zde nalézáme především členy rodů pocházejících z oblastí vysoké aktivity řádu (především jižní a severní Čechy).725 Místní šlechtu pak zachycujeme i ve slezských domech, Kladsku a Žitavě (Haugvicové, Rechenberkové, Kitlicové či Uechteritzové aj.). V rakouských řádových domech (především Mailberku a Vídni) můžeme hovořit dokonce o zástupcích předních říšských rodů, kteří se často objevují na počátku své řádové kariéry ve Slezsku jako komtuři v méně významných domech (říšská hrabata von Salza, von Henneberg, von Schauenburg či von Schwarzburg). Je zde i mnoho dalších význačných osobností z méně významných dolnorakouských rodů (Otta z Totzenbachu, Konrád z Hausbachu, Mikuláš z Wildungsmauer či Otta z Lempachu). Role členů předních šlechtických rodů ve správě provincie však není překvapující. Jejich vstup do řádu, ať již byl dán rodovou tradicí, vlivem blízkosti johanitského domu či osobní zbožností, zákonitě vesměs vedl do vyšších postů, k nimž byli svým původem předurčeni. 7.3. – Role měšťanského živlu ve skladbě řádového členstva. Mnohem zajímavější je otázka měšťanského živlu. Především mimořádná kvalita pramenné základny v Praze a Brně a stupeň jejího zpracování umožňuje hlubší poznání pražského arcibiskupství (113) bylo pouze 33 rytířů, ale naopak 74 kněží, dále dva jáhnové, dva podjáhni a dva akolité. 724 NA Praha, ŘM, č. 2076 a 2431; RBM IV, č. 1005, s. 602. 725 Zatím nejpodrobněji se pokusil tuto otázku zmapovat L. JAN: Čeští a moravští šlechtici, s. 293–296.

- 165 -

zapojení zdejších měšťanů do života johanitského řádu. V Praze víme hned o několika patricijských rodinách, jejichž členové se stali významnými představiteli řádu. Tohoto jevu si v předhusitské Praze povšiml již Jaroslav Mezník.726 Ze starých patricijských rodů nalézáme v johanitském řádu zástupce rodin Pešlínů, Harrerů, Stachů, Czeiselmeisterů, Planerů či Freibergerů.727 Rád bych zde krátce zmínil tři zástupce pražských měšťanů: pražské komtury Petra Pešlína (1363 – 1374) a Mikuláše Stacha (1376 – 1383) a pražského převora Petra (1393/1396 – 1404). Komtur Petr byl při vizitaci roku 1373 již padesátiletý, ale v úřadě byl již deset let a především je zde uváděn jako rytíř (stejně jako další dva nepochybní pražští měšťané – Henslín Freiberger a Matěj Czeiselmeister).728 Následujícího roku, těsně před svou smrtí, je titulován a i jako místodržící českého převora pro Čechy, když prezentuje jako svého pozdějšího nástupce jedenatřicetiletého letého Mikuláše Stacha prozatím ke kostelu v Kadani, kde tento působil v letech 1374 – 1378.729 Johanitský kněz Mikuláš Stach završil svou kariéru nejdříve jako pražský převor a posléze i jako pražský komtur v letech 1376 – 1383.730 Výrazně se zapsal do dějin pražského konventu i převor Petr, který se objevuje v pramenech roku 1393, respektive 1396.731 Pokud bychom jej ztotožnili s knězem Petrem z Prahy z roku

MEZNÍK, J.: Praha před husitskou revolucí. Praha 1990, s. 153. Vše viz Inquisitio, s. 23–32. 728 Komtur Pešlín vystupuje v 60. letech v řadě dalších listin týkajících se hospodaření pražské komendy viz NA Praha, ŘM, č. 2212, 2214–2216, 2218–2224, 2226 a 2227; RBM VII, č. 1418, s. 860 a č. 1457. Poslední zápis v pramenech informující o komturu Pešlínu je z roku 1374, LC III et IV, s. 21, kdy je uváděn jako převorův místodržící. 729 Inquisitio, s. 54; LC III et IV, s. 21, 78 a 86. 730 NA Praha, ŘM, č. 2237, 2247–2249, 2252 a 990; CIM IV/1, č. 122, s. 177. M. SVOBODA: Postavení a správa, s. 17, uvádí dobu jeho pobytu v úřadu pražského komtura mylně pouze pro léta 1383 – 1384. 731 Rok 1393 uvádíme pro případ, že Zlomky účetní knihy maltézáků. In: GRAUS, F.: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské. Sv. 2. Dějiny venkovského lidu od poloviny 13. století do r. 1419. Praha 1957, příloha č. 17, s. 528–535 můžeme spolehlivě datovat k tomuto roku. Rok 1396 viz NA Praha, ŘM, č. 2264. Převor Petr velmi často vystupuje v listinách o koupi či jiném zisku platů pro pražskou komendu v letech 1396– 1403, viz NA Praha, ŘM, č. 2265, 2267–2269, 2271–2274, 2276, 2277, 2280, 2281, 2283–2286, 2288. 726 727

- 166 -

1373, bylo by mu v době nástupu do funkce 46, respektive 49 let. Jako jeho závěť lze chápat listiny z května 1403 a února 1404 (v červenci a srpnu 1404 je již zmiňován jako mrtvý).732 Na Moravě zjišťujeme na počátku 2. čtvrtiny 14. století mimořádnou pozici komtura Lva Pirknera (je zmiňován po roce 1328), který byl po roce 1328 představeným důležitého hospodářského centra řádu na Jižní Moravě v Horních Kounicích. 733 Nejspíše se jednalo o blízkého příbuzného (pravděpodobně syna) kutnohorského těžaře Bertolda Pirknera, v letech 1306 – 1310 čelného přívržence Habsburků, jehož na sklonku roku 1317 nacházíme po boku Jindřicha z Lipé při dohodách s Friedrichem Habsburským proti králi Janovi a kterého roku 1318 nalézáme jako majitele templářského hradu Templštejna.734 Nejspíše právě privilegované postavení jeho pravděpodobného otce v táboře rakouských Habsburků mu umožnili zastávat funkci komtura v Horních Kounicích, spadajících do sféry vlivu rakouského domu v Mailberku.735 Přímo v Brně jsme schopni zjistit více zatím pouze o komturu Petru Bratislavia, který se v pramenech objevuje v zápisu městské pamětní knihy z 14. února 1379.736 Dobu jeho nástupu do funkce komtura brněnské komendy lze nejspíše položit krátce před uvedený rok 1379. Přesné stanovení nám ale prameny neumožňují. Jako jeho předchůdce je v roce 1376 uváděn komtur Štěpán, jehož nacházíme jako brněnského komtura i v listině z provinciální kapituly v Kladsku z 20. dubna 1382.737 Petrův krátký pobyt ve funkci brněnského komtura způsobilo zřejmě ovzduší počínajícího rozkolu řádu a také kauza prodeje johanitského mlýna NA Praha, ŘM, č. 2295, 2296, 2289, 2291 a 2292. Převor Petr byl synem v té době již mrtvého staroměstského měšťana Pavla a činí odkazy se svou matkou Annou. 733 CDM VI,. č. 360, s. 278. Orlovický komtur Bertold ze Salzy společně s brněnským komturem Tyčkem a hornokounickým komturem Lvem Pirknerem směňují s brněnským klášterem cisterciaček jisté vzájemné platy z okolních statků. Srov. JAN, L.: Ivanovice na Hané, s. 209 a FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon, s. 91. 734 CDM VI, č. 144, s, 114–115. Srov. ŠUSTA, J.: Počátky lucemburské, s. 705 a 723; TÝŽ: Soumrak Přemyslovců, s. 273 či SPĚVÁČEK, J.: Jan Lucemburský a jeho doba, s. 258. Převod Templštejna do rukou Bertolda Pirknera zrekonstruoval Libor JAN: S templářským křížem, s. 59 či TÝŽ: Templáři, s. 68. 735 MITÁČEK, Jiří: Starobrněnští johanité a jižní Morava, v tisku. 736 AMB Brno, fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih Brno, rkp. 39, fol 154r. 737 WOLNY, G.: Kirchliche Topographie von Mähren, II. Abt. Brünner Diöcese. I. Bd. Brünn 1856, s. 183 (navíc zde uvádí, bohužel bez odkazu na pramen, další zajímavý údaj o datu úmrtí Petra k roku 1393) a CIM IV/1, s. 177, č. 122. 732

