nástroje stroje byt auto chata koníčky

nástroje stroje byt auto chata koníčky

Podmienky novej konštruktérskej súťaže D Dálkové ovládání televizoru D Drevený izbový luster • Malá ložnice D Izba pre deti D Skibob z kolobežky Detské nosidlá D Dětský trenažér D Prípravok na odvíjanie chemlonu

Elektrický pohon pletacieho stroja D Cyklistické tréningové valce D Nákladní přívěs D Nabíjač s automatikou Stavitelné úhlové pravítko D Opierka na kameru Dodatek ke svářečce D Svěrák k rozbrušovací pile

47

nástroje stroje byt auto chata koníčky

zostavil Kamil Zoufalý

OBSAH 7

XIV. konštruktérska súťaž vypísaná 1. DO BYTU

'

Dálkové ovládání televizorů se senzorovou předvolbou 2 Drevený luster 8 Zařízení malé ložnice 9 Kuchyňská linka II . 13 Počúvanie televízie slúchadlami 16 2. PRE DETI Detská izba Skibob z kolobežky Detské nosidlá Detský trenažér

17 20 21 24

3. KONÍČKY Prípravok na odvíjanie chemlonu Elektrický pohon pletacího stroje Plecná opierka na kameru Cyklistické tréningové valce Držiak lyžiarskych topánok

31 32 38 39 42

4. AUTO-MOTO Nákladní přívěs s koupenou nápravou Nabíjač s automatikou Úprava autoprehrávača

Vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry Bratislava

44 47 53 Propagační tvorba Praha

5. STROJE A NÁSTROJE Stavitelné úhlové pravítko Přípravek na výrobu zubových spojů Svěrák k rozbrušovací pile Tlačidlový vypínač Ještě ke kyslíko-vodíkové svářečce

alte

56 57 58 60 61

47

do bytu DÁLKOVÉ OVLÁDÁNÍ TELEVIZORU SE SENZOROVOU PŘEDVOLBOU Každý majitel televizoru je v současné době během sledování televizních pořadů sváděn k přepínání přístroje z jednoho programu na jiný. V některých oblastech lze kombinovat české se slovenskými nebo dokonce i zahraničními televizními okruhy. Časté vstávání z pohodlného křesla sice zahání dřímotu, ale příjemné to zrovna není. Tyto okolnosti mě přivedly k tomu, abych se pokusil zhotovit zařízení, které bohužel není u nás stále na trhu. Snažil jsem se, aby bylo snadno proveditelné, levné a při tom funkčně plně nahradilo zahraniční zařízení, které bývá příslušenstvím televizorů. Různé infra či ultrazvukové systémy nepřicházejí pro absolutní nedostatek součástkové základny v úvahu; bezdrátové vysílání, ať vysoko nebo nízko frekvenční, naráží na nutnost důkladných znalostí slaboproudé techniky a na předpisy, takže zůstal již dlouho známý způsob ovládání světelným paprskem. Celé zařízení se skládá ze čtyř dílů: ze snímače dotekových plošek, z čtyřpovelového vybavovacího zařízení (ovlá-

dány jsou čtyři senzory — programy — což úplně postačuje; zařízení lze ovšem upravit i na více programů), z tranzistorového spínacího obvodu s fototranzistorem a relé (modelářského) a z vysílače světelného paprsku (upraveného z kapesní svítilny s čočkou pro usměrnění světla). Zařízení spolehlivě spíná na vzdálenost 4 až 5 metrů posvícením na fototranzistor. Vybavovací zařízení zpracuje impuls přes relé na příslušný senzor, který se krátce zkratuje a tím sepne program. Při dalším posvícení se zkratuje druhý, potom třetí a čtvrtý senzor. Potom opět první a tak to jde postupně stále dokola. Potřebný materiál i součástky jsou běžně k dostání, pořizovací náklady nepřesáhnou 250,— Kčs. Předpokladem jsou průměrné kutilské schopnosti, nezbytná dávka trpělivosti a pečlivosti při práci. To se týká především výroby snímače senzorových plošek. Zařízení lze použít i na televizory v záruce, protože nejde o žádný zásah do přístroje. POSTUP PRÁCE Snímač senzorových plošek na televizoru (obr. 1). Nejprve zhotovíme z kuprextitu základní destičku 5. Její rozměry odměříme na televizoru. Po přesném odměření rozmístění senzorů vyvrtáme do destičky otvory 0 2 mm. Deštičku odleptáme kromě míst, kam připájíme kontakty 12. Vyřízneme též okénko pro senzory 13, které nebudeme dálkově ovládat. Kontakty 12 buď upravíme podle obr. 1 z propojovacích konektorů Tesla WK 46 542, nebo použijeme podobné; důležité je, aby neztrácely pružnost. Kontakty připájíme tak, aby zahnutá část procházela otvory a spolehlivě dosedala na senzorové plošky 13 (rez A-A). Na nevyleptané plošky připájíme po jednom vodiči a pátý bude společný. Délka vodičů má být co nejkratší, aby případně svou kapacitou neovlivňovaly spínání. Vodiče od snímače vedeme ve společném stínění (opletení lze získat stáhnutím z koaxiálního kabelu), takže vytvoříme společný vodič. Druhé konce vodičů připájíme na pětikolíkový propojovací konektor. Z kuprextitu ještě zhotovíme víčko, kterým přikryjeme připájené kontakty. Celou destičku připevníme, v případě že senzorová jednotka je na televizoru zapuštěna, těsně do výklenku tak, aby držela třením, nebo ji tenkými šroubečky přichytneme na těleso předvolby se senzory. Vybavovací zařízení (obr. 2). Princip tohoto dálkového ovládání záleží v tom, že po osvětlení fototranzistoru 11 sepne spínací obvod 7 relé. Tím se na krátkou dobu dodá napětí pro motorek 10, který otočí o 1/4 kotoučem 3. Během otáčení o 1/4 úseku se na krátkou dobu pomocí malé vodivé plošky na kotouči 3 sepne první, druhý, třetí

2

a čtvrtý senzor, tedy vlastně zkratuje, čímž se vybaví příslušný televizní kanál podle předvolby. Při každém posvíceni na fototranzistor se spínají čtyři senzory postupně dokola. Přesně stejný způsob spínání programů má například černobílý televizor Andrea nebo barevný s licen-

ční obrazovkou In Line Tesla Color. Aby se provedl shora uvedený systém spínání, k tomu slouží čtyřpovelové vybavovací zařízení, které se skládá ze tří dílů: Z propojovací desky 1, čela vybavovacího zařízení 2 a kotouče 3. Použitým materiálem je opět kuprextit, čelo 2 může být

ŘEZ A-A

PŮVODNÍ TVAR KONTAKTU

9

2

7

UPRAVENY KONTAKT POZ.12

10

Obr. 1

Legenda k obrázkům na str. 4, 5 a 6: 1 — propojovací deska; 2 — čelo vybavovacího zařízeni; 3 — kotouč; 4 — vysilač paprsku; 5 — destička snímače; 6 — kryt vybavovacího zařízení; 7 — tranzistorový spínací obvod; 8 — usměrňovači blok; 9 — náhon; 10 — motorek; 11 — čidlo; 12 — kontakty; 13 — senzorová ploška; 14 — čelo vybavovacího zařízení; 16 — dioda LED; 16 — transformátor; 17 — čočka; 18 — spínač; 19 — tužková baterie; 20 — tubus; 21 — žárovka

3

SMĚR OTÁČENÍ POZ.3

Obr. 2

POHLED SE STRANY SPOJŮ - SOUČÁSTKY JSOU Z D O L A USMĚRNĚNÍ ELEKTRICKÉ SCHÉMA ZAPOJENÍ

MOTOR SPÍNACÍ

KONTAKTY RELÉ

DELKA OHNISKA

Obr. 3

5

z pertinaxu 2 mm tlustého. Desku 1 a kotouč 3 po opracování opět vyleptáme. Uvádíme málo známý návod na rychloleptací roztok: 1/3 vody, 1/3 peroxidu vodíku (asi 4 0 % koncentrace) a 1/3 kyseliny solné (HCI). Při míchání roztoku musíme dát pozor! Kyselina se lije do vody, nakonec se přidává peroxid. Po ponoření kuprextitu do roztoku okamžitě dochází k rychlému leptání nezakrytého povrchu kuprextitu. Celý proces je ukončen asi za 30 sekund. Kuprextit, který nechceme odleptat, natřeme štětečkem přímo na měděnou fólii krycí barvou, nejlépe acetonovou. Tu po odleptání umyjeme v acetonu. Na propojovací desku 1 připájíme opět kontakty 12 přes otvory tak, aby přečnívaly asi 2 mm a pružily. Do středu kotouče 3 připevníme vedení pro náhon 9. Náhon detailně nepopisujeme, protože záleží na možnostech každého výrobce tohoto zařízení, co právě má po ruce nebo co sežene. Požadavek na náhon je pouze ten, aby přes motorek 10 spolehlivě otočil kotoučem mezi deskou 1 a čelem 2 po dobu impulsu. Vhodný je například šnekový převod z vyřazených elektrických nástěnných hodin; jako motorek 10 použijeme výrobek IGLA 12 V do hraček. Nejlépe se osvědčila asi 1 otáčka kotouče za 3 až 5 sekund. Kotouč při sestavování položíme pod desku 1 tak, aby přečnívající kontakty připájené přes otvory na desce 1 se dotýkaly strany kotouče, kde je měděná leptaná strana s fólií. Čtyři vyleptané segmenty budou totiž spínat motorek pro 1/4 pootočení kotoučem a malá ploška uvnitř bude zase spínat během tohoto pootočení příslušný senzor. Desku 1 s čelem 2 po vložení kotouče 3 v rozích sešroubujeme přes distanční podložky. Ty umožňují lehké otáčení kotouče a jeho přitlačování k desce 2 pouze deseti kontakty. Pozor na směr otáčení! Volíme ho takové, aby se kontakty při otáčení nezakusovaly, ale pouze klouzaly po měděné ploše. Tranzistorový spínací obvod 7 (obr. 3). Čidlem 11 je fototranzistor KP 101, který je dostatečně citlivý pro toto zařízení. Po dopadu světla (stačí záblesk) se přes tranzistory TI a T2 sepne relé. Citlivost lze nastavit pomocí trimru R4. Spojením kontaktů relé dostane motorek napětí, kterým překoná nevodivou plošku v segmentu na kotouči 3, relé odpadne (dobu sepnutí relé lze upravit paralelně přiloženým kondenzátorem), ale motorek se otočí díky kontaktům 12, které běží po segmentu na desce 1 dále, až se zastaví u další nevodivé plošky. Zároveň během této 1/4 otáčky se nakrátko zkratují senzory první předvolby. To je důležité, protože nelze mít senzory stále zkratované

Krabička, v n(ž je umístěn spínací obvod, transformátor s usměrňovacím blokem a vybavovací zařízení

— rozladil by se předvolený kanál a zároveň po delší době možná poškodil integrovaný obvod v obvodu předvolby. Při krátkodobém zkratování, stejně jako když sepneme prstem přímo plošky, samozřejmě toto nebezpečí nehrozí. Zařízení je možno po případě upravit i na osm předvoleb; v tom případě by propojovací deska 1 a kotouč 3 měly osm segmentů. Praxe mi však potvrdila, že přepínání čtyř programů plně dostačuje, ostatní jsou ponechány na ruční ovládání. Všechny součástky připájíme na kuprextitovou deštičku 7, kterou napřed vyplétáme a odvrtáme vrtáčkem 0 1 mm. Samozřejmě kromě fototranzistoru 11, který umístíme v čele krabičky 14; u něho je vhodné umístit pro snadné zaměření paprsku rozsvícenou LED diodu 15. Do krabičky umístíme kromě spínacího obvodu i napájení (transformátor 16 s usměrňovacím blokem 8) a vybavovací zařízení. Zdrojem napětí pro toto zařízení je transformátor 220/ /6 V. Aby nebyl správný chod spínacího obvodu ovlivněn během otáčení motorkem (jiskření), bylo použito dvojí usměrnění (schéma na obr. 3). Jedno pro motorek a druhé pro tranzistorový spínací obvod 7. Usměrnění 8 je v můstkovém zapojení, je vyhlazeno elektrolytickými kondenzátory C2 a C3. Krabičku 14 umístíme co nejblíže televizoru (v mém případě pod deskou stolku, na kterém je televizor), abychom mohli fototranzistor snadno zaměřit a aby propojovací vodiče ze snímače 5 byly co nejkratší. K propojení použijeme konektoru a k napájení ze sítě dvoulinky se zástrčkou. Vysílač světelného paprsku 4 (obr. 3) je vlastně ruční svítilna (baterka), která je doplněna čočkou 17 kvůli koncentraci paprsku, případně celá zhotovena znovu. Na fantazii provedení vůbec nezáleží, musí být splněna pouze jedna podmínka: dodat pokud možno nejvíce soustředěný paprsek na vzdálenost 3 až 5 metrů, tedy ze sedadla či křesla na fototranzistor 11. Použil jsem k tomu čočky Použité součástky

Vysilač světelného paprsku

6

z lupy s krátkým ohniskem, kterou jsem umístil do tubusu 20 z novodurové trubky zároveň se žárovečkou 21 (2,5 V). Pozor na možnost regulace ohniska. Vysílač napájíme třemi tužkovými bateriemi 19; žárovečka je značně pře-

žhavena, ale po krátkou dobu to vydrží a dodá dostatek světla. Pod optikou je ruční tlačítkový spínač 18. Vysílač spolehlivě spíná i přes plné denní světlo posvícením na čidlo ze vzdálenosti až 5 metrů. JOSEF VALDA

XIV. KONŠTRUKTÉRSKA SÚŤAŽ VYPÍSANÁ Porota rozdelí 30 000 Kčs • Uzávierka 3 1 . 1. 1984 ALFA, vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry, Bratislava vypisuje ďalší ročník konštruktérskej súťaže pre domácich majstrov. Cieľom súťaže je zamerať tvorivú činnosť domácich majstrov spoločensky potrebným smerom a získať prehľad o nových konštrukciách vhodných na publikovanie v zborníkoch Udělej-Urob si sám. Vypisovateľ súťaže má záujem najmä: a) o konštrukcie a nové — amatérom dostupné — pracovné postupy na údržbu, opravy a modernizáciu domového fondu, b) o konštrukcie a úpravy bytového zariadenia zlepšujúce úžitkové vlastnosti malých bytov, c) o konštrukcie určené na vyplnenie medzier na našom trhu, d) o netradičné konštrukcie, ktoré doteraz boli mimo okruhu záujmov domácich majstrov. Najlepšie konštrukcie odmení porota súťaže týmito cenami: I. cena 8000 Kčs -* II. cena 6500 Kčs III. cena 5000 Kčs IV. cena 3000 Kčs V. cena 1500 Kčs VI. cena 1000 Kčs vecné ceny po 100 Kčs v súhrne 5000 Kčs, teda celkove sa počíta s 30 000 Kčs. Po skúsenostiach z minulej súťaže ostáva v platnosti, že porota môže ceny rozdeliť aj inak, t. j. niektoré ceny neudeliť, rozdeliť ich alebo zlúčiť tak, ako to bude zodpovedať počtu a kvalite konštrukcií zaslaných do súťaže. Prvá cena sa môže priznať len konštrukcii, ktorá sa realizovala a predviedla porote. Na predvedenie konštrukcie v mieste bydliska autora porota vyzve vybraných súťažiacich y priebehu februára a marca 1984. Okrem cien a prémií môžu autori získať ďalšie finančné prostriedky, jednak ako honorár za uverejnenie v zborníku, jednak ako poplatok za využitie konštrukcie po jej zavedení do výroby. Zaslaním výsledkov svojej práce do súťaže sa autori týchto práv totiž nezriekajú. Podmienkou výplaty cien je, že autor ocenenej konštrukcie na požiadanie redakcie doplní dokumentáciu tak, aby tvorila dostatočný podklad na publikovanie návodu. Jedinou podmienkou prijatia konštrukcie do súťaže je, aby bola pre priemerného domáceho majstra realizovateľná tak z hľadiska dostupnosti materiálu a jeho ceny, ako aj z hľadiska náročnosti na vybavenie dielne. Dáva sa však možnosť, že niektorú náročnú súčiastku konštrukcie si možno dať vyrobiť aj v niektorom podniku miestneho hospodárstva. Posledný termín na zaslanie súťažných príspevkov je 3 1 . január 1984. Do tohto dňa treba zaslať dokumentáciu na adresu: Redakce „Udělej-Urob si sám," Vltavská 16, 150 000 Praha 5. Dokumentácia by mala obsahovať foto*•:•

grafie, výkresy a stručný opis konštrukcie vrátane technických a ekonomických parametrov v rozsahu a podrobnostiach potrebných na posúdenie tvorivého prínosu konštrukcie. xxx Je zvykom, že na tomto mieste redakcia upozorňuje na námety, o ktorých riešenie má záujem. Výber týchto námetov je jednak výsledkom poznatkov z korešpondencie s čitateľmi, jednak výsledom úvah redakčného kolektívu na tému: Čo sa v našom životnom štýle zmenilo a ako sa to odrazí v činnosti domácich majstrov? Zatiaľ čo námety, ktoré vznikli zhromaždením požiadaviek čitateľov, spravidla nájdu svojich úspešných riešiteľov v príspevkoch zadaných do daného ročníka súťaže, námety druhého typu čakajú na úspešné riešenie aj niekoľko rokov. Avšak to, že naše námety často predchádzajú naliehavú potrebu, nie je vôbec na škodu. Riešenie postupne dozrieva, takže v okamihu, keď sa ním začnú zaoberať tisíce ľudí, má redakcia nazhromaždené už prvé poznatky a ako návod môže potom vydať do určitej miery vyriešenú konštrukciu. Pokladáme preto za vhodné zopakovať niektoré námety, ktoré zatiaľ neboli celkom úspešne vyriešené. Stále hľadáme tieto konštrukcie: 1. stroj na ťažbu a rúbanie dreva a jeho dopravu v lesnom teréne, 2. stroj na spracovanie větvového odpadu priamo v lese, 3. kachle a kotly na drevo stáložiarneho typu, 4. konštrukciu a technológiu výroby teplovodného akumulačného zásobníka s kubatúrou vyše 2 m 3 , 5. prenosný ponorný agregát na využitie energie prúdiacej vody, 6. cestný dopravný prostriedok pre 1 až 2 osoby, chrániaci pred nepriazňou počasia, na pohon jednak vlastnou silou, jednak motorom s objemom 50 cm 3 , 7. bezpečný agregát na výrobu elektriny spaľovaním dreva, 8. bezpečný parný motor na pohon člnov a obytných člnov, prípadne riešený ako samostatná plávajúca tlačná pohonná jednotka. V súvislosti s obmedzením dovozu kŕmneho obilia a úpravou cien niektorých druhov mäsa rastie záujem o vlastnú produkciu mäsa obyvateľmi. Pravda, k tomu je nevyhnutná aj vlastná produkcia krmovín. I keď sme v ostatnom čase dostali veľa príspevkov na stroje a zariadenia slúžiace na kultiváciu pôdy, zber úrody, konzervovanie a úpravu krmív, ako aj na automatizované kŕmenie hydiny a králikov, stále nám chýba výkonný jednoosový traktor s dobre vyriešenou prevodovkou — rozumieme tým prevodovku vyhotovenú v podmienkach vlastnej dielne, hoci aj z dostupných súčiastok. Tešíme sa na vaše príspevky. Redakcia USS

7

DREVENÝ LUSTER Pri zariaďovaní bytu vznikajú často ťažkosti so zaobstarávaním vhodného lustra. Pritom luster si môžeme zhotoviť aj sami z dostupných materiálov a nielenže obstarávacia cena bude oveľa nižšia, než hotového sériového lustra, ale navyše budeme mať radosť z vlastnej práce. Pred zhotovením lustra si musíme zvoliť sklené kryty 5, ktorým potom prispôsobíme konštrukciu celého osvetľovacieho telesa. Ja som zvolil sklené kryty priemeru 100 mm, vysoké takisto 100 mm. Pri kúpe skiel

