Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity Katedra technické a informační výchovy
Základy výpočetní techniky
Ing. Martin Dosedla
2007
1. Základy výpočetní techniky 1.1. Rozvrh přednášek •
Základní informace o počítačové technice.
(Počítač jako nástroj pedagogického procesu, formy využití PC při výuce i při práci učitele) •
Historie počítačů.
(Stručné seznámení s historií a vývojem počítačové techniky) •
Hardwarové vybavení počítače.
(Základní jednotka a její obsah, periferní zařízení) •
Software počítače.
(Popis, základní software, nadstavbový software, doplňkový a zájmový software) •
OS MS Windows.
(Instalace, princip funkce OS a práce v něm, pracovní plocha, soubory a složky, uložení na disku, …) •
Součásti OS MS Windows.
(Základní aplikace dodávané s OS MS Windows, jejich využití a popis funkce) •
Konfigurace operačního systému.
(Nastavení pracovního prostředí, ovládacím panely, správa HW i SW) •
Další operační systémy.
(Verze MS Windows, systémy typu DOS, UNIX, Linux, MAC OS, systém Novell) •
Základy práce v OS Linux.
(Instalace, základní konfigurace, distribuce Linuxu, systémové rozdíly oproti MS Windows) •
Práce v síti
(Připojení k internetu a lokální síti v operačních systémech, web, email, procházení LAN) •
Praktická cvičení a shrnutí látky.
(Nutné teoretické a praktické znalosti, procvičování)
Cílem předmětu je získání základních vědomostí o počítačové technice i její historii, hardwarovém vybavení počítače, software počítače, dále o problematice operačních systémů MS-Windows, Linux, Unix a DOS, získání a osvojení si základních vědomostí a dovedností práce s OS MSWindows a zvládnutí programů dodávaných s tímto OS a práce s daty a informacemi.
1.2. Literatura •
HORÁK, J. Hardware – učebnice pro pokročilé. Praha: ComputerPress, 2001. 1. vydání. 381 s.
•
MCCARTER, J. – SVOJTKA & CO. Můj první počítač. Praha: Praha 2000, 2000. 1. vydání. 120 s.
•
MULLER, S. Osobní počítač. Praha: ComputerPress, 2001. 12. vydání. 870 s.
•
ROUBAL, P. Počítače pro úplné začátečníky. Praha: ComputerPress, 2002. 220 s.
•
KŘÍŽ, J. Velký frekvenční slovník počítačů 2003. Praha: Montanex, 2002. 1 vydání. 510 s.
•
MINASI, M. Velký průvodce hardwarem. Praha: Grada, 2002. 1. vydání. 768 s.
•
PECINOVSKÝ, J. Začínáme s počítačem. Praha: Grada, 2001. 1. vydání. 132 s.
•
MINASI, M. Windows XP Profesional. Praha: Grada, 800 s. ISBN: 80-247-0326-2
•
ROUBAL, P. Windows XP. Praha: Grada, 216 s. ISBN: 80-247-0256-8
•
KOLEKTIV AUTORŮ. Linux – dokumentační projekt. Praha: ComputerPress, 2. vydání 990 s. ISBN: 80-7226-503-2
•
SIEVER, E. Linux v kostce. Praha ComputerPress, ISBN: 80-7226-227-0
•
NAVRÁTIL, P. S počítačem na základní škole. Kralice na Hané: Computer Media, 2002. 2. vydání. 160 s. ISBN: 80-902815-6-7.
•
NAVRÁTIL, P. S počítačem nejen k maturitě – 1. díl. Kralice na Hané: Computer Media, 2004. 5. vydání. 175 s. ISBN: 80-86686-19-1.
•
NAVRÁTIL, P. S počítačem nejen k maturitě – 2. díl. Kralice na Hané: Computer Media, 2004. 5. vydání. 175 s. ISBN: 80-86686-19-1.
Studijní opory: •
E-learning KTeIV Pdf MU: DOSEDLA, M., techniky
HORA, V. Základy výpočetní
2. Základní informace o počítačové technice 2.1. PC Personal Computer … osobní počítač. V dnešní době třída počítačů, která vznikla z dřívějšího označení. V užším pojetí je to počítač, který je slučitelný (kompatibilní) se standardem IBM-PC. Tento standard vznikl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Osobní počítač se skládá ze čtyř základních částí: základní jednotky (často nazývaná „case“ čti „kejs“ – skříň), zobrazovací jednotky (monitor), a vstupních či výstupních zařízení (periferií), ve standardu klávesnice a myš.
2.2. Druhy počítačů 2otebook Jsou malé přenosné a poměrně lehké počítače o velikostí kufříku. Umí vše co velké resp. klasické stolní počítače a obsahují také všechny běžné (nicméně zminiaturizované) součástky podobně jako klasické počítače. Rozdíl od „stolních“ počítačů je právě v podstatné miniaturizaci, která je u notebooků nezbytná. Klávesnice je zmenšená a namísto klasické myši obsahuje notebook dotykovou plochu - touchpad, nebo jiné ovládací zařízení. Monitor je u notebooků tvořen vestavěnou LCD obrazovkou. Notebook je mobilní zařízení napájené z baterií. Je tedy možné pracovat s ním doslova kdykoliv a kdekoliv.
Kapesní počítač Kapesní počítače jsou v poslední době velmi populární. Kapesní se jim říká proto, že jejich rozměry jsou úctyhodně malé – např. 7 x 10 cm, šířka cca 1 cm. Nejedná se o „čistokrevné“ počítače v pravém slova smyslu. Obvykle mají svůj vlastní operační systém a vlastní aplikace a zdaleka nejsou tak výkonné jako běžné stolní počítače. Na kapesních počítačích můžete v základní podobě provozovat podobné programy jako na „velkých stolních“ počítačích. Navíc dokáží komunikovat s klasickým počítačem například přes USB port nebo bezdrátově a předávat si vzájemně data (tj. dokumenty, maily, tabulky atd.). Kapesní počítače obvykle nedisponují žádnou klávesnicí a ovládají se pomocí dotykové obrazovky.
Sálové počítače - mainframe a superpočítače Sálové počítače a superpočítače jsou určeny zejména pro vědecké (nebo vojenské) účely. Vyznačují se především velkým výpočetním výkonem, kterého je dosaženo speciální konstrukcí (tzv. speciální architekturou) a obrovským množstvím procesorů (řádově stovky až tisíce). Superpočítače jsou nejen velmi výkonné, ale také velké. Zabírají až několik místností.
Počítače APPLE Počítače typu Apple připomínají svým vzhledem klasické počítače. Počítač typu Apple (a programy pro něj) poznáte mimo jiné podle specifického loga – nakousnutého barevného jablíčka. Mají podobnou logiku jako klasická „písíčka“, ale lehce odlišnou konstrukci. Práce s počítačem Apple je velmi podobná jako s počítačem kompatibilním s PC, tj. existuje zde grafický operační systém, složky, soubory apod. Programy pro Apple a PC jsou ale vzájemně nekompatibilní.
2.3. Zapnutí a vypnutí počítače K zapnutí počítače slouží obvykle výrazné tlačítko na přední straně skříně. K jeho vypnutí již u moderních operačních systémů a základních jednotek s napájením ATX není nutné stisknout žádné tlačítko, protože počítač se po ukončení činnosti systému vypne automaticky. U starších počítačů s napájením AT bylo ale nutné i po ukončení činnosti počítače tlačítko stisknout.
Zapnutí PC Od okamžiku zapnutí počítače do doby, kdy je počítač připraven k práci, uběhne určitý čas, ve kterém počítač stihne provést velké množství důležitých kroků. Jejich posloupnost je zhruba následující: •
Nejdříve se aktivuje BIOS (Basic Input Output System). Jedná se o základní SW vybavení umístěné v paměti na základní desce. Na obrazovku se vypíše typ BIOS, typ videokarty a řada dalších informací.
•
Poté začne testování počítače. BIOS kontroluje základní hardwarové komponenty jako jsou řadiče, BIOS grafické karty, operační paměť, klávesnici, … Dále informuje o klávese, kterou se dostanete do konfigurace BIOS (zpravidla klávesa Del).
•
Následně začíná kontrola a výpis informací o procesoru, disku, diskových mechanikách, verzi BIOS, velikostí základní paměti, portů a případně nalezených zařízení Plug and Play.
•
Předchozím krokem končí hardwarový start počítače (trvá pouze několik sekund), BIOS čte z nultého sektoru pevného disku (popř. z jiného zařízení – CD, FDD, …) a automaticky se začíná zavádět operační systém.
Restart PC Při práci s počítačem se může stát, že se počítač dostane do takového stavu, kdy s ním není možné žádnou obvyklou cestou komunikovat – nereaguje na stisk kláves, pohyb myší atd. Takovému stavu říkáme, že počítač „zatuhl“, resp. zamrzl. Tento stav bývá většinou způsoben SW chybou, ale může být příčinou i HW. Obvykle nezbývá než jej tzv. restartovat. Restartem se rozumí násilné ukončení činnosti počítače a jeho korektní znovunastartování. Abychom ovšem nemuseli počítač restartovat vypnutím a opětovným zapnutím tlačítka (což počítač resp. zejména harddisk v něm zatěžuje), existuje na přední straně skříně počítače tlačítko RESTART. Po jeho stisknutí dojde k úplnému nastartování počítače podobně, jako bychom jej právě zapnuli, ale s tím rozdílem, že nedojde k přerušení dodávky el. energie do zařízení počítače, zejména do harddisku, který nepřetržitě pracuje. Proto je restartování podstatně šetrnější než vypnutí a znovuzapnutí. Při restartování dojde k okamžitému výmazu veškerých neuložených informací, se kterými se v době restartu pracovalo, a rovněž k výmazu veškerých informací v paměti RAM. Vhodnou alternativou, která by měla vždy předcházet restartu počítače, je tzv. „teplý restart“. Pomocí klávesové kombinace Ctrl+Alt+Del můžeme (v OS Windows) spustit aplikaci Správce úloh, jenž umožní ukončit i aplikace, které odpovídají za nepoužitelný stav počítače. Pokud se nám takto počítač podaří „oživit“, je to nesrovnatelně šetrnější. Pokud se ani tato možnost neujme, je možné pomocí Správce úloh počítač sice restartovat, ale mnohem šetrněji, než stisknutím tlačítka RESET.
Upozornění: Restartování považujte až za poslední možnost řešení potíží, tj. až selžou ostatní varianty oživení „zatuhlého“ stavu. Mějte na paměti, že restartováním dojde k hrubému nekorektnímu ukončení práce počítače, což může mít negativní vliv na programové vybavení.
Vypnutí PC Je třeba si uvědomit, že v závislosti na operačním systému je nutné respektovat určité kroky při vypínání počítače. V první řadě je třeba dát počítači čas na ukončení činnosti OS a uložení
všech informací, které se dosud nacházely v operační paměti RAM. Samotné vypnutí bývá realizováno softwarově. Tedy po ukončení OS se vypne i počítač (ATX napájení). Ve skutečnosti není počítač vypnut úplně (podobně jako vypnutí TV dálkovým ovladačem). Úplné odpojení je možné realizovat vypnutím zdroje PC na zadní straně skříně.
Kromě vypnutí PC je možné využít i některých úsporných režimů či režimu spánku. Zde nedojde k ukončení činnosti OS, ale data zůstanou v operační paměti (OP) která je stále napájena ale ostatní zařízení se podle možností vypnou. Popřípadě mohou být data z OP uložena na pevný disk který k uchování informací nepotřebuje napájení a počítač se může kompletně vypnout. Po zapnutí je pak rychleji obnoven předchozí stav systému.
2.4. Zásady práce s počítačem Počítač je pouze stroj, který slouží a významně pomáhá lidem. Aby svou funkci pomocníka plnil spolehlivě a co nejdéle, je třeba o něj pečovat. Dobrým umístěním a správným přístupem si šetříte zdraví také vy: pokažený počítač je možné vyměnit – lidské tělo nikoliv.
Jak chránit počítač •
Pokud odcházíte od počítače na krátkou dobu, nevypínejte jej. Časté vypínání a zapínání je pro počítač (konkrétně pro harddisk uvnitř skříně) daleko větší zátěží, než když poběží nepřetržitě.
•
Neumísťujte počítač do míst s velkými teplotními rozdíly. Rychle se měnící teplota počítači škodí. Nevhodné jsou také prostory s vysokou vlhkostí vzduchu.
•
Počítač umístěte na pevném stole. Stálé otřesy počítači nesvědčí.
•
Do zásuvky s počítačem nezapínejte další elektrické spotřebiče (el. konvice apod.). Proudové nárazy mohou poškodit citlivé integrované obvody.
•
Počítači nesvědčí prašné prostředí. Je prokázáno, že prach (i cigaretový kouř) snižuje životnost počítače.
•
Při zapínání počítače nejprve zapněte všechny periferie (tiskárnu, monitor atd.) a v poslední řadě teprve samotný počítač. Při vypnutí postupujte naopak – nejprve vypněte počítač a následně všechny periferie.
•
Periferie připojujte k počítači ve vypnutém stavu (nebo se řiďte manuálem)
•
Opravu počítače svěřte odborníkům. Neodborným zásahem můžete počítači ještě více uškodit. Navíc neautorizovaný zásah do komponentů počítače = ztráta záruky.
Jak chránit sebe Dále uvedené zásady je velmi důležité dodržet; zátěž práce s počítačem na lidský organismus je poměrně velká. •
Monitor by měl splňovat normy vyzařování škodlivých emisí TCOxx (za xx je možné dosadit rok měření) nebo MPRII. Měl by mít nastavenu obnovovací frekvenci min. 85 Hz, lépe 100 Hz. Obraz by měl být ostrý a zřetelný, nekvalitní monitor velmi zatěžuje oči a způsobuje bolesti hlavy. Ideální je plochý LCD panel, jehož používání namáhá zrak mnohem méně.
•
Kontrast a jas monitoru nenastavujte příliš velký. Z dlouhodobého hlediska to škodí vašim očím.
•
Dodržujte doporučenou vzdálenost od monitoru (liší se podle úhlopříčky). Měla by být alespoň taková, abyste celou plochu monitoru přehlédli bez nutnosti otáčet hlavou.
•
Jestliže opisujete text, doporučuje se, aby textová předloha byla umístěna v úrovni monitoru. Opakované vyvracení hlavy na předlohu a monitor není dobré pro krční páteř.
•
Z hlediska zobrazení je nutné, aby na monitor nedopadalo přímé ani odražené světlo, a to jak sluneční, tak umělé. Ideální je zastíněné pracovní místo s lokálním osvětlením, většinou nevadí nepříliš prudké světlo z boku nebo shora. Uživatel nemá sedět tak, aby jemu dopadalo světlo zpředu do očí (např. proti oknu).
•
Pokud trávíte u počítače nepřetržitě delší dobu, umístěte monitor s ohledem na to, že největší vyzařování je v oblasti za monitorem. V učebně s více počítači se proto nedoporučuje klasické uspořádání „lavicového“ charakteru (počítače za sebou), ale kolem zdi. Pokud však v učebně trávíte pouze cca hodinu denně, nemá toto opatření význam. Stejně tak na LCD monitory se toto opatření nevztahuje.
•
Z hlediska namáhání krční páteře a zádových svalů je třeba mít kvalitní nastavitelnou židli (případně podložku pod nohy). Pohled na monitor by měl směřovat mírně dolů nebo rovně, nikdy ne nahoru.
•
Z hlediska ramen a zápěstí by ruka měla být volně podél těla a zápěstí by mělo být položeno na podložce před klávesnicí. Myš by vždy měla být hned vedle klávesnice, nikdy ne v jiné výškové úrovni. Pokud je to možné, používejte u klávesnice podložku pod zápěstí.
•
Při práci s počítačem používejte ergonomickou židli s podpěrkami pro ruce.
•
Z mnoha důvodů je nutné dělat při práci s počítačem nejpozději po hodině krátké přestávky věnované protažení a krátké procházce. Strnulou pozici u počítače je zcela nutné kompenzovat pohybem
•
U žáků je vhodné zajistit, aby si umyli ruce před použitím počítače po tělocviku nebo práci na pozemku apod. V žádném případě není možné připustit konzumaci potravin a nápojů v blízkostí počítačového pracoviště.
Hygienické požadavky na prostorové podmínky učeben základních škol, včetně odborných a počítačových učeben, jsou stanoveny ve Vyhlášce MZ č . 108/2001 Sb., která je prováděcí vyhláškou Zákona č . 258/2000 Sb.
Nepodceňujte ergonomii práce s počítačem a věnujte čas i prostředky výběru kvalitního monitoru, dobrého počítačového stolku i umístění počítače. Zvláště levné výrobky často výše uvedené parametry nesplňují. Využívání počítače se stává běžnou činností, trávíme u něho každý den minimálně desítky minut, někdy pak celé hodiny Protože se jedná o pravidelnou každodenní činnost, její vliv na náš organismus se dříve nebo později, ale zcela jistě projeví.
2.5. Využití počítače v pedagogickém procesu Počítače a digitální techniku obecně můžeme využívat v rámci škol různými způsoby. Veškeré využívání PC by nám mělo v první řadě přinášet užitek a usnadňovat práci. Možnosti využití jsou asi následující: •
Využití při výuce informatických předmětů – zde je jednoznačné že učit počítače se musí s využitím počítačů, kvalitně vybavené učebny s vhodným HW a potřebným SW jsou základem pro kvalitně vedenou výuku, podobně jako pedagog s potřebnými znalostmi.
•
Využití při výuce neinformatických předmětů – prakticky v každém předmětu je možné zapojit do výuky i využití PC. Ať se jedná o specializované výukové programy, editory na psaní prací, Internet či běžné programy vhodně použité ke zkvalitnění a zpestření výuky.
•
Využití při běžné výuce a přípravě učitelů – pedagog může PC využít v běžné třídě sám za pomocí projektoru, interaktivní tabule apod. Také samozřejmě využije PC při vlastní přípravě podkladů pro výuku.
•
Využití samostatně žáky – domácí úkoly mohou být řešeny i zadávány s využitím počítače, e-learning, příprava žáka, vyhledávání informací. To jsou jen některé možnosti jak může žák samostatně využívat PC
•
Administrativa a další – PC usnadňují činnosti i v dalších oblastech, od tisku vysvědčení, tvorby docházky, docházkový systém, informační systém školy, www stránky, apod.
2.6. Data a informace Data jsou zpracovávána právě na počítačích. Pokud to řekneme jinak, tak počítač je stroj na zpracování dat/informací. Chceme-li například v počítači napsat dopis, vkládáme do něj data v podobě znaků, respektive bitů a Bytů. Pokud do počítače ukládáme obrázek, opět jsou to data (tedy bity a Byty), jen v trošku jiné podobě. Někdy se rozlišuje pojem data a pojem informace. Kdy data pro nás nemusejí mít žádnou informační hodnotu, mohou být zakódována, zašifrována, apod.
BIT Bit je základní jednotka informace. Vychází z dvojkové soustavy, kde označuje dvě možné polohy či stavy – zapnuto (1) či vypnuto (0). Jelikož počítač je složen z integrovaných obvodů, jejichž součástí jsou tisíce a miliony tranzistorů (elektronických spínačů), postačují počítači k činnosti právě pouze tyto dvě úrovně. Bit je pro nás logická jednotka značící jeden ze stavů pravda/nepravda. Veškerá data jsou zpracovávána ve formě bitů nebo větších celků skládajících se z nich. Z bitů se dále skládají Byty.
BYTE Byte je také jednotkou informace. Je složen z osmi bitů. Laicky bychom mohli říci, že si lze byte představit jako jakýkoli znak. Z dvojkové soustavy vyplývá, že osm bitů umožňuje 256 kombinací, je tedy možné jedním bytem vyjádřit 256 různých znaků (resp. číslic či znaků). Násobky této jednotky (tedy kB, MB, GB, …) se také měří velikost paměťových médií (disket, kompaktních či pevných disků atd.).
2.7. Otázky a úkoly •
Co znamená zkratka PC.
•
Vyjmenuj základní pravidla a zásady práce s PC.
•
Kromě tzv. „písíček“, jsou rozšířeny i jiné typy počítačů. Jak se jmenují?
•
Jak se nazývá přenosný (nikoliv kapesní) počítač?
•
Stručně popište proces startování počítače.
•
Jaký rozdíl je mezi vypnutím a restartováním PC.
•
Význam počítače v pedagogice a na ZŠ
•
Jaká základní jednotka se používá ve výpočetní technice pro označení velikostí?
•
Vypočítejte, kolik MB je 1,2 GB.
•
Je pravdivé tvrzení, že osm bitů je jeden byte?
3. Historie počítačů Rok
Vynález Abakus - se v mnohém podobal dnešnímu počítadlu – do dřevěné nebo hliněné destičky se vkládaly kamínky – calculli (odtud dnešní slovo kalkulačka). Určitě by jej však nikdo dnes neoznačil za počítač. O datu prvního výskytu se spekuluje, nejčastěji je však zmiňováno asi 5000 př.n.l . Další neshody se nacházejí v otázce, odkud vůbec abakus pochází. Je
3000 –1000 př.n .l .
pravděpodobné, že název dostal abakus od antických kultur, ale možná tam nevznikl. Mluví se také o Číně, či o Malé Asii. Tomu by nasvědčovalo to, že v Asii se dodnes používá k výuce ve školách. Jiný zdroj však zase uvádí, že abakus se dostal do Číny až ve 13. století. Za zmínku také stojí, že abakus ve svých prvních fázích nepoužíval nulu, která se poprvé vyskytuje teprve u Mayů. první počítadlo s trigonometrickými funkcemi - sestrojili kolem roku 200 n .l . Arabové.
cca 200 n .l .
první hvězdářské počítadlo - také v Řecku bylo sestrojeno první hvězdářské počítadlo a v Indii vyšla první publikace o používání nuly. první publikace o používání nuly první kapesní hodinky - Zdánlivě to s počítači vůbec nesouvisí, ale je nutno si uvědomit, že
1502
šlo tehdy o velmi pokročilý mechanický přístroj a že počítače a kalkulátory byly ve svých začátcích pouze mechanické.
1608
Dalekohled - sestrojil jej v Nizozemí Hans Lippershey Napierova kost – tento systém vynalezl ve Skotsku matematik a filosof John Naper.
1617
Umožňoval i násobit a dělit, byť přitom systém používal sčítání a odčítání, což jej samozřejmě zpomalovalo. Na základě Napierovy kosti bylo později vynalezeno logaritmické pravítko. 2 prototypy kalkulátorů – byly sestrojeny poprvé Wilhelmem Schickardem. Do dneška se však nedochovaly, zachovaly se pouze dokumentace a náčrtky.
1623
Patrně první plány k sestavení kalkulátoru pocházely od Leonarda da Vinciho. Nejkuriosnější asi je, že se podle nich později skutečně podařilo kalkulátor sestavit. Zde by bylo na místě upozornit, že tu pod pojmem kalkulátor není myšlena elektrická kalkulačka, jak ji známe dnes (ta byla vynalezena až v 60. letech 20.století). první logaritmické tabulky - vytvořil v Anglii Henry Briggs. Nebyly ovšem zcela
1624
bezchybné – bylo v nich dodatečně nalezeno 1161 chyb. Jejich opravu provedl roku 1628 Nizozemec Adrian Vlacq.
1642
mechanická sčítačka na základě ozubených koleček – sestrojil ji 19-tiletý Blaise Pascal. Údajně proto, že jeho otec byl výběrčí daní a všechno do té doby sčítal ručně. první větší výroba kalkulátorů (50 kusů) – nastala, když bylo Pascalovi uděleno královské
1649
privilegium. V současné době se kusy nacházejí v museích po celém světě. Někdy mezi lety 1671 a 1694 zdokonalil Gottfried Willhelm von Leibnitz Pascalův kalkulátor. Bylo přidáno násobení, dělení a druhá odmocnina, bylo zaměněno ozubené kolo za ozubený
válec. Tento vynález byl nazván krokový kalkulátor a byl překonán až v 19. století. 1671-1694
krokový kalkulátor objev děrných štítků – francouzského vynalezce, tkadlece hedvábí Josepha-Maria
1805
Jacquarda. Znamenaly ohromné zrychlení sčítání. O jejich úspěchu a významu svědčí také to, že například v České republice se používaly až do 80. let 20. století.
1812
poprvé tvrzení, že počítač (nebo kalkulátor) koná matematické operace lépe než člověk dnes zdánlivě banální fakt vyřkl matematik Charles Babbage. první hromadná výroba kalkulátorů - Když významně vylepšil Charles Xavier Thomas de
1820
Colmar Leibnitzův krokový kalkulátor. Vzniklý stroj se jmenoval aritmometr. Ten se poté stal prvním hromadně vyráběným kalkulátorem a v mnoha obměnách se vyskytoval až do 1. světové války. model diferenčního stroje - Babbage se zabýval konstrukcí parních počítacích strojů a o rok později se mu dostává podpory britské vlády a Babbage začíná dělat plán. V roce 1833 tento plán předkládá. Měl vzniknout stroj na řešení diferenciálních rovnic. Z realizace však
1822
nakonec sešlo. Kdyby totiž bylo zařízení postaveno, mělo by velikost lokomotivy. To by bylo na dva techniky-programátory evidentně příliš. Babbageova spolupracovnice se jmenovala Augusta Ada. Byla dcerou anglického básníka Byrona. Zajímavostí je, že byla asi první programátorka v dějinách. Mimo programování též zařizovala tu část práce, již bychom dnes nazvali marketing. změna z diferenčního stroje na analytický stroj - Babbage se stále nevzdával a pracoval dál. U tohoto stroje by se daly vypozorovat i základní rysy moderních počítačů a byly u něj
1848
použity také děrné štítky. Tento odvážný plán však naneštěstí nebyl dokončen. Nepovedl se to dokonce ani Babbageovu synovi mezi lety 1880 a 1910. Kdyby se to však povedlo, tak by celý stroj obsahoval 50000 součástek. sčítání lidu v USA s uchováváním informací na děrných štítcích - V roce 1890 se v USA konalo sčítání lidu. Vzhledem ke stále vzrůstajícímu počtu tamějších obyvatel by však i obyčejné sčítání a uchování dat bylo velmi náročné. A tak přišly ke slovu stroje. Důlní inženýr Herman Hollerith a jeho spolupracovník James Powers si toho byli dobře vědomi.
1890
A tak tedy vynalezli elektromagnetický třídící a vyhodnocovací stroj na děrné štítky. Hlasovací lístky byly přepočítávány rovnou pomocí strojů, čímž se celé sčítání významně zkrátilo. Stroje byly následně použity i při sčítání lidu v Německu v roce 1910. To samozřejmě brzy vedlo k založení mnoha společností uchovávajících data na děrných štítcích, jako třeba IBM v roce 1924.
1924
založena společnost IBM Neumannovo schéma - Vymyslel jej John von Neumann a znamenalo průlom v dějinách počítačů. Zhruba od té doby se začíná mluvit o moderních počítačích. Schéma rozdělilo
40. léta 20. století
počítač na několik částí, každá měla svou specifickou funkci. Také se tím prosadila dvojková soustava. Od té doby do dnešního dne se počítače rozdělují do 5 generací. Každá generace má své specifické rysy. První generace začala tím, že Lee de Forest vynalezl elektronku. To vedlo k vyřazení
nespolehlivých relé. Ani elektronky však ještě nebyly příliš spolehlivé. Počítače pracovaly dle Neumannova schémata. Tato generace počítačů se vyznačuje diskrétním režimem práce. To znamenalo, že do počítače byl nejprve zaveden program. Poté byl spuštěn výpočet a s počítačem v tu dobu nebylo možno komunikovat. Když počítač práci dodělal, mohl mu být zadán další úkol. Bylo to nevýhodné, protože během zadávání úkolu ležel počítač ladem. Tyto počítače měly také velmi malou paměť. V první generaci neexistovaly žádné vyšší programovací jazyky ani jakékoli operační systémy. Její problém však také spočíval v pomalosti a nízké paměti. Když John Barden vynalezl transistor, nastala druhá generace počítačů. Funguje u nich dávkový režim práce – počítač dostal určitou dávku úkolů a po dokončení jednoho si z dávky okamžitě vzal další. V této době začaly vznikat první operační systémy a programovací jazyky (COBOL, FORTRAN…). Transistory se však příliš přehřívaly. Třetí a další generace již používaly integrované obvody – na jednom čipu bylo integrováno velké množství transistorů. Rozdíl v těchto generacích je víceméně o tom, jaká hustota transistorů se vejde na jeden integrovaný obvod. Od této doby také funguje paralelní režim práce – pracuje více programů současně a každý používá jinou část počítače. Čtvrtá generace je v podstatě dodnes a za pátou se často považuje stroj s umělou inteligencí (ovšem opravdu myslící stoje jsou stále hudbou budoucnosti). rok
generace
počet skříní
počet operací/s .
součástky
1940
0.
velký
nízký
relé
1950
1.
desítky
100 – 1000
elektronky
1958
2.
-
desetitisíce
tranzistory
1964
3.
-
pěti-desetitisíce
integrované obvody
1972
3,5
1
statisíce
integrované obvody
1981
4.
1
desítky miliónů
integrované obvody
Za druhé světové války dochází k mimořádnému boomu informačních technologií, a také šifrovacích a dešifrovacích strojů. 1938
Z1 - Roku 1938 sestrojili v Německu Konrad Zuse a Helmut Schreger prototyp mechanického binárního (dvojkového) kalkulátoru. Kalkulátory řady Z však byly na Z přejmenovány až po válce, předtím se jmenovaly V .
1939
Z2 - V roce 1939 byla zastavena práce na tomto kalkulátoru kvůli Zuseho odvodu do vojska. Complex Number Calculator - V roce 1940 sestrojili pracovníci Bellových
1940
laboratoří – Samuel Williams a George Stibnitz – tento známý komplex (kalkulátor pro komplexní čísla), přičemž díky použití dvojkové soustavy potřebovali k sestavení mnohem méně relé než potřebovaly starší modely. ABC - V roce 1941 sestrojili John V . Atanasoff a Clifford Berry kalkulátor na
1941
řešení lineárních rovnic
- (Atanasoff-Berry Computer), který však měl značné
množství chyb. Tento kalkulátor také disponoval taktovací frekvencí 60 Hz (dnes
prodávané počítače mají v průměru kolem 1 GHz), takže například součet trval celou sekundu. Jako sekundární paměť používal děrné štítky. Z3 - V roce 1941 sestrojil Zuse kalkulátor určený k počítání rovnic, ten však byl zničen v roce 1943 při bombardování. Hned po jeho vynalezení se Zuse pustil do práce na Z4. Mark 1 -
Byl sestrojen v roce 1943 byl v USA Howardem Aikenem a jeho
spolupracovníky s podporou IBM (též Harvard Mark 1), na němž se pracovalo již od roku 1939. Tento počítač byl s největší pravděpodobností použit při vynalézání atomové bomby. Vážil 5 tun, měl tři čtvrtě milionu součástek a 800 km drátových spojů. 1943
Heath Robinson - V roce 1943 sestrojili v Anglii Marc Newman, Wynn Williams a spolupracovníci dešifrovací stroj. Kombinovala se v něm elektřina a relé. Jejich následující produkt – Colossus byl již plně elektronický. reléový interpolátor - V roce 1943 sestrojili S . Williams a Stibnitz, vlastně programovatelný kalkulátor. Z4 - V roce 1944 stačil Zuse téměř dokončit malý, reléový a samočinný kalkulátor. V jednom sklepu přečkal druhou světovou válku. Po jejím skončení byl dokončen a používán až do roku 1950. V závěru války Zuse svou práci již často přerušoval, přesto ještě stačil dodělat v roce 1945 programovací jazyk Plankalkul. ENIAC - V roce 1944 byl v USA sestrojili John W . Mauchly, John Presper Eckert
1944
a von Neumann – Electronic 2umerical Integrator and Computer. Byl uspěchán kvůli válce a měl být užirečný při sestavování dělostřeleckých tabulek. Ač to byl v té době převrat, dnes byste si jej domů asi nekoupili. Byl jak dost pomalý (na dnešní poměry), tak dost velký – měřil 310 m2, vážil 40 tun a byl složen z 17.468 elektronek, 10.000 kondenzátorů, 2.000 odporů, 3.000 relé, 5 miliónů pájených spojů a k chlazení mu sloužily dva letecké motory. V roce 1948 jej zdokonalili Richard F . Cliper a Nicolas Metropolis. EDVAC - sestrojil jej von Neumann - Electronic Discrete Variable Automatic
1945
Computer, který je čato považován za základ moderních počítačů. MANIAC - sestrojil jej v USA von Neumann MANIAC - Mathematical Analyser Numerical Integrator and Computer, jež byl použit k výrobě vodíkové bomby.
1947
Harward Mark II - sestrojil jej Aiken s podporou IBM a vlády USA. Tento počítač obsahoval 13000 relé. Claude Shannon zavedl bit jako základní jednotku paměti. IBM 604 - sestrojila jej IBM jako programovatelný elektronkový kalkulátor. Program byl uložen na výměnné desce. Transistor - vynalezli jej John Barden, Walter Brattain a William Schockley, který si
1948
později nechali patentovat. V roce 1956 dostali za tento vynález Nobelovu cenu. Whirlwind - Mezi lety 1948 – 1951 jej sestrojil na Massachusetts Technical Institute Jay W . Forrester. Tento počítač měřil v původní podobě 775 m2, ale na druhou stranu zvládl za sekundu v průměru 0,5 milionu součtů a 50000 součinů. Forrester také v roce 1949 vynalezl paměť na základě magnetických jader s drátovou
mřížkou, která v té době nahradila všechny ostatní druhy paměti. EDSAC - sestrojil jej ve Velké Británii Maurise V . Wilkes jako první programovatelný elektronkový počítač - Electronic Delay Storage Automatic Computer. Obsahoval 4500 elektronek, 21400 relé a disponoval taktovací frekvencí 500 kHz.Také používal novou hlavní paměť – ultrasonickou se zpožděným spojením. Tu vynalezl William Shockley a později vylepšil Eckert. 1949
Harward Mark III - sestrojil jej Aiken. Ten kromě primární paměti disponoval také pamětí sekundární. Později byl vynalezen ještě plně elektronkový Harvard Mark IV. BINAC - sestrojili jej Eckert a Mauchly pro americké námořnictvo - Binary Automatic Computer. U toho byly poprvé použity zdvojené procesory. Ty jsou výhodné kvůli většímu zabezpečení dat při práci (když se něco stane jednomu, druhý může pracovat dál). Pilot ACE - byl sestrojen ve Velké Británii a skládal se z 200 oddělených ultrasonických částí. SWAC - Standards Western Automatic Computer, byl tehdy nejrychlejším
1950
počítačem na světě (součet mu trval 64 mikrosekund). SEAC - Standards Eastern Automatic Computer. Místo části elektronek u něj byly použity germaniové diody. V roce 1951 Lyon Company vynalezla na basi EDSACu (který sama spoluvynalézala) LEO 1 (Lyons Electronic Office 1), který dokázal být skoro nezávislý na okolní teplotě.
1951
1952
UNIVAC – začala jej vyrábět společnost Remington - elektronkový, vynalezený Eckertem a Mauchlym, který se stal prvním sériově vyráběným počítačem. IBM Defence Calculator - byl sestrojen v USA, později přejmenován na IBM 701, kterého se podařilo prodat celých 17 kusů (na tu dobu úžasný úspěch).
1954
hromadná výroba transistorů – v Texas Instruments, komerční, křemíkových.
1955
TRADIC - sestrojil jej J . H . Felker jako první transistorový počítač
1956
pevný disk – byl vynalezen v IBM RAMAC 305 integrovaný obvod -
vynalezl jej Jack St. Clair Kilby ze společnosti Texas
Instruments. Nechal si jej patentovat. Patent však zpochybnil Robert Noyce 1958
z Fairchild Semiconductors, který měl obdobný vynález, byť jednodušší. To vše bylo ještě více komplikováno faktem, že už v roce 1957 vznikl po spolupráci společností Royal Radar Establishment a Plessey podobný produkt, ačkoli ten měl horší technické výsledky než oba výrobky konkurence Modem – byl vynalezen v AT&T – Dataphone – zařízení pro přenos dat v síti.
1960
V roce 1960 začala společnost Digital Equipment prodávat první počítač vybavený klávesnicí a monitorem. automatická továrna na transistory - provoz zahájila IBM
1961 1962
UNIMATE – sestrojili jej Joe Engelberger a George Devol – první průmyslový robot. Společnost Fairchild Semiconductor popvé prodává integrovaný obvod. Myš – vynalezl ji Douglas Engelbert a o rok později si ji nechává patentovat.
1963
ASCII - zaveden standard - American Standard Code for Information Interchange. Umožňoval výměnu dat mezi počítači od různých výrobců. Mooreův zákon - vyřkl jej Gordon Moore, že každých 12 – 18 měsíců se bude
1964
kapacita integrovaných obvodů zdvojnásobovat. Jak řekl, tak se dodnes děje, a tento fakt je dnes znám jako Mooreův zákon. V roce 1965 byl v Berlíně poprvé v celé Evropě použit počítač k řízení dopravy. Disketa – vyrobena v IBM
1967
Vynalezena magnetická bublinková paměť. V roce 1967 vytváří společnost Medtronics s pomocí integrovaných obvodů první pacemaker – přístroj na taktování srdce.
1968
Intel Corporation - Založená Noycem a Moorem, když Noyce předtím získal patent na integrované obvody. první počítač určený domácnostem
1969
UNIX - naprogramován ve společnosti AT&T Bell Laboratories operační systém. programovatelný čip - vynalezen první čip a z něj byl vyroben procesor 4004 pro kalkulátory. Ten měl pouze 2300 transistorů a taktovací frekvenci 740 kHz.
1971
výroba mikroprocesorů - společnost Texas Instruments je začala vyrábět jako první, tím pádem byla ten rok presentována také první reklama na mikroprocesor. Anitou Mark - vyroben ve Velké Británii Normanem Kitzem, o kterém se někdy mluví jako o prvním osobním počítači, což je však sporné už kvůli malé
1972
universalnosti tohoto počítače. Sestrojeny mikroprocesory 8008 a 8080. počítačová hra - vyrobil ji Nolan Bushnell. Také založil společnost Atari, která dlouho vyráběla speciální herní počítače.
1975
1976
Microsoft - založena Billem Gatesem a Paulem Allenem. Mikroprocesor 8080 byl vylepšen na 8085. Apple - Steve Wozniak a Steve Jobs vyrobili první tento počítač. Sestrojen mikroprocesor 8088, později použit u IBM PC. CD - vyrobila jej společnost Philips
1980
laserová paměť kapesní počítače - vynalezly je společnosti Sharp, Casio, Sanyo, Panasonic a Tandy IBM PC - v té době naprosto převratný počítač, finančně dostupný i domácnostem.
1981
MS-DOS stává operačním systémem nově vyráběného IBM PC. Sestrojeno PC/XT jako pokračování IBM PC. Microsoft Word - Microsoft udělal nástupce aplikace Multi-Tool Word. V tu dobu
1983
však Microsoft ani zdaleka neměl takový podíl na trhu kancelářských aplikací jako dnes, ještě dlouho jej překonávaly jiné aplikace, např. WordPerfect nebo AmiPro.
1984
Apple Macintosh - První myší ovládaný počítač s grafickým rozhraním.
1985
Intel 386 DX
sestrojen optický počítač a v roce 1990 optický procesor, tyto technologie jsou však
1987
dosud extrémně drahé
1988
film s počítačovými animacemi poprvé Oskara. vyroben procesor Intel 80486.
1989
Ač se to může zdát divné, ještě tomtéž roce se spekulovalo o nemožnosti zaplnit 80 MB paměti. CERN spouští WWW
1991
V roce 1991 vynalezla společnost Texas Instruments možnost 3D zobrazení.
1992
Microsoft Windows 3.1
1993
Intel Pentium
1995
MS Windows 95
3.1. Mikroprocesory Intel •
Intel 4004 – 1971 – první Intel mikroprocesor 4b, 108kHz, 2300 tranzistorů
•
Intel 8080 - 1972
•
Intel 8086 –1978 – 29000 tranzistorů, 10MHz
•
Intel 8088 – 1979 – Měl taktovací frekvenci 5 a 8 Mhz a byl schopný operovat s až 1 MB RAM.
•
NEC V 20 a V 30 – 1981 – Tyto stroje nedělal Intel, nýbrž byly zkopírovány od 8086 a 8088 a byly údajně až o 30% rychlejší než ty originální.
•
80286 – 1982 – Byl schopný operovat až s 16 MB RAM a disponoval frekvencí 6 – 20 MHz.
•
Intel 386 – 1988 – Frekvenci měla rozmezí 12,5 – 33 MHz, 32b, 275 000 tranzistorů, pro domácí požití existovala verse 386 SX.
•
Intel 486 – 1991 – Byl velmi vylepšen oproti 386. Další verze byly SX, DX 2 a DX 4. Nejlepší měly až 120 MHz.
•
Pentium (586) – 1993 – Měly 60 – 233 MHz, ale hodně se přehřívaly. Vyráběly se až do roku 1997. Později obsahovaly multimediální rozšíření MMX, 4,5 mil. tranzistorů
•
Pentium Pro – 1995 – Byly určené pro servery a dalo se jich spojit víc najednou. Zvládaly 166 – 200 MHz.
•
Intel Celeron – 1998 – S frekvencemi mezi 266 – 500 MHz byl vytvořen tak, že od dražších procesorů byl odebíráno různé doplňkové vybavení. Byl vytvořen proto, aby se Intel prosadil na poli levnějších procesorů, tehdy ovládaného AMD a Cyrixem.
•
Pentium 2 – 1997 – Měl frekvenci 233 – 450 MHz.
•
P III – 1998
•
P II a P III Xeon – 1998 –
•
P IV – 2000 až 4GHz
•
Intel Core, Core2 – 2006 nová architektura, 64b, 300 mil tranzistorů, až 4GHz více výpočetních jader v jednom procesoru umožňuje zlepšení paralelismu a vyšší výkon při nižší frekvenci.
Advanced Micro Devices (AMD) •
80. léta – Vyrábělo počítače pro Intel.
•
K5 – 1996 – Byl to první nezávislý počin, ale veřejností byl přijat špatně.
•
K6 – 1997 – Byl velmi vylepšen oproti K5 a získal také velký ohlas.
•
K6-2, K6-3 – 1998
•
Athlon – 1999 – Tehdy to byl nejlepší procesor.
•
Athlon 64 X2 – dvě jádra, 64b.
Cyrix Stejně jako AMD dlouho vyráběl počítače pro Intel, poté vytvořil Cyrix 5x86. •
6x86 – 1995 – Tehdy to byl nejrychlejší procesor, ale měl potíže s kompatibilitou.
•
Později byl vyroben Cyrix MII a MIII.
Mikroprocesory se však neustále stále vyvíjí a to stále ještě v rychlosti, jíž jim předurčoval dříve citovaný Mooreův zákon.
Důležitými parametry pro výkon procesoru jsou nejen jeho frekvence, ale i architektura, počet jader, atd. Dalším důležitým parametrem je technologie výroby, kolik tranzistorů obsahuje, velikost CACHE paměti i jeho spotřeba. Dnes se vyrábí odlišné procesory pro stolní PC, notebooky či servery.
Jak se vyvíjel procesor (ukázka) Procesor
Rok uvedení
Počet tranzistorů
4004
1971
2.300
8008
1972
2.500
8080
1974
4.500
80806
1978
29.000
Intel286
1982
134.000
Procesor Intel386™
1985
275.000
Procesor Intel486™
1989
1.200.000
Procesor Intel®Premium®
1993
3.100.000
Procesor Intel®Premium® II
1997
7.500.000
Procesor Intel®Premium® III
1999
9.500.000
Procesor Intel®Premium® 4
2000
42.000.000
Procesor Intel®Itanium
2001
25.000.000
Procesor Intel®Itanium® 2
2002
220.000.000
Procesor Intel®Itanium® 2 9MB cache
2004
592.000.000
3.2. Otázky a úkoly •
Vyjmenuj klíčová data z historie výpočetní techniky.
•
Jaký je rozdíl mezi procesory a mikroprocesory?
•
Vyjmenuj nejznámější procesory užívané u PC?
•
Co je u procesorů nejdůležitější?
•
Vysvětli Mooreův zákon a čeho se týká?
4. Hardwarové vybavení počítače 4.1. Hardware „Hard“ – tvrdé, „ware“ zboží, výrobek. Tento pojem se vžil jako označení pro veškeré technické vybavení počítače, které je potřebné pro funkci systémů zpracování informací. Typickými příklady technického vybavení, tedy hardware, jsou: systémové jednotky počítačů, monitory, klávesnice, tiskárny, počítačové myši, tablety, ovládací kuličky (trackball), kabely a konektory, diskety, rozšiřující karty apod. Protipólem a zároveň nezbytným doplňkem oblasti technického vybavení je oblast programového vybavení. Jako periferní zařízení (periferie) se označuje HW počítače, který se připojuje zvenku k základní jednotce a poskytuje další možnosti uživateli. Periferie základně dělíme na vstupní a výstupní, podle toho zda pomocí nich data z PC vystupují nebo vstupují.
4.2. Počítačová sestava Nejrozšířenější typy osobních počítačů tvoří tzv. „písíčka“ – PC (zkratka Personal Computer). Ať již koupíte počítač od jakéhokoliv výrobce, pokud je kompatibilní s IBM PC, máte jistotu, že na něm lze spouštět tytéž programy jako na jiných počítačích řady PC. Sestavu skládá: •
základní skříň
•
monitor
•
myš
•
klávesnice
4.2.1 Základní jednotka – skříň počítače Základní jednotkou je ona „bedna“, resp. skříň, v níž jsou umístěny všechny potřebné součástky k tomu, aby počítač mohl správně pracovat. Právě uvnitř skříně se odehrávají veškeré výpočty a operace, které počítač zpracovává. V podstatě je to nejdůležitější část počítačové sestavy.
Každá skříň má zepředu ovládací prvky – tlačítko pro zapnutí a vypnutí počítače, tlačítko pro restart a obvykle dvě diody. Jedna signalizuje zapnutí počítače (obvykle zelená), druhá práci s harddiskem (obvykle červená). Na zadní skříni počítače (někdy i jinde) jsou umístěny konektory pro připojení periferií (tzv. porty a rozhraní). Podle toho, jak je skříň počítače velká a v jaké poloze je umístěna na pracovním stole (nebo na zemi), rozlišujeme základní desktop, minitower a tower. Existují ale i další možnosti provedení skříně.
Desktop … skříň je umístěna ve vodorovné poloze a většinou je položena na pracovním stole. Na ní bývá postaven monitor. Nevýhodou tohoto typu skříně je velká spotřeba místa na stole, ale na druhou stranu je dobrý přístup ke konektorům. Velikost skříně dovoluje počítač hardwarově rozšířit.
Minitower, Miditower, Middletower, Tower, … … (věže) jedná se o desktop postavený na výšku. Snadno se vejde pod stůl, takže nezabere příliš mnoho místa, a lze jej snadno hardwarově rozšířit. … skříň typu tower (věž) je podobná skříni minitower, ale je větší a prostornější. Prostor je určen k předpokládanému rozšíření hardwarových komponentů. Skříně miditower jsou dnes nejprodávanější, skříně bigtower se s oblibou používají pro servery (řídicí počítače v síti). Výběr velikosti skříně typu tower závisí na předpokládaném počtu hlavně mechanik (rozhoduje tedy počet šachet – prostor pro mechaniky). Důležitým je výkon zdroje (pokud je dodáván současně se skříní).
Kromě standardního počítače, tj. počítače, který se skládá ze skříně, monitoru, klávesnice a myši, existuje ještě řada dalších druhů, které mají s „klasickou“ podobou počítače více či méně podobného – Notebooky, Apple, … (viz. Kap 1).
4.2.2 Základní deska Počítač lze charakterizovat jako „stavebnici“ z mnoha elektrotechnických součástek. Aby vše správně fungovalo, jednotlivé komponenty v počítači musí mezi sebou komunikovat a být správně propojeny. To zabezpečuje takzvaná základní deska, nazývaná též motherboard nebo mainboard.
Jedná se o desku velkou cca 30 x 20 cm s plošnými spoji s množstvím konektorů a slotů připravených pro vložení konkrétních prvků (například pro videokartu, paměti, napájení, procesor apod.). Základní deska tak tvoří jakousi fyzickou páteř, spojující jednotlivé prvky uvnitř počítače. Po základní desce jsou rozvedeny sběrnice a jejich vyústění v podobě slotů a konektorů. Základní deska je ve skříni počítače upevněna pomocí šroubů. Je přišroubována ke konzole (konstrukci) u jedné ze stěn skříně, aby ve skříni zbylo dost místa pro vkládání přídavných karet vložených přímo do slotů základní desky. Některé komponenty jsou na základní desce umístěny přímo, a jiné je nutné se základní deskou propojit kabelem. Přímo na základní desce se nachází například procesor, baterie, CMOS paměť, paměti RAM nebo přídavné karty zasunuté do slotů. Naopak například harddisk, disketové jednotky a CD-ROM jednotky je nutné se základní deskou spojit datovým kabelem. O zmíněných komponentech bude řeč vzápětí. Základních desek může být celá řada. Existují různě rychlé desky pro různé typy procesorů, s různým počtem slotů, portů apod. Některé základní desky mají přímo integrované zvukové karty nebo sítové karty, takže je nemusíte dokupovat, a dokonce existují i základní desky s podporou dvou procesorů.
4.2.3 Port Aby počítačová sestava fungovala tak, jak má, je nutné, aby všechny potřebné komponenty byly správně zapojeny. Většina komponentů (tzv. periferií) se zapojuje ze zadní části skříně počítače. Naštěstí je počítačová sestava konstruována tak, že komponenty, které se do počítače zasouvají, mají takový tvar, aby nebylo možné připojit je jinak než správně. Například kabel vedoucí od monitoru má takový tvar, že jej nelze připojit do jiného konektoru než do videokarty. Podobně i kabel od tiskárny „sedí“ pouze do odpovídajícího konektoru ve skříni počítače. Porty jsou zakončením určité sběrnice. Některé slouží jen pro určitý typ zařízení (DVI – digitální zobrazovací zařízení) jiné pro různá zařízení (USB – tiskárna, scanner, myš, ….)
Paralelní port Paralelní port bývá označen LPT1, LPT2. Data jsou portem vysílána paralelně, tj. současně je přenášeno více bitů. Díky tomu jsou teoreticky paralelní porty rychlejší než sériové (praxe je ale jiná). Nejsou ale tak spolehlivé, takže je jimi možné data přenášet pouze na kratším kabelu. K paralelnímu portu se připojuje obvykle tiskárna, skener nebo modem.
Sériový port Sériový port bývá označen jako COM1, COM2. Data jsou portem vysílána sériově, tj. bit za bitem za sebou. Proto je přenos dat sice pomalejší než u paralelního portu, ale zato spolehlivější. Tak je možné přenášet data i na delším kabelu. K sériovému portu se připojuje obvykle myš nebo modem.
USB port USB rozhraní bylo na rozdíl od paralelního a sériového vyvinuto poměrně nedávno. Tomu odpovídají i možnosti a parametry USB. První obrovskou výhodou USB je mnohonásobně vyšší rychlost přenosu dat (až 480 Mbps USB 2.0). Další nespornou výhodou je možnost připojit na jeden USB port až 127 zařízení (k tomu existují USB rozbočovače), takže odpadají potíže s nedostatkem portů. S připojením na USB se běžně vyrábějí skenery, myši, tablety, ZIP mechaniky, digitální fotoaparáty atd.