- 167 -

v Brně roku 1380.738 Dne 20. července 1381 vydává zástupce velmistra a francouzský generální převor Gerard z Vienne listinu, kterou vyzývá českého převora Ziemovita Těšínského, aby zasáhl ve věci neoprávněného držení komend Branna (snad Vídeň), Rumberg a Brno řádovými členy Janem Rüdenshausen, Petrem Bratislavia a Janem.739 Český převor Ziemovit Těšínský tedy nejspíše v roce 1382 ještě nechtěl střet s řádovým centrem vyhrocovat a přece jenom komtura Petra nahradil jeho předchůdcem. Způsob, jakým se tedy dostal k důstojenství brněnského komtura a za jakých okolností z něj byl ve 2. polovině roku 1381 či v úvodu roku 1382 odvolán, však nejspíš neodhalíme. Je otázkou, zda jej můžeme ztotožnit s mladým jáhnem Petrem z Vratislavi, který se jako dvaadvacetiletý letý objevuje ve vizitačním protokolu v roce 1373 v pražské komendě.740 To by ovšem znamenalo, že by se brněnským komturem stal již ve svých 28 letech, což byl věk, před kterým se nemohl stát knězem.741 Užívané příjmí ale nabízí možnost jeho příbuzenského vztahu s vratislavskou rodinou Flemingů, kteří se v brněnských pramenech objevují rovněž s přídomkem Bratislavia.742 To by pak s ohledem na předpokládané příbuzenské vztahy brněnských rodin nejen s předními rodinami moravských měst, ale rovněž s Vratislaví, vysvětlovalo jeho rychlý vzestup v řádové hierarchii v Brně.743 Právě s ohledem na roli měšťanského živlu v řádových strukturách je zde nutno zmínit, že postavení brněnských johanitů bylo v určitém ohledu krajně specifické. Brněnský johanitský špitál sv. Ducha byl jako původně měšťanská fundace i v pozdější době chápán MITÁČEK, J.: Příspěvek, s. 51–59. AOM, Malta Cod. 321, fol. 148r, Kopiáře, s. 65, č. 80. 740 Inquisitio, s. 23–32. 741 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 78. Podobně rychlý vstup do vysoké řádové funkce ale máme doložen u strakonického převora Jana, řečený Písař (1371 – 1392), který byl členem řádu od roku 1359 (jeho 19 let), v 32 letech pak byl již převorem. Více se jeho osobě věnuje SVOBODA, M.: Strakonická komenda, s. 150–151. 742 V roce 1345 zaplatil Heřman, řečený Fleminch de Bratislavia, za město Brno ve Vídni sumu 220 florenů, které mu mají být následně splaceny v groších společně se sumou 37 grošů bez 4 parvů (jako platba za nebezpečenství operace, po dvou haléřích za 1 floren), viz Knihy počtů, s. 30. V letech 1347, a 1348 – 1351 se pak objevují v zápisech brněnské pamětní knihy bratři Petr a Mikuláš de Bratislavia (viz AMB Brno, fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih Brno, rkp. 39 fol. 6v a 7v) a bratři Heřman a Jan Flemingové de Bratislavia (viz AMB Brno, fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih Brno, rkp. 39 fol. 318v, 319r, 14v a 182r). 743 MEZNÍK, J.: Brněnský a olomoucký patriciát ve 14. – 15. století. II. Poznámky a přílohy. Netištěná disertační práce. Brno 1959, s. 328. 738

739

- 168 -

jako ryze městská instituce, pouze spravovaná johanity, jak nasvědčuje i velmi úzké spojení hospodaření johanitské komendy a špitálu s jednáním městské rady.744 Osobou Petra Fleminga z Vratislavi se dostáváme do slezského prostoru, který je na doklady role měšťanského živlu v rámci johanitského řádu nejbohatší. Především nelze nezmínit významného vratislavského komtura Jana Očka (1364 – 1392), který je roku 1392 dokonce uváděn jako místodržící českého převora pro Slezsko.745 Janu Očkovi je připisováno založení nové johanitské školy ve Vratislavi mezi léty 1360 – 1390, je uváděn také jeho doktorát, získaný nejspíše na univerzitě v Praze.746 Jan Očko pocházel z měšťanské rodiny ve slezském Břehu, kde se nejspíše stal před rokem 1356 i členem řádu.747 Z vratislavské měšťanské rodiny pocházel také komtur v Břehu (1381 – 1398), Złotoryji (1398 – 1401) a v Kladsku (1383 – 1388) Mikuláš Stengel, který rovněž měl být i místodržícím českého převora pro Slezsko.748 Ten se již roku 1352 objevuje jako člen komendy ve Vratislavi, kde jej obdarovává jeho otec, vratislavský měšťan Peček Stengel.749 Doložit pak můžeme i řadu dalších slezských měšťanů mezi členy řádu: ve Vratislavi roku 1331 Vavřince, syna zdejšího měšťana Konráda ze Svídnice, stejně jako Jana a Mikuláše z Gubinu, plebány (komtury) v DzierŜoniowě v letech 1349 – 1354, respektive 1363 – 1364, či dva Jany z Gubina v komendě v Žitavě při vizitaci roku 1373, roku 1335 střegomského komtura Jana 1335, syna měšťana ze Lwówku Jana, řečeného Roen, v Břehu roku 1393 johanitu Matěje, syna tamního měšťana Matěje Frauenheina, v DzierŜoniowě roku 1399

JAN, L.: Účet starobrněnského špitálu, s. 18 či JAN, L. – ZAORALOVÁ, L.: Majetkové poměry, s. 29. NA Praha, ŘM, č. 1716 a 951. 746 WALDSTEIN-WARTENBERG, B.: Die kulturellen Leistungen, s. 30. 747 V roce 1356 je zde uváděn jako člen zdejší komendy při svém daru komendě jako syn Jakuba Očka, viz NA Praha, ŘM, č. 544. 748 NA Praha, ŘM, č. 1720, 560 (Břeh), 251, 205 (Złotoryje) a LC III et IV s. 197, RBM Venceslai IV. I/3 č. 2278, s. 552 a č. 2158, s. 765 (Kladsko). O nástupu komtura Mikuláše Stengela v Kladsku roku 1383 a jeho místodržitelské funkci viz SAUERMANN, F.: Geschichte der Malteserkommende Glatz, s. 44. 749 NA Praha, ŘM, č. 1713. 744

745

- 169 -

Mikuláše, syna zdejšího měšťana Mikuláše Vorlorna, či roku 1340 ve Střegomi Mikuláše, syna měšťanky Markéty Kutnerové ze Svídnice.750 7.4. – Závěr. Zcela mimořádná pozice řádových kněží v české johanitské provincii koresponduje s trvalým nedostatkem rytířů a je vysvětlována právě snahou kompenzovat menší sepětí českých johanitů s řádovými aktivitami ve Středomoří.751 Právě velký nedostatek rytířů nejspíše vedl k již zmíněné benevolenci v přijímání měšťanských synů do rytířského stavu, obzvláště když mezi nimi můžeme nalézt (respektive i jinak předpokládat) především příslušníky patricijských rodin. Měšťanský živel ale zřejmě dominoval především kněžské složce řádu. Skrze již v minulé kapitole popsané postavení kněží v české provincii se pak měšťanští synové stávali často především komtury menších farních domů, což lze v celořádovém měřítku označit za neobvyklé.752 Z pozice převorů význačných konventů (především jsme schopni tuto skutečnost doložit v Praze) dosahovali často i funkce komturů daleko význačnějších domů. To pak bylo v několika případech provázeno dokonce jejich jmenováním místodržícím českého převora v dané části provincie. Již uvedené vysoké procento zcela neidentifikovatelných jmen, společně se skutečností, že nemůžeme spolehlivě kvantifikovat další, nám neumožňuje otázku sociální skladby řádového členstva, tedy přesného podílu nobility či měšťanstva, v české johanitské provincii beze zbytku zodpovědět.

NA Praha, ŘM, č. 753, 98–103, 1041, 351, 556, 113 a 20; CDS XXII, č. 5031, s. 125, XXIX, č. 5470, s. 51 a 30 č. 6504, s. 136; Inquisitio, s. 53. 751 LUTTRELL, A.: The Spiritual Life, s. 89. 752 TAMTÉŽ, s. 78. 750

- 170 -

8. – ZÁVĚR. Řád sv. Jana Jeruzalémského prošel po svém předchozím zakotvení v českých zemích po nástupu nové panovnické dynastie Lucemburků na český trůn velkým rozvojem. Postupné etablování řádu johanitů ve společnosti a mohutnění jeho majetkové základny, o niž mohl opírat svou moc, probíhalo v několika etapách, které lze rámcově identifikovat s aktuálními přestaviteli řádu – českými převory. Funkční období prvních tří řádových představených na našem území ještě nelze hodnotit z jednoho pohledu. Na jeho samotném počátku se za správy Helfrika z Rüdigheimu

završoval již několik desítek let probíhající proces utváření samostatné české řádové provincie, dosud chápané jako součást německého velkopreceptorátu. Teprve nástup Bertolda z Henneberka (1313 – 1325/30) lze považovat za počátek existence české johanitské provincie, sestávající z Čech, Moravy, Rakouska a Slezska. Bertold z Henneberka naplňoval vytyčený cíl jako reprezentant centrální panovnické moci, se kterou byl úzce spjat a které jako diplomat sloužil. Následný neúspěch panovníka v politických zápasech s probuzeným sebevědomím domácí šlechty pro něj nakonec znamenal odchod do exilu. Jeho místo zaujal Michal z Týnce (1325 – 1337), jehož nástup naznačoval nové směřování české politiky do slezského prostoru. Johanitský řád se v duchu celořádové politiky na svých statcích stále silněji etabluje jako soudně a správně samostatná církevní vrchnost. Především však v povědomí domácí šlechty zakotvuje jako významná instituce, do jejíhož čela se nadále prosazují až na výjimky pouze představitelé nejvýznačnějších domácích panských a slezských knížecích rodů. Ve vnitřním životě province je nutné zdůraznit zisk templářského majetku roku 1312, jehož větší část za ne zcela jasných okolností zřejmě sehrála prostřednictvím českého převora Bertolda z Henneberka svou roli v politických tazích panovníka a přešla do držby významných aktérů dobové politiky (především Jindřicha I. z Lipé).