Obr. 1

8

treba venovať pozornosť ich kvalite; musíme vybrať sklá s čo najmenším množstvom trhlín a vzduchových bublín v skle a také, aby bol horný otvor súosový s osou celého krytu. Na sklené kryty vysústružíme z dreva valcové nadstavce 4. Ak necháme nadstavce vo farbe dreva, zvolíme drevo rovnakého druhu, ako je nábytok alebo aspoň s rovnakou štruktúrou dreva, a to potom moríme na vyžadovaný odtieň. Vonkajší tvar zvolíme podľa vlastného vkusu. Nakoniec nadstavce niekoľko ráz natrieme priehľadným lakom CELOX, ale môžeme ich natrieť aj farbou. Musíme však voliť také farby, ktoré pri vyššej teplote nemenia odtieň. Pri zhotovení valcových nadstavcov treba dodržať vnútorné rozmery vybrania pre sklený kryt a objímku žiarovky. Každé svietidlo sa skladá zo štyroch dielov — zo skleného krytu 5, valcového nadstavca 4, objímky 6 a oporného krúžku 7 (obr.1). Oporný krúžok zhotovíme z hliníkového plechu hrubého 1 mm. Svietidlo je zavesené na bielej dvojlinke s kruhovým prierezom 0 8 mm. Sklený kryt a valcový nadstavec držia vlastne na opornom krúžku a na objímke zavesenej na dvojlinke. Preto treba, aby dvojlinka bola v objímke dôkladne prichytená; konce drôtov najprv stočíme a potom spájame. Bielu dvojlinku, na ktorej sú zavesené svietidlá, vedieme do krytu 2 pri strope. Kryt 2 zhotovíme z misky z plastu pod črepníky, ktorú možno kúpiť v domácich potrebách v rôznych veľkostiach až do 0 600 mm. Veľkosť

Obr. 2

zvolíme podľa počtu svietidiel v osvetľovacom telese. Vzdialenosť svietidiel od seba so sklenými krytmi 0 100 mm by mala byť asi 160 až 180 mm. Na miske treba zospodu odstrániť rebrovanie, alebo ho zakryť tenkou preglejkou. V mojom prípade som použil misku 0 300 mm. Misku potom natrieme najlepšie bielou farbou. Dvojlinku v kryte zakončíme pertinaxovou priechodkou 1, ktorou potom môžeme nadstaviť výšku jednotlivých svietidiel. Celý kryt priskrutkujeme skrutkou M5 na konzolu pripevnenú na strop. Na kryt môžeme ešte prilepiť drevenú dosku 3 v rovnakom odtieni dreva ako valcové nadstavce. Tvar a veľkosť dosky zvolíme podľa vlastného uváženia. Elektrické zapojenie možno zvoliť kombináciou rozsvecovania rozličného počtu svietidiel (obr. 2) alebo všetkých svietidiel naraz. Žiarovky použijeme s normálnym závitom a menšou bankou do 40 W. Pri zapájaní svietidiel a celkovej elektrickej inštalácie nesmieme zabudnúť na to, že v obvode je sieťové napätie, a preto všetky spoje dôkladne izolujeme. Najlepšie je však zveriť elektrickú inštaláciu odborníkovi. PAVEL KVASNICA

ZAŘÍZENÍ MALÉ LOŽNICE Ložnice v dnešních panelových domech jsou velmi malé, takže kupovaný nábytek se do nich těžko vejde. A tak většinou nezbývá nic jiného než si nábytek zhotovit „na míru". Zvolil jsem takové řešení, že za dveřmi vpravo je vestavěná skříň s nástavcem až do stropu uzavíratelná roletou. Postele jsou od této vstupní části odděleny dřevotřískovou přepážkou, která jednak zvyšuje intimitu prostředí a jednak umožňuje umístění polic a skříněk nejen nad boční, ale i nad čelní stranou postelí. Boky skříně i skříněk a polic jsou připevněny pomocí plechových příchytek k stěnám, stropu a podlaze místností (odpadly tedy zadní stěny), takže je řešení velmi úsporné. Nevýhodou je nemožnost přestavění nábytku; tato nevýhoda je však kompenzována nízkou pořizovací cenou. POSTUP PRÁCE " ' "" Nejdříve zhotovíme ze čtyř hranolů stojky skříně. Hranol v prostoru přišroubujeme ocelovým úhelníkem k podlaze a ke stropu ho zaklínujeme. Ostatní tři hranoly připevníme hmoždinkami a vruty ke stěnám místnosti. Důležité je dodržet svislost (použijeme olovnici). Z dřevotřísky vyřízneme díly dělící přepážky a ustavíme je na místo. Přepážka musí svírat s boční stěnou pravý úhel, aby se postel nezkřížila. Jeden díl přepážky upevníme k hrano-

lům skříně, další díl s výřezem pro vstup připevníme ocelovými úhelníky k podlaze a ke stropu a dále k desce tvořící bok horní skříňkové soustavy. Před zhotovením skříněk polepíme stěny a dělicí přepážku tapetou. Boky skříněk přišroubujeme vruty k dělicí přepážce a pomoci úhelníků ke stěnám a stropu. Dno rohové skříňky vyřízneme z jednoho kusu spolu se dnem skříněk přišroubovaných ke stěně. Dno přišroubujeme vruty do boků skříněk. Desky skříněk polepíme tapetou ještě před montáží. Díry s vruty

pak přelepíme páskem tapety. Desky u stropu přišroubujeme do boků skříněk a otapetujeme je až po montáži. K přichycení dvířek použijeme tzv. zadlabávací závěsy, u rohové skříňky klavírový závěs. V další fázi zhotovíme postel. Postelové matrace (koupený díl) vyžadují zapuštění horní strany postelového roštu asi 3 až 4 cm pod rám postele, aby nesjížděly přes nízky okraj. Rošty svou hmotností spočívají na vlysech. Aby byl přístup do úložného prostoru, jsou rošty upevněny pomocí okenních

9

PROSTOROROVE USPOŘÁDÁNÍ

závěsů připevněných svorníky do boků. Skříň je v podstatě hotová. Zbývá jen oddělit ji dřevotřískovou deskou od nástavce a připevnit tyč na ramínka. Krycí desku po obvodě skříně vyrobíme z překližky 5 mm tlusté, kterou potáhneme molitanem a koženkou.

10

K uzavření skříně a nástavce použijeme zakoupených rolet, upravených odříznutím na potřebnou míru. Pokud bychom chtěli nahradit původní roletovinu jinou látkou, nedoporučujeme použít tkaninu s lemovaným okrajem, u kterého vznikají potíže při navíjení na roletovou tyč. Dřevotřískovou přepážku ze vstupní

strany po zatmelení děr po vrutech a spojovacích dřevěných kolících natřeme tzv. venkovním latexem, který je vzhledově k nerozeznání od panelové omítky. Vstupní otvor v přepážce olemujeme dřevěnými lištami. Na závěr upozorňujeme, že postup při sestavování a tapetování si každý

ŘEZ A

ŘEZ B

VYŘEZr PRO ODKLÁPĚNI RÄMÚ(UKLÁDÁNÍ NÁHRAD LUŽKOVIN

11

SCHÉMA POSTUPU MONTÁŽE HORNÍCH SKŘÍNĚK

BOK SKŘÍNĚK SE ZDVOJENÍM PRO ZÁVĚSY

DVEŘE SKŘÍNĚ

musí dobře promyslet, aby šrouby a spojovací kolíky rušivě nezasahovaly do celkového vzhledu. Dále pak vzhledem ke kvalitě panelových stěn doporučujeme předem zjistit jejich případné prohnutí či vypukliny a nedodržené

pravoúhlosti a kolmosti. S těmito závadami je nutno počítat při řezání dřevotřísky, jinak budeme nemile překvapeni vzniklými škvírami u stěn. Ing. JAN POLÁČEK Poznámka: Řešení této minimální ložnice považujeme za provozně i prostorově zdařilé. Současně oceňujeme, že zjevně nejmenší pokoj bytu (8 m2) nebyl dán do užívání dětem, jak je, bohužel, obvyklé. Rozpaky vzbuzuje technické řešení. Nejsme si jisti, zda úspora materiálu vyváží značnou komplikovanost montáže, obtížné dodržení svislých a vodorovných rovin skříněk vzhledem k obvyklým nerovnostem stěn i stropu. Spasování dvířek musí být v tomto případě velmi obtížné. Zcela riskantní je podle našeho názoru upevnění průběžného dna skříněk vruty do boků. Za vhodnější považujeme provedení těchto skříněk jako klasických korpusu s průběžnými sokly a vlysem pod stropem skříněk pro zavěšení do zdi — pravoúhlost zajistíme bez problé-

12

mů při montáži korpusu a zafixujeme zády skříňky. Nosná příčka o tloušťce cca 20 mm je rovněž poddimenzována — měla by mít tloušťku cca 40 mm. Problematické je i ukládání lůžkovin do zcela nevetraného prostoru. Po stránce barevnosti bychom vzhledem k malému prostoru doporučovali klidnější barevné řešení, t.j. světlou jednobarevnou nevzorkovanou tapetu nebo nátěr — stejné na stěnách, skříňkách i příčce. Podlaha by měla být kryta celopodlahovou krytinou jednobarevnou nebo melírovanou, závěsy a čelní stěna s dveeřmi by měly tvořit zátěž této barevnosti a být výrazně tmavší než podélné stěny, přičemž barva by měla být na závěsech a čelní stěně stejná a opět bez vzoru. Barevné oživení v dostatečné míře obstarají hřbety knih, noční lampičky apod. U šatní skříně postrádáme velké zrcadlo. Jeho nejvhodnější umístění je v tomto případě zřejmě na stěně přímo proti skříni.

•í

V minulém sborníku jsme popsali nosnou konstrukci kuchyňské linky i s pracovní deskou a horní závěsné skříňky. Tentokrát popisujeme výrobu dvou typů vozíků. VOZÍK I Základní typ vozíku (obr. 5) má tři nízké police 15 a jednu vysokou polici 16, která vlastně tvoří po vysunutí vozíku dno zásuvky. Police jsou v podstatě díly krabicového tvaru, které mají dno s vnitřním rozměrem 596X 596 mm a obvodové stěny vysoké 30 mm. Vysoká police 16 má dvě protilehlé stěny vysoké 100 mm. Překontrolujeme světlou šířku spodního prostoru linky; vozík musí jít snadno zasunout. Je-li vše v pořádku, police nastříháme a ohneme do žádaného tvaru; rohy zásadně nesvařujeme, pro' tože by se police zdeformovaly. Podobně zhotovíme z plechu tlustého 1,5 mm svislé plechy 14. Rozměr 598 mm značí vnitřní rozměr. Svislé plechy 14 s policemi spojíme šrouby M4 s šestihrannou hlavou a maticemi. Na dno nejspodnější police upevníme čtyři kolečka 17. Vhodnější jsou kolečka pevná, než otočná kolem svislé osy. Při pojíždění s vozíkem můžeme v případě potřeby měnit směr tak, že přední část vozíku trochu nadzvedneme. Manipulace je v tomto případě lepší, než při použití volně otočných koleček. Kolečka můžeme koupit hotová, nebo si je vyrobíme sami. V železářstvích jsou běžně k dostání a při výběru bychom se měli řídit tím, aby výška koleček byla 80 mm, protože s touto výškou je počítáno. Nakonec

upevníme k přednímu svislému plechu úchyt 13, který má stejné rozměry i provedení jako úchyty k závěsným skříňkám. Úchyt umístíme 75 mm od horní hrany svislého plechu 14 a 20 mm od obou bočních hran. Z tohoto základního typu vozíku si můžeme odvodit další varianty; jednak změnou počtu a výšky polic, abychom mohli na police uložit i větší kusy nádobí, nebo vybavením Vozíku kuchyňským robotem, který se prodává v provedení určeném k zapuštění do desky pracovního stolu. Toto řešení je velmi praktické a ušetří v kuchyni hodně času. VOZÍK II Tento typ vozíku (obr. 6) je určen k zasouvání pod dřez zabudovaný do desky pracovního stolu (obr. 1, dole). Proto uděláme zadní svislý plech 18 jen 460 mm vysoký. Také police 15 (598 mm značí vnější rozměry) uděláme jen dvě, protože do prostoru mezi police umístíme nádobu na odpadky. Nádobu můžeme zavěsit buď přímo na vnitřní stranu výklopných dvířek 19, nebo ji postavíme na polici za dvířka. Na odpadky můžeme použít i velký igelitový pytel, který zavěsíme na drátěné háčky (na obr. 7 kresleno čárkovaně); pytel pak vyhazujeme i s odpadky. Kromě toho můžeme za „smetník" umístit ještě jednu nádobu na kuchyňské (i tekuté) odpadky v případě, že je sbíráme pro drobná domácí zvířata. Tuto nádobu však opatříme víkem, aby odpadky v kuchyni nezapáchaly. Svislé víko (dvířka) smetníku se otevírá dotykem kolena

na knoflík 30, takže si držadlo nezamažeme. Přední svislý plech 14 je u tohoto vozíku dosti složitě upraven (rozměr 601 mm je vnější). Uprostřed plechu si narýsujeme rozměr otvoru 427X 347 mm a směrem dovnitř otvoru narýsujeme ještě lem široký 20 mm, takže výsledný vnitřní rozměr otvoru, který vystřihneme, bude 407X 307 mm. Prostříhneme rohy lemu a lem ohríeme o 90° dovnitř. Narýsujeme si rozvinutý tvar dvířek 19 (obr. 7) a dvířka ohneme do tvaru podle obr. 6. Pro zahnuté lemy dvířek 19 a svislé stěny 14 musíme v přední stěně dolní police 15 vystřihnout na obou stranách ve vzdálenostech 115 mm od krajů proužky 10 mm široké. K zakrytí mezery pod dvířky 19 zhotovíme kryt 20. Připravíme si také dvě příchytky 27, kliku 26 k zajišťování dvířek, pružinu 28, podložku 29 a rukojeť 30. Dále si navineme dvě pružiny 23 pro vyklápění dvířek. Postačí jeden až dva závity o průměru 20 až 25 mm; konce ponecháme dlouhé asi 80 mm a zkrátíme je až při montáži. Jako závěs dvířek poslouží drát 2 1 , na jehož obou koncích vyřízneme závit M4 dlouhý asi 15 mm. Dvířka 19 vložíme do otvoru v plechu 14 tak, aby byla v jedné rovině; nejlépe, když je položíme přední stranou na rovný stůl. Mezi horní hranu dvířek a horní lem plechu 14 vložíme proužek tuhého papíru k vymezení vůle. Oba díly sevřeme svorkami a vyvrtáme na obou stranách otvory 0 4,2 mm pro drát 21 (obr. 6, pohled S). Drát 21 prostrčíme vyvrtanými otvory a na oba konce nasuneme pružiny 23. Pružina musí mít dostatečně velké předpětí, aby svým tahem pomáhala vyklopit dvířka dopředu. Jeden konec (svislý) ponecháme rovný a druhý, který se opírá o lem dvířek, ohneme o 90° ke středu dvířek. K pružinám přiložíme podložky 24, našroubujeme matice 25 a zajistíme jé proti samovolnému vyšroubování buď protimaticemi, anebo je zakápneme barvou. Při zavírání dvířek by měly pružiny klást odpor a když dvířka pustíme, měla by mít snahu se vykla pět. Tah pružin zvolíme raději slabší než silný, to kvůli správné činnosti zajišťovací kliky. Sestavíme celý vozík (obr. 6), abychom mohli seřídit zajišťování dvířek. Konec kliky opatřený závitem pro rukojeť prostrčíme zevnitř do otvoru vedle dvířek (obr. 6, pohled P). Druhý konec kliky by měl směřovat (přibližně v ose otvoru pro dvířka) ven z vozíku (kresleno čárkovaně). Při zavřených

13

DET. C

Obr. 5

14

POHLED P POHLED S

Obr. 6

15

ROZVINUTÝ TVAR

Obr. 7

dvířkách 19 by měl horní lem dvířek svým okrajem zapadat za ozub kliky 26 (obr. 6, pohled P). Ozub na klice 26 vypilujeme až v této fázi práce, kdy si můžeme vyzkoušet jeho správné umístění. Přesné místo, kam máme vypilovat ozub, zjistíme tak, že konec kliky natřeme například bílým latexem; při zkoušce zavírání dvířek nám pak horní lem dvířek strhne latex s povrchu kliky. (Práci si usnadníme, když si vozík obrátíme kolečky nahoru a položíme si jej na stůl.) Na vodorovnou část kliky 26 přiložíme dvě příchytky 27 a na spodní část police 15 si označíme místa, kam vyvrtáme otvory pro upevnění příchytek. Práce se nám lépe povede, když si před tím sundáme pružiny 23, aby se neotevírala dvířka. Kliku pak můžeme natrvalo upevnit šrouby M3 s maticemi k polici 15. Na konec kliky se závitem M6 nasuneme tlačnou pružinu 28 (vyzkoušíme vhodnou délku a tvrdost), přiložíme podložku 29 a našroubujeme rukojeť 30. Na konce drátu 21 nasadíme opět pružiny 23 s podlož-

ky velmi ovlivní úchyty a zvolená výplň 31 mezi skříňkami a deskou. Zvolíme-li výplň z přírodního dřeva nebo i některých náhrad (např. smrkolit, akulit či tapeta s dezénem dřeva), měly by být úchyty dřevěné. Nepraktické je v každém případě polepit plechové úchyty tapetou, protože se tapeta po čase odlepuje. Vhodná výplň 31 je ze sololaku upraveného jako dlaždice; prodává se v bílé, bleděmodré a bledězelené barvě. V tom případě se hodí úchyty plechové, jejichž povrchovou úpravu zvolíme podle svých možností (např. poniklování či pochromování). Tím je v podstatě linka hotová. Poslední prací je svislé ukončení linky. To odpadá, máme-li linkou vyplněnu celou jednu stěnu místnosti. Svislé ukončení zhotovíme z plechu, který nahoře přišroubujeme ke konzolám 6 sloužícím k upevnění pracovní desky. Vzadu přišroubujeme plech k nosné stojině 1 a dolní lem ohnutý Vozíky a skřínky po dokončení nao 90° pak upevníme k podlaze. stříkáme nitrocelulózpvým lakem buď Konstrukci VLADIMÍRA CAFOURKA bílým, nebo v barvě podle vlastní popsal JOSEF ŠŤASTNÝ volby. Celkový vzhled kuchyňské lin-

kami a zajistíme maticemi. Přezkoušíme, zda se při stlačení rukojeti kliky dvířka samovolně pootevřou a zda se při jejich zatlačení lem dvířek zaklesne za ozub v klice. Při špatné funkci zajišťování a odjišťování dvířek 19 máme možnost upravit mechanizmus přihnutím konce kliky 26 s ozubem nebo lemu dvířek směrem nahoru nebo dolů, popřípadě upravením tažné a tlačné síly pružin 23 a 28. Správná činnost mechanismu se nám odmění zvýšením pohodlí. Nakonec pod, dvířka přiložíme kryt 20 s vyvrtanými otvory 0 3,2 mm pro upevnění. Vymezíme si mezi dolní hranou dvířek 19 (v otevřené poloze) a krytem 20 vůli asi 1 mm a označíme otvory, které pak vyvrtáme do přední stěny dolní police vozíku. Kryt potom upevníme dvěma šroubky M3 pod dvířka. Kolečka 17 upevníme stejným způsobem jako u vozíku I.

