PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA RIGORÓZNÍ PRÁCE STANOVENÍ CENY OBVYKLÉ V ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ A JEHO DŮSLEDKY

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA

RIGORÓZNÍ PRÁCE STANOVENÍ CENY OBVYKLÉ V ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ A JEHO DŮSLEDKY

MGR. HANA ŠMIDRKALOVÁ 2007/2008

„Prohlašuji tímto, že jsem rigorózní práci na téma: Stanovení ceny obvyklé v řízení o dědictví a jeho důsledky zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.“

.....................................................

-1-

OBSAH ÚVOD ……………………………………………………………..…………..…………… 4 1.

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ ………..………...…… 6

1.1. Pojem dědického práva a dědického řízení …………………………..…..………….... 6 1.2. Zásady dědického řízení ……………………………………………..………………… 9 1.3. Prameny dědického práva ……………………………………………………………... 12 1.4. Pojem obvyklá cena …………………………………………………………..……….. 14 2. VYPOŘÁDÁNÍ SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ ZŮSTAVITELE A POZŮSTALÉHO MANŽELA ……………………………………………….…………... 24 2.1. Vypořádání společného jmění manželů v řízení o dědictví jako předpoklad pro určení obvyklé ceny majetku zůstavitele .………………………………………...………..…. 24 2.2. Historický exkurs ……………………………………………………..……………….. 31 2.3. Nevypořádané společné jmění manželů zůstavitele a rozvedeného manžela v řízení o dědictví ……………………………………………………………..………………….. 40 3.

SOUPIS AKTIV A PASIV DĚDICTVÍ …………………………………………….. 45

3.1. Majetek zůstavitele, který není předmětem dědění ……………………………………. 45 3.2. Nemovitosti ……………………………………………………………………………. 54 3.3. Členský podíl v bytovém družstvu …………………………………………………….. 61 3.4. Podnik ………………………………………………………………………………….. 67 3.5. Obchodní podíly v obchodních společnostech ……………………………………….... 69 3.6. Bankovní produkty …………………………………………………………………….. 81 3.7. Vybrané položky soupisu aktiv dědictví ………………………………………………. 87 3.8. Spornost aktiv a pasiv …………………………………………………………………. 93 4.

OBVYKLÁ CENA A PRŮBĚH DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ ………………….………. 96

5.

OBVYKLÁ CENA A ODPOVĚDNOST ZA DLUHY ZŮSTAVITELE ……….. 110

-2-

6.

OBVYKLÁ CENA, DĚDICKÁ DOHODA A KOLAČNÍ PODSTATA ……….... 118

7.

OBVYKLÁ CENA A ŘÍZENÍ O DODATEČNÉM PROJEDNÁNÍ DĚDICTVÍ ..128

8.

OBVYKLÁ CENA A ODMĚNA NOTÁŘE JAKO SOUDNÍHO KOMISAŘE ... 138

9.

OBVYKLÁ CENA A DĚDICKÁ DAŇ ……………………………………………. 144

10. OBVYKLÁ CENA A NÁVRH NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU ……... 150 11. ZAHRANIČNÍ KOMPARACE - RAKOUSKÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA ………….... 157 ZÁVĚR ………………………………………………………………………...…………. 166 RESUMÉ ………………………………………………………………………………..…170 SEZNAM LITERATURY …………………………………………………….………… 173

-3-

ÚVOD Dědické právo, které upravuje přechod práv a povinností zůstavitele na jeho právní nástupce, je nepochybně důležitou oblastí práva občanského. Význam dědického práva lze spatřovat nejen v jeho těsném sepětí s právem vlastnickým jakožto základním právem majetkovým, ale rovněž ve skutečnosti mnohem prozaičtější. Dříve nebo později se totiž s velkou pravděpodobností každá fyzická osoba stane nositelem subjektivních práv a povinností spojených s dědickým nápadem a

procesně se bude nacházet v

postavení

účastníka dědického řízení. Dědické právo, které je charakteristické prolínáním hmotněprávní a procesněprávní úpravy, představuje bohatou materii pro obecný i detailní rozbor. Dědění se netýká pouze přechodu majetku zůstavitele, ale také, jak ostatně vyplývá z povahy dědění jako univerzální sukcese do práv a povinností právního předchůdce, přechodu povinností zůstavitele na jeho právní nástupce. Do popředí pak v současnosti stále více vstupuje i otázka ochrany oprávněných zájmů věřitelů zůstavitele. Dědické právo odráží a vždy odráželo postoj společnosti k soukromému majetku. Lze konstatovat, že právní úprava dědění byla zákonodárcem tvořena tak, aby upravovala právní vztahy ve společnosti, v níž bylo vlastnické právo silně potlačováno. Nyní se však aplikační praxe musí vyrovnat za pomoci v podstatě stejné právní úpravy s mnohem složitější společenskou realitou, což se zásadním způsobem promítá zejména do procesu určování obvyklé ceny majetku zůstavitele. Velkou pomocí je existující rozsáhlá judikatura, ve které lze najít odpovědi na řadu otázek, na jejichž řešení zákonodárce při normotvorbě nepomyslel. Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele v řízení o dědictví chápu jako jeden z klíčových institutů dědického práva procesního, neboť správné zjištění ceny obvyklé vyvolává závažné právní důsledky nejen vůči dědicům, ale rovněž vůči třetím osobám. Cílem mé práce není zabývat se komplexně dědickým řízením, ale „pouze“ detailně rozebrat problematiku určení obvyklé ceny majetku zůstavitele a důsledky tohoto určení s tím, že nejvíce se ve své práci věnuji nejobtížnějším úskalím tohoto procesu. Text mé práce je strukturován tak, aby vyhovoval teoretickému pojetí tématu doplněnému o poznatky z aplikační praxe. Práce obsahuje jednak část ryze teoretickou týkající se obecné charakteristiky dědického práva, jeho zásad a jeho pramenů jakož i charakteristiky pojmu obvyklá cena a jednak část teoreticko-praktickou obsahující konkrétní

-4-

rozbor problematiky určování obvyklé ceny majetku zůstavitele prostřednictvím vypořádání společného jmění manželů a tvorby soupisu aktiv a pasiv dědictví. V neposlední řadě se věnuji důsledkům určení obvyklé ceny majetku zůstavitele, zejména ve vztahu k průběhu dědického řízení, odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, dědické dohodě, kolační podstatě, řízení o dodatečném projednání dědictví, odměně notáře jako soudního komisaře a dědické dani. Závěrem je učiněn krátký exkurs týkající se vybraných institutů dědického práva obsažených v připravované kodifikaci soukromého práva a srovnání se zahraniční právní úpravou. V této práci vycházím ze současné právní úpravy, odborné literatury knižní a časopisecké a v podstatné míře rovněž z judikatury, a to i z judikatury vztahující se k předchozím právním úpravám, jejíž závěry jsou použitelné v i současnosti. Rigorózní práce je zpracována ke dni 15. prosince 2007.

-5-

1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ 1.1. Pojem dědického práva a dědického řízení Zaměřím-li se nejprve na samotný pojem dědického práva, lze ho charakterizovat jednak v objektivním a jednak v subjektivním smyslu. Dědické právo v objektivním smyslu lze definovat jako souhrn právních norem, ať už hmotněprávních či procesněprávních, upravující přechod práv a povinností zemřelé osoby na základě dědické posloupnosti na její právní nástupce. Dědické právo v objektivním smyslu může být vymezeno rovněž jako systémový prvek občanského práva, který obsahuje právní normy regulující specifické právní vztahy související se smrtí fyzické osoby a je ovládán specifickými zásadami s tím, že tyto normy jsou obsaženy zejména v části sedmé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.z.) s názvem Dědění a dále v části třetí, hlavě páté občanského soudního řádu v ustanoveních § 175a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.). Dědické právo v subjektivním smyslu lze charakterizovat jako souhrn práv a povinností vzniklých dědici v souvislosti s nápadem dědictví. Svojí podstatou je subjektivní dědické právo, které má povahu ryze osobního práva, oprávněním fyzické či právnické osoby vstoupit do těch práv a povinností zůstavitele, které jeho smrtí nezanikají a které ani nepřecházejí zvláštní sukcesí ze zákona. Osobní povaha subjektivního dědického práva je vyjádřena možností dědictví odmítnout.1 V souvislosti s obnovením demokratického systému v České republice lze kvitovat skutečnost, že subjektivní dědické právo je garantováno i v rovině ústavněprávní, a to v článku 11 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že subjektivnímu dědickému právu je poskytována právní ochrana v právním předpisu nejvyšší 1

Ne vždy je však možné dědictví odmítnout. K odmítnutí dědictví za nezletilého či nesvéprávného dědice prostřednictvím jeho zákonného zástupce či opatrovníka je nutný souhlas opatrovnického soudu. Dále je možnost odmítnutí dědictví omezena v případě, že je na dědice prohlášen konkurz, kdy dědic může dědictví odmítnout jen se souhlasem správce konkurzní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání však nestanoví důsledky takového úkonu, kterým dědic dědictví odmítne a k němuž správce konkurzní podstaty souhlas neudělil. Podle nové úpravy konkurzního práva obsažené v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) již bude odmítnutí dědictví, ke kterému nebyl udělen souhlas insolvenčního správce, posuzováno jako neplatný právní úkon (§ 246 odst. 4 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon jde dokonce v ochraně práv věřitelů zůstavitele ještě dále když, opět pod sankcí neplatnosti právního úkonu, stanoví, že je vyžadován souhlas insolvenčního správce při uzavírání dohody o vypořádání dědictví, podle které dědic - úpadce má obdržet méně, než kolik činí jeho dědický podíl.

-6-

právní síly, který je součástí ústavního pořádku České republiky, nepochybně naznačuje změnu postoje zákonodárce k dědickému právu. Článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje“. Ústavní soud ve svém nálezu2 uvedl, že „záměrem ústavodárce bylo zcela nepochybným způsobem vtělit institutu dědění ono neporušitelné a přirozené právo, které mu bylo v předcházejícím období nesvobody upíráno“. Smyslem ústavněprávní garance je vyloučení jakýchkoli pochybností o tomto institutu jako takovém. Právo zaručující dědění však nelze zaměňovat s právem vlastnickým. Z tohoto důvodu soud poskytuje ochranu pouze dědickému právu, které již existuje, nikoliv takovému dědickému právu, které má na základě dědického rozhodnutí teprve vzniknout. Ústavní stížnost pro porušení subjektivního dědického práva tedy není oprávněna podat osoba, která nebyla dědicem. Hlavním principem dědického práva, který je vyjádřen v ustanovení § 460 o.z., je nabývání dědictví smrtí zůstavitele.3 Je tedy zřejmé, že systém českého dědického práva je systémem delačním. Dědické nástupnictví v současném pojetí je „univerzální sukcesí do práv a povinností zůstavitele buď jako celku, nebo jako poměrné části (podílu z dědictví), přičemž s přechodem práv je spjat i přechod zůstavitelových dluhů či jiných povinností majetkové povahy.“4 Dědictví je souhrnem všech práv a povinností zůstavitele způsobilých být předmětem dědění. Přechod takovýchto práv a povinností nastává ex lege a nemá na něho žádný vliv vědomost či nevědomost dědiců o rozsahu majetku a dluhů zůstavitele. I když se podle současné právní úpravy uplatňuje princip ingerence státu při nabývání dědictví formou obligatornosti dědického řízení a jeho projednání soudem a i když jsou během řízení o dědictví činěny právní úkony s hmotněprávním dopadem s účinky ex tunc, tj. ke dni smrti zůstavitele, jako je například odmítnutí dědictví či uzavření dědické dohody, tak tyto skutečnosti nemění nic na tom, že dědictví přechází na dědice ze zákona již smrtí zůstavitele. Zákon váže přechod dědictví na dědice na splnění určitých předpokladů dědění, mezi něž patří smrt zůstavitele, existence dědictví, dědický titul a dědická způsobilost. 2

Nález Ústavního soudu ze dne 7.10.1996 sp. zn. IV ÚS 201/96 Podle právní úpravy platné na našem území do 31.12.1950, tj. podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811, se nenabývalo dědictví smrtí zůstavitele, ale až odevzdací listinou, která měla konstitutivní účinky. Uplatňoval se institut ležící pozůstalosti (hereditatis iascens) a se smrtí zůstavitele byl spojen pouze vznik práva na dědictví, nikoli přechod majetku zůstavitele. 4 Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 691 3

-7-

Dědické řízení je jedním ze zvláštních druhů občanskoprávních řízení, které je svých charakterem řízením nesporným a jako takové je ovládáno zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací. Je možné jej charakterizovat také prostřednictvím jeho funkcí, a to zejména funkcí legitimační a funkcí majetkovou. Výrazem legitimační funkce dědického řízení je určení okruhu právních nástupců zůstavitele, což je významné nejen pro samotné řízení o dědictví, ale i pro soudní řízení či řízení před správními orgány, ať už dědicové jako právní nástupci zůstavitele vystupují na straně aktivně či pasivně legitimované. Povaha dědění jakožto univerzální sukcese umožňuje v zásadě pokračovat v řízeních, jichž byl zůstavitele účastníkem, i po jeho smrti, což je vyjádřeno v ustanovení § 107 o.s.ř. Samozřejmě se nejedná pouze o přechod procesních práv zůstavitele, neboť dědicové zůstavitele vstupují do všech práv a povinností zůstavitele, tj. i těch práv a povinností plynoucích z hmotného práva. Obecně je okruh dědiců v řízení o dědictví zjišťován s konečnou platností, nutno však podotknout, že výše uvedené v některých specifických případech neplatí.5 Majetková funkce dědického řízení pak sleduje zjištění majetku a dluhů zůstavitele, přičemž soud vychází ze skutkové stavu. Při detailním zkoumání majetkové funkce dědického řízení je nutné připustit, že je mnohem méně významná nežli funkce legitimační. Právní úprava na řadě míst dokonce přímo předpokládá, že majetek a dluhy zůstavitele nebudou v dědickém řízení zjištěny s konečnou platností. Příkladmo lze uvést možnost zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví nebo skutečnost, že soud nepřihlíží ke sporným aktivům či pasivům jakož i ke sporným aktivům či pasivům společného jmění manželů při určování obvyklé ceny majetku zůstavitele. Nezařazení sporného majetku či dluhů zůstavitele do aktiv či pasiv dědictví pak nebrání účastníkům řízení, aby se svého práva domáhali mimo řízení o dědictví. Také třetí osoby, to znamená ty osoby, které nebyly účastníky řízení a tudíž nejsou vázány usnesením soudu o dědictví, se mohou svého práva 5

Tak je tomu například tehdy, je-li dědické řízení zastaveno podle § 175h odst. 1 o.s.ř. nebo podle § 175h odst. 2 o.s.ř., tj. z důvodu, že zůstavitel nezanechal žádný majetek či protože zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty. V takových případech se právní nástupci zůstavitele vůbec nezjišťují. Názory odborné veřejnosti na to, zda je okruh dědiců zjišťován s konečnou platností či nikoliv se pak rozcházejí v případech, kdy probíhá řízení o dodatečném projednání dědictví a v jeho průběhu se objeví dědic neznámý či dědic neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a ve stanovené lhůtě o sobě nedal vědět, tudíž se k němu v původním dědickém řízení nepřihlíželo (§468 o.z.). Rovněž v případě, kdy se v řízení o dodatečném projednání dědictví objeví například nová závěť zůstavitele, podle které by měl dědit závětní dědic, který nebyl účastníkem původního dědického řízení, přichází v úvahu rozšíření okruhu účastníků dědického řízení. Někteří autoři změnu okruhu účastníků řízení připouští, početnější skupina autorů nikoliv.

-8-

domáhat žalobou, a to vždy mimo případ likvidace dědictví. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující význam má funkce legitimační, i když ani funkci majetkovou nelze podceňovat. Dědické řízení je svojí povahou řízení nesporné a jako takové plní rovněž výraznou funkci preventivní, neboť jeho výsledkem je závazná právní úprava právních vztahů mezi účastníky řízení, která předchází případným sporům mezi nimi v blízké či daleké budoucnosti. 1.2. Zásady dědického řízení Dědické řízení je ovládáno nejen obecnými principy civilního procesu, ale také typickými zásadami nesporného řízení a některými specifickými zásadami, které jsou vlastní pouze dědickému řízení. Za principy civilního procesu uplatňující se v plné míře v řízení o dědictví považuji zásadu nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců a samozřejmě i soudních komisařů a jimi pověřených pracovníků, zásadu zákonného soudce projevující se prostřednictvím existence závazného rozvrhu práce6, zásadu rovnosti, zásadu materiální pravdy, zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu hospodárnosti řízení. Pro účely této práce se nebudu podrobně věnovat charakteristice uvedených zásad. Ráda bych se však zaměřila na dvě z typických zásad nesporného řízení, kterými jsou zásada oficiality a zásada vyšetřovací. Zásada oficiality výrazně omezuje dispoziční oprávnění účastníků řízení, a to jak ve vtahu k zahájení řízení, tak ve vztahu k jeho zastavení. Dědické řízení lze zahájit i bez návrhu, a to jakmile se soud dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Zahájení dědického řízení tak není žádným způsobem závislé na vůli účastníků řízení. Dědické řízení rovněž nemůže být zastaveno na základě úkonu účastníka řízení, například na základě zpětvzetí návrhu na zahájení řízení. Opakem zásady oficiality je zásada dispoziční projevující se ve sporném řízení, kdy úkony účastníků mají zásadní vliv na průběh soudního řízení od jeho zahájení přes dispozice s předmětem řízení až po jeho zastavení. Projevem zásady vyšetřovací je povinnost soudu provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky řízení navrhovány. Soud není vázán tvrzeními účastníků řízení a z úřední povinnosti provádí dokazování směřující ke zjištění skutkového 6

Rozvrh práce může být založen na systému obvodovém, kdy jsou notáři k provedení úkonů v řízení o dědictví pověřování podle místa posledního bydliště zůstavitele, nebo na systému časovém, kdy jsou notáři pověřování podle určitého časového období, například podle data úmrtí zůstavitele. Možná je i kombinace obou systémů.

-9-

stavu dle vlastní úvahy, aniž by byl vázán návrhy důkazů přednesených účastníky řízení. To však neznamená, že účastníci řízení nemusí plnit své procesní povinnosti, tj. zejména povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Za specifické zásady dědického řízení jsou považovány zásada obligatornosti dědického řízení, zásada ingerence státu do dědických právních vztahů, zásada neveřejnosti, zásada aplikace hmotného i procesního práva platného ke dni úmrtí zůstavitele a zásada legálního pořádku. Princip obligatornosti dědického řízení znamená, že každé úmrtí fyzické osoby vede k zahájení řízení o dědictví bez ohledu na to, zda byl podán návrh na zahájení řízení dědici a bez ohledu na to, jaký majetek, respektive majetek jaké hodnoty, zůstavitel zanechal. Podle ustanovení § 175a o.s.ř. soud zahájí řízení o dědictví i bez návrhu, jakmile se dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Příslušný orgán státní správy pověřený vedením matriky oznámí úmrtí ve svém matričním obvodu soudu příslušnému k projednání dědictví. Není tedy možné, aby v případě úmrtí zůstavitele nedošlo k zahájení řízení o dědictví – lze pouze již zahájené řízení o dědictví za podmínek stanovených zákonem zastavit, nelze ho však nezahájit. Stát v souladu se zásadou ingerence státu do dědických právních vztahů prostřednictvím soudu zjišťuje právní nástupce zůstavitele stejně jako obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví a výsledky svého zjištění vyjadřuje v soudním rozhodnutí, které je veřejnou listinou. S účinností od 1.1. 1993 byla pravomoc v dědických věcech svěřena soudu s tím, že byl zaveden institut notáře jako soudního komisaře, který je dle ustanovení § 38 o.s.ř. pověřen soudem, aby jako soudní komisař provedl za odměnu úkony v řízení o dědictví. Notář jako soudní komisař však v zásadě nerozhoduje, s výjimkou usnesení, jimž se upravuje vedení řízení. Stát bezpochyby uspořádání dědických vztahů ovlivňuje a významně tím doplňuje základní zásadu dědického práva, a sice že se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. „V žádném případě totiž nedochází k nabytí dědictví přímo ze zákona a ani rozhodnutí soudu v dědickém řízení nemá vždy pouhý deklaratorní charakter.“7 Dalším projevem ingerence státu je skutečnost, že za předpokladu, že zůstavitel byl ženatý a měl s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění manželů, soud v dědickém řízení z úřední povinnosti provádí vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela. Dále je nutno zdůraznit, že 7

Schelleová, I. a kolektiv, Civilní proces, Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2006, str. 364

- 10 -

státní ingerence se projevuje rovněž ve vztahu k nakládání s předmětem dědění do doby pravomocného skončení řízení o dědictví, neboť dle ustanovení § 175r o.s.ř. mohou dědicové s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se svolením soudu.8 Zásada neveřejnosti se v dědickém řízení uplatňuje zejména s ohledem na předmět řízení. Zákonodárce v ustanovení § 116 o.s.ř. výslovně stanoví, že soudní jednání je veřejné s výjimkou jednání prováděných notáři jako soudními komisaři. Zákon tak stanovuje výjimku z ústavně zaručeného principu, že jednání před soudem je ústní a veřejné, zakotveného v článku 96 odst. 2 Ústavy České republiky. Zásada aplikace hmotného i procesního práva platného ke dni úmrtí zůstavitele představuje rovněž jeden ze základních principů, kterým je ovládáno dědické řízení. Nejvíce patrná je v případech dodatečných projednání dědictví po zůstavitelích, kteří zemřeli za účinnosti předchozích právních úprav. Právem platným v době smrti zůstavitele se řídí nejenom hmotněprávní dědické vztahy, ale i procesní postup v řízení o dědictví. „U hmotněprávní úpravy to nepřekvapuje, specifikem dědického práva je to, že zmíněná zásada se uplatňuje i při aplikaci práva procesního.“9 V případě aplikace procesněprávních norem je však třeba mít na zřeteli to, že tuto zásadu nelze dodržet absolutně. Podle ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, se pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů, tím není dotčeno ustanovení § 38 o.s.ř. Otázkou je, jak předmětné ustanovení vykládat. Některé soudy trvají na striktním výkladu citovaného ustanovení, to znamená na použití procesních právních předpisů platných ke dni úmrtí zůstavitele v maximální možné míře. Ve shodě s částí odborné veřejnosti10 se přikláním spíše k teleologickému výkladu předmětného ustanovení v tom smyslu, že se procesní předpisy platné ke dni smrti zůstavitele použijí jen v té speciální části, která upravuje dědické řízení a pro procesněprávní instituty obecného charakteru, například pro předvolání, doručování, formy rozhodnutí či opravné 8

Při provádění takovýchto právních úkonů jsou všichni dědicové v postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. Podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 42/1974 v době mezi smrtí zůstavitele a potvrzením nabytí dědictví jsou z právních úkonů týkajících se věcí či majetkových práv z dědictví oprávněni a povinni společně a nerozdílně všichni dědicové zůstavitele, kteří dědictví neodmítli s tím, že jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se dědici na takovýchto právech a povinnostech podílejí. 9 Bílek, P. - Šešina, M. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. XIII 10 například Trčková, S. Dodatečné projednání dědictví, AD NOTAM, 2006, č. 6, str. 189

- 11 -

prostředky, se použijí procesní předpisy platné v době, kdy je dědictví dodatečně projednáváno. Zásada legálního pořádku je vyjádřením toho, že v řízení o dědictví na sebe jednotlivé úkony vzájemně navazují a musí být učiněny podle předem stanoveného pořadí. Tato zásada se označuje také jako zásada koncentrační. Řízení o dědictví tedy bude nejprve zahájeno, poté bude zpravidla následovat sepis protokolu o předběžném šetření, existuje-li závěť, bude zjištěn její stav a obsah, byl-li zůstavitel ženatý a měl-li s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění manželů, bude vypořádáno společného jmění manželů, poté zpravidla budou dědicové vyrozuměni o svém dědickém právu a až poté bude určena obvyklá cena majetku zůstavitele, výše dluhů a čistá hodnota dědictví. Poté dojde buď k potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici, k potvrzení nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů, k potvrzení toho, že dědictví připadlo státu či ke schválení uzavřené dědické dohody. Jednotlivé úkony na sebe logicky navazují, je však třeba zdůraznit, že s ohledem na povahu dědického řízení jako řízení nesporného je třeba přihlížet ke všem skutečnostem vždy, když v průběhu řízení vyjdou najevo, a to i mimo rámec obvyklého pořadí, stejně jako je možné činit mimo rámec obvyklého pořadí potřebné úkony. 1.3. Prameny dědického práva Hlavním pramenem dědického práva hmotného je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Hlavním pramenem dědického práva procesního je pak zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Právní úpravu řízení o dědictví obsahuje také vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy a instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3.12.2001, kterou se vydává Vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (505/2001-Org. ve znění změny 423/2002-Org.). S ohledem na provádění úkonů v řízení o dědictví notáři jako soudními komisaři je dalším pramenem dědického práva zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kancelářský řád ze dne 9.2.2005 přijatý sněmem Notářské komory České republiky, předpis o Centrální evidenci závětí ze dne 3.1. 2005 přijatý sněmem Notářské komory České republiky a vyhláška č. 196/2001 Sb. o odměnách notářů a správců dědictví, v platném znění (notářský tarif). V oblasti daňové je za prameny dědického práva nutné považovat zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

- 12 -

V případě dědického řízení s mezinárodním prvkem je pramenem práva konkrétní mezinárodní smlouva nebo zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a právní normy státu, na jejichž použití odkazují kolizní normy shora uvedeného zákona. Z důvodu aplikace hmotného i procesního práva platného ke dni smrti zůstavitele v dědickém řízení jsou za prameny dědického práva považovány i historické právní předpisy, kterými jsou Obecný zákoník občanský z roku 1811, nesporný patent, tj. císařský patent č. 208 z roku 1854, zákon č. 141/1950 Sb. občanský zákoník, zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád a zákon č. 95/1963 Sb., notářský řád. Prameny dědického práva jsou i cenové předpisy v případech, kdy se v řízení o dědictví stanovuje obecná cena majetku zůstavitele. V souvislosti s prameny dědického práva bych se ráda věnovala rovněž otázce závaznosti judikatury Nejvyššího soudu a řešení případů s výrazným prvkem dotváření práva při určování obvyklé ceny majetku zůstavitele v řízení o dědictví. I když judikatura soudů není v kontinentálním systému práva pramenem práva, přesto představují soudní rozhodnutí a zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu významnou autoritu při dotváření práva, kterou je třeba respektovat. Při rozhodování v řízení o dědictví je vždy na místě sledovat judikaturu Nejvyššího soudu, neboť tato se poměrně dynamicky mění a vyvíjí, a to zejména při rozhodování o obchodním podílu ve společnosti s ručením omezeným a členském podílu v bytovém družstvu. Vzhledem k možné nejasnosti či neexistenci právních norem může v rozhodovací činnosti soudů dojít k rozdílné interpretaci práva. Nejednotnost výkladu práva má v praxi značné dopady, které výrazně narušují princip právní jistoty, jehož posilování by naopak mělo být právnímu státu vlastní. Jedním ze způsobů, jak předejít rozporům v interpretaci vedoucím k rozdílné aplikační praxi, je institut stanoviska Nejvyššího soudu. Je však nutné opět zdůraznit, že výklad obsažený ve stanovisku Nejvyššího soudu je závazný pouze silou své přesvědčivé argumentace a není pramenem práva. Z ustanovení § 1 o.s.ř. se dovozuje, že obecné soudy mají zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. To mohou činit jen za podmínky, že rozhodnou v souladu s ustálenou judikaturou. Jedině tak je v rozhodování soudů obsažen prvek předvídatelnosti rozhodnutí jako atributu právní jistoty. Soud se samozřejmě může odchýlit od konstantní judikatury, musí však v odůvodnění rozhodnutí detailně rozvést, proč se jí v dané věci nemohl řídit. Ústavní soud dokonce chápe odklon od ustálené rozhodovací

- 13 -

praxe určené sjednocujícími stanovisky Nejvyššího soudu jako porušení práva na spravedlivý proces. 11 Soud v řízení o dědictví v rámci své rozhodovací činnosti aplikuje právo. Východiskem aplikačního procesu je vždy faktická skutková podstata, poté následuje vyhledání právní normy, která na tuto faktickou skutkovou podstatu dopadá, což lze označit jako skutkovou podstatu zákonnou. Závěrečnou fází procesu aplikace práva je pak subsumpce, neboli přiřazení skutkové podstaty faktické ke skutkové podstatě zákonné. Zvláštní problém aplikace práva je spatřován v případech, kdy soud rozhoduje dle svého uvážení. Při určování obvyklé ceny majetku zůstavitele rozhodování soudu podle svého uvážení vystupuje do popředí zvláště při tzv. přihlédnutí soudu k zákonnému přechodu členského podílu v bytovém družstvu na pozůstalého manžela zůstavitele stejně jako v případech zákonného přechodu práv a povinností ze stavebního spoření na pozůstalého manžela zůstavitele. Každá aplikace práva je nicméně usuzováním od obecného k zvláštnímu a to platí i tam, kde je rozhodováno podle volního uvážení. V tomto rozhodování je sice dán výrazný prvek právotvorný, ale přesto jde stále o rozhodování, které se opírá o zákon. „Rozdíl mezi rozhodováním podle zákona a podle uvážení není v kvalitě tohoto rozhodování ani v logické struktuře aplikačního procesu (i když tento proces je u rozhodování podle uvážení složitější), ale v míře obecnosti zákonné skutkové podstaty.“12 Soudce je vždy povinen rozhodnout o věci, k jejímuž rozhodnutí je příslušný, i když mu zákon neříká jak. V takových případech si soudce musí pomoci interpretací, respektive analogií, a to někdy tak extenzivní, že už jde o dotváření práva. Výklad neboli interpretace práva je tedy ve skutečnosti do jisté míry právotvorný. 1.4. Pojem obvyklá cena Soud v řízení o dědictví podle ustanovení § 175m o.s.ř. zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv dědictví. Na podkladě provedeného soupisu aktiv a pasiv pak určí obvyklou cenu majetku, výši dluhů s čistou hodnotu dědictví, případně výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele dle ustanovení § 175o odst. 1 o.s.ř. Pokusím-li se o definici pojmu obvyklá cena majetku zůstavitele, nejprve je třeba zdůraznit, že občanský 11 12

Kubů, L. - Hungr, P. - Osina, P. Teorie práva. Praha: Linde Praha, a.s., 2007 str. 117 Knapp, V. Teorie práva. Praha: C.H. Beck, 1995, str. 188

- 14 -

soudní řád legální definici tohoto pojmu neobsahuje. Legální definici pojmu obvyklá cena majetku nenalezneme ani v občanském zákoníku. O obvyklé ceně hovoří pouze zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, když stanoví, že obvyklá cena je cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v rozhodné době, tj. aplikováno na řízení o dědictví, v době smrti zůstavitele.13 Citovaný zákon obsahuje pravidla oceňování majetku, může však být použit pouze tehdy, stanoví-li tak zvláštní předpisy. Občanský soudní řád ani jiný právní předpis však takto pro dědické řízení nestanoví. Pojem obvyklá cena vymezil Nejvyšší soud při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů ohledně členského podílu v bytovém družstvu.14 Při stanovení ceny obvyklé členského podílu v družstvu v řízení o dědictví je nutno vycházet z ceny, kterou by bylo možné za převod takového členského podílu v rozhodné době, tj. v době smrti zůstavitele a místě dosáhnout. To znamená, že obvyklou cenu majetku zůstavitele lze stanovit jako součet obvyklých cen všech aktiv zůstavitele, která jsou předmětem dědění, jejichž cena se stanoví shora uvedeným způsobem, tj. jako cena, kterou by bylo možné za převod věci či jiné majetkové hodnoty v rozhodné době a rozhodném místě dosáhnout. Rozhodnou dobou při určování obvyklé ceny majetku zůstavitele bude vždy den jeho smrti tak, jak výslovně normuje ustanovení § 175o odst. 1 o.s.ř. Obvyklou neboli tržní cenu je rovněž možné charakterizovat jako cenu, za kterou je možno stejnou nebo porovnatelnou věc v daném místě a čase prodat nebo koupit.15 Tato cena se pak obvykle zjišťuje porovnáním s již realizovanými prodeji a koupěmi obdobných věcí v daném místě a čase. Z uvedeného je zřejmé, že cena obvyklá není cenou zjištěnou, ale cenou tržní. Cena zjištěná neboli cena administrativní je cena stanovená podle cenového předpisu, kterým je v současné době zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů a prováděcích vyhlášek. Tento zákon upravuje, jak již bylo uvedeno výše, oceňování majetku 13

Ustanovení § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku zní: Majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. 14 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004 15 Bradáč, A. – Fiala, J. Nemovitosti (oceňování a právní vztahy). 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 1999, str. 77

- 15 -

jen pro účely stanovené zvláštními předpisy (typicky pro účely daňové), nikoliv pro řízení o dědictví. V současnosti již nejsou ceny regulovány cenovými předpisy, takže soud v řízení o dědictví nemůže vycházet z ceny zjištěné. Nutno však připomenout, že soud v řízení o dědictví určuje obvyklou, tj. tržní cenu majetku zůstavitele až od 1.1.2001, to znamená, že v dědických řízeních po zůstavitelích, kteří zemřeli před tímto datem soud vychází z občanského soudního řádu ve znění před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. či ze starších právních předpisů a určuje cenu obecnou, tj. cenu zjištěnou podle cenových předpisů platných ke dni smrti zůstavitele. To znamená, že v takovýchto případech je nutné vycházet z regulovaných cen podle cenových předpisů platných ke dni smrti zůstavitele. Lze tedy uzavřít, že institut ceny zjištěné je soudní praxí stále využíván při určování obecné ceny majetku zůstavitele v řízeních o dodatečném projednání dědictví, která představují rovněž značnou část agendy soudních komisařů. Správné určení obvyklé ceny majetku zůstavitele se promítá do průběhu dědického řízení, neboť zanechal-li zůstavitel pouze majetek nepatrné hodnoty, tj. takový majetek, jehož obvyklá cena je jen nepatrná, soud řízení o dědictví zastaví a tento majetek vydá vypraviteli pohřbu, jestliže s vydáním souhlasí.16 Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele je rovněž podkladem pro opatrovnický soud, který až po právní moci usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele rozhodne, zda schvaluje uzavření dědické dohody za nezletilého či nesvéprávného dědice, neboť až na tomto podkladě je schopen určit, zda je uzavření navrhované dědické dohody v zájmu nezletilého. Stanovení obvyklé ceny majetku zůstavitele má rovněž význam v souvislosti se zjištěním finanční hodnoty dědických podílů pro účely výplaty v rámci uzavírané dědické dohody stejně tak jako v souvislosti s určením výše dědických podílů v případě uplatnění námitky relativní neplatnosti závěti.17 Je zásadní rovněž pro určení čisté hodnoty dědictví či výše předlužení dědictví a tedy pro další postup v řízení ve smyslu případného uzavření dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů mezi dědici a věřiteli či nařízení likvidace dědictví. V určitém smyslu je určení obvyklé ceny majetku zůstavitele i podkladem pro stanovení odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, 16

Podle ustanovení § 175h odst. 1 a 2 o.s.ř. nezanechal-li zůstavitel majetek, soud řízení zastaví. Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví. 17 Podle ustanovení § 479 o.z. se nezletilým potomkům musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. Podle ustanovení § 40a o.z. jde-li o důvod neplatnosti podle § 479 o.z., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.

- 16 -

avšak pouze podkladem informativního charakteru, neboť věřitelé zůstavitele, kteří nejsou účastníky řízení o dědictví, nejsou vázání rozhodnutím soudu o určení obvyklé ceny majetku zůstavitele a při vymáhání svých pohledávek se mohou žalobou domáhat určení, že obvyklá cena majetku zůstavitele, respektive obvyklá cena toho, co dědic z dědictví nabyl a tudíž i dědicova odpovědnost za dluhy zůstavitele je vyšší, než jak je určeno v dědickém usnesení. Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele je v neposlední řadě také východiskem pro určení odměny notáře a pro stanovení dědické daně. 18 Ke zjišťování obvyklé ceny majetku zůstavitele jsou využívány důkazní prostředky tak, jak jsou uvedeny v ustanovení § 125 a násl. o.s.ř. a soud při svém rozhodování vychází z provedeného dokazování. Dědické řízení jako řízení nesporné je ovládáno zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací, soud tedy v řízení postupuje i bez návrhů účastníků řízení, avšak tito v žádném případě nejsou zproštěni povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud v řízení o dědictví tedy provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než které byly účastníky navrhovány, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo. I tato činnost soudu však předpokládá, že alespoň tvrzení účastníků o majetku zůstavitele budou dostatečně konkrétní. Neplní-li účastníci řízení svoji důkazní povinnost, tj. neoznačí-li důkazy k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Jak již bylo shora blíže popsáno, při zjišťování ceny obvyklé v řízení o dědictví nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a soud respektive soudní komisař sám rozhodne, jaké důkazní prostředky budou pro stanovení obvyklé ceny použity. Občanský soudní řád neodkazuje ani na jiný právní předpis o oceňování majetku, který by soudem musel být aplikován, naopak, sám občanský soudní řád v podstatě určuje způsob ocenění majetku zůstavitele – požaduje totiž stanovení ceny obvyklé, tj. ceny tržní majetku zůstavitele náležejícího do dědictví.

19

Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav

věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech 18

Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele má význam rovněž v tom, zda bude v řízení o dědictví v prvním stupni rozhodováno vyšším soudním úředníkem či soudcem. Podle ustanovení § 9 zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících totiž nemůže vyšší soudní úředník provádět úkony v řízení o dědictví, v němž se tvrdí, že obecná (nyní obvyklá) cena dědictví je vyšší než 10 milionů Kč. 19 Stanovisko JUDr. Martina Foukala, prezidenta Notářské komory České republiky ze dne 31.8.2007 ke znaleckým posudkům pro Komoru soudních znalců České republiky

- 17 -

účastníků. Soud může vzít za svá rovněž shodná tvrzení účastníků dle ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř. či zjistit obvyklou cenu podle své úvahy, lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec dle ustanovení § 136 o.s.ř. Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Při určování obvyklé ceny lze využít znaleckých posudků zejména při oceňování nemovitostí, členských podílů v bytovém družstvu, zbraní, automobilů, starožitností, šperků či obrazů. Dále je možné tyto využít, i při vědomí jejich značné nákladnosti, při stanovení obvyklé ceny obchodních podílů v obchodních společnostech či podniků v případech, kdy nelze vycházet z účetní závěrky a shodného tvrzení účastníků. Obligatorní vyžadování znaleckých posudků pro dědické řízení však nelze dovodit z žádného zákonného ustanovení. Je vždy na úvaze soudu, jaký důkazní prostředek ke zjištění skutkového stavu zvolí. V této souvislosti lze poukázat na rozdílné názory odborné veřejnosti týkající se problematiky obligatorního vyžadování znaleckých posudků o ceně nemovitostí v dědickém řízení. V zásadě je znaleckých posudků využíváno vždy tam, kde je pro rozhodnutí soudu nutné posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. V dědickém řízení se často využívá znaleckých posudků ve smyslu ustanovení § 129 o.s.ř., tzv. expertiz, tj. znaleckých posudků objednaných a předložených některým z účastníků řízení. Znalecký posudek v tomto případě soud provede jako důkaz listinou, to znamená, že soudní komisař či jím pověřený pracovník znalecký posudek účastníkům řízení přečte nebo sdělí jeho obsah. Znalecký posudek jako důkazní prostředek podle ustanovení § 127 o.s.ř. je používán v řízení o dědictví spíše výjimečně. K podání takovéhoto znaleckého posudku soudní komisař svým jménem ustanoví soudního znalce, neboť se jedná o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. 20 Tento postup soudu je nutný tehdy, existují-li mezi dědici rozpory a tito nesouhlasí s cenou stanovenou znaleckým posudkem předloženým některým z dědiců z důvodu pochybností o nepodjatosti soudního znalce. Soudní znalec je soudním komisařem ustanovován také z důvodu nesoučinnosti účastníků řízení, kdy i přes opakované žádosti 20

Usnesení, kterými se upravuje vedení řízení, vydává soudní komisař svým jménem, nikoliv jménem soudu, který ho pověřil provedením úkonů v řízení o dědictví, a to od 1.1. 2001. Motivem této změny bylo především zamezení zbytečného oběhu spisů mezi soudem a soudním komisařem. V právní teorii se mezi usnesení, kterými se upravuje vedení řízení, řadily pouze usnesení, jimiž není soud vázán a proti nimž není přípustné odvolání. Problémem však je, že takovýchto usnesení ryze procesní povahy je velmi málo. Usnesení o ustanovení znalce zpravidla ve výroku obsahuje i uložení povinnosti účastníkům řízení, například uložení povinnosti poskytnout potřebnou součinnost znalci, takže není pouhým rozhodnutím procesní povahy. Právní praxe se však jednotně přiklání k extenzivnímu výkladu ustanovení § 38 odst. 2 o.s.ř. a usnesení o ustanovení znalce k podání znaleckého posudku považuje za takové usnesení, kterým se upravuje vedení řízení.

- 18 -

soudního komisaře o předložení znaleckého posudku tento není předložen. Soudní komisař usnesením ustanoví soudního znalce, stanoví mu lhůtu pro podání znaleckého posudku a vymezí znalecký úkol, tj. určí co má být předmětem ocenění a k jakému časovému okamžiku má být ocenění provedeno. Závěr znalce o ceně obvyklé musí mít v každé případě oporu v provedených zjištění a musí v něm být zohledněny všechny aspekty spoluurčující faktickou prodejnost oceňovaných nemovitostí, typicky například lokalita, v níž se nemovitosti nacházejí. V případě, že znalec nesplnil znalecký úkol či jej splnil pouze částečně, soud, který znalce k podání znaleckého posudku ustanovil, rozhodne, zda znalce s případným využitím pořádkového opatření ve smyslu ustanovení § 53 o.s.ř. vyzve k doplnění znaleckého posudku, či zda ustanoví znalce jiného. 21 V případě, že účastníci řízení nesouhlasí s cenou stanovenou ve znaleckém posudku podle § 127 o.s.ř., je nutné soudního znalce předvolat k jednání a až poté, kdy nejsou ani při jednání odstraněny rozpory či nejasnosti o obvyklé ceně oceňovaných nemovitostí, lze přistoupit k ustanovení dalšího soudního znalce či znaleckého ústavu k podání revizního znaleckého posudku. Vyžadování znaleckých posudků o ceně nemovitostí bývá někdy podrobováno kritice, jak ze strany dědiců, tak i ze strany notářů. Argumentem proti vyžadování znaleckých posudků o ceně nemovitostí namísto odborného vyjádření realitních kanceláří či souhlasného prohlášení dědiců je nákladnost pořízení znaleckého posudku, který již s největší pravděpodobností nebude moci být dále využitý.22 Dalším argumentem je výrazné urychlení dědického řízení, a to až v řádu měsíců, jestliže znalecké posudky nebudou vyžadovány a soud ke stanovení obvyklé ceny nemovitostí využije jiné důkazní prostředky. V neposlední řadě lze poukázat na skutečnost, že v případech, kdy je využito alternativních způsobů stanovení obvyklé ceny nemovitostí, existuje jistá korekce správnosti stanovení obvyklé ceny v tom smyslu, že notář by měl být dostatečně obeznámen s cenami nemovitostí v obvodu soudu, který ho pověřil provedením úkonů v řízení o dědictví.23 Argumentem pro vyžadování znaleckých posudků je vyšší míra objektivity při určení 21

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.6.2002, sp. zn. 10 Co 406/2002 Většina dědických řízení totiž probíhá s osobami v I. skupině podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí s tím, že nabytí majetku děděním osobami I. skupiny je osvobozeno od daně dědické. To znamená, že dědicové nepodávají daňové přiznání k dani dědické a nepředkládají společně s tímto daňovým přiznáním znalecký posudek o ceně nemovitostí. 23 Makovec, V. Ještě jednou k obecné ceně nemovitostí v dědickém řízení, tentokrát z pohledu praxe, AD NOTAM, 1999, č. 6, str. 119 22

- 19 -

obvyklé ceny nemovitostí, zejména s ohledem na skutečnost, že soudní znalec disponuje odbornými znalostmi dané problematiky. Také v souvislosti s určením odměny notáře, která je přímo závislá na základu, kterým je obvyklá cena majetku zůstavitele, lze považovat za vhodné stanovení obvyklé ceny znalcem, neboť tak odpadá případné „handrkování“ s dědici o odměně notáře.24 Alternativou ke stanovení obvyklé ceny nemovitostí znaleckým posudkem může být určení obvyklé ceny nemovitostí pomocí počítačové sítě Internet, respektive pomocí serverů, na nichž lze po zadání parametrů nemovitosti získat srovnání cen nemovitostí s obdobnými parametry,25 další alternativou může být stanovení obvyklé ceny nemovitostí pomocí shodných tvrzení účastníků řízení dle ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř., pomocí potvrzení či odborných vyjádření realitních kanceláří, o jejichž správnosti nemá soud pochybnosti a u zemědělských pozemků dále pomocí prohlášení dědiců s odkazem na výpočet podle kódu BPEJ uvedeném na příslušném listu vlastnictví a v příslušné vyhlášce, která obsahuje příslušné sazby ceny zemědělských pozemků podle bonity půdně ekologických jednotek. Naposledy uvedený způsob ocenění zemědělských pozemků evokuje použití cenových předpisů a tím pádem určení ceny zjištěné, nikoliv ceny obvyklé. Tak tomu však není, výpočet podle kódu BPEJ je pouze podkladem pro souhlasné prohlášení učiněné dědici. K tomuto řešení je vhodné přistoupit tam, kde předmětem dědictví je pouze podíl na pozemku, jemuž odpovídá výměra o několika metrech čtverečních a náklady na znalecký posudek o ceně takovéhoto podílu na zemědělském pozemku by mnohonásobně převýšily hodnotu děděného majetku. Nutno podotknout, že zásadním pro vyžadování či nevyžadování znaleckých posudků o ceně nemovitostí zůstává stanovisko soudu, který pověřuje notáře jako soudního komisaře k provedení úkonů v řízení o dědictví. I když v současnosti je soudů, které trvají na striktním předkládání znaleckým posudků v každém jednotlivém dědickém řízení, stále méně, bylo by více než vhodné sjednotit postup jak soudních komisařů v rámci daného soudního obvodu, tak postup obecných soudů,

a to i s ohledem na prosazování principu právní jistoty

v civilním řízení. Závěrem lze shrnout, že prostor pro vyžadování znaleckých posudků soudní praxí v řízení o dědictví tu samozřejmě zůstává i do budoucna, a to vždy v závislosti na zvážení 24

tamtéž, str. 119 Beránek, V. K určování obvyklé ceny majetku, zejména nemovitostí, v dědickém řízení, AD NOTAM, 2006, č. 1, str. 26 25

- 20 -

okolností konkrétního případu. Zejména tehdy, je-li účastníkem řízení o dědictví nezletilý či nesvéprávný dědic nebo nepanuje-li mezi dědici shoda a nelze tedy očekávat uzavření dědické dohody, bude jistě účelné zvolit tento důkazní prostředek. Avšak při vědomí toho, že je většina dědických řízení nesporných, se mi automatické vyžadování znaleckých posudků o ceně nemovitostí v každém dědickém řízení po zůstaviteli, který byl vlastníkem nemovitostí, jeví jako přílišná tvrdost vůči dědicům, zvláště existují-li další způsoby stanovení obvyklé nemovitostí. Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele nemusí být vždy zcela správné, respektive úplné a nemusí ani odpovídat skutkovému stavu. Toto na první pohled nesmyslné tvrzení je předpokládáno přímo v textu zákona a je v podstatě výrazem specifického a omezeného působení majetkové funkce dědického řízení. Skutečnost, že výrok usnesení o určení obvyklé ceny majetku zůstavitele neodpovídá skutkovému stavu věci, je důsledkem uplatnění zásady formální pravdy v řízení o dědictví. Tato zásada samozřejmě není samoúčelná, ale její využití brání průtahům v dědickém řízení a umožňuje pravomocné ukončení dědického řízení alespoň ohledně těch aktiv a pasiv zůstavitele, která jsou mezi účastníky řízení nesporná. Podle ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti, při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží. Stejně tak je tomu v případě sporů ohledně vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela. Podle ustanovení § 175l odst. 2 o.s.ř. měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění manželů, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud podle § 175k odst. 3. Tato problematika bude podrobena rozboru na jiném místě této práce. Usnesení podle ustanovení § 175o odst. 1 o.s.ř., kterým soud určuje obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši předlužení dědictví, je zpravidla součástí usnesení podle ustanovení § 175q odst. 1 o.s.ř. Pravidelně se tedy v usnesení o dědictví spojují výroky určující obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví případně výši předlužení dědictví s výrokem o schválení dědické dohody, potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici, potvrzení nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů, s výrokem o tom, že dědictví připadá jako odúmrť státu či s výrokem o

- 21 -

schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů. Je však rovněž možné, aby toto usnesení bylo vydáno samostatně, k čemuž nezřídka opravdu dochází. K vydání samostatného usnesení tak, jak shora blíže popsáno, musí dojít tehdy, je-li účastníkem řízení nezletilý či nesvéprávný dědic a je-li schvalována opatrovnickým soudem dědická dohoda, kterou za tuto osobu uzavřel její zákonný zástupce či soudem ustanovený opatrovník. Až na základě pravomocného určení obvyklé ceny majetku zůstavitele je totiž opatrovnický soud schopen posoudit, zda tento úkon, tj. uzavření navrhované dědické dohody, je či není v zájmu nezletilého či nesvéprávného dědice. Také v případě sporů mezi dědici, respektive sporů mezi pozůstalým manželem zůstavitele a dědici, je vhodné dědické řízení rozfázovat a v první fázi stanovit alespoň obvyklou cenu majetku zůstavitele. Jedná se zpravidla o řešení situací, kdy zůstavitele uzavřel za svého života několik manželství, a tudíž může být mnohdy velice komplikované už „jen“ vypořádat společné jmění zůstavitele a pozůstalého manžela a stanovit obvyklou cenu majetku zůstavitele a výši jeho dluhů. Zákon právě s ohledem na možnou existenci poměrně dlouhého časového období mezi pravomocným určením obvyklé ceny majetku zůstavitele a pravomocným ukončením dědického řízení upravuje postup soudu tehdy, zjistí-li dříve, než je dědické řízení pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které vyžadují změnu usnesení podle § 175o odst. 1 o.s.ř. Soud v takovémto případě provede podle ustanovení § 175o odst. 2 o.s.ř. potřebnou opravu novým usnesením. Je nutné zdůraznit, že objevení jakéhokoliv dalšího majetku či dluhu zůstavitele, byť v hodnotě desítek korun, se musí vždy promítnout do obvyklé ceny majetku zůstavitele, výše jeho dluhů a samozřejmě i čisté hodnoty dědictví či výše jeho předlužení. Lze si představit i takový případ, kdy se v důsledku objevení dalšího majetku či dluhu zůstavitele stane z dědictví nepředluženého dědictví předlužené či naopak, kdy se z dědictví předluženého stane dědictví nepředlužené. To má bezpochyby významný vliv na další průběh dědického řízení. Právní úprava tak umožňuje soudu pružně reagovat na nové skutečnosti, které se v průběhu dědického řízení objeví. V této souvislosti vyvstává otázka, čeho se může oprava novým usnesením týkat. Názory v odborné literatuře se rozcházejí. Někteří autoři26 uvádějí, že oprava novým usnesením může být učiněna pouze ve vztahu k novým skutečnostem a není přípustné, aby touto opravou bylo zasahováno do otázek již rozhodnutých. Není tedy možné, aby byla tímto 26

Mikeš, J. - Muzikář, L. Dědické právo. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, str. 235

- 22 -

novým usnesením měněna cena věci, o které již bylo rozhodnuto v dřívějším usnesení dle § 175o odst. 1 o.s.ř. Jiní autoři 27 naopak tvrdí, že usnesením dle § 175o odst. 1 o.s.ř. není soud vázán a usnesení dle § 175o odst. 2 o.s.ř. je až do doby pravomocného skončení řízení o dědictví umožňuje změnit, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, z nichž je nepochybné, že usnesení není správné. Skutečnost, že usnesení dle § 175o odst. 1 již nabylo právní moci provedení změny nebrání. Novými skutečnostmi pak může být vše, co se projeví ve výši obvyklé ceny majetku nebo ve výši dluhů ke dni smrti zůstavitele, ať už jde o nově najevo vyšlý majetek či dluh, k němuž dosud nebylo přihlédnuto nebo nové a nyní správné určení obvyklé ceny některé věci. Přikláním se k prvému z uvedených názorů, tj. domnívám se, že není možno usnesením podle § 175o odst. 2 o.s.ř. zasahovat do otázek již jednou rozhodnutých. Účelem zákonné úpravy je podle mého názoru pouze umožnění pružné reakce soudu na nově se objevivší majetek či dluh zůstavitele a nikoliv umožnění změny rozhodnutí o obvyklé ceně věci či jiné majetkové hodnoty již jednou pravomocně určené. V případě nesouhlasu účastníků řízení s určením obvyklé ceny v usnesení dle § 175o odst. 1 o.s.ř. je na místě využít řádné opravné prostředky a nikoliv postup dle § 175o odst. 2 o.s.ř. Jiné řešení zákonodárce zvolil pro případy, kdy soud zjistí dříve, než je dědické řízení pravomocně skončeno, další majetek ve společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela. Postup soudu za takovýchto okolností normuje ustanovení § 175l odst. 2 o.s.ř. O tomto dodatečně objeveném majetku soud rozhodne podle § 175l odst. 1 o.s.ř., přitom vychází z původního rozhodnutí. Na rozdíl od postupu dle § 175o odst. 2 o.s.ř. soud tedy neprovádí opravu původního usnesení, ale pouze rozhodne o nově zjištěném majetku ve společném jmění manželů s tím, že toto původní usnesení zůstává nedotčeno. Soud vydá další samostatné usnesení o vypořádání majetku ve společném jmění manželů týkající se pouze nově zjištěného majetku, který vypořádá stejným poměrem jako v původním usnesení. Oba shora uvedené postupy lze použít, jak již ostatně vyplývá z hypotézy citovaných právních norem, pouze za předpokladu, že se nový majetek či dluh objeví do právní moci usnesení, jímž je dědické řízení pravomocně skončeno. Kdyby se tak stalo až po právní moci usnesení, jímž se dědické řízení končí, je nutné postupovat dle ustanovení § 175x o.s.ř., tj. provést řízení o dodatečném projednání dědictví. 27

Bílek, P. - Drápal, L. - Jindřich, M. - Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 499

- 23 -

2.

VYPOŘÁDÁNÍ

SPOLEČNÉHO

JMĚNÍ

MANŽELŮ

ZŮSTAVITELE

A

POZŮSTALÉHO MANŽELA 2.1. Vypořádání společného jmění manželů v řízení o dědictví jako předpoklad pro určení obvyklé ceny majetku zůstavitele Rozsah společného jmění manželů, které, není-li uzavřena smlouva dle ustanovení § 143a odst. 2 o.z., vzniká uzavřením manželství, vymezuje ustanovení § 143 odst. 1 o.z. Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Dále společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. V ustanovení § 144 o.z. zákonodárce stanovil formou vyvratitelné domněnky, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Ustanovení § 143 odst. 2 o.z. obsahuje výkladové pravidlo stanovící, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva, účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev. Z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně, stejně tak jako jsou povinni plnit společně a nerozdílně závazky, které tvoří společné jmění manželů. Ve všech záležitostech týkajících se majetku ve společném jmění manželů mimo obvyklé správy tohoto majetku je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný.28 Pro účely této práce nebude detailně rozebrán institut společného jmění manželů, ale 28

Jedná se o neplatnost relativní dle § 40a o.z.