- 171 -

Přes tendence německých johanitů dosáhnout v českém převorství opět vlivu byl po smrti českého převora Michala z Týnce zvolen novým převorem české řádové provincie Havel z Lemberka (1337 – 1366). Převor Havel ve svém úřadě strávil téměř 30 let a intenzivně se věnoval především běžné správě provincie, což řádu přineslo nejenom mohutnění hospodářského zázemí jednotlivých domů, ale především prohlubující se správní a soudní samostatnost řádových držav. Řád si uchovává a upevňuje svou prestižní roli v povědomí české šlechty a stále více také měšťanstva, které v něm nebývalou měrou získává na vlivu. Po zisku podacího práva k jihočeským kostelům v Pičíně a Radomyšli (1320), stavbě johanitského hradu Orlovice (před rokem 1328) a vzniku moravské komendy v Mutěnicích (někdy v průběhu 1. poloviny 14. století) získávají johanité nové řádové kostely ve slezském DzierŜoniówie (1340), rakouském Fürstenfeldu (1367) a v Opavě (1362), kde spravují i městský špitál (1359). Od 2. poloviny 60. let 14. století se čeští johanité dostávali pod sílící tlak papežské kurie, snažící se s podporou císaře Karla IV. o větší kontrolu rytířských řádů, především jejich zapojení do své fiskální politiky. Především papež Urban V. (1362 – 1370), známý snahami o oživení myšlenky křížových výprav, se v polovině 60. let dostal do potíží v Itálii, kam se rozhodl opět přenést sídlo papežské kurie. Zvýšené náklady na kuriální vojenské i diplomatické akce v důsledku znamenaly nárůst fiskálních nároků papežské komory na všechny církevní instituce, johanity nevyjímaje. Tento tlak v závěru 80. let 14. století sice polevil (především díky vyšší angažovanosti řádu ve středomořském prostoru v boji s muslimy), ale v menší intenzitě již zůstal trvale přítomen. Johanité museli odvádět také řadu povinných odvodů. Například královská berně z českých řádových domů byla odváděna ve výši 330 kop pražských grošů. Velmi přesně jsme pak informování o platbách responsí, odvodů řádovému centru na Rhodu z celé české johanitské provincie, které činily 1 200 florénů.

- 172 -

Další český převor Jan ze Zvířetic (1367 – 1371) již plně dokázal využít vlivu a vážnosti svého úřadu. Johanitský řád v české provincii i pod tlakem žádostí řádového centra, papežské kurie a nároků zeměpanských dvorů buduje stále pevnější hospodářské zázemí a připravuje si předpoklady k dalšímu hospodářskému i politickému vzestupu v 80. a 90. letech 14. století. Prestiž, jaké se úřadu johanitského převora dostalo, ukazuje nejlépe zájem vládnoucí dynastie o řád a volbu jeho představeného po smrti převora Jana. Těšínský kníže Ziemovit (1373 – 1390), po potížích při svém nástupu do úřadu, stanul na téměř 20 let v čele české provincie v bouřlivé době konce vlády Karla IV. a na počátku panování Václava IV., v době církevního rozkolu, který v letech 1383/respektive 1384 – 1396 postihl i samotný řád. I jako představitel řádu zůstal věrný rodové tradici a tedy českému králi, i když tím riskoval roztržku s velmistrem. Jeho nástupce Markolt z Vrutice (1391 – 1397), jako jeden z nejbližších rádců Václava IV., pak mohl na tuto politickou linii úspěšně a především aktivně navázat. V závěru 14. století museli johanité vyvíjet velkou aktivitu v obraně svých farních práv především ve Slezsku a v Brně. Za správy českého převora Markolta z Vrutice díky jeho sporu s mailberským mistrem Otou z Lempachu došlo k dočasnému oddělení rakouských řádových domů od zbytku provincie. Teprve násilná smrt českého převora Markolta roku 1397 znamenala konec aktivní politiky českých johanitských převorů. Volba jeho nástupce Herše ze Zvířetic (1397 – 1401) měla řád pouze ochránit před možnými kroky straníků Václava IV., posílených beztrestností po karlštejských vraždách. Od roku 1397 měla v budoucnu johanitské převory jmenovat papežská kurie, což přineslo potíže hned při následující volbě, kdy se Václav IV. pokusil u papeže zasáhnout podporou svého straníka, manětínského komtura Bohuše Bílého z Bystřice. Jeho spor s právoplatným českým převorem Jindřichem z Hradce trval až do roku 1403, kdy jej řešila provinciální kapitula řádu ve Strakonicích. V následujících letech pak nelze pominout účast českého převora Jindřicha z Hradce na koncilu v Kostnici, kde proběhla

- 173 -

generální kapitula řádu, která přijala řadu pro život českých johanitů důležitých rozhodnutí, především roku 1414 úpravu způsobu plateb responsí a dalších platů na Rhodos. Ani johanitský řád se nevyhnul důsledkům sociálního a ekonomického vývoje českých zemí, především v 1. čtvrtině 15. století, vrcholícího vypuknutím husitských válek. Po první vlně řádění husitů v Praze, kterou johanité přečkali, byly cennosti a řádový archiv převezeny na pevný strakonický hrad. Sám český převor Jindřich z Hradce se poté s houfem rytířů a zbrojného lidu zúčastnil bitvy u Sudoměře, kde byl raněn a na následky zranění někdy na počátku roku 1421 umírá. Daleko hůře ale johanity zasáhly zástavy panovníka. Postupné rozchvacování řádového majetku vypuklo s plnou silou po přijetí Zikmunda za českého krále a stalo se příčinou mnoha následných sporů a snah o sekvestraci řádových statků v průběhu 15. století. Husitské války smetly většinu řádových komend v Čechách a na Moravě a donutily Jindřichova nástupce Ruprechta Olešnického (1423 – 1432) trvale residovat ve slezské části provincie. Na konci vlády Václava IV. a na pokraji husitských válek tedy stála česká řádová provincie především v Čechách a na Moravě ve své struktuře a zázemí zcela otřesena neklidnou politickou, společenskou a hospodářskou situací v zemi. Práce si pokládá a pokouší se zodpovědět i další dílčí otázky týkající se působení řádu v české provincii: například jaká byla role provinciálních kapitul v životě českého převorství, v jakém počtu a kvalitě můžeme hovořit o johanitských špitálech a školách, jaké bylo postavení johanitských kněží či jak významný element tvořil měšťanský živel v řádových strukturách? Provinciální kapituly řádu johanitů sloužily především ke sběru responsí a jiných platů řádovému centru na Rhodu a jako vrcholné fórum správy provincie řešily otázky její celistvosti a problematických voleb převorů. Byla zde také čtena a uváděna do praxe nařízení velmistra a rhodského konventu. V neposlední řadě pak představovaly příhodné místo k řešení záležitostí běžné správy. Faktické konání provinciálních kapitul a jejich náplň ale

- 174 -

máme doloženy sporadicky (pouze ve 2. polovině 70. let 14. století můžeme sledovat souvislou řadu provinciálních kapitul konaných v pětiletém cyklu převážně na území Moravy). Důležitou složkou života provincie byly také řádové špitály a školy. Špitály poskytovaly dočasné přístřeší poutníkům, lidem na cestách, ale i trvalý, či alespoň dlouhodobější domov starým lidem a chudákům. Vedle ošetřování nemocných obstarávaly i opatrování přestárlých služebníků, kterým zdejší pobyt zajistil jejich pán jako dík za dlouholeté věrné služby, nebo si je zajistili sami dřívějším štědrým darem řádu. Podařilo se doložit existenci v literatuře posud neuváděných špitálů v Českém Dubu (Světlé) (založen na počátku 70. let 14. století), ve slezské Střegomi (o jehož existenci jsme informováni k roku 1388), špitál v Žitavě (o němž se hovoří roku 1401). Johanité v závěru druhého desetiletí 15. století pečovali v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Rakousku prokazatelně nejméně o jedenáct špitálů či jiných institucí zaopatřujících nemocné a nemohoucí. Existenci dalších pak nelze vyloučit. Johanité věnovali velkou pozornost i vzdělání. U většiny řádových domů víme o existenci školy. Celkově můžeme doložit v české řádové provincii ve 14. století nejméně jedenáct fungujících škol, přičemž předpokládaný počet byl nepochybně větší. Na úrovni nižšího školství johanité vybudovali kvalitní síť škol, která svým rozsahem nemá v rámci řádu v celé Evropě obdoby a představuje v jeho struktuře jistý extrém. Podobnou situaci jako v počtu škol nacházíme i v četnosti řádového kněžstva, které v české johanitské provincii zcela převažuje nad rytíři. Situace v českém převorství je v celořádovém měřítku opět považována za extrémní (podobná je pouze v převorství Francie a Alamania), přičemž kněží v české řádové provincii mohli navíc často vedle různých výhod zastávat funkce v řádové hierarchii, mohli se stát i představenými jednotlivých řádových domů či dokonce místodržícími českého převora v jednotlivých částech provincie.