K ULANKU: POCUVANIt I LLLVIZIb bLUCHAULAMI V UbS Č. 45 V článku uvedené zapojení je určeno pouze k televizorům se sítovým transformátorem (např. Rubín, Volna, Signál, Junost, Šilelis, Minitesla, Daria, Pluto a pod.), kde je kostra oddelená od sítě transformátorem, nebo k televizorům, které mají již od výrobce zabudovanou přípojku pro další reproduktor s izolačním transformátorem ve zvukové části (např. Lilie, Strassfurt, Balet a některé typy Videoton). U ostatních televizorů je z bezpečnostních důvodů nutno dodržet následující pravidla: I.Celá smyčka musí být zhotovena z materiálu určeného pro sítové napětí, tedy z dvojlinky LH nebo LYS 2X0,35 mm 2 . Dvojlinku určenou pro sdělovací vedení nelze použít. 2. Spojení konců smyčky (obr. 1 v původním článku) musí být uvnitř rozvodné krabice, určené pro sítové rozvody. Vodi-

16

če, vycházející z této krabice, musí být řádně zajištěny proti vytržení, případně prodření. 3. Konektor na televizi pro pripojení vysílací smyčky musí být určen pro silové rozvody, musí však být nezáměnný se síťovou zásuvkou, aby nebylo možno smyčku připojit do sítě 220 V. Vhodný je např. konektor pro dálkové ovládání ze starých typů televizorů. Na televizi musí být část s dutinkami, na šňůře část s kolíky. Aby nemohlo dojít k přetížení zesilovače v televizi, musí být celková délka smyčky (jednoho závitu) nejméně 15 mm. V opačném případě použijeme místo dvojlinky trojlinku stejného průřezu a smyčku zapojíme tak, aby měla tři závity. Hotové zařízení doporučujeme dát prohlédnout odborníkem. Prosíme, abyste toto upozornění nepodcenili, protože jinak by mohlo dojít k úrazul Redakce

pre deti DETSKÁ IZBA Pri zariaďovaní menšieho bytu sme často postavení pred neľahkú úlohu, ako najúčelnejšie využiť priestor, ktorý máme k dispozícii. Iba málokedy vystačíme so sériovo vyrábaným nábytkom. Na inšpiráciu uvádzame v článku konkrétny postup pri zariaďovaní detskej izby pre desaťročného žiaka a jeho päťročnú sestru. Našou snahou bolo získať dostatok úložného priestoru, veľké pracovné plochy pre obidve deti a pritom izbu s rozmermi 350X350 cm nepreplniť nábytkom. Ako najvhodnejšie riešenie sa ukázala kombinácia hotových skriniek z programu UNIVERZÁL a vlastnoručne na mieru zhotovených ostatných časti zostavy (postele, stolčeky, police), zväčša opäť z krycích vrchov UNIVERZÁL Jednotlivé časti konštrukcie sú spojené primerane dlhými závrtkami, takže pri neskorších úpravách izby bude možné väčšinu materiálu opäť použiť. Úprava povrchu nábytku je jednoduchá — krycie vrchy sú už povrchovo upravené, a preto stačí len na spestrenie pomerne fádneho povrchu skriniek, na ktorých leží jedna posteľ, natrieť ich dvere a viditeľnú bočnú stenu najprv syntetickou základnou a potom vrchnou červenou farbou. Rozhodujúcu úsporu miesta sme dosiahli prekrytím zadnej časti postele pre staršie dieťa polovicou pracovnej plochy stola a priskrutkovaním postele pre mladšie dieťa na bielizníky. Týmto riešením (obr. 1) sme dosiahli to, že takmer polovica dlážkovej plochy miestnosti zostala voľná na hry obidvoch detí a ich kamarátov. Ďalšou výhodou tohto riešenia je oddelené spanie detí, dobrý prístup k lôžkam a v období dospievania možnosť optického delenia. NÁBYTOK PRE STARŠIE DIEŤA Vpravo od dverí nadväzuje na skrinku na topánky a na šatník (hotový výrobok) posteľ a na ňu pracovná plocha s knižničkou a rampou. Postup pri zostavovaní jednotlivých častí je na obr. 2. Posteľ zhotovíme z lát 4, 5 s prierezom 30X40 mm, z ktorých zostavíme rám. Na rám potom priskrutkujeme bočnice 2, čelá 1, podstolinu 3 a lišty 7. Zadná bočnica 2 môže byť vyššia; po zoskrutkovaní postele vytvorí zadnú stenu rovnako vysokú ako čelá. Rozmer rámu závisí od rozmeru použitých molitanových matracov, v našom prípade je to 195X80 cm. Aby sa dalo na posteli pohodlne sedieť, je vhodné zvoliť výšku hornej plochy matracov asi 40 cm nad dlážkou. Na hornú plochu rámu pribijeme sololit alebo preglejku 6 a bočnice a čelá priskrutkujeme na rám tak, aby ich horná hrana prečnievala nad rovinou preglejky o 5 cm. Jednotlivé diely spojíme závrtkami s polguľovou hlavou dĺžky 45 mm. Pod posteľ môžeme urobiť jednu alebo dve posúvacie zásuvky na hračky; v našom prípade je pod posteľou núdzové molitanové ležadlo (preložené pozdĺžne na polovicu). Pracovná plocha 8 má rozmery 145X60 cm a prekrýva zadnú časť postele; je upevnená na troch bočniciach. Ĺavá

bočnica 9 určuje výšku pracovnej plochy 68 cm, ďalšie dve 10 sú začapované do bočníc postele a do stolovej dosky. Ak je zadná bočnica 2 postele vysoká, odpadá druhá zadná bočnica 10, pretože stolovú dosku začapujeme priamo do zadnej bočnice 2. Stôl spevňuje doska 11. Na zadnú stranu pracovnej plochy priskrutkujeme lištu s prierezom 50X10 mm, ktorá zabraňuje padaniu drobností za stôl. Knižnička má bočnice 12 vysoké asi 60 cm a je rozdelená dvoma policami 13. Diely spojíme závrtkami dlhými 40 mm alebo zaglejenými čapmi, na zadnú stranu pribijeme sololit alebo preglejku 14, a tým celú konštrukciu spevníme. Hotovú knižničku bez hornej plochy nasadíme na čapy zaglejené v pracovnej ploche stola. Rampa 15 má dĺžku 200 cm a jej časť tvorí hornú plochu knižničky. Druhý koniec rampy priskrutkujeme na bočnú stenu šatníka a na jej spodnú plochu priskrutkujeme spevňovaciu lištu 16. Jednou alebo dvoma skrutkami M5 dĺžky 50 mm priskrutkujeme na šatník aj čelo postele a získame tak kompaktný celok zložený zo šatníka, postele, stola a knižničky.

fcf

Obr. 1

Lavica je spájacím dielom medzi nábytkom staršieho a mladšieho dieťaťa. Vysoká je asi 30 cm, jej šírka a hĺbka závisia od rozmerov a umiestenia radiátora ústredného kúrenia, pred ktorým stojí. Aj zvislé a vodorovné členenie policami 18 a 19 závisí od účelu tohto priestoru. Ak nechceme mať lavicu vysúvateľnú (např. pre ľahšie čistenie okien), nepotrebujeme nijaké bočnice; jednu bočnicu tvorí bočnica stola 9, druhú bočnicu tvorí bočnica 15 stolčeka pre mladšie dieťa. Ak by tu zostava končila, má druhá bočnica len výšku lavice. Hornú plochu lavice 17 očalúnime molitanom hrúbky 2 cm.

18

Opísanú základnú zostavu môžeme podľa potreby doplniť např. už spomínanými zásuvkami pod posteľ, nepriamym osvetlením za spevňovacou lištou rampy, rozličnými vreckami na drobnôstky a pod. ..N , ; ,' NÁBYTOK PRE MENŠIE DIEŤA Túto časť zostavy začneme budovať od zvýšenej postele, potom zhotovíme police od postele k okennej stene a nakoniec zostrojíme stôl, ktorý bude nadväzovať na už opísanú lavicu. Zvýšená posteľ sa skladá z postele a podstavca z troch skriniek UNIVERZÁL. Najskôr priskrutkujeme na skrinky

NÁBYTOK PRE MENŠIE DIEŤA

NÁBYTOK PRE

STARŠIE DIEŤA

Obr. 2 .

19

podnože a na ich zadné steny tri podpery 6. Posteľ musí byť širšia, než je hĺbka použitých skriniek. Zhotovuje sa v podstate tak isto ako prvá posteľ; len bočnice 2 a čelá . 1 majú rovnakú šírku 8 cm. Na hornú plochu skriniek a na podpery pribijeme rám 7 z lát s prierezom 50X10 mm. Na rám potom položíme hotovú posteľ a štyrmi vratovými skrutkami M8 dĺžky 80 mm ju na skrinky priskrutkujeme. Na prednú bočnicu priskrutkujeme asi 20 cm vysoké a 60 cm široké zábradlie z hranolčekov z tvrdého dreva (pozri fotografiu). Zábradlie nemusíme robiť, ak zadné čelo a zadnú bočnicu postele zhotovíme vyššie a prednú bočnicu s výrezom, ako ukazuje obr. 2. Nakoniec na bočnú stenu skrinky priskrutkujeme skrutkami M5 dve alebo tri stúpadlá, alebo namiesto nich vyrežeme do steny elipsovité otvory. Police zhotovíme na mieru tak, aby sa jednou bočnicou 8 opierali o stenu miestnosti a druhou o čelo postele (bočnicu na čelo priskrutkujeme). Výška políc musí byť

rovnaká ako výška rampy, teda asi 135 cm, hĺbka 22 cm. Výškové rozdelenie poličiek v ľavej časti závisí od účelu, v pravej časti nad pracovnou plochou by malo byť rovnaké ako v knižničke. Police spevníme ešte pred ich zabudovaním opäť preglejkou 11 na časti nad pracovnou plochou a niekoľkými plechovými alebo nasúvacími uholníkmi v ľavej časti políc. Pracovnú plochu 14 pripevníme buď stabilne, alebo posuvne, ak má slúžiť malému dieťaťu a „rásť" s ním. V druhom prípade začapujeme na spodnú stranu pracovnej plochy rám 13, ktorý jednou stranou priskrutkujeme 35 mm dlhými závitkami medzi zvislé priečky políc do potrebnej výšky a druhou stranou priskrutkujeme vratovými skrutkami na bočnicu stolčeka 15; tá je pri kompletnej zostave zároveň bočnicou lavice pri radiátore ústredného kúrenia. Výšku pracovnej plochy môžeme nastavovať preskrutkovaním. JAROSLAV KUSALA

SKIBOB Z KOLOBEŽKY Z malé kolobežky se sedákem jsem pro svého pětiletého syna vyrobil skibob, který se velmi osvědčil. Úprava je velmi jednoduchá a levná. POSTUP PRÁCE Jako skluznice použijeme nejmenší dětské lyže z plastiku. Lyže upevníme k přední a zadni vidlici pomoci dvou hranolů 1 a 2 z tvrdého dřeva. K lyžím upevníme hranoly pomocí šroubovacích spon používaných na hadice chladicích systémů automobilů. Spo-

ny provlečeme spodními otvory 0 11 mm a utáhneme. Hranoly musíme předem řádně impregnovat. U předního hranolu 1 si můžeme ušetřit vrtání spodního otvoru 0 11 mm; k lyži ho pak upevníme dvěma sponami spojenými do série přetaženými přes celý obvod hranolu. Z demontovaných kol použijeme náboje. Protože otvory v hranolech mají o 0,3 mm větší průměr a hranoly jsou o 2 mm užší, než je funkční šířka

HADICOVÉ SPONY

w

ŘEZ AA

ŘEZ BB ZADNÍ VIDLICE

PŘEDNÍ VIDLICE

PODLOŽKA

AX. VŮLE

HADICOVÁ SPONA

nábojů, fungují jako ložiska. Axiální vůli asi 1 mm vymezíme podložkami 0 8 mm. ,

Podobný skibob můžeme zhotovit i z dětského kola Blesk po demontáži šlapacího zařízení. Samozřejmě by

bylo nutno upravit rozměry spojovácích hranolků. LADISLAV RYŠAVÝ

DETSKÉ NOSIDLÁ Chcel som si zhotoviť nosidlá pre dieťa podľa niektorého z plánikov uverejnených v zborníku USS. S ich konštrukciou som však nebol spokojný, lebo boli nepohodlné, a teda na dlhšie výlety nevhodné. Napokon sa mi podarilo zhotoviť oveľa pohodlnejšie nosidlá. Vyskúšal som ich na vlastnom desaťmesačnom dieťati na dlhých výletoch vo Vysokých Tatrách. Nosidlá vyhoveli požiadavkám na bezpečnosť a pohodlie tak dieťaťa, ako aj rodičov. Nosidlá sú vhodné pre deti vo veku od desiatich mesiacov do troch rokov. Ich hmotnosť je asi 1,5 kg, nosnosť do 20 kg a obstarávacia cena podľa použitého materiálu asi 50 až 80 Kčs. VYHOTOVENIE DIELCOV Najprv si zhotovíme z duralovej rúrky 0 18 mm kostru 1 nosidtel. Rúrku ohneme do vyžadovaného tvaru (obr. 1) na ručnej ohýbačke rúrok; ak nemáme ohýbačku, pomôžeme si jednoducho tak, že rúrku naplníme jemným suchým pieskom, konce utesníme drevenými zátkami a nahriatu rúr-

ku ohneme cez drevený klátik. Najlepšie je ohýbanie rúrky vopred na kúsku rúrky vyskúšať. Podobným spôsobom ohneme aj spevňovaciu rúrku 2. Do kostry 1 vyvŕtame štyri priechodzie otvory 0 5,3 mm a z vnútornej strany dva slepé otvory 0 16 mm na spevňovaciu rúrku (rez C na obr. 1). Konce, rúrky 1 zaslepíme silonovými alebo drevenými zátkami 11. Ďalej si pripravíme štyri čapy 8 (ľahko si ich zhotovíme z nitov 5X30 mm), šesť krúžkov 7 na kľúče 0 40 mm, štyri krúžky 10 na kľúče 0 10 mm a štyri podložky 9. Tým je mechanická časť nosidiel hotová. Vak 3 ušijeme alebo z pevného plátna (ležadloviny), alebo zo silonu. Podľa strihu na obr. 2 (1 štvorec — 50 mm) si pripravíme dva kusy látky 3.1 a 3.2; na bokoch musíme pridať po 20 až 30 mm látky na švy. Na strihu sú na všetkých dieloch uvedené len čisté miery. Obidva kusy preložíme cez seba a do prekríženia vložíme výstuhu 14, ktorú vystrihneme z plsti alebo kúska Jekoru a obšijeme ju. Potom zošijeme bočné strany. Man-

žetu 3.3 pozdĺžne preložíme, vložíme do nej 20 mm hrubý pruh molitanu 13 a všijeme ju po vnútornom obvode vaku tak, aby v zadnej časti vzniklo voľné miesto na popruhy. Do manžety však musíme vopred prestrihnúť a obšiť dve asi 25 mm dlhé dierky, cez ktoré sa navlieka kostra. Pri šití musí-

21

Obr. 1

22

Db IAIL A

REZ A

REZ B - B

REZ B

Obr. 2

ŽI

urobiť kovovú dierku 0 5,3 mm na čap 8. Obidva dolné popruhy 4 a 5 sa skladajú z dvoch kusov zošitých k sebe v pravom uhle. Na kratšiu časť ľavého popruhu 4 prišijeme dva krúžky 7, dlhší koniec napustíme živicou CHs EPOXY 1200 a po zatvrdnutí zastřihneme do špičky. Na pravom popruhu obidva konce napustíme živicou CHs EPOXY 1200 a po zatvrdnutí ich takisto zastřihneme do špičky. V miestach prekríženia si dáme urobiť kovové dierky 0 5,3 mm.

Rozpis materiálu

me dávať pozor, aby v manžete zostalo dosť miesta na navlečenie rúrky 1 (rez A na obr. 1). Napokon ušijeme bedrový pás 3.5 podľa obr. 2. Do zahnutých lemov si dáme v brašnárstve urobiť po troch kovových dierkach. Kúpime si popruhy široké 40 mm; budeme ich potrebovať asi 3,5 m. Dva horné nosné popruhy 6 odstrihneme 90 cm dlhé. Pripravíme si pozdĺžne

zošitý pruh látky 3.4, do ktorého vložíme molitan 12 a nad ním pretiahneme popruh (pozri rez B). Konce látky 3.4 zahneme a prišijeme k popruhu. Dbáme na to, aby popruh bol pred přišitím k látke mierne voľný, nesmie byť napnutý. Na kratší koniec popruhu prišijeme dva krúžky na kľúče 7 na samosvomý zámok. Druhý koniec napustíme živicou CHs EPOXY 1200 a v brašnárstve si dáme do neho

MONTÁŽ je už veľmi jednoduchá. Na rúrku kostry 1 nasunieme vak 3. Do otvorov 0 16 mm v rúrke 1 vsunieme spevňovaciu rúrku 2, priložíme bedrový pás 3.5 a šnúrkou ho stiahneme. Tým zároveň zafixujeme polohu spevňovacej rúrky. Do horných otvorov v rúrke 1 prichytíme čapmi 8 nosné popruhy 6; čapy zabezpečíme krúžkami 10. Voľné konce popruhov potom prekrížime a prevlečieme okolo kostry 1. Podobným spôsobom prichytíme aj v dolných otvoroch popruhy 4 a 5. Ing. MIROSLAV NOVÁČEK

DETSKÝ TRENAŽÉR Keď moje deti dosiahli vek, keď sa zvyčajne kupuje btcykel, začal som sa báť o ich bezpečnosť. A keďže želanie mať bicykel onedlho vystrieda želanie mať moped a raz aj automobil, rozhodol som sa, že deti vystrojím potrebnými vedomosťami skôr, než začnú jazdiť na vozovke. Z odpadového materiálu, a teda lacno, som im postavil jednoduchý trenažér (obr. 1 a 2). Pracuje na mechanickooptickom princípe. Elektrický motorček (4,5 V) otáča viečkom z plastu zo syrov, do ktorého sa vkladajú výmenné celuloidové kotúče s vyznačenou vozovkou. Žiarovka (3,5 V) je umiestená nad kotúčom a ovládaná volantom, ubiehajúca cesta sa premieta na matnicu spodom, čiernobielo. Zariadenie napájajú dve ploché 4,5 V batérie (jedna poháňa motorček, druhá napája žiarovku). Ovládaním otáčok motora (odporovým ovládačom) a pohybom volantu (žiarovky) sa „vozidlo" udržiava na ceste. VYHOTOVENIE TRENAŽÉRA Kryt trenažóra. Na dlážku 3 (obr. 3) prilepíme podstavec 7 a dolnú výstuhu 5 (bez vydlabania). Spoj zaistíme ešte niekoľkými klinčekmi. Do otvoru 0 3,5 mm zarazíme os unášača 1 1 , na ktorú vopred narazíme koliesko 8. Do pripravených otvorov 6X1 mm pripevníme kontakty 19 pre vypínač (pozri pohľad na obr. 2). Na dlážku ešte pripevníme páku vypí-

24

nača 18, na ktorú vopred namontujeme kontakty z pocínovaného konzervového plechu. Plech ohneme dokola a zboku stiahneme. Na hotovú časť prilepíme a pribijeme obidve bočnice 2. Zadný diel tvorí kryt 4, na ktorý z hrubšej strany prilepíme výstuhy 5 (opäf bez vydlabania) a 9. Na príslušné miesto vložíme a prilepíme držiak kontaktov batérie 22 spojený

s rozpierkou 2 1 . Na držiak 22 vopred namontujeme kontakty 20. Do rozpierky pripevníme závrtkou otočné rameno 23. Takto vytvorený priestor slúži ako schránka na batérie. Horný voľný priestor môžeme využiť na uloženie škatuľky s výmennými kotúčmi; škatuľku pružne zabezpečíme gumou, ktorú pripneme na bočné výstuhy pripináčkami. Celý zadný diel vložíme medzi boč-

Obr. 1

25

POHĽAD A-A

SCHÉMA ELEKTRICKÉHO ZAPOJENIA

Obr. 2

26

Obr. 3

HRUBÁ STRANA

VYDLABAT DO HĽBKY 1m m

LEPIACA

PÁSKA

27

OVLÁDAČ POHONNÁ JEDNOTKA

GUMOVÉ OBLOŽENIE

Obr. 4

28

Obr. 5

PRISPÁJKOVAT- KRÚŽKY Z DRÔTU

SPÁJKOVAT

nice, zalepíme a pribijeme klinčekmi. V prednej časti prilepíme bočné výstuhy 6 a hornú výstuhu 5; do jej vydlabu vopred priskrutkujeme úchytku 26 otočného strmeňa. Na snímateľné veko 1 prilepíme z vnútornej strany výstuhy — dorazy; na pravú stranu (pri pohľade spredu) výstuhu 12 a na ľavú stranu výstuhu 13. Pohonná jednotka 14. Elektrický motorček 14.3 tuzemskej výroby (kúpený v hračkárstve za 15 Kčs) otočné pripevníme drôtom 14.7 v lôžku motora 14.1 (obr. 4). Trecí prevod tvorí drevené koliesko s gumovým obložením 14.6; možno použiť aj z vyradenej hračky. Koliesko nasadíme na osku 14.5, ktorú zhotovíme z klinca, a zasunieme do lôžka motora. Vôľu medzi kolieskom a lôžkom vymedzíme dištančnou rúrkou 14.4. Konce osiek omotáme asi dvoma závitmi čiernej izolačnej pásky 14.8. Motorček pôsobí svojou hmotnosťou na treci prevod; tým sa vymedzí chvenie kolieska 14.6. Riadenie. Zo zváracieho drôtu 0 4 mm vytvarujeme podľa obr. 5 riadiacu tyč s volantom 10. Pripevníme ju opierkou 24 a objímkou 25.

