24.6, 3.30 ráno, chata

Radomír Hanzelka – Chata

… 24.6, 3.30 ráno, chata…

…mi dojde, CO to vlastně stojí tam dole přede mnou - nějaká hnusná, příšerná parodie člověka, zestárlá karikatura odporného zombíka a šklebí se na mě! "No tak… sakra… Tome… nech těch volovin a sundej tu maškarádu! Nemám na tydlety debiloviny zrovna pajšl! Jasně, že je to maškaráda a ti cvoci si ze mě utahují. Se mrkněte na ten „dizajn“ - asi jim to dalo práci a ty masky měli někde v autě, abych je nezahlíd. Jo… oceňuju tu snahu… Jak jen udělali ty hnusné krvavě rudé a svítící oči?! A vtom mě zasáhne poznání naplno - syrové, drsné a hnusné… NENÍ to žádná maska a ONI to nehrají, protože ZASE zažívám jednu z těch „supervizí“, co začaly už na tom bigbítu, jak se mi tam objevila ta hnusná babice! V tu chvíli se ta bestie proti mě rozběhne po schodech… Moment! Neběží po schodech, ale… vznáší se v jakési bledě mrtvolné záři nad těmi schody, naprosto tiše a… než se nadám, prudce a bez hlesu zastavuje na půl metru přede mnou! (Teda… ty vize jsou čím dál vytuněnější… By mě fakt zajímalo, jestli je to ještě z těch zatracených hulidel, nebo je to z něčeho jiného… Ale v tom případě – Z ČEHO by tyhle šílené vize byly?!) Ty její příšerně rudé oči v tom odporném ksichtu, mne doslova spalují! "Mrtví mají hlad…" zaskřehotá syčivým hlasem ta přestárlá parodie toho, co kdysi bylo mým kamarádem Tomášem… "Chtěli jste si hrát? Mrtví mají hlad! Vaše duše chtějí žrát!!" Poleje mě okamžitá horkost z hrozného úleku! Co když to nakonec není vidina?! Vyděšeně a instintivně zařvu: "Cos provedl s mýma kámošema, ty jeden bastarde zasraný?!" a zároveň si v panice uvědomím, že skrz něj dolů neprojdu… Jedním skokem přes zábradlí seskakuju z horní části schodiště do přízemí. Ani nevím, co mě to napadlo. Vypadá to, že Bůh se slitoval nade mnou, podělaným parchantem a dobytkem a nezlámal jsem si naštěstí hnáty. Vběhnu do hlavní místnosti s krbem. Nevěřícně vytřeštím oči na tu scenérii… Támhle před stolem, leží v jakési kaluži sajrajtu kusy ČEHOSI, co kdysi mohlo být někým, ale nepoznávám KÝM… Na zemi sedí bývalá Andrea, změněná už téměř k nepoznání a s ďábelsky dětským zájmem v těch odporných svítivě rudých 1


