Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie
Diplomová práce Právo, média a násilí (psychologické aspekty, aktuální právní úprava)
Eva Lusková 2008/2009
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: „Právo, média a násilí (psychologické aspekty, aktuální právní úprava)“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny pouţité prameny. V Brně dne …………….
……………………… Eva Lusková
Tímto bych chtěla velice poděkovat vedoucí mé diplomové práce, paní JUDr. Karin Brzobohaté, Ph.D., za vstřícnost, podnětné připomínky a cenné rady při zpracování této práce.
2
OBSAH I.
ÚVOD ...................................................................................................................................5
II.
TEORETICKO-DOKTRINÁLNÍ ČÁST .............................................................................7 1. Média, společnost a jedinec ..................................................................................................7 2. Násilí, agrese a příčiny jejich vzniku ....................................................................................8 2.1 Definice pojmu násilí, agrese a agresivity ......................................................................8 2.2 Teorie vysvětlující výskyt agresivního chování ...........................................................10 2.2.1 Kognitivní neoasociační teorie vzniku agresivního chování .................................11 2.2.2 Agrese jako naučené chování: Instrumentální podmiňování a sociální učení .......12 2.2.3 Integrativní pohled na agresi..................................................................................13 2.3 Příčiny a faktory agresivního chování ..........................................................................14 2.3.1 Biologické faktory agrese ......................................................................................14 2.3.2 Situační faktory agrese...........................................................................................16 2.3.3 Faktory sociálního prostředí ..................................................................................17 2.4 Vliv médií na výskyt agresivního chování ...................................................................17 2.4.1 Problematika zkoumání vlivu mediálního násilí na diváky .................................18 2.4.2 Poznatky z psychologických výzkumů vlivu mediálního násilí na diváky ...........20 3. Právní aspekty regulace médií (zaměřeno na televizní vysílání) ........................................23 3.1 Vývoj právní regulace médií (televize) ........................................................................23 3.1.1 Krátký historický přehled ......................................................................................23 3.1.2 Vznik a vývoj právní úpravy média televize .........................................................24 3.2 Aktuální otázky regulace médií a televizního vysílání v ČR........................................25 3.2.1 Otázka regulace médií vzhledem k zobrazovanému násilí ....................................27
III. APLIKAČNÍ ČÁST ............................................................................................................28 1. Úvod k aplikační části.........................................................................................................28 1.1 Komercionalizace a komodifikace médií .....................................................................28 1.2 Mainstreaming, aneb kdo odpovídá za obsah vysílaných pořadů? ..............................29 2. Praktické problémy médií v současnosti (zaměřeno na televizní vysílání) ........................32 2.1 Duální princip televizního vysílání ...............................................................................32 2.2 Srovnání vysílaných pořadů z různých hledisek...........................................................34 3. Právní úprava obsahu televizního vysílání z hlediska prezentovaného násilí ....................37 3.1 Mezinárodní úprava právní regulace televizního násilí ................................................37 3.2 Komunitární úprava týkající se regulace televizního násilí ..........................................41 3.2.1 Směrnice „Televize bez hranic“ ............................................................................41 3
3.3 Regulace obsahu televizního vysílání v ČR .................................................................44 3.3.1 Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání ....................................44 3.3.2 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ...............................................................48 3.3.3 Sankční ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ..51 3.3.4 Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání v judikatuře ...............53 3.4 Střet regulace televizního vysílání a svobody projevu .................................................55 3.4.1 Svoboda projevu jako základ demokratické společnosti ......................................56 3.4.2 Svoboda projevu a její limity .................................................................................57 3.5 Hodnocení efektivity právní regulace obsahu televizního vysílání ..............................59 3.5.1 Průzkum efektivity vybraných ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání .........................................................................................................59 4. Úvahy a návrhy na právní regulaci mediálního násilí de lege ferenda ...............................66 4.1 Specifikace násilí, které má negativní vliv na diváky ..................................................67 4.2 Klasifikace pořadů z hlediska jejich vhodnosti pro jednotlivé věkové skupiny dětí a mladistvých .........................................................................................................................69 4.3 Potřeba kodexu a stanovení etických norem týkajících se obsahové regulace televizního vysílání .............................................................................................................70 4.4 Mediální sluţby podobné televiznímu vysílání de lege ferenda ...................................71 IV. ZÁVĚR ...............................................................................................................................72 RESUMÉ (SUMMARY) ............................................................................................................74 LITERATURA ...........................................................................................................................76 PŘÍLOHY ...................................................................................................................................79
4
I. ÚVOD Mediální násilí patří k často probíraným tématům pro svou aktuálnost a sloţitost jeho řešení. Ta vyplývá z toho, ţe daná problematika zasahuje hned do několika vědních oblastí. O tomto tématu jiţ bylo napsáno mnohé, ať uţ z pohledu psychologického, mediálních studií nebo práva. Důleţité jsou však především práce, které na mediální násilí pohlíţí z komplexního hlediska a snaţí se poznatky z jednotlivých oborů integrovat a propojit. To je i zamýšleným tématem předkládané práce, která spojuje především psychologické a právní aspekty fenoménu mediálního násilí. Pojem mediální násilí se vţil jiţ před dlouhým časem se pro opakovaně potvrzený vliv médií na výskyt agrese. Původně tento pojem zahrnoval pouze prezentování násilí v televizi a jeho vliv na zvýšený výskyt agrese. V současnosti byl rozšířen i na prezentaci násilí prostřednictvím internetu a videoher.1 K zahrnutí těchto médií do podrobnější analýzy by však nestačil rozsah předkládané práce, a proto se nadále budu zabývat tímto pojmem pouze v jeho původním významu. Mediálním násilím je tudíţ v této práci míněno především televizní násilí. Dalším důvodem, proč bylo téma zúţeno na televizní násilí, je jeho snazší uchopitelnost a regulovatelnost zákonem, neţ je tomu například u násilí ve virtuálním prostředí. Na samý začátek práce pojednávající o mediálním, zejména televizním, násilí a o jeho právní regulaci je však nezbytné poloţit si otázku nutnosti regulace tohoto společenského fenoménu, protoţe, jak uvádí J. Vlastník, „zákonná úprava každého společenského fenoménu předpokládá nejprve jeho důkladné studium za účelem zjištění, zda je zákonné úpravy vůbec třeba a není možné ponechat jej jeho spontánnímu vývoji a přirozené regulaci tržními mechanismy- hrou nabídky a poptávky.“2 Pro zodpovězení otázky, zda regulovat obsah televizního vysílání ve vztahu k zobrazovaného násilí je nejdříve potřeba zaměřit se na prokázání, ţe násilí v médiích je skutečně schopné ovlivnit výskyt agrese. Proto je diplomová práce koncipována tak, ţe v její teoreticko-doktrinální části je uveden přehled psychologických poznatků z oblasti agrese a mediálního násilí. Dále navazuje přehled vývoje právní regulace médií aţ po aktuální otázky této regulace v České republice. V aplikační části práce je pak zhodnocena současná právní úprava regulace média televize „de lege lata“. Srovnáním poznatků z psychologických výzkumů v oblasti mediálního násilí se současnou právní úpravou regulace tohoto jevu budou označeny největší nedostatky ve stávající právní 1
Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 279- 280. Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 86. 2
5
úpravě regulace televizního násilí. V závěrečné kapitole „de lege ferenda“ jsou navrţeny moţnosti, jak právní úpravu změnit, aby byla více efektivní a více odpovídala současnému stavu ve společnosti. Cílem práce je upozornit na nedostatky současné úpravy právní regulace média televize z hlediska zde prezentovaného násilí a návrhy, jak tyto nedostatky odstranit. V diplomové práci je pouţit interdisciplinární přístup spojením poznatků z oblasti psychologie a jejich aplikací v právu. V případě psychologických aspektů je za pouţití metody syntézy uveden stručný přehled nejrelevantnějších teorií vzniku agrese a nejdůleţitějších poznatků z psychologických výzkumů vlivu mediálního násilí na výskyt agrese. Vývoj právní úpravy regulace médií je zpracován metodou historickou. V aplikační práce při rozboru právních ustanovení týkajících se regulace televizního vysílání a jejich efektivity je pak pouţita analytická metoda. Součástí rozboru efektivity právní úpravy je i kvantitativní výzkum, kde byla ke sběru dat pouţita metoda dotazníkového šetření.
6
II. TEORETICKO-DOKTRINÁLNÍ ČÁST 1. Média, společnost a jedinec Média jsou velmi široký a mnohovýznamový pojem. Pro začátek je tedy důleţité vymezit, co vše můţe pojem „média“ znamenat. Kromě samotné definice pojmu je neméně důleţitý i nástin jejich nejvýznamnějších funkcí a účinků médií na společnost a jedince. Pojem média či médium pochází z latiny. Obecně se tímto pojmem označuje to, co existuje uprostřed a vzájemně spojuje dvě nebo více stran.3 Média lze charakterizovat jako „technický prostředek masové komunikace a jako sociální instituce, které sdělení masové komunikace produkují a rozšiřují.“4 V této práci se pak bude spíše jednat o média jako sociální instituce, protoţe právě vůči těmto institucím směřuje právní úprava regulace médií. V českém právním řádu bychom pojem média hledali marně. Spíše se zde lze setkat s pojmy, jako je např. „hromadný sdělovací prostředek“, „hromadný komunikační prostředek“ apod., které jsou v podstatě s pojmem „média“ synonymická, avšak právní regulace se dotýká některých médií pouze okrajově nebo vůbec. V širším slova smyslu jsou média veškeré zprostředkující činitele či prostředí, tedy vše, co umoţňuje komunikaci, a vše, co slouţí jako prostředek k uchování a přenosu sdělení v prostoru a čase. Uţívání pojmu média nemá přesně vymezenou hranici a rozumí se jím jak technický prostředek, tak komunikační kanál, ale také sociální instituce, které sdělení masové komunikace produkují a rozšiřují. Média jsou charakteristická tím, ţe jsou přístupná všem zájemcům podle vlastního výběru a finančních moţností. S pojmem média rovněţ souvisí pojem masová komunikace. Je to „jednosměrné přenášení a rozšiřování informací určených široké veřejnosti pomocí speciálních komunikačních prostředků.“5 Kromě informační funkce působí média také výchovně a socializačně, vytváří vzory chování, seznamuje s kulturními a uměleckými výtvory, provádí sociální kontrolu, propaguje určité výrobky, sluţby, organizace, usměrňuje či spoluvytváří politické postoje. Média mají mnoho moţností, jak prostřednictvím masové komunikace ovlivňovat veřejnost od pouhé selekce informací po sugestivní nebo manipulativní působení na veřejnost.6 Ne nadarmo jsou z důvodu velkého vlivu na veřejné dění masová média někdy nazývána „čtvrtou mocí“ ve státě. Jak je z uvedeného nástinu patrné, média nejsou pouhými zprostředkovateli informací, ale sama se na vytváření zprostředkovávaného obsahu různými způsoby podílejí. Jejich vlivy
3
Reifová, I. a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, s. 139. Rozehnal, A. Mediální právo. 2. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, s. 8. 5 Rozehnal, A. Mediální právo. 2. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, s. 8. 6 Rozehnal, A. Mediální právo. 2. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, s. 7 – 8. 4
7
na celou společnost i jedince jsou pozitivní a bohuţel i negativní. Právě negativnímu vlivu médií na lidské chování je tato práce věnována. 2. Násilí, agrese a příčiny jejich vzniku Pojmy, jako je násilí, agrese či agresivita, pouţíváme v běţném jazyce poměrně často. Mnohdy se ani nepozastavíme nad tím, co přesně tyto pojmy vyjadřují, případně jestli je mezi nimi nějaký významový rozdíl. Aţ v případě, kdy se nad jejich problematikou chceme zamyslet hlouběji, začneme se více zajímat o to, co všechno lze pod takovéto pojmu zahrnout, aby nedošlo k nedorozumění. Tak je tomu i v této práci. Kromě toho je také důleţité vědět, jaké jsou příčiny toho, ţe lidé občas jednají agresivně, jak lze toto jejich chování vysvětlit, a vůbec celý mechanismus vzniku agrese. Pokud totiţ odhalíme většinu příčin agrese (protoţe není jen jedna příčina), můţeme se je pokusit pomocí dostupných prostředků dostat alespoň částečně pod kontrolu a tím působit i na jejich důsledek- agresivní chování. V poslední části této kapitoly jsou pak shrnuty nejdůleţitější poznatky výzkumů zabývajících se vlivem násilí v médiích na lidskou psychiku a chování. 2.1 Definice pojmu násilí, agrese a agresivity Pojem agrese bývá definován různě. Většina definicí však mívá shodné dva aspekty. Prvním aspektem je to, ţe je způsobena újma nebo zranění osobě či zvířeti. Za druhé je nutno v rámci vyloučení moţnosti náhodného poškození či ublíţení nebo nutnosti učinit například bolestivý zákrok za účelem zlepšení zdravotního stavu pacienta zařadit do definice i záměr agresora způsobit oběti újmu.7 Agrese spočívá v především určitém jednání, kterým však můţe být i v nečinnost v případě, ţe je tato nečinnost záměrná a bude mít za následek újmu způsobenou oběti. Agresí není pouhé přemýšlení o tom, jak někomu udělat něco špatného, ani plánování a představování si, jak někoho zranit nebo poškodit,8 pokud skutečně nedojde k realizaci takového činu. Avšak někdy můţe být od takových představ jen malý krůček k činům. J. Spurný9 definuje agresi jako „destruktivní chování, směřující k fyzickému (brachiálnímu), slovnímu (urážka, pomluva) nebo symbolickému (pomocí gest) útoku vůči jinému jedinci (předmětu).“ Můţe se jednat o cokoli, co vyvolává odpor a proţívání 7
Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006, s. 365. 8 Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 267. 9 Spurný, J. Psychologie násilí. O psychologické podstatě násilí, jeho projevech a způsobech psychologické obrany proti němu. Praha : Eurounion, 1996, s. 17.
8
psychické nepohody. Agrese je ale na druhou stranu součástí našeho ţivota. Slabost pro surové jednání je jedním ze základních lidských instinktů.10 Nemůţeme tedy agresi a agresivní chování označit za a priori špatné a snaţit se o jejich naprosté vymýcení. V určitých situacích, kdy je například v sázce lidský ţivot nebo zdraví, můţe být agresivní chování akceptovatelné, coţ potvrzuje i úprava v právních řádech civilizovaných zemí. Ovšem samozřejmě pouze za určitých podmínek, tzn. v naléhavých případech, přiměřeným způsobem atd. 11 Dle povahy a kontextů příčin lze agresi členit na afektivní a instrumentální, resp. na reaktivní a proaktivní agresi. Afektivní agrese je také někdy nazývána jako hostilní, zlostná, impulzivní, emocionální či expresivní.12 Tyto přívlastky také naznačují její typické rysy. Afektivní agresi vyvolává působení averzivního podnětu. Afektivní agrese je reakcí na určitý podnět, který v agresorovi vyvolává odpor, hostilitu, silný negativní emocionální stav (zlost) a impulzivní reakci ve sféře verbálního nebo fyzického chování. K afektivně agresivní reakci obvykle dochází neplánovaně.13 Instrumentální agrese je pouze prostředkem k dosahování jiných cílů.14 Je pouhou „nutností“ na cestě za něčím jiným. Nabízí se ono slavné rčení, ţe „účel světí prostředky“. Mnohokrát k tomuto druhu agrese přikračují například sportovci, kteří v zápalu hry a ve snaze zvítězit neváhají zranit soupeře, pokud nevidí jiný způsob, jak zabránit tomu, aby dal gól. Ačkoli mezi uvedenými typy agrese existují výrazné rozdíly, v některých konkrétních případech je obtíţné rozhodnout, o jakou agresi jde, protoţe se oba typy agrese mohou prolínat. Tak například impulzivní útok vedený v návalu zlosti proti oběti můţe v sobě obsahovat i nejasný záměr získat to, co bylo agresoru odpíráno a naopak útok vedený s jasným záměrem dosáhnout určitého cíle můţe mít brutálnější podobu, neţ bylo v dané situaci třeba, v důsledku vybíjení negativních emocí.15 Agresivní chování je velmi pestré, od slovního špičkování, přes nadávky a výhrůţky, agresi proti předmětům, aţ po fyzické násilí vůči osobám.16 Násilí je dalším pojmem, který se 10
Spurný, J. Psychologie násilí. O psychologické podstatě násilí, jeho projevech a způsobech psychologické obrany proti němu. Praha : Eurounion, 1996, s. 17. 11 V českém právním řádu se jedná především o ustanovení § 13, nutná obrana, a § 14, krajní nouze, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. V nové právní úpravě zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jsou tyto okolnosti vylučující protiprávnost činu uvedeny pod § 28 (krajní nouze) a § 29 (nutná obrana). 12 Čermák, I. Lidská agrese a její souvislosti. Ţdár nad Sázavou : Fakta v.o.s., 1999. s. 10. 13 Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 269. 14 Právo akceptuje více afektivní agresi, která vznikla neplánovaně. Například nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. uvádí ve výčtu polehčujících okolností v § 41 písm. b) silné rozrušení, ve kterém byl spáchán trestný čin. Naopak chování, které má rysy instrumentální agrese, je zařazeno do výčtu přitěţujících okolností (§ 42), např. ze ziskuchtivosti, pomsty nebo jiné zvlášť zavrţeníhodné pohnutky. 15 Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 269. 16 Spurný, J. Psychologie násilí. O psychologické podstatě násilí, jeho projevech a způsobech psychologické obrany proti němu. Praha : Eurounion, 1996, s. 18.
9
s agresí pojí. Někdy je pouţíváno prakticky jako synonymum agrese, zaţitý je například termín „domácí násilí“. Násilí bývá někdy vyčleňováno jako samostatná subkategorie a je definováno jako záměrný pokus fyzicky někomu ublíţit.17 Například J. Kamarýt18 však neklade důraz na fyzický aspekt jako znak odlišující násilí od agrese, ale agrese podle něho představuje motivační zdroj násilí, zatímco násilí můţe být jen jedním z projevů agrese v chování. Toto jemné rozlišení můţe být účelné pro vědecký výzkum, avšak při běţném uţívání nemusí záměna obou pojmů nutně znamenat chybu.19 Lze tedy konstatovat, ţe kaţdé násilí lze povaţovat za agresi, ale projevy agresivního chování se neomezují jen na násilí.20 Z výše uvedené definice agrese vyplývá, ţe jde o určitý způsob chování, které lze označit za agresivní, případně je tak označován čin nebo událost. Na rozdíl od agrese agresivita označuje dispozici k agresivnímu chování.21 Agresivita je tak tendencí záměrně ubliţovat. Je chápána jako rys osobnosti a lze ji charakterizovat jako relativně stálou pohotovost nebo predispozici konat agresivně v různých typech situací.22 Ačkoli je agrese chováním, které je destruktivní a má za cíl ublíţit, má v ţivotě lidí svoje místo. Ovšem jen v přiměřené, „zdravé“ míře. Někteří jedinci mají k takovému chování větší tendenci neţ ostatní. Mezi pojmy agrese a násilí lze najít jemné významové rozdíly, avšak pro tuto práci tyto rozdíly nejsou tak důleţité, a proto s nimi bude nakládáno jako se synonymy. 2.2 Teorie vysvětlující výskyt agresivního chování Jakým způsobem vlastně vzniká agrese? Co je oním spouštěcím mechanismem? Takové otázky si kladou vědci jiţ dlouhý čas, avšak k jedné jediné univerzální teorii nedospěli, ačkoli i tak jsou dosud získané poznatky jednotlivých teorií velkým přínosem. V této kapitole budou představeny ty z nich, které nějakým způsobem souvisí s tématem, jak můţe násilí v médiích zapříčinit násilí v realitě. Teorií vysvětlujících příčiny, podmínky a okolnosti výskytu agrese je celá řada. Charakteristickým rysem těchto teorií byla snaha identifikovat jednu obecnou příčinu, která by vysvětlila prakticky celý problém agrese. Takto byla hlavní úloha připisována instinktům, 17
Čermák, I. Lidská agrese a její souvislosti. Ţdár nad Sázavou : Fakta v.o.s., 1999. s. 12. Kamarýt, J. Polemologický přístup k fenoménu agrese, násilí a původu válek. Československá psychologie, 2004, č. 3 In: Čermák, I. Lidská agrese a její souvislosti. Ţdár nad Sázavou : Fakta v.o.s., 1999. s. 12. 19 Čermák, I. Lidská agrese a její souvislosti. Ţdár nad Sázavou : Fakta v.o.s., 1999. s. 12. 20 Podle F. Koukolíka je agrese fyziologická reakce, jejímţ smyslem v přírodě je přeţití, zatímco násilné chování je patologická agrese, jejímţ záměrem je někoho zabít, například při znásilnění, ozbrojeném vloupání nebo nájemné vraţdě. Blíţe in: Koukolík, F. Lidský mozek. 2.vyd. Praha: Portál, 2000, s. 230. 21 Čermák, I. Lidská agrese a její souvislosti. Ţdár nad Sázavou : Fakta v.o.s., 1999. s. 13. 22 Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 268. 18
10
pudu, sociálnímu učení nebo jiným faktorům. Ale pokaţdé byla taková teorie nedokonalá, protoţe její vysvětlení nemělo univerzální charakter a nebylo ji tak moţné aplikovat na všechny situace. Jednotlivé teorie jsou tedy spíše pohledy na důleţité dílčí otázky agrese z různých úhlů pohledu a společně tvoří části jedné velké mozaiky, z které lze získat ucelenější představu o problematice agrese. Takový ucelený náhled je integrativním přístupem, který se snaţí syntetizovat přínos dosavadních teorií.23 Práce si neklade za cíl zmínit zde vyčerpávajícím způsobem všechny teoretické přístupy, proto zde uvádím pouze ty, které jsou vzhledem k danému tématu relevantní, coţ jsou ty, které vysvětlují agresi vnějšími příčinami a prostředím. 2.2.1 Kognitivní neoasociační teorie vzniku agresivního chování Tato teorie vychází ze schopnosti lidské mysli asociovat, tj. dávat jednotlivé věci a události do souvislostí. Určitá vnější událost v nás můţe vyvolat negativní emoce, které pak máme s touto událostí v paměti spojeny. Pokud se příště ocitneme ve stejné nebo podobné situaci, mohou být naše negativní emoce znovuoţiveny, ačkoli jiţ nejsou vzhledem k situaci aktuální. Záţitkem spojeným s negativní emocí můţe být třeba sledování filmu s násilným obsahem. Autorem této teorie je L. Berkowitz.24 Podle této teorie mají averzivní události negativní účinek a bezprostředně vyvolávají agresivní nebo únikové chování.25 Tendence bojovat je spojena s primitivními pocity zlosti, zatímco tendence utéci je spojena se strachem. Podle kognitivní neoasociační teorie jsou spojené agresivní myšlenky, emoce a tendence chovat se jistým způsobem uchovávané v paměti. Uchované asociace pak později mohou být aktivovány vhodnými podněty. Jinými slovy, myšlenky o agresi mohou vytvořit vnitřní naladění (priming), které ovlivňuje vnímání dění v hostilním kontextu.26 Například při sledování filmu prezentujícího agresi se v divákově mysli současně vybavují další agresivní obsahy, které pro něho mají nějakou subjektivní souvislost s původní sledovanou násilnou scénou. Vyvolané agresivní myšlenky mohou způsobit, ţe neutrální chování jiné osoby, která je v naší přítomnosti během sledování filmu, bezprostředně po něm, nebo v době, kdy budeme o filmu uvaţovat, budeme pod vlivem dojmu z filmu interpretovat
23
Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 270. Berkowitz, L. Aggression: Its causes, consequences, and control. New York: McGraw-Hill, 1993 In: Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008. s. 271-272. 25 Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006, s. 369. 26 Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 271-272. 24