Další konektory Druh konektoru PS/2 konektory
Využití fialový – klávesnice zelený – myš
COM porty (tzv. sériové)
modem
LPT port (tzv. paralelní)
tiskárna
USB porty
tiskárna, modem, skener, digitální fotoaparát, kapesní. počítač, …
Videokarta
monitoru DVI nebo D-Sub, další video výstupy
Zvuková karta
reproduktory, mikrofony
4.2.4 Plug & Play Aby karta správně pracovala, musí o ní počítač a systém vědět, tj. karta musí být „oživena“.Ještě před několika lety byl tento proces poměrně komplikovaný, protože spolu s přídavnou kartou uživatel získal disketu nebo kompaktní disk s ovladači (ovládacím programem), který musel nainstalovat. Bylo přitom nutné znát přesný typ karty, její umístění ve slotu, přerušení a další odborné parametry, kterým běžný uživatel obvykle nerozuměl. Proto firma Intel vyvinula systém Plug & Play (někdy též Plug and Play). Jedná se o funkci, která umožňuje automaticky detekovat nové zařízení přidané do počítače a pokud možno je i nainstalovat. Má-li proces automatického rozpoznávání hardwaru fungovat, je nutné, aby základní deska, operační systém a zařízení, které se bude přidávat, funkci Plug and Play podporovaly. Pokud tomu tak je, pak se po vložení nové přídavné karty do počítače a jeho zapnutí spustí automaticky instalační program, který nový hardware nainstaluje a zprovozní (mezitím ovšem může vyžadovat vložení disku s ovladači).
4.2.5 Sběrnice Sběrnice je součástí základní desky. Sběrnicí se rozumí svazek vodičů, kterými proudí informace, řídicí signály nebo adresy mezi jednotlivými komponenty počítače. Je to „centrální dálnice“ mezi mikroprocesorem a okolím. Na rychlosti sběrnice hodně záleží, protože i ten nejrychlejší procesor je „k ničemu“, jestliže rychle vypočítaná data proudí počítačem pomalu. Sběrnic je v PC celá řada spojují procesor s pamětí, pevný disk s řadičem disků, …. Sběrnice můžeme dělit v počítači podle mnoha kritérií: •
Sériové/Paralelní
•
Jednosměrné/Obousměrné
•
Synchronní/Asynchronní
•
Datové/Adresové/Řídící
PCI Expres Iovější zcela přepracovaná verze PCI sběrnice. Na desce může být podle délky slotu v několika provedeních lišících se využitelnou datovou propustností. PCIex je vhodná jak pro grafické karty tak i pro další zařízení.
4.2.6 Procesor – CPU Procesor je jedna z nejdůležitějších součástek počítače. Je často charakterizován jako mozek počítače, bez něhož počítač není schopen vykonávat žádné operace. Počítá prakticky vše, co se v počítači děje. Tedy od jednoduchého pohybu myši na pracovní ploše přes zobrazování oken na monitoru až po matematické výpočty nebo grafické kreace (některé výpočty jsou ale dnes již starostí například grafické karty). V prvních letech provozu počítačů byl aktuální název s předponou mikro – mikroprocesor, neboť se kladl důraz na miniaturizaci. Dnes se předpona mikro vynechává a používá se pouze pojmenování procesor. Procesor je součástka velká jen několik cm2. Na poměrně malé ploše nese neobyčejně miniaturní integrovaný obvod. Pokud by byl procesor postaven z běžně velkých elektrotechnických součástek, zabral by svou velikostí několik místností a kvůli velkým vzdálenostem mezi jednotlivými komponenty by z principu nemohl být tak rychlý (u vývoje procesorů se totiž počítá i s takovými faktory, jako je vzdálenost, kterou musí elektron překonat od jednoho tranzistoru ke druhému). Procesor se vnitřně skládá z tranzistorů, kterých je na velmi malé ploše dnes i mnoho milionů. Rychlost procesoru podstatně ovlivňuje rychlost celého počítače. Ovšem pouze podle rychlosti procesoru není možné posuzovat rychlost celého počítače. Skutečná rychlost počítače je ovlivněna ještě dalšími parametry, například velikostí paměti, základní deskou, přístupovou dobou k harddisku a podobně. Důležitým parametrem procesoru je takzvaná taktovací frekvence. Čím je vyšší, tím je procesor stejné architektury rychlejší. U současných procesorů je taktovací frekvence udávána v GHz, například 1,4 GHz, 2 GHz, 2,8 GHz apod. Pokud má procesor taktovací frekvenci například 2,5 GHz, znamená to, že zvládne zpracovat 2.500.000.000 instrukcí za sekundu (ve skutečnosti jich zvládne o něco více v závislosti na architektuře a konkrétním typu procesoru). Jako další parametry procesoru je počet jader (počet subprocesorů schopných paralelní práce), velikost vyrovnávací paměti CACHE, a další. Nelze tedy vyvozovat jen podle frekvence jak rychlý procesor ve skutečnosti je.
Umístění a chlazení procesorů Procesor se vkládá přímo do základní desky do speciálního konektoru, nazývaného Socket/Slot. Každá základní deska je určena pouze pro určitý rozsah procesorů (například jedna deska může být určena pouze pro procesory s rozsahem PII 800 MHz až P3,2 GHz). Není tedy možné vložit zcela libovolný procesor do libovolné desky. Současné procesory jsou tak výkonné, že vyvíjí nadměrné množství tepla, které je bezpodmínečně nutné odvádět. Pokud by teplo odváděno nebylo, procesor by se přehřál (v krajním případě uvnitř shořel) a nepracoval. V současné době se používají dva typy chlazení – pasivní a aktivní. Případně další chladící techniky jako je vodní chlazení apod.
•
Pasivní chlazení
… spočívá v tom, že na plášť procesoru je z vnější části připevněn kovový žebrovaný chladič, jenž prostou tepelnou výměnou odvádí teplo z procesoru do okolí skříně počítače. Moderní konstrukce chladících bloků umožňují odvádět velké množství tepla. U procesorů však většinou nestačí.
•
Aktivní chlazení
… spočívá v tom, že na pasivní chladič je navíc namontován malý ventilátorek. Vzduch proudící z ventilátorku ochlazuje žebra pasivního chladiče. Tento způsob chlazení procesoru je dnes nejosvědčenější a nejpoužívanější.
4.2.7 Paměť RAM (Random Access Memory) Zapnutý počítač zpracovává v každém okamžiku (a to i když s ním zrovna nepracujeme) statisíce informací. Každý pohyb myši, stisknutá klávesa, bliknutí kurzoru, každá zobrazená čárka na monitoru, to je obrovské množství údajů, které musí počítač prakticky pořád od okamžiku zapnutí až po vypnutí zpracovávat. Pokud by počítač při výpočtech pracoval pouze s daty umístěnými na pevném disku, byla by rychlost počítače omezena pouze na rychlost ukládání a načítání mezivýsledků z pevného disku (který je pro tyto operace pomalý). V takovém případě by nepomohl ani ten seberychlejší procesor, neboť by systém musel čekat, až si disk danou informaci přečte nebo uloží.
Pro účely rychlého přístupu k aktuálně potřebným datům existuje takzvaná operační paměť RAM – Random Access Memory. Jedná se o elektronickou paměť, která je velmi rychlá, a stačí tedy k načítání a ukládání dat mikroprocesoru. Paměť RAM slouží pro ukládání a načítání informací, které počítač často potřebuje a s nimiž často pracuje. Do operační paměti se ukládají právě zpracovávaná data, část operačního systému a jiné operativní informace. Paměť RAM je proudově závislá (volatelní). To znamená, že její obsah se po vypnutí počítače nebo po restartu vymaže. Paměti RAM jsou vyráběny v takzvaných modulech SIMM/DIMM (Single/Double Inline Memory Module). Jedná se o ploché destičky s plošnými spoji, které na svém povrchu nesou čipy s již konkrétním paměťovým obvodem. Uvnitř paměťového čipu je miniaturní matice mnoha paměťových buněk – elektronických prvků tvořených miniaturními kondenzátory. Každá paměťová buňka může nabývat hodnot 1 nebo 0, což vyjadřuje jeden bit, a je tedy konkrétním nosičem informace. Osm takových buněk pak tvoří jeden byte (bajt). Jednotlivé paměťové buňky jsou uspořádány do jakési sítě tak, že každá paměťová buňka je ovládána jedním vodičem ve svislém a jedním vodičem ve vodorovném směru. Tak lze každou paměťovou buňku snadno ovládat (číst její stav a měnit jej). Paměťové moduly se vkládají přímo na základní desku do speciálních konektorů – takzvaných paměťových bank. Je jich většinou k dispozici na základní desce více. Důležitým parametrem paměťového modulu je jeho kapacita. Ta může dnes bývá např. 512 MB, 1024 MB, 2048 MB. Podle toho, kolik paměťových modulů a v jaké kapacitě je vloženo do základní desky, taková bude celková kapacita paměti RAM počítače. Není důležitá ale pouze kapacita, ale i typ paměti a rychlost DDR, DDR 2 (double data rate) a vyšší frekvence modulů umožňují další zvyšování výkonů počítačů.
4.2.8 SLOTY Slot je možné specifikovat jako konektor uvnitř počítače, který slouží k vložení dalších přídavných karet. Přídavné karty pak rozšiřují možnosti počítače o další funkce. Jedná se vlastně o konektor, který slouží jako prostředník mezi sběrnicí na základové desce a přídavnou kartou.
Slot je tedy zakončením sběrnice (soustava vodičů k přenosu signálu s přesně definovanými parametry). Slotů (i sběrnic) je v PC mnoho druhů a každá slouží k jistému účelu. To znamená, že je-li například slot typu ISA, zprostředkovává komunikaci s ISA sběrnicí, je-li slot typu PCI, znamená to, že zprostředkovává komunikaci s PCI sběrnicí apod. Sloty jsou umístěny přímo na základní desce a obecně jich existuje několik typů – to podle toho, z jakého typu sběrnice zprostředkovávají vstupně – výstupní informace. To znamená, že do určitého typu slotu (jenž zastupuje určitý typ sběrnice) je možné vložit pouze tu rozšiřující desku, která je pro daný typ slotu vyrobena. Naštěstí se u moderních počítačů používá jeden, maximálně dva typy slotů, a proto většinu přídavných karet určitě bude možné vložit právě do vašeho počítače.
ISA sloty (Industry Standard Architecture) byly jedny z prvních slotů, jež se používaly ještě ve starých počítačích typu 286, 386 či 486. Jedná se o 8/16 bitové sloty, pro které existovalo velké množství karet, což jim umožnilo dlouhé přežití až do nedávné minulosti. V současné době se již nepoužívají a na současných deskách je nenajdete.
PCI sloty (Peripheral Component Interconnect) jsou moderní 32/64 bitové sloty napojené na PCI sběrnici, které je možné najít prakticky na každé základní desce (obvykle jsou tam alespoň 4). Kromě datové šířky přinesla sběrnice PCI vysoký taktovací kmitočet a mimo jiné i funkci Plug and Play (automatická detekce hardwaru po zasunutí přídavné karty). Jedná se jednoznačně o nejrozšířenější typ slotu u osobních počítačů.
AGP (Accelerated Graphics Port) je slot určený pro připojení grafického akcelerátoru (resp. grafické karty). Sběrnice připojená na AGP slot je rozšířením stávající sběrnice PCI. Jedná se o rychlý port, který je fyzicky, logicky i elektricky zcela nezávislý na PCI. Je určen pouze pro připojení grafické karty, takže ostatní zařízení sem připojena být nemohou. Z toho důvodu je AGP slot na základní desce vždy pouze jeden. Slot AGP je fyzicky odlišný a není kompatibilní s PCI slotem. PCI a AGP karty tedy nejsou zaměnitelné.
4.2.9 PŘÍDAVNÉ KARTY Přídavné karty jsou samostatná hardwarová zařízení umožňující rozšířit možnosti počítače o nové funkce, které základní hardwarová sestava neumožňuje. Přídavné karty se zasunují do slotů, umístěných na základní desce. Musí splňovat určité normou stanovené požadavky, jako je typ konektorů, umístění výstupních prvků nebo maximálně možný rozměr. Nejčastější typy přídavných karet: Grafická karta …dříve se jednalo je o rozšíření výstupu sběrnice na monitor. Dnes jsou to výkonné grafické akcelerátory s výkonným procesorem, velkým množstvím paměti RAM a výkonem pro zpracování grafiky a multimediálních výpočtů. Nejčastěji pro PCI, PCIex a AGP sběrnici. Může být také integrovaná na základní desce.
Zvuková karta …je určena pro zprostředkování zvuku v počítači. Umožňuje obvykle analogový/digitální zvukový vstup a výstup do i z počítače, přičemž v samotném počítači je zvuk zpracováván digitálně. Zvukové karty již bývají na mnoha základních deskách integrovány (přímo na základní desce je obvod se zvukovou kartou), není tedy nutné je dokupovat.
Síťová karta … slouží k připojení počítače k počítačové síti. To, že je síťová karta součástí počítače, poznáte podle specifického BNC konektoru nebo konektoru RJ-45 pro připojení sítového kabelu. Síťové karty již rovněž bývají na moderních deskách přímo integrovány. Většinou se dnes jedná o kartu pro síť Ethernet vybavenou konektorem RJ-45.
Televizní karta … slouží k příjmu TV signálu a k jeho zobrazení na obrazovku počítače. Instalací televizní karty tak z počítače rázem „vyrobíte“ plnohodnotný televizor.
Karta pro střih videa … slouží k editaci a střihu digitálního videozáznamu v počítači. Karta může být navržena hardwarově prakticky jakkoli a pro jakýkoliv účel. Musí mít ale odpovídající softwarovou podporu a umět „spolupracovat“ s ostatním hardwarem v počítači. Mnohdy se takové karty dodávají spolu s lepšími digitálními videokamerami.
Díky přídavným kartám se z počítače stává skutečně univerzální nástroj, jenž je schopen zpracovat a vyhodnotit vstupní údaje a vytvořit z nich požadované výstupní údaje. Je přitom jedno, zda bude počítač díky přídavné kartě řídit například jednoduchou počítačovou síť, kotelnu, akvárium nebo jadernou elektrárnu.
4.2.10 UPS ZÁLOŽNÍ ZDROJ Moderní operační systémy, jakými jsou například Windows nebo Linux, si během své práce ukládají celou řadu údajů, o kterých normální uživatel počítače nemá ani tušení. Stejně tak v paměti RAM je mnoho důležitých údajů, jejichž okamžitá ztráta by mohla způsobit značné potíže pro další fungování počítače. Z toho důvodu je velmi nepříjemné, pokud je najednou z ničeho nic přerušeno napájení počítače (například vypadne elektřina), protože tyto údaje nejsou nikde zálohovány a systém je ukončen bez jakéhokoliv „úklidu“. Proto u těch počítačů, jejichž bezchybný a nepřerušovaný chod je důležitý (například u serverů), je mezi zásuvku a vstup napájení do počítače předřazen záložní zdroj – tzv. UPS. V okamžiku, kdy byť na jednu desetinu vteřiny vypadne elektřina, začne být počítač zásobován proudem právě z UPS zdroje. Ten má pochopitelně rovněž omezenou kapacitu, takže je určen pouze k několikaminutovým proudovým výpadkům. Pokud baterie UPS zdroje začínají docházet, informuje o tom datovým kabelem operační systém, jenž korektně ukončí práci systému a vypne počítač. Tam, kde je nutné pokrýt až několikahodinové výpadky, je UPS zdroj napojen ještě na dieselagregát. Jestliže začínají v případě výpadku energie docházet baterie UPS, je automaticky nastartován dieselagregát, který dokáže zásobovat počítač (resp. celý sál počítačů) energií prakticky do té doby, než dojde palivo v agregátu.
4.2.11 MONITOR … výstupní zobrazovací zařízení. Prostřednictvím monitoru s námi počítač komunikuje – zobrazuje vše, co nám chce sděluje nám potřebné informace, zobrazuje obrázky, pracovní plochu atd. Monitory je možné vybírat a hodnotit podle různých kategorií Monitor může být klasický (CRT) nebo LCD panel (event. i jiná zobrazovací technologie). Monitor se k základní jednotce (grafické kartě) připojuje nejčastěji pomocí D-SUB, DVI, HDMI konektorů.
Velikost úhlopříčky … velikost úhlopříčky (podobně jako u televizoru) je uvedena v palcích. Existuje několik normalizovaných velikostí – 14“, 15“, 17“, 19“, 20“ a 21“. Dnes nejžádanější velikostí je 19“ monitor. Monitory také bývají v provedení klasickém 4:3 nebo „širokoúhlém“ 16:9 (16:10).
Obrazová frekvence …obrazovou frekvencí se rozumí, kolik obrazovek je monitor schopen zobrazit za jednu sekundu. Rozpětí se pohybuje od 50 Hz po cca 120 Hz. Vyhovující hodnota (jež nekazí oči) je cca 80 Hz a víc (platí pouze u klasických CRT monitorů).
Rozlišení … rozlišení určuje počet bodů na šířku x počet bodů na výšku, ze kterých je složen obraz. I v tomto případě je určena standardní řada rozlišení, kterou je nutné se řídit (640x480, 800x600, 1024x768, …, 1680x1050, 1600x1200, atd.). V případě rozlišení a obrazové frekvence ani sebelepší monitor nedokáže vytvořit lepší parametry, pokud tyto parametry není schopna zvládnout grafická karta v počítači.
Záření …výrobci monitorů v nedaleké minulosti nevěnovali „nějakému“ záření příliš velkou pozornost. Proto bylo zapotřebí používat ochranný filtr, který záření výrazně potlačil. Většina moderních monitorů s označením Low Radiation (nízké vyzařování) má vyzařování snížené a může být používána bez ochranných filtrů.
Rozteč bodů … jedná se o rozteč luminiscenčních bodů, ze kterých se skládá obraz. Běžná vzdálenost je 0,28mm, „lepší“ monitory pracují s roztečí 0,25mm a menší.
LCD a TFT – nová generace monitorů Displeje LCD (Liquid Crystal Displays) a TFT (Think Flat Transistors) představují nové typy zobrazovací soustavy, které dnes již prakticky vytlačily klasické monitory. Princip fungování LCD i TFT je zcela odlišný od běžných monitorů. I když i zde se obraz skládá ze základních barev RGB.
Mezi hlavní výhody LCD či TFT patří zejména to, že zabírají malý prostor na stole, neboť mají minimální tloušťku. Princip zobrazování nezahrnuje obnovovací frekvenci, takže na rozdíl od klasického monitoru nekazí oči. Na rozdíl od klasických monitorů jsou důležité další parametry jako je kontrastní poměr, doba odezvy, homogenita podsvícení, atd. I mezi LCD monitory existuje několik výrobních technologií a typů (TN, PVA/MVA, S-PVA, IPS, …), které se kvalitativně liší. Dražší modely jsou například vhodnější hlavně pro věrnější podání barev apod.
4.2.12 MYŠ … je vstupní polohovací zařízení počítače. Myš není nezbytně nutná pro chod počítače. Používá se v grafických operačních systémech a programech. Standardně bývá dvou/tří tlačítková se scroll rollerem, tzv. „kolečkem“, může být opět doplněna o tlačítka s multimediálními funkcemi. Myši mohou být klasické (s „kuličkou“, která převádí pohyb), optické nebo bezdrátové. Přenáší pohyb ruky na podložce na pohyb šipky na monitoru. Drtivá většina současných programů je navržena pro ovládání klávesnicí i myší. Některé, zejména grafické programy, jsou navrženy hlavně pro myš a jejich používání by bez myši bylo nemyslitelné. Kromě toho, že myš převádí pohyb ruky na pohyb šipky na obrazovce, disponuje obvykle dvěma nebo třemi tlačítky, která pomáhají myš ovládat. Díky nim je možné virtuálně uchopit objekt, označovat, kreslit atd. U většiny typů myší se vyskytuje i ovládací kolečko (Scroll Roller), používané hlavně při rolování obsahu oken v grafickém prostředí.
Jak myš funguje Snímačem pohybu je zde kulička, umístěná uvnitř myši tak, aby se v její spodní části dotýkala volným kruhovým otvorem podložky. Při pohybu myši se kulička otáčí v takovém směru, v jakém je pohyb uskutečněn. Uvnitř myši jsou v každé ose snímací válečky, které mají na jednom konci kolo s žebrovitou výztuhou. U žebrovitého kola je z jedné strany LED dioda, z druhé fotocitlivý senzor. Při pohybu myši se začne otáčet i snímací váleček, a tedy i kolo s žebrovitou výztuhou. Žebrování kola přerušuje signál, který posílá LED dioda do fotocitlivého senzoru, a tak dává senzoru znamení, že se kulička otáčí a tím pádem myš pohybuje. Podle toho, kolik přerušení zaznamená fotodioda za jednotku času, určí rychlost pohybu myši. Tím, že se signály z obou fotosenzorů (z osy x a y ) vzájemně propočítají, získá počítač přesnou kopii pohybu myši na podložce. Vzhledem k tomu, že dochází ke kontaktu myši s podložkou na stole, často se prachové částice a nečistoty přenáší na snímací válečky a tím se myš stává nespolehlivou. Při pohybu jsou patrné výpadky v pohybu kurzoru na obrazovce, což je velmi nepříjemné. Dnes se proto nejčastěji používají takzvané bezdotykové (optické) myši. Nemají žádnou kuličku, ale snímání probíhá obvykle infračerveným paprskem, který vyhodnocuje změnu povrchu podložky (nebo stolu) a na základě toho předává údaje o pohybu počítači. S takovým typem myši je možné pracovat na hladce rovném i relativně drsném povrchu – podložka není nutná. U některých moderních typů bezdotykových myší rovněž není ani datový kabel, jenž spojuje myš s počítačem. Přenos dat z myši do počítače probíhá rádiovým signálem. Myš se tak stává naprosto samostatným zařízením, kterým je možné ovládat počítač i ze vzdálenosti až několika metrů.
4.2.13 KLÁVESNICE … (keyboard) je vstupní zařízení. Pomocí klávesnice můžeme počítači zadávat data (informace), povely, příkazy, text apod. Mohou být multimediální, tzn. že obsahují kromě kláves pro zadávání informací také tlačítka pro ovládání částí počítače či programů (nejčastěji zvuku či internetového prohlížeče). Mohou být také bezdrátové. K základní jednotce se připojují většinou pomocí USB nebo PS/2 portu. Klávesnice je rozdělena do několika logických částí podle určení kláves. Největší část s písmeny je označována jako alfanumerická a slouží pro běžné psaní textu. Zcela vpravo je numerická část, která obsahuje pouze čísla a znaménka matematických operací (+, -, *, /).
Používá se zejména při dlouhodobějším zadávání číslic (například do buněk v tabulkových editorech). V horní části klávesnice je řada kláves F1 až F12. Jedná se o takzvané funkční klávesy. To znamená, že v každém programu může mít každá klávesa přiřazenu jednu konkrétní funkci. Standardně je F1 určena pro nápovědu, F10 pro zobrazení hlavní nabídky apod. Mezi alfanumerickou a numerickou klávesnicí se nachází ovládací klávesy pro ovládání kurzoru. Jedná se o šipky, klávesy Insert, Home, Page Up, Delete, End a Page Down. Iěkteré klávesnice mohou mít i další nestandardní klávesy. Jedná se například o tlačítka aktivující internetový prohlížeč, poštovní program nebo vyvolávající nabídku START ve Windows. Klávesnic je obrovské množství typů, takže tomu odpovídá i množství variant doplňujících funkcí.
A jak klávesnice pracuje? Pod klávesami existuje něco jako mřížka z elektrických vodičů. Každá klávesa je pak průsečíkem jednoho vodiče ve vodorovném a jednoho vodiče ve svislém směru.Tím je možné snadno identifikovat právě stisknutou klávesu. Jakmile dojde ke stisknutí klávesy, spojí se dva kontakty (vodorovný a svislý vodič) a impuls je předán ke zpracování. Technických provedení klávesnic existuje celá řada, ale základní princip zůstává stále stejný.
Klávesa Ester
Šipky
Význam klávesy Odešle zadaná data do počítače. Potvrdí operaci. Přechod na další odstavec při psaní textu. Posun kurzoru v naznačeném směru. Umožní pohyb po položkách v nabídkách, kurzorem v textovém editoru spod. Přepíná mezi režimem vkládání a přepisování. Pokud je aktivován režim vkládání, pak nový text bude vložen mezi již existující text. Pokud bude
Insert
aktivován
režim přepisování, pak nový text bude přepisovat již existující
text od kurzoru doprava. Klávesa je aktivní pouze v textovém režimu nebo u programů, které klávesu podporují. Delete
Smaže znak vpravo od kurzoru.
Home
Nastaví kurzor na začátek řádku.
End
Nastaví kurzor na konec řádku.
Page Up
Přesun o jednu obrazovku nahoru.
Page Down
Přesun o jednu obrazovku dolů.
Backspace
Smaže znak vlevo od kurzoru.
Esc
Zruší právě prováděnou operaci. Přejde o nabídku zpět. Klávesa se používá vždy v kombinaci s nějakou další klávesou. Umožňuje
Shift
Ctrl
Alt
psaní velkých písmen.
Klávesa se používá v kombinaci s další klávesou. Spolu s jinou klávesou umožňuje provést konkrétní akci, např. otevření souboru – Ctrl+O Podobně jako Ctrl se klávesa Alt používá v kombinaci s nějakou další klávesou, např. zavření okna (či ukončení běhu programu) – Alt+F4. V textových editorech (nebo v textovém režimu) přesune kurzor doprava na
Tab
nejbližší pozici nastaveného tabulátoru. Každé následující stisknutí klávesy TAB posune kurzor o další nastavený tabulátor doprava.
Caps Lock
Trvale aktivuje velká písmena (klávesu Shift). Aktivace je zobrazena indikátorem (LED diodou) v pravém horním rohu klávesnice. Aktivuje nebo deaktivuje numerickou klávesnici. Aktivovaná numerická
2um Lock
klávesnice má opět vlastní indikátor. Numerickou klávesnici se doporučuje mít neustále aktivovánu. Jestliže počítač pracuje v textovém režimu (DOS), vytiskne kopii obrazovky
Print Screen
na tiskárnu. Pokud počítač pracuje v grafickém režimu, umístí kopii aktuální obrazovky podle nastavení, většinou do paměti.
Scroll Lock
Většina programů tuto klávesu nepoužívá. Programy, které tuto klávesu používají, jí mohou přiřadit libovolnou definovanou funkci. Stisk klávesy Pause může pozastavit činnost počítače (podle typu operačního
Pause/Break
systému a softwaru). Kombinace Ctrl+ Pause většinou provede ukončení (přerušení) chodu aktivního programu. Funkční klávesy F1 – F12 používají s oblibou tvůrci softwaru pro
F1 – F12
předdefinování důležitých operací v programu. Ve Windows například klávesa F10 aktivuje hlavní nabídku programu. V NC například klávesa F5 slouží ke kopírování atd. Kombinace kláves, která spustí Správce úloh, ze kterého je možné ukončit
Ctrl+Alt+Del kterýkoli běžící program – i takový, který neodpovídá. V některých starších OS provede tzv. teplý restart počítače.
Uvedené komponenty jsou mezi sebou propojeny a tvoří takzvanou počítačovou sestavu. Mimo uvedené komponenty může být k počítači připojeno další libovolné zařízení - periferie. Obvykle je to tiskárna, scanner, modem aj.
4.3. Periferie počítače 4.3.1 TISKÁRNY DPI Kvalita a požadavky na tiskárnu se kromě ostatních aspektů určují podle rychlosti tisku, hlučnosti, kvality vytištěného dokumentu a také podle tzv. rozlišení, jehož jednotkou je DPI (Dots Per Inches). Jedná se o počet bodů vytištěných tiskárnou v úseku dlouhém jeden palec (asi 2,54 cm). Pro zdárné dokončení tisku je třeba poslat tiskárně data v takové formě, aby je byla schopna rozpoznat. Každý výrobce má obvykle vlastní „jazyk tiskárny“ (PCL, HPL), nicméně jediným všeobecně uznávaným a rozšířeným standardem se stal Postscript.
Tiskárna je ryze výstupní zařízení počítače. Jedním ze základních požadavků na textový editor, tabulkový procesor či jiný program podobného charakteru je možnost vytisknout výsledný dokument na papír. V současné době je na trhu k dispozici obrovské množství typů tiskáren, přičemž pro běžné uživatele se mezi nejrozšířenější řadí tiskárny inkoustové a laserové. Pro některé účely se ještě používají i tiskárny jehličkové, v běžné kanceláři se ale vyskytují jen zřídka. Každý typ tiskárny má své výhody a nevýhody. Barevný tisk byl donedávna velmi nákladný, a proto byl výsadou pouze grafických studií nebo speciálních pracovišť. Rychlý nástup barevných inkoustových tiskáren a relativně levná technologie inkoustového barevného tisku zpřístupnila barevný tisk i řadovým uživatelům. V současné době jsou za nejrozšířenější barevné tiskárny považovány právě tiskárny inkoustové.
Jehličková tiskárna Kvalita tisku prostřednictvím jehličkové tiskárny není příliš vysoká. Vytištěný dokument je tvořen mnoha miniaturními body, které vznikly otiskem jehliček přes barvící pásku. Jehličkové tiskárny se používají zejména pro tisk sestav s mnoha údaji a řádky. Výhodou jehličkové tiskárny je, že umí tisknout na tzv. traktorový papír (nekonečný papír s perforovanými okraji). Navíc, pokud se do tiskárny zavede propisovací papír, lze na jedno vytištění dosáhnout několika kopií. Další výhodou jehličkových tiskáren je velmi nízká cena tisku (a nízká cena provozních nákladů) a poměrně příznivá pořizovací cena tiskárny. Kvůli velmi malé kvalitě tisku jsou jehličkové tiskárny zcela nevhodné pro tisk grafiky (tj. obrázků). Jejich další nevýhodou je malá rychlost tisku a hlučnost při tisku. •
Princip jehličkové tiskárny
Jehličkové tiskárny používají pro tisk elektromagnetickou hlavu. Jehličky jsou pomocí elektromagnetů vystřelovány vpřed a z barvící pásky přenášejí na papír jednotlivé body. Výsledný obraz je složen z množství těsně sousedících bodů. Průměr jehličky se pohybuje mezi 0,2 až 0,3mm. Při jejich výrobě se dbá na kvalitu materiálu a technologii, jelikož musí snášet velké zrychlení, jsou namáhány na tlak, ohyb a vzpěr.
Inkoustová tiskárna Inkoustová tiskárna se vyznačuje poměrně kvalitním a rychlým tiskem. V současné době se jedná o velmi oblíbený typ tiskáren. Pořizovací cena tiskáren je poměrně příznivá. Inkoustové tiskárny rovněž umožňují kvalitní barevný a rychlý tisk i ve fotokvalitě. Za nevýhodu inkoustových tiskáren lze považovat vyšší provozní náklady (na tiskový inkoust) a také jejich relativní pomalost. Kvůli tomu se nehodí pro velké objemy tisku. Jsou vhodné především pro domácí použití, případně do kanceláře pro občasný tisk. •
Princip inkoustového tisku.
Základním prvkem inkoustového tisku je tisková hlavice. Skládá se z patrony obsahující speciální inkoust a ze samotné hlavy, jež inkoust přenáší na papír. Celé zařízení je umístěno na speciálním ramenu a pohybuje se v podélném směru nad papírem. Papír prochází pod hlavou ve směru příčném (kolmém k pohybu hlavy). Inkoust je na papír vstřikován prostřednictvím „malých otvorů“ v tiskové hlavě – komůrek. Kapilárními silami se do komůrky přivede inkoust. Do rezistoru se přivede napěťový puls dlouhý 3 až 5 mikrosekund, který rozehřeje odpor až na 400 stupňů. Inkoust v okolí odporu začne prudce vařit a vzniká bublina inkoustových par. Rychlým ohřevem inkoustové kapky se
v komůrce zvýší tlak a inkoust je z komůrky vypuzen rychlostí 10 m /s (asi 36 km/h ). Poté se okamžitě do komůrky přivede další kapička inkoustu a celý proces se opakuje (frekvence opakování je asi 3 kHz). Výsledný obraz je podobně jako u jehličkových tiskáren složen z malých „teček“, které jsou ovšem tak přesně a kvalitně naneseny, že kvalita tisku dosahuje často 600, ale i více DPI. Tiskárna stihne vytisknout jeden řádek během zlomku sekundy – přitom tryska musí až několiksetkrát celý proces vytrysknutí inkoustu opakovat. Při takových rychlostech je velmi důležitá přesnost vystříknutí kapky inkoustu, která je závislá na elektronice a ovladačích tiskárny. •
Inkoustový barevný tisk
Princip barevného tisku u inkoustových tiskáren je založen na kombinaci tří základních barev: žlutou, azurovou a purpurovou. Namísto jedné patrony se pohybují nad papírem patrony tři, které podle předchozího výpočtu vystřikují jednotlivé kapičky barvy tak, aby výsledným efektem byl barevný obraz. Černá barva je tvořena buď kombinací předchozích, nebo má většinou samostatnou patronu. Pro lepší podání barev mají některé i další odstíny inkoustu.
Laserová tiskárna Laserová tiskárna nabízí bezesporu nejkvalitnější tisk ze všech zmíněných tiskáren. Obraz je „vytvořen“ opticky pomocí laserového paprsku a poté speciálním válcem přenesen na papír, kde je za vysoké teploty vytvrzen. Tisk vytvořený laserovou tiskárnou je ostrý, kontrastní, stálý a přesný. Samotný tisk je v přepočtu navíc i levný, protože z jednoho zásobníku práškové barvy (toneru) je možné potisknout až stovky či tisíce stran papíru. Laserové tiskárny rovněž tisknou velmi rychle, nové typy jsou schopny vytisknout více než 20 stran za minutu. Ievýhodou laserového tisku je bezesporu zatím stále vyšší pořizovací cena laserových tiskáren. •
Princip laserového tisku
Základem laserového tisku je selenový válec, který je nabit po celém povrchu statickým nábojem. Válec se otáčí konstantními otáčkami a prostřednictvím optické soustavy a laserového paprsku se nejprve na selenový válec „vypálí“ výsledný obraz. Na místech zasažených laserovým paprskem válec ztratí náboj a potom se při styku s tonerem neboli speciální práškovou barvou obarví právě jen na těch místech, která byla „vypálena“ laserem (toner má stejný náboj jako původní povrch válce, a proto je přitahován pouze osvětlenými místy). Při dalším otáčení válce je toner přenesen na papír.
Aby prášek na papír kvalitně přilnul, prochází papír před opuštěním tiskárny zažehlovacím válcem, který při teplotě asi 200 stupňů Celsia prášek na papír vypálí. Celému procesu se říká elektrofotografický a je podobný jako v kopírkách. •
Laserový barevný tisk
Barevný tisk je u laserových tiskáren tvořen na podobném principu jako u tiskáren inkoustových – kombinací tří základních barev. Na rozdíl od černobílé laserové tiskárny je nutné, aby papír prošel třemi válci nebo pásem, které přesnou pozicí základních barev docílí výsledného obrazu. Nutno podotknout, že barevné laserové tiskárny jsou velmi drahé, avšak výsledný dokument je kvalitní, přesný, stálý a barevně věrný. Barevné (ale i černobílé) laserové tiskárny jsou omezeny maximálním formátem. Zatímco u technologie inkoustového tisku může hlava s inkoustem na rameni potisknout i velké plakátové formáty, u laserové tiskárny by bylo nutné vyrobit takto velký válec a optické zařízení – velkoformátová tiskárna by byla neobyčejně drahá. Při barevném laserovém tisku je využito barevného toneru základních barev (CMYK).
Plotter Zejména v konstrukčních oborech, jako je strojírenství nebo stavebnictví, je třeba vytisknout výkresy na velké formáty (A0, A1), a to s velkou přesností tisku. Laserové tiskárny takových rozměrů by bylo konstrukčně náročné vyrobit a byly by příliš drahé. Proto se prosazují velkoformátové inkoustové tiskárny, ale klasickým standardem pro tisk v konstrukci zůstávají i nadále tzv. plottery. Jedná se o zařízení, která pracují na odlišném principu než běžné tiskárny. Základní jednotkou plotteru je pero, které je uchyceno ve speciálním ramenu. Rameno s perem se pohybuje v osách x a y . Sdruženými pohyby dochází ke kreslení výkresu. Klasický plotter z principu neumí vytisknout víc než výkres skládající se pouze z čar, šrafování a křivek, zato ovšem s přesností desetin milimetru. Speciálními typy plotterů jsou tzv. vyřezávací plottery, v nichž je namísto pera v hlavě umístěn speciální řezací hrot. Takové plottery se používají především v reklamě a grafických studiích. Dnešní plottery ale již často jsou vlastně inkoustové (i laserové) tiskárny speciální konstrukce pro velkoformátový tisk a vybavené tiskovým jazykem plotteru.
Řádkové tiskárny (rychlotiskárny) Zejména ve velkých institucích a podnicích se často stává, že je třeba vytisknout velké množství údajů, u nichž není kladen velký důraz na kvalitu (výpisy, sestavy apod.). V takových případech se osvědčily tzv. řádkové tiskárny. Jejich princip je částečně podobný tiskárnám jehličkovým. Přes celou šířku papíru jsou těsně vedle sebe uspořádána kladívka s elektromagnetickou hlavou a tisk spočívá v tom, že celý jeden řádek je vytištěn najednou. Takovéto tiskárny dosahují obrovských rychlostí tisku (desítky stran za minutu). Výsledná kvalita tisku se rovná maximálně průměrné jehličkové tiskárně. Tyto tiskárny se také vyznačují velkou hlučností a velikostí (1,5m x 1 m ). Dnes se prakticky nepoužívají.
Turbotransferové, termosublimační a další typy tiskáren Pro speciální účely existuje na trhu celá škála typů tiskáren. Jedná se o tiskárny, které slouží pro potisk nekonvenčních materiálů, tiskárny, jejichž princip je založen na teplotní diferenci, voskovém nanášení barviva, vyřezávací plottery pro reklamní účely a další. Vzhledem k jejich malému rozšíření a většinou vysoké pořizovací hodnotě se v běžné praxi příliš často nevyskytují.
4.3.2 Skener Skener (anglicky scanner) je zařízení, které slouží ke snímání a digitalizaci obrazu z předlohy do počítače. Převedeno do srozumitelnější řeči se jedná o zařízení, které dokáže zaznamenat obrázek, kresbu, fotografii, text či jinou obrazovou informaci do počítače, kde s ní již můžeme dále pracovat v digitální podobě. Skenery lze podle způsobu snímání rozdělit do několika základních kategorií jako jsou scannery ruční, stolní, nebo 3D a speciální.
Stolní skenery Zařízení v podobě ležaté krabice, jejíž velikost je závislá na formátu, který je skener schopen snímat, s odklopným víkem na horní straně. Při snímání se předloha položí na sklo a vše ostatní obstará skener. Scanner osvicuje předlohu a odrazem snímá a následně digitalizuje obraz do počítače, kde může být dále zpracován jako obrázek nebo dokonce převeden speciálním SW na text (OCR).
Ruční skenery Jedná se často o malé zařízení, které uživatel při snímání drží v ruce a konstantní rychlostí „pojíždí“ na snímané předloze. Kvalita snímání ručními skenery je poměrně malá. Například stačí, pokud při snímání uživatel nedodrží konstantní rychlost, a výsledný naskenovaný obraz je značně nekvalitní. Ruční skenery se dnes již prakticky nepoužívají.
4.3.3 Modem Modem je zařízení schopné přenášet data mezi dvěma počítači pomocí telefonní linky. Samotné slovo modem je zkratkou slovního spojení MOdulátor / DEModulátor a vychází z toho, že základní činností modemu je modulovat digitální signál na analogový, a naopak analogový na digitální. Podle umístění uvnitř nebo vně skříně rozlišujeme externí a interní modemy. Dnes využití modemů k připojení do sítě či Internetu ustupuje modernějším a rychlejším technologiím. ADSL, kabelové připojení, WiFi, … I když se i pro toto připojení využívá někdy zařízení zvané modem, jeho funkčnost je naprosto odlišná.
Externí modem … je krabička umístěná vně počítače. Modem je s počítačem spojen buď přes sériový port, nebo USB port a je k němu přiveden telefonní kabel. Obvykle na čelní straně modemu je několik diod indikujících aktuální stav modemu. Externí modem musí být napájen samostatným zdrojem z transformátoru. Výhoda externího modemu spočívá v tom, že jej „máte na očích“. Podle diod máte pod kontrolou, v jakém je stavu (zda je připojen, vytáčí se apod.). Ievýhodou jsou komplikace spojené s externím zařízením. Modem musí být umístěn blízko u počítače, musí být napájen ze samostatného zdroje a je nutný kabel pro připojení k počítači.
Interní modem … je umístěn v podobě přídavné karty přímo ve skříni počítače. Veškeré funkce modemu jsou soustředěny pouze do obvodů jedné přídavné karty. Kabel od telefonní linky se připojuje k zadní části skříně počítače. Výhodou interního modemu je skutečnost, že není nikde vidět (je uvnitř skříně), nepotřebuje napájení, kabely apod.
Určitou nevýhodou interního modemu je skutečnost, že nad modemem nemá uživatel plnou kontrolu. Je plně odkázán na softwarové hlášení o stavu modemu, tj. například zda je modem připojen, nebo ne, oznamuje pouze software.
4.3.4 Reproduktory Reproduktory jsou čistě výstupní zařízení počítače. Jsou připojeny ke zvukové kartě a převádí výstupní analogový signál na vlnění tak, aby bylo slyšitelné. Namísto reproduktorů je ale možné do výstupu zvukové karty připojit například minivěž nebo jiné zařízení, které může zvuk dále zpracovávat. K počítačům, které jsou vybaveny kvalitními zvukovými kartami a mají více výstupů, je rovněž možné připojit i složitější sestavu reproduktorů. Při správném rozmístění v místnosti pak mohou vytvořit jednoduchý systém prostorového zvuku.
4.3.5 Mikrofon K počítači je možné připojit i mikrofon, tj. vstupní audiozařízení. Do počítače tak lze snadno nahrát hlasový vstup. Podobně lze k počítači připojit i jiná audiozařízení, jako je například věž, zesilovač apod.
4.3.6 Dataprojektor V počítačových učebnách, školicích střediscích a všude tam, kde je nutné, aby přednášející prezentoval to, co se objeví na obrazovce počítače, většímu počtu lidí, se používají takzvané dataprojektory. Jedná se o speciální zařízení, které je připojeno podobně jako monitor k videokartě počítače a které promítá zvětšený obsah obrazovky počítače na plátno nebo na zeď. Existuje velké množství typů a konstrukcí dataprojektorů. Při jejich výběru rozhoduje zejména účel, k jakému je daný typ určen (s tím pak přímo souvisí i cena). Vyrábí se dataprojektory s velkým světelným výkonem (jednotkou jsou ansilumeny), které lze použít ve velkých přednáškových sálech, ale stejně tak je možné sehnat menší dataprojektory určené pro běžné učebny. Dalším důležitým parametrem je rozlišení (podobně jako u monitorů) které souvisí i s výslednou kvalitou obrazu. Dnes se začínají pomale dataprojektory rozšiřovat i do domácích zábavních center apod.
4.3.7 Interaktivní tabule Interaktivní tabule je pokrokový prvek ve výuce a prezentaci. Jedná se o systém pracující podobně jako dataprojektor (tj. informace z počítače se promítají na plochu), ale k dispozici je navíc i tzv. interaktivní ukazovátko. To funguje jako myš na podložce, ale s tím rozdílem, že je možné jím ovládat operace v počítači ukázáním přímo na promítanou plochu. Klepnutí myši pak probíhá např. stisknutím tlačítka palcem na ukazovátku. Celá výuka nebo prezentace pomocí interaktivní tabule je velmi snadná a interaktivní. Přednášející nemusí při výkladu obsluhovat počítač, ale stojí „před tabulí“ a ukazovátkem přímo ovládá dění na pracovní ploše. Již ze samotného principu interaktivní tabule vyplývá, že se skládá ze dvou částí. Jednak z datového projektoru (případně zařízení zpětné projekce) a interaktivního ukazovátka. Interaktivní ukazovátko má v sobě čidla reagující na polohu a pohyb, která vyhodnocují aktuální pozici a tyto údaje předávají ke zpracování do počítače (podobně jako u klasické počítačové myši). Jiným principem je snímání přímo dotyku na zobrazovanou plochu, propojení s ovladači u studentů a další možnosti. Principů, na kterých je interaktivní tabule založena, je několik, nicméně konečný efekt je vždy podobný a velmi pomáhá ve výuce a rozšiřuje značně možnosti učitele.
4.4. Záznamová média 4.4.1 HARDDISK Harddisk je hlavní záznamové médium uvnitř počítače. Jsou na něm uložena všechna data, která se v počítači nachází. Jedná se o pevné nepřenosné zařízení umístěné ve skříni počítače. Samotný harddisk tvoří několik nad sebou umístěných rotujících kotoučů (ploten), nad nimiž se pohybují čtecí a záznamové hlavičky. Celé zařízení harddisku je umístěno v uzavřeném obalu, aby nedošlo k jeho poškození. Harddisk je činný (otáčí se) od okamžiku zapnutí počítače až do okamžiku jeho vypnutí, a to i přesto, že mezitím zrovna nepracuje (tj. nenačítá a nezapisuje data). Data uložená na harddisku nejsou proudově závislá, což znamená, že například na rozdíl od paměti RAM nedojde k vymazání dat poté, co je počítač vypnut nebo odpojen od elektrické sítě.
Harddisk se nachází uvnitř počítače a se základní deskou je propojen speciálním datovým kabelem. Napájen je přímo ze zdroje. Velmi důležitým kritériem při posuzování kvality harddisku je jeho kapacita, tj. kolik bytů, resp. dnes již gigabytů je schopen zaznamenat. Výrobci kapacitu harddisků doslova měsíc co měsíc zvyšují, takže pokud v době psaní tohoto textu bylo možné za průměrný harddisk považovat takový, jehož kapacita je 500 GB, bude tento údaj nepochybně v době čtení této kapitoly již zastaralý. Jen pro ilustraci – v dobách, kdy osobní počítače začínaly dobývat svět, byli uživatelé nadšeni z prvních harddisků, jejichž kapacita se pohybovala kolem 50 MB! Dalším důležitým parametrem harddisku jsou jeho otáčky. Jedná se o počet otočení plotny disku za jednu sekundu. Standardní počet otáček je 7200 ot/s . Samotná záznam je prováděn magneticky. Disk se připojuje k paralelnímu IDE rozhraní nebo serial ATA. Existují i externí disky odolnější vůči otřesům a připojitelní zvenčí PC – např. na USB.
Princip fungování harddisku Záznamové médium harddisku je složeno z několika kotoučů, které jsou umístěny nad sebou. Mezi jednotlivými kotouči jsou po obou stranách elektromagnetické hlavičky, které slouží pro záznam a čtení dat. Hlavičky jsou umístěny na robustním rameni, které se spolu s hlavičkou pohybuje, takže hlavička při otáčení disku „dosáhne“ na libovolné místo kotouče. Hlavička se ovšem disku přímo nedotýká, ale je umístěna pouze neuvěřitelných několik mikrometrů nad samotným povrchem disku. Díky tomu nedochází k mechanickému opotřebení a harddisky vydrží poměrně dlouhou dobu spolehlivě pracovat. Pohyb ramene s hlavičkou zajišťuje speciální přesná mechanika. Tu pak řídí takzvaný řadič disku. Nové typy harddisků mají stále větší a větší kapacitu, ale přitom stejnou vnější velikost.To nutí konstruktéry k stále větší miniaturizaci a přesnosti při tvorbě harddisků. Celé zařízení harddisku tvoří přesný a dokonale propracovaný mechanismus, jenž je velmi náchylný na prach – proto je celý harddisk zapouzdřen v hermeticky uzavřeném obalu. Pouhé zrnko prachu, pro lidské oko neviditelné, by způsobilo nenávratné poškrábání kotouče disku a tím ztrátu dat. Přestože přesnost a kvalita konstrukce harddisků je na velmi vysoké úrovni a současné harddisky jsou poměrně spolehlivé, jedná se stále o mechanické zařízení a to již ze samotného principu patří k nejnáchylnějším, a tedy i nejporuchovějším zařízením počítače.
Zápis dat na harddisk Povrch disku v součtu představuje velmi rozsáhlý prostor pro zápis dat. Každá informace má na disku svou přesnou pozici. Je nutné, aby disk na základě našeho požadavku uměl rychle a přesně najít na ploše disku místo právě s tou informací, kterou potřebujeme. Právě proto, aby čtení a zápis dat na disk probíhaly rychle a přesně, jsou kotouče disku logicky rozděleny na stopy a sektory. Stopy jsou soustředné kružnice na disku. Ty jsou potom rozděleny příčně na sektory. Každá stopa i sektor jsou očíslovány, takže v konečném důsledku je původně velká plocha disku rozdělena na mnoho malých přesně adresovaných částí, v jejichž rámci probíhá zápis a čtení dat. Orientaci záznamové a čtecí hlavičky mezi stopami a sektory ovládá takzvaný řadič, který je přímou součástí disku (řadič je elektronika umístěná bud' zezadu, nebo jinde v krabičce disku).
4.4.2 DISKETOVÁ MECHANIKA Disketová mechanika je zařízení uvnitř skříně počítače, pomocí kterého je možné číst a zapisovat data na diskety. Z vnějšího pohledu je disketová jednotka na přední straně skříně jako úzká šachta pro diskety. Podle průměru existují dva typy disket, a tedy i dva typy disketových jednotek – 5,25“ a 3,5“. Diskety 5,25“ vymizely kvůli malé datové kapacitě už dávno (tyto disketové jednotky se tedy už dlouho do počítačů nemontují) a 3,5“ diskety se používají také velmi zřídka. Disketová mechanika je napájena kabelem se speciálním konektorem přímo ze zdroje. Se základní deskou komunikuje mechanika podobně jako harddisk datovým kabelem, který je na jedné straně zasunut do základní desky a na druhé do disketové mechaniky. Princip čtení a záznamu dat na disketu je obdobný jako u harddisku. To znamená, že záznamové médium (disketa) má magnetický povrch, na který je možné pomocí elektromagnetických impulsů zaznamenávat a následně číst data. Ovšem na rozdíl od harddisku se zde čtecí a záznamová hlavička diskety přímo dotýká, což přímo ovlivňuje a má neblahý vliv na životnost diskety. Rovněž prostředí, ve kterém probíhá čtení a zápis dat na disketu, je vlastně stejně prašné jako místnost, ve které se počítač nachází. Množství prachových částic přítomných při zápisu a čtení dat v principu neumožňuje vyšší hustotu záznamu.
Disketa je záznamové médium, které se používá ke krátkodobé archivaci a přenášení dat. Existují dva typy disket, a tedy i dva typy disketových jednotek – 5,25“/1,2MB a 3,5“/1,44MB. Diskety 5,25“ vymizely kvůli malé datové kapacitě a velkým rozměrům už dávno (tyto disketové jednotky se tedy už dlouho do počítačů nemontují) a 3,5“ diskety se dnes již používají také velmi zřídka, neboť je nahradily kapacitně větší a rozměrově mnohem menší USB a FLASH disky. Malá kapacita diskety, relativní nespolehlivost, pomalost při čtení a ukládání dat způsobují, že disketa a disketové mechaniky jsou stále méně používané a již dávno překonané modernějšími záznamovými médii. I přesto ale disketové jednotky nechybí ve skříni žádného moderního počítače.