- 175 -

Právě u témat, dotýkajících se života českých johanitů, zůstává stále mnoho otázek nedořešených. Především u vlastní spirituality, duchovního a kulturního života českých johanitů nelze mluvit o definitivních závěrech. Zde se tato práce pokusila jen o nástin problému, přičemž naznačila možná řešení. Další podrobnější výzkum těchto fenoménů je však nezbytný. Zvláště nejsou dosud zcela vytěženy fondy pražské maltézské knihovny. Rovněž může k životu českých johanitů přinést mnohé i studium materiálů uchovávaných v Archivium Ordinis Melitensis, uloženém v Public Library na Maltě. Při pokusu analyzovat sociální rozvrstvení řádových členů jsem dospěl k překvapivě velmi malému podílu šlechtických rodů (20 %). Nalézáme zde zástupce slezských knížecích rodů, říšská hrabata a představitele předních českých a moravských panských rodů. Tento percentil však nemusí být konečný. Identifikace dalších 35 % řádových členů je zcela nemožná a u 45 % většinou problematická (ne zcela průkazné přídomky a obtížně identifikovatelná příjmí). K roli měšťanského živlu ve struktuře řádu v české provincii však můžeme na základě několika případů říci poznámku, že zde členové měšťanských (především patricijských) rodin ze všech částí provincie dosáhli významu zcela nebývalého. Zdá se, že dominují především kněžské složce řádu, ale pronikají i mezi řádové rytíře. Prosazují se nejenom jako komtuři význačných řádových domů, ale v několika případech dosahují i postu místodržícího českého převora, což bylo společenské postavení jinak určené převážně rytířským členům řádu šlechtického původu. Již uvedené vysoké procento zcela neidentifikovatelných jmen, společně se skutečností, že nemůžeme spolehlivě kvantifikovat další, nám však neumožňuje otázku sociální skladby řádového členstva v české provincii bezezbytku zodpovědět. Zde je nutný ještě další výzkum. Předkládaná práce pochopitelně i u řady dalších dílčích témat nedospěla ke zcela uspokojujícím řešením. Vedle již uvedených otázek, týkajících se spirituality českých johanitů, nejsme schopni na základě dostupných archivních pramenů zodpovědět ani otázku

- 176 -

pravidelnosti svolávání provinciáních kapitul. Také praxi řádovými statuty vyžadovaného pobytu českých komturů a převorů provincie před jejich jmenováním na Rhodu nemůžeme ani doložit, ani zcela vyvrátit. Rovněž obecné zapojení českých johanitů do aktivit řádu ve Středomoří je nám neznámé. Přesto je zde vysloveno či alespoň naznačeno řešení řady otázek působení johanitského řádu v české řádové provincii a popsány a do souvislostí zařazeny některé aspekty jeho činnosti v období předcházejícímu husitských válkám. Především však zde v dosud největší úplnosti vystupuje z pramenů komplexní pohled na dějiny české provincie řádu johanitů v údobí mezi nástupem dynastie Lucemburků na český trůn a výbuchem husitských válek, na jehož pozadí jsou čitelné tendence vývoje postavení johanitských řádových domén v jednotlivých regionech, politické snahy a tendence řádových představitelů a jejich role v celořádových strukturách, ale i domácím prostředí.

- 177 -

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK AH – Archeologica historica

AÖG – Archiv für österreichische Geschichte AUC – Acta universitatis Carolinae BMD – Brno v minulosti a dnes

ČČH – Český časopis historický

ČMM – Časopis Matice moravské

ČMZM – Acta Musei Moraviae, Sci. soc., Časopis Moravského musea, řada společenská ČNM – Časopis Národního muzea

ČSpPS – Časopis společnosti přátel starožitností JSH – Jihočeský sborník historický PSH – Pražský sborník historický

SPFFBU – Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity VVM – Vlastivědný věstník moravský

- 178 -

PRAMENY

a) nevydané:

Archiv města Brna, fond A 1/3, Sbírka rukopisů a úředních knih, rukopis č. 39, nejstarší

zachovalá pamětní kniha města Brna z let 1343 – 1379; rukopis č. 15, berní kniha a rejstřík z let 1362 – 1377 a rukopis č. 19.

Malta, Public Library, Archivium Ordinis Melitensis. Listiny byly poskytnuty laskavostí prof. Karla Borchardta ze Stadtarchiv Rothenburg z posud nevydané edice svazku Monument Germaniae Historica – Kopiářů johanitských velmistrů.

Moravský zemský archiv Brno, fond G 11, Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně

(Zlobického sbírka); fond G 10, Sbírka rukopisů Zemského archivu (Katalog der Boczek,schen Samlung. Ritterorden Johanniter in Brünn, Abschrift Olesnice Mała – kniha privilegií, kupů, obdarování komendy v Malé Olešnici).

Národní archiv Praha, Archiv velkopřevorství maltézského a Archiv zrušených klášterů.

Státní okrestní archiv Klatovy. Registrum omnium censuum et annalium proventuum Domus sancte Marie Virginis in pede pontis pragensis ordinis sancti Iohannis Ierosolimitani tam in ciuitate et in suburbio pragensi quam in villis et districtibus quibuscumque per totam Bohemiam constitutis.

Wiener Stadt- und Landesarchiv, fond A 12, Patrimonialherrschaften, Grundbücher, Johanniter.

b) vydané:

Acta imperii selecta. Urkunden deutscher Könige und Kaiser mit einem Anhange von Reichssachen. Abt. II. Ed. J. F. BÖHMER. Innsbruck 1870.

Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia. Acta Innocentii VII., Gregorii XII., Alexandri V., Johanis XXIII. nec non acta concilii

Constantiensiis 1404 – 1417. Acta Clementis VII. et Benedicti XIII. 1378 – 1417. Ed. Jaroslav

ERŠIL. Praha 1980.

Archiv český čili staré písemné památky české i moravské. Sv. VI. Ed. František PALACKÝ. Praha 1872.

- 179 -

Archiv český čili staré písemné památky české i moravské. Sv. XXVIII. Zprávy o statcích a

přech venkovských z archivu města Prahy L – Z. Ed. J. TEIGE. Praha 1912.

Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Sv. III (1241 – 1276), sv. VI ( 1307 – 1333), sv.

VII (1334 – 1349), sv. IX (1356 – 1366), sv. X (1367 – 1375), sv. XI (1376 – 1390) a sv. XV

Nachträge (1207 – 1408). Ed. Antonín BOČEK, Petr von CHLUMECKÝ, Josef CHYTIL, Vincenc

BRANDL a Bertold BRETHOLZ. Brno 1842, 1854 – 1868, 1875, 1878, 1885 a 1903.

Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Sv. I. (805 – 1197). Ed. Gustav FRIEDRICH. Praha 1904 – 1907.

Codex diplomaticus Silesiae. Sv. VI, XVIII, XXII, XXIX a XXX. Regesten zur Schlesischen Geschichte. Ed. W. WATTENBACH, C. GRÜNHAGEN, K. WUTKE a E. RAND. Vratislav 1865,

1898, 1903, 1923 a 1925.

Codex iuris bohemici. Sv. II/1. Documenta juris publici saec. XIV. (1306 – 1378). Ed.

Hermenegild JIREČEK. Praha – Lipsko 1896.

Codex iuris municipalis regni Bohemiae. Sbírka pramenů práva městského království Českého. Sv. IV/1. Privilegia non regalium civitatum provincialium regni Bohemiae.

Privilegia nekrálovských měst českých z let 1232 – 1452. Ed. Antonín HAAS. Praha 1954.

Deutsche Reichstagakten unter König Wenzel. Sv. I (1376 – 1387). Ed. J. WEIZSÄCKER.

München 1867.

Fontes rerum Bohemicarum. Sv. III/2, Ed. Josef EMLER. Praha 1882.

Iter Romanum. Sv. II. Das Päpstliche Regestenwesen. Ed. Béda DUDÍK. Wien 1855.

Knihy počtů města Brna 1343 – 1365. Ed. Bedřich MENDL. Brno 1935.

KOPETZKY, Franz: Regesten zur Geschichte des Herzogthums Troppau (1061 – 1464). In:

AÖG 45. 1871.

Libri citacionum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové. Sv. VII. (1490 – 1503). Ed. Bertold BRETHOLZ. Brno 1911.

Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidiocesim. Sv. II – V. Ed. A. F. TINGL a J. EMLER. Praha 1868 – 1870.

Libri erectionum archidiocesis pragensis saeculo XIV. et XV. (1375 – 1388). Sv. II. Ed.

Klement BOROVÝ. Praha 1878.

Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tessinensis. Ed. Erich NĚMEC. Těšín 1955.

- 180 -

Lehns- und Bezitzurkunden Schleziens und seiner einzelnen Fürstenthümer im Mittelalter.

Sv. I – II. Ed. Colmar GRÜNHAGEN et H. MARKGRAF. Lipsko 1881 – 1883.

Monumenta Poloniae Vaticana. Sv. II. Acta Camerae Apostolicae (1344–1374). Sv. III.

Analecta Vaticana (1302 – 1366). Ed. J. PTASNIK. Krakow 1913 a 1915.

Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia. Tomus Prodromus. Acta Clementis

V., Johannis XXII. et Benedicti XII. 1305 – 1342, sv I. Acta Clementis VI. pont. rom., sv. II. Acta Innocentii VI. pont. rom. 1352 – 1362, sv. III. Acta Urbani V. pont. rom.1362 – 1370,

sv. IV Acta Gregorii XI pontifici romani 1370 – 1378, sv. V. Acta Urbani VI. et Bonifatii IX. pont. Rom. 1378 – 1396, 1397 – 1404. Ed. Ladislav KLICMAN, Jan B. NOVÁK, Bedřich

JENŠOVSKÝ, Karel STLOUKAL, Kamil KROFTA a Zdenka HLEDÍKOVÁ. Praha 1903, 1907, 1944, 1949 a 2003.

NOVÁČEK, Adalbert: Copialbuch des apost. Nuntius Bertrand de Macello 1366 – 1368. In:

Věstník královské české společnosti nauk č.XVII/ 23, 1895, s. 1–41.

NOVOTNÝ, V.: Inquisitio domorum hospitalis s. Johannis Hierosolimitani per Pragensem

archidiocesim facta anno 1373. Historický archiv 19. Praha 1900.

Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Sv. III (1311 – 1333), IV (1333 – 1346), V (1346 – 1355), VI (1355 – 1358), VII (1358 – 1363). Ed. Josef EMLER,

Bedřich MENDL, Jiří SPĚVÁČEK, Milena LINHARTOVÁ a Jana ZACHOVÁ. Praha 1890 – 2005.

Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec. – 1419 aug. 16). Sv. I/1.

Fontes Archivi capituli metropolitani ecclesiae Pragensis (1378 – 1400). Ed. Věra JENŠOVSKÁ. Praha 1967 – 1981.