11
jako nepřátelské. Náš kognitivní aparát byl naladěný, nasměrovaný na interpretaci dějů tímto způsobem. Stal se připraveným takto věci vysvětlovat.27 Domnívám se, ţe člověk je obklopen velkým mnoţstvím agrese, kterou do sebe vstřebává a která ho přetváří na agresivního, nebo aspoň agresivně smýšlejícího jedince. Agresivní naladění však není příznivé nejen pro okolí dotyčného, ale i pro něho samotného, protoţe ho nutí být neustále v nepříjemném napětí. Je tedy lépe se snaţit vyvarovat agresivních podnětů různého druhu, nebo se je pokusit alespoň interpretovat jako neutrální, coţ můţe přispět i k psychické vyrovnanosti dotyčného. 2.2.2 Agrese jako naučené chování: Instrumentální podmiňování a sociální učení Teorie učení se zabývají otázkami, jak si jedinec osvojuje agresivní druhy chování a co určuje, ţe se dostupné formy chování aktivují, případně jaké faktory způsobí, ţe se z určitého druhu agresivního chování stane zvyk.28 Jsou tak protipólem teorií, které agresi vysvětlují z hlediska vrozených a biologických faktorů. Teorie sociálního učení, jejíţ základy poloţil A. Bandura29, pokládá agresi za naučené sociální chování. Děti často ve svém chování napodobují odpozorované chování dospělých. Pokud dítě vidí chování dospělého modelu a jeho výsledky, zakóduje si představu chování modelu do paměti pro pozdější vyuţití, kdyţ se k tomu vyskytne vhodná příleţitost. Velmi důleţité jsou při učení se agresivnímu chování i jeho důsledky. Kdyţ je pozorovaná osoba potrestaná za agresi, dítě se pravděpodobně pouţít odpozorované chování nenaučí, protoţe by pro něho bylo takové chování nevýhodné.30 Lidé se učí agresivně odpovídat na určité podněty, a to prostřednictvím agresivních modelů. Snadno se napodobují modely, které jsou vybaveny určitými technickými a sociálními kompetencemi, mají sociální vliv a zaujímají vysokou pozici v sociální skupině. Pokud se později jedinec dostane do obdobné situace, jako byla situace, při níţ pozoroval chování modelu, aktivuje se chování zástupně naučené pozorováním modelu. Provedení agrese napodobuje „osvědčený“ postup pouţitý modelem, protoţe tento postup vedl k dosaţení ţádoucího cíle.31
27
Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 276. Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006, s. 371. 29 Bandura, A. Aggression. A social learning analysis. Englewood Cliffs New Jersey: Prentice-Hall In: Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 272. 30 Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 272. 31 Čermák, I. Lidská agrese a její souvislosti. Ţdár nad Sázavou : Fakta v.o.s., 1999. s. 54. 28
12
Napodobováním agresivního chování sledovaného v televizi dochází v některých případech ke spáchání závaţných trestných činů. I. Čermák32 uvádí případ, kdy šest mladíků přinutilo ţenu, aby se ponořila do palivové směsi, a potom ji zapálili. K tomuto činu je inspirovala obdobná scéna v televizním pořadu, který viděli dvě hodiny předtím. Násilí páchané v televizním pořadu můţe být pro některé návodem a inspirací, jak si zpestřit volný čas. Tendence k nápodobě jednání televizní postavy bude vzrůstat, pokud půjde o postavu, která je pro diváka atraktivní a které by se chtěl podobat. Především děti a dospívající mohou mít někdy problém uvědomovat si hranici mezi televizní „realitou“ a skutečným světem33 a se svým oblíbeným televizním hrdinou se příliš ztotoţní. Proto je nutné neprezentovat násilí v televizi jako spolehlivý prostředek k dosahování cílů a vytvářet takové televizní postavyvzory, které jednají neagresivně. 2.2.3 Integrativní pohled na agresi Jak jiţ název napovídá, snaţí se stoupenci integrativního pohledu na agresi vyuţít jednotlivých dílčích teorií vysvětlujících vznik agrese k získání uceleného pohledu na agresi. Z hlediska klasifikace proměnných, které vyvolávají nebo ovlivňují agresivní chování, vycházejí integrativní pohledy z předpokladu, ţe k agresi dochází především tehdy, kdyţ je určitým podnětům vystavená osoba naladěná určitým způsobem, resp. osoba s určitými predispozicemi k agresivnímu chování. Vychází se jednak z předpokladu, ţe výskyt agrese je podmíněn faktory, které bezprostředně podněcují agresi, a jednak z předpokladu, ţe reakce na tyto faktory je ovlivněna jiným typem proměnných, které působí jako predispozice jednat agresivně. Ty však samy o sobě agresi nevyvolávají a proto ani nevysvětlují. Pouze vytvářejí na straně subjektu vhodné prostředí, ve kterém je výskyt agrese velmi pravděpodobný. Predispozici konat agresivně je přitom moţné rozeznat jednak v aktuálním psychickém stavu, jednak v dlouhodobě působících faktorech, jako je dědičnost a vrozené dispozice, osobní charakteristiky, naučené vzorce sociálního chování, sociální normy apod.34 Provokující podněty nevyvolávají agresi automaticky. Spíše jsou jimi vyvolány psychické stavy, které ovlivňují kognitivní zpracování situace, ve které se jedinec nachází. Vlivem akutních podnětů dojde ke zvýšení úrovně aktivace, ke vzniku negativních afektivních stavů, ve kterých je dominantní hostilita a zlost, k aktualizaci hostilních myšlenek,
32
Čermák, I. Lidská agrese a její souvislosti. Ţdár nad Sázavou : Fakta v.o.s., 1999. s. 90. Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 34. 34 Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 273. 33
13
vzpomínek a scénářů v kognitivní sféře. Tím vším je pak ovlivněna interpretace sociální situace, která je základem rozhodování o tom, jak se člověk v dané situaci zachová.35 Tato teorie se snaţí dát poznatky jednotlivých dílčích teorií do souvislostí, čímţ se liší od původních přístupů k výkladu agresivního chování, které povaţovaly jednotlivé teorie vzniku agrese za vzájemně se vylučující. Vzhledem ke své komplexitě je tato teorie z mého pohledu nejpropracovanější, protoţe se neomezuje na jednostranný výklad vzniku agrese, ale bere v potaz multifaktoriálnost jejího původu. Ve vztahu k agresi ovlivněné médii to pak znamená, ţe média nemají přímý účinek na vznik agrese, ale je faktorem, který ji můţe spustit, má-li divák další predispozice k agresivnímu jednání vyplývající například z jeho genetické výbavy, nebo z norem uznávaných v sociálním prostředí, v němţ ţije. 2.3 Příčiny a faktory agresivního chování Jak naznačuje integrativní pohled na agresi, je třeba při vysvětlování vzniku agrese počítat s velkým mnoţstvím vzájemně se podmiňujících vlivů. Faktorů a příčin ovlivňujících výskyt agresivního chování je bezpočet, jsou různého původu a patří sem jak vrozené dispozice, které jsou jedinci dány a lze je korigovat pouze následně, tak sociální prostředí a vnější vlivy celkově. Dále je třeba vzít také do úvahy vzájemné spolupůsobení zmíněných faktorů. Vliv médií na výskyt agresivního chování, kterému je věnována tato práce, je tedy pouze jedním z mnoha faktorů. Přesto si dovoluji tvrdit, ţe jde o velice důleţitý aspekt. V této kapitole tedy ve stručnosti uvádím některé z dalších příčin agresivního chování, aby nedošlo k přílišnému zjednodušení celé problematiky. V závěru kapitoly se pak podrobněji budu zabývat mediálním násilím. 2.3.1 Biologické faktory agrese Velký počet vlivů působících poruchu chování v dětském věku a dospívání je moţné rozdělit na vlivy genetické a vlivy prostředí.36 Byl zkoumán vztah mezi psychosociální deprivací v raném dětství, sníţeným vyuţitím glukózy v čelních lalocích a následným násilným chováním, které se projevilo vraţdou. Zjistilo se, ţe sociální tlak, který by mohl být sloţkou vysvětlení pozdějšího vraţedného chování, byl zanedbatelný při porovnání dvou 35
Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 273. Vyšší výskyt poruchy je například mezi dětmi, jejichţ biologičtí rodiče jsou závislí na alkoholu, mají afektivní poruchy, trpí schizofrenií, poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) nebo sami měli poruchu chování v dětském věku a v dospívání. Jedním z vlivů podílejících se na vzniku antisociální poruchy v dětství a dospívání je kouření matek v době, kdy takto postiţené dítě procházelo nitroděloţním vývojem. Další příčinou, která zvyšuje pravděpodobnost násilného chování, je kombinace perinatálního poškození chlapců, odmítnutí (nepřijetí) tohoto dítěte matkou a nedobré socioekonomické situace rodiny. Blíţe in: Koukolík, F. Lidský mozek. 2.vyd. Praha : Portál, 2000, s. 232-233. 36
14
skupin vrahů, které se lišily tím, zda vrazi prošli v dětství psychosociální deprivací, nebo pocházeli z „benigního“ rodinného zázemí. V případě vrahů z „benigního“ rodinného prostředí pak byla skutečně na vině odchylná látková výměna probíhající v mozku.37 V mozku jsou četné oblasti, jejichţ ovlivněním je moţné agresi jak spustit, tak tlumit. Patří mezi ně orbitofrontální kůra oboustranně, septum, hipokampus, amygdala, talamus, Varolův most a další. Agrese však, podobně jako jiné druhy chování, nemá „centra“. Není jisté, do jaké míry jsou zjištěné odchylky látkové výměny, případně excitace nebo inhibice činnosti jmenovaných míst, v přímé kauzální souvislosti s násilným chováním. Tyto odchylky mohou být aţ důsledkem nepřímého ovlivnění, a tedy i změny aktivity propojených částí mozku. Také chybí dostatečné porovnání se stavbou a činnostmi mozku v populaci, která se násilně nechová.38 V případě, ţe je skutečně prokázáno, ţe zvlášť závaţné násilné činy, mezi něţ patří například vraţda provedená zvláště brutálním způsobem, jsou zapříčiněny odchylným fungováním mozku pachatele (např. zmiňovanou odchylnou látkovou výměnou v mozku), vyvstává otázka, jak zabránit tomu, aby tito jedinci nebyli nadále hrozbou pro společnost. V takových případech je moţné, aby soud uloţil pachateli ochranné léčení.39 Pro případ, ţe nelze očekávat, ţe by uloţené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy způsobené odchylným fungováním mozku vedlo k dostatečné ochraně společnosti, byl nově zřízen institut zabezpečovací detence.40 U pachatelů násilných trestných činů, u kterých byla prokázána odchylka ve funkcích mozku, je pak třeba důsledně zvaţovat, zda je moţná účinná léčba, po jejímţ úspěšném absolvování by se mohl pachatel zařadit znovu do společnosti. Zabezpečovací detence je zde pro tak závaţné případy poruch, u nichţ je prognóza plného uzdravení velice špatná, a proto se zde dává přednost ochraně společnosti před propuštěním vysoce nebezpečných pachatelů na svobodu.
37
Koukolík, F. Lidský mozek. 2.vyd. Praha : Portál, 2000, s. 235. Koukolík, F. Lidský mozek. 2.vyd. Praha : Portál, 2000, s. 236. 39 Podle § 72 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, případně § 99 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, je moţné ukládat ochranné léčení například v případě, ţe pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. 40 Podle § 72a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, případně § 100 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník můţe soud uloţit zabezpečovací detenci „vzhledem k osobě pachatele a s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel spáchal úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.“ 38
15
2.3.2 Situační faktory agrese Situační faktory vyvolávající agresi jsou proměnné, které agresi podněcují a které pocházejí z vnějšího prostředí. Souhrnně bývají označovány jako averzivní podněty. Jejich společným znakem je to, ţe vyvolávají stav nepohody. C.A.Anderson a L.R.Huesmann41 tyto faktory člení na averzivní podmínky (útok nebo jiná provokace, frustrace, bolest), agresivní naladění a afekt (diskomfort, špatná nálada a stres) a podněty, které zvyšují úroveň aktivace. Agresi tak pravděpodobně vyvolá přímý fyzický nebo verbální útok. Moţnost výskytu agrese dále vyvolává celková nepohoda a bolest. Některé výsledky výzkumů hovoří o větší pravděpodobnosti výskytu agresivního chování při setrvávání ve velmi teplém nebo velmi chladném prostředí.42 Podle J. Spurného43 tendenci jednat agresivně dále zvyšují například tyto situační faktory: „- pocit bezmoci, nemožnost alternativních voleb, - provokující verbální i neverbální projevy, jako jsou například urážky, výsměch či gesta, - existence znaků či scén prezentujících násilí, - úspěch, který tímto jednáním dosáhl, případně schvalování agresivního chování okolím, - pocit sounáležitosti s agresivně laděným davem, - konfrontační situace, soupeřivé, s prvky násilí, - intoxikace alkoholem, drogami nebo léky.“ Tyto faktory jsou tedy vnějšími vlivy, které přispívají ke vzniku agresivního chování. Lidé, kteří zareagovali agresivně pod vlivem těchto situačních faktorů, často tvrdí, ţe neměli na výběr a ţe byli ke svému chování vyprovokováni. Jinak ovšem tutéţ situaci bude vnímat oběť násilí případně okolí, které bude mít tendenci chování přičítat vlastnostem aktéra.44 Ve výsledku však záleţí na soudu, zda bude brát situační faktory působící na vznik agrese v
41
Anderson, C.A., Huesmann L.R. Human aggression: A social-cognitive view. In Hogg, M.A., Cooper, J. a kol. The Sage handbook of social psychology (297-323). London: Sage, 2003 In: Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 274. 42 Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 274. 43 Spurný, J. Psychologie násilí. O psychologické podstatě násilí, jeho projevech a způsobech psychologické obrany proti němu. Praha : Eurounion, 1996, s. 19. 44 Tento jev je někdy v psychologii nazýván jako efekt aktéra a pozorovatele, podle něhoţ aktéři obvykle přisuzují své chování situaci, zatímco pozorovatel tytéţ projevy přisoudí neměnným osobním dispozicím. Jedním vysvětlením je, ţe aktér, který posuzuje vlastní chování, má k dispozici více informací. Druhým moţným vysvětlením můţe být to, ţe rozdíl v tom, jak danou situaci vnímal aktér a jak ji vnímal pozorovatel, je dán zaměřením pozornosti, protoţe pozorovatel si spíše všimne jednajícího a jeho chování, zatímco aktér sleduje faktory v prostředí, a proto na ně zaměřuje pozornost. Blíţe in: Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha: Portál, 2006, s. 254.
16
potaz.45 Je tedy nutné brát v úvahu, ţe vliv na agresi mohou mít i vnější okolnosti. Avšak ani ty nezbavují aktéra agresivního chování plně jeho odpovědnosti za činy, jichţ se dopustil. 2.3.3 Faktory sociálního prostředí Agresivní chování a jeho podobu ve významné míře ovlivňuje také sociální prostředí. Sociální chování jedince odráţí způsob ţivota prostředí, které ho obklopuje a ve kterém ţije. Velký vliv na sociální chování má celkový způsob chování lidí vůči sobě, systém norem, preferované vzorce chování, zvyky a praktiky při řešení kaţdodenních situací. Kromě sociálního prostředí, jeţ působí na jedince bezprostředně, kterým je například rodina, škola nebo práce, získávají nezanedbatelný vliv na výskyt a podobu agrese také prostředky masové komunikace působící na jedince v kontextu širších okruhů působení sociálního prostředí na jedince.46 Jaké jsou konkrétní vlivy prostředků masové komunikace na výskyt agrese, je podrobně uvedeno v následující části kapitoly. 2.4 Vliv médií na výskyt agresivního chování V této části práce uvádím některé poznatky z psychologických výzkumů vlivu médií na agresivní chování. Těchto výzkumů bylo provedeno nepřeberné mnoţství, a tudíţ jiţ bylo nasbíráno také nespočet poznatků o vztahu mediálního násilí a vzniku agrese. Není zde prostor pro jejich vyčerpávající výčet, a proto jsou zde uvedeny pouze ty nejvýznamnější. Jak jiţ bylo naznačeno, média mají obrovskou moc ovlivňovat myšlení, cítění i jednání lidí. Nebezpečí spočívá v tom, ţe prostřednictvím médií a především televize je moţné manipulovat informacemi, zjednodušovat realitu, klást důrazy na marginální aspekty a potlačovat důleţité části informace, jednostranně upřednostňovat jen některé názory. Podobně lze ovlivňovat výskyt agresivního chování u člověka, protoţe tvůrci televizních programů dobře vědí, ţe agrese patří k dispoziční výbavě člověka a od okamţiku jeho zrodu je ţivena po celý ţivot v určité míře podněty z uţšího i širšího kulturního prostředí. Různé agresivní obsahy prezentované v médiích jsou pak schopny oslovit v jedinci jiţ připravenou strukturu.47 Jaké jsou přesně vlivy násilí v médií na psychiku diváků, uvádí stručný přehled poznatků z psychologických výzkumů vlivu mediálního násilí na diváky.
45
Je otázkou, zda usmrcení oběti, která pachatele k činu prokazatelně vyprovokovala svým zavţeníhodným jednáním vůči pachateli, bude kvalifikováno podle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., trestní zákoník jako vraţda dle § 140 odst. 1 tohoto zákona, nebo zda bude přihlédnuto k okolnostem činu a toto usmrcení bude kvalifikováno jako zabití dle § 141 odst. 1. 46 Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 279- 280. 47 Čermák, I. Lidská agrese a její souvislosti. Ţdár nad Sázavou : Fakta v.o.s., 1999, s. 90.
17
2.4.1 Problematika zkoumání vlivu mediálního násilí na diváky Vliv mediálního násilí na agresivní chování byl předmětem velkého mnoţství výzkumů různého typu od „jednorázových“ experimentálních48 aţ po korelační49 a longitudinální50 studie. Korelační studie se zabývají otázkou, zda se jedinec (většinou dítě) bude chovat agresivněji, pokud bude více sledovat násilí v televizi, tedy zda u obou proměnných dochází současně ke změně. Konkrétně se předpokládá, ţe mezi dobou sledování televize a agresivním chováním bude pozitivní korelace- častější sledování násilného chování v televizi vede k agresivnějšímu chování, coţ bylo skutečně potvrzeno řadou výzkumů. Avšak jiné studie došly k závěrům, ţe sledování programů s násilným obsahem zvyšuje pravděpodobnost agresivního chování pouze u dětí, které jiţ předtím byly agresivnější. V daném příkladě existují hned tři moţné interpretace. První z nich je, ţe sledování násilí v televizi má skutečně za následek agresivnější chování. Moţným výkladem je ovšem i to, ţe děti, které jsou v porovnání s ostatními dětmi agresivnější, také více upřednostňují sledování násilných televizních programů neţ ostatní. Nesmíme ale vyloučit působení ještě nějakého třetího faktoru, například nedostatku zájmu ze strany rodičů, který má za následek jak častější sledování násilí v televizi, tak vzrůst agresivního chování.51 Experimentální studie by se tohoto problému měly vyvarovat, protoţe v tomto typu výzkumu je kontrolována tzv. nezávislá proměnná (např. sledování televize), která je předpokládanou příčinou, a měří se změny tzv. závislé proměnné (např. agresivní chování), která je předpokládaným důsledkem. Avšak dosáhnout takových laboratorních podmínek u kontroly dětského sledování násilí v televizi je nemoţné, protoţe to by znamenalo mít dítě pod neustálým dohledem. Proto jsou experimentální výzkumy v této oblasti zaměřeny pouze na vliv na chování dětí bezprostředně po tom, co byly vystaveny násilí v televizi.52 Notoricky známý je A. Bandurův a R. H. Waltersův experiment z roku 1973 s velkou panenkou53, kterou herec na plátně před skupinou dětí bil a kopal. Závěrem experimentu sice bylo, ţe se děti 48
Tento typ výzkumu slouţí ke zjišťování příčinných vztahů mezi dvěma i více jevy. Při jeho provádění je důleţité pečlivě kontrolovat, zda výskyt určitého jevu, který má být důsledkem, není ovlivněn nějakým dalším faktorem. Blíţe in: Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Přeloţil Petr Bakalář. Praha: Portál, 2000, s. 73. 49 Typ neexperimentálního výzkumného projektu, v němţ je hledána souvislost mezi různými jevy. Není zde uvaţováno o kauzalitě těchto jevů. Blíţe in: Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Přeloţil Petr Bakalář. Praha: Portál, 2000, s. 124. 50 Výzkumný projekt, při kterém je jedna skupina soustavně studována po delší časové období. Blíţe in: Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Přeloţil Petr Bakalář. Praha: Portál, 2000, s. 130. 51 Englander, E. K. Understanding Violence. 3.vyd. Mahwah : Lawrence Erlbaum Associates, 2006. s. 115. 52 Englander, E. K. Understanding Violence. 3.vyd. Mahwah : Lawrence Erlbaum Associates, 2006. s. 115. 53 Suchý, A. Vychovává televize agresory? Psychologie dnes, č. 9, 2002, s. 28.
18
k panence chovaly stejně agresivně, ale to ještě neznamená, ţe se tak naučily agresivnímu jednání. Nedá se totiţ s jistotou tvrdit, kolik dětí by se v horizontu několika let zachovalo stejným způsobem jako tenkrát a začalo ji bít a kopat se stejnou intenzitou, jako kdyţ v mateřské škole napodobovalo herce na plátně. Je důleţité zkoumat, jak sledování násilí v televizi ovlivňuje chování jedince z dlouhodobého hlediska. K tomu slouţí longitudinální studie, které jsou ale z důvodu časové náročnosti velice nákladné, a i zde je třeba brát v úvahu další faktory ovlivňující agresivní chování, jako je například socioekonomická situace rodiny apod., a přistupovat kriticky k získaným výsledkům v jejich vzájemných souvislostech a vazbách. Příkladem takového longitudinálního výzkumu je studie týmu vědců pod vedením J. G. Johnsona z Kolumbijské univerzity54, v níţ byla zkoumána souvislost mezi dobou strávenou sledováním televize a agresivním chováním v časovém období sedmnácti let na náhodně vybraném vzorku 707 rodin s aspoň jedním dítětem ve věku mezi 1 a 10 roky. Studie potvrdila, ţe existuje významná souvislost mezi dobou sledování televize, kde dochází k násilným scénám několikrát za hodinu, ať uţ jde o hlavní vysílací čas, nebo o obvyklou dobu vysílání pořadů pro děti (zde byla frekvence násilných scén ještě vyšší), a agresivním chováním i při současném zvaţování moţných vlivů dalších faktorů, jako je předchozí agresivní chování, zanedbávání dětí rodiči, finanční příjmy rodiny, násilí v sousedství, vzdělání rodičů a výskyt duševních poruch. Avšak ani tato studie nebyla ve všech směrech dokonalá, protoţe ani zde nelze zamítnout alternativní vysvětlení, ţe daná souvislost mezi sledováním televize a agresivním chováním je způsobená preferencí násilných televizních pořadů mezi agresivními jedinci. Navíc určité charakteristiky prostředí, jako je například bydlení v nebezpečné čtvrti nebo zanedbávající rodičovská výchova, také zvyšují pravděpodobnost jak agresivního chování, tak sledování násilí v televizi. Z uvedeného nástinu je patrné, ţe ač bylo provedeno velké mnoţství výzkumů zabývajících se souvislostmi mezi výskytem násilí a sledováním televize, stále zde zbývá zodpovědět velké mnoţství otázek. Poznatky z výzkumů přinášejí cenné informace o dané problematice a mají své praktické vyuţití v prevenci proti násilnému chování, avšak jsou jen dílčím poznáním skutečnosti, která je mnohem sloţitější.
54
Johnson, J. G., Cohen, P., Smailes, E. M., Kasen, S., Brook, J. S. Television viewing and aggressive behavior during adolescence and adulthood. Science magazine, 2002, č.295, s. 2468. [citováno 26. dubna 2009]. Dostupný z: http://faculty.palomar.edu/pjacoby/Television%20Viewing%20and%20Aggressive%20Behavior.pdf
19
2.4.2 Poznatky z psychologických výzkumů vlivu mediálního násilí na diváky Výzkumná zjištění poukazují na víceúrovňový charakter vlivu mediálního násilí na lidi, kteří ho sledují. Lze odlišit dlouhodobé důsledky, mezi něţ patří mimo jiné nové formy chování a změna vztahu k násilí, a krátkodobé důsledky, kam řadíme vnitřní naladění, vnímání a chování vlivem intenzivního proţívání dramatických dějů. Za nejdůleţitější poznatek se povaţuje to, ţe mediální násilí je zdrojem rozšíření repertoáru chování. Mediální násilí totiţ slouţí jako návod, je předmětem nápodoby. Dalším důleţitým zjištěním je to, ţe mediální násilí vyvolává hostilní vnitřní naladění, které ovlivňuje vnímání reálně probíhajících sociálních dějů a následně se můţe projevit i v oblasti chování. V neposlední řadě mediální násilí sniţuje senzitivitu vůči násilí v běţném ţivotě.55 Za účelem specifikování potenciálních dlouhodobých účinků sledování agrese v televizi byly výzkumníky L. D. Eronem, L. O. Walderem a M. M. Lefkowitzem56 jiţ v sedmdesátých letech zrealizovány longitudinální studie zjišťující „divácké návyky“ a druh agrese v médiích. Byla potvrzena hypotéza, ţe vysoká míra agrese v osmnácti letech souvisela s častým sledováním násilných filmů v osmi letech. Další longitudinální studie dospěly k podobným závěrům.57 Z dlouhodobého hlediska má mnoţství sledované agrese velkou souvislost s tendencí jednat agresivně. Podle G. Comstocka a H. Paika58 agrese v médiích s velkou pravděpodobností zvyšuje agresivní tendence diváka za těchto podmínek: 1)
Efektivita: Média prezentují agresi jako účinný prostředek k dosahování vlastních cílů nebo jako účinnou obranu před újmou. Agrese se zkrátka agresorovi vyplácí.
2)
Normativnost: Násilí či jiné záměrné ubliţování druhým je uváděno bez toho, aniţ by bylo současně zobrazeno utrpení a bolest oběti. Agrese můţe být také spojována s tím, ţe její uţití je oprávněné například proto, ţe aktéry agrese bývají kladní hrdinové.
3)
Přiléhavost: Agresor je zobrazován tak, aby s ním mohli diváci sympatizovat a aby se dokázali vţít do jeho role. Agrese je navíc prezentována jako skutečná, nikoli jako něco fiktivního.
4)
Chytlavost: Agrese probíhá ve stavu zvýšeného emocionálního nabuzení, takţe divák nemá patřičný odstup, aby si zachoval kritický nadhled.