4.4.3 CD-ROM (Compact Disc Read Only Memory) mechanika je zařízení schopné číst kompaktní disky (CD). Mechanika je umístěna uvnitř skříně počítače, obvykle nad nebo pod disketovými mechanikami. Z vnějšího pohledu je mechanika vidět na přední straně skříně, kde jsou patrná vysouvací dvířka pro umístění CD a několik ovládacích prvků.
Z pohledu uživatele je jediným kritériem pro výběr CD-ROM mechanik rychlost čtení dat z CD. Podle toho se mechaniky dělí na n - rychlostní, přičemž číslovka udávající počet rychlostí vyjadřuje násobek datového toku při čtení hudebního CD, tj. asi 150 kB/s . Je-li tedy CD-ROM mechanika 24rychlostní, znamená to, že čte data 150 kB/s x 24 = 3,6 MB/s (v praxi je ovšem většinou nejvyšší rychlosti dosaženo jen u okraje disku). Skutečnost, že čtení dat probíhá optickou soustavou, má tu výhodu, že naprosto nedochází k opotřebení CD, které při šetrném zacházení může vydržet velmi dlouho.
Technologie CD-ROM (Compact Disc Read Only Memory) Dávno již „odzvonilo časům“, kdy byl počítač vybavený CD-ROM mechanikou opěvován okolím. Dnes patří tzv. „cédečko“ k běžnému základnímu vybavení všech moderních sestav. Za raketový nástup CD mohou především dva jevy. Předně lze kompaktní disk ve velkosériové výrobě relativně levně vyrobit a hlavně na něj lze umístit poměrně velké množství informací.
Základní technické parametry Kompaktní disk podobně jako gramofonová deska pochází z lisovacího zařízení. Zatímco negativní forma byla u gramofonové desky z kovu, horké plastové hmotě pro CD dává tvar sklo. Polykarbonátový povrch je potažen tenkou hliníkovou vrstvou způsobující stříbřitý duhový záblesk. Na výlisku CD se nachází drobounké dolíčky (říkáme jim PITy), které jsou velké pouhých několik tisícin milimetru. Tyto nerovnosti tvoří podobně jako u gramofonové desky spirálu. Rozdíl je v tom, že zde je spirála vedena od středu k okrajům CD. Celé snímání je prováděno bezdotykově – laserovým paprskem. Z toho plyne i vysoká odolnost proti mechanickému opotřebení – paradoxně tedy největší poškození CD způsobuje uživatel vlastní manipulací.
Jak pracuje čtení CD-ROM Na rozdíl od zmíněné gramofonové desky, na které je záznam informace (resp. hudby) proveden analogově, u CD se jedná o záznam digitální (pouze logické 1 nebo 0). Velmi zjednodušeně lze tedy popsat princip snímání CD asi takto: •
Laserová dioda vyšle směrem k CD impuls („paprsek“).
•
Pakliže paprsek narazí na kompaktním disku na hladkou vrstvu (říkáme jí LAND), odrazí se podobně jako u zrcadla zpět k fotodiodě, která vracející se světlo zaznamená a přemění na elektrické napětí.
•
Pokud ovšem vyzářený laserový paprsek narazí na dolíček (tedy na PIT), je pochopitelné, že laserový paprsek bude odražen jiným směrem než na fotodiodu, a ta žádný signál nezaznamená.
•
Zaznamenáváme tak logickou nulu nebo logickou 1 jako změnu stavů.
Jak jsou data na CD uložena Kapacita CD je rozdělena na úseky – sektory. Jeden sektor se nazývá velký rámec (Large Frame) a obsahuje 98 malých rámců (Smalt Frames). Malý rámec je nejmenší skupinou bytů. Protože jsou sektory spirálovitě řetězeny, nemusí být jejich počet předem určen – může se měnit podle kapacity. U hudebních CD představuje jednotlivý sektor asi jednu pětasedmdesátinu sekundy. Pokud není možné sektor kvůli nečistotám přečíst, kontroluje přehrávač sousední bloky a elektronika vypočítá nejpravděpodobnější hodnoty. Z tohoto důvodu hraje hudební CD, i když je mírně poškrábáno – při větším poškození může budit dojem, že špatně zní, a při příliš velkém poškrábání „přeskakuje“, nebo nehraje vůbec. U datových CD si mechanika žádná data dopočítat nemůže, protože korektně lze pracovat
pouze s reálnými daty (počítač si nemůže něco sám vymyslet). I přesto lze ovšem takto chybějící data matematicky dopočítat a chyby při čtení korigovat. Kompaktní disky jsou relativně necitlivé proti nečistotám na povrchu. Ohnisko laserového paprsku totiž zaostřuje na hliníkovou vrstvu, která je asi 1,2 mm od povrchu CD. Znečištění je na základě optických zákonů mimo ohnisko a vůbec se neuplatní. Jen pro zajímavost – skvrna o velikostí čtverečního milimetru zakryje na datovém CD více než 230 KB informací.
Základní technické údaje CD Datová kapacita
650 MB
700 MB
Hudební kapacita
74 min
80 min
Způsob čtení dat
laser
Způsob zápisu dat
lisování / laser
Rychlost otáčení při čtení ze středu CD
530x/min
Rychlost otáčení při čtení z vnějšku CD
200x/min
Tok dat u hudebního CD
176KB/s
Tok dat u datového CD
n krát hudební (n = n rychlostní mechanika)
4.4.4 DVD-ROM DVD mechanika (Digital Versataile Disc) pracuje na prakticky totožném principu jako mechanika CD-ROM, s tím rozdílem, že umí číst DVD, která mají oproti CD podstatně větší kapacitu. Vizuálně jsou od sebe CD-ROM a DVD mechaniky nerozeznatelné. DVD mechaniky mají zpětnou kompatibilitu s CD mechanikami, tj. DVD mechaniky umí číst DVD i klasická CD, což opačně pochopitelně neplatí (tj. klasické CD-ROM mechaniky neumí číst DVD).
V čem tedy tkví rozdíl mezi CD-ROM a DVD-ROM mechanikami? •
Jedná se hlavně o schopnost číst data, která jsou na DVD uložena podstatně hustěji než na CD-ROM a navíc i ve dvou vrstvách nad sebou.
•
Optika DVD-ROM mechanik tak musí být daleko přesnější a čočka navíc musí přeostřovat mezi první a druhou vrstvou záznamu na DVD.
•
U CD i DVD je čtení prováděno optickou soustavou, kdy se paprsek odráží různě od vypálených nebo vylisovaných důlků (pitů) a tak vzniká 0 a 1.
Technologie DVD (Digital Video/Versatile Disc) Zkratka DVD znamená Digital Versatile Disc a někdy bývá vysvětlována jako Digital Video Disc. DVD vypadá na první pohled jako klasické CD. Jedná se o kotouč o průměru 120mm a tloušťce jedné desky 0,6 mm, ovšem médium DVD nabízí podstatně vyšší hustotu záznamu i vyšší kapacitu. Data jsou snímána bezkontaktně laserem o vlnové délce 635 a 650nm. Výroba DVD médií se provádí lisováním, je možné DVD také vypalovat laserem. Při návrhu DVD se kladl velký důraz na kapacitu média. Princip DVD je podobný jako u CD. To znamená, že na disku jsou ve spirále vedle sebe vylisovány pity („dolíky“). Pro dosažení vyšší kapacity bylo nutné zmenšit velikost pitů a jejich vzdálenost a zvýšit hustotu spirály na médiu. K vyšší kapacitě přispěly také nové komprimační a korekční algoritmy. Základní kapacita jednostranného a jednovrstvého disku je 4,7 GB (asi 7x více než CD). Technologie DVD umožňuje v rámci jedné strany použít dvě vrstvy nad sebou. Aby bylo možné číst i z druhé, „hlouběji položené“ vrstvy, je první vrstva poloprůhledná. Při čtení může laserový paprsek plynule přecházet z jedné vrstvy do druhé. Dvěma vrstvami se kapacita disku téměř zdvojnásobí – 8,5 GB. Kromě jednostranných jednovrstvých a jednostranných dvouvrstvých disků existují ještě další dva prosazované formáty. Jedná se o oboustranný jednovrstvý a oboustranný dvouvrstvý disk. U oboustranných disků se celková kapacita média ještě zvýší, neboť data jsou zaznamenána z obou stran disku (dvouvrstvý oboustranný disk = 17 GB).
Označení
Počet stran
Počet vrstev
Celková kapacita
DVD-5
1
1
4,7 GB
DVD-9
1
2
8,5 GB
DVD-10
2
1
9,4 GB
DVD-18
2
2
17 GB
Vlastnost
CD
DVD
Vnější průměr
120mm
120mm
Vnitřní průměr
48mm
48mm
Tloušťka
1,2mm
0,6mm (jedna deska)
Rozteč „kruhů“ spirály
1,6µm
0,74µm
Minimální velikost pitů
0,83µm
0,4µm
Vlnová délka laserového 780nm
650nm nebo 635nm
paprsku Stupeň odrazivosti
min 70%
min
70%
(1
vrstva)
min 25-40% (2 vrstvy
DVD a video Vysoká datová základna DVD média se přímo nabízí pro spojení DVD+film. Signál je na DVD zaznamenán v komprimovaném formátu MPEG2. Komprimace záznamu do formátu MPEG spočívá mimo jiné v porovnání po sobě jdoucích snímků a uložení pouze změněných částí, čímž se dosáhne velké komprimace a maximálně efektivního způsobu uložení. Jednu videosekvenci lze zkomprimovat do MPEG2 nesčetněkrát, pokaždé s rozdílnou kvalitou výsledného záznamu a celkovou kapacitou. Tak je možné, že při nesprávném převodu do MPEG bude u statických obrázků zbytečně plýtváno místem na disku, zatímco u dynamických scén bude obraz viditelně nekvalitní. Kapacita jednostranného jednovrstvého disku (4,7 GB) postačí průměrně na 133 minut filmu, což splňuje 92 % všech natočených filmů. Kromě samotného videozáznamu může být na DVD disku uložena ještě celá řada dalších „doprovodných“ dat a pracovních informací. Jedná se například o možnost vložení až 32 stop pro titulky a 8 zvukových stop (např. dabing). Na DVD médiu mohou být také uloženy „značky“, označující začátky kapitol nebo dílů, takže lze pohodlně spustit záznam až od určeného okamžiku. Podobné značky mohou v určité části filmu zamezit například krokování po snímcích, zastavení záznamu v určitém okamžiku apod. Na DVD disku může být jedna scéna uložena z pohledu několika kamer a divák má možnost si vybrat, který záběr je pro něj nejlepší. Stejně tak mohou být určité části filmu natočeny v různých dějových variantách, takže divák může částečně ovlivnit výsledný děj filmu. S nástupem DVD přichází i určitá forma interakce. Ia DVD disk lze umístit grafická menu v podobě tlačítek, kde každému tlačítku může producent přiřadit jeden ze škály předvolených příkazů. Menu je poté ovládáno z klasického dálkového ovladače DVD přehrávače. Vzhled, četnost položek, význam tlačítek a poloha menu je v podstatě libovolná a záleží na výrobci média.
2ástupci DVD Jako nástupci DVD disků jsou v současnosti dva nové formáty optických médií, které hlavně opět výrazně zvýšili kapacitu.
Blu-Ray (podle modré barvy světla ke čtení) disk má opět průměr 12 cm a kapacitu od 25 GB výše. Je vyvinut s ohledem na kompatibilitu s DVD i CD disky.
Druhým formátem je HD DVD. Kapacita těchto disků je 15 až 60 GB. Oba formáty jsou v podstatě konkurenční a jejich parametry jsou podobné.
4.4.5 CD-R DVD-R CD-RW, DVD-RW (Read Write) je obdoba mechanik CD-R či DVD, která však na rozdíl od nich umí data z médií nejen číst, ale také zapisovat (R – recordable) nebo přepisovat (RW – rewritable). Označení těchto RW mechanik (CD-RW nebo DVD-RW) zlidovělo pod pojmem „vypalovačka“).
4.4.6 USB disky V poslední době vznikl akutní problém přenášení větších objemů dat mezi nepropojenými počítači (například programů, hudby, textů, obrázků apod.). Klasické diskety tomuto požadavku zdaleka nevyhovují, protože kapacita 1,44 MB je tak malá, že i běžný obrázek v lepší kvalitě zabere více místa, než se na celou disketu vůbec vejde. Vyvstal proto požadavek na médium, které by dokázalo snadno, bez komplikované instalace a s přijatelnou rychlostí přenést větší objemy dat mezi jednotlivými nepropojenými počítači. Jednou z variant řešení problému jsou tzv. USB disky.
USB disk je (jak již název napovídá) zařízení připojitelné k počítači přes tzv. USB port (viz výše). Jeho hlavní výhodou je, že je velmi univerzální. USB port totiž má dnes už každý modernější počítač přímo na základní desce. Navíc USB disk se nemusí vůbec instalovat. Stačí jej pouze zasunout do portu a v počítači se objeví jako další klasický disk (s dalším písmenkem v pořadí). Jedná se o velmi malé zařízení – cca 4 x 2 cm – a jeho kapacita se počítá podle zakoupeného typu ve stovkách MB až jednotkách GB. Díky malé velikostí a relativně velké kapacitě můžete tedy například celou svou databanku obrázků nosit jako přívěsek na klíčence nebo na krku.
Další možností je využití externího pevného disku. Ten je opět připojitelný přes USB nebo i jiné rozhraní PC a dosahuje ještě větších kapacit. Na druhou stranu je ale větší, těžší a citlivější na otřesy apod.
4.4.7 CompactFlash karty a další CompactFlash karta je zařízení svou funkcí podobné USB disku. Opět se jedná o miniaturní (cca 3,5x4 cm) přenosné záznamové médium, které se ovšem používá především v digitálních externích přístrojích, jako například v digitálním fotoaparátu či speciálních kapesních minipočítačích. Je velmi ploché (cca 3 mm), takže se pro tento účel výborně hodí (do zařízení je možné je konstrukčně velmi snadno zakomponovat). Používat CompactFlash karty pro přenos dat mezi počítači je ve srovnání v USB disky méně pohodlné. K tomu, abyste dokázali číst a zapisovat data z karty, je nutná bud' speciální čtečka, nebo právě zmíněné zařízení (tj. např. digitální fotoaparát).
Kapacity USB disků a CompactFlash karet jsou podobné, tj. řádově ve stovkách MB až jednotkách GB. Nutno také podotknout, že CompactFlash karty nejsou jediným typem zařízení tohoto druhu. Existují i další příbuzné typy karet, například ATAFlash, Smart Media spod.
4.5. ZDROJ NAPÁJENÍ Zdroj zabezpečuje napájení veškerých komponentů uvnitř skříně počítače. Zdroj je v počítači nutný proto, že komponenty uvnitř skříně počítače nepoužívají standardních 230 V , ale transformovaných 12V, 5V, nebo 3,3 V podle toho, o jaký komponent se jedná.
Iapětí do zdroje je ze standardní sítě přivedeno kabelem se speciální zástrčkou. Naopak ze zdroje již vede velký svazek mnoha kabelů se speciálními normalizovanými konektory, které se zasouvají do jednotlivých komponentů počítače. Pro každou součást uvnitř skříně je tvarově formován jiný konektor. Proto také nemůže dojít k omylu, neboť určitý typ konektoru je možné
zasunout například pouze do harddisku nebo CD-ROM mechaniky, jiný tvar konektoru je zase určen pro napájení základní desky, další typ pro napájení disketové jednotky atd. Protože se zdroj zahřívá, je uvnitř umístěn chladič (většinou ventilátor). Ten vyhání vzduch ze zdroje ven a tím jej ochlazuje (ventilátor je možné vidět na zadní straně skříně počítače). Díky tomuto ventilátoru dochází i k cirkulaci vzduchu uvnitř skříně počítače, protože vzduch, který je nasáván dovnitř zdroje, pochází právě z počítačové skříně. U zdroje je základním parametrem výkon – kolik W může dodat počítačovým komponentám (např. 300W, 500W, …). Jsou ale důležité i další charakteristiky jako je účinnost nebo kolik jak může být zátěž rozdělena.
4.6. Otázky a úkoly •
Co je to HARDWARE?
•
Vysvětli HW konfiguraci počítače?
•
Vyjmenujte, z jakých hlavních částí se skládá počítačová sestava?
•
Co všechno obsahuje základní jednotka PC?
•
Uveďte alespoň 5 komponentů, které se nachází ve skříni počítače - jejich význam a funkce?
•
Musí být v každém osobním počítači tzv. základní deska?
•
Stručně popište, co je to a k čemu slouží procesor.
•
Jakou taktovací frekvenci mají současné nejvýkonnější procesory?
•
Je, nebo není možné do jakékoliv základní desky umístit jakýkoliv typ procesoru a proč?
•
Jak se nazývá paměť uvnitř skříně počítače, jejíž obsah se po restartu nebo vypnutí počítače vymaže? Uveďte zkratku i její význam?
•
Jak se nazývá „komunikační dálnice“ umístěná na základní desce, která propojuje a přenáší data?
•
mezi jednotlivými komponenty v počítači?
•
Co to znamená, pokud je uvedeno, že zvuková karta je integrovaná na základní desce?
•
Vyjmenujte alespoň tři druhy přídavných karet a popište, k jakému účelu slouží?
•
Jak se jmenuje zařízení, které slouží ke snímání a digitalizaci obrazové předlohy do počítače?
•
Jak se odborně nazývá „zástrčka" (konektor), do kterého se
zasouvají přídavné karty? •
Udrží harddisk data i po vypnutí počítače?
•
Jaký je rozdíl mezi LCD, TFT a klasickým monitorem?
•
Vyjmenuj alespoň pět periferních zařízení?
•
Která klávesa na klávesnici obvykle slouží pro návrat o jednu operaci zpět?
•
K čemu slouží modem?
•
Stručně popište fungování klasické kuličkové myši a uveďte příklad nové generace myši?
•
Přes jaké rozhraní obvykle s počítačem komunikuje: tiskárna, USB disk, externí modem, digitální fotoaparát?
•
Co to znamená Plug & Play?
•
Jak je možné uložit data v počítači?
•
Vyjmenujte alespoň 4 záznamová média, na která je možné uložit data?
•
Má DVD větší kapacitu než současné průměrné harddisky?
•
Musí být v počítači zařízení, které nějakým způsobem zajišťuje rozvod elektřiny do jednotlivých komponentů? Pokud ano, jak se jmenuje?
•
Jak se jmenuje zařízení, které dokáže zásobovat počítač elektrickou energií v případě, že vypadne proud?
5. Software počítače
5.1. Software „Soft“ – měkké, hebké, jemné, „ware“ zboží, výrobek; programové vybavení, program, netechnické, „nehmatatelné“ položky, nutné k provozu počítačů. Příkladem programového vybavení může být operační systém (např. MSDOS, OS/2, Windows aj.), počítačová hra, textový editor, tabulkový kalkulátor a další uživatelské programy. V širším pojetí i vybavení jakéhokoli programovatelného zařízení (např. i myčka nádobí může mít v paměti svůj program). Abychom mohli oživit náš počítač (tedy hardware), musíme nainstalovat potřebný software (operační systém a ovladače) našeho hardware. Často se stává, že operační systém neobsahuje potřebné podpůrné programy (ovladače) pro některý hardware a ten proto v našem počítači nebude fungovat správně nebo vůbec (například tiskárna). Často se ale potřebný software pro správnou funkci dodává s tímto zařízením např.: na disketách nebo CD pro určitý operační systém.
5.2. Software programy Jsou programy, které oživují počítač. Vytvářejí je a prodávají softwarové firmy. Na rozdíl od jiného zboží je program autorské dílo: Nemůžeme si ho koupit jako celek, kupujeme si pouze právo k jeho používání, tzv. licenci. Pokud chceme program používat na více počítačích, můžeme koupit příslušný počet licencí, nebo tzv. multilicenci. Druhy:
Komerční programy Komerční programy si kupujeme (přesněji Licenci na jejich užívání) podobně jako jiné zboží. Tj. vybereme si program v obchodě, v katalogu apod., zaplatíme a program nainstalujeme na svém počítači. Součástí dodávky programu bývá vlastní program na nějakém nosiči (nejčastěji CD, DVD), manuál (návod k jeho užívání) a často také poukaz na technickou podporu k programu, realizovanou buď pomocí e -mailu nebo přes telefon.(tzv. hotline).
K takto zakoupenému programu máme většinou nárok na zlevněný upgrade, tj. na novou verzi programu za nižší cenu.
OEM software OEM software jsou programy dodávané s počítačem, případně s nějakým technickým (hardwarovým) dílem. OEM program je většinou levější (a to poměrně výrazně) než stejný program komerční. Jeho užívání je však vázáno na díl, se kterému byl zakoupen. Nebývá k němu manuál, není nárok na technickou pomoc ani na levný upgrade na vyšší verzi programu.
Demoverze a zkušební verze Demoverze a zkušební verze programů jsou plné nebo redukované verze programů, které zpravidla mají zablokované ukládání dat, případně fungují jen po určitou dobu. Slouží k vyzkoušení funkcí programu před jeho zakoupením.
Shareware Shareware jsou plně fungující programy, které můžeme určitou dobu (často 30 dní) používat. Po uplynutí doby jsme povinni zaslat autorovi programu stanovený poplatek, nebo program ze svého počítače vymazat.
Freeware Freeware jsou programy, které můžeme zdarma používat i šířit. Nesmíme je ale měnit ani je používat,ve svých vlastních programech apod.
G2U/GPL GIU/GPL licence je druh licence zajišťující zcela volný přístup k programům, šířeným pod touto licencí. GNU znamená doslova „GNU's Not UNIX“ tedy „GNU není UNIX“. Je to rekurzivní slovní hříčka, označení projektu vývoje volného (bezplatného) operačního systému. GPL znamená „General Public Licence“ tedy „Obecná veřejná licence“. Autorem této licence pro Linux je FSF. S takovýmto programem musí být šířen i jeho zdrojový kód, každý, kdo má příslušné znalosti, může proto program upravovat a vylepšovat. Běžní uživatelé počítače mohou tyto programy zdarma používat. Základní myšlenkou tzv.
„svobodného“ nebo „otevřeného“ software je dostupnost programů (nástrojů pro naši práci, tvorbu a seberealizaci) i informací zdarma pro všechny. Existují i další typy licencí pro Open Source produkty, ale tato je asi nejznámější.
Legální software Každý program, který je nainstalován na počítači, musí mít platnou licenci. U freeware a programů šířených pod GNU/GPL licencí to je zajištěno automaticky, u ostatních druhů programů
musíme
prokázat
zakoupení
licence.
Programy bývají
chráněny proti
neoprávněnému kopírování jednoznačným sériovým číslem a v poslední době i tzv. aktivací programu.
5.3. Druhy SW v počítači Systémový SW Mezi základní programové vybavení počítače řadíme hlavně operační systém. Kromě něj je ovšem v PC přítomen např. i BIOS (Basic input output systém). Ten je umístěn v paměti (ROM, FLASH) na základní desce a jedná se vlastně o firmware základní desky. Řídí start počítače a případně zprostředkovává služby OS. Nastavení je možné při startu PC konfigurovat v setupu BIOSu do kterého se lze dostat stiskem určité klávesy či kláves (např. DEL). Kromě BIOSu, který je základní mají firmware často i ostatní komponenty PC - grafická karta, cd-rom, apod.
5.4. Operační systém APLIKAČNÍ SOFTWARE
Operační systém je základní program, který oživuje technické díly počítače a poskytuje prostředí pro práci všech ostatních programů. Na každém počítači proto musí být nějaký operační systém nainstalován, jinak je počítač pro uživatele nefunkční. Součástí
OPERAČNÍ SYSTÉM BIOS HARDWARE
dodávky operačního systému je dnes většinou množství programů a služeb umožňujících pohodlnou práci s počítačem. Pokud si koupíte nebo sestavíte nový počítač s prázdným diskem a zapnete jej, budete zřejmě zklamáni. Počítač totiž nebude umět vůbec nic. Nebude možné s ním komunikovat, nezobrazí se pěkné ikony (obrázky) a nebude reagovat na povely. Aby toto všechno uměl, je nutné do něj nainstalovat základní programové vybavení (software), které jeho základní funkce „oživí“, resp. vdechne počítači duši. Tímto základním programem je tzv. operační systém. Přestože slovní spojení operační systém zní nadmíru odborně, nejedná se o nic nepochopitelného. Operační systém je prostě nutný základní software v počítači, bez kterého by počítač nemohl pracovat. Teprve do operačního systému se následně instalují konkrétní programy, jakými jsou například textový editor (program pro zpracování textu), tabulkový procesor (program pro zpracování tabulek a vzorců), grafické programy atd. Tyto konkrétní programy neboli tzv. aplikace již využívají služeb operačního systému. Operační systém je tedy jakýmsi prostředníkem mezi hardwarem (tj. technickým vybavením počítače) a konkrétním programem (aplikačním softwarem), který uživatel používá.
5.4.1 Co provádí operační systém? Je operační systém opravdu tak důležitý? A co vlastně provádí? Odpověď je ano, operační systém je opravdu nezbytně nutný. Vykonává totiž celou řadu rutinních operací, které by jinak musel vykonávat každý program zvlášť, což by bylo neobyčejně náročné. Pokud by každý program obhospodařoval zápis na disk, nastavení klávesnice, myši a podobně, vedlo by to jednak k nejednotnosti vzhledu, nastavení a chování programů, ale také například k přemazávání dat na disku, protože by například jeden program zapsal na disk podle určitého algoritmu jednu informaci, kterou by pak podle jiného algoritmu „přepsal“ jiný program. Operační systém provádí například následující: •
Zajišťuje vstup dat z klávesnice a myši, tyto údaje vyhodnocuje a předává konkrétním programům.
•
Komunikuje s uživatelem a na základě jeho pokynů vykonává požadované akce.
•
Organizuje přístup a využívání zdrojů počítače (tj. čas procesoru, přístup k datům na discích, přístup do paměti RAM, obsluhuje přístupy k disketovým a CD/DVD jednotkám apod.).
•
Spravuje komunikaci s externími zařízeními připojenými k počítači (tj. spravuje tisk na tiskárnu, citlivost myši, další zařízení).
•
Reaguje na chybové stavy programů a mylné požadavky uživatelů tak, aby tyto chyby nezpůsobily destrukci systému.
•
A provádí mnoho dalších základních činností, bez kterých by počítač nemohl korektně a správně pracovat.
Aplikační software Aplikační software jsou programy z nejrůznějších oblastí využití počítače. Dnes existují stovky druhů programů a u každého druhu programů často desítky konkrétních programů, které s větším nebo menším komfortem, rozsahem funkcí, stabilitou a také cenou umožňují naši práci na počítači. K nejpoužívanějším patří programy na procházení www stránek internetu, využívání e -mailu, práci s textem, tabulkami a grafy, programy na přehrávání, tvorbu a úprav hudby a videa, grafické programy, účetní a další evidenční programy, programovací jazyky na tvorbu programů a další obrovské množství různých druhů programů.
Školní licence a multilicence Systém Linux je šířen pod GIU/GPL licencí, proto při zakoupení některé distribuce získává škola multilicenci na všechny počítače školy. Součásti distribuce bývá i kancelářský balík na zpracování testů, tabulek a grafiky. Systém Mac OS je nedílnou součástí počítačů Apple – je vždy součástí dodávky tohoto druhu počítače a je na tento počítač vázán. Školní licence libovolného operačního systému Windows na jeden počítač stojí kolem 100 dolarů, tj. asi 3.300,-Kč. OEM verze Windows XP Home, tj. systému – zakoupeného s počítačem, je komukoliv dostupná za 2.900,-Kč na jeden počítač. Licence kancelářského babu MS Office školu stojí kolem 2.000,-Kč na jeden počítač, komerční cena tohoto balíku je kolem 10.000,-Kč. Ceny software jsou dány postavením firem na trhu, nikoliv jejich propagačními slogany, a výrazně zatěžují rozpočty všech škol. Není však možné používat na počítačích jakýkoliv nelegální software.
5.4.2 Další pojmy OS
Ikona S pojmem ikona se budete setkávat velmi často hlavně u grafických operačních systémů. Ikona je malý obrázek zastupující obvykle určitý objekt v počítači (objektem se rozumí
soubor, adresář, disk, apod.). Vzhled obrázku obvykle charakterizuje objekt, který zastupuje. Ikony jsou daleko názornější než pouhé textové popisy objektů a usnadňují uživateli komunikaci a práci s počítačem.
Souborový systém Data na disku musí být uložena prostřednictvím určitých předem přesně stanovených pravidel. Jedině tak je zabezpečeno, že určitou informaci je možné na disk zapsat a následně správně přečíst. Algoritmus, podle kterého jsou data na disku zapsána, se říká souborový systém. Operační systém MS-DOS používá souborový systém FAT (File Alocation Table), operační systém Windows používá FAT32 (File Alocation Table 32 bits – podporuje dlouhé názvy) nebo NTFS (New Technology File System), operační systém OS/2 používá HPFS (High Performance File System) a operační systém Linux používá ext3 nebo jiný FS. Jeden fyzický disk může být rozdělen na několik logických disků, kde každý logický disk může být naformátován pro jiný souborový systém. Pozor, zdaleka ne každý operační systém umí přečíst všechny typy souborových systémů, takže například z DOS není možné číst disk NTFS nebo HPFS, z Windows NT se dá číst disk pod NTFS i FAT, ale nelze číst HPFS a podobně. Souborový systém vzniká při formátování disků (i disket), kdy jsou disky rozděleny na sektory a stopy a informace o nich jsou zaneseny do FAT či NTFS. Souborovým systém (např. FAT) je pro jednoduchost tabulka uložená na začátku logického disku v níž jsou informace kde je uložen který soubor (odkaz na něj).
Multitasking Multitasking je funkce umožňující souběžné zpracování více úloh v teoreticky jednom okamžiku. Znamená to, že například v operačním systému Windows lze spustit současně Word a Excel. Pracovat s dvěma programy v témže okamžiku je pochopitelně nemyslitelné, ale pokud například uživatel píše dopis a jen občas potřebuje nějaké údaje z Excelu, ponechá jej běžet na pracovní ploše v pozadí. Nemusí neustále jednotlivé aplikace ukončovat a startovat. Multitasking může být kooperativní a preemptivní. •
Kooperativní multitasking
Kooperativní multitasking přiděluje prováděným procesům procesor na takovou dobu, na jakou ji proces potřebuje. Spustíte-li například současně více programů, z nichž jeden obsahuje nekonečnou smyčku, je docela pravděpodobné, že tento program „obsadí“ procesor
na 90% pro sebe a zbývající spuštěné programy budou téměř bez odezvy. Navíc pokud se aplikace „zasekne“ nepředá procesor dále. Fax
Word
•
Fax
Mail
Word
Fax
Preemptivní multitasking
Preemptivní multitasking je na rozdíl od kooperativního vysoce výkonný. Operační systém sám rozděluje, komu přidělí jakou dobu procesu. Většinou mají všechny procesy přidělenu stejně dlouhou dobu. Toto nastavení lze pohodlně měnit prioritami. V případě preemptivního multitaskingu se aplikace chovají vzhledem k uživateli skutečně, jako by běžely současně (např. současně lze formátovat disketu a tisknout dokument z Wordu). Fax
Word
Fax
Mail
Word
Fax
Na uvedených schématech si kooperativní multitasking rozdělil čas procesoru tak, že Wordu poskytuje větší prostor než poště a faxovacímu softwaru. Naopak schéma preemptivního multitaskingu ukazuje rovnoměrné rozdělení času. V tomto případě dostane Word k dispozici stejný prostor jako fax nebo mail.
Bootování Bootováním se rozumí zavádění (start) operačního systému. Je to ona dobře známá prodleva od stisknutí hlavního zapínacího tlačítka na skříni počítače do okamžiku, kdy je možné začít s počítačem pracovat. Operační systém je téměř vždy zaváděn (bootuje) z pevného disku. Pokud to situace vyžaduje (je-li třeba zavést jinou verzi systému nebo je systém na disku poškozen), je možné nabootovat jádro operačního systému z diskety nebo z CD-ROM. Z CD se bootuje například tehdy, pokud je třeba systém na počítač nainstalovat nebo jej přeinstalovat. Délka bootování je různá podle toho, jaký systém je na počítači nainstalován a v jaké konfiguraci, jaké funkce, jsou během bootování systému aktivovány. Obecně však bootování trvá cca desítky sekund až jednotky minut. Z jakého zařízení má počítač bootovat určuje konfigurace setupu Biosu (event. nainstalovaný Boot manager). Na jednom PC může být současně nainstalováno více OS.
5.5. Konfigurace BIOSu BIOS (Basic Input Output Systém … základní systém vstupu a výstupu, také název obvodu PROM s programovým kódem pro BIOS v počítačích PC). Je uložen v paměti CMOS /ROM/ (Complementary MOS … technologie výroby polovodičů, také označení pro baterií zálohovanou paměť počítačů PC, ve které jsou uloženy základní konfigurační parametry) a slouží pro identifikaci hardware počítače. Je nutný pro start počítače, pro další provoz počítače nemá zvláštní význam. Dnešní BIOSy jsou již typu Plug and Play , umí se tedy nakonfigurovat samy a automaticky to také udělají. Není tedy nutné skoro nic nastavovat (snad kromě času a data). Někdy je třeba pomocí BIOSu detekkovat pevné disky. Občas je také třeba nastavit pořadí botování, tedy v jakém pořadí se má na discích hledat operační systém. S BIOSem je možné si trochu „pohrát“ a zvýšit tak výkon systému nebo jej také učinit krajně nestabilním. Každopádně měňte nastavení jenom tam, kde víte, co toto nastavení způsobí s neznámými položkami svéhlavě nemanipulujte, protože výchozí nastavení je od výrobce nastaveno tak, aby fungovalo (mělo by být optimální). Do nastavení BIOSu vstoupíte při startu počítače stiskem určité klávesy (nebo kombinace). Často je to klávesa DEL. Poté se menu může do jisté míry lišit podle výrobce BIOSu, typu desky, jejích možností apod. Menu je členěno do několika podnabídek. Pod jednotlivými položkami nastavujeme prakticky všechny základní parametry počítače. Od nastavení data a času přes typ HDD a diskových mechanik, nastavení pořadí při bootování, grafické karty, zvukové karty, řadičů, apod. Na některých nastavení závisí nejen korektní chod PC, ale často ovlivňují i rychlost. Samotnou kapitolou jsou pak možnosti pro přetaktování, kdy můžeme někdy zvednout výkon procesoru a pamětí nad uváděný výrobcem (při takovém nastavení ale může zaniknout záruka a v krajním případě i HW). Konfigurace BIOSu není ale zas tak složitá jak se může jevit. Běžně není většinou potřeba nic měnit (nejčastěji jen pořadí bootování) a v BIOSu existují i položky pro automatické nastavení optimální konfigurace nebo nouzové konfigurace. Pokud se přece jen něco nezdaří, poslední záchranou bývá „vyresetování“ nastavení pomocí propojky na základní desce.
5.6. Datové soubory Mezi software lze kromě samotných aplikací řadit ale i data. Datové soubory které vytváříme, prohlížíme či modifikujeme právě pomocí aplikací a to ať již přímo nebo nepřímo. Některé soubory jsou systémové, tedy patří k operačnímu systému nebo s ním souvisí a je jich velké množství. Další soubory patří aplikacím. Jeden program je totiž většinou tvořen celou řadou nezbytných souboru a ne jen tím jedním, kterým jej spouštíme. No a datové soubory uživatelů jsou ty další. Mohou to být různé textové dokumenty, tabulky, hudební soubory, obrázky, videa, a další. Navíc každá obecná skupina obsahu může mít celou řadu formátů souborů. Formát souboru a jeho typ je většinou pro uživatele identifikován jeho příponou a ikonou. Ať již uživatel používá jakýkoliv operační systém, vždy je třeba, aby byly informace uloženy na disku nějakým přehledným způsobem. Například pokud napíšete v počítači určitý dopis, jistě budete chtít, aby byl v počítači uložen tak, jak jste ho napsali, a nepletl se do něj jiný dopis pro někoho jiného. Proto existují tzv. soubory (files). Jedná se o určité množství informací, které spolu nějakým způsobem souvisejí a tvoří jeden celek. Jeden soubor je například dopis, tabulka, ale i program. Soubor je tedy konkrétní nosič informace (pozn.: Ve skutečnosti je každý soubor uložen na datovém nosiči ve formě nul a jedniček, podrobněji později)
2ázev souboru. Každý soubor je pojmenován názvem a příponou (nepovinná). Pravidla pro pojmenování souboru jsou u každého operačního systému jiná. Například u Windows může jméno souboru obsahovat až 256 znaků. Přípona mívá obvykle znaky tři, ale může mít i jiný počet. Název rovněž může obsahovat mezery, písmena s diakritikou (háčky, čárky). Naopak nesmí obsahovat některé speciální znaky, jako jsou \ / : * ? < > apod. Ale například v operačním systému MS-DOS je povolen název souboru maximálně o osmi znacích, navíc bez mezer a speciálních znaků, které jsou např. ve Windows povoleny.
Tečka Tečka odděluje název souboru od přípony souboru.
Přípona souboru Přípona souboru charakterizuje typ souboru, tj. zda je soubor například textový, nebo zda je to obrázek apod. Typ souboru je důležitý jednak pro uživatele, který podle něj ihned pozná, co je soubor s největší pravděpodobností vlastně zač, ale také pro počítač, resp. pro jednotlivé programy. Ty obvykle dokáží pracovat pouze s určitými typy souborů, na které se specializují nebo do kterých ukládají data. V operačním systému MS Windows, respektive obecně v grafických OS, je dle přípony souboru přiřazena ikona, která vyjadřuje příslušnost daného dokumentu k určitému programu.
Vlastnosti souboru, atributy Soubor kromě toho, že nese své jméno a pochopitelně i obsah (tj. to nejdůležitější, co dělá soubor souborem), má ještě několik vlastností. Každý soubor má totiž v sobě zaznamenáno i datum vytvoření, datum poslední změny údajů a datum posledního otevření. Dále pak má každý soubor určité takzvané atributy. Atribut souboru je speciální nastavení souboru tak, že má soubor oproti jiným trochu odlišné vlastnosti. Iapříklad se jeví jako skrytý nebo jej nelze smazat apod. Pokud je například na soubor nastaven atribut Skrytý, znamená to, že se soubor (i přestože se v daném adresáři nachází) jeví, jako by tam nebyl – není vidět. Stejně tak pokud je na soubor nastaven atribut Pouze pro čtení, znamená to, že soubor nebude možné klasickými prostředky upravovat ani smazat. Atributy jsou důležité hlavně u systémových souborů, u kterých je nemyslitelné, aby došlo k jejich náhodnému smazání. Někteří uživatelé si také pomocí nastavení atributů chrání své důležité soubory – běžní uživatelé ale tuto metodu nepoužívají příliš často. V operačním systému je obvykle možné nastavit, jaké soubory resp. soubory s jakými atributy se budou zobrazovat, a soubory s jakými atributy se zobrazovat nebudou. Pokud je ve vašem systému nastaven druhý případ, pak například neuvidíte ty soubory, které mají atribut s názvem Skrytý. Je tedy docela možné, že v daném adresáři je ve skutečnosti více souborů, než právě vidíte (tato možnost je reálná např. v hlavním adresáři disku).
Velikost souboru Velikost souboru je hned po jeho názvu a příponě nejdůležitější údaj o souboru. Potřeba zjistit velikost souboru je aktuální zejména, pokud se má soubor kopírovat na jiné médium, případně posílat mailem, anebo prostě jen tehdy, chceme-li zjistit, kolik místa na disku soubor zabere.
V každém typu operačního systému se velikost souboru zjišťuje jinak. Pokud má operační systém grafické rozhraní, velikost souboru se zobrazuje obvykle ve složce s detailním výpisem obsahu.
Data změny souborů U každého souboru je zanesena informace o třech datech (i časech!) manipulace se souborem. První je datum a čas vytvoření souboru, druhý je datum a čas poslední změny souboru a třetí je datum a čas posledního otevření souboru.
5.6.1 Typy souborů Jak již bylo uvedeno, podle toho, jakou mají soubory koncovku, lze poznat, o jaký typ souboru se jedná. Proč ale vlastně existují různé typy souborů? Nemohly by být soubory jenom jednoho typu? Odpověď zní – ne, nebylo by to efektivní. Jak jistě víte, existuje mnoho typů programů – každý je zaměřen na jinou oblast. Například programy pro zpracování obrázků jsou odlišné od programů pro zpracování databází. Programy pro účetnictví jsou odlišné od programů pro přehrávání hudby apod. Každý typ programu ukládá svoje data ve formátu souboru, který je pro program nejvýhodnější. Například programy pro zpracování databází ukládají data ve formátu DBF nebo jemu podobném, protože data jsou zde uspořádána tak, aby se v nich i při mnoha tisících záznamech počítač „orientoval“ snadno a rychle. Podobně například mnoho hudebních programů ukládá hudbu do formátu mp3, a to proto, že zachovává poměrně vysokou kvalitu, a soubor přitom zabere velmi málo místa. Existuje celá řada typů souborů, v následujícím přehledu je příklad několika nejznámějších.
Přípona
Ty3p souboru
Přípona
Typ souboru
exe, com, bat
spustitelné soubory
mp3, wav, mid
hudební soubory
txt, doc, wri, rtf
textové soubory
dbf, mdb
databáze
avi, mpg, mpeg, wmv
videosekvence
xls, tab
tabulky
jpg, gif, bmp, png
obrázky
htm, html, xhtm
soubory internetu
5.6.2 Složka – Adresář Aby nebyly soubory chaoticky „rozházené“ po disku, existují tzv. složky, nazývané též někdy adresáře (directory). Jedná se o jakési přihrádky, ve kterých jsou soubory uspořádány. Na disku může být libovolné množství adresářů. Každá složka může obsahovat libovolné množství podsložek. Názvy a délky názvů souborů a složek jsou závislé na tom, jaký operační a souborový systém je použit.
Kořenový adresář Ia každém disku se nachází složka, jenž je nadřazena všem ostatním. Nazývá se kořenový adresář. Nelze jej konkrétně pojmenovat, označuje se \ (obráceným lomítkem). Kořenový adresář je v hierarchii adresářů, podadresářů a souborů nejvyšší sférou.
Stromová struktura Každý adresář může obsahovat libovolné množství podadresářů (resp. každá složka libovolné množství podsložek) a každý podadresář pak libovolné množství dalších podadresářů. Každý adresář a podadresář však zároveň může obsahovat i libovolné množství souborů. Pokud si toto uspořádání pomyslně spojíme čarami, vznikne návaznost připomínající větvení stromu. Z této analogie vznikl název pro uspořádání adresářů a souborů na disku – hovoříme o stromové struktuře.
5.6.3 Cesta k souborům a adresářům Jak plyne z předchozího textu, každý adresář, podadresář a soubor má na disku své místo. Některé objekty (říkejme tak adresářům, podadresářům a souborům obecně) jsou vnořeny hluboko do stromové struktury disku, jiné jsou na jejím vrcholu. V každém případě každý objekt, aby byl jednoznačně identifikován, má svou cestu, která „vede“ přímo k objektu. Cesta začíná písmenem disku a dále je složena z názvů všech nadřazených adresářů tak, jak jdou postupně za sebou od nejvyšší úrovně. Jednotlivé úrovně adresářů jsou od sebe odděleny obráceným lomítkem. Iapř.: C:\WIIDOWS\system32\config\default.LOG
5.7. Otázky a úkoly •
Co je to SOFTWARE?
•
Stručně popište, jaký je význam operačního systému v počítači.
•
Vyjmenujte alespoň čtyři operační systémy (nikoliv však verze jednoho typu systému).
•
Můžeme na počítači pracovat s programy, pokud by na něm nebyl nainstalován operační systém?
•
Může být v rámci jednoho počítače na jednom disku nainstalováno více operačních systémů?
•
Vyjmenuj jaké máme k dispizici softwarové programy?
•
Popiš stručnš konfiguraci BIOSu?
•
Co je to multitasking?
•
Co je to bootování?
•
Co je to IKONA, SOUBOR, ADRESÁŘ?
•
Může soubor obsahovat konkrétní informace?
•
Jaké informace se zaznamenávají v souboru kromě jeho obsahu a názvu?
•
Co je to tzv. atribut souboru?
•
Kolik znaků má obvykle přípona souboru?
•
Jaký typ dat budou obsahovat soubory s těmito koncovkami: txt, xls, bmp, gif, avi, wav, mp3, jpg, doc?
•
Co je to souborový systém?
•
Co je to kořenový adresář?
•
Co je to stromová struktura na disku?
•
Může soubor obsahovat podadresáře?
•
Může adresář obsahovat více jak 64 podadresářů?
•
Pokud by na disku C byla složka s názvem Dopisy a tato by obsahovala soubor Dopis.txt, jaká by byla přesná cesta k tomuto souboru?
•
Je dána cesta D:\Data\Dokumenty\zpráva.doc. ,odpovězte na následující otázky: o Je adresář Dokumenty nadřazen adresáři Data? o Může teoreticky adresář Data obsahovat i jiné podadresáře, než o kterých díky cestě víme? o Je adresář Data umístěn v hlavním (kořenovém) adresáři disku?
•
Může být jeden fyzický disk rozdělen na více logických disků
tak, aby každý disk byl naformátován jiným souborovým systémem?
6. Operační systém MS Windows Operační systém Windows je v současné době nejrozšířenějším operačním systémem pro osobní počítače. K raketovému rozšíření Windows přispělo příjemné uživatelské rozhraní a snadné ovládání. Veškeré operace s dokumenty a soubory se provádí v grafickém prostředí plném obrázků a ikon. Operační systém Windows má mnoho verzí – Windows 95, 98, 2000, IT, Millenium, XP a Vista. Většina programů, které pracují správně v jedné verzi, obvykle pracuje správně i v jiné verzi – bohužel to neplatí stoprocentně. Rozdíly mezi verzemi jsou částečně ve vzhledu systému, funkcích, které nabízí, a poté ve stabilitě jednotlivých verzí. Obecně lze ale konstatovat, že pokud se uživatel naučí pracovat s jakoukoliv z uvedených verzí, měl by s nevelkou námahou zvládnout přechod na jinou verzi. To ostatně platí obecně u grafického rozhraní různých operačních systémů tj. pokud se uživatel naučí orientovat například ve Windows, nebude mu činit velké potíže přejít například na operační systém Linux. Podstatné prvky jako struktury složek, uspořádání objektů, panelů a ovládacích prvků zůstávají u všech verzí Windows téměř stejné (snad s výjimkou Windows XP a Vista, kde jsou odlišnosti větší, ale např. i Windows XP je možné nastavit tak, aby „vypadal“ jako Windows 2000).
6.1. Instalace OS Pokud máme čistý počítač bez OS je nejprve nutné jej nainstalovat. Taktéž v případě poškození systému či přeinstalace. Iejčastěji instalujeme OS z instalačního CD/DVD disku. V BIOSU zvolíme bootování z tohoto média a nastartuje se instalační program. Následující kroky se liší podle verze OS, ale obecně jsou podobné. Je nutné zvolit kam se systém bude instalovat – pevný disk a jeho oddíl. Případně tento disk připravit, přerozdělit a přeformátovat. Při Přípravě pevného disku musíme brát zřetel nejen na velikost, ale hlavně na použitý FS (file systém – souborový systém) FAT, NTFS, apod. Dále se instalují součásti windows, konfiguruje HW, nastavuje síť. Také je nutno v jisté fázi většinou zadat registrační údaje a vytvořit uživatelské účty. Po kompletní instalaci naběhne OS v základní podobě. Často je ještě nutné, než jej začneme plně používat či začneme doinstalovávát aplikace, oživit HW, který systém nepoznal. Ke všem
komponentám PC by měly být dodány ovladače (popř. je lze stáhnout z internetu) a teprve jejich instalace umožní plně využít možnosti, grafické karty, tiskárny a dalších zařízení. Před novou instalací je samozřejmě vždy vhodné zálohovat kritická data. Dobré je také mít k dispozicí bootovací systémovou disketu nebo CD se základními nástroji pro práci s diskem (fdisk, format, …).
6.2. Pracovní plocha (popis založen na verzi Windows XP) Po spuštění Windows je výchozím bodem pro všechny následující operace tzv. pracovní plocha. Na ní jsou umístěny ikony, Hlavní panel s tlačítkem START, případně Panel zástupců programového balíku Microsoft Office. Pracovní plocha je místo, které na každém počítači může vypadat trochu jinak. Je totiž možné ji kompletně přizpůsobit vlastním potřebám – tj. je možné nastavit libovolné pozadí, vytvořit tzv. zástupce programů (ikony na ploše), libovolně rozmístit okna, nastavit Hlavní panel apod. Jak sám název napovídá, Windows je systém oken. To znamená, že všechny programy a operace spuštěné ve Windows se budou vždy provádět v nějakém okně. Na pracovní ploše může být zobrazen libovolný počet různě velkých a různě se překrývajících oken. Okna se mohou vzájemně překrývat a vždy pouze jedno okno může být na popředí – takové okno má obvykle modře zvýrazněnou horní titulní lištu a nazývá se aktivní okno. Všechna otevřená okna mají „své“ tlačítko na hlavním panelu (umístěném u spodního okraje obrazovky). Aktivní okno (tj. okno na popředí) má tlačítko stisknuté. Mnoho otevřených oken způsobuje nepřehlednost. Mnoho spuštěných programů, které uživatel dlouhodobě nepotřebuje, rovněž může zbytečně vytěžovat systém na úkor jiných programů, se kterými uživatel aktivně pracuje.
6.2.1 Okno a práce s oknem Jak již bylo uvedeno, okno je základní stavební jednotkou Windows. Proto chcete-li umět pracovat s Windows, je nutné se naučit pracovat s oknem. Z důvodu jednoduchého ovládání mají všechna okna ve Windows všechny základní prvky stejné. Každé okno má pruh v horní části okna, tři tlačítka v pravém horním rohu a každé okno je možné přesouvat na jinou pozici na obrazovce.
Základní popis okna Titulková lišta – titulkový pruh zvýrazňuje aktivní okno, tažením za něj můžeme okno přesunout, dvojklikem je možné okno maximalizovat, respektive obnovit. Obsahuje dále: •
Systémovou ikonu
•
Název (titulek okna)
•
Tlačítko minimalizace
•
Tlačítko maximalizace/obnovení
•
Tlačítko zavření
•
Panel nabídek (hlavní nabídka, lišta nabídek) – obsahuje všechny možnosti a nástroje, které je možné při práci s oknem použít.
•
Panel(y ) nástrojů (lišta nabídek) – obsahuje nejpoužívanější nástroje, které jsou sice duplicitně umístěny v panelu nabídek, ale zde jsou ihned k dispozici (není nutné otevírat nabídky).
•
Adresní řádek – zobrazuje / umožňuje vepsat cestu (adresu) souboru nebo složky.
•
Pracovní plocha okna – podobně jako pracovní plocha Windows obsahuje ikony a umožňuje nám provádět potřebné operace v okně.
•
Aktivní okraje – všechny čtyři strany okna (okraje) jsou aktivní, tzn. že za ně můžeme okno uchopit a změnit plynule jeho velikost. Stejně tak jsou aktivní i rohy oken, za které je možno měnit šířku i výšku okna současně. Tyto okraje jsou aktivní pouze v obnovené podobě okna, nejsou tedy aktivní v případě minimalizace a maximalizace okna (velikost okna je v tomto případě extrémní, tudíž přesně definována).
•
Stavový řádek – zobrazuje aktuální stav okna, případně informace o vybraných discích (jednotkách), složkách, souborech apod.
Otevření okna (složky, programu) Abychom vůbec mohli s nějakým oknem pracovat, je třeba mít ho otevřené. Jakékoliv okno (ale i program) otevřete tak, že dvakrát za sebou klepnete levým tlačítkem myši na ikonu složky nebo programu.
