Purchased From
Funds Donated by
The Andrew W. Mellon Foundation
SBÍRKA PROSLOVU.
PEISPENIM
v
x
NEJLEPŠÍCH
v
eských spisovatel UINIL
,ADISLAV 'JeJTMÁNEK,
PARDUBICE. TISKEM A NÁKLADEM FIRMY 1883.
F.
&
V.
HOHLÍK.
LIB<
PEDMLUVA. V
dob, když „Ústední Matice" zdomácnla a takoka vžila rodných našich bratí, když s nadjí a hrdostí zárove potak drahé, nám všem hlížíme na dostavní svého Národního pomníku — té dob, spolky naše v kdy k nové innosti se svaté kapliky;, vzrušily, kdy památku svých velikán upímnou a tou starou bodrou v té dob podjal jsem se úkolu: uiniti myslí eskou oslavujeme sbírku proslov ku slavnostem národním i akademiím, poádaným ve prospch dobré a vlastenecké v.óciv Po pracném shledávání a dlouho trvajícím vyjednávání ukonil jsem posléze práci svou, o jejíž zdárný výsledek hlavn zásluhu mají té
se do krve
—
i
—
naši
kteí neváhali mne v obtížpém
spisovatelé,
Bud
díle
svými pracemi
srdený dík tuto projeven! Zvláštními díky jsem povinen slenám Elišce Krásnohorské, Irm Geisslové, potom pp. Jar. Vrchlickému, J. V. Jahnovi, Ad. Heydukovi, Fr. Zákrejsovi, Sv. echovi a jiným více, kteí mi s vlídnou ochotou veškery své proslovy vnovali. S vdností vzpomínám si též úinné
podporovati.
jim za to
«
:
:
snahy
si.
akademického spolku v Praze
i
jeho
odbor
a býv. starosty
Hbnera. Podávaje knihu tuto tenástvu podotýkám,
jeho M. U. C. p.
že není pouze sbírkou souborem básní obsahem poutavých a vysoké ceny, jakož dokazují jména díve napsaná. Posýlám práci svou bratím pokrevným a pevn doufám, že pijmou ji s tou láskou, s kterou konána byla. Kéž posvcen je obsah této knihy úely, ku kterýmž je cestou pípravnou.
proslov, nýbrž
i
Liid.
Hejtmánek.
!
ó zem v
slzí,
krve, myšlének a
in,
Svém velká bohatství a vtší v pádu Svém, ela Svého shr juž tžký závoj stín
ó s
a staré slávy Své
v
si
pitkni diadém!
Hle, v prvním nadšení a Ti
syn
v lásku dcer Svých, matko, v zmužilos Svých s
bouným
srdce plesem
myšlénky a krev, Ti sny a skutky nesem:
by's
šastna byla zas
a velká
— všichni
chcem! Jar. Vrchlický.
Jména
p.
pp. spisovatel:
t.
Poet
prosM
Adamec
K
Arietto
Lad
1
Braun Kutnohorský
3
ech
3
2
Svatopluk
Doucha
1
Durdík
l
Klekaek Jos
2
Geisslova Irma
1
Havlíek Borovský
1
Hejtmánek Ladislav
1
Heyduk Ad
2
Hrubý VI Jahn
3
V
J.
20
Jeábek Klose
1
A
1
Kollár Jan
1
Krásnohorská Eliška
7
Kratochvíl Jos
1
H
2
Kuneš Miroslav
1
Marek J
1
Koukl
Mayer Rudolf
1
Mejsnar H. prof
1
Mokrý
1
Peška Bedich
1
Pseudonymy
4 1
Reis
Tichý Jaroslav
-
1
Truhelka
1
Tyli Kajetán
2
Tyšler
B
Vocásek
1
prof.
Vrchlický Jaroslav Xákrejs Frt
Zungel
Em
2
11
2 3
Ye prospch „Ústední Matice školské".
;
:
1.
„Od chrámu dále, stavíme své od chrámu dále, stavíme svou
Chrám velebný jsem vidél k nebi rsti, dlných na nm pracovalo rukou,
sta
moe
jak v jak slavíci
nm
proudy
mu
ústí, city všech v srdce všech vstíc tlukou.
Ros
pomalu, však jist; k hvzdám elo ducha hvzdami sám pokryt lesklý; tisíc hlas plo, co rostl, juž v
nes', slz
nm
miliony jako perly bleskly
—
—
žití,
slávu
zpt, hrdý se na vaši hlavu sítí. Náš chrám ní pravd, lásce, dobru, právu.
nm
andl vlasti pod rozpjatá kídla V v svou ochranu si bere dcko malé, chrám náš je škola, v ní života zídla, dál a dále! vzlet, síla k pouti
vn
ve chrámu toho oknech! Ros div Boží, ros bájný kalich z vlhké potem pdy, byl jako rže, jež se dere z hloží. A kdo jej stavl? Malý národ, chudý.
Od chrámu dále, pevností je spolu, tam ducha mee kujem pro své muky,
Jen malý potem, ale velký snahou, jen chudý statky, ale bohat láskou; lid, jenž vždy kráel za myšlénky drahou, svým potem, krví, každou ela vráskou.
vždy nové, vtší, neúmorné k boji se vyhrnou za otc jazyk svatý; chrám náš jak slunce nade námi stojí, v síla naše, v jsme všichni braty!"
—
—
Gros vdovy, sousto od úst utržené, groš z dcka pokladniky ustádaný, ty daly základ, a juž smle žene se stavba výš, juž splítají se brány.
—
vidím stechu, Juž oblouky se klenou, jak za korunu velebnou se snáší; vzdech a v hymnu štstí taje a písní válenou dav sok plaší
moe
—
by jako skály stály ve zápolu, chrám náš je Blaník, odkud ducha pluky
nm
nm
Ó
stavte dál! Vlas jedinou bud školou, eské slovo bude Boží sím, a jaro kvty ^vdechne vám v plá holou, a k slunci Cech zas volné vznese tým.
v níž
O stavte dál, vždy dáváte jen sobe, co dáte škole; stavte, chvíle každá je drahý skvost, ó nestavte se v mdlob, zde každé prodlení je samovražda!
Vždy
budoucnosti základ zde se klade, za svdky máte; ó stavte, je svtlo všade, všade,
vždy duchy otc svých
a
s
ním pijde svoboda
a štstí zlaté.
J.
Znáte povs starodávnou, jak spanilá princezna
Tak
uvržena kouzlem krutým v pouta víc než železná,
dým
a popel její sláva, ve vyhnanství její rod,
za pehustým trním, hložím, spala mnohý, dlouhý vk, až roztrhl pásmo kouzel pravé lásky polibek.
samo nebe
i
stihla
naši
Vrchlický.
vlas milenou
hromná rána
vné
zlot,
v chmurách zastelo, aby naše ponížení, nás pád strašný nezelo.
tvá svou žalem
;
10 Byl to dlouhý, dlouhý spánek, pravá smrti podoba! Stráž u hrobu mla zrada, nenávist a poroba. Konen však pec nad hrobem dennice zas zasvitla, vrný syn pekonal kletbu procitla. a vlast drahá
práci, ve vdní spatujte své spasení! volali vším krajem eským rekové ti nadšení
Což ten svt se zatím zmnil! Všude život, všude ruch, osvt se lidstvo koí, volnost vzývá jarý duch, národové pinášejí
Ješt osud není smíen
Jenom v
volali: vše v
—
vd
slavné trofeje
dali,
zmaena,
konen
její
zdar
hlásá
millionv ozvna.
a na
hrom
mkký
lípy kmen hromem dopadává
za
jimi bude zocelen, jimi z holoubátek nžných staneme se sokoly,
—
kteí slavn, neúnavn
radostn vse pedstihují kam tu Cech se podje?
s
nebezpeím
zápolí.
posvátný plamen
Nelekli se buditelé,
Již
Jungmann, Pressl, Palacký, vdechli národu chudému
nezdusí
lásku, zápal junácký,
ústední
uili
ob
stokrát práce
nám
vdy
litice:
podncuje
opatruje,
jej matice,
bratím bídným, opuštným,
jej znáti, ctíti
pedk
kteí
slavné ddictví, razili mu pracn dráhu, na níž kvete vítzství.
již již zoufají,
nese svtlo a chléb ducha a hle žijí, doufají!
—
Nuže, bratí, rukou štdrou
matice své pispjme, pod bemeny nesmírnými klesnouti
ji
nedejme;
napnme ,
své síly svorn, dovršme své snažení, neb jen v práci, ve vdní vykvétá nám spasení! J.
V-
Jahn.
:;.
Vk
dlouhý minul, co vlast matka vstala ze smrtelného spánku vzbuzena. Trnové lze to jí poustlala cizácká závist, váše plemenná. Bez ochrany zmírala juž, bez jména ... Však hlouek vrných syn pec jí zbýval, jichž snem i žitím láska nadšená ku vlasti plála a hle, zhouby píval, jenž matce hrozil, jim hrud marn zrýval.
muž odkaz ješt vcí! svatým bylo každé slvko v nm, vždy sama vlast k nám mluví touto ei. jež vroucí lásky k ní je diadém.
Vlast zachránna. Jejím kísitelm jen útisk, hana padla za podíl
Ó mládeži! Nejvtší's nadj naše, Ty most nám zlatý skleneš v budoucnost'. my v Tob zíme svého Mesiáše,
—
—
syn
elm
však svatým jejich aureolu svil. Hle, jak zní odkaz, jenž nám po nich zbyl: nás,
jich,
vdnosti paprsk „Na oltá svj pot i
všechny složte síly, krev, svých duše pyl, dlouhý bud Vám lásky k vlasti chvíli my jsme snili ." a v skutek vzplane, o
vk
vlasti
kvt
em
—
.
.
O
velkých
Nám
—
My
matce-vlasti eskou její zem jsme ozdobili Mus posvátných stanem, jenž cizím vzorm mž' být píkladem pot nové práce, v které neustáném, nám v háji vlasti kyne v mlází ranném.
—
v idolu chrámu nejdražší jsi skvost. jenž plá nám v duši pes nepátel zlost! k tomu bude malou. Nám všaká lásky k vlasti cnos, by zdobila v cizoty moi bysi byla skalou, zhrdá vlnou rozsápalou. jež
ob
T
nm
!
;
11
Ó
Ten úkol
mládeži!
„Bud heslem naším: „Poesie, Ty dcero nebes, my jsme Tví, nám zdrojem Tvým se síla lije,
vyplníš-li,
budeš-li jasným týnem ve výši, k némužto buditelé z chatek vyšli,
pl cest klesli k cypiši vzdechem na rtech: „Zda Bh
náš duch jen v Tobé plane, žije, a naše nadj v tkví!" Z úst slovo nikdo nemž' dráti
však na se
Tob
vyslyší?"
budeš-li záným, smavým sluncem ranním, jež žalu noc, den slávy rozliší, budeš-li plodem, co v nás kvtem, páním,
pak obetkáš
se vlasti
jím stará sláva k nám se vrátí, Vy, uzíte ji, dti, pláti, v tom bude hvzda vítzství.'
požehnáním!
Mát zvolá k Tob: „Zdárné dti, Vás chrání mocné rám lví, do objetí sem pojdte ke
ideálem,
synm
se co skutek skví, za to, že žili v boji stálém s cizoty zlobou, s prací, s žalem
mn
jak sokolíci v lípy snti, ted bume svoji, sví, jen sví! lýru, Do rukou pluh a k
Nech
nmu
me
otc
„Co bylo
Vám,
že
je pravých bohatýr, jež a žijme práci, zpvu, míru: v tom plá nám hvzda vítzství
všecky dti Slávy
nám
.
.
.
zví,
dle pluhu, poblíž
Umn
rýi
božských fantom tyí, že býti národ holubicí v tom plá nám hvzda vítzství! se
Braun- Kutnohorský. 4.
Kdo
zvinil,
u
my bedeme
—
Boj bude dlouhý mnohá mu po nás
boji že stálém se žitím tesklivým,
zhouby na pokraji málem se krokem ociujem svým Kdo zplodil nám ten osud krutý, že nemožno nám zbýt' se okov, že duch náš ku volnosti vzpnutý tíž snášet musí jama píkrovu?
a
každým
?
To
ó neopus pro marnivá chtní nikdo cíl jeho svatý s pamti! Nesnaž se pouze zazáiti sám inem nade všechny hrdinským,
hle
—
za sebe zas dostaviti reky s citem vlastenským ?
až padneš
—
náš, ten ku praporm po svatém právu musí piten být, by ku starým nedošlo sporm nám nikdo nesmí dti odrodit! Tu mládež, jižto drahé matky
smutné vyprávjí dje, cizích mrav zhoubné pímty obyeje, v náš vnikly národ za nž jsme písné došly odvety kdy jednak mocí pokoeni a národ to víc co žalováno
Kdo rodem
pohanny mnohého ránu pocítili v hru!
nedáme za žádné
kdy
—
—
zrazení bídné
—
bu —
—
—
Než nechme stesku, v šiky nové stavme se, brati, lstiv zdolaní,
—
eskou
poctivou urvati
A
—
bdíti
chcem jak lvové
Nám
My
dokázat, že za osvtou šíit kroky své,
ech dovede by pílí, prací
i
dlouholetou
dobude slávy skvlé trofeje! Co muž nás, co žen a dtí, tu v srdce vrytu chceme míti cnos: co mysl vzdlává a svtí, protože vykonáme povinnos!
—
ani v zlostném násilí!
strážní
vlasti svoji
jíž vlasti
nmu
krví živily, statky
šírém zápraží, kde lstivci, bloudi nerozvážní nám hrozí, u pokroku nám pekáží! Vy proti nám necvite v zbrani našeho stromu vlastní ratoles náš útlý odchov naší daní,
u
a in nech v zápas mee kove, jehož se blíží dnové želaní. Nerovný zápas ducha nésti krvavý, nám jest, jak druhdy bez pízn však jej sneseni štstí, neb chrabrý k ech se dostaví.
pedkm
pokolení svých zasvtí.
sil
—
dovýšiti
chceme
es!
odinit chcem dávné viny skvrny všechny smýt, svých pedk, z syny jinak nám nemožno té echie, pro niž chcem žít a mít! a dti musí být jako otci, ta acká koluje v nichž eská krev je ponechána bez pomoci nuž k dílu, pro svou vlas kdo horuje.
dj
bý
—
—
Prof.
Vocásek.
.
!
!
!
!
12
ohe
Když
nmu
dd
v krbu zaplál a k sedl a s Ú8mchem po chvíli šedou hlavu zvedl, tu rozpáh' ruce, zvolal: „Pojdte ke mn, dti! k dávným dobám zpt mé upomínky letí Když mlád jsem byl," tak jal se rozprávti, r to bylo v Cechách smutno, drahé dti! Já s bolem vám to musím, milí, íci, že byli jsme tu jenom nájemníci, že cizinci naše potupena, a nikdo neznal, jaká její cena! Nám druhdy v tvá se smáli naši kati:
tm
.
—
vy nesmíte již vstáti! Já tenkrát, dti, knihu schoval však ji znáte, tu starou kroniku, též v ní ítáváte; má desky staré, ohnm opálené mj pradd kdys ji vyrval ze plamene, do njž ji vrhli naši nepátelé, jste,
.
.
.
—
by, co je eské, zahubili celé. Já v knize ítal, moje drahé dti, a nové se mi otevely svty. Já doet' se, jak echy byly slavné,
.
.
by poruili do plamen vrci. Vy ani netušíte, jak jste šastné,- dti! vy jazykem svým eským smíte rozprávti, vás uí jemu ve školách, zaznívá ted všude; slavným byl národ náš a slavným zase bude!"
Ve jizb svtlem luny zjasnné kmet sedí vážný teskn zadumán,
nmá
rty jeho stáhla bolu moc a elo vráskou sterou rozryté se v tiché noci stkví tak jako štít, v se mnohá rána osudu svou dsnou silou asto rozbila.
nmž
asi
kmeta dumání, slza, dti zármutku,
tžký duše jeho boj. Ten kmet je stár a zažil mnoho tu jeví
tém
ve
ty
mj dde
mnohé
milý, snivé chvíli
moi
duše mé peasto pluje, bdím, mne stále obletuje. Já tenkrát byl jen nerozumné dcko ted vím, že ješt není dobe všecko! Nám ješt mnoho zbývá uiniti, když chceme hodni otc svojicn býti: ve
a
sním
i
—
tož silou vlastní!
Kde
jsou školy
cizí,
kde síla národní v nich mizí, kde naše dti mluvou cizí odkájeny, tam teba naším piinním rychlé zmny naše
vzhru z
vzplane
mrtvých vstane;
až školy eské rozšíí se všude, tu národ náš zajisté šasten bude
vdt
neb vzdech a
dávno dímáš,
le obraz tvj
pak národ náš podruhé
e,
Je tžké
Již
Nech obtivos
a jaké byly staré doby dávné, že Jazyk eský prvním býval v zemi a echové slavnými nade všemi Já asto plakal. Nevil jsem ani, že byli bychom v pravd pochováni, že naše jež vítzn kdys hmla, se úpln a zcela zapomnla. 1 et' jsem potají; každý stín mne lekal: to páni, žalá by mne ekal, a kroniku, jež pirostla mi k srdci, .
se odmlel ve tichém zamyšlení a poslouchal veselé dtské šveholení.
.
e
Vy mrtvi
A dd
již;
on vidl národ umíra, pak zase zel, jak silou arovnou, jak zázrakem se vzpružil k životu, jak celou vlasti, celým vesmírem znl slavný hymnus jeho vzkíšení, jak jméno ech zas znlo jako dív, tím slavným, dávným, estným pízvukem.
Již
kladme dary Matku na Ústední!
—
dív slávy den se u^nás nerozední, dív nejsme hodni Cech jménem slouti, dív nesmí prsa hrdostí se pnouti, dív nebude náš národ požehnaný, dokud ten Již
vzhru
cíl
nebude vykonaný.
tedy, ve nadšení svatém
pispjte slovem, radou, trojníkem dej chudý málo, bohatý dej více,
i
zlatem;
a oblažíte lidí na tisíce, vzpomínání že vky pozdní u nám dají s láskou své velé požehnání
vdném
L
Hejtmánek.
Le
v jaké dumy duši pohroužil, že vzdech, syn smutku, jizbou zaznívá. že slza, dcera duše bolestné, se v jasu luny jako démant stkví? Kmet vzdychnul, oi zavel tichý sen, ten tšitel všech srdcí stísnných, ten andl v nebi samém zrozený, strasti v ráj, jenž na chvíli nám jenž sluuje, co otec rozdvojil, jenž dcku, dívce, starci, muži též sladce vítaným. jest stejným darem
mní
—
Le
sotva zavel zraky pro
svt
ten,
druhý kouzlem se mu otevel; nad zlatem ervánk a leskem hvérd zel myriády svt tpytivých, jež kroužily tu drahou nesmírnou; zel dlouhé ady jiných bytostí, pak okídlenc pluky bezectné
již
;
:
;
13 ve mihotavém svtle etheru, — tam znla hudba sladká, tajemná, on slyšel šelestní kídel všech a rajských ples sladké ohlasy Ped zrakem jeho ady rytístva se kolem trnu tvrce skvly, .
.
.
svt
nádhera, a všude byla a tpyt a lesk všech nesmrtelných hvzd, a hukot moí, vichru dunní, v to lkal zas hudby zádumivé ston, nad tím pak hymnus plesem jásavý vše rozechvíval plným nadšením. Kmet udiven zrak jinam obrátil a uzel vážnou, slavnou skupinu: kol ženy krásné, krásné kouzeln, zel kupiti se pestrý, etný dav, a sotva že se díval okamžik, tu mocn srdce jeho vzplesalo neb uzel matku naši echii, slavných družinu. kol ní pak Byl Vojtch svatý, Václav, Otakar a Pemyslovc ada vznešená, i Prokop statný, pevor sázavský a Jií král, jenž bojích po tžkých svou moudrou správou vlast nám zachoval,
ech
Žižka slavný, zádumóivý Hus a Karel, otec vlasti vznešený; pak Komenský, jenž v bouích životních i
neml kam by
hlavu svou Lidmila zbožná též je v zástupu ni
složil
a za ní bratí Cyril, a nepehledná ada
v
již jí
žití
slávu,
vždy
Tak
s
Methodj,
ech
pro svou vlas se
jmní, ducha,
plesem kladli v
stál tu
tch, snažili,
život
svj
ob vznešenou.
nm eský pantheon
matku echii, jak na trn svj si vážn usedla a díval se na
a zraky krásné, v kterých jiskila
zá
nesmrtelná,
ku svta kouli
již roznítil
Bh,
dol
upela. O jak tu srdce zaplesalo všem, když zeli eskou, krásnou, slavnou vlas tak klidn rozloženou pod sebou; tch lesv nádhera a spousty skal a vlny Vltavíny, Vyšehrad i Prahu slovanskou, stovžatou a pole zlatá, bujn úrodná, i smaragd luk a hlavy mraných hor i dávné slávy hrady zícené tam žili kdys, a umeli pro tu zem, a pro ni dosud bije srdce jich, na ni tak rádi vždycky shlížejí, na tuto drahou svoji kolébku. Vše dlelo v citu úžasu, le v tžké dumy duši svou ted pohížila matka Cechie; scad staros jaká nebo obava o eské vrné dti milené to dobré srdce její stížila? Ted v teskném zamyšlení zela tam a teskný smutek pele obliej svým stínem trudným zel to zástup. ten
nmém vnou
;
a udiven se tázal echie: „Pro, matko drahá, vznešenou tvou tvá mrak žalu trudným stínem zahalil ? Pro boles chvátí dobré srdce tvé? Jen pohled na tu krásnou eskou vlas. na bohatství, jímž hojn oplývá, na krásu hor a bujnou pírodu, jak z mrtvých vstal ten národ slavený, pak zmizí stíny žalu s tvái tvé a srdce naplní se útchou, a tvoje krásná, nesmrtelná tvá zas k úsmchu libému rozkvete." matka v zadumání dlela dál po chvíli pak svj obrátila zrak k své proslavené etné družin ve zracích jejich láska byla, bol
Le
—
;
a staros mateská i obava a pohlédnuvši lásky pohledem ta slova promluvila vlídn k nim „Zím na ty syny v eské vlasti své a vidím, kterak kvítky národa, tož dti útlé, naše budoucnos, odkojí místy cizí macecha; jak odvykají svému národu, jak nepoznají jeho minulost, ni otce své a matky, praddy ty vzory slavných skutk vznešených ba jak je cizí, nemateská od minulosti naší odvrací a napluje srdce chladností, a kalí pramen djin minulých jak tžko duchu nabý vzdlání, jež podává se v neznámé, jíž matka nikdy nemluvila k nim, jíž nemluvili naši pedkové, již v odkaz drahý nepodali nám a proto tísní boles duši mou, když vzpomenu, co pro nás ztraceno, že mládež, naše lepší budoucnos, :
—
e
;
ei
;
osud takový je údlem, mj národ poklad ztracený. Mrak žalu proto tvá mou zahalil a proto srdce schvátil krutý bol, ó rcete, drazí, kdož by neplakal?" matka zraky truchlivé, A v nichž perly slz se jasem tpytily, upela k pozemskému údolí. Tu nastal ruch v celé skupin, vše k matce splo s tváí zjasnnou; každý ml slova sladké útchy, a každý volal, pln jsa nadje „O nech se tvoje srdce nermoutí vždy brzy v cechách pone ruch, by zachránil se mladý letorost, neb Cech je dobrý, obtavý vždy a pro svj národ vše on uiní; tu vzpomene si na svou minulos, na ony doby svat nadšené a té vytryskne mu statenosti zdroj, jíž
je pro
op
—
z vlastní silou vše zas zachrání!"
V tom
nové tóny hudby zaznly moe svtel vytryskla, hmlo hymnou, zpvem, nadšením
a nová vše
;
:
;
14 a skupinu
mrak svtlý
ob
a celé srdce v pinesou, v plesu, žalu, plái, radosti, kde eské slovo jenom zazvuí,
zahalil.
a
vyšla bledé luny tvá a zvdav své zlaté paprsky do jizby oné zase upela, kde dímal kmet, jenž zel to zjevení. Kmet povstal, rukou pejel obliej; zá prorocká mu plála ze zrak,
Ze mraku
kam jenom vkroí noha echova, kde zazní písn eské jeden ton, kde zazní srdce echa jeden tluk. tam všude nech se láska rozproudí, a dary Matici nech vzrstají, by naše dti mateskou, tím odkazem peslavných pradd, si osvojily první vzdlanost
na tvái jeho náhlé nadšení se rozestelo, vyjdouc ze srdce; a za svítání druhý ihned den on mluvil v národ hlasem prorockým o slovech, které ekla echie, o jejím slavném, velkém prvodu, o geniech tch, zjevech, andlích, a v echách bájný nastal všude ruch. ^Zachrame vlas svou, její budoucnost/' tak znlo všude eských po vlastech a každý hivnu vlasti na oltá hned nesl v obtavém zápasu a obtavost všude šlechetná se vedla za ruku se štdrostí, a mnoho dovedla již zachránit, všecko zachrání, a ješt více když všechnm Cechm vejde do srdcí.
—
eí
a pevné, ušlechtilé vdomí, že echy jsou a mají jimi být až do poslední chvíle života. Tím krásná vzroste vlasti budoucnost, a naši velcí, slavní pedkové pohlédnou na nás s klidnou radostí a s nadšením pak uzí, kterak vlas ta matka drahá, zkvétá k sláv zas, jak šastná je a krásná, bohatá, a plná vrných, statených, již pro ni z celé duše pracují, by blaho, štstí, slávu, svobodu své matce drahé znovu získali, což se jim jist také podaí, a blaho, sláva, štstí, svoboda zas budou v vlasti naší domovem, a novým leskem, krásou, slávou zas
—
ech
—
Nech velká, krásná, slavná minulost ten ohe lásky k vlasti roznítí, a nadj, budoucnost zas probudí! Ó kladme dary vlasti na oltá, dti, muži, ženy, starci, vše
a
pak bude záit naše drahá vlas!
_„
Jos. Flekácek.
7.
Jak plátno obrovské obloha rozestena,
A
tu modravá, tu šedá, bílá jako stna, tu zahrada, tu pouš ... tu bezetvárné stepi ekajíc malíe jak šttec velkolepý, a na ní slunce umírajíc v dáli klesá.
však nové pináší zas v bystré síle. dlouhé ady! V ele jich se jará postava stkví Pemysla Otakara;
ticho všude, sváto! Vtík vyšed z lesa v bujném skoku poskoil na skálu, horu, a již je s oblaky ve ladném rozhovoru, noí je shání, rozptyluje, šttec svj v a na obloze, plátnu, divné kresby tvoí
Tak
vánku rozmar zanes' mraky
To
píse války; muži obrnní po nebi jdou, je slyšet zbroje hmní; na poli moravském král železný a zlatý, zní
tam bitvy
bou se chystá
.
.
.
zdaž král se
si
n
—
Zrak ku obloze vznáším. Jako dva bílá tam oblak pluje. Hra to vánku vytvoila. To luzných dv je sbor. A pední krásná víla jest Libuše, jež se
závratných výší
zí v ladné kraje šastných nkdy íší. „Ó echy, echy! Svatý Vyšehrade! Vy lesy, strán, msta, hory šedé, vám andl vnec zas na skrán klade, vám nové slávy den zas znovu svítá! O cechy! echy! novou vštím slávu, Vás novým jásotem má duše vítá! Vám znovu žehnám V démantovou hlavu, v tu vaši Prahu slavné vejdou doby, již andl laur na vnec slávy splítá!" !
—
bílé,
nazpt
[vrátí?
V tom
vlastní v
—
snní vzbudily mne vzdechy
„Jak mocné bývaly
jste
nkdy echy!"
A veer
tichý snes se v kypré les mechy. Již dohasíná slunce skvlá svíce, jak požár plane, požár od Kostnice, a slyším žalmy mueníka pti, jichž ohlas hned širo po vší zemi letí Již celé nebe .hoí ... V žárném svitu ted hmí a duní hymny Táborit, psány, jichž sloky jednotlivé kdy msta, hrady, chýže ztroskotány, .
ohnm
kdy
vnc
vavínových
ada
nová
u Domažlic, u Brodu, u Žižkova jak píklad jediný z celého svta se cechm v pehrdinné skrán vplétá. Již hasnou jež Husity
stvry oblakové, mí zvaly snové,
.
.
!
;
!
!
:
15
a nade mnou ve výších etherových, jde Vojtch, Jan a Karel, Václavové, jak pantheon, pln postav oblakových. Kol ervánky jak rozlitá krev niuéeník halily v purpur mlelivou, slavnou horu; doplo ptactvo, hymnu veerních svých dík;
—
zavely kvty kalich; tiché slzy noci, svadlým spje ku pomoci. Ku msíci sbor bílých mrak letem spje, pod obzor pádí. Kde váš domov, vyhnancové?
tof rosa
—
Bez stechy, krbu, beze slávy, bez nadje vy vlasti opouštíte, hledajíce nové ? Vás poznávám již, slavní muenníci!
— —
vím, pro hoí kol vás ervánkové a první vážný v líci, tof vaše krev! s tím vousem dlouhým, chvjí se mu rtové, se tpytí: s tím okem bolným, slza v to Komenský, ten svtec. Musí jíti v smr vyhnanství, však sláva za ním kráí. svatou smáí, kde slzy jeho tam vavín vzrstá, vavín slávy vné.
již
—
nm
pdu
Své kroky staví. K zemi ted a pláe, zemi mateskou zas
se
shýbá
líbá,
—
vetru šumem píse jejich slyším: „Ó, echové! popejtež otci sluchu, a mládež k velkým skutkm vychovejte a plamen zkazil v našem duchu, Co
já_
me
—
potomkové naši, dokonejte Pro mládež žil jsem. I vy žijte pro vy
Mým ech
ni!
cílem škola. Budiž i vám svatou! genius rád malikým se kloní
a budoucnost jim vytvoí zas zlatou vašeho ducha, celá pružná síla zasvitne v dtech vlastních plným jasem.
Co doba naše krutá zahubila, jen školami lze zhojiti zas asem, tyf chrámem budoucnosti, peúrodnou rolí. Ó, echové! vás zbudí v nadšení jen školy. Jsou balsámem, jenž jizvy naše zcelí, jsou dkazem, že pec jsme nevymeli ..."
doznl hlas. Postavy od msíce vzduchem nesou dál až za hranice, však ve tajemném vtru šepotání — já Komenského slyším požehnání. Ve jménu pedk slavných, ve jménu slávy staré se prosba chvje ve mn, již na srdce Vám kladu Již
se
—
—
Což nelze slávu vzkísi, a ony asy jaré? u vném má zmíra zde mladá duše hladu? Já mluvím k srdcím Vašim, k obtavosti Vaší, pro jazyk pedk slavný, by drahé mluv naší tam v domovin vlastní, kde cizími šlapána se v školách našich eských zas otevela brána, dary tomu snáší a obtavost Vaše z eských dtí není odrodilc láje, jež cizí eí, mravem, tráví eské kraje, a synové jsou otc svojich hodni, kvt národa a v plody blahonosné zraje!
i
a
A
Tak bdl jsem a snil v zadumání. Noc ušla. Luna v hasínání a
hvzdy
plují v
pospíchání
odpoinout. Slunce vzchází. Žehnání mé je doprovází, by jasný svit a teplo jeho zas nové slávy neslo zái otce Komenského. národu
si
—
L. Hejtmánek.
Na oslavu dostavní Národního
divadla.
!
1.
Máme Krásná
pknou kapliku!
to je
Každý ten sloupec ztepilý plný je síly a klidu, jako ten javor s junákem
od hlavy k pat, eská panenka
jako ta v nedli v kmentovém šat.
v
Hlavika zlatem ovita, stužeky od ramen k boku kdo se tak do ní zadívá, radostí slzy
má
pohádkách eského
lidu.
Každý ten oblý výklenek uprosted kvtnaté zdoby jest naší láskou vystlaná
kolébka krásnjší doby.
v oku.
Máme
to krásnou kapliku, ní úštipky hází, protože zlatý obrázek do pkné kapliky schází.
Každý ten kámen v základech srdce a krev naši skrývá, a ješt ruce mozolné v dla krásy penízek zbývá,
Házejte jenom, házejte,
My, sami
záš po
po nších
nepíze
sami
noste,
si
sob
myšlénkou,
budeme svtem,
z
a z duše rostla kaplika, duše nám obrázek vzroste.
Pán Bh nám zase požehná písn a modlitby dtem!
V
Pošle
každé té žíle mramoru krev naše horoucí buší, každé té soše vlní se nadšení adrem i duši.
nám
slávy slunéko:
„Pospš a napiš jim k zdob v elo té pkné kapliky: To si dal národ sám sob!" Adolf Heyduk.
8.
!
v
nm nm v
ei
zim boj
stálý
muž
kvtí nám
ráj
— —
dob
prvn znlo
heslo
Národ Sob!
A svatý sen o Mua posvátném týnu jak strážný andl po boku nám stál: nás po ti vky chránil mdloby klinu, nám zohabl vždy zas k práci zpjal. zor ducha zbaviv beznadje stínu sám záil v jak hvzda Ideál.
rám
nm
—
nás sen
posílil,
jenž zní
Národ
Sob
" !
Hle, z tch, již dli tato slova jež nám je volat zase po nich znova ,liž mnohého klín zapomnní chová .... To v dávné juž, ba v dávné jesti
co
byl v žití bouném moi, nám útchou byl, když jsme káli v hoi nám šastnjší byl nové doby zoí když klesali jsme v nepátelské zlob
Nám majákem
„Ó božské Musy, Vás jen zapotebí v náš drahý, eský, z mrtvých vstalý kraj Vám stan my vzklenem, jenž má hlásat k nebi, že na zemi jen Vy kouzlíte ráj! V lada nech se v sad zvelebí,
A se
po dlouhé práci, utrpení onen sen nám vtlil v skutenost
hle,
:
co bylo fantom, vidina jen snní to vzplálo skutkem na arovný skvost. My záí jeho jsouce oslnni jsme jistý zeli v píští vky most, kde hrd stíbropnné u Vltavy stál kolos ten jak trofej naši slávy . .
A
u
nho
tam
jásající
.
davy
jak divily se árné jeho zdob: „Hle, jaký skvost zbudoval Národ Sob!'
2*
:
:
20
Ó ne, ó ne! si v odv dejme sami nám fénix síly vyle z plam tch,
Juž naše noha v chrám ten vkroit mla, ml se slovem nadšeným Moc živl zlobn rozkypla jazykem zhoubným, dsným, plamenným práce v krátké chvíli stela! pot Chrám klesl v rumy, popel, prach a dým Nad ruinami naše vzdechy znly, slz našich perly v nich se pozaskvly a naše duše otázkou se chvly: „O má juž tedy navždy zstat v hrobé,^ juž svtit Však hle
.
.
.
uinily chrám náš ruinami! Nuž k nové práci, marný pouhý vzdech! Nadšení ohnm splamež zhoubné plamy, nadšení ohnm eských srdcí všech! Nuž všickni svorn vlasti ku oltái,
jež
!
vk
'
co
snem
i
—
a obmi jí setrem slzu s tváí, a brzo opt u Vltavy záí naší i snah našich rob skvost, jejž vzkouzlil Národ
diadem slávy
skutkem vzklenul Národ Sob?'
záný
ten
Sob!
Josef Braun- Kutnohorský.
3.
Pod Horou Bílou dozuil boj kletý a zrann, zubožen tu ležel eský lev, nás národ tichý, jehož drahá krev tam tekla mst a zášti ku obti. Až k smrti uštván, zbit a ukopán býti pochován v hrob pedasný a nikdy vraha nedsiti více.
A
pusta
vkol drahá domovina
a
nmý
sad
Co dítek drahých zde mu nepohbeno, co nevyhnáno z domu otcova,
Tak minuly dva dlouhé, dlouhé vky. an pojednou dobrý stvoil div nezemel národ eský jesti živ a marný byly vrah jeho vzteky! On z mdloby, ze sna k žití opt vstává a hlásí o stará se svoje zase práva
ml
co nezvraždila ruka katova, to v porobu a bídu uvrženo. A vše, co svatého, mu mocí vzali i o roucho se jeho posléz rvali, když mnli, že byl skonal na Golgot ležel zde ten zášti umuenec a svatou krví svojí rosil zem nejchudší, nejbídnjší v svt všem sirotek, žebrák, psanec, odsouzenec. bolné bylo jeho umírání, pec nikdo, nikdo neml slitování s tím beránkem, jenž cizí snímal híchy.
Tak
A
i
luh
svatý háj,
i
hbitovu podoben ten eský
-
Bh
a
nazpt
žádá, co
—
mu
!