očích, sleduje každý můj pohyb… Její odporná parodie na úsměv století, mne rozhodně nenechává v klidu… Zároveň mi také dojde, proč jsem si myslel, že je tady dole tma – svítí tu totiž jen jedna žárovka a to ještě tak „na půl žerdi“, jakoby generátor ztrácel výkon. A tahle ta mdlá záře, co nepříliš ozařuje vůkol tuto pekelně podělanou scenérii, na kterou právě zírám, tímto dostává takové grády, že i pověstné Dantovo peklo by snad vedle toho vypadalo, jako „údolí nebeské krásy“… *** (No né… lidi! Fakt bez prdele – TOTO všechno je stoprocentně zas jedna z těch debilních VIDIN, ve kterých jedu už od včerejška, protože TOTO, co tu vidím kolem sebe, je jasně nerealistická ujeťárna, co nemá s normální realitou naprosto nic společného a na to klidně vsadím zimník! Jestli mi Čen do toho cíga mrsknul nějaký sajrajt podobný LSDéčku, nebo něčemu takovému, tak je potom možné, že tyhle extra realistické haluše můžu mít třebas klidně i dva dny… Kdo ví? Ale i když je toto všecko okolo na milión procent jasně halušková exhibice, neponechám nic náhodě a budu se bránit proti těm příšerám, co tu okolo vidím, protože JEDEN NIKDY NEVÍ, co bude dál…) *** Pak se začne ta mrcha na zemi hihňat! Jako když se chichotá několik děcek dohromady! Proboha!! To je příšerné!! "Drž hubu!!" zařvu na ni. "Drž už, kurva, tu svou hubu!!" Jenže ta bestie se chichotá dál… Já ji rozšaluju rypák!! Přísámbůh, jak je nade mnou - rozflákám ji tlamu na maděru, protože… …jenže jak se tak napřahuju k té pořádné „rozšalovávací přesdržce“, ruku nechávám opět klesnout a jen nevěřícně zírám… Dochází mi totiž, CO toto všecko začíná znamenat… Je to přece podobné, jak v tom filmu, co si neměli v noci pouštět za žádnou cenu! No ano – v tom filmu to byla taky přece jedna z těch dvou dívek co se změnila, seděla na podlaze a hihňala se, jak malé děcko! Ash ji pak mlátil hlava nehlava, ale stejně s ní nic nepořídil a tak ji odtáhl ven…

2


Krucinál… Oni vážně pouštěli ten film… Oni si pustili Evil Dead!! A zrovna v tuto noc, kdy veškeré magické síly mají svou moc! Další nával hrůzy mi ochromuje tělo. Naštěstí jen na zlomek vteřiny. Ne… já se nezblázním… Dobře vím, že ty moje vidiny ze včerejška z té zábavy, jsem neměl jen tak! Bylo to varování a… mí přátelé… moji drazí kamarádi… neposlechli a NĚCO je ZMĚNILO… ZABILO! Takže co teď s tím mám dělat?! A také mi hned dochází, PROČ byl tady dole takový „klid noci“, když jsem se nahoře vzbudil… Zatímco oni tady bojovali s ČÍMSI o život a… prohrávali postupně jeden za druhým… tak já to nahoře prochrněl!! Klídek… ty vole… Jsou to přece jenom vidiny a ty furt chrníš někde nahoře v kumbálu… Všechno je to jen zatracený, podělaný sen, nic víc…!! prolétne mi hlavou myšlenka. Jenže… ten „klídek“ nepřichází a… z tohoto šíleného snu se zatím nemůžu nijak probudit. Naopak – sen začíná být setsakra čím dál víc živější…! Ta sedící mrcha otočí hlavu směrem ke mě, jako nějaká velká robotická panenka a spustí: "Černá Máry, skoč do jámy, kdo je tam, čert je tam, co tam dělá? Kaši vaří… Čím ji mastí? Kolomazí…" Čím ji jí? Lopatou… …má palici chlupatou!“ …a hned znovu a tak pořád dokola, jak kolovrátek! Pak se zasměje. "My jsme sebrali dušičku tvý Marcelky… Sebrali jsme ji i všem ostatním zmetkům! Co ty na to?! A teď si jdeme pro tu tvoji!!" Málem mě ta slova sráží hrůzou na kolena, ale moje instinkty, co jsem si tak nějak za těch pár let při tréninku Taekwon-Do „vytunil“, mi pomáhají zvládnout tu hrůzu… Ještě pořád se nemůžu ubránit pocitu, že toto všechno je jen neskutečně živý sen… takový tvrdý a realistický snový rauš…