Zavření okna (složky, programu) Každé otevřené okno nebo spuštěný program je třeba jednou ukončit. K tomu slouží tzv. zavírací tlačítko ve tvaru X , umístěné v pravém horním rohu okna, případně stiskem Alt+F4. Zavření okna neznamená jeho smazání. Zavřené okno pouze přestane být aktivní a kdykoliv později ho můžete standardním způsobem otevřít z ikony.
Minimalizace okna Každé okno ve Windows má určité neměnné charakteristické prvky. Jedná se mimo jiné o tři tlačítka v pravém horním rohu okna. První tlačítko zleva je tlačítko minimalizační. Minimalizací se rozumí odsunutí programu „do pozadí“. Okno programu zmizí z obrazovky (minimalizuje se do tlačítka na Hlavním panelu), ale program je stále aktivní a pracuje. Návrat z minimalizace lze provést například klepnutím na tlačítko programu na hlavním panelu.
Maximalizace okna Prostřední tlačítko je určeno pro maximalizaci – po jeho stlačení se okno zvětší na maximální možný rozměr na obrazovce, resp. přes celou obrazovku. Pokud stisknete toto tlačítko v maximalizovaném stavu okna, okno se vrátí do původních rozměrů. Maximalizaci nebo návrat z maximalizovaného okna do původního stavu můžete provést rovněž dvojitým poklepáním levým tlačítkem myši na titulní lištu.
Upozornění: U některých oken nemusí fungovat všechna tři tlačítka. Je to proto, že autoři oken a programů tyto operace záměrně zakázali, neboť obvykle nejsou potřeba (například u kalkulačky je zakázána maximalizace, protože by v maximalizovaném okně nebylo prakticky co zobrazit).
Přemístění okna na jinou pozici na ploše Každé okno můžete přesunout na jinou pozici obrazovky. Iastavte myš na modrý pruh v horní části okna, stiskněte a držte levé tlačítko myši a táhněte požadovaným směrem. Spolu s myší bude tažen okraj okna. Jakmile vám bude pozice okna vyhovovat, uvolněte levé tlačítko myši. Okno nemusí být na pracovní ploše vždy celé. Často se stává, že část okna přesahuje za okraj obrazovky (není vidět), a to včetně tří ovládacích tlačítek v pravém horním rohu. V takovém případě není nic jednoduššího než přesunout okno zpět na pracovní plochu tak, aby bylo vidět celé.
Plynulá změna velikostí okna Velikost každého okna je měnitelná podle přání uživatele. Pokud najedete na některou hranici okna, změní se tvar myši na oboustrannou šipku. V tomto okamžiku stiskněte a držte levé
tlačítko myši a táhněte požadovaným směrem. Spolu s myší bude tažen i okraj okna. Jakmile vám bude pozice vyhovovat, uvolněte levé tlačítko myši a okno změní svou velikost. Pokud myš nastavíte na některý z rohů okna, budete moci měnit velikost okna ve všech směrech najednou. Nastavíte-li ji na některý z okrajů, potom bude možné změnu velikostí provést pouze v tom směru, v jakém ukazuje obousměrná šipka.
6.2.2 Posuvníky v okně U mnoha oken je jejich obsah tak rozsáhlý (např. složka obsahuje příliš mnoho objektu), že není možné vše, co okno obsahuje, zobrazit pouze do výřezu na obrazovce. Proto existují takzvané posuvníky. Jedná se o speciální prvky, které mohou být zobrazeny u pravé nebo spodní hrany okna. Posuvník u pravé strany okna je svislý a posuvník u spodní hrany okna je vodorovný. Posuvník dokáže „posunout“ obsah okna tak, aby bylo vidět i to, co je zobrazeno za hranicí okna. Pokud okno posuvník neobsahuje, znamená to, že vše, co je v okně právě vidět, je celý obsah okna. Vodorovný posuvník může být zobrazen nezávisle na svislém posuvníku, to znamená, že pokud obsah okna přesahuje pouze ve vodorovném směru, je zobrazen pouze vodorovný posuvník. Stejně tak pokud obsah okna přesahuje ve svislém směru, je zobrazen pouze svislý posuvník. Přesah v obou směrech vyjadřují oba zobrazené posuvníky. Posuvníky často nahrazuje „kolečko“ (Scroll Roller) myši – pokud tedy budeme otáčet kolečkem, bude se obsah okna posouvat stejně jako kdybychom pohybovali posuvníkem. Posuvník je možné ovládat dvěma způsoby:
Klepnutím na šipku posuvníku Po každém klepnutí myší na šipku posuvnému se obsah v okně posune o malý kousek tím směrem, kterým šipka ukazuje. Pokud šipku držíte stisknutou, obsah okna se pohybuje plynule.
Stisknutím a tažením posuvné lišty. Pokud podržíte stisknuté levé tlačítko myši na posuvníku a táhnete vpravo/vlevo (u vodorovného posuvníku) nebo nahoru/dolů (u svislého posuvníku), odpovídajícím způsobem se posouvá i obsah okna.
Pomocí posuvníku je také možné odhadnout, kolik objektů (informací či textu) se v okně nachází mimo viditelnou oblast okna. Čím je totiž posuvná lišta menší, tím více objektů okno obsahuje. Velká posuvná lišta značí, že většina obsahu okna je vidět. Posuvník rovněž udává pozici v okně. Pokud je posuvná lišta v horní části posuvníku (nebo v levé části), jsme na začátku okna, čím více je dole (či vpravo), tím jsme blíže konci okna. Posuvník s větší k posuvnou lištou značí, že okno neobsahuje větší množství objektů skrytých mimo viditelnou oblast. V podstatě lze říci, že většina objektů je právě vidět v okně. Posuvník s menší posuvnou lištou značí, že okno obsahuje větší množství objektů, které jsou skryté mimo viditelnou oblast. čím menší je lišta, tím více objektů okno obsahuje mimo právě viditelnou oblast.
6.2.3 Různé typy oken Přestože všechna okna mají prakticky stejné ovládání, tlačítka a vlastnosti, nejsou všechna úplně stejná. Existují okna, která obsahují pouze nabídky, tlačítka a spoustu dalších voleb. Jsou ale i okna, která nám sdělují konkrétní informaci a obsahují pouze jedno jediné tlačítko. Naopak okna, ve kterých je spuštěn nějaký program, mají obvykle „bohatou“ výbavu tlačítek a panelů nástrojů.
Okno klasické Okno klasické složky – složka = adresář, resp. přihrádka pro další podsložky nebo konkrétní soubory. Každá složka ve Windows je samostatně nastavitelná.
Aplikační okno Aplikační okno – t j . okno, ve kterém je spuštěn konkrétní program, aplikace. Obsah okna může být zcela libovolný v závislosti na druhu a zaměření programu.
Informační okno Informační okno obvykle informuje o určitém stavu, případně se dotazuje na další postup. Neobsahuje žádné prvky ani dialogy.
Konfigurační okno – dialogový panel Konfigurační okno – obsahuje obvykle několik záložek, z nichž každá má řadu ovládacích prvků. V pravém dolním rohu jsou obvykle tlačítka OK, STORNO a POUŽÍT.
Zobrazení a konfigurace okna – složky Každá složka (na programy se toto nastavení nevztahuje) ve Windows může po otevření vypadat jinak. V okně může být zobrazen panel s tlačítky, adresní řádek a stavový řádek a může být nastaven režim zobrazení WWW, nebo totéž okno může být zobrazeno bez uvedených prvků. Nastavení vzhledu okna a prvků, které bude obsahovat, je možné detailně nakonfigurovat.
Způsob zobrazení objektů ve složce Pohled na ikony v každé složce může být nastaven pěti způsoby – Velké ikony, Malé ikony, Seznam, Podrobnosti a Miniatury. Přitom pohled na ikony nemá absolutně žádný vliv na jejich obsah či obsah složky. Nastavení můžete provést buď klepnutím na ikonu okna (zcela vpravo na liště), nebo pomocí nabídky Zobrazit a tam výběrem odpovídajícího způsobu. Na těchto pěti obrázcích je výřez jedné složky, jejíž obsah je zobrazen pěti způsoby.
6.2.4 Další možnosti nastavení okna Velké možnosti konfigurace okna nabízí okno Možnosti složky. Dostanete se do něj klepnutím na položku Nástroje v hlavní nabídce a poté klepnutím na položku Možnosti složky. Okno obsahuje čtyři záložky, z nichž momentálně jsou pro vás podstatné první dvě (Obecné a Zobrazit).
Záložka Obecné •
Systém Aktive desktop – nastavení, které se týká pracovní plochy. Systém Active Desktop umožňuje vytvořit z pracovní plochy určitou formu interaktivní internetové stránky (resp. několika internetových stránek).
•
Zobrazení WWW – nastavení, které poměrně zásadním způsobem ovlivní vzhled okna. Bude-li zatržena volba Povolit obsah sítě ve složkách WWW, zobrazí se v levé části okna široký informační pruh s informacemi o obsahu okna, případně o právě vybraném objektu s eventuálním náhledem. Bude-li vybrána volba Používat klasické složky..., bude se okno chovat jako standardní okno Windows s ikonami.
•
Procházení složek – zde nastavíte, zda se pro každou další otevřenou vnořenou složku zobrazí i další nové okno, nebo zda bude používáno pouze jedno okno – pokaždé s jiným obsahem.
•
Klepnutí a poklepání – zde máte možnost nastavit, zda bude možné objekty (ikony) spouštět pouhým klepnutím na ně (podobně jako odkaz na internetu), nebo zda budete muset k otevření klepnout dvakrát.
Záložka Zobrazit Je určena pro konfiguraci zobrazení objektů ve složce. V horní části je důležité tlačítko Jako aktuální složka. Po jeho stisknutí budou všechna ostatní okna a složky nastaveny stejně jako právě aktuální složka. Ve spodní polovině okna můžete nastavit různé hodnoty týkající se zobrazení objektů ve složce. Je zde mimo jiné i volba Skrýt chráněné soubory operačního systému. Je-li tato volba aktivní, zobrazí se ve složce i soubory skryté a systémové. Dále se doporučuje nezatrhnout volbu Skrýt příponu souborů známých typů, která v nezatrženém stavu způsobí, že bude možné vidět koncovky u všech typů souborů.
6.2.5 Hlavní panel Hlavní panel je lišta umístěná na jedné ze čtyř stran obrazovky. Po instalaci je zobrazen u spodní strany. Hlavní panel je nedílný prvek Windows a nelze jej natrvalo ze systému odebrat, navíc je to velmi užitečný prvek potřebný pro práci se systémem. V pravé části hlavního panelu se nachází protlačený obdélník s několika prvky. Jedná se o klávesnici (CZ) a čas. Mohou zde být i další symboly. Jejich počet je závislý na počtu a typu nainstalovaných programů (v případě zvukové karty je to například symbol reproduktoru, máte-li modem, je to symbol telefonku apod.). Střední – největší – část hlavního panelu slouží k zobrazování všech otevřených oken a spuštěných programů. Každé otevřené okno nebo spuštěný program je na hlavním panelu zobrazen jako tlačítko. Hlavní panel slouží i jako prostředek pro přepínání mezi otevřenými okny a spuštěnými programy. Například otevřete-li textový editor Word, na hlavním panelu se zobrazí tlačítko s ikonou Wordu. Jestliže k tomu ještě otevřete složku Aplikace, potom se ve střední části hlavního panelu zobrazí další tlačítko s ikonou složky. V levé části hlavního panelu se nachází tlačítko START. Jedná se o výchozí místo pro práci systémem. Po klepnutí na tlačítko START se zobrazí nabídka, která disponuje neměnnými položkami (vyjma horní části nad čarou).
Tlačítko start Po klepnutí na tlačítko START bude zobrazena nabídka, skládající se ze tří částí oddělených čarami. Položky této nabídky jsou pevně stanoveny a není možné je měnit (s výjimkou úplně nejhornější části). U položek, které mají malou černou šipku směřující doprava, následuje další podnabídka. Na tuto položku se stačí nastavit a vnořená nabídka se po malé chvilce otevře automaticky. Položky, které šipku nemají, aktivují přímo nějakou akci. Chcete-li nabídku START opustit, stačí klepnout myší kamkoliv do pracovní plochy nebo znovu na tlačítko START. Nabídku START je možné aktivovat na některých klávesnicích přímo, a to klepnutím na klávesu se symbolem oken – Windows.
Start → Programy Tato
položka
obsahuje
všechny
nainstalované
aplikace
a programy.
Jedná
se
o nejpoužívanější položku nabídky Start. Pokud je nainstalován programový balík Microsoft Office, nachází se zde Word, Excel, PowerPoint a Outlook. Po instalaci Windows je v této nabídce i složka Po spuštění (v ní je seznam objektů a programů, které budou spuštěny ihned po spuštění systému Windows) a Příslušenství (jejich obsah je dán typem instalace). Položky v obsahu nabídky Programy je možné libovolně měnit, tj. přidávat je a odebírat.
Start → Dokumenty Položka Dokumenty v nabídce Start usnadňuje práci s dokumenty (dopisy, tabulky, zvukové a jiné soubory). Ukládají se sem odkazy posledních 15 dokumentů, které byly v počítači spuštěny, bez ohledu na to jakým programem. K započetí práce v takovém souboru není třeba nejprve spustit program a v něm pracně hledat cestu a samotný soubor. Stačí klepnout na odkaz souboru ve složce Dokumenty. Automaticky se spustí příslušná aplikace a načte soubor. Pokud soubor v nabídce postrádáte, nahoře nad čarou je přímo složka Dokumenty, která obsahuje všechny dokumenty.
Start → 2astavení Položka Iastavení obsahuje odkazy na základní konfigurační okna ve Windows. Jsou to: •
Ovládací panely – centrální nastavení systému Windows. V ovládacích panelech se vyskytují všechny objekty potřebné pro konfiguraci systému.
•
Sítová a telefonická připojení – zde se nastavuje připojení k místní počítačové síti a připojení k síti internet.
•
Tiskárny – umožňuje nainstalovat lokální a sítové tiskárny.
•
Hlavní panel a nabídka START- vyvolá konfigurační okno pro nastavení vlastností hlavního panelu. Stejné okno lze vyvolat klepnutím pravým tlačítkem myši do volného prostoru hlavního panelu a v zobrazené nabídce klepnutím na položku Vlastnosti.
Start → Hledat Prostřednictvím položky Hledat lze podle nejrozmanitějších specifikací (přípony, části textu) nalézt dokument v počítači nebo počítač v síti. Hledání souborů je velmi užitečná funkce, pokud například uživatel zapomene jejich jméno. Zvolíte-li položku Soubory či složky, zobrazí se dialogové okno. Hledat lze podle různých kritérií. Nejčastějším případem je hledání podle názvu nebo části názvu souboru, který vepíšete do dialogu Vyhledat soubory a složky s názvem. V nabídce Oblast hledání vyberte místní pevné disky, čímž zaručíte, že hledání bude probíhat v celém prostoru počítače. Po klepnutí na tlačítko Hledat začne systém prohledávat zvolené disky (eventuálně adresář). Další, poměrně podrobná kritéria hledání je možné nastavit po klepnutí na modrý podtržený odkaz Možnosti hledání. Pak lze hledat například podle data vytvoření souboru, typu souboru, jeho velikostí a podobně. Možnosti nastavení kritérií, jež Windows pro prohledávání nabízí, jsou více než dostačující. Hledat lze i podle obsahu souboru – tuto možnost použijete v případě, že vůbec neznáte jméno souboru ani jeho část, ale víte, že soubor obsahuje určité slovo nebo slovní spojení. Pak stačí takové slovo zadat do dialogu Obsahuje text a zahájit hledání. Ale pozor, hledáte-li soubor, kde jedinou specifikací je text (v položce Obsahuje text), připravte se na to, že Windows bude prohledávat disk až několik desítek minut. Výsledky hledání systém průběžně zobrazuje do pravé poloviny okna. Po klepnutí na nalezený soubor nebo složku se více informací o ní vypíše v horní části okna (umístění, velikost, typ, datum a čas vytvoření a poslední změny apod.). Chcete-li soubor přímo spustit, stačí na něj dvakrát klepnout levým tlačítkem myši. Stejně tak je možné jej okamžitě smazat, přemístit či zkopírovat. Pomocí tohoto okna je možné podle názvu hledat i ostatní počítače v síti nebo přepnout na hledání v síti internet (pokud je počítač právě k internetu připojen). Slouží k tomu modré podtržené odkazy v levé dolní části okna.
Start → 2ápověda Aktivuje nápovědu systému Windows. Nápovědu získáte i po stisku klávesy F1 v kterémkoliv okamžiku práce s Windows. Konkrétní položku v nápovědě lze hledat podle obsahu, rejstříku nebo individuálního prohledávání. Více o nápovědě a používání nápovědy se dozvíte na konci kapitoly o Windows.
Start → Spustit Položka Spustit slouží pro přímé spuštění konkrétního programu nebo aplikace. V praxi se však příliš často nepoužívá, neboť uživatelé raději prochází stromovou strukturou pomocí oken (například průzkumníka) a program spustí poklepáním na odpovídající ikonu.
Start → Vypnout V průběhu práce s Windows zaznamenává systém na disku různé informace – data – v souvislosti s právě prováděnou činností (systém takzvaně swapuje). Pokud by uživatel vypnul počítač za chodu systému, Windows by nestihl tyto informace „uklidit“. Po následujícím start by se mohl chovat nekorektně, nebo by nemusel nastartovat vůbec. Zásadně se proto doporučuje před každým ukončením práce systému zvolit položku Vypnout. Jestliže nebude možné Windows korektně ukončit (např. z důvodu vypnutí elektrické energie), po následujícím startu se Windows pokusí opravit chybné nebo nepotřebné souboru programem Scandisk, který v průběhu startu automaticky spustí. Po klepnutí na položku Vypnout zobrazí Windows odhlašovací okno s volbou několika způsobů ukončení práce se systémem: •
Odhlásit uživatele – odhlásí aktuálně přihlášeného uživatele a zobrazí okno pro přihlášení dalšího uživatele. Systém se v tomto případě nevypne.
•
Vypnout – provede vypnutí systému. To znamená, že po provedení ukončovacích procedur se počítač sám vypne. U starších počítačů se zobrazí hlášení „Nyní můžete počítač bez obav vypnout“ a počítač budete muset vypnout ručně.
•
Restartovat – provede tzv. teplý restart, po kterém začne Windows opět startovat (bootovat).
•
Přepnout do úsporného režimu – pouze aktivuje tzv. úsporný režim, což znamená, že v závislosti na nastavení Windows systém vypne monitor a po nějakém čase i harddisk. Po pohybu myši nebo stisknutí jakékoliv klávesy se počítač opět „oživí, probudí“.
6.2.6 Panel rychlého spouštění Počínaje operačním systémem Windows verze 98 se začal vedle tlačítka START na hlavním panelu objevovat lišta, která obsahuje ikony některých programů. Je to obdoba panelu nástrojů v oknech programů. Na tuto lištu jsou (buď standardně, nebo uživatelsky) přesunuti zástupci nejčastěji používaných programů, které je pak velmi snadné spustit klepnutím na jejich ikonu. Tato lišta právě proto dostala název Panel rychlého spouštění.
6.2.7 Rezidentně spuštěné programy V pravé části hlavního panelu se nachází protlačený obdélník s několika prvky. Jedná se o programy, které svoji činnost zahajují spuštěním systému a s jeho ukončením svoji činnost také končí – jsou tedy spuštěny rezidentně, stále. Jedná se standardně o ovladače klávesnice, systémový čas a několik dalších programů (velmi často antivirový program či ovladače hlasitosti zvukové karty, atd.).
6.3. Struktura dat na disku V PC a tedy i v OS může být více fyzických disků. Jeden fyzický disk může být dále rozdělen na několik logických disku, které se dále tváří jako samostatné disky. OS je většinou (ne nutně) nainstalován na první fyzickém a logickém disku – C: Další disky, ale i optické mechaniky či flash disky získávají další písmena. Disk na kterém je instalován OS je systémovým diskem. Ve Windows XP se na disku nacházejí standardně některé složky a soubory. V kořenovém adresáři C: jsou umístěny soubory „boot.ini“ popisující bootování OS. A soubory „pagefile.sys“ pro stránkování na disk, tedy odkládání dat z operační paměti. A „hyberfile.sys“ jako soubor pro podporu režimu spánku (pokud je povolena). Jako základní složky jsou na systémovém disku (předpokládáme C) tyto: •
C:\WINDOWS - soubory operačního systému, název složky lze při instalaci změnit
•
C:\Program Files - složka která se standardně nabízí k instalaci aplikací
•
C:\Documents and Settings - obsahuje profily všech uživatelů PC a následně v nich jejich konfiguraci, dokumenty, nastavení plochy, historii stránek apod.
6.4. Otázky a úkoly •
Stručně popiš Operační systém Windows?
•
Vyjmenujte alespoň dvě verze operačního systému Windows a jednu verzi OS Linux?
•
Co je hlavním znakem Windows?
•
Co jsou to okna a k čemu slouží?
•
Jaké typy oken můžeme používat?
•
Je možné okna upravovat, jestliže ano, jak?
•
K čemu slouží pracovní PLOCHA a hlavní PANEL?
7. Součásti OS MS Windows 7.1. Spuštění programu Spustit program – to je jedna z nejzákladnějších funkcí (a jeden z nejzákladnějších požadavků), které uživatel s operačním systémem provádí. Ve Windows je možné program spustit několika způsoby. Spustit program z pracovní plochy je nejjednodušší metoda. Poklepete na zástupce programu na pracovní ploše levým tlačítkem myši a program se spustí. To ale pochopitelně vyžaduje, aby se program (respektive jeho zástupce) na pracovní ploše nacházel.
Spuštění programu pomocí nabídky Start Prostřednictvím nabídky START – Programy. V nabídce Programy můžete spouštět řadu nainstalovaných programů, které sem po instalaci umístí spouštěcí ikonu. Ovšem pozor, ne všechny programy, které do Windows nainstalujete můžete najít v nabídce Programy (vždy to záleží na autorech programu).
Spuštění programu z průzkumníka nebo jiného souborového managera (např. Total Commander) Ialezněte
program
v průzkumníkovi.
Jakmile
otevřete
správnou
složku
(adresář)
s programem, dvakrát na něj poklepejte levým tlačítkem myši a program se spustí. Více o průzkumníkovi níže.
Spuštění programu pomocí položky Start → Spustit V tlačítku Start nejděte položku Spustit, poté je třeba klepnout na tlačítko Procházet… a daný program vyhledat podobně jako v Průzkumníkovi (na rozdíl od něj se však zobrazují pouze programy, kdežto v Průzkumníkovi vidíme všechny soubory).
7.1.1 Přepínáni mezi programy a okny Díky multitaskingu, resp. díky tomu, že Windows umožňuje mít v jedné chvíli spuštěno více aplikací, je nutné se mezi nimi nějakým způsobem přepínat, tj. mít možnost podle potřeby
pracovat chvíli v jedné a následně v jiné aplikaci či okně. Mezi jednotlivými programy a okny se můžete přepínat několika způsoby.
Prostřednictvím Hlavního panelu Jak již bylo uvedeno, s každým spuštěným programem a otevřeným oknem se ve střední částí hlavního panelu zobrazí podlouhlé tlačítko s názvem okna. Uživatel tak získá okamžitý přehled, kolik a jaké programy jsou spuštěny. Zobrazená tlačítka oken a programů na hlavním panelu mohou zároveň sloužit k přepínání mezí jednotlivými programy. Stačí klepnout na tlačítko toho programu či okna, na které potřebujete přepnout. Program nebo okno, jehož tlačítko je na hlavním panelu stlačené, je aktivní (resp. na popředí pracovní plochy).
Prostřednictvím klávesové zkratky ALT+TAB Mezi programy můžete přepnout i bez použití myši. Stiskněte a držte klávesu Alt (levý Alt) a poté klepněte na klávesu Tab (klávesu Alt neustále držte). Windows zobrazí uprostřed obrazovky obdélník s ikonami všech oken a programů, které jsou v systému spuštěny. Jedna z ikon je ohraničena modrým čtvercem. Každé následující klepnutí na klávesu Tab posune čtverec na sousední ikonu. Kterou ikonu vyberete (a uvolníte-li klávesu Alt), do takového okna či programu budete přepnuti.
Prostřednictvím klávesově zkratky ALT+ESC Princip přepínání mezi okny je obdobný jako při přepínání pomocí AIt+Tab. Rozdíl je v tom, že přepínání probíhá přímo, bez možnosti vybrat, do kterého programu nebo okna budete přepnuti. Každým následujícím použitím klávesové zkratky AIt+Esc dojde k okamžitému přepnutí do dalšího spuštěného okna nebo programu. Windows určí posloupnost oken sám.
Prostřednictvím správce úloh CTRL+ALT+DELETE Pomocí klávesové zkratky Ctr+AIt+Delete (což je u některých OS zkratka pro restart počítače) zobrazte okno Zabezpečení systému Windows, ve kterém klepněte na tlačítko Správce úloh. Zobrazí se stejnojmenné okno, v němž se přepněte na záložku Aplikace. V okně na záložce Aplikace získáte přehled o všech spuštěných programech. Kdykoliv se do kteréhokoliv můžete přepnout tak, že na něj klepnete a následně klepnete na tlačítko Přepnout. Pomocí tohoto okna je také možné násilně ukončit program, který již přestal reagovat na vnější podněty (zamrzl).
7.1.2 Procházení obsahem disku Obsahem disku je možné procházet několika způsoby. Buď přímo z pracovní plochy pomocí ikony Tento počítač, nebo pomocí programu, který je pro správu složek a souborů na disku určen (takovým programem je ve Windows například Průzkumník nebo programy třetích stran jako Total Commander).
Procházení diskem pomocí objektu tento počítač Klepněte dvakrát levým tlačítkem myši na ikonu Tento počítač na pracovní ploše. Zobrazí se okno Tento počítač, které obsahuje seznam všech disků a disketových jednotek, které jsou v počítači k dispozici. Chcete-li se podívat na obsah jakéhokoliv disku, diskety, nebo CD, stačí na něj dvakrát klepnout levým tlačítkem myši. Pro prozkoumání disku C klepněte dvakrát levým tlačítkem myši na ikonu disku C . Zobrazí se další okno, tentokrát již se složkami a soubory, které se na zvoleném disku nachází. Nyní již stejným způsobem, tj. dvojitým poklepáním, můžete procházet jednotlivé složky a podsložky.
7.1.3 PRŮZKUMNÍK – nástroj pro správu dat na disku Program Průzkumník je velkým pomocníkem při práci se systémem a při udržování adresářů i podadresářů na disku a disketách. Průzkumníka spustíte klepnutím na tlačítko START → Programy → Příslušenství → Průzkumník. Průzkumníka lze charakterizovat jako správce disků a počítače. Dají se pomocí něj vytvářet a mazat adresáře, kopírovat, přesouvat, přejmenovávat a mazat soubory, prohlížet obsah disku a diskety, formátovat disky a diskety, zjišťovat kapacitu na discích a provádět řadu dalších operací. Po spuštění průzkumníka se zobrazí na první pohled standardní okno, rozpůlené svislou čarou na dvě části. V levé části jsou formou stromové struktury zobrazeny lokální a sítové disky, disketové jednotky a jednotky CD-ROM. Dále jsou zde některé systémové složky jako koš, ovládací panely, tiskárny a okolní počítače. V pravé části se zobrazuje obsah složky nebo zařízení, na které bylo v levé části klepnuto. Chcete-li např. zobrazit obsah složky Dokumenty, stačí na ni v levé části průzkumníka klepnout a vpravo bude vidět její obsah. Stejně tak je to např. s disketou. U některých složek se objevuje symbol + (plus). Symbol + u složek nebo disků signalizuje, že taková složka
obsahuje minimálně jednu další podsložku (resp. adresář obsahuje min. jeden podadresář). Pokud ovšem složka obsahuje nějaké soubory, ale ani jednu podsložku, plus se u složky nenapíše (jinými slovy, pokud u složky není znaménko +, neznamená to, že by byla prázdná)! Klepnete-li na symbol +, rozbalí se v levé části průzkumníka podsložky. Soubory se v levé části nikdy nezobrazují. Po klepnutí na symbol + se tento změní na - (minus). Symbol (minus) má opačný význam než symbol +, tzn. sbalí rozbalené složky a vrátí symbol na původní +. Postupným „proklepáváním“ v levé části stromu se velmi snadno můžete dostat do jakékoliv vnořené úrovně uvnitř stromové struktury disku. Přitom pohled na to, jaké jsou vazby jednotlivých adresářů a podadresářů (složek a podsložek), zůstává zachován. Okno průzkumníka můžete vytvořit z jakéhokoliv běžného okna pouhým klepnutím na tlačítko Složky na panelu nástrojů. Opětovným klepnutím na stejné tlačítko vytvoříte z průzkumníka znovu normální okno.
7.1.4 Vytvoření složky Složku můžete vytvořit na pracovní ploše, v jakékoliv jiné složce či kdekoliv ve stromové struktuře na disku. •
Klepněte jednou pravým tlačítkem myši na místo, kde si přejete vytvořit novou složku, tj. na pracovní ploše, uvnitř jiné složky, uvnitř průzkumníka apod.
•
V zobrazené nabídce zvolte položku Nový.
•
Zobrazí se podnabídka, v ní vyberte položku Složka.
•
Na místě, kde jste klepnuti pravým tlačítkem myši, se zobrazí složka s názve Nová složka. Stačí začít psát text a můžete složce přiřadit nový název. Po napsání textu stiskněte klávesu Enter.
7.1.5 Vytvoření dalších objektů Podobně jako složku (tj. pravým tlačítkem myši pomocí rozevírací nabídky) je možné vytvořit i několik dalších základních objektů, tedy i souborů (například jednoduchý textový soubor). Soubory náročnějších aplikací (složitější textové dokumenty, obrázky a jiné soubory) se obvykle nevytváří
uvedeným
způsobem,
tj. pravým
v odpovídajícím programu a v něm se také uloží na disk. Příklad vytvoření jednoduchého textového souboru:
tlačítkem
myši,
ale přímo
•
Klepněte jednou pravým tlačítkem myši na místo, kde si přejete vytvořit nový textový soubor, tj. na pracovní ploše, uvnitř libovolné složky apod.
•
V zobrazené nabídce zvolte položku Nový.
•
Zobrazí se podnabídka. V ní vyberte položku Textový dokument.
•
Na místě, kde jste klepnuti pravým tlačítkem myši, se zobrazí ikona textového dokumentu s nepřiřazeným jménem. Napište nové jméno a stiskněte klávesu Enter.
7.1.6 Přejmenování objektu (složky, programu) •
Klepněte jednou levým tlačítkem myši na objekt, který si přejete přejmenovat. Objekt by měl být zabarvený (modře).
•
Nyní si můžete vybrat ze tří možností: buď stiskněte klávesu F2, klepnete na objekt pravým tlačítkem myši a z nabídky vyberete položku Přejmenovat, anebo klepněte na požadovaný objekt ještě jednou levým tlačítkem myši. Po každé z těchto operací by měl být popisek ikony objektu přístupný pro psaní textu.
•
Napište nové jméno a stiskněte klávesu Enter. Objekt je přejmenován.
7.1.7 Smazání objektu (složky a programu) pomocí koše Filozofie mazání ve Windows spočívá v umístění mazaných dat do takzvaného koše. Po smazání určitého množství dat prostřednictvím koše se místo na disku neuvolní, a to do té doby, než je koš vysypán. To také znamená, že „vyhozením“ do koše se objekt nesmazal úplně, pouze „zmizel z očí“. Teprve po vysypání koše dojde ke smazání dat i fyzicky, tj. nenávratně. Dokud není koš vysypán, lze vše, co se v koši nachází, obnovit. Mazání probíhá přetažením souboru nebo složky na ikonu koše. •
Na ikoně objektu, který chcete smazat, stiskněte a držte levé tlačítko myši.
•
Táhněte se stále stisknutým tlačítkem myší směrem k ikoně koše, a to tak, abyste se nastavili zcela na koš.
•
Jakmile ikona koše změní barvu, uvolněte levé tlačítko myši. Objekt je smazán (resp. umístěn do koše).
•
Pokud smažete složku, smaže se i celý její obsah. Koš je k dispozici na pracovní ploše a v průzkumníkovi – jedná se o tentýž koš a k mazání i obnově lze použít kterýkoliv z nich. Koš sám o sobě se odstranit nedá.
I koš lze samozřejmě konfigurovat. Je například možné nastavit, aby se všechny vymazané objekty ihned z koše automaticky vysypávaly.
7.1.8 Obnova dat vyhozených do koše Pokud nebyl koš vysypán, vše, co se v koši nachází od posledního vysypání, se dá obnovit. To znamená, že veškerá data (soubory a složky) budou bez poškození v původním stavu vrácena na původní místo. Obnovu je možné provést z koše na pracovní ploše i z
koše
v průzkumníkovi, a to dvěma způsoby. 1) Buď přetažením obnovovaného souboru do požadované složky, nebo prostřednictvím nabídky Soubor. 2) Druhý uvedený případ má následující postup. •
Otevřete okno s košem tak, že na něj dvakrát poklepete levým tlačítkem myši.
•
Otevře se koš s veškerými smazanými objekty od posledního vysypání. Označte resp. zvýrazněte jeden nebo více objektů, které si přejete obnovit.
•
Klepněte na nabídku Soubor a tam na položku Obnovit.
Pokud bude obnova z koše probíhat pomocí nabídky Soubor, smazané objekty se obnoví přesně na tom místě, odkud byly smazány, a to i v případě, že původní složky již neexistují (budou zpětně vytvořeny).
7.1.9 Vysypání koše Požadujete-li smazat určitý soubor nebo složku z disku doopravdy (tj. fyzicky a nenávratně), je nutné koš vysypat. To provedete v otevřeném koši klepnutím na položku Soubor a v zobrazené podnabídce volbou Vysypat koš Systém se pro jistotu zeptá, zda je tato operace myšlena vážně, a v případě potvrzení trvale a nenávratně odstraní celý obsah koše. Celý koš je ale možné vysypat velmi jednoduše: •
Klepněte na ikonu koše jednou pravým tlačítkem myši.
•
V otevřené nabídce zvolte položku Vysypat koš.
•
Budete dotázáni, zda vysypání myslíte vážně, a po potvrzení bude koš vysypán.
I když se občasné vysypávání koše doporučuje, nemusíte to úzkostlivě hlídat. Koš je po instalaci nastaven tak, že pokud dochází místo na disku anebo koš obsahuje větší množství dat, aktivuje se vysypání automaticky – v takovém případě budete jakoby „z ničeho nic“ při práci s Windows dotázáni, zda si přejete vysypat koš.
7.1.10 Schránka Operační systém Windows pro potřeby kopírování nebo přesouvání dat v rámci jednoho či více programů disponuje virtuálním prostorem, jemuž se říká schránka. Se schránkou lze pracovat pouze v programech, které práci se schránkou podporují (dnes drtivá většina softwaru pro Windows). Schránku je možné chápat jako jakýsi šuplík, do kterého si můžete dočasně uložit potřebné věci a později je odsud vzít. Do schránky lze v určitém programu (např. ve Wordu) umístit data, která je možné ze schránky nakopírovat do stejného programu na jinou pozici nebo do úplně jiného programu pracujícího pod Windows (např. Excelu). Tímto způsobem schránka snadno přenese například odstavec z Wordu do prezentace v PowerPointu, graf z Excelu do zprávy ve Wordu a podobně.
Kopírování dat do schránky Data do schránky zkopírujete buď klávesovou kombinací Ctrl+C (viz dále), nebo myší, klepnutím na ikonu Kopírovat v panelu nástrojů. Tato i další ikony pro práci se schránkou jsou k dispozici v některých programech, jako jsou například Excel nebo Word, a ve složkách, kde je zobrazení těchto ikon povoleno. Jinak položku Kopírovat najdete standardně v nabídce Úpravy.
Vyjmutí dat do schránky Vyjmutím dat do schránky se rozumí odstranění dat z aktuální pozice. Data v daném okamžiku budou existovat pouze ve schránce, a to do té doby, dokud odsud nebudou vyjmuta. Data do schránky vyjmete klávesovou kombinací Ctrl+X (viz dále), nebo klepnutím na ikonu Vyjmout (obdobně jako u Kopírovat).
Vložení dat ze schránky na aktuální pozici Ať již byla data umístěna do schránky jakýmkoliv z uvedených způsobů, jejich vložení na aktuální pozici můžete provést klávesovou kombinací Ctrl+V , nebo klepnutím myši na ikonu Vložit.
2ěkolik pravidel pro práci se schránkou: •
Schránka může obsahovat prakticky libovolná data (text, graf, obrázek, soubor).
•
Ve schránce může být pouze jedna informace, ke které nelze později připojit další informaci – obsah schránky nelze editovat. Ovšem pozor, ve schránce balíku MS Office 2000 (tj. v programech Word, Excel apod.) je možné mít až 12 aktivních schránek současně.
•
Schránka je prostředkem Windows, nikoliv konkrétního programu, což zaručuje, že je možné data přenášet z jednoho programu do druhého.
•
Poslední vložená data ve schránce zůstávají tak dlouho, dokud nejsou přepsána novým obsahem schránky, nebo do okamžiku vypnutí či restartování počítače.
7.1.11 Kopírování Kopírováním se rozumí vytvoření fyzické kopie objektu (souboru nebo složky) na jiném místě v počítači, případně na jiném disku. Klasickým příkladem kopírování je případ, kdy chceme například dokument vytvořený na počítači nakopírovat na disketu, abychom jej mohli přenést na jiný počítač. Na původním místě zůstane původní objekt beze změny.
Obecný postup kopírování Obecně probíhá kopírování tak, že soubor nebo složka se pomocí stisknutého levého tlačítka myši přemístí z jednoho (zdrojového) okna do druhého (cílového) okna. Při této operaci je nutné držet stisknutou klávesu Ctrl. Z uvedeného vyplývá, že před kopírováním je dobré připravit si viditelně jak zdrojovou, tak cílovou složku. Při kopírování se musí u pravé dolní části šipky myši zobrazit čtvereček se symbolem + (plus). Pokud se symbol plus nezobrazuje, nejedná se o kopírování, ale o přesun! Pozor! Kopírujete-li složku, kopíruje se automaticky i veškerý její obsah! Standardně se kopíruje (i bez stisknutého tlačítka Ctrl), pokud objekt přenášíte mezi jednotkami (např. z disku C : na disketu A :).
Obecný postup při kopírování pomocí průzkumníka •
V levé části průzkumníka klepněte na složku, jež obsahuje soubor, který chcete kopírovat. Po klepnutí se obsah této složky zobrazí v pravé polovině průzkumníka.
•
Zkontrolujte, zda je v levé části (ve stromové struktuře) vidět složka nebo disk, kam budete kopírovat. Pokud budete kopírovat na disketu, zasuňte ji do mechaniky.
•
V pravé části uchopte levým tlačítkem myši soubor nebo složku, kterou si přejete zkopírovat, a táhněte ji směrem k cílové složce do levé části tak, aby tato složka „zmodrala“.
•
Stiskněte a držte klávesu Ctrl na klávesnici.
•
Uvolněte levé tlačítko myši – proběhne kopírování.
•
Uvolněte klávesu Ctrl.
•
Příklad zkopírování souboru ze složky Dokumenty na disketu A :
•
Vložte do mechaniky A : disketu.
•
V levé části průzkumníka klepněte na složku Dokumenty – v pravé části se zobrazí její obsah.
•
Najeďte myší na soubor, který chcete kopírovat, stiskněte levé tlačítko myši a táhněte směrem k disketové mechanice v levé části průzkumníka. V tomto případě není nutné držet stisknutou klávesu Ctrl, neboť se jedná o kopírování mezi dvěma disky.
•
Souborem táhněte tak, aby se zabarvila disketová jednotka, poté uvolněte levé tlačítko myši.
•
Proběhne krátká animace – soubor je překopírován.
7.1.12 Přesun souboru a složek Přesunutím souboru se rozumí přemístění souboru z jednoho místa v počítači na jiné místo, případně z jednoho disku na jiný disk nebo disketovou jednotku. Při přemístění se objekt pochopitelně na původní pozici smaže a figuruje pouze na pozici nové. Složky a soubory se přesunují stejným způsobem jako při kopírování – z jednoho okna do druhého, případně z jedné strany průzkumníka na druhou. Ovšem je třeba dávat pozor, jakou klávesu při konkrétní operaci musíte stisknout. Při přesouvání v rámci jednoho disku nemusíte držet stisknutou žádnou klávesu, pří přesouvání mezi disky je nutné držet stisknutou klávesu Shift. Pozor! Přesunujete-li složku, přesunuje se automaticky i veškerý její obsah!
Práce s více objekty najednou (označení více objektů) Při kopírování, přesouvání, mazání a dalších operacích ve Windows (ať už pomocí průzkumníka, nebo jiných oken) vzniká často potřeba provést tuto akci s několika soubory najednou. Proč kopírovat deset souborů desetkrát za sebou, když je možné zkopírovat všech deset souborů jednou operací? Aby bylo možné jednorázovou operaci provést, je třeba sdělit systému, s jakými objekty se bude pracovat.
2ěkolik pravidel pro kopírování a přesun datu rámci jednoho nebo více disků: •
Kopírujete-li soubor z jednoho disku na jiný disk, není třeba při kopírování držet stisknutou žádnou klávesu – stačí soubor pouze přetáhnout.
•
Kopírujete-li soubor z jednoho disku na tentýž disk (ale do jiného adresáře), je třeba držet při provádění operace stisknutou klávesu Ctrl – jinak by se jednalo o přesun.
•
Přesunujete-li soubor z jednoho disku na jiný disk, je třeba při provádění operace držet současně klávesu Shift, jinak by se jednalo o kopírování.
•
Přesunujete-li soubor z jednoho disku na tentýž disk, ale do jiného adresáře, není třeba držet při provádění operace žádnou klávesu, jedná se automaticky o přesun.
Označení více objektů •
Nastavte se v průzkumníkovi tak, aby v pravé části byly zobrazeny všechny soubory a adresáře, ze kterých bude proveden výběr (označení).
•
Stiskněte a držte klávesu CTRL.
•
Levým tlačítkem myši klepněte na soubor nebo složku, kterou si přejete zahrnout do výběru.
•
Za stálého držení klávesy Ctrl opětovně klepněte na další soubor nebo složku. Takto postupujte až do okamžiku, kdy budou všechny požadované objekty vybrány.
•
Uvolněte klávesu Ctrl.
•
Přejete-li si označit několik objektů umístěných v okně vedle sebe, můžete to provést tak, že se nastavíte do volného prostoru vedle prvního požadovaného objektu, stisknete a držíte levé tlačítko myši a táhnete jím směrem přes objekty, které mají být označeny. Již při samotném tažení můžete pozorovat, jak jednotlivé ikony objektů mění barvu – tím dochází k jejich označování. Poté tlačítko myši uvolněte.
•
Jakmile jsou potřebné objekty vybrány, můžete s nimi pracovat stejným způsobem jako v případě jednoho objektu – kopírovat je, mazat, přesouvat atd. Stačí uchopit vždy pouze jeden jakýkoliv objekt a s ostatními označenými objekty se budou provádět stejné operace jako s právě uchopeným.
Odznačení objektů Odznačení objektů je velmi snadné, stačí kamkoliv do volného prostoru okna či pracovní plochy klepnout jednou levým tlačítkem myši a veškeré označené objekty se okamžitě automaticky odznačí.
7.1.13 Vytvoření zástupce Programu na pracovní ploše Windows Pracovní plocha je výchozím bodem pro následnou práci s Windows. Je proto vhodné, aby často používané programy mohly být spuštěny přímo z pracovní plochy a aby odpadlo hledání programu uvnitř disku. K tomu je třeba, aby měl každý objekt na pracovní ploše svého tzv. zástupce.
Co je to zástupce Zástupcem se rozumí odkaz na skutečný (fyzický objekt). To znamená, že například skutečný program může být „ukryt“ někde v komplikované struktuře disku, ale je svázán s ikonou na pracovní ploše, takže po klepnutí na ikonu na ploše dojde ke spuštění tohoto programu ze struktury disku. Ikona zástupce má v levém dolním rohu malou šipku. Podle ní kdekoliv v počítači poznáte, zda se jedná o skutečný fyzický objekt, nebo pouze o zástupce.
Jak nejsnáze vytvořit zástupce Zástupce nejsnáze vytvoříte tak, že ve stromové struktuře disku vyhledáte skutečný fyzický objekt a ten pak levým tlačítkem myši za současného stisknutí klávesy Alt přetáhnete například na pracovní plochu nebo do složky, ve které si přejete zástupce vytvořit. •
Vyhledejte složku (například pomocí průzkumníka nebo procházením přes ikonu Tento počítač), ve které se nachází objekt, jehož zástupce má být vytvořen například na pracovní ploše.
•
Stiskněte klávesu Alt a poté na ikoně objektu levé tlačítko myši. Následně myší táhněte směrem ke složce nebo na pracovní plochu – tam, kam si přejete umístit zástupce.
•
Uvolněte levé tlačítko myši a poté klávesu Alt. Zástupce je vytvořen.
•
Zástupce lze vytvořit nejen pro program, ale pro téměř jakýkoliv typ objektu, tj. například pro složku, obrázek, dokument Wordu, tabulku Excelu a další. Postup vytvoření zástupce jakéhokoliv jiného objektu než programuje naprosto stejný jako u programu.
Jak jinak vytvořit zástupce Zástupce je možné vytvořit i jiným způsobem, a to pomocí pravého tlačítka myši a rozevírací nabídky. Jedná se o způsob delší a náročnější než v předchozím případě, ale máte možnost nastavit celou řadu parametrů – ikonu, název, u některých typů objektů varianty spuštění apod.
•
Na pracovní ploše, ve složce nebo v místě, kde chcete vytvořit zástupce, klepněte jednou pravým tlačítkem myši.
•
V zobrazené nabídce zvolte položku Nový a v další podnabídce položku Zástupce.
•
Zobrazí se okno, do kterého je nutné doplnit plnou cestu k souboru, na nějž se má zástupce odkazovat. Pokud přesnou cestu neznáte, můžete použít i tlačítko Procházet a cestu doplnit pohodlně pomocí okna při procházení oknem.
•
Poté klepněte na tlačítko Další a jednotlivými obrazovkami v následujících krocích postupujte dle průvodce.
Pravidla při práci se zástupci •
Zástupců jednoho objektu může být libovolné množství.
•
Zástupce nemusí být umístěn pouze na pracovní ploše, ale prakticky v jakékoliv složce.
•
Jakékoliv operace se zástupcem se nevztahují na fyzický objekt, který zastupuje. Je tedy možné zástupce bez obav smazat, přejmenovat apod.
•
Přesunete-li nebo přejmenujete fyzický objekt (standardními metodami Windows), odkazy na něj v podobě zástupců se těmto změnám přizpůsobí!
•
Smažete-li fyzický objekt, odkazy na něj nezmizí, ale nebudou fungovat – je třeba je rovněž smazat
7.2. Další součásti OS MS Windows Pod nabídkou Start – Programy, případně Start – Programy – Příslušenství nalezneme spoustu aplikací pro různé činnosti ve windows. Následuje stručná přehled nejznámějších aplikací pro práci uživatelů (konfiguračním aplikacím je věnována zvláštní kapitola). •
Windows Media Player – přehrávač multimediálních souborů
•
Windows Movie Maker – nástroj na tvorbu a zpracování videoklipů z různých zdrojů
•
Windows Messenger – komunikační IM klient pro službu Windows MSN
•
Vzdálená pomoc – nástroj pro umožnění přístupu k ploše přes počítačovou síť
•
Internet Explorer – www prohlížeč
•
Outlook Expres – e-mailový klient
•
HRY – složka s několika základními hrami
•
WordPad – pokročilý textový editor s možností práce s formátem .rtf
•
Příkazový řádek – spouští tzv. DOS okno s možností pracovat v pseudotextovém režimu
•
Poznámkový blok – základní textový editor bez možnosti formátování textu
•
Malování – jednoduchý rastrový editor pro práci s grafikou
•
Kalkulačka – kalkulačka
•
A další.
7.3. Otázky a úkoly •
Pomocí čeho můžeme spustit jakýkoliv program ve Windows?
•
Jak si vytvoříme zástupce programu?
•
Jak přejmenujeme, zkopírujeme, přesuneme a vložíme jakýkoliv program, nebo soubor?
•
K čemu používáme SCHRÁNKU?
•
K čemu slouží KOŠ?
•
Je možné opět používat soubor vhozen do koše a jak toho docílíme?
•
Co jsou klávesové zkratky?
•
Vyjmenuj některé z těch nejpoužívanějších?
8. Konfigurace operačního systému 8.1. Konfigurace Windows 8.1.1 Nastavení pracovní plochy a grafického rozhraní Operační systém nemusí vypadat pořád tak, jak vypadá po instalaci. Můžete si například na pozadí nastavit vlastní obrázek, namísto klasických „šedých oken“ nastavit, aby okna byla třeba modrá, zelená nebo červená. Jinými slovy, ve Windows je celá řada prvků, které nemusí zůstat stále tak, jak jsou, ale můžete si je přizpůsobit podle svého. Nastavení pozadí pracovní plochy, vzhledu oken nebo spořiče obrazovky se provádí pomocí okna Zobrazení → Vlastnosti, které aktivujete následujícím způsobem: •
Klepněte kamkoliv do volného prostoru (mimo jakékoliv ikony) pracovní plochy jednou pravým tlačítkem myši.
•
Zobrazí se nabídka, ve které klepněte na zcela poslední položku – Vlastnosti.
•
Zobrazí se okno Zobrazení s několika záložkami. Podle toho, jakou oblast Windows si přejete konfigurovat, na takovou záložku klepněte.
8.1.2 Nastavení pozadí pracovní plochy Pozadí pracovní plochy může tvořit mimo jiné třeba vámi nakreslený obrázek nebo obrázek stažený z internetu. Na záložce Pozadí klepněte na některý z názvu obrázků. Náhled na vybraný obrázek se okamžitě zobrazí ve zmenšené podobě na malém monitoru. Chcete-li na pozadí pracovní plochy použít vlastní obrázek, klepněte na tlačítko Procházet a ve stromové struktuře nalezněte obrázek, který vám bude jako pozadí vyhovovat. Pokud nechcete mít na ploše žádný obrázek, klepněte v seznamu obrázků hned na první položku shora – žádný. Jako pozadí pracovní plochy můžete rovněž použít i takzvané vzorky. Jedná se sice o „méně vzhledné“ motivy, které se nepoužívají příliš často, ale tato varianta tu je. Nutným předpokladem pro aktivaci vzorků je, aby na pracovní ploše nebyl zvolen žádný obrázek (viz odstavec výše). Následně pro použití vzorků klepněte na tlačítko Vzorek a vyberte jeden z předdefinovaných vzorků.
8.2. Active Desktop Operační systém Windows 2000 byl navržen tak, aby byl přímo propojen s internetem. Celý systém má integrovanou podporu internetového prohlížeče Explorer. To znamená, že Windows se chová jako jeden „velký internetový prohlížeč“. Každé otevřené okno se svým chováním jeví jako Explorer. Z každého okna je možné kdykoliv plynule přejít na internet, a naopak z internetového prohlížeče Explorer je možné kdykoliv plynule přejít do režimu práce běžného okna Windows. Propojení Windows a internetu je uskutečněno i na pracovní ploše, tedy i pracovní plocha může být plnohodnotnou internetovou stránkou.