55
Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 280. Eron, L.D., Walder, L.O., Lefkowitz, M.M. The learning of aggression in children. Boston: Little, Brown, 1971 In: Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006, s. 374. 57 Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006, s. 374. 58 Comstock, G., Paik, H. Television and the American Child. San Diego, CA: Academic Press In: Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006, s. 374. 56
20
K tomu lze ještě přidat zobrazování hostilní samoúčelné agrese, která je zlehčována a současné nezobrazování utrpení oběti.59 V jiném experimentu bylo dokázáno, ţe opakované sledování filmů se sexuálním násilím na ţenách vede k celkové desenzibilizaci (tj. sníţení citlivosti na násilné scény) a k poklesu sympatií vůči obětem násilí. Desenzibilizace se projevuje vymizením reakcí na podněty, které původně vyvolávají silné emoce. V tomto experimentu šlo o to, ţe původní negativní emoce, jako strach a depresivní pocity vyvolané sledováním násilných scén, se postupně vytrácely a byly nahrazovány bagatelizací zobrazovaného násilí, nebo se současným poklesem soucítění s obětí. Tyto postoje přetrvávaly i několik dní po shlédnutí filmů. Od bagatelizace filmového násilí jiţ zbývá jen malý krok k zaujetí tohoto postoje ke skutečnému násilí a pasivitě vůči obětem.60 B. Gunter61 tvrdí, ţe dlouhodobý vliv sledování agrese v televizi můţe vyvolat procesy přesunu podnětů a vzorů, můţe dojít k desenzibilizaci emocionální reaktivity diváka vůči brutálnímu zacházení s druhými lidmi a rovněţ k omezení kontroly vlastních agresivních tendencí. Pokud aktéři, kteří jednali agresivně, nejsou následně za své chování potrestáni, můţe dojít k oslabování zásad podněcujících diváka k dodrţování pravidel chování podle sociálních norem. Časté sledování agrese v televizi ovlivňuje i postoje k agresi. Lidé získávají dojem, ţe agrese často vyřeší problém a ţe jeden akt agrese následuje další, čímţ mohou dospět k závěru, ţe jim hrozí více neţ běţná pravděpodobnost, ţe se stanou obětí agresivního útoku, a proto jsou vůči druhým podezřívavější a v boji proti kriminalitě ţádají tvrdší tresty.62 Stále je však třeba mít na paměti, ţe televize patrně nemá potenciál měnit kognitivní struktury a z prosociálního neagresivního jedince asociálního agresora nevychová. Pro podrobnější zkoumání je třeba kontrolovat ostatní proměnné, odlišit jednotlivé typy zobrazované agrese a určit tzv. nebezpečné televizní násilí, které má výše uvedené znaky, tedy efektivnost, normativnost atd. Také je nutné vymezit rizikovou diváckou skupinu, která bude expozicí zobrazovanému televiznímu násilí nejvíce ohroţena. Za tuto skupinu jsou pokládány děti mladší dvanácti let sledující televizi čtyři a více hodin denně, mezi jejichţ oblíbené pořady patří akční, násilné a hororové filmy, neţijí ve spořádaném sociálním 59
Suchý, A. Vychovává televize agresory? Psychologie dnes, č. 9, 2002, s. 29. Čírtková, L. Násilí a sex v médiích. Psychologie dnes, 2004, č. 5, s. 22. 61 Gunter, B. The question of media violence. In Bryant, J., Zillman D. a kol. Media effects: Advances in theory and research. Hillsdale: Lawrence Erlbaum In: Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006, s. 374. 62 Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006, s. 375. 60
21
prostředí a jsou vybavené silnější dispozicí k agresivnímu chování.63 Některými autory je za zvláště senzitivní věk pokládán předškolní a mladší školní věk, kdy dítě ještě nerozlišuje umělý (pohádkový, masmediální) svět od skutečného; proti nepříznivému ovlivnění ale není imunní ani starší dítě a mladistvý.64 Negativní dopady mediálního násilí se můţeme pokusit tlumit tím, ţe posilníme původní smýšlení diváků ve směru jasného odmítání destruktivního násilí pro reálný ţivot.65 To se ovšem snadněji tvrdí, neţ provádí v praxi. Především je otázkou, jak něčeho takového docílit a jaké prostředky k tomu zvolit. Prostředkem, který je rozebírán v této práci, je právní regulace násilí zobrazovaného v televizi. Ta má ovšem jen omezenou působnost a bez přispění pozitivně působícího sociálního prostředí, především rodičů věnujících péči a čas svým dětem, vychází snahy o jakoukoli právně normativní regulaci naprázdno.
63
Suchý, A. Vychovává televize agresory? Psychologie dnes, č. 9, 2002, s. 29. Langmeier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie. 2.vyd. Praha : Grada, 2006, s. 303. 65 Čírtková, L. Násilí a sex v médiích. Psychologie dnes, 2004, č. 5, s. 23. 64
22
3. Právní aspekty regulace médií (zaměřeno na televizní vysílání) Následující kapitola podává stručný přehled vývoje právní regulace médií na pozadí historických událostí a společenských podmínek, které měly na podobu médií a tedy i televize velký vliv. Jsou zde ve stručnosti popsány nejdůleţitější zákony, které regulovaly televizní vysílání v minulosti, a také zákony, které je v průběhu doby nahradily. Kromě zákonů jakoţto formálních pramenů práva je věnován prostor také materiálním pramenům- aktuálním otázkám regulace médií v ČR a problémům vyplývajícím ze současného stavu mediální sféry, které vyplývají ze společenskohistorického kontextu regulace médií v ČR, ale i z celosvětových vývojových tendencí médií. 3.1 Vývoj právní regulace médií (televize) 3.1.1 Krátký historický přehled Počátky televize jako masového média u nás spadají do doby 50. let 20.století, kdy Československá televize zahájila svoje televizní vysílání. Televize jako médium neměla v České republice, na rozdíl od ostatních sdělovacích prostředků, v minulém století ţádnou demokratickou tradici.66 Ačkoli byla televize v té době hojně sledovaným sdělovacím prostředkem a poskytovala masovou zábavu, byla zároveň nástrojem stranické a vládní politiky.67 Pouze v roce 1968 pod vlivem uvolnění politického reţimu se Československá televize projevila jako demokraticky smýšlející sdělovací prostředek. Ovšem po nezdaru všech pokusů o reformu politického reţimu přichází do Československé televize doba cenzury.68 Převratné politické změny v listopadu 1989 měly dopad i na Československou televizi. K 1. 1. 1992 byla zřízena zákonem České národní rady69 Česká televize jako televizní sluţba veřejnosti České republiky. Česká televize byla zřízena jako samostatná a na vládě nezávislá veřejnoprávní instituce.70 Československá televize zanikla k 31. 12. 1992 spolu s rozdělením československé federace, a to v době, kdy v České republice ještě kromě České televize nebyl 66
Růţička, D. Československá televize v letech 1968-1969. [citováno 27. dubna 2009]. Dostupný z: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/1968-1969.php?leta1968_1969kapitola=0 67 Prvním samostatným zákonem regulujícím činnost Československé televize byl zákon č. 18/1964 Sb., o Československé televizi, ve znění pozdějších předpisů. V § 1 tohoto zákona bylo stanoveno základní poslání Československé televize, která měla svou činností zaloţenou na politice KSČ provádět masově politickou a výchovnou práci, podporovat tvůrčí iniciativu lidí a přispívat k dovršení kulturní revoluce. Byl potvrzen monopol státu na televizní vysílání- soukromá sféra zůstala vyloučena z této činnosti. Blíţe in: Köpplová, B. a kol. Dějiny českých médií v datech: rozhlas, televize, mediální právo. Praha: Karolinum, 2003, s. 400. 68 Růţička, D. Československá televize v letech 1968-1969. [citováno 27. dubna 2009]. Dostupný z: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/1968-1969.php?leta1968_1969kapitola=0 69 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů. 70 Köpplová, B. a kol. Dějiny českých médií v datech: rozhlas, televize, mediální právo. Praha: Karolinum, 2003, s. 424.
23
jiný provozovatel televizního vysílání.71 Takový stav byl pouze dočasný, protoţe s nastolením demokratické společnosti nebylo dále moţné, aby Česká televize jako veřejnoprávní médium měla ve státě monopol na televizní vysílání. 3.1.2 Vznik a vývoj právní úpravy média televize Dne 30. října 1991 byl schválen zákon Federálního shromáţdění ČSFR č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který rozlišil dvě kategorie vysílatelů provozovatele vysílání ze zákona (bývají označováni jako veřejnoprávní) a drţitele licence (soukromá, komerční televize či rozhlas), a nastolil tak duální princip u nás. Tento zákon, který umoţnil vznik komerční televize, platil ve znění změn a doplňků do poloviny roku 2001.72 První komerční televizí vysílající v České republice se stala TV Nova tím, ţe Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání dne 30. 1. 1993 na 12 let společnosti CET 21, spol. s.r.o., která provozuje TV Nova, udělila licenci k provozování celoplošného televizního (tj. komerčního) vysílání. Kromě TV Nova se objevuje ještě jedna soukromoprávní televizeregionální středočeská privátní televizní stanice Premiéra TV. Ta získala v průběhu roku 1994 licenci k téměř celostátnímu vysílání.73 Dne 17. května 2001 byl přijat nový zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který nahradil dosavadní stejnojmenný zákon č. 468/1991 Sb. Hlavním důvodem nové právní úpravy provozování rozhlasového a televizního vysílání byla zejména kompatibilita české právní úpravy v této oblasti se sekundárním právem Evropského společenství v oblasti televizního vysílání, konkrétně Směrnicí Rady č. 89/552/EHS z 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států, upravujících provozování televizního vysílání, která je zkráceně nazývána „Televize bez hranic“. Tato směrnice byla rozsáhle novelizována směrnicí č. 97/36/ES z 30.června 1997. Dalším důvodem nové právní úpravy bylo odstranění některých nedostatků původní právní úpravy. Zejména došlo ke zpřísnění podmínek pro udělení a prodlouţení licence. Nová právní úprava také zvýšila horní hranici pokut při porušení povinností vyplývajících z tohoto
71
Růţička, D. Federální epilog. [citováno 27. dubna 2009]. Dostupný z: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/federace.php 72 Růţička, D. Před koncem federace. [citováno 27. dubna 2009]. Dostupný z: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/federace.php 73 Růţička, D. Které okruhy pro ČT? [citováno 27. dubna 2009]. Dostupný z: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/okruhy.php
24
zákona.74 Některé části tohoto zákona i směrnice „Televize bez hranic“ jsou podrobně rozebírány v aplikační části této práce. 3.2 Aktuální otázky regulace médií a televizního vysílání v ČR Aktuální otázky, s kterými se v ČR média v současnosti potýkají, mají souvislost jednak s transformací médií pod vlivem polistopadových společenských změn a jednak se musí potýkat s otázkami, které tíţí i média v zemích s nepřetrţitou demokratickou tradicí. Odhlédneme teď od aktuální technické problematiky digitalizace televizního vysílání a zaměříme se na filozofičtější otázku plnění poslání médií, která jde ovšem neoddělitelně ruku v ruce s poněkud pragmatičtější otázkou financování médií. Do roku 1989 odpovídala koncepce médií u nás „příkaznickému“ typu- média vykazovala vysokou míru centralizace v řízení a regulaci, jejich oficiální role byla definována jako nástroj prosazování dominantní ideologie. S nástupem demokracie došlo vedle dalších institucionálních změn také k zásadnímu přebudování mediálního systému směrem k médiím, jeţ měla podle dobových představ zakotvených i v mediální legislativě splňovat nároky „liberálně demokratického“ modelu; především byl akcentován prvek „nezávislosti“. To s sebou neslo nutnost zajistit oddělení médií a jejich fungování od moţných přímých zásahů státu a politické moci.75 S touto idealistickou představou přicházela česká společnost v době, kdy liberálně demokratický model médií prodělával jednu ze svých největších krizí. Média se stále zřetelněji stávala součástí velkých koncernů, stále zřetelněji se objevovala snaha o maximalizaci zisků a minimalizaci nákladů, čímţ se dostávala pod vliv nejrůznějších tlaků. I nadále je kladen důraz na nezávislost médií na státu, avšak o potřebě jiných nezávislostí (jako jsou například ekonomické vazby na vydavatele či vysílatele) se nemluví. Mluví se o komercionalizaci médií a o jejich hluboké provázanosti do nadnárodních ekonomických struktur spojené s nutností podřídit se tlakům a poţadavkům trhu. V několika aspektech dokonce představy české společnosti počátku 90. let „nahrávaly“ komercionalizovanému pojetí médií- například v důsledném odstátnění, v důrazu na média jako soukromého podnikání, protěţování soukromých komerčních médií na úkor jiných, například médií „veřejnoprávních“. Transformující se česká společnost se hlásila k liberálně demokratickému
74
Skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Důvodová zpráva k návrhu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. [citováno 27. dubna 2009] Staţeno z ASPI. 75 Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 11-12.
25
modelu v jeho mladší, „anglosaské“ verzi, která akcentuje více komerční aspekt fungování médií.76 Na počátku 90. let došlo také k proměně obsahové. Média dostala moţnost ohlíţet se více na potřeby a zájmy čtenářů, posluchačů a diváků, která byla vzhledem ke komercionalizaci současně i nutností. Ve společnosti, která klade na první místo ekonomický úspěch, jsou za magickou formuli pokládána slova poptávka a nabídka. „Veřejnoprávní“ média se ocitají v labilní pozici dané tím, ţe na jedné straně mají plnit svoje poslání veřejné sluţby, mimo jiné i náročné programové závazky stanovené zákonem, a na druhé straně z toho vyplývající problém financování tohoto typu médií.77 „Soukromoprávní“ média získávají finance z reklamy, které ve vysílacím čase poskytují prostor, zatímco základním zdrojem „veřejnoprávního“ média, konkrétně České televize, zůstává vedle vlastní podnikatelské činnosti televizní poplatek, jehoţ sazba je stanovena zákonem o rozhlasových a televizních poplatcích78. Někdy je oprávněnost vybírání tohoto poplatku zpochybňována veřejností. Česká televize se neřešením problému hlavního zdroje jejího financování ocitla pod tlakem, působícím v konečném důsledku na její program. Z toho vyplývá, ţe je nutné v zájmu rovnováhy duálního systému vysílání v České republice nalézt východiska, která by zajistila dostatečné a legitimní zdroje financování činnosti České televize z dlouhodobého hlediska.79 Média „veřejné sluţby“, zvláště televize, se nachází v dlouhodobé a hluboké krizi. Kanadský mediální teoretik M. Raboy80 shrnul podstatu této krize do tří hlavních bodů. Jednak se jedná o krizi identity, protoţe není tak zcela jasné, jaké mají tato média poslání a nemohl-li by sluţbu jimi poskytovanou nabízet soukromý subjekt. Dále se projevuje jiţ zmíněná
krize
financování,
protoţe
dosavadní
převaţující
financování
z tzv.
koncesionářských poplatků je těţko obhajitelné ve chvíli, kdy významně klesá počet těch, kteří sluţbu těchto médií vyhledávají, jakoţ i těch, kteří jsou s ní spokojeni. Krize se nevyhnula ani organizaci těchto médií, protoţe se jedná o byrokratické organizační celky s nízkou produktivitou práce. 76
Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 13-14. 77 Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 15. 78 Zákon č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 79 Růţička, D. Problém financování. [citováno 2. května 2009]. Dostupný z: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/financovani.php 80 Raboy, M. a kol. Public Broadcasting for the 21st Century. Luton: University of Luton Press (Academia Research Monograph 17)/John Libbey Media, nedatováno In: Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 17-18.
26
Z nastíněných problémů mediální sféry vyplývá otázka, zda vývoj pomalu ale jistě nesměřuje k naprosté privatizaci televizního vysílání. Česká televize má jako veřejnoprávní médium plnit poslání veřejné sluţby, ale záleţí na tom, zda má široká veřejnost na této sluţbě opravdový zájem. Osobně si pod pojmem „veřejná sluţba“ České televize představím především programovou skladbu sestávající z kvalitních pořadů, z které si vybere kaţdá skupina obyvatel včetně nejrůznějších menšin81 a která se nedostává do rozporu s poţadavky na obsah zobrazovaných pořadů, především na způsob zobrazování pořadů s násilným obsahem.82 To ovšem nemůţe odpovídat většinovému vkusu publika, který je mu podsouván ze strany soukromoprávních televizí. Pro Českou televizi to můţe znamenat odliv diváků, kteří následně nejsou spokojeni s tím, ţe musí platit tzv. koncesionářský poplatek, ačkoli programy České televize nesledují. Pokud se však veřejnoprávní televize rozhodne o diváka bojovat s pouţitím prostředků soukromoprávních televizí tím, ţe se bude podbízet lacinými a líbivými pořady, dostává se na jejich úroveň a přestává plnit úkoly veřejné sluţby. Pak zde ovšem není důvod poţadovat po divácích televizní poplatek, protoţe České televize nebude přinášet ţádnou „nadstavbu“ oproti komerčním televizím. Tento rozpor je velice problematický, protoţe na jedné straně je dobré, pokud existuje médium, které se více neţ o zisk stará o plnění poslání veřejné sluţby, avšak na druhou stranu je otázkou, kolik lidí tuto veřejnou sluţbu vyuţívá. 3.2.1 Otázka regulace médií vzhledem k zobrazovanému násilí Jak jiţ bylo zmíněno, transformace médií včetně televize se týkala i obsahu vysílaných pořadů. Bylo třeba zajistit dostatečnou sledovanost vysílání diváky, která by zajistila televizi zisk. Především soukromé televize, pro které je vysílání byznys a ne veřejná sluţba, se snaţí prodat vysílací čas vyhrazený reklamě a respektují trţní poţadavek zaujmout všemi dostupnými prostředky co nejvíce příjemců v hlavních vysílacích časech.83 Vysílání scén plných násilí často doplněných sexuálním kontextem se televizním společnostem vyplácí.84 Ne vţdy se však takto stává na popud diváků, jak by se mohlo na první pohled zdát. V nadcházející části budou důvody tohoto jevu rozebrány podrobněji. Nezbývá tedy, neţ se 81
Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů uvádí v demonstrativním výčtu hlavních úkolů veřejné sluţby v oblasti televizního vysílání v § 2 odst. 2 písm. c) mimo jiné vytváření a šíření programů a poskytování vyváţené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudrţnost pluralitní společnosti. 82 § 32 zákona č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového televizního vysílání a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů. 83 Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 20. 84 Englander, E. K. Understanding Violence. 3.vyd. Mahwah : Lawrence Erlbaum Associates, 2006, 114.
27
pokusit tyto tendence ve vysílání mocensky omezovat, aby se zmírnily následky, které můţe takové vysílání mít jak na mladší populaci, tak na diváky celkově. III. APLIKAČNÍ ČÁST 1. Úvod k aplikační části Pro úvod do aplikační části je důleţité nejprve v krátkosti představit, jaké základní mechanismy ovládají mediální společnosti provozující televizní vysílání v České republice. Porozumíme- li aspoň v hrubých obrysech tomu, jaké je uvaţování provozovatelů televizních společností a jaké faktory ovlivňují skladbu jejich programů, nalezneme zároveň i příčinu problému, který byl stanoven na začátku práce. Jde především o to uvědomit si, ţe televizní společnosti se chovají trţně, jako ekonomické subjekty, a proto je jejich fungování podřízeno snaze dosahovat zisk. Hojné vysílání televizního násilí je pak účinný prostředek, jak s nízkými náklady na tvorbu pořadů dosahovat vysokých výnosů. V další kapitole jsou podrobněji rozebrány současné problémy mediální sféry se zaměřením na televizní vysílání. Pozornost je věnována hlavně duálnímu principu, tedy rozdělení televizních médií na veřejnoprávní a soukromoprávní. Nechybí srovnání společných a odlišných znaků obou typů médií a porovnání pořadů z hlediska mnoţství a způsobu zobrazovaného násilí. Kapitola zabývající se právní úpravou obsahu televizního vysílání je v předkládané práci stěţejní. Nejprve je v krátkosti představena mezinárodní a komunitární úprava právní regulace obsahu televizního vysílání, na niţ navazuje rozbor některých ustanovení a institutů zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání s uvedením několika případů z judikatury. K tomuto zákonu se také váţe diplomantkou provedený průzkum malého rozsahu, ve kterém byla zjišťována efektivita vybraných ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Po kapitole, která se zabývá právní úpravou regulace televizního vysílání „de lege lata“ pak následuje kapitola obsahující návrhy ke změně právní úpravy „de lege ferenda“. Ta je vyústěním celé práce a jsou zde uvedeny návrhy, jak celou právní úpravu zefektivnit. 1.1 Komercionalizace a komodifikace médií Současná masová média jsou velice závislá na svojí trţní úspěšnosti. Tento trend bývá nazýván komodifikací médií, protoţe se tímto způsobem uvaţování sama stávají stále více zboţím. Mluví se také o komercionalizaci médií, protoţe jakékoli mediální produkty, ať uţ jde o zpravodajství, komentáře, publicistiku či zábavu, jsou svým charakterem stále více
28
podřízeny tomu, aby byly trţně úspěšné. Úspěšnost médií se stále výrazněji poměřuje základními ukazateli jejich ekonomické úspěšnosti- sledovaností. Česká média jsou tedy transformována v průmyslové odvětví podřízené zákonitostem trhu a potřebám inzerentů. „Marketingová logika“ má dlouhodobý vliv i na samotnou mediální produkci85, například na obsah vysílaných pořadů. Je otázkou, jestli důraz na ekonomické aspekty tvorby a vysílání televizních pořadů nepřináší také ochuzení pořadů z uměleckého hlediska. Pokud budou pořady tvořeny způsobem podobným průmyslovému, nepůjde jiţ o umělecká díla, ale o produkty pásové výroby, jejichţ děj je snadno předvídatelný a které diváka nijak neobohacují. 1.2 Mainstreaming, aneb kdo odpovídá za obsah vysílaných pořadů? Předně je třeba poloţit si otázku, kdo se vlastně komu přizpůsobuje v obsahu vysílaných pořadů. Televize svým divákům, nebo je to naopak? Na první pohled se naskýtá odpověď, ţe jsou to diváci, kdo určuje obsah vysílání, protoţe právě jim je vysílání určeno a oni jsou v podstatě zákazníky, kteří by měli chtít dostat to nejlepší a nejkvalitnější zboţí a sluţby. Jenţe je tomu skutečně tak? Ve skutečnosti jsou diváci spíše konzumenty neţ zákazníky, ačkoli nuance ve významu obou slov můţe někomu připadat zanedbatelná. Zákazník na rozdíl od konzumenta je svobodnější v rozhodování, uvaţuje racionálněji a snaţí se aktivně bránit, pokud mu někdo chce „podstrčit“ něco nekvalitního. Konzument je však mnohem pasivnější a pouze čeká, co mu bude předloţeno. Dá se snadněji ošálit a pokud se mu něco nelíbí, neřeší danou záleţitost konstruktivně. Pasivita diváků-konzumentů umoţňuje televizním společnostem ohlíţet se víc na svůj zisk neţ na spokojenost publika. Pro média je výhodné získat a udrţet si a dále rozšiřovat početné a málo diferencované publikum.86 Důvodem je to, ţe se tvůrci nemusí snaţit o širokou obsahovou pluralitu vysílání, coţ s sebou nese niţší náklady
na tvorbu pořadů. Často se v této souvislosti mluví o
mainstreamu, tedy o hlavním proudu. Ten je vytvářen opakujícím se modelem sdělení a obrazů masově produkovaných televizí. Do hlavního proudu můţe patřit téměř kaţdý. V hlavním proudu lze „splynout s davem“, coţ mnoha lidem, zdá se, vyhovuje. Pojem mainstreaming, tedy rozšiřování hlavního proudu nebo strhávání do něj označuje nivelizaci, unifikaci lidských preferencí, či dokonce i niterných tuţeb v zábavní a konzumní společnosti.
85
Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 19- 20. 86 Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 16.