- 24 -

pouze problematika jeho vypořádání v souvislosti s úmrtím jednoho z manželů, neboť určení, co z majetku ve společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela patří do dědictví je nezbytným krokem předcházející určení obvyklé ceny majetku zůstavitele. Vypořádání společného jmění musí být ex lege provedeno vždy, i když je jediným dědicem zůstavitele pozůstalý manžel. Smrtí jednoho z manželů, respektive dnem právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého, zaniká manželství a zánikem manželství zaniká společné jmění manželů tak, jak výslovně stanoví ustanovení § 149 odst. 1 o.z. Manželství však nezaniká pouze smrtí jednoho z manželů, ale také dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že soud v řízení o dědictví je pravomocný pouze k vypořádání takového společného jmění manželů, které zaniklo smrtí zůstavitele, nikoliv k vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo jiným způsobem.29 Vypořádání společného jmění manželů v hmotněprávní rovině upravuje občanský zákoník v ustanovení § 149, v procesní rovině pak občanský soudní řád v ustanovení § 175l odst. 1. Podle naposledy citovaného ustanovení bylli zůstavitel ženatý a měl-li s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění manželů, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Z uvedeného je zřejmé, že způsob, jakým je společné jmění manželů vypořádáno a jak je určena obvyklá cena majetku ve společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela má bezprostřední dopad na rozsah aktiv a pasiv dědictví respektive na určení obvyklé ceny majetku zůstavitele. Soud v řízení o dědictví může vydat samostatné rozhodnutí, kterým určuje obvyklou cenu majetku ve společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela, co z majetku ve společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi, ale v praxi se v souladu se zásadou hospodárnosti soudního řízení tyto výroky pravidelně spojují s výroky dle § 175q odst. 1 o.s.ř., s výroky o náhradě nákladů řízení30 a s výroky o odměně notáře jako soudního komisaře, jeho hotových výdajích a náhradě za daň z přidané hodnoty. 29

Společné jmění manželů zaniká, jak již bylo výše uvedeno, zánikem manželství, tj. smrtí jednoho z manželů či rozvodem, dále zaniká v případech nařízení likvidace majetku jednoho z manželů, pravomocným výrokem trestního soudu o propadnutí majetku nebo jeho části státu či prohlášením konkurzu na majetek jednoho z manželů. 30 V dědickém řízení v zásadě žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, neboť jde o řízení, které mohlo být zahájeno i bez návrhu dle § 146 odst. 1 o.s.ř.

- 25 -

V ustanovení občanského zákoníku ani v ustanovení jiných právních předpisů nenalezneme legální definici pojmu vypořádání společného jmění manželů. Vypořádání společného jmění manželů lze definovat jako uspořádání majetkových vztahů mezi manžely k majetku a závazkům, které byly předmětem společného jmění manželů ke dni jeho zániku, tj. ke dni smrti zůstavitele. To znamená, že soud v řízení o dědictví stanoví, jaké majetkové hodnoty budou ve výlučném vlastnictví jednoho či druhého manžela a jaké budou v jejich podílovém spoluvlastnictví s tím, že zároveň určí, jak budou manželé plnit závazky. Vypořádání se však neděje převodem vlastnického práva, protože každý z manželů byl již úplným vlastníkem všeho, co bylo ve společném jmění manželů. Stane-li se v důsledku provedeného vypořádání vlastníkem výlučným, bude mít jeho vlastnické právo jinou kvalitu, neboť nebude omezováno stejným právem druhého manžela. Smyslem vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela je určení, které z věcí nebo jiných majetkových hodnot tvořících společné jmění manželů, popřípadě jaká jejich část, budou tvořit předmět dědění a které připadnou pozůstalému manželovi s tím, že při tomto určení je třeba dát přednost reálnému rozdělení jednotlivých věcí a jiných majetkových hodnot mezi dědictví a pozůstalého manžela před přikazováním ideálních podílů na těchto věcech či jiných majetkových hodnotách. Cílem je zabránit nežádoucímu podílovému spoluvlastnictví mezi dědici a pozůstalým manželem a případným sporům, které by z tohoto důvodu mohly vznikat. K uvedenému postupu se přiklání rovněž soudní praxe. Podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 80/1969 není zpravidla ve shodě s účelem právní úpravy určení, že ideální polovina věcí ve společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela patří do dědictví a polovina patří pozůstalému manželovi, naopak je vhodnější, aby soud určil, které konkrétní věci či jiné majetkové hodnoty ze společného jmění manželů připadnou do dědictví na rozdíl od jiných věcí či majetkových hodnot, které připadnou pozůstalému manželovi. Podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 19/1990 musí být rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů dostatečně konkrétní, neboť výrok znějící „do dědictví se přikazuje veškerý majetek a pozůstalému manželovi pohledávka za dědictvím odpovídající polovině hodnoty majetku“ je neurčitý. Soudní komisař nejdříve provede soupis aktiv a pasiv náležejících do společného jmění manželů s tím, že v případě spornosti aktiv či pasiv společného jmění manželů se k těmto nepřihlíží dle ustanovení § 175l odst. 1 in fine o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 175k

- 26 -

odst. 3 os.ř. Při zjišťování, které věci či majetkové hodnoty a jaké závazky 31 patřily do společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela, stejně tak jako při zjišťování, co každý z manželů ze svého majetku vynaložil na majetek ve společném jmění manželů nebo co bylo z majetku ve společném jmění manželů vynaloženo na výlučný majetek některého z manželů soud vychází ze shodných tvrzení účastníků řízení, tj. dědiců a pozůstalého manžela. 32 Samotné vypořádání společného jmění manželů soud v řízení o dědictví provádí podle zásad uvedených v občanském zákoníku obsažených v ustanovení § 149 odst. 2 a 3. Základní zásadou je zásada rovnosti podílů, tj. že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění manželů jsou stejné. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Tento základní princip parity podílů může být modifikován tím, že každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek a dále tím, že se při vypořádání společného jmění manželů přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Vzhledem k tomu, že v aplikační praxi musí být vždy přihlédnuto ke konkrétní situaci a zákonodárce nemůže v právních normách postihnout všechny variability skutečného života, jsou v zákoně záměrně použity tzv. neurčité pojmy, které dávají soudu prostor pro volní uvážení. Jedná se právě o slovní obraty jako „vezme se zřetel“, „přihlédne se“, „potřeby nezletilých dětí“, „obstarávání společné domácnosti“, „starost o rodinu“ atd. Použití takovýchto pojmů umožňuje, aby právní úprava byla dostatečně pružná a aby mohl být smysl zákona dostatečně zachycen v soudním rozhodnutí. Přihlédnutí k potřebám nezletilých dětí soud například provede v tom smyslu, aby věci, které nezletilým dětem dosud sloužily, mohly jim sloužit i nadále. Přihlédnout k tomu, jak se který z manželů staral o rodinu a o 31

I když ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř. přímo nehovoří o závazcích, podle jednotného názoru právní teorie i praxe vypořádá soud v řízení o dědictví i závazky tvořící společné jmění zůstavitele a pozůstalého manžela. 32 Může dojít k situaci, kdy pozůstalý manžel není zároveň dědicem, například existuje-li platná závěť zůstavitele, ve které je pozůstalý manžel pominut. Pozůstalý manžel, který není dědicem, je však účastníkem dědického řízení v té fázi, kdy dochází k vypořádání společného jmění se zůstavitelem, a to podle definice účastníků řízení obsažené v § 94 odst. 1, tj. jako ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Naproti tomu účastníkem řízení být nemůže rozvedený manžel zůstavitele, jehož společné jmění se zůstavitelem nebylo dosud vypořádáno.

- 27 -

nabytí a udržení společného majetku je nutné tehdy, jestliže se pouze jeden z manželů pečlivě staral o rodinu a dbal o zajištění jejích potřeb a druhý z manželů nikoliv, například protože si počínal nezodpovědně, utrácel úspory a rodinu poškozoval. Starost o rodinu a zasloužení se o nabytí a udržení majetku ve společném jmění manželů pak je nutné vždy hodnotit pod úhlem schopností, možností a majetkových poměrů každého z manželů, tj. podle vzdělání, příležitosti vzdělání získat, podle tělesného zdraví atd. Při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů je nutné zohledňovat nejen jednotlivá hlediska, ale především celkové řešení, tj. aby celkové vypořádání bylo spravedlivé. Podle zásad shora popsaných soud tedy provede vypořádání, jehož způsoby jsou poměrně rozmanité. Všechen majetek ze společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela může připadnout do dědictví, v takovém případě pak bude v pasivech dědictví náhradová pohledávka pozůstalého manžela z titulu vypořádání společného jmění manželů33 nebo naopak všechen majetek ze společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela může připadnout pozůstalému manželovi a náhradová pohledávka za zůstavitelem z titulu vypořádání společného jmění manželů připadne do aktiv dědictví. Dále mohou být samozřejmě přikazovány podíly na konkrétních věcech či jiných majetkových hodnotách do dědictví či pozůstalému manželovi a protože většinou existují rozdíly v hodnotě těchto konkrétních věcí či jiných majetkových hodnot, opět se k vyrovnání těchto rozdílů využije náhradová pohledávka. Z uvedeného vyplývá, že pomocí institutu tzv. náhradové pohledávky se vyrovnávají rozdíly mezi tím, co připadlo do dědictví a tím, co připadlo pozůstalému manželovi. V některých případech je třeba při vypořádání společného jmění manželů přihlédnout k tomu, že určitá práva přecházejí na určené subjekty přímo ze zákona a nejsou předmětem dědění. Tak tomu je pouze tehdy, je-li přihlédnutí soudu v řízení o dědictví stanoveno právními předpisy.34 Toto „přihlédnutí“ znamená, že hodnota práv a povinností, která 33

Tak tomu je zpravidla v situacích, kdy účastníky řízení jsou dědicové první dědické skupiny, mezi kterými nejsou spory a pozůstalý manžel chce upravit majetkové vztahy tak, aby nemovitosti, které jsou předmětem vypořádání společného jmění manželů a často jsou jediným majetkem zůstavitele, nabyli do vlastnictví potomci zůstavitele. Dědicové tak sice více zaplatí na odměně notáře, neboť tato se počítá ze základu, kterým je obvyklá cena majetku zůstavitele, nikoliv čistá hodnota dědictví, na druhou stranu jim však odpadnou náklady za sepis darovací smlouvy či jiné smlouvy o převodu nemovitostí, za sepis návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, za správní poplatek za vkladové řízení u katastrálního úřadu a za darovací daň či daň z převodu nemovitostí. Může tak být pro ně toto řešení výhodnější. Mohou rovněž využít možnosti zřízení věcného břemene bydlení v předmětných nemovitostech formou uzavření dědické dohody. 34 Stanoví tak v ustanovení § 8 zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření v souvislosti s přechodem práv a povinností ze stavebního spoření a dále tak stanoví v ustanovení § 707 odst. 2 občanský zákoník v souvislosti s přechodem členského podílu v bytovém družstvu.

- 28 -

přecházejí přímo ze zákona na pozůstalého manžela, se započítává na podíl pozůstalého manžela, který mu ze společného jmění manželů náleží.35 Jedná se o jistou formou uvážení, neboli diskreční pravomoci soudu. S určitým skutkovým stavem nespojuje v tomto případě právní norma nutnost nastoupení jediného možného právního následku a naopak ponechává aplikačnímu orgánu, v našem případě soudnímu komisaři respektive soudu, prostor pro volbu konkrétního řešení či rozhodnutí. Nicméně v právním státě musí zaplňování tohoto volného prostoru probíhat při existenci určitých limitů, minimálně v intencích právních předpisů a dále při zohlednění jurisprudence a judikatury, která se v průběhu několika posledních let sjednotila. S přechodem práv a povinností ze stavebního spoření či s přechodem členského podílu v bytovém družstvu právní předpisy nespojují nutnost nastoupení jediného právního následku. V praxi se v soudním rozhodnutí konstruuje pohledávka zůstavitele za pozůstalým manželem z titulu přechodu práv a povinností ze stavebního spoření (přičemž se tato pohledávka specifikuje tak, aby byla nezaměnitelná, tj. alespoň číslem smlouvy o stavebním spoření, obchodní firmou stavební spořitelny a výší pohledávky stanovenou polovinou zůstatku na účtu stavebního spoření ke dni úmrtí) či pohledávka zůstavitele za pozůstalým manželem z titulu přechodu členského podílu v bytovém družstvu (přičemž tato pohledávka je rovněž specifikována tak, aby byla nezaměnitelná, tj. alespoň obchodní firmou družstva, vymezením bytové jednotky, s jejímž užíváním je členský podíl v bytovém družstvu spjatý a výší pohledávky stanovenou polovinou obvyklé ceny členského podílu, kterou soud zjistí buď prostřednictvím znaleckého posudku o ceně členského podílu, prostřednictvím odborného vyjádřením realitní kanceláře či prostřednictvím souhlasného prohlášení dědiců). Soudní rozhodnutí musí být obzvláště v této části řádně zdůvodněné a podléhá kritice v instančním postupu. Pakliže by usnesení o dědictví obsahující rovněž výroky o vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela neobsahovalo řádné odůvodnění, mohlo by být odvolacím soudem zrušeno z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.36 Objeví-li se po právní moci usnesení dle § 175l odst. 1 či po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nový majetek ve společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela, vypořádá soud společné jmění manželů ohledně tohoto dalšího dosud 35

Bílek, P. - Drápal, L. - Jindřich, M. - Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 483 36 § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.

- 29 -

nevypořádaného majetku, a to buď postupem dle § 175l odst. 2 o.s.ř. nebo postupem dle § 175x o.s.ř. Vždy je však nutné vycházet z původního rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů a dbát na to, aby celkové vypořádání odpovídalo zásadám uvedeným v ustanovení § 149 odst. 2 a 3 o.z. 2.2. Historický exkurs Vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela se provádí vždy ke dni úmrtí zůstavitele. V případě, že zůstavitel zemřel za účinnosti předchozích právních úprav, je nutné provést vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, respektive zákonného společenství majetkového. Dopad vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů či zákoného společenství majetkového na obvyklou respektive obecnou cenu majetku zůstavitele je zřejmý. Z tohoto důvodu se jeví jako více než vhodné alespoň v krátkosti nastínit základní rysy minulých právních úprav majetkových vztahů mezi manžely. Po vzniku ČSR bylo tzv. recepční normou převzato dosavadní občanské právo platné na území bývalé rakousko-uherské monarchie, což pro Čechy, Moravu a Slezsko znamenalo převzetí Obecného zákoníku občanského z roku 1811 ve znění jeho pozdějších novel. Procesněprávně se postupovalo podle císařského patentu č. 208 ř.z. ze dne 9.8. 1854. Majetkové vztahy mezi manžely v obecném zákoníku občanském byly upraveny tak, že v podstatě každému z manželů patřilo dále vlastnicky to, co sám nabyl. Pokud nebylo možno prokázat, kdo z manželů příslušnou věc nabyl, platila domněnka o nabytí mužem jako hlavou rodiny. Pokud manželé nabývali nemovitost na základě jakékoliv právní skutečnosti, například na základě smlouvy trhové, zapsalo se v pozemkové knize každému z manželů vlastnické právo k polovině nemovitosti a v dědickém řízení se vycházelo z podílového spoluvlastnictví nemovitosti zůstavitele a pozůstalého manžela. Tato právní úprava platila na území republiky až do 1.1.1950, kdy nabyl účinnosti zákon o právu rodinném a zákon o zatímních změnách v některých občanských věcech právních. Majetkové vztahy mezi manžely nebyly upraveny v občanském zákoníku, ale v zákoně o právu rodinném, a to ve formě institutu zákonného společenství majetkového. Zákonné společenství majetkové bylo tvořeno majetkem, který nabyl kterýkoliv z manželů v době uzavření manželství, vyjma dědictví a daru a toho, co sloužilo osobním potřebám nebo

- 30 -

výkonu povolání jednoho z manželů. Dále byl z rozsahu zákonného společenství majetkového vyloučen majetek získaný jako náhrada škody na samostatném majetku, majetek, který byl získán za jeho vlastnictví, majetek, který byl získán před uzavřením manželství a majetek, který byl vyloučen dohodami modifikujícími rozsah zákonného společenství majetkového.37 Obsahem zákonného společenství majetkového byly rovněž závazky, mimo těch závazků, které vznikly některému z manželů před uzavřením manželství nebo závazků, které se týkaly jen majetku jednoho z manželů. Dědické řízení se řídilo právní úpravou obsaženou v tzv. středním občanském zákoníku, zákoně č. 141/1950 Sb., který nabyl účinnosti 1.1. 1951 a zákonem č. 142/1950 Sb., občanským soudním řádem. Vzhledem ke skutečnosti, že ani jeden z těchto právních předpisů neumožňoval vypořádání majetku manželů v dědickém řízení, bylo nutno se řídit normou obsaženou v ustanovení § 26 odst. 2 zákona o právu rodinném, tj. že podíly manželů jsou si rovny. To znamená, že zemřel-li zůstavitel v době účinnosti této právní úpravy a byl-li například zapsán v Pozemkové knize jako výlučný vlastník nemovitosti, ale v době nabytí nemovitého majetku byl ženatý, jednalo o majetek v zákonném společenstvím majetkovém a do dědictví patřila v souladu se shora uvedenou zásadou jedna polovina tohoto nemovitého majetku. „Institut zákonného společenství majetkového praxe příliš nevzala na vědomí a sepisovala smlouvy o převodech nemovitostí buď s jedním z manželů nebo s oběma manželi jako podílovými spoluvlastníky, takže docházelo k tomu, že stav zápisů v pozemkové knize se neshodoval se skutečnými vlastnickými vztahy upravenými zákonem.“38 Pro úplnost je třeba dodat, že zákon o právu rodinném neobsahoval žádné transformační ustanovení a tudíž se tento režim týkal až majetku nabytého manžely po dni jeho účinnosti, tj. po 1.1.1950. S účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tj. ode dne 1.4.1964 byla úprava majetkových vztahů mezi manžely opět přesunuta do občanského zákoníku. V ustanovení § 500 odst. 1 (nyní § 856 o.z.) bylo stanoveno, že majetková společenství mezi manžely vzniklá podle dřívějších předpisů, tedy i zákonné společenství majetkové, zanikají dnem 1.4.1964 a tímto dnem vzniká bezpodílové spoluvlastnictví manželů ke všemu, co podle tohoto zákona do bezpodílového spoluvlastnictví manželů patří. Existovalo-li tedy manželství zůstavitele a pozůstalého manžela v době od 1.4.1964 do 1.8.1998, tak se bez ohledu na minulé úpravy smluvní či zákonné vždy jedná o bezpodílové spoluvlastnictví 37 38

Jednalo se o zúžení či rozšíření rozsahu zákonného společenství majetkového formou soudního zápisu. Šešina, M. Postupný zánik pozemkové knihy a jeho důsledky pro dnešek, AD NOTAM, 2004, č. 4, str. 95

- 31 -

manželů. „Bezpodílové spoluvlastnictví znamenalo, že míra účasti manželů není vyjádřena podíly, každý z manželů byl tedy úplným vlastníkem každé věci, která spadá do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž jeho vlastnictví bylo omezeno úplným vlastnictvím druhého manžela.“39 Předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů bylo vše, co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy sloužily osobní potřebě nebo výkonu povolání jednoho z manželů s tím, že do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatřily pohledávky ani závazky. Rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů rovněž nebylo možno modifikovat dohodami manželů. Procesní úprava byla obsažena v zákoně č. 95/1963 Sb., notářský řád. Zemřel-li zůstavitel

za

účinnosti této

právní

úpravy,

vypořádání

majetku

v bezpodílovém

spoluvlastnictví manželů provedlo státní notářství (soud) tím, že určilo, které věci popřípadě jaká část z nich náleží do dědictví a které náleží pozůstalému manželovi a nesouhlasil-li některý z účastníků řízení s tímto rozhodnutím, státní notářství (soud) tomuto účastníku řízení uložilo, aby ve stanovené lhůtě podal žalobu k soudu a až do soudního rozhodnutí o této žalobě dědické řízení přerušilo. Jestliže žaloba nebyla ve stanovené lhůtě podána, pokračovalo státní notářství (soud) v dědickém řízení a rozhodlo i o této skutečnosti. V řízení o dědictví je nutné aplikovat právo platné ke dni úmrtí zůstavitele a proto je při rozhodovací činnosti nutné sledovat novelizace občanského zákoníku a vždy použít adekvátní znění právního předpisu, tj. znění účinné v době smrti zůstavitele. Upozorním tedy na podstatné novelizace občanského zákoníku vztahující se k majetkovým vztahům mezi manžely, které mají vliv na řízení o dědictví. S účinností od 1.4.1983 byla novelou občanského zákoníku, zákonem č. 131/1982 Sb., zavedena nevyvratitelná domněnka o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jestliže vypořádání nebylo provedeno do tří let od zániku manželství. Novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1.1.1992 změnila rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů tak, že jeho předmětem mimo jiné dále nebyly věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který byl vlastníkem této vydané věci před uzavřením manželství nebo mu byla vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Dále byla touto novelou posílena dispoziční oprávnění manželů, kteří se smlouvou sepsanou ve formě notářského zápisu mohli dohodnout 39

Bičovský, J. – Holub, M. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou. 2. vydání. Praha: Linde, 1994, str. 154

- 32 -

na zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů40a na jeho rozšíření a dále si mohli vyhradit vznik bezpodílového spoluvlastnictví manželů ke dni zániku manželství. Další významnou novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., došlo s účinností od 1.8.1998 k nahrazení institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů institutem společného jmění manželů. Účinností této novely došlo k transformaci bezpodílového spoluvlastnictví manželů na společné jmění manželů, jak vyplývá z Čl. VIII bod 2 citované novely, podle kterého věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1.srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Pokud jiné předpisy mluví o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, rozumí se tím společné jmění manželů. Základní odlišnost bezpodílového spoluvlastnictví manželů a společného jmění manželů lze spatřovat především v rozdílném předmětu, neboť společné jmění manželů tvoří nejen věci, ale i jiné majetkové hodnoty a závazky. Společné jmění manželů lze smlouvou sepsanou ve formě notářského zápisu zúžit i do minulosti, tj. o majetek, který byl manžely do společného jmění manželů již nabytý, stejně tak lze uzavřít ve formě notářského zápisu předmanželskou smlouvu. 2.3. Nevypořádané společné jmění manželů zůstavitele a rozvedeného manžela v řízení o dědictví Vypořádání společného jmění manželů v řízení o dědictví je jeho běžnou součástí. Jak již bylo uvedeno výše, soud v řízení o dědictví nemá pravomoc vypořádat společné jmění manželů, které zaniklo jiným způsobem než zánikem manželství, ke kterému došlo smrtí zůstavitele. Ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř. lze tedy aplikovat pouze v případě, že k zániku společného jmění manželů došlo smrtí zůstavitele. Případy, kdy zaniklo společné jmění manželů zůstavitele a rozvedeného manžela a toto nebylo do dne smrti zůstavitele vypořádáno, rozhodně nejsou v praxi ojedinělé. Soud v řízení o dědictví pak nutně musí zjistit, co z nevypořádaného společného jmění manželů připadlo zůstaviteli, neboť toto zjištění je nezbytným předpokladem pro správné sestavení soupisu aktiv a pasiv dědictví a 40

Zúžit rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů ale mohli manželé pouze do budoucna, tj. ohledně majetku nabývaného ode dne uzavření takovéto smlouvy, nikoli ohledně majetku již nabytého, který ke dni sepisu smlouvy tvořil součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

- 33 -

pro správné určení obvyklé ceny majetku zůstavitele a výše jeho dluhů.41 V dědickém řízení je pozůstalý manžel zůstavitele, i když není dědicem, vždy účastníkem řízení alespoň v té části, v jaké soud vypořádává společné jmění manželů tohoto manžela a zůstavitele, a to podle ustanovení § 94 odst. 1 o.s.ř. jako osoba, o jejíchž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Opačná situace nastává v případě, kdy došlo k zániku manželství zůstavitele rozvodem. Rozvedený manžel nikdy nebude účastníkem řízení o dědictví v té části, kdy se vypořádává společné jmění manželů tohoto rozvedeného manžela a zůstavitele, neboť k takovémuto řízení soud v řízení o dědictví nemá pravomoc a tudíž ho neprovádí. V řízení o dědictví, není-li rozvedený manžel dědicem, může mít tento pouze postavení svědka. Odmítá-li rozvedený manžel v řízení o dědictví bezdůvodně vypovídat o rozsahu společného jmění manželů se zůstavitelem, může mu být podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 94/67 uložena pořádková pokuta dle ustanovení § 53 o.s.ř. až do výše 50.000,-- Kč. V odůvodnění usnesení o dědictví je vhodné uvést svědeckou výpověď rozvedeného manžela jako důkazní prostředek, ze kterého soud vycházel při určení obvyklé ceny majetku zůstavitele. V případě, že došlo k zániku manželství rozvodem, a v době kratší než tři roky od zániku společného jmění manželů došlo ke smrti zůstavitele, je vždy třeba zkoumat, bylo-li provedeno vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a rozvedeného manžela či nikoliv.42 Soud v řízení o dědictví na základě svých zjištění z provedeného dokazování zařadí odpovídající věci, jiné majetkové hodnoty a závazky, respektive podíly na nich, do soupisu aktiv a pasiv dědictví. Je nutné zdůraznit, že soud v řízení o dědictví nevydává žádné soudní rozhodnutí, kterým by zakládal, měnil či rušil práva či povinnosti rozvedeného manžela zůstavitele, ale pouze zařadí do aktiv a pasiv dědictví to, co podle jeho zjištění v rámci vypořádání společného jmění manželů připadlo zůstaviteli. Dostatečná ochrana rozvedenému manželovi je poskytnuta ustanovením § 175y odst. 2 o.s.ř., neboť mimo případ, kdy byla 41

Mohou nastat i velmi komplikované situace, které je potřeba vyřešit. Zůstavitel se například rozvedl, nevypořádal si s bývalým manželem společné jmění manželů a poté znovu uzavřel manželství. Soud v řízení o dědictví je tedy pravomocný k vypořádání společného jmění manželů, které existovalo ke dni jeho úmrtí, tj, vypořádá společné jmění spojené s existencí druhého manželství, je však také povinen se zabývat se majetkem, který patřil do společného jmění manželů spojeného s prvním manželstvím zůstavitele. Rozvedený manžel zůstavitele tak může v řízení o dědictví vystupovat jako svědek. 42 Uplynula-li mezi zánikem společného jmění manželů a smrtí zůstavitele lhůta delší než tři roky a nebylo-li provedeno vypořádání společného jmění manželů dohodou ani nebyl v této lhůtě podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, uplatní se nevyvratitelná domněnka stanovená v ustanovení § 150 odst. 4 o.z. a soud v řízení o dědictví na základě tohoto ustanovení zařazuje konkrétní majetek a závazky do aktiv a pasiv dědictví. Toto řešení v praxi nevyvolává problémy.

- 34 -

provedena likvidace dědictví, nebrání usnesení soudu tomu, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, z něhož usnesení vzešlo, aby se domáhal svého práva žalobou. To znamená, že rozvedený manžel se může domáhat ochrany svých práv mimo dědické řízení bez ohledu na to, co bylo zařazeno do aktiv či pasiv dědictví. K vypořádání společného jmění manželů může dojít rozhodnutím soudu nebo dohodou podle ustanovení § 150 o.z. Návrh na vypořádání společného jmění manželů rozhodnutím soudu musí být podán nejpozději v poslední den lhůty tří let od zániku společného jmění manželů. Byl-li ještě za života zůstavitele tento návrh podán, byť v poslední den lhůty, soud řízení o dědictví přeruší a vyčká, až bude soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů pravomocně skončeno a do aktiv a pasiv dědictví zahrne takový majetek a dluhy, které podle pravomocného rozhodnutí připadly ze společného jmění manželů zůstaviteli. Dojde-li k tomu, že po zahájení soudního řízení o vypořádání společného jmění rozvedeného manžela a zůstavitele zůstavitel zemře, soud řízení dokončí s právními nástupci zůstavitele. 43 Shodně je uvedeno v soudním rozhodnutí publikovaném pod R 4/1980, podle kterého bylo-li ještě za života zůstavitele a rozvedeného manžela zahájeno soudní řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, je v tomto řízení i po smrti zůstavitele dána pravomoc soudu, který řízení dokončí s jeho dědici. V řízení o dědictví je pak soud vázán pravomocným rozhodnutím soudu o tom, co z vypořádávaného společného jmění manželů patří do dědictví po zůstaviteli a soud v řízení o dědictví zahrne tento majetek případně závazky do soupisu aktiv a pasiv dědictví. Nebylo-li řízení o vypořádání společného jmění manželů zahájeno ještě za života zůstavitele, pak již není zákonného podkladu pro toto řízení a nelze u soudu úspěšně podat návrh na vypořádání zaniklého společného jmění manželů proti dědicům zůstavitele. Společné jmění manželů je vázáno jen na manžele a nemůže existovat mezi jedním manželem a jinou osobou, byť i dědicem druhého manžela a nelze tedy podat návrh shora popsaný. V případě, že byl podán návrh na vypořádání společného jmění manželů soudem, avšak zahájené řízení nebylo skončeno rozhodnutím ve věci samé, je důsledkem stav, jako by návrh nebyl podán a proto se v případě, že již došlo k uplynutí tříleté lhůty ode dne zániku společného jmění manželů, uplatní nevyvratitelná domněnka dle § 150 odst. 4 o.z. o podílovém spoluvlastnictví. Také v případě, že se návrh na vypořádání společného jmění 43

Soud v řízení o dědictví tedy vyrozumí dědice o jejich dědickém právu a sdělí soudu provádějícímu řízení o vypořádání společného jmění manželů právní nástupce zůstavitele, tj. dědice, kteří dědictví neodmítli. Poté vyčká na právní moc rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů a pokračuje v dědickém řízení.

- 35 -

manželů soudem netýkal všeho majetku ve společném jmění manželů, se ohledně toho majetku, o kterém soud nerozhodoval, neboť byl vázán návrhy účastníků řízení, uplatní nevyvratitelná domněnka dle § 150 odst. 4 o.z. Zkoumanou problematikou se zabýval rovněž Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 2.8. 2005 sp. zn. Cdo 2679/2004 ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jehož závěry lze aplikovat i na vypořádání společného jmění manželů. Nejvyšší soud při řešení otázky zásadního právního významu judikoval, že pokud se nemovitosti účastníků náležející do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů nestaly během lhůty tří let od zániku tohoto spoluvlastnictví předmětem zahájeného řízení o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, staly se předmětem jejich podílového spoluvlastnictví. V rozhodovaném sporu bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo před 1.8.1998 a soud aplikoval při svém rozhodování ustanovení § 149 odst. 4 o.z. v platném znění.44 Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 27.9.2004 sp. zn. 22 Cdo 684/2004 dovodil, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soud vypořádá jen ty věci (majetek) náležející do tohoto spoluvlastnictví, které účastníci učinil předmětem řízení. Překročit jejich návrhy může jen ohledně ceny vypořádávaného majetku a toho, jak jej mezi manžele rozdělí. Z tohoto právního názoru soud vycházel i při posuzování tohoto případu a judikoval, že došlo-li k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů částečnou dohodou, která se netýkala nemovitostí náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a nedošlo-li v zákonné lhůtě k další dohodě ohledně těchto nemovitostí ani k zahájení řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ohledně těchto nemovitostí, platí domněnka transformace bezpodílového spoluvlastnictví manželů k nemovitostem ve spoluvlastnictví podílové. Problematičtější se může jevit situace, kdy bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a rozvedeného manžela dohodou. Podle ustanovení § 150 o.z. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Neprovede-li se 44

Nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné.

- 36 -

vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné, totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných. Tuto dohodu je také v zásadě nutné uzavřít nejpozději v poslední den tříleté lhůty ode dne zániku společného jmění manželů, jinak se uplatní nevyvratitelná domněnka o podílovém spoluvlastnictví. Nejednotné názory odborné veřejnosti a rozdílný přístup aplikační praxe se týkají jednak možnosti uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů mezi rozvedeným manželem a právními nástupci zůstavitele, jednak postupu soudu v řízení o dědictví v případě existence dohody o vypořádání společného jmění manželů zahrnující nemovitosti, nebyl-li podán návrh na vklad práv dle této dohody do katastru nemovitostí a jednak zohlednění dohod o zúžení či rozšíření společného jmění manželů při vypořádání společného jmění manželů. V odborné literatuře se vedou spory o to, zda lze vypořádat společné jmění manželů formou uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů mezi rozvedeným manželem a právními nástupci zůstavitele. Bohužel i judikatura vztahující se k tomuto tématu je nejednotná. Jestliže bychom akceptovali toto řešení, tj. možnost uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů mezi rozvedeným manželem a dědici zůstavitele, soud by v řízení o dědictví nejdříve vyrozuměl dědice o jejich dědickém právu a tito by se za předpokladu, že dědictví neodmítli, stali právními nástupci zůstavitele. Poté by soud v řízení o dědictví vyčkal uzavření dohody těchto právních nástupců zůstavitele a rozvedeného manžela zůstavitele a při sestavování soupisu aktiv a pasiv dědictví a určování obvyklé ceny majetku zůstavitele by vycházel z jimi uzavřené dohody. Argumenty pro zvolení tohoto řešení jsou následující. Dědění je pojmově univerzální sukcesí do práv a povinností zůstavitele. „Dědění je případem univerzální sukcese, kdy dědici vstupují okamžikem zůstavitelovy smrti do právního postavení zůstavitele, tj. do všech jeho práv a povinností s výjimkou těch, která jsou osobní povahy a zůstavitelovou smrtí nezanikají

- 37 -

nebo těch, kterým je pro právní nástupnictví stanoven zákonem zvláštní právní režim.“ 45 Autoři preferující toto řešení46 se domnívají, že na právní nástupce zůstavitele sukcedují i práva a povinnosti spjatá se společným jměním zůstavitele a rozvedeného manžela. Za správný tak považují takový postup soudu, kdy z dohody o vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a rozvedeného manžela, kterou zůstavitel uzavřel prostřednictvím svých právních nástupců, bude tento vycházet při tvorbě soupisu aktiv a pasiv dědictví.47 Argumenty proti zvolení tohoto řešení jsou následující. V prvé řadě je nemožnost uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů rozvedeným manželem a právními nástupci zůstavitele spatřována ve skutečnosti, že účinky takovéto uzavřené dohody nemohou nastat ke dni úmrtí zůstavitele, neboť tato by byla platná a účinná až v určitém okamžiku po zůstavitelově smrti. Soud však v řízení o dědictví musí při určování obvyklé ceny majetku zůstavitele a výše jeho dluhů vždy vycházet ze stavu ke dni úmrtí. V druhé řadě je nemožnost uzavření předmětné dohody spatřována v právních názorech, podle kterých je společné jmění manželů vázáno pouze na manžele a nemůže existovat mezi jedním z manželů a jinou osobou, byť by se jednalo o dědice zůstavitele.48 Děděním nepřecházejí práva osobní povahy a práva související se společným jmění manželů lze chápat jako práva osobního charakteru. Dále se jako problematický jeví fakt, že teoretické řešení problému možnosti či nemožnosti vypořádání společného jmění manželů před uplynutím tříleté lhůty od zániku společného jmění manželů by ve velké míře záviselo na vůli rozvedeného manžela, což jistě není žádoucí. Jestliže by totiž rozvedený manžel dohodu odmítl uzavřít a právní nástupci zůstavitele by podali návrh na soudní vypořádání společného jmění zůstavitele a rozvedeného manžela, soud by v takovém řízení s souladu s konstantní judikaturou nemohl rozhodnout ve věci samé.49 Podle mého názoru soud v řízení o dědictví z dohody o vypořádání společného jmění rozvedeného manžela a dědiců zůstavitele nemůže při tvorbě soupisu aktiv a pasiv a při určení obvyklé ceny majetku zůstavitele vycházet, neboť práva plynoucí zůstaviteli z jeho postavení manžela jsou práva osobního charakteru a jako taková smrtí zůstavitele zanikají. 45

Klička, O. Vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství a dědické řízení. AD NOTAM, 2006, č. 6, str. 177 46 tamtéž, str. 177 47 Bílek, P. - Drápal, L. - Jindřich, M. - Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 484 48 Soudní rozhodnutí publikované pod R 4/1980. 49 tamtéž

- 38 -

Další komplikace v dědickém řízení může nastat v případě, že zůstavitel a rozvedený manžel uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů, jejímž předmětem je mimo jiné nemovitý majetek, ale nepodali návrh na vklad práv dle této dohody do katastru nemovitostí. Zákonodárce poněkud nepřesně v ustanovení § 150 odst. 1 o.z. stanoví, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu a jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Nutno však podotknout, že tato dohoda platná i účinná je, avšak nevyvolává věcněprávní účinky ve smyslu nabytí vlastnického práva, tj. působí inter partes, nikoli erga omnes. V souvislosti se zkoumáním obligačních a věcněprávních účinků dohody o vypořádání společného jmění manželů se naskýtá otázka, zda je v tříleté lhůtě podle § 150 odst. 4 o.z. nutné pouze tuto dohodu uzavřít nebo je nutné v uvedené lhůtě rovněž podat návrh na vklad práv dle této dohody do katastru nemovitostí. Výklad této otázky nebyl dosud v praxi ani judikatuře řešen jednotně, což nepřispívá ke kvalitě právních vztazích regulovaných těmito ustanoveními a ani k důvěře v právo obecně. V zásadě lze vysledovat dva přístupy. První přístup, ze kterého vychází například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5.3.1997 sp. zn. 35 Ca 52/96, lze shrnout takto. K vypořádání společného jmění manželů dohodou ve stanovené tříleté lhůtě od zániku společného jmění manželů, týká-li se tato dohoda nemovitostí, nestačí v této lhůtě jen uzavřít dohodu o vypořádání, ale je třeba v této lhůtě i podat návrh na vklad vlastnického práva dle této dohody do katastru nemovitostí, jinak se uplatní zákonná domněnka dle § 150 odst. 4 o.z. o podílovém spoluvlastnictví. Soud dovodil, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů, jejímž předmětem je nemovitost, má stejný právní režim jako smlouvy o převodu nemovitostí, tudíž se uplatní koncepce titulu a modu, tj. nestačí pouhé uzavření dohody o vypořádání, ale je nutný i vklad práv dle této smlouvy do katastru nemovitostí. Samotná dohoda není samozřejmě neplatná, ale uplyne-li tříletá lhůta, aniž by byl podán návrh na vklad práv dle této dohody do katastru nemovitostí, nemůže na jejím základě již dojít ke vzniku, změně nebo zániku věcných práv. Ustanovení občanského zákoníku stanovící tříletou lhůtu je svojí povahou kogentní, nelze se od něho tedy odchýlit dohodou účastníků a není možné jiné řešení než shora uvedené. Výklad pojmu vypořádání byl tedy soudem proveden v tom smyslu, že vypořádáním společného jmění manželů dohodou není samotné uzavření dohody, ale i podání návrhu na vklad práv dle této dohody do katastru nemovitostí. Druhý přístup naopak tvrdí, že pojem „vypořádání“ může být vyložen i restriktivním

- 39 -

výkladem perfekce aktu vypořádání50, to znamená, že k vypořádání společného jmění manželů dohodou dochází již samotným uzavřením dohody. Pro tento výklad je možné nalézt argumenty například v nálezu Ústavního soudu ze dne 7.10.1996 sp. zn. IV ÚS 201/96, dle kterého návrh vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí je možno podat v časově neomezené lhůtě, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůlí. Citovaný nález se týká kupní smlouvy, ale lze z něho vyvodit spíše tezi, že vypořádání společného jmění manželů je perfektní již samotným uzavřením dohody. Právě s ohledem na skutečnost, že se citovaný nález Ústavního soudu netýkal vypořádání společného jmění manželů a nezabýval se aplikací kogentního ustanovením § 150 odst. 4 o.z., se přikláním k prvému z uvedených přístupů. Zákonodárce ostatně používá pojem „vypořádání společného jmění manželů dohodou“, nikoliv termín „uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů“. Ustanovení § 150 odst. 4 o.z. interpretuji tak, že vypořádání společného jmění manželů znamená nastoupení jak obligačních, tak věcněprávních účinků dohody, tj. k vypořádání společného jmění manželů dohodou je podle mého názoru nutné i podání návrhu na vklad práv dle této smlouvy do katastru nemovitostí. Lze shrnout, že existuje-li dohoda o vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a rozvedeného manžela, která se týká i nemovitostí a do dne smrti zůstavitele nebyl podán návrh na vklad práv dle této dohody do katastru nemovitostí, měl by soud v řízení o dědictví ohledně movitých věcí a jiných majetkových hodnot, jakož i ohledně závazků vycházet z uzavřené dohody, ohledně nemovitostí by však měl vycházet v důsledku uplatnění nevyvratitelné domněnky dle § 150 odst. 4 o.z. z podílového spoluvlastnictví zůstavitele a rozvedeného manžela, i když ještě neuplynula požadovaná tříletá lhůta. Jiný stav ke dni úmrtí zůstavitele z povahy věci nastat nemůže a není tedy třeba vyčkávat uplynutí tříleté lhůty, aby mohla být uplatněna domněnka o podílovém spoluvlastnictví. Další názor na postup soudu v případě existence dosud nevypořádaného společného jmění zůstavitele a rozvedeného manžela je takový, že nevypořádaná aktiva a pasiva společného jmění manželů se považují za sporná, neboť není zřejmé, který majetek a které závazky ze společného jmění patří zůstaviteli, potažmo do dědictví a které patří rozvedenému manželovi zůstavitele a soud k nim proto dle § 175k odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Do aktiv dědictví tak náleží nárok na vypořádání společného jmění manželů k věcem, pohledávkám a 50

Veselý, J. Změny v právní úpravě majetkového společenství manželů v oblasti nemovitostí a jejich úskalí, AD NOTAM, 1998, č. 3, str. 58

- 40 -

závazkům, které byly jako součást společného jmění manželů zjištěny. Soud tedy zařadí do aktiv dědictví podíl zůstavitele z dosud nevypořádaného společného jmění manželů. Tento právní názor je obsažen i v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5. 1996 sp. zn. 24 Co 96/96 , podle kterého je možné postupovat tak, že soud v řízení o dědictví nerozhoduje o konkrétních věcech, ale do aktiv dědictví soud zařadí „podíl zůstavitele z dosud nevypořádaného společného jmění manželů s rozvedeným manželem.“ Tento názor je již překonaný, a to i z toho důvodu, že je v rozporu s právem. Ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř., respektive ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř. in fine lze aplikovat pouze tehdy, jedná-li se o spory mezi účastníky řízení. Spor mezi účastníky řízení o dědictví a třetí osobou, kterou je rozvedený manžel zůstavitele, však takto řešit nelze. Podle dalšího názoru, který rovněž nelze přijmout je nutné, aby soud v řízení o dědictví vyčkal nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky dle § 150 odst. 4 o.z., tj. aby nechal dědický spis „uležet“ až do doby, než uplynou tři roky ode dne zániku společného jmění manželů a aby poté při tvorbě soupisu aktiv a pasiv vycházel z domněnky o podílovém spoluvlastnictví. Takovéto vyčkávání soudu před rozhodnutím je však nepochybně nepřípustné a nutno podotknout, že účinky domněnky o podílovém spoluvlastnictví by i v případě akceptace uvedeného řešení nenastaly ke dni úmrtí zůstavitele. Při vypořádání společného jmění manželů soud v řízení o dědictví samozřejmě vychází ze smluv o zúžení společného jmění manželů, ze smluv o rozšíření společného jmění manželů, z předmanželských smluv jakož i z rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů.51 V souvislosti s výše nastíněnými problémy souvisejícími s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí dle dohody o vypořádání společného jmění manželů vyvstávají kvalitativně stejné problémy u smluv o zúžení či rozšíření společného jmění manželů či u předmanželských smluv, které se týkají nemovitostí a které byly sepsány ve formě notářského zápisu, avšak účastníky dohod nebyl podán návrh na vklad vlastnických práv dle těchto dohod do katastru nemovitostí. Jestliže je tedy například manžely v obligatorní formě notářského zápisu uzavřena smlouva o zúžení společného jmění manželů ohledně nemovitosti, podle které tyto nemovitosti nadále nebudou předmětem společného jmění manželů, ale budou výlučným vlastnictvím jednoho z manželů s tím, že není podán návrh na vklad této smlouvy do katastru 51

Podrobně se těmto smlouvám a soudním rozhodnutí s ohledem na téma mé práce nebudu věnovat, právní úprava je v zásadě obsažená v ustanoveních § 143a o.z. a § 148 o.z., jakož i v notářském řádu.

- 41 -

nemovitostí a jeden z manželů zemře, je otázkou, zda tuto smlouvu o zúžení společného jmění manželů v dědickém řízení po zůstaviteli zohlednit či nikoliv. Práva zapisovaná do katastru nemovitostí vznikají ke dni podání návrhu na vklad katastrálnímu úřadu, a to pravomocným rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu. Podmínky pro povolení vkladu pak katastrální úřad zkoumá ke dni podání návrhu na vklad. Smrtí jednoho z manželů zaniká manželství a zánikem manželství zaniká společné jmění manželů. Pokud tedy ke dni podání návrhu na vklad neexistuje společné jmění manželů, které dříve zaniklo smrtí jednoho z manželů, nelze ke dni podání návrhu na vklad neexistující společné jmění ani zúžit o určitou nemovitost.52 V případě shora popsaném je tedy nutné projednat předmětnou nemovitost v dědickém řízení, respektive provést vypořádání společného jmění manželů rovněž ohledně této nemovitosti. Otázkou pak zůstává, zda do pasiv dědictví zahrnout závazek ze smlouvy o zúžení společného jmění manželů převést nemovitost na přeživšího manžela. Tento závazek by mohl přejít na dědice spolu s nemovitostí a bylo by tak možné podat návrh na vklad práv dle předmětné smlouvy o zúžení společného jmění manželů i po smrti zůstavitele s tím, že namísto zůstavitele by byli účastníky vkladového řízení jeho dědicové. V právní teorii i praxi však dosud není jednotně vyřešena otázka, zda vázanost dohodou o zúžení společného jmění manželů týkající se nemovitostí, podle které nebyl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí do dne smrti zůstavitele a nebyly tak úmyslně či neúmyslně vyvolány věcněprávní účinky dohody, se zřetelem na povahu práv zanikla či nikoliv. Přikláním se k názoru, že vázanost dědiců takovouto nezavkladovanou dohodou o zúžení společného jmění manželů neexistuje, a to s ohledem na osobní povahu práv a povinností spojených s postavením zůstavitele jako manžela a jako subjektu společného jmění manželů. Rovněž se ztotožňuji s názorem, že „smlouvami o zúžení společného jmění manželů, které jsou předkládány ke vkladu až po zániku společného jmění manželů, by mohli být záměrně kráceni nevítaní neopominutelní dědicové, a to např. děti z prvního manželství. Docházelo by tak k obcházení zákona, konkrétně k obcházení ustanovení § 628 odst. 3 ObčZ, které zní: Neplatná je darovací smlouva, podle níž má být plněno až po dárcově smrti.“ 53 Závěrem této kapitoly lze tedy shrnout, že měl-li zůstavitel s rozvedeným manželem 52

Baudyš, P. Uspořádání majetkových poměrů mezi manželi a darování pro případ smrti, AD NOTAM, 2004, č. 4, str. 96 53 Baudyš, P. Uspořádání majetkových poměrů mezi manželi a darování pro případ smrti, AD NOTAM, 2004, č. 4, str. 96

- 42 -

vypořádané společné jmění manželů, soud v řízení o dědictví v zásadě vychází z dohody o vypořádání společného jmění manželů (s výjimkou týkající se nezavkladovaných práv k nemovitostem shora blíže popsanou) či z rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Za předpokladu, že neexistuje ani dohoda o vypořádání společného jmění manželů ani soudní rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů či se tato dohoda či soudní rozhodnutí netýkají všeho majetku ve společném jmění manželů zůstavitele a rozvedeného manžela a zároveň ještě neuplynula tříletá lhůta ode dne zániku společného jmění manželů, lze i tehdy vycházet ze stavu podle nevyvratitelné domněnky dle ustanovení § 150 odst. 4 o.z., neboť jiný stav ke dni smrti zůstavitele z povahy věci nastat nemůže. Podle mého názoru nemůže být ani uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů mezi rozvedeným manželem a právními nástupci zůstavitele, společné jmění nemůže být ani vypořádáno rozhodnutím soudu v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, které by bylo zahájeno až po smrti zůstavitele a zároveň je nemožné čekat na uplynutí tříleté lhůty od zániku společného jmění manželů zůstavitele a rozvedeného manžela, aby mohlo být rozhodováno na základě nevyvratitelné domněnky dle § 150 odst. 4 o.z. Za splnění shora uvedených předpokladů tedy nastanou účinky nevyvratitelné domněnky o podílovém spoluvlastnictví již dnem smrti zůstavitele.

- 43 -

3. SOUPIS AKTIV A PASIV DĚDICTVÍ 3.1. Majetek zůstavitele, který není předmětem dědění Soud v řízení o dědictví zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv dle ustanovení § 175m o.s.ř. Na podkladě tohoto soupisu aktiv a pasiv poté soud určí obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, že tvorba soupisu aktiv a pasiv dědictví je jedním ze stěžejních úkonů při určování obvyklé ceny majetku zůstavitele, a to úkonem obligatorního charakteru. Sestavení soupisu aktiv a pasiv bude zpravidla obsahem protokolu o jednání, je však možno tento vyhotovit samostatně s tím, že vždy tvoří součást dědického spisu. Samostatně může být soupis aktiv a pasiv dědictví vyhotoven v souvislosti s využitím procesního postupu dle ustanovení § 175j o.s.ř., tj. u projednání dědictví bez nařízení jednání, potvrdí-li soud jeho nabytí jedinému dědici nebo připadne-li dědictví státu podle § 462 o.z. Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele se od soupisu aktiv a pasiv dědictví bude přímo odvíjet v tom smyslu, že soud provede součet obvyklých cen jednotlivých položek aktiv dle tohoto soupisu. Z tohoto důvodu se budu v mé práci zabývat nejčastějšími typy aktiv dědictví a způsoby jejich ocenění. Předmětem dědění jako univerzální sukcese je veškerý majetek zůstavitele, který je způsobilý k přechodu na dědice, tj. takové věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které smrtí zůstavitele nezanikají a nepodléhají zvláštnímu zákonnému přechodu, tj. přechodu mimo dědické řízení. Tento zákonný přechod majetku zůstavitele je stanoven buď absolutně, kdy k přechodu ze zákona dojde vždy, nebo relativně, kdy nejsou-li splněny podmínky zákonného přechodu, majetek se dědí. Základní rozdíl ve srovnání s děděním jakožto univerzální sukcesí lze spatřovat jednak v rozsahu přechodu, jednak v jeho subjektech a jednak ve skutečnosti, že v rámci zvláštního právního nástupnictví nedochází k přechodu pasiv. Okruh osob, na které práva přechází, se může, ale nemusí krýt s okruhem dědiců. U zvláštních zákonných přechodů věcí, práv či jiných majetkových hodnot není podstatné, zda osoby dědictví odmítly či neodmítly, zda jsou dědicky způsobilé či nezpůsobilé ani zda byly například platně vyděděni či opomenuti v závěti. Vlastnické právo jako právo věcné svojí povahou nevytváří žádné překážky dědění, neboť svojí povahou se vztahuje ke svému předmětu a jeho kvalita není proměnlivá

- 44 -

v souvislosti se změnami vlastníka. Překážkou pro dědění tedy není ani skutečnost, že určitá věc je v podílovém spoluvlastnictví zůstavitele a třetí osoby či ve společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela. Nicméně i v souvislosti s věcnými právy nalezeme v občanském zákoníku pravidla upravující následky smrti zůstavitele ve vztahu k věcným právům. V ustanovení § 151p odst. 4 o.z. je stanoveno, že patří-li právo odpovídající věcnému břemeni určité osobě, věcné břemeno zanikne nejpozději její smrtí nebo zánikem. To ostatně vyplývá i z povahy osobních věcných břemen, jejichž existence je vázána na právní subjektivitu oprávněného z věcného břemene. Občanský zákoník dále v ustanovení § 604 vylučuje z dědění předkupní právo když stanoví, že předkupní právo nepřechází na dědice oprávněné osoby a nelze je převést na jinou osobu. U závazkových vztahů je situace složitější, neboť je nutné zohlednit, že některé závazkové vztahy jsou spjaty s konkrétními nositeli práv a povinností z tohoto závazkového vztahu do té míry, že s určitým subjektem sdílí jeho osud a zanikají se zánikem subjektu. Tuto obecnou zásadu nalezneme výslovně vyjádřenou i v některých ustanoveních občanského zákoníku. Ustanovení § 579 odst. 2 o.z. stanoví, že smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu.54 Smrtí zůstavitele dále zaniká právo věřitele na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniklé v souvislosti se škodu způsobenou na zdraví ( § 444 odst. 1 o.z.), a to opět se zřetelem na osobní povahu plnění, jež by bylo věřiteli poskytováno. Dokonce i v případě, že toto právo bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu, nebude na základě soudního rozhodnutí plněno v souladu s právem. Pokud by řízení dosud nebylo pravomocně skončeno a o nároku by dosud nebylo rozhodnuto, řízení by bylo nutné zastavit, neboť pokračovat v řízení s právními nástupci zůstavitele není s ohledem na povahu věci možné.55 Dále lze připomenout ustanovení § 630 o.z., podle kterého smrtí dárce zaniká jeho možnost domáhat se vrácení daru, jestliže se obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny chová tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.56 54

Jedná se například o právo na výživné, neboť výživné má uspokojovat potřeby konkrétní osoby - věřitele a v souvislosti se smrtí věřitele již není důvod plnit. Je ovšem nutné poznamenat, že nedoplatky výživného splatné do dne smrti zůstavitele náležejí do dědictví. 55 Podle ustanovení § 107 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. 56 Za předpokladu, že by dárce nárok uplatnil již za svého života, to však neplatí.

- 45 -

Nyní se budu věnovat takovým právům zůstavitele, která přecházející smrtí oprávněného na určené subjekty jinak něž děděním. Právní přepisy, které stanoví zvláštní přechod ze zákona, často pracují s pojmem domácnost. V ustanovení § 115 o.z. nalezneme legální definici tohoto pojmu. Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Ze zákona podle ustanovení § 328 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, na stanovené subjekty přechází určité peněžité nároky z pracovního poměru, a to mzdové nároky zaměstnance. Tyto postupně přecházejí na manžela, děti a rodiče zemřelého, pokud se zůstavitelem v době smrti žily ve společné domácnosti, a to do výše trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zůstavitele. Argumentem a contrario se dovozuje, že není - li těchto osob, respektive nesplňují-li tyto osoby podmínku žití ve společné domácnosti v době smrti zůstavitele, stávají se i mzdové nároky zaměstnance z pracovního poměru předmětem dědění. Stejně tak je tomu v případě, že mzdové nároky zaměstnance jsou vyšší než shora uvedená hranice, tj. vyšší než trojnásobek průměrného měsíčního výdělku.57 Zvláštnímu zákonnému přechodu jsou dále podrobeny peněžité nároky nemocenského pojištění. Tyto nároky můžeme rozdělit do dvou skupin, a to jednak na nároky zaměstnanců a jednak na nároky osob samostatně výdělečně činných. V prvém případě, to znamená je-li zemřelým zaměstnanec, dochází k aplikaci ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. Na základě tohoto speciálního ustanovení dochází k přechodu nedoplatků dávek nemocenského pojištění splatných do dne smrti zůstavitele postupně na manžela zůstavitele, jeho děti, otce, matku, druha (družku) nebo sourozence, opět pouze za předpokladu, že se zůstavitelem tyto osoby v době smrti žili ve společné domácnosti. Není-li těchto osob respektive není-li splněna uvedená podmínka společné domácnosti, předmětné nároky se dědí.58 U osob samostatně výdělečně činných se použije obdobně shora citované ustanovení

§ 45 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o

nemocenském pojištění zaměstnanců, neboť na jeho obdobné použití odkazuje § 145a odst. 4

57

Ustanovení § 328 zákoníku práce zní: Peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají. Do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdová a platová práva z pracovněprávního vztahu uvedeného v § 3 větě druhé postupně na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti, předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob. 58 Ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců zní: Zemře-li zaměstnanec nebo jiný oprávněný, nabývají nároku na částky peněžitých dávek, které se staly splatnými do dne smrti, postupně manžel (manželka), děti, otec, matka, druh (družka) nebo sourozenci, jestliže tyto osoby žily se zemřelým v době jeho smrti v domácnosti.