Rozpis materiálu

29

ním a zaskrutkujeme vodiacu závitku tak, aby presahovala kryt asi 8 mm. Kryt aj s tlačidlom vsadíme do škatuľky a pripevníme štyrmi závitkami. Do hornej časti ovládača zatlčieme dva klince, na ktoré navlečieme gumičky zabezpečujúce pružné posúvanie páčky. MONTÁŽ Na os unášača 11 s oporným kolieskom 8 nasadíme unášač kotúčov 41 vyššou hranou hore. Vyskúšame polohu nosiča motora 15 tak, aby os pohonu (smeruje k stredu) mierne nadvihovala unášač kotúčov a aby sa dalo zároveň nasadiť aj veko trenažéra 1. Možno to dosiahnuť miernym ohýbaním lôžka motora 14.1, prípadne aj miernym posuvom osi unášača i oporného kolieska. Po určení výšky pripevníme nosič motora dvoma závitkami na bočnicu 2. Priskrutkujeme prítlačný pásik 17 a mierne ho napružíme na hranu unášača (viečka) na mieste trecieho prevodu.

Vodiče na elektr. prepojenie, kobercová lemovka, lepidlo, klince. Volant sa musí dať voľne otáčať. Na otočný strmeň 38 priskrutkujeme vidlicu riadenia 39 a držiak žiarovky 36. Zahnutý koniec držiaka zaizolujeme lemovkou na koberce a lemovkou pripevníme i žiarovku 37, na ktorú sa prispájkujú vodiče. Strmeň nasadíme vidlicou na koniec riadiacej tyče a otočné ho pripevníme hore na úchytku 26, dole na dlážku 3. Pripevníme ho skrutkami 27, maticami 28 a podložkami 29 tak, aby sa dal voľne otáčať. Matnica tvorí prednú stenu trenažér a. Na obal matnice 30 použijeme obal na spisy z PVC (číry, priehľadný), ktorý dvojmo zostrihneme na rozmer 205X205 mm. Do obalu vložíme pauzovací alebo prieklepový papier 31 a siluetu kapoty so znakom 32, a to smerom dovnútra. Siluetu kapoty 32 vystrihneme z rysovacieho papiera (výkresu) a čiernou farbou natrieme na čiemo. Znak spájkujeme z drôtu 0 1 mm, a lemovkou na koberce prilepíme na siluetu. Zostrojenú matnicu znútra pripevníme na rámik pripináčikmi. Výmenné kotúče 40 nastriháme z priehľadnej a čírej celuloidovej fólie. Návrh cesty si nakreslíme na papier, priložíme k fólii, zabezpečíme kancelárskymi svorkami a začneme natieral Cesta zostane číra, priehľadná, ostatné natrieme čiernou nitrofarbou vrá-

30

tane stredovej čiary (ja som použil čiernu farbu na kožu). Optimálna šírka vozovky je asi 10 až 12 mm. Zákruty nesmieme viesť do protismeru (jazda potom nie je možná). Ľavotočivé zákruty robíme mierne. Môžeme použiť aj odbočku so skratkou v tvare 6, cestu v tvare praclíka, prestupujúce sa dva kruhy, ovály alebo tri prelínajúce sa vajíčka. Unášač kotúčov 41 je z priehľadného viečka z trojuholníkového syra. V strede viečka vypálíme opatrne otvor 0 4,5 mm a ostrápy začistíme. Na bočnú stranu viečka môžeme nakresliť krajinu (kríky, stromy a pod.), a opäť vyznačiť čiernou nitrofarbou. Ovládač 42 by mal byť odporový, pretože zabezpečuje plynulé ovládanie otáčok motorčeka. Možno použiť aj hotový z autodráhy, ale jeho zostrojenie nie je zložité. Škatuľu zhotovíme a zlepíme podľa obr. 4. Na bočnicu 42.2 pripevníme drôtový odpor 42.10 (kúpime ho ako náhradný diel v modelárskej predajni), na ktorého spodný vývod prispájkujeme jeden vodič z vyradenej krútenej telefónnej šnúry (dva vodiče musia byť v poriadku), alebo z dvojlinky. Druhý vodič prispájkujeme ku kontaktu 42.7. Šnúru musíme zabezpečiť proti vytiahnutiu. Na tlačidlo 42.4 prilepíme a priskrutkujeme napružený posuvný kontakt 42.8. Na tlačidlo nasadíme kryt 42.11 s vybra-

Elektrické zapojenie urobíme podľa schémy na obr. 2. Žiarovka i motor majú svoj vlastný zdroj (plochú batériu 4,5 V); pri spoločnom zdroji sa totiž pri zvýšení otáčok zníži svietivosť žiarovky. Vodiče od žiarovky musia byť dostatočne dlhé (pohyblivý prívod). Ak žiarovka vytvára na matnici pruhy (je to zavinené bankou žiarovky), stačí ju v držiaku mierne otočiť. Vzdialenosť žiarovky od výmenných kotúčov má byť asi 2 až 3 mm. Naklapáním držiaka žiarovky 36 a prihýnaním vidlice 39, prípadne aj kľuky riadiacej tyče 10 vymedzíme jednak pohyb volantu (lepšie väčší) a posuv žiarovky od okraja kotúča k stredu (mierne vyosenie nie je na škodu). Krajné polohy kľuky riadiacej tyče možno vymedziť vhodnými dôrazmi. Zostáva už len povrchová úprava. Celú čelnú stenu vrátane volantu, zošikmených bočníc a veka obrúsime, zatmelíme a zafarbíme čiernou lesklou alebo matnou farbou. Ostatné viditeľné plochy zatmelíme, obrúsime a natrieme základným i vrchným náterom. Vnútrajšok trenažéra lakovať nemusíme. SPÔSOB POUŽITIA Snímeme veko, do unášača vložíme ľubovoľný výmenný kotúč s vyznačenou cestou a veko opäť nasadíme. Zapneme združený vypínač. Dieťa sa potom usiluje ovládačom a točením volantu udržať firemný znak na kapote v pravej polovici vozovky. JOSEF KRÁL

koníčky PRÍPRAVOK NA ODVÍJANIE CHEMLONU Súčasná móda nabáda naše ženy k vyšívaniu, pleteniu, háčkovaniu z chemlonu, vlny, bavlny. Najmä tie ženy, ktoré sa rozhodnú urobiť si z chemlonu obraz, gobelín či koberec, teda výrobky, na zhotovenie ktorých treba väčšie množstvo materiálu, nakupujú priadzu namotanú na veľkých kužeľových cievkach. Pri odvíjaní vlákien z týchto cievok vznikajú rozličné ťažkosti; ak nechceme behať za cievkou po izbe, je nevyhnutné, aby niektorý člen domácnosti pridŕžal cievku navlečenú na veľkej vareche, držadle zmetáka a pod. V snahe uľahčiť túto prácu, zhotovil som jednoduchý prípravok na odvíjanie chemlonu z veľkých kužeľových cievok. Možno ho však použiť na odvíjanie čohokoľvek, např. rádioamatér ho využije pri navíjaní rôznych transformátorov a vlnových cievok.

stred bol vzdialený 165 mm od výrezu. Nosnú tyč 5 vyhotovíme z drevenej laty 40X18 mm, ktorú kónicky zúžime tak, aby v hornej časti mala prierez 14X15 mm. V hornej časti ešte urobíme výrez 25X7 mm na čap nosníka 6. V spodnej časti vyrežeme z bokov zárezy široké 5 mm a hlboké 4 mm. Pri jejich zhotovovaní musíme postupovať opatrne a presne — do týchto zárezov budeme nasúvať výrez základnej dosky. Keďže spoj nebudeme lepiť, záleží veľmi na presnosti. Aj nosník 6 má kónický tvar. Na jeho širšom konci zhotovíme čap 7X17 mm, ktorý vlepíme do výrezu nosnej tyče. Vopred však ešte vyvŕtame na užšom konci nosníka otvor

0 2,5 mm na prevlečný háčik 7. Háčik 7 vyhotovíme z mosadzného drôtu e> 3 mm, ktorý ohneme tak, aby vznikla asi 3 mm medzera na ľahšie navliekanie vlákien. Rovný koniec háčika spiľujeme v dižke 14 mm do štvorcového tvaru; týmto koncom háčik zarazíme do otvoru v nosníku 6. Na celom prípravku opiľujeme hrany a šmirgľovým papierom zahladíme nerovnosti. Nakoniec prípravok natrieme bezfarebným lakom. Ak potrebujeme odvíjať vlákna, stačí len zostaviť dosku s nosníkom (jednoduchým zasunutím), do výrezu v miske vložíme kužeľ a môžeme začať odvíjať. Na navíjanie vlny z klbiek alebo zmotkov si môžeme ešte vysústružiť

PRACOVNÝ POSTUP Základnú dosku 1 zhotovíme z preglejky hrubej asi 5 mm. Do dosky urobíme výrez na nosnú tyč 5 s rozmermi 10X35 mm a odrežeme dva rohy. Z doštičky rozmeru 27X15 mm odrežeme dve pozdĺžne lišty 2 dlhé 260 mm, ktorým takisto odrežeme rohy. Potom z doštičky hrubej 15 mm a širokej minimálne 60 mm zhotovíme medzivložku 3, do ktorej urobíme výrez 18X40 mm. Misku 4 vysústružíme z tvrdého dreva s veľkým priemerom 170 mm. V strede misky vysústružíme otvor s priemerom 67 mm. Kto nemá možnosť misku vysústružiť, môže použiť ľubovoľnú drevenú misku alebo košíček z plastu. V tom prípade však treba vložiť pod cievku podložku, ktorá zabráni padaniu vlákien pod cievku, kde by sa vlákno zachytilo, a tak znemožnilo voľné odvíjanie. Teraz už môžeme zostaviť nosnú dosku. Najprv prilepíme na spodnú časť dosky 1 medzivložku 3 tak, aby obidva výrezy boli sústredné. Potom prilepíme na boky medzivložky obidve pozdĺžne lišty 2. Na hornú stranu dosky 1 prilepíme misku 4 tak, aby jej

3t

z tvrdého dreva pomocný kužeľ 8, ktorého spodný priemer sa musí dať ľahko nasunúf do otvoru v miske. Ak

nemáme možnosť sústruženia, vyrežeme z doštičky hrubej 15 mm lupienkovou pílkou krúžok 0 66 mm, do

stredu ktorého potom vlepíme latku 0 asi 10 mm. FRANTIŠEK KROUPA

ELEKTRICKÝ POHON PLETACÍHO STROJE Pletací stroj se dnes již značně rozšířil, ale práce na něm je značně namáhavá, zvláště při stroji se dvěma lůžky. Pokusil jsem se proto tuto fyzickou námahu při pletení odstranit. V USS č. 27 mne zaujal článek „Elektrický pohon pletacího stroje." Použité řešení mi ovšem nepřipadalo příliš vhodné. Zvolil jsem proto řešení, při kterém je pohon umístěn přímo na jezdci stroje (obr. 1). K pohonu je použit motorek stěračů 4 se šnekovým převodem. Aby se motor nadměrně nezahřál, je chlazen ventilátorkem 15. Na výstupní ose převodovky je upevněno řetězové kolo 10, které se odvaluje po hřebenu 21 umístěném podélně s osou pletacího stroje 1. Na pravé straně je hřeben upevněn otočně, u řetězového kola jej podpírá kladka 36 a na řetězové kolo jej přitlačuje kladka další — 33. Po uvolnění přítlačné kladky 33 lze hřeben jednoduchým způsobem sejmout a může se

plést ručně. K rukojeti je ovšem horší přístup, a tak by bylo vhodné vyrobit novou tak, aby vyčnívala nad mechanismus pohonu. Při vložení druhého lůžka a zaklesnutí druhého jezdce jsou pohánění jezdci oba. Při ukládání pletacího stroje postupujeme tak, že nejprve uvolníme a sejmeme přítlačnou kladku 33, pak vyšroubujeme matici 29 a vyjmeme hřeben 21 i s tyčkou 27. Stroj pak uložíme do originální skříňky, jezdce s pohonným mechanismem, ovládací skříňku a hřeben uložíme mimo ni. Rozměry součástí uvedené na výkresech platí pouze pro dvojlůžkový pletací stroj Dopleta a motor stěračů uvedeného typu (viz rozpiska). Při úpravách jiného stroje, popřípadě při použití jiného motoru je nutno rozměry patřičně upravit. ,• . , POHONNÁ JEDNOTKA Motor 4 pro pohon pletacího stroje volíme co nejvyššího výkonu při přijatelných rozměrech. Protože použitý

motor napájíme dvojnásobným napětím, je nutné chlazení (obr. 2). Pomocný modelářský motorek 16 opatříme vrtulkou 17 z pocínovaného plechu, kterou při pájím e přímo na osičku. Motorek 16 uchytíme v přírubě 18; tu připevníme pomocí distančních trubiček 19 přímo na motor 4 pohánějící pletací stroj. Přírubu 18 po celé ploše provrtáme několika otvory, aby jí mohl chladicí vzduch bez větších zábran prostupovat. Rovněž víka motoru provrtáme, a tak může chladicí vzduch proudit přímo vnitřkem motoru a zbytek proudí kolem jeho pláště. Jako kryt slouží novodurová trubka 20, která zároveň usměrňuje proudění vzduchu okolo pláště motoru. Obavy ze zničení motoru z hlediska vysokého napájecího napětí se ukázaly jako neopodstatněné, což dokazuje několikaletý bezporuchový provoz při velmi značném pracovním zatížení. Otáčky pomocného chladicího motorku bylo možno dokonce značně snížit zařazením před-

Nahoře pohled na pohonnou jednotku zepředu a uchycení hřebene, dole pohled zezadu s krytem i bez krytu

32

Obr. 1

4

20

19

18

16

17

Obr. 5

Obr. 2

Obr. 3

Obr. 4

Obr. 6

33

Obr. 7

ŘEZ B-B ŘEZ A-A

34

Obr. 8

ŘEZ A" A

ŘEZ B

Rozehnuto

35

Rozpiska materiálu

36

radného odporu, takže jeho otáčky odhaduji asi na 500 min~1. Pomocný motorek 16 není téměř vůbec slyšet a hlavní motor 4 je po delší době provozu pouze vlažný. Motor stěračů má i šnekový převod. Odstraníme původní výstupní osu, pákový převod a zátku, která zaslepuje otvor osy ozubeného kola 7. Je nutné upevnit ozubené kolo 7 na novou hřídel 8, na které je i řetězové kolo 10, odvalující se po hřebenu 2 1 . Řešení je znázorněno na obr. 3. Ozubené kolo 7 sejmeme z původní hřídele od vrtáním. Pak zvětšíme jeho středový otvor na 0 11 mm. Tyto práce provádíme na soustruhu,a to s největší opatrností, neboť kolo bývá z litiny a mohlo by prasknout. Zároveň v ozubeném kole 7 vyvrtáme čtyři otvory 0 2,4 mm, ve kterých vyřízneme závit M3. Upravené ozubené kolo 7 nasadíme na novou hřídel 8 a upevníme jej čtyřmi šroubky M3. Hřídel 8 prostupuje stěnou převodovky, kde je kluzné pouzdro (původní). Dále na hřídel narazíme kotouč řetězového kola 9, na jehož obvod privaríme řetězové kolo 10 se čtrnácti zuby. Toto řetězové kolo se prodává jako náhradní díl k pětikolečku jízdního kola. Kotouč řetězového kola 9 spojíme s hřídelí 8 pomocí podélného pera 11, neboť se přenáší značný kroutící moment. Na hřídeli pak kotouč zajistíme Seegerovou pojistkou 4 1 . Konec hřídele 8 vsuneme do pouzdra 6 a uložíme přišroubováním v rameni 14, které připájíme na trubku, kterou procházela původní výstupní hřídel. Mezi kotouč 9 a těleso převodovky vložíme mezi dvě podložky 12 pružinu 13, která udržuje hřídel ve stálé poloze.

Elektronická úprava motoru záleží ve vyrobení nové svorkovnice 38, kterou přišroubujeme místo stávající. Do otvorů svorkovnice vložíme přiměřeně dlouhé šrouby M3 a na ně pak vyvedeme vývody od uhlíků rotoru a všechna statorová vinutí. Zároveň na šroubky přichytíme i vývody kabelu z ovládací skříňky. Na svorkovnici umístíme i diody D5 a D6. Motor zapojíme podle obr. 4. Vinutí VI poznáme tak, že je z podstatně tenčího drátu než vinutí V2. Po zhotovení celého zařízení je nutno zkontrolovat, zda v obou směrech otáčení jsou stejné otáčky a odebírán stejný proud. Pokud by tomu tak nebylo, přehodí se vzájemně vývody V I . ÚPRAVA PLETACÍHO STROJE Upevnění motoru. Upravený motor je nutno připevnit na jezdce pletacího stroje; u dvojlůžkového stroje jde o hlavního jezdce. Na držák kartáčů 3 přiložíme držák motoru 30, označíme a vyvrtáme otvory 0 3,2 mm. Pomocí čtyř šroubků M3 připevníme držák motoru, který je tvarován tak, aby řetězové kolo 10 bylo asi 20 mm od podélné osy lůžek (obr. 5). Určitá nepřesnost nevadí, neboť se tato vzdálenost dá seřizovat ve velkém rozpětí. Na držák motoru přišroubujeme čtyřhran 35, který ponese držák přítlačné kladky. Zhotovení hřebene a jeho uchycení. Hřebenem je napnutý řetěz 23 z jízdního kola v plechovém profilu 22, který ohneme do tvaru U. Na levé straně řetěz 23 napevno přichytíme k plechovému profilu 22 nýtem, na pravé straně připevníme pomocí napínáku 25. Na bok plechového profilu privaríme šroub 24, takže se celý hřeben 21 dá libovolně vyosit vytočením z tyčky 27, popřípadě i kdykoli zvednout. Délku tyčky 27 upravíme až při montáži. Držák hřebene 26 připevníme na lůžko 1 třemi šrouby M5, pro které vyvrtáme v lůžku tři otvory 0 5,1 mm. Zhotovení kladek a jejich upevnení. Přítlačnou kladku 33 i podpernou kladku 36 zhotovíme na soustruhu, rovněž i jejich osy 34 a 37. Otvory pro připevnění obou kladek jsou ve výkresech pouze naznačeny; na přesnosti jejich umístění totiž velmi záleží, a tak je nutné otvory individuálně označit a vyvrtat. MONTÁŽ A SEŘÍZENÍ Motor i s ventilátorem sestavíme, přišroubujeme jako celek na držák motoru 30 a ten přišroubujeme na držák kartáčů 3. Držák hřebene 26 přišroubujeme na lůžko 1. Tyčku držáku hřebene 27 natočíme na šroub 24

a tyčku 27 i s hřebenem 21 nasuneme do držáku hřebene 26 a upevníme maticí 29. Na lůžko 1 nasadíme jezdce 2 s pohonnou jednotkou. Zajedeme do pravé krajní polohy. Hřeben 21 položíme na řetězové kolo 10 tak, aby zuby zapadly do řetězu. Hřeben 21 musí ležet vodorovně, jinak musíme upravit délku tyčky 27, popřípadě použijeme vymezovacích podložek 28, které vlepíme na dno trubky držáku hřebene 26. I při pohledu zhora musí být hřeben 21 rovnoběžný s lůžky 1, jinak musíme více zašroubovat či vyšroubovat šroub 24 v tyčce 27. Nyní zajedeme do levé krajní polohy a označíme a vyvrtáme otvor pro uchycení podpěrné kladky 36. Kladka musí podpírat hřeben 21 tak, aby zapadal co nejhlouběji do řetězového kola 10, ale při jeho otáčení se nesmí nadzvedávat. Na čtyřhran 35 nasuneme držák 31 i s přítlačnou kladkou 33 a nastavíme několik desetin milimetru nad hřeben 2 1 . Označíme si místo pro zahloubení ve čtyřhranu 35 pro upevňovací šroub 32 a ten navrtáme. Tím je hotova mechanická část, zbývá nasadit kryt 5 řetězového kola, aby nemohlo dojít ke zranění, či k zachyceni vlny. Vše nabarvíme a na konce šroubu 24 a napínáku 25 našroubujeme uzavřené kulaté matice M6 používané na jízdních kolech. Údržba pohonné jednotky záleží

pouze v občasném kápnuti jedné kapky oleje do mazacího otvoru v pouzdru hřídele 6 a výměně tukové náplně v převodovce motoru. Po sejmutí krytu ventilátoru občas zbavíme přírubu a její okolí prachu a vláken z vlny, které tam proudící vzduch zanese. ELEKTRICKÉ ZAPOJENÍ Princip zapojení (obr. 6) záleží v tom, že při sepnutí některého z tlačítek A2, A3 sepne příslušné relé Re 1, 2, druhé je pak blokováno a přivede se na motor napětí. Reverzace probíhá tím, že se mění polarita na rotoru, zatímco statorová vinutí mají polaritu stálou. Pohyb motoru a tím i jezdce trvá, pokud je některé z tlačítek sepnuto.

