Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra obchodního práva
Diplomová práce Otázky spojené se vznikem nepovoleného debetu na běžném účtu Lucie Kovářová 2009 / 2010
„Prohlašuji,
že
jsem
diplomovou
práci
na
téma:
„Otázky
spojené
se
vznikem nepovoleného debetu na běžném účtu“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“. .…………………………………………
2
Obsah 1.
Úvod .................................................................................................................................................... 4
2.
Základní pojmy.................................................................................................................................... 6
3.
Relevantní právní úprava..................................................................................................................... 8
4.
Relevantní ustanovení obchodních podmínek předních českých bank.............................................. 11
4. 1
Česká spořitelna, a.s................................................................................................................ 12
4. 2
Československá obchodní banka, a.s. ..................................................................................... 13
4. 3
Komerční banka, a.s................................................................................................................ 15
4. 4
Zhodnocení a porovnání obchodních podmínek. .................................................................... 16
5.
Vznik nepovoleného debetu a jeho právní kvalifikace ...................................................................... 18
5. 1
Provedení příkazu i přes nedostatečný zůstatek - předvídané ve smlouvě .............................. 18
5. 2
Nesjednané provedení příkazu klienta i přes nedostatečný zůstatek ....................................... 19
5. 3
Započtení pohledávky banky .................................................................................................. 21
5. 4
Přečerpání limitu povoleného čerpání do debetu .................................................................... 22
5. 5
Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky ............................................................................. 22
6.
Následky porušení smlouvy vznikem nepovoleného debetu ............................................................. 26 Sankční úrok ........................................................................................................................... 27
6. 1 6. 1. 1
Sankční úrok v režimu občanského a obchodního zákoníku ......................................... 28
6. 1. 2
Úrok z prodlení vs. úrok jako smluvní pokuta............................................................... 29
6. 2
Úrok z prodlení ....................................................................................................................... 30
6. 2. 1
Úrok z prodlení z úroků................................................................................................. 30
6. 2. 2
Rozpor s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem............................................ 33
6. 2. 3
Výše úroku z prodlení ve vztahu k nepodnikateli.......................................................... 35
6. 3
Sankční poplatek za překročení limitu čerpání ....................................................................... 37
6. 4
Jednostranné zvýšení úrokové sazby....................................................................................... 37
6. 5
Požadavek okamžitého splacení.............................................................................................. 39
6. 6
Započtení................................................................................................................................. 40
6. 7
Odstoupení od smlouvy, výpověď smlouvy............................................................................ 41
6. 7. 1
Doručení odstoupení x výpovědi smlouvy .................................................................... 44
Promlčení .......................................................................................................................................... 45
7. 7. 1
Počátek běhu promlčecí doby ................................................................................................. 46
7. 2
Délka promlčecí doby ............................................................................................................. 47
7. 3
Prodloužení promlčecí doby.................................................................................................... 47
8.
Uznání dluhu, uznání závazku........................................................................................................... 48
9.
Závěr.................................................................................................................................................. 50
Literatura.................................................................................................................................................... 52 Summary: ................................................................................................................................................... 58
3
1.
Úvod
Smlouva o běžném účtu je jedním z mnoha smluvních typů, které jsou upraveny v obchodním zákoníku. V reálném životě je založení účtu u některého z relativně velkého množství peněžních ústavů běžnou záležitostí. Někdy se to stává až nutností. Nezasvěcený člověk však netuší, jaké možné nástrahy se skrývají v obchodních podmínkách, se kterými svým podpisem souhlasil, aniž by v naprosté většině případů podmínky skutečně přečetl. V dnešní nejisté ekonomické situaci tvoří jednu z významných nástrah vznik nepovoleného debetu na běžném účtu. Ve své praxi jsem měla možnost být svědkem mnoha případů, kdy klient banky ve fázi nalézacího soudního či rozhodčího řízení ani netušil, co to nepovolený debet na účtu je. Tím méně dokázal pochopit, jak je možné, že se ocitl u soudu, když v podstatě mnohdy „nic neudělal“, pouze byl majitelem účtu, na jehož existenci třeba již dávno zapomněl. Bankovní instituce pak neváhají vést soudní řízení i kvůli mnohem menším dlužným částkám, než jaké jsou v současné chvíli z hlediska možnosti podat odvolání považovány za tzv. bagatelní. To je, za předpokladu splnění podmínek pro zahájení soudního řízení, jejich nesporným právem. Ve většině takových případů nekončí spor vydáním rozhodnutí soudu či rozhodčího nálezu, ale pokračuje podáním návrhu na nařízení exekuce, čímž dochází mimo jiné k neustálému navyšování nákladů, které v naprosté většině případů nese klient banky. Ze zkušeností z praxe si odnáším pocit, že tato oblast je typickým příkladem nerovného postavení stran. Na druhou stranu ctím starou zásadu římského práva: „pacta sunt servanda", a tak věřím, že se moje práce nestane pouhou kritikou konání bank, ale bude především nestrannou studií dané problematiky. Na obhajobu bankovních institucí je také třeba říct, že přečerpání finančních prostředků do nepovoleného debetu na účtu klienta je až krajní záležitostí, které za normálních okolností předchází upozornění na možnost a aktuálnost vzniku situace. Dlužná částka je v této fázi většinou minimální. Bohužel i to bývá příčinou podcenění situace. V diplomové práci se pokusím porovnat problematiku ve třech rovinách. Jako základ pro veškeré další konání jsou zde ustanovení zákona, která v této oblasti poskytují pouze jakýsi rámec. V tomto teoretickém rámci je pak upravena oblast pro potřebu praxe v obchodních podmínkách bank, které ne vždy respektují účel zákona a jak již bylo řečeno, především se do nich promítá nerovné postavení stran. Další rovinu praxe představuje judikatura, která není v odstraňování nejasností a sporných otázek tak pružná, jak by bylo potřeba. Nicméně její role je nezpochybnitelná. Do práce se pokusím promítnout i své vlastní zkušenosti, které mám s rozhodováním soudů okresních, případně soudů krajských. K tomuto účelu budu citovat některá soudní rozhodnutí, která jsem získala v rámci své praxe v advokátní kanceláři. 4
Cílem mé práce je především poukázat na problematická ustanovení bankovních podmínek, pokud věc byla řešena judikaturou, představit problém z jejího pohledu, a v neposlední řadě se pokusit o nastínění svého stanoviska. Celou problematiku bych ráda postihla od okamžiku, kdy z nějakého důvodu dojde k porušení smlouvy o běžném účtu přečerpáním do nepovoleného debetu, do chvíle, kdy na řadu obvykle přichází podání žaloby o zaplacení.
5
2.
Základní pojmy
Před tím, než se budu blíže zaobírat samotnými spornými otázkami, které souvisí s nepovoleným debetem na běžném účtu, považuji za důležité vysvětlit některé pojmy. Za nadbytečné, především vzhledem k rozsahu diplomové práce, považuji vysvětlovat základní pojmy jako například obchodní závazkový vztah, spotřebitel, smlouva o běžném účtu či smlouva o úvěru. S těmito pojmy budu dále nakládat jako s pojmy známými, blíže se jimi budu zabývat jen z hlediska relevantní právní úpravy v kapitole třetí. Vysvětlím pouze několik výrazů, které se v dané oblasti běžně používají, ačkoliv jejich legální definice neexistuje. Prvním z výrazů je debet na běžném účtu, či jinými slovy kontokorent. Právní definici není možné nalézt, jde však o velice oblíbený nástroj ekonomické praxe. Slovo pochází z italského jazyka - conto corrento (conto - účet z latinského computare – počítat, corrente - běžící). Běžným účtem se obvykle myslí účet tzv. „kreditní“, z něhož lze provádět platby jen do výše zůstatku. Jako kontokorent se pak v bankovnictví chápe kreditně - debetní účet, z něhož lze provádět i platby nekryté kreditním zůstatkem na účtu až do sjednaného limitu, tedy do dohodnuté výše debetního zůstatku (z latinského debitum - dluh) 1 . Blíže je kontokorent definován například v rozsudku Vrchního soudu v Praze: „Při obvyklém úvěru poskytuje banka smluvené peněžní prostředky dlužníku k jeho užití. Při kontokorentním úvěru má dlužník právo, aby z jeho běžného účtu byly prováděny platby i tehdy, nejsou-li kryty jeho vlastními prostředky. Jde tedy v podstatě o to, že je majiteli účtu povolen na účtu dohodnutý debet. Čerpání pak probíhá podle toho, jaký je stav účtu. To znamená, že pokud je účet v kreditu, úvěr čerpán není a teprve pokud se účet dostává do debetu, je úvěr čerpán. Jakmile na účet přicházejí platby nebo vklady, je pak tímto způsobem úvěr splácen. Protože je obvyklé, že kontokorentní úvěr se povoluje na určité období, může dojít i k tomu, že připsanými platbami je úvěr splacen a následně čerpáním účtu do debetu je opětovně čerpán tentýž kontokorentní úvěr. To se může opakovat mnohokrát. K závěru období musí být účet vyrovnán. Čerpání úvěru tedy neprobíhá tím, že by banka na běžný účet připisovala peněžité prostředky ze svých zdrojů, ale ze svých zdrojů pak hradí až debetní platby” 2 . Jak ostatně název napovídá, v práci se zaměřím na situaci, kdy debet na účtu vznikl bez povolení banky. Běžný účet klienta banky vykazuje záporný zůstatek, ačkoliv mezi bankou a klientem nikdy nedošlo k uzavření smlouvy, která by vznik záporného zůstatku ospravedlňovala. Případně čerpání do debetu sice povoleno bylo, 1
MAREK, K. Smluvní právo a obchodní kontrakty. Brno : Masarykova univerzita ‐ Právnická fakulta, 2006. s. 359. 2
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 08.02.2005, sp.zn. 5 Cmo 512/99.
6
avšak klient banky přečerpal finanční prostředky přes limit dovolený a vznikl – opět – debet nepovolený. Jaký je mezi oběma „druhy“ nepovoleného debetu rozdíl, vysvětlím především v kapitole čtvrté, zabývající se samotným vznikem nepovoleného debetu. Další z pojmů, které mají relevanci pro analýzu nepovoleného debetu na účtu, je pojem revolvingový úvěr. Kontokorent bývá často řazen mezi typy úvěrů 3 a ve své podstatě má povahu právě tzv. revolvingového úvěru. Jedná se o úvěr, který dlužník může čerpat opakovaně - možnost čerpání se vždy znovu rozšiřuje o splacenou částku 4 . Typicky k sobě patří revolvingový úvěr a kreditní karta, neboť kreditní karta představuje - řečeno slovy banky - moderní a pohodlný způsob, jak revolvingový úvěr čerpat. Poslední z výrazů, které bývají spojovány, jak s kontokorentem, tak i s nepovoleným debetem, je označení sporožirový účet. Dle judikatury je sporožirový účet druhem běžného účtu a řídí se proto stejnou právní úpravou 5 . Přikláním se k vysvětlení, že se jedná o zastarávající alternativní název pro zcela obyčejný běžný účet 6 . Sporožirový účet se v české republice objevil v roce 1972 jako první transakční účet určený fyzickým osobám. Uveden na trh byl Českou státní spořitelnou, která měla za komunismu státem definovaný monopol 7 . Zatímco v bankovní mluvě se termín v současné době používá jen zřídka a pouze ve výše uvedených souvislostech, mezi laickou veřejností, především pak mezi občany starších generací, je označení sporožirový účet stále užíváno pro jakýkoliv běžný účet fyzických osob – nepodnikatelů.
3
Např.: Druhy úvěrů. Sagit [online]. poslední úpravy 01.05.2004 [cit. 2010‐02‐02]. Dostupné z:
. 4
PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k zákonu č. 513/1991 Sb. Smlouva o běžném účtu. § 710. ASPI [databáze]. ASPI Student Aspi stav k 11.05.2009 [cit. 2010‐01‐02].
5
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.09.1993, sp.zn. 5 Cmo 187/1993.
6
ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. aj. Obchodní zákoník. 12. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2009. s. 1230. 7
Sporožiro. Wikipedie [online]. poslední úpravy 01.10.2008 [cit. 2010‐02‐01]. Dostupné z: .
7
3.
Relevantní právní úprava
Za nutné považuji alespoň rámcově vymezit, která právní úprava se v dané věci použije. V první řadě se jedná o zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), neboť předmětem zájmu je nepovolený debet na běžném účtu a smlouva o běžném účtu je v současnosti upravena právě obchodním zákoníkem. Smlouvy o běžném účtu se řídí obchodním zákoníkem od 1. ledna 1992, a to i pokud byly uzavřeny před tímto datem (tzv. nepravá zpětná účinnost, čili nepravá retroaktivita). Naopak lhůty, které začaly běžet před uvedeným datem, se řídí dle dřívějších předpisů až do svého zakončeni, jak stanoví § 763 obchodního zákoníku. Smlouva o běžném účtu je konkrétně upravena v § 708 a násl. obchodního zákoníku. Po tzv. harmonizační novele 8 dělíme obchodní závazkové vztahy do pěti skupin 9 , které nejsou přímo definovány zákonem, ale jde o dělení běžně používané odbornou veřejností. Smlouva o běžném účtu je v tomto smyslu tzv. typový obchod podle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku. Kogentními ustanoveními úpravy smlouvy o běžném učtu je: § 708, § 709 odst. 3, § 710 odst. 2 a 3, § 713 odst. 2, § 714 odst. 4 a 715a obchodního zákoníku a ustanoveni, která předepisuji povinnou písemnou formu právního úkonu, tj. § 715 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku. Ostatní ustanovení jsou dispozitivní. V bankovní praxi představuje smlouva o běžném účtu tzv. rámcovou smlouvu, pro poskytnutí mnoha dalších bankovních služeb 10 , neboť v naprosté většině případů klient využívá spolu s běžným účtem i platební karty, přímé bankovnictví, ale právě i kontokorentní úvěrování. Dalším smluvním typem, jehož úpravu je třeba vzpomenout, je smlouva o úvěru. Pokud je sjednána možnost čerpání do debetu, řídí se tento vztah přiměřeně ustanoveními upravujícími smlouvu o úvěru. Na rozdíl od smlouvy o běžném účtu se smlouva o úvěru obvykle neřadí mezi tzv. bankovní obchody 11 . Právní úprava smlouvy o úvěru (ustanovení § 497 až 507 obchodního zákoníku) je kromě kogentního základního ustanovení a § 499 úpravou dispozitivní. 8
Zákon č. 370/2000 Sb., v platném znění, změna obchodního zákoníku.
9
Jde o relativní obchody, nominativní obchody (typové obchody), fakultativní obchody, kombinované obchody a absolutní neobchody. 10
PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k zákonu č. 513/1991 Sb. Smlouva o běžném účtu. § 710. ASPI [databáze]. ASPI Student Aspi stav k 11.05.2009 [cit. 2010‐01‐02].
11
MAREK, K. Smlouvy bankovních služeb, Právo a podnikání. 2000, roč. 9., č. 7‐8, s. 2. ISSN‐1211‐ 1120. Mezi bankovní obchody se řadí smlouva o běžném účtu, smlouva o vkladovém účtu, smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu a smlouva o bankovním uložení věci.
8
Smlouvu o běžném účtu, stejně jako smlouvu o úvěru, je možné označit jako smlouvy adhezní. Za adhezní se většinou považují smlouvy, u kterých je v důsledku faktického stavu poměrů omezena smluvní svoboda. Obvykle není zachován jinak běžný postup uzavírání smlouvy, ale účastníkovi nezbývá než přijmout nebo odmítnout připravený formulářový text smlouvy či obchodních podmínek 12 . Zásadní význam má, v praxi ne zcela jednotně aplikované, ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Ačkoliv se pohybujeme v oblasti obchodních závazkových vztahů, podle této úpravy je nutné použít ustanovení zákona číslo 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Kromě toho je třeba odkázat na ustanovení § 56 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, především odstavec 3 písm. g) a h), podle nichž jsou nepřípustná ujednání, která zavazuji spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, nebo dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě. V § 55 a v § 56 občanského zákoníku je promítnuta úprava komunitárního práva, neboť do těchto ustanovení byla implementována, byť ne zcela úplně a přesně, směrnice 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách 13 . Neplatnost některých ustanovení smluv či obchodních podmínek, která přímo implementována nebyla, lze však dovodit přímo z jiných ustanovení českého právního řádu 14 . V souvislosti s úpravou úvěru přichází do úvahy i aplikace úpravy spotřebitelského úvěru ve smyslu zákona č. 321/20001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Tato právní úprava, jak název napovídá, znamená zvýšenou ochranu spotřebitele v oblasti sjednávání úvěrů. Do našeho právního řádu byla zmíněným zákonem implementována měrnice 87/102/EHS. Došlo tak k výraznému kroku vpřed v ochraně spotřebitele při uzavírání úvěrových smluv, přestože i zde nebyla v určitých 12
LIŠKA, P., Některé právní aspekty ochrany spotřebitele ve smlouvě o běžném účtu. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 3, s. 81. ISSN‐ 1210‐6410.
13
Zakázaná smluvní ujednání. Spotřebitelské právo [online]. 08.04.2008, [cit.2009‐13‐02]. Dostupné z: .
14
např. pro rozpor s dobrými mravy se lze dovolávat neplatnosti neimplementovaného ustanovení směrnice, které za nekalou podmínku prohlašuje požadavek, aby spotřebitel, který nesplnil své závazky, zaplatil nepřiměřeně vysokou kompenzaci.