29
Jde o masmediálně a ekonomicky řízený proces, kdy je tento mainstream velmi aktivně vytvářen.87 Jiţ dlouhodobě se hovoří o tom, ţe televizní vysílání obsahuje příliš mnoho násilných scén a tento fakt bývá často kritizován. V České republice byl před časem proveden výzkum88, ve kterém 66 % diváků kritizovalo přemíru násilí vysílaného TV Nova. Současně polovina mladistvých uvedla, ţe obsah vysílání dává špatný příklad dětem a mladistvým. Vzniklo také několik petic za omezení násilí a brutálního sexu v televizi a filmu. Přesto se násilné televizní pořady těší vysoké sledovanosti. K tomu existuje několik vysvětlení. Jednak jde o to, ţe pokud je ve společnosti velký počet lidí, kteří konzumují televizní vysílání jako takové ve velkém mnoţství, a současně velká většina televizních pořadů je plná násilí, sledují konzumenti hojně i tyto násilné pořady, ačkoli si v nich nijak zvlášť nelibují. To je dáno také tím, ţe neexistuje nabídka nějakých alternativních pořadů, kde by bylo násilí podstatně méně. Pak tedy nezbývá jiné východisko, neţ televizi jednoduše vypnout a najít si jinou zábavu, nebo se spokojit s tím, co „dávají v televizi“. Tento jev, kdy lidé sledují násilí v televizi, ačkoli ho sami kritizují, vysvětluje tzv. teorie nejméně nepřijatelného programu. Pokud jsou diváci zvyklí sledovat televizi, spokojí se občas i s programem, který neodpovídá tak úplně jejich vkusu. Nesmíme opomenout ani určitou část diváků, kteří mají sklony k násilí, a proto jeho sledování v televizi jednoznačně preferují. Dalším důvodem je moţné pokrytectví diváků a neochota připustit si vlastní slabost pro sledování násilných pořadů. Vysoká míra sledovanosti pořadů plných násilí také souvisí s konzumem společnosti. Lidé si zvykli pokládat násilí v televizi za běţnou věc.89 Shrneme- li tyto příčiny, dojdeme k závěru, ţe televizní násilí není pro diváky samo o sobě tak zajímavé, jak by se mohlo zdát. Argument televizních společností, ţe divák chce vidět násilí, je tedy lichý. Pravou příčinou častého zobrazování násilí v televizi je mediální politika zaloţená na kalkulaci ztrát a zisků. Produkce pořadů, kde je násilí vyuţito jako příběhová zkratka, je levnější, neţ vytvořit pořad postavený na propracovaném příběhu.90 Tato marketingová strategie se televizím vyplácí hned ze dvou důvodů. Jedním je návykovost televize a druhým je moţnost úniku do televizního světa. Divák se chce po náročném dni odreagovat, zbavit se kaţdodenní úzkosti a především zapomenout na její pravé 87
Vybíral, Z. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005, s. 169. Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 52. 89 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 52-53. 90 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 54. 88
30
příčiny. Sledování televize mu to umoţní, protoţe jejím prostřednictvím se dostává do jiného světa a pocit úzkosti, který v něm mohou vyvolávat násilné scény, nahrazuje za pocit úzkosti z jeho skutečných kaţdodenních problémů v reálném světě. O tom, co viděl v televizi, je pak snazší komunikovat s ostatními, neţ o původních příčinách úzkosti. Navíc je obsah televizního vysílání vděčným tématem, a tak se dotyčný dostává do určité izolace, pokud se nemůţe zapojit do debaty o tom, co bylo v uplynulých dnech vysíláno v televizi. Tento důvod platí především v případě dětí školního věku, které by v případě, ţe neviděly film nebo pořad, o kterém se hodně mluví, klesly v očích svých spoluţáků.91 Podle M. Svobody92 tak lze divákům nabízet stále horší a horší programy a ti je akceptují jen proto, ţe jsou „vylepšeny“ násilím, sexem a senzačností. Televizní společnosti „vychovaly“ svoje diváky ke sledování pořadů obsahujících velké mnoţství násilí tím, ţe většina vysílaných pořadů měla násilný obsah. Lidé si na televizní násilí přivykli a stali se vůči němu otupělými.93 Při sledování televizního pořadu, zobrazujícího násilné scény, nebo při sledování zpravodajství informujícího o násilném činu se řada diváků nad zobrazovaným násilím vůbec nepozastaví.
91
Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 54. 92 Svoboda, M. Agresivní chování zobrazované v dětských pořadech české veřejnoprávní televize. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, Bratislava : Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie, 1997, č. 3, s. 297. 93 Došlo k procesu desenzibilizace (tj. sníţení citlivosti na násilné scény) vůči televiznímu násilí. Blíţe in: Čírtková, L. Násilí a sex v médiích. Psychologie dnes, 2004, č. 5, s. 22.
31
2. Praktické problémy médií v současnosti (zaměřeno na televizní vysílání) V této kapitole je podán popis současného stavu a tendencí v mediální sféře se zaměřením na oblast mediálního vysílání. V první části kapitoly je popsán duální princip televizního vysílání a porovnání některých aspektů veřejnoprávních a soukromoprávních médií, kdy se předpokládají vyšší nároky na programovou skladbu u veřejnoprávní televize jako média veřejné sluţby v televizním vysílání. Dále je uveden přehled několika výzkumů zabývajících se obsahem pořadů z hlediska zobrazování násilí. Byly zde srovnávány například pořady podle země původu, nebo podle televizní stanice, na níţ byly vysílány. Poslední zde uvedený výzkum je pak zaměřen výhradně na násilný obsah dětských pořadů vysílaných veřejnoprávní televizí. 2.1 Duální princip televizního vysílání Po listopadu 1989 proběhlo důsledné odstátnění médií, coţ bylo chápáno jako základní podmínka jejich demokratizace. Byl ustaven duální princip ve vysílání, který byl technicky podmíněn částečnou privatizací frekvencí do té doby státních- například předáním vysílačů bývalého o federálního kanálu komerčnímu sektoru.94 V rámci duálního systému tak vedle sebe existují vysílací média zřízená zákonem a slouţící k tomu, aby výrobou pořadů a vysíláním poskytovala sluţbu veřejnosti, a média soukromá, jejichţ hlavním posláním je zajišťovat investorům návratnost investic a vytvářet zisk.95 Vysílací média byla i v demokratických zemích západní Evropy po většinu doby své existence regulována z pozice státní moci, zatímco v USA byla státní moc k médiím benevolentnější. Ve většině zemí lze proto nalézt vysílací média buď spravovaná v nějaké podobě státem, nebo zřízená zákonem jako ekonomicky samostatné subjekty vyznačující se vysokou mírou rozhodovací autonomie a financované z veřejných prostředků. Česká televize svým zřízením odpovídá případu uvedenému na druhém místě. V 50. letech 20. století se však v demokratických státech začal model médií veřejné sluţby narušovat. Stoupal zájem ekonomicky silných subjektů vytvořit v oblasti vysílacích médií reklamní trh, čímţ rostl tlak na stát, aby demonopolizoval postavení těchto médií a vytvořil podmínky pro vstup soukromých subjektů do vysílání. Tím byl zahájen proces deregulace vysílacích médií, jeho privatizace a jeho podřízení trţním tlakům. Vznikající soukromé televize začaly postupně
94
Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 15. 95 Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 17.
32
určovat směr vývoje celého televizního vysílání, dokázaly zaujmout atraktivitou nabídky, flexibilitou i efektivitou výkonu.96 Ačkoli Česká televize nebyla přímým nástupcem Československé televize, neměla současně za sebou ţádnou tradici média veřejné sluţby. Československá televize začala působit aţ v době socialismu, a proto měla jiţ od počátku tradici totalitární. Česká televize, jejímţ základem byl majetek převedený z Československé televize97, musela čelit pochybám veřejnosti a nakonec i odlivu zájmu diváků v době, kdy se duální systém plně rozvinul a na scénu v únoru 1994 vstoupila TV Nova. Ta rychle přilákala pozornost velkého mnoţství diváků pro ně nezvyklým pojetím televizního programu, atraktivitou zpravodajství, dynamikou vývoje a intimitou a neformálností komunikace. Česká televize v reakci na tuto změnu „zaspala“ a potvrdila tak tendenci, jejíţ ozvuky přicházely z jiných zemí- soukromému vysílání s jeho efektivitou výkonu, flexibilitou a diváckým zájmem patří budoucnost, vysílání veřejné sluţby je na ústupu.98 Dnes, kdy prvotní nadšení z nabídky soukromých televizí a rozhlasů jiţ opadlo, lze tvrdit, ţe televize veřejné sluţby (zde především její kanál ČT 1) a obě celoplošné soukromé televize (TV Nova a TV Prima) jsou si v mnohém podobné- orientují se na masové publikum, kterému nabízejí všehochuť obsahů od zpravodajství přes diskuzní pořady po zábavní filmy, reality show či rodinné seriály. V takto pojaté sluţbě veřejnosti ale Česká televize obhajuje právo na svou existenci jen velmi obtíţně.99 Na tomto místě je vhodné zopakovat to, co jiţ bylo řečeno v teoreticko-doktrinální části v aktuálních otázkách právní regulace médií v ČR. Česká televize, která je veřejnoprávním médiem, by se neměla snaţit stát se konkurencí soukromoprávním médiím, protoţe tím, ţe se dostane na stejnou úroveň jako soukromoprávní televize, ztrácí svoje výjimečné postavení. Na druhou stranu ale do jisté míry také podléhá ekonomickým pravidlům trhu, která ji nutí orientovat se na masové publikum, čímţ je ale ubírán prostor vysílání pořadů pro menšiny, které se ukazuje jako neekonomické vzhledem k malé cílové skupině diváků. Ovšem kdo jiný by měl vysílat pořady, které jsou kvalitní, ale nejsou určené pro masové publikum, kdyţ ne Česká televize, médium veřejné sluţby? V tomto bodě spatřuji největší rozpor mezi tím, jaký stav médií by byl ideální z hlediska celospolečenského zájmu, a 96
Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 17. 97 § 1 odst. 2 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů. 98 Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 19. 99 Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 19.
33
tím, jaká je skutečná situace. Nejvhodnějším řešením je najít kompromis mezi těmito oběma stavy. 2.2 Srovnání vysílaných pořadů z různých hledisek Abychom se mohli podrobněji zaměřit na samotnou otázku regulace násilí vysílaného televizí, je třeba podívat se zevrubněji, o jaké konkrétní pořady se jedná. K tomu můţeme přistupovat hned z několika hledisek. Jednak z provedených výzkumů vyplývá, ţe se v počtu násilných scén liší pořady vyrobené v USA a v Evropě, jednak jsem jiţ v předchozím textu uvedla, ţe existují některé odlišnosti ve vysílání soukromoprávních a veřejnoprávních televizí, ačkoli se postupem času stírají. Komparace amerických a evropských pořadů byla provedena v rámci výzkumu Francouzské rady pro rozhlasové a televizní vysílání v roce 1994 na čtyřech francouzských televizních kanálech.100 Komparace byla zaměřena na kvantitativní a kvalitativní rozbor násilí a na komparaci evropské a americké produkce. Jedním z nejdůleţitějších poznatků výzkumu byla skutečnost, ţe míra násilí v programech americké produkce vysoce převyšuje míru násilí v pořadech evropských. V 33 zkoumaných amerických pořadech se objevilo celkem 192 kriminálních činů (coţ by bylo v průměru necelých 6 kriminálních činů na jeden pořad), zatímco v 13 pořadech evropské produkce jich bylo napočítáno 36 (tj. necelé 3 kriminální činy během jednoho pořadu).101 Našly se také kvalitativní rozdíly v pojímaní zobrazovaného násilí. Například v amerických pořadech se plných 40 % trestných činů jeví jako legitimní násilí, v evropské produkci je to jen 16,7 %. Akty násilí jsou pro diváka ospravedlnitelné buď proto, ţe byly spáchány kladnou postavou, nebo pro jejich spáchání v nutné obraně, nebo proto, ţe je pachatel koná v zájmu spravedlnosti či potrestání pachatelů jiných trestných činů. Naopak v pořadech evropské produkce se násilí dopouštějí především záporní hrdinové. Co se týče motivů násilného jednání, v evropských pořadech kladné postavy pouţívají násilí v rámci plnění svých úkolů a záporné postavy za účelem osobního prospěchu ze zisku peněz nebo z důvodu msty. V amerických pořadech však není v motivaci kladných ani záporných hrdinů výraznější rozdíl. Ve většině případů pak není spáchané násilí následováno sankcí ze strany justice. Z tohoto srovnání pořadů americké a evropské tvorby lze dovodit, ţe aspoň částečného 100
Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 49- 51. 101 Tato čísla je ovšem nutné brát s rezervou, protoţe také záleţí na délce zkoumaného pořadu. Také některé pořady v rámci jedné produkce, ať uţ americké nebo evropské, mohly být svou povahou mnohem „násilnější“ neţ jiné zkoumané pořady.
34
omezení počtu násilných činů je moţné dosáhnout určením kvót či procent vysílacího času, který je vyhrazen evropské produkci.102 Poţadavky zastoupení evropské tvorby ve vysílání stanovují paragrafy 42-44 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání103. Podle nich má provozovatel televizního vysílání povinnost tam, kde je to proveditelné, vyhradit pro evropská díla nadpoloviční podíl celkového vysílacího času kaţdého svého programu. Tato ustanovení byla do zákona zařazena z důvodu provedení Směrnice Rady č. 89/552/EHS.104 Je jimi ovšem sledována především podpora televizního průmyslového odvětví a národní kultury. Moţné omezení vlivu násilí je ale pouze jejich vedlejším produktem.105 Ačkoli uvedený výzkum hovoří, co se týče zobrazovaného násilí, ve prospěch evropské tvorby, nelze brát rozlišování pořadů dle země původu jako záruku toho, ţe se v pořadu bude či nebude objevovat nadmíra bezdůvodného násilí. Je důleţitější posuzovat pořad podle obsahu a nezaškatulkovat ho automaticky mezi „americký brak“. Přesto je zajímavé, jak ustanovení o povinných kvótách pořadů evropské produkce můţe mít hypoteticky nezamýšlený pozitivní vliv i na regulaci násilí v televizním vysílání. Jiţ bylo zmíněno, ţe existují rozdíly v obsahu vysílání u veřejnoprávních a soukromoprávních televizí. Na veřejnoprávní televizi, kterou u nás je Česká televize se svými dvěma celoplošnými televizními programy ČT 1 a ČT 2106, jsou kladeny zákonem107 vyšší nároky, co se týče pořadů a především jejich tvorby, neţ na soukromoprávní televize. Výzkumů srovnávajících jednotlivé televizní stanice není mnoho, přesto však aspoň nějaké existují. Jedním z nich byl průzkum čtenářů časopisu Květy108, kde byl srovnáván obsah vysílání na ČT 1 a na TV Nova. Čtenáři sledovali veškeré pořady na těchto kanálech a do předem připravených tabulek zaznamenávali údaje. Tento průzkum proběhl v týdnu od 2. do 8.5.1994. Celková délka vysílání na ČT 1 byla 139 hod., na TV Nova pak 141 hod. Podle druhu a počtu násilných činů bylo na TV Nova oproti ČT 1 zobrazeno více vraţd a zabití, znásilnění, týrání, střílení a rvaček. Televizní stanice ČT 1 naproti tomu ve svých pořadech odvysílala více ostatních úmrtí, krádeţí, válek, havárií a ostatního násilí. Podle tohoto 102
Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005. s. 88. 103 Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového televizního vysílání a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů. 104 Směrnice Rady č. 89/552/EHS z 3. října 1989 ke koordinaci některých ustanovení zákonů a administrativních předpisů členských států o provozování televizního vysílání "televize bez hranic" ve znění dodatku č. 36 z 30. června 1997. 105 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 88. 106 Zpravodajské programy ČT24 a ČT4 SPORT jsou určeny pouze pro přenos digitální distribucí. 107 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů. 108 Hudcová, I. Bloody TV. Květy, 1994, č. 23, s. 5 In: Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 88.
35
provedeného průzkumu se TV Nova jeví jako televizní stanice, která vysílá větší mnoţství násilí v porovnání s ČT 1. Výhradně na dětské pořady a míru zde zobrazovaného agresivního chování byla zaměřena studie109 realizovaná z podnětu Rady České televize. Zkoumání obsahu byly podrobeny pouze pořady veřejnoprávní televize (ČT 1 a ČT 2) určené pro děti a mládeţ, které byly vysílány ve 14 po sobě jdoucích dnech. Bylo zkoumáno 59 pořadů určených pro děti předškolního věku, 40 pořadů pro děti od 6 do 12 let, 25 pořadů pro děti od 12 do 18 let a 50 pořadů bez určení věkové kategorie. Ve všech věkových kategorií pořadů byl zaznamenám největší počet výskytů hostilní110 agrese, následovala agrese obranná a poslední místo v počtu výskytů patřilo agresi uţitkové. Počet výskytů hostilní agrese se zvyšoval v závislosti na výši věkové kategorii, pro kterou byl pořad určen. Také v tomto výzkumu byly hodnoceny pořady z hlediska země, kde vznikly. Nejvíce výskytů fyzické agrese bylo zaznamenáno v pořadech pocházejících z USA a tyto pořady měly prvenství i v počtu výskytů verbální agrese. Na druhém místě se pak umístily pořady vytvořené v ČR nebo SR a v pořadech z ostatních zemí bylo projevů agrese nalezeno nejméně. Číselné údaje z tohoto výzkumu však mohou být trochu zavádějící, protoţe jsou uváděny absolutní hodnoty, přičemţ je třeba také přihlíţet k celkovému počtu pořadů v určité kategorii zařazených do výzkumu. Výsledky uvedených výzkumů mají poukázat na problematické pořady a televizní stanice. Je ale třeba výsledky těchto výzkumů brát s rezervou, protoţe v mnohých případech můţe být klasifikace pořadu podle zde uváděných kritérií, jako je například země původu nebo televizní stanice, na které je pořad vysílán, zavádějící.
109
Svoboda, M. Agresivní chování zobrazované v dětských pořadech české veřejnoprávní televize. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, Bratislava : Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie, 1997, č. 3, s. 289 – 298. 110 Hostilní agrese byla ve studii definována jak agrese spojená s krutostí a nenávistí, vycházející z nepřátelského postoje, mající v úmyslu ublíţit.
36
3. Právní úprava obsahu televizního vysílání z hlediska prezentovaného násilí Tato kapitola je vyústěním celé práce. Zabývá se zevrubněji právní regulací obsahu televizního vysílání z hlediska prezentovaného násilí. Kromě popisu této regulace se chci dále zabývat její účinností a navrhnout některé změny a vylepšení, aby více plnila svůj účel. V předchozích kapitolách jsme si představili nejčastější vlivy televize na lidské chování z pohledu psychologie a také si vysvětlili, proč je v televizi vysíláno tolik násilí. Překvapivým zjištěním bylo, ţe diváci nejsou ti, kteří ţádají vysílání takového mnoţství televizního násilí, ale spíše tento fakt tiše akceptují. Pak je třeba zaměřit se přímo na televizní společnosti odpovědné za obsah televizního vysílání, pro které je vysílání televizního násilí ekonomicky výhodné. Je jasné, ţe televizní společnosti samy od sebe svoji vysílací strategii příliš nezmění, pokud k tomu nebudou donuceny zvenčí. Je proto třeba nařídit autoritativně určitá pravidla, která by v určité míře regulovala obsah televizního vysílání a stanovila opatření na ochranu dětských, mladistvých, ale i dospělých diváků. Také je třeba stanovit odpovídající sankce postihující jednání zodpovědných osob v rozporu s těmito pravidly, aby bylo zajištěno dodrţování těchto norem. Na druhou stranu je otázkou, nakolik mohou tato závazná pravidla „předepisovat“ především soukromoprávních subjektům, co a jak mají vysílat. Přílišná kontrola televize jako média by byla neslučitelná s myšlenkou demokratického státu. Zejména se jedná o to, zda a za jakých podmínek dát přednost společenskému zájmu na řádné mravní výchově mládeţe před takovými základními lidskými právy, jako je svoboda projevu. Touto otázkou se chci v omezeném rozsahu také zabývat. Závěr kapitoly je věnován hodnocení efektivity vybraných ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. K tomu bylo provedeno dotazníkové šetření mezi respondenty ve věku 11-13 let. 3.1 Mezinárodní úprava právní regulace televizního násilí Součástí českého právního řádu jsou i mezinárodní smlouvy, jimiţ je Česká republika vázána. Mezinárodní smlouva můţe mít dokonce aplikační přednost před zákonem, stanoví- li něco jiného neţ zákon.111 Z tohoto důvodu je na místě zabývat se v prvé řadě aspoň ve stručnosti mezinárodní úpravou právní regulace televizního násilí, která je nedílnou součástí právního řádu ČR.
111
Podrobněji viz čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jak vyplývá z pozdějších změn.
37
Okrajově se touto oblastí zabývá Úmluva o právech dítěte112. V rámci Rady Evropy je v této záleţitosti významná Evropská úmluva o přeshraniční televizi.113 Své místo tu má i právně nezávazné doporučení Výboru ministrů Rady Evropy o zobrazování násilí v elektronických médiích114, které obsahuje konkrétní vodítka pro posuzování kvality televizního násilí a doporučení při jeho vysílání.115 Většina těchto dokumentů tedy řeší mnohem širší problematiku a otázka regulace televizního násilí tvoří jen malou část mezinárodních smluv. 3.1.1 Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte navazuje na Deklaraci práv dítěte, která byla přijata Valným shromáţděním Organizace spojených národů. Její ústřední myšlenkou je, ţe dítě potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající ochranu z důvodu své tělesné a duševní nezralosti. Úmluva o právech dítěte přiznává hromadným sdělovacím prostředkům důleţitou funkci v ţivotě dětí a zavazuje všechny státy, které ji ratifikovaly, k tvorbě odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho (čl. 17 písm. e) Úmluvy o právech dítěte). Státy jsou tedy povinny jasně svými vnitrostátními předpisy vymezit tyto škodlivé materiály, tedy i škodlivé formy televizního násilí, a také navazující systém regulace či autoregulace obsahu televizního vysílání. Pokud stát tato opatření nepřijme, porušuje tím tuto Úmluvu o právech dítěte.116 Úmluva o právech dítěte určuje povinnosti státu regulovat obsah televizního vysílání pouze rámcově a předpokládá, ţe bude upřesněna vnitrostátními předpisy. Někdy ale ani vnitrostátní předpisy neobsahují příliš podrobnou právní úpravu regulace televizního vysílání, coţ je podle mého názoru i případ české právní úpravy, která je obsaţena v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání. 3.1.2 Evropská úmluva o přeshraniční televizi Úmluva o přeshraniční televizi stanovila základní poţadavky týkající se televizních pořadů a násilí v nich obsaţeného. Důvodem úpravy televizního vysílání na půdě Rady Evropy byl technický rozvoj satelitních a kabelových komunikačních systémů, čímţ se 112
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 SbMzs., Úmluva o právech dítěte. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 57/2004 SbMzs, o Evropské úmluvě o přeshrasniční televizi ve znění Protokolu pozměňujícího Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi. 114 Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (97) 19, o zobrazování násilí v elektronických médiích. 115 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 113- 114. 116 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 114. 113
38
z televizního vysílání stal mezinárodní fenomén, kdy určité programy je moţné přijímat a sledovat ve všech členských státech Rady Evropy i v dalších zemích. Důvodem byla také obava, ţe silná konkurence mezi vysílacími společnostmi jednotlivých států by mohla vést k výlučně trţnímu chápání televizního vysílání a sníţení obsahových standardů.117 Vlastní úprava televizního násilí je uvedena v čl. 7 Úmluvy o přeshraniční televizi. Tento článek je nazván Povinnosti provozovatele vysílání. Podle odst. 1 tohoto článku musí všechny formální i obsahové náleţitosti programových sluţeb respektovat lidskou důstojnost a základní práva třetích osob. Zejména nesmějí být neslušné a obsahovat pornografii a dávat přílišný prostor násilí či moţnou příčinu k podněcování rasové nenávisti. Odst. 2 čl. 7 Úmluvy o přeshraniční televizi zakazuje zařazovat do vysílání všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, v čase, kdy je pravděpodobné, ţe by je tyto osoby mohly sledovat. Z uvedených ustanovení je patrné, ţe povinnosti provozovatelů vysílání jsou stanoveny velice obecně za pouţití pojmů, které by si zaslouţily bliţší specifikaci. Tuto jasnou a odpovídajícím způsobem vyjádřenou specifikaci povinností provozovatele vysílání má podle čl. 6 této Úmluvy o přeshraniční televizi obsahovat vydané oprávnění nebo uzavřená smlouva s příslušným úřadem či jiný právní nástroj kaţdého smluvního státu Úmluvy o přeshraniční televizi. Z toho vyplývá, ţe státy jsou odpovědné za stanovení jasného právního rámce, zatímco samotný provozovatel je odpovědný za dodrţování takto stanovených pravidel. Úmluva o přeshraniční televizi stanovila pouze obecný rámec úpravy televizního násilí a ponechala na státu formulaci konkrétních a jasných právních pravidel.118 Evropská úmluva o přeshraniční televizi opět neřeší podrobnosti úpravy regulace obsahu televizního vysílání a nechává tuto otázku na členských státech Rady Evropy. Ovšem rozdíly ve specifikaci těchto pravidel mezi jednotlivými státy mohou přinášet problémy, protoţe můţe dojít k odlišným názorům na určení toho, zda daná část programu porušuje čl. 7 odst. 2 Úmluvy o přeshraniční televizi, který zakazuje zařazovat do vysílání všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, v čase, kdy je pravděpodobné, ţe by je tyto osoby mohly sledovat. Podle právní úpravy jednoho státu tak můţe být určitá část programu jiţ povaţována za způsobilou k poškození vývoje dětí a dospívajících, zatímco podle právní úpravy druhého státu je tato 117
Vysvětlující zpráva Stálého výboru k Úmluvě o přeshraniční televizi, body 22 a násl. In: Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 115. 118 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 117.