Ovládací skříňka (proti popisu jsou zde některé součástky navíc)

37

Koncové vypínaní v krajních polohách bylo po zkušenostech zrušeno — při troše pozornosti se nemůže nic stát. Pokud by vznikla nutnost tohoto vybavení, je možno je realizovat. Ve výkrese ovšem není s touto variantou počítáno a tak by se musel jinak tvarovat kryt 5. Na pravou stranu krytu 5 byl zabudován kontakt K jazýčkového relé a ten pomocí volné žíly ve spojovacím kabelu ovládalo relé Re3, jenž odpojovalo napájecí napětí od hlavního motoru. Stačí pak do krajních poloh „přilepit" zepředu na hřeben dva magnety. Jakmile pod některý z nich jazýčkový kontakt najede, způsobí magnet jeho sepnutí a tím sa pohyb zastaví. Po uvolnění tlačítka se sejmutím magnetu a krátkodobým vy-

pnutím zruší blokování, odjede se do správné polohy a magnet se opět „přilepí". Predradný odpor ventilátoru R je tvořen kusem odporového drátu z topné spirály. Velikost nastavíme tak, aby motor pohonné jednotky měl i při delším pletení přijatelnou teplotu. Elektrické součástky zabudujeme do vhodné ovládací skříňky, nejlépe z izolačního materiálu. K napájení zásadně nesmíme použít autotransformátor! Pro přívod musíme použít trojžilový kabel, přičemž šasi skříňky a jádro trafa nulujeme. Přívodní kabel zajistíme proti vytržení. V této fázi pracujeme s maximální pečlivostí. Spojení ovládací skříňky s pohonnou jednotkou obstarává šestižilový kabel.

přičemž je jedna žíla náhradní (pokud nepoužijeme koncové vypínaní). Kabel můžeme vyrobit slepením dvou plochých trojlinek Fatracelem. Abychom zamezili rušení rozhlasu a televize, odrušíme motor 4 kondenzátorem C2, který připojíme co nejkratšími přívody přímo na svorkovnici motoru. Motorek ventilátoru 16 lze koupit v modelářských prodejnách již s vestavěnými odrušovacími členy. Pokud by použitý motorek odrušen nebyl, doplníme ho kondenzátorem C3 a tlumivkami, tvořenými třiceti závity vodiče CuS 0 0,2 mm na kousku feritové tyčky (např. doladbvací jádro z televizního přijímače, které lze koupit v radioamatérské prodejně). PETR HŮRKA

Amatérskemu filmu sa pri projekcii často vyčíta roztrasenosf obrazu, ktorú zapríčiňuje to, že amatér filmuje z ruky. Pri takomto filmovaní nemožno zaručiť pokojný obraz. Preto niektorí amatéri filmujú len zo statívu. Ale filmovanie z ruky dáva mnohé tvorivé možnosti, ktoré treba využiť. Nenahraditeľnou pomôckou pritom je plecná opierka, ktorá sa často používa aj pri profesionálnom filme. Zhotovenie takejto opierky nie je zložité. PRACOVNÝ POSTUP Jednotlivé diely vyhotovíme podľa výkresu a rozpisu materiálu. Skrutku 6 dostaneme kúpiť v obchodoch FOTO—KINO. Používa sa na pripevnenie prístroja k statívu. Prstenec 2 prispájkujeme k držiaku 1, držiak opierky 3 k držiaku kamery 4 a opierku 8 k rúrke 9. Obloženie opierky vytvoríme tak, že vystrihneme tvar opierky z tvrdého papiera 7, aj z plsti 10. Plsť 10 položíme na papier 7 a celé obtiahneme kožienkou 11, ktorú zospodu prilepíme k papieru lepidlom Chemopren alebo Resolvan. Potom na dvoch miestach (ohyboch) obtiahneme obloženie drôtom. Skôr ako všetko prilepíme Chemoprénom k opierke 8, urobíme povrchovú úpravu ostatných kovových častí. Po dokonalom prebrúsení a odmaštění natrieme celú opierku čiernou alebo strie-

38

SPÁlKOVAt

bornou farbou. Ak máme možnosť, necháme si povrchovú úpravu urobiť profesionálne; výhodné je kadmiovanie, ktorým sa dosiahne matný strieborný povlak. Kameru pripevníme k opierke skrutkou 5, ktorú zaskrutkujeme do rukoväti kamery. Ak je rukoväť „prázdna", vložíme na jej dno kúsok mäkkého kovu a zalejeme lepidlom Epoxy 1200. Po stvrdnutí môžeme do rukoväti navŕtať závit. Dĺžku opierky regulujeme podľa potreby skrutkou 6. MILOŠ HULMAN

CYKLISTICKÉ TRÉNINGOVÉ VALCE V súčasnosti sa priemerná hmotnosť ľudí stále zvyšuje, v dôsledku čoho pribúda aj tzv. civilizačných chorôb. Jednou z najlepších a najúčinnejších metód, ako tieto neduhy odstrániť, je pravidelná športová činnosť. Vhodným športom je cyklistika, ktorá sa však nedá pestovať počas celého roka. V zime bicykel zväčša nepoužívame a fyzická kondícia zákonite klesá. Tento problém rieši konštrukcia cyklistických tréningových valcov, ktoré môže použiť každý, kto má bicykel. VYHOTOVENIE DIELCOV Nosný rám tvorí základnú konštrukciu tréningových valcov. Zhotovíme ho z uholníkov 1 a 2 a dvoch výstuh 3 z profilu Jäkl obdĺžnikového prierezu. Najskôr narežeme jednotlivé dielce rámu na presné rozmery- Dielce zložíme na rovnej podložke do vyžadovaného tvaru a dôkladne zvaríme. Dbáme, aby rám bol pravouhlý. Po kvalitnom obrúsení zvarov urobíme zárezy na pripevnenie valcov. Do bočníc rámu 1 vyvŕtame najsamprv koncové otvory zárezov obidvoch bližšie k sebe posadených valcov. Vzdialenosť týchto otvorov od seba rozdelíme na polovicu, poznačíme ryskou a od rysky presne odmeriame osovú vzdialenosť upínacích nábojov bicykla, ktorý budeme na tréningových valcoch na jazdu používať. Až potom vyvŕtame koncové otvory drážok na predný valec. Pílkou na železo vyrežeme zvyšný materiál v drážkach a dopiľujeme na vyžadovaný tvar. Po obvode rámu vyvŕtame štrnásť otvorov na pripevňovacie závitky 22. Rotačné valce. Z tvrdého dreva vysústružíme tri valce 4 a nastriekame bezfarebným lakom. Ak nemáme točovku na drevo, môžeme si vypomôcť valčekmi na rezance, ktoré dostať kúpiť za 18,50 Kčs. Vysústružíme šesť ložiskových

puzdier 5; na štyroch z nich urobíme otvory so závitom M 3 a na dvoch so závitom M5. Potom vysústružíme tri osi valcov 6, dve remenice 7 a zhotovíme štyri krycie plechy 8 ložísk. Pripravíme si ložiská 9 a poistné krúžky 10. Do vybraní v čelách drevených valcov 4 vložíme ložiskové puzdra 5 tak, že ložiskové puzdro s otvormi M3 vložíme do jedného valca z obidvoch strán a do zvyšných valcov len z jednej strany. Z druhej strany týchto valcov potom vložíme ložiskové puzdra s otvormi M5. Puzdra na valce priskrutkujeme závrtkami 13. Na os valca 6 nalisujeme alebo naklepneme Ipžisko 9, zabezpečíme ho poistným

39

DET. B

DET. A

DET. A

DET. B

REZ A - A

40

RÁZVOR KOLIES BICY K L A

41

krúžkom 10 a celé nasunieme do pripraveného valca. Na dve puzdra, ktoré majú otvory M5, priskrutkujeme skrutkami 11 remenice 7. Na zvyšnom valci zabezpečíme vonkajší krúžok ložiska krycím plechom 8, ktorý priskrutkujeme skrutkami 12. Valce postavíme na výšku, podložíme pevnou podložkou a nalisujeme ložiská, ktoré opäť zabezpečíme poistným krúžkom 10 a krycím plechom 8. Ložiská dobre namastíme. Rotačné narážky slúžia na ľahšiu a bezpečnejšiu jazdu; zabraňujú totiž prípadnému skĺznutiu z valcov, čo sa môže stať najmä začiatočníkom. Najprv vyhotovíme štyri hriadele 15, štyri rolne 14, štyri kocky 16 a dve podložky 18. Do narážkových kociek 16 vložíme maticu 17 a prispájkujeme ju mosadzou. Do každej rolne 14 zalisujeme ložisko 19. Tým sú jednotlivé dielce narážok pripravené na konečnú montáž. MONTÁŽ Na rovnú podložku položíme rovnobežne vedľa seba dva drevené hranolčeky 23, priložíme na ne nosný rám valcov 1, 2 a 3, orysujeme otvory na závrtký, predvŕtame a pevne závitkami 22 spojíme. Na spodnú časť drevených hranolčekov prilepíme Chemoprenom alebo iným lepidlom gumové podložky 27, ktoré zabraňujú kĺzaniu tréningových valcov po dlážke počas jazdy. Na osi valcov 6 z obidvoch strán nakrútime matice 24 s podložkami 25, osi vložíme do zárezov rámu a zabezpečíme opäť maticou 24 s podložkou 25. Teraz začneme s montážou rotačných narážok: Vzdialenosť dvoch zadných valcov rozdelíme na polovicu a označíme ryskou. Narážkovú kocku 16 obrátime maticou smerom nadol a priložíme na rysku z vnútornej strany rámu kolmo na vodorovnú podložku 18. Potom označíme otvory na skrutky, vyvŕtame a zoskrutkujeme spolu s podložkou podľa det. A. Až potom naskrutkujeme hriadeľ 15, naklepneme rolňu 14 s ložiskom 19 a nastavíme výšku narážky. To isté urobíme i na druhom boku rámu. Pri montáži predných rotačných narážok postupujeme takto: bicykel postavíme na valce do polohy, ktorá bude zodpovedať polohe bicykla pri jazde. Zmontovanú rotačnú narážku podľa det. B priložíme z vnútornej strany rámu k prednému valcu tak, aby os narážky smerovala do stredu upínacieho náboja predného kolesa. Orysujeme stredy

Rozpis materiálu

otvorov na skrutky, vyvŕtame diery 0 5,5 mm a dvoma skrutkami z vonkajšej strany narážku priskrutkujeme. To isté urobíme i na druhej bočnici rámu. Týmto jednoduchým zariadením dosiahneme, že pri naběhnutí sa rotačná narážka ľahko roztočí a predné koleso sa bez akéhokoľvek zabrzdenia vráti do stredu valca. Nakoniec treba už len pripevniť hnací remeň 26. Vhodný je remeň slúžiaci na pohon šijacích strojov, ktorý možno kúpiť v predajniach s domácimi potrebami. Remeň nasunieme do drážok remeníc, dostatočne vypneme a s presahom asi dvoch centimetrov odrežeme. Konce potom šikmo zrežeme, natrieme lepidlom Chemopren a stiahneme zvierkou. Po dôkladnom zaschnutí remeň na zlepenom mieste prešijeme kovovými sponami. Z. H.

DRŽIAK LYŽIARSKYCH TOPÁNOK Lyžiarske topánky sú veľmi ťažké, a tak vznikajú problémy pri ich prenášaní. Vyplatí sa preto urobiť si držiak, ktorý je praktický a skladný. PRACOVNÝ POSTUP Najskôr vyhotovíme spodné ramienko 1 podľa výkresu, ktoré rozrežeme pozdĺžne na tri diely. Zvyšné dva diely môžeme použiť na zhotovenie ďalších držiakov. Do ramienka vyvŕtame tri otvory 0 13 mm. Do prostredného otvoru prispájkujeme vysústružené puzdro 5; ďalšie dva otvory slúžia na odľahčenie a na odvod vody z topiaceho sa snehu. Takým istým spôsobom vyhotovíme aj vrchné ramienko 2; získame opäť

42

dve ramienka navyše na zostrojenie ďalších dvoch držiakov. Do stredu vrchného ramienka vyvŕtame otvor 0 13 mm, do ktorého prispájkujeme vysústružené puzdro 6. Čap 4 vysústružíme podľa výkresu.

V dolnej časti zhotovíme vnútorný závit M10X1, v hornej časti prevŕtame priečne otvor 0 5,4 mm. Do tohto otvoru nasunieme rukoväť 7 ohnutú z drôtu 0 5 mm. Aby sa čap po drôte neposúval, prispájkujeme na rukoväť

dva návary. Na lepšie držanie vytvarujeme na hornú časf rukoväti z moduritu držadlo. Dĺžku rúrky 3 volíme podľa veľkosti topánky (na topánky č. 10 je dĺžka rúrky 400 mm). Na obidvoch koncoch rúrky vyrežeme závit M10X1. Aby sme mohli držiak zostaviť, treba už len zaobstarať vhodnú tlačnú pružinu 8. Ak sa nám ju nepodarí zaobstarať, 'zhotovíme ju z drôtu 0 1 mm; jéj vnútorný priemer musí byť 11 mm, voľná dĺžka 75 mm a po stlačení 17,5 mm. Všetky súčiastky dobre povrchovo upravíme, najlepšie pokadmiovaním alebo pozinkováním. MILAN MUNKA

43

auto-moto

Průmyslově vyráběných přívěsů je na trhu málo a jsou poměrně drahé. Proto začala družstva LOVĚNA a INKLEMO vyrábět podle československého průmyslového vzoru nápravy AK-2n, které jsou určeny pro stavbu nákladního přívěsu AK-2. Jeho rozměry jsou (dXšXv) 2500X1500X 730 mm, ložná plocha 1500X X1140 mm, vlastní hmotnost 80 kg, povolené zatížení 320 kg. Dodržíme-li při stavbě přívěsu následující postup, získáme přívěs, jehož způsobilost byla schválena Správou pro dopravu MV-ČSR pod číslem jednacím 12-3921/82. Při předvedení na dopravním inspektorátu bude u tohoto přívěsu, kde není použito svařování, kontrolována jen shodnost se schválenou dokumentací a doklady o nabytí materiálu. POSTUP PRÁCE Podvozek přívěsu zkompletujeme tím, že trubku 13 0 48X3,2 mm (lešenářská) umístíme v nosnících zakoupené nápravy 1 tak, aby střed nosníku byl 800 mm od kraje trubky. Otvory na nosnících nápravy označíme na trubce a vrtákem 0 10,2 mm je vyvrtáme. Trubku 13 tvořící oj přívěsu spojíme s nápravou pomocí šroubů 17 s pérovými podložkami. Nosník 2 přo připojení přívěsu (typ K-1000-0, výrobek v. d. INKLEMO Praha) na předepsanou kouli ISO 50 připevníme k oji také pomocí šroubů 17 do otvorů 0 10,2 mm, které na oji vyvrtáme. Na tyto šrouby můžeme zároveň upevnit podpěrnou nohu oje přívěsu 10, kterou vyrobíme z pásové oceli 25X2 mm dlouhé 300 mm. Přívěsy o celkové hmotnosti nad 350 kg musí být vybaveny dvěma úchyty pro pojistné spojení (lanky, řetězy) o minimální rozteči 200 mm. Tyto úchyty 11 vyrobíme ze dvou kusů pásové oceli 25X2X280 mm tak, že ve vzdálenosti 95 mm od obou krajů ohneme pás o 90° a potom střední část vytvarujeme na trubce 0 48 mm do oblouku tak, aby na tuto trubku

44

těsně přiléhala. Oba úchyty svítáme vrtákem 0 6,2 mm. Úchyty 11 přiložíme na oj 13 přívěsu těsně za nosníkem 2 a sešroubujeme šrouby 16 s maticemi 29 a podložkami 32. Na takto připevněném úchytu vyvrtáme v rozteči 200 mm otvory 0 10 mm, do kterých provlékneme lanko minimálního 0 5 mm pro pojistné spojení přívěsu s vozidlem. Lanko musí být při připojení přívěsu volné pouze tak, aby umožnilo zatáčení přívěsu. Na obou koncích lanka musí být oka pro zavěšení na závěs nebo musí být oba konce spojeny v jedno oko. ' Korbu přívěsu vyrobíme z palubek dlouhých 1460 mm a tlustých cca Rozpiska materiálu

20 mm. Množství palubek volíme podle jejich šíře tak, aby součet šíře všech potřebných palubek činil minimálně 2500 mm s rezervou na prořez. Palubky můžeme nahradit vodovzdornou překližkou, tlustou 10 až 15 mm. Podlahu korby tvoří palubky 18 (překližka), na jejichž kraje přišroubujeme plechové úhelníky 7 s předem vyvrtanými otvory 0 6,1 mm. K těmto úhelníkům připevníme pomocí šroubů 28 boky korby (také z palubek 18) vysoké 300 mm. Šrouby 28 volíme s kulatou hlavou a s širokou podložkou nebo vratové šrouby. Přední a zadní čelo korby přívěsu vytvoříme obdobně jako boky korby s tím, že palubky 19 (překližku) uřízneme podle šíře vzniklé korby, zpravidla 1140 mm. Rohy takto vyrobené korby zpevníme čtyřmi úhelníky 8. Při prošroubování dbáme, abychom prošroubovali i oba úhelníky, které se uvnitř korby v rozích stýkají. Hotovou korbu položíme do ploch

profilu podvozku a pak korbu s podvozkem v místě úhelníků svitáme. Korbu s podvozkem sešroubujeme pomocí šroubů 30, které zajistíme podložkami 34 a maticemi 33. K oji připevníme korbu pomocí třmenů 12, které vyrobíme z pásové oceli 25X2, dlouhé 200 mm tak, že

pás ve vzdálenosti 40 mm od krajů ohneme o 90° a střední část pásu ohneme na trubce 0 48 mm (obdobně jako pojistný úchyt 11). Vzniklý třmen musí mít při přiložení na oj přívěsu vůli vůči korbě asi 5 mm, aby při přišroubování ke korbě „táhl". Třmen přišroubujeme ke korbě pomo-

cí šroubů 30 s maticemi 33 a podložkami 34. Korbu v místě nápravy vypodložíme dvěma trámky 26 do výše ploch profilu U podvozku. Blatníky 5 přívěsu vyrobíme z plechu 0,8 až 1 mm tlustého o rozměrech 250X600 mm tak, že ve vzdálenostech 200 mm nastříháme pás ple-

45

POHLED ZEPŘEDU

POHLED ZEZADU

chu z jedné strany dvakrát do hloubky 20 mm a z druhé strany do hloubky 50 mm. Potom okraje plechu ohneme v šíři nástřihu 50 a 20 mm o 90° a pak celý blatník tak, aby byl rozevřen o 450 mm. Dbáme, aby prostřední ohyb 50 mm překrýval oba krajní ohyby; místa, kde okraje přesahují snýtujeme nebo spojíme sešroubováním či svařením. Ostré hrany odstřihneme a zabrousíme. Zástěrku blatníku 6 vystřihneme z pásu rýhované gumy nebo podlahové krytiny PVC a připevníme dvěma šrouby 16 s podložkou (plechovým páskem) a maticemi 29. Vyrobený blatník připevníme ke korbě třemi šrouby 27 tak, že blatník posuneme od středu kola o 40 mm dozadu a tak, aby spodní hrany blatníků byly nejvýše 150 mm nad vodorovnou rovinou procházející středem nezatíženého kola. Blatníky je možno koupit i hotové; vyrábí je KOVODRUŽSTVO Plzeň. Při prošroubování dbáme na to, abychom dva šrouby umístili do úhelníků výztuhy korby 7.