9
otázkách implementace dané směrnice provedena nejlépe (například neurčité vyjádření v ustanovení § 10 zákona, problémy s aplikací § 9 zákona a další) 15 . Za určitých okolností je možné vztáhnout úpravu spotřebitelského úvěru i na nepovolený debet na účtu, a to konkrétně v případě, kdy nepovolený debet vznikl překročením limitu debetu povoleného, pokud tento přesahoval částku 5.000 Kč. V § 2 písm. e) zmíněného zákona je totiž negativně vymezena oblast úpravy. Zákon se mimo jiné nevztahuje na úvěr nižší než 5.000 Kč. V současné chvíli již existuje nová směrnice 2008/48/ES, která starou nahradí. Směrnice bude pravděpodobně implementována novelizací uvedeného zákona, přičemž implementace má proběhnout do 12. května 2010. Dále se budu pohybovat jak v oblasti upravené obchodním zákoníkem, tak i v oblasti upravené zákoníkem občanským, především při rozboru jednotlivých sankcí za porušení smlouvy o běžném účtu či smlouvy o úvěru. Jedná se o ustanovení obou uvedených zákonů, jimiž je upraven úrok z prodlení, smluvní pokuta, odstoupení od smlouvy, vypovězení smlouvy a další. V neposlední řadě je třeba alespoň zmínit veřejnoprávní regulaci oblasti bankovního práva, které spadá do odvětví práva finančního. Dohled nad bankami vykonává Ministerstvo financí, jehož činnost je upravena z. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů, a Česká národní banka v režimu zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů a v režimu zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Činnost bank musí být realizována na takových principech, aby veřejnost mohla k nim mít důvěru, aby byly chráněny zájmy vkladatelů 16 .
15
PALLA, T. Spotřebitelské úvěry a nová směrnice – záchrana z EU? EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. 1999‐2010, [cit. 2009‐10‐02]. Dostupné z: . ISSN 1213‐189X 16
Důvodová zpráva k zákonu č. 21/1992 Sb., o bankách. ASPI [databáze]. ASPI Student Aspi stav k 11.05.2009 [cit. 2010‐01‐02].
10
4. Relevantní ustanovení obchodních podmínek předních českých bank Mimořádný význam pro samotné uzavírání smluv o běžném účtu i pro následné vedení běžných účtů mají tzv. bankovní podmínky mající povahu obchodních podmínek ve smyslu § 273 odst. 1 obchodního zákoníku. Banky je někdy označují jako všeobecné obchodní podmínky nebo jen všeobecné podmínky 17 . Je zde patrný zásah veřejnoprávní regulace, když podle § 11 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, mají banky povinnost ve svých provozovnách písemnou formou informovat o podmínkách bankovních obchodů a služeb a to v českém jazyce. K rozboru, z hlediska nepovoleného debetu na běžném účtu, jsem zvolila bankovní podmínky tří českých bank, které svým počtem klientů patří mezi největší 18 . Zároveň se jedná o banky, které si za dobu působení v České republice vybudovaly poměrně jisté postavení. Jde o Českou spořitelnu, Komerční banku, a Československou obchodní banku. Zvolila jsem pouze uvedené tři banky a nikoliv další, neboť mám za to, že nejlépe ilustrují současnou situaci a v České republice nepůsobí žádná další banka, která by se jim velikostí, zároveň tradicí a rejstříkem nabízených produktů mohla vyrovnat. Úprava obsažená v obchodních podmínkách je u všech těchto institucí nepříliš přehledná. Klient podepíše smlouvu a k ní zpravidla nedostane pouze jedny obchodní podmínky, ale obecné obchodní podmínky, a dále podmínky, které se vztahují přímo k produktu, který si vybral (někdy nazývány produktové podmínky, či speciální podmínky). Kromě toho odejde ještě s aktuálním sazebníkem a oznámením o aktuálních úrokových sazbách. V obchodních podmínkách bývá dodatek, že platné jsou pouze ty aktuální a každé nové podmínky nahrazují předchozí 19 . To může být problematické v případě, že bankovní podmínky svým obsahem nahrazují část obsahu smlouvy. Pak totiž nelze změnit podmínky jednostranným úkonem, ale klient se změnou musí souhlasit. 17
ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. Obchodní zákoník. 12. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2009. s. 1229.
18
Viz kapitoly týkající se obchodních podmínek konkrétních bank 4. 1, 4. 2, 4. 3
19
Např. čl. 10 Všeobecných obchodních podmínek Československé obchodní banky: „ČSOB je oprávněna VOP a obchodní podmínky pro vybrané produkty a služby aktualizovat. ČSOB seznamuje Klienta se zněním VOP v provozních prostorách poboček ČSOB a na www.csob.cz. alespoň 30 kalendářních dnů před účinností změny. O změnách VOP ve stejné lhůtě informuje ČSOB Klienta rovněž písemnou formou zpravidla oznámením ve výpisu z účtu. Klient je povinen se s novelizovanými VOP seznámit. Pokud Klient neprojeví do 10 kalendářních dnů před účinností změny VOP výslovný písemný nesouhlas, stává se nové znění VOP závazné pro všechny dosud uzavřené smluvní vztahy jako změna jeho původně sjednaných podmínek s účinností ode dne uvedeného v příslušné novelizaci VOP“.
11
Jinak je možné dovolávat se tzv. relativní neplatnosti 20 . Banky tento požadavek obvykle řeší tím, že do podmínek vtělí ustanovení, které obsahuje ujednání o tom, že každé další podmínky nahrazují podmínky předchozí a pokud klient nenahlásí nesouhlas s novými podmínkami, má se za to, že je přijal. Nové podmínky navíc nejsou klientům zasílány, klient má možnost sám je vyhledat pomocí internetu, případně je získá přímo v provozovně banky. Podobný postup banky není v souladu s právními předpisy. Jedná se o změnu smlouvy a k jejímu přijetí nemůže dojít mlčky. Banka se tím vystavuje riziku, že bude namítána relativní neplatnost. Stejné se týká sazebníků, či obvykle používaných oznámení o úrokových sazbách 21 . K rozboru použiji pouze aktuálně platné podmínky každé banky 22 .
4. 1
Česká spořitelna, a.s.
Podle počtu klientů, který se aktuálně pohybuje okolo 5,3 milionů, je Českou spořitelnu možno označit jako vedoucí banku v České republice. Od roku 2000 patří do skupiny Erste Group, kam kromě ní patří také například Erste Bank Rakousko, Erste Bank Maďarsko, či Slovenská sporiťeľňa. V České republice provozuje Česká spořitelna celkem 655 poboček a 1.195 bankomatů (z toho 51 pro nevidomé) 23 . Uzavření smlouvy o běžném účtu nabízí pod názvem Osobní účet České spořitelny, Osobní účet České spořitelny Student či Osobní účet České spořitelny Junior 24 a jako jednu z možných doplňkových služeb lze sjednat kontokorent 25 . Kontokorent je možné získat uzavřením zvláštní smlouvy o úvěru. Za splnění daných podmínek lze sjednat možnost čerpání až do limitu povoleného debetu ve výši 300.000 Kč.
20
ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. aj. Obchodní zákoník. 12. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2009. s. 1229 21
Více k tématu: TOMSA, M. Smlouva o běžném účtu – ujednání o úrocích a úplatách, Obchodní právo. 2003, roč. 12, č. 12, s. 2. ISSN 1210‐8278 22
tj. obchodní podmínky platné a účinné k 05.11.2009
23
Fact Sheet. [online]. Česká spořitelna a.s., 2009 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z:< http://www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/Fact_Sheet_CZ.pdf>.
24
Česká spořitelna, a.s.: Účty a karty [online]. 2009 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z:< http://www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/product_cs_95.xml>.
25
Kontokorent je možné sjednat pouze k prvním dvěma uvedeným účtům, tj. k Osobnímu účtu České Spořitelny a Osobnímu účtu České spořitelny Student
12
Česká spořitelna vydává základní obchodní podmínky, které nazývá Všeobecné obchodní podmínky České spořitelny, a.s. 26 a které se uplatní pro veškeré vztahy mezi bankou a klientem na základě smluv poskytovaných v souvislosti s poskytováním bankovních obchodů. Podle čl. 10.5 má banka právo stanovit výši minimálního zůstatku na účtu klienta. Podle čl. 10.6 má klient povinnost udržovat na účtu takový minimální zůstatek, který dostačuje ke krytí transakcí a zároveň k úhradě pohledávek banky. V čl. 10. 7. podmínek banka uvádí, že není povinna provést platební příkaz klienta, není-li na účtu dostatek prostředků. Pokud tento příkaz provede a na účtu klienta tak vznikne debetní zůstatek, banka jej uhradí z následně došlých prostředků. Pokud není záporný zůstatek možné vyrovnat takto, je klient povinen na požádání debet vyrovnat jakýmkoliv jiným způsobem. Podle čl. 10.9 je banka oprávněna úročit záporný zůstatek na účtu sankčním úrokem ve výši dle Oznámení. Dle čl. 10.10 je banka oprávněna odepisovat své náklady a výdaje přímo z účtu, a to i za cenu, že takto vznikne nepovolený debet na účtu. Ve stejném článku se uvádí, že pokud banka plní povinnost plynoucí ze zákona (konkrétně například výkon rozhodnutí), je povinna odložit odepsání nákladů a výdajů až po splnění zákonné povinnosti. Dle čl. 11.5 je banka oprávněna odstoupit od smlouvy v případě podstatného porušení povinností, za které se považuje právě i vznik nepovoleného debetu. V čl. 16 a následujících jsou popsány podmínky, za kterých vede banka pro klienta kontokorent. Kontokorent je veden pouze pro spotřebitele. Sjednává se zvláštní smlouvou o kontokorentu, která je z právního hlediska smlouvou o úvěru. Pokud je překročen limit kontokorentu, banka nazývá částku, o kterou bylo přečerpáno, nepovoleným debetním zůstatkem. Překročení limitu je považováno za porušení smlouvy o kontokorentu, které může mít za následek například odstoupení od smlouvy a samozřejmě také zesplatnění celého záporného zůstatku na účtu. Zajímavé je ustanovení, které umožňuje bance jednostranně zvýšit částku povoleného limitu kontokorentu.
4. 2
Československá obchodní banka, a.s.
Druhá největší banka na českém trhu je Československá obchodní banka známá více pod rozšířenou zkratkou ČSOB. Důležitým mezníkem v historii banky bylo převzetí Investiční a poštovní banky v červnu 2000, čímž se počet klientů skokově zvýšil. Aktuálně se počet jejích klientů pohybuje kolem 3 milionů. Celkem banka na 26
Všeobecné obchodní podmínky České spořitelny, a.s. [online]. Česká spořitelna, 31.10.2009 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z: .
13
území České republiky provozuje 246 poboček a umožňuje klientům vybírat peníze ze 718 bankomatů 27 . Československá obchodní banka nazývá smlouvu o běžném účtu různě, vždy s jedinou výjimkou s použitím slova konto v názvu. Je tak možné zřídit Konto, Aktivní konto, Studentské konto Plus či Slůně určené dětem 28 . Povolený debet lze sjednat k jakémukoliv osobnímu účtu. Na rozdíl od Komerční banky požaduje Československá obchodní banka při povolování debetu doklad o příjmech. Stejně jako Komerční banka i Československá obchodní banka kromě všeobecných obchodních podmínek vydává podmínky speciální k jednotlivým produktům. Kromě toho banka vydává samostatné Podmínky pro povolené přečerpání účtu. Všeobecné podmínky v čl. 12 stanoví, že pro zřízení účtu je třeba vložit na účet minimální částku ve výši určené bankou, kterou je pak klient povinen na svém účtu udržovat. Jde o určité minimum pro hrazení cen služeb. Podle čl. 19 je banka oprávněna bez souhlasu klienta provést zúčtování poplatků za bankovní služby a debetních úroků. Podle čl. 21 je nepovolený debetní zůstatek účtu považován za podstatné porušení povinnosti ze smlouvy o účtu. V případě výpovědi smlouvy o účtu, ohledně kterého je vedeno exekuční řízení nebo jsou na něm zajištěny peněžní prostředky v rámci jiného zákonného řízení (např. trestního), neskončí výpovědní lhůta dříve, nežli dnem ukončení posledního z exekučních či jiných zákonných řízení. V následujícím čl. 22 si pak banka ještě sjednává možnost odstoupit od smlouvy, pokud dojde k podstatnému porušení povinností. V podmínkách není nikterak zmíněna možnost provádět transakce nad rámec zůstatku na účtu či poskytnutého kontokorentního úvěru. Taková úprava není ani ve speciálních Podmínkách pro vedení běžného účtu 29 . Dále existuje úprava kontokorentu v Obchodních podmínkách pro povolené přečerpání běžného účtu 30 . Banka s klientem v případě povolení debetu uzavírá smlouvu o úvěru. Ve smlouvě strany sjednávají tzv. úvěrový limit a dále tzv. dílčí úvěrový limit pro určité období. Dílčí úvěrový limit je banka oprávněna navyšovat až 27
Výsledky skupiny ČSOB za 3. Čtvrtletí2 2009. [online] Československá obchodní banka, a.s. 13.11.2009 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z: . 28
Československá obchodní banka, a.s.: Povolené přečerpání běžného účtu. [online] 05.02.2010 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z: . 29
Podmínky vedení běžného účtu. [online] Československá obchodní banka, účinnost od 01.04.2009 [cit. 2010‐02‐11]. Dostupné z: 30
Obchodní podmínky pro povolené přečerpání běžného účtu. [online] Československá obchodní banka, účinnost od 01.04.2009 [cit. 2010‐02‐11]. Dostupné z: < http://www.csob.cz/WebCsob/Csob/Obchodni‐ podminky/Podminky_CSOB_precerpani_bezneho_uctu.pdf>
14
do výše úvěrového limitu. Takové navýšení musí nejprve navrhnout majiteli účtu. Dílčí úvěrový limit ani úvěrový limit nelze překročit, v opačném případě je částka, o kterou byl překročen, úročena debetním úrokem. Částky, s jejichž splacením je majitel účtu v prodlení, jsou úročeny úrokovou sazbou sjednanou ve smlouvě, zvýšenou o úrok z prodlení, jehož sazba je sjednána též ve smlouvě. Úroky neuhrazené v termínech splatnosti, případně jiné neuhrazené peněžité závazky, jsou úročeny pouze sazbou úroku z prodlení uvedenou ve smlouvě.
4. 3
Komerční banka, a.s.
Komerční banka je, co do počtu klientů, třetí největší bankou na českém trhu. Ten se aktuálně pohybuje okolo 2,7 milionů. Komerční banka provozuje v současné chvíli celkem 398 poboček a 682 bankomatů 31 . Smlouvu o běžném účtu je s touto bankou možné uzavřít pod mnoha různými názvy: Perfekt konto, Ideal konto, Extra konto a další, pro studenty pak G2. Kontokorent je možné sjednat ke každému typu běžného účtu pod názvem Povolený debet 32 . Existují dva typy povoleného debetu – povolený nezajištěný debet start a povolený nezajištěný debet 33 . Mezi bankou a klientem není uzavírána speciální smlouva o úvěru, ale pouze dodatek ke stávající smlouvě o běžném účtu. Klient Komerční banky se spolu se smlouvou a případným dodatkem zaváže dodržovat i Všeobecné obchodní podmínky 34 , které upravují základní pravidla obchodních vztahů mezi bankou a klienty a dále speciální podmínky ke konkrétnímu produktu, který získal (tzv. produktové podmínky). Všeobecné obchodní podmínky upravují debet na účtu v čl. XI. Podle odst. 2 je klient v případě vzniku nepovoleného debetu povinen uhradit veškeré dlužné částky včetně příslušenství. Podle odst. 3 je banka oprávněna úročit nepovolený debet úrokem z nepovoleného debetu. Po dobu trvání debetu je banka dále oprávněna zřídit zvláštní vnitřní účet, na kterém bude pohledávka vedena. Pohledávka, která je 31
Skupina Komerční banky vykázala za tři čtvrtletí 2009 čistý zisk 8 438 milionů Kč. [online] Komerční banka, a.s. 04.11.2009 [cit. 2009‐12‐11]. Dostupné z: .
32
Komerční banka, a.s. termín kontokorent vůbec nepoužívá.
33
Rozdíl je v tom, že o povolený nezajištěný debet start lze při založení A – konta, Ideal konta, B – konta, Expres konta a Perfekt konta je možné požádat hned, čerpání je možno na 30 dní, limit je mezi 2.000,‐ Kč a 10.000,‐ Kč, k poskytnutí je třeba předložit doklady o příjmu. Oproti tomu o povolený nezajištěný debet lze žádat až po 6ti‐měsících trvání smlouvy, čerpání je možné až na 180 dní a limit je do 60.000,‐ Kč. Nejsou potřeba žádné doklady o příjmu. 34
Všeobecné obchodní podmínky. [online] Komerční banka, a.s. 13.11.2009 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z: .
15
vedena na takovém účtu z pohledávek může být kromě sankčního úroku úročena i úrokem z prodlení. Podle čl. XII odst. 9. je banka oprávněna odepisovat i bez souhlasu klienta z účtu prostředky za účelem úhrady splatných úroků, cen a výloh banky. Podle čl. XV odst. 3 je banka oprávněna neprovést příkaz, není-li na účtu dostatek prostředků. Konkrétní podmínky jsou pak sjednány v jednotlivých produktových podmínkách. Z ustanovení Podmínek k Perfekt kontu 35 je tak možné například zjistit, že limit povoleného debetu může banka zvýšit pouze na žádost klienta. Čerpání povoleného debetu je možné na 180 dní; pokud do 180 dnů nevykazuje účet kladný zůstatek, je celá částka v záporném zůstatku považována za debet nepovolený. Stejně tak pokud dojde k překročení limitu, je celý záporný zůstatek považován za debet nepovolený. Pokud klient nějakým způsobem naruší důvěru banky 36 nebo podstatným způsobem poruší smlouvu 37 , je banka oprávněna učinit tzv. opatření. Opatření spočívá ve snížení limitu povoleného debetu, spíše však dojde k úplnému zrušení možnosti čerpat finance do debetu. Téměř identicky je povolený debet úpraven i v Podmínkách k Ideal kontu 38 či ke G2 39 .
4. 4
Zhodnocení a porovnání obchodních podmínek.