3


Jenže bolest v nohou po dopadu pod schodiště, co ještě přetrvává, mi jasně dává vědět, že TOTO JE REALITA! Skočím k poklopu od sklepa a otevírám jej. Hned na to popadnu tu zpívající potvoru za nohy a táhnu ji k té sklepní díře! Naštěstí se nebrání, jen ten její zpěv přechází v jakési absolutně nelidské několikahlasé mručení… „Padej dolů, ty bestie jedna!!“ prokleju ji a mrsknu s ní do díry! Padá až dolů, pod dřevěné schůdky. Na nic nečekám. Přibouchnu sklepní poklop. Na rámu toho poklopu, je kovové očko a to při zavření zapadá do podlahy, kde je další podobné kovové očko, takže se dá poklop zajistit, ale… čím, k čertu? ČÍM?? Vedle krbu zahlédnu viset vodítko na psa. Vypadá sice dost „jetě“, ale snad to bude stačit. Jo… to je ono! To tam patří! Bleskově jej strhnu z háčku, provlékám očky v podlaze a hned na to zavazuji na několik suků! Snad vydrží… (to vodítko pro čokla…) Hned, jak udělám poslední, třetí suk, poklop sebou prudce škubne vzhůru, jako když jej chce někdo otevřít, ale vodítko drží pevně. Měl jsem to víc utáhnout… napadá mě. Je tam vůle tak deset čísel… sakra! Jenže dobře vím, že už s tím nic neudělám. Ta bestie se snaží vyrvat poklop. Ty její podělané očiska vážně září, jak brzdová světla auťáku, když se na mě z té mezery vztekle dívá a ten její škleb… ten se ještě víc změnil v mrtvolnou zombáckou grimasu! "Pusť mě ven! Pusť mě ven!!" řve ta obluda ze sklepa a prsty jejích rukou šmejdí v té mezeře po okraji díry, jakoby hrála na jakési neviditelné, podělané piáno… Vzteky po ní mrštím čímsi, co se mi namane první pod ruku, aniž bych se vůbec podíval, čím! Je to ten KooH-I-Noorácký krajon, co ležel na stole… Tupě se odráží od hrany poklopu a kovovým cinknutím letí až ke krbu. „Netrefil! Netrefil!!“ chechtá se ta čubka blbá z toho sklepa… Dveře, vedoucí ke schodišti do patra, se rozletí a v nich… stojí ten schodišťový příšerák! Je mi jasné, že ho musím dostat. Podle stále se chvějících kusů „demontovaného“ těla v tom sajrajtu na podlaze už chápu, že jediná cesta je - rozsekat ty bestie na hadry… Mám na to vůbec pajšl? Nevím… Až teď si uvědomím, jak moc je mi blbě… Klídek… všechno je to jen snový rauš… Z toho se za chvilku probudíš… VŠICHNI SE JEDNOU PROBUDÍME…! bleskne mi opět hlavou, ale… PROČ mám pocit, že to nemluví moje podvědomí?! 4


Vybíhám ven hlavními dveřmi a zdrhám do kůlny. Popadnu křovinořez s třílistým kovovým břitem. Jediným zatáhnutím lanka jej nastartuju a chvatně na sebe navlékám pracovní pás, na který zavěsím tento mocný stroj. Toho kripla, co ukradl Tomovi tělo a duši, jsem našel, jak se snaží pustit ven tu sklepní „Mery“ Pizdovlasou… Vystartoval po mě! Neuvěřitelné, co dokáže plná síla křovinořezu, rozložená ve třech ostrých břitech… Parchant jeden hnusný… narazil! Během zlomku vteřiny mu odletěl nos a jak jsem trošku přidal plyn a hodil stroj do větších „pracovních otáček“, tak té bestii šmahem odletěla spodní čelist a část celé lebky, aby pak, ve změti krvavě zelených cákanců, rotační odstředivá síla nožů rozházela obsah mozku po stěně… A znovu mám palčivý pocit, že jsem ve snu, protože… se zaujetím likviduju tu ludru luderskou… Padá na podlahu a místo krku jí zeje jenom odporný pahýl! Ale křoviňák rozmetává postupně další a další části těla po stěnách té prokleté chaty… Nakonec toho nechávám, ve chvíli, kdy se kovový kotouč zamotal do střev bestie… Bestie… co byla kdysi mým kamarádem Tomášem… Uberu plyn a vyškubnu rotační část s břity z té „pajšlové“ změti a na kotouči zůstává viset chuchvalec vnitřností… V té chvíli mě to dostává… všecko, co vidím okolo sebe a poznání z toho, co jsem provedl… *** … právě teď jsem KONEČNĚ pochopil, že TOTO není žádný rauš, ani halušky, ale RYZÍ REALITA!! *** …Padám na kolena… v hysterickém záchvatu naříkám a řvu, jako raněný tur, protože můj mozek to nemůže strávit a odmítá brát na zřetel cokoliv, co se kolem mě momentálně děje… Tentokrát mi nepomáhá ani ten „psychodizajn“ z Taekwon-Da, ani nic dalšího a trvá mi hezkou chvíli, než se přinutím vnímat realitu alespoň tak, abych byl schopný něco udělat… Zabil jsi Toma! Zabils ho, ty hovado tupé, zasrané!! řve mi v hlavě jakýsi neidentifikovatelný hlas, zatímco hysteričím na podlaze, jak nějaká madmazell… 5