8.2.1 Active Desktop – plocha jako prohlížeč Jak již bylo uvedeno, ve Windows 2000 je i pracovní plocha úzce spjata s internetem. Pracovní plocha je ve své podstatě velký internetový prohlížeč. K tomu, aby se tak skutečně chovala, je nutné ji aktivovat jako tzv. Active Desktop. Pracovní plochu jako Active Desktop je možné využít jako: •
Stránku HTML načtenou z disku počítače. Pokud vytvoříte stránku, která bude obsahovat pro vás užitečné odkazy, obrázky a soubory, můžete ji použít jako pracovní plochu. Přitom zůstanou zachovány všechny aspekty internetové stránky, tj. bude fungovat hypertext, standardní i pohyblivé obrázky, pozadí atd.
•
Intranetovou stránku vaší společnosti. Jako pozadí si můžete načíst i soubor z jiného disku (po síti). V případě, že je tím souborem hlavní stránka intranetu (intranet je vnitřní internet jedné instituce), máte rázem k dispozici intranetovou sít na pozadí pracovní plochy.
•
On-line stránku HTML z internetu. Systém Active Desktop umožňuje umístit na pracovní plochu stránku přímo z internetu. Tato možnost se doporučuje především u počítačů připojených do internetu pevnou linkou, tj. on-líne nepřetržitě.
•
Sdílenou pracovní plochu pro několik uživatelů. Firemní dokumenty, rozvrhy schůzek nebo formuláře potřebuje mít obvykle okamžitě po ruce v jedné organizaci hned několik osob. Proč tedy tyto prvky nezařadit jako součást pracovní plochy? Pracovní plocha v podobě sdílených a vzájemně propojených souborů může být jako celek rovněž sdílená (např. prostřednictvím centrálního serveru).
Stránka z internetu jako pozadí pracovní plochy Téměř jakákoliv stránka z internetu může tvořit přímo svázané a aktuální pozadí pracovní plochy. To znamená, že pracovní plocha bude vlastně plnohodnotnou internetovou stránkou. Pozadí Windows může být dokonce rozděleno na několik částí a každá část může zobrazovat obsah jiné internetové stránky. Pozor, nastavení stránky z internetu jako pracovní plochy
doporučujeme použít v případě, kdy je počítač připojen do internetu pevnou linkou, tedy nepřetržitě. Pokud jste do internetu připojeni pomocí modemu, můžete sice tuto funkci Windows používat také, a to pomocí tzv. off-line režimu se synchronizací, ale prakticky nemá příliš velký význam.
Spořič obrazovky Spořič obrazovky je funkce aktivující se po určité době nečinnosti systému, tj. pokud delší dobu například nepíšete na klávesnici či nehýbete myší. Dříve sloužily spořiče k tomu, aby se statický obraz nevypálil na tehdejší nekvalitní stínítka monitorů (statický obraz by monitor zničil). V dnešní době digitálních monitorů je „klasický“ spořič téměř zbytečný. Existují nové způsoby spoření obrazovky a počítače – jejich automatické a fyzické vypínání. Pokud monitor a komponenty počítače vyhovují daným normám, lze nastavit dobu nečinnosti, po jejímž uplynutí se monitor i disk vypnou a počítač sníží svou spotřebu elektrické energie. V rozevírací nabídce vyberte typ spořiče. Počet spořičů, které jsou k dispozici, je závislý na tom, kolik jich bylo při instalaci Windows nainstalováno. Každý typ spořiče je možné nakonfigurovat klepnutím na tlačítko Nastavení a každý spořič lze prohlédnout klepnutím na tlačítko Náhled. Pokud zvolíte položku Chráněno heslem, budete vyzváni k zadání hesla. To lze kdykoliv změnit pomocí tlačítka Změnit (které se ovšem zobrazuje, jen je-li heslo zadáno). Přepínačem Vyčkat určíte dobu nečinnosti, po níž se spořič aktivuje. Přejete-li si nastavit fyzické vypnutí monitoru a disků po určité době nečinnosti, klepněte na tlačítko Napájení ve spodní části okna.
2astavení vzhledu – barevných schémat Ve Windows je možné nastavit takzvané barevné schéma celého systému. Jedná se o barvy oken, tlačítek, pozadí oken, barvy písem, barevné rozvržení panelů, rozevíracích nabídek a prakticky všech prvků v celém systému. Všechny uvedené operace lze nastavit v záložce Vzhled. V horní části záložky je náhled s aktuálním barevným rozvržením a ve spodní části se barvy dají jakkoliv měnit. Přestože je možné nastavit každý prvek individuálně, doporučujeme raději použít tzv. barevná schémata – klepnutím na rozevírací nabídku Schémata. Jedná se o několik přednastavených barevných rozvržení. Můžete si je prohlížet jejich zvolením, a pokud se vám nebudou líbit, zvolíte jiné schéma. Vybrané schéma aplikujete klepnutím na tlačítko OK nebo Použít.
2astavení rozlišení obrazovky Záložka Nastavení slouží pro konfiguraci videokarty, monitoru, počtu barev a rozlišení pracovní plochy. Právě tzv. rozlišení je zřejmě nejdůležitějším prvkem, který je možné na této záložce nastavit. Rozlišením se rozumí počet bodů na šířku x počet bodů na výšku, ze kterých je složen obraz. Obecně platí, že čím vyšší je rozlišení, tím jemnější je obraz a tím více se na pracovní plochu vejde. Je ale nutné mít odpovídající monitor, neboť při vysokém rozlišení na malém monitoru by uživatel nadměrně zatěžoval oči. Rozlišení je možné nastavit v předem definovaných řadách (640x480, 800x600, 1024x768, 1152x864, atd.). U LCD monitorů je jen jedno nativní rozlišení které by se mělo používat nic vyššího použít nelze a nižší rozlišení jsou přepočítávána. Pokud systém pracuje správně a zobrazení i barvy odpovídají vaším představám, konfiguraci raději neměňte. Zvolíte-li například vyšší frekvenci monitoru nebo příliš vysoké rozlišení, které monitor nebo videokarta nezvládnou, bude zobrazení nečitelné (podobné rozladěné TV).
8.3. Vlastnosti a nastavení disku I u pevných disků je možné do určité míry získat jejich vlastnosti a je možné je spravovat. Správou se rozumí především „ošetření“ povrchu disku a uspořádání dat na něm tak, aby i nadále pracoval bezchybně.
Zjištění místa na disku •
Otevřete objekt Tento počítač na pracovní ploše.
•
Nalezněte disk, u kterého chcete získat jeho vlastnosti, a klepněte na něj jednou pravým tlačítkem myši. V zobrazené nabídce zvolte položku Vlastnosti.
•
Zobrazí se okno s „koláčem“ s informacemi o velikostí a využitém místě na disku.
2ástroje pro správu disku Okno vyvolané předchozím postupem má několik záložek. Jedna z nich nese název Nástroje a slouží k údržbě disku. K dispozici jsou mimo jiné dvě důležitá tlačítka: •
Zkontrolovat – spustí program Scandisk a prověří data na disku. Pokud se ovšem chystáte použít tento nástroj na disk, na kterém je nainstalován systém Windows, nebude funkce aktivována ihned, ale až po nejbližším startu počítače – ještě před tzv. nabootováním (nastartováním) Windows.
•
Defragmentovat – spustí program, který defragmentuje disk. Defragmentací se rozumí přeuspořádání „rozházených“ dat (fragmentů) na disku do takové podoby, v jaké to bude pro systém nejpřijatelnější. Pokud je disk defragmentován, je práce s ním rychlejší. Pozor, úplná defragmentace disku může trvat poměrně dlouho – až několik hodin.
8.4. Konfigurace hlavního panelu Hlavní panel, umístěný obvykle u spodní hrany obrazovky, je možné do jisté míry také konfigurovat. Konfigurační okno zobrazíte klepnutím pravého tlačítka myši do volného prostoru hlavního panelu, nebo klepnutím na tlačítko START → Nastavení → Hlavní panel a nabídka Start. Pomocí pěti zatržítek můžete nastavit chování hlavního panelu Windows. Za upozornění stojí nastavení tzv. individuálních nabídek, což je novinka Windows 2000. Způsobuje, že nabídky se nerozbalují v celé své délce, ale zobrazují se pouze jejich nejpoužívanější položky. U spodního okraje nabídky se vytvoří šipka a teprve po klepnutí na ni dojde k rozbalení celé nabídky. Po instalaci Windows je tato funkce aktivní. •
Vždy navrchu – po zatržení bude hlavní panel za všech okolností překrývat všechna ostatní okna.
•
Automaticky schovávat – panel bude zajíždět ke kraji obrazovky a objeví se pouze, když na něj ukážete myší.
•
V nabídce Start zobrazovat malé ikony – přepíná mezi malými a velkými ikonami v nabídce START.
•
Zobrazovat hodiny – v pravé části panelu zobrazí nebo zamezí zobrazení aktuálního času.
•
Používat individuální nabídky – Bude-li tato funkce aktivována, pak při procházení nabídkou START bude zobrazovat u rozsáhlejších nabídek dvojitou šipku.Teprve po klepnutí na šipku dojde k zobrazení celé nabídky.Tato volba mnoho uživatelů obtěžuje a byli by raději, kdyby se nabídka zobrazovala celá pokaždé. V takovém případě musí být tato volba NEZATRŽENÁ.
Záložka Upřesnit Záložka Upřesnit je mimo jiné určena pro úpravu položek v nabídce START, zejména v podnabídce Programy. Po klepnutí na tlačítko START a následně na položku Programy otevře Windows nabídku se seznamem nainstalovaných programů a složek, které uživatel v průběhu práce s Windows do systému instaloval.
Na záložce Upřesnit je pro účely modifikace nabídky START nejvhodnější použít tlačítko Upřesnit… Po klepnutí na ně zobrazí Windows klasického průzkumníka, který ale bude nastaven do složky, jež představuje složku s nabídkou START. To znamená, že veškeré operace s položkami, které budou v průzkumníkovi provedeny, se okamžitě promítnou i do nabídky START. Velmi jednoduše je tedy možné objekty přidávat, mazat, kopírovat, uspořádávat apod. Vymazáním jakékoliv položky z nabídky START → Programy NEDOJDE k jejich fyzickému vymazání z disku. Jedná se pouze o vymazání zástupců, nikoliv skutečných objektů. Ty jsou na disku stále přítomny a budou přítomny až do okamžiku fyzického vymazání nebo odinstalování.
Umístění hlavního panelu k jiné straně obrazovky Hlavní panel je po instalaci automaticky umístěn ke spodní části obrazovky. Můžete jej však umístit na kteroukoliv ze čtyř stran. •
Nastavte ukazatel myši na volnou část hlavního panelu – na prázdný prostor, kde nejsou žádná tlačítka ani symboly klávesnice nebo čas.
•
Stiskněte a držte levé tlačítko myši.
•
Táhněte myší k některému z okrajů obrazovky. Jakmile myš dosáhne okraje, panel se k němu překlopí.
•
Uvolněte levé tlačítko myši.
Přestože je možné umístit panel na levý, pravý či horní okraj obrazovky, drtivá většina uživateli používá a bude používat umístění panelu ve spodní části. Tato varianta je nejvýhodnější mimo jiné i proto, že tlačítka spuštěných programů jsou vidět celou svojí šířkou. Na původní pozici, tj. ke spodní hraně obrazovky, je možné hlavní panel vrátit stejným způsobem – přetažením.
8.5. Ovládací panely Pro globální konfiguraci systému Windows je určena složka Ovládací panely. Otevřete ji tlačítkem START → Nastavení → Ovládací panely, nebo prostřednictvím ikony Tento počítač na pracovní ploše. Složka Ovládací panely obsahuje všechny potřebné objekty pro konfiguraci Windows. Při konfiguraci nebo změně některých parametrů bude Windows (v případě hlubšího zásahu) s největší pravděpodobností vyžadovat kompaktní disk se systémem, případně některé části Windows nemusí pracovat správně.
Datum a čas Zobrazí konfigurační okno, v němž můžete upravit aktuální datum, čas, určit časové pásmo a zvolit, zda Windows automaticky posune hodiny při přechodu na letní čas.
Možnosti her Umožňuje nainstalovat, konfigurovat a odebírat „herní zařízení“. Myšleny jsou zejména herní pákové ovladače apod.
Klávesnice Objekt Klávesnice je určen pro nastavení všech parametrů, jež se ke klávesnici vztahují (včetně typu). Konfigurační okno je rozděleno na tři záložky. Záložka Rychlost obsahuje prvky: •
Prodleva před opakováním – nastavuje dobu, která uplyne mezi vypsáním prvního a následujících znaků na obrazovku v případě stále stisknuté klávesy.
•
Rychlost opakování – definuje časovou prodlevu opakování znaků při dlouhodobě stisknuté klávese.
2árodní prostředí záložka je určena pro nainstalování nebo odinstalování jednotlivých typů klávesnic. Systém umožňuje nainstalování libovolného množství typů klávesnic současně. Doporučuje se mít nainstalovanou anglickou klávesnici – pro potřebu psát znaky @ # $ & a standardní českou klávesnici. Pozor, instalujete-li českou klávesnici, všimněte si, že je jich k dispozici několik (česká, česká programátorská a česká QWERTY) – rozhodněte se, na jaké rozložení kláves jste zvyklí (jedná se hlavně o přehození Y – Z ). Záložka obsahuje i další volbu – jakou klávesovou zkratkou bude klávesnice přepínána. Doporučuje se ponechat implicitní nastavení – Alt + Shift. Zatržítko Povolit indikaci na hlavním panelu dovoluje zamezit/povolit zobrazení symbolu klávesnice na hlavním panelu.
Místní nastavení Místní nastavení je méně používaným objektem ve složce ovládacích panelů. Konfigurační okno nabídky Místní nastavení obsahuje záložky a prvky, jež se vztahují k nastavení formátu data a času, symbolů měny, desetinných oddělovačů, jednotkového systému a podobně.
Vzhledem k tomu, že drtivá většina uživatelů nastavení ponechává implicitní, doporučuji totéž – už jen z důvodu zvyku při přechodu na jiný počítač.
Myš Po poklepání na ikonu objektu Myš zobrazí Windows okno, kde můžete mimo jiné nastavit rychlost poklepání – jedná se o prodlevu mezi prvním a druhým „klikem“ při poklepání na ikony. Implicitní nastavení prodlevy po instalaci může začátečníkům, kteří nemají zkušenosti s myší, činit problémy. Na záložce Ukazatele může uživatel vybrat tvar myši při různých operacích. Pro Windows jsou obecně k dispozici desítky různých schémat. Záložka Pohyb obsahuje několik ovládacích prvků. Za zmínku stojí Rychlost ukazatele – tím se rozumí převodový poměr mezi pohybem myši na podložce a pohybem kurzorem myši na obrazovce.
Možnosti internetu Jak již bylo řečeno, Windows 2000 má integrovaný přístup do internetu. Objekt Možnosti Internetu je hlavním konfiguračním bodem pro přístup do internetu. Toto okno lze rovněž vyvolat v programu Internet Explorer v nabídce konfigurace. Nastavuje se zde výchozí stránka, nastavení prohlížeče, chování prohlížeče při procházení stránkami, způsob tisku stránek, zobrazování panelu nástrojů, interpretace multimediálních prvků na stránkách atd.
Možnosti složky Pomocí tohoto objektu je možné nastavit parametry složek v systému Windows. Stejné konfigurační okno je však možné zobrazit i z jakékoliv složky ve Windows klepnutím na Nástroje a poté na Možnosti složky. Okno má čtyři záložky, z nichž nejdůležitější jsou Obecné a Zobrazit.
Záložka Zobrazit obsahuje poměrně velké množství ovládacích prvků, pomocí kterých můžete určit, co budou okna složek ve Windows obsahovat, a co nikoliv. Nastavit tak můžete například, zda se budou zobrazovat skryté soubory, zda bude u objektů zobrazena přípona apod.
Možnosti telefonu a modemu Objekt Možnosti telefonu a modemu je určen k nainstalování a konfiguraci modemu do systému. Vzhledem k tomu, že Windows pracuje Plug&Play, stačí modem připojit a po restartu by jej Windows měl rozpoznat automaticky. Pokud se nejedná o vyloženě atypický modem, systém jej rozpozná a nainstaluje bez hlubších znalostí uživatele. Pro následnou práci s modemem a připojením například do internetu je nutné zásahem uživatele nakonfigurovat účet.
2aplánované úlohy Prostřednictvím této funkce je možné nastavit automatické spuštění libovolného programu v libovolnou dobu bez nutnosti zásahu uživatele. Automatické spouštění lze dokonce naprogramovat v pravidelných intervalech, například každý den v 15:35, každý týden, každý měsíc, či každý 15. den v měsíci apod. Pomocí funkce plánovaných úloh lze zautomatizovat některé rutinní operace – například pravidelné stahování pošty, údržbu disku, spuštění antivirového programu v nočních hodinách apod. Nastavení programu jako naplánované úlohy je poměrně snadné – stačí klepnout na objekt Přidat naplánovanou úlohu a pomocí průvodce krok za krokem doplňovat požadavky na úlohu.
2ástroje pro správu Objekt Nástroje pro správu je složka, která obsahuje další programy určené pro správu počítače. Mezi nejdůležitější programy lze zařadit Služby a Správa počítače. Prostřednictvím programu Služby dochází ke spouštění či zastavení služeb operačního systému. Je například možné deaktivovat službu Plug&Play, či naopak aktivovat sledování operací prováděných na počítači atd. Naopak Správa počítače je jakousi generální utilitou pro softwarovou konfiguraci operačního systému Windows. Pomocí tohoto programu je možné spravovat porty, systémová přerušení, fyzické disky, logické jednotky, mimo jiné i uživatele a uživatelské skupiny atd. Jedná se o centrální správu, jejíž popis zde není třeba popisovat.
Písmo Operační systém Windows je systém otevřený, to znamená, že do něj mohou tvůrci aplikací a programů dotvářet podpůrné programy. Podobně je to i s písmy.
Každý typ písma je vlastně „modul“. Všechny typy jsou shromažďovány ve složce Písma. Nový typ písma stačí do systému doinstalovat pouze jednou, ale používat je budou moci všechny programy pro Windows. Typy písem existují v určitých normách. Operační systém Windows umí rozpoznat a nainstalovat písma True Type, Rastr nebo Adobe Type 1. Nejpoužívanějšími typy jsou písma True Type. Rozdíl je v tom, že písmo True Type je definováno vektorem. Při jakémkoliv zvětšení se křivky písma dopočítají podle zadaných bodů. Písma rastrová jsou složena z bodů, takže při zvětšení vypadají jako složená „z kostek“.
8.6. Přidat nebo odebrat hardware Operační systém Windows podporuje funkci Plug&Play. Díky ní umí Windows rozpoznat nový hardware v počítači a sám nainstalovat příslušný software. Při každém startu systému Windows v určitém okamžiku testuje celý počítač a zjišťuje, zda nebyl přidán nějaký nový komponent (např. zvuková karta). Může se stát, že komponent sice přidán byl, ale Windows jej při startu nenalezne. Potom nezbývá než aktivovat důslednější hledání nových hardwarových prvků – prostřednictvím objektu Přidat nebo odebrat hardware. Po poklepání na ikonu Přidat nebo odebrat hardware budete procházet poměrně srozumitelným průvodcem, pomocí kterého je možné určitý komponent do Windows doinstalovat nebo odinstalovat. Pro zdárnou instalaci vložte CD Windows nebo disketu s ovladači k zařízení a systém hardware korektně nainstaluje. Technologie Plug and Play existuje sice již několik let, ale přesto není zatím stoprocentní. V případě více zařízení v počítači mohou nastat komplikace. Nejčastěji takové, že systém nechce zařízení rozpoznat, nebo najde jiné zařízení než to, které v počítači skutečně je, a začne je instalovat. Není možné popsat všechny varianty, které by chybu mohly způsobit. Často se stává, že zařízení není typu Plug and Play. Potom doporučuji nastavit v BIOS konkrétní IRQ na NE Plug&Play – v systému pak nainstalovat zařízení přidáním nového hardwaru bez automatické detekce (obě varianty vyžadují určitou zkušenost uživatele).
Síťová a telefonická připojení Složka Síťová a telefonická připojení obsahuje seznam všech připojení, která jsou nainstalována a která je možné s počítačem uskutečnit. Pokud jste připojeni k místní síti, objeví se v této složce Připojení k místní síti. Pakliže používáte připojení k internetu vytáčenou linkou přes modem, zcela jistě zde budete mít objekt s názvem Připojení
k internetu. Složka mimo to stabilně obsahuje i objekt Vytvořit nové připojení – pomocí něj můžete vytvořit nové připojení k internetu či lokální síti. Problematiku nastavení sítí či internetu ovšem doporučuji ponechat zkušenějším uživatelům.
Pošta Objekt Pošta umožňuje konfigurovat aktuálně nainstalovaný poštovní program. Je-li v systému nainstalován programový balík Microsoft Office, pak po poklepání na objekt Pošta se zobrazí konfigurační okno programu Microsoft Outlook.
Skenery a fotoaparáty Objekt Skenery a fotoaparáty je určen k instalaci a správě skenerů a digitálních fotoaparátů, případně dalších typů těchto zařízení, připojených většinou přes USB port.
Tiskárny Složka Tiskárny obsahuje seznam nainstalovaných tiskáren. Tiskem a nastavením tiskáren se zabývá samostatná kapitola této knihy.
Přidat nebo odebrat programy Operační systém Windows je „poskládán“ z mnoha utilit (malých programů). Jedná se například o kalkulačku, průzkumníka, přehrávače multimédií, systémové nástroje a další. Podle toho, jak byl systém instalován, tolik se ve Windows vyskytuje komponentů – každý prvek je možné vybrat při instalaci. Objekt Přidat nebo odebrat programy spustí konfigurační okno, které dovolí přidávat nebo odebírat jednotlivé prvky. Pochopitelně je nutné mít k dispozici CD s Windows. Po poklepání na ikonu objektu Přidat nebo odebrat programy zobrazí Windows okno se seznamem všech nainstalovaných programů. Pokud v seznamu programů na jakýkoliv klepnete, budou o něm zobrazeny detailnější informace a zároveň se objeví tlačítka Změnit a Odebrat. Po klepnutí na tlačítko Odebrat bude spuštěn proces odinstalace a program korektně zmizí z počítače.
Pozor! V seznamu programů nemusí být nutně všechny programy, které máte v počítači. Obvykle se zde nachází pouze programy, které byly nainstalovány korektním instalačním programem. Pokud jste tedy některé programy do počítače pouze nakopírovali, pak v tomto seznamu nebudou s největší pravděpodobností figurovat a odstraníte je smazáním v průzkumníkovi. Naopak, pokud byl program do Windows nainstalován korektním instalačním programem, NIKDY jej neodstraňujte tak, že byste jej smazali v průzkumníkovi. Většina korektně nainstalovaných programů vytváří při instalaci v různých adresářích na disku své pomocné adresáře a soubory, které by při mazání na disku zůstaly i nadále podobně jako „smetí". Důrazně proto doporučuji pro odebrání programu použít právě objekt Přidat nebo odebrat programy a zde jej korektně odinstalovat!!!
8.7. Systém Objekt Systém je centrálním správcem hardwarových komponentů v počítači. Podává ucelený přehled o vazbách a typech instalovaných komponentů, dovoluje je do určité míry konfigurovat. Důležitá je záložka Hardware, která obsahuje tlačítko Správce zařízení. Po jeho stisknutí budete přepnuti do okna, které formou stromové struktury přehledně informuje o aktuálním stavu zařízení v počítači. Poklepáním na určité zařízení je možné prohlédnout jeho vlastnosti, případně aktualizovat jejich ovladač.
Uživatelé a hesla Windows 2000 a XP podporuje víceuživatelský přístup k jednomu fyzickému počítači. Budeli chtít na počítači pracovat více uživatelů, každý z nich může mít po přihlášení k dispozici vlastní nastavení pracovní plochy, barev, rozmístění ikon, konfiguraci objektů a vůbec celé prostředí Windows.
Zobrazení Objekt Zobrazení aktivuje stejné okno, které se aktivuje klepnutím pravým tlačítkem myši na pracovní plochu a poté na Vlastnosti.
Zvuky a multimédia Pokud je v počítači nainstalována zvuková karta, Windows může doslova každé operaci přiřadit specifický zvuk – spuštění programu, otevření okna, pohyb po nabídce, zavření okna, chybové hlášení atd. Po poklepání na ikonu objektu Zvuky a multimédia otevře Windows konfigurační okno se záložkou Zvuky. Nejjednodušší způsob jak každé operaci přiřadit zvuk je zvolit některé z předdefinovaných zvukových schémat. V horní části (okno Události) je u ozvučené operace zobrazen reproduktor. Jestliže nevyhovují zvuková schémata, je možné každé operaci přiřadit individuální zvuk (ve formátu WAV).
8.7.1 Systémové nástroje Analýza před defragmentací Před defragmentací svazek analyzujte. Po provedení analýzy svazku se zobrazí dialogové okno s informacemi o procentu fragmentovaných souborů a složek a s doporučením, zda svazek defragmentovat. Analyzujte svazky pravidelně a defragmentujte je pouze tehdy, doporučí-li tento krok nástroj Defragmentace disku. Vhodné je provádět analýzu svazků nejméně jednou týdně. V případě, že potřebujete defragmentovat svazky jen zřídka, provádějte analýzu jednou měsíčně a ne jednou týdně.
Analýza po přidání velkého počtu souborů Svazky mohou být po přidání velkého množství souborů nebo složek uživatelem značně fragmentovány. Z toho důvodu je nutné v takovém případě provést analýzu svazků. Svazky na vytížených souborových serverech by obecně měly být defragmentovány častěji než svazky v pracovních stanicích s jedním uživatelem. Ve svazku musí být nejméně 15 % volného místa, aby mohl nástroj Defragmentace disku provést úplnou a odpovídající defragmentaci. Nástroj Defragmentace disku používá tento prostor jako oblast řazení pro fragmenty souborů. Pokud svazek obsahuje méně než 15 %
volného místa, provede nástroj Defragmentace disku pouze částečnou defragmentaci. Chceteli zvětšit volné místo ve svazku, odstraňte nepotřebné soubory nebo je přesuňte na jiný disk.
Defragmentace Iástroj Defragmentace disku analyzuje místní svazky a slučuje fragmentované soubory a složky, takže každý z nich zabírá jediné přiléhající místo ve svazku. Díky tomu je možný rychlejší přístup systému k souborům a složkám a jejich efektivnější ukládání. Během slučování souborů a složek slučuje nástroj Defragmentace disku i volné místo svazku a snižuje tak pravděpodobnost fragmentace nově vytvářených souborů. Defragmentací se nazývá proces sloučení fragmentovaných souborů a složek. Doba trvání procesu defragmentace závisí na několika faktorech. Je to velikost svazku, počet a velikost souborů ve svazku, míra fragmentace a dostupné systémové prostředky. Informace o fragmentovaných souborech a složkách před defragmentací získáte analýzou svazku. Z ní zjistíte fragmentaci svazku a posoudíte, zda bude defragmentace svazku užitečná. Podrobné pokyny týkající se analýzy a defragmentace svazku získáte v tématech Analýza svazku a Defragmentace svazku. Nástroj Defragmentace disku umožňuje defragmentovat svazky naformátované systémy souborů FAT, FAT32 a NTFS.
Alokační tabulka souboru (FAT) Systém souborů používaný v operačních systémech MS-DOS a Windows k organizování a správě souborů. Tabulka FAT je datová struktura, kterou systém Windows vytváří při formátování svazku pomocí systému souborů FAT nebo FAT32. V této tabulce jsou v systému Windows uloženy informace o každém souboru umožňující načíst soubor později. FAT32 Odvozenina systému souborů s alokační tabulkou souborů (FAT). Systém FAT32 podporuje menší velikost clusterů a větší svazky než systém FAT a v důsledku toho je přidělování místa na jednotkách FAT32 efektivnější.
Systém souborů 2TFS Rozšířený systém souborů nabízející výkon, zabezpečení, spolehlivost a rozšířené funkce, které nejsou k dispozici v žádné verzi systému souborů FAT. Systém souborů NTFS například zaručuje konzistenci svazku pomocí standardních technik protokolování transakcí
a obnovení. Jestliže dojde k selhání systému, obnoví systém souborů NTFS konzistenci systému souborů pomocí svých informací o kontrolních bodech a protokolu. V systémech Windows 2000 a Windows XP poskytuje systém souborů NTFS také rozšířené funkce, jako například oprávnění k souborům a složkám, šifrování, kvóty disků a kompresi. Dnes je jistě lepší volit tento systém než FAT32.
Defragmentace v době nízkého provozu Defragmentace svazků souborového serveru v době sníženého provozu minimalizuje dopad defragmentačního procesu na výkon systému. Doba defragmentace svazku závisí na několika faktorech, jako například na velikosti svazku, na počtu souborů na svazku, na počtu fragmentovaných souborů a na dostupných systémových prostředcích. Svazek je oblast paměti na pevném disku. Svazek je formátován pomocí systému souborů (například FAT nebo NTFS) a je mu přiřazeno písmeno jednotky. Obsah svazku lze zobrazit klepnutím na ikonu svazku v Průzkumníku Windows nebo ve složce Tento počítač. Jeden pevný disk může mít více svazků a svazky mohou být rozloženy na více discích. Defragmentace po instalaci softwaru nebo systému Windows Svazky defragmentujte po instalaci softwaru nebo provedení inovace či čisté instalaci systému Windows. Po instalaci softwaru často dochází k fragmentaci svazků. Z toho důvodu pomáhá spuštění nástroje Defragmentace disků zajistit nejlepší výkon systému souborů.
Postup defragmentace svazku •
Spusťte nástroj Defragmentace disku.
•
Klepnutím označte svazek, který chcete defragmentovat, a klepněte na tlačítko Defragmentovat. Po dokončení defragmentace zobrazí nástroj Defragmentace disku výsledky v grafické podobě.
•
Klepnutím na tlačítko Zobrazit zprávu zobrazíte zprávu o výsledcích defragmentace, která bude obsahovat podrobné informace o defragmentovaném svazku. Poznámky Nástroj Defragmentace disku spustíte tak, že klepnete na tlačítko Start, přejdete na příkaz Všechny programy, přejdete na položku Příslušenství, potom na položku Systémové nástroje a klepnete na položku Defragmentace disku. Chcete-li dokončit tento postup, musíte být přihlášeni jako správce nebo jako člen skupiny Administrators. Pokud je počítač připojen k síti, může dokončení tohoto postupu bránit také nastavení síťových zásad.
Před defragmentací byste měli svazky analyzovat. Získáte informace o tom, zde je nutné svazek defragmentovat. Svazek musí obsahovat alespoň 15 % volného místa, aby mohl nástroj Defragmentace disku provést úplnou a odpovídající defragmentaci. Nástroj Defragmentace disku používá tento prostor jako oblast řazení pro fragmenty souborů. Pokud svazek obsahuje méně než 15 % volného místa, provede nástroj Defragmentace disku pouze částečnou defragmentaci. Chceteli zvětšit volné místo ve svazku, odstraňte nepotřebné soubory nebo je přesuňte na jiný disk. Nelze defragmentovat svazky, které byly systémem souborů označeny jako nečisté, což označuje možné poškození. U svazku označeného za nečistý je před defragmentací nutné spustit příkaz chkdsk. Pomocí příkazu fsutil dirty query můžete určit, zda je svazek nečistý. Další informace o příkazech chkdsk a fsutil dirty získáte klepnutím na odkaz Příbuzná témata. Doba trvání defragmentace svazku závisí na několika faktorech, jako je velikost svazku, počet a velikost souborů, stupeň fragmentace svazku a systémové prostředky, které jsou k dispozici. Můžete defragmentovat pouze svazky místního systému souborů. Spuštěna může být pouze jedna instance nástroje Defragmentace disku. Pokud chcete defragmentaci svazku přerušit nebo dočasně zastavit, klepněte na tlačítko Zastavit nebo Pozastavit. V případě, že defragmentaci svazku spustíte během zálohování, nástroj Defragmentace disku se zastaví.
Vyčištění disku Program Vyčištění disku umožňuje uvolnit místo na pevném disku. Prohledá jednotky a potom zobrazí dočasné soubory, soubory mezipaměti sítě Internet a nadbytečné programové soubory, které lze bez obav odstranit. Pomocí programu Vyčištění disku můžete odstranit některé z těchto souborů nebo všechny soubory.
Odebrání nepotřebných souborů Pokud v počítači používáte tak složitý systém, jako je systém Windows, je pravděpodobné, že neznáte význam všech souborů, které jsou v počítači obsaženy. V některých případech systém Windows použije soubory k provedení určité operace a potom je uloží do složky určené pro dočasné soubory. Je také možné, že některé dříve nainstalované součásti systému Windows již nevyužíváte. Z mnoha důvodů, například z důvodu nedostatku místa na pevném disku, je
někdy nutné snížit počet souborů na disku nebo vytvořit více volného místa, aniž by došlo k poškození některého z programů. K provedení všech následujících úloh umožňujících uvolnění místa na pevném disku použijte průvodce programem Vyčištění disku v systému Windows: •
odstranění dočasných souborů sítě Internet,
•
odstranění všech stažených programových souborů (ovládací prvky ActiveX a aplety Java stažené ze sítě Internet),
•
vysypání koše,
•
odebrání dočasných souborů systému Windows,
•
odebrání nepoužívaných součástí systému Windows,
•
odebrání nepoužívaných nainstalovaných programů.
Poznámka Program Vyčištění disku spustíte klepnutím na tlačítko Start, klepnutím na příkaz Spustit a zadáním příkazu cleanmgr.
8.8. Koš Koš umožňuje obnovit odstraněné soubory nebo složky. Pokud odstraníte některou z těchto položek z pevného disku, umísti ji systém Windows do koše, jehož ikona se změní na obrázek plného koše. Položky odstraněné z disketové nebo síťové jednotky jsou odstraněny trvale a nejsou umístěny do koše. Položky zůstávají v koši, dokud se uživatel nerozhodne odstranit je trvale z počítače. Tyto položky zabírají stále místo na pevném disku a je možné je obnovit nebo vrátit do původního umístění. Jestliže se koš zaplní, uvolní systém Windows automaticky v koši místo pro umístění dalších odstraněných souborů a složek. Jestliže máte málo místa na pevném disku, nezapomeňte vždy nejprve vysypat koš. Omezením velikosti koše zmenšíte místo, které koš zabírá na pevném disku. V systému Windows je pro každý oddíl nebo pevný disk určen jeden koš. Pokud je pevný disk rozdělen do oddílů nebo máte-li v počítači více pevných disků, můžete pro každý koš určit jinou velikost.
8.9. Zobrazení systémových dat •
Spusťte nástroj Systémové informace.
•
Ve stromu kategorií poklepejte na požadovanou kategorii, a poté klepnutím na danou položku zobrazte její informace v podokně podrobností.
Poznámka Chcete-li zobrazit informace o systému, klepněte na tlačítko Start a na příkaz Nápověda a odborná pomoc. Na panelu nástrojů klepněte na tlačítko Podpora a pak v části Nástroje a odkazy v levé části okna klepněte na odkaz Rozšířené informace o systému. V podokně podrobností klepněte na položku Zobrazit podrobné informace o systému . Zálohování souborů do souboru nebo na pásku •
Spusťte program Backup.
•
Průvodce programu Backup se spouští ve výchozím nastavení, pokud jej nevypnete.
•
V Průvodci programu Backup klepněte na tlačítko Upřesnit.
•
Klepněte na kartu Zálohovat a v nabídce Úloha klepněte na příkaz Nová.
•
Soubory a složky, které chcete zálohovat, vyberete klepnutím na zaškrtávací políčko vlevo od souboru či složky v podokně Klepněte na zaškrtávací políčko u jednotek, složek a souborů, které chcete zálohovat.
V rozevíracím seznamu Cíl zálohování proveďte jeden z následujících kroků: •
Vyberte položku Soubor, pokud chcete soubory a složky zálohovat do souboru. Tato možnost je vybrána ve výchozím nastavení.
•
Klepněte na páskové zařízení, pokud chcete soubory a složky zálohovat na pásku.
V poli Zálohovací médium nebo název souboru proveďte jeden z následujících kroků: •
Jestliže zálohujete soubory a složky do souboru, zadejte cestu a název souboru pro zálohovací soubor (s příponou BKF) nebo soubor vyhledejte po klepnutí na tlačítko Procházet.
•
Pokud soubory a složky zálohujete na pásku, vyberte požadovanou pásku.
•
Požadované možnosti zálohování, například typ zálohování a typ souboru protokolu vyberte klepnutím na nabídku Nástroje a na příkaz Možnosti. Po dokončení výběru možností zálohování klepněte na tlačítko OK.
•
Klepněte na tlačítko Spustit zálohování a v dialogovém okně Informace o úloze zálohování proveďte případné změny.
•
Chcete-li nastavit upřesňující možnosti zálohování, například ověření dat nebo hardwarovou kompresi, klepněte na tlačítko Upřesnit. Po dokončení nastavení upřesňujících možností zálohování klepněte na tlačítko OK. Další informace o dalších možnostech zálohování zobrazíte klepnutím na odkaz Nastavení upřesňujících možností zálohování.
•
Klepnutím na tlačítko Spustit zálohování spusťte operaci zálohování. Důležité informace Program Backup můžete použít k zálohování a obnově dat ve svazcích FAT16, FAT32 nebo NTFS. Pokud jste ale zálohovali data ze svazku NTFS používaného v systému Windows XP, doporučujeme, abyste data obnovili do svazku NTFS používaného v systému Windows XP. V opačném případě může dojít ke ztrátě dat nebo i některých funkcí souborů a složek. Některé systémy souborů nemusí podporovat všechny funkce jiných souborů systémů. Jestliže například zálohujete data ze svazku NTFS používaného v systému Windows XP a potom je obnovíte do svazku FAT nebo do svazku NTFS používaného v systému Windows NT 4.0, dojde ke ztrátě oprávnění, nastavení šifrovacího systému souborů (EFS), informací o kvótách disku, informací o připojených jednotkách a informací o vzdáleném úložišti.
Chcete-li zálohovat a obnovit soubory databáze Microsoft SQL Server, doporučujeme použít integrované nástroje pro zálohování a obnovení SQL. Další informace naleznete v dokumentaci k serveru Microsoft SQL Server. Některé páskové jednotky nemusí podporovat hardwarovou kompresi.
Poznámky Chcete-li zálohovat soubory a složky, musíte být správce nebo člen skupiny Backup Operators. Další informace o oprávněních nebo uživatelských právech získáte klepnutím na odkaz Příbuzná témata. Chcete-li spustit program Backup, klepněte na tlačítko Start, přejděte na příkaz Programy, na položku Příslušenství, na položku Systémové nástroje a potom klepněte na položku Zálohování.
V případě, že se průvodce zálohováním a obnovením ve výchozím nastavení nespustí, je možné ho i přesto použít k zálohování souborů po klepnutí na příkaz Průvodce zálohováním v nabídce Nástroje. Chcete-li zálohovat systém, měli byste zálohovat všechna data v počítači a data Stav systému, která obsahují takové položky, jako je například registr a databáze adresářové služby Active Directory. Data Stav systému lze zálohovat pouze v místním počítači. Nelze je zálohovat ve vzdáleném počítači. Záložní soubory mají obvykle příponu BKF, ale můžete použít libovolnou příponu. Členové skupiny Backup Operators a správci mohou zálohovat a obnovovat zašifrované soubory a složky, aniž by je dešifrovali. Pokud je v počítači spuštěna služba Windows Media a chcete soubory přidružené k této službě zálohovat, naleznete další informace v dokumentaci online služby Windows Media v tématu Spuštění programu Windows Backup pro službu Windows Media. Před zahájením zálohování nebo obnovení souborů přidružených k službě Windows Media je třeba dodržovat postupy uvedené v dokumentaci online této služby.
8.10. Otázky a úkoly •
Jak nainstalujeme a zkonfigurujeme OS MS Windows?
•
Co je Active Desktop?
•
K čemu je prospěšný SPOŘIČ a je možné jej upravit? Jak?
•
Jakým způsobem odeberu, nebo přidám hardware?
•
K čemu využijeme DEFREGMENTACI?
•
Kde zjistím vlastnosti disků?
•
Proč máme zálohovat data?
9. Další operační systémy 9.1. Operační systémy Na různých druzích počítačů se používají různé operační systémy. V průběhu času samozřejmě vznikají jejich nové verze, takže v současností používané počítače mohou používat několik různých operačních systémů. Osobní počítače typu PC některý ze systémů Windows firmy Microsoft nebo některý ze systémů Linux, počítače Apple MacIntosh Mac OS také od firmy Apple, pracovní stanice Linux nebo komerční Unix (např. Solaris), mainframe pak zpravidla některý z komerčních UNIXových systémů. Vývoj operačních systémů začal se vznikem a hromadným rozšířením sálových počítačů. Na nich se používaly především různé druhy stabilního víceuživatelského systému UNIX. Když v roce 1981 vytvořila firma IBM první použitelný osobní počítač typu PC, oživila ho systémem MS DOS od tenkrát malé firmy Microsoft. DOS byl jednouživatelský systém s mnoha nedostatky a omezeními, byl však okamžitě k dispozici. Jako všechny systémy v té době pracoval v tzv. textovém režimu, tj. počítač se ovládal zadáváním příkazů z tzv. příkazového řádku.
9.1.1 Uživatelské rozhraní – interface Uživatelské rozhraní (interface) je prostředí, v němž se uživatel operačního systému pohybuje a pomocí kterého komunikuje s počítačem. V zásadě existují dva typy uživatelského rozhraní – textový režim a grafický režim.
Textový režim Textový režim je prostředí složené výhradně z příkazové řádky a znaků (tj. písmen a číslic). Veškerá komunikace uživatele počítače je založena na zadávání příkazů a jejich parametrů. V textovém režimu se neuplatní počítačová myš, protože jednoduše nemá co ovládat. Práce v textovém režimu je poměrně náročná – uživatel si musí pamatovat mnoho příkazů, musí je pracně vypisovat do příkazového řádku a všechny příkazy musí zadávat bezchybně a správně. Po zadání příkazu a odeslání klávesou Enter počítač vykoná požadovanou operaci. Proto někdy k dosažení poměrně snadného výsledku (například zkopírování informace z diskety na disk) je nutné správně zadat až několik příkazů. Navíc veškeré informace, které počítač
uživateli poskytuje, jsou opět v textové podobě, mnohdy ve formě mnohostránkových výpisů. V textovém režimu pracoval například dříve velmi významný a populární operační systém MS-DOS. V současné době se z uživatelského hlediska většina operačních systémů v textovém režimu neovládá, používá se grafický uživatelský režim. Spustit textový režim ale přesto umožňují prakticky všechny současné operační systémy. Pro zkušeného uživatele bývá textový režim někdy opravdu rychlejší a navíc umožní i funkce, které grafické rozhraní neobsahuje.
Grafický režim Grafické uživatelské rozhraní se objevilo poprvé na počítačích Apple v roce 1984. Firma Microsoft vytvořila použitelnou grafickou nadstavbu DOSu s názvem Windows 3.1 až v roce 1992. Grafické rozhraní umožňuje ovládání počítače myší pomoci ikon (obrázků) představujících objekty v počítači, nabídek (menu) a panelů nástrojů. Grafické uživatelské rozhraní je podstatně uživatelsky „přívětivější“ než textový režim. Veškerá komunikace s uživatelem probíhá v graficky pěkně ztvárněném prostředí. Jsou zde různé ikony, obrázky, symboly, tlačítka atd. Veškeré ovládání a práce v grafickém režimu je navržena tak, aby vše bylo co nejvíce srozumitelné, intuitivní a aby si uživatel musel pamatovat pokud možno co nejméně informací. Grafické uživatelské rozhraní se ovládá především myší a klávesnice slouží hlavně pro zadávání textových a číselných údajů. Většina grafických rozhraní je ale navržena tak, že je možné celý systém ovládat i prostřednictvím klávesnice a takzvaných klávesových zkratek. MS-DOS Jedním z prvních operačních systémů pro osobní počítače na světě byl operační systém MSDOS (Microsoft Disk Operation System) od firmy Microsoft. Od své původní verze se podstatně změnil a prošel výrazným vývojem. Operační systém MS-DOS pracoval v textovém modu, tj. veškeré ovládání spočívalo v zadávání příkazů s parametry. Na základě příkazu počítač provedl požadovanou operaci. MS-DOS dlouhou dobu kraloval na scéně operačních systémů, nicméně textové prostředí nebylo vůči nezkušeným uživatelům příliš „vlídné“, a proto začaly vznikat grafické nadstavby. Pro uživatele počítače je výrazně snadnější, když může dopis otevřít klepnutím na nějaký pěkný obrázek, než když musel stejného výsledku docílit napsáním složitého příkazu, který si navíc musel pamatovat. Vznikly tak první grafické prostředky jako Windows nebo OS/2.
V dnešní době existuje celá řada operačních systémů pro různé platformy (typy počítačů). Mimo jiné díky kvalitní marketingové strategii se stal bezkonkurenčně nejpoužívanějším operačním systémem osobních počítačů Windows, který má dnes různé varianty (95, 98, 2000, Millenium, NT, XP).
9.1.2 Windows Dalšími verzemi Windows byly Windows 95, Windows 98 a Windows Millenium. Všechny tyto, systémy byly založeny na zastaralém systému DOS. Byly proto často nestabilní a neumožňovaly zabezpečení dat. Firma Microsoft proto vytvořila uvnitř zcela nový, navenek však stejný jako předchozí systémy, operační systém Windows NT. Windows 2000 a Windows XP (Home i Professional) jsou další verze tohoto systému vycházející z principů systémů UNIX. Nejnovější je pak Windows Vista. Windows v novějších verzích existuje i ve vydáním speciálně pro servery počítačových sítí. Např. Windows 2000/2003 Server je navržen tak aby byl nainstalován na hlavní síťový počítač a spravoval celou počítačovou sít s PC se standardními verzemi MS Windows.
9.1.3 Linux Linux je systém šířený pod licencí GIU/GPL od roku 1992. V současnosti existuje několik druhů Linuxu, tzv. distribucí. Distribuce Linuxu zahrnuje jádro systému, grafické rozhraní a aplikační software. Existují distribuce vhodné pro nasazení jako servery sítí, distribuce určené pro kancelářské použití i distribuce určené pro speciální nasazení (např. jako rozhraní vnitřní sítě s internetem apod.). Nejčastěji se používají distribuce RedHat, Suse, Mandrake a Debian. Existují projekty snažící se sjednotit tvorbu distribucí (United Linux) i projekty, napodobující co nejvíce vzhled a chování systémů Windows (Lindows). Pro Linux existuje také více grafických rozhrání, nejčastěji se používají okenní systémy KDE a GNOME.
9.1.4 Mac OS Mac OS je operační systém pro počítače Apple, který s nimi dodává jejich jediný výrobce, firma Apple. Na rozdíl od počítačů typu PC, kde stovky výrobců vyrábějí navzájem kompatibilní díly; vyrábí nebo alespoň kompletuje všechny součásti svých počítačů firma Apple sama. Důsledkem je jejich vyšší cena, ale také větší stabilita a spolehlivost. Díky
ráznosti a obrovské nabídce dílů pro počítače Typu PC jsou naopak tyto počítače velmi levné, někdy však jsou méně spolehlivé.
9.1.5 Novell Iovell IetWare je původně čistě síťový operační systém (pro svou práci využíval i DOS). Novell byl a stále je využíván na mnoha serverech jako kvalitní a robustní OS. Základem byl protokol IPX/SPX Internetwork Packet eXchange)/(Sequenced Packet eXchange)., ale později přibyla podpora i dalších protokolů a služeb (hlavně TCP/IP). Novell má vlastní přístup k síťovým zařízením Později se Novell spojil s Linuxovým OS SUSE a představil tak i síťové produkty založené na Linuxovém jádře.
Kromě výše zmíněných existuje mnoho dalších operačních systému: •
BSD (FreeBSD, NetBSD, OpenBSD, …)
•
MAC OS (Max OS X pro počítače Apple)
•
Palm OS
•
Symbian
•
OS/2
•
Solaris
•
BeOS
•
OpenVMS
•
… další operační systémy
Na trhu jsou pochopitelně k dispozici i další operační systémy, a to jak pro klasické osobní počítače, tak zejména pro „velké“ servery. Běžný uživatel se ovšem s takovými systémy setká velmi zřídka. Uvedené typy operačních systémů představují nejčastější zastoupení na osobních počítačích.
9.2. Síťové operační systémy Soudobé koncepce informatizace kanceláří, podniků, organizací nebo učeben výpočetní techniky směřují jednoznačně ke spojování počítačů do sítí. Aby jednotlivé počítače mohly
v síti mezi sebou komunikovat, musí tuto funkci podporovat operační systém. Většina moderních operačních systémů má sítovou podporu v sobě přímo zabudovanou, tj. okamžitě po nainstalování je možné je nakonfigurovat pro práci v síti.
9.3. Přenositelnost programů a dokumentů Grafické rozhraní (tj. vzhled) všech moderních operačních systémů je podobné. Velmi podobné je i jejich ovládaní. Základním problémem je nepřenositelnost aplikačního software mezi nimi, tj. program určený pro systémy Windows nepůjde spustit pod systémem Linux ani Mac OS a naopak. Dalším problémem je ne zcela stoprocentní přenositelnost datových souborů. Kromě obrázků a www stránek totiž není většina formátů souborů obecně definovaná a dominanci např. u textů a tabulek získaly formáty firmy Microsoft, které konkurenční produkty neumí dokonale zpracovávat. Aplikaci však může její výrobce naprogramovat v několika verzích pro různé OS a co se týče přenositelnosti dat, u mnoha standardní formátů již toto není takovým problémem díky standardizaci a konverzním programům.
9.4. Otázky a úkoly •
Jaký je zásadní rozdíl při ovládání počítače v grafickém a v textovém režimu?
•
Vyjmenuj druhy OS?
•
Je možné přenášet programy mezi OS?
10. Základy práce v OS Linux Linux je víceúlohový, víceuživatelský unixový volně šířitelný operační systém. To znamená, že umí obsluhovat více uživatelů a obsahuje podporu preemptivního multitaskingu - schopnost operačního systému zpracovávat a obsluhovat více procesů nezávisle na jejich požadavcích. Linux umí běžet na většině současných procesorů a podporuje velké množství hardwaru. Linux je možné pořídit ve formě tzv. distribucí. Tedy přímo balíčků obsahující nejen jádro, shell a základní systémové nástroje, ale i grafická rozhraní, ovladače a celou řadu aplikací všeho druhu. Některé distribuce jsou vhodnější pro server jiné pro desktop a začínajícího uživatele. Obecně lze ale většinu distribucí využít více směry. Mezi nejznámější distribuce patří: SuSe Novell, Debian, Mandriva, Fedora, Ubuntu a mnoho dalších. Většinu distribucí lze zdarma stáhnout v základní verzi z internetu a používat.