- 46 -

zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.59 Dědění dále za splnění určitých podmínek nepodléhají

peněžité nároky ze

sociálního zabezpečení (nedoplatky na důchodu). Zvláštní zákonný přechod těchto dávek je upraven v ustanovení § 63 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, podle kterého nárok na nedoplatky důchodu nabývají postupně zůstavitelův manžel, děti a rodiče, pokud s oprávněným žili v době jeho smrti v domácnosti. Podmínka žití v domácnosti nemusí být splněna u dětí, které mají nárok na sirotčí důchod po zemřelém. Není-li těchto osob či nesplňují-li požadovanou podmínku, stávají se nároky předmětem dědění.60 Peněžité dávky sociální péče přecházejí ze zákona dle ustanovení § 104 odst. 2 a 4 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení opět na manžela zůstavitele, jeho děti a jeho rodiče, pokud s oprávněným žili v době jeho smrti v domácnosti. Podmínka žití v domácnosti nemusí být splněna u dětí, které mají nárok na sirotčí důchod po zemřelém. Peněžité dávky státní sociální podpory, kterými jsou přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné a pohřebné pak přecházejí ze zákona podle ustanovení § 56 odst. 1 a 3 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Dávky splatné do dne smrti zůstavitele, které jsou poskytované v závislosti na výši příjmu, přecházejí rovným dílem na osoby, na které byl vzat zřetel při stanovení výše rozhodného příjmu podle ustanovení § 7 citovaného zákona, v ostatních případech přecházejí na společně posuzované osoby dle ustanovení § 7 citovaného zákona. Nároky na dávky podle tohoto zákona nejsou předmětem dědictví.61 Dalším právním předpisem, který ve svých ustanoveních upravuje přechod určitých práv zůstavitele na vymezené subjekty ze zákona, je zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů. Pozornost je nutno zaměřit na ustanovení § 51, které se týká práva na pojistné plnění v případě smrti zůstavitele – pojištěného. Nebyl-li v době pojistné události, tj. v době smrti zůstavitele, určen tzv. obmyšlený, a to jak jménem, tak případně i 59

Ustanovení § 145a odst. 4 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení zní: Pro nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných platí ustanovení předpisů o nemocenském pojištění zaměstnanců, pokud se dále nestanoví jinak. 60 Ustanovení § 63 zákona č. 155/1995 Sb. zní: Zemře-li oprávněný po uplatnění nároku na dávku důchodového pojištění, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného postupně manželka (manžel) děti a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti v domácnosti. Podmínka žití v domácnosti nemusí být splněna u dětí, které mají nárok na sirotčí důchod po zemřelém. Nároky přecházející na osoby uvedené v odstavcích 1 a 2 nejsou předmětem dědictví, předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob. 61 Dávkami státní sociální podpory, které jsou poskytovány v závislosti na výši příjmu, jsou přídavek na dítě, sociální příplatek a příspěvek na bydlení podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.

- 47 -

vztahem k zůstaviteli a nebo nenabude-li obmyšlený práva na pojistné plnění například proto, že se nedožije smrti pojištěného, přechází právo na pojistné plnění ve stanoveném pořadí na vymezené subjekty. Práva na pojistné plnění nabývají postupně manžel pojištěného, není-li ho, děti pojištěného, není-li jich, rodiče pojištěného, není-li jich, spolužijící osoby, tj. osoby, které žily s pojištěným po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na pojištěného, a není-li jich, dědici. Zákonodárce pak v poslední větě odstavce 3 citovaného ustanovení pamatuje i na situace, kdy se zjistí, že dědicem zůstavitele je někdo jiný nebo je dědiců více. Pak se obdobně použije ustanovení občanského zákoníku o ochraně oprávněného dědice. Dále platí, že vznikne-li právo na pojistné několika osobám a nejsou-li jejich podíly určeny, má každá z nich právo na stejný díl. Z uvedeného vyplývá, že právo na pojistné plnění se nikdy nestane předmětem dědění, neboť i v případě přechodu pojistného plnění na dědice se jedná o přechod zákonný, nikoliv o dědění. Pod označením „dědici pojištěného“ je totiž třeba rozumět osoby spadající do okruhu dědiců ze zákona či ze závěti (tzv. putativní dědici) bez ohledu na to, zda by i jinak splňovaly podmínky pro dědění podle předpisů dědického práva. Současná právní úprava vychází ze zásady, že právo na plnění je právem vyplývajícím z pojistné smlouvy, a nikoliv z dědictví, takže i tam, kde jsou jako oprávnění označeni „dědici pojištěného“, nejsou jimi osoby, které něčeho nabývají nebo dědictví neodmítly, ale ti, kteří jsou povolání k dědění ze zákona nebo ze závěti, i když třeba bylo dědické řízení zastaveno dle § 175h o.s.ř. Nelze tedy souhlasit s takovými názory, podle kterých by dědicové uzavírali o právu na pojistné plnění dědickou dohodu.62 S ohledem na existující judikaturu lze rovněž tvrdit, že v případě, kdy měli právo na pojistné plnění nabýt ze zákona dědici pojištěného a v dědickém řízení po zůstaviteli bylo potvrzeno nabytí majetku zůstavitele státu dle ustanovení § 462 o.z., povinnost pojišťovny plnit zaniká. Uvedené tvrzení se dovozuje z interpretace pojmu „dědic“. Stát, který nabude majetek zůstavitele formou odúmrti, totiž podle právní teorie i podle aplikační praxe není dědicem. Tak dovodil soud v rozhodnutí publikovaném pod R 18/1988, kdy uvádí, že nabytí majetku zůstavitele státem formou odúmrti dle § 462 o.z. je zvláštním subjektivním právem státu nabývat ze zákona to, co nezdědil dědic. Stát tedy není dědicem, dědictví mu jen 62

Kučera, R. Dědictví. Praha: Linde Praha, a.s., 2001, str. 49 - „Nejsou-li ani tyto osoby, nabývají tohoto práva dědici pojištěného. Ti mohou o tomto plnění rovněž uzavřít dohodu o vypořádání dědictví bez jakéhokoliv omezení.“

- 48 -

připadne a proto stát nenabývá právo na pojistné plnění. Jedním z dalších případů zákonného přechodu majetku zůstavitele je přechod odbytného podle zákona č. 42/1991 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem. Z ustanovení § 23 citovaného zákona se dovozuje, že pokud zůstavitel ve smlouvě o penzijním připojištění určí tzv. oprávněnou osobu, odbytné, tj. částka na účtu penzijního připojištění, na tuto osobu přejde ze zákona a nestává se předmětem dědění. Pouze v případě, že zůstavitel ve smlouvě o penzijním připojištění nestanovil fyzickou osobu, které po jeho smrti připadne nárok na odbytné či se tato osoba smrti zůstavitele nedožila, se odbytné dědí. Dále se budu zabývat restitučním nárokem podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě).63 Novela citovaného zákona odstranila pochybnosti aplikační praxe v případech, kdy zemřela oprávněná osoba až po uplatnění nároku dle § 4 odst. 4 z.č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu, avšak předtím, než tímto úřadem bylo vydáno pravomocné rozhodnutí. Zákon výslovně uvádí, že v takovém případě přechází nárok na dědice oprávněné osoby. Tento nárok tedy nebude soudem v řízení o dědictví projednán jako aktivum dědictví, ale po smrti zůstavitele – oprávněné osoby bude Pozemkový úřad v řízení jednat namísto zůstavitele s jeho dědici. V souvislosti se zkoumanou problematikou lze uvést, že koncepce posloupnosti nároků oprávněných osob v restitučním zákonodárství je záměrně rozdílná od posloupnosti 63

Ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě) zní: 1) Oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské federativní republiky, který má trvalý pobyt na jejím území, a jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1. 2) Zemře-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské federativní republiky a mají trvalý pobyt na jejím území, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu, to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva, byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem, zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1 e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel.li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel. 3) V případech uvedených v § 6 odst. 1 písm. j) jsou oprávněnými osobami osoby tam uvedené, ustanovení odstavce 2 písm. c) až e) platí obdobně. 4) V případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle § 9, přechází nárok na dědice.

- 49 -

dědické. Proto lze mít výhrady k ustanovení § 4 odst. 2 písmenu a) zákona o půdě, které stanoví, že zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské federativní republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví. Lze souhlasit s takovými názory odborné veřejnosti,64 které zákonodárci vytýkají chybnou formulaci předmětného ustanovení, neboť restriktivním výkladem a jeho následnou aplikací by byl zmařen ratio legis spočívající v preferenci závětního dědice a respektování vůle původního vlastníka. Při snaze o dodržení uvedeného úmyslu zákonodárce je na místě citované ustanovení vykládat v tom smyslu, že oprávněnou osobou je univerzální dědic, to znamená osoba, která byla v závěti ustanovena dědicem veškerého majetku zůstavitele, byla-li tato závěť předložena při dědickém řízení s tím, že již nemusí být nabytí dědictví tomuto závětnímu dědici potvrzeno a dále s tím, že závěť může být předložena kdykoliv v řízení o dědictví, tedy i při dodatečném projednání dědictví a dále s tím, že není rozhodné, zda dědické řízení bylo zastaveno či nikoliv. Byla-li závěť předložena, je tato zákonná podmínka splněna. Přechod nájmu bytu je dalším případem zákonného přechodu práv zůstavitele. Právo nájmu bytu není nikdy předmětem dědění. V případě, že nejsou splněny požadované podmínky k uplatnění zákonného přechodu, nájem bytu zaniká a byt se uvolňuje. Nutno podotknout, že k uplatnění ustanovení o přechodu nájmu bytu nedochází v případě, že se jedná o byt ve společném nájmu manželů. „Zde dochází k akresenci tohoto práva ve prospěch zbylého manžela.“65 Rovněž zemře-li jeden ze společných nájemců, přechází jeho právo na ostatní společné nájemce. Při zkoumání problematiky přechodu nájmu bytu je nutné rozlišovat, jedná-li se o byt nedružstevní či družstevní. V prvém případě, tj. u nájmu bytu nedružstevního, je nutno aplikovat ustanovení § 706 odst. 1 a 2 o.z. Jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.66 Nájemci 64

Jindřich, M. Úvaha nad jedním ustanovením restitučního zákona, AD NOTAM, 1999, č. 1, str. 1 Kučera, R. Dědictví. Praha: Linde Praha, a.s., 2001, str. 52 66 Novela občanského zákoníku provedené zákonem č. 115/2006 Sb. mezi uvedené subjekty řadí ještě registrovaného partnera. 65

- 50 -

(společnými nájemci) se stávají také vnuci nájemce a ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázání výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. 67 Jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu, tak jestliže spolu trvale žijí, vznikne společný nájem bytu manžely. Rovněž stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne dnem uzavření manželství oběma manželům společný nájem bytu. Zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem bytu pozůstalý manžel. Jak již bylo uvedeno výše, v tomto případě tedy k přechodu nájmu v podstatě nedochází. Smrt jednoho z manželů má za následek zákonný vznik nájmu pozůstalého manžela ke dni úmrtí a není nutné uzavírat novou nájemní smlouvu. Právo nájmu v tomto případě vždy přechází na pozůstalého manžela, i když s ním a zůstavitelem žily v bytě další osoby. Lze si tedy představit, že tímto přechodem může dojít k podstatnému zhoršení postavení těchto osob, kterými mohou být například potomci zemřelého nájemce, kteří mohou byt užívat nadále pouze se souhlasem přeživšího manžela. V druhém případě, tj. u nájmu bytu družstevního, lze zdůraznit specifikum právní úpravy spočívající ve skutečnosti, že nájem družstevního bytu je velice úzce spjat jednak se samotným členstvím v bytovém družstvu a jednak s vlastnictvím členského podílu v bytovém družstvu. Podstatnou složkou členského podílu je právě právo nájmu k bytu. Nutno zdůraznit, že zákonodárce v určitých případech nestanoví pouze přechod nájmu družstevního bytu, ale rovněž přechod samotného členského podílu v bytovém družstvu. Podle ustanovení § 706 odst. 3 o.z. jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejdeli o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl. Podle ustanovení § 707 odst. 2 o.z. jde-li o byt družstevní, zanikne smrtí jednoho z manželů společný nájem bytu manžely. Byloli právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl. K tomu přihlédne soud v řízení o dědictví. Jestliže zemřel manžel, který nabyl právo na družstevní byt před uzavřením manželství, přechází jeho 67

Jde-li o vnuky nájemce, může soud z důvodu zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že se stávají nájemci, i když soužití ve společné domácnosti s nájemcem netrvalo tři léta. Jde-li o osoby, které nájemce do bytu přijal až po sjednání nájemní smlouvy, vztahuje se na tyto osoby ustanovení věty první pouze tehdy, jestliže se na tom nájemce a pronajímatel písemně dohodli, to neplatí, jde-li o vnuky nájemce.

- 51 -

smrtí členství v družstvu a nájem družstevního bytu na toho dědice, jemuž připadl členský podíl. Jde-li o více předmětů nájmu, může členství zůstavitele přejít na více dědiců. Z uvedeného vyplývá, že zákonodárce u nájmu družstevního bytu nestanovuje zvláštní právní nástupnictví ve smyslu odlišného určení okruhu osob, na které práva zůstavitele přecházejí, ale stanovuje přechod práva nájmu na toho dědice, kterému připadl členský podíl. Dále z uvedeného vyplývá skutečnost, že byl-li zůstavitel ženatý, tak za podmínky nabytí práva na družstevní byt za trvání manželství přechází na pozůstalého manžela ex lege i samotný členský podíl v bytovém družstvu, nejen právo nájmu. K tomuto přechodu členského podílu (nikoliv k přechodu práva nájmu bytu) soud v řízení o dědictví pouze přihlédne ve fázi vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela. Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 7.2. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1285/2000 zabýval právními následky smrti jednoho z rozvedených manželů, jimž svědčí právo společného nájmu družstevního bytu (i společné členství v družstvu), neboť po rozvodu jejich manželství do smrti jednoho z nich nenastala právní skutečnost předvídaná ustanovením § 705 odst. 2 věty druhé o.z. působící zánik tohoto práva. V judikovaném sporu manželům vniklo společné užívání družstevního bytu a tím i jejich společné členství v družstvu, které rozvodem jejich manželství nezaniklo. Jelikož nebylo zrušeno dohodou ani rozhodnutím soudu, změnilo se ke dni 1.1.1992 na právo společného nájmu. Při posuzování právních následků smrti jednoho z rozvedených manželů za splnění shora uvedených podmínek, tj. bez existence dohody či soudního rozhodnutí, byl Nejvyšším soudem zaujat názor, že pojem „manžel“ v ustanovení § 707 odst. 2 je třeba vykládat tak, že se vztahuje nejen na fyzické osoby, mezi nimiž ke dni smrti jednoho z nich existovalo manželství, nýbrž tak, že se vztahuje i na ty fyzické osoby, jejichž manželství v té době již neexistovalo, jelikož zaniklo rozvodem. Právní následky smrti jednoho z rozvedených manželů ve shora blíže popsané situaci nejsou v zákoně výslovně upraveny. Nejvyšší soud rozhodl v souladu s dřívější judikaturou, že v takovýchto případech je třeba analogicky aplikovat § 707 odst. 2 o.z. věty prvé a druhé o.z. 3.2. Nemovitosti Obsahem následujících kapitol bude výčet nejčastějších položek soupisu aktiv

- 52 -

dědictví a způsobů jejich ocenění. Nemovitosti jako část majetku zůstavitele jsou nepochybně velmi častým předmětem soupisu aktiv dědictví. Okamžik nabytí právní moci usnesení o dědictví, které se týká nemovitostí, je právní skutečností, se kterou je spojen vznik, změna či zánik právních vztahů k nemovitostem. I když dědicové nabývají nemovitosti ke dni úmrtí zůstavitele, tak vznik, změna či zánik věcných práv k nemovitostem se do katastru nemovitostí zapisuje záznamem právě na základě pravomocného dědického usnesení.69 Podle současné právní úpravy tedy musí být ve výroku usnesení popsány nemovitosti zůstavitele dostatečně určitě, navíc tak, aby popis splňoval kritéria § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon). Při sestavování soupisu aktiv dědictví ohledně nemovitostí soud v zásadě vychází z údajů na listu vlastnictví vyhotoveném ke dni úmrtí zůstavitele, který mu zašle katastrální úřad či předloží účastníci řízení a z nabývacích titulů, tj. z listin, na základě kterých bylo nabyto vlastnické právo k projednávaným nemovitostem. Je-li to třeba, soudní komisař si od příslušného katastrálního úřadu vyžádá též identifikaci parcel nebo srovnávací sestavení parcel. Nabývací tituly na nemovitosti je třeba vždy důkladně zkoumat, zejména ohledně správnosti údajů o velikosti zůstavitelova podílu na nemovitostech jakož i ohledně údajů o jeho výlučném vlastnictví či o společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela. Případy odlišnosti údajů o vlastnictví uvedených v nabývacích titulech a údajů o vlastnictví evidovaných v katastru nemovitostí se objevují zejména v souvislosti s řízeními o dodatečném projednání dědictví. Nastávají například tam, kde vlastnictví k nemovitostem mělo být zapsáno v evidenci nemovitostí jako zákonné společenství majetkové či bezpodílové spoluvlastnictví manželů zůstavitele a pozůstalého manžela a bylo zapsáno pouze jako zůstavitelovo vlastnictví výlučné. Zjistí-li soud v řízení o dědictví, že stav zápisů v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, může být na základě jeho zjištění podán podnět k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po manželovi zůstavitele. U tvorby soupisu aktiv dědictví ohledně nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, soud rovněž vychází z nabývacích titulů. Předmětem dědění jsou nemovitosti neevidované v katastru nemovitostí, například chaty, které splňují znaky tzv. drobné stavby, velmi často. Soudní komisař si vyžádá stavební povolení a kolaudační 69

Podle ustavení § 94 vyhlášky č. 37/1992, o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy se pravomocné usnesení vydané v řízení o dědictví, které se týká věcných práv k nemovitostem, doručí příslušnému katastrálnímu úřadu k provedení zápisu. Tomuto úřadu se doručí rovněž usnesení soudu, kterým došlo k opravě nebo doplnění původního usnesení týkajícího se věcných práv k nemovitostem.

- 53 -

rozhodnutí na tyto nemovitosti s tím, že v těchto případech je vhodné trvat na předložení znaleckého posudku o obvyklé ceně předmětných nemovitostí. Oceňování nemovitostí bylo rozebráno v kapitole 1.4. Pojem obvyklá cena, kde bylo poukázáno na oceňování nemovitostí formou znaleckého posudku o ceně nemovitostí jakož i na alternativní způsoby ocenění s využitím odborných vyjádření realitních kanceláří, kódu BPEJ, souhlasného prohlášení dědiců či počítačové sítě Internet. Je zcela na úvaze soudu, jaký důkazní prostředek ke stanovení obvyklé ceny nemovitostí zůstavitele respektive zůstavitelova podílu na nemovitostech zvolí.70 V této souvislosti mohu dále připomenout soudní rozhodnutí publikované pod R 32/1971, který se týká určení obecné ceny nemovitostí zůstavitele, ale jehož závěry mohou být použity i pro určení ceny obvyklé. Obecnou cenou majetku zůstavitele je cena, za kterou bylo možno v době smrti zůstavitele tento majetek prodat s dodržením cenových předpisů platných v době smrti zůstavitele. I znalecký posudek o ceně nemovitostí, které jsou předmětem dědictví, hodnotí soud jednotlivě a ve vzájemné souvislosti s ostatními výsledky řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř. V žádném případě tedy soud nemůže důkazu znaleckým posudkem o ceně nemovitostí dle § 127 o.s.ř. ani znaleckému posudku o ceně nemovitostí ve formě tzv. expertizy automaticky přikládat vyšší váhu než ostatním důkazním prostředkům. Soud se také musí zabývat tím, zda měl soudní znalec pro podání posudku dostatečné podklady, neboť účastníci řízení znalci často nepředloží všechny výpisy z katastru nemovitostí, podle nichž má ocenění nemovitostí provést. Nutno konstatovat, že v dědickém spisu jsou ve většině případů obsaženy všechny potřebné výpisy z katastru nemovitostí, případně též srovnávací sestavení parcel či kopie katastrální mapy, jejichž opisy mohou být soudnímu znalci pro účely vypracování znaleckého posudku předloženy. Zajímavou problematikou související jednak s nemovitostmi a jednak s tvorbou soupisu aktiv a pasiv zůstavitele, potažmo s určením obvyklé ceny majetku zůstavitele, je postup soudu v řízení o dědictví v případě úmrtí jednoho z účastníků smlouvy o převodu nemovitostí, a to jednak v časovém intervalu od uzavření smlouvy do dne podání návrhu na vklad práv dle této smlouvy do katastru nemovitostí a jednak v době po dni podání návrhu na 70

Je-li z výpisu z katastru nemovitostí patrno, že je předmětná nemovitost zatížená zástavním právem, je nutné toto zatížení zohlednit v obvyklé ceně nemovitosti. Dále je více než vhodné učinit dotazy směřující ke zjištění, jaká pohledávka je zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví zůstavitele zajišťována a případně tuto pohledávku zařadit do pasiv dědictví.

- 54 -

vklad práv dle této smlouvy do katastru nemovitostí. Pro lepší orientaci v popisovaných případech se nejprve budu zabývat smlouvou o převodu nemovitostí obecně. Vlastnické právo jako právo absolutní působí erga omnes a proto je třeba zajistit dostatečnou vědomost třetích osob o tom, kdo je vlastníkem věci. Obecně lze smlouvu o převodu nemovitostí charakterizovat jako smlouvu, kterou se vlastník zavazuje převést na nabyvatele své vlastnické právo ke zcizované věci. Tato smlouva tedy zavazuje vlastníka, aby své vlastnické právo na nabyvatele převedl, což lze definovat jako obligační účinek smlouvy. Dále je však nutné se zabývat tím, zda má smlouva o převodu vlastnictví rovněž translační účinek, tj. zda se vlastnictví převádí samotnou smlouvou či zda je zapotřebí ještě další právní skutečnosti. V českém právním řádu se plně uplatňuje druhé shora naznačené řešení, to znamená, že se vychází z dogmatu o titulu a modu, které je známé již z dob římského práva71. Nutno podotknout, že neplatní pouze u věcí nemovitých, ale i u věcí movitých. U nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí je další právní skutečností, která způsobuje převod věcného práva, vklad práva ze smlouvy do katastru nemovitostí. Vklad do katastru nemovitostí lze charakterizovat jako konstitutivní zápis, který je výsledkem rozhodnutí správního orgánu. Při dvoufázovém nabývání vlastnického práva převodem je nutné naplnění obou složek, tj. titulu i modu. Nestačí pouhý titul bez současného splnění modu a naopak, nepostačuje ani pouhý modus bez platného titulu. 72 U převodu nemovitostí vždy z povahy věci dojde k určitému intervalu mezi uzavřením smlouvy (titul) a podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Z uvedeného nutného intervalu vyplývá řada rizik, která jsou však s převody nemovitostí bohužel spojena. Jedná se nejen o případy, kdy převodce zcizí po uzavření smlouvy nemovitost třetí osobě, ačkoliv je obligačně povinován převést právo na jiného nabyvatele, ale rovněž o případy, kdy v intervalu shora blíže popsaném dojde k úmrtí jednoho z účastníků smlouvy. Při zkoumání okamžiku nabytí věcného práva se aplikuje obecné pravidlo o počítání času, takže věcná práva nabytá vkladem do katastru nemovitostí se nabývají již počátkem toho dne, kdy byl návrh na vklad doručen příslušnému katastrálnímu úřadu, samozřejmě pouze tehdy, byl-li vklad pravomocným rozhodnutím katastrálního úřadu povolen. 71

Knapp, V. O převodu vlastnictví smlouvou, AD NOTAM, 1995, č. 3, str. 49 Občanský zákoník v ustanovení § 133 odst. 2 určuje, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zvláštním předpisem je pak zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Vlastnictví k nemovitostem, které se neevidují v katastru nemovitostí, se však nabývá již účinností smlouvy. 72

- 55 -

V souladu s právní teorií i konstantní judikaturou lze konstatovat, že úmrtím účastníka smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem před podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí práva a povinnosti ze smlouvy nezanikají, ale přecházejí na dědice. Nebyl-li za života zůstavitele podán návrh na vklad práv dle smlouvy o převodu nemovitosti, je nepochybné, že nemovitost byla ke dni úmrtí vlastnictvím zůstavitele. Soud tedy do aktiv dědictví zařadí převáděnou nemovitost a do pasiv dědictví zařadí povinnost odevzdat nemovitost, tj. převést vlastnické právo k nemovitosti na smluvního nabyvatele, a to v odpovídající hodnotě. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.3. 1995 sp. zn. 33 Ca 228/94 se tato hodnota povinnosti odevzdat nemovitost stanovuje obvyklou cenou nemovitosti a výše závazku tak bude rovna obvyklé ceně nemovitosti. Jde-li o kupní smlouvu, do aktiv dědictví soud dále zařadí rovněž pohledávku zůstavitele na zaplacení kupní ceny případně peněžní hotovost z úhrady kupní ceny, pokud nějaká zůstala.73 V tomto případě se však v aktivech dědictví objeví jednak obvyklá cena nemovitosti, která jakožto cena tržní bude rovna výši kupní ceny uvedené v kupní smlouvě a jednak pohledávka zůstavitele na zaplacení kupní ceny či peněžní hotovost rovněž ve výši shora uvedené kupní ceny. Obvyklá cena převáděné nemovitosti se tak vlastně v aktivech dědictví objeví dvakrát, což má vliv na určení obvyklé ceny majetku zůstavitele a následně na určení výše odměny notáře jako soudního komisaře jakož i na stanovení dědické daně. Proto lze zvážit i takový postup soudu, kdy do aktiv dědictví zařadí nemovitost i pohledávku na zaplacení kupní ceny či peněžní hotovost s tím, že jednu z těchto položek pro účely dědického řízení nebude oceňovat. Existuje poměrně rozsáhlá judikatura týkající se dané problematiky. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.3.1995 sp. zn. 33 Ca 228/94 soud v řízení o dědictví do aktiv dědictví zařadí zůstavitelova práva a do pasiv dědictví jeho povinnosti ze smlouvy s tím, že zemřel-li převodce, náleží do aktiv dědictví převáděné nemovitosti, neboť byl nepochybně ke dni úmrtí jejich vlastníkem. Rozhodnutí o povolení vkladu práv dle této smlouvy do katastru nemovitostí pak závisí i na tom, na koho dnem úmrtí účastníka přejdou jeho práva a povinnosti a převáděné nemovitosti, neboť závazky mohou zaniknout splynutím. Shodně uvádí i soudní rozhodnutí publikované pod R 16/1991, podle kterého jestliže smlouva o převodu nemovitostí platně vznikla, tak i když ještě není věcněprávně účinná, jsou účastníci 73

Bílek, P. - Drápal, L. - Jindřich, M. - Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 491

- 56 -

smlouvy respektive jejich právní nástupci takovouto smlouvou vázáni s tím, že tato práva jsou majetkové povahy a jako taková je lze hodnotově vyjádřit. Právu na zaplacení kupní ceny ze smlouvy o převodu nemovitosti odpovídá povinnost vydat převáděnou nemovitost ve stejné hodnotě. Obvyklá cena nemovitosti zůstavitele se z důvodu existence povinnosti ve stejné hodnotě nepromítne do čisté hodnoty dědictví. Zániku závazků ze smlouvy o převodu nemovitostí splynutím se týká soudní rozhodnutí publikované pod R 17/1983. Dojde-li po uzavření smlouvy o převodu nemovitosti k tomu, že nabyvatel z této smlouvy se v mezidobí do její registrace (nyní do povolení vkladu do katastru nemovitostí) stal dědicem veškerého majetku převodce z uvedené smlouvy, pak došlo ke splynutí práv a povinností převodce a nabyvatele, jehož následkem je zánik vázanosti smluvními projevy podle smlouvy o převodu nemovitosti. Registraci (návrh na vklad) takové smlouvy státní notářství (katastrální úřad) odmítne. Byl-li kupující jediným nabyvatelem nemovitosti v řízení o dědictví po zůstaviteli, který byl prodávajícím, nabyl tuto nemovitost již ke dni smrti zůstavitele – prodávajícího, a to podle základní zásady dědického práva vyjádřené v ustanovení § 460 o.z., tj. že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Ostatní závazky z této smlouvy pak zanikají splynutím dle § 584 o.z. V souvislosti s rozhodovanou věcí se naskýtá otázka, co dělat v případě, že na straně kupujících bylo více subjektů. Soud judikoval, že protože smlouva podléhající registraci (vkladu) představuje jeden celek a z povahy v ní obsaženého právního úkonu vyplývá, že jednu část nelze oddělit od ostatního obsahu, dopadá zánik vázanosti smlouvou i na další nabyvatele. Dalším soudním rozhodnutím souvisejícím se zkoumanou problematikou je rozhodnutí publikované pod R 19/1985, které se týká otázky platnosti smlouvy o převodu nemovitosti sepsané prostřednictvím plnomocníka až po dni úmrtí zůstavitele. Soud rozhodl, že pokud byla smlouva o převodu nemovitosti zůstavitele sepsána plnomocníkem (zmocněncem) zůstavitele až po smrti zůstavitele, nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy.74 V případě, že zmocnitel zůstavitele převzal od nabyvatele kupní cenu, nedošlo ani k platnému nabytí kupní ceny. Do aktiv dědictví tedy soud zařadí nemovitost, v aktivech se ale již neobjeví vyplacená kupní cena, neboť tuto nepřevzal řádný zmocněnec a kupní cena se nemohla platně stát majetkem zůstavitele. V pasivech dědictví se nemůže objevit pohledávka nabyvatele nemovitostí vůči zůstaviteli, protože zde není majetkový právní vztah nabyvatele 74

Nyní podle ustanovení § 33b odst. 2 o.z. plná moc zaniká smrtí zmocnitele, nevyplývá-li z jejího obsahu něco jiného, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Vycházíme tedy ze situace, kdy ani z obsahu plné moci ani z právního předpisu nevyplývá, že by smrtí zmocnitele nezanikla.

- 57 -

a zůstavitele, ale jen majetkový právní vztah nabyvatele a plnomocníka. Závěrem lze tedy shrnout, že v aktivech dědictví bude zařazena nemovitost zůstavitele, která ke dni úmrtí byla jeho vlastnictvím a v pasivech dědictví se z titulu úkonů spojených se smlouvou o převodu nemovitosti uzavřenou prostřednictvím plnomocníka zůstavitele po jeho smrti žádné povinnosti zůstavitele neobjeví. V případě, že dojde k úmrtí účastníka smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem až poté, co byl podán návrh na vklad práv dle této smlouvy do katastru nemovitostí, o kterém do dne smrti zůstavitele nebylo katastrálním úřadem rozhodnuto, lze v dědickém řízení po zůstaviteli pokračovat až poté, kdy katastrální úřad o vkladu pravomocně rozhodne. Soud v takovém případě řízení o dědictví přeruší až do doby pravomocného rozhodnutí o vkladu. Bude-li vklad do katastru nemovitostí povolen, nastanou jeho účinky bez ohledu na úmrtí zůstavitele. Nastane tedy přechod vlastnického práva k nemovitostem na nabyvatele ke dni podání návrhu na vklad a nemovitost proto nebude zařazena do aktiv dědictví a nebude v dědickém řízení projednána, neboť ke dni úmrtí nebyla ve vlastnictví zůstavitele. Do aktiv dědictví soud zařadí buď pohledávku zůstavitele za nabyvatelem z titulu nesplacení kupní ceny dle smlouvy o převodu nemovitostí nebo peněžní hotovost respektive peněžní prostředky na účtu či vkladní knížce, byla-li kupní cena již uhrazena. Samozřejmě za předpokladu, že byla část kupní ceny uhrazena a část nikoliv, bude v soupisu aktiv dědictví kombinace shora uvedeného. V neposlední řadě bych ráda upozornila na dvě soudní rozhodnutí souvisejících s nemovitostmi jako předmětem dědění. Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.7. 1998 sp. zn. 24 Co 287/98 porosty na pozemcích nemají obvykle povahu samostatných věcí a nemohou být předmětem dědictví po zůstaviteli, není-li tento současně vlastníkem pozemku, na němž se trvalé porosty nacházejí. V takovém případ bude cena těchto porostů zohledněna v obvyklé ceně pozemku, neboť budou oceněny jako součást věci hlavní. V případě, že zůstavitel není vlastníkem pozemku, na němž jsou trvalé porosty, lze do aktiv dědictví zařadit jeho pohledávku vůči vlastníkovi pozemku z titulu zhodnocení tohoto pozemku. Velmi často dochází ke sporům mezi dědici týkajících se investic do zůstavitelovy nemovitosti. Investicemi učiněnými do nemovitostí zůstavitele se zabýval soud v rozhodnutí publikovaném pod R 50/1982, podle kterého by měl soud vždy zkoumat, z jakého titulu byly investice do nemovitosti učiněny, zda došlo k uzavření smlouvy o půjčce, darovací smlouvy

- 58 -

či inominátní smlouvy nebo zda se jedná o bezdůvodné obohacení. V případě, že se jedná o bezdůvodné obohacení, nemusí být vždy dostačující určení výše pohledávky pouze z výše vynaložených nákladů, které lze zjistit ze znaleckého posudku, faktur atd. V případě bezdůvodného obohacení je totiž třeba zkoumat nikoliv výši skutečně vynaložených nákladů, ale výši toho, co bylo vlastníkem nemovitosti neoprávněně získáno, tedy toho, o co byla nemovitost provedenými investicemi zhodnocena. Dále lze připomenout, že v některých dědických usneseních je možné se setkat s tzv. intabulačními doložkami. Intabulační doložky lze charakterizovat jako doložky o věcných právech k nemovitostem umístěné v usnesení o dědictví za poučením o opravných prostředcích, kde jsou uvedeny údaje k vyznačení změny podle tohoto usnesení v pozemkové knize (katastru nemovitostí). Intabulační doložka se používala v odevzdacích listinách vydávaných podle právní úpravy účinné do roku 1950 a byla podkladem pro provedení zápisu v pozemkové knize. Důvodem byla skutečnost, že odevzdací listina neobsahovala výčet majetku, který byl dědicům soudem odevzdán, a tak tedy byla pokynem pro knihovní soud, jaké zápisy má ohledně děděných nemovitostí provést. Podle současné právní úpravy k používání intabulačních doložek již není důvod a tak se s intabulačními doložkami setkáváme pouze u dodatečných řízení o dědictví. Závěrem lze zmínit skutečnost, že v určitých případech tvorby soupisu aktiv a pasiv dědictví ohledně nemovitostí dochází k výjimce za základní zásady dědického práva, podle níž je předmětem dědění to, co zůstavitel vlastnil ke dni úmrtí. Je tomu tak tehdy, když se pozemek zůstavitele stal po jeho smrti předmětem pozemkových úprav. V dědickém řízení nebude projednán původní pozemek ve vlastnictví zůstavitele, ale pozemek evidovaný v katastru nemovitostí v souladu se schváleným návrhem pozemkových úprav dle ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. 3.3. Členský podíl v bytovém družstvu Soud v řízení o dědictví určuje obvyklou cenu majetku zůstavitele a je-li předmětem dědění členský podíl zůstavitele v bytovém družstvu, je samozřejmě zapotřebí určit obvyklou cenu tohoto členského podílu. Nutno podotknout, že na postup soudu v řízení o dědictví při určování obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu má zásadní vliv judikatura Nejvyššího soudu, a to zejména judikatura vytvořená v souvislosti s vypořádáním společného

- 59 -

jmění manželů či bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jejíž závěry jsou použitelné i v řízení o dědictví. Nejprve je třeba ujasnit terminologii používanou zákonodárcem, která je v právních předpisech bohužel používána značně nejednotně. V ustanovení § 707 odst. 2 občanského zákoníku zákonodárce používá pojem „členský podíl“, zatímco v ustanovení § 229, § 230 a § 232 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dle jen ObZ) používá zákonodárce pojem „členská práva a povinnosti“. O členském podílu v družstvu hovoří obchodní zákoník pouze v ustanovení § 226 odst. 1 v souvislosti s určením obligatorních náležitostí stanov družstva. Soudy v dědickém řízení poněkud účelově používají pojem „členský podíl včetně práv a povinností“ v bytovém družstvu. Pojem „členský podíl“ byl definován Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 14.11.2002 sp. zn. 31 Cdo 2428/2000. Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného rozsudku konstatoval, že ze struktury obchodního zákoníku jakož i z ustanovení

§ 260 ObZ se

dovozuje přiměřené použití ustanovení hlavy I dílu I obchodního zákoníku, tj. obecných ustanovení o obchodních společnostech, které musí být použity i při interpretaci pojmu členský podíl. Podíl je v obecné rovině vymezen v ustanovení § 61 odst. 1 in fine jako míra účasti člena na čistém obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Stejně jako podíl ve společnosti s ručením omezeným samozřejmě obsahuje kvalitativní a kvantitativní složku, přičemž kvalitativní složka je představována právy a povinnostmi tvořícími obsah právního vztahu člena družstva a družstva, stránku kvantitativní pak můžeme definovat hodnotou podílu. Nejvyšší soud zdůraznil, že členský podíl nelze ocenit dle z.č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, neboť tento způsob ocenění může být použit pouze tehdy, stanovíli to zvláštní právní předpisy. Není ani možné stanovit hodnotu členského podílu z podílu vypořádacího. Je-li třeba stanovit obvyklou cenu členského podílu, je třeba vycházet z ceny, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a rozhodném místě dosáhnout.75 Kdyby takto soud nepostupoval, došlo by k porušení zásady rovnosti podílů stanovené v § 149 o.z., neboť by byl značně zvýhodněn ten z manželů, který se na základě zákona stal výlučným členem bytového družstva. Tento závěr je bezpochyby aplikovatelný jak v případě řízení o vypořádání společného jmění manželů respektive bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tak v případě řízení o dědictví. 75

Zásadu, že při stanovení obvyklé ceny členského podílu v družstvu je nutné vycházet z ceny, kterou by bylo možné za převod takového členského podílu v rozhodné době a rozhodném místě dosáhnout, stanovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22.9. 2004 sp. zn. 30 Cdo 791/2004.

- 60 -

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 21 Cdo 327/99 pak nalezneme vymezení pojmů „družstevní byt“ a „bytové družstvo“. Nejvyšší soud v rozhodnutí argumentuje takto. Občanský zákoník, obchodní zákoník ani jiný právní přepis nedefinují pojmy družstevní byt a bytové družstvo a ani v jiném právním předpisu nenalezneme legální definice těchto dvou pojmů.76 Družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům. Bytovým družstvem je každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti, nebytové prostory apod. Bytovým družstvem je nejen družstvo, které má zajišťování bytových potřeb uvedeno ve svém předmětu podnikání (činnosti), ale i takové družstvo, jež bytové potřeby svých členů skutečně zajišťuje. Z uvedeného vyplývá, že není rozhodující, co je uvedeno v předmětu podnikání či v předmětu činnosti družstva, ale to, zda bytové družstvo skutečně bytové potřeby svých členů zajišťuje, například tím, že svým členům dává do nájmu byty v domech, které jsou vlastnictvím družstva či že zajišťuje plnění služeb, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytů. Z hlediska teoreticko-praktického lze podstatě nalézt čtyři základní přístupy k členskému podílu v bytovém družstvu. Podle prvního přístupu se do aktiv dědictví zahrnuje zůstatková hodnota členského podílu. Pojem zůstatkové hodnoty členského podílu byl odstraněn z právního řádu České republiky v souvislosti s účinností obchodního zákoníku, tj. dnem 1.1.1992, ale v řízení o dědictví se tímto způsobem členský podíl oceňoval i po tomto datu. Zůstatkovou hodnotu členského podílu lze charakterizovat jako základní členský vklad a peněžité, popřípadě jiné plnění člena družstva připadající na byt, který byl členu družstva přidělen do užívání, snížené podle doby užívání stavby, v níž se byt nachází a s přihlédnutím k plánované době její životnosti. Zůstatková hodnota členského podílu byla v podstatě účetní položka, která vůbec nezohledňovala jeho skutečnou hodnotu. Nejvyšší soud proto ve svém rozsudku ze dne 12.6.2001 sp. zn. 22 Cdo 1523/2000 judikoval, že zůstatková hodnota členského podílu nemůže být předmětem dědictví, neboť ji nelze ztotožnit s členskými právy a povinnostmi spojenými s užíváním družstevního bytu. Podle druhého přístupu se do dědictví zařazuje vypořádací podíl v družstvu. Část odborné veřejnosti zastávala dnes již překonaný názor, že smrtí člena družstva přechází 76

Toto usnesení bylo vydáno před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb., která přímo v textu zákona pojem bytového družstva vymezila. Podle § 221 odst. 2 Obz je družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, družstvem bytovým.

- 61 -

pouze některá práva a povinnosti přecházejí na právního nástupce zůstavitele, ale členství v družstvu nepřechází a proto zůstaviteli vznikne pouze právo na vypořádací podíl, které jako právo majetkové povahy bude předmětem dědění. Nárok na vypořádací podíl byl dále podmíněn skutečností, že se dědic podílu nestane členem družstva. Tento způsob ocenění členského podílu byl používán i s ohledem na snadnou zjistitelnost výše vypořádacího podílu, neboť obchodní zákoník obsahuje přesná pravidla jeho výpočtu.77 Nejvyšší soud se ve shora citovaném judikátu rovněž postavil proti tomuto přístupu a argumentoval následovně. Ustanovení § 233 odst 1 ObZ hovoří o dosavadním členovi, kterým nemůže být zůstavitel, neboť tento již ztratil způsobilost k právům a povinnostem stejně jako způsobilost k právním úkonům. Ustanovení § 232 odst. 3 ObZ určuje, že dědic, který se nestal členem, má nárok na vypořádací podíl člena, jehož členství zaniklo. Citovaná norma se vtahuje na nárok dědice členských práv a povinností na vypořádací podíl a nikoliv na nárok zůstavitelův. Lze tudíž dovodit, že se předmětem dědictví bude členský podíl, nikoliv podíl vypořádací. Třetí a čtvrtý přístup se v podstatě liší pouze terminologicky. Podle třetího přístupu se předmětem dědictví stávají členská práva a povinnosti. Tento přístup vycházející z terminologie obchodního zákoníku je často používán Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutích. Členská práva a povinnosti jsou

pojímána jako soubor práv a povinností, který má

majetkovou hodnotu a který může být samostatným předmětem právních vztahů s tím, že i členská práva a povinnosti lze ocenit cenou obvyklou neboli cenou tržní, tj. cenou, kterou by bylo možné za převod členských práv a povinnost v rozhodné době a místě dosáhnout. Podle čtvrtého přístupu by měl být předmětem dědictví členský podíl. Na rozdíl od předchozího přístupu je tento přístup založen na terminologii občanského zákoníku. V obchodním zákoníku tento pojem zákonodárce nepoužívá s výjimkou obecných ustanoveních o obchodních společnostech, kde hovoří o podílu (§ 61 ObZ). Tato obecná úprava platí dle ustanovení § 260 ObZ, ve kterém je obsažen odkaz na přiměřené použití obecných ustanovení o obchodních společnostech na družstva, a tedy i pro družstva bytová. Pojem podíl lze vyložit s přihlédnutím k citovanému ustanovení jako podíl člena družstva na 77

Pravidla pro výpočet vypořádacího podílu v družstvu jsou stanovena v ustanovení § 233 obchodního zákoníku. Při zániku členství za trvání družstva má dosavadní člen nárok na vypořádací podíl. Vypořádací podíl se určí poměrem splaceného členského vkladu dosavadního člena násobeného počtem ukončených roků jeho členství k souhrnu splacených členských vkladů všech členů násobených ukončenými roky jejich členství. Pro určení vypořádacího podílu je rozhodný stav vlastního kapitálu družstva podle účetní závěrky za rok, v němž členství zaniklo. Při určování výše vypořádacího podílu se nepřihlíží ke kapitálu, jenž je v nedělitelném fondu, a jestliže to vyplývá ze stanov, i v jiných zajišťovacích fondech. Rovněž se nepřihlíží v vkladům členů s kratším než ročním členstvím přede dnem, k němuž se řádná účetní závěrka sestavuje.

- 62 -

družstvu, tj. členský podíl. Je nutné zdůraznit, že předmětem dědění nebude nikdy zůstavitelovo členství v družstvu, neboť toto smrtí fyzické osoby zaniká. Předmětem dědění jsou pouze zůstavitelova členská práva a povinnosti respektive zůstavitelův členský podíl. Na rozdíl od družstev nebytových není u družstev bytových vyžadován souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem. Členský podíl v bytovém družstvu může být oceněn znaleckým posudkem o obvyklé ceně členského podílu, odborným vyjádřením realitní kanceláře či souhlasným prohlášením dědiců. Pro postup soud v řízení o dědictví je významné, byl-li zůstavitel výlučným členem družstva či byli-li zůstavitel s pozůstalý manželem společnými členy družstva. První z uvedených případů nevyvolává problémy. U druhého z uvedených případů dochází k zákonnému přechodu tak, jak bylo popsáno v kapitole 3.1. Majetek zůstavitele, který není předmětem dědění. V této souvislosti lze za zásadní lze považovat otázku, zda členský podíl v bytovém družstvu je či není součástí společného jmění manželů. Ve světle judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k obchodnímu podílu ve společnosti s ručením omezeným se zdá, že členský podíl v bytovém družstvu je součástí společného jmění manželů. Na zkoumanou otázku existují nicméně dva názory. Podle prvého z názorů členský podíl v družstvu jakož i obchodní podíly v obchodních společnostech do společného jmění manželů patří, neboť rozsah společného jmění manželů je vymezen ustanovením § 143 odst. 1 o.z. s tím, že ustanovení § 143 odst. 2 o.z. pouze upravuje výkon práv a povinností členů družstva či společníků obchodních společností. Na členský podíl v bytovém družstvu je třeba pohlížet jako na kterýkoliv jiný majetek. 78 Shodně uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6. 2004 sp. zn. Cdo 700/2004 týkající se obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, který stanoví, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným je součástí společného jmění manželů a zákonodárce ustanovením § 143 odst. 2 o.z. pouze odděluje postavení manžela - společníka a manžela, který společníkem není. Majetková hodnota podílu však zůstává manželům společná. Podle druhého z názorů členský podíl do společného jmění manželů nepatří. Není totiž možné, aby manželovi, který není členem družstva, členský podíl patřil, ale nebylo mu umožněno vykonávat práva a povinnosti s ním spojená, která jsou jeho obsahem. Postup soudu v řízení o dědictví při vypořádání společného jmění manželů pak 78

Krejčovský, O. Členský podíl v družstvu a společné jmění manželů, AD NOTAM, 2005, č. 4, str. 137

- 63 -

normuje kogentní ustanovení § 707 odst. 2 o.z., podle kterého bylo-li právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl, k tomu přihlédne soud v řízení o dědictví. Soud tedy musí postupovat v souladu se zákonem nemůže v řízení o dědictví tehdy, kdy zůstavitel byl ženatý, rozhodovat o tom, komu z dědiců připadne členský podíl v družstvu. Může pouze přihlédnout v rámci rozhodování dle § 175l o.s.ř., tj. při vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela k tomu, že se pozůstalý manžel stal jediným členem družstva. Přihlédnutí se děje tak, že hodnota práv a povinností přešlých přímo na pozůstalého manžela se započte na jeho podíl ze společného jmění manželů. Soud v usnesení dle § 175l odst. 1 o.s.ř. rozhodne tak, že ze společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela připadá majetek vyšší hodnoty do dědictví nebo přímo konstruuje pohledávku zůstavitele za pozůstalým manželem z titulu přechodu členského podílu v bytovém družstvu, která připadne do dědictví. Výše shora popsané pohledávky se pak určuje polovinou obvyklé ceny členského podílu v družstvu, kterou soud zjistí pomocí znaleckého posudku o ceně členského podílu, odborného vyjádření realitní kanceláře či souhlasného prohlášení dědiců. Pouze v případě, že právo na družstevní byt bylo nabyto před uzavřením manželství, je členský podíl v bytovém družstvu předmětem dědění a právo nájmu a členství v družstvu

- 64 -

přechází na toho dědice, jemuž připadl členský podíl.79 3.4. Podnik V praxi se objevuje poměrně početná skupina případů, kdy zůstavitel podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná a je tedy třeba v řízení o dědictví projednat jeho podnik. 80 Protože s oceněním podniku pro účely dědického řízení velice úzce souvisí jeho povaha, bude o podniku nejprve pojednáno v obecné rovině. Legální definice pojmu podnikání je obsažena v ustanovení § 2 odst. 1 ObZ. Podle této definice je podnikání soustavná činnost prováděná 79

V souvislosti s výkladem pojmu dědic vyvstává otázka, jak bude řešena situace, kdy dojde k nabytí členského podílu v bytovém družstvu státem – Českou republikou formou odúmrti dle § 462 o.z. Základním problémem, je skutečnost, že Česká republika nemůže nabývat majetek, jehož nabytí je jí zákonem zakázáno a ustanovení § 30 odst. 1 z.č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích zakazuje České republice do družstva vstoupit, nabýt členský podíl převodem ani zúčastnit se založení družstva. O přechodu členského podílu cestou odúmrti zákon přímo nehovoří. Existují dva odlišné názorové proudy. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 3.1.2001 sp. zn. II. ÚS 118/2000 dovodil, že mezi odúmrtí a dědictvím je rozdíl a nebyla-li Česká republika dědicem (na základě závěti), nemohla se stát členem tehdejšího stavebního bytového družstva (nyní družstva). Tato myšlenková konstrukce se opírá o rozdíl mezi odúmrtí a dědictvím, s čímž lze souhlasit, neboť nabývá-li Česká republika majetek cestou odúmrti, není dědicem a všechna práva a povinnosti dědice nepřebírá. Stát se nemůže stát členem bytového družstva a má pouze nárok na vypořádací podíl. Zdálo by se, že z doslovného výkladu ustanovení § 232 odst. 3 Obz („Dědic, který se nestal členem, má nárok na vypořádací podíl člena, jehož členství zaniklo.“) stát nemá nárok ani na vypořádací podíl, neboť není dědicem. Pomocí interpretace a přiměřeného použití ustanovení svým obsahem a účelem nejbližšímu, kterým je § 233 odst. 1 Obz („Při zániku členství za trvání družstva má dosavadní člen nárok na vypořádací podíl.“) však dospějeme k závěru, že Čeká republika nárok na vypořádací podíl má. Pro stát se nabytí pouhého vypořádacího podílu může jevit jako nevýhodné, zvláště pak s ohledem na to, že obvyklá cena členského podílu bude vždy značně odlišná od výše vypořádacího podílu, avšak toto je otázka ekonomická, nikoliv právní. Stát nikdy členský podíl v družstvu nenabude a tento členský podíl ex lege zaniká, nikdy jej tedy nemůže převést na třetí osobu. Podle jiného právního názoru se argumenty proti možnosti státu stát se členem družstva opírají o doslovný výklad pojmu dědic. Bohužel však sama legislativa uvedené pojmové rozlišení příliš důsledně nerozlišuje, a tak je otázkou, zda vycházet pouze ze shora citovaného doslovného gramatického výkladu, nebo přihlížet i k účelu a smyslu zákona, nikoli jen k použité terminologii. Otázkou pak zůstává, zda z odlišnosti přechodu vlastnického práva na dědice či na stát lze dovodit různé právní následky. Jednoznačná odpověď se nedá nalézt ani v judikatuře, která není příliš jednotná. Ústavní soud rozhodl tak, jak shora uvedeno, nicméně opačné stanovisko zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 486/2000, který se týkal přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Zákoník práce rovněž hovoří o přechodu práv a povinností na dědice zůstavitele a soud dospěl k závěru, že za dědice zaměstnavatele je třeba považovat i stát, kterému připadlo dědictví jako odúmrť. Soud dokonce judikoval, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojde i v případě postupu dle § 175p o.s.ř. a při likvidaci dědictví, k přechodu nedojde pouze tehdy, je-li dědické řízení zastaveno dle § 175h o.s.ř. Rozpor v přístupu obou soudů k výkladu téhož termínu, jakož i právní praxe, jsou rozpolcené. Faktem zůstává, že žádný právní předpis nespojuje s přechodem děděním a s přechodem dle § 462 o.z. odlišné právní následky. Jestliže tedy stát nabývá dědictví po zůstaviteli a žádný právní předpis výslovně neupravuje postavení státu při nabytí majetku cestou odúmrti odlišně od právního postavení dědice ze zákona či ze závěti, je na místě pohlížet na stát při nedostatku jiné úpravy ve smyslu § 853 o.z. analogicky jako na dědice a přiznat mu stejná práva. Argumentace pouhým jazykovým doslovným výkladem pojmu dědic dle této skupiny názorů nemůže obstát. Doslovným výkladem ustanovení § 232 odst. 3 Obz týkající se nároku na vypořádací podíl by se dospělo k absurdnímu závěru, že stát, který nabyl členský podíl v družstvu cestou odúmrti, vlastně nemá nárok vůbec na nic. 80 Nejedná se tedy o situace, kdy zůstavitel vlastní obchodní podíl v obchodní společnosti. O této problematice bude pojednáno v následující části této práce.

- 65 -

samostatně podnikatelem vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.81 Podnik je pak definován v ustanovení § 5 odst. 1 ObZ jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Z uvedené definice podniku je tedy nutné dovodit, že součástí podniku nejsou závazky podnikatele. Závazky podnikatele související s podnikem se projeví v pasivech dědictví, nikoliv v pasivech podniku. Zákonodárce dále výslovně stanoví, že podnik je věc hromadná a na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Věc hromadná neboli universitas rerum je soubor věcí, popřípadě jiných hmotných i nehmotných statků scelených v jednotu svým společným účelovým určením.82 Podnik je typickou hromadnou věcí, je to majetkový celek (souhrn majetkových hodnot) navzájem spojených tím, že slouží podnikateli k podnikatelskému účelu a určení, co tento majetkový celek zahrnuje, nelze ponechat na vůli vlastníka podniku. Podnik tedy podle platné právní úpravy není subjektem právních vztahů, ale jejich objektem a jako takový nemůže mít právní subjektivitu. Součástí podniku je jednak hmotná složka, a to věci movité i nemovité věci, osobní složka, jako například kvalifikace, zkušenosti a pracovní výkonnost zaměstnanců a nehmotná složka, jejímž obsahem mohou být práva a jiné majetkové hodnoty jako je know-how, goodwill, ochranné známky či patenty atd. Protože součástí podniku mohou být i takové věci a jiné majetkové hodnoty, jejichž právní režim je upraven zvláštními právními předpisy, zákonodárce v ustanovení § 5 odst. 2 ObZ výslovně stanoví, že působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitostem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům atd. není dotčena, pokud jsou součástí podniku. Lze zdůraznit, že zvláštní charakter podniku určují spíše jeho složky nehmotné. Pro řízení o dědictví je důležitá skutečnost, že součástí podniku nejsou závazky, a to ani když vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností zůstavitele. Proto i v právní úpravě týkající se smlouvy o prodeji podniku a smlouvy o nájmu podniku je vždy výslovně 81

Ustanovení § 2 odst. 2 Obz pak obsahuje legální definici pojmu podnikatel, kterým může být a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Jazykovým výkladem pak dospějeme k tomu, že zákonodárce za podnikatele označuje pouze osobu, která skutečně provozuje činnost, která je podnikáním, nikoliv osobu, která je oprávněna podnikat. 82 Eliáš, K. - Bartošíková, M. - Pokorná, J. a kolektiv. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, str. 124

- 66 -

stanoveno, co se se závazky souvisejícími s podnikem stane. Podle ustanovení § 476 a § 477 ObZ spolu s převodem vlastnického práva k podniku přechází na nabyvatele i povinnost převzít závazky související s podnikem s tím, že se k přechodu závazku nevyžaduje souhlas věřitele. Podle ustanovení § 488e ObZ práva a závazky, které náležejí k pronajatému podniku, přecházejí účinností smlouvy o nájmu podniku na nájemce. Přechod závazků v případě smrti podnikatele je pak upraven v ustanovení § 470 o.z., podle kterého dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly smrtí zůstavitele. Závazky zůstavitele související s podnikáním budou tedy zařazeny do soupisu pasiv dědictví a soud určí podle ustanovení § 175o odst. 1 o.s.ř. výši dluhů zůstavitele ke dni úmrtí. Z povahy věci se může stát, že za dluhy z podnikatelské činnosti zůstavitele budou odpovědni do určité výše i dědicové, kteří podnik nenabyli. Je nicméně možné, aby si dědicové upravili odpovědnost za dluhy zůstavitele jinak než dle ustanovení § 470 o.z., například tak, že ten, kdo zdědí podnik, bude odpovědný i za všechny dluhy zůstavitele s podnikem související. Zvolí-li dědicové toto řešení, je nutný souhlas všech věřitelů zůstavitele s dědickou dohodou. V takovém případě jsou věřitelé zůstavitele účastníky řízení o dědictví, a to podle ustanovení § 175b o.s.ř., neboť se jedná o situaci, kdy se vypořádává jejich pohledávka. Z uvedeného vyplývá, že závazky se nemohou zohlednit v obvyklé ceně podniku, neboť by tak byly projednány vlastně dvakrát - jednou by se promítly v obvyklé ceně podniku, tj. v aktivech dědictví a jednou by se promítly v pasivech dědictví. Jako nespravedlivá se však dědicům může jevit skutečnost, že ačkoliv nabudou podnik zůstavitele značně zatížený dluhy, odměna notáře bude vypočtena ze základu, kterým je obvyklá cena majetku zůstavitele. Podnik zůstavitele je v usnesení o dědictví nutné řádně popsat s tím, že je nutné uvést alespoň obchodní firmu, sídlo a identifikační číslo podniku. Může být uveden rovněž předmět podnikání a následovat bude demonstrativní seznam součástí, z kterých se podnik skládá. Důkladně je třeba popsat zejména ty složky podniku, které jsou předmětem evidence ve veřejnoprávních seznamech, tj. nemovitosti, motorová vozidla, cenné papíry atd. Obvyklou cenu podniku soud většinou určí na základě znaleckého posudku o ceně podniku, s ohledem na značnou nákladnost vypracování takovéhoto znaleckého posudku lze však v řízeních, kdy mezi dědici nejsou spory, vycházet při ocenění podniku rovněž z účetní závěrky ve spojení se souhlasným prohlášením dědiců.