Regesta Imperii. Sv. VIII. Die Regesten des Kaiserreichs unter Kaiser Karl IV. 1346 – 1378.

Ed. A. HUBER. Innsbruck 1877.

SEDLÁČEK, August: Zbytky register králův římských a českých z let 1361 – 1480. Historický

archiv 39. Praha 1914.

ŠEBÁNEK, Jindřich: Archivy zrušených klášterů moravských a slezských. Díl I. Inventář pergamenů z let 1078 – 1471. Brno 1932.

TADRA, Ferdinand: Cancellaria Arnesti. Formelbuch des ersten Prager Erzbischofs Arnest

von Pardubic. XI. Indulgenciae č. 2. In: AÖG 61. 1880.

- 181 -

: Cancellaria Johannis episcopi Olomucensis (1364 – 1380). Briefe und

Urkunden des Olmützer Bischofs Johann von Neumarkt. In: AÖG 68, 1886.

: Soudní akta konsistoře pražské. Sv. I – II (1373 – 1383). Historický archiv 1, 2. Praha 1893.

TOMEK, Vácslav Vladivoj: Registrum decimarum papalium (registra desátků papežských z

diocézí pražské). Praha 1873.

- 182 -

LITERATURA ADAM, Petr: Němečtí rytíři. Malý úvod do historie Německého řádu. Se zvláštním

přihlédnutím k dějinám českomoravské komorní bailivy. Svitavy 1998.

: Řád německých rytířů a jeho působení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2005.

ALBERTI, Paolo: Papežové, Sv. IV/5, Od Bonifáce VIII. po Sixta IV. (R. 1294 – 1484). Přerov

1941.

BARCIAK, Anton a kol.: KsiaŜeta i ksiezne Gornego Slaşka. Katowice 1995.

BARTKIEWICZ, Kazimierz: Dzieje ziemi kłodzkiej w wiekach śriednich. Monografie ślaskie

ossolineum XXVIII. Wrocław, Warszawa, Kraków, Gdańsk 1977.

BARTOŠ, František M.: Čechy v době Husově 1378 – 1415. České dějiny. Sv. II/6, Praha 1947. BENEŠ, F.: Pečeti českého duchovenstva. Díl. I. Do válek husitských. Johanité 1–2. Praha

1938.

BOLINA, Pavel: Moravian castles of military – religion orders until the Hussite wars. In.

Castrum Bene 5. 1996, s. 11–26.

BORCHARDT, Karl: Military Orders in East central Europe: The first hundred years. In:

Autour de la première croisade: Actes du Colloque de la Society for the Study of the Crusades and the Latin East (Clermont-Ferrand, 22. – 25. Juin 1995). Ed. Michel BALARD. Byzantina

Sorbonensia 14. Paris 1996, s. 247–254.

: Die Johanniter in Schlesien. Von den Anfängen im 12. bis zum 18. Jahrhundert.

In: Opuscula Silesiaca. Festschrift für Josef Joachim Menzel zum 65. Geburtstag.

Hrsg. von W. IRGANG und H. UNVERRICHT. Jahrbuch der Schlesischen Friedrich – Wilhelms – Universität zu Breslau. Bd. 38/39. 1997/98. Stuttgart 1998, s. 161– 180.

: The Hospitallers, Bohemia, and the Empire 1250 – 1330. In: Mendicants,

Military Orders, and Regionalism in Medieval Europe. Ed. J. SARNOWSKY.

Aldershot, Brookffield, Singapore, Sydney 1999, s. 201–231.

: Wirtschaft und Ordensreformen im späten Mittelalter: Das Beispiel der

Johanniter in Straßburk (mit Ausblick auf Breslau). In: Die Ritterorden in der

- 183 -

Europäischen Wirtschaft des Mittelalters. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica XII. Toruń 2003, s. 35–53.

BRANDFORD, Ernl: Řádoví rytíři. Praha 1996.

BRANDMÜLER, Walter: Papst und Konzil im Großen Schisma (1378 – 1431). Studien und

Quellen. München, Wien, Zürich 1990.

BRETHOLZ, Berthold: Geschichte der Stadt Brünn. Sv. I. Brünn 1911.

BRIER, J.: Die Ritterkommnede Klein Öls, Kreis Ohlau, im Mittel alter. Ein Beitrag zur

Bistums- und Landesgeschichte. Auszug aus einer Schrift zur Erlandung der theologischen Doktorwürde… Glogau 1924.

BUBEN, Milan M.: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. Díl I. Řády rytířské a křižovníci. Praha 2002. ČASOPIS SPOLEČNOSTI PŘÁTEL STAROŽITNOSTÍ 47, 1939, s. 46.

ČECHURA, Jaroslav: K některým aspektům státní ideologie a sekularizačních idejí v předhusitských Čechách. In: ČNM 155, 1986, s. 69–85.

: K některým aspektům právních vztahů poddanského městečka Manětína k

vrchnosti do poloviny 15. Století. In: Právněhistorické studie 31, 1990, s. 69–85. : Die Struktur der Grundherrschaften im mittelalterlichen Böhmen: unter

besonderer Berücksichtigung der Klosterherrschaften. Quellen und Forschungen zur Agrargeschichte. Bd. 39. Stuttgart, Jena, New York 1994.

: Mor, krize a husitská revoluce. In: ČČH 92, 1994, s. 286–303.

: České země v letech 1310 – 1378. Lucemburkové na českém trůně I. Praha 1999.

DELAVILLE LE ROULX, Joseph: Les Hospitalers en Terre Sainte et à Chypre 1110 – 1310.

Paris 1904.

: Les Hospitaliers a Rhodes jusqua la mort de Philibert de Naillac (1310 – 1421). Paris 1913.

D`ELVERT, Christian: Geschichte der Heil- und Humanitatts- Anstalten in Mähren und Oesterr. Schlesien. Brünn 1858.

Die geistliche Ritterorden Europas. Hrsg. J. FLECKENSTEIN – M. HELLMANN. Sigmaringen 1980

- 184 -

DOLA, Kazimierz: Dzieje kosciola na Slasku. Sv. I. Sriedniowiecze. Opole 1996.

DRÁŽDIL, Stanislav: Maltézská jurisdikce a „strakonický dům“ v Praze. In: Strakonicko 2. 1936, s. 27–28.

DURDÍK, Tomáš: Die Kommenden und Burgen der Ritterorden in Böhmen. In: Castrum Bene

5, 1996, s. 39–59.

DVOŘÁKOVÁ, V.: Nový objev ranně gotických nástěnných maleb ve strakonickém ambitu. In:

Zprávy památkové péče 15, 1951, s. 20–24.

DVOŘÁKOVÁ, V. – MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, A.: Nástěnné malby johanitské komendy ve

Strakonicích. In: Umění 1956, s. 273–304.

EDEL, Tomáš: Blahoslavená Zdislava a řád sv. Jana Jeruzalemského. In: Zprávy památkové

péče 1, 1992, s. 28 –30.

: K nálezu dochovaných prostor johanitského kláštera v Českém Dubu. In: AH 17, 1992, s. 395–400.

: Příběh ztraceného kláštera blahoslavené Zdislavy. Praha 1993

: Příběh johanitského komtura řečeného Dalimil. Kapitola z dějin české politiky. Praha 2000.

EMLER, Josef: O stavu rytířského řádu sv. Jana Křtitele v Čechách r. 1373. In: Zprávy o

zasedání král. české společnosti nauk v Praze 4, 1877, s. 191–199.

ELM, Kaspar: Die Spiritualität der geistlichen Ritterorden des Mittelalters. Forschungsstand

und Forschungsprobleme. In: Die Spiritualität des Ritterorden im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VII. Toruń 1993, s. 7–44.

FEYFAR, M. M.: Aus dem Pantheon der Geschichte des hohen souveränen Johanniter – Ritter

– Ordens. Nikolsburg 1882.

FIALA, Karel – PODLAHA, A.: Zbytky původní románské stavby v Maltézském chrámu na Malé

Straně v Praze. In: Památky archeologické 20, 1902 – 1903, s. 178–183. FIALA, Zdeněk: Předhusitské Čechy 1310 – 1419, Praha 1968.

FIALOVÁ, Vlasta: Doklady husitské tradice v Přibicích nad Táborem. In: ČMZM 41, 1956, s.

121–135.

- 185 -

FLECKENSTEIN, J.: Die Rechtfertigung der geistlichen Ritterorden nach der Schrift „De laude novae militiae“ Bernards von Claivaux. In: Die geistliche Ritterorden Europas. Hrsg. von J. FLECKENSTEIN und M. HELLMANN. Sigmaringen 1980, s. 9–22.

FOLTÝN, Dušan a kolektiv: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005.

FRIEDRICH, Gustav – EMLER, Josef: Rukověť křesťanské chronologie. Praha 19942.

GANDARCZYK, K.: W kwestii początków zakonu joannitów na Śląsku. In: Sobótka 40, 1985, s.

191–201.

GRAUS, František: Městská chudina v době předhusitské. Praha 1949.

: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské. Díl 2. Dějiny venkovského lidu od poloviny 13. stol. do roku 1419. Praha 1957.

GUREVIČ, Aron: Nebe, peklo, svět. Cesta k lidové kultuře středověku. Praha 1996. : Kategorie středověké kultury. Praha 1978.

HAMRŠMÍD, Josef: Majetek kláštera sv. Jana Jerusalemského v Strakonicích r. 1358. In:

Strakonicko 1, 1935, s. 63–65.

: Založení kostela a hospitalu Svatomářského v Praze. In: Method 29, 1903, s. 86– 90

HIESTAND, Rudolf: Die Anfänge der Johanniter. In: Die geistliche Ritterorden Europas. Hrsg. von J. FLECKENSTEIN und M. HELLMANN. Sigmaringen 1980, s. 31–80.