39
část programu ještě přijatelná. Případně se mohou vyskytnout rozpory mezi vymezením času, kdy je pravděpodobné, ţe televizi sledují děti a dospívající. Pak ovšem není naplněn sledovaný účel Úmluvy o přeshraniční televizi, kterým je jednotnost v přístupu k programům vysílaným provozovateli vysílání z různých států. 3.2.2 Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy o zobrazování násilí v elektronických médiích Toto doporučení souvisí úzce s Evropskou úmluvou o přeshraniční televizi zmíněné v předchozí podkapitole a poukazuje na neblahý vliv, který můţe mít zobrazování televizního násilí na morálku především dětských a mladistvých diváků, jako je např. desenzibilace nebo vzrůst pocitu nebezpečí a nedůvěry. Doporučení Výboru ministrů však neobsahuje samotnou definici slova násilí. Vykládá pouze pojem „bezdůvodné zobrazování násilí“. Právě vysílání takovéhoto násilí, které je do televizního vysílání zařazováno pouze „pro efekt“ bez nějakého hlubšího důvodu, je předmětem úpravy obsaţené v doporučení a rozumí se jím „rozšiřování vzkazů, projevů či obrazů, jejichž násilnému obsahu nebo jeho zobrazení je dána důležitost neodůvodněná jejich kontextem“.119 Tento dokument staví systém omezení televizního násilí v prvé řadě na autoregulaci. Odpovědní za vysílání televizního násilí by podle tohoto doporučení měli být především provozovatelé televizního vysílání. Státům doporučuje, aby vytvořily pevný právní rámec vysílání a efektivní kontrolu jeho dodrţování (například nezávislým regulačním úřadem) včetně účinného ukládání a vymáhání sankcí. Provozovatelé vysílání by pak měli svoje diváky o násilném obsahu náleţitě informovat předem. Měli by přijmout zvláštní etické kodexy a interní předpisy, které by upravovaly vysílání násilných scén.120 Důleţitou součástí doporučení je jeho příloha, která vyjmenovává kritéria nápomocná při posuzování, jestli je určitý případ násilí vysílaného v televizi ospravedlnitelný. Tato kritéria jsou členěna do pěti skupin, kterými je televizní publikum a moţnost jeho přístupu k televiznímu vysílání (například s ohledem na vysílací čas), druh programu, zobrazované násilné činy, kontext zobrazovaných násilných činů a forma zobrazení násilí.121 Tato příloha se jeví z celého přehledu mezinárodních dokumentů týkajících se regulace televizního násilí jako nejpřínosnější, protoţe jsou v ní obsaţena podrobná pravidla, jak hodnotit pořady 119
Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 118. 120 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 119. 121 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 119- 120.
40
z hlediska v nich obsaţeného násilí. Zbývající dokumenty obsahují pouze velice obecnou úpravu, u které se předpokládá specifikace na národní úrovni, coţ ovšem státy nenutí vytvořit právní úpravu, která by byla dostatečně konkrétní na to, aby plnila poţadavek právní jistoty ve vztahu k provozovatelům televizního vysílání, aby tito měli přesněji vymezené mantinely, coţ vede k tomu, ţe taková právní úprava můţe ztrácet hodně na své účinnosti. 3.2 Komunitární úprava týkající se regulace televizního násilí Televizní vysílání je předmětem také komunitární úpravy. Podle Smlouvy o zaloţení Evropského společenství je provozování televizního vysílání poskytováním sluţby ve smyslu čl. 49 Smlouvy o Evropském společenství, tedy podléhá reţimu tohoto článku, ať uţ se jedná o soukromoprávní či veřejnoprávní vysílání. Úprava televizního vysílání spadá do oblasti vnitřního trhu, tedy do oblasti sdílených pravomocí. Státy tak mohou přijímat závazné právní akty, jen pokud není tato problematika upravena v komunitárních aktech.122 V dané oblasti byla přijata řada směrnic upravujících různé aspekty televizního vysílání. Stěţejní význam pro úpravu obsahu televizního vysílání má směrnice č. 89/552/EHS z 3.října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států, upravujících provozování televizního vysílání, která je zkráceně nazývána „Televize bez hranic“.123 Tato směrnice byla rozsáhle novelizována směrnicí č. 97/36/ES z 30.června 1997. Uvedenými směrnicemi byl vytvořen právní rámec televizního vysílání na vnitřním trhu.124 Tato novelizovaná směrnice byla v českém právním řádu provedena v rámci zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. 3.2.1 Směrnice „Televize bez hranic“ V preambuli původní směrnice č. 89/552/EHS se lze dočíst o tom, ţe jedním z důvodů přijetí této směrnice byla mimo jiné nezbytnost v pořadech a televizní reklamě zavést pravidla pro ochranu tělesného, duševního a morálního vývoje dětí a mladistvých. Novelizující směrnice č. 97/36/ES tyto poţadavky ve své preambuli ještě upřesnila a doplnila. Především upozornila na nutnost vyjasnit předpisy na ochranu tělesného, duševního a mravního vývoje dětí a mladistvých. Také zde byl zdůrazněn princip autocenzury televizního vysílání 122
Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 122. 123 Směrnice Rady č. 89/552/EHS z 3. října 1989 ke koordinaci některých ustanovení zákonů a administrativních předpisů členských států o provozování televizního vysílání "televize bez hranic" ve znění dodatku č. 36 z 30. června 1997. 124 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 127.
41
prováděné samotnými provozovateli vysílání. Komise měla taktéţ podle preambule provést společně s příslušnými orgány členských států „posouzení možných výhod a nevýhod dalších opatření, jež by mohla usnadnit kontrolu pořadů, na něž se mohou dívat děti nebo mladiství, prováděnou rodiči nebo vychovateli, které se mimo jiné musí týkat účelnosti - povinnosti vybavit nové televizní přijímače technickým zařízením, které umožní rodičům nebo vychovatelům některé pořady odfiltrovat; - zavedení vhodných systémů hodnocení; - podpora politiky ve prospěch rodinné televize a dalších výchovných a osvětových opatření; - přihlédnutí ke zkušenostem získaným v této oblasti v Evropě i jinde a k názorům zúčastněných stran, jako jsou subjekty televizního vysílání, producenti, pedagogové, odborníci v oblasti sdělovacích prostředků a dotyčná sdružení“125, aby bylo moţné předloţit v případě potřeby vhodné návrhy právních nebo jiných opatření. Směrnice č. 97/36/ES, která novelizovala původní směrnici „televize bez hranic“, rozpracovala původní čl. 22 obsahující úpravu ochrany dětí a mladistvých. Nynější čl. 22 odst. 1 směrnice „televize bez hranic“ stanoví členským státům povinnost přijmout vhodná opatření, aby vysílání provozovatelů televizního vysílání neobsahovalo pořady, které by mohly váţně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Zákaz vysílat pořady vyjmenované v odst. 1 čl. 22 je tedy absolutní. V televizním vysílání se nesmí uvedené pořady objevit v jakémkoli čase. Stačí pak pouhá moţnost, ţe takové pořady váţně poškodí tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, takţe není nutné prokazovat, zda k poškození zmíněného vývoje dětí a mladistvých skutečně došlo. Zákonodárce bere zřetel na objektivní faktory televizního vysílání a násilí, nikoli na faktory subjektivní, kterými je například rodina, sociální prostředí nebo osobnost diváka. To znamená, ţe musí předpokládat, ţe v některých případech tyto subjektivní faktory nestačí na to, aby moţnému negativnímu vlivu objektivních faktorů na dítě nebo mladistvého zabránily.126 Navíc někdy tyto subjektivní faktory mohou jiţ samy o sobě být pro vývoj dětí a mladistvých škodlivé a televizní vysílání obsahující „nevhodné“ pořady můţe jako spolupůsobící faktor celou situaci ještě zhoršit.127 125
Bod 42 preambule k Směrnici Rady č. 89/552/EHS z 3. října 1989 ke koordinaci některých ustanovení zákonů a administrativních předpisů členských států o provozování televizního vysílání "televize bez hranic" ve znění dodatku č. 36 z 30. června 1997. 126 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 128. 127 V podrobnostech odkazuji na kap. 2.3 první části, pojednávající a příčinách a faktorech vzniku agresivního chování. Také v psychologických výzkumech zabývajících se vztahem mezi sledováním televize a výskytem
42
Odstavec 2 článku 22 je upřesněním předchozího prvního odstavce: „Opatření podle odstavce 1 se rovněž rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nebo mladiství, kteří jsou v dosahu vysílání, nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet.“128 Tento odstavec nezakazuje vysílat pořady, které mohou poškodit vývoj dětí a mládeţe, absolutně, ale povoluje je vysílat pouze ve zvláštním vysílacím čase. Tímto vysílacím časem jsou většinou míněny pozdní noční hodiny, kdy se předpokládá, ţe chráněná skupina dětských a mladistvých diváků jiţ spí, coţ se ovšem nemusí zakládat na pravdě. Další moţností, jak zabránit tomu, aby „škodlivý“ pořad neviděly či neslyšely děti nebo mladiství, je pouţití technického opatření. O jaké technické opatření se má jednat, směrnice neuvádí. Jak uţ ale bylo uvedeno v citované části preambule této směrnice, můţe být takovým technickým opatřením například zařízení, které umoţní rodičům nebo vychovatelům některé pořady odfiltrovat.129 Odstavec 3 článku 22 se pak týká pořadů označených v odstavci druhém, které jsou vysílány v nezakódované podobě. V takovém případě mají členské státy povinnost dbát na to, aby je ohlašovalo zvukové upozornění nebo aby je během celého vysílání označovaly obrazové prostředky. Je však otázkou, nakolik je takové opatření účinné. Za stávající článek 22 pak byly novelizující směrnicí č. 97/36/ES vloţeny články 22a a 22b. Čl. 22a ukládá členským státům povinnost, aby dbaly na to, aby vysílání neobsahovala podněty k nenávisti z důvodu rasy, pohlaví, náboţenství nebo národnosti. Čl. 22b pak v podstatě opakuje to, co jiţ bylo řečeno v citované části preambule této směrnice, tedy povinnost Komise provést posouzení výhod a nevýhod dalších opatření. Směrnice „televize bez hranic“ obsahuje pravidla, které mají členské státy Evropského společenství povinnost provést ve svých národních úpravách tak, aby byla tato oblast v rámci Evropského společenství harmonizována. Česká republika jako členský stát Evropského agrese jsou brány v potaz tyto zmiňované faktory, jako je rodinné prostředí apod., které se také mohou podílet na zvýšeném výskytu agresivního chování. Viz výše citovaný výzkum Johnson, J. G., Cohen, P., Smailes, E. M., Kasen, S., Brook, J. S. Television viewing and aggressive behavior during adolescence and adulthood. Science magazine, 2002, č.295, s. 2468. [citováno 26. dubna 2009]. Dostupný z: http://faculty.palomar.edu/pjacoby/Television%20Viewing%20and%20Aggressive%20Behavior.pdf 128 čl. 22 odst. 2 Směrnice Rady č. 89/552/EHS z 3. října 1989 ke koordinaci některých ustanovení zákonů a administrativních předpisů členských států o provozování televizního vysílání "televize bez hranic" ve znění dodatku č. 36 z 30. června 1997. 129 Tato zařízení se nazývají V-chips. Umoţňují zablokovat přístup k vybraným pořadům na základě jejich kódu, který je určen podle toho, pro jakou věkovou skupinu je vhodný daný pořad. Tento klasifikační systém funguje např. v USA. Jak se ukázalo, nepřinesl však ţádaný účinek regulace sledování televizního násilí dětmi a mladistvými. Přenesl totiţ veškerou odpovědnost za sledování pořadů na rodiče a naopak sejmutí odpovědnosti za obsah televizního vysílání z vysílacích společností. Blíţe in Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 139- 141.
43
společenství provedla směrnici „televize bez hranic“ v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Jak vypadá česká právní úprava po provedení směrnice televize bez hranic, je uvedeno v následující kapitole. 3.3 Regulace obsahu televizního vysílání v ČR Jsou to především zákony, jeţ upravují existenci a fungování televize. Ty také stanoví celou řadu nároků na to, jaký má či nemá být obsah televizního vysílání. Tato kapitola je věnována podrobnějšímu rozboru zákonné úpravy zabývající se regulací televizního násilí, kterou představuje především zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání130. S tímto zákonem, který zastřešuje regulaci veřejnoprávních i soukromoprávních televizí, souvisí ještě celá řada dalších předpisů, jako je například zákon o České televizi131 a zákon o regulaci reklamy132. 3.3.1 Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání Nejstěţejnější právní úpravou obsahu televizního vysílání a také televizního násilí je zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání ze dne 17. května 2001, který nahradil předchozí stejnojmenný zákon č. 468/1991 Sb.133 Nový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání vycházel z koncepce předchozí právní úpravy zákona č. 468/1991 Sb. Tato koncepce byla zaloţena na faktu, ţe svoboda projevu a právo na informace jsou nezbytnou podmínkou a předpokladem demokratického politického systému a svobodného rozvoje jednotlivce.134 Jak je vidno, zákonodárce i v nové právní úpravě navázal na hodnoty, ke kterým se hlásila společnost po roce 1989, aby tak deklarovala svůj návrat k demokracii a distancování se od totalitního reţimu, ve kterém svoboda projevu a právo na informace neměly místo. Pro samotný obsah televizního vysílání je důleţitý především § 32 současné úpravy, který ukládá provozovatelům vysílání ze zákona (ČT 1, ČT 2) i provozovatelům vysílání s licencí (TV Nova, TV Prima) a provozovatelům převzatého vysílání135 základní povinnosti. 130
Zákon č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 131 Zákon č. 483/1991 Sb. o České televizi, ve znění pozdějších předpisů. 132 Zákon č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů. 133 Zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. 134 Skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Důvodová zpráva k návrhu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. [citováno 27. dubna 2009] Staţeno z ASPI. 135 Převzatým rozhlasovým a televizním vysíláním se rozumí příjem vysílání původních rozhlasových a televizních programů nebo jejich podstatných částí, včetně sluţeb přímo souvisejících s programy nebo s podstatnými částmi programu, a jejich současné, úplné a nezměněné šíření pro veřejnost prostřednictvím sítí elektronických komunikací; za nezměněné šíření se povaţuje i šíření české verze televizního programu prvotně
44
Jde o obsahovou regulaci, která určuje, co musí nebo naopak nesmí být obsahem vysílaných pořadů a programů.136 Oproti předcházející právní úpravě byly v souladu se směrnicí „televize bez hranic“ základní povinnosti provozovatelů rozšířeny a upřesněny. Povinnosti provozovatelů převzatého vysílání jsou o něco uţší a odpovídají omezeným moţnostem těchto provozovatelů zasahovat do obsahu šířených programů.137 U jednotlivých konkrétních povinností, které jsou v zákoně členěny do několika písmen v odstavci 1 § 32 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, jde mimo jiné o úpravu a právní závaznost obecně uznávaných etických poţadavků na vysílané pořady. Některé z těchto poţadavků lze sice dovodit i z jiných, zejména trestněprávních předpisů, ale v zájmu celistvosti právní úpravy vysílání jsou obsaţeny i v těchto ustanoveních. Ustanovení mají také vztah k Všeobecné deklaraci lidských práv a týkají se ochrany diváka, ať uţ nezletilého či dospělého. Povinnosti se vztahují na všechny druhy pořadů, včetně reklamy a programových oznámení.138 Podle § 32 odst. 1 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání je provozovatel vysílání povinen nést odpovědnost za obsah programů. Z této formulace vyplývá povinnost aktivního přístupu provozovatele při zařazování programů do vysílání. Toto ustanovení také vyjadřuje princip autocenzury, na kterém je zákon zaloţen.139 Nejde tedy o předběţnou kontrolu vysílání, která by byla určitým druhem cenzury, coţ by popíralo právo na svobodu projevu.140 Provozovatel má podle písm. b) odst.1 § 32 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání povinnost zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá, nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním. První část ustanovení pravděpodobně navazuje na trestnost propagace války, která svou skutkovou podstatou odpovídá trestnému činu proti míru141 podle
vysílaného v cizím jazyce (§ 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového televizního vysílání a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů.) Převzatým vysíláním je to, co provozovatel nevyrábí sám- pouze přebírá někým jiným vysílané pořady. Typickým zástupcem jsou například zprostředkovatelé sluţeb kabelové televize. Blíţe viz Škop, M. Regulace rozhlasového a televizního vysílání. Revue pro media, č. 6, 2003, s. 3. 136 Škop, M. Regulace rozhlasového a televizního vysílání. Revue pro media, č. 6, 2003, s. 7. 137 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 161. 138 Chaloupková, H., Holý, P. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 112. 139 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 161. 140 Chaloupková, H., Holý, P. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 112. 141 § 1zákona č. 165/1950 Sb., na ochranu míru, ve znění pozdějších předpisů.
45
účinné právní úpravy a podněcování útočné války142 podle právní úpravy, která bude účinná od ledna roku 2010. Podle písm. c) odst.1 § 32 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání musí provozovatel zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboţenství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva. Zde se přihlíţí k příslušným ustanovením trestního práva143, která postihují jednání ohroţující morálku, vybízející k rasové, náboţenské či národnostní nenávisti apod. Násilí a rasová či jiná nenávist nejsou v televizním vysílání zcela zakázány. Mohou se objevit například v rámci zpravodajských pořadů, ale měla by být zobrazována způsobem, který je vzhledem k závaţnosti tématu vhodný.144 Provozovatel je dále povinen bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těţkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem sniţujícím lidskou důstojnost (písm. f) odst.1 § 32 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání). Zákon provádí čl. 22 směrnice „televize bez hranic“ v ustanoveních § 32 odst. 1 písm. e), g), h) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Provozovatel nesmí podle písm. e) zařazovat do vysílání pořady, které mohou váţně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, ţe obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí.145 Toto ustanovení v českém právním řádu provádí čl. 22 odst. 1 směrnice „televize bez hranic“. Ve formulaci obsaţené v zákoně je však jedna drobná odlišnost oproti znění obdobného ustanovení ve směrnici „televize bez hranic“, která byla způsobena zřejmě v důsledku nepřesnosti překladu této směrnice. Směrnice „televize bez hranic“ totiţ hovoří o zákazu bezdůvodného násilí, zatímco zákon stanoví zákaz hrubého samoúčelného násilí. Jazykovým výkladem bychom zřejmě dospěli k závěru, ţe tento termín je uţší neţ „bezdůvodné násilí“. Avšak je nutné vykládat ustanovení zákona, který provádí komunitární směrnice, v souladu se směrnicí. Je tedy třeba pouţít výklad teleologický, eurokonformní. Ve výsledku je tedy rozsah obou pojmů stejný.146 Ve výkladu toho, co si lze představit pod „bezdůvodným“ či „samoúčelným“ násilím, lze citovat psychologa M. Svobodu147: „Je 142
§ 407 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. § 198 an. zákona č. 140/1961 Sb. trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Podle nové právní úpravy pak § 355 an. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. 144 Chaloupková, H., Holý, P. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 113. 145 Zde by mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestné ho činu šíření pornografie (§ 205 odst. 3, písm. b) trestního zákona, respektive § 191 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.) 146 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 161. 147 Svoboda, M. Agresivní chování zobrazované v dětských pořadech české veřejnoprávní televize. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, Bratislava : Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie, 1997, č. 3, s. 291. 143
46
rozdíl, je- li agrese použita samoúčelně, aby nahradila nedostatky scénáře, nebo zda je její prezentace funkční a patří do kontextu díla“. Z toho vyplývá, ţe není zakázáno zobrazovat násilí v televizi absolutně, ale mělo by být zobrazováno vhodným způsobem a jen v případech, kdy je podstatnou součástí děje. Samoúčelné násilí bývá do pořadů zařazováno pouze „pro efekt“. Písm. g) odst. 1 § 32 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ukládá provozovateli povinnost nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Tímto ustanovením byl v české právní úpravě proveden čl. 22 odst. 2 směrnice „televize bez hranic“.148 Čl. 22 odst. 3 směrnice „televize bez hranic“ byl proveden hned v následujícím ustanovení písm. h) odst. 1 § 32 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, podle něhoţ je provozovatel povinen zajistit, aby rozhlasovému a televiznímu vysílání pořadů, na které se vztahuje omezení podle písmene g), bezprostředně předcházelo slovní upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé a aby pořad, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, byl označen v případě televizního vysílání obrazovým symbolem upozorňujícím na jeho nevhodnost pro děti a mladistvé po celou dobu vysílání.149 Tato povinnost spočívá v určitém jednání provozovatele vysílání, a proto jde o behaviorální způsob regulace.150 Zákonodárce vzal v potaz i projevy tzv. verbální agrese a pod písm. j) uloţil provozovateli povinnost nezařazovat do programů pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky, kromě uměleckých děl, v nichţ je to z hlediska líčeného kontextu nutné; taková díla je však moţné vysílat pouze v době od 22.00 hodin do 06.00 hodin druhého dne. Zde je důleţité si uvědomit, ţe ačkoli by se mohlo zdát, ţe pouţívání vulgarismů a nadávek není oproti pouţívání fyzického násilí natolik závaţné, jde taktéţ o formu agrese. Slova totiţ mohou způsobit minimálně stejně závaţnou újmu jako činy. Televize by tedy neměla podporovat nadměrné pouţívání vulgárních výrazů a nadávek, nebo těmto vulgarismům učit děti a mladistvé. Navíc podle některých psychologických výzkumů se soudí, ţe na verbální agresor můţe po nějakém čase přejít od pouhého slovního napadání i
148
Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 162. 149 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 162. 150 Škop, M. Regulace rozhlasového a televizního vysílání. Revue pro media, č. 6, 2003, s. 8.
47
k agresi fyzické, protoţe verbální agrese byla tím počátečním zárodkem agrese jako takové.151 Jak jiţ bylo zmíněno, z uvedených povinností § 32 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání se provozovatelů převzatého vysílání týkají jen některé, a to ty, které je pro něho vzhledem k povaze převzatého vysílání moţné splnit. Vymezení těchto povinností obsahuje § 32 odst. 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který mimo jiné stanoví, ţe provozovatel převzatého vysílání není oprávněn šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s § 32 odst. 1 písm. b), c), e) a f) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s ustanoveními § 32 odst. 1 písm. g) a h) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Z uvedeného rozsahu je však patrné, ţe i provozovatel převzatého vysílání musí stejně plnit většinu z povinností stanovených provozovatelům vysílání podle § 32 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Při stanovení případné sankce za porušení zákonné povinnosti by však mělo být bráno v potaz, ţe provozovatel převzatého vysílání většinou dopředu neví, co bude obsahem vysílání, které přebírá, tedy ani to, zda vysílání je či není v rozporu se zákonem. Můţe se pouze pokusit ovlivnit provozovatele původního vysílání a předcházet tak preventivně nepříznivým situacím nastalým v důsledku šíření programu v rozporu se zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání.152 Stávající právní úprava obsahuje pouze neurčitá pravidla, která je nutná konkretizovat aţ ve vztahu k jednotlivým případům porušení povinností vyplývajících provozovatelům vysílání ze zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. To s sebou můţe přinášet rozpory v interpretaci těchto ustanovení. 3.3.2 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání kromě stanovení povinností při zobrazování války a násilí a na ochranu menšin a dětí a mladistvých ustanovil také orgán, který dohlíţí na dodrţování plnění těchto povinností. Je jím Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a jejímu zřízení a organizaci je věnována celá druhá část zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Podle § 4 odst. 2 citovaného zákona je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání správní úřad, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání. Rada pro rozhlasové a televizní 151
Stets, J. E.: Verbal and Physical Aggresion in Marriage. Journal of Marriage and the Family, vol. 52, 1990, s. 501-514. 152 Chaloupková, H., Holý, P. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 112.
48
vysílání byla poprvé zřízena na základě zákona č. 103/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nebyla tedy součástí původního zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání (zák. č. 468/1991 Sb.). V současnosti je úprava provozování vysílání i Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zahrnuta do jednoho předpisu. Do působnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání spadá mimo jiné i monitorování obsahu televizního vysílání (§ 5 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání). Vykonává tedy kontrolu nad dodrţováním poţadavků aţ následně, a posteriori. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání obsahuje také sankční ustanovení. O jejich udělení rozhoduje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. V případě, ţe provozovatel poruší svoji povinnost vyplývající ze zákona, můţe mu Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v souladu § 5 písm. f) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání uloţit sankce za správní delikty, které jsou podrobněji upravené v části sedmé zákona nazvané Sankční ustanovení. Jelikoţ plnění některých povinností stanovených zákonem není exaktně měřitelné (např. § 32 odst. 1 písm. e) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání: ochrana psychického, fyzického a mravního vývoje mládeţe), ponechává zákon v rámci správního uváţení Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, aby na základě spolehlivě zjištěného stavu věci dospěla k rozhodnutí. Rozsáhlost tohoto dokazování a toho, jakých důkazních prostředků bude pro daný případ pouţito, je věcí ad hoc. Ani u správního řízení ohledně porušení povinnosti neohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých není třeba si vţdy vyţádat znalecký posudek, protoţe takový poţadavek by byl v rozporu se smyslem zákona i s procesní ekonomií.153 Například pořady obsahující děsivé scény a hrubé vulgární výrazy jsou pro dětské a mladistvé diváky zcela nevhodné, a k tomuto závěru není znalecký posudek potřeba.154 Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení sankce musí být však vţdy podrobně odůvodněno, aby jej bylo moţné v rámci opravného prostředku přezkoumat soudem.155 Od počátku roku 2008 přistoupilo Oddělení televize Analytického odboru Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání k nové koncepci kontrolní monitorovací činnosti, která umoţňuje za stávajícího personálního obsazení maximální měrou naplňovat poţadavky zákona na kontrolu všech typů televizního vysílání. Monitorovací činnost probíhá jednak na
153
Chaloupková, H., Holý, P. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 112. 154 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.6.2002, sp.zn. 28 Ca 81/2001. 155 Chaloupková, H., Holý, P. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 112.