- 67 -

Předmětem dědění nebude podnik v případě, že zůstavitel sice měl ke dni úmrtí vydáno některé z oprávnění k podnikatelské činnosti, ve skutečnosti již ke dni úmrtí aktivně činnost nevykonával a nesplňoval tak podmínky definice podnikání podle ustanovení § 2 ObZ. V tomto případě budou předmětem dědění pouze jednotlivé majetkové hodnoty, které byly součástí zaniklého podniku a které budou v aktivech dědictví uvedeny a oceněny samostatně a nikoliv ve svém souhrnu jako věc hromadná. 3.5. Obchodní podíly v obchodních společnostech V souvislosti s vytvořením příznivého podnikatelského prostředí značně vrostl počet případů, kdy zůstavitel vlastnil obchodní podíl či kdy obchodní podíl vlastnil manžel zůstavitele. Při rozhodování o obchodním podílu je vždy třeba zkoumat zakladatelský dokument obchodní společnosti v tom smyslu, zda připouští dědění obchodního podílu či nikoliv a dále je třeba se zabývat otázkou, zda je obchodní podíl respektive jeho hodnota součástí společného jmění manželů či nikoliv. Nejprve bude popsána problematika týkající se obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným. Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným je vymezen ustanovením § 114 ObZ. Obchodní podíl představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti.83 Pro postup soudu v řízení o dědictví je rozhodující, zda společenská smlouva vylučuje dědění obchodního podílu či nikoliv. Podle ustanovení § 116 odst. 2 ObZ se totiž obchodní podíl zásadně dědí, avšak společenská smlouva může dědění obchodního podílu vyloučit, nejde-li o společnost o jediném společníku. Přípustnost dědění obchodního podílu je nutné zkoumat již před vypořádáním společného jmění manželů, neboť hodnota obchodního podílu respektive hodnota podílu vypořádacího má přímý dopad na výši obvyklé ceny majetku ve společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela. 83

Obchodní podíl lze chápat jako jeden z předmětů občanskoprávních vztahů, které jsou vymezeny v § 118 o.z. Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty a nebytové prostory. Obchodní podíl tedy chápeme jako tzv. jinou majetkovou hodnotu, neboť podíl je ve své podstatě nehmotný a je s ním spjata řada práv a povinností. Na základě tohoto teoretického pojetí obchodního podílu tedy lze činit řadu právních úkonů, jako například převody podílu, stejně tak jako zajišťovat pohledávky pomocí zástavního práva k obchodnímu podílu a stanovit přechod podílu na právní nástupce. S souvislosti s definicí obchodního podílu se často hovoří o jeho kvalitativní a kvantitativní stránce, které obě jsou součástí podílu a tvoří jednotu. Kvalitativní stránku můžeme podrobněji definovat jako soubor práv a povinností tvořících obsah právního vztahu společníka a společnosti, stránku kvantitativní pak můžeme definovat velikostí a hodnotou podílu s tím, že v hodnotě podílu se odráží ekonomická pozice společnosti, její hospodářská perspektiva i momentální situace, v níž se nachází.

- 68 -

Zakladatelský dokument společnosti je třeba zkoumat i z jiného hlediska. Je-li totiž uzavírána dědická dohoda, podle níž obchodní podíl nabude více dědiců, je nutné zkoumat, zda společenská smlouva nevylučuje rozdělení obchodního podílu jakož i to, zda bude zachována minimální výše vkladu dle ustanovení § 109 odst. 1 ObZ, tj. 20.000,-- Kč. 84 V případě, že nebude uzavřena dědická dohoda a dojde k nabytí dědictví podle dědických podílů, právní vztahy mezi dědici se řídí ustanovením § 114 odst. 3 ObZ, podle kterého jeden obchodní podíl může náležet více osobám a na vztahy mezi osobami, jimž náleží obchodní podíl, se použijí přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví. 85 Byl-li zůstavitel ke dni smrti ženatý a vlastnil-li on či pozůstalý manžel obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, je nutné se si odpovědět na otázku, zda tento obchodní podíl patří společného jmění manželů či nikoliv. V početné a rozporuplné odborné literatuře se na toto téma až donedávna vedly spory. Důvodem odlišných názorů byla rozdílná interpretace ustanovení § 143 odst. 2 o.z., podle kterého stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva, účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou družstev bytových. Část odborné veřejnosti z této normy dovozovala, že obchodní podíl nemůže být předmětem společného jmění manželů. Lze konstatovat, že v současnosti již byly pochybnosti o povaze vlastnictví k obchodnímu podílu odstraněny, neboť Nejvyšší soud se uvedené problematice věnoval ve svém rozsudku ze dne 20.6.2004 sp. zn. 22 Cdo 700/2004, dle kterého je obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným součástí společného jmění manželů, byl-li nabyt jedním z manželů za trvání manželství z prostředků patřících do společného jmění manželů. 84

Rozdělení obchodního podílu je možné podle § 117 ObZ jen při jeho převodu nebo přechodu na dědice nebo právního nástupce společníka. K rozdělení podílu je třeba souhlasu valné hromady. Rozdělení obchodního podílu může společenská smlouva vyloučit. Jestliže má při rozdělení obchodního podílu vzniknout samostatný obchodní podíl, musí být zachována výše vkladu uvedená v 109 odst. 1 ObZ. 85 V případě potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno, je žádoucí připomenout soudní rozhodnutí týkající se členského podílu v družstvu s tím, že závěry z nich vyplývající je možné použít i při rozhodování o obchodním podílu v souvislosti s požadavkem zachovat minimální výši vkladu společníka. Podle soudního rozhodnutí poblikovaném pod R 31/1995 nedojde-li v řízení o dědictví k dohodě, potvrdí soud nabytí dědictví podle dědických podílu i ohledně členského podílu v bytovém družstvu. Nejsou-li dědicové manžel a manželka, na které jediné může přejít společný nájem bytu manžely a společné členství v bytovém družstvu a nedojde-li mezi dědici k dohodě, kdo z dědiců nabude členský podíl a stane se tak v souladu s právní úpravou výlučným nájemcem družstevního bytu a dojde k potvrzení nabytí dědictví podle podílů, lze se podle občanského soudního řádu domáhat žalobou vypořádání spoluvlastnictví k tomuto členskému podílu. Právní úprava neumožňuje sodu, aby rozhod jinak než dle § 175q odst. 1 o.s.ř. a není možné, aby tak jako za minulé právní úpravy dle § 18 notářského řádu notáři autoritativně vypořádávali dědictví.

- 69 -

Nejvyšší soud v citovaném rozsudku shrnul obě předchozí názorové linie. Podle jedné z nich obchodní podíl patří do společného jmění manželů, byl-li nabyt některým z manželů za trvání manželství z prostředků ze společného jmění manželů a na tomto výkladu nic nemění ani existence ustanovení § 143 odst. 2 o.z. Podle druhého názorového proudu obchodní podíl do společného jmění manželů nepatří a existuje pouze povinnost manžela - společníka zaplatit druhému z manželů polovinu částky, která ze společného majetku byla na obchodní podíl vynaložena. Dojde-li tedy k nabytí obchodního podílu, ať už při založení společnosti nebo na základě smlouvy o převodu obchodního podílu, je nabyvatelem obchodního podílu vždy pouze ten z manželů, který uzavřel společenskou smlouvu nebo smlouvu o převodu obchodního podílu, respektive jehož jménem byly tyto právní úkony učiněny a tento manžel je rovněž zapsán v obchodním rejstříku jako společník. Druhý z manželů se nestává spolumajitelem obchodního podílu a není oprávněn s obchodním podílem disponovat, a to ani v případě, že byl obchodní podíl nabytý za prostředky ze společného jmění manželů. Argumentováno ve prospěch tohoto názoru může být i ustanovením § 114 odst. 1 ObZ, věta první, podle kterého obchodní podíl představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti. Měl-li by obchodní podíl patřit do společného jmění manželů, musela by být práva a povinnosti plynoucí

účasti na společnosti přiznány i

manželovi - nespolečníkovi, neboť není možné, aby tomuto manželovi - nespolečníkovi obchodní podíl patřil v omezené míře, tj. v takové, že by z něho bylo ze zákona vyloučeno vše, co je jeho podstatou. Nejvyšší soud ve svém rozsudku zaujal následující právní názor. „S obchodním podílem je spjata majetková hodnota, která je ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 o.z. jinou majetkovou hodnotou (majetkem) a jako taková může být předmětem občanskoprávních vztahů. Jestliže i jen jeden z manželů nabude za trvání manželství a z prostředků patřících do společného jmění manželů obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, stává se tím získaný majetek (hodnota takového podílu) ze zákona součástí společného jmění manželů, neboť to přímo vyplývá z kogentního ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) o.z.“ 86 Předmětem společného jmění manželů může být i majetek nehmotné povahy a závazky, a tak ani s ohledem na vymezení předmětu společného jmění manželů tuto otázku nelze vykládat jinak. „Důsledkem ustanovení § 143 odst. 2 je toliko oddělení či odlišení právního postavení společníka - manžela, jenž se stal společníkem obchodní společnosti, od právního postavení 86

To platí samozřejmě pouze za předpokladu, že smlouva o zúžení společného jmění manželů nestanoví jinak.

- 70 -

druhého manžela, který se společníkem nestal. Jen manžel - společník má práva a povinnosti vyplývající pro něj z úpravy postavení společníka obchodní společnosti v obchodním zákoníku či jiném právním předpise nebo ve společenské smlouvě. Je však oddělen od majetkové hodnoty obchodního podílu, která zůstává manželům společná. Proto je také omezen v nakládání s obchodním podílem, pokud nejde o jeho obvyklou správu ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 o.z., neboť stejnou měrou jako náleží jemu, náleží i druhému manželovi.“87 „Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu nahlíží na obchodní podíl jako na nádobu tvořenou dvěma částmi, a to částí majetkovou a částí účastnickou.“88 Část majetková vyjadřuje hodnotu obchodního podílu, část účastnická pak vyjadřuje práva a povinnosti společníka ve společnosti. Pouze manžel, který je společník, má práva a povinnosti, která jsou obsahem účastnické části obchodního podílu a v rámci vypořádání společného jmění manželů tak má pozůstalý manžel, který nebyl společníkem, nárok na finanční vyrovnání, což soud zohlední ve výši náhradové pohledávky. Z ustanovení § 116 odst. 2 ObZ, podle kterého se obchodní podíl dědí, je soudní praxí dovozováno, že obchodní podíl musí v rámci vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela připadnout do dědictví. Pozůstalý manžel tedy nemůže obchodní podíl nabýt z titulu vypořádání společného jmění manželů, ale až, je-li dědicem, z titulu dědění. Soud v řízení o dědictví tedy v rozhodnutí dle § 175l odst. 1 o.s.ř. určí, že obchodní podíl patří do dědictví. Pozůstalému manželovi se dostane prostřednictvím náhradové pohledávky nebo prostřednictvím nabytí konkrétních věcí či jiných majetkových hodnot ze společného jmění manželů polovina hodnoty obchodního podílu tak, aby byly naplněny zásady stanovené v ustanovení § 149 o.z. Již pro toto rozhodnutí je nutné určit obvyklou cenu obchodního podílu, stejně tak jako je nutné určit obvyklou cenu obchodního podílu v případech, kdy zůstavitel sice byl ženatý, ale obchodní podíl nebyl nabyt z prostředků ze společného jmění manželů či bylo společné jmění manželů o tento obchodní podíl zúženo či nebyl-li zůstavitel ženatý a obchodní podíl byl tedy ke dni úmrtí jeho 87

Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný. Otázkou je, jsou-li dispozice s obchodím podílem bez souhlasu druhého manžela neplatné. I když se v tomto případě jedná pouze o neplatnost relativní stanovenou ustanovením § 40a o.z. a tudíž se právní úkon považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu neodvolá, může způsobit v právních vztazích, zejména obchodněprávních, značnou právní nejistotu. 88 Veselá , J. - Červová, A. Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným a vypořádání SJM v rámci řízení o dědictví, AD NOTAM, 2006, č. 1, str. 22

- 71 -

výlučným vlastnictvím.89 Obchodní zákoník sám stanovuje určitá pravidla pro ocenění obchodního podílu. V obecné části v ustanovení § 61 odst. 1 ObZ in fine zákonodárce stanovuje, že pro účely obchodního zákoníku se podíl oceňuje mírou účasti společníka na čistém obchodním majetku společnosti, jež připadá na jeho podíl. Ustanovení § 114 ObZ týkající se společností s ručením omezeným obsahuje jiné pravidlo, a sice že výše obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak. V dědickém řízení ale nelze ani jeden z těchto způsobů ocenění použít, neboť v řízení o dědictví je nutné stanovit obvyklou cenu majetku zůstavitele ke dni úmrtí, tudíž i obvyklou cenu obchodního podílu ke dni úmrtí. Z tohoto důvodu nelze pro ocenění obchodního podílu použít ani pravidla stanovená ve společenské smlouvě. Způsob zjištění obvyklé ceny obchodního podílu záleží na úvaze soudu, tj. na úvaze soudu závisí, jaký důkazní prostředek zvolí ke zjištění skutkového stavu věci. Je možné využít znaleckého posudku o obvyklé ceně obchodního podílu, a to zejména tehdy, je-li možné očekávat spory dědiců či jsou-li účastníky řízení nezletilí či nesvéprávní dědicové. Tento způsob stanovení obvyklé ceny je bezpochyby nejvíce objektivní, neboť soudní znalec 89

Dědici obchodního podílu vzniká automaticky účast ve společnosti, nicméně tento se může domáhat zrušení své účasti ve společnosti soudem, a to za podmínky, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby byl společníkem. K uplatnění tohoto práva zákona stanoví v § 116 odst. 2 ObZ lhůtu tří měsíců od právní moci usnesení soudu o dědictví. Tato lhůta je svou povahou lhůtou prekluzivní, tj. jejím uplynutím právo zaniká. Dále je výslovně stanoveno, že dědic, který se domáhá zrušení své účasti soudem, není povinen osobně se podílet na činnosti společnosti, ani když společenská smlouva takovou povinnost stanoví. V případě, že dědic naopak chce vykonávat práva společníka ve společnosti s ručením omezeným, je třeba zkoumat okamžik, od kdy je tak oprávněn činit. Ze základní zásady, kterou je ovládáno dědické právo, tj. ze zásady, že dědictví se nabývá dnem smrti zůstavitele, nutno dovodit, že vlastnil-li zůstavitel obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, pak tento podíl přechází na dědice již okamžikem smrti zůstavitele. Smyslem procesních ustanovení občanského soudního řádu je stanovení procesních pravidel pro postup soudu v řízení, na jehož konci soud vydá usnesení o dědictví jímž deklaruje stav, který podle hmotného práva nastal dnem smrti zůstavitele. Dědic však nepochybně může vykonávat práva společníka dříve a ne až po právní moci usnesení o dědictví. Dědic je oprávněn disponovat s předmětem dědictví dříve, než takovéto usnesení soud vydá a než nabude právní moci. V zásadě k nakládání s předmětem dědictví je oprávněn ten dědic, jemuž svědčí dědický titul, tj. zákon nebo závěť a který dědictví neodmítl. Až tímto úkonem, tedy neodmítnutím dědictví, je postaveno na jisto, že konkrétní dědic nabyl dědictví. Nutno podotknout, že jednání dědice, jímž vystupuje jako společník ve společnosti s ručením omezeným, nutno vykládat ne jinak než jako jednání, kterým dává najevo, že dědictví odmítnout nechce. To, že dědic je dědicem, může společnosti prokázat úředním potvrzením o skutečnostech známých ze spisu podle § 27 vyhlášky č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. To znamená, že se může prokázat potvrzením vydaným notářem jako soudním komisařem o tom, že dědictví neodmítl a je dědicem zůstavitele - společníka. Účelem tohoto potvrzení je pak možnost výkonu práv spojených s vlastnictvím obchodního podílu. Rozhodně není pro takovéto úkony nutné schválení soudem dle § 175r o.s.ř. Nesprávné použití tohoto ustanovení by vedlo k nedůvodnému zásahu do hmotných práv dědice.

- 72 -

disponuje odbornými znalostmi potřebnými pro určení ceny obvyklé, je však také způsobem značně nákladným. Je rovněž možné zvážit stanovení obvyklé ceny obchodního podílu souhlasným prohlášením dědiců učiněným na základě údajů obsažených v účetní závěrce vypracované ke dni úmrtí zůstavitele. Je však třeba dbát vždy na to, že hodnota podílu vycházející z účetního zjištění majetku společnosti musí odpovídat obvyklé ceně podílu, kterou je soud v řízení o dědictví povinen zjišťovat, zejména s ohledem na skutečnost, že množství pohledávek a dluhů, které společnost má, jakož i jejich splatnost či dospělost, je velice proměnlivé. V případě, že společenská smlouva vylučuje dědění obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, je předmětem dědění podíl vypořádací. Podle ustanovení § 61 odst. 2 ObZ při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak než převodem podílu vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, pokud společenská smlouva nestanoví, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce ustanoveného obdobně podle § 59 odst. 3 ObZ (při oceňování nepeněžitého vkladu do základního kapitálu společnosti). Vypořádací podíl se vyplácí v penězích, neplyneli ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného. U zvláštní úpravy společnosti s ručením omezeným zákon stanovuje, že v okamžiku zániku účasti společníka ve společnosti smrtí, vylučuje-li společenská smlouva dědění obchodního podílu, dochází k přechodu obchodního podílu na společnost. Podle ustanovení § 150 odst. 1 ObZ jestliže přešel obchodní podíl na společnost, vzniká společníku, jehož účast ve společnosti zanikla, nebo jeho právnímu nástupci právo na vypořádací podíl. Tento podíl se určuje poměrem obchodního podílu, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného. Vypořádací podíl se, jak již výše uvedeno, vyplácí v penězích.90 „Vypořádací podíl je ekonomicky vzato majetkovým vyjádřením míry, jakou se zhodnotily či znehodnotily 90

V ustanovení § 150 odst. 3 je pak stanovena lhůta pro výplatu vypořádacího podílu společností, a to v závislosti na tom, zda byl vklad zůstavitele zcela splacen či zda byl splacen pouze zčásti. V případě, že vklad zůstavitele byl zcela splacen, je společnost povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, co splnila povinnost dle § 113 odst. 5 nebo 6, tj. převést předmětný podíl, který na společnost přešel dnem úmrtí zůstavitele, na jiného společníka nebo na třetí osobu (o čemž rozhoduje valná hromada společnosti) nebo rozhodla-li valná hromada o snížení základního kapitálu o částku odpovídající vkladu zůstavitele do základního kapitálu společnosti nebo rozhodla-li valná hromada rozhodla o tom, že ostatní společníci převezmou obchodní podíl zůstavitele v poměru svých obchodních podílů za úplatu ve výši vypořádacího podílu. Nebyl-li vklad zůstavitele splacen, je společnost povinna vplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu po splacení tohoto vkladu.

- 73 -

společníkovy investice do společnosti v okamžiku, kdy společníkova účast na společnosti končí z jiných důvodů než převodem podílu, ale společnost trvá dál.“91 Obvyklou cenou vypořádacího podílu bude cena vypočtená některým ze způsobů shora popsaných. Dále je třeba zabývat se podílem ve veřejné obchodní společnosti jakožto obchodní společnosti osobní. I když není obchodní podíl v osobních obchodních společnostech výslovně vymezen tak jako ve společnostech kapitálových, nepochybně existuje. Společníku vždy náleží takový souhrn práv a povinností, jak je vymezen v § 61 ObZ, tj. například právo na podíl na zisku, hlasovací právo, právo na vypořádací podíl, povinnost ručení atd. Význam obchodního podílu v osobních obchodních společnostech je však značně zeslaben, čemuž odpovídá i skutečnost, že není kvantitativně vyčíslen, jeho výše nemusí být určena ve společenské smlouvě ani se nezapisuje do obchodního rejstříku.92 Z povahy veřejné obchodní společnosti vyplývá i právní úprava, která sice připouští dědění obchodního podílu v této společnosti, ale pouze tehdy, jsou-li splněny určité zákonem stanovené podmínky. Definice veřejné obchodní společnosti je obsažena v ustanovení § 76 odst. 1 ObZ. Veřejnou obchodní společností je společnost, ve které alespoň dvě osoby podnikají pod společnou firmou a ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem. Důsledky smrti jednoho ze společníků jsou rozdílné v závislosti na tom, je-li ve společenské smlouvě připuštěno dědění obchodního podílu či nikoliv. Podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. c) Obz se společnost zrušuje mimo jiné případy i smrtí společníka, ledaže společenská smlouva připouští dědění podílu93, podíl zůstavitele zdědil jeho dědic (dědicové), nedojde-li k odmítnutí dědictví a ve společnosti zůstávají alespoň dva společníci. Za splnění těchto podmínek, tj. požadované úpravy ve společenské smlouvě, zdědění podílu dědicem či dědici a stavem, kdy ve společnosti zůstávají alespoň dva společníci, společnost smrtí společníka nezaniká. Pro závěry, zda je obchodní podíl ve veřejné obchodní společnosti součástí společného jmění manželů či nikoliv a pro způsoby ocenění podílu ve veřejné obchodní společnosti platí totéž, co u obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, což bylo popsáno v předchozí části této práce. Právní důsledky smrti společníka jsou dále upraveny v ustanovení § 91 ObZ. Dědic podílu je oprávněn vypovědět účast ve společnosti, i když je společnost založena na dobu 91

Kučera, R. Dědictví. Praha: Linde Praha, a.s., 2001, str. 63 Marešová, M. Převod obchodního podílu neomezeně ručícího společníka, AD NOTAM, 2006, č. 5, str. 156 93 Zákon však určení, zda se dědění podílu připouští či nikoliv, nevymezuje jako podstatnou náležitost společenské smlouvy. 92

- 74 -

určitou, ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí soudu o dědictví, jinak toto právo zaniká. To znamená, že uvedená tříměsíční výpovědní lhůta dědice podílu je prekluzivní. Dědic, který podal výpověď, není povinen osobně se podílet na činnosti společnosti, ani když společenská smlouva takovou povinnost stanoví.94 V případech, kdy dojde ke smrti společníka a společenská smlouva nepřipouští dědění obchodního podílu, společnost se zrušuje a zbývající společníci se mohou změnou společenské smlouvy dohodnout, že společnost trvá i nadále bez společníka, který zemřel, a to v tříměsíční prekluzivní lhůtě od zrušení společnosti. V těchto případech podle ustanovení § 89 ObZ vzniká bývalému společníkovi nebo jeho dědici nárok na vypořádací podíl, který se vypočte obdobně jako podíl na likvidačním zůstatku.95 Předmětem dědění je v těchto případech tedy vypořádací podíl, jehož obvyklá cena se stanoví pomocí zákonných pravidel. Předmětem dědění může být i podíl v komanditní společnosti. Podle ustanovení § 93 odst. 1 ObZ je komanditní společnost společnost, v níž jeden nebo více společníků ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku (komandatisté) a jeden nebo více společníků celým svým majetkem (komplementáři). Odst. 4 citovaného ustanovení stanoví, že pokud zvláštní úprava týkající se komanditní společnosti nestanoví jinak, použijí se na komanditní společnost přiměřeně ustanovení tohoto zákona o veřejné obchodní společnosti a na právní postavení komandatistů ustanovení o společnosti s ručením omezeným. Tento aplikační pokyn tedy dává odpověď na otázku, jak postupovat v řízení o dědictví v případě, že zemře komplementář i v případě, že zemře komandatista. Detailní rozbor je obsažen v předcházejících částech této práce. Ustanovení § 102 odst. 4 ObZ pak výslovně stanoví, že smrtí komandatisty se společnost neruší a jeho podíl na společnosti se dědí, pokud dědění podílu společenská smlouva nevylučuje. V případě, že je dědění podílu vyloučeno, náleží dědicům vypořádací podíl, který se vypočte obdobně jako

94

V tomto světle může být pojem „nedojde-li k odmítnutí dědictví“ v ustanovení § 88 odst. 1 písm.c) vykládán spíše jako „nedojde-li k vypovězení účasti ve společnosti dědicem“. Jestliže je totiž splněna druhá podmínka citovaného ustanovení, tj. že podíl zůstavitele zdědil jeho dědic či dědicové, z povahy věci plyne, že tito v řízení o dědictví dědictví neodmítli. 95 Nestanoví-li společenská smlouva jinak, likvidační zůstatek se rozdělí mezi společníky nejprve do výše hodnoty jejich splacených vkladů. Zbytek likvidačního zůstatku se rozdělí mezi společníky rovným dílem.

- 75 -

podíl na likvidačním zůstatku.96 Je nutné připustit, že obchodní podíl v komanditní společnosti pravděpodobně předmětem dědění často nebude. Obchodní podíly v akciové společnosti jsou naopak předmětem dědění velmi často, a to zejména v souvislosti s tzv. kupónovou privatizací. Akciová společnost je obchodní společností kapitálovou a ustanovení § 154 ObZ obsahuje její definici. Akciovou společností je společnost, jejíž kapitál je rozvržen na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě. Společnost odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem. Akcionář neručí za závazky společnosti. Pro lepší pochopení problematiky dědění obchodních podílů v akciové společnosti, tj. akcií, je třeba připomenout, co je to akcie. Akcie je cenným papírem, s nímž jsou spojena zejména práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti, na jejím zisku a na likvidačním zůstatku v případě jejího zániku, jakož i další práva podle stanov společnosti a podle obchodního zákoníku. Podoba akcií je dvojí, a to listinná či zaknihovaná. 97 Forma akcie je pak také dvojí, akcie může znít na jméno či na majitele. Podstatnými náležitostmi akcie jsou podle ustanovení § 155 odst. 3 uvedení firmy a sídla společnosti, uvedení jmenovité hodnoty akcie, uvedení formy akcie s tím, že u akcie na jméno je nutné uvést firmu, název nebo jméno akcionáře, uvedení výše základního kapitálu a uvedení počtu akcií k datu emise akcie a datum emise. U listinné akcie zákon stanovuje ještě dvě další podstatné náležitosti, bez jejichž splnění by akcie byla neplatná, a to číselné označení a podpis člena představenstva oprávněného jednat jménem společnosti k datu emise. Z hlediska řízení o dědictví je podstatné, že akcie jsou předmětem dědění ex lege, neboť tak zákonodárce kogentně stanoví a ani stanovy společnosti, zakladatelská smlouva či zakladatelská listina nemohou dědění akcií vyloučit. Zemře-li akcionář, je oprávněn 96

Likvidační zůstatek se rozdělí mezi společníky podle stejných zásad jako zisk, tj. rozdělí se na část připadající společnosti a na část připadající komplementářům, a to podle poměru stanoveném společenskou smlouvou. Není-li tento poměr ve společenské smlouvě stanoven, dělí se zisk (likvidační zůstatek) mezi společnost a komplementáře na polovinu. Nestanoví-li společenská smlouva jinak, část zisku (likvidačního zůstatku), která připadla společnosti, se po zdanění rozdělí mezi komandatisty v poměru splacených vkladů či jiným způsobem určeným ve společenské smlouvě a část zisku (likvidačního zůstatku) připadající na komplementáře si tito rozdělí rovným dílem. 97 Evidenci zaknihovaných akcií vede Středisko cenných papírů. V rámci dědického řízení je na základě výsledků předběžného šetření též prováděno šetření u Střediska cenných papírů ohledně majitele účtu cenných papírů a ohledně stavu účtu ke dni úmrtí zůstavitele. S ohledem na rozsah kupónové privatizace se jedná o úkon častý. Ačkoliv i Středisko cenných papírů je dle § 128 o.s.ř. povinno poskytnou soudnímu komisaři, jehož úkony se považují za úkony soudu, informace, které mají význam pro dědické řízení a rozhodnutí bezplatně, pravidelně si účtuje náhradu hotových výdajů spojených s provedeným zjištěním. Soud však s ohledem na shora uvedené Středisku cenných papírů přiznává pouze náhradu poštovného a zamítá náhradu výdajů za poskytnutí informací o účtu majitele cenných papírů. Toto usnesení se doručuje účastníkům dědického řízení.

- 76 -

vykonávat práva spojená s akcií dědic podle ustanovení § 156 odst. 10 ObZ. Je-li více dědiců, postupuje se podle ustanovení o spolumajitelích akcie, kteří se musí dohodnout, kdo z nich bude vykonávat práva spojená s akcií nebo musí určit společného zmocněnce. Na vzájemné vztahy mezi spolumajiteli akcie se použijí obdobně ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví. Pokud se dědicové nedohodnout, určí na návrh společnosti osobu oprávněnou vykonávat práva spojená s akcií do doby skončení řízení o dědictví soud. Nabytím akcií děděním se dědic stává společníkem akciové společnosti. Zajímavý je přístup soudů k projednávání akcií získaných na základě tzv. kupónové privatizace ve vztahu k společnému jmění manželů. Z pohledu teoretického by měly být zjištěny akcie ve vlastnictví jak zůstavitele, tak pozůstalého manžela, měla by být určena jejich obvyklá cena ke dni úmrtí zůstavitele a měly by být vypořádány v rámci vypořádání společného jmění manželů. Soudní praxe však vychází z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31.5. 1994 sp. zn. 24 Co 134/94, podle něhož nároky vyplývající z registrované kupónové knížky jsou osobními nároky každého občana, nikoliv společnými nároky manželů. Každý z manželů mohl mít svoji kupónovou knížku a s investičními kupóny byl oprávněn každý z manželů nakládat samostatně. Jsou tedy zjišťovány pouze akcie zůstavitele, které soud zařadí do aktiv dědictví a určí jejich obvyklou cenu ke dni úmrtí zůstavitele. V souvislosti s tématem mé práce samozřejmě vystupuje do popředí problematika oceňování akcií. I u akcií je nutné stanovit jejich obvyklou cenu. Existuje poměrně rozsáhlá a nejednotná judikatura vztahující se k uvedenému tématu. Podle Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1996 sp. zn. 24 Co 213/96 se akcie, se kterými se v době úmrtí zůstavitele obchodovalo, v dědickém řízení oceňují podle kurzu na veřejném trhu. Akcie, se kterými se do dne úmrtí zůstavitele neobchodovalo, lze ocenit podle jejich nominální hodnoty. Tento závěr, tj. oceňování neobchodovaných akcií jejich nominální hodnotou, však není praxí ani teorií akceptován. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí ze dne 9.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 1419/98 rovněž zabýval tím, jak ocenit akcie, které nejsou obchodované na veřejném trhu. Nejvyšší soud dovodil, že je vždy podstatné, jaký je čistý obchodní majetek společnosti, protože obvyklou cenu akcií není možné stanovit za pomoci jejich nominální hodnoty a zároveň nelze dovodit, že by akcie neměli žádnou obvyklou cenu. Vodítkem mohou být například kupní smlouvy o prodeji akcií, sdělení akciové společnosti či sdělení obchodníka s cennými papíry. Jestliže se

- 77 -

zjištění obvyklé ceny nepodaří ani za pomoci shora uvedených důkazních prostředků, vychází se z částky, která je podílem akcie na čistém obchodním majetku společnosti a která se stanoví z účetní závěrky vypracované ke dni úmrtí zůstavitele, případně z částky stanovené znaleckým posudkem o ceně akcií. Uvedenou problematikou se zabýval i Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 30.8.1995 sp. zn. 18 Co 396/94. Podle Krajského soudu v Brně obvyklou cenu veřejně obchodovatelných akcií, které však nebyly ke dni úmrtí zůstavitele obchodovány na veřejném trhu, anebo akcií veřejně neobchodovatelných, soud stanoví ve výši ceny, za kterou by je bylo možné prodat v době smrti zůstavitele (s dodržením případných cenových předpisů). Není-li možné zjistit, za jakou cenu byly akcie obchodovány v době smrti zůstavitele, určí se jejich obvyklá cena částkou, která se rovná podílu akcie na čistém obchodním majetku akciové společnosti, určeném na základě účetní závěrky sestavené za období, v němž zůstavitel zemřel. Veřejně obchodovatelné jsou takové akcie, ohledně kterých je oprávněna organizovat nabídku a poptávku burza cenných papírů nebo organizátor mimoburzovního veřejného trhu (RM systém) a veřejná obchodovatelnost akcií je stanovena rozhodnutím emitenta, popřípadě rozhodnutím Ministerstva financí. Akcie je cenný papír, který pojmově má majetkovou hodnotu. U veřejně obchodovatelných akcií, jsou-li skutečně obchodovány, je touto hodnotou kurz akcie, tj. cena, za kterou se akcie na veřejném trhu kupuje a prodává. Je-li však akcie veřejně obchodovatelná, ale není s ní skutečně obchodováno nebo není-li akcie veřejně obchodovatelná, nelze z této skutečnosti dovodit, že nemá žádnou obvyklou cenu. Prodávat akcie navíc lze i mimo veřejný trh za pomoci jiných právních institutů. Jmenovitá hodnota akcie pak vůbec nevypovídá o tom, za jakou cenu by tuto bylo možné prodat. Základní kapitál jako souhrn peněžitých a nepeněžitých vkladů do společnosti nemá žádný vliv na skutečnou cenu akcie. Pro obvyklou cenu akcie je podstatný stav čistého obchodního majetku společnosti, popřípadě i stav vlastního kapitálu.98 Soud dále uvádí, že i když jsou splněny zákonné předpoklady k důkazu znaleckým posudkem, nemusí soud k provedení tohoto důkazu vždy přistoupit, například proto, že náklady spojené s podáním znaleckého posudku by byly nepřiměřeně vysoké vzhledem ke skutečné hodnotě oceňovaných věcí či jiných majetkových hodnot. Ale to není dostatečným 98

Podle ustanovení § 6 ObZ je čistým obchodním majetkem obchodní majetek, u právnické osoby veškerý majetek, po odečtení veškerých závazků. Vlastní kapitál tvoří vlastní zdroje financování obchodního majetku podnikatele a v rozvaze se vykazuje na straně pasiv.

- 78 -

důvodem, aby byla přijata fikce, že akcie nemají žádnou cenu. Rovněž podle odborné veřejnosti99 je skutečnost, zda bylo s akciemi ke dni úmrtí zůstavitele obchodováno či nikoliv pro závěr o jejich obvyklé ceně zcela podružná. Obvyklou cenu mají nepochybně i ty akcie, s nimiž se neobchoduje. Vzhledem k zásadě procesní ekonomie není obvykle na místě obvyklou cenu akcií určovat pomocí znaleckého posudku a soud by měl využít jiné důkazní prostředky, jako je odborné vyjádření či souhlasné prohlášení dědiců. Závěrem lze uvést, že řada soudů pověřujících notáře k provedení úkonů v řízení o dědictví dosud vychází z názoru, že je-li pomocí databáze Notářské komory, jejíž prostřednictvím se akcie v řízení o dědictví oceňují, zjištěno, že s akciemi nebylo ke dni úmrtí zůstavitele obchodováno na veřejných trzích, nemají žádnou obvyklou cenu, neboť obvyklá cena je svým charakterem cenou tržní a nebylo-li možné akcie prodat, nemohou žádnou obvyklou cenu mít. Do aktiv dědictví se pak takovéto akcie zařazují bez ocenění, což je sice řešení v rozporu se shora uvedeným rozborem, nicméně řešení praktické. Praktickým se jeví zvláště v případech, kdy akcie jsou předmětem dodatečného projednání dědictví a ke dni projednání dědictví již neexistují, neboť byly prodány ve veřejné dražbě. V tomto případě u oceňování akcií může být vodítkem i cena, za kterou byly akcie v dražbě prodány. 3.6. Bankovní produkty Dalším pravidelným aktivem dědictví jsou práva a povinnosti spojená s účtem zůstavitele, práva a povinnosti spojená s vkladní knížkou zůstavitele a práva a povinnosti ze stavebního spoření respektive zůstatek na účtu stavebního spoření. Při posouzení toho, co je předmětem projednání dědictví v případě, že měl zůstavitel u banky účet či vkladní knížku, je nutno vycházet z ustanovení občanského a obchodního zákoníku. Občanský zákoník upravuje jako absolutní neobchod smlouvu o vkladu. Obchodní zákoník upravuje jako absolutní obchody smlouvu o vkladovém účtu a smlouvu o běžném účtu s tím, že v obou případech se vždy jedná o právní vztah mezi bankou a majitelem účtu. Nutno zdůraznit, že majitel účtu však není vlastníkem účtu. Jestliže je tedy „účet“ či „vkladní knížka“ svojí povahou smluvním vztahem, nemůže být předmětem projednání dědictví zůstatek na tomto účtu či vkladní knížce. Předmětem dědictví jsou práva a 99

Eliáš, K. Smrt člověka a obchodní společnosti (dokončení). AD NOTAM, 1997, č. 4, str. 75

- 79 -

povinnosti zůstavitele jakožto majitele účtu spojená s účtem či vkladní knížkou, jejichž obvyklá cena je stanovena sdělením banky. Pro hlubší pochopení této problematiky budou nejprve obecně charakterizovány uvedené smlouvy. Smlouva o vkladu je pojmově vymezena především smluvními stranami. Zatímco vkladatelem může být kterákoliv fyzická či právnický osoba, příjemcem vkladu může být pouze banka či družstevní záložna. Vklad lze definovat jako peněžní prostředky předané vkladatelem bance a peněžní prostředky, na které vznik vkladateli nárok, tj. například úroky. Složit vklad lze jak v hotovosti, tak bezhotovostně. Smlouva o vkladu má povahu reálné smlouvy, to znamená, že k jejímu vzniku je zapotřebí nejen dohoda smluvních stran o obsahu smlouvy, ale také složení vkladu a jeho převzetí peněžním ústavem. Odlišnost smlouvy o vkladu a smluv o běžném a vkladovém účtu lze spatřovat také ve skutečnosti, že se jako absolutní neobchod řídí pouze občanským zákoníkem, a to i tehdy, je-li vkladatelem podnikatel. V obchodním zákoníku, který je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis, jsou upraveny smlouvy o běžném účtu a o vkladovém účtu. Obě uvedené smlouvy jsou absolutními obchody, řídí se pouze obchodním zákoníkem a to i tehdy, jsou-li smluvními stranami nepodnikatelé. Zatímco smlouvou o běžném účtu se podle ustanovení § 708 ObZ zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby, smlouvou o vkladovém účtu se podle ustanovení § 716 ObZ zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele a platit z peněžních prostředků na účtu úroky a majitel účtu se zavazuje vložit na účet peněžní prostředky, přenechat jejich využití bance na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou. Hlavním problémem u vymezení pojmu smlouvy o běžném účtu je odtržení tohoto institutu od závazkového práva a jeho ukotvování v právu věcném respektive v právu vlastnickém. Běžný účet je však nutno chápat v rovině závazkové jako pohledávku majitele účtu za bankou a tomu odpovídající závazek banky vůči majiteli. Tento závazek je pak identifikován podle smlouvy o běžném účtu a je evidován v bankovních účetních knihách.100 „Svou funkcí, tj. získání úroku pro vkladatele a peněžních prostředků pro banku za účelem jejího podnikání, se blíží smlouva o vkladovém účtu smlouvě o vkladu. Rozdíl mezi 100

Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku, Právní rozhledy, 2006, č. 17, str. 609

- 80 -

oběma typy smluv však spočívá v tom, že smlouva o vkladovém účtu má povahu konsensuální a nikoliv reálné smlouvy, takže tato smlouva vzniká již písemnou dohodou stran.“101 V minulosti, do účinnosti novely č. 367/2000 Sb., se uplatňoval princip anonymity vkladů. Bylo možné, aby vkladatel utajil svoji totožnost vůči peněžnímu ústavu, neboť vkladatel mohl peněžní ústav požádat o vystavení listiny potvrzující přijetí vkladu na doručitele. V souvislosti s harmonizací českého práva s právem evropským bylo nutné tuto právní úpravu zrušit, neboť by dostatečně nezabraňovala praní špinavých peněz. Obvyklá cena práv a povinností spojených s účtem či vkladní knížkou zůstavitele se určuje výší zůstatku na účtu či vkladní knížce ke dni úmrtí vyčísleného včetně úroků. Soudní komisař se při zjišťování práv a povinností spojených s účty a vkladními knížkami zůstavitele obrací s dotazy na banky, a to ohledně všech bankovních produktů, které má u nich zůstavitel vedeny s tím, že vždy podle výsledků předběžného šetření specifikuje i předmětný účet, vkladní knížku či jiný bankovní produkt alespoň formou čísla, případně i pobočky, kde je veden. Zároveň vždy žádá o sdělení zůstatku na účtu či vkladní knížce a uvede, zda účastníci žádali či nežádali provedení neodkladného opatření dle ustanovení § 175e o.s.ř.102 V tzv. realizačních poukazech, jejichž návrhy vyhotovuje také soudní komisař, je pak uvedeno, kdo je majitelem zůstavitelova účtu či vkladní knížky, nikoliv kdo nabyl zůstatek na účtu či vkladní knížce zůstavitele, což rovněž vyjadřuje charakter předmětu dědění. Jsou-li na účtu či vkladní knížce peněžní prostředky více osob, vychází se z toho, že všechny tyto peněžní prostředky jsou majitele účtu či majitele vkladní knížky. Z právního vztahu založeného smlouvou o běžném účtu mezi majitelem účtu a bankou je oprávněn pouze majitel účtu. Jsou-li na účet skládány i prostředky jiných osob, nestávají se tyto osoby majiteli účtu a nemají vůči bance právo na vydání části zůstatku na účtu. Stejně tak případné dispoziční právo těchto osob není podstatné a nemá žádný právní vliv. Zemře-li majitel účtu, 101

Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 1199 102 Podle vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy je při zjišťování zůstatku vkladu na vkladní knížce, běžném nebo jiném účtu třeba přesně označit organizační složku banky, kde se vede účet a uvést: a) u vkladních knížek na jméno, běžných nebo jiných účtů jméno, příjmení, datum narození a adresu vkladatele, popřípadě další potřebné údaje, b) u vkladních knížek na doručitele název a číslo vkladového účtu, jestliže je to nepochybné pro zjištění skutečného stavu věci, další potřebné údaje. Stejně se postupuje při zjišťování zůstatků vkladů u jiných forem spoření. Nejsou-li u vkladních knížek na doručitele kromě příslušné organizační složky peněžního ústavu známy údaje potřebné k identifikaci vkladu, nebo některý z nich, uvedou se v dotazu údaje, které by mohly přispět k identifikaci vkladu. Takovými údaji jsou například údaje o datu založení vkladní knížky, údaje o výši vkladu k určitému dni, údaje o výběru vkladu k určitému dni nebo údaje o vinkulaci vkladu. Řešením může být i zaslání kopie přední strany vkladní knížky, dle které je často banka schopna rozeznat určitý identifikační znak, podle kterého tuto vkladní knížku dohledá.

- 81 -

do aktiv dědictví se zahrne celý zůstatek na účtu a nikoliv pouze zůstatek snížený o prostředky jiných osob a do pasiv dědictví se zařadí pohledávka osob, jejichž prostředky byly na účet složeny, proti zůstaviteli. Jestliže tuto pohledávku dědicové neuznají, třetí osoby se mohou domáhat svých práv ve sporném řízení, ve kterém ponesou důkazní břemeno ohledně existence a výše pohledávky za zůstavitelem. V případě, že na účtu či vkladní knížce zůstavitele je vyšší zůstatek než je zůstatek ke dni úmrtí, tj. získala-li po smrti zůstavitele jeho práva jako majitele účtu hodnotu, dovozuje se, že přešla všechna na jeho právní nástupce. Zároveň ale byly-li na účet zůstavitele připsány po jeho úmrtí další prostředky mimo úroků, musí se touto skutečností soud z úřední povinnosti zabývat a zjistit, z jakého titulu byly tyto prostředky na předmětný účet připsány. Může totiž dojít například k situaci, kdy plnění bylo splněním dluhu dlužníka vůči zůstaviteli. Jestliže dluh ke dni úmrtí existoval, je nutné do aktiv dědictví zařadit pohledávku zůstavitele za dlužníkem, popsat ji včetně uvedení výše a titulu. Pokud je zůstatek na účtu debetní, nejsou práva a povinnosti spojená s účtem zařazovány do aktiv dědictví, ale naopak do pasiv dědictví je zařazena pohledávka banky za zůstavitelem z titulu nesplaceného kontokorentního úvěru. Určité řešení problémů a nejasností spojených se smrtí majitele účtu přinesla novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 554/2004 Sb., která do obchodního zákoníku s účinností od 1.1.2005 vložila ustanovení § 715a týkající se smlouvy o běžném účtu a ustanovení § 719a ObZ, které obsahuje odkaz na obdobné použití § 715a ObZ i na smlouvu o vkladovém účtu. Tato legislativní úprava byla přijato proto, že praxe byla často bezradná ohledně řešení situací spočívajících ve vzájemném vztahu mezi závazky ze smlouvy o běžném účtu a plněním závazků třetími osobami vůči majiteli na jeho běžný účet po jeho smrti. „Ve zjednodušené podobě by bylo tento problém možno charakterizovat jako zánik závazku vůči zemřelému splněním na jeho účet, a tím jeho transformaci v závazek banky vůči dědici pohledávky z běžného účtu.“103 Rozbor se bude týkat prvého z citovaných ustanovení, tj. ustanovení § 715a ObZ. Smrtí majitele účtu smlouva o běžném účtu nezaniká. Banka pokračuje v přijímání peněžních prostředků na účet a ve výplatách a platbách z účtu na základě příkazů, které jí dal majitel účtu a osoby jím zmocněné. Jestliže se banka hodnověrně dozví, že majitel účtu zemřel, 103

Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku, Právní rozhledy, 2006, č. 17, str. 618

- 82 -

zastaví následujícím dnem ty výplaty a platby z účtu, u kterých majitel účtu stanovil, že po jeho smrti nemá banka ve výplatách a platbách pokračovat. Plná moc udělená majitelem účtu k nakládání s peněžními prostředky na účtu jeho smrtí nezaniká, pokud z jejího obsahu nevyplývá, že má trvat pouze za života majitele účtu. Je-li bance prokázáno, že byl ustanoven správce dědictví, který je oprávněn spravovat běžný účet zemřelého majitele účtu, má práva a povinnosti majitele účtu a banka se řídí jeho příkazy. Základní tezí ustanovení § 715a ObZ je, že smrtí majitele účtu smlouva o běžném účtu nezaniká. Banka tudíž v zásadě pokračuje v přijímání peněžních prostředků jakož i ve výplatách peněžních prostředků na základě příkazů majitele účtu či osob jím zmocněných, avšak majitele účtu je oprávněn stanovit, které výplaty nebo platby mají být po jeho smrti zastaveny. V takových plnění banka nepokračuje, a to od okamžiku, kdy se hodnověrně dozví o úmrtí majitele účtu. V praxi si lze představit například sjednání toho, že banka nebude pokračovat v platbách na životní pojištění atd. Teorie dovozuje, že je rovněž možné ve smlouvě dohodnout, že pro případ své smrti majitel účtu ukončuje oprávnění osob uvedených ve smlouvě nakládat s peněžními prostředky na účtu. Následky takového jednání banky, kterým by porušila uvedené smluvní povinnosti, spočívají v odpovědnosti za škodu vzniklou tímto jednáním dědicům. Dalším velmi častým bankovním produktem specifického charakteru jsou práva a povinnosti spojená se smlouvou o stavebním spoření. Lze podotknout, že velmi často se společně s právy a povinnostmi ze smlouvy o stavební spoření jako aktivem dědictví vznikají v důsledku poskytnutého úvěru též pasiva dědictví, tj. závazky související s poskytnutým úvěrem, které jsou navíc velmi často solidární povahy, ať už je spoludlužníkem manžel zůstavitele nebo třetí osoby. Problematiku stavebního spoření upravuje zákon č. 96/1993 Sb., o stavební spoření a státní podpoře stavebního spoření. Pro dědické řízení je zásadní ustanovení § 8 citovaného zákona, které zní: „V případě úmrtí přecházejí práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření na pozůstalého manžela. Není-li pozůstalý manžel, jsou práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření předmětem dědění jen dohodnou-li se dědicové, že práva a povinnosti ze stavebního spoření převezme jeden z nich. Nedojde-li mezi dědici k dohodě, smlouva o stavebním spoření zaniká dnem úmrtí zůstavitele a v dědickém řízení se vypořádá pouze uspořená částka, včetně úroků a poměrné částky státní podpory ke dni úmrtí účastníka stavebního spoření“. Z uvedeného lze dovodit, že předmětem dědění je vždy uspořená částka včetně úroků

- 83 -

a poměrné částky státní podpory ke dni úmrtí zůstavitele, ale ne vždy jsou předmětem dědění práva a povinnosti spojená se smlouvou o stavebního spoření. K právům ze smlouvy o stavebním spoření patří zejména vlastnické právo k vkladu, právo na úroky a při splnění určitých podmínek rovněž právo na státní podporu a právo na poskytnutí úvěru. Mezi povinnosti ze smlouvy o stavebním spoření lze zařadit zejména povinnost spořit a dále povinnost použít poskytnutý úvěr ke stanovenému účelu. Účastníky dědického řízení je vždy třeba poučit o tom, že pokračovat ve stavebním spoření může pouze jeden z dědiců. Práva a povinnosti ze smlouvy o stavebním spoření jsou předmětem dědění v případě, kdy je potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici, nejde-li o pozůstalého manžela. Existuje-li pouze jediný dědic, otázka, zda bude či nebude pokračovat ve stavebním spoření, se v dědickém řízení neřeší a tento nabude práva a povinnosti spojená se smlouvou o stavebním spoření. Práva a povinnosti ze smlouvy o stavebním spoření budou předmětem dědění rovněž v případě, je-li soudem schválena dědická dohoda, podle které nabývá práva a povinnosti spojená se smlouvou o stavebním spoření pouze jeden z dědiců, bude-li tento ve stavebním spoření pokračovat. Dědicovo vyjádření o tom, zda bude či nebude pokračovat ve stavebním spoření, se protokoluje při nařízeném jednání. Hodnota těchto práv a povinností, respektive jejich obvyklá cena se stanovuje výší uspořené částky včetně úroků a poměrné částky státní podpory. V případě, že se dědicové dohodnou, že žádný z nich nebude pokračovat ve stavebním spoření stejně jako v případě, že dědicové neuzavřou dědickou dohodu a bude jim potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, nebudou předmětem dědictví práva a povinnosti ze smlouvy o stavebním spoření jako shora, ale pouze uspořená částka včetně úroků vyčíslených ke dni úmrtí a včetně poměrné částky státní podpory. Předmětem dědění tedy nebudou práva a povinnosti ze smlouvy o stavebním spoření. Za předpokladu, že zůstavitel byl ke dni úmrtí ženatý, přecházejí práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření přecházejí ze zákona na tohoto manžela, k čemuž soud přihlédne v řízení o dědictví. To znamená, že v případě, že zůstavitel zanechal pozůstalého manžela, nejsou práva a povinnosti předmětem dědění a přecházejí ze zákona na pozůstalého manžela. Tuto skutečnost zjišťují spořitelny ze statusových dokladů. Usnesením soudu, jehož výrok by byl v rozporu s ustanovením § 8 zákona č. 96/1993 Sb., by nebyla stavební spořitelna vázána. Pro úplnost lze podotknout, že vůle pozůstalého manžela pokračovat ve stavebním spoření se v dědickém řízení neřeší. Přihlédnutí soudu se děje v tom smyslu, že při

- 84 -

vypořádání společného jmění manželů soud určí, že do dědictví patří věci a jiná majetková práva ze společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela či podíly na nich vyšší hodnoty než jaká patří pozůstalému manželovi právě s ohledem na zákonný přechod práv a povinností ze smlouvy o stavebním spoření nebo soud do dědictví zařadí pohledávku zůstavitele za pozůstalým manželem z titulu přechodu práv a povinností ze smlouvy o stavebním spoření dle § 8 odst. 2 zákona č. 96/1993 Sb., o stavební spoření a státní podpoře stavebního spoření ve výši poloviny zůstatku na účtu stavebního spoření vyčísleného ke dni úmrtí, a to včetně úroků a poměrné částky státní podpory. Závěrem lze podotknout, že zajímavá situace nastane, pokud již pozůstalý manžel či dědic práv a povinností ze stavebního spoření je účastníkem stavebního spoření. I zde by se měl stát pozůstalý manžel či dědic účastníkem zděděného stavebního spoření a získat tak výhody obou spoření, a to proto, že dle ustanovení § 5 odst. 8 zákona č. 96/1993 Sb. nesmí účastník stavebního spoření uzavřít další smlouvu o stavebním spoření, avšak jiný způsob nabytí práv a povinností ze stavebního spoření vyloučen není. 3.7. Vybrané položky soupisu aktiv dědictví V této části práce bude pojednáno o některých dalších věcech a majetkových hodnotách, které jsou typickými či méně typickými položkami soupisu aktiv dědictví s tím, že tato část práce je sestavena převážně na základě existující judikatury. Tento výčet z povahy věci není výčtem úplným s ohledem na množství a variabilitu předmětů dědění. Nejprve se zaměřím na pohledávky zůstavitele, které je nutné popsat odpovídajícím způsobem, tj. pomocí údajů o dlužníkovi, titulu a výši. Pohledávky se v dědickém řízení v zásadě oceňují jejich nominální hodnotou. Podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.11.2001 sp. zn. 17 Co 244/2001 se však obvyklá cena pohledávky nemusí vždy rovnat její výši. U většiny pohledávek tomu tak jistě je, ale při zvážení určitých okolností jako např. promlčení pohledávky, extrémně dlouhé lhůty splatnosti či dlužníkovy nesolventnosti tomu tak být nemusí. Pokud tedy soud nebude moci učinit závěr, že obvyklá cena pohledávky se rovná její výši, protože existují shora uvedené či obdobné okolnosti, provede o obvyklé ceně pohledávky dokazování. O motorových vozidlech lze s jistotou tvrdit, že tyto rovněž budou pravidelným předmětem dědění. Protože motorová vozidla jsou předmětem veřejnoprávní evidence, je

- 85 -

nutné je důkladně popsat tak, aby mohl být po právní moci usnesení, kterým se řízení o dědictví končí, proveden přepis v této evidenci na dědice. Při specifikování motorového vozidla v soupisu aktiv dědictví soud vychází pravidelně z technického průkazu vozidla, zejména z údaje o značce vozidla, z údaje o roku výroby a z údaje o registrační značce vozidla. Technický průkaz však neobsahuje údaje o vlastnickém právu, ale pouze údaje o držiteli vozidla. Obvykle je vlastník vozidla s držitelem vozidla totožný, nicméně v technickém průkazu se například neprojeví, že vozidlo je předmětem společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela, neboť bylo nabyto za trvání manželství a ze společných prostředků. Jak již shora uvedeno, technický průkaz obsahuje údaje pouze o osobě držitele motorového vozidla. Obvyklou cenu motorového vozidla lze stanovit znaleckým posudkem o ceně vozidla, odborným vyjádřením autobazaru či souhlasným prohlášením dědiců. Poměrně často dochází k tomu, že probíhá dědické řízení, zpravidla řízení o dodatečném projednání dědictví, v němž je povolán dědit dědic, který již také zemřel. Majetek, který tento zemřelý dědic na svůj dědický podíl nabude, bude muset být předmětem jiného dědického řízení po tomto zemřelém dědicovi. Otázkou je, jaký majetek bude předmětem dědického řízení po zemřelém dědicovi, jak bude tento majetek oceněn a kdy bude moci soud v řízení pravomocně rozhodnout. Popsané situace se týká usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997 sp. zn. 24 Co 308/97, jehož závěry lze pro řešení uvedené situace použít. Pro lepší orientaci ve zkoumané problematice budu používat pojmy první zůstavitel a druhý zůstavitel. První zůstavitel je osoba, která zemřela dříve a po níž je povolán dědit dědic, který již také zemřel - druhý zůstavitel. Druhý zůstavitel je osoba, která zemřela později a která je povolána dědit po prvním zůstaviteli. V dědickém řízení po druhém zůstaviteli je nutné vyčkat pravomocného skončení dědického řízení po prvním zůstaviteli, neboť až z tohoto pravomocného usnesení o dědictví lze zjistit, bude-li existovat předmět dědění po druhém zůstaviteli. Soud projednávající dědické řízení po druhém zůstaviteli řízení přeruší až do doby, kdy bude tato otázka v dědickém řízení po prvním zůstaviteli vyřešena. Předmětem dědického řízení po druhém zůstaviteli v žádném případě nemůže být pouze oceněný nárok na dědictví po prvním zůstaviteli, ale již zjištěný konkrétní majetek. Druhý zůstavitel za předpokladu, že v dědickém řízení po prvním zůstaviteli nabude

- 86 -

nějaký majetek, nabude ho s účinky ke dni smrti prvního zůstavitele.104 V dědickém řízení po druhém zůstaviteli je ale nutné předmětný majetek ocenit obecnou či obvyklou cenou ke dni jeho úmrtí, tj. ke dni úmrtí druhého zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, že dokonce i cena téhož majetku může být stanovena odlišně, neboť mezi stanovením ceny majetku ke dni úmrtí prvního zůstavitele a ke dni druhého zůstavitele může uplynout několik let, což cenu majetku nepochybně může ovlivnit a navíc v dědickém řízení po prvním zůstaviteli může být soudem určována cena obecná, kdežto v dědickém řízení po druhém zůstaviteli může být soudem určována cena obvyklá. Hrobového příslušenství se týká soudní rozhodnutí publikované pod R 9/1979. Podle tohoto soudního rozhodnutí je nutné odlišovat hrobové příslušenství, což je například náhrobek či pomník, které může být předmětem dědění a právo hrobové, tj. právo z propůjčení místa na hrob, které není právem vlastnickým a nemůže být předmětem dědění. V rozhodnutí publikovaném pod R 22/1986 soud dále dovodil, že soud v civilním řízení nemá pravomoc rozhodovat o vzniku, změně či zániku právního vztahu týkajícího se propůjčení místa na hrob na pohřebišti, a to proto, že vztah mezi správou pohřebiště a fyzickou osobou není vztahem občanskoprávním. Východiskem pro posouzení, zda jsou předmětem dědění i práva a povinnosti z leasingové smlouvy je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2005 sp. zn. 22 Cdo 2545/2003. Jestliže podnikající manžel uzavře za trvání manželství leasingovou smlouvu, jejímž předmětem je věc, kterou užívá k podnikání a k níž nabude vlastnictví až po zániku manželství, nemůže být tato věc předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V uvedeném případě lze jen uvažovat o tom, že podnikající manžel má majetkové právo ve vztahu k leasingové společnosti a že jeho hodnota by měla být zahrnuta do aktiv jeho podnikání, jež jsou určující pro stanovení celkové částky, kterou by měl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahradit. Leasing není v českém právním řádu upraven konkrétním ustanovením právního předpisu. I proto Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27.11.2003 sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 judikoval, že leasingová smlouva

má povahu

inominátní smlouvy ve smyslu § 51 a 491 občanského zákoníku, jejímž cílem je konečný převod vlastnictví k předmětu na leasingového nájemce. Nejedná se tedy o nájemní smlouvu, 104

V rámci uzavírané dědické dohody se může druhý zůstavitel prostřednictvím svých právních nástupců svého dědického podílu po prvním zůstaviteli vzdát, tj. nepožadovat z dědictví nic a nebo v případě, kdy druhý zůstavitel nebyl v původním dědickém řízení po prvním zůstaviteli poučen o možnosti dědictví odmítnou či neodmítnout, může prostřednictvím svých právních nástupců dědictví po prvním zůstaviteli odmítnout. Pak bude dědické řízení po druhém zůstaviteli zastaveno.