Ačkoliv všechny uvedené banky nějakým způsobem upravují vznik nepovoleného debetu, jsou zde určité rozdíly. Prvním z nich je způsob sjednávání povoleného debetu. Zatímco Komerční banka sjednává kontokorent dodatkem ke smlouvě o běžném účtu, ostatní dvě banky uzavírají s dlužníkem samostatnou smlouvu o úvěru. Z hlediska systematičnosti je lepší oba vztahy oddělit, tzn. uzavřít s klientem banky jak smlouvu o běžném účtu tak i smlouvu o úvěru. Na druhou stranu jsou oba vztahy provázané a není tak nelogické zvolit úpravu smíšením smlouvy o běžném účtu a smlouvy o úvěru. Uzavření dodatku ke smlouvě o běžném účtu dokazuje, že smlouva o běžném účtu 35
Podmínky k Perfekt kontu. [online] Komerční banka, a.s. 01.11.2009 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z: . 36
Např. uvede bance nepravdivé informace či pokud je odsouzen pro trestný čin nebo pouze trestně stíhán.
37
Např. nesplní podmínky čerpání debetu.
38
Podmínky k Ideal kontu. [online] Komerční banka, a.s. 01.11.2009 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z: . 39
Podmínky ke kontu G2. [online] Komerční banka, a.s. 01.11.2009 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z: .
16
má charakter smlouvy rámcové, která umožňuje využití dalších produktů banky. Prakticky rozdíl v tom, jakou možnost banka zvolí, není. Další rozdíl je v úpravě jednostranného zvýšení limitu povoleného debetu. To je sjednáno pouze v podmínkách České spořitelny; Československá obchodní banka smí zvyšovat limit v rámci úvěrového limit, avšak stejně jako Komerční banka pouze se souhlasem klienta. Záleží na konkrétní situaci při hodnocení, jaký postup je pro klienta výhodnější. Postup České spořitelny je patrně výhodnější, pokud klient opakovaně překračuje sjednaný rámec poskytnutého kontokorentu, avšak pouze o malé částky. Pak je oboustranně žádoucí, aby automaticky došlo k navýšení kontokorentního limitu. U Komerční banky by ve stejné situaci automaticky byla celá částka považována za debet nepovolený. Dalším rozdílem je, že obchodní podmínky Komerční banky stejně jako podmínky České spořitelny obsahují ustanovení o tom, že banka není povinna provést transakci, pokud není na účtu dostatek prostředků. Ačkoliv obchodní podmínky Československé obchodní banky takové ustanovení neobsahují, prakticky je to bezvýznamné. Banky takové příkazy tak jako tak neprovádí. Československá obchodní banka má nepovolený debet na účtu podmínkami upraven nejméně podrobně. V podstatě lze nalézt pouze zmínku o tom, že v případě jeho vzniku se nepovolený debet úročí debetním úrokem. Zajímavé je ustanovení v podmínkách České spořitelny, podle kterého banka nestrhává z účtu poplatky za služby, které klientovi poskytuje, až do skončení výkonu rozhodnutí. Tímto u České spořitelny nepřipadá v úvahu vznik debetu na účtu tím, že je na exekuci odvedena větší částka, než jaká na účtu aktuálně je (viz kapitola 5. 5). Všechny banky upravují v obchodních podmínkách jednak výpověď smlouvy, ale také možnost banky od smlouvy odstoupit v případě jejího podstatného porušení klientem. Důvody pro výpověď a důvody pro odstoupení splývají.
17
5.
Vznik nepovoleného debetu a jeho právní kvalifikace
Pro právní kvalifikaci nepovoleného debetu na běžném účtu klienta banky je třeba vycházet z odpovědí na tyto otázky: Co je to povolený debet? Jde o úvěr v rámci úpravy smlouvy o úvěru? Jak je upraven povolený debet v obchodním zákoníku? Je možné vztáhnout na vznik nepovoleného debetu úpravu smlouvy o úvěru? Jak vznikl nepovolený debet na účtu? Byla možnost vzniku nepovoleného debetu nějakým způsobem upravena přímo smlouvou či obchodními podmínkami? Povolený debet na běžném účtu je bankami v České republice nazýván různě. Legální definice neexistuje, neboť ustanovení § 711 obchodního zákoníku odkazuje na úpravu úvěru. Smlouva o běžném účtu s možností čerpat finanční prostředky do debetu je kombinací smlouvy o úvěru a smlouvy o běžném účtu. Svou podstatou se jedná o výše popsaný revolvingový úvěr. V praxi povolený debet na běžném účtu funguje tak, že mezi stranami Smlouvy o běžném účtu je sjednán například dodatek ke Smlouvě (Komerční banka), či přímo samostatná smlouva o úvěru (např. Československá obchodní banka). Výše povoleného debetu se odvíjí dle podmínek konkrétní banky například od příjmů osoby. Většinou není kontokorent v malém limitu nikterak omezen finanční situací klienta. S uzavřením smlouvy či pouze dodatku ke smlouvě o běžném účtu, kterým je klientovi banky povoleno čerpat finanční prostředky do debetu, není v praxi problém. Obchodní zákoník předvídá možnost vzniku podobného závazku. Problém nastává, když možnost čerpat peníze do debetu sjednána není, avšak jedním z dále uvedených způsobů k přečerpání do debetního zůstatku dojde. Domnívám se, že věc je možné právně kvalifikovat několika různými způsoby odvislými od způsobu vzniku nepovoleného debetu a od úpravy ve smlouvě či v obchodních podmínkách.
5. 1 Provedení příkazu i přes nedostatečný zůstatek - předvídané ve smlouvě První možným způsobem vzniku nepovoleného debetu na běžném účtu je vznik za situace, kdy banka provede příkaz klienta, ačkoliv na účtu není dostatečný zůstatek. V obchodních podmínkách či ve smlouvě není povolena možnost čerpat peníze do debetního zůstatku, avšak tato situace je předvídána. Podmínky banky obsahují ustanovení, které klientovi ukládá povinnost mít na svém účtu zůstatek v takové výši, aby bylo možné z něj hradit alespoň poplatky. Pokud zůstatek v dostatečné výši není, banka provede příkaz klienta i za cenu, že na účtu vznikne debetní zůstatek.
18
Jak je patrno z předchozí kapitoly, banky počítají s možností provést transakci i za cenu přečerpání do nepovoleného debetu na účtu. Pouze si vymiňují, že je jejich právem - nikoliv povinností takovouto transakci provést. Jeden možný pohled na věc však je ten, že banka není oprávněna provést příkaz klienta, pokud není kryt dostatečnou hotovostí na účtu. To by muselo být mezi stranami vysloveně sjednáno, nikoliv pouze jako právo banky tak postupovat, ale jako povinnost, přičemž by v podstatě došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a tudíž by povinnost banky plynula ze smlouvy o úvěru. Ustanovení, které stanoví ne povinnost, ale pouze právo banky finanční prostředky strhnout do debetu, je z tohoto pohledu neplatné. Ve své podstatě jde o konkludentní uzavření smlouvy o úvěru, avšak smlouvu o úvěru je nutné uzavřít písemně. Judikatura se přiklání k názoru opačnému. Když je v podmínkách přímo uvedeno, že banka má právo postupovat tímto způsobem, pak se ze strany klienta jedná o porušení smlouvy o běžném účtu, a nárok je možné z tohoto titulu uplatnit u soudu 40 . S tvrzením neplatnosti ujednání ve smlouvě o běžném účtu, které dovoluje provést příkaz i za cenu vzniku debetu, neuspěl ani dlužník u Vrchního soudu v Praze. Soud judikoval, že ustanovení ve smlouvě o běžném účtu, která stanoví právo banky, nikoliv její povinnost provést podle okolností i platby nekryté vkladem, aniž by byl zároveň dohodnut kontokorentní úvěr podle § 710 obchodního zákoníku, nejsou neplatná. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pro běžné účty je zcela typické, že v důsledku v různém časovém pořadí přicházejících a prováděných plateb zůstatek účtu nepravidelně kolísá a shodou okolností i spolehliví klienti mohou se dostat do krátkodobých debetů, které se však obvykle vyrovnávají dalšími došlými platbami nebo vklady. Tedy toto ustanovení umožňuje bez tvrdostí pro klienta tyto výpadky překonávat 41 .
5. 2 Nesjednané provedení příkazu klienta i přes nedostatečný zůstatek Ačkoliv možný způsob vzniku nepovoleného debetu, který následně popíši, je na první pohled velice podobný předchozímu způsobu jeho vzniku, je třeba říci, že soudy mnohdy vidí rozdíl jako podstatný. Jde o to, že mezi stranami nikdy nebyla ani předvídána alternativa provedení transakce za cenu vzniku debetu, tj. nikde ve smlouvě či podmínkách to není 40
Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2005, sp.zn. 29 Odo 1097/2004.
41
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.10.1997, sp.zn. 5 Cmo 536/1996.
19
zmíněno. Banka však i přesto provede příkaz klienta k úhradě, umožní výběr z bankomatu či platbu kartou u obchodníka s uvedeným důsledkem transakce. V takovém případě je to podle mého názoru kromě klienta také banka, kdo porušuje smlouvu. Z úpravy smlouvy o běžném účtu neplyne, že by takový postup byl automaticky možný. Smlouvu o běžném účtu poruší banka, která provede transakci, ačkoliv z ničeho nevyplývá její oprávnění k provedení takové transakce. Finanční prostředky pak může po klientovi vymáhat pouze z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku). To má význam hlavně z hlediska délky promlčecí doby (viz kapitola 7). Stejně jako v případě vzniku debetu popsaného v předchozí kapitole, pokud to nebylo vysloveně sjednáno mezi stranami, nemá banka nárok na úrok z nepovoleného záporného zůstatku na účtu, ale pouze na případný úrok z prodlení v zákonné výši. Jedná se pouze o možnost teoretickou, neboť banka před provedením každé transakce kontroluje aktuální použitelný zůstatek na účtu klienta, a pokud tento není dostatečný, požadovanou transakci neprovede. Stejně tak není možné peníze do debetu vybrat z bankomatu, neboť i bankomaty jsou schopny aktuální použitelný zůstatek ověřit. Pouze v případě, že by se transakce obnovovaly dávkově – tedy např. každou hodinu, bylo by možné do debetu přečerpat, pokud by k výběrům způsobujícím vznik debetu došlo mezi dvěma obnovami aktuálního použitelného zůstatku. Možným způsobem vzniku debetu na účtu je jeho vznik v souvislosti s platbou prostřednictvím platební karty v zahraničí. Transakce je složitá a ne příliš průhledná, neboť v ní vystupuje několik subjektů. Kromě klienta, který použil platební kartu, a obchodníka, který platbu přijal, je to ještě banka obchodníka, karetní společnost a banka klienta – držitele karty. Po platbě je částka, která byla držitelem karty autorizována na účtu, nějakou dobu blokována. Skutečně zúčtovaná částka po konverzi měn však může být vyšší. Je to proto, že při samotné platbě je požadavek na rychlost přepočtu, přepočet je proto zjednodušen oproti samotnému zúčtování. Na zúčtovací zahraniční transakce má vliv především kurz karetní společnosti, zúčtovací měna vydavatele karty u karetní společnosti, zúčtovací měna obchodníka u karetní společnosti a poplatková politika vydavatele karty. Ve stručnosti je možné popsat proces tak, že bance, která kartu vydala, přijdou peníze od karetní společnosti na její zúčtovací účet; karetní společnost si tytéž peníze strhne od banky obchodníka; zúčtovací měna banky, která vydala kartu a zúčtovací měna banky obchodníka, mohou být odlišné. To vše má vliv na výsledný kurz 42 . Ačkoliv platba, která byla blokována, byla kryta dostatečným zůstatkem na účtu, nemusí to tak už být v případě skutečně zaúčtované platby. 42
CHVÁTAL, D. Z. Platba kartou v zahraniční a kurzové rozdíly – teorie. Měšec.cz. [online]. 11.08.2008, [cit. 2009‐03‐02]. Dostupné z: < http://www.mesec.cz/clanky/platba‐kartou‐v‐zahranici‐ a‐kurzove‐rozdily‐teorie/>.
20
Podobně je možné, aby debet na účtu vznikl opravou nesprávně zaúčtované transakce. V takovém případě se jedná o chybu banky a z logiky věci plyne, že by nemělo být možné úročit debetní zůstatek sankčním úrokem ani postupovat jiným způsobem obvyklým při porušení smlouvy. Rozdíl mezi možným vznikem debetu popsaným v kapitole 5. 1 a mezi výše popsaným způsobem vzniku debetu (kapitola 5. 2) je podstatný. Soud se ptá, na základě čeho mohla banka provést příkaz klienta, když ze smlouvy o běžném účtu, jak je upravena zákonem, ani přímo ze smlouvy uzavřené mezi stranami neplyne možnost tímto způsobem postupovat. Pokud však jde o jednání banky předvídané ve smlouvě, situace je jiná. Je to ostatně patrno i z judikátu, který jsem již citovala a který si pro srovnání dovolím použít znovu: „Když je v podmínkách přímo uvedeno, že banka je oprávněna postupovat tímto způsobem, pak se ze strany klienta jedná o porušení Smlouvy o běžném účtu, a nárok je možné z tohoto titulu uplatnit u soudu 43 “.
5. 3
Započtení pohledávky banky
Celkem běžně vzniká nepovolený debet započtením pohledávek banky za klientem na vrub jeho běžného účtu. Jedná se především o poplatky, sankční úroky či úroky z prodlení. Banky většinou neopomenou situaci upravit v obchodních podmínkách a právo takto postupovat si vymíní. Jedná se pak jednoznačně o porušení smlouvy ze strany klienta. V úvahu však připadá i to, že banka, ačkoliv nikde ve smlouvě či v obchodních podmínkách není obsaženo ustanovení o možnosti započíst poplatky a následně i sankční úrok i za cenu vzniku nepovoleného debetu, takovou transakci provede. Pak je to opět banka, kdo porušuje smlouvu, když strhává poplatky a následně i úroky ze záporného zůstatku na vrub účtu klienta. Banka má v tuto chvíli možnost požadovat po dlužníkovi dlužné poplatky, avšak nemůže požadovat úroky ze záporného zůstatku, protože mezi stranami nebylo nikdy sjednáno, že je zde nějaká možnost finanční prostředky do debetu čerpat. Takový úrok by byl buď smluvním úrokem či smluvní pokutou. V obou případech by muselo existovat příslušné ujednání mezi stranami. Banka má nárok pouze na případný úrok z prodlení, pokud je poplatek po splatnosti (více kapitola 4.1).
43
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2005, sp.zn. 29 Odo 1097/2004.
21
5. 4
Přečerpání limitu povoleného čerpání do debetu
Pokud má klient s bankou sjednán dodatek ke smlouvě či samostatnou smlouva o úvěru, která mu umožňuje finanční prostředky čerpat do debetu s určitým limitem, avšak tento limit klient přečerpá, vzniká na jeho účtu debet nepovolený. Opět vyvstává otázka, jak kvalifikovat takovýto vznik nepovoleného debetu. Jestliže byla mezi stranami uzavřena smlouva o úvěru ve výši 5.000 Kč, avšak ve skutečnosti bylo klientem čerpáno např. 5.500 Kč, jedná se o porušení smlouvy ze strany banky, která poskytla více, než měla, či ze strany klienta, který čerpal více, než mohl? Či jsou finanční prostředky takto získané pouhým bezdůvodným obohacení, což má samozřejmě vliv na další, ne zcela bezvýznamné nároky banky? Podle mého názoru se jedná právě o zmíněné bezdůvodné obohacení ze strany klienta, neboť smlouva o úvěru musí obsahovat jako jednu z podstatných náležitostí i určení výše poskytnutých finančních prostředků. Pokud byl sjednán kontokorentní úvěr s limitem 5.000 Kč a banka poskytla klientovi více, poskytla mu finanční prostředky nad limit úvěru bez právního důvodu. K porušení smlouvy dochází na obou stranách. Klient porušil smlouvu když dal příkaz k nekryté transakci, banka smlouvu porušila, když nekrytou transakci provedla. Další možnost vzniku nepovoleného debetu transformací z debetu povoleného je vznik za předpokladu, že klient nevrátí poskytnuté finance ve stanovené době. Například Komerční banka, má svými podmínkami upravenu situaci, kdy klient ve stanovené době od poskytnutí kontokorentního úvěru tento nesplatí (povolený debet je splatný 180. kalendářní den po prvním čerpání). V takovém případě pak z celé sumy debetu povoleného vzniká debet nepovolený.