HLAVÁČEK, Ivan: Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.). 1376 – 1419. Ein Beitrag zur spätmittelalterichen Diplomatik. MGH-

Schriften. Sv. 23. Stuttgart 1970.

HLAVSA, V. – VANČURA, J.: Malá Strana/ Menší Město pražské. Praha 1983.

HLEDÍKOVÁ, Zdenka: Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupství v době

předhusitské. AUC. Monografia XLI. Praha 1971.

: Pražské klášterní špitály od 13. do počátku 15. století. In: Documenta pragensia VI/1, 1987, s. 74–89.

: Biskup Jan IV. z Dražic (1301 – 1343). Praha 1991.

HOFFMANN, František: České město ve středověku. Praha 1992.

- 186 -

HOFFMANN, Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy. Plzeň 1984.

HOLINKA, Rudolf: Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna za pontifikátu Urbana VI..

Studie z dějin velikého schismatu západního. In: Spisy filosofické fakulty university Komenského v Bratislavě, č. XIV, Bratislava 1933.

HORSKÁ, Pavla – KUČERA, Milan – MAUR, Eduard – STLOUKAL, Milan: Dětství, rodina a

stáří v dějinách Evropy. Praha 1990.

HOSÁK, Ladislav: Komenda řádu templářského v Čejkovicích. In: Sborník „Přátelé čsl.

starožitností svému učiteli. K šedesátinám univ. prof. dra. J. V. Šimáka“. Příloha ČSpPS 38, 1930, č. 2–3, s. 186–188.

: Historický místopis země Moravskoslezské. Brno 1938.

: Dějiny Hustopečska do poloviny 14. století. Příspěvek k starším dějinám Moravy. Praha 1948.

CHALOUPECKÝ, Václav: Arnošt z Pardubic, první arcibiskup pražský (1346 – 1364). Stopami

věků. Sv. XIV – XV. Praha 1946.

JAN, Libor: Ekonomické zázemí johanitské komendy v Horních Kounicích. In: Jižní Morava

1987, s. 85–94.

: Pečeti rytířských duchovních řádů v Čechách a na Moravě 1189 – 1310 (s přihlédnutím k dalšímu vývoji). In: Zprávy krajského vlastivědného muzea v Olomouci 246, 1987, s. 1–27.

: Ivanovice na Hané, Orlovice a johanitský řád. (příspěvek k poznání struktury a

ekonomiky rytířských duchovních řádů do konce 15. století). In: ČMM 111, 1992, s. 199–226.

: Bratři špitálu Panny Marie v českých zemích 1204 – 1411. Tišnov 1995.

: Účet starobrněnského špitálu z roku 1367. In: Forum brunense 1993, s. 9–20. : Starobrněnští johanité a ves Přibice. In: Forum brunense 1995/96, s. 21–31.

: Herman z Hohenlohe, rádce a vyslanec českého krále Václava II. In: SPFFBU C 43. 1996, s. 17–35.

: …mortuus est persecutor noster Sladinus (K způsobu komunikace mezi českými zeměmi a Palestinou ve 12. a 13. století). SPFFBU C44. 1997, s. 17–35.

- 187 -

: Horní Kounice 1248–1998. Z dějin městečka. Horní Kounice 1998.

: Hodnostáři rytířských duchovních řádů na dvorech posledních Přemyslovců. In: Česko – rakouské vztahy ve 13. století. Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II. Sborník příspěvků ze sympozia konaného 26. – 27. září 1996 ve Znojmě. Ed. M. BLÁHOVÁ – I.

HLAVÁČEK za spolupráce J. HRDINY a P. KUBÍNA. Praha 1998, s. 247–260.

: S templářským křížem. In: Čejkovice 1248 – 1998. Ed. Libor JAN – Václav

ŠTĚPÁNEK. Brno 1998, s. 33–60.

: Templáři v Čejkovicích. In: SPFFBU C 47. 2001, s. 47–69.

: Die Johanniter in Böhmen: Bild des Lebens. In: Vergangenheit und Gegenwart

der Ritterorden. Die Rezeption der Idee und die Wirklichkeit. Ordines militares – Colloquia Torunensia Historica XI. Toruń 2001, s. 183–196.

: Řeholník. In. Člověk českého středověku. Ed. Martin NODL – František ŠMAHEL.

Praha 2002, s. 166–191.

: Čeští a moravští šlechtici jako podporovatelé a členové rytířských duchovních řádů. In: In omnibus caritas. K poctě devadesátých narozenin prof. ThDr.

Jaroslava Kadlece. Sborník katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Ed. Mlada MIKULICOVÁ – Petr KUBÍN. Praha 2002, s. 289–303.

: V časech johanitů, husitů a habánů. In: Mutěnice. Dějiny vinařské obce. Kap. III (společně s B. Chocholáčem). Ed. Libor JAN – Václav ŠTĚPÁNEK a kol. Mutěnice 2002, s. 54–59.

: Die wirtschaftliche Tätigkeit der Johanniter in Böhmen in der vorhussitischen Epoche. In: Die Ritterorden in der europäischen Wirtschaft des Mittelalters.

Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica XII. Toruń 2003, s. 55–69.

: Pohřební obřady za Karla IV. v kostele Panny Marie na konci mostu. In: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku

Šmahelovi. Ed. Eva DOLEŽELOVÁ – Robert NOVOTNÝ – Pavel SOUKUP. Praha 2004 , s. 189–192.

: Brno-Staré Brno. Zaniklá komenda johanitů s kostelem sv. Jana Křtitele a

špitálem sv. Ducha; Brtnice. Zaniklá komenda johanitů. In: Dušan FOLTÝN a

- 188 -

kolektiv: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 202–205 a 240.

: Působení a struktura templářského řádu v Čechách a na Moravě. In: Ad

musealem laborem. PhDr. Slavomíru Brodesserovi k šedesátým pátým narozeninám. Brno 2005, s. 23–29.

JAN, Libor – JESENSKÝ, Vít: K funkci a stavební podobě johanitských komend na Moravě. In:

Průzkumy památek I, 1996, s. 75–86.

: Hospitaller and Templar Commanderies in Bohemia and Moravia: their

Structure and Architectural Forms. In: The Military Orders: Volume 2. Welfare and Warfare. Ed. Helen NICHOLSON. Aldershot 1998, s. 235–249.

JAN, Libor – PRIX, Dalibor: Opava – město. zaniklá komenda johanitů s kostelem sv. Jana

Křtitele a sv. Jana Evangelisty a špitálem sv. Mikuláše. In: Dušan FOLTÝN a kolektiv:

Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 557–562.

JAN, Libor – SKŘIVÁNEK, František: Němečtí rytíři v českých zemích. Praha 1997

JAN, Libor – ZAORALOVÁ, Ludmila: Majetkové poměry brněnských špitálů v předhusitském

období. Netištěná práce SVOČ. Brno 1986.

JASINSKI Kazimierz: Rodowod Piastow Slaśkich. Sv. III. Piastowie opolscy, czieszynscy i oswiecimscy. Wrocław 1977.

JAWORSKI, Krzysztof: Die Ritterorden in Schlesien. Archeologischen Quellen. In: Castrum

Bene 5, 1996, s. 61–72.

JEŽEK, Em.: Strakonické privilegium z roku 1367. In: Strakonicko 1, 1935, s. 66–70. : Radomyšl a strakonická vrchnost. In: Strakonicko 1, 1935, s. 122–123.

: O starých privilegiích města Strakonic. In: Strakonicko 2, 1936, s. 10–16.

KAVKA, František: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378). Země České koruny, rodová, říšská a evropská politika. Sv. I–II. (1355 – 1378), Praha 1993. : Život na dvoře Karla IV., Praha 1993.

KOLLMANN, Hynek: O kolektorech komory papežské v Čechách a censu vyšehradském do

počátku století XV., jako výklad k listině kolektora M. Jana z Moravy z r. 1417. In: Věstník

české královské společnosti nauk XXVII, 1897, s. 1–81.

- 189 -

KRIESER, Johannes: Wirtschafts- und Finanzgebahren nordfranzösischer Templer- Häuser am Beispiel der Komturei Payns (Champagne). In: Erwerbspolitik und Wirtschaftsweise

mittelalteriche Orden und Klöster. Hrsg. K. ELM. Berliner historische Studien, Bd. 17,

Ordensstudien VII. Berlin, s. 115–124.

KROFTA, Kamil: Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské. In: ČČH 12.

1906, s. 7–34, 178–191, 276–298 a 426–446; 14. 1908, 18–34, 172–196, 273–287 a 416–435. KUTHAN, Jiří: Architektura jižních Čech v prvé polovině 13. století. In: JSH 39, 1970, s. 145–

153.

: Johanitská komenda ve Strakonicích v ranném středověku. In: JSH 35. 1967, s. 117–129 a 165–174.

: Architektura strakonické huti a sféra jejího vlivu v období 1220 – 1240. In: JSH 38. 1969, s. 121–129.

LEHNER, F.J.: Farní kostel sv. Petra v Horažďovicích. In: Method 29, 1903, s. 41–46.

: Hrad Strakonice s klášterem sv. Vojtěcha. In: Method 29, 1903, s. 21–28.

LIFKA, Bohumír: Radomyšl. Dějiny jihočeského městečka a jeho okolí. Radomyšl 1993.

LUDIKAR, A. Č.: O řádu maltánském se zvláštním zřetelem na Čechy. Klatovy 1878.

LUTTRELL, Anthony: Jean and Simon de Hesdin: Hospitallers, Theologians, Classicist. In:

Recherches de theologie ancienne et medievale, 1957, s. 137–140.