Jaká to slavnost tam
aj!
že
.
.
.
Kdož neplesal by
uloupeno.
Též sirotek se vrací z bludné pouti a klesá nadšen v náru otcovu, jenž svtu dokazuje poznovu, že nedá nebe Slávm zahynouti. A v ráji eském nové jaro zkvétá, an byla prchla zima dvoustaletá, a v nové sláv skví se zlatá Praha
Na
prsou jemu dítko spoívalo, dítko milostné jak rže kvt, jež s obdivem zel pozdj' celý svt, když žebrajíc jím klidn putovalo. Nadarmo k adru otcovu tu lnulo, nadarmo lkalo, že by skalou hnulo: sirotkem bylo eské umní!
ráj,
nmž
chladná vládla ruka. Moranina. Což zbylo sirotku než dále jít a po cizinách hledat chleb i byt a bolem vlastním cize kojit žaly ? v
se
opt
—
slaví,
sem k nám ? Aj, popelce své, Thalii, hle! sám národ postavil skvlý palác drahý. ohlas její zabíhá
—
A
s
vroucí
pílí
nžné dárky
sbíral
štde
ruku svoji otevíral, než zbudoval si pomník nehynoucí.
a
v této
dob
slasti,
kdež život jarý proudí v žilách všech,
kde
z
a zášti
Kdož
plamen co fénix vzlétá ech veskem nedá víc se másti!
hrd
hlavy své by nepovznesl, adra by nepoklesl a nezvolal: Jsem také Slávy synem!
kdož bratru na
J.
V.
Jahn.
!
!
;
;
!
!
21 i.
otvíral dtem staré báje luzné, až se jim duše plesem, bolem chvla, jak otci naši pišli od východu
Juž minul as, kdy smutno u nás bylo, juž minul as, kdy
jméno
ech
se krylo
v šat lhostejnosti k práci národní; juž minul as, kdy na národní roli jen knz a herec byli apoštoly .
Duch nový
.
v zemi požehnanou, nehotovou k hodu, jak od pluhu se Pemysl stal vládcem i Libuši a lidu svému rádcem ....
.
pvodní, neúmornou silou. jenž opt vzkísil domovinu milou, by zaskvla se jako v dávné doby zavál svží,
duch eský,
jarý,
Tak eský herec vesnici a mstu k národním cílm ukazoval cestu. Chrám Thaliin, budka kejklíova národní peru daly znova: zde bez ostychu proudila se smle, zde mla knze, vroucí pstitele, zde bjla doma, volná, istá, živá,
s
ei
pouta cizoty a zloby. Vlast probuzenou plným citem zase ctí národ celý v neskonalém jase. Z nás každý cítí, že jest jejím synem, že s ní žijeme, trpíme a hynem, z nás každý vidí, jak se v mlze blyští zas novou záí její diadém Jen hrdi otcv píkladem ti v míru, v boji, v cizin i doma vlast vyznávali srdcem, inem, rtonia, vždy doufajíce na životní pouti, že Václav svatý nedá zahynouti, že zrád vlasti trest jest v záptí a svrhla
bume
vždy nadšená a mocná, psobivá!
Však minul as
vstala, ale
a národ ve své
síle
se kochal v krásném, velkém vlastním díle, jež sám si stvoil ve své Praze zlaté;
:
chrám Thaliin tam nad Vltavou zpvnou
dkazem a zárukou nám pevnou, neumelo slovo živé, vzaté, eský herec rozsil z nadšení,
jest
že jež
když národ
opt opt
Vlast Vlast
—
—
by
A
jakou snahou!
i
slavil svoje
vzkíšení!
chrám ten Herostratským inem
rozpad v rumy, vstane v rouše jiném, i chrám ten vlny požárové schvátily proudem, vzejde v kráse nové, a jako fénix opt zaskvje se! se a
zkvetla v krásnou, velkou, drahou,
le jakou
prací, jakou obtí! A mezi tmi, kdo se súastmli, by smutné vlasti líce vyjasnili: byl eský herec, eský ochotník.
by
Nuž otevi se, milý Umn chráme, národní mluv, našim djinám!
Ba eský herec, jako muenník, jak štvaný cigán bloudil bez odplaty, jen aby šíil jazyk otc svatý,
Ši
by eská mluva vlasti rozlétla se jak druhdy v lepším, ale dávném ase!
lásku k vlasti, jazyku ušlechtilé
sij
jak v
A
Od msta
k mstu chodil bez únavy, a naše dje, naše Betislavy zas vyal z kletby, která na nich lpla. Jak chudý kejklí na vesnici nuzné,
pravd
i
rodu,
pravdy po národu istý, národní náš chrám!
ze tvých tichých, osvícených síní
národu zkvétá krásy dobrodiní, a záí svtlo lásky k vlasti svaté po šírých krajích Máti naší zlaté
!
Jaroslav Tichý.
5.
—
Byl dávný bh, ten bh, jenž v slunném voze, ohnivých vládna spežením, žár lepých oí rozliv po obloze vítzoslavným jitra vznícením, v nesmírný ether v polokouli svta blesk pravdovstné, krásy metá bh krásy, jemuž z jasných kadeí zbloudilé hvzdy kanou v zásvtí;
o
vné
a
tisíc
kam
paprsk
o
se rozletí,
me
prostor nevlídný, dl svtu, a jenž kroužil pod ním, leskem zaplaven: „Pobýt chci s tebou, krásná zem, v klidu; na záím jeho tmám ? daleký vesmír pust, V rozkoši božské teskním sám a sám; vstoupit chci v hlunou dráhu tvého lidu, upraví mi chrám národy tvé V které by vlasti stanula má noha? však chrám hoden boha!" Sídlo mi dej,
—
a
—
bu
mu nohou
v blankyt udeí ten krásy bh, jenž kouzlí s výše luzné; mu, svtlo, ideál nám v žití nuzné; ten kdys, v majestátném stanuv letu,
bh
oblaky setel
s
ela, unaven,
vstali králové a závodili, závodily národy, by chrám nejkrasší zbudovali krásy bohu. Své lepokovy velké íše sliby
I i
;
;
!
22
vren ve sláv i ve ubožství, chce láskou svojí vznésti sídlo zlaté, kde blažící by dlelo svtla božství. I íšemi král, s národy a kmeny jde v závod lid ten sirý, uhntený.
a sloupoví zlatá, pnící pod oblohu, oblouky vzletné pjali k výšinám; z balvan skvostu, ryzím leskem záných vydat chvátá, jež z útrob každá
jíž
zem
vznešené ady podob lepotvárných slavených mistr tvoí vtipná dláta; královských poklad se stíbro taví a tuhnouc plní zdobné kadluby, mu se smlostí jasné vže staví, jenž vní drahokam obruby; obrovské klenby, tpytem obsypány, se pnou jak všehomíra hvzdné brány, v stn úbél, jako zásvit pede duem, kolkolem planou rubínové zoe, a bán ve blankytu bezedném jak nová slunce záí ve prostoe; by mínil na tch svaty prahu, i že stoupá v nebes svtlorodnou dráhu!
—
I povstal chrám ne z královského zlata, jen kámen dala každá lidu chata.
Zda svtla bh se skloní býti hostem v tom stánku svém jak lid jej stavil, prostém Kdož ve zlatou by spoustu zdob jej uvil ? Byl kámen víc než zlato, — kámen mluvil! Re kamen, to byla zázraná lásky k vlasti! Výše oblaná
e
Bh
Byl národ
z
slouchala,
a
plamenné své vyvolil
již
opuštný svtem otcv poklad,
Mluv ku
sirý,
vyddný chd vedle
a
bh
jí
si
svtla stanul v letu ídil k svtu:
oe dol
božstva hodný chrám
vkm,
mluv k svta koninám,
ty pomníku, svt svatou mluvou nás, a pokolením hlásej svtlá hesla krás, ty hrade zázraný, ty zdar píštích znamení. krásy zvolil t, ty chráme nadšení!
plýtvajících národ, chrám svtla pec chtl zstavit svým dtem
bh
své vlasti kochané, své zemi svaté!
El.
Krušnohorská.
6.
rostla k nebi stále vtší, vyšší, juž ztrácela se v nadoblané íši,
Vž
Jen pokryjme! bh, který v mraku zuí, se bude mstít a hromy na nás sítí
kde orel, vzduchu král, se míhá bodem, a každou chvíli rostla, každým schodem,
a
dsnou
vystupujíc k. nebi, ernjší se šklebí a záí svou se smje slunce zlatu. Juž hrd ekla „brate!" Arraratu, jde výš a výš, juž mraky po ní chodí, spirálou
v
strž
mrak
nad
n
v jich spoust zdá se obrovskou být lodí, roste ješt oihled; a nad však vtší spousty železa a a zlata, stíbra, bronzu z všad sem valí, balvany kutálejí, tešou skály, do žhavých výhní inou spousty kovu. Dnem novým opt zaínají znovu
n
a
vž
md,
kameny a tžké krupobití. Nuž stavme tžkou stechu ku obran,
a
trámy z kovu na každé má stran, kovaného železa a stropy,
a z
by zlomily
se o
n
blesk kopí!
Ne, vali jiní, stecha budiž zlatá, by v slunce vzchodu jako výhn zlata svým leskem slunce pezáila, trámy kol kryty bute drahokamy, by hvzdná noc tu krásu závidla. A v stedu jejím trn mj zlatoskvla a gigantická socha Molochova!
nad nimi, pízrak
fantastický, veliký duch lidský z ní mluví silou, nadšením a vzdorem.
se
mraí zpupná;
Velbloudi dole, vše pracuje: sta divých
mrana
táhnou horem
rý, kladivo
i
dláto,
Jak Molocha? zaznla jiných slova
Tam Gog
stát
bude, bouil zástup
jiný.
tur
v krotké jho je spjato, záda. vše v potu, tváe žen a
muž
Juž bude hotova. ím krýti stechu.
V tom zala
váda,
Nekryjme
ani,
ji
tak ekli jedni, naše pohrdání nech vidí bez trám, bez závoje, at vždycky voln ve hvzd zlatých roje nám volno vstoupit vže ze cimbuí!
bh
?
Spíš touže pstí padne v zíceniny, co stavli jsme, zaval zástup druhý;
my
nejsme Molocha ni Goga sluhy, státi oltá Astaroty!
tam musí
A a
zvedali juž mlaty, nože, hroty
zala vava, boue, kik
Vž
naše
jest,
my
a zmatky.
ani o krok zpátky!
;
;
;
:
23 Ne, naše
jest,
my
spíš
ji
ím
rozbouráme!
dlužni jsme
svým otcm
A
zalo vraždní, sta kladiv láme se o sta štít, bitva stále vcí, tu ve zmatku tom vrhla ruka
ní
hoící hlave dovnit vže v dsu. Vše prchalo do polí, v stíny les, vše v zmatku hrozném, jaký nešvár
a
šije,
svdkem
být, že žijem' a
Juž musí
hvzd záe tam zí ironickým zrakem a s nebe dol bh se dívá mrakem.
má
Ó
státi,
as
jest
láskou svojí otevte
by touto bájí? Vždycky
pipadá
boj
Nech
svítí
vlny ptek ta stavba klidným kol ní život sta otázek a
jasnou záí.
dmou
vždy kyne;
mnohotvárný plyne,
zájm
nm
— —
troskou jen vše jiné v nivec taje, na nás se splní o Babelu báje.
k
ó tenkrát ješt vili jsme všemu! Nám nadje na skráních nesly duhy, le od té doby v sen jsme padli tuhý. My víru ztratili a lásku k práci resignaci,
vykvete zde budovou tou znovu!
—
Jak giganti ve vzdorném mysli vzletu, vž Babelskou vztýili proti nebi, my proti losu, jenž se na nás šklebí, a proti pedsudku, s kterým se bijem, ten chrám vztýili na dkaz, že žijem. On první jest, co vskutku svého máme, sem zbožnou myslí všichni zalétáme, nech naše snahy vlnami se tíští, v zíme velké jitro svého píští. A dokud chrám ten k hvzdám není celý, my nežijem, nás ješt hrobu ztmlý vzduch oblétá a balvanem nás tíží. Jen v jeho dokonení nám se blíží den první vzkíšení den první slávy. On zlomkem jen jsme tlo beze hlavy.
zapomnli v tupé
sob
a kdož nemáte nic, vy dejte slova, hlas nadšení, jímž síla Samsonova
:
a
stavte, stavte, stavte bez ustání! stavíte svj život svojí dlaní, vždy pístav klenete i asyl co nešvar duch jedovatý zkazil,
šttec, dláto, dumu básníkovu, jen neustate, ruce neskládejte, co máte, všecko na ten oltá dejte! Groš vdovy, zlato knížat, zrní klas, vy ženy dejte drahokamy z vlas,
v tísni ran, jež jako krupobití nás perou, proti osudu, jenž slepý, my zali stavt dóm ten velkolepý, ten Pantheon, tu archu, holubicí z níž vzlétnout má duch eský vítzící a zavolat Já žiju ve tvá svtu.
jste kladli základ
mže zvit, vám budou blahoeit.
Sem
A
Já hoch byl, když
láskou nesem,
Nuž
a
v jedné smsi,
boj, obrovskými jehož pod kolesy se svíjí život náš a naše bytí.
On
s
Vždy
se a se sváí,
úsmvem
svrchovaný! brány
jí
halí, na skvosty se
a pravnuci
mi,
když Vltavskými vidím nad vodami se vznášet k nebi zlatem plápolavý náš Pantheon, tu hvzdu, ve mrak tmavý jež našich
žíti;
kdo mnoho dá i kdo mž' nejmí dáti v srdci hvzdu, jež mu bude pláti po celý život radostí i plesem.
Nuž srdce otevte, co s
chceme
neb jinak v hrob jsme jednou vstoupli nohou a Jungmann s Kolárem nás zapít mohou.
a v noci u mrtvol jen šakal vyje a kií sup, vž padá v zíceniny jak duchové jdou pes ni noní stíny,
Co
a cti svojí.
Zlá pešla léta a budova stojí, ted nelze opustit ji, musí záhy nám pohostinné otevíti prahy. V ní musí brzo eské slovo zníti
nmu.
Zde budme národ jeden, se vzkísí v nás. myšlénkou vlastní budoucnosti veden, u toho prahu aspo budme bratry! Bych vichrem byl, nad Šumavu a Tatry bych rozle se a hímal do sta hrudí tím hlasem vštce, který kostry budí Jen dejte brzy chrámu tomu všecko, sny umlci a modlitbu svou dcko, jen dejte hojn a jen dejte brzy! V své štdrosti zde každý mž' být drzý. Když dostavíte, ze sedmi hlav draku tu nejvtší tím utnete a vraku, jímž život náš je, kormidlo zas dáte! jen sob pomáháte! Jen stavte dál Vše proti nám, my tedy budme spolu! víc stavíme než chrám svj, než svou školu. Své zlato šlechtic poskytnouti váhá, tím vtší vaše píle bud a snaha. Knz odepel vám svoje požehnání.
—
Nuž
stavte, stavte, stavte
Zda
báj
i
pravda, nevím
bez ustání.
—
bájím tedy.
Chtl Žižka sboit Prahu, naposledy Jakoubek hledl svojí výmluvností Dumy hostí jej obmkit, vše darmo! skrá vdcova a ruka palcát tímá, a vidt jest, jak v duši mu to hímá,
;
!
24 jak brzy váha hnvu jeho padne a v zíceninách pohbí msto zrádné.
Chtl odpovdít
—
ale
O knžko, jsi
duma nová
Sta štít,
vží ve
ohnm
cítil
vštším duchem, že tam blesky
ím
celý národ eský je vryto vše, jest, dýše, žije, doufá, ví, bádá; ada ou nevdl, která to se objevila ped ním, on jen tušil. A velikosti cit mu srdcem bušil,
vk
on
by
Vyšehradské skály
vk jak
se valí,
as ln
nmž na svém trn duch eský tvýma zas promluví rtoma, ten svatý krb, kde všichni jsme zas doma
a
slunci se blýští, sta lomenic se tiskne ve chumái, sta oblouk se v eky vlnách smáí, zel msto jiné, nádherné a vcí a v stedu jeho chrám, jenž všecko pedí, stál ohromný a patil do Vltavy plápolavý a na vrcholu nes' heben zlaty hrd v mraen kraji on nevdl, co budova ta tají,
však
s
ó vštkyn, tys jist v ten zela Pantheon, v
na okamžik jej oloupila slova. byl slepý, Stál zamyšlen on vidl, ped sebou msto, pohled velkolepý, ne Prahu Karla, ale Prahu píští. ;
kteráž
zela v proudy
Juž vyplnný brzy sen tvj bude. Ta popelka, lid eský, dít chudé svou krví stavl, co tys v duši zela; juž k nebi trí stecha zlatoskvlá a pyšným elem hvzd již dotýká se a pod ní všichni jeden národ zase ti žehnají, ó matko, slzu v oku; a ve Vltavy stíbronosném toku to ve a hluí nad vln tiché plán, zas víly dávné pozvedají skrán a diví se, co ve vlnách se zhlíží, ký kolos, jaký chrám se k mrakm blíži! A staí bozi, v skále Vyšehradu jenž zakleti spí, v tajnou rychle radu
Co se dje ? se nové slunce skvje, nad ekou proti dómu z mlhy vzrstá. Den vstává juž, tma rozprchla se hustá, náš národ žije a zas sob A v Blaníku do skal pochmurných šeí s tou zprávou slétla ilá vlaštovice se shlukují a ptají
vdl, msto ovneno slávou jednou byla plá porostlá travou
a plna trosek, býlí, rumu, štrku, že tento chrám v svém velkolepém šporku
zde zstane jak archa nad potopou, v kterou duch eský celou ped Evropou kvt sn svých složil, snahu svojich a velkou obtavos vlastních syn; to vidl vše a oi v rosné vlaze dl: Budiž tedy, rád odpouštím Praze!
iu
:
nám
Hle proti
ví!
a
rekm
tu
zvs
vypráví;
ti
spíce
hned neví, pak pozvedají hlavy a vdce ptají se, zda as juž pravý, a šedou hlavou kyna on dí vážný: Ten chrám, jenž v pozvedá se strážný jest dostaven svým zlatým elem blýská, nuž, chyte štíty, jist doba blízka!
—
mst
Jaroslav Vrchlický.
G-^^^^^J^
Ku slavnostem národním.
1.
leží zem ta ped okem mým slzy ronícím, kolébka, nyní národu mého rakev. Stj noho! posvátná místa jsou kamkoli kráíš, k obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled, neb radji k velikému pichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde asm. Však asu ten horší je lovk, jenž berlu železnou v tchto krajích na tvou, Slavie, šíji chopil. Horší nežli divé války, hromu, ohn divjší, zaslepenec na své když zlobu plém kydá. O vkové dávní, jako noc vkol mne ležící, ó krajino, všeliké slávy i hanby obraz! Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevrné, od Dunaje k hltnýra Baltu celého pénám:
Aj zde
nkdy
Krásnohlasý zmužilých Slavjan kde se nkdy ozýval, už, byv k ourazu zášti, jazyk. aj A kdo se loupeže té, volající vzhru, dopustil? Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé? Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy, tvé vin tchto poet zpáchaly nkdy ruky. Neb krve nikde tolik nevylil ernidla že žádný nepítel, co vylil k záhub Slávy Nmec. Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten kdo do pout jímá' otroky, sám je otrok. Nech ruky, nechby jazyk v okovy své vázal otrocké, jedno to, neb nezná šetiti práva jiných. Ten, kdo trny boil, lidskou krev darmo vyléval, po svt nešastnou války pochodni nosil: ten porobu slušnou, bud Goth, bud Skýtá, zasloužil, ne kdo divé chválil píkladem ord pokoj. Kde jste se octly milé zde bydlivších národy Slávu, národy, jenž Pomoí tam, tutu Sálu pily? Srb vtve tiché, Obodritské íše potomci, kde kmenové Vilc, kde vnukové jste Ukr? Na právo šíe hledím, na levo zrak byste otáím, než mé darmo oko v Slavii Slávu hledá.
onml
Rci, strome,
chráme
dávnovkým
pálily
jejich rostlý,
teháž
žertvy
pod nímž
se
obtné
bohm:
kde jsou národové ti, jejich kde knížata, msta ? jenž prvý v severu zkísili tomto život. Jedni uíce chudou Europu plachty i vesla chystati a k bohatým pes vésti behm. Kov tu jiní ze hlubin skvoucí vykopávali rudných, více ku poct nežli ku zisku lidem. Tam ti neúrodné rolníku ukázali rádlem, by klas neslo zlatý, brázditi lno zem. Lípy tito, svcený Sláv strom, vedle pokojných
moe
bohm
cest sadili, chládek
by
Muž syny msta uil a mlád Národe
ustlali
vkol
i
ich.
stavti, v nich vésti kupectví, svou uily tkávati plátno ženy. mistrovský, jakové pak máš za to díky ?
:
28 Rozsklubaný hnusné zpotvoenosti vnec. Jak vely med zavoníc kradné se do oule cizého hrnou stádné a pak matku i dítky bijí: tak tu domu vlastní podroben pán, chyte mu vlezlý soused ovil téžký smutn o hrdlo etz. Kde spanilá v zelených hájech pla písn Slavenka, už hlaholeni zpvná ústa umlkla nmým. Kde z mramoru stály ohromné paláce Peruna, z troskotaných sloup ted psota chlévy dlá. Kde k nebi své vzila staroslavná Arkona tým, zlomky drobí ted tam host cizého noha. Rozhoené želejí zdi chrámu Retry povstné, kde nly, už ryje tam hnízdo si ještr a had. Slávy syna k bratrm pišlého v ty kraje nezná brat vlastní, ani že mu tiskne ruky.
vdn
Re
ho
zrak
mu
rt
tvái slavenské, klamy boln kazí. Neb tak pehluboko vtlaila znaky Sláva synm svým, místo že jich vymazat nikde nemže ni as. Jak dv eky, spojilo když i jich vody jedno eišt, pedce i po drahné cest je barva dlí rovn tyto zmatené násilnou národy vojnou až posavad louí dvj oividn život. Odrodilí synové však své sami matce zaasto, bi macechy híšné oblizujíce, lají. Nejsou ni Slavjané životem, nejsou ani Nmci, pl toho, pl toho jen jak netopýi mají. Tak peleší v krajinách osmanské plém helénských, koský na vznešené vstrkna Olympy ocas. Tak porušil žistný Europan dva svty Ind, za vzdlanost vzav jim cnosf, zemi, barvu i e. Národ i est zmizely, s jazykem bohové zde zanikli, jen sama zstává píroda nezmnna. Les, eky, msta a ves zmniti své jméno slavenské nechtly, než tlo jen v nich, ducha Slávy není. Ó kdo pijde tyto vzbuditi hroby ze sua živého? Kým piveden slušný k své bude vlasti ddic? Kdo rce to nám místo, kde cedil svou nkdy za národ sloup mu památky složí? krev Miliduch, kdo na Kde hnvivý novotám, otcovskou prostotu brán, válícím Slavjanm Krok po slavjansku velel? v ptce Bogislav Neb kudy vítzný máchal a v pokoji šastnou zákony ídil obec. Už jich více není! s rachotem surového rekovskó lánky jejich zhoubný láme oráe lemeš. hnvajíce niemnost Stíny jejich, na dvou se ve mhle sivé tchto zícenin úpn vyjí. Úpn vyjí, že osud posavad se smíiti váhá, a vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mní. Jak muselo v tom by studené být k národu srdce, jenž by tu slz jak nad kostmi milenky nelil. Avšak umlkni, tichá, na budoucnost pati žalosti, oslunným rozptyl mráky myšlének okem. Nejvtší je neest v neštstí láti neestem, ten, kdo kojí skutkem hnv nebe, lépe iní. Ne z mutného oka, z ruky pilné nadje kvitnc tak jen mže i zlé státi se ješt dobrým. cizá zarazí ze
a
lže Slavjana, sluch
nm
me
as
kivá lidi jen, lovenstvo zmatenos jednch asto celosti
Cesta
svésti
a
hoví.
v
as vše co sto
nemže,
mní,
vk
i asy, k vítzství on vede pravdu. bludných hodlalo, zvrtne doba.
Jan Kollár
:
29 8.
—
Nespravedlivost ta zplodila i svár a zmatky, akoli jsme všickni z lna jedné vyšli matky. Mužové si tedy svého práva hledali, v psti me, na tvrdé brány meem tískali. Spasitelnou zbra si nedá vydít naše pés, ona nemá tesavku, náš bez skvrny jest, l>ez hany jest naše staroslavná korouhev, z rány Blohorské eský vyhojil se lev; pod jeho pak znakem nové heslo tu vés dává, že se novou silou nová zdvihne Sláva. Svoboda, ta byla živlem našich prapradd; pidejte k ní svornosti a všecko pjde k pedu. Zoufajících bratí Lech slavný orel bílý se svou matkou Slávou svoje musí spojit síly; hledme, jak co osamlec cestou bloud kivou nezahynul bratr smrtí Kaina zoufanlivou. Lech byl štítem v hrozném boji Bisurmanskéi za to trpl jako Kristus v sad Jetsemanskéro Jana Tetího stín na své milé volá syny, aby lépe dbali slovanské své prarodiny.
me
Nmc
Pod praporem svobody a
se rzné spojte ástky tak pojistíte blaho svojí slavné matky;
Bh
k tomu praporu se vítzný pidruží, pány domácí, nás vyrve z podruží, vštba Voroniova se, dá Bh, stane tlem „Slovo pravdy objeví se spolu v smlém, z kosti otcv kos, rod jeden budem skládati, a hle!
in
dechem netajeným voln budem dýchati."
Dokud eská
zem
slovanskou jest barikádou,
bude ped silou a zrádou; dokud eská zem bude státi s Moravou, dotud nebudeme cize pýchy pohavou; dokud ve sborech svých vlastní máme zástupníky, kteí cizozemských pikl nejsou úastníky, dotud .nebudeme dbáti kiku nad Mohanem, zdali Cech má býti ve své eské vlasti pánem, má-li král náš cizích poslouchati kurátor, máme-li jak lživý mezník Snžnou vyrvat Horu, a ti páni, kteí v cizí tonou koupeli, a se neskoupají ve svém mrzkém úeli, jenžto cizincm vlas eskou drobí do omáky, jenžto echa práem zove, an sám plodí praky. Budte svorni, budte trpliví, brati milí, budte jemni bez slabosti, silni bez násilí, nestžujte si, vrah chytrý nad tím stžováním tšil by se jak sup nad churavce umíráním! Vrnost stará utekla a v knihách jenom depí, nadarmo ji mezi lidmi hledáš, brachu slepý! dotud
hájiti vás
—
Bohu
slitovníku budiž dobroeení, jeho milosti vás svíral vrah i vzení. Plka svta tšila se darm svobody, z
mnohá neest
stíhala vás,
mnohé nehody;
seberouce všichni ducha, všecky tla síly, po trnových cestách k velikému spjme cíli! Bez práce a bez potu jsou dary náhody, stálá práce vymáhá však stálost svobody; osud sám se divil naší trplivosti, vrah se smál té naší idyllické mírnosti, která druhdy vezdejším jen krmila se chlebem, která slibovaným tiše kojila se nebem.
;
!
30
as jsa mužem pod Trocnovským dubem reky zplodil, však co starec bídáky nás na holý trn hodil Láska ku vlasti jen v mrtvých knihách depla, a ta vlas ve vlasti svého místa nemla; v duších vlasteneckých jen cnostná mysl doutnala, jež se od plápolu svaté Vatry rozzala, tato tajná mysl asto v oku slzícím, asto zjevila se ve zraku se jiskícím, nemajíc jak Ahasverus nikde svého stání, aby tiché útoišt našla pro skonání. Odrodilec hledl na nás ve své hloupé pýše jako radša na Fakýra, pasa na derviše; a když z milosti své na své slévky šampaské uchvátil nás k hodm od polévky spartanské, naléval nám z cizích šprým trpké šumoviny a chléb solil krušcém beotické tlachaniny;
v nízkých chalupách i pod klenutím hrdých bídáky jsme byli poroby nosíce známku, jako Ismalit svj nápis na svém ele nosí,
zámk
jenžto praví, brzo-li jej andl smrti zkosí. se nechtl déle dívat na strast lidu svého, náhlé zablesknutí poslal s nebe hnvivého,
Bh
svobody hrom kámen b hrobu národního svalil, a hle: každý dobrý duch hned hospodina chválil!
Vná
vné
tedy hana, proklínání na hlavu se svaliž syna nezdárného, jímžto nehne matky vlasti naíkání, aby ze hrobu ji vzkísil hlubokého aspo posledním své krve kápnutím, aspo posledním života vzdychnutím. Karel Havlíek Borovský.
3.
Vždy
Život jest boj, a jenom zápas ilý uvádí lidstvo k velikému cíli, jen v zápasu se chrabrá síla rodí, jež
k velkým skutkm, ku
cti,
k sláv
vodí.
Jest svatý boj, jenž nyní svtem tese, boj, jenž se dálnou íší ducha nese, boj, jehož zbraní svaté pravdy moc, pod jehož silou staré hynou bludy: kde vítzí, tam svtlo vládne všudy a zniena hubící, tmavá noc. hle! do první ady, v elo všech k zápasu svatému se staví Cech. Však nemá v psti svoji pádný me, nekráí obrnn v tu svatou se; zelená ratoles znamení pokoje, to prapor jest, jejž nese do boje, a místo války evu konin-ami zní z jeho úst: „Bu, brati, pokoj s vámi!" Jest pouí to o závod, již nastoupil, by ztracenou zas našel onu dráhu, o niž jej nepátelský osud oloupil. Jen k tomu míí všechnu svoji snahu, by našel zas osvty svatý chrám kde díve knz posvátné služby konal, by zas zápalnou obtoval, jak jindy iníval to umnám.
—
A
—
ob
byl, když klam a lež a bludy závoj rozestely všudy v nadji, že jim bude hojná že; vždy on to byl, jenž v svatém rozhorlení v to šalbyplné, híšné zatemnní hoící vrhl pravdy pochode.
on to
svj erný
už dávno zapomnl; však ech úlohu svou vždy pamatuje a tím své z mrtvých vstání oslavuje, že svtlem opasuje bedra svá a kráí tam, kde svatá osvta již dávno pokynula svému milákovi, by poal zase život ilý, nový, by nastoupil zas ddiný svj díl, by apoštolství zase pijal na se, jak iníval, to jindy v zlatém ase, když semeno osvty v lidstvo sil. To cíl náš, brati, jesti všech, by zase v íši ducha vládnul Cech. A protož vzhru! Neetrme již. sily a všickni k osvt obrame svatou píli, by zas jsme všeho toho vyzískali. co krutým osudem jsme promeškali. Ješt tam estné místo uchystáno; jen svorn bud a pilné pracováno a vavín oslavy nás nemine.
To ovšem svt
;
l !
;
:
31
A
jako
dív
nyní
i
eské jméno
zas v ústech všech národ bude ctno, a nové jaro zas nám pokyne! Jen dál, nešetme práce, namáhání:
Bh
požehnání rukoum dá pracujme všickni v svatém závod Jen osvta k svobod dráhu klestí, a proto stálým naším heslem jesti: „Osvtou, brati, k drahé svobod u
jen pilným
Karel Adamec.
4.
však není-li nám dopán mocný in, svých rukou neskládejme lín v klín:
Pod mrakem temným život náš se ítí jak eka, skalinami sevená váním zeená, a prudkým do níž jen blesky siné pozasvítí. Pestáli bouí jsme, že jednou jen
vtr
by rozpoltil se nejmocnjší kmen pestáli pohromy jsme k nevypsání a vždy zas osud zí nás na ekání. Nepítel ddiný na nás doráží po tisíc let již ze všech stran,
na odpoinek dosti asu v hrob!
Když nemžeme válit jako lvové, pracujme piln jako mravenci. Nebume jenom v slovech vlastenci,
—
a marn neminou ekání dnové. Zpytujme srdce svá, sbírejme síly, a kde najdeme ješt slabých míst, pracujme na obran v stálé píli, a hrad náš všude ped útokem jist. Nech myšlénky jak šípy vlastí letí,
a
a my, krvácíme z mnohých ran, jsme dosud pec Slovanstva pední stráží. Však práce, boje dlouhých století nepešly marn pro jich želeti? nepohoda nedala jí vzniku,
A
pec
ospalce budí, odchovají dti, podají opozdilcm jasnou svíci, vybouí sobce, klidn hodující;
—
nech vdy pramen vkožízný vláhou
vzejde setba božích bojovník!
Již
zíme kolem sbory sbratené, již nejsme sami, nech se co chce déje. svt petváí se — v ruce ztužené nám pedk prapor už se nezachvje.
napájí celé naše území, a dokáme se úspch tou dráhou, jichž nelze dobýt, zniit zbranmi.
A
rozheje srdce svaté nadšení, zazeném nesvornos, nestálost, bídu,
djiny nás uí, mužná síla žef nejobtížnjšího schopna díla, že násilníci ni železnou rukou neznií pravdy, ducha neutlukou. Jsme na ekání také v této dob
Zapustí snaha ryzí
koen
v lidu,
jež otravují naše snažení;
a až zas boue o eskou skálu
—
dsn
zavyje
moc svou
rozbije. Jiljí
V. Jahn.
5.
Náš malý národ rukou boží položen v Europy sted co pevná hráz, již nepodnoží les nepátel ni nával bd. Již mnohý z bratí kolem klesl, on stojí dosud sílen, zdráv, a po pohrom mnohé vznesl
jest
pravkých svých práv. Zas elí smle nebezpeí zas prapor
a utrpení podniká, a silou vtší vždy a z
vtší každého boje vyniká.
V
nm
jenž
duch pradávný ješt plane,
hímal pravdu posvátnou
Europ nkdy
rozervané
krví svou. osvta ty divy koná, V ji nezastraší etzy arovnou silou daí ona, a právo svaté zvítzí.
a speetil
nm
ji
Co duch vykoná, nezahyne v plamenech, v hrobu zátiší: pec jednou doba stesku mine a svt nás pece uslyší. Jilji
V.
Jahn.
;
;;
;
;
;
!!
;
;
32
te vlastí putuje a v mstech, na vesnici zpytuje, oddané mu kde ješt srdce Duch národa
vrn
Ó, brati, af již ze vsi nebo z msta, nás k cíli témuž stejná vede cesta myšlénka stejná k pedu nás pohádá a namožení veškerých sil žádá; již zanechme všech úzkostlivých cit,
bije,
kde ješt staroeská pímost žije, kde ješt mužnost, poctivost a síla jsou schopny, ochotny našeho díla. I nás zpytuje ted duch národa. Jakou mu naše innost zprávu dá? I nás vybízí, zve ten božský rek. Odpoví, rozumí mu potomek? Má ješt smyslu, lásky k minulosti, nezhostil se již dávno národnosti ? Hoj jsme též velkých otcv potomkové a nesmíme jich jméno poskvrniti a když vše jásá v bujarosti nové, když všude nové hvzdy slávy svítí, když ze chmur jako zjevení nebeské zasvitnul opt lesk koruny eské, když eský lev, probuzen z dímoty, již ztroskotal žaláe temnoty, nesmíme zvolna pokulhávat za nim
vždy pak jsme syny rek Táborit. O, sestry milé, spjte svorn s námi v posvátné národnosti, slávy chrámy, pracujte slabou rukou na roli, kde jinoch, muž a staec zápolí, a v tiché domácnosti oboru chystejte našim snahám podporu Ó, bute, jak bývaly druhdy ešky, budte zas vlasti kvítím, perlami, a pak nás nepokoí osud tžký ni nejurputnjšími ranami, neb koho láska cestou práva vede,
!
a ouzkostliv bránit
Ne
!
vánkm
do bain niemnosti nezabede. O, dívky, kvte našich nadjí, pilnte k vlasti blíž jen, vroucnji nezahazujte jméno své, své pedky za lesk šalebný, za mizerné tretky, nepošlapujte svaté snahy naše, nehrajte svévoln si na Jidáše. Ó, budte jak bývaly druhdy éšky, budte zas pýchou, slastí pravých bohatýr, a teba porážel je osud tžký, vy slovem lásky zachrate jim míru,
ranním.