Hned na to slyším druhý hlas v té své makovici: Klídek! To nebyl Tomáš ani omylem, přece! Copak jsi nepochopil, že to bylo o držku?! Buď bys skápnul ty a nebo on! A navíc – začni se konečně soustředit, protože jestli sis nevšiml, tak hlavní sranda ještě přijde, protože ONI po tobě půjdou! Soustřeď se sakra!! Ta potvora blbá v tom sklepě má z toho všeho vyloženě radost! Zase se hihňá tím vícehlasým kdáčákem a šmejdí těma prstiskama po okraji té díry do sklepa, aby pak spustila tu debilní odrhovačku o „Černé Máry“… Nakonec se vrávoravě postavím. Uvědomím si, že ač budou skoro čtyři ráno, venku je hluboká tma a to mě znovu vyděsí! Pohledem sjedu cákance a chuchvalce všude na stěnách, zasajrajtěný strop, rozfašírovanou bezhlavou bestii na zemi, ze které jsou vidět jen vnitřnosti, šlachy a kosti… neovládnu se na zlomek vteřiny a ta moje chemická rafinerka kdesi dole pod žebry v pajšlu, okamžitě posílá ven vše, co jsem nestihl vyblít v autě a ani na bigbítu… Ať žereš, co žereš, dycky bliješ vlašák… vzpomenu si na Fakmanovu průpovídku, když se vrávoravě zase zkouším narovnat, zatímco ta grcka na zemi se tváří, jak kdyby tím vlašákem vážně byla! Brrr! No fuj! A sakra… Kde je vlastně Faky?! Kam zmizel?! Bože!! Musím pryč… PRYČ ODSUD!! Vybíhám znovu do té pochmurně klidné a tiché noci. Za běhu vytahuju klíče od auťáku. Ať je Fakman kdekoliv, poblíž jej nikde nezahlédnu a to je sakra dobře. Ještě než doběhnu k autu, dálkově otevírám dveře. Zámky uspokojivě cvaknou v ústrety. Trhnutím otevírám dveře na straně řidiče, abych okamžitě, vysílený, dosedl za volant. Dochází mi další průser - jsem zkrvavený od hlavy až k patě a zasajrajtěný drobnými kousky čehosi z té bestie! Nevadí! Hlavně rychle do hajzlu už odsud! Startuju a vyrážím! Nabírám rychlost asi na padesátku v hodině. Kličkuju po mýtině, snažím se zatím zdárně vyhýbat stromům. Co se mi ty stromiska vůbec serou do cesty, sakra?! A KDE je vůbec ta podělaná cesta?! V příští vteřině ji zahlédnu a v dalším okamžiku stáčím auto směrem k ní! Tahle mašina zvládá smyk velice dobře. Sešlápnu plyn až na podlahu a jedu, co to jen jde, k té tmavé díře na konci cesty, kterou jsme sem přivandrovali včera… Zapínám dálková světla. Kdesi kolem mne se mihnou keře na mýtině. Ještě okamžik a… rázem vší silou dupnu na brzdu!! 6