49
bázi vzorkování kontrolou vybraných programů ze zvolených časových úseků a jednak na základě podnětů kontrolou konkrétního pořadu či úseku vysílání.156 Veřejnost má moţnost zaslat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání stíţnost na obsah vysílaného pořadu nebo program. Pro zajímavost na tomto místě uvádím tabulku shrnující přehledně stíţnosti podané za rok 2008 podle důvodu, v němţ bylo spatřováno pochybení provozovatele vysílání.157 Tabulka č. 1: Přehled stíţností podle témat, která jsou podle veřejnosti ve vysílání nejvíce problematická158
Z hlediska pojednávaného tématu stojí za povšimnutí bod 4., ohroţení mravního, psychického vývoje dětí a mladistvých, kde bylo podáno celkem 211 stíţností, bod. 6., vulgární výrazy/vulgární prezentace sexu s celkem 90 podanými stíţnostmi, bod. 7, prezentace násilí, podněcování k nenávisti rasy, pohlaví, náboţenství (64 stíţností) a bod. 8, zobrazování týraných/umírajících (45 stíţností). Ačkoli uvedené stíţnosti nejsou v čele tabulky, je jich i tak poměrně velké mnoţství (zhruba třetina z celkového mnoţství podaných stíţností), coţ dokazuje, ţe veřejnost má výhrady proti obsahu televizního vysílání a aspoň někteří se snaţí být iniciativní a tak zlepšit situaci v obsahu televizních vysílání. Z výroční zprávy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2008159 vyplývá, ţe se Rada potýká s omezenými moţnostmi zejména v oblasti podpory efektivity odborné práce orgánu státní správy, danými neadekvátním technickým vybavením a informačním systémem, 156
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva o stavu vysílání a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2008, 2009, s. 71. [citováno 26.května 2009]. Dostupná z: http://www.rrtv.cz/cz/. 157 Tabulka pojednává souhrnně o provozovatelích televizního i rozhlasového vysílání, takţe není moţné zjistit, kolik stíţností bylo podáno pouze v oblasti televizního vysílání. 158 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva o stavu vysílání a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2008, 2009, s. 179. [citováno 26.května 2009]. Dostupná z: http://www.rrtv.cz/cz/. 159 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva o stavu vysílání a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2008, 2009, s. 35. [citováno 26.května 2009]. Dostupná z: http://www.rrtv.cz/cz/.
50
a také omezenými lidskými zdroji. To jsou výrazné limitující faktory účinnosti programověkontrolní činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která zaznamenává rozšiřování agendy, ovšem prostředky k jejímu řešení zůstávají nezměněny. Pozice Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako správního orgánu, který má v působnosti kontrolu dodrţování obsahových povinností stanovených provozovatelům vysílání, je obtíţná. Na jedné straně má zákonné zmocnění udílet v případě porušení zákona sankce, na druhé straně však chybí prostředky k důkladné kontrole programů a následně i k dostatečnému posouzení toho, zda k porušení zákonné povinnosti došlo či ne. 3.3.3 Sankční ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání Rada pro rozhlasové a televizní vysílání má moţnost vyuţít při udělování sankcí celkem tři nástroje. Prvním z nich je opatření k nápravě, které je výstraţně zdviţeným ukazováčkem vůči provozovateli vysílání. Dalším prostředkem je ukládání peněţitých pokut a poslední, nejtvrdší sankcí je odnětí licence a pro provozovatele pak pozastavení převzatého vysílání nebo dokonce zrušení registrace v případě zvlášť závaţných porušení zákona. Při prvním porušení zákonné povinnosti určitým provozovatelem mu udělí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nápravné opatření, kterým je upozornění na porušení zákona se stanovením lhůty k nápravě odpovídající charakteru porušení zákonem stanovené povinnosti. Provozovatel vysílání tak má v podstatě bez nějaké újmy šanci svoje pochybení napravit, coţ je zároveň i prevencí, aby se takové porušení povinnosti jiţ napříště neopakovalo. Toto upozornění vydává Rada pro rozhlasové a televizní vysílání přímo, bez vedení správního řízení s provozovatelem. Existují však výjimky, kdy Rada pro rozhlasové a televizní vysílání s provozovatelem vede správní řízení i při jeho prvním porušení určité povinnosti dané zákonem. Jedná se o případy, kdy není porušení zákonného ustanovení jednoznačné, a proto by mohlo být vydáno chybné upozornění. V rámci správního řízení je pak prostor pro vyjasnění sporných skutečností. Pokud je domněnka porušení zákona vyvrácena, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání správní řízení zastaví.160 V případě porušení povinností uvedených v § 32 odst. 1 písm. c), d) a e) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání zvlášť závaţným způsobem však Rada pro rozhlasové a televizní vysílání upozornění na porušení zákona nevydává a přikročí rovnou k udělení pokuty. Uvedená ustanovení se týkají mimo jiné porušení povinnosti, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboţenství, národnosti nebo 160
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva o stavu vysílání a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2008, 2009, s. 51- 52. [citováno 26.května 2009]. Dostupná z: http://www.rrtv.cz/cz/.
51
příslušnosti k určité skupině obyvatelstva a nezařazovat do vysílání pořady, které mohou váţně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, ţe obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí.161 Pokud jde o případy, kdy se upozornění nevydává, nebo provozovatel vysílání neuposlechl upozornění Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, udělí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání peněţitou pokutu. Při ukládání pokuty a stanovení její výše Rada pro rozhlasové a televizní vysílání přihlíţí k povaze vysílaného programu a postavení provozovatele vysílání nebo převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy, závaţnosti věci a míry zavinění, rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání apod.162 Podle údajů z výroční zprávy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání bylo z obsahových povinností provozovatelů vysílání, podobně jako v předcházejících letech, nejčastěji porušeno ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, tj. povinnosti nezařazovat v době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. V roce 2008 byli na porušení této povinnosti provozovatelé upozorněni v 11 případech a ve 25 případech jim byla uloţena pokuta, přičemţ nejčastěji sankcionovaným provozovatelem byla TV Prima. Poměrně časté je rovněţ porušování ustanovení § 32 odst. 1 písm. j) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, které ukládá povinnost nezařazovat do programů pořady, které obsahují vulgarismy a nadávky, kromě uměleckých děl, v nichţ je to z hlediska líčeného kontextu nutné; taková díla je však moţné vysílat pouze v době od 22:00 hodin do 06:00 hodin druhého dne. K porušení tohoto zákonného ustanovení se neváţe ţádná peněţitá pokuta. Provozovateli je moţné pouze vydat upozornění. V roce 2008 se tak stalo v 10 případech. Oproti předcházejícím rokům vzrostl v roce 2008 počet správních řízení vedených pro moţné porušení § 32 odst. 1 písm. f) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, tj. povinnosti nezobrazovat bezdůvodně osoby umírající nebo vystavené těţkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem sniţujícím lidskou důstojnost. Většina těchto správních řízení byla zahájena v souvislosti se zpravodajskými a publicistickými pořady, v nichţ se opakovaně a nadbytečně vyskytovaly záběry chlapce z Kuřimi, kterého týrala vlastní matka. Provozovatelé vyuţívali záběry trpícího dítěte jako obrazovou, ilustrativní kulisu zprávy, čímţ degradovali lidskou důstojnost týraného chlapce. 161
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva o stavu vysílání a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2008, 2009, s. 51- 52. [citováno 26.května 2009]. Dostupná z: http://www.rrtv.cz/cz/. 162 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva o stavu vysílání a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2008, 2009, s. 51- 52. [citováno 26.května 2009]. Dostupná z: http://www.rrtv.cz/cz/.
52
Záběry byly zaznamenány ve vysílání všech tří celoplošných provozovatelů, tj. České televize, CET 21 spol. s.r.o. (TV Nova), FTV Prima, spol. s.r.o. (TV Prima), a proto s nimi byla zahájena řada správních řízení. Všem třem provozovatelům byly uloţeny pokuty.163 Peněţité pokuty, kterým ve většině případů předchází opatření k nápravě, jsou celkem vhodným řešením, jak sankcionovat provozovatele vysílání. Moţnost udělení přiměřeně velké peněţité pokuty by měla motivovat provozovatele vysílání k tomu, aby dodrţovali povinnosti stanovené zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání, protoţe se jim zkrátka „vyplatí“ zákonné povinnosti neporušovat. Vzhledem k tomu, ţe mediální společnosti se chovají jako trţní subjekty, měla by pro ně být výše hrozící pokuty hrozbou citelné finanční ztráty vázané na porušení zákonné povinnosti. 3.3.4 Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání v judikatuře Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ukládá provozovatelům sankce ve správním řízení. Provozovatelé se však v případě, ţe mají dojem, ţe byli sankcionováni neprávem, mohou bránit ţalobou podanou ve správním soudnictví.164 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je v takovém případě vţdy na straně ţalované, takţe výrok soudu „ţaloba se zamítá“ je vţdy výrokem, který potvrzuje rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tak obhájila svoje rozhodnutí i v soudním přezkumu. Jestliţe soud rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zruší a vrátí jí věc k dalšímu řízení, dostává se správní řízení zpět do procesní fáze před rozhodnutím. Občas se stává, ţe soud má na věc rozdílný názor, co se týče pojmů, s nimiţ zákon pracuje, a které nejsou v zákoně nikde přesně definovány, protoţe definice, která by zahrnula všechny moţné případy porušení určitého ustanovení, ani není moţná. Jde o tzv. neurčité pojmy, které svého pravého významu nabývají aţ v souvislosti s nějakým konkrétním případem moţného porušení povinnosti, kterou tento zákon stanovil provozovatelům vysílání. To ovšem můţe působit právní nejistotu, zda je určité chování provozovatele vysílání ještě v souladu se zákonem, nebo uţ z jeho mezí vybočilo. Vodítkem, které můţe tyto otázky pomoci vyjasnit, je judikatura. Přesto by měli ovšem provozovatelé vysílání být obezřetní a v pochybnostech, zda neporušují například některé z ustanovení § 32 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového televizního vysílání, se ho spíše zdrţet, protoţe, jak jiţ bylo uvedeno výše, jsou za obsah programů odpovědní a musí nést i případné důsledky s tím spojené. 163
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva o stavu vysílání a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2008, 2009, s. 51- 52. [citováno 26.května 2009]. Dostupná z: http://www.rrtv.cz/cz/ 164 § 61 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
53
První zde uváděný klíčový rozsudek165 byl vydán ještě za platnosti staré právní úpravy zák. č. 468/1991 Sb. Tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o uloţení sankce za odvysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých, v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin, ve výši 2.000.000,- Kč podle § 20 odst. 4 písm. b) zákona č. 468/1991 Sb. ve spojení s § 5 odst. 1 písm. d). Jednalo se o jeden díl publicistického pořadu Áčko, který byl věnován homosexuální a heterosexuální prostituci a jejím negativním stránkám. Základem sporu byla otázka, zda došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu „ohroţením psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých“, coţ je neurčitý právní pojem. Navrhovatelka popírala svoje porušení zákona, protoţe podle ní Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tento pojem nesprávně vyloţila. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která sankci uloţila, zastávala stanovisko, ţe skutkový stav věci byl zjištěn úplně a přesně a ţe bylo pouze věcí jejího správního uváţení, zda byl porušen zákon. Soud však poukázal na nutnost odlišit správní uváţení od výkladu neurčitých právních pojmů. Správní orgán totiţ můţe při jejich výkladu uváţit pouze výklad a vymezení daného neurčitého pojmu a ne to, zda byl zákon porušen. Výklad tohoto neurčitého pojmu však vyţadoval odborné znalosti. S jejich pomocí by bylo moţné objektivně vymezit, co přesně lze chápat pod „ohroţením psychického a morálního vývoje dětí a mládeţe“, a zda odvysílání tohoto dílu pořadu Áčko skutečně tuto skutkovou podstatu naplnilo. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se však ve svém rozhodnutí omezila pouze na to, ţe odvysíláním pořadu mohlo dojít k ohroţení psychického a morálního vývoje dětí nebo mladistvých. Proto se takové rozhodnutí jeví jako „subjektivní hodnocení nepodloţené odbornými znalostmi“. V daném případě nelze ani souhlasit s tvrzením Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ţe v daném případě nebyl znalecký posudek nutný, protoţe šlo podle ní o jasné porušení zákona. Navrhovatelka si pro účely opravného prostředku nechala znalecký posudek od psychologa vypracovat. Závěr znaleckého posudku zněl ve prospěch navrhovatelky, protoţe podle něho je krajně nepravděpodobné, ţe by tento pořad mohl nějakým způsobem ohrozit morální či psychický vývoj dětí a mládeţe. Podle znalce z oblasti psychologie šlo o informativní pořad, který poskytuje mládeţi vkusným způsobem podanou a nekazatelskou formou věrohodné informace o prostituci a jejích negativních dopadech. Soud nakonec dospěl k závěru, ţe správní delikt spáchán nebyl a rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zrušil.166 165
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.11.1999 pod sp. zn. 28 Ca 312/1998. Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 163- 164. 166
54
Výše uvedené bylo posléze upřesněno rozsudkem č. j. 28 Ca 225/2000167. Bylo konstatováno, ţe při určování toho, zda by vysílání pořadu mohlo ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých, není třeba vţdy poţadovat znalecký posudek, protoţe by to bylo v rozporu se smyslem zákona a zásadou procesní ekonomie. Soud rozlišuje mezi programy, jejichţ sledování je z důvodu jejich pornografického či násilného obsahu pro děti a mladistvé zcela nevhodné, a u nichţ by tedy byl znalecký posudek nadbytečný, a programy, kde toto nelze jednoznačně určit, a proto je namístě znalecký posudek obstarat. Soud však přitom ve svém rozhodnutí nedal ţádná vodítka pro určení toho, které pořady budou napříště povaţovány za zcela nevhodné pro děti a mládeţ. Je ovšem moţné předpokládat, ţe diskuzní pořady, ve kterých se objevují kontroverzní témata, nemusí splňovat tak přísné poţadavky jako fiktivní pořady.168 Je sice jasné, ţe právní úprava nemůţe být natolik konkrétní, aby pamatovala na všechny moţné případy pořadů, které mohou ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Přesto však stávající podoba právní úpravy nechává aţ příliš velký prostor pro interpretaci toho, o jaké pořady se jedná. Judikatura sice představu pořadech, které mohou ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, upřesňuje, ale tímto postupem dochází k zahlcování soudů spory o to, zda se jednalo o pořad potenciálně ohroţující či ne. Vymezením přesnějších pravidel by bylo moţné z větší části těmto dohadům zabránit. 3.4 Střet regulace televizního vysílání a svobody projevu Jiţ v předchozích kapitolách bylo zmíněno, ţe jedním z rysů demokratické společnosti jsou svobodná a nezávislá média. Tento aspekt je zdůrazněn především pod vlivem distancování se od doby socialismu, kdy byla média nástrojem totalitního reţimu a cenzura byla nedílnou součástí médií. U televize jako média to platilo tím spíš, protoţe vznikla aţ v době socialismu a neměla tedy ţádnou demokratickou tradici. Proto je důleţité se dnes, kdy se jiţ náš stát hlásí k demokratickým zřízením, zabývat svobodou projevu169 v televizním vysílání a moţnostmi, kdy můţe být tato svoboda v souladu se zákonem omezena.
167
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.11.2001 pod sp.zn. 28 Ca 225/2000. Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 164- 165. 169 Zakotvení svobod garantovaných demokratickým státem obsahuje Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR podle čl. 3 úst. zákona č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky. 168
55
3.4.1 Svoboda projevu jako základ demokratické společnosti Mezi základní konstitutivní rysy moderních, liberálně demokratických společností patří jiţ tradičně svoboda projevu, tedy moţnost veřejně a bez zbytečných omezení sdílet a konfrontovat představy o tématech a záleţitostech nejrůznější povahy, vyjadřovat vlastní postoj k sobě, světu i společnosti, nabízet a získávat informace podle zájmu a potřeby, nenechávat se při jejich formulování svazovat vnucenými omezeními politické, intelektuální či estetické povahy.170 Svoboda projevu a komunikace je ústředním předpokladem demokracie.171 Svoboda projevu je zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod spolu s právem na informace. Podle odst. 1 tohoto článku je svoboda projevu zaručena. Odstavec 2 a 3 čl. 17 pak rozvíjejí základní myšlenku prvního odstavce tím, ţe kaţdému garantují právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakoţ i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu, a nepřipouští cenzuru. Svoboda projevu je jednou ze základních sloţek obecné svobody jednání, jak je zakotvena v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy ţe kaţdý můţe činit to, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Řadí se k tzv. komunikačním právům a svobodám. Svobodu projevu je třeba chápat široce. Je pouţitelná na samotný projev bez ohledu na jeho účel, tedy na jakékoli chování, kterým se navenek něco vyjadřuje. Ve vztahu k jiným svobodám vystupuje jako lex generalis. Jde například o svobodu umělecké tvorby dle čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je speciální formou svobody vyjadřování, a proto nelze pouţít obecná ustanovení. Je to významné zejména v případě omezení a zásahů do těchto práv. Listina základních práv a svobod totiţ výslovně nepředvídá moţnost omezení této svobody, avšak obecné ustanovení ve svém čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ano. U čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je však třeba uznat, ţe omezení svobody umělecké tvorby je dáno existencí jiných práv a svobod.172 Oba odstavce je tak třeba vykládat v jejich úzké souvislosti a provázanosti, ačkoli se kaţdý z nich nachází v odlišném oddílu Listiny základních práv a svobod. Svoboda
170
Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 12. 171 Feintuck, M. Media Regulation, Public Interest and the Law. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1999, s. 43 In: Škop, M. Regulace rozhlasového a televizního vysílání. Revue pro media, č. 6, 2003, s. 2. 172 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2001, s. 126- 127.
56
umělecké tvorby je neodlučně spjata s reţimem zákonných omezení v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.173 Podle jedné z klasifikací základních práv a svobod je svoboda projevu subjektivním veřejným právem jedince, kolektivů bez právní subjektivity i právnických osob. Je sloţkou tzv. negativního statusu. To znamená, ţe vytváří nárok na to, aby se stát zdrţel zásahů do této sféry. Jde o svobodu nerušeně se vyjadřovat. Má také svůj pozitivní aspekt v tom, ţe její nositel ji můţe vyuţít a je přitom chráněn proti veřejnoprávnímu zásahu. Současně je významnou objektivní hodnotou promítající se do celého právního řádu. Je spjata s demokratickými základy státu. Z hlediska existence médií je jejich institucionální zárukou. Sdělovací prostředky nelze zakázat nebo odstranit jiţ z důvodu, ţe je předpokládá ústavně zaručené veřejné subjektivní právo.174 Svoboda projevu je v demokratické společnosti velice důleţitá a měla by být omezována jen v opravdu nutných případech. 3.4.2 Svoboda projevu a její limity Svoboda projevu je podle provedené charakteristiky velice důleţitým základním občanským právem. Jak je tedy vůbec moţné uvaţovat o jejím omezení? Za jakých podmínek je takové omezení moţné? Obecně můţeme vycházet z toho, ţe svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda či práva druhého. Konkrétně je omezení svobody projevu vyjádřeno v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle něj lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Svoboda projevu je v Listině základních práv a svobod vyjádřena jako princip, nikoli jako jednoznačné pravidlo chování, a proto je potřebné při střetu s jiným principem hledat způsob, jak najít řešení, které by umoţnilo uplatnit oba principy vedle sebe.175 Tím můţe být například princip autocenzury176 uplatňovaný v zákoně o vysílání, kdy zákon stanoví určitá obsahová pravidla, která má provozovatel vysílání dodrţovat, ale v rámci těchto pravidel je to provozovatel vysílání, kdo sestavuje program a kdo za něho pak i odpovídá. Porušením zákonné povinnosti pak zasahuje do oprávněných
173
Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 104. 174 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2001, s. 129. 175 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2001, s. 132. 176 Autocenzura nespadá pod pojem cenzury ve smyslu čl. 17 odst. 3 Listiny. Blíţe in: Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 105 podle Pl. ÚS 43/95 (Sb.n. ÚS, sv. 5, nál.č. 60, 203/1996 Sb.), Pl. ÚS 4/96 (Sb.n. ÚS sv. 5, nál.č. 65, č. 204/1996 Sb.)
57
zájmů druhých, takţe svým jednáním omezuje svobody a práva druhých, za coţ je sankcionován způsobem odpovídajícím závaţnosti tohoto porušení. Provozovatelé vysílání mají moţnost v případě, ţe se domnívají, ţe veřejnoprávní instituce zasáhly do jejich práva na svobodu projevu, domáhat se ústavněprávní ochrany u Ústavního soudu. V poslední době tohoto práva vyuţila společnost CET 21 spol. s.r.o. provozující TV Nova.177 Podle jejího názoru byla série televizních pořadů, odvysílaná pod názvem „Big Brother“, chráněna ústavně zaručeným právem na svobodu projevu a na informace, které lze omezit, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Takové poţadavky dle názoru CET 21 spol. s.r.o. v její věci splněny nebyly. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která byla domnělým narušitelem svobody projevu, namítla, ţe ústavně zaručená práva mohou být omezena. V případě střetu dvou základních práv dokonce jedno z nich omezeno být musí, v dané věci tak byla omezena svoboda projevu ve prospěch práv dětí a veřejného legitimního zájmu na jejich výchově, coţ je ústavně souladné řešení. Ústavní soud došel v dané věci k závěru, ţe návrh stěţovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, ţe k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.178 Omezení svobody projevu je nutné tam, kde existuje nějaké jiné právo či společenský zájem, který má přednost před svobodou projevu, protoţe jeho neuplatnění by znamenalo mnohem větší újmu pro oprávněné subjekty, neţ jaká újma je způsobena omezením svobody projevu. Nárokování si ústavně zaručených práv a svobod by mělo mít své opodstatnění a nemělo by se opírat pouze o vágní tvrzení, ţe došlo k omezení svobody projevu na straně domněle poškozeného subjektu.
177
Nejprve bylo napadeno rozhodnutí Rady ţalobou ve správním soudnictví, ovšem Městský soud v Praze ţalobu zamítl. Následovně byla podána kasační stíţnost, která byla Nejvyšším správním soudem shledána jako nedůvodná, a proto byla zamítnuta. Ze spisů týkajících se případu byly zjištěny následující skutečnosti: „Účastník řízení dne 30. září 2005 odvysílal na programu Nova v rámci sérii pořadů s názvem Big Brother od 17:15 do 18:10 hod. díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace (vulgarita, hrubost), včetně fyzického násilí, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky - zejména odosobněná komunikace, manipulace, explicitní zobrazování sexuálního styku a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících…Ve výroku č. 2 rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání bylo vysloveno, že: "Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých." Výrok č. 3 tohoto rozhodnutí pak obsahoval uložení sankce za uvedený správní delikt: "Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši 1.000.000Kč.“ cit. dle Usnesení Ústavního soudu ze dne 18.12.2008, pod sp.zn. I.ÚS 2262/08. 178 Usnesení Ústavního soudu ze dne 18.12.2008, pod sp.zn. I.ÚS 2262/08.
58
3.5 Hodnocení efektivity právní regulace obsahu televizního vysílání 3.5.1 Průzkum efektivity vybraných ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání V rámci tématu diplomové práce byl proveden průzkum malého rozsahu zjišťující efektivitu některých ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání týkajících se poţadavků na obsah televizního vysílání179, která mají za úkol chránit fyzický, psychický a morální vývoj dětí a mladistvých před pořady a upoutávkami, které by jej mohly ohrozit. Kromě toho byly také zjišťovány některé návyky a preference dětí při sledování televizního vysílání. Průzkum byl proveden formou dotazníkového šetření180. Jelikoţ se zmíněná ustanovení zákona o vysílání týkají dětských a mladistvých diváků, byly respondenty tohoto šetření děti. Jednalo se o ţáky 5. a 6. třídy základní školy. Vzorek šetření tvořilo celkem 47 respondentů ve věku od 11 do 13 let. Počet dotazovaných dívek je 29, z toho 14 dívek z 5. třídy a 15 dívek z 6.třídy ZŠ. Celkový počet chlapců, kteří zodpověděli otázky v dotazníku, je 18, z toho 8 chlapců je ţáky 5. třídy a 10 jich chodí do 6. třídy ZŠ. Otázky č. 1 a 2 se týkaly zjišťování preferencí spojených se sledováním televize. Mezi nejoblíbenější televizní pořady patřily seriály Ordinace v růţové zahradě, Comeback a Ulice. Tyto pořady, které jsou označovány jako rodinné seriály a jsou vysílány na TV Nova, nejsou obecně pokládány za nijak nevhodné z hlediska vývoje dětí. Také tomu odpovídá vysílací čas těchto seriálů, které jsou vysílány v podvečerních a večerních hodinách, tedy ještě dlouho před 22. hodinou. Ovšem v rámci těchto seriálů se mohou objevit závadné scény či epizody, které svým celkovým působením nemusí být vhodné pro nezletilého diváka. Příkladem je 455. díl seriálu Ulice, v němţ byla odvysílána scéna znásilnění. Rada udělila společnosti CET 21 spol.s.r.o. za tuto scénu peněţitou pokutu za porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Ta podala proti Radě ţalobu ve správním soudnictví a následně i kasační stíţnost, která však byla rozhodnutím Nejvyššího správního soudu181 zamítnuta. Samotná scéna znásilnění sice byla zobrazena pouze náznaky, ale celkový kontext a vyznění scény jiţ ohrozit
179
Konkrétně se jednalo o jiţ výše zmíněná ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a h), která ukládají provozovatelům televizního vysílání povinnost nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, a zajistit, aby rozhlasovému a televiznímu vysílání pořadů, na které se vztahuje toto omezení, bezprostředně předcházelo slovní upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé a aby pořad, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, byl označen v případě televizního vysílání obrazovým symbolem upozorňujícím na jeho nevhodnost pro děti a mladistvé po celou dobu vysílání. 180 Plné znění dotazníku uvádím v příloze č. 1 na konci této práce. 181 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4. 2009, pod. sp.zn. 4 As 58/2008-97.