5. 5
Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky
Specifickým způsobem vzniku nepovoleného debetu na běžném účtu, který však v praxi rozhodně není výjimečný, je stržení finančních prostředků do nepovoleného debetu na základě exekučního řízení vedeného proti klientovi. Jde o postup podle § 303 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“). Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích se sice přímo nezabývá předestřeným případem, ale je možné z něj podstatné dovodit. Jednalo se zde o spor mezi bankou a družstvem o rozsah povinnosti banky podle § 303 a následujících občanského soudního řádu. Dle uvedeného rozsudku se postižení se vztahuje na částky, které jsou na účtu povinného nejen v době, kdy bylo bance doručeno nařízení výkonu rozhodnutí a které dojdou na účet do dne, kdy banka obdrží vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, ale lze je 22
vztáhnout i na částky došlé později, než bude vymáhaná pohledávka uspokojena, pokud nedošlo po právní moci usnesení ke zrušení účtu 44 . Ve chvíli, kdy bance dojde usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jsou finanční prostředky blokovány a klient nemá možnost s nimi disponovat. Podle ust. § 304 odst. 1 soud přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení doručeno, z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení, a ani jinak s nimi nenakládal. Banka však dále na vrub účtu započítává minimálně poplatky za vedení účtu 45 . Ve chvíli, kdy bance dojde vyrozumění o nabytí právní moci usnesení, stav účtu už zdaleka není takový, jaký byl v době doručení usnesení. Banka je však v souladu s ust. § 306 občanského soudního řádu povinna odvést částku v té výši, v jaké byla v okamžiku doručení usnesení. Pokud byl na účtu klienta malý zůstatek, který byl zcela nebo zčásti pohlcen poplatky, vzniká na účtu nepovolený debet. Nemám pochyby o povinnosti klienta debet na účtu uhradit. Částka stržená exekutorem byla bez vší pochyby započtena na vrub účtu klienta. Sporné je pouze to, zda má banka právo započítávat na vrub účtu poplatky a následně ze vzniku záporného zůstatku na účtu vyvozovat důsledky plynoucí z porušení smlouvy, když klient sám se aktivně v žádném případě na vzniku nepovoleného debetu nepodílel, svým jednáním smlouvu neporušil. Nejvyšší soud dosud nebyl nucen s podobným případem se vypořádat. K dispozici mám pouze rozhodnutí soudu okresního, který v daném případě shledal žalobu banky o zaplacení částky vzniklé jako nepovolený debet na běžném účtu nedůvodnou. Klient banky neměl sjednánu možnost čerpat finanční prostředky do debetu a v okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce byl na jeho účtu kladný zůstatek. Následně banka účet zablokovala, strhávala pouze poplatky a po doručení o vyrozumění o právní moci předmětného usnesení převedla na účet exekutora finanční prostředky, které na účtu byly v okamžiku dojití usnesení. Takto se klient dostal do debetu. Soud v odůvodnění uvedl: „částka, kterou se žalobkyně (banka) dožaduje zaplatit, není ve skutečnosti pohledávkou banky za žalovaným (klient), neboť nevznikla v důsledku dispozice žalovaného s penězi na účtu“. Dle názoru okresního soudu zde naopak šlo o protiprávní jednání banky. Podle soudu by bylo třeba věc posuzovat stejně, pokud by mezi stranami kontokorent sjednán byl. Banka by ani v takovém případě nebyla oprávněna provádět exekuci do záporného zůstatku. Soud takové jednání charakterizoval dokonce jako „charitativní činnost banky, která na 44
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.06.1994, sp.zn. 7 Co 866/94.
45
Toto se netýká například České spořitelny, která sobě samé postup v uvedeném smyslu zakazuje. Více kapitola 4. 1 Česká spořitelna, a.s.
23
sebe dobrovolně přenáší exekučně vymáhanou povinnost, tj. pohledávku žalovaného, s plným rizikem nejistoty navrácení takto poskytnutých prostředků“. S tímto názorem soudu nesouhlasím. Ať banka poplatky z účtu strhne či ne, vždy se bude jednat o její pohledávku za klientem. Nezáleží na tom, zda je pohledávka vedena na účtu či zda je pouze kdesi evidován nedoplatek na poplatcích. Souhlasím však s tím, že by neměly být požadovány jakékoliv sankční úroky, úroky z prodlení či jiné poplatky obvykle spojené s porušením smlouvy, neboť klient svým jednáním smlouvu neporušil. Vznik uvedené situace je, zdá se, více či méně minulostí s účinností novely občanského soudního řádu k 1. listopadu 2009. Nově vtělené ustanovení § 304b občanského soudního řádu totiž dává povinnému možnost nakládat s finančními prostředky na svém účtu až do výše dvojnásobku životního minima 46 . Otázkou je, zda ustanovení předpokládá, že o částku musí povinná osoba požádat, či nikoliv. Pokud má mít uvedené ustanovení ten následek, že finanční prostředky až do dvojnásobku životního minima nemohou být na běžném účtu po dojití usnesení vůbec blokovány a po nabytí právní moci strženy exekutorem, je tento způsob vzniku nepovoleného debetu bezpředmětný. Postup podle §304b občanského soudního řádu je však již od prvních chvil nejednotný 47 . Až delší praxe ukáže, co nové ustanovení ve skutečnosti pro zúčastněné subjekty znamená. Není však výjimkou, aby jeden klient měl několik běžných účtů, případně více účtů u více bankovních institucí. Pak musí mít přístup k dvojnásobku životního minima pouze na jednom z účtů a popsaný vznik nepovoleného debetu je stále aktuální. Jisté je to, že exekuce proti klientovi banky, která je pro banku jednak ukazatelem situace klienta, především však pro banku znamená agendu navíc, se tímto ustanovením stane pro banku ještě méně příjemnou, neboť agenda navíc ještě přibude. Kromě toho znamená exekuce vedená proti klientovi také riziko jeho platební neschopnosti, a proto v obchodních podmínkách většinou nechybí ustanovení upravující možnost banky odstoupit od smlouvy v případě, že se banka nějakým způsobem o exekučním řízení klienta na straně povinné dozví. To, že se o nařízení exekuce většinou dozví, vyplývá z toho, že jedním z prvních úkonů exekutora je obeslání bankovních institucí s dotazem, zda nevedou povinné osobě účet. Někdy se stane i to, že banka obdrží usnesení o nařízení exekuce přikázáním pohledávky, což je pro ni impulsem k odstoupení od smlouvy a zrušení účtu, který byl veden pro klienta. Pořád však trvá povinnost banky po vyrozumění o nabytí 46
Životní minimum je stanoveno v zákoně č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. 47
TUNKL, M. Nezabavitelná částka a exekuce bankovního účtu. Komorní listy [online]. Brno : Exekutorská komora České republiky, vydáno prosinec 2009 [cit. 2010‐02‐02]. Dostupné z: .
24
právní moci usnesení převést příslušný obnos exekutorovi. Mezi tím, kdy banka obdrží usnesení a mezi chvílí, kdy je účet zrušen, většinou uplyne alespoň jeden měsíc a za tento měsíc jsou pak strženy poplatky. Na účtu je tak menší kladný zůstatek, než bude následně převeden exekutorovi. Účet, ačkoliv by mělo dojít k jeho zrušení, existuje i nadále, avšak pouze pro účely exekuce. Pouze se čeká na právní moc usnesení, aby mohly být převedeny finanční prostředky na exekuci. V tomto mezidobí dlužník nemá žádnou možnost ovlivnit, co se s jeho účtem děje. Nemá dokonce ani možnost vložit na účet finanční prostředky, které by vzniku debetu na účtu po stržení exekvované částky zabránily. V podstatě dochází k absurdní situaci, kdy debet na běžném účtu vzniká až po jeho zrušení. Existují okresní soudy, které nemají problém přiznat nárok bance, naopak jsou i takové, které žaloby rázně zamítají s odkazem na to, že dlužník neměl možnost vznik debetu na účtu ovlivnit. Jisté však je, že pohledávka banky za klientem existuje, nehledě na to, zda je vedena na běžném účtu či jinde.
25
6.
Následky porušení smlouvy vznikem nepovoleného debetu
Ačkoliv jsou následky porušení smlouvy v režimu obchodního zákoníku upraveny zákonem, jedná se o oblast, kterou banky obvykle upravují podrobněji obchodními podmínkami či smlouvou samotnou. Pokud na běžném účtu klienta banky vznikne nepovolený debet, jde z pohledu banky v každém případě o porušení smlouvy či obchodních podmínek ze strany klienta. Následky jsou upraveny dosti obšírně, neboť je v zájmu banky, aby byla v případě vzniku takové situace dobře chráněna. Nejčastějším následkem je odstoupení od smlouvy nebo její vypovězení, požadavek okamžitého splacení celé dlužné částky, započtení prostředků na jiných účtech klienta, vedených touž bankou, hrazení debetních úrok, úroků z prodlení a smluvních pokut či jednostranné zvýšení úrokové sazby. Problematická je z pohledu banky situace, kdy klient uzavírá smlouvu o běžném účtu jako nepodnikatel ve smyslu § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Toto „změkčující ustanovení 48 “ může působit interpretační potíže. V první řadě je třeba zkoumat, zda má být uplatněno pouze pokud je jedna ze stran spotřebitel (užší výklad) nebo zda toto ustanovení použít i pokud strana není nutně spotřebitel, ale nejedná se ani o podnikatele 49 . V praxi se spíše uplatňuje výklad užší, tedy ochrana má směřovat pouze k spotřebiteli, nikoliv k nepodnikateli obecně, avšak jsou i zastánci názoru opačného 50 . Například v rozsudku sp. zn. 32 Odo 873/2006 Nejvyšší soud dospěl k tomu, že za nepodnikatele je třeba považovat státní nemocnici – příspěvkovou organizaci, pokud závazkový vztah neuzavírá za účelem řádného naplňování svého poslání 51 . Já osobně se přikláním k užšímu výkladu, neboť právě ze zmíněného rozsudku zcela jasně plyne, že, ač je subjekt z právního hlediska nepodnikatel, fakticky může mít postavení silnější strany, která ochranu nepotřebuje. V případě, že ochrana směřuje pouze ke spotřebiteli, tento rozpor by nastat neměl. Přesto budu dále používat pojem nepodnikatel, pro zachování terminologie obchodního zákoníku. Další potíže může působit i interpretace slovního spojení: „odpovědnost za porušení“, neboť v § 262/4 obchodního zákoníku je uvedeno, že „smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského 48
BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. aj. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. BECK, 2007. s. 29. 49
Podrobněji k tomuto: BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. aj. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. BECK, 2007. s. 29.
50
Např.: ELIÁŠ, K., DVOŘÁK, T. Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 4. vyd. Praha : Linde Praha a.s., 2004, str. 550 – 551.
51
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006.
26
zákoníku“. Banky ve svých obchodních podmínkách obvykle na ochranu slabší strany neberou ohled a ta pak přichází na řadu až ve fázi soudního řízení. Velice často však bývá případný spor rozhodnut ve zkráceném řízení platebním rozkazem a není prostor pro to, zabývat se nárokem zevrubně. Z pohledu práva má význam to, který z následků porušení smluvního vztahu je „odpovědnostním závazkem“ ve smyslu ust. § 262 odst. 4 obchodního zákona a kde má přednost před úpravou v zákoníku obchodním úprava v zákoníku občanském. Odpovědnostní závazky teorie rozlišuje na odpovědnost za vady, odpovědnost za prodlení a odpovědnost za škodu 52 . V případě smlouvy o běžném účtu z povahy věci připadá v úvahu pouze odpovědnost v případě prodlení a smluvní pokuta. Jednotlivé následky porušení smlouvy následně podrobně rozeberu, a to právě i z hlediska případné ochrany spotřebitele či nepodnikatele v souladu s ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku.
6. 1
Sankční úrok
Jedním z důsledků vzniku nepovoleného debetu na účtu klienta je to, že banka začne záporný zůstatek na předmětném účtu úročit sankčním úrokem. Každý měsíc debet na běžném účtu narůstá, neboť na vrub účtu je započítáván sankční úrok. Není výjimkou, že debet na účtu je složen pouze z poplatků, které byly započteny na vrub účtu a z úroků, kterými je záporný zůstatek úročen. Dále může banka postupovat tak, že smlouvu o běžném účtu vypoví a požaduje okamžitě uhradit celou částku v nepovoleném debetu. Výjimkou není ani požadavek na hrazení úroku z prodlení od chvíle vypovězení smlouvy. Dochází tak k situaci, kdy je bankou požadován úrok z nepovoleného debetu, který je zahrnut v samotném nepovoleném debetu, neboť byl započten na vrub účtu, a dále úrok z prodlení - i z úroku. Vzhledem k dispozitivnosti úpravy není problém, pokud je ve smlouvě či obchodních podmínkách sjednáno, že klient je povinen hradit úrok z nepovoleného debetu. Z právního hlediska by zřejmě v úvahu přicházelo kvalifikovat jej jako úrok z úvěru. To zejména tehdy, když debet nepovolený vznikl transformací z debetu povoleného, jak je popsáno v kapitole 5. 4. Mám však za to, že i v tomto případě, a zejména pak v ostatních případech, plní úrok z nepovoleného debetu funkci zajišťovací a má na něj být nahlíženo jako na smluvní pokutu. Právní úprava smluvní pokuty je obsažena v ust. § 544 a 545 občanského zákoníku a to i pro obchodněprávní vztahy. V občanském zákoníku je obsažena úprava základní, zatímco v zákoníku obchodním v § 300 až 302 se nalézají některá 52
BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. aj. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. BECK, 2007. s. 89.
27
odchylná ustanovení, jež platí pouze pro obchodněprávní vztahy. Z nich kogentní je § 301 týkající se moderačního práva soudu. Zaplacení smluvní pokuty, není-li sjednáno jinak, se nedotýká jiných právních následků spojených s porušením smluvní pokutou zajištěné povinnosti, zejména povinnosti uhradit smluvní pokutu, úrok z prodlení a podobně 53 . Funkcí smluvní pokuty je zajištění povinnosti pro případ, že tato nebude splněna a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Smluvní pokutu lze sjednat i konkrétní peněžitou částkou za každý den prodlení 54 . Stejně tak lze sjednat smluvní pokutu pro případ prodlení a to i přes požadavek určitosti ujednání o smluvní pokutě 55 .
6. 1. 1 zákoníku
Sankční úrok v režimu občanského a obchodního
Pokud uzavírá smlouvu o běžném účtu nepodnikatel, je na místě otázka, zda lze sankční úrok spojovat s odpovědností za porušení ve smyslu ust. §262 odst. 4 obchodního zákoníku a zda je tedy třeba aplikovat úpravu v zákoníku občanském. Domnívám se, že tomu tak je, neboť povinnost hradit sankční úrok je jednoznačně sekundární povinností při nesplnění povinnosti primární, čímž je podstata odpovědnostního závazku naplněna 56 . Potom je třeba poukázat na odlišnosti úpravy v zákoníku obchodním a občanském. Je možné konstatovat, že jsou tři zásadní rozdíly. Za prvé jde o okolnosti vylučující odpovědnost, které v režimu občanského zákoníku mají za následek to, že povinnost uhradit smluvní pokutu nevzniká. V praxi by dlužník takovou okolnost těžko prokazoval. Vyloučené to však není. V obou zákonech, tj. jak v zákoníku občanském, tak i v zákoníku obchodním je ustanovení formulováno jako dispozitivní, je tak možné se od něj odchýlit. Za druhé jde o moderační právo soudu (§ 301 obchodního zákoníku), které se uplatní pouze v režimu zákoníku obchodního. Z rozhodovací praxe není zcela jasné,
53
HUŠEK, J. K některým otázkám moderačního oprávnění soudu a práva na smluvní pokutu v případě promlčení jistoty. Obchodní právo. 2009, roč. 18, č. 2, s. 2. ISSN‐ 1210‐8278. 54
ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. aj. Obchodní zákoník. 12. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2009. s. 670 – 671. 55
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.01.1999, sp.zn. 29 Cdo 2495/98.
56
Stejný názor vyjadřují např.: HORÁK, P., HROMADA, M. v článku Opravdu si nemohou nepodnikatel a podnikatel platně smluvit úrok z prodlení jiný než podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.? Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 23. s. 829 – 837. ISSN‐ 1210‐6410.
28
zda pro využití moderačního práva je či není třeba návrh účastníka 57 . Občanský zákoník nedává soudu právo nepřiměřeně vysokou pokutu snížit. Ustanovení obchodního zákoníku zde použít nelze. Není však vyloučeno, aby soud došel k tomu, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy a ujednání o ní je proto neplatné (§39 občanského zákoníku) 58 . Další odchylka tkví v tom, že v případě odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku zaniká smlouva od počátku (ex tunc), a tudíž lze uvažovat také o zániku smluvní pokuty 59 . V režimu obchodního zákoníku platí ust. § 344 a násl. dle kterých se odstoupení od smlouvy nedotýká povinnosti uhradit škodu. K tomuto problému se blíže vyjádřím v kapitole 6. 4.
6. 1. 2
Úrok z prodlení vs. úrok jako smluvní pokuta
Otázkou také je, zda lze požadovat sankční úrok (smluvní pokutu) vedle úroku z prodlení, neboť oba dva nároky jsou snadno zaměnitelné. Rozdíl mezi úrokem - smluvní pokutou a úrokem z prodlení je především ten, že úrok z prodlení je sankcí stanovenou zákonem, kdežto ze zákona nikdy nevzniká nárok na smluvní pokutu. Smluvní pokuta na rozdíl od úroku z prodlení není považována za příslušenství pohledávky (§ 121 občanského zákoníku). Na rozdíl od smluvní pokuty úrok z prodlení zásadně nevylučuje nárok na náhradu škody, ale v obchodněprávních vztazích se na náhradu škody pouze započítává 60 . Rozdíl je také v počátku běhu promlčecí doby 61 . Podle judikatury ani podle odborné literatury není protiprávní požadavek k hrazení úroku z prodlení vedle požadavku hradit úrok jako smluvní pokutu 62 . 57
Rozsudek Vrchního soudu ze dne 13.09.2007, sp.zn. 12 Cmo 98/2007 značí, že návrh strany třeba je, naopak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10.01.2008, sp.zn. 32 Cdo 3853/2007 vyjádřil přesvědčení, že soud má využití moderačního práva zvážit i bez návrhu.
58
Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2005, sp.zn. 32 Odo 1022/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2007, sp.zn. 26 Odo 371/2006. 59
Opačný názor dovodil Nejvyšší soudu ve svém rozsudku ze dne 25.03.2003, sp.zn. 33 Odo 131/2003, kde odůvodnil trvání smluvní pokuty především tím, že porušením smlouvy vznikl mezi smluvními stranami nový ‐ dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený ‐ právní vztah, který již nemá ve vztahu k původnímu zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného smluvního závazku vliv. 60
BEJČEK J., ELIÁŠ K., RABAN P., a kol., Kurs obchodního práva: Obchodní závazky, 3. vyd. Praha : C. H. BECK, 2003, s. 103. 61
Viz. kapitola 7. 2 Počátek běhu promlčecí doby
62
Například: BEJČEK J., ELIÁŠ K., RABAN P., a kol., Kurs obchodního práva: Obchodní závazky, 3. vyd. Praha : C. H. BECK, 2003, s. 103.