: Greek Histories translated and compiled for Juan Fernandez de Heredia. Master of Rhodes 1377 – 1396. In: Speculum 36, 1360, s. 401–407.

: The Principality of Achaea in 1377. In: Byzantische Zeitschrift 57, 1964, s. 340– 345.

: Intrique, Schism and Violence among the Hospitallers of Rhodes 1377 – 1384. In: Speculum 41, 1966, s. 30–48.

: The Hospitallers at Rhodes, 1306 – 1421. In: A history of the Crusades, kap. VIII. Wisconsin 1975, s. 278–323.

: The Hospitallers of Rhodes: Prospectives, Problems, Possibilities. In: Die

Geistliche Ritterorden Europas. Konstanzer Arbeitsbuch für mittelalterische

Geschichte- Vorträge und Forschungen XXVI. Hrsg. von J. FLECKENSTEIN und M. HELLMANN. Sigmaringen 1980, s. 243–266.

- 190 -

: The Hospitallers Accounts for 1373/4 and 1374/5: an aragonese text. In:

Publicacions de la Universitat autonoma de Barcelona. Medievalia 7, 1987, s. 85–107.

: The Spiritual Life of the Hospitallers of Rhodes. In: Die Spiritualität des

Ritterorden im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VII. Toruń 1993, s. 75–96.

: Suger and Schism: The Hospitallers in Cyprus from 1378 to 1386. In: The

Sweet Land of Cyprus (Symposium of Bysantine Studies, Birmingham 1991). Nicosia 1993, s. 157–166.

: The Hospitallers Province of Alamania to 1428. In: Ritterorden und region – politische, soziale und wirtschaftliche Verbindungen im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VIII. Toruń 1995, s.21–41.

MATHAUSER, Václav – POLÁK, Stanislav: Středověká tvrz Pičín na Příbramsku. In:

Vlastivědný sborník Podbrdska 8 – 9, 1974 – 1975, s. 30–49.

MAUR, Eduard: Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346 – 1419). In: AUC. Philosophica et Historica 1. Studia Historica 34, 1989.

: Morová epidemie roku 1380 v Čechách. In: Historická demografie 10, 1986, s. 37–71.

MERHOUT, Cyril: Bývalý kostel sv. Prokopa na Malé straně v Praze. In: ČSpPS 60. 1952, s.

154–162.

: Maltézský mlýn v Praze. In: ČSpPS 47, 1939, s. 29–37.

MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Počátky osídlení Brtnicka a nejstarší dějiny obce. In: Dějiny Brtnice a

připojených obcí. Ed. Jan JANÁK a kol. Brno, Brtnice 1988, 13–49.

MEZNÍK, Jaroslav: Brněnský a olomoucký patriciát ve 14. – 15. století. II. Poznámky a

přílohy. Netištěná disertační práce. Brno 1959.

: Praha před husitskou revolucí. Praha 1990.

: Mor z roku 1380 a příčiny husitské revoluce. In: ČČH 93, 1995, s. 702–710. : Lucemburská Morava 1310 – 1423. Praha 1999.

- 191 -

MILITZER, Klaus: Die Wirtschaftstätigkeit ländlicher und städtischer Deutschordenshäuser.

In: Zur Wirtschaftsentwicklung des Deutsches Orden. Quellen und Studien zur Geschichte Deutsches Ordens 38, Marburg 1989, s. 1–24.

MITÁČEK, Jiří: Ziemovit, těšínský kníže a generální převor řádu sv. Jana Jeruzalemského. Netištěná diplomová práce. Brno 1998.

: Čeští johanité a papežské schizma v letech 1378 – 1384. In: Historie `97.

Celostátní studentská vědecká konference. Brno 3. – 5. prosince 1997. Ed. Libor JAN. Brno 1998, s. 31–57.

: Ziemovit Těšínský – generální převor řádu johanitů a slezský kníže. In: SPFFBU C 46, 1999. Brno 2001, s. 17–40.

: K některým aspektům života řádu johanitů za vlády Lucemburků. Provinciální

kapituly konané na Moravě a ve Slezsku, jejich význam ve správě provincie a

komunikaci s řádovým centrem na Rhodu. In: Ad vitam et honorem. Profesoru

Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Ed. Tomáš BOROVSKÝ – Libor JAN – Martin WIHODA. Brno 2003, s. 533–543.

: Řád sv. Jana Jeruzalemského na Moravě za vlády Lucemburků. In: XXVII.

Mikulovské sympozium „Vývoj církevní správy na Moravě“ 9. – 10. října 2002. Brno 2003, s. 283–289.

: Příspěvek k dějinám johanitské komendy a špitálu v Brně. In: BMD 16, 2002, s. 51–59.

: Čeští johanité v prvních desetiletích vlády Lucemburků. In: ČMZM 88. 2003, s. 153–169

: Funkce pitanciáře v životě johanitských komend. In: Ad musealem laborem.

PhDr. Slavomíru Brodesserovi k šedesátým pátým narozeninám. Brno 2005, s. 31–39.

: Převorství Havla z Lemberka (1337 – 1366). Vzestup české provincie řádu johanitů. Acta Musei Moraviae, Sci. soc. – ČMor.M 90. 2005, s. 193–214.

: Správci a diplomaté. Česká johanitská provincie 1367 – 1397. In: ČNM 174, 2005, v tisku

- 192 -

: Starobrněnští johanité a jižní Morava za vlády Lucemburků (1333 – 1411). In: BMD 18, 2004, v tisku

NEUMANN, Augustin: Z dějin českých klášterů do válek husitských. Praha 1936. : Z dějin bohoslužeb v době předhusitské. Hradec Králové 1922.

NOVOTNÝ, Václav: Náboženské hnutí české ve 14. a 15. stol. Část 1. Do Husa. Praha b.l.

NOVÝ, Rostislav: Soupis městských knih českých od roku 1310 do roku 1526. Praha 1963.

NYBERG, T.: Spuren der Spiritualität der Ritterorden in Skandinavien. In: Die Spiritualität des

Ritterorden im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VII. Toruń 1993, s. 189–204.

PEŠKA, Lukáš: Markolt z Vrutice (generální převor řádu sv. Jana Křtitele). In: Celostátní

studentská vědecká konference Historie 1996. Hradec Králové 26. – 28. 11. 1996. Hradec Králové 1997, s. 11–33.

: „Miesto Rodýz leží skuoro polowicí w moři a jest náramnie pewné“. (Vztahy českých johanitů s centrem řádu na Rhodu ve druhé polovině 15. století). In: Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy

univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Ed. Bronislav CHOCHOLÁČ – Jiří MALÍŘ. Brno 2002, s. 97–115.

PEŠKA, Lukáš – SVOBODA, Miroslav: Příspěvek k problematice pečetí johanitských

generálních převorů ve 14. a 15. století. In: SPFFBU 46, 1999. Brno 2001, s. 48–66 + 7 s. obr. příloh.

PETR, Stanislav: Rukopisný fond pražské maltézské knihovny. In Studia o rukopisech 26,

1987–1988, s. 49–71.

: Středověká liturgická bohemika v rukopisném fondu pražské maltézské knihovny. In: Studie o rukopisech 27, 1989–1990, s. 31–93.

PFLUGK-HARTTUNG, von J.: Die Anfänge des Johanniter – Ordens in Deutschland besonders

in der Mark Brandenbug und in Mecklenburg. Berlin 1899.

PIRCHAN, Gustav: Italien in der Zeit seiner zweiter Romfahrt. Sv. I a II. Prag 1932.

PLACHÁ-GOLLEROVÁ, Jitka: Nástěnné malby strakonické. In: Strakonicko 2, 1936, s. 70–77.

POCHE, E.: Strakonický hrad a jeho malířská výzdoba. In: Ročenka na rok 1932. Praha 1933,

s. 30–46.

- 193 -

POŘÍZKA, Jiří: Maltézští rytíři u nás. Tři studie k historii českého velkopřevorství řádu

maltézských rytířů. Brno 1990.

: Řád Maltézských rytířů z Palestiny na Via Condotti. Praha 1997.

PRASEK, Vincenc: Křižovníci sv. Jana na Opavsku. In: Program českého nižšího gymnasia v Opavě. Opava 1891, s. 3–33.

PROBST, Ch.: Das Hospitalwesen in hohen und späten Mittelalter und die geistliche und

gesellschaftliche Stellung des Kranken. In: Medizin im mittelalterischen Abendland. Wege

der Forschung. Bd. 363. Hrsg. von G. BAEDER und G. KEIL. Darmstadt 1982, s. 260–274.

RAK, Petr: Přemyslovská Kadaň ve světle písemných pramenů. In: Minulostí západočeského

kraje 33, 1998, s. 51–80.

RICHTER, V.: Maltézský kostel P. Marie v Praze ve středověku. In: Památky archeologické 38,

1932, s. 40–62

RILEY-SMITH, Jonathan: The Knight of St. John in Jerusalem and Cyprus c. 1050 – 1310.

London 1967.

RÖDEL, W. G.: Die Anfänge des Johanniterordens und seine Frühzeit in Schlesien. In:

Festschrift zum 150rigen Jubiläum der Schlesischen Genossenschaft des Johanniterordens. Würzburg 2003, s. 11–24.

Řehole sv. Benedikta latinsky a česky. Praha 1993.

SAUERMANN, Franz: Geschichte der Malteserkommende Glatz (1183 – 1627). Teil I. Von der

Gründung bis zur Husitenzeit. Wissenschaftliche Beilage zum Jahresbericht des Königl. kath. Gymnasiums zu Glatz. Glatz 1909.