Montáž ráfků kol 3 typu A 2,45X8

DETAIL SPOIENÍ KORBY

46

s pneumatikami BARUM Scooter 4,00X8" a vzdušnicí je uvedena v „Popisu a návodu k montáži a obsluze" prodávaného s uvedenými ráfky (výrobce KOVOPODNIK okresu Praha-západ „KOMEX"). Na hřídlech nápravy je nutné vyvrtat otvor pro závlačku korunkové matice. Elektrická instalace. Její provedení musí odpovídat ČSN 30 4002, t. j. musí se použít měděné vodiče minimálního průřezu 1,5 mm 2 pro napětí 12 V a 2,5 mm 2 pro napětí 6 V. Sdružené svítilny 23 obrysových a brzdových světel a ukazatelů směru musí být schváleného typu (značka E, ESČ), včetně osvětlení SPZ 21 a výstražných trojúhelníků 22 a bílých odrazek 25. Montáž provedeme podle požadavků vyhlášky FMD č. 90/75 tak, že združené svítilny 23 a osvětlení SPZ 21 připevníme na plechový profil U 900X40X2 mm, který zakoupíme také v prodejnách automobilového příslušenství. V případě, že použijeme jiných (např. obdélníkových) svítilen, než vyobrazených kruhových svítilen, je nutno je umístit tak, aby vnější okraje činných svítících ploch odrazových a směrových světel nebyly vzdáleny více než 400 mm od rovin vymezujících největší šířku přívěsu. Propojení se sedmipólovou zástrčkou provedeme nejlépe sedmipramenným kabelem CGTG 7CX1.5 tak, že kabel k zástrčce vedeme trubkou oje přívěsu. Na zadním čele korby

přívěsu připevníme kabel do úchytek a dále vedeme v profilu U, na kterém jsou připevněny sdružené svítilny a osvětlení SPZ. Sedmipólovou zástrčku propojíme s povinným osvětlením podle tabulky 1, kde označení kontaktů odpovídá označení na sedmipólové zástrčce. Profil U se svítilnami připevníme ke korbě dvěma šrouby 3 1 . Vodič musí být chráněn před poškozením. Červe-

né zadní trojúhelníkové odrazky 22, typu třídy III, umístíme tak, jak je patrno z výkresu; připevňující šrouby odrazek zapustíme do zahloubených otvorů v korbě. Obdobně postupujeme při instalaci předních bílých odrazek. Značku s údajem o nejvyšší povolené rychlosti 24 umístíme vlevo mezi trojúhelníkovou odrazku 22 a SPZ 20. Veškeré kovové části před montáží zbavíme ostrých hran, natřeme (na-

stříkáme) základní barvou a po zaschnutí (asi 24 hodiny) stříkáme či natíráme emailem v požadované barvě. Dřevěné části korby pečlivě osmirkujeme a natřeme třemi vrstvami barevného LUXOLU nebo napustíme fermeží a natíráme vhodným lakem nebo barvou na dřevo. Pak už můžeme přívěs připojit k autu a uhánět maximální povolenou rychlostí, t. j. 80 km . h~i. I.M.P.

NABÍJAČ S AUTOMATIKOU Konštrukcia nabíjača je taká, aby sa proces nabíjania automaticky prerušil po dosiahnutí predpísaného napätia na akumulátore a aby bol prispôsobený na prevádzku na trvalé dobíjanie malými prúdmi, ak auto dlhší čas nepoužívame. Konštrukčne je jednoduchý a prevádzkovo spoľahlivý. Nabíjač je veľmi výhodný najmä pre motoristov, ktorí majú garáž vzdialenú od bytu, takže nemusia chodiť kontrolovať stav nabitia a vypínať nabíjanie po určitom čase. Voľbou vhodného vypínacieho napätia sa odstráni nadmerné plynovanie akumulátora a nabíjať možno priamo v automobile. Ocenia to najmä majitelia „Škodoviek", z ktorých sa akumulátor vyberá dosť ťažko. Nezistil som prebíjanie akumulátora, ani nadmerný úbytok elektrolytu, čo by znižovalo životnosť akumulátora. Samovybíjaním môže akumulátor za tri mesiace stratiť kapacitu. Straty samovybíjaním možno nahradiť trvalým nabíjaním malými prúdmi rádovo 0,0006 až 0,001 kapacity (pre 6N35 je prúd 20 až 35 mA). Nabíjanie malý-

mi prúdmi pôsobí priaznivo aj na desulfatáciu platní akumulátorov, čo podľa niektorých prameňov predlžuje životnosť akumulátorov. Tento režim je výhodný najmä v zime, keď sú niektoré automobily odstavené na dlhší čas. OPIS ZAPOJENIA Schéma jednoduchého nabíjača, ktorý spĺňa predchádzajúce kritériá, je znázornená na obr. 1. Sieťový transformátor Tr má na sekundárnej strane napätie 18 až 20 V. Primárny a sekundárny obvod transformátora istia tavné poistky P1 a P2. Dvojcestný usmerňovač U sa skladá zo štyroch diód KY 708. Hodnotou odporu R8 je určený nabíjací prúd I I , např. 1,5 až 2 A (pri skratovanom odpore R9). Približná hodnota odporu R8 je až 1 až 4 Q. Vyžadovanú hodnotu odporu dosiahneme paralelným zapojením odporov 5,6 až 10 íl typu TR 511 (10 W) alebo TR 510 (6 W), alebo použijeme TR 626 4,7 Í2 s nastaviteľnou odbočkou. Výsledné nominálne zaťaženie kombinácie odporov pre zvolený prúd 11 musí byť

väčšie než súčin výsledného odporu a štvorca prúdu 11 [R8 (íl).li 2 (A)], aby odpory neboli tepelne preťažené. Namiesto odporu R8 možno použiť automobilovú žiarovku 12 V/45 W (např. vyradenú z hlavného svetlometu s jedným chybným vláknom) alebo sufitovú žiarovku 6 V/15 W ( motocykla). Použitím žiarovky sa zmenší závislosť nabíjacieho prúdu 11 od stavu nabitia akumulátora.

47

Riadiaci obvod: vľavo pohľad zo strany spojov, vpravo zo strany súčiastok Nelineárna závislosť odporu vlákna žiarovky od pretekajúceho prúdu je uvedená v tab. 1. Hodnotou odporu R9 nastavíme nabíjací prúd 12 na dlhodobé nabíjanie. Môžeme použiť akýkoľvek odpor pre zaťaženie 0,5 W a pre prúd 20 až 40 mA je hodnota 180 až 330 íl fľR 152). Riadiaci obvod je urobený ako samostatný blok a pracuje takto: Vstupné napätie na báze tranzistora TI sa privádza z výstupu nabíjača cez odporový delič R5, R6, R7. Emitor tranzistora T1 sa udržiava na konštantnom napätí Zenerovou diódou D2. Tranzistor T1 je typu PNP, takže ak je na báze tranzistora T1 z deliča R5, R6, R7 napätie menšie ako na emitore, potom je TI vo vodivom stave a pretekajúci prúd vytvára na odpore R4 napätie, ktoré otvára tranzistor T2 (typu NPN). V obvode kolektora T2 je zapojené relé Re, ktoré je v zapnutej polohe. V zapnutom stave Re je spojený samopridŕžaci kontakt 3a, b, cez ktorý sa napája celý riadiaci obvod. Paralelne so samopridŕžacím kontaktom 3a, b je pripojené tlačidlo TI na štart nabíjania prúdom 11. Ak stlačíme tlačidlo, na riadiaci obvod sa privedie napájacie napätie a relé Re zopne. Dvojica kontaktov 1, 2 a, b preklenie odpor R9 a do akumulátora preteká prúd II (1 až 2 A) nastavený odporom R8. Pri nabíjaní napätie na akumulátore rastie až dosiahne hodnotu vopred stanovenú trimrom R6 (např. 15 V). Po dosiahnutí tohto napätia je na báze TI porovnateľné napätie s napätím na emitore, čím sa zníži prúd

48

tranzistora T I , zmenší úbytok napätia na R4, a tým aj na báze T2. Znížením napätia na báze T2 klesne napätie prúdu T2 a relé Re odpadne. Prepínací kontakt 1, 2b rozpojí kontakt 1, 2a a zaradí do série s odporom R8 odpor R9, takže do akumulátora preteká iba udržiavací prúd 12 (20 až 40 mA). Súčasne sa rozpojí kontakt 3b, a, a tým sa prestane napájať riadiaci obvod. Pri prepnutí kontaktov 1, 2b na 1, 2c sa rozsvieti žiarovka Ž2, ktorá indikuje prepnutie na udržiavací prúd 12. V tomto režime môže byť akumulátor v prevádzke do príchodu majiteľa, např. aj počas niekoľkých týždňov. Elektrolytické kondenzátory C1 a C2 filtrujú napájacie napätie. Kondenzátor C3 odstraňuje citlivosť vstupného obvodu na rušenie a náhodné sieťové poruchy. Relé Re je preklenuté diódou D1, ktorá potláča záporné samoindukčné napäťové špičky. Zapojenie nabíjača na obr. 2 pracuje na takom istom princípe, je však pre náročnejších domácich majstrov doplnené reguláciou prúdu 11 v rozsahu 0,5 až 4 A a reguláciou prúdu 12 v rozsahu 10 až 50 mA. Transformátor Tr s mostíkovým usmerňovačom U je zapojený rovnako ako pri jednoduchom nabíjací. Odpor R8 je zapojený ako reostat na reguláciu prúdu t i . Na meracom prístroji M sa použil sériový bočník Rb s rozsahom 5 A a 50 mA. Za bočníkom 5 A je vývod na osobitné zvierky, kde možno odoberať prúd II bez automatického vypínania (např. pre prvé nabíjanie akumulátora podľa predpisu výrobcu). Druhá dvojica zvierok na prúd 12 a automatické vypínanie prúdu 11 je pripojená cez drôtový potenciometer R10 a obmedzovací odpor R9 na bočník Rb 50 mA. Riadiaci obvod je taký istý ako v prvom prípade. Zapojenie je iba doplnené spínačom S2 na odpojenie riadia-

ceho obvodu a vypnutie kontrolky Ž2 na indikáciu prepnutia na prúd 12. Vypínač nie je funkčne nevyhnutný, vyraďuje z činnosti iba kontrolku pri dlhodobom používaní prúdu 12 na udržiavacie dobíjanie. Prepnutím spínača S2 do polohy „Aut" a stlačením tlačidla zopne relé Re riadiaceho obvodu, spojí sa samoprídržný kontakt 3a, b a zároveň sa prepne 1, 2b z kontaktu 1, 2c na 1, 2a. Tým zhasne kontrolka 22 a bočník Rb 50 mA, odpor R9 a R10 je preklenutý kontaktom 1, 2a, b, takže na zvierkach pre „Aut vypínanie" môže pretekať prúd 11 0,5 až 4 A a ampérmeter je zapojený na rozsah 5 A. Pri dosiahnutí zvoleného napätia na akumulátore odpadne kotva relé Re, kontakt 1, 2b sa rozpojí a do akumulátora začne pretekať udržiavací prúd 12, ampérmeter sa prepne na rozsah 50 mA a kontrolka 22 indikuje toto prepnutie. Samoprídržný kontakt 3a, b, ktorý sa rozpojil, vyradí celý riadiaci obvod z ďalšej činnosti. Výkresová dokumentácia i rozpis materiálu sú spracované pre nabíjač s reguláciou prúdu (pozri zapojenie na obr. 2). POTREBNÉ SÚČIASTKY Relé Re môže byť akékoľvek jednosmerné alebo striedavé, ktoré spína pri 12 V a prúde do 300 mA. V danom prípade sa použilo relé RP 100 na 24 V, z ktorého sa odvinula asi 1/3 vinutia. Kontakty 1 a 2 zväzku sú spojené paralelne. Transformátor Tr by mal mať sekundár s napätím 18 až 20 V. Veľkosť transformátora zvolíme podľa maximálne odoberaného prúdu na sekundárnej strane. S jadrom El 25X32 mm vystačíme do maximálneho prúdu 2,2 A (44 VA); pre prúd 4 A treba použiť jadro El 32X32 mm (80 VA). Ak sa nám nepodarí zaobstarať uvedený transformátor, možno použiť akýkoľvek sieťový transformátor potrebnej veľkosti a previnúť iba sekundárne vinutie. Pri odvíjaní pôvodného sekundárneho vinutia zistíme počet závitov na volt a prepočítame na vyžadované napätie 18 až 20 V. Pre prúd 2 A zvolíme smaltovaný drôt CuT 0 1 mm a pre prúd 4 A drôt CuT 0 1.4 mm. Pri prevíjaní je nevyhnutné dôkladne odizolovať sekundárne vinutie od primárneho 3 až 4 vrstvami olejového papiera hrúbky 0,06 mm. Z bezpečnostných dôvodov sa odporúča vložiť medzi obidve vinutia tieniacu medenú fóliu (0,09 mm). (Pozor, fólia nesmie tvoriť závit nakrátko.) Fólia sa potom spojí s kostrou transformátora a ochranným vodičom PEN.

Obr. 1

Ako meradlo M sa použil ampérmeter typu DHR3 z dopredaja; v súčasnosti sa tento typ už nevyrába. Možno použiť aj iné typy meradiel, např. moderný M P 40; v tom prípade však treba upraviť rozmer na paneli. Na reguláciu prúdu 11 — odpor R8 — som použil drôtový potenciometer PK2 4,6 Í2 (50 W). Ostatné súčiasky sú bežne v predaji a sú uvedené v rozpise. MECHANICKÉ VYHOTOVENIE Celková zostava nabijača je na obr. 3 hore. Riadiaci obvod je zostavený na platni 14 s plošnými spojmi. Postup zhotovenia plošných spojov amatérskym spôsobom bol opísaný už niekoľko ráz. Platňu s plošnými spojmi možno nahradiť izolačnou

platňou hrubou 1,5 až 2 mm z textgumoidu alebo pertinaxu a v otvoroch na prívody súčiastok roznitovať mosadzné nity 0 2 mm. Na zadnej strane platne potom súčiastky prepojíme vodičmi. Aj vidlicu WK 46 206 a zásuvku WK 46 516 možno vynechať a vývody spájkovať priamo na platňu. Rozloženie súčiastok je zrejmé z obr.3 dole. Relé Re pripevníme na platňu uholníkom 15, ktorý zhotovíme z hliníkového plechu. Celý nabíjač zabudujeme do kovovej skrinky, ktorú zhotovíme z plechu hrubého 1 mm (obr. 4). Zostrojenie skrinky je jednoduché, lebo je zoskrutkovaná zo stien 2, 3, 4 a 5, ktoré sú ohnuté na dvoch stranách. Bočné steny 5 (obr. 5) zhotovíme z perforovaného plechu (veľkosť ôk 6X6 mm).

Steny skrinky nastriekame vhodnou farbou. Nápisy na čelnom paneli 1 urobíme propisotom veľkosti 3 mm a prestriekame bezfarebným lakom. Platňu 6 s usmerňovačom zhotovíme z pertinaxu alebo laminátu. Diódy na ňu pripevníme na chladiče ohnuté z pásika hliníkového plechu hrubého asi 1,5 až 2 mm. Na platňu 6 ešte pripevníme obidva bočníky Rb 5 A a Rb 50 mA a odpor R9. Platňu pripevníme na dno skrinky cez dva dištančné stĺpiky 7. Potenciometer R8 pripevníme na prednú stenu dištančnými stĺpikmi 8. Platňu 14 s riadiacim obvodom pripevnime dvoma uholníkmi 9 (obr. 5), ktoré pripevníme na sťahovacie skrutky transformátora. Na prívod elektrickej energie 12

PEN

Obr. 2

Riadiaci obvod

49

Spájkovacie očká

Pohľad zo strany spojov

Rozmiestenie súčiastok

Pohlad zo strany spojov

Obr. 3

50

rozstup voliť podľa perforácie

Obr. 4

51

Obr. 5

až po montáži na trafo podfa det. 14

použijeme flexošnúru s ochranným vodičom. Treba dbať na to, aby fáza LI (čierny alebo hnedý vodič) bola pripojená cez vypínač SI a poistku PI na jeden vývod primárneho vinutia (začiatok). Nulový vodič N (svetlomodrý) musíme pripojiť cez vypínač na druhý koniec primárneho vinutia. Ochranný vodič PEN (zelenožltý) musí byť spojený so všetkými kovovými dielmi skrinky prístupnými dotyku a prípadne aj s tieniacou fóliou transformátora. Nesmie sa však spojiť so žiadnou súčasťou sekundárneho obvodu transformátora. Tieto pokyny treba dodržať, aby sa splnili základné podmienky na ochranu nulováním, a tak rešpektovali bezpečnostné predpisy, aby nedošlo k úrazu elektrickým prúdom. Prívodná flexošnúra nabíjača sa môže zasunúť iba do sieťovej zásuvky, ktorá má ochranný (nulový) kolík. Pre istotu urobíme kontrolu zásuvky, aby fáza bola na ľavej strane, keď je nulový kolík hore. UVEDENIE DO PREVÁDZKY Najprv skontrolujeme zapojenie. Potom nabíjač pripojíme na sieť Rozpis materiálu

52

a skontrolujeme SS — voltmetrom na svorkách M a 12 polaritu napätia. Akumulátor pripojíme na svorky 11 a overíme reguláciu prúdu reostatom R8 (nastavíme prúd 1 až 2 A). Akumulátor zapojíme na svorky 12 a skontrolujeme reguláciu prúdu 12. Zapneme spínač do polohy „Aut" a kontrolka Ž2 sa rozsvieti. Bežec potenciometra R6 pri riadiacom obvode nastavíme tak, aby bol na strane odporu R7 (maximálne vypínacie napätie). Stlačením tlačidla „Štart 11" musí zapnúť relé RE a do akumulátora bude pretekať nastavený prúd I I . Otáčaním bežca potenciometra R6 musí v určitej polohe vypnúť riadiaci obvod, a tým je overená jeho funkcia. Bežec potenciometra vrátime čiastočne späť, aby bolo možné obvod znova zapnúť tlačidlom „Štart". Paralelne na svorky 12 pripojíme voltmeter a stlačíme tlačidlo „Štart 11". Po dosiahnutí vyžadovaného napätia (14,5 až 15 V) nastavíme bežcom potenciometra R6 vypínanie. Funkciu vypínania niekoľko ráz overíme opätovným zapnutím tlačidla „Štart 11".

Bez pripojeného akumulátora na zvierky 12 nemožno riadiaci obvod nastaviť (obvod sa nedá zapnúť). NIEKOĽKO SKÚSENOSTÍ Nabíjač s automobilom spájam dvojlinkou so zástrčkou na montážnu lampu. Pri nabíjaní nevyberám akumulátor z vozidla, ani nie je potrebné uvoľňovať zátky z článkov. (Odporúčam na akumulátore použiť „odplynovacie zariadenie pre automobilové akumulátory" za 15 Kčs a výpary z akumulátora odviesť mimo vozidla.) Nabíjací prúd 11 zvolíme radšej menší než 1,5 A a vypínacie napätie máme nastavené na 15 V. Pre úplnosť pripomeniem ešte základné fázy pri nabíjaní olovených akumulátorov, aby bolo zrejmé, v akom rozmedzí možno nastavovať vypínacie napätie. I. fáza — napätie na článkoch sa zvyšuje v súvislosti s tvorbou kyseliny v póroch olovených platní a napätie sa zväčšuje až do 2,2 V na článok (pre akumulátor 12 V je to 13,2 V). II. fáza — nastáva premena síranu olovnatého a napätie sa zvyšuje na 2,45 V na článok (pre akumulátor 12 V je to 14,7 V). III. fáza — nad napätím 2,45 V (14,7 V) sa začína okrem síranu rozkladať i voda a akumulátor začne plynovať. Ak sa rozloží všetok síran, zväčší sa napätie na článok na 2,7 až 2,8 V (pre akumulátor 12 V je to 16,2 až 16,8 V). Ďalším dobíjaním sa iba rozkladá voda a napätie sa už nezvyšuje. Automatické prepnutie nabíjacieho prúdu na udržiavací prúd zabraňuje prebíjaniu akumulátora a nadmernému plynová n i u, ktoré, ako sme už spomenuli, znižuje životnosť akumulátora. Ďalej sa v literatúre uvádza, že udržiavanie akumulátora čo najbližšie stavu úplného nabitia je z hľadiska životnosti akumulátora veľmi priazni-

vé. Dobíjací prúd 12 rádovo desiatok mA tento stav zaručuje i pri niekoľkomesačnom odstavení vozidla. Napriek jednoduchosti je nabíjač prevádzkovo spoľahlivý. Pri trvalom dobíjaní prúdom 12 nie sú — okrem usmerňovača — vo funkcii nijaké aktívne polovodičové prvky a v obvode akumulátora je zaradený značný odpor. Riadiaci obvod je riešený ako samostatný celok, takže ho možno použiť ako doplnok do už zhotovených bežných nabíjačov. Aj pri správnej starostlivosti životnosť akumulátora závisí od nastavenia zdrojovej sústavy vo vozidle. Napätie alternátora (dynama) by mal regulátor udržať podľa súčasných prameňov na 13,8 ± 0,3 V. Dobrým ukazovateľom zladenosti zdrojovej sústavy vo vozidle je spotreba destilovanej vody na udržiavanie

hladiny elektrolytu v akumulátore. Podľa údajov výrobcov možno predpokladať pre jeden článok za rok (asi 20 000 km) približne 2 ml na 1 Ah. Ak je spotreba vody vyššia, potom sa akumulátor neúčelne prebíja vplyvom zvýšeného napätia. M. D.