29
6. 2
Úrok z prodlení
Prodlení je upraveno jak v zákoníku občanském, konkrétně v § 517 a násl., tak i v zákoníku obchodním, v § 365 a násl. Úprava v zákoníku obchodním je na občanskoprávní úpravě nezávislá. Kogentní je ustanovení § 365 a § 369a. Úrok z prodlení je trestem za to, že si jedna strana bez svolení partnera čerpá na jeho úkor vynucený úvěr; proto vzniká věřiteli nárok na tento úrok podpůrně ze zákona a dá se použít jen při prodlení dlužníka s placením peněžité pohledávky 63 . Podle § 121 občanského zákoníku je třeba úrok z prodlení, stejně jako úrok, poplatek z prodlení a náklady spojené s uplatněním považovat za příslušenstvím pohledávky.
6. 2. 1
Úrok z prodlení z úroků
Požadavek banky, aby klient hradil úrok z prodlení z úroků, je jedním z nejvíce problematických bodů spojených s nepovoleným debetem na běžném účtu. Netýká se jen debetu nepovoleného, ale i debetu povoleného a obecně úvěrů. Částka v debetu je každý měsíc úročena úrokem z povoleného či nepovoleného debetu, který je započten na vrub účtu a stává se součástí samotného, další měsíc takto znovu úročeného debetu; po odstoupení od smlouvy je požadován i úrok z prodlení. Banka požaduje úrok z úroku. Jev je označován jako tzv. anatocismus. Již římským právem byl zapovězen 64 a ani v českém právu nebylo historicky možné úrok z úroku požadovat 65 . Nejvyšší soud se problematikou anatocismu zabýval v několika rozhodnutích, přičemž zásadní význam měl po dlouhou dobu rozsudek sp.zn. 35 Odo 101/2002 66 . Nejvyšší soud zde dovodil: „tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny). Právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak věřitel nemá proto, že ani občanský ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají. Jinak řečeno, ani obchodní, ani občanský zákoník nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky“. 63
BEJČEK. J., Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení, Časopis pro právní vědu a praxi, 1993, roč. 1, č. 1, str. 31. ISSN‐1210‐9126. 64
KINCL, J., URFUS, V. Římské právo. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Panorama, 1990. s. 279‐280.
65
SEDLÁČEK, J. Obligační právo, 2. vyd. Brno : Československý akademický spolek Právník, 1933, s. 94‐97. 66
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2004, sp.zn. 35 Odo 101/2002.
30
A dále: „Rozumí-li se pohledávkou ve smyslu úpravy obsažené v ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku jistina (plnění z hlavního peněžitého závazku), pak ovšem nemůže nárok na příslušenství z příslušenství pohledávky plynout ani z dikce ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku; úsudek, že lze přiznat úrok z prodlení nebo poplatek z prodlení z příslušenství pohledávky, odůvodněný toliko úpravou obsaženou v posledně označeném ustanovení, by totiž bez vazby na ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku vedl k absurdnímu závěru, že takto přiznané příslušenství z jistiny již není příslušenstvím pohledávky, nýbrž nově vzniklou samostatnou pohledávkou. Úprava obsažená v § 517 odst. 2 občanského zákoníku coby úprava obecná ve vztahu ke všem občanskoprávním závazkům – pojmenovává druh příslušenství, které lze při prodlení s plněním peněžitého dluhu (s plněním hlavního peněžitého závazku)požadovat vedle jistiny, v případech, kdy zákon o kvalitě příslušenství mlčí (nestanoví-li zákon, že dlužník je povinen platit poplatek z prodlení, má věřitel právo požadovat úrok z prodlení)“. Na závěr odůvodnění však soud uvedl větu, která po dlouho dobu určovala rozhodovací praxi soudů: „Tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se (typově např. v mezích smlouvy o úvěru –), že sjednané úroky se stanou součástí jistiny, že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles) a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení. Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že se takto opět úročí pouze jistina a nikoli příslušenství pohledávky“. Znamená to, že problémům, které sebou především v případě soudního vymáhání nepovoleného debetu přináší požadavek na placení úroku z prodlení z úroků, by se bylo možné vyhnout jednoduchým ustanovením smlouvy či obchodních podmínek a to například ve znění: „strany se dohodly, že v případě vzniku nepovoleného debetu, je tento úročen úrokem ve stanovené výši. Úrok přirůstá k jistině“. Na druhou stranu v případě podání žaloby o zaplacení by pak bylo třeba uhradit soudní poplatek z celé takto stanovené výše jistiny. Aby soud úroky z prodlení z úroků přiznal, bylo třeba mít sjednáno přirůstaní úroku k jistině. Většinou však banky úroky, stejně jako poplatky započítávají na vrub účtu, ačkoliv výslovně sjednáno není, že úroky k jistině přirůstají. Soud má pak prostor požadavek na zaplacení úroku z prodlení z celého úroku zamítnout, v odůvodnění odkázat na uvedený judikát Nejvyššího soudu a jednoduše uvést: „mezi stranami nebylo sjednáno, že úrok přirůstá k jistině“. Ačkoliv i dnes se soudy mnohdy spokojí s tím, že mezi stranami je smluvně sjednáno přirůstání k jistině proto, aby úrok z prodlení v případě sporu přiznaly, výše uvedený judikát byl překonán usnesením Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 689/2006. V tomto rozhodnutí došel Nejvyšší soud k závěru, že: „smluvní ujednání o placení
31
úroků z prodlení ze smluvených úroků je ve smyslu § 39 občanského zákoníku neplatné pro rozpor se zákonem“ 67 . Rozhodnutí je možné vyložit tak, že nelze sjednat přirůstání úroků k jistině a následně úročit celou částku, avšak je možno dovodit i to, že v případě, kdy je sjednáno přirůstání úroků k jistině, nejedná se pak o úročení úroků, ale pouze jistiny. K tomu přispívá i skutečnost, že v případě, kdy je podána žaloba, soudní poplatek je hrazen z hodnoty jistiny včetně přirostlých úroků. S jistinou vzniklou tímto způsobem je tak třeba nadále zacházet pouze a jen jako s jistinou. Nesouhlasím s tím, že není možné požadovat úrok z prodlení z úroku. V první řadě je třeba odkázat na zásadu smluvní svobody a dispozitivnost úpravy závazkových vztahů v obchodním právu, kde by mělo být stranám umožněno smluvně si placení úroků z prodlení upravit. Navíc, pokud by byla situace stejná, avšak stranami sporu by byly strany kupní smlouvy, nikdo by nepochyboval o povinnosti kupujícího uhradit úrok z prodlení v případě svého prodlení s úhradou kupní ceny. Proč by tedy mělo být jiné postavení banky, když cenou peněz je zde právě úrok. Pokud není uhrazen řádně a včas, vzniká bance nárok na úrok z prodlení. Podobně argumentuje například i prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.: „Jestli existuje nějaká dlužná částka, je ekonomickým smyslem úroků z prodlení, že vyjadřují cenu peněz, které mi dlužník dluží. Jestli má ta peněžní částka podobu jistiny nebo úroků z prodlení, příp. přídavné částky narostlé nad tu základní jistinu, je z hlediska ceny peněz lhostejné. Dlužník mi dluží jednak jistinu, např. 1 milion Kč, pak mi dluží úrok 100.000,- Kč a těch 100.000,- Kč má přece taky nějakou cenu – i ty si musím opatřit na volném finančním trhu, což mě bude stát úroky, které chci teď zpátky. 68 “ Ačkoliv Nejvyšší soud dovodil, že nelze požadovat úrok z prodlení z úroku, není zcela jednoznačné, zda lze požadovat úrok z prodlení z úroku sankčního, tedy ze smluvní pokuty. Ačkoliv v praxi soudy nerozlišují, zda je považován úrok z prodlení z úroku, či ze sankčního úroku (a zjednodušují si věc argumentací, že zkrátka nelze požadovat úrok z úroku), z některých judikátů Nejvyššího soudu plyne, že úrok z prodlení ze smluvní pokuty v zásadě lze přiznat 69 .
67
Usnesení Nejvyššího sodu ze dne 30.08.2006, sp.zn. 29 Odo 689/2006.
68
BEJČEK, J. IN: LASÁK J., Záznam z 3. odborného symposia Nejvyššího soudu ČR. Jiné právo [online]. vydáno 06.01.2010 [2010‐02‐02]. Dostupné z: . Dále argumentace pokračuje: „Osobně se domnívám, že ty argumenty ohledně anatocismu, které zde byly ve středověku nebo dřív teologicky zdůvodněny, v dnešním prostředí z hlediska ekonomického neobstojí. Vadný je argument, že ObchZ ani ObčZ tuto možnost nepřiznávají. Pak mi to celé připadne trošku „veřejnoprávní,“ protože soukromoprávní předpis nemusí přiznávat právo, naopak musí zakazovat, pokud nechce, aby bylo vykonáno“. 69
např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27.03.2003, sp.zn. 33 0do 105/2003.
32
6. 2. 2
Rozpor s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem
Pokud se chce klient banky ve fázi vymáhání pohledávky vyhnout placení sankčních úroků či úroků z prodlení, první co namítá, je rozpor jejich výše s dobrými mravy. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by soud takovou námitku uznal jako důvodnou, ačkoliv stávající judikatura k tomu jistý prostor dává. Úroková sazba České spořitelny v případě vzniku nepovoleného debetního zůstatku je u sporožirových účtů 25 % ročně, tj. 2,083 % měsíčně 70 . V Oznámení České spořitelny o úrokových sazbách pro komerční klienty (účinné od 31.10.2009) je dále uvedeno, že v případě nepovoleného překročení limitu kontokorentního úvěru je vedle sjednané úrokové sazby účtován úrok z prodlení ve výši 11 % ročně 71 . Oznámení Komerční banky ze dne 16. 10. 2009, kterým se stanoví úrokové sazby vkladů a úvěrů v českých korunách s platností od 19.10.2009, uvádí pro všechny své produkty sazbu nepovoleného debetu ve výši 25 % ročně 72 . Dále je stanovena sazba úroku z prodlení, též 25 % ročně. Československá obchodní banka nazývá úrok z nepovoleného debetu debetní úrokovou sazbou a účtuje ji ve výši 30 % ročně. Dále stanoví úrok z prodlení ve výši 15 % ročně pro účty občanů 73 a ve výši 20 % ročně pro účty podnikatelů a právnických osob 74 . Z uvedených příkladů úrokových sazeb plyne, že jak úrok z prodlení, tak ani úrok z nepovoleného debetu nepřevyšují sazbu 30 % ročně. Judikatura se otázkou výše úroků z prodlení z hlediska dobrých mravů zabývala mnohokrát. Shrneme-li podstatné, je vždy prvořadé posouzení konkrétních okolností případu. Není možné paušalizovat, jaká sazba sankčního úroku či úroku z prodlení je ještě v pořádku a kde začíná rozpor s dobrými mravy. Je důležité zabývat se důvody, které vedly ke sjednání úroku a důvody, které vedly k nesplnění povinnosti. 70
Česká spořitelna, a.s.: Úrokové sazby – Sporožirové účty. [online]. 01.09.2009. [cit. 2010‐02‐03]. Dostupný z: . 71
Oznámení České spořitelny, a.s. o úrokových sazbách pro komerční klienty [online]. Česká spořitelna, a.s., účinnost od 01.01.2010 [cit. 2010‐02‐03]. Dostupný z: .
72
Oznámení Komerční banky, a. s., ze dne 16. 10. 2009, kterým se stanoví úrokové sazby vkladů a úvěrů v českých korunách s platností od 19. 10. 2009. [online]. 2009. [cit. 2009‐13‐12]. Dostupný z: .
73
Československá obchodní banka, a.s.: Úrokové sazby – korunové účty občané. [online]. 01.12.2009. [cit. 2009‐12‐12]. Dostupný z: . 74
Československá obchodní banka, a.s.: Úrokové sazby – korunové účty podnikatelé a právnické osoby. [online]. 01.12.2009. [cit. 2009‐12‐12]. Dostupný z: .
33
Judikatura například dovodila, že není možné usuzovat na rozpor s dobrými mravy pouze po porovnání smluvené sazby se sazbou zákonnou 75 . Porušení zásad poctivého styku nelze obecně pro všechny případy posuzovat ani s ohledem na nepoměr sjednaného úroku a hodnotu zajišťovaného závazku 76 . Nejvyšší soud také vyložil, že ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že vzhledem k charakteru ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku jako právní normy je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro jeho použití, učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu 77 . V rozsudku z 27. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, pak Nejvyšší soud uzavřel (ve věci, kde byl úrok z prodlení smluven ve výši 1 % z dlužné částky denně), že při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 ObčZ, nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci 78 . K otázce dobrých mravů ve vztahu k výši úroků z prodlení se nedávno vyjádřil i Ústavní soud. Již z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu plyne, že za „dobré mravy“ je třeba považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti. Je pravidlem, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy - v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Ústavní soud potvrdil úvahy Nejvyššího soudu o tom, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno 75
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.03.2009, sp.zn. 23 Cdo 1458/2007.
76
Nejvyšší soud to vyložil již v rozsudku ze dne 30. 07. 1997, sp. zn. III. Odon 20/96.
77
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002.
78
Autor neuveden. Úrok z prodlení a dobré mravy. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. 1999‐2010, [2009‐10‐02]. Dostupné z: . ISSN 1213‐189X.
34
zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Avšak ne tehdy, pokud sama výše těchto úroků má spíše než motivační charakter, charakter šikanózní. V tomto konkrétním případě Ústavní soud shledal, že částka, kterou je povinen platit subjekt, jenž se dostane do prodlení, odpovídající úroku 182 % ročně, je již očividně za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. 79
6. 2. 3
Výše úroku z prodlení ve vztahu k nepodnikateli
Odbornou veřejností diskutovanou otázkou je i to, zda je možné v případě, kdy smlouvu o běžném účtu, případně smlouvu o úvěru, uzavře nepodnikatel, sjednat sazbu úroku z prodlení odlišně od sazby zákonné. Opět je třeba nejprve vyřešit, zda v případě vzniku povinnosti hradit úrok z prodlení jde o odpovědnost ve smyslu § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Domnívám se, že odpovědnost za prodlení je jednoznačně možné podřadit pod rozsah vymezený § 262 odst. 4 obchodního zákoníku jako odpovědnost za porušení povinností. V dané oblasti jde o nejtypičtější následek porušení povinnosti. Úpravu úroku z prodlení je pak třeba hledat v zákoníku občanském. Zde je v § 517 odst. 2 odkázáno na prováděcí předpis, kterým se stanoví sazba úroku z prodlení. Je jím nařízení vlády č. 142/1994 sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatků z prodlení. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí 80 . To, že ust.§ 517 občanského zákoníku je ustanovením kogentním, a tudíž se při určování výše úroku z prodlení v jeho režimu není možné od zákonné úpravy odchýlit, dovodil Nejvyšší soud již známým rozsudkem z roku 2005, sp.zn. 33 Odo
79
Nález Ústavního soudu ze dne 07.05.2009, sp.zn. I. ÚS 523/07.
80
K 1.7.2009 byla repo sazba 1, 5 % (úrok z prodlení 8,5 % ročně), k 1.1.2010 je repo sazba ve výši 1% ročně (tj. úrok z prodlení je aktuálně v sazbě 8 % ročně). Situace se má změnit od 1.7.2010 neboť v případě prodlení, které nastane po tomto datu se již nebude výše úroku měnit každé pololetí v závislosti na repo sazbě, ale bude stejná od počátku prodlení do zaplacení . Důvodem k novelizaci stávající úpravy je zpřesnění transpozice směrnice 2000/35/ES.
35
1117/2003 81 . Je však třeba říci, že jeho závěry nejsou v praxi vždy respektovány, ať již samotnými soudy či častěji chováním stran závazkových vztahů 82 . Není nesporné, zda je skutečně možné výkladem dovodit, že ust. § 517 občanského zákoníku je ustanovení kogentní. Například JUDr. Karel Beran, PhD., dovozuje, že kogentnost ustanovení rozhodně neplyne z výkladu gramatického, když kogentnost či dispozitivnost je třeba dovozovat nikoliv z hypotézy právní normy, ale z její dispozice. Ve své argumentaci v odůvodnění zmíněného rozsudku však Nejvyšší soud gramatickým výkladem dovodil kogentnost právě z hypotézy – konkrétně z výrazu stanoví („výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis“) 83 . Ačkoliv i judikatura Nejvyššího soudu 84 jasně ukazuje, že právě v případě úroku z prodlení by ochranářské ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku mělo být aplikováno, setkala jsem se s rozsudkem soudu, byť soudu okresního 85 , který vyslovil ten názor, že v případě, kdy se strana dostane do prodlení s plněním závazku, nejde o vznik odpovědnostního vztahu, ale jedná se o změnu závazku. Soud tudíž neviděl problém v tom, přiznat žalobci (bance) úrok ve výši sjednané (25 % ročně), ačkoliv druhou smluvní stranou zde byl nepodnikatel. S tímto názorem nesouhlasím a jsem jednoznačně přesvědčena o nutnosti aplikovat v případě prodlení, pokud se jedná o nepodnikatele, zákoník občanský v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je sice pravda, že v případě prodlení jde o změnu závazku. Avšak to nevylučuje, aby zároveň vznikl odpovědnostní vztah. Odpovědnostní vztah jednoznačně vzniká. Naopak si nejsem zcela jista kogentností ust. § 517 občanského zákoníku. Pokud banka požaduje nižší úrok než zákonný, soud nemá potřebu striktně se držet zákona a přiznat úrok v zákonné výši. Pokud by ustanovení skutečně kogentní bylo, muselo by být aplikováno i v takovém případě. Absurdní je, že soudy nemají problém přiznat sankční úrok v sazbě mnohonásobně překračující zákonnou sazbu úroků. Pokud se však jedná o úrok z prodlení, obvykle je přiznán jen ve výši zákonné, ačkoliv rozdíl je pouze v označení institutu. Faktický důsledek je naprosto stejný. Není tak zřejmě od věci, 81
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.03.2005, sp.zn. 33 Odo 1117/2003. Nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2008, sp.zn.: 32 Odo 873/2006. 82
Blíže k tomu velice podrobně: HORÁK, P., HROMADA, M. v článku Opravdu si nemohou nepodnikatel a podnikatel platně smluvit úrok z prodlení jiný než podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.? Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 23. s. 829 – 837. ISSN‐ 1210‐6410. 83
BERAN, K. In LASÁK J., Záznam z 3. odborného symposia Nejvyššího soudu ČR. Jiné právo [online]. vydáno 06.01.2010 [2010‐02‐02]. Dostupné z: . 84
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2008, sp.zn. 32 Odo 873/2006.