10.1. Jádro Samotné jádro systému (kernel) je volně šířitelné, a to jak ve zkompilované formě, tak i ve formě zdrojových kódů. Je možné si jádro zdarma opatřit (třeba stáhnout z Internetu), upravit a kompilovat. Je šířeno pod licencí GPL (GNU Public Licence), která blíže stanovuje pravidla, za kterých je možno a za kterých se musí programy pod Linuxem poskytovat zdarma včetně zdrojových kódů. Na rozdíl od některých OS jako třeba MS Windows, struktura souborového systému Linux má jeden jediný kořenový adresář (root), do něhož pak lze do zvolených adresářů namontovat další disky, a to dokonce s různými souborovými systémy V kořenovém adresáři se obvykle nachází tyto adresáře: /dev, /boot, /lib, /home, /mnt, /lib, …
Typická struktura adresářů v U2IXu /bin - programy pro všechny (nutné při bootování) /dev - obsahuje speciální soubory - rozhraní na zařízení /etc - konfigurační soubory pro systém i aplikace /home - domovské adresáře uživatelů /lib - sdílené knihovny, moduly jádra (nutné při bootování)
/proc - obsahuje informace o procesech /root - domovský adresář superuživatele /sbin - programy pro superuživatele (nutné při bootování) /tmp - dočasné pracovní soubory /usr/ - obsahuje soubory, které nejsou nutné při zavádění systému, může se přimontovat až po bootu (například ze sítě) a může být pouze pro čtení (například na CD) /usr/{bin,sbin} - programy, které nejsou třeba pro bootování /usr/lib - knihovny (statické i dynamické) /usr/include - hlavičkové soubory pro jazyk C atd. /usr/share - soubory, které lze sdílet (například přes sí») nezávisle na architektuře počítače /usr/local - další hierarchie {bin,sbin,lib,...} určená pro lokální/nestandardní instalace programů /usr/src - zdrojové texty jádra systému a programů /var/ - obsahuje soubory, které se mění při běhu systému /var/log - záznamy o činnosti systému /var/spool - pomocné soubory pro tisk atd. /var/mail - poštovní přihrádky uživatelů
10.2. Přístupová práva
10.2.1 pro obyčejné soubory r - právo číst obsah souboru w - právo zapisovat do souboru x - právo spustit soubor jako program
10.2.2 pro adresáře r - právo číst obsah (ls adresář) w - právo zapisovat = vytváření a ruąení souborů x - právo přistupovat k souborům v adresáři (cd adresář, ls -l adresář/soubor)
10.2.3 Práva pro vlastníka, skupinu a ostatní Příklad: -rwx---r-- [0704] obyčejný soubor vlastník: čtení,zápis,provedení skupina: nemá žádná práva ostatní: čtení
10.3. Přehled některých základních příkazů Interpret příkazů (shell). Po přihlášení komunikujete se systémem prostřednictvím interpretu příkazů v textovém režimu. Iěkteré užitečné příkazy: přesměrování vstupu a výstupu:
příkaz
výstup
propojení příkazů rourou:
příkaz1 | příkaz2
předchozí příkaz, následující příkaz
P, N
Začátek, konec příkazu
A, E
doplnění jména souboru:
<ESC><ESC>, <ESC>=
nastavení pracovního adresáře:
cd adresář
jméno pracovního adresáře:
pwd
výpis obsahu adresáře:
ls, ls -l, ls -la
výpis obsahu souboru:
pg, more, less
kopie souboru:
cp originál kopie
přesun, přejmenování souboru:
mv původní nový
zrušení souboru:
rm soubor ...
vytvoření adresáře:
mkdir adresář
zrušení adresáře:
rmdir adresář
seznam pracujících uživatelů:
who
obsazení disku:
df, du
výpis běžících procesů:
ps
zrušení běžícího procesu:
kill pid
Grafické rozhraní pro Linux Pro Linux dnes existuje pro pohodlnou a jednodušší práci i grafické rozhraní X-Window. Grafická rozhraní pro Linux jsou více či méně podobná systému MS Windows a tak přechod a práce pro běžného uživatele není tak složitá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Opět se prostředí ovládá pomocí myši a ikon. Nejznámějšími rozhraními jsou KDE nebo GNOME. Ale existuje celá řada dalších.
10.4. Instalace Linux se instaluje podobně jako MS Windows. Tedy nabootování z instalačního média. Existují i tzv. Live distribuce, kdy je možné systém provozovat přímo z CD/DVD bez instalace na disk. Pro plnohodnotnou práci je to sice nevhodné, ale jako vyzkoušení to jistě stojí zato. Nejproblematičtější moment instalace je volba KAM?. V případě že je současně provozován na stejném PC i jiný OS (MS Windows) je třeba dávat pozor kde bude nainstalován linux a kde windows. Nejvhodnější řešení je mít dva fyzické disky. Nebo ponechat na disku prázdné místo (bez vytvořené partition a naformátování) a nechat na Linuxu ať si je sám využije. Volba instalačního místa může být automatická nebo provedena ručně. Po několika dalších krocích, kde volíme instalované aplikace a konfigurujeme základní HW se instaluje zavaděč. Ten je pak spouštěn po startu PC a umožní vybrat, který OS bude dále spuštěn.
10.5. Otázky a úkoly •
Popiš práci s OS Linux?
•
K čemu slouží JÁDRO?
•
Popiš strukturu počítačů v Linuxu?
•
Jaká máme práva pro přístup?
•
Jaký je rozdíl mezi instalací WIndows a Linuxem?
11. Práce v síti 11.1. Co je to počítačová síť Pojmem počítačová síť se rozumí zejména spojení dvou a více počítačů tak, aby mohly navzájem komunikovat a sdílet své prostředky. Přitom je jedno zda se jedná o prostředky hardwarové nebo softwarové.
Před nástupem počítačových sítí musel mít každý počítač, ze kterého se chtělo tisknout, vlastní tiskárnu. Případně se musel dokument k tisku nahrát na disketu a odnést k počítači s tiskárnou a vytisknout. Horší situace nastala, pokud s jedním dokumentem nebo databází pracovalo více osob. V takovém případě se nedalo zaručit, že všichni mají ve stejném okamžiku stejnou verzi s úpravami, které provedl kolega před hodinou. Tyto dva příklady ukazují práci v samostatném prostředí. Význam počítačových sítí neustále roste. Sítě se uplatňují jak ve firmách tak i při výuce na školách. I doma má dnes mnoho lidí svoji malou síť – nemluvě o připojení do Internetu.
Počítačová síť je tedy systém, který vzniká komunikačním propojení počítačů (a případně další IT techniky). Aby mohla vzniknout počítačová síť je zapotřebí dvou základních věcí: •
síťový HW – umožňuje vlastní fyzické propojení (NIC (network interface card – síťová karta) + přenosové médium + propojovací síťové prvky)
•
síťový SW – stará se o přesuny dat, komunikaci, navazování spojení a další služby jako např. zabezpečení apod. (firmware, ovladače, síťový OS, aplikace …)
Pokud jsou pracovníci spojeni do sítě mohou sdílet jak data a programy tak i technické prostředky: •
data
•
zprávy
•
grafiku
•
tiskárny
•
faxové přístroje
•
modemy
•
další hardwarové zdroje
•
výpočetní výkon (procesorový čas)
Kromě sdílení je s použitím sítí možné i např. zvyšovat spolehlivost centralizovaným zálohováním. Při poruše může dojít k automatickému přepojení na jiný počítač a uživatel ani nemusí zpozorovat změnu.
11.1.1 Základní dělení sítí
LA2 – lokální síť Zpočátku se používaly malé sítě, s asi deseti navzájem propojenými počítači a tiskárnou. Velikost sítě, včetně počtu počítačů, omezovala dostupná technologie. Dnes už je možné dosáhnou podstatně větších sítí. Takovým sítím (na jednom podlaží budovy nebo v jedné malé firmě) se říká lokální síť (LAN … z anglického „Local Area Network“). Většina moderních sítí LAI podporuje širokou škálu počítačů a jiných zařízení. Každé zařízení musí používat vlastní fyzické protokoly a protokoly datového spojení pro konkrétní síť a všechna zařízení, která chtějí komunikovat se všemi ostatními v síti, musí používat stejný komunikační protokol (viz níže). Ačkoliv jednotlivé sítě LAN jsou prostorově omezeny (např. oddělení nebo budova úřadu), mohou být propojeny do větších sítí. Podobné sítě LAN se propojují pomocí mostů (bridge), které slouží jako body přenosu mezi sítěmi, rozdílné sítě
LAN se spojují bránami (gateways), které přenášejí data a zároveň je konvertují podle protokolů používaných sítí příjemce. Sítě se rozdělují podle poměru doby vysílání a přijímání dat. U LAN sítí je doba vysílání tv vyšší než doba šíření signálu ts po přenosovém médiu (tv > ts).
MA2 – metropolitní síť Veřejná síť pracující vysokou rychlostí a schopná přenášet data na vzdálenost až několika desítek km. Většinou podporuje data i hlas. Tato síť je menší než WAN ale větší než LAN. Klasifikačně pro ni platí přibližně to stejné, co v síti LAN (viz výše). Síť MAN má přibližně stejnou dobu vysílání jako šíření signálu (tv ≈ ts).
WA2 – rozlehlá síť S růstem geografického dosahu sítí připojováním uživatelů v různých městech nebo státech přerůstá síť LAI a MAI do sítě WAI (Wide Area Network). Sítě WAN jsou tedy obecně rozlehlé a mohou propojovat obrovské množství uživatelů na rozloze do asi 1000km. V tomto ohledu existuje i pojem GAN (global area network), taková globální síť pak vlastně propojuje jednotlivé WAN sítě. Veřejnou globální sítí je např. internet. Doba vysílání je menší než doba šíření (tv < ts).
Kromě výše uvedených existují i další pojmy – např. CAN (campus area network). Toto dělení obecně nemá žádné přesné hranice a jednotlivé sítě se tak překrývají.
11.2. Další dělení počítačových sítí Podle způsobu uchování dat a roli jednotlivých stanic v síti můžeme sítě dělit do dvou skupin: •
Peer-to-peer – (rovný s rovným) – jednotlivé stanice (počítače) v síti jsou co do úlohy rovnocenné. Chovají se tedy obecně i jako klient i jako server. Prostředky mohou jak
nabízet, tak k nim přistupovat. Používá se hlavně u menších sítí kvůli svojí jednoduchosti. •
Client-server – role jednotlivých stanic jsou jasně vymezeny. Existují tedy dva typy stanic. Server (jeden nebo více) nabízí v síti svoje služby a klienti těchto služeb využívají. Server je tedy počítač na kterém je zpravidla nainstalován síťový serverový OS. Jeden fyzický server (bývá zpravidla vyhrazený – dedicated) může v sítí hrát více rolí (file-server, aplikační server, www server, …)
Další pojmy z oblasti počítačových sítí: •
Protokol - množina pravidel k řízené komunikace mezi jednotlivými uzly v síti. Definuje syntaxi i sémantiku předávaných zpráv. Určuje pravidla komunikace a akce, které se provádějí. Protokol většinou zahrnuje a řeší navázání spojení, adresaci, způsob přenosu dat, zpracování chyb, přidělování prostředků a další.
•
Paket – základní přenosová jednotka v sítích. Obecně se v různých fázích komunikace a přenosu jmenuje jinak (pakety, rámce, datagramy, …). Skládá se z dat a metadat. Obsahuje záhlaví vlastní informace určené k přenosu a případně zápatí.
•
intranet – vnitrní zpravidla menší sít typu LAN nebo MAN. Intranet je spravován jednou entitou např. nějakou organizací.
•
internet – spravován více částečně nezávislými subjekty. Základem Internetu je směrování a adresování s využitím protokolu rodiny TCP/IP. Internet je decentralizovaný a distribuovaný.
11.3. K čemu slouží počítačová síť? Společnosti si instalují počítačové sítě především proto, aby mohly sdílet zdroje a aby umožnily přímou komunikaci. Zdroje zahrnují data, aplikace a periferní zařízení. Periferním zařízením je například externí disketová mechanika, tiskárna nebo modem. Přímá komunikace zahrnuje posílání zpráv, odpovídání na zprávy nebo e-mail.
Tiskárny a další periferie Před nástupem sítí bylo potřeba mít svou vlastní tiskárnu, ploter a další periferní zařízení. Než vznikly sítě, jedinou možností, jak sdílet tiskárnu, bylo střídat se u počítače, ke kterému byla tato tiskárna připojena. Sítě nyní umožňují, aby data i periferie sdílelo současně několik lidí. Pokud velký počet lidí potřebuje používat tiskárnu, mohou všichni používat tiskárnu, která je zapojena do sítě.
Aplikace Pomocí sítí je možné sjednotit používání aplikací, jako například textového procesoru, a zajistit tak, že všichni pracovníci zapojení do sítě budou používat stejnou aplikaci a její verzi.
11.4. Topologie sítí Všechny návrhy sítě vycházejí ze tří základních topologií: 11.4.1 Sběrnicová topologie (BUS)
Sběrnicová topologie je také známa jako lineární sběrnice. Jde o nejjednodušší způsob zapojení počítačů do sítě. Skládá se z jediného kabelu nazývaného hlavní kabel (také páteř nebo segment), který v jedné řadě propojuje všechny počítače v síti.
Komunikace ve sběrnicové topologii Počítače v síti se sběrnicovou topologií komunikují tak, že adresují data konkrétnímu počítači a posílají tato data po kabelu ve formě elektrických signálů. Abyste pochopili, jak počítače ve sběrnicové topologii komunikují, musíte se seznámit se třemi pojmy: •
posílání signálu
•
vracející se signál
•
terminátor
Posílání signálu Data v síti ve formě elektrických signálů jsou posílána všem počítačům v síti, nicméně informaci přijme pouze ten počítač, jehož adresa odpovídá adrese zakódované v počátečním signálu. V daný okamžik může zprávy odesílat vždy pouze jeden počítač.
Protože ve sběrnicové síti může v daném okamžiku data posílat vždy pouze jeden počítač, závisí výkon sítě na počtu počítačů připojených ke sběrnici. Čím více počítačů je ke sběrnici připojených, tím více počítačů bude čekat, aby mohly poslat data po sběrnici, a tím bude síť pomalejší. Velikost zpomalení sítě nesouvisí pouze s počtem počítačů v síti. Závisí na mnoha faktorech, včetně: •
možností hardwarového vybavení počítačů v síti;
•
počtu přenosů dat počítači v síti;
•
druhů aplikací používaných v síti;
•
typů kabelu používaných v síti;
•
vzdálenost mezi počítači v síti.
Sběrnicová topologie je pasivní topologií. Počítače ve sběrnicové síti pouze poslouchají, zda jsou v síti posílána nějaká data. Neodpovídají na přesun dat z jednoho počítače na druhý. Pokud jeden počítač selže, neovlivní to zbytek sítě. V aktivní topologii počítače obnovují signály a přesunují data dále po síti.
Vracející se signál Protože data, neboli elektrický signál, jsou posílána po celé síti, cestují z jednoho konce kabelu na druhý. Kdyby mohl signál pokračovat bez přerušení, neustále by se vracel tam a zpět podél kabelu a zabránil by tak ostatním počítačům v odesílání jejich signálů. Proto je potřeba signál, co měl možnost dosáhnout cílové adresy, zastavit.
Terminátor Aby se zastavilo vracení signálu, umístí se na oba konce kabelu terminátor, který pohlcuje volné signály. Pohlcování vyčistí kabel tak, aby mohly data posílat i další počítače. Všechny konce kabelu v síti musí být do něčeho zapojeny. Jakýkoliv volný konec kabelu – konec, který není do ničeho zapojen – musí být zakončen tak, aby se předcházelo vracení signálu.
Přerušení komunikace v síti V případě, že je kabel fyzicky rozříznut na dvě části nebo se jeden konec odpojí, dojde k přerušení kabelu. V každém případě nebude mít jeden nebo více konců terminátor a signál se bude vracet. Následkem toho se přeruší činnost v síti.
Rozšíření sítě LA2 S růstem plochy, na které je síť umístěna, musí růst i samostatná síť LAN. Kabely ve sběrnicové topologii je možné prodlužovat jedním ze dvou následujících způsobů. Pomocí dílu zvaného „I-konektor“ je možné spojit dva kabely a získat tak delší kabel. Konektory „I“ však zeslabují signál a měli by se používat pouze v omezeném počtu. Je mnohem lepší koupit jeden souvislý delší kabel než spojovat několik menších pomocí konektorů. Ve skutečnosti může použití příliš mnoha konektorů zabránit správnému příjmu signálu. Pro spojení dvou kabelů je možné použít zařízení zvané opakovač (repeater). Opakovač ve skutečnosti signál před jeho odesláním zesílí. Opakovač je lepší než konektor nebo jeden delší kabel, protože umožňuje přenášení a příjem signálu na ještě větší vzdálenosti.
11.4.2 Hvězdicová topologie (STAR)
Ve hvězdicové topologii jsou počítače propojeny pomocí kabelových segmentů k centrálnímu prvku sítě, nazývanému např. rozbočovač (HUB). Signály se přenáší z vysílacího počítače přes rozbočovače do všech počítačů v síti. Tato topologie pochází z počátků používání výpočetní techniky, kdy bývaly počítače připojeny k centrálnímu počítači mainframe. Mezi každými dvěma stanicemi musí existovat jen jedna cesta!
Hvězdicová topologie nabízí centralizované zdroje a správu. Protože jsou však všechny počítače připojeny k centrálnímu bodu, vyžaduje tato topologie při instalaci velké sítě velké množství kabelů. Selhání hubu ve hvězdicové topologii způsobí „spadnutí“ sítě u stanic k němu připojených. Je proto vhodné ho chránit před výpadkem el. proudu zdrojem UPS. Pokud ve hvězdicové síti selže jeden počítač nebo kabel, který ho připojuje k rozbočovači, pouze tento nefunkční počítač nebude moci posílat nebo přijímat data ze sítě. Zbývající část sítě bude i nadále fungovat normálně.
11.4.3 Kruhová (Prstencová) topologie (RING)
Prstencová topologie propojuje počítače pomocí kabelu v jediném okruhu. Ieexistují žádné zakončené konce. Signál postupuje po smyčce v jednom směru a prochází všemi počítači. Na rozdíl od pasivní sběrnicové topologie funguje každý počítač jako opakovač, tzn. že zesiluje signál a posílá ho do dalšího počítače. Protože signál prochází všemi počítači, může mít selhání jednoho počítače dopad na celou síť.
Předávání tokenu Jeden způsob přenosu dat po kruhu se nazývá předávání tokenu (token passing). Token je zvláštní typ paketu, který se posílá z jednoho počítače na druhý, dokud se nedostane do počítače, který má data k odeslání. Vysílající počítač token pozmění, přiřadí datům elektronickou adresu a pošle ji dál po okruhu.
Data procházejí všemi počítači, dokud nenaleznou počítač s adresou, která odpovídá jim přiřazené adrese. Přijímací počítač vrátí vysílacímu počítači zprávu, že data byla přijata. Po ověření vytvoří vysílací počítač nový token a uvolní jej do sítě. Případně je za uvolňování a správu tokenů zodpovědný jeden konkrétní počítač.
11.5. Další možnosti topologie sítě 2eomezená/kombinované topologie Segmenty sítě jsou zapojeny libovolně mezi sebou nebo vytváří např. stromovou strukturu. Obecně se nemusí jednat o samostatné počítače, ale o navzájem propojené sítě. Například Internet.
11.5.1 Varianty hlavních topologií Pokud jsou počítače zapojeny v řadě za sebou podél jediného kabelu (segmentu), nazývá se tato topologie sběrnicová. Pokud jsou počítače zapojeny ke kabelovým segmentům, které vycházejí z jediného bodu neboli rozbočovače, nazývá se tato topologie hvězdicová. Pokud jsou počítače zapojeny ke kabelu, který tvoří smyčku, nazývá se tato topologie prstencová. Zatímco tyto tři základní topologie jsou samy o sobě jednoduché, v praxi používané varianty často kombinují vlastnosti více než jedné topologie a mohou být složité.
Volba topologie Topologie Výhody
2evýhody
Sběrnicová Ekonomické využití kabelu.
Síť může při velkém provozu
Média nejsou drahá a snadno se s nimi zpomalit.
Problémy
pracuje.
izolují.
Jednoduchá, spolehlivá.
Porušení
Snadno se rozšiřuje.
mnoho uživatelů.
Prstencová Rovnocenný přístup pro všechny počítače.
kabelu
se
obtížně
může
ovlivnit
Selhání jednoho počítače může mít
Vyvážený výkon i při velkém počtu dopad na zbytek sítě. uživatelů.
Problémy
se
Rekonfigurace
obtížně sítě
izolují.
přeruší
její
provoz. Hvězdicová Snadná modifikace a přidávání nových Pokud selže centrální prvek, selže počítačů.
celá síť.
Centrální monitorování a správa. Selhání jednoho počítače neovlivní zbytek sítě.
11.6. Způsoby přenosů a komunikace v počítačových sítích •
synchronní přenos – přenášený rámec je rozdělen na sloty a každá probíhající komunikace si obsadí jeden nebo více slotů, tím je zajištěn stálý tok dat (zvuk, video, telefony, …)
•
asynchronní přenos – typické pro protokol ATM (asynchronous transfer mode). Jednotlivé pakety – zde buňky (cells) jsou malé a můžeme zajistit že každá n-tá buňka bude patřit konkrétní aplikaci
•
paketový přenos – nejpoužívanější způsob přenosů v datových sítích. Pakety různých délek přenáší data. Využití přenosové šířky pásma je nejlepší, ale nezajistí se garantovaná šířka pro jednu aplikaci
•
spolehlivý vs. nespolehlivý přenos – u nespolehlivého přenosu, který je obecně rychlejší se při zjištění chyby nic neřeší a data se prostě zahodí. Spolehlivý přenos oproti tomu může chyby detekovat a žádat přímo o přeposlání dat nebo dokonce chyby opravovat.
•
spojovaný vs. nespojovaný přenos – při spojované komunikaci, která je obdobou např. telefonních hovorů je nejprve provedeno spojení s cílovou stanicí. Ta se ozve, že je připravena přijímat data a pak teprve začne vysílání. Všechny data se pak přenášejí jednou už vytyčenou cestou. Při nespojovaném přenosu začne stanice prostě vysílat a přenos a cesta se řeší až během cesty dat.
11.7. Ethernet Přes 80 % zesíťovaných počítačů (pozn. zdroj neznámý) je připojeno pomocí Ethernetu. Ehernet byl vyvinut firmou Xerox v roce 1976. Ethernet používá přístupovou metodu CSMA/CD. Má svůj typ rámců. Původně používal sběrnicovou topologii a umožňoval připojit na hlavní segmenty až 1.024 počítačů a pracovních stanic. Jednotlivé stanice jsou propojeny pomocí koaxiálního kabelu, optickým kabelem či kroucenou dvojlinkou. U Ethernetu je povinná mezirámcová mezera. Dnes rozdělujeme několik typů Ethernetu jako 10BASE5, 10BASE2, 100BaseT, atd. Podle rychlosti přenosu a podle použité kabeláže. Další rozvoj Ethernetu přinesl vyšší rychlosti 1Gb, 10Gb. Hlavně a původně navrhovaný pouze pro optická vedení, ale později doplněn i o varianty pro kroucenou dvoulinku.
11.7.1 CSMA/CD – Přístupová metoda Ethernetu CSMA/CD Carrier Sense Multiply Access with collision detection je kolizní protokol. Jedná se o přístupovou metodu, která určuje přístup jednotlivých uzlů k přenosovému médiu. Jednotlivé stanice naslouchají na médiu a chtějí-li vysílat cekají až je volno. Jakmile je volno stanice začne vysílat (a zároveň naslouchá). Začne-li ale vysílat více stanic současně je detekována kolize kdy jsou data poškozena/neplatná. V tu chvíli přestanou stanice vysílat, odmlčí se po náhodnou dobu a pak opakuji pokus. (max. 16 pokusu, pak ohlásí chybu výše). S přibývajícími stanicemi a zvyšující se komunikaci a v závislosti na velikosti rámců dochází k nárůstu kolizí (vetší režie, nižší přenosová rychlost). U koax. kabelu je kolize detekována zvýšeným napětím, u Twistu tím, že na přípojce jsou data v obou párech.
Model ISO/OSI Model ISO/OSI je referenční komunikační model označený zkratkou slovního spojení „International Standards Organization/ Open Systen Interconnection“ (Mezinárodní organizace pro normalizaci / propojení otevřených systémů). Jedná se o doporučený model definovaný organizací ISO v roce 1983, který rozděluje vzájemnou komunikaci mezi počítači do sedmi souvisejících vrstev. Úkolem každé vrstvy je poskytovat služby následující vyšší vrstvě a nezatěžovat vyšší vrstvu detaily o tom jak je služba ve skutečnosti realizována. Než se data přesunou z jedné vrstvy
do druhé, rozdělí se do paketů. V každé vrstvě se pak k paketu přidávají další doplňkové informace (formátování, adresa), které jsou nezbytné pro úspěšný přenos po síti. Uvedený model obsahuje následující vrstvy (každá vyšší vrstva využívá funkce vrstvy nižší.)
11.7.2 Sítě TCP/IP – protokoly Na následujícím obrázku vidíme celkovou strukturu protokolů TCP/IP.
Vrstva síťového rozhraní Jsou na ní definovány konkrétní technologie použité v síti. TCP/IP se může provozovat nejen v Ethernetu ale prakticky v jakémkoliv typu sítě. Tato vrstva je přímo hardwarově závislá. Na této vrstvě je adresace počítačů v síti závislá na použité technologii (Ethernet – MAC adresa – linková adresa)
7. Aplikační vrstva Je to v modelu vrstva nejvyšší. Definuje způsob, jakým komunikují se sítí aplikace, například databázové systémy, elektronická pošta nebo programy pro emulaci terminálů. Jedná se o programy nebo aplikační protokoly které i běžný uživatel PC využívá.
Obsahuje protokoly (aplikace), které se už přímo využívají ke komunikaci po síti. •
FTP/TFTP – File Transfer Protocol/Trivial FTP = slouží k přenosu souborů mezi počítači spojenými do sítě. TFTP je jednoduší varianta k FTP.
•
HTTP/HTTPS – Hyper Text Transfer Protocol = slouží k přístupu na www stránky. HTTPS je zabezpečený (šifrovaný) přenos www stránek.
•
TELNET – Telecommunication Networ = vytváří terminálový provoz. Můžeme pracovat se vzdáleným počítačem stejně jako bychom seděli u terminálu bezprostředně k němu připojeném. Protože komunikace probíhá nešifrovaně představuje jeho používání bezpečnostní riziko. Náhradou za TELNET je SSH (Secure Shell) který komunikuje šifrovaně.
•
POP3 – Post Office Protocol = slouží k přijímání elektronické pošty poštovním klientem.
•
SMTP – Simple Mail Transfer Protocol = slouží k odesílání elektronické pošty poštovním klientem
•
RPC/XDR = vzdálené volání procedur. Používá se při požadavku provést výpočet programu na jiném počítači, než kde jsou uložená data.
6. Prezentační vrstva Specifikuje způsob, jakým jsou data formátována, prezentována, transformována a kódována. Řeší například háčky a čárky, CRC, kompresi a dekompresi, šifrování dat.
5. Relační vrstva Koordinuje komunikace a udržuje relaci tak dlouho, dokud je potřebná. Dále zajišťuje zabezpečovací, přihlašování a správní funkce.
4. Transportní vrstva Definuje protokoly pro strukturované zprávy a zabezpečuje bezchybnost přenosu (provádí některé chybové kontroly). Řeší například rozdělení souboru na pakety a potvrzování. •
TCP/UDP = musíme zavést další rozdělení – port. Na jednom počítači lze provozovat několik programů, které poskytují své služby. Aby se rozlišilo na kterou službu program přistupuje musí být nějak rozlišeny. A to takzvaným portem. Například služba www serveru HTTP má standardně port 80 atd. Maximálně může být najednou spuštěno 65 tisíc portů (programů). SOCKET = IP adresa + port.
•
TCP – Transmission Control Protocol = je potvrzovaný - spolehlivý. TCP vytváří takzvané virtuální spojení. Toto spojení trvá po dobu než aplikace spojení ukončí.
•
UDP – User Datagram Protocol = nepotvrzovaný protokol. Od IP se liší jen tím, že má navíc port. Můžeme tak poslat konkrétnímu programu dotaz. Moc se nepoužívá, spíše jen na služební komunikaci. Např. routery když každých 30 sec. hlásí kdo je připojen.
3. Síťová vrstva Definuje protokoly pro směrování dat, jejichž prostřednictvím je zajištěn přenos informací do požadovaného cílového uzlu. V lokální síti vůbec nemusí být pokud se nepoužívá směrování. •
IP – Internet Protocol = nejzákladnější protokol, neobsahuje potvrzování (počítač neví jestli data které vyslal, přijmul vzdálený počítač). Zabezpečuje správné doručování (pouze detekce chyb v hlavičce) dat k jednotlivým počítačům v síti. Zajišťuje jejich adresaci – IP adresy
•
ARP – Address Resolution Protocol = převádí 32 bitovou IP adresu na 48 bitovou MAC adresu.
•
RARP – Reverse Address Resolution Protocol = naopak převádí MAC adresu na IP adresu. Tento protokol používají bezdiskové pracovní stanice, které neznají svojí IP adresu.
•
ICMP – Internet Control Message Protocol = používá se k signalizaci chyb a různých nestandardních situací (ale pouze potřebám signalizace, ICMP sám nezajišťuje jejich nápravu).
2. Linková vrstva Zajišťuje integritu toku dat z jednoho uzlu sítě na druhý. V rámci této činnosti je prováděna synchronizace bloků dat a řízení jejich toku.
1. Fyzická vrstva Definuje prostředky pro komunikaci s přenosovým médiem a s technickými prostředky rozhraní. Dále definuje fyzické, elektrické, mechanické a funkční parametry týkající se fyzického propojení jednotlivých zařízení.
11.7.3
IP adresa
Jestliže chceme v rámci sítě navázat spojení s jiným počítačem, musíme znát jeho IP adresu. IP adresu musí mít každý počítač jinou. Protože jinak by nebylo možné rozlišit s jakým počítačem chceme komunikovat. Jeden počítač může mít i víc IP adres. To pokud má víc síťových adaptérů. IP adresy si nemůžeme jen tak libovolně vymyslet. Přiděluje je mezinárodní autorita pověřená správou IP adres (veřejné IP adresy). V současné době se používá 32 bitová verze IPv4. Protože dovoluje adresování pouze 4 miliard počítačů (teoreticky 4 294 967 296 IP adres), je
připravena nová verze IPv6. IPv6 už bude 128 bitová a k její implementaci by mělo dojít v budoucnu (3x1038 adres) IPv4 adresa má velikost 4 byte = 32 bitů. Nejčastěji se zapisuje v desítkové soustavě, kdy jednotlivé byte jsou odděleny tečkou. Každý byte může logicky nabývat hodnot od 0 – 255. Například: 192.44.118.192 Adresa IP se skládá ze dvou částí net – ID (adresa sítě) a host – ID (adresa počítače). Podle toho jak jsou jednotlivé sítě rozlehlé (kolik mají hostů) rozlišujeme tři hlavní třídy IP adres – A, B a C.
Třída A IP adresu třídy A v České republice nikdo nemá. Mají ji hlavně nadnárodní společnosti, vládní organizace USA atp. Dovoluje adresování jen 126 sítí, ale v každé z nich může být až 16 miliónů počítačů. Rozsah hodnot IP adres je: 0.0.0.0 až 127.255.255.255.
Třída B Třída B umožňuje adresovat už 16 tisíc sítí a 65 tisíc počítačů v každé síti. První dva byte je adresa sítě a další dva adresa počítače. V Čechách ji mají významné organizace. Rozsah hodnot ve třídě B je: 128.0.0.0 až do 191.255.255.255.
Třída C IP adresou třídy C dokážeme adresovat až 2 milióny sítí. V každé síti může být 254 počítačů. IP adresa třídy C je v Čechách nejpoužívanější. První tři byte jsou adresou sítě a jeden byte adresou počítače. Rozsah je: 192.0.0.0. až 223.255.255.255
Speciální IP adresy Některé IP adresy jsou vyhrazeny pro speciální účely: •
Rozsah od 224.0.0.0 do 239.255.255.255 je zařazen do třídy D. Tato třída je využívána pro multicasting. To znamená pro hromadné vysílání videa nebo audia.
•
Rozsah od 240.0.0.0 do 247.255.255.255 patří do třídy E. Tyto hodnoty jsou rezervovány pro další použití a pro experimentální účely.
•
127.0.0.0 nebo 127.0.0.1 jsou určeny k testovacím účelům. Nazývají se loopback adresy.
•
Tyto adresy používá síťobvý software. Pošleme-li data na tuto adresu, nebudou vysílána přes žádný ze síťových adaptérů počítače do sítě. Pouze zjistíme zda je funkční software, nezávisle na tom, funguje-li síťový hardware.
•
Síťové adresy, tj. adresy, jejichž host část obsahuje samé nuly. Tyto adresy jsou využívány IP protokolem ke správnému směrování paketů mezi sítěmi.
•
Broadcast adresa, 255.255.255.255 je určena všem hostům v dané síti. Používají se k hromadnému rozesílání paketů.
Intranet, pokud je síť izolovaná, bez připojení k Internetu, lze použít libovolné IP adresy. Při připojení vnitřní sítě k Internetu by ale mohla nastat situace že budou existovat dvě stejné IP adresy. Této skutečnosti zabraňuje PROXY brána. Proxy brána může sloužit pro libovolnou službu protokolu TCP/IP. Proxy je ve skutečnosti počítač, který je připojen libovolným způsobem k Internetu. Musí mít skutečnou IP adresu aby viděl „ven“ a „zvenku“ byl vidět. Při napsání nějaké www adresy na počítači ve vnitřní síti, prohlížeč odešle tento dotaz na proxy bránu. Ta se dotáže svým jménem na Internetu a poté předá požadavek zpátky
počítači. A na okolních počítačích se nastaví adresa vyhrazená pro vnitřní sítě. Rezervované IP pro vnitřní sítě: •
Třída A : 10.0.0.0 až 10.255.255.255
•
Třída B : 172.16.0.0 až 172.31.0.0
•
Třída C : 192.168.0.0 až 192.168.255.0
11.8. Síť Internet Historie internetu Historie Internetu sahá několik desítek let zpět do minulosti. Byla to doba studené války mezi Západem a Východem, a tedy i doba různých tajný vojenských projektů. Na straně Američanů se podobnými projekty zabývala společnost RAND, která dostala v šedesátých letech za úkol vyřešit problém, jak by si mohly vyměňovat informace jednotlivé vojenské základny, města a státní úřady po případné nukleární válce. Nebylo možné použít dosavadní principy sítě, jež se zakládaly na jednom uzlu, na který byli napojeni ostatní uživatelé. Kdyby nepřítel zničil právě tento uzel, celá síť by nefungovala. V roce 1964 zveřejnila společnost RAID na svou dobu odvážnou teorii. Iavrhla síť, jež neměla žádný centrální uzel – všechny uzly byly totiž rovnocenné. Celá síť byla navržena tak, aby od samého začátku dokázala odolávat kolizím. V případě vyřazení některého uzlu mohla síť fungovat dál a data se přenášela alternativní cestou. Jednalo se o první decentralizovanou prakticky provedenou koncepci počítačové sítě. Koncepce byla rozpracována „na papíře“ a prakticky se projektu chopila společnost ARPA (Advanced Research Projects Agency), která se rozhodla jej financovat. ARPA byla vládní organizace založená právě ministerstvem obrany (Eisenhower). Na podzim roku 1969 byl instalován první uzel sítě a koncem téhož roku již existovaly čtyři uzly. Tato zatím malá síť se podle svého sponzora jmenovala ARPANET. Síť byla spolehlivá a oblíbená. V roce 1971 měl ARPANET 15 uzlů. V roce 1972 jich bylo již 37. V té době se připojovaly především vládní a vojenské organizace a později i univerzity a výzkumná zařízení. Ia rozdíl Od původního záměru se ARPAIET stal velmi populární sítí zejména mezi vědci a studenty, kteří kromě pracovních úkolů používali síť hlavně pro komunikaci. Během 70. let
síť rostla stále poměrně pomalu, ale ARPANET přesáhl hranice Spojených států. Jednalo se již o síť mezinárodní a začalo se jí říkat INTERNET (INTER – mezinárodní, NET – sít‘). V roce 1980 přišel ve švýcarském institutu pro jaderný výzkum CERN Tim Berners-Lee s myšlenkou hypertextu, což mělo usnadnit sdílení a aktualizaci informací mezi výzkumníky. K praktické realizaci a hlavně rozšíření došlo až později. V roce 1984 bylo k Internetu připojeno pouhých 1000 počítačů a ani v několika dalších letech tento počet nestoupá nijak závratně. Důležitý zlom nastává mezi lety 1989 a 1991 kdy CERN již má jeden z největších Internetových serverů a spouští první WWW (world wide web) server (httpd) s využitím hypertextu. Texty, které obsahují odkazy na další dokumenty, které mohou být umístěny na jiném počítači, třeba na druhém konci světa. Díky jednoduchému a intuitivnímu ovládání se tento způsob komunikace rozšířil i za brány CERNu a dnes jej známe právě pod jménem World Wide Web. Zanedlouho byly k dokumentům připojeny i obrázky. Vzhled dokumentů byl přirozenější a umožnil ještě lepší komunikaci. Právě existence www spolu s masovým rozšířením osobních počítačů přilákala na internet miliony nových uživatelů, a tím začal být internet zajímavý i pro podnikatele. V roce 1992 bylo již k Internetu připojeno více než milion počítačů. Rok 1992 zaznamenal také počátek vývoje grafického browseru Mosaic, který byl napsán na půdě NCSA (National Center for Supercomputing Applications). Na konci roku 1993 byla uvedena i verze pro systémy Apple Macintosh a také pro Microsoft Windows. Ruku v ruce s browserem Mosaic vznikla společnost Mosaic Communications, která se později spolu s prohlížečem přejmenovala na Netscape Communications. Na celém světě je odhadováno v roce 1995 na 20 miliónů uživatelů Internetu, v roce 2000 již pak přes 300 miliónů.
Internet v ČR Jako datum připojení ČSFR k internetu se uvádí listopad 1991. Ve VC ČVUT tehdy úspěšně proběhly první pokusy s připojením na internet k uzlu v Linci. Formální připojení ČSFR k internetu se slavnostně uskutečnilo 13. února 1992. Internet byl tedy dostupný v Praze na ČVUT, ale po připojení volaly i ostatní vysoké školy z celé ČSFR. V prosinci 1991 schválilo české ministerstvo školství projekt předložený akademickou obcí a v červnu 1992 uvolnilo 20 miliónů korun pro vybudování páteřní sítě spojující univerzitní města. Na slovenskou část projektu podobně přispělo slovenské ministerstvo školství. Po rozpadu ČSFR se FESNET
rozdělil na CESNET a slovenskou část SANET. V listopadu 1992 byly pevnou linkou propojeny Praha a Brno - dva hlavní uzly sítě CESNET - a koncem března 1993 bylo připojeno již 9 měst. I když CESNET byl vybudován jako akademická síť, v reakci na poptávku po připojení se zanedlouho stal i komerčním poskytovatelem. Dnes je jedním z mnoha - i to komentuje obrovskou dynamiku internetu: za 7 let od nuly k rozvinutému konkurenčnímu prostředí.
Co je to internet a co nám poskytuje? Internet nám v současnosti poskytuje mnoho rozličných služeb. Mezi ty dnes nejznámější a nejpoužívanější patří elektronická pošta a World Wide Web (zkráceně WWW nebo web). Elektronickou poštu, zvanou též email, používáme k podobným účelům jako poštu normální. Můžeme pomocí ní zasílat dopisy (zprávy) napsané na počítači jiným uživatelům internetu. Využívání emailu má hned několik výhod. Jednou z těch největších je rychlost doručení. Zprávy posílané elektronickou poštou jsou doručeny většinou během několika minut, maximálně několika hodin (ovšem někdy také několika dnů a někdy není doručení zaručeno vůbec). Další výhodou je snadné udržování pořádku v korespondenci, kterou vedeme. Se zprávami, které posíláme, můžeme adresátovi poslat různé soubory, obrázky, tabulky a jiná data. Služba internetu nazvaná World Wide Web nám umožňuje přístup k mnoha informacím zveřejněným na dokumentech webu. Mezi další služby internetu patří elektronické konference (což jsou „zájmové kluby“ spojující lidi se zájmem o určitou oblast lidské činnosti), News (diskusní skupiny věnované určitým tématům), FTP (nástroj pro distribuci volně šířitelných dat). Tím však výčet internetových služeb nekončí.
Jak se k internetu připojit? Abychom mohli využívat vše, co nám internet nabízí, musíme mít počítač, který je připojen do sítě, a na něm vhodné programové vybavení. Na technickou stránku počítače (hardware), který chceme pro práci s internetem používat, nejsou kladeny přísné požadavky. Pochopitelně, čím lépe vybavený počítač, tím rychlejší bude veškerá naše práce (ne ovšem samotná rychlost připojení). Počítač musí mít také programové vybavení, které s internetem umí navázat spojení. Prostředí Windows NT nebo Windows 95/98 tuto programovou podporu má a obsahuje navíc program pro práci s elektronickou poštou. Pro prohlížení stránek vystavených v síti WWW budeme
potřebovat specializovaný program, tzv. prohlížeč (někdy také browser). Mezi dnes nejrozšířenější patří MS Internet Explorer nebo jeho alternativy jako Mozilla Firefox nebo Opera.
Připojení do sítě internetu lze realizovat několika způsoby. Modemy jsou zařízení zapojovaná mezi počítač a telefonní linku. Jejich hlavní funkce spočívá v tom, že informace posílané z počítače kódují (převádějí) tak, aby je bylo možno přenášet v telefonní síti, a obráceně: informace, které k počítači přijdou po telefonní lince, upravují tak, aby s nimi mohl počítač pracovat (odborněji řečeno – modemy převádějí informace z digitálního tvaru na analogový a naopak – MODEM – modulátor demodulátor). Modemů se vyrábí mnoho typů. Odlišují se tím, co všechno umějí, svou spolehlivostí a rychlostí. Rychlost se udává v počtech bitů přenesených za sekundu. Modemy se vyrábějí ve dvou provedeních – interní (přídavná karta, která se zasouvá dovnitř počítače) nebo externí (zařízení, které se připojuje přes příslušný konektor k počítači). Pokud jsme do sítě internet připojeni tímto způsobem, tzv. vytáčenou linkou, používá se telefonní spojení pouze v době, kdy s internetem pracujeme. Dnes se již jedná o pomalé a vytlačované připojení. Dalším způsobem je připojení pomocí pevné linky, kdy je připojení trvalé. Pomocí ADSL (Asymmetric Digital Subscriber Line), pomocí kabelové televize, pomocí bezdrátového wifi připojení atd. Tyto způsoby jsou dnes nejvyužívanější a nabízejí vyšší rychlosti. Zde se většinou platí pevný měsíční poplatek nebo/a případně podle počtu přenesených dat. U některých typů připojení může být zaveden limit přenesených dat nebo jiná omezení. FPU (fair use policy) je metoda kdy po překročení nějakého limitu je vám snížena na určitou dobu rychlost připojení. Tato metoda se zavádí kvůli tomu, že řada linek je sdílených více uživateli. Pokud máme vše, o čem jsme doposud hovořili, musíme si ještě vybrat tzv. poskytovatele připojení (provider). Jsou to firmy, které nám za určitý poplatek umožní vstup do sítě internetu. Měly by nám poskytnout nezbytné programové vybavení, a pokud připojení neprovedou samy, sdělí nám podrobný postup, jak zařídit vše potřebné. Poskytovatelé se liší službami a samozřejmě také cenou. V každém případě bychom toho svého měli vybírat tak, aby přípojné místo bylo v městě, ve kterém budeme s počítačem pracovat. Samotné připojení je provedeno pomocí zařízení (router, AP, cable modem, …) které se připojí k počítači pomocí síťové karty (nebo např. přímo do USB konektoru apod. ). V samotném PC je dále podle konkrétního poskytovatele třeba nastavit parametry připojení. Každý počítač v Internetu musí mít svoji IP adresu. Tu mu přidělí poskytovatel (buď veřejnou nebo soukromou a buď staticky nebo dynamicky). Je-li adresa neveřejná je počítač připojen
přes nějakou bránu/proxy server který již má veřejnou. Uživatel tak není přímo viděn z Internetu. Předpokládejme, že jsme splnili vše potřebné, a nyní můžeme vstoupit do světa internetu.
11.8.1 World Wide Web Iejpopulárnější službou internetu je bezesporu WWW. Na webu je vystavena spousta informací z různých oblastí lidské činnosti. Základem www jsou dokumenty psané speciálním jazykem (X)HTML (Hyper Text MarkUp Language), kterým se v tomto prostředí říká stránky. Ty obsahují sdělení ve formě textu, obrázků, ale i multimediálních záznamů, tj. zvuků nebo videoklipů. Od běžných dokumentů se odlišují především tím, že jsou mezi sebou propojeny pomocí odkazů. Odkazy nám umožňují mezi dokumenty vystavenými kdekoliv na webu přecházet. Tomuto provázání se říká hypertext a odkazům hypertextové odkazy. Abychom k vystaveným informacím měli přístup kdykoliv, jsou uloženy na tzv. webových serverech. Jsou to počítače, které pracují neustále a na jejichž discích jsou uloženy stránky jako jednotlivé soubory. Tyto servery na základě požadavků, které jsme zadali, zasílají stránky našemu počítači, a ten je potom zobrazí. Webový http server je aplikace která se po nainstalování a konfiguraci stará o vyřizování žádostí. Svůj www server si může zřídit prakticky kdokoliv. Jedinou podmínkou je veřejná IP adresa.
Jak vypadá adresa stránky? V internetu pracuje mnoho serverů a na nich je uložena spousta různých dokumentů. Abychom našli ten, se kterým chceme právě pracovat, má každá stránka svou jednoznačnou adresu – URL (Uniform Resource Locator).
Adresa může vypadat například takto: http://www.ped.muni.cz/wtech/.
Je rozdělena do tří základních částí. První částí jsou znaky http:. Tato písmena označují jazyk (protokol – v tomto případě Hyper Text Transfer Protocol), kterým se domlouvá náš počítač se serverem (slouží pro přenos WWW stránek). Existují i jiné protokoly, např. ftp:, který se používá pro přenos souborů (File Transfer Protocol). Další část je umístěna mezi // a / (v našem případě www.ped.muni.cz) a nazývá se doménová adresa. Určuje server, počítač, na
kterém je požadovaná stránka vystavena. V této části adresy bývá několik slov oddělených od sebe tečkou. Doménová adresa tvoří odzadu hierarchickou strukturu. Poslední skupinka znaků označuje zemi, kde se server nachází nebo typ subjektu vlastnící stránky v případě nadnárodních koncovek. V naší adrese se server nachází v České republice. (Pozor. Obecně toto nemusí být pravda – můj počítač nacházející se v ČR může mít i doménovou adresu jiné země !!!). Pro Německo se například používá zkratka de, pro Anglii uk atp. V Nadnárodních doménách jsou servery rozděleny podle oblasti působení, proto se v adresách zahraničních (ale i některých našich) stránek setkáme se zkratkami edu (oblast vzdělávání), gov (vládní instituce), com (komerční firmy) a jinými. Druhá část doménové adresy odzadu určuje organizaci, které server patří. V naší ukázce jde o MU. Pokud jsou před touto částí ještě nějaké zkratky, většinou odpovídají dalším organizačním celkům instituce, které server patří. V naší ukázce je to PdF. S částí URL, která je uvedena za lomítkem, se nesetkáme vždy. Pokud je uvedena, pak určuje jméno a cestu k dokumentu (stránky zapsané na disku serveru). Pokud známe URL stránky, se kterou chceme pracovat, můžeme si ji prohlédnout. Předpokládejme, že máme na prohlížení WWW stránek nainstalován program MS Internet Explorer. Dvojitým kliknutím na ikonu nainstalovaného prohlížeče nastartujeme připojení. Po spuštění programu se objeví jeho okno a v okně se zobrazení nějaká stránka. Pokud nevidíme některou z částí okna (stavový řádek, adresní řádek, panel nástrojů standardní tlačítka), požijeme příslušné příkazy z nabídky Zobrazit.
Systém klient – server Struktura internetu se podobá pavoučí síti, anglicky je také nazývána World Wide Web = celosvětová pavučina. Tato „pavučina“obsahuje dva druhy počítačů – servery a klienty. Servery jsou počítače (systémy), které nesou nějakou informaci nebo poskytují službu v síti internet. Klienty naopak o informace žádají nebo přijímají služby, obvykle je klientem nějaký program běžící na osobním počítači, zpracovávající data poskytovaná serverem. Tento systém je nazýván jednoduše klient – server. Klienti a servery mezi sebou komunikují pomocí tzv. protokolů. Nejčastěji se setkáváme se zkratkou TPC/IP (TCP = Transmission Control Protocol IP= Internet Protocol), což je obecně uváděno jako protokol internetu. další slouží přímo jednotlivým službám internetu.
Data jsou přenášena internetem v podobě tzv. paketů, každý paket nese úplnou informaci o místě svého určení, z těchto paketů se pak skládá u klienta například internetová stránka. Pohyb paketů internetem, ale i malými lokálními sítěmi usnadňují různá zařízení, například směrovače (routery). Koncovým zařízením pro připojením k internetu je modem nebo speciální karta (adaptér). Vlastní cestu dat v Internetu zajišťují velké směrovače na základě IP adres a znalosti topologie sítě (tedy kde se který uzel nachází). Obecně existuje více alternativních cest a směrovače na základě svých algoritmů a protokolů vybírají tu „nejvýhodnější“. Data tak z našeho počítače putují na server poskytovatele internetu, kde jsou přeposlána na některou páteřní síť uvnitř ČR. Ta je na několika místech napojena na Evropské páteřní vedení a podle IP adresy cíle je směrována dál. Např. do USA tak vede několik podmořských kabelů s obrovskou přenosovou kapacitou. Data ale také mohou putovat pomocí satelitů. Až se dostanou k cílovému počítači (např. www serveru) ten požadavek zpracuje (pospojuje pakety a vyřídí žádost) a pošle odpověď. Odpovědí může být html dokument, který opět podobným způsobem putuje zpět (obecně i jinou cestou).
11.8.2 Práce s prohlížečem Prohlížeč a jeho ovládání Aby uživatel viděl na svém počítači WWW stránku tak, jak ji vytvořil autor, musí mít k dispozici program, který dokáže stránku správně zobrazit. Takových programů existuje celá řada. Říká se jim browsery – internetové prohlížeče a mezi nejznámější patří například Microsoft Internet Explorer, NetScape Navigator, Opera či Mozilla Firefox. Všechny internetové prohlížeče jsou si svým vzhledem a ovládáním velmi podobné. Jakmile tedy začnete jednou pracovat s internetem pomocí jednoho typu prohlížeče, určitě vám nebude činit potíže začít pracovat s druhým. Co se týká vzhledu, je prohlížeč okno, které v horní části disponuje několika málo prvky pro ovládání stránek a hlavně Adresní řádkem pro zadávání WWW adresy. Ovládání je velmi jednoduché, proto přitahuje i nepočítačovou veřejnost – stačí umět číst a klepat myší na hypertextové odkazy.
Prohlížeč Internet Explorer V následujícím textu bude popsán internetový prohlížeč Internet Explorer. Je to jeden z nejpoužívanějších. Jeho popularita je způsobena zejména tím, že je dodáván s operačním systémem MS Windows, takže uživatelé nemusí do počítače nic dodatečně doinstalovávat a tento prohlížeč je jim přímo „vnucen“. Každý se však může sám svobodně rozhodnout a nainstalovat si prohlížeč jiný.