- 87 -

neboť obsahem leasingové smlouvy musí být i ustanovení vztahující se k závazku převodu předmětu leasingu do vlastnictví nájemce - právě v tomto spatřuje Nejvyšší soud specifický účel této nepojmenované smlouvy. V odborné literatuře je pak leasing chápán jako závazkový právní vztah, jehož obsahem je zejména povinnost poskytovatele leasingu předat příjemci leasingu na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu a povinnost příjemce leasingu zcela uhradit poskytovateli leasingu prostřednictvím leasingových splátek náklady spojené s pořízením. Obvyklou náležitostí leasingové smlouvy je pak právo příjemce leasingu na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví ze zůstatkovou cenu. Tato pořizovací funkce leasingu je hlavní odlišností od prosté nájemní smlouvy, již charakterizuje převážně funkce užívací. Účelem leasingu je pořízení věci či jiné majetkové hodnoty do vlastnictví za pomoci cizích zdrojů, obdobně jako u úvěru. Z uvedeného vyplývá, že z leasingové smlouvy vzniká majetkové právo a je významné, jaká je jeho hodnota. Pro stanovení hodnoty tohoto majetkového práva je namístě jeho ocenění znalcem. Lze zdůraznit, že v žádném případě nemůže být do soupisu aktiv dědictví zařazena věc, ke které má být na základě leasingové smlouvy převedeno vlastnictví. Dále bude pojednáno o autorských právech. Současná právní úprava autorských práv stojí na jiných principech než právní úprava předchozí. Autorská práva podle dřívější právní úpravy přecházela ex lege přímo na dědice. Současný základní právní rámec autorských práv tvoří zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), dále jen autorský zákon. Podle ustanovení § 10 autorského zákona právo autorské zahrnuje výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Toto dělení je zásadním pro určení, zda je možný přechod práv na právní nástupce zůstavitele či nikoliv. Mezi výlučná práva osobnostní patří zejména právo autora rozhodnout o zveřejnění svého díla, právo osobovat si autorství včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění a dalším užití jeho díla, právo na nedotknutelnost díla či právo na autorský dohled. Podle ustanovení § 11 odst. 4 autorského zákona se osobnostních práv autor nemůže vzdát, tato práva jsou nepřevoditelná a smrtí autora zanikají.105 Na druhou stranu majetková autorská práva, kterými jsou zejména právo dílo užít 105

Po smrti autora si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu, dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu, a je-li to obvyklé, musí být uveden autor díla, nejde-li o dílo anonymní. Ochrany se může domáhat kterákoli z osob autorovi blízkých, toto oprávnění mají, i když uplynula doba trvání majetkových práv autorských. Této ochrany se může vždy domáhat i právnická osoba sdružující autory nebo příslušný kolektivní správce podle tohoto zákona.

- 88 -

spočívající zejména v právu na rozmnožování díla, právu na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla a právo na sdělování díla veřejnosti a jiná majetková práva, smrtí zůstavitele nezanikají. Majetková práva trvají v zásadě po dobu autorova života a po dobu 70 let po jeho smrti. Majetkových práv se autor nemůže vzdát, tato práva jsou nepřevoditelná a nelze je postihnout výkonem rozhodnutí, což ovšem neplatí pro pohledávky z těchto práv vzniklé. Podle ustanovení § 26 odst. 2 autorského zákona jsou majetková práva autorská předmětem dědění. Zákonodárce tedy nestanovuje zvláštní přechod těchto práv na určené subjekty ze zákona, ale podrobuje tyto dědění jako univerzální sukcesi do práv a povinností zůstavitele. Zdědí-li majetková práva k dílu více dědiců, použije se na jejich vzájemné vztahy k dílu ustanovení autorského zákona o spoluautorech, to znamená, že z právních úkonů týkajících se díla jsou oprávněni a povinni všichni dědicové společně a nerozdílně. Zákonodárce v ustanovení § 26 odst. 2 autorského zákona rovněž výslovně stanoví, že zdědí-li majetková autorská práva stát nebo státu tato práva připadnou, vykonává je svým jménem Státní fond kultury České republiky, a pokud jde o díla audiovizuální, Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Příjmy z výkonu majetkových práv vykonávaných těmito státními fondy jsou příjmy těchto státních fondů.106 Ačkoliv judikatura vztahující se k problematice autorských práv, zejména ve vztahu ke společnému jmění manželů, byla vytvořena ještě za období platnosti minulé právní úpravy, její závěry jsou použitelné i v současnosti. V soudním rozhodnutí publikovaném pod R 30/1984 bylo judikováno, že originály obrazů, které vytvořil zůstavitel, jsou jeho výlučným vlastnictvím a nepatří do společného jmění manželů. Do společného jmění manželů patří pouze majetkové nároky (odměny) vyplacené za trvání manželství. Lze samozřejmě zvážit případnou investici ze společného jmění manželů do obrazů – výlučného majetku jednoho z manželů ve smyslu § 149 odst. 2 o.z. Dalším judikátem vztahujícím se k autorským právům je rozhodnutí soudu publikované pod R 36/1985. Podle citovaného rozhodnutí věci, ve kterých, na kterých nebo jimiž autor vyjádřil výsledek své tvůrčí činnosti, jsou věcmi ve smyslu § 118 o.z. Na dědice přecházejí děděním a v řízení o dědictví se posuzují a oceňují jako jiný majetek zůstavitele. Autorská díla sama o sobě, i když jsou vyjádřeny na hmotném 106

Zákonodárce dále v ustanovení § 26 odst. 3 autorského zákona stanoví, že zanikne-li právnická osoba, která zdědila majetková práva k dílu, bez právního nástupce, připadají tato majetková práva státu, přičemž pro výkon těchto práv státem - Českou republikou platí to, co bylo shora blíže popsáno.

- 89 -

substrátu, do společného jmění manželů nepatří. Do společného jmění manželů patří pouze autorské odměny v případě, že byly zůstaviteli za jeho života vyplaceny či pro něho přijaty ochranou organizací autorskou. Předmětem dědění jsou také průmyslová práva. Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích má právo na patent původce vynálezu nebo jeho právní nástupce. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků právo na ochranu topografie přísluší jejímu původci nebo jeho právnímu nástupci. Rovněž zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech v ustanovení § 6 odst. 1 stanoví, že právo na ochranu užitným vzorem má původce nebo jeho právní nástupce. V tomtéž smyslu normuje zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, když v ustanovení § 12 stanoví, že právo k průmyslovému vzoru má původce nebo jeho právní nástupce. Úprava přechodu práv k chráněné odrůdě je obsažena v zákoně č. 408/2000 Sb., o ochraně některých práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, úprava přechodu práv k ochranné známce je pak obsažena v zákoně č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách.107 Pro zjištění majetku a dluhů zůstavitele je zásadní skutkový stav ke dni smrti zůstavitele, neboť podle ustanovení § 175o odst. 1 o.s.ř. soud na podkladě sestaveného soupisu aktiv a pasiv dědictví určí obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele. K tomu, co se s majetkem, který byl ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím a je předmětem dědění, stalo po dni úmrtí zůstavitele, soud nepřihlíží. Lze zdůraznit, že soud nepřihlíží ani k tomu, co se stalo s majetkem zůstavitele v časovém intervalu ode dne smrti zůstavitele do dne pravomocného skončení dědického řízení respektive do dne projednání dědictví. Je však vhodné protokolovat, že dědicové byly seznámeni s aktuálním stavem, je-li tento soudnímu komisaři znám. Z uvedené zásady existují dvě výjimky, kdy ve výjimečných případech lze přihlédnout k okolnostem, které nastaly po smrti zůstavitele. První výjimkou je případ, když v průběhu dědického řízení dojde k postupu dle § 175e odst. 1 a 3, tj. k učinění neodkladného 107

Podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. převod, popřípadě přechod ochranné známky je účinný vůči třetím osobám zápisem do rejstříku. Nabyvatel ochranné známky může vůči Úřadu činit úkony po doručení žádosti o zápis převodu či přechodu práv k ochranné známce. O zápis převodu či přechodu do rejstříku je oprávněna požádat kterákoli ze smluvních stran, v případě přechodu právní nástupce původního vlastníka.

- 90 -

opatření formou prodeje věcí, které nelze uchovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů. Podle citovaného ustanovení vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladné opatření, zejména se mimo jiné postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody na věci nebo nepoměrných nákladů. Při prodeji movitých věcí postupuje soud přiměřeně podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, ledaže by přikročil k jinému způsobu prodeje. Do aktiv dědictví nepatří věci, které nelze uchovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, ale peněžní výtěžek z prodeje těchto věcí. Druhou výjimkou je postup dle ustanovení § 175r odst. 1 o.s.ř., podle kterého dědici mohou s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví během dědického řízení nakládat nebo činit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se svolením soudu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2005 sp. zn. 30 Cdo 967/2004 je usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví dle § 175r o.s.ř. rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy. Dědictví se dle ustanovení § 460 o.z. nabývá smrtí zůstavitele, ale k nabytí dědictví se v souladu se zásadou ingerence státu při nabývání dědictví nedochází jen na základě zůstavitelovy smrti. V mezidobí, tj. od smrti zůstavitele do právní moci usnesení o dědictví, jímž se řízení končí, mohou dědicové disponovat s věcmi patřícími do dědictví, a to i mimo obvyklého hospodaření, ovšem takovéto úkony mohou učinit pouze se souhlasem soudu. Soud při svém rozhodování dbá na to, aby žádný z dědiců nebyl na svých právech poškozen jakož i na to, zda nebylo ohroženo uspokojení pohledávek věřitelů. Udělení souhlasu soudem je možné pouze za předpokladu, že je nepochybně zjištěn okruh dědiců a dále za předpokladu, že jsou všichni dědicové ve shodě. Dispozice budou dědici nejčastěji prováděny ve smyslu prodeje věci z dědictví. V soupisu aktiv dědictví pak nebude věc, která byla ke dni úmrtí vlastnictvím zůstavitele, ale výtěžek z prodeje věci. 3.8. Spornost aktiv a pasiv Jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim podle ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je existující spornost ohledně aktiv či pasiv dědictví mezi účastníky řízení, nikoliv mezi účastníky řízení a třetími osobami. Dále je nutné

- 91 -

zdůraznit, že se jedná o spornost skutkovou, tj. o spornost ve smyslu rozdílných tvrzení o skutkovém stavu věci. Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.6.2002 sp. zn. 24 Co 127/2002 je spornost aktiv a pasiv dědictví ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. naplněna pouze tehdy, když účastníci řízení uvedou odchylné skutkové verze o aktivech či pasivech, přičemž verze jednoho účastníka odůvodňuje zařazení majetku či dluhu do aktiv dědictví a verze jiného účastníka odůvodňuje jejich nezařazení. Pouhá rozdílná tvrzení účastníků bez jejich odlišného skutkového zdůvodnění není možné považovat za spor řešitelný dle § 175k odst. 3 o.s.ř. Pokud tedy účastník pouze uvede nesouhlasné stanovisko ohledně zařazení majetku či dluhu do aktiv či pasiv dědictví aniž by toto svoje tvrzení skutkově zdůvodnil, nepostačuje to ke shora naznačenému postupu. Nezjistil-li soud skutkové tvrzení účastníka, jedná se o nedostatečné zjištění skutkového stavu a proti usnesení soudu je možné podat úspěšně odvolání. Je vždy třeba rozlišovat mezi skutkovým tvrzením týkajícím se například vzniku, rozsahu či výše pohledávky či dluhu a pouhým neodůvodněným postojem účastníka řízení. Byly-li by údaje účastníků řízení o skutkové stránce věci shodné a účastníci by se pouze neshodovali v právním posouzení věci, soud v řízení o dědictví si sám vyřeší právní otázku vycházeje ze zjištěného skutkového stavu a podle výsledku tohoto řešení pak buď věc či jinou majetkovou hodnotu do aktiv dědictví respektive dluh do pasiv dědictví zařadí nebo nezařadí. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2006 sp. zn. 30 Cdo 2043/2005 v případě, že mají účastníci řízení jen odlišný právní názor na otázku, zda věc, jiná majetková hodnota či dluh patřily do společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela, nemůže se soud omezit na zjištění jejich spornosti, ale na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví. Jestliže se však opravdu jedná o spornost ohledně skutkového stavu, soud tento spor v řízení o dědictví není oprávněn řešit. Soud v řízení o dědictví nemůže na rozdíl od minulé právní úpravy autoritativně rozhodovat o tom, co patří do aktiv a pasiv dědictví. Rovněž nemůže některému z účastníků uložit, aby podal žalobu, jíž by se domáhal vyřešení takovéhoto sporu a stanovit lhůtu k podání takovéto žaloby. Spor o rozsah aktiv a pasiv není sporem o dědické právo, kdy soud postupuje dle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.108 108

Ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. zní: „Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.“

- 92 -

Lze tvrdit, že zjištění soudu týkající se majetku zůstavitele v řízení o dědictví nemusí být úplná a konečná a nemusí dokonce ani odpovídat skutkovému stavu. Tím, že ke sporným aktivům a pasivům soud nepřihlíží, dochází k rozporu stanoveného rozsahu aktiv a pasiv dědictví respektive určení obvyklé ceny majetku zůstavitele se skutečným stavem, což lze označit jako projev zásady formální pravdy v řízení o dědictví. Zásada formální pravdy znamená, že soud při splnění určitých podmínek vychází z domněnky či fikce, která může být v rozporu se skutečným stavem. Uplatnění této zásady v řízení o dědictví je samozřejmě pouze výjimkou, která je na místě tam, kde je třeba rychlého, účinného a hospodárného rozhodování jakož i v případech pasivity účastníků, která způsobuje zbytečné průtahy v řízení. Řízení o dědictví je zásadně ovládáno principem materiální pravdy, neboť již s ohledem na povahu dědického řízení jako řízení nesporného soud za pomoci zásady vyšetřovací a zásady oficiality zjišťuje skutečný stav. Shora popsaný případ aplikace zásady formální pravdy je spíše výjimečný. Nezařazení majetku nebo dluhů zůstavitele do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle 175k odst. 3 nebrání účastníkům řízení, aby se svého práva domáhali žalobou mimo dědické řízení dle ustanovení § 175y odst. 1 o.s.ř., a to jak v době, kdy dědické řízení dosud probíhá, tak i po jeho pravomocném skončení. Postup podle ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. obdobně platí pro sporná aktiva a pasiva společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela mezi dědici a pozůstalým manželem. Podle ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř. měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud podle § 175k odst. 3 o.s.ř.

- 93 -

4. OBVYKLÁ CENA A PRŮBĚH DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ Obvyklá cena majetku zůstavitele určená ke dni jeho smrti respektive její výše vyvolává závažné právní důsledky ve vztahu k průběhu dědického řízení. Je-li obvyklá cena majetku nižší než nepatrná, je tato skutečnost důvodem pro využití procesního postupu podle ustanovení § 175h odst. 2 o.s.ř., tj. pro zastavení dědického řízení a vydání majetku nepatrné hodnoty tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele. Je-li obvyklá cena majetku nižší než výše dluhů zůstavitele, jedná se o předlužené dědictví. Soud v řízení o dědictví tedy určí dle ustanovení § 175o odst. 1 o.s.ř. obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši dluhů a výši předlužení dědictví. Následující průběh dědického řízení je pak ovlivněn vůlí účastníků řízení jakož i vůlí věřitelů zůstavitele, neboť za předpokladu souhlasu všech shora uvedených osob může být řízení o dědictví skončeno tím, že soud schválí dohodu o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů podle ustanovení § 471 odst. 1 o.z. ve spojení s ustanovením § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nedojde-li k uzavření dohody podle ustanovení § 175p odst. 1 o.s.ř., může být soudem na návrh nebo i bez návrhu nařízena likvidace dědictví. Důsledky likvidace dědictví jsou pak naprosto zásadní ve vztahu k třetím osobám, jednak ve smyslu zániku neuspokojených pohledávek věřitelů zůstavitele a jednak ve smyslu nemožnosti domáhání se práv žalobou dle ustanovení § 175y odst. 2 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá důležitost správného určení obvyklé ceny majetku zůstavitele ke dni jeho úmrtí nejen z hlediska procesního, ale rovněž z hlediska hmotněprávního. Nejprve bude pojednáno o zastavení dědického řízení. Dědické řízení může být zastaveno nejen pro nedostatek podmínek řízení, ale také ve speciálních případech podle ustanovení § 175h o.s.ř. Nutno podotknout, že zákonodárce v případě zastavení řízení podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu nepracuje s pojmem „obvyklá cena majetku zůstavitele“, ale s pojmem „majetek nepatrné hodnoty“. Z povahy věci lze však dovodit, že i v případech určování hodnoty majetku zůstavitele pro účely posouzení, zda může být dědické řízení zastaveno či nikoliv, soud neurčuje nic jiného než obvyklou cenu majetku zůstavitele. Pro rozhodnutí, zda je možné aplikovat procesní postup dle § 175h o.s.ř. je nepochybně nutné, aby soud zjistil hodnotu zůstavitelem zanechaného majetku. K tomuto zjištění soud použije obdobné postupy jako při sestavování soupisu aktiv a pasiv dědictví a určování ceny obvyklé majetku zůstavitele v případech, kdy je dědické řízení skončeno pravomocným usnesením dle § 175q odst. 1 o.s.ř.

- 94 -

Dědické řízení může být zastaveno proto, že zůstavitel nezanechal žádný majetek nebo proto, že zůstavitel zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty. Podle ustanovení § 175b o.s.ř. in fine je v řízení dle § 175h o.s.ř. účastníkem pouze ten, kdo se postaral o pohřeb. Vypravitel pohřbu má všechna procesní práva a povinnosti účastníka řízení podle občanského soudního řádu, o nichž musí být soudem poučen. Postavení účastníka řízení však nelze zaměnit s právním nástupnictvím. Právní nástupce zůstavitele je ten, kdo byl soudem vyrozuměn o svém dědickém právu a ve stanovené lhůtě dědictví neodmítl a pouze tento vstupuje do práv a povinností zůstavitele. Podle ustanovení § 175h odst. 1 o.s.ř. nezanechal-li zůstavitel majetek, soud řízení zastaví. V souladu s principem ingerence státu při nabývání dědictví je v případě smrti zůstavitele zahájení řízení o dědictví a pověření příslušného notáře dle § 38 o.s.ř. k provedení úkonů v řízení o dědictví obligatorní.109 Proto i je-li zřejmé, že zůstavitel s největší pravděpodobností nezanechal žádný majetek, například zemře-li novorozenec, je nutné dědické řízení zahájit.110 Případy, kdy zůstavitel opravdu nezanechal žádný majetek, budou v praxi spíše výjimečné. Výklad pojmu „žádný majetek“ je však v judikatuře ustálen tak, že za „žádný majetek“ se považuje i majetek, který fyzicky existuje, ale je bezcenný, tj. nemá žádnou hodnotu neboli obvyklou cenu. „Za bezcenné se považují takové předměty, které se vzhledem ke své povaze, stavu a stupni opotřebení jeví jako neprodejné pro naprostý nezájem ze strany případných kupujících.“111 Dále je třeba mít na zřeteli, že zůstavitel mohl vlastnit majetek, jehož vlastnictví přechází ex lege a který není předmětem dědění. V takovém případě lze dědické řízení rovněž zastavit, neboť cena majetku podléhající zvláštnímu zákonnému přechodu se do obvyklé ceny majetku zůstavitele nezapočítává. Mnohem častější jsou případy, kdy zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty. Podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 18/86 je účelem zastavení řízení a vydání majetku nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu zkrácení a zjednodušení dědického řízení s tím, že tento postup přichází v úvahu zpravidla tam, kde nejsou dědicové nebo kde dědicové nemají o dědictví zájem pro jeho nepatrnost. Občanský soudní řád v ustanovení § 175h odst. 2 stanovuje, že jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat 109

Podle ustanovení § 175a o.s.ř. příslušný orgán státní správy pověřený vedením matriky oznámí úmrtí ve svém matričním obvodu soudu příslušnému k projednání dědictví. Soud zahájí řízení i bez návrhu, jakmile se dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Usnesení o zahájení řízení není třeba doručit. 110 Dědické řízení je nutné v takovýchto případech zahájit i s ohledem na to, že způsobilost mít práva a povinnosti má i počaté dítě, narodí-li se živé. 111 Kučera, R. Dědictví. Praha: Linde Praha, a.s., 2001, str. 39

- 95 -

tomu, kdo se postaral o pohřeb a řízení zastavit. Majetek nepatrné hodnoty se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb, přičemž není rozhodné, v jakém vztahu byl vůči zůstaviteli a z jakých důvodů hradil náklady spojené s jeho pohřbem. Lze zdůraznit, že vypravitel pohřbu nevstupuje do práv a povinností zůstavitele jako jeho dědic, tedy neodpovídá za zůstavitelovy dluhy podle ustanovení § 470 o.z. I kdyby ten, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele náležel do okruhu tzv. putativních dědiců, není účastníkem dědického řízení proto, že je dědicem, ale podle § 175b o.s.ř. poslední věty. Vypravitel pohřbu nenabývá majetek zůstavitele, který je mu soudem vydán, z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí státního orgánu ve smyslu § 132 o.z. Předpokladem postupu dle § 175h odst. 2 o.s.ř. je jednak nepatrnost majetku zůstavitele a jednak souhlas vypravitele pohřbu s vydáním majetku nepatrné hodnoty. Výklad pojmu „majetek nepatrné hodnoty“ se samozřejmě mění v souvislosti s ekonomickými změnami ve společnosti, respektive se zvyšováním nákladů za vypravení pohřbu. V současné době již není maximální hranice majetku nepatrné hodnoty spatřována v částce ve výši 10.000,-- Kč, neboť náklady pohřbu i po odpočtu pohřebného tuto částku mnohdy značně převyšují. Při rozhodování o zastavení řízení je nutné vždy zvážit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. Pro posouzení, zda hodnota majetku zůstavitele je nepatrná, je rozhodující výše aktiv zůstavitele, nikoliv čistá hodnota dědictví. V případě, že lze čistou hodnotu dědictví, tj. obvyklou cenu majetku zůstavitele, od které jsou odečtené dluhy zůstavitele, označit jako nepatrnou, ale nelze jako nepatrnou označit obvyklou cenu majetku zůstavitele, nelze aplikovat ustanovení § 175h odst. 2 o.s.ř. Otázkou je, zda lze vypraviteli pohřbu vydat i nemovitost respektive podíl na nemovitosti zůstavitele jako majetek nepatrné hodnoty. V žádném právním předpisu nenalezneme ustanovení, které by tento postup zakazovalo. Shodně judikoval soud v rozhodnutí publikovaném pod R 20/1989, podle kterého také nemovitý majetek zůstavitele může být vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb, jde-li o nemovitost nepatrné hodnoty. Tak tomu bude zejména v případech řízení o dodatečném projednání majetku, kdy zůstavitel vlastnil podíl na nemovitosti a tento se oceňuje obecnou cenou ke dni jeho úmrtí.112 K vydání majetku nepatrné hodnoty nikdy nemůže dojít proti vůli toho, kdo se 112

I když je zcela v souladu se zákonem i judikaturou takový postup soudu, kdy usnesením dle § 175h odst. 2 o.s.ř. vydá vypraviteli pohřbu nemovitý majetek zůstavitele, je s ohledem na možný několikanásobný vzrůst obecné či obvyklé ceny nemovitosti zůstavitele ode dne jeho úmrtí do současnosti nutné zvážit jeho vhodnost. I když je hodnota nemovitosti ke dni úmrtí zůstavitele nepatrná, může být tato přesto projednána v dědickém řízení.

- 96 -

postaral o pohřeb zůstavitele. Vždy musí být soudem vydán a vypravitelem pohřbu převzat všechen majetek zůstavitele, nikoliv jen jeho část. Souhlas vypravitele pohřbu s vydáním majetku nepatrné hodnoty je vyžadován proto, že i nabytí majetku nepatrné hodnoty může vyvolat závažné právní následky, například ve smyslu vzniku povinnosti k vyklizení bytu v případě nabytí bytového zařízení zůstavitele. Rozhodnutí o zastavení řízení dle ustanovení § 175h odst. 2 o.s.ř. je rozhodnutím procesní povahy, které nezakládá překážku věci rozhodnuté (rei iudicata) a nemá hmotněprávní důsledky. Zjistí-li se po právní moci rozhodnutí, že řízení bylo zastaveno, ačkoliv majetek zemřelým zanechaný nebyl nepatrný, je třeba tento nikoliv nepatrný majetek projednat, a to bez ohledu na to, že o něm soud věděl před zastavením řízení a přesto řízení zastavil například proto, že byl nesprávně informován o ceně tohoto majetku.113 Usnesení soudu o zastavení řízení tedy nezpůsobuje překážku věci rozhodnuté a lze vždy zahájit řízení o dodatečném projednání dědictví dle 175x o.s.ř. Závěrem lze uzavřít, že postup dle ustanovení § 175h odst. 2 o.s.ř. soud využít může, avšak není k tomu povinen. To znamená, že notář jako soudní komisař má vždy prostor pro zvážení, zda využít tento procesní institut či nikoli, zejména s ohledem na práva účastníků řízení, práva dědiců, práva věřitelů a hospodárnost a efektivitu soudního řízení. V následující části kapitoly bude pojednáno o předluženém dědictví. O předlužené dědictví se jedná tehdy, kdy je obvyklá cena majetku zůstavitele nižší než výše zůstavitelových dluhů. Podle ustanovení § 175o odst. 1 o.s.ř. soud určí obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Poté, co je soudem pravomocně určena výše předlužení dědictví, přichází v úvahu kromě standartních způsobů ukončení dědického řízení114 ještě uzavření dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů a likvidace dědictví. Je tedy zřejmé, že od správného určení obvyklé ceny majetku zůstavitele se odvíjí i další průběh dědického řízení ve smyslu případného postupu podle ustanovení § 175p odst. 1 o.s.ř. či § 175t a násl. o.s.ř. Oba zvláštní způsoby ukončení dědického řízení zásadně mění postavení dědiců ve smyslu jejich odpovědnosti za dluhy zůstavitele. U standartního ukončení dědického řízení 113

Fiala, R. Přehled judikatury ve věcech dědických. Praha: ASPI, a.s., 2006, str. 64 Soud tedy potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, schválí dohodu o vypořádání dědictví či potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě. Je-li dědictví předluženo, platí odměnu notáře, jeho hotové výdaje a náhradu za DPH stát, a to prostřednictvím soudu, který pověřil notáře k úkonům v řízení o dědictví. 114

- 97 -

dědicové odpovídají za dluhy zůstavitele i svým vlastním majetkem, a to do výše nabytého dědictví. Při ukončení dědického řízení dle ustanovení § 175 odst. 1 o.s.ř. či § 175t a násl. o.s.ř. se zůstavitelovi věřitelé uspokojují pouze z majetku, který je předmětem dědictví, respektive z výtěžku z jeho prodeje. V kvalitativně odlišné povinnosti dědiců k úhradě dluhů zůstavitele lze rovněž spatřovat důsledek určení obvyklé ceny majetku zůstavitele. U obou shora uvedených zvláštních způsobů ukončení dědického řízení dále vystupuje do popředí otázka účastenství věřitelů zůstavitele v řízení o dědictví. Podle rozhodnutí soudu publikovaném pod SJ 66/2000 je věřitel zůstavitele účastníkem řízení o dědictví ve třech případech tak, jak je stanoveno v ustanovení § 175b o.s.ř. věta druhá. Věřitel je účastníkem dědického řízení jednak v případě, že se vypořádává jeho pohledávka, tj. uzavřou-li dědicové takovou dohodu o vypořádání dědictví, podle níž za zůstavitelovy dluhy mají odpovídat jinak než jak vyplývá z § 470 o.z., jednak v případě, že je dědictví předluženo a je uzavírána dohoda dědiců s věřiteli o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů a jednak v případě likvidace dědictví. Ve všech shora blíže popsaných případech jsou účastníky dědického řízení ti, kdo o sobě v řízení tvrdí, že jsou zůstavitelovými věřiteli, jakož i ti, kdo o sobě toto netvrdí, ale v řízení vyšly najevo skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že tyto osoby mohou být zůstavitelovými věřiteli. Důležitou otázkou je určení počátku účastenství věřitele. Za počátek účastenství nelze považovat až okamžik, kdy byla pohledávka věřitele postavena najisto, tj. kdy byla prokázána. Za počátek účastenství je nutné považovat již okamžik, kdy se soud dozví o skutečnostech, z nichž může vyplývat, že existuje dluh zůstavitele a kdo je jeho věřitelem. Shora uvedené je plně v souladu se zásadou vyšetřovací, podle níž je soud v řízení o dědictví povinen provádět i jiné důkazy k prokázání skutkového stavu, než jaké byly účastníky navrženy. Jakmile tedy vyjdou najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že existuje věřitel zůstavitele, je soud povinen s tímto věřitelem jednat jako s účastníkem řízení, i když se tento účasti na řízení nedomáhá a jeho pohledávka dosud nebyla zjištěna. Postavení účastníka řízení pak ztrácí v okamžiku, kdy soud zjistí, že žádnou pohledávku za zůstavitelem nemá. Účastenství věřitelů v řízení o dědictví se může v průběhu řízení měnit v závislosti na skutečnosti, zda je prokázáno, že věřitel má či nemá za zůstavitelem pohledávku. Jestliže soud zjistí, že věřitel za zůstavitelem pohledávku nemá, přestane s věřitelem jednat jako s účastníkem řízení, o čemž však nevydává žádné zvláštní usnesení. Zjištění soudu se projeví tak, že s věřitelem zůstavitele buď jedná jako s účastníkem řízení nebo s ním jako

- 98 -

s účastníkem řízení jednat přestane. I když soud nevydává zvláštní usnesení o počátku či naopak ukončení účasti věřitele v řízení, věřitel má zajištěno právo na soudní ochranu. Toto právo spočívá v možnosti podat odvolání proti usnesení soudu o dědictví. Odvolací soud pak posuzuje, zda je věřitel osobou oprávněnou napadnout usnesení soudu prvního stupně odvoláním či nikoliv. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že věřitel je jako účastník řízení osoba oprávněná podat odvolání, bude rozhodovat v odvolacím řízení, dospěje-li odvolací soud k závěru opačnému, tj. že věřitel není oprávněn podat odvolání, neboť nebyl účastníkem řízení, odvolání odmítne podle § 218 odst. 1 písm b) o.s.ř. Jak již bylo výše uvedeno, soud nevydává žádné zvláštní usnesení, kterým by účastenství věřitele zahajoval nebo naopak končil a případná nesprávnost postupu soudu se projeví v nesprávnosti usnesení o dědictví s tím, že právo „opomenutého“ věřitele podat odvolání proti usnesení o dědictví je samozřejmě zachováno.115 O přibrání věřitele jako účastníka řízení soud nemůže rozhodovat ani podle ustanovení § 94 odst. 3 o.s.ř. Podle citovaného ustanovení jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, vydá soud, jakmile se o něm dozví, usnesení, jímž jej přibere do řízení jako účastníka. Tento postup soudu se však vztahuje pouze na osoby, které jsou účastníky dědického řízení na základě tzv. druhé definice účastníků, tj. na navrhovatele a ty, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, nikoliv na věřitele zůstavitele. Obecně lze shrnout, že zákonodárce povolává věřitele zůstavitele za účastníka řízení v případech, v nichž výsledek řízení o dědictví může mít vliv na jeho práva. Účast zůstavitelova věřitele na řízení má zajistit, aby mohl v řízení v zájmu ochrany svých práv a oprávněných zájmů vykonávat ohledně své pohledávky procesní práva, popřípadě plnit procesní povinnosti, a aby usnesení o dědictví odpovídalo hmotnému právu i ohledně jeho pohledávky za zůstavitelem. Věřitel jako účastník řízení má procesní práva a povinnosti účastníka řízení, a to nejen povinnost tvrzení rozhodných skutečností vztahujících se k předmětné pohledávce a povinnost navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení, ale i právo být předvolán k jednání, právo zúčastnit se jednání a vyjadřovat se k průběhu dokazování, právo činit procesní návrhy a činit návrhy ve věci samé jako například navržení uzavření konkrétní dohody, právo na doručení písemných vyhotovení usnesení, právo podat odvolání 115

Bílek, P. - Drápal, L. - Jindřich, M. - Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 435

- 99 -

atd. Účast věřitelů v řízení o dědictví nepochybně přispívá ke správnému zjištění skutkového stavu věci a naplnění účelu řízení. Účelem uzavření dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů je především prevence, tj. předcházení budoucím možným sporům mezi dědici a věřiteli zůstavitele jakož i urychlené skončení dědické věci, neboť likvidace dědictví je časově mnohem náročnějším procesem. Jak již bylo výše uvedeno, základním předpokladem uzavření dohody podle ustanovení § 471 odst. 1 o.z. ve spojení s § 175p odst. 1 o.s.ř. o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů je předluženost dědictví a vůle dědiců a věřitelů takovouto dohodu uzavřít. Obvyklá cena majetku zůstavitele, tj. součet obvyklých cen všech aktiv dědictví tedy musí být nižší než celková výše všech zůstavitelových dluhů.116 Shodně judikoval soud v rozhodnutí publikovaném pod R 34/1976, podle kterého je předpokladem uzavření dohody podle ustanovení § 175p odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že je soudem již pravomocně určena obvyklá cena majetku zůstavitele, výše dluhů a čistá hodnota dědictví. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že i když tak zákon výslovně nestanoví, je třeba v rámci vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela dle § 175l odst. 1 o.s.ř. nejen určit obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalého manžela, ale také určit výši dluhů ve společném jmění s tím, že soud nejen určí, co z majetku ve společném jmění manželů patří do dědictví a co pozůstalému manželovi, ale také určí, co ze závazků ve společném jmění manželů patří do pasiv dědictví a za které závazky odpovídá výlučně pozůstalý manžel. Pro posouzení otázky předluženosti dědictví však není významné, zda je předlužené společné jmění manželů. Lze si představit, že společné jmění manželů je předlužené, tj. výše dluhů ve společném jmění manželů je vyšší než obvyklá cena majetku ve společném jmění manželů, ale zůstavitel má ve svém výlučném vlastnictví takový majetek, jehož obvyklá cena je vyšší než výše jeho dluhů, ať už jde o dluhy přikázané ze společného jmění manželů nebo o dluhy výlučné a dědictví tedy předluženo nebude. Samozřejmě může nastat i případ opačný, kdy společné jmění manželů je sice nepředlužené, ale výše zůstavitelových výlučných dluhů způsobí předluženost dědictví. Pro přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů dědictví nejsou splněny 116

Při zjišťování dluhů zůstavitele může být využito postupu podle § 175n o.s.ř. Na návrh dědiců vydá soud usnesení, v němž vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví a poučí je o tom, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, kterého dědici nabyli. Usnesení soud uveřejní vyvěšením na úřední desce soudu.

- 100 -

předpoklady, zanechal-li zůstavitel majetek nepatrné hodnoty. V takovém případě soud dědické řízení zastaví. Druhým z předpokladů uzavření dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů je souhlas všech dědiců a všech věřitelů zůstavitele. Neměl-li zůstavitel dědice a má-li dědictví připadnout státu, může stát rovněž uzavřít dohodu s věřiteli dle § 175p o.s.ř., neboť za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu odpovídá stejně jako dědic podle § 472 odst. 1 o.z. Protože se do pasiv dědictví v zásadě nezařazují dluhy zůstavitele proti vůli dědiců, není v podstatě možné přinutit dědice, aby uzavírali dohodu s osobou, která tvrdí, že je věřitelem zůstavitele, jejíž pohledávku však dědicové neuznali. Rovněž podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 18/1985 v případě, že dědicové uzavírají s věřiteli zůstavitele dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, závisí výběr věřitelů na dědicích samotných. Při schvalování této dohody je však třeba brát zřetel na to, zda tento způsob skončení věci nebude v rozporu se zákonem a nebude na újmu těch, kteří by mohli být při likvidaci dědictví ve svých právech uspokojeni. Věřitelům se k úhradě dluhů přenechává celé dědictví, nikoliv pouze část z dědictví. Není tedy možné, aby došlo k souběhu nabytí majetku na základě dědění a na základě uzavřené dohody o přenechání dědictví k úhradě dluhů. Je však možné, že některý z dědiců nabude majetek z dědictví podle ustanovení § 175p odst. 1 o.s.ř., neboť byl věřitelem zůstavitele. V takovém případě pak dědic nenabude majetek z titulu dědění, ale jako věřitel, tj. na základě rozhodnutí státního orgánu dle § 132 o.z. Rovněž v soudním rozhodnutí publikovaném pod R 34/1976 bylo judikováno, že dohoda podle § 175p odst. 1 o.s.ř není dohodou o vypořádání dědictví podle § 482 o.z. Předmětná dohoda je dohodou mezi účastníky řízení, tj. dědici a věřiteli zůstavitele, jejíž schválení je samostatně upraveno v § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.

- 101 -

V žádném případě tedy nelze podle této dohody potvrzovat věřiteli nabytí dědictví, neboť věřitel se nestává dědicem zůstavitele.117 Věřitelé nenabývají vlastnické právo k majetku zůstavitele titulu dědění, ale na základě rozhodnutí státního orgánu dle § 132 o.z. Dohoda o tom, že předlužené dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů, podléhá schválení soudu, který ji schválí, jestliže neodporuje zákonu. Dohoda musí být dostatečně určitá, tj. musí z ní jasně vyplývat, který z věřitelů nabývá jakou majetkovou položku z dědictví, jinak nemůže být soudem pro neurčitost schválena. Protože málokdy nastane situace, kdy hodnota věcí z dědictví bude přesně odpovídat výši pohledávek věřitelů, „lze považovat za přípustné i to, aby se věřitel, který převezme z dědictví věc v ceně vyšší než odpovídá jeho pohledávce, zavázal vyplatit peněžité částky ostatním věřitelům na uspokojení, respektive částečné uspokojení, jejich pohledávek.“118 Důvodem pro neschválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě může být skutečnost, že některý z věřitelů nabývá majetek vyšší hodnoty než odpovídá výši jeho pohledávky za zůstavitelem a není stanovena výplata ostatním věřitelům. Dalším důvodem neschválení dohody dle § 175p odst. 1 o.s.ř. může být skutečnost, že k dohodě nebyli přibráni ti věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být při rozdělení výtěžku dosaženého zpeněžením známého majetku zůstavitele podle pravidel uvedených v § 175v odst. 2 a 3 v rámci likvidace dědictví alespoň částečně uspokojeny, tj. skutečnost, že dohoda byla uzavřena na újmu práv těch, kteří 117

V této souvislosti lze upozornit na diskutabilní závěr Nejvyššího soudu, ke kterému dospěl v rozhodnutí publikovaném pod R 34/2002 v souvislosti s interpretací pojmu „dědic“. Tento judikát se vztahuje se k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Nejvyšší soud se zabýval výkladem pojmu „dědic“ v souvislosti s posouzením, zda došlo či nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu, byl-li zůstavitel vlastníkem podniku a zároveň zaměstnavatelem. Soud judikoval, že není možné rozlišovat podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví po zůstaviteli-zaměstnavateli. Tento výsledek projednání dědictví po zůstaviteli-zaměstnavateli totiž nemůže být ovlivněn druhým z účastníků pracovněprávního vztahu, tj. zaměstnancem, proto nemůže být významné, kdo a z jakého právního důvodu při projednávání dědictví získal podnik zůstavitele. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za dědice zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, se ve smyslu § 251a zákoníku práce účinného do 1.1. 2007 považuje a) ten, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno jako jedinému dědici, b) ten, kdo nabyl podnik v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví, c) ti, kterým soud potvrdil nabytí podniku, němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci podle dědických podílů, d) ten, kdo podle soudem schválené dohody o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů nebo při zpeněžení zůstavitelova majetku provedeného v rámci likvidace dědictví, nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci nebo e) stát, kterému připadlo dědictví jako odúmrť. K přechodu práva a povinností z pracovněprávního vztahu však nemůže dojít tehdy, bylo-li řízení zastaveno, neboť zůstavitel nezanechal žádný majetek či zanechal-li zůstavitel pouze majetek nepatrné hodnoty. Se shora blíže popsaným názorem Nejvyššího soudu, podle kterého se za dědice považuje ten, kdo podle soudem schválené dohody o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů nebo při zpeněžení zůstavitelova majetku provedeného v rámci likvidace dědictví, nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, nemohu souhlasit. Věřitelé zůstavitele nabývají vlastnické právo k podniku rozhodnutím státního orgánu, nikoliv z titulu dědění a nejsou právními nástupci zůstavitele. 118 Mikeš, J. - Muzikář, L. Dědické právo. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, str. 252

- 102 -

by mohli být uspokojeni při likvidaci dědictví.119 Neschválí-li soud dohodu dle § 175p odst. 1 o.s.ř., může po právní moci usnesení o neschválení takovéto dohody postupovat buď běžným způsobem jako v případě dědictví nepředluženého, nebo může i bez návrhu nařídit likvidaci dědictví. Objeví-li se nový majetek zůstavitele po právní moci usnesení dle § 175q odst, 1 písm c) o.s.ř. o schválení dohody dle § 175p odst. 1 o.s.ř., mohou se dědici opět dohodnout s věřiteli na přenechání i tohoto nově objeveného majetku k úhradě dluhů. Zůstane-li majetkový přebytek, soud jej projedná jako dědictví. Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě shora blíže popsané, soud podle ustanovení § 175t o.s.ř. na návrh usnesením nařídí likvidaci dědictví a stejně soud postupuje, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví. O nařízení likvidace dědictví může soud rozhodnout i bez návrhu. O nařízení likvidace vydá soud usnesení, ve kterém vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou. Toto usnesení vyvěsí na úřední desce soudu. Jakmile usnesení o nařízení likvidace nabylo právní moci, nepostupuje se již podle § 175p až 175s o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že postup dle ustanovení § 175p odst. 1 o.s.ř. má přednost před nařízením likvidace dědictví. Likvidaci dědictví lze totiž nařídit až poté, co nebyla uzavřena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů nebo nebyla-li takováto uzavřená dohoda soudem schválena. O nařízení likvidace soud rozhoduje na návrh nebo i bez návrhu. Byl-li návrh podán, je soud povinen likvidaci nařídit. K podání návrhu na likvidaci jsou aktivně legitimování všichni věřitelé a všichni dědicové zůstavitele jakož i stát, má-li mu dědictví připadnout jako odúmrť. Dědic může navrhnout likvidaci dědictví pouze tehdy, je-li dědictví předluženo, stát však může navrhnout likvidaci dědictví za splnění shora popsaných podmínek i tehdy, je-li dědictví nepředlužené. Toto zvýhodnění státu je odrazem nemožnosti

119

Podle nálezu Ústavního soudu ÚS 227/96 řízení o dědictví musí vycházet z právních skutečností, které upravují ustanovení dědického práva hmotného. Podle § 471 odst. 2 o.z. pokud nedojde v případě předluženého dědictví k dohodě mezi dědici a věřiteli o tom, že dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občasného soudního řádu o likvidaci dědictví, tj. § 175t až § 175v o.s.ř. K ústavnímu soudu byla podána ústavní stížnost, ve které je považována právě aplikace těchto procesních ustanovení za nesprávnou respektive protiústavní. Ústavní soud neshledal uvedenou aplikací zásah do práva zaručujícího dědění dle článku 11 Litiny základních práv a svobod a shledal předmětná ustanovení občanského soudního řádu ústavní.

- 103 -

odmítnout dědictví, respektive odmítnout nabytí majetku zůstavitele formou odúmrti dle § 462 o.z. Popsané problematiky se týká soudní rozhodnutí publikované pod SJ 75/2001, podle kterého soud může nařídit na návrh státu likvidaci i nepředluženého dědictví jen za kumulativního splnění několika podmínek. První podmínkou je, že peníze z dědictví nepostačují k úhradě přiměřených nákladů zůstavitelova pohřbu a všech zůstavitelových peněžitých dluhů. Druhou podmínkou je, že stát nabídnul věřitelům k úhradě jejich pohledávek věci z dědictví. Třetí podmínkou je, že věřitelé respektive některý z věřitelů zůstavitele tuto nabídku odmítl. Nutno zdůraznit, že tento postup je možné využít pouze za předpokladu, že návrh na likvidaci byl podán před pravomocným skončením projednání dědictví. Likvidace dědictví nikdy nemůže být nařízena až poté, co bude soudem potvrzeno že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu.120 Věřitelé zůstavitele se stávají účastníky řízení, jakmile některý z dědiců, věřitelů nebo stát podal návrh na nařízení likvidace dědictví. Byla-li nařízena likvidace dědictví bez návrhu, stávají se věřitelé účastníky řízení dnem vydání usnesení o nařízení likvidace. Soud nařizuje likvidaci tak, že vydá usnesení, jehož nedílnou součástí je kromě výroku o nařízení likvidace i výrok, kterým vyzve věřitele, aby oznámily své pohledávky v určité lhůtě s tím, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou. Tato výzva je obligatorní náležitostí usnesení o nařízení likvidace bez ohledu na to, že věřitelé již mohli být vyzýváni k oznámení pohledávek usnesením dle § 175n o.s.ř. Usnesení o nařízení likvidace se doručí všem účastníkům řízení s tím, že vyvěšením usnesení na úřední desce sodu se nahrazuje jeho doručení neznámým věřitelům.121 Jakmile je v právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví, nelze již postupovat jiným způsobem než zpeněžením majetku zůstavitele a provedením rozvrhu. Podle ustanovení § 175u o.s.ř. likvidaci dědictví provede soud zpeněžením všeho zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem mimo dražbu přiměřeně podle zvláštního předpisu. Zpeněžení 120

Likvidace nemůže být nařízena ani tehdy, když již bylo soudem pravomocně rozhodnuto podle § 175q odst. 1 písm. a), c) a d) o.s.ř. 121 Podle ustanovení § 50i o.s.ř.„Stanoví-li zákon, že rozhodnutí nebo jiná písemnost mají být vyvěšeny na úřední desce soudu, platí, že patnáctým dnem po vyvěšení byly doručeny účastníkům, kteří nejsou soudu známi nebo jejichž pobyt není znám nebo kterým se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, a zástupcům nebo opatrovníkům účastníků, jejichž pobyt není znám nebo kterým se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, popřípadě též dalším osobám, o nichž to stanoví zákon. Obsah své úřední desky soud zveřejňuje i způsobem umožňující dálkový přístup.“

- 104 -

majetku zůstavitele se tedy může dít různými způsoby, které vymezuje citované ustanovení a konkretizuje ustanovení § 96a vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Zpeněžení zůstavitelova majetku při likvidaci dědictví prodejem mimo dražbu provádí soudní komisař. Potřebné úkony vykonává jako soudní komisař, to znamená že potřebné smlouvy bude uzavírat svým jménem. Zpeněžení zůstavitelových věcí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí provede při likvidaci dědictví na žádost soudního komisaře vykonavatel působící u soudu, který jej pověřil, aby provedl úkony v řízení o dědictví. Zpeněžení zůstavitelových věcí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti provede při likvidaci dědictví soud, který soudního komisaře pověřil, aby provedl úkony v tomto řízení o dědictví, s tím, že soudní komisař předkládá soudu návrhy soudních usnesení s potřebným počtem stejnopisů.122 Při zpeněžení takového majetku, jehož způsob není zákonem stanoven „patrně bude nutno přiměřeně použít ustanovení o výkonu rozhodnutím postižením takovéhoto majetku, která jsou obsažena v části šesté občanského soudního řádu.“123 O majetku, který se nepodařilo zpeněžit, rozhodne soud, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele. Výtěžek likvidace dědictví, tj. výnos ze zpeněžení veškerého majetku zůstavitele s výjimkou majetku shora popsaného, tj. toho, který se nepodařilo zpeněžit, soud rozvrhne mezi věřitele. V usnesení uvede, jak se z výtěžku uspokojují pohledávky jednotlivých věřitelů s tím, že pro rozvrh výtěžku jsou zákonem přesně stanovená pravidla obsažená v ustanovení § 175v odst. 2 o.s.ř. Podle citovaného ustanovení soud provede rozvrh výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele (dále jen „výtěžek“) mezi věřitele. Z výtěžku uhradí soud postupně pohledávky podle těchto skupin: a) pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti se zpeněžením majetku, b) pohledávky nákladů zůstavitelovy nemoci a přiměřených nákladů jeho pohřbu, c) pohledávky zajištěné zástavním právem, zadržovacím právem, převodem práva nebo postoupením pohledávky, d) pohledávky nedoplatků výživného, e) pohledávky daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, f) ostatní pohledávky. Nelze-li plně uspokojit pohledávky patřící do téže skupiny, uspokojí se poměrně, ve skupině c) se však 122

Jedná se například o přípravu návrhů usnesení o ustanovení znalce k ocenění nemovitosti, určení ceny nemovitosti, nařízení dražebního jednání atd. 123 Schelleová, I. a kolektiv, Civilní proces, Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2006, str. 427

- 105 -

pohledávky uspokojují podle jejich pořadí, přičemž pohledávky zajištěné zadržovacím právem se uhradí před ostatními pohledávkami. Pro pořadí je rozhodující den, kdy právo zajišťující pohledávku vzniklo. Obecně lze tedy říci, že pohledávky jsou rozděleny do šesti skupin a pohledávky další skupiny lze uspokojovat až poté, jsou-li plně uspokojeny všechny pohledávky skupin předcházejících. Nestačí-li výtěžek na plné uspokojení všech pohledávek v rámci jedné skupiny, uspokojí se tyto pohledávky poměrně. Jedinou výjimku ze shora uvedených zásad představuje rozvrh ve skupině c), kde se pohledávky uspokojují podle pořadí s tím, že pohledávky zajištěné zadržovacím právem mají přednost před ostatními pohledávkami v této skupině. Pro pořadí je rozhodující den, kdy právo zajišťující pohledávku vzniklo. Z uvedeného vyplývá, že „při úhradě pohledávek z likvidační podstaty předluženého dědictví se ve skupině ostatních pohledávek uplatňuje zásada priority jen při pohledávkách zajištěných omezením převodu nemovitostí, popřípadě zástavními právy anebo při pohledávkách náhrady práv z věcných břemen, v ostatních případech se uplatňuje zásada proporcionality.“124 Až po uspokojení všech pohledávek jedné skupiny lze uspokojovat pohledávky skupiny následující a současně přesáhne-li úhrn pohledávek stejného pořadí likvidační podstatu, uspokojují se pohledávky poměrně. Pravomocným skončením likvidace, tj. právní moci usnesení o rozvrhu výtěžku, které případně obsahuje výrok dle § 175u odst. 2 o.s.ř., zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů. Zákon však pamatuje i na situace, kdy se po pravomocném skončení likvidace objeví další majetek zůstavitele. Vyjde-li najevo další majetek zůstavitele, rozdělí jej soud věřitelům do výše jejich neuspokojených pohledávek bez zřetele k tomuto zániku. Zůstane-li majetkový přebytek, projedná jej soud jako dědictví. Nebude tedy na místě postup dle § 175x o.s.ř., ale soud tento další majetek zůstavitele rozdělí věřitelům do výše jejich neuspokojených pohledávek bez zřetele k zániku pohledávek podle § 175v odst. 4 o.s.ř. Soud znovu provede zpeněžení nově objeveného majetku zůstavitele a opět tento výtěžek rozvrhne mezi věřitele podle zákonných pravidel. Jestliže po provedení rozvrhu zůstane majetkový přebytek, tj. je-li výtěžek zpeněžení majetku vyšší než pohledávky, které je třeba uspokojit, projedná tento majetkový přebytek soud jako dědictví. Lze polemizovat s následujícím právním názorem. „Tam, kde obvyklá cena dodatečně objeveného majetku bude zřejmě 124

Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 708

- 106 -

převyšovat neuspokojené pohledávky, je namístě, aby zpeněžení dodatečně objeveného majetku bylo provedeno jen v nejnutnějším rozsahu a majetkový přebytek byl v co největší míře projednán „in natura“.“125 „Za zmínku stojí kuriózní legislativní smyčka, kde zákon na jednom místě proklamuje, že pravomocným skončením likvidace dědictví zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů, aby vzápětí tuto tezi popřel ustanovením o tom, že v případě nově najevo vyšlého majetku tyto zaniklé pohledávky znovu „ožijí“ a budou uspokojeny bez zřetele k tomuto zániku. Hmotněprávní důsledky neuspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zanechaného majetku by rozhodně neměly být upraveny takovým lehkovážným způsobem, navíc jde o ničím neodůvodněnou asymetrii v porovnání s osudem neuspokojených pohledávek v konkurzu.“ 126 Závěrem lze uvést další důsledek likvidace dědictví spočívající v tom, že se třetí osoby nemohou žalobou domáhat svých práv. Podle ustanovení § 175z odst. 2 o.s.ř. totiž mimo případ, kdy byla provedena likvidace dědictví, nebrání usnesení soudu tomu, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, z něhož usnesení vzešlo, aby se domáhal svého práva žalobou. Lze konstatovat, že počet případů, kdy bude dědictví předluženo, se neustále zvyšuje, a to i vhledem k dnešnímu rozšiřování spotřebitelských úvěrů a snadné dostupnosti hypotečních úvěrů. Předluženost dědictví může vyvolat nastoupení omezené odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, neboť tito odpovídají pouze majetkem, který je předmětem dědictví, nikoliv celým svým majetkem do výše toho, co z dědictví nabyli. Proto je z důvodu řádného určení výše předlužení dědictví nezbytné i řádné určení obvyklé ceny majetku zůstavitele.