Smle, odhodlan postupujme
báze, zištnost, slabost zavrhujme; dokažme svtu, že i život všední národu dát dovede reky neposlední a
že v srdcích jejich svatá láska pálá a v štstí, nehodách trvá jak skála! O, brati, jenom práce, sjednocení nám uchystati mohou vykoupení jsme vlastní innosti své ponecháni: nás spasí jenom vlastní odhodlání. Nuž tedy, srdce k srdci pilni, a slabí prv, budeme silni, a teba byl nás jenom malý hlouek i obra Goliáše skolil klouek i nám uštdí štstí úsmch, až z bídy dorazíme k prospch.
vy slovem jemným kiste odvahu, vy milenci uložte písahu, že tím vám lásku svoji projeví, co pro vlas uiní a utrpí! Ó, sestry drahé, budte naší slávy kvt a skutkm echa podiví se svt a pozdraví nás z blízké budoucnosti hlaholy slávy, zpvy blaženosti. Pak v jeden jásot splynou rzné hlasy a vrátí se nám dávné, zlaté asy
'
—
—
—
V.
Jilji
— —
Jahn.
7.
Rozlétniž se radost po vší zemi,
Z drahých památek Tvých otc slavných
po
ztropili si úšklebné jen smíchy dávných slavné djiny Tvé z za kacíské prohlásili híchy každou stopu bývalé Tvé slávy drzou rukou chtli vyhladiti lež a klam a posmch pohrdavý byly rekovnosti jejich štíty.
vší zemi od radostné Prahy, se slaví den ten srdci všemi,
neb na
nmž
nalezen
nám poklad
drahý.
Ty dobrý lide eský, zahmi v duši vraha odvkého, že jsou mamy hnvu jeho blesky, Zajásej,
marná snaha, zlomit ducha Tvého. Nevykonals velkého Ty inu, by nebyli Ti popírali ze zásluhy uinili vinu,
jejž
by Tvé
cnosti roucho roztrhali.
pokladu Ty v zem lnu, aby nebyli jej pokáleli; smle sáhli Ti i na korunu,
Nemls
kterouž králové se Tvoji skvli.
as
;
Co Ti svaté jen a milé bylo ve prach strhli, v bláto pošlapali na
ddiné
roli
Tvoje
žádné neznali pak
j
dílo
niili a v rumy rozmetali Každou snahu, každé Tvoje v zárodku již vraždili vždy
pání krut;
slitování,
v zlob své stojíce nepohnut.
:
33 Pak
se vzchopíš jako Záboj silný, vystoupíš na skálu mužná inu a co národ svorný, nerozdílný,
dosud marná jejich snaha, by ustlali Ti v hrob; dosud skvi se zlatá Tvoje Praha, jak se skvla v Otakar dob.
A
v
hle,
pedasném
Dosud
žiješ, lide
ztrestáš
Pak jim
ujameným
a v tvých prsou svatý
ohe
hárá.
odvkého vraha
vinu.
Ti zapjili nekalého osvty své zdroje
i
splatíš, co
—
k svatému pak popílíš si cíli s takou pýchou, jaká síla Tvoje.
Vazby Tvé až budou uvolnny, pak se zjeví Tvoje síla jará!
Em.
Již zdálo se, že
asu
krutá vlna
nadj
ech byl z
asy odumela.
v lepší
Evrop dív s bázní jmenován ady národ již vymazán;
v
—
nevdný
svt, ten zcela zapomnl, válil ech a krvácel. Zlatem to v knize djin stojí psáno
jak za
nj
Z och vzešlo národm svobody ráno. Když vkol ješt v bludu smutný sen duch lidstva v otroctví byl ponoen,
me
hmní, ech již bdl a eských bylo nového jitra kuropní. Ten prapor bratrství a svobody, jenž v boj vyvádí etné národy, ten prapor Cech ponejprv vznes', a vren jemu byl, až pod ním kles'. A když svt celý na nás vyzván v boj a valil se co vlnobití bouný roj, nás byla jenom hrstka malá; však svatá nadšenos nám v srdci plála a ady vrných lidu bohatýr kráely naped v boj vzteklém víru, za nimi pluky božích bojovník, bud k vítzství neb k smrti muenník. hrstka malá, A aj! Ta celému svtu odolala a svt se piznal udiven, že Cech jen echem být pemožen. Pec kles' tím stálým umdlen bojováním, na sterých polí krve proléváním. padaly celého svéta rány stráži, a on stál sám na temných jak stojí skály rozedrány, na nž století vlnou svou doráží. ech kles'! Však nad ním v mdlobu padajícím jitenka plane na nebi se rdícím a ruka jeho v keovitém chvní, podává svtu palmu vykoupení. ech kles' a dvoustaleté utrpení tu
ech
mž
Na
moem
vk
—
po strašném pokoení. vzpomenuli, slza z oka kane
zastihlo jej
A
hnv
—
a divá lítost vzplane. a v srdci Již zdálo se, že asu krutá vlna
nad námi na
vky
se
uzavela,
národu minulos slávy plná a nadj v lepší asy odumela. Synové, Tlastní v hrdé pýše, od nás se k cizím odvrátili a naši a mrav s palác výše k plnému vyhynutí odsoudili. Co šlechta naše v cizích hodech hýí, nám z chýží vzešli noví bohatýi. Ti z prachu povznesli náš prapor starý, v plmrtvý národ vlili život jarý; ti z popele peslavné minulosti, vynesli jiskry lepší budoucnosti, na nichž se srdce naše rozehála vzplála. a v žilách našich síla k Ty naše svatá práva ped svtem hájili meem ohnivého slova, vzdor posmchu dostály v díle svém, ve víe, že zas pijde doba nová, že národ, pevn-li jen pi svém stojí, slabší jest, pec zvítzí v tom boji. Z té hrstky malé prvních bojovník že
nad námi na vky se uzavela, že národu minulost slávy plná a
Ziingel.
e
inm
a
mnoho kleslo smrtí mueník. jeden, jehož památku vždy ctíme a za hrobem mu velký dluh splácíme, to jeden z nejlepších, pln ducha, mlád, ten trpkém u vyhnanství bídn schad, že svobodu a právo naše hlásal, že slovem pravdy národem otásal, praporu, i v smutných dobách vren že pýchu svou nezmnil v pokoru. Tak mnohé velké srdce hoem puklo, na mnohou hlavu neštstí se shluklo, než odinna závistník zloba, než pekonána dvoustaletá mdloba. A aj Jak jeden muž ted celý národ za svatá práva vlasti již stojíme. Ta svornos pro nás vítzství bud zárod, jen budme svorní, jist zvítzíme! mnohé protivenství nám vyvstane, než jitro úpln nad námi vzplane, pec národ, jenž tak trudné pežil doby, již
A
—
!
A
nových boj zloby. At osud do nových nás vrhne vír nebo nad námi sklene duhu míru, co eši, jen to jedno heslo víme:
se neleká víc
Bud zhynem aneb zvítzíme! Rudolf Mayei 3
;
:
:
34
i).
své vdky nese a v lese, hor bystiny, ze srdcí zpvy pádí
Hoj
!
brati, jaro
s
nám
a Otakara bujaeji v žilách krev zahárá
vždy a posud ve své kráse slávobleské nám žehná zjev svaté koruny eské Nech cizinci se za horami smjí,
nám
Ano, vstal národ, na pólo již odumelý, nad nímž se vlny zkázy uzavely,
vze, dlouhým zajetím již chorý, a pne se zas jak rodné jeho hory; vstal kací urputný, jenž v bludném mnní jen pravd vnoval své psobení, vstal Cech, tak jak jej krásný vk ten zíval, ješt svt dobýval, kde zpvem, a jako bujné proudy s eských hor do svta jásá nových rek sbor. Již doznly nám truchle pašije, vstal
meem
dlouhá doba smutku pekonána
kvt
naší slávy zas se rozvije a svt, jenž kul nám vždy jen vazby tsné, ped námi opt na kolena klesne.
nejsou našich
srdce velká svaté city hejí,
my vroucím citem k minulosti lneme, my pevným krokem k vné pravd jdeme, my za své rodné právo bojujíce, bez strachu pohlížíme v nebes líce a ve budoucnos, kde nám záhy již jak divem vzejde nové slávy íš Nech cizinci se mraí, pochybují, mrzkými úšklebky nás zahrnují duch svta vede naše jaré šiky, duch svta probudil nám bojovníky, duch svta káže k pedu nám se bráti, a ten-li promluvil kdo výrok jeho zvrátí? Duch svta chystá opt svží vnce pro nás, pro nkdejší své vyvolence, a teba svt se svíjí, bázlivé se tese, nás vlna opt k zdarm nese!
—
a v bujné zái mladistvého rána,
Nám
stíny,
nám jménem Jiího
a nesou avtu nové, bujné mládí a jásají do smsi zasmušilé, do boj vzteklých: Vstal jest této chvíle!
již
peludy i bezbarevné
jen
luin
procitl život v
dj
bohatýr iny
Jiljí
V.
Jahn.
10.
Jak nehasnoucí jež
tak a
vnými
se
vn záí
zlatá slunce zá, diamanty kryje,
zasloužená sláva žije zdobí svží tvá. Nech v divé spoust smutných osud ustele slavný národ lžko sob, pec jeho jméno v ústech národ i v nejpozdnjší bude žíti dob. Jest sláva vná; a ten ži), kdo tímto svatým hávem sebe piodil. Nech nade hrobem jeho Buráš vje, k mohyle jeho lidstvo spje a slzou vdnou smáí jeho hrob, jenž, by i bez nádhery, bez ozdob, pec dražší jest mu zlatých pomník,
—
vnou
vn
vdné
jež nahotu pikrývá bídník, jichž umleckých forem každý bod snad kletby lidstva vyryl strašný hrot. Jest sláva a ten žil,
vná;
vn
kdo tímto svatým hávem sebe piodil. Však skvrnou jesti svému národu,
—
jenž na slávu svých otc ukazuje, jak hájili svj jazyk, svobodu; jenž pražným slovem pedky oslavuje, však sám jen lín líný život vleká bez cíle, beze skutk sem tam tká, a maje skutkem státi k vlasti svojí, jak jejím zdarm v cest stojí.
bím
Nuž, brati! i nám pedci milí tpytící slávy hvzdu rozsvítili, jež širým svtem kolem do kola plamenem jasným, svatým plápolá, jež zejm hlásá celinkému svtu o eské sláv, síle, moci, kvtu, jež ze lži kára naše závistníky a annály jim naše otevírá a v nich ty naše svaté bojovníky, krváceli sto- a tisíckráte, jen aby padlo sím šalby klaté a aby „svtlo bylo", pravda, víra
již
Však pásmo djin svta národ ješt není sosnováno, neb na posledním list stojí psáno „Potomci dále! hajte svobodu, hajte svj jazyk, svoje zvyky, mravy, vytibte skutkem lesk zddné slávy! My cestu jsme vám pravou ukázali, abjste jí se k sláv dále brali!" až dosud
—
Hoj! hvzdu slávy máme záící; však ješt jesti slunci tpytící, jež
A
démantovým
moem
kyne nám.
nech na
Himalájí stojí, eho by dosah', tím se nespokojí k slunce koninám. a letí výše Nuž, orlov! zdaž mužem zstat státi? orel,
—
Zdaž mužem tomu klidn
nazírati,
!
;
35 jak zápas vede všecky národy, by Mekky došli zlaté svobody? O ne, Cech vždycky znal ji hájiti, a nemž' tudíž sebe zraditi; on za ni válil, za ni bojoval, on Tisíckráte za ni život dal, a jako paladium, drahé národu,
odkázal
dtem
—
svojim
svobodu.
A
proto, brati! naše snaha stále jen „dále!" budiž, stále dál a dále, af jaro rozkvete zas v národ! To modlitbou bud naší každodenní, a
každý krok náš, každé oka zení jenom k zlaté svobod
bud, brati
!
Karel Adamec.
11.
Tu doba
doba vzkíšení, a každý vstane, kdo tužbou plane po vykoupení! Spása v jediném vdci je dána, tenf peklo zdolá, ten k sob volá vše kol do kola, est bud Mu vzdána! Kdo v svta ješt putuješ stráni ve jméno
naše.
Pán,
národ, jak nese zárod osudných nehod v svém bytování a hoíš láskou k jeho zkvétání: a vidíš
híchu
se sprostí,
spravedlnosti pokání. Svt celý bouí svíráním bsným, potírá svaté, vzývá proklaté, z
Boží milosti a
žij
i
rozumy mate zpsobem dsným; zloin dsných a hích jména líidly cnosti, mrav, zvyklostí, ba nevinnosti jsou zalícena.
Užee zákon úskoná
slouží ochranou,
vilnos, cifrácká chlípnost, zrádná hostinnost jsou štstí branou. Bratrovražedné chtíe zasedly za stoly pední a práci všední ude dne ke dni zmait dovedly. V šum se obrací písnost života, v hraky odvaha, v žerty námaha, v lehkost povaha, vládne holota. Rodina klesá i duch lásky s ní, volnos se krí v služné obrui a satan bruí vítznou písní. By možné bylo, i spravedlivých s sebou by strhl, nebi utrhl a v peklo vrhl proud ten duch zlých Mládenci ádní, jenž jdete zámky kouzelné odklet a princezek kvt
nárui svém mt, ite poznámky; ite poznámky na mou psenku, nebo národa vká nehoda v
odklet se nedá jen tak po venku! Odklet se nedá krve svíráním, hrou ctižádosti, híchu mrzkostí, parádou, zlostí, blázn rouháním! Kdo chce odklínat, nesmí být zaklet, kdo k svobod zvát, nesmí býti jat v službu, ani stát tam, kde stojí svt. Zákonodárstvu, kráse, moudrosti, s svtem obchodu, práci národ máš sic svobody zuit se dosti; i nauíš se všemu, i zbloudíš, neb sláva svta s vtérky létá,
po
tob
veta
—
jestli
nezmoudíš.
Vdcem
k moudrosti Jeden jen jest dán, ten rody rodin za málo hodin spasil, Hospodin, ten z Golgaty Pán. Kde jsme hynuli, kde kdy upadli, byla píina vždy ta jediná,
my Syna Boha
zavrhli! Slávy, vzmuž se pod tíží, která tlaí, k Tomu v svém plái zvedni svých oí, jenž pnl na kíži. Kdo lidu híchy znáš a padání, a zdáš v nadšení na to vzkíšení, cht mu k spasení sloužit ne maní,
že
i
Národe
t
než opravdov, sám na hlubinu života vesluj, s híšníky nesnuj pikle a sváry na Hospodinu kdo znáš národu svého úhony svých dív se sprostí, žij spravedlnosti, a z milosti k nám se též skloní.
Bh
Jiljí
V.
Jahn.
3*
!
!
36
12.
Poutníku, který pouští, lesem, se k
dalekému
jest zápasiti
.
s
cíli
Nech
morem
ubírá,
nebezpeím, hoem,
než brána spásy se mu otvírá. Tu boue ryk a divých šelem vytí, tu vedro smrtné, tu zas vlnobití však jest si vdom svého urení, však jest v neúmorná odvaha a síla, která toho svta trpní a pokušení hrav pemáhá. naše této chvíle postavení! Pro mraky sotva již k nám proniká oživující, blahé svtlo denní, odsouzeni, jsme práv, života bez trestu každý již nás tupí, tepe.
—
nm
To
tém
Však vedlo-liž se pedkm našim lépe, když zaplála v Kostnici hranice, když ohnm, meem to kacíské plém se mlo vyhladit s povrchu zem? neproslavil práv tenkrát ech co boží bojovník se ve vlastech ? Co bývalo, býti zas; tak dí neklamný djin hlas!
A
mž
Jen chtjme ješt tisíceré síly dímají v národ; probudme je! !
snaha všech jde k jedinému
cíli,
nech práce všech se jednou vlí spravuje, nech vda otvírá nám pokladnici svou, a prmysl z ní vytrvale tží, nech umní svou silou svží nám v boji jest posilou, útchou, nech všemi vládne vdc snaha istá, pak Štstna nám dary schystá.
vn
i
Hoj
sletujte se ze všad, pilné
rzné
velky,
v mocné celky, piln zásoby nám medu, však nepátelé namíchají jedu a pojte snášejte
síly
Kozvite innos ilou po vší vlasti, nech oživí se všechny koniny, nedejte víe utonouti v strasti
budeme sami psát své djiny. Jen svorn v ped, vy bojovníci boží, nepátel množství nám jenom množí. tlak budí síly, budí pátele a národ k národu se druží vesele. Jen když mi sob vrni budeme a setrváme na svém svatém právu, obnovíme velikých pedk slávu a pozná svt, že jsme, že budeme!
es
Jiljí J.
Jahn
13.
„Hle zem, horami vkol obehnána, ddictví nám svta Pánem dána, by naše rody bujn vzrstaly a ve svt nly jako úskalí, s nhož se vždy zas smeknou etzy, a jež ni celý zloby svt neuvzí." Tak pravil otec cech, když opojen se kochal pvaby Podipských kraj, nad nimiž usmíval se jasný den jak odlesk dávno pominulých ráj, nad nimiž s dechem úrody se vznáší požehnání svobody. Tak pravil otec ech a jeho krev ta v
vné
—
požehnané zúrodnila, zahímal mnohých boj sice ev,
ty kraje
však záhuba nás pece nepohbila. Jak hory naše, tak náš jarý kmen stál v tisíceré hrze nezlomen, naproti vojm vzteklých bazilišk povolal z neznámosti tuhé Žižku, a co tu z chýše rek prorok se jalo razit dráhu pokroku a co tu smlých, osvícených hlav niilo nepátel ohromný dav!
vný
vný
Hoj, boj, to život náš, a nech se sápe na nás Goliáš,
my
silou
ducha hmotu pemáháme,
naše zbran nerozláme, nehody snad nás nkdy zastaví,
násilí
však proud sevený
bájen
se
sílí
a jako hraky hráze odplaví a dále jásá neodvratn k cíli.
Snad nehoda nám vymkne zbran však ducha nepátelé neutlukou. Však myšlénky, ty hoe, utrpení
z
rukou,
jen vtší bujarostí rozplamení, a tebas hrozí hranice a etzy, na konec pece pravda zvítzí Za právo, pravdu, za svobodu boj
nám obnovuje a
vné
tebas vzmáhalo
se
síly zdroj,
nebezpeí,
udatnost všecky rány nám vyléí. svatou korouhev, My následujem v nás plane posud žár té hranice,
pedk
kteráž svt zapálila z Kostnice, v nás posud žijí ješt mocné city. jež vodily u vítzství Tábority, v nás posud ješt láska veliká, jež plála v srdci královského Jiík:'.. tím žárem, tmi city, láskou tou se
nepátelé smíí nebo pemohou.
sbor, však jedné hvzdy nás všecky vede, sílí a pohádá, svt celý nám o záhubu ukládá. však marn, nelze duchu zahubit. By jednou zlomily se naše mee,
Jsme pestrý
železa dosti do nové nám a neúmorná síla pírody
see
svit
:
!
;
37 nás pepraví do íše svobody. stojíme, kde nkdy otec ech,
Zde
Bohy jemu dané; zde stojíme a požehnání dech nati hlavami jak vzkaz jeho vane. ty kraje, vítal,
Zde stojíme
po
a
tisíci
let
zde bude jásat nové pokolení. Zda bude konec boje, utrpení?
Zdaž dozuí pak nevdomost, zloba, pone se nám lepší djin doba? Ten pozdrav, brati, rekm zhynulým, ten pozdrav, brati, budoucím; a nyní svorn v život odhodlan: Bh sám posvtil k vítzství nám zbran! zdaž
vkm
Jíljí
V.
Jahn.
14.
a zamlí se zmije uštpané, jako když Vesuv náhle bouit zane. Jak pedci budme Znáte povsti, jak ženy peudatn bojovaly, v boui, neštstí jak rolník, poklady, životy své vlasti dali: ó znáte ješt naše djiny, ty neskvlejší slávy vidiny? 0, ženy naše, vy jste v teskné dob náš národ ped záhubou chránily, vy v ponížení, bíd, ve porob,
Jak ostrvek peskrovný, neúhledný, pásmem hrzným svírá tok bezedný, tak my kol zíme jenom píšery,
jejž
!
jež všemu snažení našemu klnou, jež vraždí v nás cit svaté dvry,
mšan
a zkáza po nás sáhá každou vlnou. Je to již zápas mnohých století, jehožto zmny námi pohodily, tu na trn, tu zas v strašné zakletí. A pece nás ty hrzy nezabily, pec pedkv prapor posud naše sbory v boj vede za svobodu, pravdu boží.
A nech
se
jste dítky
vží hrzy jako hory
zpvy otcv
kojily;
vy jste jim podávaly krásné vínky,
nás postrach niemný si nepodnoží, náš bujný duch nezemdlí, neustane a vlasti žár nového blaha vzplane a nepátele ohromí jak blesk
to slávy starobylé upomínky; a koho matky duch životem vodil, ten vlasti své se nikdy neodrodil, ten setrval a místo poklad
koruny eské obnovený lesk. Hoj brati, jenom odhodlan v
svým dítkám
Nám
odjakživa
divn pálo
a kdy se národ na tu krev jej vlastní
cit vlastenecký zstavil. jste byly, Ó, ženy naše, bute, a zemí celou vzplá žár ušlechtilý a pekonáme les i závadu; národu smrti nebude se báti a s dávnou silou dávný lesk se vrátí.
ím
ped
!
štstí, vznésti,
novo ml hrzn pokropila
—
a nové reky jemu probudila; tu hrstka prorokova popele
mu
uložila
Jak pedci
Nás
úad
mstitele. budme! Pak ni celý
a
svt
tíží
ješt mlhy únorové
mnohý bezdky
si
zasteskne
vn
nové po jae, v jehož kráse se zoe spasení nám rozbeskne. Však jenom svorn, odhodlan v ped a nauíme v divy vit svt!
nám nevnutí hanebné zákony, žár skutk stráví vetché záslony, jež svtu kryjí naší síly kvt,
Jiljl
—
V. Jahn.
15.
K
cíli kráí národ náš; netrápí jej nejistota hrozná a záhy závistivý svt v pozná svobody bojovníka, pravdy stráž, a záhy zas myšlének eských let, jenž v stedovku hrd se rozvíil a božské pravdy hájil, šíil,
velikému
již
nm
vné
náš národ na
Vždy máme
trn
slávy vznese zpt. máme reky,
bojovníky,
jichž nezastraší
protivník vzteky;
vždy máme hvzdy, jež nás bojem vedou a ržemi nám zdobí propast šedou, za níž nás leskem nové oslavy budoucnos píznivjší pozdraví
;
!
!
!
;
!
;
;
!; : !
:
38
vždy jsme bujného kmene
ratolest,
jejž
nás svatá vzájemnost v šik jeden spíná, a stavby sveepého násilí
dechem nové doby
se
sítily.
Den ješt nezaplašil obludy, kteréž nám v temnu hltav krev ssály, jež naše veleslavné dje zvaly hrakami dtinskými, peludy. Le jarý dech svobody vkol vane,
zá
my musíme hotovit se k inu co vnuci statných eských mštnínu a bujným plápolem obanských cností rozhánt mlhy, mdloby, netenosti. O, brati, jenom dobrou vli mjme, a nemine nás požehnání zejmé i slabou ruku dobrá vle sílí,
i
Europou hrd se vypíná, jenom sílí útok aneb les;
jenž nad
i
I
jitra
dj
vír, jenž
pedkv
—
cíli!
Sledujme píklad otcv, stjme pevn, když zrada hrozí, les nás vábí zjevn; znejme své síly a své povinnosti a postupujme svorn k budoucnosti, a shledáme se po život, po výkonu kdys v národa velebném pantheonu. A vtík, když se vkol nás ubírá, nech žasne nad životem netušeným a bujarým a vlasti posvceným nech krajem nese zpráva, zprávu milou Duch pokroku nás novou pronik' silou a Cech svých pedk nezapírá!
stíny
ku snaze obtovné, k svorné píli, i my musíme s národem jít k cílí,
by
k
již z
n
in
nás volají slavné
najít cestu
chýše jsme anebo hradu, pracujme odhodlan vlasti v sadu na roli té sedláku roven kníže: stejná je láska k stejným dráhám víže, a teba štstí o málo dbá, památku jejich národ zachová.
nového nad námi plane, prudce svtem duje, rozncuje. i f nás plameny Již není hanbou, híchem echem slouti, již každý smí radostn k vlasti lnouti, duch svta šero pohodlné zniil, duch svta prapor pokroku nám vztýil. Nuž dbejme, brati, dbejme jeho hlas, dostojme skutkem svému povolání a nebojme se klopotných tch as: vždy palma vítzství i k nám se sklání a
dcko mže
A nech
cesta vedla skrze zíceniny;
Jiljí
V.
Jahn.
16.
(Hymna studentská.) O
hlahol, písni, z
ader
Naš svatý zápal neuhasne, on zdobou budiž našich hlav, nech dravost nepátelská žasne jak hlouek rozmáhá se v dav
plna
vlas celou obejmi tvj jas, nám svtla nebeského vlna ku sláv dráhu jasní zas; nám volno na perutích ducha um snášet božský údl všech
—
mama
byla vrah tucha, hoj že vnost na vždy pro nás hluchá, že smrti zasvcen je ech
Žár Kostnice nás nepopálil,
—
ne jejich zá, kat hlavy sal vrah píval hrotu marn valil, ve vlastním jedu tone lhá; nech Pálei a Koniáši
duch eský
muen
v plamenech,
svt neutratil síly naší, z tch jisker juž se slunce a
k
nmu
Nech
vznáší
nadšen hledí Cech
na svém ele stopy rudé, každý posaváde rek, a hrd stát a hájit bude vlas meem velkých myšlének; ni Bílé Hory doby zrádné ni vášní klopotavý spch plec zákenický nenapadne své vlasti drahé nivy ladné svým ducha meem chrání Cech z nás
e otc
mile ušlechtilá zbuj ve myšlének rozkvtech, z nichž Slávy blahodjná vila vykouzlila by vínky na skrán lidstva v pýchu Cech
in
Jak zbraní vlas jsme uhájili, tak vdou uhájíme zem a jako tenkráte jsme byli zas bohdá budem vítzem, matek našich poklad drahý vždy plna blesku, plna nh pes otc posvcené prahy ten nevkroí, kdo pišel s vrahy. bude ech kde stál, stát
e
—
vn
Nuž, za pravdou a vlasti právem a za krásou náš vzlétni duch, a za
hvzd
lidských jasným
vrch slávy uvede nás Bh. Vzpla, duchu sladké naší zvu v tisícerých akordech
nech
davem
ei
nástrah vyproštn a leí na stupních práva Bohu vdí a požehnání vzývá Cech
— .1
Heyduk.
!
:
:
! ;
;
: !
;
39
17.
(Obrazy. Když uražen kus
cesty
zrak chodce ob
as
i
mí
srázy, tesy jež
dno propastí,
nebezpené,
II
zadívá se zpt,
málo
vdné,
pemil
jak v
Když do kola se obzor div chmouí, když útok hmí, stát bez pohnuti v boui
let,
i sad prostý kvt; pohledu, jenž otvírá se jemu, pro budoucnost zas erpá sílu svží, a doufá, cestu, která ped nim leží, že zmže též a dojde k štstí svému.
hor obrysy
a zvítzit a spasit otinu, uznalosti hodno
I
Tak rovnž národ ku velkému jenž v
je
k rozkvtu ducha, zachování sebe, se pohledem do minulosti sílí; co vykonal a co má vykonat, rád zkumným okem v chvíli klidu jak druhdy by moh' v píštím boji stát a vítziti; neb v svou sílu ví. Tak minulosti tady obraz trojí ped ochotným Vám zrakem otvírá se
mí,
pojí,
—
co ve pradávném stalo se juž ase nuž vlídnou myslí a vzníceným okem se dejte na pou za básníka krokem
I.
Ve strom korunách hrál nové Vesny dech, kdy poprv pekroil práh vlasti otec ech.
vrným lidem svým,
Šel
s
jej
les erná houš
ni
šel
dlouho,
hrza
z
daleka,
neleká.
bh
Šel stále, dál a dál jej neznámý ved, eky pekroil, a zdálí horu zhled. K ní rychle zamil a díve neustál, až s vrným lidem svým ve štítu hory stál.
ti
A vidl valný kraj, protkaný zídel stem, jenž vznášel lesy své až ve obzoru lem a vidl v duchu dál, jak vzdlaný ten kraj se mní v žírnou zem, se mní v boží ráj a tichých vísek vdk a vidl msta v a rozpjal ruce své a k svému lidu ek Jsme, brati, u cíle, vlas zíte ped sebou,
nm
je vaše 8 leskem svým i svojí velebou; je váš ten les hav i nivy koberec, sem bžky postavte, jež nesla vaše plec! v údl vezmte ten žírný krásný kraj
A
a brzy
Tak
promte
v sad a v boží
ráj
nadšením se všichni shýbali a zemi posvátnou na ípu líbali. pravil, s
Ji žehnej obloho, lkal
mnohých ader vzdech,
kéž po staletích zas, kde stával, (Obraz.)
stojí
ech!
vdné:
sebe v ptce nebezpené a zdrtit hada, srdce ve stínu jenž sobtstvím zván, syí stohlavý oslavy, to triumf hodný ne vnce kvt, ale vnce duhy. Jak mnohý zápas krvavý a tuhý ved s cizáky a knzi slepý Jan, jak brody krve hímal pes mrtvoly, však hroznjší byl zápas bojován ve srdci slepce na špitálském poli. O jeho srdce jak se div rvaly hnv posvátný a láska k staré matce a jeho srdce v sprné této hádce se chvlo co pták v dlani hocha malý! vzhru on ji ztrestá Na jedné zrada na druhé minulosti slavný hlas, o budoucnos rvou zrádného se msta. A Žižka v duchu vidí Prahu, jas oblévá vže, chrámy, brány, domy a úsmv tvá mu bledou peletí: le z druhé duní války lité hromy, ev polnic, kterým hímá v záptí tep palcát a jež vše pochová a zdrtí tžká hradba vozová; a litou smsí touto vítzící zní píse Kdož jste boží bojovníci Co v dumách takto bloudí vdce duch, slyš zvonu hlas a jaký divý ruch! To zvonní se tichým vzduchem nese a Žižka naslouchá a v oku jeho slza tese se nco jak svit žití i obrátí se na prvodce svého a rtem, který se vnitním bojem chvje, se táže: Rci, co vidíš, co se dje? A vrný strážce, jenž noc vdce hlídá,
vné
cíli,
svobody a slávy touží nebe,
myšlénky duha k pítomnosti
vnc
le zapít
—
!
:
—
pohnutým hlasem jemu odpovídá: Zím dlouhý prvod, spje z brány msta, sem k táboru se toí jeho cesta. Jdou malé dti naped, malé dti smavé, protkané kvítím hlavy kueravé. A v rukou nesou ratolesti svží a úsmv, bázní kryt, jim na rtu leží. Za nimi, jako bílé holubice, jdou panny, studu nach jim vroubí líce a závoj bílý, dlouhý splývá s hlavy; za nimi žen a muž vidím davy, zím konšely a šlechtu, radní pány, jdou za stopami mistra Rokycany. Jdou s hlavou schýlenou a bosi mnozí. Hle, juž je naše pivítaly vozy.
:
!
40 Juž
blíží se, a
to celé
A slyš
zem
tuším, mnozí pláí;
msto vru k nám
muži kloní se a ženy kleí, zvony ztichly v Rokycany ei!
Co všecko mluvil, ped tím v svoji hrudi již Trocnovský rek velký probojoval, však pi té ei znovu v srdci budí se jeho jej
hnv, le brzy v pouta skoval vle neodvratné.
železné své
Juž dobojován je boj v hrudi statné vlast volala a poslech její syn a Žižka slepé oko v slzné vláze dl, rukou máchna tam, kde záil Týn Nuž dobe, jdte; odpuštno Praze!
—
(Obraz.)
III.
Když
kalich neštstí vlast pila drahá,
vždy doušek nejhlubší s ní pila Praha; když bušil nepítel na vlasti bránu, vždy chytla Praha nejdsnjší ránu, neb v ní se síla celé zem slila; a Praha odolala, zvítzila. Po krutých ranách divé persekuce, kdy vypit kalich nepoetných bd,
vysílená,
kdy zmírala v muce
na bránu msta zaal tlouci Švéd a zradou veden dobyl msta pl. Však Staré msto v stedu sílu vzpjalo.
se stáí!
v
nm
Klementinum bylo hluný
úl,
zkad tisíce vel v zbroji vylétalo, vž Staromstská byla zjevným štítem bou odrážejíc ve útoku litém.
By srdce
zem
hájil,
student a dlník se pustil v boj a
s
povstal
meem,
div
lid,
sekerou
jal se bít,
jak
hmyz
jež
chtla v hrudi matky jeho
tu chátru šlapat veškerou, rýt.
Oj, vizte jen ty jaré sokolíky, jak v boj se iti, jisti vítzství,
trouby jeí v boje hluné ryky, studentská se apka v krvi stkví, zvoní epele a bubny víí, v útok, kam je vede Plachý Jií. O, divá se a krvavý to kes, jímž eský student sláv snouben jest. on hlavu zem svým zakrýval bokem a útok odrážel tak za útokem, až rozlétla se náhle mstem zvs, v hluk boje padla plesu ozvna: Mír uzaven a Praha spasena
jak jak jak vše
(Obraz.)
J.
^&^^
s
Vrchlický.
K
úelm
dobroinným,
;
!
!
!
1.
a žádný z nich ve
Jsou v hdskéni živobytí jisté chvíle, kdy vážná cuos se hrou se pátelí a lovk, zanechav své denní píle, ve spolku známých rád se veselí. Duch šlechetný však nejradj kochá se ve zábav, kde zámr vznešený: bud v pírody aneb ve kráse nebeské sestry její umny. po usilovném, pracném namáhání zas k novým mocn okívá; na tvái chmurné tkví libé usmání, v žilách krev veleji se proudívá. V takovéto chvíli všecka záš pestává, hnv trpký pekonán, msta umírá,
nám
dnes
nehynul.
—
s
Ta šírým svtem kouzla svá rozsívá, ta poušt v ráje asto zmnila. O kéž by moc arovná, jenž v ní bývá,
ln
Tu
bíd
lahodnými vdky svými zavítala ta doba blažená, an nás co kouzlem zvuky líbeznými zve k lásce jemná hudby umna. I
na nás též mile se osvdila O kéž by dnes na vás bylo shledáno,
inm
co zaslíbila boží dobrota: že, co chudým jste dali, jest zapsáno tam nad hvzdami, v knize života!
—
Pijmtež s láskou, láska co podává vám k zábav, bližnímu k prospchu,
tvor bezcitný zas lovkem se stává a tvrdé srdce lásce otvírá. Ó blaze lovku v té svaté chvíli! celý svt by k srdci pivinul, by všickni brati s ním se veselili
by z rozkoše, jež bohatším nastává, chudý též bratr ml svou potchu. Kde dobroinnos s zábavou se pojí, tam potšení píjemn se zdvojí!
On
J.
Marek.
2.
Hle národ sirý, v poušti osamlý! svt cizí, chladný jemu ruky nedá on želí vk, jež mu odumely, B ztratil,
eho
s
marnou
slzou hledá.
hlavo opuštná, k níž se sklání jen z hrobu minulosti otcv požehnání! Však hle, on vstává k dílu v zái ranné, on krovem již se vlastním pikrývá a rádlem z pdy, bojem udupané si
otcv požehnání dobývá:
jich poklady si steží v mohylách, ohlas budí ve svém chrám, jich jich síla a jich krev se vrací v jeho rám, jich duch zas plane v jeho útrobách.
zpv
me
Jak a palcát dávných Sirotk kdy hmly, jak nad nimi vlál kalich na prapore a bojovníci boží v bitvách pli: tak hmí zas hymnus boje jako moe, však i palcát misto z ocele
me
z pravdy démant a z dobra zlata, myšlének je skuta ve stele, a nad hlavami korouhev ta svatá jest zoe, jež den blaha lidstvu nese, a hymnus boje zní: „Ó milujme se! u
jsou
zá
Druh druhu dejme ruku, bratr bratu, i vnesme jednu mysl v hrad i chatu a tichým skutkem rukou pobratených bud blaho všech, boi krásný bez zloby O nebud mezi námi opuštných O nebud mezi námi siroby!
—
A
kdo-li pláe nad matiky rovem, nad oteckého srdce mohylou, my uhosme jej pod útulným krovem, to bludné dít s tváí unylou, my zveme jej: „Pojd, siroteku bdný,
pojd, zde jest mílo, zde svj domov máš! Hled, naše slzy a ty tvé jsou jedny, jsi náš! tys mezi svými, nejsi sám O nebud ztracen v divém svta reji, kdes hynul, nikým nejsa milován; svou mladost! ku nadji ó poup! a k blahu budiž láskou odchován! Pak s námi k dílu sdruž své ruce inné, a 8 námi k pravdy metám le tvj duch, — vlas nás v lokty vine vz, jedna matka a sirých otec jedné lásky bh!"
—
mj
—
—
EL
Krušnohorská.
:
:
44
3.