Vlastný nabijač:

Elektrické súčiastky

ÚPRAVA AUTOPREHRÁVAČA Veľa motoristov má vo svojich automobiloch zabudované rádioprijímače, prehrávače, či ich kombinácie. Často sú to veľmi kvalitné prístroje, ale v aute sa zväčša málo využívajú. Zároveň je tu aj riziko odcudzenia, najmä pri parkovaní na ulici. Vyplatí sa preto upraviť si prístroj tak, aby sa mohol jednoducho vybrať a používať aj doma, na chate a pod. Ďalšia výhoda je aj v tom, že prenosný rádioprijímač netreba prihlásiť a platiť zaň poplatok, ak máme v domácnosti prihlásený iný prijímač. Úprava nie je príliš zložitá. Podľa rozmerov prístroja zhotovíme do vozidla zásuvku s vhodným konektorom na zadnej stene, do ktorej zasunieme prístroj doplnený rovnakým konektorom. Po takejto úprave sa prístroj do vozidla vloží i vyberie veľmi jednoducho, netreba pripájať ani odpájať vodiče, pretože ich prepojenie zabezpečí konektor. Na používanie prístroja mimo vozidla zhotovíme rovnakú zásuvku, ktorú zabudujeme do skrinky spolu so sieťovým napájačom.

Dl —dióda KY 130/80 D2 — Zenerova dióda KY 130/80 kz 721 Vidlica — 12 pólová WK 46206 Zásuvka — 12 pólová WK 46516

držiak konektora 8 ohnutý z 1 mm plechu. Vnútrajšok hotovej zásuvky polepíme plsťou. Jednu zo zásuviek s konektorom pripevníme a zapojíme v aute. Potom zostrojíme skrinku. Obal 1 ohneme z plechu hrubého 2 mm;

rohy ohneme cez štyri uholníky zoskrutkované pozdĺž ohybu. Na spodnej strane obal zvaríme. V zadnej časti privaríme znútra dva držiaky 2 zadného čela. Zospodu priskrutkujeme na obal dve nohy 3 zapustenými skrutkami M4. Predné i zadné čelo vyrežeme z pertinaxu. V prednom čele 6 zhotovíme výrez na prístroj a pripevníme k nemu druhú zásuvku štyrmi skrutkami M 3 do slepých otvorov. Čelo i so

Rozpis materiálu

PRACOVNÝ POSTUP Rozmery udané na obr. 1 i v rozpise materiálu sú pre japonský prístroj EXUISIT NR-700; ak máme iný prístroj, musíme rozmery zásuviek i skrinky upraviť. Najprv zhotovíme z plechu hrubého 1 mm obidve zásuvky 7. Po ohnutí plechu zásuvku zvaríme a na jej zadnú časť ešte privaríme

53

Obr. 1 Detaily na výrobu zásuviek a skrinky

54

Obr. 2 Schéma zapojenia sieťového napájača a prepojenie pomocou konektora

zásuvkou pripevníme štyrmi skrutkami M3 na obal. V zadnom čele 5 vyvŕtame potrebné otvory na pripevnenie transformátora TR, obidvoch vypínačov SI a S2, držiakov poistiek, reproduktorových a slúchadlových zásuviek, zvierku antény a na pretiahnutie sieťovej šnúry. Potom zhotovíme sieťový napájač, ktorého schéma zapojenia je na obr. 2. Väčšina súčiastok je umiestená na platni s plošnými spojmi (obr. 3). Tranzistor TI musíme priskrutkovať na platňu cez chladič 4, takisto diódu D3 cez chladič 9; obidva chladiče ohneme z hliníkového plechu. Platňu s plošnými spojmi priskrutkujeme priamo na vývody transformátora Tr, ktorý pripevníme na zadné čelo. Na držiak konektora 8 pripevníme zvonka konektor — oktálovú zásuvku tak, aby do nej zapadala zástrčka konektora pripevnená na prístroji. Ďalej pripevníme na zadné čelo vypínače SI a S2, držiaky poistiek, reproduktorové zásuvky Z1 a Z2, päťko I í kovu zásuvku Z3 a zvierku antény A. Prepojenie urobíme podľa obr. 2 dole. Reproduktory pripojíme zástrčkami do reproduktorových zásuviek Z1 a Z2; ich impedencia musí zodpovedať prístroju. Slúchadlá pripojíme do päťkolíkovej zásuvky Z3; pri ich použití môžeme vypnúť reproduktory vypínačom S2. Anténu na rozhlasový prijímač pripojíme cez zvierku A, prípadne môžeme doplniť prístroj teleskopickou anténou z tranzistorového prijímača a tlejivkou signalizujúcou zapnutie prístroja. Skrinku a čelá povrchovo upravíme nastriekaním; pekný matný povrch dosiahneme poprášením farbou z väčšej vzdialenosti. KAREL TRČKA Elektrické súčiastky

Obr. 3 Plošný spoj hore zo strany súčiastok, dole zo strany medi

55

stroje a nástroje STAVITELNÉ ÚHLOVÉ PRAVÍTKO Při opracování dřeva je často potřeba řezat nebo hoblovat pod úhly. Tyto práce nám značně usnadní stavitelné

VARIANTA 1

56

úhlové p/avítko, které je výrobně velmi jednoduché. Tvoří ho dřevěný nosník, k němuž jsou přišroubovány dvě boč15

_

15

nice se dvěma soustřednými drážkami pro stavěči šrouby. Pravítko se naklápí kolem hrany nosníku, takže

DÉLKA DLE PRACOVNÍHO STOLU

umožňuje řezat či hoblovat od pravého úhlu až do sklonu 45°. Pravítko lze zhotovit ve dvou provedeních. U první varianty je základnou pravítka přímo pracovní stůl. Výroba je sice jednodušší, ale pravítko je pak jednoúčelové, protože je stálou součástí určitého strojního zařízení. U druhé varianty, výrobně trochu složitější, má pravítko univerzální použití, protože ho můžeme upevnit ke každému pracovnímu stolu. Délku nosníku ovšem musíme volit takovou, aby i u nejširšího stolu, u kterého budeme pravítko používat, bylo kam sklápět bočnice. Nosník 1 tvořící vlastní pravítko

i vyztužovací lištu 7 zhotovíme ze suchého dřeva. Pracovní hranu nosníku 1 opracujeme přesně pod úhlem 45°. Nosník s lištou zklížíme a navzájem sešroubujeme. Proti navlhání napustíme oba díly lazúrovacím lakem. Bočnice 2 vyrobíme z dostatečně tuhého plechu; pro první variantu zhotovíme bočnice delší (viz výkres). Bočnice k pravítku přilepíme (např. lepidlem Lepox) a přišroubujeme třemi vhodnými vruty. Pro lepší vedení stavěčích šroubů 4 v drážkách si ještě zhotovíme středící podložky 5. Budeme-li vyrábět pravítko podle 1. varianty, zapustíme do pracovního stolu matice 6 (M6). Aby byla zajištěna správná rozteč stavěčích šroubů, zapustíme nejprve na každé straně stolu po jedné matici, pak pravítko

upevníme šroubem 4 s podložkou 5 a nastavíme do pravého úhlu; po té si naznačíme místa pro zapuštění druhých matic. Pro výrobu pravítka podle 2. varianty musíme ještě vyrobit ze dřeva základnu 3, k níž na obou stranách naklížíme a přišroubujeme dřevěná čela 8. Při vrtání otvorů v čelech pro stavěči šrouby 4 postupujeme obdobně jako u první varianty. V tomto případě však do otvorů v čelech zalepíme šrouby 4. Správnou polohu pravítka pak zajišťujeme maticemi 6, nejlépe křídlatými. Nakonec upozorňujeme, že rozměry na výkrese není nutné bezpodmínečně dodržet; slouží pouze pro názor o vhodné velikosti pravítka. • ING. KAREL DVOŘÁČEK

Vzhledem k tomu, že se dnes nábytek vyrábí převážně z dřevotřískových nebo sololitových rámových desek a nikoli z masivního dřeva, je tento způsob spojování méně častý. Přesto se i s touto prací setkáváme, například při výrobě zásuvek z překližky nebo prkének a pak stojíme před problémem obtížné a náročné ruční práce. Přípravek tuto práci nesmírně zjednoduší a spoje je možno provádět na okružní pile. Místo normálního listu však musíme použít pilového kotouče s tzv. kolísavým pouzdrem. Takový pilový list má průměr otvoru 50 mm s dalším unášecím otvorem 0 8 mm; tloušťka pilového listu je větší. Celkový průměr kotouče volíme pokud možno malý (asi 200 až 250 mm), protože při velkém kotouči a našikmení by docházelo při otáčkách k velkému chvění a namáhání ložisek i vlastního pilového listu. Při použití pilového kotouče 0 200 mm lze kolísavé pouzdro plynule nastavovat pro drážkování od 4 mm (tloušťka pily) až po asi 25 mm. Kolísavé pouzdro koupíme, nebo si ho můžeme vyrobit podle návodu ve sborníku USS č. 26. Základem přípravku je posuvná deska asi 400 mm dlouhá s bočním vedením na stole pily; boční vůle musí být minimální. Na přední hranu desky přiklížíme a přišroubujeme příčník, ve kterém zhotovíme předem výřez pro stavitelný doraz. Příčník musí být svojí čelní rovinou kolmý na rovinu řezu (obr. 1). Obr. 1

Obr. 2

57

Obr. 3

Stavitelný doraz zhotovíme podle obr. 2 z plechu asi 3 až 4 mm tlustého. Pro zajišťovací šroubové spojení privaríme k dorazu matici M8. Držák dorazu s drážkou pro zajišfovací šroub přišroubujeme z vnitřní strany k příčníku tak, aby doraz byl přestavitelny vůči ose pily v rozmezí od 15 do 40 mm. urv ; Při výrobě zubů pak postupujeme takto: Podle tloušťky spojovaných desek si zvolíme a nastavíme rozhazovací pilu na určitou šíři drážky x. Skutečný rozměr šířky si ověříme zkušebním řezem. Pak nastavíme posuvný doraz na vzdálenost rovnou dvojnásobku šíře drážky 2x — podle obr. 3. Toto nastavení si však musíme opět ověřit a event. nastavení upravit. Kromě toho upravíme výšku stolu tak, aby pila vyčnívala nad stůl na hloubku drážky, která je rovna tloušťce prkna plus 1 mm. Pak provádíme drážkování spojů, nejlépe na obou spojovaných deskách současně. Desky na sebe položíme, posuneme vůči sobě o vzdálenost x a sevřeme menšími svěrkami. Po proříznutí první drážky posuneme desky o krok 2x tak, že doraz opřeme 0 stěnu právě provedené první drážky. Takto postupujeme 1 u dalších zářezů. LUBOMÍR LUDVÍK

SVĚRÁK K ROZBRUŠOVACÍ PILE Mnoho domácích kutilů má rozbrušovací pilu — ať už koupenou, nebo vlastní výroby. Pro tuto pilu je výhodný svěrák na upínání otevřených i uzavřených tenkostenných profilů, profilů L, U, T, trubek a tyčí kruhového a čtver-

58

cového průřezu. Řezat je možno pod různými uhly, a to na maximálním průměru kotouče. Svěrák (obr. 1) je v podstatě trubka průměru 120 až 150 mm. Kolmo na osu trubky prochází šroub, na kterém

je jedna upínací čelist. Proti ní je podložka, jejíž tvar volíme podle druhu řezaného materiálu. Tato podložka slouží jako druhá upínací čelist. Jeden upevňovací čep je přivařen v ose upínacího šroubu, druhý čep je přivařen

Obr.1

vzhledem k ose upínacího šroubu pod úhlem 45°. Horní upínací čelist je z úhelníku; je privarená ke třmenu, který se protáčí na šroubu. Konstrukcí, které splňují funkci třmenu, je řada, uvedená konstrukce je však snadno vyrobitelná. VÝROBA SVĚRÁKU Trubku 3 uřízneme nebo zkroužíme z pásové oceli. Vyvrtáme do ní otvor 0 13 mm a privaríme matici 2. Matici použijeme buď hotovou, nebo je lépe udělat ji poněkud delší, například z kruhové oceli 0 20 mm, protože je

šroub lépe veden. Třmen 4 vysoustružíme; mazací otvory 0 2 mm musíme vyvrtat ještě před soustružením 0 14,3 mm. Třmen můžeme vyrobit jen vrtáním; pak však musíme u návarku 5 srazit hrany podle úhlu vrtáku. Šroub 1 zatočíme do matice, nasuneme třmen 4 a návarek 5 a návarek svaříme se šroubem 1. Dosedací plochu je nutno dobře očistit a zarovnat. Ke kroužku 4 potom privaríme čelist 6 s úhelníkem 7. Nakonec privaríme desku 1 1 a oba upevňovací čepy 12. Čelist 8 privarená k destičce 9 není

pevně spojena se svěrákem, tvoří samostatný, vyměnitelný celek. Upevňuje se dvěma kolíky 10. Čelist 8 můžeme také nahradit úhelníkem. Tím je svěrák hotov a zbývá již jen vyrobit zarážky 14a pravoúhlou podložku 15. K podložce jsou privarený na rozteči 30 mm dva kolíky 0 6 mm, které zapadnou do otvorů v desce 11. MONTÁŽ SVĚRÁKU na pilu je velmi jednoduchá. Celý svěrák je přišroubován ke stolu pily kříd latou maticí 13 a změna jeho polohy je velmi snadná a rychlá. Sna-

59

úhlem, pod kterým chceme dělat řez. Na osách vyvrtáme otvory pro svěrák tak, aby byl co nejblíž krytu na řezací kotouč. Po ustavení do správné polohy přiložíme zezadu ke svěráku zarážku 14, kterou privaríme k rámu. Tím

máme fixovanou polohu svěráku pro řezání bez dalšího nastavování. Údržba svěráku se omezuje na občasné namazání šroubu a třmenu. Třmen mažeme olejem dvěma otvory. ZPŮSOBY UPÍNÁNÍ Rozhodující je druh řezaného materiálu. Na obr. 3 je příklad řezání úhelníku (např. pří řezání pod úhlem 45° na rámy a podobně). V tom případě využijeme druhý upevňovací čep 12 a pravoúhlou podložku 15 (místo destičky 9 s čelistí 8). Obr. 4 znázorňuje řezání tenkostenného obdélníkového profilu. Při malých rozměrech profilu ho upínáme přes podložku stejně jako při řezání pásové oceli (obr. 7). Na obr. 5 je znázorněno řezání na koso. Tímto způsobem řežeme třeba tenkostenný profil do špičky po úhlopříčce. Obdobný případ je na obr. 6, řezaným materiálem je však úhelník. Podobně je možno upínat i jiné profily. ING. FRANTIŠEK JONÁK

páky 1 stojana vyvŕtame otvor 0 3,2 mm a narežeme závit M4, ktorý bude slúžiť na uzemnenie. Potom odrežeme z rúrky vhodného priemeru (možno použiť aj vodovodnú rúrku 1/2") asi 90 mm dlhý kus, z ktorého vyhotovíme rukoväť páky 2. Najprv overíme, či sa do nej voľne nasúva tlačidlový vypínač 3; prípadné drhnutie odstránime pilníkom, alebo naklopaním na tŕni vhodného priemeru. Príliš voľný chod nie je na prekážku.

lebo vôľu môžeme upraviť izolačnou lepenkou. Tlačidlo upevníme do otvoru skrutkou (červíkom) 4, pre ktorú pripravíme otvor so závitom M4. Potom zistíme, či po nasunuti rukoväti 2 na páku stojana 1 bude vytvorená mesiačikovitá medzera (pozri rez A—A) dostatočná na pretiahnutie trojžilového plochého vodiča. Ak áno, navaríme rukoväť páky 2 k páke 1 (obr. 1) bodovým zvarom do otvoru a koncovým zvarom. Ak je medzera malá, vyrežeme v plášti rukoväti otvor, do ktorého zavaríme páku. Tým máme všetky časti hotové a môžeme pristúpiť k montáži. Najprv navlečieme do mesiačikovi-

Rozpiska materiálu

hou při řezání je, aby osa řezacího kotouče byla nad osou řezaného materiálu tak, aby styk pily s materiálem byl v co největší činné ploše. Na rám pily si nakreslíme osu kotouče podle obr. 2. Dále si nakreslíme osy pod

Stojan k ručnej vŕtačke rozširuje výrobné možnosti domáceho majstra. Len čo upevníme ručnú vŕtačku do stojana, prestáva byť vypínač v jej rúčke funkčný, lebo sa nepohodlne ovláda. Prenesením funkcie vypínača vŕtačky na tlačidlový vypínač, ktorý je umiestený na páke stojana, môžeme nielen pohodlne ergonomicky ovládať vŕtanie, ale skrátime aj čas vŕtania, ušetríme elektrickú energiu a zvýšime bezpečnosť práce. Keďže ide o úpra-

JJLd ^ W\ WXXW. \WTv W VOs.W WW

vu silnoprúdového zariadenia, musíme pri inštalácii bezpodmienečne dodržať všetky bezpečnostné predpisy podľa ČSN, aby sme predišli úrazu elektrickým prúdom. V elektroobchode si kúpime tzv. nemocničné tlačidlo 3 na 220 V, 6 A, trojžilový plochý vodič (lankový), zástrčku a šnúrovú zásuvku. Do čela

60

8

REZ A-A

tej medzery trojžilový vodič 7. Vodiče rozdelíme, skrútime obnažené konce, vytvoríme očká a prespájkujeme cínom. Stredný vodič priskrutkujeme medzi dve mosadzné podložky a pérovú zabezpečovaciu podložku k páke pomocou mosadznej skrutky 6 (M4) do pripraveného závitového otvoru. Dva krajné vodiče priskrutkujeme k svorkám vypínača 3. Potom tlačidlový vypínač vložíme do rukoväti, pri-

čom súčasne vyťahujeme trojžilový vodič z medzery. Napokon zaistíme tlačidlo skrutkou 4, na páku s vodičom navlečieme izolačnú hadičku 8 a na rukoväť gumovú hadicu 5. Takto upravenú páku priskrutkujeme nazad k stojanu. Je samozrejmé, že počas montáže dbáme, aby izolačné vzdialenosti medzi koncami vodičov a kostrou boli všade dostatočné. Elektrickú inštaláciu urobíme podľa

Svářečka, jejíž stavbu jsme postupně popsali v USS č. 43, 44 a 45 patří bezesporu k nejpozoruhodnějším konstrukcím, které jsme kdy uveřejnili. Autor i my jsme si ovšem vědomi, že tento typ svářečky umožňuje další progresivní vývoj směrem jak ke zvýšení výkonu, tak i ke zjednodušení samého přístroje a jeho ovládání. Tím, že jsme konstrukci v jejím současném stavu uveřejnili, jsme však umožnili, aby se jejího dalšího vývoje zúčastnily tisíce kutilů, které konstrukce inspirovala k rozvinutí vlastního tvůrčího úsilí. Zprávy, které postupně dostáváme, jasně ukazují, že tento tisícový konstruktérský tým už začal produkovat nové nápady s využitím individuálních zkušeností a znalostí z mnoha oborů. Proto věříme, že po shromáždění a optimalizaci těchto individuálních zlepšení vznikne konstrukce, která v malovýrobních a kutilských podmínkách výhodně nahradí tradiční plynové svařovací soupravy. Miloslavu Zelinkovi pak patří nesporná zásluha, že k tomuto vývoji položil solidní základy a ukázal i některé principy řešení pro svářečky dalších generací. Pro čtenáře i pro nás bylo velmi cenné, že s. Zelinka obětavě radil stovkám kutilů, kteří se na redakci obrátili. Získal tím mnoho poznatků o tom, co v návodu nebylo úplně jasné a na základě těchto poznatků napsal následující dodatek k publikovanému návodu. Napřed však ještě opravy chyb, které se v návodu vyskytly. V čísle 43: Na obr. 1 je nesprávně zakreslena vztažná čára pos. 5 — má vést k manometru. Mikrospínač 5.15a nekontroluje, ale při uzavření vývodu plynu na svařovacím hořáku se zvýši tlak v rozvodu na max. 90 kPa a přístroj se Ještě předtím, než doplním publikovaný návod dalšími podrobnostmi, chci se čtenářům omluvit za chybné tvrzení v USS č. 43. (str. 54), kde jsem doporučoval použít pojistky proti zpětnému šlehnutí plamene ze svařovací rukojeti U5P. V dubnu 1983 jsem měl možnost osobně se přesvědčit, že pojistka ze svařovací rukojeti U5P má stejné provedení jako pojistka PH2 (je pouze rozměrově menší). V obou pojistkách se však nenachází sintrovaný materiál, a proto jsou jako pojistky proti zpětnému šlehnutí plamene pro kyslíkovodíková přístroj zcela nevhodné. Do určeného prostoru se však dá sintrovaný nebo keramický materiál vhodně umístit. Čtenářům se omlouvám za nesprávný údaj, který jsem

• • • • • •

'••••••

: • • . , .