85
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.08.2009, sp.zn. 20 C 54/2008.
36
aby banka v obchodních podmínkách zaměnila název úrok z prodlení za úrok sankční. Pak je třeba zkoumat, zda by takové jednání nebylo prostým obcházením zákona 86 . Judikatura Nejvyššího soudu naznačuje, že tomu tak není 87 .
6. 3
Sankční poplatek za překročení limitu čerpání
Stejně jako úrok z nepovoleného debetu, charakter smluvní pokuty má i jednorázový poplatek za překročení limitu povoleného čerpání finančních prostředků. Obvykle je účtován v případě vzniku nepovoleného debetu překročením limitu debetu povoleného. Komerční banka jej účtuje ve výši 200 Kč. Jedná se tak o položku, která má mnohdy větší význam, než případný účtovaný úrok z nepovoleného debetu. Opět vyvstává otázka, zda je možné argumentovat rozporem s dobrými mravy či rozporem s poctivým obchodním stykem. Je na místě zvážit to, že v případě, kdy klient přečerpá finanční prostředky, byť o několik korun, je mu v tom okamžiku na vrub účtu připsáno několik set korun smluvní pokuty.
6. 4
Jednostranné zvýšení úrokové sazby
Dalším možným důsledkem vzniku nepovoleného debetu na účtu klienta je jednostranné zvýšení úrokové sazby bankou. V úvahu přichází za předpokladu, že nepovolený debet vzniká transformací z debetu povoleného, neboť pokud není žádná možnost čerpání do debetu povolena, není ani potřeba, aby byla sjednána úroková sazba, a tudíž není co zvyšovat. V takovém případě lze hovořit pouze o úrocích jako o smluvní pokutě či o úrocích z prodlení. Situace může být taková, že dlužník má povolen debet s limitem např. 5.000 Kč s úrokovou sazbou 16 % ročně. Tím, že přečerpá povolený limit, začne se celá částka úročit sazbou 30 % ročně. Zda je takový postup v souladu se zákonem, není zcela jasné. Jedním z požadavků, které jsou kladeny na smlouvu o úvěru, v jejíž úpravě je třeba v tomto případě hledat odpovědi, je určitost ujednání o úrocích, přičemž tomuto 86
Více k tomu: ČECH, P. Smluvní pokuta versus úrok z prodlení. Právní rádce. [online] 24.04.2008 [cit. 2010‐01‐29]. Dostupné z: . 87
Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 17.03.2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, ve kterém mimo jiné dovodil kogentnost výše úroků z prodlení v občanskoprávních vztazích, výslovně uzavřel: „Pokud měla dovolatelka v posuzované věci v úmyslu zakotvit ve smlouvě pro případ nikoli včasného vrácení půjčky citelnější sankci, než jakou v neprospěch žalovaného představuje úrok z prodlení v zákonné výši, nic jí nebránilo za tímto účelem využít institutu smluvní pokuty a naplnit tím jeho funkci.“
37
je učiněno za dost i v případě, že je úrok určen odkazem na jiný dokument. Banky vydávají tzv. oznámení o úrokových sazbách 88 , kterými je úroková sazba stanovena, v čemž lze spatřovat jeden z možných způsobů sjednání úrokové sazby (formulace § 709 odst. 2 písm. obchodního zákoníku strany si dohodnou způsob stanovení výše úrokové sazby). Druhým způsobem je stanovení fixní sazby. Pokud je sazba stanovena jako fixní, je možné změnit ji pouze další smlouvou. Z formulace § 709 odst. 2 písm. b) není zcela zřejmé, zda umožňuje, aby bylo ve smlouvě dohodnuto právo banky za trvání smluvního vztahu výši úrokové sazby měnit. Zejména, zda lze dohodnout, že stanovení výše úrokové sazby bude prováděno jednostranným úkonem banky. Zákon blíže nevymezuje, jak má být způsob stanovení výše úrokové sazby ve smlouvě dohodnut a výslovně nijak neomezuje smluvní strany. Lze proto předpokládat, že zásadně je možné smluvní ujednání o možnosti banky za trvání smluvního vztahu určovat jednostranným úkonem konkrétní výši úrokové sazby, považovat za dohodu o způsobu stanovení výše úrokové sazby 89 . Může však být ujednání o takovém určování sazby úroku bez jakéhokoliv omezení? Je třeba vzít v úvahu ustanovení § 269 odst. 3 obchodního zákoníku, podle kterého je dohoda stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku relativně neplatná, pokud obsahuje způsob, který závisí pouze na jedné ze stran. Ve vztahu k nepodnikateli je nutno aplikovat i ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku, které výslovně považuje za nepřípustné ujednání, které dovoluje jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, a to opět pod sankcí relativní neplatnosti. To by se pravděpodobně neuplatnilo, pokud by důvod pro zvýšení úrokové sazby uveden byl. Avšak i pokud důvody pro zvýšení úrokové sazby sjednány jsou, vzhledem k povaze smlouvy (adhezní – formulářová smlouva) lze očekávat, že budou sjednány tak široce, aby banka neměla problém úrokovou sazbu změnit kdykoliv potřebuje. Nelze patrně ani vyloučit, že jednostranné zvýšení úrokové sazby bude posuzováno jako výkon práva odporující zásadám poctivého obchodního styku, a proto nepožívající právní ochrany. Stejně tak nelze vyloučit kvalifikaci ujednání s uvedeným obsahem jako odporující dobrým mravům, a tím jako ujednání absolutně neplatné. Vzhledem k sankčnímu charakteru jednostranného zvýšení úrokové sazby je teoreticky možné považovat úrokovou sazbu nad rámec původní sazby jako smluvní pokutu. Pokud měl klient sjednanou sazbu 10 % ročně z poskytnuté částky a po 88
Např. Oznámení KB, a.s. Oznámení České spořitelny, a.s.
89
ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. aj. Obchodní zákoník. 12. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2009. s. 1232 – 1233.
38
vzniku nepovoleného debetu je úrok počítán v sazbě 18 % ročně, pak je možné rozdíl, tj. 8 % ročně kvalifikovat jako smluvní pokutu (viz kapitola 6. 1).
6. 5
Požadavek okamžitého splacení
Dalším následkem vzniku nepovoleného debetu na běžném účtu je požadavek banky, aby dlužná částka byla okamžitě splacena v celé výši. Požadavek je sporný především pokud dojde ke vzniku debetu nepovoleného přečerpáním debetu povoleného (dále popsané důsledky se vztahujíc pouze k takovému způsobu vzniku nepovoleného debetu, neboť v případě jiného vzniku debetu je požadavek banky předvídatelný a nelze jí takový požadavek vytýkat, ani jej omezovat dále popsanými požadavky). Smluvní vztah se v takovém případě řídí úpravou smlouvy o úvěru. Uplatní se zde ust. § 504 obchodního zákoníku, podle kterého je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán. Ustanovení je však dispozitivní, a není proto v rozporu se zákonem, pokud se strany dohodnou jinak. Domnívám se, že pokud má klient banky povolen debet např. ve výši 20.000 Kč a částku přečerpá o několik korun, požadavek okamžitého splacení není přiměřený a v konkrétním případě jej lze mít za neplatný pro rozpor s dobrými mravy či nepožívající právní ochranu pro rozpor s poctivým obchodním stykem. Dále považuji za sporné, zda lze generální výzvu k uhrazení celé pohledávky v případě vzniku nepovoleného debetu, která je sjednaná v obchodních podmínkách, možné považovat za výzvu k vrácení poskytnutého kontokorentního úvěru. Mám za to, že pokud klient přečerpá prostředky do debetu a banka dle obchodních podmínek požaduje okamžitě vrátit celou částku (která je zčásti v podstatě úvěr řádně sjednaný), musí klienta vždy vyzvat. Pokud by dlužník nebyl řádně vyzván k vrácení úvěru, nebylo by minimálně spravedlivé požadovat uhrazení úroku z prodlení. Nelze automaticky požadovat úrok z prodlení z celé sumy v debetu od okamžiku jeho vzniku, když větší část (např. 10.000 Kč) může být debet povolený a pouze část nepatrná (např. 10 Kč) debet nepovolený, jehož vzniku si navíc nemusí být dlužník za konkrétních okolností ani vědom. Úrok z prodlení je možné požadovat nejdříve od doručení výzvy k zaplacení celé pohledávky. Stejně tak pokud by klient banky nebyl k úhradě vyzván, případná soudní žaloba by byla v části povoleného debetu předčasná. Pokud banka nedokáže, že dlužníka k plnění vyzvala, je zde ještě možnost tvrdit, že žaloba byla kvalifikovanou výzvou v tomto smyslu 90 . Banka přichází pouze o část 90
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.01.2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004.
39
požadovaných úroků z prodlení do podání žaloby. Judikatura totiž ve prospěch věřitele dovodila, že hmotněprávní úkon – písemná výzva dlužníkovi ke splnění splatného závazku, může být obsažena i v žalobě, jíž se věřitel domáhá proti dlužníku zaplacení dlužné částky.
6. 6
Započtení
Například Komerční banka si ve Všeobecných podmínkách vymiňuje souhlas klienta s právem banky započíst jednostranným právním úkonem splatnou peněžitou pohledávku banky za klientem proti jakékoliv peněžité pohledávce klienta za bankou bez ohledu na měnu pohledávky a právní vztah, ze kterého vyplývá. Navíc je banka oprávněna započíst i pohledávky dosud nesplatné, pokud je nelze postihnout výkonem rozhodnutí, jejichž uspokojení se nelze domáhat u soudu nebo které jsou promlčené 91 . Téměř identické ustanovení je obsaženo v obchodních podmínkách Československé obchodní banky a podobně je započtení upraveno také v podmínkách České spořitelny. V praxi tedy, pokud vznikne na běžném účtu klienta debet a klient má u banky veden například ještě účet vkladový, banka je oprávněna finanční prostředky z vkladového účtu jednostranně převést na účet běžný. Započtení je upraveno jak v zákoníku občanském, konkrétně v § 580 a § 581, tak i v zákoníku obchodním, v § 358 a následujících. Úprava v zákoníku obchodním je dispozitivní a je úpravou speciální k úpravě v občanském zákoníku. V tomto případě hovoříme o započtení podle § 580 obchodního zákoníku, dle kterého je k započtení splatných pohledávek stejného druhu potřeba projev vůle jedné strany. Pokud jde o možnost započtení promlčené pohledávky, stanoví § 358 obchodního zákoníku, že započtení nebrání, jestliže je pohledávka promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Pro možnost započtení jednostranným úkonem je rozhodující, že pohledávka nebyla promlčena v době, kdy se pohledávky, u nichž má dojít k započtení a jsou i jinak způsobilé k započtení, setkaly. Jen to, že v době, kdy je učiněn projev směřující k započtení, již u započítávané pohledávky došlo k promlčení, započtení nebrání 92 . K otázce započtení se Nejvyšší soud vyjádřil například v rozsudku ze 14. září 2004 93 . Jednalo se zde o případ opačný, banka započetla svou pohledávku za 91
Všeobecné obchodní podmínky. [online] Komerční banka, a.s. 13.11.2009 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z: . 92
Autor neuveden. Započtení vzájemných pohledávek ‐ dle ust. 580 a 581 ObchZ. ASPI [databáze]. ASPI Student Aspi stav k 11.05.2009 [cit. 2010‐01‐02]. 93
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 09.2004, sp.zn. 29 Odo 206/2005.
40
klientem vzniklou z titulu smlouvy o úvěru proti pohledávce klienta za bankou na běžném účtu. Zajímavé je, že soud v tomto případě shledal soulad se zákonem i v případě takového započtení, které mělo za následek vznik záporného zůstatku na účtu. Záporný zůstatek totiž nepřekročil sjednaný kontokorentní rámec. Otázka je, zda má smysl započtení, pokud se jím pouze mění struktura pohledávek za klientem. Takové započtení - například dlužné splátky úvěru na vrub běžného účtu (pokud je úvěr i běžný účet veden touž bankou), jímž vznikne na běžném účtu debet, může být velice významné tehdy, když je v jeho důsledku částka v debetu úročena vyšším sankčním úrokem. Navíc v důsledku takového postupu má banka namísto jedné pohledávky za klientem pohledávky dvě, z různých titulů, a nic jí pak nebrání vést více soudních řízení. To samozřejmě znamená mnohonásobně navýšené náklady řízení. Je pak na soudu, zda věci usnesením spojí podle § 112 občanského soudního řádu.
6. 7
Odstoupení od smlouvy, výpověď smlouvy
Je více než zřejmé, že v případě vzniku nepovoleného debetu, který značí nesolventnost klienta, potřebuje mít banka možnost od smlouvy o běžném účtu odstoupit, smlouvu vypovědět, zkrátka řečeno smluvní vztah ukončit. Odstoupení od smlouvy je upraveno v obchodním zákoníku v § 344 až 351, přičemž ustanovení § 344, které je kogentní, stanoví, že odstoupit od smlouvy lze pouze v případech, které upravuje smlouva nebo obchodní zákoník. Jinak je úprava odstoupení od smlouvy úpravou dispozitivního charakteru. Dále je stanoveno, že odstoupením smlouva zaniká; zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy; odstoupení se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby obchodního zákoníku, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Odstoupení je upraveno rovněž v zákoníku občanském, ačkoliv méně podrobně, a to v § 48. Od smlouvy je možné odstoupit jen jestliže je to v občanském zákoníku stanoveno nebo mezi stranami dohodnuto. Odstoupením se smlouva ruší od počátku (ex tunc), není-li účastníky či zákonem stanoveno jinak. Odstoupení má zpětný účinek. Pokud na základě smlouvy došlo k plnění, pak právní důvod tohoto plnění dodatečně odpadl a dochází k bezdůvodnému obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku) 94 . Kromě odstoupení od smlouvy v úvahu přichází též výpověď, která je upravena 94
TOMSA, M. Výpověď a odstoupení od smlouvy uzavřené k nepřetržité nebo opakované činnosti v obchodních vztazích. Obchodní právo. 2007, roč. 16, č. 10, s. 2. ISSN‐1210‐8278.
41
v zákoníku obchodním v § 582 a rovněž přímo v rámci úpravy běžného účtu. Na rozdíl od výpovědi má odstoupení od smlouvy spíše charakter sankce. V praxi banky sjednávají podmínky ukončení smlouvy v obchodních podmínkách či přímo ve smlouvě. Všechny tři banky, na něž se ve své práci zaměřuji, upravují v obchodních podmínkách jak odstoupení, tak i výpověď smlouvy. Pokud se jedná o úkon ze strany banky, důvody pro odstoupení či výpověď smlouvy jsou sjednány velice široce a zpravidla splývají situace, za kterých je od smlouvy možné odstoupit a které umožňují smlouvu vypovědět. Česká spořitelna má dle podmínek možnost smlouvu vypovědět bez udání důvodu, od smlouvy pak může odstoupit v případě podstatného porušení povinností. Jako příklad podstatného porušení povinností je uvedeno nepovolené přečerpání finančních prostředků. Československá obchodní banka si vymiňuje v případě výpovědi smlouvy z důvodu vzniku nepovoleného debetu její účinnost ke dni doručení. Zároveň má možnost od smlouvy odstoupit, pokud jsou podstatně porušeny povinnosti. Podobně i Komerční banka upravuje odstoupení od smlouvy v případě závažného porušení povinností. Vypovědět může banka smlouvu bez udání důvodů. K odstoupení od smlouvy v režimu obchodního zákoníku říká judikatura například to, že je-li ve smlouvě odstoupení vázáno na splnění určitých podmínek, např. na dvojí upomínku při prodlení se zaplacením splátek, je nutné tyto podmínky splnit, jinak nemůže mít úkon odstoupení právních účinků 95 . Pro banku nebývá problém dokázat, že smlouva či obchodní podmínky byly předvídaným způsobem porušeny. Ve obchodních podmínkách stanoví jako jeden z důvodů pro odstoupení právě vznik nepovoleného debetu. Z judikatury plyne také to, že právo odstoupit od smlouvy trvá, pouze dokud trvají podmínky ve smlouvě dohodnuté, za kterých je možné odstoupit 96 . V praxi tento výklad například znamená, že v případě vzniku nepovoleného debetu na účtu možnost od smlouvy odstoupit trvá pouze po dobu trvání nepovoleného debetu. Další z judikátů vymezuje odstoupení od smlouvy jako právo účastníka, nikoliv jako jeho povinnost. Jde o právo, které je v zákonné úpravě vázáno na určité podmínky a je chápáno jako výjimečný způsob zániku závazku tam, kde nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly97 . Výklad by však teoreticky mohl ospravedlňovat postup banky, která neodstoupí od smlouvy o běžném účtu, ale stále běžný účet klienta vede, přestože ten je již dávno v debetu, a stále na vrub účtu započítává poplatky za jeho vedení. S takovým postupem jsem se však nikdy nesetkala a ani se nedomnívám, že by přední české banky měly v úmyslu, 95
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.04.1998, sp.zn. 2 Odon 102/97.
96
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.10.1997, sp.zn. 5 Cmo 418/96.
97
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.05.2007, sp.zn.32 Odo 202/2006.