Ó, trpké jež s
žití,
plné vábných
otevenou
svojí
sn,
a hošíka zíc na svém na klín, jak s usmvavou tváí hledí kol,
náruí
t ve klín lákajíce k zdímnutí, tvou bídu halí v roucho nadje. O, víc než dábel Kristu sliboval, lovku jediný sen zjevuje, by v jeho srdci mocné touhy žár tím kouzla zjevem v plamen rozdmychal. Ty sny jsem prožil v celé kráse jich, já bez závoje hledl v jejich líc i sklamání jsem trpký cítil bol, jak tísnil ty, o nichž chci vyprávt.
—
Ped dávným asem
chodila
rob
drahé
matn
hejkajíc
ní zastavil.
zlatem protkaném
a zahalenou v závoj šeivý
povozu vidí ženu sestoupit, tmi slovy vede rozhovor
„Dej svou to
dít
mn
bídu, té své lásky bol
mšec
zde
své,
zlata
—
vem.
O jeho štstí se ti postarám; daleko v cizí kraj je zavezu a uvedu je v panský zvyk a mrav. V té chudé zemi chd by zahynul; já nádheru a svta toho lesk
mu
za žebráckou
Zde vezmi
zlato,
nech asem
velí
Ta
té vlasti syn."
—
matka zdšená! Své dít tsn vinouc ku srdci, dí žen cizí v šat nádherném „Nech dít mé a podrž zlata lesk! i chceš mne oloupit svým bohatstvím
—
ó drahý klenot
mého
života?
—
Chceš bíd ješt opuštní dá matce lásku vyrvat ze srdce? tvé slovo lež je marnivá! Ó, pry! Chceš nauit je mravu cizému <•
ó,
—
chceš!
—
"
Le
procitnula
-
divoce zaláteil osudu, a tu jej bledá žena tšila mu ukazujíc drahé rob své. Až ped mstem, než vešli do brány
uve
v proud velých slov muž rozhovor o dítti, ka: „Drahá ženo má, to rob naše, svaté lásky plod, hled, v útlém mládí stíhá krutý los" a odmlel se. Jeho na srdci
—
zdšená
mu
jako kámen leželo, hlase kdo by nepoznal ? Vždy zdálo se, že bolný je to plá, ne muže slovo vle nezlomné. „Hled, ženo drahá" dlouhé po chvíli své, tak pokraovat jal se v „já mluvil s pánem msta bohatým. jenž palác má a mnoho polností, kterému však dtí nepopál, a ten mi slíbil, bude-li to hoch, že za vlastního dá jej vychovat. Ó, neodmlouvej i já cítím bol a tíhu toho s ním se louení, i já v tom dcku celé blaho mám le, bídy osud za bohatství lesk to trpký in, mu vymnit ó, zda nebude nám, ženo, útchou? v
—
slova slyší
za málo let v našla štstí své. byl z nho, spupný bohatec, jen dlník prostý, ale poctivý, své drahé vlasti šastný, vrný syn.
Ne pán
že cos
mošnu vymním chudé dít tvé všechnm statkm mým,
na nichž se plahoí
se probrala.
myšlénkách tžkých sedl bez hnutí, temná noc ten obraz tajemným svým hávem oku mému zastela. A brzy z rána, zásvit slunení když poprvé kraj jasem pozdravil, muž se ženou na ruce s robtern se volným krokem brali ku mstu. Však cestou málo promluvili slov. jen tu a tam, když stromu o koen klopýtla matka slabá, nemocná, muž zadržev ji, hlasem dušeným
snila matka: Cestou vzdálenou, v kotouích prachu jako v oblacích, že k lesu vidí povoz nádherný, jak tvero bujným tažen spežením se letem blíží s vtry o závod,
s
nm
pede vnujíc
v až
A
jež
cele život
svých list šumem boln vpadala. jen a kámen pod hlavou, ležela bledá, jako noní stín a podle ní muž boln zadumán
v chaos se množil trpkých pocit, až pekonána mdlobou v tžký sen svou hlavu noíc klesla do mechu.
ped
hustých les
Na tráv
marnou chzí, bídou znavená, si pohovt chtíc v chladu píjemném, na zelenavý mech si usedla. A v její hlav divných myšlének rej, pohledem na dít ubohé
pojednou tu
z
A dcku
vinula.
prvé matky syn co dorstal, vidl ženu v trpkých bolestech se svíjet v šíré pláni pod lípou, jež vtrem hnuta v tžký matky vzdech
až
až
Pak
tsn
já
lesa pustotou,
V bohatém šat
k svému prsu
Le,
vdova chudiká
ploužíc se dlouho krajem neznámým zbloudila s cesty v temný lesa stín.
V náruí
jej
tom tklivém
—
ei
bh
—
a
—
—
:
:
45 pánem bude, pánem statk všech, do bohatství toho spadají, jenž hýbe celým mstem vlí svou on vedle svého cizím jazykem
divokém
Hled,
až ve
jež
kdes obraz známých postav uvidl. O holi muž a žena o berlích ubírali se tžko k paláci, jenž ve stedu se msta vypínal vysoko nad ostatní budovy. Muž shrbený ve strachu za zvonec u paláce vrat zvolna zatáhl, že stží toho zvuku zaslechli, jenž ve srdcích jim budil mocný tluk.
;
se mluvit
piuí
!
Ó, ženo
—
má
a od nás pro život jen poctivost a petžkou by práci pochytil."
V tom
rozhovoru došli k paláci,
jenž uprosted se
msta
vypínal
A
vysoko nad ostatní budovy. Muž bez rozmyslu stana, za zvonec u paláce vrat prudce zatrhl, až žen údy projel chladný mráz a zaúpní zvonku hlasité
umíráek
svou ženu a bez
s
—
dckem
k pánu
nho, když zpt
uve
— —
—
V
lovk
zase
s
lovkem.
ten chaos patil zrak
mj
—
rozlétla se vrata železná.
ne slzu v oku, ale smrti stín vtisknutý zel jsem v líci matin a na svraštlém ele zoufalství zejm vpsáno stíbrovlasý kmet
ml
u .
.
.
muž
se vraceli,
ve oku ženy bledé jako stín slzu bohatou. já uvidl jen Jak vlna na moi A minul as. divoce zmítá tžkým korábem, o jehož stnu se rozrážejíc v prach, se ku novému strojí útoku zápasil
života
Po mramorových schodech nahoru se ženou kráel zpola zdravý muž a když se nazpt zase vraceli,
v její bilo sluch. A rozlétla se vrata železná. Po mramorových schodech v komnatu
jak
reji
strnulý,
Víc nemohu Vám o nich vyprávt. Však pouze jednu prosbu k Vám bych vnujte celé srdce, lásku svou
ml
ubohým dtem
naší chudiny, budte vždy svorni jako jeden muž, kde o práci se jedná spolenou ve prospch chudé naší mládeže, neb pouze tam, kde svorné práce in, se pozná dcera, vrný vlasti syn!
Miroslav KuneS.
Z pochmurného mraku slza bolu kane;
v truchlý
plá
niva, sad
i
Le,
se hrouži
les.
jak svta líce
omlazeno plane, slzami když jasný
rychle mizí strasti osten hlodavý; v srdce rozbolené
útcha
se hostí,
v kalném hledu svítá
záe
veselosti.
Tak
i
vaše srdce šlechetné se vzalo
svítá slunce ples; v nový lesk se vrací
leskem dobroinu
radost vyhoštná,
jasnit bolu
sedmibarvým rouchem slavn piodná: milostn tak stkví se v žalu stísnnému prosvit blahoinu
na nešastných dráhu blaha kvítí stlalo. V blaženém již oku
mile žehnavý; hoe v oku couvá
míru
úsmvnému
skví se
mrak
dík
zrak,
—
vám pak
perla drahá slza v jasné tvái.
Ta
a
v zlatolesklé
korun vám
zái. Frt. Domini,.
:
!
46
Když
lovk
z ráje
vyhoštn
Kde záhy
smutn na svt díval, pec ješt jemu k potše kus ráje v srdci zbýval; a kdy mu bylo trpti, jej
zloba rvala vzteklá,
tu
potcha
i
nadje
do srdce se utekla.
Tam
vný
býlí
vzmáhá
se
ve duši zanedbané, kde surovosti pustý dech z každého slova vane ? Ó naklote se, pátelé, k mládeži v útrpnosti v ní požehnání spoívá neb kletba budoucnosti! O kéž vás mohou povzbudit ke skutku slova skromná, by uvítal nás záhy již ráj dítek opatrovna! Pracujte všichni upímn, nám vítán každý vele a každý dárek požehnán. Slov dbejte Spasitele: Kdo z vás dítkám pispje,
se
máj, jejž mladosti
slunéko vždy oskvívá, kde lásky pvec rozkošný
—
své luzné písn zpívá. z utrpení, bolestí
Tam
duha míru záí, zpomínky blahé z mladosti se
jsou silou, tchou stáí. to doba mladosti! Ráj náš Však jaký ráj, kde bída a nedostatek den i sen jak stráž katanská hlídá?
—
tm
pijímám pro sebe, malikých necht ke mn to
neb jejich
jít,
jesti nebe. Jiljí
V. Jahn.
6.
Tu cestu, kterou lidstvo k svtu kráí, jen boje krev a záští výsmch znaí, že od cíle, za kterým všichni spjí se ztrácíme a v klamné beznadji než cestou v ped, víc dlíme na rozcestí si
boíce svj
idol
—
jež šustí na hrobech, co lidstvo sbírá. Ó krutý trest, jímž lidstvu sebevíra se navrací, jímž všickni poznáváme,
že v sob jen své síly behy máme, že proti živlm bysme mli k boji ne proti krvi svojí! být hotovi Tak rovnž zde, v dým požáru a trosky zas šlehá lásky pravé zásvit božský a volá Budme lidmi Milujte se Kdo na to pole almužnu svou nese
—
klid a štstí.
A lidstvo snad by zabloudilo scela by Prozetelnost náhle nezahmla a nevedla je zpátky kynem jedním, a nezatásla tím životem všedním, kam zkolebán jen stžuje si dráhu ku cílu svému, k štstí svému prahu. A hrozné, dsné jsou ty její kyny do oí slzy, v srdce sypou stíny; tu
ohn
:
vcí, než kdo tžkou dráhou k ránu hnv šije, kydá hanu! Zde trpí lovk a zde slzy tekou, to dostaí, by láska vaše ekou se stala hned a vaše štdrost moem. Jen touto láskou nad vším tžkým hoem, jež svírá lovenstvo, zvítzíme, když soucit božský, jenž nám v hrudi dítne, necháme vždycky voln trysknout k nebi, kdy neštstí nebude zapotebí, by lovk ukázal se v kráse celé, jas ráje v oích, hvzdy na svém ele. je
již lidstvo jde,
drak se vzepne zhouby laný,
a krupobití letí mrany, náhle rozbije své behy, tam z lna sopky trysknou žárné šlehy, tu zuí mor a tam se tese zem a za tou spoustou posupn a temn
tam blesk tu
moe
;
se
zvedá
a místo
Smr
laur
a slídí
—
po koisti,
je to svadlé
!
listí,
Jaroslav
Vrchlický.
7.
Jest velká matka, ped níž králv se v dtské pokoe kdys uklánéla, a která obry, zkrvácené reky, když porazili na bojištích vrahy,
ela
kdya tulila v svých loktv úkryt mkký jim dadouc mír, a vavín slzou vlahý jim vinouc v kade s políbením svatým.
hledí kol svým zrakem vzatým a z oí, jak by mocný volal hlas,
Ta matka jí
sálá,
mluví božský svtlý
jas,
jenž hvzdy seje, když se k nebi zvedá, a k zemi, k nám, v zrak náš kdy zazáí. žár šlehá v srdce, plamen do tváí, neb matka Vlas v nás pravých syn hledá,
—
—
;
;
!
47 a zkoumající zrak nám v duši svítí: chce velkými nás míti, hrdou býti!
Tob
hle, zástup lepší
el
pivádíme
ist nžných
liliových,
duší,
Tvému buší! Tvá náru dítky pijme?
jichž srdce vlny prostá k
zdaž jsme syny, jaké druhdy mla, kdy ped ní ukláníme ela, též koruna je vínek ctností zdobí ?
Ó hled! je! zdaž Ty nejmenší a nejslabší Tvé dti, kéž v loktech Tvých je zíme zmohutnti
Pýchy hodný jsou jen hroby? O zda-li zí zas mezi námi reky,
a syny velké, dcery horoucí nich vzrsti v zástup nadšený! Ty dítky vždy jsou národ budoucí ó vpus jim v srdce lásky koeny Nech cizota jich jedem nepotísní, Ty na svých prsou útulek jim dej, Ty, matko Vlasti, si je odchovej, mateským slovem a mateskou písní!
O
a zdaž,
*
—
J eJ 1
jichž prsa šlechtí jizvy z boje za ni ?
i
již
mkký
nemá
loktu jejich úkryt koho slastn pituliti ani ?
O matko! K
smrti byvše ustrnulí, Tví synové jen jedva z pout se zuli, chvlé, i pozvedají k Tob paže a necha známka robství na jich ele se dosud žhav rdí a v krvi ddí: ó zvedni nás, ó slíbej nám ji s el, a milosrdná, o svou lásku sdl se s prosícími sladkou odpovdí! Xeb necha byli vtší leskem nemlas nad nás Nech oni svobodni a my jsme v nízku Tebe nehodní
—
—
Aj hle, dav dítek! Jedny osiely, a druhým matka pro chléb vezdejší odešla z domu všecky osamly ;
kdo v tesknot je vlídn zkonejší? Jak blaží vdomí, že tmto dtem
in — —
!
Tob
z
jsme chranný, milý úkryt dáti smli, a vlas jim davše, že jsme lásky vzntem jim náru velké matky oteveli.
—
E. Krásnohorská
S.
—
Století až zajdou prchnou a blankytu to našich nadjí
chmury
Aj zda
s
úctou nebude k
nám
zíti,
pát nám bude štdeji, teplem blaha hát nás slunce s hry s nebe sletí mír k nám vítaný: pak po vlastech pobyt bude svatý od paláce až do nízké chaty pak nám vrácen ráj náš želaný.
cenit pravé ceny in i by cizích pás byl snad syn a kdož nám by chtl se mstíti za to, že nám lepou povahou k lidstva pracovati povznesení ne již volnost ve otroctví mocí snad le vlastní oslavou?
Cechy požehnaným rájem budou,
Svým
kdo zná
štstí
—
kterýž
—
škdn
—
echv
na ne
láska vyplodí, ctnosti závodí,
mní
—
hle
zbojcm
krýt se
budem
nmž heslo hrd „umní" mén však skví se vdní
sebevdomí se nadchnm citem! Pak nech hany srší stely v nás,
rodim
mrzký postrach
—
—
jak
život vlasti
dít lásku
pravdy" vždy se zlomí, ten nás neoblomí, a nám míru zdaný pijde as!
o
splácí,
bude vnovat.
—
štítem,
—
o palmu již oslaví vlas obohatí chudou: svoji máti syn se bude znát, posvtí jí snahu, svoji práci
K
—
—
štít
„krásy
—
Nuže brati komu spása drahá a v kom pravá skytni pomoc
eská proudí
krev, bratrolásku zjev, se kýženého blaha!
—
strjcem sta Do dna nepij radovánek íš
—
a co sousta chleba tobé zbude, obmysli tím bojovníky chudé, již té vedou v ideálu íš.
—
J.
Vocásek.
!
48
í).
Ve svtlém mraku, v záí etheru, pod níž se modral ve propasti svt,
svt
ve jiných
znám t, znám! Tys dobra genius, mi celý tvj libý zjev,
to praví
stkvlých výšinách,
nad hlukem moe, nad hlavami skal v okrsku íše hvzd, kam nezazní ni boue ev, pírody volání,
—
neb zoufalého lidstva stálý spor, pochybnosti hlas, ni rouhání, neb výkik plesu, bolu šílení, v tch jasných sférách nad slz údolím dv bytosti se letem potkaly. Té jedné odv z noci utkaný a elo vráskou vzdoru rozryté, kol rt pohrává úsmch jizlivý a oko hledí, jak by dýkou bod. Obliej bledý, mrtv zsinalý vlajícím vlasem erným lemován a z úst, úsmchu dýkou zkivených vychází jedovaté zkázy dech. To démon zla. Hlubiny Gehenny, štván ostnem zoufalství, byl opustil snad chtl se kochat v zkázách práce své, neb ze etheru výšin tpytivých chtl na svt celý vztek svj vychrlit, by svta kouli, nachem záící, svou silou srazil v propast vesmíru? Však jinak záí druhý svtlý zjev, ni
—
svt
byl andl to z hvzd utkaný, tak milé tváe, oka, pohledu, že chvl se žalem démon škaredý, vida se v krásy jeho výsluní. Jak andl uzel tvái déniona tu slza jemu oko skalila, svá kídla svsil v truchle žalosti a pohled dlouhé, nmé výitky se potkal s chmurným zrakem démona. Le trpký, dlouhý, hoce bolný smích znl jemu drsn místo pozdravu a záe dávné, trudné vzpomínky prolétla mžikem hlavu démona. Svou rukou máchnuv, dsn zahrozil, v tvá andla zakotvil hrozný zrak,
posmch šílený smíchu tom mu tato slova jeho dral se
z úst
a v
dl: „0 znám t, znám, ty dobrý genie! když svt byl ješt mlád a nevinen,
tu spolu v oné dob pravku jsme Bohu jednomu kdys sloužili! I
já stál
kde v však
Bh
ped
tím
trnem
hmní hymny
ten pohled láskyplný, úsmch tvj, a z dávné doby, trudná vzpomínka! Tys také králem, malomocným však máš málo mezi lidstvem poddaných, tvá íše nepatrná jak snadno jest mi s tebou váliti! Dív bratr tvj, ted jsem tvj protivník a celé lidstvo v sázku smle dám,
zlaceným, chvl se celý svt,
zvuk tch jsem dávno zapomnl!
mne ve propast vné tmy, jsem démon zla, a zlo mým údlem, zlo setbou mou a snahou, cílem mým a kletba s zoufalstvím mou modlitbou! Vy zovete mj osud nešastným, však mocnjším jsem tvorem nežli vy, vždy celý svt jest moje podnoží
—
zem ás
nad tebou vždy v
boji zvítzím". vypnul prsa svá plamennou záští rdl se obliej a smích tak dsný zaznl výšinou až hrzou hlubiny se zachvly. tiše stál tu dobra genius,
že
A hrd démon
Le
a úsmch lásky kolem rt mu hrál, ze zraku záe vanul božský klid, nad nímž se démon sám až podivil.
„Spj v íši mou," dl démon
mým
je
vtší lidstva ást!
Byv v nebi andlem, zde králem jsem!
s
posmchem,
svt
„a viz, jak bují v zlo 3 svár, jak srdce tvrdá, mysl ukrutná, jak záš a závist, vražda, necitnos se posmívají tvému snažení!"
.
Než doek', vtrem oba spli níž a dívali se v svta prostranství. Zde onde ovšem zeli dobra ás, le brzy zastel tvái genius a slzy líce jeho smoily.
Když vidl, kterak íše démona ohromnou, jak svta koule nachem záící jest proti jeho íši
jest proti
prášku
z
kídla motýla.
Ba uzel andl, co
tu žalosti! Zel bidu, kterak bledé zoufalství jí tiskne v ruku dýku vražednou, již noí v prsa bližního, by laný život vlastní zachoval! Tu zase bída smrtonosný jed ve vlastní leje nuzné útroby a sebevražda dsná, hrozivá
lovk
jak píšera jak svtem obchází! On zel, jak chudý asto opuštn na lžku bídném k smrti pracuje. vyzáblý hladem, zimou zmoený, a nikde lásky, nikde soucitu! Tu otec zoufá nad svou rodinou a marn volá lásku, útrpncs zí mdlobujen a vetchost s lidských a srdce pusté, jako ruinu
—
1
chvl
se genius.
Tu
zase
zapel
el
lovk
[všechen stud
srazil
a sluhou
—
a za
es
i
mravnost, duši,
svdomí
mrzký peníz prodal
jidášský, pak marn rval své staré šediny a v proklínání duši vypustil.
Zel, kterak dsné bídy hrozný spa jak dravec z duše všecky city rve, jak dtem mládí mní v muírnu do srdcí útlých seje nenávist
:
49 a trpkou omrzelos k životu a k lidstvu. Bohu, všemu trudnou záš. Ba, vidél bídy celý oceán, jenž se tu valil silou pehroznou, jak val a huel, dunél, vlny své
jak metal k nebi hrozn zpnné zboueném a v moi tom tak jak plavou lidské etné mrtvoly, jež tlesná i duševní též smr svou rukou zachvátila ledovou A v onom moi lidských strastí, jen málo kapek lásky, soucitu! Pes umírání i pes mrtvoly, zel, kterak lovk kráí lhostejn, ba jak se smje bolu cizímu; jak hluný, hnusný lidstva spor a svár
dsn
bd
pehluí hrozné bídy
zoufání,
prospch, mrzký zisk svým nevšímáním, krutým, ledovým svým srdcem chladným vraždí bližního,
jak pro
svj
vlastní
jehož by svojí láskou spasit moh! Dív bratr tvj, ted jsem tvj protivník a celé lidstvo v sázku smle dám, že nad tebou vždy v boji zvítzím." A hrd démon vypnul prsa svá, plamennou záští rdl se obliej a smích tak dsný zaznl výšinou až hrzou hlubiny se zachvly.
Le
tiše stál tu dobra genius, a úsmch lásky kolem rt mu hrál, ze zrak záe vanul božský klid, nad nímž se démon sám až podivil. „Spj v íši mou," dl démon s posmchem, zlo a svár, „a viz, jak bují v jak srdce tvrdá, mysl ukrutná, jak záš a závis, vražda, necitnos se posmívají tvému snažení!"
svt
Než doek', vtrem oba spli níž a dívali se v svta prostranství. Zde onde ovšem zeli dobra ás, le brzy zastel tvái genius a slzy líce jeho smoily.
Když vidl, kterak íše démona jest proti jeho íši ohromnou jak svta koule nachem záící jest proti
prášku
z
kídla motýla.
Ba uzel andl, co
Zel
tolik bídy, tolik zoufání a vedle toho tolik nelásky, že kdyby lásky jen malinkou pro bližního snad lovk vnoval, by rázem zmlklo bídy zoufání a svt by v libý ráj se promnil! Když na to vzpomnl dobrý genius, tu krutý žal mu srdce rozrýval on plakal slzy hoké, pehoké, a zakryl tvái žalem pemožen.
ás
—
Zlý démon jásal nad svým vítzstvím
zamáchal kídly, zmizel v propastech. Genius dlouho v zamyšlení dlel, byv divadlem tím trudn zadumán, a želel Tvrce, že kdy stvoil svt.
Le
nm, Bh,
brzy láska zvítzila v ta láska, již mu v srdce vložil již vložil již udusil
Vzlet
také v srdce lidem všem, však brzy démon zla.
andl ped trn Boha do
neb zel jsem, že mé síly slabé jsou, bych podnik' boj proti zla démonu! Vždy lovk vždycky zlu víc naklonn já v boji slábnu, jsa tak samoten! stkvlých andl, Dej posilu nech srdce lidská získám pro tebe, " ty ote svtel vypl žádos mou Pohnul se Bh, ten otec milosti, jen pokynul a sbory slétly se:
mn !
!
tu andl soucitu a nadje a mnoho lásky malých andílk, též mnoho strážných, jasných andl, již
dlí, kroky steží bedliv,
a pišla šlechetnos a nadje a mnoho ozáených bytostí, jichž jména ani nezná pozeman, se do prvodu rádo vadilo.
Opt
se
pohnul
Tvrce
vždy jemu Tvrce
Ba, vidl dobra stkvly genius, jak o chléb lidstvo mrzce zápasí, jak sousto poslední si od úst rve, by jeden vše, a druhý neml nic!
otcovský
a ekl: „Jdte, cestu žehnám vám," a prvod slétl v svta hlubiny. Od chvíle oné dobra genius s prvodem tímto svtem cestuje, ve srdcích lidských koná návštvy a hlásá všude lásku, soucit, mír!
Kam
ve vlastní leje nuzné útroby a sebevražda dsná, hrozivá jak píšera jak svtem obchází! On zel, jak chudý asto opuštn na lžku bídném k smrti pracuje, vyzáblý hladem, zimou zmoený, a nikde lásky, nikde soucitu!
—
e,
Tu
zase bída smrtonosný jed
ráje,
truchlými slovy bol svj žaloval on mluvil dlouho, lkaním perýval a prosil žalostn svou tesknou „Ó, Bože, dej mi prvod andl, bych s nimi srdce lidská navštívil,
tu žalosti! Zel bídu, kterak bledé zoufalství jí tiskne v ruku dýku vražednou, již noí v prsa bližního, by laný život vlastní zachoval!
lovk
—
dsná, ukrutná,
zašeptal slova
pijde,
ped
ním prchá démon cestu nežehnal,
když svrhl jej do hlubin bezedných na prapoátku svta stvoení. Kam pijde genius a prvod ten, tam všude žehná jemu chudina, tam všude taje srdce chladný led a láska božská nitro zahívá, neb láskou jen je lovk lovkem! A na své pouti svtem prvod ten ted! také nám na srdce zaklepal, vždy také zde je bídy pemnoho, ím té je víc, tím teba lásky více!
zla,
!
!
;
50
U
srdce bran ted
stojí
a lásku k svtu, lásku k životu a lásku k lidstvu, k nebi probudí, a zoufání promní v nadšení, slz údolí promní v kvtný ráj Jen lásku, lásku, ta je všeho stroj! až v éden vzlétne stkvly genius, by zprávu podal o té pouti své pak v propasti se skácí démon zla a na svt již se více nevrátí pohlédne s úsmchem a Tvrce na nás i naší lásky snažení a zdvihne pravici svou otcovskou a nám a naší lásce požehná!
genius
a volá: „Otevete srdce svá, nech vejde láska, tam kde nebyla, lhostejnosti svrh, je démon zla o vizte chudinu a mjte cit!"
i
—
—
Co dáme geniovi v odpovd?
—
O osv naše srdce, genie, nech bližnímu se ráda otevrou a vstup již sem a s celým prvodem, i
—
ob tob položíme vše — malá ob srdce dobrého
my
Bh
v
ped tváí nebe velkou obtí! ohe slzu bídy usuší
jíž
a v srdcích bližních
nadj
roznítí
Flekáek.
J.
11.
„Dímej, mé poupátko, celý mj svte, dímej, má nadje, zlatiký kvte, sladkým tvým údlem dosud je klid, ." já budu nad tebou peliv bdít Utichla píse a matka se zamlela; setela chmury s pelivého ela, na dít v kolébce upela pohled dlouhý,
Jim myšlénka na srdce zaklepala, jak
—
v
nmž
ty,
nadje a touhy. myšlénka matinu duši leká!
Jaká tu „Mé drahé poupátko, já nevím, co t eká, já chudá matka jsem, i ty jsi dít chudé, to trpkým odkazem Jaký tvj osud bude Ty dorosteš. Kdo má nad tebou bdíti? Jak slunce vzejde, musím v pr.áci jíti,
Cíl
!
i dešt je
biování,
cnosti,
i
co se lopotím ve potu tvái zavít doma jako ve žalái, kde stálým úrazm je vystaveno?
je
Ty pláeš
—
.
.
.
."
ubohá ženo? Již slzu seti, jež tvé oko kalí! Jsou šlechetní, by starost s tebe sali, ti o tvé dít již se postarají! žalostí,
—
cestu již znají!
ženo chudá, budeš spokojena
—
ten tak vznešený,
cíl
ten tak svatý,
jemu každý dar na oltá klade vždy nebe s díkem dárek ten vám až duše šastné, bujaré a mladé na kídlech modlitby zaletí k nebi, že
vrátí,
by blaho pro váš život vyprosily. Nuž, kladte dary k vznešenému cíli! Budoucí vk požehná snahu vaši v obci zstaví; a zdárnou upomínkou krasší kdož kdy svou jak vy, svou šlechetností, oslaví? Vždy opatrovna bude pomník skvlý, zbudován pro památku na a za lidumilnost pro život celý vám žehnat bude všechnch svt Pán!
pam pam
cizí zlosti,
híchu navykat, oduit
ulevit
a strasti neznajíc, neznajíc bolu se slzou požehnáš mateskou školu.
plno bolu,
bych, dít milé, chléb ti opatila." A již se slza v tvá matinu lila. „Ba, komu dít svit! Slunce žáru, a vtru k posmchm, dát v šanc je zmaru,
bíd
Když v práci pjdeš, asyl krásný, svatý všem dtem vašim chtjí pichystati, tam v bezpeí své dcko mžeš schova, je s láskou budou ped zlým opatrovat,
—
vnos
L. Hejtmánek.
12.
Proslov mluvím, vdom svého cíle, aby vzrostla svátku slavná chvíle.
paprsk lesklý šlehne nad obzorem, a
Ano
svt novou
pozlacuje záí,
bud
vzroste, zvelebí se práv, když se v ladném skvostném slova háve
život k prácí blahodatné: což to rozkoš, což to blahé chv-ní.
význam vci, podsta její pravá, smysl vlastenecký, vle lidu zdravá Jak když mladé ze sna vstane ráno,
jako na vzkíšení v zbožném roztoužení! Tak když hlavou myšlénka se kmitne, aby v úel vtlila se krásný,
zjeví
—
!:
!
!
!
!
!
:
:
51
kídlech slov a hudby, zpvu k nebi letí dýmem Ábelovým, požehnání za svým sledem píše
jako zavíráme talisman v nejkrásnjší pouzdro emeslnické. Ale bda lidu, bda obci, íši, kde jen irá hmotnos nad miru se výší, kde se lichá zbožnost s pokrytectvím smísí, kde se svtla bojí, kde se lidu školy pevracují v spekulaní doly, prokletou kde vle zvráceností podrývá se základ dobra, cností kde se dti, lásky božské kvty, povalují jako v lese snty, neb lenosti jedem, špínou zisku otravují mládí na ohnisku Viz tam požár, jeho jazyk žhavý, viz tu dýku, jak se kmitá v davy,
Taký skutek dnes
se oslavuje, taký svátek dnes se vysvcuje
slyš
slyš
e tam hrzy píse
Aj jak oko blaze zanícené duše touhu jako kniha hlásá,
Ach
to
rozjasDÍ se duše na obloze z ní blesk
vli
zníti,
árný v srdce svaty k inu tuží, svtí —
slétne,
což to rozkoš, což to sladké chvní, jako na vzkíšení v zbožném zanícení Neb kde šlechetný se skutek strojí, lovk na své pravé výši stojí: život svátku rozhárá se plesem, onmují všedních pud krámy, zamlkají vášní hluné trhy, vše se citem rozechvívá lásky, spchá do svatyn žertvy slavné, jež na
.
hoj jak v
pne
.
.
revolver divorejnou,
bda A to
ele blaze rozjasnném
petrolejnou zjevy surové,
dsné
.
.
.
vzdlanosti takové z lhostejnosti
k svaté povinnosti,
a to ze mamony píšerné vyrstají do dnv budoucnosti tyto stromy zkázy bezmrné:
se hrdost ušlechtilé snahy,
a vdomí spoleného dobra srdce heje, ducha povyšuje Kde tu matný nechutnosti pohled?
kde
se
lovk
zvrhá,
bh
je vidmou bludnou, národové chudnou.
kde tu tupý lhostejnosti pozor? kde tu vzdoru, kde tu vzpoury bsné
trny v prach
nevlastenské, neobanské hnutí?! Svornost, svornost spasná rozložila
taká žatva z špatné setby povstane!!! Avšak zdravá mysl maí všecku zlobu
v vašem peru snhobílou, v télo vdechla mysl lidumilnou, aby zákon pán rozmnožila, jenžto slovem, písmem, zpvem, hudbou nové kouzlí ráje v svt starém, a tou prohlašuje sudbou, že je lovk vyšším svta tvarem Zákon spolenosti jesti škola,
ta
Slyšte,
mst
závt osvícencv
.
matky,
otci,
obané,
pam, msta
na dobrou
na ozdobu
novým skutkem národ
proslavila,
—
jenž si vpíše do svých djin svátek svátek moudrých otc, moudrých matek! A tož brzy slavném u výkonu zahlaholí tady slovo bodré, rozezvuí se tu zpvy ladné, rozvíí se hudby struna jasná,
.
jesti škola,
iv
rozletí se rados do všech jako jará míza do haluzek . nadšení pak, s nímž jde mysl estná, rozleje se v duše jemnocitné jako žáry slunce po luinách. S láskou v srdci, s duchem povznášeným
Sión národnosti jesti škola Škola jesti pokrok vihledý, schránka cit jemných, ušlechtilých, zídlo rozumu a dobré vle, povahy a statenosti zárod v tch jen znameních se spasí národ. Z místa, v nmž se ádu, kázni uí,
.
.
vstoupíme pak s elem ozáeným pes práh každý, v dobrém usilovný,
odtud vlasti, státu štstí puí! Slavná obec, kteráž mysli lidské zbudovala nejhrdjší stan,
žití
život zdárný,
obtovný!
—
H. Mejsnar.
13.
Slovo velké slavn proneseno velebnými ústy národa, zbožné pání vroucn vysloveno, a to slovo, pání: svoboda! Národ zalkal k Bohu slitovnému, národ zajásal pak v nadji, že prosí udlí jemu, že se dávné tužby splnjí.
—o
—
Bh
— —
slavný stánek školy vystavila,
vnou
!
vte
se ítí,
Bez hlomozu zbran, války ryku vítzství pec skvlé vydobyl, an dokázal svému protivníku, že jej marné tupil, hanobil; že jej
marn
hnal co
ob
k
pedasnému hrobu
zášti
kmenové.
Národ novou nové
vítá žití dobu, slávy jitro ržové.
4*
!
!
!
52 kdož tšili se jeho mdlob, kdož za mrtvého kladli jej, necha pokraují ve své zlob, dál nech vedou hurónský svj Kdykoli pak nové uspádají
Tak
—
jen tak ted budem mluvit takto jenom s vámi bojovat: místo tvrzí stavt slávy chrámy, místo val školy budovat. Osvta jen bude naším meem,
Ti,
ti,
vámi,
s
—
rej
mrzkých lží a pomluv osnovy, nový jenom ohlas vyvolají: národ takto jim vždy odpoví
pravda štítem, heslem budoucnost, pomocí jich hradby klamu zteeni, ve prach povalíme záš i zlos.
Em.
Ziingel.
14.
Ó
díky vám, píznivci
že jim tu stánek
v
nmž
mladých
eských vd,
vzrstá
duch
vaší pílí,
neúnavný
vzlet
dospje v skutek velký, bohumilý. Dnes kámen kladem jen; však pozná svt, se vle vytrvalá a duch ilý: již pojí zed se ku zdi v žasné kráse, již již budoucnost skvlá otvírá se.
Není
ten úkaz blahý samoten: po vlasti už jich mnoho ve výkonu a každá budova jest sloupem jen píštího národního pantheonu, jenž dosud vidí se nám jako sen, utkaný z tužeb smlých, teskných sten, jenž záhy však v nádhee netušené nad celou vlastí velebn se vzklene. V uhostí se nebes milé dcery,
nm nm nm nm
nesmrtné bohulibé umny; vdy plápol strhne obal šerý, v jímž' dosud mysle nám jsou zasteny, v vzejde spásy zárod tisícerý, zahoí cnosti plameny; v vznikne život švarný isté slasti a rozšíí se po veškeré vlasti
vné
Jiljí
V.
Jahn.
K akademiím hudebním, pveckým
a deklamatorním.
;
!
1.
První hích byl spáchán. Andl hnvu postavil se ku rajskému vchodu, a rodie lidstva z božských zjev vyhnáni jsou v sivou neúrodu. O té smutné zmny! Stánek slasti zmizel navždy touživému zraku a prales závoj jako erných mrak ploužil se rozsáhlé pes propasti, nad nimiž zlý orkán kídlem toil,
jako by
ped trnem
na zlolajné
Hospodina
lovenstvo
soil.
A
nižádné písteší v té poušti Místo rajských loubí úskalina, jež nad hlavou jejich poloskleslá
mohutné své svaly spouští, by se záhubiv na snesla. A nižádné útchy kol není!
již již
n
Místo družných ovec tygr dravý, jenžto hladov opodál se staví a hnviv k nebi zuby cení,
by
mu
Hospodin svou pomstu svil.