Auto reaguje tím, že spouští všechny možné systémy. Takže do smyku naštěstí neletím, jinak bych se rozmáznul o ty stromy u cesty ale… protože jsem jel hodně rychle, tak teď se řítím po ohromně dlouhé brzdné dráze za nekonečného cvakání ABS přímo proti neskutečné věci - tam, kde byl původně vjezd do lesa, ze země ohromnou rychlostí vyrůstá jeden výhon jakéhosi křoviska za druhým a než setrvačností dorazím až k původnímu vjezdu, tak to místo je komplet hustě prorostlé křovím se silnými větvemi! Instinktivně se chytím volantu a snažím se to auto stočit někam do pravého úhlu směrem na tu mýtinu, ale je pozdě… Ohromný náraz otřese celým autem a během pár milisekund poté, kdy je moje tělo katapultováno navzdory bezpečnostním pásům dopředu, mě něco se strašlivým prásknutím přirazí zpět k sedáku a zůstane mi to připlesklé k obličeji. Airbagy fungují také zatraceně dobře… Myslím, že mám zlomený nos, protože ta hrozná bolest z této části těla mi vhání proud slzí do očí a nemůžu se jej ani dotknout… Kurva!! To bolí…!! Naštěstí dveře fungují a tak můžu aspoň vypadnout ven. Po chvilce motání se kolem auta, bolest a šok trošku povolují, ale na nos se pořád nedá sáhnout… Seru na něj! Můj miláček auťáček je celý jaksi nakřivo, pokroucený, předek kapoty má zprohýbaný, jak harmoniku a… začíná obrůstat křovím! CO se to tu zas děje za „čáry-máry-fuky“?! NE… už se fakt ničemu nemá smysl divit… Instinkt mi velí zavčasu odsud vypadnout. Odhodlaně vykročím do lesa. Musím pěšky. Sice je to pět, nebo šest kiláků hustým lesem, ale co… Je to furt lepší, než zůstat tady, nebo se vrátit do té podělané chaty… Jenže… není to lepší…! Někde v té tmě přede mnou… tam uvnitř kdesi v lese… se ozve zlověstný praskot a… zasvištění řítícího se stromu!! Instinktivně se skrčím. Ohromný rachot dává tušit, že strom spadl nedaleko přede mnou… OOOUUUUHHHHH!! ozve se táhle příšerné a mocné zamručení… Začíná mi docházet, že všechny únikové cesty se přede mnou asi uzavírají… Jo… je to tak! Zaslechnu jakési další zapraskání, ale mnohem blíž! Okamžitě se obracím zpět k mýtině a chatě kdesi v dáli.

7


Zdrhám… Zhruba po dvou stech metrech, v půli mýtiny, se zastavuju. Vyčerpaně a vztekle, se ohlédnu směrem zpět… k lesu… KDO… nebo CO to tam, k čertu, je?! "Póójď… k náám…" ozve se nečekaně kdesi za mnou táhle, hlubokým hlasem… V jakémsi pudu sebezáchovy uskakuju k nejbližšímu keři, aniž bych se před tím stihl ujistit, jestli za tím keřem nic není… CO je zas, do řiti, TOTO?!! Sehnu se, abych alespoň našel něco na obranu, třebas šutrák, či větev, jenže ruce se mi třesou tak, že to vzdávám… "Póójď… k náám…" ozve se znovu a vemlouvavě, jako když vás někdo k něčemu chce přemluvit… Reaguju jako obvykle - instinktivně vztekle. "Cože?! KDE mám zas jít?!! Polib mi prdel! Ty zasraný… zkurvený debile!!" řvu nepříčetně, kamsi do místa, odkud tuším, že se ozývá hlas… "Póójď… k náám…" ozve se znovu a tentokrát kousek blíž za mnou. Evidentně TO přichází od toho lesiska hnusného černočerného! Jasně, že dobře vím, CO to znamená… Je to jako volání z toho filmu… Ježíši… NE!! NE!! NE!! To je blbost… blbost… blbost…!! To není pravda a všecko se mi to jen zdá!! Mýtinu začíná zahalovat jakási hustá a při zemi se držící mléčně bílá mlha… Valí se to všude okolo! Měsíc pořád zakrývá temný mrak… Instinktivně cítím, že TO se přibližuje! Znovu zdrhám… tentokrát do té všemi ďasy prokleté chaty…. V chatě mě uvítá scenérie, jako vystřižená z pekelně božské tragikomedie - cákance všude, kam se podíváš a ta uřvaná ludra blbá s tím lomcujícím poklopem od sklepa… "Chci ven!! Chci ven!!" řve ta potvora. No jasně… To víš že jo. Celý žhavý tě hned běžím pustit. To je „džouk“ dne, ne?! zavrčím si pro sebe podrážděně a nejradši bych hned teď vzal něco a zarazil jí to do té uječené, bastardské, hnusné tlamy… Jenže moc dobře vím, že by mi to nepomohlo a nevěnuji ji dál pozornost (teda… zkouším to a fakt se snažím…) Zahlédnu na stole starý cívkový magneťák a list papíru! Ale…!! To je přece Tomův škrabopis, ne?! Adame… ať už uvidíš cokoliv, tak HLAVNĚ NEPANIKAŘ! MUSÍŠ si poslechnou záznam na tomto magneťáku!! čtu vzkaz… 8