42
tímto způsobem se obohacovat. Zákonná ustanovení jsou v případě, kdy se smlouvu chystá ukončit banka, takřka nepoužitelná. Výjimku by teoreticky mohl tvořit případ, kdy klientem banky je nepodnikatel. Jak bylo již několikrát naznačeno, v § 262 odst. 4 obchodního zákoníku je skryta nástraha. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Podle mého názoru nelze za odpovědnost za porušení případné ukončení smluvního vztahu požadovat. Domnívám se, že v žádném případě nelze v ukončení smluvního vztahu vysledovat nějaký sekundární vztah, který vznikl porušením vztahu primárního. Jedná se jednoznačně o prvek vztahu primárního – jeho ukončení, přičemž mám za to, že v znik, zánik a obsah primárního závazku je třeba, vzhledem k tomu, že jde o typový obchod, posuzovat podle zákoníku obchodního i ve vztahu k nepodnikateli. Je však třeba vzít v úvahu, že by ust. § 262 odst. 4 bylo vykládáno tak široce, že by zahrnovalo i ukončení smluvního vztahu. Okresní soudy právě takto postupují, když jejich argumentace obvykle spočívá v tom, že odstoupení banky od smlouvy o běžném účtu je následkem toho, že klient nedodržel sjednané podmínky, tudíž lez podřadit pod rozsah uvedeného ustanovení a je třeba aplikovat občanský zákoník. Odstoupení od smlouvy v režimu občanského zákoníku má za následek, že smlouva se ruší od počátku (ex tunc). Ačkoliv by klient musel navrátit poskytnuté plnění, neboť jinak by se toto stalo bezdůvodným obohacením, otázkou je, zda by měl za předpokladu aplikace občanského zákoníku povinnost hradit poplatky. Klientovi by vznikla povinnost uhradit je pouze tehdy, když by banka prokázala, že za poplatek mu byla poskytnuta služba (např. zaslána upomínka), avšak opět by se jednalo o bezdůvodné obohacení ze strany klienta, kterému byla služba poskytnuta bez právního důvodu. Nezaniká nárok na smluvní pokutu – sankční úrok, pokud k porušení povinnosti došlo ještě před odstoupením 98 . Z hlediska problematiky uzavírání smluv nepodnikateli je zřejmé, že pokud je využita výpověď smlouvy namísto odstoupení od smlouvy, banka se může vyhnout případným sporům ve smyslu výše popsaného. Účinnost odstoupení od smlouvy či její výpovědi bývá zároveň momentem, od kterého požaduje banka úrok z prodlení, a také momentem, od kterého je (dle mého názoru ne vždy správně, což objasním v kapitole sedmé) počítána promlčecí lhůta.
98
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.06.2003, sp.zn. 33 Odo 131/2003.
43
6. 7. 1
Doručení odstoupení x výpovědi smlouvy
Aby došlo k účinnému odstoupení od smlouvy či jejímu vypovězení, musí se o odstoupení dozvědět druhá strana. Odstoupením od smlouvy smlouva zaniká doručením projevu vůle druhé straně. Stanoví tak ustanovení § 349 obchodního zákoníku. Jde o ustanovení dispozitivní. Stejně tak podle § 715 smlouva o běžném účtu zaniká dnem doručení výpovědi. Výpověď musí být doručena na adresu uvedenou ve smlouvě o běžném účtu. Odmítne-li adresát výpověď převzít nebo nebylo-li možné výpověď doručit, účinky nastávají v den, v němž držitel poštovní licence vrátil výpověď bance. Podobně i banky ve svých podmínkách povětšinou sjednávají tzv. doručení fikcí. Znamená to, že zásilka banky se považuje za doručenou, pokud byla zaslána na adresu korespondenční, a to i v případě, kdy se nedostala do sféry ovládané klientem banky, například odmítl-li zásilku převzít či odstěhoval-li se a banku o změně adresy neinformoval. Banka pak prokazuje, že se o doručení odstoupení do vlastních rukou pokusila a že případně z nějakého důvodu nastala fikce doručení. Problematická je situace, když je výpověď či odstoupení od smlouvy zasláno na adresu, která sice je ve smlouvě uvedena jako adresa korespondenční, avšak mezitím dlužník adresu změnil. Většinou se při soudním řízení dlužník ocitá v důkazní nouzi, neboť těžko prokazuje například telefonát bance, kterým změnu korespondenční adresy nahlásil. Na druhou stranu banka nemá důvod zasílat výpověď či odstoupení na adresu, na které není dlužníka možné zastihnout. Dalším potíže s doručováním listin mohou nastat, když smlouvu uzavřou společně manželé se stejnou korespondenční adresou. Periodické výpisy jsou zasílány na jméno pouze jednoho z manželů a vše takto bez problémů funguje. Stejně tak i výpověď či odstoupení od smlouvy je zaslána pouze jednomu z manželů, čímž se předpokládá, že se tak dostane i do sféry ovládané druhým manželem. Je však možné postupovat tímto způsobem? Banka bude jen těžko prokazovat, že oba dlužníci se s ukončením smlouvy seznámili. K vrácení úvěru (viz kapitola 6.5) bude vyzván pouze jeden z obou manželů. Dokazování samozřejmě záleží na konkrétní situaci, nicméně jistější je, alespoň důležité zásilky, zasílat oběma manželům. Výpověď stejně jako odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon. Pokud se však nepodaří prokázat, že bylo nějakým způsobem sděleno druhé straně, ať již fakticky či za pomoci fikce, nelze považovat odstoupení za perfektní a práva a povinnosti ze smlouvy nemohou zaniknout.
44
7.
Promlčení
Právní úprava promlčení je v obchodních závazkových vztazích komplexně upravena v § 387 a násl. obchodního zákoníku. Vzhledem ke komplexnosti úpravy promlčení nelze ani subsidiárně použít úpravu v zákoníku občanském. Podle úpravy v obchodním zákoníku se promlčují uplynutím promlčecí lhůty stanovené zákonem (§ 391 a násl. obchodního zákoníku) všechna práva z obchodních závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu, kterou strany uzavřely na dobu neurčitou. Ustanovení je kogentní. Promlčecí lhůta je lhůta hmotněprávní, proto je k zachování nároku třeba poslední den doručit žalobu soudu. Sporné opět je, zda je v případě, kdy klient banky uzavřel smlouvu o běžném účtu jako nepodnikatel, nutné aplikovat úpravu promlčení podle zákoníku občanského v souladu s ust. § 262 odst. 4 zákoníku obchodního. Aplikace úpravy občanského zákoníku by pro klienta banky byla nepochybně výhodnější. Přikláním se však k názoru, že promlčení by v žádném případě nemělo být posuzováno podle zákoníku občanského, neboť není možné je posoudit jako odpovědnostní vztah. Souhlasím s argumentací, dle které je odpovědností, o které se hovoří v § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, povinnost sekundární – občanským zákoníkem se má řídit její vznik, obsah a zánik. Promlčení se však vztahuje k právu, nikoliv povinnosti, netýká se ani vzniku povinnosti ani jejího obsahu 99 . Z rozsudku Městského soudu v Praze zaznívá názor opačný 100 . Soud v odůvodnění uvedl: „žalovaný svůj závazek řádně nesplnil, porušil tedy povinnost ze smluvního vztahu a na jeho odpovědnost za toto porušení nutno podle § 262 odst. 4 věta druhá obchodního zákoníku, aplikovat ustanovení občanského zákoníku, včetně úpravy promlčení, týkající se povinnosti splnit peněžitý závazek 101 “. Soud nesprávně vychází z toho, že promlčení se týká povinnosti splnit závazek. Zákon však stanoví jasně, že se promlčuje právo, nikoliv povinnost. Povinnost stále trvá, ačkoliv pouze ve formě tzv. naturální obligace. Promlčení se zde týká práva banky požadovat zaplacení dlužné částky, není důvod pro aplikaci § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. K aplikaci § 262 odst. 4 pro případ promlčení by mohl vést snad pouze teleologický výklad. Účelem ustanovení je ochrana slabší strany a ta má být chráněna 99
HORÁK, P., HROMADA, M. v článku Opravdu si nemohou nepodnikatel a podnikatel platně smluvit úrok z prodlení jiný než podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.? Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 23. s. 829 – 837. ISSN‐ 1210‐6410.
100
Opačný názor vyjadřuje také např. Petra Jelínková v článku: Aplikace ustanovení § 262 obchodního zákoníku ve vztahu k jiným ustanovením. Obchodní právo. 2009, roč. 18, č. 7‐8, str. 16 a násl. která usuzuje, že „promlčení má být posuzováno podle občanského zákoníku, je‐li to pro podnikatele v konkrétní situaci výhodnější“. 101
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 08.10.2009, sp.zn. 20 Co 276/2009.
45
vždy. Na jakýkoliv následek porušení smlouvy ze strany klienta banky by tak bylo nutné občanský zákoník aplikovat.
7. 1
Počátek běhu promlčecí doby
V případě nároků ze závazkových vztahů většinou není problém určit počátek běhu promlčecí doby. Domnívám se, že problém s určením počátku běhu promlčecí doby není ani v případě pohledávky vzniklé jako nepovolené přečerpání účtu. Avšak v mnoha případech je soudem přiznána i pohledávka, která v případě vznesené námitky promlčení, přiznána být nemá, neboť počátek promlčecí doby je určen nesprávně. V souladu s § 391 odst. 1 obchodního zákoníku začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Toto ustanovení je kogentní. Protože dlužník neměl právo čerpat finanční prostředky, které přesto čerpal, měl povinnost vrátit je bance neprodleně. Pokud tak neučinil, mohlo být právo uplatněno den následující u soudu a téhož dne začíná běžet promlčecí doba. Soud však často vyslyší nesprávnou argumentaci banky, která se promlčecí dobu snaží prodloužit. Její běh počítá až od odstoupení od smlouvy či výpovědi smlouvy, případně od výzvy k uhrazení pohledávky, která logicky následuje až nějakou dobu po vzniku nepovoleného debetu. Z výše popsaných důvodů není postup správný. Vezmeme-li v úvahu aplikaci úpravy odstoupení od smlouvy v občanském zákoníku, jedná o bezdůvodné obohacení s dvouletou promlčecí dobou, jejíž počátek se v souladu s § 106 občanského zákoníku v zásadě kryje se vznikem nepovoleného debetu. Podle uvedeného ustanovení běh promlčecí doby začíná v okamžiku, kdy se ten, na jehož úkor k bezdůvodnému obohacení došlo, o tom dozví. Dalším zajímavým momentem je počátek běhu promlčení úroků z prodlení a počátek běhu promlčení případných sankčních úroků jako smluvní pokuty. Zatímco v případě smluvní pokuty dovodil Nejvyšší soud, že věřiteli vzniká každým dnem prodlení nové právo na novou částku smluvní pokuty za tento den, promlčecí doba tak pro každý dílčí nárok běží zvlášť 102 , v případě běhu promlčení u úroků z prodlení se právo na celou částku úroků z prodlení promlčuje od jediného okamžiku, jímž je okamžik prodlení 103 . Opět se tak potvrzuje, že pro banku je výhodnější sjednat úrok sankční – tedy smluvní pokutu, namísto úroku z prodlení. Kromě toho, že se vyhne aplikaci problematického ust. § 517 občanského zákoníku, je ve výhodnější pozici i z hlediska promlčení. 102
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002, sp.zn. 29 Odo 847/2001.
103
Rozsudek Nejvyššího soud ze dne 31.08.2006, sp.zn. 21 Odo 3173/2005.
46
7. 2
Délka promlčecí doby
Podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Přistoupíme-li však na tu možnost, že bylo odstoupeno od smlouvy v režimu občanského zákoníku, protože klient banky uzavřel smlouvu jako nepodnikatel, jedná se ze strany klienta o bezdůvodné obohacení. Protože smlouva o běžném účtu založila mezi stranami obchodní závazkový vztah, právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se dle judikatury promlčuje ve čtyřleté promlčecí době 104 . Protože však byla smlouva uzavřena nepodnikatelem, vracíme se zpět do úpravy v zákoníku občanském a promlčecí doba v případě bezdůvodného obohacení je tak dokonce pouze dva roky.
7. 3
Prodloužení promlčecí doby
Prodloužit promlčecí dobu lze v souladu s § 401 obchodního zákoníku. Jednostranně prodloužit promlčecí dobu může strana, vůči níž se právo promlčuje. V našem případě klient banky. Prodloužit promlčecí dobu lze i opakovaně, pokud celková doba nepřesáhne 10 let. Prodloužení se děje písemným prohlášením. Zákon nehovoří o možnosti prodloužení promlčecí doby ze strany druhé, tedy ze strany věřitele. Ačkoliv takové ustanovení, které je součástí smlouvy či obchodních podmínek, je pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť ust. 397 obchodního zákoníku je ustanovením kogentním, není rozhodně zcela výjimečné 105 . Pokud zákon požaduje písemné prohlášení, domnívám se, že v žádném případě není možné jej nahradit ustanovením v obchodních podmínkách. Jedná se o porušení zásady soukromého práva, podle které se nikdo předem nemůže vzdát svých práv (§ 574 odst. 2 občanského zákoníku). V režimu občanského zákoníku promlčecí dobu prodloužit nelze.
104
Pro srovnání rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.08.2003, sp.zn. 29 Odo 813/2001. Proti tomu, aby bylo bezdůvodné obohacení z obchodně právního vztahu posuzováno podle obecné promlčecí doby v obchodním zákoníku, argumentuje např. Mgr. Lukáš Smutný: „K promlčení nároku na bezdůvodné obohacení v obchodněprávních vztazích“, Právní rozhledy. 2008. roč. 16, č. 18, s.552. ISSN‐1210‐6410. 105
Např. čl. 4.1. Obchodních podmínek Cofidis: Všeobecné obchodní podmínky společnosti COFIDIS – úvěr – iplatba.cz. [online] Cofidis. 2009 [cit. 2009‐11‐11]. Dostupné z: .
47
8.
Uznání dluhu, uznání závazku
Předtím, než je u soudu či rozhodce zahájeno nalézací řízení v případě, kdy klient banky neuhradil vzniklý debet na účtu, je třeba zkoumat ještě jeden důležitý institut, který může mít zásadní vliv na přiznání či nepřiznání nároku na zaplacení v nalézacím řízení. Je jím institut uznání dluhu. Opět je třeba mít na paměti změkčující ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, protože ani zde nelze zcela vyloučit podřazení pod rozsah zmíněného ustanovení. Opět bych však ráda zdůraznila, že dle mého názoru by uznání i ve vztahu k nepodnikateli mělo být posuzováno podle zákoníku obchodního, neboť stejně jako v případě promlčení se zde nejedná o sekundární závazek, který by vznikal až porušením závazku primárního. Uznání se týká výlučně závazku primárního. Náš právní řád rozlišuje dva, sice podobné, ale v jednotlivostech odlišné právní instituty - uznání dluhu a uznání závazku. Pro občanskoprávní vztahy platí úprava v § 558 občanského zákoníku, kde se hovoří o uznání dluhu. Tato úprava se na obchodní závazkové vztahy neuplatňuje, pro ty platí výhradně úprava v § 323 obchodního zákoníku (na rozdíl od občanskoprávní úpravy používá pojem uznání závazku) 106 . Funkce institutu uznání dluhu/závazku je preventivní a zajišťovací, poněvadž usnadňuje vymáhání plnění závazku tím, že stanovuje vyvratitelnou domněnku o trvání (existenci) závazku v době jeho uznání, a to v rozsahu, ve kterém byl tento dluh/závazek uznán 107 . Jde o jednostranný právní úkon. Protože se jedná o domněnku vyvratitelnou, má sice dlužník možnost prokázat neexistenci závazku – avšak důkazní břemeno nese on, nikoliv věřitel. Jedním z důsledků uznání dluhu/závazku je mimo jiné to, že v rozsahu v jakém byl dluh uznán, začíná běžet nová promlčecí doba. Jak v režimu zákoníku obchodního, tak i v režimu zákoníku občanského je třeba, aby bylo uznání písemné. V režimu obchodního zákoníku je však možné uznat závazek i konkludentně, jeho plněním. Navíc, i částečně uznání v podobě placení úroků má za následek uznání závazku jako celku, pokud lze usuzovat, že plněním je uznán i zbytek dluhu. V režimu občanského zákoníku je možné pouze písemné uznání a musí být přitom zcela konkrétně uvedeno, jaký závazek je uznáván. Na rozdíl od obchodního zákoníku není možné uznat již promlčený závazek. Pokud banka povolí svému klientovi hradit dluh po splatnosti ve splátkách, zajišťuje si své postavením tím, že možnost hrazení dluhu ve splátkách podmíní 106
Uznání závazku. Sagit [online]. poslední úpravy 01.05.2004, [cit. 2009‐11‐02]. Dostupné z: .
107
CHÝLE, J. Několik poznámek k otázce uznání závazku (dluhu) dle obchodního a občanského zákoníku. Obchodní právo. 2009, roč. 18, č. 2, s. 6. ISSN‐1210‐8278.
48
podepsáním uznání závazku. Pokud by klient uznání podepsat odmítl, jen těžko by mu bylo umožněno splácet. Je zde ještě jeden důležitý moment uznání ve vztahu k nepovolenému debetu. Banka v obchodních podmínkách většinou neopomene uvést, že je oprávněna započítat své pohledávky vůči klientovi na vrub běžného účtu. Teoreticky je tedy možná následující situace: banka vede pro klienta dva či více běžných účtů. Na jednom z účtů se klient dostane do debetu např. - 10.000 Kč. Na druhém účtu je částka + 3.000 Kč. Banka několik měsíců čeká, zda klient dluh vyrovná, po několika měsících alespoň započte na dluh částku 3.000 Kč. Je možné tento úkon považovat za hrazení, které by v režimu obchodního zákoníku znamenalo uznání závazku? Pravděpodobně nelze, neboť uznáním se myslí aktivní konání ze strany dlužníka. Důkazní situace dlužníka však nebude příliš příznivá. Uvedená situace je jen výjimečná při vymáhání nepovoleného debetu. Není však neobvyklá v případě vymáhání pohledávek z poskytnutých úvěrů.