A
což oni, první roditelé? Zlostný spor ustoupil lásce velé a druh druha pohrdav hled výitku vlastního híchu, výitku za všecky za pohromy svalit lstiv se vlastního pychu a uvalit cizí na svdomí. Takto vzešla hrzná hích setba: místo pízn chladné vyítání, žal a bída místo požehnání, místo lásky b<">ží boží kletba. A zmoženi vdomím své strasti sklesli oba pod strom. Aj tu mžikem zázraným jak probuzené rtíkem z luhv rajských, z bývalé jich vlasti povznesou se kolem zlaté zvuky, sladké jak slavík rajských tluky, jako bídy blahé zapomnní, jako vlídná slova potšení. A jak zvuky ty jim v srdce proudí, smírný sen se spolu v zraky loudí. I usnuli oba. Hle! tu ze sna krásné postavy vstíc jim stály, každá sliná jako rajská vesna, lidmi pl, pl andly se zdály. Jedna prstem v lýru zahloubeným sladký onen zvuk z ní vzbuzovala,
mil
—
!
dv
druhá s okem k nebi povzneseným rtem milostí Pán posvceným libá slova míru šepotala; pi zpvu pak obou sester líce plály svatou, arotajnou záí a k Adamovi se nakloníce dly postavy ty s vlídnou tváí: „Pokoj vám, rodie lovenstva! Ústrnulo pec se srdce Pánu nad vámi a zkázou veškerenstva, a proto z seslal
dobré
My
tch vkovných stan
nás ve
svta obor velký
sestry, sestry tšitelky.
lítostné
vaším nad osudem
prese všecky bol pes oznaky ztracený ráj zas vám vydobudem. Pozvednte kolem zvlhlé zraky!" I povznesly kolem zvlhlých zrak. Aj, tu mizel závoj erných mrak a pi sester rajských aropní
svt se zponenáhla na ráj mní. Divý orkán stichlé na peruti
zpv nebešanek v dáli, záhubivé nad hlavami skály snáší v dl se v tichém obejmutí i zlý tygr kráí blíž a blíže a zkoušeje mstivé zraky v pízni jazykem, jenž hoí krvožízní, krotce ruku Adamovu líže. unáší
Ten pak když pi rozkošném tom padl v
náru milované
zjeve
dv,
tu na víka blažené té krásky lesklá jedna perla vystoupila první na to slza byla, avšak slza smíení a lásky. Oba za chvíli se probudili.
—
svt
—
Zjev byl dávno zmizel v noním stínu, avšak nebešanek nástroj milý ležel tiše Adamovi v klínu. Ten ted když mu srdce žalos tísní, zahání ji zvukem libých písní, a ty písn v srdce lidské kanou jak pomnnky na zem požehnanou, paprsky z neznámé krásné báje, jiskry tam ze ztraceného ráje. A sestry dobré, sestry nebešanky odtud nad lovenstvem dále bdí a ostavíce druhdy nebes stánky, 1
,
;
!
!
56 v prs šastných
zemsyn
milostiv naklonily dnes a popívají v této chvíli krásné
zabloudí.
se
když se mocné v svt iny djí, kdy starých hích pomsta dobíhá, a když se krásné v svt iny djí a bratr za bratra se modlívá vždy mocnost jejich a jejich vliv velký
A
mladým i starým stejn slas ples. Ó pijmte s povolným vezdy duchem, i
by nepišel ni tentokráte v zmar, srdcem i myslí, pamtí i sluchem ten láskoplodný nebešanek dar. ješt dlouho v lovenstvu žijí ty sestry dobré hudba s poesií!
by
i potají; Be zraí, sestry dobré, sestry tšitelky, jež lovenstvu žehnají. tak i také k nám ty sestry spasné
A
jsou
—
A
Frt. Jeábek.
2.
Zda vtík kvapí
Na ele
sídlo, prázné starostí, ve zraku jasný blankyt veselí, na tvái plamen nedokavosti a srdce po rozkoši žíznivé: tak vás tu spatuju ....
—
a zazní prudce jak válený rejd: do kola! V kvapivém víe, do kola v souladu, bez pout a bezuzdné míe ku pedu! ku pedu jeden a každý! váhání dráždí! Žádného odkladu
—
—
—
—
To
vaše pání,
Nuž
neb chvilka veselí v život tak vzácná zajisté
jest
zejmé beze
slov.
plesejte
—
mnohém
zem
kamení.
jak to robátko,
tiše,
tichounce se kolébají v
sáhl do nich rukou arovnou zvukem jejich zasnoubil svj hlas
ln
Má
otino, ve strastech nejtžších ti budiž útchou ddictví moje: hudba a zpv!" Tak dl. A mžikem zmizel celý zjev, varito i Lumír zmizel; však jeho
ped
—
a z
by
a dlí
—
synm
zbylo v ddictví.
k vlasti synm vrným sebe ítáme a v kruhu našem nezím nikoho le syny a dcery jí vrn oddané: nám všechnm patí podíl Lumírv, ddictví jeho, hudba i zpv. Sem sešli jsme se k hudb, ku zpvu,
My
Ze sna
—
—
mé ddictví
již
se náhle vlnky protrhly se tajn šplounají.
.
—
ješt i rybky klidn dímají, ba vtík sám kdes odpoívá si; by srdce mla spící píroda, jen jeho tlukot byl by slyšeti. Avšak slyšíte? te
—
.
pjet Lumír, všechnch pvc král. a zpvem svým tvor uchvacuje všeliký. zpvem svým rozechvívá skálu v základech. Tak dlouho pl až první poslové na nebi zvstovali jitenku. Tu naposledy struny rozechvv, úchvatným hlasem zvolal v širý kraj: „Má otino, den nový vzchází nad tebou. jeho dojdeš útchy. Kéž v zniku a síly, zdaru, rozkvtu! Tys boue pestála a trudy pijdou zas.
vlasti a jejím
den se ile batolilo, uprosted díla svého zdímnula. Dímati zdá se Dvín památný, dímati zdá se svatý Vyšehrad, i vlnky stíbropénné Vltavy jako by zdímly v nžném objetí, tak
pod ním zadunl. Zadumán patí na daleký kraj, až jeho struny samy zazvuely; tiše
aj,
—
a celá jež celý
—
—
Vyšehrad
a
neb páním naším to jest nejvelejším, aby tato noc vám všechnm byla památnou. jen malé, prosím, ztrpení Nuž ku plesu Mj zrak v tu chvíli jest i jinam obrácen, a jiné divadlo se ped ním prostírá: tajemné zjevení a hlasy posvátné. slyšte se mnou také vy! Ó patte Jest tichá noc. A v svt dalekém umlknul hluk a utišil se ruch, bol a staros sob ustlaly i a všechno zvolna klesá v dímotu. Na luhu tráva i strom na pláni, u trávy hmyz a ptáe na stromu
Nuž
Aj vidím, vidím reka postavu, udatnost z nho záí noní tmou, však v ruce skví se zlaté varito. Tam na nejvyšší skály temenu, ze zem vyvstav nebo á nebe sestoupiv, stanul a v ece vlny šeptají.
i
plesejte,
jak skvostný démant v
návštvou?
a
„Nech zazní nám již hudba žádoucí, nech zazní hned a zazní šumivo
— —
nkam noní
Hle, vizte onen zjev Oj, nikoliv! a ztište dechy své, nezmizí nám zas
dárk vašich ob hudb položíme na
Z obti
té
nech
povstane, oltá.
vidí potomstvo,
že nebyli jsme nehodnými ddici. Již tedy vítána bud tato noc, a poskytniž vám, co si pejem jedin:
vn zstala všem památnou. — J.
V.
Jahn.
;
;
;;
:
!
57
3.
Byl jednou krásný as, kde ješt zpv, syn svobody, nad národem svým bdl kde jeho svtovládnou korouhev
však ješt mnoho musí zniit žel kacíská snaha smlých buditel. Hoj! brati, to náš velký úkol jesti, to skvlý cíl našeho snažení: nech zpv náš pokroku cest nových klestí
vavínem nevadnoucím ovíjel kde líbal rek rány smíením a pronikal je novým nadšením; kde na národ celém konal divy a k pokoe svt nutil závistivý. Syn svobody však
s
a dovrší prorok stavení; nech dávnou silou dávný boj podniká, nech lidu brány života odmyká; nech zažehná nepíze náhody
matkou zapuzen
nkdy jen zavanul k nám jen nkdy líbal tžké etzy
pemocným kouzlem, kouzlem svobody! My jaré plém nadjnjších vk, my postupujme šlépjemi rek.
jak sen;
a
vzni
lahodil jak vítzi. odlehlých koutech, v tichém zátiší, kde jej jen zasvcenec uslyší, tam dímal zpv náš se zbraní, až národu nastane svítání, až výjev nebes zahmí do kola a k novým podnikm jej povolá;
a
V
až
neúmorná
síla
My,
jejich jména, síly ddici snadnj' odoláme vichici, již spíš mrtvými pronikneme háji ku kraji života, ku slávy ráji; již spíš osvty trn dobudem zpt, 8 nhož náš národ vládl tolik let. Náš zpv bud apoštolem pokroku, bud vštcem svatých práva výrok; zbra jeho sice neúhledná jest,
již
pírody a nehody
pekoná uskok, moc a na trn zlatý opt
postaví
hrdiny starodávné oslavy. bylo A hle! zhanobeno a zneuctno exulanta jméno, naše knihy zhltil ohn vír, jejž zrádný krajan vztekle podncoval, by národ na vky již do pout skoval z plamen vzlétl zpv jak bohatýr,
a
však
pekoná
i násilí i les. naše slovo jen, však slovo živé, a to vyhojí duše neduživé; to hlaholením pravdy povné pronikne, vzkísí duše netené to slovo neochabne, neustane, až celá vlas zas svatým ohnm vzplane, až ze soumraku slabostí a vzdech zas na výsluní vstoupit bude echu. Hoj! brati, neste od nás lásky vzkaz a upímné upímným políbení,
dsn
Zbra
a
zalétal do chýží osamlých a hledal národu tam srdcí velých on prohledával lesní pustiny, kde mladík blouzn spádal vidiny;
on
in
nech obtovné,
on neúnavn luhem, polem šel, kde nádeniil svtlý myslitel; on mezi pastevci též pobýval a svoje proroky z nich volíval. A než se nadál bezstarostný svt, z pn podatého nový puel kvt, nastala nová úroda, a synem vrácena nám svoboda! Minula sice doba nepíznivá, však ješt práce ohromná nám zbývá; však ješt zuí slepá zuivos a puí jedovatá nedbalos; však ješt na národní roli bují býlí, jímž pracn jen se berou mladé síly;
stálé
psobení
národu sílu spojí v jeden ráz; nech jeden hlas jen vlastí hlaholí, jen jedna mysl vládne, zápolí, jen jedné vle mocné závaží povznáší národ, zhoubu proráží. Pak, osude! své na nás metej stely: ty nepekonáš již náš zápas velý Nás sílí jen duch boue ostrý, vzdorný, jen výš jím naše síla vzplápolá, a národ probuzený, národ svorný veškeré svta zlob odolá!
in
Jiljí
V. Jahn.
4.
Hranice pichystána,
ob
ve plamenech,
adra rozrývá Vše v slzách tone, muenník však zpívá, náš mistr Hus, ten nejslavnjší ech! Když smrti již ve hroznou tvá se díval, tu netás se, on žalmy zvuné zpíval
a
hrza
tisícerá
.
.
.
a píse, kterou zpíval v plamenech, se rozléhá tecT všude po vlastech. Když války rozžal krvavou svíci a smrti kráel eský národ vstíc, tu zpíval: „Kdo jste boží bojovníci ten hymnus vítzný od Domažlic,
Bh
—
u
;
!
; :
!
58
hmly
a
bubny, vozy rachotily,
a celé davy nepátel líté jen zpvem nadšeným tu porazili ti naši nesmrtelní Táborité!
A píse
pli po vlastech, si pje v srdci každý pravý Cech. A pišla hora bílá, píkrov smrti, jenž v roušku mdloby národ zahalil, již nepátel hlavy vrné drtí, a oi mlhou smrti zakalil! Jdou do vyhnanství eští muenníci, své na hranicích kroky zastaví, jim slzy kanou po ubledlé líci, tu, již
me
zpvem vlast svou pozdraví. jich letí vlastí zuboželou, pohební to nade vlastí celou,
posledním
A zpv zpv
nad národem, jenž leží v umírání, nad slávy svtlem, jež je v shasínání, nad velkým hrobem, jenž se zovou echy, nad mrtvou slávou, srdcem bez útchy, nad svobodou, nad pouty otrockými, nad mrtvou Prahou králi velikými, nad hbitovem, jenž slov hora bílá, kde s volností zhynula eská síla; a v písni na rtech bledých v umírání
nám
A
odkazují svoje požehnání.
národ
—
umel
píse neumela,
ta utekla se k srdcím eských matek, a matka každá svoji píse pla
nad kolébkou svých drahých nemluvátek, a jakby píse tvrí sílu mla, tak srdce eská znovu rozechvla, otásla jimi, vzbudila je k inu a mohutn volala k Hospodinu, že shlédl na nás, zas nás vzbudil znova, že mrtvá sláva vstala ze hbitova, na srdce tloukla, budíc tisíc syn a národ náš sé opt vzchopil k inu! A zázrak ten jen píse vykonala! bud písni dík a vdnost neskonalá. My žijem strastí chceme zapomínat esky zpívat a z plných srdcí eských vždy ech ve žalu, radosti i tísni plesá i pláe ve své zvuné písni žije píse, víla zlatokídlá, jež unáší nás v nadpozemská sídla, žije zpv ve bujném rozplesání, z mrtvých vstání, at hlásá všude v chaloupkách a domech, ve palácích, a v mstech, vesnicích i pustinách a v lesích, hájích, rolích, v eském okolí, svou plnou silou zvuí, hmí a hlaholí, af k vítzství nás vede, slávu zrodí novou, a slávy den zas vzejde vlastí nad echovou
— —
!
—
A a a
ech
—
L. Hejtmánek.
Po
kraji mrtvo, ticho
; '
led a sníh
rouchem jednotvárným kryjí, však v zem hlubinách petajemných
ves život
omlazující síly v skrytu žijí a chystají se odhodlan v velký boj, jejž rok co rok udatn podnikají, jímž pouta zimy vždy zas roztrhají a osvobodí bujných cit zdroj. Boj to a ne vždy nadjný,
—
vný
jejž
však
pokrok
s
porobením podniká;
teba výsledky
jsou nestejný,
duch božský vždy zas slavn vyniká, byt pochován již v rumy, seven ledy: sil nových vychovávají ty bdy, krev opt tee, širá zem oupí a lovenstvo k cíli zas postoupí. Pokroku moc, ta hvzdám jasným velebné dráhy svtem vykázala, ta duše hrobem ku životu slala a národy kísila utrpením žasným; ta lovenstvo drsnou cestou vlee, kde z žádné strany nezít spasení, však konen pec stan poroby ztee a svty zapjí zpv smíení. Jen na as potrvají neshody, jen na as v temnu bludiky nás mámí, však svitne jaro vné úrody a pravd, svoboda se vznesou nové chrámy,
—
vná
v nichž se jen slzy blaženosti roní, a lásky duch zas k lovku se skloní. Co vštci toho jara pekrásného ted zpvy celou vlastí rozsýlejme nech každý hlahol srdce vlastenského jen jedno srdce ztee, žárem zejme nech každý z nás jen jednu duši ziská, o hlas jen seslabí nepátel ev: a záhy z íše mdlob, ze zboeniska zajásá vítzný náš zpv a promní jak kdys náš slepý rek ve strach a báze protivník vztek! Náš zpv, to naše zbra, tof život náš, on v dobách nevlídných bdl jako straž nad národem a živil síly mroucí a z krve dobýval klenoty žhoucí a z utracených rek popele mstitele. potomka vychovával Náš zpv, ten orlem vítá novou dobu a v divém nadšení se ítí v kobu,
—
kde dávné slávy naší prapory tak hrd pnou se, jak by íci chtly: „Kéž brzo let náš zase mraky dlí vám posilou, odprcm na vzdory!" Ty prapory, ty líbá, objímá a pak divoce, slavn zahímá; vždy duch prorocký praví mu, že píšt
—
nás nezhubí
již
jed
ni
popravišt,
:
!
59
A
když nás svírá žal, tu nezoufejme, a jako nesmí lkáti apoštol, když hrzné temno zí jen kol a kol,
že národu, jejž rvala zloba dravá, božské jaro zas nastává.
veliké,
Hoj
!
brati, každý vrný vlasti syn pak in jí ted zpv
—
nech obtuje
dímá zárod zpv tch, po Europ nesly jméno Cech,
i ;
jež
my
pjme, pjme,
se nezastavme,
a zpv náš bohatýrsky pospíchá po svt niit vazby zpráchnivlé a z trosek zboeného Jericha
v nás posud
in
doutnají, v nás posud jiskry opt svtem bujné zaplají!
potší národ píchod
jež
spasitele. Jiljí
V.
Jahn.
tí.
O zpve eský, genie nebeský, jenž druhdy jako Perun svými blesky rozrážel nepátel nesetné šiky a posiloval boží bojovníky, ó sestup k nám, ty duchu dobrotivý, uvodiž mír a shodu v eské nivy a zacel rány
vyšlehne plamen oisty z nich v ráz a omladí nás k nesmrtelné síle. Jak nkdy slavný Vilém z Pernštýna za rozervané, strasti plné doby dopustit nechtl, aby sváru vina skolila echy v zející již hroby, jak apoštol ten lásky vlastenecké usmíil panstvo rozvadné s msty a kouzlem innosti své nesobecké uvádl národ na šastnjší cesty; i my zpv míru jae zanotujme, a by i po prvé nenašel sluchu,
nekonených boj
balsámem divotvorným z rajských zdroj! Jak dlouho ješt máme svtu na odiv se vražditi vespolek ze sobectví, již pamtník víc nebyl živ, jenž znal posvátné eské vlastenectví,
jakby
jak by již umínní nepátelé víc nežádali naší síly celé ó sestupte k nám, velcí buditelé, jimž heslem byla svornos, láska plodná, nadchnte srdce slabá, nerozhodná ku vlastenecké upímnosti velé! Stavte zas mosty zlaté od stavu k stavu a vysýlejte míru holubice do rozlícených bojovník davu, národem jsme, ne slaboch hrstkou víc< Hoj! zpve náš, ty reku dávných let, zahímej jae v tento bídný svt, dost ješt jisker lepších cit v nás; nuž snášej je a opatruj je mile,
jej
snahou neúnavnou optujme, mocí do všech duch.
až vnikne božskou
Jednome, jako Jungmann, Palacký,
a
nezhltí nás živel cizácký; se k sob jako lípy v háji, jež spolu každé boui odolají; jen dobro vlasti na zeteli, a zmizí všecko, co nás ve dví dlí. Jen neustame v tiché, zbožné práci, až zlatá modla nešváru se skácí, až zase po veškeré vlasti zazní zpvové o svornosti mocní, rázní, zas jeden nápv ve všech rzných tónech, zas jedna mysl vroucí v milionech.
družme
mjme
a
Jiljí
7.
Po tom asném putování až se v nebi sejdeme, tu nastane radování, a to konec nevezme.
Národové jako bratí v svornosti tu ponou žít, a když Pán nás tak spatí, velkou rados bude mít. Veliké nám radovánky, slavný ráí zídit ples,
Bh
nebešané, nebešanky povedou nás do nebes.
Angliané vyšperkují vkusný k tomu plesu oni
penz
sál,
nelitují,
pohodlím opatí
bal.
Španlky zas a Poláci budou uit tancovat, Francouz pinese za
láci
každému z nás módní Ovoce pak dají Vlaši, Turek kávu pinese, a
ti
zv
Nmci, brati naloví
po
šat.
naši,
lese.
V.
Jahn.
;
:
.
60 Víno ze všech konin dají z Šampanie, z Mlníka, i co roste na Tokají, potee do koníka. Nebešanky na to milé
Pánbh
budou
jak
si
povodí
kyne, a tu spustí celý národ, jeden kr, a už šaty nebem šustí a už taní nebes dvr. ty tony a ty zvuky
A
se,
naež ile
—
ponou
v nebi tancovat. U všech všudy: pro pak tanec zaniká? Což pak scházej' v nebi dudy? Pane, kde je muzika?
Než
To
nastojte!
je
nadlení pkné!
Bože, k
tm
hudcm z duše jdou! Což divu, že celé pluky národ hned tancujou? A i sami andlé se pustí do té smsice; jeden víno hudcm nese, druhý plní sklenice. A když hudba pozastaví,
chtít zazpívat,
hudb pomoz nám;
slyšet divení se všech, ale vesel praví: „Lidiky, to hrál vám ech!"
„Nu, nu, dti," Pánbh ekne, „Já vám hudbu zavolám!"
Pánbh
Truhelka
s.
Ped V
pedstavením.
trudoplném svta kolotání
k projevení slušných radovánek, k prolévání slzí v žalné dob k projevení her svýoh nový stánek a dnes poprvé vás k sob vítá, My pak sluhové a žáci její, kterýmž nové, jaré jitro svítá, pro nžto se v oích vašich skvjí sladké odmny my kladem v ruce vaše podnikání nové vdouce, že nezahyne ladem, že mu vámi vzejdou krásní dnové.
—
prociují v hlubokosti lidské duše sny a pání, plné rajské milostnosti. Sny a pání! Jako andlové
bujnou ratolestí míru s námi zlatí snové vzpimujíce kleslou víru. Jako krpj boží vláhy s
hrajou
oživuje lidské
—
pání
všechny velké svaté snahy vzrstajíc až ku doufání. Blaze tomu, jehož hraví snové v roucho pravdivé se oblékají, jehož pání jako pupencové v libovonnou kytku rozkvétají! Také my, jež drahé, pevné pouto mateský to jazyk
—
—
—
vaší vzmužíme své síly, pání vaše bude naším heslem!
Pízní
—
pi nás, jak se posud dlo, shovívav neste naše vady, Stjte
aby na nás oko s vírou tkvlo, aby k sluchu došly milé rady: pojí,
a jež ani skryté ani zjevné
—
cesty osudové nerozdvojí také my jsme v duši velé
pstovali krásný sen a pání. Blaze nám! Dnes kyne v zái skvlé jeho pkné ku životu vstání. Masa naše vyvolila sob
láskou síly slabé dorstají, a co mladé, ješt zráti. Nech jen srdce vaše plápolají, nech jen zvolí pi nás státi potom dospjeme cíle svého, pak se rozvine kvt naší slasti k potšení rodu vlastenského,
mže
vrn
ku ozdob milované
vlasti! /.
Kaj. Tyl.
!;
!
61
í>.
Po pedstavení. Tu mne
máte,
paniky
a páni
Picházím jak lehké vétr vání bez rekomandac a bez pozvání. Nabhav se dost po krajích eských kam jsem zalít' k besed odbývání,
plání,
vracím se zas do tch .... ských strání! na nebeské báni krásn svítí, mraky rozehání; kvítí kolem znova v rozkvétání, hoch švarné sob poínání, krásných dívek rajské usmívání. Ó, mne nesklamalo moje zdání: besedu mou nebe ješt chrání! Ponu tedy zas své povídání s chutí velikou a bez ustání. Práce moje bude žertování, všecko ale bez planého mudrování. Aj, tu slunce
Kýž jen také za
své
namáhání
hojného si získám vyvolání! Pak jsem vaším, paniky a páni, deklamatorem až do skonání. J.
K.
Tyl.
10.
Pi
sylvestrovské zábav.
A
Tvé kvty, pírodo, jsou pohrobeny, pták z uvadlého listí poodlet, a hnízdo pusté neukryjí kmeny strom holý stojí v žalu zamyšlený, zda s novým jarem odje se v kvt.
v zemi, na níž kvete poesie, to zvoní smutkem, skováš-li si zbroj, a v ni tvé velké srdce zlobu šije, to srdce, které jenom jednou žije, a do se klade na pokoj.
zem
Sad díme ve tpytivém snhu mamu, dál táhne, letí pítomnosti dj ... Hle, píbytky se skvjí v drahokamu, kol táhnou roje lidské bídy, klam, .
a v síních zvoní íše,
zvuí
rej
...
Ó lidské srdce, co je v tob žáru, jak's velké ve své tužb, nadji,
—
svou nadšenos-li erpáš jak's veliké a
pece
kdy erná kídla
ob
tob
ze poháru? —
zmaru, zachvjí
O duchu lidský, co je sporu v tob: tu peklo nelítostné svíráš v zem a nade hlavou nebe kleneš sob, v Boha stavíš svojí ve podob, a pak se koíš ped svým obrazem.
n
.
Ó, proti
pírod
jak
lovk
ádí,
jak slepotou mu zastel oko blud, on spílá kolébce, v níž prosnil mládí, jen bitvy proti matei své svádí, zlý po krajích i chýších nese trud.
málem pravd zrezavla váha: on soudce jest i velitel i Bh. Ó pírodo, kam zašla pravda drahá, zdroj, páka života a pramen blaha, v níž, vábném v tajemství, se kochá duch. Již
Tvým odkojen je duch náš veležitím, tvou povznesen je lovk velebou; ty mluvíš nám ptákem, stromem, kvítím, ty mluvíš bouí srdce vlnobitím, ctím tebe v sob, kolem, nad sebou.
—
—
62
Když kvítí voní, reky, stromy šumí, a snové jarní táhnou nad borem,
Jsme tvoji! Darmo sob lovk hluchý dvé kídel pipíná, by v nebe vlet,
jak tob každé srdce porozumí! A v jeseni-li na list píšeš dumy, jakým to s námi mluvíš hovorem?
by, pírodo, ti vešel mezi duchy, a tlo nechal jako lístek suchý, jenž dožil, došumél a poubled.
Mé srdce, že jest tvojím srdcem, tuší, tvou hloubí, výší spje lidský duch: tu s tebou srdce pláe, líc se pozasmuší, a s tebou jásá, plesá, slastí buší, když jaro usmje se na tvj luh!
O vstane slunce kdysi v slavné zái a šedé hory smvem pozlatí, až lovk z bludné pouti s jasnou tváí své drahé pírody se ku oltái se ztracenou zas láskou navrátí.
.
.
.
plnoc bije, kvaí doba nová; nuž vesele již nesme zraky výš, a srdce, v hlubin co lásku chová, oteve juž zídla krystalová a na sbratení už nám podá íš! Již
a
Jos.
G-@^^cS>^a--^í
VI. Hrubý.
Pi
zakládání aneb jubileum spolku.
!
Dlouho nebylo nám do smíchu,
Také my jsme dali svtu Cech že dosavad se mže
anto v žalu stálém jen a trudu truchlivém jsme snili o osudu, jakýž usouzen nám pohíchu. Dlouho dos ech jindy bodrý, ilý zarputilý; v mlení dlel
vždy pak nejlepší
i
—
tém
obklopen jsa mížemi -
pvec onmí
—
Znal jsem matku, znal jsem dítko její, znal jsem tužby, pání srdce matina;
má
—
Ba
my
blízka,
z dáli,
líc.
co jiní radí se a sváí, tu s radostnou, aj, v oku záí,
ve bratrském opt slouení voláme v svt slovo: Smíení! Jasný jenom zachovejme hled do budoucna šera tajemného, národa duch strážný veškerého k dobrému vše schýlí naposled. Vše, co neblahým se svárem dvojí, v jeden svorný celek opt spojí, vespolné zas lásky rozže plamen
Bh
a
sám pak ekne k tomu: Amen! Em. Ziivgel.
Tehdy máti syna mileného z
moci své na
as
propustila, širého
emu
jsem
t
uila. recích jeho, a o sláv zpívej mu minulé, jej znáti sladkou mluvu jeho, zvuk blahých, lahody slynulé. A když jednou staneš na své pouti, ohlédneš se zpátky, odkus pochodil, a
starostlivá
k srdci tiskla dítko s vroucností, kdy mu ústa její slova tklivá šeptá, vele mluví o cnosti; vídával jsem blahá mi ta chvíle jak se tulí dítko k matce milené,
nech si škdce hrozí z to nám nijak nezasmuší
ekla mu: „Jdi do svta
slýchával jsem, jak ústa dítku pjí, jak mu praví, kde jest jeho otina.
svdkem, kdy
smáti,
k slavnému se strojit veselí, až se staré rány zacelí! Nech si bijí vlny sebe víc na ty naše nebetyné skály,
Nemlo však navždy takto být; jedva nátlak trochu poulevil, v pravé podob se opt zjevil eský humor, eský Demokrit. Volným, bujarým se ihned letem pustil znova za ostatním svtem, „v srdci žal na tvái lehký smích, jako pamtník dob slavnjších. Také nás zde spojil v pevný kruh, jenžto v kvtu, jarosti a zdraví první jubileum svoje slaví, jakých víc mu popej ješt Bh!
Byl jsem
znáti,
pj,
Zpívej lidu, o
tch
u —
cítil jsem, že každé slovo milé bylo dítku tomu. Srdce zniené
kéž by's musel sob vzpomenouti, že zrak matky tebe vždycky provodil.
dcka radostn
A
zít to
Každé
—
bušilo,
ach, jak srdci milo!
slovo,
pvce jednou vnec skrá jarou, veselou,
vzpome matky
každá píse matky
v srdci dítka našla velé ozvny, láska k matce, dítka celé statky, pro ni život dát to cíl kýžený. A když vzrostlo dítko v muže dosplého, když pak muž u matky své stál, milovala máti vroucn zase jeho, byla mu vším, vším ím on si pál.
—
když
okrášlí
—
duši zachovej
v
slávy
stedu svta vavy,
svou celou!" Tak vlas matka vychovala dítko útlé v muže statného, jí
mu jméno
—
dala,
poslala do kruhu našeho.
Deset
let již
dlouhých uplynulo,
kdy poprv nám zapl
,
!
66 kdy ped nim se pole rozvinulo, na némž on ml zdárn pracovat. Aj hle! nyní pátelé mi drazí, pokroil as o dlouhou adu let, vzros, on ssílil se a bude zase dále vlasti pt. Vlast, naše matka, naše skvosty,
ona nám
rájem, nebem jest, dál s radostí, její množit chceme est. Dle slov tvých, matko má, pjdeme dále,
jí
pt budeme
srdcem vrným, podobni skále: Vždycky pti bude, vlasti, nejprv tob posléz sob pak lidu svému s
—
O. Mokrý.
3.
Dnes má mysl v mládí letí v ráje, kde si dítko v nevinností hraje jako vánkem laškující kvt. Ješt v srdci jeho dímá celý svt, v jasném oku touha ješt spící, plný život kypí v
rzné
Ješt dtskou bdí
má
líci.
nade hlavou tváí kouzlem tknutou, usmvavou svoje štstí tulí v náruí ....
s
Brzo, brzo
poup vypuí
pi pohádkách
v teplém, rodném klín,
odkojeno v lásce matein.
Ješt matka
nžn
vlásky hladí
dnové mladí: dítko k Umnám již dosplo. V posled zlíbá má je na elo a pak život, srdce jeho celé péi odevzdává uitele:
letí,
odletují
„Ó vy, kteí ducha rozžeháte, stežte, pstujte to srdce zlaté vlasti své jak drahocenný skvost; vypuí-li kvtem letorost, utšená potom jeho krása jeho vaše bud odmna.
vn
—
„Zíme drsnou, trudnou vaši dráhu, krásný cíl však: vychovati vlahu k blahu vlasti blaho vypstit; to vám v práci budiž pevný štít." Tak dí má; a zda jí srdce bolí? Opustila dítko v síni školy ....
— —
Jaro zkvetlo, sprchlo kolikráte, spadly kvty, pišly plody zlaté: tak my pílí svornou druh a druh skrovn spláceli jsme vlasti dluh trudy v líci utšení v srdci vrní za osvtu bojovníci.
—
Pozíme-li áky plným sadem, srdce v podrostu se kochá mladém, dob blažší volá na pozdrav: Plodné vdní a istý mrav ze školy nech vítá v msta chýše ke cti krále, otiny a íše! Jos.
VI. Hrubí/.
67
4.
Po chmurné noci ve smavém klidu arovnou mocí našemu
s
heslem na
n
jež
si
hrály,
dáno
zjaenou rukou, Krásný ten as jako dech z ráje
lidu
vysvitlo ráno
k novému bytí, k jarému žití: s temnoty mukou prchaly tísn, májové kvty
Myšlének svtlo nad vlastmi vzlétlo, svobody heslo
vonnými vzlety
tvoeny svazky
plnily kraje,
bratrské lásky,
zavznly písn," prápory vály,
planuly svty.
ovanul nás.
vzhru
se vzneslo,
Svatými vznty
Tehdy také eský dlník
vstal,
ackou ruku podal druhu
druh, a žár lásky se jim v prsou vzal: jako kouzlem rozvil se náš kruh, vnikal ší a šíe, dál i dál, až tu v netušené plné síle stál.
—
Náš den ten patí práci
jen,
té tvrdé, estné, svaté práci, již dýše celá píroda, jež tvoí sílu národa, jež hradby nevolnosti kácí.
Však poklidný když podveer se skloní nad lomozem pracoven a svtla hvzd, tch míru dcer, se spojí v záný chorovod,
my a
setíráme
s
ela pot ve svj
spcháme sem
kruh,
kde unavený chtivý duch zas nalézá svou jarotu,
kde kyne družný rozhovor, kde libá kyne nauka, sbor, kde zní tak mnohý kde vzpomíná nám herc hra, jak máme právo v úct mít, jak na své máme hrdí být,
zpv
a cizím nechat cizotu. Sem pojd, kdos lopotou dne unaven: zde mizí tžkých povinností vír, zde stánek mají láska, vdék a mír. Však žel, že hvzdy planou vždy jen krátký a vadnou, tuchnou, hasnou, hynou zas. Ó žel, že také hvzdy naší jednoty tak záhy obestely temnoty, že útulný a snažebný náš kruh zlé doby úž a. úže svírá pruh, že z nho odešel tak mnohý milý druh, a v prázdnu zaniká náš volající hlas. nikoli! Když hvzdy hasnou, zas nové svítá ráno,
Le
kde zdravý kmen byl uchránn,
as
!
68 kde pravý vznt plál
adou
tam
s
i
let,
novým ránem v novém nadšení
nové vzkíšení bude dáno!
mu
Kdo dlník
jsi,
bud dlníkovi bratem
a ruku jemu podej k jednot, práce stkví se v plné hodnot, naše vle proniká vždy v boji svatém! A kdo ctíš práci, v dlníkovi sebe ctíš: pojd ve sted náš a našim snahám blíž! Kde eský dlník najde srdce vrné,
a a
tam vnuje
se lásce
bezemrné.
Vždy eský dlník pi svém denním poinu má srdce, duši, rám pro svou otinu.
tm Kdo es
Zdar krásných ech a volnos všech; ideálm patí každinký náš spch
vzdech.
i
pravý dlník, také pravý národovec jest, národa též jeho jesti es, a naše práva jsou též vlasti práva. Ta jsou hesla velká, kterým chceme žíti. heslm spolku našeho si slibme vrni býti,
—
Tm
a celou šírou domovinou budou hlasy zníti: Bud osvíceným práce sláva!
mužm
František Zákrejs.
5.
Spolky literární. A
Váš rodný kraj, dí šedovká báje, se strachy jednou zmítal saní; uhostil se v chladné, šumné háje a mlení jak kletba na pláni.
ds
Pro Pro Pro
Od Krkonošských skal se div hnala ta potvora ve žírné nivy ech, a lidi hubila a stáda rvala,
jen, kdo mžeš pochopiti dnes jiná sa tvj, vlasti, hubí kraj, tvou stebe krev, tvé ohrožuje žití
u krbu místo smíchu dtí
a
ped
—
vzdech.
Na
chaty chudé blýskavice sjela; v pevné sruby opevnných mst, za prchajících davy vichrem spla
i
o
lítici
té žalující
zvs.
Však plesej vlasti, roven boui chvátá na bujném komoni Trut hrdina!
Kraj osvobozen Trutem. pi tom zachvívá? srdce tknuto poesie prutem? v tob bádá báji vštivá?
stalo se.
slzou zrak se
Ó pochop
dobrým symbolem bud tob
báj!
Jenž slovu básníkovu nasloucháte, každý Trutem, bohatýrem bud! blesk osvty a nadšenosti svaté, hrom odvahy pl statnou vaši hrudi
z vás
Sa
tmy a
sa
zášti,
cizáctví,
sa
otrlosti,
tvá poslední juž bije hodina!
bludu živa dosavad, zbra ducha pozvedáte v zmužilosti, mj každý z Vás v své duši pevný hrad.
Hrom
A
O
jásej lide, sani
tes
se klatá,
jist v mlatu jeho rány, mee na hrotu! O sani, chvíle tvé jsou spoítány, bys mla sto hlav, tisíce život! blesk
vjel to
sedl jeho
jako Trutem
Vám
sa
ta
Vámi
klesne,
pozdrav zajásá vlas spasená,
a jaro
usmje
Boj velký jest
se v
—
hymn
plesné.
však vtší
odmna. J.