SARNOWSKY, Jürgen: Der Tod des Grosmeisters der Johanniter. In: Die Spiritualität des

Ritterorden im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VII. Toruń 1993, s. 205–215.

SBORNÍK HISTORICKÝ 1, 1883, s. 201.

SEDLÁČEK, August: Hrady , zámky a tvrze království českého. Sv. XIII. Praha 1905.

: Pýcha urozenosti a vývody u starých Čechů a Moravanův. In: Věstník královské české akademie společnosti nauk, třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, ročník 1914. Praha 1915, s. 1–111.

- 194 -

SEIBT, Ferdinand: Tak zwany mandat wikarialny dla ksiazeta Przemysla I. Cieszynskiego. In:

Sobótka 38, 1983, s. 365–371.

SEJBAL, Jiří: Dějiny peněz na Moravě. Brno 1979.

SKLENÁŘ, Karel: Komenda johanitského řádu v Malé Olešnici ve Slezsku a kopiář jejích listin

z 15. století. Netištěná diplomová práce. Brno 2004.

SKOPAL, Michael: Založení komendy johanitů na Malé Straně. Příspěvek k otázce příchodu

řádu do Čech. In: PSH 26, 1993, s. 7–37.

SKŘIVÁNEK, František: Maltézský kostel panny Marie pod řetězem. Praha 1991.

: Rytíři svatého Jana Jeruzalemského u nás. In: Heraldika a genealogie 28/1–2. Praha 1995.

: Rytířský řád johanitů v severních Čechách. In: Heraldika a genealogie 31. 1998, s. 177–194.

SPĚVÁČEK, Jiří: Král diplomat. (Jan Lucemburský 1296 – 1346). Praha 1982. : Jan Lucemburský a jeho doba. 1296 – 1346. Praha 1994. : Karel IV. Život a dílo. Praha 1979.

: Václav IV. 1361 – 1419. K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986.

STARNAWSKA, Maria: Duszpasterstwo parafialne joanitów w miastach Ślaska i wielkopolski

w późnym średnowieczu. In: Klasztor w kulturze średnowiecznej Polski. Sympozja 9. Opole 1995, s. 115–126.

: Die mittelalterliche Bibliothek der Johanniter in Breslau. In: Die Spiritualität

des Ritterorden im Mittelalter. Ordines militares. Colloquia Torunensia Historica VII. Toruń 1993, s. 241–252.

: Der Johanniterordens und Schlesien im Mittelalter. In: Würzburger Medizinhistorische Mitteilungen 22, 2003, s. 405–418.

STRNAD, A. A.: Caracciolo Riccardo. In: Dizionario Biografico degli Italiano. Sv. XIX, Řím

1976, s. 443–445.

SVÁTEK, Jiří: Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy. Tištěný

inventář. Praha 1966.

- 195 -

: Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy. In: Sborník archivních prací 29, 1979, s. 505–624.

: Johanité v Kroměříži. In: Studie Muzea Kroměřížska 1986, s. 25–40.

SVOBODA, Miroslav: Jindřich z Hradce, převor řádu johanitů. In: Historia 96. Studentská

vědecká konference. Hradec Králové 1997, s. 35–59.

: Generální převor Václav z Michalovic a stav johanitského majetku v Čechách do poloviny 15. století. Netištěná diplomová práce. Brno 1998.

: Pozemková držba pražské komendy johanitů a její sekvestrace v 15. století. In: Historie ’97. Sborník prací z celostátní studentské vědecké konference Historie 1997. Ed. L. JAN. Brno 1998, s. 85–104.

: Hospodaření strakonické komendy johanitů do poloviny 15. století. In: ČNM 170, 2001, s. 1–21.

: Strakonická komenda johanitů v roce 1373. In: Ve stopách sv. Benedikta.

Sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české

konané ve dnech 24.–25. května 2001 v Třebíči. Ed. Libor JAN a Petr OBŠUSTA.

Brno 2002, s. 145–157.

: Nástin majetkového vývoje řádu johanitů v Čechách v předhusitské době. In: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci

k pětasedmdesátým narozeninám. Ed. Tomáš BOROVSKÝ – Libor JAN – Martin

WIHODA. Brno 2003, s. 545–558.

: Postavení a správa patronátních kostelů johanitského řádu v předhusitských Čechách. In: ČNM 174, 2005, s. 1–21.

: Majetek řádu johanitů v Čechách v husitské době. Podíl Zikmunda

Lucemburského na likvidaci pozemkového majetku církve. In: ČČH 103, 2005, s. 269–312.

SVOBODNÝ, P. – HLAVÁČKOVÁ, L.: Pražské špitály a nemocnice. Praha 1999.

ŠEBÁNEK, Jindřich: Z problémů slezského kodexu. Neznámá listina Václava I. pro hrobnické johanity. In: Slezský sborník 49, 1951, s. 1–16.

ŠEFČÍK, Erich: Pečeti těšínských Piastovců. Ostrava 1982.

- 196 -

ŠILHAN, Jindřich: Listina Přibyslava z Křižanova pro brněnský špitál z r. 1239. In: VVM 22,

1970, s. 145–158.

ŠMAHEL, František: Smuteční ceremonie a rituály při pohřbu císaře Karla IV. In: ČČH 91,

1993, s. 401–416.

: Husitská revoluce. Sv. II. Kořeny české reformace. Praha 1993.

ŠTĚPÁN, Václav: Vražda čtyř členů královské rady na Karlštejně roku 1397. In: ČČH 92, 1994, s. 24–43.

ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské 1308 – 1320. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá. Praha 1935².

: Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. České dějiny. Sv. II/1. Praha 1935. : Král cizinec. České dějiny. Sv. II/2. Praha 1939.

TIPTON, Charles L.: The 1330 Chapter General of the Knight Hospitallers at Montpellier. In:

Traditio 24, 1968, s. 293–308.

TOMEK, Wácslav Wladivoj: Základy starého místopisu pražského. Sv. III. Malá Strana. Praha

1872.

: Dějepis města Prahy. Sv. III. Praha 1893.

UNGER, Josef: K lokalizaci johanitské komendy v Přibicích. In. AH 4. 1979, s. 273–281. : Zjišťovací výzkum u románského kostela v Přibicích. In: VVM 35. 1983, s. 314–320.

VARHANÍK, Jiří: Neznámý prostor strakonického hradu. In: Průzkumy památek 2, 1995, s. 77–

84.

VILÍMKOVÁ, Milada: Urbanistický vývoj území maltézské jurisdikce. In: PSH 1966, s. 72–86.

VIVES, Juan: Juan Fernandes de Heredia. Gran Maestre de Rodas. Vida, Obras, Formas

dialectas. In: Anallecta Sacra Taraconensia III. Barcelona 1927, s. 121–192.

VLČEK, Pavel – SOMMER, Petr – FOLTÝN, Dušan: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1998.

VODIČKA, Jaroslav: Nově objevený pramen Bočkova moravského kodexu. In: ČMM 71, 1952, s. 164–168.

:Počátky špitálu sv. Ducha na Starém Brně. (Období předjohanitské 1238–1243). In: Sborník Matice moravské 78, 1959, s. 161–204.

- 197 -

VYSKOČIL, Jan Kapistrán: Arnošt z Pardubic a jeho doba. Praha 1947.

WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold: Rechtsgeschichte des Malteserordens, Wien –

München 1961.

: Die kulturellen Leistungen des Grosspriorates Böhmen – Östrreich im

Mittelalter. In: Annales de l`Ordre Souverain Militaire de Malte 33, 1975, s. 24– 39.

: Die Vasallen Christi. Kulturgeschichte des Johanniterordens im Mittlealter.

Wien – Köln – Graz 1988.

: Das Großpriorat von Böhmen. In: Der Johanniterorden. Der Malteserorden. Der ritterliche Orden des hl. Johannes vom Spital zu Jerusalem. Seine Geschichte, seine Aufgaben. Hrsg. A. WIENAND. Köln 1988, s. 312–320.

: Die kommende Mailberg. In: Der Johannitenorden. Der Maltezerorden. Der

ritterliche Orden des hl. Johannes vom Spital zu Jerusalem. Seine Geschichte, seine Aufgaben. Ed. Adam WIENAND. Köln 1988, s. 387–390.

: Maltézský řád dnes. Praha 1995.

: Markvartici, z historie nejstarší české šlechty z ranné doby vlády Přemyslovců. Praha 2000.

WALDSTEIN-WARTENBERG, B. – WIENAND, A. – GOTTSCHALK, J. – RICHTER, H.: Die

Komenden des Großpriorats Böhmen. In: Der Malteserorden. Der Johanniterorden. Der ritterliche Orden des hl. Johannes vom Spital zu Jerusalem. Seine Geschichte, seine Aufgaben. Ed. Adam WIENAND. Köln 1988, s. 383–408.

WELTIN, M.: Die Anfänge der Johanniterkommenden Mailberg und Stroheim. In:

Mitteilungen des Oberösterreichischen Landesarchiv 18, 1996, s. 187–201.

WIENAND, Adam: Jonannes der Täufer, Patron des Ordens. Das Ordenskreuz der Johanniter-

Malteser. In: Der Malteserorden. Der Johanniterorden. Der ritterliche Orden des hl. Johannes

vom Spital zu Jerusalem. Seine Geschichte, seine Aufgaben. Ed. Adam WIENAND. Köln 1988,

s. 19–26.

WOLNY, Gregor: Kirchliche Topographie von Mähren. II. Abt. Brünner Diöcese. I. Bd. Brünn

1856.

- 198 -

ZAPLETAL, Vladimír: Středověké počátky brněnských špitálů. Část 1. In: Lékařské listy z 15.

srpna 1952, s. 506–510.