125 126

Mikeš, J. - Muzikář, L. Dědické právo. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, str. 261 Sochor, M. Likvidace dědictví, AD NOTAM, 2000, č. 4, str. 75

- 107 -

5.

OBVYKLÁ CENA A ODPOVĚDNOST ZA DLUHY ZŮSTAVITELE Důsledky určení obvyklé ceny majetku zůstavitele ve vztahu k přechodu dluhů na

dědice, respektive na stát, stanoví ustanovení § 470 a § 472 odst. 1 o.z. Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. Stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic. Z uvedeného vyplývá, že odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele je určená výší obvyklé ceny majetku zůstavitele, ve vztahu k jednotlivému dědici tedy hodnotou toho, co dědic z dědictví nabyl. Do pasiv dědictví náleží dluhy zůstavitele, jejichž existence smrtí zůstavitele nezanikla. Do pasiv dědictví však lze zařadit jen takový dluh zůstavitele, který je mezi dědici nesporný a který dědicové uznali. V případě sporů mezi dědici je nutný postup dle ustanovení § 175 odst. 3 o.s.ř., to znamená, že soud ke sporným pasivům nebude přihlížet a sporná pasiva se neprojeví ve výši dluhů zůstavitele, kterou soud v řízení o dědictví pravomocně určuje. Proti vůli dědiců lze do pasiv dědictví zařadit pouze takový dluh, o němž se zřetelem na právní posouzení nelze pochybovat a námitky dědiců nebo některého z nich proti zařazení dluhu do pasiv dědictví nemohou obstát, například jedná-li se o dluh přiznaný pravomocným rozhodnutím soudu a o kterém je nesporné, že nebyl uhrazen. Pro zařazení dluhu do pasiv dědictví je rozhodující, zda v době smrti zůstavitele existoval. Naopak není rozhodující, kdy se stal dluh splatným.127 Základní význam provedené přihlášky pohledávky do pasiv dědictví tkví v tom, že dědicové jsou s touto seznámeni. Lze konstatovat, že přechod dluhů zůstavitele na jeho dědice plně odpovídá povaze dědění jako univerzální sukcesi do všech práv a povinností právního předchůdce. Zařazení dluhu do soupisu pasiv dědictví však neznamená, že by dluh v soupisu pasiv neřazený dědice nezatěžoval. K přechodu odpovědnosti za pasiva dědictví dochází ex lege, a to dnem smrti zůstavitele. Zákonem či závětí povolaní dědicové mohou zvrátit účinky takovéhoto přechodu tím, že odmítnou dědictví. V případě, že k odmítnutí dědictví nedojde, dědic odpovídá za dluhy zůstavitele do výše toho, co z dědictví nabyl, a to celým svým majetkem. 127

Nedoplatek na daních zůstavitele tak bude jako dluh vůči finančnímu úřadu zařazen do pasiv dědictví, i když bude přesně vyčíslen až v souvislosti s podáním daňového přiznání, které bylo podáno až po smrti zůstavitele a stane se splatným až po smrti zůstavitele.

- 108 -

Pro lepší pochopení zkoumané problematiky budou nejprve popsány důsledky zařazení dluhu zůstavitele do pasiv dědictví. Je třeba připomenout, že pravomocná usnesení soudu v řízení o dědictví, kterými je rozhodováno mimo jiné o obvyklé ceně majetku zůstavitele a o tom, jaký majetek z dědictví nabude jednotlivý dědic, nejsou závazná pro třetí osoby, neboť tyto nebyly účastníky dědického řízení.128 Ze shora uvedeného existuje jediná výjimka, kterou je provedení likvidace dědictví. Zařazení věcí či jiných majetkových hodnot do aktiv dědictví neodnímá třetím osobám možnost domáhat se svého práva žalobou ve sporném řízení, což vyplývá z povahy věci a současně je výslovně stanoveno v ustanovení § 175y odst. 2 o.s.ř. Zařazení dluhu do pasiv dědictví nemá charakter uznání dluhu ani není exekučním titulem. Zařazení dluhu do pasiv dědictví dále nemá vliv ani na běh promlčecí doby, ani na rozsah povinnosti ručitele plnit namísto dlužníka. Jak již bylo uvedeno výše, odpovědnost za dluhy zůstavitele je limitována výší obvyklé ceny majetku zůstavitele určenou v dědickém řízení. Při podrobnějším pohledu však zjistíme, že ne vždy je hranice limitována obvyklou cenou majetku zůstavitele, která je určena soudem v řízení o dědictví, respektive v původním dědickém řízení. Vzhledem k tomu, že věřitelé nejsou účastníky dědického řízení, není pro ně usnesení o dědictví závazné a nepředstavuje překážku věci rozhodnuté, tzv. rei iudicata. Věřitelé se tedy mohou v soudním řízení domáhat určení, že obvyklá cena majetku zůstavitele je ve skutečnosti vyšší než obvyklá cena majetku zůstavitele určená soudem v usnesení o dědictví. Vzhledem k tomu, že soud je při svém rozhodování vázán pouze rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu, může si soud hranici odpovědnosti dědice za zůstavitelovy dluhy vyřešit jako otázku předběžnou dle ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. Podle citovaného ustanovení otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. V případě, že se po právní moci usnesení, jímž bylo dědické řízení skončeno, objeví nějaký nový dosud neprojednaný zůstavitelův majetek, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví podle ustanovení § 175x o.s.ř. To znamená, že rozsah odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, které na ně přešly jeho smrtí, se změní, neboť obvyklá cena majetku 128

Podle ustanovení § 159a o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

- 109 -

zůstavitele bude vyšší o obvyklou cenu dodatečně objeveného majetku zůstavitele. Je tedy také možné, že se změní rozsah odpovědnosti jednotlivých dědiců, kteří dle § 470 odst. 2 o.z. odpovídají podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví. Dědic odpovídá za dluhy zůstavitele do výše toho, co z dědictví nabyl, celým svým majetkem. Děděním dochází ke splynutí majetku, který dědic již vlastní s majetkem, který nabyl z titulu dědění v dědickém řízení po zůstaviteli, tj. k tzv. confusio bonorum. Toto splynutí dvou majetkových mas se jeví jako výhodnější pro věřitele, který sám může zvolit, na který majetek dědice – dlužníka povede exekuci v případě neplnění dluhu. Může však nastat i případ opačný, tj. že sám dědic bude mít jiné závazky vůči jiným věřitelům, které by byly přednostně vymahatelné. Pro věřitele by v takovém případě bylo výhodnější využití institutu separace majetku, tzv. separatio bonorum, který lze definovat jako oddělení výše zmíněných majetkových mas do doby, než věřitelé dosáhnou uspokojení dluhů vůči zůstaviteli. Separatio bonorum v současné právní úpravě není možná. Ze shora uvedeného existují výjimky, kdy dochází k odpovědnosti dědiců za pasiva dědictví pouze zděděným majetkem, tj. cum viribus hereditatis. Je tomu tak jednak v případech dle § 471 o.z. ve spojení s § 175p o.s.ř., tj. je-li uzavřena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů, jednak v případech podle § 175t a násl. o.s.ř., tj. je-li provedena likvidace dědictví a jednak v případech, kdy majetek zůstavitele připadl formou odúmrti státu za splnění podmínek určených v ustanovení § 472 odst. 2 o.z. K modifikaci odpovědnosti za dluhy zůstavitele tedy dojde tehdy, je-li uzavřena dohoda dědiců s věřiteli o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů a je-li schválena soudem, neboť dědicové odpovídají pouze hodnotami z dědictví, nikoli svým vlastním majetkem. Druhým případem modifikace odpovědnosti za dluhy zůstavitele je likvidace dědictví, neboť po provedení rozvrhu neuspokojené pohledávky věřitelů zanikají. Dědicové odpovídají rovněž pouze majetkem z dědictví, nikoliv svým vlastním majetkem. Třetím případem modifikace odpovědnosti za dluhy zůstavitele je odpovědnost státu, nabyl-li dědictví nikoliv jako dědic, ale formou odúmrti. Podle ustanovení § 472 odst. 1 o.z. stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může stát použít k úhradě i věcí, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví. Toto zvýhodnění státu, kterému připadl

- 110 -

majetek zůstavitele jako odúmrť, navrhnout likvidaci i nepředluženého dědictví je odrazem nemožnosti odmítnout dědictví. Zařazení dluhu do pasiv dědictví nemá vliv běh promlčecí doby. Je-li zůstavitel dlužníkem ze závazkového právního vztahu a zemře, promlčecí doba plyne, neboť podle ustanovení § 111 o.z. změna v osobě dlužníka nebo věřitele nemá na běh promlčecí doby vliv. Dojde-li tedy k úmrtí dlužníka, věřitel musí zjistit, kdo jsou právní nástupci dlužníka, které může žalovat ve sporném řízení, jakož i to, v jakém rozsahu tyto může žalovat. To vše je potřeba stihnout před uplynutím promlčecí lhůty, přičemž naše právní předpisy nijak neupravují stavení promlčecí lhůty v případě, kdy vůbec není jasné, kdo tvoří potenciální okruh dědiců.129 Tento problém neřeší ani procesní právo, neboť občanský soudní řád nestanoví způsob jak postupovat, není-li jasný okruh účastníků řízení, respektive nestanoví způsob jak postupovat, je-li sice okruh účastníků řízení zjištěn, ale není jasné, který z dědiců zdědí majetek jaké hodnoty. Dojde tedy k rozporuplné situaci, kdy hmotné právo sice stanoví nárok, stanoví tříletou promlčecí dobu, avšak pomocí procesních prostředků nemůže být efektivně uplatněno, neboť k promlčení práva věřitele může dojít i když práv bdělý účastník bude postupovat řádně. Uvedené nedostatky právní úpravy lze dokonce chápat jako porušení práva na spravedlivý proces, neboť je věřiteli odňata možnost účinně před soudem bránit svoje právo.130 Jeden problém v souvislosti s během promlčecí doby v případě úmrtí dlužníka lze spatřovat ve skutečnosti, že soud v řízení o dědictví není vždy schopen dostatečně rychle určit právní nástupce zůstavitele, tj. osoby, kterým svědčí dědický titul a které dědictví neodmítly. Ustanovení § 112 o.z. normuje, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.4.1999 sp. zn. 25 Cdo 129/99 se uplatněním práva u soudu staví běh promlčecí doby pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2006 sp. zn. 32 Odo 169/2006 v případě, že účastníku řízení není při podání žaloby znám okruh dědiců z probíhajícího dědického řízení, jenž by se měl stát v daném řízení na straně žalované, je třeba řízení ve smyslu § 109 o.s.ř. odst. 2 písm. c) přerušit do doby, než bude znám okruh dědiců. Problémem však stále je otázka promlčení, respektive skutečnost, 129 130

Přidal, O. Nepříjemnosti s úmrtím dlužníka, Právní rozhledy, 2007, č. 12, str. 445 tamtéž, str. 445

- 111 -

zda může být podáním žaloby, ve které nebudou přesně určeni účastníci řízení, vyvolat následek spočívající ve stavení promlčecí doby. Žalobce totiž bude soudem vyzván k odstranění vad podání s tím, že tyto je nutné odstranit, aby byla splněna podmínka řádného pokračování v řízení dle ustanovení § 112 o.z. Druhý problém věřitelů vyvolaný úmrtím dlužníka lze spatřovat ve skutečnosti, že věřitelé zůstavitele neví, jaká je obvyklá cena majetku zůstavitele ani to, v jakém poměru odpovídají dědicové za dluhy zůstavitele, což určuje maximální výši žalované částky. Smrt zůstavitele nevyvolává právní následky ani ve vztahu k povinnosti ručitele plnit namísto dlužníka. Podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 62/1973 není odpovědnost ručitele ovlivněna tím, že dlužník zemřel. Akcesorická povaha ručení jako zajišťovacího institutu závazkových právních vztahů se totiž vztahuje k pohledávce, nikoliv k osobě dlužníka. Smrtí dlužníka nezaniká v důsledku právního nástupnictví pohledávka a povinnost plnit dluh, tím méně pak zaniká závazek ručitele. V odůvodnění citovaného rozhodnutí soud uvedl, že z ustanovení § 470 o.z. nelze dovodit, že zanikají dluhy zůstavitele, pokud nejsou kryty aktivy dědictví. Dluhy smrtí zůstavitele přechází ze zákona na jeho právní nástupce a ustanovení § 470 o.z. upravuje pouze odpovědnost dědiců. Námitku omezení odpovědnosti dědice může vůči věřiteli uplatnit pouze dědic, nikoliv ručitel. Protože by tuto námitku nemohl uplatnit zůstavitel, nejedná se o námitku vyplývající z postavení dlužníka. Není tedy možné aplikovat ustanovení § 548 odst. 2 o.z., podle kterého ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník. Shodně uvádí soud v rozhodnutí publikovaném pod R 62/1973, dle kterého pro uplatnění nároku věřitele proti ručiteli dlužníka není rozhodné, zda a v jakém rozsahu může ručitel vymoci na dlužníkovi náhradu za plnění, které věřiteli za dlužníka poskytl. Na závazek ručitele vůči věřiteli nemá vliv ani smrt dlužníka, ručitel tu nemůže proti věřiteli uplatňovat námitku, že dědici dlužníka odpovídají za jeho dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví. Nutno zdůraznit, že odpovědnost dědiců za dluhy a přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele není limitována pouze peněžní hodnotou nabytého dědictví. Existuje i další pravidlo obsažené v ustanovení § 471 o.z. Podle citovaného ustanovení je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům. Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. To znamená, že je-li dědictví předluženo a není-li

- 112 -

uzavřena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů, je nutné uspokojit pohledávky věřitelů podle pořadí stanoveném ustanovením § 175v odst. 2 o.s.ř. Shora uvedenému lze čelit využitím postupu podle ustanovení § 175n o.s.ř., tj. tzv. konvokací věřitelů. Konvokace věřitelů znamená, že na návrh dědiců vydá soud usnesení, v němž vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení určí, a poučí je o tom, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, kterého dědici nabyli. Usnesení soud uveřejní vyvěšením na úřední desce soudu. Účelem vydání usnesení o konvokaci věřitelů dle § 175 n o.s.ř. je zjištění takových dluhů, které dosud nebyly známy a které účastníci neuvedli a věřitelé nepřihlásili. Dojde-li ke konvokaci věřitelům, dědici neodpovídají za dluhy zůstavitele věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána. Aplikace těchto ustanovení byla stěžovatelem v ústavní stížnosti shledána jako protiústavní. Ústavní soud však ve svém nálezu publikovaném pod ÚS 227/96 judikoval, že procesní ustanovení o likvidaci dědictví nejsou z hlediska ústavnosti zásahem do práva zaručujícího dědění v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že jakákoliv jiná interpretace by vedla k potlačení práv věřitelů, jimž by nebyla poskytnuta náležitá ochrana, což by mělo za následek porušení článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Zajímavá otázka vyvstává tehdy, existuje-li vedle zůstavitele solidární dlužník ze závazkového právního vztahu. Pasivní solidarita znamená, že více dlužníků je povinno splnit věřiteli svůj dluh rukou společnou a nerozdílnou. Solidární závazek je vymezen v ustanovení § 511 o.z., podle kterého jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto a nebo vyplývá-li z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Následující odstavce citovaného ustanovení upravují vzájemné regresní nároky spoludlužníků. Charakteristickými znaky pasivní solidarity jsou jako pluralita dlužníků, totožnost poskytovaného plnění a společný právní důvod vzniku závazku. Funkcí pasivní solidarity je usnadnění postavení věřitele. Pro věřitele je pasivní solidarita bezpochyby výhodná, neboť tento se sám rozhodne, po kterém dlužníku, v jaké

- 113 -

výši a jakým způsobem bude svoji pohledávku uplatňovat. Je-li například jeden z dlužníků insolventní, může stále věřitel dosáhnout plného uspokojení své pohledávky vůči jinému z dlužníků. Stejně tak v případech řízení o dědictví, kdy je odpovědnost dědiců za dluhy limitována, může být pro věřitele výhodnější uplatnit svoji pohledávku vůči jinému z dlužníků. Dlužník ze solidárního závazku nedluží celé plnění dluhu, ale věřitel je pouze oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv ze solidárně zavázaných dlužníků, kteří mezi sebou mají regresní nároky. V důsledku úmrtí spoludlužníka nezaniká pasivní solidarita, avšak dochází k její modifikaci v tom smyslu, že dědic odpovídá sice za závazek solidárně s ostatními spoludlužníky, avšak jen do výše nabytého dědictví. Nutno zdůraznit, že odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele není odpovědností solidární, neboť každý z dědiců odpovídá za každý dluh samostatně jen do výše dědického podílu. Dědicové za dluhy zůstavitele v zásadě odpovídají podle § 470 o.z. Je však možné uzavřít takovou dohodu o vypořádání dědictví, ve které bude odpovědnost za dluhy zůstavitele upravena odchylně. Účastníkem této dohody musí být mimo všech dědiců i věřitelé zůstavitele, a to podle ustanovení § 175b o.s.ř. věta druhá, neboť se jedná o případ, kdy se vypořádává jejich pohledávka. Vypořádáním pohledávky se rozumí taková dohoda dědiců, kterou si dědicové upravují odpovědnost za dluhy jinak, než jak vyplývá z § 470 o.z., tedy jinak než jak odpovídá poměru jejich dědických podílů. Dohoda může znít například tak, že každý z dědiců odpovídá za jeden či více konkrétních dluhů zůstavitele, nikoliv za část každého dluhu zůstavitele, nebo tak, že za některý dluh odpovídá dědic ve větší či menší míře než jak by tomu bylo v případě odpovědnosti podle dědických podílů. Účastenství věřitele v tomto případě může vzniknout pouze tehdy, uzavřou-li dědicové dohodu, je pojmově vyloučeno tehdy, kdy je dědicům potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. V takovém případě nastupuje odpovědnost ze dluhy zůstavitele dle ustanovení §470 o.z. To, aby byl věřitel v případě, že se vypořádává jeho pohledávka, účastníkem dědického řízení, je nezbytné. Pokud by věřitel účastníkem takovéto dohody nebyl, nebyl by jí vázán a tudíž by mohl žádat na dědicích aby mu dluh uhradili podle poměru toho, co z dědictví nabyli bez ohledu na to, jakou dohodu si dědicové mezi sebou uzavřeli. Obligatorní souhlas věřitele zůstavitele s předmětnou dohodou je rovněž výrazem ochrany věřitelů před případným zneužitím možnosti dohodnout si úpravu odpovědnosti za dluhy zůstavitele

- 114 -

odlišně od § 470 o.z. s ohledem na možnou insolvenci dědiců. Nutno zdůraznit, že vypořádáním pohledávky v žádném případě není její zařazení do pasiv dědictví. V souvislosti se zkoumáním problematiky přechodu dluhů respektive odpovědnosti za dluhy zůstavitele vyvstává otázka, zda do pasiv dědictví mají či nemají být zařazovány přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele. Nemalá část soudní praxe na jejich zařazování do pasiv dědictví trvá. „Tato praxe vychází z úpravy platné před rokem 1951, kdy náklady za pohřeb zůstavitele, přiměřené místní zvyklosti, stavu a jmění zemřelého, náležely podle § 549 obecného zákoníku občanského z roku 1811 k břemenu váznoucímu na dědictví a platily se z tzv. ležící pozůstalosti, a pokud v ležící pozůstalosti peníze nebyly, bylo možno zcizit nebo zastavit předměty dědictví.“131 Postup soudů v této otázce není jednotný. Doslovným výkladem ustanovení § 470 odst. 1 o.z. dospějeme k závěru, že přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele do pasiv dědictví zařazeny být nemohou. Zákonodárce výslovně stanoví jak odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele, tak odpovědnost dědiců za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele. Rovněž podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.2. 1996 sp. Zn. 18 Co 158/95 přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele do pasiv dědictví nepatří, protože to vyplývá z ustanovení § 470 o.z. a § 175o odst. 1 o.s.ř. „S dědictvím nepřecházejí na dědice jen zůstavitelova aktiva, ale i pasiva, což je dáno povahou dědění jako univerzální sukcese. Vedle nich mu vzniká samostatná povinnost nést přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele.“132 Existují však i názory opačné, podle kterých náklady pohřbu logicky nemohly vzniknout za života zůstavitele, jsou považovány „za takový závazek spjatý s nápadem dědictví, který ze strany toho, kdo takový náklad vynaložil, má povahu pohledávky za podstatou, tj. předmětem dědění.“133 Přikláním se k takovému řešení, podle kterého není možné do pasiv dědictví zařadit přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele, neboť tyto vznikly až po úmrtí zůstavitele a zákonodárce stanoví odpovědnost dědiců za tyto náklady vedle odpovědnosti za dluhy v ustanovení § 470 o.z.

131

Schelleová, I. a kolektiv, Civilní proces, Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2006, str. 412 Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 706 133 Mikeš, J. - Muzikář, L. Dědické právo. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, str. 33 132

- 115 -

6.

OBVYKLÁ CENA, DĚDICKÁ DOHODA A KOLAČNÍ PODSTATA Obvyklá cena majetku zůstavitele určená soudem v řízení o dědictví má zásadní vliv i

na uzavření dědické dohody, a to zejména ve smyslu jejího následného schválení či neschválení opratrovnickým soudem za nezletilého nebo nesvéprávného dědice a dále ve smyslu sjednání adekvátní výše výplaty v dědické dohodě, je-li tato dědici sjednána. V souvislosti s potvrzením nabytí dědictví podle dědických podílů těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno lze dále poukázat na vliv obvyklé ceny majetku zůstavitele při určování tzv. kolační podstaty, dochází-li k započtení na dědický podíl. Dědickou dohodu je možné definovat jako shodný projev vůle všech dědiců, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli. Specifikem dohody o vypořádání dědictví je skutečnost, že ji lze uzavřít pouze před soudem, respektive před soudním komisařem pověřeným provedením úkonů v řízení o dědictví soudem dle ustanovení § 38 o.s.ř. Znění dědické dohody může být z povahy věci velmi rozmanité. Právní nástupci zůstavitele prostřednictvím dohody o vypořádání dědictví upravují svoje majetkové poměry týkající se zděděného majetku do budoucna s tím, že uzavřením vhodné dědické dohody lze předejít možným budoucím spoluvlastnickým sporům. Ve shodě se soudním rozhodnutím publikovaném pod R 34/1976 lze zdůraznit, že není možné, aby byla v rámci vypořádání dědictví poskytnuta některým z dědiců věc či jiná majetková hodnota v jeho vlastnictví, neboť se může vypořádávat pouze to, co je předmětem dědictví. Předmětem dohody o vypořádání dědictví musí být veškerý majetek, který je zahrnut v soupisu aktiv dědictví. Jde-li o taková aktiva či pasiva dědictví, která jsou mezi dědici sporná, soud k nim nepřihlíží a omezí se jen na zjištění jejich spornosti podle ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. Tyto aktiva se pak samozřejmě neobjeví v soupisu aktiv dědictví a nemohou se stát předmětem vypořádání dědictví prostřednictvím uzavření dědické dohody. Dědická dohoda se zpravidla netýká vypořádání pasiv dědictví s tím, že nehovoří-li dohoda o pasivech dědictví, uplatní se ustanovení § 470 o.z., tj. dědicové odpovídají za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele podle poměru toho, co z dědictví nabyli. Je-li uzavírána dědická dohoda i ohledně zůstavitelových dluhů, jsou jejími účastníky mimo všech dědiců rovněž všichni věřitelé zůstavitele tak, jak bylo blíže popsáno v předchozí kapitole této práce. Dědická dohoda je uzavírána zpravidla samotnými dědici, případně jejich zástupci na

- 116 -

základě udělené plné moci. Zástupci dědiců musí být k uzavření dědické dohody zmocněni speciální plnou mocí, která může být udělena buď ústně do protokolu nebo písemně s tím, že ve druhém ze shora uvedených případů je vhodné vyžadovat ověřený podpis zmocnitele na předmětné plné moci.134 V dědickém řízení dochází často k tomu, že dědic je zastupován spoludědicem. Proto je nutné zkoumat, zda zájmy zástupce a zastoupeného nejsou ve vzájemném rozporu. Jako vhodné se jeví uvést prohlášení o tom, že zájmy zástupce a zastoupeného nejsou ve vzájemném rozporu, do plné moci. Jménem osob, které nemají plnou způsobilost k právním úkonům, dědickou dohodu uzavírají buď jejich zákonní zástupci nebo soudem ustanovení opatrovníci. V případě, že dědicem je nezletilá či nesvéprávná osoba, je ke schválení dědické dohody soudem v řízení o dědictví dohody nutné předchozí schválení úkonu opatrovnickým soudem. Podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 34/76 opatrovnický soud potřebuje mít spolehlivý podklad pro závěr o rozsahu a povaze zůstavitelova majetku, který není dán před právní moci usnesení dle § 175o o.s.ř., tj. před právní mocí usnesení, kterým soud určuje obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení. Je-li tedy účastníkem dědického řízení osoba nezletilá či nesvéprávná, je nutné nejprve vydat usnesení dle § 175o o.s.ř. Poté, co toto usnesení nabude právní moci, je dědická dohoda předložena ke schválení opatrovnickému soudu, který posoudí, zda je schválení úkonu za nezletilého či nesvéprávného dědice v zájmu tohoto dědice. V případě, že opatrovnický soud souhlas s dědickou dohodou udělí, dědickou dohodu schvaluje soud v řízení o dědictví. Schválení dohody o vypořádání dědictví s tím, že teprve potom bude schválena za nezletilého či nesvéprávného opatrovnickým soudem by znamenalo, že by takovéto soudní rozhodnutí bylo nesprávně vázáno na podmínku. Není-li dědická dohoda schválena opatrovnickým soudem, dohoda o vypořádání dědictví se nestane perfektní a o jejím schválení soud v řízení o dědictví již nemůže rozhodovat. Z uvedeného vyplývá, že se opatrovnický soud při svém rozhodování neobejde bez určení obvyklé ceny majetku zůstavitele ke dni jeho smrti provedené soudem v řízení o dědictví. Lze tedy konstatovat, že důsledky správného určení obvyklé ceny majetku zůstavitele se promítnou i do rozhodování 134

Má-li plná moc zmocňovat zmocněnce i k odmítnutí dědictví, musí obsahovat takovéto výslovné zmocňovací ustanovení. Plná moc zaniká právní mocí usnesení o dědictví, jímž se řízení končí, pro dodatečné dědické řízení ji už nelze použít. Je-li tedy zahájeno řízení podle § 175x o.s.ř., je nutné zmocnit osobu k jednání jménem dědice znovu.

- 117 -

opatrovnických soudů. Podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 34/76

jsou všichni dědicové

účastníky dohody o vypořádání dědictví a tuto dohodu nelze změnit jen na přání některých dědiců bez účasti ostatních. Od uzavřené dědické dohody lze odstoupit souhlasnými projevy vůle všech dědiců. Lze rovněž připomenout soudní rozhodnutí publikované pod R 34/76, podle kterého je možné, aby také neopominutelní dědicové ze zákona, kteří uplatnili svůj nárok podle ustanovení § 479 o.z., uzavřeli dohodu s dědici ze závěti. To znamená, že se připouští, aby byla uzavřena dědická dohoda mezi zákonnými i závětními dědici s tím, že je možné, že závětní dědicové nabudou jinou věc z dědictví, než která jim byla zůstavitelem odkázána. Pro úplnost lze uvést, že podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.2.1998 sp. zn. 18 Co 228/97 na existenci dohody o vypořádání dědictví nemá žádný vliv skutečnost, že po jejím uzavření dědic zemřel. Takováto dohoda může být soudem schválena. Právní teorie shodně uvádí, že je podstatný rozdíl mezi usnesením soudu, kterým soud potvrzuje nabytí dědictví jedinému dědici či nabytí dědictví podle dědických podílů, tj. mezi usnesením soudu podle § 175q odst. 1 písm. a) a d) o.s.ř., kterým soud deklaruje stav ke dni smrti zůstavitele a mezi usnesením, kterým soud schvaluje dohodu o vypořádání dědictví, tj. mezi usnesením soudu podle § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.. “V případě, že se dědici o vypořádání dědictví dohodnou a soud jejich dohodu schválí, zakládá se jejich oprávnění k jednotlivým věcem nebo právům nejen na skutečnostech, na nichž závisí přechod zůstavitelova majetku na dědice, ale zároveň také na uvedené dohodě jako na hmotněprávní skutečnosti.“135 Dohoda o vypořádání dědictví nabývá účinnosti až jejím schválením soudem, tj. dnem právní moci usnesení o schválení dědické dohody dle § 175q odst. 1 písm. c). Lze tedy tvrdit, že toto usnesení má konstitutivní účinky, neboť zakládá nové právní vztahy mezi dědici tak, jak jsou v dohodě vyjádřeny. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že se dědictví nabývá ke dni smrti zůstavitele. Jak již bylo zdůrazněno výše, dědická dohoda je hmotněprávním úkonem všech dědiců, nikoliv pouhým procesním postupem. Nemůže být uzavřena, když některý z jejích účastníků neučinil projev vůle směřující uzavření dědické dohody. Proto nemůže být aplikován procesní postup podle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř.136 135

Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 742 136 Citované ustanovení obsahuje pravidlo, že vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky.

- 118 -

V dědické dohodě se dědicové mohou samozřejmě dohodnout i tak, že jeden z dědiců nabude buď celé dědictví, nebo větší část z dědictví, a další dědice vyplatí v penězích. Obsahuje-li dědická dohoda závazek dědice vyplatit jinému dědici dědický podíl nebo jeho část v penězích, musí být v dohodě sjednána výše částky, která bude dědicem vyplácena jakož i lhůta k plnění. Při stanovení výše výplaty se obvykle vychází jednak z obvyklé ceny majetku zůstavitele ke dni jeho úmrtí a jednak z velikosti dědického podílu vypláceného dědice. Nutno však podotknout, že výše výplaty může být sjednána v podstatě jakkoliv s tím, že lze dokonce připustit, aby výplata sjednaná v dědické dohodě byla vyšší než obvyklá cena majetku zůstavitele. V dědické dohodě je také možné dohodnout zajištění závazku k výplatě formou sjednání zástavního práva k majetku z dědictví. Nutno podotknout, že možnost zajistit výplatu na dědický podíl vyplývající z dědické dohody zástavním právem k majetku z dědictví není v praxi často využívána. Základem právní úpravy vzniku zástavního práva je ustanovení § 156 o.z., které stanoví, že zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví, dále pak na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu nebo ze zákona. Zástavou může být jak věc movitá či nemovitá, jakož i podnik či jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví. Řešení spočívající v zajištění závazku k výplatě na dědický podíl se jeví jako vhodné tam, kdy jeden z dědiců podle dohody o vypořádání dědictví nabude nemovitost, která je předmětem dědictví, avšak nemá dostatek peněžních prostředků na výplatu ostatních dědiců. Pak je výplata obvykle sjednána v několika splátkách s tím, že sjednané lhůty jsou přiměřeně dlouhé a mohou tedy vznikat obavy, aby takto sjednaná výplata byla opravdu poskytnuta. V případě neplnění sjednaného závazku pak může zástavní věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. V dědické dohodě je také možné zřídit věcné břemeno k nemovitosti, která je předmětem dědictví. Tato možnost je narozdíl od zajištění závazku k výplatě zástavním právem praxí hojně využívána. Základem právní úpravy vzniku věcných břemen je ustanovení § 151o o.z., podle kterého věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Vzniká-li věcné břemeno schválenou

- 119 -

dohodu dědiců, považuje se rozhodnutí o schválení dědické dohody za právní skutečnost znamenající modus v ostatních případech smluvního zřizování věcných břemen. Současná právní úprava pochybnosti právní teorie vztahující se ke shora uvedenému zcela odstranila, neboť usnesení o schválení dědické dohody je považováno za rozhodnutí dle § 7 zákona č. 265/1992 Sb. a vznik, změna či zánik věcných práv k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí se na jeho základě zapisují do katastru nemovitostem záznamem. Nejčastějším zřizovaným věcným břemenem bude věcné břemeno bydlení, které je nutné přesně vymezit, neboť rozsah subjektivních práv a povinností vztahující se k věcnému břemeni není zákonem stanoven. Vlastní obsah věcných břemen může být velice rozmanitý, povinnost osoby povinné z věcného břemene by pak měla být stanovena ve formě facere, omittere a pati. Jestliže soud dědickou dohodu svým usnesením neschválí, neboť odporuje zákonu či dobrým mravům, pokračuje se v řízení až po právní moci tohoto usnesení, tj. usnesení o neschválení dědické dohody. Následně může být uzavřena nová dědická dohoda nebo může dojít k potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů. Zákon jednoznačně preferuje skončení dědického řízení uzavřením dědické dohody, což vyjadřuje v ustanovení § 483 o.z. Podle citovaného ustanovení nedojde-li k uzavření dědické dohody, potvrdí soud nabytí dědictví podle dědických podílů těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno. Jak již bylo shora blíže popsáno, usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů má charakter deklaratorní, neboť deklaruje stav tak, jak nastal ke dni úmrtí zůstavitele. V souvislosti se zkoumanou problematikou vyvstává otázka stanovení velikosti dědických podílů, které vyplývají ze zákona nebo ze závěti s tím, že

tyto mohou být

modifikovány v důsledku započtení na dědický podíl dle ustanovení § 484 o.z. či uplatněním námitky relativní neplatnosti závěti dle ustanovení § 479 o.z. Dědický podíl může být vyjádřen zlomkem nebo procentem a vyjadřuje míru účasti jednotlivého dědice na každé jednotlivé věci či právu z dědictví. Podle předchozí právní úpravy platné do 31.12.1991 v případě, že se dědicové nedohodli, provádělo vypořádání dědictví státní notářství. Kritériem při vypořádání dědictví bylo vypořádání podle účelného využití věci. Do vlastnictví dědiců byly tedy přikazovány konkrétní věci či jiné majetkové hodnoty, zatímco za současné právní úpravy soud pouze deklaruje nabytí podílu na všech věcech a jiných majetkových hodnotách, které jsou předmětem dědění. Problémem je, že nabytí dědictví musí být podle dědických podílů soudem potvrzeno i těm dědicům, kteří z dědictví nic nepožadují. Tak se nevyhnou

- 120 -

spoluvlastnictví hodnot, o které nemají zájem. Jinými slovy nedošlo-li k dohodě o vypořádání dědictví po zůstaviteli, který zemřel před 1.1.1992, tj. za účinnosti předchozí právní úpravy umožňující autoritativní vypořádání dědictví, není možné dědictví autoritativně vypořádat. Podle stávající právní úpravy občanský zákoník ani občanský soudní řád neumožňují soudu, aby v případě, kdy nedojde k uzavření dědické dohody, autoritativně rozhodoval o vypořádání dědictví, tj. o tom, kterému z dědiců připadá konkrétní věc z dědictví, případně o stanovení výše výplaty na dědický podíl. Soud může pouze potvrdit nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů, a to ke všem věcech a majetkovým hodnotám, které jsou předmětem dědictví. Bohužel lze konstatovat, že na základě takovéhoto rozhodnutí soudu vznikají v praxi spory z titulu spoluvlastnického vztahu ke zděděnému majetku zůstavitele. Jak již však bylo uvedeno výše, neexistuje jiné řešení. Rovněž podle usnesení Městského soudu v Praze čj. 24 Cdo 200/94 neumožňují platné právní předpisy soudu jiný postup, než potvrdit všem dědicům nabytí dědictví podle jejich dědických podílů, a to i tehdy, je-li předmětem dědění členský podíl v bytovém družstvu. Shodně podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 31/1995 nedojde-li v řízení o dědictví k dohodě, potvrdí soud nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno podle dědických podílů i ohledně členského podílu v bytovém družstvu, samozřejmě pouze za předpokladu, že tento podíl nepřipadl pozůstalému manželovi. Nejde-li o dědice, kteří jsou manželé a kteří mohou být v souladu se zákonem jedinými společnými členy družstva, mohou se dědicové, kterým členský podíl připadl podle dědických podílů podat žalobu, kterou se mohou domáhat vypořádání spoluvlastnictví. Postup soudu při nabytí dědictví podle dědických podílů byl blíže popsán z toho důvodu, že dále bude pojednáno o tzv. kolační podstatě, jejíž výše je závislá na výši obvyklé ceny majetku zůstavitele určené ke dni jeho smrti. K lepšímu pochopení dané problematiky je třeba nejprve charakterizovat institut započtení. Započtení je vymezeno ustanovení § 484 o.z. Podle citovaného ustanovení soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů. Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování, jde-li o dědice uvedeného v ustanovení § 473 odst. 2, započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479

- 121 -

neodůvodněně zvýhodněn.137 Z uvedeného vyplývá, že k započtení nemůže z povahy věci dojít tehdy, existuje-li pouze jeden dědic zůstavitele ani tehdy, je-li uzavřena dědická dohoda. Započtení na dědický podíl může být uplatněno pouze v případě, že v důsledku neuzavření dědické dohody dojde k potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno podle ustanovení § 483 o.z. ve spojení s ustanovením § 175q odst. 1 písm. d) o.s.ř. Usnesení o dědictví, kterým soud potvrzuje nabytí dědictví jednomu dědici či více dědicům podle dědických podílů, deklaruje stav, jehož východiskem byla smrt zůstavitele při uplatnění zákonné či závětní dědické posloupnosti s tím, že podíly dědiců ve druhém ze shora uvedených případů lze vyjádřit zlomkem nebo procentem. Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.1994 sp. zn. 24 Co 106/97 při schvalování dohody o vypořádání dědictví nemá význam okolnost, zda a jaký majetek obdržel některý z dědiců bezplatně od zůstavitele za jeho života mimo obvyklá darování. Uzavření dědické dohody je shodným projevem vůle všech dědiců a do tohoto projevu vůle není soud oprávněn zasahovat. Potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů je namístě až tehdy, nedojde-li k dohodě. Stanoviska účastníků v otázce zápočtu nejsou při rozhodnutí o schválení dědické dohody dle ustanovení § 482 o.z. relevantní, protože dědicové samotní k těmto okolnostem musí přihlížet tak, že buď uzavřou jen takovou dědickou dohodu, která tyto skutečnosti respektuje, nebo neuzavřou žádnou dědickou dohodu. Až v případě, že k uzavření dohody nedojde, je možné uplatnit námitku započtení na dědický podíl, to znamená že tuto je možné uplatnit až v takové fázi řízení, kdy je jasné, že nebyla uzavřena dohoda a nabytí dědictví bude potvrzeno podle dědických podílů. Z ustanovení § 484 o.z. se dále dovozuje, že při dědění ze zákona za předpokladu, že dědicové zůstavitele neuzavřou dědickou dohodu, přichází započtení v úvahu vždy u všech dědiců bez rozdílu s tím, že je-li dědicem vzdálenější potomek zůstavitele, započte se na jeho podíl i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel jeho předek. U dědění ze závěti se započtení neboli kolace může uplatnit pouze ve dvou případech. Jedná se jednak o případ, kdy k započtení dal zůstavitel příkaz v závěti. Příkaz k započtení v závěti není považován za podmínku, která nemá žádné právní následky, naopak, příkaz k započtení právní následky 137

Podle ustanovení § 479 o.z. se nezletilým potomkům musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. Podle ustanovení § 478 o.z. jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky, ustanovení § 484 o.z., tj. příkaz k započtení, tím není dotčeno.

- 122 -

vyvolává, a to ve smyslu modifikace dědických podílů dědiců. Druhým případem je stav, kdy by obdarovaný dědic byl neodůvodněně zvýhodněn proti nepominutelnému dědici, kterým je potomek zůstavitele. Lze tvrdit, že započtení slouží ke spravedlivému rozvržení majetku zůstavitele do majetku dědiců. Smyslem institutu započtení je, aby se snížil dědický podíl některého z dědiců z důvodu, že jemu samému nebo jeho předku bylo za života zůstavitele něco darováno s výjimkou obvyklých darování. Zůstavitelem již provedené darování se odrazí na velikosti dědického podílu. U započtení v případě dědění ze závěti se projevuje ochrana tzv. neopomenutelných

dědiců,

kterými

jsou

potomci

zůstavitele.

Princip

ochrany

neopomenutelných dědiců, který se prolíná právní úpravou českého dědického práva, je omezením testovací volnosti zůstavitele.138 Předmětem zápočtu může být pouze to, co bylo dědici darováno mimo obvyklých darování, to znamená například mimo darů k narozeninám, k Vánocům, svátkům atd. Obvyklá cena toho, co bylo od zůstavitele bezplatně obdrženo mimo obvyklých darování, soud vychází z ceny věci v době darování, nikoliv v době smrti zůstavitele. „V zájmu dosažení přibližné majetkové ekvity mezi spoludědici by se však mohlo přihlížet i k dalším okolnostem, například značně rozdílným cenám předmětu daru v době, kdy byl dědici poskytnut a v době smrti zůstavitele.“139 Ten, kdo uplatňuje započtení daru, nese zároveň i důkazní břemeno. V případě, že je v závěti obsažen příkaz k započtení, nese důkazní břemeno ten z dědiců, jehož podíl má být o hodnotu neobvyklého darování snížen. V souvislosti se započtením lze připomenou rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 22.5. 1995 sp. zn. 18 Co 411/1995, podle kterého jestliže dědic od zůstavitele obdržel bezplatně nemovitosti, avšak tyto nemovitosti ve stejném rozsahu převedl bezplatně zpět na zůstavitele ještě za jeho života, nejsou dány podmínky pro započtení na dědický podíl tohoto dědice dle § 484 o.z. Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997 sp. zn. 24 Co 315/97 i když smlouva, podle které nabyl dědic od zůstavitele za jeho života majetek, byla označena jako smlouva kupní, může být i nabytí majetku na základě takovéto kupní smlouvy důvodem pro uplatnění institutu započtení, a to za předpokladu, že ve skutečnosti zůstavitel od nabyvatele žádné plnění nepožadoval. To znamená, že i v případě, že došlo k 138

Nejvíce se tento institutu projevuje v právu na povinný díl, kdy nezletilému potomku se musí dostat celého podílu ze zákona, zletilému pak nejméně polovina zákonného podílu. 139 Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 727

- 123 -

disimulovanému právnímu úkonu či v případě, když zůstavitel nabyvateli zaplacení kupní ceny prominul, je na místě provést započtení na dědický podíl. Lze shrnout, že pro případnou aplikaci započtení je zásadní skutečnost, že proběhlo darování, aniž bylo dědicem později poskytnuto protiplnění. Navíc takovéto darování musí být jiné než obvyklé, to znamená, že toto svojí povahou a výší překračuje obvyklá darování odpovídající výdělkovým a majetkovým poměrům dárce. Za darování se nepovažuje takové plnění, k jehož poskytování byl zůstavitel povinen, například placení výživného. Při výpočtu velikosti dědického podílu při započtení se vychází z tzv. kolační podstaty, což je obvyklá cena majetku zůstavitele zvýšená o cenu darů, které obdržel dědic, případně i jeho předek stanovenou k datu darování, nikoliv k datu úmrtí zůstavitele. Dědické podíly se pak nestanovují v poměru k obvyklé ceně majetku zůstavitele, ale v poměru ke kolační podstatě. Výpočet dědických podílů lze ukázat na následujícím příkladu. Zůstavitel o svém majetku závěť nepořídil, zanechal tři dcery, které dědictví neodmítly a byly zákonnými dědici dle § 473 odst. 1 o.z. Jedné dceři zůstavitel daroval osobní automobil, jehož hodnota respektive jehož obvyklá cena ke dni daru činí 200.000,-- Kč. Tato obvyklá cena daru stanovená ke dni darování se připočte k obvyklé ceně majetku zůstavitele, která činí 1.000.000,-- Kč. Kolační podstata činí tedy 1.200.000,-- Kč. Protože dcery dědí dle § 473 odst. 1 o.z. rovným dílem, každá z nich má nárok na 400.000,-- Kč. Obdarované dceři se však od tohoto podílu odečte cena daru, tj. tato má nárok pouze na 200.000,-- Kč. Z uvedených částek, na které mají dědičky nárok, soud určí dědické podíly. Ve shora popsaném případě budou dědické podíly činit u každé z neobdarovaných dědiček dvě pětiny, u dědičky obdarované pak dědický podíl činí jednu pětinu.140 Nutno podotknout, že v aplikační praxi bylo různým způsobem nahlíženo na problematiku započtení v tom smyslu, zda se jedná o spor o dědické právo či nikoliv. Podle již překonaného Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2003 sp. zn. 24 Co 309/2002 je spor o to, zda má být proveden zápočet daru na dědický podíl dědice, je-li skutkově sporný, nutno řešit postupem podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.141 Podle výkladu soudu je 140

Vliv na stanovení dědických podílů mají však i další okolnosti, jako je například namítnutí relativní neplatnosti závěti, dědická nezpůsobilost, vydědění atd., vysvětlení této složité problematiky by již přesahovalo účel této práce. 141 Ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. stanoví, že závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

- 124 -

totiž sporem o dědické právo nejen určení, zda tu dědické právo je či není, ale i v jakém rozsahu existuje, tj. jak velký je dědický podíl. V současnosti se však na shora blíže popsaný problém v právní teorii i v soudní praxi nahlíží opačně. Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.9.1998 sp. zn. 24 Co 201/98 je stanovení ceny daru pro účely započtení na dědický podíl podle ustanovení § 484 o.z. otázkou právní a její řešení tedy náleží pouze do pravomoci soudu, který vede dědické řízení. Soud judikoval, že spor mezi dědici o stanovení ceny daru není důvodem pro postup dle § 175k odst. 2 o.s.ř. Nejedná se o spor o dědické právo, ale pouze o spor o velikost dědického podílu. I když se řešení sporů při započtení na dědický podíl se vymyká povaze dědického řízení jako řízení nesporného, činí tak soudní komisař v řízení o dědictví. Rovněž podle názorů odborné veřejnosti „postup podle § 175k odst. 1 o.s.ř. nebo podle § 175k odst. 2 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jde-li o spor o základ dědického práva (zda tu dědické právo je či není). Není možné ho použít například k vyřešení sporu o to, zda má být proveden zápočet na dědický podíl, neboť v takovém sporu nejde o dědické právo, ale jen o modifikaci dědických podílů osob, jejichž dědické právo bylo zjištěno. Spory o provedení zápočtu na dědický podíl se proto řeší vždy jen v řízení o dědictví, a to jako předběžné otázky pro usnesení o dědictví.“142 I v případě, že byl některým z dědiců podán návrh na zahájení řízení, jehož předmětem je určení ceny daru, který byl zůstavitelem některému z dědiců za jeho života darován, není to důvodem pro přerušení řízení. Ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. pak nemůže být aplikováno proto, že se u sporu o hodnotu daru pro účely započtení na dědický podíl nejedná o sporná aktiva či pasiva dědictví.

142

Bílek, P. - Drápal, L. - Jindřich, M. - Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 472

- 125 -

7. OBVYKLÁ CENA A ŘÍZENÍ O DODATEČNÉM PROJEDNÁNÍ DĚDICTVÍ Zákonodárce předvídá případy, kdy v dědickém řízení není projednán všechen majetek zůstavitele, který je předmětem dědění. Ustanovení § 175x o.s.ř. normuje, že objevíli se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede. Vztah obvyklé ceny majetku zůstavitele a řízení o dodatečném projednání dědictví lze spatřovat ve skutečnosti, že na základě pravomocného usnesení, jímž je skončeno řízení o dodatečném projednání dědictví, respektive na základě pravomocného výroku určujícího obvyklou či obecnou cenu nově objeveného majetku zůstavitele se změní výše celkové obvyklé ceny majetku zůstavitele, což má vliv na odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele. Další zajímavostí charakterizující vztah obou výše popsaných institutů je určování obvyklé respektive obecné ceny majetku zůstavitele ke dni úmrtí podle cenových předpisů platných ke dni smrti zůstavitele, což je zcela v souladu s jednou ze základních zásad dědického práva, tj. s obligatorní aplikací dědického práva, ať už hmotného nebo procesního, platného ke dni smrti zůstavitele. Charakter řízení o dodatečném projednání dědictví přibližuje soudní rozhodnutí publikované pod SJ 131/2004, podle kterého důvodem dodatečného dědického řízení není vadné skutkové zjištění ani porušení procesních zásad v původním řízení o dědictví. Důvodem je jen a pouze neúplnost skutkových podkladů týkajících se rozsahu zůstavitelova majetku a jeho dluhů, která se nedotýká správnosti původního rozhodnutí. Dodatečné dědické řízení neotvírá jednou již pravomocně skončenou věc, ale naopak navazuje na výsledky dosavadního řízení, vychází z nich a v ničem do stavu jimi vytvořeného nezasahuje. Z uvedeného vyplývá, že zjistí-li se, že existuje majetek zůstavitele, který dosud v dědickém řízení nebyl projednán, je třeba takovýto majetek projednat dodatečně. Může se jednat o takový majetek, kterým dědicům v době projednávání původního dědického řízení nebyl znám nebo o takový majetek, o němž bylo v době projednávání původního dědického řízení vedeno soudní řízení ohledně určení vlastnického práva s tím, že účastníkům řízení bylo dáno poučení o možnosti zahájit řízení o dodatečném projednání dědictví podle výsledku sporu. Rovněž nebylo-li v dědickém řízení přihlíženo ke spornému majetku ve společném jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela ve smyslu ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř. nebo ke sporným aktivům ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř., pak bylo-li

- 126 -

pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že majetek byl ke dni smrti vlastnictvím zůstavitele, je nutné tento rovněž projednat v řízení o dodatečném projednání dědictví. Za předpokladu, že se objeví nový majetek, může být projednán i nový dluh zůstavitele. Kdyby se však objevil pouze nový dluh zůstavitele, řízení o dodatečném projednání dědictví zahájeno nebude. Dědicové ostatně odpovídají za dluhy zůstavitele ze zákona dle § 470 o.z. bez ohledu na to, zda byl dluh zůstavitele zařazen do soupisu pasiv dědictví. Pojem „objeví-li se“ další majetek použitý v ustanovení § 175x o.s.ř. je nutné vykládat extenzivně, tj. tak, že není třeba prokázat existenci tohoto majetku respektive vlastnický vztah zůstavitele k tomuto majetku již při podání návrhu na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví. „V praxi převládá postup, kdy na základě každého dostatečně věrohodného podnětu (tím spíše návrhu), který směřuje k projednání konkrétně označeného majetku, který v dosavadním dědickém řízení projednán nebyl, je zahájeno dědické řízení a ve věci pověřen notář, aby činil potřebné úkony v řízení o dědictví“.143 Řízení o dodatečném projednání dědictví se v souladu se zásadou oficiality zahajuje na návrh či bez návrhu. Žádná lhůta pro podání návrhu na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví není stanovena a rovněž není stanoveno, kolikrát se může dědictví dodatečně projednat. Aktivní legitimace k podání návrhu na zahájení řízení závisí na způsobu ukončení řízení původního, aktivně legitimovaní jsou dědicové, v případě zastavení dědického řízení dle § 175h o.s.ř. je aktivně legitimován vypravitel pohřbu a v případě potvrzení, že dědictví připadlo státu jako odúmrť, je aktivně legitimován stát – Česká republika. Často je však řízení o dodatečném projednání dědictví zahájeno na základě podnětu třetí osoby či státního orgánu, například katastrálního úřadu. Podle rozhodnutí publikovaném pod SJ 131/2004 účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitele nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí dle § 462 o.z. připadnout státu.

143

Mikeš, J. - Muzikář, L. Dědické právo. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, str. 263. Potřebné úkony budou spočívat zejména v provedení dokazování.

- 127 -

Možnost dodatečného projednání majetku patřícího zůstaviteli není časově omezena.144 Vyjde-li po pravomocném ukončení řízení o dodatečném projednání dědictví najevo další majetek zůstavitele, postupuje se znovu dle ustanovení § 175x o.s.ř. Podle soudního rozhodnutí publikovaném pod S IV dohodu o vypořádání dědictví, která je podkladem pro rozhodnutí o jejím schválení, je možné uzavřít jen o majetku, který je době uzavření dohody známý, nikoliv o majetku, který případně bude teprve dodatečně objeven. Opravným usnesením nelze opravit výrok, vycházející z nesprávně zjištěného skutečného stavu věci. Podle rozhodnutí soudu publikovaném pod SJ 130/2004 je-li zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví a v průběhu tohoto řízení se zjistí, že zde není žádný nově objevený majetek, soud podle způsobu, jakým bylo řízení zahájeno, toto buď zastaví nebo návrh na jeho zahájení zamítne. V obou těchto případech však nejde o usnesení ve věci samé a rozhodnutí o zastavení řízení není důsledkem závěru, že projednání dědictví brání nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení § 104 o.s.ř. Usnesení o zastavení řízení je logickou reakcí soudu na zjištění, že zde není důvod, pro který by řízení o dodatečném projednání dědictví mělo být vedeno. V souvislosti se zkoumanou problematikou lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004 sp. zn. 30 Cdo 2453/2002. Podle citovaného usnesení je překážka 144

Oproti tomu jiná je situace v případech vydání dědictví oprávněnému dědici. Podle § 485 o.z. zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil, rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky. Podle § 105 o.z. jde-li o právo oprávněného dědice na vydání dědictví (§ 485), počne běžet promlčecí doba od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí SJ 164/1998. V případě dodatečných řízení o dědictví po zůstavitelích, kteří zemřeli před 1.4.1983 vyvstává zajímavý problém, který se týká určení počátku promlčecí doby k vykonání práva oprávněného dědice, tj. k podání žaloby na vydání věci z dědictví proti nepravému dědici. S účinností novely občanského zákoníku z č. 131/1982 Sb. došlo ke změně ustanovení § 105 o.z. Současné znění ustanovení § 105 je: jde-li o právo oprávněného dědice na vydání dědictví (§ 485), počne běžet promlčecí doba od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno. Avšak do 1.4.1983 platilo, že promlčecí doba práva oprávněného dědice na vydání dědictví počíná běžet od úmrtí zůstavitele. Judikatura se sjednotila tak, že v případě, že zůstavitel zemřel před 1.4.1983 a již uplynula tříletá promlčecí doba počítaná od okamžiku jeho smrti, nelze použít nové pravidlo občanského zákoníku po novele a stanovovat počátek běhu promlčecí doby od právní moci usnesení o dědictví. Pokud však tato tříletá promlčecí doba od smrti zůstavitele neuplynula, od 1.4.1983 již neběží a její počátek bude až okamžikem, kdy nabude právní moci usnesení o dědictví. Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy k dodatečnému projednání dědictví dojde až po 1.4.1983, právo oprávněného dědice vlastně rozštěpí - počátek běhu promlčecí doby v původním řízení a v dodatečném řízení podléhá jinému režimu. V prvém případě se bude počítat ode dne úmrtí, v druhém od právní moci usnesení o dědictví. Je ovšem nutné podotknout, že v případě dodatečného řízení o projednání dědictví se žaloba oprávněného dědice na vydání dědictví týká pouze majetku dodatečně projednaného, nikoliv celého dědictví. Závěrem lze konstatovat, že nabylo-li usnesení o dědictví právní moci po 1.4.1983, běží promlčecí doba v zásadě ode dne právní moci tohoto usnesení.