Vrchlický.
!
69
6.
Spolky veteránské. Jak bujný život, zpvný jásot po mst našem slyšíte, když adu mladých vlasti syn k odvodu chvátat vidíte. doma matka slzy roní
Navrácen do otcova domu obanským šatem piodn, rád starý vojín pipomíná
hluné
slávy blahosen.
A
si
a otci sužuje se dech, syn vesele šel ped komissí,
pod tímtéž praporem prožitých, se shledají a pilnou k sob po službách v zbrani odbytých. Ten starý duch mladistvých rok je v novou etu spojuje,
a odveden
Vždy
—
úlohou
ni
mu
svým mladým
Spoleníci pak mladých
nepovzdech vlasti sloužit
pkným
životem, ve spolku s druhy sourodými rozrážet zloby útokem. Již vedou hocha ku praporu, na který mužn písahá, pak nejvyššímu vojska pánu i vlasti služba nastává.
—— —
soudružnou lásku v starých prsou vysloužilec obnovuje. Co pod práporem udatenství, co jindy síla, hrdý zrak, to veterán družné kruhy plašící
denních
Když zempán
Do ady
starších kamarád náš mladý vojín vstupuje a stejný duch i stejná vrnost jej s nimi spojuje.
tu v první
vizte cizí jak se valí
do
vlasti naší
vojska pluk a jak ho všude provázejí jen zhouba, plen a hrza muk. Se hnvem, vroucí udatností se vrhnou proti zhoubcovi,
synové vrní rodné vlasti zlým sokm meem odpoví. Jak mnohý z udatných tch na poli slávy zstane, než z jeho krve procezené blesk vítzství
Jak mnohý
z
nám
ad
uvidíte
pod veteránským práporem ty šedé z vojny kamarády vážným se bráti prvodem. Když posvátné pijdou slavnosti, když spoluoban oslaven, tu nezstane veteránský
neinn prápor zahalen. — Smr zavítá k vám neúprosná,
co nejdražší vám uloupí, veterán tu zmírnn bol váš vrná eta hrob obstoupí. A chudou vdovu, siré dítko vysloužilec když zanechá,
—
rek
zaplane.
bojovník statných
chd a slab: ten nohu ztratil, onen ruku, na mysli žádný neochab, vždy nese v prsou upomínku na slávu svého práporu, se vrací z války
na ducha vrných kamarád a duch ten nezná úmoru!
strastí mrak. se oslavuje
neb družka jeho vznešená, když ctíte toho, jehož hlava korunou bude zdobená,
vn
Tu
chvílí,
—
kruh jeho vrných kamarád v bídu klesnout nenechá. Tak ejhle starý duch vojenský v starých prsou svj má stan, rytíské cnosti, družnou lásku vykonává náš veterán. Tím bratrským duchem pozdní dnové jeho k nové radosti okejte,
je
ten pablesk
záe
polozhaslé
vysloužilcm dopejte
1
L. Hejtmánek.
!
!
:
!
70
7.
Vzájemn
se podporujíc! spolky.
Nuž brati, když jest úel znám a cesty naznaeny,
jest-li
mdloby jednotu rozptýlených sil dnes vytvoila." Velké dílo mnohé síly žádá kteráž místo
z
a když jiní z
es.
sob
a nezvratn stjme jako ta žulová, litá skála, na které by v zái slunce stála láska; a tu zdaru obtujme!
k
zídlo
sílu,
která v prsou
a
dímá,
jako perla ve hlubokém moi Síle té se záš i zloba koí,
žijí,
žití s
pramenem umní
v jednom „Oule" pohromad mli? Aj tož statní hoši, ruku k srdci
—
Zbudme
mozol tch
které ruku dlníkovu kryjí, zdaž nám povinnost to neukládá, bychom vše jak vzorn pilné vely, co ovoce svého piinní,
a
Pevn
hímá
osvt, jež rozrazila hustou v adách našich temnotu,
kdož mže více bránit nám ku pedu brát se zmny.Jen pispj každý hivnou svou a zaženeme dobu zlou: „Vle znií pedsudky a klamy, však pomozme prve sob sami!" heslem naším jest: V tom díle „Svornost brati, upímnost a
hlasem pevelebným
„Sláva
—
všem zhoubným živlm odoláme, neb až dílo slavné dokonáme, pak nedáme se zhoubou svrci
—
N. N.
8.
Spolky ženské. „Chcete mužm vyrvat prapory a zbroje? Chcete za vavínem v rynou, vavu boje ? Pohrdáte krbem, z nhož láska ženy jako svatý£ohe v život záila? Zstanou ty drobné dítky opuštny, zmlkne píse, jež je v snní* vábila? Zchladne milé teplo domácích tch koutk,
v dumný stín tch koutk vlétni pablesk zlatý, jasno vlídné chceme v podkroví to vlít, svtlem v srší jasný ducha štít! Svtlo jest ten dar, jímž rozvíjí se kvt,
vysvcených kouzlem
z
Zave
se jak
staré
památky?
mihem arovného proutku
sladký domov pustou skalou z pohádky? Chcete, aby vymel ráj, kde od
by
boj a bou a troskotalo nás jak o skaliska
tam venku
vk,
—
hoe
moe, náru útchy pec kyne lovku?
dm
Chcete pustý dát vytáhnuvše v zápas, v
Tak
se táží starci,
vtrm
matky tak
vidouce svých dcer a
k táboení, smíru není?"
nmžto
se táží,
vnuek
útlou páži zbrojiti se štítem jasným štítem ducha Ne, vy drazí, nejdem válit v ssutinách, klame vás ta dsná zasmušilá tucha;
—
svatým
nám
zotvíráme svtlu, jitru
i
božské slunce plane nad domovem, k našim^krbm pistup zoi dán,
ervánkem
se
a
nhož
pilná
pltež jizby naší chaty,
n
velka
dom
snáší
med;
—
svtlo zlaté nitky v ženskou píli vpádá, svtlo zlatých nauk zlaté vno skládá. Svtlo budí den, a den nám k práci kyne, k prací požehnané nastokrát! A kdo cizím svtem bludnou nohu šine, jakýž lepší dar mu na cestu lze dát, nežli svtlo, by mu nad vší krásou plálo, v bezpeí jej vedlo, pítuln jej hálo! Vždy to božské svtlo, jest to náru velká, sirých duší matka, bludných tšitelka! Kdo krom širých nebes nemá rodné stechy, jen to svtlo vroucí jest mu zídlem tchy
—
naší domovinky práh i to písteší, jež tolik blaha chrání, tolik lásky, kouzla, tolik požehnání! Hájit chceme mír tch domoviny chatek, jimiž vanou vzkazy praotc a matek; jen ta okéneka nízká pode krovem jest
Vždy nám bud
dokoán
1
Svtlem
zlatých nauk, medným zlatem velky, blažícím a družným vdomím vstíc jim spjeme co tšitelky sestrám sirým, v bezdomým. Ó jak blaze bludnou vrátit od bezcestí, slabou vztýit vlastním velým náruím, poklad zlatých svtel dlit nejchudším, všechny uvést k brán v zasloužené štstí!
umem
—
svt
:
:
;
71
pda otcv, rejem boj tvrdá? Což by svtjšího znala eška hrdá?
jak blaze chránit útlé dvy mladé, nž krutý osud drsnou ruku klade, a v ten žití boj, v njž jest jim záhy jít, propjit jim pevný, jasný ducha štít! On to uchová, co nejsvtéjší žen útlou dstojnost a citu nžný pel, by jí život zmítal v bouné byt jí chranný, sladký domov odepel, neb jí dopál blaha v milém vlastním koutku šastným tknutím svého arovného proutku.
O
než ta
na
Uíme
i sestry bezdomé a siré celou duší k této svaté lnout, jejím zápasm se oddat v lásce iré, k jejím nadjím své vlastní tužby pnout, sílit dobré její syny, v boji cítit vroucn, že jsme dcery Libušiny! A jak mocnou zbra i díví rám vzneslo Vlasty hrdinské, jež v boji znala mít, s bratry v jednom šiku za volnosti heslo, za vlast otc vznesše jasný pravdy štít,
vné zmn,
pd
vrn
—
Milujeme ji, tu prostou nhu chatek, sladkou skrytost žití, odkaz našich matek! Což by krasším bylo, než být v lásce šastni? Což jest blahem sladším, než ten domov vlastní než ta vlastní pda, stokrát vydobytá zápasem a smrtí, stokrát pláem slitá,
zápasíme též
—
chceme vítzit
—
le smírné
—
E. Krušnohorská.
9.
Bud blahoeena, bud stokrát požehnána, mocná blahosti, ó sladká sílo zdraví! Všech radostí jsi zdroj, a komu ty's jen dána,
ty
a
nejvýš dar všech jen tebe blahoslaví! zdroj jsi arovný, a kdo jen okusí t, ten v kvt se promní tvou svžestí! A koho píroda co nejmilejší dít tvým šumem hýkala v sen krásný o štstí jej napájejíc tvojí kišálovou vlnou a íš tvou medovou mu ke rtu chýlíc plnou plném bolu, ten k štstí vyvolen v tom ten k inu svoboden, kdež jiní spoutáni, ten na kídlech se vznáší v jasu svítání, kdež jiní mrákotou se plazí v zemském dolu proud, kdež jiní chabí tonou, ten krotí ten skály otvírá, kdež jiné skála drtí, strom života naú sype úrodu svou vonnou, kdež jiným z mladých ader bují sím smrti; on mla, když vrchol vku sníh mu zavál zados, a z líka pravnuk mu ješt zkvétá mladost! Ó šasten, kdo až k dnm, kdyby konec všech jej skácí, byl sílen k žití, k dobru, k láskyplné práci.
Ó
svt
moe
Však co
je rychlokídlá holubice mladá, s nejvtší lásky vzkazem nese, když vražedný se šíp jí v chorém srdci tese, a poselkyn k cíli nedoletí, spadá; a co jest orel, výšin král, kdy klesá s mraku a 8 kídlem zlomeným se dcka lupem stává, co bystrý sokol, jemuž shaslo svtlo zraku,
nech blánku
co
to
rže
je,
kdy erv
láska šlechetná,
ji
ohlodává: nadšená,
z nitra
to vle
když beze síly k inu marn zastená, když srdce nejlepší tím hokým žalem puká, lásky chábne malomocná ruka. že k dík a est, kdož ohnm slunné myšlénky a krásou ideálu srdcím pravdu vstí! kdož na národa všecky jarní ratolesti i v duši dívenky! pak ducha vštpují
Tm
inm
—
—
píle ruchem, však láskou, prací, duchem.
!
!
!
72 z odpadlických blud matné kižovatky v kraj rodný vedou eské dvy, eské matky, je uíce, svj krasší úkol znáti a milovati lepý lidstva cíl!
Kdož
tm
dík, kdož slova plamenem je chvátí a hvzdu nadšení jim kouzlí za podíl, a kdož v nich svatou, istou vli dobra nití, jim dík! Však chceme krásnou vli skutkem zíti, i blahé myšlénce dát silnou peru k letu a statné ženy eské odchovati svtu
Ruch okídliž jich mladost, zdob ji a blaže jak srdce láskou silno, zdraví síliž paže, jak hlavou volný duch, plyn údy jará krev a vncem živých rží zkve nám zástup dv Jet rží nejskvostnjší krásná rže zdraví, sliné hlavy! ta rdí se z mladých tváí, Již deset let, co vrnou péí naší istou tak mnohá zkvétá z dcka v rži plnolistou, vínku nevstinu, zlaté svobod, le každá s jarou myslí, každá k práci, k inu! A šírá budoucnost nás dále volá k dílu; nuž rozlévejme jaros, v národa to kvt, v dv skromné oko jiskru, v útlou paži sílu a v duši lásku družnou, zmužilost a vzlet v sílu vlastní, ó, jen je dvovat vždy tou jen v eských krajích mužem býti šastni ;
vní
a
a
—
ume
A chceme šastni být, a vrné rám ím lze mu, pispjž blahu krásných
!
ženy,
kraj tch,
kde rukou upímnou a k bratrm pidruženy rozsévat chceme plno nadjí a tch, a silou zdravou ku své drahé povinnosti kvt vlasti odchovávat k pravd, ku volnosti! Kéž bude nám kdys národ dlužen takým dikem, jak brati v jihu sestrám, matkám ernohorc! kéž každý duch se vznítí takým bojovníkem,
by potel davy vrah, zpupných svtoborc! Kéž puí celá vesna síly vzletné a nadšené v té mládeži nám kvtné,
in
vzejde jarých a jitro štstí uzí
i
zora zlatoleská,
mateská zem eská
10.
Spolky dobroinných pani. S blankytu nebes na kídlech lásky svitem a
dol
tpytem
se snáší
k našemu sboru postava libá. Laskavý úsmv line jí 8 líce a z jejích nžných
radostných oí vytryská první, veliká slza.
V tom
nenadále
zadumala se velebná žena,
duch bystro dále a šíe^
její
proniká mstem, a v její tvái zármutek puí a s jejích tváí vetchých a bledých Hne se nová, bohatá slza.
E.
Krušnohorská.
!:
73 Za ruku jemnou
kvtném
dstojná knžna chlapeka vede chlapeek vábný
Václave drahý, ve kterém posud Cyrill a Method,
jako by dýchal lahodou míru, a pec mu v údech statnos a síla. I ptá se hošík dstojné paní
slovanští bratí,
poslové svatí, hlásají lásku k jazyku ech, k jazyku Slávy, k jazyku, k nmuž
„Svtice jasná,
babika
babiko moje, s laskavých zrak
vedla
—
skanula nejprve
tob slza,
slza radostí,
když
jsi
tu
zela
a
vonném,
tvoje
tebe vhlasné v Budi A hle, tak paní jednoty této krásnými skutky i
dobrodjnosti
slza tvé slasti,
v mládeži jaré, v nadji naší, vzbuzují lásku k otin drahé,
skanula lesklá."
k národní mluv,
Na
k slovanské lásce k slovanské pýše.
tento sbor etný. Povz mi, knžno,
komu
ta slza,
hlavu vnuka Václava svého klade ctnou ruku
Ludmila
svatá.
„„Kterak by, dít, moje ty zlato, nemla kanout s
oí mých
platí
má
dikv za tu
i
slza
blaha
adu rok
innosti vzorné.""
slza,
„Babiko
slza radosti a slza dík?
Viz tyto paní, viz tyto
Záslužným tmto ženám a dívkám
dvy
drahá,
povz mi nyní, komu s tvých oí zármutkem kalných
Juž doBti dlouhých uplynulo rok v jezero vk,
skanula druhá, bolestná slza!"
co tyto ženy,
„O, vnuku drahý, jak by mé líce nebledlo snhem, jak by mé adro
pod štítem jména babiky tvojí, za jejím heslem útulné lásky,
k mileným dítkám pracují svorné
pelivou snahou.
Pemnohou
bolest
nevzdýchlo tžce, když mj duch vniká v budoucí léta, v kterých zas bída i náek,
bsn
trpkou a tžkou odala s duše
dusno i temno, ano i zrada
chudobných dítek
zžírati
horlivost jejich,
nadjným dítkám národa mého
a v nepoetném
srdéku obtavá
vdném
jich dobrota srdcí vzbudila jásot, jásot i sílu
k zápasu v žití. Kdy jsme sem nyní sestupovali, zel jsi ten stánek
vného
Boha v líbezném sad,
chtjí
duši a údy! bídný, za kousek šatu, za kousek blánky, za plané sliby, Václave drahý, prodává otec rodné své dít
Za halí
v porobu cizí! Ach, kterak nemá pramáti tvoje
!:
74
roniti horké,
k národu Slávy,
bolestné slzy?""
tam tyto paní, tam tyto dvy pinesou v
„Nelkej a zjasni knížecí elo,
babiko drahá, a již mi povz, co tob z oí zkouzlilo tetí, blahou a stkvostnou, záící slzu!"
„Ach, ty mé zlato, Václave drahý Má slza stkvla, má slza žhoucí
to
byla sestra radostné slzy, to byla slza
nadje vdné, která mi plaší
obavy
z útrob.
Viz tyto paní, viz tyto
Na
dvy!
jejich
ele
nezborné sídlo zvolili
píle a
sob pée
o mládež milou, nadji naši.
Srdce tak
nžná
neustávají,
ona i píšt, ona vk celý zdvojenou silou chtjí se vroucn
vnovat
tiché
posvátné práci. Kde se jim zjeví
náek
a lkáni
na mladém
líci
chudoby bledé, tam chvatem pilným pospíší jejich
milostná pomoc. Kde se jim zjeví i žíze nauky svtlé v mladistvém srdci, zanícen tam ochrannou rukou povedou k cíli pochvalnou touhu. A kde jim bude
touha
zachovat jiskru svatého vzntu k otin rodné,
ob
srdce
statek."
i
Takovým slovem mluvila k vnuku
Ludmila
A
s
svatá.
nebes výše
slétnuvše dol, na svoje kídla berou a letmo vznášejí vzhru
vnukem svatým pramáte libou se
andlíkové, bratíci blazí
ubohých dítek, na smutné zemi chudobou štvaných; blankytu nebes na kídlech lásky svitem a tpytem s
dol se snáší líbezný hlahol svtici se rt: „S vámi se louím, vele vám žehnám, vy paní drahé, vy drahé dívky!
Otina
vdná
zlatými slovy na zlatých deskách oslaví vaše záící skutky! Zahyne bída tomto, ve vymizí temno
mst
chudobných jizeb, uprchne zrada
z
ze srdcí chladných,
zvítzí dobro, jasno a síla. Jako jste byly
vtlená
láska,
milujte stále
v budoucnu dlouhém
ubohé, chudé dítky
mých krajv!""
Doznlo
slovo a svtlý oblak
rázem Ludmilu svatou. zastínil
Fr. Zákrejs.
!
!!
:
75
li.
Spolky
cizin.
v
Velý cit Váš národnosti, nebo jste ho zradili ? zapeli jste vlastní matku,
Z šeré dáli, z modrých konin jarní vánek zavívá, tu se v pustém koví skryje, tam si dumku zazpívá.
Dumku
snivou
—
—
cosi šepotá.
Ó
odkud
rci,
kterou's
„Já se krásné
—
krváceli v lítém boji, padli v mukách rekové?
mi družné
t
Pro
vítám, lesinou?
až
šuml
zem eské
Usta
nezapou
bohdá!
ji,
—
eskou matku
vlastní její synové.
A jsme
estn
echám
oderváni,
pece Cechy zstanem! slibme si tak svorné všichni ve dni tomto vítaném.
„Synové Vy rozptýlení,
Drazí bratí! sestry milé, naše jednota zdá se dnešním dnem, že vzchází
vrná
——
do nového
i
Chráníte-liž poklad drahý
dkazem
svízely,
to slabosti,
všechny vzbudme k obnovené innosti.
ale síly
—
Slovanská a eská máti v svatý boj nás vyzývá
zddnou?
Nuže vzhru,
jste jí už odvyknuli,
máte zprznnou
života.
Nezoufejme nad
snad oblaženi štstím nedbáte již domova, kde mi denn zápasiti se lstí pluku vrahova?
ji
hlase! k tomu,
nedospjí cechové!
v dálné kraje zavátí, zdaž si v širém, cizém kraji vzpomínáte na máti?
neb
zavzdychá,
pláli, zmírajíce,
pro niž
—
i
ech
bojovníci kalicha?!"
zda asto Ó rci, blaze tam? volný zpv tam zajásá? „Oj tam mnohdy krutá zloba rodnou pdou otásá.
mluvu rodnou
jménem na rtech
tu, s jejímž
posledn
vonnou kochal luinou."
Avšak, máti vlast, ta zloby škdc odmítá, dtí ale pamtlivá, o Vás asto pemítá;
zhyzdili ?
Zapeli jste onu matku, pro niž vrní synové
jak když v háji
slavík toužné klokotá slyším, jak slyším
vánek
eské jméno
svojí
?
a
:
nás povždy
chloubou nazývá!
Irma
Geisslova.
12.
Zas na vlaštovích kídlech v naše kraje
Ó
pilétlo jaro s lící usmvavou; v zelenou ízu šatí luh i háje a bílé, modré hvzdy sype travou. Zas adra zem rozkoší se vlní,
Jak
vzduch píse skivání, dech kvtu plní! Zas v šeíkové skrýši vonné, stinné, opojen hudbou sladkých vesny hlasu, k dívin jinoch toužebn se vine, kdo stár, vzpomíná krásných mládí as.
nejednou zimy nový píboj kalí, že i tím nebem jinošskóho vku nejedno mrano posupné se valí
mládí pírody, ó jaro žel,
že
vn
žití
nebydlíte
s
námi,
že uprchá tak záhy vesny kvítí i
8
Že
—
A
mladickými i
city,
myšlénkami
tu krátkou chvíli jarních
vdk
stejn v žití národ se dje Jak v zim pustý háj národ náš!
lile,
—
;
!
76 dlouho bez života, bez nadje, v truchlou minulosti báj holou ostíbil dech mrazu palný a po všem rubáš snhový se vlek; jen chvjících se kmen praskot žalný,
a na haluze lhostejnost,
Rtál
promnn
sn
Ba, vidli jsme jak duch mdloby, vzdoru
národa nitro boln rozdíral,
nadjné snítky lámal v boui spor a kvty kácel v nenávisti kal, jak opt v naše rozrznné davy odevšad vnikal cizí píboj dravý.
a dravc temnokídlých divý skek klid jeho rušil hrobový a dsný.
—
Však nadešla
Kmen
za
a z prsti
též
jemu doba vesny.
kmenem svj mateské
ssál
Než byl
to pouze krátký návrat zimy. prchá doba trudu, zemdlení a v nové kráse mraky ztrhanými
bílý rubáš skládal jarou mízu,
Již
zelený lístek za lístkem se spádal
v nadjí hebkých novou, svží ízu. Pod spadlým suchým listím dvou fialky zdvihly vonnou hlavu svou,
prosvítá stkvoucí slunce nadšení. Vítzí vesna. Niva stárne, mládne, po ádu tajném, jenž jí vládne; však ve vlastních lid prsou svoje losy, svou zimu zlou i milé jaro nosí.
vk
a pod snhovým pláštm snženky vyhlédly luzn nové myšlénky až zvolna zem se obsypala kvty, jichž medy na sta pilných velek ssálo, a všecko slunce radostnými vznty kol plesalo a libým ruchem hrálo.
—
—
To
jarní slunce, jež ho sílí, šastní, i chvíli po mrak se žene, vždy svitá zas je srdce jeho vlastní,
a když
ponurá mdloba Klesala ramena
nm
Nuž vzchopme
pojednou kýs smutný mrak a cblad v tu stkvoucí jarní nádheru se vkrad! Ruch bujarý a inu žádost ilá
opt v a nad vlastí se
—
pro jasné ideály zanícené. se již v novém ruchu jarém, ve svorné píli pevn k sob stjme, druh druha pobádej, svých srdcí žárem chladnjší srdce bratí zancujme, sad péí horlivou si chrame a proti cizím nástrahám jej brame vzrstá nám a zkvétá v plném zdaru, ve mládí stálém, nevadnoucím jaru
Le
utichly
kvtné znovu kladla váše — jíní úmorné.
chabém
ztrnutí rozložila tžkou perutí. i srdce chladla,
dusn
a
jed záští kanul v mysli nesvorné
Sv.
13.
Pi
zakládáni divadla.
ím
Již v starém právo bylo svaté, že biici zloinec k trestu štvaný, když šastn ve chrám vnikl boh, byl svoboden, jich vstoupiv do ochrany. I nám byl osud tento za podíl: jak štvanec ubohý náš národ žil pro zloin svj, že hájil stará práva a dobe vdl, kde má domov svj. Štván násilím po dlouhé kruté asy, byl vysílen, ztýraná jeho hlava již bezmocn na prsa poklesala
— ——
on požalovat sob neml komu, ni místa ku oddechu nebylo mu až posléze v chrám utekl se spásy: v chrám eské Thálie, kde novou našel kde rány hojil své a ku vzkíšení dílu se pipravil k úžasu všeho svta.
sílu,
v chrám rostl v obra nadšení a síly: hle! s beder jeho bída dvstletá jest setesena. Neúmorn, jae bozi v se skryli, se v život vrací
On
—
když obti své klade
nm
vlasti
na oltáe.
ech.
77 Ba v eské Thalii kolébka naše stála, v ní prsa nadšení nám božské ssála, a proto hrd provolejme svtu: K Thalii eské lásku naši ryzí nepátel záští nám již neodcizí!
ddinou, v níž nejvíce je kvt vnce vítzné — my nenechali ladem — *) tomu práv, ležeti neinn. Let Tu
roli
pro
co zasvtil náš kruh své pevné snahy: Thalii eskou, pec ozdobiti.
by
skrovným vnadem,
i
Zda jsme
—
došli cíle?
však za to velé Byl chabý poet náš jsme srdce mli. Chut, otužile jsme pracovali, rostli ve své síle, do budoucnosti vzhlížejíce smle. snaze Dnes po však opt v budoucnos zrak obracíme: chceme pokraovat v zapoaté dráze, a trní jestli na ní vzroste, pak, bratí, živ v srdci obraz noste, v nmž nová k dalším bojm vzejde síla tož obraz muedníka Kajetána Tyla! Nuž, bratí, tomu otci eských ochotník
—
—
—
vdných
nejlepší dkaz dejme dík: že k eské Thalii již lásku naši ryzí nám z prsou nikdo v neodcizí!!
svt
.
.
.
A. Koukl. *)
Poet
let.
_-6-^^oJ^-3w_^
Na oslavu
velikých
a
zasloužilých
muž.
Genim. i.
Kdož jdete cestou trnitou a sráznou své doby nocí nedohlednou, prázdnou, ve srdci víru, ohe na svérn ele, vy, zápasníci, vštci, myslitelé v tmách naklonní nad propasti asu, a v oko blesky, v písn kouzlí duhy: ó eknte, v ten dlouhý zápas tuhý
vy pronikli jste myšlénkou a snním. Kdo s Macbethem vás zaved v tajné skrýše a ukázal vám zrcadlo, v nmž v pýše ped vámi šly v své nesmrtelné kráse postavy, v nž obléká se, ty jak Próteus, duch lidský, neúmorný? Faust pochybuje, Kain se rouhá vzdorný
kde pramen
týž a jeden! . vás peklem, otevel vám eden ? kdo uil vás v ty zápasy a zmatky vždy obracet zrak soucitný a sladký, a místo hnvy jitit, smíit láskou, až zdá se nám, že pouhou ernou maskou jen byla zloba na Satana tvái, jež roztavena slzou v kráse záí a volá k nám: „Být dobrým jaké štstí! Kdo Šimonovi z Cyreny vnuk' nésti
vné
a
vaší athletické síly? kam se chýlí, a ducha lidského, když v propas letí, vy znáte sílu stisknout, zadržeti,
Vy zíte
nech zpíná se, nech potísní vás pnou. Vy titáni, zdaž zrozeni jste ženou? Kdo kojil vás? Snad prsy starých Sibyl? Když
mu mu
vždy
stárnul svt,
nové
síly
z duší vašich
proud, vždy
—i
v oích vašich.
René
pibyl
hvzdy
vzplály, snad pímo ssály
trpí
? Snad kdesi v tmách vráskovitých skal a mezi lesy
kíž potupy?
vichr andl boue bsný na adrech svojich kolébal vás ve sny,
kde
ader pírody
jste sílu z
pi
jste,
Zda v zái hvzd
ml
nebo pi msíci
vás jak Ježíš as, kdy v poušti žil s duchem svým? Hle, propasti, kam spouští se lidský duch jen s bolestí a chvním,
každý
lovk
juž síly pramen,
pijete, že neraní vás
kámen,
že necítíte smích a pohrdání, žlu v duši své, hlod trní na své skráni, ni hlody zmije pod kamením skryté. Dál! stále v ped! vždy dál! Vy dobe vité, že v služb myšlénky, jíž všecko dáte, kíž svému bohu nésti pomáháte.
co nelze slovu íci? a
.
ó znám
písni
v nichž zeli
.
ve
Kdo
osu svtu,
z
«7.
2.
Ty, jenž jsi z mrtvých probuzen, jenž k zázrakm jsi narozen miloval, ó národe! kdo tak že v smrti noc ti život zvstoval? Kdo vdechl nesmrtelnost v srdce tvé? kdo víru prorockou ti v duši dal? kdo velebnou tu sílu lásce tvé ? kdo božský plamen nadšení ti vzal?
t
í
to žertvy as Ó, tak sladce vnikly v nebe, že dojaly ho zas,
by milovalo tebe
?
Moc zázraná, moc vítzná
t
vznesla z temna zniení, železná, vrhla zbroj a války bsi šílení.
t
kam
Ty mukou
me,
plamen
v své krvi ml jsi zahynout, bez potu jest tvých katan, bez jména strašlivý jich soud.
Všech mocí zemských násilí vykonáno na tob, ó z krvavé kdo mohyly
jest
t mocn
vyrval
záhub?
Vrchlický.
!
!
;
82
Kdo
zvítzil nad hrozným vítzem? kdo zmnil hrob tvj v krásnou tvoji zem?
jichž ladná ústa z duše úkrytu sen o tvé sláv vznesla k blankytu.
Nuž, otevte
Tichý ten zástup ducha ten dílo zkázy pemáhá, ten tváí pásma nových
se jasné stánky, slávy bytové, kde v zái stkvoucí nad ervánky
ó
vné
eské
dlí
vlasti
kde volá duch, tam duch ó slav
syny svtla petajemn stínem pokryly!
vným
oza
kde
dlí
pam vné tvých
zbožn
Cti
rek
lásky,
podoba!
Cti
a slav
se probudí, v nebes prostory!
pvce
své,
vštce své! jim kla se, ducha hrdinám! Jsou velmoc, jimž nízký král trny, jich volná ela záí nad koruny, jich žezlem vládne bh ti sám cti
záivý dav!
jich
jej, jásej
ó vzhlédni k blankytu, napoj se hvzdné krásy: v tak arném zásvitu plá stopa tvojí spásy! pou geni tvých s velebou kde vznášela se nad tebou
Ty otevi se bez otázky ó srdce mého národa, ty
vk,
moc svtovládc pesáhá. On svrh' tvého zmaru osudí všem svta mocem na vzdory;
rekové!
Nuž otevte se v lnu zem ó pedrahé vy mohyly, jež jste
rek,
To
nžní pvci v rukou lýru, k zlatým strunám pli sladkým slovem, jichž písn lásky, písn míru co zvony jitní znly nad domovem,
již
Eliška Krušnohorská.
B.
„Co
matko,
pro
hlava k
adru
klesá, líce? ti povzdech zvedá adro víc a více?" teskná sirotina! „Ztratila jsem syna Ach, byla to duše, jakou sotva jiná! Nebe, písné nebe nejdražší bere vždy vzalo srdce, jakým málo které. Ztrátou syna sir a smuten klín se nebi teba takými stkvt reky?!
pro Pro
lkáš,
tak
hoem
ti
ubledlo
ti ja.sné
—
mn
mn
—
mj mkký —
i
Reky, kdož hledli chladn smrti v líce, když letla svtem burná blýskavice, a mj kalich, jenž byl po kraj krví nalit, kdož tak rádi za mne vypíjeli za lid? Ach, byl syn to drahý! Svým a svým byl celý a pec nebyl svým: já s volností ho mly! A ty, genie mj, pamatuješ ješt, jak jsi za krpjí stíbrného dešt, v roztoužení uvil slávovínek hebký a jemu ho na skrá vložil do kolébky?
Jak se rozechvla vštbou tob Ú9ta: „Žehnám Vaše dít, nech Vám k sláv vzrstá!
Bude trpt, matko, Vaše nebožátko. bude trpét mnoho, ale plesat z toho zstane Vám vrno, až do svého skonu. Ale jásot lidu z tvého Pantheonu, jemuž syn Váš v ráklad pední kámen vloží, víc ho nepozdraví, dny mu nerozmnoži, ze stavby jen oné ve plái mu mnohém zazpívají bratí naposledy s Bohem!" „Pamatuji, matko! Vštba dokonána nebe vzalo zase bohatýra tob,
—
ale
krásná
na
korun
hvzda Karlova ti k zdob hvzdy Jana
vzplála vedle
—
—
Nežaluj již, matko, zem i nebe žárlí Zrodila jsi Jany, zrodila jsi Karly, a tch srdce zlato, a tch slova plamen kdykoli šleh v národ procitl prve zmámen, zjásal na. štít zvon, sedlal dobré kom': hoj, ten eský junák, hoj ten eský vraník jako by je v boje posýlal sám Blaník. umít na stokráte Každý hotov pro nemáš, matko, ráje a máš pec své svaté.
t
—
Pseudonym.
;
:
!
!
83 4.
Uitelm. Je lidský život lodí v moi svta, v tom moi plném úskalí a hoí: na jedné stran Charybdis ní kletá, na druhé pízrak Scylly z vln se noí. 1 zmítá lod! se v proudu zmatném, tu zvýší hor se vlny v obzor klenou, kol všecko splývá v reji hrzochvatném, co mezi tím lo vlny v útes ženou, až stená lod a pozvolna se kloní, v tom opt výš jak pnu proud ji vznese An kypí vír a o štít skalní zvoní, tam s jinou vlnou o kus trosek rve se.
on uí ji: Máš milovat svou hroudu, svou rodnou hroudu ze vší srdce síly jak perlu drahou, zítelnici zraku jí
dsn
Lee
div! lod, která v jistou víru vln se
labu bílá z zá msíce v líc
jak
a
s
s
úsmvem
smr
se nesla,
jí
rej a vír, zpt Charybdis i po palub radostn se tísní, všem spása náhlá blahem smysly si
letu,
.
.
Jak z tmavé dálky veernice vchází na saphir nebe v zlatoskvoucí zái, z kad v temné kraje bledý paprsk hází a usmvavou po nebi zí tváí tak uitel, když v smutném žití ase svým jasným elem tší lidskou bídu, a mírnou veernicí býti zdá se,
klesla,
Scylla,
lid
ulevil
vném as .
chechtem racek v mlhy kídla boí.
mnohý zvunou
máš v tom
noí;
Zpt a
chránit
by nezkalil se blankyt její v mraku, by hrd znla sláva její svtu On píkladem a hvzdou jiným v inu; pod jeho pée kídly plém nové se rozvíjí jak kvty na jasmínu, a ni života pro budoucnost snové. On chrání je, jak pták své chrání dti, své rodné hnízdo, svoji v žití druzi, když ušed dravec nad ním v stromu snti, a pták, by slab, pec k odporu se vzmuží
písní.
Le
spila,
—
kdo byl ten, jenž zabránil jim žití je proved branou úskalí a vír, když stenal lid a bál se o své bytí, jenž kliden byl, pln útchy a míru?
?
tmy k utišení lidu. lidstva v duchu pohnut plesá, on v nouzi jest mu pomocí a radou, a po letech, když v smrti klesá, v hrob všickni s navlhlým jej okem kladou.
jež tryskla ze
On
s
kvtem
ob
vkroil: lehký úsmv v tvái; kol nho v plesném lid se tísní davu: zrak všechnéch blaze v ústrety mu záí, je dražší jim než král kýs v zlatohlavu.
Tam práv
—
Jak blažen národ, jenž v svém
—
ln
chová
tak statné vdce, strážce svojí slávy; nech v troje pouta zlý ho osud ková tch nesmí dotknouti se hlavy;
—
vdc
Je lidský život lodí v moi svta a vdcem jejím uitel je statný, jejž ani vír, ni Charybdis kdy kletá v svj rej nemže urvat více chvatný. Jak onen vdce koráb v skalném proudu, on mládež vede tímto svtem k cíli;
duch, s ozáenou skrání, sluneným meem svaté pravdy brání.
je sbory
—
Pam
o nich nevyhy do skonání za snahy dej, Pane, požehnání! Aj, šasten bud i ty, oslavence náš, však dobe es, k lásku naši znáš
Tob
Ladislav Arietto.
5.
Buditelm národa. Ne kytkou dlanou
ni stuhou zlatou chci zdobit elo muže vlastence, le v upomínku Cechm drahou, svatou tu luní kvítek viji do vnce.