59
psychický vývoj dětí a mládeţe mohly.182 Z toho vyplývá, ţe i tyto zdánlivě neškodné pořady mohou porušovat ustanovení týkající se ochrany vývoje nezletilých. Proto by provozovatel vysílání, kterým je v tomto případě společnost CET 21 spol.s.r.o., která provozuje televizní stanici TV Nova, měl být při vysílání a především i při tvorbě těchto pořadů velmi obezřetný v posuzování toho, jak bude pořad působit i na mladší věkové skupiny. S oblibou seriálů z produkce TV Nova souvisí i odpověď na druhou otázku, která zjišťovala nejčastěji sledovanou televizní stanici. TV Nova byla totiţ podle odpovědí s přehledem nejsledovanější televizní stanicí, jak je uvedeno v následující tabulce: Tabulka č. 2: Nejčastěji sledovaná televizní stanice podle počtu sledujících respondentů183 název TV stanice Nova Prima ČT 1 ČT 2 Jiný
chlapci 5. třída chlapci 6. třída dívky 5. třída dívky 6. třída celkem 3 8 10 11 2 0 2 4 0 0 1 0 0 0 0 0 3 2 1 0
32 8 1 0 6
TV Nova je pravděpodobně svojí nabídkou pořadů pro děti nejatraktivnější. Roli zde můţe hrát i „módnost“ této televizní stanice. Právě z důvodu vysoké sledovanosti TV Nova a především některých jejích pořadů je třeba, aby Rada zaměřila na její televizní vysílání velkou dávku pozornosti, protoţe moţné škody napáchané na vývoji nezletilých odvysíláním „nevhodného“ pořadu na této televizní stanici mohou být značné. S trochou nadsázky lze říct, ţe pokud je sledovanost TV Nova takto vysoká i v celé populaci ČR, má tato televizní stanice v podstatě dominantní postavení na „trhu televizního vysílání“, coţ je téměř obdobná situace jako v případě hospodářské soutěţe, kdy ekonomický subjekt, který má dominantní postavení na trhu, je ve svém chování více kontrolován ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské
182
Ze soudního spisu: „Za expresivní až naturalistické žalovaná považovala záběry fyzického kontaktu mezi manžely a následného násilného nucení ženy k pohlavnímu styku. Žalovaná nepřijala námitku stěžovatelky, že s takovým jednáním mohou být děti konfrontovány doma, a proto má scéna v podstatě výchovný charakter, jelikož takové jednání odsuzuje. Žalovaná se domnívá, že konfrontace s takto zpracovanou dramatickou scénou může dětského diváka dlouhodobě traumatizovat, stejně jako by tomu bylo v reálném životě. Jelikož k prezentaci násilného aktu došlo uvnitř domácnosti (mezi partnery), může být znásilnění vnímáno dětskými diváky jako tolerované a nepostižitelné. Dále vzala žalovaná do úvahy i dobu vysílání, neboť v této době lze předpokládat přítomnost dětí a mladistvých u televizních obrazovek ve zvýšené míře. Z uvedených důvodů žalovaná dospěla k závěru, že stěžovatelka porušila svou povinnost podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.“ cit. dle Rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4. 2009, pod. sp.zn. 4 As 58/2008-97. 183 Tabulkový údaj byl vytvořen diplomantkou na základě analýzy výzkumu provedeného na ZŠ Štefánkova 448, 530 02; Pardubice dne 8.6.2009 na vzorku 47 respondentů.
60
soutěţe. Otázka č. 3 zjišťovala, kolik hodin denně stráví děti přibliţně podle svého odhadu sledování televize ve všední dny a kolik hodin děti sledují televizi o víkendu nebo o prázdninách. Z počtu hodin uvedených jednotlivými dětmi byl vypočítán aritmetický průměr pro jednotlivé skupiny dětí rozdělené podle pohlaví a podle toho, do jakého ročníku ZŠ nyní patří. Také byl spočítán aritmetický průměr hodin strávených sledováním televize celkově. Tyto hodnoty uvádí následující tabulka: Tabulka č. 3: Průměrný počet hodin denně strávených sledováním televize ve všedních dnech a o víkendech či prázdninách podle ročníku a pohlaví a celkový průměrný počet hodin ve zkoumaném vzorku184 Chlapci 5. třída
Chlapci 6. třída
Dívky 5. třída
Dívky 6. třída
Celkem
Všední dny
1,69 h.
4,4 h.
1,86 h.
3,86 h.
3,00 h.
Volno
3,38 h.
6,45 h.
3,18 h.
6,19 h.
4,84 h.
Z uvedeného přehledu je patrné, ţe čas věnovaný sledování televize je o víkendech a o prázdninách vyšší, neţ je tomu ve všedních dnech. Důvodem můţe být to, ţe děti mají ve všedních dnech školní povinnosti a pravděpodobně i další mimoškolní aktivity, zatímco víkendy a prázdniny znamenají více volného času a tedy i větší moţnost sledovat televizi. Tím nechci tvrdit, ţe dotazované děti neumí svůj volný čas trávit jinak neţ před televizní obrazovkou. Jde totiţ jen o přibliţný časový odhad. Řada dětí navíc k této otázce uvedla, ţe „záleţí na tom, jak je venku“, takţe se nedá říct, ţe by děti dávaly naprostou přednost sledování televize ve volných dnech za kaţdou cenu. Nicméně, jak jiţ bylo uvedeno v kap. 2.4.2 první části práce, je sledování televize čtyři a více hodin denně jedním z rizikových faktorů, který by ve spojení s dalšími rizikovými faktory mohl mít negativní dopady na vývoj dětí a mladistvých. Hodnoty uvedené v tabulce se často hranici čtyř hodiny denně přibliţují, nebo ji dokonce překračují. Je pravdou, ţe zákon v regulaci času, který děti věnují sledování televize, příliš nápomocen být nemůţe. Nebylo by to dost dobře proveditelné. Zde je tedy namístě apelovat spíše na ostatní regulující činitele, jako je výchova a sociální prostředí. Otázky č. 4 aţ 7 se jiţ dotýkaly výše zmiňované právní úpravy ukládající provozovatelům televizního vysílání nezařazovat určité pořady ani upoutávky v době mezi 6. hodinou ranní a 22. hodinou večerní. Bylo zjišťováno, zda děti zařazené do dotazníkového 184
Tabulkový údaj byl vytvořen diplomantkou na základě analýzy výzkumu provedeného na ZŠ Štefánkova 448, 530 02; Pardubice dne 8.6.2009 na vzorku 47 respondentů.
61
šetření sledují televizi i v době po 22.hodině, tedy v době, kdy by jiţ teoreticky měl nastat vysílací čas „bezpečný“ pro vysílání pořadů „pro dospělé“. Velký počet dětí odpověděl, ţe televizi sleduje i v inkriminovaném čase, a proto následující doplňující otázka zněla, do kolika hodin večer se tedy děti na televizi dívají. Kromě toho byl brán při kladení otázek zřetel na to, zda jde o sledování televize ve všední dny, kdy děti další den vstávají ráno do školy, a proto mají přísnější denní reţim, nebo v době volna, kdy třeba nemusí chodit spát tak brzy. Přehled výsledků je uveden v následujících dvou tabulkách: v první z nich mapuje situaci ve všední dny, druhá z nich pak situaci o víkendech či prázdninách: Tabulka č. 4: Počet dětí, které sledují televizi po 22. hodině ve všední dny včetně přibliţného času ukončení sledování televize185
Nesledující TV po 22. hodině Sledující TV po 22. hodině: - do 22:30 - do 23:00 - do 23:30 - do 00:00 - i po půlnoci
Chlapci 5. třída 4 4 4 0 0 0 0
Chlapci 6. třída 1 9 2 4 0 0 3
Dívky 5. třída 11 3 2 1 0 0 0
Dívky 6. třída 5 10 6 3 0 0 1
Počet sledujících celkem 21 26 14 8 0 0 4
Tabulka č. 5: Počet dětí, které sledují televizi po 22. hodině o víkendech či o prázdninách včetně přibliţného času ukončení sledování televize186
Nesledující TV po 22. hodině Sledující TV po 22. hodině: - do 22:30 - do 23:00 - do 23:30 - do 00:00 - i po půlnoci
Chlapci 5. třída 0 8 1 3 2 0 2
Chlapci 6. třída 0 10 0 0 1 1 8
Dívky 5. třída 2 12 2 3 2 2 3
Dívky 6. třída 1 14 2 4 3 3 2
Počet sledujících celkem 3 44 5 10 8 6 15
Srovnáme-li údaje v obou tabulkách, zjistíme, ţe více neţ polovina dotázaných dětí sleduje televizi po 22. hodině i ve všední dny. Ve dnech volna pak sledují televizi po 22.hodině téměř všichni. Také si můţeme všimnout toho, ţe s vyšším věkem stoupá i počet dětí, které sledují
185
Tabulkový údaj byl vytvořen diplomantkou na základě analýzy výzkumu provedeného na ZŠ Štefánkova 448, 530 02; Pardubice dne 8.6.2009 na vzorku 47 respondentů. 186 Tabulkový údaj byl vytvořen diplomantkou na základě analýzy výzkumu provedeného na ZŠ Štefánkova 448, 530 02; Pardubice dne 8.6.2009 na vzorku 47 respondentů.
62
televizi po 22. hodině. Z toho vyplývá, ţe by bylo vhodné stávající ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání pozměnit, aby více odpovídalo tomu, jaké sledovací návyky mají děti a mladiství, tj. aby byl zohledněn rozdíl mezi všedními dny a dny volna, případně aby byla stávající velice nepruţná hranice určená 22.hodinou nahrazena časovými pásmy, které budou více zohledňovat věk nezletilých diváků, kteří by se v danou chvíli mohli ještě nacházet u televizních obrazovek. Tak například pořady, které nejsou vhodné pro děti mladšího školního věku, by bylo moţné zařazovat aţ po 21.hodině, zatímco pořady s obsahem určeným výhradně pro dospělé, by bylo moţné zařazovat do vysílání aţ po půlnoci. Stanovení těchto konkretizující pravidel by si však vyţádalo rozsáhlé a časově i finančně náročné průzkumy, aby tato pravidla byla skutečně funkční. Otázka č. 8 navazovala na předchozí sadu otázek, stejně jako § 32 odst. 1 písm. h) navazuje na předcházející ustanovení písm. g). Týkala se toho, zda si děti, které aspoň občas sledují televizi po 22.hodině, coţ byla drtivá většina, někdy všimly upozornění, které má ze zákona předcházet vysílání pořadu nevhodného pro děti a mladistvé, a jak na něj případně reagovaly ony samy, nebo jejich rodiče apod. V tabulce jsou uvedeny počty dětí podle toho, zda si vůbec někdy nějakého upozornění všimly, a podle toho, zda po tomto upozornění televizní pořad sledovaly či ne. Tabulka č. 6: Počet dětí podle reakce na upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé187
Upozornění nezaznamenáno Sledování bez ohledu na upozornění Sledování zakázáno rodiči Uposlechnutí upozornění z vlastní vůle
Chlapci 5. třída 3 3 0 2
Chlapci 6. třída 0 9 1 0
Dívky 5. třída 4 1 2 5
Dívky 6. třída 4 7 0 3
Celkem 11 20 3 10
Celkem 11 dětí z celkových 44, které sledují televizi po 22. hodině, uvedlo, ţe upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé nikdy před ţádným pořadem nezaznamenalo. Zde existuje dvojí vysvětlení: buď před vysílaným pořadem skutečně ţádné upozornění nebylo, protoţe pořad nepatřil mezi ty, které jsou pro dětské a mladistvé diváky nevhodné, nebo si tohoto upozornění dítě, ani nikdo z rodiny nevšiml, a nevšiml si ani obrazového symbolu, který má být podle zákona na obrazovce po celou dobu vysílání pořadu. Druhá moţnost je 187
Tabulkový údaj byl vytvořen diplomantkou na základě analýzy výzkumu provedeného na ZŠ Štefánkova 448, 530 02; Pardubice dne 8.6.2009 na vzorku 47 respondentů.
63
samozřejmě závaţnější, protoţe zpochybňuje účinnost tohoto zákonného opatření. Mnohem horší je ovšem případ těch, kteří nevhodné pořady sledují i přes upozornění, kterého se jim dostalo. Tato skupina patřila mezi nejpočetnější a tvořila téměř polovinu těch, kteří se na televizi dívají i v těchto pozdních nočních hodinách. U zbývajících dvou skupin mělo upozornění pozitivní efekt: děti samy nebo protoţe jim to rodiče či někdo jiný zakázal, se na pořad, který byl pro ně nevhodný, nedívaly. Z daných zjištění vyplývá, ţe je nutné, aby upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé bylo výraznější, aby nebylo snadno přehlédnutelné. Velký díl odpovědnosti však zůstává na rodičích a jiných osobách v podobném postavení, aby nebrali uvedené upozornění na lehkou váhu a chopili se svojí výchovné úlohy. Poslední otázka byla tak trochu z jiného soudku. Jelikoţ v současnosti bývá internetové připojení téměř v kaţdé domácnosti, dá se téměř s jistotou očekávat, ţe i děti čas od času vyuţijí sluţeb internetu. Také řada pořadů, ať uţ se jedná o reality show, seriály nebo filmy, jsou dostupné na internetu. Někdy je moţné tyto pořady dokonce stáhnout z webových stránek samotných televizních stanic. Přístup k pořadům prostřednictvím internetu je ovšem mnohem hůře kontrolovatelný. Zde sice trochu odbočuji od zvolené mediální úpravy televizního vysílání, ovšem je důleţité poukázat i na další moţnosti, jak se můţe situace dále vyvíjet v souvislosti se vzrůstající digitalizací. Tabulka č. 7: Frekvence sledování pořadů na internetu188
Nesleduje 1-2x měsíčně Kaţdý týden Denně
Chlapci 5. třída
Chlapci 6. třída
Dívky 5. třída
Dívky 6. třída Celkem
7 1 0 0
2 3 3 2
6 6 0 2
5 6 2 2
20 16 5 6
Údaje v tabulce ukazují na to, ţe dotazované děti dávají při sledování pořadů přednost televizi před internetem. Přesto se však najdou i tací, kteří aspoň čas od času nějaký pořad na internetu sledují. Ačkoli byl průzkum proveden jen na malém vzorku čítajícím 47 dětí a šlo o nenáhodný výběr vzorku, čímţ pádem je výsledky vzhledem k širší populaci třeba brát s rezervou, dávají nám tyto výsledky podnět k zamyšlení a moţná i podnět k tomu, aby byla stávající právní úprava pozměněna. Jednak se ukazuje jako mylný předpoklad zákona, ţe se 188
Tabulkový údaj byl vytvořen diplomantkou na základě analýzy výzkumu provedeného na ZŠ Štefánkova 448, 530 02; Pardubice dne 8.6.2009 na vzorku 47 respondentů.
64
děti a mladiství dívají na televizi po 22. hodině pouze výjimečně, nebo ţe stačí, kdyţ před pořadem nevhodným pro děti a mladistvé bude zařazeno upozornění na tuto skutečnost. Ukazuje se, ţe taková opatření se mohou minout účinkem. Je třeba v zákoně více specifikovat otázku nevhodných pořadů, jejich vysílacích časů a především začít jemněji rozlišovat mezi jednotlivými věkovými skupinami dětí a mladistvých. Jistě je jasné i laikovi, ţe existují propastné rozdíly mezi tím, jak určitou scénu vnímá předškolní dítě a jak je vnímána například patnáctiletým mladistvým. Tím se jiţ dostávám k návrhům de lege ferenda, kterým je věnována následující kapitola, a proto v podrobnostech odkazuji na ni.
65
4. Úvahy a návrhy na právní regulaci mediálního násilí de lege ferenda Úvahy a návrhy na právní úpravu de lege ferenda spočívají v hodnocení pozitivního práva z hledisek jeho správnosti a spravedlnosti. Z toho pak vychází představy o moţných změnách v zákonech a jiných právních předpisech a pramenech práva spolu s konkrétními návrhy těchto změn.189 Tato kapitola je vyústěním předkládané práce a jak její název napovídá, obsahuje hodnocení stávající právní úpravy regulace mediálního násilí spolu s návrhy, jakým způsobem by bylo moţné právní úpravu změnit tak, aby byla více efektivní ve vztahu k regulaci mediálního násilí, neboť stávající úprava v sobě má četné nedostatky, jak vyplývá z předchozích kapitol. Nejprve je tedy třeba ve stručnosti uvést, které nedostatky v právní úpravě de lege lata jsou podle mého názoru nejpodstatnější. Jelikoţ stěţejní právní úprava regulace mediálního násilí vysílaného v televizi v ČR je obsaţena v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání, bude moje kritika směřovat především vůči ustanovením tohoto zákona. Domnívám se, ţe konkrétně ustanovení § 32 odst. 1 písm. e), g) a h) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání jsou nedostačující z hlediska účinné ochrany dětských a mladistvých diváků a jejich fyzického, psychického a mravního vývoje. Jde o to, ţe tato ustanovení jsou velice stručná a obsahují tzv. neurčité pojmy, které svého pravého významu nabývají aţ v souvislosti s nějakým konkrétním případem, kdy mohlo dojít k narušení či aspoň ohroţení vývoje dětí a mládeţe. Rozhodovat o tom, jaké pořady vysílané v televizi jsou hlediska vývoje dětí a mládeţe nevhodné, a vyvodit z toho odpovídající důsledky pro provozovatele vysílání, je v rukou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v rámci jejího správního uváţení. Často se stává, ţe provozovatelé s verdiktem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nesouhlasí a její rozhodnutí zpochybňují námitkami uvedenými v ţalobě ve správním soudnictví. Někdy oprávněně a někdy účelově se snaţí polemizovat o tom, co vlastně skutečně vývoj dětí a mládeţe můţe ohrozit. Na danou věc můţe mít kaţdý jiný názor, směrodatný je ovšem názor nestranného odborníka- dětského psychologa. Bylo by však naivní předpokládat, ţe všichni psychologové se naprosto shodnou ve všech aspektech vysílání nevhodných pořadů. Konečné slovo má pak soud, někdy dokonce Nejvyšší správní soud, který svou interpretací ustanovení v judikatuře dotváří psané právo. Celý popsaný proces kontroly dodrţování a správního trestání případného porušení plnění povinností vyplývajících ze zákona je však poněkud těţkopádný a svou zdlouhavostí a zapojením hned několika státních institucí neefektivní. Dalším problémem je otázka právní jistoty toho, jaké
189
Gerloch, A. Teorie práva. 2.vyd. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2001. s. 19.
66
pořady budou ještě z hlediska vhodnosti pro děti a mladistvé únosné a jaké jiţ tuto hranici překračují, na niţ lze dát pouze vyhýbavou odpověď, ţe moţným vodítkem je judikatura. Cestu ven z nastíněných problémů spatřuji v konkretizaci daných ustanovení v zákoně, případně aspoň v právním prameni niţší právní síly. Tato konkretizace by se měla týkat především bliţšího upřesnění, jaké pořady bývají pokládány za nevhodné pro děti a mládeţ, případně jaké scény jsou by se v těchto pořadech neměly objevovat, dále by mělo být rozlišováno mezi věkovými skupinami nezletilých, z čehoţ by měla vycházet i úprava vysílacího času určitých typů pořadů dle jejich vhodnosti pro určité věkové skupiny. Také by se měl brát ohled na druh pořadu, zda se jedná o fikci nebo skutečnost. 4.1 Specifikace násilí, které má negativní vliv na diváky Je jasné, ţe zákonná úprava nemůţe vyčerpávajícím způsobem obsáhnout všechny moţné případy pořadů a scén, které jsou nevhodné pro děti a mládeţ. Můţe zde však být pro názornost uveden demonstrativní výčet nejrizikovějších způsobů zobrazování násilí v televizi a také výčet toho, jakým způsobem můţe vlastně k narušení či ohroţení fyzického, psychického či morálního vývoje dětí a mládeţe dojít. K jejich určení je vhodné opřít se o aktuální poznatky psychologických výzkumů na toto téma. V demonstrativním výčtu zákonné úpravy by se tak mohly objevit některé z účinků televizního násilí na diváky, které jsem uvedla v teoreticko-doktrinální části této práce. Zde uvádím jejich krátký přehled: 1) Mediální násilí slouží jako návod, je předmětem nápodoby. Zde se projevuje teorie sociálního učení A. Bandury190, která pokládá agresi za naučené sociální chování. 2) Mediální násilí vyvolává hostilní vnitřní naladění, které ovlivňuje vnímání reálně probíhajících sociálních dějů a následně se může projevit i v oblasti chování. Tento poznatek vystihuje podstatu kognitivní neoasociační teorie vzniku agresivního chování, jejímţ autorem je L. Berkowitz.191 3) Mediální násilí snižuje senzitivitu vůči násilí v běžném životě (desenzibilizace). Desenzibilizace se projevuje vymizením reakcí na podněty, které původně vyvolávají silné emoce. Původní negativní emoce, jako je strach a depresivní pocity vyvolané sledováním násilných scén v televizi či ve filmu, se postupně vytrácejí a jsou
190
Bandura, A. Aggression. A social learning analysis. Englewood Cliffs New Jersey: Prentice-Hall In: Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008, s. 272. 191 Berkowitz, L. Aggression: Its causes, consequences, and control. New York: McGraw-Hill, 1993 In: Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008. s. 271-272.
67
nahrazovány bagatelizací zobrazovaného násilí, nebo současným poklesem soucítění s obětí.192 4) Časté sledování násilných filmů v dětství může v pozdějším věku vést k vysoké tendenci k agresivnímu
chování.