- 128 -

věci rozhodnuté, tj. rei iudicata jednou z podmínek řízení, za nichž soud nemůže rozhodnout ve věci samé, neboť nedostatek podmínek řízení je neodstranitelný.145

Překážka věci

rozhodnuté způsobuje, že není možné znovu rozhodnout o stejné věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a stejných osob. Zjistí-li se v průběhu dodatečného dědického řízení, že zde není nově najevo vyšlý majetek zůstavitele, soud řízení zastaví. Tento postup je na místě jak v případě zjištění, že majetek o němž bylo řízení vedeno, nebyl vlastnictvím zůstavitele, tak také v případě zjištění, že předmětný majetek již byl v řízení o dědictví po zůstaviteli projednán. V obou uvedených případech soud zastaví řízení ze stejného důvodu, tj. proto, že zde není majetek, který má být jako dědictví projednán. Zastavení řízení v žádném z těchto případů není důsledkem závěru, že projednání věci brání nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení § 104 o.s.ř. Jestliže bylo původní dědické řízení zastaveno dle § 175h odst. 2 o.s.ř. a je-li nově objeven majetek nepatrné hodnoty, lze řízení opět zastavit a majetek nepatrné hodnoty vydat vypraviteli pohřbu. Vypravitel pohřbu nabývá majetek opět na základě rozhodnutí státního orgánu dle § 132 o.z. Jestliže je hodnota majetku respektive jeho obvyklá či obecná cena vyšší než nepatrná, soud předmětný majetek projedná v řízení o dědictví jako aktivum dědictví. Jestliže v původním dědickém řízení byla uzavřena dohoda o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů dle § 175p odst. 1 o.s.ř. a objeví-li se po pravomocném skončení řízení další majetek, postupuje se stejným způsobem jako v původním dědickém řízení. Zůstane-li majetkový přebytek, projedná jej soud podle § 175p odst. 2 jako dědictví. Byla-li v původním dědickém řízení provedena likvidace dědictví, aplikuje se ustanovení § 175v odst. 4 o.s.ř. Podle citovaného ustanovení pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů. Vyjde-li však najevo další majetek zůstavitelův, rozdělí jej soud věřitelům do výše jejich neuspokojených pohledávek bez zřetele k tomuto zániku. Zůstane-li majetkový přebytek, projedná jej soud jako dědictví. Jedním ze základních principů právní úpravy dědění, který se uplatňuje nejen v právním řádu České republiky, je aplikace hmotněprávní i procesní právní úpravy platné době smrti zůstavitele s tím, že citovaný princip se neuplatňuje absolutně s ohledem na změny v organizační struktuře státních orgánu projednávajících dědictví. Je nutné zdůraznit, že soud v řízení o dodatečném projednání dědictví určuje obvyklou respektive obecnou cenu 145

Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví dle § 104 o.s.ř.

- 129 -

nově objeveného majetku zůstavitele ke dni zůstavitelovy smrti. V zásadě je samotný průběh řízení o dodatečném projednání dědictví v podstatě totožný jako průběh původního řízení s tím, že se neopakují úkony, které již byly učiněny, jako například lustrace v Centrální evidenci závětí, poučení o dědickém právu atd. Zajímavou otázkou v případech řízení o dodatečném projednání dědictví je otázka účastenství v tomto řízení. V zásadě platí, že účastníky řízení při dodatečném projednání dědictví jsou vždy dědicové, kteří jimi byli při původním dědickém řízení, popřípadě jejich právní nástupci. Právní nástupci jsou ti, kteří dědictví po zůstaviteli neodmítli a je-li jich více, mají v řízení postavení tzv. nerozlučných společníků dle ustanovení § 91 o.s.ř. Názory odborné veřejnosti se rozcházejí v tom, zda může být měněn okruh účastníků dědického řízení v řízení o dodatečném projednání dědictví, vyjdou-li najevo další skutečnosti jako je například nová závěť zůstavitele či objeví-li se neznámý dědic či dědic neznámého pobytu v době, kdy je dědictví dodatečně projednáváno. Někteří autoři trvají na tom, že „při dodatečném projednání dědictví soud nemůže znovu zjišťovat okruh dědiců a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti, například bude-li dodatečně objevena závěť. Osoby, které takto uplatňují své dědické právo, mohou podat žalobu na ochranu oprávněného dědice dle § 485 o.z.“146 Shodně je uvedeno v soudním rozhodnutí publikovaném pod SJ 131/2004, podle kterého se prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví vztahuje na celé řízení po zůstaviteli a tudíž je okruh účastníků řízení fixován pouze na ty, co jimi byli v původním dědickém řízení (mimo případů, kdy původní dědické řízení bylo zastaveno, kde se okruh účastníků řízení teprve stanovuje). Objevení dalšího majetku zůstavitele totiž nemůže být příležitostí k tomu, aby ten, kdo nevyužil možnost domáhat se svého práva žalobou na vydání dědictví (hereditatis petitio) dle § 485 o.z. dosáhl touto cestou uspokojení svého případného nároku na dědictví nebo jeho část. Tyto názory vycházejí z takového pojetí, že se dodatečné řízení o dědictví týká pouze nově objeveného majetku zůstavitele, popřípadě dluhu a nelze zasahovat do výsledků původní usnesení o dědictví. Dodatečné dědické řízení není v zásadě řízením o dědickém právu, to znamená, že soud již neřeší otázku platnosti závěti či vydědění, otázku dědické nezpůsobilosti či odmítnutí dědictví, nebylo-li původní dědické řízení nebylo zastaveno. 146

Bílek, P. - Drápal, L. - Jindřich, M. - Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 535 a Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, L. - Občanský soudní řád. Komentář. 5 vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, str. 713

- 130 -

Okruh dědiců tedy nelze v dodatečném řízení posuzovat odchylně od původního řízení. Ve prospěch zásady neměnnosti okruhu účastníků dědického řízení vyznívá i skutečnost, že odmítnutí či neodmítnutí dědictví se jako neodvolatelný právní úkon vztahuje na celé dědické řízení. Druhá, nutno podotknout že menšinová skupina odborné veřejnosti se přiklání k názoru, že za určitých podmínek okruh účastníků řízení změnit lze, tj. okruh účastníků řízení o dodatečném projednání dědictví lze stanovit odchylně od okruhu účastníků původního dědického řízení. Obvykle je připuštěna změna okruhu účastníků řízení tehdy, když zůstavitel zanechal závěť, v níž určitý majetek odkázal závětnímu dědici. Tento majetek však nebyl v době projednávání původního dědického řízení znám a tudíž nebyl v původním dědickém řízení projednán. Jestliže se tento majetek, tj. majetek, o kterém bylo zůstavitelem pořízeno závětí, dodatečně objeví, bude, přikloníme-li se k uvedenému názoru, závětní dědic účastníkem řízení. Dále se některými autory změna okruhu účastníků dědického řízení připouští v případě, kdy v původním dědickém řízení byl neznámý dědic či dědic neznámého pobytu, ke kterému nebylo přihlíženo dle § 468 o.z., avšak v dodatečném řízení je tento dědic či jeho pobyt již znám.147 Změna okruhu účastníků řízení je však připuštěna pouze ve výjimečných případech. 148 Změnu okruhu účastníků řízení připouští i někteří notáři.149 Byl-li v původním dědickém řízení okruh dědiců vymezen, jedná soud v dodatečném řízení o dědictví s těmito dědici nebo s jejich právními nástupci. Může se však stát, že v rámci řízení o dodatečném projednání dědictví dědický nárok uplatní osoba, o níž v původním řízení nebylo známo, že tento nárok má a nebylo s ní jednáno jako s účastníkem řízení. Změna okruhu účastníků dědického řízení je připuštěna za předpokladu, že je splněna podmínka dodatečného projednání dědictví dle ustanovení § 175x o.s.ř., tj. bude-li objeven další majetek zůstavitele. Pak je nutné změnu okruhu účastníků řízení připustit, má-li osoba dědický titul, je nutno s ní jednak jako s účastníkem řízení ať už jde o první, druhé či několikáté dědické řízení. Výjimkou jsou osoby, které své právo neúspěšně uplatnily v původním řízení.150 Ochrana 147

Podle ustanovení § 468 o.z. se k dědici neznámému nebo k dědici neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a který v určené lhůtě nedal o sobě vědět, při projednání dědictví nepřihlíží. Jeho opatrovník nemůže prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví učinit. 148 Mikeš, J. - Muzikář, L. Dědické právo. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, str. 265, shodně Schelleová, I. a kolektiv, Civilní proces, Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2006, str. 401 149 Ryšánek, Z. Jak dodatečně projednat dědictví. AD NOTAM, 2006, č. 3, str. 77 150 tamtéž

- 131 -

oprávněného dědice podle ustanovení § 485 je možná pouze za předpokladu, že dědictví již někdo nabyl, nejedná se tedy o případ majetku dodatečně objeveného, který dosud nebyl projednán. V souvislosti se zkoumanou problematikou je vhodné alespoň stručně nastínit aplikaci právních předpisů platných ke dni smrti zůstavitele, a to zejména s ohledem na určování obvyklé, respektive obecné ceny majetku zůstavitele. Podle ustanovení § 873 o.z. se při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. Byla-li však závěť pořízena před účinností tohoto zákona, posuzuje se její platnost podle dosavadních předpisů. To platí i o platnosti vydědění. „Důsledkem základní zásady dědění, tj. že jak hmotněprávní dědické vztahy, tak i procesní postup soudu se řídí právem platným v době úmrtí zůstavitele, je aplikace mnohdy již historických právních předpisů.“151 Shora uvedené se projevuje zejména u dodatečných projednání dědictví a v hmotněprávní rovině zejména tam, kde původní dědické řízení bylo zastaveno. Řada právních předpisů procesní povahy je však objektivně neaplikovatelná, takže shora citovanou zásadu nelze interpretovat absolutně, navíc je nutné některá procesní ustanovení modifikovat tak, aby neobsahovaly archaismy. Podle názoru některých notářů dokonce „rozhodnutí, jímž se řízení o dědictví o dodatečně zjištěném majetku končí, jakož i jiná rozhodnutí vydávaná v tomto řízení, by měla mít bez ohledu na dobu smrti zůstavitele vždy formu usnesení“.152 Nejprve bude podán stručný přehled právních předpisů, které je třeba v řízení o dodatečném projednání dědictví aplikovat s tím, že bližší rozbor pramenů dědického práva v jednotlivých obdobích by přesahoval účel této práce. Zemřel-li zůstavitel před 1.1.1951, aplikuje se Obecný zákoník občanský z roku 1811 a císařský patent z 9.8.1854 o soudním řízení v nesporných právních věcech. Zemřel-li zůstavitel v období mezi 1.1.1951 až 31.3.1964, aplikuje se střední občanský zákoník, tj. z.č. 141/1950 Sb. a z.č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád. Zemřel-li zůstavitel v období mezi 1.4.1964 do 31.12.1992, aplikuje se z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vždy ve znění příslušných novel a z.č. 95/1963 Sb., notářský řád. Zemřel-li zůstavitel po 1.1.1993, aplikuje se z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vždy ve znění pozdějších novel a z.č. 99/1963 Sb. ve znění zákona č. 263/1992 Sb., občanský soudní řád, vždy ve znění pozdějších novel. Lze upozornit, že soud určuje obvyklou cenu majetku zůstavitele až od 1.1. 2001, a to po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Před účinností citované novely 151

Bílek, P. - Šešina, M. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. XIII 152 Ryšánek, Z. Jak dodatečně projednat dědictví. AD NOTAM, 2006, č. 3, str. 77

- 132 -

soud určoval cenu obecnou. Lze uvést, že v případech řízení o dodatečném projednání dědictví jsou nejčastějším nově objeveným majetkem zůstavitele nemovitosti. „Pro ocenění v dědickém řízení je důležité, že se uvažuje stav nemovitosti (velikost staveb a jejich provedení, vybavení, stáří a opotřebení, druhy, stav a počet porostů atd.) k datu úmrtí zůstavitele a rovněž oceňovací předpis platný k datu úmrtí.153 Protože soudní komisař v některých případech aplikuje oceňovací předpisy, zejména tehdy, kdy je předmětem dodatečného projednání dědictví pouhý podíl zůstavitele na nemovitostech a vyžadování znaleckého posudku o ceně tohoto zůstavitelova podílu na nemovitostech by bylo pro dědice příliš nákladné, je vhodné uvést alespoň stručný přehled oceňovacích přepisů podle jednotlivých období. Pramenem práva pro oceňování nemovitostí v období 1897 – 1933 je patent ze dne 9. srpna ř.z. č. 208, týkající se soudních odhadů a nařízení ministerstva spravedlnosti č. 175/1897 ř.z. (odhadní řád). Pro období 1933 – 1939 je nutné aplikovat vládní nařízení č. 100/1933 Sb. z. a n., kterým se vydávají předpisy o odhadu nemovitostí v řízení exekučním (odhadní řád). V období 1939 – 1950 bylo oceňovacím předpisem nařízení předsedy vlády č. 175 ze dne 20.7. 1939, o zákazu zvýšení cen. Je-li nutné ocenit nemovitosti ke dni úmrtí zůstavitele, který zemřel v období 1944 – 1950, je nutné aplikovat zákon č. 134/1946 Sb., o dávce z majetkového přídělu a o dávce z majetku, vládní nařízení č. 106/1947 Sb., o přídělu drobných konfiskovaných živnostenských podniků (přídělové nařízení pro živnostenské podniky), vyhlášku č. 140/1947 Ú.l., o nejvyšších cenách za upotřebené zboží, zákon č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, vládní nařízení č. 163/1947 Sb., o přídělu konfiskovaných rodinných domků (přídělové nařízení pro rodinné domky), vyhlášku č. 97/1949 Sb., o úplném znění přídělového nařízení pro rodinné domky a vladne nariadenie č. 177/1950 Zb., o odhadoch nehnutelných vecí. Zemřel-li zůstavitel v období 1951 – 1964, pro ocenění jeho nemovitostí či podílu na nemovitostech je nutné použít zákon č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, respektive jeho oddíl II, § 4 a směrnici ministerstva financí o generální inventarizaci, publikovanou v částce 43 Úředního listu, ročník 1954. V období 1964 – 1969 platila právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. V období 1969 - 1984 se nemovitosti oceňují podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., o 153

Bradáč, A. – Fiala, J. Nemovitosti (oceňování a právní vztahy). 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 1999, str. 503

- 133 -

cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí s tím, že existují rovněž vysvětlivky vypracované cenovým úřadem a ministerstvem financí, dále podle výměru č. 314/126/78 o cenách porostů, který platil od 1.6. 1978, podle výměru č. 120/47/79 o cenách pozemků, který platil od 1.4. 1979 a podle výměru č. 982/80 o rozšíření platnosti výměru č. 120/47/79 o cenách pozemků. Existovala také metodická pomůcka pro oceňování pozemků podle výměru ČCU a SCÚ č. 128/47/79. Pro období 1985 – 1987 je nutné aplikovat vyhlášku č. 128/1984 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků a redakční sdělení č. 33/1985 Sb., o opravě tiskových chyb ve shora uvedené vyhlášce. Je-li den smrti zůstavitele, jehož nemovitosti jsou předmětem ocenění, mezi roky 1988 – 1990, aplikuje se vyhláška č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, vyhláška č. 316/1990 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 182/1988 Sb., vyhláška č. 589/1990 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a vyhláška č. 40/1991 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a č. 589/1990 Sb. V období 1991 – 1994 platila vyhláška č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, vyhláška MF ČR č. 110/1992 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, vyhláška MF ČR č. 611/1992 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 110/1992 Sb., zákon ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích a výměr ministerstva financí ČR č. 9/16/1992, kterým se stanoví způsob zpracování cenových map pozemků. V období 1994 – 1997 platila vyhláška č. 178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů s tím, že opět existovalo redakční sdělení o opravě tiskových chyb ve vyhlášce obsažené v částce 61 Sbírky zákonů. Od 1.1. 1996 platila vyhláška č. 295/1995 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů s tím, že opět existovalo redakční sdělení o opravě tiskových chyb ve vyhlášce. V období 1998 – 1999 platil zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, vyhláška č.

- 134 -

279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. a vyhláška č. 127/1999 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 279/1997 Sb. Novelizovanými vyhláškami zákona o oceňování majetku jsou dále vyhláška č. 173/2000 Sb., vyhláška č. 338/2001 Sb., vyhláška č. 335/2002 Sb., vyhláška č. 540/2002 Sb. a vyhláška č. 452/2003 Sb.

- 135 -

8. OBVYKLÁ CENA A ODMĚNA NOTÁŘE JAKO SOUDNÍHO KOMISAŘE Stanovení obvyklé ceny majetku zůstavitele úzce souvisí s určením odměny notáře jako soudního komisaře za provedení úkonů v řízení o dědictví, k nimž byl pověřen soudem podle ustanovení § 38 o.s.ř. Uvedenou souvislost lze spatřovat ve skutečnosti, že odměna soudního komisaře je vypočítávána ze základu, kterým je právě obvyklá cena majetku zůstavitele. Zákonodárce výslovně stanovuje, že základem pro výpočet odměny soudního komisaře je obvyklá cena majetku zůstavitele, nikoliv čistá hodnota dědictví. Nutno podotknout, že zvolené zákonné řešení se může dědicům jevit jako nespravedlivé. Základ právní úpravy institutu odměny notáře je obsažen v zákoně č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen notářský řád, a to v části osmé citovaného zákona nazvané „Odměna notáře“. Podle ustanovení § 106 notářského řádu za činnost notáře náleží notáři odměna, náhrada za promeškaný čas a náhrada hotových výdajů, a je-li notář plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), rovněž částka odpovídající této dani, kterou je notář povinen z odměny a z náhrad odvést podle zvláštního předpisu. 154 Z uvedeného vyplývá, že notáři náleží odměna za veškerou činnost notáře, tj. jak za notářskou činnost, tak za další činnost. Notářskou činností je sepisování veřejných listin o právních úkonech, osvědčování právně významných skutečností a prohlášení, přijímání listin do úschovy a dále přijímání peněz a listin do úschovy za účelem jejich vydání dalším osobám. Další činností je jednak poskytování právní pomoci, a to poskytování právních porad, zastupování v jednání s fyzickými a právnickými osobami, se státními nebo jinými orgány a též ve správním řízení a v občanském soudním řízení v řízeních podle části páté občanského soudního řádu a v řízeních podle § 175a až 200e občanského soudního řádu s výjimkou řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, řízení o osvojení, řízení o povolení uzavřít manželství a řízení o dědictví, v němž vykonává činnost podle zvláštního předpisu, tj. v němž je notář pověřen jako soudní komisař provedením úkonů dle § 38 o.s.ř. a sepisování listin, jednak výkon správy majetku a zastupování v této souvislosti, jednak výkon funkce správce konkursní podstaty, zvláštního správce, zástupce správce nebo vyrovnacího správce v řízení konkursním a vyrovnacím a jednak výkon tzv. jiné činnosti prováděné na základě notářského řádu nebo zvláštního právního předpisu. Tato tzv. jiná činnost je činnost vykonávána notářem 154

Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

- 136 -

jako soudním komisařem v řízení o dědictví podle ustanovení § 38 o.s.ř. Podle ustanovení § 5 notářského řádu vykonává činnost notáře notář za úplatu. Odměnu notáře, náhradu za promeškaný čas, náhradu hotových výdajů, a je-li notář plátcem daně, rovněž částku odpovídající této dani, kterou je notář povinen z odměny a z náhrad odvést podle zvláštního předpisu, platí ten, kdo žádá o provedení notářského úkonu. Je-li plátců více, platí odměnu společně a nerozdílně. Notář má rovněž právo vyžadovat složení přiměřené zálohy na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Ustanovení § 107 notářského řádu obsahuje zmocňovací ustanovení, podle kterého podrobnosti o výši a způsobu určení odměny a hotových výdajů stanoví ministerstvo obecně závazným právním předpisem. Tímto obecně závazným právním předpisem je vyhláška č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, dále jen notářský tarif. Podle ustanovení § 1 odst. 1 notářského tarifu notář vykonává notářskou činnost, poskytuje právní pomoc, vykonává správu majetku a provádí úkony v řízení o dědictví za odměnu, jejíž výše a způsob jejího určení se řídí ustanoveními této vyhlášky. V odstavci 2 citovaného ustanovení je výslovně stanoveno, že v odměně je zahrnuta i náhrada za běžné administrativní a jiné práce v souvislosti s činností notáře. Ustanovení § 2 notářského tarifu určuje, že v souvislosti s notářskou činností, poskytováním právní pomoci a výkonem správy majetku má notář nárok na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas. Nárok na náhradu hotových výdajů má notář rovněž v souvislosti s prováděním úkonů v řízení o dědictví. Z uvedeného vyplývá, že notář při výkonu tzv. jiné činnosti, tj. při provádění úkonů v řízení o dědictví, nemá nárok na náhradu za promeškaný čas. Odměna notáře jako soudního komisaře konajícího úkony ve smyslu § 38 o.s.ř. je upravena v části čtvrté notářského tarifu. Tato je stanovena v závislosti na průběhu řízení respektive v závislosti na tom, zda dědické řízení bylo zastaveno či zda v dědickém řízení bylo meritorně rozhodnuto. Odměna notáře, který byl soudem pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o dědictví za tyto úkony v řízení o dědictví, které bylo zastaveno, činí 400,-- Kč. Tuto odměnu platí stát - Česká republika, neboť neexistuje dědic, který nabyl dědictví, ale jedná se o tzv. ostatní případ podle ustanovení § 140 odst. 3 o.s.ř.155 Úhradou odměny notáře 155

Podle ustanovení § 140 odst. 4 o.s.ř. v řízení o dědictví platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty dědic, který nabyl dědictví, jež není předluženo. Je-li dědiců několik, platí tyto náklady podle vzájemného poměru čisté hodnoty jejich dědických podílů. V ostatních případech platí tyto náklady stát.

- 137 -

v řízení o dědictví v tzv. ostatních případech, tj. v případě zastavení dědického řízení dle § 175h o.s.ř., v případě předluženého dědictví a v případě připadnutí dědictví státu dle § 462 o.z. se zabýval rovněž soud v rozhodnutí publikovaném pod R 30/1996. Podle citovaného rozhodnutí ve všech shora uvedených případech musí odměnu notáře jako soudního komisaře po právní moci usnesení o určení její výše poukázat notáři příslušný okresní soud, který jej podle § 38 o.s.ř. pověřil úkony v řízení o dědictví, a to ze svých hospodářských prostředků. Stanoví-li zákon, že odměnu platí stát, je tím míněn ten orgán státu, do jehož pravomoci přísluší řízení o projednání dědictví, z něhož tyto náklady vzešly, a tím je příslušný okresní soud. Základem odměny notáře jako soudního komisaře za úkony v řízení o dědictví, které nebylo zastaveno, je obvyklá cena zůstavitelova majetku, který se stal předmětem řízení o dědictví. Nutno zdůraznit, že podle ustanovení § 25 notářského tarifu se základ odměny zaokrouhluje na celé stokoruny nahoru a sama odměna se zaokrouhluje na celé desetikoruny nahoru. Způsob výpočtu odměny soudního komisaře z uvedeného základu je stanoven ustanovením § 13 notářského tarifu, a to tak, že odměna z prvních 100.000,-- Kč základu činí 2,0 %, odměna z přebývající částky až do 500.000,-- Kč základu činí 1,2 %, odměna z přebývající částky až do 1,000.000,-- Kč základu činí 0,9 %, odměna z přebývající částky až do 3,000.000,-- Kč základu činí 0,5 % a odměna z přebývající částky až do 20,000.000,-- Kč základu činí 0,1 %, nejméně však 600,-- Kč. Částka nad 20,000.000,- Kč se do základu nezapočítává. Z uvedeného vyplývá, že pro účely určení odměny notáře není rozhodující výše obvyklé ceny majetku zůstavitele pouze ve dvou případech. Prvním případem je, pohybuje-li se obvyklá cena majetku zůstavitele v rozmezí od 100,-- Kč do 30.000,-- Kč, neboť tehdy je vždy stanovena minimální částkou 600,-- Kč. Druhým případem, kdy určení obvyklé ceny majetku zůstavitele není pro výši odměny soudního komisaře rozhodující je, když obvyklá cena majetku zůstavitele činí více než 20.000,000,-- Kč, neboť tato částka se nezapočítává do základu pro výpočet odměny notáře jako soudního komisaře. Lze tedy dovodit, že v ostatních případech existuje přímá závislost výše odměny soudního komisaře za úkony provedené v dědickém řízení na výši obvyklé ceny majetku zůstavitele. V případech, kdy se provádí-li řízení o dědictví o zůstavitelově majetku, který se objevil po právní moci usnesení, jímž bylo původní řízení skončeno, to znamená v případech dodatečných řízení o projednání dědictví podle § 175x o.s.ř., je základem odměny notáře

- 138 -

jako soudního komisař za úkony provedené v tomto řízení obvyklá cena tohoto majetku. To znamená, že pouze obvyklá či obecná cena nově objeveného majetku zůstavitele, o kterém je dodatečně meritorně rozhodováno, je základem pro výpočet odměny soudního komisaře. Nutno podotknout, že v dodatečných dědických řízeních je často určována tzv. obecná cena, nikoliv cena obvyklá a že tato cena zejména z důvodu, že je určována ke dni úmrtí zůstavitele, se velice často pohybuje pouze v řádu několika tisíců korun českých. Odměna notáře tedy bude pravidelně určována nejnižší možnou částkou 600,-- Kč. V případech dodatečných řízení o dědictví často dochází k tomu, že dědic již zemřel a je v řízení zastoupen svými právními nástupci. V této souvislosti vyvstává otázka, zda je třeba uložit povinnost k úhradě nákladů řízení, tedy i povinnost k úhradě odměny notáře jako soudního komisaře, zemřelému dědici či jeho právním nástupcům. Povinnosti k náhradě nákladů řízení právních nástupců dědiců se týká usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.8. 2003 sp. zn. 21 Co 284/2003. Soud judikoval, že v případě, že dědic za svého života nenabyl nově najevo vyšlý majetek zůstavitele (neboť nově najevo vyšlý majetek nabyl na svůj dědický podíl až po své smrti), nelze uložit povinnost zaplatit odměnu notáře, jeho hotové výdaje a náhradu za daň z přidané hodnoty jeho právním nástupcům. V takovém případě se dovozuje, že odměnu notáře, jeho hotové výdaje a náhradu za daň z přidané hodnoty platí stát. S uvedeným názorem nelze souhlasit. Procesní způsobilost, která smrtí účastníka řízení zaniká, obsahuje nejen práva jako například právo být předvolán k jednání, právo navrhovat důkazy, právo na doručení rozhodnutí, právo na odvolání, ale i povinnosti, jako například povinnost dostavit se k soudu či povinnost platit náklady řízení. Je-li dědic v řízení zastoupen svými právními nástupci, přecházejí na ně nejen procesní práva, ale i procesní povinnosti. Povinnost k náhradě nákladů řízení je nutné stanovit právním nástupcům dědice, kteří jsou povinni hradit odměnu notáře, hotové výdaje a náhradu za DPH společně a nerozdílně, což je to naprosto logické, neboť majetek, který je předmětem řízení o dodatečném projednání dědictví, může podle dědické posloupnosti přejít postupně až do vlastnictví těchto právních nástupců zemřelých dědiců. 156 V řízeních o dodatečném projednání dědictví je sice často projednáván majetek, který má velmi nízkou obecnou cenu, avšak řízení jsou mnohdy značně komplikovaná zejména s 156

Hájková, H. Zamyšlení nad usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 21 Co 284/2003-137 ze dne 29.8.2003. AD NOTAM, 2005, č. 2, str. 79

- 139 -

ohledem na nutnost zjišťování právních nástupců, třeba i v několika generacích, jakož i s ohledem na zkoumání až historických nabývacích titulů k majetku zůstavitele. Z důvodu zjevného nepoměru mezi odměnou notáře a množstvím učiněných úkonů v takovýchto případech, který nelze zcela zhojit ani aplikací ustanovení § 14 odst. 1 notářského tarifu, lze zvažovat příslušnou novelizaci notářského tarifu. 157 Odměnu stanovenou podle § 11 notářského tarifu nebo vypočtenou podle § 13 notářského tarifu může soud přiměřeně zvýšit, nejvýše však o 100%, pokud úkony notáře v řízení o dědictví byly mimořádně obtížné nebo časově náročné, zejména provedením více nezbytných jednání ve věci, provedením úkonů na místě samém, provedením likvidace dědictví nebo použitím cizího práva nebo jazyka. Toto moderační právo soudu stanovené ustanovením § 14 odst. 1 notářského tarifu lze tedy využít ve shora blíže popsaných složitých řízení o dodatečném projednání dědictví, dále v případech, kdy je účastníkem řízení osoba, která neovládá český jazyk, v případech aplikace cizího práva na základě mezinárodní smlouvy či kolizních norem zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v případech provedení soupisu majetku zůstavitele na místě samém, například v bytě zůstavitele či v bance, v případech více jednání ve věci, zejména neplnili-li účastníci svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní a neustále doplňovali soupis aktiv a pasiv o další položky, v případech likvidace dědictví nebo v případech jiných mimořádně obtížných či časově náročných úkonů v dědickém řízení. V tomto smyslu lze chápat uvedené moderační právu soudu jako právo potlačující vliv stanovení obvyklé ceny majetku zůstavitele na určení odměny notáře jako soudního komisaře. Bylo-li v řízení o dědictví činno více notářů nebo pokud notář provedl jen některé úkony v řízení o dědictví, například dojde-li k připojení spisu po předemřelém manželovi zůstavitele či k úspěšně vznesené námitce podjatosti některým z účastníků řízení či soudním komisařem, náleží mu podíl odměny odpovídající rozsahu jeho činnosti. Je-li například provedeno pouze předběžné šetření, podíl z odměny většinou není notáři požadován. Došlo-li však k odnětí věci notáři, nepřísluší tomuto notáři žádná odměna. 158 Náhrada hotových výdajů v souvislosti s úkony notáře v řízení o dědictví je pak upravena v ustanovení § 16 notářského tarifu, na jehož obdobné použití je odkazováno 157

Trčková, S. Dodatečné projednání dědictví, AD NOTAM, 2006, č. 6, str. 189 Podle ustanovení § 175zb o.s.ř. může soud odejmout věc pověřenému notáři, jestliže přes předchozí upozornění způsobí zbytečné průtahy v soudním řízení. Soud pak pověří úkony v řízení o dědictví jiného notáře podle rozvrhu práce. Odnětím věci zaniká právo notáře na odměnu za dosud jím provedené úkony. 158

- 140 -

ustanovením § 19 notářského tarifu. Hotovými výdaji jsou zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů.159 Uvedený výčet je demonstrativní. Narozdíl od náhrady hotových výdajů v souvislosti s notářskou činností se nelze s účastníky řízení dohodnout na paušální částce k úhradě veškerých nebo některých hotových výdajů, jejichž vynaložení se předpokládá v souvislosti s provedením řízení. Rozhodnutí o tom, kdo a v jaké výši zaplatí notáři odměnu za provedené úkony a jeho hotové výdaje jakož i náhradu za daň z přidané hodnoty je rozhodnutím o náhradě nákladů řízení a jako takové musí být vždy obsaženo v usnesení o dědictví. Bylo-li v téže dědické věci činno více notářů, rozhodne soud o nároku na odměnu a o hotových výdajích u každého notáře samostatným výrokem. Jestliže notáře zastupoval notářský kandidát, přizná soud odměnu a náhradu hotových výdajů notáři, který byl notářským kandidátem zastoupen. O výši podílu notářského kandidáta na odměně pak rozhodne příslušná notářská komora podle ustanovení §14 odst. 1 a § 24 odst. 2 notářského řádu.

159

Náklady na získání dat z centrálních informačních systémů jsou náklady za lustraci v Centrální evidenci závětí, která je prováděna pomocí centrálního systému Notářské komory České republiky ohledně závětí, listin o vydědění jakož i ohledně listin o správě dědictví.

- 141 -

9. OBVYKLÁ CENA A DĚDICKÁ DAŇ Stanovení obvyklé ceny majetku zůstavitele vyvolává rovněž závažné důsledky v daňovém řízení, neboť je podkladem pro výpočet dědické daně. S účinností od 1.1.1993 byl v souvislosti se zrušením státního notářství zrušen notářský poplatek z dědictví. Od téhož data nabytí majetku děděním podléhá dani dědické s tím, že k vyřizování této agendy jsou příslušné finanční úřady. Dědická daň je v souladu se základním principem dědického práva vždy vyměřována podle právních předpisů platných ke dni úmrtí zůstavitele, nikoliv podle právních předpisů platných ke dni právní moci usnesení o dědictví. Lze soudit, že i tato skutečnost je vyjádřením základní zásady, která ovlivňuje dědické právo, podle níž se v hmotněprávní a s jistými specifiky rovněž v procesněprávní rovině vždy aplikují právní předpisy platné ke dni úmrtí zůstavitele. Dan dědická je upravena zákonem č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Pro daňové řízení je pak základním právním předpisem zákon č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků. Poplatníkem daně dědické je dědic, který nabyl dědictví nebo jeho část ze závěti, ze zákona nebo z obou těchto právních důvodů podle pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž bylo řízení o dědictví skončeno. Předmětem daně dědické je nabytí majetku děděním dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. Z uvedeného lze dovodit, že dani dědické nepodléhá nabytí majetku na základě pravomocného usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h odst. 2 o.s.ř., neboť vypravitel pohřbu nenabývá majetek děděním, ale na základě rozhodnutí státního orgánu ve smyslu ustanovení § 132 o.z. Je-li předpokladem vybírání dědické daně právní moc rozhodnutí o dědictví, podle kterého dědic nabyl dědictví, není rovněž možné vyměřit dědickou daň pravému dědici, který v dědickém řízení nedědil, ale podal úspěšně žalobu na ochranu oprávněného dědice (hereditatis petitio). Způsob nabytí majetku na základě rozhodnutí soudu o žalobě na ochranu oprávněného dědice není dědění, ale pravomocné rozhodnutí soudu o vydání věci či jiné majetkové hodnoty pravému dědici.160 Majetkem pro účely daně dědické jsou věci nemovité, byty a nebytové prostory (dále 160

Podle ustanovení § 485 o.z. zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kde dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil, rovněž mu náleží užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.

- 142 -

jen nemovitý majetek) a věci movité, cenné papíry, peněžní prostředky v české a cizí měně, pohledávky, majetková práva a jiné majetkové hodnoty (dále jen movitý majetek). Pokud nestanoví mezinárodní smlouva jinak, uplatní se následující pravidla. Z nemovitostí, které se nacházejí na území České republiky, se vybere daň bez ohledu na státní občanství nebo bydliště zůstavitele. Z nemovitostí, které se nacházejí

cizině, se daň nevybírá. Jestliže

zůstavitel v době své smrti byl občanem České republiky a měl trvalý pobyt v tuzemsku, vybírá se daň z celé jeho movitého majetku bez ohledu na to, zda se tento majetek nachází v tuzemsku nebo v cizině. Byl-li zůstavitel v době své smrti občanem České republiky a neměl trvalý pobyt v tuzemsku, vybírá se daň z jeho movitého majetku, který se nachází v tuzemsku. Naposledy pak nebyl-li zůstavitel v době své smrti občanem České republiky, vybírá se daň z jeho movitého majetku, který se nachází v tuzemsku. V souvislosti s tématem mé práce vystupuje do popředí zejména otázka stanovení základu dědické daně. Základ pro výpočet dědické daně je stanoven v ustanovení § 4 zákona č. 357/1992 Sb. Základem daně dědické je cena majetku nabytého jednotlivým dědicem snížená o a) prokázané dluhy zůstavitele, které na dědice přešly zůstavitelovou smrtí, b) cenu majetku osvobozeného podle tohoto zákona od daně dědické, c) přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele, d) odměnu a hotové výdaje notáře pověřeného soudem k úkonům v řízení o dědictví a cenu jiných povinností uložených v řízení o dědictví 161, e) dědickou dávku prokazatelně zaplacenou jinému státu z nabytí majetku děděním v cizině, je-li tento majetek též předmětem daně dědické v tuzemsku. Dluhy vážící se k celé části dědictví připadající na jednotlivého dědice se v zásadě odečtou ve výši odpovídající poměru jím zděděného majetku, který není od daně osvobozen, k celkové hodnotě majetku nabytého jednotlivým dědicem. Cena jiných povinností podle písm. d) citovaného ustanovení vážících se jen k určité části dědictví se odečte pouze od této části dědictví. Nejpodstatnější normou z hlediska vlivu obvyklé ceny majetku zůstavitele na výši dědické daně je norma obsažená v ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., která stanovuje, že cenou podle odstavce 1, tj. cenou majetku nabytého jednotlivým dědicem, je cena majetku určená v dědickém řízení. Cena majetku určená v dědickém řízení je nepochybně obvyklá cena majetku zůstavitele určená soudem podle ustanovení § 175o odst. 1 o.s.ř. Cena majetku nabytého jednotlivým dědicem je pak součtem obvyklých cen aktiv 161

Tzv. jinou povinností může být například povinnost vyplatit jinému dědici určitou peněžitou částku, ale také např. zřízení věcného břemene na nabyté nemovitosti ve prospěch spoludědice.

- 143 -

dědictví, které nabyl jednotlivý dědic. Z této skutečnosti je jasně patrná vysoká odpovědnost soudního komisaře při určování obvyklé ceny každé věci či jiné majetkové hodnoty, která je předmětem majetku zůstavitele ke dni úmrtí a zároveň je předmětem dědění, neboť z ceny určené soudem v řízení o dědictví se přímo odvíjí výše dědické daně. Zajímavostí je postup finančního úřadu v daňovém řízení ohledně majetku nabytého děděním v řízení o dodatečném projednání dědictví. Cena majetku nabytého na základě dodatečného projednání dědictví se sčítá s cenou majetku nabytého v dřívějším dědickém řízení a nezdaňuje se tedy samostatně. Pokud byla daň dědická z nabytí majetku v původním dědickém řízení již vyměřena, započítá se na daň vyměřenou ze základu daně z celkově nabytého majetku. Pro účely výpočtu daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí jsou poplatníci zařazeni do tří skupin vyjadřujících vztah poplatníka k zůstaviteli, dárci (obdarovanému) nebo nabyvateli (převodci), a to v ustanovení § 11 zákona č. 357/1992 Sb. Toto rozdělaní do tří skupin však nelze zaměňovat s rozdělením dědiců do skupin pro účely dědění ze zákona. Není dokonce shodný ani počet těchto skupin, natož pak zařazení osob do těchto skupin.V souladu s právním řádem České republiky jsou i pro účely výpočtu daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí příbuzenským vztahům vzniklým narozením na rovněž postaveny vztahy založené osvojením. Do I. skupiny patří příbuzní v řadě přímé a manželé. Nutno zdůraznit, že nabytí majetku děděním pokud k němu dochází mezi osobami zařazenými v I. skupině je zcela osvobozeno od dědické daně podle ustanovení § 19 odst. 1 citovaného zákona, uvedené osoby nepodávají daňové přiznání ani neplatí dědickou daň. Do II. skupiny patří a) příbuzní v řadě pobočné, a to sourozenci, synovci, neteře, strýcové a tety, b) manželé dětí (zeťové a snachy), děti manžela, rodiče manžela, manželé rodičů a osoby, které s nabyvatelem, dárcem nebo zůstavitelem žily nejméně po dobu jednoho roku před převodem nebo smrtí zůstavitele ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na nabyvatele, dárce nebo zůstavitele. Do III. skupiny patří ostatní fyzické a právnické osoby. Z uvedeného je zřejmé, že zatímco dědické skupiny zákonných dědiců jsou čtyři, skupiny poplatníků daně dědické jsou pouze tři. V první dědické skupině dědí pouze manžel a potomci, kdežto v první skupině poplatnické jsou uvedeni manžel a příbuzní v řadě přímé, tj. i rodiče, případně prarodiče zůstavitele. Někteří z poplatníků ve druhé poplatnické skupině,

- 144 -

jako manželé dětí, děti manžela, rodiče manžela, manželé rodičů nejsou vůbec zákonnými dědici a ze zákona by mohly dědit pouze jako spolužijící osoby s tím, že samozřejmě mohou dědit ze závěti. Poplatníky ve třetí skupině budou závětní dědicové, neboť zůstavitel může závětí svůj majetek odkázat jakékoliv fyzické či právnické osobě nebo dokonce takové právnické osobě, která ještě neexistuje v těch případech, kdy závětí zřídil nadaci nebo nadační fond.162 Zatímco sazba daně z převodu nemovitostí u osob zařazených do I., II., a III. skupiny je vždy 3% ze základu daně, dědická daň je progresivní, to znamená, že sazba dědické daně narůstá s rostoucí výší základu daně. Sazba daně dědické u osob zařazených do I. skupiny činí při základu daně do 1,000.000,-- Kč 1,0% s tím, že tato sazba se zvyšuje s rostoucím základem až do výše 5,0% základu. Sazba daně dědické u osob zařazených do II. skupiny činí při základu daně do 1,000.000,-- Kč 3,0% s tím, že tato sazba se také zvyšuje s rostoucím základem až do výše 12% základu. Sazba daně dědické u osob zařazených do III. skupiny činí při základu daně do 1,000.000,-- Kč 7,0% s tím, že tato sazba se opět zvyšuje s rostoucím základem až do výše 40% základu. Je nutné zdůraznit skutečnost, že takto vypočtená výsledná částka se vždy násobí koeficientem 0,5. Od daně dědické není osvobozeno pouze nabytí majetku děděním, pokud k němu dochází mezi osobami zařazenými v I. poplatnické skupině, ale rovněž nabytí majetku děděním určenými subjekty a nabytí konkrétního zákonem vymezeného majetku s tím, že zákonem je stanovena maximální hranice ceny tohoto majetku, která se nezapočítává do základu daně. Lze konstatovat, že ve všech shora uvedených případech je potlačen vliv stanovení obvyklé ceny majetku zůstavitele na výši dědické daně. Od daně dědické je osvobozeno nabytí majetku děděním Českou republikou, územními

samosprávnými

celky

a

jimi

zřízenými

příspěvkovými

organizacemi,

dobrovolnými svazky obcí, veřejnými výzkumnými institucemi, veřejnými vysokými školami,

veřejnými

neziskovými

ústavními

zdravotnickými

zařízeními,

státem

registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi a za určitých podmínek obecně prospěšnými společnostmi, politickými stranami, politickými hnutími, nadacemi nebo 162

Podle ustanovení § 477 odst. 2 o.z. může zůstavitel zřídit závětí nadaci nebo nadační fond. Detailnější pravidla pro zřízení nadace závětí stanovuje zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Podle citovaného zákona zřizuje-li se nadace nebo nadační fond závětí, musí být nadační listina pořízena ve formě notářského zápisu. Závěť musí obsahovat určení názvu nadace či nadačního fondu, vymezení účelu, pro který se zřizuje, výši vkladu, stanovení pravidel pro omezení nákladů nadace, podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, jakož i určení osoby, která jmenuje první členy orgánů nadace nebo nadačního fondu.

- 145 -

nadačními fondy či zdravotními pojišťovnami. Dále je od daně dědické osvobozeno nabytí movitých věcí osobní potřeby u fyzických osob, pokud tyto věci po dobu jednoho roku před nabytím nebyly součástí obchodního majetku zůstavitele, jakž i podílů dědiců vyplácených z tohoto majetku a podílů odvozených z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) zaniklého v důsledku úmrtí jednoho z nich, pokud cena tohoto majetku nepřevyšuje u osob II. skupiny 60.000,-- Kč a u osob III. skupiny 20.000,-- Kč u každého jednotlivého poplatníka. Daň se vybere jen z té části ceny movitých věcí nebo podílu na těchto věcech nabývaných každým nabyvatelem, která převyšuje uvedené částky. Dále je od daně dědické osvobozeno nabytí vkladů na účtech u bank a poboček zahraničních bank působících na území České republiky (s výjimkou vkladů na účtech zřízených pro podnikatelské účely), peněžních prostředků v české nebo cizí měně a cenných papírů v tuzemsku, jakož i podílů dědiců vyplácených z tohoto majetku a podílů odvozených z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) zaniklého v důsledku úmrtí jednoho z nich, pokud cena tohoto majetku nepřevyšuje u osob II. skupiny 60.000,-- Kč a u osob III. skupiny 20.000,-- Kč u každého jednotlivého poplatníka. Daň se rovněž vybere jen z té části movitého majetku nebo podílu na tomto majetku nabývaného každým nabyvatelem, která převyšuje uvedené částky. Dále je od daně dědické osvobozeno nabytí částek, které podle zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících jeho zavedením stávají předmětem dědictví, jakož i dalšího zákonem taxativně stanoveného movitého majetku. Lze poznamenat, že novelizací ustanovení § 19 zákona č. 357/1992 Sb. dojde s účinností od 1.1. 2008 k osvobození od daně dědické rovněž pro dědice II. poplatnické skupiny, tj. i osoby náležející do druhé poplatnické skupiny nebudou nadále poplatníky daně dědické a nebudou podávat daňové přiznání. Základ daně se zaokrouhluje na celé stokoruny nahoru a daň na celé koruny nahoru dle ustanovení § 17 zákona č. 357/1992 Sb. Je-li předmětem daně nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni, které může být zřízeno jednak závětí a jednak v řízení o dědictví na základě schválené dědické dohody, je základem daně cena zjištěná podle zvláštního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů. Právo odpovídající věcnému břemeni se oceňuje cenou zjištěnou, která se stanovuje výnosovým způsobem na základě ročního užitku. Roční užitek se násobí počtem let

- 146 -

užívání práva, nejvýše však pěti. Patří-li právo určité osobě na dobu jejího života, oceňuje se desetinásobkem ročního užitku. Nelze-li cenu zjistit podle předchozích odstavců, oceňuje se právo částkou 10.000,-- Kč. Podle ustanovení § 21 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb. soud, který vedl řízení o dědictví v prvním stupni, nejde-li o nabytí majetku výhradně osobami zařazenými v I. skupině, zašle stejnopis pravomocného usnesení o dědictví, stejnopis případného samostatného pravomocného rozhodnutí o odměně notáře a jeho hotových výdajích a celý spis vedený v řízení o dědictví místně příslušnému správci daně do 30 dnů po pravomocně skončeném řízení o dědictví. Správce daně vrátí uvedený spis soudu do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o vyměření daně.

- 147 -

10. OBVYKLÁ CENA A NÁVRH NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Legislativní vývoj od padesátých let minulého století přinesl do českého právního řádu zejména zásadu nabývání dědictví smrtí zůstavitele a také důsledně upřednostnil familiarizaci v dědickém právu před testovací volností zůstavitele. Nejen že byla v občanském zákonku systematicky předřazena dědická posloupnost zákonná před dědickou posloupností testamentární, ale v právní úpravě nebyly obsaženy takové instituty jako například dědická smlouva či svěřenecké náhradnictví.163 Nárok neopomenutelného dědice již nebyl nárokem na peněžitou výplatu proti závětnímu dědici, ale nárokem na reálný podíl na všech hodnotách náležejících do dědictví, což je, jak praxe ukázala, velice častým zdrojem následujících spoluvlastnických sporů. Současná právní úprava byla tvořena tak, aby upravovala právní vztahy ve společnosti, kde bylo vlastnictví silně potlačováno. Nyní je nutné přizpůsobit právní úpravu dědického práva mnohem složitějším majetkovým vztahům ve společnosti. Ministerstvo spravedlnosti České republiky pracuje na návrhu nového občanského zákoníku, jehož obsahem bude rovněž hmotněprávní úprava dědického práva. S ohledem na téma mé práce se jeví jako vhodné nastínit základní rysy navrhované právní úpravy související s institutem obvyklé ceny majetku zůstavitele s tím, že dosud bohužel není připravován návrh novelizace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu. Dědické právo je v navrhovaném novém občanském zákoníku upraveno v hlavě druhé v ustanoveních § 1240 až § 1461. Úvodní ustanovení této části navrhovaného kodexu obsahují legální definice pojmů „dědické právo“, „pozůstalost“, „dědictví“ a „dědic“. Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní. Pozůstalost zahrnuje celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. To znamená, že i práva která jsou svojí povahou osobní, smrtí zůstavitele nezanikají a byly-li jako dluh uznány či uplatněny u orgánu veřejné moci, budou součástí aktiv dědictví. Tak například v případě odškodnění bolesti a ztížení společenského postavení zůstavitele budou nároky zůstavitele, byly-li za jeho života uznány či úspěšně zažalovány, předmětem dědění, což má samozřejmě vliv na výši obvyklé ceny majetku zůstavitele ke dni jeho úmrtí. Zákon dále normativně stanovuje, že komu náleží dědické právo, je dědic, a co dědic 163

Mikeš, J. Jak dál s úpravou dědického práva? AD NOTAM, 1998, č. 2, str. 25

- 148 -

nabude z pozůstalosti, je dědictvím. V připravovaném návrhu se pojmově rozlišuje pozůstalost a dědictví. Pozůstalost je pojata jako jmění zůstavitele k okamžiku smrti zůstavitele, respektive jen jako ta část majetku zůstavitele, která je způsobilá přejít na dědice, tj. pro kterou není stanoven zvláštní přechod ex lege. Naopak dědictví je to z pozůstalosti, co skutečně připadá jako aktivum osobě, která je dědicem. V důvodové zprávě k navrhovanému občanskému zákoníku se uvádí, že má-li zůstavitel dědice jen jediného a nezůstaví-li odkazy, pak se pozůstalost bude s dědictvím krýt. Avšak určí-li zůstavitel v závěti nebo v dědické smlouvě odkazovníky, pak bude dědictvím jen to z pozůstalosti, co nebude kryto odkazy. A připadne-li pozůstalost státu cestou odúmrti, pak nebude žádné dědictví, protože odúmrť dědictvím není. Lze konstatovat, že navrhovaná nová právní úprava obecně vychází z většiny principů právní úpravy dosavadní, zejména z principu nabývání dědictví smrtí zůstavitele. Vyjádření této zásady nalezneme v ustanovení § 1243 návrhu. Ačkoliv se návrh občanského zákonku v mnohém inspiruje právní úpravou platnou do roku 1950, tj. právní úpravou obsaženou v Obecném zákoníku občanském z roku 1811, nepřejímá institut ležící pozůstalosti (hereditas iascens). Koncepce ležící pozůstalosti spočívala v tom, že dědic nabyl vlastnické právo až soudním odevzdáním, tj. soud autoritativně rozhodoval o odevzdání dědictví, a toto soudní rozhodnutí mělo konstitutivní účinky. Jak již výše uvedeno, návrh zachovává stávající právní pojetí, podle něhož dědic nabývá dědictví již smrtí zůstavitele a následné soudní rozhodnutí jen deklaruje, kdo co z dědictví nabyl, což je koncepce v kontinentální Evropě nejčastější. Návrh se dále vrací k právním institutům odkazu a odkazovníka. Ustanovení § 1242 připravovaného návrhu definuje odkaz. Podle tohoto ustanovení lze odkazem z pozůstalosti zůstavit odkazovníku určitou věc, peníze nebo jednu či několik věcí určitého druhu. Je výslovně stanoveno, že odkazovník není dědicem. Odkaz neboli legát je oproti dědictví pouze jednotlivá věc či více věcí druhově určených a odkazovník neboli legatář je osoba odlišná od dědice, která má právo pouze na tento odkaz, nikoli na dědictví. Odkazovník toto svoje právo uplatňuje přímo vůči dědici, to znamená bez soudní ingerence. Zatímco tedy dědictví představuje podíl na pozůstalosti, odkaz je pouze určitou věcí z pozůstalosti či několika věcmi druhově určenými. Zůstavitel tedy v určitém smyslu vyděluje konkrétní věci či několik druhově určených věcí z pozůstalosti a zůstavuje ji buď osobě, která je dědicem, nebo osobě, která je od dědice odlišná. V případě odkazu lze hovořit o singulární

- 149 -

sukcesi na odkazovníka oproti univerzální sukcesi dědické u dědiců. Právo na odkaz stejně jako právo dědické vzniká smrtí zůstavitele, ale toto právo je právem odkazovníka proti dědici. Svým charakterem je toto právo právem na vydání odkazu a vlastnické právo k odkazu se tedy nabývá stejně jako při převodech. Odkazem se obtěžuje osoba, která má z pozůstalosti prospěch, tedy dědic či odkazovník. Pokud zůstavitel nepřikáže splnění odkazu jednotlivému spoludědici nebo odkazovníku, odkazy připadají k tíži všem dědicům podle poměru jejich podílů (§ 1340 návrhu). Proto, aby se cena dědictví odkazy úplně nevyčerpala, byla v návrhu zvolena koncepce vycházející z principů spravedlnosti a z římskoprávní quarty Falcidia, podle které každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená. Zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné zkrácení odkazu. Neznamená to, že by odkazy přesahující toto zákonné omezení byly neplatné, dědicové mají právo požadované odkazy krátit tak, aby jim zůstala čtvrtina nezatížená. Do popředí vystupuje rovněž ochrana nepominutelných dědiců. Nezletilým potomkům se musí podle návrhu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jejich zákonného dědického podílu, zletilým potomkům se pak musí dostat alespoň tolik, kolik činí polovina jejich zákonného dědického podílu. Povinný díl musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen s tím, že k nařízení zůstavitele, která omezují povinný díl, se nepřihlíží. Návrh dále zavádí možnost nabytí dědictví s výhradou soupisu a bez uplatnění takovéto výhrady, což má význam zejména pro rozsah povinnosti dědiců hradit zůstavitelovy dluhy. K uvedenému se využívá institutu přihlášky o dědictví. Výhrada soupisu je upravena v ustanovení § 1418 návrhu. Dědic vždy musí výslovně vyjádřit, zda se k dědictví přihlašuje s výhradou soupisu nebo bez této výhrady. Uplatní-li dědic ve stanovené lhůtě přihlášku bez výhrady soupisu, není možné už takovýto právní úkon a jeho následky změnit. Předtím, než dědic učiní prohlášení o přihlášení se k dědictví s výhradou či bez výhrady soupisu, musí být soudem poučen o následcích takovýchto prohlášení. Nevyjádří-li se dědic ve stanovené lhůtě, platí v zásadě nevyvratitelná domněnka, že se dědic přihlásil bez výhrady soupisu. O soupisu pozůstalosti je pojednáno v ustanovení § 1426 návrhu. Jeho účelem je podle odstavce 1 věty první citovaného ustanovení zjištění pozůstalostního jmění a určení čisté hodnoty majetku v době smrti zůstavitele. Tento soupis pozůstalosti je zásadně činěn ve formě veřejné listiny. Dědic a rovněž tak každý, koho se soupis týká, může být jednání o soupisu přítomen a činit dotazy a připomínky. Obligatorním se soupis pozůstalosti stává v

- 150 -

případě, že je podána přihláška s výhradou soupisu či je potřeba vypočítat tzv. povinný díl nepominutelného dědice. V těchto případech soud soupis pozůstalosti vždy nařídí. Stejně tak soud nařídí soupis v případě, že mezi dědici je osoba pod zvláštní ochranou, tj. osoba nesvéprávná, neznámá či nepřítomná nebo právnická osoba veřejně prospěšná či zřízená ve veřejném zájmu, v případě, že o to žádá věřitel a v případě nejistoty ohledně toho, kdo je dědicem. Návrh zákona pamatuje i na taková řízení o dědictví, kdy mezi dědici nebudou panovat spory. V těchto jednoduchých nesporných případech totiž soud může se souhlasem dědiců rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Odůvodňují-li to okolnosti případu, může soud také rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveném správcem pozůstalosti a potvrzeném všemi dědici s tím, že není-li správce pozůstalosti ustanoven, může jej za tímto účelem jmenovat soud podle ustanovení § 1428 návrhu. Prokáže-li se však, že společné prohlášení dědiců či seznam pozůstalostního majetku v podstatném rozsahu neodpovídá skutečnosti, ruší se tím dědicům od počátku, tj. ex nunc, účinky výhrady soupisu. Dědic či osoba, jíž se soupis pozůstalosti týká za splnění podmínky právního zájmu, má právo žádat nařízení soupisu pozůstalosti. Ochrana věřitelů je posílena ustanovením § 1430 návrhu, podle něhož je-li znám věřitel, soud mu oznámí, že byl proveden soupis pozůstalosti a umožní se k soupisu vyjádřit. Z uvedeného vyplývá, že účelem soupisu není pouze ochrana a zajištění právní jistoty dědicům, ale také poskytnutí ochrany věřitelům, protože tato ochrana je nezbytná k zajištění jejich práv. Věřitel není účastníkem řízení o dědictví, ale musí mu být umožněno, aby se k soupisu vyjádřil. V důvodové zprávě k návrhu ustanovení § 1426 až §1430 se uvádí, že není namístě výslovně stanovovat povinnost soudu přihlédnout k případným námitkám věřitele k soupisu pozůstalosti, což je otázkou procesní. Řízení o dědictví ostatně ovládá vyhledávací zásada a soud tedy ze zákona přihlíží ke všemu, co v řízení vyjde najevo. Jak již bylo uvedeno výše, liší se právní účinky u přihlášky s výhradou soupisu a u přihlášky bez výhrady soupisu. Právní účinky bezvýhradné přihlášky spočívají v tom, že dědic hradí dluhy v plném rozsahu a je-li dědiců přihlášených bez výhrady soupisu více, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně (§ 1445 návrhu). Právní účinky přihlášky s výhradou soupisu znamenají, že dědic hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. Je-li dědiců více, pak každý hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s

- 151 -

ostatními dědici. Věřitel však může po každém dědici přihlášenému s výhradou soupisu žádat plnění jen do výše odpovídající jeho dědickému podílu s tím, že postih mezi spoludědici se řídí podle obecných ustanovení s společných dluzích. Je-li tedy pozůstalost nepředlužená a nepřetížená odkazy, bude pravděpodobně lepší, aby se dědicové přihlásili bez výhrady soupisu. Budou sice povinni uhradit dluhy zůstavitele v plné výši bez zřetele k tomu, co z pozůstalosti získali, odpadnou jim však náklady se sepsáním a oceněním pozůstalostního majetku. Naproti tomu tam, kde je důvod k opatrnosti, je pravděpodobně vhodnější se přihlásit s výhradou soupisu, tj. cum beneficio inventarií. Přihlásí-li se tedy dědic s výhradou soupisu, bude hodnota pozůstalosti úředně zjištěna a povinnost dědice hradit dluhy zůstavitele bude limitována prospěchem, který z dědictví nabyl (ad vires hereditatis). V opačném případě nastoupí důsledky univerzální sukcese a za zůstavitelovy dluhy bude dědic odpovídat neomezeně. Nový návrh zákona dokonce pamatuje i na situace, kdy pro věřitele může být výhodnější uspokojit svoji pohledávku z pozůstalosti, a nikoliv z majetku dědice, se kterým jeho dědictví splynulo. Podle ustanovení § 1420 návrhu věřitel, který osvědčí obavu z předlužení dědice, může předtím, než soud potvrdil nabytí dědictví navrhnout, aby pozůstalost zůstala odloučena od jmění dědice. Soud návrhu nevyhoví, je-li zřejmé, že k obavě není důvod. Návrh na odloučení pozůstalosti pak sebrání tomu, aby soud potvrdil nabytí dědictví. Z odloučené pozůstalosti se uspokojí věřitel, jenž si odloučení vyžádal, avšak tento ztrácí právo uspokojit se z ostatního dědicova majetku. Účelem právního institutu odloučení pozůstalosti neboli separatio bonorum je znemožnit splynutí pozůstalosti s ostatním majetkem dědice v případech, že je tu obava, že dědic bude předlužen. V takovém případě totiž ani po nabytí dědictví nebude moci dostát závazkům, které na něho v důsledku dědění přešly, protože má sám i další dluhy. Jedná se o další opatření, jehož cílem je zlepšení ochrany práv věřitelů, neuplatní se však tehdy, je-li pozůstalost předlužena, ale tehdy, je-li předlužen dědic. Návrhu na separaci lze vyhovět pouze předtím, než bylo nabytí dědictví potvrzeno s tím, že šikanózním návrhům, to znamená těm, které jsou nedůvodné, soud nevyhoví. Po odloučení pozůstalosti je nařízena její závěra a soupis a ocenění pozůstalosti. V návrhu je rovněž upravena možnost využít konvokace věřitelů, což je nyní upraveno procesním předpisem v ustanovení § 175n o.s.ř. Jsou-li dědicové známi, přítomni a svéprávní a není-li důvod pochybovat o tom, zda majetek, který zůstavitel zanechal, postačí k úhradě jeho dluhů, bude pozůstalost spravována

- 152 -

buď správcem pozůstalosti či vykonavatelem závěti. Ve zvláštních případech, a to tehdy, když některý z dědiců není svéprávný, některý z dědiců je neznámého pobytu, existuje obava, že je pozůstalost předlužena, věřitel navrhl odloučení pozůstalosti či je-li tu jiný důležitý důvod pro zvláštní opatrnost, soud učiní bez odkladu opatření zajišťující pozůstalost, tzv. závěru tak, jak je popsáno v ustanovení § 1424 návrhu. Závěru není třeba, je-li v pozůstalosti nemovitost poskytující dostatečnou jistotu. Závěra pozůstalosti nahrazuje soudní úschovu. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí pouze to, že jakým způsobem bude závěra provedena, záleží na konkrétních okolnostech případu. Ani ve formě demonstrativního výčtu neuvádí možné způsoby závěry, stejně tak jako nenavrhuje, zda budou závěru zajišťovat pověření notáři jako soudní komisaři či soud. Soud zásadně nemá zasahovat do rozdělení pozůstalosti mezi dědice. V běžných případech má soud jen potvrdit, že dědicové dědictví nabyli a také potvrdit, jaké jsou jejich podíly. Ovšem v případech, kdy o to všichni dědicové požádají a není mezi nimi sporu nebo v případě, je-li mezi dědici osoba pod zvláštní ochranou, soud pozůstalost rozděluje. Nutno podotknout, že rozdělení pozůstalosti může spočívat i ve schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví. Rozděluje-li soud pozůstalost, zřídí výkaz, jehož základem je soupis pozůstalosti podle ustanovení § 1439 návrhu. Problém studia navrhované úpravy dědického práva hmotného spočívá zejména ve skutečnosti, že dosud není znám návrh úpravy procesní a tak se řada navrhovaných ustanovení zdá bez odpovídající úpravy v procesním předpisu velice kusá. Je škoda, že dosud není k dispozici i návrh nové úpravy občanského soudního řádu, protože jen tak si lze představit nové, tedy spíše staronové instituty dědického práva, funkční. V souvislosti s navrhovanou úpravou dědického práva se na stránkách odborného tisku rozpoutala diskuse. Skutečnost, že nový občanský zákoník terminologicky rozlišuje mezi pojmy pozůstalost, dědictví, odkaz, povinný díl a odúmrť, považují notáři shodně za důvodnou. Někteří autoři zcela nesouhlasí s konstrukcí povinného dílu jako pouhého práva nepominutelného dědice na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho dědického podílu. V současné právní úpravě se jedná o nárok nepominutelného dědice na podíl na veškerém majetku zůstavitele. Hlavní problém je spatřován ve skutečnosti, že osoba povinná k výplatě často nedisponuje dostatečnými finančními prostředky a právo na výplatu podílu neopominutelného dědice by tento mohl uplatňovat se značnými obtížemi. 164 164

Wawerka, K. Jaké dědické právo? AD NOTAM, 2004, č. 2, str. 39

- 153 -

Další autoři mají výhrady k problematice odkazů. Mají za to, že jednou z předností stávající právní úpravy je skutečnost, že všechny vztahy mezi dědici se v řízení o dědictví vyřešili komplexně. Podle navrhované právní úpravy však nabývání odkazů nebude řešeno soudem, nýbrž bude nutné uzavřít smlouvu mezi dědici a odkazovníkem, které jim bude vydán odkaz. Za sepsání smlouvy pak budou účastníci této smlouvy samozřejmě hradit další náklady. Dále poukazují na neujasněnost postavení odkazovníka v řízení o dědictví, neboť tento bude takovým „účastníkem - neúčastníkem“ řízení.165 Odkaz sice bude vydán bez soudní ingerence, ale odkazovník bude patrně vyrozumíván o svém právu na odkaz soudem, stejně tak se bude svého práva na odkaz před soudem vzdávat a podobně.