Ne tropíi smlých ni hledaných frásí jsem vložiti chtl sporých do ádk, jen prostikou sic, ne beze krásy, chci vyprávti vám dnes pohádku: Mnoho ba pemnoho,
a
v
kvapném asu
toku,
do vnosti
moe
uplynulo rok,
ode chvíle blahé, asto vzpomínané, ve vlasti kdy naší
vele milované, arokrásnou rží blahé kvetly asy, kdy se v chýších, hradech, jenom eské hlasy ozývaly,
6*
84
echem kdy se zváti rekm chloubou bylo, adrech vrné srdce
ve
z
vždy víte všickni, kterak osud lítý nám v pam zapsal jméno Bílé Hory. Tak náš národ acký
ocele
stržen do zajetí,
bilo;
kdy na strmých skalách hrady
v
tak v té dob žalu schladla srdce mladá. Schladla láska k vlasti, k eské zvuku, když erv zloby zniil rži ve rozpuku. Pohynul tu mrazem, nadšení kvt svží,
drahokam vzácných
—
starostliv stehly. Škoda, že ty skvosty již
mužných komnat
z
ei
lehly,
tch povah
žel! že
zlato ryži
zámk
eských
—
den ode dne mizí! Jako ptencv písn, letní když se jitro nad obzorem proste, mladé nadchnou nitro, spánek sejmou s víek, tak i lepé vnady zvuk ei rodné
eskými
se
národ lkaje, úpl bídy pod otží.
V tom genius
sady rozléhaly.
vlastence
tu bylo sice, avšak beze
již
budí
bázn
ctných buditel hlouek skrovný rázn piložil ruky k estné práci tiše. Vlas otcv slavných zdatn vzdlávati,
mateskou mluvu ze poroby cizí k svobod vznésti a povahy ryzí, oddané práci pilné, odchovati,
upímnou všech bylo snahou. v tento vlasti kísitel kruh se vadil nám Cechm tak milý druh, jehožto innost zdárnou blahou dnes oslavujem vdnou památkou. to
A
zlatý.
Le
po dnech jasných mrak vystoupil sivý slunce spanilá, líbezná, smavá netší víc srdce nžná, žhavá,
Tvá
—
On mládí
v luzné eské nivy. k mraku mrak se pojí druhý, tetí.
již nesvítí víc
A
Jungmann
zaplál rudý
uslzelé,
duha spásy na nebi se klene. Pemnoho práce na národa liše
v adrech žertva plála. Blaha peru snžná naše stehla chaty, byl to eské ei,
již
opt
a
bratrství a lásky
vk
dennice jas
echii matce, vdov
Korouhev tu míru nad echií vlála,
národa
sténal
století.
Jako s bouí krutou chladno na zem padá,
jichžto stny pevné a ty tiché cely
popelem
nmžto úpl,
tém dv
pyšn nly,
vichr nad echií zuí dsný, by rázem zniil útlé dti Vesny; a za ním na peruti blesku letí pívaly zhouby kruté s divým jekem. Le nejsou pívaly to dešt vlahé, jsou potoky to eské krve drahé, prolité v boji s nepátel vztekem O! nechci slzy krpj v rozhovory, ni trudy mísi ve slavnostní city,
svoje
vdcm
budoucímu národu
jeho síly vnoval, on ducha probouzel, kde v lebi dímal, radou uil, i když péro tímal, on ady apoštol pravých vychoval, již k boji za vlas, jazyk, práva, svobodu a
1
—
vždy byli hotovi.
Nuž proto ke cti echv buditele, jsme dnešní den my zasvtili cele, a proto na oslavu echa vlastence tu modrou nezabudku kladem do vnce.
—
B. Tyšler.
<;.
Básni km.
tn
Slav pyramidy, zlata skvostné gloriolu v ela vítzná, tam snhy hor i jarních sad zde na šíj rob pouta železná ady vojsk a vlny burnó a lodí dav, jež perly svážely, a jiným v posled boží dlan tvrné v oasy žírné poušt odly. i
vn,
—
tm
moe
A v údl nám, že národ potem tsný, jen malou zem jak hnízdo slavíku, však lásky sen v ní, kvty bujné vesny by lid i v bíd zpíval ze zvyku. venku mráz juž hvízdá, A zpívá si, i chmura v noc nad krajem rozpjatá, jestáb v ptaí hnízda a zpívá si, na mladá vylít k lupu písklata.
a
a
:
85 I slavnoifs byla pi tom snivém pní, až zái; hvzd ti plála nad elem le tikrát vtší ve svém utrpení, jež dal ti tak hojným údlem Ba vyšívali té, sirou holubici, z vlastního hnízda hejna krkaví a kde dív háje, štstím dumající,
A
poví tak, až srdce jedno chvní v staré krvi žhavý proudu žár nám velké utrpení, a dal-li my píse vzali k lodi za stožár! vlny v bou se valí, A budem plout
—
bh
.
—
tam holá
A zem
stála
.
—
deva popraví.
by v nivách eských dál
poušté
To píse
vné,
—
smrtné mohyly!
prostá, chvící celou duší
dítte snivou z prsou matee, již ani plamy hranic nevysuší, ni neztichne, vyštvaná za dvee.
O
je to
a v duši
píse, která dechem
dcka hrav
s
—
—
vnc
Tob
a co Ti,
mž
pvce, právem
mladá
náleží!
vdný
puí
nese O pijmi to, co lid Ti v tom rodném koutku drahé otiny, kdy prápor náš juž statnj vzhru pne se a v rozpuku jsou skrán matiny! O pijmi to a bud nám na tom moi zloby, útrap potšnou zálohou, tš srdce eská v nekoneném hoi, když blesk zabouí eskou oblohou.
peletá.
má je
a posýlá
plést.
kol se vije v mládeži; z nich každý dal, co dá duše
jež
rodná tiskne do náruí dít do svta A pluá sn a pohádek a zvstí ta mladá hrud pak zpívá poznova. Co matiky jí vdechlo lásky štstí, to poví lidem v písni do slova!
kdy
mohli
Tys upletl a se pousmála, když vidla ten svéží letorost. Le co by dala? Zlata má tak zmála, i štstí ne jen slzí v adru dost! ada, Ty splétáš dál ó hled, zde
—
to v pestré nivy vinoucí se stezka z té
ji
má
píse eská,
ožily,
—
—
co života je naším zázrakem: za hvzdou šli k dáli odhodlané, když pítomnost juž byla soumrakem,
prostá
Ty's byl jedním, který lodi vesla
ponoil v peej vlny perlící By zrytá tvá i hrud kdys prací klesla, Tvá duše posud jarní pnicí! Ty z vyvolených, kterým v mladá ela vsypalo nebe zái zlatých hvzd jimž láskou k matce píse vypuela,
My
To
— —
budem
A
—
mroucí k jaru
.
plachty dmou se vichrem mrazivým plout i slibu pes úskalí, v ped za myšlénkou, cílem záivým!
bídná, trn a ostré hloží,
zázrak náš?
.
a
a
a
Le
A
Bh
.
.
jímž každá hrud do krve sedrána: Co v potu lid a vle dala boží, nám vrah zlobou rvala Morana. neurve, by peklo mla k stran
jíž rety
—
i
ní
A. Klone.
7.
Herci. Své duše sny a záné vidiny pro vnost tesá socha ve mramor, je vlívá v bronz, jenž stáí vzdoruje; fantomy ráje, híky rozmaru na plátno chytá šttec malíe, že svítí dlouho v pozdní doby šer; a básník pro své slovo kídlaté
má
knihu, která
svty
proletí
a mluví lidstva všemi jazyky; a sladkých ton bouné vlnní jak arodj zakleje hudebník v not známky tajemné, jenž zasvcencm jsou v nedoštihlé íše krásy klí. Tak v ase, který všecko potírá vše udrží se božským zázrakem,
jenž
údlem
jest
všeho
umní.
Jen herec z hod tch jest vylouen, má pouze slovo, které ve mžiku, do srdcí jiskry hází plamenné a spící duše hromem burcuje, v hrdle ukrytý sbor slavík a tony flétny a smích hrdliek však nejkrateji trvá jeho moc; zní slovo ted a v mžiku zalehne, herci žezlo vlády nejvyšší dal do ruky však pouze na chvíli a bolestné zní jako výitka to slovo pvce „herci budoucnost a potomk vdk nesplítá".
má
Bh
—
— —
vnc
;
86
bume lepšími než osud byl, když nesmrtnosti dary rozdával, a nahradme jim láskou stonásob, co píliš, píliš záhy as jim bere. Jim nespomže pomník, s žitím jich i sláva jejich stejn umírá; a proto kvty sem a déš a v potlesk hmící, v slzy pohnuti inem promluví též uznalos. Než
Na chvíli stichlo jeho umní; však než se vzbudí k jaru novému, vy ukažte, že vaše uznání dél žije než co spadne opona, když dohráno je drama, jeho hlas v nmž rozchvíval vás duší do hlubin; vy ukažte, jak jemu slavný hold je láskou jako pízní posvcen a jist jemu lékem nejlepším
a
Ta uznalos
vás svedla dnes v tu sí, kad asto jeho slovo znlo k vám, hra jeho oblieje výmluvná kdy svírala vám v hrdle každý den
z
a slzou
Vy
víka asto
úsmv
slákala
rosila
vám na
ústa! bývali jste hosty jeho zde
a vídali jste
asto
s
umní
na bedrách svých on nésti pomábal jak onen svaté báje poustevník, jenž na svých plecích svtlo, Krista, nes skrz píval dravý na beh skalnatý.
vnc
neb
Musa na tvá masku tragickou
si
tak asto kladla, naše
bude nadšení, z kad povzletne, jsouc omlazeno k novým výbojm jak záný fenix eské umní! to
úžasem,
—
jak jeho péí, jeho vedením
Jaroslav
Vrchlický.
S.
Pvcm. Juž dlouhý as jsi pl nám písn svoje, mužného plny ohn, nadšení, jež y eské útrob své mly zdroje a vely tepnou svatého vždy umní.
A
po ten
nám
as
jsi
skvlých bez projev
skýtal skvosty drahocenných
v cizin pepych, u nás Ty's pece zpíval nám
zpv
chdo
—
—
jen a spokojen!
zpívej dál v tom eském našem kruhu, však díve pijmi vdných od soudruh
Nuž
nezmrné, velké to
pání, by tvé
dkaz malý
lásky
zpvy
vnos
—
petrvaly! A.
Kouli.
9.
Filosofu Jak asto vídám v duši svojí kol ela Tvého šedin bl, a slyším hlas, jenž hrudí chvl jak píse prvá lesní chvojí; pod asou Tvojí vidím hvzdu, na vráskách lící vábný jas, a znova slyším vroucí hlas, jenž o slavném k nám mluvil sjezdu.
—
psedagogu. Ó,
eské
kdy tvá u
domk
nivy velký synu, ti zdobil rzný kvt,
eských
v lipek stínu
také dýchal hoec bd, tch, které z dávna v rodné luhy vepjaly pevné koeny Ty's poznal eský život tuhý, a jak vstal národ zmoený!
jsi
.
.
.
;
!
87
kmet eských pevné lebky, znáš ohe jejich vroucích slov, ti v boji žili od kolébky, filosof! a každý z nich je Znáš
—
Ten
denn
otvírá
desky
—
do kroniky hrouží zor tam stojí, kterak kdys duch eský pjal peru mocnou z lna hor a volnosf nesl svtem božím i v domek nízký, mechový, a
vnily mu skrán peru dali v okovy!
jak a
léta
Znáš nadj
Ty
víš,
Perutí zas duch eský mává, a národ dýchá omlazen dá Bh, že dobrá Tvoje hlava Svj nejkrásnjší uzí sen:
Alma Mater po bok pitiskne, a na Šumavé, v klínu Tater, dušika eská zavýskne,
Kaplice
naši
až uslyší, jak zlatá ela pnou nad hladí Vltavy.
se
Pak hlava
—
že Krokv duch spasí
naší
zdi svaté
škol.
eskou
školu
v
kmet
sšedivlá
podveer zimní mlhavý
vyprávt bude v síce chaty, jak zái poal v temný luh rozlévat dvojí zámek zlatý
a uitelstva jarou druž, a slasti jejich bledou rž, a jak se rádi mají spolu.
jediné
—
—
obtoval duchu
jsi
stíní,
a slova vroucí, která sílí pro pravdu naše adra, páž ó, žij nám dlouho, vdce milý, my Tvoji jsme, ó zsta náš!
—
ó vím, že asto tichý sten zaletl tam, kde modrá vlna se našich vzpíná vábných hor, kde matedouška dýchá, jetel, a divné báje šeptá bor; ó, vím, že s orlem dom's letl tiskl prvý stvol a k rosu v oku. eského kvtu A potom adu lepších rok
adrm
Za slavnou stnou v svaté síni, kde v dávnu vstil Mistr Hus, ted, sníh kdy pevnou skrá Tvou rozdáváš Svého srdce kus
hložím
mládí ohnplná byl v dáli jenom trpký sen
Tvá
ty vychovají eský lid, jenž dával svtu ducha obry.
.
To
národ dobrý
vše dokati, dej
ti
.
.
Bh!
svit,
10.
eským To
mj —
srdce netš, synu
A
•jsem hotov, ty však pevné stj! Sat slavnostní chci v dnešní den;
Ten velký as bud zasvcen Ne pláem jen a kvílením My zvítzili pádem svým!
—
My pede
knihu knih tam Kde dny památné
z
vaku vem,
zapsal jsem, I ten, kdy skonala matka tvá Mne hryzla bolest šílená, Já reptal, pro mi vzata jest, jsem vídal trest. Ted žehnám, v Ji minula ta strašná pou
em
a záhubou Jsme zachránili víru svou. A slední zkouška nastává, lstí
Ó, kéž jsem
A
Jak na hrad bych strojil ples, Jak vídali mne v lesku stát Tak chci té zemi s bohem dát!"
—
s
klesnout v
—
moh zahynout hrobku otc svých, ní
Než rozmetán byl popel
Ted
—
jich!
mám
mi pipni naposled jej tob na vždy zpt. ruka slábne, tob však
—
hledat hrob O, drž mne, pane, u svých stop, Bych nezbloudil v tom temnu zléni. v cizin
—
me
„I
vy stého válcm.
—
Pak dám
Svou
Má
Tuk synu mj ted lesku dost dražší skvost. Ta víra naše Ba nezoufej, vždy pijde as, Že vyhnanci se vrátí zas!
Mohutní rám,
svítí
jej,
A
podporou
starci
zrak.
dnes oko chra,
O, nekal
se
sta
sílu zjev
na sluze svém!
— —
; !
!
88
Mne dávno sklátí roku tíž, Ty krásnjších dob uvidíš!
mn
A
—
ruku dej ted se vzchop, Bol za jasný skryj obliej. A pevnou skalou dnes se stav, Vždy na nás hledí celý dav. Nech pláou jen, však smutku dým
A
hvzdu jim, jež svítit má,
nezahalí
Tu dvru,
Kam
A
A
koli
Bh
snad ani
letí.
stojí,
Jak by chtli zkamenti. Zde na prahu vlasti svojí.
—
má
jak když umírá Aj to bílý starec kleká, Ruce zpátky rozestírá, S Bohem dává do daleka:
Ticho
„Veta po všem
nmá, hokém plái
ním kráí žalos
Darmo tonouc v
i
chvíle
Všickni hledí, všickni
slzí
nemá.
Opouštjí rodnou zemi, Hrob svých padlých bohatýr, Odkaz jich se skvosty všemi A to všecko pro svou víru.
—
K
muednictví
Z
ciziny
!
Krut
biješ
Pane,
dejž
síly
nám
i
Vždy je celý svt tvj — velký chrám — nám žalm
V chrám tom
Zem
Bh
tvé slávy vane.
však oltání hle kámen
eská záhy svcená
ti
zsta
kleslá vlasti
Povyš
t
Víru
A
zástupové valní
Otcové jim zanechali.
Mezi vzdechy bohochvalní Hlasové se probozují.
Na
A
tu, jež hvzdou svojí Svitla v okol nedozralý, Víru, již po dlouhém boji
rozhrání zastavili, než v cizím noha stane, Naposledy zrak unylý K zemi toí milované.
A
Ve ztracený ráj svj hledí, V plán hory jasnostkvoucí.
Marn
hledí, nevysledí
Než-li nad
ním
me
planoucí.
Nikdy, nikdy v také zdob Oí vrných nepoutala Ano, vlas k té smutné dob Nejskvostnjší roucho vzala.
—
Pvaby své rozložila — ten vánkv šepot sladký
í
Zní jak z dálí píse milá. Poslední to pozdrav matky.
hle,
Až divovírnou, zvratnou mocí
Zaúpl zpv
se iny slávolesklé, Celý zápal, jímž se jednou
A
s
té výše
srdce eské.
otcv many
Sklánjí k nim vážné líce, Vnce své i bolné rány,
Syny nazpt
volajíce.
a
zpvem
žel
Jakoby náhle ku pomoci Tu chladnou pírodu volat chtl. Jak by pemožen a zmámen Rek podléhal návalu muk, V beznadjné, kruté amen Zajíká se slova zvuk.
Tón
Výš oblohou nedohlednou
poklekují,
Rozeznl se chorál vážný Ze hlubiny bolu proud, Poslední to výkik strážný Vlá a zní o božím soud.
Nad kvtným
Pnou
má,
hlasové rostou, rostou, Shlukují se v mocném kru, Ze všech úst již píse prostou Vtru vání nese vzhru.
Žen
se vznáší dolem.
—
a zveleb opt, amen."
Za ním vkol
Ranní zá tím vzduchem hárá, Krásou planou strán kolem, A jen lehká vodní pára
Svat dmulo
—
nás povolá!"
ten dav kol chýže kráí, s
Neúprosn
a dtí prozpvání Nestauje bolu již, Ruce lomí ve skytání, schvátila citu
tíž.
A
jen starc z hlubokosti Hlasy dále zaznívají, Chvjíce se bez milosti Za nimi též doznívají. Doznívají, umírají
—
Není slyšet zpvu více. Jeden vzdech po širém kraji Všickni k zemi kloní líce.
!
89 Líbají tu drahou
K nížo proudem
Aby vzdechy muedník Celým svtem oslyšeny
pdu, slzy roní,
V prsou nových zápasník Nezstaly bez ozvny!
Zeni je ssaje, srdce v trudu Neustanou plakat pro ni.
Neúprosn
chvíle
letí
—
Už je jímá cizí S Bohem, boží
Oni opt hledí, stojí, Jak by chtli zkamenti Zde na prahu vlasti svojí.
andl nás opouští S písní vaší stenající!
Strážný
—
V more toneš, lide drahý, Tebou vlasf své perly ztrácí, Tebou, kvte slavné snahy, Síla eská v hrob se kácí
stáli pikování. Hory, skály hlas vydejte
Dlouho
—
houští bojovníci,
O tom velkém putování, to Amen zahímejte!
A
A
na sirou spjatou matku Divé války drak se ítí, Požár z našich knih a statk Svtem vám na cestu svítí! Durdík.
Zvláštní. 11.
Tylovi. A.
ohnm
Na Vyšehrad mládec ilý pi slunce západu sám dlí
jak
a všecky srdce jeho síly v pemocném ruchu plesají. Zí hrd k Prazej milované,
Ne, nevychladne ducha vení pro krásu tvou, pro vnady tvé a nejsvtjší zanícení
radostí,
a plody
touhou neznanou
mu dmou
se prsa, líce plane:
on vlasí zastává A lidstvem kráí
jest s protivenství všeliké. Ne, vlasti má, tys nezemela!
Zvon, jenž nad námi mocn zní, až srdce vše se rozechvla, nehlásá smr, to vzkíšení! Zas kynou tob doby slavné,
ztýranou! v jaré pýše,
jak byl by osud bezmocen, bez konce umní jsou íše a # on jest vlasti zasvcen. „Ó nebes oko, slunce jasné!" tu volá,
zlato zaplá strastí dá.
skutk tob
zpvy tebe vítají a co zhltily vky dávné, ti všecko zase vydají. Duch volný trhá pouta lidu, zas osvta se nad ním stkví a budí stále, bez poklidu, až dovede nás k vítzství!" Tak hrd elo své vypíná u vdomí svých snah a sil, báze siná, vždy skonala v VŽdyí vlasti život zasvtil! zas
kroe k úpadu,
„tvj plápol také jednou hasne, ty též se kloníš k západu? 1 plavba tvoje konec bere, i žár tvj jednou vychladne, tvé svtlo zastou mlhy šeré což vše zde zkáze propadne? Však ne, má milovaná vlasti, nemine k tob láska má,
—
—
nm
Jiljí
V.
Jahn.
:
!
90
12.
B. (1856.)
Na loži bídném odpoívá tam v Plzni Tyl, uštvaný lev, nad ním lká družka starostlivá
a slzu roní bolem schvácen nad pvcem svým náš genius. Však ješt žije, silou celou se z ruky smrti vyvétil a volá láskou nad vše velou: „Národu jsem se zasvtil!
—
a dítky pežalostný zjev! Jak ze sna nemocný zašepce „Již svitá venku, temnoty poráží mladé slunko kepe a budí nové životy. Ty slunce mé, ty ducha rže, má vlasti nad vše milená, kdy povíš nám Jsem volna, nuže, zvednte z prachu temena!?
Ten národ, jenž
se synové tvoji
ve svorný, nerozborný šik, jenž osvdí v rozhodném boji, se pravý Boží bojovník ? Já dobojoval již, má vlasti, zbra pelomena, dej mi rov!"
má
—
lásko první, poslední,
kdy zoufá lovk, Bh pomže a slavn se ti rozední!"
vk
do propasti, smrt na skvlý se strojí lov. Vše ticho zas zrak v sloup obrácen,
Již zírá
porob,
—
:
Kdy shluknou
lká ve
jsem k nebi slávy vznésti chtl, na jeho zhanobeném hrob vznes' prapor smlý buditel. Kol živo, ilo to má díla, z úst million hmí mj zpv ó nelkej, družko žití milá, mou národ neopustí krev! Však tob vlasti, ty má rže,
—
jenž nelekal se píšer, hrz,
Doznla
slova prorokova, velebné ticho dokola,
tu ó
zdšená vyskoí vdova bda, Tyl je mrtvola!
— Jilji
V-
Jahn.
13.
Hálkovi.
Když odešel nám když rakev jeho
s
kvty jesen,
stála
nám ve své výši cizím zdál Vy znáte jeho odkaz veliký
nad hrobem,
my my
nevážili slova útchy, znali jenom slzí hoký lék, nám zmizelo, co pro nás a snil, a boles nevdla víc
pl
nmá
tžký povzdech: „Jak jsme ubozí!" Však asem ted! když bol se konejší, nad moe smutku slunce útchy když rozesýlá zlaté paprsky, když prohlížíme svoje ddictví, než
tu klenotnici tuch a nadšení, ten velký poklad a myšlének: tu slza žalu v sízu vdnosti se zmní v oku, za ním k obloze
sn
letí povzdech: „Jak jsme bohati!" znáte jeho odkaz veliký! Vždy v stedu našem žil, s tím rozdílem,
Vy že že že že
tm
v naší on vidl svtlo pláli, v naší poušti kvty nalézal, ze skal vodil jasná zídla vod, býval as, kdy náš pítel byl
—a
Vám v otevené srdcí kalichy všech písní jeho perly záivé vždy padaly jak rosné krpje. Vy drahou jeho šli jste v myšléi kárli, vy ducha jeho zrát jste vidli ne jako záný noci meteor; jenž v jiskrách hasne v jitra úsvitu. však jako hvzdu, jež má sluncem být líit vám vzlet jeho myšlének i sílu citu, ohe nadšení ? Znát nejlíp ddic svoje ddictví!
Na
Že ale pec v té síni, v se pojí v souzvuk sladce
náš
—
se býl. !
kruhu tom lahodný
okídlená slova básníka svaté hudby tony vlnivé jak rzné kvty vnce jednoho: to dje se, by ono umní, kterému dal on dtství sladké sny i mladosti své vonná poupata i
i
i
zlaté plody let svých
dosplých.
;
:
;
91
mu mu
první vzdalo povinný svj hold, první na skrá vnec vložilo, jejž úcta naše spletla s vdností! V té dob boulivé, Byl básníkem! kdy poesie hvzdostkvoucí pláš rve nízkých vášní jedovatý hlod, kdy vlna spor stíká k nebi výš, on nad skalami jako maják plál a z ohn krásy byla jeho zá. On život srdcí znal i národ, as prchavý jej nestrh' v ruéej svj, ba jeho strunu stále ladil výš. On srdce inil bohem lovka a cit jeho jiskry kmitavé v své písn vetkal; dívky želání, i dítek smích, i matky modlitbu, plá siroty a tuchy nevsty, vše v písní svojich spojil zrcadle, a každá jeho píse byla in. On k dtem šel, jež chatky na prahu si hrály šastn v prosté nevin, a pravil k nim „Hle, vy jste lidstva ráj !" Šel k velkým svta, strh' jim hermelín a ukázal jim duší nahotu; a k lidu chodil, jehož synem byl, kla v rány jeho balsám útchy a ekl mu: „Jsi velký v neštstí!" Na soudce stolec asem zasednul svých a moci žezlo mocí na olivovou zmnil ratolest. Ou každou strunu v souzvuk naladil, z njž kmitala vždy vlnou mohutnou jen láska, volnos aneb píroda. jako slunce plál, Duch národa v do srdce jeho vrh' svou pochode a rolniku svou vetkav v jeho smích, bi svého vtipu vložil v jeho dla a zlatá zrna svojí moudrosti rozházel nivou jeho myšlének,
—
:
zpv
nm
zkad nádhernými kvty puela; ba tuším, v této dob bouí zlých, že zemdlený se asto noil rád jeho zídlo živoucí, ve by síly nabyl zas a svžesti. On také okusil Byl básníkem!
zpv
—
bol
lovenstva, trud
le
tak byl bohat,
že
svdných barev
i
hoký
beznadj; jejich
kvt
pokryl lahodou,
že v hroby házel kvty nadje a vil tam, kde jiní zoufali. bude žít Tak v mysli naší Vy nezazlíte, slovo tkavé
vn
!
—
když vyláká ty pestré obrazy, v nichž duše jeho posud žije nám, když stíny jeho postav tragických ped vámi v pestrý rej se zamihnou, když oslní vás záe jeho hvzd, když ovane vás jeho rží dech, když oživnou zas pluky slavík, jichž sladké tony zavel v písn své; na kídlech slova, vlnách nápv když prohlédneme svoje ddictví a eknem' si: „Hle, jak jsme bohatí!" Tak jako ve snu tichém, lahodném se tknou nás jeho „Písn veerní", ten ve úsritu žití našeho tak dojímavý švehol skivání. Tam zíme Alfreda, jejž viny hlod pohání v mrtvých spravedlivý soud tu Goar zas v hor šerém úkrytu smavé pírody ve klínu
vn
se i
uí
lidu srdce znát
i
mrav;
píse pvce motýl tkavý,
ted na beh moe zve vás s jásotem, kde tklivým pvabem vás okouzlí zjev Jelenky tak sniv milostný, že nevíte, kdo je tu krásnjší zda oceán, jenž v zái hvzdné spí, neb dívka, z které láska mluví k vám a zatím v Tatrách jara povodní na rozkyplém proudu vratký lun dvou srdcí štstí hrozí záhubou. píse pohební Tu jaké zvuky! to s Bílé Hory ddic jde ad! .... Tam krása pírody, zde vášní boj, pád národu a bídy stenání! a z dálky slyšte! kroky osudu: ten Závis sluje, ten zas Alexej, ten Amnon s Tamarou, ten Vukašín A nad tím svtem postav nádherných se modi-ý nebes blankyt rozpíná,
—
—
!
kde ke
Ó
pohár vnený podává láska s pírodou. vše! Ó jak jsme bohatí!
slastí svojich
rtm vizte
— —
Co ješt mže íci slovo mé? nech dále mluví sám! On s námi jest J.
Vrchlický.
:
!
!
92 14. B.
Ztich' na chvíli háj poesie naší, umlkli pvci, mrtvo bylo v jak na podzim, kdy ticho smutné plaší jen suchý list, jenž klesá v pustou zem.
Ó, Hálku, slavíku té vesny nové, ve kvtném již hrob spíš a tlíš, Tvé žijí písn sladké, zlatí snové z pamti nikdy nezmizíš
náhle do tišiny zadumivé lib)' zaznl, zalkal, zajásal a v arozvucích jeho písn tklivé
Jak umly Tvé zpvy, zkazky luzné hned úsmvem, hned rosou plnit zor,
nm
a
Tu
hlas
kraj opojený
blahem
nha
i
v
nám
užásal.
Ta nota byla vábná tak i nová, tak vroucí toužení se chvlo v ní ba, rozkošná to jenž rokotal své
—
vdné
dramatických stánky nuzné jsi
lepých postav sbor.
perut jsi v jarém vzletu ke slunci krásna, ideál pjal
n
a pod mladých sokolík etu k výletm prvním starostliv bral.
slavíkova,
Ó, jitní písn, písn mladé vesny! S ním pvce druhého hlas mocný znl a jiných dál, až v jeden chorál plesný ves poesie háj se rozzvuel .
uvedl
Sokolí
—
písn veerní.
.
umn
Nadšení O, žel
!
hvzda
záila Ti v ele
vný
Tak záhy
Již stíháme jen v vlasti Své,
ím
.
mrak ji
—
skryl
upomínce velé, národu jsi byl.
ím
Nuž, skrovný hold náš pijmi, duchu drahý, a slyš, co slibujeme že odkaz
stínm Tvým
Tvj, Tvé dumy,
vzlety,
:
snahy
chcem' povždy chovat srdcem nadšeným? Svatopluk Cech.
15. ('.
—
kdo chtl by žíti v nm? Bez písn kraj kde v tichu hrobovém by niva spala, skivánkem nikdy brázda nevzplesala a bor jen haluzemi kýval nm, kde jarní veer, v rží vonném vzdechu, své sladké blouznní, svou stras a tchu by nevyzpíval zvuným slavíkem?
—
A
národ bez písn. Kdo žil by s ním? Lid ubohý, jenž nedoved by vlíti svou lepší podstatu, své krasši žití do struny neúchvatné synm svým, jenž nedoved by v jedné aspo dob,
s
námi osud
nám odal
me,
hrál.
ím
vše, vavín, berlu,
Nepízn
pedkové
dd
se
poklad
slavíka
nám k tše
seslal
Bh.
Ba v sdce vroucí shrnul pvec ten ves rodný kraj, bor jeho, nivu, roli, i
lidu jeho rozkoše a boly,
nadje, touhy, nejkrásnjší sen, a všechen vdk, jejž velkým duchem zbádal,
paprskem krásy
vn
oslonu.
duch
Zpv
skvli
šum klas
celý,
v haluzí stínu ptáat laškování, zjev bízy mladé, plný lahody, svtel vncem, báj temné noci s bou, skály, jezero i pod lupenem
mdlé ruce zanechal jen chudý pluh. Však za tím pluhem jednou v ranním skivánk chorál zavznl do blankytu, i
pln lásky rozkoše a sn a muk, jak naslouchal mu kraj ten v zanícení a cítil v hymnu tom své duše chvní a svého srdce nejtajnjší tluk.
se v písni jeho nesmrtelné spádal,
všech cit vlnní, jež tlumí v sob, vyzpívat z duše pvcem nadšeným! Zle
Když zarokotal arokrásný zvuk veerní jeho písn v eském kraji, pln vstí arovných a sladkých bájí,
svitu
jeho zbádal duši pírody: zlatých, úsmv slunných strání,
vných
líbezný
pvab skromné
jahody.
!
!
93
A
Ach, zahynul, než prchlo podletí, ten slavík náš, svých rží v plném kvtu. Než nad mohylou zlatých pvce ret dál
by chtl zapomenout
šum klas
zlatých,'
—
úsmv
ela
skal,
slunných strání,
v haluzí stínu ptáat laškování, báj noci jarní, zimních vichr žal,
zvuí píse, bude zvueti
jahody pod lupenem líko rudé a každý doubec pipomínat bude tu krásnou píse, v níž je opval.
nad krajem lepým, krajem srdce jeho a národ vštce, bolem seslaného, zachová stále vdnou pamtí.
Sv.
16.
Jablonský. Jsme národ ubohý, uprosted zápasu, jako Sisyfos vedeme bez konce, nám ady klesají nejvtších hrdin, a vlast jak Niobe lká stále nad hroby,
jejž
vždy rána a syna za
za ranou
synem
stíhá zoufale,
ji
—
chvátí krutý los. Své vlasti daleko, však v zemi bratrské dotrpl jeden z tch, co s myslí nadšenou a s vlí nezlomnou vzkísili národ svj, že svtem zaznlo zas hrdé jméno ech Dotrpl jeden z nich, jenž jako apoštol boj dobrý bojoval a slovem plamenným sil lásku k národu a k vlasti zhanné; dotrpl jeden z nich, jenž inem posvtil, srdce šlechetné cítilo, toužilo, dotrpl jeden z nich, jenž jako Lumír kdys jí
ím
svou písní ohnivou pohýbal národem, jenž jako Záboj kdys pl k srdci ze srdce, až národ jeho zpv vsál v hloubi duše své, a zpívá nyní sám jak vlastní píse svou, dotrpl Jablonský, náš pvec Moudrosti.
—
Zá
poesie
mu
bez konce.
svítila
—
Se strom života natrhal zralý plod a podal národu svou Moudros otcovskou, by v knize velké jež slov píroda, by ducha miloval, jenž veškerenstvem dchne, by velkou hlavu ctil, jež ídí celý svt, by živnou miloval svou krásnou, slavnou vlas, ne planým slovem jen, le srdcem upímným, ne prázdným zvukem jen, le skutkem úinným! A kdo svou zradí vlast, jest zrádcem nejkratším, a zloin nejvtší jest zráda národní! Však blaze hrdinm, co krev svou prolili za volnos vlasti své; krev za vlas prolitá
e,
jest rubín nejistší a
nejkrásnjší skvost! své Moudrosti.
Tak pje Jablonský nám ve
Kéž ítá národ náš tu knihu nadšenou jak evangelium, jak svaté písmo své, by z ní se napájel nadšením horoucím pra krásu, dobro, ctnos, pra boha, národ, vlas! Kéž ítá národ v ní svá zlatá pravidla, že právo vítzí, že pravda pravdu ctí, že práce plodná jest bohatství nejvtší, a spokojenos že jen v práci pramen náš
ech.
!
í)4
Ne v skutku násilném,
ni v chabé zahálce, jen nám kyne vznik a zdar, a stedoeští jest jak zlatá pšinka, po které dojdeme, kde cíl nám záí vstíc Tak radí Jablonský nám ve své Moudrosti
le v pravé míe
.
.
.
.!
.
.
Jak boží bojovník nám hímal do duše, když mrtvá ospalost poutala eský lid: O brati povstate, juž rdí se jitena, a hanba nebohým, kdo vstanou poslední! Svj národ obrate, svj jazyk, právo, vlast, jak druhdy pedkové za doby slavnjší, když eské zvuk zahánl vrah dav, jenž k nám se pivalil pes hvozdy šumavské
ei
Jak
pvec pvec
veliký, jejž bozi milují,
nadšený, jejž národ zbožoval, spí básník náš. Na klínu matin se sladko spoívá; a hle klín mateský jej k sob pivinul, posvátný Vyšehrad jak
vn
—
mu
bude poduškou, by aspo po smrti spal sladce ve vlasti, když život nevlídný Jest blaze milenci, jej z vlasti vypudil
—
když milenina líc mu záí majákem, by v boui životní dosáhl pístavu! Jest blaze básníku, jejž cit okeán pohání na moe myšlének básnivých, když maják ideál mu plane záivý! A Jablonskému vždy ideálem byla vlast a láska ku vlasti záivým majákem; neb vlast mu byla vždy jedinou milenkou, ji duší miloval, inem i myšlénkou, neb vlast mu byla vždy bytostí vznešenou, dal s radostí nadšenou, jí život v neb vlast mu byla vždy nejdražší svticí, jí sypal do klína démanty záící;
—
ob
vždy
s vlastí
a co v
nm
splynula života jeho slas, vždy, byl národ, láska, vlast!
žilo
17.
Marek. Vlast
pedrahá bujn
zkvítá:
národ náš jest probuzen, vlídn eský zvuk nás vítá, po noci nám záí den.
ech
je hrdý echem slouti, nad vše ctí svou milou vlast, radj volí zahynouti, aby netrpla strast.
Co jím hýbe, co v
nm
proudí, vše provívá eský duch, jenž vždy byste o všem soudí:
zdaru tomu žehná
Bh!
Kdo však pvodem té znn-nv ? Kdo nám nový život dal ? Kdo prorazil skalné stny, by se bujný pramen vzpial
?
Slabý sbor mladých vlastenc div ten velký zpsobil, že z malátných porobenc národ statný utvoil.
— —
Tyto muže hrob již kryji 1 jediný nám zstaven, a ten mezi námi žije, s námi tráví slavný den! ;
-
;
:
!
:
95
On
nás pstil drahná léta, opatroval stádce své, on nám hlásal spásu svta, my jsme jeho žákové.