Prohlížení stránky Pro získání stránek z požadovaného serveru napište doménovou adresu takového serveru do políčka Adresa (například www.seznam.cz) a stiskněte tlačítko ENTER. Adresu není nutné psát v plném tvaru, tj. včetně protokolu http://. Prohlížeč toto předpokládá a doplní sám. Pokud je spojení s internetem funkční, měly by se po chvilce čekání (podle kvality připojení) objevit první informace. K načtení stránky je potřeba určitý čas. Délka načítání jedné stránky závisí na mnoha faktorech: •
rychlosti resp. propustnosti linky – pokud jste připojeni k internetu, záleží, jak rychlé máte připojení (udává se v bps respektive násobcích kbps, Mbps a někdy bývá zvlášť uveden download – tedy rychlost z Internetu k vám a upload – rychlost od vás do internetu);
•
grafické náročnosti dané stránky – pokud stránka obsahuje mnoho velkých obrázků, může její načítání trvat velmi dlouho. Na většině seriózních a profesionálních stránek převažuje text, který je decentně a vhodně doplněn obrázky. Celkový poměr grafiky (obrázků) na stránce je velmi důležitý pro budoucí rychlost načítání stránek (i když s dnešním rychlým připojením již není toto takový problém);
•
momentální zaneprázdněnost serveru, případně uzlu, na který je server připojen. Někdy trvá načítání internetové stránky neúměrně dlouho, i když máte „očividně“ rychlé spojení. Je však třeba si uvědomit, že často stahujete informace fyzicky vzdálené i několik desítek tisíc kilometrů. Na takovou vzdálenost se může stát, že „někde na cestě“ je sít internetu „ucpaná“, a tedy částečně neprůchodná. Rovněž je možné, že z konkrétního serveru stahuje informace v jednom okamžiku příliš mnoho uživatelů, než aby tyto požadavky byl server vůbec schopen zvládnout. V takových případech rovněž záleží na době, kdy s internetem pracujete.
Při práci s internetem je třeba počítat s určitými časovými prodlevami a hlavně s občasným čekáním u některých stránek. Naštěstí se budují stále výkonnější a rychlejší spoje mezi uzly a servery bývají nahrazovány výkonnějšími stroji.
Poznámka: Při práci s internetovým prohlížečem obecně platí, že nejprve se načítají textové informace a až potom obrázky. Díky tomu si i na velmi pomalém připojení předběžně můžete prohlédnout ještě kompletně nenačtenou stránku a rozhodnout se, zda vás zajímá natolik, abyste čekali na načtení zbývajících obrázků.
Stránka se načítá... O tom, že se internetová stránka stále načítá, informuje animace v pravé horní části okna prohlížeče. Někdy je to točící se zeměkoule, jindy hvězdná obloha nebo plápolající symbol oken Windows apod. Dokud probíhá animace, není stránka načtena celá. O stavu načítání stránky také informuje stavový řádek, který najdete ve spodní části okna prohlížeče (v šedém spodním pruhu). Stavový řádek informuje i o konkrétním souboru, který je v daném okamžiku do stránky načítán.
Základní ovládací prvky prohlížeče Ovládání internetového prohlížeče je velmi snadné. K základnímu procházení internetem stačí znát prakticky pouze čtyři tlačítka. Pro „profesionálnější“ práci s internetem ale stojí za to naučit se alespoň základní zbývající funkce IE – určitě se budou hodit.
Pozastavení načítání stránky V závislosti na rychlosti sítě, serverů a připojení se stránka může načítat různě dlouho. Někdy již po prvních načtených informacích víte, že na načtení zbytku stránky nemá smysl čekat – je třeba načítání pozastavit. K tomu slouží tlačítko Zastavit. Po jeho stisknutí prohlížeč přestane komunikovat se serverem a na obrazovce zůstane nekompletní stránka. Nyní je možné pracovat s prohlížečem běžným způsobem, tzn. například napsat další adresu.
Zpět Hypertextové odkazy vás mohou snadno přemístit na jinou stránku kamkoliv na jiný server na světě. Často se takto můžete „proklikat“ až k úplně jinému tématu a snadno ztratíte přehled o tom, jaká stránka vlastně byla původní. Pro návrat na předchozí stránku proto slouží tlačítko Zpět. Každé další klepnutí vás vrátí zpět o jednu stránku, kterou jste od zapnutí prohlížeče navštívili. Všimněte si malé šipky směřující dolů u pravé části tlačítka Zpět. Klepnete-li na ni, prohlížeč zobrazí nabídku všech stránek, které jste od jeho spuštění navštívili. Pouhým
klepnutím na některou z nich ji přímo aktivujete. Snadno se tak můžete dostat zpět například o deset stránek a „ušetříte“ mnohonásobné klepání na Zpět.
Vpřed Pokud jste použili tlačítko Zpět (viz předchozí odstavec) a chcete se znovu podívat na stránku, ze které jste se vrátili tlačítkem Zpět, použijete k tomu tlačítko Vpřed. Rovněž u tlačítka Vpřed si všimněte malé šipky směřující dolů. Klepnete-li na ni, prohlížeč zobrazí nabídku všech stránek, ze kterých jste byli vráceni tlačítkem Zpět. Pouhým klepnutím na některou z nabídnutých adres ji přímo aktivujete. Snadno se tak můžete dostat na již navštívené stránky, ze kterých jste „odešli“ tlačítkem Zpět.
Poznámka: Prostřednictvím tlačítek Zpět a Vpřed se můžete libovolně pohybovat po stránkách, které jste již navštívili. Těmito tlačítky se nikdy nedostanete na nové nebo dosud nenavštívené stránky. Vždy se s nimi lze pohybovat pouze na stránkách, které jste navštívili od posledního spuštění prohlížeče.
Aktualizovat (Reload) Mají-li být stránky užitečné, musí být průběžně aktualizovány. Je jasné, že prezentační stránku určité firmy stačí aktualizovat jednou za měsíc, zatímco některé elektronické noviny na internetu jsou aktualizovány každých deset minut. Pokud nějakou stránku načtete z internetu, zůstane její načtená podoba v prohlížeči tak dlouho, dokud buď nenačtete jinou stránku, nebo dokud prohlížeč nezavřete. Pokud ovšem prohlížíte nějakou stránku, o které víte, že se během prohlížení změnil její obsah (např. online sportovní zpravodajství), je potřeba ji načíst znovu. K tomu je určeno tlačítko Obnovit (někdy nazvané Reload). Způsobí, že prohlížeč znovu a aktuálně načte a zobrazí celou stránku včetně obrázků a dalších prvků. Chcete-li mít stoprocentní jistotu, že stránka, kterou prohlížíte, je skutečně poslední aktuální verzí, klepněte na Obnovit (Reload).
Tip: Pokud se znovu podíváte na jednu a tutéž stránku v krátkém časovém intervalu (například za hodinu nebo na druhý den), zjistíte, že se stránka načte podstatně rychleji, než když jste na ní byli poprvé. Je to proto, že po načtení se textové informace a některé obrázky každé načtené stránky nějakou dobu uchovává v počítači v takzvané cash paměti (v podstatě je to jeden adresář na disku). Tato služba má sloužit k tomu, abyste stále nenačítali do počítače jedna a tatáž data (obrázky a texty) ze stránek, které navštěvujete často – načítat se budou vždy pouze změněné informace. Jednou za určitou dobu (např. 14 dní) se však celá „paměť‘ smaže a veškeré informace se stejně musí načíst znovu (dobu je možno nastavit).
Domů V prohlížeči lze nastavit jednu stránku, která je takzvaně „domovská“ nebo chcete-li výchozí. Obvykle se jedná o vlastní stránku uživatele, o nějaký vyhledávač nebo prostě o oblíbenou či často navštěvovanou stránku. Stránka, která byla v prohlížeči označena jako „domovská“, se začne načítat okamžitě po spuštění prohlížeče a zároveň se přiřadí k tlačítku Domů. Pokud kdykoliv v průběhu práce s prohlížečem klepnete na tlačítko Domů, začne prohlížeč načítat a zobrazovat tuto „domovskou“ stránku. Toto tlačítko má význam hlavně u intranetových sítí, kde administrátor nastaví, aby každý uživatel po spuštění prohlížeče viděl stránku školy nebo „své“ organizace (například s horkými novinkami apod.). Jak se „domovská“ internetová stránka nastavuje, se dozvíte v části o nastavení internetového prohlížeče.
Tisk Častým požadavkem na stránku staženou z internetu je možnost jejího vytištění. Pro tisk aktuální stránky není nic jednoduššího než stisknout tlačítko Tisk. Aktuální zobrazená stránka bude vytištěna na výchozí nastavenou tiskárnu. Pokud před tiskem potřebujete nastavit parametry tiskárny nebo přesněji nadefinovat způsob tisku, je výhodnější klepnout na položku Soubor v hlavní nabídce prohlížeče a následně na položku Tisk.
Poznámka: Mnoho stránek na internetu se skládá z takzvaných rámů (frames). Rám (frame, čti ‚frejm‘) je vodorovná nebo svislá část stránky která je určitým způsobem oddělena od zbytku stránky. Vizuálně je rám těžko odhadnutelný – často se vyskytuje na stránkách, kde například v levé části jsou odkazy (připomínající nabídku) a ve zbývající části stránky je hlavní náplň stránky. V souvislosti s tiskem jsou rámy nepohodlné proto, že je nelze všechny dohromady snadno vytisknout. Jinými slovy – to, co vidíte na obrazovce, zřejmě nebude přesně tak vypadat na papíře.
11.8.3 Nastavení Internet Explorer V následujících odstavcích probereme konfiguraci internetového prohlížeče Internet Explorer. Je samozřejmě jasné, že ostatní internetové prohlížeče se budou konfigurovat odlišněji. Téměř veškerá konfigurace prohlížeče probíhá v okně Možnosti internetu, do kterého se dostanete klepnutím na položku Nástroje v hlavní nabídce a poté na položku Možnosti internetu v zobrazené podnabídce. V následujícím textu se samozřejmě nebudeme zabývat všemi parametry, které je možné v Explorer nakonfigurovat, ale pouze nejčastěji upravovanými položkami.
Záložka Obecné Záložka Obecné obsahuje celou řadu parametrů, z nichž nejdůležitější jsou následující.
Adresa Zde můžete nastavit, jaká stránka bude pro prohlížeč výchozí (domovská). Výchozí stránkou se rozumí taková, která se aktivuje ihned po spuštění prohlížeče nebo v okamžiku, kdy v prohlížeči klepnete na ikonu domečku. Chcete-li určitou stránku nastavit jako výchozí, doplňte její adresu a dole klepněte na tlačítko Použít.
Dočasné soubory Při práci s internetem si prohlížeč ukládá celou řadu informací a pomocných souborů, které pro uživatele nikde nejsou vidět. Slouží pouze pro Interní potřebu prohlížeče, například proto,
aby se stále stejné obrázky na často navštěvovaných stránkách nenačítaly pořád dokola. Je jasné, že po určité době zabírají takové informace nezanedbatelné místo (i když při dnešních kapacitách HDD o nic nejde). Chcete-li takové soubory z disku odstranit, klepněte na tlačítko Odstranit soubory.
Historie Veškeré Internetové adresy, které pomocí internetového prohlížeče navštívíte, se ukládají do databáze prohlížeče. To proto, že pokud si kdykoliv v budoucnu vzpomenete, že byste se potřebovali podívat na adresu, na které jste byli cca před několika dny, můžete tak učinit, aniž byste ji museli dlouho hledat. V této nabídce máte možnost zvolit, kolik dní si má prohlížeč pamatovat vaše navštívené adresy. Navíc pomocí tlačítka Vymazat historii bude kompletní databáze navštívených adres Jednorázově vymazána.
Tlačítko Barvy… Umožňuje nadefinovat barvy textu a barvy hypertextových odkazů na stránkách (ten je standardně modrý a podtržený). Vřele ale doporučuji toto nastavení ponechat tak, jak je, a to z několika důvodů. Jednak tvůrci internetových stránek sami pomocí příkazů nastavují barvy na stránce, a jednak původní nastavení používá naprostá většina lidí pracujících s prohlížečem.
Tlačítko Písma… Pro toto tlačítko platí v podstatě totéž jako pro barvy. Opět můžete nastavit na stránce takové základní písmo, jaké uznáte za vhodné. Ale jednak za vás tuto skutečnost udělají tvůrci stránek, kteří nastaví vlastní písmo, a jednak je nastaveno písmo Times New Roman, které je považováno za standardně výchozí u všech stránek.
Záložka Zabezpečení Jak už sám název napovídá, záložka Zabezpečení je zaměřena na nastavení bezpečnosti internetového prohlížeče. To je velmi důležitá věc. Vždyť v současné době je většina internetových stránek programována ve skriptech, tedy nejsou to pouhé HTML kódy, ale obvykle složité např. java skripty (tedy v podstatě jakési programy). To mimo jiné znamená, že tyto stránky jsou spuštěny a běží přímo v internetovém prohlížeči. Pokud by ale na některé stránce byl skript, který by například měl za úkol oskenovat obsah disku a poslat jej po
internetu na server, nebyl by to při špatném zabezpečení problém. Samozřejmě Internet Explorer s takovou variantou počítá a má v sobě zabudované mechanismy zabezpečení, které by nic takového nedovolily, anebo dovolily pouze s výslovným souhlasem uživatele. Kromě těchto mechanismů má i spoustu jiných „mechanismů“, které naopak způsobují problémy s bezpečností (bezpečnostní díry). Proto se poměrně často vydávají různé opravy, které je vhodné doinstalovat. Na záložce Zabezpečení klepněte na tlačítko Vlastní úroveň. Tím se dostanete do detailního konfiguračního okna, kde v oblasti zabezpečení můžete nastavit skutečně celou řadu parametrů do nejmenších detailů. Z celé řady ovládacích prvků, které jsou v okně Nastavení zabezpečení k dispozici, jsou důležité zejména tyto. Povolení jazyka Java – nastavuje zabezpečení jazyka Java. Pokud klepnete na Vlastní, můžete nastavit zabezpečení opravdu detailně. Ovládací prvky ActiveX – zde je důležité nastavení zejména Inicializovat a skriptovat ovládací prvky. V dalším výčtu pak doporučuji věnovat pozornost volbám Odesílat nezašifrovaná formulářová data a skriptování apletů v jazyce Java. Okno Nastavení zabezpečení obsahuje obrovské množství prvků, pomocí nichž je možné zabezpečení detailně nastavit. Abyste nemuseli procházet celou škálou prvků, můžete zvolit jednu z přednastavených úrovní zabezpečení. Okno nabízí také jednu ze tři přednastavených úrovní zabezpečení. Nemusíte tak složitě procházet spoustou nabídek – stačí zvolit jednu z nich a případně potřebné parametry dokonfigurovat. Pravdou ovšem je, že pokud si nastavíte vysoké zabezpečení, tak se mnoho stránek nezobrazí. to platí i pro stránky, které jsou naprosto „neškodné“.
Záložka Programy Prostřednictvím záložky Programy můžete nastavit, jaké programy se budou používat pro jednotlivé operace, a to nejen v rámci Internet Exploreru. Například pokud v Internet Exploreru klepnete pravým tlačítkem myši na internetovou stránku a v otevřené nabídce zvolíte položku Zobrazit zdrojový kód, otevře se stránka v určitém programu. Který program to bude, můžete nastavit právě zde (na obrázku je to program Poznámkový blok). Pokud používáte programový balík MS Office, doplní se do odpovídajících položek jeho produkty automaticky.
Záložka Upřesnit Záložka Upřesnit slouží především pro nastavení pracovních parametrů internetového prohlížeče Explorer, které mohou usnadnit jeho používání. Vyskytují se zde rovněž některé parametry týkající se zabezpečení. Možná je trochu nepochopitelné, proč se takové volby nachází právě zde, neboť nejeden uživatel by je čekal spíše na záložce Zabezpečení, ale MS je MS. Za zmínku stojí následující položky: •
Zobrazovat obrázky. Tato volba umožňuje zamezit zobrazování, a tedy i načítání obrázků. Je potřebná tehdy, pokud máte příliš pomalé připojení k internetu a obrázky pro vás momentálně nejsou důležité. Vypnutím obrázků se rychlost načítání stránky zněkolikanásobí.
•
Podtrhávat odkazy. Je-li tato volba neaktivní, znamená to, že hypertextové odkazy na internetových stránkách nebudou podtrhávány (standardně podtrženy jsou).
•
Důležité je rovněž nastavení v části Bezpečnost, kde doporučujeme mít zatržené volby Kontrolovat odvolání certifikátů vydavatele a Upozorňovat na neplatné certifikáty serverů.
Záložka Obsah Záložka Obsah je rozdělena na tři oblasti. První je Poradce hodnocením obsahu. Jedná se o zajímavou funkci, jež dokáže regulovat, které stránky se budou v prohlížeči zobrazovat, a které nikoliv. Lze například vytvořit seznam internetových adres, které když do prohlížeče napíšete, nebudou záměrně zobrazeny – přístup k nim bude zamítnut. Stejně tak lze vytvořit omezení na stránky týkající se násilí, sexuálních aktivit, servery se slangovými a vulgárními výrazy a podobně. Rovněž lze vytvořit seznam stránek, které se zaručeně zobrazí, ať obsahují cokoliv. Uprostřed záložky obsah je definice tzv. certifikátů. Certifikáty jsou „speciální klíče“, které můžete získat od certifikační autority. Prostřednictvím těchto klíčů je možné se dostat na stránky, kam by to bez certifikátů možné nebylo. Klasickým příkladem je elektronické bankovnictví. Prostřednictvím tlačítka Certifikáty lze jednotlivé certifikáty prohlížet, importovat, exportovat apod. Poslední volbou, která stojí za zmínku na záložce Obsah, je Automatické dokončování. Při práci s prohlížečem jste si možná všimli, že si pamatuje adresy, které jste již jednou napsali. Chcete-li je psát znovu, stačí napsat do dialogu Adresa pouze začátek. Prohlížeč už zbytek adresy dokončí. Bližší nastavení této funkce je možné právě po stisknutí tlačítka Automatické dokončování. Automaticky doplňovat se totiž mohou nejen názvy adres, ale i formuláře,
uživatelská jména atd. Ve spodní části okna rovněž naleznete dvě tlačítka. Tlačítko Vymazat formuláře způsobí vymazání všech uložených informaci z dialogů. Tlačítkem Vymazat hesla pak vymažete automaticky uložená hesla ve formulářích.
Poznámka: Z bezpečnostních důvodů doporučujeme zásadně automaticky NEukládat hesla do prohlížeče. Nikdy totiž nevíte, kdy se (byť jen náhodou) kdokoliv cizí dostane k vašemu počítači. To platí dvojnásob v případě, že pracujete u počítače v počítačové učebně či internetové kavárně. Není totiž nic jednoduššího než si sednout za počítač „plný hesel“ a brouzdat například po cizích e-mailech.
Historie Při práci s internetem se může stát, že si potřebujeme zobrazit stránku, kterou jsme si prohlíželi nedávno, ale jejíž URL jsme zapomněli. Program nám pomůže i v tomto případě. Pokud si chceme načíst stránku, jejíž URL jsme zadávali nedávno, můžeme využít seznamu, který je schován v rozbalovacím seznamu řádku Adresa. Po kliknutí na rozbalovací šipku na konci řádku Adresa se zobrazí seznam adres. Z něj si tu svou můžeme vybrat kliknutím. Prohlížeč si zaznamenává adresy stránek, které jsme navštívili, a čas, kdy jsme s nimi pracovali. Pokud si chceme zobrazit seznam, který si program vytvořil, klikneme na tlačítko Historie v panelu nástrojů. V levé části okna programu se objeví šedý pruh – panel historie. V něm jsou stránky členěny po dnech a týdnech. V seznamu kliknutím zvolíme příslušný týden, den a v něm URL stránky, se kterou chceme pracovat. Jaké časové období si program pamatuje, určíme v dialogovém okně, které se zobrazí po výběru příkazu Možnosti sítě Internet z nabídky Úpravy. V dolní části dialogového okna na kartě Obecné je textové okénko Kolik dní ponechat ve složce. Sem napíšeme počet dní pro uschování historie. Protože panel historie zabírá poměrně dost místa, schováme ho po volbě adresy dalším kliknutím na tlačítko Historie v panelu nástrojů.
Oblíbené položky Pokud budeme s internetem pracovat častěji, vytvoříme si skupinu stránek, které navštěvujeme pravidelně. Abychom si jejich adresy nemuseli pamatovat, můžeme si jejich URL přidat do
skupiny Oblíbené položky. Adresy oblíbených položek si pak můžeme zobrazit v nabídce Oblíbené nebo v panelu Oblíbené, který si zobrazíme kliknutím na tlačítko Oblíbené v panelu nástrojů. Stránku, stejně jako u historie, zobrazíme kliknutím na její adresu. Aktivní stránku si mezi oblíbené položky přidáme pomocí příkazu Přidat k oblíbeným položkám, který najdeme v místní nabídce zobrazené stránky nebo v nabídce Oblíbené. V dialogovém okně necháme zvolenu první z nabízených možností, zkontrolujeme název, pod kterým stránku najdeme později v seznamu, případně zadáme nový a akci potvrdíme OK. Oblíbené stránky můžeme organizovat do složek, stejně jako organizujeme soubory na discích. Pokud chceme odkaz uložit do nějaké vhodné skupiny stránek (složky), použijeme v dialogovém okně Přidat oblíbenou položku tlačítko Vytvořit. V rozšířeném okně otevřeme kliknutím vhodnou složku a odkaz do ní přidáme tlačítkem OK. Nenalezneme-li při přidávání stránky vhodnou skupinu, ke které bychom adresu aktivní stránky přidali, můžeme si ji vytvořit kliknutím na tlačítko Nová složka. Oblíbené položky můžeme organizovat i později, použijeme-li v nabídce Oblíbené příkaz Uspořádat položky. V dialogovém okně můžeme uschované odkazy přesouvat mezi složkami, přejmenovávat je, případně nepotřebné odstraňovat podobně jako v programu Průzkumník.
Další WWW prohlížeče: Mezi nejpoužívanější prohlížeče kromě IE patří Mozilla Firefox a Opera. Oba jsou k dispozici zdarma, pro více platforem (Windows, Linux, …) a i v češtině. Opera vyniká svými možnostmi a funkcemi, kdy obsahuje spoustu nástrojů. Přehlednou prací se záložkami. Opera je také, podle zkušeností většiny uživatelů, méně paměťově náročná. Opera obsahuje i vlastního e-mailového klienta a jednotné a rychlé GUI. Hlavní výhodou Firefoxu je možnost instalace mnoha různých doplňků a tak vytvoření opravdu prohlížeče s funkcemi které uživatel chce využívat. Záleží na každém komu který prohlížeč vyhovuje. Nejlepší je si je vyzkoušet a pak se rozhodnout.
11.8.4 Vyhledávání informací na Internetu Odhad adresy První cestou, jak na internetu najít požadované stránky, je odhadnout jejich internetovou adresu. Pravidla, podle kterých se řídí tvorba internetových adres, již známe, takže jen
pro zopakování: Na začátek adresy přijde protokol (většinou http), který ovšem si umí doplnit prohlížeč sám. Pak již následuje doménová adresa (většinou začínající www), doprostřed název toho, co hledáme a nakonec vrcholová doména, nejčastěji. cz nebo. com. Nesmíme zapomenout, že internetové adresy jsou bez českých znaků (bez diakritických znamének) a bez mezer. Takto utvořenou adresu vepíšeme do adresního řádku a stiskneme klávesu Enter.
Vyhledávací centrály Může se stát, že na odvozené adrese není to, co hledáme, nebo že jsme zapsali neexistující adresu. Pak je třeba využít speciální servery, tzv. Vyhledávací centrály.
Vyhledávání pomocí katalogu Katalog obsahuje jednotlivé internetové stránky roztříděné podle obsahu do kategorií. Kategorie můžeme využít v případě, že hledáme internetové stránky stejného nebo podobného obsahu. Potom postupujeme od obecné kategorie do konkrétních podsekcí, až dostaneme seznam odkazů na stránky, které odpovídají požadovanému obsahu.
Vyhledávání pomocí klíčových slov Druhým způsobem vyhledávání na centrálách je zadání klíčového slova. Klíčové slovo se zadává do vyhledávacího políčka, které má každá centrála většinou v horní části stránky. Do hledacího políčka napíšeme výraz, který pokud možno co nejvíce vystihuje podstatu hledaných informací. Může to být i více slov nebo slovní spojení. Mezi jednotlivá slova můžeme vkládat spojovací znaky - operátory, o jejichž přesném použití se lze dočíst v nápovědě každého vyhledávače. Většina vyhledávacích centrál, ať už se jedná o české, které prohledávají primárně český internet, nebo celosvětové, umožňuje oba dva způsoby vyhledávání, obsahuje katalog a zároveň lze prohledávat databázi zadáváním dotazů. Pro úplnost je třeba centrály rozdělit na dva základní typy, a to na katalogy a centrály databázového typu. V katalogových vyhledávačích nalézáme informace již roztříděné do kategorií, které usnadňují pohyb a orientaci. Majitelé stránek si je musí do těchto katalogů zaregistrovat pomocí formuláře a sami určí katalog, o které stránky zařazeny spolu s popisným textem. Protože však nikdo nedokáže zaregistrovat své stránky na všechny vyhledávače, mohou nám jednotlivé centrály poskytnout různé výsledky vyhledávání.
Druhou variantou jsou centrály databázového typu. Do nich se není třeba registrovat, protože prohledávají internet samy pomocí tzv. robotů, které postupně procházejí nové stránky a ukládají si o nich potřebné údaje do databáze (indexují je). I zde však existuje možnost, jak centrálu navést na vaše stránky pomocí zadání URL. V těchto centrálách nejsou údaje o jednotlivých stránkách tříděny do kategorií, hledá se pomocí klíčového slova, centrála prohledá celou svoji databázi stránek slovo od slova a zobrazí výsledek. Nevýhodou může být obrovské množství vyhledaných stránek, např. stovky tisíců, které není nikdo schopen prohlédnout. V tomto případě je vhodnější zadat složitější dotaz. Pro režim složených dotazů se používají různé operátory, např. AND (a současně), OR (nebo), NOT (ne), dále závorky nebo uvozovky, někdy také operátor NEAR (podobného významu). Vždy však záleží na tom, zda daná centrála operátory podporuje, a v tom pomůže nápověda. Při vyhledávání pomocí klíčových slov databázích pracuje vyhledávač poměrně složitým způsobem a vytváří pořadí v jakém se nalezené stránky zobrazí. Záleží kde se na stránce dané slovo nachází (v titulku stránky je jistě důležitější než v textu). Záleží na počtu odkazů na tuto stránku i na počtu odkazů z této stránky. Důležité také je zda tyto odkazy samy obsahují naše klíčové slovo. Důležitost nebo věrohodnost stránky říká tzv. PageRank (podle Larry Page – zakladatele Gogole), který se pro stránky vypočítává právě na základě odkazů poměrně složitým způsobem. Vzorec se dá zjednodušeně přetlumočit tak, že stránka předává část svého PageRanku stránkám, na které odkazuje. Čím víc obsahuje odkazů, tím méně každé stránce předá. Tím, že stránka obsahuje odkazy, o svůj PR nepřichází. PageRank nijak nezávisí na hledaném slově (je to veličina skalární). Page Rank má každá jednotlivá stránka (URL), nikoliv celý web dohromady (site, doména). Čím má stránka vyšší PageRank, tím bude pravděpodobně výše ve výsledcích. Pozor! Page Rank zdaleka není jediné kritérium pro nalezení stránky v Googlu. Aby vůbec Google stránku zaindexoval musí na ni některá stránka odkazovat (a čím více a s větším PageRankem tím lépe). Stránka se dá Googlu i vnutit (http://www.google.com/addurl.html)
Portály S vyhledávacími centrálami je spojen termín portál. Co to vlastně je „portál“? Portál můžeme chápat ve smyslu vstupní brány do internetu. Aby se některá vyhledávací centrála mohla stát portálem, nestačí jen poskytovat základní vyhledávací služby. Musí rozšířit svoji nabídku a další služby pro uživatele, z nichž většina by měla být zcela zdarma. Účelem je udržet
návštěvníka na stránkách serveru co nejdéle, aby si zvykl pracovat právě s danou centrálou, aby si ji uzpůsobil podle svých představ, aby se na ni vždycky vracel a z ní vždycky vstupoval na internet -tedy byla pro něj branou - a v neposlední řadě aby shlédl co nejvíce reklam. Portálem je třeba www.seznam.cz, www.atlas.cz, www.centrum.cz , ….. Svůj oblíbený portál si můžeme nastavit jako svoji domovskou stránku a využívat jej k přístupu k mnoha informacím. Většinou si jako svůj portál zvolíme takový, na kterém máme založen i svůj e-mailový účet. Svůj portál si můžeme většinou nastavit. Upravit si vzhled a informace, které budou na hlavní stránce přístupné pro co nejrychlejší použití.
11.8.5 Práce na Internetu – přehled dalších služeb a možností I2TER2ETOVÉ OBCHODY Internetový obchod je svým způsobem velmi podobný běžnému ‚kamennému“ obchodu. Rozdíl je vtom, že se celý nákup odehrává ve virtuálním prostředí – na internetových stránkách. V internetovém obchodě si zboží vyberete a můžete o něm získat detailní informace prostřednictvím připojeného textu a obrázků. Pokud jste rozhodnuti zboží zakoupit, stačí stisknout příslušné tlačítko, vyplnit vaši adresu a zbytek už zařídí obchodník. Obchodní transakce probíhá obvykle tak, že obchodník zboží pošle na dobírku, takže vy platíte za zboží, které skutečně máte, a obchodník má jistotu, že za své odeslané zboží dostane zaplaceno ihned. Jsou ale i další možnosti platby (platební kartou, fakturou, internetovým bankovnictvím apod.).
Prodávané komodity (zboží) na internetu Přes internet nelze v běžné praxi pochopitelně prodávat a nakupovat vše. Například s pečivem by asi nebylo vhodné obchodovat, protože od objednání do doručení zákazníkovi by výrazně „ztvrdlo“. Na druhou stranu je mnoho druhů výrobků, které se pro obchodování na internetu hodí. Klasickým příkladem jsou hudební nosiče, videokazety, knihy, software, hardware, elektronika, spotřební materiál pro kancelářskou techniku a podobně.
Např. http://www.shopy.cz/
ELEKTRO2ICKÉ (RESP. I2TER2ETOVÉ) BA2KOV2ICTVÍ Velký rozmach v oblasti internetových služeb prožívá i internetové bankovnictví. Základním předpokladem používání internetového bankovnictví je pochopitelně zřízený účet v bance. Musí to být taková banka, která služby internetového bankovnictví poskytuje (v současné době všechny významné banky). Internetové bankovnictví umožňuje kompletně spravovat a řídit váš bankovní účet z jakékoliv stanice připojené na internet. S účtem je možné (kromě vytvoření a zrušení) provádět všechny standardní operace, jako kdybyste byli v samotné bance. Představa, že můžete na dovolené v Řecku zkontrolovat svůj bankovní účet je velmi příjemná. Zároveň však vzniká obava, zda stejně snadno nemůže kdokoliv jiný (prakticky z celého světa) „nabourat“ vaše konto. Stejný problém řešili programátoři takového systému i v bankách, a proto přístup ke „kontu“ přes internet může mít pouze takový uživatel, který splní několik bezpečnostních kritérií: •
musí znát své uživatelské jméno a tajné uživatelské heslo
•
komunikuje s bankou přes některý z kryptografických systémů, například systémem veřejného klíče, kdy banka poskytne uživateli jednu polovinu klíče a druhou (vygenerovanou) komunikuje uživatel s bankou
•
přenos dat, a tedy i vše, co s tím souvisí (např. heslo, jméno, data o zůstatcích), musí putovat internetem zašifrované.
Celá správa a obsluha bankovního konta se odehrává v prostředí internetového prohlížeče. Napíšete adresu banky a následně budete dotázáni na uživatelské jméno a heslo. Poté již budete mít k dispozici kompletní operace s účtem. Veškeré tyto informace se budou odehrávat v okně internetového prohlížeče. Jakmile se odpojíte od internetu, informace nenávratně zmizí z obrazovky. Ve většině případů takovéto komunikace s bankou přes internetový prohlížeč je nutné mít v prohlížeči nainstalovaný tzv. bezpečnostní certifikát, který si ve spolupráci s bankou musíte vygenerovat. Jeho instalace a přenos do jiných počítačů je však velmi jednoduchá.
I2TER2ET V MOBILU O tom, že se internet dostává všude, není třeba dlouze diskutovat. Dočkali se i majitelé mobilních telefonů, kteří mohou na svých displejích brouzdat sítí. Nutno podotknout, že na rozdíl od klasického prohlížeče v počítači je procházení internetem pomocí mobilu relativně nekomfortní, ale potřebujete-li informace, jde komfort stranou.
Dnešní mobilní telefony s podporou datových přenosů pomocí GPRS, EDGE a podobných technologií mají integrovaný často i prohlížeč internetu (popřípadě je možné jej i doinstalovat jako java aplikaci). Je tak po základním nastavení od operátora možné procházet internetové stránky, posílat e-maily apod. , např.: mini.opera.com
FTP Prostřednictvím služby FTP je možné připojit se k danému serveru a prohlížet jeho obsah formou stromové struktury, resp. procházet přístupnými adresáři a podadresáři serveru. FTP umožňuje stáhnout soubory ze vzdáleného serveru do svého počítače a naopak na server soubory nakopírovat. Prostřednictvím FTP často probíhá vzdálená obnova WWW stránek uživatelů, kteří stránku vytvoří „doma“ a během krátké doby ji pomocí FTP nakopírují na server. Služba FTP používá vlastní příkazy, které je nutné znát, nebo využít některého grafického FTP klienta, se kterým je již práce velmi snadná. Stačí zadat adresu serveru a uživatelským jménem a heslem se přihlásit. Pak se již pracuje podobně jako v kterémkoli souborovém manageru nebo průzkumníku.
11.9. TELNET Použitím služby TELIET získá uživatel konzolu vzdáleného počítače. Znamená to, že se přihlásí do systému a bude pracovat v prostředí, v jakém by pracoval přímo na konzole serveru. Prostřednictvím Telnetu však není možné stáhnout ze vzdáleného serveru soubor k sobě na počítač a naopak. Pro použití FTP a TELNETU je nutné, aby server dané služby podporoval a povoloval. Na většinu ftp serverů se po aktivaci některé ze služeb může uživatel přihlásit pod uživatelským jménem „anonymous“ nebo ftp“, který má přístup k základním adresářům. Pro provádění specifických operací (obnova stránek) je třeba speciální oprávnění – prostřednictvím vlastního uživatelského účtu.
FTP ani TELNET není z dnes z bezpečnostního hlediska nejlepší používat, protože komunikace se nijak nešifruje. Využívá se často SSH jak pro vzdálený terminál tak pro protokol SFTP.
TELNET podporuje pouze terminálové připojení. Uživatel tak pracuje v příkazovém řádku textově. Pokud se chceme připojit vzdáleně k jinému počítači a pracovat s ním v grafickém režimu, musíme využít některý specializovaný program nebo službu (např. UltraVNC).
11.10.
ICQ a IM
ICQ slouží jako ostatní „instant messengeři“ k on-line komunikaci v reálném čase. Je vhodné používat tam, kde je uživatel připojen k internetu nepřetržitě – tzn. on-line. Každý uživatel má své jednoznačné číslo a u sebe na počítači nainstalovaný speciální program – tzv. ICQ klient. Buď originální klient od www.icq.com nebo některého z alternativních klientů podporujících protokol ICQ (např. Miranda). Na rozdíl od chatu, kde je možné komunikovat pouze prostřednictvím textových zpráv, umožňuje ICQ v reálném čase i přenos souborů, telefonování a jiné audiovizuální způsoby komunikace. Existuje více podobných komunikačních programů jako ICQ (MSN Messenger, Jabber, Skype apod. ). Některé jsou zaměřeny hlavně na textovou komunikaci, některé na přenos hlasu. Vždy se využívá účtů a serverů přes které se připojujeme a přes které je komunikace řízena. Některé protokoly dovolují i přímé propojení např. s využitím lokální sítě.
Chaty K podobnému účelu jako IM typu ICQ slouží i „chat“. Zde se ale jedná o službu většinou využívající www rozhraní a přístupu přes webový prohlížeč. Uživatel se zaregistruje pod svojí přezdívkou (nickem), pod kterým bude v chatu vidět. Po přihlášení se na konkrétní službu, je tato většinou členěna do sekcí podle témat hovoru apod. V každé sekci mohou být další místnosti. Uživatel pak vstoupí do některé vybrané místnosti (nebo může i založit vlastní místnost) a pak již komunikuje s ostatními. Uživatelé se tak „shlukují“ podle oblastí svých zájmů a diskutují. Např. www.xchat.cz
P2P a podobné služby Existuje celá řada dalších služeb zaměřených hlavně na sdílení dat a jejich stahování. Systém jejich práce pokud se jedná o peer-to-peer propojení je takový, že při propojení jsou uživatelé spojeni přímo bez využití dalšího serveru. Nebo je využívána kombinace, kdy sice existuje server,
ale pouze k propojení a data putují přímo mezi uživateli. (Direct Connect, Torrent, …). Podobné sítě často slouží ke sdílení obsahu, který nemusí být vždy legální (SW, hry, filmy, …)
„VP2“ a vzdálená připojení Pojem VPN značí Virtuální privátní síť. Stanice umístěné kdekoli jsou logicky přiřazeny do jedné VPN stejně jako by byly umístěny v jedné LAN. Toho se využívá hlavně ve firemním sektoru kdy jednotlivý uživatelé jsou třeba na několika pobočkách, ale „vidí“ se jako v jedné lokální síti. Využití je samozřejmě více (hraní her, propojení PC s neveřejnou IP adresou apod.). Na podobném principu pracuje třeba hamachi (www.hamachi.cz).
Pro vzdálené připojení k počítači a práci na něm slouží výše uvedený TELNET. Tato původní služba internetu však umožňuje jen textové rozhraní a není tedy vhodná pro běžné uživatele. Pokud se chceme připojit k počítači tzv. vzdáleně a pracovat s ním po sítí tak, jako by jsme seděli přímo u něj, využijeme některý program, který toto umožňuje. Známý je např. UltraVNC (na oba PC se nainstaluje program a jeden slouží jako server a druhý jako klient), nebo webová služba www.logmein.com.
11.11.
Elektronická pošta a schránka
E-mail aneb internetová komunik@ce V předchozích částech kurzu byl internet představen jako významná informační superdálnice. Internet ale velmi výrazně slouží pro komunikaci, přičemž jednoznačně nejpoužívanějším komunikačním prvkem je e-mail. Význam slova e-mail lze přeložit jako elektronická pošta. Na rozdíl od běžných komunikačních prostředků (telefon, fax, pošta) je komunikace prostřednictvím e-mailu levná, rychlá a pružná. Vždyť doručit dopis do několika sekund na vzdálenost tisíce kilometrů asi žádná „papírová“ pošta nezvládne.
E-mailová schránka a adresa Každý, kdo potřebuje komunikovat e-mailem, musí mít zřízenu svoji e-mailovou schránku. E-mailová schránka je malý prostor na disku serveru, kam se uživateli dočasně ukládá příchozí pošta a odkud uživatel posílá odchozí poštu. K této schránce pak může přistupovat z
počítače přes software, který umožňuje číst a odesílat elektronickou poštu (např. Microsoft Outlook). Každá e-mailová schránka musí mít e-mailovou adresu. To proto, aby bylo možné do schránky posílat e-maily. E-mailová adresa je vlastně podobná adrese skutečné, ale namísto města, ulice, PSČ a jiných standardních údajů slouží jako identifikátor odesílatele a příjemce jeden jediný údaj, a to právě e-mailová adresa.
[email protected] E-mailová adresa je složena ze dvou částí, které rozděluje tzv. „zavináč“ @. Část vpravo od zavináče určuje server, na kterém je schránka zřízena. Máte-li například schránku na serveru post.cz, pak za zavináčem vpravo bude post.cz. Naopak část od zavináče vlevo může být jakýkoliv zatím neobsazený text, resp. vlastní název schránky. Je úplně jedno, jaký text to bude. Musí se však skládat pouze z písmen anglické abecedy, tzn. nesmí obsahovat háčky, čárky, mezery apod. Snahou každého uživatele je, aby jeho e-mailová schránka byla pokud možno co nejkratší a snadno zapamatovatelná. Většinou se názvy e-mailů (tj. text od zavináče vlevo) skládají ze jména a příjmení, případně zkratky jména, přezdívky, funkce apod. Volba adresy je pro další komunikaci velmi důležitá. Nechcete-li „strhat“ vaše přátele psaním příliš dlouhé adresy, zvažte její podobu při vytváření.
A jak to, že e-mail najde v celém obrovském internetu spolehlivě svého adresáta mezi miliony ostatních e-mailů? Princip vychází z předchozího popisu e-mailové adresy. Pokud někomu pošlete e-mail, ten „putuje“ internetem a hledá nejprve server, který je v e-mailové adrese uveden za zavináčem vpravo. Jakmile najde server, pak uvnitř něj hledá podle části od zavináče vlevo konkrétní poštovní přihrádku.
11.11.1
Elektronická schránka a adresa
Způsoby práce s e-mailem Přijímání a odesílání pošty je třeba provádět v nějakém prostředí. Existují dvě metody Jak s poštou pracovat:
Prostřednictvím internetového rozhraní. Jedná se o metodu používanou zejména u veřejných serverů typu seznam.cz, atlas.cz, centrum.cz, email.cz apod. Veškeré operace s poštou se odehrávají on-line na internetových stránkách. Výhodou tohoto způsobu používáni pošty je fakt, že poštu můžete číst kdekoliv, kde je k dispozici počítač s internetovým prohlížečem a připojením k internetu. Nevýhodou je skutečnost, že poštu „nemáte pod kontrolou“. Veškeré zprávy zůstávají na serveru poskytovatele a operovat s nimi můžete, pouze pokud jste připojeni k internetu.
Prostřednictvím poštovního klienta. Tradiční a častý případ čtení pošty. Poštu si ze serveru stáhnete a veškeré její zpracování probíhá u vás na počítači. Zde navíc můžete mít k dispozici neomezenou historii poštovních zpráv a nejste omezeni místem na poštovním serveru. Bohužel nemůžete s poštou pracovat kdekoliv, kde je přístup k internetu, ale pouze na počítači, kde je klient nainstalován.
Freemailové servery E-mailovou schránku můžeme mít zařízenu na stránkách svého zaměstnavatele, své firmy (vlastní domény) a jinde. Pokud nemůžeme (nebo nechceme) využít takovou adresu existují servery, které umožňují založení vlastní schránky a adresy zdarma. Pokud tedy z nějakého důvodu nemáte možnost mít zřízenu e-mailovou schránku na řádném serveru, můžete si vytvořit e-mailovou schránku na volně přístupných serverech. Jedná se o servery, které umožňují zřídit e-mailovou schránku, kdykoliv k ní přistupovat, posílat a přijímat e-maily a posílat a přijímat připojené soubory. Těmto serverům se říká freemailové servery (free – volná, mail – pošta). Přístup k takovým typům serverů je obvykle přes webové rozhraní – internetový prohlížeč. Přihlášení do vlastní schránky, příjem a odesílání pošty stejně jako nastaveni poštovní schránky, to vše se odehrává přes internetový prohlížeč. Mnoho freemailových serverů umožňuje napojit se ke své e-mailové schránce přes „Poštovního klienta“, prostřednictvím tzv. POP3 serveru. Stačí v něm správně nakonfigurovat server s příchozí poštou a server pro odchozí poštu (ukážeme si později). V České republice je mnoho serverů, které nabízí zřízení poštovní přihrádky zdarma. Jedná se například o www.seznam.cz, www.centrum.cz, www.atlas.cz, www.email.cz, atd. V mnoha případech jsou to servery, které tuto službu nabízí spolu s další službou. Například
www.seznam.cz, www.atlas.cz a mnoho dalších serverů slouží zároveň jako vyhledávače a katalogy. Samozřejmě si můžeme zřídit adresu i na některém serveru světovém (nebo případně serveru konkrétního státu) jako je www.gmail.com (Google), www.hotmail.com, apod. Při výběru konkrétního serveru pro zřízení adresy budeme brát v úvahu tyto věci:
Osobní sympatie k serveru •
obsazenost či neobsazenost jména pod který si chceme zřídit schránku na serveru
•
využívání dalších služeb na serveru
•
velikost schránky a přívětivost rozhraní webového přístupu Pamatujte: Obvykle je tu ale jeden zásadní háček. Schránka na uvedených serverech je velmi často omezena svou kapacitou (a ta se může velmi lišit 10 MB – 2 GB). To znamená, že v součtu veškerá data ve schránce (přijatá a odeslaná pošta a pošta čekající na odeslání) nesmí tuto kapacitu přesáhnout. Proto nikdy nemůžete odeslat e-mail, který je velikostně větší než aktuální volná kapacita schránky. Většina serverů velikost odesílaných souborů limituje i bez ohledu na to, kolik místa ve schránce máte. A to je správně protože e-mail není služba na posílání velkých balíků dat, nikdy k tomu nebyla navržena a celou síť to zatěžuje. Neposílejte tedy zbytečně „velké“ přílohy (10MB a více).
Souhrnně o freemailových serverech Obrovskou výhodou je skutečnost, že přijímat a odesílat e-mailovou poštu mohou i uživatelé, kteří nemají běžně přístup k internetu nebo nemají možnost využívat e-mailové schránky „řádného“ serveru. Výhoda „volných“ e-mailových serverů spočívá i v tom, že přístup k poštovní přihrádce je možný doslova z jakéhokoliv počítače na světě připojeného k internetu. Stačí znát jen uživatelské jméno a heslo a poštu můžete číst z dovolené v Egyptě či Španělsku. To je za určitých okolností samozřejmě možné i u klasického e-mailu, ale tato volba obvykle nebývá administrátorem serveru nastavena a povolena.
Možná nevýhoda takových typů serverů spočívá v určitém riziku nediskrétnosti vaší pošty. Nikdy nemáte jistotu, že administrátor nebo jiný technicky oprávněný uživatel poštu nečte. Lidé (a není jich málo), kteří se starají o chod serveru, mají dostatečná přístupová práva k tomu, aby mohli číst vaši poštu tak snadno jako v otevřené knize. Freemailové servery jsou téměř vždy vlastnictvím komerční organizace. Ta má určité obchodní záměry, marketingové plány apod. Nikdy tak nemůžete vědět, zda schránka nebude zrušena, nebo zda se majitelé serveru nerozhodnou celou službu například z ekonomických důvodů zrušit či zpoplatnit. Je ale fakt, že k takovým situacím dochází jen velmi zřídka. Před zřízením poštovní schránky je proto nutné vybírat takové servery, u kterých lze předpokládat dlouhodobou perspektivu. V určitých dnech a hodinách se na jeden poštovní server připojuje (v porovnání s jinými časy) extrémně mnoho uživatelů. Občas se proto u některých serverů (slovo některých je nutné zdůraznit) stává, že bezplatné poštovní servery jsou v důsledku přetížení pomalé a práce s poštovní přihrádkou nepružná. Velké společnosti provozující „velké“ servery ale mají kapacitu linek a serverů dostatečně naddimenzovanou, takže takové riziko nehrozí.
Struktura e-mailu: Každý e-mail má pevnou strukturu, která je neměnná. Díky tomu si e-mail může posílat kdokoliv s kýmkoliv bez ohledu na systém, prostředí a typ poštovního klienta. Odesílatel (Od):
[email protected]
Odesílatelem se rozumí e-mailová adresa, ze které je e-mail posílán
Příjemce (Komu):
[email protected]
Příjemcem je myšlena e-mallová adresa uživatele, kterému e-mail dojde. Může jich být i několik.
Kopie:
[email protected]
Kopií se rozumí další e-mailová adresa uživatele, kterému e-mail dojde. Adres v kopii může být i několik.
Slepá kopie:
[email protected]
Slepou kopií se rozumí adresa uživatele, kterému e-mail rovněž dojde, ale ostatním uživatelům se nikde nezobrazí, že tomuto uživateli byl e-mail také poslán.
Předmět:
Výroční zpráva
Předmět zprávy.
stručně
charakterizuje
obsah
Text e-mailu:
Nazdar, posílám výroční Text e-mailu může být jakkoliv dlouhý. zprávu ve Wordu. Ve Podle toho, komu e-mail píšete, je dobré čtvrtek bude schůzka a rozmyslet,zda použít diakritiku, či nikoliv tam se k tomu budete (záleží, zda je příjemce schopen tyto znaky
Důležitost:
moci vyjádřit. Pavel
přečíst).
vysoká
Důležitost e-mailu může být nízká, střední nebo vysoká. Jedná se pouze o označení zprávy, které nemá vliv na dobu doručeni, spolehlivost nebo cokoliv jiného.
Přílohy:
vyrocni_zprava.doc (1,2 K e-mailu mohou být připojeny i soubory. MB)
Jejich počet není omezen, velikost omezují některé servery (např. na 2 MB), ale obecně se doporučuje posílat menši „balíky“ dat (cca kolem 500 kB / zprávu).
Poštovní aplikace – Microsoft Outlook Microsoft Outlook je program, který umožňuje přijímat, odesílat a uspořádávat poštu v internetu nebo v lokální počítačové síti. Poštovní služby jsou pouze jednou z oblastí, které Outlook obhospodařuje. Slouží (dle verze) i jako kalendář a plánovač času s možností upozornění. Zároveň umí uspořádat databázi adres, vést deník o provedených operacích a psát poznámky. Outlook je dvěma slovy „elektronická sekretářka“. Po spuštění aplikace Outlook jsou v levé (svislé) části zobrazeny funkční skupiny, které Outlook spravuje – Outlook dnes, Doručená pošta, Kalendář, Kontakty, Úkoly atd. Pokud klepnete na tlačítko Doručená pošta, v pravé části bude zobrazen výpis doručených zpráv. Tomu, s jakou částí Outlooku pracujete, se rovněž přizpůsobí tlačítka na panelu nástrojů. Pokud jste například v přehledu e-mailů, je jasné, že na panelu nástrojů budou zobrazeny ikony pro ovládání pošty apod. Kromě MS Outlooku existují i další podobné programy jako poštovní klienty (např. Mozilla Thunderbird). Pozn.: Popis akcí se u různých programů a jejich verzí bude mírně lišit.
Seznam přijatých zpráv Ve složce Doručená pošta se nachází seznam všech příchozích zpráv. Každý řádek představuje jednu zprávu. Už podle tohoto jednoho řádku je možné o e-mailu získat celou
řadu informací – například datum přijetí zprávy, odesílatele, předmět zprávy, stupeň důležitosti, anebo zda zpráva obsahuje přílohu ve formě souboru. Každá zpráva – řádek obsahuje (resp. může obsahovat) několik značek, které nám o zprávě leccos napoví: Důležitost … červený vykřičník značí vysokou důležitost, modrá šipka dolů malou důležitost, pokud není zobrazen žádný symbol, jedná se o normální (střední) důležitost. Zavřená obálka značí dosud nepřečtený e-mail (nepřečtená zpráva je rovněž zvýrazněna tučně). Naopak otevřená obálka značí již přečtený e-mail (takto se označí jakákoli nepřečtená zpráva, která je na obrazovce monitoru zobrazena určitou dobu – ve standardním nastavení 5 sekund). Pokud je na řádku e-mailu sponka, znamená to, že e-mail obsahuje alespoň jeden přiložený soubor. E-mailová adresa nebo pojmenování e-mailu, ze kterého byla zpráva odeslána (odesílatel emailu). Předmět, který vám napoví, o co ve zprávě jde ještě předtím, než ji vůbec otevřete – stručné vyjádření obsahu zprávy. Datum a čas doručení zprávy na server. Pozor, nejedná se o datum a čas stažení zprávy ze serveru! Klepnutím na hlavičku (záhlaví) kteréhokoliv sloupce způsobíte seřazení všech e-mailů podle tohoto sloupce.