Cívka s přetočeným páskem se točí v pomalých otáčkách a konec pásku pleská o všechno kolem… Naštěstí vím, jak se s tímto zachází. Tuhle starožitnost jsme v dětství měli v děcáku a hrávali jsme si s ní. Za pár vteřin pouštím záznam. Pamětliv toho, abych si kryl záda, se tedy stavím zády ke stěně a tak mám před sebou celou místnost. Nikdo mě nemůže překvapit… (doufám!!) Tak už vím, co se to tady děje! Ti moji nebozí… milovaní cvoci… si fakt pouštěli ten film a tím to tady magicky odpálili! Všechno ZLO se teď stáhlo sem, do nejbližšího okolí a myslím si, že ti nemrtví, co se z mých přátel stali, jsou dokonalou prezentací toho všeho v nejhrůznější podobě… Záznam končí. Tomův hlas ve mně vyvolává nový příval těžkého smutku… Uvědomuju si, že své přátele už nikdy neuvidím… Vlastně jsem Toma zabil… NE!! Nezabil!! To byla přece bestie… ZLO v jeho těle!! Mátožně se zvedám a jdu se podívat vedle do místnosti. Podle vzkazu, jsou na stěně jakési staré pendlovky a ty se prej nějak podivně zastavily, nebo co a kyvadlo zůstalo viset… (v šikmé poloze??) No jasně… To bude blbost! pomyslím si. Jenže vzápětí si uvědomím, že podle definice „zdravého rozumu“, musí být blbost komplet tohle to všecko, co se okolo mě děje! V místnosti uvidím jen vysklené okno a… normálně fungující pendlovky! Je kolem páté ráno… Venku ani náznak svítání! No dobře… Tak hezky počkáme do rozednění a pak se uvidí! Pokud se nepletu, tak přece všechny tyto síly berou vždy za své, jakmile vyjde slunce, ne? Jdu si opět stoupnout do místnosti s krbem, ale tak, abych byl zase zády ke stěně a viděl i na pendlovky v tom druhém pokoji. Pořád mi vrtá hlavou, JAK se ten krám mohl zastavit s kyvadlem v šikmé poloze… Ne, že by na tom nějak záleželo, ale snažím se mysl upnout na nějaké obyčejné věci, jen abych nemusel myslet na tu hrůzu okolo a… stejně mám zas jakýsi silný pocit, že jsem v nějakém debilním snu…! „Jo… až vyjde slunce, bude zase dobře!“ řeknu si pro sebe, abych alespoň slyšel nějaký rozumný hlas a nehráblo mi z toho… "Žádné slunce nevyjde, Adame…" ozve se najednou kdesi poblíž!

9

24.6, 3.30 ráno, chata

Recommend Documents