Osmdesát let minulo, zachován nám drahý kmet, a co jindy srdcem hnulo, radostí je hne opt.
—
Brati drazí! vzhru hlasy, on se s námi raduje: „Nechat; žije dlouhé asy,
S námi svého posvcení slavil padesátý rok, poskytl
nám pouení,
dlouho nás oblažuje!"
poukázal na pokrok.
—
Skutky jeho vždy se ctíti budou v naší osad, jméno jeho bude žíti na vždy v eském národ.
Netoužil však po uznání tím pohrdá pravý ech jediné pak vroucí páni splnilo se: láska všech!
—
A.
V.
Jí.
18.
Bolzano. Po divé boui, ve které duch
lidský své drtil okovy a v boj se pustil mocný, gigantický klid nastal hrobový. Tma noci opt roztáhla své sít
nad
—
Europou,
špicí
ten k svtlu
a
smlý
let
byl sražen
hbit
reakce potopou. Ticho. Klid Myšlénka kde jaká plála, se v popel stulila, a v stínu žalá vlast sirá stála jak velká mohyla! Po špikách musil plížit se, kdo chodil, šeptat, kdo mluvit chtl, kíž halil v stín svj svt a kdo se zrodil, strach u kolébky ml. Ó dsná doba! Jest však vlastnost svtla,
—
—
—
—
temno
že
pruh
jasu, v
proletí,
nmž
zem
liliemi
zkvtla,
má
slunce v záptí. Šer jitra posýlá do spících polí své zpvné skivany, a vítz den se vznese nad údolí, strhány! a mlhy Tak stalo se v té mrtvé, hluché tiši, v níž minulý spal vk, on povstal, na ele jas jiných íší,
—
zá
velkých myšlének! pouze, nabádal a radil, zdroj lákal z tvrdých skal
On uil
zjevem svým svt v harmonii
zpt dal mu ideál Svt vzal mu vše — však pec
ladil,
jej
neoklamal
ml
v svém srdci on skvost on ze všech rží ostré trny lámal, zrak zvedal v budoucnost. Pl mudrc a pl apoštol on kráel do zápasu jak v ples, jak Hus chest okov za sebou vláel, jak Ježíš kíž svj nes'. By lidstvu získal ztracený zas eden, v boj vyzval nenávist a otroctví a tmu, a štít jeden své svdomí byl cist. A v lidskosti, jež žehná jen a dává, tvá boha zel, z ní v duši mu svit, jenž neustává plát vyvolencm z el! O vlasti! u kolébky tvého jitra bdl velký jeho stín, do vínku dal ti perly svého nitra, než slovo pešlo v in.
ml
—
vnou
pa
Kadou svých žák, svtlých bojovník vnik' v paláce i chýž, a brzy vzduch se zachvl v jarém ryku O budiž svtlo již Dnes po století bují jeho setba, myšlénka vítzí, a jeho sokm zbyla pouze kletba a prasklé etzy. !
—
:
—
J.
Vrchlický.
!
!
96
19.
Kolár.
—
as
—
trudný byl vlas temné mlhy kryly od Krkonoš až tam, kde Šumava, a stará sláva klesla do mohyly. Jen lípy otc pustou nocí kvílí Což nezardí se ranní záplava, což pravda pec, že nezasvitne ráno, což pravda pec, že národ skonává, i snad již dokonáno? .
.
Jak vytesány genia by dlátem smích v tvái jich, však astj bol
.
Monika jak v plamu vášní vzatém písahu pomsty spchá naplnit, hle, Magelona jak se vrhá v boje, jak pi tom lká pro drahé dít svoje! .
—
Hle, Pražský žid, jenž
Zda
zem
—
slyšíte to volání, ty
z
Žižkova
smr
z nichž
každý
—
—
hle, boží bojovníci, slzu na osuhlé líci,
u lože otce dcera stenající
Ba noví zas to bojovníci Boží Jich je slovo, které v knihu vloží neb vyknou v skromném stánku Thálie; V laur vítzství jim vínek z trní, hloží, skrá nadšenou jenž na krev rozryje
.
.
v níž se zrodil
ctí,
rány? To pout naší šlechty dokonány, v jejížto krvi zpupný kat se zrodil!
krom lásky sledu; nich ervánek v temno zazáil, jenž v chorá srdce opt nadj vlil! oj,
halí
Hle,
Však ne, ó ne hle, vizte vlasti v stedu tam hlouek jejích vrných syn zbyli Jim není bdy mimo její bdu, jim není cesty
ji
.
.
.
me
A
—
I
Však nech! pec roste skrovný
jejich
vnec —
a hle v nich Kolár též, náš oslavenec
.
.
.
nm
.
.
.
A
v jeho ruce pi tom péro chví se. Jaké to kresby! V každém jejich ryse nás dsí, láká fantastický svit jak v chmurné noci bludné svtlo v dáli.
Zda zely
jste se v
postavy Jeho ve
arné zái
skvít
chrám Mus svatém?
Smiických,
zase zíte Mistra Jeronýma,
jenž v rukou právo, pravdu svatou tímá, jak na koncilu v podlé duše hímá, až poklesá v plamenech kostnických !
Prv zíte Jej, jak v Mus peskrovném stánku k Thalii stoupá nadšen ku líbánk s planoucím zrakem jako Sobbor, a pak ó jaká umní to záe! hle, vizte na Shakespearovy tváe, jich vášn, slasti, boje, bol i vzdor
—
hle, tu divý rozbroj
tam
Až na Vltavy behu v zlatém
.
.
.
jase
znova zaskví velebný náš chrám, tam hrdinové Tvoji v arné kráse na chloubu budou eským Umnám, tam celý národ bude slouchat v zase, cos Ty mu vysnil za let sedmdesát to odmnou Tvou bude nad vavíny, jež elo Tvoje zakryly v své stíny, když voliPs pro vlas v palu práce klesat! se
—
.
My
.
20.
Melantrich. Doskípala kola juž
i
válce,
krok doznl chodbou
v dálce,
Krásná hlava! tváe bledých tah vlas erný rámec ovíjí, sem tam protkán šedin lilijí
hluný, rozsáhlý sál náhle ztich, sám jen -se stínem, jenž z kout zrstal,
vštící, že juž na stáí prahu
v tžké
octl se a brání se
dumy ponoen zde zstal
tiskárny pán Jií Melantrich.
.
dnes tu chceme v skrovném díku zplesat nad inu Tvojich smavým, zlatým kvtem, jejž, dokud slunce eským svítí svtem, neserve s kmene vlasti as svým letem .
Josef Braun- Kutnohorský.
ohlas
.
mu
stží
neúmorný duch vždy k práci svží.
.
;
:
!
97
Ped
ním ve folio svazek silný, první výtisk bible z jeho dílny! Oko mistra spšn prochází stránky knihy, sliné obrazy,
tká po písmen tch erné smsi, zlatospon prohlíží, rýhy desk, adra dmou se, oko záí plesy; hle, ted splnn tajný jeho stesk, ted se setkal s duše svojí páním, které léta žitím splo za ním: Bible svatá, zdroj nesmrných tch, jeho nyní vytištná péí mluví k drahou otc eí; z toho erpat Cech sílu svou a nové nadšení v práci, v strádání i zkušení. Kolikrát nad touto knihou sníval v dumách strasti plných s otcem dd, jaký tužeb i myšlének píval jako poklad záící z ní zve. Vždycky k ní a jenom k ní se vracel ztrmácený jeho genius, Milic v hlubinách se jejích ztrácel, svaté blesky bral z ní mistr Hus. Ona vždycky Žižky na kolenou jak paveza boje ležela, nepátel když lítých hustou stnou
nmu
mxe
moe
voz dsná tíse zahmla. V ní et Prokop nežli ku pochodu pozved tžký palcát železný a v Husit slavném chorovodu Israela žalm znl vítzný,
Faraóna když Pán skrušil, noe lid i vozy v proud rudého moe.
Jeho
pílí,
jak dív v paláci
snahou tšit bude
dda, nyní pravnuka,
i v chýši lidu chudé myšlénky co jistá záruka; té myšlénky, která znovu zplála
jako slunce v záech Kostnických, jejíž štítem pevným jako skála eský lid v svých bojích nadlidských byl a bude, nech i ada
bím
vk
tžké na bedra mu
skládá,
byl a bude, v poutech otrockých nech jej svírá žoldák nebo mnich.
erná brada na prsa v tom tichu zvolna poklesnula Melantrichu, v nové dumy jeho duch se vpe, kniha dávno padla jemu z ruky, an již v jeho duše nesouzvuky bledý msíc tichou záí zhled' a v sny dumy co kol nho víí zapádal
se
znovu mistr Jií.
Vidl národ mrtvý na bojišti, co vítzil s Janem, Prokopem, celou vlas zel rovnou spáleništi, kde mnich vládl
s
kat pochopem.
Vidl, kterak v chýši opuštnou mšana stejn jako na zpupných dragon se spousty ženou, jak skí tajná v stn servána skí ta, v které po léta se kryly otc nejsvtjší poklady,
dm
knihy, které útchou jim zbyly, knihy útrap sterých náhrady vidl, ruka knze kterak trhá spárem draím rve v nich každý list, strhané jak do plamen vrhá Belialv synek, Antikrist. Hle tu „žalmy" a tam Husa spisy, traktáty a svaté postilly, všecko v popelu se chumá mísí a jen jako erní motýli ze spálených list chmýr sms s jisker deštm šlehá do nebes. hle, nyní, závra jeho jímá! vidí, kterak biblí jeho chytá, jak ji v plamen hází jezovita a jak všecko, co v té knize dímá,
—
A
lidu nešastného vný stesk, nadj, víra, nadšenosti blesk, sláva, jíž se druhdy velký skvl, rázem rozpadá se na popel.
Z toho dýmu výsmšný znl
hlas,
vichice jak zaburácí ledna: Lidu tvého duch v tom žáru zhas' ani kniha nezbude mu jedna ze všech tisíc, jež z dílny svojí v lid jsi rozsil v širých po vlastech,
zem
tvá bude po
skoneném
boji
obrovské jen popelišt knh! Tvoje práce a tvá snaha všecka titrná jen byla híka dtská. Jaký nápad, tam kde celé davy vrhají se v boje divé vavy, místo vojska vésti písmeny,
darmo
co tvé
žil jsi,
rukou tvých znií puška,
i
žití
silo,
ducha tvého
me
dílo
a plameny.
Skokem lva pan Jií skoil, v ráz tžké mrano s duše stás':
vidin
Nevím že v té
ti,
démone, hrzyplných bouí
lstivý
ad
národ, jenž ctí ddy, utone! Nech tvá dále hranice se kouí, kniha, vziž to, je lidský duch, neustoupí mei ani ohni chceš-li, ducha skruš anebo ohni, spoutej v provaz neb v železný kruh, hranici svou chystej, osti koly: živý duch se vznese nad mrtvoly! Všecky útisky a všecky léky vítzné jen kniha pežije, knihou strhá národ pouta, smeky, jimiž záš jej ovije! knihou vstane staletého ze sna, knihou zas mu vzplane jeho vesna, knihou žil a zase bude žíti!
as
;
!
98 Skvostným zlatem plný msíc svítí v Melantricha dílnu, kolem stroje tmjí se, tof jsou ty ducha voje, v pihrádkách ta erná písmena zdají se mít kídla plamenná.
Na
podlaze leží bible svatá a kde psáno Jií Melantrich, luny zá jak aureola zlatá sbíhá se ve
záných paprscích
na oknech se chví jak v zlatém a po boui klidné jitro vští.
dešti J.
Vrchlický.
21.
Z i ž k a. Co znamenal dnes radostný ten ples, jenž tisicerým hrdlem pozaznl jak silný ze skalin se dmoucí proud, když o balvan se tíští omšený? Co onen jásot zvuk vítzných, jenž chrabrá prsa pýchou rozdouvá, a co to nadšení, jež v oko metá blesk a znojnou silou pruží rám zas, když dlouhým
tžkým bojem umdlévá?
Pro chvly
ve vzduchu se prapory, ti obrazové našich myšlének, a ped kým sklánly se v zem prach ne k porob, le k svému vítzství? Pro pichvátal k nám horal z Krkonoš,
by bodrou ruku Šumavanu stisk', pro rolník z úrodného Polabí se líbal s druhem z ba i ta drahá sestra
se k
adrm
luh
vltavských,
moravská
eských bratí
stulila
a na okamžik slzu setela, jež, bohužel! jí skrápí ladnou líc? Co stalo se, že celé msto v háv se vyšoilo v skutku nádherný a zaplanulo slastným úsmvem, jak nevsta, když v tajném zniení
nmu
a takou láskou k zahoel, že chtl by spáti i po smrti? O, by ten kníže v jeho stedu dlel, tu ovšem též by hlasn jásalo, le jásot ten by v i zanikal, dnes alo není msta, ddiny, jež stonásobnou jeho ozvnou by neplesala v jarém souzvuku, a každý ech sem zrak svj obrací, kde v stedu msta vztýen velikán nám k sláv, cizím k postrachu.
nm
echm
velikých a peslavných
tch
dob,
lno eské matky
jejž
ve
zrodilo,
Trocnova a Kalicha proti vrahm voje vítzné
Jan Žižka
z
a drtil je jak alpská lavina a kosil jejich bídné životy, až kácely se ve hrob ledový,
jak plný ervencový zlatý klas, jejž sekne rolník srpem zvonivým! Hoj, kterak tenkrát andl svobody nad vlastí naší chvl svou perutí a rozbíjel ta pouta otrocká, jež ponížila echa v porobu, což ped Hospodinem je mrzkostí! ech tenkrát velkým byl a Žižkv
me
Evrop psal svoje zákony a ím, jenž sterou kletbou zahrnul mu hlavu, chvl se ped ním slabostí vší v
a poznával svou trudnou nicotu. bylo hluno po všem okolí jak bývá u veliký svatveer, a na oltái lásky vlastenské svou obt zlatá svornos pálila, jíž bratr se bratrem se objímal, ne jako ted, kdy v astém rozbroji brat proti bratru kuje ostrý hrot a rdousí vzájemn se k radosti k pohan. svých nepátel a sob I
se tší ženichovu objetí? Aj, zavítal snad kníže v jeho sted, jenž dbal by jeho slávy, rozkvtu
vnm
Ó
když nejvtší ten boží bojovník,
—
—
Pry
smutná myšlénko!
jenž dnešní radost by
—
nám
Pry
knždý
rozrušil,
píse zlaté radosti. uštdil nám krásný dnešní den,
a volná již
znéjž
kolem našich skrání
dál a dál!
Zde ped pomníkem dávno kýženým,
ped zrakem velikého hrdiny, jenž jméno eské valn proslavil, své bez poskvrny, isté zachovav, zde nesvornosti had bud pokoen a navždy z eských ráj vylouen
stín,
;
99
A
vroucí láska k rodné
té
drahé matce všem
ta
zapus v srdcích s takým citem vždy k
a
otin,
nám spolené, našich koen svj, ní
pilneme,
jak ve svých dobách pilnul Žižka k ní. A velký mocný jeho duchu ty, jenž v nadhvézdných juž sídlíš prostorách, ra vzpomenou si na nás pímluvou u Hospodina, boha zástupv, by ve svém hnvu nedal zabynou ni
nám,
ni
pokolením budoucím,
le aby jasn opt zaskvla se již
koruna svatého Vácslava, ve zlých dobách jsi nám zachoval,
na hlav krále
— jehož
milujem! Josef Kratochvil.
22.
Jan Hus. Myšlénky naše dlouho ujamené a neslýchanou kletbou poražené te jako odvážný rod sokolí se rozhlížejí voln v okolí a záhy již mohutným, slavným vzletem se vznesou a zašumí jae svtem. Svoboda nové jaro provolává. Též u nás zove boží bojovníky, aby se sestoupili v mocné šiky k obrané pravdy, posvátného práva. I my hledíme s vroucí nadšeností k veliké, krásné k naší budoucnosti, a záhy leskem nové oslavy i nás djiny svta pozdraví: ty letopisy, v nichž se posud stkví velkého mistra Husi poprsí. Vždy národ náš již v dávné minulosti sám zapoal stavbu své vzdlanosti, sám, mu macechou vždy bylo štstí,
—
a
si
odchoval osvty
ratolesti,
hledl
se vlastní cestou k pravd bráti, aniž by svobody se musel vzdáti. Nepítel smál se, honosil se již, kdy ve tmách ješt pohížena íš. Tu 8 nebe rozlil tajemný se jas, a Husv mocný zavznl hlas: „Nedbejte smíchu protivník svých, nežádá poroby dítek svých,
echm Bh Bh také vás
zve v
vné
spásy
poítá k velkým národm, jazykem svým vlastním a slávou svou mu vné chrámy
i
dm,
vás
kteí
Bh
jej
slaví staví.
uinil, co jako sluha jeho podávám vám ze srdce radostného,
co pevný zaklad vaší vzdlanosti, co zvs pekrásné vaší budoucnosti. uinil tak. Necha nepátelé ten pvod díla mého upírají,
Bh
nech plamen slunce rukou zastírají, nebojte se, vždy znáte spasitele; pokud ješt
litery jen máte, hrozí svt, vy pece neskonáte!" Tak tenkrát zavznl Husv mocný hlas, tak hlaholí až po nynjší as a hlásá posud v svatém nadšení
a
nech
zde národa eského vzkíšení. Minulo pt set let. Poroba lítá, všeliké protivenství, vzteklé boje pohlcovaly naší síly zdroje; nepítel jásaje psal naše dje a hanobil nás. Hle, však posud zkvítá osení mistra Jana Husi v sad!
Nás v srdcích posud svatý ohe heje a svt nás nedovedl pekonat. Nás protivník hana, nás kik zkázy pec k vítzství slavnému doprovází nás jako mistra Jana Husi petžkou cestou vodí slavné dje, však dílo naše v boui vychované se hrd vznáší, božskou silou plane a teba ješt mnohé nadje života klopotn se domáhají, nám jako orlm síly v letu zrají, náš národ pece k cíli dospje! Veliké, vážné kynou nám ted dje,
svt ostrý vítr skutk vje a záhy nové doby jásoty probudí národ z teskné dímoty a záhy neskonalé pravdy blesk pochová na vždy žal a stesk a národ jemu na hrob postaví co strážné duchy nové oslavy. Nuž tedy, bratí, svorn postupujme a sami osud svj si pedpisujme! po
Nech
záhy nade vší se vlastí stkví chrám nový velikého Jana Husi, 7*
!
100 chrám nový, krásný: národ sjednocený a jediné jen snaze posvcený! Pak teprv zachvje se širý svt, když pozná v našich skutcích naše síly, když rozvine se naší slávy kvt, když vlna ponese nás k cíli. Pak navždy zahyne ten pocit bolný, jenž posud srdce eská ovládá,
dj
a národ sjednocený, velký, volný ctít
bude
vn muedníka: Jana
Husa!
23.
Jungmann. A.
Z rum a kostí démon vné zloby trn zbudoval si Slávy nad mohylou, smr ádila, kam žezlem on kdy kynul;
A
jazykem hned ožil národ celý. mu nové k sláv cesty, Tvá božská síla k hrdinství ho zntla. Tvé mírné slovo jak betlémské zvsty v chlad hrobu vdechlo života proud velý, v tmu našich srdcí lilo jiskry svtla
a tak i národ, který ducha silou v korunu lidstva vetkal zdoby
vné
a
vnce
slávy o
elo
si
s
Ty's ukázal
vinul,
pod vládou jeho hynul. Však Leonidu mly Thermopyly!
Tu
a širá zem zkvtla! tichou prací, tu své písn vzletem
Ty's, Miste, víc nám byl v té hrozné dob: Ty's velké slunce v naší a mdlob, Ty's v otroctví byl symbol naši síly Ty's potel ducha poroby a zrady a v starob všech sám jsi mladý!
jímž ddictví Tvé rozneseno svtem. Kdož z nás by vlasti te dal snahy celé, kdo žil a umel by tak pro ni smle?
Hle jazyk náš, jenž v zpvu Zábojovém útchou byl nám, postrachem pak vrahu, ted mdlý a chorý tichnul v našem hoi; svj oltá stav na chatrí prahu
Však nové boje v novém pišly ase a ješt dnes trváme v parné sei, pl na život, pl dýcháme v hrob. Ó jaký div, když hrozí nebezpeí,
a
vn
ni
tam
si
Le
nesml rodným
Tebou
když slabé
rám
klesá ve zápase, že zraky všechnch v rozhodné té se obracejí k Tob!
zalkat slovem.
když juž tonul ve cizoty moi, Ty's novou vzal mu zoi, Ty's jej k zídlm pravé krásy, spoutaná kídla uvolniPs mu k letu,
ve
jsi svolal bžky staré, vzrostlo pokolení jaré,
v domácí chrám
tm
vné
Ó
žehnej nám, by ješt po staletí duch žil v našem srdci roztouženém, by našich vnuk posvátným byl vnem a ku sláv nás vedl ze zajetí; by jménem Tvým po širé vlasti zkvtlo,
Tvj
hellenské kouzlo vdechl's jeho retu, že mohl opt ve slunení jasy jak orel mladý vzlétnout nad mohyly, své slávy hoden, vdom svojí síly.
s
volnosti heslem ducha
Tvého svtlo! Jaroslav
24. B.
Poslouchej,
mj
synu milý!
povím tob pohádku:
Na
vesnici jednou byli ti synkové ve statku. Pišli z domu do škol mstských
záhy naši synkové,
dob
nminu
jim k srdci kladli
pobožných škol otcové; avšak jejich dobrá matka íkávala: „Dti mé! Modlete se k Bohu svému jenom hlasem matky své!
Vrchlický.
:
:
101 Kdybyste i zapomnli svaté jméno vlasti své, modlíce se hlasem matky vzpomenete si na mne, a hlas mj z nebeské dáli
Mládci trnou, obracejí k Vyšehradu svoji tvá,
msíc
Na
blankytu rozžíhají svoje svtla hvzdice, oni stojí jak v kouzelném
nauí
vás milovat vlast, tu matku opuštnou, a za národ pracovat.
Nelze
vám pokladv, statkv
svému národu podat, avšak dar ducha svatého
jasném kruhu msíce. A ped nimi v rouchu skvlém, utkaném z paprsk hvzd,
andl
stojí
mžete mu vnovat."
Ú8mch
líbezné jsou
Slova ta se stala synm stálou v srdci ozvnou, srdce jejich zahoela láskou k vlasti plamennou.
Jednou když se z prázdnin do Prahy do vyššich škol, slunéko již zapadalo zlatíc kolem vrch i dol.
se
brali
vystoupivše
mdlé
kvítí pilo rosu, ronily oblaky. již se neozýval luh ni bor ni kvtný sad, paprsk slunce ješt líbal zašlé slunce Vyšehrad. A v tu chvíli s pražských bání, s vížek veských kolkolem svaté zavznlo klekání
již
Zpvem
nejprv zbožným hlaholem, pak znlo hlasem smutným jako píse o Hoe i poklekli k veernímu pomodlení v pokoe. a
tiché vstali,
hoe
bílé
v
hrob velkém
hledli, tam kde kosti našich
otcv
setlely.
Slunce za horou se skrylo, a nejstarší bratr dí: „Ach, již zašlo slunce vlasti a kdy vyjde, jen ví! Na obloze eské slávy zhasla svtla umní,
Bh
rostou
tmy jak erné bludy,
ouplné je zatmní.
Láska k
vlasti
pohbena
sladká slova útchy: „Nikdy slunce nezapadlo, by nevstalo v nový den: národ, který živ byl duchem, vstane svtlem probuzen.
Svtlo, svtlo rozsívejte tichým jasným plamenem! V školách, v chrámech, po všech obcích, žití pramenem!" svtlo
—
—
ukázal jim, kterou cestou mají kráet životem.
vltavských dol táhly tmavé, tmavší soumraky
k
úsmchy,
jeho plynou slova,
dotknuv se hlav i srdcí mladých svtla bleskotem
Do
Po modlitb
rt
jest,
jako matky
A
na Vidovli výšinu, mladým zrakem obzírali kolem pražskou krajinu.
a
strážce vlasti.
Jeho oko slunce jeho
I stanuli
vyšel a rozsévá
na okolí jasnou zá.
je
Kterou cestou kráel první? Tiše kráel cestou vd. Kolem sebe míval mládež; na ni vlídný jeho hled usmíval se, jak otcovské lásky zrak se usmívá,
k ní mluvíval rtem lahodným, jakýmž matka mluvívá. U oltáe lásky k vlasti tiše
konal službu svou,
jej vlast a národ tichým geniem zovou.
a proto
Kterou cestou kráel druhý? Kráel k chrámu lidskosti, v nmž, co bratr milosrdný s neúnavnou pilností svých nemocných bratrv chudých léil tla choroby a se povznes vdomostmi mezi vlasti ozdoby. Kterou cestou kráel tetí?
Na
Pán
vinici
vyuoval
lid a
knz
šel;
mládež
se ctnostmi stkvl.
v nevdomí propasti, panstvo, nkdy pýcha její, odvrací se od vlasti. Co z nás bude, Hospodine?
a co
Kdo pomže z hrobu nám?" Tu ozvna z Vyšehradu
Synu, konej služby vlasti, hlavou, srdcem, životem!
volá:
„Pomoz sob sám!"
Vlast, již vroucn milovali, svém chová je již v
ln
B. Peška.
!
102
Palacký. A.
Pedk
Lkala vlast nad hrobem syn, z nhož puel pýr a mech,
skutky jemu byly výstrahou a potchou, vzkísily se dávné síly a též skutky procitnou. Ote, hle! co slovo tvoje uinilo ze slabých: nech nám hrozí kruté boje
—
eskou domovinu
celou
plnil utajený vzdech.
Ušlechtilé krve dešté umoily osení a jen hlouek trval ješt v beznadjném snažení. Již tu byli pitevníci;
národ, jehož procitla
od nepátel odvných,
my
podntem
Europa
se jich již nelekáme,
slovo tvé náš vede šik,
uskok zmaí, odpor zláme
spící,
byl jen vdy pedmtem. Aj, tu mladík trpitelm volal slova života, volal víru buditelm ve budoucnos národa.
jarý boží bojovník. Vrátily se doby dávné,
Skrovný hlouek mocnou vrou
právo svaté, neúmorné obhájí tvé plém svorné
Cechm
vrátila se est a to plém vkoslavné nepustí, což jeho jest:
jeho byl tu unesen' a pojednou nocí šerou
duchem, slovem, ramenem!
zaal kmitati se den. Krok za krokem ustupoval zpupný živel cizácký
byl
jsi
budoucnosti,
pvodem,
jsi jenom z vzdálenosti zíti zaslíbenou zem. Svtu hlásá hlahol zvon plá slovanské rodiny a ze srdcí milion žalozpv zní jediný.
prapor Palacký. v minulosti
Okem bystrým
slavné, velké zpytoval a co vidl, budoucnosti naší za vzor vnoval.
Ale nad mohylou tvojí celý národ písahá, neklesne tvj prapor v sirotk voj neváhá.
Láska mocná, obótovná vzešla z jeho semene, a co díve jiskra skrovná,
moe
se's
jejímž
sml
a vždy výše pozdvihoval
dj
Nedokal
boji,
Povznesme
jeho mocné nadšení,
jej rukou jarou, srazme ve svorný se šik Zachová svou víru starou
smle
ech, osvty
to již
plamenné.
Vykonalo na nás divy národ živý dávné snažení.
ujal
zas své
bojovník! Jiijí
V.
Jahn.
26. 1!.
Jak vlaštovice letí myšlení dnes pod útulek prosté, milé stechy i navštvuje vás, vy chatky zlaté, jež nasázeny v slunné osení
vy jste ty oba psance hostily v domácném skrytu vlídn u krbu,
kde pi sálavé louí vašich zái
eský zpv
se
a v stinnou zele lesních pahrb, jak luní kvty, rukou žneky spjaté,
z
vníte skromn Moravu
pi
i
echy;
vy chaloupky, ó co jest ve vás tchy! Neb nad vlastí když vzešlo zkázy panství, vrah zuil v ní jak zpurných rob pán, když eský duch byl vyštván do vyhnanství a jazyk otc zmíral, v klatbu dán:
a
za
nmých
vk
chvíval,
kaceovaný vzlet postilly úst eských nábožn a tajn ohni
krb tch
jak
pi
zníval oltái!
Vy stechy nízké nad hlavami tmi, zadumání naklonny k zemi chovaly samy paméfi velikou, když eskou bibli, eskou kroniku
jež v
ddova
vetchá zmozolená ruka
103 jak svatý odkaz tiskla v
— —
dlan vnuka,
jenž rodí blahonosné dumání, ó vdechni mu genia poslání,
vy chýžky eské!
—
a takým dítkem obda každý kraj Oi mníte, že by zázrak píliš velký a nemožný to byl? Vždy slavn dnes u stechy prostinké zní též náš ples,
Která mezi všemi
!
as vyvolena losem, že zas prvá nám zrodí reka, velikána, ducha?
Ve které snad již dtské srdce buchá, urené k inm nadšeným? Kde trvá
u skromné velikána pstitelky! v útulku tom tklivém, jejžto chová jak svatyni te eská Morava, se v jednom muži národ zrodil znova i jeho velkost, jeho oslava, národ, jak býval: silný, vrný, pravý lid eských djin, dávné slávy lid! Zde, dcko, hrával duch ten pronikavý, jenž zazáil až v temných skryt, a svtu zjevil, jaký lid jsme byli, jak vzácná naše vlas i co jí sváto; svou knihou uil, bychom vlas tu ctili, svým životem jak milovat ji za to!
Vždy
matka pjíc u kolébky prosté, v níž národu již nová pýcha roste? Ty duchu strážný, jenž jsi národ vzkísil
již
—
vzatou sílu v jeho adra vmísil, ó požehnej ty stechy v širém kraji, dej dobré víly ku kolébkám v stráž! Hle, z dítek ržolících kol a kol, kdekoli pi zpvánkách eských hrají si v kruhu smavém, jedno sob zvol, i zas a zas! Ty strážný duchu náš, ty políbením v jasný dcka zrak mu vtiskni záný bohatýrstva znak i v elo bodré vlož mu onen taj, a
vk
—
—
El. Krástioliorská.
27.
Komenský. Nad hrobem každého hvzda jasná na
velikána blankytu, záí k sláv jemu nehynoucí, svtu hlásajíc svou záí skvoucí, zásluha že jeho v hrobu skrytu není na vky s ním pochována. stojí
Genius kdy pout tlesných zbaven jako phoenix vzlétá ze plamen cist a skvoucí, s zanícenou tváí, tu jak hvzda nade hrobem záí,
nesmrtelnos vstí svému jménu, od potomstva na vky jsa slaven. Krásné pomníky jsou mausolea, kíže, pantheony, pyramidy, aneb vítzné tam slavobrány mohou však být vesms ztroskotány; pomníky však v srdcích dobrých lidí nejkrá8nj pec slaví koryphaea.
—
Velikán, jenž dnes se tady slaví, velebný zbudoval pomník sob v srdcích mládeže po celém svt; jeho sláva s mládeží tou kvete, kvésti bude v každé, v každé dob, dále jdouc se nikdy nezastaví.
Osvty kde blahodárné
sém
v kyprou pdu mládeže se klade, k blahu národa i k jeho sláv,
všade tam se slaví
á
práv
úctou zbožnou
jméno toho, jenž znám všade,
jejž ctí
každý
lid
i
každá zem.
Vyhnanství snášeje trudný osud, šel on svtem jako hlasatel moudrosti i ryzé lidské cnosti, apoštol jak pravé vzdlanosti, rádce, uitel i kazatel, a všad, kde byl, žije v srdcích posud. Nejkrásnjší skvosty ducha svého zasýlal pak drahé vlasti svojí, na niž myslil v dálných krajích stále vlasti na oslavu, sobe k chvále
zbudoval chrám, kterýž dosud
chrám
to slávy
stojí,
ducha slovanského.
Každý Cech jest žákem mistra toho, jemuž blahoeí z duše celé, dle nhož své dítky vychovává
—
protož slavme genia již toho, slavme slavn Slávv uitele Sláva Komenskému! Sláva! Sláva!
—
E. Z.
;
;
;
104 28.
Slavnosti císaské.
Vždy v mocných pažích dítek trn i Austrie: mél záštitu tak sama všecka zloba osudu
—
národ
i
Zím
mohutný strom jako
z
Líbánu,
korun
své širo rozvtven, zdráv, pevný, hrdý, slavný v rozkvtu v stín utšený sezval národy.
an v
Kol stromu nžná vtev betanu vždy zelené své rám opíná
nás sblížila a vedla k oslav.
Ó pijte, pijdte jasní manové Habsburk, všech proslavených ó požehnejte slavný tento den, ó požehnejte svoje ddictvo!
pedk
výš proplitá se v šumnou korunu, ratolesti mladé objímá. Slyš, jak jim milé šeptá
i
IV.
povsti
pedk
rekovných, slavných inech je v klín jako dítky hýkajíc. A nespoetné lidstvo ve stínu, jež pišlo sem jak dítko k matei, naslouchá posvátnému šelestu jak svatým, tichým slovm proroka, jež ve potomcích plní budoucnost.
—
II.
1 vypravuje vtev betanu, jak stával v dáli slavný, zlatý hrad,
spchá Rýnu v náruí Rýnem proudy vede v oceán, — jak hrad ten Habsburk byl náš Betlehem. kdež Aara
a s
a
Tam vypuela vtev nádherná, na vtvici sím úrodné,
jež zanesl v kraj vítr píznivý,
kdež Dunaj dlí Alpy stíbrné od snivých Karpat listem vnených tu vzrostlo sím ve strom mohutný, by širým krajm statn vévodil,
od smutn až k
šelestící
pat ržového
Již
k
Tob zíme
s
vroucí vdností,
ó jasný Pane, slavný vladai!
Tvá vle rodí skutky vznešené ke sláv pobratené Austrie, jež velebí Tvé iny královské a zbožné hledí ke Tvým zámyslm, za vdce máš heslo šlechetné: otcovskou vést rukou pevnou, ke blahu všechny milé národy. Ba hodný Josefa to velkého potomek, slavný v skutcích nástupce, jenž pišel, díla jeho dovršit, mír sjednat pevný ve Svých národech a oblažit tak všecky národy.
vždy
nžn
Jak Phoenix povznes' duch se osvty, i svobody juž svítá pochode. Nedoznl ješt jásot Balkánu, jenž tým hrdé šasten vzhru pne, pne zraky k nebi za Nj v modlitbách, že ochránil
mu
víru
zddnou
Šumavy
dobyl odpírané svobody. Šperk zlatokadeavé Bosnie už zapíná si vládce v korunu,
Balkánu.
skrá ovniv
i
že dal
mu
i
Bh
svžím vavínem, vznést lidskou dstojnost
pout tuhých sveepého Osmana, kdež po staletí v bíd úpla. z
III.
Ó
stokrát velebená Austrie! Kolikrát zela's v oi osudu! Šest klopotných a železných se pes tvá horská ela pehnalo. Tu válek vlnobití zlatý trn svým omílalo krutým píbojem; však zlato trnu jenom jasnji se po bouích tím více zaskvlo tu hejno sup laných vznášelo
vk
i
i
ke smutnému vidí západu.
marn
ostil Turek jatagan, a nazmar vítzíval Bonapart; v nic obráceno záští nepátel! Již
Balkánu zní slávy ozvna alpská temena; snesou zem svta nádheru Moravan putuje k své útše, k jasnému trnu vchází úcty pln; nenese zlata ani démant, v dar skrovný nese tiché srdce své; vždy z lásky útulné a vzájemné a jenom: „Spojenými silami"
nech
z
pes nebetýná
a
se již již pejasný i na prestol, zlým kikem plníc sín z mramoru;
však zapudil je orel dvojhlavý, jenž se své výše svty obzírá: On ve slunce se sluní východu,
složí ped trn skvosty ecfaíe, bleskné zlato šumné Karpaty:
Nech
—
mohou íši slavní vkové. Kéž oblétá dál kídlem ochranným velebný, svatý, tvrí lásky duch vstát
Jich Majestátu slavnou dvojici!
s^^-^^o^^av^-x
OBSAH. Stránka I.
II.
Ve prospch Ústední Matice školské
Na
oslavu dostavní Národního divadla
III.
K národním
IV.
K dobroinným úelm
V.
VI.
VII.
K akademiím Pi
:
slavnostem
hudebním,
.
.
.
7
17
'2b
.
41
pveckým
a
deklamatorním
zakládání a jubileích spolkových
K oslav
.
velikých a zasloužilých
muž
53 63 79
i
]
i
/
PG
5025 S36 1883 C.l
ROBA