Prohlédnutí přijaté zprávy Novou zprávu prohlédnete pouhým poklepáním levým tlačítkem myší na vybranou zprávu v seznamu doručené pošty. Outlook otevře samostatné okno se zprávou. Další možností je zobrazení okna náhledu zprávy – pak stačí zprávu pouze označit a její obsah se objeví v části okna s náhledem zprávy.
Odpověď na zprávu Pokud prohlížíte přijatou zprávu v otevřeném okně, naleznete zde také tlačítko Odpovědět, kterým lze odesílateli snadno odpovědět bez psaní adresy příjemce. Po klepnutí na tlačítko povědět se provede několik činností: •
Zpráva se přepne do editačního režimu. Do políčka příjemce (Komu) se automaticky doplní adresa původního odesilatele.
•
Před text předmětu zprávy se automaticky doplní písmena RE: (zkr. reply), což znamená, že se jedná o odpověď. Je to uznávaný standard, pomocí kterého příjemce na první pohled pozná, že doručená zpráva je odpovědí na jeho původní zprávu.
•
Do textu zprávy se vloží původní zpráva, oddělená hlavičkou – s informacemi o původním e-mailu (tj. komu byl e-mail původně určen, kdy apod.). Tyto informace jsou zde proto, aby příjemce měl představu, na co vlastně dostal odpověď.
Zprávu resp. odpověď můžete napsat do textové části. Vaše odpověď může být jakkoliv dlouhá a může obsahovat i přílohy. Kromě funkce Odpovědět je možné zvolit ještě funkci Odpovědět všem. Tato volba se používá v případě, že e-mail byl poslán více příjemcům a vy nyní chcete, aby odpověď přišla nejen odesílateli, ale i všem ostatním uživatelům, kterým byl e-mail rozeslán.
Poznámka: Pokud mezi sebou budete delší dobu komunikovat tak, že si vždy odpovíte na příchozí poštu, pak bude již v páté odpovědi e-mail poměrně dlouhý neboť v něm bude zaznamenaná veškerá historie všech odpovědí. Tomu snadno zabráníte tak že u některé odpovědi řádky s historií před posláním mailu smažete. Další možností je nastavit Outlook tak, že nebude do vaší odpovědi zahrnovat původní text.
Přeposlání zprávy Funkce přeposlání zprávy umožní přeposlat e-mail v původním tvaru i s přílohami dalším uživatelům. Přitom do e-mailu můžete provést vlastní zásah – například dopsat vlastní poznámku, připojit další soubor apod. podobně jako při odpovědi. Přeposlání e-mailu využijete například v případě, že vám ředitel pošle důležitou zprávu a vy ji chcete (pře)poslat kolegům. K přeposlání zprávy slouží tlačítko Předat dál. Po klepnutí na něj se s e-mailem stane následující: •
Do textu zprávy se vloží původní zpráva oddělená hlavičku s informacemi o původním e-mailu (tj. komu byl e-mail původně určen, kdy apod.). Tyto informace jsou zde proto, aby měl příjemce představu, jaký byl e-mail v původní podobě.
•
Zpráva se přepne do editačního režimu. Do políčka příjemce (Komu) NEBUDE doplněna adresa. Sem musíte doplnit, komu si e-mail přejete přeposlat.
•
Před text předmětu zprávy se automaticky doplní písmena FW (zkr. forward), což znamená, že zpráva bude přeposlána. Jedná se o uznávaný standard, pomocí kterého příjemce na první pohled pozná, že dostal přeposlanou zprávu.
Je dobré vědět: Při odpovědi na e-mail se do odpovědi znovu nevkládají přílohy, které původně s e-mailem přišly. Naopak při přeposlání e-mailu se automaticky přeposílají i veškeré přílohy (tj. soubory v e-mailu).
2apsání nové zprávy Pro napsání a odeslání nové poštovní zprávy stačí klepnout na tlačítko Nová poštovní zpráva. Po jeho stisknutí se zobrazí prázdný formulář, ve kterém je třeba doplnit e-mailovou adresu příjemce (event. několika příjemců), předmět zprávy a samotný text zprávy. •
Klepněte na tlačítko Nová poštovná zpráva (Nový).
•
Do dialogu Komu napište adresu příjemce. Pozor, pro napsání zavináče @ je třeba přepnout na anglickou klávesnici, nebo použít klávesovou kombinaci Alt+64.
•
Do dialogu Předmět napište krátkou charakteristiku zprávy. Právě Předmět je spolu s adresou odesílatele zobrazen v přijaté poště jako první.
•
Do velké bílé oblasti napište vlastní text zprávy.
•
Pokud si přejete ke zprávě připojit jeden nebo více souborů, můžete tak učinit klepnutím na tlačítko sponky. Outlook zobrazí okno podobné oknu při otevírání souboru. Vyberte požadovaný soubor a klepněte na OK. Tuto operaci lze opakovat a do zprávy vložit libovolné množství souborů. Pozor, častým jevem je omezení poštovní přihrádky na určitou velikost.
•
Po vyplnění všech potřebných údajů klepněte na tlačítko Odeslat a pošta bude odeslána.
Při psaní e-mailu je možné použít i různé typy a velikosti písem, barevná pozadí, obrázky apod. Zobrazení u příjemce je podmíněno stejným poštovním serverem a prohlížečem (např. Outlookem). Proto doporučuji písma a styly raději nepoužívat.
Odstranění zprávy V seznamu došlých e-mailů můžete každou zprávu odstranit stisknutím klávesy DEL na zprávě, kterou potřebujete smazat. Smazané zprávy budou automaticky umístěny do koše aplikace Outlook a budou tam tak dlouho, dokud koš nevysypete. Pozor, uvedený koš není stejný jako centrální koš Windows – pro vymazání musíte přepnout v levém panelu Outlooku.
Struktura složek a jejich uspořádání Jak již bylo v úvodu kapitoly uvedeno, každý typ e-mailu má svoji složku. Například odeslaná pošta se řadí do složky Odeslaná pošta, příchozí pošta do složky Doručená pošta apod. Časem, zejména pokud budete komunikovat pomocí e-mailu velmi často, bude počet e-mailů v poště tak vysoký, že se v nich budete jen stěží orientovat. Proto v Outlooku existuje možnost vytvořit vlastní složky, do kterých si můžete jednotlivé e-maily uspořádávat, případně nastavit, aby se e-maily uspořádaly automaticky ihned po doručení.
Tip: Nevíte-li, jakého poštovního klienta používá příjemce pošty, a chcete-li mít jistotu, že stoprocentně přečte váš e-mail, zásadně doporučujeme psát e-mail bez jakýchkoliv grafických prvků, zvýrazněných písem apod. Pokud posíláte e-mail někomu, kdo s největší pravděpodobností nebude mít na svém počítači nainstalovanou českou diakritiku (např. e-maily do zahraničí), pište text bez háčků a čárek.
Vytvoření vlastní složky V Outlooku si můžete vytvořit i libovolnou vlastní složku a do ní zkopírovat nebo přesunout libovolné množství vlastních souborů. •
Nastavte se v Outlooku do takové skupiny, ve které si přejete vytvořit vlastní složku. Do konkrétní skupiny se přepnete klepnutím na její název (v podobě tlačítka) v levé části lišty Outlooku. Po instalaci jsou k dispozici skupiny Hlavní zástupci, Vlastní zástupci a Další zástupci.
•
V hlavní nabídce Outlooku zvolte položku Soubor.
•
V podnabídce zvolte Nový a následně klepněte na položku Složka.
•
Outlook zobrazí okno Vytvořit novou složku. Do dialogu Název napište název nové složky.
•
V rozevírací nabídce Složka obsahuje zvolte typ položek, který bude složka obsahovat. Toto nastavení je velmi důležité, protože složka bude moci obsahovat pouze takové typy objektů , které nyní zvolíte. Vyberte Položku typu Pošta.
•
Nyní ve spodní polovině okna složek vyberte umístění složky ve struktuře složek. Doporučujeme klepnout na Osobní složky.
•
Klepněte na tlačítko OK.
•
Složka bude vytvořena.
Přesunutí e-mailu do jiné složky Každý e-mail z jakékoliv složky můžete přemístit do libovolné jiné složky. •
Přepněte se do složky, ze které chcete e-mail kopírovat nebo přesunout. Složkami můžete procházet i pomocí nabídky v levém horním rohu okna se zprávami.
•
Na e-mail, který si přejete přemístit nebo zkopírovat, klepněte jednou pravým tlačítkem myši.
•
V zobrazené nabídce zvolte položku Přesunout do složky.
•
Zobrazí se další okno, kde je možné procházet složkami a vybrat tu, do které si přejete e-mail zkopírovat. Vyberte složku a klepněte na OK.
•
Smazání složky
•
Každou složku je možné smazat. Ovšem pozor, smazáním složky se samozřejmě smaže i veškerý její obsah.
•
Nastavte se do složky, kterou si přejete smazat.
•
V hlavní nabídce Outlooku zvolte položku Soubor.
•
Následně zvolte Složka a poté v otevřené nabídce klepněte na položku odstranit složku.
•
Budete vyzváni k potvrzení operace.
•
Složka bude odstraněna.
E-mailování v praxi I při tak jednoduché operaci, jako je e-mailování, je dobré dodržovat určitá pravidla a nepsané zásady. Mnohdy tak sami sobě nebo někomu dalšímu usnadníte život.
Dobré mravy při e-mailování Na konci e-mailu bývá dobrým zvykem uvést svůj podpis a připojit minimálně zpáteční email (zejména je-li odlišný od e-mailu, ze kterého zprávu posíláte). Rovněž u objednávek nebo jiných závazných aktů je vhodné připojit svou skutečnou poštovní adresu. Pokud si nejste jisti, že příjemce dokáže spolehlivě přečíst e-mail napsaný s diakritikou, pošlete mu první e-mail raději bez háčků a čárek. Poté se v další korespondenci dohodněte, zda češtinu budete, nebo nebudete používat. Neposílejte e-mailem přespříliš velké přílohy (cca nad 10 MB). Mějte na paměti, že mnoho uživatelů má své e-mailové schránky na freemailových serverech a velikost jejich schránek je obvykle omezena. Také stahování příliš velké pošty může způsobit uživatelům, kteří jsou připojeni modemem, potíže.
Posíláte-li jeden e-mail více lidem najednou a uvedete-li všechny e-mailové adresy do dialogu „Komu…“, nebo „Kopie…“, uvidí každý příjemce všechny ostatní e-mailové adresy. V některých případech to nemusí být žádoucí. Proč by ostatní uživatelé měli znát e-mailové adresy vašich obchodních partnerů nebo kamarádů? V takovém případě se používá dialog „Slepá kopie…“, který není standardně ve formuláři zobrazen. V Outlooku jej zobrazíte klepnutím na Zobrazit a poté volbou položky Pole → Slepá. Nerozesílejte zbytečně hromadné a nevyžádané e-maily (spamy). To, co se vám může zdát zajímavé nebo co chcete nabídnout ostatním, nemusí ostatní nutně zajímat. Navíc rozesílání takových hromadných mailů (tj. rozeslání jednoho mailu většímu počtu účastníků) je regulováno zákonem (špatně).
Možné chyby při e-mailování Při e-mailování může vzniknout spousta chyb. Jejich vinou nemusí být e-mail doručen, nebo je doručen ve špatném stavu. Nejčastější chyby jsou následující:
E-mail nedojde Pošlete-li e-mail, může se stát, že adresátovi vůbec nedojde. To může mít několik příčin: •
Špatná adresa … Jde o „banální“, ale bohužel poměrně častou chybu. E-mailovou adresu je nutné napsat naprosto přesně a správně. E-mail se vám vrátí s tím, že nemohl být doručen.
•
Příliš velký e-mail … Pokud spolu se zprávou posíláte i přiložený soubor, může se stát, že celková velikost e-mailu je větší než kapacita schránky příjemce. Tuto skutečnost je nutné brát v úvahu zejména tehdy, má-li příjemce zřízenu schránku na některém z volných serverů. Schránka je obyčejně velikostně omezena na cca 10 MB. E-mail se vám vrátí s tím, že nemohl být doručen. Pokud i přesto potřebujete větší množství dat poslat, rozdělte soubory na několik menších (např. komprimačními programy ZIP nebo RAR) a pošlete je v několika e-mailech za sebou.
Špatná čeština v přijatém e-mailu Problém je aktuální v zemích, kde se používají jiné znaky než běžné znaky anglické klávesnice (např. diakritika ěščřžý). Napíšete-li e-mail s diakritikou, může se snadno stát, že příjemce obdrží e-mail, v němž místo písmen s háčky a čárkami budou čtverečky nebo text bude jinak nečitelný. Je to dáno tím, že poštovní server na straně odesílatele zpracovává emaily v jiném kódováni jazyka než poštovní server na straně příjemce. Snadno je tak možné,
že vaše korespondence bude s některými uživateli probíhat bez problémů s háčky a čárkami, zatímco s jinými uživateli to nebude možné. V praxi ovšem dnes jednoznačně většina poštovních serverů v České republice podporuje českou diakritiku (česká písmena ěščřžý). Pokud ovšem komunikujete e-mailem se zahraničím v češtině (trošku netradiční, ale např. český kamarád na brigádě), pak raději komunikujte bez hacku a carek.
E-mail se vrátí zpět – z různých důvodů Jestliže se e-mail vrátí zpět do vaší přijaté pošty, znamená to, že při přenosu došlo k chybě. Možných příčin existuje celá řada – neexistující adresa, momentálně odpojený server, velký objem posílaných dat apod. Ve vráceném e-mailu ale většinou naleznete textový popis, proč se tak stalo. Určitou formou „štěstí v neštěstí“ je u e-mailování skutečnost, že u většiny neobdržených e-mailů dostanete chybovou zprávu, že e-mail nebyl z nějakého důvodu doručen. Nemusíte tak žít v domnění, že adresát již e-mail prohlíží, zatímco on zprávu vůbec neobdržel.
Základní pravidla práce na internetu Internet je otevřenou a tedy nepříliš bezpečnou sítí. Mohlo by se zdát, že internet je zcela anonymní a o jeho uživatelích nelze nic zjistit. Ve skutečnosti za sebou všude na stránkách a v síti zanecháváme stopy. Provozovatel serveru snadno zjistí nejen název a IP adresu našeho počítače, ale také jaký používáme operační systém a prohlížeč, kdy jsme tam byli, z jaké IP adresy jsme přišli, co jsme tam dělali. Na zjišťování těchto údajů jsou mimo jiné závislé statistiky návštěvnosti internetových stránek. Uživatel by měl přistupovat i informacím z internetu s jistým rozmyslem, nepovažovat vše, co se dočte, za bernou minci. Internetové stránky tvoří zase jen lidé a někdy mohou vědomě či nevědomě přivádět běžného návštěvníka v omyl. Proto je užitečné informace třídit a také si zjistit jejich zdroj. Obdobná pravidla platí také v případě stahování souboru z internetu, ať již přímo s webovských stránek, nebo pomocí služby FTP. Renomované firmy se obvykle zaručují za to, že jimi poskytované soubory a programy jsou bez virů. U soukromých stránek, které často nabízejí také nelegální software, si nikdo nemůže být jistý čistotou stahovaných souborů. Pro takové případy je vhodné si nainstalovat antivirový program, který poskytne alespoň částečnou ochranu před viry.
Samostatnou kapitolou bezpečnosti je elektronická pošta. Vlastní schránka e-mailu jistě vyvolává pocit bezpečí a soukromí pošty. Ve skutečnosti je posílání e-mailových zpráv jako posílání pohlednic. Je sice jasně daný adresát i odesílatel, ale během poštovní přepravy si ji může každý přečíst. V internetu není obtížné zachytit a přečíst cizí zprávu, a dokonce i po doručení tam po ní zůstává stopa. Jedinou radou je neposílat zprávy, které mají příliš soukromý nebo tajný charakter a které by mohly být zneužity. Zřejmě největším nebezpečím je posílání příloh. Je obecně známo, že celá řada virů se šíří právě touto formou. Do schránky přijde nová zpráva, která nemá žádný text ani předmět, obsahuje pouze nějaký soubor s příponou. exe, která představuje program. Pokud nevíte, kdo vám takový soubor poslal a za jakým účelem, nikdy jej neotevírejte bez kontroly antivirovým programem. V případě, že je to neškodný nebo dokonce zábavný prográmek, nic se nestane, m pokud je to vir, mohl by se spuštěním nainstalovat na počítač a způsobit značné škody.
2evyžádaná pošta – SPAM Častým problémem e-mailu je nevyžádaná korespondence, tzv. spam. Do soukromé nebo firemní e-mailové schránky přicházejí zprávy především reklamního charakteru, které nebyly vyžádány a které pouze zabírají místo. Většinu těchto zpráv rovnou ze schránky odstraníme, aniž bychom je četli, přesto jich chodí stále větší množství. Nevyžádaná pošta je často důsledkem zneužití e-mailové adresy, proto je vhodné například při různých registracích přes internet uvádět zástupnou adresu do schránky, kterou jsme si zřídili právě k tomuto účelu. Naše hlavní schránka je pak uchráněna spamu. Druhá testovací schránka se může hodit v mnoha případech.
Poplašné zprávy – HOAX Jedná se o poplašné zprávy, které uživatele „informují“ např. o zavirování počítače. Taková zpráva má většinou podobný text: „Pozor! Váš počítač obsahuje soubor calc.exe, který je uložen v adresáři Windows. Soubor je napaden velmi nebezpečným virem, který formátuje pevný disk a ničí tak veškerá data na něm uložená! Proto jej co nejrychleji smažte a informujte o viru co nejvíce známých, kamarádů a přátel.“ Nezkušený uživatel provede vše, co mu zpráva doporučuje a není podstatě schopen odhalit, že se jedná o HOAX. Zkušenější uživatel ale ví, že soubor calc.exe je opravdu aplikace, která je uložena v systémové složce Windows, jenže je to neškodný a velmi užitečný prográmek obyčejné Kalkulačky pod
Windows. Tudíž jeho smazání bude mít za výsledek nefunkčnost kalkulačky a navíc – pokud zprávu rozešlete dál, dopouštíte se podstatě trestného činu šíření poplašné zprávy.
Kódování, elektronický podpis Je-li třeba zajistit opravdovou bezpečnost obsahu zpráv posílaných e-mailem, můžeme zvolit některý z osvědčených způsobů kódování. Elektronický podpis má své opodstatnění. Klasickým vlastnoručním podpisem, ať již je na papíře nebo v elektronické zprávě, můžeme podepsat i prázdný list papíru nebo jej můžeme lehce zkopírovat. U elektronického podpisu to není možné. Elektronický podpis nemůže existovat bez textu, bez vlastní zprávy. To znamená, že nelze elektronicky podepsat zcela prázdnou zprávu. Když elektronicky podepisujete zprávu, vytvoří se ne jejím konci zašifrovaný řádek textu, který vychází z části podepisovaného textu a z údajů o vaší osobě tak, jak je máte nastavené v klíči pro elektronický podpis. Je tedy zřejmé, že pokud jeden člověk elektronicky podepíše dvě různé zprávy, bude mít elektronický podpis vždy jinou podobu. Odesílatel má pro kódování zpráv a používání elektronického podpisu dva tzv. klíče – veřejný a soukromý. Soukromý klíč má pouze jeho majitel a ten by si jej měl pečlivě ohlídat. Je chráněn heslem a slouží právě k elektronickému podepisování a zakódování zpráv. Na druhé straně umožňuje dekódovat přijaté zprávy a ověřit elektronické podpisy jiných lidí. Veřejný klíč mají k dispozici lidé, kterým jsou určeny zakódované či podepsané zprávy. Takže pokud dostanete od někoho zašifrovanou zprávu, odesílatel potřeboval váš veřejný klíč, aby vám ji mohl poslat, a vy si ji můžete dekódovat až s pomocí svého soukromého klíče. Elektronický podpis dává příjemci jistotu, že zprávu opravdu poslal ten, jehož jméno se ve zprávě uvádí. Elektronicky podepisovat můžeme nejen e-maily, ale také například webovské stránky. Pokud bychom měli pochybnosti o autorovi článku, stačí se jen podívat, zda připojený elektronický podpis opravdu náleží tomu, jehož jméno je pod článkem uvedeno. Pokusí-li se někdo změnit již podepsaný dokument, bude to okamžitě patrné. Při ověřování podpisu se zobrazí informace, že text byl neoprávněně změněn. Veřejné klíče si lidé navzájem vyměňují a shromažďují se v souboru, kterému se říká Keyring (kroužek klíčů). Veřejné klíče jsou také dostupné v celosvětové databázi uživatelů PGP. Používání kódování je snadný způsob, jak ochránit zprávy, a elektronický podpis se brzy stane nezbytnou součástí především obchodní a oficiální e-mailové korespondence.
K vydávání elektronických podpisu slouží tzv. certifikační autority, které vytvoří certifikát jeho součástí jsou klíče.
Dezinformace, kriminalita a hackeři na internetu Internet je médium, do kterého může bez větších problémů publikovat prakticky kdokoliv téměř cokoliv. Je proto přirozené, že vedle ohromného množství cenných informací, tipů, triků, návodů, katalogů, nabídek a dalších se objevují i stránky, jejichž cílem je záměrná dezinformace uživatelů. Někdy je velmi obtížné rozpoznat od sebe stránky seriózní a bulvární. Obecnou zárukou jsou solidní servery, které by na svých stránkách dezinformace nestrpěly. Těžko by asi server ČTK přinášel záměrně nepravdivé zprávy. Na internetu se také nachází stránky, které by se zde vyskytovat neměly. Jedná se například o různé návody na výrobu výbušnin, virtuální obchody s kradeným zbožím, stránky např. s pornografií a další nelegální informace. Problém internetu jako otevřeného média spočívá v praktické nepostižitelnosti konkrétního jedince. Jak potrestat člověka, který například zveřejňováním informací porušil zákon ČR, ale přitom se fyzicky nachází (a svou nelegální činnost páchá někde pod palmou, na vyhřáté pláži s notebookem v ruce) tisíce kilometrů od domova? Mezi uživatele internetu nepatří pouze lidé dychtiví po informacích nebo programátoři. Vyskytují se zde také takzvaní hackeři a crackeři. Jsou to škodolibí programátoři, kteří se snaží nabourat cizí stránky a servery pro vlastní potěšení nebo s vidinou tučného zisku (z prodeje informací, které nelegálně získají). Žádný server připojený do internetu není stoprocentně chráněn proti nabourání, ale pokud je této problematice věnována pozornost, sníží se riziko vlomení hackera na minimum. Problematika kriminality na internetu se stává stále závažnějším problémem, o kterém se začíná diskutovat i na mezinárodních kongresech.
11.12.
Počítačové viry a antivirová ochrana
Počítačové viry Počítačový vir není nic jiného než „pouhý“ program. Na rozdíl od většiny programů, které se snaží uživatelům zjednodušovat a ulehčovat práci, počítačový vir se snaží o opak – zmást uživatele, způsobit nefunkčnost vybraných programů a v tom nejhorším případě smazat cenná data nebo rovnou celý disk. Hlavní charakteristikou počítačového viru je však jeho snaha se šířit. Vytvářet další svoje kopie a šířit se jak mezi počítači, tak i případně v rámci jednoho PC. Virus musí sám sebe replikovat a provádět další svoji činnost. Pravé viry tvoří jen jednu z mnoha podkategorií spadajících pod pojem „Malware“ (Malicious Software – zákeřný, škodlivý, …. software).
Historie virů Historie počítačových virů začíná na počátku osmdesátých let, což je ve výpočetní technice poměrně dávná minulost. V roce 1983 sestrojil Dr. Frederick Cohen první samomnožící program, který se začal označovat jako vir. Jednalo se o neškodný kód, jenž se uměl pouze sám množit. První „škodlivý“ vir s názvem Bram naprogramovali v roce 1986 bratři Basid a Amjad Farooq Alvi. Tím odstartovali boom nepopulárních programů – počítačových virů. Bram byl oproti některým dnešním virům pouhým pohlazením, protože autoři virů znají a předávají si mezi sebou moderní techniky, které umožňují virům měnit svůj vlastní kód, ukrývají se před antivirovými programy a disponují spoustou dalších „triků“. Počítačový vir je program, který je schopen se bez vědomí uživatele množit a provádět nežádoucí operace. Protože z každého zavirovaného programu může být nakaženo mnoho dalších programů, připomíná množení viru řetězovou reakci. Každý vir, ať už se jedná o jakýkoliv typ, je svým způsobem nebezpečný a pochopitelně v počítači nežádoucí. K jeho zlikvidování existují takzvané antivirové programy, které vir dokáží vyhledat a odstranit. Je jasné, že žádný antivirový program není a ani nemůže být dokonalý tak, aby nalezl všechny viry, které v daném okamžiku existují. Každý antivirový program je za novými viry pozadu, protože aby mohla existovat antivirová ochrana, musí vir nejprve vzniknout a rozšířit se. Na
každý vir lze nalézt metodu jak jej odstranit, hlavní ale je jak dlouho to potrvá a jak se stihne vir rozšířit.
Jak se viry šíří Pro své šíření potřebuje vir jednak prostředí, které zná – operační systém – a pak takové typy souborů, které mu šíření dovolují – většinou spustitelné programy. Viry se mohou šířit prostřednictvím následujících metod: •
Spustitelné soubory (programy) – bezesporu jeden z nejčastějších případů šířeni virů. Vir se při spuštění programu nahraje do paměti a poté provádí svou „nekalou“ činnost (šiří se a ničí). Nákaza hrozí u souborů s koncovkou EXE, COM, SYS, DLL, SRC, a spousty další. Virus je buď celý samotný soubor, nebo jen část kódu souboru. V tomto druhém případě dojde k přepsání kódu „běžného“ souboru kódem viru.
•
Dokumenty – makroviry. Vir se uloží přímo do dokumentu, který může obsahovat makra (např. Word nebo Excel). Makro se pak spustí při otevření souboru a vir může začít provádět svoji činnost. V zásadě tak může být virus i v jiných typech souborů, které neobsahují pouze data, ale i aktivní kód.
•
Elektronická pošta (e-mail) – velmi moderní a v poslední době bohužel častý případ virových „invazí‘. Vir je přenášen jako (samospustitelná) příloha e-mailu, takže jakmile dojde nová zpráva, stačí ji pouze otevřít a vir se aktivuje.
•
WWW stánky s aktivním obsahem (skripty apod.) mohou také být zdrojem virů.
•
Systémové oblasti – cílem viru v tomto případě je bootsektor nebo partition tabulka. Jedná se o oblasti, do kterých za normálních okolností nemá uživatel přístup a které slouží pouze systému. Virus tak i po odstranění napadených souborů v PC zůstává a při načtení systému se může opět začít šířit.
Typy virů Podle toho, jakým způsobem viry pracují a jak se projevují, je lze rozčlenit do několika základních skupin:
Bootviry Jak již sám název kategorie virů napovídá, jedná se o viry, které mají spojitost se zaváděním systému (bootováním). Vir napadne bootsektor (většinou 1. sektor na disku) nebo partition tabulku pevného disku či diskety. Při zavádění systému je pak pohodlně aktivován a převezme kontrolu nad funkcemi systému. Jestliže vir obsadil partition tabulku, následně její obsah bezpečně uloží a vzhledem k systému, resp. požadavkům softwaru se partition tabulka jeví v pořádku.
Vir se šíří prostřednictvím bootsektoru disket. Aby byl počítač takovým virem napaden, musí se z nakažené diskety nabootovat (např. necháme-li v disketové mechanice nakaženou disketu a počítač spustíme). Byl to častý druh virů v 80. letech.
Souborové viry Souborové viry napadají pouze soubory. Jedná se o kapitolu virů, které se projevují nejrozmanitějším způsobem. Podle toho se dále dělí: •
Přepisující vir – přepíše část programu, který napadl vlastním kódem. Díky tomu je velmi nápadný, a proto nemá mnoho šancí se rozmnožit.
•
Link vir – „přilepí“ se (přilinkuje) k napadenému souboru, což umožní chod programu a zároveň činnost viru.
•
Doprovodný vir – zkopíruje napadený soubor do souboru se stejným jménem, ale typu COM, a k tomu se připojí (vzniknou dva soubory, kde COM je nakažený). Vir využívá vlastnosti OS MS-DOS, jenž nejprve spouští COM soubory.
•
Vir přímé akce – provede destrukční akci a tím skončí. Například smaže celý disk a tím „zabije“ sám sebe.
•
Rezidentní vir – načte se a drží v paměti a tím snadno napadne soubory, se kterými se pracuje.
•
Stealth vir – vir s touto vlastností se umí načíst do paměti a kontroluje činnost systému. Pokud antivirový program kontroluje zavirovaný soubor, pak mu vir s touto vlastností vrátí kód před infekcí. Pro antivirové programy, jež nejsou vybaveny antistealth kontrolou, je vir prakticky nezjistitelný.
•
Zakódovaný vir – je zakódován určitým proměnným algoritmem, takže jeho tělo je pokaždé jiné. Stejná je pouze dekódovací instrukce.
•
Polymorfní vir – podobný jako předchozí. Pro každý napadený soubor se kóduje jinak a vytváří i jinou dekódovací funkci. Takový vir nemá v žádném okamžiku v žádném z napadených souborů stejnou sekvenci svého kódu.
•
Metamorfní vir – obsahuje funkci, která při kopírování sebe sama kompletně přepíše a vir tak vypadá úplně jinak. Tento mechanismus je poměrně složitý a celá replikační funkce zabírá až 90 procent kódu viru.
•
Fast infektor – šíří se extrémně rychle díky tornu, že napadá soubory při spuštění i při jakékoliv manipulaci s nimi. Snadno se rozšíří a tím na sebe upozorní.
•
Slow infektor – na rozdíl od předchozího se šíří velmi pomalu a opatrně.
Multipartitní viry Bootviry se aktivují ihned při zavádění systému, ale k infekci se musí nabootovat z nakažené diskety, což jejich šířeni omezuje. Souborové viry se šíří prostřednictvím souborů, což je pro
jejich šíření výhodné, ale potřebují být aktivovány spuštěním. Kombinací a výhod obou typů virů využívají tzv. multipartitní viry. Infikují partition tabulku i soubory.
Makroviry Makroviry se objevily až s příchodem makrojazyků především v textových editorech a tabulkových procesorech. Zákeřnost makroviru spočívá vtom, že vir je přenášen a uložen v dokumentu. Nebezpečí makroviru spočívá vtom, že ovládne program i šablony a poté při určité operaci (například uložení souboru) bude spuštěno makro s destrukčními účinky (např. vymazání dokumentů).
Trojský kůň a červ Zde se nejedná přímo o druh viru, ale spíše o metodu jeho šíření. V běžném jazyce se ale ustálily i tyto pojmy jako typy virů. Trojský kůň (trojan horse) je program, který se zdá být něčím jiným (užitečným, zajímavým), ale ve skutečnosti provádí škodlivou činnost. Například se vydává za spořič obrazovky a mezitím maže soubory na disku. Trojský kůň také může umožňovat přístup k PC útočníkovi. Ve své podstatě se obecně nejedná o virus, protože se sám nešíří. Červ (worm) je programový kód, který se šíří sám prostřednictvím počítačové sítě. K tomuto účelu na rozdíl od klasických virů nemusí využívat souboru (respektive jich využívá odlišným způsobem). Po celé síti se šíří díky bezpečnostním nedostatkům a často ke svému šíření využije souboru. Celý soubor je ale pak možno považovat za červa.
Jak se viry prakticky projevují Počítačový vir je program a jako takový se projevuje podle toho, jak byl naprogramován. Existují stovky způsobů, jak se viry projevují, počínaje výpisem nejrůznějších humorných hlášení na obrazovku až po destrukční viry. Obecně můžeme projevy virů rozdělit na:
Obtěžující Příznaky obtěžujících virů spočívají například ve výpisech nesmyslných hlášení na obrazovku, která se zpočátku mohou zdát humorná, ale pokud každých 5 minut počítač napíše, že je unavený, pak uživatel asi dlouho s nervy nevydrží. Viry mohou obtěžovat také záměnou kláves na klávesnici, takže něco jiného píšete a něco jiného se zobrazuje na
obrazovce. Některé obtěžující viry zjistí, že je k počítači připojen modem, a klidně zavolají třeba na číslo 906… Při placení účtu se nepřestanete divit. Fantazie programátorů takových typů virů je prakticky neomezená.
Destrukční Destrukční viry vzbuzují určitý respekt již při vyslovení této kategorie. Základním úkolem takových virů je zlikvidovat data. Chytré viry pracují tak, že nezničí všechna data na disku, ale postupně zaměňují pouze určité byty nebo řetězce. Uživatel takový vir těžko odhalí a při dlouhodobém působení nakazí i záložní kopie. Jednoduché viry zničí okamžitě po napadení například obsah disku a tím vlastně zničí samy sebe. Destrukční viry, stejně jako obtěžující, mohou být naprogramovány na určitou dobu (například pátek třináctého) nebo v souvislosti s určitou akcí v počítači. Také mohou být zaměřeny pouze na určitý typ dat (např. dokumenty MS Office).
Ostatní Sem se řadí ostatní typy virů. Často se stává, že viry nejsou kvalitně napsané a že se dostávají do kolizí s jinými programy. Pak se z původně neškodného viru klidně může stát destrukční – a to vlastně náhodou. Spousta virů nevykonává žádnou přímo destrukční činnost, ale pouze se snaží dále a dále šířit. I takové viry mohou způsobovat problémy, obsazovat paměť, brzdit síťový provoz a podobně. Další viry mohou rozesílat informace z vašeho počítače na jiné, kde si je může autor viru přečíst, šířit se automatickým rozesíláním elektronickou poštou, nebo třeba šifrovat data na disku.
Proč viry? Viry podobně jako i jiný malware vznikají ze spousty důvodů. Každopádně je tvoří vždy programátoři, nebo alespoň lidé využívající některý z programů přímo určený ke generování virů. Samotný vznik konkrétního viru může mít spoustu důvodů. Některé vznikají jako snaha zviditelnit se, jako výzkumný projekt, vandalismus, snaha někoho poškodit nebo vydírat.
11.13.
Antivirová ochrana
Antivirové programy Proti virům je třeba se bránit. V dnešní době si již nemůže být jistý žádný uživatel počítače, který datově komunikuje alespoň částečně se svým okolím. Kromě opatrnosti jsou silným prostředkem proti virům antivirové programy. Dokáží nejen najít vir, ale někdy i „vyléčit nakažený soubor tak, že po zásahu antivirového programu funguje správně a nemusí být celý smazán. Na softwarovém poli působí poměrně velké množství antivirových programů. Antivirový program by měl používat každý, kdo je alespoň částečně nucen komunikovat prostřednictvím disket nebo jiného typu média s daty na jiných počítačích a kdo je propojen do sítě s jinými počítači. Antivirovou kontrolu by měl uživatel provádět v pravidelných intervalech. Důležitá je také aktualizace virové databáze – načtení nově zjištěných virů do databáze antivirového programu je nutné proto, aby antivirový program byl schopen nové viry identifikovat a odstranit. Aktualizace se provádí většinou přes internet, může být však ještě realizována pomocí disket nebo CD. Virus bez aktuální virové databáze je většinou téměř k ničemu, protože nedokáže zachytit novější viry (které se také nejvíce šíří.)
2ěkteré antivirové programy: •
NOD32
•
Avast!
•
AVG
•
Kaspersky AV
•
Norton AV …
Informace o virech a antivirových produktech nalezneme např. na stránkách výrobce nebo na některých serverech zaměřených na virovou problematiku (třeba www.viry.cz)
Jak pracují antivirové programy Současné antivirové programy používají různé techniky. Asi nejstarší a nejznámější je technika vyhledávání prostřednictvím vyhledávací sekvence. Většina virů má určitou specifickou sekvenci, podle které lze vir jednoznačně specifikovat (Al 00 10 85 C2 00). Vir
prohledává celý disk a soubory s takovou instrukcí označí za napadené. Při tvorbě antivirových programů je velmi obtížné najít takovou sekvenci viru, která zároveň není obsažena v žádném programu v počítači, protože by docházelo k falešným odhalením – antivirový program by mohl „falešně“ považovat čistý program za vir. Bohužel, programátoři virů znají antivirové techniky a snaží se vyhledávací metodu obejít. Velmi obtížné je hledání tzv. polymorfního viru, který mění svůj vlastní kód. První polymorfní viry se samy kódovaly, ale měly alespoň krátkou dekódovací instrukci, podle níž je bylo možné vyhledávací metodou odstranit. Dnešní polymorfní viry již umí průběžně měnit i dekódovací instrukci, takže jejich tělo může být v počítači několikrát, ale pokaždé vypadají jinak. Takové viry jsou pak prostřednictvím vyhledávací instrukce nezjistitelně. I tuto lest programátoři antivirových programů zvládli. Antivirový program v sobě obsahuje emulátor strojového kódu, který dokáže rozbalit zakódovaný vir. Naprogramovat takovou instrukci je velmi obtížné, zvlášť když je vir pokaždé zašifrován jinak. Na rozdíl od pouhé detekce viru heuristická analýza sleduje programy tak, že emuluje (nahrazuje) instrukce programu, resp. zjišťuje, co sledovaný program s počítačem provádí, a na základě zjištění vyhodnotí, zda je to v pořádku, či nikoliv (,‚spustí program pod svou kontrolou“). Napsat takový emulátor je velmi obtížné, ale pokud je naprogramován skutečně dobře, dokáže najít 70% nových neznámých virů. Jednou z dalších technik antivirových programů je tzv. kontrola integrity. Antivirový program s testem integrity hlídá změny v systému, adresářích a systémových oblastech disku a na základě změn detekuje vir. Tato metoda je velmi spolehlivá, ale neumí zjistit konkrétní vir, pouze změnu v systému. Každá technika má své silné a slabé stránky. Antivirové programy proto většinou používají kombinaci technik a tím zvyšují svou účinnost. Antivirové systémy obsahují tzv. on-access scanner (rezidentní část antiviru), který skenuje programy při spouštění a při přenosech. Obsahuje scanner příchozí i odchozí elektronické pošty. Na vyžádání uživatele umožňuje samozřejmě provést hloubkovou kontrolu systému nebo určitých oblastí a automaticky se aktualizuje (nejlépe po internetu).
Internet – nový druh virového nebezpečí V souvislosti s největší počítačovou sítí na světě – internetem – je možné obávat se napadení virem dvěma způsoby:
Stáhnutím nakaženého programu či souboru Internet je kromě obrovské spousty informací i velkým zdrojem virů. Nikdy nemůžete vědět, zda program nebo soubor uložený na internetu není nakažen virem. Pokud stahujete z internetu program, před spuštěním jej v každém případě zkontrolujte antivirovým programem. Antivirový program se zapnutou rezidentní ochranou by měl toto provést automaticky. Před stahováním zejména programů do počítače je dobré ověřit, z jakého serveru je soubor stahován. Je pochopitelné, že servery velkých a „ověřených“ firem si těžko dovolí dát na své stránky zavirovaný soubor. I známé freewarové servery většinou neobsahují linky na přímo zavirované programy. Problém je hlavně u neznámých a pochybných serverech (obzvláště s tématikou warez, porno apod.)
Infikovaný e-mail Bohužel, v poslední době se forma nakažených e-mailů stává jedním z nejnebezpečnějších typů virů vůbec. „Kvalitní“ e-mailový vir je zákeřný v tom, že ani nemusíte vědět, kdy a že vůbec jste jej dostali. Přijde „zabalený“ v běžné zprávě (e-mailu) a už pouhým otevřením takové zprávy dojde k aktivací viru a infikaci počítače. Problém je v tom, že nemáte možnost poznat, zda je právě tato zpráva zavirovaná, či nikoliv, protože jediným vodítkem je odesílatel a předmět zprávy. Obvykle když zprávu otevřete, abyste zjistili její obsah, pak – pokud se jedná o vir – je okamžitě po otevření rozeslán na všechny další adresy, které nalezl v seznamu adres (například v Outlooku) – tím nechtěně zavirujete e-maily i všem, se kterými jste dosud komunikovali elektronickou poštou.
Jak bojovat proti virům •
Mějte nainstalovaný kvalitní antivirový systém
•
Udržujte antivirový systém aktualizovaný (databázi i program)
•
Mějte v antivirovém systému zapnutou rezidentní ochranu
•
Každou neznámou disketu, kterou vkládáte do svého počítače, nejprve otestujte antivirovým programem.
•
Nepouštějte ke svému počítači nedůvěryhodnou cizí osobu
•
Pravidelně zálohujte svá data. Pokud totiž vir zlikviduje celý disk, nic až tak vážného se nestane, jestliže máte důležitá data zálohována.
•
Buďte obezřetní. Většina virů se nějak projevuje. Ať je to delším zaváděním systému, podezřelým padáním programů, nebo jiným „neobvyklým“ chováním.
•
Soubory stažené z internetu před spuštěním zkontrolujte antivirovým programem.
•
Podezřelou či nevyžádanou e-mailovou poštu z internetu ani neotevírejte a ihned mažte.
•
Otevřete-li e-mail a zjistíte, že obsahuje soubor, který by tam být neměl nebo má „divný“ název či koncovku, zavřete tento e-mail a smažte jej.
11.14.
Bezpečnost na internetu
Malware Malicious Software zahrnuje kromě samotných virů spoustu dalších typů programů, jejichž výskyt v počítači je nežádoucí. Podíváme se tedy na další pojmy a typy této počítačové „havěti“ se kterou se můžeme běžně setkat.
Spyware Spyware je program, který využívá Internetu k odesílání dat z počítače bez vědomí jeho uživatele. Narozdíl od backdooru jsou odcizovány pouze „statistická“ data jako přehled navštívených stránek či nainstalovaných programů. Tato činnost bývá odůvodňována snahou zjistit potřeby nebo zájmy uživatele a tyto informace využít pro cílenou reklamu. Nikdo však nedokáže zaručit, že informace nebo tato technologie nemůže být zneužita. Proto je spousta uživatelů rozhořčena samotnou existencí a legálností spyware. Důležitým poznatkem je, že spyware se šíří společně s řadou sharewarových programů a jejich autoři o této skutečnosti vědí. [www.viry.cz]
Adware Obvykle jde o produkt, který znepříjemňuje práci s PC reklamou. Typickým příznakem jsou „vyskakující“ pop-up reklamní okna během surfování, společně s vnucováním stránek (např. výchozí stránka Internet Exploreru), o které nemá uživatel zájem. Část Adware je doprovázena tzv. „EULA“ - End User License Agreement – licenčním ujednáním. Uživatel tak v řadě případů musí souhlasit s instalací. Adware může být součástí některých produktů. Ačkoliv nás reklama doprovází během celé činnosti s daným programem, odměnou je větší množství funkcí, které nejsou v klasické free verzi (bez reklamy) dostupné. [www.viry.cz]
Dialer Dialer je program, který změní způsob přístupu na Internet prostřednictvím modemu. Místo běžného telefonního čísla pro Internetové připojení přesměruje vytáčení na čísla se zvláštní tarifikací, např. 60 Kč / minutu (tzv. „žluté linky“). V některých případech se tak děje zcela nenápadně nebo dokonce automaticky, zvlášť když oběť používá špatně nastavený, popř. „děravý“ internetový prohlížeč. Dialer může být na PC vypuštěn návštěvou „nevhodné stránky“ (např. pornografické), například za využití technologie ActiveX, takže problémy mohou nastat především uživatelům Internet Exploreru. V jiném případě může jít o nenápadný spustitelný soubor (.EXE), který je nic netušícímu uživateli vnucován ke stažení klasickým dialogem (mluvíme-li o prohlížeči Internet Explorer). [www.viry.cz]
SPAM Spam je nevyžádané masově šířené sdělení (nejčastěji reklamní) šířené internetem. Původně se používalo především pro nevyžádané reklamní e-maily, postupem času tento fenomén postihl i ostatní druhy internetové komunikace – např. diskuzní fóra, komentáře nebo instant messaging.
E-mailové adresy do spamových databází jsou získávány mj. pomocí robotů,
které procházejí webové stránky a sbírají e-mailové adresy na nich uvedené. Také registrací na některých serverech s uvedením vaší adresy je možné přidat se na seznam pro spam. No a samozřejmě viry na PC mohou odeslat seznam vašich kontaktů nebo přímo odesílat spam z vaší adresy.
Backdoor, Zombie, Botnets Některé viry (červy) často jako svojí další činnost instalují do PC tzv. Backdoor (zadní vrátka), které umožní k systému přístup útočníkovi. Z takto nakaženého PC může být vytvořena „zombie“ pod kontrolou autora viru. Sítě takových strojů se nazývají botnets a často jsou využívány k další nekalé činnosti jako je např. odesílání spamu nebo provádění DDoS (Distributed Denial of Service) útoků.
Hoax Anglické slovo HOAX v překladu znamená: Falešnou zprávu, Mystifikaci, Novinářskou kachnu, Podvod, Poplašnou zprávu, Výmysl, Žert, kanadský žertík. V počítačovém světě slovem HOAX nejčastěji označujeme poplašnou zprávu, která varuje před neexistujícím nebezpečným virem nebo podobnou havětí, ale i další fámy, petice, výstrahy, pyramidové hry,
řetězové dopisy apod. Jestliže zpráva obsahuje výzvu k hromadnému rozeslání na další adresy, je to s největší pravděpodobností HOAX. Takové zprávy obtěžují příjemce, zbytečně zatěžují linky a vyzrazuje informace (e-mailové adresy), čehož se dá dále využít pro spam. [www.hoax.cz]
Phishing Phishing je činnost, při které je rozesílán email uživatelům Internetu, který se tváři, že byl odeslán z legitimní organizace (většinou finanční, banky apod.). Předmětem takového emailu je získat osobni informace uživatele, zejména pak čísla platebních karet a jejich PIN a následně jejich zneužití. Phishing email obsahuje často odkaz na stránky s formulářem, který uživatel v dobré víře vyplní a odešle. Odeslaná data vsak nekonči u bankovního či finančního ústavu, ale v rukou tvůrce phishing emailu.
Další Kromě těchto existují i další pojmy v oblasti. Rootkit je program maskující svoji přítomnost svojí co nejhlubší infiltrací do operačního systému, keylogger (nebo jiný logger) zase zaznamenává činnost na PC a k informacím umožní přístup útočníku. Čas od času se objevují další pojmy ukazující na jiný typ či podtyp podobných programů.
Obrana: •
používat šedou kůru mozkovou
•
používat antiviry, antispyware, anti…..,
•
používat alternativní prohlížeče, programy, OS
•
nechodit na stránky s podezřelým obsahem (nelegální: sw, pornografie, cracky, ...)
•
být paranoidní
11.15.
Bezpečnost sítí
Dokud byly počítače pouze samostatné stanice, existovalo hlavně nebezpečí virů a to zanesených z infikovaných médií. Jsou-li však počítače připojeny do počítačové sítě nebezpečí vzrůstá a s přístupem k internetu jsme prakticky stále v potenciálním ohrožení.
Firewall Jako obrana proti nebezpečí ze sítě existuje firewall. Hned na úvod je třeba říci, že nenahrazuje antivirový program, antispyware a další, ale v kombinaci nám dovolí mnohem lépe ochránit náš systém. V počítačové terminologii se firewallem nazývá software či hardware (hardwarové firewally), jehož funkcí je kontrolovat (povolovat či zakazovat) komunikaci v počítačové síti na základě daných pravidel. Používá se na oddělování různých částí sítě (nejčastěji odděluje nebezpečný internet od místní sítě). Osobní firewall je firewall určený pro ochranu pracovní stanice (tedy jednoho počítače). Jedná se tedy o software (aplikaci) s přívětivým ovládáním, tak aby s ním mohl pracovat i méně zkušený uživatel. Z funkčního hlediska pracuje velmi podobně – odděluje počítač od sítě. Navíc, díky tomu, že běží přímo na pracovní stanici, může kontrolovat komunikaci více detailněji (může kontrolovat, které aplikace komunikují) než firewall chránící celou síť (protože neběží na tomto počítači, nemá možnost zjistit, ke které aplikaci komunikace patří).
11.15.1
Principy
Paketové filtry Nejjednodušší a nejstarší forma firewallování, která spočívá v tom, že pravidla přesně uvádějí, z jaké adresy a portu na jakou adresu a port může být doručen procházející paket, tj. kontrola se provádí na třetí a čtvrté vrstvě ISO OSI.
Stavová inspekce (statefull inspection) Mnohé útoky lze dnes rozpoznat až tehdy, když si firewally začínají všímat také vzájemných souvislostí a vztahů, a dokáží si dát "dvě a dvě dohromady". Například když si dokáží uvědomit, že najednou přichází výrazně vyšší množství individuálních požadavků než je obvyklé, což vyvolává náhlé zahlcení toho, kdo má tyto požadavky vyřizovat.
Aplikační inteligence Firewally - se mohou nejodpovědněji (nejspolehlivěji) rozhodnout, pokud "vidí" až na aplikační vrstvu a detailně rozumí tomu, co se zde odehrává, podle jakých pravidel atd. Bez této schopnosti jsou firewally bezbranné vůči celé řadě "moderních" a čím dál tím častějších útoků, jakými jsou například útoky červů (např. Slammer, Code Red či Nimda), útoky pomocí
skriptů (cross-site scripting), vůči emailovému bombardování (mail bombing) atd. Schopnost dívat se až na úroveň aplikační vrstvy je samozřejmě nesmírně náročná na inteligenci firewallu, i na jeho výpočetní kapacitu a správu.
IDS Nejnověji se do firewallů integrují tzv. in-line IDS (Intrusion Detection Systems – systémy pro detekci útoků). Tyto systémy pracují podobně jako antiviry a pomocí databáze signatur a heuristické analýzy jsou schopny odhalit vzorce útoků i ve zdánlivě nesouvisejících pokusech o spojení, např. skenování adresního rozsahu, rozsahu portů, známé signatury útoků uvnitř povolených spojení apod. Ověřit si zabezpečení a popř. funkčnost firewallu je možné. Při online testech se však bude testovat váš počítač pouze máte-li veřejnou IP adresu. netstat –abn http://www.paranoia.cz/test/start http://www.test.bezpecnosti.cz/
11.16.
Některé SW produkty
FIREWALLY: •
Sunbelt Kerio Personal Firewall (zdarma pro domácí nekomerční použití)
•
ZoneAlarm (zdarma pro osobní a nekomerční použití)
•
Comodo Firewall (aktivace zdarma, zdarma celoživotní licence)
•
Symantec Norton Internet Security / Personal Firewall
•
Agnitum Outpost Firewall Pro
•
Internet Security Systems BlackICE PC Protection
•
a další…
http://www.matousec.com/projects/windows-personal-firewall-analysis/links.php
11.17.
Otázky a úkoly •
Co je to počítačová síť a k čemu slouží?
•
Principy počítačových sítí
•
Jaké typy počítačových sítí můžeme rozlišovat?
•
Co je LAN, MAN, WAN síť a kde se s nimi setkáme?
•
Co je Ethernet?
•
Vyjmenuj vrsty sítí a popiš k čemu slouží?
•
Jaký rozdíl je mezi topologií sítí sběrnicovou, hvězdicovou a prstencovou?
•
Co je IP adresa?
•
Můžeme si ji sami určit?
•
Popiš sít Internet?
•
Jak vznikl Internet?
•
Kdy se objevil Internet v ČR?
•
Co znamená zkratka WWW?
•
Vyjmenuj nejznámější tlačítka v prohlížeči?
•
Co je důležité při posílání elektronické pošty?
•
Co patří k nevyžádané poště a jak se proti tomu bránit?
•
Co jsou to viry?
•
Vyjmenuj alespoň tři druhy?
•
Co přispívá k bezpečnost PC a Internetu?