K tomuto
poznatku
dospělo
několik
provedených
longitudinálních studií zaměřených na dlouhodobé účinky sledování agrese v televizi. Bylo potvrzeno, ţe vysoká míra agrese v dospělosti souvisela s častým sledováním násilných filmů v dětství.193 Za násilí, které je zobrazeno neţádoucím způsobem z důvodu jeho většího vlivu na diváky, je povaţováno násilí: a) které je zobrazováno jako účinný prostředek k dosahování vlastních cílů nebo jako účinná obrana před újmou, b) za které nebyl jeho aktér potrestán, c) které je uváděno bez zobrazení důsledků tohoto násilí (utrpení a bolest oběti), d) jehož užití je ospravedlňováno, e) které koná postava, se kterou diváci sympatizují, f) které je prezentováno jako skutečné, ne jako fikce, g) které probíhá ve stavu zvýšeného emocionálního nabuzení, takže divák nemá patřičný odstup, aby si zachoval kritický nadhled. Způsob prezentování násilí pod písmeny a) a b) má znaky efektivity. Agresorovi se jeho pouţití vyplácí. Prezentování násilí způsobem uvedeným v písmenech c) a d) vyvolává pocit normativnosti násilí. Písmena e) a f) přehledu vytváří dojem přiléhavosti násilí, kdy mají diváci větší tendenci se ztotoţnit s agresorem z důvodu, ţe působí sympaticky, případně proto, ţe prezentované násilí vypadá velice realisticky, jako ze ţivota. Násilí, jeţ je uvedeno v posledním písmeni g), vtahuje svojí chytlavostí diváka do děje, takţe se stává jeho součástí. Tím můţe dojít k omezení schopnosti rozlišit mezi světem skutečným a světem fikce.194 Pravidla zobrazování násilí v televizi by se neměla týkat pouze pořadů televizní fikce. V oblasti televizního zpravodajství a dokumentárních pořadů jsou často zobrazovány násilné scény, které mohou být svým vyzněním stejně nebezpečné (nebo i nebezpečnější) jako násilné
192
Čírtková, L. Násilí a sex v médiích. Psychologie dnes, 2004, č. 5, s. 22. Eron, L.D., Walder, L.O., Lefkowitz, M.M. The learning of aggression in children. Boston: Little, Brown, 1971 In: Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006, s. 374. 194 Comstock, G., Paik, H. Television and the American Child. San Diego, CA: Academic Press In: Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006, s. 374. 193
68
scény v pořadech fikce.195 Zde se především projeví riziko uvedené pod bodem f) protoţe skutečné násilí prezentované v televizi do nejmenších detailů můţe ovlivnit tendenci k agresivnímu chování diváků více neţ násilí fiktivní. Proto by reportáţe neměly obsahovat detailní záběry například z dopravních nehod a jiných míst, kde došlo k tragédi, protoţe to nijak informační hodnotu reportáţe nezvýší, pouze jí dodá punc senzačnosti, coţ je ovšem v podstatě pouhým zneuţitím cizího neštěstí k větší sledovanosti televizního vysílání, takţe by nemělo být nikterak podporováno. 4.2 Klasifikace pořadů z hlediska jejich vhodnosti pro jednotlivé věkové skupiny dětí a mladistvých Zákonná úprava nijak nerozlišuje mezi jednotlivými věkovými skupinami dětí a mladistvých. Přitom je však kaţdému jasné, ţe existují značné rozdíly ve vnímání, myšlení a zkušenostech dětí a mladistvých z jednotlivých věkových skupin196, ačkoli nelze tvrdit, ţe dva jedinci stejného věku jsou v naprosto stejné fázi svého vývoje. Je potřeba, aby zákonodárce začal více rozlišovat mezi jednotlivými věkovými skupinami z důvodu určení vhodnosti pořadů pro ně. Pokud budou jemněji rozlišeny pořady vhodné pro určité věkové skupiny, můţe se přikročit i k určení vysílacích časů vhodných pro tyto pořady, které by zohledňovaly také to, zda se jedná o všední den nebo prázdniny, kdy děti v mnoha případech sledují televizi do pozdějších večerních hodin, neţ je tomu ve všední dny. S ohledem na (ne)vhodnost pro určité věkové skupiny z hlediska prezentovaného násilí by pak byl pořad klasifikován podle zákonem stanoveného systému klasifikace. Je na zváţení, jak přesně by byla stanovena kritéria pro jednotlivé klasifikační skupiny a kolik těchto skupin by existovalo. Lze doporučit, aby rozlišení jednotlivých klasifikačních skupin pořadů kopírovalo největší zlomové okamţiky ve vývoji dětí, například dobu, kdy jsou děti schopné odlišit realitu od fikce (kolem 6 let věku), nebo dobu, kdy jsou děti schopné komplexněji porozumět ději aţ po dobu střední a pozdní adolescence, kdy dospívající jiţ mají schopnost utvořit si na 195
Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 176. 196 Schopnost dětí porozumět ději na obrazovce a utvořit si na sledované svůj vlastní kritický úsudek se mění s věkem. Děti začínají chápat obsah a smysl pozorovaného dění v třicátém měsíci ţivota. Ve třech letech jiţ děti mají nějaký oblíbený televizní program, většinou se jedná o kreslený film. Ve věku mezi 3 a 5 lety děti nejsou schopny rozlišit mezi realitou a fikcí, coţ můţe být z hlediska sledování televize nebezpečné, protoţe si neuvědomují, ţe to, co se odehrává na obrazovce není skutečné. V mladším školním věku jsou děti schopné porozumět ději filmu. Proţíváním filmu mohou děti zapomenout na své okolí a čas. Hra dětí v tomto věku můţe po sledování násilných programů obsahovat daleko větší počet prvků promyšleného násilí. V 11 letech, kdy pomalu nastupují období rané adolescence, můţe být to, ţe dítě sledovalo „zakázaný“ film , důvodem pro jeho vytvoření dobré pozice v partě. Schopnost porozumění a distance od filmu vzrůstá v průběhu 11- 12 let a dotváří se ještě v průběhu dospívání. Blíţe in: Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 33.
69
věci svůj vlastní úsudek, ale ještě nemají plně rozvinutý pocit odpovědnosti za vlastní jednání.197 O zařazení jednotlivých pořadů do klasifikačních tříd by měli být diváci, zejména rodiče, náleţitě informováni. 4.3 Potřeba kodexu a stanovení etických norem týkajících se obsahové regulace televizního vysílání Zobrazování násilných obsahů v televizi se dotýká i etických aspektů tohoto jevu. Pro podrobnější řešení otázek televizního násilí v pořadech by bylo vhodné vydat kodex, tedy jakousi kvaziprávní normu, upravující podrobně zohledňující aspekty násilí zobrazovaného v jednotlivých pořadech podle druhu a vhodnosti pro určitou věkovou skupinu apod. Podobně jiţ v současnosti existuje Kodex České televize198, jenţ obsahuje úpravu zobrazování televizního násilí ve svém čl. 17. Tento článek v úvodu informuje o tom, ţe si je Česká televize vědoma nebezpečí spojeného s častým zobrazováním násilí. Proto se snaţí omezit prezentaci násilí na nezbytné minimum dané uměleckým ztvárněním určitého tématu či zpravodajského nebo publicistického pokrytí skutečnosti. Určitá míra násilí je tedy připuštěna, pokud pro to existuje dostatečný důvod a pokud jde o zobrazení násilí v rozumné míře. Pokud je zobrazení násilí odůvodněné, musí se hledat kompromis mezi snahou podat divákům pravdivé informace či jim poskytnout autentické umělecké vyjádření na jedné straně a nebezpečím, ţe se diváci stanou vůči násilí otupělými. „Ke každému drastickému záběru je nutné přistupovat s vědomím, že divák jej uvidí, na rozdíl od pracovníků České televize, poprvé, zatímco redaktoři, kameramani, editoři jsou na násilné scény na obrazovce zpravidla zvyklí. V neposlední řadě je třeba mít na zřeteli, že některé informace mohou nestabilním jedincům nebo dětem sloužit jako návod.“ Z těchto poţadavků je patrné, ţe se v kodexu berou ohledy i na poznatky z výzkumů o vlivu televizního násilí na agresivní chování. To potvrzuje i zde uvedený závazek České televize sledovat výsledky odborných studií o vlivu zobrazování násilí na veřejnost a bez zbytečného odkladu přizpůsobovat programová rozhodnutí ověřeným závěrům těchto studií. Česká televize je jediným provozovatelem televizního vysílání v ČR, který přijal podobný dokument týkající se bliţších pravidel vysílaného obsahu.199 To je dáno zvláštním postavením České televize, která je veřejnoprávním provozovatelem televizního 197
Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 178-180. 198 Kodex České televize, zásady naplňování veřejné sluţby v oblasti televizního vysílání byl vydán Radou České televize na základě § 8 odst. 1 písm. d) a byl schválený Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky 2. července 2003. 199 Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005, s. 168-169.
70
vysílání a má v této oblasti plnit úkoly veřejné sluţby. Na soukromoprávní provozovatele vysílání není kladeno tolik poţadavků, a proto je nic nenutí k tomu, aby nějaký obdobný kodex přijali. 4.4 Mediální služby podobné televiznímu vysílání de lege ferenda V dnešní době můţe být za velkého konkurenta televize povaţován také internet, kde je volně ke staţení k dispozici nepřeberné mnoţství nejrůznějších pořadů, seriálů a filmů. Prostřednictvím internetu můţe mít tedy kdokoli bez ohledu na věk přístup k pořadům s jakkoli nevhodným obsahem. Regulace provozu internetových stránek je velice obtíţná, protoţe jde o „médium bez hranic“ v pravém slova smyslu. Je tedy obtíţné určit, kdo je vlastně za obsah internetových stránek nabízejících (někdy i nelegální) stahování pořadů odpovědný a jaký stát můţe uplatnit vůči takové odpovědné osobě svoji svrchovanou moc. Přínos v řešení některých těchto otázek můţe přinést připravovaná směrnice o audiovizuálních mediálních sluţbách200, která má nahradit a rozšířit stávající směrnici „televize bez hranic“. Směrnice rozšiřuje předmět regulace o audiovizuální mediální sluţby „podobné televiznímu vysílání“ v podstatě bez ohledu na způsob distribuce signálu, respektive vymezuje předmět regulace z hlediska potenciálního dopadu na veřejnost – jako oblast hromadných sdělovacích prostředků, které jsou určeny k příjmu podstatné části široké veřejnosti a které by na ni mohly mít jasný dopad. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání zatím za rozhlasové a televizní vysílání výslovně nepovaţuje vysílání prostřednictvím dálkového přístupu – internetu, který je pouţíván k šíření sluţeb odpovídajících tomu okruhu sluţeb, o kterých hovoří směrnice o audiovizuálních mediálních sluţbách.201 Tato směrnice by měla být do českého právního řádu implementována do 19. prosince 2009. Dá se tedy očekávat, ţe stávající zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání získá novou podobu.
200
Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2007/65/ES ze dne 11.prosince 2007, kterou se mění směrnice Rady č. 89/552/ES. 201 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva o stavu vysílání a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2008, 2009, s. 34. [citováno 26.května 2009]. Dostupná z: http://www.rrtv.cz/cz/.
71
IV. ZÁVĚR O mediálním násilí a jeho vlivu na výskyt agresivního chování jiţ bylo napsáno mnohé. Tato práce je dalším příspěvkem v dlouhé řadě publikací na dané téma. Jako autorka však doufám, ţe tato práce obohatila sumu poznatků o fenoménu mediálního násilí především v tom, ţe se neomezuje pouze na pohled z jedné vědní oblasti, ale snaţí se pohlíţet na problém mediálního násilí komplexně. Práce navíc nezůstává o pouhého popisu problému a poukázání na nedostatky v právní úpravě, ale snaţím se o navrhnutí moţných změn v právní úpravě regulace mediálního násilí, které zvýší efektivitu zákonné úpravy. Psychologických výzkumů na téma mediálního násilí vznikla celá řada, jak jsem jiţ uvedla v této práci. Drtivá většina z nich potvrzuje, ţe existuje spojitost mezi mírou sledování televize a projevovaným agresivním chováním. V diskuzních částech těchto výzkumů zhodnocujících dosaţené výsledky se ale můţeme dočíst, ţe výzkum měl určitá omezení a nedostatky. To je dáno tím, ţe zkoumání tak komplikovaného jevu, jakým je geneze agrese, je velice náročné a vyţaduje velice propracovaný přístup. Při zaměření výzkumu na jediný aspekt, kterým je mediální násilí, z mnoha dalších různě se ovlivňujících a podmiňujících vlivů je zásadním poţadavkem kontrolovat, zda a jakou roli tyto další faktory hrají ve vztahu mediální agrese- agresivní chování. Nedá se hovořit o přímém účinku médií na vznik agrese. K tomu jsou potřeba ještě další podmínky na straně jedince, jimiţ mohou být dědičné či vrozené předpoklady, sociální prostředí apod. Násilí zobrazované v médiích pak funguje jako disinhibitor vzniku agrese. Profesor Ch. J. Ferguson z University of Central Florida v rozhovoru pro časopis Psychologie dnes202 vyslovil návrh, ţe by bylo vhodné zkoumat efekt násilí v médiích na rizikové jedince, u nichţ uţ se například prokázalo, ţe jsou ke kriminálnímu násilí predisponováni. Nicméně, ačkoli účinek mediálního násilí na vznik agresivního chování není přímočarý, existuje. Mnoho z nás mohou v tuto chvíli tvrdit, ţe je sledování televizního násilí nijak v negativním smyslu neovlivnilo. Toto tvrzení ale nelze zobecňovat na celou populaci. I dikce zákona pouţívá v tomto směru podmiňovací způsob vyjádřený slovesem „mohou“203. Není tedy nutné, aby skutečně došlo k negativnímu ovlivnění či ohroţení vývoje dětí a mladistvých, postihnutelná je jiţ moţnost, ţe se tak stane, byť v jednom jediném případě. Stát jako zákonodárce se touto formulací snaţí předcházet negativním vlivům mediálního násilí na 202
Koutcká, P. Násilí v médiích není taková tragédie. Psychologie dnes, 2007, č. 9. [citováno 29. června 2009]. Dostupný z: http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=23112 203 Viz např. § 32 odst. 1 písm. e) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů: „pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí“.
72
(zejména) dětské a mladistvé diváky, coţ je rozhodně lepší přístup neţ řešení následků, které mohlo mediální násilí v divácích zanechat. Na tomto místě bych chtěla znovu zdůraznit, ţe právní úprava regulace televizního vysílání nesleduje úplný zákaz zobrazování násilí v televizi. Jde pouze o to určit, jaké násilí můţe mít na diváky negativní vliv. Zákon také rozlišuje, i kdyţ velice obecně, jaké pořady jsou vodné pro diváky jakéhokoli věku a na jaké pořady by měli sledovat pouze dospělí, u nichţ se předpokládá kritický odstup od sledovaného obsahu. Tím je dán prostor i pořadům, kde je velké mnoţství násilí. Právní úprava je však v tomto ohledu poněkud nepřesná, protoţe pouţívá jen hrubé třídění pořadů na ty, které mohou narušit či ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých a na ty, které jsou z tohoto hlediska v pořádku. Pro posílení právní jistoty provozovatelů vysílání i pro samotné diváky by byla vhodnější jemnější kategorizace pořadů z hlediska jejich vhodnosti pro jednotlivé věkové skupiny diváků. Na závěr poukazuji na to, ţe právní úprava regulace mediálního násilí není sebespasitelná. Velká váha odpovědnosti leţí na „neprávních systémech“ regulace chování, které představuje výchova v rodině, ve škole a další faktory širšího sociálního prostředí. Říká se, ţe je především úlohou rodičů kontrolovat, co jejich děti sledují v televizi, a podporovat u nich jiné, sociálně uţitečné aktivity, neţ je sledování televize.
73
RESUMÉ (SUMMARY) This work deals with media and violence from psychological and legal aspects. It is divided into two parts. The first part is theoretical and describes briefly the main theories of psychology of violence and the most relevant findings of the psychological researches about media violence influencing aggressive behaviour. There is also a chapter about history of the media- television and its legal regulation in the first part. Contemporary problems of regulating television broadcasting from the view of violence on TV are also added. The second part of the work is analysing legal acts which deal with regulation of the content of the broadcasting on television. Contemporary legal regulation of the content of the broadcasting on television is evaluated from the view of its effectiveness. The last chapter of the work presents author’s “de lege ferenda” attitude towards this topic. Its contents suggest how to improve the contemporary legal regulation of the content of the broadcasting on television. Media violence is a phenomenon which is often discussed by social sciences experts. There are several theories explaining how violent behaviour can be increased because of watching too much violence on TV. The theory of social learning is considered to be one of the possibilities to explain how the media can influence under aged viewers to try and imitate behaviour seen on TV. Also findings from psychological researches point out the main ways in which viewers can be influenced by watching violent contents on TV. One finding says that spectators can get used to see violence on TV so much that they depreciate even violence in real life. By watching violent scenes people can also assume that using violence is a quick and effective solution to deal with problems and arguments. Media violence is not the only cause of aggressive behaviour though. We should always also take into account other factors causing people to behave aggressively like for example problems in family or genetic predisposition. The brief review from the history of television in the Czech Republic shows that the beginning of TV broadcasting is dated in the time of the totalitarian state which used censorship in broadcasting. The problems of the media nowadays are related to commercialisation of the media which are trying hard to get as many viewers as they can. The reason why they broadcast so much violence in their programmes is the need of minimization of costs and maximization of profit. In comparison with the violence shown in our programmes, American programmes seem to be more violent than the European ones. The legal regulation of the content of the broadcasting on television is included in several international treaties, concretely Convention on the Rights of the Child, European Convention on Transfrontier Television and Recommendation of the Committee of Ministers 74
to Member States on the Portrayal of Violence in the Electronic Media. Under European Community Law, TV broadcasting is regulated by the Directive No. 89/552/EHS which was reviewed by the Directive No. 97/36/ES and is also known as the „Television without Frontiers“ directive. In the Czech Republic the main regulation of violent content broadcasted on TV is included in the legislative act about radio and television broadcasting No. 231/2001 Sb. (Broadcasting Act) in its 32nd paragraph. According to this act it is forbidden to broadcast programmes which might seriously impair the development of minors mainly by pornography or gratuitous violence content. Those programmes which might be harmful to minors must be broadcasted between 10pm and the 6am of the following day only and be preceded by a verbal warning and made clearly identifiable throughout their duration by means of a visual symbol. Broadcasts must not contain any incitement to hatred on grounds of race, sex, religion or nationality. Following of those duties is controlled by the Council for Radio and TV Broadcasting as an administrative authority which shall execute government administration in the area of radio and television broadcasting and retransmission. The Council for Radio and TV Broadcasting has also right to assess penalty in case of breach of some legal regulations of the Broadcasting Act. The broadcasters can contest the decision of the Council for Radio and TV Broadcasting by the Court of Law. Since the legal regulation includes very broad formulations it is needed to interpret it in every case ad hoc considering whether the duty of the broadcaster was broken or not. The broad formulation of the legal act also means the space for the doubting of the decision of the Council for Radio and TV Broadcasting by the punished broadcasters. The solution to avoid such speculation can be more specific rules which would clearly state which programmes might seriously impair the development of minors and which can be the negative impacts of the media violence on the young viewers. Also the internet as the medium can contain very harmful violent content because it is hard to regulate what the children are watching and downloading there. There will be a new Audiovisual Media Services Directive soon which amends and renames the “Television without Frontiers“ directive. It should cover all audiovisual media services - that means traditional television and video-on-demand. The legal regulation of the content of the broadcasting on television can not be effective without the co-operation of society. Especially parents and schools should be careful in educating children and trying to arrange positive social environment for them. Parents should avoid leaving their children alone in front of television and spend more time with them. 75
LITERATURA Monografie Čermák, I. Lidská agrese a její souvislosti. Ţdár nad Sázavou : Fakta v.o.s., 1999. Englander, E. K. Understanding Violence. 3.vyd. Mahwah : Lawrence Erlbaum Associates, 2006. Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Přeloţil Petr Bakalář. Praha: Portál, 2000. Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2001. Gerloch, A. Teorie práva. 2.vyd. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2001. Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Přeloţily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch. Praha : Portál, 2006. Chaloupková, H., Holý, P. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2004. Jirák, J. In Jirák, J. a kol. 10 let v českých médiích. Praha : Portál pro Newton Information Technology, 2005. Köpplová, B. a kol. Dějiny českých médií v datech: rozhlas, televize, mediální právo. Praha: Karolinum, 2003. Koukolík, F. Lidský mozek. 2.vyd. Praha : Portál, 2000. Langmeier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie. 2.vyd. Praha : Grada, 2006. Lovaš, L. In Výrost, J., Slaměník, I. a kol. Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada, 2008. Reifová, I. a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004. Rozehnal, A. Mediální právo. 2. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007. Spurný, J. Psychologie násilí. O psychologické podstatě násilí, jeho projevech a způsobech psychologické obrany proti němu. Praha : Eurounion, 1996. Vlastník, J. Televizní násilí a zákon. Vliv televizního násilí na kriminalitu dětí a mládeţe a jeho právní úprava. Olomouc: Votobia, 2005. Vybíral, Z. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005. Časopisecké články Čírtková, L. Násilí a sex v médiích. Psychologie dnes, 2004, č. 5, s. 22 - 23. Johnson, J. G., Cohen, P., Smailes, E. M., Kasen, S., Brook, J. S. Television viewing and aggressive behavior during adolescence and adulthood. Science magazine, 2002, 76
č.295, s. 2468 – 2471. [citováno 26.dubna 2009]. Dostupný z: http://faculty.palomar.edu/pjacoby/Television%20Viewing%20and%20Aggressive%20Beh avior.pdf Koutcká, P. Násilí v médiích není taková tragédie. Psychologie dnes, 2007, č. 9. [citováno 29. června 2009]. Dostupný z: http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=23112 Stets, J. E.: Verbal and Physical Aggresion in Marriage. Journal of Marriage and the Family, vol. 52, 1990. Suchý, A. Vychovává televize agresory? Psychologie dnes, č. 9, 2002, s. 28 – 29. Svoboda, M. Agresivní chování zobrazované v dětských pořadech české veřejnoprávní televize. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, Bratislava : Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie, 1997, č. 3, s. 289 – 298. Škop, M. Regulace rozhlasového a televizního vysílání. Revue pro media, č. 6, 2003, s. 2 –10. Internetové zdroje: Růţička, D. Vývoj televizního vysílání v datech, archivní záběry, kuriozity. [citováno 27. dubna 2009]. Dostupný z: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/index.php Citovaná judikatura: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.11.1999 pod sp. zn. 28 Ca 312/1998. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.11.2001 pod sp.zn. 28 Ca 225/2000. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.6.2002, sp.zn. 28 Ca 81/2001. Usnesení Ústavního soudu ze dne 18.12.2008, pod sp.zn. I.ÚS 2262/08. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4.2009, pod. sp.zn. 4 As 58/2008-97. Citované právní prameny: Zákon č. 165/1950 Sb., na ochranu míru, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 18/1964 Sb., o Československé televizi, ve znění pozdějších předpisů. Směrnice Rady č. 89/552/EHS z 3. října 1989 ke koordinaci některých ustanovení zákonů a administrativních předpisů členských států o provozování televizního vysílání "televize bez hranic" ve znění dodatku č. 36 z 30. června 1997. Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 SbMzs., Úmluva o právech dítěte. 77
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů. Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (97) 19, o zobrazování násilí v elektronických médiích. Zákon č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového televizního vysílání a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 57/2004 SbMzs., o Evropské úmluvě o přeshrasniční televizi ve znění Protokolu pozměňujícího Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi. Zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES ze dne 11.prosince 2007, kterou se mění směrnice Rady 89/552/ES. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Další citované dokumenty Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva o stavu vysílání a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2008, 2009. [citováno 26.května 2009]. Dostupná z: http://www.rrtv.cz/cz/. Skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Důvodová zpráva k návrhu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. [citováno 27. dubna 2009] Staţeno z ASPI.
78
PŘÍLOHY Příloha č. 1: Dotazník Pohlaví: Věk:
Hodnocení efektivity vybraných ustanovení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání (dotazník)
1) Máš nějaké oblíbené televizní pořady (seriály, filmy)? Které to jsou? (Uveď maximálně pět) a) ……….. b) ……….. c) ……….. d) ……….. e) ……….. 2) Na jaký televizní program se díváš nejčastěji? (zaškrtni jednu z uvedených možností) a) Nova b) Prima c) ČT 1 d) ČT 2 e) Jiný 3) Kolik hodin obvykle strávíš sledováním televize ve všední den? A kolik hodin sleduješ televizi o víkendu nebo o prázdninách (když nejdeš do školy)? (Stačí napsat přibližný počet hodin.) Ve všední den: ………….hodin O víkendu nebo o prázdninách: ……….hodin
79
4) Díváš se (aspoň někdy) na televizi během pracovního týdne (když musíš další den do školy) po desáté hodině večer? ANO
NE
5) Pokud jsi na předchozí otázku (č. 4) odpověděl(a) ANO, zaškrtni, do kolika hodin večer se díváš na televizi během pracovního týdne (když musíš další den do školy)? Pokud jsi na předchozí otázku odpověděl(a) NE, tuto otázku vynechej a jdi na otázku č. 6. zaškrtni jednu z uvedených možností: a) do půl jedenácté večer (22:30 hod.) b) do jedenácté večer (23:00 hod.) c) do půl dvanácté (23:30 hod.) d) do půlnoci (00:00 hod.) e) dívám se na televizi i po půlnoci 6) Položím ti ještě jednou tu samou otázku, jestli se díváš na televizi večer. Tentokrát se ale zeptám, jestli se díváš na televizi po desáté hodině večer o víkendu nebo o prázdninách, když nemusíš do školy? ANO
NE
7) Pokud jsi na předchozí otázku (č. 6) odpověděl(a) ANO, zaškrtni do kolika hodin večer se díváš na televizi o víkendu nebo o prázdninách, když nemusíš do školy? Pokud jsi na předchozí otázku odpověděl(a) NE, tuto otázku vynechej a jdi na otázku č. 9. zaškrtni jednu z uvedených možností: a) do půl jedenácté večer (22:30 hod.) b) do jedenácté večer (23:00 hod.) c) do půl dvanácté (23:30 hod.) d) do půlnoci (00:00 hod.) e) dívám se na televizi i po půlnoci 8) Na tuto otázku budou odpovídat pouze ti, kdo se dívají na televizi po desáté hodině večer během pracovního týdne nebo o víkendu. Budou to tedy ti, kdo odpověděli ANO na otázku č. 4 nebo č. 6 (na aspoň jednu z nich). 80
Všiml(a) sis někdy, když se díváš na televizi
po desáté hodině večer, nějakého
slovního upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé před vysíláním tohoto pořadu? Pokud ano, jak jsi na toto upozornění zareagoval(a)? (zaškrtni možnost, která se nejvíc hodí na to, jak ses zachoval(a)) a) ţádného upozornění před vysíláním pořadu jsem si nevšiml(a) b) upozornění jsem si všiml(a), ale díval(a) jsem se na ten pořad a viděl(a) jsem z něj aspoň polovinu c) upozornění si všimli moji rodiče (nebo babička, starší sourozenec apod.) a zakázali mi se na ten pořad dívat, protoţe pro mě nebyl vhodný d) poslechl(a) jsem upozornění a na tento pořad jsem se nedíval(a) 9) Sleduješ někdy pořady (včetně filmů a seriálů), co dávají v televizi, také na internetu? Jak často? a) pořady na internetu nesleduji b) jednou nebo dvakrát za měsíc si něco z internetu stáhnu a podívám se na to c) na pořady na internetu se dívám kaţdý týden d) na pořady na internetu se dívám skoro kaţdý den. Dívám se na ně víc neţ na pořady v televizi. Děkuji za vyplnění dotazníku. Přeji ti hezký den!
81