165

Šešina, M. Úvaha nad návrhem úpravy dědění v novém občanském zákoníku, AD NOTAM, 2004, č. 2, str.

45

- 154 -

11. ZAHRANIČNÍ KOMPARACE - RAKOUSKÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA Lze s jistotou tvrdit, že právní úprava dědického práva českého a dědického práva rakouského je v některých rysech shodná, což ostatně vyplývá z historického vývoje právní úpravy a dále ze skutečnosti, že inspirací českého zákonodárce při normotvorbě je často rakouský občanský zákoník. Shodné rysy obou právních úprav spatřuji především v tom, že dědické řízení v České republice i v Rakouské republice je právní teorií shodně vymezováno jako řízení nesporné a dále v tom, že úkony v řízení o dědictví provádí v obou státech notář jako soudní komisař („der Gerichtskommissär, court commissioner“), což je i v právních systémech kontinentální Evropy koncepce ojedinělá. Základní legislativní rámec rakouského dědického práva hmotného je tvořen Obecným zákoníkem občanským - Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (ABGB), a to ustanoveními části druhé (Zweiter Teil. Von dem Sachenrechte) v hlavě osmé až patnácté (8. Von dem Erbrechte, 9. Von der Erklärung des letzten Willens überhaupt und den Testamenten

insbesondere,

10.

Von

Nacherben

und

Fideikommissen,

11.

Von

Vermächtnissen, 12. Von Einschränkung und Aufhebung des letzten Willens, 13. Von der gesetztlichen Erbfolge, 14. Von den Pflichtteile und der Anrechnung in den Pflicht-oder Erbteil, 15. Von Besitznehmung der Erbschaft) v ustanoveních § 531 - 858. Dědické právo procesní je pak upraveno v zákoně o nesporném řízení, tj. v zákoně č. BGB1. I Nr. 111/2003 Bundesgesetz über das gerichtliche Verfahren in Rechtsangelefenheit ausser Streitsachen (Ausserstreitgesetz, dále jen „AussStrsG“) z 13. prosince 2003, a to v hlavě třetí (III. Verlassenschaftsverfahren), oddílech 1. Vorverfahren, 2. Verlassenschaftsabhandlung, 3. Verfahren ausserhalb der Abhandlung v ustanoveních § 143 až § 185 s tím, že první oddíl se týká předběžného šetření, druhý oddíl se týká samotného dědického řízení a třetí oddíl se týká postupu po odevzdání dědictví. Právní úprava dědického řízení je obsažena rovněž v občanském soudním řádu (Zivilprozessordnung - ZPO) s tím, že dědické řízení je v Rakouské republice stejně jako v České republice vedeno notáři jako soudními komisaři („der Notar als der Gerichtskommissär“) a dále s tím, že výkon notářské činnosti upravuje notářský řád (der Noratiatsordnung). Stejně jako v České republice je i v Rakouské republice zahájení dědického řízení obligatorní vždy, když se soud dozví o úmrtí zůstavitele (§ 143 AussStrsG). Podobně jako v České republice je většinu úkonů v řízení o dědictví oprávněn učinit notář jako soudní

- 155 -

komisař s tím, že pravomoci notáře jako soudního komisaře byly výrazně posíleny novelou zákona o nesporném řízení účinnou od roku 2003. Určité úkony v řízení o dědictví jsou však vyhrazeny pouze soudu, zejména v řípadech sporných dědických řízení. Zvláštností rakouského dědického práva je právní institut odevzdání (přijetí) dědictví („die Einantwotung“). Podle právní úpravy obsažené v právních řádech kontinentální Evropy, tedy i podle právní úpravy v České republice, se dědictví nabývá již dnem smrti zůstavitele. V Rakouské republice se však nabytí dědictví se váže až na okamžik odevzdání pozůstalosti, nikoliv na den úmrtí zůstavitele. Tento základní princip rakouského dědického práva vychází z koncepce ležící pozůstalosti, tzv. „ruhende Nachlass“ („hereditatis iascens“), která je právnickou osobou sui generis („juristische person sui generis“) disponující určitou

právní subjektivitou vztahující se k majetku, který je předmětem

pozůstalosti. V rakouských právních předpisech dědického práva lze problematiku určení obvyklé ceny majetku zůstavitele zkoumat jednak ve vztahu k možnosti zastavení dědického řízení a jednak ve vztahu k tvorbě soupisu pozůstalosti. Dále je možné poukázat na vztah obvyklé ceny majetku zůstavitele respektive obvyklé ceny pozůstalosti a dědické daně. Nejprve se však jeví jako žádoucí pokusit se o definici pojmu obvyklá cena. Zákon o nesporném řízení (AussStrsG) používá pojem „der Wert der Aktiven der Verlassenschaft“, tj. hodnota aktiv pozůstalosti, a to ve stejném významu jako český zákonodárce používá pojmu obvyklá cena majetku zůstavitele. Legální definici tohoto pojmu však v uvedeném zákoně nenalezneme. Rakouský zákonodárce dále pracuje s pojmem „der Verkeheswert“, tj. cena tržní. Podle internetové encyklopedie Wikipedia je pojem „der Verkehrswert“, který používají rakouské předpisy dědického práva, synonymem pojmu „der Marktwert“. Podle téhož zdroje je „der Verkehswert“ průměrem hodnot výnosu, který by bylo možné získat běžným obchodem s tím, že odchylky dané speciálními okolnostmi případu se při stanovení ceny nezohledňují. Lze také uvést následující definici zkoumaného pojmu. „Der Verkehswert ist der Wert, der sich im allgemeinen Geschäftsverkehr am wahrnscheinlichsten einstellen würde.“ Podle této definice je tržní cena hodnota, kterou by nejpravděpodobněji bylo možné získat v obchodním styku. Pojem „der Markwert“, tj. tržní cena, se vztahuje spíše k nemovitému majetku, závěry vyplývající z definice tohoto pojmu však můžeme použít i v souvislosti s definováním tržní ceny veškerého majetku zůstavitele, tj. nejen nemovitostí, ale i movitých věcí jakož i

- 156 -

jiných majetkových hodnot. „Der Markwert wird durch den Preis bestimmt, der in dem Zeitpunkt, auf den sich die Ermittlung bezieht, im gewöhnlichen Geschäftsverkehr nach den rechtlichen Gegebenheiten und tatsächlichen Eigenschaften, der sonstigen Beschaffenheit und Lage des Grundstücks oder des sonstigen Gegenstands der Wertemittlung ohne Rücksicht auf ungewöhnliche oder persönliche Verhältnisse zu erziehlen wäre.“ Podle shora uvedené definice je tedy tržní cena určena cenou v okamžiku, k němuž se vztahuje prováděné šetření, v obvyklém obchodním styku podle právních okolností a vlastností jakož i polohy pozemku nebo jiných věcí bez ohledu na jakékoliv nezvyklé nebo osobní poměry. Tržní cenu lze vymezit i následovně. „Unter Markwert ist der Preis zu vestehen, der zum Zeitpunkt der Bewertung auf Grund eines privatrechtlichen Vertrages über Bauten oder Grundstücke zwischen einem verkaurswilligen Verkäufer und einem ihm nicht durch persönliche Beziehungen verbundeden Käufer unter den Voraussetzungen zu erziehlen ist, dass das Grundstück offen am Markt angeboten wurde, dass die Marktverhältnisse einer ordnungsgemässen Veräusserung nicht im Wege stehen und dass eine der Bedeutung des Objektes angemessene Verhandlungszeit zur Verfügung steht.“ Podle této definice je tržní cenou cena, kterou lze v okamžiku ocenění získat na základě soukromoprávní smlouvy o stavbách nebo pozemcích mezi prodejcem ochotným prodávat a kupujícím, se kterým prodávajícího nespojují žádné osobní vztahy, to vše za podmínek, že pozemek je otevřeně nabízen na trhu a že tržní poměry nejsou regulovány cenovými předpisy a že je k realizaci prodeje k dispozici doba přiměřená významu předmětného objektu. Pro úplnost lze dále podat definici pojmu „gewöhnlichen Geschäftsverkehr“, tj. obvyklý obchodní styk, kterým se rozumí obchod na volném trhu, přičemž ani kupující ani prodávající nejsou při uzavírání obchodu vystaveni nátlaku a pro posouzení jsou použity pouze objektivní měřítka. V rakouských právních předpisech se lze také setkat s pojmem obecná cena neboli „gemeine Wert“, což je cena, která se skládá z výnosů a dalších cenových komponentů („gemeine Wert bestehend aus Ertrags un Substanzwertkomponenten“). Soudní komisař v Rakousku stejně jako soudní komisař v České republice nezjišťuje pouze majetek zemřelého, ale rovněž náklady za pohřeb zůstavitele a údaje o osobě, která vypravovala pohřeb zemřelého. V souvislosti s tématem této práce je třeba poukázat na ustanovení § 145 odst. 3 AussStrsG, dle kterého má být cena pozůstalostního jmění určena jednoduchým způsobem, hlavně dotazováním znalých osob a bez dalekosáhlých šetření a pátrání a pokud možno bez přivolání soudních znalců („Der Wert des hinterlassenen

- 157 -

Vermögen ist auf einfache Weise, insbesondere durch Befragung von Auskunftpersonen, und ohne weitwendige Erhebungen, tunlichst ohne Beiziehung eines Sachverständifen, zu ermitteln.“) Při zjišťování majetku, který náleží k pozůstalosti, je soudní komisař oprávněn otevřít byt zemřelého a vše, co může obsahovat majetek, a to za přítomnosti dvou svědků. V případě, že je nutné pozůstalost zajistit, je možné podle ustanovení § 147 AussStrsG byt zapečetit nebo uschovat určité věci v úschově buď u notáře jako soudního komisaře nebo u třetí osoby – schovatele. Náklady na takovéto zajištění se odečítají z pozůstalosti, neboť, jak již bylo shora uvedeno, se jedná o tzv. „ruhende Nachlass“. V souvislosti s popisem důsledků určení obvyklé ceny majetku zůstavitele ke dni jeho úmrtí podle rakouské právní úpravy lze zmínit případné zastavení dědického řízení pro nedostatek majetku, tzv. „Überlassung an Zahlungs statt“ dle ustanovení § 154 a 155 AussStrsG. Jedním z předpokladů pro využití uvedeného procesního postupu je cena pozůstalosti, která musí být nižší než 4.000,-- Euro. Pokud nejsou aktiva vyšší než 4.000,-Euro a neexistuje žádný zápis ve veřejných knihách vztahující se k majetku, který je předmětem pozůstalosti, například v katastru nemovitostí či obchodním rejstříku („sind Aktiven der Verlassenschaft nicht vorhanden oder übersteigen sie nicht den Wert von EUR 4.000,-- und sind keine Eintragungen in öffentliche Bücher (Grundbuch, Firmenbuch)“), může být dědické řízení zastaveno. Z uvedného vypývá, že stejně jako v České republice je nutné i v Rakousé republice provést dědické řízení také v případech, když zůstavitel nevlastnil ke dni smrti nemovitý majetek s tím, že poplatky za zastavení dědického řízení nejsou hrazeny vypravitelem pohřbu. Podle údajů Rakouské notářské komory („Austrian Chamber of Civil Law Notaries“,„Notariatskammer“) je až dvacet procent dědických řízení vedeno notáři bez poplatků. Pokud je obvyklá cena pozůstalosti vyšší než 4.000,-- Euro, musí proběhnout dědické řízení s tím, že pro účastníky řízení je stanoveno povinné zastoupení právníkem podle ustanovení § 162 AussStrsG. Zákonodárce preferuje skončení dědického řízení na základě dohody, kterou je možné uzavřít před soudním komisařem. V případě sporných dědických řízení rozhoduje soud. Soudní komisař tedy vyzve dědice, zda a jak dědictví přijímají, tj. zda dědictví přijímají s výhradou soupisu nebo bez výhrady soupisu, což má vliv na odpovědnost dědiců za dluhy zemřelého, nebo zda dědictví odmítají. K uvedenému prohlášení poskytne soudní komisař dědicům lhůtu čtyř týdnů podle ustanovení § 156 AussStrsG. Přihlásit se mohou pouze ti dědicové, kterým svědčí dědický titul („der Erbrechtstitel“), tj. zákon, závěť

- 158 -

nebo dědická smlouva. Problematika obvyklé ceny majetku zůstavitele vystupuje do popředí také v souvislosti s tvorbou soupisu pozůstalosti - „der Inventar“, což je upraveno v ustanoveních § 165 a násl. AussStrsG. Inventář neboli soupis pozůstalosti je nutné provést tehdy, když je podána přihláška s výhradou soupisu, existují-li osoby pod zvláštní ochranou, tj. nezletilí či nesvéprávní dědicové, existuje-li neopomenutelný dědic, má-li dojít k oddělení pozůstalosti, je-li závětí zřízen odkaz či nadace, půjde-li zřejmě o odúmrť či vždy, pokud o to účastník řízení či správce pozůstalosti požádá. „Der Inventar“ slouží jako úplný seznam pozůstalosti, tj. všech věcí, práv a povinností, které jsou předmětem dědění jakož i jejich hodnoty určené ke dni smrti zůstavitele. Hodnota, tj. obvyklá cena majetku, který je předmětem pozůstalosti, se určuje ke dni smrti zůstavitele („Das inventar dient als vollständiges Verzeichnis der Verlasseschaft, nämlich aller körperlichen Sachen und aller vererblichen Rechte und Verbindlichkeiten des Verstorbenen und uhres Wertes im Zeitpunkt seines Todes.“) Movité věci se podle ustanovení § 167 AussStrsG oceňují tržní hodnotou („Bewegliche Sachen sind mit dem Verkehrswert ze bewerten“). Ocenění bytového zařízení a jiných movitých věcí zjevně malé hodnoty se může zakládat na nesporných a nepochybných shodných tvrzeních účastníků řízení. Pokud však má soudní komisař pochybnosti o správnosti uvedeného tvrzení či je-li to v zájmu

neopomenutelného

dědice,

využije

pro

ocenění

soudního

znalce

(„Sachverstsandigen“). Znalec stanovuje tzv. odhadní cenu („der Schätzungswert“). Podle ustanovení § 184 AussStrsG jde-li o odúmrť, pozůstalost se vždy v rámci tvorby soupisu oceňuje znaleckým posudkem. Podle ustanovení § 167 odst. 2 AussStrsG se nemovitosti oceňují trojnásobkem tzv. „Einheitswert“, tj. ceny zjištěné podle daňových předpisů. Pokud je to však v zájmu neopomenutelných dědiců či na žádost některé ze stran, je nutné nemovitosti, které jsou předmětem pozůstalosti, ocenit podle zákona o oceňování nemovitostí, tj. dle tzv. Liegenschaftsbewertungsgesetz („Unbewegliche Sachen sind grundsätzlich mit ihrem dreifachen Einheitswert, beantragt dies aber eine Partei oder ist es om Intaresse eines Pflegebefohlenen erfoderlich, nach dem Liegenschaftsbewertungsgesetz zu bewerten.“). Jak již shora výše uvedeno, náklady na provedení soupisu pozůstalosti jsou náklady pozůstalosti podle ustanovení § 168 odst. 3 AussStrsG. Lze konstatovat, že i v případě, kdy není vyhotovován soupis pozůstalosti, se

- 159 -

uplatňují stejné zásady jako zásady shora blíže popsané. Podle ustanovení § 170 AussStrsG se totiž v případě neprovedení inventáře požaduje vlastnoručně podepsané vyjádření dědiců, kde mají být uvedeny stejné údaje jako v soupisu, tj. popis toho, co je předmětem pozůstalosti jakož i hodnota jednotlivých částí pozůstalosti s tím, že nepravdivé uvedení požadovaného vyvolává trestněprávní následky. Toto vyjádření, tj. „Vermögenserklärung“ nastupuje namísto soupisu. Určitým problémům spojených s určováním obvyklé ceny majetku zůstavitele se věnuje i Obecný zákoník občanský - Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen ABGB, který

obsahuje

hmotněprávní

úpravu

dědického

práva.

Dědické

řízení

(„das

Erbschaftsverfahren“) má v podstatě takový průběh, že uzná-li soud podanou přihlášku, dojde k odevzdání pozůstalosti a dědické řízení skončí tak, jak je stanoveno v ustanovení § 819 ABGB. Lze zdůraznit, že odevzdání dědictví se děje prostřednictvím soudu respektive prostřednictvím notáře jako soudního komisaře, nikoliv svévolně. Nejprve je nutné prokázat dědický titul, kterým může být dědická smlouva, závěť či zákon a dále je třeba, aby se dědicové vyjádřili, zda přijímají dědictví („antritt einer Erbschaft“). Přijetí dědictví se podle ustanovení § 800 ABGB může dít buď s výhradou soupisu, nebo bez výhrady soupisu („die antretung der Erbschaft oder die Erbserklärung mus zugleich enthlaten, ob sie unbedingt, oder mit Vorbehalt der Rechtswohltat des Inventarium geschehe“). Provedení soupisu může žádat nepominutelný dědic, ale k obligatornímu provedení soupisu dědictví dostačuje i skutečnost, že soupis žádá kterýkoliv z dědiců či správce pozůstalosti. Odmítnutí či neodmítnutí dědictví, tj. podání přihlášky s výhradou soupisu či bez výhrady soupisu jsou podle rakouské právní úpravy stejně jako podle právní úpravy české neodvolatelnými právními úkony. Dojde-li k přijetí dědictví bez výhrady soupisu, tj. bezpodmínečně („bedingte Erbserklärung“), je odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele neomezená. Dojde-li k přijetí dědictví s výhradou soupisu, odpovídá dědic pouze do výše toho, co je v soupisu uvedeno. Poplatky za provedení soupisu, který provede soud, se zahrnou do nákladů ležící pozůstalosti („Inventarium auf Kosten der Masse aufzenehmen“). Má-li věřitel za zůstavitele pohledávku, může ji uplatnit i proti ležící pozůstalosti („die Masse“) s tím, že bude ustanoven správce pozůstalosti („der Kurator, der Erbschaftsverwalter“). Podle ustanovení § 812 ABGB může věřitel zůstavitele stejně jako legatář či nepominutelný dědic žádat tzv. separaci, tj. oddělení majetku, ze kterého mají být uspokojeny jejich pohledávky, odkazy či právo na povinný díl. Takovýto oddělený majetek

- 160 -

pak bude spravován buď soudem, nebo správcem pozůstalosti. V takovémto případě pak dědic neodpovídá za pohledávky, uspokojení odkazů či uspokojení povinného dílu nepominutelného dědice svým majetkem, ale pouze majetkem z pozůstalosti. Odpovědnost dědiců za dluhy je tedy rozdílná podle toho, zda bylo dědictví přijato s výhradou soupisu nebo bez výhrady soupisu. V případě, že byla podána přihláška bez výhrady soupisu a existuje-li více dědiců, je ustanovením § 820 ABGB určena pasivní solidarita dědiců s tím, že citované ustanovení rovněž upravuje regresní nároky dědiců vůči spoludědicům. Byla-li podána přihláška s výhradou soupisu, rozlišuje ABGB podle okamžiku, v němž se dědické řízení nachází. Před předáním dědictví dědicům je zákonem stanovena pro odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele pasivní solidarita, po předání dědictví dědicům je stanovena pravidlo, že každý z dědiců odpovídá podle dědického podílu. Následující ustanovení ABGB se týkají konvokace věřitelů, která je v rakouském právu upravena i v hmotněprávní rovině v ustanovení § 813 a násl. ABGB. Věřitelé, kteří v soudem určené lhůtě nepřihlásili pohledávky, nemají nárok na uspokojení svých pohledávek, byla-li uspokojením pohledávek přihlášených věřitelů vyčerpána cena dědictví. Jisté riziko pro dědice lze spatřovat v případech, kdy

ke konvokaci věřitelů nedošlo.

Dědicové totiž tehdy, neuspokojili-li pohledávky věřitelů podle určených procesních pravidel (podle pravidel o likvidaci dědictví) a byli-li tímto věřitelé zkráceni na svých právech, dědicové odpovídají za dluhy zůstavitele bez ohledu na to, že podali přihlášku s výhradou soupisu. Výpočtu povinného dílu se týká ustanovení § 762 ABGB. Právo domáhat se povinného dílu („das Plichtteil“) mají zůstavitelovi děti, vnuci a pravnuci s tím, že se nerozlišuje manželský či nemanželský původ a jestliže tito nejsou, pak zůstavitelovi rodiče a zůstavitelův manžel. Neopomenutelný dědic se označuje pojmem „der Noterbe“. Velikost povinného dílu je rovna polovině zákonného podílu. Při výpočtu povinného dílu se nepřihlíží k těm dědicům, kteří odmítnou dědictví či kteří byli zůstavitelem platně vyděděni. Podíly shora uvedených osob však nepřirůstají k podílů ostatních dědiců, tj. podobně jako v České republice nedochází k akresenci dědických podílů. Podle ustanovení § 784 ABGB mají dědicové právo být přítomni při oceňování majetku pro účely výpočtu povinného dílu. Ocenění probíhá tak, že se sečte hodnota majetku zůstavitele včetně dluhů dědiců a legatářů a odečtou se zůstavitelovi dluhy a jiná zatížení („Um den Pflichtteil richtig ausmessen zu können, werden alle zur Verlassenschaft gehörigen beweglichen und unbeweglichen Sachen,

- 161 -

alle Rechte und Forderungen selbst alles, was ein Erbe oder legatar in die masse schuldig ist“). Povinný díl se vypočítává bez ohledu na odkazy a jiná břemena plynoucí z poslední vůle či z dědické smlouvy. Dále se problematika ocenění určitého majetku zůstavitele projevuje v rámci aplikace institutu započtení („die Einrechtung“). Námitku započtení může vznést manžel nebo děti, ale to pouze ve vztahu k darům, které byly zůstavitelem darovány v době, kdy byl ženatý nebo v době, kdy má zůstavitelovo dítě zákonný nárok. U započtení se cena u nemovitostí řídí okamžikem předání, u movitostí okamžikem odevzdání dědictví. Lze poukázat rovněž na problematiku stanovení dědické daně. Daň dědická („die Erbschaftsteuer“) stejně jako daň darovací se v Rakousku odvíjí od dvou kritérií, jednak od příbuzenského vztahu poplatníka k zůstaviteli či dárci a jednak od ceny dědictví či daru. Předmětem daně dědické je bezplatné nabytí majetku z jedné osoby na druhou („unengeltichen übergang vom Vermögen einer Person auf eine andere“). Výměr daně („die Bemessung“) závisí, jak již výše uvedeno, na dvou faktorech, a to na příbuzenském poměru („das Verwandtschaftsverhältnis“) mezi zůstavitelem („der Erblasser“) a dědicem („der Erbe“) a na ceně nabytého majetku („der Wert des zugewendeten Vermögens“). Pro účely výpočtu dědické daně jsou osoby rozděleny do pěti skupin respektive daňových tříd („die Steuerklasse“). První třída zahrnuje manžele a děti, adoptivní i osvojené, druhá třída zahrnuje potomky osob v první třídě, třetí třída je tvořena rodiči, prarodiči, nevlastními rodiči a sourozenci, ve čtvrté třídě jsou snacha, zeť, tchán, tchyně, synovci a neteře a v páté třídě jsou ostatní osoby. Sazba daně („der Tarif“) je pak stanovena jako progresivní, a to v první skupině od 2% do 15% podle výše základu, který se pohybuje od 7.300,-- Euro do více než 4.380.000,-- Euro. V páté daňové třídě je sazba dědické daně 14% až 60%, podle výše základu. Základem pro daňové účely není cena obvyklá na trhu, ale cena zjištěná, tj. cena nominální cena („der Buchwert“), označovaná rovněž jako „der Einheitswert“, což je jednotná hodnota složená z cen dílčích („der Teilwert“). Dále lze uvést, že cenné papíry („die Wertpapiere“) a podíly v kapitálovách společnostech („Anteile an Kapitalgesellschaften“) se oceňují kurzovní hodnotou („der Kurzwert“). Závěrem lze poznamenat, že na půdě evropského práva dosud nedošlo k unifikaci ani harmonizaci práva členských států Evropské unie v oblasti stanovování obvyklé ceny majetku zůstavitele a důsledků takovéhoto určení. Ačkoliv existuje řada mezinárodních

- 162 -

organizací sdružující notáře, jako je například Konference notářství Evropské Unie (C.N.E.U., Council of the Notariats of the European Union), Union international del notariata (U.I.N.L., International Union of Notaries, Die internationale union des notariats) nebo Iniciativa středoevropských notářů (Cooperation of Central Europian Civil Law Notaries, Die Initiative der zentraleuropäischen Notariate), které spolupracují mimo jiné i na harmonizaci právní úpravy v oblasti dědického práva, nedosáhl dosud tento proces té míry, že by se harmonizace týkala i institutu určení obvyklé ceny majetku zůstavitele v řízení o dědictví a jeho důsledků. Snahy o sjednocení právní úpravy dědického práva vedou zatím pouze směrem k registru závětí. Konference notářství Evropské unie připravila návrh, podle kterého závěti občanů členských států Evropské unie budou moci být vyhledány pomocí internetové databáze tak, jak je to v současnosti možné na úrovni členských států.

- 163 -

ZÁVĚR Obsahem této rigorózní práce je pojednání o stanovení obvyklé ceny majetku zůstavitele ke dni jeho smrti soudem v řízení o dědictví a jeho důsledcích. Jak již bylo uvedeno výše, dědické právo odráží postoj společnosti k soukromému majetku, což se projevuje zejména v rozsahu předmětů dědění. Proto, že současná právní úprava dědění je tvořena tak, aby regulovala právní vztahy ve společnosti nesvobodné, které zdaleka nebyly tak rozmanité jako ve společnosti demokratické, musí aplikační praxe nacházet potřebná řešení mnohdy až s využitím extenzivní interpretace ustanovení právních předpisů a judikatury. Rozhodování v řízení o dědictví je bezpochyby mnohem komplikovanějším a náročnějším procesem, než jak tomu bylo v minulosti, a to jak pro orgány aplikující právo, tak pro účastníky dědického řízení samotné. Nejprve jsem se ve své rigorózní práci věnovala obecné charakteristice dědického práva a dědického řízení, jeho zásad a jeho pramenů, jakož i pojmu „obvyklá cena“. Před provedením soupisu aktiv a pasiv dědictví v případě, že zůstavitel byl ke dni úmrtí ženatý a vlastnil majetek ve společném jmění manželů s pozůstalým manželem, je nutné provést vypořádání společného jmění manželů a stanovit, jaký majetek bude předmětem dědictví a jaký majetek bude výlučným vlastnictvím pozůstalého manžela. Vzhledem k tomu, že dědické právo hmotné i procesní se vždy aplikuje ve stavu ke dni úmrtí zůstavitele, je učiněn rovněž historický exkurs do majetkových vztahů mezi manžely. Dále je rovněž poukázáno na problematické řešení případů, kdy zůstavitel sice ke dni úmrtí nebyl ženatý, avšak neměl s rozvedeným manželem vypořádané společné jmění manželů. V následují části práce je popsána problematika soupisu aktiv dědictví, jehož provedení je obligatorním úkonem v řízení o dědictví a který je podkladem pro určení obvyklé ceny majetku zůstavitele s tím, že je poukázáno na časté problémy vyvstávající při projednávání dědictví a jsou předestřena možná řešení. Věnovala jsem se jednak popisu takového majetku, který přechází na určené subjekty ze zákona a není předmětem dědění jako univerzální sukcese do práv a povinností právního předchůdce, jednak jsem detailněji zkoumala dědění nemovitostí, a to zejména s ohledem na uplatnění doktríny o titulu a modu při nabývání nemovitostí do vlastnictví v českém právním řádu a dále byl podán rozbor dědění členského podílu v bytovém družstvu, a to rovněž v případech jeho přechodu ze zákona na pozůstalého manžela, k němuž soud v řízení o dědictví musí přihlédnout.

- 164 -

Vzhledem k tomu, že v souvislosti s podporou podnikání ve společnosti dochází často i k dědění podniků či obchodních podílů, což je provázeno různými specifiky ať už ve vztahu k ocenění těchto jiných majetkových hodnot či ve vztahu jejich majetkovému režimu, bylo i o těchto detailně pojednáno. V souvislosti s novelou obchodního zákoníku týkající se smluv o běžném a vkladovém účtu je popsána problematika dědění bankovních produktů, dále je pojednáno o některých dalších pravidelných aktivech dědictví jakož i o případech, kdy jsou aktiva či pasiva dědictví mezi dědici sporná. Musím zdůraznit, že cílem této práce nebylo podat vyčerpávající přehled potenciálních aktiv dědictví, to ostatně ani z povahy věci není možné a snad ani žádoucí. Účelem práce je jednak shrnutí dosavadních poznatků právní teorie i soudní praxe s tím, že v odborných článcích v a judikatuře lze nalézt řešení dílčích problémů, avšak uceleně tato materie dosud zpracována nebyla. Lze podotknout, že problematika tvorby soupisu aktiv dědictví jakož i problematika určování obvyklé ceny majetku zůstavitele je v odborné literatuře opomíjena, a to z pravděpodobně z toho důvodu, že dědické právo hmotné a procesní přestavuje tak rozsáhlý soubor právních norem, které mohou být podrobeny bližšímu zkoumání a které vyvolávají různé interpretační nejasnosti, že se právní věda věnuje jiným institutům dědického práva. Pokud se touto prací podaří alespoň zčásti zaplnit „mezeru“ v odborné literatuře, bude cíl této práce naplněn. Stejně tak jako sestavení soupisu aktiv dědictví ani popis důsledků určení obvyklé ceny majetku zůstavitele ve vztahu k řízení o dědictví a ve vztahu k třetím osobám není uceleně zpracován. Zařazení této druhé stěžejní části práce se mi jeví jako vhodné pro hlubší pochopení zkoumané problematiky. Při podrobnějším pohledu na dědické řízení totiž zjistíme, že zejména v oblasti důsledků stanovení obvyklé ceny majetku zůstavitele jsou s tímto spojeny určité mystifikace, a to nejen v laické veřejnosti. Přínos rozboru důsledků určení obvyklé ceny majetku zůstavitele spatřuji zejména v tom, že umožňuje hlubší poznání a pochopení vzájemných souvislostí mezi určením obvyklé ceny majetku zůstavitele a průběhem dědického řízení, odpovědností dědiců za zůstavitelovy dluhy, dědickou dohodou, kolační podstatou v případě započtení na dědický podíl, řízením o dodatečném projednání dědictví, odměnou notáře a dědickou daní. Průběh dědického řízení se liší v závislosti na tom, zda je obvyká cena majetku zůstavitele nižší než nepatrná respektive nepatrná, což má za následek zastavení dědického řízení nebo zda je obvyklá cena majetku zůstavitele nižší než výše dluhů zůstavitele, což má

- 165 -

za následek případný specifický postup soudu v řízení o dědictví ve smyslu uzavření dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům zůstavitele k úhradě jeho dluhů či likvidaci dědictví či zda je obvyklá cena majetku zůstavitele vyšší než výše dluhů zůstavitele, což v podstatě vede ke standartnímu průběhu dědického řízení. Důsledky určení obvyklé ceny majetku zůstavitele se projevují, i když pouze omezeně, i ve vztahu ke třetím osobám, tj. k věřitelům zůstavitele, a to ve smyslu odpovědnosti dědiců ze dluhy zůstavitele. Výše obvyklé ceny majetku zůstavitele musí být zohledněna opatrovnickým soudem při jeho rozhodování o schvalování dědické dohody za nezletilého či nesvéprávného dědice, stejně jako bývá pravidelně zohledňována dědici při sjednávání výplaty na dědický podíl. V případě potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno, se vliv obvyklé ceny majetku zůstavitele rovněž projevuje, a to v případě započtení na dědický podíl při stanovení tzv. kolační podstaty. Proto, že nemalou část agendy soudního komisaře tvoří řízení o dodatečném projednání dědictví, bylo v souvislosti s určování obvyklé ceny majetku zůstavitele upozorněno i na tyto případy. Dále bylo pojednáno o vztahu obvyklé ceny majetku zůstavitele a odměny notáře jako soudního komisaře za úkony provedené v řízení o dědictví a rovněž o vztahu obvyklé ceny majetku zůstavitele a dědické daně při vědomí skutečnosti, že ve více než polovině dědických řízení je nabytí dědictví osobami v první daňové skupině od daně dědické osvobozeno. Závěrem lze uvést, že odborná literatura ani judikatura nedávají na řadu otázek jednoznačnou odpověď. Bohužel lze konstatovat, že v některých případech judikatura dosud chybí zcela, v některých případech sice existuje, ale je rozštěpená, což je patrné zejména u rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Samozřejmě v mnoha případech je judikatura plně dostačující a velmi potřebně doplňuje „prameny práva“ tam, kde v textu zákona nenalezneme při aplikaci práva jasné řešení. Vyřešení řady problému existuje pouze v rovině legislativní, neboť některé rozpory v právní úpravě nelze odstranit ani interpretací. Při tvorbě této práce jsem pracovala s literaturou knižní a zejména s literaturou časopiseckou, dále s právními předpisy a v nemalé míře rovněž s judikaturou obecných soudů, zejména s judikaturou tvořenou Nejvyšším soudem. Z těchto pramenů nepochybně vyplývá, že při projednání dědictví musí soud respektive soudní komisař řešit problémy, jejichž příčinami nejsou ani tak nedostatky v úpravě dědického práva, ale v jiných oblastech práva. Proto se navrhovaná řešení de lege ferenda dotýkají i takových právních institutů, které na první pohled s děděním a dědickým řízením nesouvisí.

- 166 -

V rámci úvah de lege ferenda shledávám nezbytnou přípravu takové novelizace právní úpravy, která by odstranila interpretační potíže při aplikaci práva a sjednotila výklad v případech existence dohod o vypořádání společného jmění manželů a dohod o zúžení společného jmění manželů,pokud jsou jejich předmětem jsou nemovitosti a návrh na vklad práv dle těchto dohod do katastru nemovitostí nebyl podán za života zůstavitele podán. Dále se mi jeví jako vhodná novelizace notářského tarifu spočívající ve zvýšení odměny notáře jako soudního komisaře za provedení úkonů v řízení o dodatečném projednání dědictví. Bylo by účelné rovněž novelizovat právní úpravu týkající se běhu promlčecí doby v případě, kdy dlužník zemřel tak, aby bylo věřitelům zůstavitele umožněno řádně chránit jejich práva. V neposlední řadě lze uvítat upřesnění právní úpravy týkající se přechodu členského podílu v bytovém družstvu a přechodu práv a povinností ze stavebního spoření ve smyslu specifikace v současnosti stanoveného „přihlédnutí“.

- 167 -

SUMMARY This doctoral thesis is about the determination of a customary price of a testatorś property as of the date of his death given by a court or more precisly, by a court comissioner, in the probate proceedings, and the results of such a determination. Inhetitance proceedings reflect the societyś attitude towards private property and this societyś attitude effects mostly the area of the objects of succesion. Existing legal regulation of the succesion is designed to regulate the legal relations in the unfree society, which can be definitely characterized as not so various as legal relations in a democratic society. Consequently, application practice of the courts and court comissionares have to search for the needed solutions of inheritance cases frequently with an extensive interpratation of law and judicial decisions usage. Decision making in probate proceedings is no doubt much more complicated and difficult a process than it was in the past, both for the courts as a public authority using the law as well as for the juristic persons themselves. At first I dealt with the general characteristic of succession and probate proceedings, their principles and their origins as well as with the conception of „customary price“ in this doctoral thesis. If the testator was married and owned a property with his/her wife/husband, it is neccesary to make a property settlement of the spouses´property as well as determine, which property will be an object of a succesion and which property will be an object of an exclusive ownership of a testatorś spouse. It is necessary to perform the above-mentioned property settlement before formulating a list of assets and passives of the testartorś property. With respect to the fact, that the inheritance law is always used in the actual form as of the day of testatorś death, there is also a chapter about a historical legal regulations concerning written matrimonial property legal relations. Further, there is a chapter referring to a disputable decision making when the testator was not married as of the date of his/her death but the marital property settlement with a divorced spouse was not made till the date of testatorś death. In the following part of the thesis there is a desription of the difficulties of a formation of the list of assets and passives of the testartorś property, which is an obligatory act in the probate proceedings and which is also a basis for a determination of a customary price of the testatorś property. Frequent problems and their possible solutions are also mentioned in this chapter. I explained the conversion of the property which is not an object of a universal

- 168 -

succession because it is transferred to subjects „ex lege“. I also inquired into a real estate succession, particulary in relation to a „titulus and modus doctrine“ in the czech legal system. Moreover, there is an analyses of a membership share in a houssing association succession included in this thesis which is made especially in consideration of the case of the membership shareś tranfer to a testatorś spouse „ex lege“, which must be considered by a court in the ciurse of the probate proceedings. With regard to the fact that in connection with enterprise support in the Czech Republic the enterprices and shares are frequently objects of succession there were also described specific problems concerning the evaluation of the enterpises and shares as well as their legal forms. There is also described the succession of the bank products with a respect to a commercial code novel concerning the contocurrent account contract and deposit account contract. There is also a chapter about some other regular inheritance assets as well as the chapter about disputable inheritance assets. I have to emphasize, that it was not a goal of this thesis to give a comprehensive listing of potencial inheritance assets which is not possible as well as it is not desirable. The purpose of this thesis is to summarize a legal theory and judiciary pieces of knowledge, because the determination of a customary price of the testatorś property has not been explained in the specialized inheritance law publications so far. The formation of a list of assets and passives of the testartorś property as well as the determination of a customary price of the testatorś property is marginalized by the czech legal theory probably by virtue of the fact that the inheritance and the inheritance proceedings represent such a large complex of legal regulations which can be studied and which can cause various interpretative ambiguities that legal theory prefers to deal with other legal institutes such as testaments or inheritance legal capacity. As well as the formation of the inheritance assets list the description of the customary price determination results in relation to the probate proceedings and in relation to third parties rights are not explained by legal theory. Under the more detailed insight concerning the probate proceedings we find out that particulary with the area of the customary price determination there are connected certain myths, and, unfortunately, not only within the nonprofessional community but among the legal public too. It is the purpose of this thesis is to allow deeper understanding as well as an undestanding of the multilateral contiguities among the customary price determination and the probate proceedings, heirs´reliability for the testators´debths, hereditary agreements, notary fees and inheritance taxes.

- 169 -

The probate proceedings duration as well as the way of its progress depend on the customary price of testatorś property. If the customary price is lower than inconsiderable, the probate proceedings will be finished before a hearing. If the customary price is lower than the testatorś debts there is a specific procedure in probate proceedings consisting in a heir and testatorś creditors agreement or a liqudation of the testatorś property. If the customary price is higher than the testatorś debts, the probate proceedings shall be conducted in an ordinary way. The determination of a customary price relates also to legal relations with the third parties - to the testators´creditors in accordance with heirs´responsibility for the testators debths. The customary price of the testatorś property must be considered by a custodial court while deciding about an authorization of the heirs´agreement on behalf of a juvenile or irresponsible heir. The customary price of the testatorś property is also considered while arranging a compensation on an inheritance share in the heirś agreement. Considerable part of a court comissionerś agenda represents the additional probate proceedings. There is also pointed out the connection between the determination of the customary price of the testatorś property and the additional probate proceedings in this thesis. You can find here also the relation between the determnitation of the customary price and notary fees described as well as the relation between the determination of the customary price and the inheritance tax, even if in the more than a half of probate proceedings there is an inheritance tax eculpation for subjects in the first tax group. In conclusion, neither legal theory nor the court judgements give explicit answer to a lot of questions. Solutions to many problems exist only in a legislative level, because many ambiguities are not possible to resolve by a legal regulation interpretation.

- 170 -

SEZNAM LITERATURY Knižní literatura: 1.Bejček, J. - Eliáš, K. - Raban, P. a kolektiv. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003 2.Bičovský, J. - Fiala, J. - Holub, M. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou. 7. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2000 3.Bílek, P. - Drápal, L. - Jindřich, M. - Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001 4.Bílek, P. - Šešina, M. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001 5.Bradáč, A. – Fiala, J. Nemovitosti (oceňování a právní vztahy). 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 1999 6.Bradáč, A. - Fiala, J. - Hába, J. - Hallerová, A. - Skála, M. - Vitulová, N. Věcná břemena od A do Z. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2002 7.Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001 8.Dvořák, J. - Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 2. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007 9.Eliáš, K. - Bartošíková, M. - Pokorná, J. a kolektiv. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003 10.Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. vydání. Brno: DOPLNĚK, 1998 11.Fiala, R. Přehled judikatury ve věcech dědických. Praha: ASPI, a.s., 2006 12.Galvas, M. - Gregorová, Z. Sociální zabezpečení. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002 13.Gschnitzer, F. Österreichisches Erbrecht. 2. vydání. Wien: Springer, 1983 14.Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001 15.Knapp, V. Teorie práva. Praha: C.H. Beck, 1995 16.Koziol, H. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II, Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht. 12. vydání. Wien: Manzsche Verlags-und Universitätsbuchhandlung, 2001 17.Kubů, L. - Hungr, P. - Osina, P. Teorie práva. Praha: Linde Praha, a.s., 2007 18.Kučera, R. Dědictví. Praha: Linde Praha, a.s., 2001 19.Mikeš, J. - Muzikář, L. Dědické právo. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005 20.Marková, H. Daňové zákony. Úplná znění platná k 1.1.2007. Praha: GRADA Publishing, 2007 21.Pekárek, M. - Průchová, I. Pozemkové právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000 22.Schelleová, I. a kolektiv, Civilní proces, Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2006 23.Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kolektiv. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006 24.Zelenka, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Praha: Linde Praha, a.s., 2000

- 171 -

Časopisecká literatura: 1.Baudyš, P. Uspořádání majetkových poměrů mezi manželi a darování pro případ smrti, AD NOTAM, 2004, č. 4 2.Beránek, V. K určování obvyklé ceny majetku, zejména nemovitostí, v dědickém řízení, AD NOTAM, 2006, č. 1 3.Cechlová, R. - Trutnová, J. Historie, současnost a budoucnost institutu společné jmění manželů, AD NOTAM, 2006, č. 2 4.Dvořák, T. K některým dalším otázkám členství v bytovém družstvu, AD NOTAM, 2007, č. 2 5.Dvořák, T. Tři poznámky ke třem článkům. AD NOTAM, 2005, č. 5 6.Eliáš, K. Smrt člověka a obchodní společnosti. AD NOTAM, 1997, č. 3 7.Eliáš, K. Smrt člověka a obchodní společnosti (dokončení). AD NOTAM, 1997, č. 4 8.Eliáš, K. Věc jako pojem soukromého práva. Právní rozhledy, 2007, č. 4 9.Eliáš, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník, AD NOTAM, 2003, č. 5 10.Hájková, H. Zamyšlení nad usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 21 Co 284/2003-137 ze dne 29.8.2003. AD NOTAM, 2005, č. 2 11.Holub, O. Ke vztahu dědiců k obchodnímu podílu zemřelého společníka, AD NOTAM, 1995 č. 5 12.Jindřich, M. Úvaha nad jedním ustanovením restitučního zákona, AD NOTAM, 1999, č. 1 13.Juráková, H. Úplatné nabývání nemovitostí manžely, AD NOTAM, 2007, č. 1 14.Klička, O. Vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství a dědické řízení. AD NOTAM, 2006, č. 6 15.Knapp, V. O převodu vlastnictví smlouvou, AD NOTAM, 1995, č. 3 16.Krček, J. „Družstevní byt“ v řízení o dědictví a odúmrť, AD NOTAM, 2004, č. 5 17.Krejčovský, O. Členský podíl v družstvu a společné jmění manželů, AD NOTAM, 2005, č. 4 18.Krejčovský, O. Oceňování podniku v dědickém řízení, AD NOTAM, 2006, č. 3 19.Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku, Právní rozhledy, 2006, č. 17 20.Makovec, V. Ještě jednou k obecné ceně nemovitostí v dědickém řízení, tentokrát z pohledu praxe, AD NOTAM, 1999, č. 6 21.Marešová, M. Převod obchodního podílu neomezeně ručícího společníka, AD NOTAM, 2006, č. 5 22.Mikeš, J.Jak dál s úpravou dědického práva? AD NOTAM, 1998, č. 2 23.Osuská, R. Registrované partnerství a činnost notáře, AD NOTAM, 2006, č. 3 24.Přidal, O. Nepříjemnosti s úmrtím dlužníka, Právní rozhledy, 2007, č. 12 25.Ryšánek, Z. Jak dodatečně projednat dědictví. AD NOTAM, 2006, č. 3 26.Ryšánek. Z. Ještě jednou o nákladech pohřbu. AD NOTAM, 1997, č. 1 27.Říha, M. Zprávy a vyjádření podle § 128 OSŘ v dědickém řízení a elektronická komunikace, AD NOTAM, 2007, č. 2 28.Sochor, M. Likvidace dědictví. AD NOTAM, 2000, č. 4

- 172 -

29.Šešina, M. Postupný zánik pozemkové knihy a jeho důsledky pro dnešek, AD NOTAM, 2004, č. 4 30.Šešina, M. Úvaha nad návrhem úpravy dědění v novém občanském zákoníku, AD NOTAM, 2004, č. 2 31.Trčková, S. Dodatečné projednání dědictví, AD NOTAM, 2006, č. 6 32.Trutnová, J. Členský podíl jako odúmrť státu, AD NOTAM, 2005, č. 4 33.Veselá, J. - Červová, A. Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným a vypořádání SJM v rámci řízení o dědictví, AD NOTAM, 2006, č. 1 34.Veselý, J. Změny v právní úpravě majetkového společenství manželů v oblasti nemovitostí a jejich úskalí, AD NOTAM, 1998, č. 3 35.Waverka, K. Jaké dědické právo? AD NOTAM, 2004, č. 2 Právní předpisy:

1.zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů 2.zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů 3.zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 4.zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 5.zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů 6.zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů 7.zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 8.vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů 9.zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů 10.zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů 11.zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů 12.zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů 13.ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 14.usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práva a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. 15.zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů 16.zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů 17.zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů 18.zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 19.zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů 20.zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů 21.zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím právním vystupování v právních vztazích , ve

- 173 -

znění pozdějších předpisů 22.vyhláška č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, ve znění pozdějších předpisů 23.zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů 24.zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů 25.zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) 26.zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů 27.zákon č. BGB1. I Nr. 111/2003 Bundesgesetz über das gerichtliche Verfahren in Rechtsangelefenheit ausser Streitsachen 28.zákon č. BGB1. Nr. 118/2002 Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch

Judikatura: 1.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.1994, sp. zn. 24 Co 134/94 2.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.1994, sp. zn. 24 Co 106/97 3.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1995, sp. zn. 24 Co 16/95 4.Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28.2.1995, sp. zn. 13 Co 61/95 5.Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.3.1995, sp. zn. 33 Ca 228/94 6.Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.5.1995, sp. zn. 18 Co 411/94 7.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.11.1995, sp. zn. 24 Co 242/95 8.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.1996, sp. zn. 24 Co 96/96 9.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1996, sp. zn. 24 Co 213/96 10.Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7.10.1996, sp. zn. IV ÚS 201/96 11.Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5.3.1997, sp. zn. 35 Ca 52/96 12.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.5.1997, sp. zn. 24 Co 159/97 13.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co 308/97 14.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co 315/97 15.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co 373/97 16.Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.1.1998, sp. zn. 18 Co 306/97 17.Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.2.1998, sp. zn. 18 Co 228/97 18.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.9.1998, sp. zn. 24 Co 201/98 19.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.7.1998, sp. zn. 24 Co 287/98 20.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.2.1999, sp. zn. 24 Co 29/99 21.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.4.1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99 22.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.11.1999, sp. zn. 21 Cdo 1419/98 23.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.7.1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99 24.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.1999, sp. zn. 21 Cdo 2423/98 25.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.2.2001, sp. zn. 26 Cdo 1285/2000

- 174 -

26.Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.11.2001, sp. zn. 17 Co244/2001 27.Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.1.2002, sp. zn. 26 Co 131/2001 28.Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.6.2002, sp. zn. 10 Co 406/2002 29.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.6.2002, sp. zn. 24 Co 127/2002 30.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2003, sp. zn. 24 Co 309/2002 31.Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.2.2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 32.Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.7.2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002 33.Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.11.2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 34.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2453/2002 35.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.1.2004, sp. zn. Cdo 1847/2002 36.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003 37.Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.7.2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004 38.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004 39.Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.9.2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 40.Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.8.2005, sp. zn. 22 Cdo 2679/2004 41.Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.2.2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003 42.Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.5.2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004 43.Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.8.2005, sp. zn. 22 Cdo 2679/2004 44.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 2043/2005 45.Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.6.2006, sp. zn. 32 Odo 169/2006

Ostatní: 1.

Návrh občanského zákoníku, [citováno 3.6.2007], dostupný z: http://www.justice.cz

2.

Stanovisko JUDr. Martina Foukala, prezidenta Notářské komory České republiky ze dne 31.8.2007.

- 175 -