' •

.

Z

.

B

.

vypne. Naopak otevřeme-li na svařovacím hořáku vývod plynu, tlak v rozvodu poklesne a přes mikrospínač se přístroj opět zapne. U dílu 1.13 (obr. 8, str. 56) je nutno zvětšit otvory pro vývody z elektrolýzám na 0 2,5 (místo 0 2), protože těmito otvory prochází i elektrolyt (někdy). Na str. 59 je chybně uvedeno procento koncentrace elektrolytu. Rozpustíme-li — jak je uvedeno — 2 kg KOH ve 3 I destilované vody, jde o roztok čtyřicetiprocentní. Tento roztok je již daleko za vrcholem vodivostní křivky, když vodivost elektrolytu opět klesá. To má podstatný vliv na zvýšený vývin obou plynů při nižším oteplování elektrolytu za stejnou jednotku elektrického výkonu. Dosáhne se tím vyšší produkce plynu na úkor oteplování elektrolytu. To má také při použití PVC kroužků zásadní význam. V čísle 44: Na str. 56 (sestava slučkovacího dílu, řez B-B) jsou otvory pro přichycení tyčky 2.24 na mikrospínač zakresleny správně. V samotném tělese plováku 2.2 na str. 57 chybně. Na str. 57 není zakótována hloubka závitů u poz. 2.2, která je M5X17 mm. Na str. 59 poz. 4.1 — spodní kuželový otvor — je chybně okótován 0 3,7 mm. Správně má být uveden 0 3,9 mm, jinak by se kulička zasekávala. V rozpisce materiálu na str. 62 byla zaměněna čísla u poz. 2.9 šroub z mosazi — správně mají být uvedeny 4 kusy, u poz. 2.10 plovák z oceli — správně má být uveden 1 kus. Za tyto nedostatky se čtenářům omlouváme. Redakce

převzal z knihy „Kvalifikační příručka svářeče plamenem a paliče" autora R. Krňáka. Na str. 158 uvedené příručky je napsáno, že zmíněná pojistka má sintrovaný materiál. A nyní k jednotlivým konstrukčním dílům. ELEKTROLYZÉŘY

obr. 2. Do zásuvky zasunieme zástrčku ručnej vŕtačky a zapneme vypínač. Zástrčku pripojíme k sieti. Po skončení inštalácie pred pripojením na sieť najprv overíme správnosť zapojenia baterkovou skúšačkou. Na zvýšenie bezpečnosti odporúčame stojan vŕtačky uzemniť vodičom dostatočného prierezu na vodovodné potrubie.

Elektrody. Navržená tloušťka ocelových elektrod 0,3 mm je optimální. Každá další desetina navíc představuje zvýšení hmotnosti asi o 1,2 kg. Další důvod pro dodržení této tloušťky materiálu je i ten, že elektrody by měly být poddajné, aby šly dobře stahovat s PVC kroužky a aby tak těsnost elektrolyzérů byla dokonalá. Proto není možné použít na elektrody plech až 1 mm tlustý. Plech o tloušťce

0,4 až 0,5 mm by ještě mohl vyhovovat. Ocelové nepokovené elektrody tloušťky 0,3 mm zhotovené z materiálu třídy 11 320 vydrží při amatérském využití asi pět let. Sám je také používám. Po této době je nutné elektrolyzéry rozebrat, elektrody vyměnit, znovu sestavit a naplnit čerstvým elektrolytem. To píši pro ty, kteří nemají možnost elektrody poniklovat. Ten, kdo bude přístroj používat často, by však elektrody měl poniklovat. Pojem často — znamená v průměru více než dvě hodiny měsíčně při zapojení na střední výkon. Životnost elektrod ovlivňuje mimo jiné i obsah chlóru ve vodě, zvolený druh materiálu a jiné faktory. Pro výro-

61

bu elektrod se zásadně nehodí měď, mosaz, hliník, bronz, zinek ap. Ani železo pro elektrody nemůže být těmito kovy pokoveno. Jediným vhodným materiálem pro výrobu elektrod je tedy ocel (železo) a nikl. Vůbec nejlepší je jednostranně poniklovaná ocel s vrstvou niklu tlustou nejméně 20 mikronů, kde plus pól spojíme s poniklovanou stranou (tam se vyvíjí kyslík) a mínus pól s ocelovou stranou (tam se vyvíjí vodík). Oboustranně poniklované elektrody také nejsou vhodné — po čase se na vodíkové straně začne nikl odlupovat, což má pak za následek postupné ucpávání průchozích kanálků a následnou havárii svářečky. Odloupnutý nikl může navíc způsobovat elektrické zkraty mezi sousedícími elektrodami, což může přivodit i výbuch. Při nepokovených elektrodách nezáleží na tom, kde zapojíme plus nebo mínus pól. Na pokovených elektrodách musíme uvedené zapojení dodržet. Mnoho dotazů se týkalo způsobu, jak niklovat jednu stranu elektrody. Je samozřejmě možné natřít jednu stranu ochranným lakem nebo barvou, opatřit voskem, tmelem ap. Jiným způsobem je spojení dvou plechů k sobě pomocí elektrické bodovačky (např. čtverce 125X125 mm, obdélníky 125X500 mm ap.). Spojovací body mohou být od sebe vzdáleny asi 5 cm. Spojení tedy nemusí být vodotěsné. Pak materiál pomědíme a poté poniklujeme jako bychom měli jen jeden plech. Přitom niklovat není nutné tzv. lesklým niklem. Naopak, čím matnější a hrubší povrch dosáhneme, tím lépe. Proto také elektrody neleštíme. Niklování nelze nahradit chromováním, doporučit nelze ani použití chemického přípravku Niklík K (poniklování elektrod by stálo asi 2000 Kčs). Pojem „hrubší povrch" v tomto případě znamená, že elektrody po poniklování nemusí být lesklé jako zrcadlo, ale zcela postačuje matný povrch. Proto také poniklování provádíme bez leskutvorných přísad. Tím se povrch zvětší proti geometrickému povrchu a to má příznivý vliv na vývin plynu. Samozřejmě, že povrch elektrod nesmí být hrubě poškrábán nebo mít rysky od rysovací jehly atp. Po poniklování odbrousíme spojovací body na elektrické brusce a plechy oddělíme. Pak zhotovíme elektródy podle návodu. Mnoho dotazů se týká možnosti použití nerezového materiálu třídy 17 na výrobu elektrod. Osobně mám velmi omezený přístup k tomuto mate-

62

riálu, a proto nemohu podat vyčerpávající odpověď. Přesto však mohu tvrdit, že pro výrobu elektrod jsou zcela nevhodné chromové materiály. Vhodné jsou chromniklové oceli, to jsou oceli, které mají číslo třídy vyšší nez 17 240. Vyzkoušel jsem výborné vlastnosti materiálu třídy 17 241 a třídy 17 246. Elektrody zhotovené z tohoto materiálu jsou však drahé. Pokud jde o životnost, lze elektrody zhotovené z tohoto materiálu zařadit asi doprostřed mezi nepokovené a pokovené elektrody ocelové. Životnost elektrod vyrobených z plechu 0,3 mm tlustého poniklovaných vrstvou niklu 30 mikronů tlustou, je přes 1000 provozních hodin. Kroužky. Trubka ČSN 64 3212 z PVC 0 110/0100 mm se nedá běžně koupit v Technomatu. Dá se však získat třeba tak, že si řeknete 0 zbytky trubek, ktoré vznikají při pokládání tohoto potrubí do země. Pro zhotovení kroužků širokých 7 mm stačí i nejmenší zbytky. Zejména vodohospodáři a plynaři tyto trubky používají. Tenkostennou trubku tlustou asi 3 mm nedoporučuji použít pro provozní tlak 100 kPa. Tloušťka kroužků 7 mm uváděná v popisu není kritická. Lze se odklonit o ± 1 mm bez vážnějších potíží. Za nevhodnou považuji rovněž trubku z polyetylénu. Tento materiál má asi třikrát větší tepelnou roztažnost, 1 když tepelnou odolnost má větší. Kroužky ze silonu nebudou rovněž vyhovovat. Při sestavě elektrolyzérů totiž není použito žádné lepidlo nebo tmel. Vždyť samotné PVC se také používá na těsnění. Těsnosti se dosáhne zrcadlově lesklým povrchem kroužků — jejich bočních hran a dokonalou hladkosti elektrod. Po sestavení elektrolyzérů musíme měřením zjistit, zda mezi krajními elektrodami a svorníky není vodivé elektrické spojení. Jestliže ano, musíme odstranit příčinu. Tlakovou zkoušku elektrolyzérů provedeme tlakem, který je dvakrát větší než tlak provozní — tedy 200 kPa. K tomu nejlépe poslouží koupací vana, kterou naplníme vodou, položíme do ní elektroiyzér a plníme tlakovým vzduchem až do tlaku 200 kPa. Unikající mikroskopické bublinky nejsou na závadu, zacelí se postupně samy elektrolytem. Uchází-li vzduch ve větších bublinkách, musíme závadu odstranit. Někdy stačí více stáhnout svorníky, jindy musíme elektroiyzér rozebrat a vyměnit vadný kroužek nebo elektrodu.

Vzhledem k použitému materiálu (PVC) a k dovolenému maximálnímu ohřevu na 40 °C nemůžeme se svářečkou pracovat — zejména v letním období — dlouhou dobu. Proto ten, kdo hodlá svářet delší dobu a nepřetržitě, použije větší elektrody tak, aby přečnívaly kroužky; plocha, o kterou elektroda kroužky přečnívá, je chladicí plochou. Účinnost chlazení lze ještě zvýšit použitím ventilátoru. K výrobě bočníc elektrolyzérů lze kromě PVC použít také silon nebo silamid. Zadní bočnice 1.2 lze zhotovit i z textgumoidu. Izolační trubice 1.30 je tzv. bužírka. Náplň. Místo hydroxidu draselného (KOH) lze použít hydroxid sodný (NaOH), ale jen 20 % roztok, protože je vodivější. Má však vyšší tenzi páry. SLUČOVACÍ DÍL Na těleso ventilu 2.1 a plováku 2.2 můžeme místo alkalického polyamidu (ČSN 64 3610) použít i silon nebo silamid. Trubku 2.5 je možné zhotovit i z ocelové nebo nerezové trubky. Petex je netkaná textilie. Je to vláknitý umělý materiál, který se dává pod linoleum a koberce. Pro svářečku stačí 0,25 m(1 m stojí 19 Kčs). Do trubky 2.5 přijde asi 80 kroužků z Petexu. Různá těsnění se dají snadno zhotovit z vyřazených umělých pádob apod. Ty jsou vyrobeny převážně z polyetylénu. Vypouštění elektrolytu z plovákové komory se děje příležitostně. To jen když se elektrolyt v plovákové komoře nahromadí. Hodně záleží na tom, jak s přístrojem zacházíme. Přetlakový ventil má svůj význam, neboť zajišťuje vyšší účinnost elektrolýzy a také částečně omezuje vniknutí elektrolytu do rozvodu. I když někteří kutilové zvolí trochu jiné provedení, než které nabízím já, přetlakový ventil by však z konstrukce vypustit neměli. BUTANOVÝ ROZVOD Solenoidový ventil 3.15 typu VPA 1404 se již nevyrábí. Lze ho však nahradit jakýmkoli jiným menším typem na napětí 220 V a jmenovitý tlak nejmeme 500 kPa. Doporučuji např. typ 2 VE 4D — 220 V. Přechody a redukce si pak každý musí přizpůsobit použitému typu solenoidového ventilu. Propan-butanový ventil 3.14 typu 2157 by měl být běžně ke koupi v prodejnách železářství. Používá se k 1 a 2 kg lahvím na PB a stojí 42 Kčs. Z dopisů čtenářů vyplývá, že by svářečku někteří raději využívali k vyšším výkonům. V tom případě použitá aerosolová nádobka na butan nestačí

a relativně brzo „zmrzne". Proto sváříme-li tlustší materiály (nebo slabší, ale po delší dobu), použijeme buď větší nádobku na butan s dvojnásobným obsahem plynu (180 g), nebo větší tlakovou nádobu na propan-butan. Hmotnost náplně plynu v těchto nádobách je 0,38; 1; 2; 10 a 33 kg. Zcela jiné řešení, než které bylo publikováno ve sbornících USS, je použití rukojeti k autogennímu svařování se dvěma hadicemi; jednou hadicí vedeme plyn — kyslík s vodíkem a druhou butan nebo propan-butan (viz schéma). Toto řešení částečně zjednodušuje svářečku, protože odpadá soleniodový ventil a další problémy s tím spojené. Výhoda tohoto řešení je i v tom, že plyn se přidává přetlakem přes redukční ventil a svářeč tak má možnost měnit mísící poměr přímo na rukojeti hořáku, kde si může nastavit jak neutrální, tak i redukční či oxidační plamen. Ve schématu značí 10 přívod elektrického proudu do elektrolýzám 1, kde se vyvíjí kyslík a vodík. Ten se přivádí společně první hadicí 2 do rukojeti 3 svařovacího hořáku a prvním regulačním kolečkem 4 se vpouští nebo uzavírá vstupující plyn do hořáku 5. Tento plyn se obohacuje z tlakové nádoby 6 zkapalněným topným plynem butanem nebo propáributanem přes redukční ventil 7 a druhou hadicí 8 do rukojeti 3 svařovacího hořáku, kde se druhým regulačním kolečkem 9 nastavuje optimální poměr míšení plynů, vhodný k různým svářečským a podobným pracím. Je také bezpodmínečně nutné zařadit za držadlo svařovacího hořáku pojistku proti zpětnému šlehnutí plamene 11. Tuto pojistku můžeme umístit buď za držadlo rukojeti svařovacího hořáku, nebo využijeme prostor, kde byl původně injektor, který nyní nepotřebujeme, a místo toho tam vložíme sintrovaný nebo keramický materiál. V této souvislosti chci také upozornit, že do hliníkových nádobek nelze přepouštět propan-butan, ale jen butan, který má menší tlak při dané teplotě. PRŮTOKOMĚR Kuličku 4.3 do průtokoměru 0 3,8 mm lze nahradit některým vhodným korálkem nebo našívací perlou, kterým ucpeme otvory. V nouzi lze použít i kuličku z ložiska. Ta ovšem nebude mít tak velký rozptyl. JIŠTĚNÍ TLAKU Nejhůř se shání membrána 5.3. V popisu jsem měl na mysli pokojový termostat Regent, který vyráběly Tlakové plynárny Užín. Nyní se již nevyrá-

bí. Membrány lze rovněž získat z různých krabicových aneroidů atp. POJISTKA PROTI ZPĚTNÉMU ŠLEHNUTI PLAMENE Upozorňuji, že pojistka PH2 určená mezi tlakové hadice acetylénu je zcela nevhodná, a tedy nepoužitelná! Při pečlivém provedení pojistky podle návodu ve sborníku je bezpečnost zaručena. Je ovšem nutné zvolit správný druh sintrovaného materiálu. Pojistku nelze zhotovit z jemného keramického prášku nebo skelné vaty stlačené do trubičky, ani jiné podobné varianty. Jedinou vhodnou náhradou za sintrovaný materiál je brusný kotouček například ze stopkové brusky, nejméně 10 mm tlustý. Brusné tělísko by mělo jít po zhotovení pojistky bez zvlášf velkého odporu profouknout ústy. Tato tak zvaná suchá pojistka při pečlivém provedení velmi úspěšně nahrazuje ještě dnes používané vodní předlohy, které jsou větší a těžší a se kterými je také větší práce při obsluze. RŮZNÉ Pryžová těsnění použitá k různým účelům v konstrukci svářečky nemají plátěnou vložku. Ovládací šipka typu WF 24 334 se dá běžně koupit v prodejně s radiosoučástkami. Při vrtání otvůrků u hubic 8.11 až 8.14 jsem použil malých vrtáčků.

Nádoba na silikagel má mít obsah 0,5 I, má být aspoň částečně průhledná a umisťuje se mezi vývod plynů a držadlo svařovacího hořáku. Tyristorová regulace výkonu. Vše má své výhody a nevýhody. Při poruše zařízení klasického provedení se porucha i pro neodborníka nestane problémem. Mnozí raději zvolí přepínač (spolehlivější řešení), jiní regulaci tyristorovou. Zmíním se v krátkosti o řízení tyristorovém. Při tomto řízení doporučuji zmenšit počet článků v elektrolyzéru na celkových 115. Zapojení lze provést řadou způsobů. K řízení tyristorů a triaků se dá velmi úspěšně použít integrovaný obvod MAA 436 nebo řízení s použitím diaku. Čtenáře, kteří se chtějí blíže seznámit s touto regulací, odkazuji na knihu P. Holuba a J. Ziky: Praktická zapojení polovodičových diod a tyristorů a knihu J. Béma: Integrované obvody a co s nimi. Literatura. Nakonec bych chtěl ještě všem zájemcům o stavbu svářečky doporučit, aby si přečetli dvě knížky: Regner, A.: Technická elektrochemie I., Praha, ACADEMIA — nakladatelství ČSAV 1967. Krňák, R.: Kvalifikační příručka svářeče a paliče. Praha, Práce 1977. MILOSLAV ZELINKA

63

SLOVENSKO-ČESKÝ SLOVNÍČEK bielizník — prádelník DicyKei — jizoni KUIO

črepník — kořenáč gombík — knoflík okuliare — brýle skrinka na topánky — botník tlejivka — doutnávka topánky — boty uholník — rohovník vozovka, hradská — silnice zmotok — smotek zvierka — zdířka

DOMÁCI MAJSTRI, NAŠI ČITATELIA, už dnes objednajte pre vaše manželky, babičky a známe novú príručku ručných prác (háčkovanie, pletenie, vyšívanie, sieťovanie a viazanie uzlov — macramé), ktorá vyjde začiatkom roka 1984 pod názvom

Kolektív:

PRE ŠIKOVNÉ RUKY

ČESKO-SLOVENSKÝ SLOVNÍČEK čidlo — snímač hřebík — klinec kapsa — vrecko, vačok palubka — palubová doska, palubovka paprsek — lúč prkno — doska stavěči šroub — nastavovacia skrutka svěrák — zverák šnekový prevod — závitovkový prevod tát — topif sa trubičková pojistka — rúrková poistka

115 farebných obrázkov, 280 čiernobielych obrázkov MOC Kčs 3 0 , -

Objednávky posielajte na adresu: ALFA, vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry, n. p.. Hurbanovo nám. 3 815 89 Bratislava

KNIŽNICA UROB SI SÁM - VEDÚCA REDAKTORKA Ing. GRÉTA IZAKOVIČOVÄ UDĚLEJ-UROB SI SÁM zvfizok 47

MDT 379.826:645 Zostavil Kamil Zoufalý

Vydala Alfa, vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry, n. p., Bratislava, Hurbanovo nám. 3, v spolupráci s výrobným družstvom Propagační tvorba, Praha 1, Celetná 25, v auguste 1983, ako svoju 8572. publikáciu Adresa redakcie: Vltavská 16, 150 00 Praha 5; tel. 54 14 57 Zodpovedná redaktorka Veronika Šátorová Technická redaktorka Zora šinková Graficky upravila Ing. Gabriela Karasová Obálku navrhol Ing. arch. Milan Vlk Vytlačili Polygrafické závody, n. p., Bratislava, Pekná cesta 6 64 strán, 84 obrázkov; 12,24 AH, 12,45 VH © Alfa, vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry, 1983 1. vydanie. Náklad 174 000 výtlačkov 302 05 63-074-83 Kčs 14,— 510/21; 818