49
9.
Závěr
Závěrem své diplomové práce bych ráda, alespoň k zamyšlení, předestřela další sporné okamžiky, které souvisí jak s nepovoleným debetem na běžném účtu, tak obecně se smlouvami, které uzavírá na jedné straně banka a na straně druhé její klient. Avšak jedná se již o fázi, kdy spor je řešen v soudním či rozhodčím řízení. Prvním z takových sporných míst je obvyklá praxe bankovních institucí podávat žaloby i pro vymožení částek, které především v případě pohledávek na běžných účtech dosahují relativně směšných výší. Není výjimečné, že se jedná o dluhy v řádech stovek korun. Náhrada nákladů řízení je s výši samotného dluhu v těžkém nepoměru a většinou jsou náklady skutečně vynaložené mnohem nižší, než náklady na které vzniká nárok ze zákona. Je však právem banky, takto postupovat. Další otázkou, která na předchozí navazuje, je použití § 150 občanského soudního řádu, které umožňuje ve výjimečném případě rozhodnout o tom, že náklady řízení se nepřiznávají nikomu. Kdy je možné s odkazem na § 150 občanského soudního řádu náklady řízení nepřiznat a zohlednit tím celkovou situaci dlužníka, není zcela jasné. Problematické bývá i postupné splácení dluhu. Výjimečné nejsou situace, kdy má klient u banky několik dluhů a přeje si postupně splatit všechny. Pokud banka jednotlivé dluhy nikterak nerozlišuje, například přiřazením variabilního, či specifického symbolu k jednotlivým dluhům, může se stát to, že klient žije v domnění, že všechny dluhy splácí; to, že banka veškeré jeho plnění započítává pouze na dluh jediný, zjistí až po podání žaloby v lepším případě, pokud si dostatečně nehlídá své záležitosti tak třeba až z usnesení o nařízení exekuce. Při výčtu sporných bodů ve fázi vymáhání dluhů nelze opomenout také sjednávání rozhodčích podmínek v obchodních podmínkách, kdy klient nemá možnost nikterak se seznámit s důsledky, které pro něj případné rozhodčí řízení znamená 108 . Za opravdu problematické považuji to, co nelze nazvat jinak než právní nejistotou. Pro výsledek případného soudního řízení je podstatné, který okresní soud je místně příslušný. Co víc - i jednotliví soudci mají různé názory a tak nezáleží pouze na tom, u jakého soudu se žalovaný klient banky ocitne, ale i na tom, který konkrétní senát rozhoduje. Příkladů odlišně rozhodovaných otázek je mnoho. Ať již jde o to, že zatímco tatáž formulářová žaloba je někdy dostatečná pro vydání rozsudku pro zmeškání, jsou-li splněny ostatní podmínky, a jindy nikoliv, či o rozdílný názor na přiznávání úroků z úroků, výši úroků nebo délku promlčecí doby. 108
Ale jsou i autoři, kteří alternativní řešení sporů ve vztahu ke spotřebiteli obhajují. Pro srovnání např: KOTOUČOVÁ, J. Ochrana spotřebitele – některé aspekty řešení sporů. Obchodní právo. 2004, roč. 13, č. 12, s. 2. ISSN‐1210‐8278.
50
Problém v dané oblasti je z mého pohledu i v tom, že žalovaní se ve sporu jen málokdy nechají zastoupit advokátem a řízení skončí vydáním rozhodnutí soudem prvého stupně. Spory se jeví na první pohled jako jednoduché, sporná místa nejsou dostatečně objasňována a rozhodování nižších soudů není sjednocováno alespoň judikaturou soudů krajských, vrchních či nejlépe soudu Nejvyššího. Pokud taková rozhodnutí existují, bankami nejsou dostatečně respektována, protože jsou oproti zavedené praxi osamocená. Cílem mé práce bylo poukázat na takové sporné momenty spojené s nepovoleným debetem na účtu od okamžiku jeho vzniku až do fáze, kdy na řadu většinou přichází soudní či rozhodčí řízení, podrobně je analyzovat z hlediska zákona, praxe bank, případně z pohledu judikatury a pokud možno také s ohledem na vlastní zkušenosti získané prací v advokátní kanceláři. Věřím, že cíl se mi podařilo naplnit.
51
Literatura Publikace: MAREK, K. Smluvní právo a obchodní kontrakty. Brno : Masarykova univerzita Právnická fakulta, 2006. s. 359. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. aj. Obchodní zákoník. 12. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2009. s. 1230. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. Obchodní zákoník. 12. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2009. s. 1229. BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. aj. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. BECK, 2007. s. 29. ELIÁŠ, K., DVOŘÁK, T. Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 4. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha a.s., 2004, str. 550 – 551. BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. aj. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. BECK, 2007. s. 89. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. aj. Obchodní zákoník. 12. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2009. s. 670 – 671. BEJČEK J., ELIÁŠ K., RABAN P., a kol., Kurs obchodního práva: Obchodní závazky, 3. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2003, s. 103. KINCL, J., URFUS, V. Římské právo. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Panorama, 1990. s. 279-280. SEDLÁČEK, J. Obligační právo, 2. vyd. Brno : Nakladatelství Československý akademický spolek Právník, 1933, s. 94-97. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. aj. Obchodní zákoník. 12. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2009. s. 1232 – 1233. Články: MAREK, K. Smlouvy bankovních služeb, Právo a podnikání. 2000, roč. 9., č. 7-8, str. 2, ISSN-1211-1120.
52
TOMSA, M. Smlouva o běžném účtu – ujednání o úrocích a úplatách, Obchodní právo. 2003, roč. 12, č. 12, s. 2. SSN 1210-8278. HUŠEK, J. K některým otázkám moderačního oprávnění soudu a práva na smluvní pokutu v případě promlčení jistoty. Obchodní právo. 2009, roč. 18, č. 2, s. 2. ISSN1210-8278. HORÁK, P., HROMADA, M. v článku Opravdu si nemohou nepodnikatel a podnikatel platně smluvit úrok z prodlení jiný než podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.? Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 23. s. 829 – 837. ISSN- 1210-6410. TOMSA, M. Výpověď a odstoupení od smlouvy uzavřené k nepřetržité nebo opakované činnosti v obchodních vztazích. Obchodní právo. 2007, roč. 16, č. 10, s. 2. ISSN-1210-8278. JELÍNKOVÁ, P. Aplikace ustanovení § 262 obchodního zákoníku ve vztahu k jiným ustanovením. Obchodní právo. 2009, roč. 18, č. 7-8, str. 16 a násl. ISSN- 12108278. CHÝLE, J. Několik poznámek k otázce uznání závazku (dluhu) dle obchodního a občanského zákoníku. Obchodní právo. 2009, roč. 18, č. 2, s. 6. ISSN-1210-8278. KOTOUČOVÁ, J. Ochrana spotřebitele – některé aspekty řešení sporů. Obchodní právo. 2004, roč. 13, č. 12, s. 2. ISSN-1210-8278. LIŠKA, P., Některé právní aspekty ochrany spotřebitele ve smlouvě o běžném účtu. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 3, s. 81. ISSN- 1210-6410. SMUTNÝ, L., K promlčení nároku na bezdůvodné obohacení v obchodněprávních vztazích. Právní rozhledy. 2008. roč. 16, č. 18, s. 552. ISSN-1210-6410. Elektronické zdroje: Druhy úvěrů. Sagit [online]. poslední úpravy 01.05.2004 [cit. 2010-02-02]. Dostupné z:. PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k zákonu č. 513/1991 Sb. Smlouva o běžném účtu. § 710. ASPI [databáze]. ASPI Student Aspi stav k 11.05.2009 [cit. 2010-01-02]. Zakázaná smluvní ujednání. Spotřebitelské právo [online]. 08.04.2008, [cit.2009-1302]. Dostupné z: . 53
PALLA, T. Spotřebitelské úvěry a nová směrnice – záchrana z EU? EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. 1999-2010, [cit. 2009-10-02]. Dostupné z: . ISSN 1213-189X Důvodová zpráva k zákonu č. 21/1992 Sb., o bankách. ASPI [databáze]. ASPI Student Aspi stav k 11.05.2009 [cit. 2010-01-02]. Fact Sheet. [online]. Česká spořitelna a.s., 2009 [cit. 2009-11-11]. Dostupné z:< http://www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/Fact_Sheet_CZ.pdf>. Česká spořitelna, a.s.: Účty a karty [online]. 2009 [cit. 2009-11-11]. Dostupné z:< http://www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/product_cs_95.xml>. Všeobecné obchodní podmínky České spořitelny, a.s. [online]. Česká spořitelna, 31.10.2009 [cit. 2009-11-11]. Dostupné z: . Výsledky skupiny ČSOB za 3. Čtvrtletí2 2009. [online] Československá obchodní banka, a.s. 13.11.2009 [cit. 2009-11-11]. Dostupné z: . Československá obchodní banka, a.s.: Povolené přečerpání běžného účtu. [online] 05.02.2010 [cit. 2009-11-11]. Dostupné z: . Skupina Komerční banky vykázala za tři čtvrtletí 2009 čistý zisk 8 438 milionů Kč. [online] Komerční banka, a.s. 04.11.2009 [cit. 2009-12-11]. Dostupné z: . Všeobecné obchodní podmínky. [online] Komerční banka, a.s. 13.11.2009 [cit. 200911-11]. Dostupné z: . Podmínky k Perfekt kontu. [online] Komerční banka, a.s. 01.11.2009 [cit. 2009-1111]. Dostupné z: . Podmínky k Ideal kontu. [online] Komerční banka, a.s. 01.11.2009 [cit. 2009-11-11]. Dostupné z: . Podmínky ke kontu G2. [online] Komerční banka, a.s. 01.11.2009 [cit. 2009-11-11]. Dostupné z: . 54
CHVÁTAL, D. Z. Platba kartou v zahraniční a kurzové rozdíly – teorie. Měšec.cz. [online]. 11.08.2008, [cit. 2009-03-02]. Dostupné z: < http://www.mesec.cz/clanky/platba-kartou-v-zahranici-a-kurzove-rozdily-teorie/>. TUNKL, M. Nezabavitelná částka a exekuce bankovního účtu. Komorní listy [online]. Brno : Exekutorská komora České republiky, vydáno prosinec 2009 [cit. 2010-02-02]. Dostupné z: . BEJČEK J. IN: LASÁK J., Záznam z 3. odborného symposia Nejvyššího soudu ČR. Jiné právo [online]. vydáno 06.01.2010 [2010-02-02]. Dostupné z: . Česká spořitelna, a.s.: Úrokové sazby – Sporožirové účty. [online]. 01.09.2009. [cit. 2010-02-03]. Dostupný z: . Oznámení České spořitelny, a.s. o úrokových sazbách pro komerční klienty [online]. Česká spořitelna, a.s., účinnost od 01.01.2010 [cit. 2010-02-03]. Dostupný z: . Oznámení Komerční banky, a. s., ze dne 16. 10. 2009, kterým se stanoví úrokové sazby vkladů a úvěrů v českých korunách s platností od 19. 10. 2009. [online]. 2009. [cit. 2009-13-12]. Dostupný z: . Československá obchodní banka, a.s.: Úrokové sazby – korunové účty občané. [online]. 01.12.2009. [cit. 2009-12-12]. Dostupný z: . Československá obchodní banka, a.s.: Úrokové sazby – korunové účty podnikatelé a právnické osoby. [online]. 01.12.2009. [cit. 2009-12-12]. Dostupný z: . Autor neuveden. Úrok z prodlení a dobré mravy. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. 1999-2010, [2009-10-02]. Dostupné z: . ISSN 1213-189X. BERAN, K. In LASÁK J., Záznam z 3. odborného symposia Nejvyššího soudu ČR. Jiné právo [online]. vydáno 06.01.2010 [2010-02-02]. Dostupné z: . 55
ČECH, P. Smluvní pokuta versus úrok z prodlení. Právní rádce. [online] 24.04.2008 [cit. 2010-01-29]. Dostupné z: . Autor neuveden. Započtení vzájemných pohledávek - dle ust. 580 a 581 ObchZ. ASPI [databáze]. ASPI Student Aspi stav k 11.05.2009 [cit. 2010-01-02]. Všeobecné obchodní podmínky společnosti COFIDIS – úvěr – iplatba.cz. [online] Cofidis. 2009 [cit. 2009-11-11]. Dostupné z: . Uznání závazku. Sagit [online]. poslední změny k 01.05.2004, [cit. 2009-11-02]. Dostupné z: . Podmínky vedení běžného účtu. [online] Československá obchodní banka, a.s. účinnost od 01.04.2009 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . Obchodní podmínky pro povolené přečerpání běžného účtu. [online] Československá obchodní banka, účinnost od 01.04.2009 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: < http://www.csob.cz/WebCsob/Csob/Obchodnipodminky/Podminky_CSOB_precerpani_bezneho_uctu.pdf>. Sporožiro. Wikipedie [online]. poslední úpravy 01.10.2008 [cit. 2010-02-01]. Dostupné z: .
Judikatura: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 08.02.2005, sp.zn. 5 Cmo 512/99. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.09.1993, sp.zn. 5 Cmo 187/1993. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.12.2005, sp.zn. 29 Odo 1097/2004. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.10.1997, sp.zn. 5 Cmo 536/1996. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.12.2005, sp.zn. 29 Odo 1097/2004. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.06.1994, sp.zn. 7 Co 866/94. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.01.1999, sp.zn. 29 Cdo 2495/98. Rozsudek Vrchního soudu ze dne 13.09.2007, sp.zn. 12 Cmo 98/2007. 56
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.01.2008, sp.zn. 32 Cdo 3553/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2005, sp.zn.:32 Odo 1022/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.03.2003, sp.zn. 33 Odo 131/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2004, sp.zn. 35 Odo 101/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu z 27.03.2003, sp.zn. 33 0do 105/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.03.2009, sp.zn. 23 Cdo 1458/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 07. 1997, sp. zn. III. Odon 20/96. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2008, sp.zn.: 32 Odo 873/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2008, sp.zn. 32 Odo 873/2006. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.08.2009, sp.zn. 20 C 54/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.03.2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.04.1998, sp.zn. 2 Odon 102/97. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.10.1997, sp.zn. 5 Cmo 418/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.05.2007, sp.zn.32 Odo 202/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.01.2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 09.2004, sp.zn. 29 Odo 206/2005. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 08.10.2009, sp.zn. 20 Co 276/2009. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002, sp.zn. 29 Odo 847/2001. Rozsudek Nejvyššího soud ze dne 31.08.2006, sp.zn. 21 Odo 3173/2005. Usnesení Nejvyššího sodu ze dne 30.08.2006, sp.zn. 29 Odo 689/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2007, sp.zn. 26 Odo 371/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.03.2005, sp.zn. 33 Odo 1117/2003. Nález Ústavního soudu ze dne 07.05.2009, sp.zn. I. ÚS 523/07. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.06.2003, sp.zn. 33 Odo 131/2003.
57
Summary: Every adult in the Czech Republic, as well as every adult anywhere in the world is nowadays forced to sign a contract on current account where the second party to a contract is one of many existing financial institutions. Unfortunately, the area of bank contracts is typical with its inequality of the contractual parties what is obvious mainly from conditions on which are contracts made. On the other hand, it is necessary to point out the pressure which comes from European Union for the creation of better rules, rules that should be able to protect the weaker party to the contract, particularly the consumer. One of the hidden traps in current account using is the possibility of disallowed debit development. Disallowed debit means, that the client draws money from his current account (e. g. by using a payment card) despite the fact that the current account balance is not sufficient. The resulting current account balance is necessarily negative. The beginning of my diploma work deals with general questions. The first chapter explains some important terms: current account overdraft or revolving loan. The second chapter focuses on the most important legal rules related to the topic. This is especially The Commercial Code and The Civil Code. Particular importance has article 262, subsection 4 of The Commercial Code. We can distinguish several ways how disallowed debit on current account is developed. Chapter 4 focuses on that. Firstly, the situation can occur when the bank carries out an order of client despite insufficient balance. It is important whether such behaviour of the bank was stipulated by contract or contract conditions. Secondly, the client may have allowed a so-called current account “overdraft”. It means, that the client has explicitly allowed the drawing of money despite a negative balance but only up to certain limit. We can say that this is kind of loan. Exceeding the limit of the overdraft is another way of disallowed debit development. Thirdly, disallowed debit can be developed when bank counts towards the current account is claim, e. g. some charge connected with the current account. Last but not least, development of the current account is closely connected to execution towards current account. Chapter five focuses on the specific conditions connected with disallowed debit which are included in the contract conditions of three biggest banks (biggest in terms of number of clients) operating in the Czech Republic: Česká spořitelna, a.s., Československá obchodní banka, a.s. and Komerční banka, a.s. the contract conditions of these banks are similar in many aspects, but we can find some relatively important differences. No matter how the disallowed debit was developed, it is a kind of breach of the stipulated conditions between client and bank. The bank has usually regulated sanctions in detail for such a breach. That is the topic of Chapter six. Individual subsections of Chapter six deal with contractual penalty, interest on late payment, avoidance of contract, unilateral increase of interest rate, the possibility of claim 58
inclusion or claim for immediate debt payment. Each of these penalties is analyzed from the point of view of the law, but also the practice of banks and decision making of courts is taken into consideration. In Chapter seven, one specific institute is analyzed in connection with debit on current account. This is limitations of time. A few debatable issues such as the beginning or duration of period of limitation are discussed in detail. The last chapter focuses on another institute and its connection with disallowed debit. It is recognition of claim. Because it is not possible to cover every aspect connected with disallowed debit on current accounts, the conclusion of this diploma work is a kind of enumeration of other aspects which are connected particularly with judicial process.
59